SBORNÍK MUZEJNÍ SPOLEČNOSTI VE VALAŠSKÉM MEZIŘÍČÍ
Číslo 16 2011
SLEZSKÁ UNIVERSITA V OPAVĚ Filozoficko-přírodovědecká fakulta Seminář ikonografie pro památkovou péči
Jan Matyáš SEMINÁRNÍ PRÁCE OLTÁŘ SV. OTÝLIE V KOSTELE NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE V ZAŠOVÉ
2009
OBSAH Úvod ....................................................................................................................................137 Stručná historie poutního místa ...........................................................................................137 Historie oltáře sv. Otýlie ......................................................................................................139 Legenda o sv. Otýlii.............................................................................................................140 Atributy ...............................................................................................................................141 Ikonologie ...........................................................................................................................141 Popis oltáře ..........................................................................................................................143 Popis obrazu ........................................................................................................................143 Místa zasvěcená sv. Otýlii na našem území .........................................................................144 Závěr ...................................................................................................................................144 Seznam použité literatury a internetových zdrojů................................................................146 Přílohy .................................................................................................................................147
ÚVOD Pro svou práci jsem si vybral oltář sv. Otýlie na epištolní straně kostela Navštívení Panny Marie v Zašové. Oltář je na venkovské poměry mistrovskou prací barokního malířství. Prvně jsem chtěl zpracovávat hlavní oltář s obrazem Panny Marie Zašovské, avšak po konzultaci s panem farářem jsme dospěli k závěru, že bude lepší zpracovat rozbor některého z bočních oltářů, protože k nim neexistuje žádné pojednání.
STRUČNÁ HISTORIE POUTNÍHO MÍSTA Celá historie zašovského poutního místa je spjata s Milostným obrazem Panny Marie Zašovské. V dnešní době je již známo, že obraz pochází přibližně z poloviny 15. st. O vzniku poutního místa a obrazu známe několik pověstí. Jedna z nejrozšířenějších klade původ malby k roku 1241, kdy docházelo k tatarským vpádům na Moravu. Uvádí ji i František Šigut ve své knize Poutní místo Zašová. Zde je její znění: „Vypravuje se, že kterýsi křesťanský rytíř, pronásledovaný od pohanů, zabloudil v hlubokých lesích. Tři dny a tři noci prý bloudil a přece se nemohl z neproniknutelných lesů vyprostiti. Na smrt zemdlen, klekl a sepnuv ruce, vroucně prosil Pannu Marii o pomoc ve své nesnázi. V hlubokém spánku, do kterého únavou upadl, viděl Bohorodičku s děťátkem na ruce, která mu spouští levou rukou šňůru, aby se jejího konce uchopil a kráčel za ní. Rytíř uposlechl a šel, kam jej Panna Maria vedla. A když se probudil, viděl, že jest v neznámé krajině, kde uprostřed lesíků a močálů se pásli čápi a jiné vodní ptactvo. Tu a tam bylo vidět také chaloupku. Vznikající vesnička prý se nazývala „Šášová“ podle množství rákosí, jemuž se na Valašsku říká šáší. Rozradostněný rytíř z vděčnosti za zachránění učinil slib, že zde postaví kapličku a daruje do ní obraz Panny Marie té podoby, v jaké se mu v jeho nesnázi zjevila. Slibu svému dostál, postavil kapličku a v ní dal umístiti obraz Panny Marie s Ježíškem, jež spouští záchrannou šňůru rytíři, který klečí u jejich nohou. V pozadí obrazu dal vymalovati lesnatou krajinu s čápy.“ 1) Nejstarší prokazatelné zprávy o farnosti v Zašové pochází z roku 1580, kdy byl na zdejší faru dosazen protestantský farář Kryštof Počanovský. Starších zpráv o farnosti není, nicméně na základě pověstí se lze domnívat, že zde fara stála již ve 14. st. Za husitských válek však byla zřejmě zničena a znovu obnovena jako protestantská až někdy v 16. st. Počanovský, původem ze Slezska nebo Polska, je v Zašové uváděn ještě v letech 1596 a 1602 v souvislosti s odvodem pšenice a žita jeho osobě sedlákem Matějem Drlíkem z Hrubé Lhoty (dnes Velká Lhota). Po roce 1621 nebyla fara obnovena a Zašová byla přifařena k Valašskému Mezříčí, později k Rožnovu. Posledním protestantským farářem byl nějaký Jan, zmiňovaný ještě k roku 1626. Byl však brzy vypuzen na základě císařských patentů. V té době byl kostel zasvěcený svaté Anně a jak se můžeme dočíst ve farní Pamětní knize, byl „nepatrný, dřevěný, měl jen dva oltáře a majetku skoro žádného“. Důvod k výstavbě nového kostela byl prostý: „Nepatrný kostelíček nestačoval pro četné poutníky, a také duchovním potřebám nemohlo býti vždy jak náleží vyhověno, jelikož v Zašové kněz nebydlil a jen občas z Rožnova docházel.“ Těmto potřebám bylo brzy učiněno zadost stavbou nového kostela. 1)
Šigut František: Poutní místo Zašová, Valašské Meziříčí, 1941, str. 3.
135
Tehdejší majitel panství hrabě Karel Jindřich ze Žerotína se zavázal slibem, že v Zašové nechá vystavit nový kostel, bude-li vyslyšena jeho prosba. Tak se i stalo a 2. srpna 1714 přistoupil ke stavbě. Základní kámen byl položen 14. srpna 1714. Nový barokní kostel měl být 35 m dlouhý, 17 m široký a 16 m vysoký, tím se stal největším kostelem v okolí. Stavitelským mistrem byl Jiří Kocourek z Kroměříže a vrchní dozor prováděl Václav Rosenzweig, arendator mezříčského panství. Stavba pokračovala velmi pomalu, tak se stalo, že se dokončení stavby její zakladatel nedočkal. Hrabě Karel Jindřich ze Žerotína zemřel 27. února 1716. Po něm převzal stavbu jeho bratr František Ludvík ze Žerotína, který ji také dokončil. 15. července 1725 byl kostel slavnostně vysvěcen hrabětem Janem Matějem z Thurnu a Vallesasina, tehdejším kanovníkem olomouckým a infulovaným proboštem brněnským. 22. října 1722, po mnohých peripetiích, byla sepsána hrabětem Žerotínem a P. Michalem z pražského kláštera od Nanebevzetí zakládací listina o zřízení trinitářského kláštera v Zašové. Císař Karel VI. povolil založení kláštera až 24. listopadu 1724, a to za určitých podmínek. Řád nesměl mít více jak třináct bratří, musel se zdržet veškerých peněžních sbírek v zemi a kněží museli být dostatečně znalí moravské řeči, aby tak byli schopni lépe vyučovat lid katechismu, pravdám náboženským a aby byli ku pomoci na tamějších farnostech. Trinitáři byli do Zašové slavnostně uvedeni během svěcení nového kostela (1725). Základní kámen ke stavbě kláštera byl položen 4. října 1725. Svěcení prováděl opět hrabě Thurn a zúčastnili se ho také šlechtici z okolí, kteří se zasloužili o uvedení řádu, především hrabě František Ludvík ze Žerotína, Rudolf Magnus Podstatský svobodný pán z Prusinovic a rytíř Antonín Zeno z Dannhausen. Do koncem roku 1728 bylo postaveno nejdelší křídlo kláštera, kam se mohli trinitáři nastěhovat. Zbytek kláštera byl dokončován v dalších letech. Toho roku byla residence zašovských trinitářů prohlášena za klášter v čele s ministrem, kterým se stal P. Ambrož od sv. Ignáce. 29. července 1742 byl kostel slavnostně konsekrován olomouckým biskupem Jakubem Arnoštem z Lichtenštejna. Hlavní oltář byl posvěcen ke cti svaté Trojice a byly do něho vloženy ostatky sv. Jukundina, Klementa a sv. Viktorie, dva boční oltáře ke cti sv. Otýlie a Všech svatých. Vedle toho byly zde ještě dva další oltáře a to: sv. Kříže a sv. Jana Nepomuckého. 2) Pamětní kniha farní o tom říká: „Dne 29. července 1742 v neděli 11. po svatém Duchu byl nový kostel zašovský a v něm tři oltáře, a to hlavní ke cti Nejsvětější Trojici Boží nejdůstojnějším knížetem biskupem Jakobem Arnoštem Liechtensteinem slavnostně konsekrován. Konsekrace trvala úplné 4 hodiny.“ Roku 1768 byl ke kostelu přistavěny dvě věže u hlavního vstupu (západní průčelí) a daly mu tak nynější podobu. Nástupem Josefa II. na trůn nastaly zašovským trinitářům zlé časy. 8. května 1781 byla zakázána hlavní činnost trinitářů a to vykupování otroků. Zdůvodněním byl vývoz peněz ze země. Nejhorší rána však přišla 21. listopadu 1783, kdy byl klášter zrušen. Zrušení kláštera osobně provedl hrabě Karel Vincenc ze Salmu a Neuburku, komisař pro rušení klášterů. 3) Řeholníci měli klášter opustit do 15. března příštího roku. 21. dubna 1784 došlo i na slavné zašovské poutě. Císař vydal zákaz chození na pouť a pokutou měli být stíháni všichni, kteří se zúčastní průvodu. 1. srpna 1785 byl tento zákaz ještě zpřísněn. 17. prosince 1783 podal rožnovský farář Karel Kayl žádost o zřízení samostatné duchovní správy v Zašové. Odůvodňoval to počtem obyvatel rožnovské farnosti (tehdy kolem 22 700) a velkou 136
2) 3)
Šigut František: Poutní místo Zašová, Valašské Meziříčí, 1941, str. 15. Bližší podrobnosti o zrušení kláštera lze nalézt ve výše zmiňované publikaci Františka Šiguta.
rozlehlostí valašských obcí, pro které zbylo pouze 9 kněží, a z toho pramenící nebezpečí odpadu od víry katolické. Avšak i přes tyto naléhání byla fara zřízena až v roce 1785. Pohromou pro kostel byl rok 1871, „a to 1. června stihlo Zašovou, najmě kostel a fara hrozné neštěstí. K 11. hodině v noci vzňala se chaloupka daleko pod Marianským kostelem stojící; vítr rozmetl samohaše 4) směrem ke kostelu a tak vyhořel kostel i s farou. Vše zničeno – i farní archiv. Pojištěno nebylo nic.“ Tak se stalo za faráře Františka Svobody.
HISTORIE OLTÁŘE SV. OTÝLIE Proč se ryze německá světice vyskytuje v obci ryze české? Může to být zapříčiněno tím, že k poutnímu místu patří i Stračka, pramen s údajně léčivými schopnostmi, který se nalézá asi 15 minut chůze od poutního kostela a jelikož je sv. Otýlie patronka slepých, očních a ušních nemocí a také nemocí hlavy, bývá často spjata s léčivými prameny, např. kaple sv. Otýlie na Staroměstské ulici ve Frýdku – Místku nebo pramen na Odilienbergu. Je zaznamenáno i několik uzdravení, ovšem z pozdějších let, než kdy je prvně zmiňován oltář této světice. Tak například roku 1852 nabyl zraku Jan Fridrich, tříletý chlapec z rožnovských Dolních pasek. Rodiče ho vzali na pouť do Zašové, kde mu umyli oči vodou ze Stračky a modlili se k Panně Marii, při zpáteční cestě se dítě uzdravilo. Roku 1870 trpěla Barbora Graclíková z Valalašské Bystřice velikými bolestmi hlavy, které náhle přestaly po umývání vodou ze Stračky. Kolem r. 1890 onemocněla, po požití nějakého léku, Barbora Janíková na pravé oko, jež se posunulo z pravého místa a velmi bolelo. Lékařská pomoc byla marná. V Zašové umýváním vodou ze Stračky však se její bolest i nemoc ztratila. Roku 1903 uzdravil se po koupeli ve vodě ze Stračky chlapec Michal Indrák, který měl zastaralý otok na hlavě. 5) Případů zázračných vyléčení bylo zaznamenáno více a nejen u problémů s očima. To mě vede k názoru, že se tyto zázračná uzdravení očí děly i ve starších dobách, proto byl z vděku pořízen tento boční oltář. O oltáři není mnoho dochovaných písemných zmínek. Poprvé se připomíná v roce 1742 při slavnostní konsekraci. I samotný autor oltářního obrazu není znám. Mohl jím být fráter Viktor, kterého zmiňuje ve své Kronice Jan Bartoloměj Vranečka k roku 1733. Bohužel jsem se při návštěvě archivu nic víc o této domněnce nedozvěděl, jelikož Vranečkova kronika se nedochovala v kompletním stavu. Po požáru roku 1871 byl interiér dosti poničen. Celý kostel poté opravil farář Josef Odstrčil. Roku 1908 přistoupil farář Jan Jandásek k znovuobnovení a úpravě oltáře sv. Otýlie. V roce 1916 dostal kostel darem od paní Krejčiříkové z Přerova sochu sv. Josefa, která byla umístěna na oltáři sv. Otýlie a 27. srpna odpoledne byla slavnostně posvěcena farářem Josefem Stančákem. Poslední oprava oltářů proběhla v roce 1942, prováděl ji p. Petrák. Bylo opraveno zlacení, výmalba, nátěr varhan atd., nákladem 60 000 K.
4) 5)
T.j. hořící došky. Šigut František: Poutní místo Zašová, Valašské Meziříčí, 1941, str. 27.
137
LEGENDA O SV. OTÝLII 6) Legenda o jejím životě (kol. r. 660–kol. r. 720) není nikde věrohodně doložena, ale existují různé verze, které se mnoho neliší. Podle nich byli Otýliini rodiče Adalrik a Bereswinda šlechtického původu a pocházeli z Alsaska. Když se jim narodilo dítě, zjistili hned po porodu, že holčička je slepá. Matka s tím byla smířená, ale pro otce tato situace představovala společensky neúnosný problém, protože očekával syna. Velmi se zlobil, že je dítě špatného pohlaví a navíc díky slepotě neprovdatelné. Chtěl ji nechat zabít, což mu manželka rozmlouvala. Trval na svém, že dítě musí za každou cenu pryč, aby nikdo nevěděl, kdo byli jeho rodiče. Bereswinda se nechtěla se smrtí dítěte srovnat, tak dala novorozenou holčičku staré chůvě, aby ji odnesla ze zámku a vzala si ji na vychování. Ale bylo to obtížné, mezi vesničany se šuškalo o slepém dítěti. Ze strachu, že by se historky mohly donést až k Adalricovi, nechala matka dítě odnést do provincie Franche-Comte. Zde byla přijata do kláštera v městečku Baume-les-Dammes, kde byla abatyší její teta. Děvčátko žilo v klášteře a nikdy nemělo být pokřtěno, mělo zde jen dožít svůj, podle nich, krátký život. Když jí bylo dvanáct let, měl řezenský biskup sv. Erhard sen, že se má z Německa vydat do provincie Franche-Comte do kláštera, kde musí pokřtít dívku, která se narodila slepá. Uposlechl svého snu a vydal se na cestu do kláštera. Když pak ponořil dívenku do svěcené vody, pomazal jí hlavu a dotkl se jejích očí se slovy: „Ve jménu Ježíše Krista, ať oči tvého těla i oči tvé duše obdrží světlo“, dívka prozřela. Dostala pak jméno Otýlie, což znamená dcera světla. Po nabytí zraku zůstávala Otýlie stále v klášteře a učila se. Její zázračné uzdravení a vynikající výsledky při učení vyvolaly závist u ostatních členek řádu, a tak ji pronásledovaly, kde mohly. Otýlie si v dopisech stěžovala bratrovi Hugovi, který ji posléze odvedl domů. Otec se na Huga rozzlobil, že si dovolil Otýlii přivést domů. Tloukl ho holí tak dlouho, dokud nepadl mrtvý k zemi. Otýlie ho však znovu vzkřísila, ale sama musela před zuřícím otcem uprchnout. V poslední chvíli se před ní otevřela jeskyně ve skále, která jí poskytla úkryt. Úlomky kamenů padající ze skály zranily a zastavily jejího otce, to mělo zásadní vliv na změnu jeho povahy. Po letech otec onemocněl a povolal ji k sobě, aby se usmířili. Jako dar na smířenou jí nabídl svůj hrad Hohenburg u Strassburgu, ten se dnes nazývá Odilienberg. Otýlie zde nalezla vhodné místo pro založení kláštera, stala se jeho představenou a zde také dožili její rodiče. Rozsáhlý ženský klášter zřídila kolem r. 690 a zavedla zde řeholní pravidla sv. Benedikta. V době největšího rozkvětu kláštera zde bylo 130 jeptišek. Sestry konaly milosrdné skutky, krmily hladové a ošetřovaly nemocné. Otýlie sama žila velmi skromný život, jedla pouze zeleninu a chleba, pila jen vodu a trávila mnoho nocí na motlitbách. Při jedné z modliteb se jí zjevil sv. Jan Křtitel a ona na jeho počest postavila pod kopcem ještě jeden klášter - Niedermünster, který měl sloužit jako hospic pro chudé a potřebné. Vypráví se o ní, že dokázala dělat zázraky. Jednou zaklepal na bránu chudý pocestný, který byl pokryt vředy. Otýlie ho ošetřila, modlila se za jeho uzdravení a pocestný se najednou uzdravil. Mezi další zázraky patří vysvobození duše jejího otce z očistce, kam se za své činy dostal a přes její modlitby došel odpuštění. Jednomu chudému tesaři zachránila život tím, že vztyčila zpět strom, který omylem porazil a hrozila mu za to smrt. Celý život prohlašovala, že by nikdo neměl být diskriminován za barvu kůže, tělesné i duševní nedostatky, lidé, kteří to dělají, jsou slepí na duši. 138
6)
Klocová Andrea: Kaple sv. Otýlie ve Vyškově. Malířská a štuková výzdoba, bakalářská práce, Brno, 2007, str. 6–7.
Legenda také vypráví, jak umírající Otýlie poslala své sestry, aby se šly pomodlit do kostela. Po návratu ji našly mrtvou a protože se nemohly smířit s jejím odchodem, prosily ji o návrat do života. Ta se skutečně probudila a řekla: “Proč se znepokojujete? Byla u mě sv. Lucie a já jsem viděla a slyšela co člověk nemůže vidět ani slyšet, jen srdcem přijmout.“ Potom přijala kalich z rukou anděla, napila se z něj a zemřela. Byla pohřbena na Odilienbergu a její hrob se stal nejznámějším poutním místem. Tryská zde zázračný pramen, který má léčivé účinky. Přicházejí sem hlavně nemocní s očními chorobami a omývají si zde oči. Z úcty ke světici byly na četných kopcích a u mnoha pramenů zřizovány její kaple, protože se místa pokládala za léčivá. Sláva jejích dvou klášterů pronikla daleko za hranice Alsaska a sv. Otýlie se stala jednou z nejznámějších světic středověku. Hrob sv. Otýlie a pozůstatky jejího kláštera se nakonec dostaly do vlastnictví štrasburské diecéze a od poloviny 19.stol. se hora sv. Otýlie stala opět velmi navštěvovaným poutním místem. Její pozůstatky jsou uchovány ve středověké kapli sv. Jana Křtitele. Je patronkou všech slepých a špatně vidících lidí, očních a ušních chorob, nemocí hlavy a jako svoji patronku ji mají i optici.
ATRIBUTY Sv. Otýlie bývá zobrazována v řádovém černobílém rouchu benediktýnek, někdy také augustiniánek nebo v oděvu cisterciáckého řádu. Někdy mívá také hermelínový plášť nebo korunku jako symboly urozenosti. Jakožto zakladatelka kláštera a abatyše mívá na prsou pektorál a v ruce zlatou berlu. Jako světice mívá nad hlavou svatozář a někdy v rukou drží palmovou ratolest. Hlavním atributem jsou však dvě oči položené na knize nebo kalichu. Podle legendy, když sestry v klášteře nalezly sv. Otýlii mrtvou, vzkřísily ji modlitbami. Ona k nim jen promluvila, pak přijala eucharistii a kalich z rukou anděla a zemřela. Proto se kalich objevuje jako symbol její smrti. 7) Jako na zakladatelku kláštera a řádu ukazuje kniha v jejích rukou. Tato kniha představuje základní řeholní pravidla a regule, které ustanovila. Spolu s knihou se v jejích rukou objevuje také kohout, sedící na zavřené knize, na které jsou rovněž umístěny i oči. V křesťanské ikonografii kohout znamená nositele světla a slunce, zvěstovatele jeho východu a příchodu rána. V souvislosti s touto světicí je kohout nositelem světla do jejích nevidoucích očí a symbolizuje nabytí zraku po provedeném křtu. 8)
IKONOLOGIE Sv. Otýlie bývá zobrazována buď jako světice se svými atributy (např. kostel Navštívení Panny Marie v Jakartovicích-Deštné) nebo v různých výjevech ze svého života, ke kterým nejčastěji patří křest sv. Otýlie. Křest je pojat mnoha různými způsoby. Do 17. století se spíše používalo zobrazení, které je užito i na reliéfu ze 16. století z Muzea Nazionale Bavarese v Monacu. Na něm je mladá dívka se sepnutýma rukama stojící do pasu ponořená v křtitelnici. Vedle ní stojí křtící biskup sv. Erhard 7)
Klocová Andrea: Kaple sv. Otýlie ve Vyškově. Malířská a štuková výzdoba, bakalářská práce, Brno, 2007, str. 8. 8) Tamtéž.
139
z Řezna, který jí pokládá ruku na hlavu. Na fresce pocházející ze 14. století, dochované v kostele v Kirchheimu, i na relikviáři v Museu Storici v Basilei z roku 1443 je stejný výjev, jen při křtu dopadá proud světla jako nejvyšší Boží moci na dívčiny oči. Malíř Jonas Drentwett vytvořil v roce 1692 pro kapli sv. Otýlie ve Vyškově fresky s náměty ze života této světice, mezi nimiž je i křest sv. Otýlie. Středem výjevu je klečící dívka, nad níž stojí křtící biskup Erhard. Dívka má pootevřené oči, čímž chtěl umělec zachytit tu chvíli, kdy sv. Otýlie po křtu nabyla zrak a poprvé vidí. Kromě ústředních postav se zde vyskytuje i stará chůva, která dívku zachránila a teď žasne nad tím zázrakem. Součástí obrazu jsou také Otýliini rodiče, čímž se celý výjev stává mnohem konkrétnějším. Svůj postoj k dceři dává otec najevo zamračeným výrazem, zatímco matka se mírně usmívá z radosti nad zázračným uzdravením. Další Drentwettovou freskou ze stejné kaple je Zjevení sv. Jana Křtitele sv. Otýlii, která dlí v klášterní cele na modlitbách. Strop cely je otevřený do nebes a tam na oblaku sedí sv. Jan Křtitel. Žehná sv. Otýlii, která se k němu vždy vroucně modlila a uctívala ho, protože za svého života křtil všechny, kteří k němu s pokorou přišli a ona při křtu nabyla zrak. K zobrazovaným výjevům z jejího života patří i zázraky, které učinila. Jedním z nich je vyvedení duše jejího otce z očistce. Ten se za své špatné skutky dostal po smrti do očistce, odkud ho vysvobodily její modlitby a odpuštění. Na kolorované kresbě (kolem roku 1450) z kostela sv. Johana Babtisty ve Feistritzu klečí sv. Otýlie ve své klášterní cele před oltářem, na kterém je Panna Marie s Ježíšem Kristem v náručí a modlí se za odpuštění a vysvobození otcovy duše. Ve spodní části výjevu stojí otec v plamenech očistce a vzpíná ruce k přilétajícímu andělu, který mu přináší odpuštění. Na vitráži z 15. století z kostela v Thannu kráčí světice za doprovodu anděla pro otcovu duši, která již došla odpuštění. Otec se na pozadí výjevu vaří v kotli. Další ze zobrazovaných zázraků je vztyčení padlého stromu. Tento výjev se nachází na obraze z 15. století v Muzeo Nazionale Bavarese v Monacu a podle Angela Maria Raggiho je tato malba popsaná v cestopise malíře Hanse Holbeina. Sv. Otýlie bývá zobrazována také jako mladá dívka ukrývající se ve skále, kde se po svém příjezdu z kláštera schovávala před otcem rozzuřeným jejím návratem domů. Sv. Otýlie celý svůj život pečovala o nemocné, krmila hladové a starala se o nemohoucí, proto se na některých výjevech objevuje spolu s vyhublým odraným člověkem, který představuje její milosrdné skutky. Na oltářním obraze v hlavní lodi farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově je zobrazena matka s dítětem v náručí, které má pásku na očích a vztahuje ruce ke sv. Otýlii. Ta stojí nad nimi, natahuje k dítěti pomocnou ruku a druhou mu žehná. Mezi náměty fresek vytvořených Jonasem Drentwettem roku 1692 pro kapli sv. Otýlie patří i smrt sv. Otýlie. Zobrazuje mrtvou světici ležící na posteli v klášterní cele. Kolem ní stojí několik plačících a modlících se řádových sester. Nad postelí visí oblak, z něhož proudí světlo na tvář zesnulé. Jde opět o snahu umělce zachytit konkrétní okamžik, kdy Ježíš Kristus v podobě světla přijímá duši sv. Otýlie na nebesa. Na deskové malbě (kolem roku 1500) ze Salzburgu je vyobrazen okamžik, kdy po svém vzkříšení sestrami přijímá klečící světice eucharistii z rukou anděla, aby mohla v klidu zemřít. Podobný výjev s klečící sv. Otýlií, jež přijímá od anděla eucharistii a kalich, se objevuje na vitráži z roku 1504 ve farním kostele ve Weilenu nad Rýnem. Vzhledem k tomu, že pocházejí ze stejného období, je i jejich způsob zobrazení velmi obdobný. 9) 140
9)
Tamtéž, str. 8–9.
Na mědirytině z 18. století lze vidět sv. Otýlii i v prostém šatu s palmovou ratolestí v ruce a s očima na misce. Na hlavu se svatozáří ji dopadají paprsky z nebe a v pozadí lze vidět klášter nebo kostel. Podle těchto atributů se dá usuzovat na sv. Lucii, avšak popisek mědirytiny praví, že se jedná o sv. Otýlii. Podobně s očima na misce je sv. Otýlie zobrazena i na dalším mědirytu, zde patrně v augustiniánském rouchu, se svatozáří a korunkou na hlavě. Taktéž na její hlavu dopadají paprsky světla a v okenním průhledu lze spatřit stojící kostel nebo klášter. 10) Sv. Otýlie s očima na misce je i námětem sochy Václava Borovce nebo Václava Ondřeje Herschera u kostela sv. Jana Křtitele v Manětíně z roku 1760.
POPIS OLTÁŘE Celodřevěný barokní oltář sv. Otýlie se nachází na jižní (epištolní) straně kostela Navštívení Panny Marie v Zašové. Před samotnou oltářní mensou se nalézají dva stupně, první kamenný a druhý dřevěný. Půdorys je konkávní. Kamenná hranolovitá mensa je kryta dřevěným antependiem se zlaceným monogramem MARIA ve vyřezaném kruhu. Na mensu nasedá malý podstavec, na kterém stojí dva bohatě zdobené relikviáře jehlancového tvaru, které obsahují medailony a ostatky světců. Mezi nimi stojí malá soška s výjevem ukřižování Ježíše Krista a v malých kartuších, umístěných na podstavci, je zobrazeno jeho snímání z kříže. Na mensu navazuje dvoukřídlé dřevěné retabulum se sloupy, pilastry a kladím. Na jednoduše prolomeném postamentu je nasazen sloup s jednoduchou zlacenou patkou na plintu, dříkem bez kanelování a zlacenou kompozitní hlavicí. Sloup předstupuje před pilastr, který je taktéž na podstavci, se zlacenou patkou na plintu, na dříku je zobrazen zlacený řetěz ze svazků listů, který vede od zlacené kompozitní hlavice téměř až k patce. Sloup střídá sdružený rohový pilastr se stejným motivem a zdobením. Na sloup a pilastr nasedá třikrát odstupněný architráv s kladím, které je uzavřeno korunní římsičkou. Obě křídla uzavírají dvě voluty, které nesou na své širší části andělíčky se stříbrnými křídly a zužují se pod římsu, na jejímž konci jsou ještě dvě malé voluty. Římsu akcentuje trůnící andělíček na volutovém podstavci. V prostřed retabula je ve zlaceném profilovaném rámu s listovým motivem na vnitřní a vnější liště zasazen oltářní obraz, nad ním je ve zlacené kartuši, připomínající rozprostřený baldachýn, sděleno jméno světice. Celý oltář je zpracován od šedé až po světle hnědou barvu a má imitovat mramor. Takto byl oltář upraven asi při opravách v roce 1908.
POPIS OBRAZU Ústřední postavou je sv. Otýlie v prosebném pokleku se sepjatýma rukama, oblečena v řádové roucho augustiniánek, tj. v černém hábitu s černým pláštěm a přes hlavu přehozeným černým závojem s bílým rubem, pod kterým má bílý čepec. Nad hlavou má svatozář. Domnívám se, že klečí na stupni před oltářem. Na stupni se nachází mensa krytá červeným antependiem v podobě ubrusu. Na něm je otevřená kniha, možná Bible, a podstavec s krucifixem, knihou a svícnem. Hlavu má natočenou doleva a její pohled se upírá na baldachýnem dekorovaný oltářní obraz, kde 10)
Obrázky z tzv. Braunova archivu, Umělecko historický archiv Slezského zemského muzea, karton 306.
141
je zobrazena Panna Marie s dítětem. To mě vedlo k myšlence, že výjev by mohl odkazovat na slavný Milostný obraz Panny Marie Zašovské na hlavním oltáři anebo je to narážka na její zázrak, kdy vysvobodila duši svého otce z očistce. Takovýto výjev je znám již kolem roku 1450 z kolorované kresby z Freistritzu, z kostela sv. Johana Baptisty (viz. Kapitola Ikonologie). Oltář v poutním kostele v Zašové se jmenuje „Svatá Otilie oroduj za nás“, takže Otýlie se v tomto případě nepřimlouvá za svého otce, ale za nás ostatní. Na výjevu je Pana Marie v modrém plášti a červeném šatu. Její hlava je natočena mírně doprava a její pohled směřuje na obličej sv. Otýlie. V pravé ruce drží dítě Ježíše, který svými koleny svírá černou kouli, možnou součást zátiší. V levé ruce svírá věc podobnou žezlu jako symbol královny nebes nebo se může jednat o jeden z prvků zátiší. Na tento obraz odkazuje Otýlii i malý putto za jejím ramenem, který má přes rameno přehozen kus modré látky. V levém dolním rohu, u Otýliiných nohou, sedí na stupni andělíček s rozevřenou knihou, na které jsou položeny oči, další z atributů sv. Otýlie. Andělíček s bílými křídly a bílou látkou přehozenou přes svá stehna se opírá nohama o kouli, taktéž černou. Koule by mohla opět odkazovat k zátiší, jelikož hned vedle ní je položen jakoby věnec květin. Předměty, o kterých se domnívám, že symbolizují zátiší (žezlo, koule, věnec květin), obsahují buďto nějakou skrytou alegorii nebo odkazují na pomíjivost věcí tohoto světa a nevyhnutelnost smrti (téma „vanitas“), nebo rozšiřují alegorie křesťanského umučení a vzkříšení. 11) V pravé části obrazu, za Otýliiny zády, je zobrazen výjev křtu. Otýlie je zobrazena jako novorozeně, které drží její matka s údivem na tváři. Usuzuji tak dle růžových šatů se závojem a bohatě provedeného účesu. Křest u křtitelnice provádí řezenský biskup Erhard. Sklání se nad Otýlii a pravou rukou jí žehná. Je oděn ve zlatém pluviálu, pod který má albu utaženou cingulem, na hlavě má zlatou mitrou a v levé ruce zlatou berlu. Za jeho zády by mohl stát Otýliin otec, který dává svou nelibost najevo jednak tím, že stojí za jeho zády a jednak zamračeným pohledem. Křtu přihlíží také chůva v prostém šatě, se zkříženýma rukama na prsou a hlavou v mírném náklonu na levé rameno. Za ní stojí neznámá postava muže držící svíčku, symbol světla víry. 12) Podobné zobrazení křtu, avšak s obměnami, je známo i z fresek v kapli sv. Otýlie ve Vyškově od malíře Jonase Drentwetta z roku 1692. Křest se odehrává v interiéru kostela, tak usuzuji podle dvou třičtvrtě sloupů s profilovanou náběžní římsou, křtitelnice a v pozadí hůře viditelném termálním okně. Okno může symbolizovat pronikání božího světla a její následné vyléčení ze slepoty. Výjev křtu je symbolicky oddělen od ústředního motivu orodující Otýlie balustrádou. Obraz je akcentován ve své horní části Ježíšem Kristem sedícím na oblacích a držícím kříž. Pravou rukou ukazuje na oltář s Pannou Marií.
na Staroměstské ulici ve Frýdku-Místku z konce 19. století, stojící na místě pramenu, který pomáhal při očních nemocech anebo hřbitov sv. Otýlie v Českých Budějovicích a jí zasvěcenou hřbitovní kaplí. Dále kaple sv. Erharda a sv. Otýlie (též Vlašimská kaple) v chrámu sv. Víta v Praze, kde je umístěna i část jejích ostatků, přivezených Karlem IV. Menší barokní kaplička se nalézá i v Čechůvkách u Prostějova nebo v Boskovicích z 18. století, vystavěna na místě vyvěrajícího pramene. Na oltářích je sv. Otýlie zobrazena kupříkladu na bočním oltáři v kostele Navštívení Panny Marie v Zašové, oltáři v kostele Nejsvětější Trojice v Horním Jelení nebo oltáři v kostele Navštívení Panny Marie v Deštné (Jakartovice-Deštná). Sochy se sv. Otýlií se vyskytují například v Radkovicích u Hrotovic, sousoší Jana z Boha a Otýlie v Dubu Nad Moravou anebo barokní zlacená socha sv. Otýlie v muzeu v Kladně od sochaře J. Hiernleho.
ZÁVĚR Cílem mé práce bylo popsat oltář a oltářní obraz a shromáždit o nich co nejvíce informací z historických pramenů. To se nedařilo takovou měrou, jakou jsem si představoval. Vždy jsem se dozvěděl jen kusé informace a například autora obrazu se mi nepodařilo vypátrat vůbec. Avšak i přes tyto nedostatky se mi snad povedlo napsat základní pomůcku k osvětlení historie a ikonologie tohoto oltáře. Svá tvrzení a domněnky si nechám rád vyvrátit nebo doplnit od budoucích badatelů.
MÍSTA ZASVĚCENÁ SV. OTÝLII NA NAŠEM ÚZEMÍ Míst spjatých se sv. Otýlii u nás není mnoho, jelikož se jedná spíše o německou světici, ale i tak se dají najít stavby, sochy nebo oltáře této světici zasvěcené. Proto uvedu mimo známější i ty, které se mi podařilo vypátrat. Nejznámějšími místy jsou bezpochyby kaple sv. Otýlie v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově s freskami z jejího života od Jonase Drentwetta z konce 17. století, kaple sv. Otýlie 142
11) 12)
Hall James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha, 1991, str. 497. Hall James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha, 1991, str. 431.
143
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A INTERNETOVÝCH ZDROJŮ Domluvil E.:Vlastivěda Moravská. Valašsko-Meziříčský okres, Brno, 1914. Hall James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha, 1991. Klocová Andrea: Kaple sv. Otýlie ve Vyškově. Malířská a štuková výzdoba, bakalářská práce, Brno, 2007. Künstle Karl: Ikonographie der Heiligen, Freiburg, 1926. Šigut František: Poutní místo Zašová, Valašské Meziříčí, 1941. Vranečka Jan Bartoloměj: Kronika, SokA Vsetín, inv. č. 25 a 26. http://antiquespectacles.com/topics/patron_saints/saint_odilia/odilia.htm# http://www.zamek-manetin.cz/barokni-plastika/ http://www.muzeumkarlovamostu.cz/zivot-a-legenda/ http://www.mestopv.cz/cz/aktuality/publikace-cechuvky-kaplicka-sv-otylie.html http://www.boskovice.cz/temata/cestovni_ruch/skladacky/cesky/7_zubu_hrebene/01-historie.pdf http://www.ado.cz/prakticke/casopisy/oldin/2008/Oldin_2008_04.rtf http://hrotovice.unas.cz/centrum/panel.htm http://www.ado.cz/poutni/dub/dub.htm http://www.hornijeleni.wz.cz/index.php?sekce=21
PŘÍLOHY Obr. č. 1 Celkový pohled na oltář sv. Otýlie Obr. č. 2 Oltářní obraz Obr. č. 3 Ježíš Kristus na nebesích Obr. č. 4 Orodující sv. Otýlie před oltářem s Pannou Marií Obr. č. 5 Andělíček s atributy sv. Otýlie Obr. č. 6 Křest sv. Otýlie Obr. č. 7 Horní část kompozice obrazu Obr. č. 8 Sv. Otýlie z kostela Navštívení Panny Marie v Jakartovicích-Deštné
144
Obr. č. 1 Celkový pohled na oltář sv. Otýlie ▪ Zdroj: Autor
Obr. č. 2 Oltářní obraz ▪ Zdroj: Autor
Obr. č. 3 Ježíš Kristus na nebesích ▪ Zdroj: Autor
Obr. č. 4 Orodující sv. Otýlie před oltářem s Pannou Marií ▪ Zdroj: Autor
Obr. č. 5 Andělíček s atributy sv. Otýlie ▪ Zdroj: Autor
Obr. č. 6 Křest sv. Otýlie ▪ Zdroj: Autor
Obr. č. 7 Horní část kompozice obrazu ▪ Zdroj: Autor
Obr. č. 8 Sv. Otýlie z kostela Navštívení Panny Marie v Jakartovicích-Deštné ▪ Zdroj: Markéta Lattonová
