ej z r d An art B rna á oTov u c h m na lapky .c fra
ve z /s
t ov
apr
Světová próza
oza
fra
Světová próza
fra
Andrzej Bart (1951), polský romanopisec a scénárista. Autor románu Rien ne va plus (1991), za nějž obdržel Cenu Koś cieleckich, a dalších próz: Pociąg do podróźy (Chuť cestovat, 1999), Don Juan jeszcze raz (Ještě jednou Don Juan, 2006) ne bo parodie na detektivku Piąty jeździec Apokalipsy (Pátý jezdec Apokalypsy, 1999). Bestsellerem loňského roku se stal jeho román Rewers (Druhá strana mince, 2010), který byl rovněž zfilmován.
fra
Andrzej Bart Továrna na mucholapky
Andrzej Bart Továrna na mucholapky Přeložil Jiří Červenka
fra
Světová próza Andrzej Bart Továrna na mucholapky Z polského originálu Fabryka muchołapek (Wydawnictwo W.A.B., Warszawa 2008) přeložil Jiří Červenka Jazyková spolupráce Viola Fischerová a Dorota Dobrew Obálka Martin Kubát Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2011 jako svou 103. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Fra, 2011 Copyright © by Wydawnictwo W.A.B, 2008 Translation © Jiří Červenka, 2011 Author photo © Krzysztof Wojciewski, 2011 Cover © Martin Kubát, 2011 ISBN 978-80-87429-11-2
BB017
Vlak uháněl nocí a nejspíš tomu tak skutečně bylo. Vagon vyrobila továrna Société Industrielle Suisse v Neuhausenu, jak potvrzoval mosazný štítek při pevněný pod rukojetí záchranné brzdy. Jednalo se o typ salonního vozu, jehož stěny byly vyloženy třeš ňovým dřevem a interiér doplňovalo několik kusů pečlivě vybraného nábytku, z nichž největší dojem budila dlouhá pohovka potažená zeleným plyšem. Za zmínku stojí rovněž obraz nad pohovkou, zachy cující malebné hory, patrně Alpy, soudě podle muže v krátkých kožených kalhotách, který k nim vzhlížel a nepochybně i jódloval. Ve světle lampy se vagon jeví jako teplý a bezpečný domov a monotónní kle pot kol připomíná praskání ohně v krbu. Na vyleš těné desce psacího stolu leží otevřený sešit v obálce z voskovaného plátna, který zde působí jako jediný rušivý prvek a vzhledem k zohýbaným rohům by mohl být nanejvýš palubním deníkem strojvedoucí ho. Co však v tom případě dělá v salonním voze, v němž možná cestovali králové, a kdoví zda v něm nebyla v Compiègne podepsána mírová smlouva? Člověk, který seděl za stolem a hleděl do sešitu, už nejméně hodinu neobrátil ani list. Když však koneč ně vstal, udělal to tak prudce, že div nepřevrhl židli. Stojí kousek od okna, takže máme příležitost dob ře si ho prohlédnout a přesvědčit se, že na hezkém místě je hezký starý pán. Vysoký, s prošedivělými vlasy a modrýma očima, které sice věkem poněkud zešedly, ale získaly neobyčejnou hloubku, mohl být chloubou sněmovny lordů, a kdoví zda právě jeho neměla královna Viktorie jmenovat premiérem mís to Disraeliho. Uvnitř muselo být horko, protože cti hodný stařec prudce otevřel okno. Vítr mu okamžitě 7
načechral bílé vlasy, které rázem ožily a dodaly mu vzezření pianisty Paderewského, rovněž premiéra. Muž hleděl do tmy a snažil se spatřit cokoli. O tom, že byla noc, a ne nejdelší tunel světa, svědčilo nebe plné hvězd a měsíc připomínající rohlík, jak bývá v tomto období srpna zvykem. Nezvyklé se mohlo zdát pouze množství hvězd, které se rozhodly padat právě v tomto okamžiku. Lze se však sotva domní vat, že by to dělaly kvůli člověku, který na ně hleděl. Vlak projížděl snad až příliš rychle táhlým zákrutem, protože bylo vidět lokomotivu, z jejíhož komína stou pal dým světlejší než noční nebe a každou chvíli vy razil snop jisker, které pak ještě dlouho poletovaly vzduchem. V ložnici sousedící s pracovnou vládla tma, a tak bylo těžko rozhodnout, zda mladá žena, která tam ležela, je krásná, nebo jen pěkná. Patrně nespala, protože nebývá zvykem spát s otevřenýma očima. Zavřela je, teprve když se tiše otevřely dveře; zároveň začala nahlas pravidelně dýchat s mírným zahvízd nutím při každém vydechnutí. Šedivý pán na ni po hlédl se zřejmým uspokojením a pak jeho zrak sklou zl na druhou postel. Teprve teď můžeme spatřit chlapce, který sladce spí, aniž by cokoli předstíral. A jako by to nestačilo, v měsíčním svitu vypadá dítě jako malý andílek z německých pohádek, s růžový mi líčky a kadeří vlasů na čele. Odporně gemütlich, dalo by se říci, kdyby to nebylo tak krásné. Muži se musel obrázek spících líbit, možná se chtěl i usmát, není však známo, jestli tomu tak skutečně bylo, pro tože měsíc se právě schoval za mrak a nic už nebylo vidět. Jisté však je, že dveře za sebou zavřel, jak nejtišeji mohl. Poprvé oslavuji své narozeniny sám. Ta samota mě vy čerpala natolik, že mi působilo radost snad i vyzvánění 8
telefonu. K tradiční láhvi skotské whisky přidala Julie fotku, která mi nic neříkala, na níž mi je asi patnáct let. Jako bych toho chlapce, o němž údajně vím všechno, vůbec neznal. Nejsem si jistý, zda bych uměl i dnes dávat pozor, aby si nerozbil hlavu, a nevím ani, zda bych s ním mohl mluvit beze strachu, že mě trefí šlak. Když se na něho dívám, nemohu uvěřit, že někdo takový doká zal promarnit tolik darovaného času. Všechno mě to moc rozčiluje a přes veškeré Juliiny dobré úmysly jsem rozhodnut vyškrtnout ji na nejbližší tři měsíce ze sezna mu příbuzenstva. Záměrně uvádím zápis v deníku ze 3. září, abych ujasnil především sám sobě, že ani poměrně objek tivní záznam nedokáže říct to podstatné. Nevím, co způsobilo, že jsem si nevzpomněl na jeden telefonic ký rozhovor. Možná to bylo tím, že se netýkal naro zenin a že jsem naprosto nemohl předvídat jeho důsledky. Předtím se mi však zdálo o vlaku. Sen to byl bezvýznamný, a dokonce i hloupý. Sotva jsem si zvykl na poklidný klapot kol, ozval se výkřik: Člověk na kolejích! Potom skřípot a kufry padající shora, těžké tak, že jsem se musel probudit. Od dětství jsem s tím měl problémy a často jsem snil dál, i když jsem byl tělem přítomen ve škole, nebo spíše za ško lou. Trvalo tedy chvíli, než jsem zaslechl zvonek tele fonu. První pokus zvednout sluchátko byl už předem odsouzen k nezdaru, při druhém jsem alespoň ote vřel oči. „Nevzbudil jsem vás? Máme společné známé. Och, to by byl dlouhý seznam. Prosím, abyste mi věřil, nebudu vás dlouho zdržovat. Ne, nebojte se, nic neprodávám. Naopak, nesu vám peníze. Promiňte, že vás tak poháním… Za tři hodiny? Budu přesný.“ Takové běžné žvásty a k tomu tenký hlásek. Tak proč jsem se ho, navíc nemocný, s děsnou bolestí hlavy a s vědomím, že jsem už tři dny nenapsal ani tři věty, 9
rozhodl přijmout? Nebo na mě zapůsobila ta zmínka o penězích, znějící jak hudba nebeská? Jestli se něče ho bojím, pak tedy nejen ztráty času, ale spíše bana lit, které si pak vyžadují obtížnou léčbu, po níž však tvrdnou játra. Kdybych však věděl, co mě čeká… Ne, po pravdě řečeno nevím, co bych tehdy udělal. Už svítalo, když vlak dojel tam, kam dojet měl. Ve dne už nevypadal tak pěkně, neboť zbaven měsíční ho svitu se stal nákladní soupravou, která nevyni kala právě nejvyšší čistotou. Kde se tedy mezi uboze vyhlížejícími vagony vzal salonní vůz? Můžeme, ba přímo musíme vyloučit omyl, protože železničáři se zas tak často nemýlí. A možná to bylo nařízení sho ra, vynucené potřebou dopravit sem nějakou vý znamnou osobnost. Jestliže starší pán mohl být premiérem, tím spíše mohl být ministrem železnic; a tak vysoká funkce mluvila za všechno. Proč však vlak nezastavil na nádraží a nevítali ho v pozoru stojící železniční úředníci? Nejenom že to nebylo nádraží, ba ani zapomenutá zastávka, ale podle vše ho tovární vlečka, protože všude byla skladiště z čer vených cihel, stohy lisované bavlny, a především les komínů, sahajících takřka do nebe. Pokud ovšem vagony přivezly bavlnu z exotické země, pak v salon ním voze neseděl ministr, ale průmyslník, který se nyní vracel z obchodní cesty domů i se svými nejbliž šími, od nichž se nechtěl odloučit. Dobře že strojve doucí byl zkušený chlapík a v noci nešetřil parou, neboť v dálce se objevily velké černé mraky, samo zřejmě dešťové, a není třeba připomínat, že si bavlna na déšť moc nepotrpí. Kde však jsou ti dělníci, kteří mají cennou surovinu vyložit? Vždyť věčně hladová břicha továren už čekají na stravu, kterou potom vyvrhnou v podobě látek tak pěkných, že by se jimi málokterá žena nechtěla zkrášlit. 10
Nebyl to však samotný vlak ani mrtvé ticho, které ho přivítalo, co mělo vzbudit jeho největší údiv. Po několika minutách se z nákladních vagonů místo žoků bavlny začali valit lidé v počtu odporujícím fyzikálním zákonům, a jak se později ukázalo, jeden průlom do vědeckého systému byl schopen způ sobit další, ještě podstatnější. Vtom se však nuzně oblečení muži a ženy seřadili, a vzájemně se podpí rajíce, vyšli směrem k továrním zdím. Že by to byli dělníci, které majitel našel kdesi za horami a nalá kal na bohatou odměnu, aby u něho pracovali? Po kud tomu tak je, nebude z nich mít příliš užitku, protože na siláky zrovna nevypadali. A co on, ne padl na postel až k ránu a teď tvrdě spí, aniž ví, že vlak dospěl k cíli? Konečně se dveře salonního vozu otevřely a v nich stanul důstojný stařec. Nevypadal, že by nespal, on totiž vůbec nezamhouřil oka a nejspíše meditoval o obchodech, o nichž obyčejní lidé nemají ani po tuchy. Tvídové sako, o něco světlejší kalhoty zvané rajtky a vysoké boty, svědčící o vojenské minulosti či o zálibě v lovu. Na hlavě klobouk, v pravé ruce hůl. Malý kufřík, který držel v levé ruce, vypadal zdálky jako koupený u Hermèse v Paříži, což není jisté a tím méně důležité. Když ne zrovna svižně, pak ur čitě rázně seběhl ze schodů a bez zastavení vykročil kupředu. Za ním vystoupila žena, kterou bylo před tím sotva vidět, takže teprve teď můžeme ocenit její půvab. Bez přehánění překrásné vlasy barvy dozrálé ho kaštanu, přirozeně bílá pleť a malý nosík, svědčí cí o přecitlivělosti vůči vůním. K tomu úžasně žhnou cí uhlíky očí. Na sobě jednoduché hedvábné šaty, přes ně přehozený teplejší kabátek. Co se důstojnos ti týče, nezůstávala o nic pozadu za svým mužem, jehož však předčila mládím a půvabem. Podivné bylo jen to, že musela nést ohromný kufr, s nímž by jí 11
kdekoli na světě ochotně pomohli nosiči. Za rodiči kráčel chlapec. V denním světle už byl méně gemüt lich, stále však působil milým dojmem. Sluší se do dat, že bychom si měli všimnout určitého rysu před časné dospělosti, s nímž se můžeme tak často setkat u dětí svěřených do péče nejlepším učitelům. Hošík nenesl žádný kufr ani kufřík, na zádech však měl velký ruksak, podobný těm, jaké si berou s sebou na delší výlet skauti. Starší pán se ubíral kupředu krokem člověka jisté ho si sebou samým, když se však ocitl mezi stěnami, zpomalil, pak se dokonce zastavil. Ztrácí na sebejis totě, z čehož lze soudit, že není majitelem onoho továrního gigantu, který by bylo možné porovnat s pyramidami či s něčím neméně velikým. Jeho žena využila příležitosti a postavila kufr na zem, synek se s obdivem rozhlížel kolem, jak prozrazovala jeho otevřená ústa. Mohli bychom závidět městu, které vystavělo tak mocné zdi, neboť mocná musela být i síla zde vydělaných peněz. O tom, že to není jen ohromné panorama namalované na plátně, svědčil vítr, odnášející zbytky bavlny a lístky z povalujících se skladových karet. Přestože to nebylo výtvarné dílo, umění přece jen zvítězilo, neboť zdáli bylo slyšet hudbu tak krásnou, že nebylo možné zvolit jiný směr než ten, odkud zaznívala. Muž sevřel hůl silněji a po hybem brady naznačil směr. Nemuseli jít daleko. Ve zdi, zpoza níž se vykláně ly pěkné stromy, spatřili otevřenou branku, jakou by šetrní Holanďané pokládali za vchod do parlamen tu. Prošli jí a ocitli se v zahradě sousedící s vnitř ním nádvořím paláce, který se vyznačoval bohatstvím stylů – nebylo snad epochy, z níž by architekt, jenž ho projektoval, nečerpal s odvahou dobře zaplacené ho člověka. Zda majiteli tohoto obdivuhodného palá ce patřily i továrny za zdí, a všechno ukazovalo na to, 12
že ano, pak je třeba přiznat, že to neměl daleko do práce. Na terase střežené dvěma kamennými lvy, z nichž jednomu odpadla hlava věkem, hrálo smyčco vé kvarteto. Pro ty, kteří se vyznali v hudbě, to byl Scarlatti, pokud se nemýlím, jeho II. kvartet, a ne školenému uchu to přinejmenším znělo melodicky. Soudě podle vychrtlých těl tří mužů a jedné ženy neměli hudebníci příliš velké příjmy, neznamená to však, že by pán domu musel být držgrešle, neboť kusy opadané omítky prozrazovaly, že už není tak bohatý, jako býval kdysi. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak mu musíme připsat k dobru, že se o hudbu dokázal postarat i přes nepřízeň osudu. Umělci za ujatí hrou ani nezpozorovali příchozí, vcházející na terasu směrem od zahrady, a i oni prošli kolem nich lhostejně, vedeni patrně touhou co nejrychleji odlo žit svá zavazadla. Pouze chlapec se chvilku zastavil před ženou hrající první housle, potom však na mat čin pokyn odběhl směrem k proskleným dveřím. Velký sál, v němž se ocitli, musel být kdysi nádher ným salonem s výhledem na terasu a do zahrady a pak ještě dál, na oku lahodící panorama továrny. Teď mu připadla role hotelové haly s dřevěným bufetem, koženými křesly, palmou a starým automa tem na čištění bot. Napravo od hezkých dřevěných schodů, za prosklenými dveřmi, musela být jídelna, protože odtud zazníval cinkot roznášeného nádobí. Pokud majitel panství zbankrotoval, pak ani hotel v jeho domě neměl vyhlídky. Jediným hostem byl všudypřítomný prach a neduživá palma léta neviděla vodu. O nějaké obsluze nemohlo být řeči, dokonce ani mouchu nevzrušila přítomnost hostí natolik, aby laskavě vzlétla. Zbývala pouze naděje, že tvůrce toho všeho už dávno nežije, neboť kdyby viděl takový úpa dek, určitě by zemřel žalem. Podobně zhodnotil situaci i důstojný stařec, který 13
se nespokojeně rozhlédl kolem, a když se dlouho ni kdo neukázal, začal ťukat holí do kamenné podlahy. Hůl měl pořádnou, bez gumového zakončení, takže hluk to byl značný. Žena se ho pokouší uklidnit a vy děšený synek si zacpává uši, ukáže se však, že udělal dobře, protože vzápětí je slyšet dupot a po schodech sbíhají dolů dvě individua. Přestože jsou to postavy nedůležité, zasluhují si z různých důvodů, abychom jim věnovali pozornost. Nejenom že nevypadají na hotelové sluhy, ale navíc, a to si řekněme přímo, ne budí ani důvěru. Jeden je velký, druhý malý, menší je starší než ten vysoký a společný je jim jistý druh drzé dotěrnosti, nedbale zakrývané předstíranou zdvo řilostí. Umaštěné oblečky, ulízané vlasy a oči hle dící všude a nikam. Krátce řečeno, byli cítit lyzolem, a kdoví jestli ne sírou. Vyšší se uklonil div ne až k ze mi, popadl ženin kufr jako pírko a už byl na scho dech. Menší a starší, který čerň svého obleku zpestřil růžovou kravatou, se na chlapce ponuře usmál a vy sadil ho i s ruksakem na ramena. Udělal s ním pár kroků, ale vrátil se a s úklonou se chopil klobouku starého pána. Potom ukázal prstem na schodiště. Přišel včas, pokud pro něho včas znamenalo na mi nutu přesně. Byl drobný a hubený, podobný známé labuti ze zátoky Odry, s níž si každý den vyměňuji pohledy. Srpovitě zahnutá kozí bradka, k tomu stisk ruky vzbuzující představu makového závinu. Korunu všemu nasazoval tmavě fialový oblek z umělé příze tvářící se jako vlna a žlutá kravata s geometrickými vzory nemožných tvarů. Zřejmě jsem si to něčím za sloužil. On ovšem směle zhodnotil situaci. „Nezdá se, že by vám návštěvy působily velkou ra dost.“ Hlas ještě vyšší než v telefonu, pisklavý tón však naštěstí nezněl hlasitě. „Nemohu se dočkat, co mi povíte,“ odpověděl jsem. 14
Potom jsem se ho zeptal, jaký druh čaje si přeje, a postavil před něho porcelánový šálek tak šikovně, že ani kapka neukápla. Odměnil mě za to tím, že mě ušetřil několika vět o ničem. „Stručně řečeno, jsem vaším dobrodincem.“ Vyzval jsem ho, ať si klidně mluví, jak dlouho bude chtít, a dokonce jsem mu nabídl cukr. Přehodil si nohu přes nohu a pokračoval: „V této těžké době vám nesu peníze, a to až do bytu jako nějaký posel. Za dobrodince se poklá dám především proto, že vám nabízím možnost prožít něco, na co do smrti nezapomenete… Já vím, že v domě nemocného není zrovna vhodné mluvit o umírání, ale prosím, abyste mi prominul. Jsem jen obyčejný člověk a co na srdci, to na jazyku…“ Jestli své rozpaky pouze předstíral, pak se při tom dokon ce kousal do rtů. „Vůbec si nemyslím, že byste měl umřít hned, kdepak, ještě si zatančíte na nejedné svatbě… Pusu! Pusu! Znáte to přece?“ Zkoumavě na mě pohlédl. „Měl bych být stručnější, že ano? V tom případě vám řeknu rovnou, že se za tak slušnou su mu, kterou vám nabízím, budete moci vrátit do mi lovaného města, z něhož jste utekl. Nedívejte se tak na mě, prosím, jenom na pár dní.“ Nenápadně jsem pohlédl na jeho sako a nohavice kalhot. Nemocniční pyžamo pod nimi nebylo. „Nespletl jste si mě s někým?“ zeptal jsem se, abych mu dal šanci vyklidit pole. „Že jsem řekl milovaného? Myslíte si, že jsme si nevšimli, s jakým citem jste vybíral fakta, díky nimž Lodž ve vašich knížkách vypadá tak dobře? Ale ty dělníky z Rien ne va plus, kteří vyběhli z továren a hlídkovali na ulicích, aby chránili Židy před černou sotňou, ty jste si snad musel vymyslet?“ Přikývl jsem, ale hned jsem se zeptal, co to má s celou věcí společného. 15
„Nic, kromě toho, že už zdálky to smrdí lží z lásky. Nebo to otřepané ‚plakal jsem‘, když ti troubové z Chuti cestovat opouštějí Lodž. To jste už snad tro chu přepísk.“ V pyžamu, nebo bez něho, musel utéct z ústavu. Prostě jsem přitahoval blázny jako magnet a ti se pod všemožnými záminkami snažili alespoň na oka mžik přisednout ke mně na pohovku. On však po kračoval, zřejmě spokojený sám se sebou. „Ale já nejsem, abyste si nemyslel, žádný lodzer mensch. Nejsem ani potomkem předválečných dělní ků, kteří, jak rád zdůrazňujete, měli více důstojnos ti a vybraného chování než dnešní profesoři. Moje maminka přišla do Lodže po válce, protože zde po třebovali tisíce mladých žen, aby předly a tkaly pro Sovětský svaz. Brzy ji následoval otec, který tu rychle udělal kariéru, protože uměl vzletně mluvit. Přesto že nás otec ujišťoval, že všechny činžáky jsou naše, zas tak moc dobře jsme si nežili… Teď už je táta v hrobě a já žiju z maminčina důchodu… Vím, že vás hned napadne, že se rád napiju, ale i kdyby, co na tom? Copak je to hřích? Ostatně nechme toho…“ Dal bych krk na to, že když mluvil o dětství, tak vzlykl. A to už bylo na mě příliš. Pozorně jsem si ho prohlédl. Boty měl sice staré, ale od Johna Lobba ze St. James Street, navíc pečlivě vyleštěné. Dobré zuby a pěstěné ruce. Hrál to na mne a ten oblek magistrátního úředníka, děsná kravata, ale přede vším jeho slova, to všechno byl jen převlek. Ale proč by si s tím dal takovou práci? Usmál se mým myšlenkám. „Možná jste si vzpomněl na Suvorina, kterého si čtete před spaním? Na ta slova o někom, kdo si rád bere na sebe cizí kůži? Nemám pravdu? A nyní, když dovolíte, rád bych se trochu pochlubil…“ Nabral do plic vzduch a zadržel dech, až zrudl ve tváři. Potom 16
si rozhalil límeček košile a na krku se mu objevil zlatý řetěz. A jako by toho nebylo dost, máchl proti mně rukou a ukázal mi zápěstí. „Vidím, že jste to hned poznal. Na světě je pouze tři sta exemplářů. První koupila dánská královna Ingrid a před smrtí ho prodala v tamní zastavárně. Prostřednictvím jiné osoby, to je jasné… Snad vám nemusím říkat, které číslo mám na ruce?“ Neudivil mě řetízek ani hodinky, nedivil jsem se dokonce ani jeho obličeji, který nejenom že zrudl, ale stal se ještě odulejším. Vůbec jsem však nechápal, kde vzal toho Suvorina. V poslední době si v něm občas čtu, protože by tam mohlo být něco o otci Nauma Potockého, o němž hodně přemýšlím a snad brzy i něco napíšu. Ale nešířím se o tom. Byly tu tedy dvě možnosti: buď ještě spím, nebo jsem se zbláznil. První nejspíše nepřicházela v úvahu, proto že sotva se zmínil o Suvorinovi, začal jsem se nená padně štípat do ruky. Bolest byla opravdová a místo po chvíli zčervenalo. Zbývalo tedy šílenství. „Jen se, prosím, nebojte, nezbláznil jste se. To je jen těmi pootevřenými dveřmi do ložnice a sluneční mi paprsky. Na nočním stolku leží plno knížek, a na podlaze jen jedna. Dovtípil jsem se, že jste ji četl naposledy. Nemám špatný zrak. No uznejte, nejsou v tom žádné čáry…“ „Proč ze sebe děláte někoho jiného?“ zeptal jsem se, abych něco řekl. „A co to má s tím společného? Vy taky nemáte žádnou chřipku, jen obyčejnou kocovinu. A vím moc dobře, s kým jste pil v nepřítomnosti ženy, která shání po světě peníze na film o lodžském ghettu. Ano, a vím dokonce, co jste pil. Tak vidíte, copak to něco změní?“ Nezměnilo to nic, protože jsem ho stále viděl. Zdá lo se, že se každou chvíli rozpláče, ale v koutcích úst 17
se skrýval šibalský úsměv. Teprve teď jsem si všiml sotva patrné stopy po odstraněném tetování mezi jeho palcem a ukazováčkem. „Není náhodou, že se představuju z té horší strán ky. Využívám prostě příležitosti, abych si s vámi takhle pohrál. Nejprve hořká pilulka, že si od tak špatného člověka vezmete peníze, potom překvape ní, že takoví jako já mohou vědět o něčem, o čem mnohem chytřejší nemají ani ponětí, a nakonec po nížení, že právě díky mně prožijete něco, co nepro žije nikdo na světě. Že jsem ničema?“ Požádal jsem ho tím nejrezolutnějším tónem, na jaký jsem se zmohl, aby přešel k věci. „Jak si přejete. Byl byste tak laskav a informoval mě, ovšem písemně, o jistém procesu? Proč ten ky selý obličej? Vyhovovaly by vám spíš psí závody?“ Z boční kapsy saka vyňal naditou obálku a začal se s ní ovívat, když ale viděl můj výraz, dodal rychle: „Vím, že byste mě nejraději kopl do zadnice, ale ujiš ťuju vás, že zdravý rozum zvítězí. A teď poslouchej te. Přijel jsem z Brém. Sedím tu s vámi s klobouč kem na hlavě, v kožených kalhotách se šráky, mluvím s vámi a při tom jódluju.“ „V Brémách se nejódluje,“ poznamenal jsem du chaplně. „To říkáte mně? Já chtít jen popíchnout vaši před stavivost. Ich bin vnuk Hanse Biebowa. Víte, o koho jde?“ Ve tváři měl triumfální výraz, jako by věděl, že mě zaskočil. Zdvořile jsem mu namítl, že Biebow neměl děti, a vtom to teprve začalo: „Nebýt vy si nějak moc jistý? Já mít kdysi taky Katzenjammer, protože jsem jednou vypil moc šnaps. Dobrá ně mecká hlava mě bolet tenkrát celé zwei Stunden. Ale řeknu vám, Herr Andreas, že ani já jsem ten krát nemít dost odvaha, abych vědět alles o dětech z Brém a okolí.“ 18
Přál jsem si, aby už šel, proto jsem řekl smířlivě: „No tak dobře. Jste jeho vnukem, ale co z toho?“ „Určitě znáte písničku Theo, wir fahren nach Lodz, a nepřekvapilo vás, proč Theo, tak se totiž jmenuju, po tolika letech přijel nach Polen? Prozradil jsem, kdo jsem, abych vás seznámil s vážností situace. Tu šíte už, koho budou soudit? No, namáhejte se troš ku…“ Hlava se mi mohla rozskočit bolestí, a k tomu hrd lo vyprahlé jako Sahara. Opatrně, aby se mi neroz třásly ruce, jsem sáhl po láhvi s vodou, a samozřej mě jsem trochu vylil. Ale on to kupodivu pokládal za můj úspěch. „Tím se nevzrušujte, Wasser uschne, to je přece normální, nejdůležitější však je, že už to víte. To je typische reakce. Když já se dozvěděl, co se chystat, dostal jsem pořádná škytavka. Žena mě teprve vy strašit a bylo fertig. Grosse obdiv, že to tak rychle pochopit. Nepochází snad vaše rodina ze Schleswig -Holstein? Tam se rodí neblbé lidé…“ Nečekal jsem, až Wasser uschne, a s ubrouskem jsem se sklonil nad podlahou. Krev zabušila v hlavě dvojnásobnou silou, naštěstí však Theo neviděl můj ztrápený výraz. Jeho to vlastně ani nezajímalo, pro tože stále vedl svou: „Teď už víte, jaká je to delikátní záležitost. Kdo by si pomyslel, že půjdou právě po něm? Divíte se, že se chceme podívat na to židovské chucpe? Konečně byli jsme to my, Němci, kdo z to ho tady udělal město. Přišli jsme sem první a často byly naším jediným zavazadlem pracovité ruce a hla vy chytřejší než ty vaše… Ne o moc chytřejší, jistě. Já dobře vědět, co je slušnost, a ne jen politická…“ Pozvedl jsem hlavu od podlahy a pohlédl mu do očí. „Budete snad žvanit tak dlouho, dokud se nenaka zím vidinami vašeho chorého mozku?“ 19
Starostlivě na mě pohlédl. „Chcete tím říct, že je to nemožné? Tolik let po válce? Skutečně si to mys líte? Přiznávám, že nenacházím způsob, jak bych vás přesvědčil. Ale kdybych řekl, že s tím Biebowem je to jen záminka?“ „Nevěřil bych tomu.“ Rozesmál se. „A budete mi věřit, když se přiznám k židovské krvi? Vy tady z toho podezříváte kromě Ježíše a jeho maminky každého, nepřijde vám to te dy zatěžko. Jestli Židé všechno mohou, tak proč by měli mít nějaký problém s touto záležitostí? Slyšel jste o cadikovi z Bobowé? Jeho bratr Ezechiel měl syna. Ano, tak to jsem právě já, ačkoli nejsem příliš nábožensky založený. Zklamal jsem vás? A věřte to mu, že si mě i přesto váží. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, jak bych se o tom všem dozvěděl?“ Chtěl jsem se zeptat, jestli smím vidět pejzy a čer ný klobouk, který navzdory teplu v pokoji nesundal z hlavy, ale on mi odpověděl i bez ptaní. „Pokud máte tu potřebu, můžete se podívat, jak si přehazuju přes ramena talit. Důležité je proč. Tak co, pokládáte mě ještě za šílence?“ Neexistovala taková odpověď, která by jednoho z nás nezesměšnila. „Pokud si dobře vzpomínám, zůstalo ještě trochu té whisky. Dopijeme ji a potom se rozloučíme na vždy. Sám za sebe slibuju, že se nedotknu alkoholu do konce roku.“ Poprvé se usmál. „Nevěřící Tomáši, vy chcete všech no pochopit rozumem, a to je vaše největší neštěs tí. Slíbil jsem, že prožijete něco výjimečného, a teď ještě dodávám, že se i ledasco dozvíte. Tak co, stále nespokojený? V tom případě poslední argument. Za chvilku odejdu a vy si přepočítáte peníze, které ne chám na stole. Jestli jsem blázen já, pak peníze jsou naprosto normální. Vodoznak a kovový proužek, to 20
je ztělesněné zdraví. Co vám brání udělat radost bláznivému dědkovi, který neví, co s penězi?“ Zvládl to dobře, protože se mu zcela přirozeným způsobem podařilo zestárnout o padesát let. Oční zákal, povislý dolní ret a skvrny na čele. Nevím, zda by to Lee Strasberg, který o Stanislavském věděl všechno, dokázal někoho naučit. I kdyby ty peníze byly falešnější než převleky, které mi tu vyčaroval, stálo za to ho poznat. Vstal a uhladil si neexistující puky na kalhotách. Opět to byl ten směšný a trochu podezřelý chlápek. Obálka, v níž byly určitě lístky obyčejného papíru, ležela na stolku. „Už musím jít. Podrobnosti jsou napsány na obál ce. Heslo vyslovte nahlas, protože strážný může být nahluchlý. A abych nezapomněl, vezměte si sako. Sluší se projevit trochu taktu lidem, mezi nimiž bu dete pobývat.“ Vyprovodil jsem ho ke dveřím. Stisk ruky, ten tokrát překvapivě silný, a v očích bohorovný klid. I když to mohl být také smutek, jak se vzletně říká: bezbřehý. Regina nespala už druhou noc, pokud nepočítáme těch pár okamžiků, kdy si nebyla jistá, co je skuteč nost a co sen. Kam se poděli Němci? Proč právě ty tři odvedli někam, kde není červený běhoun a scho dy jsou tak strmé a úzké? V tu chvíli si myslela, že stačí okamžik a Chaima raní mrtvice, protože tak rudý obličej neměl, ani když se hněval. A jak se mu sel tvářit, když mu kterési z těch podezřelých indivi duí otevřelo jedny z mnoha dveří a takřka násilím ho vecpalo dovnitř? Naštěstí s ní a s malým jednali slušněji. Dokonce jim popřáli dobrou noc, přestože ještě nebyl večer. Chtěla se zeptat, kdy bude večeře, ale než se nadála, byli pryč. Pokoj byl malý, bez okna, osvětlený pouze žárov 21
Továrna na mucholapky je metaforou světa, v němž má lidský život menší cenu než život hmyzu. Děj románu nás zavádí do soudní síně, kde probíhá fiktivní proces, v němž mrtví soudí někdejšího pána nad jejich osudy, předsedu Judenratu lodžského ghetta Chaima Rumkowského. Tento obratný podnikatel a organizátor dokázal během krátké doby přeměnit ubohé lodžské ghetto v perfektně fungující průmyslový podnik. Byl to cynický kolaborant, nelítostně vykořisťující své židovské spolubratry, nebo tragický hrdina, který se navzdory osudu snažil zachránit životy většiny? Za cenu krvavých obětí, otrocké práce v nelidských podmínkách a životů starých a nemocných lidí a dětí mladších deseti let se mu však podařilo pouze o pár měsíců prodloužit agonii ghetta a sám skončil tak jako většina jeho poddaných: smrtí v plynových komorách.
fra.cz
Cover © Martin Kubát, 2011
Photo © Krzysztof Wojciewski, 2011
