ał i h c M i ow s k t k ov n a i W rál ra K rba Ba .c fra
z /s
ve t
ov a
p ro
Světová próza
za
fra
Světová próza
fra
Michał Witkowski (1975). Autor kultovního románu Chlípnice (2005) z buzního světa kdesi u dna socialistické společnosti. Sběratel literárních ocenění. Autor povídkových souborů Copyright (2001) a Fototapeta (2006). Po úspěchu svého druhého románu Královna Barbara (2007) se vrhl do víru pozlátkového světa celebrit, aby své zkušenosti zúročil v divoké románové kreaci Margot (2009). V roce 2011 dokončil detektivní román Dřevorubec. Jeho knihy byly přeloženy alespoň do třinácti jazyků. V současnosti připravuje k vydání Chlípnice bez cenzury.
fra
Michał Witkowski Královna Barbara
Od téhož autora ve Fra Chlípnice, 2006
Michał Witkowski Královna Barbara Přeložil Jan Jeništa
fra
Světová próza
Michał Witkowski Královna Barbara Z polského originálu Barbara Radziwiłłówna z Jaworzna-Szczakowej (W.A.B., Warsaw 2007) přeložil a doslov napsal Jan Jeništa Obálka Martin Kubát Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2012 jako svou 113. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Fra, 2012 Text © Wydawnictwo W.A.B., 2007 Translation & afterword © Jan Jeništa, 2012 Cover artwork © Martin Kubát, 2012 Author photo © Rafał Milach, 2007 ISBN 978-80-87429-24-2
BB023
Barbaro svatá, Perlo Ježíšova… (ze staré náboženské písně)
7
8
Část první
9
Tak hergot, Sášo, Felouši, na co čumíte?! Svatá Matičko Květná! Chlapa znehybnit, no dělej, znehybnit, zboží zabavit! Co? Já že jsem vyděrač? Jak chceš. Zmaluj mu tu držku! Felek zprava! A Sáša zleva! Nó, hele, jak barví! Tak kdopak bude vracet dluh, co, šulibrku?! A neječ, sakra! Na lopatku mu vypalte ozdobný B. R.! Rozkaz proveden, šéfko. No proto. To byl taky klient, šéfko, taková chudinka, student na praxi. Stu-dent! Do prdele práce! Kdo mu půjčoval prachy? Vy, šéfe. Já? Rozbrečel se. Od maminky dostal počítač. Na studium v Katovicích, na novou cestu životem. Světlým zítřkům vstříc. Snažil se ten krám zakrejvat tím svým vychrtlým tělíčkem. Ještě ani školu nedodělal, a už machruje, s brejličkama, velkej doktor. A jeho fotr přitom kdysi s Felkem jezdil s taxálem. To není žádný tajemství. A tenhle najednou velkej ranhojič. S taxálem, no s taxálem jezdil, když ještě u nás v Javořně bejvala diskotéka Kanty. Mazlírna pro havířský děvčata. Jebárna pro chlapce od svaté Barbary. Třetí liga. Z Chebzie Power, z Revírníka Bytom. Ze Ščakovanky, co není žádná voda minerální, ale mužstvo populární, co dokáže dát do frasny, ojojoj, dokáže! Vem zbraň do ruky, bít se běž, anebo sevři pěst, za Ščakovanku život dej, hej hej hej! Pána Boha v srdci nemají, kristepane! Pána Boha v srdci nemají. Na zdech nádražního podchodu vypíšou svůj žal, ACAB, Mrdat Chebzie, mrdat Chrobry, GKS! Javořno-Ščaková, vítejte v pekle. Podepsáni Hooligans. Na stěně z červených cihel vyškrábou švabachem 1410. Od mala se učej fandit, od mala se učej flusat. AL KAIDA HOOL’S . Už na dvorku svýho dělňáku. Jeden dvorek se mlátí s dru11
hým. O pochcanej plácek s klepačem. Do křáku moje, od křáku tvoje, a moje lepší, bo je moje. Moje je moje, a proto je moje, a proto je taky lepší. A proto se mlátíme a čutáme mičudu. Nejdřív o čest ulice, pak čtvrti, pak města. My jsme totiž Slezáci, z pánve hornoslezský, revíru uhelnýho. Měst je tady jak nasranejch, jedno volně přechází v druhý, je třeba vědět, kde jsou naše hranice. Označkovat území. Tady je náš hajmat, náš ušmudlanej fátrland, naše eldorádo, olé! Sem přijeli naši dědové z východu. A na druhé straně jsou ti ze Sosnovce, co se o nich říká, že mají v puse ďábelský černý patro. Polská garda – chrabrý srdce, modrá krev. My Slezsko nedáme, my ho rádi máme. Šlechta v bitce i v pitce. Ale častějc v bitce, až do modré krve. Ve znaku sekera, ve znaku orlice, ve znaku plastová flaška u silnice. No a co, i kdyby. Smetí – chráněnej regionální produkt. Budem se bránit do poslední kapky. A vari od našeho prahu, svině z Varšavy. Špinavá varšavská politika. Všichni, jak tu stojíme, fízly nenávidíme! Prej chudinka, a rodiče má prachatý. Felčar z Varšavy. Tak co, šéfe? Křísíme? Ále, hoďte ho pod násep, vlaky už ho vzkřísej. Felouši, nestůj jako ocas, popadni ho z jedné, já z druhé, Sášo, ty otevři dveře! Né doktůrka, počítač vem! Jeden z prvních v Javořně, co? To jsme se nějak nadřeli, abychom ho dostali k nám do zastavárny, chlapci uřícení, Felek pot z čela stírá a Sášenka si chce z toho všeho sednout na monitor, na chvilku vydechnout. To bychom vypadali! Břitvičko, zvedni laskavě tu svou macatou zadnici, to je jemná mechanika tohle. Vyhrazeno pro intelektuály, jako jsem já! Okamžitě slez z té obrazovky, Sášo! Tyhle delikatesy nejsou nic pro tebe. Já půjčuju peníze, já jsem tady šéf celý zastavárny, celý Ščakový, a vy s Feloušem jste leda moje dvorní dámy! Tak hybaj, vemte kýbl lepidla 12
a rozvěste po sloupech letáky na levný půjčky bez ručitele. Šklebíte se, chlapci, ale já už vím, jak vás dožrat, dvorníma dámama vás nazývaje. Pro čtenářstvo ještě dodám, že mnohem víc se škleběj, když na ně začnu po staropolsku. A to já rád. Kde jsem je sebral? Nuže pletlo se to, pletlo, až se připletlo. Tak se to najalo. Daremný plémě! Kdo by dal dva groše za něco takovýho? Jestli to má kolem špačky tlouct, lelky chytat, je lepší to najmout, zaměstnat, aby to roupy nemělo. Vyvádí to jenom lotroviny celej boží den, chce to poslat ho alespoň pro něco, aby skočil, přinesl, odnesl. Skoč támhle, Mirku, skoč támhle, Slávku, k řece, nalov slávky! Mladý je to, plachý, má běhat pro nic za nic, ať se aspoň využije. Zvlášť takhle v létě navečer se výrostci začínaj rojit. Rojej se! Ve vchodech, v parcích kolem laviček, pod zídkou, ve stinných zákoutích, všude tam, kam přicházívá soumrak nejdříve. V místech, kde večerní šero prosakuje skulinama, tam všude maj rojení. No kdo to kdy viděl, takhle se rojit, já těm svým vždycky před odjezdem říkám: „A ne abyste se mi někde rojili za soumraku!“ Jdeš jak na houby a jenom sbíráš. Nebo nalepíš inzerát na autobusové zastávce: „Najmu chlapce pro všechno, nástup ihned.“ A hotovo. Telefon: Já volám na ten inzerát. Tak mladýho najmeš a už maká jak najatej, už běhá do půl těla po dvorku, už má zašívárnu v podkroví, kde dělá kliky, jednou to a jednou zase ono. Už je ho všude plno. Má dělat lotroviny? Radši ať je najatej. Jenže to se snadno řekne, najmout chlapce. Jistě, kolem se jich motá až až. Na volno, bez pána. Psochlapců. Kolem pizzerie se jich hodně motá. Na rohu Bonzovy ulice, hned u nádraží. A taky u automatu na malinovku, jak vosy. Bezprizorní. Ale to je potřeba se trochu vyznat! A hned vidíš, jestli je k něčemu, a můžeš si ho klidně vyzvednout 13
později, pokud máš zrovna migrénu. Poněvadž jak už se tu takovej darmošlap jednou motá, najdeš ho tu kdykoliv, pořád na stejný ulici, to už je princip motání. Leda že by měl nějaký vážnější pletky s policií, to se obyčejně spakuje a přesune se motat do bezpečné vzdálenosti o dvě ulice dál. Ale normálně když se vrátíš a není tam, znamená to, že si jenom někam odběhl, že ho někdo někam poslal, pro noviny, a vrátí se za chvíli uřícenej na svoje místo. Ale to se jen tak říká: může se hodit. Pro všechny případy. Není to tak jednoduchý. Je to živej kluk, živočišnej. Občas až moc, může něco shodit, rozbít. Ale taky není dobrý, když je zas příliš netečnej, na darmošlapa škoda peněz, stravy a střechy nad hlavou. Takže je třeba brát v potaz, že to žije, hejbe se, má to svůj názor, takovej, makovej. Svoje potřeby, nějaký svoje dětství, touhy. Že se to najímá spolu s veškerými závazky z toho vyplývajícími. Taky se to musí živit, a kolik toho takový jedno sní, když je ve vývinu? A když se ukáže, že je kluk drzej? Na chlebodárce? Principálovi odmlouvá? Pána Boha že v srdci nemá? Bezbožnej, do kostela nechodí? Že je paličatej jak beran? Na oko kabrňák, a v akci ulejvák? Že je lenoch? Honibrk? Darmošlap? Poťouchlík? Lehkoživka? Že se courá po nocích a vrací ráno ztahanej? Že se v nose dloube? Špačky tluče? Ryby loví? Očkem háže? Pukavce pouští? 14
Slunečnici kolem plive? Mlíko mu po bradě teče? Brouka v hlavě má-li? Lelkuje příliš? V síti by jenom polehával? Roupy má?! Břichomluvec?! Dáš-li chlapovi dva zlotý dýško a jemu to do hlavy stoupne jako sodovka?! Nenasyta? Čistotnej když není?! Ó! No prosím! Proto je vždycky nejlíp najímat Ukrajince, jó, Ukrajince. Nejlíp je najímat Bělorusy, jó, Bělorusy! Poněvadž oni jsou vděční, oni jsou volní, bezprizorní. A i špinavější práci vykonat dovedou. Rukávy u košile vyhrnout dovedou, ruce zašpinit se nebojej. Pas falešnej. Klukovi se na šáberplacu občanka sežene, levnější po nebožtíkovi, dražší od živýho, koupí se mu kudla vystřelovací, prádlo teplý a kanady vojenský. Na tvrdým se klidně vyspí, sotva co sní. Břečku šedou, talíř s horkou kaší před něj ráno postavíš, a on ji sní. Sní, a s chutí. Ty by ses toho nedotkl, ale on jí, neboť mu to dá sílu. Ale taky maj svoje vady, no jéje. Chlapci na baterky. Dimka běsní. Nikola teskní. Sťopka zívá. Igor zpívá. Kosťa vyjídá. Andrjuša se zas nemodlí. Pavka remcá. Jura čenichá. Serjožka svoje ví a Vovka zas moc jí. Pořád však mají víc předností, protože předtím žili „u stepi“, a tak mají už rovnou svoje vlastní onuce, 15
kalaše i kamaše. A nemusí se nic na kluka shánět. Fracka zaopatřit. Ach, zaopatřit… Ti moji byli dřív najatí v Glivicích v exekutorské a bezpečnostní firmě, tam do nich cpali stejky. Zapíjeli to syrovýma vajíčkama, jak zpěváci! Do posilovny do Sosnovce jezdili. Poněvadž ale lepší službu než u mě nenajdou, tak zůstávaj tady. Škleběj se sice na ty moje dvorní dámy, ale stojej při mně. Jeden si bere velký jablko a zakousne se, až šťáva stříká všude kolem. Zubí se od ucha k uchu, a úsměv, to on má… jak kilo cibule. Přeneseně i doslovně, poněvadž cibuli a česnek požíraj moji chlapci jak jiní jablka. Proto jsou takoví zdraví, silní, žádnej ožungr se jim neubrání a z každýho dluh nakonec vytáhnou. Že, Břitvičko? Nemám pravdu? Když ne v hotovosti, tak v naturáliích. Ostatně česnek je u mě v podniku cítit z každýho, aby byla podtržena kulturní spřízněnost s Ísrael, neboť s „ašrabachramaš tatele-mamele“ je vždycky záhodno držet basu. A o to tu běží. Crrr! Haló! Co? Ne, do prdele práce, no říkal jsem, že ne! Ne. Co? A kolik toho máte? Sto náklaďáků? Já mám na zítřek zákazníka, to musí bejt dneska, pane Jacku! Já chápu, ale zákazník nečeká. Ano. Jo. Říkala pro potěšení? Pane Jacku, víte, co ona si může pro potěšení. No. Měla zaplatit. Pro potěšení nám může zahrát na fujary. Jen jí to řekněte, pane Jacku, že lhůta vypršela včera. Nešlo by to posunout. No prostě ne. Co? Bezplatně? Jsem nějaká maltézácká pomoc, nebo co? Ať si bezplatně daruje krev, ale platit bude v termínu. Vydržte chvilku, dneska tady mám hroznej fofr. Felku! No co je? Kam s tím jdeš? Seš blbej, nebo navedenej?! Tady to postav! A bacha ať neshodíš vázu. No tady! No vidíte sám, pane Jacku, jakej tady máme dneska fofr pekelnej. Přinesli mi počítač, co jsem si pořídil. Tak jak, bude dneska to zboží? Hezky se tam na ně v té firmě usmějte, 16
zákazník si sem zítra přijede s dodávkou. Co? Pohodlnější? Tak jí vzkažte, že pohodlíčko bude mít, až na ni pošlu svoje chlapce. Maucta. A neříkejte jí o tékonkurzní podstatě, co jsme… Ona není soudkyně, to se nějak jinak jmenuje… asesorka nebo tak. A oni budou mít taky trochu míň zaťatý půlky. Co navrhuju? Vyspat se na to. No, nashle. Vymáhat dluhy, zakousnout se do cibule jak do jablka, mít hlavu jak medicinbal, to je jedna věc, ale zprovoznit takovej počítač, to je něco úplně jinýho, na to je potřeba odborník. Toníčku, oživíte mi ten krám, že jo? Hele, tadyhle stojí, hezounkej, že? Dáte si kafe? No, levnej teda nebyl, na burze jsem ho koupil, co se budu držet zkrátka… Co říkáte? Podvedli? Takový už se teď nevyráběj? Stojí za starou belu? Ale fungovat bude? Toníčku, tak ho oživte, prosímvás… Tady jsou nějaký dráty, to se asi dává do elektriky, že? K čemu? Jo že má málo aplikací, dobrej leda na vykládání solitairu, no ale já vám řeknu, na co to chci: chci se trochu intelektuálně… jaksi pozvednout. Uf, funguje. A co to tam jsou za dokumenty? Studentův svět. S puncem intelektuálnosti. Student Pliszka Kamil na nás teď dejchnul z obrazovky, proč mu jenom mí chlapci ten počítač vzali? Když byl tak slušnej, pilně pracoval, hele, tady jsou důkazy. A ani jedna počítačová hra. Musím tě, Sášo, zklamat, asi si nezahraješ, jak ses těšil. Jejdamane, co to tady má? Nějaká jeho vědecká práce a taky různý kartotéky pacientů z té jeho praxe ve špitálu. Ó la lá! To se může hodit. Kdo měl kdy syfla u nás v Javořně. Hele. Antonowiczová Janina, narozená 1955, stará bréca. Pohodlíčko. Jen ať sype, měla dost času si vydělat. Všecko si zařídila přes postel. Ha, a tady je něco na zelináře, no prosím. Toníčku, ten počítač i tiskne? Co? Tiskárna se musí dokoupit? Felku! Běž do té firmy z Glivic, jak nechtěj vyrovnat 17
pohledávky, té s igeliťákama, výrobna smetí pod železniční násep! Běž do té továrny na odmašťovače, továrny na pejr a zlý sémě, a vydyndej z nich tiskárnu! Načež ty vyflusneš žvejku na podlahu a řekneš: Šéfe, jedno takový nakladatelství FA-art krachuje, taj kousek v Katovicích, oni tam maj tydle věci, tak já něco donesu. Hodnej kluk. Ale ještě je tu něco. V tom počítači. Ó, co je to? Co? Pět dní a pět nocí jela vdova po Gastoldovi koňmo za svým Augustem přes blátivé cesty Velkoknížectví litevského. V rudě čalouněném kočáře, na polštářích zlatou nití prošívaných. O čem přemýšlela, hledíc do hloubi divoké přírody a vdechujíc dusný vzduch prodchnutý vůní východních parfémů? Když po večerech, zamčená v přísně střeženém paláci, sedávala nahá před zrcadlem a zdobila svou hlavu oblíbeným čepcem z perel? Crr! Haló? Paní Halino, jeďte okamžitě do firmy a dělejte faktury, protože ta kurva likvidátorka jde dneska po konkurzní podstatě těch podniků, co chceme převzít… A já jsem giganticky zaneprázdněnej. Jo, hnusná tlustá ropucha. Čůza nejapná. Byla tam zaplacená jistina. Stroje? Jo, jo. Jo, na lízink, teda vlastně – ne! Co to kecáte? Jakej lízink, kurva? Lízink máte kurva v Americe, u nás nic takovýho není a dlouho nebude. U nás máme Sášu. Že co? Byl jsem ve firmě. Nedám si říct. Byl jsem tam až potom. A to jste mi to kurva nemohla odfaxovat nebo to podepsat za mě? Musím já porád se vším… Jo, jo, tak jeďte. Nashle. Ne, to se zařídí později, až budu mít obíhačku. No, v zastavárně sedím, dneska je to na posrání. Co? To se strčí… Těch pět set táců si strčte, s prominutím, někam. Do nákladů, samozřejmě. Když na tom visí hypotéka. V žádným případě. Franek nemůže, ten bručí na klečáku. No, sedí. Ve 18
Vratislavi na Klečkovské, taková hezká ulice, domky z cihelnýho zdiva. Jo. Aha, a pošlete mi ty faktury, hnedka pro ně pošlu Sášenku. Ano, Sášenka je můj poslíček… Když si tak člověk zaobcuje s vysokou kulturou, hned ho napadne – napíšu o svým životě! Promnul jsem si ruce a pustil se do psaní. Po nocích. V nějakým zkopírovaným textovým programu. Přede mnou okno s mříží tlustou jak pěst. A za ní štěká slota. Javořno-Ščaková. Jak ve vězení jsem v tom svým životě zavřenej. Ale aspoň je na Jagellonské ulici, to vězení.
19
Což o to, živenej jsem dobře, vážím dobrých sto kilo. A to by vám mělo stačit. Něco bych se sebou měl začít dělat. Vykurýrovat křečáky na nohách, investovat do tělesný schránky. Jenže takový křečáky stojej tisíce za každou nohu, ve špitálu v Katovicích. No, však mám v záloze ještě jedno dědictví… Kštici mám pořád ještě hustou, lesklou a vlnitou, vodovou nahoru vyčesanou. Knírek je bez debat, voní kolínskou. Brejle jak doktůrek, jenže zlatý. Taky mám zlatej náramek a pečetní prsten na ruce – nevyzvednutý fanty z mojí zastavárny. Ty už asi nikdo nesplatí. He he! Je mi líto… Na krku Nejsvětější Panenka Fátimská, taky z frcu, údajně v samotných Lurdech posvěcená. Košili nejradši nosím béžovou, havajskou s palmama. Kalhoty mrkváče. Zelený sako s rukávama vyhrnutejma, aby byla vidět proužkovaná podšívka a již zmíněnej náramek, plus hodinky. Moje oblíbená kapela je Lombard, protože vlastním lombard čili frc. Znamením jsem Lev: Stimuluje vás vesmír. Cítíte silné proudění energie, ale nedokážete odhadnout jeho povahu. Mějte se na pozoru (brunet). Znáte příliš dobře sebe sama, abyste nevěděli, že na vás temné síly působí jako afrodiziakum. No, tolik o mé duši. Za komunistů každej v Javořně-Ščakové věděl, že jestli chce koupit vodku před polednem, musí za královnou Barbarou, když chce koupit či prodat dolary, rubly – musí za Barbarou, v zastavárně něco zastavit, zlato – za Barbarou. Ó ašrabachramaš, jako bych byl nějaká svatá patronka peněz! Ale tehdy mi ještě neříkali podle oné královské nestoudnice, nýbrž normálně: pan Hubert. Nuže, královna Barbara 20
Radziwiłłovna měla zastavárnu v Javořně na Jagellonské ulici (sic!), což je hlavní ulice od nádraží, a u Ščakové vlastnila pěknou půlku dvojdomku… Pěknou! Jako ze škatulky. Baráček v dobrým stavu, úpravnej, estetickej, s garáží (půlkou), zahradou (půlkou), luxfery nad vchodem, standard de luxe, veranda s kuželkama a stěny hezky obložený mozaikama z rozbitých talířů. Ale ne tak ledabyle poskládanejch, jak to dělali v šedesátých letech, ale pěkně střídavě černý a bílý. Z toho se daj skládat různý vzory, třeba karetní symboly, káry, piky, herce, jak říkáme tady u nás srdcím, cokoliv chcete. Střepy na mozaiku se většinou daly sehnat po závodních jídelnách. U mě na baráku jsou jenom střepy první kategorie. Těm se říkalo „pozdní Hollywood“ nebo taky „pozdní Gierek“, zatímco takový ty abstraktní střepy ze všeho, co se rozbilo, to byl „ranej Gierek“. Co se týče architektonickýho slohu, je můj baráček tzv. „polská krychle“. Celej výkvět javořanskýho patriciátu bydlí v těchhle krychlích olepených střepama. Dobrej den, sousede, dobrej den… A největší krychli a nejlepší střepy má ten, no… No právě. Ach jo, brunet. Bru-net. Kdyby nebylo tohohle místního zelináře, co si nakradl na výboru a postavil za to tucet zeleninových skleníků, byl bych nejbohatší v celým Javořně. Jenže on měl tu zeleninu. Čaroděj ze země O-Z. A v takovým Ó-Zet se neprodávalo jenom ovoce zelenina, ale všecko možný! Žvejkačky, co dělaly bubliny, zákvas na pořádnej slezskej žurek (blee!), dokonce i takový ty jednorázový papírový boty se u něj daly koupit. Takovej to byl čaroděj. Každou neděli jezdil do kostela tím svým pežotem, v černým kožichu, beranice ze SSSR , zababušenej až hanba. Buď pochválen! Hele, nechal si udělat zlatý zuby, nová značková teplákovka, no, daří se mu! V kostele jsem se nemohl soustředit, tak jsem 21
Vožulit, natáhnout, ukrást – to je životní filozofie Huberta anóbrž Barbary. Lakota, to je zábava na celej život, svěřuje se polský živáček. Kšeftoval za komunismu a kšeftuje samozřejmě i po něm. Raději se pomodlí, než aby ho napadlo zaplatit daně. „Nobelovku tomu, kdo dokáže, aby něco křupalo po vytažení z mikrovlnky,“ stěžuje si. A klidně si říkejte, že co Polák, to vykuk, ale hlavně si u Huberta dejte langoše. Protože tenhle pro obchod zapálený Polák se nadře jako Bulhar.
fra.cz
Cover © Martin Kubát, 2012
Photo © Rafał Milach, 2007
