Pavel Kohout. Hvězdná hodina vrahů

Academia 2009

0003_kor_kohout.indd

1

4.4.2009, 13:40


2

4.4.2009, 13:40

Pavel Kohout

Hvězdná hodina vrahů

Academia 2009


3

4.4.2009, 13:40

Academia, 2009 © Pavel Kohout, 1995, 2009 Cover design and ilustrations © Pavel Růt, 2009 ISBN 978-80-200-1731-4


4

4.4.2009, 13:40

Jeleně


5

4.4.2009, 13:40

A:

oběť, pětačtyřicetiletá, velmi pěstěná a zachovalá ena, svému vrahovi zřejmě nekladla nejmenší odpor, krom dále uvedených zohavení nejsou na její kůi oděrky ani stopy zápasu za nehty; B: pachatel jí několika pruhy široké lepenky, jaká se pouívá na poštách a teď i k přelepování oken proti tlakovým vlnám, zalepil nejen ústa, ale i klín; první lékařův dojem je, e nebyla znásilněna; C: pachatel připoutal oběť řemeny, soudě podle zářezu na kůi, naznak k jídelnímu stolu tak, aby hlava přečnívala; pod deskou stolu jí svázal za kotníky ruce s nohama; D: pachatel odřízl těsně při hrudi oba prsy a poloil je vedle oběti na oválnou servírovací mísu, kterou si vzal z proskleného příborníku; E: pachatel rozřízl břicho oběti od hrudi ke klínu, vytáhl z ní celé tenké střevo, svinul je zručně do klubka a vloil do mísy na polévku; F: pachatel nařízl oběti krk a skoro k míše, tu však úplně nepřetnul, take hlava zůstala viset pod trupem a krev vytekla do mosazné nádoby, ze které předtím vyndal květináč s fíkusem; 0003_kor_kohout.indd 6 4.4.2009, 13:40

Únor


7

4.4.2009, 13:40

9

Kdy se hned po siréně ozval zvonek bytu, byla Elisabeth, baronka z Pommeren, přesvědčena, že ji chce český domovník odvézt výtahem do krytu; oblékla znovu černý kožich, který sotva pověsila, zvedla poplachový kufřík, vyhákla bezpečnostní řetěz a pochopila okamžitě, že otevřela svému vrahovi. Muže s naditou taškou přes rameno zaznamenala na Vyšehradském hřbitově mimoděk, uvykla Čechům zdobícím tu poslední dobou už i veřejně hroby svých národních svatých. Připomínal opraváře, který sem zaskočil na obchůzce, a ona si ho letmo všimla proto, že měl proti ostrému slunci tvář negra. Teď spatřila oči jako ze skla, bez barvy i bez výrazu. Nepřekotně vklínil mezi veřej a práh odřenou botu na vysoké gumě a za ní vnášel do bytu stejně zdlouhavě tělo nadité ve vatované bundě. Nakonec uviděla dlouhý a podivně tenký nůž. Dranžírák! vzpomněla si. Baronka věděla, že má zemřít, ale neučinila nic, aby tomu zabránila. Nejen proto, že by výkřik v nejvyšším poschodí, kde zbyla sama, utonul v hluku leteckých motorů, jaký v Praze ještě neslyšela; baronce se nechtělo žít. Jako katolička na sebe nesměla vztáhnout ruku, a tak už dávno očekávala Boží trest. Zločinná válka nemohla skončit jinak než zničením všech, kdo ji připustili! Muže jí zastřelil ruský partyzán, syna maquista v Bretani. Zdálo se jí přirozené, že teď přichází muž českého odporu, aby se pomstil i na ní. Mohutný patricijský dům se začal třást. Sílilo mimozemské zvonění. To rychle se blížící výbuchy rozechvívaly stále víc okenní tabule, cingrlátka lustru i číše ve vitríně.


9

4.4.2009, 13:40

10

Milosrdný Bože! modlila se Elisabeth z Pommeren ustupujíc do salonu, jako by tam uváděla hosta, bomba nebo nůž, jen ať je to rychle! Její vrah za sebou nohou přirazil dveře a volnou rukou otevřel brašnu plnou řemenů. Hřmí? podivil se oberkriminalrat Buback, v únoru? Než stačil domyslet, uhodilo. Poznal, že to byla těžká letecká bomba, která dopadla po čertech blízko. Budova pražského gestapa, kde působil i styčný muž Úřadu říšské kriminální policie, se celou věčnost divoce zmítala, ale nakonec nezřítila. Následovalo proslulé ticho po šoku, zastavený čas. Až pak začly šílet sirény a venku na schodišti dupali referenti i sekretářky do krytu. On nehnutě zíral na ty dvě tváře. Sklep bývalé Petschkovy banky se mu příčil. Některé sejfy proměnili v kobky, politickým v nich prý pomáhali k paměti dost rázně. Teď tu však zůstal z úžasu: ten třesk a třas jako by vzkřísily Hilde a Heidi. Zarámovaný obrázek s ním cestoval válkou. Pracovny se měnily, jak se měnila města i země, ale všude se na něho zádumčivě usmívaly ty dvě, starší i mladší vydání tiše zářící milostnosti, ve které nalézal svůj mír. Přes jejich tváře, které tak životně zachytil v posledním předválečném létě na Syltu, vedl porady i výslechy, většinou je ani nevnímal. Ale nebylo hodiny, aby si v zášlehu radosti nepřipomněl, že jsou obě kdesi přítomny, živé a jeho. Měl je na psacím stole i loni v Antverpách, když před ústupem muži z jiných oddělení pálili na dvoře spisy. Kýchal zrovna, jak mu dráždil sliznici štiplavý dým. Nechápal chvíli neznámý hlas v telefonu, který mu oznámil, že jsou obě mrtvé. Úsměv na snímku, tehdy ještě teplý jejich přítomností v něm, jaká mezi živými ruší vzdálenosti, naprosto vylučoval, co slyšel. Důstojník z berlínské centrály mu tedy přečetl policejní raport.


10

4.4.2009, 13:40

11

Ve francké vesnici, obehnané středověkými hradbami, kam k jeho úlevě poslali předloni Hilde z ohrožených Drážďan učit válečné sirotky, se od nepaměti vyrábělo jen víno. Nemohla být proto na žádném spojeneckém seznamu cílů! Hilde a Heidi tam jako jediné zabila zbloudilá bomba, která bez výstrahy dopadla v pravé poledne na školní byt. Když to pochopil, strnul proměnlivý výraz na obrázku v neživotný škleb. Stavěl pak rámeček i na další psací stoly, ale čišel z něho chlad hrobu, neprobouzel v něm nic. Ani lítost. Dokud teď nepadla jiná bomba těsně vedle něho. Ano! věděl náhle, muselo se to navlas podobat tomuto poledni v Praze. Určitě seděly proti sobě, v čele prázdná židle a talíř prostřený pro něho, jak to od jeho jediné návštěvy činily tvrdošíjně den co den. Byl tedy vlastně s nimi i v okamžiku, kdy je beze strachu a bez bolesti proměnil tlak a žár v popel a dým! S nečekanou třaskavinou v těsném sousedství jako by přímo v něm explodovalo osvobodivé poznání, že si jeho lásky odnesl anděl laskavé smrti. Teď mu je vrátil. Strnulé rysy na lesklém papíru zvláčněly, vstoupilo do nich staré teplo, zas tu byly obě s ním, Hilde i Heidi, jako když je tenkrát fotil a dokud žily. Tím okouzlen vnímal zprvu jen matně, s čím sem někdy později vstoupil Kroloff. Jeho adjutant a snad i tajný dohlížitel, přidělený mu gestapem, který si obden holil vysokou úzkou lebku, aby mu pro čas míru zesílily řídnoucí vlasy, hlásil, že přímý zásah vyrval z jejich bloku rohový dům. Právě proti Národnímu muzeu, litoval, pár metrů a Čechům by byla zašla chuť těšit se z kouřících trosek Zwingru! Pár metrů, pomyslel Buback, a byl jsem bez bolesti a beze strachu s nimi… Nesoustředěně poslouchal dál a musel si dát druhou zprávu opakovat. Dávno věřil, že ho už nic nemůže překvapit. Kroloffovo hlášení mu bralo další iluzi. Usoudil, že o té zvrácenosti musí být zpraven přímo od něho standartenführer Meckerle.


11

4.4.2009, 13:40

12

Morava Prahu nepoznával. Jako by se po šesti letech probrala z šoku mnichovské kapitulace. Při výjezdu z policejní ulice na Národní musel jeho šofér řadu minut čekat, až se s vlečkou čmoudu z dřevoplynu přeženou kolony hasičských i sanitních aut. Po chodnících klusali muži a klopýtaly ženy jedním směrem: k Vltavě. Zakázané zahraniční vysílače, úhrnem zvané ’Kroměříš’, informovaly od rána o ničivém nočním útoku spojeneckých letců na Drážďany a poslední nálet, i když tak krátký, vyvolal paniku, že Prahu stihne stejný osud. Kriminální adjunkt Morava si to nemyslel. Jednak byl rozený optimista, jednak nevěřil, že by Spojenci na sklonku války rozmlátili hlavní město okupovaného národa, jehož nezávislost potvrdili, a navíc už došla hlášení lušucu, že sem spadla jen řádka bomb z několika letounů. Na policejním ředitelství převládl názor, že šlo o tragickou chybu navigátora, kterého zmátla podobnost obou velkoměst. Přesto se automaticky rozběhl poplachový plán. K zasaženým místům vyjeli pracovníci všech oddělení, aby dohlédli na vyprošťovací práce a získali přehled o škodách i ztrátách. Do terénu se chystal i Morava a byl překvapen, když ho vrchní komisař Beran poslal ze dvora zpátky ke stolu. − Katastrofy neburcujou jen samaritány, ale taky marodéry, držte tu, Moravo, šteluňk! Náčelník se stal legendou i postrachem pražské galérky za Masarykovy republiky, ale protože už tenkrát tvrdošíjně stál mimo všechny politické strany, nezpochybnili jeho kompetenci ani Němci. Do ní ovšem spadali jen čeští provinilci, své si vyslýchal a případně i trestal aparát okupační moci sám. Morava věděl, že by měl vyplnit čas užitečnou prací na rozdělaných případech. Blížící se fronta sem z východu připlavovala s nešťastníky i pakáž. Nebyl na ni zrovna naladěn. Pustil rádio, aby se dozvěděl víc o tříštivém švu, který prošil Prahu od Smíchova po Vinohrady a Pankrác. Vysílali vážnou hudbu, cenzura zřejmě stále pracovala na co nejnevinnější úřední zprávě.


12

4.4.2009, 13:40

13

Zatoužil uvidět Jitku. Svede to zas jednou na její senzační kafe z cikorky! Dodal si odvahu a vydal se přes chodbu do Beranovy kanceláře. Zvedla k němu velké hnědé oči, které ho pokaždé vyvedly z míry. Co dělá tahle plachá ovečka v oddělení hnusu a hrůz? Ach, jinak by ji nikdy nepotkal! Než ji stačil oslovit, zazvonil telefon. − Prosím ne, promluvila dívka jako způsobná školačka, − pan vrchní komisař je na výjezdu… ne, to bohužel nevím… všichni zajišťují po náletu, je tady jen pan kriminální adjunkt… ano, prosím, předám! Podávala mu sluchátko a on se tak ztratil v jejím vážném úsměvu, že nepochopil hned, kdo to na něho vybafl. − Jak se jmenujete? − Napřed se představte sám! pohoršil se. − Rajner. Dovím se teď i vaše ctěné jméno? − Morava… Morava Jan… promiňte, pane policejní presidente… − Takže Morava! pokračoval hlas nenáviděného i obávaného muže kupodivu přívětivěji, − dobře mě poslouchejte. Vemte si řidiče nebo pro mě za mě taxi a dopravte se na Vltavské nábřeží pět, poslední patro, ale fofrem! Oddělali tam nějakou prominentní Němku, zdá se, že moc ošklivě. Mozek mu znovu naskočil. Dovolil si namítnout. − Německé případy si řeší gestapo samo, pane presi… − Právě oni si přejou Berana. Než ho seženu, hlaste se tam aspoň vy. Dejte si, chlape, bacha, rozumíte?! Prodloužená ruka nácků zavěsila, ale on dál držel sluchátko při uchu a zřejmě mu hořela tvář. Jitka byla zdrcená. − Jémine, já vám neřekla, kdo to… Zavěsil a honem se usmíval. − Nic se nestalo, věřte mi! Zbylo tu nějaké kolo…? − Určitě vám seženu vůz, počkejte chvilku dole! Spěchal za ní okouzlen jejím plavným krokem. Tím víc žárlil, když jí neodolal ani krasavec pražské Čtyřky, garážmistr Tetera, a svezl ho osobně vozem, který sotva domyl.


13

4.4.2009, 13:40

14

Sotva zabočili za Národním divadlem vlevo, ucítil spáleninu a vzápětí uviděl sloup dýmu. Rohový dům u Jiráskova mostu, přezvaného Němci na Diezenhoferův, byl zpola zřícen a hořel. Pak vjeli do černé vánice. Z modré oblohy se snášely saze a cárky polospálených papírů. Protáhli se kolem hada stojících tramvají a uvízli před vozovou hradbou požárních stříkaček. Morava se přistihl, že stejně jako jeho řidič civí vzhůru s otevřenou pusou. Na zavražděné si časem zvykl, vnímal je jako divné figuríny. Ještě nikdy neviděl vyhřezlé útroby obytného domu. Čtyři patra, která se propadla do prvního, zanechala na zdi sousedního činžáku pestrou šachovnici maleb, tapet a kachlíků. Na nich zůstaly obrazy, gobelíny, zrcadla, nástěnné lampy, poličky s knihami, držáky s ručníky, věšáky se župany, ale i umyvadla a klozetové mísy. Morava pomyslel na jejich uživatele a otřásl se. Násilnou smrt se naučil při svém řemesle chápat jako mezní porušení norem spolužití; mívalo motiv, někdy chorobný, ale vždycky poznatelný. Vygumování celého množství lidí, kteří ke všemu vzývali ty letce jako anděly spásy, nedávalo nejmenší smysl. Rozčilený policajt je vyzval, aby zmizeli. Morava odeslal garážmistra a zatrnul, aby si nešel k Jitce pro dík. Pak se prokázal a proplétal mezi zachránci a jejich technikou k číslu pět, které ob dům sousedilo se zasaženým. Pár zohavených mrtvol na plachtách a prknech s ním už nehnulo, připomínaly mu jeho obvyklé případy. Dával hlavně pozor, aby si nerozmočil boty z náhražkové kůže v kalužích kolem hydrantů. Marně mačkal jediný zvonek, který přece musel vést k domovníkovi. Pak pokusně stiskl kliku těžkých dvoukřídlých dveří a objevil, že je odemknuto. Vstupní chodba vyložená mramorovou mozaikou, které vévodil nápis , ho dovedla k výtahu z tmavého dřeva prostornému jako pokojík. Zvedal se s ním vznešeně pomalu a bezhlučně. Ještě když nahoře vystoupil, zdál se být na špatné adrese. Hned nato se rozletěly dveře bytu a na prahu stál typ v kožeňáku, který nemohl nebýt gestapák.


14

4.4.2009, 13:40

15

− Der Hauptkommissar? Na endlich! − Je na cestě, řekl Morava, − jsem jeho asistent, posílá mě pan policejní president Rajner. Dobrá němčina zapůsobila. Chlap o něco zdvořileji ukázal bradou, aby ho následoval. V pokoji postávalo několik mužů. A na stole byla věc, jakou nikdy neviděl. Když mu došlo, co to je, zvedl se mu po létech žaludek. Z lavičky na smíchovské straně Vltavy se mu otvíral báječný výhled. Jako z lóže, liboval si, ne! přímo jako z kůru! Únorové slunce ani po poledni neproniklo krunýřem studeného vzduchu, ale jemu bylo přímo vedro. Rozepnul vatovanou bundu, složil zavazadlo mezi nohy a zavěsil se pažemi na opěradlo. Mdle rozvalen pozoroval divadlo před sebou a pomalu přicházel k sobě. Liboval si, že ho nikdo neruší. Nábřeží bylo liduprázdné, město se chovalo jako svinutý ježek větřící dosud nebezpečí. Jen u zborceného roháku vlevo naproti za řekou se rojili hasiči a saniťáci. Jeho pochopitelně zajímal hlavně dům, který před chvilkou opustil, jak je to vlastně dlouho? Obrátil pohled k levému zápěstí, zřetelně viděl ručičky hodinek, ale nebyl schopen se soustředit. Jistý čas uběhnout musel. Až poté, co jako ve snách minul hořící trosky a unaveně přeloudal most pokrytý střepinami i úlomky cihel, a ještě dlouho potom, co tu spočinul na lavičce, zazněl na druhé straně hasičský signál a objevila se první stříkačka. Zato k  domu dorazila dvě osobní auta daleko dřív než očekával. Ten člověk! připomněl si, ten dacan, co mě pozdravil na schodišti. Měl jsem ho … Ne! Nemohl pro nic za nic zabít nevinného, navíc muže. Není zločinec, je . Byl vybrán, aby . Proto mu byl určen i . Tenkrát v Brně to zpackal, ano, hanebně zklamal. V novinách psali, že ten, kdo to mohl udělat, musel být . Ale on byl jenom nešikovný. A tím zavinil, že nepoznali . Štěstí, že nebyl za selhání ztrestán sám! Štěstí?


15

4.4.2009, 13:40

16

B    Zasmál se nahlas radostí, že se mu to dnes dokonale povedlo. Jak se tam na to tváří? Co k tomu říkají? Tentokrát museli pochopit! Budou o něm psát docela jinak! Snad přinesou i fotografii, určitě, to se přece nedá vylíčit slovy. Vzrušilo ho, že tak sami obstarají, co jediné chybělo: důkaz. Nepopiratelně věrný obraz jeho díla, tolik podobný obrazu, který mu tenkrát dala za vzor  Vlastně mu až teď docházelo, co všechno se v tom bytě stalo. Uvědomoval si, že když to dělal, byl podivně mimo, jako by ho byla řídila cizí vůle. Co činil, viděl i slyšel, nepronikalo k jeho vědomí ani citu. Zaznamenávalo se to. A začlo teprve teď zpožděně běžet jako nazpátek přetočený film. Minulost se znovu zpřítomnila, se sluncem zhasla i řeku, v přítmí pokoje prožíval teprve teď skutečně každý svůj pohyb, vnímal každou její reakci. A žasl nad svou chladnokrevností i zručností, která rychle a přesně prováděla ten strašně strašně složitý úkol. Ne, už nebyl ubohý břídil z Brna; aniž zpozoroval, dozrál za ta zdánlivě planá léta v mistra, jako byl ten neznámý malíř. I ona to musela vycítit! Zatímco ta brněnská děvka škemrala a ječela jak pominutá, dokonce se při tom podělala, fuj! právě to ho pak nejvíc odpuzovalo, tahle okamžitě uznala jeho . Možná, že by byla nekřičela ani bez roubíku, ale to přece jenom nemohl riskovat. Přestala žít tak, že si toho hned nevšiml, protože na něho i pak nepřestala skoro psovsky upírat oči. Dodělal, co ještě zbývalo, a když poodstoupil, viděl, že   . Tím film skončil, rozsvítili, a byla tu zas řeka. Zjistil, že odpočinek ho ještě víc unavil. Nelítostně však poručil ochablým svalům, aby zvedly jeho i brašnu a nesly ho málo známým městem hledat místo, kde oznámí splnění příkazu , která mu jej dala. Oknem, vyraeným tlakovou vlnou, sem vstoupil mrazivý den. Ostrý vzduch zazátkoval žaludek. Současně zmobilizoval kriminální adjunkt Morava veškerého ducha, jak činí-


16

4.4.2009, 13:40

17

val na počátcích své dráhy, aby se ani před Němci nechoval jako zelenáč. Bylo jich tu šest, všichni až na jednoho v dlouhých kožených kabátech, jaké se staly v Protektorátu civilní uniformou tajné policie. Na jejich hlavouna vypadal obr, jehož hruď hrozila kožák rozervat. Představil se všem najednou, a protože vyčkávavě kývli, rozhodl se to chápat jako výzvu, aby provedl obvyklý úřední úkon. Bez dalších řečí vytáhl svůj přeložený sešit a psal na čistou stránku poznámky pro pozdější zprávu. Beranova škola: Policejní doktor by se, Moravo, potrhal smíchy, ale našinec si tak udělá lidský obraz, než mu ho rozmyje odborná hantýrka. Nechali ho při tom skutečně na pokoji, rozmlouvali spolu dokonce polohlasem, jako by nechtěli rušit. Periferní vidění mu umožnilo prohlédnout si i je, aby zkusil odhadnout, co po něm asi budou chtít. Aspoň se nemusel celým mozkem věnovat té odporné podívané. Jedině civil v béžovém raglánu se choval jako kriminalista; mlčky ho pozoroval, jak se brodí sněhem jemných střepů kolem stolu s ženským torzem a plní drobným písmem linkované stránky. Když skončil, oslovil ho však ramenáč. Vysoká gestapácká hodnost z něho čišela, dokonce se rozkročil a zapřel ruce v bok podle vzoru svého Vůdce. − Váš názor? Odpověděl, jak ho učili, co nejstručněji. − Sadistická vražda. Němec se na něho utrhl. − To jsme poznali dokonce sami. Víc nevíte? Morava měl odjakživa problém s každým, kdo zvýšil hlas. Hlučný otec ho do své smrti považoval za strašpytla a ta pověst se na něho lepila až do Prahy. Teprve vrchní komisař Beran zjistil, že je to vrozený odpor k siláctví zakrývajícímu slabost mysli, a vyléčil ho důvěrou. Musel si odkašlat, ale pak odpověděl neústupně. − Zatím ne víc než právě vidím. Musel bych zahájit vyšetřování, ale v daném případě přece…


17

4.4.2009, 13:40

18

Muž, jehož měl za kriminalistu, mu skočil do řeči. − Pan standartenführer chtěl vědět, jestli v tom poznáváte něčí rukopis. Pohlédl znovu na mrtvolu. Cvik převládl, byl schopen vidět v ní pouhý objekt úředního úkonu. Hrůzně bizardní způsob, jakým s ní vrah naložil, mu nepřipomínal nic, o čem se za těch pár učňovských let dočetl a dozvěděl. Zavrtěl hlavou. Muž se ptal dál. − Existovala tu někdy sekta, která by toho mohla být schopna? Hloupé, že ho to nenapadlo. Ano, mohl za tím být ritus, ale jaký? Z národních dějin si na podobný nevzpomínal. − Není mi známo. − Kde je vůbec váš šéf? rozlítil se nadupanec. Když tím ještě trpěl, zkusil si řvouny představovat bez šatů. Fungovalo to i teď, před ním stálo překrmené prase, z kterého nešel strach. − Se všemi kolegy na výjezdu, vysvětlil mu, − město bylo prvně bombardováno. − Ale ne! gestapák byl zase jízlivý, − že jsme si skoro nevšimli! Víte vy, co je bombardování člověče? Jeďte se podívat do Drážďan! Zněl najednou skoro ukřivděně. Morava si vybavil umyvadla a klozety trčící ze zdi rohového domu, které ještě před chvílí užívali jeho obyvatelé. Ti si jistě všimli! Voskový trup na stole, celý ten panoptikální oltář ho vrátil do současnosti. − Pan policejní president nechal vrchního komisaře shánět, dorazí jistě co nevidět. Znovu se ozval ten věcný. Štíhlý a prošedivělý, vypadal ze všech nejlíp a výrazně se od nich lišil chováním i tónem. − Počkáte na něho nebo rozjedete pátrání sám? Jak rychle sestavíte skupinu? Jasně, kolega! Znovu se mu pokusil vysvětlit. − Podle instrukcí je naše policie oprávněna vyšetřovat jenom trestné činy Čechů…


18

4.4.2009, 13:40

19

− Tenhle převezme. − Ale oběť, namítl, − je přece Němka! − Bohužel. Jenže vrah je Čech. Potkal ho domovník. Morava stál jako opařený. Podvědomě tipoval na uprchlíka či zběha, který chtěl na krajance vymučit peníze a šperky. Taková řezničina tu neměla kořeny. − No nazdar! vzdychl česky. Oberkriminalrat Buback byl pro své nové působiště v Praze, kam ho v důsledku válečného vývoje převeleli z Antverp přes Štrasburk, vyzbrojen vedle dlouholeté zkušenosti ve svém oboru i perfektní znalostí češtiny. Byl původem Pražák. Bezděká poznámka mladého Čecha ho pobavila. Představil si, co vše mu bude dopřáno vyslechnout v nejbližší budoucnosti. Že hodí případ na krk české protektorátní policii, byl jeden z mistrných tahů, pro které se standartenführer Meckerle těšil nejvyšší přízni. Důvodem zdaleka nebyla národnost pachatele a oběti. Rodina von Pommeren měla problematickou pověst: vedle obecné nedůvěry nacistů k většinou nafoukané šlechtě panovala pochybnost o loajalitě rodiny k Vůdci. V očích Čechů vsak baronka nutně představovala německou elitu, její zavraždění bylo s to vyvolat novou krvavou odvetu. Ta teď ovšem nepřicházela v úvahu, nebylo moudré jitřit domácí obyvatelstvo prostoru, který se co nevidět stane dějištěm rozhodujícího střetnutí Německa s jeho nepřáteli. Právě před nasazením zničující zbraně, která je v posledním vývojovém stadiu, věděl Meckerle, je nutno bezpodmínečně udržet pořádek na tomto území! A k tomu patří dokonalá kontrola policie, která tu po rozpuštění stejně nevelkého jako nespolehlivého protektorátního Vládního vojska disponuje nejen malým arzenálem, ten nehraje vážnou roli, ale hlavně dobrým komunikačním systémem. Vyšetřování vraždy jí bude přiděleno jako úkol nejvyššího zájmu. Ať se sama cítí být rukojmím! Pachatel tohoto druhu se


19

4.4.2009, 13:40

20

hledá jako jehla v seníku, nechal se Meckerle ujistit Bubackem. Budem na nich rajtovat! Budem jim nasazovat ostruhy a zároveň přitahovat uzdu! A přitom se jim přes vás, vyložil Bubackovi před zohavenou mrtvolou jako u školní tabule, dostaneme na kobylku! − Paní Elisabeth von Pommeren, přednášel teď zas oberkriminalrat Čechovi, − nebyla jen příslušnice nejstarší německé šlechty, ale i vdova po generálu říšské branné moci, posmrtně dekorovaném Rytířským křížem. Proto uplatňujeme Nařízení o bezpečnosti v Protektorátu Böhmen und Mähren z 1. září 1939, díl druhý, paragraf dvanáct, podle něhož, cituji, „policejní úřadovny Protektorátu jsou povinny řídit se odbornými pokyny Říšské kriminální policie‘‘, konec citátu. Navíc lze očekávat, že pan říšský protektor vypíše na dopadení pachatele odměnu. Vrah musí být vypátrán. Liknavost bude chápána jako sabotáž a může vyvolat nedozírné důsledky! Stejně jako Meckerle nepovažoval za partnera mlíčňáka, který při svém snaživém psaní do sešitu div nevyplazoval jazyk, ale věřil, že to správně vyřídí nadřízeným. Před třiatřiceti měsíci tu zaplatily tisíce rukojmí hlavou za život zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, zabitého při atentátu. Čech si určitě uměl představit, jaká jatka by mohl zdůvodnit tenhle odporný masakr, kdyby mu přisoudili politickou motivaci. − Přejete si, aby stopy zajistili vaši lidé? zeptal se mladík kupodivu věcně. − Přejem si, burácel zas Meckerle, − abyste tu bestii rychle dostali pod sekeru, jak, je vaše věc! Oberkriminalrat Buback se vám přitom bude dívat na prsty. Chyby nebo prodlení, pro která nezjistí zatraceně dobré důvody, budu osobně hlásit na Hrad i do Berlína! Standartenführerovy výbuchy vyváděly často z míry i jeho vlastní lidi, Bubacka dráždilo, že si ten kluk zas jen odkašlal. − Rozumím. Smím použít telefon? Meckerle si natahoval rukavice.


20

4.4.2009, 13:40

21

− Vyřiďte svému nadřízenému, že jeho nepřítomnost omlouvám zcela výjimečně. Zítra v osm nula nula očekávám v Bredovské jeho osobní raport o stavu vyšetřování. A to, dokázal ještě zvýšit hlas, − kdyby hrom bil a bomby padaly! Buback si připomněl, že v současné chvíli padají zřejmě další na jeho milované Drážďany. Zdalipak stojí ještě stěny, v nichž byl tak dlouho šťasten? Ostatně je to už jedno…! Když ostatní vymašírovali, zchladil si na Čechovi žáhu sám. − Co tu čumíte? Telefon je v předsíni, padejte k němu a koukejte, ať to frčí. Na nic jsme tu nesáhli, teď už jde o kejhák vám! Litoval, že ho přesně takhle nesměl sjet v češtině, německy to znělo dost bezbarvě. Mladík odspěchal a prosil pak jakousi Jitku, aby mu rychle sehnala mordpartu. On tu poprvé osaměl. Hleděl na ten neuvěřitelný objekt, ve který byla před nedávném proměněna živá bytost, a otřásl se. Kdo tohle mohl udělat? Člověk? Snad by ho tu spíš měli nechat Čechům na semeno… Ohlásil šeptem, jak to provedl, a podle očekávání uslyšel pochvalu. Z kostela vyšel jako nový člověk, nesnesitelné napětí posledních dnů bylo to tam. Dokázal to! Smazal tu brněnskou ostudu. Ukázal se být hoden , a to znamenalo, že on a nikdo jiný je hoden provést celý úkol. Ještě ráno o sobě zas pochyboval, zdálo se mu to nadlidské. Neuvěřitelné, že jeho obavy okamžitě rozptýlila právě ona! Poznala v něm svého soudce. Jeho duch byl tedy po létech v plné zbroji. Měl však novou starost. Zdálo se mu, že ho čím dál víc zrazuje tělo. I když tak dlouho odpočíval, bylo mu, jako by měl za sebou usilovný pochod. Ale vždyť i při  jen stál a nemusel ani zmáhat odpor. Z čeho tedy ta malátnost, proč ho i lehká brašna táhne k zemi? Vysvětlení, které se dostavilo vzápětí, bylo tak prosté, že se musel zasmát. Z domovního průjezdu vyváděla kolo žena, zakusující se v chůzi do patky chleba, a jeho křečovitě zabolel žaludek. Ano, uvědomil si, vždyť od včerejška rozčilením nejedl a nepil!


21

4.4.2009, 13:40

22

Složil břemeno na chodník a vytáhl ze zadní kapsy montérek stařičkou peněženku. Ale ovšem, potravinových lístků má i v půli měsíce habaděj, už v posledních dnech o sebe skoro nedbal. To teď musí skončit! Má-li obstát a splnit  , potřebuje sílu! Rozhlédl se po neznámé ulici a vůbec ho nepřekvapilo, když na druhé straně spatřil přímo proti sobě restauraci. U Anděla? To se hodí. Tělo ihned pookřálo, v ústech se mu seběhly sliny. Vrchní komisař Beran měl skvělé alibi. U domu na Pankráci, v jehož sutinách byli pohřbeni převážně rodinní příslušníci mužů z různých německých služeben, narazil na konvoj státního sekretáře Karla Hermanna Franka, věčně druhého muže v Protektorátu, který nicméně ve zdraví přečkal všechny první. Ten mu nařídil, aby ho doprovodil po celé trase náletu. Když je našel posel policejního presidenta Rajnera, aby oznámil přání standartenführera Meckerleho, zavrtěl Frank jen krátce hlavou. Zpráva z gestapa, která je dostihla o necelou hodinu později, však způsobila, že se muž s kamennou tváří poprvé vzrušil. − Hnusné svinstvo! křičel na komisaře, jako by v něm právě objevil viníka, − já očekávám, že pachatele bezodkladně vypátráte! A přeju vašim lidem, aby to byl úchylák a ne nějaký zasraný odbojář, který se pokusil nahnat pražským Němcům strach. Postaral bych se rychle, aby se tu do skonání světa nepřestali bát Češi! Beran jel okamžitě na místo činu, ale nalezl tam jen policajta před zamčeným domem, už také na odchodu. Výjezdová skupina zrovna skončila, hlásil muž, a ty zbytky odvezli na patologii. Jakéže zbytky? Strážník je sám neviděl a jeho popis z druhé ruky zněl jako výplod choré fantazie. Vrchní komisař tedy pokračoval do Bartolomějské a lámal si hlavu, koho na to nasadí. Nejlepšího vraždaře mu zastřelili v heydrichiádě, schvalování atentátu! a oba jeho nejstarší přeborníci leželi s chřipkou. Byl rád, že v té nouzi zaskočil


22

4.4.2009, 13:40

23

právě snaživý Morava, doufal jen, že si nestačil přivodit malér svou venkovskou paličatostí. Kriminální asistent seděl pak proti jeho stolu, a protože dosud nedošly fotky, četl mu ze svého sešitku věci, nad nimiž i šéfův všemu uvyklý rozum zjevně zůstával stát. − Za á: oběť, pětačtyřicetiletá, velmi pěstěná a zachovalá žena, svému vrahovi zřejmě nekladla nejmenší odpor, krom dále uvedených zohavení nejsou na její kůži oděrky ani stopy zápasu za nehty; za bé: pachatel jí několika pruhy široké lepenky, jaká se používá na poštách a teď i k přelepování oken proti tlakovým vlnám, zalepil nejen ústa, ale i klín; první lékařův dojem je, že nebyla znásilněna; za cé: pachatel připoutal oběť řemeny, soudě podle zářezu na kůži, naznak k jídelnímu stolu tak, aby hlava přečnívala; pod deskou stolu jí svázal za kotníky ruce s nohama; za dé: pachatel odřízl těsně při hrudi oba prsy a položil je vedle oběti na oválnou servírovací mísu, kterou si vzal z proskleného příborníku; za é: pachatel rozřízl břicho oběti od hrudi ke klínu, vytáhl z ní celé tenké střevo, svinul je zručně do klubka a vložil do mísy na polévku; za ef: pachatel nařízl oběti krk až skoro k míše, tu však úplně nepřetnul, takže hlava zůstala viset pod trupem a krev vytekla do mosazné nádoby, ze které předtím vyndal květináč s fíkusem; a konečně za gé: ani lékař nedovedl při prvním ohledání odhadnout, v které fázi mučení oběť zemřela, ale vytřeštěné oči, dodal Morava zavíraje sešit, − nás přivedly k společné domněnce, že to bohužel nebylo hned. Šéf reagoval podobně jako on na místě činu. − Má poklona. Sen šíleného řezníka? − Případně chirurga… − A Němci došli k názoru, že je to dílo odboje?


23

4.4.2009, 13:40

24

− Stačilo jim, že pachatelem byl Čech. Vrchní komisař začal procházet těsnopisné poznámky, které si dělal při jeho referátu. − Ztratilo se něco? − Oběti zůstaly na rukou i na krku vzácné šperky. Další cennosti a značná hotovost byly zajištěny v její kabelce i v náletovém kufru u dveří bytu. − Jak se vrah dostal do bytu? − Musela mu sama otevřít. Klíče byly zevnitř v zámku, při odchodu za sebou jen přivřel. Napjatě pozoroval, jak Beran odškrtává své obávané otazníky. Odpovědět správně na všecky, k tomu cíli se celé roky tady upínala jeho ctižádost. Zatím se mu to nikdy nepovedlo, dnes se tomu cítil být nejblíž. Pojal myšlenku: když to dokáže, osloví dneska i Jitku, než si ji dřív namluví někdo jiný! − Dům se nezamyká? − Naopak. Ale každý nájemník má svůj klíč. − Kdo mohl pachatele vpustit? − Zdá se, že oběť sama. − Co mluví pro? − Domovník ji ze svého bytu viděl přicházet a slyšel vyjíždět výtah. Brzy nato se ozvaly sirény a on chtěl jako vždycky zkontrolovat, jsou-li všichni v krytu. To už padly bomby, tak vyběhl v panice na nábřeží, jak potom zjistil, nejen v bačkorách, ale i bez klíče. Nezamkla tedy ona a vrah toho využil. − Pokud na ni nečekal v bytě. Morava se ulekl. − Jak by mohl…? − Můžem vyloučit, že se dostal do domu před ní? Třebas jako řemeslník? Dá se vyloučit, že měl klíče od ní? Morava pochopil, že dnes už obou svých met zase nedosáhne. − Ne… − Takže ani nemůžem určit, jak dlouho mu ta porážka trvala?


24

4.4.2009, 13:40

25

Porážka! Šéf našel přesné slovo. A zároveň ho zkoušel. − To můžem. Nemohl přece začít bez ní! Beran se souhlasně zazubil a Moravovi stouplo sebevědomí, že alespoň nenaletěl na chyták. Jeho učitel luštil dál vlastní klikyháky. − Domovník tvrdí, že začal obchůzku za čtvrt hodiny po náletu. − Řekl bych, že za půl. − Proč? − Prošel jsem s ním jeho trasu. Čekal pod mostem na další bomby. Musel být v šoku už tam. − I půlhodina je málo na tak složitou vivisekci. Z toho se dá leccos vysoudit. − To je nabíledni! Morava vzrušeně nabídl svou teorii, − byl na to předem připraven, věděl přesně, co a jak chce udělat. Měl všecko s sebou jako odborný řemeslník. Myslím, že sotva najdeme cizí otisky. A musel být úžasně šikovný, když si na něm domovník po takových jatkách ničeho nevšiml. − Co si myslel, když ho potkal? − Venku bylo boží dopuštění, po domech chodili muži od plynu a elektřiny zjišťovat škody. − A vy naprosto vylučujete, že to mohl být fantom? Morava se vzbouřil. − Že ji jako ten domovník rozkuchal sám? Pane komisaři, to byste ho musel znát! Když tam nahoře našel otevřeno a objevil tu řezničinu, došlo mu, že potkal vraha. Byl si jist, že se co nejdřív vrátí zabít i jeho, a podělal se strachy. − Moravo, nepřehánějte. Popsal tedy neuvěřitelný obraz svědka, který si při výslechu dopírá dlouhé spodky. − Má totálně vygumováno. Chodil v bačkorách i se mnou. Zkoušel to s ním marně i náš doktor. Tvrdí, že zásah dostal hned vedlejší dům, a začal si už namlouvat, že jí se to stalo při tom. Toho člověka ze schodů vytěsnil strachy z mozku, neví o něm nic.


25

4.4.2009, 13:40

26

− Vůbec nic? Byl ve střehu, protože Beranův pohled věštil, že mu něco veledůležitého uniklo. Co jenom?? − Jen, že to byl muž… − A jak teda ví, že to byl Čech? Achich, ach, poklesl na mysli, měl jít přece jenom k poště! − Nevím… hlesl pokořeně. − Kdo z Němců s tím vyrukoval? Ten náčelník? − Ne, jejich policajt. Mohl samozřejmě blufovat! − Kde je domovník? − Asi doma… − Řekněte Jitce, ať nám dá přistavit vůz! Zaplaťpánbůh za to ’nám’, utěšoval se vycházeje z kanceláře, mohl mě rovnou uklidit na nějakou vloupačku. Dívka se na něho jako vždy tklivě usmála a jemu se rozbušilo srdce. Má s ním snad soucit? napadlo ho, říká jí Beran, co jsem za troubu? Už zase věděl, že nemá šanci, u něho ani u ní. Kdy vytřel talíř posledním soustem knedlíku, bylo mu tak blaze, že si zas vzpomněl na . V žaludku jako v pokojíčku, pravívala. Moravské zelí chutnalo podle jeho gusta, jak se tomu v Praze naučili? Nebyl pivař, ale i ta sedmička měla říz, na válku zázrak, svědčila o hluboko uložených sudech a dobře propláchnutých trubkách. Hostinec byl skoro prázdný, pár štamgastů se tlačilo kolem výčepu a přetřásalo jakousi událost tak hlasitě, až si připomněl. Nálet! Byl přece nálet… Úporně si vybavoval, kdy. Ano, viděl se při  brodit ve skleněné tříšti, která zničehonic pokryla koberec, viděl se míjet dům, čerstvě zasažený leteckou bombou, jak je možné, že nic neslyšel? Podivné. Ať namáhal mozek sebevíc, ze všeho těsně před  a po  zbylo ve všech podrobnostech jen . Hřbitov, ano, tam si ještě pamatoval všecko. Cestou mu utkvěla jen záda, která v odstupu sledoval až k tomu domu. Pak už zřejmě


26

4.4.2009, 13:40

27

vnímal jenom její oči, pozorující tak zaujatě, co s ní dělá. Jeho  dokázal prostě přehlušit i bomby, ostatně nemůže být pouhá náhoda, že tu poprvé spadly právě dnes, dnes, kdy s  začal! Ze všech myslitelných pocitů byly na místě výhradně úleva a pýcha. Proč je tedy najednou znovu neklidný? A proč se dokonce nepříjemně pohnul jeho žaludek, tak dobře nakrmený i napojený? Proč se mu v duši zas rozpíná napětí, kterého se za poledne tak skvěle zbavil? Po čem poplašeně pátrá jeho mozek, když je pro dnešek dokonáno, dokonce s pochvalou? Najednou věděl. T  Ten, co se tak nehlučně vynořil na schodišti a on ho nechal beze všeho projít, dokonce mu odpověděl na pozdrav, právě on může všecko ohrozit. Může všecko  Jak to mohl podcenit? Má-li naplnit svoje , nesmí být poznán. Teď aby pro příště odložil tak pohodlný mundúr i šikovnou brašnu! A co když má ten člověk paměť na tváře? Proč ho vlastně ušetřil? Šel jistě k ní! Kam jinam mohl jít? Neměla manžela, nejspíš se pářila s ním! Ano, určitě ji chtěl po tom leknutí obskočit. Jako kanec svini. I takoví zaslouží  Ale kdo to byl? Kde ho najde? Když odhalil zdroj neklidu, procitl mozek z mdloby a jasně myslel. Chlap měl bačkory a košili bez saka, v únoru! Nejspíš tedy z domu. Ten dům, jak se přesvědčil, obývala vyšší třída, k té očividně nepatřil. A proč se namáhal po schodech, místo co by jel panským liem? Ovšem. . Zřetelně se mu vybavily úzké dveře ve vstupní chodbě. Ale co když nebydlí sám? Pak budiž ostatním osud milostiv, aby otevřel on. Zvedl se, aby zaplatil a konal. Naturální byt se skládal z kuchyňky a pokojíka. Domovník, asi vdovec, jak napovídaly maličkosti, se snažil dál o čistotu a pořádek. Spatřili ho už z chodníku, jak lepicí páskou vyspravuje


27

4.4.2009, 13:40

28

naprasklou okenní tabuli, takovou použil i vrah… vzpomněl si Morava. Otevřel jim ještě potmě, pak tápal spustit zatemňovací roletu. Moravu pobavilo, jak Beran větří. Čichá podvlékačky? Domovník si nadále nemohl nebo nechtěl vzpomenout, jak muž na schodišti vypadal. Aby ho rozptýlil, vyptával se pak vrchní komisař hezkou chvíli na baronku. Vydoloval z něho pár mělkých postřehů, nikdo z rodiny von Pommeren neuměl česky a domovník ovládal německy sotva dva tucty nezbytných výrazů. Nevěděl víc, než že generál sem byl převelen z Berlína těsně po obsazení Československa, on i syn padli později na frontě a baronka uložila obě urny na blízký Vyšehradský hřbitov, kam je chodila denně navštěvovat. Morava učenlivě sledoval, jak Beran zkracuje vlasec házených otázek. Uměl předem odhadnout, kdy padne ta, na kterou měl tázaný zakousnout. − Vy jste toho muže pozdravil první, viďte? − Jo, řekl domovník bez zaváhání. − Jak? − No… dobrej den… − A on řek? − To samý. Řek taky dobrej den, jo, to řek! − Že si zrovna tohle pamatujete? − Von to řek ňák zvláštně… − Jak zvláštně? − Já nevim… − Koktal? Nebo chraptěl? Ráčkoval? Šlapal si na jazyk? Huhňal? Bručel? Měl snad fistuli? Morava šéfa obdivoval, jak sypal z rukávu nové nabídky, ale domovník nepřestával vrtět hlavou. − Co na tom bylo tak zvláštního? − Nevim… ňák to s nim neštymovalo. Morava se odvážil vstoupit do hry. − Třeba s jeho oblečením?


28

4.4.2009, 13:40

29

− To je možný… Beran se vrhl do průlomu. − Jak byl teda oblečený? − To dybych věděl. Heleďte, já mám dneska dost, řek vám váš mladej, co se mi stalo? Já sem se z toho posral! Zaznělo to skoro hrdě. Vrchní komisař se pro dnešek vzdal a vstával. Morava měl vnuknutí. − Vy jste mu určitě řekl… jakže to bylo? − Dobrej den… − A on…? − No, taky. − A neřekl třeba dobrý den? Dobrý…! − Jo! Tak to řek. Jako vy. Tak správně, jako ve škole, víte? Moravu okřídlilo uznání v Beranově pohledu. − A s tím, jak mluvil, neladilo něco na něm? − Asi… − Co by vám k tomu přišlo vhodné? − No… co máte vy, klobouk, zimník… − A nevhodné? Moravu povznášelo, že ho komisař nechává. Domovník pohlédl letmo na své tepláky. − Jako mám já… − Měl tedy na sobě něco podobného? Morava si dávno všiml, že lidé nižší inteligence, donucení usilovně přemýšlet, skoro tělesně trpí. Muž měl v tváři bolestný výraz a zaprosil. − Heleďte, nechte mi to přespat, teďka už ze sebe nic nevymáčknu. Vrchní komisař si od něho dal ještě odemknout barončin byt. Uvítala je psí zima. Zatáhli aspoň před vyraženým oknem brokátové závěsy, které tu sloužily jako zatemnění, aby mohli rozsvítit. Beran obcházel stůl, pod nohama se mu dál tříštilo sklo, a on zas větřil jako pes.


29

4.4.2009, 13:40

30

− Vyměnil tu někdo koberce nebo co? divil se. − S ničím jsme tu nehnuli! dušoval se Morava. − Jak jste to popsal, čekal jsem tratoliště krve. − Říkal jsem vám, musí být strašně šikovný. Dokázal, že z ní kompletně vytekla do vaničky od fíkusu. Poslal jsem všecko na patolku. − I prsa a ta… střeva? Morava poprvé zažil, že se šéf otřásl. − Jsou také na soudním. I oni z toho byli tumpachoví, slíbili výsledky expres. − Vodpusťte, ozval se domovník až z předsíně, − mně už je zas šoufl, můžete pak zamknout? − Jdem s vámi, rozhodl Beran. Dole už měl muž opět barvu, ale nebyl míň rozčilený. − Jak tu mám dneska spát? − Nejste tady přece sám. − Jo ne! Zubař z prvního ujel na venkov a dole je ordinace. − A v ostatních patrech? − Bejvali Židi. Teďko tam maj Němci ňáký kancly. Morava otevřel ústa a zas je zavřel, když zachytil Beranův varovný pohled. Muž odemkl domovní dveře. Venku čpěla ve tmě spálenina. Hasiči odjeli, opodál u zříceniny postávalo pár čumilů. − Tak dobrou, řekl komisař, − pan asistent Morava se vás dojde ráno zeptat, jestli vás ve snu něco napadlo. Litero, dupněte na to! Ten člověk se třásl a vypadal, že se k nim nacpe do auta. Jeli zpátky a Beran se kabonil. − Toho můžem asi zapomenout. I když mu pachatele přivedem před nos, strachy ho nepozná. − Což náš vrah bohužel neví, napadlo zas Moravu. − Co tím chcete říct? − Divím se, že ho nechal být. Vlastně přímého svědka. Musel z toho být sám pěkně vzatý.


30

4.4.2009, 13:40

31

− Dobře, Moravo! komisař mu tím vždy znovu připomněl přísného třídního, po jehož pochvale kdysi podobně prahnul, − ale z toho by i plynulo…? − Že se pro něho skutečně vrátí. Beran kývl. − Zařiďte to radši hned. A přijďte pak ke mně. Byli zpátky v Bartolomějské. Morava se zastavil na pohotovosti a tlumočil komisařův příkaz. V jeho předpokoji pak už v tuhle dobu nečekal Jitku, zmohl se jen na přitroublý úsměv. − Jé, co vy tu ještě… − Myslela jsem, že budete třeba něco potřebovat… Ano, ano, potřeboval ji obejmout a vyznat se jí, že celé dlouhé měsíce, co sem přišla, myslí hlavně na ni, jen proto odtud neutekl, když pochopil, že ho budou až do penze provázet zohavené mrtvoly. Jako obvykle k tomu ani po svém čerstvém úspěchu u Berana nesebral odvahu, a tak se jen nejapně zeptal. − Co třeba? − Dovezla jsem z domova trochu polévky, panu komisaři už ji přihřívám, dáte si taky? Teprve teď vyhnala z jeho nozder pach krve a čmoudu libá vůně dětství. − Prejtová! − Naši… přešla v šepot, když tu v hlavním stanu České policie zvaném Čtyřka doznávala těžký zločin proti válečnému hospodářství, − porazili! − Rád, řekl slabě, − já… děkuji. Děkuji moc… Nepřestával na ni něžně hledět, takže k šéfovi vstoupil vlastně pozadu. Ten právě zavěšoval. − Mluvil jsem s patologií. Pitevní protokol odpovídá vaší zprávě. Rozkuchal ji skoro celou zaživa. Nové je, že si pak něco odnes na památku. − Co? − Její srdce.


31

4.4.2009, 13:40

32

− Panebože! − A k tomu ovšem? − Co ještě? − Přece ty řemeny, kterýma ji svázal. Z čehož vyplývá? Žák Morava věděl. − Že to udělá zas. − Tak jest. Vyhlašuju poplach. Erwin Buback pustil mrtvou až na další z hlavy. Nebyl to jeho případ. Pokusil se přivolat polední stav smíření a radostně zjistil, že je v sobě pronesl až do noci. Nezaplašila je ani odpornost, s jakou se za své dlouhé praxe v takové podobě nesetkal. Pragmaticky ji převedl do systému faktů zbavených emoce, vlastně asi podobně jako ten mladý Čech. Teď seděl druhou hodinu sám jako vždy, chráněn palisádou zdůrazněného nezájmu o kontakt, v rohu barového pultu Německého domu Am Graben, upíjel po lůčcích nevalný koňak podezřelého původu, ach, kde je sladká Francie? a poprvé od chvíle, kdy je obě ztratil, měl potřebu přemýšlet, co bude dělat pak… Neznámé Pak. Zlověstné Pak či Pak dobré naděje? Kdy konečně vypukne? Jakou podobu na sebe vezme? A jak se má na ně připravit on? Má se násilím zbavit své vnitřní zábrany, která mu od určité doby nedovoluje očekávat zásadní zvrat války ve prospěch zbylé Osy Berlín − Tokio, jak jej do národa v každém projevu pumpuje říšský ministr propagandy? Kriminalista mívá sloní paměť, jak by mu z ní mohly vypadnout všechny Goebbelsovy sliby-chyby uplynulých dvou let? Ale nepřehání svou skepsi? Není snad nebezpečně deformován povoláním, které nutí nevěřit žádnému tvrzení? Proč na zkoušku, jen tak nanečisto nepřipustit, že Vůdce, který přece na hlavu porazil skvělé evropské armády, připravuje Spojencům gigantickou past, jejíž součástí je předstíraný ústup na všech frontách? Proč si nepředstavit, že budou tou svinulou spirálou


32

4.4.2009, 13:40

33

v kritickém bodě odmrštěni a vzápětí zdecimováni jakýmsi obrovským kladivem či bleskem, takže Třetí říše s Japonskem spolu ovládnou svět? Co by přineslo vítězství, bourající dosavadní společenské řády pro novou dějinnou epochu, oberkriminalratu Erwinu Bubackovi? Dojde-li k osudovému Pak už v nejbližší době, jak nasvědčuje prostá skutečnost, že ustoupit nebude brzo kam, vejde do ní ani ne čtyřicetiletý, s vysokou policejní funkcí a špičkovým platem, ale úplně sám. Ode dne, kdy mu cizí hlas, dávno otrlý vyřizováním podobných poselství, spíš jen jako by pro pořádek oznámil, že oba dva pilíře jeho života přestaly současně existovat, odumřela i podstatná část jeho bytosti patřící předtím jim. Ženy, které toužily utěšit ho ještě v Belgii, i všechny, které k němu zahořely potom, narazily při prvním pokusu na ledovou stěnu. Některé o něm mstivě rozhlašovaly, že vzdor svému vzhledu není normální muž. Tušil to, ale nevyvracel. Byl to jeho křečovitý pokus vytrucovat si na osudu opravu, jako by těm dvěma ta věrnost dovolila zázračně vzlétnout z popela, v který se beze zbytku proměnily. Polední bomba mu dnes vrátila mír. Když se dochvěl dům, skončil i mnohaměsíční otřes v něm, a on zjistil, že se Hilde i Heidi mezitím nepozorovaně staly součástí jeho živého já. Zpřetrhané kontakty se znovu setkaly jako nervy přerušené operací. Začal zas cítit. Pokud Říše snad opravdu vyhraje válku a on v ní nezahyne, nestráví přece zbytek svých let ve smutku. Mrtví musí být nahrazeni! Především Německo, které právě platí tak strašlivou cenu za výboj, jaký je svým způsobem údělem všech velkých národů, má právo na novou krev. Kdyby byly ty dvě přežily jeho, věděl teď, určitě by cítily totéž a jednaly stejně. Stejně? Jak?? Bar se rychle zaplňoval, rostl hluk a především hrozilo nebezpečí, že k němu přisedne někdo z Meckerleho mlátičů. Ti chlapi měli tik přehlušovat svůj strach tirádami o konečném vítězství,


33

4.4.2009, 13:40

34

na obrátku by zpochybnili, v co se pokusil znovu uvěřit. A čemu chtěl od zítřka velmi konkrétně napomáhat. Obešel u opuštěné čpící trosky roháku a podle zábradlí, za nímž strmě klesala kamenná zeď k podbřeží, míjel co nejpomaleji  dům. Ačkoliv ho v té tmoucí tmě nemohl nikdo poznat, zašilhal jen po očku do nejvyššího patra. Opět se v něm rozlilo blaženství, že  dokázal. Teď ještě odstraní nebezpečí, že by u toho měl skončit. Na sousedním mostě se dosud horečně pracovalo. Také tam zřejmě dopadla bomba a pokácela jakési sochy. Jednu z nich právě odnášel z tramvajových kolejí autojeřáb, vypadala jako obrovitá mrtvola. Zastavil se a rozhlédl. Byl na nábřeží úplně sám. Postavil brašnu na chodník, otevřel ji a hluboce sehnut hledal nejdřív  . Balíček z voskovaného plátna byl stále měkký, opatrně jej posunul do rohu brašny, kde byl víc chráněn. Pak nahmataly prsty v pochvě zavěšené pod košilí rukojeť nože. Když jej vsunoval za bundu, dával pozor, aby se nepořezal. Tím tenkrát v Brně začal jeho nezdar. Naproti se v přízemním okně rýsovala pod roletou tenká čára světla. Měl vše vymyšleno. Jednoduše zazvoní a řekne pak, pokud bude vůbec nutno, Lušuckontrola! musí jen sundat čepici a změnit hlas, když se mu v poledne tak hloupě ozval. Dál postačí noha jako klín, loket jako páka a pro jistotu dvě trefy. Vkročil do jízdní dráhy, když se rozhoukala výstraha. Čerstvě poraněnému městu stačila. Stíny lidí dupaly z mostu do krytů. Ještě nedozněl v hloubce poslední tón a už vyly sirény zas, tentokrát zvěstovaly divě stoupajícími i klesajícími glissandy nálet. Zatrnul, že mu zmizí i domovník, a pohnul se, aby ho předstihl, když se dveře šikmo proti němu samy otevřely. V tmavém jícnu zablikaly dvě modře zamalované baterky. K  Pár metrů dál vedly široké železné schody dolů k navigaci, tudy se původně hodlal ztratit. Dřív, než chtěl, sbíhal k tmavé vodě.


34

4.4.2009, 13:40

35

Nedá se nic dělat, zajde sem příště, zatím tedy změní zevnějšek. Kolik mu vlastně zbývá do vlaku? Musel dát ruku k očím, aby přečetl ručičky. Pak se vyděsil, když se z noci stal den. Hned to vysvětlil hukot vysoko letících strojů a vzdálený štěkot flaků. Věděl, že zářící světlice na padáčcích oslňují protileteckou obranu, ale místo aby prchal, okouzleně pozoroval rej nesčetných plátků staniolu, které navíc odváděly pozornost německých miřičů. Tím ohňostrojem mu jistě děkovala  Moravu zastihl ten mimozemský jas ve společnosti Jitky. − Vemte motorku, hoďte ji i sebe domů a ráno sem! rozhodl Beran; tramvajové linky na Pankrác i do Podolí byly dosud přerušeny a vrchní komisař měl špatné svědomí, že je tu za takových okolností zdržel do noci. Morava byl bez sebe už ze služebního úkolu, kterým ho šéf tak nečekaně vyznamenal, dodatečné poslání proměňovalo krvavý den v soukromý svátek. Dvě radosti se slily v jednu, ale ani jejich spojená síla by byla sama neprolomila jeho stud, překonávající i příslovečný ostych dívky. Určitě by ji byl doprovodil jen ke dveřím předměstského domku v téměř romantické slepé uličce uprostřed zalesněného skalního svahu a rozloučil se s ní způsobným podáním ruky, nebýt letců, kteří v tu chvíli ze záhadných důvodů shodili na Prahu místo dalšího nákladu bomb pomalu klesající záři. Patrně se chtěli pouze pojistit před novým tragickým omylem, ale Jitka v tom viděla předehru katastrofy. − Honem! poručila mu s rozhodností, jaké si u ní dřív nepovšiml, − do krytu! Ovšemže ani trochu neprotestoval, rozechvěle ji poslechl. V prachobyčejném sklepě, jehož narychlo vyklizenou půlku vylepšil zahradní nábytek, čekali sami s loňskými bramborami; majitelé, číšník a kuchařka nuceně obsluhovali německý lazaret v bývalém


35

4.4.2009, 13:40

36

sanatoriu na severní Moravě. Když pak konečně odhoukalo, pozvala ho, protože v přízemní kuchyni nebylo zatopeno, do svého podkrovního pokoje na čaj s rumem pro zahřátí. Zahřál se tak, že si konečně dodal odvahu. − Promiňte mi… musel si zase odkašlat, aby mohl vůbec pokračovat, − promiňte mně tu neobratnost, s jakou se vás ptám, ale nemám v tom cvik… myslíte… myslíte si, že bych vás… že byste mě… že bychom se spolu mohli mít rádi…? Meckerle opět jednou menstruoval, jak se šeptalo na gestapu, kdykoli seřval už stráže u vchodu. Záhy se rozneslo, proč dnes. Včerejší ohnivá smršť uchvátila v Drážďanech i vilu, kterou standartenführer před lety arizoval a pyšnil se jí jako zviditelněním svého významu. Z vedoucích funkcionářů se na poradě neklepal strachy jen Buback. Věděl, že je mezi přítomnými protekčními amatéry a proto i břídily jediný, kdo tu rozumí svému řemeslu. A věděl, že to dobře ví i Meckerle. Na oplátku uznával sám, že obrovitý esesák, připomínající zápasníka ’Zlého muže’ z předválečných poutí, je nejen všeho schopný, ale i doopravdy schopen řídit klíčovou centrálu okupační moci, nota bene v dobách, kdy se už dlouho nevítězí. Souhlasil s ním, že vražda baronky nabízí jedinečnou záminku, jak prosvítit vnitřnosti české policie, které gestapu kupodivu odolávaly; o existenci skrytých struktur svědčilo, jak rychle byli dosud získaní špiclové izolováni od všech zajímavých informací. Ještě včera zorganizoval práci své skupiny, sídlící v bývalé české vysokoškolské koleji v Dejvicích, tak, aby ji stačil řídit zástupce Rattinger, zkušený kriminalista, jehož přivedl z Belgie. Znal jeho zálusk na své křeslo, ale především problém, který mu bránil v kariéře. Rattinger chlastal a Buback jeho průšvihy prozíravě kryl, čímž si ho zavazoval i pojišťoval. Na každou chybu obou tu čekal fanatický mozek pod vyholenou lebkou Kroloffa, zjevně přesvědčený, že lidé jako oni prohrávají Německu válku.


36

4.4.2009, 13:40

37

Případ nevýznamné německé vdovy hodlal Buback v dohodě s Meckerlem nafouknout tím, že jej za Němce bude sledovat osobně. Tím donutí českého náčelníka ke stejnému gestu. Jenže on se nastěhuje pod jeho střechu a nasadí tam svou vlastní tajnou zbraň, znalost jazyka. Při tolikaleté zkušenosti v podobných aparátech mu nemůže uniknout nic, co by smrdělo přípravou pražské policie na vystoupení proti Třetí říši. Když standartenführer do sytosti seřval vysoké šarže a pak je spíš vyhodil než propustil, zůstal Buback bez dalšího vyzvání v místnosti. Jak předpokládal, Meckerle se na obrátku uklidnil a nabídl mu stopku koňaku, který si to označení zasloužil. Dokonce se mu naprosto netradičně svěřil se svým čerstvým bolem. − Svině! zahrozil pěstí dalekým pilotům, − pevně věřím, že co nejdřív zplanýrujeme my jejich města. Vím z Hlavního stanu, že je to opravdu na spadnutí. V-eins i V-zwei jsou proti novým zbraním dětské hračky. A silně doufám, že Spojenci ještě předtím pořádně pokropí tohle hnízdo, aby zdejším vyčurancům zašla chuť vpadnout nám do zad! Přesně v osm přišel pobočník oznámit, že Češi už hodnou chvíli sedí v čekárně. Meckerle je tam správně nechal ztvrdnout přes další dva koňaky. Melancholicky ukazoval Bubackovi fotky přepychové vily a na zdvořilou otázku, zda se zachránili alespoň obyvatelé, sdělil bez nadšení, že manželka byla čirou náhodou v Praze. Buback jako všichni tady slyšel o jeho ohnivém poměru s jakousi sboristkou mezitím dočasně uzavřeného Německého divadla, zřejmě muší váhou, neboť panoval obecný podiv, že ji dosud neroztrhl nebo nezamáčkl. Ještě chvíli vzpomínali oba na město, k němuž měli každý svou hlubokou vazbu, až gestapák lítostí i vzteky zbrunátněl, prudce vstal a osobně odklidil prázdné číše. − Tak si je podáme! Vstoupila trojice, která na pohled vydávala tristní svědectví o výkonné moci Protektorátu; policejní ředitel, malý a kulatý, připomínal Pickwicka, vrchní komisař Beran, dlouhý a vysoký, Dona


37

4.4.2009, 13:40

38

Quijota a ten mladík ze včerejška, ramenáč s růžovými líčky, postavu z českých pohádek, která teď byla Bubackovi tím protivnější, čím ji měl v dětství radši: hloupého Honzu. Věděl však už z dřívějška, že zdání Čechů sakramentsky klame. Ty nevinné a neboze vyhlížející typy si uměly vymyslet na obrátku perfidní zákeřnosti a vyčuranost Honzů pak násobila jejich sílu. Standartenführer už o nich taky věděl své. Neuznal je za hodny ani ledabyle zvednuté pravice a zaburácel v místnosti jako by stál před nastoupeným útvarem. Zopakoval, co už včera jednotlivě slyšeli od něho i státního sekretáře Franka, a pak jim to sečetl. − Třetí říše chápe bestiální vraždu baronky Elisabeth von Pommeren jako signál agentů zrádné londýnské vlády k vlně teroru namířené proti všem německým obyvatelům Protektorátu. Nebude-li viník dopaden, aby ho mohl stihnout přiměřený trest, je Říše rozhodnuta k odplatě ještě tvrdší a rozsáhlejší než svého času vůči byťsi jen řadovým schvalovatelům atentátu na Reinharda Heydricha. Jsem zmocněn závazně prohlásit: Velkoněmecká říše stojí těsně před konečným obratem v totální válce proti plutokratům a židobolševikům, kteří budou vyhubeni na vlastních územích. Proto nelítostně zlikviduje všecky, kdo by jen pomysleli na to, vrazit jí do zad nůž! Spíš rozkuchat nožem břicho… napadlo Bubacka. − Jsme odhodláni zavlažit tuto pragermánskou půdu potoky české krve, jestliže tím zachráníme jedinou kapku německé. Je ve vašich rukou, pánové… čišelo z něho, jak málo je za pány považuje, − zda pohromu, kterou cynicky plánuje hrstka zahraničních dobrodruhů, od svých rodáků odvrátíte, či ne. Nařizuju vám vytvořit zvláštní vyšetřovací skupinu, za jejíž výsledky ponesete plnou odpovědnost vy. Mě v ní bude zastupovat styčný důstojník zdejšího Reichssicherheitshauptamtu, oberkriminalrat Buback. Zajistí mi stálou a přesnou informaci o stavu vyšetřování, ale zjedná i vám případnou podporu našich složek. To je vše. Teď chci slyšet od vás, kdo bude za činnost skupiny ručit osobně!


38

4.4.2009, 13:40

39

Policejní president Rajner se poklonil tak uctivě, jak mu dovolil břišní tuk, a přenesl pohled, dosud upřený k standartenführerovi, na vyzáblého souseda. − Vrchní komisař Beran… Buback to očekával. Byl zvědav na spolupráci s mužem, který pro něho byl pojmem ještě v daleké minulosti. Utkvěla mu chvála pěná unisono všemi listy zašlé republiky, když vypochodoval z obléhacího kruhu četníků proti zabarikádovanému žárlivci, který zabil manželku i s milencem, a volal Jestli mě nezastřelíš, slibuju ti, že tě rovnou z kriminálu vezmu na pivo! Jistě to splnil. I po létech působil jako člověk, co drží slovo a má pro strach uděláno. Bubacka vzrušilo, že má takového soupeře prohlédnout a zneškodnit. Bude to fuška! řekl by jakožto Čech. Jmenovaný civilně přikývl a dodal slušnou pražskou němčinou tak neúředně, jako by konverzoval o počasí. − Personální situace mě nutí, abych vedle toho nadále řídil celou pražskou kriminální policii, na kterou bude doléhat čím dál větší tlak uprchlíků z východu. Mým zplnomocněným zástupcem vyčleněným jen pro tento případ bude kriminální adjunkt Morava. Cože? užasl Buback, když i Meckerle kývl, on mu tu nestydatou předpověď spolkne? Pozor, krajně nebezpečná liška! Hloupý Jeníček se prkenně napřímil a přitom sytě zčervenal. Bubackovi se vybavil jeho školní sešitek. Zato ty, hochu, musíš být můj! Pocítil, že je na něm, aby odpověděl Beranovi stejně ležérním tónem. − To je ve vaší kompetenci. V mé pravomoci bude žádat od vás opatření, která povedou ke splnění úkolu v nejkratší době! − Je to naše normální povinnost, pravil na to vrchní komisař zdvořile a hleděl mu zpříma do očí. Kravské, že jsme nepřátelé, zalitoval Buback, byli bychom ideální pár. Současně postřehl, že se Meckerle naopak pomalu ale jistě začíná nudit. Vyhazovu, který by postihl i jeho, předešel tím, že se postavil do pozoru, aby Čechům připomněl, že nejsou v kavárně.


39

4.4.2009, 13:40

40

− Standartenführere, dovolte mi odvést pány ke mně, aby podali zprávu o stavu pátrání. Teď se narovnal i Meckerle a předvedl jim na odchodnou, jaká hora těla i vůle stojí za jeho slovy. − Chci ho mít brzo tady! panovačně ukázal do prostoru mezi nimi, − chci se ho jako první osobně zeptat, proč to udělal. Myslím, že ušetříme za kata. Pak konečně vytrčil ruku k německému pozdravu. Trémy se zbavil Morava jako obvykle brzo, po pár slovech ho uklidnilo vědomí, že odvádí dobrou práci. Povzbuzovalo ho, že i z Berana čišela důvěra. Převratné události včerejšího večera jako by ještě víc zbystřily jeho mozek, který komisař už nejednou pochvalně nazval šroťárnou. Probudil se, jak si uložil, i po své první milostné noci v pět. Chvíli v nevěřícném okouzlení hleděl na dívku vedle sebe, kterou ani ve spánku neopustil laskavý výraz. Když se ujistil, že nesní, sešel potichu a potmě dolů, našel v dosud neznámé kuchyni cikorku a udělal si docela pitelnou kávu. Při ní si v nepolevujícím blaženství krasopisně sepsal, co už se z jeho příkazu stalo, co se právě děje a co vše se musí stát v nejbližší budoucnosti. Odškrtnout mohl ohledání místa činu a soudní pitvu. Podrobnou zprávu, z níž mimo jiné vyplývalo, že vrah důsledně užíval rukavice a nezanechal stopy, nadiktoval Jitce ještě večer v kanceláři, za starého letopočtu! usmíval se teď v duchu, než na ně oba padla ta velká záře… Komisař to v noci stačil nechat přeložit do němčiny, takže gestapákovi nezbylo než zírat. Informaci právě vyťukával telegraf anebo doručovali kurýři všem policejním služebnám v Protektorátu. Končila nařízením, aby byly pečlivě probrány žurnální knihy a Praze nahlášeny veškeré případy i jen vzdáleně podobné. Na tom místě Morava zmlkl a tázavě pohlédl na šéfa.


40

4.4.2009, 13:40

41

− Žádám o souhlas, řekl vrchní komisař Němci, − aby bylo dovoleno za tím účelem prohlédnout i žurnály z dob bývalé republiky. Ten odpověděl bez váhání. − Povoluji za přítomnosti pracovníka příslušné říšské bezpečnostní složky a s podmínkou, že následně dojde k okamžitému zapečetění. Myslí mu to a má pravomoce! zhodnotil si ho Morava. Pokračoval jmenným výčtem vyšetřovatelů i techniků určených k plošnému vyhodnocení došlých hlášení a skončil dotazem, má-li pan oberkriminalrat nějaký doplňující návrh. − Zakažte tisku podávat zatím jakékoli zprávy! Moravu potěšilo, že ten zřejmě zkušený dohlížeč nenašel v jeho konceptu jinou trhlinu, a že i tuhle může hned zaplnit. − Cenzurní úřad už je v obraze, ale smí kontrolovat jen česká periodika. − O německá se postarám! odtušil muž za psacím stolem velmi nevrle. Proč je naštvaný? podivil se Morava, může být rád, že nejsme obecní blbečci; když toho šílence nechytnem, bude mít přece průšvih i on, že nás nezvládnul! Bezhlučně se otevřely čalouněné dveře. Mladý muž s vyholenou lebkou, pod kterou chyběly jen zkřížené kosti, donesl papír a zmizel. Němec přelétl zprávu a obrátil se zas na Berana; Morava si vytkl jako první postupný cíl, aby ho ten člověk přestal přezírat. − Proč jsou v domě na nábřeží vaši lidé? − Nařídil jsem hlídat domovníka, vzal Beran zodpovědnost na sebe, − pachatel by mohl zkusit odstranit korunního svědka. − Odvolejte je! Jsou tam kanceláře německých organizací, obstaráme to sami! Beran opět vlídně přikývl. Morava tušil, co si myslí: ušetříme na přesčasech a k tomu nejspíš víme, kde mají kontrarozvědku.


41

4.4.2009, 13:40

42

Jejich protějšek vstal. Ani on se zbytečně neobtěžoval zdvořilostmi. − Očekávám vaše informace každý den v osm, čtrnáct a dvacet hodin. V příhodném okamžiku se k šetření připojím. Připravte mi u vás kancelář s dvěma telefonními linkami. Nepozdravil, ale taky nehajloval. Z šikmého úhlu poznal Morava v rámečku na stole tváře dvou žen. Neuvěřitelné! pomyslel si. Při všem, co dnes dělal a říkal, byl především plný Jitky. Ale mohou Němci po všem, co spáchali, ještě vnímat lásku? Když scházeli, třikrát kontrolováni, do přízemí gestapácké pevnosti, přimísily se k tomu další protichůdné pocity. Při pohledu, jak se tu řadoví zupáci se smrtihlavy na čepicích chovají k nejvyššímu činiteli protektorátní policie i jejímu nejlepšímu kriminalistovi, neskonale zpupněji než čeští vechtři v Bartolomějské ke galérce! ho přepadl pocit vlastní nicotnosti. Mrazilo pomyšlení, že ho jen pár schodů dělí od pověstného sklepa, který pohltil i několik kolegů, mezi nimi Beranovu někdejší pravou ruku; odtamtud vedla cesta jen do koncentráků nebo na vojenskou střelnici v Kobylisích. Morava věřil, že kolohnát a lamželezo, který tomu všemu tady velí, ani trochu nežertoval. Když mu nedodají hlavu vraha, vezme si jednu z jejich, a on nepochyboval, která ze tří přítomných se bude nejmíň postrádat a nejvíc hodit pro všeobecnou výstrahu. Byly doby, kdy ho potupa národa urážela tak, že by byl býval schopen za jeho svobodu i umřít. Dosud však nepotkal nikde nikoho, kdo by mu k tomu poskytl příležitost. Uplynulé noci ozářil jeho pozemskou existenci ostřeji než magnéziová světla letců poprvé nejsilnější ze všech citů a jemu se teď strašně chtělo žít. Když Jitka dnes ráno pod jeho dlouhým upřeným pohledem otevřela oči do života, který s ní měl, o tom nepochyboval, sdílet až do konce on, pocítil spíš než štěstí, že ji má, úzkost, že by ji mohl v tom divém čase ztratit či naopak sám se ztratit jí.


42

4.4.2009, 13:40

43

Je snad štěstí klec, ve které se bojácně tetelí duše zbavená odvahy? Ne! To jeho se rozhodně musí stát, jak mu předčítávala babička z Kralické bible, pavézou, kterou uchrání od zlého sebe, Jitku i jejich děti. Moje milovaná! Já ti ve jménu našeho štěstí přísahám: Toho kuchače dostanu!


43

4.4.2009, 13:40

„Pozor na sadistu!‘‘ V Praze byly v poslední době spáchány brutální vrady, jejich oběťmi byly osamělé eny, které vraha dobrovolně vpustily do bytu. Neznámý je pak sadisticky usmrtil a zohavil, ani by je oloupil. Policie pátrá po pachateli i motivu a ádá obyvatelstvo, aby si všímalo podezřelých osob. Zejména eny ijící samy se vyzývají, aby neotvíraly nikomu, koho dobře neznají. Hlášení, i anonymní, přijímají všechny policejní sluebny v Protektorátu.‘ 0003_kor_kohout.indd

44

4.4.2009, 13:40

Březen


45

4.4.2009, 13:40


46

4.4.2009, 13:40

47

Probudila ho naléhavá myšlenka:  Neotevřel radši oči, aby nevyplašil obrazy, které očekával. Přicházely. Viděl zase tu, jak před ním vlastně sama uléhá na jídelní stůl změněný v obětiště. Už párkrát v posledních dnech musel vyslechnout  přísnou výčitku, že opět ztratil kuráž. Hájil se, že je nastydlý, musel tam chytit průvan, jak tlaková vlna, později si přece jen připomněl, vyrazila okenní tabule. Věděl však sám, že je to planá výmluva. Něco v něm se zapříčilo, byl najednou zas docela malátný, musel se přemáhat, aby si toho nevšiml ředitel. Pořád ho strašilo to zatracené Brno, i když tenkrát nakonec neskončilo úplnou katastrofou. Přestože všecko zkaňhal, zůstal aspoň sám zachován pro příště a všechny noviny to dlouho přemílaly; i ze slov, která ho měla ponížit, odklidit mezi duševně choré, zněl špatně skrývaný obdiv a děs. Nakonec v něm však převážilo skličující vědomí, že neuspěl. K tomu se přilepila vzpomínka, jak ta holka řvala a páchla, to všecko dohromady mu na léta svázalo ruce. Když se konečně vzchopil tak, že byl znovu schopen  , a dílo se mu tak skvěle povedlo, očekával vzrušeně, co napíšou tentokrát. Dokázal ještě pochopit, že druhý i třetí den přinesl tisk jen snímky zohavených obětí prvního náletu na Prahu, ačkoliv ho mrzelo, že právě ve srovnání s náhodným účinkem třaskaviny nevynikne jeho  . Čtvrtý den byl ustavičně v pokušení porušit přísná pravidla, která si sám uložil, a vniknout za krátké nepřítomnosti ředitele už v pracovní době do jeho kanceláře, kde ležely všechny deníky.


47

4.4.2009, 13:40

48

Nakonec vydržel a byl tím víc zklamán. Středem pozornosti se stal státní pohřeb pražských obětí, o  ani řádek. Byl už v celé obrovské budově, kterou předtím osobně zamkl, sám a dávno zkontroloval, co měl, mohl jít domů. Tam by však musel  . Usedl raději na široké mramorové schodiště, zhasl svítilnu a přemítal ve tmě, jak tomu rozumět. Ticho začalo nesnesitelně šumět a ten zvuk, jehož příčinu si neuměl vysvětlit, ho přivedl na myšlenku, není-li skutečně blázen. Anebo v šoku? Těsně vedle něho tam přece udeřila těžká bomba! Znal z vojny, co je kontuze, vždyť mu ve dvacátém roce spadl skoro na hlavu maďarský granát a ukončil naráz jeho slibnou vojenskou dráhu. Ano, třeba se zbožné přání změnilo novým otřesem v utkvělou představu? Než se stačil pomátnout skutečně, napadla ho spásná myšlenka. Úzký paprsek baterky ho zavedl do sklepa, klíče z velkého svazku vybíral už dávno po hmatu. Před odstavenou kotelnou si i dnes vztekle odplivl, únorem se tu proklepali v zimnících, co jim skopčáci zrekvírovali koks! U zadní zdi se zabělal led. Už když sem v prosinci tlusté pláty vysekané ze zamrzlé řeky skládali, vyhlédl si předvídavě kout, ve kterém jich pořád leželo na tři tucty; nejméně do půli května nemusel mít obavu. Ačkoliv tu směl svítit po libosti, zůstal při baterce. Přiklekl ke zdi a natáhl volnou ruku za ledová břevna, kam až stačil. Prsty nahmataly a přitáhly balíček. Postavil svítidlo na zem, aby měl volné obě ruce, a rozbalil voskované plátno velmi nervózně, protože předmět uvnitř byl nepřirozeně tvrdý. Ale bylo to  Pouze zmrzlo, a to zamýšlel. Blahořečil si, že předem počítal s krizí. Bylo tu, skutečné jako jeho , a věznilo i hnusnou duši, která nestačila vyletět a uniknout. Domů došel už naprosto klidný. Mozek zbavený můry podával plný výkon: kurvy policajti vydali zákaz uveřejnit zprávu o jeho triumfu! Přišlo mu to tím sprostší při vzpomínce, jak dlouho rozmazávali ten první neúspěch. Vstupovala do něho vůle a ctižádost. Konečně měl zas co říct  .


48

4.4.2009, 13:40

49

Tak dobře, budu pokračovat , než jsem chtěl! A pak    Shledáme, kdo má pevnější nervy. Tři budou stačit, aby začalo působit, nač je v téhle zemi každá cenzura krátká: šeptanda! Přesto se mu stále nevracela potřebná síla, jakou naposled vládl v domě na nábřeží. Zaznamenal její výpadek, už když pak malátně poloseděl pololežel na parkové lavičce. Věřil později, že ho oběd postavil na nohy, ale ve vlaku se znovu propadl do útlumu, který nebyl s to setřást. Ležel na něm i teď ve sklepě… Nazítří stačil odejít z práce ještě za světla. Zvolil delší cestu přes městský park, aby vlahý vzduch vyvětral pach plísně z nevytápěné budovy, a shledal, že se tam objevily atrakce. Pár ubohých bud předstíralo v páté válečné zimě masopustní veselí. Míjel střelnici, když mladík v dlouhém kabátě srazil všech pět papírových růží a majitel mu otráveně vydával výhru. Zastavil se a zíral. Poprvé za život byl svědkem, jak někdo získal, po čem sám od dětství toužil: Habešana. Pravda, veliká loutka byla jen stínem předválečné, oblečené do leskle barevných saténů, ale zářila i tady mezi ostatními trofejemi jako nejvyšší meta. Přistihl se, že stojí a závistivě pozoruje šťastného výherce aplaudovaného hloučkem vrstevníků. Ten podal černouška s turbanem jedné z dvou dívek a vyvolal tím žadonění druhé, aby jí vystřílel jiného. Ostrostřelec upadl do rozpaků a zdráhal se. Naléhání party a výčitky opomenuté ukončil prostým vyznáním. − Podruhý bysem se netrefil! O tom musel být přesvědčen i majitel stánku, který zavětřil, že může dostat část ztráty zpět. Mládenec nakonec nátlaku neodolal a koupil si dalších pět ran. Hleděl na něho v ustrnutí, protože pochopil svůj problém: i on se zapříčil ze strachu, že jedinečný výkon z poloviny února nezopakuje, že se příště zesměšní stejně jako už jednou. Věděl z armády, že pravděpodobnost stejně dobré série je mizivá dokonce i u dobře seřízené zbraně. Viděl se přihlížet vlastnímu nezdaru, když teď


49

4.4.2009, 13:40

50

sledoval troufalce, jak si pečlivě rovná do řádky pětici broků, jak láme a nabíjí pušku, aby poprvé vystřelil. Dopadnu jako on, sugeroval si malomyslně. Probral se, když uslyšel jásot. Naštvaný stánkař odevzdával i druhé dívce nádherného Habešana. Obraz loutky ho provázel až do spánku. A když se probudil, věděl, že je , že na to opět . Zbývalo obstarat si alibi, náčiní a nový převlek. Svůj a nejspíš i její stav ,po’ si Jan Morava pro sebe nedokázal nazvat líp než − tichý úžas. Když ho v závrati přestaly poslouchat lokty a on ji nelítostně zatížil celým břemenem rozložitého těla, očekával pokaždé výkřik bolesti. Zůstala však mlčenlivá jako při celém milování, jen rozbouřený dech se jí pomalu uklidňoval a oči se na něho i po měsíci dívaly stejně překvapeně jako onoho čtrnáctého února v noci, když Prahu hrozila přeorat nová brázda bomb. Brzo si začal uvědomovat, že i on, jakmile opadne vlna žádosti, nechápe, že ta plachá něha připustila a přetrvala nával jeho touhy bez odporu, že směl znovu proniknout do její uzavřenosti, kterou rušil jako první muž, a že si stejné blaho bude smět přivolávat stále a stále. V tu chvíli pevně věřil, že nejen přežije smrtelnou křeč války, ale bude žít věčně v zastaveném čase milosti jménem Jitka. Už v té první tmě, která je tak nečekaně snadno svlékla z vrozeného studu, pochopil, že je to okamžik poznání pro ni jako pro něho. Oba pocházeli z počestných moravských rodů, jejichž zákonem byla od nepaměti evangelická Bible svatá z Kralic, celé generace vzájemně poznávaly svou nahotu teprve o svatební noci. Svorně si druhý den přiznali, jak se vzápětí oba zděsili vlastní smělosti, než jim přineslo úlevu vědomí, i když ještě nevyslovené, že se určitě co nejdřív vezmou. Aniž se zeptal, provázel ji proto domů i nazítří, a ona se nepodivila, uvařila babiččinu bramboračku ze sušených hub a pak


50

4.4.2009, 13:40

51

se bavili o svých lidech z nepříliš od sebe vzdálených vesnic tak normálně, že se ho nakonec znovu zmocnil stud. Všechno, nač včera nestačil pomyslet, protože se to naprosto přirozeně vyvíjelo z náhlé a nepotlačitelné touhy, změnilo se v rébus. Čím na to navázat? Kde začít? Co říct? Jak se jí dotknout? Zoufal nad trapnou nevědomostí i nemohoucností, které zpochybňovaly jeho mužnost, až se rozhodl, že radši odejde do svého doupěte. Tu se na něho Jitka usmála a natáhla ruku k stojací lampě. Jak prosté! pomyslel si vděčně, při šustění tkanin mu ještě hořely tváře, ale pak už bylo všechno jen úžasné. Ten rituál se opakoval večer co večer a Morava zažíval další objev: stejné vykročení vedlo pokaždé jinam, připadal si, jako by vždycky nalézal novou cestu neznámou krajinou, ale současně jako by Jitka odkrývala další vrstvy v něm samém. K nočním slavnostem se brzy přidaly i ranní. Zvykli si usínat v objetí a tak se i probouzeli, on s bradou v jejích vlasech, ona jako by přisáta ústy k jeho prsům. Neviděli na sebe, a ten, kdo procitnul, uhadoval bez pohnutí, je-li druhý už vzhůru. Pomalinku se pak posouvali, on dolů, ona nahoru, až se potkaly jejich oči. Přivítali se ospalým úsměvem a líbnutím, které vonělo dětstvím, zavřeli zas víčka a zůstali tak, dokud je nevyhnalo řinčení budíku. Ty ranní mlčenlivé nehybnosti v něm otvíraly třetí rozměr lásky, a když pak Jitku potkával v práci anebo na ni i jen pomyslel, připomínaly se mu především, ano, i to bylo generacemi vepsáno do jeho povahy, že si svou milou nevybavoval, jak se mu vydává, ale v tom cudném spočinutí, při kterém nepociťoval tělesnost, aby se o to víc blížil její duši. Hrůzy společného řemesla nechávali bez dohody v budově, kterou po dni opouštěli, a neztratili o nich doma jediné slovo. Zato běsnění války na sebe nechávali vědomě dolehnout večer co večer. Jan Morava zasunoval do radiopřijímače, přineseného ze své opuštěné svobodárny, dobře ukrytou cívku, lidově zvanou čerčilka, kterou ho dávno vybavil hlavní technik kriminálky, a lovil v čeřenech


51

4.4.2009, 13:40

52

rušiček české hlasy přinášející naději i obavu: den ode dne bylo zřejmější, že se zápas světa s Třetí říší rozhodne v boji o pevnost Böhmen und Mähren. Co pamatoval, měl Morava přes svou mírnost pro strach uděláno, byl prostě z kovářů, nebál se už jako skrček ani velkých kluků, a oni včas správně zavětřili, že by se přinejmenším pokusil každou bouli poctivě vrátit. Ačkoli byl při svém povolání denně znovu svědkem odporných ohavností páchaných lidmi na lidech, nenapadlo ho nikdy, že by se mohl sám stát obětí. Prapodivné, ale pravdivé: pudový, živočišný strach v něm přes noc skutečně vyvolala teprve láska. Vzpomínal, jak se jako děcko budil vprostřed noci ze sna, že se cosi strašného děje mamince. Ve flanelové noční košili provlhlé teplým potem tápal ke dveřím světnice, kde stála bytelná postel rodičů, nehlučně je otvíral a napínal uši, aby pod otcovým hlasitým odfukováním zachytil i slabý dech matčin. Když si nebyl jist, připlížil se až k lůžku, aby se opatrným dotekem ujistil, že její ruka či tvář jsou teplé. Ačkoli také otec byl vysoký vazoun, nedovedl si Jan představit, jak by mohli přežít bez ní. Po víc než dvaceti letech ho teď podobně skličovala představa, že by mu jakési zlo vyrvalo ze života Jitku. Když se s ní miloval, byla smrt absurdní, připadalo mu, že spolu vytvářejí silové pole, které odpudí vše, co zavání zmarem. Tím zranitelnější mu přišla ona, kdykoli ji musel propustit ze svého objetí, proto je prodlužoval až za hranici budíku. Tohoto březnového rána sem do podkroví zavanula z Vyšehradu, z Císařské louky i z pankráckých a branických polí silná vůně probouzející se půdy. Co přišel do Prahy, bydlel v jejím středu, vzdor nepohodlnému služebnímu kamrlíku se jí nemohl nabažit. Má tráva je teď asfalt a moje stromy komíny, napsal jednou domů a pohoršil matku. Nebyla to křeč, zapadl do města, jako by to byl jeho rodný živel, dodatečně pochopil, jakému neštěstí se vyhnul, když riskoval rozkol a nepřevzal rodinnou kovárnu.


52

4.4.2009, 13:40

53

Jediné, co mu tu občas chybělo, byly právě přírodní pachy, které mu kdysi už při probouzení oznamovaly stav přírody a počasí. Ostré čpění přinášené větrem ohlašovalo, věděl bezpečně, okamžik, ve kterém zimní strnulost, tolik podobná nebytí, naráz povolí a začíná klíčení, nejvlastnější projev života. Nikdy nezapomněl, jak ho jednou dědek vyvedl na hráz obecního rybníka tak včas, že mu, nechápavému, jen pár minut ukazoval mozolnatým prstem na zamrzlou hladinu, než veliká plocha náhle sama od sebe s temným zahřměním pukla v půli a z rýhy na ni začala prýštit osvobozená voda. Morava si byl jist, že se totéž stalo u nich doma i dnes ráno, ale obvyklá radost z konce zimy, která do skonání provází venkovana i ve městě, se nedostavila, naopak, projela jím úzkost tím větší, čím víc zbožňoval dívku ve své náruči. Moje milovaná, šeptal jí v duchu, co si počnu, když tě ztratím? Ucítil v očích slzy, něco takového nezažil ani při smrti otce. Neuvědomil si při tom, že se oba posunuli a ona už vidí jeho tvář. − Ty pláčeš…? řekla překvapeně. Nebyl mocen slova, kývl. − Ale proč?? − Bojím se o tebe! − Ale proč…? opakovala bezradně. Poprvé vyslovil obavu, která ho tísnila, co mu ji nedávno naznačil Beran: že spolu vlastně vězí v jámě lvové. Dojde-li válka až sem, nebudou se s protektorátním aparátem mazlit ani Němci, ani hurá-vlastenci, tím zuřivější, čím víc másla budou muset smývat z vlastní hlavy. − Až to bude na spadnutí, Jitko, musíš za každou cenu pryč z Bartolomějské! − Kam? − Rozhodně ne k vašim, tamtudy půjde fronta a ještě by tě mohli namočit do toho maléru s otcem. Zůstaneš prostě pár dní tady, při nejhorším ve sklepě. Řeknu Beranovi, aby tě nesháněl,


53

4.4.2009, 13:40

54

určitě pochopí. Jen mi slib, kdybych tu náhodou nebyl, že mě při sebemenším nebezpečí poslechneš! − A ty…? nechápala. − Já musím zůstat s ním, ale o mě se neboj, o sebe se postarám. Když se mu její oči začaly vzdalovat, nepochopil hned, co se děje. Odtáhla se od něho, převrátila na záda a uvolněnýma rukama odhrnula tenkou peřinu. V pokojíku přibývalo světla, a on ji poprvé nejen cítil, ale i viděl nahou. Bílé tělo s plnými ňadry a stínem klínu působilo ještě bezbranněji. − Jene, já tě poslechnu, ale mám také přání. − Ano…? Promluvila dospěle, nikdy ji tak až dosud neslyšel, zazněla v tom přísnost matek. − Kdyby ses o sebe přece jen nestihl postarat, chci mít aspoň tvoje dítě. Oberkriminalrat Buback podával v osm nula nula hlášení standartenführerovi Meckerlemu. Sděloval, že výkonu pražské kriminálky zatím nelze nic vytknout. Dokázala bleskově shromáždit údaje o všech sadistických vraždách od počátku století, ano, jejich evidence opravdu sahá až do dob monarchie. Tři neděle poté, co prvně zasedl v kanceláři, kterou pro něho spěšně vyklidili v Bartolomějské a kde se bez ohlášení zjevoval v různých časech skoro denně, předkládal dnes výsledky svého pozorování. − Na úseku kriminální služby jsem nezjistil sebemenší známky činností, které by překračovaly rámec jejího působení. Vrchní komisař Beran zůstal zřejmě věrný zásadě z předválečných dob, že tento druh policejního působení má zůstat důsledně nepolitický. Porušil ji, pokud je gestapu známo, jediný jeho podřízený, popravený v červnu roku 1942 pro schvalování atentátu na Reinharda


54

4.4.2009, 13:40

55

Heydricha. Jeho vinu však zpochybňuje, že udání přišlo od konfidenta, kterého dostal párkrát za mříže pro podvody. Meckerle, těsně zapasovaný i ve svém křesle na míru, kam by se vešli dva normální muži, se vědoucně ušklíbl. − Teď přijde ’ale’! Buback přikývl. K nemnoha sympatickým rysům nadřízeného patřilo, že s ním byla rychlá řeč; zdlouhavost v něm spolu s nudou vyvolávala agresi. − Tvrzení policejního presidenta Rajnera, že vůči nám zejména odborné složky zachovávají loajalitu, přesto nepřikládám víru, on sám ví starou belu. Ačkoli nikdo z českých kriminalistů netuší ani nemůže předpokládat, že jim rozumím, panuje vůči mně všeobecná ostražitost. Moje častá přítomnost ji však otupila, a ne každý je schopen skrývat běžné pocity. Příznačná je nálada hlavně po ránu, kdy se lidé potkávají s čerstvými zprávami. Pokud přímo neposlouchali nepřátelský rozhlas, stačí jim bohužel protektorátní noviny, v hlášeních Vrchního velitelství říšské branné moci se objevují stále častěji jména měst ležících na východě někdejší republiky. Při ranní meltě nebo náhražkovém čaji, které se tam vyvařují po hektolitrech, panuje v celém domě přímo hmatatelné nadšení, leckdo se už ani přede mnou nenamáhá zachovat aspoň dekorum. − Máme tam agenta? − Dokonce dva, jednoho technika a hlavně garážmistra. Z jejich matných zpráv se dá vyvodit jen to, že přestali věřit v naše vítězství a bojí se o svou kůži. Zkušenost z Nizozemí mě varuje, že právě takoví nám první vpadnou do zad, aby si obstarali alibi. V operativních složkách české policie bude situace jistě tím horší, že jde o složku represivního aparátu kolaborantské vlády. Nebezpečí, že proti nám za pět minut dvanáct vystoupí otevřeně, aby se rehabilitovali, bude při dalším pohybu fronty akutní. − Jak se mu dá předejít? Máme jich pár zavřít? Nebo zastřelit? Zatracená práce! pomyslel si Buback, že ani on nepřijde na nic chytřejšího…!


55

4.4.2009, 13:40

56

− Bojím se, že by to českou policii zbytečně zradikalizovalo, jen v Praze je to konec konců na dva tisíce sice špatně ozbrojených, ale zato dobře vycvičených mužů. − Takže co?? Meckerle se zřejmě začínal nebezpečně nudit. − Dejte mi trochu času, standartenführere. Pokouším se získat důvěru jedné mladé úřednice, sekretářky samotného Berana. V očích obra stál opět zájem. − Aha. Něco za něco? Konečně. Na věčného vdovce jste příliš mladý. A pohledný. Tak toho využijte. − Právě to mám v úmyslu… Bože! zarazil se, co mě to napadlo?? Stále v sobě nesl mocný dojem, který v něm vyvolalo setkání s mladou Češkou: v předpokoji vrchního komisaře pražské kriminálky se na něho plaše a tklivě zahleděly oči jeho Hilde, jak ji uviděl poprvé… − Co je tedy s tím úchylákem? vzpomněl si Meckerle, když se oberkriminalrat Erwin Buback zvedl k uměřenému odhlášení. − Nejnadějnější stopa vede do Brna. Jedu tam s Beranovým asistentem dnes odpoledne. Brno je blíž frontě, i naše skutečná problematika se tam dá zkoumat o to líp. Láska dává křídla! věřil Morava, když v tutéž dobu přednášel svému šéfovi závěry z dosavadního šetření. Pár metrů od něho, odděleno jen obyčejnými dveřmi, bilo jedno srdce ještě splašeněji než jeho, které se jako vždy uklidnilo s prvními slovy. Má lví podíl na mé mravenčí práci…! pomyslel vděčně. Beran ho dokonce nepřerušil žádnou zrádnou otázkou, sledoval vývody, které mu předčítal z linkovaného sešitku, aniž si učinil jedinou poznámku, a Moravovi s každou stránkou narůstalo sebevědomí. − Dá se tedy s pravděpodobností blízkou jistotě usuzovat, že pachatelem je táž osoba, která se v roce 1938 dopustila sadis-


56

4.4.2009, 13:40

57

tické a nikdy neobjasněné vraždy v Brně na ovdovělé švadleně Marušce Kubílkové. Odlišnost použitých prostředků nemůže zakrýt… Morava zvýšil hlas, aby přehlušil nervozitu, neboť v tom sám cítil zranitelnost své teorie, − že se teď týž pachatel mohl pokusit o to, co se mu před sedmi lety nezdařilo, ať už pro nezkušenost, anebo že se první oběť zuřivě bránila. Ani teď vrchní komisař nic nenamítl a nic si nezapsal. Morava už litoval, že spojovací dveře ze strachu před blamáží zavřel, Jitka mohla být přímým svědkem jeho prvního nezkaleného úspěchu, uslyšet na vlastní uši, jak jeho nadřízený uznale vysloví tu magickou formuli, Dobře, Moravo! − Shrnuji, pokračoval proto s neztenčenou hlasitostí v naději, že jeho milovaná pochopí příčinu tak nezvyklého halasu, − že nejúčelnější se mi jeví otevřít zmíněný případ, jehož objasňování bylo přerušeno v březnu 1939, když po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dva zodpovědní pracovníci brněnské kriminálky uprchli do Anglie. Spis je uzavřen zjištěním, že všichni důvodně podezřelí prokázali tehdy alibi a žádný ani vzdáleně podobný čin nebyl od té doby na našem území zaznamenán, z čehož se vyvozuje, že se i vrah včas odsunul do ciziny. Naše nové šetření mě však nutí vyslovit domněnku, že byl celou tu dobu zde a musí být znovu hledán především v okruhu původně podezřelých. Skončil a očekával v návalu nové pochybnosti, že ho podezřele nečinný šéf uzemní nejpozději teď postřehem či zjištěním, které promění i tak důmyslnou argumentaci v směšný blábol. Místo toho Beran vstal a překvapil ho podivnou otázkou. − Nechcete se trochu projít? Noviny už týden tvrdí, že je venku jaro. Když procházel za jeho zády předpokojem, zkusil Morava Jitce naznačit pokrčením ramen, že netuší, co se děje. Vrchní komisař spěchal tak, že mu vzdor své výšce stěží stačil. Nechal se tak vést až na Střelecký ostrov, aniž se odvážil jako první porušit mlčení.


57

4.4.2009, 13:40

58

Po chvíli se přistihl, že opravdu pozoruje nalévající se pupence, jak to už ani nepamatoval. Když je kamenné schodiště svedlo z mostu na parkovou cestu, uvěřil, že ho šéf nechtěl než vyvést na vzduch. Proto si konečně dovolil podotknout. − Oberkriminalrat Buback čeká na mou zprávu, v kolik s ním vyrazím do Brna… − Ano, potvrdil Beran, − kvůli němu tu točíme kolečka. Morava se musel zatvářit poměrně hloupě. Vrchní komisař se pobaveně usmál. − Myslel jste si, že vám chci předvádět, jak se klubou kočičky? To jistě líp obstará Jitka! Kriminální adjunkt cítil opět, že mu zrádně hoří tváře. A Beran ho, nebývalý jev! plácl po rameni. − Nemůžete si přece myslet, že mám oči jen pro mrtvoly. Mé blahopřání, Jitce ani vám se nemohlo stát nic lepšího. Zbývá pouze přežít ve zdraví válku. − Právě! Ona se strašně bojí o svého otce. Zatkli ho kvůli černé porážce. − Nezapomínám. Dostanu se k tomu. Okružní pěšina je dovedla na cíp ostrova přivrácený ke Karlovu mostu. V průzračném vzduchu se vznášely Hradčany, z tohoto pohledu neznetvořené vlajkou okupantů, ne jako sarkofág méněcenného, a proto zaniklého národa, ale jako nehynoucí symbol metropole, jejíž sláva se v duchu staré pověsti dotkne hvězd. Beran se i na tom odlehlém a opuštěném místě ostražitě rozhlédl. − Co soudíte o Bubackovi? − Je zřejmě schopný kriminalista… o tom svědčí i jeho postavení, ne…? − Právě. Trošku velké zvíře na tak malý případ, nemyslíte? Moravy se to dotklo. Snižovalo to i jeho úlohu. − Měl jsem dojem, že mu sám přikládáte mimořádný význam, pane vrchní komisaři…


58

4.4.2009, 13:40

59

− Ovšem, ovšem! zdálo se, jako by ho chtěl Beran konejšit, − proto jsem se ho přece ujal sám. Jenže ve skutečnosti se jím zabýváte vy a já dál řídím chod kriminálky. Vezmem-li v úvahu, že i Buback vede celou jejich pražskou služebnu, nevěnuje mu přespříliš pozornosti a času? − Úměrně významu oběti… namítl Morava, − ta vdova přece byla… − Právě že ne! Nastavil jsem tykadla a zjistil zajímavou okolnost. Rodina von Pommeren byla náckům hluboce podezřelá. To posmrtné vyznamenání generála mělo vyzvednout, že i stará německá šlechta drží s Hitlerem, ale v kruzích pražských Němců koluje pověst, že ruští partyzáni jen o málo předešli gestapo. Generál byl už dávno podezřelý z podpory idejí, které teprve loni vedly k neúspěšnému atentátu na Vůdce. − Aha… Morava se rychle snažil dovtípit, − takže oni jen zájem předstírají, aby mohli rozpoutat teror? − Berlín i Frank si za daného stavu války sotva dovolí jitřit zbytečně obyvatelstvo v těsném týlu fronty. Ne, Moravo. Němcům jde nejspíš o to, aby se nám mohli trvale dívat pod poklice. − Proč by je měla tak strašně zajímat naše kriminální služba? − Protože je vždycky a všude srdcem celé policie. Je nás hrstka, ale přetrváváme režimy, já jsem toho živoucí příklad. Pročež jsme za jistých okolností s naší znalostí aparátu schopni celé policii velet, a nejen jí! Morava měl dál zatmění. − Za jakých okolností…? Takže se nakonec místo vytoužené chvály přece jen dožil další z otázek, které mu opětovaně vystavovaly vysvědčení osoby mdlého ducha. − Nenapadlo vás, Moravo, že je to vedle ajznboňáků a hasičů jenom pražská policie, kdo by mohl případně zachránit tenhle Hrad a s ním i celou Prahu před zničením? A kdo může Němcům zmařit ústup na západ, až začne veliký úprk před Rusy?


59

4.4.2009, 13:40

60

Nejde pak nacistům hlavně o to, aby nás při téhle příležitosti zblízka oťukali a včas zneškodnili? Buback je nejen kriminalista, ale i gestapák, Moravo! Barbora Pospíchalová chodila na hřbitov vlastně ráda. Jejího muže si smrt připravovala nelítostně dlouho, hrála si s ním jako sytá kočka s myší. Když ho konečně zadávila, znamenalo to vysvobození pro něho i jeho ženu. Vzala si Jaroslava po dlouhém vybírání až ve třiceti z lásky, kterou brzy propuklá vleklá nemoc jen posílila. Proto ji samotnou nejvíc překvapilo, jak rychle se v ní po jeho smrti rozhostil mír. Byla by přísahala, že bude měsíce, možná i léta neschopna normální existence. A přímo absurdní, ano, nechutná se jí jevila představa, že by mohla mít ještě někdy milence, natož manžela. Už měsíc po pohřbu uslyšela však nové vyznání lásky a byla současně požádána o ruku. Že k tomu mohlo dojít a že nevyslovila kategorické Ne, jen poprosila o patřičný odklad, jak si žádala památka mrtvého i obecná slušnost, způsobila polehčující okolnost: nápadník byl Jaroslavův bratr, který o něho po jejím boku neúnavně pečoval, dokud nevydechl naposled. Po celou tu dlouhou dobu své city nevyjevil a souhlasil i teď s jejím přáním. O to víc ho měla ráda. Rozhodla se tehdy, že bude držet smutek půl roku, a lhůta právě končila. Zítra přijde švagr povečeřet a Barbora si byla jista, že u ní už zůstane. Uvědomila si náhle, že se těší na blízké milování i zde, kde ji jen vrstva hlíny dělí od těla, které s láskou objímala. Odpusť mi, Jaroušku můj milej! odprošovala ho šeptem. Na okamžik si přišla hnusně živočišná a zvažovala, nemá-li z pošty Jindřichovi zavolat, aby nejezdil. Pak, jako by vyplouvala z mrazivé hlubiny, zavnímala hlasy prvních ptáků, kteří se vraceli po zimě do korun zdejších stromů a proměňovali hřbitov v park. Ucítila ve vánku předzvěst jarních vůní a předchozí nápad se jí jevil nesmyslně neživotný. Jaroslav byl mrtev, měnil se pozvolna v prsť, ze které vyrazí zakrátko svěží


60

4.4.2009, 13:40

61

zeleň. Proč by podobně z lásky dvou lidí k němu nesměl vzejít nový cit, aby je vlastně spojil všechny tři? Barbora přinesla vodu na kytičku petrklíčů a omyla jako vždy hadříkem mramorový sloupek s vyzlaceným jménem a dvěma hraničními letopočty. Pak vyčistila sidolem modrou lucerničku, kterou sem pořídila už pro lepší časy: po únorovém náletu vykoupili Pražané i špatně hořící náhražkové svíčky do krytů a od setmění platila také pro hřbitovy přísná vyhláška o úplném zatemnění. Když se nakonec pomodlila, pokřižovala a odstoupila od hrobu, narazila do člověka. Lekla se, protože si zvykla, že tu v poledne většinou nepotká živou duši. Muž se překotně omlouval. Jeho čeština měla nezvyklý přízvuk, ale ještě víc ji upoutal podivný vzhled. Černý oblek předválečného střihu neladil s odřeným hnědým kufrem. Nebo snad dorazil rovnou z nádraží na pohřeb? Ale vždyť se tu zrovna žádný nekoná. Spletl si snad čas nebo místo? Ovšemže neměla v úmyslu vyptávat se, pronesla jen zdvořilé Nic se nestalo, a nezkoumala ani, co ji to na něm ruší navíc. Vykročila k východu, když se jí zeptal, kde by našel hrob Bedřicha Smetany. Vedla ho tam tedy, stalo se nepsanou povinností každého, komu bylo dopřáno cti mít tu své drahé, ukázat cestu k národním velikánům každému, kdo chtěl u jejich hrobů čerpat z naděje, jaká už před sto lety jednou vzkřísila Čechy z podobně smrtelné mdloby. Cestou se už nedokázala nezeptat, odkud je, a byla otřesena jeho osudem. Přišel o ženu i domek při nedávném náletu na Zlín a rozjel se do Prahy k rozvedené sestře. Než ta se vrátí z práce, svěřil Barboře, chtěl se povzbudit návštěvou památného místa, kam se marně těšil od školních let. Když se s ním chtěla u Slavína rozloučit, zvedl se vlezlý vítr a připomněl, že zima zdaleka neskončila. Pochopila, co ji na něm rušilo, a zeptala se, proč nemá kabát. Zůstal přece v domku, vysvětlil prostě a ona zrudla studem, že ji to nenapadlo. Její skříň byla


61

4.4.2009, 13:40

62

dosud plná Jaroslavových svrchníků, v nichž by útlý Jindřich vypadal jako hastroš, a vůbec: bude jí líp bez nich… − Bydlím nedaleko, pravila v návalu soucitu, − zbyla mi po muži spousta věcí, můžete si něco vybrat. − Pán Bůh vám to zaplať, pěkně děkuji, řekl starobyle po moravsku, jak už věděla, zvedl naditý kufr a vykročil po jejím boku. Kriminální adjunkt Morava se s oberkriminalratem Bubackem setkal už několikrát, ale nikdy k němu neměl tak dlouho tak blízko. Napřed mu nabídl přední sedadlo, pak ho chtěl alespoň nechat vzadu samotného, ale Němec mu v podstatě rozkázal, aby si sedl vedle něho, nebudou na sebe přece křičet! Očekával pod čerstvým dojmem Beranova poučení, že se z něho gestapák pokusí tahat rozumy o policii, a byl překvapen: měl pouze zopakovat údaje o čtyřech podezřelých, kteří byli bezvýsledně vyšetřováni po vraždě v Brně. S pomocí svého sešitu s tím byl snadno a rychle hotov. Josef Jurajda, narozený 5. 3. 1905 v Olomouci, adresu slíbili zjistit Brňáci, po vyučení malíř pokojů u firmy Valnoha a syn s filiálkami po celé Moravě, byl několikrát trestán pro sexuální abartismus. Obstarával si vrchol, aniž s ženami obcoval, dvě prostitutky svázal prádelní šňůrou, umlčel roubíkem, onanoval před nimi a bodal je při tom špendlíkem do prsou. Alibi pro osudnou chvíli se tehdy jevilo neotřesitelné: pracoval pro firmu v Košicích a železniční spoje mezi časy, kdy byl viděn spoluzaměstnanci, by mu na pracný brněnský zločin dovolily skoupých dvacet minut. Vyšetřovatelé považovali pro řídký provoz na slovenských silnicích za vyloučené, že by byl stihl dát se svézt tam i zpět jako náhodný spolucestující v autě. Alfons Hunyady, narozený 16. 12. 1915 v tehdy ještě maďarském Komárom, cikánského původu, negramotný, živící se příležitostnými pracemi, ale hlavně drobnými krádežemi, byl vedle jiných trestů odsouzen v roce 1931 jako mladistvý a podruhé v roce 1935 naostro pro znásilnění. V obou případech oběti spou-


62

4.4.2009, 13:40

63

tal drátem a řezal je do prsů, aby mu byly po vůli. Druhá žena jen zázrakem nevykrvácela. Hunyadyho alibi pro říjnovou noc, kdy kdosi umučil Marušku Kubílkovou, bylo kuriózní. Strávil ji v šatlavě města Ivančice u Brna, která však byla dle svědectví jiných arestantů volně přístupná: za úplatek k ní půjčoval paklíč notorický a proto věčně zavřený obecní zloděj. Velitel četnické stanice to při hlavním líčení rozhořčeně odmítl jako pomluvu a soudce ani prokurátor neriskovali z důvodů veřejného zájmu proces s představitelem státní moci pro křivou přísahu. Alfons H. byl až do roku 1941 v mezích daných politickými poměry sledován, pak skončil spis zlověstným záznamem o vyřazení z evidence obyvatel. Mimořádně zajímavou se jevila tehdy i teď třetí z podezřelých osob. Jakub Malatínský, narozený 6. 4. 1905 v Mikulově, byl vinařský synek, který to dotáhl na sklepmistra v proslulém valtickém Křížovém. Jeho kariéra přes noc skončila v roce 1926, kdy ubodal mladou manželku, kterou podezříval, patrně právem, z nevěry. Mrtvé navíc odřízl oba prsy, což při přelíčení objasňoval nepříčetnou zuřivostí, že se jich směl dotýkat cizí muž. Prokurátor žádal doživotí, ale soud se po závěrečné plamenné řeči zřejmě vynikajícího obhájce přiklonil k názoru, že obžalovaný jednal v pominutí smyslů, a zůstal u patnácti let. Pro bezvadné chování a účinnou lítost byl na jaře 1937 nejen propuštěn, ale i zaměstnán jako údržbář soudní budovy. V den vraždy se jako jediný z podezřelých zdržoval přímo v Brně, avšak jako pacient interní kliniky po operaci slepého střeva. V inkriminované době byl už sice bez větších potíží a sdílel pokoj s dementním pacientem, i v tomhle případě však odporovalo logice, že by byl stihl opatřit si šaty, vytipovat mladou vdovu, o níž se neprokázalo, že by ji byl znal, bestiálně ji zavraždit a vrátit se do nemocniční postele bez poskvrny před půlnocí, kdy s ním mluvila staniční sestra. Až předloni se odhodlal k návratu do rodného kraje, kde mu dobrá doporučení pomohla opět ke sklepmistrovství.


63

4.4.2009, 13:40

64

Čtveřici možných pachatelů uzavíral Bruno aler, narozený 12. 8. 1913 v Jihlavě, německého původu, vyučený řezník, který byl v roce 1935 psychiatricky léčen poté, co po opakované vivisekci zvířat, páral například prasatům břicha dřív, než je usmrtil, vyhrožoval spoluzaměstnankyním, že i je zaživa vykuchá, udají-li ho. Jeho výpověď, že byl ve dnech vraždy v Rakousku jako příslušník Henleinových úderek, které odtud operovaly proti Československu, potvrdil razítkem sám župní vedoucí a po záboru země si to už nikdo netroufl přezkoumávat. − I aler byl pak jako Volksdeutsche vyňat z evidence českých úřadů, končil Morava svůj referát. − Prověřím si! komentoval to Buback lakonicky. Pak se vzpřímeně opřel do svého rohu a setrval tak s otevřenýma očima zbylé dlouhé čtyři hodiny, než se mezi vojenskými i civilními náklaďáky promotali do Brna. Morava usilovně bojoval se spánkem, protože právě před tímhle chlapem nechtěl projevit sebemenší slabost. Skoro litoval, že z něho Buback netahá rozumy… Tady, řekla osudem zkoušenému Zlíňanovi, − vemte si něco teplého. Barbora Pospíchalová stála před otevřeným šatníkem a málem ho zase s nějakou výmluvou zavřela, znovu se jí zdálo, že Jaroslava zrádně odepisuje, ačkoli jí celou cestu, kdy na oplátku svěřila tomu chudákovi vlastní osud a nezatajila ani Jindřicha, říkalo srdce, že je všecko jak má být. Host stál bez pohnutí vedle ní se zavazadlem v ruce a vypadal rozpačitě, jako by četl její myšlenky. Pobídla ho srdnatě, aby to měla aspoň rychle za sebou. − Neupejpejte se, dala bych to stejně pryč! Běženec postavil kufr na zem, otevřel jej a začal se v něm nepochopitelně přehrabovat. Při tom vypadla na koberec několikrát složená zelená látka. Jak se rozvinula, poznala Barbora zachovalý huberťák. − Ale vždyť vy máte… hlesla zaraženě, pak ztratila řeč, když v mužově ruce uviděla řemení.


64

4.4.2009, 13:40

65

Hned nato jí volnou dlaní udeřil mezi oči. Známý pokoj, dosud zalitý poledním světlem, se jí rozprskl v barevný kaleidoskop. Padala do skříně, pomalu klesala do hustě pověšených šatů, a pach prášku proti molům ustoupil vůni Jaroslavovy kolínské. Erwin Buback po českém policistovi nic nechtěl. Dojem, který mu hned při prvním setkání zprostředkoval školní sešitek, se postupem času prohloubil. Mladík byl schopný i snaživý, žádný div, že mu Beran tak důvěřoval. Současně však byl přímo ukázkový exemplář ’lotosového květu’, jak nazývala Hilde až příliš otevřené a nezáludné duše. Ten titul si od něho brzo vysloužila sama. V ústředí pražské kriminálky, kde by je byl nejmíň očekával, našel takové povahy hned dvě. Vedle adjunkta to byla i Beranova sekretářka, ten skoroportrét mladé Hilde. Když strnule trčel ve voze, jak činíval v přítomnosti občanů okupovaných zemí od začátku války, prusky vojácké držení budí samo o sobě respekt! prolnul se mu obraz obou ženských tváří v jedinou, nebyl schopen určit, kterou z nich svým vnitřním zrakem právě vnímá. Stalo se mu to od Antverp poprvé a on si s tím nevěděl rady. Posiluje tím neznámá dívka vzpomínku na milovanou ženu, anebo v něm nevymazatelná památka Hilde probudila vztah, na jaký prvně pomyslel až nedávno u baru Německého domu? Je vůbec možné chápat tu zarážející podobu rysů i povah jinak než jako znamení osudu? Několik dnů nevěděl o dívce zhola nic, bránil se tomu sám, nezjistil si ani ze štítku na dveřích, jak se jmenuje, ale snad právě proto si do neznámé zakrátko volně dosadil mnohé, co mu odešlo s první a jedinou skutečnou láskou. Přitom ji vlastně jen zběžně zahlédal na okamžiky, kdy míjel věčně otevřené dveře Beranova předpokoje, anebo jím procházel k jejímu šéfovi. Osudovost shledával i v tom, že právě tak vídával kdysi na počátku Hilde. Dcera majitelů drážďanské Schlosskonditorei měla jako čerstvě vyučená cukrářka na starost zákulisí podniku, zatím


65

4.4.2009, 13:40

66

co na scéně oblíbené kavárny se pohybovali její rodiče a bratr. Buback sem vodil své střídající se přítelkyně do chvíle, kdy za čerstvým divem techniky, chladicím pultem značky Elektrolux, prošla plachá bytost s velkýma očima, aby zjistila, které pamlsky nutno doplnit. Kratičká událost, při níž se nic neudálo, obrátila jeho život naruby. V každé volné chvíli sem začal chodit sám, ale i tak byl zřídka odměněn tolik očekávaným výstupem. Měl pro ni připraven obdivný pohled, který, jak zpovykaně věděl, při jeho zjevu dosud neselhal, ale tady se míjel účinkem, protože nenalézal cíl: dívka ani jedinkrát nezvedla oči nad sladké zboží. Později se mu přiznala k malé lsti. Vídala ho skrze žaluzie výrobní místnosti přicházet od samého počátku, takže znala jeho četné společnice. Právě proto, že si ji na první pohled podmanil mužným vzhledem i jemným chováním, rozhodla se pevně, že mu nevěnuje jediný pohled, aby se jí nestal osudným. Bála se, že by skončila jako další z jeho přechodných známostí. Přesvědčil se pak, že to nebyla vypočítavost, ale pud sebezáchovy. Hilde jako by se byla narodila a vyrostla pro jediný velký vztah, hodlala nabídnout všechen svůj cit jen jednou a provždy. Kdyby se byla zmýlila, řekla mu brzo po svatbě, pukla by. Jak? nerozuměl. Jako pukají zvony, drží i dál pohromadě, ale ztratí svůj zvuk a s ním i smysl. Nezbylo mu než překročit vlastní stín a poprvé v životě vzít odpovědnost za seznámení výhradně na sebe, kterému ženy dosud nadbíhaly samy. Jediný dobový způsob považovaný za zdvořilý byl ovšem i tím závaznější. „Vážená slečno Schäferová,‘‘ napsal jí, „prosím o prominutí, že Vás obtěžuji, budiž mi omluvou, že Vás alespoň od vidění znám, jsem stálý host vašeho etablissementu, justiční koncipient Erwin Buback. Dovoluji si tímto ve vší formě požádat Vaše ctěné rodiče i Vás, aby mi bylo dovoleno pozvat Vás tuto neděli na čaj o páté v restauraci Waldruhe. V případě laskavého souhlasu se


66

4.4.2009, 13:40

67

pro Vás dostavím k privátnímu vchodu Schlosskonditorei o půl páté, v nejhlubší úctě…‘‘ Když dostal opatrně souhlasný list Ludwiga Schäfera, o němž se rodiče, jak se později dozvěděl, radili dva dny a dvě noci, přijel s kyticí určenou matce a nechal drožku čekat, aby mohl zdvořile pokonverzovat, což vzbudilo patřičný dojem. Hilde byla propuštěna s ponaučením, aby byla doma nejpozději v půl osmé. Potřeboval vlastně jen prvních deset minut. Než přinesli čaj, měl možnost prohlédnout jejíma něžnýma očima do hloubi duše, a když jej zamíchali, oslovil ji. − Nevím, jak se to stalo, vzácná slečno, a vím, že je to proti všem dobrým mravům, ale prostě vás miluji. Vlastně jsem ještě nikdy v životě nikoho nemiloval a byl jsem už přesvědčen, že mi chybí schopnost opravdového citu. Pak jsem vás uviděl a od toho okamžiku znám, co je láska. Prosím vás snažně, abyste překonala ostych i nedůvěru, jež ke mně dozajista chováte jako k neznámému člověku. Vyslyšte mne, drahá slečno, jako muže, který poprvé pocítil i vyslovil, že bez někoho nemůže žít. Co mi odpovíte? Vybavoval si to teď v automobilu, který směřoval po vytlučené silnici k Brnu, jako by se to stalo včera, a náhle si uvědomil, že by mohl mladé Češce, kterou znal zhruba stejně dlouho jako tehdy Hilde, říct bez rozpaků a bez přetvářky téměř stejná slova. Co s tím? Má to učinit, ačkoli vše, ale naprosto všecko mluví proti? Tenkrát narazil na slabý a Hildiným souhlasem předem neúčinný odpor otce, který se nesmyslně bál, že nápadníkovi jde spíš o kavárnu než o dceru, z té se pak stala, jak po tom vždycky toužila, učitelka a tu voňavou oázu převzal na konci starých dobrých časů bratr, než ji teď nejspíš skosily bomby. Dnes šlo mezi Čechy a Němci o věčný krvavý konflikt Monteků s Kapulety… k tomu s hodně obstarožním Romeem, ušklíbl se trpce. Z přemýšlení ho vytrhl druhý lotosový květ, který celé hodiny dřepěl vedle něho jak pařez. Po svém komickém zvyku si napřed nesměle odkašlal, než ho oslovil.


67

4.4.2009, 13:40

68

− Jsme už na předměstí Brna, Herr Oberkriminalrat… − No a? − Přejete si napřed do hotelu? Z pravítkového posezu ho pěkně bolely kosti, docela rád by se na hodinku natáhl, ale věděl, že chce především přijít na jiné myšlenky. − Ne. Dejme se rovnou do práce! Seděl v houpacím křesle a pomalu přenášel své těžiště tam a zpět. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Pravidelný pohyb ho uklidňoval, ale současně věděl dobře, že na víc zatím nemá. Ruce i nohy jako by se zase změnily v břemena, ze kterých vyprchalo vše, co z nich normálně dělalo součásti jeho živého těla, nebyl v nich cit ani hmat, pouze . I jeho duch se plně soustřeďoval na oba povely, kolébající křeslem. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Ano, tak je to dobře, tak je mu nejlíp! Nejvíc by si jistě odpočinul a nejrychleji obnovil síly, kdyby se položil do manželské postele, kterou odtud při každém záklonu zahlédal spojovacími dveřmi, ale byla příliš daleko. Takže místo toho prostě takto dál. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Měl dojem, že se mu v mozku převaluje bílá pára jako v turecké lázni, kterou rád navštěvoval, ta ho však občerstvovala, jak to, že tu tak těžce spočívá a nezburcuje svaly? jistě by ho poslechly, kdyby to bylo nutné… aha, uvědomil si, vždyť není proč a kam spěchat. Řekla mu přece , že tu dosud bydlí  Stejná slůvka s různým obsahem ho pobavila, s chutí se znovu zhoupl. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Dopředu. K příjemnému pocitu, že mu tentokrát nehrozí žádné nebezpečí, se připojilo blažené vědomí, že to dokázal . A zase  . A nejen! Mezi tisíci si našel právě tuhle! Bylo správné, že ji oklamal, neboť si to  Přiznala mu přece bez okolků, že je  Její nový kanec se zítra podiví, jak mu ji tu připravil ke svatební noci.


68

4.4.2009, 13:40

69

S tou představou se mu vrátily síly tak nečekaně, že ho mohutný zhup vymrštil z křesla. Málem si srazil vaz! vylekal se, až mu zabušilo srdce, mohli ho tu najít v bezvědomí… setřásl úlek a vstal. Nohy ho zase nesly. Z jiné perspektivy spatřil na stole i pod ním, co vykonal, a pocítil pýchu. Ž   O bude mít dneska z jeho hlášení radost. Byli očekáváni všemi, kdo k tomu v Brně patřili. Šéf zdejší kriminální služby Matulka vděčil za funkci usilovnému kolaborantství, byl ve Vlajce, v Národním souručenství, v Lize proti bolševismu, a nejspíš i udával, Beran ho Moravovi ráno na ostrově prezentoval jako největší skvrnu na zbytku cti české kriminálky. Mohl si dokonce dovolit neumět žblebtnout německy, šeptalo se, že se za celou válku probojoval k třetí lekci. Morava tedy pro Bubacka a jeho místní gestapácký protějšek překládal. Brňák napřed podlézavě zbavil jakéhokoli podezření Bruna alera, pro jeho velkoněmecký původ a, jak to nazval, prokázanou patriotickou aktivitu mimo území Protektorátu v době vraždy švadleny Kubílkové. Z konceptu ho úplně vyvedla Bubackova poznámka, že se čin udál ještě za bývalé republiky a že si alibi osobně přezkoumá. Moravu překvapilo, jak se oba Němci chovají ke svému zdejšímu spojenci: s přezíravostí přímo urážlivou. Smrdí zrada i těm, kdo ji užívají? Tomu člověku to muselo dojít, začal se potit a koktat, až konečně předal slovo svému zástupci Válovi který taky nevypadal na policajta ze staré školy. Z papírů, které viděl zřejmě poprvé, jim škobrtavě přečetl zprávu o dvou dalších podezřelých z roku 1938. Josef Jurajda, toho času invalida, když při malování brněnské radnice sletěl z vysokých štaflí, byl obcí zaměstnán jako noční hlídač v budově pracovního úřadu. Na čtrnáctého února mu potvrzuje alibi pouze manželka. Podle ní ten den jako obvykle prospal, zatím co ona myla nádobí v Grandu. O tom, kdy zahájil večerní


69

4.4.2009, 13:40

70

obchůzku pracáku, neexistuje přímé svědectví, každopádně ho tam potkaly uklízečky v pět ráno příštího dne. Pánové z Prahy ho tu mohou kdykoli vyslechnout. Jakub Malatínský měl v den pražské vraždy náhradní volno, o kterém zatím odmítá podat informaci, ale tvrdí, že by v krajní nouzi prokázal nezvratné alibi. I jemu dalo Brno přes tamní policii příkaz, aby se z místa působení nevzdaloval. Pokud si páni přejí, může sem být neprodleně eskortován. Moravu nadchlo, když Buback prohlásil, že hodlá zítra zajet na zámek Celtice osobně. Pane Bože! bál se to zakřiknout, že bych cestou uviděl mámu…? Pokud jde o Alfonse Hunyadyho, končil Vála utíraje si kapesníkem zátylek, byl převzat do evidence říšského referátu pro rasové otázky, takže další šetření není v kompetenci protektorátní policie, která tedy nemůže pánům sloužit… Když to dopřeložil, zeptal se Morava Bubacka, prověří-li vedle alerova i tento případ. Zarazilo ho, že se poprvé setkal s nechápavýma očima. Pak mu Němec řekl, aby i cikána klidně pustil z hlavy. Tím byl program schůzky vyčerpán. Matulka jej zjevně považoval za pouhou předehru, když přítomné mnohoslibně pozval na veselý večírek, který si pro ně dovolil objednat právě v Grandhotelu. Beranova teorie, že tohle vyšetřování je pouze vějička, na niž má sednout celá česká policie, dostala pro Moravu další trhlinu, když to Buback poměrně nezdvořile odmítl, stanovil výslech Jurajdy na osmou hodinu ranní a odešel s brněnským gestapákem. Morava odmítnout nemohl a ani nechtěl, průběh sezení ho neuspokojil, a doufal, že z Matulky i Vály vytáhne další zajímavosti. Záhy poznal, že i v tom měl Buback dobrý nos. Ti dva nevěděli víc, než kolik jim zřejmě na stůl položili jejich lidé, které nepřizvali, aby se mohli pyšnit cizím peřím. I jemu, ačkoliv prachobyčejnému asistentíkovi, lezli nesnesitelně do zadku a on rychle pochopil, že jim vládne skoro nepříčetný strach.


70

4.4.2009, 13:40

71

Co má s nimi ústředí za plány? zeptal se zdejší nejvyšší strážce zákona, když spěšně dohltal moravské brabce, které v hotelu, sám o sobě trestný čin, zajistil bez lístků, kdyby až sem dospěla fronta? Nikdo v Brně ovšem nepochybuje, pospíchal ujistit Moravu tak důrazně, aby to proniklo až do Prahy, že Velkoněmecká říše zvítězí, ale jak se zachovat v krátkém mezidobí, kdy by Vůdce ze strategických důvodů uznal případně za vhodné frontu znovu dočasně zkrátit? Počítá se třeba s tím, že brněnští pracovníci posílí svými zkušenostmi Pražáky v boji s kriminálními elementy, které zneužívají převratných událostí? Jan Morava netušil, že dokáže být škodolibý. Rozuměl obyčejné lidské bázni, která čišela z prolhaných frází, ale Matulkova pověst i chování obou ho zatvrdily. Vlastně, sdělil jim, se dal pan policejní president Rajner v únoru v jeho přítomnosti na gestapu slyšet, že celý protektorátní aparát za jakýchkoli okolností věrně vytrvá tam, kde působí. Standartenführer Meckerle na to odvětil, že Říše nic jiného neočekává. No ne! zhrozil se přitom, odkdy umím tak vhrdlolhát? To se při tom ani nečervenám? Zřejmě ne, protože Matulka i jeho nohsled Vála, který se ho ukazoval být hoden, blábolili o překot, že takovou důvěru nezklamou. Může jim ale pan adjunkt naznačit, jak by se měli konkrétně chovat v případě, že Brno, chraň bůh, že by to čekali, ale čistě teoreticky! obsadí bolševici? S Američany lze asi sotva počítat, nebo snad má kolega od pramene jiné zprávy? Ó ne, potvrdil jim nelítostně, dojde-li k vývoji, který právě sami naznačili, přijdou sem s určitostí Rusové. Nadřízená místa očekávají, že všichni funkcionáři policie zůstanou na svých postech, aby obnovili chod veřejného života a zajistili bezpečnost obyvatelstva právě proti jimi zmíněným elementům. Ale jak reagovat, vyhřezla teď z Vály celá jejich panika, na možná udání, že byli nástroji okupačního režimu? Kdo jim potvrdí, že jen plnili rozkazy ústředí, když se mezi ně položí fronta? Nemají raději předat funkce hned lidem méně exponovaným


71

4.4.2009, 13:40

72

a přesunout se do Prahy, než se sem vrátí, aby byli znovu plně k dispozici obnovené protektorátní moci? Morava s nimi ztratil veškeré slitování. Jsou přece kriminalisté jako jejich pražští kolegové, řekl už stroze, a on nezná v Praze nikoho z nich, kdo by měl podobné myšlenky. Pokud tu sloužili obecnému pořádku, jak bylo jejich jedinou povinností, a nevyvíjeli na svou pěst mimoslužební politické aktivity, nemají se přece čeho bát, kriminální policii potřebuje každý režim. Ale teď ať ho laskavě omluví, měl dnes a bude mít i zítra fůru práce, aby došetřil, co nevyšetřili jejich podřízení, rád by se trochu prospal. Nechal je tam s jejich nedopitými číšemi i nezaplašitelnými obavami a dostal se hladce do hotelu tmavými liduprázdnými ulicemi, které za léta v Praze dost pozapomněl. Než zazvonil na vrátného, zastavil se a zaposlouchal. Ne, nepřeslechl se, bezvětrný chlad čeřilo slabé, ale rozpoznatelné hřmění, sláblo, sílilo a přelévalo se jako kdysi aprílová hromobití nad jižní Moravou. Fronta, pochopil. Tak blízko jsou! Pak už myslel jenom na svou vzdálenou milou, protože to bylo po třech nedělích jejich lásky poprvé, kdy usínal bez ní. Mu z brněnského gestapa potvrdil Bubackovi ze všeho nejdřív, že může na dva z podezřelých směle zapomenout. Bylo-li alibi Bruna alera z roku 1938 víc než problematické, měl pro letošní 14. únor naprosto neprůstřelné: sloužil jako příslušník strážního komanda v koncentračním táboře Buchenwald a tento rok ještě nebyl na propustce. Do jiného, momentálně nezjistitelného lágru, odešel už před třemi lety v transportu moravských cikánů Alfons Hunyady s průvodkou Parazit. Ze všeho, co se k němu kdy doneslo, nepředpokládal Buback, že by se byl dotyčný do Brna vrátil. Tajemstvím zastřený osud Cikánů a Židů vnímal víc a víc jako černé světlo režimu. Připomněl si otázku Beranova adjunkta a utvrdil se v předchozím do-


72

4.4.2009, 13:40

73

jmu: ten mladík žije pouze pro svůj obor, jinak spíš mimo čas a prostor, což musí na pražské policii vědět déle a líp než on. Byli by blázni a ještě spíš nezodpovědní dobrodruzi, kdyby ho zapojili do ilegálních příprav odbojových aktivit proti dosud plně výkonné německé represivní moci. Pozvání brněnských pohlavárů odmítl Buback hlavně proto, že byli jinak neužiteční. Z každé jejich věty kapalo, že jsou nacističtější než skalní nacisté. V případě povstání zlikvidují odbojáři v protektorátní policii především tyhle dva primitivní přisluhovače. Vypil se svým kolegou a soukmenovcem ve zdejším německém kasinu dvě překvapivě dobré whisky a vydržel hodinu rozmlouvat o ničem. Komické! napadlo ho, jak od jisté doby, přesně řečeno od konce Stalingradu, ale nejpozději od vylodění Spojenců v Normandii, ztratily podobné rozhovory jakýkoli obsah. Za jistých okolností mohla být nebezpečná i sarkastická zmínka o počasí jako narážka na časté výmluvy Vrchního velitelství branné moci. Situace na frontách byla už vůbec tabu. Vyčerpali, co se dalo říct o vraždě baronky von Pommeren, klábosili pak o moravském víně, které Buback z mládí neznal, a dali si vzájemně pokoj, když se jim podařilo současně zívnout. Oberkriminalrat zdvořile odmítl doprovod, a když došel k hotelu, rozhodl se prodloužit procházku. Proti tmavému nebi se docela nablízku zvedala ještě temnější silueta poměrně strmého vršku. Už dlouho postrádal pohyb, vyšlápl si tedy ostrým krokem do svahu. Za pár minut mu leželo město u nohou, zatemněné, nepřátelské a neznámé, ačkoli druhé největší v zemi, kde se narodil. Kam vlastně patří Němec z neexistujícího Československa? Nota bene z Prahy? Nota bene dvojjazyčný jako je dvouocasý český lev…? Erwin Buback se narodil z pražsky smíšeného manželství, v němž dominovala matka, takže vychodil českou obecnou. Pak ta silná žena zemřela a otec, pojišťovací úředník, se podruhé oženil se zámožnou Němkou z Karlsbadu, kde pobýval na léčení. Tam syn vychodil německé gymnázium a na práva byl poslán


73

4.4.2009, 13:40

74

do Drážďan, rodiče, kteří se nedočkali dalších potomků, ho chtěli upevnit v jedné, jim společné národnosti. V nádherném městě na Labi pak našel Hilde a už tam zůstal až do vypuknutí války. Brzy si vysloužil první ostruhy v oboru, po němž sice nikdy dřív netoužil, ale který se mu stal spolehlivou základnou v letech hospodářských i politických otřesů. I kriminální policie byla pak samozřejmě řízena nacisty, ti však pochopili, že mají-li se spolehnout na správní i trestní aparát, musí v něm nechat pracovat odborníky. To zdaleka neznamenalo, že by byli kriminalisté nacistům odporovali, i Buback cítil obdiv k razanci, s jakou v krátké době zavedli v rozvráceném Německu pořádek. I on uvítal Vůdce jako obnovitele německé cti, poplivané versailleským diktátem, ale jeho loajalita měla daleko k fanatismu pracovníků jiných složek říšské moci. Byl Němec, toť vše! On, jeho mladá žena, jejich rodiče i známí zaníceně souhlasili s Vůdcovým rozhodnutím vrátit vzkříšenému národu zcizená území. Bouřlivě pozdravovali připojení Rakouska. Erwina hluboce potěšilo, když se do lůna Velkoněmecké říše vrátily jeho Čechy. Zažil opojnou noc pochodní v osvobozeném Karlsbadu a zaslzel dojetím, když prapor nového Německa zavlál i nad rodnou Prahou. Oslavoval s kolegy blesková vítězství v Polsku i na západě. Opojen radostí i pitím řekl jednou Hilde, že mu Adolf Hitler připadá jako antický bůh lovu, který zavěšuje na oštěp další a další čerstvě složené kusy. Pokud ho dřív odpuzovaly nově vzniklé bezpečnostní složky svou na odiv stavěnou brutalitou, chápal teď připojení svého úřadu k nim jako nutné zlo, nezbytné semknutí všech sil bojujícího kmene. Odvelen do Francie, Holandska a Belgie, aby zajišťoval řádné soužití soukmenovců na obsazených územích, věnoval se nadále své původní profesi. Lecčemus se divil, leccos nazíral v duchu kriticky, ale za všechno dohromady cítil přímo osobní odpovědnost.


74

4.4.2009, 13:40

75

První neklid zažil oné červnové neděle roku 1941, která spolu s útokem proti Sovětskému svazu přinesla i první nedorozumění s Hilde. Když chtěl vědět, proč se jako obvykle nepřipojuje k domácí oslavě, přinesla Heidinu učebnici zeměpisu a rozevřela mapu Evropy s Asií. Flíček Německa sousedil s obrovskou plachtou Ruska. Ovládl podráždění a jen mírně jí vytkl, že je pořád spíš cukrářka než učitelka, když nezná kartografické zkreslení a především nerespektuje mnohem důležitější faktory, než je pouhé území. Válka ho pak zřídka kdy pouštěla domů, kde se snažil dosyta nalokat Hildiny i Heidiny přítomnosti, nebylo tedy nelogické, že se drželi soukromých témat. Nemohlo mu ovšem uniknout, že se jeho žena ostatním vyhýbá až křečovitě. Když se jí to jednou nezdařilo, došlo mezi nimi k jedinému divokému sporu jejich života. Nejspíš proto, že potřeboval přesvědčit sebe, vinil se dnes, začal jí před rokem na procházce mezi franckými vinohrady přednášet právě zrozenou myšlenku, že Vůdce ústupem na všech frontách smršťuje národ v pružinu, která pak naráz odhodí Spojence do Atlantiku, Severního a Středozemního moře i za Ural. Hilde se ho nečekaně zeptala, zda se Vůdce svému národu už dávno neodcizil. Jak vůbec může, jak se odvažuje, křičel na ni dokonce, protože široko daleko se táhly jen nízké závěsy rév a nikde ani človíčka, propůjčit hlas tak nízké pochybnosti ve chvíli, kdy jenom jednotná a ocelová vůle všech Němců je schopna účinně čelit nepřátelům, naštěstí ideově tak nejednotným. Bezpočtukrát si pak vybavil tu scénu, viděl barvy, cítil vůně, slyšel Hilde i sebe, a k výčitce, že hádkou zmařil jejich poslední společný den, se přidávalo sílící podezření, zda snad přece jen neměla pravdu. Co vlastně zbylo z představ a slibů, které okřídlily Němce tak, že se téměř jako jeden muž pozvedli skoro proti celému světu? A i kdyby, i kdyby… musel připustit, že se mu to jeví bohužel čím dál míň pravděpodobné, kdyby jakási ďábelská zbraň skutečně dokázala zvrátit poměr sil, co z těch snů se dá ještě uskutečnit?


75

4.4.2009, 13:40

76

Ano, rozbitá města postaví poražení, kteří nadto odstoupí vítězům náhradou za nesmírné výdaje a škody svá špatně spravovaná a řídce obydlená východní území, ale bude ještě možné obnovit základní hodnoty lidství, které vzaly za své v letech obecného zabíjení? A může mu i za nejpříznivějšího vývoje a s nejvyšší přízní hvězd někdy někdo i jen částečně nahradit jeho Hilde a Heidi? Jako kriminalista znal klasický nepoměr mezi motivem vraždy a ziskem z ní. Ale až této noci, kdy stoupal na jakýsi kopec ve městě, které bude asi zanedlouho jásat, že se zbavilo okupantů, vždyť dobře vnímal vzdálenou kanonádu a zažil párkrát, jak střelhbitě se umí přiblížit! si připustil otřesné srovnání: nepřinášejí snad světová jatka Vůdci Němců, který je rozpoutal, podobně zvrácené uspokojení jako neznámému vrahovi ty řeznické porážky žen? Zamrazilo ho. Ať se ke všemu nenastydnu! polekal se banálně a vyhrnul si límec gabardénového pláště, kterému dával odjakživa přednost před gestapáckými kožeňáky. Tuhle zimu už bezmála přečkal bez své strašidelné rýmy, která ho měnila ve směšnou postavičku, Táto, ty troubíš jak slon… Chlad se mu však dál rozlézal po celém těle, určitě má husí kůži! Pak ho napadlo proč. Předchozí nehoráznou myšlenkou se rázem vřadil mezi nejtěžší zločince, které jeho kolegové z ostatních pater v Bredovské posílali napřed do sklepa a odtamtud po krátkém procesu do transportů nebo rovnou na starou vojenskou střelnici v severním pražském předměstí. Představil si, jak by reagoval Meckerle, kdyby ji pronesl nahlas. Pokud mezi čtyřma očima, odkomandoval by ho možná do cvokárny, stát se to na velitelské poradě, asi by ho na místě odpráskl. A přece: ledový závan nezpůsobil strach, tím Buback nikdy moc netrpěl a nadto byl příliš zkušený, ano! mazaný, než aby sám naběhl na kopí. Vyděsilo ho, že se v sobě poprvé nevyznal. Co je vlastně zač, když ho může po letech víry zničehonic napadnout podezření, jdoucí tak neskonale daleko za hranici Hildiny loňské otázky? Je sprostý zrádce? Zbabělý poraženec? Oběť nepřátelské


76

4.4.2009, 13:40

77

propagandy? Anebo… anebo jen pozdě objevil dějinnou chybu, kterou pomohl způsobit, a trne teď o svůj i národní osud? Poslední vysvětlení se vnucovalo jako morálně nejospravedlnitelnější, ale: jaký rozdíl byl pak ještě mezi ním a bezpočtem neznámých spoluobčanů, kteří, jak věděl z jiných referátů Reichssicherheitshauptamtu a stále častěji i z novin a plakátů, pykali za mnohem mírnější úvahy v trestných rotách, věznicích, lágrech i na popravištích? Vytrhl ho podivný rytmický zvuk, který vystřídal vzdálenou dělostřelbu. Současně musel zastavit, cesta tu končila před uzavřenou bránou v mohutné zdi. Místní gestapák mu předtím připomněl existenci brněnského hradu, který sloužíval jako proslulé politické vězení zašlé monarchie. Proti dnešku vlastně komfort, ušklíbl se zdejší kolega, Vídeň s nimi zacházela v rukavičkách a podle toho taky dopadla! Pak rozpoznal šustění loňských listů, přerývaný dech a dvouhlasý český šepot. − Miluj mě! Ano! Miluj mě! Ano ano ano! Neuvěřitelné! studená noc, kluzký svah, pár metrů odtud ponuré kobky, na doslech hromadná smrt a v tom všem se dvě křehké lidské bytosti pronikají v lásce. A to je naděje! věčně nový začátek opravující i největší zvěrstva dějin. Zatoužil se ho dočkat. A tvář, kterou přitom viděl jeho vnitřní zrak, patřila pražské dívce s hnědýma očima. Našel ve spíi tucet malých sklenek sádla, zřejmě zavařovala jednotlivé měsíční příděly, a hrnec čočkové polévky, kupodivu s velkým kusem uzeného, kterou ohřál na bubínkových kamnech, stačilo je prošťourat. Objevil i láhev bezinkového vína. Dopřál si hody připravené pro jiného s gustem sám. U kamen ležela zásoba polen, v obytné kuchyni bylo zanedlouho skoro vedro. Svou kořist ve voskovaném papíru opatrně uložil k smotanému řemení do splasklého kufru a ten raději postavil do chladné předsíně.


77

4.4.2009, 13:40

78

Bledé tělo na jídelním stole se začalo znovu ohřívat. Dotkl se kůže na rameni. Byla drsně suchá. Mrtví se nepotí! zjistil překvapeně. Zato jeho košile byla po jídle pořádně vlhká a víno mu roztopilo tváře. Ale do ložnice, kde muselo být určitě příjemněji, přesto nešel. Měl prvně možnost prohlédnout si pořádně a v klidu, co učinil. M  Byl spokojen, že konečně vymyslel, jak začínat. Choval se jako idiot a šíleně riskoval, když ty dvě první nejdřív smrtelně vyděsil. Ta v Brně se tenkrát proměnila ve zvíře zápasící o život, tak tak ji zmohl. U druhé ho zřejmě zachránilo, že  , a odevzdala se mu, jiná ho mohla v pudu sebezáchovy pěkně dorasovat. Rozsvítilo se mu, když to doma probíral kolem dokola, a proto se rozhodl získávat propříšte napřed jejich důvěru. Dnešek mu dal za pravdu. Omráčil ji tak přesně, že mohl beze spěchu připravit, co bylo . Přišla k sobě až na stole, obnažená, přelepená i přikurtovaná, včas, aby mohla sledovat, co se s ní děje. Zachoval stejný postup a byl spokojen, že s tím měl mnohem míň práce než posledně na nábřeží. Bylo slyšet jen slabé skučení a škuby těla nebránily, aby provedl všecky řezy jak měl. Držela překvapivě dlouho, zdálo se mu, že až do okamžiku, kdy jí vyřízl . Odložil znovu rukavice a dotýkal se jí i na dalších místech, aby pak týmž prstem zkoušel na sobě, jestli se pocit různí. Nezdálo se mu. Tím víc ho překvapily její vlasy. Držel ji za ně, že byly dlouhé, když se hroutila do skříně, tekly mu dlaněmi, když ji uvazoval kolem desky stolu, pořád to byly vlasy. Jak se jimi probíral teď, nešly od sebe, připomínaly mu koudel, jíž čistíval zaolejované nářadí. Takže učinil nový objev: V  . Prohlédl si dál zblízka prsty, aby si potvrdil, co věděl ještě z maďarského tažení: N    .


78

4.4.2009, 13:40

79

Pomáhal přece tenkrát pohřbívat vojáčka, který se stačil poprvé ochlupit, než k jeho rakvi dodali z týlu zatoulané víko. Nadzvedl teď naříznutou hlavu a uspokojen pokývl: nad horním rtem černovlasé ženy zřetelně vyrážel knírek. Pak si náhle řekl, pro dnešek dost a nejvyšší čas nastoupit zpáteční cestu. Natáhl opět rukavice, které odložil, jen pokud se dotýkal jí, převlékl se, prozkoumal pečlivě, zda nezanechal jinou zrádnou stopu, oblékl hubertus a z náhlého popudu naládoval nakonec sálající bubínek poleny, až nešel zavřít. Ať se ta  pořádně , než k ní dorazí její amant! Ucho na dveřích slyšelo jen ticho schodiště, prázdná byla i krátká ulice, když do ní opatrně vyhlédl. Prošel jí, aniž koho potkal. Přesto ho neopouštěla znepokojivá myšlenka, že cosi zanedbal. Vzpomněl si až před Hlavním nádražím: domovník! Chtěl přece ještě dneska před odjezdem vyřídit toho domovníka. Ale bylo dosud světlo a noční vlaky teď často nevyjely. Ostatně ten člověk ho nemůže poznat, dokud ho k němu nepřivedou! Hlavní je proto alibi, nesmí na něho padnout ani stínek podezření. Nádražní rozhlas v hale dunivě mlel výstrahu, jak se chovat při útoku ’kotlářů’, spojeneckých letců, kteří v nízkém letu párali palubními kulomety lokomotivy na tratích Protektorátu. Znal ji nazpaměť, usedal vždy do posledního vagónu a hlavně: věřil , že ho ochrání. V zatemněném kupé četl v novinách o potopených britských bruttoregistrotunách, sestřelených amerických letadlech a zničených bolševických tancích, ale pouštěl to hned z hlavy. Představoval si, co pozítří napíšou o . Někdejší malíř pokojů a nyní noční hlídač Josef Jurajda byl samotným Válou dovezen po ránu rovnou z peřin, měl na dnešek volnou noc. Ano prosím, manželka jela včera do Olomouce, blekotal, přivézt dceru s vnoučaty, vypadá to, že o město se bude bojovat, mají tam nízký domek a mělký sklep. Ne prosím, on nejel,


79

4.4.2009, 13:40

80

dospává, jak jen může, věčné resty. Ano prosím, čtrnáctý únor byl pro něho normální den jako většina v roce, vrátil se ráno v šest, prospal do večera a v osm nastoupil zas. Ne prosím, přísahat na to nemůže, léta si připadá jak v kolovrátku, jedna noc jako druhá a o dnech ví ještě míň, ale manželka si pamatuje, že ten den bombardovali Prahu, a on se to dozvěděl večer od ní. Prosím ano, vzpomíná si, že mu to říkala, když ho budila do služby, dozvídá se tak skoro všecko s křížkem po funuse. Prosím ne, koho by byl v budově potkal? přichází, když jsou všichni dávno pryč, až k ránu dojdou ty pucbáby. Morava vyčerpal otázky a pohlédl na Bubacka. Němec zavrtěl hlavou. Patrně se taky divil, jak mohl tenhle naducaný strejda s očima králíka a lícními torbami křečka před deseti lety bodat svázané prostitutky špendlíkem do prsou a přitom onanovat. Ale vlastně proč by se podivoval, má neskonale delší praxi než on, který přesto stačil objevit, že se vraždař do nejdelší smrti divit nepřestane, takže se už ani nediví!. Každopádně si zapsal, že ten polovzdělaný sadista ve výslužbě mluví nejspisovnější češtinou. Jako většina Moraváků, zalichotil si, a hned ho napadlo, co říkal domovník z vltavského nábřeží o muži, který rozřezal nebohou baronku z Pommeren. Jasně! Byl rodák! To ho nešlechtilo, ale zužovalo okruh možných pachatelů ze sedmi milionů na tři… Uvědomil si, že Bubackovi poznávací znamení jazyka nutně uniká, ale nechal si to pro sebe, než se uradí s Beranem. Vyfotil hlídače pro pražského domovníka z anfasu i z obou profilů a doporučil Válovi, aby ho zatím propustil do postele. Pak vyjeli k jihu. Sedl si rovnou vedle Němce a zeptal se ho, má-li zájem na určité trase. Ne, dozvěděl se, a položil druhou otázku, chce-li se Herr Oberkriminalrat cestou naobědvat. Když Buback přikývl, osmělil se mu dokonce navrhnout místo: je tam na přímém směru slušná hospoda, dorazí k ní kolem poledne, a on by se v tom čase, s dovolením, krátce zastavil u matky.


80

4.4.2009, 13:40

81

Prvně, co ho znal, projevil Němec cosi jako lidský zájem. Morava mu tedy stručně vyložil, že pochází, nomen omen, z Moravy, přesněji z někdejšího moravsko-rakouského pomezí, k němuž směřují, však proto mluví od dětství obstojnou němčinou! že otec dávno zemřel a matka žije sama v rodinné kovárně, kterou propachtovala, když on, jediný synek, zběhl na studia práv a sestra si vzala svého vikáře. Jeho pak potrestal zákaz českých vysokých škol, takže skončil jako nedouk u policie. Stačí mu hodina? optal se nato Buback telegraficky a kriminální adjunkt si to bez tužky zapsal do paměti jako dluh, který se vrací, i když je věřitelem nacista. Už zas mlčky, protože i jejich řidič Litera, Beranův oblíbenec, byl dnes nemluvnější než obvykle, se pak vlekli po úzkých okreskách, neschopných pojmout dvojí provoz: jarní a válečný. Jak jen to šlo, předjížděli vozy s hnojem i polní kuchyně, sami nepřetržitě předjížděni divoce troubícími štábními auty a kurýry na těžkých motorkách. Za Rakvicemi se znenadání vynořili lamželezové s odznaky obávaného německého polního četnictva, které Moravovi připomínaly plechová plivátka. Průkazy protektorátní policie vyvolaly úsměšek, už obraceli auto zpátky, když spolucestující prokázal svou užitečnost. Pane! uznal Morava v duchu při pohledu, jak se ti tři loupežníci na obrátku proměnili v ovečky, tenhle Buback je tedy o moc větší pán nežli Beran… Válka teď zcela vytlačila z vozovky jaro, každou chvíli prozrazovaly hluboké koleje v ornici vedoucí k blízkým lesíkům, že je tu všude napěchováno obrovské množství vojenské techniky. Při pohledu na rychle rašící stromy projelo Moravovi myslí, že tu možná dřív než pupence vybuchnou granáty, a pojal ho strach o matku. Hostinec na návsi našli zamčený. Bezzubý děda, kterého Morava nepoznal, jim vyšišlal, že hospodský ujel s rodinou do Brna. Než se kriminálnímu adjunktovi stačilo sevřít srdce, dopustil se


81

4.4.2009, 13:40

82

Němec dalšího dobrého skutku, když suše poznamenal, že vůbec nemá hlad a rád se projde na čerstvém vzduchu. Byl mu za to vysloveně vděčný. Vysadili ho a Litera podle návodu prokličkovával rozbahněnými uličkami ke kovárně. Pachtýř právě doklepával podkovu a matka držela koně. − Jeníčku! vykřikla blaženě a opatrně stavěla kopyto na udusanou půdu, − no ne! No ne! No ne!! Opakovala to pak ještě mnohokrát v parádní jizbě, když jí o překot vyprávěl, zatímco řidič polykal v kuchyni šťafalce chleba se slaninou a mocně zapíjel šípkovým čajem, že sa zamiloval do nejhodnější děvčice pod slunkem a chce si ju vzať za robu, pročež si mamičku hodlá co nejdřív odvézt do Prahy, aby si s Jitkou mohli při své práci dovolit vnúčata. Čím déle trvala jejich jízda krajem, proměňujícím se v gigantické polní ležení, tím víc se Erwin Buback za svou noční depresi styděl. Obličeje důstojníků i vojáků na korbách nákladních aut i na sedadlech štábních ’küblů’ sice nehořely nadšením, ale takové bývají ve všech armádách světa tváře lidí, vykonávajících řadu let úmorné válečné řemeslo. Na druhé straně v nich rozhodně nečetl malomyslnost, ani únavu ne, vypadali odpočatě a vyzařovalo z nich klidné odhodlání i potřebná důvěra, že právě oni konečně zas uspějí a navíc přežijí. Všiml si toho úkazu už v Normandii, ve Flandrech a naposled před ardenskou protiofenzívou, jejíž přípravu stačil zažít. Vzdor ústupu na všech evropských bojištích stačilo, aby se někde schylovalo třeba jen k dílčímu úderu, a nálada vojska se ze dne na den proměnila k nepoznání. Pohyb vpřed, poznal Buback, léčil, byťsi jen několikadenní, stačil vrátit německým vojákům zásobu morálních i fyzických sil pro další měsíce defenzívy. Neznal ovšem plány generálního štábu a nerozuměl vojančině, hodnost majora respektive sturmbannführera mu propůjčili, aby mohl líp uplatnit svou autoritu, netroufal si proto uhadovat, co se


82

4.4.2009, 13:40

83

tu vlastně chystá. Členitý terén, jehož jižní svahy pokrývaly povětšině vinice, se jistě hodil k vybudování nové hlavní obranné linie, ale velký počet tanků, i když je prozrazovaly jen otisky v rozmoklé půdě, opravňoval k domněnce, že by právě v tomto prostoru mohlo dojít k dávno ohlašovanému obratu. Na německých duších ležela dosud jako strašná noční můra nečekaná a k tomu tak zdrcující porážka Paulusovy Šesté armády u Stalingradu i úspěšná invaze ve Francii. Odčinit ji mohlo jen srovnatelně grandiózní vítězství. Standartenführer Meckerle, který měl výtečné konexe k Vůdcovu hlavnímu stanu, naznačil nedávno nezastřeně, že poslední ústup z Východního Pruska, který se mohl jevit místy jako bezhlavý a dovolil Rusovi vstoupit na prastará říšská území, je součástí nejvelkolepější pasti v dějinách válečnictví. Žádná stará pohádka, žádná fáma, pánové! Ne jedna armáda, ale nejmíň dvě armádní uskupení bolševiků, čítající půldruha milionu mužů, se uvaří v gigantickém kotli v jeden boršč! Ten dal dokonce v důstojnické jídelně pražského gestapa servírovat, a jeho temně rudá barva působila velmi názorně i povzbudivě. Během nedlouhé procházky po návsi hnízda, jehož jméno se mu ihned vykouřilo z paměti, projela kolem něho mohutná dělostřelecká kolona, kterou cestou nepředjeli, takže se musela přesunovat z jiného směru. Těžké tahače a délka přívěsů prozrazovaly, že pod plachtami s ochranným zbarvením jedou do postavení houfnice. Jejich bubnová palba zahajovala přece každý velký útok! Znovu si vyčetl včerejší slabost. Může být, že se při hodnocení nejvyššího velitele nemýlila Hilde, a dokonce ani on ve svém strašném podezření ne. Mění to však něco na skutečnosti, že se v této krvavé válce rozhoduje o dalším osudu německého národa na řadu pokolení, ano, zřejmě o jeho bytí nebo nebytí? A pokud jsou Hildina i jeho domněnka pravdivé a nejvyšší Němec selhal, nemusí všichni ostatní tím víc napnout síly, aby zabránili ještě horší porážce a dosáhli tentokrát aspoň čestného míru??


83

4.4.2009, 13:40

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Pavel Kohout. Hvězdná hodina vrahů

Recommend Documents