Ukázky | Sławomir Mrożek: Kohout, Lišák a já /ukázka/
Sławomir Mrożek: Kohout, Lišák a já /ukázka/ V Nice dnes zemřel polský spisovatel, dramatik a satirik Sławomir Mrożek. Autora, jenž je českým čtenářům dobře znám, připomínáme knihou Kohout, Lišák a já.
Sławomir Mrożek: Kohout, Lišák a já
Agite/Fra 2009 Překlad: Helena Stachová 154 stran
Kohout, Lišák a já
Kohout, Lišák a já jsme šli lesem. „Tak je to vždycky,“ nadával Kohout. „Vždycky, když jdu s vámi, jdeme lesem.“
„To je jedno, kudy jdeme,“ pravil Lišák. „Horší je, že když jsem s vámi, mám vždycky hlad.“
„Prosil bych bez těch nechutných narážek!“ rozhořčil se Kohout.
„Naopak, to je velice chutná narážka,“ řekl Lišák, podíval se na Kohouta a oblízl se.
Na to já: „Pravdu máte oba. S vámi jsem vždycky hladový a vždycky na rozcestí.“
„Copak si myslíte, že já hlad nemám?“ zakokrhal Kohout. „Já bych sežral koně i s kopyty!“
„Ale ale...“ usmíval se Lišák.
„A další obvyklá věc. Všimli jste si, že když jdeme o hladu a v zimě, vždycky nás překvapí noc?“
„To je fakt!“ zvolali jsme dvojhlasně. „Slunce zapadá, a my nemáme kde přenocovat.“
„Takže všechno souhlasí. To bude začátek nové povídky.“
„Jenže já už toho mám dost,“ řekl Kohout.
„Vždyť ten příběh ještě nezačal!“
„Ale určitě nás čekají další obtíže a další nebezpečí.“
„Samozřejmě. Měl by to být zajímavý příběh.“
„Ale ne pro mě.“
„Ne pro tebe. Ty jsi jenom jeho hrdinou.“
„Jedním z hrdinů,“ poznamenal Lišák.
„Hrdinou? Já nemám na události vůbec žádný vliv. To má být nějaký hrdina?“
„Hrdina čili vyvolenec osudu. Jak známo, osud je neúprosný.“
„Pěkně děkuju! Pro mě je hrdinou takový kohout, co uvědoměle usměrňuje předurčení.“
„Nebo lišák,“ poznamenal Lišák.
„Nemůžu tě nutit, abys přijal mou definici hrdiny. Tak kdo vlastně jsi?“
„Otrok! My, takzvaní hrdinové, jsme otroci! Používá se nás ke všemu možnému a nerozhodujeme o ničem! Vrazí nás do těch nejpitomějších fabulí a poručí nám pronášet mravní naučení, se kterými vůbec nesouhlasíme. Copak to je spravedlivé?“
„To bylo odjakživa.“
„Je tedy nejvyšší čas, aby se něco změnilo. Nic o nás bez nás!“
„Dej si pozor, aby tě neškrtnul,“ varoval ho Lišák. „Co by sis potom počal?“
„To se nedělá, já jsem nezbytný. Beze mě by to nebyl žádný příběh.“
„Hm, hm...“ zakašlal jsem významně. „A co když tě přece jen škrtnu?“
„Proč bys ho měl škrtat? Nech mi ho, já ho sežeru,“ nabídl se Lišák.
„Ty blbej Lišáku!“ vykřikl Kohout. „Připoj se ke mně a společně si na něm vynutíme ústupky. Bude ti muset dodávat tlusťoučké kapouny a králíky a hrozny sladkého vína, jestli chce, abychom vystupovali v jeho povídkách!“
„Zajímavá alternativa,“ souhlasil Lišák.
„Dejte si pozor, nebo vás škrtnu oba!“
„Blafuje! Nemůžeš škrtnout všechny hrdiny. Jsi spisovatel a musíš z něčeho žít.“
„Správně,“ přitakal Lišák.
„Oba nás neškrtne.“
„Promluvme si v klidu. Přiznávám, že nemáte lehký osud. Jenže já taky ne. Jako spisovatel jsem závislý na čtenáři, a ten má své požadavky. Nemůžu mu předkládat příběhy, které by ho nezajímaly. Příběh musí být neobyčejný, protože obyčejné věci nikoho nezajímají. A vy dva, pokud jsem vás dobře pochopil, po mně chcete docela obyčejné věci. Jíst, spát, nehýbat se... Aby se vám chraň bůh nepřihodilo něco neobvyklého! Koho tohleto zajímá, prosím vás?“
„Ani kdybychom neobyčejně moc žrali a neobyčejně moc spali?“ zeptal se Lišák.
„Nesmysl. Tomu já rozumím líp než ty. Žer, pij a spi si třeba celou věčnost, nikdo si tě ani nevšimne. Chceš snad být naprosto nezajímavý Lišák?“
„To ne, to teda ne! Ale taky nechci být extra zajímavý. Když stavíš věc takhle...“
„Lišák stejně nikoho nezajímá, určitě ne,“ poznamenal Kohout. „Divím se, žes ho vůbec bral do party. Co na něm vidíš?“
„Zasahuješ mi do kompetence.“
„Dožaduju se práva vyjádřit se k věci.“
„Já taky,“ řekl Lišák.
„Rozčiluje mě, když nemám právo se vyjádřit. Například proč nesmím sežrat Kohouta? To je proti přírodě.“
„A proč bych já měl kamarádit s Lišákem? To je taky proti přírodě. Místo abych dostal za společnici nějakou pěknou slepičku...“
„Už jsem vám vysvětloval, že příběh musí být zajímavý. Vy si snad myslíte, že mi působí potěšení vymýšlet si neobyčejné příběhy? Ne, já bych radši napsal: šel Kohout se Slepičkou...“
„Nebo sežral Lišák Kohouta...“ poznamenal Lišák.
„Neruš. Nebo sežral Lišák Kohouta. To by bylo daleko lehčí. Jenže literatura má své zákonitosti. Buďte mi vděční, že jsem nenapsal: sežral Kohout Lišáka.“
„Za nic na světě!“ utrhl se Kohout.
„To je mi taky nápad!“ ušklíbl se Lišák.
„No tak sami vidíte, že ani já nejsem úplně svobodný. Musím se podřídit určitým zákonitostem.“
„Jenže to mě vůbec nezajímá,“ prohlásil Kohout energicky a zakokrhal: „Slyšte tu vřavu v údolí! V žoldáctva mraku číhá hrom!“
„Mě taky ne,“ prohlásil Lišák.
„Jestli vás to zajímá nebo ne, tamhle v dálce svítí světýlko. Což znamená, že je tam nějaká chalupa. Tam bychom mohli přenocovat a kdoví, možná i dostat něco k jídlu. Chcete pokračovat ve sporu, anebo vyhledat stravu a nocleh?“
„Stravu a nocleh!“ zvolali oba.
„Tak pojďte.“
Šli jsme. Chalupa byla černá, stejně černá jako noc a les. Osvětlené měla jen to jedno okno. Znamení, že je někdo doma. Ale kdo? Prozíravost nás nutila nejprve nakouknout oknem dovnitř a teprve potom zaklepat na dveře. Jenže okno bylo příliš vysoko, a tak jsem dovnitř neviděl, ani když jsem se vytáhl na špičky.
„Kohoute, stoupni si na Lišáka a koukni se, co je uvnitř,“ přikázal jsem.
„Proč Kohout na mě?“ protestoval Lišák.
„Tak ať si teda stoupne Lišák na tebe.“
„Ani mě nenapadne,“ ohradil se Kohout.
„Tak teda nejdřív ty na Lišáka a potom Lišák na tebe, tak to bude spravedlivé.“
„Ale proč Kohout nejdřív?“ oponoval Lišák.
Okno se otevřelo a nějaký hlas shora zavolal: „Co je to tady za randál? Kdo jste?“
„Odpověz mu,“ zašeptal Lišák a šťouchl mě do boku. „Vysvětli mu to,“ zašeptal Kohout a klovl mě do lýtka.
„Pocestní,“ odpověděl jsem. „Hledáme jídlo a nocleh.“
„Máte peníze?“
„Nemáme.“
„Tak zlato nebo nějaké cennosti?“ „Taky ne. Jsme jen chudí pocestní.“
„Tak táhněte k čertu!“ vykřikl hlas a užuž by okno zabouchl, když vtom Kohout zvolal:
„Moment! Lišák má kožich!“
„Kožich?“ projevil zájem hlas.
„A Kohout má ostruhy!“ zvolal Lišák.
„Ostruhy? Tak počkejte, jdu vám otevřít.“
„Proč jsi mu říkal o mých ostruhách?“ zlobil se Kohout, když jsme čekali přede dveřmi.
„Prosil jsem se tě snad já, abys mu říkal o mém kožichu?“ hněval se Lišák.
„Tak pojďte dál, pojďte dál!“
Dveře se otevřely a my jsme vešli do síně. Dveře se za námi zavřely na sedm západů.
„Tudy, tudy.“
V síni byla tma a pořád jsme ještě neviděli, komu ten hlas patří. Otevřely se druhé dveře a vstoupili jsme do světnice, kde oheň v krbu skýtal mihotavé světlo. Z bohatě prostřeného stolu se linula libá vůně. Kolem něho sedělo dvanáct vousatých chlapů. Každý měl za opaskem nůž. Dívali se na nás. Dveře se za námi zavřely na dvanáct západů.
„Hej, Madeji!“ zvolali. „Koho jsi nám to přivedl?“
„Ten v kožichu je bohatý kupec,“ odpověděl třináctý. „A ten s ostruhami je určitě slavný rytíř.“
„Hurááá!“ zařvali besedníci. Zřejmě měli z našeho příchodu ohromnou radost.
„A ten třetí?“ zeptal se jeden, když už radostná vřava ztichla.
„Ten třetí je asi osel.“
Vousáči se zasmáli.
„Hehe,“ přidal se Kohout.
„Hihi,“ zahihňal se Lišák.
„Jen se smějte, jen se smějte,“ řekl jsem jim. „Mám takový dojem, že se brzy smát přestanete.“
„Počkejte chvíli, pánové,“ řekl ten třináctý. „Jen co se navečeříme.“
„A na co máme čekat?“ podivil se Kohout.
Až teprve teď zaburácel opravdový řehot. Vousáči se váleli smíchy, popadali se za břicha a z očí jim tekly slzy.
„On se ještě ptá!“ vyrazil ze sebe jeden z nich. „Já už fakt nemůžu!“ chytil se za levý bok.
„Prý na co!“ zajíkl se druhý a chytil se za srdce. „Já to nepřežiju!“
„Čekat!“ kvikl třetí tenkým hláskem, přestože to byl ramenatý chlap, a svalil se pod lavici. Ještě pod tou lavicí ječel: „No to mě teda podržte!“
„Já bych radši šel pryč,“ hlesl Lišák.
„Já taky,“ zabreptal Kohout. „Zrovna jsem si vzpomněl, že si musím v lese něco zařídit.“
Ale vousáči se pustili do večeře a už si nás nevšímali. Schoulili jsme se v koutku co nejdál od nich.
„Musíme utéct,“ zašeptal Kohout.
„No jo,“ přitakal Lišák. „A fofrem.“
„Cestu máte volnou. Teď rozhodujete vy. Já se vám do toho nepletu.
„Moc volnou ji nemáme. První dveře jsou zamčené na sedm západů a druhé na dvanáct.“
To by bylo dohromady devatenáct,“ vypočítal Kohout trudnomyslně.
„Devatenáct klíčů a třináct nožů,“ sečetl Lišák.
„A kdo měl řeči, když jsem prosil, abyste se koukli dovnitř oknem? Kdybyste mě poslechli, nemuseli jsme se dostat do spárů loupežníkům.“
„To Lišák nechtěl.“
„To není pravda, to Kohout!“
„Nechtěli jste ani jeden, ani druhý. Pořád chcete být samostatní, tak teď máte možnost.“
„Nemohl by ses do toho přece jen zaplést? Tentokrát naposled...“
„Ano, ano,“ přidal se Lišák. „Ty jsi spisovatel, ty máš právo...“
„Pozdě.“
„Co si to tam špitáte, kluci?“ zeptal se ten třináctý, kterému říkali Madej, a utřel si kníry vousem a vousy rukávem. „Nelíbí se vám snad něco?“
„Ale kde!“ namítl honem Lišák.
„Vůbec ne,“ ujistil ho Kohout.
„Je to tu moc hezké.“
„Tak pojďte sem k nám. No tak, pojďte blíž!“
„Musí to být?“ ujistil se Lišák.
Ale Madej vstal a jednou rukou popadl Lišáka za krk a druhou Kohouta za zobák. Za potlesku a veselých výkřiků je oba postavil na stůl. Loupežníci se po večeři rozvalili na lavicích a zapálili si dýmky. Měli výbornou náladu.
„Tancovat, tancovat!“ volali na Lišáka a Kohouta a pouštěli jim do nosu obrovské kotouče dýmu.
„A co on?“ ukázal Kohout na mne.
„Osel netancuje. Tancovat, tancovat!“
Lišák a Kohout tedy začali tancovat. Netancovali sice moc krásně, ale loupežníkům se to líbilo. Tleskali do taktu a divoce přitom pokřikovali: „Ha, ha.“
„Páni loupežníci!“ zvolal Kohout, když popadl dech.
„Chápu, že jste loupežníci, tak jako jsem já kohout a Lišák je lišák. Každý podle své přirozenosti. Ale nemohli bychom se nějak dohodnout? Pojí nás přece společný osud, všichni jsme hrdiny příběhu, který si vymýšlí tenhleten osel, takže jsme vlastně kolegové. Působí vám ten loupežnický život potěšení? To hodování a ta nevkusná zábava? Měli byste pomyslet na kouzlo usedlého života u rodinného krbu. Na radost z poctivé práce na poli nebo v průmyslu, na zadostiučinění čistého svědomí a důstojné zábavy. Nepláčete sami nad sebou, když vidíte, že jste odsouzeni k takovémuhle loupežnickému životu, který škodí vašemu zdraví a je zhoubou vašich duší? Jak je mi vás líto, když vás vidím jako loupežníky! Ale není ještě vše ztraceno. Usedněme k tomuto stolu společně jako bratři a přemýšlejme, jak čelit tyranii tohoto osla, který z vás dělá loupežníky a z nás vaše oběti, přestože sám neumí ani tancovat. Začněme společně krásné a poctivé dílo!“
„Ha!“ zařvali loupežníci a vytáhli nože. Lišáka a Kohouta, kteří tancovali na stole, obklopilo třináct vztyčených ostří. „Ha, ha!“ volali stále rychleji, a nutili tak Lišáka a Kohouta zrychlit tempo. Kohout se zadýchal a zanechal proslovu.
„Mluv teď ty,“ pošeptal Lišákovi. „Já už nemůžu.“
„Páni loupežníci,“ navázal Lišák usilovně, protože tanec byl stále rychlejší. „Můj přítel Kohout vás upozornil na váš smutný osud. Nehodlám se zde šířit o morální stránce problému, toho už bylo dost. Rád bych se však podrobněji zabýval určitými aspekty, o kterých se můj předřečník pouze zmínil. Nebudu nic skrývat a řeknu na rovinu, že se ruinujete. Ten nepravidelný způsob života, ta příliš mastná strava, silné nápoje a kouření, kchekche... (to zakašlal) jakož i riziko, jež s sebou nutně nese zacházení s ostrými nástroji a s tím související nervové napětí – to všechno odporuje hygieně a je velmi škodlivé. Nemůže to zůstat bez následků. Dříve nebo později to ve vás vyvolá choroby a neurózu. Varuji vás a prosím vás: dbejte na sebe aspoň trochu!“
„Ha!“ vykřikli loupežníci. „Ha, ha!“
V pravicích drželi nože (až na Madeje, který byl levák), levicemi bušili do stolu (až na Madeje, který bušil pravačkou) a při každém úderu vykřikli to své „ha!“. Bouchali do stolu stále rychleji, tanec se stával čím dál divočejším, až nakonec připomínal tanec dvou dervišů.
Bylo mi Lišáka a Kohouta líto. Zanedlouho jim dojdou síly a padnou na ostří namířených nožů. Věci skutečně zašly příliš daleko, takhle ta povídka končit neměla. Chtěl jsem jen Lišáka a Kohouta potrestat za neposlušnost, a zatím se mi tu ti loupežníci takhle rozmohli! Co s tím?
Škrtnout loupežníky? Teď už to nejde. To by znamenalo zlikvidovat příběh, a tím i sebe jako spisovatele. Co kdyby loupežníci dostali škytavku a museli se napít vody? Přerušit tu jejich krutou zábavu? Ale co dál? Do chalupy sjede blesk, požár nám umožní utéct. Ne, to jsou arbitrální triky, to už radši rovnou škrtnu ty loupežníky, než abych překročil zákony, které jsem si sám ustanovil. Zákony je třeba dodržovat pod trestem nicoty.
Kdyby tak Kohout mohl lítat! Vzlétl by vysoko nad loupežníky. Lišák by se ho chytil a spolu by uletěli komínem. Ale bohužel – Kohout je sice pták, jenže degenerovaný. Proč jen jsme pouze tím, čím jsme, neodvolatelně, bez možnosti zázraků? Proč jen se proti tomu nebouříme? Lišák a Kohout nechtěli být jen postavami z bajky, vzbouřili se – a teď to mají! Já nechtěl být jen spisovatelem, chtěl jsem být současně postavou svého vlastního příběhu, a také jsem za to byl potrestán. Zachtělo se mi zúčastnit se, žít... A za trest nejsem ani spisovatel, ani postava. Pěknou paseku jsem nadělal v těch zákonitostech! Stejně jako Kohout a Lišák jsem zhřešil prvotním hříchem, pýchou transcendence, touhou být vším a všude. Kdybych zůstal jen autorem příběhu, Lišák a Kohout by se se mnou tak důvěrně nespřátelili a nezapletli se do mých plánů. Kdyby Lišák a Kohout zůstali na svém místě a nevnutili mi své hledisko, nedošlo by k nepředvídatelným událostem a bezvýchodné situaci. Nyní jsme spjati společným osudem. Oni se od loupežníků nedostanou jinak než tak, že zahynou, a já, když zahynou, definitivně přestanu ovládat své vyprávění.
Už jsem nedokázal odlišit Lišáka od Kohouta, tak rychle vířili v tanci. Už jsem nevěděl, kdo jsem, tak hloupě jsem podlehl pokušení být někým jiným, než jsem byl. Možná že loupežníci mají pravdu. Možná že jsem jen osel.
Proč jen musí mít všechno nějaké pokračování? Tuším, co se stane, ale ještě neřeknu, že už se to stalo. Mou jedinou šancí je to protáhnout. Jenže ani odklad nezávisí na mně. Prozatím Lišák a Kohout tancují, ale jak dlouho to vydrží? Moji milí, moji zlatí, moji nejdražší, tancujte, tancujte a neklesejte na mysli. Tancujte, tancujte a neklesejte na těle. Prosím vás, zaklínám vás, zapřísahám vás, tancujte, tancujte bez konce!
Udělejte to pro mě!
Sławomir Mrożek
Polský prozaik, dramatik a satirik se narodil 29. června v roce 1930 v Borzecine u Krakova. Po studiích na gymnáziu se živil jako novinář a kreslíř pro časopis Przekroj, později v publicistice pokračoval v deníku Gazeta Wyborcza. Z politických důvodů opustil v roce 1963 vlast a žil postupně v Itálii, Francii a Mexiku. Svá díla Mrożek publikoval i pod pseudonymem Damian Prutus. Mrożkovo divadlo je dynamické, dívá se na svět jako na absurdní místo. První hra Policie byla uvedena v roce 1959.
* Snímek pochází z roku 1999, kdy autor navštívil na pozvání mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha Českou republiku.
