A. s rlo era a C uil Ag orie Te nské í o č uši d
Agite/Fra
fra
Carlos A. Aguilera (Havana, 1970), básník, prozaik a esejista. Na Kubě publikoval několik sbírek experimentální poezie. V současné době žije v Německu a některé texty vydává nejdříve v německém překladu. Úryvek z knihy Teorie o čínské duši (Teoría del alma china, Libros del Umbral, Tlalpan 2006) byl obsažen již v antologii Zápisky z mrtvého ostrova (Fra 2007).
fra
Carlos A. Aguilera Teorie o čínské duši
4
Carlos A. Aguilera Teorie o čínské duši Přeložil Petr Zavadil
fra
Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.
Edice lidská práva a literatura Carlos A. Aguilera Teorie o čínské duši Ze španělského originálu Teoría del alma china (Libros del Umbral, Tlalpan 2006) přeložil Petr Zavadil Obálka a ilustrace Martin Kubát Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2009 jako svou 80. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2009 Text © Carlos A. Aguilera, 2009 Translation © Petr Zavadil, 2009 Author photo © Dita Grubnerová, 2009 Cover & drawings © Martin Kubát, 2009 ISBN 978-80-86603-86-5
BC007
Obsah Teorie o čínské duši 1 11 Jatka 39 Široké srdce Západu 63 Teorie o čínské duši 2 91
7
… v opravdové tragédii neumírá hrdina, nýbrž chór. J. Brodskij
8
1
Teorie o čínské duši 1
10
V Číně jsou silnice z bláta. Bláto je červené, a když ztuhne, vypadá jako hladká hliněná socha. Na pekingské periferii je jedna oblast, kde je bláto šedivé. Tomu místu se říká „okrouhlá smaltovaná nádoba“. Silnice jsou dlouhé. I když by se také dalo říct strmé, úzké. Jsou tam dva pruhy: nalevo chodci, oddělení neviditelnou hranicí, kterou všichni tuší. Napravo dlouhé náklaďáky místní výroby. Pokud si někdo s autem (například s oldsmobilem z roku 1975) přeje cestovat po těchto silnicích, musí získat federální povolení týden dopředu. Jinak bude zadržen, dostane pokutu a předvedou ho na oblastní police office. Tam mu bude řidičský průkaz na několik měsíců zmrazen. Čínské silnice jsou velmi složité. Existují silnice rovinaté a silnice horské. První tři dny po výjezdu z Pekingu jsme strávili na horských silnicích. Tyhle silnice ztrpčují život. Nejen kvůli neustálé strmosti, ale také kvůli mrholení, mlze a jejich nekonečnosti. Pro Číňany je samozřejmě všechno jednodušší. Podle Michauxe existuje na Západě přísloví, které říká: Jedině Číňan dokáže nakreslit čáru na obzoru. Po třech dnech strávených na silnici vedoucí z centra Pekingu na předměstí jsem si tohle přísloví opakoval pořád dokola. Po horských silnicích je cesta kratší. Jestliže přes hory trvá cesta z Pekingu tři dny, po rovinatých silnicích, které jsou někdy strmější a klikatější, by to trvalo pět dní. Jediným rozdílem je, že rovinaté silnice jsou asfaltové. Jedna horská silnice vede na dvě nebo tři silnice rovinaté. Jedna z nich obvykle směřuje dopředu a pátrá po nějaké obci nebo muzeu; další směřuje dozadu 11
k nějaké planině nebo kusu zdi; další se odděluje od té první a ztrácí se ve směru x. Podle Velkého Mongola, řidiče přiděleného federálním ministerstvem kultury, se tyhle silnice, které se protínají za nějakou citadelou, znovu napojují na hlavní rovinatou tepnu, a utvářejí tak jakéhosi hada s velkými a malými prstenci, který pokrývá celé území. Velkým problémem na horských silnicích je bláto. Když prší, cestovat po nich je nemožné. Když neprší, vzhledem k tomu, že hlína je jemnější než v kterékoli západní rezervaci, začíná to klouzat, a jak pro lidi, tak pro auta je nemožné pokračovat dál. Jednoho velmi slunečného dne jsme viděli řadu deseti nabouraných náklaďáků, které neustále podkluzovaly a nemohly dělat nic jiného než snažit se o něco zapřít. Na horských silnicích leží kameny. Ale žádné malé kameny či kamenná odpočívadla. Jsou to kameny o velikosti domů, na něž occidentalis vyleze jedině s horolezeckou výstrojí. Na těchto místech vystupuje pro pobavení cestujících opičí Číňan. Muž, který jen za pomoci rukou a bez opory nohou šplhá na kameny. Když vyleze nahoru, skáče, jako by se jeho „hrdinský výkon“ už neměl nikdy opakovat. Tyto kameny krášlí krajinu. Zdrsňují ji, a když je člověk pozoruje zblízka, smrdí olovem a kravským lejnem. Zdálky tyto kameny vypadají jak z papundeklu. Jestliže na Západě krajina předpokládá zeleň: širá pole trávy s řekami, lagunami, horami atd., v Číně nikoli. V Číně je krajina duchovní. Kameny se proměňují v bedlivé mozečky a oči nemohou odpočívat ani na minutu, hlídají. Jednou když jsme jeli z Še-süngu do Chuang-čche, viděli jsme, jak se několik lidí navzájem fackuje, snažili se uškrtit jeden druhého a jeden z nich běžel na 12
okraj propasti, roztáhl ruce a skočil. Pokud je známo, je tento způsob sebevraždy v republice velmi častý, říká se mu vymykavý pohyb do snu.
Na horských silnicích jsou stánky se smaženkami. O tyto stánky se starají osoby, které se oblékají do typických oblastních krojů a tiše si prozpěvují, zatímco strávníci strkají prsty do sladkokyselé omáčky a cpou si to do pusy. Stánky jsou malé. Je tam prostor pro dva lidi a středně velkou litinovou plotnu na obdélníkové brikety. Když se prodavač stará o zákazníky, žena se krčí u dřevěné lavičky a pozoruje. Později odběhne nabídnout si-sem a hůlky perleťové barvy. Tyhle hůlky, říkají ještě předtím, než se stáhnou do pozadí, znamenají good look a darují je každému, kdo je navštíví. Proto jsou tyhle stánky oblíbené v celé republice a vypadají jeden jako druhý. V noci se v nich rozsvěcí žárovky různých barev.
Velký Mongol
Velký Mongol je malý: přibližně metr šedesát dva, s vyvalenýma očima, žlutý, vypasený. Díky béžovému saku a způsobu chůze vypadá jako človíček z Ozu. Je mu asi tak padesát dva let. Na horských silnicích se velmi dobře vyhýbá náklaďákům a předjíždí opatrně. Když o nich mluví, říká nepřátelé – a silně svírá pěst. Na rovinatých silnicích řídí hrozně rychle a naklání se dopředu nebo dozadu podle toho, jak je potřeba „šlehat“ fotky. Někdy v noci, když se zastavíme v nějakém hotelu, Velký Mongol zpívá. Jde ke karaoke, v kantonštině opakovací bedýnka, a pouští se do slaďáků: New York, New York v Sinatrově stylu nebo čínské popové balady. 14
(Jelikož ani Maki, ani já nerozumíme, raději se díváme na výzdobu nebo jdeme ven „konverzovat“ s lidmi).1 Každý výstup Velkého Mongola v opakovací bedýnce trvá asi dvě nebo tři hodiny. Všichni se posadí kolem stolu a tiše se baví. Když někdo řekne vtip, ústa jim roztáhne jediný výbuch smíchu, který začne náhle a ihned skončí. Pravý opak západního, protahovaného smíchu. Když se někdo rozhodne zpívat, zmlknou. Pozorují pódium široce otevřenýma očima a tleskají. Potom dostává singer pozvání ke stolu, nabízejí mu „dračí ocas“ a dávají mu žvýkat „nebeské housenky“. Vyptávají se ho na rodinu a představují ho ostatním stolovníkům pokynem hlavy. Později se všichni rozloučí. Jelikož Velký Mongol umí písničky v angličtině, potlesk je dvojnásobný a neustále ho „nutí“, aby zazpíval znovu. Když potlesk není dostatečný, Velký Mongol řídí, jako by blátivé silnice měly tvrdý povrch. Zrychluje, až to hraničí s šílenstvím, a náhle brzdí, buší do volantu, kope… Když potlesk dostatečný je, řídí v dobré náladě, přizpůsobuje se rychlosti nezbytné pro manipulaci s polaroidem a žádá o svolení pustit rádio. V těch dnech je hodně nápomocný. Mluví málo a vybírá místa, která jsou podle jeho slov ryzí fotografie. Když něco namítám, odpovídá: „Lidé ze Západu neznají jedinečný tah štětcem…“ Jeho způsoby jsou pomalé.
Opakovací bedýnky
Na rozdíl od Západu jsou opakovací bedýnky (chuansi-po’ ) v Číně malé. Jenom čtyři nebo pět stolů a velká televize. Zpívající si stoupne doprostřed, a když 15
skončí, sklízí ovace. Nikdo kromě lidí ze Západu se nesměje. Zaměstnanci opakovacích bedýnek jsou mladí: dívky od patnácti do pětadvaceti let oblečené v krátkých červeně kostkovaných sukních a v bílých košilkách. Žádná z nich nenosí řetízky ani náramky, jen tetování na horním konci pravé paže. Když je člověk chce přivolat, musí na ně zavolat miss a lusknout prsty. Všechny si z nějakého důvodu myslí, že člověk umí anglicky a okamžitě se sbíhají, aby se pocvičily. Když si uvědomí, že host není Američan, usmějí se. V opakovacích bedýnkách neprodávají alkoholické nápoje. Prodává se si-sem jako ve stánkách se smaženkami a čaj z různých oblastí země. Jeden čaj se jmenuje „dračí ocas“, další „voda z Jangc’“, další „jarní procházka“. „Dračí ocas“ se pije s rostlinným tukem. Podle chuti a návodu se připravuje s chuan-si (cukr z řepy) a doporučuje se proti revmatickým bolestem. Vyrábí se z květů z oblasti Chuang-čche. „Voda z Jang-c’“ se pije studená. Má granátovou barvu a podávají ji v porcelánových nádobkách s průsvitnými očky. Když někdo ty nádobky pozdvihne, uvidí, jak jsou očka měňavá a zabarvují se podle toho, jaké světlo na ně svítí. Tento čaj pochází z T’ia-jümu ve střední Číně. „Jarní procházka“ je bílý čaj. Vyrábí se z rozemletých klíčků guinu, keře rostoucího v Šon-čchi, a nechává se kvasit se skořicí, zázvorem a okvětními lístky. Pije se v celé republice a na některých místech do něho přidávají arašídový prášek, který mu zabarví chuť. Pro jeho hustotu a pro pomalost, s jakou je třeba ho pít, se mu říká konverzační čaj.
16
V opakovacích bedýnkách nejsou ozdoby. Jejich stěny jsou potažené tmavým taftem podobným tomu, který používají instalatéři na zabalení nářadí, a světla visí v ručně vyráběných lampionech, jež se vyměňují podle ročních období: červené v zimě, zelené na podzim, bílé na jaře, modré v létě. Koncem roku se z těchto bedýnek stávají rýžové salonky. Ženy se vyšňoří do tradičních krojů, které se odlišují podle etnik, a roznášejí na stoly malé talíře s napůl syrovými přísadami. Potom se postaví do řady a obřadně vítají nový rok. Toho dne je „zakázáno“ jít brzy spát.
Lampiony
V republice jsou lampiony z papíru. Jestliže na Západě se světlo skrývá pod různými předměty, v Číně neexistují obměny. Řemeslníci vyrábějí lampiony z rýžového, cibulového či obyčejného papíru a mění se pouze ideogram nebo obrázek. Pro Číňana nespočívá dokonalost v neustálém vynalézání nových věcí, nýbrž v dosažení nejvyššího stupně jemnosti při opakování stále stejné věci. Proto tohle umění provozují už celá tisíciletí. Lampiony mohou být krychlové, kulaté, obdélníkové. Zvrásněné, pokud mají skončit v předsíni soukromého domu, nebo hladké, když mají viset v hotelovém salonku. Na některých jsou krajinky: pták na větvi, kámen, most, lovecký výjev… Na jiných jsou ideogramy s povzbudivými vzkazy. Vnitřek lampionů je velmi prostý: dřevěná kostra z hranatých hůlek a zvláštního lepidla, které spoju17
je každou hůlku s nejbližší drážkou jiné hůlky. Po dvou dnech na vzduchu se kostra potáhne papírem a prodá. Dnes tohle umění kvůli úspěchu zevšednělo. Například v jednom t’ia-jümském go-go baru jsme viděli veliké, skoro metrové papírové lampiony se sado-maso erotickými výjevy: jeden Číňan šlehá druhého bičem, zatímco mu jedna žena olizuje rány a druhá mu vráží do zadku robertka. Ale obecně jsou lampiony malé a vyrábějí se s tradičními vzkazy: „Hodně štěstí v budoucím životě“ nebo „Člověk, který nevěří vlastní rodině, nebude nikdy věřit sám sobě“. Od počátku sedmdesátých let se tyto lampiony vyvážejí do zahraničí.
Rovinaté silnice
Rovinaté silnice jsou široké. Křižují zemi z jedné provincie do druhé a ulehčují cestování i převoz zboží. Neexistuje obec nebo město, které by nebylo na silnicích závislé. Když je potřeba něco koupit, jde se ven a zamíří se do jednoho z lokálů, které jsou na nich postavené. Když je potřeba se pobavit, udělá se totéž. Silnice jsou potrubím hnacích sil. Řídí se po nich ve vysoké rychlosti a přibrzďuje se jen tehdy, když se ozve hlad nebo nuda. Jediný problém: prodlužují cestování. Jestliže horská silnice zmenšuje vzdálenost mezi dvěma místy, asfaltová silnice krouží kolem překážky tak dlouho, až se zachytí dalšího výjezdu a nabídne pokračování. V republice neexistuje rovinatá silnice, která by udržela rovný směr osmdesát kilometrů. Vždycky se objeví nějaké stoupání nebo strž, oklika nebo klesání. 18
Tohle udělalo z Číny jeden velký chaos, kde neustálé proudění aut a osob připomíná hemžení červů ve shnilém zvířecím oku.
Na rovinatých silnicích čas neubíhá. Cesty jsou tak dlouhé, že se vedle hotelů, kaváren, garáží, road movies, buddhistických chrámů vyrojily zelené kabinky na uvolnění napětí. Cestující vejde do těchto kabinek (je jich přibližně pět, jedna vedle druhé) a rozbíjí tvrdým míčem předměty, které se tříští na kousky a vydávají přitom zvuk podobný sklu: poháry, šálky, zrcadla, portréty atd. Říká se, že tenhle zvuk uvolňuje mnohem víc než dvě nebo tři hodiny spánku, a zdá se, že je to tak. Po pěti dnech strávených na rovinatých silnicích a po třech na horských silnicích jsme se znovu zasmáli a mluvili jsme o možnostech, jež skýtá společnost plná kontrastů fotografovi, který se zajímá o „politickou obřadnost věcí“ a o „oblasti devastované blízkostí měst“.
Rovinaté silnice mají velmi nebezpečné zatáčky. V jedné z nich (Čuej-su–Luan-pcho) jsme byli svědky jedné z nejkomentovanějších bouraček v republice: dva nákladní fiaty proti sobě, osm mrtvých, uzavření silnice na šest hodin. Podle úřadů byla těla posádky opakovaně gilotinována a z obou dětí, které ve fiatech jely, se našla jen jedna noha a kusy trupu. V této oblasti (Jižní zatáčka v Luan-pcho) je krajina velmi vyprahlá. Obrovské lány země na jednu i na druhou stranu, spálené stromy, mor. Na jiných místech ne. Na jiných místech jsou v dál19
ce vidět vesnice nebo venkované mezi políčky rýže nebo hory nebo zbytky velké zdi Chu. Ale v téhle oblasti: skvrny od krve a neustálé bouračky, kosti. Nejkrásnější krajinou, jakou jsme viděli na rovinatých silnicích, byla jedna kavárna: napůl amerického typu, napůl tradiční restaurace obklopená kravami a širou pastvinou s koryty na vodu. Jak nám sdělili, majitel kavárny je zároveň majitelem krav a každé ráno je vyhání na pastvu za obchodem, kde zůstávají až do večera, kdy si je vyzvedne a nažene je do jednoho domku. V republice totiž zvířata podléhají přísné kontrole. Majitelé krav, většinou zároveň majitelé obchodů, najímají oblastní pořádkové síly (chuan-su), aby zabránili nelegálnímu pašování a lhostejnému vybíjení zvířat. Tohle udělalo z chuan-su účinnou pořádkovou mašinérii, která má povolení volně se pohybovat po oblasti a dohlížet na všechny vesnice bez výjimky. Jenom na úseku Chuan-čche–T’ü-jung-tchaj nás prohledávali desetkrát. Když cizinec dorazí do nějaké vesnice, není nic přirozenějšího, než že se mu místní lidé snaží prodat malé rytiny Buddhy nebo sošky z falešné slonoviny představující bohyni Čao Tcha, jak se vztyčenými pažemi skrápí pole deštěm. Za účelem tohoto prodeje staví na prahy svých domů stoly a okrové stany s anglickými nápisy, zapalují santalové dřevo, přecházejí z místa na místo a vyzývají zákazníka, aby si všiml „harmonie ve tváři Buddhy, Čao Tcha nebo Mo Lao Čua“. Pokud se zákazník rozhodne, musí jen natáhnout ruku a říct s napůl zavřenými ústy é; okamžitě mu uloží výjev do krabičky a s úklonem hlavy mu ho podají. Rytina Buddhy může stát nanejvýš sedmdesát centů.
22
Photo © Dita Grubnerová, 2009
fra.cz
Cover © Martin Kubát, 2009
Carlos A. Aguilera (1970) patří k nejmladší generaci kubánských autorů, spoluzakládal a přispíval do časopisu Diáspora(s) až do jeho zákazu. Nyní pobývá v německém exilu. Teorie o čínské duši je jeho zatím poslední knihou, jež vyšla roku 2007 v Mexiku. Popis cesty po komunistické Číně je jedinečnou mystifikací, která se bohužel v mnohém blíží pravdě. I když o to autor ani neusiloval.
