1
kohout-zivot2.p65
1
11.10.2006, 21:48
Pavel Kohout
2
kohout-zivot2.p65
2
11.10.2006, 21:48
To byl můj život??
3
kohout-zivot2.p65
3
11.10.2006, 21:48
4
kohout-zivot2.p65
4
11.10.2006, 21:48
(Druhý díl) 1979–1992
PISTORIUS Příbram 2006
5
kohout-zivot2.p65
5
11.10.2006, 21:48
© Pavel Kohout, 2006 ISBN 80-80-87053-00-1
6
kohout-zivot2.p65
6
11.10.2006, 21:48
Už dlouho žiju! Do suchého listí padá má pouť a co by mělo provázet můj věk – oddanost, láska, hojnost přátel, v to nesmím doufat. Těkavý stín je život, špatný herec, co na chvíli div prkna nezboří a pak už kde nic tu nic. Makbeth
Chci po svém zpívat, psát a pít a snít si a ty sny naplnit a chodit po Měsíci, chci vykřičet svá Ne! a rvát se pro Ano. Já chci být Cyrano, rozumíš? Cyrano
7
kohout-zivot2.p65
7
11.10.2006, 21:48
8
kohout-zivot2.p65
8
11.10.2006, 21:48
Začíná-li kniha kapitolou čtyřicátou devátou, pochopí důvtipný čtenář, že cosi muselo předcházet. Bingo! Byla to první část mapující život jednoho muže od rozbřesku 20. července 1928, kdy spatřil světlo světa, do noci 4. října 1979, kdy mu na hraničním přechodu v Malé Bystřici u Jindřichova Hradce zhasla světla rodné země, z níž byl absurdně vypuzen násilím tam, kam se jiní marně zkoušeli prostřílet. Velká, zasvěceně seriózní biografie o něm – tedy o mně! z pera Pavla Kosatíka mne přiměla k pokusu zamyslet se znovu nad vším, co shledal, a osvětlit zbylé černé díry ve vlastním životopisu. Úvodní díl nemohl příliš překvapit, protože doplňoval memoáromány Z deníku kontrarevolucionáře a Kde je zakopán pes; i druhý z nich končil vynesením z vlasti. Mě, když jsem dočetl knihu Fenomén Kohout, překvapilo, že v ní na zbývající třetinu života připadá sotva šestina stran. Všestranné nestranné zkoumání jako by skončilo a zasvěcený znalec člověka i času se změnil v literárního kritika. Pokud lze ale vývoj sledované postavy opravdu rozdělit do čtyř jednání klasického dramatu s názvy Zaslepení, Prohlédání, Vynesení a Navracení, jeví se v rozsahu jejich pojednání nepoměr. Jako by sledovaný od vyhazovu z vlasti už nic podstatného nezažil, o nic se nepokusil, nic nezkazil a k ničemu novému nedospěl – to vše, když se stal přes noc „řadovým literátem žijícím v Rakousku bez dosavadních zvýhodnění v podobě vazeb na situaci doma“. Zmíněný, zvaný předtím Státní bezpečností Objekt, se neodváží být vlastním soudcem, ale pokouší se tedy sám o podrob-
9
kohout-zivot2.p65
9
11.10.2006, 21:48
nější zprávu, co kdy v nedobrovolném exilu a těsně po návratu z něho chtěl, jak o to konkrétně usiloval, s kým se o co utkal, v čem uspěl a v čem ne. Zejména čtenář předchozích ,memoárománů‘ si zaslouží znát další události, protože navazují na předchozí a dávají všemu dohromady smysl, asi jako v antickém kusu až teprve peripetie s katastrofou rozhodují o síle katarze. Přitom nadále platí vzkaz z prvního dílu. Snad tohle ohlédnutí jenom získá, když se odkloní od zvyklostí běžných memoárů a rozdělí si svého hrdinu, jemuž se v rodné zemi módně říká ,kontroverzní‘, alespoň na dva. Ten jeden budiž on, ten druhý já, vždyť stejně neutajíme, že jsme to my oba, srostlí jak siamská dvojčata nezaměnitelnou povahou. Takže už vzhůru na cestu do druhé části jednoho života!
10
kohout-zivot2.p65
10
11.10.2006, 21:48
49.
DVĚ RÁNY Tento skutečný příběh je od počátku vyprávěn dopředu i dozadu. Vzorem je uhrančivý obraz z mořských pláží: ať vládne příliv nebo odliv, jazyky vln vybíhají na písek a zas jej obnažují, předstihují minulé a vracejí se za příští; tím je zřetelnější jejich sounáležitost s organismem, který je tak živelně diriguje. Příští epizoda je dějově nepodstatná, ale patří právě sem, kde skončil jeden a začíná druhý život trojjediného člověka, spisovatele a občana s mým jménem. Švédský herec Gunnar Möller, sídlící v Anglii, ale milovaný zejména německým publikem po filmové komedii Říkali jí Pirožka, přijal počátkem sedmdesátých let roli Adolfa Hitlera ve filmovém monstrprojektu Otakara Vávry falšujícího moderní dějiny Československa pro změnu v duchu normalizace. Švéd byl jako mnoho západních herců neposkvrněn politikou a neměl o situaci v exotické zemi, kam si přijel vydělat slušné peníze, nejmenší ponětí. O tom svědčilo, že se všude sháněl po českém dramatikovi, v jehož hře krátce před tím v Německu hrál. Hned ho v Praze vyhledal a podivil se, že mu sám navštívený doporučuje, aby se tím setkáním příliš nechlubil. Neposlechl a byl překvapen ještě víc, když ho před dalším kontaktem s nežádoucí osobou varovali skoro všichni v barrandovských ateliérech. Angličanství a švédství v něm však natolik zakořenilo smysl pro fair play, že u dramatika zazvonil znovu a pak zas a zas, i se svou stejně vitální ženou Brigitou, která za ním, když nehrála divadlo v Německu, jezdila do Prahy s přísunem francouzských vín a sýrů. Jeho smlouva však podobné kontakty s ohledem na zahraniční veřejnost výslovně nezakazovala, film byl roztočen a herec v roli Hitlera tak dobrý, že se jeho úlet chápal jako projev podivínství a přecházel mlčením.
11
kohout-zivot2.p65
11
11.10.2006, 21:48
Rozkošnou epizodou byl jeho nečekaný příjezd do sázavské vilky, která se na jaře roku 1973 renovovala. Nechal auto studia zastavit už před hostincem U Malešáka, aby se potěšil tuzemským rumem, který si zamiloval. Na zahradu dorazil později odpoledne značně unavený, ale odmítl přidělený pokojík s tím, že se chce nadýchat čerstvého vzduchu. Když odešli řemeslníci a on se neobjevoval, začali ho domácí hledat na loukách u řeky i v přilehlém lese. Po soumraku řešili problém co dál. Zapojení policie by ho kompromitovalo přes míru, na druhé straně se nedalo riskovat, že někde marně čeká na záchranu. František Brož, poslední z pracovníků, který se zdržel, aby ho pomohl nalézt, se náhle zahleděl na dlouhý temný předmět položený v trávě: srolovaný koberec z haly, který měl být zítra naplocho vyklepán. Začal jej roztáčet – a v něm tvrdě spal Vávrův Hitler, jak se do něj nestřeženě zabalil, aby ho nerušilo ostré večerní slunce. V říjnu roku 1979, ani ne měsíc po dramatikově zvlastivynesení, mu přišel do Burgtheatru zvláštní dopis. Nesl hlavičku proslulého londýnského vězení Old Bailey a razítko potvrzující, že prošel ústavní cenzurou. První věta byla nezapomenutelná. „Drahý Pavle, my oba jsme právě zažili kruté rány. Tebe zbavili domova, já jsem zabil svou drahou Brigitu…!“ Tak se jeho přátelé zanesení vlastními starostmi opožděně dozvěděli, že v prudké hádce, jaké spolu manželé rozvášnění vínem či whiskou vedli i v Čechách, hodil Gunnar po své ženě masivní stoličku a ona nestihla včas uhnout. Veřejnost i média ho zároveň odsuzovala jako viníka i litovala jako nešťastníka, anglický soud ho měl brzy v mediálním procesu odsoudit, po dosavadní bezúhonnosti a plném přiznání i pokání na pouhých pár let. Srovnání tak nesouměřitelných ran, absurdní na první i každý další pohled, se přesto zarylo. Na jedné straně stálo jednání v afektu, jistěže podmíněné náturou obou manželů, ale neúmyslné, a proto tragické: odseklo ženu od života a muže nadlouho od svobody. Na druhé straně moc jednající ve zlém
12
kohout-zivot2.p65
12
11.10.2006, 21:48
úmyslu odřízla nepohodlného občana, jehož momentálně nesměla zabít, alespoň od přirozených kořenů, jakými jsou rodina, domov a jazyk. V konkrétním případě tak ovšem trestala toho, kdo ji před lety pomáhal odvázat z řetězu, a takto viděno byl dramatik s vězněm z Old Bailey opravdu spřízněn vinou. Tisk později čas od času pochválí, jak schopný se z herce stal v trestnici zahradník. Po propuštění se na pár let odmlčí a k nikomu nepřihlásí. Až začne znovu hrát na předměstí Hamburku, bude to nějakou dobu pro divadlo problém, dík bulvárnímu tisku se část publika neodváží tleskat vrahovi. Někdejší čeští přátelé, když tam přijedou pracovat, si při první příležitosti koupí vstupenky a po konci představení zaklepou u šatny. On se bude smát i plakat současně. Pozve ty dva na večeři, zůstane výhradně při sodovce a brzy bude mluvit jen o své ženě. Ve vězení, řekne jim, se pokusil opakovat si detailně celý jejich život od seznámení až doteď, vysloví skutečně ,doteď‘ a vylíčí dopodrobna i setkání v Praze a na Sázavě. Budou s ním pak mít stejnou cestu, vezmou ho tedy taxíkem k jeho penzionu. Při loučení jim radostně oznámí, Hned jí to budu všecko vyprávět! – Komu…? – Brigitě přece, mluvím s ní každou noc! Zamává a odspěchá za ní. I když každá jinak, obě rány se pomalu, ale jistě zapouzdřovaly.
50.
REMINI Jako je území nikoho, bývá i čas ničeho. Tím byla pro něho doba, kdy musel čekat na výsledek svého odvolání proti verdiktu československého i českého ministerstva vnitra. Naděje, že by byl zrušen a on se směl vrátit domů, byla ovšem nulová, ale musela být vzata v úvahu, pražský režim byl natolik zvrácený, že mohl být schopen i takového špásu; představa, že se vyobcovaný mezitím teple uhnízdí a nabídku návratu odmítne,
13
kohout-zivot2.p65
13
11.10.2006, 21:48
čímž potvrdí oprávněnost obžaloby, k ní mohla jestřáby zlákat. Začal tedy čas čekání, v němž se nedalo pevně plánovat cokoli do budoucna. Tím spíš bylo ale možné ohlédnout se v klidu za celým legálním rokem, jímž se zajatec přísně vymezeného času doslova prohnal. Telegrafické záznamy v diáři se teď mohly rozvinout v hmatatelné, slyšitelné a vonící vjemy. Na samém počátku stálo hned po příjezdu do Vídně na konci října 1978 veřejné čtení, při němž bylo představeno čerstvé německé vydání románu Katyně. V Alte Schmiede, bývalé kovárně v uličce odpovídající svému názvu Schönlaternengasse, četli ukázky herci Burgtheatru Alexander Trojan a Gertrude Jesserer; ta za pět let převezme v nové verzi zakázaného filmu Jana Procházky Ucho roli Jiřiny Bohdalové. Brzy začne číst ze svých prací autor sám, objede skoro všechna větší města v Německu, Rakousku i Švýcarsku a najde v tom jeden z pilířů své existence. Knižní premiéru provázel zážitek, který měl také mít trvale pozitivní následky. K autoru přistoupil vysoký muž a požádal o autogram češtinou znějící vzdor lehké vadě řeči zvlášť kultivovaně. V rozhovoru se zmínil i o domě na Hradčanském náměstí číslo jedna. Právě z toho mě loni vyhnali, řekl autor. Mě už dávno před vámi, pravil neznámý a představil se jako Karel Schwarzenberg. Po následných prezentacích Katyně ve Švýcarsku a v Německu přišlo v cestovním plánu na řadu Finsko. Odjeli tam jednoho pátečního podvečera v polovině listopadu obrovitým trajektem Finnjet a zažili bengálskou noc, kdy se stovky růžolících seveřanů nalodivších se v černých oděvech a bílých košilích s kravatami proměnily napřed v opilce, potácející se v barech i na palubách mezi střepy z lahví a sklenic, a ráno v zástup bledulí, malátně klesajících do náručí žen a dětí v zemi, kde milovníci alkoholu zažívali podobné pronásledování, jaké v budoucnu poznají kuřáci. Autor se s finskou poloprohibicí setkal už počátkem šedesátých let. Pozván na mezinárodní sympozium literátů do Lahti, pochopil brzy, že je finští spisovatelé pořádají hlavně proto, aby jim zahraniční kolegové nakoupili na své pasy ve zvláštních obchodech pro cizince zásobu pití. Závěrečný večírek,
14
kohout-zivot2.p65
14
11.10.2006, 21:48
k němuž všechny vespolek dopravila loď na malý ostrov v Lahtiském jezeře, proběhl tak, že si domácí rychle rozebrali lahve s vodkou i vínem a zmizeli s partnerkami do březových remízků; hosté pak až do odjezdu lodi chtě nechtě při sodovce diskutovali o literatuře. Šéf helsinského nakladatelství Kirjayhtymä Keio Immonen, který rok před tím přivezl svému autoru k padesátinám na Sázavu obklíčenou policajty pověstný finský tesák puko a přiměl obdarovaného vyzkoušet ostří tak, že se jím bezpečně oholil na sucho, ho za účelem zlepšení kondice pozval i se ženou na chatu. České představy vzaly zasvé už v letounu plnícím funkci vzdušné lokálky. Na trase dlouhé skoro dva tisíce kilometrů přistával za každým horským hřebenem a roznášel převážně venkovany, soudě podle jejich výbavy z trhu na trh. V kabině visela nad uličkou kožená poutka, protože cestující, kteří neměli sedadlo, stáli a krátili si beztak krátký čas letu klábosením. Po přeletu polárního kruhu dosedli v oblastním městečku Ivalo, odkud je mohutné terénní taxi vezlo dál k severovýchodu. Dokonalá silnice protínala jako rovná šňůra divný les, vysoké jehličnany byly jeden od druhého vzdáleny téměř o celou svou výšku. Vysvětlení bylo drsné i dojemné: silnější exempláře vypudily v zápase o místo na slunci ze své blízkosti všechny ostatní, jak se nedaly připravit o jediný jeho záblesk, když tady třetinu roku vycházelo jenom na chvíli. Návazná lesní cesta končila po několika kilometrech v místě zvaném Laanila před srubem, který bral dech. Byl to vlastně palác z mohutných staletých kmenů, v němž několik přepychových apartmánů doplňovala moderní kuchyň s jídelnou a sauna s bazénem, všechno dohromady spíš dekorace pro hollywoodský šunkofilm. Láhev Moskevské vodky, kterou finský přítel vyčaroval z kufru, svedla dramatika k poznámce, že je to nápoj nejvhodnější, když jen kousek odtud leží mohutná sovětská námořní základna Murmansk. Jeho žena se musela napít zhluboka, když pochopila, že ji ta daleká cesta od hranic kremelského impéria dovedla přes půl Evropy zase k nim. I na běžky je Finové zlákali pod slibem, že patnáctikilometrová trasa končí restaurací, kam se paprskovitě sjíždí celé okolí. Cestou k ní je oslepoval žhnoucí kotouč, který se rychle vy-
15
kohout-zivot2.p65
15
11.10.2006, 21:48
houpl nad obzor a jako ve zpomaleném filmu opisoval nízkým obloučkem svou krátkou zimní dráhu k západu. Restaurací se ukázal být kontejner, vedl jen nealko a navíc si Keio zapomněl peněženku. Velkoryse jim natočili vodu ze studny. Cestou zpět je přepadla tma a v bílém terénu bez dominant se ztratili. Nakonec se prapotomek Vikingů zorientoval podle hvězd, ale také u cíle je čekalo pouze mléko. Hosté se nazítří chtěli odvděčit i tomuto domu nákupem lihovin a zažili přitom moderní pranýř. Jedinou prodejnou alkoholu v Ivalu byl na hlavním náměstí jakýsi skleník, aby se každý kolemjdoucí mohl osobně přesvědčit, kdo si v něm obstarává jaký jed. Nestydatě rozsáhlý nákup dvou slovanských typů viditelně pohoršoval samotné prodavače a dávali to nepokrytě najevo, což Čechům připomnělo vlast: takové chování personálu, poučili se tu, zřejmě patří ke státnímu obchodu, ať jej provozuje kdo chce kde chce. Za delikatesy ze sobů a losů se domácím odměnili autorovým nejmilejším pokrmem, babiččinou čočkou s rýží, smaženou cibulkou, volským okem a buřty opečenými do kanadské růže, který sklízel potlesk všude na světě. Byli proto zklamáni, když se na večeři nedostavila právě kuchařka, žena správce objektu. Omluva je ohromila: aby manžel mohl pít, šla pro děti, které byly v kině, skrz les ke stanici autobusu, protože rozhlas varoval před vlky. Proboha! a to na ně střílí? Ne, má hůl a tou tluče do stromů, zdejší vlci trpí spíš strachem než hladem. V noci před odjezdem je už usínající Keio razantně vyklepal z postelí pod širou oblohu. Celý horizont se zdály ozařovat mohutné reflektory, zprvu jen bílé, později i karmínové a fialové, barvy byly stále méně definovatelné a jejich intenzita se měnila, pomalu bledly a opět sílily do maxima, chvíli neměnně trvaly a pak zas přecházely v sérii záblesků. Přitom vládlo absolutní ticho, působilo to, jako když někde za obzorem hraje mamutí divadlo, z něhož sem doléhá právě jen světlo. Za několik dní se to autor pokusí při večeři co nejpodrobněji vylíčit rodině svého nakladatele v Kasselu. Když po půl hodině vyčerpá téma, sebe i hostitele a vznikne pauza, pomyslí si jeho žena, která z únavy na čas vypnula, že by i ona měla něčím přispět k zábavě. A také, pochlubí se, jsme tam viděli
16
kohout-zivot2.p65
16
11.10.2006, 21:48
polární záři…! Ta jim už bude vždycky sloužit jako označení vyššího stupně trapasu. V půli prosince byli pozváni do bonnské vily exkancléře a stále ještě předsedy německé sociální demokracie Williho Brandta. Chtěli mu poděkovat, že byl spolu s Brunem Kreiskym hlavní překážkou řádění československých estébáků, když svou politikou zmírňování napětí dotlačil Sovětský svaz k účasti na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě; z ní se zrodila i Charta 77. Už na úpatí vilové čtvrti projížděl vládní vůz šikanou z ostnatého drátu, který je pak jako podivná vánoční výzdoba provázel až k Brandtově vile; před ní byli pečlivě prověřeni. Německo zažívalo po únosu svého letounu do Mogadišu a sebevraždě čtyř vedoucích teroristů ve vězení Stammheim nejhorší fázi boje s podzemní Rote-Armee-Fraktion. V domě je čekalo zklamání, Brandt musel náhle odjet, vítala je tehdy ještě jeho žena Ruth, která je navštívila vloni na Sázavě, a pověřenec bonnské vlády pro Německou demokratickou republiku Gaus. Přečetl jim Brandtův dopis určený celému českému disentu. Právě když zaznělo, že nikdy nepřestanou mít oporu „v tomto bezpečném přístavu demokracie“, zahlédl dramatik za oknem mezi keři po zuby ozbrojeného vojáka s baretem zvláštních jednotek. Tak úplně bezpečný nebyl ten přístav ani pro jednoho z admirálů. Po návratu do Vídně došlo konečně i na státní cenu, která všechno tohle cestování zavinila. Ministr kultury Fred Sinowatz se už dřív rozhodl odložit obvyklou ceremonii na dobu, kdy by jí předvánoční shon odejmul mediální prioritu. Rakouská vláda, vzkázal laureátu, plně podporuje jeho záměr vrátit se po stáži v Burgtheatru domů a nechce tedy provokovat vládu Československa příliš okázalým obřadem; chyběl pak i při odloženém, pro jistotu dokonce diplomaticky ochořel. Na Vánoce se uklidili k nebesům. Hotelerie Rigi na nejvyšším z hřbetů obklopujících Vierwaldstättské jezero byla z betonu a nadto poloprázdná, nic v ní nesvádělo k sentimentu kromě jedné vzpomínky. Byli tu těsně před tím, než se v roce 1969 naposled vrátili do vlasti s vědomím, že už z ní jen tak nevyjedou. Loučili se tu tenkrát s širým světem a v horském
17
kohout-zivot2.p65
17
11.10.2006, 21:48
vzduchu zhluboka vdechovali svobodu, jako by mohli někdy zapomenout na její vůni a chuť. Teď si jí užívali zas, ale jen na pár měsíců a s rizikem, že za ni možná pro změnu zaplatí tou vlastí. Když se nadýchali, naspali a načetli do sytosti, odjeli uzavřít starý vzrušující a přivítat nejistý příští rok dolů k vodě, do městečka Stans. Jeho Landammannem, tedy starostou a zároveň prezidentem kantonu Nidwalden, se stal Bruno Leuthold, původně umělecký kovář, který předtím i potom podporoval české intelektuály a umělce v disentu i v exilu radou, pomocí, vínem vzácných ročníků a také sadou švýcarských důstojnických nožů, těch nejlepších na světě, které měly obklíčeným dodat odvahu, protože jim je v Čechách záviděli i estébáci. Znaveni jeho kulinářskými kouzly chtěli odejít na první ranní vlak do Lucernu, kde jim přátelé půjčili byt, ale čekalo je překvapení. Měl je tam dovézt hlídkový vůz, aby se po zkušenostech doma přesvědčili, že policie může být i přátelská a prospěšná. V daném případě byla bohužel i neschopná najít v sousedním městě jejich ulici, takže se patnáctiminutová cesta změnila v hodinové bloudění. Město vyspávalo, svěřenci neuměli pomoct, takže poldové zapomněli na své výchovné poslání a nepokrytě na tuhle misi nadávali. Spoléhali na nesrozumitelné nářečí, ale zapomněli na vzteklé grimasy. Předvedli, že demokracie s jedinci sice nepadá, ale může ztratit lesk. V druhé polovině ledna odletěl z Curychu k první návštěvě Spojených států představit anglický překlad Katyně. Když ještě ve Vídni vyplňoval na americkém konzulátu žádost o vízum, narazil na rubriku, v níž měl místopřísežně uvést, zda byl či nebyl členem nacistické nebo ,jiné podobné strany či organizace‘. Místo Ano nebo Ne pro jistotu napsal, aby to konzul laskavě posoudil prozkoumáním přiloženého životopisu sám. Po krátké době vízum dostal. Když pak čekal časně ráno u baru curyšského letiště se svým nakladatelem Jürgenem Braunschweigerem na odlet do New Yorku, pozvala je společnost Swissair, tehdy ještě nekrachující a obvykle přesná jako švýcarské hodinky, na drink s tím, že se nástup opozdí. Dali si ledovou vodku a pak to opakovali při každém dalším hlášení. Nalodili se po šesté číši a nad Atlanti-
18
kohout-zivot2.p65
18
11.10.2006, 21:48
kem je přepadly turbulence. Otcovy praktické rady jak pilně pít a neopít se, které syna dosud spolehlivě chránily, ztratily v té mimořádné konstelaci platnost, oceán přeletěl v podstatě na toaletě a vystoupil ne nepodobný Finům z trajektu. Zelený, ale už zdravý a dokonce zdravější každou míli, jak se taxi blížilo k srdci Manhattanu, kde na Padesáté třetí ulici bydlela Joan Daves, první dáma mezi literárními agentkami německy píšících autorů, protože zastupovala jedničku, Heinricha Bölla. Čechů se ujala poté, co ji ještě nevinnou po návštěvě zakázaných autorů v Praze vyslýchali vnitráci v Ruzyni tak dlouho, že mohla odletět až druhý den. Útlá a krásná paní, stejně schopná jako srdečná, chtěla recenzentům představit anglický překlad Katyně v přítomnosti amerických kolegů, kteří se veřejně postavili za Chartu 77. New York patří k místům, která člověk mnohokrát navštívil, i když tam nikdy nebyl. Metropole světové politiky, obchodu i umění se tak mocně vyskytuje v literatuře, ve filmu i v médiích, že se ji domníval dobře znát i nedávný padesátník. Kdyby ji byl měl charakterizovat, než se dotkl její půdy, řekl by – obrovská až za hranici lidskosti. Když ale vystoupil v patnáctém poschodí na terasu Joanina bytu a ocitl se v přímém objetí vějíře secesních i moderních mrakodrapů právě se rozsvícejících do české ,hodiny mezi psem a vlkem‘, byl naměkko a musel říct, Jaká úchvatná vesnička! Megalopole pulzovala čtyřiadvacet hodin denně a lidé na jejích chodnících byli vzorkem celého lidstva, ale on v ní čím dál víc nalézal, co by tu byl nikdy nečekal – detaily, intimitu, ticho. Její mrakodrapy nebyly obrovské haldy kamení a její ulice nebyly kaňony zatopené divokým provozem, znovu a stále znovu v nich objevoval průhledy a pohledy, které ho zastavovaly, těšily i uklidňovaly, nemluvě o lidech, z nichž přímo dýchaly i zářily osudy. Doprovodem jeho pobytu byla stávka městských popelářů, takže ulice byly den ze dne zavaleny rostoucími hromadami odpadků, mezi nimiž ale dál chodili městští strážníci a pokutovali majitele psů, kteří neodklidili hovínka. Byl to bizarní, ale výmluvný doklad, jak precizně funguje skrytý stroj udržující ten gigantický mechanismus v nepřetržitém chodu.
19
kohout-zivot2.p65
19
11.10.2006, 21:48
Nabažit se nemohl především žlutých taxivozů, zdánlivě nepřetržitě volných, které se zdály mít milion najetých kilometrů, pluly však po jednosměrných ulicích bezpečně i majestátně jako benátské gondoly a vozily ho křížem krážem skoro za pakatel. Smutek ho přepadl, když na Broadwayi našel starobylý Barrymore Theater, kde před dvěma roky stokrát oslovil diváky jeho Ubohý vrah, zatímco on jej vidět nesměl za trest, že se zastal představení Havlovy Žebrácké opery v Počernicích, které režim chápal jako urážku i porážku. Teď ho pro útěchu pustili na scénu a rozsvítili mu sál. Spatřil obrovské hlediště podobné karlínskému a vlastně mu až tady přišlo líto, že o tu svou hvězdnou hodinu přišel. Vynahradil si to třemi muzikály a hned dvakrát viděl Chorus Line. Příběh půl stovky zpěváků-tanečníků, z nichž jenom několik má šanci dostat se v příští inscenaci do sborové řady, byl v podstatě banální, ale jedinečné výkony předváděné v tom utkání o chleba dost věrohodně zobrazovaly lesk a bídu povolání. Když neúspěšní sbalí své tréninkové nádobíčko a táhnou hledat štěstí jinam, když vítězové padají únavou a trpí výčitkami, že vzali šanci i svým nejbližším, zazní ústřední melodie a na scénu vtančí zas všichni bez rozdílu v černých fracích, se zlatými klobouky a s jednolitým zářivým úsměvem. Proti třeba Kabaretu jistě lehké zboží, ale i přitom působivá výpověď o přeludu zvaném divadlo. Zlatým hřebem pobytu bylo setkání s Arthurem Millerem, Kurtem Vonegutem a Williamem Styronem, třemi mušketýry americké literatury, kteří od konce šedesátých let nepřestali držet ochranný deštník nad českou. Jejich hlas byl vedle Böllova nejdůležitější, protože masově vycházeli i v Sovětském svazu a pražský režim je nemohl prohlásit za válečné štváče. Miller přijel před Vánocemi 1975 do Prahy se ženou, vídeňskou fotografkou Inge Morath, právě z Moskvy a demonstrativně se nesešel s ministrem husákovské kultury, ale se zakázanými autory. Navštívil s nimi i Rybovu mši ve Svatém Mikuláši. To bylo v čase, kdy v Československu pomalu dozníval šok z porážky Pražského jara a sílily naděje zaseté jednáním o hu-
20
kohout-zivot2.p65
20
11.10.2006, 21:48
manitárním koši helsinské konference. Charta 77 je vyjádřila nahlas, když žádala odstranění rozporu mezi přijatou dohodou a domácí praxí; vzteklý protiútok režimu jí zjednal sympatie všech, kdo ve světě pochopili, že signatáři zastupují široké spektrum české společnosti usilující o návrat k demokracii. Tři Američané byli ale natolik realisté, že jej neočekávali v tomto století, proto teď společně vyjádřili vzdorujícím kolegům svou solidaritu a přáli jim, aby ten maraton přežili ve zdraví. Po týdnu, který mu přišel nekonečně dlouhý, odlétal nevyspalý návštěvník z New Yorku naplněn dvěma protichůdnými pocity: že ho žádné město na světě s výjimkou rodné Prahy neoslovilo víc; a že by tu nemohl ani nechtěl žít. Právě při té cestě v sobě potvrdil Evropana. V únoru už začala jeho strategická příprava na návrat do vlasti. Švýcarská televize DRS přišla s návrhem, aby v Lucernu, Curychu a pak i v Kostnici, tolik spojené s českou historií, natočil hodinovou zprávu o stavu obklíčené české kultury a životě jejích tvůrců, která bude odvysílána počátkem listopadu, až bude zas doma. Podobně časovanou konzervu natočí i těsně před odjezdem pro německou televizi ZDF. Obě vysílání uvidí pak bohužel ve Vídni… V Belgii spatřil v Národním divadle svou Takovou lásku a žasl, že ten starý kus o řádění kádrováků funguje i ve svobodném světě. Konečně se potkal s režisérem Waltrem Tillemansem, který ho šel navštívit v lednu 1977 do bytu na Hradčanech a byl klíčovým svědkem únosu jeho ženy estébáky. Slíbil závazně, že k procesu přijede; místo toho měl v budoucnu režírovat jeho hry doma, v Rakousku i Německu. Zažili s ním kuriózní scénu v bruselské televizní budově, když jim před výtahem s nápisem Porucha ukázal ke schodišti. Tamhle ten výtah jezdí! upozornili ho. Ten je bohužel valonský, litoval, my jdeme k Vlámům! Při bližším poznání země se ty dva světy zdály být mnohem nesmiřitelnější než český a slovenský. Jejich svazek měl však přežít. V Paříži spatřil u Champs-Elysées generálku rozkošného představení své Cesty kolem světa za 80 dní, v němž jakožto Paspartout exceloval Pierre Richard. Premiéru už nestihl, proto dal své lístky kolegovi a jeho ženě, kteří sem odešli z Česko-
21
kohout-zivot2.p65
21
11.10.2006, 21:48
slovenska dobrovolně už před časem. Pozvali poutníky na večeři do malého pařížského bytu, odkud Milan Kundera tehdy ještě musel jezdit přednášet na jih Francie. Vznikl nečekaně intenzivní vztah a všichni čtyři litovali, že současně končí. Netušili, že je mu souzeno pokračovat. Za první velké zastavení ve Vídni mezi koncem února a počátkem dubna vděčili Gogolovi. Burgtheater se rozhodl uvést Revizora v úpravě a režii svého českého hosta. Obsazení už viselo, když sem dorazil na rok další psanec, aby tu podle přání Prahy špatně skončil: herec Pavel Landovský mluvil jen česky. Dramatik navrhl šéfovi divadla, že protáhne celou hrou postavu německého lékaře, který se ve hře objeví jenom na začátku, a ten ztracenec mezi Rusy bude mluvit doktorskou latinou. Zkušenému Benningovi stačilo Landovského pár minut pozorovat, jak svou hřmotnou češtinu překládá posunky i grimasami, aby ho angažoval. Byl to těžký úkol, hrát epizodu v kuse, ve kterém po léta zářil v Činoherním klubu jako hlavní postava hejtman. A bylo nesnadné prosadit se vedle protagonistů rakouské první scény s hendikepem řeči. Nepotřeboval ji sice ve svém partu, ale silně mu chyběla v komunikaci při zkouškách. Naštěstí si ho stejně rychle jako Benning po herecku očichal právě představitel hejtmana, slavný Norbert Kappen, a neomylně v něm poznal rozeného komedianta, jakým byl sám. Jeho autorita způsobila, že svérázného Čecha postupně akceptovali ostatní. Inscenace se rodila pod šťastnou hvězdou v nebývalé pohodě. O první premiérový potlesk se už v samém úvodu postaral český výtvarník Pavel Bílek, když nechal dvě šestimetrové ploché loutky carských policajtů, fungující jako opona, povstat a salutovat. Landovský se předvedl v němé scéně, kdy učil Chlestakova jak se opít a nezvracet: překvapenému Robertu Meyerovi zacpal při premiéře ústa kapesníkem. Odměnily ho ovace. Měl v Burgtheatru zůstat do penze. Druhou, měsíční výpravu do Ameriky podnikl dramatik v půli května se svou ženou. Po dvou týdnech v New Yorku, věnovaných divadlům a filmům, vyvrcholila rodinným setkáním po jedenácti letech. Mladší bratr jeho ženy uprchl do Spojených států po roce 1968 spíš od své ženy než před Rusy. Ože-
22
kohout-zivot2.p65
22
11.10.2006, 21:48
nil se znovu a pozval do Denveru poprvé otce s matkou z Prahy i sestru s mužem z Vídně. Že i rodičům vydali výjezdní doložky včas, svědčilo o vůli režimu mít celou rodinku venku ve stejnou dobu, aby se jí spíš zachtělo zůstat. Starší i mladší pár doletěl ke Skalistým horám skoro současně. Po dojemném shledání a letmém ubytování v bratrově novém domě, jehož halu dokonce zútulňoval v kamenné stěně nákladný živý lišejník, vyrazila šestice americky širokým silničním korábem na slavnostní večeři. Asi po hodině jízdy, při níž minuli pár restaurací, konečně zastavili, ale bratr požádal, aby zůstali v autě, než jeho žena cosi zařídí. Vzápětí se vrátila a jelo se dál. Po další zastávce se hladová čtyřka dozvěděla, že hostitelka hledá podnik, kde platí její slevenky. Příště už dramatik vystoupil s ní a navrhl, že pozve rodinu sám. Zůstali, platil bratr, ale jeho choť ztuhla a oněměla. Neroztála ani v příštích dnech, a protože přitom nepřestala muže ani hosty komandovat, proměnila se rodinná slavnost ve zlý sen. Dramatik a jeho žena se na krátký čas přestěhovali k jinému z jejích příbuzných a pak se raději předčasně vrátili do New Yorku. Roztržku to nespravilo; bratr kvůli nové ženě navždy odmítne komunikovat s tehdy dvouletou dcerou Jolanou a jenom na prosby své matky jí začne měsíčně posílat smutně nízké výživné. Shánět ji bude jen jednou, až starší Jelena za třicet let, kdy ani po pádu totality rodiče nenavštívil, opustí tento svět: pak dceru požádá, aby mu jako letuška ČSA sehnala lacinou letenku; když se to nezdaří, nepřiletí už ani na pohřeb otce. Aby se uklidnili, podnikli sestra a její muž z hotelu Mayflower velkou noční procházku napříč Central Parkem a moc se divili, proč jim známí blahopřejí k přežití; byl tehdy po setmění územím dealerů, lupičů a vrahů. Že jim tak smutně vybyl před letem do Vídně čas, přijali pozvání k návštěvě domu Arthura Millera v Connecticutu. Když po boku dlouhonohého muže rázoval jeho rozlehlým lesoparkem, přišel si jako při závodě v chůzi napříč Stromovkou. U stolu dva dny zdvořile snášeli režim vegetariánů a abstinentů. Proč nic neřekli? nechápala Inge Morath, když o tom třetí den zavtipkovali. Otevřela těž-
23
kohout-zivot2.p65
23
11.10.2006, 21:48
kou almaru přeplněnou nejvybranějšími moky a večer se grilovalo jehněčí. Nadšeni byli i oba jejich vlčáci. Podruhé se kočování letem světem zastavilo v červenci, kdy jim včera ještě neznámá německá rodina z Freiburgu spontánně nabídla klíče od bytu, který si koupila a zrenovovala v bývalém penzionu na ostrově Capri. Aby neztratil tempo, napsal tam dětskou knížku Jolana a kouzelník, takže denně hleděl na snímky ze Sázavy, jak je předem pořídil fotograf Charty Oldřich Škácha. Bránil se tím i pokušení, které ten malý, ale magický útes na dohled od Neapole a Vesuvu představoval jakožto absolutní protipól vězeňské cely, co skoro jistě čekala na jeho ženu doma. Nevěděli, že si je sem jako magnetová hora přitáhne ještě mnohokrát. Mezi četnými zájezdy pak ve Vídni stříhal a titulkoval filmový záznam bytového představení Play Makbeth, dokončil pro Fischer-Verlag Českou čítanku s texty od Jana Husa po Alexandra Klimenta a hlavně se věnoval činnosti v tom roce nejčastější: loučil se. Tentokrát nejtíž, s lidmi, kteří se stali novými spojenci, s městem, které se stalo druhým domovem. Nemohl předpokládat, že by sem směl zavítat v nejbližších letech, až západní média otevřou a odvysílají všechny jeho časované konzervy. Ještě jednou je přijal Bruno Kreisky, spokojený, že se skutečně a dokonce dřív vracejí domů, i že mu československý premiér Štrougal a ministr zahraničí Chňoupek osobně potvrdili – nic tomu nebrání! Ve vašem křesle, řekl autorovi, seděl nedávno nejnebezpečnější idiot, jaký tady kdy byl. Tu poklonu vysekl Husákovu šéfideologovi Vasilu Biľakovi a velmi ho potěšilo, když se oplátkou dozvěděl, co věděl skoro každý Slovák i Čech: že výuční list někdejšího krejčíka kazila poznámka, Nepúšťať na saka! Dne 4. října pro ně osudového léta Páně 1979 ve 13.50 překročili po třech stech jednačtyřiceti dnech, které vydaly za tisíc, o tři týdny dřív, než jim přikazovaly výjezdní doložky, za obcí Grametten státní hranici ČSSR. Ve 22.00, po všech dramatických scénách popsaných v závěru prvního dílu tohoto životního cestopisu, byli už
24
kohout-zivot2.p65
24
11.10.2006, 21:48
51.
V RAKOUSKU NATRVALO Druhý poločas, lze-li tak nazvat životní úsek přidělený jim osudem na dobu neurčitou, začal běžnými starostmi, jaké přináší každá změna vrchnosti, i demokratické. Papíry a návyky, které přes noc ztratily platnost, bylo nutno nahradit funkčními. Starým pasům Československé socialistické republiky propůjčilo naštěstí legitimitu kancléřovo prohlášení v parlamentě, že Rakousko tento protiprávní akt neuznává. Proto do nich až roční trvalá víza udělí všechny země západní Evropy a Spojené státy též. Provizorium bylo ale zřejmé na první pohled, ty dvě knížečky se brzy podezřele nadouvaly vlepenými papíry se sbírkou razítek a kolků. Ze všeho nejvíc potřebovali ne virtuální, ale skutečné státní občanství, nejlépe ovšem rakouské, ale právě o ně si nemohli požádat sami, pokud nechtěli zpochybnit, že trvají na zákonném držení původního. Přesně tak to pochopil Bruno Kreisky, rozlícený na proradnost československých politiků, a doporučil spisovatelce Hildě Spiel, předsedkyni komise, která dramatikovi udělila státní cenu a pozvala ho k převzetí, aby podle ústavy odměňující občanstvím umělecké výkony podala žádost za komisi ona. A rychle, doporučil jí před ním po telefonu, ty víš, jak to v Rakousku chodí! Opravdu, snad právě vinou tolika přímluvců proběhlo řízení s mimořádnou důkladností všech příslušných úřadů, dokonce zdvojenou: vedle spolkové vlády musela souhlasit i vídeňská radnice, jak je každý Rakušan především občan jedné z devíti zemí. Prvním poučením tedy bylo, že tu přemíra příznivců zvyšuje nevraživost a nevůli podobně jako v Čechách; zřejmě dědictví dlouhého soužití. Museli napřed ještě vyčkat, jak proběhne jeho odvolání proti vyloučení ze státního svazku. Do budovy československého velvyslanectví ve Vídni byli na 18. leden 1980 zas předvoláni oba. Podle očekávání hodili jestřábi v Praze všechny argumenty i veškerá svědectví rovnou do koše. Nepomohly ani expertizy osmi nakladatelství chystajících jinojazyčná vydání Katyně, že je to román a ne politický pamflet. Co se nečekalo: dodatečně zbavili občanství i dramatikovu ženu, což v podstatě zdů-
25
kohout-zivot2.p65
25
11.10.2006, 21:48
vodnili tím, že se podílela na jeho životě. Vidina jejího kriminálu byla sice s konečnou platností zažehnána, ale zvrácený výnos ji odřízl od rodičů i od malé Jolany, která na ni doma tak čekala. Oba si nedělali iluze, že by získali nejmenší z výhod povolovaných většině emigrantů, z nichž mnozí, i vyhlášení antikomunisté, se mohli z trestu za nedovolené opuštění země brzy vyplatit a cestovat pak po libosti domů jako devizoví cizinci. Oba protiprávní dokumenty vlastnoručně podepsal tehdejší český ministr vnitra Obzina, takže by měl nést spolu s federálním ministrem Junkem náklady, které způsobí vyhnaným až do dalekého budoucna; ještě léta po pádu totality budou odstraňovat důsledky kardinálního řezu. Domácí justice probírající se jen zvolna ze svého marasmu to však posoudí jinak, takže postižený bude všechny žaloby jako zastara prohrávat nebo se dozvídat, že trestné činy jsou promlčené. Čerstvý exulant byl z mnoha stran přesvědčován, aby zvážil, jestli zvolil za nové centrum života správnou zemi. Dík publicitě přicházely lákavé nabídky i z amerických a kanadských univerzit, ale cítil, že by se tím příliš vzdálili od všeho, na čem stojí jejich život. Navíc se mu zdála být nejzvládnutelnějším transportním prostředkem psaní němčina. I k tomu byly připomínky: Německo nabízí nejvyšší honoráře a Švýcarsko nejnižší daně. Brzy našel protiargument: Rakousko má nejlepší víno! Bonmot zakrýval pocit vyvolaný prohlubujícím se poznáním, že nová životní scéna se v mnohém ohledu odlišuje od staré jen tím, že se na ní nemluví česky. Bezmála tři sta společných let skutečně zanechalo na národních povahách hlubší stopy než šedesát samostatných. Státními občany Rakouské republiky se stali 27. července 1980. Po přísaze na ústavu, která všechny imigranty už tehdy rozumně zavazovala k ochraně demokracie, respektování zdejších zákonů i místních tradic, si s oberlandratem vídeňské radnice panem Müllerem poněkud neobvykle připili na to, aby propůjčené občanství mohli jednou s díky vrátit výměnou za původní. Když z radnice docházeli k protějšímu Burgtheatru, zastavilo je volání. Vrchní zemský rada za nimi běžel s protokolem, který si při tom zapíjení zapomněl dát pode-
26
kohout-zivot2.p65
26
11.10.2006, 21:48
psat. Napravili to na kapotě parkujícího auta. Až doma si novopečená Rakušanka všimla, že už není Mašínová, ale – Kohout, takže i bez onoho přívěsku, kterým čeština tak feministicky stvrzuje ženství. Jeho druhou prioritou bylo vypadnout z panoptika šatiček pro velkou panenku v půjčeném bytě u Dunajského kanálu. Po letech, kdy otvíral psací stroj v cizích příbytcích, potřeboval vlastní prostor, a že od rána do večera pracoval v divadle, ujala se hledání jeho žena s pomocí přítele Wernera Stanzla; ten před pěti lety jakožto redaktor rakouské televize ORF, který s ním v sázavské zahradě natočil první politické interview, nechtě přivodil i jeho první zatčení a splácel to pak půl roku týdně zasílanými sachrdorty, až je příjemcům zošklivil nadosmrti. Ona toužila po zeleném okraji města, její muž, prohlašující celý život, že jeho tráva je asfalt a jeho stromy jsou komíny, chtěl žít v jeho srdci. Chápala, že centrum je v dané situaci nezbytné, kompromisem byla tedy vidina bytu se zelení na terase. Oba emisaři se někde při sklence zapovídali a dorazili do realitní kanceláře na náměstí Petersplatz až pět minut před zavřením. Přijít dřív, byli by jim řekli, že první okres nic odpovídajícího nenabízí. Takhle zastihli architekta a fotografa Hausnera, právě když odstupoval ateliér na Kohlmarktu-Zelném trhu číslo jedna. Štíhlý dům na rohu vídeňské ulice Na příkopě – Am Graben dávno přitahoval jejich pohledy zelenou sochou koně s jezdcem zdobící jeho střechu. Představa bydlet přímo pod ní byla příliš krásná, než aby se mohla splnit. Hned ráno dorazili elegantně táflovaným liftem do nejvyššího patra, ale byli zklamáni, když se jim místo prosluněného ateliéru otevřel tmavý sklep; okna všech místností byla pro potřebu fotografa zatřena neprůhlednou barvou. Navíc chyběla kuchyň i koupelna a vůbec – prostor! Vnuknutí poradilo vystoupat ze schodiště po stahovacím žebříku vzhůru. Objevili rozlehlou půdu s malou strojovnou výtahu, ale především na střeše vodorovnou plochu o rozloze zhruba třinácti metrů se záhonkem, pečlivě připraveným pro výsadbu zeleniny. To byl první důvod, který je tu přidržel, visutá miniatura sázavské zahrady umocněná jedinečným výhledem podobným
27
kohout-zivot2.p65
27
11.10.2006, 21:48
hradčanskému. Druhým bylo vědomí, že už mají ve Vídni i příbuznou, výbornou architektku Helenu Bukovanskou, která se svým mužem nuceně emigrovala, když předtím podepsala prohlášení Charty 77 v druhé vlně, té nejstatečnější, protože její signatáři už dobře věděli, co je čeká. Hvězdy ji spravedlivě odmění za dvacet let tím, že si jádro jejího projektu prosadí navzdory tlakům domácích konkurentů Meda Mládková pro své muzeum české moderny v Sovových mlýnech na pražské Kampě. Odtemnění odhalilo, že francouzská okna na Kohlmarkt i na Graben tvoří v pravém úhlu souvislý skleněný pás a dominantou toho cinemaskopu je kopule vídeňského Mikuláše – Petra i věž vídeňského Víta – Štěpána. Přestavba propojila ateliér se střechou mezipatrem ukrojeným z půdy, kde brzy začal bujet archiv, a sochař Pavel Bílek dodal bytu vnitřní dominantu dalším krbem, ne horším jeho krbu v sázavské vilce; jestliže tam umocnil betonem a ocelí styl zvaný Bauhaus, tady negativním sádrovým vlysem moderně parafrázoval baroko. Zrodil se další z domovů budovaných z rozumného pohledu marnotratně v cizích domech; dva nerozumní však dobře věděli, co vydělají: připoutáni desítky hodin týdně k psacím stolům nabírali z každého pohledu na nejhezčí část Vídně energii, jako by oči byly jejich druhé plíce. Pak je potkala havárie. Obytná loď, která měla co nevidět vyplout nad střechy metropole, nečekaně narazila na skryté útesy číhající i v Rakousku. Ukázalo se, že stavbyvedoucí, důrazně doporučený tehdejší správou domu, nabídková řízení předstíral, neboť vybrané firmy dávno tvořily nerozborný šik a hodlaly si vzájemně dosvědčit, že explodující náklady zavinil dodatečnými nároky zadavatel. Trčeli v polovině přestavby, když jim ten malý Kmotr oznámil, že plánované prostředky došly a vše bude stát zhruba dvakrát víc, než měli našetřeno z let, kdy místo nich putovaly po světě jeho hry. Dramatik se nikdy nezadlužil. Kdykoli mu peníze chyběly, žil, jak mohl. V nezvyklé situaci navrhl ženě, aby si výtečnou adresu i stavbu nechali vyplatit dalším zájemcem, kterého jistě nebudou dlouho hledat, a odsunuli se někam, kde finančně nevykrvácejí. Nato se ho zeptala, proč si proboha jako tady
28
kohout-zivot2.p65
28
11.10.2006, 21:48
každý prostě nepůjčí? Překročil tedy ulici i vlastní stín a podepsal v protější bance pro ni jistě směšnou, ale pro něho závratnou směnku. Jenže potápění pokračovalo. Listonoš nosil denně upomínky a on se děsil, že i ta mocná půjčka rychle roztaje. Tehdy jeden z nových známých, advokát Hans Nemetz, navrhl, aby mu účty svěřili i se správou peněz. Když pak všichni pilně pracovali dál a stav konta se moc neměnil, zeptali se, jak ten zázrak dokázal. Jednoduše, prozradil, neplatí těm firmám zatím nic. Jak nic? No vůbec nic! A ty firmy? No ty to správně pochopily a znatelně slevují, bude to pro ně lacinější než proces, při němž by soud odhalil jejich kartelovou dohodu! Přestavba byla skončena za pět měsíců, dluh bude umořen za deset let, když jej brzy za mnohem lidštější úrok převezme další nová přítelkyně ze Švýcar. Po listopadu 1989 jim budou chtít náklady uhradit mnozí, kdo by s tou vyhlídkou rádi žili po nich, jenže oni nepřestanou platit činži, ani až si postaví další byt v dalším cizím domě nad Vltavou. Různé události, které dramatika potkají ve svobodné vlasti, potvrdí tu prozíravost a výdaje ospravedlní. Vídeň a Praha je budou střídavě přitahovat, odpuzovat, ale i dobíjet každá svým proudem. S bytem najali také zlatý poklad domu, jeho správcovou, kterou připravili o ten střešní záhon. Paní Maria Guntersdorfer mluvila výhradně dolnorakousky, takže první léta jen podle slz či smíchu uhadovali, mají-li jí k čemusi kondolovat, nebo gratulovat. Hlas, kterým zapuzovala zejména roznašeče reklam, by jí záviděli rotmistři. Patricijský dům s bohatě intarzovanými okny na schodišti, jehož předchozí nájemníci módně přesídlili do příměstských vil a byli vystřídáni firmami prahnoucími po zvlášť vznešené adrese, se po zamčení podobal prázdnému kostelu a voněl nepřetržitě čistotou, o církevních svátcích i parafínem svíček a čerstvě uříznutými větvemi. Umně kované secesní zábradlí zbavovala prachu denně a se schody při mytí mluvila; když ji jednou přistihl, vysvětlila mu, že je všechny zná a každý je jiný. Ve službách mocné banky obývala v mezipatře temnou sluj o výměře dvanácti metrů a s toaletou na schodišti, jaká by mla-
29
kohout-zivot2.p65
29
11.10.2006, 21:48
dého poetu inspirovala k plamenným veršům proti kapitalistickým vydřiduchům. S ní se tam tísnil i obstárlý a obézní syn, její pýcha i neštěstí. Byl možná spolehlivý závozník, ale jednou za kvartál se těžce opil ze zlosti, že zas nevyhrál v loterii, a rozbíjel už tak chudé zařízení. Tehdy tajně telefonovala ze sousedního holičství o pomoc, dramatik v županu sbíhal tím v noci liduprázdným domem s výhrůžným křikem dolů a srab syn se utíkal schovat ke sklepu. Až Frau Maria za deset let konečně dostane obecní byt, odejde současně do penze téměř celý cech rakouských domovníků a začne konec zlatých časů. Její následnice, která se za dvacet let nepokusila zvládnout zdejší jazyk, takže si Češi osvěží srbochorvatštinu, bude na nejnutnější práce za menší část svého platu střídavě najímat nuzné krajanstvo. To už se jim začne zdát, že i prodavačky tu začínají být neochotné, pošťáci nespolehliví a policisti arogantní, a leknou se, že sílí takzvaný ‚Landovského efekt‘: když ho Burgtheater poslal osvojit si němčinu do drahého Berlitzova jazykového ústavu, suverénně jí odolal, zatímco jeho školitel se od něho naučil česky. Bude hrozit, že spíš než Češi Rakušanům se připodobní Rakušani Čechům!
52.
V RAKOUSKU DOMA Rakouské zastavení připomene možná spíš nerudovský Týden v tichém domě než drsný propad do exilu. Na místě se jeví být ze dvou důvodů: odpovídá generální pauze mezi dvěma odlišnými úseky života a věnuje se základním existenciálním problémům vyhoštěnců, které dočasně odstavily politiku i umění na vedlejší kolej. Včera ještě opečovávaní hosté byli přes noc vrženi do normality cizí společnosti, která jim náhle připadala hodně nenormální. Za pár let se ji pokusí zachytit v televizním scénáři a románu Konec velkých prázdnin. Podobně jako fiktivní hrdinové budou mít i autoři ještě dlouho dojem, že se neocitli v těsně sousedící zemi, ale na jiné planetě. K cizímu jazyku a odlišným dějinám přistoupily jiné zvyky a zásady. Po pádu falešného
30
kohout-zivot2.p65
30
11.10.2006, 21:48
socialismu poznají i rodáci doma nesčetné jinosti, které zásadně změní způsob jejich života. Svobodných profesí se nejcitelněji dotkne daňový systém, i když zpočátku v českém vydání, kdy ještě nebude fungovat s ostrostí skalpelu a silou bucharu jako zrovna v Rakousku. Z bezelstné bezstarostnosti vypěstované tam, kde občana automaticky kasíruje stát, aniž ho k tomu potřebuje, vyváděl nováčky další z příštích blízkých přátel, doktor Kurt Neuner, svého času rakouský stínový ministr financí za stranu lidovou a pak šéf velké kanceláře pro daňové poradenství. Když se obeznámil s rozdílnou činnosti obou klientů v různých oborech i zemích, předpověděl, že jednání s finančním úřadem bude dlouhé a nepříjemné. Radil k svaté trpělivosti, protože výsledek, tvrdil, povede ke stanovení pravidel pro jejich existenci možná do konce života. Měl mít pravdu. Už přípravné schůzky předpověď potvrdily. Překážkou znemožňující kontrolu a umožňující daňové úniky jevila se být berním úředníkům právě tříšť autorských žánrů a honorářových zdrojů. V prvním vídeňském okrese nebyl podchycen jiný pár, ve kterém by muž psal romány a dramata, zatímco žena rozhlasové hry a filmové scénáře, a každý z nich měl různé příjmy z různých míst a různé výdaje z různých příčin. Navrhované konstrukce buď silně znevýhodňovaly je, nebo naopak fiskus. Nápad zrozený z nouze, s nímž sami přijdou po měsících planého jednání, překvapí i poradce: nemohli by založit spisovatelskou firmu? Po dalším zkoumání se i úřadu uzdá, že se tím prolínání všech aktivit podchytí nejpřehledněji: daňově splynou v jednu kapsu, která se bude plnit i prázdnit půl na půl. Tak vznikne Autorengemeinschaft bürgerlichen Rechts – Autorské společenství občanského práva. Přítel znalec pak rychle vypočte, že by je paušál přivedl na mizinu, takže se vyplatí námaha s ukládáním sebesměšnějších účtů. Nato dojde k rozhodující fázi před vydáním dlouhodobě platného výměru. Už přímo s úředníky Finanční správy pro Vídeň 1 zkusí noví Rakušané vyjednat odpisový klíč asi v pětadvaceti výdajových položkách. Na ty dny se dá těžko zapomenout, měly mít napětí generálních zkoušek před zvlášť náročnou premiérou.
31
kohout-zivot2.p65
31
11.10.2006, 21:48
Ráno co ráno nastoupí do bytu daňový poradce s asistentkou a proti nim tři berní šarže se zapisovatelkou k úpornému střetnutí, při němž se orgány státu nejvýš napijí vody a nikdy si nezapálí cigaretu; vystaví svou neúplatnost na odiv, stejně jako to činili čerství klienti z Čech na půdě Státní bezpečnosti. Vyzbrojeni vyhláškami a pásmovým metrem vypočítají nejdřív, že z činže, elektriky, plynu a jiných provozních výdajů bude společenství odpisovat záhadných, ale příznivých padesát šest procent a po dobu deseti let stejný podíl z nákladů na postavení ,firemní‘ části bytu. Postupně mu bude přiklepnuto sto procent odpisu za kancelářské potřeby, devadesát z nákladů na údržbu archivu a totéž z výloh za propagaci, osmdesát za autoprovoz i služby telefonní a poštovní – měnící se procenta budou odrážet různé stránky práce i života. Poprvé se jednání zasekne u výloh za divadla-kina-muzea-televizi. Vedoucí delegace usoudí, že zábava nemůže být zvýhodněna daňovou úlevou. Debata se začne točit kolem dokola, než se ženská polovina firmy zeptá, nosí-li si on výměry ke zpracování domů. Víte, vysvětlí, jít do divadla je pro nás pokračování toho, co děláme celý den, a většinou spíš únavné než zábavné. Odloží se to na závěr, ale brzy vypukne další spor. Odpis bude upřen i letence do Avignonu a účtu za tamní hotel. Dramatik prokáže korespondencí, že 20. července 1981 pořádali francouzští divadelníci La nuit pour Havel, noc pro jeho vězněného kolegu; dal jí přednost před oslavou vlastních narozenin a letěl dokonce o berlích krátce po operaci kolena, promluvil, ano, i zazpíval, a platil si všecko sám, takže akci přihlásil k odpisu jako pracovní cestu. – Je ten Vaklaf Háfl váš společník ve firmě? zeptá se hlavní delegát. Přizná, že ne, a druhý tedy trvá na liteře zákona. Půjde o nevelkou částku, ale především o zásadu, proto začne dramatik objasňovat, kdo je Havel a co s ním má společného, ale úřední logiku neprolomí. Řešení ho napadne, když účty doputují na sloupec neuznaných. – Vlastně to patří do jiné rubriky. Povolili jste přece odpis devadesáti procent výdajů na propagaci naší práce! – Ale co s ním má ten Háfl…
32
kohout-zivot2.p65
32
11.10.2006, 21:48
– Ten Havel mi poskytl příležitost, abych prezentoval sebe. Dík účasti jsem byl v několika televizích a novinách, podobné propagace bych se normálně nedoplatil! A naopak: kdybych se byl neletěl kolegy zastat, byla by to negativní reklama proti mně i mému zboží. – Co prodáváte? podiví se. Ukáže se výhodné pokračovat v terminologii hodící se spíš k odbytu sýra. – Své hry a romány. Pracuju většinou bez objednávky a proto s rizikem, že své práce možná neudám. V Avignonu a ve Francii vůbec je velký trh. – Už tam někdy někdo něco od vás koupil? zapátrá. – Ale ovšem! ujistí ho s čistým svědomím, – stojí to přece v knize příjmů, dva romány a dvě hry, a právě v době návštěvy jsem měl na prodej novou knihu, takže reklama byla nutná a ta cesta nemůže být chápána jako soukromá! Odloží i to ke sporným případům a vytasí se s dalším, který se ukáže být klíčovým. Chápe už, řekne mluvčí, že dohánějí, oč je doma připravila cenzura, když si jako tvůrci z oboru půjčují tolik videofilmů, ale snad opravdu nehodlají odepisovat porna? – To jistě ne! ujistí ho unisono bezelstně. – Tak proč jste si půjčili Sekretářky po úředních hodinách? Máme posudek, že jde o porno nejnižší třídy. Vyslýchaní si vymění velké otazníky. – To jsme si určitě nepůjčili! Nato jim předvede papír s hlavičkou obchodu, kde se zásobovali. Usvědčující titul bude v soupisu červeně zatržen a zavržen vykřičníkem. – To musí být omyl! řeknou zas dvojhlasně a už pochopí, co je v sázce. Největším kapitálem je v Německu a Rakousku věrohodnost, zpochybněna i v maličkosti přestává platit vůbec. Dojde jim, že ta maličkost má pro úřad rozhodující význam jako test všech sporných tvrzení. Dodatečně si u vína svěří, jaké absurdity je napadaly: že si ty prasečinky půjčila a tajně u nich přehrála domovnice; nebo snad dokonce při návštěvě ctnostný tatínek? Dramatik se vzpamatuje a přijme hozenou rukavici.
33
kohout-zivot2.p65
33
11.10.2006, 21:48
– Musí to být omyl! Můžem se tam vypravit? A pokud se potvrdí, že máme pravdu, mělo by to ovlivnit všechny otevřené body! Až se té výzvy lekne, protože znamenala, že by je jinak rozhodli proti nim. Ale všechny výpůjční lístky podepisovali, jeden z nich by musel být raněn slepotou. Celé okteto napochoduje do blízké půjčovny, jejíž majitel zákazníkům zatajil, že na ně byl dotázán finanční policií, a bude ztělesněné špatné svědomí, až začne – doba počítačů je teprve na rozbřesku! lovit z krabic kartotéční lístky všech výpůjček nesoucích jméno KOHOUT. Pult už zaplní stoh naštěstí nesporných titulů, když k úleku zkoumaných podá jednu kartu hlavnímu kontroloru. Ten ji významně předvede a název si vychutná nahlas. – Sekretärinnen nach Büroschluss! – Dovolte! hmátnou po lístku oba, aby jej prozkoumali. Pak jim naráz otrne a zarecitují zas jednohlasně drobná slova za velkým příjmením. – KOHOUT Leopold, Niederösterreichische Landesregierung! V rozpacích se i pátrači zasmějí, jaký že repertoár si půjčuje jmenovec jakožto úředník dolnorakouské vlády. A prokážou pak smysl pro fair play: vstupenky na umění všeho druhu mohou být odepisovány stoprocentně, podniky jako Avignon opravdu sazbou za reklamu. Veškeré učiněné dohody budou platit beze změny ještě za pětadvacet let. Autorské společenství si ovšem už při tehdejším finále furioso muselo přiznat, že umění je přece jen taky tržní produkt a i nejupřímnější solidarita s jinými slouží vlastní propagaci.
53.
TA PRÁCE matka pokroku – jak ji nazývá starý dělnický chorál, jehož autoři netušili, k čemu bude zneužit, byla pro dva nedobrovolné exulanty záchrannou sítí, morální i materiální. Duše prahly po činnosti a věřitelé po penězích. Z organizačního i technického závalu mohla postižené vyprostit právě jen jejich práce. On byl, je a bude obecně považován za pilného, v čemž mnozí spatřují důkaz honu za proslulostí a penězi. Oboje hraje vel-
34
kohout-zivot2.p65
34
11.10.2006, 21:48
kou roli, ale to hlavní je, že soustředěná práce, ať autorská, režijní nebo zařizovací, mu prostě ulehčovala lidskou existenci, protože ho nejlíp přenášela přes její příkopy a propasti. Když mu zemřel otec, odjel ihned s malířem Sovákem a fotografem Einhornem pracovat na velké publikaci o Mariánských Lázních. Z maminčina pohřbu spěchal rovnou do Vinohradského divadla na generálku své inscenace Švejka. Osobní krizi šedesátých let zaplašily jeho dva filmy a hlavně August August, estébácké buzerace let sedmdesátých přehlušila série her a především román Katyně. Sotva se teď oklepal z úředního kolotoče a měl to nejpodstatnější pod kontrolou, hledal pořádný tvůrčí úkol a dostal tři najednou. Na nejstarší a nejhezčí scéně Vídně, Theater in der Josefstadt, proslulé obrovským lustrem, který se musí před začátkem a po přestávce vytáhnout ke stropu, aby nezacláněl divákům na balkoně, a především publikem tak věrným, a proto i starým, že se tam říká – Tausend Jahre pro Reihe, Tisíc roků na řadu, měl potěšení režírovat právě Augusta; ztělesnil ho skvělý komediant a trvalý miláček rakouského publika Otto Schenk. Vymysleli si spolu snílka spíš zavilého, který se umí i pořádně naštvat; když na konci řvali v temnotě tygři, prozradil záblesk světla, že cirkus Holzknecht nemá ani ty, a proto musí ředitelovi pochopové augusty prostě utlouct. Pro malou scénu hamburského Thalia-Theater TIK, Theater im Künstlerhaus, připravoval vlastní inscenaci Havlova Protestu a svého Atestu. A průběžně přitom psal román Nápady svaté Kláry podle filmového scénáře bývalé studentky FAMU Jeleny Mašínové, který mohl být dávno natočen státní kinematografií, kdyby se byla autorka neprovinila protistátní svatbou právě s ním. …Na konci tohoto příběhu bude ohlášena zkáza města. Ale i nejničivější lavina začíná neznatelným pohybem směšného krystalku ledu. Tikal, který se kryt Brožem už po zvonění bleskurychle vydal na prázdnou chodbu, aby osobně šperhákem uzamkl dívčí záchod, vytřeštil oči, vyrazil jako zajíc a vpadl do třídy s výkřikem
35
kohout-zivot2.p65
35
11.10.2006, 21:48
– Bacha! S Pytágorem jde šerif!! Kam až sahala paměť devítileté školy v S., stalo se něco podobného jen jedinkrát: to když před lety dostala skoro celá devítka z kompozice kuli a týž profesor matematiky, už tehdy ostříhaný na ježka, přivedl téhož ředitele ústavu, už tehdy holohlavého, aby jeho vážné varování mělo větší váhu. Všech dvaačtyřicet dívek a chlapců osmé á třídy sedělo v okamžení na místech, zavládlo ticho, nečekané a rozčilující, jako když v televizi vypadne zvuk. Místnost překřižovalo jednačtyřicet pohledů, napjatých jak lana. Protkly se v třetí lavici u okna, kde seděla útlá dívka s dlouhými vlasy v barvě kaštanu a s lehounce šikmýma očima tvaru i barvy neloupaných mandlí. Dveře. Hlavy se naráz otočily a dvaačtyřicet mladých těl se vymrštilo k pozdravu. Malý tlustý ředitel Plavec a vysoký hubený profesor Brunát vpochodovali do třídy jako dvojice z němých filmů. Ale kterak umírat smíchy, jsou-li přinášeny naše matematické kompozice? Brunát vystoupil na pódium; byl o další hlavu vyšší a zvedl balík papíru jednou rukou, zatímco druhou na něj ukazoval. Tikal měl utkvělý pocit, že je po nich hodí. Představoval si, jak modré sešity kosí bezbranné žactvo, zatímco profesor se šíleně směje. Co pak? Smí se žák prát s pedagogem, byť zbaveným smyslů? Ale matematikář promluvil hlasem, kterým lomcovalo slavnostní vzrušení. – Chlapci a děvčata… stala se mimořádná věc… Poprvé v dějinách naší školy, ano, možná dokonce poprvé v dějinách školství dopadla písemná práce z matematiky takto. Toto – zatřepal balíkem, který reagoval jako živočich, vyceniv v úsměvu chrup bílých stránek, – jsou výborné! Ozval se jedinečný zvuk. Třída hekla úžasem. – V žádné z dvaačtyřiceti prací není v žádném z pěti příkladů ani jediná chyba.
36
kohout-zivot2.p65
36
11.10.2006, 21:48
Prkenně se uklonil, položil hromadu sešitů na katedru a sestoupil z pódia. Ředitel pokročil před tabuli. – Děvčata a chlapci, měl bych vám tedy jménem celého sboru blahopřát a ohlásit tak skvělý výsledek ministerstvu školství. Ozval se jiný zvuk. Třída se nadšením rozšuměla. – Ale dřív si musíme položit jednu otázku! Jeho hlas se proměnil k nepoznání. On i profesor matematiky měli náhle ledové oči detektivů. – Nebyl zde spáchán neuvěřitelně drzý, přímo světový podvod?? Tak začínal ve scénáři i v románu příběh dívenky Kláry Zimové, vrstevnice Lízinky Tachecí z Katyně, na rozdíl od ní mimořádně chytré a navíc nadané nadpřirozenou schopností předvídat věci denního života, třeba příklady vybrané pro školní práci z matematiky nebo vítězná čísla sázenek. Klářiny nápady, které se jeden po druhém vyplní, ohrožují stejně katolickou církev jako komunisty, jenže právě když je obviněna z bludů a podvodů, předpoví povodeň a zemětřesení. Smí socialistická moc odmítnout nevědecké proroctví, když tím může být ohrožen život pracujících? Vtipně věrohodné bylo překvapující rozuzlení děje, rozkošná i autorčina pointa: Klára přijde o zázračné nadání, když je poprvé políbena. Románový přepis se věrně držel předlohy, ale ukotvil ji v druhé polovině šedesátých let, aby současně zachytil neopakovatelnou atmosféru, kterou zanedlouho zničily tanky. Protože růžové provizorium u Dunajského kanálu už opustili a příští byt teprve vznikal, vděčně přijímali mezi divadelními úkoly pozvání nových přátel, aby pobývali v jejich letoviscích. Z hostitelů, kteří na Sázavě deset roků poskytovali přístřeší spojencům v nouzi, se měli na deset let stát hosté z nouze u známých ve svobodném světě. Utužil se tím i svazek s oblíbeným hercem a novým intendantem hamburského Thalia Theater Peterem Striebeckem, který se měl bohužel smutně rozpadnout za pouhý rok. Teď se z něho hlavně dík jeho ženě Ulle, která hrála před těmi deseti lety v Hamburku v režii autora hrdinku Takové lás-
37
kohout-zivot2.p65
37
11.10.2006, 21:48
ky Lídu, těšili stejně jako z moře před prahem jejich domu v malebné rybářské osadě Butti Bamba u Malagy, dosud nepohlcené betonovým přílivem výškových hotelů, který zakrátko spláchne přírodní kouzla z většiny španělského pobřeží. Dospělým i dětem tam na ohništi vařili v kotli přesně podle české pohádky polévku ze sekery a všichni jim věřili i pak, když po soli, kmínu, celeru a bramborách přidali k sekyře maso. Tehdy malá dcera Káťa to podvodníkovi vyčte ještě v příštím tisíciletí, až bude s hamburským Schauspielhausem hrát na festivalu německy mluvících divadel v Praze. Na mnoho let se stala pracovní základnou rozlehlá vila na břehu Lago Maggiore ve švýcarském Tessinu, kterou jim bude opakovaně půjčovat Annemarie Reynolds. Doktorce anglistiky, vdově po tabákovém magnátu, který poslal na svět cigarety Camel, byli zcela neznámí, když tvrdě přistáli v exilu. Přesto jim právě ona pomohla finanční půjčkou udržet vídeňský byt, a nad Velkým jezerem vzniknou podstatné části knihy o zakopaném psu i dva romány, Hodina tance a lásky a Konec velkých prázdnin. Brzy shledají, že podobně jako je dva bere ta vnímavá paní do péče desítky, ano, stovky jiných, když třeba dá ve své středošvýcarské obci Emmetten vystavět veřejný bazén, aby se děti horalů naučily plavat. Nepřestávala dokazovat, že může existovat i šlechtictví majetku, pokud velkoryse čelí rozvírání pověstných nůžek mezi bohatstvím a bídou, z jakých se často stávají nože gilotin. Ona, její dcera Irena i jejich dlouholetá společnice Liesel Lang budou z prvních, kdo začnou vyplňovat prázdný prostor, z něhož byli násilně vyříznuti členové rodiny i kamarádi doma. Nápady svaté Kláry vznikaly v onom roce Jedna především na ostrově, jehož zhruba deset čtverečních kilometrů bylo nabito vysokým napětím tří tisíc let evropských dějin, kdy se stal za dvou vladařů dokonce srdcem obrovské Říše římské. Čerstvým bezdomovcům se mělo Capri stát vedle Vídně novým pevným bodem, jakého je zapotřebí, aby člověk pohnul uvízlým životem. Proto se dočká vlastní kapitoly. Věrná přítelka Náhoda chtěla, aby se o Kláru začala současně zajímat Druhá německá televize ZDF, takže si autorka na
38
kohout-zivot2.p65
38
11.10.2006, 21:48
oplátku mohla vypůjčovat z vznikajícího románu nové pasáže pro další verzi svého scénáře. Měl jej natočit Vojtěch Jasný, kdysi režisér filmu Zářijové noci podle dramatikovy skandální vojenské hry, a tím refrénem se uzavíral další životní kruh. Atmosféru českého města filmařům věrně nabídl Záhřeb a exulanti mohli několikrát pookřát v dosud nezkalené atmosféře volnomyšlenkářské Jugoslávie, kde byli normálně uváděni i Havel i Kohout a kde vůbec nic nenaznačovalo, že si tam za pár let budou celoživotní sousedé vzájemně podřezávat krk. Celý osmdesátý byl rokem nových perspektiv, jaké v lidech probouzí svobodná činorodost, rokem příměří, kdy se nováčci zotavovali z přestálých turbulencí pro všechny nastávající, o nichž naštěstí také neměli tušení. Vyhlídkový byt byl hotov, levně a příjemně zařízen převážně z Blešího trhu, o němž Rakušané hrdě prohlašují, že na něm začíná Balkán. Zboží všeho druhu se na něm skutečně přesouvalo z pravé strany, držené jižními národy, na levou, vyhrazenou domácím, a naopak; na té pomyslné hranici výrazně stoupala či klesala jeho cena. Protože prožili ony ,legální‘ Vánoce 1978 na temeni švýcarské hory Rigi a Vánoce 1979 symbolicky v Mekce nedobrovolných českých exulantů, Havlíčkově Brixenu, měly být vánoční svátky 1980 první, které konečně oslaví ,doma‘. Rodilí Pražané se stávali Vídeňany. Jedinečnou atmosféru velkoměsta nazvaného podle říčky připomínající pražský potok Botič vytvářel genius loci, který zažil doby vrcholné slávy i strmých pádů. Hvězdný čas Vídně začal v době, kdy skončil v Praze. Před oltářem svatoštěpánského dómu byl po týdny vystaven Přemysl Otakar druhý, aby se i prostý lid mohl přesvědčit, že obávaný český král železný a zlatý byl opravdu skolen jako lev v mokřinách Moravského pole, kde bude jednou z české krve vzcházet nejchutnější chřest. Habsburská monarchie mocně posílila, když špatně dopadli na Bílé Hoře i kališničtí antikristé, které pro jistotu ještě zkrátil mečem znormalizovaný evangelík Mydlář, a když pak byl v Chebu zapíchnut zrádný had jménem Valdštejn. Potom si o Vídeň zásluhou spojenců z Polska vylámali zuby i Turci a pupkem světa ji učinilo Napoleonovo Waterloo, po němž tu zasedl historický kongres, aby si nově rozporcoval Evropu.
39
kohout-zivot2.p65
39
11.10.2006, 21:48
Praha byla a zůstane královská. Vídeň je imperiální. Prsten hradeb byl nahrazen Ringem, bulvárem, který obtočil střed města monumentálními paláci, mezi něž se kromě starého a nového Hradu vešly i parlament, klíčová muzea, opera a Burgtheater. Všechny stavby převýšila pseudogotická radnice, kterou dali měšťané najevo panovníku, že jsou síla, s níž musí počítat. Ostatně také Češi zahájili svůj pochod k demokracii i k samostatnosti tady, dřív než na pražském Hradě sedával Masaryk ve zdejší staré sněmovně. Právě v ní se v nejlepších dobách rýsovala předzvěst spojené Evropy, jak o ní snil už Jiřík z Poděbrad. Monarchie, nad níž se zdálo nezapadat slunce, však těžce doplatila na zpupně vyvolanou válku. Vlna, jež ji smetla, ponechala jen rakouské jádro, které se stalo republikou. Také ta dokázala imponující činy především v sociální oblasti; jejím pomníkem zůstal obrovský Karl-Marx-Hof, areál s tisíci dělnických bytů, revoluční nejen jménem a duchem, ale i na svou dobu nebývalým luxusem, jako byl soukromý záchod. Ještě před Rudou armádou si jej rozstříleli Rakušani sami v občanské válce roku 1934. Kdo z vůdců levice nebyl navždy polepšen kulkou u zdi, prchl do svobodného Československa, které se pak bohatě revanšovalo exportem svých myšlenkových zločinců po roce 1968 a znovu v roce 1977. Nástup velkého krysaře v Německu mobilizoval dávné přívržence austrogermánského národa, občanská válka a teror pravice radikálně změnily poměr sil i klima v zemi. V roce 1938, když Hitler bez ptaní proměnil Rakousko v Ostmark, Východní marku Třetí říše, jásala mu vstříc většina obyvatel. O sedm let později ležela Vídeň v sutinách, ale příznivým hvězdám i skvělým politikům se podařil zázrak: národ, který byl plnohodnotným komplicem Hitlerova Německa v boji za zotročení světa, byl prohlášen za jeho první oběť. Pak se ale usilovně i úspěšně sám dobral k demokracii, kterou Čechoslováci patřící k Spojencům naopak vinou špatných politiků a také většiny obyvatel ztratili. Vídeň na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se připravovala k velkému skoku. Dosud příjemně ospalé vnitřní město sice ztrácelo intimitu, ale získávalo zas jinak příjem-
40
kohout-zivot2.p65
40
11.10.2006, 21:48
nou tvář moderní metropole. Proměna začala v samém středu, kde se zvolna, ale mocně rozrůstala pěší zóna. Čerstvě zavedenou třicetikilometrovou rychlost nebylo nutno kontrolovat, zaručoval ji stále stoupající počet drožkářů, kteří před kolonou plazících se aut důkladně popisovali zákazníkům krásy města v těžko srozumitelné angličtině s vídeňským přízvukem. Ulice neustále zásobované koňskými kobližkami byly také ustavičně udržovány čistícími kolonami, v nichž si tu k nízkému kapesnému přivydělávali čerství emigranti z Třetího světa, jak je sem připlavovaly lokální konflikty, hlad nebo prostě mlhavé naděje. Stálejší služby byly v pevných rukou etnických skupin. Za volanty taxivozů přibývali Iránci a Turci, nemocnice dychtily po dobře vyškolených a neúnavně vlídných sestrách z Filipín, nové domovnictvo se rekrutovalo z rozpadající se Jugoslávie; před kostelem Am Hof se v neděli rojili v obrovském houfu černých oděvů a barevných šátků pořád ještě všichni dohromady, netušíce, že je za pár let rozptýlí po různých koutech náměstí jazyky, až tu zůstanou jen Chorvati, když se ostatní národy budou modlit za zkázu těch druhých v jiných vídeňských svatostáncích. České vánoční koledy zněly u Marie Na břehu, Am Gestade, nedaleko Donaukanalu. Večerní vydání bulvárního deníku Krone a polobulvárního Kuriera prodávali převážně Sikhové s vousy a turbany, růže s dlouhými silnými stonky nabízeli v kavárnách a restauracích Egypťané; aby prokázali kvalitu zboží, postavili všude svou obrovskou rudou či bílou otep na pult nebo na zem, kde postála jako jehlan voňavých kopí. Sebevětší záplava sněhu ochromila centrum nejvýš na pár hodin; celou noc trvalo pod okny babylonské zmatení řečí s kovovým koncertem škrabek, lopat a kár odvážejících bílé nadělení k Dunaji. Veletok, který se kdysi odlil od města, si je zas přitáhl k sobě, když byl podél něho prokopán odlehčovací kanál pro tisíciletou vodu. Vznikl patnáct kilometrů dlouhý ostrovní pás protkaný cyklistickými cestami a lesními pěšinami, nabízející travnaté pláže, stinné hájky a řadu piknikových míst s kamennými stoly, který uměl současně uhostit desítky tisíc vyznavačů vody
41
kohout-zivot2.p65
41
11.10.2006, 21:48
a slunce. Vídeňané dostali svou Riviéru. Jednou za rok je pozval Dunaj k svátku, pak se jich tam při hudbách a ohňostroji sešel milion. Bruno Kreisky se definitivně rozhodl odejít z politiky a i jeho odpůrci upřímně litovali, že přijdou o středeční přímé televizní přenosy z kancléřství, kde po schůzce vlády předstupoval před kamery, aby odpovídal novinářům. Hlubokým hlasem, pomalou dikcí a rostoucí mírou otrávenosti, prozrazující nechuť vládnout tak tupému lidu, začal upomínat na stařičkého mocnáře, jenže na rozdíl od něho měl stále i dar břitkého humoru a především úžasný politický nos. Byl první státník demokratického světa, který oficiálně pozval a dokonce objal Jásira Arafata. Proto pak mohl zajišťovat bezpečný transfer do Izraele tisícům Židů ze Sovětského svazu. Když Palestinci zajali rakouská rukojmí, aby ho donutili uzavřít přestupný židovský tábor, bez váhání jim vyhověl; ihned po propuštění ohrožených otevřel jiný, který v přepravě vystěhovalců pokračoval; akce se už neopakovala, někdo z muslimských bratří zřejmě těm militantům domluvil. Nepříliš úspěšným nástupcem se stal právě ministr kultury Fred Sinowatz a také další setkání s ním patřilo k nejvýmluvnějším žánrovým obrázkům Vídně těch let. Ve středu města směly ještě nabízet své služby pracovnice nejstaršího řemesla, což na rohu Kohlmarktu a Grabenu činila elegantně oblečená trojice velmi decentně. Nejstarší, možná už šedesátiletá, stále pilně studovala obaly novinek ve výloze knihkupectví Berger, dokud nebyla odvedena pány všeho věku většinou jako první; řezník z ulice o ní tvrdil, že umí nejlíp poslouchat i vyprávět, prý hlavně pohádky. Prostřední špatně viděla. Když dramatik později vodil psíka, poznávala ho a odvracela se; pokud šel sám, kladla mu pokaždé rutinní otázku, Junger Mann, wollen wir etwas Nettes machen? Mladý muži, podniknem něco příjemného? Das bin ich, to jsem já! odpovídal, a ona otráveně, Ach, Herr Nachbar! Pan soused. Oné vlahé jarní noci byly právě všechny tři znovu k mání, když se od Michaelerplatzu spíš plížil než blížil liduprázdným Kohlmarktem malý tlustý pán v černém obleku, čítankový ob-
42
kohout-zivot2.p65
42
11.10.2006, 21:48
raz nesmělého zákazníka z některé spolkové země, který by rád okusil svodů velkoměsta. Dramatik přicházející z protějšího směru se podivil, že ho každá velmi zdvořile pozdravila a už neoslovila dál; až pak poznal spolkového kancléře. Ten vzápětí zas jeho a ochotně mu sdělil, že se chce po práci nadýchat vzduchu, než vyzvedne manželku dlící na Labutím jezeře. Že právě prošel uličkou prodejné lásky, ho dík vzezření i chování těch dam vůbec nenapadlo, rozloučil se a kolébal dál sám a sám ke Státní opeře přes vylidněné Příkopy na Korutanskou třídu. Za pár let by se už byl sotva protáhl mezi zástupy domácích i cizinců korzujících tu do pozdní noci od jedné bzučící restaurace ke druhé. Také u bývalého Židovského města rychle vznikaly ve třech stýkajících se uličkách souvislé pásy nejrůznějších lokálů, oblast si získala název Bermudský trojúhelník, protože se v ní houfně ztráceli občané obojího pohlaví. Na pěší zóně se množily slunečníky v zahrádkách zvaných Schanigarten podle někdejších sluhů vynášejících stolky a židle, na něž se obecně volalo francouzsky Žán! Objevili se, ještě bez povolení, první pouliční muzikanti a také bezdomovci i žebráci lišící se tím, že první oslovovali chodce a druzí si drželi stálá místa, kam jim bosové posílali k poledni párky v rohlíku. Ale v obrazu města, na jaký byli Češi zvyklí, přitom dál chyběli opilci a uniformy. Pro někdejšího občana policejního státu byl neměnně silný zážitek vídat ministra vnitra s typicky rakouským jménem Blecha, jak den co den kráčí bez strážných andělů stále stejnou trasou, aby poobědval ve své oblíbené hospůdce Gutruf. Mnozí ho zdvořile pozdravili, nikdo ho vlezle nerušil. Česká jména v telefonním seznamu pořád ještě soutěžila s německými. Novým obyvatelům přímo před nosem započaly mnohaleté proměny obchodu s potravinami, který se měl stát vlajkovou lodí firmy Meinl. Cílovým vzorem mu byla dvě nejvyšší, delikatesám věnovaná poschodí západoberlínského KaDeWe, jak byl zkráceně zván proslulý Kaufhaus des Westens, jehož největší atrakcí byla alej umělých stromů, z nichž jako obrovské plody visely kýty sušené italské šunky. Vídeňský palác jídla v ústí Kohlmarktu, který jediný přežije zánik firemní sítě,
43
kohout-zivot2.p65
43
11.10.2006, 21:48
bude do vrcholné podoby dorůstat dvacet let, ale už v samých počátcích nabízel úchvatný sortiment; jen krájených šunek vedl tři desítky druhů. Vyhoštěnci se připomněla událost z roku 1947, kdy domácím Čechoslovákům už téměř unikl titul mistrů světa v ledním hokeji. Po porážce od Tre kronor se nedalo čekat, že favorit bude poražen posledním a k tomu viditelně podvyživeným mužstvem, které se smělo účastnit prvně po prohrané válce. V Národním divadle pak vyšel na scénu Eduard Haken, zpívaje, Zavolejte doktora Bartola a zpravte ho, že Rakousko porazilo Švédsko! a kdyby se vás ptal, tak to bylo dvě jedna! Z vděčnosti se u nás konaly po celé zemi zvláštní směny a do mrznoucího i hladovějícího Rakouska byly vysílány celé vlaky uhlí a brambor. Teď se v českých obchodech objevovalo lepší zboží jen na Vánoce nebo před sjezdy strany a ve výkladech uzenářství trůnily prasečí hlavy ze sádry. Až bude poprvé vypuštěn z Prahy do Vídně dramatikův tchán, muž s povahou anglického lorda, který nikdy v životě nezalhal, a dcera ho poprosí, aby donesl od Meinla Beinschinken, libovou šunku od kosti, vyděsí ho nečekaná nutnost výběru tak, že se v šoku vrátí domů s vžitým refrénem z Čech: Šunka není! Zázračnými se neznalcům zdála být zařízení nazývaná heuriger neboli letošní, rozuměj víno. Jevila se být trvalým pomníkem císaře Josefa Druhého, který v rakouských dějinách sehrál roli srovnatelnou s odkazem našeho čtvrtého Karla. Vedle odstranění nevolnictví, tolerančního patentu a rušení klášterů, vesměs aktů, které Rakušany dodnes zásadně rozdělují na příznivce a odpůrce, je na věky všechny spojil a oblažil výnosem, že malí vinaři a zemědělci smějí své výrobky veřejně prodávat. Statky se proměnily v hospůdky vybíhající i pod širé nebe a oznamující dostatek zásob vystrčenou větvičkou, až dodnes i na Slovensku užívanou viechou. Nepsaným pravidlem bylo, že host musel pít jejich víno, ale jídlo si směl přinést sám. Poslední milovníci tradic to činili stále, ostatní dávali už dávno přednost bohatým bufetům oplývajícím pečivem všeho druhu, pomazánkami, saláty, sýry, šunkofleky i širokou nabídkou pečeného masa a čerstvých uze-
44
kohout-zivot2.p65
44
11.10.2006, 21:48
nin. Tradovaná historka, jak si otec rodiny dal číšnicí zabalit zbylou půlku telecího kolena pro psa, načež děti radostně volaly, Tati! tati! ty nám koupíš pejska? byla jen anekdota; ke zbytkům se alobal nabízel běžně. Z bezpočtu heuriger obepínajících Vídeň bylo rychle odepsáno pár velkých, kam směřovaly autobusy s Japonci a jinými protinožci, jimž bylo možno za dobrý peníz ohřát jelita odvčera a nalít druhák, když ty exotické jedy stejně jen okusili a nechali – tak jak si jednou užijí chudáci cizinci na Královské cestě v Praze parodie na svíčkovou za majlant. Stačilo se zeptat, kam chodívají přátelé, a pak zjistit, že pro zdejší je celé Rakousko jeden velký kulinářský ráj. Rajská zahrada dvou milovníků vína z Prahy měla pak dlouhá léta ležet ve vinném obvodě Grinzing v ulici nazvané dokonce Himmelstrasse – Nebeská. Heuriger Oppolzer nabízel stoly útulně rozestavené v překrásné zahradě plné květin, které pyšným zjevem i drsným křikem vévodil páv nazvaný právě po císaři reformátoru Joseph. Jediné, v čem Vídeň nikdy nemohla Prahu dohonit, byl nebeský dar pražské topografie. Vltavskému kotli nabízejícímu bezpočet pohledů z mnoha míst sotva mohla konkurovat plochá mísa, jejíž okraje se zvedaly až na dalekém obzoru. Když byl v jednom televizním rozhovoru donucen k srovnání, napadlo ho tak jednoduché, že je pak užíval napořád: Praha je krásnější Vídeň, Vídeň je fungující Praha. Provoz zahájil v bytě na Kohlmarktu i pokojík pro hosty v patře: z Československa vycestoval rovněž legálně někdejší kritický kat svazáckého poety, teď už dávno dramatikův spojenec a přítel, básník a romanciér Jiří Gruša, který odtud měl po Novém roce odletět na rok do Ameriky. S kufírkem a pár dolary v kapse „šel chudý chlapec do světa“, aby se v něm podle plánu pražské vrchnosti proměnil v nikoho. Vrátí se do Vídně natřikrát: jako velvyslanec svobodné České republiky, jako Rakušany nominovaný prezident celosvětové spisovatelské organizace PEN a jako ředitel prestižní rakouské Diplomatické akademie založené Marií Terezií, který dostal přednost před zástupem zdejších zasloužilých diplomatů. Ať to po něm někdo zkusí.
45
kohout-zivot2.p65
45
11.10.2006, 21:48
Život se tedy zalidňoval, ale těm dvěma chyběly staré dobré zvyky, především ten, na který se doma těšili dlouho předem, každoroční štědrovečerní procházka po Vyšehradském hřbitově a obřad roznášení plamínků na hroby oblíbenců. Naslepo se den před Vánocemi tedy vypravili na podobně malý vídeňský hřbitov, který nesl i lákavý název Sankt Marx. Instinkt je přivedl na správné místo. Komorní areál zřízený v biedermaieru, kde původně hodili do morové jámy i Mozarta, než docenili jeho uměleckou i turistickou hodnotu a ustlali mu na vhodnějším místě, už hosty k poslednímu odpočinku dávno nepřijímal, bezlistými větvemi zahlédli jedinou svíčku. Přilákala je k rovu, na kterém ležela čerstvá kytice růží dosud nespálených mrazem a červeno-bílo-červená stuha s nápisem „Herrn Josef Madersperger, dem Erfinder der Nähmaschine, seine treuen Wiener Schneider.“ Taková věrnost současných vídeňských krejčích muži z dalekého Kufsteinu, který jim před sto padesáti lety vynalezl šlapací šicí stroj, ho čerstvým přivandrovalcům ihned povýšila na patrona; měl je inspirovat, aby to tu i oni někam dotáhli. Takže jako tolikrát předtím v tom čase na Vyšehradě připojili i zde svoje svíčky, a ten hrob jim pak bude zástupně sloužit za všechny ztracené až do 10. prosince 1989, kdy navrátilcův první vstup z exilu do Prahy povede právě… ach, to je ještě hodně daleko!
54.
KDYŽ NEVÍ LEVICE Mnohem kratší vzdálenost vede odtud zpět k posledním týdnům ve vlasti, kterým kralovalo bytové divadlo. Play Makbeth, představení hrané v obývacích pokojích a na půdách, znamenalo pro dramatika nejen důležitou kapitolu ve střetu s totalitní mocí, ale zásadní objev: poznání živelné síly divadla, které na rozdíl od filmu i televize omezených hranicemi techniky
46
kohout-zivot2.p65
46
11.10.2006, 21:48
může vše, protože neomezeně oplývá fantazií. Ta jeho v Praze přesto nebyla tak bujná, aby ho napadlo, že úprava vzniklá z krajní nouze může fungovat na normálních jevištích. Když se o tom osobně přesvědčí, stane se mu ,miniaturizace‘ velkých divadelních her novou trvalou vášní. První inscenaci Play Makbeth na Západě v lednu 1981 zažil ještě jednou v alternativním prostoru. V jídelně velké výletní lodi, která s ní pak týdny jezdila po Rýnu, ji v Bonnu režíroval Günter Pavel Fieber narozený v Sudetech, odkud jako židovské dítě se štěstím proputoval nacistickými likvidačními tábory do poválečného Německa. Uvedl už předtím v Ingolstadtu ve světové premiéře aktovky Pech pod střechou, Válka ve třetím poschodí a Požár v suterénu, takže si autor bude marně lámat hlavu, proč s ním nedlouho po úspěšném setkání na vodě přeruší styky; brzy pozná, že byl jen první z mnoha, kteří ho měli následovat. Právě tehdy začínal působit virus, který rozežere i další dlouholetá přátelství. Jeho šiřiteli se stanou ti představitelé a sympatizanti zejména německé i rakouské levice, kteří usoudí, že ‚reálný socialismus‘ je přece jenom lepší než žádný a že jeho zásadní odpůrci z řad disidentů a emigrantů proto přisluhují ideologům studené války. Ve společnosti disponující veškerými informacemi se bude neuvěřitelně opakovat hon, jaký byl o dvě generace dřív pořádán loveckou družinou naivků i placených agentů na kritiky stalinských politických procesů. Západ se zahemží svazáky tím otřesnějšími, že budou mnohdy v požehnaném věku a ozdobeni gloriolou univerzitních titulů či uměleckých cen. Zvlášť deprimující bude nevědomost, kterou si někteří možná pěstovali vědomě, aby nerušila kruhy jejich rádoby pokrokových dogmat. Nejhorším úletem zůstane návštěva světoznámého spisovatele a filozofa Jeana-Paula Sartra u odsouzených vůdců teroristické skupiny Rote-Armee-Fraktion ve stammheimském vězení. Veliký mág tím posílí jejich gloriolu guerillových bojovníků za lepší svět a zmate i svede další horké mladé hlavy na cestu teroru. Teprve archivy československé rozvědky, dosud zčásti dál utajované – aby dál mohli zůstat zahrabáni pověstní krtci, kdy-
47
kohout-zivot2.p65
47
11.10.2006, 21:48
bychom válčili s Rakouskem a Německem? anebo aby bylo dodrženo jakési čestné slovo? –, mohou odhalit, byla-li to nákaza exportovaná moskevskými a pražskými výrobci dezinformací, anebo produkovaná na Západě zaslepenci či dokonce podplacenci. Až se Pavel Fieber znovu objeví v dramatikově životě za dvacet let – ten pro něho pak dokonce napíše svou první ,crazy comedy‘ Dvě gorily proti mafii! omluví se mu, že ho tenkrát považoval za přeběhlíka do tábora imperialistů. Tamtamy pokrokových dramaturgů prý hlásily, že je za své reakční postoje vydržován z tajných fondů ultrapravicových organizací a musí být po zásluze bojkotován. Jiným levicovým prorokům a určovatelům veřejného mínění stačila dramatikova tvrzení v médiích, že reálný socialismus je cynický podvod a západní mírové hnutí slouží často nevědomky jako zástěna, za níž si Moskva brousí šavle na nová Československa a Afghánistány. A pro mnohé krajany v emigraci byl zvlášť rafinovaný fízl, protože si doma vůči režimu dovoloval, co oni si troufli leda ve snu. Smutný doklad odhalující traviče studní z řad západních komunistů honorovaných Moskvou vypluje teprve z pardubického archivu a vysvětlí mu až po letech, proč vídeňský Volkstheater, jeho kdysi stálá scéna, už nikdy nic od něho nehrál. Byl předložen už na konci prvního dílu této knihy, ale patří hlavně sem: hlášení StB č. A-58-4/17-81 cituje z tajné zprávy Komunistické strany Rakouska, zaslané sekretariátu Komunistické strany Československa, informaci o akci Rakouského svazu odborů. „Vedení organizace Österreichischer Gewerkschaftsbund zaslalo z iniciativy našich členů ředitelství Volkstheater dopis, že v případě uvedení her KOHOUTA na jeho scéně zruší na příští sezónu své předplatné (asi 200 vstupenek na každé představení).“ Intendant Paul Blaha zřejmě raději uznal, že autor, o němž za své minulé éry psal nadšené kritiky, je renegát, a jeho nástupkyně Emy Werner prodlouží bojkot na stejných dvacet let, po která bude dramatik zakázán v pravlasti. Brzy po vyhoštění
48
kohout-zivot2.p65
48
11.10.2006, 21:48
se s účinky systému, proti němuž se nelze bránit, setká stále častěji v podobě, která mu připomene činnost Hlavní správy tiskového dozoru kombinovanou s autocenzurou. Slouhovskou poslušnost si však tentokrát nevynutí státní moc, ale intelektuálská spříseženství posedlá starým známým Démonem souhlasu, který tedy zdaleka nebyl jen zlým duchem českých svazáckých souborů. Labutí píseň německé solidarity zazní v únoru 1980 v Mnichově. Veřejnoprávní televize tam pronajme bývalé tramvajové depo, aby v něm podle propašovaných protokolů rekonstruovala nedávný pražský soudní proces s chartisty. Ty budou dobrovolně a bezplatně představovat domácí herci s dvěma výjimkami. Part Václava Havla převezme jeho přítel Pavel Kohout a Otku Bednářovou zastoupí slavná Simone Signoret. V publiku zasedne na tři dny jako komparzista její muž Yves Montand a s ním i režisér filmové verze Grassova Plechového bubínku Volker Schlöndorf. Režie se ujmou francouzské hvězdy Patrice Cherau a Mnouchkina; jimi založené sdružení AIDA na obranu pronásledovaných umělců nikdy české neopustí. Poslední pokus, jak přesvědčit německé kolegy a kulturní činitele o nutnosti podpory disidentů na východ od Labe, učinil Lew Kopelew. Důstojník sovětské armády, poslaný na léta do gulagu za to, že v roce 1945 za frontou bránil svým vojákům týrat německé civilisty, a potom neúprosný kronikář, se po svém vyhoštění ze SSSR stal exilovým opakem Alexandra Solženicyna. Proti xenofobnímu zastánci monarchie a ortodoxie skrytému za zdmi své americké pevnosti jevil se hlučný, zarostlý, ale laskavý obr jako někdy naivní, ale racionálně jednající humanista. Požádal českého dramatika, aby se spolu s ním stal zakladatelem společnosti Orient-Occident; jako most mezi Východem a Západem měla inspirovat německá nakladatelství k vydávání děl zakázaných autorů tím, že obstará prostředky pro sponzorování překladů. Na tiskové konferenci u příležitosti Frankfurtského knižního veletrhu zazněla z úst mnoha osobností řada příslibů. Vydat se podařilo jediný román o násilném vystěhování Kavkazanů na Sibiř počátkem války. Pak prostředky vyschly a sliby vyšuměly. Němečtí spisovatelé reprezentovaní svým
49
kohout-zivot2.p65
49
11.10.2006, 21:48
předsedou Engelmannem dali přednost kontaktům s oficiálními Rusy, kteří nešetřili vodkou a kaviárem; po pádu Berlínské zdi k tomu přibude další vysvětlení, stačí hádat jednou. Suma sumárum: Zakazovače strany a státu nahradili ve svobodném světě šiřitelé falešných udání a organizátoři bojkotů o to horší, že si mohli, kdyby chtěli, posloužit plnou informací o stavu socialismu, která se jim nabízela za humny. Jenže oni nechtěli, protože pokud to nevěděli až moc dobře, tušili a báli se, že by to otřáslo statikou jejich základní jistoty. Spojenými silami měli už brzy předvést čerstvému zrádci vznešených ideí Marxe a Lenina, že dovedou umlčovat sice subtilněji, ale stejně účinně. Pokud jde o Play Makbeth, bude hru potkávat už jenom na klasických scénách. Například ve Stuttgartu, kam pojede i proto, aby pozdravil jednoho z pražských protagonistů Vlastimila Třešňáka; tomu jeho estébák doporučil změnit vlast názorně tím, že jakoby nedopatřením zamáčkl svou cigaretu na hřbetu jeho ruky. Mezitím už byl odvysílán filmový záznam pražského představení, sestříhaný a smontovaný dramatikem v jeho legálním roce. Jistý čas materiál zaslaný přes Anglii marně sháněl, protože prostředník, který měl za úkol poslat jej dál, začal bez dovolení prodávat pasáže do televizních šotů, dokud z Prahy nezakročil rozzlobený kameraman Stanislav Milota; onen obchodně zdatný emigrant byl Jan Kavan; v dalekém budoucnu s podobnou svévolí zafunguje jako český ministr zahraničí, v jehož úředním trezoru se najdou statisíce korun, na jejichž původ si nevzpomene. Uvedení filmu rakouskou televizí ORF i německou ZDF bylo s obdivem komentováno nejen v kulturních rubrikách. Vyvolalo i u normálních diváků vedle dojetí hlavně pohoršení, že dva tak vynikající umělci jako Pavel Landovský a Vlasta Chramostová musí hrát divadlo po bytech, honěni přitom policií jako zloději; anglického dramatika Toma Stopparda, který obstaral pro záznam negativ, inspiruje k hořké aktovce Cahooots Macbeth. Když jej na obrazovce spatřil i režisér ze Stuttgartu, okamžitě se rozhodl dodat své produkci punc opravdovosti původní hudbou. Záhy zjistil, že k ní neexistují žádné noty, protože je
50
kohout-zivot2.p65
50
11.10.2006, 21:48
skladatel neumí, a tak najal rovnou živého Třešňáka. Při premiéře zažije publikum hned v úvodu unikátní scénu: kytaristova lavička se začne nebezpečně zaklánět, až se s ním překotí a on za ní zmizí tak, že z něho zůstanou jen do výše vytrčené nohy. Ale protože nepřestane hrát, nepřeruší ani herci zpěv, a jak se pak zjistí, němečtí diváci zocelení schválnostmi režijního divadla to budou považovat za působivý nápad mající jistě hlubší smysl. Pro dramatika jej skutečně měl. Bezbranného, na hřbetě ležícího, a přesto dál hrajícího brouka nepřestane vidět jako obraz svobodné české kultury těch let.
55.
MŮJ DŮM – MŮJ HRAD Na prahu takto se ohlašujících časů, jen jinak špatných, než byly ty doma, byl dramatik ještě chráněncem pevnosti. Stala-li se matkou jeho exilu mimoděk spisovatelka Hilde Spiel, která mu vymyslela státní cenu, byl bezděkým otcem vyhnanství Achim Benning, nový intendant vídeňského Burgtheatru. To on přišel na myšlenku spojit udělení ceny s roční stáží laureáta v divadelním chrámu na Ringu. V tomto úseku okružní třídy nesl jméno dávno zesnulého starosty Karla Lugnera, což v prvních dnech vedlo některé členy pražské rodiny k průvodním listům budícím v divadle veselí. „Vážený pane Lugnere, odevzdejte laskavě přiložený dopis panu Pavlu Kohoutovi.“ Burgtheater, tedy Hradní divadlo, založila v roce 1741 sama císařovna Marie Terezie, která mu dokonce dala původní titul Teutsches Theater, Německé divadlo, proti čemuž se brzy začalo vehementně bránit z podstaty svého rakušanství. Není opravdu názornější důkaz o svébytnosti rakouského národa než srovnání klasických komedií: proti pouhým dvěma německým, Rozbitému džbánu a Mině z Barnhelmu, které navíc nejsou zrovna k popukání, stojí veletucet rakouských, z nichž
51
kohout-zivot2.p65
51
11.10.2006, 21:48
Nestroyovy nebo Raimondovy fungují dodnes jako živé politické grotesky. Burgtheater se po celou dobu existence držel v čelné skupině nejvlivnějších divadel německy mluvícího prostoru, až se pomalu, ale jistě stal jejich vlajkovou lodí zvanou prostě i vznešeně Die Burg – Hrad. My house, my castle! opakoval si dramatik v tichém úžasu po celá léta, kdy si vlastním klíčem otvíral dveře v podjezdu pravého křídla a stoupal postranními schody u paty jednoho ze dvou slavnostních schodišť; později mu v jeho filmu Ucho mělo k nerozeznání nahradit vstupní prostory Pražského hradu. Mahagonem obložená místnost, o niž se s ním laskavě podělil dramaturg Rudolf Weiss, který jeho cestu do Vídně prakticky zprostředkoval, sloužila dříve intendantům, než se právě současný rozhodl přenést kapitánský můstek blíž ke scéně a zákulisí. Celý původní komplex za války vyhořel, postavili jej znovu moderně vybavený, ale jinak do detailu stejně, takže i s úzkými točitými schůdky, po nichž ředitelé patrně prchali před neodbytnými autory; byly rafinovaně ukryty pod poklopem na soukromém WC. Dramatik už před nikým utíkat nemusel, ale ješitně rád se svým hostům na okamžik omlouval, aby vzápětí záhadně vstoupil dveřmi za jejich zády. Když pozvání k roční stáži přijímal, vzkázal po emisaru Weissovi jeho šéfu, že nechce ani nemůže být členem dramaturgie ze dvou důvodů: neuměl by žádnému autoru poradit nic jiného, než jak by jeho hru napsal sám, a především by rád za dvanáct měsíců dohonil co nejvíc z toho, oč byl připraven za uplynulých deset let. Achim Benning mu po příjezdu udělil typicky rakouský titul consulent, který úžasně zněl a mohl znamenat cokoli. S ním objel dramatik lán světa, asistoval při mnoha svých divadelních i knižních premiérách, znovu do sebe nabíral vzduch svobody, aby pak mohl dlouho vydržet pod vodou totality, a k tomu všemu si směl zarežírovat vlastní úpravu Gogolova Revizora s jedním z nejlepších souborů na světě. Když ho při návratu domů vyhodili z vlasti zpátky do Rakouska, nabídl mu intendant angažmá až do konce svého působení. Tentokrát šlo o něco jiného než dřív a on se tu laskavost pokoušel odpracovat, jak nejlíp uměl. Záhadný titul pochopil jako funkci libera, které se česky říká Děvče pro všec-
52
kohout-zivot2.p65
52
11.10.2006, 21:48
ko. Napíše a připraví k premiéře čtyři nové hry, uspořádá četná matiné, přeloží z listu pro informaci nové texty Václava Havla a přispěje k uvedení Landovského vaňkovské aktovky Arest tím, že dobrovolně stáhne svou novou – Marast. Až bude chtít divadlo získat jako režiséra šéfa moskevské Taganky Ljubimova, který čerstvě emigroval, zmobilizuje svou kdysi obstojnou ruštinu a v dvouhodinovém telefonickém rozhovoru zprostředkuje i jeho angažmá. Achim Benning jako naprostá výjimka mezi špičkovými divadelníky z německy mluvících zemí zůstane zakázaným českým autorům věrný i později na stejném postu v Curychu. Už v Burgu to osvědčil velkolepým projevem solidarity. Československé ministerstvo vnitra si pro odebrání občanství Pavlu Landovskému vybralo okamžik, který považovalo za nejvhodnější: den před tím, než měl Burg odjet s inscenací Čechovova Višňového sadu do Moskvy. Čerstvý vyhoštěnec proto nedostal sovětské vízum a všichni ti chytráci v Praze i v Moskvě považovali za samozřejmé, že Benning jeho malou roli přeobsadí tím spíš, když kamiony s dekorací jsou už na místě. Intendant však na tiskové konferenci prohlásí, že ten akt považuje za urážku celého Burgtheatru, který proto nepojede vůbec. S výjimkou sloupkaře bulvárních novin Kronenzeitung to rakouská média oznámí s plným respektem. Dramatik mu nepřestane být vděčný za možnost poznat zevnitř chod divadelního kolosu srovnatelného ve světě asi právě jen s Moskevským uměleckým akademickým divadlem MCHAT, které poznal zblízka v šedesátých letech jako autor hry Třetí sestra. Mezi oběma giganty se ocitne, až opadnou emoce a po odloženém zájezdu Rakušanů do Moskvy se uskuteční i pozvání Rusů do Vídně. Ačkoliv to bude už za nadějných časů perestrojky, vzkáže hlavě hostů, dávnému příteli Olegu Jefremovovi, aby se nebál záludné konfrontace, že sice přijde na jeho představení, ale rozhodně ne na tiskovou konferenci a premiérovou oslavu. Po příjezdu moskevského souboru ho spěšně povolá do divadla Benningova pravá ruka paní Stauber a tajuplně vyzve, aby se odebral na ředitelskou toaletu. Tam ho nervózně kouřící Jefremov jako vždy málem zchromí mocným objetím a do-
53
kohout-zivot2.p65
53
11.10.2006, 21:48
jatě mu slíbí, že ho v Moskvě bude hrát, jakmile nastanou lepší časy. Až se, už v příštím tisíciletí, rozhodne uvést hru Nuly nový šéf MCHATu Oleg Tabakov, nesmlčí, že plní závazek předchůdce. Tomu pak dramatik místo obvyklé becherovky přiveze rudou růži; nedá mu ji bohužel osobně, ale položí na zasněžený hrob v divadelním parteru Novoděvičího hřbitova. Burg i MCHAT si byly podobné i v tom, jak svorně zatěžovaly státní pokladny svých zemí vydržováním obrovských souborů; stále přijímaly nejlepší mladé talenty, ale staré mimy si držely doslova do jejich posledního dechu. Není přehnané tvrzení, že ctitelé stařičkého Attily Hörbigera chodili na Višňový sad, v jehož závěru byl jakožto sluha Firs zapomenut v opuštěném domě a uložil se tam k věčnému spánku, hlavně aby se ujistili, že ještě dokázal vstát k děkování. To bylo ostatně revoluční novinkou, kterou Benning po dvě stě čtyřiceti letech zrušil nepsaný zákon, že se císařovi herci neděkují. Staromilci se dlouho zlobili tak, že už při první oponě ukazovali účinkujícím záda. Název ,Burgschauspieler‘ povyšoval herce do stavu podobného šlechtickému a titul ,Kammerschauspieler‘, ,komorní herec‘, se podobal hodnosti generála. Jevištní vchod Burgtheatru i pobočné scény Akademietheater obléhalo po představeních jen o málo míň lovců autogramů než Státní operu. Když byl Pavel Landovský telefonicky udán žárlivou sousedkou, s níž se čerstvě rozešel, že hlasitými hrátkami s novou líbeznicí ruší noční klid, a vzepřel se, jak byl zvyklý z Prahy, přivolaným policistům tak, že mu dali klepeta a vsadili ho za mříže, nevyplýtval jedno povolené zavolání na advokáta, ale vzbudil v pět ráno dramatika. A když tím byl informován náčelník stanice, že individuum v noční košili zuřící lámanou němčinou je Burgschauspieler, který má ráno zkoušku, propustil ho spíš s omluvou než s domluvou. Dramatik stane za pár let na zvláštní křižovatce: má se, nebo nemá dočkat své pragmatizace, jak byla nazývána výsada tohoto divadla, že členové měli po určité době nárok na definitivu a stávali se uměleckými úředníky státu, propuštěnými už jen do odpovídající penze. Bude to krásný svod, ale zůstane při něm, dramatikovi se nebude hodit k minulému životopisu ani
54
kohout-zivot2.p65
54
11.10.2006, 21:48
k budoucím plánům. Ať je však poctivě přiznáno, že to za něho bez něho rozhodne Benningův nástupce Claus Peymann, který ho rád pustí k vodě i s dalším kmenovým autorem Havlem; obtížným hmyzem pro něho i jiné pokrokáře přestanou být oba dva, teprve až se disident stane charismatickou hlavou státu a exulant zakladatelem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Ten teď ale teprve stál na startu dlouhé trati, byl consulent Burgtheatru a začal pro něj psát svou novou hru, zatímco jemu psal další akty života osud. Suma sumárum o té instituci vypovídá, že až dramatik za patnáct let najde v zadní zásuvce psacího stolu předmět, který po něm nikdo nechtěl zpátky, patentní klíč k podjezdu pravého křídla Burgu, kudy se dá projít do celé budovy, neodolá pokušení, aby si jej v noci při venčení pejska nezkusil; nepřekvapí ho, že je funkční.
56.
POSILY Jako doma měřily kdysi centimetry ustřihované z krejčovského metru krátící se vojnu, začala mu tady prodlužující se exil označovat ptačí pírka; do Vídně doletělo předvánoční poštou už čtvrté. Posílala je věrně paní Javůrková, zvaná Máří, která předtím po léta udržovala na Hradčanském náměstí a v sázavském domě i v těžkých časech pořádek a morálku. Do obležených domácností nosila svým svěřencům skrz estébácká obklíčení čerstvé rohlíky a mléko, podobna Cyranově Roxaně, která pronikla španělským ležením s kočárem plným lahůdek ke kadetům obleženým u Arrasu. Ona a matka malé Jolany se na rok, kdy si páníčci odskočili do světa, ujaly rodinné fauny. K Jolaně a její matce Vladěně putovala do Bubenče jezevčičí štěnička Fína, nevědouc, že tam později založí mocný rod, a smutné paní Máří byl na Bílou Horu svěřen andulák Valtrr, teprve pětiletý, ale už velmi proslulý. Jeho chraptivý bas si zjednával respekt i u jezevčičího rekordmana Edisona Venora, chovného psa Československé socialistické republiky a budoucího protagonisty memoá-
55
kohout-zivot2.p65
55
11.10.2006, 21:48
románu Kde je zakopán pes, protože byl zbaběle otráven sázavskými bolševiky namísto pána. Valtrr byl oblíben i jako šperk ve vlasech, s nímž se dalo dramatikem polaroidně portrétovat mnoho psanců, nepředpokládajících, že budou jako vysocí státníci znovu zakládat demokracii. Miloval sekt, který usrkával hostům z okrajů číší, a budil pak veselí opileckým plachtěním. Do ptačích dějin se zapsal při domovní prohlídce v Sázavě, kterou Husákův režim věnoval dramatikovi k padesátinám; nad hlavami různých Havlů, Landovských a jiných vyvrhelů zvučně a jasně hlásal ze své klece Mám rrád ministrra vnitrra! Stejně jako Fína se ani on neměl svých lidí dočkat. Režim tím učinil trvale šťastnou právě paní Máří, která Valtrra, až přestane létat a pak i mluvit, asi že už všecko řekl, donosí na rameni s hlavičkou důvěrně přitisknutou k ušnímu lalůčku až k jeho šestnáctému roku. Škoda jen, že pak ani Jolana nezareaguje včas, takže tenhle jediný tvor nenajde místo po boku pejsků v cípku sázavské zahrady. Macecha vlast současně se čtvrtým peříčkem překvapivě poslala exulantu do Vídně skvělý vánoční dar: jeho syna, synovu ženu a syna syna, jak koketně obcházel slovo vnuk. Ondřej, protože nejstarší z trojice dramatikových dětí, jediný stačil předstihnout zátaras, který už mladším sestrám Kateřině a Tereze zahradil přístup k vysoké škole. U něho dokázali slušnější profesoři ještě uplatnit výhodu, že žije u rozvedené matky, takže nemohl být otcem-disidentem denně kažen. Vystudoval na DAMU jevištní výtvarnictví, ale pak se zkazil sám, když podepsal Chartu 77. Z půltuctu profesí povolených pro ,ztroskotance a samozvance‘, řečeno slavným termínem Jiřiny Švorcové při vymýtání Ďábla v Národním divadle, jako byli noční hlídač, skladník, topič, měřič vody nebo domovnice, si vybral mytí výkladních skříní na čerstvém vzduchu velkoměsta, ale za dva roky toho měl dost a zažádal si o vystěhování. Pražský režim, nadále sešněrovaný Helsinským protokolem, který ke svým obchodům se Západem nutně potřebovala Moskva, nesměl trestat notorické oponenty, jak by chtěl, a pro-
56
kohout-zivot2.p65
56
11.10.2006, 21:48
to se rozhodl nechat je raději táhnout, kam jim libo, aby nezvyšovali v domácím Papinově hrnci tlak. Ondřej se tedy rychle oženil podruhé s malířkou a Moravankou Evou Vonešovou, s níž se už předtím stihl jednou rozvést, a oba tři se synkem Mikulášem se měli odklidit navždy. Aby si to uchazeči nerozmysleli, směli si vyclít, co by jim připomínalo starý domov. Rychlí poslové se s balícími dohodli, že trojka prohlásí za své a vezme s sebou pár kusů nábytku a všechny obrazy i knihy porůznu uskladněné při exekučním stěhování dramatika a jeho ženy z bytu na Hradčanském náměstí. Laskavá pracovnice Umělecko-průmyslového muzea v Praze Helena Königsmarková je opatřila potvrzeními, že mají nevalnou hodnotu a mohou být vyvezeny; vyvážila tak činnost svého bratra, kterého dramatik jednou najde ve svém estébáckém velkosvazku jako informanta s přiléhavým krycím jménem. Dal si je po muži, který proslul jako libretista národního klenotu Prodaná nevěsta a jako donašeč: Sabina. Dne 16. prosince 1981 dorazili ti tři do Vídně, aby se jich standardně ujala imigrační mašinérie, kterou Rakouská republika zdokonalovala od dob maďarského povstání v roce 1956. Teď už podruhé po srpnu 1968 odbavovala Čechoslováky, především mladé, co netoužili být dál cejchováni oharky cigaret svých vyšetřovatelů. Dostali tu azyl, střechu nad hlavou, slušnou podporu a šanci ukázat sami sobě, co v nich opravdu je. Mnozí dík tomu předběhli vrstevníky doma, když se poučili o léta dřív, že svoboda není druh státní penze, ale výzva k samostatnosti a zodpovědnosti za sebe i za jiné. Mnozí nebyli ke svému neštěstí schopni či ochotni překročit ani bariéru jazyka, která je zaskočila jako první. Když dramatik uvažoval s předstihem, jak svým lidem nejlíp pomoci, vycházel z vlastní výchovy. Dostal ji hlavně v letech hospodářské krize, kdy mu rodiče mohli dopřát jen nejnutnější; výjimkou bylo loutkové divadlo, které tím předurčilo jeho povolání. Zůstali u toho, i když se jim začalo znovu dařit, na všechno, co leželo nad rámcem normálu, si musel chlapec nějak vydělat sám. To uplatňoval i vůči svým dětem. Protože při rozvodu dobrovolně zdvojnásobil vyměřené výživné a výrazně přispěl jejich matce na chalupu i na auto, byl k jiným žádos-
57
kohout-zivot2.p65
57
11.10.2006, 21:48
tem většinou skoupý. Dokud chodilo peněz dost, vložil je do revitalizace léta neudržované vilky na Sázavě, pak už jich nikdy neměl nazbyt. I on zůstal u zásady – rodičův největší dar je dobrá rada! ale ty mu asi moc nešly; začal tím dlouhý konflikt s dcerami. Chtěl, aby z nich byly ženské i pro špatné počasí, a nakonec se jimi obě staly. Starší Kateřina už v Curychu žila za své a po svém. Neshoda s mladší, s níž ho sotva sblížil bytový Makbeth, vznikla krátce po jeho odjezdu do Rakouska a podepsal se na ní nejlepší spojenec. S Terezou, které byl rovněž povolen výjezd, jak kdosi v Praze pracoval na vylákání celé rodiny, se otec dohodl, že po pobytu ve Švýcarsku u jeho přátel přijede za ním do Vídně, kde jí zajistí práci, aby se rozmluvila německy a přivydělala si na cestu do Ameriky. Nemusela, protože jí prostředky poskytl starý otcův a čerstvý přítel její matky, kterému dá ve své prvotině Indiánský běh jméno Monolog. Syna přivítal dramatik podle svých zásad tím spíš, že o něho měl strach. Ten statný mladý muž se dlouho podobal svým tehdejším kamarádům z mokré čtvrti. Jeho špičkovým výkonem byl návrat do smíchovského bytu bez kočárku, v němž vyvezl na procházku ročního synka. Naštěstí si vzpomněl kam a Mikulášek byl nalezen, jak pokojně spinká před staroměstskou pivnicí U Tygra. Pravda je, že Ondřeje už podpis Charty a spolupráce na rizikovém divadle přivedly ke kázni. Otec však považoval za nutné vyslat do Prahy německé přátele, aby ho upozornili, že je vřele vítán, ale svůj život že bude muset žít hlavně sám. Do hotelu pro uprchlíky, kam byl směrován každý nový lidský nálet, než jej, pokud dostal azyl, běžící pás úřadů posunul do obecních bytů, koupil těm svým televizor, aby je od počátku obklopil nový jazyk. Ke školním škamnům je upsal rovnou na dva semestry intenzivních kurzů. A samozřejmě dostali permanentní pozvánku, aby se dostavili ke stolu na Kohlmarktu, kdykoli by se jejich hrozil neprostřít. Brzy začali němčině rozumět, pak se i čím dál víc rozmluvili. Že se Ondřej rychle dostal ke své práci, byla také startovací pomoc otce; vzal si ho jako výtvarníka ke své filmové verzi Procházkova Ucha s vědomím, že tu profesi úspěšně vystudoval, nesměl ji kvůli němu doma vykonávat a zná české reálie. Pak už si ho brali jiní reži-
58
kohout-zivot2.p65
58
11.10.2006, 21:48
séři, než se rozhodl, že se bude svízelně, ale zato svobodně živit malováním. Už zanedlouho let předvede otci několik místností ve starém domě, sice u samého srdce Vídně, ale v téměř havarijním stavu. Dramatik se podruhé dostane do situace, kdy mu bude vymlouvat kuráž. Poprvé ho v lednu 1977 nepřesvědčil, aby podpis Charty zatím jen deponoval a nešel ve svém věku a vratkém postavení do přímé konfrontace s mocí. Syn si nedá svůj záměr rozmluvit ani tady, a s ženou si v podstatě vlastníma rukama postaví rozlehlý byt-ateliér, jaký má z malířů málokdo. Že se svým kumštem uživí, když si spartánským životem zajistí právo malovat, jak chce co chce on sám, třebas pro úzký okruh kupců, bude otcova finální radost. Synův syn Mikuláš, proslulý výrokem jeho první rakouské učitelky, která v první třídě ohlásila matce, že je nejlepší z Turků – oba exotické jazyky jí zněly stejně! průkazně zdědil talent po obou rodičích. Otec otce si první dvě jeho díla pověsí doma a bude na ně s lítostí hledět i po letech, protože zůstanou poslední. Když bude vnímavé dítě zblízka sledovat, že nemódní malířství rodičů je věčně rizikové, vystuduje ekonomii a zahájí svou životní cestu v rakouské bance. Téměř současně s čerstvými vyděděnci dorazil do Vídně špeditérský vůz firmy Dworak. V bytě se na úvod objevil těžký vyřezávaný psací stůl koupený kdysi otcem Otomarem od vídeňské firmy Gerstl, který znal bývalý chlapeček od dětství, psal na něm jak domácí úkoly, tak román Katyně; teď se tedy vracel tam, odkud přišel. Postupně se z výtahu i ze schodiště zjevovaly a byly rozbalovány i montovány knihovna a křeslo z téže soupravy, ctihodný štíhlý a vysoký ,stehpult‘ pro písařské práce vestoje, pohovka s křesílky, Thonetovy věšáky, secesní hodiny, obrazy a zas obrazy, knihy a zas knihy, sklenice a zase sklenice, broušené pro panstvo nebo tlačené pro služky, i defilé karlovarských picích hrnečků od půlky minulého století do druhé války, to vše po léta skupováno v pražských starožitnictvích ještě za babku, jen tak pro radost; ráno skoro prázdný byt byl večer plný a zabydlený, jako by v něm žily generace. Nakonec sem jakožto zlatý hřeb vplula v pažích stěhováků lednička.
59
kohout-zivot2.p65
59
11.10.2006, 21:48
Bíle smaltovaný zázrak moderní techniky z konce dvacátých let dvacátého století, obložený dřevem, nabízel prostor o kdysi senzačním objemu šedesáti litrů a byl chlazen čpavkem. Dramatikův otec zakoupil přístroj své mladé ženě Ludvice do první pražské domácnosti, takže byl přibližně stejně starý jako jejich dítě. Veselí budívalo, že mu k údržbě stačilo, aby byl jednou za pár let na chvíli obrácen vzhůru nohama. Úsměv se časem změnil v údiv a změní dál i v úžas, až se prokáže, že při stejně prosté údržbě bude chladit lahve ještě v příštím tisíciletí. Když zjistí rakouský zástupce švédské firmy Electrolux, že stařičký model, který na vídeňské terase dlouhé roky úspěšně vzdoruje vrtkavým výkyvům počasí, ve stockholmském firemním muzeu chybí, nabídne za něj zcela vážně Volvo. Majitel se dostane do podobné situace, jako když mu kdysi Hollywood nabízel skoro milion dolarů, dovolí-li natočit memoáromán Z deníku kontrarevolucionáře, jak se americkým filmařům zlíbí. Cosi v něm mu to opět nedovolí, tentokrát asi nesmyslně, protože nějak podobně ta vzácnost jednou skončí. Pomůže si tedy vysvětlením, že Volvo by se mu na malou terasu nevešlo.
57.
ZÁPAS S ANDĚLY (Noc. Byt plný secesních stolních lamp. Za velkým dvoukřídlým oknem je vidět zlatá kopule pražského Národního muzea. Na širokém gauči se nezřetelně rýsují dva spící lidé. Závanem větru se okno otevře, zavlaje záclona, na římsu přiletí tři andělé.) PRVNÍ ANDĚL: (volá tiše) Marie..! DRUHÝ ANDĚL: (volá tiše) Marie…! TŘETÍ ANDĚL: (volá tiše) Marie…! MARIE: (se prudce posadí na gauči) Kdo je tu?? PRVNÍ ANDĚL: Neboj se, Marie…! MARIE: To jste zas vy… DRUHÝ ANDĚL: My, Marie. MARIE: Proč mě nenecháte spát?
60
kohout-zivot2.p65
60
11.10.2006, 21:48
TŘETÍ ANDĚL: PRVNÍ ANDĚL: DRUHÝ ANDĚL: TŘETÍ ANDĚL: MARIE: PRVNÍ ANDĚL: MARIE: DRUHÝ ANDĚL: MARIE: PRVNÍ ANDĚL: DRUHÝ ANDĚL: TŘETÍ ANDĚL: MARIE PRVNÍ ANDĚL:
My tebe? Ty nás! Volala’s nás, Marie. Zase’s nás volala. Jako tenkrát, Marie. Já o tom nevím… Ale víš! A víš, proč náš voláš. Ne! A víš, co po nás chceš. Ne! Proč zapíráš, Marie? Chceš, abychom tě naučili létat. Chceš doletět na scénu, po které toužíš. (už nevydrží vzdorovat) Ano! Ta scéna je připravena, Marie! (Pomáhá jí vstát z gauče.) DRUHÝ ANDĚL: Čekají tě tam všechny role, které chceš hrát. (Pomáhá jí z druhé strany.) TŘETÍ ANDĚL: Leť, Marie! (Vysadili ji společně na okno.) MARIE: (pohlédne do hloubky, zaváhá) A křídla? PRVNÍ ANDĚL: Ta nepotřebuješ, Marie. DRUHÝ ANDĚL: My tě poneseme, Marie. TŘETÍ ANDĚL: Zavři oči a polož se na vzduch! MARIE: Ano… já se jen musím… PRVNÍ ANDĚL: Nezdržuj se, Marie, není čas! MARIE: Musím se rozloučit s Josefem…! DRUHÝ ANDĚL: Nebuď ho, zas by tě zdržel! TŘETÍ ANDĚL: Už poleť, Marie! (Rozsvítí se jedna z lamp. Na posteli se posadí Josef, rozespalýma očima pohlédne k oknu. Rázem vyskočí, snese Marii z okna do pokoje a dá jí políček. Vzápětí jí hladí tvář.) JOSEF: Promiň…! MARIE: (přichází k sobě) Děkuju ti… Tak začala nová hra pro Burgthater, tak začínalo čtyřiadvacet hodin ze života české herečky Marie Radostové, která pro své smýšlení nesmí už léta hrát a navíc bojuje s psychickými následky autonehody, při níž se sama připravila o dcerku Terezu. S mužem Josefem, zakázaným kameramanem, se živí
61
kohout-zivot2.p65
61
11.10.2006, 21:48
domáckou výrobou stolních lamp, které prodává známým. Aby se nezbláznila, nastudovala právě monodrama rovněž zakázaného dramatika o spisovatelce z minulého století s podobným osudem, a rozhodne se uvést je ve svém bytě. Na večerní premiéru zve osobně rodinu i nejbližší přátele, které celý den obchází. Přitom stále odmítá mravní kapitulaci, k jaké ji svádějí nejrůznější výhrůžky i sliby jejích andělů měnících se střídavě v psychiatry, režimní divadelníky i estébáky. Z jednotlivých setkání vzniká galerie portrétů postav, které totalitu reprezentují, i těch, kteří pod ní trpí, ale dávají přednost drobným výhodám před rizikem odporu. Osud další hry psané z vnitřního přetlaku, i v dramatické stylizaci dost věrného portrétu Vlasty Chramostové a Stanislava Miloty, patřících do autorovy občanské rodiny, harmoničtější než jeho biologická, si zaslouží podrobnou zprávu. První díl vznikl v létě 1980 během několika dnů na Capri a on s ním po návratu spěchal do Grossgmeindu u Salcburku, kde trávil léto intendant Burgtheatru. Jak byl z Hrádečku zvyklý ,prodávat‘ zájemcům Havlovy nové hry tím, že je překládal z listu, nabízel tentokrát na zahradě pod Alpami sebe. Ačkoli sezóna byla ohlášena, Achim Benning dosadil hru na nejlepší pozici s premiérou 7. března 1981, zas v režii Leopolda Lindberga, který za války v Curychu poprvé inscenoval nejslavnější hry Bertolta Brechta. Druhý díl vznikal v otřesně zanedbaném hotelu rumunského letoviska Neptun II., protože Ceausescuova země byla jediná, kam směli jak oni dva, tak její rodiče a hlavně malá nevlastní dcera Jolana, která odloučení nesla nejhůř. Letištní pohraničník v Bukurešti otevřel zbrusu nový rakouský pas, pohlédl do svých seznamů a pravil anglicky, Oh, Mister Kohout z Prahy se přijel vykoupat! Reprezentantka vídeňské turistické kanceláře ho na pláži šeptem informovala, kdy si chodí policisté vyzvednout v hotelové recepci nahrávky z jeho pokoje; brali si je tam v pět odpoledne s bohorovnou samozřejmostí i před ním. Nedaly jim práci; zatímco ostatní se venku těšili ze setkání i z moře, dal se v pokoji uslyšet jen klapot psacího stroje, do něhož občas spadl ze stropu šváb. Tak byl dopsán i závěr dramatu.
62
kohout-zivot2.p65
62
11.10.2006, 21:48
Ani ti, co Marii svou účast pevně slíbili, večer ze strachu nepřijdou a navíc je dům obklíčen tajnou policií, jak bývalo za dob bytového divadla častým zvykem. V té situaci její muž Josef, který ji navzdory srdeční nemoci neochvějně povzbuzuje, trvá na tom, aby se nevzdala a zahrála alespoň pro něho. (Mlčí a objímají se. Pak zhasne Josef ten jediný reflektor a roztáhne záclony. Měsíc stačí pokoj nasvítit. Josef nenápadně polkl prášek a těžce usedl v přítmí do křesla. Marie se připravuje. Nasadí si cestovní klobouk a uváže pod krkem jeho stuhy, natáhne si dlouhé rukavice, navlékne na loket proutěný košík, vezme paraplíčko, vyzkouší je a vystoupí jako na scénu na gauč zády ke svému ,obecenstvu‘. Už je Božena Němcová. Pak se nadechne, prudce otočí, přitom znovu rozevře deštník a chce mluvit, když ji cosi vyvede z konceptu. Hledí na Josefa, potom zakašle.) JOSEF: (se neozve) MARIE: Ježíšikriste… (V panice tápe pokojem, než se jí podaří rozsvítit jednu stolní lampu.) JOSEF: (v tu chvíli slabě zachrápe) MARIE: (se vyčerpaně posadí na koberec před Josefa, který chrápe stále hlasitěji) To představení můžeš klidně zaspat… já ti hraju divadlo od rána do večera. Jsem stárnoucí primadona, která věří, že lidstvo zajde, když mu nezazpívá aspoň v kuchyni. Ach Josefe, víc než ta křehká maska asfaltu, pod kterou se na nás šklebí příroda, mě děsí maska mé kůže, cítím pod ní lebku, už prázdnou jak v kostnici, beze snů. Jdou si pro mě a není kam utéct než do blázince nebo do jejich divadla… a my víme, v čem je ta bouda, prostě v tom, že pak všechna léta vzdoru ztratí smysl a změní se v gesto… Nebo snad prodloužit i dál tuhle vratkou stojku na hlavě bez pomoci rukou na sflikovaném laně bez sítě, ale… kdo to má vydržet? Kdo to má vydržet?? Prokristapána, kdo to má vydržet??? (Hodiny začínají odbíjet půlnoc. Blíží se tlukot velkých křídel.)
63
kohout-zivot2.p65
63
11.10.2006, 21:48
ANDĚLÉ: (stále blíž) Marie… Marie…! Marie…!! MARIE: Josefe! Terezo! Pomoc!! (Ale Josef chrápe dál a dcera nepřijde. Andělé skáčou pomalými salty do pokoje v čínských maskách, Marie s nimi zápasí. Objeví se, namačkány na malých tribunách, všechny postavy hry. Zaujatě pozorují zápas na život a na smrt jako napínavé sportovní utkání, tleskajíce hned té, hned oné straně.) Německý překlad vznikal souběžně, mnoho let tvořili spolehlivý tým manželé Baumruckerovi z Mnichova, odsunutí po válce s rodiči z Prahy a Brna. Eric Spiess už na základě první půlky dostal nabídky národních divadel Dánska, Norska i Švédska, v Belgii se pořizoval překlad do vlámštiny i francouzštiny. Německou premiéru si po úspěchu aktovek o Vaňkovi Protest/Atest vymínil zas v dramatikově inscenaci Peter Striebeck pro velkou scénu hamburské Thálie, sám si chtěl zahrát Mariina muže Josefa. Pak i jeho napadl šířící se virus. Dramatik-režisér se dozví až se zpožděním, že poté co přítel-intendant pojal hru do plánu, nepřestával být varován svými dramaturgy, aby se nezpronevěřil společným ideálům. Po výstřelu před příď následovala přímá trefa: proslulá herečka Annelouise Römer, která měla ztělesnit Marii a už o ní vedla s režisérem zanícený rozhovor, náhle odřekla. Tvůrčí skupina Clause Peymanna, s níž tehdy spolupracovala v Bochumi a ve Stuttgartu, jí vytkla, že chce svým slavným jménem zaštítit protisocialistický pamflet – terminologie se nelišila od domácí! a ona se neodvážila odporovat; místo andělů nad ní zakroužil Démon souhlasu, jenž potvrdil, že umí být doma všude. Intendant českému příteli navrhl, aby tedy režíroval jinou ze svých her, jenže ten už poslal text herečce, kterou osobně neznal, ale choval k ní sympatii; Senta Berger, hvězda filmu a televize, řekla vzápětí Ano. Chtěla znovu ochutnat scénu a navíc, nezasažena virem, otevřeně vyjádřit solidaritu s Vlastou Chramostovou a všemi pronásledovanými kolegy. Taky se těšila, že si zahraje se Striebeckem. Spolu s ním převzal divadlo ředitel von Vogel zodpovědný za finance. Protože první společná sezóna nedopadla dobře,
64
kohout-zivot2.p65
64
11.10.2006, 21:48
počítal s Marií jako s číslem, které zaboduje umělecky i finančně. Povolil velkorysý rozpočet na kostýmy i výpravu, k níž režisér opět povolal z Vídně Pavla Bílka. Pro Atest a Protest si už předtím v Hamburku vymyslel stojící knihu, z níž se jako dětská rozkládačka otevřel celý pokoj i s nábytkem. Po přestávce ležela na boku a z ní se zvedla úřadovna spolku chovatelů psů; když ji pes vymyšlené rasy Český chňápek, nesnášející smích, v závěru zuřivě ničil, sklapla se v nevysoké pódium. Publikum nadšením dupalo a houfně kupovalo program, kde byla kouzelná skládanka vyvedena v kartonu. I pro hru o Marii s četnými dějišti navrhl vynalézavou výpravu a dodal k ní jako vždy maketu, která funkce názorně předváděla, takže divadlo vědělo, že se s dekorací potrápí; bylo proto nasazeno nezvyklých třiačtyřicet zkoušek. Čtyři dny před čtenou došla z Hamburku do Vídně další Jobova zpráva: intendant se podrobil operaci kolena. Meniskus ho zlobil léta, bylo tedy jasné, že mu teď posloužil, aby s narůstajícím ideovým problémem nebyl alespoň svázán fyzicky. I to přítel respektoval, ostatně role byla velká, ale ne hlavní; navrhl do ní Michaela Hinze, svého hamburského Petruse z Takové lásky 1969, ale divadlo mu přidělilo herce, který právě přišel legálně hostovat z Východního Berlína. Od první zkoušky bylo jasné, koho sem pustili; se známou enderáckou agresivitou si přál pracovat metodou Stanislavského, což v jeho pojetí znamenalo, že se místo zkoušení do úmoru diskutuje. Brzo si režisér spočítal, že scény bez něho se vyvíjejí mnohem rychleji a ten žvanil mu ukrajuje vyměřený čas. Utěšovalo ho jenom, že je v Hamburku. Zamiloval si jej už od dob, kdy tu režíroval před velkou pauzou Takovou lásku, a po vyhazovu dokonce uvažoval, nemá-li zakotvit nastálo u přístavu plného skvělých lodí, kde se vlastně mísila s mořem Vltava – jenže ležel daleko od hlavní scény jeho života. Obdivoval všudypřítomného ducha svobodného hanzovního města, který neodplavila ani přílivová vlna nových obyvatel. I ti byli brzy dynamičtí, velkorysí a seversky otužilí, chápal už, že to bylo jediné město v Říši, kam se Adolf Hitler vždycky bál. Sám tankoval energii o víkendech na Rybím trhu, kam chodil časně ráno do příjemnějšího divadla, než v jakém trčel sám. Ve
65
kohout-zivot2.p65
65
11.10.2006, 21:48
vzduchu ležela vůně exotických koření, jižních plodů a hlavně veškerých jiných plodů moře, které ze stánků na korbách nákladních aut mizely sólově i po veletuctech, jak tu nakupovali vedle hospodyněk kuchaři ze všech hotelů. Těšil se zejména na zvonec ohlašující konec: zelináři i rybáři přestali naráz s hlasitou licitací cen, brali zbylé kusy do rukou a metali je s veselým pokřikem do zástupu o tisíci rukou, které v naději na oběd zdarma umně lapaly ze vzduchu banány, melouny i rybky. Dramatikovou nadějí zůstávala přes týden Senta Berger. Byla nejen skvělá herečka, ale i dříč, navrhla dodatečné večerní zkoušky se všemi, kdo právě nehráli. Jejímu nasazení mohl děkovat, že budou v zásadě hotovi, než začne všem brnkat na nervy technika. K prvnímu utkání s ní došlo podle plánu devět dní před premiérou. V onen černý pátek 30. října 1981 vypukl jeho první velký konflikt v novém životě a světě. Zrál už pár dnů, když nový Josef chodil žalovat do ředitelny, že vinou režiséra není schopen jevištně dozrát; Striebeck dvěma zkouškám přihlížel, ale pak stěžovateli pořád ještě poctivě řekl, že není nijak zvlášť opožděn za ostatními. Mezitím dramaturgie připravila do tisku program, jaký neměl obdoby: divadlo se v něm od hry, kterou uvádělo, distancovalo oblíbeným argumentem skalních levičáků, že kritika reálného socialismu oslabuje boj za mír a nadbíhá potlesku z nesprávné strany. Byla to nehoráznost, ale nechal ji být, věřil, že si svou při vyřídí na jevišti. Každý divadelník ví, že úvodní setkání herců s nezvyklými kostýmy a neznámými, ještě se vzpouzejícími kulisami je skoro vždy katastrofální, a proto deprimující; v nastalém zmatku lze spoléhat jenom na vloženou práci v důvěře, že až se nové prvky zažijí, dospěje inscenace stále většími skoky k zamýšlené kvalitě. První projížděčka je pokaždé intimní martyrium určené výlučně zúčastněným, jako si nezve kibice rodina, když se rozhoduje mezi porodem a potratem. O přestávce režisér zjistil, že na první balkon Peter tajně pozval celé ředitelství včetně sekretářek. Protože logicky nefungovalo nic, jak herci zápasili víc s technikou než s anděly, dozrála v nezvaných divácích Josefem zasetá psychóza, že hrozí fiasko. Divadlo jej nedávno zažilo s dílem ,progresivního‘ dramatika Pohla, když
66
kohout-zivot2.p65
66
11.10.2006, 21:48
během nudné hry postupně odešla většina publika. Dramaturgie, která ji mylně nasadila, žádala, aby byla stažena i Marie a zachráněna alespoň politická pověst domu. Dlouholeté přátelství stálo za kus sebezapření. Spolkl šílený nápad předvést programovaný chaos lidem žijícím v omylu, že divadlu rozumějí, když v něm obsluhují psací stroje, a zaručil se, že produkce je časována správně a potřebuje pouze klid k finiši. Zdálo se, že byl pochopen. Dva dny a dvě noci se pak všichni s dekorací potýkali, až začala vypadat k světu. Česká výtvarnice Madla Hrůzová dopasovala kostýmy a herci se teprve probírali z útlumu, když to odpůrci zkusili zas. V úterý před sobotní premiérou byl režisér odvolán ze zkoušky do ředitelny, kde vedle dramaturgů seděl i nalíčený Josef. Peter přítele ujistil trvající úctou k zakázaným kolegům v Československu, proto, prohlásil překvapivě, nehodlá nešťastnou inscenaci zastavit. Ale všichni tu očekávají, že to autor a režisér, navíc důvěrník postižených, udělá sám, nechce-li jim i sobě prokázat medvědí službu. Měl dojem, že se ten spolek zbláznil, nežádali nic menšího, než aby odepsal dvouměsíční úsilí desítek lidí a navíc znovu umlčel umlčené. Dosud se při žádné inscenaci nezmýlil v čase, čas byl to jediné, s čím nikdy v životě neměl problém, vysloužil si přezdívku Pražský Prušák a byl si jist i teď. Když to mám rozhodnout já, řekl, přebírám za premiéru zodpovědnost a vy už nás nechte dělat! Během náročné zkoušky obklopen mistry scény, světla i zvuku o sobě moc nevěděl, musel se věnovat všem ostatním a všemu jinému, ale cestou domů tiše plující říční tramvají si uvědomil, že se v tom svobodném hanzovním městě začíná cítit trochu podobně jako v Praze za dnů Charty. S tím rozdílem, že tam mu šlo jen o pomíjivý kriminál, kdežto tady o pověst a čest. Jeho žena s ním několikrát pracovala a věděla, proč si smí být jist, ale začalo se jí protivit umění, při němž se tolik schopných lidí musí trpně spolehnout na jednoho, jehož neschopnost, neumětelství či smůla se mohou projevit, až když je pozdě. Radost působil oběma jen hamburský byt, už podruhé si najali patro ve vile milé staré paní von Nicolai s výhledem na vodní plochu Alsteru. V něm je kolem třetí v noci probudil te-
67
kohout-zivot2.p65
67
11.10.2006, 21:48
lefonem správní ředitel von Vogel. Opil se v baru, přiznal, že to bylo stejně slyšet, a proto se odvážil rušit, bojí se, aby režisér nehodil ráno do ringu, v nějž se proměnilo jeviště, pomyslný ručník. Udělá-li to, hrozí divadlu finanční debakl, protože vypadne padesát částečně už vyprodaných představení, která nelze nahradit; Peter i on budou senátem jistě odvoláni, když za půldruhé sezóny přivedou slavnou Thálii na buben. Chce práci dovést k úspěšné premiéře, ujistil ho vzbuzený, a zvrátit to mohou jen oni dva ředitelé společným zákazem. Sotva nazítří usedl k režijnímu stolku, přiběhl inspicient, že intendant čeká s dramaturgy ve zkušebně, aby pohovořil s celým souborem. Když všichni došli – v kostýmech se zvlášť vyjímali tři ztepilí baleťáci jako bílí andělé s mocnými křídly! svěřil se Striebeck i hercům s obavou, že inscenace je technicky a umělecky ve stavu, z něhož může nejspíš dospět k ostudě. Pak vysvětlil také jim, proč mu politické okolnosti brání práci zastavit, takže to tím spíš očekává od tvůrců samých. Během jeho projevu se objevil i von Vogel s pomačkaným obličejem i sakem, jak je poznamenala noční túra. Vypočítal však střízlivě, že si divadlo podobný luxus nemůže dovolit. Oba se spolu začali přít a režisér, jak na to dál měl právo, vyzval herce, aby nechali spor direkci a spěchali zkoušet. Schůze zavinila, že první hlavní zkouška dospěla jen do půlky a zbytek zatížil zítřejší program. Ztráta času už byla hrozivá. Ale když druhý den úderem desáté zatleskal, aby se jelo dál, zjevil se včerejší houfec kritiků přímo na scéně. Intendant požádal účinkující, aby si sedli do hlediště. Nespal, oznámil kostýmovanému hloučku, jemuž zas vévodili okřídlenci, prochodil celé ráno kolem divadla, a teď chce po zralé úvaze naposled volat k rozumu toho, kdo nese za hrozící katastrofu hlavní zodpovědnost. Považuje za nefér, že ho autor-režisér chce přinutit k zákazu v tak nepříjemných politických souvislostech, když má přece možnost čestného uměleckého ústupu, jaký je v branži kvitován vlídněji než trapný neúspěch. Von Vogel tu bohužel nebyl, namítl tedy sám, že v sobotu večer očekává fungující představení, pokud konečně přestanou rušit jeho i soubor v práci. Na to se Peter Striebeck, a o to zřejmě od počátku šlo, obrátil na Sentu.
68
kohout-zivot2.p65
68
11.10.2006, 21:48
Od ní tu za sedm neděl nikdo neslyšel povzdech, nezažil závan špatné nálady, neřku-li hvězdných manýr, byla disciplinovaná jako voják, nejvýš se ptala a pak hned nabízela, pochybovala jen, aby vzápětí hledala a nalezla, prostě herečka nejvyšší třídy. Teď ji Striebeck naléhavě oslovil jako poslední instanci, která může uzel rozetnout, když vedena pocitem zodpovědnosti odstoupí z produkce třeba pro nemoc sama. Všechny zraky spočinuly na ní. Vztyčila se smrtelně vážná v první řadě a řekla, že když tu kuráž nemá ředitel ani autor a režisér, cítí se povinna mít ji ona. Ano, je ochotna prohlásit, že je silně indisponována a neschopná zaručit účast na premiéře, kterou je proto nutno odložit naneurčito, tedy navždy! doplnila, protože po ní jistě nikdo nemůže chtít, aby takové šílenství prožila znovu. Tím bylo rozhodnuto a intendant jí začal dojatě děkovat, když se ozval jízlivý chechot. Z kulis vystoupil aplaudující představitel řezníka Oldy. Tu malou, ale efektní roli psal autor ve Vídni pro Pavla Landovského, kterého němčina nadále vyhazovala ze sedla. V Hamburku ji přidělili herci, jaký z milosti dožívá snad v každém divadle. Kolega Rehfeld se vrátil do souboru jako čerstvě vyléčený notorik a teď dostal novou šanci. Byl celé týdny zkoušek vděčně poslušný a dokonce dobrý, než započaly tyhle plenárky. Během dnešní, kdy mu zas mizela naděje na návrat, vypil na židli inspicienta za portálem placatku Jägermeistra. Já to věděl! zalykal se smíchy, já to říkal! milostpaní přiletí z Hollywoodu, nechá si tu od všech dva měsíce přihrávat a pak se na nás vysere!! Senta byla rudá jako rak, když zuřivě vyrazila z hlediště, Pavle, jsem v šatně a čekám, kdy začne zkouška! Za ní se odešli připravit ostatní. Jako poslední se přidal znejistělý Josef. Zůstal tu kromě direkce jen inspicient s otevřenou knihou i pusou. Takže, vážení, vyzval režisér ty na scéně, my už musíme! Teď mohl Peter vynést verdikt, jenže proti němu opět stál zřejmě narychlo přivolaný von Vogel, který vypadal, že tu v příští vteřině složí funkci, aby si intendant spáchal harakiri sám. Tak je zakryla spouštěná opona. Když se zvedla, byla na scéně už jen nasvícená dekorace parku a druhá půlka hry proběhla bez problémů.
69
kohout-zivot2.p65
69
11.10.2006, 21:48
Další hlavní zkouška v pátek dokonce poprvé od začátku do konce bez přerušení, i s vystřízlivělým řezníkem Oldou. Josef mlčel a konečně hrál. Šéfové ani dramaturgové se neukázali. Že stále bojoval s časovým mankem, které se jevilo být součástí komplotu, požádal herce o prolomení tabu, možnost generální zkoušky v den premiéry. Senta kývla první, i když s ním mimo scénu zarytě nemluvila. Začala až v noci po premiéře. Všechno šlo, jak mělo, ona byla výstup od výstupu lepší a s ní stoupal výkon všech, slušný byl i Josef. Dramatik odjakživa měřil potlesk stopkami, velké sukcesy začínají pátou minutou. Tleskalo se deset. Při sólových děkovačkách slyšela Senta-Marie v Německu vytoužené Bravo! Hra Maria kämpft mit den Engeln dosáhne šedesáti vyprodaných repríz a Thalia Theater s ní pak bude i hostovat po Německu. Za deset let se postará o silnou dohru pád železné opony: Josef napíše autoru do Vídně, že ho tenkrát vzali do kleští „soudruzi ve Východním Berlíně i v Hamburku“ a on se za to dodatečně stydí i upřímně omlouvá. Ať už mu vedly ruku zbytečný strach z odplaty nebo opravdu špatné svědomí, zůstal unus inter pares, jediný mezi obdobnými, kdo se přiznal. K vesměs kladným kritikám telefonicky gratuloval Maximilian Schell, měli spolu už za pár týdnů zkoušet v Západním Berlíně Ubohého vraha. Exulant začal přicházet k sobě a znovu se těšit. Byl šťastný, že tuhle nenadálou divadelní bitvu přestál jen s lehce odřenou duší, i když bohužel za cenu jednoho navždy rozbitého přátelství. Netušil, že ho brzy čeká druhá.
58.
AJNCVAJDRAJ! říkávala kdysi dávno chcípáčkova oblíbená babička ze šlonzské Karviné, když měl něco vykonat rychleji než brzo, To se musí, Pavlíčku, udělat ajncvajdraj! Teď si to heslo vyhlásil sám. Je neuvěřitelné, kolik inteligentních lidí, kteří útěk z vlasti připravili do posledního detailu, když nenápadně prodali, co mohli, a poslali si tajnými kanály ven vysvědčení a diplomy, zapomnělo na základní problém: že se v cizině nemluví česky.
70
kohout-zivot2.p65
70
11.10.2006, 21:48
Výsledkem nebyly jen obtížné pracovní starty, ale i lidské tragédie. Jak zapomenout na geniálního filmaře Pavla Juráčka, jemuž se stal mnichovský byt klecí, když ho sám zvuk němčiny trápil jako zubařská vrtačka. Naopak herec Jan Tříska se vrhl do angličtiny tak střemhlav, že zakázal i své rodině mluvit česky, aby se rychleji zbavil zrádného akcentu. Dramatik měl němčinu na gymnáziu po celou válku, ale vytěsňoval řeč okupantů podobně jako jeho děti později jazyk Rusů; do míru vešel se slušnými základy ruštiny a také angličtiny, kterým se učil soukromě. Němčina se mu začala vracet z podvědomí, až když jako hostující režisér slýchal ze scén texty, které znal, protože je česky napsal sám; jazykový skok zažil, když na podzim 1967 v Hamburku inscenoval německy svého Švejka. Byl tedy v situaci, že mohl slušně rozmlouvat, ale sotva napsat víc než dopis či primitivní článek. Pro romány nebo dokonce hry byl vyzbrojen asi jako krkonošský turista pro Himálaje. Čeština, ruština, angličtina a kdysi tak odporná latina ho naučily obecně chápat i německou gramatiku, jejíž logika se dala vypočíst. Co mu chybělo, byla slovní zásoba. Rozhodl se ji doplnit ajncvajdraj. Ulehčila to okamžitá inspirace. Ve výstavní kóji svého nakladatele Jürgena Braunschweigera na Frankfurtském knižním veletrhu spatřil sadu barevných fotografických portrétů krásných žen všech ras. Užasl poprvé, že autorem je lékař jeho psíka, známý vídeňský veterinář Thomas David, emigrant z Maďarska. Užasl podruhé, když si až na jeho upozornění všiml, že zdánlivý řetízek na zápěstí něžné blondýnky je rýha, to jak byla ruka na předloktí nasazena. Všechny ty nádherné ženské byly loutky z výkladních skříní několika světových metropolí, fotografované dokonce přes sklo a při daném osvětlení, proto působily tak přirozeně. Co s tím chtějí dělat? zeptal se, a když uslyšel, že kalendář, dostal nápad. Mezi všemi hlavami patřila jediná figuríně muže, jakéhosi holohlavce s roztlemeným úsměvem lamače srdcí. Učinil ho Adamem, kterému dá Hospodin možnost vybrat si Evu tentokrát podle vlastního gusta. Nejlepším loutkoženám přidělil jména podle kompletní abecedy, od A do Zet. Nato otevřel velký slovník jazyka německého u prvního písmene a několikrát
71
kohout-zivot2.p65
71
11.10.2006, 21:48
pozorně přečetl veškerá slova od A, přičemž si jich pár set vypsal. Celý příští den na ně globálně hleděl a snažil se objevit souvislosti. A konečně dne třetího z nich sestavil text charakterizující první z Adamových nabídek, Annu. ANNA Aschblond, attraktiv, adrett und apart, also eine atypische Alemannin, amüsant aber auch aristokratisch, anlokkend aber allerhand anständig, angesehene Architektin mit angeschlossenem Atelier, aufsehenerregend, applauserweekkend, auf Anhieb angemessen als adäquater Anwuchs, als Adams Alterego... aber: Antifeministin, Atomkraftsegnerin, alle alternativen Aktivitäten als abfällig abblitzend, also altmodisch, asozial, albern. Anschluß absolut ausgeschlossen, andernfalls Abstriche an Adams Autorität. Ade, amore, ad acta, Anna! Povzbuzen tak nadějným výsledkem uložil i nepoužitý odpad veškerých slov od A do své paměti a věnoval se další tři dny podobným způsobem písmenu B. BELLA Bildhübsches blondes böhmisches Biest, barbarisch barfuß, Beine wie Biene, barocker Busen und braungebraunter Bauch, beinahe byzantinische Büste, bewaffnet mit bewundernswerten Brustwarzen, im Bett eine Bescherung, brenzlige Beute, blanke Bombe, bloßer Brand, Blut und Boden, beherrschte beim Beischlaf beliebige Bewegungen, brüllte und biß bestialisch, betäubte barmherzig, bis sie brüderlich behutsam beruhigte. Bilanz: Begabt, bewandert, begehrenswert, bedächtig, brav, eine besonders brillante Braut... bedauerlicherweise bestens bekannt – bisweilen beschäftigt beim benachbarten Bordell. Bedauere, Bella, byebye...! S jídlem rostl apetit a cizí řeč začala chutnat jako mateřština. Z každého písmena se za tři čtyři dny vyklubala smysluplná mikropovídka a v mozku se uchytávala široká vlečka ostatních slov.
72
kohout-zivot2.p65
72
11.10.2006, 21:48
FARAH Faszinierender Fang, farbige Forelle aus fremder Ferne, frische Feige, flatternde Flagge, flackernde Flamme, eine fabelhafte Fee, finstere Fürstin, femme fatale, Frau zum Fressen, fix und fertig für feurige Flitterwochen, fassungslos fixierten Freunde Farahs Flötenfigur von Filmformat. Fortsetzung freilich fürchterlich: Farah feierte fiebrige Feste fortwährend, forderte Fleiß und Feuer am Fließband, falls ihr Freund fastete oder fremdging, faßte ihn Farah und focht mit festen Fäusten bis Fetzen flogen, fast friedhofsreif. Eine frühere Freundin flüsterte, Farahs Familie foltere Feinde und fresse ihr frisches Fleisch. Feigling fühlte freudianische Furcht fragiler Fliegen und floh. Farewell, Farah! Pak se poprvé utkal s písmenem G, ke kterému se měl stále vracet; negermanistům snad i počtvrté pomůže optický vzhled textu, který by překladem úplně ztratil vtip. GOLDA Goldas gotisches Gesicht gehörte geborener Gräfin. Geiler Gehetzter hat gebenedeite Geheimnisse gespürt, große Gefühle, gescheite Gedanken. Mit Golda als Gemahlin geriete er gewiß ins Gewitter der Genialität, der Glanz von Goldas gebildetem Geiste gäbe Gewicht dem glücklichen Gatten. Gereizter Gaukler gedachte aufs Ganze zu gehen, ihr Gold und Geld zu geben, ihr vor Gott das Gelübde abzulegen. Glücklicherweise gab Golda vor dem Gelöbnis Galadiner: gekochte Gurke mit gemischem Gras, gedämpfte Gummibaumblätter mit gebeiztem Gemüse und ein Glas Glühwasser ohne Gallenreizstoffgehalt. Gewaltig, Geliebter, gel? gab sich Golda gut gelaunt, gratuliere, ich gehöre zu den Gründungsgrünen, gemeinsam mit Gattin gewinnst du gleichermaßen gesunde, grüngetreue Gerichte aus gedärmgedünstenen Gärten! Geschockter Gigolo ging geradeheraus ins Gasthaus, gabelte mit Genuß und Gusto eine ganz gefährlich gebratene Gans und giftig gezuckerte Germknödel. Der grausamen Gefährtin gedachte er mit Gin, Genever und Grog: Goodbye, Greengolda!
73
kohout-zivot2.p65
73
11.10.2006, 21:48
Utkání se slovníkem a žonglování se slovy trvalo skoro tři měsíce. Výsledkem byla velká obrazová publikace na křídovém papíře s nápisem Puppenmenschen, tedy Loutkolidi, nejsličnější ze všech knih, které v Lucernu vydal. Vedlejším produktem bylo, že jazyk, do něhož své myšlenky dosud sice rychle, ale přece jen překládal, se stal jazykem, v němž začal myslet. Německy skoro perfektně ajncvajdraj – není to na patent? S tou výbavou se vrhl do pokusu vyššího řádu, kde se už nemohl schovávat za jazykovou hru. Realistická úvaha, že má smysl psát česky prózy, protože je přijme některé z exilových nakladatelství, ale určitě ne hry, když na světě existuje jen pár českých divadelních spolků s typicky ochotnickým repertoárem, vedla logicky k myšlence psát hry německy a přeložit si je do češtiny, až bude líp. Prubířským kamenem se mu stala novela rumunského filozofa Mircea Eliadeho, který podobně jako on začal svůj život za obou totalit, fašistické i komunistické, než se navždy odsunul od evropských katastrof k americkým. Krátká próza Na ulici Mantuleasa, kterou přepracoval, když mu po hnědé diktatuře téma nově osvítila rudá, v sobě spojuje politickou realitu, mystiku, thriller, krimi, sci-fi i groteskní grandguignol, jak bylo kdysi nazýváno pouťové divadlo hrůzy. Příběh sám je mimořádně originální. Farama, starý profesor gymnázia v jakémsi podunajském velkoměstě, považován omylem za politického inspektora, pronikne do centrály bezpečnostního aparátu, když předtím na ulici v jednom z důstojníků poznal někdejšího žáka. Ten to však zuřivě odmítá, protože se pyšní třídním původem proletáře, jaký mají policejní režimy nejraději. Jeho zástupci posedlému kariérou nedá velkou práci starého pána přemluvit, aby zůstal v pohodlně zařízené cele na návštěvě, profesor totiž k smrti rád vypravuje fantaskní příběhy, které se však profesionálům kontrarozvědky jeví být zprávami o protistátních rejdech skrytých agentů. Překládány do jazyka moci ukazují s přibývajícím vyprávěním na další spiklence uvnitř aparátu a spustí vražednou mašinérii, která horlivého důstojníka přivede přes mrtvoly až na
74
kohout-zivot2.p65
74
11.10.2006, 21:48
špici tajné služby. Pak je to ale on sám, kdo musí svou pozici bránit tím, že nafouklý případ objasní a uzavře. Proto nařídí Faramovi, aby mu konečně vysvětlil tajemství jakési Hry na javora, která se proplétala celým případem. Na jeho žádost povolá po zuby ozbrojený strážní oddíl a přikáže, aby mu místní lidovou hru, kterou sám nezná, podle pokynů profesora názorně předvedl. Užit je český překlad pořízený později autorem německého originálu. TATARESCU: Po dobu hry ruším kázeňský řád! FARAMA: Výtečně. Nachystáme se a začneme s rozpočítávadlem, přičemž nesmíme zapomenout příslušné pohyby. Jedna, dva, á! VŠICHNI: (důstojníci, vojáci i sekretářky udělají z dlaní trychtýř a zpívají) Javore, javore, slyšíš nás? OBA: (poddůstojníci, kteří představují javor, nejistě) Slyším vás a zdravím vás… FARAMA: Hlasitěji, smím-li prosit… TATARESCU: (zavelí) Nahlas!! OBA: (začnou řvát) Slyším vás a zdravím vás! VŠICHNI: (zpívají a doprovázejí zpěv posunky) Skrýváš pod kůrou krásné víly! OBA: Ty mám pro svou kratochvíli! VŠICHNI: (naznačují, že se prodírají) Dojdem si pro ně hustým houštím! OBA: Houštím své panny nepropouštím! VŠICHNI: (naznačují, že plavou) Doplujem pro ně řekou dravou: OBA: Řekou mi panny neuplavou! VŠICHNI: (odhrnují listy) Dojdem si pro ně polesím! OBA: Tam vás na větvích pověsím. VŠICHNI: (hrozí prstem) My ale chceme mít své panny! OBA: Zaklepte u kornaté brány! VŠICHNI: (klepou si na hlavu ) Klepy, klepy, klepy, klep! OBA: Kdo to klepe na můj sklep?
75
kohout-zivot2.p65
75
11.10.2006, 21:48
FARAMA: VŠICHNI: OBA: VŠICHNI: OBA:
SERŽANT: TATARESCU: SERŽANT: FARAMA:
TATARESCU: FARAMA: TATARESCU: FARAMA:
TATARESCU: VŠICHNI: TATARESCU:
FARAMA: TATARESCU: FARAMA:
A teď všichni za mnou! (Vede hada mezi oba poddůstojníky představující javor.) (drží se za boky a proplétají ‚javorem‘) Javore, javore, vítej nás! Chraň vás bůh a vem vás ďas! Javore, javore, vítej nás! Chraň vás Bůh a… (Prudce spustí ruce, zajmou mohutného seržanta se samopalem na krku a zpívají mu do tváře.) Koho chceš mít u těla – čerta nebo anděla?? (vyjeveně čumí na toho i onoho) (zařve) Mluvte, chlape! Provedu! Anděla… Honem, postavte se za anděla. Velkolepé! Dámy a pánové, povedlo se nám bez vady. Děkuji, děkuji vám. Tím jsme zvládli první kolo a můžem začít zas od začátku. Jak – od začátku…? Tak – musíme pokračovat, až bude každý z nás patřit k čertu nebo k andělu. A pak…? Pak budem spravedlivě rozděleni a můžem začít hrát třeba četníky a lupiče nebo královské mušketýry, ale i každou jinou hru, k níž se musí děti napřed rozpočítat… (Je sám zaražen nastalým hrobovým tichem a výrazem Tatareskovy tváře.) (se stěží ovládne) Soudruzi, děkuji vám. (vypnou se do pozoru) Sloužíme lidu!! Odchod! (A když všichni vmžiku odpochodují nebo prostě zmizí, dojde těsně k Faramovi.) Vy… Vy… (Vypadá teď velmi nebezpečně.) Je vám jasné, že jste tu hrál s řídícími kádry Bezpečnosti pimprlové divadlo? A neuniklo vám, že jsem byl přitom hlavní Kašpar já?? Nenechal jste mě to vysvětlit… A taky už nenechám, ty sráči jeden stará! (dotčen) Pane…
76
kohout-zivot2.p65
76
11.10.2006, 21:48
TATARESCU: Drž hubu, nebo ti ji zacpu navždycky! FARAMA: (poprvé, a proto nečekaně velmi hlasitě) Tak, a to stačí! Už jste řekl dost! TATARESCU: Cože?? FARAMA: (jako by mluvil s nevychovaným kvartánem) Musím vás požádat – chovejte se jako ministr civilizované země s velkou minulostí! Právě jste se choval jako poslední barbar, Tatarescu! TATARESCU: (nenajde slov, ale pak náhle nabídne Faramovi křeslo, sám usedne za stůl a položí na něj hodinky) Máte pět minut. Patří k náhodám provázejícím dramatikův život, že při první návštěvě u Pavla Juráčka v Mnichově spatřil na jeho stole Eliadeho novelu, kterou chtěl režisér zfilmovat. Verze si vzájemně přečetli a domluvili se použít, co bude komu libo, a ponechat osudu, co se kdy a kde zrealizuje. Byla to už brzy jevištní adaptace, k podobě pro plátno nikdy nedošlo; právě jazyková bariéra donutí frustrovaného filmaře k návratu do totality, kde ho barrandovští nýmandi nelítostně pokoří a připraví o zbytek životních sil podřadnými úkoly. Každé uvedení a vydání jevištní verze bude proto věnováno jemu; vinou brutálních normalizátorů i nestatečných kolegů směl svobodně předvést svou poetiku vlastně jen ve školním filmu Postava k podpírání a pak až post mortem ve svých fascinujících denících. Velká hra na javora bude první text, který dramatik po návratu domů přeloží do mateřštiny, přesvědčen, že úlohu Faramy budou volit přední divadla pro své nejlepší staré herce, protože se v Německu, Švýcarsku i v Anglii ukázala být, čemu Němci říkají Bombenrolle a Češi ,kláda‘; stejně jako Keržencev nebo August zaručuje protagonistovi mimořádný úspěch. Zřejmě ji u nás dopřávají příští generaci. Velkou hru s němčinou si zahraje dramatik ještě mnohokrát; s písmenem G podruhé v roce 2004, až se bude ve Vídni loučit český velvyslanec a spisovatel Jiří Gruša, mezitím i nejednou oceněný německý básník Georg Gruscha. Přednese mu tento epitaf.
77
kohout-zivot2.p65
77
11.10.2006, 21:48
Gruša geht! Geborener Glaubensmensch,gebürtiger Gedichteschreiber, geübter Gourmet und geschätzter Gesandter Gesamttschechiens in geläuterter Germania und geschrumpftem Grossösterreich, generell genannt Georg der Grösste, geruht gerade zu gehen. Geh, geliebter Georg, geh und goutiere gemäss Gepflogenheiten gehobener Guilde gut gelaunt, mit Glamour, Genuss und Gusto die grob gerechnete Glanzleistung: Graben und Gräber gestriger Gegner geschlossen, gefährliche Geschwüre gegenseitiger Gehässigkeit geheilt, grausige Gewalt-grandguignols in gemütliche Gasthausgelage gewandelt und gewichtige Gefechte um Grundsätze gemeinsamer Gerechtigkeit zu Gunsten ganzer Generationen gewonnen, geh, geh geraden Ganges in den geheiligsten Gral der Geogeschichte. Goehead, gelegentlicher Ghostwriter geringfügig gescheiter Gallionsgestalten, gottseidank gewählter Gouverneur des Global-PENs, geniesse grenzenlos gewagt gemischte Getränke, gesunde Gerichte wie gebratene Gans mit gezuckerten Germknödeln, genauso wie gewährte Gunst getreugeliebter Germanen-Gattin. ,Grossartig gebotschaftert, gewaltig gedichtet, gekonnt Gaumen gepflegt, grandios Gesicht gewahrt – gastfreundlich, gradlinig, geistreich, gesamt gesagt genial! Gesundheit und Glück, Georg! Geschenke, Gebete, Gesänge, Gratulationen, gesammelte Grüsse geistiger Genossengemeinde. Goodbye! Gott gab, Gott geb! Go, go, Gruša, go!! Tato ukázka stojí už v prvním díle a opakuje se tu jen pro srovnání s dalším pokusem, při němž se autor učební metody Ajncvajdraj rozběhne překonat G-laťku do třetice. Suma sumárum: Vyloupal si němčinu z abecedy písmeno po písmenu jako se později naučí vysát košík ústřic.
78
kohout-zivot2.p65
78
11.10.2006, 21:48
59.
POZDNÍ SESTRA Co potřeboval někdejší jedináček-chcípáček v životě nejvíc, co usilovně hledal, až příliš často nalézal a nerad ztrácel, bylo těsné spojení s jinými lidmi. Ale jak zpočátku miloval velká uskupení spřízněná nejdřív v souborech stejnou vírou a později v divadlech společným dílem, hledal s postupujícím časem především vztahy fungující z očí do očí. U všech svých blízkých dívek a žen měl štěstí, že se jejich půvab pojil s inteligencí. Vzájemné vazby byly většinou stejně inspirující jako konfliktní a často končily dramaticky. Mužům zůstával nakloněn do konce života, pokud ho neopustili sami, když přátelství s politickým psancem ohrozilo jejich existenci. Tak silná spotřeba kamarádů zavinila dost zklamání, nejhorší zrady zdokumentuje archiv StB v Pardubicích. Obecně asi platila výtka jeho třetí ženy, že začíná o lidech lehce pochybovat, až když na jeho kůži kreslí stínítko lampy, které si z ní chtějí vyrobit. Ostražitost prudce stoupla v letech totality; je příznačné, jak málo informací získali estébáci o akcích největšího kalibru. Petici za osvobození politických vězňů, přípravu opisovaných fejetonů, Almanachu či Slovníku zakázaných spisovatelů a především Charty 77 objevili pozdě. Ale vůbec nejlíp si střežil dramatik už jako chcípáček to, čemu se říká Třináctá komnata. Po pubertálně trapném výkřiku uražené duše, veršované moralitě Dobrá píseň, nepsal o vlastních citových poryvech už nikdy. Také v obou pozdějších memoárománech omezí informace osobního rázu na nezbytné. Jinak tomu nebylo ani v životě. I nejdůvěrnější přátelství se obešla bez intimních sdělení – z jeho strany. Od druhých je naopak přijímal ochotně, asi z vrozené zvědavosti vymýšleče příběhů, který se musel pořád nabíjet novou látkou. Protože ale partneři poznali, že s tou jejich nechodí po pavlačích, ani ji jako Ludvík Vaculík nenabízí ve svém díle s pravými jmény aktérů, stal se oblíbenou dutou vrbou, kam i sofistikovaní duchové rádi ukládali svá tajemství, aby směli bez rizika uslyšet rezonanci. Mělo se bohužel ukázat, že tím jednosměrným provozem právě nejlepší přátelství nejvíc utrpěla.
79
kohout-zivot2.p65
79
11.10.2006, 21:48
Vyhazov z vlasti znamenal i drsné odseknutí od lidí, kteří mu ji ztělesňovali. Najít nové byl při jeho povaze i po příchodu části rodiny jeden z nejnaléhavějších úkolů. Přitom rychle pochopil, jak ošidná je vazba mateřštinou, kterou mnozí romanticky považují za klíč k spřízněnosti. Většině to snad dojde, až se začnou na Balkáně včerejší sousedi právě kvůli rozdílu jazyka vraždit, a shodnost řeči se stane vizitkou i omluvou mordýřů ze všech etnických skupin. Čechů bylo ve Vídni víc než dost, ale mluvit s dramatikem byl ochoten málokdo, ať z averze nebo ze strachu. Chartisté, kteří emigrovali, byli většinou mnohem mladší a měli své zájmy, když už ne vlastní resentimenty; několik pokusů o večírky s autorským čtením a pohoštěním podobné pražským či sázavským skončilo v novém bytě rozpačitě. A protože oba nejlepší spojenci-nakladatelé sídlili ve Švýcarsku a v Německu, došlo na Rakušany. Byl to sám kancléř Kreisky, kdo se mu postaral o prvního. Posílil vládního pověřence pro nové exulanty z Charty, Čecha Přemysla Janýra, přidělením mladého muže z dorostu domácí sociální demokracie, Bruna Aignera. Ten měl v dramatikově příběhu vystupovat neustále od 28. října 1978, kdy trpělivě čekal s deštníkem v lijáku na rakouské hranici v Gramettenu, až pohraniční psohlavci z Nové Bystřice prohlédnou a propustí český pár. Jako tiskový mluvčí předsedy parlamentu Heinze Fischera stal se instancí, na niž se dramatik obracel ve všech naléhavých případech, kde normální cesty zamrzly; fungoval pak jako ledoborec. Mimo mnohé jiné tak spolu urychleně obstarali azyl a potom i americké vízum uprchlému členu Černého divadla Petru Kratochvílovi, pozdějšímu šéfu pražského divadla Ta Fantastika, nebo spisovatelce Ivě Hercíkové. Neúplatný Bruno začne v novinových článcích řezat do masa vlastní strany a stane se postrachem oněch soudruhů, kteří se i ve svobodě dali zkorumpovat jako na Východě špičky nomenklatury. Když se později rozhodne kandidovat do parlamentu, aby dokázal, že nechce být jen věčným kritikem vlastního hnízda, ale i nositelem zodpovědnosti, přidělí mu na kandidátce ve Štýrském Hradci poslední devadesáté místo. Vezme si přesto dovolenou a celou ji prostojí s letáky na ulici jako kamelot. Dramatik s ním přijede alespoň na den postát, aby mu
80
kohout-zivot2.p65
80
11.10.2006, 21:48
vzdal dík za pomoc tolika Čechům v nouzi. V těch volbách idealista samozřejmě propadne, ale naposled smát se bude on. Zatímco někteří jeho protivníci skončí i v kriminále, vyhraje pro Heinze Fischera jako motor jeho štábu v roce 2004 prezidentské volby a stane se hlavou hradní kanceláře pro média a komunikaci. Jedinou změnou na něm bude kravata při prezidentově inauguraci. Negativ si od fotografa vyžádá a uloží i s kravatou do sejfu. Nesčetná setkání s ním při kávě nebo víně zůstanou pro dramatika školou demokracie a pro rakouského přítele možná kurzem totality. V pevná přátelství přerůstaly sympatie lidí, kteří zpočátku jen pomáhali nováčkům řešit problémy nové existence, než přišli na to, že je jim s nimi veseleji než s mnoha rodáky; šlo o podobně vstřícné povahy vybavené vším, co se jako kdysi v Praze smíchalo v intelektuálních kotlících jiných center monarchie, především v tom hlavním. Až země a město Vídeň udělí za čtvrt století dramatikovi zlatou medaili a nabídne, aby si k té slávě přizval sedmdesát přátel, začne srbskou uklízečkou a bosenským technikem, dojde přes rakouské hospodské, vinaře, daňové a jiné poradce k chorvatské spisovatelce a skončí maďarským chirurgem. Přitom zjistí, že v nich pozval kompletní politické spektrum republiky. Život ho zřejmě naučil nevybírat si lidi blízké jazykem nebo názorem, ale povahou. Nestálou stálicí se stal onen redaktor ORF, který získal ještě na Sázavě dramatikův mediální skalp. Odešel ze státní televize poté, co se indiskrecí komunistů dostal k plánu Polárka, podle něhož měl Varšavský pakt v případě potřeby obsadit i Rakousko. Veřejnost se vyděsila, Sověti rozčílili, vláda měla co žehlit a autor byl s celou rodinou postaven pod ochranu policie. Jak se pak po Helsinské dohodě zmírňovalo napětí, skončila i ostraha, ale on se už raději věnoval podnikání. Zásoboval celou republiku brožurou Sicherer Schulweg, Bezpečná cesta do školy, s názornými pomůckami. Stal se stálicí, protože měl navždy zůstat přítelem a zejména v počátcích učil nováčky abecedě i malé násobilce života v zemi, která je sice demokratická, ale není proto dokonalejší než jiné výtvory a jevy, při nichž i nejlepší ideu kazí lidský faktor. A byl stálicí nestálou, protože jeho nepokojný duch vymýšlel
81
kohout-zivot2.p65
81
11.10.2006, 21:48
dnes a denně tolik věcí, akcí i termínů, že jich přibližně tolik zapomínal. Pořádkem a přesností posedlý dramatik pochopil brzy, že Werner Stanzl patří ke stejné lidské čeledi jako v exilu Pavel Landovský a doma Ludvík Vaculík: může ho mít rád jen takového, jaký je, anebo na něho zapomenout. Nejstálejším přírůstkem jeho života se brzy stala tehdy pětatřicetiletá Gerda Neudeck. Vstoupila do života čerstvých exulantů jako pravá ruka proslulého architekta Rolanda Rainera, který zaměstnal po vystěhování z Čech jejich příbuznou, signatářku Charty 77 Helenu Bukovanskou; brzy se Gerda poznala s celou vídeňskou rodinou. Dramatikovi se od pohledu jevila jako nositelka většiny jeho vlastností, dobrých i špatných. Byla rázná, přesná a spolehlivá, rychle rozhodující a vždy schopná činu. Takže ale současně i netrpělivá, zbrklá, hlučná a občas dominantní až k nesnesení, hlavně pro ty, kdo ji nutně potřebovali. K její výbavě patřila slovem a písmem ovládaná němčina i angličtina, slušná znalost perštiny, těsnopis a k tomu všemu organizační talent, jaký jí mohli závidět náčelníci vojenských štábů. Perština jí zůstala po snoubenci, kterého ztratila při dopravní nehodě. Jméno pak dostala svatbou od muže, kterého milovala soustředěnou energií všech svých vlastností; nevydržel ji, vymykal se jí stále víc, až unikl docela. Takže tu nepotřebnou sílu obrátila k práci. Krize nastane, když ji ztratí, protože její dlouholetý zaměstnavatel odešel do penze. Ukáže se, že mocní šéfové dávají přednost atraktivním dvacítkám, ačkoliv jim komplikují práci i život, před bezdětnou čtyřicátnicí schopnou pracovat do roztrhání. Tucet představovacích rozhovorů skončí zdvořilým Ne tím spíš, že požádá o mzdu, na jakou si právem zvykla. Dramatik ji začne obdivovat a účastnit se jejího zápasu, jak to půjde. Bude pro ni koncipovat inzeráty, za hodinovou mzdu ji najme jako svou v životě první a zřejmě i poslední sekretářku, aby především poněmčovala jeho němčinu v psané podobě. Ona si vybere celou svou dovolenou, aby místo ní opsala konečnou německou verzi knihy Kde je zakopán pes. A když ho napadne uspořádat ve Vídni počátkem roku 1987 veřejnou oslavu desátého výročí Charty 77, navrhne jako hlavní organizátorku ji.
82
kohout-zivot2.p65
82
11.10.2006, 21:48
Zvládne to bravurně, dvoudenní dobře navštívený program ve Volkstheatru ozdobí německý protestní zpěvák Wolf Biermann a švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt. Přitom si jí všimne Karel Schwarzenberg a o něco později ji požádá o krátkodobou výpomoc, když se musel na hodinu zbavit další neschopné mladice. Hned druhý den ráno zavolá, aby odřekla jeho odpolední cestu do Švýcar, protože mu v noci ukradli letenku, platební karty i pas. Když se ho zeptá, jaký v tom vidí problém, pomyslí si, že fantazíruje. Odpoledne odletí s kompletní náhradou, kterou stačila opatřit. Zůstane v paláci jako ředitelka ústřední schwarzenberské kanceláře do konce svých pracovních let. Za rok požádá, aby na příští velký banket pozvalo kníže bosy, kterým se marně představovala. Ti ji pak spatří po jeho boku a on jim ji představí jako svou pravou ruku. Odplata značky Gerda. I v jejím případě se vyplatí předběhnout s vlnou času do budoucna: Až se přiblíží padesátiny přítele Havla, pošle k němu dramatik do obleženého bytu v Praze se zvláštním dárkem právě ji. A až ten čas po nerudovsku „oponou trhne a změněn svět“, naučí se pro svého knížete pána za pár týdnů dobře česky a zažije nedávného jubilanta už jako prezidenta mnohem osobněji, v jeho službách přímo. Vedle běžné agendy pak zařídí i adaptaci polorozpadlých hospodářských budov na Orlíku v prosperující turistickou restauraci nazvanou podle knížecího psíka z dětství Toryk, kterou přivede k rozkvětu úpornou prací při shánění domácích i zahraničních hostů; z jejího diáře zmizí v sezóně všechny volné soboty i neděle. Zatímco dvě další hospody, pražská Na Rybárně a kutnohorská U Zlatého lva, které velkorysé kníže svěří do péče svým českým oblíbencům, brzy zajdou, přestojí Orlík i hubená léta a stálé výpadky personálu; flákači budou prchat před ženou, která nedovolí v kuchyni krást, ve špičkách osobně předvádí číšníkům, že lze špinavé nádobí odnášet poklusem, a ke všemu umí jadrně česky zuřit. Gerda se odpočátku stala majákem, k němuž se upnula dramatikova vídeňská rodina se vším, s čím si netroufli na otce; pomůže radou, činem a příštímu bankéři tajně i penězi, až mu na studentském vandru v Indii nabídnou báječný kšeft s tex-
83
kohout-zivot2.p65
83
11.10.2006, 21:48
tilem a on svěří veškeré úspory místnímu kamarádu, který je vzápětí s údivem zapře. Krutě sužována výstřelky svého tlaku a později vytěžována už dvěma knížaty, až staré začne předávat vládu mladšímu, věnuje jim a svým lidem poslední špetku volného času. Nikdy neodmítne pomoc, i když zaviněné průšvihy okomentuje tak, že by viník nejraději zalezl pod stůl. Dokáže však zabránit nejedné katastrofě. Její nejsilnější slabou stránkou bylo a je pořádání slavností pro ty, kdo jí byli zvlášť blízcí. Až bude chtít dramatik v červenci 1988 uniknout oslavám své šedesátky, obstará mu pokoj v hotelu Schüttkasten, někdejší sýpce premonstrátského kláštera Geras v severním Rakousku. Když sejde poprvé k večeři, zazírá na třicítku příbuzných a nejbližších kamarádů. Když se s tím houfem vrátí nazítří z výletu, jehož cílem bude pěší most přes Thayu-Dyji v Hardeggu, z něhož Čechoslováci vytrhali podlahu, aby je Rakušané nepřepadli, najde v hotelu dalších třicet přátel. A když ho třetí den zaveze kočár do kostela, setká se tam snad s každým, s kým navázal za těch deset let v Evropě užší vztah. Bude se pak cítit nejvíc obdarován mší, kterou za něho na popud Gerdy a přímluvu Karla Schwarzenberga odslouží cisterciácký opat Angerer, protějšek českého arciopata Opaska. Jako nekatolík bude periferně vnímat pohyby věřících za sebou, aby správně vstával i sedal, jako evangelík, který notabene z církve hned po válce vystoupil, se samozřejmě nezúčastní ekumenického přijímání, ale pochopí to vše jako symbolické gesto, kterým je přijat i do duchovního života své nové vlasti. Suma sumárum: jednoho krásného dne si uvědomí, že místo bratra, kterého si jako jedináček přál nejmíň do dvaceti toužebně mít, má už dvacet let sestru, o jaké se většině lidí smí jen zdát. Takže až jí bude šedesát, popere se pro ni ještě jednou a jinak s písmenem G. Geschätzte Gerda-Gäste, geadelte Gesichter, gemeine Genossen, gesammelte Gesellen, ganze geehrte G-Gemeinde! Gaudeamus! Gerade gelingt uns gemeinsam zum gegenwärtigen Gipfel der gesamten Genesis zu gelangen, vom großartigen, geradezu großformatigen Geschöpf Gottes, getauft
84
kohout-zivot2.p65
84
11.10.2006, 21:48
ganz gewöhnlich Gerda, genannt gelegentlich Gerda die Gütige, gelegentlich Gerda die Grantige, gegebenenfalls gar Gerda die Grausame, generell gehandelt als Gerda die Größte. Gerdas Geschichte und genauso Gerdas Gegenwart, Gerdas gewichtige Gaben wie grenzenlose Gescheitheit, geniale Geistesgegenwart und gewaltige Gedächtnisstärke gehören von Gelehrten gesammelt und gewertet, in Gymnasien gelernt und von Gewerkschaften wie Genossenschaften gehuldigt. Gerda gleicht gesegneten Gestalten größten Grades, geboren zu Gunsten der Gemeinschaft. Glück gibt Gerda gänzlich das Gefühl, gottverlassenen Geistern Garantie zu geben, günstigeren Gezeiten entgegen zu gehen. Gesalbter Göttin der Gerechtigkeit gleich, gibt Gerda geistig Geschwächten Gleichgewicht, gänzlich ausgehungerten Gourmanen genetisch großgezüchtete Gänse aus Gerdaschem Gasthaus, grünorientierten Gourmetten Gulasch aus Gras, geldlosen Gigolos gratis Gehälter, gesuchten gutherzigen Ganoven geheizte Grüfte in Geras, Gestrandeten gebrauchte Gucci-Garderobe des geflüchteten Gatten. Ganz wie Glanz zum Gold gehört zu Gerda Gram, Groll, ja, Gebell, wenn Geistesgestörte Gerdas Geduld und Galle – grammatikalisch grob gesagt – zum Glühen gebrachten, gerade als Gerda Genannten Gutes zu gewähren gedachte. Gerdas Günstlinge gedeihen, Gerdas Gegner gehen zu Grunde, Gerda gleicht Goliath, gepaart mit Gepard. Geliebtes Geburtstagskindlein, geehrte, geachtete, gefürchtete, gefürstete, gerade gefeierte Gerda, du gehörst in Guinness-Gallerie geschichtlicher Galionsfiguren, gleichzeitig Gerda-Guru, Gerda-Gaudi, Gerda Garbo, Generalin Garigerdibaldi, gurz und gut Gerda Grande. Gnädige Gevatterin, genieße getrost geballte Gunst und geistvolle Geschenke getreuer Garde von Gerdianern, gehab dich gesund und glücklich. Gott geb Gnade. Vom ganzen Gerzen grüsst – Gogout.
85
kohout-zivot2.p65
85
11.10.2006, 21:48
60.
MAXIMAX Začátkem ledna 1982 přistál autor-režisér se svou ženou-asistentkou v Západním Berlíně, kam směl jenom letadlem; kat kultury z politbyra SED profesor Hagen ho označil v roce 1968 za škůdce a jeho klatba platila po celém Táboře míru podobně jako komeniovská fatwa. Dvojice se ubytovala v obrovském ateliéru Akademie der Künste, kam by se vešla i dvě plátna z Muchovy Slovanské epopeje. Hned nato dorazila z Osla scénografka Madla Hrůzová a české trio prožilo veselý večer v iluzi, že je na produkci mimořádně dobře připraveno. Mnohatýdenní příprava včetně hotové výpravy vzala však zasvé hned první den zkoušek. Nevěřili vlastním očím, když jim ředitel krásného divadelního stánku Renaissance Theater v srdci města, Heribert Sasse, názorně předvedl, co jim dosud pro jistotu zatajil: že dekorace na Feydeauovu frašku, která tu celých šest neděl denně poběží před nimi, je bohužel tak bytelná, že ji lze zbourat až po ukončení produkce, necelý týden před další premiérou. Snažně prosil příchozí, aby zkoušeli ve foyeru. To ovšem protagonista, veliký Maximilian Schell, který na to zíral stejně nevěřícně, šmahem odmítl. Cítil se oprávněn odstoupit od smlouvy a odcestovat. Nouze učí nejen Dalibory housti. Ráno dorazil autor s návrhem: místo aby herci v jeho hře přijeli do blázince, přiveze psychiatr blázna-herce do jeho divadla! Stávající kulisa, francouzský měšťanský salon, zůstane integrována jako groteskní kontrapunkt ruského psychodramatu. Jedna část bude preparována tak, aby ji Keržencev mohl na konci první části v záchvatu šílenství strhnout, druhá se odehraje před obnaženou zadní zdí jeviště, na níž zůstala z jakési předchozí inscenace skica antické ruiny. Sasse se potěšil, že ušetří za dekoraci, a superstar Maximilian byl dokonce nadšen, že vlastně půjde o nový kus a premiéra může nést označení světová. Tak se zrodila v zásadě stejná, ale v mnohém odlišná verze hry zvaná Berlínská, která po premiéře přiměje německé kritiky k řadě úvah i polemik, proč asi došlo k tak ideově význam-
86
kohout-zivot2.p65
86
11.10.2006, 21:48
né změně. Původně chtěl přece autor vykřiknout do světa, že je jako občan doma v blázinci, vzkazuje snad teď novou šifrou, že tam blázni vstoupili do politiky? Dramatik nepřestane nad těmi zmatenými výklady žasnout, ale nic víc, občanství mu přece za podobně hloupé plky jiných odňali už po Katyni. Užasl ostatně i jakožto režisér, když začal v Berlíně zažívat Broadway. Slavný herec si najal vilu v prestižní čtvrti Dahlem a přivezl s sebou jak sestru Imy, aby mu pořizovala aranžovací záznam o každém kroku, tak synovce Olivera, aby vedl písemný protokol o každém slovu. Brzy prozradí režiséru technikáři, že zkoušky jsou průběžně snímány z balkonu videokamerou, neboť Mistr si je v noci se svými lidmi prověřuje. Vyjádří podiv, že se ho na to nikdo nezeptal, ale vlastně pocítí k tak důkladnému přístupu respekt. Hvězda je jinak příkladně vlídná a kolegiální, trpělivě pomáhá mladším, má jen čím dál víc nápadů, které budí rozpaky. Některým čelí ředitel divadla poukazem na rozpočet, třeba když protagonista pocítí v nádražní scéně potřebu skutečné páry z lokomotivy. Mlhostroj přesto zafunguje už druhý den, zakoupen divadlu z umělcovy kapsy; výskyt divadelní mlhy na jiných jevištích bude režisér navždy zdravit heslem – Šel tudy Schell. Za týden se herec dopracuje k přesvědčení, že jeho Keržencev by někde měl, inspirován právě tou nevhodnou francouzskou dekorací, zaparodovat šantán; za své si najme nejen korepetitorku, ale také proslulého choreografa z Paříže, kterému zaplatí i let. Autor-režisér hledá pro ty skurilní nápady ve hře místo a stále nalézá, v šermu s takovým protějškem ho nová práce s vlastním textem baví. V napětí sice vysokém, ale zatím stále plodném sílí v souboru vzácný pocit, že práce spěje, klepme, klepme! k úspěchu. Náhle vypukne disharmonie. Ve vrcholné berlínské scéně – převezmou ji za deset let i Luboš Pistorius s Viktorem Preisem na Vinohradech, – kdy Keržencev unikne ošetřovatelům a sebevražedně visí nad portálem, dokud mu Tatjána neslíbí, že o něho bude pečovat, chtěl by Maximilian pronést politické poselství k dnešku. Ano, právě v té vratké pozici se mu jeví být nejvhodnějším text Prohlášení Charty 77. Domníval se tím i poctít tři přítomné Čechy a cítí se zaskočen, když právě
87
kohout-zivot2.p65
87
11.10.2006, 21:48
dramatik namítne, že se hraje o něčem jiném a neunesl by to příběh ani žánr. Herec zakontruje vzpomínkou, kterou později autor použije v satirické hříčce Safari: jak si 21. srpna 1968 nechal v Salcburku přinést ze zimního stadionu do divadla gramofonovou desku s československou státní hymnou, aby byl v roli Hamleta pohřbíván při ní na protest proti tankům v Praze. Dotaz, jak že ji rakouské publikum poznalo, ho krajně urazí, takže neodpoví, ale učiní z návrhu zásadní věc a podmíní jím svou účast v představení. Námitky odmítne, a když režisér neustoupí, požádá o jeho výměnu. Opět následuje bouřlivá schůze, na níž se v hrůze, že by ho mim opustil, připojí k němu nešťastný ředitel, zatímco soubor se rozštěpí jako za časů Charty a Anticharty. Všechno uvízne na tom, že se s případně vyhozeným režisérem rozhodne odejít také autor v jedné osobě a vzít s sebou i hru. To zas rozvášní divadelní odboráře, kteří ho obviní, že neústupností ohrožuje pracovní místa. Bude ho to stát veškerou sílu a málem i ženu, která odmítne pochopit, proč si to všecko dává líbit; své asistentství už složila a chce teď pryč odtud, někam, kde není široko daleko žádný Schell, žádný Sasse, žádní herci zbabělí stejně jako doma a vlastně žádné divadlo zosobňující vše, co jí jde už i na žaludek. Se sloní trpělivostí, za niž vděčí hlavně svým trenérům-estébákům, setrvá dramatik u stolu, u lože i za režijním pultem a zkouší všem okolo pokud možno klidně oponovat a vysvětlovat. Brzy jde o všecko. Herec běsní, cítí se zklamán; věnoval důvěru, čas i energii člověku, jenž, jak zahřímá doslova, potvrzuje, že byl z vlasti vyobcován právem. Kolegové, které režisér obsadil osobně a nepracuje s nimi poprvé, se budou rdít, ale současně omlouvat, že jejich pozice je mnohem vratší než jeho: stažení produkce by pro ně znamenalo výpadek čtyřměsíční gáže a také nezaměstnanost. Velký Max tomu dodá důraz, když odcházeje prohlásí, že zítřejší generálku odehraje pouze, když v hledišti nebude sedět ten kazisvět a kazimír. On znovu objasní zbylým, proč tam v každém případně zasedne, a popřeje jim dobrou noc. Přijde si čím dál víc jako v Praze, z tuctu mu odpoví už jen čtyři.
88
kohout-zivot2.p65
88
11.10.2006, 21:48
V jedenáct v noci se v Akademii umění, kde opět zkoušel přesvědčit pro změnu svou ženu, aby netrvala na odjezdu, že to ustojí stejně jako v Hamburku, ozve telefon. Ředitel divadla ho zoufale poprosí, aby se přesně o půlnoci dostavil do hercovy vily, kam jsou oba naléhavě voláni. Probuzený vzbudí v hotelu svého nakladatele Erika Spiesse, který už přijel na premiéru, a oba dorazí taxíkem včas do vznešené haly, kde leží na kanapi v županu nemocný hrdina stejně jako před koncem právě zkoušené hry. Za asistence sestry a synovce skomíravým hlasem oznámí a malátným gestem i předvede, že mu lékař, hle, písemně osvědčil pracovní neschopnost, takže neporuší smlouvu, když od zítřka nenastoupí. Změnilo by se něco, zeptá se kontrolně režisér, kdybych zítra nenastoupil já? Ovšem! zvolá rozhořčeně sestra, vždyť Max je psychicky zdeptaný z tebe! V tu chvíli vjede do exulanta onen tichý a chladný vztek, jaký doma provázel většinu jeho střetnutí s režimem. Mohou jít tvá sestra a tvůj synovec někam jinam? zeptá se mrazivě. Maxi! užasne ona, ty to dovolíš? Těžkým zrakem zváží všechny přítomné a přikáže pak svým, Jděte! Jsou tu teď čtyři, a někdejší chcípáček, který při veškeré práci na divadlech od Prahy přes Vídeň a Hamburk až sem nezvýšil hlas, vstane a začne křičet německy asi takto, Seš rozmazlenej narcis, ješitnej sobec a nadto hlupák, provokuješ a vydíráš a chceš mě vyhnat z divadla, přestože jsem to jenom já, kdo tě chrání před kozíma nápadama tvýho prepotentního mozku, vyhrožuješ a simuluješ, ačkoli dobře víš, že se právě řítíš k třeskutýmu úspěchu, a jen se o něj nechceš s nikým dělit, dokonce sis osvojil manýry těch, co mě zkusili zlikvidovat doma, jenže nesvedli to oni tam, tím míň to svedeš ty tady, takže zejtra buď dojdeš a budeš hrát, co jsme spolu nazkoušeli, anebo přečtu publiku nejdřív to tvoje osvědčení a pak i tvůj text sám! Nakladatel přikývne, ředitel se zpotí, ležící se nepohne, v hale budou tím víc slyšet hodiny, všichni pochopí, že příští věta všechno rozhodne. Ale režisér si už bude jist, že kladně, protože cítí, že se potvrzuje, co stále tvrdí své zatvrzelé ženě: že s ním už dávno nebojuje herec Maximilian Schell, ale zlý blázen Keržencev z jeho hry. Nezklame se. Strašný muž na pohovce se nevztyčí a nezvolá, Ven! jeho oko se téměř zaleskne, když
89
kohout-zivot2.p65
89
11.10.2006, 21:48
povzdechne, Já věděl, že nemáš herce rád... Ach! zvolá stojící, jako by slyšel domluvenou narážku, proč‘s neřekl hned, že se ti nedostávalo mý lásky, zejtra tě láskou sežeru jako Keržencev Táňu! Až ráno zasedne za režijní stolek, bude na scéně postávat soubor podoben hloučku prvních křesťanů v aréně, kteří si mají vybrat mezi tygrem a lvem. S obvyklým hrnkem kávy v ruce a šálou kolem krku, bez sestry a synovce, se objeví mim, vlídně všechny pozdraví a zahledí se do tmy sálu. Jsi tam? optá se, a sdělí, Ráno jsem viděl v televizi Švýcarsko – Československo v házené. No a? zeptá se režisér, kdo vyhrál? a on, Bylo to šestnáct šestnáct! a režisér, Tak to má i zůstat, ne?! Žasnoucí soubor projede hrou jako nůž máslem, po generální zkoušce se v obrozené pohodě domlouvá závěrečné děkování. Asi bys nebyl, Maxi, rád, řekne režisér, kdybys mě musel na scénu přivést ty, ale ten, Alles, wie es sich gehört, Pávl! všecko, jak má být! A rovnou to s ním dvorně vyzkouší. Pak přijde premiéra a on zahraje jako ďábel, bude úžasný, bude geniální, publikum na konci brzy nasadí k Bravo! a začne při jeho sólové děkovačce dupat, a Čech mu odpustí vše kromě toho, že jeho ženě zřejmě navždy zhnusil divadlo – až přijde opona, po níž má být na jeviště doveden on. A Keržencev ho nepřivede, Keržencev zůstane na jevišti a bude se koupat v ovacích sám. Tehdy se autor-režisér ještě jednou dopálí a proti všem pravidlům nepočká, až ho snad přivede někdo jiný, vtrhne prostě na scénu, dopochoduje k pořád ještě úskočnému bláznovi a zavrčí na něho šťastně i vztekle, Šestnáct-šestnáct to má zůstat!! Bude to jejich poslední berlínské setkání, protože velký mág zaplatí pro soubor separátní premiérový večírek, kterému přirozeně neodolá nikdo z těch, kdo tu s ním měli ještě dva měsíce vydržet. O dvacet let později v Praze bude autor vyprávět tu historii na čtené zkoušce téže hry v Divadle pod Palmovkou a těsně před premiérou ho zavolá režisér Petr Kracík, On se mi taky zcvok...! Mladý zuřivec Jiří Langmajer si s legendárním Schellem nezadá opravdu v ničem. A ještě později, v listopadu 2002, vstoupí dramatik na scénu vyprodaného Divadla na Vinohradech, když Švýcar skončí své čtení pro Pražský divadelní festi-
90
kohout-zivot2.p65
90
11.10.2006, 21:48
val německého jazyka, aby s ním, jak za ně dva raději domluvili jiní, vedl rozhovor před publikem. Potkají se tak doopravdy poprvé od okamžiku, kdy spadla v Berlíně poslední opona. A padnou si spontánně kolem krku. Suma sumárum: tu vzájemnou válku vyhráli tenkrát oba.
61.
O VLAS! Na řadě je zpráva, jak sledovaný životopis jen o pověstný vlásek neskončil brzy po premiéře Ubohého vraha. Její nanebevzetí kompletní německou kritikou dalo zapomenout na soukromé divadelní peklo a exulantova pozornost se upjala k příštímu úkolu. Směl splnit, čím se cítil zavázán mrtvému kamarádu Janu Procházkovi: natočit mu znovu nejlepší scénář Ucho, jehož původní verze ležela třináctý rok v barrandovském sejfu, předváděna pro výstrahu ideologům bratrských stran. Příběh náměstka ministra stavebnictví, který počátkem padesátých let celou noc čeká doma na zatčení, když pochopil, že do objeveného odposlechu prozradil všechny své škraloupy, a místo toho je nad ránem jako zlomený muž povýšen Soudruhem Prvním do křesla právě uvězněného šéfa, mohl být natočen podruhé dík stále platné smlouvě s německým nakladatelstvím, tentokrát pro televizi. Kachyňovu velkému plátnu, jehož součástí byl i státní banket na Hradě, konkurovat nemohl ani nechtěl, těžištěm nového scénáře se stalo jádro Procházkova dramatu odehrávající se ve vládní vile. Obsazeni byli protagonisté z Burgtheatru, Joachim Bissmeier do partu, který hrál Radoslav Brzobohatý, a Gertraud Jesserer do úlohy Jiřiny Bohdalové; role hlavního estébáka dominující i v připsaném závěru, kdy novopečený ministr najde v personálu svého kabinetu rabiátské návštěvníky z uplynulé noci, byla psána na míru Pavla Landovského. Přípravy byly v plném proudu, když režiséra a jeho ženu pozval stále oddaný přítel Werner Stanzl k návštěvě veletrhu knih pro děti v Boloni; vystavoval tam omalovánky, které s dramatikovým textem rozkošně vyvedl před odletem do Kalifor-
91
kohout-zivot2.p65
91
11.10.2006, 21:48
nie český grafik, chartista Karel Havlíček. Pravým smyslem podniku byl jarní výlet obytnými karavany, v nichž se tehdy ještě smělo nocovat přímo pod Juliiným balkonem ve Veroně. Pít tam v teplé noci místní víno při stejném koncertu cikád, jaký zněl milencům, stálo už samo za to. Cílem byla však Florencie, která je lákala už léta. První den v ní byl tak úžasný, že dramatik pozdě večer cestou z trattorie, v ješitném úmyslu předvést se Stanzlovic krásné dorostence Evě co svižný padesátník, jako kdysi na školním hřišti plavně přeskočil řetěz uzavírající pěší zónu pod tabulkou Via Dante Alighieri. Po přistání pocítil v pravém koleni nejhorší z bolestí, jaké kdy poznal. Na visutém úzkém lůžku v autě nezamhouřil celou noc oči, ráno ho však v nemocnici ujistili, že rentgen je negativní a jde spíš o zhmoždění. Nohu mu zabandážovali a francouzské berle, které zakoupil přítel, se proměnily v žertovnou rekvizitu. Večer, když ho viděla už nepokrytě zatínat zuby, dostala první ze všech rozum jeho žena a vezla ho okamžitě do Vídně. Noha cestou ošklivě otekla, musel obvaz uvolnit, cítil na tisícovce kilometrů každý spoj na vozovce. Praha byla plná lékařů buď příbuzných či známých, v Čechách patřili doktoři k divadlu. V Rakousku neznali zatím žádného. Noví přátelé je sice zasypali zaručenými tipy předních profesorů, ale zraněného vedl rozum tam, kde se operuje na běžícím pásu a na pokladnu, na úrazovou chirurgii vídeňské všeobecné nemocnice AKH. Kazetový rentgen mu provedli hned, ale pak ho s omluvou poslali čekat domů; byl Velký pátek a všechny operační kapacity musely být volné pro oběti velikonoční války na silnicích. Snažil se číst Mannova Mefista, ale bolest byla pořád silnější, málem položil telefon i jakémusi divákovi, který sehnal jeho soukromé číslo, aby mu vylíčil, jak ho tu před lety okouzlil v divadle August August. Naštěstí začal ten člověk včas mluvit o jeho kolenu, jehož snímky, řekl, právě viděl a tipuje na přetržení všech vazů. Kolena, dodal skoro labužnicky, jsou jeho specialita a potěší ho, když mu to své přiveze už zítra. Tehdy ještě docent Vilmoś Vécsei ho přijal do stavu s omluvou, že bude možná před operačním sálem chvíli zaparkován,
92
kohout-zivot2.p65
92
11.10.2006, 21:48
než se přetrhne šňůra zmrzačených řidičů. Opravdu se dvakrát napolo probudil z obluzení injekcemi mezi pokaždé jinými zkrvavenými těly, zatímco jeho žena, čekající na výsledek dlouhé hodiny pod živým stromem rostoucím nad barem hotelu König von Ungarn, si začala, jak tvrdila později, při čtvrtkách zweigeltu představovat svůj život bez něho a po telefonické zprávě ze špitálu se jen obtížně vracela do života s ním. O tři roky později si v rakouských Alpách sama zruší koleno na lyžích a místo domů se dá dopravit rovnou k Vilmośovi, který ráno jejího muže přes protesty navlékne do zeleného a nechá projít dezinfekcí, Spisovatel má poznat všecko, aby nepsal bludy! Prohlédne polici s cédéčky, než rozhodne, K Jeleně se hodí cello! pustí Brahmse, a první dlouhý řez do nelidsky zelenkavé nohy vyžene chotě na chodbu. Ale hned se vzpamatuje a vrátí a bude už jen žasnout a obdivovat: se svou býčí šíjí, v předklonu a stepujícím nákroku připomene operatér spíš boxera, jak sveřepě bude řezat, stříhat, protahovat a šít zpřetrhané vazivo, zkoušeje přitom bez ustání hejno koktajících mediků. Když skončí výkon i výuku, propustí dorost, zesílí závěr skladby, uvolní zdrhovadlo, a mrtvolně bledý kus masa začne růžovět a tmavnout, najednou se stane zase částí živého člověka. A ten řezník dá příteli ruku na rameno a řekne zjihle, Pro tyhle okamžiky jsem chtěl být chirurg! Až bude vypsáno výběrové řízení na nového šéfa největší rakouské úrazové kliniky, která ročně ošetří na padesát tisíc čerstvých případů a přes sto tisíc jich zkontroluje, dostane i za vlády koalice, rozdělující posty skoro výhradně držitelům rudých či černých partajních legitimací, nejdůležitější primariát v zemi on, ačkoliv nestraník a Maďar, který v listopadu 1956 jako malý špunt dorazil s rodiči k rakouské hranici před sovětskými tanky. Šéf tří set lékařů i sester a otec osmi dětí, dnes už příští dynastie doktorů, přímo čítankový příklad, jak i bohatou zemi obohatí imigrant, bude první, kdo tu vždycky přečte autorovu novou knihu a přijede si o ní porozprávět, brzy si začnou říkat „mein böhmischer“ a „mein panonischer Bruder“. První maďarská díra v železné oponě mu postačí, aby oba Čechy, v létě 1989 stále ještě nežádoucí osoby, protlačil přes hranici, kde ho všechny šarže pozdraví, do rodné Šoproně na
93
kohout-zivot2.p65
93
11.10.2006, 21:48
ohnivý paprikáš, který bude proto vonět svobodou a koncem emigrace. Oni se mu za tu předpremiéru už jako prezidentu evropských chirurgů odmění v pražském Mánesu rafinovanou salvou tří chodů hovězí pečeně s omáčkou rajskou, svíčkovou a koprovou. Beze zbytku spolu naplní Švejkovo proroctví, Někerej Maďar za to nemůže, že je Maďar! a uskuteční promeškané maďarsko-české vyrovnání, na kterém bohužel ztroskotal zárodek Evropské unie, die Kaiserlich-Königliche Doppelmonarchie. Základní příběh však zdaleka neskončil. Na lůžku vedle neúspěšného skokana ležel tehdy o Velikonocích s hrudníkem pohmožděným při autonehodě vysoký čtyřicátník s obličejem hollywoodského šerifa, který od rána do večera četl odborné separáty ze všech oborů medicíny; tehdy ještě docent Gunter Kleinberger vedl ve stejném špitále stanici intenzivní péče, vídeňskou JIPku. Televizor si zapínali jenom na zprávy, jinak si večer co večer vzájemně vstupovali do zážitků i myšlenek. Šestý den byl dramatik propuštěn a nerad se s novým známým loučil. Zranění změnilo všechny plány; režisér o berlích nemohl být pojištěn proti úrazu, natáčení Ucha bylo o rok odloženo. Proti veškeré logice se cítil doma hůř a hůř. Aby se psychicky zmobilizoval, začal konečně pracovat na ,malém‘ Cyranovi pro divadlo v Antverpách, nehybnou nohu přitom fixoval v prostřední zásuvce otcova psacího stolu a té skrčenecké poloze přičítal přerývaný dech. V dalším osvícení vytočila jeho žena číslo, na něž nedávno volávala do nemocnice jeho. Sluchátko zvedl spolupacient, diagnózu určil po telefonu a hned sám volal dál. Za malou chvilku dorazil na Kohlmarkt s houkačkou vůz rychlé pomoci, za dalších pár minut přijal pacienta Allgemeines Krankenhaus a vzápětí byl napojen na přístroje. Trombóza vyvolaná už ve Florencii nevhodnou bandáží spěla k embolii, kterou převoz stačil odvrátit taktak; později uviděl snímek svých plic téměř zaplavených krví. Protentokrát přežil svou smrt. Dík své disciplíně byl brzy přeložen na internu a vyhandloval s primářem krevní hodnoty, kterých musí dosáhnout, aby směl nejen domů, ale hlavně na příští premiéru Marie zápasící
94
kohout-zivot2.p65
94
11.10.2006, 21:48
s anděly; tu v Ibsenově divadle v norském Bergenu připravoval opět Vojtěch Jasný, režisér Zářijových nocí a Nápadů svaté Kláry. Tam 16. května 1982 skutečně odletěl, i když s krví ředěnou marcomarem. Na jeho rozverné přání mu nastavili dávky tak, aby je směl přesně doplňovat dalším rozpouštědlem vlastní volby, totiž čtvrtkou vína; frajerského nápadu brzy litoval, v oslabení do sebe soukal i nejlepší vína jako kdysi rybí tuk. O rok později pošle docent Kleinberger sanitku pro starší Jelenu; na konci první návštěvy u dcery dostane z rozčilení, že další jí možná nepovolí, těžký infarkt, on to opět pozná už po telefonu, poučí zetě, jak dýchat z plic do plic, vyšle sanitku a prodlouží jí život o víc než dvacet let. Když pak získá primariát v hornorakouském Steyru, bude dvojice jezdit na pravidelné kontroly tam; zemská nemocnice si s vídeňskými nezadá ve vybavení, čistotě ani péči a jeho interna bude atmosférou připomínat rodinný penzion. Už jako profesor se dostane do sporu s autoritářským ředitelem a průběh konfliktu potvrdí, že Rakousko je jazyková mutace Čech. Spor však nakonec rozhodnou pacienti, kteří se vydají autobusem za zemským hejtmanem do Lince, kam dramatik aspoň pošle naléhavý list. Gunter Kleinberger své postavení obhájí a zůstane lékařem i přítelem pro všechen lidský čas. V pátém roce příštího tisíciletí se rozhodne teplé místo předčasně opustit, aby vědecky zkoumal fenomény, kterým přičítá významnou roli při léčení zhoubných nemocí: humor a dobrou náladu! Výpadek filmu měl přirozený důsledek. Hektický pohyb, který se prakticky nezmírnil od příjezdu do Rakouska, skončil tím posledním mladistvým skokem ve Florencii, jako by ho zastavila kulka. Před nimi ležela mnohatýdenní pauza, než se život zas rozběhne podle jiného jízdního řádu. Využila toho ona, aby konečně prosadila, že se budou chvíli chovat jako normální lidi. V zázračně uvolněném srpnu objeli bez plánu a bez předchozích rezervací – při jeho povaze revoluční čin! půl Francie. Konečně uviděl Arras, který od dětství mnohokrát obléhal se Cyranovými kadety, i La Rochelle, odkud nejednou vyplul do Anglie se třemi mušketýry, co byli čtyři. Postupným cílem se staly velké i malé katedrály, kterých obdivovali na dva tucty.
95
kohout-zivot2.p65
95
11.10.2006, 21:48
Ale hlavně toužil na vlastní oči spatřit Normandii, kde se odehrála po Stalingradu největší bitva také o jeho život. Když mu tam dali vzhledem k berlím vstupenku na invazní pláže zdarma, pobavil se. Nad celkovým stavem těla se zamyslel, když mu ji nabídli také do verdunských pevností z první světové. Stavil se přirozeně ve Vezelay, aby ochutnal révy, o kterých tolik básnil Colas Breugnon. A u domu Romaina Rollanda věnoval vzpomínku jeho choti, která napsala nejbláznivější dopis, jaký četl. Když ji v sedmdesátých letech Valtr Taub, hrající tehdy divadlo ve Frankfurtu nad Mohanem, žádal za dramatika, který nesměl vyjíždět, o povolení adaptace románu Dobrý člověk ještě žije, byla nadšena a navrhla mu v telefonu spontánně, že přijede za ním a sdělí včas kdy. Pak došel skutečně rukou psaný list. „Cher Monsieur, oznamuji Vám, že mě do Frankfurtu dopraví přespříští sobotu vagon-lit nočního rychlíku z Paříže v 6.50. Bylo by šarmantní, kdybyste mě čekal na hlavním nádraží. Marie Romain Rolland P. S. Cher Monsieur, právě mě napadlo, že trmácení spacím vozem by bylo únavné a hlavně zbytečné. Přijedu proto do Frankfurtu tentýž den Orientexpresem ve 14.20. Marie Romain Rolland P. P. S. Cher Monsieur, právě jsem dospěla k názoru, že bude pro mě mnohem příjemnější letět. Bylo by šarmantní, kdybyste mě čekal na frankfurtském letišti u letu Air France ve 12.50. Marie Romain Rolland P. P. P. S. Cher Monsieur, právě jsem zjistila, že přespříští sobotu nemám čas. Považujte tento dopis za bezpředmětný. Marie Romain Rolland“ Další post skriptum nedošlo nikdy, o práva se pak postaraly agentury, ale ona ještě rok posílala přímo dramatiku direktivy, jak má upravovat. Skoro zmařila premiéru, když těsně před ní
96
kohout-zivot2.p65
96
11.10.2006, 21:48
žádala, aby do textu vrátil dvě škrtnuté děti; pak ji snad uklidnili vidinou tantiém. Dostal dojem, že všechny hry i romány psala s manželem. Než zjistil, že si ho vzala krátce před jeho smrtí v roce 1945. A že byla jednou z pověstných ruských sester Brikových, které, když se jim zastřelil Majakovskij, přešly na Francouze. Vzaly si Paula Eluarda, Louise Aragona a Romaina Rollanda. Ať to po nich někdo zkusí! Francie se přitom všude, v malebných vesničkách i v moderních velkoměstech, představila jako země zavilých vlastenců odmítajících mluvit jinak než mateřštinou. Na němčinu nereagovali vůbec, snad kvůli Hitlerovi, a angličtina na tom nebyla líp, možná kvůli Janě z Arku. Na tom se nic nezmění ani za dvacet let: z odpovědí na otázku Do you speak english? zůstanou typické dvě: letištní informátorka řekne, Tak trochu, jenže to vysloví francouzsky, Un peu; a strážník odvětí, Pourquoi? proč? Že se právě Francouzi spolu s Němci stali architekty spojené Evropy, bude se jevit jako zázrak. V Normandii se dramatik znovu setkal s Milanem Kunderou. Na to dojde.
62.
DON PABLO DE LA MANCHA Událost zmíněná už v prvním dílu musí být rozvedena. Ještě v legálním roce se do něho zažral pocit, jehož se nemohl zbavit. Když na jaře 1979 zavřeli v Praze Václava Havla a další přátele, nesměl je ve Vídni veřejně bránit, pokud nechtěl československé občanství rovnou zahodit. Ačkoli i tahle reakce byla před odjezdem dohodnuta – nedat se ničím strhnout k něčemu, co by znemožnilo návrat! ležela mu v žaludku dál. První jeho velká akce poté, co ho stejně vynesli a vystrkali ven, bylo proto velké nedělní matiné na scéně Burgtheatru věnované zavřeným. Špatný pocit v sobě ale nesl dál, protože těsně před zatýkáním došlo k vážnému nesouladu s nejbližším spojencem doma. Podstatu objasňuje dopis zaslaný dramatikem z Vídně pražské části rodiny k rukám syna Ondřeje normální poštou, aby byl okem režimu určitě čten.
97
kohout-zivot2.p65
97
11.10.2006, 21:48
Nevím, komu přesně mám adresovat tenhle dopis, takže Vás prosím, aby byl adresát – nejde-li o mystifikaci – vyhledán: 13. t. m. jsem byl předvolán na zdejší velvyslanectví, kde konzulem vyzván, abych zamezil zneužívání svého pražského bytu jakož i dalších bydlišť k protistátním schůzkám a jiným pobytům, sloužícím k provozování trestní činnosti – jinak že budou podniknuta příslušná opatření. Řekl jsem, že se k případu nemohu vyjádřit, protože nemám možnost jej prošetřit, ale současně jsem odmítl připustit, že by trestnou činnost jakéhokoli druhu provozoval zbylý titulární uživatel bytu – můj syn. Bylo mi líto, kdyby někdo, kdo jeví upřímnou starost, abychom se vrátili, současně vytvářel situaci, že možná nebudeme mít kam. Naplňuje mě rozpaky, jsou-li naše poslední útočiště používána bez našeho souhlasu či aspoň vědomí. Pro úřady mohu udělat jediné: dát vyměnit zámek. Prosím, respektujte mé důvody i má přání, jinak byste na sebe brali nebezpečnou odpovědnost: střecha nad hlavou je to minimum, které chceme v Čechách mít. Váš P. K. 15. 3. 1979 Po kurýru poslal tajně další list, v němž strohost předchozího vysvětloval účelem: nedat záminku, aby mu byl byt tak snadno odebrán; ostatně, připsal k tomu, užívat ke schůzkám mluvčích Charty stěny prošpikované mikrofony je sám o sobě taky nápad zasluhující predikát Kozí! Pošťák tentokrát bohužel kurýra předběhl a tehdejší pražský milec jeho bývalé ženy Anny nešetřil ve své reakci sžíravou ironií. „Četl jsem Tvůj přípis, adresovaný sice neznámým pachatelům, kteří páchají trestnou činnost svým pobýváním v Tvých příbytcích a ohrožují tím nejen Tvé příbytky, ale Tebe samotného a Tvé postavení v očích československé vlády, četl jsem jej tedy, věda dobře, že je ve skutečnosti adresován mně, protože dobře víš, že jsem jediným z nás prašivých, kdo se párkrát na Lhotce a na Sázavě vyspal, a bylo mi z toho velmi, velmi smutno. Pochopil jsem strašně moc věcí: mimo jiné to, jak těch pár měsíců venku z milosti vrchnosti je schopno udělat z člověka někoho jiného, pochopil jsem, proč Tě tam
98
kohout-zivot2.p65
98
11.10.2006, 21:48
tak ochotně pustili, a pochopil jsem, proč jejich nabídky k výletům (přirozeně mi to taky navrhují) nikdy nemůžu přijmout. Přijal jsi jejich optiku; štvaného chartistu, jehož skrýš byla nešťastnou náhodou odhalena, jsi akceptoval jako pachatele trestné činnosti, který bezohledně (zřejmě jen kvůli svému pohodlí) ohrožuje Tvůj občanský status, a vyměňuješ kvůli němu zámky. Respektuji to, omlouvám se, hanbím se, proklínám se, protože vím, že máš jako vždycky pravdu a že nikdy nepochopíš, že by se za Tvou úřední pravdou mohlo skrývat bezděčné ukřivdění člověku. Mám na Tebe už jen jedinou prosbu: nepřistup aspoň na princip rukojmích a netrestej za moji neodpustitelnou bláhovost svou bývalou rodinu. Ta skutečně za nic nemůže. Měj se hezky. 30/3/79 – Vašek“ Mezitím dorazil do Prahy i kurýr s vysvětlením, takže se do Vídně vrátil s omluvou a návrhem, aby byl případ jako nedorozumění zapomenut. Souhlas už zpátky dojít nestačil, protože se za adresátem Havlem zavřela brána věznice. To vše dohromady nepřestávalo dramatika žrát a nutilo ho zkoušet, jak pohnout houstnoucími vodami zapomnění. Když jel na státní návštěvu do ČSSR rakouský prezident Rudolf Kirschläger, dostal u něho spěšně audienci i v džínách, jak si musel odskočit ze zkoušky v Burgu, aby ho požádal o intervenci za všechny zatčené a Havla jako nositele rakouské státní ceny za evropskou literaturu zvlášť. Převzal pak jeho part v mnichovské televizní rekonstrukci pražského procesu, žádal poprvé marně, takže ještě netušil, že marně navždycky, o pomoc německou a rakouskou organizaci spisovatelů, překládal a posílal dál na správné adresy zprávy Olgy Havlové o jeho zdravotním stavu. Mohl si stokrát namlouvat, že nemá proč mít špatné svědomí, prostě je měl. Husákova státní návštěva ve Vídni ohlášená na podzim 1982 znamenala proto novou naději. Patřilo k dobovým rituálům, že východní potentáti před podobnými zájezdy, které jim měly přidat na vážnosti u vlastního obyvatelstva, jako kdysi orientální monarchové hurisky a otroky posílali západním hostitelům darem vězněné disidenty. Přes přítele Bruna Aignera a rakou-
99
kohout-zivot2.p65
99
11.10.2006, 21:48
ské vyjednávače protokolárních podrobností se však dozvěděl, že zpupného Husáka ani nenapadne někoho z kriminálu pustit. Byl proto sám otcem dramatikovy myšlenky, že by se mu návštěva měla – i za tu zakázanou Broadway! trochu, nějak, no prostě zkazit. Výčet obvyklých způsobů byl krátký a žádný nevedl k výsledku, který by znamenal víc než plácnutí do vody, i demonstrace byly na žádost komunistických papalášů povolovány při jejich návštěvách v takovém odstupu, že by host hlouček protestujících Čechů ani nezahlédl. Nový nápad byl slibný, vyžadoval jen přesnou organizaci a mlčenlivost, necekl o tom tedy ani vlastní ženě, aby neměla zbytečně nervy. Zasvětil jen kulturního redaktora hamburského magazínu Stern Jürgena Serkeho, seriózního literárního vědce, který bude za dvacet let v Praze vyznamenán za knihu Böhmische Dörfer o německých literátech v Čechách. Potřeboval ho dvakrát: aby se předčasně neprozradil, kdyby si sám objednal letenku, a aby někdo vydal svědectví, pokud by si ho v Praze nechali. S tím ostatně nepočítal, plán byl slibný: letět týž den jako prezident, 17. listopadu, z Frankfurtu, kde měl končit přednáškovou cestu, do Vídně nesmyslnou oklikou přes Prahu a Curych; hrát v pražském tranzitu mrtvého brouka, dokud německý stroj neodletí zpět, aby ho do něj nešoupli, při čekání na švýcarské letadlo se přihlásit u pasovky a požádat o schůzku s dcerou Terezou, s níž se tři roky nesměl vidět. Kdyby ho zavřeli, kalkuloval logicky, může letět Husák z Vídně na otočku domů. Ale ať tak či tak, budou stát zítra ve všech novinách i jména Havel, Dienstbier a další. Vyšlo to jak zamýšleno. Ruzyňské letiště bylo při tehdejším provozu v pravé poledne skoro mrtvé, ale v tranzitu si ho nikdo nevšiml právě proto, že tam vesele popíjeli všichni, kdo Husáka vyprovodili. Stačil zavolat z telefonní budky Tereze, které už před týdnem vzkázal, aby byla určitě doma, a požádat ji, aby rychle přijela. Po chvíli se přihlásil státu. Muž v kabině pasové kontroly měl dojem vidění, když si přečetl žádost exulanta, že chce s odvoláním na jakousi helsinskou dohodu spatřit svou potomku, ale jeho inteligentní náčelník pochopil hned, jaký malér může zavinit nebo znemožnit. Zatímco nežá-
100
kohout-zivot2.p65
100
11.10.2006, 21:48
doucí osoba se na baru, který naráz osiřel, nalévala Sodyho vodou, jak ji nazval malý syn kolegy Klimenta, jednalo se zřejmě na nejvyšší úrovni. Současně se už ve Vídni konala tisková konference, kterou pro jeho ženu svolal Bruno Aigner. Plavala v té vodě, kam ji hodili, zdatně, přečetla výzvu svého muže, aby orgány ČSSR konečně plnily, k čemu se v Helsinkách zavázaly, a zodpověděla všechny otázky žurnalistů, jak to ještě nikdy nečinila a už nikdy neučiní, protože byla a zůstane jeho pravým opakem. V Praze se letištní bar opět zaplnil, jako apoštolové na orloji tam defilovali estébáci, které znal z výslechů nebo sledovaček, tvářili se výhrůžně, scházelo jen, aby cvakali zuby a chrastili pouty. Konečně přišla k muži u baru jakási šarže, chvíli pouštěla dost nepřesvědčivě obvyklou hrůzu a pak ho odvedla do kóje, kde už seděla jeho dcera. O tom setkání za dozoru jiného strážce hranic moc neví, byl dojat a snažil se udržet figuru, jako ji držela ona. Po patnácti minutách, kdy ho odvedli k letadlu do Curychu, se objetím rozešli na mnoho let, ale co je hlavně rozdělilo, nebyly kilometry. „V knize, v níž se o otci i jeho třetí ženě vyslovila velmi kriticky, odsoudila Kohouta také za to, že s ní v Ruzyni před zraky celého světa sehrál divadelní představení, jehož podstatu pochopila až dodatečně.“ To zní, jako by tou podstatou byla jakási reklamní šou. Jenomže on počítal s tím, že právě jeho dcera, žádná obětní ovečka, ale z vlastní vůle signatářka Charty 77 i členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pochopí, že tu společně nesou kůži na trh, aby připomněli, co už očím a uším světa unikalo. Ostatně o tom, že to chápala, svědčí protokol z 25. 11. 1982 o jejím ,vynuceném styku‘, jak rozkošně nazve předvedení k výslechu kapitán Vach František. „Od začátku se chovala arogantně a na kladené otázky odmítala vypovídat. Tvrdila, že kladené otázky ji nezajímají a do zápisu o výpovědi si můžeme napsat co chceme, protože ho stejně nepodepíše. Zajímavá byla její reakce na námi
101
kohout-zivot2.p65
101
11.10.2006, 21:48
zdůrazněnou tolerantnost čs. úřadů, které jí umožnily rozhovor s otcem. Podle ní to byla pouze naše věc a nemuseli jsme jí pohovor povolovat. Vzhledem k tomu, že její chování bylo v rozporu s formou vynuceného styku, byla jmenovaná znovu důrazně upozorněna, aby se chovala slušně a řádně odpovídala na kladené otázky. Její reakce byla víceméně posměšná s tím, že se bude chovat, jak bude chtít. S přihlédnutím k jejím postojům byl vynucený styk ukončen. Návrh dalšího postupu: Zajistit přerušení jejího studia v Lidové škole umění.“ Otec, který si to jednoho dne přečte v archivu ministerstva vnitra, jí vzdá čest. Ona tu krátkou schůzku zaplatí léty podřadných zaměstnání, on skoro totálním odpisem na německy mluvící umělecké scéně, která mu neodpustí, že zřejmě v žoldu kapitalistických válečných štváčů torpédoval mírovou misi hlavy socialistické země. Ale všechny rakouské a některé evropské noviny přinesly titulky podobné nejvýraznějšímu z nich: HUSÁK VE VÍDNI, KOHOUT V PRAZE! Následovaly komentáře odsuzující státníka, který si přijel hrát na demokrata, když jeho pseudojustice drží v kriminále pravé obhájce lidských a občanských práv Havla, Dienstbiera, Uhla a další. Svědkové setkání obou hlav států vyprávěli, že Gustáv Husák měl slzy v očích, když si prezidentu Kirschlägrovi stěžoval, jak bylo jeho úsilí o nápravu vztahů zmařeno. Nový občan Rakouské republiky si ale vysloužil i vzkaz Bruna Kreiského, aby donkichotskými akcemi netorpédoval snahy jeho diplomacie. Dopisem mu objasnil své pohnutky a připomněl jeho vlastní výrok v parlamentu, kde čerstvě vyobcovaného vybízel k uvážlivosti s výslovnou douškou, „což ale neznamená, že by se to mělo dít za cenu zřeknutí se zásadních stanovisek“. A také podpůrných činů, psal mu teď český Rakušan, které dluží svým zavřeným druhům doma tím spíš, že na rozdíl od nich může aktivně jednat. Patron Charty mu už bohužel do nedaleké smrti neodpoví a nástupce kancléř Sinowatz se bude
102
kohout-zivot2.p65
102
11.10.2006, 21:48
schůzce vyhýbat, jako už při Státní ceně. Zklamání pomine, když si pokáraný uvědomí, že se tím po všech poutech totality zbavil i dalších, jak je nasazuje jakákoli závislost na jakýchkoli nositelích jakékoli moci, i demokratické; vede vždy do většího či menšího područí. A i když mu přijde líto, že ho to vzdálilo muži, jehož si mimořádně vážil, pochopí, že teprve teď je skutečně svobodný. Demonstrační let do Prahy bude kritizován i z domova, většinou přisuzován jeho zřejmě nepotlačitelné, a proto až chorobné náchylnosti k extravagancím, srovnáván s provokacemi, jako byly jeho obědy z ubrousku v klubu spisovatelů, když ho tam normalizátoři zakázali obsluhovat, nebo péefka ve vaně s ženou, psem a andulákem, kterou média opatřila podtitulkem Sladký život chartistů. Nepopírá to, teatrálnost je zřejmě problém jeho povahy, jen se mu jeví, že jeho akce patřily k tomu málu účinných prostředků, jaké zbývají uraženým a poníženým, když se nechtějí bránit násilím. O prostředcích bezostyšně užívaných všemocnou mocí znovu svědčí v Pardubicích objevená zpráva téhož kapitána Vacha. „Dne 23. 11. 1982 jsem uskutečnil jednání se zástupcem náčelníka 36. odboru I. správy SNB (odbor aktivních opatření k zájmovým osobám v zahraničí) s. PATOU s cílem zjistit, jaké má možnosti směřující ke kompromitaci Pavla KOHOUTA v zahraničí. S. PATA mne informoval, že jejich odbor se specializuje právě na uvedené skutečnosti a možnosti ke kompromitaci Pavla KOHOUTA v zahraničí v tom smyslu, že spolupracuje s pražskou StB, by měli. K tomuto cíli, na základě dohody, by se mohl využít videozáznam pořízený z kontaktu Pavla KOHOUTA s pracovníky MV v tranzitním prostoru letiště Ruzyň ze dne 17. 11. 1982. V závěru jednání mě s. PATA sdělil, že by bylo vhodné pro sledovaný cíl připravit uvedenou kombinaci v co nejkratším termínu, dokud je aféra kolem KOHOUTA v živé paměti. Suma sumárum: všechna čest neokázalému odporu, jaký tkvěl za totality třeba v pouhé štafetě paměti a slušnosti, mno-
103
kohout-zivot2.p65
103
11.10.2006, 21:48
ha rodiči a někdy i učiteli chytře předávané dětem a žákům. Ale snad už nemůže být pochyb, že právě součet všech donkichotiád provozovaných v Čechách Jirousem a Plastiky, Třešňákem, Brikciem, Knížákem, Tominem, Landovským, Vaculíkem, Sidonem – a taky Kohoutem, a současně jejich známými i neznámými souputníky v Maďarsku a v Polsku a na Rusi a jinde, podle klasické poučky „Gutta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo, kapka nehloubí kámen silou, ale stálým dopadáváním“ pomůže narušit statiku světové mocnosti, kterou pak šťastný souběh dobrých politiků i hvězd přivede během několika měsíců k pádu až trapnému.
63.
PES, KTERÝ SE SMÁL A KOUSAL Nebylo spolehlivějšího důkazu, že se vídeňský byt stává skutečným domovem, než že v něm začal chybět jezevčík. Co chvíli to připomínal slavný nebožtík Edison Venor putující od divadla k divadlu půlkou Evropy i Kanadou. Všude tam se s Havlovým Protestem hrál dramatikův Atest, příběh disidenta Vaňka, kterému nechtějí vzít do chovu vzácný exemplář českého chňápka, pro účel aktovky vyšlechtěného z bernardýna, chrta a Horákova laboratorního psa; ten dobrák od kosti měl jedinou vadu: každý smích vztahoval na sebe a pak zuřil. Proti opatrné vedoucí psího spolku se ho zastane na slovo vzatý znalec. ING. ČECH: VEDOUCÍ: ING. ČECH: VEDOUCÍ: ING. ČECH:
VEDOUCÍ:
No a co?? Tak vyplníte přihlášku a basta fidli! Co já vím, chňápek má oficiálně zelenou! Jenže pan Vaněk, dá se říct, naopak! Jde do chovu pan Vaněk, nebo pes? Tak otázka přece nestojí… A jak stojí? My přece nepřipouštíme pana Vaňka a jeho chňápci nám sotva podepíšou Chartu! Psst! (Skoro šeptá.) Vzpomeňte si, jak to bylo s Havlem!
104
kohout-zivot2.p65
104
11.10.2006, 21:48
ING. ČECH:
No co jak bylo? Měl knírače, tak dostal slevu z daní. VEDOUCÍ: A já důtku… málem… ING. ČECH: Právě že jen málem, soudružko Trubačová, oni se zeptali vás, vy mě, a šlus. Museli vzít na vědomí, že knírači jsou zvýhodněni jako rezerva ministerstva obrany, ať je pán Havel nebo Šavel. VEDOUCÍ: A co Pavel? No Kohout! ING. ČECH: No co? Převedl veltmana na manželku a vy jste ji přijali, že si nechala dívčí jméno. Kdo to moh tušit? VEDOUCÍ: Div mě nevyhodili! ING. ČECH: Ale jen div! Oni se podivili, vy jste se správně rozplakala, a tím to zhaslo. A Éda šel do chovu, naštěstí! Za rok byl Elita-Rekord. VANĚK: Promiňte, slyším tu jména kolegů… je nějaký problém v mém… v mé… VEDOUCÍ: Je. Je, pane Vaněk, bohužel. My vás přijmout nemůžem! VANĚK: Ale ten pes, jestli jsem dobře rozuměl, bez toho nemůže mít dorost… VEDOUCÍ: To jste bohužel rozuměl dobře. Je mi líto. PANÍ BLÁŽA: Paní vedoucí, já bych to neviděla tak černě! VEDOUCÍ: To je dobře, že tu někdo vidí růžově, Blaženko, ale odpovědnost nesu já. PANÍ BLÁŽA: Ale taky za českýho chňápka. Dokonce hlavně za něho! Pan inženýr řek správně, my máme přímo povinnost dostat Adínka do chovu, viď, Adínku… chceš eště? (Překlání se s pikslou pokrutin přes pult, inženýr Čech pozoruje zálibně její kypré pozadí, Vaněk s obavou svého psa.) VEDOUCÍ: (nervózně) Já své povinnosti znám. A znám hlavně jejich pořadí! (Ukazuje na plakát BUDUJ VLAST – MILUJ PSY!) ING. ČECH: Dámy, co kdybychom si dali všici kafíčko, i tady s Mistrem, kofein tupí nervy a ostří mozek, co vy na to, soudružko Trubačová?
105
kohout-zivot2.p65
105
11.10.2006, 21:48
VEDOUCÍ: Já přece kávu nepiju… PANÍ BLÁŽA: Já vám ji udělám z jednoho zrnka, všecko se dá přece rozumně vyřešit, nakonec nejde kdoví o co, ale s prominutím jen o psa! VEDOUCÍ: To je, soudružko Malá, zúžený pohled, protože už první zákon dialektiky nám jasně říká, že všecko souvisí se vším, a podobných zákonů je víc! Že jde jen o psy, neznamená, že by tu přestala platit třídní hlediska, a ta nejsou jediná! Pan Vaněk, já prosím konstatuji fakta, jak nám byla poskytnuta z okresu, byl pracujícími jednoznačně označen za… ono toho bylo taky víc… a já sama jsem viděla v televizi soudruhy, soudruzi, kteří tady soudruhovi nabízeli vagón i s lokomotivou, aby si tedy jel do Rakouska, když mu u nás nevoní, a všichni naši největší umělci to podepsali ve Zlaté kapličce, soudruzi! To všecko si měl soudruh Vaněk uvědomit, než si pořídil psa. Protože pes má v našem zřízení funkci nejen užitkovou, ale i další funkce, přináší radost po dobře vykonané práci a někdy i, o tom soudruh Vaněk pomlčel, pěkné peníze, a my víme, soudruzi, že nám někteří chovatelé vydělávají i třicet, i padesát, ano, i sto tisíc ročně. Takže má naše společnost oprávněný zájem, aby z toho měli naši pracující, hlavně dělníci a rolníci, a taky inteligence, pokud je pokroková, ovšem ne, soudruzi, v žádném případě, soudružko Malá, nepřítelé našeho zřízení! Jméno Áda bylo tedy shůry dáno, ale scházel k němu psík. Množily se nabídky, jak zacelit i tuhle ránu. První přišla od paní Helgy Mayer, předsedkyně vídeňského spolku chovatelů jezevčíků; shlédla hru Atest v Akademietheatru, proplakala ji a předložila celý katalog dobrých rodů. Psí kotva byla však pevně uchycena v Malešicích u Plzně, odkud pocházel slavný Edison i všichni jeho potomci, a dramatik začal vyvíjet štábní
106
kohout-zivot2.p65
106
11.10.2006, 21:48
plán, jak se dobrat dalšího vnuka drsnosrstého mučedníka, aniž by chovatel pan Kristl došel kádrové újmy. Praotec všech rodinných jezevčíků, zvaných též pajdové, veltmani či jozefčíci, Adam z Černého mlýna u Velkých Popovic, na něho, páníčka-panice, vykoukl v prosinci 1965 zpod vánočního stromku v bytě rodičů nové dívky Jeleny; rodokmen si nesl na mašli. O dvacet let později chtěl muž ve Vídni dopřát podobný dárek jí, operace musela být proto utajena nejen před československou rozvědkou a kontrarozvědkou, ale i před vlastní ženou. Systém poslů a vzkazů zaúčinkoval, štěně bylo objednáno i zaplaceno dřív, než počato, a ve věku šesti neděl dodáno do Prahy matce malé Jolany Vladěně; zbývalo dopravit je do Vídně. Za jedině možného kurýra se prohlásila obětavá paní Helga osobně. Turistické vízum dostala před Vánocemi 1982 kupodivu na počkání, a úkol byl prostý: dojet od Znojma na kraj Prahy a občerstvit se v tehdejším Sportmotelu u Průhonic. V restauraci nemohla nespatřit mladou ženu s krabicí, v níž měl na slámě spinkat objednaný kontraband. Veskrze mírové vyslání dramaticky zhatila už při vjezdu do země Pohraniční stráž. Aniž by s ní vedli sebekratší řeč, donutili tu hodnou postarší paní k tělesné prohlídce a ještě jí rozebrali auto jako dětskou stavebnici. Když je po třech hodinách složili, nechali ji bez vysvětlení pokračovat v cestě. Patřila k většině Rakušanů, kteří nikdy nenavštívili žádný stát za železnou oponou, protože očekávali právě takové zacházení končící logicky jejich zmizením. Ještě když to později vyprávěla, měnila se v mechanickou loutku, kterou pohánělo jen natažené péro. Byla si jistá, že její spojení s nebezpečným exulantem odhalili a už jen čekají na corpus delicti, aby ji mohli ztrestat; sama nechápala, co ji přesto donutilo dojet až do motelu a tam, ačkoli stále mohla uniknout pasti, se i prohlásit mladé ženě, o níž přitom předpokládala, že musí být sledována, není-li to za ni vyměněná provokatérka. Pak ale spatřila malou myš sladce čpící čurankami, a když ji zvedla za kůži, muselo jí být podobně jako biblickému Jakobovi, co dotykem země čerpal sílu v zápase s andělem. Doručitelka tak nádherného stvoření nemohla být služebnicí zla, a paní
107
kohout-zivot2.p65
107
11.10.2006, 21:48
Helga si začala vyčítat, že ji z neznalosti jazyka nemůže varovat před hrozbou visící i nad ní. Zaplatila tedy alespoň dvě kávy a vydala se zpět. K šírání se přidalo sněžení a ona zjistila, že je na rozestavěné, stálými objížďkami přerušované dálnici sama. Rozhodla se pořídit si té síly víc, zastavila a vložila si chlupatého drobečka za výstřih. Kdyby se byl vzpouzel, vyprávěla pak, byla by se možná rozplakala a snad i nechala na tom odpočívadle zasněžit, že by ji našli až při jarním tání. Ale sám se jí nasoukal mezi prsy jako do nory! líčila dojatě, škytnul a usnul. A ona se blížila k hrozivé hranici, kde měla nástraha sklapnout, s povznášejícím pocitem, že nežila nadarmo, když se pokusila zachránit z obrovského vězení aspoň jednu nevinnou dušičku. Před závorou v Hatích zastavila smířená s Bohem, lidmi i psy. Že k ní kráčel týž důstojník, co předtím velel pokořující prohlídce, v ní navíc probudilo netušený vzdor, byla, tvrdila, schopna nést svůj těžký osud jako chlap. Ten biřic vzal opět její pas, a když uzřel klabonosý čumák vyhlédající nad úbočím ňader, pravil s úsměvem, jako by se byla ranní buzerace nikdy nekonala, Šéééne hundy! dal jí razítko a uvedl závoru v chod. Ádův slavnostní výlez zpod stromečku v bytě na Kohlmarktu měl očekávaný ohlas: obdarovaná k němu přilehla a jak praví klasik „přitiskla svůj k němu ret a neodtrhla více“, tím spíš, když se záhy ukázalo, že mu psí sudičky daly turbulentní situace do vínku. Koncem ledna ho páníčkové seznamovali s rozlehlým parkem zvaným Volksgarten, kde si dávají rande jogisti z ministerstev a pejsci z centra Vídně. Bavilo je, jak se nemotorně drápe na jakýsi sněhový násep, až se mu povedlo zmizet za ním jako na sáňkách. Když se tam doloudali, strnuli: pod sněhem byl skryt obrubník rozlehlé kašny, jejíž hladina teprve zamrzala. Áda se po něm batolil ke středu, a jak led slábl, začal se brodit a pak se propadl. Pán za ním skočil rovnýma nohama. Počítal s vodou po kolena, jenže mu sahala po lokty, jimiž si razil cestu jako ledoborec. Áda ještě neuměl pořádně chodit, natož plavat, vyzvedl jeho tělíčko už pod vodou a donesl nad hlavou zpět, ale jeho dlouhý velblouďák mezitím nasákl vodou a on se ne a nemohl vyhoupnout přes kluzkou bariéru nekonečné vteřiny, než ho
108
kohout-zivot2.p65
108
11.10.2006, 21:48
napadlo kabát svléknout a hodit napřed, pak se, zkřehlý, spasil přímo pstružím výskokem. Domů musel i Áda metelit po svých, aby se prohřál, a skončil tam s pánem v jedné horké vaně. Ona pak plna nejlepších předsevzetí zahájila jeho výchovu i výcvik, než se znovu prokázalo, že jezevčíci-drsňáci dovolí pánům jen krmení, když jim v norách, kde jde o krk, nedovedou pomoct. Byl to však mimořádně vlídný a nezáludný tvor až do odpoledne před vídeňskou premiérou ‚malého‘ Cyrana. Na procházce v Prátru se k němu líně otočí velký vlčák a prokousne mu krk. Skvělý doktor Thomas David, fotograf loutkožen, ho včas sešije a obváže bílým fáčem tak, že polaroidový obrázek dostane večer darem hlavní představitel Joachim Bissmeier a bude se bez brýlí domnívat, že je to jeho snímek ze závěru generální zkoušky. Od té doby začne Áda bezmezně milovat vlčáky a kousat lidi. ,Angstbeisser‘, nazve ho jeho doktor, kousač ze strachu. Kdykoli někdo zazvoní, bude muset Áda napřed do koupelny; teprve až si ověří družnou zábavu příchozích s domácími, uvěří, že mu nic nehrozí. Kdykoli se to nestihne, stane se malér; i když zuby zanechají jen oděrky, odnesou to pokaždé kalhoty. Oběti politicky nerozliší, bude k nim patřit demokrat Pavel Tigrid i socialista Jiří Pelikán, kníže Karel Schwarzenberg i reformní komunista Zdeněk Mlynář, toho ale cvikne dvakrát. Naštěstí byl odmalička chráněn superpojistkou počítající s náhradou až šesti milionů šilinků, to kdyby, vysvětlil agent, chlupatý pojištěnec zavinil řetězovou srážku vozidel s trvalými následky na zdraví posádek. Majitelé tak hravě uhradí i nejdražší kalhoty, upřou to pouze jakémusi Angličanu, který projde Kohlmarktem rychlostí pro Ádův vkus nepřiměřenou; účty za vzteklinové testy zasílané ještě po týdnech z Londýna budou férově proplaceny, ale když pošle nestoudně vysoký za nové kalhoty, obdrží výzvu, aby napřed vrátil staré; dlouho se bude handrkovat, že jsou památeční, až to vzdá. Nezapomenutelnou zůstane Ádova plavba srovnatelná s pokusy trénovaných sportovců o překonání kanálu La Manche. Až pán rozepíše ve vile přítelkyně Annemarie Reynolds, v obci San Nazzaro ve švýcarském Tessinu, memoár o jeho zakopaném
109
kohout-zivot2.p65
109
11.10.2006, 21:48
předkovi, budou se spolu každé odpoledne osvěžovat po práci ve vlídných vlnách jezera Lago Maggiore. Jednoho dne autor vyleze na břeh a začne se frotýrovat, když mu dojde, že chybí doprovod. Napadne ho jediné vysvětlení, vrhne se zpět do vody a zakrauluje k protějšímu Locarnu doslova o život, ne svůj, ale zas jednou Ádův. Když ho konečně dostihne, postačí ho otočit do protisměru, aby se podoben malému kolesovému parníku stačil dohrabat packami k výchozímu břehu. Na návštěvě u téže přítelkyně v jejím horském chaletu doplatí na svůj náhlý neohlášený vstup mladičká přítelkyně anglického malíře Kinga, oficiálního portrétisty Jejího Veličenstva královny. Že bude mít minisukni bez punčoch, objeví se jí na stehně krůpěj krve. Ádův pán už dávno nosil v kapse jeho očkovací průkaz i slušnou bankovku, tu vrážel hlavně vrchním, sotva stačili syknout Au! Veterinární osvědčení bleskurychle podá i malíři jako důkaz, že jeho lásce nehrozí vzteklina. S klidem Angličana je Mister přiloží dívce na ránu, a když vpije tu rudou kapku, řekne spokojeně, It’s o. k.! Vzdor všem jeho úletům suma sumárum: Byl to nejnejistější z řady rodinných psíků, jezevčičí ‚něžný barbar‘, který nekontrolovatelné poryvy bázně vyvažoval naprostou oddaností, když se hned po činu vleže na zádech a bezbranným bříškem vzhůru nabízel sám očekávanému trestu. Ke všemu měl jednu dojemnou vlastnost: uměl se smát. Opřen předními packami o postel, zdravil probuzené zvednutými koutky tlamy a polovyceněnými zuby, byl to neodolatelný úsměv a musel být opětován. Áda byl posel dobrého rána. Zato mu bude dopřáno dojet z exilu do rodné země a na sázavské zahradě vesele značkovat dva malé křížky svého zavražděného dědy Edisona Venora i strýce Janečka, kterého přejel sázavský pacifik. Pak se jako první z rodiny dožije věku nemocí. Nádor na hlavě se ještě podaří odoperovat, ale nato jako by ho přes všechna kouzla medicíny opustily smysly. Když se ráno těžce vyhrabe z košíku, začne ve směru hodinových ručiček obcházet vilku a neustane v putování kolem zdánlivé nekončící zdi s vyplazeným jazykem do večera. Občas ho přímo pohrdavě mine známý bažant, kterého dřív zaháněl k úletům tak divým, že jednou přišel v roští o spoustu
110
kohout-zivot2.p65
110
11.10.2006, 21:48
brk, a sousedův podvraťák mu dokonce beztrestně vyžere misku. Jeho lidi budou trpět s ním. V Kolíně nad Rýnem se mu pomníčkem stane telefonní budka, kde se pán během pracovní cesty dozví, že paní v několika bezesných nocích dospěla na Sázavě k těžkému rozhodnutí: po posledním pamlsku usnul na jejím klíně, takže lékaře s injekcí ani nezahlédl; pak mu naposled ustlala tam, kde kdysi zahradník pan Kulhánek tvaroval keře v románský oblouk a jeho nástupce Zdeněk Burkhard zasadil smuteční břízu, na hřbitůvku spřízněných zvířat. Ale ani on nezmizí beze stopy! Kromě třetího křížku ho se slavným dědečkem spojí paniččina rozhlasová hra Ádaeda, příběh muže Ády, tak osamělého, že naučí svého psa Edu mluvit, čímž se propojí jejich bytosti. To neunikne státní moci, která oba zverbuje do svých tajných služeb a postaví nakonec proti sobě. Hru odvysílá v jazykových mutacích několik evropských stanic, a pána, ačkoli ji sám přeložil do němčiny, nenapadne, že má i další rozměr. Objeví jej slovutný italský režisér Giorgio Strehler a přijme text jako předlohu pro divadelní inscenaci na malé scéně pařížského Odeonu, tehdy Théâtre de l’Europe. Mladá řecká režisérka, která debutantku inspiruje, aby text hemžící se postavami zorganizovala pro pět herců, odvede celou práci. Pak hra okouzlí i německého komponistu Schmidta, který na ni složí rozkošnou komorní operu. Bude mít premiéru 24. února 1995 v Regensburgu. Během představení prožije nedaleko divadla svou první hotelovou noc další jezevčíček, tentokrát trpasličí a už z rodu Fíny, který ukončí smutek po Ádovi. V noci ho po dlouhém hledání objeví pod pečlivě složeným přehozem na postel; v textilu všeho druhu, od ručníků po kabáty, najde provždy své nory. Protože pán bude právě pro berlínský Schlossparktheater ,zmenšovat‘ Richarda Třetího, dostane přírůstek jméno Richy, čti Riči, které zní stejně i v české specialitě, pátém pádu. A protože se dík střídání občasných pečovatelů naučí oba jazyky, bude ze všech rodinných psů nejvzdělanější. Téhle knihy se dožije v nejlepším věku. Platí-li, že první psí rok se rovná prvnímu lidskému, a pak se roky pejsků násobí sedmi, bude ve dvanácti stejně starý jako jeho pán. To už mu zbělají packy tak, až připomenou gangsterské kamaše z filmu
111
kohout-zivot2.p65
111
11.10.2006, 21:48
Někdo to rád horké. Jaké má krásné ponožky! budou volat obdivovatelé na ulicích Prahy i Vídně. On si je zrovna vypral! vysvětlí páni, a chválu šviháckého šátečku na krku doplní, Ten si koupil z kapesného! Držitelé fungující fantazie se potěší, majitelé slabší zkoprní. Richy pocítí, že je středem pozornosti a viditelně mu to zalichotí. Jaký pán, takový pes.
64.
TO BYLO TENKRÁT NA OSTROVĚ CAPRI zpívávala chlapečkovi maminka při pletení svetrů a někdy mu i ukázala vybledlou fotografii, jak si dává ve slaměném kloboučku zmrzlinu na piazze, zatímco otec labužnicky kouří cigáro k jakémusi nápoji. Tu melodii uměla i malá hrací skřínka, suvenýr z toho dávného výletu. Za pár desítek let ji bude dramatik půjčovat divadlům uvádějícím jeho kus Pat aneb Hra králů, kde bude o Capri i o písni řeč. Ještě v legálním roce, jak stále nazývali povolený výjezd mezi říjnem 1978 a říjnem 1979, spatřili poprvé z paluby aliscafu-létajícího člunu, vyrážejícího každou hodinu z neapolských mol Beverello a Mergelina, jak se z oparu zjeví a rychle roste nejúchvatnější silueta, jakou kdy viděli; Hospodin ji stvořil podle klasického zlatého řezu a působivě orámoval kótami císařského sídla Villa Iovis a holé skály Monte Solare. Z přístavu Marina Grande, kde leželi na kotvě snad všichni potentáti evropských dějin, je taxi vezlo krkolomnou estakádou přivěšenou ke skalní stěně a širokou jen tak, že se šoféři protijedoucích autobusků často frajersky plácali levičkami. V příštích letech ji měl dramatik absolvovat bezpočtukrát, ale nikdy nepřestane zavírat oči. Vystoupili na piazettě vesničky Anacapri ležící nad proslulou mořskou slují Grotta azzura, Modrá jeskyně, kde voda barevně světélkuje odrazem slunce v podzemní průrvě. Byli v jedné ze čtyř obcí tvořících světoznámý ostrůvek, z nějž bylo jednu dobu spravováno celé římské impérium a pak se jím jako drahokamem na čas chlubil každý evropský i africký dobyvatel, pokud za něco stál. Úzkými uličkami, které už dál ne-
112
kohout-zivot2.p65
112
11.10.2006, 21:48
propouštěly auta, ale ani palčivé slunce, dovlekli kufry a ovšem i psací stroj k bývalému hotýlku, čerstvě přestavěnému na soukromá apartmá. Ředitele nakladatelství právnické literatury Güntera Friedricha, jeho ženu Lilo a jejich čtyři děti, rodinu, jaké jsou v Německu obecně zvány levicově-katolickými, poznali teprve pár týdnů před tím při čtení ve Freiburgu, a oni jim přesto nabídli první užití bytu, který si na Anacapri právě koupili za peníze z dědictví. Byl miniaturní, ale i v parném létě příjemně chladný, měl vše potřebné k životu a navíc prostornou terasu s úchvatným výhledem přes sedmnáct kilometrů vody na Neapol a Vesuv. Hustě obydlený pruh pobřeží za noci zářil jako diadém patřící k drahé kolekci. Našli hned napoprvé místní přátele, kteří přímo šturmem zaplnili kus díry po zmizelých kamarádech z domova. Hospodský od Grotty Pasquale Farace, malíř olejů i akvarelů s lokálními motivy Salvatore Federico, mladý statný důchodce Adelmo Guido, postarší zprostředkovatel realit Rafaele Alberino a modrooký plavovlasý Gianni-John Holden, který se na ostrově vylodil v létě 1944 s americkou invazní armádou a okupoval si jej navždy – to byla pětka, která se hledala, až se našla, aby si zařídila dolce vita à la caprese. Oba hosté z Čech se tam znovu setkali s vůlí slavit, co se dá kdy se dá, jak byli zvyklí z těžkého roku Charty, a po psaní se pilně stěhovali večer co večer z trattorie do trattorie a z terasy na terasu, aby jedli, pili, hodovali, a on za doprovodu Salvatorovy kytary po mnoha letech i zpíval. Nad zálivem Neapolským se opět nesly melodie a texty z dob válečné Bělé pod Bezdězem i Souboru Julia Fučíka, ne z nostalgie, ale naopak z čiré radosti, že desetiletý nápor režimu přestáli oba – tfuj! tfuj! tfuj! – nezlomeni na duchu ani na těle. Ostatně zpěv ho jednou zachrání před průšvihem. V den návratu do Vídně ho tam bude večer čekat živé televizní vysílání, jenže ráno zjistí, že posádky rychlých člunů pendlujících z Capri do Neapole opět jednou stávkují a velká loď nedorazí na pevninu včas, aby stihl letadlo. Pasquale, který je k ní dovezl, se obrátí na kapitána, ale ani ho nenapadne představit spěchajícího jako spisovatele, prohlásí ho za baryton, který má
113
kohout-zivot2.p65
113
11.10.2006, 21:48
zpívat ve vídeňské opeře; kolosu vozícímu i obří kuka-vozy se všemi odpadky z ostrova postačí místo obvyklých devadesáti minut hodina. Stíhán obdivnými pohledy bude si dramatik po dobu plavby halit krk šálou, aby neztratil hlas. Rajské Capri se zdálo ležet mimo Itálii prožívající naopak těžké období. Vraždou Alda Mora vrcholil útok teroristických Rudých brigád na demokratický stát už tak sužovaný mafií. Pětice Caprézanů se programově nazvala podle nejznámější ostrovní atrakce, oné mořské jeskyně, Brigada azzurra, tedy modrá. Hlavní náplní její činnosti byla erotická obsluha turistek, zejména skandinávských, které přijížděly rok co rok kvůli nim a svou chválou jim obstarávali další klientelu. Tři usedlejší členové se starali o logistiku, tedy nábor a termíny, zatímco služby neúnavně a gratis provozovali dva matadoři, Salvatore s Pasqualem. Češi se často účastnili společných vyznění při kytaře a víně, která ochotně platily obšťastněné. Mnohem později dramatik zjistí, že mu připadla klíčová úloha, o níž neměl tušení: jeho údajnou proslulostí vysvětlovali muži manželkám, proč s ním tráví téměř veškerý volný čas ve dne i v noci. Vrcholnými čísly byly objížďky ostrova motorovým člunem; v zátoce před veřejným koupalištěm u majáku Faro musely milostnice naskákat do vody a plavat, dokud brigadisté s českými dárci alibi neobepluli útes a nezamávali slunícím se manželkám a dětem, než se promptně vrátili vylovit své krásky. Návštěv ostrova, tří až šestitýdenních, bude víc než patnáct a suma sumárum se sečtou v dobrý rok života. Pokaždé odtud odvezou nějakou dokončenou nebo rozepsanou práci. A pokaždé je ovládne silové pole těch deseti čtverečních kilometrů spoře zalesněných skal nabitých historií. Vždycky znovu projdou křížem krážem těch několik pěších cest spojujících stavební pozůstatky ze všech dob a nechají na sebe dopadnout bezpočet příběhů s několika dominantními. Příběhy obou císařů, Tiberia a Augusta, kteří jsou tu dodnes přítomni nejsilněji, protože sem přenesli centrum moci z Říma a vládli z Villy Jovis skoro celému tehdejšímu světu; úchvatný pohled na Vesuv byl poslední pro mnoho antických disidentů, ale i vysokých úředníků a senátorů, kteří po strmých stez-
114
kohout-zivot2.p65
114
11.10.2006, 21:48
kách a schodech dorazili na vrchol k paláci panovníka v nosítkách vlečených otroky, ale zpátky k moři už letěli vzduchem sami. Vidět Neapol a umřít! Příběh spisovatele Maxima Gorkého, který zde měsíce dozrával k životnímu omylu, podpoře bolševiků, svých pozdějších travičů, a příběh jejich vůdce Lenina, který ho krátce navštívil, takže tu Sovětský svaz postavil sochu komu? ovšemže jemu; místní fašisté ji čas od času za noci přetírali načerno a zaměstnanci municipia ve dne zas nabílili, takže vůdce proletariátu vůčihledně ztloustl; stál přitom paradoxně na via Krupp nazvané po muži, kterého tu o čest připravila tehdy zakázaná láska k mužům, podobně jako básníka Byrona. Příběh ,doctoressy‘, jež se tu stala přímo světicí, když dlouhé roky pěšky s lékařským kufírkem putovala po kamzičích stezkách mezi osadami i samotami. Příběh dcery Heinricha Manna Eriky, která sem uprchla před dominantním otcem a z trucu si vzala prostého námořníka. A pak samozřejmě dva příběhy na ostrově všudypřítomné: Axela Muntheho, autora Knihy o životě a smrti, který tu jako štvanec stále měnil příbytky, a geniálního Curzia Malaparta, oblíbence Mussoliniho a proto privilegovaného autora, jehož knihu Kaputt, obsahující jediné pravdivé reportáže z druhé světové války psané na straně Osy Berlín-Řím, by měl znát každý. Většinu čtenářů nepřestane nikdy provázet obraz tisíce koňských hlav vyčnívajících za finské války z vod u Karelské šíje, kde je v sochy proměnil náhlý mráz, lidských kůstek, které vybírají z kuskusu hladoví vojáci na africké frontě, když u kuchyně vybuchl granát, nebo koše lesknoucích se perel na stole chorvatského poglavnika Ante Paveliče, To mi moji věrní ustašové, řekl autorovi hrdě, darovali deset tisíc srbských očí. Tenhle obraz strašidelně ožije při velkém balkánském vraždění na konci století. Příběhem o sobě je Malapartův dům, kinomolům známý z Godardova filmu Bláznivý Petříček, jedno z nejpůsobivějších děl moderní architektury s dlouhým, oblým schodištěm, zužujícím se na plochou střechu; v jeho velkých oknech opatřených klasickými rámy se s ročními dobami proměňují živé obrazy pinií a mořských vln. Postaven na nejodlehlejším mís-
115
kohout-zivot2.p65
115
11.10.2006, 21:48
tě odvrácené strany ostrova je přístupný jen po strmé stezce nebo po hladině. Poté co se Malaparte na stará kolena nadchl i maoismem a dostal do sporu s celou rodinou, věnoval dům Čínské lidové republice. Obdarovaným tak nadělil problém, léta tu žil jen čínský domovník, osamělý Robinson mezi dlouhými bílými nosy. Když po smrti autora začaly o dům bojovat sestry, prohrála mocná Čína soud až podezřele snadno. Caprézané se škodolibě bavili, když se tam nové majitelky nemohly dostat: pěšina byla pro ně neschůdná a pokusy o přistání hatilo mare agitato, neklidné moře. Poslední legendu stačili Češi z Vídně zažít osobně, když sem do svého domu přijel Graham Greene a oni se ohlásili, aby mu osobně poděkovali za neutuchající podporu ve dnech Charty 77. Strávili na jeho zahradě dlouhé horké odpoledne a pěkný kus večera, ale z celého intenzivního rozhovoru jim utkvělo, že dík dramatikově celoživotnímu tréninku dorazili v pořádku do správné postele. Hned v úvodu totiž přinesla Mrs. Greene kopec ledu, postavila na stůl čtyři tlusté sklenice a čtyři lahve irské sladové whisky, Aby měl o sobě každý přehled! Ona a její muž načali dvě další. Ze současných byl mimořádný příběh přítele modrých brigadistů Peppina, kterému v dětství vzal řeč zánět mozkových blan. Scéna, jež se často opakovala, ale vždycky stejně fascinovala: v trattorii je středem pozornosti pohledný, černě oblečený čtyřicátník se zlatým řetězem na krku, který ze sebe hlasitě vyráží salvy neartikulovaných zvuků; jeho druhové, protože jsou s ním odmalička, je bez potíží překládají do lidštiny a řičí smíchem. Němý vypráví anekdoty! Bude je vyprávět i postava němého bratra Bohuše ve hře Nuly, kterou dramatik jednou napíše už zas v Čechách. Dojemné je i malé soukromé drama se šťastným koncem. Při jednom z nacvičených střídání, kdy čeští hosté předají klíče od bytu a pak v něm už s německými majiteli naposled přespí před první ranní lodí, stačí ještě pochválit nové plavky dcery-maturantky podtrhující její štíhlost. Protože starší sestra krátce před tím vstoupila do kláštera, překvapí tím víc dopis rodičů, který dojde do Vídně za dva týdny. Už nazítří byla mladší pozdě večer stižena stupňující se nevolností. Zá-
116
kohout-zivot2.p65
116
11.10.2006, 21:48
chranný vrtulník do Neapole ještě nelétal, lodní doprava se v noci nekonala, zbyla pohotovost dole ve městě, jenže tu právě držel dentista. Chtěl nicméně dívku prohlédnout a šel s ní do ordinace, zatímco rodiče v čekárně horečně dumali co dál. Vyrušil je dětský pláč. Nic netušící slečna, při jejíž výchově zjevně převládlo katolictví, porodila na zubařském křesle donošeného chlapečka. Benjamin se stane maskotem Anacapri. Patří sem i legenda psí. Byl jí skoro dvacetiletý baset Gastone, který svůj život procestoval mezi Anacapri a Capri. Když byl znuděn jednou lokalitou, doloudal se na horní či dolní konec visuté estakády a vkráčel do jízdní dráhy. Protože na ostrově jezdí omezený počet povolených aut, věděl šofér každého osobního vozu, náklaďáčku či autobusku, že musí zastavit, stopaře vynést do vozidla a dopravit na druhý konec trasy. Když už byl unaven i tím, zjevoval se jenom na piazze v Anacapri a pouze o půlnoci jako duch psa Hamletova otce. Pobyty na magickém ostrově budou znamenat i vstup do italských vůní a chutí, protože hlavně Adelmo byl skvělý kuchař. Jemu nepřestane dramatik vděčit za pokrm, který na svém osobním kulinářském žebříčku zařadí hned za čočku s rýží; tehdy ještě nestál pro svou lacinou prostotu na žádném jídelním lístku, ale byl na požádání kdekoli připraven s pochvalou, že host je labužník a znalec. Ještě za dvacet let se Adelmovým návodem revanšuje autor čtenářům svých sobotních sloupků v Právu. Pokrm, který tu důrazně doporučuje, nalezne sotva konkurenci, pokud jde o rychlost přípravy, láci a především o jedinečnou chuť. Je tak výrazný a současně tak prostý, že se může v dokonalosti měřit s trojúhelníkem. Aglio – čti alio – je italsky česnek, olio olej, nejlépe ovšem olivový. Dál je zapotřebí jen dobrých špaget, chilli papriček a čerstvé petržele. Zatímco se voda na těstoviny sbírá v hrnci k varu, očistí se stroužky nejméně jedné velké hlavičky česneku pro každý krk a pak nejvýš jednou po délce přepůlí. Rozhodující fáze přípravy začne zhruba pět minut před dovařením špaget.
117
kohout-zivot2.p65
117
11.10.2006, 21:48
Ve velké pánvi smí česnek na hojném, dobře rozpáleném olivovém oleji jen lehce zhnědnout. Těsně před tím se přidají papričky podle gusta. V poslední chvíli, když už špagety odkapávají v cedníku, přismaží se rychle polovina drobně natrhané petrželky. Pak se špagety vhrnou do pánve a důkladně promíchají s olejem, česnekem i petrželí. Její zbytek se přidá až po odstavení pánve, aby si zachoval původní barvu, tvar i chuť. Je hotovo! Pánev stojí na podložce mezi talíři, aby dobírané jídlo příliš nevystydlo. Mandlím podobný česnek propadne zpravidla na její dno, přibírá se lžící. Kontrast dodají jako příloha studená rozčtvrcená rajčata. Tak jednoduchý recept však tím víc vyžaduje dokonalé vyvážení všech složek a přesné časování postupů. Bledý česnek chutná nevýrazně, příliš hnědý zhořkne. Správně připravený má jednu zázračnou vlastnost: po jídle lze jít bez obav do společnosti i do divadla, není totiž cítit. Způsob, jak se přesvědčit, že ,aliolio‘ bylo připraveno správně, je ovšem riskantní. Druhé léto na Capri s nimi částečně prožil redaktor hamburského Sternu Jürgen Serke, tehdy už autor významného sborníku Die verbrannten Dichter, Spálení básníci, s portréty německých spisovatelů, jejichž díla nacisté veřejně házeli na náměstích do plamenů. Tady začal psát druhou řadu nazvanou Die verbannten Dichter, Vyhnaní básníci, věnovanou exulantům ze zemí sovětského bloku. Do české části brzy přibudou i rozsáhlé eseje o Kunderovi, Grušovi, Škvoreckém a básníku Ivanu Blatném, kterého objeví a vyzpovídá v anglickém ústavu pro choromyslné. Knihu dotvářel osobitými fotografiemi velmi uzavřený, ale kromobyčejně milý Hamburčan Wilfried Bauer, jehož celoživotním dílem budou skvělé portréty starých stromů, za nimiž procestuje celou planetu. Na jaře roku 2006 zapálí ve svém bytě archiv se všemi negativy a vyskočí jako planoucí pochodeň z okna. Na Kohlmarktu po něm zůstanou viset dva líbezně rozostřené noční snímky ovíněné dvojice z Capri a portrét jezevčíka Ády. Toho fotografoval vleže na břiše s bleskem tak
118
kohout-zivot2.p65
118
11.10.2006, 21:48
dlouho, až ho uražený psík cviknul do ruky. Viděn objektivem zvaným rybí oko, vypadá Áda s vyceněnými zuby jako útočící žralok. Dík Friedrichovým se směli Pražané z Vídně během svých pobytů cítit v bytě jako doma. Po řadě se u nich proto střídala rodina, se svými syn Ondřej i švýcarská dcera Kateřina, a nejčastěji malý Mikuláš, který na Capri začínal zapomínat na své těžké popaření, když se tam učil plavat. Traduje se, že se tu poprvé v životě lehce pousmál, to když jakási paní upadla. Proslul i nezdařeným nákupem u pekaře, k němuž byl vyslán s úkolem pozdravit, podat liry a pronést italský název chleba – pane. Marně útočil na pekaře úpěnlivým voláním Chlape! Skoro každý rok sem zajel z Říma poslanec Evropského parlamentu Jiří Pelikán, aby si vyměnil informace z domova, povečeřel v trattorii pod skalním zázrakem Arco naturale s výhledem na Sorento a s nejlepšími aglio-olio na ostrově, a hlavně si zaplaval v zakázané vodě modré grotty, kam své přátele večer pouštěl ze své hospůdky Pasquale. Právě po odjezdu turistů a při zapadajícím slunci zářilo moře v jeskyni jako šmolka a plovoucí zažívali dvojí rozkoš. Pokud přijela i jeho choť, herečka Jitka Frantová, cvičila na terase jako hadí žena; měla brzy sehrát Marii zápasící s anděly ve filmu Itala Albertaciho, za patnáct let vystoupit v pražském Národním a ještě za dvacet let utančit v tangu argentino i mladíky. Po třiceti letech prožil dramatik na ostrově tři intenzivní dny s mužem, který sdílel jeho cestu čtyřicet let. S Karlem Kynclem, přítelem z válečného Dismanova souboru, byli na jaře 1948 ,Ti dva‘ z rozhlasového vysílače mezinárodní rozhlasové výstavy Mevro, komunisté napřed skalní, pak reformní a nakonec žádní, protože oba vyloučení a on dokonce zavřený. Právě začínal točit v Londýně skvělé videoreportáže o českém exilu i zbytku světa, které byly v mnoha kopiích pašovány do vlasti. Až jednou, už v Praze, uvidí ,ten druhý‘ zástup čtenářů jeho reportáží vinoucí se až za roh Kaprovy ulice, aby získali Kynclův autogram, přisune se v něm jako poslední, netuše při bouřlivém setkání, že je poslední. Párkrát přespal v bytě nejstarší syn filozofa Karla Kosíka Antonín, který se dostal z české klece do Itálie fingovanou svatbou.
119
kohout-zivot2.p65
119
11.10.2006, 21:48
Čekalo ho zlé překvapení, když dobrodinka náhle chtěla manželství konzumovat. Skvělý matematik, který se vždy znovu dobře uchytil jako programátor čehokoli, trávil pak léta exilu více méně na útěku. Podle hesla omnia mea mecum porto s sebou ten neméně nadaný hudebník vlekl i na Capri violoncello. Slivovici s etiketou Ex libris tam přivezl při prvním výjezdu po letech zákazu slavný cestovatel Miroslav Zikmund, bohužel už bez nemocného Jiřího Hanzelky, ale jako první vlaštovka ohlašující budoucí podzim svobody. Většinu dnů tu byli ovšem sami, psali každý po svém, hodně četli, učili se italsky a hojili tu i vlastní rány, když si on dvakrát a ona jednou zlámali nohu. Rehabilitační klinikou se jim stala plovárna Nettuno nad Modrou jeskyní, kam sjížděli každé dopoledne autobusem ne plavat, ale důkladně šlapat vodu. On se svým statistickým tikem ty otočky pedálem pomyslného bicyklu počítal a nepřestal před tisící, ona se svou povahou šlapala podle chutí, ale oba odjeli z Capri třikrát bez hole. Že bylo pobytů na ostrově tolik a zažíval je tak intenzivně, i když drahný čas trávil na terase u rozpáleného psacího stroje, mohl dramatik proniknout do národní mentality, které se zpočátku trochu štítil. Jako ,pražského Prusa‘ ho odpuzovala každá nedochvilnost a nepřesnost, které tu byly na denním pořádku. Žádná sjednaná schůzka se nekonala včas, nesouhlasil skoro žádný účet v restauraci, ale až si jednou, když bude ve Vídni třídit daňové podklady, dá práci zkontrolovat všecky součty za pobyt, užasne, že chyby jdou značným dílem k tíži podniků. Nekradli, měli v tom, česky řečeno, bordel, jenže nečesky nesobecký. Když přijeli do Neapole podruhé, upozornil je tamní známý, aby si lépe prohlédli plavidla zakotvená z levé i z pravé strany dlouhého mola Mergelina. Viditelně zastaralou flotilu vlevo tvořily bárky celní správy. Zlověstně černé čluny vpravo, už na pohled mnohem modernější, patřily pašerákům. Když dostali zprávu, že jim někde najíždí loď s ukrytým kontrabandem, stihli jej na volném moři přeložit a zmizet dřív, než se celníci, kteří vypluli vzápětí, zjevili na obzoru. Věděl to každý, jenže soudce v demokracii funguje, až když žalobce viníka přistihne, a to bylo technicky nemožné.
120
kohout-zivot2.p65
120
11.10.2006, 21:48
V tom roce však nastoupil premiér Bettino Craxi a vyhlásil neapolskému podsvětí válku. Už při další návštěvě spatří Češi na státní straně parkovat supermoderní lodě viditelně nadupané koňskými silami, a ještě toho léta bude souboj rozhodnut; mnoho vil na Capri osiří, protože patřily obviněným členům místní mafie zvané Camorra. Jen o pár let později bude její přemožitel Craxi nelítostnou italskou justicí usvědčen z korupce, spasí se útěkem do Afriky a zemře v exilu. Ty absurdity a paradoxy dramatik dobře znal ze země, kde se narodil a odkud ho nedávno vynesli; právě jejich vinou navzdory svým možnostem a schopnostem notoricky nefungovala. Itálie byla ale zem, kde tedy skoro všichni chodili pozdě a na málokterou domluvu bylo spolehnutí, ale současně úspěchem kypící a kvetoucí mocnost, která nabízela vedle skvělé kuchyně a krajiny i světovou úroveň designu a módy a aut a vín a fotbalu a filmu a čeho všeho ještě. Pak se mu v jednom okamžiku leccos spojí tak, že pochopí proč. Jako snad každý druhý večer bude sedět na anacaprézské piazettě a pozorovat z terásky pizzerie každonoční divadlo pod sebou připomínající k prasknutí zalidněné obrazy Breughela a Josefa Lady, první filmy Formana a nejlepší inscenace Petera Brooka. Párek trsající při tranzistorovém rádiu, vášnivě diskutující starci hulící jednu cigaretu za druhou, nekonečně klábosící ženské nad pytlíky s nákupem u nohou a mezitím nerušeně pracující metař na krok provázený stařičkým psem, karabiniér, který flirtuje s prodavačkou nabízející nad melouny ňadra stejné velikosti, ječící holčičky hrající si na schovku a čutající kluci, jimž z otevřených dveří kostela dovedně přikopává merunu pan farář, to vše bude vyzařovat takovou dynamiku a půjde z toho tak radostná síla, že ho přepadne smutek i závist. Pojmenuje si to: Italové dosáhli dokonalé rovnováhy mezi živelností Třetího světa a racionalitou Nového. Taky se tam poučí, jak nejlíp vyřešit problém lokálního patriotismu, o nacionalismu nemluvě. Brzy vycítí, že se Caprézané považují za něco lepšího, než jsou ostatní Italové. Když o tom promluví s šéfem brigády Pasqualem, dostane důvěrné vysvětlení: My už se od Italů dávno trhli, ale radši jsme jim to neřekli!
121
kohout-zivot2.p65
121
11.10.2006, 21:48
Až bude dramatikovi už zas v Praze konečně sedmdesát, zakáže si velkou slávu v Mánesu, při které by musel podat dvěstěkrát ruku na uvítanou a dvěstěkrát na rozloučenou, zatímco ostatní by se vesele cpali a zpíjeli na jeho účet. Vezme místo toho pětičlennou, dobře vyváženou delegaci rodiny a přátel – nevlastní dceru Jolanu s její dcerkou Ankou, syna vlastního syna Mikuláše, Gerdu Neudeck z Vídně a kolegu Alexandra Klimenta z Prahy – na pět dnů a nocí s sebou, a budou spolu na ostrově Capri, pod Arco naturale, nad špagetami s česnekem a olejem, při místním víně a neapolské hudbě, mezi cypřiši, cikádami a citerami šťastní a veselí jako na školním výletě.
65.
SVŮJ ŠIRÁK ODHAZUJI V DÁLI Mefistové sovětského bloku nesváděli jen vlastní rodáky; pokud je potřebovali jako své hlásné trouby či vývěsní štíty, lámali i charakter občanů svobodných zemí. Dramatici Havel a Kohout smutně žasli, když je počátkem sedmdesátých let obvinil v německém tisku významný bohemista-překladatel Peter Künzel, že přehnaným radikalismem spoluzpůsobili okupaci své vlasti armádami Varšavského paktu. Pro normalizační propagandu to byla pochoutka a žalobník si vysloužil nejrůznější privilegia včetně dlouhých pobytů na zámku českých spisovatelů v Dobříši. Za dvacet let bude archivy odhalen jako profesionální špion, udavač a provokatér placený československou rozvědkou a po ní i Státní bezpečností – už od poválečného odsunu ze Sudet! Podobné plody ráje mohl sklízet také belgický divadelník Walter Tillemans, kdyby byl 11. ledna 1977, v den zatýkání prvních signatářů Charty, na Hradčanském náměstí odvrátil zrak, anebo potvrdil úřední verzi, že se tam strážci zákona bránili dračici jménem Jelena Mašínová, která je chtěla zakousnout. Jenže mladý, podsaditý a vousatý Vlám připomínající kapitány holandských plachetních škunerů napsal ještě ten den ministru kultury, Husákovu Klusákovi, že nebude ani o hodinu déle hostem státu, který dovolí svým ozbrojencům bít a uná-
122
kohout-zivot2.p65
122
11.10.2006, 21:48
šet občany jiných názorů, notabene ženy! Vysloužil si tím místo na listině nežádoucích osob. Inscenaci, kterou s ním měl tehdy v Praze projednat, spatřil dramatik o dva roky později už jako vyhnanec. Jeho Král Colas Kolikátý podle románu Romaina Rollanda byl na scéně starobylého antverpského divadla Burla vizitkou bohem obdařeného kumštýře. Ačkoliv znalý čtyř řečí a k tomu kráčející lexikon, měl i zázračný instinkt, dramaturgoval a režíroval jak z výšin intelektu tak i ‚od přirození‘. Pečlivě si poskládal soubor připomínající pražský Činoherní klub v dobách největší slávy; celou dekádu byl určitě jeden z nejlepších v Evropě. Jeho Raamteater s komorní a s velkou scénou zbudovanou v bývalé kupecké burze, jejíž oválné galerie podpírané sloupy byly měšťanskou variantou alžbětinského Glóbu, nahradil dramatikovi zmizelé české divadlo opravdověji než přece jen akademický Burg. Po Colasovi následovaly Play Makbeth, August August i jeho malá verze pro děti, Atest, Marie zápasí s anděly, Pat aneb Hra králů, Cesta kolem světa za 80 dní, adaptace Snu noci svatojanské, Hamleta, Povídek z Vídeňského lesa a konečně i Cyrana – doplněné hrou jeho ženy Ádaeda – tucet titulů, tucet divadelních svátků. Přesto nebylo překohoutováno, běžel tu bohatý repertoár klasický i moderní, světový i domácí, hlavně pro mladé publikum. Protože vlámština se má k holandštině asi jako slovenština k češtině, staly se obě scény také dostaveníčkem divadelních nadšenců z Nizozemí. Temperament a výdrž režiséra neznaly hranic, způsob, jakým doloval z herců maximum pravdivosti, přirozenosti, ale i nezbytné preciznosti a pak ještě účinnosti, která to všechno dopraví přes rampu k divákům, neměl chybu. Byl pro dramatika první po Luboši Pistoriovi, pověstném předehrávači zejména ženských rolí, kdo si to mohl dovolit, aniž by se ztrapnil nebo své herce svazoval. Dělal si sám některé výpravy, minimálními prostředky uměl probouzet imaginaci diváků a vyvolat v nich prožitky zanechávající trvalou stopu. Jeden z jeho projektů, rozsahem z nejmenších, měl přesto znamenat dramatikův Mont Everest. Když ho Tillemans překvapil žádostí, aby pro Raam zmenšil na míru jeho tehdy šesti herců a dvou hereček svou osudovou
123
kohout-zivot2.p65
123
11.10.2006, 21:48
hru, Rostandova Cyrana, dalo mu to možnost zásadně si vyřídit nekončící konflikt s textem, který mu už v dětství otevřel svět divadla a nakazil ho svými přednostmi i nectnostmi. Celý život se měl jako jiní s TBC potýkat s roztroušenou nemocí BBB – balast, bombast, banalita. Vždycky znovu bude hledat riskantní žánrové prostředky na jejich pomezí, kterými by podobně zasáhl a poznamenal i povrchního, amúzického nebo dokonce cynického diváka. Teď chtěl potvrdit ryzost Rostandovy hry tím, že ji zbaví všech líbivých laciností. Principem se mu stalo holé jeviště, které divákům před každým dějstvím s doprovodem reálných zvuků sugestivně popíše původní scénickou poznámkou Rostand osobně, aby si ji představili sami. Pak shodí černou pláštěnku, nasadí si dlouhý nos z papíru, který mu visel na prsou, a je Cyranem. Dramatik použil klasického německého překladu Ludwiga Fuldy souznícího s Vrchlickým a vyoperoval všechno, co odvádělo od zlaté žíly hry – tragického omylu Roxany, která pozdě pozná, že nemilovala tvář krásného Kristiána, ale duši nosatého básníka a reka odsouzeného k roli nápovědy. Adaptace pro své minimální obsazení nesla titul Der arme Cyrano! – ubohý, ale v tom smyslu spíš chudý. Tillemans nechal obličeje celé osmy nalíčit bíle a jeho výtvarník Bob Verhelst, žádaný jako pánský návrhář po celém světě, oblékl sedmi i bílé džínové obleky s bílými adidaskami. Mezi nimi působil jako cizokrajný pták v modrých džínách i botách hrdina, který se při slavných monolozích rokersky doprovázel na kytaře. Hrálo se před bělavou plachtou protaženou ze dvou vysokých stojanů v koberec; na konci každého jednání se s pomocí lan vzdula a jako by odplavila herce při mocném zvuku mořské vlny, aby se prázdná a čistá rozprostřela k dalšímu aktu. Dramatik prožil dík velkému počtu premiér snad vše, co může autora u divadla potkat, od zoufalství, kdy lze ostudu jen s kamennou tváří přetrpět, až ke štěstí po extrémním sukcesu, třeba když se v roce 1958 chodil v budapešťském Vig Szinhás po Takové lásce klanět půl hodiny, nakonec už, aby mohli na zítřek přestavět scénu, dvířky v železné oponě jako operní tenor. Ale když 18. prosince 1982 v Antverpách Cyrano v podání skvělého Karla
124
kohout-zivot2.p65
124
11.10.2006, 21:48
Vingerhoetse dobojoval s „tuponoskou křivou“ a z horního portálu se neskutečně pomalu a dlouho houpavě snášel jediný stromový list, vydrželo ticho v hledišti i přes nástup herců k děkování. A když diváci dávno dotleskali, seděli mnozí v hledišti dál, aby zážitek nechali doznít. Zůstal také a hleděl už zase v pracovním světle na špinavá, otlučená prkna s pocitem, že zažil, jak mohou opravdu znamenat nejen svět, ale vesmír lidství. Vznešené události mívají někdy pokleslé dozvuky. Malá verze se hrála na řadě evropských jevišť, také ve vídeňském Akademietheatru, ale nejvíc autora potěší nedlouho ‚po klíčích‘ zpráva, že ji v Praze uvádí mladý spolek Kašpar. Dojede kvůli tomu, uvidí ve starém Disku pěkné představení s výborným Radkem Holubem v titulní roli, jen jméno autora úpravy nenajde nikde. Režisér Špalek a překladatel Pokorný rozhodli, že nápad je bezprizorný, protože na něj mohl přijít každý. Nepomůže ani upozornění režisérova profesora Luboše Pistoria, že na něj nikdo nepřišel devadesát let a teď je chráněn. Plakáty dá pak jakožto provozovatel gentlemansky přelepit a nové programy vytisknout ředitel Městských divadel pražských Jan Vedral. Mladí kolegové v nich nicméně svou uměleckou loupež ještě ospravedlní. „Objevil se rozlícený pan Kohout a že prý jsme ho vykradli. My to bez obav přiznali, domnívaje se, že na úpravu jistě výhradní právo nemá. Ale můj ty kapitalistický světe, má. A tento glejt ho opravňuje k povolení či zakázání našeho představení.“ Kapitalista představení nejen nezakáže, ale věnuje tantiémy, které mu budou přiznány, spolku pro podporu starých lidí Vita 90, aby unikl podezření ze zištnosti. Kašparové však zůstanou uraženi a nabídku staršího kolegy ke schůzce s herci odmítnou. V létě 2006 si dokonce úpravci-úkradci Jakub Špalek a Lukáš Hlavica jeho patentní klíč s kosmetickými úpravami, aby se alespoň trochu lišil, tentokrát už vědoucně, můj ty socialistický světe! vypůjčí bezplatně znovu pro Divadlo v Celetné; o dobročinném zaslání tantiém nebude nic známo. Svou slušnost odhodili v dáli.
125
kohout-zivot2.p65
125
11.10.2006, 21:48
Až do vyřešení kauzy, jímž dramatik s důvěrou pověří nové vedení své staré agentury DILIA, té, co ho dvacet let zakazovala a pak mu znovu nabídne služby, se může každému z dráčů jeho peří revanšovat Cyranovou zdravicí před soubojem s hrabětem de Valvert. Už jednou ji za totality vzkázal fejetonem opisovaným v samizdatu jakémusi Rudo Kazíkovi z Bratislavy, který využil jeho právní bezmoci, aby mu podobně uloupil adaptaci ruského vaudevillu Věčně mladá historie. V barevném překladu Jaroslava Vrchlického pozdrav zní „Tys lump a ničema a blátošlap a pes!“ Malý Cyrano odstartuje řadu dalších adaptací. Pokusem, který dramatika uspokojí nejvíc, protože se kvůli němu naučí i Hebbelově němčině, se stanou Nibelungové, všechny tři díly zhuštěny v jediný večer, navíc pro komorní ansámbl; na scéně to bude krvavý starogermánský thriller. Vedle původních her a volných adaptací mu přijdou ,zmenšeniny‘ umělecky rovnocenné jakožto pokusy proniknout k té zlaté žíle příběhu a nepoškodit živou tkáň díla. Brzy po návratu do vlasti se ke své životní hře vrátí a napíše její poslední verzi jakožto ,herecký minimuzikál‘ s titulem rozšířeným o další vykřičník: Cyrano!! Ponechá základní strukturu díla, ale urychlí je tím, že některé dramatické pasáže převede do divadelní prózy, aby, kde si o to volá děj, uvolnil těsný korzet rýmů a rytmu. CYRANO: ROXANA: CYRANO: ROXANA: CYRANO: ROXANA: CYRANO:
Tak co? Co – co? Tak jak? Co – jak? Co a jak láska? Plane? Burácí? Nedělejte si ze mě legraci! Myslíte, že si pletu jezdce s koněm? Já mluvím o něm. Už jste mu dala uzdu, třmen a sedlo? ROXANA: To by se ani vám, příteli, nepovedlo. Má hrdost, sílu, ducha, cit a vkus. Kdyby byl kůň, pak by byl Pegasus!
126
kohout-zivot2.p65
126
11.10.2006, 21:48
CYRANO: (obdivně hvízdne) ROXANA: A ani vám by nepodlehl v ničem, i verše píše tak, jako by šlehal bičem! CYRANO: Ach ne! A o čem? ROXANA: Přece o lásce! CYRANO: Směl bych se kochat malé ukázce? ROXANA: (recituje pyšně) „Čím víc mi srdce bereš, tím mám srdce víc.“ CYRANO: No to je úžasné. Co tím chtěl básník říc’? ROXANA: (recituje ještě pyšněji) „Chcete mi srdce vzít? Předtím je poslouchejte! Když mé mi berete, pak své mi za ně dejte!“ CYRANO: Tak má ho víc, anebo ho má málo? ROXANA: Žárlíte, příteli! CYRANO: Za co by mi to stálo? ROXANA: Opravdu, nač ten spor? Pojďte spíš na kávu. CYRANO: A to ty rýmy sype jen tak z rukávu? ROXANA: I v tom je zvláštní. Někdy píše dvakrát denně a jindy zase váhá vyloženě, jako by k novým sbíral sílu zas. CYRANO: Anebo někdo jiný neměl právě čas? ROXANA: (už se zlobí) Teď řeknu, dovolíte-li, že poprvé vás vidím křivdit, příteli. Proč neuznáte, že se našel kdosi, kdo o nic neprosí, protože v sobě nosí totéž, co vy, a je snad ještě spíš… (Zarazí se.) CYRANO: Co…? ROXANA: Nic… CYRANO: Chtěla jste říct… RAGENAU: (vtrhne sem) Přichází pan de Guiche! ROXANA: Ach ne! Bratranče, prosím, jděte rychle dovnitř, ten člověk má strašlivou moc a já nechci, aby snad z nenávisti k vám zničil i moje štěstí. Jděte, jděte! Postavu Rostanda převezme chór herců, který neviditelné scenérie představí zpívaným či recitovaným voice-bandem, odkazem někdejšího čaroděje českých jevišť Emila Františka Buriana. Třeba prázdnou scénu třetího aktu takto popisuje
127
kohout-zivot2.p65
127
11.10.2006, 21:48
SBOR: Ještě je den, a přece už moc není, je skoro noc, a přece ještě ne, a scéna se nám opět mění, mění, mění dík fantazii krásně ztřeštěné. Tamhle si měsíc protahuje klouby, aby už brzo vyplul z černé hloubi, tady je dvůr a vzadu starý dům s balkonem skrytým cizím pohledům závojem loubí, loubí, loubí. (Stále zřetelněji je slyšet útočný signál vojenské trubky a pak i narůstající zvuk bubnů dunících k pochodu.) SBOR: Vášnivá láska spěje k naplnění, když tu se také příběh mění, mění, mění, do tiché vůně kdosi poplach troubí a hned i bubny, bubny hrají z dálky hrozivou ouverturu války, války a konec her i konec míru věstí a s ním i konec štěstí, štěstí, štěstí! Z Vrchlického, jemuž tuhle verzi připíše, převezme pietně všechny slavné refrény jako „Svůj širák odhazuji v dáli!“ nebo „To byla doba her a malin nezralých…“ či „To gaskoňští kadeti jsou!“ ale jinak změní verše podle vlastního gusta s dobrým svědomím, neboť vědomím, že Rostandův originál zůstane čnít nad všemi úpravami jako geniální téma inspirující k fugám. Proto se volně vyřádí i na slavném monologu, v němž hrdina předvádí právě bídáku Valvertovi, že ho nesvedl ani pořádně urazit. VALVERT: (drze zkříží před Cyranem ruce) Pane, vy máte nos! CYRANO: Ano, pane, to mám. VALVERT: Velký nos, pane! CYRANO: Ano, pane, velmi. VALVERT: Hodně velký, pane! CYRANO: Ano, pane, hodně. VALVERT: A to je slabé slovo, pane! CYRANO: Velice slabé, pane. Znáte silnější?
128
kohout-zivot2.p65
128
11.10.2006, 21:48
VALVERT: Já myslím, že to stačí… CYRANO: Ach, pane, vy jste prostoduchý k pláči. Kdybych se já chtěl dobře urazit, znal bych sto příkladů a každý by měl břit a jiný tón – pár vzorků uvedu. Posměšně: Kdybyste chtěl chodit bez vředu, měl byste si ho nechat amputovat! Obdivně: Já přímo vidím datly do něj klovat, máte tak ptáčky rád, že nosíte jim bidlo? Zvědavě: Jste rytec snad a on je vaše rydlo? Galantně: Ten se dá jistě v dešti roztahovat, aby se mohla vaše dáma schovat! Lichotně: Když jeho drobné vady pominu, má všechny vnady krásných komínů. Káravě: Nejvyšší čas, aby vám někdo řek, že na něm máte mít výstražný praporek. Učeně: Jen ptakoještěr Hippocampelepanthocamelos nes na vršku své kostry větší nos. Rytířsky: Madame, je-li vám v plášti horko tolik, pověste si jej klidně na můj kolík! S patosem: Jak obelisk by zdobil srdce Říma! V emfázi: Takovou pevnost nedobude rýma! Tragicky: Škoda, že není šperkem hezčí tváře! Pouťově: Pohleďte, panstvo, na štít voňavkáře! Zkušeně: Ten útes chcete slézt? Zanechte naděje! Varovně: Jak nenápadná skrýš pro kořist zloděje! Vojensky: Namiřte jej vstříc jízdě jako kopí! Prakticky: Ten hák je spásou všech, kteří se topí! Užasle: Poprvé vidím balkón chodící! Zoufale: Hoří! Půjčíte nám tu hadici? Venkovsky: To že je nos? Cákryš, snad poznám řepu! Řeznicky: Klekněte k špalku, já ho kapku sklepu! Tohle a třikrát víc byste mi řekl, hochu, mít k spoustě drzosti i fantazie trochu, ale že ta vám ukázala záda, znáte jen písmena, z nichž slovo blb se skládá.
129
kohout-zivot2.p65
129
11.10.2006, 21:48
A verše, kterými kdysi tatínek Otomar mobilizoval k životu svého těžce nemocného Pavlíčka-chcípáčka, se změní v song, jímž Cyrano čelí námitkám přítele Le Breta, že si navždy znepřátelil mocného hraběte De Guiche. CYRANO:
LE BRET: CYRANO:
LE BRET: CYRANO:
LE BRET: CYRANO:
(zpívá) Já mám být jedním z per na jeho klobouku? Mám se mu lísat, dvořit, klanět v oblouku? Mám si dát verše z vlastní duše vytavené opravovat tím hovniválem? Ne ne! Takhle se zničíš! (zpívá) Chceš, abych se jak břečťan šplhal vzhůru po cizím stromě, lízaje mu kůru? Chceš, abych líbal ruce zaprasené čachry a intrikami? Ne ne, ne ne! Víš dobře, že sám neprorazíš! (zpívá) Mám zapomenout, čím je básník básník, mám přežívat jak hnusný cizopasník, plout taky, kam mě vítr mocných žene a vzdát svou volnost? Ne ne, ne ne, ne ne! Člověče, co ty vlastně chceš?? (zpívá) Chci po svém zpívat, psát a pít a snít si a ty sny naplnit a chodit po Měsíci, chci vykřičet svá Ne! a rvát se pro Ano. Já chci být Cyrano, rozumíš? Cyrano!!
Walter Tillemans byl divadelní Achilles, a tak měl i zranitelnou patu: nebyl stejně soustředěný administrátor a neměl bohužel dobrého účetního. Raamteater se dostane do finančních turbulencí a principála potká v kritickém čase srdeční příhoda. Přežije ji, ale jako když člověk náhle ztratí zrak, sluch nebo čich, jeho opustí ta dravá nepolevující chuť na divadlo. Až ho však někdejší kmenový autor na počátku dalšího milénia znovu navštíví, bude už v roli vlámského Colase Breugnona ošetřovat s vrozenou vášní vinohrad rodící dva
130
kohout-zivot2.p65
130
11.10.2006, 21:48
znamenité moky, bílý a červený, De Witte a De Rote – dobrý člověk ještě žije! Divadlo si ho přivolalo zpět jako inscenátora, a tak spolu zapijí naději, že se znovu potkají v nekončícím sporu autora s režisérem o co nejpravdivější chování vymyšlených postav.
66.
NÁROD V EXILU Kundera spářil román s esejem. Proč by se esej nesnesl s životopisem? Je to příležitost reflektovat, co autor zažil se všemi rodáky na vlastní smysly. Vztah k národu se mu zdá být podobně intimní a plný kontrastů jako vazba k nejbližším bytostem. Třináctá komnata s nimi se možná otevře v třetím díle této knihy, pokud k tomu osud poskytne nezbytný odstup i potřebný čas. Teď otvírá alespoň její předpokoj, aby se zabýval vlastním národem a jeho exilem. Národ je vrcholná společenská formace vzniklá dějinným vývojem lidstva. Exil je stálá bludná ledvina lidských dějin. Jaký je mezi nimi vztah? V dějinách českého národa hrál exil výjimečnou roli. Vojenská událost před letohrádkem Hvězda na Bílé Hoře u Prahy v roce 1620, ve výsledku spíš šarvátka než bitva, pustila Čechám žilou víc než první i druhá světová válka. Za třicetileté se počtem obyvatel vrátily do středověku, a důsledky vlastnických změn budou řešit soudy ještě za čtyři století při restitucích. Protestantská duchovní elita, pokud nebyla popravena nebo se nearanžovala s katolickou mocí jako později umělci s komunisty, odešla a bloudila cizinou, „ta dlouhá léta dlouhá“, jak se zpívá v Dvořákově Jakobínu. Nejsmělejší se pokusili osvobodit vlast švédskými meči a zažili tragickou porážku od českých studentů, jejichž duše i paže stylem tehdejší normalizace ovládli mezitím jezuité. A jeden z exulantů, evangelický duchovní a spisovatel Jan Ámos Komenský, zvaný v Evropě Comenius, se jako vrchol pyramidy postaral, aby česká vzdělanost položila základy světovému školství. Za monarchie se odcházelo málo, byla tak velká, že se v ní dalo za lepším údělem volně vandrovat, jako se začíná v Unii.
131
kohout-zivot2.p65
131
11.10.2006, 21:48
Politických emigrantů přibývalo, až když selhaly české snahy o vyrovnání, jaké se zdařilo Maďarům. Vrcholem pyramidy byl tentokrát vysokoškolský profesor z Moravy Tomáš Garrigue Masaryk, doma nazývaný TéGéeM nebo prostě Tatíček, který se pokusil vytvořit ve středu Evropy druhé Švýcarsko. Za něho bohužel udeřila tehdy prosperující Československo jako kyklopský kyj světová hospodářská krize, která po další válce přivrátila masu obyvatel k naději jménem Komunismus. Mezi válkami se emigrovalo hlavně z chudoby a druhým největším českým městem vedle Prahy se stalo Chicago, brzy mělo českého starostu Čermáka. Pak nabralo století obrátky a následovaly tři exilové vlny. Po roce 1938 se zachraňovali Židé před Hitlerem, po roce 1948 demokraté před Stalinem a po roce 1968 všichni včetně reformních komunistů před jeho pohrobky. V roce 1977 se připojili někteří chartisté. Mezi vlnami emigrovali po desetiletí jednotlivci, jak k tomu byli dohnáni nebo dozráli sami. Každá z hlavních vln si vytvořila četné organizace, které se pokoušely hájit vedle svých i skutečné či domnělé zájmy domova. Za první války je úspěšně sjednotili k cíli vytvořit samostatné Československo Masaryk a Štefánik. K jeho znovuzrození soustředil za druhé války z Londýna síly exilu Eduard Beneš, ale nedokázal zabránit vytvoření druhého centra v Moskvě, v němž Stalinův muž Gottwald chystal i pro vlastní soudruhy šibenice. O pár let později, po roce 1948, mnozí politikové protikomunistického exilu nepochopí, že model zahraniční vlády je za jiných geopolitických podmínek neopakovatelný, a začnou zakládat vládičky předhánějící se v trapnosti. Každá vlna a podvlna připlavila své resentimenty, lásky a především nenávisti, jež konečně mohly být projeveny svobodně a beztrestně. Suterénem exilu se stala udání, která různé spolky a organizace posílaly proti sobě navzájem institucím nových vlastí, a pomlouvačné kampaně v krajanských tiskovinách, jejichž úroveň byla mnohdy srovnatelná s časopisem Študák, jak jej vydával chlapeček ve škole. Jednu dobu sháněl a hltal americké krajanské noviny Západ, které navíc užívaly fantaskní češtinu. NERAD SKOLEN KULÍ hlásal titulek článku o neú-
132
kohout-zivot2.p65
132
11.10.2006, 21:48
myslném zabití jakéhosi lovce kolegou. A o demisi nezvoleného politika: NEBYV ELEKTOROVÁN UŠEL. Také Rakousko, teď dramatikův domov, doplňovalo spektrum české emigrace silnou menšinou, kořeny měla mnohdy až v monarchii a dorostem ji hojně zásobila i první republika. Za té tu bylo několik desítek českých škol; teprve Hitlerův vpád, kdy se většina krajanů ze strachu přihlásila k jazyku německému, redukoval jejich počet na půl tuctu a válku přežila jediná. Jaký div, že se o ni strhl politický boj s absurdním výsledkem: aby ji stará menšina, vymezující se až militantně proti bývalým komunistům v emigraci, udržela ve sféře vlivu, dala se finančně podporovat a tím ideologicky ovlivňovat komunisty vládnoucími v Praze. Ten kočkopes bude mít fatální mláďata. Právě v čase Charty 77 se rakouská vláda rozhodla vytvořit Beirat, poradní sbor pro záležitosti menšin. Česká mohla pro své úsilí o co nejsilnější zastoupení získat významnou podporu od nově příchozích, kteří se tu těšili sympatiím politických elit i veřejnosti. Že ji představitelé staré menšiny demonstrativně odmítli, bylo dáno zas tím, že někteří z nich koketovali až kolaborovali s Prahou, a také tím, že se hrozili ztráty vlivu. Žabomyší sváry sice účast v Beiratu oddalovaly, ale upevňovaly osobní pozice jednotlivců. Tím významnější byli všichni Češi, kteří se uměli povznést nad vzájemné spory i nelásky a pokusili povýšit společný jazyk v kvalitu sloužící dobré věci všech. Jejich miniprofily si teď berou za vzor portréty rychle vystřižené z papíru. Administrátorem exilové vlny po roce 1968 se stal už zmíněný zaměstnanec tiskového úřadu rakouské vlády, bývalý sociální demokrat a politický vězeň Přemysl Janýr. Dramatik byl mnohými varován před jeho kožeností a komisností, ale čím dál víc si ho vážil, když sledoval jeho nekončící zápas na dvě strany, s nevstřícností imigračních úředníků – z nichž někteří si tak vyžívali protičeský komplex odsunutých rodáků ze Sudet, a s neochotou části mladých chartistů-příslušníků undergroundu honorovat rakouský azyl vlastní slušností a disciplínou; jejich představu svobody neuspokojovala ani demokracie. Právě on založil a léta vedl Kulturní klub Čechů a Slová-
133
kohout-zivot2.p65
133
11.10.2006, 21:48
ků včetně jeho měsíčníku a přitom se intenzivně, i když většinou marně snažil o propojení nově příchozích s předchůdci. Klíčovým Čechem byl ve Vídni Karel Schwarzenberg, volaný Kary, který zaměnil na vizitkách titul kníže za Forst- und Gastwirt, lesník a hospodský. Věřící katolík se zdál chápat obrovské jmění i vliv, k nimž přišel adoptován svým strýcem, spíš jako závazek bližním než dar nebes. Dramatika uchvacoval zvláštní směsí srdečnosti, inteligence, velkorysosti i – skvělý český novotvar! mimoňství, s nímž byl třeba schopen dostavit se na domácí večírek dávno po odchodu hostů a diskutovat do rána s usínajícími hostiteli o českých dějinách. Bude obdivovat jeho žízeň po životě, který si proto nikdy nepřestane komplikovat. Bude žasnout nad jeho nesmyslnou velkorysostí vůči příživníkům a přehlížením nejvěrnější duše, Gerdy Neudeck, která mu věnuje sedm dní v týdnu dvanáct měsíců v roce, čekajíc občas i roky na slůvko Díky. Bude si ho vážit pro neutuchající angažovanost za návrat demokracie do vlasti a později se zas divit jeho pojetí hradního kancléřství, kdy jako by sloužil spíš monarchii. Respekt mu vysloví za to, že vzdor finančním ztrátám dlouho udrží při životě nejserióznější český list. Se vším všudy ho bude mít rád. Klíčovým českým politikem tu byl Zdeněk Mlynář. Vysoce vzdělaný muž, entomolog a politolog, v roce 1968 mozek reformního křídla KSČ a pak jeden z kmotrů Charty 77, který se i při vaření dokonalé ruské soljanky choval jako hráč pokru skrývající kartu, když neprozradil recept, imponoval schopností domluvit se s vůdčími osobnostmi demokratů v exilu, jehož rozhodující proud byl proto schopen jednotné strategie. Zaujal i dvěma vášněmi: odborným chovem želv tajnosnubných jako on, jakož i hlubokým přesvědčením, že dokončí obrodu Komunistické strany Československa s pomocí dávného spolužáka Michaila Gorbačova. Ráno po pádu režimu zatelefonuje dramatikovi, aby rozhodně nejezdil do Prahy a nespáchal v euforii politickou sebevraždu. O chvíli později se náhle rozhodne odjet tam dokonce autem Husákova vídeňského velvyslance a spáchá ji sám, když se v televizním sporu o příští směřování Československa jeho představa zcela mine s duchem okamžiku, ztělesněným Občanským fórem. Pak bude
134
kohout-zivot2.p65
134
11.10.2006, 21:48
ještě falešně obviněn médii, že se podílel na vpádu armád Varšavského paktu, a jako hlava Levého bloku dlouho nepřežije volební neúspěch. Jeho úžasně vzdělaná žena, spisovatelka Irena Dubská, se pak vrátí do Prahy a přeruší tam styk se světem. Z ,přespolních‘ osobností, s nimiž se potkával ve Vídni i ve světě, už od mládí znal a měl rád Jiřího Pelikána. Cenil si jeho elánu, znalosti němčiny, francouzštiny, angličtiny a italštiny, vůle i schopnosti spolupracovat s lidmi odlišných názorů. Zažil zblízka volební kampaň do Evropského parlamentu v milánském regionu, v níž svou osobností i svým poselstvím porazil elitu domácích kandidátů včetně slavného divadelníka Giorgia Strehlera, aby po dvě funkční období úspěšně zastupoval v Bruselu a Štrasburku zájmy budoucí svobodné vlasti. Rozuměl si s ním i v tom, jak oba stále cítili a snažili se vrátit, co sobě i jiným zůstali dlužni z mládí. Jiřího Grušu měl rád už dávno a stýkal se s ním, jak mohl, od chvíle, kdy ho ve Vídni přechodně ubytoval při jeho výjezdu z Čech za moře; právě s ním prožije těžký porod slabikáře pro české děti v exilu, k němuž příběh teprve míří, a když příteli v Praze nečekaně zemře syn, domluví mu překlad svého tlustého románu Konec velkých prázdnin, aby přišel na jiné myšlenky. Do srdce pojal také jeho novou německou ženu Sabinu, která dokázala, že ten skvělý duch přestal být ohrožován chronickým nezájmem o své zdraví. On jako věřící katolík, řekla jednou, popírá existenci střev. Stala se i pojistkou proti jeho nepraktičnosti a bude později nejen dál šéfovat městské knihovně v německé vládní metropoli Bonnu, ale současně domlouvat nákupy pro bankety s kuchařem české ambasády, kde bude prvním velvyslancem její muž. Dramatik si nikdy neuměl představit lepší pár pro Pražský hrad. Objevem byl pro něho Pavel Tigrid, vydavatel Svědectví. Imponoval mu především tím, jak přeskočil vlastní stín jednoho z nejstarších i nejefektivnějších odpůrců komunistů a bez předsudků se loajálně spojil s těmi z nich, kdo se přidali k zápasu o demokracii a svobodu. Svým gentlemanstvím mu připomínal otce. Už při druhé návštěvě vídeňské dvojice v Paříži, když se dozvěděl, že nikdy nejedli frutti di mare, je pozval do
135
kohout-zivot2.p65
135
11.10.2006, 21:48
Coupole a dal jim naservírovat ledovou horu plnou všech zásadních mořských živočichů. Navždy je s nimi sblížil a současně naráz odboural politické i lidské zátarasy, které ho s dramatikem dělily. Nestory české vídeňské scény byli Lída a Alois Englanderovi. Lojzíček, jak byl obecně volán, rakouský Žid z bohaté rodiny uprchlé včas z Prahy, si odtamtud brzy po únoru 1948 odvedl do Vídně krásnou i nadanou herečku Lídu Matouškovou. Spolu proměnili po srpnu 1968 všechny své příbytky v noclehárny pro ty, kdo se tu rozmýšleli, zda riskovat spíš návrat do známé klece nebo neznámou svobodu připomínající lano bez sítě. I potom pomáhali radou a skutkem lidem doma a v exilu; nejedno tajné setkání z obou stran se odehrálo v jejich bytě na vídeňských Příkopech. On byl bonviván do posledního dechu, ona ho jako už velmi starého pána, když byl někým z mladších přátel vytažen na osminku, provázela slavným varováním, Neušoustej se mi! Sama zůstane nádherně vznešená dáma, která po jeho smrti jednoho dne vzkáže všem známým, že už je nikdy nepřijme, aby jim nezkazila vzpomínku na svou tvář. Nejužší životní okruh dramatika představovala vedle syna Ondřeje, snachy Evy a jejich Mikuláše i starší dcera Kateřina, která po dokončení hotelové školy v Lucernu pracovala v Curychu. Přespával u ní při každé návštěvě a diář mu připomíná i to, jak často ji zas on a jeho žena zvali do Vídně i do bytů v Itálii a Švýcarsku zapůjčených přáteli. Její vstřícnost, otevřenost i věčně dobrá nálada ho těšily a povzbuzovaly, proto mu přijde nejvíc líto, že se v rodinné válce, kterou v mediálních komentářích ke své knize Indiánský běh vyhlásí mladší dcera, nestane zprostředkovatelkou, ale zbytečně stranou sporu; ten bude utichat velmi pomalu ještě za dvacet let. Činila se i další část jeho rodiny v exilu, kterou tam také přivála Charta. Švagrová, architektka Helena Bukovanská, našla bez potíží práci v předních ateliérech, její muž Jiří Tykal udělá jako technik-geolog kariéru, jakou lze v daných poměrech označit za jedinečnou: s hendikepem české výslovnosti násobeném vadou řeči, kterou Bedřich Smetana zhudebnil v Prodané nevěstě, nepropadne mezi příjemce sociálních podpor; dokáže v němčině nostrifikovat maturitu a pak se dík
136
kohout-zivot2.p65
136
11.10.2006, 21:48
vědomostem z Prahy i vlastní píli dopracuje hodnosti rakouského vládního rady. Dramatik býval doma poručníkem dcerky režimem uštvaného spisovatele Jana Procházky, kterou po otcově smrti matka i dvě starší sestry považovaly za Popelku. Tak ji uvítá ve Vídni, když mu koncem osmdesátých let zavolá už z Rakouska, že utekla se svým milým, a přijme tu dvacítku mluvící jen česky znovu do rodiny. Když ji bude chtít později její žárlivý malíř z lásky zavraždit a natře už celý byt smuteční černí, najde Krista tajný ukryt na Kohlmarktu, zatímco jeho bude bývalý poručník po lokálech opíjet a sytit milostnými dramaty vlastního mládí, aby ho přesvědčil, že je lepší strávit zbytek života v jiné náruči než v kriminále. Brzo začne mít skorovrah Jiří Klösel úspěchy u galeristů i u ženských. Ona se sice nestane spisovatelkou jako sestry, ale zato zázračně rychle magistrou teologie a filozofie. Do širší rodiny přibude po Fučíkovi křtěný Julek Neumann, pravnuk básníka Stanislava Kostky Neumanna, vnuk herce Stanislava Neumanna a syn dalšího básníka téhož jména, dramatikova přítele z mládí, který ještě plamenněji než on vítal svými verši jitřenku komunismu „…to bude po letech, snad v pětiletce páté, ulicí půjdou děti rozesmáté…“ a po srpnovém bratrském vpádu se zastřelil. Jeho žena byla dcerou někdejšího šéfideologa strany Gustava Bareše; ten po svém pádu stál právě před Parkem Julia Fučíka, kde se na jaře 1968 konala celostátní konference obrozující se strany, s rozsvícenou lucernou, hledaje jednoho spravedlivého. Jana, která potom tlumočila Dubčekovi při osudovém setkání s Brežněvem ve vlaku u Čierné při Čope, překládala teď z Vídně texty pro exilová periodika. Její syn měl v sobě snad všechny geny předchůdců, byl mimořádně vzdělaný a cizí jazyky se do něho ukládaly samy; když už brzy po příchodu do exilu režíroval u Tillemanse v Antverpách hru dramatikovy ženy Ádaeda, zvládl během zkoušek i vlámštinu. Byl sám výtečný pedagog a dík němu by
137
kohout-zivot2.p65
137
11.10.2006, 21:48
se byl dramatik určitě naučil francouzsky, jak po tom odjakživa toužil, kdyby Julek nevyhrál celosvětový konkurz na redaktora českého vysílání BBC v Londýně. Když ho vezl na letiště, měl pocit, že ztrácí mladšího syna. Přemyslu Janýrovi pomáhala v záležitostech Kulturního klubu dívka, kterou zlákal k útěku její muž; ten se zanedlouho kajícně vrátil k mamince a nechal milou venku. Růžena Glumbíková se brzy stane i pomocnicí dramatika a opíše jeho nové texty na praotci počítači s českým programem, pojmenovaným na počest učitele národů Amos. Vytvoří jej multitalent František Janovský, předtím stavitel křídlovek v Kraslicích, pak její muž a dík svému vynálezu sloužícímu záhy exilovým vydavatelům vlastně i nový český Guttenberg. Podobně se v exilu neztratí Jan Brabenec, Jiří Chmel, Nika Bretschneiderová a Luděk Kavín. První, autor vyhledávaných šperků, obrazů a dalších artefaktů vyráběných z kůže, promění svým příkladem sešlou ulici na Spittelbergu v prosperující zónu uměleckých výrobků, druhý otevře s velkým finančním rizikem později proslulou sklepní hospodu Nachtasyl, a poslední dva vybudují z ničeho Divadlo Brett; jejich estetika bude dramatikovi vzdálená, ale nepřestane si jich vážit za nasazení, s nímž zvládali dobu stále klesajících subvencí. Nachtasylem stejně jako synovým bytem procházeli i mladí Češi, kteří znovu potvrzovali, proč habsburská monarchie právě v jejich vlasti umístila těžký průmysl. Tradice zručných řemeslníků se zřejmě už od středověku geneticky obnovovala a sílila v každé další generaci. Právě uprchlý automechanik byl okamžitě přijat v servisu značky Renault, kde si ho nemohli vynachválit. V době, kdy se zakázky zrovna nehrnuly, byl do dílny dotažen vůz, kterému selhalo řazení. Šéf jej poslal ke konkurenci a Čech se nestačil divit. Byl to mercedes! vysvětlil mu majitel. Vyučenec mistrů z Nemanic, kteří si museli vždycky poradit, namítl, Byla to spojka! Nejvyšší popularity mezi Čechy dosáhne ve Vídni Pavel Landovský. Kdyby bylo slovo ,kontroverzní‘ putovní, půjčil by je dramatik jemu. Neomylný herecký instinkt ho sváděl k přesvědčení, že s ním stejně zvládne i každou jinou situaci. Byl Gaskoněc poslaný do nesprávného století. Doplácel na to už
138
kohout-zivot2.p65
138
11.10.2006, 21:48
v Čechách, a Rakousko ho moc nezměnilo. Jeho fenomenální organizační i obchodní talent se nepřestával střetávat s neméně fenomenální chaotičnosti, která ho neustále přiváděla do malérů všeho druhu. Příznačná byla noc, kdy navštívil byt momentálně nepřítomného dramatika, aby dál usiloval o přízeň jeho ženy. Když vypil sám láhev vodky, poradila mu, aby šel spát domů, ale nechal u ní klíčky od auta. Nenechal. Za rohem ho zastavila dopravní kontrola a požádala, aby vystoupil, přitom se uhodil hlavou o rám dveří a vrátil ránu nejbližšímu policistovi s křikem, že se nedá mlátit ani v Rakousku. Na přímluvu Burgtheatru ten zkrat výjimečně uznali. A představ si, stěžoval si hostitelce, když jí to za měsíc líčil, já ten večer vypil akorát osminku bílýho u Hawelků! Na jeden z večerů pořádaných Klubem a hojně navštěvovaných hlavně mladými Čechy a Slováky dorazil z Mnichova zpěvák Karel Kryl hlavně proto, jak sdělil přátelům, aby se konečně utkal s Kohoutem a Mlynářem, které nepřestával kritizovat v exilových časopisech i při svých písňových večerech. Šlo právě o nejdiskutovanější, stále opakovanou otázku, Jak jste mohli být komunisty?! Sedl si k prvnímu stolu pod pódiem, nesouhlasil celým tělem, ale k údivu a zklamání všech ctitelů se nepřihlásil a po skončení rychle zmizel. Dramatik ho opět spatří v Avignonu, kde oba vystoupí v oné Noci pro Havla; potkají se u hotelové snídaně sami dva a prodlouží intenzivní rozhovor do samého poledne. Od té doby bude vědět, že zpěvák nemá jen drobnou postavu, jíž pomáhá vysokými podpatky, ale i křehkou duši, která se obrňuje siláctvím a zmítá mezi nadšením a beznadějí. Začne rozumět kolísavé úrovni jeho textů a bude pak v Čechách se smutkem sledovat poslední fázi jeho života, kdy Kryl povede už boj proti všemu a všem. Ve Vídni zazářil talent všeuměla Pavla Bílka, který zhodnotil sázavský dům i byt na Kohlmarktu jedinečnými krby. Všechny jeho výpravy označila kritika za geniální; neodvrátilo ho to od rozhodnutí nechat divadla a malovat. Aby se uživil, stavěl pak pro americké válečné filmy dokonalé miniaturní makety měst, které uměly simulovat postupné zničení. Jeho žena Alena měla úspěch s rozkošnými naivními obrazy. Obdivuhodný výkon tu podal malíř a literát Zdeněk Benýšek, který dokázal vydávat
139
kohout-zivot2.p65
139
11.10.2006, 21:48
pro svou undergroundovou generaci osobité periodikum Pater noster. Z lékaře noční záchranné služby se v majitele velké chirurgické ordinace vypracoval slovenský doktor Peter Bielik, ošetřující nepojištěné návštěvy z vlasti zdarma. Cestou do Svobodné Evropy tudy prchal se svou ženou, herečkou Jarkou Tvrzníkovou, herec Martin Štěpánek. V Mnichově taky krásně zrežíruje psí hru Jeleny Mašínové; ani hvězdy nemohly tušit, že bude v témže životě českým ministrem kultury. Přes rok se tu zdržel s rodinou obrovitý malíř Karel Havlíček, rovněž signatář Charty, který ještě řadu měsíců po odjezdu dramatika obýval sázavskou vilku. Spolu s dramatikem v té pauze vyvinul dětské omalovánky a zkompletoval jedinečnou knihu kreseb africké fauny, než odletěl do Států, aby tam dál choval v bazénech svá milovaná zvířátka – krokodýly; poslední pražský byl v akváriu, zabírajícím čtvrtinu pracovny, a jmenoval se Biľak. V Americe se dostane mezi ,top hundred‘ nejžádanějších kreslířů reklam. K smutnému konci se nezadržitelně posouval osud nemocného filozofa Jiřího Němce; stačil nicméně uvést v chod vydávání spisů prvního mluvčího Charty 77 a svého učitele Jana Patočky. Předčasně zemřel i nadaný Bohumír Bonhard; stal se žádaným korepetitorem vídeňské Státní opery a z podnětu dramatika instrumentoval pro moderní nástroje Smetanovu a Sabinovu první singspielovou verzi Prodané nevěsty. Ještě za dvacet let bude bohužel čekat na svou premiéru. Při premiéře Augusta Augusta v Salcburku oslovil autora už počátkem osmdesátých let čistou moravštinou muž, k němuž se hodilo staročeské slovo ztepilý. Oldřich Martinovič byl sólista baletu pražského Národního divadla, a tak ho po útěku rádo přijalo salcburské zemské divadlo i s tančící ženou Zuzkou. Jejich ryzí valašské povahy i jezevčičí vazba způsobily, že se s nimi Vídeňané úzce spřátelili, dokonce si vyměnili klíče od bytů. Čilí Moraváci založili okolo svého města prstenec pěti dětských baletních škol, kde učili postupně od pondělka do pátku, zbožňováni žáky i rodiči, kteří nemuseli dojíždět do města. Oldřicha už za pět let zabije rychlá mozková příhoda, Zuzanku o dva roky později rakovina. Nepřestanou chybět. Osudovým mělo být dramatikovo setkání s Pavlem Jelínkem
140
kohout-zivot2.p65
140
11.10.2006, 21:48
patřícím k okruhu známých jeho ženy. Dvojjazyčné dítě ze Šumavy nemohlo nikdy objevit svůj skutečný talent, protože bylo jednak Sudeťáček, jednak rebelant. Z lesnické školy vyletěl před maturitou za to, že v rodné Železné Rudě znectil sovětské symboly. Když pochopil, jak málo tu může, uprchl dobrodružně a s obrovským štěstím na upravený průkaz obyvatele Západního Berlína přes Rumunsko do Vídně. Studovat už nestihl, začal tedy číšničit a otevřel pak s rovněž uprchlým bratrem proslulou restauraci Jelinek u policejních kasáren. Při setkáních s ním bil do očí nepoměr inteligence a jejího uplatnění. Po návratu povede staropražskou hospodu U Kalendů, a přece se i s tou zvláštní kvalifikací stane na mnoho let členem čtyřčlenného týmu rozjíždějícího Pražský divadelní festival německého jazyka. Jeden z jeho výstižných citátů: Vy jste mi svobodu nevybojovali, já jsem si pro ni utek! Neuvěřitelný byl na odvrácené straně spektra příběh Petra Podhrázkého. Zavalitý pořízek seděl v kriminále za účast v ostravském satirickém představení Syn pluku, parodujícím známý sovětský román. Dramatika zaujal v českém klubu proto, že mu chyběl špičák. Mladík bez vzdělání, ale zato se zvláštním kouzlem drsňáka-poety, mu vylíčil, že je to suvenýr ostravské StB, a on tu právě kvůli té ošklivé díře v chrupu nemůže najít práci. Dramatik zavolal do Zell am See příteli zubaři, který dávno toužil chartistům prospět činem. Doktor Erwin Senoner si spíš představoval romantičtější roli, třeba tajného kurýra, ale i ve všední profesi odvedl zdarma práci tak dobrou, že si ozubený už ve vlaku do Vídně namluvil rakouskou lékařku, která se ho pak nepustila. Sváže ho to s dramatikem sympatií, kterou projeví občasnou pomocí technika-opraváře a jednou dokonce i pečenou husou; tu bude, prý jako u maminky, trhat nad pekáčem vprostřed stolu rukama a okusovat jako při žranicích středověkých válečníků. Pak vážně onemocní, ale dodržováním přísné diety udrží slinivku břišní na řetězu, až do chvíle, na niž léta čekal. Odjede do Ostravy, kde se účastní s kamarády televizní rekonstrukce hry, která je stála kus života. Po návratu vypije naráz dvě lahve destilátu a rychle zemře. Brzy se vyjasní, že to byla sebevražda: po pohřbu, pro který mu jeho netušící příznivec napíše
141
kohout-zivot2.p65
141
11.10.2006, 21:48
epitaf, se objeví na seznamu agentů StB s výčtem desítek konkrétních udání i poměrně čerstvou žádostí o zvýšení platu. Vystřihované portréty patřily krajanům, kteří měli chuť se s dramatikem stýkat. Ve Vídni bylo víc Čechů než v kterémkoli jiném městě v Evropě. Proto se tam setkal i s největším odporem. Už měsíc po vyhoštění zažil bubnovou palbu, kterou v tyrolském katolickém týdeníku Present zorganizoval emigrant z Brna Jan Morava. V každém čísle vycházely hněvivé články krajanů z Rakouska i Německa rozvíjející téma, že bývalý komunista nemá morální právo proti komunismu bojovat. Kampaň zaskočila innsbruckou univerzitu, která dramatika pozvala k diskusi s americkými studenty a teď se cítila povinna mu oznámit, že jí jakýsi pan Morava ohlásil záměr uvítat hosta shnilými rajčaty. Uklidnil je sdělením, že si pro jistotu oblékne džíny. Útok se nekonal a soupeř ani nevyvolal spor. Důvod byl prostý: neuměl anglicky. Překvapivě obdaroval bolševikovu choť vlastním vydáním kuchařky Magdaleny Rettigové. Napíše pak sám slušnou monografii o Havlíčku Borovském. A dramatika, až si tu za pět let na běžkách zlomí nohu, dokonce křesťansky navštíví ve zdejší nemocnici, aby nebyl tak sám. Paradoxy. Jak byla česká emigrace na světě širém atomizována tříští názorů i zájmů, byly její vůdčí osobnosti překvapivě jednotné a soudržné v odporu vůči Husákovu režimu právě proto, že si bývalí komunisté Jiří Pelikán v Římě a Zdeněk Mlynář ve Vídni rychle vyjasnili osobní i politické vztahy s odvěkými demokraty Pavlem Tigridem v Paříži či Jiřím Grušou v Bonnu. Korektně se k sobě navzdory konkurenci chovali redaktoři Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky i BBC. V roce 2003 uveřejní historik Vilém Prečan padesátku dopisů, které si spolu za léta vyměnili manželé Škvorečtí z Publishers 68 v kanadském Torontu s Adolfem Müllerem a Bedřichem Utitzem z Indexu v německém Kölnu; v zápase o české autory doma i ve světě, který byl i zápasem o přežití dvou soukromých nakladatelství, došli často na hranici sváru, ale vždycky ve všech zvítězilo vědomí, že slouží stejné věci. Tak to chápal také autor ve Vídni, který už z Prahy posílal nové rukopisy střídavě tam i onam.
142
kohout-zivot2.p65
142
11.10.2006, 21:48
Celému spektru exilu efektivně pomáhal Tomáš Kosta, jako dřív ve vlasti, tak i v Německu šéf největšího nakladatelství odborů. A při všech výhradách, které bude dramatik později mít k Františku Janouchovi, zakladateli Nadace Charty 77, vysoce ocení, že se mu podařilo propojit exil s domovem nejmodernější komunikační technikou; i díky tomu fungoval nesrovnatelně účinněji než jiné národní komunity ze zemí v sovětském područí. Zásluhy Pavla Tigrida budou ve svobodné vlasti oceněny mimo jiné křeslem ministra kultury. Josef Škvorecký dostane v počáteční havlovské euforii Řád Bílého lva vhodný spíš pro armádní generály. Bedřicha Utitze ocení až za osm let Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Adolf Müller bude při srovnatelném výkonu i přes urgence svých autorů čekat na skromné vyznamenání Za zásluhy skoro do smrti. Ostudně nedoceněn zůstane vklad dalších reformních komunistů, především Jiřího Pelikána. Ten až do své předčasné smrti nebude státu stát za dík odpovídající výkonu. Po listopadu 1989 se nedávná opozice raději spojí a první prezident rovnou spřátelí s Mariánem Čalfou, který se vyspí z úlohy vládnoucího komunisty do role vládnoucího demokrata přes noc, aby potvrdil, jak bleskově umí láska a pravda zvítězit nad nenávistí a lží; předvede přerod hodný Guinnessovy knihy rekordů, takže mnohaleté svízelné konverze osmašedesátníků a různých Kohoutů budou k smíchu. Suma sumárum odpověď na otázku položenou v úvodu: Český exil byl v každé době věrným pokračováním téhož národa na jiném místě.
67.
NÁROD DOMA Pokračuje pokus udělat si čistý stůl s vlastním národem, oprávněný i proto, že národ už dávno měří peří svému kohoutu, který to ukázněně snáší. K čemuž nutno přiznat, že se, ačkoli čistokrevný Čech, zásadně představuje jako Pražan, když si stejně jako české sudičky váží i té německé a židovské, jak je se-
143
kohout-zivot2.p65
143
11.10.2006, 21:48
slal trojjediný génius jeho rodného města. Neboť spoluobčany mu v něm byli i Rilke, Werfel, Kisch, Brod a Kafka. Od velkého stěhování v prvním tisíciletí po Kristu národy i v kritických situacích zůstávají chtě nechtě doma. Zásadní odpůrci emigrace mají pravdu, že funguje pouze individuálně a nikdy nebyla ani být nemůže řešením národního osudu. I velikán jako Jan Ámos, který psal dějiny evropské vzdělanosti, pomohl svým těžce zkoušeným rodákům jen tím, že udržel jejich existenci, řeč a víru v povědomí světa. Sám TGM by byl zůstal v exilu univerzitním profesorem – jako Václav Havel doma dramatikem-disidentem a Václav Klaus bankovním úředníkem nebo režimním prognostikem mírně pokrokovým v mezích zákona, – nebýt mocných dějinných pohybů, které od základu změnily poměr sil v národním nebo i mezinárodním společenství. Teprve neodvratně se blížící porážka rakousko-uherské monarchie probudila Čechy tak, že začali na frontách přebíhat k legiím a pak už i strhávat c. a k. orlice z veřejných budov doma. Teprve Hitlerova smrt a pád Berlína osmělily Čechy natolik, že se pustili do povstání a pak do opožděného zabíjení většinou už bezbranných Němců. Teprve totální ochablost Sovětského svazu a rebelie v Maďarsku i v NDR Čechy pochlapila do té míry, že jich po pádu Berlínské zdi přibývalo na náměstích ze dne na den tolik, až přečíslili policajty, kteří do té doby snadno rozháněli stejný hlouček disidentů. V dobách, kdy jsou přepadeny a znásilněny, se národy chovaly a chovají různě, jak je řídí jejich povaha, tradice i podmínky. Poláci marně, ale heroicky zaútočili na německé tanky kavalerií, čímž zachránili alespoň svou čest a zachovali si hrdost. Norští muži nejdřív zastaralými děly a torpédomety potopili v Oslofjördu německý křižník Blücher a pak odplulo jádro armády se svým králem na lodích, bárkách i veslicích posílit Spojence do Anglie, odtud jejich dnešní sebevědomí. Desítky tisíc Francouzů vzdor těžkým represím nikdy neustaly v podzemním odboji a celá zem si tak uchovala pocit velikosti. Čechy jako by po půl století narůstající sebejistoty, jejíž bází byl úspěšný boj československých legií na frontách první světové války, během půl roku zlomila Mnichovská dohoda a německá okupace; při
144
kohout-zivot2.p65
144
11.10.2006, 21:48
ní jen se slzami v očích zatínali pěsti a poté, co gestapo až příliš snadno zmasakrovalo několik odbojových skupin, se začali většinou chovat, jako by se jich už nic netýkalo. Koberec, pod který po válce zametala propaganda komunistů desítky let vše, co se jí nehodilo k zdůvodnění teroru, nesvobody, nedobré životní úrovně a nového obsazení země zas jinou armádou, zakryl i skutečný obraz Protektorátu. Popravený generál Eliáš, padlí Tři králové – důstojníci Mašín, Morávek, Balabán a oněch sedm statečných parašutistů, kteří 18. června 1942 z krypty kostela Karla Boromejského svedli vlastně jedinou bitvu s Němci na české půdě před 5. květnem 1945, zůstali symbolem odboje, jenž se doma masově nekonal. Naopak. Zatímco na frontách tisíce statečných mužů a žen z Československa navázaly na bojovou tradici legií a piloti spolurozhodli leteckou bitvu o Anglii, prototypem protektorátního Čecha se stal vysoký důstojník a proslulý publicista bývalé republiky Emanuel Moravec. Muž, který ještě za Mnichova vyzýval k ozbrojenému odporu armády za každou cenu, spatřil náhle budoucnost národa pod ochranou Velkoněmecké říše, z milosti Vůdce Adolfa Hitlera. Jako člen kolaborantské vlády zodpovědný i za kulturu nepřestal až do své sebevraždy v posledním dnu pražského povstání ideologicky válcovat českou inteligenci a hlavně české dělnictvo. On i státní ministr Karl Hermann Frank, sudetský Němec z Karlových Varů, je společně napojili na korumpující program Kraft durch Freude, Radostí k síle. Český proletariát i střední stav měly za sebou jen krátkou konjunkturu po sedmi letech hubených, které vyvolala světová krize, proto se jim snadno rozhodovalo mezi bičem drakonických trestů za odpor a cukrem sociálních vymožeností za politickou pasivitu i hospodářskou aktivitu, jak jej představovaly laciné podnikové byty, zvláštní příděly potravin nebo bezplatné pobyty v rekreačních zařízeních. Sudetští Němci si budou do smrti stěžovat, že Češi, ačkoli občané druhé třídy, požívali za války téměř stejných výhod jako oni a přitom nemuseli bojovat. Tahle nejdůležitější výsada byla ovšem součástí hitlerovské strategie; měla zabránit, aby čeští vojáci zopakovali svá vystou-
145
kohout-zivot2.p65
145
11.10.2006, 21:48
pení z první světové války, kdy rozložili rakouská a posílili spojenecká vojska. Bylo totiž dávno rozhodnuto i potvrzeno přísně utajenou konferencí v Salcburku, že český národ bude bezprostředně po vítězství Říše zničen buď likvidací nebo asimilací anebo přesídlením na Sibiř, jak to předvedl Stalin s odbojnými národy z Kavkazu. Vlídná tvář, jakou teď Říše nastavovala těm Čechům, kteří nerušili její kruhy, a příklad mužů, jako byl Emanuel Moravec, opravdu působily. Celkový obraz Protektorátu je dost otřesný, protože nese podtitul – kolaborace. Ještě otřesnější jsou dodnes jen cudně zveřejňované statistiky o mocném válečném výkonu českého průmyslu, především zbrojního, který účinně nahrazoval bombardované Porúří. Základním mechanismem působení na obyvatelstvo bylo zglajchšaltování – to slovo porodil Protektorát – rozhlasu, tisku, kultury a školství, tedy jejich zestejnění, uvedení na totožnou argumentaci. Studentík, jakým tehdy dramatik byl, zažil od primy do sexty desítky profesorů, ale ten anticky mravný z Příbrami, kterého tak skvěle zahrál František Smolík ve filmu Vyšší princip, zůstal spíš postavou z pohádek. Do paměti se ovšem zapsali už ti, kdo prováděli předepsané rituály jako árijský pozdrav nebo čtení vítězných zpráv z bojiště v prostém žánru výuky matematiky nebo němčiny. U nich začínalo, co by se mohlo nazvat opatrným sešlápnutím brzdy nebo i nenápadným zařazením zpáteční rychlosti; odlišovali se zřetelně od kolegů, kteří se rozhodli Němcům sloužit a napodobovali křiklavý optimismus úvodníkářů i hlasatelů. Hlubinu bezpečnosti ale představovala jedině rodina. Evangelík, který po válce z církve vystoupil, není příznivcem jejího zbožnění, jak je celebrují katolíci. Jeho mladická zkušenost z Protektorátu ji však ocenila jako poslední skutečně nedobytný bunkr, v němž je uchovávána, a proto přežívá morálka národa. Byli to jeho otec a jeho matka, kdo mu za války prakticky předvedli princip duševní hygieny normálního člověka v mezních podmínkách: neodporovat zlu, pokud ho může zničit, ale nepodat mu ani prst, aby pomohl ničit jiné. To bude později – při vší úctě k hrdinům, jakými byli doktor Vladimír Petřek z chrámu Boromejského nebo matčin bratr Karel, nacisty rovněž popravený – nazývat neokázalým odporem zlé-
146
kohout-zivot2.p65
146
11.10.2006, 21:48
mu lepší části české společnosti za nacismu, stalinismu i normalizace, štafetou paměti a slušnosti za všech režimů. Nejistotu a nejasnost v hodnocení aktivních bojovníků s komunistickým režimem bude ještě dlouhá léta po návratu k demokracii zosobňovat případ bratří Mašínů, kteří se prostříleli na Západ za cenu několika mrtvých. Rodinná tradice boje s utlačovateli jim rozhodně propůjčuje presumpci neviny proti podezření, že zabíjeli zločinně. Podle dramatika si už dávno zasloužili řád za chrabrost v boji – a příbuzní oběti zas jejich prostou omluvu, jaké si vojáci vyměňují v míru. Angličtí letci, kteří zničili Drážďany, vztyčí pak obrovský kříž na obnoveném dómu. Stav okupace, který znal v dětství, zažíval od srpna 1968 podruhé v životě, ale v naprosto odlišné podobě. Vpád víc než půlmilionové armády s mnoha sty tanků a letadel, proti níž vyšly do ulic miliony neozbrojených obyvatel země, totální zoufalství první noci a chaos celého prvního týdne, spontánnost vůle k odporu i neexistence jednotného vedení a nepřítomnost unesených autorit, tedy veškeré ingredience, z jakých se rodí obrovské krvavé masakry – a přesto v celé zemi zhruba sto mrtvých, většinou obětí dopravních nehod? Proti rozstřílené Budapešti s tisíci zabitých v boji a s desítkami dodatečně popravených, v Praze jen kulkami zjizvená fasáda Národního muzea, a údajní viníci vyloučeni ze strany, vyhozeni z práce, zavřeni vlastně jen, když si o to vyloženě řekli? Jak to? Z perspektivy pokročilého času se rozpačitá odveta za Pražské jaro 1968 jeví jako začátek rozpadu Sovětského svazu, který zároveň s hospodářskou i vojenskou silou začal ztrácet sebedůvěru. Jen o sedm let později podepsal Helsinský protokol, v němž se výměnou za výhody, které nezbytně potřeboval k zastavení či aspoň zpomalení své krize, poprvé zavázal přiznat domácím kritikům občanská práva, tedy přinejmenším je nezabíjet a neposílat do vyhnanství. Na rozdíl od Německé demokratické republiky, kde si ještě po pádu Berlínské zdi stoupnou na improvizovanou tribunu nákladního automobilu proslulý opoziční spisovatel Stefan Heim a jeden z šéfů zločinné Staatssicherheit, něžně zvané Stasi, Mischa Wolf, aby se společně přihlásili k socialismu s lid-
147
kohout-zivot2.p65
147
11.10.2006, 21:48
skou tváří, v Československu v tuhle iluzi od srpna 1968 nevěřilo ani politbyro komunistické strany, protože nejlíp vědělo, že jde jenom o moc. Především Češi se vzepjali k solidaritě srovnatelné jen se dny mobilizací v roce 1938. A moskevský protokol i pendrekový zákon, podepsaný včerejšími idoly – vůdci obrody! jako by národ třicet let po Mnichovu dolomily úplně. Jinak než ohnutím páteře celé společnosti si nelze vysvětlit selhání mnoha z těch, kteří si uchovávali důstojnost a demokratické přesvědčení po dobu trvání komunistického režimu, a teď až manifestačně vstupovali do svazů, spolků, institucí a funkcí, z nichž byli čerstvě vyhnáni lidé odmítající nazvat zákeřné přepadení země bratrskou pomocí. Jinak nelze pochopit snadnost a rychlost, s jakou si režim získal servilní poslušnost tolika známých umělců s výjimkou jádra spisovatelů, některých malířů a muzikantů z undergroundu. A jinak není možno porozumět ani zavilosti, s níž ne Rusové, ale Češi sami pronásledovali své rodáky. Dramatikovi to jednou v plné míře předvede a potvrdí pardubický archiv. Když se ho režim 4. října 1979 večer vyhazovem z vlasti do smrti zbavil – do své, protože měl padnout mnohem dřív! odškrtl si ho a zabýval se jím v médiích jen, když nezbytně musel, třeba při pokažené státní návštěvě Gustáva Husáka ve Vídni. Svazek Dialog ale svědčí o tom, že nikdy nepolevila aktivita jedinců, kterým z různých důvodů pil krev osobně. Jedno jejich hnízdo odkrývá názorně v Sázavě nad Sázavou. Protože vilku ještě dlouho po jeho odjezdu obýval s rodinou malíř Karel Havlíček, než jim povolili vystěhování, zůstalo v ní i zařízení umožňující odposlech. Jeho demontáž 21. února 1980 hlásí svou svéráznou češtinou nám už známý náčelník l. oddělení 2. odboru X. správy Ministerstva lásky npor. František Vach jako bojovou misi tuctu ozbrojenců, která zaslouží podobné ocenění jako dobytí úporně hájené pevnosti. „Vlastní akce proběhla od 21.00 hod. do 03.hod. Při provádění bylo využito příslušníků VB a PS VB Sázava D-CHATAŘ. Dále se účastnili mjr. Fiala, ppor. Beníšek, por. Francán a nstržm. Černý, z pracovníků VI. Spr. SNB se zúčastnila sku-
148
kohout-zivot2.p65
148
11.10.2006, 21:48
pina vedená s. Jiřím Šerákem. Vzhledem k tomu, že u objektu byla vyměněna bezpečnostní vložka musel být na místě zhotoven náhradní klíč. Závěr: Vzhledem ke skutečnosti, že akce probíhala v pozdních nočních hodinách a ze strany pracovníků VI. Spr. SNB, kteří projevili značnou osobní aktivitu a přistupovali k akci s vysoce morální odpovědností, vzhledem k přístupu do objektu i fyzickou zdatnost a akci odvedli kvalitně a v mimořádných podmínkách (bez možnosti využití el. energie) i v krátkém časovém rozmezí navrhuji ke zvážení možnost ocenění práce pracovníků VI. Spr. SNB finanční odměnou.“ Pomocníka Veřejné bezpečnosti s přezdívkou Chatař demaskuje soupis utajených jmen jako jednoho ze čtyř dobrovolníků, kteří se po Chartě svízelně učili předepsané texty vyzývající dramatika jménem poctivých pracujících města, aby je opustil. Pak už se noří z archivu akt za aktem inspirovaný předsedou Místního národního výboru v Sázavě Barešem. Fiasko svých akcí z léta 1978, které měly obyvatele vilky vylekat a vyštvat, zřejmě nikdy nepřekousl a vzal si za životní úkol, že když už odtud škodnou nedostal sám, zahladí alespoň všechny její stopy. Tou nepřehlédnutelnou byl ovšem dům číslo popisné 177 a jeho rozlehlá zahrada. První překážku, totiž že vypuzený majitel poslal z Vídně plnou moc k užívání svému tchánu doktoru Emilu Mašínovi, považoval předseda Bareš v bolševickém zápalu za směšnou, a s nemovitým objektem lidského Objekta měl hned smělé plány, které vyzrazuje ve svém záznamu opět estébácký kronikář npor. Vach. „Dne 7. 12. 1979 jsem uskutečnil jednání s předsedou MNV Sázava n/Sázavou s. Bohumilem BAREŠEM s cílem zjistit možnosti vykoupení vily Pavla KOHOUTA v Sázavě z veřejného zájmu. s. BAREŠ mne informoval, že MNV potřebuje vhodné objekty pro různé účely, v případě vily KOHOUTA by byl pro MNV tento objekt nejvýhodnější pro klub důchodců, který potřebují. S vykoupením vily KOHOUTA pro uvedený účel předseda MNV plně souhlasil a prohlásil, že proti li-
149
kohout-zivot2.p65
149
11.10.2006, 21:48
dem typu KOHOUTA je nutné postupovat nekompromisně. s. BAREŠ se dále zajímal, zda budou (MNV Sázava) mít v tomto případě podporu od nadřízených orgánů, neboť v podobných případech mají trpké zkušenosti a nakonec vše musel MNV řešit sám. s. BAREŠE jsem ujistil, že na tomto případě je zájem od státních a stranických orgánů a jde jen o to, aby dal někdo podnět.“ Povzbuzen tímto ujištěním se pustil s. Bareš do práce a obětoval jí patrně i vánoční klid, aby získal pro ušlechtilý záměr rychle nejširší podporu. V zájmu dobré věci přitom jistě s těžkým srdcem obětoval i sázavské důchodce, postrádající potřebnou průbojnost a váhu, aby je mohl nahradit onačejšími nápadníky buržoazního přepychu, vykoupeného jistě obratem a lacino, za soudně stanovenou babku. Hlášení ani ne o šest neděl mladší je tak nadějné, že z něho přímo zaznívají radostné dětské hlásky a nadšená slova chvály pronášená v různých zahraničních jazycích. „Dne 22. 1. 1980 na společném jednání mezi předsedou MNV Sázava, předsedou MO KSČ Sázava, předsedou ONV Kutná Hora, vedoucím tajemníkem OV KSČ Kutná Hora, bylo rozhodnuto, že vilu Pavla KOHOUTA vykoupí z veřejného zájmu n. p. KAVALIER Sázava. Pozemek a vila Pavla KOHOUTA bude využita celým koncernovým podnikem SKLO UNION, který má pobočky – národní podniky – na celém území ČSR a do kterého patří i n. p. KAVALIER Sázava k zřízení pionýrského tábora. Mimo sezónu bude vila Pavla KOHOUTA využívána k ubytování zahraničních delegací, se kterými je SKLO UNION ve styku. Vila Pavla KOHOUTA je k tomuto účelu velice výhodná, vzhledem k charakteru, vybavení, rozloze pozemku a rekreační oblasti.“ Chybělo ještě „a dík své neblahé minulosti, která bude sloužit k poučení děti i dospělých, domácích i přespolních!“ Nechyběl zato slibný konec, který úspěch díla garantoval.
150
kohout-zivot2.p65
150
11.10.2006, 21:48
„Na státním notářství v Kutné Hoře bylo provedeno opatření, aby nedošlo k dispozici nemovitosti Pavla KOHOUTA na Sázavě. K realizaci tohoto opatření bude přistoupeno v měsíci únoru 1980.“ Je otázka, zda sázavští horlivci ukázali vůbec nadřízeným soudruhům plán interiéru, z něhož musel poznat každý, že zahraniční delegace budou mít k dispozici čtyři ložničky, jejichž rozloha činí třicet metrů čtverečních dohromady, a penzisti i pionýři budou chodit dokola kolem krbu v jediné obytné místnosti, obsluhováni z miniaturní kuchyňky. Zaslepený lovec Bareš však už troubil vítězné halali a veřejně se chlubil složeným jelenem, jehož maso jako dobrý otec města nezištně předem rozdělil mezi potřebné, než… než s úžasem zjistil, že jelen je neskolitelný, protože…? protože z domácí obory oplocené železnou oponou neuprchl, nýbrž byl jejími zřízenci na sousední panství vynesen proti své vůli, a proto i se všemi mezinárodně uznávanými právy týkajícími se majetku! O tom ho poučí, zjevně z duše nerad, jiný tajný náčelník, kpt. Václav Říha, který pro jistotu konzultoval způsob řešení majetkoprávních otázek nedobrovolného emigranta s předsedou soudu v Praze 6. „JUDr. BEDRNA potvrdil názor náměstka Městské prokuratury JUDr. FELIXE, že KOHOUT vzhledem k tomu, že byl čs. st. občanství zbaven administrativně právní cestou, neztratil právo disponovat svým majetkem v ČSSR. Dle názoru JUDr. BEDRNY, který občanské právo přednáší na právnické fakultě, není majetek KOHOUTA v ČSSR postižitelný (vyvlastnění, vykoupení, propadnutí, zabavení aj.). Pavel KOHOUT může komukoli předat dispoziční právo (nebo plnou moc) k manipulaci se svým majetkem, nebo svůj majetek na někoho převést (darovat, prodat, propůjčit apod.).“ K tomu je připsán a energicky podškrtnut zřejmě rukou téhož kapitána, jenž se zdá nadále věřit, že „není pevností, kterých by bolševici nedobyli“, příkaz adresovaný podřízeným.
151
kohout-zivot2.p65
151
11.10.2006, 21:48
„Dále sledovat! Musíme udělat všecko, aby jeho vila na Sázavě přešla do stát. majetku!“ Pozdní hledač v archivu přímo slyší zaúpění Kúúúrvýýý! předsedy Bareše, jehož sen troskotá na tak přiblblé překážce, jakou by opravdoví revolucionáři odstranili jedinou kulí z naganu, zatímco ti sráááčííí s doktorskými tituly dají přednost zrádci vlasti před penzisty, pionýry i zahraničními delegacemi. Brzy se však ke svému smutku přesvědčí, že socialistické Československo kráčející se Sovětským svazem na věčné časy jej musí po dohodě z Helsinek následovat i do evropského salonu a chovat se tam tak, aby Západ přibrzdil zbrojení a pootevřel měšec. Naháněný je tedy bohužel momentálně hájen až snad přímo z Moskvy a sázavští lovci musí hon chtě nechtě odtroubit, ale zdaleka se nevzdávají. Pilně připraví vymakaný plán, v němž má triumfovat vyšší zájem. Archivuje jej 12. července 1984 opět novodobý Kosmas-Vach, který současně podává zajímavý výklad socialistické dobrovolnosti. „Dle rozhodnutí odboru výstavby ONV Kutná Hora a MNV Sázava nad Sázavou je v obci Sázava prováděna parcelizace pozemků za účelem plánované výstavby rodinných domků. Parcelizace má být prováděna po dohodě s majiteli pozemků na základě dobrovolnosti, a pokud by nedošlo k oboustranné dohodě, bude parcelizace provedena soudně. Pozemek Pavla KOHOUTA má být vykoupen ze dvou třetin. Zda bude vykoupena i jeho vila není prozatím upřesněno.“ Anna Kohoutová, úředně stále majitelka poloviny, vyhoví návrhu bývalého muže tlumočenému poslem a napíše plnou moc k jejímu užívání doktoru Mašínovi. Ten, otec rovněž vyhnané srny-Jeleny – pod jménem Srnec byla vtipně vedena estébáky! je sice bojovník jenom na sportovních hřištích, ale i mimo ně muž neochvějné cti: na handl dobrovolně nepřistoupí. Teď tedy očekávají honci smrtící výstřel od socialisticky nezávislého soudu. Ve spisu Dialog jsou dochovány profesionálně vykótované plány, podle nichž zahradu, kterou bur-
152
kohout-zivot2.p65
152
11.10.2006, 21:48
žoazie vyplýtvala pro jediný nepraktický nesmysl, zkrášlí pět nových rodinných domků s pozemky pravda trochu moc hodně dost velice malými, ale když se vykácejí neužitečné okrasné stromy, zbude poctivým pracujícím i pár metrů pro zeleninu, která chybí v obchodech. Teprve tehdy ty horlivé hlavy zjistí, co měly vědět dávno: že z majitele ideální poloviny popisného čísla 177 se mezitím stal ne svou vinou Rakušan. Trpká zkušenost MNV v Sázavě se tedy opakuje, když vyšší orgány té lačnící lovecké družině vyloží, že vábná kořist dlící zdánlivě na dosah, až se sbíhají sliny, je fata morgana, protože ve skutečnosti leží za bariérou smluv se sousedním státem, nad níž bdí Evropský soud. Alpská republika, která pomohla desetitisícům ohrožených Maďarů, Čechoslováků i Poláků, zachrání také malý klenot architektury, aby mohl být za deset let v nezmrzačené podobě prohlášen národní technickou památkou České republiky. Ale to bylo v létě toho roku za hranicí reálných úvah, když domov tak blízký, že z něho do Vídně dosáhl normální televizní signál, se jevil exulantovi vzdálenější než Amerika. Obrazovka vyplivovala dnes a denně slovník a myšlenky svědčící o devastaci jazyka i ducha. Pokud někdo přijel z Prahy služebně či za příbuznými, Kohlmarktu se na hony vyhnul; a pokud se stavil, potěšil mnohdy jen dočasně. Tak třeba vedoucí pražské vinárny U Golema nebo populární zpěvák z Ostravy se hostiteli po letech vyjeví v jeho odtajněném svazku jako dobrovolníci, kteří měli estébákům podrobně popsat jeho byt, zvyklosti a stav života vůbec. Rodiče Srny dostávali povolení k návštěvě jednou za dva tři roky a každý z krátkých pobytů jim kazila obava, že už se nemusí opakovat. Rychle rostoucí Jolana tu byla každý rok na zapřenou, jak ji na energickou žádost babičky oficiálně zval k setkání ve Vídni její otec, který se ovšem nikdy ani neozval. O jedinou komickou vložku se postarala Jolanina matka Vladěna, tehdy dělnice v Tesle. Už na Sázavě byla postrachem příslušníků SNB, kteří měli dramatika střežit před vyděrači, ale protože tušili jako on, že jde o kolegy z StB, dali si v hlídkovém autě občas dvacet. Když to Vladěna jednou v noci zjistila, začala na ně ječet hlasem, který mohl patřit jen skutečné prole-
153
kohout-zivot2.p65
153
11.10.2006, 21:48
tářce, že na ně neplatí daně, aby chrápali, když tu mají chránit její dceru; ani si netroufli stěžovat, zřejmě v ní ucítili vedoucí třídu. Při návštěvě Vídně přišla jednou domů se zprávou, že ztratila cestovní pas. Dramatika to v dané situaci vyděsilo a chtěl jí alespoň ulehčit jednání s československým konzulátem tím, že pořídí policejní protokol. Když si na stanici uprostřed diktátu i přes neznalost řeči všimla, že ho to má stát pět set šilinků, rezolutně přerušila konání a odtáhla ho ven, že si všecko vyřídí sama. Její doprovod byl pak svědkem, jak se u okénka obávané konzulky sklonila a křikla na ni škvírou, až z toho ostatním čekatelům tuhla krev – Ztratila sem páás, co budete děláát? Měla náhradní papíry bez pokuty druhý den. Šanci uvidět syna Ondřeje a vnuka Mikuláše nedostávala po léta dramatikova bývalá žena. Pomohl opět Bruno Aigner; jako tiskový mluvčí předsedy parlamentu Heinze Fischera informoval s jeho vědomím vídeňskou část rodiny, kdy dorazí na oficiální návštěvu sněmovny Vasil Biľak; současně objednal do vrátnice rakouskou televizi. Druhý muž ČSSR byl na mrtvici, když ho dramatik se synem přepadli před běžící kamerou dotazem, jak se slučuje podpis Gustáva Husáka pod helsinským protokolem s tím, že sem Anna Kohoutová dosud nikdy nesměla k rodině. Stalo se mu to poprvé v životě, takže zrudl a vykoktal ze sebe, že sa na to pozrie. Pozrel. Do mesiaca bola tuná. Každé Vánoce se konal rituál, který dokumentuje ve svazku Dialog například zpráva z 11. ledna 1986 tajného poštovního spolupracovníka StB Jiřího Černého, krycí jméno Čížek, o zásilkách Jeleny Kohoutové do Československa. „Pramen na pravidelné schůzce předal informaci o došlých poštovních a balíkových zásilkách z Rakouska, které byly celně projednány dne 6. 12. 1985. Jedná se celkem o 15 zásilek. Uvedené mají společného odesílatele: Jelena KOHOUTOVÁ, Rakousko. Příjemci v ČSSR: Stanislav MILOTA, Alena LISOVÁ, Jiří HÁJEK, Štěpánka HLUPÁ, Petr KABEŠ, Marie JAVŮRKOVÁ, Jožka SLÁNSKÁ, Helena KLÍMOVÁ, Sergej MACHONIN,
154
kohout-zivot2.p65
154
11.10.2006, 21:48
František PAVLÍČEK, Dída PISTORIUSOVÁ, Anna UHLOVÁ, Anna KOHOUTOVÁ, Jolana MAŠÍNOVÁ, Kamila BENDOVÁ. Zásilky obsahovaly pouze potraviny a maloobchodní zboží. Váha jednotlivých se pohybovala kolem 3 kg. Důkladnou celní kontrolou nebylo u zásilek zjištěno, že by tyto obsahovaly závadový materiál. Z informace je zřejmé, že byla provedena jednorázová akce v zaslání potravinových zásilek z Rakouska do ČSSR představitelům CH 77. Uvedené zásilky vzhledem k svému obsahu by mohly být využity vnějším nepřítelem a exponáty pravice.“ Odhlédnuto od rozkošného omylu, kdy si zapisovatel podporučík Hochman spletl exponáty s exponenty – ve smyslu poučky „používat cizí termity je velké rizoto“ – zní poslední věta záhadně, když obsahem byla převážně čokoláda, káva a čaj. Také chartistů je v seznamu menšina, balíčky byly každý rok posílány těm, kdo předtím sami potěšili nějakou známkou života, ať už po stále nových kurýrech z řad turistů, nebo obyčejným pohledem, ty byly prakticky nekontrolovatelné. To věděl dramatik ještě z domova, když po televizním tvrzení agenta rozvědky Minaříka, že Svobodná Evropa zřídila tajné konto pro Alexandra Dubčeka, poslali s Václavem Havlem jejímu redaktoru Milanu Schulzovi do Mnichova pohled s textem „Proč má Saša konto a my ne?“ a s čitelnými podpisy. Redakce českého vysílání, přesvědčená, že jde o provokaci, vyslala do Čech varování a byla pak bez sebe, když zjistila, že se autoři k žertu neskrývaně hlásí. K vánoční akci se připojila švýcarská přítelka Annemarie Reynolds a rozšířila ji návrhem, aby dramatik úvěrová procenta ze splácené půjčky proměňoval v balíčky pro další ,exponáty‘. Kdo se ho bál, přestal se s ním stýkat už dávno předtím ve vlasti. On sám se odvažoval ohrožovat přímým kontaktem kromě členů rodiny jen ty, kdo si to výslovně přáli. Tradicí se staly dlouhé vánoční, velikonoční a narozeninové telefonické hovory s Lubošem Pistoriem, občas byli zavoláni Alexandr Kliment a Ludvík Vaculík, „za účelem kontroly existence“. Zvlášť povzbudivé byly telefonáty, které s ním často vedla ve své pracov-
155
kohout-zivot2.p65
155
11.10.2006, 21:48
ní době sousedka ze Sázavy Blažena Pečenková na účet národního podniku Kavalier. Protože věděl, že vedení sklárny pilně spolupracovalo se Státní bezpečností, které dokonce zřídilo v nejvyšším poschodí pozorovatelnu, považoval to za způsob náhrady škod. Pravidelně si telefonoval s Václavem Havlem, a pokud ten právě seděl, s jeho Olgou. Ta čas od času požádala Jelenu, aby jim podle vlastního vkusu pořídila „něco novýho na sebe, co by potěšilo“. Nákupy šly do Prahy po známých, účty poštou Klausi Junckerovi v hamburském nakladatelství Rowohlt zastupujícím Havlovy hry. Mimořádně dramatická Olžina zpráva o kritickém zdravotním stavu jejího muže ve vězení dostihla prostřednictvím Bruna Aignera Kreiského ve Vídni, Brandta v Bonnu i Olafa Palmeho ve Stockholmu; intervence silné trojky Socialistické internacionály urychlila jeho dočasné propuštění, aby si radši umřel ve špitále. Když jim nevyhověl, nechtěli to riskovat znovu a pustili ho na podmínku domů. Úžasné bylo, že všichni, které dramatik dobře znal a měl rád, ani po tolika letech ústrků a s tak mizivou vyhlídkou, že se v rámci jejich života něco významně zlepší, nejevili nejmenší chuť uzavřít s režimem pakt. Jejich úděl s obdivuhodnou pevností sdílely rodiny, i když solidarita znamenala vesměs sebeobětování. Dospívající děti už sotva mohly dohonit znemožněná studia. Vynikající malířka Jiřina Klimentová splatila podpisy svého muže Alexandra pod peticí za osvobození politických vězňů i pod Chartou 77 léty, kdy sama nesměla vystavovat své nejzralejší obrazy. Těmi postoji se ale začal trhat řetěz kapitulací zahájený Mnichovem a začala znovu klíčit morálka, která se měla jednou postavit blbé náladě z amorálností provázejících privatizace. Dramatik se snažil, aby svým nejbližším druhům doma nepřestal rozumět, a zneklidňovalo ho, že přestávali rozumět jemu. Tak jim třeba nebyl schopen vysvětlit, že jeho narůstající konflikt s intelektuální levicí na Západě není osobní ani konkurenční povahy, ale důsledek tamního masového zmatení mysli připomínajícího poválečné zabloudění mladých českých levičáků. A už vůbec nechtěli uvěřit, ano, v dopisech mu to rozmlouvali jako nové poblouznění, že jakýsi Michail Gor-
156
kohout-zivot2.p65
156
11.10.2006, 21:48
bačov nemusí být nutně trojský kůň, který má komunismu otevřít brány svobodného světa zevnitř, ale jeví se i zkušeným politikům jako osobnost hodná pozoru a zasluhující jistý bonus. Když poprvé napíše nejagilnějšímu z přátel, že by Charta měla uvažovat, co nabídne české společnosti po Husákovi, bude znít odpověď v podstatě, Tvoje starosti bych chtěl mít! Upřímně řečeno, ta otázka bude spíš řečnická, on sám po všem, co prožil, nehodlal naletět ještě jednou. Suma sumárum: čas národa v exilu a čas národa doma se začaly rozcházet. Ten venku se předbíhal, ten uvnitř pozdil.
68.
ALBRECHT VELIKÝ A SEDM TRPASLÍKŮ Ví se, že na počátku bylo slovo. Málokomu je známo, že na začátku záchrany českých slov pro svět po srpnu 1968 a Husákově puči stáli ti tři: Eric Spiess, vedoucí činoherního oddělení nakladatelství Bärenreiter v Kasselu, Jürgen Braunschweiger, mladý šéf vydavatelského domu C. J. Bucher ve švýcarském Lucernu, a Klaus Juncker od Rowohltů, kteří nejen vzali pod křídla řadu českých dramatiků a prozaiků doma zakázaných, ale neopustili je ani, když vyšli ve svobodném světě z módy. O prvních dvou bylo mnohé řečeno v memoárománech, zbývá doplnit, kdo jejich činnosti požehnal. Majitel kasselského podniku, který se předtím zabýval výlučně hudebninami, byl jeden z prvních osvícenců otvírajících německou kulturní scénu Východu a naopak. Podezřívat průkopníky, že je vedly jen komerční zájmy, je nefér. Když později československá státní agentura DILIA postavila pana Karla Vötterleho před volbu, chce-li si podržet jakéhosi pisálka Kohouta a riskovat ztrátu neskonale vyšší provize za díla českých muzikantů, řekl své Ja! tak nekompromisně, že si to Praha rychle rozmyslela, aby neztratila dobrého partnera. Jürgenu Braunschweigerovi podobně udělila plnou moc paní Alice Bucher, jejíž povrchní přátelství s dramatikem samozřejmě nestačilo změnit strategický plán, kterým byl za pár let prodej celého impéria; jeho řízení už ji unavovalo a nebavi-
157
kohout-zivot2.p65
157
11.10.2006, 21:48
lo. V tu chvíli začala křížová cesta skupiny českých autorů, kteří kdysi požádali Jürgena, aby je považoval za své. Po krátkých zastávkách ve švýcarském vydavatelství Ringier, u amerického Mc Grow Hill a v německém Reich-Verlagu měli nalézt trvalý domov v renomovaném hamburském rodinném podniku Hoffmann und Campe. Jeho majitel, který je pozval všechny, bohužel brzy nato zemřel, a junioršéf Thomas Ganske angažoval nového ředitele; ten se rozhodl převzít z Čechů pouze autora Katyně. Čas sympatií s Pražským jarem byl ten tam, ale i obecně nastával konec starých časů: kormidla velkých nakladatelství opouštěli známí lektoři, nelítostně střídáni obchodníky, pro něž knihy znamenaly stejný artikl jako sýry. Na té křižovatce se musel novopečený prozaik rozhodnout mezi solitérstvím a solidaritou. Když za ním mladý Ganske přiletěl do Vídně, aby mu nabídl v Hamburku doživotní útočiště vedle Siegfrieda Lenze, vysvětlil mu v hotelu König von Ungarn při sérii vodek s těžkým srdcem, že se nemůže odtrhnout od zakázaných autorů doma, dokud jim má sloužit jako lokomotiva. Ráno majitel koncernu odletěl a s ním i ta šance. O novou pro všechny se intenzivně pokoušel Jürgen Braunschweiger po celém Německu, ale to už byli v jednom pytli s nálepkou Disidenti, kterých se scéna začala štítit. O rok později, na podzim 1982, přijel prozaik opět na knižní veletrh ve Frankfurtu. Při pochůzce obrovskými halami ho od svého stánku oslovil muž patřící mezi nakladatelské hvězdy. Doktor Albrecht Knaus, donedávna šéfeditor právě Ganského firmy, se dohodl s mnichovskou nakladatelskou skupinou Bertelsmann, že u ní pod svým jménem a podle vlastního vkusu povede nakladatelství krásné literatury. Neobyčejně vitální sedmdesátník řekl autoru, s nímž nikdy předtím nemluvil, Slyšel jsem, že jste volný, chcete to zkusit u mne? To už bylo jasné, že udržet českou sedmičku pohromadě je nemožné, a kolegové se začínali rozhlížet jednotlivě, Ivan Klíma u stockholmského Blomberga, Jiří Gruša u Tomáše Kosty v Kolíně nad Rýnem. Nabídka brala dech, protože přišla z nejvyšší ligy. Dohoda netrvala ani deset minut, ale bohužel nepřežila hodinu. Když
158
kohout-zivot2.p65
158
11.10.2006, 21:48
dorazil k stánku Reich-Verlagu, našel zářícího Jürgena. O chvíli dřív mu slíbil převzít všechny Čechy německý nakladatel Pawlak s podmínkou, že nesmí chybět nejvíc prodávaný. Nebylo o čem přemýšlet, vrátil se k doktoru Knausovi a omluvil se. Odcházel s tísnivým vědomím, že mu v přisouzené úloze podruhé a zřejmě naposled ujel skvělý vlak. Angažmá u Pawlaka skončilo fiaskem. Ukázalo se, že kdysi nadějný editor už jen skupuje balíky autorských práv a zbylých výtisků pro výprodej v obchodních domech. Byla to kritická situace, v níž se znovu zaskvěl někdejší prezident města Lucernu a nadále advokát Hans-Ruedi Meyer, který neúspěšně zkusil zajistit návrat do vlasti živému Kohoutovi, když jí vydal mrtvého Martinů. Pohrozil překupníkovi mezinárodní ostudou, jestli poškodí ty, které už dostatečně ničí komunisté. Při klíčovém setkání ve své kanceláři za ně náhle nabídl deset tisíc franků. Pro Pawlaka to byl čistý zisk, takže ihned přijal. Exgenerál otevřel trezor, vysázel bankovky na stůl a věnoval smlouvu dramatikovi, To je má pokuta za špatný obchod s vaší vládou, který tě stál domov! Opět za rok se autor zhluboka nadechl, než vstoupil do veletržního stánku Knaus-Verlagu znovu, Nechcete, pane doktore, prodanou nevěstu, která je zase svobodná? Byl přijat klasickým stiskem ruky, a první projekt, který hned domluvili, měl nést titul Kde je zakopán pes. Tak prostě vypuklo skoro dvacetileté soužití s duchovním dvojníkem celoživotního dramaturga Luboše Pistoria na poli prózy. Začalo dvěma roky čekání, než byla kniha napsána a přeložena. Měla složitou stavbu, stojedenáctkrát se v ní prolínaly dvě časové roviny, vytvářejíce právě tím silové pole memoárománu. Tu věc rád vydám, jak jste ji napsal, řekl pak doktor Knaus, jen se pro pořádek ptám, jestli chcete, aby ji dočetlo víc než sto lidí. Autor nechápal, co tím míní. Vaše kniha je komplikovaný stroj, pokračoval nakladatel, který zřejmě funguje tam, kde jsou známy osoby i děje. Němečtí čtenáři, zahlceni cizími jmény a přetíženi nejasnými souvislostmi, na těch neustálých křižovatkách nejspíš zabloudí a mnozí to vzdají. Nechcete se pokusit o verzi srozumitelnou i v jiném světě? Nezáleží vám na tom, abyste nám problémy toho vašeho vysvětlil?
159
kohout-zivot2.p65
159
11.10.2006, 21:48
Než dojel do Vídně, věděl, co udělá: pro německou verzi svou vánočku rozplete a odvypráví příběh v časovém sledu, aby vynikla logika událostí. Bude to znamenat mnohem víc než knihu rozstříhat a nově slepit; protože se změní všechny přechody a přesunou odkazy i refrény, napíše ji vlastně znovu, stejně a přece jinak. Přes zimu to provede a Pes se dík té radě dožije několika dotisků i kapesních vydání. Už při první návštěvě v Mnichově dostal smlouvu na tři romány s velmi slušnou zálohou, kterou se nakladatel v případě slabého prodeje velkoryse zavázal považovat za svou ztrátu. Volbu témat přenechal autoru a nadále předem ohlašoval jeho díla, s nimiž se sám seznamoval až v němčině. Ten jediný zůstával problémem, protože úroveň překladů už neexistujícího páru manželů Baumruckerových se ukázala být dočasně nepřekonatelnou. Do příští knihy slíbil doktor Knaus najít řešení. Stala se jí Hodina tance a lásky. Bylo to v rozpuku šedesátých let, když mladá autorka filmu Sedm zabitých Jelena Mašínová se svým tehdejším režisérem a pozdějším mužem Pavlem navštívila Malou pevnost v Terezíně, kde skončil život mnoha set politických vězňů z celé Evropy. Víc než všechny zakonzervované stopy hrůz ji ohromil rozpukaný plavecký bazén, který nechal velitel, smutně proslulý esesák Jöckel, postavit mezi valy pro své dorůstající dcery. U něho se zrodil silný filmový příběh: Německá dívka zbožňující balet sem přijede za rodiči z bombardovaného Berlína. Na prosbu matky jí otec-komandant obstará k narozeninám učitelku tance, Židovku ze sousedního ghetta. Když dcera s úžasem zjistí, že je to slavná primabalerína královské opery v Budapešti, nalehne na otce, aby jí umožnil návrat na jeviště; přivede tím jeho i sebe do konfliktu mezi svědomím a vírou ve Vůdce. Otec, který byl pro dceru vždycky morální autoritou a sám se domníval i tady sloužit právu, musí v tísni souhlasit s návrhem podřízeného, že příčinu problému tajně zlikviduje. Trucující dcera zas velmi ráda uvěří, že tanečnici pomohla, a s chutí se pouští do narozeninového dortu. Vzniklo působivé komorní drama z civilního života pachatelů genocidy, scénář byl oceněn na FAMU jako nejlepší ročníková práce a vzápětí dokonce i přijat Státním fil-
160
kohout-zivot2.p65
160
11.10.2006, 21:48
mem k realizaci. Jenže právě tehdy se autorka špatně vdala a spadla za mužem do nebytí. Ten si předlohu vypůjčí, když v Rakousku nečekaně oživí téma války a morálky celonárodní pře o prezidentskou způsobilost Kurta Waldheima, bývalého generálního tajemníka OSN, který zatajil svou nacistickou minulost. Autor románu použije kostru filmového příběhu beze změn, jen zasadí jeho čtyřiadvacetihodinový děj do konkrétního dne 6. 6. 1944, kdy se v Normandii vyloďují Spojenci, a dovybaví sextet hlavních postav jejich předchozími osudy, aby osvětlil, co přivedlo lidi dřív normální mezi rasové zabíječe. Na konci logicky dospěje k srovnání jejich osudu se svým. …Mám na sobě onoho dne pravé džínsy ze Západu. Jsou slušivé, praktické, v Československu stále těžko k sehnání a o to žádoucnější. Ještě nedávno jsem jako spousta jiných nosil podobně modrou košili komunistického svazu mládeže. Byla neméně vhodná, a přece ji náhle nahradily košile všech ostatních barev. Pojednou chtěl být každý z nás jiný než druzí. Ale kdo může, nosí pro změnu stejné modré džíny, na nichž ještě nelpí žádná historie. Mé jsou prvním znamením nové uniformity. Po košilích a kalhotách jsou vždycky brzo jednotně zbarveny i mozky. Kam přivedla podobně praktická hněď a slušivá čerň mé německé vrstevníky? Z veselých mladých chlapců se stali masoví vrazi. I oni měli matky, milenky, ženy, děti a psy, i oni kdysi věřili a milovali. V čem se lišili od nás? Jak se stali vrahy? Co před tím zachránilo mne? Mé mládí? Má výchova? Jejich varovný příklad? Stalinova předčasná smrt? Měl jsem víc štěstí či lepší proroky? Do propasti nemusí zavádět snadno rozpoznatelná perverzní hesla, která už svou scestností burcují ostražitost. Prohlásit jen Němce a Rusy za krvavé psy moderního věku by bylo stejně nespravedlivé jako nebezpečné. Zapomenuta by byla ‚malá‘ vraždění tolika jiných jinde. Bylo by zapomenuto, kolik jich začalo ctnostnými řečmi i zbožnými modlitbami, než se horliví vlastenci a věřící proměnili téměř na obrátku v surové zabijáky. Není to důvod k pochopení,
161
kohout-zivot2.p65
161
11.10.2006, 21:48
že za jistých podmínek mohl by se stát katovým pacholkem každý z nás, a ti, co se nestali, vděčí za to spíš své šťastné hvězdě než svému silnému charakteru? Můj kolega, významný český spisovatel, který byl po ruském vpádu do naší společné vlasti rovněž dohnán k exilu do Francie, vylučuje Rusko z Evropy, ale ponechává v něm Německo. Křivdí Rusům či nadržuje Němcům? Není to spíš tak, že se z kulturní mapy světa může dočasně sám vymazat sebecivilizovanější národ, jestliže přepíše svůj kulturní odkaz na nové barbary? Neodhlásili se tak v poválečných letech i Češi ze samého srdce Evropy, když připustili surové vysídlení Němců, stavbu šibenic a popření vlastních duchovních tradic? Nedegradovali jsme se sami víc, než se to povedlo všem našim okupantům? A když už se to národu přihodí, kdo má potom vlastně právo podílet se na novém návratu k budoucnosti? Pouze majitelé čistých rukou, i když si je spíš nestačili pošpinit dík svému mládí? Jen oběti bezpráví, i když je hodlají vyvážit bezprávím jiného druhu? Nebo snad i ti, kdo stáli zločincům z hlouposti či ze strachu zeď a touží to napravit?Jak mnoho se smí kdo mýlit, aby měl nárok na to právo? Jak málo? Kdo to změří? Kdo to rozhodne? Osobně prožitá minulost se nazývá zkušeností. Zkušenost je nepřenosná a musí být vždycky znovu osobně zažita. Proces prožitku nám ji poskytne za cenu nevinnosti. Ztracená nevinnost zmenšuje právo na budoucnost. Čím je v tomto světle člověku jeho osobní minulost? Živým poučením? Mrtvou literou? Draze zaplaceným majetkem, který se zúročí, nebo kufrem starých novin na podpal? Přítěží či křídly? Odpadem života, anebo jeho hlavním produktem? Dá se minulost napravit? A ne-li, dá se nějak zpracovat, aby sloužila přítomnosti a budoucnosti? A ne-li, dá se zapudit, aby zbytečně nezatěžovala? A jestli ani to ne, co pak s ní? Poslat ji i s jejím nositelem do vyhnanství? Nechat ho vymřít zároveň s ní? Omluvit ji jako dobře míněný čin, který se nečekaně proměnil v opak? Zkrášlit ji líčidly jako znetvořené tváře nám drahých sebevrahů? Odepsat ji jako nešťast-
162
kohout-zivot2.p65
162
11.10.2006, 21:48
nou investici? Zapomenout jako zpackanou lásku? Schovávat ji jako odpornou kožní nemoc, aby ji raději nikdo nespatřil? Či ji naopak vystavit na odiv jako zaviněné sebezmrzačení, aby varovala jiné? Já nevím. Proto se ptám. Přestože byl na překlad vypsán konkurz, ani jedna ukázka neuspokojila. V té době odcházel doktor Knaus do penze a jeho nástupce se zeptal, nechce-li se stát lektorem, který by s autorem slušně ovládajícím němčinu pořídil použitelnou verzi. Tak začala historie čísla 505 v mnichovském hotelu Eden-Wolff. Ředitelé starobylého domu proti východu z haly hlavního nádraží si považovali, že pod jejich střechou už nepřespávají jen obchodníci a turisté, ale od rána do večera pracují dva muži na knize. A když se jméno hotelu poprvé objevilo v tiráži skoro jako adresa porodnice, stalo se rozlehlé apartmá s oddělenou ložnicí v průběhu třinácti let za režijní cenu místem zrodu německých verzí románů Konec velkých prázdnin, Sněžím, Hvězdná hodina vrahů, Ten žena a ta muž, Ta dlouhá vlna za kýlem. Denní rozvrh znal hotel nazpaměť. Doktor Knaus, postupně až devadesátiletý, usedl k papírům a slovníkům vždy dobře naladěn v půl desáté ráno. Ve dvanáct se dostavovali pikolíci s jídelním lístkem a v jednu číšník s kompletním obědem, aby nemařili čas cestou do restaurace. V půl druhé se odebral starý pán do ložnice, kde měl připravenu druhou postel přetaženou jen plédem. Autor mezitím přenášel změny do českého originálu. Ve dvě povinně zaklepal na dveře, aby pan doktor nepřespal. Ten pak odcházel před zprávami po osmihodinovém zápasu se slůvky stejně křepce, jak přišel, a autor se šel rekreačně projít do svého ,parku‘, životem kypícího podzemí mnichovského hlavního nádraží. Maratony trvající až tři týdny se staly autorovou německou univerzitou. Jeho všestranně vzdělaný lektor byl nejen hotové vřídlo jazyka, z něhož napájel žáka konjunktivy a jinými divy gramatiky, ale i úžasný vypravěč osobně zažitých příběhů umožňujících chápat německou historii i psýchu. Románem bylo samo jeho manželství. Jako voják wehrmachtu převelený
163
kohout-zivot2.p65
163
11.10.2006, 21:48
z Krymu do rezervy, protože už zbyl ze tří synů naživu sám – v roce 1942 si mohla i Třetí říše ještě dovolit humanitní luxus po vzoru „Zachraňte vojína Ryana!“ – přisedl v mnichovské kavárně náhodou ke stolu vdovy po důstojníku, jehož pobočníkem býval padlý bratr Helmuth. Myslel si na ni a psal si s ní celou válku, když už zas dávno bojoval, až ho v dubnu 1945 přepadl strach, jak Jane sama zvládne chaos nadcházejícího zhroucení Německa. Dostal povolení, aby si ji vzal za ženu na frontě uvízlé mezi Zhořelcem a Libercem, ona souhlasila, dobrodružně se tam i dostala, a po spěšném sňatku jim dokonce poskytli pokojík na faře pro svatební noc. Před ránem ji ukončila dělostřelecká příprava poslední sovětské ofenzivy, která nevěstu donutila k okamžitému odjezdu a jednotku k ústupu, ale oni dva se ještě v květnu šťastně setkali, když mladý poručík prozíravě riskoval útěk ze zajateckého tábora v jižních Čechách, který Američané předali Sovětům, a ušetřil si tím léta na Sibiři. Na pražském Karlově mostě, kudy ustupoval se svou jednotkou, se musel osmého května těsně minout se svým budoucím autorem, který tudy s helmou a bajonetem – víc nesehnal! procházel otevřenými barikádami k rodičům v Bubenči. Kdo poznal Albrechta Knause, musel dojít k názoru, že existovali i němečtí vojáci, kteří si uchovali kodex slušnosti. Zatímco v hotelu 505 měly vznikat německé verze románů v podmínkách, které mohl autoru každý kolega jen závidět, skončí zázraky v mohutném komplexu Bertelsmann Gruppe, střechové organizace tehdy osmi nakladatelských firem, jako když utne. Grube-Paeschke-Dede-Eck-Bittel-Blessing-Vidoni, to není sportovní mužstvo, ale seznam šéfů nakladatelství Knaus-Verlag od chvíle, kdy jeho zakladatel odešel do penze. Sedm nakladatelů za necelých patnáct let, to je svědectví vývoje kdysi slavného podniku, jehož hlavním programem se začne stávat interní bitva o funkce a platy. Jen s dvěma z nástupců povede autor serióznější rozhovory o svých plánech a problémech. Zato třeba zažije, jak ho Ewald Dede slavnostně pozve do Berlína a provede přepychově zařízeným pracovištěm, kam se Knaus-Verlag na jeho popud právě nastěhoval z Mnichova, a ještě před vydáním dalšího romá-
164
kohout-zivot2.p65
164
11.10.2006, 21:48
nu od něho dostane stručný fax, že se nakladatelství stěhuje zpátky. Výlohy budou odepsány a činorodý Dede odejde s vysokým odstupným jinam. Vyhozené miliony zaviní, že nezbudou potřebné tisíce na reklamu. Román Hvězdná hodina vrahů, vydaný postupně ve Francii, Itálii, Holandsku, Norsku, Švédsku, Řecku a Turecku, dostane výborné kritiky v USA a cenu za nejlépe prodávanou prózu ve Španělsku, se v Mnichově nedočká ani dotisku a bude brzy předán edici knih do kapsy. Další šéf dosazený z hlubin koncernu Random House, který mezitím Bertelsmanny spolkne i s jménem, se znovu pokusí podržet si autorova práva s vyloučením veřejnosti; oživí tím vzpomínku na neblahého Pawlaka, a Jürgen Braunschweiger, který se tomu pokusí zabránit, při prezentaci další sličné knížky, kterou vydal, bohužel nenadále zemře. Naštěstí se opět najde právník, tentokrát přítel z Hamburku Klaus Mölln, který tomu učiní přítrž: pouhá žádost, aby nakladatelství předložilo vyúčtování prodeje knih za dobu trvání smlouvy, narazí na zjištění, že je to vinou tolika změn vedení nemožné. Arogantní tón bude vystřídán kulantním a práva se vrátí k autoru. Ten na sedm trpaslíků rychle zapomene, protože mu z těch dob zůstane sedm románů a trvalá vzpomínka na stovky nezapomenutelných hodin v pokoji 505 hotelu Eden Wolff s Albrechtem Velikým.
69.
PRÁZDNINY BEZ KONCE začaly 28. dubna 1984 a měly trvat třináct let. Ráno toho dne navštívil byt na Kohlmarktu spisovatel Gerald Szyszkowitz, zodpovědný v rakouském státním vysílači ORF za televizní hry. Zeptal se autorů, jejichž Nápady svaté Kláry několikrát reprízoval, jestli by nechtěli napsat o lidech, kteří se stávají stále větším problémem rakouského veřejného života – o uprchlících, azylantech. Něco většího, snad přímo sérii. Užasli, ten žánr byl ve všech televizích světa vyhražen kriminálním příběhům a rodinným ságám, téma tak vážné a ke
165
kohout-zivot2.p65
165
11.10.2006, 21:48
všemu vysoce politické by bylo novinkou. Je to nápad Gerda Bachera, vysvětlil. Generální intendant ORF měl přezdívku, podle níž byl často karikován – Tygr. Za jeho éry se rakouská televize i rozhlas probudily z ospalosti, zejména zpravodajství mělo skvělou úroveň. Teď se rozhodl rozjitřit oblast původní dramatické tvorby. Inspirující byl i jeho nápad týkající se prostředí, podle něj nazval projekt pracovně Flüchtlingshotel, Hotel pro běžence. Výzva lákala o to víc, že šestý rok v exilu přinesl bezpočet tragických i komických příhod a příběhů, slévaly se v zatím beztvarou masu čekající na zpracování. Své Ano dali hned, s vlastní představou se chtěli ohlásit na podzim. Dramatik právě přijal nezvyklý úkol: napsat o případu, který musel napřed prostudovat, ačkoli jej jako každý Evropan znal od dětství: rada severoněmeckého města Hammeln ho požádala, aby vystoupil jako řečník v den třičtvrtětisícího výročí údajného odlákání místních dětí záhadným Krysařem, předobrazem velkých svůdců lidstva. Strávil řadu dní v městském archivu, probral se literaturou a napsal vlastní verzi legendy, k níž ho přivedla čerstvá tragédie. Nedlouho předtím spáchalo hromadnou sebevraždu smrtícím nápojem několik set členů sekty, jež se rozhodla předejít ohlášenému konci světa; autor ve své řeči nabídl obraz hammelnských teenagerů, kteří se pokusili podobně uniknout bezvýchodnosti středověku, což město pak v obavě o svou pověst zamaskovalo bájí. K tomu přidal pár skutečných legend, na něž se zapomnělo, třeba příběh místního lékaře, který v roce 1945 s nasazením života přiměl americké i německé jednotky, aby si starobylou krásu předaly bez boje; poničili ji až později architekti. O napětí obecenstva se předem postarali přistěhovalci ze Sudet peticí, aby byl rodilý Čechoslovák zadání zbaven; to odmítla jak radnice, tak veřejná schůze občanů. Dráždivě působilo také, že odmítl dát text z ruky předem. Dva tisíce kusů knižního vydání ilustrovaného synem Ondřejem nechal Jürgen Braunschweiger vyrobit v tiskárně jiného města, autor je tam v předvečer slavnosti podepisoval skoro tři hodiny, pak byly zavařeny do ochranného obalu a prodávány teprve 26. června, když hammelnské publikum opouštělo sál.
166
kohout-zivot2.p65
166
11.10.2006, 21:48
Hned nato začal psát knihu o zakopaném psu a jeho žena divadelní verzi své rozhlasové hry Ádaeda pro pařížský Odéon. Přitom přemítali, jak Bacherovu nabídku proměnit v čin a s návrhem přišli začátkem září: Šestidílný ,televizní román‘ chtěl průběžně zachytit osud osmi Čechů a pěti Slováků, kteří, ať už promyšleně či spontánně, opustili svou vlast ve stejný den; zvolena byla rovnodennost 21. června 1983. Jednotlivé příběhy měly být sledovány v uzlových bodech během prvních čtyř měsíců po útěku a ukázat, jak emigranti, přestože uprchli ze sousední země, svízelně objevují neznámý kontinent svobody a demokracie. Nově navržený titul zněl Konec velkých prázdnin, odkaz na nucenou životní pauzu čerstvých běženců při čekání na azyl, podmiňující skutečný začátek nové existence. Podle harmonogramu, který počítal s úkoly plánovanými dřív, vznikly v následujících letech vždy dva a dva a dva díly. Už do prvního se podařilo zavést různorodou galerii postav. Ctižádostivý herec, který chce dosáhnout úspěch pro sebe a štěstí pro svou rodinu i třeba přes mrtvoly, což se mu tragicky podaří, když při útěku zemře jeho malý syn; stárnoucí klavíristka, jež si útěkem snaží pojistit lásku mladého zahradníka odcházejícího za svobodou víry; slovenský desátník-pohraničník s duší Cyrana z Bergeraku, který uprchne ve službě ze strachu, že bude muset zabít ,narušitele hranic‘; hubatá prodavačka z obchodního domu vzbouřivší se proti šikanám vedoucích autobusového zájezdu; zubař z Bratislavy směřující s rodinou za kariérou v Americe, jemuž se vzepře dcera, protože se doma právě prvně zamilovala; a konečně kuchař a kouzelník Josef Strniště, který chce útěkem z totalitní polepšovny navázat na předchozí dobrodružnou pouť životem zahájenou kdysi v Cizinecké legii – psáno pro Pavla Landovského, jako role klavíristky pro herečku Jitku Frantovou-Pelikánovou žijící v Římě – to byly hlavní sloupy tragikomedie zalidněné desítkami dalších postav odešlých z jiných zemí, a ovšemže také Rakušanů, kteří ten lidský cirkus zvládali tu líp tu hůř. Scénáře byly přijaty dokonce bez připomínek, zaplaceny a schváleny k natáčení, realizátorem se měl stát zkušený televizní režisér Kehlmann. To vše zvrátila další volba generálního
167
kohout-zivot2.p65
167
11.10.2006, 21:48
intendanta ORF, kterou Gerd Bacher překvapivě prohrál. Jeho nástupce se zachoval jako nový a ješitný ředitel školy, co dá vyměnit i klíče od záchodků, aby odstranil každou stopu po předchůdci. Do jiného oddělení byl přeložen i Gerald Szyszkowitz a scénáře putovaly do depozitáře jako obrazy vyřazené provždycky. S tím se autoři odmítnou smířit a upozorní nového šéfa televize, že mnoho jejich prací už leží v sejfech režimu, který je vyhnal z vlasti, a pokud ORF s dílem nepočítá, měl by jim práva vrátit. Teddy Podgorski to po dvou letech skutečně učiní, a tak prozaik brzy nalistuje první stranu prvního scénáře a začne jej přetvářet v román. „Loučil se s každým Vypadlým vlasem Jak s přítelem Jenž odjíždí navždycky…“ Ta strofa z plytké básničky, kterou včera natočil jako svůj poslední ,opus‘ ve vlasti, se mu zřejmě nesmazatelně vryla do mozku. Ač se tomu bránil, opakoval si ji nad volantem snad každých pět minut. Dokázal pak nanejvýš rozbít rytmus, ale slova se mu neodbytně drala na mysl znovu a znovu. Každý z jeho přátel psychiatrů, kterých kolem sebe jako silná osobnost nashromáždil za léta celou sbírku, jak se přihřívali na jeho slávě a sami hledali oporu ve vlastních zmatcích, by mu byl jistě prozradil, co věděl sám: ta blboučká věta vyjadřovala jeho ústřední problém. Milan Čech, nomen omen! tou chvílí stále ještě člen Zlaté kapličky nad Vltavou a stálice velkých seriálů české televize, opouštěl konečně navždy zem, v níž se nešťastnou náhodou narodil, aby v druhém poločase svého života dobyl hvězdné nebe té normálnější části světa. Když zjistil, že se jeho jméno anglicky vyslovuje Keč, rozhodl se pevně, že je tam úředně změní na Catch, symbol příštího zápasu, na který se vyloženě těšil… Hned po Cyranovi se staly někdejšímu chlapečkovi-chcípáčkovi radostí tlustospisy, hlavní přednost knih spatřoval v počtu
168
kohout-zivot2.p65
168
11.10.2006, 21:48
stran, aby směl zůstat s napínavým příběhem a milovanými hrdiny co nejdéle; ze všeho nejdřív přečetl v různých dobách všechny díly Mušketýrů, Šeherezádu, Dona Quichota, Vojnu a mír, Kouzelný vrch, Tichý Don. Půltucet scénářů s prokomponovanými příběhy mu nabízelo šanci podobně potěšit jiné knihomoly. Televizní verze se musela udát v přítomném čase a obejít bez vraceček, próza otvírala možnost nestarat se o minutáž, prosvítit každého z hrdinů skrz naskrz, projít podrobně jejich předchozí životy. Vtáhne ho do sebe jedinečný zážitek. V době předlaptopové, která se bude brzy jevit jako předpotopní, začne psát znovu rukou, aby mohl pokračovat i během dlouhých jízd ve vlacích. V seznamu míst, kde román vznikal, se objeví všechna místa, kde měl čtení z předchozích knih nebo navštívil přátele; po listopadu 1989 už také Sázava nad Sázavou a hotel Pupp v Karlových Varech, a na závěr zas ovšem apartmá 505 v mnichovském hotelu Eden Wolff. Průměrně pět stránek konceptů na každou z osmi set výsledného textu ho přivede k číslu čtyři tisíce stran, a přece se mu bude zdát, že zažil velké prázdniny sám. Vlastní osud zmíní v epizodě odehrávající se ve vídeňské hospodě navštěvované mladými emigranty z Čech. Do lokálu vešel muž s jezevčíkem a krátce se na cosi ptal hostinského, který zavrtěl hlavou. Příchozí měl lehce prošedivělé skráně, byl však v džínách a lněném hacafráčku poněkud příliš mladistvého střihu. Pohlédl ke stolu lomozícímu češtinou a krátce kývl. Tonův soused a Hurvínek pozdrav opakovali a dostali se, sotvaže muž i pes zmizeli, do vzteklé palby. – Ste cvoci? vzplanul zrzek, – co ho zdravíte?? – Zdravil první, Fernete… bránil se nemluva. – I kdyby se uzdravil k smrti, ty na něj ser! – Je taky chartista! namítl Hurvínek. – Je kurva bolšánská! odsoudil ho čahoun s plnovousem. – Dávno vyloučenej! – Dát se k bolšánovi je jako naučit se na bicyklu, nikdá se nevodnaučíš! Jak dostaneš bicykl, šlapeš znova!
169
kohout-zivot2.p65
169
11.10.2006, 21:48
– Má správnou ženskou, zkusil to Hurvínek odjinud – ta by s hajzlem nebyla… – Tak si s ní zašoustej, ale nezdrav ho. Má na rukou krev! Bude to vzpomínka na scénu v kavárně U Kafky ve Frankfurtu, kam dramatik kdysi vstoupil krátce poté, co podobný spor o něho právě proběhl a mladý kamarád Vlastimil Třešňák si ještě mnul hřbet ruky, kterým jej ukončil. Když román dopíše a začne s doktorem Knausem korigovat německou verzi, padne s Berlínskou zdí celá totalita. Současně ukončí další volba rakouského televizního šéfa neúspěšnou éru Podgorského a vynese do čela opět Gerda Bachera. Na Kohlmarktu se znovu objeví Gerhard Szyszkowitz s dalším nápadem neúnavného Tygra: ať dílo natočí teď už svobodná Československá televize, ORF jí bude tichým společníkem a přispěje na výrobu částkou dva miliony marek. Velkolepost nabídky pochopí dramatik, až když ji radostně přednese televizním bosům v Praze: strašně se jí leknou. Čtyřicet let totality způsobí, že nikdo nebude zvyklý nést tak velké riziko, když se dosud bezpečně řídil směrnicemi shora, kam pak delegoval svou odpovědnost. Naštěstí se zamiluje do šance vyrobit tak prestižní titul produkční Ivo Mathé, který se brzy stane prvním demokraticky zvoleným ředitelem Československé televize. Při setkání s autorem mu připomene jejich dávné spojení: patřil v Matoušově ulici na Smíchově k dvojici rošťáků, které dramatik občas pohlavkoval, druhý se jmenoval Ondřej Kohout. Projekt bude svěřen energické dceři režiséra Jaroslava Dudka, který první uvedl na scénu Augusta Augusta, Anně Vášové, a ta drobná dívka zapálí pro spolupráci slovenského režiséra Slavo Luthera. Vznikne silné, skvěle obsazené dílo, pochválí je i autoři a také zástupci ORF, kteří přijedou do Prahy na první projekci. Po vesměs kladných ohlasech na vysílání doma dojde uznalý dopis známých rakouských herců, kteří dílo ve Vídni dabují. Po roce se autoři zeptají dramaturgie ORF, proč televizní román Ende der grossen Ferien stále není vysílán, když je stál tolik peněz a tak se povedl. Bude rozpačitě upozorněn, že Gerd Bacher definitivně dosloužil a jeho nástupce Weiss chce dát
170
kohout-zivot2.p65
170
11.10.2006, 21:48
rakouské televizi vlastní notu. Napíšou tedy jemu a dostane se jim ujištění, že problém bude přezkoumán. Na další dotaz už odpověď nepřijde. Zato náhodou zjistí za rok sami, že jednotlivé díly jsou vysílány v neděli dopoledne na reprízové stanici SAT3, navíc bez nejmenší reklamy. Pomyslné klíče od záchodku budou zahozeny podruhé. Neobjasněno zůstane, zda opět z ješitnosti, anebo proto, že kreslilo kriticky i obraz Rakouska. Především exekutivě začínaly jít nekončící uprchlické vlny silně na nervy a dávala jim to čím dál víc znát, protože ve volbách posilovaly opozici. Útěchou zůstane šest mimořádných filmů, které budou čas od času vysílat česká, slovenská i slovinská televize, a pak i české vydání románu. Televizní epopej bude začínat i končit poplachem na hranici totalitního státu, kdy různobarevné rakety provázejí hon na člověka, kterým je snad nejsympatičtější postava příběhu: pohraničník-dezertér Tono Wágner se s nejvyšším rizikem vrací přes čáru pro svou milou, unesenou zpět do vlasti otcem-zubařem, který tvrdost exilu neunesl a kapituloval. V tlusté knize bude i dost místa pro finále, jež opět předvede bezbřehou naivitu mnoha občanů a politiků tehdejšího Západu. Autobus plný amerických turistů, kteří shlédli výstavu prince Eugena Savojského v čerstvě restaurovaném dolnorakouském zámku a byli pak počastováni vepřovou kýtou s pivem, se vracel do Vídně málo frekventovanou silnicí, kopírující klikatý tok úzké řeky. Farmáři z Ohia a jejich manželky chtěli za každou cenu spatřit pověstnou železnou oponu, o níž slýchali celý život, ale bezměsíčná noc a hustý déšť jim udělaly čáru přes rozpočet. Rakouská průvodkyně se snažila vynahradit zmařený požitek přednáškou o hrůzách komunismu. Naneštěstí však kníkala jako uspavačka hadů a jejím strašidelným zkazkám o hranici smrti, která měla ležet pár metrů od nich, se s těžkým břichem a lehkou hlavou nesnadno věřilo. Měla smůlu i v tom, že se rudí Čechoslováci rozhodli uspořádat právě v té sychravé a ubrečené listopadové noci veselý ohňostroj. Nejdřív to byla jediná červená raketa, která
171
kohout-zivot2.p65
171
11.10.2006, 21:48
vytrhla krajinu z temnot, ale pak následoval pestrý rej zelených, modrých i oranžových a do toho oslnivě a dlouho plála bílá světla, houpavě se snášející na padáčcích. Náhle viděli vše: říčku, lemovanou na tomto místě komickými chatičkami na chůdách, i malebné skály na druhé straně. Všecky to okouzlilo. Celý autobus tleskal. I komunisté jsou lidé! potěšili se, Východ není zdaleka tak pochmurný a pověstná opona tak železná, jak tvrdívají noviny. S tím dobrým poselstvím odbočili od říčky k Vídni, ale ještě dlouho seděli s hlavou zvrácenou dozadu, než dohasla poslední světlice. Byl to jejich nejsilnější zážitek z Evropy, na který budou v Ohiu do smrti vzpomínat.
70.
SPANILÉ JÍZDY ČTECÍCH CEST Výpadek divadelních honorářů z německy mluvících zemí začal být vinou bojkotu autorů, kteří se svou výpovědí nehodili do levicových krámů s uměním, pořád citelnější. Dramatikovy prózy sice začaly putovat světem ve stopách her, ale příjmy za ně byly podstatně nižší. Musel si hledat doplňkové zaměstnání. Petr Bezruč byl pošťák, Vladislav Vančura lékař, i Karel Čapek přes svůj světový úspěch zůstával novinářem z prostého důvodu: chtěl si udržet potřebnou úroveň. Aby byl český spisovatel ve dvacátém století bohatý, musel buď zdědit jmění, nebo psát bestsellery, anebo využít normalizace, která výtečně platila bezcharakterní řemeslníky, když je předtím zbavila konkurence. Dramatik krátkou dobu patřil do prostřední skupiny, ale měl pech. Když se jeho Taková láska hrála v šesti stech profesionálních i amatérských divadlech Sovětského svazu, nebyl ještě SSSR signatářem bernské konvence a neplatil autorům ani kopějku. Peníze za úspěšné tituly sedmdesátých let znehodnotily tajné vyhlášky krouhající honoráře na minimum, a pak exil, který ho na mnoho let zadlužil. Novopečený romanopisec byl prodáván tak, že si nakladatelství nemohlo naříkat, ale ne tak, aby si směl dovolit pauzu. Podobně je na tom většina psavců
172
kohout-zivot2.p65
172
11.10.2006, 21:48
ve světě a má to i dobrou stránku: Dostojevského Hráč by nebyl nikdy napsán, kdyby autor dík ruletě nezastavil už i negližé své choti. Pokud není literární práce kryta zálohou, není to hodnota, za kterou se dá žít. I zdařilá díla čekají dost dlouho, než jsou realizována a zaplacena. I úspěšný dramatik na volné noze musí mít řadu titulů, aby se některý někdy někde hrál a přinesl procenta z tržby, když ovšem přijdou diváci; když ne, má další smůlu. Autor románu je na tom ještě hůř. Málokterý titul překročí hranici pěti tisíc výtisků, málokterý honorář deset procent z ceny. Stojí-li kniha tři sta korun a je-li náklad prodán, dělá honorář před zdaněním sto padesát tisíc. Pokud psal dva roky, měl něco přes šest tisíc měsíčně. Při zahraničních vydáních se dělí s překladatelem. Rozhodnutí stát se profesionálním spisovatelem se všemi riziky učinil třicátník a nelitoval jej ani v dobách, kdy potřebnou úroveň udržoval s velkým vypětím. V průběhu let se její podoba ustálila. Luxusem neměly být sportovní vozy, modes robes či exkluzivní dovolené, ale hlavně krásné, i když jenom najaté bydlení, kde je možné sedět dlouhé hodiny u psacích strojů v pohodě dané už pohledem z okna. Za luxus chtěl považovat možnost jíst i víckrát týdně v restauraci, aby po celodenní samotě s vymyšlenými postavami změnil kulisy a cítil živé lidi; ty si chtěl často zvát i k domácímu stolu. Podle tatínkova rčení, Nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat laciné věci! nosil neroztrhatelná saka od Armaniho, neutahatelné černé džíny od Joopa a téměř nesepratelná trička z l’Uomo; béžový a modrý plášť do deště, klasického střihu Burburry, mu budou sloužit ještě za pětadvacet let. Jako přesňák žijící od mladistvých rozhlasových let podle stopek si zjistil, s jakými hodinkami poslala NASA Armstronga na Měsíc, a pak si ke svým padesátinám zaplatil a dal od přátel ze Švýcar přivézt do sázavského obklíčení Omega Professional, aby s ním došly až na konec života bez zpoždění. Ale ani tak prakticky redukovaný luxus se nedal udržet z klesajících příjmů. Jeho novou pojistkou se proto stala osobní vystoupení. U jejich zrodu stála Kanaďanka českého původu Markéta Götz Stankievic, profesorka bohemistiky, drobná a jakoby
173
kohout-zivot2.p65
173
11.10.2006, 21:48
vždycky vším okouzlená, ale přitom velmi věcná i agilní. Při návštěvě Prahy v létě 1978 náhodou potkala na ulici Pavla Landovského, který ji vzal s sebou k Vlastě Chramostové na představení bytového Makbetha. Po něm ji dramatik a jeho žena pozvali na Sázavu, kam dorazila hned nazítří a probděla skoro celou noc v hovorech u krbu o situaci českého divadla a zakázaných autorů. Ráno přímo vstoupila do jejich osudů. Když ji dramatik vezl do Prahy, vyzvedla s ním na veterinární stanici v Českém Brodě lidskou urnu – psí došly! s popelem jezevčíka Edisona. Toho tam pitvali, aby prokázali koňskou dávku strychninu, kterou dostal jako varování pánům; po zbytek cesty ji chovala na klíně. Po setkání s Václavem Havlem na Hrádečku se už navždy přimkla k tomuto divadlu a jeho lidem. Kromě mnoha studií vydala výbor z jejich her a prolomila tím zapomnění v anglosaském světě. Její katedra pozvala dramatika v exilu k sérii přednášek, on zmobilizoval svou angličtinu, nazval cyklus Třetí strana mince a pojednal v něm své trojí působení, nejdřív na straně poválečného režimu, pak na straně protirežimní opozice a konečně na hraně exilu. Cestou do Britské Kolumbie zažili v únoru 1984 nejveselejší let v životě, když ho šéfstewardka s případným jménem Ausflug, tedy paní Výlet, přesadila se ženou do první třídy jumba a osvěžovala je každou hodinu čerstvým manhattanem, koktejlem z martini, whisky a agnostury s třešní louhovanou v maraskinu. Jejich ospalí vítači ve Vancouveru zažili v šest ráno rozjařenou dvojici, dychtící vyrazit do života. Potkal je tam opět Edisonův duch při představení aktovky Atest v podání dobrých českých ochotníků. Po přednášce poznal profesora Vladimíra Krajinu, legendárního odbojáře i poválečného politika, jednoho ze symbolů poražené demokracie. Užasl, s jakým porozuměním hovoří o roce šedesát osm a o Chartě. Zůstane trvale v jeho galerii rytířů porozumění, bez nichž by se lidstvo dodnes vybíjelo kyji. K přednáškám se brzy připojily čtecí cesty. Je sotva lepší způsob, jak přeložit německý termín Lesereise, označení pro činnost, která v poválečném Německu zaujala jedno z čelných míst v kulturní nabídce pro veřejnost. Knihkupectví, lidové
174
kohout-zivot2.p65
174
11.10.2006, 21:48
večerní školy, městské osvětové úřady, literární společnosti, soukromé nadace a jiné instituce velkoměst i městeček založily fondy, aby si z nich platily návštěvy autorů podle vlastní volby a jejich ,cenové skupiny‘, kteří by četli ze svých prací, vystavili se otázkám publika, podepsali současně nabízené knihy a s nejhorlivějšími čtenáři prožili zbytek večera při číši vína. Právě souhrn odměn za takové večery představoval při menším nákladu knihy reálnou odměnu za práci, mnohdy významně převyšující procenta z prodaných výtisků. Historicky první čtení si ještě jako občan ČSSR vyzkoušel v hamburském knihkupectví Felixe Juda v červnu 1969; tehdy vyšla německá verze jeho první prózy Z deníku kontrarevolucionáře. Pak pro něho na deset let spadla v Čechách klec. Když ho z ní vyhnali, stala se autorská čtení kilometrovníky jeho života. Co fungovalo zprvu živelně, dostalo pevnou podobu poté, co se ho ujal Albrecht Knaus. Od té chvíle mu začala vládnout mladá žena Petra Sommer organizující čtení desítek autorů vydavatelské skupiny Bertelsmann, kterým se přesto dokázala věnovat individuálně a bezchybně. Byla po Knausovi jediná, kdo se o nováčka staral, a to víc a líp než sedm jeho nástupců dohromady. Jejím úkolem bylo sladit žádosti o vystoupení toho kterého spisovatele s jeho životním programem, a pokud byl žádán častěji, spojit je do co nejlogičtější řady. Když zjistila, že i na cestách rád pracuje, kouzlila řetězce, při nichž mohl uspokojit více zájemců vlakovými výjezdy z centrálně položeného hotelu, a v tom přes den psát. Jejím vrcholným výkonem bude v roce 1988 jízda nejspanilejší, šňůra pětatřiceti vystoupení; pro ni najme autoru velký obytný mercedes, v němž bude se ženou i psíkem provázet pochod jara a s ním i goghovsky žlutého Rapsu-řepky od jižního Bavorska po Šlesvik-Holštýn. Vozidlo bude podle Vančurova strašidýlka z knížky Kubula a Kuba Kubikula nazváno Barbucha, protože obě půlky jména postihnou jeho dvě funkce: ,Buch‘ je německy kniha, bar je všude bar. Publikum uslyší ukázky z memoárománu Kde je zakopán pes a zlatým hřebem se stane před koncem diskuse vstup syna chlupatého hrdiny; Áda vsadí za smutný příběh zavražděného předka viditelnou tečku nového psího života.
175
kohout-zivot2.p65
175
11.10.2006, 21:48
Bude to akce, za kterou by se nestyděl vojenský štáb, promyšlená do takových detailů, jako každodenní připojení vozu na elektriku i vodu či mapy všech míst s vyznačenou trasou příjezdu. Itinerář zafunguje skvěle a bude jen jedinkrát pominut s následky bohužel zhoubnými. V lázeňském městě Bünde nedá místní knihkupec po telefonu jinak, než že umělce osobně uvítá na předměstí a provede za svým autem k cíli. Autor, který bude právě za volantem, tedy poprvé neotevře příslušnou mapu a odloží mozek u předjezdce. Z pohody ho vyruší strašlivá rána provázená mocným otřesem. To se na nevyznačené trase vyskytl železniční most o pár centimetrů nižší než nástavba s klimatizací na střeše karavanu, který se v padesátce zarazil do podjezdu jako zátka do láhve. Než přivolaní pomocníci odpustí vzduch z pneumatik a zavěšení jak opice dál sníží svou vahou výšku vozu, aby mohl projet, budou autor a jeho žena řídit střídavý provoz hlavní tepny města v dopravní špičce. Večerní čtení však opět začne včas. Vystoupení v německy mluvících zemích budou evidována. Ještě v roce 2006 povede tabulku Zakopaný pes, čtený devětaosmdesátkrát, následován dalšími romány Sněžím, jednasedmdesátkrát, a Konec velkých prázdnin, jednašedesátkrát; k rekordu se bude tlačit poslední, stále ještě nabízený román Ta dlouhá vlna za kýlem s číslem osmdesát pět; po patnácti letech spolupráce jej autor připíše právě Petře Sommer. Skoro padesátkrát četl veřejně svou turbulentní aktovku Válka ve třetím poschodí. Německá města bude mít čtec v malíčku, mapu země nakreslí zpaměti. Počet sólových vystoupení všeho druhu překročí číslici šest set. Překvapivé počty byly u neněmeckého autora vysvětlitelné tím, že se k zájemcům vedle diváků her a čtenářů románů připojovali ti, co od něho nic neviděli ani nečetli, ale zajímala je doba, kterou šel jeho život. Pochopitelná byla účast rodáků v emigraci, jejichž kritický odstup se s léty potěšitelně menšil, a také krajanů bývalých – odsunutých Němců. V řídkých případech, kdy šlo o jedince krajně militantní, se do sporu vždycky vmísilo domácí publikum, a nikdy na jejich straně. Nejsilnější zážitek: Skončilo čtení v Göttingenu. Do hotelu ve Frankfurtu měl autora dopravit poslední EC. O čtvrt hodiny
176
kohout-zivot2.p65
176
11.10.2006, 21:48
dřív, jak mu velel železný zvyk, se dal pořadatelem dovézt na dráhu, kterou kdysi hloupí radní vykázali hodný kus za město; proto ho hned odeslal do postele, ačkoli večer sletěla náhle teplota pod nulu a on měl šusťák. Vzápětí zaduněl tlampač, že vlak se zpozdí o šedesát minut. Na moderním nádraží už ani noha, teplá čekárna zamčena, aby nelákala bezdomovce. Ten jeden se hřál v telefonní budce, než promrzla i ta. Pak rychle chodil po peronu a cvičil. Amplion přidal půlhodinu. Potom po peronu běhal a křičel, aby mu nezamrzly hlasivky. Když dunivý deus ex machina zaokrouhlil zpoždění na sto, recitoval už nahlas Cyrana. Do restauračního vozu, který milosrdně zastavil před ním, musel polozmrzlého povynést průvodčí. Deutsche Bahn mu tam zadarmo nalila dvojitý koňak. Nepřekonanou metou zůstane čtení v malém švábském zámečku, který si pronajal k životu a výstavní činnosti mladý párek kunsthistoriků. Když přijde čas, uvedou autora z jeho pokoje do jídelny ke stolu slavnostně prostřenému pro sedm osob. Sedmou bude ke svému překvapení on, a při aperitivu přečte svůj obvyklý hodinový výběr z Té dlouhé vlny za kýlem třem dvojicím, které se kvůli potěšení mít autora celý večer jen pro sebe složily na plný honorář. Až přestane, už v příštím tisíciletí, psát romány, bude zájemcům o svá vystoupení nabízet koncertantní čtení svých aktovek a hlavně přednášky. S první, Divoký východ jde na západ, o dobrém i špatném vkladu, jak je přináší do Evropské unie desítka nových zemí, projede Evropu od Barcelony přes Brusel a Helsinky až po Istanbul. Za další, Lesk a bída demokracie, dostane čestný doktorát univerzity v Almaty; demokracii bude v bývalé sovětské republice zavádět prezident vyzbrojený nejlepší zkušeností z dřívějška: naposled byl prvním tajemníkem Komunistické strany Kazachstánu. Suma sumárum se ukáže být přidružená činnost čtecí a přednášková vedle psaní próz a psaní her jeho třetí nohou, bez které by byl v exilu sotva udržel rovnováhu, a po něm, už ve svobodě, luxus všech luxusů – možnost dívat se při práci střídavě na věže Svatého Štěpána a Petra a na panorama Hradčan.
177
kohout-zivot2.p65
177
11.10.2006, 21:48
71.
STARÁ LÁSKA Prozaikem se stal dramatik z rozumu: po srpnových pancéřích z potřeby vydat svědectví, později z existenčního nezbytí, a existence není přece jen věc obživy těla, ale i nasycení ducha. Psal romány čím dál raději, protože se mu v nich otvíral vnitřek postav, na divadle vyjádřitelný jen situací a dialogem, zatímco prózou zachytitelný v nejjemnějších odstínech pocitů. Ta mu navíc poskytla i nesrovnatelně delší ukryt před nepohodou doby a nepřízní mocných, mohl se do ní uchýlit nejen na pár dnů či týdnů jako při práci na hře, ale na měsíce i roky. Jak už dávno věděl, že mu psaní o cizích životech nejlíp pomáhá přežívat ten vlastní, začal být s postupujícím věkem vděčen nechtěným příčinám, které ho k próze dotlačily. Ale řečí srdce zůstalo divadlo. Od Takové lásky a Cesty kolem světa, ve kterých šťastně objevil svůj dramatický trakař, byl pro něho každý další pokus o hru srovnatelný s výpravou do neznáma. Zatímco autoři jako Thomas Bernhard či Václav Havel mu připomínali vrtné soupravy dobírající se pořád hlubších vrstev svého základního tématu, on si přišel spíš jako kráčející exkavátor odkrývající další a další problémy. Na nebezpečí povrchnosti nemusel být ani upozorňován kritikou, uvědomoval si je sám, ale potřeba začínat pokaždé znovu o něčem jiném a úplně jinak byla silnější než opatrnost, vyplývala z povahy a měla i své přednosti: až před sebe jednou položí padesátku textů pro jeviště, potěší se, jak málo v nich po letech najde mrtvých stereotypů a jak hodně živého divadla. Zbaven českých scén a odepisován čerstvě i na německých a rakouských, kde měl donedávna nový domov a teď si ho tam jen jinak než doma ošklivili, ztratil podruhé, co uměl nejlíp a měl nejraději: být průvodcem svých dramatických předloh od literárního početí až k porodu na scéně. Ovládal ten proces, když si několikrát vyzkoušel divadelní režii a pochopil zásadu: inscenovat může vždycky jen jeden, protože jenom ten tuší, jak představu realizovat, a ví, v jakém stadiu proces právě je. Proto nikdy nekibicoval, neintrikoval a neradil za zády reži-
178
kohout-zivot2.p65
178
11.10.2006, 21:48
sérů, ale snažil se dosáhnout svého skrze ně; pokud chtěli, objevili v něm sparingpartnera, alter ego, náhradní brýle, pochopili, že jeho výhrady i návrhy mohou přijmout k vlastnímu užitku beze svědků, a proto bez ztráty tváře. On po svých dvou režiích v Hamburku a v Berlíně, které se zvrhly v úmorné zápasy, další mít nemusel, ale chuť psát hry neztratil. A když ho nehrála velká německá divadla, rád přijal úkol napsat první text pro turné. Instituce putujících představení měla předtím v Čechách podobu takzvaných rejžovaček, provozovaných polooficiálně partami populárních herců. V německy mluvících zemích už několik producentů soutěžilo o statisíce diváků v menších městech, kde nemohli držet stálý kvalitní soubor, a proto si chtěli vybírat nejvhodnější produkce nastudované pro zájezdy. Vznikla hustá síť zaměstnávající i hvězdy, které odmítaly stálé angažmá, aby byly k dispozici filmu a televizi, ale nechtěly přijít o časově omezený dotyk s hledištěm. Nouze nebyla ani o dobré režiséry, když měli volno, a repertoár sahající od bulváru k Shakespearovi se občas blýskl i světovou premiérou. Takovou si objednal berlínský producent divadelních ,šňůr‘ Erich Kuhnen, jemuž předtím konkurence vzala před nosem Ubohého vraha. Svěřil se dramatikovi s dávným přáním uvidět na jevišti Dostojevského novelu Hráč, nejútlejší z jeho próz, ale strhující stejně jako velká díla. Stěžoval si, že lákal několik autorů, ale problémem pro všechny zůstaly klíčové scény u rulety, svádějící k nemotorné popisnosti. To byla ovšem výzva, a protože stopu ucítil hned, podepsal smlouvu a vydal se po ní. Když vyfiltroval z příběhu sedm nosných figur, svěřil tucet menších dvojici postav pojmenovaných Kterýkoli a Kterákoli. Soustředil se na uzlové scény románu a současně si vzal na pomoc zvuk, vzpomínka na začátky v Dismanově souboru. Dětské hlasy, zpěv ptáků, hrčení kočárových kol a kopyta koní, prvky rozhlasové hry nahrazující popisnou dekoraci se sbíraly, množily a směřovaly k vrcholným scénám v sále kasina, kde majestátní ruská kněžna zvaná La Baboulenka na vozíku nejdřív rozbije bank a potom přijde skoro o všechen majetek. Obdélník ostrého světla měl jako v cinema-
179
kohout-zivot2.p65
179
11.10.2006, 21:48
skopu vyříznout ze tmy jen horní část hráčů nad neviditelným ruletovým stolem; hru samu jim mohl divák odzírat v tvářích a hlavně ji uslyšet. (Zvuk: kulička krouží.) KRUPIÉR: Faites votre jeu! BABOULENKA: Na! (Dá mu minci.) Friedrichsdor. Hned vsaď na nulu. ALEXEJ: Antonido Vasiljevno, nula teď padla. BABOULENKA: No právě! GENERÁL: Proto sotva padne znova. Proč nevsadit na… třeba… BABOULENKA: Proč si nevsadíš sám? Protožes všecko prosázel nazdařbůh. Tak nech sázet lidi s rozumem a nepleť se jim! KRUPIÉR: Rien ne va plus! BABOULENKA: Tak pojď, nulo, kde jsi? Ukaž se těm hlupákům! (Zvuk: kulička zapadla.) KRUPIÉR: Zéro. BABOULENKA: (Generálovi) No? Co řekneš teď? (Alexejovi přebírajícímu peníze.) Neokradl tě? Přepočítej to! ALEXEJ: (v rozpacích) To se tu nestává… BABOULENKA: Milej zlatej, ty mě budeš učit! Pamatuj si: krade každej, a tomuhle to kouká z očí! (Zvuk: kulička krouží.) KRUPIÉR: Faites votre jeu! ALEXEJ: Pětatřicet… v pořádku! BABOULENKA: Vsaď je. ALEXEJ: Na co? BABOULENKA: Na co! Na nulu přece! Jak se můžeš ptát? FRANCOUZ: Madame, vous perdrez absolument… Prohrajete! BABOULENKA: Ale ne vaše peníze! Vsaď! ALEXEJ: (vsadí, stržen) KRUPIÉR: Rien ne va plus! BABOULENKA: Nulo, nulo, vystrč růžky!
180
kohout-zivot2.p65
180
11.10.2006, 21:48
(Zvuk: kulička zapadla, hromadný povzdech údivu) KRUPIÉR: Zéro! BABOULENKA: Jen hlupák může sázet na něco jiného než na nulu! Kolik jsem vyhrála? ALEXEJ: (shrabuje) Tisíc dvě svě dvacet pět friedrichsdorů! GENERÁL: (vzchopí se) Marfo! Vez tetičku domů! Tetičko, já vám z celého srdce… (Zvuk: kulička krouží.) BABOULENKA: (Marfě) Ani hnout! (Generálovi.) Domů má jít člověk, než prohraje! Škoda, žes to nevěděl! KRUPIÉR: Faites votre jeu! BABOULENKA: Na co čekáš? Vsaď na nulu! Honem! ALEXEJ: Kolik? BABOULENKA: Nemáš snad dost? Dělej! Neztrácej čas! ALEXEJ: (vsadí s planoucíma očima všechno) FRANCOUZ: C’est une terrible vieille! GENEREÁL: Tetičko, snažně vás prosím…! BABOULENKA: Chceš mě okrást? Jdi, nadýchej se venku vzduchu, ale mě nech s pokojem! KRUPIÉR: Rien ne va plus! BABOULENKA: Pauline, co nic neříkáš? PAULINE: Co mám říkat, pratetičko? BABOULENKA: Myslím, že tě budu mít ráda. No tak se ukaž, nulo! (Zvuk: kulička zapadla, potlesk) KRUPIÉR: Zéro! ALEXEJ: Vyhrála jste třiačtyřicet tisíc! BABOULENKA: (Generálovi vítězoslavně) Vidíš? Jen hlupák si myslí, že nula od nuly pojde! (Zvuk: kulička krouží.) KRUPIÉR: Faites votre jeu! ALEXEJ: (dychtivě) Kolik mám…? BABOULENKA: Zbláznil ses? Dost! (Roztáhne sukni.) Shrábni všecko pěkně sem: Marfo, tlač, jde se! Alors, allons!
181
kohout-zivot2.p65
181
11.10.2006, 21:48
Maximálně zesílený běh ruletové kuličky, její drkotání o stěny posledních políček a finální dopadnutí, vše bylo natočeno zvukaři v poslední fázi zkoušek a synchronizováno s dialogem i akcemi herců. Účinek byl tak sugestivní, že se metoda stala součástí všech dalších inscenací hry Hráč a jeho štěstí. Kazeta z premiéry poslouží později i Městským divadlům pražským a česká La Baboulenka Jaroslava Adamová bude inscenaci vévodit tak, že už v prvním ročníku Thálie dostane cenu za herecký výkon. Současně budou z mužů navrženi Viktor Preis a Pavel Pavlovský, oba za roli Kerženceva ze hry Ubohý vrah v Praze a v Plzni; druhý si trofej odnese. Tři nominace a dvě ceny za postavy z pera jednoho dramatika, hádej, hadači, koho pořadatelé na slavnostní udílení v Národním divadle v tom ani v žádném dalším roce nepozvou? Kolegové ve vlasti byli však v půli osmdesátých let teprve na obrátce maratonu od Anticharty k Jen několika větám, zatímco dramatik nabíral druhý dech v závodě jednotlivce na neurčitou trať s překážkami vyskakujícími nečekaně jako na střelnici. Zkoušky v Berlíně zpestřila rozkošná epizoda. Když za ním dojel z Vídně syn Ondřej, aby tu pro něho zas jednou dělal výpravu, slíbil mu otec báječnou svíčkovou, kterou ochutnal v české restauraci Schwejk. Co dostali tentokrát, se nedalo jíst. Majitel se omluvil, že jeho kuchař odešel na lepší, takže právě přijal čerstvého emigranta z Brna, který tu ještě nezná nové suroviny. Při dalších návštěvách mu doporučoval jiná jídla, ale dramatik si postavil hlavu. Aspoň se to naučí! opakoval v záchvatu mesiášství a vracel poloplné talíře. Po premiéře si přišel dát svíčkovou na odchodnou. Byla opět skvělá a on požádal majitele, aby donesl kuchaři dobrý drink. Pepíčku, volal šéf šťastně do kuchyně, pan Kohout ti posílá vodku. Otevřenými dveřmi se ozval zmučený hlas, Ten Kohout mi může políbit prdel!! Mladík se v podniku udrží a při dalších návštěvách obtížného hosta bude mu posílat vodku sám. Po návratu čekal ve Vídni nový problém. Sotva byla podchycena finanční ztráta při adaptaci bytu a stabilizovány splátky dluhu, sotva odloženy do příštího úrazu francouzské hole a obnoveno natáčení filmu Ucho, sotva po zpřetrhaných vazech v koleně zhruba navázány i přervané vazby s domovem
182
kohout-zivot2.p65
182
11.10.2006, 21:48
a překonán první šok z odpadnutí někdejších spojenců na Západě, vyvstala hrozba ztráty muže, který hrál dvacet pět let hlavní part v jeho životě divadelníka. Do penze se chystal Eric Spiess, a nová generace majitelů kasselského nakladatelství Bärenreiter hodlala jeho oddělení prodat a soustředit se zas jenom na hudbu. Vysoký, pomalu hovořící muž, který i způsobem chůze působil trochu náměsíčně, bývalý filozof, básník a operní libretista, milovník a znalec vína ke všemu záhadně fascinoval kočky; houfně se usazovaly, kdekoli bydlel. Ta přitažlivost bohužel nefungovala u jeho ženy, profesorky tance, kterou tím víc zbožňoval a melancholicky na ni myslel skoro pořád. Profesi divadelního agenta přijal až u Bärenreiterů a vypracoval se rychle do německé špičky, když navštívil všechna stálá divadla, aby své české a ruské autory představil osobně. I on zůstal Klímovi, Klimentovi, Uhdemu a dalším vzdor módnímu politickému trendu věrný. Sedmnáctiřádkovou smlouvu, kterou v roce 1969 na poslední chvíli uzavřel ve Frankfurtu se svým prvním autorem pro celý svět, plnil železně a počestně; když dramatik vyjel na rok do Vídně, čekala ho první den pokladní kniha, kde bylo uplynulých devět let vyúčtováno do feniku. Rozhodující službu mu ale poskytl o pár měsíců později. Stav devizové nouze, v němž se při návštěvách svobodného světa trvale nalézali autoři z politického Východu, je činil objektem podpor a jiných samaritánských skutků, na které si za léta zpovykali; třeba pozvání do hotelu automaticky opravňovalo k použití veškerých služeb, od minibaru přes prádelnu po telefon. Zvyk je železná košile a dramatika z ní vysvlékl právě dopis jeho pečovatele; nelítostně mu vypočetl nectnosti, které si do exilu přivezl a musí tu ale hodně rychle odložit, nechce-li si vysloužit pověst vyžírky. Mohl za to jen poděkovat. Eric Spiess byl hlavní nosný sloup jeho existence a blížící se odchod nutil svěřence, aby si hledal nástupce. Nejpřirozenějším se jevila být vídeňská agentura Thomas Sessler Verlag, která opečovávala pro Kassel autorova uvedení v Rakousku. Před dalšími zájemci zvítězila i žádostí, s níž se na něho obrátila koncem října 1983: Theater in der Josefstadt, druhá nejprestižnější rakouská scéna, sháněla naléhavě adap-
183
kohout-zivot2.p65
183
11.10.2006, 21:48
taci Orwellova románu 1984, přičemž se pozdě zjistilo, že londýnské nakladatelství vyhlásilo mezinárodní soutěž a vítězi slíbilo udělit světová práva. Lhůta končila l. prosince a termín odmítli jiní autoři jako šibeniční. Dramatikova ctižádost zapracovala zas jednou na plné obrátky; požádal o knihu a týden času na rozhodnutí. Záznamy dokládají, že slibný nápad přišel 7. listopadu, tedy o výročí Velké říjnové socialistické revoluce, jejíž důsledky Orwella trvale inspirovaly. V časové tísni si vyžádal sílu ovládající těsnopis a nazítří jí začal, v jedné ruce německý překlad románu, v druhé svoje poznámky, adaptaci v němčině diktovat. (Obrovský portrét Velkého Bratra vyplní celý portál. Jeho oči vidí každého. Ten pocit je umocněn lehkým materiálem, jehož vlání tvář oživuje. Nenávistný hlas umocněný reproduktory křičí hesla, dav na ně odpovídá v rostoucí extázi.) HLAS: Hanba zrádcovskému Bratrství Immanuela Goldsteina! DAV: Hanba!! HLAS: Smrt nepříteli lidu Immanuelu Goldsteinovi! DAV: Smrt!! HLAS: Buď proklet přisluhovač buržoazie Immanuel Goldstein! DAV: Buď proklet!! (Portrét-vlajka je vytažen, od portálu k portálu stylizovaný průřez stranickým Londýnem 1984. Osvětleni modrým mihotáním televizorů stojí tu v bytech-kasárnách členové Vnější Strany v modrých overalech, jejich rodinní příslušníci v šedých, mládež s rudými šerpami Ligy proti sexualitě, nošenými jako pásy cudnosti, a děti v zelených overalech Mladých Špehů. Mezi nimi i hlavní postavy hry. Zvlášť vyniká černovláska Julie, která se v projevech nenávisti přímo překonává. Zcela oddělen je prostor, v němž stojí před televizorem O’Brian, robustní starý muž v černém overalu; i on provolává hesla, ale činí to s jistou nedbalostí člena Vnitřní Strany. Zcela uprostřed stojí před svým aparátem Winston Smith, hubený muž středních let s prořídlými vlasy a v modrém overalu Vnější Strany. Volá se zřetelně ubývajícím nadšením.)
184
kohout-zivot2.p65
184
11.10.2006, 21:48
HLAS:
Pomahač našich zbabělých eurazijských nepřátel Immanuel Goldstein! DAV: (křičí) HLAS: Vrah našich statečných oceánijských vojáků Immanuel Goldstein! DAV: (řve) HLAS: Kat našich matek, žen a dětí Immanuel Goldstein! DAV: (šílí) (Winston Smith učiní náhle zoufalý pokus: zacpe si obě uši. Jako by bylo totálně přerušeno spojení, zavládne hrobové ticho, všecko běží dál beze zvuku; po několika vteřinách uši uvolní a zvuk je opět zde.) HLAS: Hnusná zmije Immanuel Goldstein! DAV: (křičí) HLAS: Smrdutá krysa Immanuel Goldstein! DAV: (řve) (A znovu si Winston zacpe uši a znovu zavládne to nepřirozené ticho doprovázené jen nenávistnými grimasami a gesty davu. Tu se však ozve přímo z jeho televizoru.) HLAS: Smith! SMITH: (lekne se, jako by dostal elektrickou ránu) HLAS: 60079, Smith, ano, míním vás. Proč si zacpáváte uši?? SMITH: Jsem… jsem nastydlý… HLAS: Dneska už druhá výtka, Smith! Máte minusbod v osohodnocení… Podobně jako před dvaceti lety Verneova Cesta kolem světa a po ní Čapkova Válka s mloky začal se i Orwellův román přelévat z druhého rozměru do třetího a fungoval! Předpokládaná simultánní scéna umožnila plynulý tok původních epizod, aniž bylo nutno předlohu znásilňovat, byla prostě zviditelňována. Práce začínala denně kolem deváté a pokračovala, dokud sekretářka, naštěstí sošná a klidná paní, byla schopna vydržet. Zásobil ji kávou i hroznovým vínem a poprosil, aby vždycky dvě hodiny trpělivě přežívala buď rychlý diktát nebo naopak dlouhé mlčení, když hledal další postup labyrintem příběhu, který by neuvízl ve slepé uličce.
185
kohout-zivot2.p65
185
11.10.2006, 21:48
Tak se třináctého dne dohmatal konce, kde si jako kdysi v Donu Juanovi dovolil jedinou licenci vůči originálu: Tajemný O’Brian ztělesňující poslední Winstonovu naději, že se lze vzpourou osvobodit z totálního myšlenkového teroru, je ve skutečnosti sám Immanuel Goldstein, jehož úkolem je zmást, svést a pak odhalit a zlomit každého, kdo se pokusí systému uniknout jako Winston Smith; ten na konci nalézá jediné útočiště s hlavou v klíně Velkého Bratra – tragická, ale bohužel i logická Pieta. Protože průběh práce den ode dne naznačoval stále víc, že se zdaří, byl text po dávkách nejen opisován, ale současně už i překládán do angličtiny. Odešel z Vídně v termínu a pak byli všichni zúčastnění tak unaveni, že se spíš než o výsledek zajímali o Vánoce. Nadílka byla o to radostnější: divadlům, která měla zájem, byla adaptace z Londýna nabídnuta jako závazná; dobrá polovina jich od záměru odstoupila, když tak unikl honorář místním upravovatelům. Vídeňská premiéra se konala jakožto světová ještě v roce 1984. Jejím vedlejším důsledkem bylo, že dramatik postoupil svá uvolněná světová práva Sesslerům, a to neměl dělat. Agentura se ukázala být apartním zařízením spravujícím hlavně díla, která šla v Rakousku sama, třeba hry Ödöna von Horvatha; toho dokonce, když končila jeho původně padesátiletá ochrana, nechala podruhé pochovat, aby připomněla, že ho zastupuje. Byl to podobně morbidní podnik jako převoz ostatků Bohuslava Martinů. Autora, který před nacisty prchl do Francie, zabila na Champs-Élysées za bouře ulomená větev stromu a na hřbitově Père-Lachaise byl jako chudý emigrant uložen do hrobu se třemi jinými. Překladatel Heinz Schwarzinger, přítomný exhumaci, se naštěstí dovtípil, když hrobník jednu lebku odkládal s tím, že je ošklivě děravá. Uložil ji s nejblíž ležícími kostmi do dětské rakvičky, kterou tajně převážel letecky v ruksaku, aby stihl termín. Vyděsil se, když spatřil u letadla červený koberec a čtveřici černě oděných zřízenců města Vídně čekající na rakev i se starostou Zilkem. Proplížil se do příletové haly, odkud mu dal zprávu, že se ceremoniál musí pozměnit. Už v normální rakvi byl pak reemigrant pohřben na hřbitůvku předměstí Heiligen-
186
kohout-zivot2.p65
186
11.10.2006, 21:48
stadt obklopeném vinicemi. Množství hostů, kteří přešli na Leichenschmaus, smuteční hostinu, do přilehlého heuriger, bylo na odchodu nemile zaskočeno, když je personál začal kasírovat. Slavný autor Povídek z Vídeňského lesa odešel bez placení. Českého dramatika s jeho spornou pověstí u zdejší levice a ubývající oblibou na německy mluvících scénách zastupovala agentura, spíš jako by se za něho omlouvala, a když rychle nepřinesl očekávaný výnos, přestala i dodržovat smlouvu. Až se ho ale ujme staré berlínské nakladatelství Bloch a dědicové, bude vídeňský šéf předávání práv protahovat jako uražený otčím, který sice bastarda sám vyštípal, ale chce ho prodat co nejdráž. Pět let nato potká dramatika další rozcestí; oba prokuristé od Blochů, které bude mít stejně rád, mu oznámí, že se rozcházejí, a on si má vybrat, koho chce následovat. Nezbude, než si hodit mincí, takže se stane prvním autorem nové berlínské agentury Pegasus vedené mladým právníkem Steffenem Weihem. Když se v polovině osmdesátých let začínal loučit s Erikem Spiessem, živila ho už hlavně próza a čtení. Přesto se rozhodl neopustit dráhu, po které šel vlastně odmalička. Ani když se počátkem šedesátých let vymotával v Praze z osobní i umělecké krize sérií jevištních adaptací, neodepsal cíl, k němuž se vypravil už diletantskou prvotinou Volá Barcelona: současné drama inspirované těmi, která mu mapovala svět a lidské duše, vzešlá z mistrovské třídy Henrika Ibsena a Antona Čechova, Friedricha Dürrenmatta a Arthura Millera. K takovému pokusu ho léta vybízelo téma zakotvené v mládí. Už v roce 1960 začalo vznikat drama Vzpomínka na Biskaj, první ohlas poznání, které vrhlo na dosavadní život protisvětlo jako lampy vyšetřovatelů. V rozmezí několika let, to jak se instinktivně bránil zjištění, že hlavní proud jeho generace mohl v nejlepším úmyslu sloužit lži, mu postupně docházelo, že nešlo o revoluci zrazenou vůdci, ale mylnou v samé podstatě, protože vymyšlenou pro zvláštní druh člověka zbavený rušivých vlastností, k nimž patří touha žít po svém, být v soutěži lepší než jiní a mít se proto líp. Mase přizpůsobivých a průměrných nabízela cestu k solidní jistotě, přičemž tolerovala i líné,
187
kohout-zivot2.p65
187
11.10.2006, 21:48
ale poslušné; proti nebezpečným úchylkám v podobě svobodymilovných osobností ji střežila šibenicemi. Tak jako Protektorát a válku chlapci zosobňovaly postavy mučedníka Vladimíra Petřeka nebo židovského souseda pana Hirsche, začal mladíku padesátá léta zastupovat muž jménem Dvorský. Byl pilotem československé perutě v Anglii, po válce doma demobilizován, pro zranění poslán do předčasné penze, a septimánu, který po návratu z dlouhého dismanovského zájezdu do Británie mluvil anglicky asi jako Líza z Pygmalionu, se přihlásil na inzerát, aby jeho slang pochytaný v desítkách středostavovských rodin zkultivoval pro maturitu. V roce 1947 trvala stále ještě otevřená politická soutěž a nad odlišnými názory se nevznášela hrozba sankcí, básník i kapitán se proto mohli, ovšemže v angličtině! přít do alejujá o své protichůdné zkušenosti z ostrovní říše. Po volbách, které v květnu přesvědčivě vyhráli komunisté, k tomu přibylo i vzájemné oslovení Pane reakcionáři! a Soudruhu bolševiku! Když se básník jako delegát Svazu české mládeže vracel v dramatickém únoru 1948 ze Sofie, kde se hlavně znovu marně pokoušel o přízeň partyzánské samaritánky Katariny Vodeničarové, těšil se na příští setkání s kapitánem, aby uslyšel jeho sportovní gratulaci k nekrvavému vítězství revoluce. Ten však nepřišel na smluvenou hodinu a už se neozval. To žáka urazilo. A že z angličtiny úspěšně odmaturoval a vyhlídka na vyslání do Moskvy jako pomocníka kulturního přidělence ho vrátila k ruštině, nechal kapitána kapitánem. Až po návratu se dozvěděl, že byl snad zatčen, ale zas propuštěn. Nedalo mu a vydal se za ním do bytu. Na dveřích stálo cizí jméno. Ano, potvrdila správcová, soudružka z místní organizace, on ten Dvorský chtěl utýct za kopečky, což mu nedokázali, ale musel aspoň za reakční řeči přepustit byt rodině s dětmi a vypadnout na venkov! Novou adresu neznala. Jak potom z vavřínu nejspravedlivější z revolucí opadával list po listu, vyvstávalo žiloví křivd. Básníku, z něhož se mezitím stal dramatik, se začala nejsurovější jevit ublížení lidem, kteří za svobodu vlasti nasazovali život. Jenže podobně jej za okupace nasadili i někteří z jejich soudců a žalářníků. V tom bylo jádro tragédie, a on hledal příběh hodný jeho velikosti,
188
kohout-zivot2.p65
188
11.10.2006, 21:48
aby si jako vždy zkusil při psaní objasnit ten problém sám. Začátek vyfabuloval v postavách čtyř členů české osádky bombardovacího letounu Royal Air Force, kteří přežijí sestřel nad Biskajským zálivem a budou později doma odsouzeni, že neudali pátého, když s jiným strojem prchal před komunismem na Západ. Na jeviště měli vstoupit po sedmi letech věznění na podzim roku 1956, kdy odhalením Stalinových zločinů začalo krátké období zvané Tání, které skončilo potlačením maďarského povstání. (Od portálu k portálu se táhne železná lávka, která je do poloviny zadrátovaná jako klec. K brance tam právě vězeňský dozorce přivádí pochodovým krokem v řadě za sebou čtyři civilisty různého věku, s krabicemi převázanými motouzem a v šatech viditelně nepadnoucích.) DOZORCE: (řve) Zastavííít – stat! MUŽI: (dopochodují) DOZORCE: Póóóv! MUŽI: (se uvolní) DOZORCE: Pózorr!! MUŽI: (se vypnou) DOZORCE: (vytáhne a rozloží papír) Rozhodnutí prezidenta Československé republiky a generálního tajemníka Komunistické strany Československa soudruha Antonína Zápotockého: Dále jmenovaným osobám zastavuji další výkon trestu za jejich nepřátelskou činnost proti vlasti a Táboru míru i socialismu, s podmínkou vzorného chování po příštích pět let. (Složí papír a dodá civilně.) Večerní autobus jede z rozcestí v půl. (Znovu komisně.) Odsouzený Drahozal Antonín! 1. MUŽ: Zde! DOZORCE: (odemkne a otevře branku) Dejte si odchod! 1. MUŽ: Provedu! (Prochází kolem něho nadále vzpřímen, důstojně přejde lávku a mizí ve tmě.) DOZORCE: Odsouzený Levý František! 2. MUŽ: Zde!
189
kohout-zivot2.p65
189
11.10.2006, 21:48
DOZORCE: 2. MUŽ: DOZORCE: 3. MUŽ: DOZORCE:
Odchod! (odejde uvolněněji než první) Odsouzený Polívka Josef! Jo? Nechte si ty vopičky, Polívka, chcete tu zvostat?? 3. MUŽ: To né, já už dneska něco mám. DOZORCE: Tak se zahlašte pořádně!! 3. MUŽ: (zařve jak tur) Tuná!! DOZORCE: Vypadni, kašpare! 3. MUŽ: (salutuje jako na přehlídce a odejde pořadovým krokem) DOZORCE: (se kupodivu zasměje, než se obrátí k nejmladšímu) Odsouzený Zdeněk Havran! MLADÝ MUŽ: (mlčí) DOZORCE: No co je, Havran? (Dojde k němu.) MLADÝ MUŽ: (pustí krabici a dá mu facku, až dozorci spadne čepice) (Tma.) Benjamínek osádky nechce být propuštěn, protože ho kriminály a lágr připravily o pocit vlastní důstojnosti. Když ho vechtr znejistělý revoltou v Maďarsku vzdor té provokaci do svobody prostě vyhodí, čeká s ostatními na ráno v nočním podniku, kam je pustí Polívkův starý známý v domnění, že jsou estébáci v akci. I tehdy platila zásada, že byli o propouštěných zpraveni ti, kdo je dali zavřít. Tady je to prokurátor s počestnou minulostí vězně nacistického koncentráku, který je přesvědčen, že čtyři letce obžaloval po zákonu. Chce o tom přesvědčit svou ženu, a proto ji v noci přivádí do salonku, kam Polívka mezitím pozval dvě nevědomé kurvičky, a vyvolá spor o dějiny. MUŽ:
V mé ženě máte vnímavého posluchače, je z důstojnické rodiny… ze staré a tedy ještě dobré, rozumí se. Její otec, když musel vydat Němcům po Mnichovu pevnost, ze které mohl se stovkou mužů složit divizi, vydal klíče, jak mu velela disci-
190
kohout-zivot2.p65
190
11.10.2006, 21:48
plína, a pak se zastřelil, jak mu kázala čest. Proč nejdřív nepostřílel ty Němce? Nebo proč potom neodešel (ptá se jí a ukazuje na ně) s nimi bojovat? POLÍVKA: Moh se s náma zrovna vracet z krimu. Jistě byste ho tam byl dostal taky. MUŽ: Nechte toho, nebo… ŽENA: Ondro, prosím tě! MUŽ: Magdo, ty víš, že se nikdy nemstím, ale taky si nedám všechno líbit! POLÍVKA: Ponivač si to mužete dovolit. My v tý podmínce né. ŽENA: Má pravdu… a ty jsi s nimi chtěl mluvit, ne oni s tebou. MUŽ: Neříkal jsem, že v ní najdete spřízněnou duši? Ona je z rodu spravedlivých, a proto si dělá velkou starost o moji, když o ní – z důvodů utajení – tak málo ví. Naše osvícená doba jí sdělila, že veliký Stalin byl hromadný vrah. Dost otřesné pro mě, ale ji mučí mnohem víc: jak je na tom její muž? Je poslední lump, nebo poslední spravedlivý? (K ní.) Možná, že zítra i u nás vypukne čas luceren a veletočů, pak už to nezjistíš nikdy. Tady a teď jsme v mocenském stavu beztíže, kde váží jenom argumenty. Moji žalobci…! (Ukáže na Drahozala, Levého a Polívku.) Hájit se umím sám. Můžeš nám dělat soudce. (Všimne si dívek.) Máme i správné publikum, jaké se ve všech dobách nejlíp baví na popravách! ČERNÁ: (pochopí to jako výzvu k další hře) To je sranda. A co je von? (Ukazuje na Havrana.) MUŽ: Předmět doličný. Mladý muž je totiž problémem starší trojice: o plánovaném únosu stroje nevěděl, ale oni mu nebránili, když se rozhodl sdílet jejich osud. Z původního sporu prokurátora s vězni se stávají dva různé sváry. Čtveřice se pře mezi sebou o hranicích mravnosti, muž se ženou o tom, lze-li nutit společnost k jakési
191
kohout-zivot2.p65
191
11.10.2006, 21:48
šťastné budoucnosti násilím – obdoba hádky, kterou vedli tehdy ještě mladý autor a jeho milá v srpnu 1968 na piazze v Peruggii. Tragédii o ústředním konfliktu své generace rozepsal, když se s dívkou poznal, a napevno s ní pro Národní divadlo počítal proslulý dramaturg František Götz; první náčrt opatřil dokonce dvojnásobným počtem stránek s poznámkami, v nichž se autor utopil. Tentokrát přišel po kurýru z Prahy krátký dopis, který i za Luboše Pistoria poslal odvěký kritik Sergej Machonin. „Je to hotová hra, napsaná dobře, všechno v ní funguje, nedá se dramaturgicky vylepšovat prostě proto, že už žije a každá bradavice k ní organicky patří spíš jako mateřské znamínko autorova habitu než jako chyba nebo vada na kráse, ale… Bude-li se hrát na evropských jevištích, bude šířit postavou Muže dál tu nebezpečnou iluzi, na kterou se chytají nejen miliony řadových lidí po všech kontinentech, ale i stovky státníků a politických vůdců, že Sovětský svaz je sice odpůrce v zásadě nepřijatelný kvůli ideologii, ale koneckonců čestný, jemuž přes všechna sestřelená korejská civilní letadla, obsazená Československa a Afghánistány přece jen nelze upřít jeho etiku. Kolik fatálních chyb udělal Západ, jehož diplomaté a státníci, většinou slušní a čestní lidé, naivně předpokládají, že mají co činit také se slušným a čestným partnerem ve sporu o svět. Tvůj Muž je přímo skvěle vybaven, aby tu falešnou legendu a iluzi podpořil. Možná, že si tou postavou ospravedlňuješ svou a naši generační iluzi. Jistě bylo u nás počestných zajatců té iluze mezi komunisty tehdy tolik, že se mohou stát kladnými typy v dílech autorů-zajatců téže iluze. Jenže naše životy prokázaly dokonale, že šlo o tragický omyl věřících a o promyšlenou výrobu té iluze strůjci zotročování národů i lidských myslí. Je to zřejmě Tvá autorská obava o neschematičnost postav tohoto typu. Ale proč bys nemohl napsat neschematického, ale zřetelného Krysaře ve službách ideologie?“ Bylo to tak jasné, že po poradě s Waltrem Tillemansem požádal herce, aby si vyčistili hlavy od poslední pětiny hry a dali
192
kohout-zivot2.p65
192
11.10.2006, 21:48
mu šanci pokusit se do týdne o jiný konec. Návrat k textu mu otevřel oči a řešení logicky vyplynulo z něho, přinesl je skutečně ,předmět doličný‘: mohl-li se Muž v kauzách starších letců opřít o porušení zákonů, v Havranovi vědomě zničil nevinného jako pověstnou třísku v káceném lese. Po tom odhalení už nenajde slov a jen přihlíží katastrofě i katarzi. Vzpomínka na Biskaj se hrála v Akademietheatru po dvě sezóny a obstála tím i před publikem, které bez znalosti politického pozadí vnímalo příběh jako obecné drama charakterů. V Čechách bude s jinými texty čekat, až vlna času odplaví leporela upletená z módních nálad a vrátí se k divadlu osudů. K další hře ho inspirovala novinová zpráva, že na jakémsi tichomořském atolu byli objeveni dva japonští vojáci, k nimž v srpnu 1945 nedorazil rozkaz kapitulovat, takže střežili svůj bunkr ještě po čtyřiceti letech. Pat aneb Hra králů se jmenoval příběh milostného trojúhelníku přežívajícího také desítky roků. Proslulý překladatel Shakespeara pěstuje už od války stejný rituál: v sobotu odpoledne chce ve vile sám držet jakýsi vzpomínkový sabat. Když rodina odejde, spustí zatemnění, pověsí portrét Adolfa Hitlera a z tajného bunkru postaveného strýcem, který v něm chtěl přežít konec světa, vypustí židovského přítele, partnera v šachu a rovněž Shakespearova překladatele Waltra Kellermanna. Ukryl ho před nacisty bez vědomí své ženy, slavné zpěvačky, kterou pro její klid přesvědčil, že mu pomohl k útěku za hranice. Když pak náhodou odhalí, že přítel byl jejím milencem a je i otcem jeho syna, přisoudí mu doživotní trest. Předstírá nejen, že zemřela i s dítětem při porodu, ale také, že válka stále pokračuje. Po mnoha letech už na život ve lži nemá sílu a jedné soboty oznámí svému dobrovolnému vězni německé vítězství, aby ho získal k společné sebevraždě. Ten je však kupodivu optimista. KELLERMANN: Poslyšte, vždyť ono to není tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Ten Denver se dávno stal americkým Verdunem, když člověk pomyslí, že se už drží… kolikátý rok? DOKTOR: Denver Američané v pondělí vyklidili.
193
kohout-zivot2.p65
193
11.10.2006, 21:48
KELLERMANN: Ale… s tím jsme vlastně dávno počítali, ne? Divili jsme se přece, proč se rovnou nestáhnou do Skalistých hor, o ně si teď skopčáci jistojistě vylámou zuby jako… v sedmdesátém roce? o Pamir! DOKTOR: Pamir padl. KELLERMANN: Ne! DOKTOR: Ano! Ve středu. KELLERMANN: (hledí na portrét Hitlera) Jak to dokázal? DOKTOR: Pomocí obřích kluzáků. KELLERMANN: Bože na nebi, copak se ti naši nikdy nepoučí? Vždyť takhle je smetl i z Kréty, co to bylo za rok, hned na počátku? DOKTOR: Všechno mi už splývá. Jsem unavený, Waltře. Věřte vy mně: nemá to smysl. KELLERMANN: Vy musíte být strašně unavený, jak byste mohl nebýt? Tolik let války, často si říkám, tobě je hej! na tebe to padne jednou týdně tady nahoře, kdežto on je v tom ďábelském mlýně každý den… Co jste musel prodělat jenom v ten čas, kdy se Hitler znovu spojil se Stalinem, obsadil Anglii a všecko se tak neblaze zvrtlo. Díkybohu je tu ještě statečná Austrálie! DOKTOR: Bohužel! Melbourne zažil ve čtvrtek nacistický puč! KELLERMANN: I to jsme vlastně dávno čekali, ale co chrabří Rusové? Vydrželi zatím vše! DOKTOR: Do včerejška. Dnes museli vzdát Irkutsk i Bajkal a ustupují ve zmatku do Mandžurie. KELLERMANN: Ach, Franci, kolikrát už umírala naše naděje, když Němci dobyli Stalingrad a po něm Leningrad i Moskvu, a přece jsme nepropadli nevíře, dejte světu čas! Kellermannův nezlomný optimismus vyplývá z toho, že hraje stejnou hru; byl totiž milenkou už dávno objeven a ona vyrov-
194
kohout-zivot2.p65
194
11.10.2006, 21:48
ná krutost pomsty tím, že žije i s ním, když se po válce rozhodl v úkrytu zůstat navždy; přestal svět nahoře s jeho atomovými závody snášet a dole se může plně věnovat své lásce i milovanému básníkovi. Sebevraždu teď ovšem odmítne a lhář se konečně dozví, jak byl sám obelhán. Když oplátkou zjistí Kellermann, že jeho láska současně pokračovala v normálním životě s manželem a má s ním dávno ještě dceru, stávají se pokropenými kropiči oba staří muži. Dokonce spolu zkusí zápasit, ale pak se společně obrátí proti dvojnásobné lhářce. A ona, sužovaná celý život nejen dvěma sobci, ale i všudypřítomným Shakespearem, vášnivě odpoví jeho jazykem. ŽENA: Veliký Williame, už jsou lidé zas pro tvoje pero zralí! Dva starci nad hrobem jako král Lear a Gloster, dva pytle z kůže, v níž se kazí staré maso, si uštědřují, i když téměř chromí, bolestné rány kvůli páru ňader už dávno odkvetlých. Dva podvedení podvodníci, žalářník s vězněm, slepí nenávistí se přikovali k téže kouli na celý lidský věk. Dva muži s fantazií, která by byla hodna lepší věci, se v době, kdy tu naše planeta sténá a praská jako při porodu a nikdo netuší, vrhne-li do vesmíru lepšího dvojníka, nebo se zbortí jak puklá žárovka, dva muži – pramuži vedou tu spolu spor prastarý jako páka, dávají tragédii rozměr banality a soudí ženu, která právě jim poskytla, co by oblažilo
195
kohout-zivot2.p65
195
11.10.2006, 21:48
sto jiných mužů: tobě (Doktorovi) přístav, v jaký se mění manželství jen zřídka, vlnolam, kterým proudí pouze klid, a tobě (Kellermannovi) bouři utajené lásky, zoufalé štěstí, šťastné zoufalství jak z románu a to vše po léta, co léta – po desetiletí a přesně v míře, jakou kdo z vás snes. Dva životy! Dva životy jsem vedla, zatímco vy jste nezvládli svůj jeden, kojenci od kolébky do hrobu. No tak! Kdo je tu obluda? Já? Nebo někdo jiný? Váš Mistr, ten to ví, jenomže vy, ačkoli znáte každou jeho řádku, jste hluší, slepí, nechápete smysl. Takže se poroučím a propouštím se z dvojité služby. Krmte se tu dál veškerou moudrou kaší světa. Já jsem syta, mám jí až po krk, stejně jako vás. Pozor, teď přijde citát: Zbytek je mlčení! Spor i hra sice skončí její kapitulací, když oba pokračují v partii šachu, zatímco ona spěchá jednomu pro prášky a druhému pro zdravotní čaj, ale nemůže být pochyb, že tenhle pat má výjimečně vítěze. Světovou premiéru uvedlo v srpnu 1987 skvělé trio z berlínského Schillertheatru na Evropském festivalu v Bregenci při Bodamském jezeře. V prvních vteřinách závěrečného potlesku vyběhl na scénu intendant a přerušil jej výzvou, aby publikum v klidu opustilo sál. Rakouská policie pak přehrála dramatikovi hlas, který sděloval, že v divadle je bomba. Falešný terorista nevěděl, že hra není dlouhá a nemá přestávku, takže ji nestihl přerušit. Nezaměnitelná česká výslovnost dávala tušit, že šlo o přání k premiéře z vlasti.
196
kohout-zivot2.p65
196
11.10.2006, 21:48
Suma sumárum: jeho stará láska divadlo v něm přežila i léta, kdy ho zaujala próza, a neměla zrezivět, než se k ní pokorně vrátí zase doma.
72.
DOPIS MRTVÉMU Staré české přísloví, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel, stálo i u největšího společenského skandálu první republiky. Hoteliér Steiner otvíral na přelomu dvacátých a třicátých let svůj palác u Prašné brány, který se měl stát první hotelovou adresou sídelního města. Pojal proto nejlepší úmysl otevřít jej v přepychové rotundě sklepního baru Boccaccio silvestrovským večerem pro smetánku politického i finančního života, na jaký by se pro úroveň kulinářského i uměleckého programu nikdy nezapomnělo. To se opravdu zdařilo, i když jinak, než zamýšlel. Po aperitivech, polévce s lanýži a vystoupení předních pěvců i ofrakovaných číšníků, kteří k němu bez ustání servírovali langusty, humry, kaviár a šampaňské, došlo k zlatému hřebu večera, který hoteliérovi v nejlepším úmyslu obstaral jeho maître de plaisir. Dva lokajové v livreji přinesli na scénu stolek s velikým akváriem, plným mrštně se prohánějících zlatých rybiček. Pak se objevil obr v exotickém oděvu, zhasla světla v sále i v lóžích, orchestr zahrál tuš a pokračoval virblem, jaký provází v cirkusech salto mortale. Umělec trhem uchopil akvárium, zručně je zvedl do výše, přiložil jedním rohem k ústům a pil, pil a pil za narůstajícího potlesku nadšených hostů. Pravé ovace vypukly, když jim předvedl prázdnou nádobu. Pak ji opět položil na stolek, sklonil se nad ni, opřel se oběma rukama o boční stěny a vyblil původní obsah zpět do poslední kapky i rybky. Nepopsatelný zvuk, který následoval, provázel hromadné zvracení téměř všech přítomných dam i pánů, do talířů a na večerní róby. Silvestr skončil jejich úprkem daleko před půlnocí, tapety i potahy bylo nutno vyměnit, ale sál byl zcela vyvětrán až za čtvrt roku a provoz zahájen už zcela nenápadně.
197
kohout-zivot2.p65
197
11.10.2006, 21:48
V tomtéž vznešeném hotelu, nyní rakouské Bohemii, bydleli v šedesátých letech jako v poněkud zašlé ubytovně přespolní funkcionáři Komunistické strany Československa, mezi nimi i jistý Alexander Dubček, který pojal nejlepší úmysl dát socialismu sovětské výroby lidskou tvář. Podobně dobré úmysly nebylo možno upřít většině evropských socialistů osmdesátých let. Na zvracení byla však jejich donebevolající zabedněnost, dláždící cestu do téhož pekla, kam naštěstí nedošli ti z československých komunistů, kteří skončili v kriminále, v disentu či v exilu. Roztržka s intelektuální levicovou scénou Německa a Rakouska se dál prohloubila, když západní velmoci odpověděly na sovětské dozbrojování raketami SS 20 a SS 21 – ta dvě S působila zvlášť výstražně! rozmístěním pershingů a cruises missiles. Mírové hnutí, o němž za pár let prozradí archivy berlínského Gauckova úřadu, jak bylo prošpikováno sovětskými agenty, ať už je motivoval zisk nebo zaslepenost, dalo jako ,studenoválečníka‘ do klatby každého, kdo z vlastní zkušenosti vysvětloval, že síla je jediná řeč, na kterou Kreml slyší; tentokrát dokonce zpívala s levicí duet i německá pravice, jak se mnozí kapitáni průmyslu lekali, že by jim podráždění vládci východního bloku mohli přiškrtit obchody. Václava Havla hrál už jen vídeňský Burgtheater, což mělo také přestat, jakmile Achima Benninga vystřídá Claus Peymann. Kohouti a jiní Grušové byli v exilu umlčováni podobně jako předtím doma. Bílou vránou byl jeden z nejaktivnějších, a proto nejváženějších levicových i mírových aktivistů, německý malíř, karikaturista a spisovatel Klaus Staeck. Když mu dramatik tu absurdní situaci vylíčil a označil to svým termínem jako zradu logických spojenců, Staeckovo poctivé sociálně demokratické srdce křivdu poznalo a neuneslo. Jeho pokus prosadit dramatikovu účast na chystaných ,německo-německých mírových rozhovorech‘ narazil na nezdolatelnou překážku: souhlasit by museli i vyjednavači z NDR, a ti ze Západu se odmítli i jen přimluvit z obavy, že by schůzka, od níž si nesmyslně slibovali změkčení enderáckých postojů, ztroskotala. Prosadil se však při další příležitosti, když se měla v západoberlínské Akademii umění konat z iniciativy německého
198
kohout-zivot2.p65
198
11.10.2006, 21:48
svazu spisovatelů konference s názvem Zlepšení střední Evropy. Trval na dramatikově účasti tak nekompromisně, že se odpůrci zalekli jeho sžíravé ironie, kterou uměl medializovat v proslulých kolážích padni komu padni. Exulant byl tedy pozván do téže budovy, kde zažil před čtyřmi lety bezesné noci při zápolení s Maximilianem Schellem o Ubohého vraha. Místo tichého ateliéru, kde tenkrát bydlel, hostil ho hlučný sál plný delegátů, kteří se důvěrně znali. Zjistil, že to jsou hlavně lidé ,kolem umění‘, kteří se už léta domnívají nést na bedrech břímě světového boje za mír, cestujíce z jednoho kongresu na druhý. Psal se 15. březen 1986, náhodou výročí německé okupace Československa, a dramatik čekal na vyvolání celý den, aniž zaslechl z úst mezinárodních kolegů jediný odsudek evropských totalitních režimů fungujících v režii sovětských okupantů. Americká amazonka Susanne Sonntag naopak vášnivě odsuzovala agresivní Washington, který se odmítá domluvit s tak vstřícnou Moskvou. Když konečně dostal slovo, přečetl text adresovaný mrtvému Heinrichu Böllovi. I po dvaceti letech nabízí tak smutný obraz tehdejší situace, že stojí za to ocitovat jej skoro celý. Že jsem se na konci války stal v sedmnácti komunistou, zavinili evropští pacifisté a Němci, milý Heinrichu. První, protože mou zem předhodili draku v hloupé naději, že bude provždy sytý. Druzí, protože propadli velikášské potřebě zničit na světě všecko neperfektní, což stálo i mou árijskou rodinu dva mrtvé. Když jsem pak navštívil lyrické polské město Oświęcim, kde jsem prožil dětství, a našel tam strašlivý Auschwitz, stali se mi Němci noční můrou. Zázrak nové důvěry k nim je nutno připsat lidem, jako jste Vy. Vaše řeč byla pro lidi, jako jsem já, nová němčina. Němci jako Vy pochopili, že takzvané Pražské jaro mělo epochální význam, protože nabízelo socialismu a tím i světu novou šanci, nebezpečnou pro jestřáby na Východě i na Západě. Když jedni ten pokus vyzmizíkovali, ulevilo se také druhým. Němci jako Vy v následujících letech, kdy jádro českých intelektuálů i v obležení hájilo základní hodnoty morálky, jim poskytovali důležitou oporu, morální i existenční.
199
kohout-zivot2.p65
199
11.10.2006, 21:48
Když jsem v roce 1978 nastoupil svou legální cestu na Západ, která se bez mého zavinění proměnila v dočasný exil, našel jsem změněnou krajinu. Varovný výstřel přišel jako odpověď na mé úsilí najít ochranu pro Jiřího Grušu, kterého tehdy čekal v Praze proces kvůli románu. Aby se rozšířil okruh těch, kdo z Německa jako Vy, Lenz a Grass intervenovali stále, požádal jsem o posudek Grušova vrstevníka. Odpověď mrazila. „Dostávám,“ napsal kolega Chotjewitz, „poslední dobou tolik dopisů od československých kolegů, až si někdy myslím, že se mezi tamní ,obránce lidských práv‘ musel vloudit agent některé západní zpravodajské služby, protože já nejsem správná adresa. Když vám takový provokatér naservíruje autora jako mě, který tu stojí blízko Komunistické straně a uznává velké pokroky v NDR, je naděje, že se vyjádřím způsobem, jenž poslouží k diskreditaci komunistického hnutí ve Spolkové republice Německo.“ Nejvlivnější divadelní žurnál Německa Theater heute už můj polemický příspěvek k nepřátelské recepci našich her oznámil. „Na první pohled mě potěšil,“ napsal šéfredaktor Rischpieter, když jej pak vrátil, „ale při lámání ve mně vyvolaly Vaše masivní předhůzky pochybnost. Při dalším zkoumání se mi potvrdilo, že vůči zmíněným dílům nebyly uplatňovány politické, ale estetické námitky. Proto laskavě pochopte, že bych Váš rukopis nerad otiskl.“ Peymannovo vedení divadla v Bochumi doporučilo přední německé herečce Annelouise Römer, aby vystoupila z produkce mé hry Marie zápasí s anděly, protože je reakční; drama přitom líčí osud velké české herečky, která pro své socialistické angažmá nesmí už sedmnáctý rok na scénu. Poté co v divadle v Braunschweigu byla se stejným zdůvodněním málem znemožněna premiéra hry Ivana Klímy – a když herci nechtěli přijít o gáži, přerušili alespoň závěrečný potlesk, aby se od díla osobně distancovali! – adresoval jsem šéfu fejetonu týdeníku Die Zeit prosbu, aby problém podrobil veřejné diskusi. „Jsem redaktor,“ odpověděl Fritz Raddatz, „od něhož se očekává, že se nezaběhne do jednoho tématu. Na diskusi, jakou máte na mysli, nemám proto
200
kohout-zivot2.p65
200
11.10.2006, 21:48
místo.“ Toho se našlo dost pro rozsáhlou zprávu rakouského dramatika Petera Turriniho o návštěvě SSSR. Jeho hlavní poznání: „Politováníhodné je, že západní propaganda proti Sovětskému svazu uvádí i věci, které pravděpodobně neexistují. Příznačná pro to je otázka disidentů, o které je u nás zdánlivě tak velký zájem. V Sovětském svazu jsou izolováni od obyvatelstva v míře, jakou si u nás nelze představit. To nemá nutně znamenat, že jsou špatní spisovatelé. Ale je důležité vidět, že ostatní ruské spisovatele spojuje s publikem identita, která mezi disidenty a publikem neexistuje.“ Myšlenková chyba je tak hrozná, že člověk dostává husí kůži. Drtivá většina německých kolegů nenalezla mezi stálými protesty proti násilí ve vzdálených koutech světa k podobné akci čas ani chuť, i když v sousedství šlo o život jednomu z předních autorů Evropy. Václav Havel byl čtvrtý rok vězněn, když jsem se snažil přesvědčit předsedu spisovatelů Engelmanna, že neohrozí politiku zmírňování napětí, zasadí-li se na kongresu v Sofii o jeho propuštění. Když mi po urgencích zavolal, že českoslovenští funkcionáři o tom kolegovi sice neslyšeli, ale slíbili to prověřit, nevěděl jsem, mám-li to považovat jen za naivitu. Havel musel skoro zemřít, než ho po protestech státníků a umělců z celého světa pustili na podmínku do civilní nemocnice. Po sedmi letech na Západě cítím, milý Heinrichu, jak zase sílí německý pocit nadřazenosti. Mladá generace, která už nemá s totalitní společností zkušenost, činí svá zbožná přání otcem myšlenky, že ,reálný‘ socialismus je cennější než jejich shnilá demokracie. Zaměstnáni problémy svého světa nechápou klíčový rozdíl: právě oni, kritičtí duchové, by byli v našem světě první zakázaní nebo první zlomení. A ti starší, kteří by jim to mohli vysvětlit, se bojí jít proti módnímu trendu doby a staví se raději do jejich čela, jako by tím mohli omládnout. Ano, milý Heinrichu, českoslovenští spisovatelé umlčení ve vlasti jsou podruhé umlčováni v Německu, skrytě, ale účinně označováni za disidenty a tlačeni do reakčního rohu těmi, které považovali za spojence. Zviditelnilo se to při
201
kohout-zivot2.p65
201
11.10.2006, 21:48
,německo-německých mírových rozhovorech‘ v roce 1983. Protože bojkot pronásledovaných už volal do nebe, zvolilo se svatouškovské řešení. Pořadatelé pozvali k účasti jen ty, kdo nesměli svou zemi opustit. V pevné víře, že alespoň Günter Grass nadále staví spisovatelskou morálku nad politické taktiky, poslal jsem k jeho rukám list psaný společně s Grušou, aby jej přečetl za nás. I ten padl za oběť nové německé autocenzuře, milý Heinrichu, ale že je můj život jeden velký refrén, mám možnost číst z něj na stejném místě osobně, sice s tříletým zpožděním, ale bohužel s neztenčenou aktualitou: „Není pochyb, že dnešní svět nezná větší společné téma než udržení míru. Jenže dějiny nás učí, že každé agresi předchází vyřazení občanských práv, která jí stojí v cestě. Nejde o to, aby spisovatelé bojovali zbraněmi studené války, ale aby důsledným jednáním přesvědčili cenzory a žalářníky ve střední a východní Evropě, že se jejich politika nevyplatí, protože nedojde souhlasu. Spisovatelé se nemají chovat jako politici-amatéři, kteří nakonec zůstanou hloupými augusty, ale měli by se zasazovat o všecko, co literatura vždycky brala v ochranu, tedy i o umlčené kolegy, ať je to ideologicky oportunní nebo ne!“ Co k tomu dodat, milý Heinrichu? Valná většina německých intelektuálů vypověděla svým protějškům zápasícím o základní hodnoty života solidaritu! Což je tím absurdnější ve srovnání se solidaritou projevovanou vzdáleným revolucím, o nichž vědí jen z doslechu, zatímco smutné konce těch, které mají za humny, ignorují. Před půl stoletím to byl válečný akt provedený s německou mesiášskou horlivostí, který Evropu málem ruinoval. Myslím, že Němci by měli přezkoumat, jestli ji dnes neohrožují některé rádoby mírové akty prováděné s podobnou posedlostí. Primadona Susanne Sonntag odešla po prvních větách, a že se připozdilo, řídly už tak poloprázdné řady dál. Když končil, zbyl ve velkém sále skoro sám, zato z foyeru zazníval veselý lomoz. Cestou do Vídně přelétal v noci ozářenou Prahu a pocítil při tom pohledu podobnou beznaděj jako v srpnu 1969,
202
kohout-zivot2.p65
202
11.10.2006, 21:48
když proti českým demonstrantům vyrazila už vlastní armáda, a pendrekům domácí policie daly zelenou podpisy vůdců Pražského jara. Tehdy napsal přes noc aktovku Válka ve třetím poschodí, v níž jsou pražský právník Bláha a německý vinař Müller vybráni počítačem, aby se po antickém vzoru v zastoupení obou politických hemisfér střetli v absurdním boji o byt. V jeho troskách se sejdou velitelé z obou stran. PRVNÍ GENERÁL: (vyjde z koupelny) Už je po válce? DRUHÝ GENERÁL: (se vztyčí od mrtvého Müllera a vzdá čest) Pane generále! PRVNÍ GENERÁL: (opětuje pozdrav) Pane generále! (Stisknou si ruce.) Jak jsme dopadli? DRUHÝ GENERÁL: Zvítězili jsme, pane generále! PRVNÍ GENERÁL: Tomu říkáte vítězství, pane generále? DRUHÝ GENERÁL: Müller je zde, pane generále! PRVNÍ GENERÁL: Řekl bych spíš – byl zde, pane generále! Připouštím, že dobyl vytčený prostor, ale nemůžete tvrdit, že ho udržel. DRUHÝ GENERÁL: (začne Müllera zastýlat peřinou) Váš Bláha nedopadl dole o nic líp, pane generále! PRVNÍ GENERÁL: Zatracená práce! To už je potřetí! (Začne peřinou zastýlat Bláhovu ženu.) DRUHÝ GENERÁL: Ti nahoře by to měli znova promyslet! PRVNÍ GENERÁL: Snad už se konečně vrátí k starému způsobu! OBA DVA: (srovnali peřiny tak, že péřové hroby zařezávají, a rezignovaně pokrčí rameny) My dva jsme moc malí páni! (Sílí Beethovenova Óda na radost.) To byla první ze tří aktovek, v níž nešlo o věčné téma, jak moc manipuluje občana, nýbrž o to, které autor zažíval stále častěji i ve svobodném světě: jak ochotně se na své manipulaci mocí podílí svou zbabělostí nebo zaslepeností občan sám. Tentokrát ho jako reakce na zážitek v Berlíně ještě v letadle napadlo napsat další malou hru o Ferdinandu Vaňkovi a pou-
203
kohout-zivot2.p65
203
11.10.2006, 21:48
žít v ní všech blábolů, které dnes i v minulosti slyšel z úst jinak vzdělaných lidí. Vaněk bude nalezen omámený v rakouském lužním lese, kam ho zřejmě dopravila česká tajná policie, aby mohl být obviněn z útěku a zbaven občanství. Slavný disident je ihned pozván do prestižního diskusního pořadu státní televize ORF, kde se ho mají na zkušenosti s totalitou ptát představitelé intelektuálního spektra Vídně – ‚rudý‘ spisovatel, ‚černý‘ novinář, ‚zelená‘ herečka, erotický básník a ,papež‘ zdejší kritiky. Rožeň hodinové hry: Vaněk, jehož jméno moderátorka neustále komolí, nedokončí jedinou větu, protože ostatní se domnívají znát problematiku líp než on a raději řeší vlastní žabomyší spory. Ke konci dojde dotaz od divačky paní Schickelgruberové z Mnichova. MODERÁTORKA: (čte) „Ač jako dítě vypuzena z naší společné vlasti, nechci si stěžovat na bezpráví, jakožto křesťanka jsem vašemu lidu odpustila zločiny, jichž se před válkou i po ní dopustil na Němcích. Nebudu se tedy ptát po vině, místo toho vám položím smírnou otázku: V čem je vlastně tajemství proslulých českých ovocných knedlíků?“ – Nuže, pane Woniek! VŠICHNI: Ano, v čem? VANĚK: To… to je…(Stále si není jist, že ho někdo nepřeruší.) To je jednoduché… Udělá se… VŠICHNI: Těsto! Ale jak?? VANĚK: Jednoduše… vezmete… HEREČKA: Mouku! Já točila v Praze a tam mi čeští kolegové svěřili to tajemství: je zapotřebí zcela zvláštní mouka, totiž velmi jemně mletá. KRITIK: (vzhlédne od korektury) Myslíte zvlášť hrubě mletá. HEREČKA: Vtip je právě v tom, že musí být velmi jemně mletá. KRITIK: Vtip, když to tak chcete nazvat, spočívá
204
kohout-zivot2.p65
204
11.10.2006, 21:48
naopak v tom, že musí být mletá velmi hrubě. HEREČKA: Kecy! KRITIK: Tyhle kecy mám od své babičky, a ta byla rozená Novak. HEREČKA: Tak vám selhala paměť, jako často, když vypočítáváte nejlepší herce naší doby. Chcete se vsadit? KRITIK: Ze srdce rád. MODERÁTORKA: To je vaše velká chvíle, pane Fanjek. VŠICHNI: Ano! Jakou mouku užíváte vy? VANĚK: Já mouku… neužívám. VŠICHNI: Neužíváte mouku?? VANĚK: Dělám je z krupice… VŠICHNI: Z krupice?? VANĚK: Nebo z brambor… VŠICHNI: (kroutí hlavou a vyměňují si nedůvěřivé pohledy) KRITIK: (poprvé Vaňka přímo osloví) Ale sypete je smaženou houskou! BÁSNÍK: (který mezitím stále telefonuje) Mletým mákem přece! MODERÁTORKA: Pane Finjek, teď je to na vás. Čím se sypou pravé ovocné knedlíky: smaženou houskou, nebo mletým mákem? VŠICHNI: Ano! Čím je sypete vy?? VANĚK: Já… strouhaným tvarohem… VŠICHNI: (s odporem) Tvarohem!! HEREČKA: Mluvíme oba dva o českých ovocných knedlících?! VANĚK: Ano… HEREČKA: Ach, bože, no jo! Kdy že jste utekl? VANĚK: Mě sem… včera… HEREČKA: Vidíte, jak člověk brzo odvykne? Tak já vás ujišťuju, že se tam teď dělají ovocné knedlíky z mouky, a to úplně jemně mleté. KRITIK: Dělají se zaručeně z hrubě mleté mouky.
205
kohout-zivot2.p65
205
11.10.2006, 21:48
BÁSNÍK: KRITIK:
(aniž přestal telefonovat) Každopádně se sypou mletým mákem. Pravda je, že se sypou smaženou houskou!!
Poté co si místní vjedou do vlasů, následuje black-out a zpráva rakouského rozhlasu, že se neznámý nahý muž pokusil v časných ranních hodinách překonat chladný Dunaj směrem k ČSSR. Zdánlivě komická hříčka bude výkřikem zoufalství. Vyšperkují ji z velké části věrné citáty, jimiž západní kolegové potvrzovali nutnost existence reálného socialismu ve smyslu dobového hesla „lieber rot als tot“ – „raději rudý než mrtvý“; v jeho duchu odmítali orodovat i za vězněného Havla, aby nerušil jejich boj za mír, jak momentálně chápali své protesty proti rozmístění reakčních amerických raket, které pro ně představovaly studenoválečnickou odpověď na pokrokové rakety sovětské. A zas jednou silná pointa: Také superpokrokový mírotvorce, předseda spisovatelského svazu Engelmann, bude po pádu Berlínské zdi odhalen Gauckovým úřadem pro zkoumání činnosti enderácké Stasi-Staatssicherheit jako její dlouhodobý a zvlášť horlivý agent. Ale svět má i lepší tvář, která dává naději: prezidentem berlínské Akademie umění bude v roce 2006 zvolen Klaus Staeck, jehož dobré úmysly tak dojdou správného naplnění.
73.
NESNESITELNÁ TĚŽKOST MILANA K. … A vidí Fučík dny, jež míjejí, jako by to byly stromy v dlouhé aleji. A vidí kohosi, kdo jde v tom stromořadí! Můj bože, vždyť je to on sám! A jdou s ním soudruzi a jdou s ním kamarádi! Odkud to jde? A kdy? A kam? Vždyť je to u Mostu! Do stávky vyšli vzpurně!
206
kohout-zivot2.p65
206
11.10.2006, 21:48
Ne, je to v Donbasu! Vždyť udiven z něj čte budoucnost země své jak ze zázračné studně! Ne, je to první máj! Na Rudém náměstí! Volají na radost, mávají na štěstí! Ne… vždyť má plnovous a kráčí s revolverem – a další silnice vinou se modrým šerem a teskně ztrácejí se v dálce. Díval se Fučík do sklenky. světlounce usmíval se… Úryvek z poemy, která zvítězila v roce 1954 ve fučíkovské soutěži Literárních novin a svazu spisovatelů, může zástupně fungovat jako vrcholná ukázka dobového chápání etiky i estetiky. Nakladatelství Československý spisovatel její vydání o rok později doprovodilo zdůvodněním poroty, kterou tvořili přední autoři i kritici. „Poema není ani zveršovaným životopisem, ani zveršovaným traktátem, je to jedna jediná napínavá scéna inspirovaná známou epizodou z Reportáže psané na oprátce: Gestapák Böhm vyvádí Fučíka do jarní Prahy, aby ho oslepil krásami života a přiměl ke zradě… Ta scéna je plná lyriky a dramatičnosti, stesku i síly, kde se filosofické zamyšlení prolíná s psychologickou kresbou a opojným viděním jarní přírody. Nelze tu nemyslet na básnickou tradici Máchovu.“ K pozoruhodnostem dvacetiletí mezi únorem 1948 a srpnem 1968 patřila i měnící se role Svazu československých spisovatelů a jeho týdeníku Literární noviny. Z ,převodní páky‘, jak byly zvány organizace, skrze něž hlídala a řídila zem komunistická strana – často pouze ten který Soudruh První, sám hlídaný a řízený z Kremlu! se vyvinulo profesní uskupení zvláštního rázu. Zatímco vedoucí činovníci papouškovali plytká usnesení stranických sjezdů a jeho orgány se k nim pilně hlásily v rezolucích, sílila mezi členy skupina volnomyšlenkářů. Její páteří, protože si to jako jediní mohli i chtěli dovolit, byli komunisté, kteří pochopili, že se, sami oklamaní, aktivně účastnili klamání spoluobčanů.
207
kohout-zivot2.p65
207
11.10.2006, 21:48
Právě oni, když se z děsivého snu padesátých let probírala po Chruščovově výčtu Stalinových zločinů celá společnost, naráželi nejvíc na zeď cenzury, za níž se domácí viníci pokoušeli přetrvat kritický čas, než se znovu sešikují otřesení spojenci v Moskvě. Šedesátá léta charakterizovaly pokusy mnoha spisovatelů dobrat se pravdy o právě prožitém čase jak v diskusích, tak v díle. Spojeni podobným úsilím začínali o sobě vědět a hovořit spolu nejen dosavadní umělečtí konkurenti, ale i političtí protinožci. Tím prvním pro dramatika vždycky byl, tím druhým rozhodně nikdy nebyl mladý brněnský básník Milan Kundera, už jako autor veršů věnovaných hrdinovi, který po válce fascinoval i o málo staršího Pražana. Ten neobeslal celostátní soutěž jen proto, že se už přestal považovat za básníka. Étos i estetika poemy mu však přišly příbuzné. Loučí se nebe se sluncem. Je jako dětská slza čisté. Sklonil se k Fučíkovi Böhm: „Podivní jste, vy komunisté! Podobáte se rybáři, jenž uzřel v daleké mlze pannu lunu a do hluboké vody za ní vyběhl omámeně z člunu. Ale ty stůj! Ty zadrž, Fučíku! Milenče modrých večerů i bílých rozednění! Nebudeš přece život za stín luny měnit! Vždyť smyslem života je jen tvůj život sám! A mimo něj nic není!“… A dál mu byl básník ještě bližší. Do krvava se slunce barví, krví se barví květ i lístek.
208
kohout-zivot2.p65
208
11.10.2006, 21:48
A Fučík jasným hlasem praví: „Nezradí nikdy komunisté, aby si život zachránili. Nezradí ty, pro které žili. Vždyť bez nich život zachráněný by se jim pod rukama změnil jen v živoření, prázdné mření, v řečiště, v kterém řeky není. Po smrti život bojovníka mění se v oheň na skalách. A tu i malá krůpěj zrady tu velkou vatru zhasila by. Tak mám snad rozplynout se v tmách? K té sloce rozhodně nemělo daleko poslání, kterým pražský poeta krátce před tím korunoval svou veršovanou hru Dobrá píseň. Nevěra lásce člověka svádí pomalu ale jistě nad propast. Kdo dokáže svou lásku zradit, mohl by stejně klidně zradit vlast. Osudy obou K. se po válce vyvíjely dost podobně, ale silná rozdílnost povah i prostředí je občansky sblížila až na jaře 1967. Zasloužil se o to nejagilnější účastník dozrávajícího pokusu o reformu, spisovatel Jan Procházka, hnací duch nové české filmové vlny a sám autor výtečných snímků, jako byly Zelené obzory či Kočár do Vídně; využil členství v Ústředním výboru KSČ, kam byl komickým omylem zvolen místo jakéhosi partajního jmenovce, aby ve tmě pod nejvyšším svícnem připravil nečekaný průběh IV. sjezdu československých spisovatelů. Milan K. se mezitím sice myšlenkově posunul stejným směrem jako jádro generace, ve svém případě od ideologické skladby Poslední máj k sarkastickému románu Žert, ale v narůstajícím konfliktu komunistů s komunisty se zatím neangažoval. Také proto byl znejistělými funkcionáři svazu i strany
209
kohout-zivot2.p65
209
11.10.2006, 21:48
pověřen napsáním umírněného úvodního projevu. Ujištěn tajně Procházkou, že se mu dostane silné podpory z pléna, přepracoval schválený text k nepoznání. Paličská řeč na téma Pravda se před námi skrývá! otevřela ofenzívu kritických názorů; dramatik při ní přečetl zakázaný protest Alexandra Solženicyna proti cenzuře, a vzpoura duší vyvrcholila obžalobou Ludvíka Vaculíka, že komunistická strana v oné vedoucí roli, kterou si přisvojila, selhala. Protiútok státní strany, jejíž šéfideolog Jiří Hendrych zasedání ve vinohradském Národním domě s hrozbami opustil, vyústil v několik trestů, ale za pár měsíců vyčpěl, když rebelům dali zapravdu straničtí reformátoři v čele s Alexandrem Dubčekem. I ty však do roka a do dne odnesl čas za řevu tankových motorů Varšavského paktu. Po dalším roce už byl správcem československé gubernie z milosti Moskvy Gustáv Husák, a Moravan i Čech se v nejproduktivnějším věku ocitli na seznamu autorů zakázaných s veškerým dílem, včetně Posledních májů a Dobrých písní. Soukromě se poprvé setkali v karlovarském penzionu Jiskra, jednom ze zařízení Literárního fondu, kde si mohli spisovatelé za malý peníz najmout pokoj se zázemím společné koupelny a kuchyně k intenzivní práci. Byli tam naposled, než je s dalšími vyloučili ze svazu spisovatelů i z veřejného života. Dramatik horečně psal svou první prózu a snad politickou závěť Z deníku kontrarevolucionáře, jeho dívka pokračovala v diplomní práci pro FAMU. Pomocnou literaturu četla v jídelně, kde se, aby také nerušila píšícího chotě, učila angličtinu hlasatelka brněnské televize Věra Kunderová, právě propuštěná za účast v ilegálním vysílání proti okupantům. Slovo dalo slovo, po ženách i mezi muži. Vývoj brzy zvrátil plány obou. Po zrušení všech výhod, odebrání cestovních pasů a totálním umlčení měl provinilým autorům zasadit poslední ránu drakonický pokus státu okrást je i o honoráře ze zahraničí. Dramatik se rozhodl nastudovat s pomocí sympatizujících advokátů národní i mezinárodní zákony a vyhlášky týkající se autorských práv a devizových povinností. Způsob obrany, který přitom objevil, byl prostý, legální a neprůstřelný: dovážené devizy byly řádně nabídnuty stá-
210
kohout-zivot2.p65
210
11.10.2006, 21:48
tu v rámci anonymní výměny, bez níž by fiskus nedosáhl na valutu ostatních občanů, a stvrzenka zaslána ministerstvu financí; úřady si s tím neporadily. Své poznání dával pilně dál na procházkách s podobně postiženými kolegy; pro archiv StB to zdokumentovali fotografové sledovačky zdařilým dvojportrétem vynálezce triku s Milanem K. Jejich poslední setkání ve vlasti se odehrálo 14. července 1975 v Buquoyském paláci na pražské Malé Straně, kam byli ještě jednou pozváni velvyslancem k oslavě francouzského státního svátku; zaznamenáno je v knize o zakopaném psu. Na trávníku jsme se dozvěděli, že do Francie odjíždí Milan Kundera. Na dva roky, říkal, ale bylo jasné, že na věčné časy. I jeho musel mít na starosti vynalézavý mozek, protože mu ukázal zvlášť účinné nástroje. Neznámé hlasy volaly do Brna jeho krásné ženě Věře, kde ho má právě hledat. Podle nich u jiných krásných žen. Měla naštěstí i formát a uznávala presumpci neviny, in dubio pro Milan, ale jak dlouho ještě? Dnes se už zdálo být absurdní, že právě on dostal kdysi cenu za poemu o komunistickém idolu Juliu Fučíkovi. Dobírali jsme se smyslu života i psaní odlišně, také naše odlišnost nás nezvala k přátelství. Myslím však, že nás spojoval vzájemný respekt. Toho červencového večera jsme spolu mluvili téměř něžně. Bylo nejvýš pravděpodobné, že už se nikdy neuvidíme. Ta sympatie měla vyšlehnout znovu, při setkáních ve Francii, jak je nečekaně umožní můj nedobrovolný exil. Potom se oba Kunderovi odřežou od své české minulosti tak důsledně, jako by to byl zhoubný nádor, což vyvolá stejně iracionální reakce jindy tak osvícených duchů v Praze. Ale to už je kapitola z memoárománu číslo tři, který napíšu nejdřív koncem tisíciletí, pokud možno zas v Praze, snad, třeba, uvidíme, kdo ví. Až na počátku dalšího tisíciletí a na Sázavě, ale hlavně že ve vlasti a že vůbec, vzniká slíbená kapitola. Ti čtyři se brzy po nezdařeném návratu obou Pražanů setkali při křtu Katyně
211
kohout-zivot2.p65
211
11.10.2006, 21:48
v Paříži s Kunderovými znovu, u nich doma i v podnicích, které pro ně hospodmilovní Češi z Vídně objevovali v jejich nejbližším sousedství. Uzavřenost a snad i nedůvěra Moravanů tála, zdálo se, že se všichni dlouho hledali, až se překvapivě našli. Sblížení pokračovalo v listopadu téhož roku, kdy se potkali v americké Filadelfii. Na velkém sympoziu o literaturách zemí za železnou oponou, kterému předsedal Arthur Miller, zastupovali českou čtyři cizinci, Kanaďan, Američan, Francouz a Rakušan. Jmenovali se Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Milan Kundera a Pavel Kohout. Několik společných dnů způsobilo, že se posledně jmenovaní loučili už vyloženě neradi. Obě ženy si pilně telefonovaly a muži dokonce korespondovali, zřejmě jak věřili psanému slovu víc. Když si dramatik zpřetrhal vazy v koleně a musel odložit natáčení filmu Ucho, souhlasil s letní cestou po Francii i proto, že se měli v Normandii opět setkat s Kunderovými. Ti jim zamluvili nocleh v blízkém penzionu, ale už po dopití první lahve Bordeaux se pán najatého domku v Trinity zeptal choti, proč vlastně hosté nespí u nich. Divila se i Věra, že je to nenapadlo dřív, a objednaný pokoj hned odřekla. Když se hosté nazítří po snídani začali loučit, zeptal se hostitel znovu, proč vlastně nezůstanou ještě den. Ženy odjely dokoupit víno i sýr, a dramatik se za příjemný den poděkoval tím, že večer uvařil nedaleko invazního pobřeží pokrm svého srdce, čočku s rýží, cibulkou a vejcem. Když se třetího dne rozloučili doopravdy, dojela je Věra riskantní jízdou, aby jim vrátila, co v domě zapomněli, a přidala pozdrav: rukopis Knihy smíchu a zapomnění. Bohatá korespondence dokumentuje i výměnu názorů na způsob, jak zápasit se svazácky poblouzněnou částí evropské levice posilující vychytralou politiku Sovětského svazu. Když dramatik prozaikovi navrhl spolupodepsat dopis západoněmeckým spisovatelům, aby přestali vylučovat z probíhajících jednání s východními kolegy emigranty, odpověděl úvahou, kterou se brzy bude řídit i hlavní hrdina jeho románu Nesnesitelná lehkost bytí.
212
kohout-zivot2.p65
212
11.10.2006, 21:48
„…Máš úplně pravdu, že nerad dělám něco s někým. To vyplývá jednak z mé povahy (vyhýbal jsem se tomu vždycky, snad už od obecné školy, takže se to stalo pomalu jakousi charakterovou vadou) , jednak to také (ovšem až druhotně) vyplývá i z jakési úvahy: myslím si, že dopis, který je podepsaný Kohoutem, Grušou, Jiřím Kolářem a Mašínovou, je podepsaný čtyřmi čtvrtautory, zatímco dopis podepsaný Kohoutem je podepsán jedním celým autorem. Dá se taky jakž takž podepsat společně jedna věta, třeba ,pryč s Kohoutem‘ nebo ,ať žije Gruša! ‘ ale věta, kde už se něco rozvádí, něco se myslí, se dá těžko podepsat dvěma lidmi, protože každý myslí jinak. Kolektivní akce tohoto typu mi vždycky připadaly jako perverze kolektivního věku, perverze komunismu, která v nás přežívá a šíří se kolem nás…“ Měl pravdu, a dramatik si kajícně připomněl své předsevzetí, že jeho poslední hromadnou peticí zůstane Charta 77, pak už se mu nezpronevěří. Intenzivní vztah pokračoval, a tím větší bylo zklamání těch z Vídně, když v září 1984 našli v pařížském hotelu telegram z Německa, že jejich přátelé musí vinou nenadálého odjezdu sjednaný program s lítostí zrušit. Den nato v té milionové megapoli spatřili z taxi Věru na stanici autobusu. Nevěříc očím, došla dramatikova žena navečer ke známému domu a zazvonila na byt. Když uslyšela v domovním telefonu známý hlas, ztratila vlastní a raději šla. Poslali Kunderovým ještě z Paříže udivený pohled, ale odpovědi se nedočkali. Koncem listopadu se v pařížském divadle Odéon konal český týden; dramatik měl při něm jen číst, divadelní premiéra byla přisouzena jeho ženě, přehlídka končila inscenací psí hry Ádaeda. Ačkoli Milan K. na žádném z večerů nevystupoval, přišel s Věrou už na úvodní. O zářijové příhodě nepadlo slovo, zato vztah byl v příštích dnech intenzivnější než kdy dřív. Poprvé spolu obšírně mluvili o svém poměru k domovu a domova k nim, hlavně o tamních reakcích na Kunderovy nové práce. Dramatik měl podobné zkušenosti, ale už i tlustší kůži na duši; atakován teď především německými levičáky, necítil
213
kohout-zivot2.p65
213
11.10.2006, 21:48
se být zraňován vlastí ani disentem, ani Chartou, ale jednotlivci jistého ražení, které lze nalézt všude. Milan K. zjevně trpěl a jeho někdejší obecná nedůvěra našla teď konkrétní cíl, cítil se být pronásledován vlastními lidmi. Zklamání přerůstalo v hněv a hněv v něm burcoval vzdor. Ten se soustředil na kritiky z domácí opozice, kteří se mu zdáli řadit jeho dílo mimo hlavní proud české literatury, ale i na Václava Havla, který ten názor zřejmě sdílel, když s ním jako vůdčí osobnost odporu nepolemizoval. Muž v Paříži si připadal zneuznaný i opuštěný zároveň. Tehdy se ho nejspíš zmocnila nesnesitelná těžkost komunikace s domácí scénou, tam může vězet kořen rostoucí nechuti vydávat své dílo v mateřštině. Jako by ho zradila a urážela ona sama. Až na ten stín bylo pár dnů vše jako dřív, jedli, pili, hodovali ve čtyřech doma i v bistrech a hospůdkách, těšili se společně na Kunderův další román, na operní verzi dramatikovy hry Ubohý vrah z dílny pařížské Alžířanky Finzi a konkrétně na premiéru v Odéonu. Věra si přitom získala obdiv přátel jakožto agent-impresário svého muže, jakého mu mohl každý kolega závidět. Pařížský Moravan seděl po druhém boku autorky-premiantky, očividně rád, že jeho podpora patřila dobrému kusu i úspěšnému představení. Byl to hlavně on, kdo ji pak za potlesku donutil dát se rozkošným představitelem psa odvést na scénu, kde k pohnutí publika při děkování upadla a musela být pracně vypletena ze síťové dekorace. K obecnému úžasu šel dokonce s ní a s dalšími Čechy, kteří ho dávno mezi sebou neviděli, na oslavu a vydržel tam s Věrou do konce. Pak už dopisy zůstávaly bez odpovědi a telefony s Paříží zchladly, až bylo jasné, že vztah, už jednou přerušený, skončil stejně záhadně nadobro. Dramatik toho nepřestane litovat, protože si s málokým dokázal za tak krátký čas říct tolik podstatných věcí. I dál s ním zkříží polemické slovo jen jednou, když Milan K. v polemice s Lvem Kopelevem odepíše z evropské kultury Rusko za jeho bolševickou éru; namítne mu, že se podobně vzdálilo na čas civilizaci nacistické Německo a dokonce i poválečné Československo, když dovolilo své lůze loupit a vraždit v Sudetech. Jinak mu nejednou vysloví poklonu
214
kohout-zivot2.p65
214
11.10.2006, 21:48
za mimořádnou morální pomoc utlačené vlasti, kterou jeho romány držely v povědomí světa, než se jejím symbolem stal Václav Havel. Jejich světový úspěch se stane fiaskem, ba přímo výpraskem naduté české kritiky, jak ji v disentu představoval hlavně Milan Jungmann a její štafetu převezmou po pádu železné opony následníci o tolik trapnější, že si nezaslouží ani cti být jmenováni, natož snad po vzoru Cyrana z Bergeraku vyznamenáni políčkem. Dramatik potom pochopí i utajované výlety Milana K. do Prahy a Brna, někdy v dojemném přestrojení, které bude poznáno, ale respektováno jakožto podivínská libůstka. Nevyrovná se jen s jedním: že tak velký duch nesdělí svému publiku osobně, proč se i jemu přihodilo, co tolika jiným, jaký myšlenkový omyl ho vedl falešným směrem, kde se jak našel a co ho přivedlo zpět; že místo toho sporný kus životopisu důsledně vymaže, jako by byl nikdy neexistoval. Přece skutečnost, že právě autor poemy Poslední máj se mohl stát tvůrcem románů Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost, názorně dokládá, že každý, i nejinteligentnější člověk, může vždycky, všude a znovu podlehnout Démonu souhlasu, ale také, – a to je ta dobrá zpráva! že každý, i nejvíc zasažený jedinec, se může z jeho sevření osvobodit. Bohužel, není zdaleka jediný. Nezasvěcený čtenář českých životopisů, autobiografií především, musí mít podobný dojem, jaký o sobě dlouho po válce vytvářeli Němci a Rakušané, než jedny tlak ostatních Evropanů a druhé aféra s prezidentem Waldheimem donutily zjednat si sami o sobě jasno. Do té doby to vypadalo, jako by Německo i Rakousko obsadila, kde se vzala tu se vzala, tlupa barbarů, která sama stačila povraždit miliony lidí a obrátit v trosky půl kontinentu, aniž tomu ostatní občané stačili zabránit, dokonce aniž by si toho mnozí i jen všimli! České moderní dějiny jsou nesrovnatelně méně krvavé, ale kati z poválečných let i jejich nesčetní pacholci fungovali také dík oponě tkané z falešných ideálů hlavně intelektuály, ať už z prostoduchosti, ze strachu nebo z kalkulu. Básníci, spisovatelé a další umělci i vzdělanci vůbec, kteří před ní veřejně varovali nebo ji alespoň netkali s sebou, představovali mizivou menšinu. Ti ostatní přesto své svědectví nevydávají. Podstatně
215
kohout-zivot2.p65
215
11.10.2006, 21:48
míň než zahradě v Dobřichovicích nebo valašským a vandrovnickým písním se věnuje průzkumu svého komunistického mládí i mentor národa Ludvík Vaculík. Za skvělými verši zarůstá v zapomnění cesta k nim Karla Šiktance. Běžná témata současnosti zahlušují hořkou zkušenost Ivana Klímy. Nemluví o ní ani Jan Trefulka, který se kdysi postaral o šokovou léčbu mladého Kohouta, mlčí i břitký rétorik Milan Uhde, původce podobných veršů, jako byly rané Kunderovy. A skvělý autor, který unikl plynové komoře, píše raději knihu Gott je Lustig a Lustig je Gott, než aby popsal, jak zabloudil z řad obětí mezi přinejmenším ideové spolupachatele. Ale to není vše. Zprávu nezanechávají současníkům a potomkům ani Václav Havel, Jiří Gruša, Alexandr Kliment, Josef Škvorecký a další bytostní demokraté, ani později dozrálé umělecké i občanské autority dneška, jako Jiří Suchý, Ladislav Smoljak nebo Zdeněk Svěrák a především ovšem Václav Klaus. O čem? Do jaké míry byl každý z nich za totality schopen zůstat sám sebou, kde ležela hranice jeho kompromisu, jak a čeho se bál, kde bral sílu, v čem kdy komu ustoupil a hlavně, co soudí dnes o reformních komunistech, jakou si myslí, že by měl v úsilí o naplnění svých snů ještě za života šanci bez nich. Pardon! ale ke konci této kapitoly chci zas přestoupit z třetí osoby do první. Když jsem se už v Deníku kontrarevolucionáře rozhodl, že svůj rozporuplný životní příběh nezametu do orwellovské paměťové díry, ale otevřu čtenářům, aby si o něm udělali obraz pro potřebu vlastní imunity, netušil jsem, že tím vytvářím sběrný typ idiota či kariéristy nebo snad i zločince. Výstřižková služba mě zásobuje texty autorů všech generací, kteří citují už jen moje verše z padesátých let; kvintesence blbosti či servility nebo dokonce trestné spolupráce s potlačovateli svobody nese skoro výhradně mé jméno. Už jsem si zvykl, ale mrzí mě to na vás; žili jste snad jinde a mysleli i jednali podstatně jinak, generační druhové, moji souputníci, mí přátelé? Mlžíte každý jen trochu jinak než Milan K.! Proto si vážím každého, kdo obraz poopraví. Tak i vrstevníka, který na první díl této knihy reagoval tím, že mně do druhého nabídl osobní dokument s nadpisem
216
kohout-zivot2.p65
216
11.10.2006, 21:48
Tužkou psaný deníkový záznam devatenáctiletého studenta Vysoké školy politických a hospodářských věd (narozen 9. 1. 1933) 1. 1. 1952 Slyšel jsem krásnou hru „Dobrá píseň“. Napsal ji Pavel Kohout. Po té hře jsem se rozhodl napsat mu dopis. Snad mi poradí. Tam se říkalo: „Kdo zradí lásku, zradí i vlast.“ Já už jsem jednu lásku zradil – Vilku Šulcovou… Nedá se všechno vypovědět, co jsem cítil při té hře – byla krásná, pro nás, pro mladé lidi. Napíši o ní více, až si ji budu moci přečíst. I další přislaný list začíná vysvětlující poznámkou Těžko čitelný neopravovaný koncept neodeslaného dopisu. Pavle! Poslouchal jsem dnes Tvou hru. Chci Ti poděkovat – je krásná a pravdivá. Je v ní kus toho, co prožívá mnoho mladých lidí dnes. Nevěřil jsem vůbec, že někdo od nás to může dokázat – myslel jsem, že to umí jen v Sovětském svazu. Ze začátku se mi zdála být frázovitá, ale pak se mi zdálo, že to všechno prožívám s Katkou, Vaškem a těmi všemi. Víš, já jsem teď o svátcích hodnotil svou práci. Přišel jsem na to, že dost neumím mít rád lidi, že i když jsem hodně dělal ve Svazu mládeže, že nějak necítím s lidmi, že ani děvče, s kterým jsem chodil, jsem neměl opravdu rád. Přišel jsem na to, že jsem takový nějaký sobec. Hrozně jsem toužil po děvčeti, víš, po člověku, s kterým bych se dělil o své ideály, své sny. Chci se stát takovým člověkem, jako byli Zoja, Fučík, Pavluša Korčagin, Batmanov, Kovšov. A teď, když jsem hodnotil svou práci, řekl jsem si, že nebudu hledat děvče, dokud se nenaučím rozumět lidem, cítit s nimi. Vašek ve hře mi připomněl Ščipačovovy verše. Proč Ti to píši? Potřeboval bych od Tebe radu. Ty rozumíš mladým lidem, jinak bys tu hru nemohl napsat. Poraď mi, jak se mám naučit mít rád lidi, cítit s nimi. Teď, když jsem to
217
kohout-zivot2.p65
217
11.10.2006, 21:48
napsal, zdá se mi to divné. Kdysi jsme hovořili se soudruhy o lásce k lidem. Já jsem říkal: „Lásce k lidem se člověk nemůže naučit. Je třeba chodit mezi ně, tam, kde lidé trpí, pracují, radují se, tam se zrodí láska k člověku.“ Ale mně se to tak dobře nepodařilo. Chci pracovat pro lidi, ale při tom mi nejsou blízcí mnozí naši lidé, kteří nadávají, a mají se mnohem lépe než za první republiky. Jsou to lidé – pracující, dělníci – nevědomí, kterým je třeba pomoci, ale já je nemám rád. To jistě není správné. Nebo se nedovedu vžít do radostí a bolestí svého kamaráda – nejlepšího kamaráda. Snad je to sobeckost ve mně. Tak jsem Ti to napsal. Budeš-li mít čas a chuť, napiš mi. Ty rozumíš mladým lidem, poraď mi. Nějak jsem se moc rozepsal o sobě. Mám k Tobě důvěru, že se mi nevysměješ. A ještě jednou – děkuji za hru. Jenom bych rád věděl, zda je možno ji jako text někde koupit, a kdy se bude v Praze hrát. V. Pisatel udělal dobře, že dopis neodeslal. Kdyby to učinil, byl by dostal plytké rady, které autor Dobré písně rozdával v rozhlase, v novinách i na počkání. Zaslání těch dvou textů po půl století je unikátní dvakrát: že je původce ještě měl a že je poskytl k zveřejnění. Ve spojení s jeho osobou jsou mimořádně platným svědectvím, že Démon souhlasu u nás nenasadil brýle mámení jen několika duševně porouchaným exemplářům, ale valné části mladé i střední generace. Tím důležitější je přístup autora citovaného listu, váženého historika, který předkládá k pitvě vlastní minulost. Je jím Vilém Prečan, emeritní ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky; v průběhu osmdesátých let vybudoval jako exulant s pomocí Karla Schwarzenberga na jeho zámku v německém Scheinfeldu Dokumentační středisko k podpoře nezávislé československé literatury, jaké nemělo obdoby. Můj dík, má úcta! Právě v den, kdy po sobě čtu tento text naposled, otřásá intelektuálním světem přiznání Güntera Grasse, že se jako sedmnáctiletý přihlásil k jednotkám SS. Mnozí se diví, že přišlo tak
218
kohout-zivot2.p65
218
11.10.2006, 21:48
pozdě; já obdivuji, že vůbec, když to věděl už zřejmě jen on sám. Úvahy, že je to propagační trik před vydáním jeho životopisu nebo že tím jenom předešel odhalení z archivů východoněmecké Stasi, jsou snadno zpochybnitelné: laureát Nobelovy ceny se nemusí nabízet jako nový prací prášek, a orgány totalitní eN Dé eR by byly nikoho nezničily raději. Tolik pobouřeni, že zvažují odebrání ceny Karla Čapka, jsou někteří členové českého PENu i samozvolené Akademie literatury české, která se podle svého sdělení ustavila hlavně proto, aby udělovala ceny. Kmotrou první učinila skutečnou kněžnu našeho písemnictví Boženu Němcovou, kmotrem druhé Ladislava Fuchse, který od prvních skvělých románů poklesl k normalizační próze o – Juliu Fučíkovi. Kým kdysi jeden mladý básník z přesvědčení začal, tím jiný zralý muž cynicky završil dílo, když vydírán pro své soukromí podepsal i spolupráci s StB. Je česky absurdní, že se prvním laureátem stal jeden z nejčistších mužů literární scény Alexandr Kliment, který by si za patrona zasloužil Máchu nebo Nerudu. Odlišný životní start ve vlasti okupované nacisty mě po osvobození dovedl v sedmnácti ke svazácké košili, zatímco Grasse v Hitlerově říši do uniformy esesáka. Mě formovala česká poválečná euforie, jeho otřesný pocit německé viny. Svůj omyl jsem s generačními druhy začal napravovat přiznáním. On se zřejmě rozhodl své poznání nejdřív prosadit. A cítil snad, že by měl nulovou šanci jako neznámý literát Grass s dvěma velkými S navíc. Jako na zavolanou mi včas přichází vstříc text, v němž se i k vlastnímu problému poprvé vyslovil Milan Uhde. „…Patos těch, kteří vedou za ucho sedmnáctiletého nedospělce a kaceřují v něm muže o desítky let staršího, jsem tak trochu zakusil na sobě, když brněnští ,kolegové‘ z mé politické strany objevili po listopadu ve starém Hostu do domu mou báseň na Gottwalda a dali ji do oběhu. Projevy svého svazáctví a mladistvého okouzlení scestnou komunistickou ideologií jsem sice měl za veřejně známé, proto jsem se z nich dosud nezpovídal, ale nebyly zřejmě známé dost široce. Vysvětloval jsem, ale nesnadno. Vinu jsem necítil. Zůstalo mi
219
kohout-zivot2.p65
219
11.10.2006, 21:48
však kruté pomyšlení, že slušný, tj. nefanatický teenager zločinné myšlence propadnout nemá… … V mém disidentsky přepjatém antikomunismu byl nepochybně i díl studu a zavádějícího hněvu. Vztekal jsem se na falešného proroka, kterému jsem v mládí naslouchal. Vada však byla především ve mně. Kdybych se směl uchýlit k analogii, řekl bych, že Grassův antikapitalismus má příbuznou logiku. Podle něho byl nacismus přímým zplozencem kapitalismu a jeho soudobá globálnost násobí hrozbu, že se vývoj zopakuje. Nesdílím sice toto mínění, ale jeho náznakům z Grassových úst teď líp rozumím.“ Dík patří i Uhdemu, tak už jsme tři. Pro způsob, jakým zpracovávají svou minulost hvězdy normalizace, zůstanou nadále typické sebeobhajoby zpěváka Karla Gotta a režiséra Jiřího Menzela připomínající vysvětlení Jana Mydláře, že přestoupil od kalicha ke kříži, aby české pány nepopravoval horší kat z Vídně. Přidá se k nim poslanec a budoucí ministr za stranu občanských demokratů Vlastimil Tlustý emotivní reakcí na dotaz moderátora, proč mu vadí komunisté, když k nim patřil sám. „Pane redaktore, já jsem nikdy komunista nebyl, já jsem byl u komunistů! Komunisticky jsem necítil ani nejednal!“ Suma sumárum: Doba i společnost volají po dvou sbornících, které by měly vzniknout, dokud je má kdo z pamětníků obeslat. V prvním – Proč jsem byl komunista? by rozhodně neměl chybět první muž české literatury. A v druhém – Proč jsem podepsal Antichartu? by měla určitě být druhá první dáma České republiky. Pokud jde o Grasse: Jak jsem ho poznal, vygruntoval svůj životopis dobrovolně. Roli strážce svědomí nového Německa pozdní zpovědí jen potvrdil a dal příklad i české společnosti, ta se ještě dlouho nevymaní z životní lži. Ani umělci, kteří se přátelům soukromě přiznali k vynucené spolupráci s StB a skví se v jejich svazku, nezaváhají požádat o negativní lustraci s vědomím, že jim pomůže šlendrián ministerstva vnitra nebo známosti. Pro mne je Günter Grass jeden z gaskoňských kadetů,
220
kohout-zivot2.p65
220
11.10.2006, 21:48
který k šedesát let trvajícímu duelu s fašismem přidal statečné otevření vlastního krytu. Smí proto stejně jako Cyrano „navzdor si odnést štít svůj čistý“!
74.
ZLOČIN A TREST V červenci 1986 přiletěl do Vídně muž, na kterého dramatik netrpělivě čekal. Jack Garfain, americký filmový a divadelní režisér jeho generace, se už dlouho chystal uvést ,on Broadway‘ hru August August, august; když autor dva roky před tím přednášel na univerzitách v Kanadě a v Kalifornii, podržel si ho ještě týden v New Yorku, kde spolu prověřili anglický překlad. Přizvaný irský kolega pomohl při transformaci slovních hříček z německého překladu, kam už byly jednou převedeny z češtiny; Jack mluvil jen anglicky. Když přistál ve Vídni, byl ten energický, vždy dobře naladěný muž k nepoznání, bledý a rozechvělý, což vysvětloval jetlegem, syndromem často postihujícím cestující, kteří dlouho letěli proti rotaci planety. V dramatikově bytě, kde chtěl podat zprávu, jak pokročil při náboru ,bejkrů‘– zájemců, kteří přidají peníze do produkčního talonu s nadějí, že se v něm rozmnoží – si nejdřív lehl na pohovku a prosil o chvíli klidu. Za hodinu se zvedl, ale chtěl si dál odpočinout v hotelu. Odtamtud se večer omluvil, že poletí druhý den zpátky. Na nátlak, aby se svěřil zdejším známým lékařům, slíbil, že počká. Ráno zavolal, že doktora nepotřebuje a přijde říct, co mu je. Vysvětlení bylo stejně překvapivé jako prosté. Americký Jack byl Jacek z Bardějova, který jediný z široké rodiny přežil nacistické vyhlazovací tábory, než ho Spojenci zachránili a vykrmili ve Švédsku, odkud odjel za oceán; včera byl od těch dob poprvé v zemi, kde na něho vybafla němčina, které samozřejmě pořád rozuměl. A nejen jí, během pár dnů se mu vrátila rodná slovenština. Jak uléhalo rozčilení, sílila touha navštívit rodiště, což učinil neprodleně, Američané dostávali už tehdy československé vízum bez čekání.
221
kohout-zivot2.p65
221
11.10.2006, 21:48
Na Kohlmarkt se vrátil znova v šoku: v bardějovském muzeu holocaustu našel dokumenty o člověku, který poslal všechny jeho blízké do plynu, dal se dokonce s bičem v ruce vyfotografovat před dobytčím vagonem, kam Garfainovy právě nacpal. Ještě děsivější ale bylo, že v něm Jack poznal čelného představitele Slováků-emigrantů v Kanadě, který ho nedávno písemně vyzval, aby se účastnil krajanského života. Zdržel se ve Vídni ještě dva dny a vymyslel plán odplaty, podle něhož mohl rovnou vzniknout filmový thriller. Podařilo se mu najít mladého režiséra kanadské televize, který nejdřív nevěřil, že by něco takového bylo v jeho vlasti možné, ale pak se tím zaujatěji dal do práce. S filmovým týmem navštívil jak Bardějov, tak místa, kde členové Garfainovy rodiny trpěli a zahynuli. Jack jako poslední živý to na kameru komentoval. Komunistické vlády Polska i Československa rády podpořily projekt, který bylo možno nazvat antifašistickým. Bardějov vydal další bohatý materiál zatěžující osobu hlavního zlosyna. Druhá fáze odvety se konala v Kanadě. Režisér se zeptal předáka slovenských emigrantů, zda by nechtěl vystoupit jako prototyp politika ve snímku zabývajícím se menšinami. Oslovený to uvítal s nadšením, takže byl zvukem i obrazem dokumentován jako úctyhodný Novokanaďan, který svým ovečkám asistuje při svatbách, křtech i pohřbech a především při vysokých církevních svátcích jako vzor křesťana a demokrata. Vrcholnou scénu dovolí Jack prozaikovi za pět let přesně popsat ve vyprávění jedné z ženských postav románu Sněžím, změněna budou jen jména. „Kamera byla umístěna před supermarketem, kam půjde tentokrát se svými vnuky osobně nakupovat na svátky starostlivá hlava rodiny. Redaktor ho zastaví a položí mu poslední otázku, na niž činovník odpoví velikonočním poselstvím, v němž popřeje starým rodákům i novým spoluobčanům pokoj a mír. Tak se i dělo, Kolodaj v půlkruhu potomků, i na nákup večerně oblečený a s natupírovanou bílou hřívou, která mu dodává přídech velebnosti, s pohnutím a bez přeřeknutí přednese pečlivě naučený text. Pak praví redaktor nečekaně, že pro něho má za námahu a vzornou
222
kohout-zivot2.p65
222
11.10.2006, 21:48
spolupráci malé překvapení: krajana přímo z rodné obce, s nímž se neviděl pětačtyřicet let. Do obrazu vstoupí můj otec, a jen já s matkou víme, jak je rozčilený, protože má úplně cizí výraz, oči jako slepec. Hlavní představitel se ihned rozzáří po vzoru západních státníků a vyznává, že Bardějov si dosud nosí v srdci jako ztracený ráj. Poznáváte ho? láká ho redaktor hloub do pasti, Ach! zažertuje Kolodaj, tenkrát jsme byli mladí a krásní, dnes už jsme jenom krásní! já jsem Kolodajů z náměstí, tohle jsou moji kanadští vnuci, a který jseš ty? Otec se obřadně ukloní a odpoví kovovým hlasem, jaký jsme nikdy neslyšeli, Já jsem Gurfajnů ze Židovské ulice a poslední toho jména, jelikož ty jsi celý můj rod, devětapadesát duší, zatkl, ztýral, nacpal jak hovada do vagónu a poslal zahubit plynem! Ta scéna pak se nedá popsat. Kolodaj pořád ještě setrvačností zářil a současně se nějak uvnitř zhroutil, připomněl mi snímky bombardovaných domů, ze kterých zůstaly jen zdi. Neschopen třeba utéct nebo se, co já vím? rozplakat, natož omluvit! začal vyrážet slova, z nichž se dělalo zle. Byli jsme tenkrát hloupí a nerozumní… jako by rozbil míčem okno! Byla to zmatená doba, dělaly se chyby… jako by zpackal slohový úkol! Svedli nás, oklamali nás, zatajili nám! musíme vstávaje lehaje děkovat Nejvyššímu, že nás vyvedl společně z údolí stínu a smrti do této země zaslíbené, kde smíme žít v jedné rodině… jako by vedle mého otce stálo devětapadesát živých Gurfajnů! Potom se vrhl k ztuhlému otci a chytil ho za ramena. Jsme oba Slováci! volal jak pominutý, tak buďme už provždy bratři! Jsou Velikonoce! Odpusťme si, co jsme si! Pustil otcova ramena a oběma rukama pumpoval jeho pravicí. Točte! křičel přitom hystericky do kamery, točte to a vysílejte, ať je celá Kanada svědkem našeho smíření! Teprv pak, ale naráz, jako by dostal elektrickou ránu, nechal všechny být a vypotácel se z obrazu, kde zůstali jeho zkoprnělí potomci a můj nehybný otec.“ Skutečná pointa byla jako z pohádky, v níž dobro vítězí a zlo je potrestáno. Vysílání vyvolalo v Kanadě hotovou bouři. Režisér dostal za pořad národní cenu, bývalý gardista z Bardějova byl okamžitě vsazen na pověstnou watchlist, takže do smrti
223
kohout-zivot2.p65
223
11.10.2006, 21:48
nesměl opustit Kanadu, kam by už nikdy nebyl znovu vpuštěn. A ve víru těch událostí bohužel zemřel na úbytě projekt August na Broadwayi. Odměnou autorovi bylo, že se směl osobně účastnit epilogu toho dramatu a také jej pak zachytit v románu Sněžím jako další vyprávění fiktivní dcery Vanesy. „Po tom pořadu jsme letěli do Evropy, otec nás avizoval u Simona Wiesenthala ve Vídni, chtěl se mu pochlubit skalpem Jána Bartolomeje Kolodaje. Přivítal nás rozkošný starý pán, připomínal spíš veselého dědečka, rozhodně ne lovce válečných zločinců, který vypátral i Eichmanna. Film se rozběhl a pan Wiesenthal začal brzo spokojeně funět, klepal otci na záda a chválil ho, až… došlo na závěrečnou scénu. To znehybněl, ztichl a očima hltal obrazovku. Když otec vyslovil svou pohnutou větu, spatřila jsem, jak pan Wiesenthal, přestože už musel zažít všecko, jazykem zastavuje a polyká slzy. Pak začal blábolit Kolodaj, mačkat se na otce a nakonec i pumpovat jeho pravičkou a volat do kamery Točte, točte! když tu se ozvalo zavytí. Zprvu jsem myslela, že to taky ten pomatenec, ale byl to Simon Wiesenthal, vyrazil z klubovky a ječel na mého otce, Neiin! neiin! jak může Žid podat ruku vrahovi svých lidí!! Můj zděšený otec nebyl mocen slova, běžely titulky, rozsvítili, ale všichni jsme dál vytřeštěně zírali na toho slavného starce, který pořád ještě spílal mému otci a třásl jím jako stromem. Až jsem se vzpamatovala, a jak mi to přišlo surové, vždyť jsem otcův zápas sledovala odmalička, vykřikla jsem, Necháte ho! ihned poslechl, tak byl překvapen, a já se slyším dál volat, Můj otec nepodal ruku vrahovi, on ze zvyku přijal nabízenou ruku právě proto, že je člověk a ne zvíře jako oni! Wiesenthal na mě upřel smutné oči a řekl sotva slyšitelně, A proto, holčičko, končí Kolodajové jako ctihodní občané, zatímco my Židi v pecích!“ Všechno se opravdu událo, až na to, že ve skutečnosti vznesla Vanesinu námitku po projekci, na niž vzal Jack Garfain české přátele s sebou, dramatikova žena. A ten si v příštích letech připomene odpověď Simona Wiesenthala vždycky, když jako Ne-Žid zas jednou vůbec neporozumí politice státu Izrael.
224
kohout-zivot2.p65
224
11.10.2006, 21:48
75.
PRINCEZNA ANNA V roce 1988 napsala dramatikova žena Jelena svou nejsmutnější rozhlasovou hru – Z tajného deníku princezny Anny. Malá holčička dostane dárkem kapesní magnetofon a začne si pilně zaznamenávat vlastní život. Točí nejrůznější zvuky domova, školy, celého svého dětského světa, hovory s kamarádkami, spory s bratrem a pak už i křik pana učitele na tatínkově zubařském křesle. Následuje rázná domluva, přístroj je Anně za trest odebrán, ale brzy vrácen jako nejdůležitější přítel a pomocník v nadcházejících těžkých časech. Podezřele se stupňující únavu děcka vysvětlí nejhorší možná diagnóza: leukémie! Jedna z prvních cest, na nichž čerstvý exulant začínal číst ze svých próz, ho přivedla do Zell am See, malebného městečka mezi velikým jezerem i velehorami, a proto vyhledávaného střediska rakouské turistiky. Jedním z hostitelů byl zubní lékař doktor Erwin Senoner. Sám přišel s myšlenkou, že oba hosté ztratili spolu s vlastí veškeré doktory, a pozval je na křeslo. Když je seznámil se svou železnou zásadou – netrhat, nýbrž léčit! už se jich neměl nikdy zbavit; v příštích víc jak dvaceti letech se stane nejednou, že za ním jeden či druhý v zubní nouzi pojede ráno z Vídně pět hodin vlakem, aby se po ošetření a pohoštění u rodinného stolu večer zase pět hodin do Vídně vracel, pořád příjemnější než protéza! Podobné zájezdy budou později pokračovat i z Prahy a do Prahy, a protože každý výlet poměří tam a zpět skoro tisíc kilometrů, pošle mu věrný pacient potvrzení, že k němu a od něho urazil jeden a půlkrát cestu kolem světa. Muži se po indiánsku začali nazývat bílým a rudým bratrem. Bílý měl syna Georga a dcerku Annu, útlou plavou podobenku své krásné švédské ženy Ami, mimořádně bystrou i vitální. Když byla zjištěna pravá příčina její náhlé ochablosti, pochopil otec jako lékař, že je to téměř ortel. Přátelé rodiny sledovali s obdivem, jaký zápas o dítě svedl. Když zjistil, že jinak prvotřídní rakouské zdravotnictví má slabinu právě v boji proti nejzákeřnější dětské nemoci, zburcoval další postižené rodiče, aby spojili síly k probuzení veřejnosti a tím i politiků. Ne-
225
kohout-zivot2.p65
225
11.10.2006, 21:48
známý venkovský zubař se stal mluvčím rychle sílícího hnutí a malá Anna mediálním symbolem, který bral za srdce a přesvědčoval. Záhy vznikla celostátní nadace Kinderkrebshilfe, Pomoc při dětské rakovině, a prvním prezidentem byl zvolen dívčin otec. Starý vídeňský Sankt-Anna-Spital – nomen est omen! dostával podpory ze všech stran a vyzbrojoval se nejmodernějšími přístroji. Anna zatím bojovala o život. Zákeřná choroba útočí ve vlnách, po jejich odražení léčbou, bohužel hodně krutou, nastává mír, ale s ním dlouhý čas čekání, je-li skutečný či falešný. Po příměřích udeří nemoc většinou znovu, dobude staré pozice a obsadí nové, než zavládne další klamná naděje, kdy děcku opět rostou vlásky, lepší se zrak a vrací chuť k jídlu i ke hrám. Dramatik si s malými dětmi nikdy nevěděl rady, i svoje vlastní začal vnímat, až když ho oslovil jejich probouzející se intelekt. Tahle holčička, sotva školačka, se ho při každé návštěvě doslova zmocnila, kladla mu chytré otázky, zkoumala jeho odpovědi, vedla s ním nekončící řeč o věcech a pojmech, jaké slýchal od jiných dětí až v pubertě. Pocítil zlou předtuchu, vzpomněl si na básníky geniální snad právě proto, že je vnitřně poháněl příliš krátce nastavený čas života. Anna, která slavně odrazila třetí, a snad tedy opravdu poslední nápor nemoci, takže se radovala ze znovu rašících vlasů, si náhle začala vymýšlet příběhy. Měly dětskou skladbu, ale až otřesně zralou výpověď, zas jako by se v nich malá autorka vykláněla daleko do budoucna. Cestou domů si vyčítal, že je nezapsal, byla to přece jeho povinnost, vždyť ho učinila svým prvním posluchačem, a co když zůstane i jediným? Myšlenku hned zavrhl, ta útlá bytost se prala se smrtí tak udatně, že nemohla, nesměla podlehnout, měla-li dál žít naděje sama. Přesto ji z Vídně zavolal a slíbil jí to napříště. Překvapila ho znovu, když mu oznámila, že si od rodičů vyprosila malý magnetofon, aby své příští příběhy mohla nahrát, už mu poslala dva nové, které si vymyslela. Kazeta došla za tři dny. Byla na ní přímo surrealistická povídka o psu Bellovi, co chtěl létat, a tak dlouho skákal ze střechy a dělal si boule, až ho posadili do letadla a nechali skočit s padákem. Ach, ten měl radost! Následoval druhý text, tak pozoruhodný, že si jej přepsal.
226
kohout-zivot2.p65
226
11.10.2006, 21:48
Byla jednou jedna holčička, žila strašně daleko. Její rodiče nevěděli proč, ale ona celý den plakala. „Proč pláčeš?“ ptali se jí pořád a pořád. „Já nevím, já jsem jen tak nešťastná.“ Plakala často. A jednoho dne uviděla chlapečka, který se jí hrozně líbil. Ale on se zajímal víc o její kamarádku Betty. „Ach, Betty, jak to jen děláš?“ „To je věc,“ řekla Betty. „Jak – věc?“ „No moje věc,“ řekla. Betty byla nejlepší dítě. Pomalu už přestala být její přítelkyní, protože byla ve všem nejlepší a jen se jí vysmívala. Ve všem. V plavání, v běhání, v skákání. A co ještě je. Prostě ve všem. Jediné, co neměla, byly krásné panenky jako měla Soňa. Soňa byla ta chudinka malá holčička, která neuměla tak rychle běhat, tak rychle skákat, prostě nic. Soňa byla proto nešťastná. Soňa byla děsně nešťastná. Ale jednoho dne to udělalo Beng, pif, paf! a stála před ní holubice, pořádně veliká holubice. Byla vysoká jako ona! Dala jí prstýnek a řekla, i když holubi jinak neumějí mluvit: „Pohlaď tenhle prsten, když budeš mít strach, nebo když budeš něco potřebovat. Vždycky ti pomůžu, jak jen budu moct.“ Najednou Kriks, pif, paf, puf! byla holubice zas pryč. Ale prsten byl na prstu a na prstenu malý kvítek a tak ten prsten pohladila. Pik, pif, paf, puf! A holubice byla tu. „Co chceš? Máš strach?“ „Ne, chci jen taky rychleji běhat, rychleji skákat a všecko to ostatní!“ „Dobře, to se dá zařídit,“ řekla holubice. Klik, bing, paf, puf! – byla pryč. Soňa to rychle vyzkusila. Běžela ven a běhala kolem, skákala a vyzkoušela i všecko ostatní. Ano, uměla to teď mnohem líp. Byla šťastná, ale pak se zas zamyslela. Mé vlasy jsou tak ošklivé! Mé oči tak špatně vidí! Znovu a znovu hladila prsten, kvůli každé maličkosti, už ani nepřestávala a ani se neděkovala. A jednou toho měla holubice dost. „Ty zlé dítě, ty mě zneužíváš!“ řekla holubice, „ten prsten zmizí!“ „Ne, nech mně ho!! „Ty zlé dítě, ty zlé dítě, ne!!“ Pif, paf, puf! – byla pryč. A prsten byl taky pryč. A holčička plakala a plakala a rodiče už ji nikdy nedokázali utěšit. A jestli ta holčička neumřela, tak pláče dodnes. Asi týden po tom přišla bílá nemoc zčistajasna zas. Otec vezl Annu do nemocnice, kde ji už jen mohl držet za ruku, dokud
227
kohout-zivot2.p65
227
11.10.2006, 21:48
nedodýchala. Psalo se 15. září 1988. Čeští přátelé, kteří volali do Zell am See denně, ho zastihli, když se vrátil. Svěřili svého pajdu Ádu do péče staré přítelkyně a za pět hodin zvonili u tichého domu i zavřené ordinace; zvonili dlouho a ještě déle klepali, než byli poznáni a vpuštěni. Rodiče měli konečně komu vyprávět o Anně a komu naslouchat o Anně, až už jim úplně došly slzy a žal otupila únava. A Annin jediný čtenář se utěšoval tím, že tu první i poslední tvůrčí stopu, kterou po sobě zanechala, uchová do chvíle, kdy ji uloží do svého memoáru. Ami a Erwin Senonerovi se utkají se smrtí hned: za tři roky se jim narodí další naděje: austro-viking Julien, opět mimořádně bystrý a vitální. Anna se svého duchovního pomníčku dočká nejen jako princezna v rozhlasové hře jí věnované, ale pokaždé v okamžiku jako je tento, kdy si kdosi další přečetl – její celoživotní dílo.
76.
MÁMA, TÁTA, JÁ A EDA Žilo bylo a dosud stále žije jiné dítě, které v útlém věku opařila ve vaně voda vytrysklá z pračky, a když se šťastně dostalo z nejhoršího, ztratilo vlast, protože se rodiče z nezbytí vystěhovali do Rakouska. Jakmile jim to situace čerstvých exulantů dovolila, dali malého Mikuláše Kohouta bez váhání do české školy ve Vídni, té poslední, která zbyla ze všech někdejších. Jak chlapec rozum bral, začalo se mu zdát, že jej naopak ztratila jeho rodina, když ho nutí učit se mrtvý jazyk, kterým mluví jen ona a pár kamarádů. Nemohl tušit, že si už za pár let, až se zhroutí železná opona, bude namlouvat holky tu i tam, o významu dvojjazyčnosti pro příští kariéru ani nemluvě. I otec jeho otce byl rád a v roce 1983 uvítal den otevřených dveří, kterým vídeňská škola Komenského lákala další rodiče, protože jí ubývali žáci. Mnozí emigranti zbavovali svá děcka mateřštiny v naději, že spíš zapadnou do cizí společnosti; neuvědomovali si, že jim berou řeč, kterou dostali bez učení a mohli mít vždycky navíc. Českého spisovatele kvalita výuky probíhající ve třídách oslovila a chtěl škole pomáhat. Už před-
228
kohout-zivot2.p65
228
11.10.2006, 21:48
tím zůstal překvapivě bez odezvy jeho dopis, že věnuje škole sto výtisků dětské knížky Jolana a kouzelník, kterou napsal na Capri o tom, jak se malá holčička zbaví strašidel Strachu, Smutku i Nudy, a vydal ve Švýcarsku vlastním nákladem; chtěl návrh zopakovat osobně a nabídnout, že sem přijde i číst. Teď ho ještě napadlo vyprosit si k nahlédnutí dvě knihy knih, které tvoří pro každého člověka základ pyramidy poznání: slabikář a čítanku. A nevěřil očím: ve slabikáři strašil stejný sovětský tank, jaký převálcoval Pražské jaro, a v čítance zely jako doma desítky děr po zakázaných autorech. Prosbu o vysvětlení přehrála učitelka na ředitelku, jejíž obrana byla dílem nervózní, dílem agresivní. Na otázku, jak je to v Rakousku možné, tvrdila, že škola nemá prostředky, aby si obstarala pomůcky vlastní, a je proto vděčná za bezplatnou pomoc z Prahy. Na otázku proč potom odmítla stovku dětských knih zdarma, tvrdila, že tak rozhodl spolek Komenský, který školu spravuje. Na otázku, jak může spolek toho jména upřít žákům knížku českého spisovatele, tvrdila náhle, že tak rozhodla sama. Na otázku proč tvrdila, že by pak musela brát dárky od každého, třeba i špatné. Na otázku, proč tedy bere tak pochybné prezenty z Prahy, tvrdila, že škola nemá prostředky, aby… Bylo zřejmé, že se pražskému režimu mazaně zdařilo vtáhnout vídeňskou školu do sféry svého vlivu; pod rouškou velkorysé pomoci mohl dál působit na děti těch, kteří před ním prchli do svobodné země. Návštěvník o tom napsal do týdeníku Profil a požádal rakouské ministerstvo školství, aby umožnilo vydání slabikáře a čítanky, které by mohly sloužit všude po světě, kde české děti našly novou vlast. Byl sám překvapen, když se zbožné přání ukázalo být snadno splnitelným. Ihned byl pozván do státního nakladatelství Bundesverlag, kde ho šéflektor Otmar Spachinger informoval, že každá menšina má v Rakousku ze zákona nárok na všechny nezbytné učebnice, jenže právě česká o ně po válce nikdy nepožádala. Na příští schůzku přišel i člen správní rady, potomek rodu Harantů, a souhlasil s návrhem najít v exilu nejschopnější síly, které by se úkolu ujaly. Jediný svazek měl obsahovat sličně ilu-
229
kohout-zivot2.p65
229
11.10.2006, 21:48
strovaný slabikář s klíčem pro pomoc vyučujícím, kterými měli být i rodiče, a výběr z nejlepších básniček i próz napsaných pro děti. Funkcí editora byl pověřen autor nápadu, který se předem vzdal odměny. Práce, provázející pak pět roků jeho obvyklé činnosti, bude patřit k nejhezčím i nejnevděčnějším. Napínavé bylo už hledání autora textu, který musel splňovat řadu kritérií uměleckých i pedagogických. Jaká radost, když se k tomu uvolil v Bonnu žijící Jiří Gruša! Stejně těžké se zdálo nalézt výtvarníka, ten musel potvrdit světovou úroveň české kresby pro děti. Jaká sláva, když z Paříže přislíbil proslulý výtvarník Jiří Kolář, že sestaví tříčlennou jury, která vyzve k soutěži české umělce na všech kontinentech. Zadané úkoly zaslaly po půl roce čtyři desítky malířů z Evropy, Ameriky a Austrálie. Jiří Kolář s Evou Janoškovou z Kolína nad Rýnem a Čeňkem Pražákem z Dittikonu u Basileje hodnotili návrhy ve Vídni dva dny, než se rozhodli pro něžně veselé pastely Miroslava Wagnera z Düsseldorfu. Čítankový výbor od lidových koled až po Hrabala byl tajně připravován v Praze Josefem Bruknerem, Vladimírem Karfíkem a Ivanem Klímou; tak se zas jednou spojil exil s domovem v kruh. Současně probíhala jiná celosvětová kampaň – proti vydavateli. Vedla ji některá exilová periodika a emigranti zasílající protesty, i tady většinou anonymní, přímo Bundesverlagu. Motto: Tak vlasteneckou akci nesmí poskvrnit bývalý komunista! Nejkurióznější byla demarše jakési československé exilové vlády v Austrálii, která hrozila Rakousku diplomatickými kroky. Mezi nejsmutnější patřil článek univerzitního profesora Lobkowitze z Mnichova, který v projektu objevil komunistickou provokaci. Ani jeden z rozlícených se nepozastavil nad tím, že česká škola ve svobodném Rakousku dál používá ideologické paskvily z Husákovy Prahy. Žádný z rozhořčených se nepodivil, že funkcionáři české menšiny, žijící v Rakousku už po desetiletí, dávno neuplatnili právo na pořádné učebnice pro své děti. A nikdo, ale vůbec nikdo z kritiků se nenabídl, že tu práci tedy převezme a o vydání se postará sám. Smutný výstup předvedla bohužel i Nadace Charty 77 ve Stockholmu. Ačkoli její příspěvek nepřekročil pět procent
230
kohout-zivot2.p65
230
11.10.2006, 21:48
z nákladů a editor za něj přesto poděkoval v doslovu, napsal ředitel František Janouch rakouskému nakladatelství místo pochvaly uraženě urážlivý dopis, že Nadace nebyla uvedena jako hlavní sponzor. Nadto zaplatil druhou polovinu slíbené částky až po urgencích a nikdy neodpověděl na návrh Bundesverlagu zakoupit určitý počet exemplářů pro děcka těch emigrantů, kteří na to neměli. Dílo, nazvané Máma, táta, já a Eda aneb česká abeceda, bylo v říjnu 1988 hrdě představeno na Frankfurtském knižním veletrhu rakouskou ministryní kultury. Protože konec totality se zdál být vídeňské české škole zřejmě i tehdy v nedohlednu, odmítla je přijmout za pomůcku s odůvodněním, že autorem slabikáře nebyl pedagog. O deset let později se k její smůle stane právě Jiří Gruša velvyslancem České republiky ve Vídni. Editor nemá rád trvalé konflikty a nabídne příteli, aby uspořádal schůzku. Nová ředitelka školy se na ní nemastně neslaně omluví a přijme novou nabídku ke spolupráci; dohodnou se, že ji ještě před Vánocemi zahájí rozhovor dramatika s učitelským sborem o problémech minulých i současných. Akt smíření se odehraje v jakési velké zasedací místnosti, patrně sborovně. Host bude skoro hodinu při čaji, cukroví a řeči o ničem se třemi zřetelně zaraženými učitelkami trpělivě čekat, až skončí vyučování. Jako ioneskovské faktotum se tudy co chvíli v trepkách prošourá nevrlý muž, asi školník, který něco přinese, odnese, zamete nebo utře. Konečně dorazí i paní ředitelka a podiví se, že dramatik ještě s někým počítá, ostatní členové sboru šli ze tříd rovnou domů, za dveřmi jsou přece Vánoce! Když trvá na domluvené diskusi, je rezolutně poučen, že se tenkrát jinak jednat nedalo. Bude přitom rušit jen obraz rakouského prezidenta místo vhodnějšího portrétu Gustáva Husáka. Knížka vyjde po listopadu 1989 v Čechách v jediném vydání, než se trhu ujmou stálí autoři učebnic a zavedou do čítanek symboly vítězného kapitalismu; v nakladatelském týmu bude i štíhlý a skromný mladík jménem Viktor Kožený, který si tak připíše dobrý skutek, než rozprodá československé námořní loďstvo. Místo epitafu za mrtvý slabikář Grušova básnička z něho.
231
kohout-zivot2.p65
231
11.10.2006, 21:48
Bylo jedno Nebylo, nesmálo se, nesnilo, dumalo jen, co má být, najalo si velký byt v jednom zámku jménem Budu, ale i tam má jen nudu. Ta mu nedá pokoje, a tak kazí to, co je. Pro českou školu ve Vídni i zřizující spolek Komenský zřejmě nebylo a dál není minulosti, podobně jako jí ani za dvacet let nebude pro signatáře Anticharty a jejich spřízněnce, kteří podvraceli režim podle ideologa Václava Klause efektivněji než disidenti právě tím, že ho viribus unitis – spojenými silami nechali vyhnít.
77.
SALAMANDERKRIGEN Každá divadelní inscenace je svého druhu těhotenství se všemi fázemi od početí k porodu, případně k potratu. Valnou většinu těch procesů dramatik deset let nezažil, když v kleci, v niž režim proměnil zlobivým občanům celou vlast, spustili ještě další mříž, aby ho oddělila od divadel. Díla psaná pro jeviště jsou návody k použití, které se osamostatňují, jakmile jsou vpuštěny do oběhu. Očekávat splnění své původní představy může autor snad jen tehdy, když režíruje sám, ale přitom zas platí, že většinou nepřesáhne obzor napsaného. Dobrý režisér objeví možnosti a významy, které text často překračují. Zajímavé režijní výklady nebo herecké kreace se dramatickému autoru zapisují do paměti, gumují předchozí propady a burcují ho k další práci. Zejména, je-li s nimi spojen i pokus pozvednout starší dílo na novou úroveň. Když ho koncem roku 1987 požádalo městské divadlo v norském Stavangeru o práva na jeho adaptaci Čapkovy Války
232
kohout-zivot2.p65
232
11.10.2006, 21:48
s mloky – Salamanderkrigen, hledal to místo chvíli na mapě, než je našel jako bod střední velikosti na jihovýchodním pobřeží země. Odepsal obratem, že ho zájem těší, ale uvádění už dvanáctý rok blokuje československá státní agentura DILIA, která si přisvojila i světová práva Karla Čapka… přitom se zarazil: tehdy padesátiletá ochrana měla za necelý rok skončit! Taková dramaturgická znalost i pohotovost vzdálených divadelníků mu imponovala, ale právě proto jim nesmlčel, že všechny inscenace z let 1963–1968 byly velmi náročné, a proto i drahé. Odpověděli, že to není jejich problém, což potvrdila zaslaná letenka třídy business. Pak už se s tím rýmovalo, že jeho suita v hotelu SAS s terasou na moře měla dvě stě metrů čtverečních a v hale ho očekával režisér norského národního divadla v Oslu Bentheim Baardson najatý i se svým týmem. Vysvětlení bylo prosté: Stavanger vděčil za náhlé bohatství vysokým daním ropných společností, které odtud vysílají na moře těžní plošiny. Ještě nedávno ospalý rybářský přístav měl už přes 150 000 obyvatel a chtěl jim dopřát kulturu srovnatelnou s nabídkou metropole. Místní i hostující kolegové byli Čapkovým podobenstvím osloveni také proto, že občanské dějiny Norska se českým v mnohém podobaly, jen okupanti se občas jmenovali jinak a domácí zůstali ušetřeni éry sovětského socialismu. Text adaptace chtěli převzít beze změn, ale autoru to přišlo líto. Proč má být posledním cípem světa, který mloci potápějí, daleká suchozemská Praha a ne přímořský Stavanger? Zeptal se, nestojí-li za pokus přeložit příběh do Norska. Pak se lekl vlastní odvahy, když se jich zmocnilo nadšení, ale kostky byly vrženy. Za týden byl z pana Povondry pan Plassen-Místečko, norský Novák, a přidáním další generace se jeho příběh i existence lidské civilizace prodloužily od meziválečných let až do současnosti. Když upravovatel za dva měsíce přiletěl na generálky, tiskovou konferenci a premiéru, mohl už jen žasnout. Videodotáčky nesrovnatelně předčily filmovou techniku, jakou měly Vinohrady i Dortmund k dispozici před čtvrt stoletím, mločí kůže byly hercům odlévány z plastické hmoty na tělo. Nikdy se mu nemohly smazat ze sítnice výkony Vlastimila Brodské-
233
kohout-zivot2.p65
233
11.10.2006, 21:48
ho, Martina Růžka a pražského sboru reportérů složeného z předních vinohradských herců, ale i Norové angažovali protagonisty první třídy. O tom, že se všecko sbírá k události přesahující lokální hranice, svědčily objednávky lístků z Bergenu i z Osla. Při první hlavní zkoušce se autoru znelíbila předposlední scéna. Na česká i německá jeviště vycházel policista, který četl poznávací čísla vozů parkujících před divadlem a vyzýval řidiče k jejich odstranění, aby nepřekážely záchranným člunům. Tady to nemohlo fungovat, auta byla v parkovacím domě. Zrodil se návrh, který divadlo inspiroval i k přelstění premiérového publika. O pořádek ve městě dbala řadu let ředitelka policie, které zjednávala respekt už její vysoká mužská postava. Nikdy nikdo nezažil, že by se zúčastnila veřejných taškařic provázejících třeba pověstné Bílé noci, při nichž o slunovratu třeští celé Norsko. Přesto po shlédnutí generální zkoušky s návrhem souhlasila. Když při premiéře před koncem pana Povondru-Plassena rodina pohřbila a jeho představitel vylezl z jevištního hrobu s omluvou, že je v něm voda, obecenstvo se usmívalo průhledné divadelní iluzi. Smích zmrzl, když mezi herce nakráčela ve služební uniformě nejvyšší strážkyně města a vyzvala neplavce, aby se neprodleně dostavili na balkon, kde jim budou vydány plovací vesty. Pak popřála všem divákům skól ke šťastné plavbě, při níž snad ještě někde narazí na skálu. Ovace po závěrečném chóru připomínaly slavné večery vídeňské opery, oslava trvala stejně jako na Broadwayi až do roznášky novin s kritikami. Autor zažil poprvé i naposled, že chvalozpěvy na představení s velkými fotografiemi mohou vytlačit z prvních stran deníků všechny ostatní zprávy. Jako kdysi v Praze při Zářijových nocích přidalo i stavangerské divadlo reprízy, dokud představitelé půjčení z hlavního města už nemohli dál odkládat nové úkoly v Oslu. Ten zážitek bude po návratu do vlasti otcem myšlenky, aby další a poslední verze adaptace posloužila jako předloha k muzikálu. O jejím třetím životě rozhodnou zas jednou hvězdy.
234
kohout-zivot2.p65
234
11.10.2006, 21:48
78.
SAMÁ VODA Ke kontaktu se šlesvicko-holštýnským rejdařstvím Petra Deilmanna došlo těsně po vynesení z vlasti. Čerstvý exulant obletovaný médii byl atrakcí i pro pasažéry M/S Berlin, tehdy největší rekreační lodi Německa křižující po mořích celého světa. Ta byla naopak atraktivní i pro něho: za čtení z Katyně a dvě přednášky o současném stavu střední Evropy obeplul spolu se svou ženou ve dvou týdnech Anglii, Wales, Irsko i Skotsko. Byla to labutí plavba: jakýsi bohatý výletník původem ze Sudet si stěžoval, že mu sama přítomnost Čecha, notabene bývalého komunisty, zkazila požitek z drahé cesty. Tehdy už úměrně zájmu médií klesala i hostova tržní hodnota. Další pozvání nepřišla. Na jaře 1988 se ozvalo rejdařství zas. Svět zrál k novému uspořádání a dokonce i vznešení klienti trávící na výletních křižnících celé měsíce se o ně začali zajímat. Pozvání na třínedělní plavbu z Tahiti do Peru přijal rád i proto, že vedla kolem dvou bodů, které ho lákaly od mládí: Pitcairnu, kde našli útočiště vzbouřenci z lodi Bounty, a Velikonočního ostrova s jeho záhadnými sochami a legendami. Kromě čtení, tentokrát ze Zakopaného psa, a přednášky na aktuální témata, měl být protislužbou literární text o nové a ještě větší lodi M/S Evropa, který chtělo rejdařství zasílat starým pasažérům i novým zájemcům. Po podepsání smlouvy na únor 1989 přišlo pozvání ještě pro srpen 1988 k plavbě na lince, kterou rejdařství otevřelo na druhém z evropských veletoků: loď Donauprinzessin, Dunajská princezna, měla týden co týden proplout trasu Pasov-Budapešť-Bratislava-Vídeň-Pasov. Obratem ohlásil, že on i jeho žena jsou nežádoucí osoby nejenom na Slovensku, součásti jejich vlasti, z níž byli vypovězeni, ale i v Maďarsku, což potvrdily všechny dosavadní pokusy o vstup. Pražská kletba byla v celém východním bloku silnější než rakouský pas, jehož držitelé už nepotřebovali maďarské vízum, takže zdrženlivé protesty rakouské vlády, která si to po odchodu Kreiského nechtěla s nikým rozházet, zůstávaly bez odezvy.
235
kohout-zivot2.p65
235
11.10.2006, 21:48
Deilmannovova kancelář kupodivu sdělila, že obavy jsou liché, protože z jejich hostů nebyl ještě nikdy nikdo nikde zadržen. Vyhověli nicméně radě, aby poslali Maďarům listinu cestujících s velkým předstihem, a spokojeně pak ohlásili, že se ani po urgenci nedočkali námitek. Když dvojice na palubě pronikla u Ostřihoma prvně po letech do ,Tábora míru a socialismu‘, potrestala se za malomyslnost lahví francouzského šampaňského; pozvala k ní i kapitána toho plovoucího pětihvězdičkového hotelu, na jehož vyhlídkové palubě by se dal hrát malý fotbal. Noc před přistáním v Budapešti pořádně nespali, jak se těšili z naděje, že se svět vrací k rozumu. Ráno byl na programu výlet do pusty, zaplatili si jej úplně všichni cestující, ale mnozí už při snídani sténali, když teploměr tak časně ráno ukazoval třiatřicet stupňů ve stínu. Pasová prohlídka měla začít v devět, ale když dramatik o čtvrt hodiny dřív zahlédl z okna kajuty, jak loď obkličují policejní čluny, prorokoval, že oni dva se dnes potit nebudou. Uniformovaní vešli až k palubní recepci a důkladně srovnávali pasy se svým seznamem. Už se vylodila dobrá stovka výletníků, když přišla na řadu naše dvojice; její cestovní doklady působily jako žíravina, ihned je štítivě vhodili do brašny a oznámili lodnímu administrátoru: tihle nesmí palubu opustit! Zklamání bylo vystřídáno poznáním, že na tom vydělali. V poledne už bylo ve stínu skoro čtyřicet a v pustě muselo být o deset víc, oni však leželi mezi Eliščiným a Řetězovým mostem u palubního bazénu, kochali se nejhezčím pohledem na město, četli, na co dosud nebyl čas – on knihu Oty Šika o koncepci ‚třetí cesty‘ – a pili opět pravé šampaňské, které jim na revanš a pro útěchu poslal kapitán. Po bocích Princezny kotvily dva policejní čluny a u lodního můstku parkovala dvě auta, škvařil se v nich půltucet policajtů. Z rejdařství došel omluvný telegram s ujištěním, že se to na Tahiti určitě nestane. Večer hodovali v téměř prázdné jídelně. Účastníci výletu, kteří jej přežili, měli buď úpal nebo průjem. Manévry skončily nazítří, když nevítancům vrátili pasy pár vteřin před odražením. Ta v podstatě veselá a neškodná příhoda měla dramatické pokračování. Příští ráno přirazila loď v Bratislavě. Siluety důvěrně známých míst, Hradu, mostu a hotelu
236
kohout-zivot2.p65
236
11.10.2006, 21:48
Devín, zburcovaly lítost i zlost. Rozhodli se neušetřit československé úřady ostudy, že budou Helsinky-nehelsinky vykazovat zpět na loď dva rakouské občany, kteří už ani zde nepodléhali vízové povinnosti. Jak si byli jisti, že je vyženou, odskočili si jen od snídaně a nevzali si s sebou kromě pasů nic. Jeho představa nezklamala, odpálili ho zdvořile, ale nekompromisně. S ironickým pohledem už na zpětném pochodu k můstku minul svou ženu, když vzápětí uslyšel po úderu razítka – Nech sa páčí! Stačil ji už jen zahlédnout, jak rozpačitě mává ze schodů vedoucích k nábřeží, pak se ztratila. Výprava zahrnující prohlídku pamětihodností a oběd s cikánskou muzikou se měla vrátit v šest večer, jeho fantazie měla devět hodin času, aby přišla na to, proč ji tam pustili, když jí ještě včera zakázali Budapešť. Brzo se obvinil, že je největší blb pod sluncem, když tak dlouho účinně míjel jejich pasti, aby teď sedl na tak laciný špek. Ovšemže! bil v něm poplach, měli zprávu od Maďarů a vsadili správně na jeho zpupnost, ano, tak se dala nazvat lehkomyslnost, s níž nechal ženu, v tomto státě dál obviněnou z útoku na veřejného činitele, přijít si dobrovolně pro trest. Teď byl povinen vymyslet alespoň způsob, jak ji bránit. Nedělal si iluze, že by kapitán – šampaňské sem, šampaňské tam! zavlékl své rejdařství do maléru. Bude nejvýš dvě tři hodiny jednat o vrácení své cestující, aby se pak dal rád přesvědčit, že jde o hledanou kriminálnici, nějaký papír tam vyrobí bez prodlení. Nemělo-li tři sta hostů žádat odškodnění, musela loď přistát večer ve Vídni a pozítří nabrat v Pasově nové tři stovky. Zbývala zas jen ta vysmívaná, urážená, ale vždy znovu nepostradatelná publicita. Napsal dopis, v němž zkusil kapitánovi vysvětlit, proč ztrácí i druhého pasažéra, když prvnímu zřejmě nemůže pomoct. Stručně popsal událost z ledna 1977, kdy se jeho žena bránila třem policistům v civilu, kteří ji brutálně unášeli, a jí teď za to hrozil kriminál. Prosil, aby byl text ihned odvysílán rakouské i německé tiskové kanceláři. Položil jej na podlahu kabiny. Pak si oblékl tričko a džíny, do zadní kapsy zapnul svůj cestovní pas vodotěsně zabalený v igelitu, a před šestou se odebral na záď. Spodní paluba čněla necelé čtyři metry nad hladinu a on
237
kohout-zivot2.p65
237
11.10.2006, 21:48
byl od chvíle, co ho za války v Bělé pod Bezdězem odvázali z plavčíkova bidla, ve vodě doma. Bylo mu jasné, že musí počkat, až se loď dostane aspoň padesát metrů od můstku, aby mu zpátky k němu pomohl proud. Pak už jen čekal a trnul. Výletníci se začali vracet už před šestou a za čtvrt hodiny proud opadl, trousili se jen opozdilci. Ona nikde. Ozval se první lodní zvon. Většina pohraničníků opustila své kukaně, opřeni o zábradlí nad řekou kouřili a bavili se, tušil, že na jeho účet. Po schodišti sbíhal mladý pár, byl odbaven v poslední osazené budce a halasně se omlouval lodníkům, kteří už stáli u poutacích lan. Zvon zazněl podruhé. V tu chvíli mu vytanulo v mysli, jak se už mobilizovala ke skoku, že znovu potvrdí svou špatnou pověst šoumena, který nevynechá žádnou příležitost, aby se předvedl, ale co jiného mu zbývalo? za celý den nepřišel na jiný způsob, než obrátit na ni přinejmenším reflektor, aby neušetřil režim toho, čemu se teď vyhýbal nejvíc: soudního procesu tak zjevně politického. A trochu se i utěšoval představou, jak budou soudit jeho za trestný čin pokusu o návrat do vlasti, pokud ho ovšem nenechají Dunaji. Když zazněl zvonec potřetí, objevila se. K celnici, vyprávěla mu pak, došla první, aby neměl strach, ale oni na smůlu nemohli najít její pas. Seděli tam teď všichni na zábradlí jako holubi a srdečně se smáli. Protože si ráno nevzala ani peníze, strávila celodenní procházku po vlasti o hladu a žízni. Vybalil v kabině svůj pas, roztrhal dopis a šel se ze samé radosti opít tak dalece, jak mu dovolilo tatínkovo vysoké učení alkoholické. Třetí vodní cesta ať je zmíněna kvůli jejímu dlouhodobému účinku a mimořádnému závěru. Ta nejdelší výletní lodní pasáž na planetě mezi pevninami nebývá nikdy silně obsazena, protože nabízí většinou jen vodu; právě to jim dopomůže k přepychovému apartmá s vyhlídkou před příď, které zůstalo neprodáno. On bude tři neděle více méně prolézat loď a poslouchat příběhy, pár z nich od českého barmana; příběh o sobě najde v Pardubicích v jeho hlášení estébákům. Až začne ještě později hledat dějiště románu Ta dlouhá vlna za kýlem, najde ho na té palubě.
238
kohout-zivot2.p65
238
11.10.2006, 21:48
Oba páry dojely otřískanými letištními taxíky ke kotvišti luxusního výletního křižníku M/S Harmonie v tak těsném sledu, že se zdály patřit k sobě. Ten dojem vznikl tím, uvědomil si hlavní účetní Carlo Zeppelini až po katastrofě, že každá z dvojic byla opačným způsobem v nepořádku. Ta ‚veselá vdova‘, jak nazýval stařeny kroužící kolem světa v nejdražších apartmá nejlepších lodí, už na dálku překypovala vražednou vitalitou. Kämmererka! došlo mu, to musí být ona! Stávalo se málokdy, že rejdařství přifaxovalo k obvyklým údajům o délce pobytu a lodní třídě nových cestujících také ‚návod k použití‘. Tentokrát obsahoval výstrahu, že paní Margareta Kämmerer, vdova po vládci jihoněmeckých vápenek a betonáren, ztropila za poslední tři roky scény na všech plavidlech, s nimiž křižovala teplá moře. Čelní apartmá pod promenádní palubou dal Carlo smýčit několik dnů a podobně i kajutu pro jednu osobu, kterou ‚krachbaba‘, jak ji kdosi označil, objednala dodatečně. Tou osobou se teď ukázal být urostlý mladík něco přes dvacet, který vyrazil z nájemného vozu, aby jí na druhé straně úslužně otevřel dveře a nabídl rámě k přechodu lodního můstku. Gigolo! zhodnotil ho Carlo, vyrážeje jim naproti. Bude se baba kvůli němu mírnit, anebo se naopak před ním vytahovat? Než to stačil zvážit, zahlédl vystupovat z následného taxi druhý nerovný pár. Starší z dvojice byl pro změnu muž, jemuž mohlo být pětašedesát jako osmdesát. I on byl vysoký, ale současně asketicky štíhlý, pokud to nebyl důsledek viditelného hendikepu: těžce se opíral o dvě hole. Z auta mu je podala oslnivě krásná mladá žena, kterou hlavní účetní odhadl nejvýš na třicet. Jenom prachy, pouze dlouhé peníze mohly přece tak skvostné samici vyvážit scvrklou kůži mrzáka. V rychlé chůzi zkušeně nahlédl do seznamu nových pasažérů. Profesor Martin Burian a paní Silvia Burian. Čím je ten chlap a jakou vyloupil banku, že si ho taková tygřice, hotová dona fatale! byla dokonce ochotna vzít?
239
kohout-zivot2.p65
239
11.10.2006, 21:48
Správné odpovědi se Ital dozví, až bude pozdě, podstatu dramatu nepochopí nikdy. Do té kýčovité kulisy, v jaké se obvykle odehrávají televizní seriály, zasadí autor bývalou sudetskou Němku a Čecha se švýcarským pasem, oba původem z téhož moravského kouta, aby v ní po půl století dobojovali už jen mezi sebou druhou světovou válku. Krvavý příběh, který oba líčí svým nejbližším, se mění v příběhy dva, které si naprosto odporují. Nevyznají se v nich ani ti, kdo je doprovázejí, takže zcela absurdně budou mít k vzájemnému pochopení nejblíž oba protivníci. Na závěr třítýdenní plavby, když M. S. Evropa přistane v Peru, dobere se otřesného poznání autorova žena. Poslední projížďka povede středem Limy, vznešeným skanzenem španělské koloniální architektury. Malebné kulise budou znepokojivě dominovat četné strážní věže s kulometnými hnízdy osazené střelci. Pak opustí výprava výstavné čtvrti a pokračování jízdy prozradí, že ta soukromá armáda chrání klid a mír milionu obyvatel centra proti víc než šesti milionům spoluobčanů vegetujících v chatrných chatrčích z beden a krabic kilometry se táhnoucích slumů. Zírajíc na ten kontrast z okna klimatizovaného autokaru pronese památnou větu, Teď chápu, jak někdo může založit komunistickou stranu! Zpáteční dvacetihodinový let do Evropy přeruší mezipřistání na ostrově San Juan. V pozdním večeru budou znovu nastupovat a obdivovat měsícem ozářenou mořskou plochu na konci ranveje. V obřím stroji zasednou opět nad pravým křídlem. Když začne při startu dosahovat kritické rychlosti, pocítí prudké škubnutí a současně spatří, že zpod křídla vypadne ohnivý špalek: celá turbína. To se už přidusí v popruzích, jak letoun mocně zabrzdí, a pak se rozhostí nelidské ticho vyraženého dechu. Až při poklidné evakuaci se všichni pořádně leknou. Boeing zůstal stát těsně před drátěným plotem, za nímž zbudou poslední čtyři světla před stříbřitou hladinou. V tu sobotu 4. března 1989 je znovu minula smrt! Náhradní stroj pro ně přiletí k ránu a stewardi ochotně nabídnou pravé šampaňské i v turistické třídě. Pak už nemohou dvojici odmítnout další, což jim neudělá problém, protože spořádaní cestující budou pít kolu. Do Frankfurtu dorazí oba
240
kohout-zivot2.p65
240
11.10.2006, 21:48
v nejlepší náladě, on hlasitě zapěje píseň Sláva nazdar výletu! a ona mu bude falešně přizvukovat. Ještě po letech jej na Kohlmarktu nepřestane připomínat v síťovém pytlíčku jednadvacet zátek od třetinkových láhví Pommery.
79.
VINUM BONUM Než dojde v románu Ta dlouhá vlna za kýlem k osudovému setkání dvou lidí, kteří se vzájemně obviní z dávné tragédie, svede bohatá stará dáma z Bavor před svým prasynovcem z Berlína jednu ze svých častých šarvátek s okolním světem, tentokrát s číšníkem luxusní výletní lodi M/S Harmonie. Přepychový nápojový lístek vázaný v kůži obsahoval kolony vzácných moků z celého světa, ale ona hledala cíleně. – Kde je Rakousko? Číšník pyšně našel stranu hemžící se názvy i ročníky. Hleděla na ni překvapivě dlouho, než obrátila k Italovi tvář s výrazem téměř dětského úžasu. – Tady není Jamek…! Sklonil se, až se lístku málem dotýkal nosem. – Co má milostivá na mysli…? – Co je to za výběr, když tu nemáte ani jednoho Jamka? Vytušil správně, že to sám nezvládne. – Zavolám našeho someliéra, milostivá. – Josef Jamek, přednášela Margareta Siegfriedovi s takovou úctou, jako by mu zjevovala laureáta Nobelovy ceny – je nestor rakouského vinařství a jeho dobrý duch. Zachránil před zhoubnou přehradou Wachau, oblast, kterou je možno nazvat vinicí Páně. Bez Jamkových rév není na světě skutečně dobrý hotel! Opakovala to i sklepmistrovi. Byl jím výjimečně Francouz, a zapomněli ho o ní zpravit, protože se jí ke své smůle pokusil odporovat. – Madame, musíme se řídit přáními našich hostů, která pochopitelně neustále testujeme.
241
kohout-zivot2.p65
241
11.10.2006, 21:48
– Aha… řekla jako naivka, – a co oni si přejí z Rakouska? – Převážně mladé výrobce, kteří se nepodíleli na vinném skandálu, madame. – A Jamek se podílel? lákala ho do pasti, kterou stále ještě netušil, takže ji začal sebevražedně poučovat. – Předchozí generace dopustila tajné doslazování vína glykolem, v důsledku čehož byla pověst rakouského vinařství na léta zruino… – Kolik vám je? přerušila ho břitce. – Pětatřicet… – Že několik velkofirem těžce poškodilo celý stav, se událo, když jste byl v obecné škole, mladíku. A právě muži jako Josef Jamek z Jochingu položili základ dnešní pověsti vín made in Austria trojitou ochranou, která z nich učinila nejbezpečnější nápoj světa. A teď si nějaká zelenáčská eurolobby dovolí vyškrtnout ho z vinných lístků? Notabene jste první loď téhle třídy, co ho nevede, a já jsem host, který si bude Jamkův Smaragd od nejbližšího přístavu žádat denně, vyřiďte to proviantnímu důstojníkovi. Zatím nám přineste štýrský Schilcher, ten má aspoň trošku šmrnc! I someliér zmizel tak rychle, že stačil jen trpně odkázat sousední stůl na později. Siegfried se nemohl k hnědovlásce u něho příliš vyklánět, protože mu Margareta dál básnila o tom zázračném vinaři, který snad proměňoval ve víno i dunajskou vodu. Brzy však pochopil, že tentokrát nejde o paličatost, ale překvapivě hlubokou vazbu. – Já taky vyrůstala s vinicí a sklípky, víš? Kdo žije s révami, žije s jejich chutí, která je všude svá. Když už jsem myslela, že jsem tu naši moravskou od Dyje ztratila navždy, našla jsem ji najednou na Dunaji u Jamka. A že to byl zrovna on, živá legenda, mi umožnilo mít tu zmizelou chuť znova, kamkoli jsem přijela. Vsadím se s tebou, že do týdne bude i tu! Legendu poznal dramatik v březnu 1981 po světové premiéře hry Marie zápasí s anděly, když k němu do Jochingu u Kremže přivezl rodinu na oběd bez ohlášení. Ve vchodu restaurace, kterou obklopovaly vinice, stál vysoký štíhlý muž
242
kohout-zivot2.p65
242
11.10.2006, 21:48
s ježkem připomínající c. a k. rytmistra. Zdvořile, ale kategoricky požádal příchozí, aby se buď šli na dvě hodiny projít, anebo ho poctili návštěvou jindy. Dramatik unavený oslavami se snížil k trapnému pokusu: donesl z auta noviny s příznivou kritikou slavné Hilde Spiel. Josef Jamek se obřadně uklonil a kázal personálu přistavit stůl na zahradu. Jeho dům se stal pro oba Čechy na léta vrcholem trojúhelníku, k němuž patřila proslulá Postschänke ve Vídeňském lese a zahradní heuriger v Grinzingu, Oppolzer. V Jochingu ale přeskočila jiskra, kterou zavinila kniha o zakopaném psu. Krátce po jejím přečtení pozval starý vinař dvojici do obytného domu, pod nímž ležel sklep s galerií obrovských vinných sudů o obsahu mnoha tisíc litrů. Z poledne se stal večer a z večera noc, než hostům dovyprávěl celou rodovou ságu, která právě procházela velmi smutnou fází: nejmladší dcera studující ekonomii, aby mohla otce nahradit, se před nedávnem zabila v autě. Poprvé tu zazněl povzdech, který pak slyšeli ve slavných rodinných podnicích víckrát, starost zakladatelů o budoucnost vydřeného díla, když potomci odcházeli na studia humanitních směrů, anebo nehodlali dělat vůbec nic. Už se zvedali k odchodu, když jim podal křídu a vedl je k sudům. Do prvních dvou, jak sami vidí, jsou vypáleny podpisy jeho a manželky, na třetí ať se zvěční dramatik i Zet; použil její přezdívku z memoárománu a ona se tak i podepsala. Řekl opravdu „zvěční“, a jim bylo jasné, že ten sud hravě přetrvá tisíce signovaných knih. Plaché přátelství pokračovalo výzvou, aby si, kdy se jim zachce, udělali piknik v jamkovských vinohradech s jedinečnou vyhlídkou na mocný proud, a pak i oznámením, že v restauraci už nikdy nebudou platit za nápoje. Vyvrcholilo tím, že dramatik, zatímco jeho žena probíhala vinice s jezevčíkem Ádou, byl pozván na slovíčko k posteli nemocného, starosvětsky zabaleného v duchnách. Po dlouhé pauze zaviněné převratnými událostmi, které obdaří nedávného exulanta dvojí vlastí, napíše v posledním románu odkaz na Jamkovo víno a zašle do Jochingu k vinařovým velkým kulatinám. Odpověď nepřijde ani na další dopisy. Zbude představa, že navždy odešel do svých vinic jako
243
kohout-zivot2.p65
243
11.10.2006, 21:48
indiánští náčelníci do prérie, a zbudou ovšem i bílá vína z révy Riedl Klaus; ta budou pietně objednávat, kdekoli je najdou na lístku, a pít v naději, že nezmizely ani ty dva podpisy provoněné nejlepším parfémem světa, vůní zkapalněných hroznů. Pro lidi, kterým je víno základním nápojem, takže je pijí i k obědu, vymysleli vinaři mladé moky, po jakých netěžkne hlava a nelehkne kapsa. Kvalita je ovšem tím významnější a zájemce ji musí v záplavě nabídek objevit. Když bylo vyhnancům jasné, že jejich příštím domovem zůstane Rakousko, byl ten problém na pořadu dne. Vyjížďky s psíkem byly spojeny s koštováním, a pamětihodnosti na mapě Rakouska doplňovány křížky s popisem chutí. Dobrým duchem se opět stal přítel Stanzl, jehož vínem zaviněné, takže doslova zavíněné zpoždění dopomohlo vyhoštěným k vídeňskému bytu. Tentokrát k nim poslal s ochutnávkou dodavatele z vinné vsi Grosser Riedenthal u moravských hranic. Žezlo právě přejala nová generace rodiny Obenausů, a protože červené i bílé stolní chutnalo lahodně a chovalo se nezákeřně i po vydatném požití, staly se příjezdy štíhlého mladíka do Vídně vinným chronometrem: kdykoli zbývalo na Kohlmarktu posledních pár ,doppellitrů‘, stačilo zavolat, a o nejbližším pátku úderem deváté si junioršéf zazvonil pod střechou o klíče, aby je za chvilku vrátil; ze sklepa zmizely prázdné dvoulitrovky a v paletách začalo až sto litrů vína obou barev měřit jako odlévací hodiny další čas. Když byli čeští odběratelé u Obenausů poprvé, uviděli sklep založený předky. Protože vínům z něho, k nimž se brzy přidají čím dál ušlechtilejší sedmičky i suchý sekt, věrni zůstanou, dožijí se proměny mladíčka v mohutného siláka a přeměny sklepa v automatizovanou laboratoř ze skla a chromu. Rozvoj malé obce v bohatou komunu napoví i příští šanci jižní Moravy a vinařských oblastí Čech. Přitom ovšem neunikne hlavní příčina úspěchu potvrzovaného bezpočtem jiných vinných vesnic v Rakousku: vedle nasazení poslední techniky nemenší nasazení lidí; s ním je snažení severních sousedů zatím bohužel nesrovnatelné. Ve Velkém Riedenthalu zažije dramatik nezapomenutelnou noc; popud k ní zavdá kuriózní pocta. Mnoho desítek let se
244
kohout-zivot2.p65
244
11.10.2006, 21:48
uděluje celostátní cena Bakchus-Preis za přízeň a pomoc domácím révám. Dramatik ji obdrží za text napsaný k první prezentaci rakouských vín v Československu po totalitě. …Když mi stará vlast opět otevřela náruč hranic, odbila hodina pravdy. Prubířským místem se staly proslulé vinné trhy ve Valticích na Moravě, kde jsem kdysi kroužil jako včela od jedné oceněné lahve k druhé. Teď přišel šok: všechna ta vína mi byla sladká! Ale jak se hvězdné nebe posouvalo nad zámeckou jízdárnou, připomnělo si mé půnebí svůj původ a pocítilo známou slast. Nazítří následoval druhý šok ve Vídni: všechna vína mi pojednou zhořkla! Avšak než podvečer dokráčel od psa k vlku, těšil se už jazyk poznovu z trpké chuti, kterou jsem poznal a zamiloval si teprve v exilu. I pochopil jsem, že náležím k vyvoleným, jimž je dopřáno obcovat s dvěma vlastmi jako s dvěma milenkami: jednou sladkou, co mi uděluje trpké lekce, a druhou trpkou, co mně život znovu osladí… Cena, dost ošklivá dřevořezba antického zpiťara, se předává každý podzim v Eisenstadtu, hlavním městě Burgenlandu, v nevytopitelném esterházyovském zámku, takže pozvánky doporučují návštěvníkům obléknout kožichy nebo teplé prádlo. Protože ji už převzali i rakouští prezidenti, kancléři a různí evropští kumštýři a je spojena s ochutnávkou nejlepších značek, hemží se zástupci médií. V přímém vysílání státní televize se dramatika zeptají, bylo-li podnětem pro vyznamenání i něco dalšího než krátký text. Asi se rozkřiklo, odpoví, že má slušnou spotřebu rakouského vína. Pohotová replika reportéra bude hojně citována. „Es ist immer besser, ein stadtbekannter Trinker zu sein, als ein Anonymer Alkoholiker. Je vždycky lepší být v celém městě známý piják než anonymní alkoholik.“ Narážka se dotkne spolku toho jména, v němž si v západních zemích vzájemně pomáhají odvykat pití notorici. Po vysí-
245
kohout-zivot2.p65
245
11.10.2006, 21:48
lání přijede mladý dodavatel z Riedenthalu s prosbou obce, aby laureát zahájil čtením z některé své knihy každoroční křest vína; tam i zpět by byl dopraven s libovolným počtem hostů. Vyžádá si odklad, protože netuší, jakou ukázku nabídnout shromáždění vinařů, kteří se jistě nemohou dočkat prvního hltu a sousta. Pak najde vhodné místo v Zakopaném psu, jak tvrdé jádro psanců od Vaculíka přes Klimenta po Havla asistovalo u Kohoutů pokusům slavného Edisona odpanit jezevčici Rézinku; tu přivezl do Prahy s dvěma demižony bílého vínka funkcionář JZD z Moravy, netuše, že kryje a pije s nepřáteli lidu. Ctnostná nevěsta však po dva dny unikala a opitý páneček si pak už nevšiml, jak ji o panenství šikovně připravil na otcovy papíry Edův roční syn Janeček. Až se minibus přiblíží k obci, zmocní se hostů pocit, že jsou ve staré vlasti. WIR GRÜSSEN UNSEREN BACCHUSPREISTRÄGER! Zdravíme našeho nositele Bacchusovy ceny! bude volat transparent nad silnicí. V sále radnice nával, svátečně oblečené rodiny kolem stolů s lahvemi, od každého druhu jedna. Jaké štěstí, že zvolil četbu tak krátkou a téma tak blízké lidem obklopeným zvířaty a hrozny. Sklidí nejkratší potlesk své kariéry, když všechny ruce budou předem sepnuté k modlitbě. Tu přednese vzápětí pan farář a pak stůl od stolu přežehná společný plod nebes i země. Načež opět vypukne hodování hodné Bacchuse, Breughela i Josefa Lady. Třetího dne zazvoní mladý vinař bez dohody a půjčí si klíč, že odveze prázdné palety. Až dramatik sejde příště do sklepa, najde v něm podobný výběr jako na radnici. Honorář v měně, která platí v obci Grosser Riedenthal.
80.
HLE, KOSTNICE! Maminka se narodila v Táboře. Že si jako dcera z katolické rodiny nesměla víru vybrat, dala na svou vysněnou pokřtít syna. A když mu po pohádkách začala vyprávět skutečné příběhy z dějin, přišel po Kašpárkovi a Honzovi na řadu Jan Hus. Že se pak chlapcovou první intelektuální stanicí stal dorost Českobratrské církve evangelické, dalo mučedníkovi z Kostnice no-
246
kohout-zivot2.p65
246
11.10.2006, 21:48
vou živinu, když se legenda navíc tak krvavě prolnula se skutečností v osobě pravoslavného hrdiny Vladimíra Petřeka. Úmysl napsat o českém kacíři hru byl tedy předprogramován, když se mladík stal dramatikem; každý domácí divadelní autor, zjistil, potvrdil svůj status právě tím, že napsal vlastního Husa. Jejich následník všechny ty hry od Tyla, Jiráska, Karla Zavřela a dalších spatřil nebo četl; ověřil si podezření, že je všechny‚zkazila‘ stejná postava: Hus. Tradovaná událost byla natolik známá a uzlové scény tak neměnné, že z nich při nejlepší vůli nemohlo vzniknout drama, jen slabší či silnější scénické ilustrace; u Realistů stejně jako na Vinohradech se při nich školní třídy ostřelovaly papírovými bábrlaty, jak je omletá historie nudila už tím, že na konci čekalo věčně stejné Neodvolám! S léty se z toho stávala podvědomá výzva, které se však dramatik vyhýbal, látka nesouzněla s tehdejšími konflikty jeho osobního i občanského života. Až přišel srpen 1968 a s ním situace, kdy se on sám rozhodl vyslovit svoje Ne! Starý záměr připomněl čerstvě zakázanému autoru dramaturg mnichovské produkční společnosti Bavaria dr. Paul Appel a z Prahy si vezl souhlas, že může s Erikem Spiessem v Kasselu uzavřít smlouvu na hru jasného obsahu, i když zatím nejasného žánru a názvu. První rok absolutního zákazu 1970, kdy si nedávný stěhovavý pták teprve zvykal na život s podvázaným zobákem a přistřiženými křídly, byl jako stvořený pro návrat ke studiu. Obložil se koupenou i půjčenou literaturou a vyhledal nejvýznamnějšího husitologa, profesora Josefa Macka. Po důkladném rozhovoru mu směl sepsat dlouhý seznam otázek týkajících se dobových reálií – zvyků, mravů, terminologie, činností pracovních i oddechových; odpověď zabrala desítky stran, na nichž nechyběly ani nákresy. Nosný ‚rožeň‘ se objevil v myšlence nenechat hrdinu, na němž všichni ztroskotali, vystoupit vůbec, takže – o Husovi bez Husa! Zastoupit ho měla osobnost, která autora čím dál víc fascinovala tím, jak myšlením i jednáním předstihla svou dobu: Jeroným Pražský. Hus byl jejím zajatcem, podobal se některým českým disidentům komunistické éry svými předsudky pra-
247
kohout-zivot2.p65
247
11.10.2006, 21:48
menícími z neznalosti jiného než domácího života. Hieronymus Pragensis, ozdobený už časně doktorským kloboukem pařížské Sorbonny, po němž následovaly podobné pocty ve Vídni, v Oxfordu, v Jeruzalémě i v Krakově, byl neméně věrný Čech, ale přitom každým coulem Evropan – i v tom, že jeho povaze mohlo být sotva co cizejší než mučednictví. Nešlo o to snižovat důslednost, s níž Hus pochopil, že na rozdíl od fyziků, kteří mohou své teze odvolávat s vědomím nezměnitelnosti přírodních zákonů, musí filozof své učení hájit třeba i nejvyšší obětí, nemá-li být zpochybněno nebo zcela popřeno. Ale rozhodně tu měl být vyjádřen obdiv k Jeronýmovi, který za cenu dílčích ústupků dlouho unikal svým lovcům a znovu tím získával možnost šířit nezkrouceně zásadní myšlenky Husa, Viklefa i své vlastní, jež mu získaly pověst jednoho z nejbrilantnějších myslitelů křesťanství. Zdánlivě to ladí s tím, čím pak ve svobodné Praze budou mnozí hájit odhoz zátěže vlastního přesvědčení pro záchranu své další tvorby. Jenže Jeroným svoje poslední odvolání, když měl dát zapravdu Husovým soudcům, vzápětí zas odvolal a definitivní Ne! stvrdil stejně krutou smrtí na hranici jako jeho učitel. Formálně se dramatik rozhodl rezignovat na plošně nasvícené velké plátno ve prospěch bodových reflektorů zaměřených na režiséry koncilu a klíčové body jeho mnohaletého jednání. Z tisíců tváří vyloupl půltucet osobností se všemi znaky, jaké mají dramatis personae antických tragédií. Byl to francouzský kardinál d’Ailly s rektorem Sorbonny Gersonem na jedné a italský kardinál-kanonista Zabarella na druhé straně vnitřního konfliktu, který hýbal koncilem po celou dobu trvání. Doplnit je měl Jan XXIII., první ze tří papežů vyšachovaných v Kostnici z mocenské hry o tehdejší svět, a ovšemže císař Zikmund, který hodlal svoláním koncilu vše získat a nakonec skoro všecko ztratil. Profesor Macek doporučil ještě kontrastní postavu Poggia Braccoliniho, autora první církevní satiry, předrenezančního cynika, který vešel do knihy historických rekordů jako sekretář šesti papežů. Ze svěrací kazajky klasického historického dramatu hru definitivně osvobodil nápad, který vnuklo drama-
248
kohout-zivot2.p65
248
11.10.2006, 21:48
tiku dlouholeté balancování mezi divadlem a filmem. Do středověké Kostnice umístil regionální televizní stanici Ecce Constantia! Její moderně oblečená hlasatelka mohla divákům poskytovat nezbytné informace o průběhu sváru formou televizních novin, zatímco šéfreportér stanice směl hlavní aktéry zpovídat přímo investigativně. Ta role uctila místního občana Ulricha Richentala, který zanechal potomkům barevně ilustrovanou kroniku událostí z let 1413–1418. Zpráva zaslaná Bavarii, že smlouva může být konečně doplněna termínem odevzdání, se křížila se smutečním oznámením: Dr. Appel nečekaně zemřel a s ním, jak to bývá, i projekty, do nichž neuměl nebo nechtěl vstoupit někdo jiný. Hra tak specifická měla mimo Čechy bez silného zájemce nulovou šanci a byla odložena. Balík podkladů s sebou autor nicméně stěhoval i na ten povolený rok do Rakouska, jak mu to zas jednou poručil instinkt, dokonce se málem vrátil z hranice zpět, když mu je v Nové Bystřici chtěli zabavit. Pak ležely léta ladem, než je vzkřísila nová myšlenka. Prošel znovu základní literaturu a potvrdil si, že pro tehdejší křesťanský svět byl koncil první osudovou Konferencí pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jaká nedávno proběhla v Helsinkách a k jejímž důsledkům patřil i vznik Charty 77. Vždyť právě geniálním Gersonovým nápadem rozhodovat na koncilu hlasováním podle hlavních jazyků začala končit Evropa trpasličích státečků či biskupství a vznikat Evropa moderních národů. Hra dozrála, stačilo ji už jen napsat. Po nejbližším poslu šel do Čech dramaturgu Luboši Pistoriovi začátek, který ji charakterizoval. (Na obrazovkách v hledišti televizní znělka ve zvuku i v obraze: starý městský znak Kostnice je podmalován krátkou melodií středověkého původu. Objeví se krásná dívka, apartně oblečená podle aktuální podzimní módy roku uvedení; hovoří rychle a hladce ve stylu doby.) HLASATELKA: Dobré jitro, vážení a milí televizní diváci! Ecce Constantia! vám přeje vše nejlepší do nového dne, pátku 16. listopadu 1414. Co nám dnes nabízí počasí? Studená atlantská
249
kohout-zivot2.p65
249
11.10.2006, 21:48
fronta překročila v noci království Anjou jakož i Vévodství orleánské a burgundské, a blíží se přes Švýcarské spříseženectvo k jezeru Podamicus. Silná oblačnost přinese k poledni déšť, který může později přejít ve sněhové přeháňky. Koňům i povozům už prospěje zimní výstroj. Zprávy: Dnes se začíná událost, kterou lze označit za dosavadní vrchol stále ještě mladého patnáctého století: Velký koncil v Konstancii, navazující na nezdařený koncil v Pise, má vnést pořádek do zmatených poměrů v církvi i světské Evropě. Hlavní protagonista Jan XXIII. (fotografie), nejuznávanější ze tří soupeřících papežů, jenž jednání svolal a propůjčil mu tím legitimitu, už dorazil, císař Zikmund (fotografie), který koncilu poskytuje svou záštitu, je očekáván v příštích dnech. Konstancie zažívá pravou koncilovou horečku. O tom svědčí i rozhovor našeho zvláštního zpravodaje Ulricha Richentala s mužem, který tu zodpovídá za organizaci a bezpečnost. (Její tvář vystřídá obraz robustního muže; má obličej buldoka a je v plné zbroji. Mikrofon mu nastavuje muž v prostém měšťanském kožichu.) RICHENTAL: Dobrý den, rytíři Frischhansi von Bodmane. RYTÍŘ: (se silným jihoněmeckým dialektem) Pozdrav pánbuh. RICHENTAL: Rytíři, městská rada vás jmenovala maršálkem. Co všechno leží ve vaší kompetenci? RYTÍŘ: No tak… všecko. RICHENTAL: Můžete nám to přiblížit? Například? RYTÍŘ: Příkladně ryby. RICHENTAL: Můžete to ještě blíž… RYTÍŘ: No tak… rybářská gilda vyšroubovala cenu bodamskejch placatek, že to dál nešlo. Tak se musel roztočit dovoz holandskejch herinku, ne? Aby ty šizuňkové ostrouhali.
250
kohout-zivot2.p65
250
11.10.2006, 21:48
RICHENTAL: RYTÍŘ:
RICHENTAL: RYTÍŘ:
RICHENTAL: RYTÍŘ:
RICHENTAL: RYTÍŘ:
Ale co vy s tím osobně… No tak… obě partaje si zverbovaly řemeslný zabijáky a rvačky tu proměnily občanum život v peklo. Tož je moji pacholci všecky zlapali, ne? a kat vypálil jednomu každýmu na plec městskej cejch. Koho tu s nim načapáme, bude se houpat! To je… zajímavé, ale… Následujícně jsem nechal pořídit seznam pěknic, teda dorot, ne? Pro veřejný jsme sehnali suchý bydla v předměstí Peterhausen a zavedli pevný ceny. Jejich bytný je musej držet k dennímu mytí a chození na meš. Pročež (na kameru) mužu ohlásit, že je tu víc jak sedum set veřejnejch, čimž nikdo nemusí obcovat s tajnejma, který valnou většinou smrděj, kradou a nezpovídaj se. Ale tady… se přece čeká převážně církevní prominence! To jo, moji kvartýrmajstři vedou na tři sta biskupu, padesát arcibiskupu, potažmo kardinálu – a rozumí se i ty tři papeže, ne? Prelátu, vikářu a jinejch duchovních jakož i doktoru teologie a jim podobnejch se čeká kolem sedmi tisíc. Ale těch… sedm set dorot… Musí, počitám, stačit.
Pistorius vzkázal z Prahy povzbudivé Ano. Tehdy už ale plně fungoval bojkot, i Havla hrál jen Achim Benning, když přesídlil z Vídně do Curychu. Dramatik v exilu se dočasně proměnil v čistého prozaika a živila ho převážně čtení; pustit se bez existenčního zajištění do dlouhodobého doplňkového studia si nemohl dovolit. Napadlo ho napsat městu, které na dílu mohlo mít největší zájem. Starosta Kostnice Dr. Hansen ho také obratem pozval k jednání s městským divadlem, při němž ještě jednou vyhrála profese nad resentimenty. Kolegům se zalíbila myšlenka světové
251
kohout-zivot2.p65
251
11.10.2006, 21:48
premiéry s tématem, které bylo regionální i evropské, historicky ukotvené i nadčasové, a moderní zpracováním. Městská rada projekt podpořila stipendiem při dodání textu do tří let; proti hlasovali jen dva komunisté. Termín byl předstižen o celý rok, ale mezitím zvítězil v konkurzu na vedení divadla nový tým, ještě levější než levý. V Německu platí jako zákon, že zvolený šéf uměleckého zařízení nepodléhá žádným příkazům těch, kteří ho povolali; odvolán může být jen za trestný čin. Nový ředitel okamžitě prohlásil, že se ho smlouva netýká. To bylo v logice věcí; vybočovalo z ní zdůvodnění, že text je nepřesný a umělecky nezdařený. To autor nehodlal nechat bez důkazu a požádal starostu, aby směl hru v divadle alespoň sám přečíst. Dr. Hansen ochotně souhlasil, potřeboval důkaz, že nevyhodil peníze z daní za zmetek. A divadlo nemohlo městu-majiteli upřít, aby o volném dni půjčil scénu hostu. K nejbizarnější dramatikově premiéře došlo v neděli 14. května 1989 a před oponou ji volky nevolky uvedl týž intendant, který znemožnil inscenaci. Už odpoledne si dal autor připravit a jednoduše nasvítit prostou dekoraci. Tvořil ji masivní středověký stůl, za nímž chtěl v křesle přečíst dvanáct obrazů hry, a dopředu vysunutý moderní pultík, kde hodlal pro odlišení číst vestoje vstupy televize Ecce Constantia! Rukopis měl putovat s ním, aby ho bezchybně provedl rostoucí únavou. Osud se k němu vlídně přiklonil špatným počasím, zvoucím spíš do divadla než na jezero, ale byl to především spor, který už předtím vedli s divadlem místní novináři, co dokázalo sál naplnit. Rozhodujícím ukazatelem bývá v divadle pauza, tehdy zmizí všichni, kdo si netroufli prchnout za hry. Tentokrát nebyl úbytek v hledišti patrný. Intendant seděl vedle starosty, tleskal tedy na konci vestoje jako on. Südkurier, vedoucí list bodamského prostoru, ho pak v kritikách i dopisech čtenářů vinil, že si nesmyslně nechal ujít už zaplacenou událost, která mohla přežít jeho málo úspěšnou éru. Noviny dokonce na pokračování otiskly celou hru, takže oslovila víc čtenářů, než by si byla našla diváků. Hedvábné sako, v němž tři hodiny četl, mu pak vídeňská čistírna vrátila jako trvale poškozené žíravinou, kterou se v extrémní situaci stává pot.
252
kohout-zivot2.p65
252
11.10.2006, 21:48
Ani tím neměl mnohaletý příběh skončit. Režisérka Jitka Pistoriusová za nových poměrů shledá, že hra může žít i na skutečných obrazovkách, a Karel Hynie, motor české televizní dokumentaristiky, se dá pro drahý a nezvyklý experiment rád získat. Pak už bude přirozené, že se režisérem hraných scén stane Luboš Pistorius a že mu bude povoleno hvězdné obsazení Preis, Adamíra, Růžek, Rösner, Donutil. Jedinou výjimkou měl být představitel kronikáře-reportéra Richentala: režiséra napadne, že by fikci středověké televize napomohl neherec, a požádá autora. Ten přijme, že to bude v žánru hry. Jeho příprava začne tím, že škrtne lyžařskou sezónu, aby si zas nezlomil nohu, a s půlročním předstihem nechá bujet vous i vlas, až z něho svede splést slušný copánek. Taky kostým si pořídí sám, nikdo nepozná dlouhou, naruby obrácenou králičí vložku do kožichu. Richentalovy vstupy, zčásti improvizované, jimiž bude posunovat děj a překlenovat čas, se natočí až nakonec přímo v Kostnici. Televizní pracovníci znali do té doby takzvanou kapitalistickou cizinu jen jako turisté živící se konzervami a vydávající skromné devizy za zboží doma nedostupné. Autor je hned první večer pozve do kostnické hospůdky a už nazítří s radostí zjistí, že v nich padá jakási bariéra. Další tři dny stráví český hlouček po práci tu u Itala, tu u Číňana, tu u Levantince; podruhé ještě autor zaplatí veškeré pití, pak už s ním půjdou všichni za diety a nakonec společně pozvou jeho. Domů přijedou poprvé bez parfémů a walkmenů, ale zato s vědomím, že už nejsou chudí nevolníci, nýbrž normální Evropané. Podniku bude přát i počasí, převládne příjemný podmrak a Richentalovy promluvy v historických kulisách se zdaří v očekávané délce i hutnosti na dva tři pokusy. Starost začne působit jen zhoršující se dýchání režiséra; Luboš Pistorius si bude muset stále častěji pomáhat aerosolem. Pak se dostaví překážka nepřekonatelná pro něho i pro hrajícího autora: Starosta Hansen, stále týž, který pomohl hře na svět, poslal sice do Prahy souhlas k filmování na střeše dómu, ale zapomněl upozornit, že se schodiště Münsteru restauruje, takže je dostupná jen po žebřících při vnější zdi. Režiséra by tam mohl vynést pouze jeřáb. A autoru bude bránit ve výstupu závrať, kterou trpěl odmalička.
253
kohout-zivot2.p65
253
11.10.2006, 21:48
Ve střetu s režimem se celé roky nejvíc bál, aby ji neobjevili a nepoužili jako pověstnou krysu v Orwellově románu 1984, která hrdinu Winstona Smithe zlomí; proto svou slabinu důsledně tajil. Teď na ní bude záviset zdar jeho díla. Půjde o konec, Richentalovu bilanci celého koncilu dovedenou až k současnosti, asi čtyřminutový komentář mluvený v jednom záběru přímo do kamery, s pohledem na obří plochu Bodamského jezera přes markantní věž, kterou tu vídali už aktéři tehdejších dramat. Ke všemu poprvé zasvitne slunce, a tušený obraz bude slibovat jedinečnou atmosféru! Takže se vlasatý-vousatý autor-kronikář v kožichu na paty poslušně zařadí za paty kameramana Malíře vlekoucího svůj přístroj a jen ho poprosí, aby neměnil rytmus výstupu; pak upře zrak na jeho podrážky a nechá se jimi vést. Žebříky budou prokládané dřevěnými deskami, před prachem měly chránit občany města průhledné zelené sítě, které přece jen vytvoří jakous takous iluzi pevné stěny. Autor si vřele poděkuje za poctivost ranních cvičení, když začne strojově zvládat žebř po žebři, a jako vždy, když jde o to, cosi přečkat, předržet a přežít, do rytmu recitovat Cyrana, až mu dojde verš a zbude jen tupé odpočítávání příčlů prokládané leknutím, když předlezcovy boty zmizí z obzoru na další plošince, která se pokaždé zhoupne tak, že žaludek skočí ke krku; uklidní se, když bude mít znovu nos mezi známými botami. Pak náhle spatří to neuvěřitelné panorama a zůstane štěstím bez sebe. Tak dokonale a dlouho, že před kamerou udrží tok myšlenek nejvýš minutu, načež se dostaví totální zatmění mysli. Po patnácté klapce nebude na střeše člověka, jeho nevyjímaje, který by se vsadil, že to v jednom záběru zvládne. Protože se přiblíží mraky, zbývá jen rozdělit jej. Škoda, protože předchozí vstupy zvládl bez střihu, který právě tady naruší emoci závěru. Požádá o pokus navíc, a když úspěšně dorazí k poslednímu slovu, vydrží ještě, než uslyší Stop! a pak zařve jako tur, dokud mu vystačí hlasivky a dech. Z tranzu se probudí, až když jako veverka doskáče na pevnou zem, kde si uvědomí, že se původně nejvíc bál sestupu. Ecce Constantia!
254
kohout-zivot2.p65
254
11.10.2006, 21:48
81.
OSMDESÁTÝ DEVÁTÝ Čas této knihy se úmyslně předbíhá i vrací, aby pospojoval souvislosti různých jevů. V průběžném ději přerušovaném epizodami probíhal po celou dobu zápas o návrat Československa tam, kam vždy patřily Země koruny české: k výspám západní civilizace. Není přehnané tvrdit, že rok zázraků 1989 začal o pět let dřív. Poté co se programovým hitem východních televizí staly pompézní pohřby prvních tajemníků Komunistické strany Sovětského svazu Brežněva, Andropova a Černěnka, rozhodly snad zase přímo hvězdy, aby se nástupcem, a tedy druhým nejmocnějším mužem světa stal 11. března 1985 jakýsi dosud málo známý, ale relativně mladý a viditelně dynamický muž se znamením ohně na čele, Michail Gorbačov. Byl od prvního okamžiku tak úplně jiný než jeho předchůdci, až to budilo obavy, že kremelské laboratoře vypěstovaly exemplář zvlášť rafinovaného zloducha. Vysvědčení zachovalosti jakožto prvnímu serióznímu vyjednavači na sovětské straně mu však kupodivu brzy vystavili dva lídři demokratického světa, kteří nemohli být podezřívání ze sympatií ke komunistům: Margaret Thatcher a Ronald Reagan. Tím zmátli veleduchy americké i evropské levice, prohlašující oba dva za válečné štváče rušící sovětské mírové kruhy. Nová naděje se ale zdála zhasnout už 28. dubna příštího roku, když se Kreml pokusil ve starém stylu zatajit havárii jaderné elektrárny v Černobylu, přestože radioaktivní spad postihl území jiných států; navíc zamlžil způsob její likvidace, při níž, jak brzy vyšlo najevo, neumětelství řídících orgánů zmařilo mnoho dalších životů. Už se zdálo, že nové koště skončí marným vymetáváním všeruských ožralů z nádražních bufetů, když nečekaně zazněly dvě výzvy adresované nejdřív vlastní zemi a pak i satelitům: Glasnosť a Pěrestrojka, Průhlednost a Přestavba. Naštěstí je v SSSR nepřeslechly statisíce středních, především mladých kádrů, které měly právě dost vojenské velmoci sužované hospodářskou bezmocí. Otevřený slovník i snaha tohoto soudruha Prvního rozvázat ústa i ruce nejen ko-
255
kohout-zivot2.p65
255
11.10.2006, 21:48
munistům, ale celé společnosti, měly až podezřele blízko k heslům a cílům nadále zatracovaného obrodného procesu v Československu. Vídeňský exil byl celodenně zpestřován z blízké Bratislavy signálem dvou programů československé televize, dramatik měl možnost vnímat rostoucí nervozitu domácích papalášů. Zprávy jeho známých z Polska a Maďarska ji potvrzovaly a chování óbrkomunistů z Východního Berlína jevilo dokonce známky paniky, když se alespoň slovně snažili být leninštější než pán Kremlu. Rok od roku a pak už měsíc po měsíci rostla naděje, že krveprolití doprovázející podobně gigantické přelomy dějin se tentokrát nemusí konat, budou-li na převzetí moci připraveni hlavně mnohaletí kritici hroutících se režimů. Klasické oponentury se v podobných situacích skládají z těch, kteří vzdorují doma, a dalších, kdo jejich aktivity zajišťují logisticky, finančně a propagandisticky jako exulanti v zahraničí. Vždycky však nadejde okamžik, kdy musí být zřejmá osobnost sjednotitele proudů, aby se stala hlavou příštího vývoje schopnou získat pro něj podporu dosud mlčící většiny společnosti. Dvě předchozí české situace historicky souměřitelné, odtržení od monarchie v říjnu 1918 a osvobození od nacistů v květnu 1945, se staly záležitostí vůdců přišlých z exilu. Řečeno s encyklopedickou stručností: Tomáš Garrigue Masaryk ji zvládl, když přivedl národ k demokracii západního ražení, Eduard Beneš tragicky ztroskotal proti konkurentu Klementu Gottwaldovi, protože včas nedokázal odvrátit jeho směřování k byzantinské totalitě. Vývoj opozice od srpna roku 1968 byl dlouho otevřený. Poté co se logickými čekateli na vůdcovství zdáli být i demokratu Tigridovi ,muži Pražského jara‘ Jiří Pelikán a Zdeněk Mlynář, ten druhý tím spíš, že měl horký drát k někdejšímu spolužáku Gorbačovovi, došlo k zvratu. Česká společnost se v novém klimatu rychle zbavovala strachu a emancipovala od představy, že její cestu musí dál určovat vazba na Sovětský svaz. Domácí opozice vyžadovala stále zřetelněji, aby příští organizátor převratu vyšel z ní, a to z jejích většinových, nekomunistických řad. Vyplatila se dlouhodobá úzká spolupráce intelektuálních hlav emigrace, které po Chartě 77 nemohly ani v zahraničí
256
kohout-zivot2.p65
256
11.10.2006, 21:48
oslyšet její poselství a přijaly za společný cíl obnovení občanských a lidských práv ve vlasti; nenávistné resentimenty zůstaly jen bezvýznamným skupinkám a sólistům. Proto nebyl brzy v hlavním proudu disentu ani emigrace spor o tom, že se hlavním mluvčím odporu má stát Václav Havel. Pokud měl někdo, jako Zdeněk Mlynář, vlastní ambice, dokázal je zkrotit. Zbývalo přesvědčit o tom svět, jenž začal Havla teprv líp poznávat, a hlavně občany Československa, kteří o něm slýchali jen jako o milionářském synkovi a kriminálníku. Úloha moderních lobbistů, vynucujících naplnění shodných zájmů, je užitečná, pokud směřuje k dobrému účelu. Český exil s domácí opozicí si ji už před pár lety vyzkoušely úspěšným tlakem na udělení Nobelovy ceny za literaturu básníku Jaroslavu Seifertovi. Roli hlavního koordinátora sehrál ve Švédsku usazený jaderný fyzik František Janouch, zakladatel a pak už napořád správce Nadace Charty 77. Bylo to úžasné vítězství a zesměšnilo totalitní stát totálně, když musel přiznat existenci umlčené literatury, a tím i hanebnost své kulturní politiky. Úspěšný skandinávský organizátor však potom začal jednotný postoj rozdělovat. Poprvé se to projevilo v listopadu 1986 v Holandsku. Spojenému úsilí exilu, domova i významných evropských politiků se podařilo získat pro Václava Havla vyznamenání neméně viditelné: prestižní cenu Erasma Rotterdamského, udělovanou vládou Nizozemí a předávanou za přítomnosti holandské královny v místní katedrále. To přivedlo dramatika s básníkem Jiřím Grušou na tutéž myšlenku: aby za vyznamenaného, který nechtěl riskovat, že by se jeho výjezd mohl stát vyhazovem z vlasti, přečetl poděkování někdo z jeho kolegů v zahraničí. František Janouch doporučil laureátovi, aby to byl raději někdo neutrální, třeba v Americe působící herec Jan Tříska. Václav Havel souhlasil, přestože ho právě tenhle kamarád před útěkem zklamal prvomájovou zdravicí v režimním tisku. V předvečer udělení ceny došlo v Rotterdamu ke kuriózní situaci. Interpret ze Států přiletěl popíchnut krajanskými hlasy, že se z Havla stal odporný levičák, a když si přečetl anglický překlad jeho děkovného projevu, prohlásil, že tu nehodlá číst
257
kohout-zivot2.p65
257
11.10.2006, 21:48
komunistický manifest. V dlouhém monologu zazněl nenávistný slovník české exilové pravice za mořem, vyznačující hlavně ty, kdo sami doma nevydrželi tlak a teď tam postrádali radikální odboj. Přítomní hoši z undergroundu, zpěváci, básníci a malíři, které nemohl považovat za bolševiky, ho na prosbu a za guldeny dramatika uklidnili jemným genevrem natolik, že řeč nazítří před královnou profesionálně přečetl, poté co František Janouch cenu převzal. Česká ,lobby‘ v příštích měsících intenzivně působila doma i venku, kde se k ní loajálně přidali bývalí reformní komunisté, především zas poslanec Evropského parlamentu Jiří Pelikán. Ani skupinově nezařazený dramatik nevynechal jediné setkání s novináři a vystoupení v televizi, aby na kolegu a přítele neobrátil pozornost. Účinku napomohlo, že pretendent začal po podmínečném přerušení trestu tušit svou příští úlohu sám, jak dokládá dopis do Vídně z jara 1983. „ …Psychické a nervové potíže návratu jsem už, aspoň doufám, v zásadě překonal; sám sobě se už jevím docela normálně, jen si nejsem jist, jestli to není tak trochu ,na čestné slovo‘ a jestli nějaký nevyzpytatelný či dokonce nahodilý náraz zvenku tu šňůrku, na níž má normálnost visí, nepřetrhne a já na tom nebudu najednou hůř než v prvních měsících po návratu, kdy jsem – abych jmenoval jen ty nejbanálnější a nejvnějškovitější věci – přímo pukal nerozhodností, které boty či kalhoty si na sebe vzít (život venku totiž na rozdíl od života TAM skýtá nepředstavitelné množství alternativ, mezi nimiž musí člověk od rána do večera rozhodovat, čemuž úplně odvykl: léta za něho o všem rozhodovali jiní). Leccos jsem dělal a dělám pro CH 77, ale postupně to omezím, abych se mohl dostat k psaní; to, co jsem dělal, jsem dělat musel nejen proto, že mi to nedalo a že mne to bavilo, ale i proto, že to všichni chtěli, vkládajíce do mého návratu – nevím přesně proč – hroznou spoustu nadějí. Vůbec jsem zjistil, že se kolem mne mnohé změnilo: rozdvojil jsem se: na toho fyzického mne, kterého honili a uráželi ve vězení, a na nějakého v pomyslnu se vznášejícího legendárního mne, obtěžkaného bezpočtem Poslání, Úkolů a Očekávání. A ten
258
kohout-zivot2.p65
258
11.10.2006, 21:48
fyzický já se najednou přes noc ocitl v roli toho legendárního a musel ji začít hrát, aniž vůbec přesně věděl, co obnáší, resp. co vlastně je od něho očekáváno (asi tak, jako kdyby postavili herce na jeviště, nedali mu žádný text a jen mu řekli, aby hrál veskrze kladnou postavu). No nic, i tohle se už usazuje, trochu na sebe beru tu roli, trochu svět učím, že jsem obyčejnej kluk, plnej rozmarů, nejistot, únav, rozpaků, podivínských návyků atd. atd. Takže ten skutečný fyzický já a ten legendární se jaksi setkávají na nějaké kompromisní verzi, na kterou si svět kolem mne zvolna zvyká či musí zvykat. No nic, pro dnešek končím, líbu Jelenu a Tobě tisknu ruku! (psáno na Hrádečku 7. 6. s tím, že to bude odesláno někdy kolem 20. 6., až budu na skok v Praze)“ Rozený homo politicus se do postavy, která mu ve velké hře logicky připadla, vžil poměrně brzy, a kupodivu ji začala brát na vědomí i vláda strany. Už jeho padesáté narozeniny se na podzim 1986 staly jakýmsi spontánním holdem, když ho v bytě na nábřeží navštívili vedle špiček opozice i četní cizinci, včetně pracovníků západních ambasád. Dramatik k němu z Vídně vyslal s dárkem svou pozdní sestru Gerdu Neudeck; hlídkující policisté, kteří jindy prohlíželi také dámské kabelky, nechali tentokrát i těžký kufr bez povšimnutí. Ale možná signalizoval svůj obsah sám, byl plný vybraných sýrů od Meinla. Do soutěže o vedoucí roli pak ale nečekaně vstoupil vážný konkurent. V neděli 10. ledna 1988 vyšel v ústředním tiskovém orgánu Komunistické strany Itálie l’Unità velký rozhovor s Alexandrem Dubčekem, který ukončil dvacetileté mlčení. Nebylo možné nevzpomenout na jeho vzkaz signatářům Charty z ledna 1977, že jim drží palce, ale sám že prohlášení nepodepíše, neboť se drží v záloze pro čas další státnické šance. Teď ji ucítil v pokračujícím reformním náporu Michaila Gorbačova, a opozice doma i v exilu pochopila, že se bude muset rozhodnout mezi dvěma vážnými kandidáty. Naštěstí na ni zatím nenaléhala ani konkrétní situace, ani žádný z obou. Dubček, jak se ukáže, neměl jiný koncept než reprízu Pražského jara; ani Ota Šik ve švýcarském Sankt Gallenu nezaznamenal žádný dotaz z jeho okruhu, jak se třeba za
259
kohout-zivot2.p65
259
11.10.2006, 21:48
tu dlouhou dobu vyvinula politicko-ekonomická teorie Třetí cesty. Ale také Václav Havel dosud neviděl reálnou perspektivu, že by se většina společnosti, deprimovaná a korumpovaná husákovskou klikou už po celou generaci, mohla k něčemu vzchopit. V dopise do Vídně o tom přemítá. „Tvá myšlenka něčeho nového, co by založilo nový národní konsensus, mne přirozeně zaujala. Máloco by bylo tolik zapotřebí! Zatím mi ale, přiznám se, vůbec není jasno, co by to mohlo být a co by takovou roli mohlo sehrát. Já se s různými lidmi, kteří nejsou vyvrženi, taky stále častěji vídám, ať už jsou od divadla či odjinud, zatím však nenalézám z této strany valné chuti veřejně nějaký konsensus manifestovat nebo vůbec nějak výrazněji překročit danou situaci. Jde o kontakty privátní, byť jakkoli vřelé, provázené stále větší znalostí toho, co děláme, a zájmem o to, stále větším porozuměním, ba dokonce obdivem, nezdá se však, že by to všechno šlo tak daleko, že by tu byla reálná šance k nějakému veřejnému překročení bariér, jak je poslední desetiletí vybudovala.“ Nemohl opravdu tušit, že se o šanci postará a hlavní roli sehraje sám, když bude veřejné překročení dosavadních bariér způsobeno jeho příštím zatčením. Protestní text zvaný Několik vět zastihne domácí intelektuály a umělce v rozpoložení, kdy jejich strach z mocenského postihu bude přehlušen obavou o vlastní obraz v nedalekém budoucnu. Pád diktatur je ohlašován náhlým úbytkem bázlivosti a počátkem přebíhání k předpokládaným vítězům. Komunistický aparát se začne chvět při zjištění, že petici za Havla podepisují také dosud věrní signatáři Anticharty. Jeho propuštění 17. května 1989 přinese svobodu i mnohým, kdo ji až dosud měli uloženou v zastavárně režimu výměnou za menší či větší výhody. Dramatik zavolal z Vídně k Havlovým náhodou v okamžiku, kdy čerstvě propuštěný vstoupil do bytu, kde na něho s kyticí čekal právě Alexander Dubček. Telefonovali spolu pak střídavě všichni tři, v tu chvíli stejně dojati nenadálým happy endem skoro jako v pohádce, kde se po mnoha zkouškách sejdou bra-
260
kohout-zivot2.p65
260
11.10.2006, 21:48
tři. Jenže když ta chvíle přešla, byl pohádce konec, protože už zazvonil zvonec do posledního kola, v němž na sebe rozhodnutí o příštím vůdci nedalo dlouho čekat. Zatímco čas už přímo po nerudovsku cloumal oponou, aby ji zakrátko strhl a změnil svět, odvíjel se dál jako vždy dramaticky i dramatikův soukromý osud; poté co v zimě přebrázdil Pacifik z Tahiti do Peru a přežil v letadle drobný výpadek turbíny, zvládl na jaře i kostnický maraton ve čtení své hry Ecce Constantia, ale především dopsal další, nazvanou Malá krevní msta, kterou slíbil Pavlu Landovskému pro Burgtheater. Fiktivní příběh byl ukotven v přítomném čase, kdy němečtí turisté jako první objevovali poslední evropské enklávy, které se otvíraly světu po půlstoleté vládě stalinistů. Ve vymyšlené Siperátii silně připomínající Albánii se jich v noci setká šest, když jejich auta zastaví záhadná překážka v horském sedle u bývalého královského zámku. Horst Schramm, generál ve výslužbě, který tu bojoval za Hitlera, kadeřnice Trude, jeho přechodná ,myška ve službě‘, Friedhelm Dill, zneuznaný básník přivydělávající si řetězovou účastí na mírových kongresech, a jeho bič, neukojená manželka-šlechtična von Hohenheide, Danny Heilig, donedávna německý levicový revolucionář, než zdědil otcovu továrnu na prezervativy, a jeho věrná i nešťastná družka, idealistka Anna, jsou postupně konfrontováni s šesti podivnými bratry Zoglu, než poznají, že se ocitli v jejich zajetí a dozví i zlověstný důvod: němečtí vojáci tu při lovu na partyzány oběsili zbylých pět bratrů z jedenácti. O smyslu zadržení se přou, poté co jim tragédii špatnou němčinou spíš komicky popsal v pořadí čtvrtý bratr, hlava obce Ihmed Zoglu, a generál ho poslal opatřit důkaz. SCHRAMM: Pořád nedošlo? Chtějí nás prostě a sprostě vydírat! HEILIG: Vyloučeno! To je absolutně vyloučeno! SCHRAMM: A co si myslíte vy? HEILIG: Chtějí po nás nějakou morální satisfakci. A na tu mají právo. Já jsem každopádně hotov se jako Němec omluvit. SCHRAMM: Bez ohledu na to, co si na nás vymyslí a co si
261
kohout-zivot2.p65
261
11.10.2006, 21:48
kdo z nás myslí, bychom se měli shodnout na nejstarším balkánském zvyku. DILLOVÁ: A to je? SCHRAMM: Handl. On řekne sumu a my budem smlouvat. Vsadím se, že dojdem k rozumné ceně. Řekněme – padesát marek na hlavu? DILL: Myslíte, že jim to postačí? SCHRAMM: Tady je to tříměsíční plat! Ale hlavně, jsme nejspíš první, takže diktujeme ceny. DILL: Vy myslíte, že to chtějí provádět… SCHRAMM: Můžou turistům tak málo nabídnout, že si vymysleli tuhle atrakci. Mimochodem jako vystřiženou pro Němce (míří na Heiliga), o kterých se už muselo rozkřiknout, že se přímo předhánějí, jak splatit domnělé viny otců. Vsadím se, že to oživí cestovní ruch, Němce proměňuje špatné svědomí v krávy, které se dojí samy. HEILIG: (i za Annu) Já chci prohlásit, že my dva podpoříme spravedlivé požadavky týhle rodiny i bez důkazů. (Ve dveřích se objeví dlouhý žebřík a pak i muž, který ho nese, plešatec s knírem a zakrvácenou zástěrou: Ohmed Zoglu. Všichni němě přihlížejí, jak opře žebřík o příčný trám a stoupá vzhůru. Šátrá na horní hraně břevna, až odtud shodí pět tlustých konopných oprátek, které se teď kolébají pod trámem v oblaku prachu. Pak sleze a uplivne si před šesticí.) OHMED: (pronese jakousi divokou kletbu, z níž je rozumět jen poslednímu slovu) …Germanul! (Vyjde na chodbu a zabouchne dveře.) DILLOVÁ: (jako ostatní hledí fascinovaně na oprátky) Kdo to byl…? ANKA: Řezník… HEILIG: Ten, co nás dva přived sem… TRUDE: A co to řek? SCHRAMM: Nevím… znělo to jako nadávka. DILL: Ale co to má…
262
kohout-zivot2.p65
262
11.10.2006, 21:48
IHMED: SCHRAMM: IHMED: SCHRAMM:
IHMED: SCHRAMM: IHMED: SCHRAMM: IHMED:
(vešel a postaví se před Schramma) Ty chtěla dukazu. Tady visela naše bratrove. Tak ale teď je toho dost! Kolik od nás chcete?? (vytrčí prsty pravé ruky) Pět. (vítězně pohlédne na ostatní) No prosím. Pět set marek za všecky dohromady, že! (Vytahuje náprsní tašku.) Já to založím. Ne, ne! Snad ne za osobu?! Ne, ne! No snad nemyslíte – pět tisíc? Člověče, zešíleli jste? Ne, ne! Nic marek. Životu. (Zvedá rozevřenou dlaň.) Pět životu!
(Přestávka.) Předposlední z bratří, který se dostaví přímo z Bonnu, kde je vyslancem své země, vnese do situace nový obrat. Na důkaz, že se i jejich vlast vrací do Evropy, netrvá rodina pověšených na odplatě pět za pět; je ochotna spokojit se s jediným životem a přivolit, aby si jej rukojmí vybrali mezi sebou sami. Hra se mění z thrilleru v psychologické drama o lidech na obou stranách neřešitelného sporu, v němž se střetává dvojí neslučitelná tradice, a který proto může skončit jen špatně. Dramaturgický trik spočíval v tom, že z šesti bratrů zbyl naživu jediný, povoláním herec, který se střídavě převléká a vydává i za ostatní. V bleskovém střídání půltuctu rolí, odlišených stupněm ,siperátských‘ nářečí a němčiny, měla spočívat šance pro Pavla Landovského překonat jazykový práh a předvést ničím nespoutané komediantství. Když nejevil chuť, protože mu to přišlo pracné a riskantní, neměl ani nový šéf Burgu Claus Peymann důvod uvést autora, jehož měl z duše nerad. Dá se říct, že podobně jako na začátku dramatik zařídil herci angažmá, pomohl na konci herec dramatikovi od něho. Opravdu pomohl, protože ho odvrátil z doživotního úvazku v cizích službách zpět na svobodnou nohu. Poprvé si hru o dva roky později v hamburském ErnstDeutsch-Theater s chutí zrežíruje sám. Kvůli cizokrajnému ak-
263
kohout-zivot2.p65
263
11.10.2006, 21:48
centu hlavní postavy dá angažovat Karla Vingerhoutse, tak skvělého Cyrana z Antverp, že byl dvě sezóny členem Burgtheatru. V dalších německých inscenacích budou v té roli excelovat Řekové. Na českou autor jako na jiné ještě čeká; třeba v ní zazáří mladý Vietnamec, který zběhne od stánku otcových trpaslíků na DAMU? Politický rok zázraků jedna-devět-osm-devět se v květnu teprve rozjížděl, ale už nabral vysoké obrátky. Opačný signál vyslali jen čínští komunisté, když 3. června rozdrtili studentské reformní hnutí masakrem na pekingském náměstí Nebeského klidu. Zanechali nezodpovězenou otázku, jakou míru lidských práv snese společnost s tisíciletou tradicí nesvobody a čítající skoro půl druhé miliardy lidí, aby se vyvarovala možná zničující anarchii. Hned další den, poprvé od vyhlášení diktatury proletariátu, vyhrála volby v jedné ze zemí sovětského bloku nezávislá odborová organizace, polská Solidarita. A za dva týdny, 16. června, zatajil svět znovu dech, když sledoval statisíce Maďarů pohřbívajících v Budapešti popraveného hrdinu povstání z roku 1956 Imre Nagye. Tím důležitějším se českým exulantům jevila být událost, k níž zase napomohli jednotným úsilím: s podporou těch německých intelektuálů, kteří nepropadli prosovětskému obluzení, se podařilo přesvědčit příslušná grémia, že si nejvýznamnější literární ocenění Spolkové republiky, Mírovou cenu knižního obchodu, zaslouží letos právě Václav Havel. Gruša a dramatik opakovali návrh z doby před Rotterdamem, aby jeho odpověď přečetl někdo z nich. Nehodlali vyznamenanému, který nadále neriskoval výjezd, když ho bylo doma už akutně zapotřebí, ,ukrást šou‘, ale o to víc chtěli opticky i akusticky dokumentovat souzvuk opozice doma i v zahraničí. Že mu to stejní rádci znovu nedoporučili, způsobilo další nesoulad. Ex post to laureát v říjnovém dopise vysvětlí dramatikovi přáním pořadatelů a připojí osobní dodatek. „…Mluvil jsem se svými dvěma frankfurtskými vyslanci a od nich jsem se dozvěděl mnohé, co jsem předtím nevěděl. Hlavně to, jak dobře, bez ohřívání jakékoli vlastní polívčičky i bez jakékoli trpkosti, jsi všude (hlavně ve sdělovacích pro-
264
kohout-zivot2.p65
264
11.10.2006, 21:48
středcích) vystupoval ve prospěch naší věci a jak pěkně jsi o mně mluvil. Dojímá mě to a musím Ti za to poděkovat. Nebývá zcela obvyklé, aby jeden spisovatel vystupoval tak intenzivně ve prospěch druhého, a u Tebe si toho obzvlášť cením s ohledem na onu ,zápletku‘, dík které jsi mohl mít (byť neoprávněně) pocit, že jsem se Tě bez boje vzdal…“ Přání pořadatelů se v podobných případech vztahovalo na osobu laudátora; o tom, kdo bude číst odpověď, rozhodoval oceněný sám. Pověření Maximiliana Schella, který měl s problémem společného snad jen to, že se nechal v srpnu 1968 jako salcburský Hamlet pohřbívat při československé hymně, dalo sice obřadu ve frankfurtské Pauluskirche v neděli 15. října 1989 hollywoodský šmrnc, ale vzalo možnost demonstrace jednoty protihusákovské koalice před německým prezidentem, kancléřem i diváky televizního přenosu. A tak ti, kdo ji podruhé marně navrhli, zažili rozporuplný pocit: že je to škoda a chyba, kterou exil zbytečně přišel o vyšší prestiž, ale že to současně ohlašuje dobré rozhodnutí vyznamenaného, soustředit všechny reflektory už jen na sebe. Suma sumárum kritici včetně dramatika uznají, že právě tím se Václav Havel s konečnou platností rozhodl přestat být ten „obyčejnej kluk plnej rozmarů, nejistot, únav, rozpaků, podivínských návyků atd. atd.“ a začal se rychle stávat charismatickou vůdčí osobností, která už za několik málo týdnů dokáže uřídit nekrvavý převrat a stane se vzápětí maskotem celého demokratického světa, což velmi usnadní návrat do něj i československé ,Siperátii‘!
82.
LEN DVE MINÚTY! Kdysi se dramatik dopustil bonmotu, že Češi staví barikády jen v pracovní době a ještě raději s nimi čekají, až bude rozhodnuto o vítězi. S oblibou citoval bojový povel, který do úst národního vojevůdce vložil neprávem zapomenutý satirik první republiky Jiří Haussmann.
265
kohout-zivot2.p65
265
11.10.2006, 21:48
Děti! Jelikož nepřítele nikde neviděti, nechť tedy bitva jménem Páně započne! Od září 1989 už svůj národ opravdu nechápal, když maďarská díra do železné opony a obsazení západoněmeckého velvyslanectví v Praze tisícovkami uprchlíků inspirovaly rodáky jen k tomu, aby se ujímali osiřelých wartburgů a trabantů. Po pádu Berlínské zdi se už styděl: režim ležel na zádech jako překocený chroust a nikdo si pořád netroufal vzít mu, co si kdy násilně přisvojil. Ani domácí disent se nepohnul za svých ,několik slov‘. Budil dojem, že neví, co se skutečně děje, a obává se nasazení jakési nové tajné zbraně, kterým se impérium udrží při síle a povstalce opět brutálně potrestá; to už na Západě vylučovali i největší skeptici. Dramatik se chtěl dostat alespoň na krátkou chvíli domů, aby přinesl přátelům obšírnou informaci a přímo zodpověděl všechny otázky. Požádal o audienci tehdejšího starostu Vídně a tím i zemského hejtmana doktora Zilka, který měl za pár let zažít smutný happening s udělením-neudělením českého státního vyznamenání jako údajný informátor husákovské rozvědky. Koncem osmdesátých let často jezdil do ČSSR v čele delegací vřele vítaných, když tam začínaly přivážet investice. Protože dramatik byl už desátý rok občanem Rakouské republiky, přišel politika-novináře požádat, aby ho příště vzal s sebou, jako to už léta umožňovali němečtí Zelení Čechu Milanu Horáčkovi; toho přivedli až do Kremlu k Brežněvovi, s nímž mohl svést polemiku o Pražském jaru a vpádu armád Varšavského paktu, kterou uslyšel i Gorbačov. Hejtman to odmítl jako zbytečnou provokaci a nádavkem návštěvníka poučil, že čeští odpůrci režimu mylně sázejí na nuly, řekl opravdu Nuly! zvané Havel a Hájek, to jmenoval i někdejšího československého ministra zahraničí, který odsoudil v OSN srpnový vpád roku 1968 a byl jedním z první trojice mluvčích Charty 77. Budoucnost, přednášel vídeňský purkmistr v obrovské pracovně s malou fontánou osvěžující vzduch, mohou Československu zaručit jen osobnosti takového formátu jako pánové Adamec a Prokopec! Že si tak cení
266
kohout-zivot2.p65
266
11.10.2006, 21:48
premiéra, věrného óbršta Husákova regimentu, i jeho odporného ministra zdravotnictví proslulého střelbou na vysokou ve vojenských prostorech z jedoucího džípu, potvrdilo žadateli, že je na špatné adrese. Hejtmanova žena, známá operetní a muzikálová hvězda Dagmar Koller, zas ve svém televizním pořadu prezentovala ujištění slavíka Karla Gotta, že nikdy nehodlal emigrovat a ovšemže nepodepsal odsudek Charty 77. Dramatik ji dopisem upozornil, že zpěvák se svou kapelou ukončil mnichovskou emigraci až na prosbu a záruku Gustáva Husáka a text Anticharty na shromáždění hudebních umělců v Divadle hudby dokonce osobně přečetl; současně ji požádal, aby pozvala na rakouské obrazovky i zakázanou slavici Martu Kubišovou. Dostal zvláštní odpověď. V obálce jemu adresované byl list, v němž vřele děkovala za pozvání k spolupráci Státní gramofonové firmě Německé demokratické republiky. Na psaní, v němž jí dramatik dopis vracel a prosil o správný, už nereagovala. Zato její muž dramatika brzy naléhavě požádá o zprostředkování schůzky s prezidentem Havlem. Jako na zavolanou přišla skvělá nabídka. Diplomat Německé spolkové republiky navrhl, že ho převeze do Čech v kufru služební limuzíny; dalo se soudit, že má tichý souhlas své vlády. Příležitost lákala. Vedle zatčení, které by potvrdilo absurditu vynášení z vlasti, to ale hrozilo vyvolat novou vlnu kritiky, že je nepolepšitelný komediant toužící po aplauzu, ať to stojí, co stojí. Riziko převážila touha setkat se po jedenácti letech třeba jen na pár hodin s kamarády a podat jim čerstvé zprávy. Přijal a souhlasil s datem 20. listopad. Tři dny před ním došlo ke střetnutí policie se studenty na Národní třídě. Ať už akci i reakci zorganizoval z jakýchkoli důvodů kdokoli, staly se pověstnou koulí, na niž se nabalují už nikým neovladatelné laviny. Ještě do Bochumi, kde byl dramatik na vernisáži obrazů syna Ondřeje v městském muzeu, mu diplomat nadšeně volal, že tajný převoz je zbytečný, když mu teď budou českoslovenští pohraničníci salutovat. Navnadil ho tak, že se po návratu do Vídně rozjel hned i se ženou, synem a snachou do Bratislavy. Vědomí sounáležitosti Čechů a Slováků, s nímž se narodil, se v něm upevnilo, když v letech bez cestovního pasu proměnil
267
kohout-zivot2.p65
267
11.10.2006, 21:48
v zem svých výletů i prázdnin právě Slovensko. Chladný vztek ho, jak už psáno, ušetřil v exilu sentimentálních vzpomínek, Prahu i Čechy měl prostě v sobě. Ale jezevčíka Ádu jezdil často venčit na Hainburg, jakýsi rakouský Říp tyčící se nad dunajskou hranicí. Děvín a bratislavský hrad ležely pod ním jako zakázané ovoce, a jemu bylo jasné, že první cesta zpět povede jednou právě tam, kam jezdívala z Vídně pouhou hodinu pověstná električka a kde on má také „domov svůj“. Zatímco na Václavském náměstí mluvil už veřejně Václav Havel z balkonu redakce Svobodného slova, na hranici u Bratislavy velel ten den výstavní exemplář uniformovaného samce, který se tvářil i choval, jako by nadále prožíval Vítězný Únor a ne Prohraný Listopad, Viete predsa, poučil čtveřici zpupně, že ste tuná nežádúce osoby! Nedal se zviklat, takže se vrátili k vídeňskému televizoru, který jim, pravda, ukázal jen tu první skromnou balkonovou scénu v Praze, v Bratislavě vládlo ještě ticho. Že ten strážce ,Tábora míru a socialismu‘ věděl své, potvrdil v úterý 21. listopadu ranní telefon. Z veřejného automatu v Realistickém divadle na Smíchově volala herečka Jarka Pokorná, která bůhvíjak sehnala vídeňské číslo. – Pavle, v Holečkově ulici stojí tanky Lidových milicí a náklaďáky plný posil z venkova. Vykřikujou, že odpoledne udělají na Václaváku maso! Dál to byla známá bajka, jak se tahala velká řípa. Bruno Aigner informoval okamžitě předsedu parlamentu Heinze Fischera. Fischer zavolal hned kancléře Franze Vranického. Vranický do Německa Williho Brandta, Brandt do Švédska Olafa Palmeho. Nápaditá česká herečka způsobila, že už v poledne vydala Socialistická internacionála provolání, v němž s uvedením konkrétních signálů varovala československou vládu před následky ozbrojeného zásahu proti pokojně manifestujícím občanům. Od toho okamžiku jich začalo valem přibývat. Za další tři dny stálo pod stejným balkonem už na sto tisíc lidí, takže jich začalo být víc než všech policajtů dohromady, známý bod tání totalitních mocí. Kvartet z Vídně se rozjel k slovenské hranici podruhé. Vnitrácký manekýn sloužil zas a pasy jim znovu vrátil, tónem však připomínal spíš vrchního,
268
kohout-zivot2.p65
268
11.10.2006, 21:48
který nemá volný stůl, Prepáčte, pán Kohút, no máme stále tie isté inštrúkcie…! Doma jim obrazovka předvedla první mítink skromného rozsahu i v Bratislavě. Nato vypukl jeden nekončící den před televizorem, noc se poznala hlavně tím, že míň zvonily telefony a nechodili novináři, kteří si v bytě na Kohlmarktu mohli pohovořit i s dalšími Čechy všeho druhu, napjatě sledující vývoj toho českého utkání století. Pak se už psal 27. listopad, den generální stávky, a z Bratislavy zavolal Milan Šimečka. – Pavol, dojdi k nám na odpoledňajší mítink! – Víte, že mě nepouštějí! – Dojeď na druhú hodinu. Ak nebudeš o pol tretej na námestí, prijdem si pre teba na čiaru. I do třetice na ní sloužil známý krasavec. Tentokrát se podobal pacientu, který má otevřít ústa, aby přišel o zub. – Vy dobre viete, že ja som tuná len malý pán… – A já jsem občan Rakouské republiky, který sem smí od předloňska krátkodobě vstoupit bez víza, což mi už deset dní nezákonně odpíráte. Jeho dva společníci raději zmizeli v budově. – Pane kapitáne, určitě sledujete v televizi velkou demonstraci ani ne pět kilometrů odtud. Když se mě nedočkají, dojdou si pro mě sem. Chcete do nich střílet? Ve ztepile uniformovaném těle se zřetelně chvěla malá dušička, když zavrtěl hlavou. – Tak to ale nemáte jinou možnost, než pustit nás tam. Už beze slova jim vrátil čtyři pasy bez razítka a stiskl ovládání závory. Když se rozjeli, nechal ji otevřenou a odcházel, nejspíš k televizoru. Vstup na Slovensko předměstím Bratislavy býval tristní i za provozu, tentokrát nebylo ani na mohutném mostě přes Dunaj živáčka, metropole připomínala Bradburryho město, jehož obyvatelé odletěli do kosmu. Říp-Hainburg čněl navrátilcům za zády jako pomník vzdálenosti marně překonávané jedenáct let, kterou teď zdolávali za pár minut. Jaká mě čeká první věta? posedla dramatika jeho dávná libůstka. Stal se fetišistou prvních vět, když mu kdysi došlo, že jsou prvopočátkem klubka, z něhož se odvíjí celý román nebo hra; dával pozor i na první
269
kohout-zivot2.p65
269
11.10.2006, 21:48
věty uvádějící jeho osudová setkání, vždycky v nich nalézal nějaké poselství. Za mostem nevěděli kam, ale napadlo je spustit okénka vozu. Temný zvuk mu připomněl, jak se kdysi blížil k Niagarským vodopádům. Rozjeli se za ním. Rychle sílil. Brzy narazili na zadní řady davu v ulici vedoucí k největšímu náměstí. Nechal auto na starost synovi, ale netušil, jak se protlačit do středu přehuštěné arény. Pak užasl, jak to fungovalo. Sotva sdělil nejzadnějším, že tam má mluvit, zavolali, Koridor! a to slovo nezaniklo v hluku, ale budilo ozvěnu, Koridor! volaly desítky zadních k předním a upěchovaný val se rozestupoval natolik, aby se mohli protáhnout. Tribuna rychle narůstala do výšky, naskočila mu zkratka z románu Katyně, Poprdel = popravní lešení delší, dojem posílilo, že sotva řekl své jméno, dva chlapáci ho spíš vynesli než dovedli nahoru, jako by tam čekala gilotina. Ruku mu stiskl muž v kulichu, dávno mu známý z televize, herec Národného divadla Milan Kňažko, a ten tedy vyslovil tu větu, kterou vlast opět přijímala vyhnaného syna, „Pán Kohout, len dve minúty!“ Proč mám mluvit tak dlouho? řekl upřímně, protože ho lavina zážitků zbavila myšlenek. Srdce vycvičené desítkami premiér, výslechů a otřesů všeho druhu si přitom bilo po svém, zkolaboval jen mozek. Zatímco byl bez ohledu na čas sáhodlouze představován, hleděl na živou masu s desetitisíci obličeji a nenapadalo ho nic, vůbec nic! Vrátil se zlý sen z mládí, kdy měl v školním představení vyjít z portálu divadla E. F. Buriana jako vousem olepený starý profesor Courvoisier v Rollandově Hře o lásce a smrti; i tehdy se mu ztratila všechna slova nabiflovaného textu a on se chystal ze studu omdlít, když mu na scéně rozevřela náruč jeho choť, jinak profesorka třídní, on se k ní mechanicky vrhl a na jejích ňadrech našel svou repliku. Tentokrát ho vzkřísil nový poryv vodopádu, ve kterém rozpoznal v rytmu tleskajících rukou skandované, Vi-taj domov, vi-taj domov! Takže promluvil. Ty čtyři věty, které z něho vypadly, mu budou účastníci později připomínat. Do bezbřehého nadšení prý rušivě zazněl hlas z jiného světa, varující před
270
kohout-zivot2.p65
270
11.10.2006, 21:48
jakýmisi muži s kyji, kteří číhají za rohem na důvěřivé chodce nejen v kreslených vtipech. Za pár měsíců bude zřejmé, že mnozí bývalí udavači a příští tuneláři zvonili prozíravě klíči už pod prvním balkonem. Večer a velký kus noci prožil se svými v bratislavských divadlech a v bytech přátel, tehdy i jeho přešly chmury a jen se radoval jako kdysi v dětství, když mu Ježíšek nadělil to nádherné loutkové divadélko. Na hranici s Rakouskem pak nad ránem spatřil nevídaný obraz: závora byla stále dokořán a nikdo u ní, jako by Husákův a Jakešův režim mohl být všem ukraden. Z domova domů – tak to měl od nynějška cítit stále! si vezl jako vzácný dar tu první větu. Dvě minuty, které mu byly přiděleny, řekly hodně o tom, jak budou ve vlasti přivítáni exulanti, i nedobrovolní. Rozhodl se, že se podle toho zařídí. Škoda, že na své předsevzetí za měsíc v posledním nadšení pozapomene! Sice jen na dva dny, ale s trvalými následky.
83.
DOMŮ A HNED ZASE ZPÁTKY Závory na hranicích byly zase zavřeny. Totalitní moc se ještě jednou probrala z úleku a zkoušela se bránit. Konzul ve Vídni nadále neuděloval víza emigrantům, které bez nich znovu vraceli od hranic. Dramatiku se ozval telefonem syn-malíř s pozoruhodnou otázkou. – Táto, obsadili jsme konzulát. Co máme dělat dál? Přihnal se tam taxíkem včas, aby zabránil akci komanda se začerněnými tvářemi, které povolal velvyslanec na ochranu proti teroristům. Jejich velitel byl rozumný muž, sledoval média a rychle pochopil, že stojí na špatné straně. Po společném telefonním hovoru s rakouským ministrem vnitra jednotka konzulát opustila a dvacítka mladých Čechů a Slováků, převážně signatářů Charty, se zásobovala na noc jídlem, pitím i matračkami. Za hodinu sem z vedlejší zabarikádované budovy telefonoval velvyslanec Venuta. Hodlal jednat, ale jedině s dramatikem. – Oni jsou příliš nezkušení, řekl, s vámi se spíš dohodnu.
271
kohout-zivot2.p65
271
11.10.2006, 21:48
– A to je právě důvod, proč musíte jednat s nimi, uslyšel, abyste si na ně zvykli. Titulář dlouho telefonoval s Prahou a potom kapituloval. Závazně slíbil, že víza začnou vydávat zítra všem, kdo o ně požádají. Za patnáct let bude týž pan Venuta jako člen představenstva spolurozhodovat, jakou částkou podpoří rakouská velkofirma Uniqua divadelní festival německého jazyka v Praze založený tehdejším vetřelcem. Pořád ty paradoxy! Domů jela první dramatikova žena. On nemohl a také nechtěl. Musel do konce roku poslat Jiřímu Grušovi, který ho právě překládal do němčiny, další hlavu románu Konec velkých prázdnin. A chtěl i tím potvrdit, že se netouží podílet na nově rozdělované moci. Přišlo mu přirozenější strávit s rakouskou částí rodiny i jubilejní desáté Vánoce ve Vídni a přijet se radovat s českou na Silvestra. Jeho žena mluvila během krátké návštěvy skoro se všemi kamarády a velmi obšírně s Václavem Havlem. Vzkázal mu, aby přijel hned, že si chce i s ním doplnit obraz stavu věcí pohledem zvenčí. Vyjel tedy bezprostředně po jejím návratu, v pondělí 11. prosince. Byl průzračný den s ocelovým nebem, nízké slunce ještě nestačilo na jinovatku a on jel neznámým cípem Rakouska, protože tenhle směr byl pro něho celá léta zarubaný. Rozptylovalo ho to tak, že si až těsně před hranicí uvědomil, co právě prožívá: cestu z vyhnanství, jež hrozilo být celoživotní, návrat, který sice vždycky čekal, ale ne v tak snové podobě, kdy svoboda nemusela být zaplacena další krví. Měl pocit, že se chová nevhodně, když jede domů tak normálně a neslavnostně, jak si za poslední roky zvykl jezdit do zbytku světa, ať byl sebeatraktivnější. Zastavil a zkoušel se patřičně naladit. Nic z toho, co prožil a pochopil, z něho zřejmě nevyplavilo sklon k velkým emocím, které ho kdysi pokazily jako básníka, ale pokrok byl v tom, že už nepotřeboval k vyjádření patos ani publikum, stačily mu méně teatrální prostředky. Za příkopem začínalo pole, z něhož sklidili kukuřici, zůstaly jen věnce spodních listů přimrzlé k půdě. A on už věděl, jak se má vrátit. Dva z věnců opatrně oddělil od kořenů a uložil do kufru auta. Za tři hodiny je kladl v tichu liduprázdného Vyšehradského hřbitova na hrob VIII/23, kam pochoval své rodiče.
272
kohout-zivot2.p65
272
11.10.2006, 21:48
Jako před týdnem jeho žena odemkl si i on byt u Muzea klíči, které jim při odjezdu v říjnu 1978 nechali pro naději návratu Vlasta Chramostová a Stanislav Milota. Skleněné spojovací dveře vprostřed pokoje, kde se nejčastěji hrál Makbeth, byly ještě roztaženy, ale za nimi ho vítal čerstvě povlečený gauč. Vlasta nebyla v Praze, jejího muže potkal za půl hodiny ve Špalíčku, kde fungoval od počátku jako šéf ochranky Občanského fóra a pak Václava Havla osobně. K němu ho dovedl hned, a nebýt spontánního objetí, které dřív nepěstovali ani po návratech mladšího z kriminálu, bylo to, jako by se potkali po kdysi obvyklých pár dnech. Přítel ho odtáhl k rohovému oknu, aby mu ukázal jedinečnou podívanou: kam až se dalo dohlédnout, od Můstku k Hybernské se vinul tisícihlavý had mladých lidí v rytmu rychlé melodie, kterou vysílal městský rozhlas. – Co tomu říkáš ? – Došlo na má slova, ocitoval bezelstně svůj proslulý text z mládí, zítra se bude tančit všude! Jeden z revolucionářů to vzal vážně a vypěnil tak, že Havel hosta odvedl do své prosklené kukaně. Byla to další výchovná ukázka, jak by tu dopadl při vstupu do politiky. Věčný rebel John Bok se mu za pár let omluví, až se přesvědčí, že svou abstenci myslel vážně. Navrátilec ji teď příteli vysvětlil úvodem. Byl poctěn, ale nepřijme jeho návrh, aby se stal ministrem kultury nebo velvyslancem v Rakousku, protože tu zanechal příliš markantní stopu. Může mít osobně dobrý pocit, že ji opravil, ale nebude se proto tvářit, jako by nikdy nebyla. A když už nevstoupí do arény, nehodlá ani kritizovat z tribuny, ale rád pomůže při všem, co rychle vrátí tuhle zemi tam, odkud byla unesena. Pak mu přítel předestřel svůj rozpor, musí jej rozhodnout v nejbližších dnech a sbírá názory všech, kterým věří, že toho nezneužijí: stále ho tu zná příliš málo lidí,, proto přibývá příznivců myšlenky, že by se měl prezidentem symbolicky stát stále populární vůdce Pražského jara Alexander Dubček; není si jist, jestli má v soutěži s legendou v parlamentu plném komunistů reálnou šanci, a hlavně, smí-li na začátku nové éry konfliktně rozdělit společnost.
273
kohout-zivot2.p65
273
11.10.2006, 21:48
Navrátilcovo stanovisko bylo jasné: Dubček zůstane nezapomenutelnou postavou dějin, ale právo vést osvobozený stát ztratil! Připravil se o ně sám podpisem moskevské kapitulace v roce 1968 a pendrekovým zákonem, kterým ji o rok později dovršil, když poslal na demonstranty vlastní policii a vojsko. A když on, Havel, už přijal a hraje roli mluvčího nenásilné rebelie, musí to završit i převzetím nejvyšší funkce ve státě! Rozloučili se slibem, že se brzy sejdou znovu, aby domluvili, co může dramatik pro vnitřní vývoj učinit zvenčí. Večer zazvonil u bytu, který v životě navštívil nejčastěji. Ve Skalecké číslo 17 na pražské Letné proseděl stovky hodin ve fotelu, který jemu i dalším kolegům připomínal zubařské křeslo. To když dočetl svou novou hru a přítel-dramaturg Luboš Pistorius se ho podrobně vyptal, co chtěl hlavně říct, a pak se většinou zeptal, proč to tedy zatím neřekl. Tentokrát nepřinesl hru, ale sebe, jako dárek k pětašedesátinám, které právě přítel měl. Šťastně se tam objal s dalším exulantem A. J. Liehmem a svým někdejším ředitelem Vinohradského divadla Františkem Pavlíčkem. Přetržené nervy se začaly spojovat. Nazítří si osobně ověřil nezlomenou existenci Ludvíka Vaculíka, Karla Kosíka, Ivana Klímy i Alexandra Klimenta, svých nejbližších, které spolu s Havlem spojil v partyzánský oddíl v aktovce Sex. Bylo s podivem, ale zřejmě v řádu věcí, že právě na těch, kdo si hnusného režimu užili nejvíc, se podepsal nejmíň viditelně. A také, že se ho všichni, přestože je s ním roky spojovaly dopisy, vzkazy a jiné informace, ptali stejně jako on jich. Příští dny totiž zažil řadu setkání se známými z pověstné šedé zóny, kteří vítali jeho čerstvé uši, aby jim mohli podrobně vypovědět, co hrozného tu zažili, ale ani jeden se nezeptal, co prožil venku on. I beze slov uslyšel všude, o čem čítal v románech a denících německých a rakouských navrátilců z válečného exilu: nevyslovenou výčitku, že byl na lepším a zdejší příběhy zřejmě nikdy nepochopí. Pozdě večer dne třetího chtěl právě u Chramostů zatáhnout spojovací dveře a padnout na gauč, když přišel hostitel Stanislav. Jako všichni disidenti předpokládal, že byt je dosud prošpikován estébáckými štěnicemi, a požádal hosta naléhavě, aby se oblékl a šel s ním za roh do kavárny Demínka.
274
kohout-zivot2.p65
274
11.10.2006, 21:48
Jejich přítel, prozradil mu i tam raději polohlasem, se při řešení problému být či nebýt prezidentem ocitl v těžké depresi; té napomáhají lidé, kteří se k němu přilepili. Přesvědčili ho, že má zmizet na tajné místo, aby přišel k sobě. On jediný ho varoval, že podivný útěk ještě víc oslabí jeho pozici a psychicky přitíží jemu samému, a nemýlil se: zatímco ve Špalíčku získávají převahu dubčekovci, přítel už je tak daleko, že mu pomáhá jenom vědma. Kdo že? Víc mu sám říct nechce, prohlásil hostitel, ale vezme ho zítra na vlastní odpovědnost za ukrytým, aby s ním promluvil sám. Ráno telefonicky potvrdil dohodnutý sraz a po poledni přivedl dramatika oklikami jako za totality do nejvyššího poschodí domu u Vinohradské sokolovny. Skrýší byl ateliér známého malíře, teď ale připomínal ilegální byty za války: dva hlídači v předsíni, binec z dek, termosek, špinavého nádobí a oschlých zbytků obložených chlebíčků, a pak i nemile překvapená ,vědma‘, kterou se ukázala být rovněž zakázaná spisovatelka Eda Kriseová; její prózy měl tak rád, že se postaral, aby vyšly ve švýcarském Lucernu. Těžko mohla zrovna jemu v přístupu k svému chráněnci zabránit, ale zkusila ho přemluvit, aby setkání odložil, Vašek, naléhala, se nesmí rozčilovat, potřebuje absolutní klid, který ona v odloučení doplňuje osvědčenou metodou, jakou? vztáhla ruce nad hlavu a ukázala, jak mu předává svou energii. Řekl jí, že se s ním setkat musí a že s ním chce mluvit sám! Muž, kterého vlast i svět právem považovaly za mozek nekrvavého převratu, neúnavný tahoun disentu, nezlomený vězeň a konečně uznávaný tribun lidu, kterému předala moc strana, vláda, armáda i Bezpečnost, vítěz, jehož usměvavou fotografii nadšení přívrženci vylepovali po celé zemi, připomínal spíš raněného, který v skrytu ohledává své zásahy. Ani tenkrát na Sázavě, kam přijel s Olgou, když ho před propuštěním z Ruzyně obelhali, až složil funkci mluvčího Charty 77, nepůsobil tak uštvaně jako v pokoji s neustlanou postelí a stopami cizího bohémského života. Popelavý i zarostlý zamačkával další cigaretu do přetékajícího popelníku a zíral na hosta jako na zjevení. Kde se tu bere? lekl se, považoval svůj úkryt za dokonalý! Že sem přítele přivedl šéf jeho ochranky ho spíš zneklidnilo.
275
kohout-zivot2.p65
275
11.10.2006, 21:48
V čem je problém? chtěl vědět návštěvník, proč tahle schovávaná, když má být nejvíc vidět? co je mu nejasné, když se sám rozhodl? na co čeká, když především on musí jednat? Místo přesných odpovědí, na jaké byl zvyklý ze společných let, slyšel úvahy ještě mlhavější, než jaké stály v posledních dopisech do Vídně. Zněl v nich šok z nečekaně propuklých závistí, pomluv, intrik i zlob mezi spolubojovníky z Občanského fóra a z jejich výčitek, že přepouští dobytý terén poraženým komunistům, Proč není každému jasné, že jen ti mohou v parlamentu rozhodnout případnou volbu mezi Dubčekem a mnou? a znělo v nich zklamání z jemu nepochopitelného nepochopení Olgy, která naléhá, aby zůstal dál nezávislý duch, Copak neví nejlíp, že teď nemohu odmítnout službu, kterou jsem své zemi dlužen?! To vše ho přimělo stáhnout se na čas sem, a on si tu klade otázku, jestli se má tedy vůbec do politiky vrátit. Návštěvník si nevěděl rady, dokud nevešla kolegyně, aby se znovu pokusila dostat ho pryč. V tu chvíli si připomněl půlnoční scénu z Berlína, když Maximax Schell, podobně vykolejený únavou i prožitkem své role, byl blízek tomu, připravit se sám o úspěch. Teď bylo v sázce nezměřitelně víc než osud jedné premiéry, proto jednal ještě razantněji. Jako kdysi mimovu sestru poslal ochranitelku za dveře. S ohledem na ty v předsíni křičel potichu, ale tím vášnivěji. Jak může přítel takhle ztrácet vážnost, když ji chce vrátit potupené funkci Masaryka? jak si představuje své prezidentství, když nedokáže zvládnout běžné překážky všedního života a denní politiky? jak si váží příznivců, kteří v něm vidí novou naději pro celou společnost, když tu leží ochromen vlastní nejistotou? a proč tedy, vyslovil konečně, co se v něm dlouho sbíralo, poslední léta soustředil všechny hledáčky a sledováky divadla světa na sebe, když je teď schopen dopustit, aby titulní úlohu převzal Dubček? Pokud k tomu dojde, zaútočil, aby prorazil jeho ochranný krunýř, aspoň se zjistí včas, že nový mesiáš nebyl svéprávný! Jako tenkrát v Berlíně byl i tenhle monolog úmyslně přehnaný, jako tehdy představitel Kerženceva neřekl teď ani muž obsazený do jiné hlavní role jediné slovo, ale na rozdíl od předchůdce ho měl dramatik tak rád, že i při tom útoku přisunul
276
kohout-zivot2.p65
276
11.10.2006, 21:48
svou židli k jeho, aby ho mohl podruhé v životě obejmout. Teď ho hned nepustil, ale zůstal tak, i když už nevěděl, co dál. Začal tedy po chvíli mluvit už zas věcně o tom, co by měl přítel podniknout, aby k jeho volbě vůbec došlo, například setkat se konečně se starými kolegy, kteří se rádi stanou jeho propagátory, i s významnými osobnostmi československého exilu, politiky, umělci a sportovci populárními i doma, jejichž podpora by zvýšila jeho šanci, ale především vypadnout z téhle díry a vrátit se na kolbiště! Někdy objetí skončilo a někdy promluvil i druhý, že se tu dlouho nezdrží a sepíše mu ještě před odjezdem, co by měl venku udělat on. Dramatik měl pocit, že učinil, co měl, a může jít po svých. V předsíni panovalo nervózní napětí, a právě se ozval zvonek. Oba bodyguardi vyskočili. To nic, uklidnila je kolegyně s pohledem na hodinky a spěchala otevřít, to je ta sestřička s injekcí! Přál mu obojí a vyšel sám otřesen do města, které volalo tisíci plakáty HAVEL NA HRAD! Kandidát se vrátil do Špalíčku i do ringu příští den, pevně rozhodnutý. Těsně před odjezdem dostal dramatik od jeho hlavního strážce rukou psaný vzkaz. Pavel 1. body pro můj projev k exilu – 2. body pro můj projev ke spisovatelům 3. vysvětlit spisovatelům, že to je i jejich revoluce, nikoli Havlova – záleží na nich, jestli se podaří 4. stav pohotovosti – 5. neříkat, že jsem nemocnej a nesvéprávnej – razítko Občanské fórum, Koordinační centrum Jungmannovo náměstí 9 Praha 1 podpis Havel a srdíčko V polovině prosince uzavřel podle svědků s Alexandrem Dubčekem důvěrnou dohodu, že bude prezidentem jen do prvních svobodných voleb a pak už nenastoupí. Mnozí mu nepřestanou vytýkat, že ji nedodržel. Byla-li skutečně uzavřena, svědčí jen o tom, že oba kontrahenti byli v zajetí emocí a nevzali v úvahu skutečný stav věcí. Že nebyla dodržena,
277
kohout-zivot2.p65
277
11.10.2006, 21:48
bylo správné z vyšších etických hledisek zmíněných dřív: Dubček svůj nárok dávno ztratil. Pro přerozující se stát to bylo řešení neskonale výhodnější, protože předchozí celosvětová identifikace Havla s českým disentem se teď pro zemi výhodně proměnila v následnou identifikaci Československa s jeho světoznámým prezidentem. Že se tím urychlil proces koroze jeho zdraví i proměny jeho povahy, je daň, které zřejmě nemůže uniknout nikdo, komu osud přidělí srovnatelný úkol. Favorit Občanského fóra byl zvolen i hlasy roztřesených komunistů, netušících, že za pár let nebudou sedět za katrem, ale v Evropském parlamentu. Volbu ve Vladislavském sále i Te Deum, které na počest nové hlavy státu zaznělo v Katedrále svatého Víta, komentoval dramatik z Vídně v přímém přenosu rakouské televize. Po něm dostal z Hradu zprávu, že nový prezident pořádá pro staré přátele silvestrovskou oslavu v Národním domě na Smíchově. Jezevčík Áda putoval do péče a páníčci spěchali do Prahy. Přátelské noclehárny u Muzea nechtěli v tak vypjatých dnech zneužívat, dopřáli si tedy luxus hotelu Interkontinental pod Letnou, kde však dostali s veškerou protekcí pokoj na jediné přespání; do Prahy přijeli na tu noc všech nocí z širého světa všichni, kdo mohli. Oslavu na Smíchově srovnával jen s dávnou vzpomínkou na osvobození Prahy od Němců. Z kamarádů a známých, které potkal za posledních dvacet let doma či v cizině nechyběl snad nikdo živý. Nazval tu sešlost Ples teoreticky mrtvých, protože skoro všichni přítomní byli mnohokrát veřejně prokleti a vyhlášeni za odpad pro smetiště dějin. Seděl na balkoně, k hostiteli se drát nechtěl, na to intimní intermezzo v ateliéru museli oba navázat v klidu. Čerstvě zvolený prezident byl i v doprovodu choti obklopen svými přítelkyněmi, mezi nimiž nechyběla dramatikova bývalá žena Anna; právě ji požádal, aby ty dva z Vídně přivedla. Vzali s sebou i Jürgena Braunschweigera s ženou Lízou, když neváhali přijet až z Lucernu, a také nevlastně-vlastní dceru Jolanu, která projezdila své dětství od policajtů na Sázavě k policajtům na Hrádečku. Hladina všeobecného štěstí nepřipouštěla problémy, první setkání za přítomnosti Olgy oživilo důvěrnost někdejšího těsného soužití
278
kohout-zivot2.p65
278
11.10.2006, 21:48
a z ní snad pramenil prezidentův spontánní návrh, že tenhle hlouček provede na Nový rok po své nové úřadovně. Přišel si je osobně vyzvednout k Matyášově bráně a bez ochranky přijímal ovace Pražanů i cizinců, kteří nemohli uvěřit svým očím. Ti dva sdíleli jeho radost také jako ve snu, když stáli pod okny bývalého bytu na Hradčanském náměstí číslo jedna, za nimiž prožívali často i s ním nejobtížnější kus života. Když je s výkladem o svých revitalizačních záměrech prováděl místnostmi, kde se viditelně tetelil personál zmizelého vládce, dostal ten neblahý nápad. Musím zítra na první státní návštěvu k Němcům, zůstaň tu! požádal dramatika, obvolej zajímavé lidi v zahraničí a zjisti, kdo by chtěl být ve sboru mých poradců. Námitku, že už nemají v Praze kde spát, vyřešil dotazem u sekretářek, je-li tu opravdu v zahradě jakýsi domeček vhodný k obývání. Horlivě souhlasily, slíbily všechno zařídit a tím bylo rozhodnuto. Dramatikova žena odešla k hotelu dát věci do auta a její muž na svíčkovou k Olze Havlové. V bytě plném lidí vyslechl i předtočený první novoroční projev hlavy státu, při kterém nešlo nevzpomenout Churchilla slibujícího Anglii vítězství nad Němci za cenu dřiny, krve a slz. Václav Havel slíbil Čechům a Slovákům nadále už jen hořké pravdy. A překročil stín předchozích českých politiků, když se, aniž zpochybnil legitimnost poválečného odsunu Němců, omluvil za křivdy, které jej provázely. Střechová organizace sudetoněmeckých landsmanšaftů měla ideální možnost podanou ruku stisknout. Že místo toho začala zpupně předkládat požadavky stavící vznik a výsledek války na hlavu, prodlouží o další generaci napětí patřící dávno minulosti. Štědrost, s jakou mu osud nabízel celý život situace zralé pro drama nebo román, zažil znovu téže noci. ,Domeček‘ byl název pro vilu v parku u Letohrádku královny Anny, kterou ještě před čtrnácti dny obýval předchozí prezident a nejvyšší komunista země Gustáv Husák. Narychlo ji po dotazu nové hlavy státu připravili pro disidenta a jeho choť. Bylo to opravdu bláznivé, být vpuštěn v plně naloženém autu s vídeňskou poznávací značkou do objektu střeženého ozbrojenci a stále i estébáky; ti je ubytovali jen odemknutím vstupních dveří, protože
279
kohout-zivot2.p65
279
11.10.2006, 21:48
povolení přestoupit práh měli pouze náčelníci, kteří si radši vzali dovolenou. Vzápětí vyběhl k vrátnici s dotazem, jak se dá snížit topení, když teploměr ukazuje vevnitř dvacet sedm stupňů. Soudruh měl rád teplo, vysvětlili mu, ale dál pomoct nemohli, i údržbář zmizel, dala se jen otevřít okna. Bylo už po půlnoci, ale oni prozkoumali celou vilu a přišli si jako v ateliéru prostavěném dekorací k filmu o epoše normalizace. Nábytek, svítidla, kachlíky, koberce, dlaždice a linolea, všechno byla sbírka měšťáckého nevkusu povýšeného na reprezentační styl druhořadými architekty. Z vybavení tu zbyl jen jídelní servis, jehož každý kus byl přezdoben velkým státním znakem – příbory zmizely! a pak všudypřítomný předmět budící téměř soucit: velké kovové obruče na vysokých nohách vyplněné pískem, to aby řetězový kuřák se slábnoucím zrakem neminul popelník. Lítost zapuzovaly četné telefonní centrály se štítky budícími ještě před měsícem respekt: ÚV KSČ – min. vnitra – s. Gorbačov – s. Honecker. Na nižší úrovni byli zřejmě Vlado (garzonka vľavo, linka 2197), Jano (garzonka vpravo, linka 2198) a Saša (izba služieb, linka 2192), nejspíš komorníci a ochránci. Dramatik zvedl sluchátko a vybral si jediného ze všech uvedených, který zůstal ve funkci: soudruh Gorbačov se neohlásil. Asi už spal. Příjemnější nebyla ani ložnice. Po smrti své ženy, která se zřítila s vládním vrtulníkem letícím nesmyslně za mlhy, spával bývalý prezident na široké posteli sám. Ještě před pár dny! Teď v ní zas leželi dva. Ona jako vždy zavřela oči a lehce vykřikla, jako by už ohlašovala příchod do snů, kam k ní nepouštěli zloby světa všichni její psíci. On nemohl usnout. V čerstvě vypraném ložním prádle po vládci, který mu zkazil premiéru na Broadwayi a zmařil za dvacet let neznámý počet dalších, měl přece pociťovat něco jako triumf. Šly by k němu podobné titulky, jaké ohlašovaly jeho let do Prahy – HUSÁK UŽ JE V KRDELI, KOHOUT V JEHO POSTELI! Místo toho právě tady a teď mrazivě cítil, jak vratká je nejen sláva a moc, ale sama lidská existence. Utěšovalo ho, že ta jeho našla svůj smysl v úsilí, které pomohlo ukončit čas bezpráví.
280
kohout-zivot2.p65
280
11.10.2006, 21:48
Ráno už hradní ústředna nepropustila ani místní hovory, a protože se tu včera neobjevilo ani zrnko kávy, smítko čaje a krajíček chleba, vydali se oba už časně do světa. Hlídači u brány ji obsloužili, aniž se dali spatřit, všechny dveře k prezidentské kanceláři mu otevřel papír s rukopisem už obecně známým, Prosím, propouštějte bez čekání. Podpis Václav Havel. A srdíčko. Na Hradě našel jen nadále stísněný spolek Husákových sirotků, vítězové úřadovali buď ještě ve Špalíčku, nebo už v sídle vlády ve Strakově akademii, anebo byli s prezidentem ve vzduchu na cestě do Berlína a Mnichova. Když se zeptal sekretářek, dvou paní v nejlepších letech, které se mohly ochotou rozkrájet, kde by získal něco k pití s něčím k zakousnutí, nabídly, že mu obstarají snídani z Vikárky, Soudruh si pro ni taky posílal! doporučily ji a udaly i přesný obnos, který přikládal. Hned jej složil také a dostal pak na podnose s kávou a rohlíkem do haléře nazpátek. Už se raději neptal, jaké dával soudruh spropitné. Předpokoj tajemníka byl zařízen stejně procovsky jako vila a ohromoval i rozlohou. Nejdřív zavolal Petra Pitharta, z lidí, kteří včera prezidenta obklopovali, ho jediného znal. Svěřil se mu, jakou misí byl pověřen, a prosil, aby se k němu brzy připojil. Než se pustil do práce, ohlásil se u něho ministr národní obrany, generál Vacek. Tomu se ze zásady představil jako kapitán v záloze, ale příchozí případ znal, nazval jeho ponížení na vojína trapnou záležitostí jako mnohé z té doby, však víme, že? a ocenil, jak si svou hodnost neochvějně hájil; zanedlouho ho rozkazem povýší na plukovníka, ale protože patřil k těm, co ho kdysi degradovali, vyžádá si novopečený plukovník na jeho nástupci své staré kapitánské hvězdy. Pak se osmělila i jedna sekretářka a přišla iniciativně pro podpis žádostí o permanentní propustku pro něho i jeho auto, ze slov pana prezidenta, řekla, pochopila, že tu bude pracovat častěji. Nevymlouval jí to, byla ztrémovaná a on ji nemohl utěšovat, věděli oba, že její hodiny zde jsou sečteny, tak jí alespoň chováním chtěl naznačit, že to pro ni nebude pád do nebytí, k jakým její teplomilný a skromný prezident odsoudil desetitisíce občanů. Když osaměl, začal dodatečně vyžádaným návrhem na zřízení Komise pro dějiny při úřadu prezidenta.
281
kohout-zivot2.p65
281
11.10.2006, 21:48
…Úkolem komise je objektivní zkoumání dějin československé státnosti počínaje dějinami trůnu a konče historií prezidentského úřadu. Smyslem úkolu je odstranit tmu i lži minulých desetiletí a objasnit základní dějinné situace, zvraty i tendence, které formovaly myšlení i konání a tím celý kulturně politický vývoj českého a slovenského národa, ovlivnily jeho výkony i porážky. Práce komise nemá vyústit v státem uznané hodnocení, nýbrž být podnětem pro domácí a zahraniční historiky, jakož i všechny, kdo se budou tématem zabývat dál. Hlavním účelem je vzbudit zájem všech občanů republiky, především mladých Čechů a Slováků, o vlastní dějiny, které mají od nynějška opět utvářet sami. Jen svobodní občané, poučení úspěchy i omyly předků, mohou hrát prostřednictvím svého státu významnou a pozitivní roli v dějinách lidstva. Hlavní pozornost si žádala prezidentova výzva, aby mu navrhl sbor zahraničních poradců z osobností s mezinárodním kreditem. V příštích třech hodinách kontaktoval přímo nebo pomocí obšírných vzkazů Tomáše Baťu, Karla Schwarzenberga a Pavla Tigrida, inženýry Hanzelku a Zikmunda, Otu Šika a Radoslava Seluckého, Martinu Navrátilovou a Jiřího Pelikána, Zdeňka Mlynáře, Josefa Škvoreckého a Milana Kunderu, byl to nadějný útvar, jehož společným jmenovatelem při všech protichůdných životopisech bylo jako při Chartě 77 rychlé zmrtvýchvstání rodné země. V stručném memorandu doporučil opatrnost při stycích s rakouským prezidentem Waldheimem, diktovanou trvajícím zápisem na americkém watchlistu, ale současně označil Rakousko za nejvhodnějšího partnera. Protože pořád nikdo nešel a on to postavení nechtěl vyklidit starému personálu, zapomněl na oběd a začal psát příteli osobní vzkazy pod titulem Podněty k zamyšlení – možno vzít i do postele! …Jste už teď kritizováni za počet ochranky. Ať to zní sebedrsněji, bude-li Tě někdo skutečně chtít dostat, dostane Tě i za stovkou mužů. Buď radši král Václav a jezdi s jedním vo-
282
kohout-zivot2.p65
282
11.10.2006, 21:48
zem doprovodu, buď jako Rakušani, i ministr vnitra chodí do své hospody přes pět ulic sám… Velmi už je kritizován také způsob jízdy vašeho konvoje, včera jste i se mnou jeli, jako byste to ukradli. Pomineme-li, že na trase domů ušetříš pár minut, budou Tě lidi spíš vnímat a: budou si Tě vážit, že dodržuješ dopravní předpisy! V Rakousku je něco jiného nemyslitelné… Zmiňuj se veřejně o lidech, kteří těch dvacet let vydrželi vzdorovat, tím je totiž legitimuješ, posvěcuješ jejich úsilí a posiluješ vlastní. Wałęsa se před volbami nechal vyfotit s každým z kandidátů Solidarity a ty plakáty to vyhrály. Bude-li OF kandidovat, udělej to taky… Olze se vytýká, že včera z Libuše o přestávce odešla, ale zavinils to Ty, byl to kozí nápad přivést jí kvůli svíčkové do bytu celou schůzi… Zanedlouho věděl, že si to měl odpustit, ty návrhy jako by psal pověstný rada Drdel, který může každému nanejvýš a tak dál, ale ta neuvěřitelná kulisa, centrum moci, odkud nejvyšší místodržitel Sovětského svazu dvacet let obracel naruby i jeho život, přispívala k euforii, zas jednou nebezpečně vypínající pojistky. V pravý okamžik ji odpoledne ukončil vstup trojice z Občanského fóra; s netrpělivě očekávaným Petrem Pithartem přišli i noví prezidentovi muži Petr Oslzlý a Ladislav Kantor. Nabídl jim konferenční křesla, jenže oni zasedli v řadě proti němu za psacím stolem, zažertoval, že vypadají jako tribunál, ale pak už jim referoval. Až na pár Pithartových doplňků ke Komisi pro dějiny nepadl komentář. Nesplnil jen přání, aby jim texty předal, vzhledem k soukromým poznámkám je chtěl prezidentu odevzdat osobně, domluvil s ním přece, že ho také přijede uvítat. Zvláštní nesrdečnost schůzky přičetl nevlídnému prostředí i tomu, že dva z trojice potkal poprvé. Pro cestu k letišti mu přistavili hradní limuzínu, cestou do ní vzal i svou ženu a oba se těšili, že zas uvidí spoustu kamarádů. Staré ruzyňské letiště připomínalo foyer při premiérách, ale z vítajících poznal jen pár umělců, kupodivu většinou signatářů Anticharty. Byl by tady, pochopil při tom pohledu, špatný
283
kohout-zivot2.p65
283
11.10.2006, 21:48
rádce i proto, že mu deset let unikalo, co se s kým stalo. Pak přiletěl speciál a doroloval tak, že přítel sestoupil přímo k němu. Tady máš mé šití! pozdravil ho dramatik větou, s níž si kdysi přinášeli texty. Ten jeho byl tentokrát převzat s rozpačitým poděkováním a hned komusi předán, pak už byl prezident na roztrhání. V autě si to vysvětloval jeho únavou a brzy na to zapomněl, když si všiml, že je šofér veze místo do Prahy k ruzyňské věznici. Nepřestal se jim pak omlouvat, ale už je nezbavil veselého podezření, že s nimi jel, jak byl zvyklý. Vystoupili před vinárnou U Mecenáše, dramatik od rána neměl nic v ústech a objednal si musaku, kterou tu naposled jedl, když se loučil s Václavem Havlem a dalšími druhy na ten rok, co se protáhl na deset. Přitom si vzpomněla jeho žena, že se jí Olga Havlová na Silvestra zmínila o zítřejší soukromé cestě do Vídně. Jak tam léta pro ni i jejího muže nakupovala podle přání, napadlo ji, že by to mohly konečně podniknout spolu. Šla volat z kontoru a vrátila se po delší době přešlá mrazem. Kdosi z ochranky, který měl Olgu zavolat, se po chvíli vrátil s dotazem, oč že běží, a pak s lapidárním vzkazem, Není zájem! Přestalo jim chutnat a vyhlídka na druhou noc v Husákově posteli na náladě nepřidala. Usínal v ní s tísnivým pocitem, že moc má jisté zákony fungující podobně i v protichůdných režimech. Brzy se mu to potvrdilo. Stačil sotva přejet z Prahy do Vídně a zasednout znovu k rukopisu Konce velkých prázdnin, když volala prezidentská kancelář. Zbrusu nový kancléř doktor Lžičař musel psaný vzkaz svého šéfa přečíst dvakrát, než jej dramatik pochopil. „Tvá dobře míněná spolupráce vyvolala i negativní reakce. Prosím, vrať všecky doklady, které sis nechal vystavit, a neposkytuj o svém pobytu na Hradě žádné informace tisku.“ Podruhé si to dal nadiktovat, a jak na ta slova nepřestával hledět, věděl, že to neměl dělat. Nebýt toho, směl by si zítra myslet, že se mu jenom zdála. Takhle je už nemohl zapomenout. Dostal prezidenta, kterého si vážil, a ztratil člověka, kterého měl rád.
284
kohout-zivot2.p65
284
11.10.2006, 21:48
84.
L E VA H L E VAP Vybaven povahou optimistického fatalisty nepochyboval nikdy, že se dožije návratu do vlasti. Od nástupu Gorbačova tomu věřil stále víc, i když s tak rychlým zhroucením sovětského impéria nepočítal. Pravděpodobnější se i jemu jevila varianta, na níž z nedostatku alternativ pracovali někdejší reformní komunisté Pelikán a Mlynář a k níž viditelně směřoval Gorbačov sám, když už žádnému z místodržitelů evropských provincií neslíbil v nouzi tanky: jakési spojení Pražského jara s perestrojkou, které by zbavilo ,Tábor míru a socialismu‘ náhubků i zadrátování a učinilo jej alespoň obyvatelnějším, než se vývoj pohne dál. Ale ani v případě, že by se konzervativci poděkovali a reformátoři přišli na jejich místa, vstoupit do politiky v žádném případě nehodlal! Zato do Prahy se vrátit chtěl, tenkrát ještě rozhodněji než jeho žena; ta dřív než on objevila kouzlo Vídně, skrze kterou ji třikrát denně venčil jezevčík Áda. Vymstilo se mu, že pozapomněl na listopadové „Len dve minúty!“ v Bratislavě a vstoupil 2. ledna do hradní kanceláře s entuziasmem podobným tomu, s nímž kdysi fáral každou sobotu pod zem v rámci akce komunistů Republicevíceprácetojenašeagitace! Ledovou sprchu si teď zasloužil stejně jako tenkrát posměšky skutečných havířů. Jak ho přesto zmrazila, dokládá tucet konceptů jediného dopisu, který psal prezidentovu kancléři, jako by se mohl domoci osvobozujícího, Apríl apríl! Právě to, že byl léta rozhodnut nekonkurovat dlouholetému spojenci, kterému ostatně odřekl nabízené úřady, v něm živilo pocit křivdy a zklamání. Ani v disentu, ani v exilu neaspiroval na nějakou funkci v osvobozené zemi. Když ničemu jinému, lze věřit jeho inteligenci: zažil ve Vídni problém bývalého generálního tajemníka OSN Waldheima, který vlastně nespáchal víc, než že jako mladík sedlal koně v jezdeckém oddílu SA a jako štábní důstojník neviděl, co nechtěl. Dlouhodobé nasměrování reflektorů na jednoho člověka způsobilo, co mělo, ztrouchnivělý režim byl vypálen, správný muž zvolen do
285
kohout-zivot2.p65
285
11.10.2006, 21:48
správné funkce, proč tedy měl macchiavelistický reflex obrany moci fungovat dál a rozbíjet staré vazby? Jediné vysvětlení, proč přítel uvěřil pomluvě, že chtěl spoluvládnout Hradu, nalézal v paralele svého vztahu s Karlem Kosíkem. Byl stále vřelejší do chvíle, kdy ho postihla svízelná osobní situace, v níž mu filozofie nepomáhala. Potřeboval se vypovídat a dutou vrbou se mu stal dramatik, s nímž proto dlouhé hodiny kroužil po parčíku na Hradčanském náměstí. Když krizi přestál, na léta se odtáhl a spojení se obnovilo až po návratu z exilu. Mimořádně silní lidé možná instinktivně vytěsňují ty, kdo zažili jejich slabost. O dramatikových plánech může badatele přesvědčit samotný diář roku 1990. Byl od rána do večera ponořen ve svém nejrozsáhlejším díle a už do smrti nechtěl opustit dvě životní lásky – divadlo a prózu. Tím víc byl povoláním-odvoláním zasažen. Brzy se přesvědčil, že nešlo o vybočení, ale o trend, který prezident spontánním silvestrovským pozváním na chvíli porušil a hned zas potvrdil. Právně bylo nesporné, že navrátilec a jeho žena nespadají do kategorie emigrantů, kteří zem opustili dobrovolně a byli za to hanebnými paragrafy připraveni o majetek. Stát je odsunul tak viditelně, že čistým zůstal i nárok na původní pražský byt. Překvapivě to zmařil nový majitel malého Salmovského paláce na Hradčanském náměstí 1, z něhož byli tenkrát ,aby se neřeklo‘ vystěhováni i ostatní nájemníci, kterým ovšem přidělili důstojné náhrady. Dům, s nímž si pak pražský magistrát nevěděl rady, předal Husákově kanceláři, která dumala o jeho využití planě až do listopadu 1989. ,Majitelem‘ se pak ironií osudu stal jeho někdejší pilný návštěvník a nový prezident, který však oběma bývalým obyvatelům vzkázal, že s ním má hradní architekt Šípek velké plány. Krásný palácek se pomalu, ale definitivně promění v ruinu a v té podobě uvítá i třetí tisíciletí. Až jej konečně získá Národní galerie, navrhne dramatik generálnímu řediteli, aby v rohové místnosti druhého poschodí připomněl návštěvníkům, že tam byla v prvních měsících roku 1977 neoficiální, ale fungující centrála Charty. Milan Knížák odepíše, že mu Rudý koutek zřizovat nebude, ať si navrhne pamětní tabulku na dům sám. Na to už nenašel odpověď.
286
kohout-zivot2.p65
286
11.10.2006, 21:48
Podali tedy formální žádost o přidělení náhradního bytu, kterou však nečekaně zamítl člověk, od něhož to také nečekali. Jaroslav Kořán, v jehož bytě byla kdysi schválena první verze Charty 77, telefonoval hned po velké změně do Vídně, aby mu dramatik pomohl vyřešit delikátní záležitost: na domluvenou oficiální návštěvu tam měl jet pražský primátor-komunista. Tehdy už nadšený ,havlovec‘, vídeňský starosta Zilk, který pustil své favority Adamce i Prokopce z hlavy, dostal hned diplomatickou chřipku, takže jako první Pražan mohl za měsíc přijet Kořán. Brzy nato dal dramatikovi vzkázat, že „byty z kamarádšoftu nedává“. Na dopis, že je právním nástupcem purkmistra, který držiteli dekretu vzal byt protiprávně, dokonce ho exekučně vystěhoval, reagovala radnice přidělením „bytové jednotky 1210 v Hotelovém domě na Petřinách“. Dramatikova žena tam vezla napřed ložní prádlo a on se ve Vídni podivil, když mu volala, aby s sebou vzal i hodně dobré nálady. Přešla ho, když spatřil místnost, kam se sotva vešly dvougauč, sektorová skříň, dvě židle a stůl, s těsným kuchyňským koutem a koupelnou, kde otlučená mísa dosahovala skoro k zašlému umyvadlu; komfort korunoval na miniaturní terase ve dvanáctém poschodí zákaz opírat se o pukající betonovou předprseň. Seděl na rozviklané židli jako zmoklý kohout a přišel si hůř, než když ho z Nové Bystřice vynesli do světa. Tentýž den, v sobotu 2. června, ho potkaly ještě tři velké prožitky. Šli přes Staroměstské náměstí těsně poté, co u Husova pomníku vybuchla nálož ukrytá v kovové trubce; zažil tak úvodní vizitku teroru rodícího se i v Čechách. Setkal se s umělcem, jehož léta obdivoval, autorem West Side Story Leonardem Bernsteinem, který na závěr Pražského jara dirigoval Beethovenovu Devátou. A minul se před Smetanovou síní o vlas s hlavou státu, kterou desítka bodyguardů sršící důležitostí eskortovala po schodišti z balkonu klusem, držíc se za ruce a remplujíc každého, kdo včas neuhnul, chránili ji jako skořápka žloutek. Jak nevzpomenout na rakouské kancléře a prezidenty, kteří při premiérách Havla-Pavla stáli s kabáty svých žen frontu u šatny a nikdo jim nedal přednost, aby neurazil Její Veličenstvo Demokracii.
287
kohout-zivot2.p65
287
11.10.2006, 21:48
Deprimující bylo zanedlouho i setkání signatářů Charty 77 v Obecním domě, na němž byli ti původní v menšině, jak se podpis postupem času stával poukazem na vystěhovalecký pas a ke konci sloužil leckomu i jako alibi; mezi třístovkou svých udavačů nenalezne dramatik v pardubickém archivu jediného chartistu z prvních vln, pozdější už své špicly měly. Po psychopatickém vystoupení Petra Cibulky z Brna, který chtěl na pódiu Smetanovy síně proměnit Chartu v jakýsi stálý robespierrovský tribunál nad národem, se dramatik přidal k těm, kdo navrhli její činnost ukončit. A tak, jako se kdysi při jeho prvním zatčení zrodila taktika, s níž bez protokolů a bez podpisů zvládl veškerá další, a jako se v noci po odsunu z vlasti zrodila strategie, se kterou bez kolapsů přežil roky exilu, poradily mu teď spojené zážitky připomínající střiky vařící a ledovou vodou, aby soustředil energii k bezinfarktovému přežití začátků doma. S tím souviselo rozhodnutí zklamat ty, kdo se už nabízeli převzít náklady za adaptaci bytu na Kohlmarktu, budou-li se z té vyhlídky těšit sami, a ponechat si opěrný bod života ve Vídni. Na tom málo změnil červencový list papíru, který přiletěl odkudsi ze schwarzenberských držav v Rakousku. „Milý Pavle, mám pocit, že po lednových mikro-zápletkách v Tobě zůstala jakási trpkost. Je-li tomu tak, mrzí mě to. A rád se to pokusím napravit tím, že s Tebou zajdu (ve dvou) na pivo při Tvé nejbližší návštěvě Prahy…“ V. H. (a srdíčko) Před tím se ještě jednou setkali v sázavském domě, kam navrátilci pozvali všechny spisovatele, kteří tam jezdívali za tvrdých let. V hale se jich sešlo přes třicet, bouřka kdesi vyrazila trafostanici, tradičně navařený buřtový guláš zkysl, takže byl narychlo sháněn náhradní proviant, a do toho řekl prezident dramatikovi, Zítra letím na Capri. Znělo to jako slibná narážka, protože z Capri, svého druhého domova, mu exulant často posílal pozdravy se slibem, že ho sem jednou určitě vezme s sebou. Po narážce už nepřišlo nic víc, na Capri letěla nová družina a dramatik si vynadal, že je mu to líto, jako by byl svedená a opuštěná.
288
kohout-zivot2.p65
288
11.10.2006, 21:48
K ohlášenému pivu ve dvou došlo až v prosinci U Dvou slunců v Nerudově ulici, ale bylo od začátku nešťastně točené. Protože se měli sejít na Hradě, aby se prý k hospodě prošli, navěsili se na ně logicky turisté i Pražané jdoucí kolem. Cesta se změnila v prezidentovu autogramiádu a pivo U Slunců v summit, při němž byla zadní místnost strážena před amatérskými fotografy. S jedinou věcí, na níž staršímu záleželo, aby byli Adolf Müller a Bedřich Utitz z Indexu v Kolíně nad Rýnem oceněni za nakladatelskou činnost srovnatelnou s výkonem Škvoreckých, neuspěl. Hlasitě nevysloveno zůstalo, že byli kdysi komunisté. Špatně se to rýmovalo se lvím podílem nedávných oblíbenců Gustáva Husáka na současné správě státu. Někdejší idealisté, kteří za své omyly zaplatili léty úsilí, byli hodnoceni hůř než cynici, kteří dlouholetou podporu totality čerstvě završili tím, že se dobře prodali. A přítelem byl zas Miloš Forman, který směl točit Amadea v Praze za slib, že se nesetká s kamarádem Havlem. Nedávno zvolený prezident byl novým kancléřem Schwarzenbergem ubytován inkognito v sanatoriu u Baden-Badenu, doprovázen jen bodyguardem a ženou Olgou, která však brzy odjela. Spojovacím důstojníkem se světem byla tři neděle Gerda Neudeck. Podařilo se jí dokonale uchránit jeho soukromí, takže si po letech věznění, permanentních srážek s režimem i aktivit provázejících návrat Československa do civilizace poprvé odpočinul. Ona se vrátila na pokraji vyčerpání, ale když ho za měsíc potkala na Hradě, už ji nepoznal. Vrozenou loajalitu osvědčila větou, On doho ma azy prschíílisch! Někdejší intenzivní propojení dvou jmen, která si estébáci dokonce pletli, se teď jevilo podobně inverzní jako označení evaH llevaP. evaP ambulancí pro zpětná zrcátka aut – llevaH
85.
ŠMÉ Zato se obnovovaly i vazby, které zpřetrhal jen krajní strach o existenci. Až do honu na Chartu 77 neměl dramatik mimo okruh psanců lepšího kamaráda než Jiřího Adamíru. Znali se
289
kohout-zivot2.p65
289
11.10.2006, 21:48
odedávna, majitel nejlíp znějícího hlasu v zemi sehrál reakčního padoucha ve filmu Zítra se bude tančit všude a o dvacet let později pokryl zakázanému autoru jeho úpravu Dona Juana svým jménem. Ve dnech Charty se mnozí jiní prostě vypařili, on jediný se mu přišel osobně omluvit, že nemá odvahu se s ním dál veřejně stýkat. Prožíval drama rozchodu s herečkou Ljubou Benešovou kvůli herečce Haně Maciuchové a bál se přijít o práci, jak o ni právě přišel stejně populární Pavel Landovský. Teď potkal dramatikovu ženu na pražské ulici, a když uslyšel, že jede za ním do Karlových Varů, prostě k ní nastoupil do auta. Vešel před ní do cukrárny hotelu Pupp, kde dramatik právě přepisoval hru o koncilu v Kostnici do scénáře, a lázenští hosté nevěřícně zírali na slavného herce, jak se vášnivě objímá a líbá s neznámým vrstevníkem. Zanedlouho skvěle ztělesní jednu ze svých posledních velkých televizních rolí, francouzského kardinála d’Ailly v jeho hře Ecce Constantia. Pak ho o práci připraví předčasná smrt. Zatímco ona se kvůli rodičům a Jolaně do Prahy vrátit chtěla a přesvědčovala dál pražský magistrát, že kamrlík v převážně vnitrácké svobodárně není náhrada za uloupený byt, on se vrátil do Vídně a začal si jí po práci užívat jako nikdy dřív. Z města, v němž žít musel, stala se městem, kde žít mohl, pokud chtěl, a on chtěl stále svobodněji. Po dřívějším poznání, že Vídeňáci jsou Pražané mluvící německy – tak podobné byly společné nectnosti jako závist, neupřímnost a podraznictví! objevoval teď, proč mu tohle město tak měkce přilnulo ke kůži. Mělo po válce smůlu, že opravovalo těžké rány v letech nejošklivější architektury, ale zbylé originály si doslova hýčkalo a mohlo se hlavně chlubit vzornou čistotou, na kterou ještě před metaři dbali obyvatelé sami. Dávno se změnilo v kulinářskou velmoc, kde si mohl být člověk jist na všech úrovních, od Sachru či Demelu až ke stánku s Käsekreinery, uzenkami se sýrem, že dostane kvalitu a nebude okraden. V centru se dál rozrůstala pěší zóna kypící turisty a dávno už i pouličními umělci, jako to se zpožděním začínal zažívat také střed Prahy.
290
kohout-zivot2.p65
290
11.10.2006, 21:48
Totalita vybavuje města zvláštní pustotou a zašlostí, jaké se jeví být romantické turistům a staromilcům, zatímco normálně žít se v nich dá s obtížemi. Osvobozená města se podobají muslimským ženám, které odložily zakuklení. Cenou svobody je ovšem komerce. Nejkrásnější heuriger, Oppolzer v Grinzingu, vyčerpal obsluhující rodinu ve třech generacích tak, že čtvrtá dům i zahradu prodala soukromníkům k obývání. Ti na Kohlmarktu se už dlouho před návratem do Prahy museli učit nevnímat houstnoucí výkladní skříně s modely nejluxusnějších značek, které vytlačily do vzdálenějších ulic řezníky, pekaře, papírníky či ševce, a neposlouchat průvodce, kteří míjeli jedinečný Loosův dům, aby upozornili na nové kreace Armaniho, Ceruttiho a jiných nóbl hadrníků. Permanentním pokušením pro domácí i přespolní se zato stal onen Meinl na rohu Kohlmarktu a Grabenu, právě definitivně přebudovaný v pravý svatostánek gurmetů i gurmánů, kde nechyběla snad žádná známá lahůdka, o vinné značce nemluvě. Jeho úroveň ozřejmila typická scéna: když všudypřítomný, vtipem sršící, ale současně neúprosný šéf Helmut Touzimsky zjistil, že jakási zákaznice nemůže minutu před zavřením koupit petržel, protože personál už začal zeleninu zavážet do chladíren, museli ji vrátit zpět do poslední natě a pak teprve znovu uložit. Ani po pětadvaceti letech nepřestala lákat hospoda ve Vídeňském lese, u níž kdysi přepřahala koňská pošta. Postschänke neztratila nic ze svého venkovského kouzla, ani když začala přitahovat vídeňskou prominenci, dík majitelům manželům Vojtekovým, kteří byli její duší. On měl postavu i basbaryton hodné sólisty státní opery a uhrančivé oči nad plnovousem mu ulehčovaly vedlejší činnost vyhledávaného léčitele. Dramatik si tam za dvacet pět let neobjednal nikdy nic jiného než Waldmeisterbraten, jedinečnou variaci české svíčkové s omáčkou z mařínky vonné. A jezevčíci slintali už od výjezdu z dálnice, protože věděli, že jim patronka nabídne z dlaně syrová játra. Počátkem adventu se na všech živějších ulicích rozzářily girlandy a závoje drobných žároviček, punčové boudy charitativních organizací byly celý den obleženy veselým zástupem, ti-
291
kohout-zivot2.p65
291
11.10.2006, 21:48
síce papírových kelímků a tácků od chlebů se škvarky končily do jednoho v popelnicích, trus drožkářských koní byl nadále odklízen průběžně, čerstvý rozšlapaný sníh opět mizel do rána spolu se smetím. Nejmarkantnějším znakem toho města byl však pohyb: ve srovnání s hektickou Prahou tu skoro všichni kráčeli jako ve zpomaleném filmu, jen o málo rychleji než ploužící se turisté. A o páté nebylo k hnutí v žádné ze stovek útulných kaváren i dál se množících heuriger. Ta pátá hodina vypovídala o Rakušanech nejvíc. Zatímco smyslem snažení obyvatel sousedního Německa bylo stále dokazovat pomocí vnějších symbolů, jakými jsou auto či dům, vzestup na společenském žebříčku, smysl existence zdejších lidí jako by tkvěl právě v tom podvečeru prokláboseném při silné kávě a štrůdlu nebo při mladém vínu a do libového chřupava upečeném bůčku zvaném Kaiserfleisch. Pokud přitom někdo řvavě zpíval, byli to jako v Čechách skoro vždy Němci z nových spolkových zemí, pokud se někdo ožral, pak nejspíš chudáci Japonci, nepřivyklí tak záludným nápojům, jakým je burčák Sturm. Nezapomenutelnou zůstane jarní noc roku 1992, kdy spáče na Kohlmarktu vytrhlo z prvního snu ržání koní. Protože se právě vrátili z večírku, přičítali to ovíněným smyslům a pohled z okna je v tom utvrdil: celý Graben byl plný bílých koní, hrozivých zvětšenin pověstných bílých myší provázejících delirium. Odvrácená okna však ukázala blízký požár a rozhlas už mobilizoval síly na záchranu Národní knihovny. Zatímco řetězy policistů i hasičů stěhovaly ze sálů na ulici vzácné tisky, zřízenci přilehlých stájí vyváděli na Graben stovku lipicánů patřících rovněž k zlatému pokladu republiky. Bylo nutné převést je rychle alespoň do blízkých zahrad, a tak štolbové odchytávali pasanty. Noční chodci jsou zvláštní parta, tvoří ji vedle metařů a bezdomovců hlavně číšníci a lehké dámy; k těm sestoupili i jediní dva obyvatelé rohového domu na Kohlmarktu a dostali každý svého oře. Obrovští svalnatci šli nejdřív husím pochodem stísněně jako beránci k řezníkovi, ale sotva minuli bránu Volksgartenu, rozjařili se jako třída záškoláků, pobíhali po cestičkách i trávnících, oždibovali růžové keře, házeli hřívou, švihali ocasy a vesele řehtali. Později pozvali všechny své zachránce do jízdárny na galadrezuru,
292
kohout-zivot2.p65
292
11.10.2006, 21:48
jaká se naposled konala při Vídeňském kongresu pro vítěze nad Napoleonem. Tak se dramatiku přece jen skoro splnil dětský sen, který předal svému augustu Augustovi, Já chci frizírovat vosum bílejch lupicánů!! Přestože skoro všichni Rakušané, když se při řeči vzruší, upadají automaticky do svých dialektů, pestrých a stejně málo srozumitelných jako ,schwizer dütsch‘, před veřejností spolu politici i v nejostřejších sporech mluvili spisovně a slušně, většinou i vtipně. Nikdo nemusel křičet na rivala, Lžete! protože to uměl dovedně opsat. Když někdo z ministrů osobně, anebo jeho rezort něco těžce zkazil, vzal valnou většinou klobouk a šel, aby byl považován za slušného člověka a mohl se někdy opět ucházet o důvěru. Nezměnila se ani neokázalost politických špiček. Z nesčetných příkladů zůstane nezapomenutelná společná cesta do Bratislavy, kam pozve už ,v sametu‘ jak dramatika, tak i prezidenta rakouského parlamentu Heinze Fischera na oslavu své sedmdesátky Alexander Dubček. Spolu s Brunem Aignerem se oba posadí do nenápadného auta, zato na slovenské hranici je uvítá šéf slovenské Bezpečnosti s flotilou limuzín a hlavně s úlevou, že jeden z trojice mluví česky. Učiní ho pro ten večer svým tlumočníkem, a když pak v noci doprovodí Rakušany zpět na čáru v konvoji se sirénami a majáky, takže probudí půl Bratislavy jako za Husáka, srazí nakonec před dramatikem podpatky a vděčně se rozloučí, Ďakujem vám, pán kolega! V roce 2004 se kvůli těm dvěma přátelům vzdá v Rakousku své dosavadní politické neutrality a vystoupí ve volební kampani. Heinz Fischer se stane prezidentem republiky a dramatik bude tvrdit, že byl tělesným strážcem hlavy státu. Dík rakouské sociální síti bude smět nahlédnout i do své budoucnosti. Brzy po sedmdesátce ho navštíví pověřenec pro seniory v prvním obvodě, aby mu radostně ohlásil, na co všecko se smí těšit, kde hrát šachy, kam si jít zatančit s vrstevnicemi. A kdyby, milostivá paní, obrátí se na jeho ženu, se stav pana manžela zhoršil natolik, že byste od něho nemohla ani na nákup, stačí brnknout, my si ho ráno odvezem a vrátíme v pět
293
kohout-zivot2.p65
293
11.10.2006, 21:48
odpoledne umytého! A nemohli byste si ho tam rovnou nechat? zavtipkuje ona místo díku, a on se viditelně lekne. O český humor je ve Vídni nouze. Zato tu zřejmě odjakživa existoval fenomén, řešící nejzapeklitější situace tak, že se i porcelánové střepy lepily v původní talíř a mleté maso srůstalo v biftek jako ve filmu běžícím pozpátku: Wiener Schmäh, nepřeložitelný výraz opsaný ve slovníku hovorové řeči jako ,trik se šarmem‘. Ukázkovým příkladem může být případ s holičem. Dramatik odmalička zůstával věrný lidem, s nimiž byl spokojen. Jakkoli se to zdá být nemožné, měl v celém dospělém životě tři holiče. Od raného mládí až do vypuzení z Čech ho stříhal nejdřív na Smíchově a v pasáži Metro čím dál proslulejší lazebník Václav Ptáčník; po čtvrt století byl jeho nejstarším klientem a usedal do křesla bez čekání. Ve Vídni ho kolegové poslali za roh Burgtheatru do malé oficíny pana Penzla, který zákazníky občas požádal, aby se nechali zdarma oholit břitvou; chtěl ten vymřelý obřad zachovat v paměti učňů. Když se po letech přestěhoval na kraj města, přivedla dramatikova žena zarostlého chotě za roh Kohlmarktu do pověstného ,frisörství‘, nazvaného podle dvou bratrů majitelů Bundy Bundy. Ujal se ho tam skvělý střihač pan Peter a dramatik brzy pochopil, proč platí vyšší cenu. Ostatně, jeho návštěvy byly zaznamenávány na ,štamkartu‘ a za dvacátou měl být ostříhán zdarma, na což se až dětinsky těšil. Jaké překvapení, když mu právě tehdy naúčtovali citelný příplatek. Salon se právě rozhodl, vysvětlil mu jeden z bratří, že bude mužské zákazníky rozmazlovat přídavnými masážemi, tinkturami a dalšími rozkošemi za zvýšený paušál. Mají, řekl, když platil, nejlepšího Figara, jakého poznal, ale on je tu bohužel naposled, protože nemá v úmyslu dát se rozmazlovat, nýbrž za rozumné peníze stříhat. Přátelsky pozdravil a odešel navždy. Nazítří ráno kdosi zazvonil a on ještě v županu otevřel dvěma poslíčkům, kteří zřejmě ve výtahu přejeli patra bohatých firem, protože vlekli koš s drahými exotickými květy. Přesvědčen dodacím listem, že je opravdu určen jemu, jim ani nedal tuzér, jak nedočkavě otvíral přiložený dopis. Salon Bundy Bundy se v něm hluboce omlouval za způsobené zklamání
294
kohout-zivot2.p65
294
11.10.2006, 21:48
a oznamoval, že si bez něho nedovede své další působení vůbec představit, pročež bude po celý rok stříhán zdarma. Vypravil se tam okamžitě s výtisky svého posledního románu přibližně v hodnotě toho koše. Jako slušně vychovaný člověk jim pak při posledním střihu v roce donesl dopis, kde jim poděkoval a vyslovil přání stát se zas normálním zákazníkem, který bude ovšem normálně stříhán. Vy, odvětil druhý bratr, budete u nás zdarma obsluhován doživotně. Ale jak by k tomu přišel, žasl, a hned se to dozvěděl, Nedělejte si starosti, my si to vezmem na vaší ženě! Tolik co stříhání ho pak měly stát bonbóny nebo chlebíčky, které občas zakoupí pro celý personál. Ale od té doby bude přesně vědět, co je Šmé, a o to raději mít jeho štědré výskytiště Vídeň.
86.
PEVNÝ BOD I v této kapitole předběhne vyprávění vymezený čas druhého dílu, který má skončit spolu s Československem. Zásadnější se jeví zpravodajci vlastního života časová celistvost jeviště, kde se odehrály nejdramatičtější scény prvního dílu, a teď na něho po velké pauze čekalo zas. Hradní intermezzo mělo i světlou stránku: dramatik se kajícně vrátil do původního programu, který mu ukládal zajet na premiéry Patu aneb Hry králů do Říma a Velké hry na javora do Leedsu, ale hlavně dokončit německou verzi tlustospisu Konec velkých prázdnin. Pracoval na ní pak už v Grušově překladu zběsile dál, sám i s Albertem Knausem, střídavě v Mnichově a ve Vídni, týden v korutanském Villachu, týden a půl v předarlberském Zürsu, tři týdny v tessinském San Nazzaru a dokonce pět týdnů na Capri, pořád dál od místa, které si to zasloužilo nejspíš, když tam napsal i Ubohého vraha i Katyni, místa, kam po deseti letech už zase směl, jenže nechtěl: do své ,kapesní vilky‘ v Sázavě nad Sázavou. Měl utkvělý pocit, jako by si byl dům i zahradu i celou Sázavu podrobným vylíčením jejich pohnutého příběhu v Zakopaném psu odepsal od duše a navždycky vytrhl ze života.
295
kohout-zivot2.p65
295
11.10.2006, 21:48
Jeho žena chápala tu nechuť stále míň, a pořád víc se snažila probudit to místo z desetiletého spánku, když rodičům permanentně obtěžovaným úřady stačila zbylá síla sotva na běžnou údržbu. Naštěstí brzy našla organizátora přestavby z roku 1973 Františka Brože, který se i jako ředitel čerstvě založené firmy vrátil ve volném čase do staré funkce; vroste tím do života navrátilce tak, že se v něm brzy vyzná líp než on a stane se mu nepostradatelným ,cekretářem‘. Když byl pak majitel už sedm měsíců po Velké změně vyzván, aby se konečně vrátil i sem, zbyl mu jako poslední argument citát ze Zakopaného psa. Vymíním si v závěti, že bude-li se tato obec, co nám teď jen páchne strychninem, chtít někdy v lepších časech, jak už mají obce ve zvyku, chlubit zas naším vyškubaným peřím, pak teprve až tu bude ulice Edisona Venora! Ale vždyť už tu taková tabulka visí! vysvětlili mu do telefonu, provedená jak se sluší a patří v plechu i v barvě, a její hodnotu jistě nesnižuje, že ji na sloupek u vrat nepověsila obec, ale sousedé Šolarovi, kterým tu knížku půjčila Blaženka Pečenkových. Dorazil tedy poprvé a teprve 4. srpna 1990, když přes hrob Edisona přešlo už sto padesát úplňků. Moc, jež se ho tu tenkrát vší silou pokoušela také zakopat alespoň obrazně v posledním postavení, které v Čechách hájil, ležela dál na zádech a lísala se do přízně vítězů, vlast mu hbitě vrátila občanství s ujištěním, že ho nikdy neztratil, vláda vyzvala k návratu, divadla mu hlásila první premiéry, ale on se tu první noc ve svém milovaném sázavském pokojíku, obtočeném modrým kobercem i po stropě, cítil podobně nesvůj jako nedávno v Husákově posteli. Až teď ho zavalila nenávist, kterou v sobě živili v téhle zemi snad všichni, kdo se nakazili stejným bacilem jako on, ale nikdy ho ze sebe nevyhnali, a pokud sami dávno nevěřili falešným prorokům, nenašli sílu anebo chuť je odmítnout, a proto nenáviděli ty, kteří se osvobodili. Aby nekazil radost těm, kdo učinili dům znovuobyvatelným, a těm, kdo ho tu vítali rádi, protože mu vždycky zůstali nakloněni, rozhodl se vzít své emoce na uzdu: zavile neodsuzovat,
296
kohout-zivot2.p65
296
11.10.2006, 21:48
ale ani pohodlně neodpouštět, pokusit se nestranně znovu vcítit do známého prostoru a nechat si od něho říct, jak se tu má chovat. Brzy pochopil, že úředně se město omluvit nehodlá a neúředně proto trpí oním druhem špatného svědomí, jaký dobře znal od německé levice: čím víc ji vývoj usvědčoval, že neměla pravdu, tím víc se mstila těm, kdo ji měli. Sázavě viditelně hrálo na nervy i ono 21. září 1990, kdy se ve vilce sešli mnozí, kteří ji navštěvovali po celá sedmdesátá léta většinou s chvostem policistů. Ti přijeli i tentokrát – jako ochranka nového prezidenta. Přestože o jeho příjezdu věděl v městečku snad každý, zevloval u otevřených vrat jen hlouček dětí. Však taky stálo auto s prezidentskou standartou před dvojgaráží, na níž někteří z rodičů malovali po Chartě hákové kříže. Přímo omluvit se přišla sousedka, že zakazovala dcerce hrát si s malou Jolanou; měla ji, vysvětlovala, v adopci, a bála se, aby ji za trest neztratila, přesto přinesla na usmířenou zavařené okurky. Po ní došel ještě starý známý, elektrikář Emil Pufler, a s bonusem jednoho z mála, kdo se sem v těžkých časech plížili po nocích, aby opravili stávkující techniku, požádal o slyšení pro svého kamaráda, kterého tenhle dům znal jako místního velmi nepříjemného esenbáka. Ten se pak v parném slunci dostavil v tmavém obleku a litoval, že plnil své povinnosti ,až snad trochu příliš předpisově‘. Při milostivém létě pro mnohé opory režimu by se asi stal okresním náčelníkem i bez toho, ale aspoň se zachoval jako chlap. A kdykoli bude dům později připraven zloději tu o žehličku, tu o sklenice či budík, když nic vzácnějšího kromě popsaných papírů v něm v zimě nebývalo, zahemží se zahrada kriminalisty z celého okresu v čele s šéfem Sadílkem. Nedostatek omluv však nebyl tím, co navrátilci bránilo překročit hranici vlastního pozemku. Brzy odhalil časovanou bombu, kterou položila ještě zášť starosty Bareše. Když už nedokázal zničit zahradu, rozparceloval alespoň přilehlý pozemek patřící přítelkyni Blaženě. Na malých pláccích byli majitelé nuceni hnát stavby do výšky. Povolení pro nejvyšší vydal místní úřad narychlo ještě v prvních lednových dnech 1990, ale už pozdě, než aby prošlo bez souhlasu majitele čísla popis-
297
kohout-zivot2.p65
297
11.10.2006, 21:48
ného 177. Ten ihned zjistil, že pár kroků vzdálený dům má přerůst v tomhle koutu obvyklou zástavbu o celé dva metry a uzmout Stráníkovu dílu pohled, na který mělo jako kulturní památka právo jak ze zákona, tak pro svou jedinečnost. Začal spor, který přešel v soud. A když ten rozhodl, že plánovaný dům je nutno snížit a původní smí být navíc chráněn zdí, vypukla nová agrese, jež si nezadala s minulou. Zlobu, kterou si zasloužil obecní úřad, si zklamaní stavebníci začali vybíjet na přivandrovalcích. Hlavní zbraní se stalo rádio vyřvávající celý den zprávy a šlágry, jak nejhlasitěji to šlo. Navrátilec musel mobilizovat svou disciplínu a koncentraci z dob totality, aby byl schopen psát. U blízkého plotu zahrady, ve které stále žili i staří rodiče jeho ženy a často i malá Jolanina Jolanka, čas od času zaburácel dělbuch. Vrcholem se stala trestná ulička: když dramatikova žena potkala rozlobenou rodinu, nastoupila čtveřice do řady, aby jí výchovně plivli pod nohy nejdřív dospělí a pak děti. Mají-li bolševici nebe, musel jim anděl-šikovatel Bareš z obláčku aplaudovat. Útoky zastavil až nový starosta Hrabaň, který druhé straně plotu vysvětlil, že napadený dlouhodobě odolal horšímu nepříteli a teď se jistě dokáže bránit ještě účinněji. Stavba byla snížena a na oplátku se navrátilec smírně nezahradil proti sousedům ohavnou zdí, ale tuctem vzrostlých javorů pojmenovaných podle apoštolů; měly dopřát pohledovou i zvukovou oponu jedněm i druhým. Všeho dohromady bylo dost, aby byl vnitřní spor z první noci vyřešen: město pro něho prostě umřelo, rozhodl se nevkročit na jeho půdu a nikdy neopouštět svou zahradu, jejíž stromy s pozadím zvlněné opony lesa na protějším břehu řeky mu vytvářely jeho vlastní, dostatečně velký a přitom násilnostem i nenávistem uzavřený svět. Náročné to bylo pro jeho ženu: kdykoli dojeli z Prahy za vrata, musela s tím světem udržovat nezbytné zásobovací spojení deset let sama. Jemu bude dobře, obnoví svůj letitý zápas o hustý trávník, začínající každé jaro skoro od nuly, a hlavně tu začne psát stejně pilně jako v létech obklíčení. Román Sněžím, do něhož pak vstoupil i kanadský příběh Jacka Garfaina o slovenském katu jeho židovské rodiny, inspi-
298
kohout-zivot2.p65
298
11.10.2006, 21:48
rovaly v roce 1992 dva dny, které patrně celé tehdejší Československo strávilo bez dechu před televizory. Poté co vedení sněmovny marně vyzvalo několik poslanců, aby se vzdali mandátů, protože vyšlo najevo, že byli konfidenty Státní bezpečnosti, začalo vlastní drama, když je parlamentní zpravodaj oslovil v přímém přenosu. Kamery zabíraly tváře jmenovaných při čtení podrobné zprávy o jejich spolupráci, a byla to i bez gilotiny veřejná poprava. Odpoledne ale přistoupili k mikrofonu domněle mrtví a hájili se způsobem, který přesvědčoval, že byli obětmi estébáckého pokusu uvrhnout na rozloučenou osvobozený stát do krize. Po noci plné dohadů a čekání na jednoznačný soud přečetl zpravodaj další dokumenty potvrzující původní obvinění. A když ani potom nikdo mandát nesložil, začala země chápat, že pravda a láska může nad nenávistí a lží zvítězit jedině náhodou. Mea culpa. Mea maxima culpa! Ale proč tak vznešeně? Jsem blbá, blbá na kvadrát! Jenže, jenže: mohla jsem to předpokládat? Když jsem své Gábince nad dortem upečeným k jejím patnáctinám začala ztrémovaně vykládat od lesa, proč začne brzo krvácet (já, nepoučené dítko plachých katolíků a na smůlu nejvyvinutější ze třídy, si kdysi zoufala, že mám těžké vnitřní zranění), sdělila mi s nezměněným buličím výrazem skoro uraženě, že už přece není panna. Zas jednou spontánně začal soukat nit příběhu, tentokrát Pražanky, které se z exilu vrátí mužský jejího života a vzápětí ocitne v podezření, že byl před útěkem ve službách StB. Korunním svědkem se stane právě jeho údajný řídící důstojník, kterého však hrdinka příběhu Petra Márová poznala mezitím také důvěrně jako rovného chlapa. Vzájemná obvinění obou mužů se točí ve spirále strmě směřující ke katastrofě. Při tom, jak psal, zkoumal autor, může-li se obyčejný člověk vůbec kdy dobrat pravdy pravdoucí v říši lži. Líčením v první osobě z pohledu čtyřicetileté ženy, stejně vášnivé jako katolicky zbožné, si pak potvrdil, že myšlení a jednání jsou méně ur-
299
kohout-zivot2.p65
299
11.10.2006, 21:48
čena pohlavími než obecným lidstvím, které je převádí na společný jmenovatel. Podivný titul byl vysvětlen na poslední straně románu: hrdinka je také básnířka. Conatom jaký se píše rok a režim Conatom vířím-li ke stokám či věžím Já na ničem nezáležím Já nikomu nenáležím Jsem vločka a tak sněžím V roce 1994 vznikne na Sázavě příběh vyvolaný zběsilým vražděním na Balkáně. Tenká kůže civilizace, uměle implantovaná několika násilně spojeným národům za panování – jinak se nedá nazvat – prezidenta Tita, praskne po celé délce, když se mnohaletí sousedé začnou vybíjet často jen pro odlišnou řeč. Probudí to vzpomínky na květen 1945, kdy mladík zažil začátek povstání v budově pražského rozhlasu, v níž uvízl jako člen Dismanova souboru a poznal hrdiny i vrahy, které ale tím, čím se stali, neučinila čeština nebo němčina, ale výchova nebo povaha. Jako vždycky o tom bude chtít psát hlavně proto, aby se sám dozvěděl víc. A když začne hledat základní situaci i postavy, z nichž by se mohl vyvinout nosný příběh měřící Čechům i Němcům podle vzoru padni komu padni! dostane nápad, který si ho na dva roky podmaní.
300
kohout-zivot2.p65
300
11.10.2006, 21:48
Když se hned po siréně ozval zvonek bytu, byla Elizabeth, baronka z Pommeren, přesvědčena, že ji chce český domovník odvézt výtahem do krytu; oblékla znovu černý kožich, který sotva pověsila, zvedla poplachový kufřík, vyhákla bezpečnostní řetěz a pochopila okamžitě, že otevřela svému vrahovi. Muže s naditou taškou přes rameno zaznamenala na Vyšehradském hřbitově mimoděk, uvykla Čechům zdobícím tu poslední dobou už i veřejně hroby svých národních svatých. Připomínal opraváře, který sem zaskočil na obchůzce, a ona si ho letmo všimla proto, že měl proti ostrému slunci tvář negra. Teď spatřila oči jako ze skla, bez barvy i bez výrazu. Nepřekotně vklínil mezi veřej a práh odřenou botu na vysoké gumě a za ní vnášel do bytu stejně zdlouhavě tělo nadité ve vatované bundě. Nakonec uviděla dlouhý a podivně tenký nůž. Dranschiermesser! vzpomněla si. Baronka věděla, že má zemřít, ale neučinila nic, aby tomu zabránila. Nejen proto, že by výkřik v nejvyšším poschodí domu, kde zbyla sama, utonul v hluku leteckých motorů, jaký v Praze ještě neslyšela; baronce se nechtělo žít. Jako katolička na sebe nesměla vztáhnout ruku, a tak už dávno očekávala trest Boží. Zločinná válka nemohla skončit jinak než zničením všech, kdo ji připustili! Muže jí zastřelil ruský partyzán, syna maquista v Bretani. Zdálo se jí přirozené, že teď přichází muž českého odporu, aby se pomstil i na ní. Mohutný patricijský dům se začal třást. Sílilo mimozemské zvonění. To rychle se blížící výbuchy rozechvívaly stále víc okenní tabule, cingrlátka lustru i číše ve vitríně. Milosrdný Bože! modlila se Elizabeth z Pommeren ustupujíc do salonu, jako by tam uváděla hosta, bomba nebo nůž, jen ať je to rychle! Její vrah za sebou nohou přirazil dveře a volnou rukou otevřel brašnu plnou řemenů. Německá generálka bestiálně zavražděná deviantem, kterého náhodný svědek uslyšel promluvit česky – jaká příležitost pro pražské gestapo, aby se v osobě svého kriminalisty Erwi-
301
kohout-zivot2.p65
301
11.10.2006, 21:48
na Bubacka, zdejšího rodáka vybaveného tajnou zbraní češtiny, vlámalo do struktur protektorátní policie, jediné síly schopné vyvolat povstání a zablokovat Prahu, přes niž chce armáda maršála Schörnera ustoupit na Západ. Z české strany je k případu přidělen mladý nadaný kriminální adjunkt Jan Morava, a z předstíraného krimirománu je psychologické drama dvou logických nepřátel, kteří společně hledají člověka-bestii a najdou lidskou cestu k sobě. Když pak do kouta zahnaný zabíječ vdov pozná, že stačí stejně krutě vraždit Němce, aby se stal oslavovaným hrdinou, začíná pro něho i jemu podobné Hvězdná hodina vrahů, která hned tak neskončí, protože další uhodí vzápětí v bývalých Sudetech. Po padesáti letech se autor vrátí k vlastním prožitkům z února až května 1945, takže pošle postavy do scén, jimž byl přítomen, jako byl právě úporný boj o rozhlas. A jeho okolí je znovu prožije s ním, když depresivní náladu Protektorátu nedokáže dlouhé měsíce setřást ani u večerního vína. Zhorší ji, že při psaní najde stopy, které jeho samého zavedly po válce na bludnou cestu podobně jako hlavní českou postavu dramatu: Morava je uprostřed všeobecného marasmu uchvácen charismatickou postavou komunisty-odbojáře Svobody natolik, že se rozhodne jít v jeho stopách. Poslední věta románu by mohla být první větou příštího, v němž by se hrdina nejspíš stal přímým souputníkem autora. Čerstvě jmenovaný vrchní komisař pražské kriminální policie Jan Morava vstal z lavičky, na které sedával mlčky večer co večer, jako vždycky se dotkl oběma dlaněmi dosud čerstvého rovu a rychle odcházel k čekajícímu autu. Netušil, že spěchá vstříc svému největšímu omylu. Autor jej měl dávno za sebou, a rozhodnutí nevstoupit znovu do vod české politiky, teď dokonce jako profesionál, vyloučilo další zmýlenou toho druhu. Bude tedy deset let jezdit léto co léto do zahrady i ze zahrady, ve které napíše většinu dalších textů i oslaví většinu narozenin, a kde ho navštíví každý, kdo o to bude stát, zatímco on bude městečko míjet v autě jako scénu, na níž běží jemu cizí představení. V pokoji obaleném mod-
302
kohout-zivot2.p65
302
11.10.2006, 21:48
rým kobercem se pak vrátí i k příběhu, který tu upletl skoro před třiceti lety. Za sílícího obležení, když v rámci hygienické sebeobrany duší začali zakázaní psát texty ,pro pobavení přátel‘, rozepsal i on novelku nemající daleko k bláznivinám zvaným crazy. Vymyslel si panice s ženskou povahou, křehkého, stydlivého, cudného a nezkušeného prakticky ve všem, vycepovaného navíc bigotní rodinou, jehož si z podnikového večírku, kde musel dělat pořadatele, odvede žena v takzvaných nejlepších letech hrající v dámské kapele, všestranně dominantní a s minulostí více než pestrou, jedním slovem mužná, podobná svému mohutnému nástroji helikonu, basové formě tuby užívané ve vojenských kapelách. Vilém Rosol a Květuše Jámová vytvoří svazek, do něhož mladíček vstoupí s mankem, jaké mu od začátku nedá šanci být rovnocenným partnerem nymfomance, která kvůli němu mešká zkoušku rozhlasového orchestru s vysvětlením, že se kolegové nezblázní, když si s ní polovina užila a druhá se na to ještě třese. Vilémek své zkušenosti začal sbírat teprve při vojenské službě. Z rozhovorů svých druhů ve zbrani, jimž jsem naslouchal stále dychtivěji, a také z náznaků inzerce na zdech veřejných hygienických zařízení jsem se dovtípil, že existuje jakási organizace žen, které za mírný poplatek poskytují méně zkušeným pracujícím druhého pohlaví praktické lekce. Tyto dobrovolnice měly údajně v pozdních večerních hodinách postávat před různými společenskými středisky a mohl je oslovit i ten, kdo jim nebyl představen. Oběhl jsem usilovným klusem několik koncertních síní a přednáškových sálů, ale nikdo před nimi nepostával. Okamžité vnuknutí mne přivedlo k myšlence, že takovými středisky by mohly být i hromadné ubytovny. Od Smetanova divadla jsem proto namířil k hotelu Esplanade. Když jsem prošel nevelkým parkem, radostí se mi rozbušilo srdce. Na chodníku pod ozářenou markýzou postávala skutečně žena v nejlepším věku, která zjevem i oblečením zcela odpovídala mým představám. Přesvědčil jsem se letmo, zda mám zapnuty všechny knoflíky stejnokroje, nadýchl se, rychle urazil těch několik
303
kohout-zivot2.p65
303
11.10.2006, 21:48
kroků, přiložil předpisově ruku k okraji vojenské čapky a zdvořile ji oslovil. – Promiňte, soudružko, jste kurva? Na to, co následovalo, vzpomínám dodnes jako na zlý sen. Po jejím políčku, jenž mne takřka povalil, byl jsem brutálně napaden mohutným portýrem, který mne za opasek donesl k recepci jako tlumok. Ukázalo se, že dotyčná, jejíž choť odešel za roh pro auto, je ministryní pošt za Československou stranu lidovou. Pohled na usedavě plačícího vojína se zdál všechny přítomné překvapovat. Strach byl silnější než stud, a proto jsem neviděl jiného zbytí než objasnit zajíkavě smysl svého počínání. Pak bylo hrobové ticho. Vrátný hleděl do země, recepční si čistil brýle a ministryně vytáhla z kabelky batistový kapesníček. – Nate, promluvila téměř mateřsky, – otřete si oči. Myslím, soudruhu, že byste se měl brzo oženit. Rodina je základní politickou jednotkou socialistického státu, v ní najdete i to, co vám nemůže poskytnout dokonce ani komunistická strana, přestože je naše vedoucí síla. Ten kapesníček mám dodnes. Jsou na něm vyšity srp, kladivo a telefon. Pět dlouhých kapitol vznikalo tenkrát pět týdnů po sobě, aby mohly být postupně čteny při pravidelných večírcích léta 1971 a odvést na chvíli pozornost od prvních sankcí a šikan, které účastníky postihovaly přes týden; byli v té situaci ještě podobně nezkušení jako Vilém Rosol. O pokračování se zasloužil zejména psychiatr Jaroslav Vaněk, který si mezi přítomnými spíš sám léčil nervy a odplácel jim to léky na běžné neduhy. Byl to jeho nakažlivý smích, co pobízelo autora dovést podivnou dvojici až k ztřeštěné svatbě; při ní Květuše přejmenuje ženicha na Jámu s tím, že se nehodlá popáté jmenovat jinak, a pronese zvučné Ano i za něho. Jürgen Braunschweiger dal novelku s názvem Ten žena a ta muž rychle přeložit, aby vyšla v roce 1972 návazně na Bílou knihu o kauze Adam Juráček. Ale byl to autor sám, kdo položil otázku, co ten titul může způsobit, když se v německých novinách objevovaly jeho první protesty, na něž doma nedostal
304
kohout-zivot2.p65
304
11.10.2006, 21:48
odpověď; měli si jejich čtenáři myslet, že autor dramatického Deníku kontrarevolucionáře žije v klimatu nezávazné frašky? Pro jistotu se rozloučil s nejveselejším textem, jaký měl kdy napsat. O dvacet let později bude dávat do pořádku vídeňský archiv někdejší spolužačka dramatikovy ženy a teď ekonomka v penzi Alena Studenovská, které se povede ten zázrak, že se v šedesátiletých vrstvách papíru najde skoro vše, co se hledá. Přitom vypluje útlý svazek se známým titulem. Potrvá ještě pár měsíců, než se autor rozhoupe, aby si jej přečetl, ale pak zažije překvapení: pozná, že má v ruce hotovou polovinu příběhu, k níž druhou mu nabízí proměněná doba. Postačí, aby vyslal oba bizarní hrdiny z bláta reálného socialismu do louže česky surrealistického kapitalismu, a nerovný pár se stane podobenstvím nerovných epoch. Provede to s gustem. Staří chudí rodiče zdědí řadu restituovaných realit včetně Národního divadla a Květuše, která Viléma dávno opustila s jakýmsi policistou z pohotovostního pluku, se spěšně vrací, aby uplatnila svá majetková práva. Staříci před ní našli poslední útočiště v blázinci, kam tedy vyšle opět ochočeného manžílka pro jejich plnou moc, když do plánu zasvětila dalšího milence, tamního primáře. Ten už je plně pod tlakem nových razantních poměrů. – Ach tak! Tak, tak, vážený příteli… jak že se jmenujete? – Rosol… připomněl jsem se mu tedy potřetí. – Tak! Příteli Rosole… mohu vás tak jistě oslovovat, když nejste skutečný pacient! Právě toto zařízení je živoucí muzeum novodobé kalvárie našeho těžce zkoušeného národa, něco jako jeho duchovní skanzen. Chováme tu, představte si, dokonce ještě dva docela čilé dědky, oba hodně přes devadesát! kteří si tu spolu s mnoha podobnými případy hned po první světové válce vyhloubili na zahradě Jedničky zákopy a dodnes proti sobě denně bojují u Zborova, jeden jako Masarykův legionář a druhý jako věrný poddaný France Jozefa, není to gól? Na celé Dvojce se léčí druhá světová, opouštějí tam s pláčem pohraniční bunkry, pak se navzájem udávají gestapu a nakonec trestají Němce tím, že musí
305
kohout-zivot2.p65
305
11.10.2006, 21:48
pucovat toalety kartáčkem na zuby. Největší je Trojka, tam se to i nejvíc mele, napřed pochodují a mávají pod tribunou, pak se vzájemně odsuzují k smrti jako zrádci, načež se pověsí, ale hned nato amnestují, aby mohli znova s mávátky do průvodu. Na Čtyřce je zato poměrně veselo, podepisuje se tam střídavě Charta i Anticharta, potom všichni svorně zvoní klíči a ožerou se pivem, které jedněm sponzoruje prezident Havel a druhým mistr Karel Gott, není to gól? Pětka je čerstvě otevřená pro první kapitalisty, kteří se zbláznili, když zjistili, že zbankrotovali, protože kradli míň šikovně než ostatní, pročež tam ihned založili komunistickou stranu. Kam chcete zařadit vy… promiňte, přeslechl jsem vaše ctěné jméno. – Sulc… řekl jsem už velmi zmaten, – ne! Aspik… tedy Rosol!! Rád bych vám, pane profesore, připomněl, že jsem přišel stran rodičů… – Tak tak! A jistě chcete, abych je dal uspat, ne? Nuže, říkám vám otevřeně, že se mnou pro to nemůžete počítat. Ale složíte-li obvyklý paušál, vyměníme je za dva cvoky z Ruska, stále ještě fungují mnohá spojení z tuhých dob totality, kterou samozřejmě příkře odsuzuji, ale nemohu zatajit, že naše nejtěžší případy vždy ochotně převzala sanatoria KGB a nikdy jsme odtamtud neslyšeli sebemenší stížnost. A dnes, kdy i v Rusku zavanul zdravý duch podnikání, nám nástupnické organizace dokonce ochotně platí za to, že pro změnu my ubytováváme jejich klienty. Za tím účelem si tu dokonce postavili supermoderní Šestku, kde mají ošetřovnu, ze které, jak se nám žertem chlubí, ani nejzdravější chlap nevyleze bez berlí, není to gól? Divoký kapitalismus v ničivé kombinaci s Květuší Jámovou přivedou kdysi útlého stydlínka až do školy pro teroristy, a právě když doma nařizuje pekelný strojek superbomby, aby vyhodil do vzduchu nejen restauraci Na Vikárce, kam pozval s manželkou všechny své nepřátele, ale pro jistotu i Pražský hrad, končí román uprostřed slova. Čtenáři zvyklí číst knihy od konce se tentokrát ošklivě prozradí, když budou u knihkupců reklamovat vadný výtisk. Odbytáři mnichovského nakladatel-
306
kohout-zivot2.p65
306
11.10.2006, 21:48
ství vydají varování, že za prodej díla neručí, pokud mu zůstane název Ten žena a ta muž, který podle nich německé publikum nepochopí. Vyjde tam tedy pod názvem Moje žena a její muž, který shledají méně náročným. Kuriózní naopak bude, že humor i poselství travestie pochopí a přijme téměř celá německá kritika na rozdíl od téměř celé české. Pak se v té zahradě vrátí dramatik ke svým kořenům a napíše po deseti letech první z nové série divadelních her, kterou nazve Nuly. (V kuželu světla stojí v poměrně zašlém pracovním plášti statný sedmdesátník s lahví piva. Zkušeně ji otevře křísnutím o druhou. Jedním dlouhým lokem labužnicky vypije a teprve pak nás osloví.) JARDA: Slavím jubileum. Kulatý. Nazdar, stěny! Poprvé jste mě přitáhly v osmi, když tam nahoře pohřbívali prvního prezidenta. Můj tatínek mu říkal Tatíček, takže jsem si dlouho myslel, že mám tři dědečky. (Vojenská dechovka hraje v rytmu smutečního pochodu Masarykovu oblíbenou píseň Ach, synku, synku. Blíží se a potom vzdaluje.) JARDA: Měli ho vízt na dělu, a já to chtěl strašně vidět. Jenže šli pomalu, a když byli u Muzea, já už musel. Tatínek řekl, Vydrž, Jardo! A zved mě na krk. Tak jsem držel, ale když byli u nás, už jsem to neudržel, jestli mi rozumíte. Tatínek napřed myslel, že tak brečím, ale pak nás chvátal oba vyprat sem. V takovej den mi ani nedal pohlavek, jen řek tu první věšteckou větu. (V jiném kuželi světla se objeví mladší švihák s knírkem smutečně oblečený ve stylu třicátých let, stojící zády v typické póze muže, který si ulehčuje.) OTEC: Ty seš, Jardo, tak učuranej, že bys měl bydlet přímo na vécé! Pár metrů pod ústředním pražským náměstím leží dějiště hry, secesní veřejné toalety spojené kdysi s vládním protiato-
307
kohout-zivot2.p65
307
11.10.2006, 21:48
movým bunkrem. Ty po pádu totality zprivatizuje za peníze své družky Ančiny Jaroslav Kvapil, který na nich jako vedoucí strávil celý život vykolejený kdysi komunisty, když nesměl dostudovat práva. Projekty kuriózního penzionu i velkopěstírny žampionů v bunkru selžou a místo turistů či nákupčích se sem stahují k symbolu dvou nul bytosti považované za lidské nuly. Nečekaná svoboda je zbavila poslední jistoty – návyků. Nic není, jak bylo, všechno je jinak, a tak i poslední naděje vedou k osobním katastrofám. Celoživotní příživník odtud buduje kapitalismus tím, že zakládá žebráckou firmu a verbuje do ní Rumunky s nemluvňaty. Slavný básník, jehož verše kolovaly za totality ve stovkách opisů, tu marně doufá, že si jich snad všimne některý ze čtyř tisíc svobodných nakladatelů. Světly ve tmě jsou si vzájemně dva bývalí faráři, které homosexualita vyloučila z církve, ale vrátila životu: encefalitidou oněmělý vozí zchromlého po obrně, který zas rozumí jeho hýkání tak, že mu umí tlumočit i anekdoty – jak zažil autor na Capri. Všecko najednou ztratí hraběnka, které se vrátí z emigrace děti jen pro znovu nabytý majetek; toho ji však před nimi zbaví pozdní láska, z níž se vyklube sňatkový profesionál škubající restituentky. Závěrečným akordem je odhalení, že Jardova celoživotní láska a nyní spolumajitelka záchodků Ančina, na které mu vadilo jen její přísné katolictví, figuruje v seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. JARDA:
(vpije se do Ančiny očima) Tys jim to přece nepodepsala, viď? ANČINA: (ještě chvíli se s oběma nákupními taškami v ruce dívá na stránku v brožurce, pak pohlédne na něho) Jo, Jardo. Bohužel. JARDA: (jde si sednout na svou stoličku) To se mi snad zdá… BÁSNÍK: My můžem jít vedle… ANČINA: Nechoďte. To nic nezlepší. Já věděla, že to jednou praskne, ale ta jiskřička naděje, že snad ne, byla silnější. Ano, Jardo, je to tak: mě sem k tobě přímo poslali. Já ti říkala, z jaký jsem rodiny, a táta
308
kohout-zivot2.p65
308
11.10.2006, 21:48
tenkrát v tom lágru onemocněl. No, a mně slíbili, že ho pustěj na podmínku, když pro ně občas něco malýho udělám. Že ze mě nakonec nebyla Máta Hári, ale pouhopouhá hajzlbába, vzala jsem to jako povedenej fór. Já netušila, že táta stejně brzo umře, a už vůbec ne, že tu potkám tebe. (Zmlkne, snad čeká námitku nebo alespoň otázku, ale nikdo nic neřekne, až na Cikánku, která se ptá vyděšené Ženy.) ELVÍRA: O čom to hovorí? ANČINA: (konečně své tašky položila) Jenže pak mě zvali každejch čtvrt roku na kafe do různejch kvartýrů a opravdu chtěli vědět, co se tu děje, tak jsem je krmila protistátníma vtipama, ale vždycky jako od neznámejch pasantů. O tobě jsem nejvejš řekla, že nejseš zrovna pro ně, protože to oni stejně věděli, ale hlavně, že neděláš nic proti nim. To mně pořád pomáhaly ty zpovědi, Jardo, jenže pak mi… no ano, začali nosit prachy… jo… nejdřív tři stovky měsíčně a naposled osum… to už, když se zvonilo těma klíčema, ale oni řekli, abych si snad nemyslela, že jdou od válu, naopak, že teprve pořádně nastoupí a mě si tu nechají jako krtka... ELVÍRA: Veď to je zviera! ANČINA: A tak jsem v tom strachu zůstala dál, a teď můžu jedině říct, prosím tě, Jardo, odpusť! (Snad ani neví, že při tom sepjala ruce. Ostatní jen němě hledí na něho. Ale on ani nepromluví, ani se nehne. Opravdu vypadá, jako by zkameněl.) ANČINA: No ano… tak já… (Obejde stojící tašky a pomalu odchází do bunkru.) BÁSNÍK: Pane Kvapile, neukvapte se… ŽENA: Vona vám přece nikdá nemohla ublížit, pane Jára, já jí v tom na slovo věřim! JARDA: (otřese se, jako by teprve teď přicházel k sobě) Já… se rozhodně nemůžu chvástat, že bych byl
309
kohout-zivot2.p65
309
11.10.2006, 21:48
BÁSNÍK:
JARDA: BÁSNÍK:
JARDA: BÁSNÍK:
JARDA: BÁSNÍK: JARDA: BÁSNÍK: JARDA: BÁSNÍK:
bolševika nějak kór trápil… vlastně jsem prototyp toho, čemu se říká mlčící většina, co zařve, až když princ utne drakovi hlavu, a pak se pere o jeho bifteky… ale taky jsem těm kurvám nikdy nepodal ani špičku prstu… a jestli se mně celý ty léta něco hnusilo, až se mi chtělo blít, tak to byl fízl… Pane Kvapile… mně přijde váš étos nejen vznešený, ale i jedině možný… slabý člověk nemůže s drakem bojovat, ale nesmí ho aspoň krmit, tuhle hranici si v sobě mohl uhájit skoro každý… No právě! Ale právě, že jen skoro. Případ paní Ančiny bych kvalifikoval podle našich pánů farářů jako stav mezní nouze, ve kterém se smí i křtít! (na něho skoro zařve) Ona si nechala platit! A prala to v tý svý odpustkárně! Kdybyste jí dal ještě možnost vysvětlit vám to podrobněji, asi by upřímně řekla, že si už pak netroufla zpochybnit svou loajalitu k nim… falešnou! jak spolu s paní Fialovou pevně věřím. On přece… je to hnusné, ale je to tak… on přece před pár lety počítal skoro každý, že tahle tma bude trvat ještě další půlstoletí, a tak paní Ančina zřejmě soudila, že je lepší, když o vás bude lhát ona, než kdyby někdo další začal hlásit pravdu, no to by vás byli dávno sebrali! Všiml jste si jejího krycího jména? To mě zajímá ze všeho nejmíň! (nastavuje mu brožuru) Krycí jméno, jak jsme se dočetli, si každý vybíral sám. A její zní… no? (odsune brožuru) To je mi fuk! (znovu mu ukazuje tu stránku) Nula. No a? Necítíte v tom osamělost? Zoufalství? Beznaděj? Odsudek sebe samé? Ovšemže je tenhle seznam památníkem lidských selhání. Ale není zvrácené, že tu soudíme paní Ančinu místo těch, kdo
310
kohout-zivot2.p65
310
11.10.2006, 21:48
ELVÍRA: ŽENA: JARDA: ŽENA: JARDA:
ji… ne svedli, znásilnili! Protože to připomíná ty zvířecí scény, kdy tucet landsknechtů drží ženu za ruce a nohy, aby se na ní mohli po řadě vyřádit. (snaží se v tom vyznat) Pani Fialová, tož to oni ju zkurvili? Ježíšmarjá, pane Jára, to fakt necítíte, jak jí musí bejt? Dyť vám řekla – prosim tě, vodpusť! (zuřivě zavrtí hlavou) Já ji přivedu! (zařve teď doopravdy) Ne!! Vám to pořád nedošlo? Tenhle hajzl zaplatili estébáci!
Půjde o vědomou inspiraci Gorkého dramatem Na dně v ryze českém žánru tragikomedie, který míchá ze slz i smíchu očistné katarze. Obyvatelé podivné noclehárny se postupně vytrácejí jako deset malých černoušků, poslední mizí za svými pasáky i cikánská šlapka, ze které se společnými silami snažili vychovat slušnou holku. Asi se to povedlo, protože je výjimečně neokrade. (Do toho sem vletí shora z náměstí vlasatá osoba v šátku a sukni, která vypadá i působí, jako by právě utekla z blázince.) ŽENA: (pokusí se jí postavit u paty schodů do cesty) Dámský sou vedle! PŘÍCHOZÍ: Zamkněte! Ježíš, no tak zamkni, Vlasto, dou po mně!! (A už je jasné, že je to někdejší frajer a zakladatel žebrácké firmy Ruda; schová se do mrtvého úhlu před mušlemi, a teprve teď si sundává aspoň šátek i paruku s dlouhými blond vlasy.) ŽENA: (bere schody k mříži po dvou, zavírá ji a zamyká) Rudínku… Co ti to udělali? RUDA: Ty rumunský kreténi! Ty rumunský kreténi si pozvali do Prahy svou žebráckou mafii. Celá jednička je teďko jejich rajón! BÁSNÍK: Ale… vaši černí šerifové…
311
kohout-zivot2.p65
311
11.10.2006, 21:48
RUDA:
Ty voni si koupili nejdřív! Já jen doufám, že ty hajzlové na tendle hajzl zapomněli! ŽENA: (opatrně, ale přesvědčeně) Já se nechci rouhat, ale fakt už si někdy myslim, že za komunistů bylo líp… JARDA: (pohlédne na ten zbylý sbůrek – jednu vysloužilou animírku, jednoho zneuznaného umělce a jednoho zkrachovalého podnikatele v ženské sukni, načež řekne, jako by právě odhalil tajemství, jim, ale vlastně nám) Mně to došlo… Mně to došlo! My v tý totální svobodě žijem přesně to, na co máme. (Přejede nás všechny svým vědoucím pohledem.) Jestli mi rozumíte…? (Pomalá opona.) Hra psaná pro Divadlo na Vinohradech bude Jiřinou Jiráskovou přijata, než po zralé úvaze dojde k názoru, že by jako ředitelka vrhla stín na světlou éru Václava Klause. Nuly pak uvede v silném představení Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni a po něm rovněž v režii Jana Buriana Čechovův MCHAT. Na premiéru do Moskvy pojede po víc než třiceti letech bývalý nepřítel jako státní host. Dá si přidělit tlumočnici, ale už za deset dnů bude přednášet na moskevské univerzitě rusky, jak se i mozek potěší z tak skvělého happy endu. A intendant-přítel Oleg Tabakov mu přiloží na vinohradskou ránu místo jitrocele i dostatek vodky s kaviárem. Veškerým psaním v Sázavě nad Sázavou opíše navrátilec další z kruhů svého života. Tenhle začal a slibuje i skončit v důvěrně známé vilce, která se mu už podruhé stávala – my home, my castle! domovem i hradem. A byl by to bez přilehlého městečka s pomocí své ženy až do konce vydržel, nebýt mladého souseda, který se právě v těch deseti letech svobody stane nejdřív jeho lektorem, pak kolegou a potom nejznámějším autorem země, jakým býval na počátku svého kruhu i navrátilec. Při literárním vystoupení ve Vídni se Michal Viewegh dozví, co netušil, protože si toho, jako skoro nikdo, nevšiml. Sdělí to doma dalšímu následníku předsedy Bareše, novému starostovi, kterým právě bude jeho otec Josef.
312
kohout-zivot2.p65
312
11.10.2006, 21:48
Jedenáct a půl roku po návratu, na jaře 2001, dostane dramatik dopis obecní rady mezitím už titulárního města Sázava nad Sázavou, je-li ochoten přijmout jeho čestné občanství. Návrh mu přijde tím významnější, že nebyl schválen jednohlasně a vyjádří tak vůli příznivců i odpůrců. Dospěje k závěru, že odmítnutí by byl projev zpupnosti, kterým by urazil ty, kteří s honem na něho nemohli a nechtěli nic mít, a tímhle aktem to dávají najevo. Odehraje se o Prokopské pouti 14. července v bývalém kostele svatého Martina, a před ním bude poctěna archeoložka profesorka Reichertová, která dlouhá léta odemykala Sázavě její dávnou minulost. Udělení čestného občanství jemu uzamkne tu nedávnou. Když obřad skončí, projde se nový občan po dlažbě města poprvé od 28. října 1978, kdy odtud odjížděl k ročnímu pobytu na Západě. Ten se protáhl taky na jedenáct a půl let, setkání s tou dlažbou na třiadvacet. A než po ní doputuje do své zahrady – kde budou desítky přátel chválit rakouské víno a pouťové koláčky Blaženky Pečenkové, kníže schwarzenberské odborně krájet šunku od kosti a mezi všemi chodit a žehnat arciopat Opasek, netuše, že mu zbývá už jen týden života –, uvědomí si staronový občan, co ho nikdy předtím nenapadlo. Od chvíle, kdy místo bytelného baráku pro každé počasí koupil tuto betonovou a skleněnou krabičku, vystřídal byt rodičů v Matoušově ulici na Smíchově, garsonku na Karlově náměstí, pokoj s kuchyní a krásnou vyhlídkou na náměstí Hradčanském, mezonet s neméně krásným výhledem na vídeňském Kohlmarktu, díru v Hotelovém domě na Petřinách a konečně byt a k němu pro archiv další mezonet na Masarykově nábřeží s vyhlídkou ze všech nejkrásnější – ale celou dobu, tu dlouhou dobu více než čtyřiceti let trval tenhle křehký dům a trvala tahle bezbranná zahrada, kam mohl každý beztrestně hodit strychnin, kámen nebo slinu, až se všemu a všem navzdory staly nejdéle fungující scénou jeho života. Loutkové divadlo z dětství spalo dál nedotčeno na skříni v garáži, aby si podrželo své kouzlo, ale ten dům a ta zahrada mu umožnily postavit si v nich vlastní kulisy pro desítky příběhů, které tady napsal, právě píše a ještě snad napíše.
313
kohout-zivot2.p65
313
11.10.2006, 21:48
Jeho centrum securitatis, hlubina bezpečnosti, má číslo popisné 177, a jestliže někdy někde něčím pohnul, pak proto, že tady měl pevný bod.
87.
MARŤAN S LIDSKOU TVÁŘÍ Jeho příběh vrací dospělého muže před koncem této knihy-cesty skoro na počátek vlastního příběhu, aby se s ním pak proplétal šestapadesát let: 1941. Byl hubený, mladý, ale vypadal přísně jako noví profesoři, kteří ještě cítili potřebu dobře mést. – Který z vás je Kohout? Sekunda přestala přestávkově řičet a svorně mu ukázala Kohouta Stanislava, sběratele důtek a zápisů do třídní knihy. Ten se schlíple doklátil ke dveřím, ale vzápětí rozzářil a ukázal na jmenovce. – Já né! To von! V té době se náš chlapec ještě nerval, protože po všech těch nemocech vážil asi pětadvacet kilo, takže ho přitahovalo jen duchovno. – Vy jste poslal verše do školní soutěže? – Ano, pane profesore. – Nejsem profesor, ale Luboš Pistorius ze sexty, vykal mu dál podle dobového mravu, chtěl jsem jen vidět, jak vypadáte. Chlapec věděl, že každý z kluků, co se zúčastnili, poslal básničky o lásce, měsíčku a tak. Že on se styděl, napsal radši… jako poslední blbeček… – Jak vás, prosím vás, napadlo napsat baladu? – Já mám… rád Cyrana… – Ale proč zrovna o pirátech? – Čet jsem o nich… a chtěl si představit, co si takoví kluci myslí… – Aha. Tak si představujte dál. Na můj návrh jste dostal první cenu. 1943. Přišel už ke kvartánu zas. – Obsazuji Ze života hmyzu, přečetl byste si to?
314
kohout-zivot2.p65
314
11.10.2006, 21:48
Když nad tím mladíka nalezl otec, podivil se. – Nespadl on z Marsu? Čapek je nejzakázanější český autor! Mladíka trápilo jenom, jestli mu dá hrát Tuláka. Přidělil mu daleko menšího Otakárka, a i tak ho za měsíc přeobsadil do roličky Druhého mravence. Když pak oktavána jen letecký poplach zachránil před fackami rozzuřeného nácka-školního inspektora Wernera, který dokonce vyhrožoval gestapem, byl kvartán bohatší o poznání, že nemá herecký talent. Takže mu zůstalo představovat si a psát. 1946. Praha dosud voněla svobodou a všemi nadějemi. Bývalé Snížkovo divadlo na Václavském náměstí praskalo večer co večer ve švech, když dávalo Majakovského Ledovou sprchu. – Kupředu, čase, čase, vpřed! zpívali v aktšlusu chudí, ale čestní revolucionáři, když zbavili sovětskou moc hnusného byrokrata Pobědonosikova, který se k ní úlisně přimknul. Hru přeložil a režíroval Luboš Pistorius. Septimán to viděl nejmíň třicetkrát, protože dostal ze staré známosti permanentku. Bylo mu i dík té hře jasné, že jeho revoluce je nejspravedlivější v dějinách, a proto zvítězí. 1948. Brzy po únoru bylo představení staženo jakožto ideologicky závadné: komunisté mají své chyby napravovat, ale nepředvádět. Režisér-dramaturg i začínající básník to pochopili jako nutnou sebeobranu té skvělé revoluce proti jejím nepřátelům a vklouzli do pasti, která se měla mnohým otevřít až za jednačtyřicet let. 1953. Starší z obou to mezitím dotáhl na dramaturga zázračné trojice, která pozvedla plzeňské divadlo tak vysoko, že měla převzít Zlatou kapličku nad Vltavou. Když tam jela nastoupit, postavil se jí na padesátém kilometru do cesty strom. Ředitel Zdeněk Hofbauer zemřel za volantem, nezraněný režisér a dramatik Miloslav Stehlík se měl zabít v autě až za mnoho let. Pistoria přivezli na operační stůl, když už byl první vteřiny klinicky mrtev. Službu v Berouně měl mladý doktor, ale zřejmě talent. Zraněnému zbylo po operaci z mnohého jen půl, ale stačilo mu to skoro na půl století. 1960. Byl znovu povolán z Plzně, aby vedl Vinohradské divadlo, předurčené ideou svého vzniku být protiváhou Národ-
315
kohout-zivot2.p65
315
11.10.2006, 21:48
ního. To už všichni věděli, že je skutečně Marťan. Jeho skromnost a mimodivadelní nepraktičnost byly nadpozemské povahy. Když všem došlo, že přes den místo jídla a pití jen kouří, zorganizovalo divadlo jakous takous péči, ale on stejně nevěděl, co jí. Živil se zřejmě myšlenkami. Před jeho první premiérou se zjistilo, že má na večer jen takzvané obrácené šaty po dědečkovi. Těžko se asi kdy kdo z režisérů dočká, aby se mu na výbavu složili čtyři autoři. Módní závod Adam ho vyhlásil nejlepším zákazníkem, protože jim do zkoušení vůbec nepromluvil. Zřejmě myslel na příští zkoušku v divadle. Zato tam byl král. Jako se nikdy nerozčílil a nikoho nepokořil, tak neodpustil nikomu nejmenší faleš. Neproměňoval zkoušky v obecnou školu jako Otomar Krejča, ale vždycky dokázal vystavět most od svého rozumu k hercovu srdci, aby byl záměr pochopen i proveden. A byl geniální dramaturg. Usadil autora do fotelu, nechal přečíst hru nahlas a nutil ho vyložit mu, co chtěl napsat a proč. A jak autor odpovídal a narážel na alogismy i nesmysly, vzdaloval se mu text rychle k odstupu, který umožnil začít novou verzi. Tázající se zdál mnohé vědět předem, ale nikdy nenapověděl ani situaci, ani repliku. Vedl jakýsi hon na lišku, upozorňoval na její stopy, ale doběhnout ji musel autor autenticky sám. Zkazil dramatika pro všechny dramaturgy, kteří autorům radí, jak by jeho hru napsali sami, kdyby to uměli. Od jisté chvíle u toho sedával chlapeček, chlapec a mladý muž, který začínal autoru rozumět, zatímco dramatik přestával rozumět jemu a začal se ho i bát, když viděl jeho diplomní práci na matematicko-fyzikální fakultě, obsahující desítky stránek rovnic. Nemohl tušit, že tak od kolébky poznává svého příštího nakladatele Vladimíra Pistoria, který bude vydávat jeho knihy nejdřív v samizdatu a pak i ve svobodě. 1961. Už se z té pasti začali oba vytahovat za vlastní límce jako baron Prášil. Ve švech třetí rok praskala budova na Vinohradech, i když stále ještě Ústřední divadlo Československé lidové armády. Ve vzduchu visela politická reforma a Pistoriova dramaturgie posílala večer co večer na scénu v nových textech postavy i konflikty divákům dobře známé. Cenzura pro výstra-
316
kohout-zivot2.p65
316
11.10.2006, 21:48
hu zakousla současně tři nejnavštěvovanější hry Jariše, Stehlíka a Kohouta. Ředitel musel najít náhradu. Z nejnevinnějších klasických nasadil Naše furianty. Když herci, excelující předtím v rolích současníků, vstoupili na scénu v koženkách a beranicích, ozval se první smích. A když padla věta, že starosta je hňup, aplaudoval celý sál. Na koberečku ředitel Pistorius prohlásil, že se proti znásilnění bránil sám duch divadla. A to že se dá jen jako za Němců zavřít. Tolik síly už dogmatici neměli a do roka uvedlo Vinohradské Čapkovu-Kohoutovu Válku s mloky, hit čtyř sezón, který tam bude držet počtem dvou set osmi vyprodaných představení rekord čtyřicet let. 1969. Po zmrazení ,Pražského jara‘ dostaly desetitisíce lidí otázku, zda chápou okupaci jako bratrskou pomoc. Kdo řekl Ne, byl odstraněn z veřejného života. Proto se takových našlo mezi racionálními Čechy velmi málo. Zní až anekdoticky, že si právě skalní komunisté ve Vinohradském a Realistickém divadle vymohli, aby se Pistoria nikdo z prověrkové komise neptal, protože by určitě nezalhal. A i ti otrlci uposlechli, když před ně usedl jasný mimozemšťan. Patřil s Karlem Kosíkem, Ivanem Klímou a Jiřím Grušou k těm, kterým záměrně nebyla dána k podpisu Charta 77, aby po očekávané reakci režimu zůstaly přístavy pro spojení se zbytkem světa. A nikdo se mu ani nepokusil předložit Antichartu! Z dvacetileté jevištní tmy pak zářily vlastně jen Grossmannovy, Krejčovy a jeho inscenace. A on po dobrovolných kurýrech v dopisech dál komentoval nové texty svého vyhnaného autora. 1990. Když národní polární noc skončila, myslel zas jen na divadlo a dal si líbit, že schopní podnikatelé Kocáb s Kratochvílem vrhli na trh desetitisíce nahrávek Havlovy Audience, kterou režíroval on s autorem v roli Vaňka a Pavlem Landovským v úloze sládka. Až po nesmělé urgenci dostal lepší kapesné, zatímco od Jiřího Menzela, který aktovku v hotové inscenaci natočil, nic. Do konce života měl žít z ruky do úst. Na Vinohradech uvedl Ubohého vraha tak velkolepě, že výsledek odměnila kritika jednohlasnou ódou na divadlo. Jak stáli při děkovačce vedle sebe skoro patnáct minut, vzali se poprvé v ži-
317
kohout-zivot2.p65
317
11.10.2006, 21:48
votě za ruce. Jen oni dva věděli, že slaví půlstoletí bezkonfliktní spolupráce, která započala pirátskou baladou. Redaktor Ondřej Šrámek, natáčející pro českou televizi kde co, tohle skvělé představení odmítl zaznamenat. 1997. Zemře po dlouhé trýznivé nemoci 9. února. Ale ještě při posledním setkání v krčské nemocnici rozebere s autorem nejčerstvější hru Nuly. Vzpomínky na mrtvé se často vyhýbají odvrácené straně osobnosti. A přece jen ta dělá celého člověka. Mladší nikdy nepochopil neuvěřitelný nepořádek, který měl starší skoro ve všem, co se netýkalo právě probíhajících činností. Nikdy ho nepřesvědčil, že má psát poznámky do textů tak, aby je mohl sám po sobě přečíst. Jak ho napínal na skřipec, když minuty hloubal nad svýma muříma nohama, aby se pro jejich smysl složitě vracel zpět! Jak mu, otroku přesnosti, šel na nervy přítelův stálý souboj s časem! Když si pozval pár lidí po hodině za sebou, seděli tam nakonec jako u důsledného zubaře všichni, zataženi stále ještě do problému toho prvního ve fotelu. A jeho příslovečná skromnost rozčilovala i proto, že si ji mnozí vyložili po česku jako slabost. A nejvíc, nejvíc mladšího mrzelo, že si s ním nikdy nemohl promluvit o jistých věcech soukromých. Právě on mohl být jediný, komu by určitě řekl o sobě všechno… jenže právě on by to byl ve svém marťanství nepochopil. Rozuměl skvěle peklům smyšlených postav, peklu živých ne, protože je dík své povaze nikdy osobně nepoznal. Luboš Pistorius zůstane jednou z největších osobností českého divadla, a v životě jeho nejvěrnějšího autora po něm zbude nezhojitelná jizva. Zato mu přibyde slavný fotel, který pošle do nového bytu přítelova žena Dída s vlastnoručně vyšitými podpisy těch autorů a jiných kumštýřů, kteří v něm kdy čekali na ošetření. Ať tu stojí jako čestná stráž. Ludvík Aškenazy, Áva Bílý, Bohumil Březovský, Jan Drda, Daniela Fischerová, Václav Havel, Vlasta Chramostová, Milan Jariš, Peter Karvaš, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Jelena Mašínová, František Pavlíček, Karol Sidon, Emma Srncová, Miroslav Stehlík, Otakar Schindler.
318
kohout-zivot2.p65
318
11.10.2006, 21:48
88.
PĎFŇJ Čas druhého dílu této kroniky má vypršet oné silvestrovské půlnoci, kdy se naplní i čas existence původní vlasti jejího autora, Republiky československé. Nelibozvučná zkratka jej znovu přesáhne příběhem, který má kořeny ve všem, co dramatik v té zemi prožil. Tatínek, původem z chacharské Karviné, jehož věk právě přežívá o jedenáct let, i maminka, kolébkou z husitského Tábora, už skoro o patnáct roků mladší než syn teď, se rychle stali tím, čím se on díkybohu narodil: Pražany, navíc Pražany vrcholné doby, kterou sám stihl okrajově. Jen pár prchavých vzpomínek mu zbylo z deseti roků života ve městě, které obývaly i desítky tisíc Němců a Židů. Historici snášejí důkazy, že se tři velké komunity vlastně navzájem nestýkaly. Čech Jaroslav Hašek a německý Žid Franz Kafka, kteří nedaleko od sebe současně psali světové bestsellery Osudy dobrého vojáka Švejka a Proces, se možná nikdy neviděli. Ale není to svědectví, jak příjemně nedramatické bylo spolužití, dokud se Němců nezmocnil Démon souhlasu s fašismem, který je zmámil dát přednost diktatuře před jakkoli nedokonalou demokracií? K první novodobé totální etnické čistce v Evropě došlo právě v Československu a nejvíc byla zasažena Praha. Napřed Němci vyhubili Židy, pak Češi vyhnali Němce a nato je samotné Démon souhlasu s komunismem svedl zavrhnout jakkoli nedokonalou demokracii pro novou diktaturu. Jejím rysem se stal i antisemitismus, takže bylo nejvýš cynické, když ronila nad likvidací většiny Židů krokodýlí slzy, načež několik ze zbylých sama pověsila jako zrádce. Všecky své zločiny lstivě kryla strašákem Němců – těch na Západě ovšem, co byli zavilí revanšisti, protože všichni na Východě byli rodilí antifašisté. Všechno u nás bylo najednou ryze české – jazyk, dějiny, města, literatura, uznávalo se jen, když svou stopu někde zanechal významný Rus, pak samozřejmě rovnou jako učitel a vzor. Dospělý chlapeček už přiznal, že v tom sebeklamu žil pár let, než mu otevřela oči první kniha Franze Kafky. Byly to jen povídky, ale on v nich objevil ztracený duchovní Olymp praž-
319
kohout-zivot2.p65
319
11.10.2006, 21:48
ských Čechů, Němců a Židů, kteří dokázali vytvořit kulturu podobně trojjedinou, jako jsou obrazy Otce, Syna a Svatého ducha. Obec Praha jednu dobu osvětlovala večer své dominanty podle působivého klíče: nejdřív stavby vzniklé do roku tisíc, pak každé tři minuty budovy z dalších století, takže se až ve dvacáté sedmé minutě rozsvěcela petřínská pětina věže pana Eiffela. Zkoumány jedna po druhé vydají ty nejstarší důležité svědectví, že vlastně jediná, Prašná brána, má českého investora, architekta i stavitele, ostatní jsou díla, na nichž se s Čechy podíleli Němci, Vlámové, Francouzi, Italové, Slovinci a další, protože při jejich projektech byl národnosti nadřazen talent. Už dávno je známo, že základní impulz skvělému vývoji dal onen little big king, malý velký král, mnohojazyčný rytíř, politik a literát; po své nedlouhé válečné zkušenosti, která mu stačila, když u Kresčaku jen dík zranění nepadl s otcem Janem, svou obrovskou říši raději na čtyřikrát vyženil. Byl to určitě dobrý duch Karla IV., který i navrátilci po pádu totality vnukl, aby se účastnil pokusů vzkřísit mrtvého génia loci. A když v roce 1992 uviděl na Národní třídě plakát zvoucí na anglické představení své hry Atest, pochopil jako logický úkol vrátit sem divadlo mluvící německy. Myšlenka visela ve vzduchu a zaujala už pár nadšenců před ním, ale výsledkem bylo pohostinské představení z Hamburku před poloprázdným hledištěm Divadla Komedie. Nosná myšlenka se zrodí až po dlouhých měsících bádání a hádání v tandemu s Renatou Vatkovou, která už v roce 1987 dramaturgicky provázela první inscenaci hry Pat aneb Hra králů v berlínském Schillertheatru. Původně tanečnice a herečka Černého divadla vystudovala pak v Praze i v Berlíně divadelní vědu a mluvila německy jako česky. Byla nejen vysoce inteligentní a vzdělaná, ale vzdor křehké postavě i energická a potřebně tvrdá, ideální partner pro tak náročný a riskantní podnik. Vznikne tým, malý, ale výkonný. Brzy zjistí, co k cíli nevede: ani založení stálé scény, která by se musela sklonit k průměrnému vkusu turistů, když domácí publikum bylo zatím mizivé, ani spojení s dobrou scénou v Německu, což by fungovalo stejně, jako kdyby tamní kopanou zastupoval stále stejný klub.
320
kohout-zivot2.p65
320
11.10.2006, 21:48
Konečné řešení bude zas jednou jednoduché jako trakař: Přehlídka, která by proběhla každý rok v krátkém časovém období, ale za účasti elity divadelních souborů z Německa, Rakouska i Švýcarska. Festival! S tou myšlenkou spolu navštíví zjara roku 1995 šéfy čtyř nejvýznamnějších scén: vídeňského Burgu, hamburské Thalie, berlínského Deutsches Theater a mnichovských Kammerspiele. Čtyři rozhovory, při nichž sehrají stejnou roli jeho jméno a zkušenost jako její profesionalita a šarm, proběhnou podobně: během hodiny dospěje každý ze silné čtyřky Beil-Flimm-Langhoff-Dorn od nedůvěry ke slibu, že si, pokud dvojice zvládne v termínu financování i logistiku, rezervují v září 1996 na Prahu čas. Bývalé levicové resentimenty vůči bývalému disidentu ve všech čtyřech případech účelově pominou. S tím navštíví dramatik jako pátou v jejím letním domě Jiřinu Jiráskovou, aby zjistil, zda mohou získat na dva týdny scénu Divadla na Vinohradech, jemuž ředitelovala. Když se jí na procházce zeptá, jak k němu získat klíč, uslyší na můstku přes potok větu hodnou francouzského krále, Klíč jsem já! Zbude tedy jen získat milion marek, a to tak rychle a závazně, aby se drahý špás dal riskovat; selhání by znamenalo nesmazatelnou újmu na cti. Tehdy bude čerstvě založena Kulturní nadace Deutsche Bank a Renata Vatková získá spojení na ředitele pražské pobočky Gerda Grieseho. I šestý rozhovor proběhne obvyklým obloukem, v jeho závěru slíbí bankéř poslat žádost provázenou pěti přísliby špičkové účasti do frankfurtské centrály. Brzy pozve k další schůzce. Z Frankfurtu přiletí sám ředitel nadace, doktor Frank Bechtold. V závěru konference položí pomyslný milion marek závazně na stůl. V domě U Zelené lišky na Kampě, který zakoupil berlínský druh Renaty Vatkové, může být zahájena finální etapa, která se zpětně bude jevit snovou. Málokterý velký projekt zažije tak krátké, ale spolehlivé období příznivých hvězd. Co bylo nezbytně zapotřebí, podaří se až hravě získat, brzy vznikne kompletní repertoár doplněný sólisty nejvyšší kategorie v čele s Brunem Ganzem, nositelem slavného Iflandova prstenu, který si doživotně udělují jeho nositelé; zanedlouho bude fascino-
321
kohout-zivot2.p65
321
11.10.2006, 21:48
vat jako divadelní Faust a filmový Hitler. Až pět měsíců před zahájením, kdy úkoly porostlou geometrickou řadou, zakladatelům náhle dojde, že se ve dvou zvládnout nedají. Milostivý čas neskončí. Ona osloví magistru Jitku Jílkovou, prvotřídní překladatelku z němčiny, která i za totality měla plnou důvěru rakouské ambasády. Andělskou trpělivost a vstřícnou povahu, bránící často namyšleným zahraničním partnerům vyvolávat běžné divadelní konflikty, u ní doplní nakažlivá chuť k práci a současně důsledná sebekontrola jako obrana proti chybám, které hrozí plodit hektický čas. Okamžitě převezme náklad administrativy, ale pořád bude chybět schopný přednosta příštího nádraží, na němž se měly posunovat velké soubory s mocnou technikou; jeho práce by začínala proclením dekorací na hranicích, pokračovala organizací transportů, ubytování, zkoušek i představení a končila až odvozem poslední kulisy a odjezdem posledního umělce. Dramatikova žena si vzpomene na někdejšího kamaráda z Vídně Pavla Jelínka. Vytažen doslova od pípy restaurace U Kalendů, kterou vedl, stane se přes noc jako šéf produkce sloupem, na němž spočine největší zodpovědnost za to, aby první ročník festivalu nebyl i posledním. Zhostí se jí bravurně, hlavně dík němu proběhne náročný podnik vzdor problémům zhýčkaných hostujících scén s ještě obstarožní technikou pražských divadel bez vady. A bez výhrady jej přijmou diváci, hosté i kritika. Tím se však příval přízně osudu vyčerpá. Tři roky napětí, které první ředitelka prožila, se podepíšou na její konstituci i psychice. Příprava druhého ročníku se rozběhne v atmosféře rostoucího napětí mezi vedoucí dvojicí, jemuž druzí dva mohou jen přihlížet. Naneštěstí se novou hlavou Kulturní nadace Deutsche Bank stane žena, která už v Německu předvedla svou nesnášenlivou panovačnost: Brigitte Seebacher-Brandt, vdova po bývalém kancléři, známá i tím, že nenávidí přátele Brandtovy první ženy Ruth; dramatikovi nedojde včas, že mezi ně správně počítá i jeho. Když bude svou partnerku už týdny žádat o účetní uzávěrku prvního ročníku – rozhodovali až dosud po dohodě! zjistí, že převedla festival do společnosti s ručením omezeným a stala se jedinou jednatelkou. Od toho odvodila, že už rozhoduje sama.
322
kohout-zivot2.p65
322
11.10.2006, 21:48
Rychle se budou množit důkazy, že rostoucí tlak před dalším ročníkem sama neustojí; dramatik požádá českého velvyslance v Německu Jiřího Grušu, aby jako předseda zaštiťujícího spolku pomohl problém řešit. Ten svolá na 27. května 1997 do Bonnu ostatní členy. Zúčastní se i tři činovníci Deutsche Bank a úradek bude jednomyslný: u projektu takového kulturněpolitického kalibru je konstrukce soukromé firmy neúnosná; zakladatelé jej dál povedou společně. Oba si na to slavnostně podají ruce, on odletí do Prahy, ona odjede do Frankfurtu. Jeho vzbudí ráno zbylí dva zprávou, že na její žádost berlínský majitel kanceláře poručil českému správci, aby je do ní už nevpustil a nevydal žádné podklady. Dramatik ihned dojede a zavolá mu, aby to přítelkyni rozmluvil, že to neznamená jen ohrožení festivalu, ale i ránu její pověsti. Ten odpoví, že pokud správce neposlechne, bude propuštěn. Vrátí se čas bleskových rozhodnutí. Osiřelý partner ještě na ulici požádá Jitku Jílkovou, aby se stala ředitelkou; všichni tři pochopí, že sotva zrozený projekt by výpadek nepřežil, takže přejdou přes most do dramatikova bytu a začnou telefonovat i faxovat jako o život. V tom je utvrdí Jiří Gruša, který po jejich zprávě mluvil s paní Seebacher-Brandt. I ona bude v šoku a dá souhlas, aby trojice operovala slibem, že Nadace finančně pokryje i druhý ročník. Příštích sto hodin proběhne jako v horečce. K situaci se věcně postaví všichni intendanti. I bez podkladů se podaří zrekonstruovat dosavadní jednání a poslat náhradní smlouvy. Když ti tři v pondělí ráno nastoupí do letadla, aby ve Frankfurtu ohlásili, že festival je zachráněn, bude mít i Pavel Jelínek trpící hrůzou z létání pocit, že se nemůže zřítit. Paní Seebacher-Brandt nechá objednané návštěvníky potupně tři hodiny čekat, aby jim pak skoro s rozkoší sdělila, že jí nabídku vést festival dál právě poslala i paní Vatková a nadace ruší finanční záruku, dokud si nezjedná jasno. Vedle ní bude sedět Michael Münch, který v Bonnu dohodu schválil; teď si však netroufne ani ceknout a ona vše, co se od té škaredé středy dohodlo na její žádost, odmítne i jen vzít na vědomí. Padesát let od Protektorátu se vrátí dramatiku pocit, že tu jedná panská rasa s podlidmi. Ještě jí namítne, že to znamená zánik projektu, protože tak šťastná perioda v tak vhodném složení
323
kohout-zivot2.p65
323
11.10.2006, 21:48
všech se sotva může opakovat; nato uslyší, že peníze dává ona, a proto se nehodlá bavit dál. Tím audience skončí a festival prakticky zemře. On v nejtěžších krizích často zažíval, jak úlohu rozumu převezme intuice, která zaplaší nejistoty i obavy a nabídne většinou dobrá řešení. Zavolá po příletu ještě pozdě večer velvyslance Německa v Praze Antona Rossbacha a sdělí mu, že nedávné přijetí těžce vyjednané česko-německé deklarace bude oslaveno zrušením ohlášené přehlídky převážně německých divadel. Diplomat ucítí politický skandál a bude celé úterý jednat s ministrem zahraničí Kinklem, kancléřem Kohlem i prezidentem Herzogem; požádá je o intervenci u nejvyššího šéfa Deutsche Bank Koppera. Ve středu ráno povolá dramatika na ambasádu. – Mám jednu dobrou zprávu a jednu špatnou, zahájí klasicky, ale zjevně rozčilen, kterou chceš napřed? Týden před tím mu nabídl tykání. – Dobrou! řekne host věren přesvědčení, že se špatné zprávy mohou mezitím proměnit v lepší. – Nadace ten milion festivalu dá! – Gratuluju! A ta špatná? – Podmínka je, že z vedení musíš odejít ty a nikdo nesmí vysvětlit proč! Bude, jak mu potom přizná, přesvědčen, že tak urážlivou křivdu nemůže přijmout. – Tak v čem je problém? uslyší, – znáš Kavkazský křídový kruh? Tam matka své dítě taky nepřetrhne, ale pustí. Beru tu sumu jako slušnou cenu za svou hlavu. Má to jen háček: tajně u toho musím zůstat. Podepsal jsem se všemi nové smlouvy a nemyslím, že je uzavřou potřetí. Velvyslanec na hru přistoupí. Začne podivné období dramatikova života, kdy povede dvojí existenci a nebude se bránit žádné lži, kterými zásobí média paní B. S.-B. s vědomím, že se jí nesmí odporovat. V kanceláři festivalu bude pro případ kontrolního nájezdu z Frankfurtu zakládána jeho korespondence do fasciklu nazvaného po náhodném návštěvníku MLEJNEK. Na paměť páně Mlejnkova krátkého, ale vzrušujícího života tam zůstane napořád.
324
kohout-zivot2.p65
324
11.10.2006, 21:48
O komplikaci se bohužel postará právě ředitelka Vinohrad, když odmítne s novým vedením jednat, protože jí nedává záruku svou kvalifikací. Takový podnik nemůže řídit tlumočnice s pinglem! vzkáže telefonicky z Ostravy na německou ambasádu, kde bude čekat celý večer deset lidí na její Ano, aby mohli záchrannou akci spustit. Přesvědčit ji potrvá po drátě hodinu a dramatikovi se naposled zdaří vymluvit jí špatné rozhodnutí. Pavel Jelínek se jí přitom zastane: Ona má pravdu, jako se ve psu občas ozve vlk, tak ve mně se někdy probouzí číšník! Nový tandem pak z nové kanceláře na Karlově náměstí, kterou bleskurychle sežene a zařídí, dovede s neviditelným Mlejnkem i druhý ročník k výsledku, který zbaví festival pověsti, že se poprvé povedl náhodou; teď začne kandidovat na hlavní událost pražských podzimů. Vládkyně nadace si neodpustí poslední ránu. Zdvořile požádána, aby první představení uvedla, oznámí těsně před ním, že nepřijede, protože její nedůvěra trvá a ona toto vedení dál podporovat nehodlá. Přijde tedy čas, kdy se dramatik bude smět ozvat, ale dočká se sprchy. Týdeník Spiegel, který poskytl nepravdám nejvážnější tribunu, na argumenty ani nezareaguje a podá tak další důkaz nabubřelosti německých médií, která nemají s nepravdou problémy: prostě ji nepřiznají; ztělesňují současně lesk i bídu demokracie. Ani šéf největší banky v zemi Kopper se nesníží k jediné odpovědi na zdvořilé žádosti o vyšetření konfliktu s nadací; potvrdí tak existenci státu ve státě. Festival však tu klinickou smrt se štěstím přežije a v dobré víře, že ji má za sebou, dorazí k druhé. Ztráta generálního sponzora bude usilovně nahrazována z jiných zdrojů, vedle Česko-německého fondu budoucnosti začnou projektu vracet křídla podpůrci z řad německých, rakouských a švýcarských firem působících v České republice. Vedení festivalu, kam se dramatik už veřejně vrátil, se rozhodne postavit tok příjmů i vydání pod kontrolu člověka z jejich řad. Henner Polscher, muž před padesátkou, působící jako by ho upletli z drátů, jim bude doporučen zachráncem – německým velvyslancem v Praze. Makléř realit, který se v Praze usadil natrvalo, přijme funkci samozřejmě jako čestnou. Čtvrtý ročník dostane tedy finančně na starost on.
325
kohout-zivot2.p65
325
11.10.2006, 21:48
Starosti začne vzbuzovat sám chaotičností, která ztíží včasnou výměnu informací, za kolik peněz lze objednat kolik festivalové muziky, a brzo i tím, že si zřídí vlastní bankovní účet. Brzy přerostou v pochybnost, zda spravuje finance poctivě. Potvrdí ji dopis, který jedno z hamburských divadel pošle v kopii i vedení; odřekne slíbenou účast pro dluh z minulého roku, jenž byl podle tvrzení strážce měšce dávno uhrazen. Nazítří l. července 1999 napochoduje česká trojka bez ohlášení do kanceláře svého dohlížitele na Václavském náměstí; ohromí je velikostí i drahým zařízením. Navštívený se v první panice přizná, že ji udržuje z prostředků festivalu, z nichž si vyplácí i nikým neschválený plat. Pod tlakem otázek z něho vypadne, že peníze do Hamburku poslat nemohl, protože si je půjčil pro svou firmu. Půjde o čtvrt milionu marek a oni pochopí, že letošní ročník nelze zdaleka zaplatit. Ještě před domem požádají o přijetí nového velvyslance Německa Hagena hraběte Lambsdorfa, který měl odpoledne předsedat schůzce sponzorů. Zažijí, že někdo může opravdu zblednout jako křída. Když se mu vrátí barva, provede i on záchrannou akci: požádá přítomné ředitele firem DaimlerChrysler, Siemens, Radiomobil a Škoda Auto, aby divadelní svátek aspoň v zeštíhlené podobě zachránili injekcí ve výši jednoho sta tisíc marek. To už začala hospodářská recese a všichni budou mít hluboko do kapsy sponzorinku; přesto se pan Wittig, šéf české Škodovky jako dcery koncernu Volkswagen, rozhlédne po třech ostatních a vzdychne, Tak to dělá pětadvacet na hlavu, že? Kývnou a festival opět přežije. Dodatečně se zjistí, že defraudant zanechal v Praze už pár podobných stop, které se postižení styděli ohlásit, aby neutrpěla jejich prestiž. Festival ho zažaluje, ale soud se potáhne řadu let, protože on bude fasovat omluvenky od své české tchýně-lékařky. Tak se stane, že až začne v Praze shánět byt příští ,ministr financí‘ festivalu, Johannes hrabě Kinský, bude mu jako makléř doporučen ten šizuňk. Teprve za pět let se soudkyně rozzlobí tak, že na něho vydá zatykač, a když se konečně dostaví, napaří mu dva roky natvrdo. Proti nim se hned odvolá, takže hra na právo poběží dál a festival ukradené peníze nespatří.
326
kohout-zivot2.p65
326
11.10.2006, 21:48
Suma sumárum: PĎFŇJ – aby se tu znovu zaskvěla ta ohavná a ovšemže neexistující zkratka! právě tím, že bude dvakrát smrtelně ohrožen, v sobě objeví víc životů než kočka: na podzim 2006 se dočká už jedenáctého ročníku. Dopomůže k tomu trojhvězdí jeho dramaturgů – nestor Josef Balvín, který rozumí německy mluvícímu divadlu jako papež církvi, dynamický ředitel Divadelního ústavu Ondřej Černý a odborně i jazykově dobře připravený benjamin z Brna Petr Štědroň. Silné pointy dodá opět život, jeden trest boží jako z Bible a dvě veselky jako z pohádky: k dalšímu jednání se pan Polscher nedostaví, protože ho pro cosi zatknou v rodném Německu. Chování Nadace se vysvětlí, když si bývalá ředitelka festivalu vezme bývalého šéfa pražské pobočky Deutsche Bank pana Grieseho. A podobně i mlčení velkého bosse Koppera, který mezitím prosluje výrokem, že miliardové ztráty způsobené jiným velkopodvodníkem jsou pro banku ,peanuts-oříšky‘; ten se rozvede, aby si mohl vzít paní Seebacher-Brandt.
89.
ROZVOD PO ČESKOSLOVENSKU Vlna příběhu se přes pláž času vrací do doby po návratu. Dramatikova žena stále dojížděla do Prahy vyjednávat, ale magistrát se dál cítil zproštěn závazků přidělením kutlochu na Petřinách. Dramatik byl šťasten, že z něho mohl na dva měsíce odjet do milovaného Hamburku, aby v důvěrně známém Ernst-Deutsch-Theater inscenoval svou Malou krevní mstu. Tehdy se Američané a jejich spojenci chystali k válce v Zálivu za osvobození Kuvajtu okupovaného Irákem; cestou z letiště do hotelu muselo taxi dlouho čekat, než přejde tisícihlavý průvod školáků a studentů. Skandovali heslo zdobící i transparenty – KEIN BLUT FÜR ÖL! Žádnou krev pro naftu! Okupace jim tedy nevadila, a ti, kdo jim to měli vysvětlit, jejich učitelé a profesoři, kráčeli hrdě v prvních řadách, záříce pokrokovostí. On měl od narození podobnou krevní skupinu, ale teď se za ně styděl stejně, jako kdysi jiní za něho. A pocítil zou-
327
kohout-zivot2.p65
327
11.10.2006, 21:48
falství, že zkušenost je nepřenosná, takže ty německé potomky svazáků zřejmě čeká podobná kalvárie. Duši mu pak znovu pohladil Hamburk sám. Mrzlo až praštělo, a led na hladině Vnitřního Alsteru v srdci města dosáhl po létech úředně předepsané tloušťky, která jej otvírala veřejnosti. V sobotu a v neděli na něm dvě stovky stánků se svařeným vínem oblehlo půl milionu nadšených hanseatů, korzujících i sportujících. Stačilo přivřít sluncem a sněhem oslněné oči, aby se na sítnici promítly známé obrazy vlámských a holandských mistrů. Procházky mu pomohly k rozhodnutí, že si pobyt v exilu prodlouží, dokud mu sametoví revolucionáři nedají v Praze byt, na jaký má zákonné právo. Za tři měsíce se při vší lásce k Vídni konečně rozzlobil, a když se primátor Kořán znovu přijel kamarádit se zdejším purkmistrem, poslal mu do Zilkovy kanceláře fax, kde oznámil, že si za týden postaví na Mariánském náměstí proti radnici stan. Oslovený ho dost dobře znal, aby si mohl být jist, že to myslí vážně. Do týdne poskytl bytový odbor bezdomovcům dlouhý seznam volných adres. První proti Kostelu svatého Vojtěcha za Národním divadlem viděla jen ona, byl světlý i prostorný, a jak měla hledání dost, už tam chtěla zůstat. Když dojel on, cosi mu velelo zkusit ještě další. Dům proti Mánesu byl ve stylu, který odjakživa nesnášel, pseudogotika mu přišla procovsky předekorovaná. Pak ale vstoupil do bytu ve druhém poschodí, totálně zrasovaném jakousi zaniklou státní kanceláří, a byl ztracen: díval-li se kdysi třináct let z Hradu na celé město, měl teď před sebou celý Hrad. Zatímco kompletně přestavovali byt – práce výtečně řídil starý přítel, který bohužel také zmizí těsně před tím, než ho najdou v pardubickém seznamu s krycím jménem Pavel vypůjčeným od syna! řešili problémy spojené s dvojím občanstvím. Mezitím přišlo sdělení ministerstva vnitra, že – apríl, apríl! nikdy nepřestali být zákonně občany ČSSR. Oznámili to Rakouské republice i zemi Vídeň a dostalo se jim odpovědí, jejichž smysl se dal shrnout větou C’est la vie, to je život! Přišlo jim neslušné vracet bez vyzvání kabát, ve kterém přežili polární noc, chtěli být tedy Rakušany i Čechy, jenže dar se ukáže být zrádným: stanou se objekty křížících se zákazů i nařízení.
328
kohout-zivot2.p65
328
11.10.2006, 21:48
Šli si tu pro doklady, a když se ona podepsala Jelena Kohout, dostala nový formulář, U nás jste Mašínová! při stálém střídání bydlišť si musela věčně dávat pozor jako čerstvá nevěsta. Aby nezneužívali celních úlev tax-free dvakrát, nebyly jim přiznány nikde. Pokud by byli přistiženi s rakouským řidičským průkazem za volantem českého auta, hrozilo jim, že bude považováno za pašované a zabaveno. Vrcholem bylo nařízení, že se jim jako rakouským občanům zakazuje mít konto v zahraničí. Když jim totéž zakázala Česká republika, vedli ve Vídni zápas o výjimku, až jim vysoký sekční šéf důvěrně řekl, že jdou jeho úředníkům na nervy; od inteligenta se očekává, že nebude klást otázky, na něž nejsou odpovědi, a vezme do hrsti selský rozum! Dvojice to pochopí tak, že během pobytu v jedné vlasti zapomene na druhou. Až i Česká republika zavede běžný daňový systém, při němž občan smí být zkasírován jen v jedné zemi, ukážou se být sazby ve staré vlasti výhodnější. Ale představa, že by museli znovu probíhat trestnou uličkou fiskálních úředníků, je od lákadla odradí. Budou tedy plnohodnotní občani-voliči dvou států, ale daňoví poplatníci Rakouské republiky. Náhradním domovem v čase, kdy se adaptoval byt, se stala protější restaurace Mánes, kam si domlouval všechny schůzky. Proto se i jeho dotkne jobova zvěst, že se kdesi jedná o proměnu slavné budovy s tradiční výstavní síní v autosalon. Představa, že by další křižovatka pražského života skončila v tunelu, ho přiměje vydat se po stopě. Přihořívat začne v kanceláři pověřené správou Mánesu od jedné ze skupin, které se o něj budou soudit. Zalžou mu tam naivně, že uchazeč byl vybrán řízením vypsaným v tisku. Požádá je, aby mu ty anonce ukázali, a lež splaskne. Když dorazí s písemným protestem na právě zasedající výbor Fondu výtvarných umělců, nechají ho dvě hodiny čekat, takže pochopí, že už hoří. Pak mu dost podrážděně sdělí, že se stal obětí informačního šumu. Mánes ale zůstane Mánesem a on jej nazve pokračováním svého bytu jinými prostředky. Byl to jistě zase režisér Osud, který zařídil, aby mohli na Masarykově nábřeží poprvé přespat právě 29. února přestupného roku 1992. Předtím totiž vypili na Vyšehradském hřbitově láhev Veuve Clicqot u hrobu jeho otce Otomara, který by byl toho dne
329
kohout-zivot2.p65
329
11.10.2006, 21:48
slavil pětadvacetiny, jak od jeho narození uplynulo rovných sto let. Pravý pocit domova ale zažili až o tři měsíce později. Když je měli v roce 1977 exekučně stěhovat z Hradčan, bylo nejsmutnějším aktem snímání čtyř lamp. Koupili je kdysi po pětistovce u starožitníka pana Růžičky v Mikulandské, ale už za pár let se staly unikáty. Jakýsi kumštýř v Budějovicích si dovezl ze sklárny barevný odpad a nad tulipány s žárovkou navlékl na dlouhé tyče něžné válce, koule a vejce. Jedna lampa byla temně rudá, druhá sytě modrá a třetí bílá s drobným zeleným ornamentem; doplňoval je sto let starý lustřík z růžovobílého ,überfangu‘, kombinace skla s porcelánem. Ty lampy byly dominantami malého bytu, a jak je fotograficky zdokumentoval, pečlivě rozebíral, balil do novin a ukládal do krabic jeden z tajných údržbářů Sázavy, elektrikář Zdeněk Šefrna, byt na Hradčanském náměstí postupně slepl, až úplně zhasl; připomínal odstrojeného odsouzence k smrti. Ty krabice nacpali exekuční stěhováci s ostatním nábytkem do náhradního bytu na Lhotce; tam je o dva roky později pod rouškou noci převzala od syna Ondřeje laskavá německá filmová produkční a převezla s jakousi dekorací do Mnichova, kde ležely další rok, než byly dopraveny do Vídně. Jenže byt na Kohlmarktu byl už dávno zařízen a vůbec se tam nehodily, zůstaly tedy zabaleny jako to loutkové divadlo na Sázavě, aby svítily alespoň ve vzpomínce; v lehkých lepenkových schránkách prošly mnoha rukama, které se s nimi jistě nemazlily. Po patnácti letech doputovaly do nového bytu v Praze, kde se s nimi najisto počítalo, pokud se mezitím neproměnily v střepy. Chyběl však ten, kdo jim uměl vdechnout život, muž, který je tenkrát sňal, ale mezitím zmizel beze stopy. Pomohl jim známý známých, dopravní policista: zjistil, kdo ze Šefrnů má auto, a seznam uzavíral Zdeněk. Přijel okamžitě a při spatření krabic upřímně zaslzel. Domluvilo se, že je otevře v týdnu, kdy dramatik projede se ženou na čtecí cestě nedávnou NDR; budou-li lampy v pořádku, sestaví a zavěsí je, pokud ne, postará se, aby jejich střepy už nikdy nespatřili. Cestou ho raději nevolali. Vraceli se po týdnu autem celou noc, ale když za svítání spatřili pod stropy a znovu rozsvítili ty čtyři známé majáky, otevřeli si pravé šam-
330
kohout-zivot2.p65
330
11.10.2006, 21:48
paňské. V tu chvíli, dne 20. května 1992, byl znovu doma. Jenomže v Praze navždy, zatímco v Československu už jen na pár měsíců. První dar, který bývalý chlapeček dostal v roce 1928 v hodině narození, byla stříbrná stokoruna s portrétem prezidenta Masaryka. Republika ji předem přiznala každému novorozeněti, které spatří světlo světa v jejím jubilejním desátém roce. Od té doby byl Čechoslovákem tím úporněji, čím víc to bylo zapotřebí. Německou okupaci pochopil i odmítl už jako dítě hned, k poznání plíživé sovětské potřeboval dost času, než rozum vzal a jal se aktivně podílet na jejím ukončení. Moravany považoval odjakživa za lepší Čechy, když jako mladičký evangelík a začínající básník objevil studnu mateřštiny v Bibli kralické. Slováky měl rád jako inspirující živel příbuzné, a přece svébytné kultury; s jejich snahou o emancipaci nikdy neměl problém. Roli Čechů na slovenském národním obrození hodnotil v její dvojlomnosti. Zachránili Slováky v hodině dvanácté, právě když jejich pokročilou maďarizaci dramaticky urychloval rozvoj techniky. Zajistili jejich území bojem svých legionářů. Do čítanek, ne-li rovnou na nebesa patří stovky českých učitelů, kteří nepřišli vnucovat negramotným jazyk většího bratra, ale napřed se sami naučili čerstvě ustanovené spisovné slovenštině, aby mohli probudit k životu neexistující školství staletí utlačovaného národa. Také první doktoři, úředníci, soudci, notáři, poštmistři, přednostové nádraží a četníci i důstojníci nově zakládané armády odešli z pohodlí vyspělé západní části mladé republiky do nepohody drsné přírody a hodně opožděné civilizace. Chyba byla v tom, že si na svá vedoucí postavení zvykli. Začali je považovat za léno pro potomky, masu nekvalifikovaných robotníků za vítanou zálohu stlačující mzdy v historických zemích státu, a celé Slovensko za prostor ne nepodobný koloniím mandátních velmocí. Nepotlačitelná mechanika dějin nutila pak Slováky k další fázi národního probuzení, jaká předtím dovedla Čechy k potřebě rozbít monarchii. Dějinná smůla Slováků však spočívala v tom, že jim nepomohla aliance demokratických zemí, ale Adolf Hitler.
331
kohout-zivot2.p65
331
11.10.2006, 21:48
Povstání proti Němcům v létě 1944, i když neúspěšné, pomohlo Slovensku jakožto části obnovené ČSR k poválečnému návratu mezi vítězné národy, ale ani léta komunistické propagandy nemohla vyzmizíkovat, že Tiso a jeho hlinkovci-gardisté patřili k nejhorším Hitlerovým vazalům; jediní v Evropě za zplynování svých Židů Němcům platili jako za deratizaci. V tom připomínají Rakušany, kteří führera uvítali davovým šílenstvím, dodali největší kontingent zabíječů pro koncentrační tábory, a pak se dík dobrým politikům i příznivým hvězdám dostali přes vyhlášení věčné neutrality mezi svobodné demokratické země, které postavil na nohy Marshallův plán. Až teprve koncem osmdesátých let odhalení, že jejich prezident Kurt Waldheim vymazal ze životopisu i válečné působení zpravodajského důstojníka wehrmachtu v řeckých Salonikách, odkud byly pod jeho okny hnány do záhuby tisíce Židů, způsobila celospolečenský šok, který v krátkém čase obnovil historickou paměť země a očistil ji od lží. Na podobnou šanci měli severní sousedé čekat ještě půl století. Hned po druhé válce tam šokovalo komunisty, kteří drtivě vyhráli víceméně svobodné volby v Čechách, že byli na katolickém Slovensku poraženi stranami pravice. A i když zanedlouho, po osudové chybě demokratických předáků v únoru 1948, převálcovali celé Československo, zůstala v nich sedět hrozba, že by se o nové osamostatnění Slovenska mohl paradoxně postarat Sovětský svaz, aby je pak bratrsky anektoval jako předtím Podkarpatskou Rus. Když po Stalinově smrti utichly politické procesy a k moci se prodrali aparátníci, kteří si ji chtěli podržet nastálo, dostalo se Slovensku mimořádného zacházení. Zhruba se dá říct, že národ, který se na státním svazku podílel třetinou obyvatel i území, získával polovinu z aktiv celostátní ekonomiky vznikajících převážně v Čechách a na Moravě. Ze zaostalé agrární krajiny se tak postupem času stala moderní průmyslová zem. To považoval za nutné a správné, protože jen vyrovnání hospodářských a sociálních hladin mohlo zajistit politickou stabilitu celého státu; jejich příkrá rozdílnost ve třicátých letech, kdy všeobecná krize postihla hlavně regiony obývané menšinami, vedla k prudkému růstu Henleinovy strany
332
kohout-zivot2.p65
332
11.10.2006, 21:48
v Sudetech i Hlinkova hnutí na Slovensku. Uvítal také první stupeň federalizace, bohužel jediný pozitivní výdobytek reformního roku 1968. Horší už bylo, že se následné ,normalizace‘, vedoucí k absurdně nenormálním poměrům ve všech oblastech života, ujali jako nejagilnější místodržící Kremlu právě Slováci – všeho schopný Husák a totálně neschopný Biľak, ministr obrany Dzúr a šéf tajných služeb Šalgovič. O tom, že přednostní ošetření fungovalo ještě výrazněji než dřív, svědčí nesrovnatelně nižší počet pronásledovaných občanů, a tím i disidentů na Slovensku. Prohlášení Charty 77 tam podepsali v první vlně ze dvou set dvaačtyřiceti signatářů tři. Návrat ke skutečné normalitě v listopadu 1989 znamenal i otevření ošidných témat, až dosud zametaných pod koberce všech etap totality. Ještě před sudetským tabu vyvřel na povrch problém česko-slovenských vztahů. Vyhrotil se, když v roce 1992 vyhrála v celostátních volbách na Slovensku strana exkomunisty Vladimíra Mečiara; vedla v programu na prvním místě zřízení, jak to nazývala, vlastní hvězdičky a židličky na praporu a v parlamentu budoucí rozšířené Evropské unie. Výsledkem měly být dva samostatné státy. Dramatik byl proti. Zásadně a bytostně. Souhlasil s návrhem Václava Havla, aby se konalo referendum, v němž by se na přežití nebo konci federace usnesli všichni občané. Že bylo definitivně rozhodnuto za kulisami, pochopil jednoho letního poledne, když poslouchal rozhlasovou diskusi druhého nejvlivnějšího českého politika s jakýmsi neznámým představitelem hnutí za konání referenda. Předsedu vlády Václava Klause vnímal dosud pozitivně, jeho kuponová privatizace se mu jevila být hlavně chytrým pokusem vytrhnout většinu občanů z totalitní narkózy, naučit je po desetiletích poručníkování samostatnému myšlení i svéprávnému jednání. Ten hodinový pořad mu však nečekaně představil člověka, jehož výrazným znakem byla vedle mimořádné inteligence i bezmezná sebestřednost. Z protivníka nesměle kladoucího logické otázky dělal systematicky a se zřejmým potěšením primitiva, který si zdánlivým zájmem o jednotný stát hojí svůj komplex méněcennosti.
333
kohout-zivot2.p65
333
11.10.2006, 21:48
Od toho poledne se dramatik politikovi pokloní jen jednou, to za způsob, jakým bylo rozdělení státu zvládnuto technicky. V evropských dějinách dvacátého století se s ním může měřit pouze rozchod Norska se Švédskem na jeho počátku, ale tehdy už vyjela na hranice děla. Plošné rozdělení všeho v poměru dvě ku jedné, odpovídající poměru obyvatel i území, bylo prosté, srozumitelné, a proto i účinné. V jeho průběhu nepadne jediná facka, takže se dá říct, že nejzralejším plodem skoro sedmdesátiletého manželství Čechů a Slováků bude jejich vzorný rozvod; stačí jej srovnat s jatkami provázejícími dělení Jugoslávie. Prospěšnou ctností z nouze se následně stane i politická emancipace Slovenska. Po chybách, které se Slováci domnívali povinně přebírat z Prahy, udělají rekordně rychle dost vlastních, aby vyšuměly základní protičeské resentimenty. Češi mezitím výrazně přispějí k tomu, aby se Slováci nepropadli do druhého sledu čekatelů a obě dvě země mohly vstoupit do NATO i EU současně. Pro dramatika bude však ztraceno jedinečné prorůstání dvou svébytných kultur demonstrované třeba střídáním obou jazyků v rozhlase a televizi, ochuzena i oblast dobře propojené ekonomiky, zpřetrhány pozitivní vazby vytvořené už třemi generacemi obou národů, především vzájemně kritický vztah a dvojí pohled v jednotném zájmu jako poslední zůstatek někdejší mnohonárodnostní říše. Slováci si to odpykají léty mečiarismu, která málem způsobí, že mladá republika poodpluje do mělkých vod polototality, v nichž bude lekat už několik národů uprchlých z bláta Sovětského svazu do louže postkomunistických diktatur. A Čechům zanechá trvalou upomínku právě Václav Klaus, jehož generální teze o kapitalismu bez přívlastků, která odmítne rozlišovat špinavé peníze od čistých a požehná všem prostředkům posvěceným účelem výdělku, přispěje k tomu, že se privatizace bez nastavených mezí promění částečně v loupež, ovlivní zrod cechu miliardových tunelářů a podpoří tím špatné mravy budoucích let. To jejím produktem se stane pověstná blbá nálada, jak nazve druhý Václav, v tomto případě Václav první, přirozenou reakci slušných občanů zaskočených státní podporou špatných lidských vlastností.
334
kohout-zivot2.p65
334
11.10.2006, 21:48
Že se na nového věrozvěsta pravice upnou egomani jako výtvarník Milan Knížák, radikálové jako divadelní producent Petr Kratochvíl nebo čisté duše jako zpěvačka Lucie Bílá, bude logické, ale charisma Václava Klause dokáže znovu zbavit kritické soudnosti i lidi prokazující dosud značnou míru inteligence, navíc poučené vlastní zkušeností z dob, kdy propadli jinému kultu. Navrátilec nezapomene na výrok starého přítele a nového ministra kultury Milana Uhdeho, jednoho z nejkritičtějších duchů, že by se premiérovi nestyděl ani dojít pro pivo. V kanceláři Vinohradského divadla, kterou převzala po posledním řediteli-normalizátoru, odmítne Jiřina Jirásková hru Nuly hlavně argumentem, že negativně nazírá epochu, jakou pro ni kladně symbolizuje Václav Klaus. Ten okouzlí k slepé náklonnosti dokonce i jinak skeptického ironika, dramatika a publicistu Karla Steigerwalda. V roli prezidenta nečekaně nastoleného v roce 2003 pavlačově groteskním rozkolem v sociálnědemokratických grémiích, přičemž druhou hlavní roli sehrají komunisté, které v rozporu s vyhlašovanými zásadami účelově ,vpustil do salonu‘, bude vyřizovat protivníky doma i v zahraničí podobně jako toho nešťastníka v rozhlasové diskusi. Jeho utkvělá myšlenka, že domácí opozice neměla význam, protože totalitu svrhla mlčící většina, která režim zřejmě ukolaborovala, prozradí frustraci opatrného občana, který by bez zápasu jiných zůstal nejspíš do konce života nepříliš známým bílým límečkem. Jeho další fixní idea, že život demokratické společnosti smějí ovlivňovat pouze profesionálové z politických stran, ačkoli jsou navrhováni mizivou členskou základnou a pro jejich úroveň je volí pořád míň občanů, bude vracet sotva osvobozenou společnost do jiného stavu poddanství. A jeho neskrývaná nechuť k Evropské unii vrcholící tvrzením, že země česká, které se dosud mohlo o suverenitě leda zdát, ji právě vstupem do společenství ztratila, potvrdí utkvělou myšlenku hospodských stolů, že bychom byli ve všem všudy mistry světa i okolí, kdyby nás pořád někdo zákeřně nepodrážel. Elegantní sportovec, pokud jde o vzhled vážný konkurent prezidenta Novotného, který byl na světové výstavě v Montrealu 1967 prohlášen nejhezčí hlavou státu na světě, ke všemu
335
kohout-zivot2.p65
335
11.10.2006, 21:48
často prokáže mimo hřiště ne zcela sportovního ducha, protože ve svých sporech rád tvrdě servíruje, ale když ho zasáhne stejně silný return, stěžuje si veřejnosti, jako by byla uražena s ním. A nastupuje raději proti nižší lize. Dramatik to zažije osobně, když mu moderátor televizní Sedmičky Vávra omluvně zavolá do Vídně den před nedělním vysíláním, aby nejezdil, že si premiér přeje jiného partnera; poslechne si pak, jak pan učitel poučuje trochu natvrdlého, ale o to vděčnějšího žáka. Jeho opravdu, ale opravdu nepřehlédnutelnou vizitkou se stane obrovský billboard na Letné, z něhož bude dlouhé týdny shlížet na Prahu v měřítku větším než kdysi Generalissimus. Řadu prvních mužů země, kterou založil Prezident-Osvoboditel, ozdobí sám sebou Prezident-Superstar. Suma sumárum se nabízí otázka, nepřivodil-li zralý politik na přelomu tisíciletí české společnosti už zas újmy jiného druhu po těch, k nimž v půli století po svém přispěl mladý básník. A bude-li také on schopen to poznat a ochoten přiznat. Na navrátilce vyhraněný názor měl, a nebude s ním na Hradě první. Podobný propojí dokonce pět jinak velmi rozdílných hlav státu: Prezident Antonín Zápotocký v roce 1956 zrušil už udělenou státní cenu za hru Zářijové noci jako trest za autorovu první veřejnou kritiku politických procesů. Prezident Antonín Novotný škrtl v roce 1967 už schválenou státní cenu za hru August August, august v odvetu za jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Prezident Gustáv Husák mu v roce 1976 za obranu Václava Havla osobně zakázal výjezd na jedinou premiéru, kterou kdy české drama zažilo na Broadwayi. Takže, ač je dodnes označován za málem jediného barda Komunistické strany Československa, nemá ani Státní cenu Klementa Gottwalda, ani jakékoli jiné vyznamenání z dob totalit, o Svatováclavské orlici Otakara Vávry, kterého prezident Klaus vyznamená za vzorný umělecký servis všem režimům, ani nemluvě. Prezident Havel, dotázán společným přítelem, fotografem Oldřichem Škáchou, proč ani při poslední příležitosti, kdy ocenil k státnímu svátku desítky občanů, nepojal do seznamu autora názvu a spoluautora textu Charty 77, odpověděl upřímně,
336
kohout-zivot2.p65
336
11.10.2006, 21:48
To jsem si nemohl dovolit! Paralelní otec her o Ferdinandu Vaňkovi nebude pozván ani na večer pořádaný jeho ženou v Národním divadle, kde se s odcházejícím prezidentem rozloučí i mnozí, kdo tam v lednu 1977 podepsali Antichartu. A pokud jde tedy o názor prezidenta Klause? Objektu všech předchozích hodnocení jej přepošle jako dárek k sedmasedmdesátým narozeninám jiný přítel spolu se svým dopisem, kterým reakci vyvolal. Pan Václav Klaus prezident České republiky Praha Věc: návrh na vyznamenání Pavla Kohouta Vážený pane prezidente! Doporučuju k příštímu vyznamenání pana Pavla Kohouta. Myslím, že jeho jméno je dneska zatíženo víc jakýmisi rozpaky než tím, z čeho vznikly. Vždyť jeho kritizovatelná činnost v mládí byla dávno převážena prací, kterou vykonal od té doby. Kdybychom nebyli schopni vidět něčí dílo, jež někde počíná a až sem trvá, byli bychom pod dogmatem těžším než je dědičný hřích či třídní původ. Co už musí člověk udělat, aby mu to uznali a brali ho rovnocenně? Poznal jsem se s Pavlem Kohoutem v roce 1967, hodně se o něm napřemýšlel a dospěl k názoru, že je to člověk od základu čestný a pravdivý, jehož ctnosti se prostě někdy mýlily. Myslím, že on sám své omyly posoudil zevnitř důkladněji, nežli se dají posoudit zvenčí. Zdá se mi absurdní, že byl za svou práci oceněn jinde, například v Rakousku a v Německu, ale doma ne. Že bychom neměli dost suverénního úsudku i odolnosti proti setrvačnosti monotónních předsudků? Přijměte toto jako podnět k úvaze. Konkrétní a věcné ocenění Kohoutovy literární a dramatické tvorby musel by vypracovat někdo odborný. S pozdravem Ludvík Vaculík 6. 6. 2004
337
kohout-zivot2.p65
337
11.10.2006, 21:48
Odpověď přišla pisateli brzy. V Praze, dne 30. června 2004 Vážený pane Vaculíku, děkuji Vám za Váš dopis, kterým mi navrhujete ocenit státním vyznamenáním pana Pavla Kohouta. Buďte si jist, že tento Váš návrh beru vážně a budu o něm nepředpojatě přemýšlet. Rozhodně nepatřím mezi ty, kdo život Pavla Kohouta vidí černobíle a kdo se neumí zbavit předsudků. Vím o jeho selháních v mládí a vážím si jeho sebereflexí z doby pozdější. Odmítám vidění, podle kterého člověk za některé své postoje musí nést černé znamení po celý zbytek života. Na druhou stranu ale nemohu souhlasit s Vaší příliš jednoznačnou větou, že „…jeho kritizovatelná činnost v mládí byla dávno převážena prací, kterou vykonal od té doby“. Na toto „převážení“ mohou být názory různé. Jiné mají tzv. osmašedesátníci, kteří byli dlouhá léta komunisty a byli poté vypuzeni svými konkurenty v boji o moc, jiné mají političtí vězni a celoživotní antikomunisté, jiné mají mladí lidé, kteří ony doby nepamatují. Já beru v úvahu tyto pohledy všechny. Každý něco váží. Budu se rozhodovat samostatně, ale nemohu k názorům, které panují ve společnosti, zcela nepřihlédnout. S pozdravem Václav Klaus Ludvík Vaculík tu korespondenci znovu zmíní v srpnu 2006 v novinovém sloupku, když bude komentovat čerstvé doznání Güntera Grasse, že sloužil v jednotce SS. „Je to stará otázka: Když člověk jednou udělal nesprávný krok, nějakou veřejnou chybu, jak má žít a pracovat, aby se dostal zpátky mezi rovnocenné a rovnoprávné lidi? V jednom našem domácím případě jsem před dvěma lety napsal panu prezidentovi, že provinilec už dávno svou chybu odčinil svým dílem a měl by za ně být oceněn jako každý jiný. Pan prezident mi odpověděl, že mám pravdu, ale napsal to tak, že ji máme jen my dva spolu, kdežto veřejnost by nás
338
kohout-zivot2.p65
338
11.10.2006, 21:48
nepochopila. Zasloužilého umělce tedy nelze vyznamenat. Myslím, že v tom měl kus pravdy: míněný druh veřejnosti by vyznamenanému nepřipsal bod, nýbrž ubral by ho panu prezidentovi. Spravedlnosti tedy nelze mezi lidmi dosáhnout právě s ohledem na ně.“ K čemuž lze připodotknout, že je dojemně české, oroduje-li za vyznamenání pro někdejšího komunistu – někdejší komunista již vyznamenaný. K diskusi, zda se ten první za posledních čtyřicet let občansky rehabilitoval nebo ne, přispěje nejobšírněji Státní bezpečnost. Podle Radka Schovánka a Petra Blažka, kteří se úzce zabývají její činností, obnášejí svazek Dialog a svazek Kopa na něho vedené, k nimž jsou připojena krycí i občanská jména dvou set šedesáti sedmi donašečů, dohromady skoro deset tisíc stran, a dalších deset tisíc čítají personální svazky vyšetřovatelů, sledovatelů a jejich náčelníků až po ministry, kterých se na něm jmenovitě vystřídala skoro tisícovka. Jméno Pavel Kohout se objevuje i v další stovce svazků vedených na jiné osoby. Jak by řekl Vinnetou – howgh! P. S. Uvědomuji si, že o tomhle všem měl napsat někdo jiný. Bohužel nenapsal.
90.
POSLÁNÍ je to, co jako celoživotní obdivovatel Cyrana z Bergeraku nemohu opomenout. Musí stát i zde. Večer 30. prosince 1992 jsem se potěšil silnou inscenací hry Ubohý vrah v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Snažil jsem se uvěřit, že jsem se na stejné scéně děkoval už před dvaačtyřiceti roky po své adaptaci Gusjevovy hry Sláva. Silvestrovský ohňostroj, oznamující s Novým rokem i zrod nového státu, jsem nově viděl z balkonu nového domova na Masarykově nábřeží. Bylo mi přesně šedesát čtyři let a sto šedesát čtyři dní. Loučil jsem se s Československem jako s živou bytostí, která mi vždycky dá-
339
kohout-zivot2.p65
339
11.10.2006, 21:48
vala to nejlepší, co měla. Všechno horší jsem si obstaral sám, především svůj ,kontroverzní‘ štít. Divadlo, jemuž jsem propadl už v dětství, se asi přesně hodilo k mé povaze, protože se s ní dokonale slilo. Nouze hereckého netalentu mě naučila psát hry, ale stal jsem se zřejmě tím vášnivěji hercem svého osudu a zatáhl do něj mnoho jiných lidí; některé jsem snad potěšil, jiné bohužel zranil. Ten životní žánr byl ale i má železná opona, kterou dosud spouštím mezi sebe a smrt. Co jsem rozum vzal, nebral jsem se vážněji než jako představitel úlohy, kterou mi určoval všemohoucí Pan Ředitel, jen jsem se jako August snažil vyjít z jeho léček živ a svůj. Můj výkon v roli mě samého posoudí ten nejspravedlivější z kritiků: vím dávno, že se umělecké generace podobají plukům útočícím přes minové pole, kterým je čas; většina v něm zůstane. Pražská část mé rodiny má staré hroby na Vyšehradě. Vídám často Slavín, kam předchůdci pohřbili své velikány, aby tak žili věčně. Už dobrá polovina jmen ani mně nic neříká. Co bych rád, aby někomu chvíli říkalo moje? To, oč se snaží celá tato kniha a co vyjádřila jediná věta: že každý, i nejinteligentnější člověk, může vždycky všude a znovu podlehnout Démonu souhlasu, ale také – a to je ta dobrá zpráva! – že každý, i nejvíc zasažený jedinec se může z jeho sevření vymanit! Profesoři a žáci elitních škol demonstrující v Hamburku s opačnými hesly, než by byli měli, varují. Varuje i silná neochota spoluobčanů podílet se na vlastní ochraně proti příštím nebezpečím. Mír našeho prostoru a naší doby je klamný. A všude znovu falešní proroci. Dočetl jsem roční deník Michala Viewegha, jehož mám rád jako sázavského souseda i jako autora, který si svým žánrem uměl získat velkou čtenářskou obec. Přemýšlím, jestli mu mám závidět, nebo ho litovat. Když pominu stín těžké nemoci jeho skvělého otce, trápili ho hlavně literární kritici a bulvární novináři. V tom věku jsem měl za sebou Hitlera a Stalina, vůči dalším nemocem století jsem už zůstal imunní.
340
kohout-zivot2.p65
340
11.10.2006, 21:48
Z toho, co čeká jeho a děti našich dětí, na mě jde strach. Po staletí přebíralo každé další pokolení v podstatě tutéž civilizaci, postupně se vyvíjely nástroje a zbraně, ale většina lidstva si předávala stejné krávy a podobný pluh. Pak ale bez výstrahy dostal můj dědeček do vínku parní stroj, můj otec elektřinu a auta, já rádio a letadla, můj syn televizi a rakety s jadernými hlavicemi, a syn mého syna spolu s globálním oteplením počítače, které jsou stále rychleji zastaralé. Zázračný váleček podobný píšťalce, který si zlidšťuju slovem čamprdlík, pojme celou tuto knihu do paměti dvoutisíckrát. Po Orwellově Velkém bratru hrozí lidstvu Čapkova vidina R. U. R., Rossumových univerzálních robotů. Bude-li nepoučený kapitalismus dál k prasknutí rozvírat sociální nůžky a podlehne-li revolučním i náboženským fanatikům jediná síla, která se jim může ubránit, totiž skvěle ozbrojená a pevně odhodlaná demokracie, zbudou lidstvu už jen Blaničtí rytíři a hackeři… Maličko, a končím. Těším se na první den po pěti letech bez tohoto textu. Venku mi dnes ráno pod sázavskými okny rozvinula řeka první koberec z podzimní kolekce mlh. Elektrické hodiny nabízejí astrologům pro určení osudu této knihy čas 11. 11. Na kalendáři si užívá jepičí život 20. říjen 2006. Do koše padly strojem nastříhané nudličky z posledních papírů s poznámkami. Ukončuji poslední čtení druhého dílu opět v dobré víře, že co nejvěrněji odráží skutečnost, ale nechci zamlčet, že se mé pocity znovu zhustily do čtyř slov a dvou otazníků… to byl můj život?? Leká mě, že zřejmě opravdu byl, ale hlavně žasnu, že pořád je! Konec popsaných dějů leží daleko za mnou – a on smí být stále naplno žit, často s neméně dramatickými propady i vrcholy, až se mě zmocňuje stejná závrať, jako by mi nebylo už zas o patnáct roků víc. Omamně pokračuje dar hry na nesmrtelnost, který dovoluje loučit se nadějí, dokončení ještě snad příště!
341
kohout-zivot2.p65
341
11.10.2006, 21:48
DODATKY
Pavel Kohout se narodil 20. července 1928 v Praze. V roce 1946 byl přijat za člena Komunistické strany Československa, v roce 1969 z ní byl vyloučen. V roce 1977 byl se svou ženou Jelenou Mašínovou za účast na občanské iniciativě Charta 77 exekučně vystěhován z pražského bytu, v roce 1979 násilně odsunut do Rakouska a zbaven československého státního občanství. V roce 1980 mu bylo uděleno občanství rakouské, v roce 1990 vráceno původní. Je teď občanem dvou členských zemí Evropské unie, žije, pracuje a volí ve Vídni i v Praze. Je potřetí ženatý, má syna a dvě dcery, třetí pomohl vychovat. Už čtyřicet let ho doprovázejí drsnosrstí jezevčíci. V roce 1969 dostal rakouskou cenu Theodora Czokora jakožto ,dramatik roku‘ za hru August, August, august, v roce 1977 se stal nositelem Velké rakouské státní ceny za evropskou literaturu, v roce 1984 byl zvolen členem Německé akademie pro řeč a tvorbu, v roce 1997 mu byla přiznána tradiční cena občanů německého města Kasselu Sklo rozumu, v roce 1998 mu byl propůjčen Rakouský čestný kříž za vědu a kulturu l. třídy, v roce 2000 obdržel v Basileji Evropskou cenu za kulturu a komunikaci, v roce 2002 přijal Velký kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo a v roce 2004 mu byla udělena Čestná medaile hlavního města Vídeň ve zlatě. Při té příležitosti, v odpovědi na laudatio Heinze Fischera zvoleného krátce nato prezidentem Rakouské republiky, řekl: „Za svá ocenění v Rakousku, Německu a Švýcarsku vděčím tomu, že mě tam poznali v lepší půli mého života.“
342
kohout-zivot2.p65
342
11.10.2006, 21:48
DÍLO
je podrobně uvedeno v dodatku k prvnímu dílu knihy To byl můj život?? Doplnit si zaslouží opomenutými úpravami, většinou ,zmenšeninami‘: Revizor přichází – podle Gogola (1979), a trojicí Caesar Story, Hamlet Story, Sen o snu noci svatojanské – podle Shakespeara (1980–1988). Opomenuta byla i kniha Merian–Prag (1985) a Mein Lesebuch (1979), sborník českých textů od Jana Husa po Alexandra Klimenta v řadě čítanek z národních literatur vydávaných nakladatelstvím S. Fischer Verlag. Po roce lze nově přiřadit českou i německou verzi jevištní adaptace románu řeckého spisovatele Pavlose Matesise Psí matka (2006), konečné české znění původního dramatu Eine kleine Machtmusik – Malá hudba moci a ovšem tento druhý díl autobiografie.
HRY Statistika uvádění her, kterou podrobně vedlo nakladatelství Bärenreiter v Kasselu v letech 1960–1985 a jeho nástupci Sessler Verlag, Bloch Erben i Pegasus doplňovali přibližným odhadem, uvádí přes 500 premiér a více než 15 000 představení.
343
kohout-zivot2.p65
343
11.10.2006, 21:48
DIVADELNÍ REŽIE 1962 1963 1967 1969 1978 1979 1980 1980 1981 1982 1984 1991
F. Šrámek – Měsíc nad řekou, Divadlo S. K. Neumanna v Libni J. Hašek/P. Kohout – Josef Švejk, Divadlo na Vinohradech J. Hašek/P. Kohout – Josef Schweyk, Deutsches Schauspielhaus, Hamburk P. Kohout – Taková láska, Ernst-Deutsch-Theater, Hamburk W. Shakespeare – Play Makbeth, Bytové divadlo, Praha N. Gogol – Revizor, Burgtheater, Wien P. Kohout – August August, august, Theater in der Josefstadt, Wien V. Havel/P. Kohout – Protest, Atest, Thalia Theater, Hamburk P. Kohout – Marie zápasí s anděly, Thalia Theater, Hamburk P. Kohout – Ubohý vrah, Renaissance Theater, Berlin F. Dostojevskij/P. Kohout – Hráč a jeho štěstí, Berliner Tournee P. Kohout – Malá krevní msta, Ernst-Deutsch-Theater, Hamburk
FILMOVÉ REŽIE 1965 1966 1978 1983
Svatba s podmínkou – scénář Pavel Kohout, Čs. státní film Sedm zabitých – scénář Jelena Mašínová a Pavel Kohout, Čs. státní film Play Makbeth – záznam představení Bytového divadla v Praze Ucho – remake podle scénáře Jana Procházky, německá televize ZDF
344
kohout-zivot2.p65
344
11.10.2006, 21:48
PRÓZY NEJČASTĚJI PŘEKLÁDANÉ (ZEMĚ A NAKLADATELSTVÍ) Z deníku kontrarevolucionáře Česká republika – Mladá fronta, Finsko – Kirjayhtymä, Francie – Bourgois, Holandsko – Spektrum,, Německá spolková republika – 1. Bertelsmann Lesering, 2.. UTV, 3. Goldmann,, Švýcarsko – CJ. Bucher, USA – Mc Graw-Hill Katyně Anglie – Hutchinson, ČSSR – Edice Petlice (strojový opis), Česká republika – 1. Čs. spisovatel, 2. Mladá fronta, Finsko – Kirhayhtymä, Dánsko – Rosekilde, Francie – Albin Michel, Holandsko – Bruna, Itálie – Riuniti, Izrael – Am Oved, Japonsko – Kobunsha, Německá spolková republika – l. Goldmann, 2. Index (český exil), 3. Fischer Taschenbuch Verlag, Norsko – Aschenhoug, Polsko – Muza, Rusko – Text, Řecko – Mircini Zorba, Španělsko – Ultramar, Švédsko – Coeckelbergs, Švýcarsko – Reich-Verlag, USA – Putnam’s. Bílá kniha o kauze Adam Juráček Anglie – Hanau, ČSSR – 1. Edice Petlice (strojový opis), 2. Čs. spisovatel, Česká republika – Paseka, Finsko – Kirjayhtymä, Francie – Julliard, Holandsko – Skriptoria, Kanada – Publishers 68 (český exil), Izrael – Am Oved, Německá spolková republika – l. Fischer Taschenbuch Verlag, 2. Goldmann 3. BTB, Švédsko – Coeckelbergs, Švýcarsko – 1. CJ. Bucher, 2. Edition Reich, USA – George Braziller. Nápady svaté Kláry ČSSR – Edice Petlice (strojový opis), Česká republika – l. Mladá fronta, 2. Paseka, Dánsko – Rosekilde, Finsko – Kirjayhtymä, Holandsko – Bruna, Itálie – Rizzoli, Kanada – Publishers 68 (český exil), Německá spolková republika – 1. Hoffmann und Campe, 2. Fischer Taschenbuch Verlag, 3. Goldmann, Norsko – Aschenhoug, Španělsko – Ultramar, Švédsko – Coeckelbergs, Švýcarsko – Ex libris; román byl zfilmován v Německé spolkové republice a v Izraeli.
345
kohout-zivot2.p65
345
11.10.2006, 21:48
Hodina tance a lásky Česká republika – Čs. spisovatel, Dánsko – l. Gyldendal, 2. Gyldendal Bogklubber, 3. Gyldendal paperbacks, Finsko – Kirjayhtymä, Izrael – Am Oved, Japonsko – Kunihiro Otake, Německá spolková republika – 1. Albrecht Knaus, 2. Goldmann, Norsko – Aschenhoug, Švédsko – Hedina; román byl zfilmován pro Českou televizi. Sněžím Anglie – Harcout Brace, Česká republika – Český spisovatel, Dánsko – Gyldendal, Kanada – HarperCollins, Německá spolková republika – 1. Albrecht Knaus, 2. Goldmann, Řecko – Kastaniotis, Švédsko – Hedina, USA – Farrar Straus a Giroux, 2. Harvest International. Hvězdná hodina vrahů Česká republika – Mladá fronta, Holandsko – Athos, Francie – Éditions de Fallois, Itálie – Fazi Editore, Japonsko – Hayakawa Publishing, Německá spolková republika – 1. Albrecht Knaus, 2. BTB, Norsko – Aschenhoug, Řecko – Kastaniotis, Španělsko – Alianza Editorial, Turecko – Ali Özdamar, USA – l. St. Martin Press, 2. Pikador; zfilmování se připravuje.
346
kohout-zivot2.p65
346
11.10.2006, 21:48
DÍK
Za kritické přečtení druhého dílu děkuji znovu především spisovateli Alexandru Klimentovi.
Vřelý dík posílám Alexandře Pflimpflové za dlouholetý spolehlivý lektorát většiny mých próz a divadelních her.
Mé poděkování patří Milanu Jarošovi, který dal tvář už sedmnácté knížce z této ,bílé‘ řady.
Zůstanu zavázán Františku Brožovi, který zachránil tuto knihu před úskalími počítačové techniky a komunikace.
A zvláštní poklonu skládám Pavlu Kosatíkovi za jeho knihu Fenomén Kohout, která mě inspirovala. P. K.
347
kohout-zivot2.p65
347
11.10.2006, 21:48
JÍZDNÍ ŘÁD 2. DÍLU ŽIVOTA I KNIHY
49. Dvě rány ............................................................................................ 50. Remini ............................................................................................... 51. V Rakousku natrvalo .................................................................... 52. V Rakousku doma ........................................................................ 53. Ta práce ............................................................................................. 54. Když neví levice ............................................................................ 55. Můj dům – můj Hrad ................................................................... 56. Posily................................................................................................... 57. Zápas s anděly................................................................................. 58. Ajncvajdraj ....................................................................................... 59. Pozdní sestra ................................................................................... 60. Maximax............................................................................................ 61. O vlas! ................................................................................................. 62. Don Pablo de la Mancha............................................................ 63. Pes, který se smál a kousal ........................................................ 64. To bylo tenkrát na ostrově Capri ........................................... 65. Svůj širák odhazuji v dáli ........................................................... 66. Národ v exilu .................................................................................. 67. Národ doma ..................................................................................... 68. Albrecht Veliký a sedm trpaslíků ........................................... 69. Prázdniny bez konce ................................................................... 70. Spanilé jízdy čtecích cest ........................................................... 71. Stará láska ......................................................................................... 72. Dopis mrtvému ............................................................................. 73. Nesnesitelná těžkost Milana K. ............................................... 74. Zločin a trest .................................................................................... 75. Princezna Anna .............................................................................. 76. Máma, táta, já a Eda ...................................................................... 77. Salamanderkrigen .........................................................................
348
kohout-zivot2.p65
348
11.10.2006, 21:48
11 13 25 30 34 46 51 55 60 70 79 86 91 97 104 112 122 131 143 157 165 172 178 197 206 221 225 228 232
78. Samá voda ........................................................................................ 79. Vinum bonum ............................................................................... 80. Hle, Kostnice! ................................................................................. 81. Osmdesátý devátý......................................................................... 82. Len dve minúty! ............................................................................. 83. Domů a hned zase zpátky......................................................... levaH llevaP....................................................................................... evaP 84. levaH 85. Šmé ...................................................................................................... 86. Pevný bod ........................................................................................ 87. Marťan s lidskou tváří .................................................................. 88. PĎFŇJ................................................................................................. 89. Rozvod po československu ...................................................... 90. Poslání ............................................................................................... Dodatky .................................................................................................... Dílo ............................................................................................................ Dík ..............................................................................................................
235 241 246 255 265 271 285 289 295 314 319 327 339 342 343 347
349
kohout-zivot2.p65
349
11.10.2006, 21:48
350
kohout-zivot2.p65
350
11.10.2006, 21:48
Pavel Kohout To byl můj život?? (Druhý díl) 1979–1992 Typografie Milan Jaroš Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská s. r. o., Pražská 128, Příbram I. jako svou 1. publikaci Odpovědná redaktorka Alexandra Pflimpflová Technická redakce Petr Čížek Tisk a vazba FINIDR, s. r. o., Lipová ulice, Český Těšín 352 stran. První vydání ISBN 80-87053-00-1
351
kohout-zivot2.p65
351
11.10.2006, 21:48
352
kohout-zivot2.p65
352
11.10.2006, 21:48
