ir m wo e k a ł S roż , M hout á Ko k a j á Liš
Světová próza
fra
Světová próza
fra
Sławomir Mrożek se narodil 26. nebo 29. června 1930 v Borzęcině nedaleko Krakova, kde studoval architekturu i na Akademii výtvarných umění. Těsně před třicítkou se stěhuje do Varšavy, od roku 1963 žije střídavě v Itálii, Francii, Mexiku a v Krakově. Jeho umělecká angažmá lze shrnout pod pojmy prozaik, grafik, dramatik, jeho díla můžeme poněkud zjednodušeně označit jako satirická. Česky dosud vyšly tři výbory povídek (Slon, 1963; Věrný strážce, 1966; Ten, který padá, 1997), román Útěk na jih (1968), paměti Baltazar (2008), výbor z divadelních her Mrożek čili Mrożek (1965) a řada překladů jeho divadelních her vyšla v malonákladových vydáních divadelní agentury Dilia nebo časopisecky (Jatky, Velvyslanec, Aktovky I a II, Strip-tease, Proroci, Portrét ad.). Téměř dokonalé umlčení Mrożka u nás zajistila normalizace (přerušilo je jen pár zmíněných „diliáckých“, takřka nedostupných vydání), přesto u nás Słavomir Mrożek stačil během 60. let zdomácnět, mimo jiné i díky častému publikování svých děl v časopisech. Jeho tvorba se do kadlubu satiry či absurdního divadla nevejde, neboť vyniká též důsažným aspektem psychologickým a také prožitkem politickým. Nejen těmito rysy zůstává Mrożek velmi blízký českému pohledu na svět.
fra1
2
Sławomir Mrożek Kohout, Lišák a já
3
4
Sławomir Mrożek Kohout, Lišák a já Přeložila Helena Stachová
fra
Světová próza Sławomir Mrożek Kohout, Lišák a já Vybrala a přeložila Helena Stachová Obálka Martin Kubát Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2009 jako svou 55. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Agite/Fra, 2009 Text © 1991 by Diogenes Verlag AG Zürich All rights reserved Translation © Helena Stachová, 2009 Cover © Martin Kubát, 2009 ISBN 978-80-86603-75-9
6 BB011
Obsah Kohout, Lišák a já 9 Farma 19 Umělec 22 Lojzíček 23 Mýto 28 Červená Karkulka 32 Koníci 34 Z cest 37 Roura 40 Soucit 46 Básnička 48 Jediná metoda 54 Můj přítel neznámý 57 Don Juan 62 Hlídač čínské vázy 66 Nocleh 70 Tajemství 74 Těžký život 77 Tvář 80 Fanoušek 84 Galéra 87 Strom 91 Pamětní deska 92 Praxis 95 Duchovní život – intelektuální a umělecký 98 Demiurg 103 Náhle 107 Ona 110 Dopis v láhvi 115 Trojúhelník 117 Adresováno ředitelství Muzeumu v Lůvru, cizina 119 Dva dopisy 120 Šípková Růženka 128 Návštěva 132 7
Revoluce 134 Starožitnost 136 V dopravním prostředku 138 Dějiny krátké, ale úplné 141 Akademie věd 145 Epidemie 147 Vrátit se? Nevrátit? 149 Vývoj 153
8
Kohout, Lišák a já Kohout, Lišák a já jsme šli lesem. „Tak je to vždycky,“ nadával Kohout. „Vždycky, když jdu s vámi, jdeme lesem.“ „To je jedno, kudy jdeme,“ pravil Lišák. „Horší je, že když jsem s vámi, mám vždycky hlad.“ „Prosil bych bez těch nechutných narážek!“ rozhořčil se Kohout. „Naopak, to je velice chutná narážka,“ řekl Lišák, podíval se na Kohouta a oblízl se. Na to já: „Pravdu máte oba. S vámi jsem vždycky hladový a vždycky na rozcestí.“ „Copak si myslíte, že já hlad nemám?“ zakokrhal Kohout. „Já bych sežral koně i s kopyty!“ „Ale ale…“ usmíval se Lišák. „A další obvyklá věc. Všimli jste si, že když jdeme o hladu a v zimě, vždycky nás překvapí noc?“ „To je fakt!“ zvolali jsme dvojhlasně. „Slunce zapadá, a my nemáme kde přenocovat.“ „Takže všechno souhlasí. To bude začátek nové povídky.“ „Jenže já už toho mám dost,“ řekl Kohout. „Vždyť ten příběh ještě nezačal!“ „Ale určitě nás čekají další obtíže a další nebezpečí.“ „Samozřejmě. Měl by to být zajímavý příběh.“ „Ale ne pro mě.“ „Ne pro tebe. Ty jsi jenom jeho hrdinou.“ „Jedním z hrdinů,“ poznamenal Lišák. „Hrdinou? Já nemám na události vůbec žádný vliv. To má být nějaký hrdina?“
9
„Hrdina čili vyvolenec osudu. Jak známo, osud je neúprosný.“ „Pěkně děkuju! Pro mě je hrdinou takový kohout, co uvědoměle usměrňuje předurčení.“ „Nebo lišák,“ poznamenal Lišák. „Nemůžu tě nutit, abys přijal mou definici hrdiny. Tak kdo vlastně jsi?“ „Otrok! My, takzvaní hrdinové, jsme otroci! Používá se nás ke všemu možnému a nerozhodujeme o ničem! Vrazí nás do těch nejpitomějších fabulí a poručí nám pronášet mravní naučení, se kterými vůbec nesouhlasíme. Copak to je spravedlivé?“ „To bylo odjakživa.“ „Je tedy nejvyšší čas, aby se něco změnilo. Nic o nás bez nás!“ „Dej si pozor, aby tě neškrtnul,“ varoval ho Lišák. „Co by sis potom počal?“ „To se nedělá, já jsem nezbytný. Beze mě by to nebyl žádný příběh.“ „Hm, hm…“ zakašlal jsem významně. „A co když tě přece jen škrtnu?“ „Proč bys ho měl škrtat? Nech mi ho, já ho sežeru,“ nabídl se Lišák. „Ty blbej Lišáku!“ vykřikl Kohout. „Připoj se ke mně a společně si na něm vynutíme ústupky. Bude ti muset dodávat tlusťoučké kapouny a králíky a hrozny sladkého vína, jestli chce, abychom vystupovali v jeho povídkách!“ „Zajímavá alternativa,“ souhlasil Lišák. „Dejte si pozor, nebo vás škrtnu oba!“ „Blafuje! Nemůžeš škrtnout všechny hrdiny. Jsi spisovatel a musíš z něčeho žít.“ „Správně,“ přitakal Lišák. „Oba nás neškrtne.“ „Promluvme si v klidu. Přiznávám, že nemáte lehký osud. Jenže já taky ne. Jako spisovatel jsem závislý na čtenáři, a ten má své požadavky. Nemůžu mu před10
kládat příběhy, které by ho nezajímaly. Příběh musí být neobyčejný, protože obyčejné věci nikoho nezajímají. A vy dva, pokud jsem vás dobře pochopil, po mně chcete docela obyčejné věci. Jíst, spát, nehýbat se… Aby se vám chraň bůh nepřihodilo něco neobvyklého! Koho tohleto zajímá, prosím vás?“ „Ani kdybychom neobyčejně moc žrali a neobyčejně moc spali?“ zeptal se Lišák. „Nesmysl. Tomu já rozumím líp než ty. Žer, pij a spi si třeba celou věčnost, nikdo si tě ani nevšimne. Chceš snad být naprosto nezajímavý Lišák?“ „To ne, to teda ne! Ale taky nechci být extra zajímavý. Když stavíš věc takhle…“ „Lišák stejně nikoho nezajímá, určitě ne,“ poznamenal Kohout. „Divím se, žes ho vůbec bral do party. Co na něm vidíš?“ „Zasahuješ mi do kompetence.“ „Dožaduju se práva vyjádřit se k věci.“ „Já taky,“ řekl Lišák. „Rozčiluje mě, když nemám právo se vyjádřit. Například proč nesmím sežrat Kohouta? To je proti přírodě.“ „A proč bych já měl kamarádit s Lišákem? To je taky proti přírodě. Místo abych dostal za společnici nějakou pěknou slepičku…“ „Už jsem vám vysvětloval, že příběh musí být zajímavý. Vy si snad myslíte, že mi působí potěšení vymýšlet si neobyčejné příběhy? Ne, já bych radši napsal: šel Kohout se Slepičkou…“ „Nebo sežral Lišák Kohouta…“ poznamenal Lišák. „Neruš. Nebo sežral Lišák Kohouta. To by bylo daleko lehčí. Jenže literatura má své zákonitosti. Buďte mi vděční, že jsem nenapsal: sežral Kohout Lišáka.“ „Za nic na světě!“ utrhl se Kohout. „To je mi taky nápad!“ ušklíbl se Lišák. „No tak sami vidíte, že ani já nejsem úplně svobodný. Musím se podřídit určitým zákonitostem.“ 11
„Jenže to mě vůbec nezajímá,“ prohlásil Kohout energicky a zakokrhal: „Slyšte tu vřavu v údolí! V žoldáctva mraku číhá hrom!“ „Mě taky ne,“ prohlásil Lišák. „Jestli vás to zajímá nebo ne, tamhle v dálce svítí světýlko. Což znamená, že je tam nějaká chalupa. Tam bychom mohli přenocovat a kdoví, možná i dostat něco k jídlu. Chcete pokračovat ve sporu, anebo vyhledat stravu a nocleh?“ „Stravu a nocleh!“ zvolali oba. „Tak pojďte.“ Šli jsme. Chalupa byla černá, stejně černá jako noc a les. Osvětlené měla jen to jedno okno. Znamení, že je někdo doma. Ale kdo? Prozíravost nás nutila nejprve nakouknout oknem dovnitř a teprve potom zaklepat na dveře. Jenže okno bylo příliš vysoko, a tak jsem dovnitř neviděl, ani když jsem se vytáhl na špičky. „Kohoute, stoupni si na Lišáka a koukni se, co je uvnitř,“ přikázal jsem. „Proč Kohout na mě?“ protestoval Lišák. „Tak ať si teda stoupne Lišák na tebe.“ „Ani mě nenapadne,“ ohradil se Kohout. „Tak teda nejdřív ty na Lišáka a potom Lišák na tebe, tak to bude spravedlivé.“ „Ale proč Kohout nejdřív?“ oponoval Lišák. Okno se otevřelo a nějaký hlas shora zavolal: „Co je to tady za randál? Kdo jste?“ „Odpověz mu,“ zašeptal Lišák a šťouchl mě do boku. „Vysvětli mu to,“ zašeptal Kohout a klovl mě do lýtka. „Pocestní,“ odpověděl jsem. „Hledáme jídlo a nocleh.“ „Máte peníze?“ „Nemáme.“ „Tak zlato nebo nějaké cennosti?“ „Taky ne. Jsme jen chudí pocestní.“ 12
„Tak táhněte k čertu!“ vykřikl hlas a užuž by okno zabouchl, když vtom Kohout zvolal: „Moment! Lišák má kožich!“ „Kožich?“ projevil zájem hlas. „A Kohout má ostruhy!“ zvolal Lišák. „Ostruhy? Tak počkejte, jdu vám otevřít.“ „Proč jsi mu říkal o mých ostruhách?“ zlobil se Kohout, když jsme čekali přede dveřmi. „Prosil jsem se tě snad já, abys mu říkal o mém kožichu?“ hněval se Lišák. „Tak pojďte dál, pojďte dál!“ Dveře se otevřely a my jsme vešli do síně. Dveře se za námi zavřely na sedm západů. „Tudy, tudy.“ V síni byla tma a pořád jsme ještě neviděli, komu ten hlas patří. Otevřely se druhé dveře a vstoupili jsme do světnice, kde oheň v krbu skýtal mihotavé světlo. Z bohatě prostřeného stolu se linula libá vůně. Kolem něho sedělo dvanáct vousatých chlapů. Každý měl za opaskem nůž. Dívali se na nás. Dveře se za námi zavřely na dvanáct západů. „Hej, Madeji!“ zvolali. „Koho jsi nám to přivedl?“ „Ten v kožichu je bohatý kupec,“ odpověděl třináctý. „A ten s ostruhami je určitě slavný rytíř.“ „Hurááá!“ zařvali besedníci. Zřejmě měli z našeho příchodu ohromnou radost. „A ten třetí?“ zeptal se jeden, když už radostná vřava ztichla. „Ten třetí je asi osel.“ Vousáči se zasmáli. „Hehe,“ přidal se Kohout. „Hihi,“ zahihňal se Lišák. „Jen se smějte, jen se smějte,“ řekl jsem jim. „Mám takový dojem, že se brzy smát přestanete.“ „Počkejte chvíli, pánové,“ řekl ten třináctý. „Jen co se navečeříme.“ 13
„A na co máme čekat?“ podivil se Kohout. Až teprve teď zaburácel opravdový řehot. Vousáči se váleli smíchy, popadali se za břicha a z očí jim tekly slzy. „On se ještě ptá!“ vyrazil ze sebe jeden z nich. „Já už fakt nemůžu!“ chytil se za levý bok. „Prý na co!“ zajíkl se druhý a chytil se za srdce. „Já to nepřežiju!“ „Čekat!“ kvikl třetí tenkým hláskem, přestože to byl ramenatý chlap, a svalil se pod lavici. Ještě pod tou lavicí ječel: „No to mě teda podržte!“ „Já bych radši šel pryč,“ hlesl Lišák. „Já taky,“ zabreptal Kohout. „Zrovna jsem si vzpomněl, že si musím v lese něco zařídit.“ Ale vousáči se pustili do večeře a už si nás nevšímali. Schoulili jsme se v koutku co nejdál od nich. „Musíme utéct,“ zašeptal Kohout. „No jo,“ přitakal Lišák. „A fofrem.“ „Cestu máte volnou. Teď rozhodujete vy. Já se vám do toho nepletu. „Moc volnou ji nemáme. První dveře jsou zamčené na sedm západů a druhé na dvanáct.“ To by bylo dohromady devatenáct,“ vypočítal Kohout trudnomyslně. „Devatenáct klíčů a třináct nožů,“ sečetl Lišák. „A kdo měl řeči, když jsem prosil, abyste se koukli dovnitř oknem? Kdybyste mě poslechli, nemuseli jsme se dostat do spárů loupežníkům.“ „To Lišák nechtěl.“ „To není pravda, to Kohout!“ „Nechtěli jste ani jeden, ani druhý. Pořád chcete být samostatní, tak teď máte možnost.“ „Nemohl by ses do toho přece jen zaplést? Tentokrát naposled…“ „Ano, ano,“ přidal se Lišák. „Ty jsi spisovatel, ty máš právo…“ 14
„Pozdě.“ „Co si to tam špitáte, kluci?“ zeptal se ten třináctý, kterému říkali Madej, a utřel si kníry vousem a vousy rukávem. „Nelíbí se vám snad něco?“ „Ale kde!“ namítl honem Lišák. „Vůbec ne,“ ujistil ho Kohout. „Je to tu moc hezké.“ „Tak pojďte sem k nám. No tak, pojďte blíž!“ „Musí to být?“ ujistil se Lišák. Ale Madej vstal a jednou rukou popadl Lišáka za krk a druhou Kohouta za zobák. Za potlesku a veselých výkřiků je oba postavil na stůl. Loupežníci se po večeři rozvalili na lavicích a zapálili si dýmky. Měli výbornou náladu. „Tancovat, tancovat!“ volali na Lišáka a Kohouta a pouštěli jim do nosu obrovské kotouče dýmu. „A co on?“ ukázal Kohout na mne. „Osel netancuje. Tancovat, tancovat!“ Lišák a Kohout tedy začali tancovat. Netancovali sice moc krásně, ale loupežníkům se to líbilo. Tleskali do taktu a divoce přitom pokřikovali: „Ha, ha.“ „Páni loupežníci!“ zvolal Kohout, když popadl dech. „Chápu, že jste loupežníci, tak jako jsem já kohout a Lišák je lišák. Každý podle své přirozenosti. Ale nemohli bychom se nějak dohodnout? Pojí nás přece společný osud, všichni jsme hrdiny příběhu, který si vymýšlí tenhleten osel, takže jsme vlastně kolegové. Působí vám ten loupežnický život potěšení? To hodování a ta nevkusná zábava? Měli byste pomyslet na kouzlo usedlého života u rodinného krbu. Na radost z poctivé práce na poli nebo v průmyslu, na zadostiučinění čistého svědomí a důstojné zábavy. Nepláčete sami nad sebou, když vidíte, že jste odsouzeni k takovémuhle loupežnickému životu, který škodí vašemu zdraví a je zhoubou vašich duší? Jak je mi vás líto, když vás vidím jako loupežníky! Ale není ještě vše ztraceno. Usedněme k tomuto stolu společně jako 15
bratři a přemýšlejme, jak čelit tyranii tohoto osla, který z vás dělá loupežníky a z nás vaše oběti, přestože sám neumí ani tancovat. Začněme společně krásné a poctivé dílo!“ „Ha!“ zařvali loupežníci a vytáhli nože. Lišáka a Kohouta, kteří tancovali na stole, obklopilo třináct vztyčených ostří. „Ha, ha!“ volali stále rychleji, a nutili tak Lišáka a Kohouta zrychlit tempo. Kohout se zadýchal a zanechal proslovu. „Mluv teď ty,“ pošeptal Lišákovi. „Já už nemůžu.“ „Páni loupežníci,“ navázal Lišák usilovně, protože tanec byl stále rychlejší. „Můj přítel Kohout vás upozornil na váš smutný osud. Nehodlám se zde šířit o morální stránce problému, toho už bylo dost. Rád bych se však podrobněji zabýval určitými aspekty, o kterých se můj předřečník pouze zmínil. Nebudu nic skrývat a řeknu na rovinu, že se ruinujete. Ten nepravidelný způsob života, ta příliš mastná strava, silné nápoje a kouření, kchekche… (to zakašlal) jakož i riziko, jež s sebou nutně nese zacházení s ostrými nástroji a s tím související nervové napětí – to všechno odporuje hygieně a je velmi škodlivé. Nemůže to zůstat bez následků. Dříve nebo později to ve vás vyvolá choroby a neurózu. Varuji vás a prosím vás: dbejte na sebe aspoň trochu!“ „Ha!“ vykřikli loupežníci. „Ha, ha!“ V pravicích drželi nože (až na Madeje, který byl levák), levicemi bušili do stolu (až na Madeje, který bušil pravačkou) a při každém úderu vykřikli to své „ha!“. Bouchali do stolu stále rychleji, tanec se stával čím dál divočejším, až nakonec připomínal tanec dvou dervišů. Bylo mi Lišáka a Kohouta líto. Zanedlouho jim dojdou síly a padnou na ostří namířených nožů. Věci skutečně zašly příliš daleko, takhle ta povídka končit neměla. Chtěl jsem jen Lišáka a Kohouta potrestat za 16
neposlušnost, a zatím se mi tu ti loupežníci takhle rozmohli! Co s tím? Škrtnout loupežníky? Teď už to nejde. To by znamenalo zlikvidovat příběh, a tím i sebe jako spisovatele. Co kdyby loupežníci dostali škytavku a museli se napít vody? Přerušit tu jejich krutou zábavu? Ale co dál? Do chalupy sjede blesk, požár nám umožní utéct. Ne, to jsou arbitrální triky, to už radši rovnou škrtnu ty loupežníky, než abych překročil zákony, které jsem si sám ustanovil. Zákony je třeba dodržovat pod trestem nicoty. Kdyby tak Kohout mohl lítat! Vzlétl by vysoko nad loupežníky. Lišák by se ho chytil a spolu by uletěli komínem. Ale bohužel – Kohout je sice pták, jenže degenerovaný. Proč jen jsme pouze tím, čím jsme, neodvolatelně, bez možnosti zázraků? Proč jen se proti tomu nebouříme? Lišák a Kohout nechtěli být jen postavami z bajky, vzbouřili se – a teď to mají! Já nechtěl být jen spisovatelem, chtěl jsem být současně postavou svého vlastního příběhu, a také jsem za to byl potrestán. Zachtělo se mi zúčastnit se, žít… A za trest nejsem ani spisovatel, ani postava. Pěknou paseku jsem nadělal v těch zákonitostech! Stejně jako Kohout a Lišák jsem zhřešil prvotním hříchem, pýchou transcendence, touhou být vším a všude. Kdybych zůstal jen autorem příběhu, Lišák a Kohout by se se mnou tak důvěrně nespřátelili a nezapletli se do mých plánů. Kdyby Lišák a Kohout zůstali na svém místě a nevnutili mi své hledisko, nedošlo by k nepředvídatelným událostem a bezvýchodné situaci. Nyní jsme spjati společným osudem. Oni se od loupežníků nedostanou jinak než tak, že zahynou, a já, když zahynou, definitivně přestanu ovládat své vyprávění. Už jsem nedokázal odlišit Lišáka od Kohouta, tak rychle vířili v tanci. Už jsem nevěděl, kdo jsem, tak hloupě jsem podlehl pokušení být někým jiným, než 17
jsem byl. Možná že loupežníci mají pravdu. Možná že jsem jen osel. Proč jen musí mít všechno nějaké pokračování? Tuším, co se stane, ale ještě neřeknu, že už se to stalo. Mou jedinou šancí je to protáhnout. Jenže ani odklad nezávisí na mně. Prozatím Lišák a Kohout tancují, ale jak dlouho to vydrží? Moji milí, moji zlatí, moji nejdražší, tancujte, tancujte a neklesejte na mysli. Tancujte, tancujte a neklesejte na těle. Prosím vás, zaklínám vás, zapřísahám vás, tancujte, tancujte bez konce! Udělejte to pro mě!
18
Farma Přišel za mnou Kohout a byl hrozně rozčilený. „Lišák prý zakládá slepičí farmu. To přece nejde!“ „A proč? Farma, to je podnik, čili civilizace.“ „Jak to proč? Nebudeme si přece nalhávat, nač Lišák potřebuje slepice! To je zločin! Musíme proti tomu něco dělat!“ „A co?“ „Musíme si s Lišákem promluvit.“ „Já taky?“ „Pojď se mnou, potřebuju tě jako svědka.“ Lišáka jsme našli před barákem, který si zrovna pronajal. Právě přitloukal na dveře tabulku drůbeží farma. ředitel: lišák. „Okamžitě to sundej!“ vykřikl Kohout. „Proč? Jsme solidní firma a potřebujeme kancelář.“ „Hele, řekni mu to,“ obrátil se na mě Kohout. „Kohout říká, že není správné, když Lišák zakládá drůbeží farmu.“ „Vážně si to myslí?“ „Mohlo by to mít nepředvídatelné následky. Takže jeho kritika je oprávněná, myslím tím určité podezření, jaké jsou skutečné cíle toho podniku.“ „Vážně? A proč?“ „Vzhledem k tvému poměru ke slepicím.“ „Mé záměry jsou čisté, lidi toho namluví! Jde mi o dobro slepic. Rád bych jim zajistil důstojné podmínky pro život.“ „Tak tvé záměry jsou čisté!“ zvolal Kohout ironicky. „A jaký budeš mít personál?“ „Lišky a lišáky, přirozeně. Odborníky!“ 19
„No prosím!“ obrátil se ke mně Kohout. „Není to drzost?“ „Mám dojem, že Kohout má pravdu. Aby lišáci chovali slepice, to nemůže veřejnost přijmout.“ Lišák se hluboce zamyslel. „No, když si to myslíte oba… tak já to vzdám. Neměl jsem žádné osobní ambice. Chtěl jsem jen, aby se slepice měly dobře.“ „Vážně to vzdáváš?“ zeptal se Kohout nedůvěřivě. „Jistěže. Jenom je mi líto, že tím padá krásný plán, jehož cílem bylo veřejné blaho.“ „Upouštíš od toho bez protestu?“ „Jak tě mám jinak přesvědčit, že mi nezáleží ani na podnikání, ani na ředitelování?“ „Nějak ti nemůžu uvěřit.“ „Tak tedy založme liščí farmu, kterou povedou slepice.“ „To myslíš vážně?“ „Když se nesluší, aby lišky chovaly slepice, tak ať slepice chovají lišky! Veřejnost bude spokojená a já mimo jakékoli podezření. A to tím spíš, že tebe jmenujeme ředitelem.“ „Proč zrovna mě?“ podivil se Kohout, ale ne moc. „Lepšího kandidáta nevidím. Jsi úžasně schopný, energický a přitom fešák. Ředitel má vypadat reprezentativně.“ „To si musím promyslet,“ řekl Kohout po chvíli. „Mám poslední dobou hrozně moc práce.“ „Ale můžeme s tebou počítat?“ „Nic ti neslibuju. Teď mi nabízejí spoustu vedoucích míst.“ „To je pochopitelné. Ale my počkáme.“ Rozešli se. Za pár dní nato jsem tamtudy šel zase. Na dveřích baráku visela tabulka liščí farma. ředitel: kohout. 20
V čekárně se tlačily mladé tučné slepičky. „Je tu pan ředitel?“ zeptal jsem se slepice v sekretariátě. „Teď nemá čas, zrovna přijímá personál. Počkáte?“ „Ne, zastavím se jindy.“ V parku jsem potkal Lišáka. Seděl na lavičce a četl noviny. „Co tu děláš?“ zeptal jsem se ho. „Zatím nic. Čekám, až ten podnik otevřou,“ odpověděl a oblízl se.
21
Umělec Kohout si přečetl inzerát: potřebujeme zvířata. cirkus. „Přihlásím se,“ řekl, když odkládal noviny. „Vždycky jsem chtěl být umělcem.“ Cestou si dělal velké plány. „Sláva a peníze. Možná i cesty do ciziny.“ „A nazpátek,“ dodal Lišák. „Proč nazpátek? V cizině podepíšu smlouvu s Metro-Goldwyn-Mayer.“ Ředitel ho přijal na čerstvém vzduchu, kde úřadoval. Zrovna rozbíjeli šapitó. Já a Lišák jsme čekali opodál. „Velice mě těší, že jste se přihlásil. Ctěné jméno…“ „Lev,“ představil se Kohout krátce. „Lev?“ podivil se ředitel. „Jste si tím jistý?“ „Eventuálně tygr.“ „No dobře. Tak laskavě zařvěte.“ Kohout zařval, jak uměl. „To samozřejmě není špatné, ale máme lepší lvy. Kdybyste k nám chtěl nastoupit jako kohout, bylo by to něco jiného, pak bych vás angažovat mohl.“ „Kvůli vašim rozmarům ze sebe nebudu dělat ptáka!“ urazil se Kohout. „V tom případě se poroučím.“ Na zpáteční cestě se Kohout mračil a mlčel. Už jsem to nevydržel. „Co tě to napadlo? Proč jsi ze sebe chtěl dělat lva?“ „Jak to proč?“ odpověděl za něj Lišák. „Už jsi někdy viděl umělce bez ambicí?“
22
Lojzíček Copak Lojzíček! Ten, pane, umí mačkat klávesy! Ty správné klávesy tedy, protože mačkat, jenom mačkat, to umím taky. Jenže na to si nás tady nedrží, Lojzíčka a mě, abychom mačkali cokoli a jakkoli. Kdyby šlo jen o to, tak by vůbec nebylo o čem mluvit, tím chci říct, kdyby tu byly jen samé správné nebo samé nesprávné klávesy. Jenomže nápad toho vousatého pána je právě založený na tom (nejde mu určitě o nic jiného, než aby mě ponižoval a Lojzíčka vynášel), že klávesy jsou dvojího druhu. Ty, které se mají mačkat, a ty, které se nemají mačkat. A nejhorší je, že mezi nimi není vůbec žádný rozdíl. Totiž není mezi nimi rozdíl, dokud se nezmáčknou. Potom se ten rozdíl ukáže, je bohužel až příliš viditelný. Když se totiž zmáčkne správná klávesa (chci říct, když ji zmáčkne Lojzíček, protože mně se to nepodaří nikdy), otevřou se dvířka a vypadne kousek slaniny, kterou sežere ten, kdo klávesu zmáčkl (to znamená Lojzíček). Ale když se zmáčkne nesprávná klávesa (kterou vždycky zmáčknu já, protože chci vždycky zmáčknout jinou), neotevře se nic. Proč to tak je? Proč se mi nikdy nepodaří zmáčknout správnou klávesu? (A proč jemu se to vždycky povede?) Ten vousatý pán, co to všechno vymyslel, nám ponechal svobodu mačkání, rozhoduju se tedy sám. Ale to ještě není všecko. Ten pán jako by očekával, jako by si dokonce přál, abych zmáčkl tu správnou klávesu. Jak si mám vysvětlit, že nezmáčknu nikdy tu, co bych měl, a Lojzíček ano? Jedině tím, že Lojzíček to umí, kdežto já ne. Z čehož vyplývá, že jsem hloupější než Lojzíček. 23
fra.cz 9 788086 603759
