S T Á Ř Í. Střední škola KNIH, o.p.s. Brno Bzenecká 23, Brno. Autor práce: Radka Křivohlávková Vedoucí práce: Mgr

Střední škola KNIH, o.p.s. Brno Bzenecká 23, 628 00 Brno

STÁŘÍ Maturitní práce 2014 – 2015

Autor práce: Radka Křivohlávková Vedoucí práce: Mgr. Věra Suchánková

„2014-2015 Maturitní práce“.

Prohlášení: „Potvrzuji, ţe jsem tuto maturitní práci zpracovala samostatně a ţe jsem v ní pouţila pouze tu literaturu a další informační zdroje, které jsem uvedla v seznamu pouţitých informačních zdrojů a současně v poznámkovém aparátu. Beru na vědomí, ţe porušení této zásady povede k hodnocení mé maturitní práce stupněm 5- NEDOSTATEČNÝ.“

15. 2. 2015 v Jakubovicích .............................. Radka Křivohlávková

2


Poděkování: Děkuji paní Mgr. Věře Suchánkové za cenné rady při tvorbě mé maturitní práce. Děkuji také vrchní sestře Domova pro seniory v Lanškrouně, paní Anně Tručkové, jejímţ vysoce profesionálním a zárověň nesmírně lidským přístupem k seniorům, pro mě „stáří“ dostalo zcela nový rozměr. Poděkování patří i mé mamince, která si to ale uţ bohuţel nikdy nepřečte.

3


Obsah

Anotace.......................................................................................................................................5 Úvod............................................................................................................................................6

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Definice stáří..................................................................................................................7 2. Pohled do historie..........................................................................................................8 3. Ţivot v důchodovém věku.............................................................................................9 3.1. Fyzická kondice a nemoc...................................................................................9 3.2. Duševní stránka...............................................................................................10 3.3. Rodina...............................................................................................................10 3.4. Vlastní sebepojetí stáří....................................................................................12 3.5. Náplň ţivota......................................................................................................12 4. Pojetí a přijímání stáří z pohledu mladší generace....................................................13 5. Typy sociálních zařízení v České republice................................................................14 6. V čem spočívá péče........................................................................................................17 7. Kapitola o smrti a umírání...........................................................................................18 7.1. Moderní paliativní péče....................................................................................20

II.

PRAKTICKÁ ČÁST

8. Kazuistika klienta Domova pro seniory......................................................................21 9. Dotazník.........................................................................................................................25 9.1. Vyhodnocení dotazníku...................................................................................30 10. Závěr.............................................................................................................................31 11. Seznam pouţitých informačních zdrojů....................................................................32

4


Anotace: Maturitní práce obsahuje informace týkající se stáří, jako jedné z etap lidského ţivota. Je rozčleněna do celkem deseti kapitol, z nichţ kaţdá pojednává o některých skutečnostech, jeţ s sebou období stáří přináší. Zvláštní kapitola je věnována také otázce umírání a smrti. Součástí práce je kazuistika klienta z domova pro seniory. Práce obsahuje také průzkum přijetí stáří z pohledu mladší generace pomocí dotazníku a pokus o nalezení odpovědi na otázky týkající se péče o své rodinné příslušníky.

Annotation: The graduation work contains information concerning an old age as one of the parts of human life. The work consists of ten chapters; each of them deals with particular aspects which the old age brings by. Special chapter is focused on death and dying in the home for the elderly. Case interpretation of a client from the home for the elderly is included in the present graduation work. The question of younger generation accepting the old age is researched by a questionnaire and the results are presented in the work as well as an attitude of the younger generation towards taking care of their older relatives.

5


Úvod Stáří, jako téma pro svou maturitní práci jsem si vybrala z více důvodů. Jedním z nich je pocit, ţe o stáří je třeba více mluvit. V dnešní době tvrdého kultu mládí a povrchní, fyzické krásy, kdy je věk a zkušenost handicapem, jde o téma velmi aktuální. Stárnutí je součástí našeho ţivota, ať uţ chceme, nebo ne. Ţijeme ve společnosti, kterou tvoří i senioři a je třeba se zamyslet nad kvalitou jejich ţivota. Dalším důvodem, proč mě toto téma oslovilo, je jakási obava z negativního pojetí stáří ze strany mladší, produktivní části populace, nevyjímaje rodinné příslušníky seniorů. Moje pracovní profese je pracovník přímé péče v sociálních sluţbách, konkrétně v domově pro seniory s dvacetičtyřhodinovou péčí, včetně paliativní1.V mém zaměstnání jsem získala zkušenosti a poznatky, které mě přivedly k těmto úvahám. Překvapující je mnoţství rodin, které své rodiče a prarodiče umisťují do zařízení sociálních sluţeb, a péče o tyto lidi v přirozeném prostředí domova a rodiny se stává stále méně běţnou. Pokud se pak jedná o otázku poslední, mám na mysli o umírání a smrt, pak naprosto převaţují intervence ze strany rodiny umístit své příbuzné mimo domov a vyhnout se tak aktivní účasti v jejich posledních chvílích. Téma stáří je mi celkově blízké vzhledem k mé pracovní profesi, k osobní zkušenosti s vícegeneračním souţitím, a v neposlední řadě i ke zkušenosti s péčí o těţce nemocného a umírajícího rodinného příslušníka. Mám v úmyslu oslovit přibliţně osmdesát respondentů s dotazníkem o devíti otázkách a upřesnit některá specifika, která se podílejí na jejich přístupu a pohledu na stáří. Mým cílem je, alespoň částečně najít odpověď na otázku, jak se dnešní společnost v hektickém a ekonomicky vyspělém světě staví k tradičním morálním hodnotám, ke kterým patří i péče o staré lidi.

1

Paliativní (hospicová) péče, je péče o nemocné s život ohrožujícím neléčitelným onemocněním v pokročilém stadiu (tedy o umírající) a o jejich příbuzné.

6


I.

TEORETICKÁ ČÁST

1) Definice stáří „Uschlé listí nehyzdí krásné stromy“ (Kurdské přísloví) 2 Hned z počátku si z praktického hlediska uveďme jakési rozdělení staršího věku. Podle uznávaných odborných kritérií povaţuje Světová zdravotnická organizace věkové rozpětí 45 aţ 59 let za tzv. střední neboli zralý věk. Období 60 – 74 let je definováno jako rané stáří, nebo také vyšší věk, obvykle hovoříme o starším nebo lépe o stárnoucím člověku. Počátkem vlastního stáří je povaţována hranice překročení 75 let, senesence3 je ohraničena časovým intervalem 75 – 89 let. Lidé doţívající se více neţ 90 let, jsou povaţováni za dlouhověké. 4 „Definovat stáří je samo o sobě nesnadné, natož pak s využitím biologické terminologie. Stárnutí není pouhé plynutí času. Je ovšem projevem biologických dějů, které nastávají v čase a po určitou dobu trvají. Žádná definice stárnutí není naprosto dokonalá, ale stejně jako je tomu s láskou a krásou, většina z nás si dokáže uvědomit, oč jde, až když v tomto směru získá vlastní poznatky, nebo když se s těmito záležitostmi setká tváří v tvář. Potřebujeme tedy nějakou míru hodnocení biologických změn v závislosti na přibývajícím věku, míru, jež by nám umožnila určovat biologický věk nezávisle na chronologickém. Tento rozdíl je totiž stěžejní.“5 Pro jakékoli váţnější úvahy o biologickém věku je nutným předpokladem definování tří jevů, charakteristických z hlediska konečnosti ţivota. Jsou to délka ţivota, stárnutí a smrt.6 „Délka života je časové období, po které lze očekávat, že daný živočich bude žít, a sice za předpokladu ideálních podmínek. Lidský novorozenec má dnes ve vyspělých zemích naději, že se dožije zhruba pětasedmdesáti let, což je v současné době průměrná délka lidského života, zatímco maximální možná délka života (jeho ohraničení) se pohybuje kolem sto patnácti let. „Stárnutí představuje postupnou ztrátu běžných životních funkcí od okamžiku dovršení pohlavní dospělosti až po maximální délku života, která je pro každého jedince daného biologického druhu jiná.“„Smrt je poslední událostí, která život ukončuje.“7 2

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 12. Senesence = proces stárnutí (z lat. senescens). 4 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 22. 5 HAYFLICK, Leonard. Jak a proč stárneme. Praha: Columbus, 1997. ISBN 80-7176-536-8., s. 28. 6 Tamtéž., s. 32. 7 Tamtéž, s. 32. 3

7


2) Pohled do historie „Neodsuzuj druhého člověka, dokud nejsi na jeho místě“ (Talmud8)9 „Vládnoucí, a tudíž obecné pojetí a sebepojetí stáří bylo a zůstává v podstatě dvojí. Víme, nebo matně tušíme, protože přebíráme tradovaný názor, že kdysi to staří lidé měli podstatně lepší, neboť si dokázali „nějakým zázrakem“ vytvořit gloriolu moudrosti, trpělivosti a laskavosti, v jejímž světle bledly méně atraktivní a vždy přítomné projevy stáří. Neboť být moudrý znamená být respektován a ctěn, být trpělivý a laskavý znamená být přijímaný, a dokonce i milovaný. Tato první verze krystalicky čistého a harmonického stáří se jakoby „z ničeho nic“ a „nepochopitelně“ změnila, výsledkem čehož je zrod druhé nejfrekventovanější image stáří, jehož obraz je poskládán převážně nebo pouze z negativ. Stáří je chápáno jako synonymum marnosti, útrap všeho druhu, strádání, nemocí a bolesti. Stáří je anticipováno s hrůzou, a proto následně také hrůzně vypadá. Strach z neúprosného nástupu individuální involuce podtrhl v obrazu stáří to negativní a negativisticky přijímané.“10 Stáří je samo o sobě „takové jaké je“, ale vysvětlení toho, co to obnáší být starý, co je to stáří, se můţe skutečně lišit a můţe být naprosto protichůdné, a to nejen historicky, ale i aktuálně. Během ţivota se jeden jediný člověk dívá na stáří různýma očima, odlišně je přijímá a hodnotí. Různé společnosti si v minulosti vytvářely specifické pojetí stáří, od něhoţ se pak odvíjelo konkrétní sebepojetí starých lidí. Tito se následně v důsledku celospolečenské atmosféry buď cítili skvěle, v souladu s převáţně kladným pojetím stáří, nebo bídně a odstrčeně, v korelaci s převaţujícím negativistickým pojetím. Jak zmiňuje Haškovcová, utváření hierarchie ţivotních období nebylo dílem náhody, ale podílelo se na něm mnoho společenských jevů. K nejdůleţitějším bezpochyby patřil věk, počet starých osob v dané společnosti a jejich poměr zastoupení oproti ostatním skupinám. Dále byla důleţitá ekonomická situace a funkce rodiny, jeţ byla vţdy významnou a základní společenskou jednotkou. Tyto zásadní faktory byly pak upřednostňovány nebo potlačovány dle momentálního společenského vlivu. Důleţitým prvkem byla totiţ tzv. cena ţivota, podmíněná válečným nebo mírovým stavem. Problém starých lidí ve válečných dobách by zasluhoval více rozebrat. Ovšem problematika bývá v dostupné literatuře naznačena jen 8

Talmud = soupis rabínských diskusí týkajících se židovského zákona a etiky. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 21. 10 Tamtéž, s. 56 – 57. 9

8


v hrubých rysech. Pozitivní je, ţe z posledních hrůzných válek existují svědectví ušlechtilé lidskosti, která se projevila paradoxně v dobách ohroţení. Hlavně z beletrie se dovídáme o velké lidské solidaritě a soudrţnosti, jeţ byla projevována také vůči bezmocným, nemocným a opuštěným starcům.11

3) Ţivot v důchodovém věku „Každému životnímu období je přidělen vhodný a pravý čas“ (CICERO)12 3.1 Fyzická kondice a nemoc S přibývajícím věkem se obtíţněji odlišují změny způsobené přímým nebo nepřímým následkem některé z nemocí od změn, které věk dříve nebo později přinese kaţdému, i zdravému člověku. Šedesátníkovy bicepsy vykazují například poloviční sílu ve srovnání s dvacetiletým člověkem. Podobně je tomu s celým organismem. Plíce mají také asi poloviční kapacitu a začíná úbytek tkání v orgánech. Oči jsou více náchylné k chorobám, jeţ vedou k horšení zraku, či úplné slepotě. Řada očních chorob však můţe být operativně léčena i po osmdesátém roce ţivota. Nastává většinou plynulé shoršování sluchu, po sedmdesátém roce klesá citlivost pro vyšší tóny a častá je i nedoslýchavost.13 „Po pětašedesátce rychle stoupá počet gerontů 14, kteří jsou ve svých denních činnostech více či méně omezeni srdečními chorobami, chronickým zánětem kloubů, vysokým krevním tlakem, nemocemi páteře a nohou. Po sedmdesátce je častá tzv. polymorbidita, tj. současný výskyt více než jedné chronické nemoci. Častou příčinou nemoci a smrti je ve stáří úraz. Pouhé uklouznutí ve vaně může u osmdesátníka vést ke zlomenině, která se už nezhojí. Tělo je méně odolné k infekcím a ke zhoubnému bujení.“ 15

11

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 59. Tamtéž, s. 34. 13 ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: Vývojová psychologie. Praha 8: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7., s. 333. 14 Geront = stařec, osoba překračující určitý věk (z řec. gerón). 15 ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: Vývojová psychologie. Praha 8: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7., s. 333- 334. 12

9


3.2 Duševní stránka Velmi podobně jako u stárnutí po tělesné stránce i v duševním vývoji seniora lze obtíţně odlišit přirozené involuční změny dané věkem od těch změn, které jsou součástí či následkem duševní poruchy. Obojí změny totiţ vedou stejnou cestou. Mimo toho se v duševním stárnutí mísí vlivy biologického stáří mozku i celého těla s vlivem zkrácené ţivotní perspektivy, změny vzhledu a dalšími společenskými faktory, které s sebou věk přináší a které ovlivňují duševní involuci. Vyjmenujme několik hlavních rysů stáří: - zpomalení duševní činnosti - špatné snášení změny - sniţování výkonu inteligence - sníţení zájmu o okolí a netečnost - častější psychické poruchy a psychogenní16 poruchy - psychosomatické poruchy - častá změna osobnosti17

3.3 Rodina Rodina je původní a nejzákladnější jednotkou lidského společenství. Starší člověk odjakţiva tvořil její organickou součást. Moţnost společného ţivota s rodinou v závěru lidského ţivota je nenahraditelná a často umoţňuje staršímu člověku doţít se delšího věku, anebo mu přinejmenším umoţňuje spokojenější kaţdodenní ţivot. Pro většinu starších lidí je to právě jejich rodina, která jim dává pocítit, ţe jejich existence je stále potřebná a ţádaná.18„Vědecké studie ukazují, že starší lidé žijící v rodinném prostředí jsou šťastnější a zdravější a také déle samostatní. Rodina je nejdůležitějším faktorem v pomoci vyrovnat se se změnami, které stárnutí přináší.“19 Přáním většiny seniorů je, nezůstat sami, případně nemuset doţít v domovech důchodců. Je to pro ně velmi nepříjemná perspektiva. Přesto ale přibývá ţádostí o umístění – zdá se, ţe klesá moţnost a ochota mladých ţít se starými. 20

16

Psychogenní= psychického původu. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: Vývojová psychologie. Praha 8: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7., s. 337 – 340. 18 HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0., s. 46. 19 Tamtéž, s. 46. 20 ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: Vývojová psychologie. Praha 8: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7., s. 358 – 359. 17

10


„V současnosti se stále nedostatečně využívá síť služeb určená seniorské populaci. V některých případech rodinní příslušníci přistoupí na variantu umístění seniora do zařízení sociálních služeb bez využití možností domácí péče a setrvání nejstaršího člena rodiny v přirozeném prostředí.“21 Úroveň společnosti se hodnotí také dle toho, jak se stará o své „nejslabší“ členy, kam patří i zdravotně handicapovaní a nemocní starší lidé. Senioři se mohou dostat do různých nepříznivých ţivotních situací. Některým pomohou jejich děti, rodinní příslušníci nebo přátelé, jiným společenské a jiné organizace.22 Vztahy v rodinách bývají velmi plastické a různorodé. Tvrzení, ţe děti vymáhají na starých rodičích a prarodičích „jen“ peníze, můţe být nepřesná a zavádějící. Je to zjednodušování problému. Například se ptejme, jak rodič své děti vychoval, ţe se odváţí vůbec něco takového nejen chtít, ale i vymáhat? Je nesmírně sloţité přisoudit někomu vinu, zejména s ohledem na skutečnost, ţe ať uţ se stalo cokoliv, nyní je tu starý člověk bezmocný a sám, a kdyţ uţ nikdo jiný, pak právě profesionální pracovníci ho musí jednoznačně ochránit. Nicméně je potřeba připustit, ţe svůj díl na nepříznivé situaci má někdy právě ten, jemuţ pomáháme, s nímţ soucítíme, a jehoţ ochraňujeme.23 „Poslední zkouška vzájemnosti – bezmocnost stáří. A jestli se nám nakonec zakalí rozum demencí, budeme na svých dětech i psychicky plně závislí – znovu jako děti. Budeme je (nebo jiné pečovatele) milovat tou závislou láskou, která už si zase nemůže vybírat, budeme je obdivovat za všechno, co udělají, ať si to zaslouží, nebo ne, budeme jako děti hloupoučce zapírat i trucovat, budeme se jich bát, budeme se s nimi identifikovat. Nejkrásnější hudbou pro nás bude jejich vlídná řeč. Největším štěstím jejich laskavé pohlazení. Rozdíl mezi námi a kojenci nebo batolaty bude ovšem zásadní: na rozdíl od nich nebudeme moci spoléhat na rodičovské instinkty svých dospělých dětí, na neodolatelný šarm a roztomilost malého dítěte. Budeme odkázáni na dobré srdce, svědomí, soucit, kulturní úctu ke stáří, vděčnost za krásné dětství – a na předvídavost svých dětí: jak ony nám, tak jednou jejich děti jim!“24

21

HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0., s., 50. 22 Tamtéž., s. 50. 23 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 214 – 243. 24 ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: Vývojová psychologie. Praha 8: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7., s. 362.

11


3.4 Vlastní sebepojetí stáří „Kolik by ti bylo, kdybys už nevěděl, kolik ti je?“ (Satchel Paige25)26 Rozhovory se seniory podávají originální informace o tom, jak a jestli vůbec povaţují sebe sami jako „staré“, jak chápou svou situaci „lidí v určitém věku“. V podstatě potvrzují závěry zahraničních studií o tom, ţe prakticky největší část z nich se za staré nepovaţuje. „ Typický je pozitivní odstup od zdravotních potíží, ať ve smyslu popření jejich vlivu na prožívání stáří, nebo jejich přijetí jako součásti daného životního období“27 Naopak ti, kteří se za „staré povaţují, udávají uvědomování si výrazného zhoršení smyslů, kognitivních funkcí, znatelný úbytek fyzických sil spojený s větší únavou a ztrátou „chuti do ţivota“28 3.5 Náplň ţivota Prvním problémem, se kterým se můţe setkat právě penzionovaný starší člověk, je ztráta programu. Před člověkem v den odchodu do penze stojí nelehký úkol: musí ţít jinak neţ dosud. Asi největší překáţkou v dosaţení ideálně krásného, spokojeného a aktivního stáří je diskontinuita generací, tzv. „násilné“ odloučení stáří od ostatních etap v lidském ţivotě. Mladí lidé a střední generace nevědí většinou téměř nic o stáří. Ale ani sám stárnoucí člověk, netuší, co ho vlastně čeká. Konec „socialistické“ povinnosti pracovat a moţnost soukromého podnikání dává příleţitost mnohým z nás postupně polevovat s pracovní aktivitou dle svých sil, svého přání a moţností. Moţný je dnes i „předčasný“ odchod do důchodu, ovšem zároveň je trvale sníţena výměra vypláceného důchodu. Z tohoto důvodu kleslo, a dále bude klesat procento lidí, kteří rázem odcházejí z plné pracovní aktivity na „odpočinek“ jen z důvodu, ţe právě dosáhli určitého věku. 29 Stárnoucí člověk má své potřeby jako je přiměřené zdraví, materiální a finanční zabezpečení, místo kde je doma, kde se cítí váţen a ctěn, kde je vzájemná náklonnost. Pokud ţije starý člověk sám, nemělo by se jeho soukromí stávat postupně izolací.

25

Satchel Paige = americký hráč baseballu. HAYFLICK, Leonard. Jak a proč stárneme. Praha: Columbus, 1997. ISBN 80-7176-536-8., s. 27. 27 SÝKOROVÁ, Dana. Autonomie ve stáří: Kapitoly z gerontocociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2007. ISBN 978-80-86429-62-5., s. 54. 28 Tamtéž., s. 54. 29 ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: Vývojová psychologie. Praha 8: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7., s. 346. 26

12


Všichni senioři mají potřebu být platní a potřební. Tyto potřeby jsou přirozené a nejsou typické jen pro období stáří.30

4) Pojetí a přijímání stáří z pohledu mladší generace „Starý člověk ztrácí jedno z největších lidských práv: není už posuzován svými, svou (J. W. Goethe) 31

generací.“

Stáří a stárnutí přijímá kaţdý člověk odlišně s ohledem ke svému aktuálnímu věku a zkušenostem se souţitím s člověkem starší generace. Pravdou však zůstává, ţe vnímání a chápání stáří vytváří sama společnost. Dnešní trend preference mládí a fyzické krásy před stářím sahá uţ do období 19. století. Tehdy se za starého člověka povaţoval uţ jedinec, doţívající se padesáti let. Úcta ke starším a ke stáří nebyla součástí „výbavy“ člověka ani v minulosti. Bohuţel je to přetrvávající jev. Staří lidé nejsou cenění. Jejich názory uţ nemají takovou váhu (i kdyţ podloţeny zkušenostmi), jako názory střední a mladší generace. Nezřídka se setkáváme s ageisticky32 laděným přístupem k seniorům. 33 „Ageismus můžeme chápat jako věkovou diskriminaci starších lidí, někdy je tento pojem vnímán jako averze vůči starším lidem. Ageisticky laděné výroky nebo chování můžeme pozorovat i u seniorů, kteří se identifikují s výroky zesměšňujícími je samotné.“34 Mýty a stereotypy o stáří vznikají převáţně z předčasného a zjednodušeného smýšlení a hodnocení. Stárnutí je přitom nezvratný a velmi sloţitý biologický proces, týkající se celé přírody. 35

30

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 139. Tamtéž, s. 28. 32 Ageismus = negativní předsudek vůči věku a stáří. 33 HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0., s. 51. 34 Tamtéž, s. 51. 35 HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0., s. 54. 31

13


5) Typy sociálních sluţeb a zařízení v České republice „Bydlení je především proces, ne statistická data.“ ( M. Diecková) 36

Zákon o sociálních sluţbách (č. 108/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů) upravuje oblast sociálních sluţeb. Jeho prováděcím předpisem je vyhláška 505/2006 Sb. Zákon: a) vymezuje formy a druhy poskytovaných sociálních sluţeb v České republice. b) upravuje podmínky pro poskytování sociálních sluţeb pro poskytovatele i uţivatele. c) určuje, pro koho jsou sociální sluţby určeny. d) upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních sluţbách. e) upravuje inspekci kvality sociálních sluţeb.37

Zařízení týkající se seniorů 1) Terénní pečovatelská sluţba -

Tato sluţba je určena pro seniory, kteří si z důvodu zdravotního stavu, vysokého věku nebo ztráty soběstačnosti, nejsou schopni sami obstarat potřebné domácí práce, nebo z důvodu zhoršení zdravotního stavu potřebují ošetření jinou osobou, či jinou osobní péči, kterou nelze poskytnout prostřednictvím rodiny seniora.

2) Ambulantní centra denních sluţeb -

Poskytují aktivizační programy různého druhu. Některá centra zajišťují dopravu uţivatelů sluţby. Cílem sluţby je umoţnit fyzické osobě, pečující o seniora v domácím prostředí, nezbytný odpočinek. Jde o tzv. odlehčovací sluţbu, která můţe být terénní, ambulantní, nebo i pobytová. 38

36

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 183. TOŠNEROVÁ, Tamara. A KOLEKTIV AUTORŮ. Vzděláváním k profesionalitě v sociálních službách: kurz odborné způsobilosti pro pracovníky v sociálních službách. Praha: Česká asociace pečovatelské služby, 2009. ISBN 97880-254-5249-3., s. 179. 38 HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0., s. 62 – 63. 37

14


3) Pobytové sluţby Varianty: Týdenní stacionáře -

Poskytují pobytové sluţby osobám, jeţ mají sníţenou soběstačnost z důvodu zdravotního stavu nebo věku, osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Domovy pro osoby se zdravotním postiţením

-

Poskytují péči o pacienty se stanovenou diagnózou i léčbou, jejich zdravotní stav je stabilizovaný, nevyţaduje akutní nemocniční péči, ale zároveň neumoţňuje propuštění do domácí péče. Jde o tzv. následnou péči a zdravotně sociální péči. Domovy pro seniory

-

Domovy pro seniory poskytují sluţby pobytového typu osobám, které zejména z důvodu vysokého věku mají sníţenou soběstačnost a kteří jsou v situaci, jeţ vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Jedná se o komplexní sluţby, zahrnující ubytovací, stravovací, zdravotnické a sluţby sociální péče. Poskytují i doplňkové sluţby různého druhu. Domovy se zvláštním reţimem

-

Poskytují pobytové sluţby osobám se sníţenou soběstačností a zároveň mají chronické duševní onemocnění, nebo závislost na návykových látkách. Dále osobám se stařeckou, Alzheimerovou nebo jinou demencí, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění a jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení

-

Tato pobytová sluţby není primárně určena seniorům, ale mohou jí také vyuţít. Je určena především pro osoby se zdravotním či duševním onemocněním. 39

39

KALVACH, Zdeněk, Libuše ČELEDOVÁ, Iva HOLMEROVÁ, Roman JIRÁK, Helena ZAVÁZALOVÁ a Petr WIJA. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-4026-3., s. 215 – 217.

15


Domy s pečovatelskou sluţbou (DPS) -

Jedná se o byty v domech zvláštního určení pro bydlení seniorů a zdravotně postiţených dospělých občanů, jejichţ zdravotní stav a věk umoţňují vést poměrně samostatný ţivot, ale potřebují v určitém rozsahu podporu terénních a ambulantních pracovníků sociální péče. 40

Hospice a paliativní péče -Tento typ péče o umírající a jejich blízké se rychle rozvíjí po celém světě. Je to moderní a účinná metoda pomoci. Aplikuje se tam, kde prostředky běţné léčby selhaly. Smyslem této péče je naplnit ideu důstojného a kvalitního ţivota aţ do konce, zmírnit příznaky doprovázející umírání a léčit bolest.41 „ Velkým přínosem může pak být proměna našeho vztahu nejen ke smrti, ale i k celému našemu životu.“42

------------------------------------------------------------------------------------------------------------V systému sociálních sluţeb pro seniory chybí depistáţ, tj. cílené vyhledávání seniorů, jimţ hrozí sociální vyloučení. Je zde absence terénního typu sluţby, která by se zaměřovala na problematiku týrání, zanedbávání a špatného zacházení se staršími lidmi.43 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------

40

KALVACH, Zdeněk, Libuše ČELEDOVÁ, Iva HOLMEROVÁ, Roman JIRÁK, Helena ZAVÁZALOVÁ a Petr WIJA. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-4026-3., s. 217. 41 KALVACH, Zdeněk, Jan MAREŠ a Libor PRUDKÝ. A KOLEKTIV AUTORŮ. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha: Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2004. ISBN 80-239-2832-5., s. 8. 42 Tamtéž, s. 1. 43 HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0., s. 63.

16


6) V čem spočívá péče „Nemůže být dobrého principu medicíny u toho, kdo neovládá dobré principy ve filozofii.“ (Giordano Bruno) 44 Sociální a emociální dimenze kontaktů se jeví z hlediska seniorů podstatnější neţ vlastní fyzická pomoc. Pomoc jako taková, je vnímána seniory jako celek zahrnující v sobě zároveň sloţku instrumentální pomoci, společně s psychickou a citovou podporou.45 Pečovat dlouhodobě o blízkého člověka v pokročilém stáří, mnohdy v kombinaci s váţným onemocněním v domácím prostředí je náročná činnost. Závaţný můţe být i dopad na celou rodinu pečujícího (partnerský vztah, trávení volného času). Je třeba zdůraznit i tělesnou zátěţ spojenou se zvedáním, polohováním, pomocí s hygienou a při ošetřovatelských úkonech. 46 „Bylo by velmi necitlivé považovat dlouhodobé domácí ošetřování za samozřejmou povinnost rodiny a pouze je vynucovat včetně morálního nátlaku.“47 Ať uţ se jedná o pečující z řad rodiny, nebo profesionálů, platí v podstatě stejné předpoklady. Pečující člověk by měl mít fyzickou zdatnost a inteligenci, neboť je to velmi náročná práce jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Zvláště v pomáhajících profesích je důleţitá socioemoční sloţka osobnosti a sociální inteligence. Základem moţnosti pečovat je fyzická přítomnost, ale pouze ta nestačí. K opravdu efektivní a smysluplné práci pečování o druhého člověka také bezesporu patří schopnost a ochota naslouchat a dokázat projevit empatii. Pokud se o seniora závislého na péči jiné osoby stará rodina, má k dispozici škálu pomoci různého rozsahu podpory, poskytované prostřednictvím sociálních sluţeb. Pečující tak na tento mnohdy těţký, i kdyţ šlechetný úkol není sám. Je velmi důleţité, aby pečující nezapomínal také na sebe. 48

44

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 164. SÝKOROVÁ, Dana. Autonomie ve stáří: Kapitoly z gerontosociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2007. ISBN 978-80-86429-62-5., s. 54. 46 KALVACH, Zdeněk, Libuše ČELEDOVÁ, Iva HOLMEROVÁ, Roman JIRÁK, Helena ZAVÁZALOVÁ a Petr WIJA. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-4026-3., s. 167. 47 Tamtéž, s. 167. 48 HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0., s. 118. 45

17


7) Kapitola o umírání a smrti „Smrt není porážka, jako ani život není vítězství.“ (Reinhard Abeln, Anton Kner 49)50 Blíţící se konec ţivota mění perspektivy a priority. Nemoc sama o sobě způsobuje umírajícímu potíţe, k nimţ se postupně přidává strach a úzkost – ze smrti, odloučení, z toho, co bude potom, z neznáma. Většinou hraje i velkou roli čas. Mnoho lidí se snaţí uspořádat si své záleţitosti, splnit si přání, naposledy se někam podívat. Někteří se usmiřují, řeší a urovnávají rodinné záleţitosti - naposledy rozmlouvají o důleţitých věcech. Také z těchto zmíněných důvodů je důleţité, aby umírající lidé znali svou situaci. Pokud je zastírána pravda, můţe přijít na řadu prázdnota, mlčení a výčitky. Většinou pak nastává utrpení pro umírajícího a jeho rodinu.51 „Proces umírání je bolestná kapitola lidského života a neudivuje, že se postiženého, členů rodiny i zdravotníků zmocňují obavy, jak ji přiměřeným způsobem zvládnout.“ 52 Je naprosto přirozené, ţe se lidé vţdycky báli umírání a smrti. Dnes se však lidé bojí smrti více neţ kdykoliv dříve. Vůči tomuto tématu jsou často přecitlivělí, mohou reagovat hystericky, nezrale a neodpovědně. Lidé nejvíce akcentují zdraví, sílu a mládí, coţ zrcadlově přináší odmítání „chmurných“ témat.53 „Všechna naznačená negativa vážící se k současnému pojetí umírání a smrti potencuje ještě nejistota pramenící z tzv. odritualizovaného umírání a odtraumatizované smrti. Rodíme se v nemocnicích a je téměř jisté, že tam také zemřeme. Ve vyspělých industriálních zemích umírá až 80 procent lidí v institucích.“54 Dnes je všechno rychlejší neţ dříve, moderní a efektivní. Ale také cizí. Starý člověk, jenţ předpokládá a tuší, ţe se schyluje k smrti, neví, co ho čeká. Jeho pravděpodobná představa konce je neznámé nemocniční prostředí a studená bílá postel. Ošetřující pro něho budou cizí lidé, kteří mu zajistí čistotu, pořádek, léky a jídlo. Příbuzní budou daleko, někdy přijdou na návštěvu. V takovém prostředí nemůţe nikdo zaručit, ţe ve chvíli smrti nebude člověk sám. 49

Dr. Phil. Reinhard Abeln je německý spisovatel, spolupracuje s farářem a nemocničním kaplanem Antonem Knerem. Společně vydali řadu knih. 50 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie: Nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2000. ISBN 80-7262-034-7., s. 5. 51 KALVACH, Zdeněk, Libuše ČELEDOVÁ, Iva HOLMEROVÁ, Roman JIRÁK, Helena ZAVÁZALOVÁ a Petr WIJA. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-4026-3., s. 85. 52 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie: Nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2000. ISBN 80-7262-034-7., s.64. 53 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 354. 54 Tamtéž, s. 354 –355.

18


Stává se, ţe se pak příbuzní o smrti dozvědí posléze, bez moţnosti rozloučení, posledních slov nebo objetí. Pro pozůstalé můţe zbýt jen pocit viny, smutku nebo rozčarování. 55 „Zvyk izolovat umírajícího se datuje od počátku 30. let našeho století. Tehdy vládlo přesvědčení, že takový postup je správný. Dnes víme, že to není pravda, a přesto nejsme aktéry změny. Je známo, že i umírající, jakkoliv je jeho stav vážný, svou situaci prožívá. Nechce být sám, touží po přítomnosti druhého člověka. Úleva nepřichází, protože nikdo nepřichází.“56 Samozřejmě to v některých situacích není moţné, neboť smrt můţe přijít náhle a neočekávaně, ale pokud to moţné je, lidská blízkost by nicméně měla zůstat především v rukách rodiny a přátel. Znají umírajícího nejlépe a z jeho mimiky a slov dokáţí odečíst to, co profesionálovi můţe činit potíţe. 57 „Smrt má svou vážnou tvář a tou patří do života. Musíme ji tam vrátit, i když je to bolestné, a i když přesně nevíme, jak to udělat.“58 Názor odborníků je takový, ţe člověk by v umírání neměl zůstat sám. Ideálním modelem smrti starého člověka je zemřít doma, v rodinném prostředí a v péči rodinných příslušníků. Ovšem rodina, která se rozhodne v plném slova smyslu umírajícího doma dochovat, k tomu musí mít náleţité podmínky. Pouze chtít je málo, je potřeba také umět a moci. Lidé, kteří mají malý nebo nevhodný byt, sloţitější materiální situaci, sami jsou nemocní nebo pečují ještě o dalšího člena rodiny, nedokáţou tuto péči umírajícímu zajistit, i kdyţ je splněna první podmínka chtít.59 K hlavním prioritám umírajících lidí patří:  nestrádání – tlumení bolesti a utrpení  neodloučenost – kontakt a komunikace s blízkými  kontrola nad děním  sebeúcta a důstojnost – „zachování si tváře“60

55

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 362. Tamtéž, s. 370. 57 Tamtéž, s. 380. 58 Tamtéž, s. 370. 59 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 377. 60 KALVACH, Zdeněk, Libuše ČELEDOVÁ, Iva HOLMEROVÁ, Roman JIRÁK, Helena ZAVÁZALOVÁ a Petr WIJA. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-4026-3., s. 86. 56

19


7.1. Moderní paliativní péče61 Paliativní péče klade hlavní důraz na kvalitu ţivota nevyléčitelně nemocných a chrání jejich důstojnost. Lze jí poskytovat jak v domácím prostředí rodinou samotnou, nebo s pomocí odborníků; a nebo ve speciálních hospicových zařízeních. Paliativní péče dnes dokáţe úspěšně zvládat bolest u smrtelných onemocnění. 62 „ Moderní paliativní péče nevytrhává nemocné z jejich přirozených sociálních vazeb, ale umožňuje jim, aby poslední období života prožili ve společnosti svých blízkých a v důstojném a vlídném prostředí.“63

61

Paliativní péče se zabývá utrpením, potřebami a kvalitou života a důstojností lidí na konci života. Původ slova paliativní pochází z latinského „pallium – přikrývka“. 62 KALVACH, Zdeněk, Jan MAREŠ a Libor PRUDKÝ. A KOLEKTIV AUTORŮ. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha: Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2004. ISBN 80-239-2832-5., s. 8. 63 Tamtéž, s. 8.

20


II. PRAKTICKÁ ČÁST

8) Kazuistika klienta domova pro seniory „Úctu k šedinám nelze načasovat ani naplánovat. Tak jako je nemožné naplánovat ( J. Godárský) 64

lidskost.“ Paní Marta

Pracuji v Domově pro seniory s dvacetičtyřhodinovou hodinovou péčí jako pracovnice přímé obsluţné péče. Naše zařízení je určeno pro cílovou skupinu seniorů, kteří mají více neţ šedesát pět let a ze zdravotních důvodů jiţ nejsou schopni postarat se o sebe sami. Přijímáme také seniory, kteří uţ dále nemohou být v domě s pečovatelskou sluţbou. Klienti u nás získávají domov, ve kterém mohou zůstat aţ do své smrti; není nutné ho opouštět, pokud nedojde k závaţným zdravotním komplikacím a nutné hospitalizaci. Naše zařízení funguje pátým rokem. Někteří klienti, kteří k nám na počátku přišli, jiţ nejsou v takové kondici jako dříve v důsledku zhoršování se jejich zdravotního stavu. Proto se zaměřujeme i na paliativní péči. Lidé, kteří u nás našli svůj domov, mají právo zde doţít své ţivoty v důstojných a příjemných podmínkách. Během péče si ke klientům vytváříme vztah; často jsme našim klientům jedinou důvěrnou osobou nebo dokonce rodinou, protoţe někteří senioři uţ vlastní příbuzné nemají, anebo s nimi neudrţují kontakt. Paní Marta je v našem zařízení tři a půl roku. Léčí se pro psychiatrické deprese, ischemickou chorobu srdeční a anemii. Prodělala slabší cévní mozkovou příhodu - spíše nedokrevnost a trpí Diabetem mellitem II. Tato klientka velmi špatně chodí, pouze s pomocí chodítka. Pohybuje se značně omezeně, po svém pokoji a na WC, jeţ je součástí pokoje. Paní Marta by sice byla schopna i delší chůze, ale nečiní tak, protoţe je uzavřené povahy a nevyhledává společnost. Na delší procházku po chodbě Domova se vydává zpravidla za doprovodu naší rehabilitační sestry, která ji k pohybu povzbuzuje a motivuje. Občas se účastní volnočasových aktivit, které pro klienty pořádáme, ale sama svou iniciativu neprojevuje. Pokud jí cokoli z aktivit nabídneme, souhlasí, ale pravděpodobně spíše ze slušnosti. Nejsem klíčový pracovník paní Marty, ale přesto s ní ráda a často mluvím. Ona rozhovor většinou sama nezačíná, ale na můj podnět reaguje a rozpovídá se. Je nedůvěřivá, zřejmě po svých ţivotních zkušenostech. 64

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 338.

21


Postupem času a zřejmě také vlivem našeho přístupu se teď cítí v našem Domově opravdu dobře, jak sama říká: „Jste na mě hodní a nezlobíte se, ţe jsem taková nešikovná, já nic neumím“. Toto jí samozřejmě s úsměvem vyvracíme. Paní Marta ráda vypravuje o svém dětství; přestoţe tvrdí, ţe jiţ hodně věcí zapomněla, je zřejmé, ţe na ně má hezké vzpomínky. Narodila se v roce 1926 v Praze v dělnické rodině a měla o tři roky staršího bratra. Vypravuje mi, jak na ni bratr ţaloval, kdyţ byli děti, a ţe jí říkal „zrzavá“. Paní Marta ví, ţe se bratr oţenil a ţe má dvě dcery, ale uţ neví, jak se jmenují. Tyto dvě neteře paní Martu občas navštěvují a posílají jí balíčky se sladkostmi a kosmetikou; v současné době tvoří její jediný kontakt s rodinou. Bratr zemřel, ale paní Marta si nevybavuje, jak je to dlouho. Často také vzpomíná na svého tatínka a na to, jak s ním jezdila v kanoi – prý to bylo to nejhezčí, co kdy zaţila. Kdyţ tatínek za války zemřel v koncentračním táboře, bylo to pro ni hrozné. Maminka pracovala v tiskárně a často nebyla doma; paní Marta říká, ţe si na ni nepamatuje tolik jako na otce. Rozpovídala se i o svém soukromí. Nejdříve se rozhlédla, jestli nás někdo neposlouchá a pak mi řekla: „víte, já jsem se nikdy nevdala, protoţe kdyţ jsem se dověděla, jakým způsobem přicházejí na svět děti, dostala jsem strach a rozhodla jsem se, ţe je nechci.“ Měla v tu dobu známost, ale raději ji bez vysvětlení ukončila. Maminky se na to bála zeptat. Zřejmě paní Martu nikdo jejích obav po zbytek ţivota nezbavil. Kdyţ se dostáváme k období, kdy měla nastupovat k nám do Domova, její vyprávění je poněkud zmatené, většinou to ukončí tím, ţe si pamatuje pouze, ţe leţela v nemocnici a pak se ocitla u nás, dále to nechce rozebírat a ani ji k tomu nijak nenutím. Zřejmě toto období sama vytěsnila ze svých vzpomínek. Od neteří paní Marty je nám známo ţe ji ovlivnila v minulosti jistá náboţenská sekta v takovém rozsahu, ţe jí připravili o peníze a majetek. I z těchto důvodů se klientka společně s její rodinou rozhodla pro přestěhování do úplně jiné lokality. Dokázali jsme také zabránit tomu, aby ji u nás tito lidé dále navštěvovali a obtěţovali. Před Vánoci v roce 2009 mi vyprávěla o svém plyšovém medvídkovi, kterého dostala jako dítě od rodičů. Ukazovala mi, jak byl velký, jakou měl barvu, a ţivě ho popisovala. Říkala, ţe mu dala jméno Majmon, ţe neví proč, prostě si ho vymyslela. Viděla jsem, jak jí při tomto vzpomínání září oči. Byla jako přerostlé dítě (její chování je stále hodně dětské). Uvědomila jsem si , ţe takového medvídka máme doma. Kdyţ jsem na Štědrý večer měla noční sluţbu, přinesla jsem paní Martě zabalený dárek. Dívala se na mě velmi udiveně, poděkovala za 22


balíček a poloţila ho před sebe na stůl. Dlouho na něj hleděla, neţ se zeptala, jestli ho můţe rozbalit. Kdyţ ho konečně opatrně a pomalu rozbalila, vzala do rukou medvídka a ze všech stran si ho prohlíţela. Otáčela mu hlavou, rukama, nohama a zkoušela, jak bručí, kdyţ s ním hýbe. Potom potichu řekla: „to je můj Majmon, děkuju vám“. Pro mě to byl velmi silný a dojemný záţitek, měla jsem radost, ţe jsem znovu viděla, jak jí září oči. Bylo to opravdové a nefalšované, právě jako u dětí. Od té doby je Majmon věrným společníkem paní Marty. Dříve ho mívala neustále při sobě – kdyţ seděla za stolem, Majmon seděl naproti ní. Bydlela na dvojlůţkovém pokoji, s převáţně leţící klientkou. Paní Marta ji měla velice ráda. Cítila se vedle ní jako silnější osobnost a snaţila se na paní dohlíţet v dobrém slova smyslu. Kdyţ jsme přišli na pokoj, často nám říkala, co její spolubydlící dělala, jak dlouho spala nebo ţe se jí snaţila něco říci. Paní Marta mívala na stole otevřený zpěvník a zpívala písničky Majmonovi a své spolubydlící. Bohuţel ale tato paní zemřela a klientku jsme přestěhovali na jiný dvoulůţkový pokoj. S přestěhováním souhlasila, přesto to pro ni nebylo vůbec lehké. Majmon jí pomohl celý proces lépe zvládnout – paní Marta teď říká „přestěhovaly jsme se“. Bydlí s paní, která je pohyblivá a komunikuje s ní. Celkem po krátkém čase klientka na novou spolubydlící přivykla, bylo to zřejmé od okamţiku, kdy ji začala oslovovat jménem; říká jí „paní Věruško“. Stejně tak přijala skutečnost, ţe začala nová etapa jejího ţivota. Přestala neustále vzpomínat a mluvit o době, kterou strávila na původním pokoji. U stolu teď nesedává sama jako dříve, ale s paní Věruškou, společně jedí, povídají si a zpívají. Paní Marta má ale všechny věci, které jsou pro ni důleţité, nakupené na své straně stolu, kde tráví většinu času. Aby je měla vţdy po ruce a také pod kontrolou. Nastala tu změna, Majmon uţ nesedí naproti ní, ale leţí na polštáři na její posteli, mluví na něho od stolu, ale nevezme si ho tam, jen výjimečně. Myslím, ţe je klientka v současnosti spokojená, ale nikdy nebude nikomu zcela důvěřovat a Majmon je věc, o kterou se rozhodně s nikým dělit nebude. Z tohoto důvodu zřejmě oţelela jeho neustálou společnost a nechává ho v bezpečí postele. Nedávno jsem na pokoji paní Marty uklízela nádobí po obědě. Dívala se na mě a pak mi řekla: „Víte, já nevím, jak se jmenujete, nepamatuju si to, ale vás si pamatuju. Mám vás ráda, protoţe jste mi dala Majmona.“ Paní Marta se jeví s Majmonem spokojenější, zřejmě proto, ţe má někoho, kdo patří pouze k ní; vypadá teď šťastnější.

23


Její chování a počiny jsou opravdu v některých ohledech srovnatelné s dětmi. Často se ptá na různé věci, ve smyslu, jestli to můţe udělat atd., jedná se přitom o běţné věci, jako například zavření okna. I kdyţ je u nás poměrně dlouhou dobu a určité úkony a sluţby našim klientům provádíme kaţdý den, v přibliţně stejnou dobu, přesto se vţdy ptá, při našem odchodu z denní směny, jestli jí někdo ještě přijde pomoci s večerním uloţením ke spánku. A my jí vţdy odpovíme, ţe ano, jako kaţdý jiný večer někdo z nás přijde a pomůţe jí, s čím bude potřebovat. Chápeme, ţe toto kaţdodenní ujištění od nás potřebuje slyšet. Pro zhodnocení pobytu klientky v našem zařízení, si dovoluji tvrdit, ţe udělala velké pokroky a ţe je nyní schopna dívat se na svět pozitivněji neţ dříve, je schopna se radovat z maličkostí kaţdý den. I paní Marta má k některým pečovatelkám větší sympatie a důvěru neţ k jiným, coţ je normální. Pracují u nás také dva muţi jako pečovatelé a s příjemným překvapením jsem zjistila, ţe si paní Marta s jedním z nich také ráda povídá a dokonce mu říká: „Vy jste moje sluníčko“. To je pozitivní zjištěni, vzhledem k tomu, ţe má v komunikaci s muţi malé zkušenosti a budila dojem, ţe více důvěřuje ţenám. V poslední době mě i mé kolegy překvapuje svým pozitivním naladěním. Stále raději se účastní různých akcí a aktivit, více se směje. Tato zkušenost mi pomohla pochopit, jak je důleţité mít na klienty dostatek času a dát jim moţnost, aby se svěřili s tím, co povaţují za důleţité. Klient vám odpustí, ţe mu např. nesete pozdě oběd, ale neodpustí vám, ţe na něho nemáte čas a ţe ho neberete dostatečně váţně, kdyţ vám sděluje svá trápení nebo pocity. Naše lidskost a empatie nás nic nestojí a je naším posláním se o ně podělit s kaţdým, kdo to potřebuje. Nejenom my našim klientům cosi dáváme, ale i oni nám, aniţ by si to sami uvědomovali. Při spolupráci s nimi získáváme další zkušenosti, posloucháme jejich příběhy a často i moudrosti jejich věku. Dávají nám příleţitost nahlédnout do aspektů ţivota v takové rovině, se kterou jsme se sami osobně často ještě nesetkali. Jsou mezi nimi lidé obdivuhodní a nezapomenutelní. Naše práce je hodně náročná, jak psychicky, tak fyzicky, a proto je velmi důleţité cítit, ţe děláme svoji práci správně. Právě tyto zpětné vazby nám ty pocity dávají. Klesá tím riziko syndromu vyhoření, zmírňuje se pocit zbytečné snahy a pocit, ţe naše úsilí nepřináší výsledky. Pečovatelství je práce s lidmi, pro lidi a o lidech, proto je smysluplná. Radka Křivohlávková, pečovatelka Domova pro seniory Lanškroun. 24


9) Dotazník Základní údaje Popis metody: Dotazník na téma – STÁŘÍ, elektronicky Autor: Radka Křivohlávková Veřejná adresa dotazníku http://www.survio.com První odpověď 09. 12. 2014 Poslední odpověď 07. 02. 2015 Doba trvání 61 dnů tazn Popis metody: Formou e-mailu bylo osloveno celkem osmdesát respondentů širokého věkového rozpětí z řad rodinných známých (vyjma kolegů z oboru). Pomocí zvolených otázek jsem se pokusila zjistit, zda mají lidé obavy ze stáří, popřípadě v jaké věkové kategorii se tyto obavy vyskytují nejčastěji. Na tuto základní otázku byly kladeny dotazy z více aspektů. -darma – www.survio.com 3 Respondenti Počet oslovených respondentů 80 Počet navrácených odpovědí 54 Z počtu přijatých odpovědí vyplývá, ţe z mnoţství oslovených osob dotazník vyplnilo a zaslalo zpět padesát čtyři dotazovaných, tj. 67,5%. Domnívám se, ţe procentuelně je to uspokojivý výsledek.

Výsledky

h 1. CO PODLE VÁS NEJVÍCE VYSTIHUJE POJEM „STÁŘÍ“? Moţnosti odpovědí

Responzí

Nemoc, bezmocnost, bolest...

30

Odpočinek a klid.

7

Moudrost.

8 25


Moţnosti odpovědí

Responzí

Konec ţivota....

9

Diskuze k výsledku otázky č. 1: Z těchto odpovědí celkem jednoznačně vyplývá, ţe nejvíce má pro dotazované stáří podobu negativní a spíše nepříjemnou. Toto stanovisko jsem očekávala.

2. V KOLIKA LETECH JE PODLE VÁS ČLOVĚK STARÝ? Moţnosti odpovědí

Responzí

45 let

3

50 let

4

60 let

6

70 let

21

věk není rozhodující

20

Diskuze k výsledku otázky č. 2: Odpovědi ukazují na celkem vysokou toleranci k věkové hranici, označující člověka jako starého. Je to pro mě překvapující zjištění, i vzhledem k tomu, ţe průměrný věk dotázaných je spíše niţší.

3. CO SI MYSLÍTE O VÍCEGENERAČNÍM SOUŢITÍ? Moţnosti odpovědí

Responzí

Je to vţdy problém.

15

Je to spíše problematické.

27

Převaţují výhody.

8

Je to jednoznačně výhodné řešení pro všechny.

4

26


Diskuze k výsledku otázky č. 3: Ve společném bydlení více generací vidí spíše negativa převáţná část respondentů. Tento jev je předpokládaný a nijak překvapující. Je to obecné tvrzení jak ze strany mladší i starší populace.

4. KDE PODLE VÁS NEJČASTĚJI UMÍRAJÍ SENIOŘI? Moţnosti odpovědí

Responzí

V nemocnicích a sociálních zařízeních.

53

Doma.

1

Diskuze k výsledku otázky č. 4: Tato otázka byla kladena spíše z důvodu podnětu na zamyšlení pro dotazované. Odpovědi bohuţel nejsou nijak překvapující a pouze potvrzují současnou situaci, jak jí popisuje i Haškovcová. 65

5. KTERÁ Z NÁSLEDUJÍCÍCH SITUACÍ VE VÁS VZBUZUJE NEJVĚTŠÍ OBAVY? Moţnosti odpovědí

Responzí

Smrt.

18

Samota.

15

Bolest.

1

Stáří.

1

Nemoc.

3

Bezmocnost.

16

Diskuze k výsledku otázky č. 5: Tuto otázku lze částečně spojit s otázkou č. 1, ptáme se v podstatě na stejnou věc, ale v jiném aspektu, vztahujícím se k vlastní osobě. Domnívám se, ţe ačkoliv téměř nikdo neoznačil jako

65

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33., s. 354 – 355.

27


největší obavu stáří, přesto výsledky budí dojem, ţe se respondenti obávají určitých aspektů, které mohou (ale nemusejí) stáří provázet. 6. CO OČEKÁVÁTE OD SVÝCH DĚTÍ? Moţnosti odpovědí

Responzí

Vděčnost.

9

Lásku.

32

Pomoc.

8

Poslušnost.

1

Nic.

4

Diskuze k výsledku otázky č. 6: Tyto odpovědi souvisí úzce s obavami, které jsem zmínila v úvodu práce. Ukázalo se, ţe nejvíce odpovídajících uvedlo, ţe od svých dětí očekává lásku a vděčnost. Zdá se, ţe jen málo z dotazovaných si připouští, ţe by jim vlastní děti neposkytly projevy lásky ve stáří.

7. SE KTERÝM TVRZENÍM Z NÁSLEDUJÍCÍCH MOŢNOSTÍ SE NEJVÍCE ZTOTOŢŇUJETE? Moţnosti odpovědí

Responzí

Morálka dnešní společnosti upadá a lidé se více upínají k „pomíjivým hodnotám“. Ţivot je příliš krátký na to, abych se zaobíral/a nepříjemnými věcmi jako jsou nemoc, nebo smrt. Špatně snáším, kdyţ někdo trpí, nedělá mi to dobře a psychicky to nezvládám. Do ţivota patří vše, co s sebou přináší, a my to nějakým způsobem musíme zvládnout.

22

7

11

14

Diskuze k výsledku otázky č. 7: Nejvíce respondentů se kloní k prvnímu tvrzení, ale ne zcela jednoznačně. Nedá se zde říci, ţe by panovala naprostá převaha vůči ostatním moţnostem odpovědí. Je to dnes stále častěji 28


opakovaná fráze, obávám se, ţe je to spíše řečnický obrat. Očekávala jsem více odpovědí ke druhé a třetí moţnosti, výsledek mě překvapil.

8. MŮJ VĚK JE: Moţnosti odpovědí

Responzí

18-25 let

10

25-35 let

19

35-45 let

10

45-55 let

6

55-65 let

6

65 let a více

3

Diskuze k výsledku otázky č. 8: Nejvíce odpovídajících lidí bylo v rozmezí 18 – 45 let. Z toho se dá vyvodit, ţe převaţující názory se týkají zvláště mladší a střední generace. Generace, která je momentálně v plném pracovním i ţivotním tempu a která se co nevidět ocitne, nebo uţ ocitá v rolích, kdy se musí zamýšlet nad perspektivou ţivota nejen svých potomků, ale i svých rodičů.

9. JSEM: Moţnosti odpovědí

Responzí

Muţ

18

Ţena

36

Diskuze k výsledku otázky č. 9: Jednoznačně odpovídalo více ţen, 81% ze všech oslovených, muţů odpovědělo 50% ze všech oslovených.

29


9.1 Vyhodnocení dotazníku V souvislosti se stářím si většina respondentů vybavila spíše negativní stránky tohoto období. Je tedy pravděpodobné, ţe předpokládají i ve vlastním případě takovou situaci. Ve věkovém označení stáří se ukazuje, ţe se odpovídající přiklánějí spíše k vyššímu věku, nebo k názoru, ţe číslo udávající stáří dle věku je individuální otázkou. Z těchto odpovědí by se dala také vyčíst určitá obava ze stáří, neboť pokud si dotazovaní vztáhli otázku i ke své osobě (coţ bývá u těchto témat časté), mohou být jisté tendence o snahu stáří oddálit. Ohledně vícegeneračního souţití vyšel zcela očekávaný výsledek. Je to přirozený jev, který mě ničím nepřekvapil. V další části dotazníku se ukazuje, z čeho mají lidé největší obavy. Je to bezmocnost, smrt a samota. Ne náhodou jsou to právě moţné negativní stránky stáří. Dále se dovídáme, co většina dotázaných očekává od svých dětí. Je to v první řadě láska, pomoc a vděčnost. Z toho vyvozuji závěr, ţe respondenti nepředpokládají, ţe by na stáří zůstali sami, bez pomoci a přízně dětí. Zajímalo by mě, jakým způsobem k tomu své děti vedou, jaký jim dávají příklad a co je tedy zárukou jejich očekávání. Téměř závěrečné otázky ukazují, ţe nejčastějšími odpovídajícími jsou lidé v rozmezí 18 – 45 let, tedy nejaktivnější část naší populace. Nejčastěji se kloní k tvrzení, ţe: „morálka dnešní společnosti upadá a lidé se více upínají k „pomíjivým hodnotám“. Lze to interpretovat jako naději na „lepší zítřky“ nebo to můţe znamenat pouze přiklonění se k velmi často zmiňované větě, která jen „dobře zní“. Z oslovených osob odpověděla větší část ţen, neţ muţů. Toto bych připsala obecně větší ochotě ţen, k vyplňování dotazníků či anket.

30


10) Závěr V úvodu práce byly vyjádřeny obavy z toho, jak mladší generace pohlíţí na období staří a jak ho přijímá. Tyto obavy se během zpracování maturitní práce spíše potvrdily, došlo ke zjištění, ţe mladší generace se stáří obává, má určité problémy s jeho přijetím a připraveností na něj. Ve svém zaměstnání jsem měla mnoho moţností setkávat se s rodinnými příslušníky našich klientů a zároveň alespoň z části sledovat a vnímat jejich vzájemné rodinné vazby a vztahy. Nezřídka se stává, ţe klienti na své děti čekají dlouhé dny a týdny, někdy i měsíce. Není výjimkou, ţe čekávají marně. Je dost příbuzných, kteří na návštěvu přijdou pouze jednou za měsíc, ale zato pravidelně – v den výplaty starobního důchodu. Velmi smutné je, ţe mnohdy svým rodičům nebo prarodičům nepřinesou ani malou pozornost. Naprostá většina těchto klientů ale své děti omlouvá, hovoří o tom, jak jsou vytíţení a chápou jejich nedostatek času. Nicméně je i dost dětí a vnoučat, kteří své nejstarší členy rodiny do sociálního zařízení pouze „neodloţili“. Aktivně se podílejí na péči o ně, velmi často je navštěvují. Někteří denně svou přítomností a projevovanou láskou dávají najevo, ţe rodina funguje dále. S ohledem na získané skutečnosti se domnívám, ţe nejvýznamnější aspekt pro tyto vzniklé situace je ţivotní příběh kaţdého člověka. Důleţitá je jeho role v rodině, vtahy s dětmi a sourozenci. V dobře fungující rodině, kde se rodiče o své děti náleţitě starají a dávají jim jistotu a oporu, se nestává tak často, ţe by pak ve stáří trpěli samotou a nedostatkem přízně. Tyto vzájemnosti samozřejmě nelze brát jako pravidlo, ale zdá se, ţe je velká souvislost v přístupu a směru ţivotní filozofie vloţené do dětí, s následným proţíváním vlastního stáří. Ty tam jsou doby, kdy cítily děti vůči rodičům povinnost zabezpečit je v posledních letech ţivota. Dnes je trendem spíše oddělení těchto věkových kategorií a svěření zaopatření rodičů do rukou profesionálních sluţeb. Pomocí dotazníku jsem se pokoušela zjistit specifika ovlivňující přijetí stáří a pohled na něj ze strany mladší generace. Odpověď na otázku, jak se dnešní společnost v hektickém a ekonomicky vyspělém světě staví k tradičním morálním hodnotám, ke kterým patří i péče o staré lidí, jsem tedy dostala. Mám za to, ţe je nesmírně důleţité uvědomovat si přítomnost, ţít „dobře“ svůj ţivot, v souladu s uznáváním základních morálních hodnot. Dát příklad svým dětem a milovat je. Pokud dáme svým dětem lásku v jejich dětství, zvyšuje se pravděpodobnost, ţe ony jí vrátí nám v našem stáří. 31


11) Seznam pouţitých informačních zdrojů -řazeno abecedně dle autora 1.

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. Pyramida. ISBN 11-122-90 13/33.

2. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie: Nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2000. ISBN 80-7262-034-7. 3.

HAYFLICK, Leonard. Jak a proč stárneme. Praha: Columbus, 1997. ISBN 80-7176-536-8., s. 28.

4. HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. 5. KALVACH, Zdeněk, Libuše ČELEDOVÁ, Iva HOLMEROVÁ, Roman JIRÁK, Helena ZAVÁZALOVÁ a Petr WIJA. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-4026-3. 6. KALVACH, Zdeněk, Jan MAREŠ a Libor PRUDKÝ. A KOLEKTIV AUTORŮ. Umírání a paliativní péče v ČR. Praha: Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2004. ISBN 80-239-2832-5. 7. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: Vývojová psychologie. Praha 8: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7. 8. SÝKOROVÁ, Dana. Autonomie ve stáří: Kapitoly z gerontocociologie. vydání první. Praha: Sociologickénakladatelství (SLON), 2007. ISBN 978-80-86429-62-5. 9. TOŠNEROVÁ, Tamara. A KOLEKTIV AUTORŮ. Vzděláváním k profesionalitě v sociálních službách: kurz odborné způsobilosti pro pracovníky v sociálních službách. Praha: Česká asociace pečovatelské služby, 2009. ISBN 978-80-254-5249-3.

32

S T Á Ř Í. Střední škola KNIH, o.p.s. Brno Bzenecká 23, Brno. Autor práce: Radka Křivohlávková Vedoucí práce: Mgr

Recommend Documents