SCIENTIFIC PAPERS OF THE UNIVERSITY OF PARDUBICE Series C Faculty of Humanities 6 (2000) G. A. LINDNER - EVROPAN 19. STOLETÍ Frantiek Morkes Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze Na semináøi, který je vìnován 170. výroèí narození velkého èeského pedagoga G. A. Lindnera se jistì nemusíme pøesvìdèovat o významu a dùleitosti poznání nejrùznìjích aspektù historického vývoje. Vývoje, který ovlivnil i nai souèasnost a který se v mnoha zcela konkrétních skuteèností promítne i do naí budoucnosti. Ovem mediálnì soustavnì prezentovaná pøedstava mimoøádné dùleitosti vize 21. století, vize spojené se zapojením Èeské republiky do evropských struktur, vede øadu lidí k pohledu na historické tradice a k poznávání historického utváøení naí spoleènosti jako na zbyteèné ohlíení kamsi zpìt, jako na jakýsi balast, který nás pøi cestì kupøedu k záøným zítøkùm jen zdruje. Pøitom je zcela nesporné, e prakticky vechny souèasné skuteènosti mají své historické zakotvení a e tedy jsou vdy - nìkdy více, jindy ménì - podmínìny pøedcházejícím historickým vývojem. Zvlá markantní je to v oblasti kolství. Je to dáno nìkolika základními skuteènostmi. Kadé kolství je vdy svým zpùsobem národní a odráí v plném rozsahu tuby a smìøování urèitého národa. To je samozøejmì ovlivnìno i tím, e právì prostøednictvím kolní výuky bývá dorùstajícím generacím pøedáván pocit urèité národní pospolitosti, sounáleitosti a kulturních i dalích hodnot. V pøípadì èeského kolství je obzvlátì významná dalí skuteènost - koly se staly významným místem prosazování èeského jazyka, co sehrávalo zcela mimoøádnou roli pøi vytváøení pocitu národní svébytnosti a státotvorných snah. Nelze pominout ani to, e základní obrysy legislativního prostøedí, kterým bylo nae kolství utváøeno, vznikaly a byly postupnì propracovávány právì v 19. století, tedy pøed více ne 100 lety. Rozhodnì nelze nijak pominout skuteènost, e mnohé ze zákonù a naøízení, které vznikly ji za ivota Lindnerova, byly pro nae kolství urèující i pro znaènì velkou èást dvacátého století. Pohled do 21. století je pro nás v souèasnosti nejen nezbytnou nutností, ale v mnoha pøípadech i urèitou módou. Tento pohled je pak zcela automaticky provázen jak úvahami o evropské dimenzi naeho kolství, tak i prezentováním skuteèností, které by k urèité europeizaci naeho budoucího kolství pøispìly. Pod dojmem tìchto diskusí a úvah jsem se pokusil podívat na postavu významného èeského pedagoga G. A. Lindnera pohledem 21. století. Pøedevím proto, e z pohledu 21. století bychom mohli konstatovat, e G. A. Lindner ve své osobì v mnohém ji splòoval právì oèekávání tohoto teprve
319
budoucího století. Mohli bychom dokonce konstatovat, e pokud by obdobná osobnost ila v pøítím století, naplòovala by zøejmì výraznou vìtinu naich pøedstav o pedagogovi a uèenci vylého z èeského státu - a pøitom ze státu, který by ji byl plnoprávným èlenem evropských struktur. G. A. Lindner toti byl nejen velkým èeským pedagogem minulého století, ale nespornì i osobností výraznì evropského rozmìru. Bez jakékoliv nadsázky bychom mohli konstatovat, e byl ji ve století devatenáctém typem pedagoga, k nìmu se ve století pøítím budeme a chceme pøibliovat. Chtìl bych se zmínit pøedevím o problematice spojené s poadavky a potøebami vzájemné komunikace. Obecnì se prezentuje, e v otázkách zapojení naeho státu do evropských struktur bude hrát mimoøádnou roli otázka jazyková. Z tohoto pohledu mùeme konstatovat, e po této stránce byl Lindner vybaven dobøe. V dobì, kdy pùsobil na gymnáziích v Rychnovì nad Knìnou a v Jièínì, byla vyuèovacím jazykem nìmèina. Uèil tedy nìmecky, v Rychnovì ovem i èetinì. V Jièínì pak získal dovolení, aby uèil po èesku fyzice a pro ten úèel si pøipravil i èeskou uèební knihu, obdobnì jako ji døíve si obdobnou knihu pøipravil pro výuku filozofické propedeutice. Jeho deník, který si psal v Jièínì a který nazval Klíè k srdci mému (deník je uloen v archivu v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze), je psán jak èesky, tak i nìmecky. Ve své první èásti pøiblinì ve stejném rozsahu. V dalích èástech, kdy jde v øadì pøípadù i o výpisky a citáty známých autorù, pak ji pøevauje nìmèina. Jistì je to ovlivnìno skuteèností, e se jedná o osobní deník, který byl urèen milované osobì, její znalosti èetiny byly nepatrné. Z textu je zøejmé, e to Lindnera sice mrzelo, ale e byl hluboce pøesvìdèen, e láska dívky k nìmu pøekoná tuto pøekáku a po èase e spolu budou hovoøit èesky. Zápis ze 7. èervna 1854 o tom ostatnì vypovídá více, ne jakákoliv jiná interpretace: Dnes jsme se pohybovali v pouhém ertování. Ona mi i tu pøichází milostná. Drel jsem s ní zkouku z èetiny, nechaje Ji èeskou titìnou báseò èísti. lo to sice trochu chatrnì s ètením a chatrnìji s porozumìním, nebo posuzuje smysl nejvíce dle kontextu. Proto si myslím a pevnì doufám (hoffe), e i tìmto zápiskùm dle kontextu porozumí. Bylo by to vìru k pláèi, kdybychom si neporozumìli. Nemyslím vak, e se to stane. Porozumí Ona zajisté èasem svým mojí èetinì. Vdy pøicházejí v ní tak krásná slova, ba pøekrásná: Já Tì miluji (Ich liebe dich) aneb Tys má - Tys láska má. Jaká to hudba uchu naemu! A tomuto by Ona nemìla rozumìt? Jazyku, v kterém anjelé pospolu mluví by Ona mìla zùstati cizou? - O nikoli - Ona musí ke mnì hovoøiti øeèí èeskou, nové mylenky, které Jí vdechne láska má, potøebují roucho nové - v nový at se musejí odívat. Nìmèina je øeè mylenek - mluvou citù ale jsou zvukové èetí! Uvidíme, co láska u Ní dokáe - láska se Jí stane uèitelem, a nemusila by mne milovat, kdyby neuèinila v brzkém èase veliký pokrok. Èiperna Její hlavièka pochopuje vechno, co pochopiti chce, doufám, e i èetinu mým s návodem pochopí! Nedá mi to, abych v tomto okamiku ponìkud neodboèil a v této souvislosti neupozornil, formou jakési poznámky pod èarou, na spøíznìnost tohoto Lindnerova horoucího vyznání k èeskému jazyku s obdobnì vøelými slovy, která o jeden a pùl roku døíve (pøesnì 1. listopadu 1852) napsal milované bytosti jiný velký mu naich dìjin. Byl jím Frantiek Palacký, který v osobním dopisu své dceøi psal ...k Tobì nemíním jinak mluviti, ba ani mysliti, ne èesky, uíváním kteréhokoliv jiného jazyka zdálo by se mi, e vkraèuje cosi cizího mezi nás, e ji nejsme cele svoji...
320
Scientific Papers of the University of Pardubice
Kdy se po letech, ji ve slovinské Celji, Lindner k deníku vrátil a listoval v nìm, uèinil k citované pasái za vìtou Porozumí Ona zajisté èasem svým mojí èetinì tukou struènou, nepochybnì bolestivou poznámku: Liché oèekávání! Vedle toho, e zápisky jsou psány dílem èesky, dílem nìmecky, obsahuje deník jetì drobnou zmínku o dalím moderním jazyce - o francouztinì. V citovì velmi expresívním zápisu datovaném 25. kvìtnem si Lindner poznamenal Posílá mi francouzské lístky, v kterých nepøítomnost svou mi oznamuje. Deník, obsahující horoucí vyznání estadvacetiletého Lindnera mateøskému jazyku - prakticky stejnì vøelé jako milované osobì - je nespornì zajímavým dokumentem dosvìdèujícím jak hloubku jeho citu, tak i jistý citový náboj a sklon k melodramatiènosti v jeho povaze. Z tohoto pohledu muselo pro nìho být jeho nucené pøeloení do slovinské (tehdy ovem kraòské) Celje mimoøádnì bolestivé. Po citovém strádání zpùsobeném rozchodem s milovanou dívkou a disciplinárním øízení ve kole byl na dlouhých 16 let vytren i z èeského prostøedí a vzdálen èeskému jazyku, k nìmu choval tak mimoøádnì hluboký cit. Nìmecké prostøedí Celje výraznì ovlivnilo dalí ivotní dráhu Lindnera a jeho vìdeckou práci. V letech pobytu v Celji mu vyla øada odborných prací v nìmèinì. Proè v nìmèinì, je zcela zøejmé. Jednak - a pøíli vzdálen èeskému prostøedí - nemìl monost vydat své práce v èetinì, jednak to bylo v dobì, kdy patøilo k dobrému vìdeckému tónu vydávat uèené spisy nnìmecky. A vzpomeòme i na jeho citové vyznání, e nìmèina je øeè mylenek! Mnohé práce z tohoto období byly pro znaènou popularitu (kdy vylo i nìkolik nìmeckých vydání) pøeloeny i do jiných jazykù - do øeètiny, italtiny, maïartiny, chorvattiny, francouztiny a angliètiny. Tìmito pracemi se stal Lindner známým a pronikl ji výraznì i na evropské pole. Pokud by je nenapsal v nìmèinì, nepochybnì by bylo jejich prosazení - bez ohledu na vìdeckou hodnotu dìl - nepomìrnì sloitìjí, ne-li zcela nemoné. Ani v tomto období ale nezùstal Lindner zcela bez styku s èeským jazykem - lo pøedevím o básnì a pak o rozpravy a obrazy z oboru duevìdy, které byly otitìny v Besedì v letech 1864-1865. O geografické rozlehlosti, kterou Lindner svými základními díly obsáhl, svìdèí i prostý výèet míst, v nich byla jeho díla v tìchto letech, ale i v letech pozdìjích vydávána. Pokud bychom vycházeli z Výbìrové bibliografie prací G. A. Lindnera, která byla v roce 1958 zpracována ve Státní pedagogické knihovnì Komenského v Praze, nali bychom v ní 14 dnes pro nás zahranièních míst (nejpoèetnìjí zastoupení má samozøejmì Vídeò, v ní vycházely Lindnerovy práce v nìmèinì i v èetinì). Z míst domácích pak Praha, Roudnice, Èeské Budìjovice, Tábor a Velké Meziøíèí. Pokud sledujeme rùznorodost jazykového prostøedí, v nìm se Lindner pohyboval a z kterého vyrùstala jeho nadnárodní osobnost, musíme konstatovat, e sice pùsobil v nìmeckém prostøedí kraòské Celje, ovem okolí mìsta zùstávalo tehdy stále slovinské. O vztahu Lindnera k slovinskému prostøedí pøináí øadu dokladù ve svém èlánku Gustav Adolf Lindner v Celji prof. J. Oroen (viz Pedagogické rozhledy 1929, è. 1 a 2). K nejzajímavìjím údajùm patøí ten, e Lindner byl spoleènì s èeským profesorem tého gymnázia Hlutíkem èlenem prvního národního slovinského spolku Èitalnica (Ètenáøská beseda), zaloeného v roce 1862. Dále pak svìdectví o tom, e v prosinci 1862 ádalo pìt gymnazijních profesorù o potrestání áka hlavní koly pro ruení nacionálního klidu. Mezi tìmito pìti byli dva Èei (Lindner a Hlutík) a tøi Slovinci (Hafner, Ramora, Kruièe). Z nìmeckých profesorù
Series C - Faculty of Humanities (2000)
321
se k ádosti nepøipojil ádný. Zmiòovaný èlánek prof Oroena pøináí i výèet knih, které si Lindner v letech svého pobytu v Celji vypùjèil v univerzitní knihovnì ve týrském Hradci (vechny byly v nìmèinì). V archivu Pedagogického muzea J.A.Komenského v Praze pak je uloen dopis øeditele gymnázia v Celji prof. Tine Orla, datovaný 13. bøeznem 1958, který sdìluje, e v archivu celjského gymnázia byla k èinnosti prof. Lindera øada dokumentù, které pouil ve svém èlánku prof. Janko Oroen. Tyto dokumenty vak byly za války znièeny. Øeditel celjského gymnázia dále uvádí, e v zápisech mìstského výboru a v mìstských kolských spisech z let 1860 - 1870 je Lindner nìkolikrát vzpomenut. Doslova píe: Byl jmenován kolským inspektorem, protoe vak ádal, aby se v mìstských kolách uznával i slovinský jazyk, stal se pøedmìtem prudkých nìmeckých útokù. I k tìmto záleitostem vak prof Orel dodává, e originální dokumenty nejsou. Pomìrnì zajímavá je pak i závìreèná pasá dopisu øeditele Orla, v ní se konstatuje, e v Pamìtní knize v Logarské dolinì z roku 1862 je na stranì 6 zápis Gustava Lindnera ze dne 17. záøí 1862. Lindner navtívil tuto jedineènou alpskou dolinu s nìkolika Slovinci a napsal do pamìtní knihy celkem 12 øádek - nìmecky. Zápis ale zakonèil slovinským zvoláním ivili Slovenci. Jeden z úèastníkù tohoto výletu pod Lidnerovo zvolání - zøejmì i jako bezprostøední ocenìní Lindnera, jeho èeství i jeho vztahu k Slovincùm - pøipsal ivili vsi Slavjani (A ijí vichni Slované). Z hlediska irího evropského pohledu na G. A. Lindnera, kterému i jako pøesvìdèivému vlastenci byl cizí jakýkoliv nacionalismus a který hájil i národní a jazykové zájmy dalích národù v mnohonárodnostní monarchii (o øadu let pozdìji ve svých základních pedagogických pracích plédoval pro národní charakter gymnaziální výuky), je vhodné pøipomenout i to, e se v Celji oenil a vzal si za manelku Italku (jak se tehdy øíkalo Vlaku) Madelainu Zamolovou.O její ruku poádal 6. èervna 1856 a svatba se konala 6. srpna 1856. Oddávajícím byl jeho kolega, profesor náboenství z gymnázia v Celji Ivan Graiè. Je nepochybné, e tato známost byla dùvodem k tomu, aby si do svého deníku poznamenal, e mu 7.5.1856 psal bratr Alex a Co já nyní se nakloòuji vlatinì, cvièí se Alex ve franèinì. Práce dosti. Ve astném manelství se Lindnerovi narodilo celkem osm dìtí, z toho sedm v letech jeho pobytu v Celji. I kdy èasem dosáhl v Celji pomìrnì vysokého postavení, chtìl mìsto opustit a stále ádal o pøeloení. Kdy do Celje pøiel, bylo to výraznì provinèní mìsto s jen asi 3000 obyvatel a gymnázium mìlo pouze 174 ákù. Zdánlivì jediné, co mohlo mìsto Lindnerovi poskytnout, bylo pouze okouzlující okolí. Lindner se proto ucházel se o místa v Brnì (1856), v Bratislavì (1856), na Malé Stranì v Praze (1858), v Terstu (1864), v Lublani (1865), opìtovnì v Lublani, tentokráte ale o místo øeditelské (1866), ve Znojmì (1868), o øeditelské místo ve týrském Hradci (1869), o øeditelské místo ve Znojmì (1869), o øeditelské místo v Jièínì (1871). Kdy ádal v roce 1869 o øeditelské místo ve Znojmì, pøiloil k ádosti i klasifikaèní tabulku, v ní se ji uvádìlo, e Lindner vedle nìmèiny a èetiny ovládá i italtinu a slovintinu. ádosti o pøeloení vak bylo vyhovìno a v roce 1871, kdy byl jmenován øeditelem nìmeckého reálného gymnázia v Prachaticích. Brzy po pøíchodu do Prachatic vak opìt ádal o pøeloení, tentokráte do Èeských Budìjovic, kde mìl zájem o místo øeditele èeského gymnázia. Této ádosti nebylo vyhovìno s odùvodnìním, e jsou jisté pochybnosti o adatelovì znalosti èetiny. Lindner si byl vìdom toho, e dlouholetý pobyt mimo èeské prostøedí jistì nezùstal bez vlivu, byl si vak jistý tím, e by mu staèilo pouhých 14 dnù, aby odstranil vechny závady. Pokud si dáme dùvod tohoto odmítnutí do souvislosti s Lindnero-
322
Scientific Papers of the University of Pardubice
vým horoucím vyznáním èeskému jazyku v jièínském deníku pøed 17 lety, musíme pøedpokládat, e se ho odmítnutí hluboce dotklo i citovì. Nae pøedstavy o Evropì 21. století, pøedstavy ovlivnìné postupným sbliováním a globalizací, vycházejí do znaèné míry z pøedstavy a z úvah o potøebné jazykové vybavenosti. Charakteristické pøitom je, e tyto mylenky nebyly v kruzích vzdìlancù ve století 19. nijak výraznì akcentovány. Nebylo to ale proto, e by odpovídající jazykovou vybavenost podceòovali, ale spíe proto, e pro nì nebyla nìèím mimoøádným a obvykle ji ji mìli. Skuteènost, e ili v mnohonárodnostní monarchii, která byla významným evropským státem a její oficiální státní jazyk byl úøedním jazykem i øady dalích státù - vìtinou v bezprostøedním sousedství - nebyla zanedbatelná. K tomu se pøièlenila skuteènost, e prakticky ve vech zemích koruny èeské ilo ve vìtí èi mení míøe i obyvatelstvo, jeho mateøským jazykem byla nìmèina a e na tomto území existovalo i mnoství nìmeckých kol. To pak vedlo k tomu, e napøíklad pøi nejrùznìjích diskusích o reformì studia na gymnáziích byly v dobì Lindnerova ivota mnohem významnìji diskutovány otázky výuky latiny a øeètiny, ne výuky moderních jazykù. (Není od vìci ovem pøipomenout, e v naem støedoevropském prostoru byla sice bìná nìmèina a ve vzdìlaných kruzích rozíøena francouztina, nijak rozíøena vak nebyla angliètina. To ostatnì kritizoval ji Karel Havlíèek Borovský.) Nebylo proto nijak náhodné, e i samotný Lindner vìnoval tìmto otázkám znaènì velkou pozornost. Charakteristické pøitom bylo, e nijak nezpochybnitelný fakt, e klasické jazyky jsou jazyky mrtvé, e díla jimi sepsaná podávají obrazy kontrastující s tehdejí vzdìlaností a e i èetba klasikù je obtínìjí ne ètení literatury moderní, nepovaoval Lindner za vady gymnazijního klasicismu, ale za jeho pøednosti. Uvìdomoval si ovem i urèité nebezpeèí. To vak spatøoval (a nepomìrnì mnohem více ne v pøemíøe klasického filologismu) v nebezpeèí, které klasickému zamìøení gymnázií plynulo z existence nových vyuèovacích pøedmìtù, jejich pøístupu do výuky ovem nechtìl nijak zabraòovat. Znaèný význam z irího mezinárodního pohledu, pøispívající k pochopení evropského rozmìru jeho osobnosti, mìla i osobní spolupráce G. A. Lindnera s mnohými zahranièními odborníky, èi jeho úèast a podíl na výstavách v Londýnì v roce 1871 (spisy G. A. Lindnera byly poctìny na výstavì diplomem) èi ve Vídni v roce 1873, na ní pùsobil Lindner pøi hodnocení exponátù v èásti vìnované výchovì a výuce. Tady je ovem zapotøebí s politováním konstatovat, e korespondence Lindnera s tìmito odborníky se v písemné podobì nezachovala. Jistì je mono v pøíspìvku o Lindnerovi jako o významné postavì evropského rozmìru (v dobách rozkvìtu omezenì národního kolství) zmínit i jeho práci Kniha malièkých (1881) a brzy po ní následující pøíruèce Slovo o zøízení a uívání Knihy malièkých. V Knize malièkých se Lindner zabýval otázkami elementární výuky a práce vzbudila ve své dobì vánivou polemiku, v ní byla spíe odmítána ne pøijímána s porozumìním. Charakteristické a pro pochopení Lindnera jako skuteèné osobnosti mezinárodního rozmìru pak je, e vady jeho èítance nejostøeji vytýkané - napøíklad to, e je zpracována na smìrech cizích - povaoval za její pøednosti. V èeském pedagogickém prostøedí, které se teprve konstituovalo a vymezovalo se i vùèi cizím vlivùm, bylo nepochybnì nejen pøínosné, ale i odváné, e se Lindner nebál ve své práci pouívat i cizích, osvìdèených metod. Zdùvodòoval to tím, e dobrá vìc - tøeba i pøevzatá ze zahranièí - je kole vdy ku prospìchu. Jetì jednu poznámku pod èarou bych zde chtìl udìlat.
Series C - Faculty of Humanities (2000)
323
Nepochybnì by bylo znaènì zajímavé - právì pro docenìní Lindnera jako osobnosti pøesahující èeské pomìry - zabývat se i ohlasem Lindnerova díla v zahranièí. Tento pohled vak ji pøesahuje monosti mého pøíspìvku. Odkazuji proto pouze na jedno pomìrnì problematické hodnocení. Mám na mysli práci italské autorky Virginie Benedetti z roku 1919, která v pøípadì Lindnera neoplývá nijak chválou. Polemický hlas k její práci pozvedl Josef Hendrich v èlánku Lindner, vylíèený jako reprezentant pedagogiky rakouské (Pedagogické rozhledy 1924, è. 10, str.505 - 509). Na závìr svého pøíspìvku bych chtìl pøipomenout jednu z Lindnerových mylenek. Tu, v ní nám z hloubi 19. století øíká, e Pravá kola musí vychovávati v duchu doby a pro zájmy svého národa. I dnes, na konci století dvacátého, pro nás mùe být ukázáním správného smìru, kterým by nae kola mìla vstupovat do 21. století.
324