Napomenutí. Rozvažuje, čím bych z přirozené povinnosti vlasti své sloužiti měl; - rozvažuje opět pilně, coby bedra skrovná snésti mohla: nalezl jsem právě v okrsku umění vyvoleného ku kterému mne mládence láska uvedla, muže pak úřad veřejný zavazuje, totiž v umění lékařském, že lékařství koňské, málem po čtyři sta let v češtině auhoři. Neboť tak starý bude rukopis český o lékařství koňském, kteréž Albrechtovi kováři Císaře Bedřicha se připisuje. Nalezl jsem v c. k. knihovně dvojí opsání: První v rukopisu nadepsaném: Planetář (Calendarium): „Kdo chce koňské lékařství uměti ten čti tyto knihy; titt jest složil mistr Albrecht Císařův kovář, Bedřichův, urozeným z Napule, a také pokusil všeho učené na mnohých koních dobrých, jenž jemu byeše Císař poručil. To umienye pokussene a jistee jest.“ – Není však toto opsání celé. Druhé opsání, mnohem mladší, jest od roku 1554, „přepsané skrze Mikuláše mistra neb rektora v městečku Bystrem, rodicze Prostiejovského;“ nalezá se na konci rukopisu Nr. 134. v cís. král. knihovně. Lékařství to později (bez roku) v Jindřicho Hradci vydáno bylo; pod titulem: „Lékařství koňská jistá a dokonale skušená. Sepsaná od M. Albrechta štolmistra, kováře a koniře Císaře Frydrycha. K nimž mnohé věci užitečné jsou přidané, nyní znovu (tedy vydání druhé?), pořádně spravené a všem milovníkům k užitku vydané.“ Jiné od prvního lékařství rozdílné nalézá se v rukopisu medicinském, (v jádře) kterýž P. Brožovskému, radě u cís. král. slavné apelaci, přináleží, totiž: „Počíná se zpráva lékařství koňského takto: Ordanus tak řečený mistr a rytíř Fridrycha Císaře v knihách svého lékařství o stvoření koně.“ Roku 1808. (v Baňské Bystřici) pokusil se o to, přeložiti: „umění Alexandra Tolnay (ho) o hojení lichvy, (dobytka), knihu ruční P. Martin Pan, kazatel Církvi (e) Cw. Slovensko ⋅ Pravnanské.“ Která však práce čtenáře o přiznání pána překladatele, (jemuž ostatně všecká chvála!) přesvědčí, že žádné známosti v té věci neměl. Omělost v lékařství koňském velmi se rozmnožila, jakož o tom pochybujícího knihy mnohé a obšírné, v každé řeči, sepsané dosti přesvědčiti mohou. By pak i pouhý Čech v obstarání koně, nejužitečnějšího a nejdražšího dobytčete, radu nalezl, a uznati mohl, zdali člověk ten, jemuž hospodář neduživé své hovado svěřuje, v pravdě koňský lékař jest, aneb toliko lecjaký pokladač; sepsal jsem z cizích řečí co o koňství každému koňaři přísluší věděti, a uvedl jsem v pořádek, by se věci i v jednom čísti, i po různu stojící, lehce naleznouti mohly. Najdeš laskavý hospodáři! že neduh léčiti věc tak snadná není, jakož se mnohý omylně domnívá; uznáš, že vždy užitečnější bude, jestliže neduh vznikne, záhy o to s zběhlým a moudrým člověkem se poraditi, jakýž každý hodný kovář býti má. Předsudky zdědilé od praděda vyvraceti ani úmysl můj, ani snažnost má není, neboť je každý dobrovolně složí, když časem moudřejší bude. Protož každý sedlák, koňař, koniř, kovář, vozka a t. d. čti, slyš, skoumej, a co dobrého jest, podrž, užívej. Věci máš zkušené, žádnému nebude zapotřebí jich teprv zkoušeti. Snad se vypravování to i vzácnému a váženému úředníkovi hodí, jestliže se nestydí poddanému svému v mateřské řeči a srozumitelně poraditi, jej nabízeti, a jemu domlouvati, jak on malý neduh zahojiti, velký úraz poznati, neobmeškati, a tak zkáze předejíti má.
Ostatně věci nové, v starém kroji máš, jejž jsem na díle z užívání obecného vzal, na díle vypůjčil se z rukopisu výborného o ranném lékařství Rogera a Wilhelma Galičetta, jenž Pánu z Šenherra, cís. král. radě v slavném řízení práv zemských přináleží. V botě, ať tak dím, starožitné, volné, šlapav pilně tam a zase, otřel jsem cestu neraženou tak, že kdokoli budoucně mou stopou jíti míní, úzkým novým střevíčkem bořiti se nebude. Čech každý všemu, poněvadž česky psáno jest, snadně, bez vysvětlení, srozumí; poněmčilého pak vlastence slovník bratra mého budoucně, vyučí. Nová slova, jichž tu dojista řídce, poznamenaná znaménkem ? nalezneš, která milý čtenáři, buď šetrně přijav, vůbec uveď, aneb laskavě lepších nasbírej a mně dodej, je vděčně od tebe přijmoucímu V Praze 1818, dne 1ho ledna vydavateli.
Rozvržení první §. 1. O koňství. Kdožkoli koně chovati míní, hleď sobě nejprve dobré, pěkné a statné plemeno zaopatřiti, neboť náklad týž jest i snažnost o vychování dobytčete dobrého jako mizerného; nepak zisk potomuj. §. 2.. Znamení dobrého koně Dobrotu a pannost, která spolu i zdraví ukazuje, koniřové zběhlí takto ustanovili: hlava koně stůj v slušné míře s celým tělem, jsouc více suchá, nežli tlustá; ani hrubá, jako volská neb sviňská, ani velmi malá, jakož bývá štičí; má délku spodního krku míti. Sice úzká větší chválu mají, nežli široká; uši buďte skrovné, ostré, špičaté, dobře vyhloubené; jimi kůň má bystře hýbati neb střihati; odvislé a dlouhé uši koně nemálo ohaví. Jestliže kůň dobrý sluch má, hned uši tam staví, odkud zvuk neb šust přichází; který pak uši dozadu klade, zlý neb falešný jest. Čelo budiž úzké, náklenuté, klenutost táhnoucí se k samému nosu, zde se znenáhla trať; vrch čela měj chochol (čupriny) nehrubý, podkasaný. Lože oka buď vyplněné; obočí mírně klenuté; oko pak samo ostré, hbité a smělé, mezi otevřenými víčky způsobně, nepříliš vypuklé vysedej; při otáčení jeho, máš vždy něco bílého viděti; vyvalené oko tak, jako sviňské, nebo hluboké, zásluhu koňskou zmenšuje. Zřitedlnice budiž čitelná, totiž: při plném světle se zužuj, při slabém se otvírej prostranně; mázdra rohová žádné poskvrny neměj.
Nos buď raději užší nežli širší; chřipina nebuď velmi otvořitá, aniž tuze uzavřená; otevřenina chřípí uvnitř červená, růžová, podobu tuto S představuj; budiž bez ozhru hustého, bez vřídků. Stěžeje huby nebuďte ani úzké ani široké, by tudy kůň ani měko-, ani tvrdohubý nebyl; rtové buďte hedvábní a tencí; chrup (zuby) koně dobrého vždy budiž osliněn; sklípek v ústech bledě červený, nebuď ani masitý, aniž měj hluboké zvrásnění; spodní pysk a brada nebuďte ani nadutí ani velmi obrostlí. Čelist spodní, aneb sáně, nebuď široká, ani úzká, ani těžká; budiž však dost široká a hluboká, zvláště u krku, aby začátek chřtánu v ni náležitě se ukrýti, a jazyk pohodlně vtěstnati mohl. Jazyk nebuď masitý, ani natržený, ani z huby ohavně čněj. Šíje buď obhrubná, dostatečně dlouhá, nevelmi svalovitá, k hlavě vždy tenčí, nahnutá, jakouž na labuti chválíš; hřeben ostrý měj hřívu prostředně dlouhou a nepříliš tlustou, ani kadeřavou; krk budiž bez žláz a bez jiných poskvrn. Kohoutek, aneb ona vysedlost mezi krkem a hřbetem, kterouž špičky prvních hřbetních článků činí, budiž nejvíce na dva prsty vysoký, málo náostrý; u starých, aneb u hubených koní, ohyzdně vzhůru strmí. Prsy, neb strana mezi krkem a předními stehny, nebuďte ani velmi široké aniž úzké, ani svalovité, nýbrž plné a dosti mocné. Plece, místo nad prsy po straně, leží na paži aneb kosti ramenné; paže šikmo lež, a v spojení neb v stavu s lopatkou, obapolný tupý úhel čiň. Svalové (neb maso) kosti tyto znamenitě a dosti tvrdě kryjte. Lopatka s paží v kráčení viditelně se hýbej, sic na odpor se mající přilepená sluje. S paží se spojuje rámě, jehožto horní horní neb zadní konec loket nazýváme. Rámě budiž hmotně svalovité, nebuď ani krátké, ani příliš dlouhé, představuj homoli na špičce stojící. Loket pak, ani velmi k prsům nepřilni, aniž neodstávej; tutoby sic kopyto kůň rozváděl, a jak pravíme, tancýř byl, tamtoby zase kopyta se scházela, a kůň by po prstech viklavě chodil. Koleno buď jako vejce kulaté, tedy široké a krátké, ploché, zcela srstnaté, neoplchalé, nebuď k předu naklonité, jako noha kozlová jest; nakloněné koleno znamená koně schváceného. Koleno tedy dává stehnu koňskému rovnou postavu. Jedouli kolena dovnitř, jako koni ztřesanému, tehdy se snadně v kroku, jako kráva, tluče. Holeno větší než kost holenná (hnát), stůj rovně, budiž suché, kratší nežli rámě, srstí drobnou hustě obrostlé; struny, neb žíly smazové zřejmě ležte tak, aby je pěkně viděti bylo; noha budiž po straně málo stísněná, hladká; noha vřetenatá, kulatá, slabá bývá. Noha budiž bezevší vady, jakožto nejhlavnější úd těla. Kůtek má býti krátký, silný a huňatý; kopyto černé budiž okrouhlé, rovné, podešev náležitě vyhloubený, a na čele řádně buď kopyto vysedlé a celé; u prostředního koně na prstech půl čtvrta palce vysoké, a zeď půl palce tlustá. Hřbet, částka těla od kohoutku až ku kříži, budiž rovný, a svými svazy tudy ležícími příhodně napnutý; prohnutý hřbet tak neslušný jest, jako kočičí neb kaprový. Žebra celému tělu jisté eliptické (t. vaječné) okrouhlosti dodejte; velmi stlačená žebra činí tělo štíhlé, a úzké; široká žebra, v oblouku svém u spojení s hřbetními, činí, aspoň oři, nelibou širokost. Ledvi, část hřbetu od žeber ku kříži, nebuď ani dlouhé, ani velmi ploché, aby bok příliš nevpadal, ani hřbet nezpůsobně nevyvstával. Bok, ona část mezi žebry, ledvi a kyčlem a dolejším zadním břichem (neb slabinou,) budiž dobře plný, podšlehovitý. Dutý aneb od posledního žebra na vzor prostranku vytažený bok, koni pěknost béře. Po práci, a po běhu velmi se nenadýmej. Břicho, totiž částka těla měkká od hrudi mezi žebry, bokem a stehny zadními, budiž jemné, štiplé, ohebné. Na konci břicha v rozkroku zadním leží u hřebce náročí, u kobyly vemeno jadrné. Šourek složen jest z nároků (vajec) s miškem, ze žíly, (neb konce), a z pouzdra. Konec budiž tlustý, dosti dlouhý, s jádrnou čepičkou zaopatřený; v močení kůň má konec vytahovati. Kříž, částka těla od ledvi až k pařezu ocasu, buď, možnoli, aneb docela rovný, aneb toliko mírně klenutý neb nahnutý. Sviní, aneb oslový, špičatě strmící, nehrubě koni sluší, ledaby masem dosti hojně vyplněn byl. Kyčle nevysedejte hubeně; stehna hrubé maso mějte, jsouce
bez oplchalých míst; kteráž vždycky v podezření buďte. Ocas ani nízko vkořeněn, ani holý nebuď, vždy odstávej, však ním kůň netoč. Kůň, který pevně stojí, když jej za ocas táhneš, a on jej opět k sobě silně přitáhne, dobrý bývá. Srst hladce lež a se stkvěj; kůže buď bez uhrů, bez boulí, aniž po malém a lehkém hýbání hned se potiti má. §. 3. Srsti barva každá koně krášlí, nechť jest prostá aneb promíšená. Prosté neb jedné barvy kůň jest vraný, (vraník) z cela bílý, (brůna), višňák, liška, hnědý, žemlový (plavý) a ryzý kůň, (ryzka, ryzák, ryzek), s lysinou neb s jiným tiskem a bez znamení. Promíšené barvy srst mající jest kůň strakatý (straka), proměnný, plesnivý, (plisnik), jabkovitý, myší barvy (myška) Šedivý; popelatý; toho staří za nejhoršího měli. Milovník jedné aneb druhé barvy, hleď toliko stejné koně ve spřeži dobře srovnati, do práce však polní a pocestné, ne tak o barvu, jakož raději o statnost příhodnou koně dbej. §. 4. K rozsouzení dobroty koňské přísluší i léta koně znáti, kterážto znamení na zubech najdeš. Zubové koňští dělí se, dle času: na mličné, (mličniky, hříběčí zuby, vlčky), a na řadovací zuby; dle položení a složení svého v čelisti, jsou: přední neb širocí; hákové (kly, špičáky), a třenovní zubové, (stoličky). Předních zubů kůň v každé řadě má šest; stoliček na každé straně, v svrchní tolik, kolik v spodní, totiž: šest; háky v každé čelisti dva; tehdy do hromady čtyřicet zubů. Klisny hákův řádně nemajíce, toliko šest a třicet zubů řadují. Hříbě, bez rozdílu pohlaví, v každé čelisti s šesti stoličkami, totiž: na každé straně s třemi se rodí. Za deset aneb dvanáct dní vyřeží se v každé čelisti prostřední dva řezáky; po čtrnácti dnech opět dva vedlejší, ž l á b k o v í ? ; na konci druhého, neb až třetího měsíce zadní dva zubové. Přední zubové na ostří svém vruby mají. Na konci prvního roku vrubové předních zubů se vyplňují, zubové sami, jakoby byli zetřeli, krkem, který dosavád v dubinách hluboce vězel, znamenitě vystupují. V čase tom na každé straně, v obojí čelisti, i čtvrtá stolička vylézá, jichž potud šestnáct najdeš. Stoliček těchto kůň nikdy neshazuje. V osmnácti měsících vrubové předních zubů skoro zašli, a přitom na každé straně, v obojí čelisti, ptá, nápodobně řadovací stolička vyrostá. Po dvou letech nalézají se přední zubové vůbec zetření, a hříbě i stoličky mličné první, s nimiž se narodilo, shazovati počiná. Dříve ještě, než třetí rok uběhne, hříbě prostřední dva zuby (řezáky) ztracuje, nejprve v svrchní, potom v dolní čelisti; počemž v druhém aneb v třetím témdni řadovací narůstají. Tím způsobem kůň mezi třetím a čtvrtým rokem vedlejší, (žlábkové?), mezi čtvrtým pak a pátým rokem zadní zuby shazuje. S žlábkovými zuby kůň spolu i druhou, s zadními pak zuby posledně i třetí stoličku smitá, a tak již stálých, totiž časovacích zubů nabývá. Nalézá se také, že hned u shazování zadních zubů koní, totiž hřeben, i hákové lezou, napřed v vrchní čelisti a brzy potom v saních. Hákové do půl šesta roku ustavně rostou. Nalezneš je v věku tom špičaté, dovnitř maličko nakloněné, zevnitř hladké, na vnitřní straně mající dva žlábky (neb stružky,) kteří s hůry dolů leží. Když strana vnitřní zadního zubu výsosti druhých stran dosáhla, konířové vůbec dí, že kůň jest vyrovnal. Do šestého roku na koruně každého zubu podlouhlý a černý důlek, nežlutým kroužkem okrášlený, se nalézá, jemuž konířové jádro, (bob registro) přezděli. Jáder takových zub tolik, kolik kořenů má, totiž: přední zub každý jedno, stoličky dvě, a nejzadnější stolička tři jádra ukazuje.
Po vyplnění šestého roku jádro to předních (řezácích); v sedmém roce v vedlejších, (v žlábkových); v osmém roce v zadních zubech v spodní čelisti se vytírá aneb vymazuje (registra vypsaná). Hákové v čase tom, v osmi letech, ztupí, a stružky na vnitřní straně mizejí. V osmi letech věku koňova ze zubů jistotně ustanoviti nelze; ačkoli mnozí dosvědčují, že do dvanáctého roku ještě kůň se poznati může; v které příčině svědomí dávají, že v svrchní čelisti řezací s osmým, žlábkový s desátým, a zadní zubové teprv s dvanáctým rokem se vymazují. Dříve se zub otře a jádro vymaže u koně, zvlášť u klisny, který tvrdým obrokem se krmí, nežli u koně, jenžto měkkou píci, totiž: trávou a senem se živí. Již v desátém roce hákové tupější, víc a víc se okulacují; zubina odstává, a tudy přední zubové nejenom delší se býti nalézají, nýbrž i nahnutější, a v patnáctém roce věku skoro třírozí bývají. Ostří předních zubů přitom velmi zvrubovati, a svrchek huby se svraští. S tímto stařením vidíme, že po dvanáctém roce lůžka očni se vyhlubují, oko zapáchá, obočí šediví, a šediny konečně celou hlavu oblézají; kůže více se nepiná, pysk oslablý schne, řiť vystává a posléze kůň starosti ani obroku žráti nemůže. Věk, jejížto koni dohadnouti lze, rozdílný jest. Neschvácený kůň sprostého kmene, dříve starna, již okolo dvaceti let nemožný bývá; kůň pak ušlechtilého rodu, ještě v třiceti letech dosti statným se býti ukazuje. Kůň čtyřiceti – neb padesátiletý řidko se nalézá. §. 5. O chování koní Hospodář koně nabývá buď koupí aneb vlastním chováním; toto ovšem mnohem jistější, nežli ono jest. Nabytého pak koně v pilné ochraně měj, totiž: koně příhodném obydlí před velkým horkem, před zimou, před deštěm a sněhem, před větrem ostrým a severním, před zlými párami uchovej. A to učiníš příhodným chlévem neb konicí. Potřebnosti konírny tyto jsou: příhodné položení, chlív dosti volný pro tolik koní, kolik jich kdo držeti chce; dostatečné světlo; pohodlnost k vyvětrání; dobré stání; pohodlný žlab a jesle, a konečně slušné opatření čistoty potřebné. Chliv koňský na suchém, povyšeném, a svobodném místě dvora budiž vystaven; vždycky vzdálen od hnojnice, od močálu, od záchoda, od sviniku, od husince a kurnika. Konice budiž dosti vysoká, aby kůň hýbaje sebou v strop se nevrážel; k. p. 11 - 12 střeviců vysoká, když 8 – 12 koní v konírně státi má. Budiž i dosti široká tak, aby kůň pohodlně ležeti mohl, a zase i za koňmi tak volná, aby kůň žádného neuhodil, když za ním choditi zapotřebí jest. Konírna budiž dosti světlá, aby i kůň vše zříti i čeledín při svém obstarání a poklízení pohodlně všecko viděti mohl; budiž světlá i proto, že ve tmě kůň snadno se plaší, a že světlo věc jest velmi potřebná ku zdraví. Okna měj konice sklenná, nkdy však tak stavená, aby světlo, zvláště prudké polední slunce, přímo v oči nevráželo, nýbrž aby vždycky po zadu napadalo. §. 6. Čerstvé aneb občerstvené povětří jest koňům příhodné; (Nařízení 1777. 13ho listopadu.) Aby chliv náležitě provětrati mohl, dobře jest v koutě konice vystaviti dymnik neb párnik, buďto zděný, aneb toliko prkený který víkem neb přikrývadlem zaopatřený, před sněhem, před deštěm a ostrým větrem chléva dle vůle hospodářovy ochraňuje. §. 7.
Velmi pohodlno, ano i bezpečno jest, konici na zvláštní stání rozděliti. Stáje budiž celá a trvanlivá; k čemuž nejlépe přepažené stání z fošen se hodí. Aneb aby se uspořilo místa, budiž aspoň přívorou ( o strvi na sloupě zavěšenou) přehrazeno, a nejméně pět střevíců široké, aby kůň pohodlně ležel. Chtějí tomu mnozí, aby podlaha na stání byla z fošen dubových napříč kladených; jiní opět chválí olšové kláty neb špalky, kteří z čtyř hran otesáni a na způsob dlažby postaveni jsou. Ten zase sobě oblibuje tvrdý, onen měkký písečný kámen; a v skutku každý tento způsob něco dobrého, však i něco zlého do sebe má, kdž zření máme na kluzkost stáje, a na zachování kopyta. Oblíbil sobě mnohý hospodář i dláždění z cihel dobře pálených na 2 – 3 palce tlustých, kteréž na hranu postavené, vápnem dobře zalité býti mají. §. 8. Žlab, buď z kamene, aneb z dubového špalku vydlabán, dobrý bude; kraj však dřevěného železným plechem okovati dej, aby jej klkač, aneb jiný kůň nezpůsobně neohryzl; budiž pak dosti veliký, nejméně na střevic široký v průměru svém. Každé stání měj svůj zvláštní žlab a jesle; tyto čistě ohladiti poruč, aby kůň do huby třísek sobě nezadíral. Řebřiny v jeslích nebuďte ani tlusté, ani velmi řídké, sice by tuto mnoho sena se roztrousilo a zmařilo; tamtoby kůň sena těžce dobýval. Ostatně pak i jesle, i žlab má s prsy zároveň býti, aby kůň, jsa mlád, hlavu sličně držeti se učil. §. 9. Veliká nepříležitost koni se děje, jestliže vlhkost všecka v konici ostává; neboť, když hnije, puch a smrad veliký a škodlivý vydává. Z ohledu toho zapotřebí jest; aby stání sklonitě šlo tak, aby mokrost za koněm do malé stružky se táhnouc, z konírny do hnojice vždy vytíkati mohla. Čistota jest půl zdraví i u dobytka; pročež koně nikdy přes celý den, neb déle, jakož mnohý nedbale dělá, na stání nenech státi, kteréž močem a trusem již zmočeno bude, sic tudy příležitost neduhům na kopytě se dává. Raději za časté dohlídaje, lejno natrousené odkydni, neboť pára jeho ostrá očím velmi škodí. Netrp také žádné pavučiny ani peří v konici. By konírna náležitě vyvětrala, několikrát za den dvéře a párnik otevři. V čas parna mohou se i okna otevříti, aneb docela vysaditi, toliko tenkráte proti muchám mlynářským plátnem okna obestři. Čistě držený dobytek uspoří polovic píce, již staří velmi dobře pravili; neboť dobrý pořádek v krmení a pilné čištění lépe prospívá, nežli kdyby ustavičně jesle senem oplývaly. Čištění koně se koná vichem, hřbelcem a kartáčem po celém těle, a utírání třepačkou (onucí); ocas, hřívu, zvláště pak hřeben, vždycky náležitě vyčesávej. Čištění činí, že přirozená pára z pichů t.j. potových dírek řádně se vysráževší hovado před mnohou nemocí obraňuje. §. 10. Obrok příhodný koňům u nás, v Čechách, jest oves, seno a sláma. Onde a onde ovšemž i ječmenem, vikví, pšenicí, žitem a jiným podobným zrním se krmívá; taký však obrok, buď jest velmi drahý pro mnohého hospodáře, buď zase velké pozornosti čeledínové žádá, by se koňům neublížilo. Dnes jest potrava nejhodnější; jen o to péči měj, aby nebyl namoklý a stuchlý. Robotnému koni nemá se zelená píce dávati, ačkoli jemu i mrkev, k obroku přimísena, dobře se hodí. Jestliže ovsa do zálohy nakoupíš, tehdy jej na prostranné sýpce, na prkenné podlaze, hromadně na dva střevice nasyp, a časem přehazuj, aby náležitě vyvětrat mohl.
§. 11. Seno dobrá a užitečná píce koňská jest, jestliže dobré a drobné, nevelmi čerstvé jest, kteréž vonné bylinky má; poněvadž dostatečnou životnost dává, a zažívání provozuje. Druhé, slamnaté a kyselé seno, malou živnost dadauc, toliko žaludek naplňuje. Seno pak ani oplavené nebuď, ani stuchlé. Seno dle možností na louce dobře vysuš, a suché skliď, kteréž potom na seníku, kam vítr může, ulož, aby ovšem se vypotilo, ale nespařilo. Dříve nežli se odpotilo v kopě, na seništi i neb v stohu, nemáš jím krmiti, což nejméně po sklizení, za 6 – 8 neděl se stává. §. 12. Sláma toliko zřezaná koni se dávati má, kterouž řezanici k ovsi přiměšuj; neboť řezanka, sama v sobě málo živná, jen zažití ovsa tím provozuje, že koně k lepšímu žvání popuzuje. Na sekaninu sláma žitná nejprospěšnější jest, ačkoli se k řezání i pšeničná i ovesná sláma hodí. Ovesnou slámu na noc do jeslí zakládati můžeš, kdež důstatek sena není. Sláma stuchlá neb plesnivá na řezanku se nehodí, a protož ji vždy na suchém, větrném místě ulož, a řezanici v suché komoře ku krmení chovej. §. 13. Pořádek krmení Čas krmení neb poklízení koně jest v létě okolo čtvrté, a v zimě okolo šesté hodiny ranní. Nejprve čeledín jesle a žlab vyčistí, odváží určitou hojnost ovsa, na celý den, kteréž pro tažné hovado 8 – 10 liber, pro jízdného koně 6 – 8 liber se ustanovuje. Na váhu obrok ustanoviti vždycky jistěji jest, nežli na míru, protože kůň ovsa nestejného na váze, přece stejně dostává, což mírou býti se nemůže. Dnes venku, nepak v konici, náležitě sítem prosítuj, na opálce vypálej, a potom tolik co praveno, neb málo více na míru řezanky přimíchej, a tak vše to v obročnici, tj. truhle na obrok pokrop, dobře promíchej, a směsice devátý díl koni do žlabu tence nasyp. Toto jednání výborně prospívá i k čistotě i k dobrému zažívání. Neboť kůň, nežvejkaje náležitě, oves celý a bez užitku polyká, jestliže nepřidáš řezanky, kterážto koně nutí, aby oves lépe žvejkal, a tak mu překáží, aby hltavý nepožíral žvance, dokud jej dobře nerozemlel. Z ohledu toho i obrok jen tence do žlabu se nasypává, aby kůň plnou hubu nabírati a nesežvaného obroku hltati nemohl. Dokavad nyní kůň žere, štolba nech ať dřevěnými vidlemi stlání odebrav, lejna na hnojiště vykydá, a slámu oddělenou, ještě suchou, k večernímu podestlání na své jisté místo vloží. Pak koni, když sežral, opět devátý díl zasypá. Mezitím čeledín koně celého, napřed věchtem, pak hřbelcem odrbej, a kartáčem ošaustej; potom celé tělo vlněnou třepačkou otři. Načež vezma vodu čerstvou myj a česej jemu hřívu, ocas i oči, a konečně jej ze škopu hlubokého (putinky), aneb jestliže čas příhodný, v brodě napoj. Po napojení opět devátý díl obroku koni dej, a pokud žere, lahodě jemu buďto v šly jej vprav, aneb osedlej, když má do práce jíti; jestliže zahálí, malinkou jemu částku sena založ. Sena oř na celý den 5 – 6 liber dosti má; statným však tahounům, kteří těžce pracují, 11 – 12 liber zapotřebí jest.
V poledne, okolo dvanácté hodiny, druhý čas krmení jest, a kůň opět tři devítky obroku dostane. Ačkoli mnozí praví, že v poledne není zapotřebí koně napájeti, ledaby velké parno bylo, napoj ho přece po každém krmení, aby lépe zažíval. Okolo čtvrté hodiny s poledne malou otépku sena jemu poskytni. Na večer, v sedm hodin, pořádně se po třetí pokrmí; příhodno i zdrávo koni bude, když jeje tak jako ráno vycídíš. V osm hodin buď v konici jej napoj, buď dle příležitosti, v brodě, a jemu nastela, konečně tu největší část ustanoveného na ten den sena založ. Kdykoli z těžké práce, méně neb více opocený kůň domů přijde, nikdy z něho ani sedla, ani chámů hned nesnímej, nýbrž za dobrou půl hodiny tak ustrojeneého pokojně státi nechej, pak teprv ho odstrojíš. Nejprve jemu málo sena předlož, a když to požere, tedy celého i stehna i nohy vichem ošaustej, hřbelcem i kartáčem vyčisti. Dokud docela neoschl kůň, ani ho nenapájej, ani do brodu nevoď; anobrž počkej až by náležitě oschl, napojenému napřed teprv obroku dávej. Voda řičná nejlepší jest k napájení; kde jí však není, tam studničnou dáti sluší, kterouž ale vždycky v létě, když velmi studená bude, v konírně naváženou za několik hodin státi a tak odraziti se nech, dříve nežli ji koňům píti podáš. Moudrý hospodář nikdy koně přes možnost v práci nepřetahuj, a budeli toho kdy potřeba, jemu toho opět vynahraď dobrým obrokem a odpočinutím. V noci pracovati bez potřeby koni nedávej; neboť zkušenost učí, že k zachování dobrého koně, není jedno a stejné. Zdali noční dobu pracuje, a ve dne odpočívá, čili naopak v přirozeném pořádku to dělá. §. 14. O koňství, vlastně Jestliže koně z domácího chování míti chceš, tedy dvojím během se to stává: buďto z kobylny některé vlastenské mladé koně vybera koupíš; aneb doma rozená mláďata vychováš. K vychování domácímu, jakož vůbec známo, obojího pohlaví, hřebce i klisny zapotřebí jest. Hřebce, jenžto pro plemeno se drží, nazýváme pušťáka. Takový buď obecný jest, když totiž obec hřebce tak chová, jako býka, na outraty obecné; aneb hospodář svou kobylu k pušťákovy vede, který zvláštnímu náleží, a toliko připuštného platí. Co přitom pozorovati sluší vyučuje c. k. nařízení r. 1777. 13. listopadu. Poněvadž ale národní plemeno, velmi zchudlé, málo nádherných a statných koní vyvádělo, tedy někteří starostové do kobylen na svá panství, zvláště pak jeho cís. král. Milost, o to péči maje, aby se koňstvo vůbec zvelebilo, velmi nákladně cizí sveřepce z Arábie,, z Espaňhel, z Neapolitánska, z Angličan, z Dánska, z Němec a. d. j. do zemi uvésti, a po zemi rozděliti ráčil, aby každý koňák svou konivau tj. k pušťáku chtějícíc klisnu s menším nákladem na určitá místa dovésti, a jistěji obřemeniti čili obřezati dal. (Viz naučení o chování koňském rychtářm a obcím r. 1777. 13. listopadu.) Z přichozníků tak, jako i z potomků jejich, každý kůň po národní své zvláštnosti se rozeznává. §. 15. Z připouštění pozorovati sluší jmění i hřebcovo i kobyly, - rozvážuje tudy potomnost, k čemu se mládě hoditi může. Z příčiny té volíme pušťáka hrubé holemosti, a silného stehna, když hříbat do vozu panského neb do těžké práce čekáme, jací jsou neapolitánští, a dánští, frízští a belgičtí hřebcové. Na odpor k obdržení lehkého oře, i pušťáka lehkého připouštíme, k čemuž bez pochybení kůň arabský, barbarský, španělský nejlépe se hodí. Přitom i na barvu zření máme. Líbí se obecně pušťák čisté barvy k. p. vraník, višňák s rozdílným tiskem, a
krásná brůna; méně rádi připouštíme lišku. Tisk nemá býti velký, lysinka toliko na čele, ta neb ona noha bílá, proto, že takový tisk tak se rozplozuje, až konečně samé straky nastanou. Pušťák od pěti, (nařízení 1777. 13. listopadu), až do osmnácti let nejschopnější jest. Mladý hřebec, který ještě roste a zubové se jemu řeží, slabé hříbě plodí, a před časem stárne. Starý sveřepec na odpor, když jemu dvacet let minulo, také slabé potomstvo zůstavuje, leda, naleznešli hřebce ušlechtilého kmene, který jsa již dvadcátnik a více, ještě dobře se hodí. Sluší však i povahu, totiž náklonnosti koně rozvážiti, kteréž, jsouce dědičné, od přirozenosti mláděti se vštěpují. Protož máme rádi pušťáka silného, bujného, jemného, povolného; zvláště se každému na koni líbí jeho bujná a způsobná zpaura, v pohledu i v činech. §. 16. Na klisně skoro těch samých povah a vlastností žádáme, jako nahřebci; totiž aby co možné, tělnost její s holemosti hřebcovou se srovnávala; plemenice zvláště má míti dlouhé tělo, prostranné břicho, okulatělá žebra, široký kříž, ochod volný, velké vemeno, hmotné plece, a široká prsa; poněvadž tyto vlastnosti nemalou moc i na mláděti proukazují. O barvě klisny to samé říci přináleží, co o barvě pušťáka se pravilo. Též i o jejím stáří; neb, ačkoli hřebice dříve dospěje, nežli hřebeček, přece dříve nevyřaduje. Nemá mladší, nežli čtyřletá připouštěna býti. (nařízení 1777. 13. listop.) Klisna sprostého kmene, jsoucí teprv patnáctiletá, pro plemeno více se nehodí; kobyla však ušlechtilého rodu, ještě okolo dvacátého roku svého stáří krásná hříbata hází. Náchylnosti kobyly k hřebcovým zvláště se rovnati mají, poněvadž své dobré i zlé ctnosti mateřské, ať tak dim, mláděti s krví svou přirozeně pozůstavuji. Kobyla budiž plemenitá, aby dobře donosila a lehce rodila. O neplodnosti její se jistě přesvědčíš, jestliže po několikerém připouštění, k jinému a silnému pušťáku, vždy jalovou zůstává. Taková klisna tak málo na plemeno se hodím jako ona, kterážto vždycky zmetá. §. 17. Ačkoli v chování pušťáka žádný rozdíl není, neboť tak se obstarává, jako silný kůň; nicméně mnoho pozorovati přísluší, zvláště aby pušťáka ani na pastvu nevodil, ani trávou neb čerstvým jetelem nekrmil, poněvadž v bujenství vždy oslábne: Nýbrž má jemu vždycky v konici čistý a těžký obrok dáván býti, totiž: dobrý oves, a co nejchutnější seno. Při tom však nemysli, aby pušťák docela zahálel, ano i zapotřebí jest, aby pracoval a potřebně sebou pohyboval; nechť tedy mírně tahá aneb jezdí, k čemuž který se hodí. Když pak čas připouštění se blíží, tedy pušťákovi obroku denně přidej, ne však mnoho, aby neztučněl; poněvadž krmný hřebec schopnost tratí. Zhaslý oheň v koni rozžíhati věcmi horkými, střež se moudře, sic více zkázy, nežli zisku nabudeš. §. 18. Čas konění, tj. pojímání se koni jest jaro; totiž od počátku měsíce března, až do polovice června. (Nařízení r. 1777. 13. listop. praví po sv. Josefu). Nejužitečnější klisnu připustiti můžeš v měsíci dubnu a květnu, proto že budoucího roku záhy, měsíce března a dubna, taková kobyla se hřebí. Že kobyla ku koni chce, jak vůbec praví, neb že se koní, jsou tato znamení: klisna nepokojná ráda se přitovaryšuje k jiným koním, řechtajíc po koni, na kobyly skáče; nadzdvihujíc oháňku často močí, poklopy často otvírá a opět svírá; ochod její nabíhaje vyhlíží uvnitř zardělý, jakoby se objitřiti měl, a z ochodu kalnost vytíká, kterouž konivo jmenujeme.
V čase tom, který obyčejně čtrnáct dní nadržuje, tři doby pozorovati sluší; totiž: počátek, prostředek a skončení. Na počátku kal onen jest vodnatý, (obřidný) ochod uvnitř zardělý a velmi citlivý. Doba ta skoro šest dní trvá, v kteréž konivá klisna ani povolná ani schopná není, hřebce přijmouti. Sedmého dne konivo hustěji vychází, z ochodu méně červeného; v době této kobyla volná stojí a puštění řídko bez účinku se koná. Jakž brzy kal skrovněji vyplývá, hustější jest, zardělost ochodu bledší, a kobyla v době té ani ráda stojí, ani tak snadně obřezí. §. 19. V krotkých, totiž v obecných kobylnách obyčej jest, dříve nežli skutečný pušťák přijde, jiného na zkušenou vyvoditi, mezi kterým a kobylou toliko lať se zadrží, aby klisna, jestliže po koni tluče, jemu neublížila; časem však i toho připustiti zapotřebí jest. Připouštění jest buďto svobodné, aneb z ruky. Způsob svobodný jest takový, když kobyla a hřebec svobodně jejich schůzce se zanechají, jako v kobylnách divokých. Kobylny divoké a svobodné nevalné bývají proto, že prostranná země lépe se užíti může, hřebec častou a raučí potřebou se unaviv, mnoho kobyl jalových zanechává, aneb slabá hříbata plodí; a kdyžby kobyla okovaná svobodnému hřebci sjiti se nechala, snadnoby kůň k úrazu přijíti mohl. Bezpečnější je připustiti z ruky; kteréž tímto během se koná: místo, na kterém připouštíš, budiž rovné, suché a tvrdé; žádný trávník, ani kamenité dlažení, by kůň nebezpečně neuklouzl; budiž prostranné, aby i koně i lidé přítomní dosti vůle měli. Zahálečů a dobytka jiného při tom není třeba. Bezpečno jest kobyle zadní podkovy strhnouti. Jestliže pak tichá, volná a trpělivá jest, nebude třeba ji sepnouti; na odpor tomu však dlouhým spěnacím provazem na spěnačkách (kostech mezi kopytem a kotníky) zadních noh kobylu uváže, okolo krku na kličku upevní tak, aby klička, neb toliko psí ucho, lehce rozvázána byla, a na uzel se nezadrhla. Dříve než pušťáka skočiti dáš, skrze dva pomocníky dvakrát neb třikrát okolo klisny ho poveď, a když uzříš, že tato chtivostí se rozkročila, a koni konec slušně ztopořil, teprv skočiti povol; při čemž jeden pomocník ocas kobyly na stranu drž, druhý žílu rukou do ochodu přímo zpravuj, o to pilně dbaje, aby žádná vlasina spolu se nevetkala, hřebce nestrhuj, pokud náležitě výkalu nepustil, kteréž zkušenému rychleji ohbitost beder koňových a oháňky dosvědčí. Když již řádně odbyl, tehdy ho neodháněje, pohodlně odstoupiti nechej, a potom zase na stání uveda, pot třepačkou z celého koně otři, a za hodinu bez pokrmu státi nech. Klisnu pak asi čtvrt hodiny lehoučce prováděj, aneb projížděj. Nikdy však prudce nežeň. Pušťák při dobrém obroku šestkrát v témdni, vyjmouc neděli, potřebován býti, a tedy v celém čase konění i třicet klisen obtěžkati může. Devátého dne opět klisna k hřebci se přivede, a připustí, kteréž dotud opětuj, dokud koně volná připustí. §. 20. Že klisna skutečně obřezla, znamení jsou tato: když při složení tiše stojí, kůň výkal brzy vyhoniv žílu suchou a ochablou okáže; když ochod oschlý bude a kobyla poklopy tak často nerozšklebuje; když veselejší po připuštění jest, nežli jindy; když koně ani nepřipustí, ani po něm netouží; s větší chutí žere, však váhavě a obtížněji pracuje. Zprvu ovšem břicha jen málo přibývá, dokaváď maternice se nerozšiřuje. Rozšiřování hříbětníkové i v mateři koňské mnoho účinků aneb změn provozuje. Neboť rostoucí hříbětník t. kobylí materník, oponu k prsům tlače dýchání nevolné činí. Hlavní změnu hrdlo mateční trpí, ačkoli u kobyly ne tak znamenitě, jako u jiného dobytka k. p. u krávy. Zámek matice obyčejně v březosti rosolem
jakýmsi hnědým se naplňuje a jako zalepuje. Bok znenáhla se plní, vemeno se nalévá, a po polovici i hříbě v životě se pohybuje. Obřezlé klisny přede vším násilím a přílišným namáháním ochraňuj, aby nezmetala, a ji hojnějšího a lepšího pokrmu poskytuj, aby hříbě v maternici dobré živnosti nabývalo. Na dvě, neb na tři neděle před ohřebením, kobylou ani nepracuj. Kobyla jedenáct měsíců a 10-12 dní obyčejně chodí; ačkoli čas ten také změnám podroben bývá. Neboť mnohá klisna teprve po půl dvanáctém měsíci, řídko kdy po plných dvanácti měsících, se hřebí. Jestliže před skončením jedenáctého měsíce rodí, tedy pravíme: že rauči poloh jest; když pak již hříbě před osmým měsícem odchází, že zmetala klisna, říkáme, a mládě zmetek slove. §. 21. Když se již čas hřebení aneb polohu blíží, pozorovati sluší na kobyle tato znamení: klisna nepokojná sem a tam přechází; brzy lehá, brzy vstává; stůně, a přestupuje; bok je užší; z cecků vemenných mlezivo kape; z ochodu naběhlého, více neb méně kalu vytíká; asi den před ohřebením klisna se na krku potí, a mnohé i zadní nohy nabíhají. Brzy potom porod nastává; maternice svírajíc se otvírá branku neb zámek, stavějí se vody, v kterých prstem hlavu a nohy z žlábku ležící řádně ohledati lze. V stahování se hříbětníka, aneb jinak, v bolesti porodní kobyla tlačí a nutí se, pak voda protrhši mázdry odchází, načež hlava nenáhla se probírá. Viděti jest nejprve přední nohy, jednu za druhou do ochodu vcházeti, mezi a nad nimi hubu; v brzce potom hlava s čelem ku kříži ležíc, jakoby širokostí svou namáhati matečnímu, odpírala, ven vyráží. Po vykročení noh předních a hlavy, bolest na chvilku ulevivší opět mocně nastupuje, při čemž kobylu nakřiveným hřbetem bolestí přispívati vidíme; posléze i tělo hříběte, na břiše leže, se vyvalí aneb se narodí. Celou tuto práci klisna obyčejně ležečky koná; toliko citlivá, aneb divoká brzy lehnouc, brzy vstanouc, někdy stoječky se ohřebí. Jestliže kobyla jináče čerstvá, hned po ohřebení vstane, při čemž pupeční šňůra blíže pupku hříběte se odtrhává. Nastane nyní ulevení bolesti tak, že klisna příhodně sobě odpočine. Čas ten oddechnutí rozdílný jest; nejkratší bývá čtvrt hodiny, nejdelší pak pět i šest hodin. Po čase tom, aneb když kobyla maličko pojedla, opětuje se svírání hříbětníka, totiž: nastává nová bolest, kterážto odloupivší čistidlo, je skrze ochod statně vyvrhuje. Brzy potom klisna ohřebilá mládě své, kteréž mnozí trochem soli potrusují, olizuje, ano již hledí na nohy se stavěti. §. 22. Jak brzy hospodář na kobyle uzná, že se hřebení blíží, tedy přísluší, by se k hovadu březímu častěji ovšemž dohlíželo, hřebícímu se však nepřekáželo. Především klisnu, dle možnosti, od jiných koní odstraniv, buď jen dlouze přivaž, aneb docela z ohlavu odvaž, aby dle libosti se uložila, zadu měkce nastel a stání ohraď. Když vidíš, že rození pořádně nastává, jakož u dobytka obyčejněni, než u člověka bývá; jestliže mázdry v ochodu viděti, a ony v čase způsobném se protrhnou, načež hned nohy přední se s hubou ukáží, tedy všeho běhu přirozenému zanech. Aniž hříběte, když již s hlavou z ochodu ční, bez příčiny nevytahuj, nýbrž čekej, jsa ujištěn, že přirozenost sama i tělo vytlačivší porod skončí. Chtějí tomu mnozí, aby se mládě opálkou, mělkým košem, aneb jen rukami zachytilo, aby sobě hříbě u vypadnutí na zem tvrdou neuškodilo, když kobyla stoječky se hřebí; jiní jen tlustě nastelíce, hříbě vypadnouti nechávají, by v odpadnutí z ochodu šňůru pupeční přetrhlo. Kdyby se zdálo, že hříbě v neroztržených mázdrách se vyvalilo, tedy je hned roztrhni, aby hříbě svobodně dýchati mohlo. A požitek (půžitek, užitek) totiž: částku k slezině podobnou, kteráž uvnitř mázder se
nalézá, odstraň, ne za příčinou předsudků, které o této částce někteří mají, nýbrž proto, aby snad hříbě si náhodou polkna, příležitosti k nezažití neb snědku nedalo. Provázek pupeční obyčejně se přetrhne, když mládě buďt matce odpadá, anb matka zaberouc se vstane. Přichází se však, že se neodtrhne, tehdáž jej rukou, ne však kvapně, blíž pupku mláděte přetrhni, ale nikdy neodřezávej a tak rána lehce se zacelí; jiný hospodář šňůru převazuje. §. 23. Čistidlo (lůžko) přirozenému vyvržení zanecháš, a žádným způsobem, ani za šňůru z ochodu vynikající, ani za částku ložce, kdyžby jakou viděti bylo, nesnažuj se tahati, aby snad maternice mocí se nevyvrátila, dokaváď ještě ložce přichyceno jest. Neboť, jakž na hoře praveno, za čtvrt, a když kobyla po polohu déle ležeti ostane, za půl hodiny samo odcházívá. Toliko druhého dne, kdyžby snad ještě čistidlo bylo neodešlo, může se rukou pozorně vybrati. Po ohřebení za několika dní z částek rodných sliz (aneb šlem,) napřed krvavá, pak nabledá vytíká, až konečně docela zbělí, což vůbec očišťování slove; a to právem, poněvadž v skutku hříbětník, svíraje se přirozeně, od kůží, od žláz, od kusů lůžka, a od jiných zbytků po polohu se očišťuje. §. 24. O nepořádném polohu Přichází se někdy, že jak jinému domácímu dobytku poloh, tak i kobyle hřebení z důležité příčiny obtíživ se, lidské pomoci žádá. Nepořádný porod mastati může proto: 1. že březost nepořádná byla; 2. z nemoci dobytčete rodicího; 3. z vady částek vaječných; 4. z úhony mláděte; 5. z nezpůsobné pomoci lidské; a 6. z jiných případností nehodných. §. 25. Kdykoli nějaká snětlivost, (zásnět, zlé břemeno, koule) v maternici koňské se založilo, taková nezdařilost vždy dříve odchází, nežli čas přirozený připadá. Jak brzy zásnět zveličela, hned jí přirozenost přirozenost způsobně tak, jako jiný porod z života vybývá, a člověk toliko hleď dobytčete stonajícího, slabéli, příhodně posýlovati. §. 26. Klisna před časem i o hříbě přijíti, aneb zmetati může; v kterém případě mládě, buď již mrtvé se narodí, aneb živé li narozeno bylo, brzy scepení. Zmetání uvésti může každá těžká nemoc matky, která spojení mláděte s hříbětníkem ruší, výklop maternice, násilí zevnitřní, udeření, silná práce, běh rychlý a t. d. Žeby kobyla zmetati měla, poznáš potom, že ochod nabíhá, jakoby se jitřil, z života vytíká kal smrdutý, vemeno nabíhá, a hovado počne býti nepokojné a t.d. V hospodářství vždycky lépe bude vynasnažiti se, aby raději zmetání nenastalo, nežli chtíti jemu předcházeti, když již buď nastati hrozí, aneb skutečně nastalo. První a hlavní potřeba jest, hovado takové pokojně držeti, a pk, jestliže smrad mrtvolu vyjevuje, matku posíliti; kteréhož tím dosáhneš, podaje klisně nemocné vařeninu aneb spařeninu z kmínu, z anýzu, z puškvorce, vezmi každého tři stránky k. p. tři loty, skořice jednu stránku s dvěma žejdlíky piva aneb vína.
Velmi často dobytče proto zmetá, že jej jisté nucení napadne, kteréž buď vyklop pošvy působí, aneb i maternici vyklopuje. Jestliže matice jen předpadla, tedy hleď si brzo rukou mastností jakoukoli natřenou pozorně na místo vložiti; předpadlali matice a spolu oteklá zapálí se, tedy lehoučce napřed zámek neb hrdlo mlékem neb olejem vlažným obměkčiti, mázdry protrhna, vytáhni mládě, a teprv hříbětník na své místo vetkej. V obojí pak příčině, třebať by maternici slušně vložil, opět ráda předpadá, jestliže jí cestu nezamezíš; a to příslušně dovedeš, jestli za den několikrát svíravou vařeninu tuto: vezmi třísla dubového, natržniku, řebřičku a trnek, každého rukovět, v čtyřech librách vody za pl hodiny vaře, a potom procedě napřed vlažně, později chladně do žlábku buď vsstříkáš, aneb v oné jíše omočenou houbu vkladeš do pošvy; buď, že ochod křížovým obinadlem, z dvojitého plátna aneb barchanu ovážeš, nechaje toliko průchod, aby kobyla močiti a káleti (kliditi) mohla. To též čiň, když jen pošva sama se vytlačí, nikdy však zmetání uvoditi nehledej. Když po polohu maternice častěji předpadá, tedy mnohý vetkajíce měchýř do žlábku, pomocí malé trubičky jej nafouknouce tam za čtrnáct dní nechávají. §. 27. Největší obtížnost při porodu mládě samo nepravým těla stavením, působiti může. Neboť hlava dobytčí podlouhlá snadněji skrze kosti se probirá, nežli hlava člověčí kulatá. Jestliže nohy přední a hubu v ochoze namakáš, aneb je ven strmiti uvidíš, tedy buďto křeč, aneb hrubost těla výchozu konečnému překáží. V první příčině kobyle, nápoj vlažňounký podati sluší; v druhé pak, bez okolků hříbě holými rukami, aneb šatem širokým opatrně vytáhnouti smíš. Mládě nepořádně k porodu se staviti může: 1. když ovšem hlava s nohou jednou nalehá, druhá však k tělu jest obrácena; 2. když nohy nastupují, ale hlava k tělu na stranu obrácena leží; 3. hlava hubou napřed vstoupí, nohy pak obě k tělu leží; 4. když hlava a obě nohy k tělu se přehnuly; 5. když nohy přední křížem leží; 6. když hlava uši ukáže, hubu k prsům sniženou majíc; 7. když mládě zadkem přichází; 8. když zadkem vchází, břichem pak vzhůru obráceno. Kdykoli znamenáš, že klisna dlouho stůně, a porod ještě ku konci se nechýlí, tedy nemeškej vše pilně vyšetřiti; a nemaje snad sám v té věci důstatek známosti, povolej k tomu rychle člověka zběhlého, kterýž rukou s nehty ohlazenými máslem neb jinou mastnotou natřenou do klisny sahna, příčinu těžkosti vyzkoumá. Naleznešli, an ještě měchýř z ochodu ční, tedy jej protrhni; jestliže na odpor vody již dávno odešly, ochod a pošva zardělá a suchá bude, tedy především čáastky olejem, neb vlažným mlékem ovlaž; a uznášli zapotřebí, i napřed klisně žilou pusť, a teprv pracovati počni. §. 28. V první pak příčině, totiž: když hlava a jedna noha způsobně nalehá, druhá však noha k tělu přivinutá leží, takto jednej: nejprve nohu příležící do oka vloživ, ji pomocníkovi mírně potahovati poruč, sám dokud ještě tělo hříběte mezi kosti pánvičné nepřišlo, rukou přes lopatku a stehno k kolenu tahna, v přihbi koleno prstami zachytiv nohu k východu připrav; načež, když již obě nohy zrovna leží, ostatek přirozenosti k skončení zanech. Vězíli však předek těla vtěsnán jsa v pánvici, tedy hle%d napřed hlavu něco zpět tlačiti, bys k noze po vůli přišel. Nebudeli pak možno hlavu nazpátek tlačiti, tedy raději zasadě velmi tupý hák pod páži, v čas bolesti, popotahuj. §. 29.
V druhé příčině: když nohy arci řádně nastoupily, hlava však nastraně k tělu obrácena lež, tedy nohy do okrajku sukna neb do jiného oka zachycené přitahna, rukou do matice vejdi, a hledej palcem do jedné chřipiny a ukazancem do druhé přijíti, a tak uchytiv scestnou hlavu hubou napřed do pošvy uvésti; porodu skonání po tomně zanech přirozenosti. §. 30. V třetí příčině, ttiž: kyž hlava způsobně leží, nohy však k tělu ohnuté budou, zapotřebí jest hlavu nazpátek tlačiti, aby tudy k nohám volněji jíti se mohlo. Když pak nemožno bude hlavu vtěsnanou zpět tlačiti, tedy jeden pomaháč šatem za hlavu vloženým, a druhý hákem tupým za páži, když kobylu nutit bude, nápomocni buďte. §. 31. V čtvrté příčině, když hlava i nohy k tělu obrácené leží, hleď jednu nohu za druhou na cestu pravou uvésti, přitáhnouti, a pak známým způsobem i hlavu na nohy uvedenou, přirozenosti k skončení zanech. §. 32. Jestliže nohy v páté příčině křížem ležíce, překážku činí, tedy hleď je pozorně narovnati, a hlavu na ně vloženou nech zápasení přirozenému. §. 33. V šesté příčině, když huba k prsům leží, a uši s tejlem do cesty se tlačí, nvyhnutlně zapotřebí jest, bys při pomoci pod sáně hříběti sahna, hlavu jeho mezi přední nohy nadzdviženou vložil, načež přirozenost sama porod v brzce skončí. §. 34. V sedmé příčině, že mládě zadkem do pánvice přichází, poznáš po zadních stehnách, po loktíku neb chocholíku patném, a po ocase přiležicým. V případě tom, jestlže mládě samo od sebe dvojitě projíti nemůž, jej za zadní nohy vyveď; poněvadž zde hlavu scestnou obrátit nelze. To slušně dovedeš, když vezma zadní stehno do oka, jej pevně k východu přitahovati a pomocníkovi zadržeti poručíš, pak tím samým způsobem i druhou nohu dobyti, a ocas spolu uvésti se vynasnaž, a tak mládě zadkem napřed levnou prací vyvedeš. §. 35. Jestliže v osmé příčině, mládě zadkem přicházeje, hřbetem však dolů leží, tedy to všecko čiň, jakož jsi v sedmém běhu činil, toliko že tuto nohy na hoře ležící uchopíš, a v té míře ven vyvedeš. §. 36. Kdyby se konečně přihoditi mělo, an mládě za hrubosti těla hmotného, aneb za příčinou velmi chybného kosti složení, projíti by nemohlo, a tyby se byl dosti snažil jemu pomoci, však bez naděje; aneb že snad maternice v porodu se byla roztrhla, a tak dobytče padnouti by
hrozilo, aneb v skutku nedávno padlo, přísluší živé mládě vyříznouti, a matku, jestli živa, zabíti; poněvadž aniž k hojení, aniž k potřebě budoucí se více nehodí. §. 37. Obstarání klisny po ohřebení, a hříběte Kobyla ohřebilá zvláštního obstarání potřebuje, kteréž dle rozličné případnosti, také rozdílné bývá. Jestliže hřebení lehké byvši kobylu neunavilo, a klisna žádné bolesti, ani zimnice nevyjevuje, tedy ničeho zapotřebí nemá. Toliko ji málo nakropeného šrotu, (mleté píce, tluči) s otrubami, s hrstí soli poskytni, a vlažný okal z mouky černé za nápoj dávej, který okal až do devátého dne dávati sluší, třebaby kobyla od čtvrtého dne již i obyčejný obrok, oves a seno, dostávala. Po devátém dnu matce obroku přidej, proto že seleti živnost mlékem dává a snad i opět obřezela, neboť mnozí již devátého dne kobylu opět připouštějí. Kobylám, kteréž hříběti ssáti dávají, co nejsladší seno vyber, a nejméně třikrát v témdni, místo lizání, hrst soli k obroku přiměšuj. Jestliže klisna těžce se hřebila, a mnoho síly ztratila, tedy dobře bude kobyle hned po ohřebení, a pak za den dvakrát neb třikrát, asi tři mázy tenkého okalu dávati. Když pak zimnice se přivrhla, kteráž obyčejně horké povahy bývá, tedy vezma čtyři unce soli z karlových varů, a jednu unci sanitru, rozpustě soly v jednom mázu okalu, vli klisně polovici v hrdlo, a za čtyři hodiny opět druhou polovici. Znamenášli, žeby zimnice silná byla, žíla plná tepala, užitečno bude z krkavice krevní tři neb čtyři libry krve pustiti. Kdyby vemeno tvrdé a zardělé bylo, jakož se někdy přichází, tedy jej pař trusky sennými, přičiniv k spařenině málo octa; jestliže toliko ceckové se rozpukali, tedy vezma tři unce, aneb šest dobrých lžic, vína, tolikéž medu a lot oleje z mirry, směs, a tou smíšeninou cecky tolikrát natírej, kolikrát hříbě bylo ssálo. Mnohá klisna tak citlivá jest, že hříběti nedá ssáti, ano i po něm tluče. V příčině té rádi mnozí klisně nohy zadní, a když se zdá, i přední vázati, až ssání navykne. Kdyžby pak ani vázání nepomohlo, tedy hleď mládě buďto jiné klisně podstrčiti, aneb mlékem kravským vychovati. Za čtrnáct dní po ohřebení klisnu s mládětem na pastvu vyveď, aneb jestliže ní v poli pracuješ, hříbě při matce běhati nech; nikdy selete od matky neodlučuj. §. 38. Krmení hříbat dle času se říditi má, jakž se zubové řeží. Hříbě necháš pět neb šest měsíců napořád ssáti. (Nařízení 1777. r. 13. listopadu.) Mezi tím jej znenáhla navykej na měkkou stravu; zprvu jemu dávej otruby namočené s vodou, a potom když je odstaviti míníš, ovesný šrot hrubý (ovesnou tluč) s dvěma částkama drobné řezanice, a brzy potom i oves s řezankou. Čím lepšího pokrmu mládě dostává, tím lépe roste, a bude statný kůň. Po odstavení kobyle mléko dotud oddájeti sluší, dokud se vemeno nalívá; ačkoli se u robotné klisny buď samo ztratí, aneb toliko třeba denně vemeno čerstvou vodou několikrát umýti. Řečeným pokrmem a co nejlepším senem budeš i příští zimu hříbě krmiti, kteréž v prostranném chlívě chovej, nepřivazuje ho, aby dle vůle choditi mohlo, jemu však ustavně v jeslích, co vhod nízkých, seno zakládej. Jestliže žádného pastviště pro hříbata není, tedy v chlívě v budoucím létě tak s nimi jednati sluší, jako v minulé zimě; toliko, že místo sena dobrou távu aneb dětelinu podáš, kteráž však teprv kvete, a ta budiž zřezána na stolici a k řezance míchána. A hříbata každodenně za několik hodin v ohrazeném místě nechť se proskočí. Možnoli, tedy se hříbata na pastviště
vyženou, kteréž suché a kopcovaté buď; dílem aby kopyta utuhly, dílem, aby hříbata navykala do vrchu a s vrchu běhati. Ostatně hříbata tak, jako staré koně česej a čisti, aby ani vši, ani svrabu nedostala. Hřbelce však teprv v druhém roce potřebuj. §. 39. Příští, totiž druhou zimu hříbata již přivázaná, svá stání míti mohou; k přivazování ohlaví měkké, aneb toliko pásku koženého okolo krku užívej, aby hříbě nenavyklo ohlavec sundati a tudy sobě hlavu nezohavilo. Koně uvazovati na stání nejjistější jest provazem žíněným, na jehož konci dřevěná koule upevněna jest tak, aby provaz skrze kroužek železný běžel. Tento způsob uvazování jest všechněm koňům, zvláště pak hříbatům příhodný, protože se nezašlapují a nezaplétají. Řetízek budiž vždycky zavržen. Žlab má tak spořádán býti pro hříbata, aby se povýšiti a snížiti mohl; má vždy před prsy hříběti státi, aby navykalo hlavu vysoko nositi. Jesle buďte tak vysoké, aby jich hříbě pohodlně dosáhlo a krk velmi nenatahovalo. Když hříbata na podzim z trávy na suchou píci, a opět z jara ze suché píce na čerstvou se uvádějí, tedy to zponenáhla se stávej; totiž jakž podzimek nastává, počínej suchou píci k zelené přiměšovati, až pouhou suchou dostanou; z jara totéž čiň s zelenou krmí, však na opak. Když již hřebečkové dvouletí budou, tedy jich od hřebic odděl, aby snad vábeni nebyli k skákání, a neseslabli. Pročež i na pastvišti zvláštní ohradu míti mají. §. 40. V čase tom, totiž dvouletá hříbata, budou se k budoucí službě cvičiti a kloku t. j. zvuku jazyka navykati. Aby se neplašila, může se nenadále křičeti, bubnovati, aby hřmotu a hluku navykali; a když tichá budou, dej jim malou pochoutku neb pamlsek, skyvu chleba aneb čeho jiného. Přísluší se nápodobně i potomnému kování naučiti, a proto nejprve je máš navykati aby nohou zdvihali, a pak i dřevěným kladivem mírně tepaje na kopyto, i rohu odtruhuj, když v chlívě, jakož obyčejně se stává, roh dlouhý roste. V třetím roce postřihuj hřívu a ocas, aby žíně slušnější rostly; kotníků však a uší nech, sice dlouhé rousy narostají. Můžeš hříbata i osedlati i ochamovati, aneb přistrojiti, aby svmu budoucímu osudu navykala, však ani jich nezapřahuj ani na nich nejezdi před vyplněním čtvrtého roku. (Nařízení r. 1777. 13. listopadu.) §. 41. O vyšlechtění V třetím roce také hřebce, kterého na plemeno nezadržíš, se kleští. (Nařízení r. 1777. 13. listopadu.). vykleštiti slove koni, totiž hřebci varlata vyřezati, aby tudy okrocený zpitoměl spitoměl více, a k užitku žádanému lépe se hodil. Obyčej kleštiti paterý máme: 1. Rušidlem; 2. žehadlem; 3. ukroucením; 4. podvázáním; 5. klepáním neb umrtvením. Nechť však vykleštiti jakýmkoli během se koná, přísluší vždy nejprve hovado pozorně povrhnouti, pomocí slušných nástrojů, tak aby pohodlně buďto na straně leželo, neb na hřbetě; při čemž nohy buď všechny v kozelec, aneb jen dvě a dvě se sváží. Hlavy se muž silný chopí a ji zadrží. Čas ke kleštění jest buď jaro, aneb podzim, ranní doba, dokavád hovado ještě lačné bude. Především posek a pouzdro mydlinami čistě umyj, a když kleštěc rušidlem, žehadlem, převázáním aneb ukroucením dobytče vykleštiti míní, vezma varle jedno po druhém šaurek ostrým nožíkem, co vhod, otevři, aby nárok celý vyplynul, načež poboční
varle odstrčiv na stranu, žlábek neb pich semenný čistě obnaž a měšec vodou slanou a octem vymyj. §. 42. Jestliže kleštiti chceš rušidlem, tedy sobě napřed dvě dřevěnná skličidla (proštěpy) připrav, jejichžto vnitřní strana žlábek, a koncové vroubky míti mají; žlábky naplně nákvasou, aneb těstem, posyp potom práškem z přehnané rtutě (hadem jedovatým starých Sublimat. cor.). pich semenný skličidly nejlépe zaskřípneš, když konce toho skřipce nití silnou pevně stáhneš; a pak pich semenný mezi proskřipcem a nárokem málo nařízni. Po čtyrmecýtma hodinách, když zatím rušidlo dosti leptalo, t. j. když kausavá věc dosti již vyžrala, odejma skličidla odstřihni ostrými nůžkami pich, a opět posek čistě vymyj. Vymývati budeš na všaký den, a vždycky valacha, jak kleštěnce koňského vůbec jmenujeme, na půl hodiny zlehka prováděj aneb zdlouha projížděj načež obyčejně do čtrnácti dní rána se zahojí. §. 43. Jestliže koně žehadlem vykleštiti chceš, tedy dva nože železné neb měděnné, v způsobu žehadel nožových a uhelník po hotově měj. Potom žlábek semenný železnými aneb dřevěnými kleštěmi, podobnými k náhubci, hned za varlatem zajma, kleštiny řemenem ztuha svaž, a pak nárok ohnitým nožem před kleštěmi dílem upal, dílem uřež. Ránu potom prachem cukrovým a voskem, pomocí horkého nože, zakapej aneb zaškvař. Ostatně valacha jako prve opatrovati sluší. §. 44. Třetí obyčej vyklešťování v tom záleží, aby po otevřeném posku žlábek semenný v samém nároku pevně zachycen a stísněn byl klištkami, jakéž pan profesor Tégl k tomu cíli vynalezl, a potom ráži železným šídelcem probodenou dotud točiti budeš, dokud se neukroutí. §. 45. Obyčej čtvrtý tento jest: Připravě kleštěc všechno jako prve, ovaž pich semenný nití trojnásobnou hedvábnou a voskovanou, aneb bratvicí u samého varlete pevně, kteréž vázání potom buď nech dotud, dokud nárok sám neodpadne, aneb jej hned za vazbou odřízna, měšec olejem a vínem vymyj. Způsob ten kleštění zvláště u berana a u býka se užívá. §. 46. Pátý běh vyřezání záleží v tom, že posku neořezaje, toliko buď semenný žlábek ostrými klišťkami, zevnitř odštipneš, aneb ráži dřevěnou paličkou klepati budeš, až umrtví. Odtud i jméno koně klepec nastalo. Espaňhelé tímto během kleští. §.47. Každý onen způsob méně neb více bolestný, a nebezpečný jest. Jistěji by se snad takto kleštiti mohlo. Když známým obyčejem varle obnaženo bude, tedy odděl nožem žílu pulsovní od žlábku semenného a převaž jej silnou hedvábnou voskovanou nití; načež žlábek na půl palce od vazby odstřihna, pečinku (varle) z posku vyloupneš. Ránu toliko vlažným vínem vymyje zanecháš ostatek přirozenosti.
§. 48. O anglizování Oblíbil sobě mnohý také koni ocas nasekati, a komoliti. Jest pak konání to, když svalové spodní, kteří ocas dolů k tělu táhnou, se přeřezají, aby tudy kůň oháňku vzhůru nesl. Rusý ocas toliko uťatý jest, nepak nasekaný. A poněvadž obyčej ten z Angličan přichází, tedy práce slove anglizovati, anglizování. Proč Angličané koňům svým ocas utínají, známo není; pro krásuli, která věru ! jen myšlení jest; aneboli proto, aby v blátě usořiti podkasování ocasu. V brytanské zemi, tuším, žádné jiné mouchy není, kromě obecné světniční, tamby ovšem prošlo koně komoliti; u nás však, oháňku přirozenou koni vzíti, aby se střečkům a jiným hovadnicím ubrániti a se oháněti nemohl, pouhá ukrutnost jest. Když koni ocas nasekati chceš, tedy se to koná, buď že kůň stojí, v lisách uvázán, aneb že povržen bude. Pomocník přehna k tělu ocas, jej drží, on zatím ten který natíná, oba svaly na straně spodní, asi na dva prsty daleko od řiti prořeže. U hříbat dvou- neb tříletých, jednoho řezu dosti bude; u koní starších dva neb tři vrubové se učiní. Po každém však nařezání sval, který vylézá, odstřihnouti sluší, nikdy pak vytrhovati. Při tom pozoruj, aby žíla pulsovní raněna nebyla, a protož nejprve kůži, a pak každý sval pro sebe prořezán býti má. Nechť pak jeden neb více takových vrubů jest, vázání rány vždycky stejné bude, totiž: knot na prst tlustý buď suchý, aneb toliko omočený v slabé kořalce, kteréž vázání s obinadlem dlouhým ovina, ocas pokojně viseti nech. Aby pak kůň pařez ocasa hezky vysoko nesl, radí mnozí ocas buď dvěma provazy uvázati, a v dva okovce upevniti, aneb podle jiných, válec slaměný pod ocas na kříž klásti, a jej na hřbetě v malém sedle, kteréž žlabiny mělké má, uvázati. Obojího by snad zapotřebí nebylo, kdyby se jen nasekání svalu velkými knoty dosti otevřené zadrželo. Nikdy však ocas koni nesekej, jenžto jistou neschopnost ukazuje ocas vysoko nositi. Druhé vázání koná se mastí bazylikovou aneb balzámem Arcéovým, aby rána se hnojila; a to čiň, až do plného zacelení. Po zahojení sluší ocas utíti v okolí osmého neb devátého článku, velkými nožikami, aneb nožem, což vždy raději v ohybu konej, než aby kost přeťal, poněvadž tuto kost dlouhým hnojením se odděluje. Po utětí ránu prstenním žehadlem připal, kosti však dle možností se nedotýkej, a potom přiškvar na každý den dvakrát masti z olovinky ovazuj, až do zahojení. §. 49. Milovníci mnozí ještě koni i uši ustřihují, aby jsouce malé myšímu uchu se podobili. Koná se ostřihnutí, buď zvláštními kleštěmi, když nimi ucho se zajme a od kraje to co vybývá se obřezá; aneb když ucho sviradlem mezi dva obrazce (kročky, modely) vyhotovené, k uchu podobné, se zaškřípí, a kraj ostrým nožem se uřízne. Dalšího léčení při tom není třeba. §. 50. O kování Na konci čtvrtého roku, sluší hříbata také okovati, nejprve na předních, a po dvou měsících i na zadních nohách. Kování praví se vynalezeno býti, roku 997, skrze poláka, jménem Cásku.
Podkova slouží koni k ochraně zvláště rohu, aby se v chůzi neurazil, aneb neotřel; neboť podešev a střela, jestliže ostatně zdraví jsou, takové ochrany nepotřebují. Když hříbě, (ano i jiný starý kůň,) okováno býti má, dobře bude přes noc nálepek na šlapadlo rauchou uvázati, k čemuž vezma kravinec, olej lněný a málo soli, a smíchaje v hromadu, přilož na kopyto. Podkovář struhem oc střelky toliko ty úlomky vyber, kteří se sami obírají; tak také od podešvu toliko tvrdé nerovnosti vystrouháš, kteréž i koňům odebrati přísluší, kteří se nikdy nekovávají. Jiného nic nevybíraje, to pozoruj, ačkoli podešev s zděmi rovný býti má, aby přece stěna málo vyšší byla, by podkova nikdy na podešvu neležela. Při budoucím kování vždycky tolik od kopyta odebereš, co rohu pod podkovou narostlo, a co vhod jest, aby podkovníky se v nově dobře zaraziti mohly. Neboť pod ochranou podkovy, roh čerstvěji roste, zvláště na prstech. U vystruhování vždy tobě kopyto pěkné, koně nekovaného, za pravidlo budiž. Koutkové paty přirozeně jsou otvořité a prostranné, a v té povaze je podkovář vždy pilen budiž zachovati. Jestliže pata úzká jest, tehdy ji na šíř, nikdy pak na hloub vystruhuj, aby ku scházení rohu v hromadu příležitostí nedal. §. 51. Při kování sluší toto pozorovati; aby ani kůň, ani podkovář, ani pomocník, obyčejně kočí, jenžto nohu drží, k úrazu nepřišli; pročež kůň v dobrém a pevném ohlavě řemenem neb provazem v kruhu uvázán budiž tak, aby klička, neb jen psí ucho (jednoduchá klička) snadno se rozvázati dala; provaz nejdéle na tři střevíce bude. Pomocník nohu přední takto vyzdvihneš: Vezma nohu rukou nad kotníkem je ohni a vyzdvihni, nohu pak obejma oběma rukama tak, aby prstové napřed, a palcové křížem do zadu nohy, ležeti přišli, a podepra se lehce na plece koně, vlož koleno jeho do slabiny své z té strany, která ku koni jest. Vložením tím prospěješ, že svobodněji rukou pohybovati moha, podporu velmi potřebnou učiníš kováři, kterýž kopyto vystruhuje. Když k. p. levou nohu přední vezmeš, tedy levou svou nohu málo dovnitřku představ, jakobys na patě státi měl; pravou pak nohu ustoupiv do zadu, jako na podešvu stůj. U pravé nohy, jak se samo již rozumí, vše to na opak činiti budeš. Když pak levou zadní nohu podržeti máš, tedy levou rukou svou po vnitřní straně zánoží jdi až na kůtky, vezma nohu za rousy, a ohna spolu patu tak, aby přihbi na rámě tvé přišlo, načež nohu ramenem i rukou od zemi vyzdvihna hned také rukou pravou hlezno aneb kopyto uchop, bys lehčeji nohu vyzdvihl, kdyby kůň se zdráhati chtěl. Když jsi již pravou rukou také nohu vzal, tedy levou ruku přeloživ za patu dovnitř, po zadu nad kotníky tak drž, jako přední. Vezma nohu zadní koně, levou nohu svou ohna v koleně představ, a pravou stoupni málo zevnitř, a pak tělem přilni k stehnu koňovu, však, jen co vhod lehce, bys pevně stál, sice kůň rád na tebe lehá. Jestliže pravou nohu držeti chceš, učiň opět vše to na opak. §. 52. Koně plachého křikem a bitím ještě více zdivočíš, tak že posléze bojácnost jeho v neposlušenství přechází; raději tedy jemu lahodě, jej hlaď, načež obyčejně volný se kovati dá. Mnohý kůň při zaklepávání hřebíků vždy nohou trhá, u takového kovář znenáhla klepej, až hlavičku náležitě vbiješ. §. 53. Divokého, nezbedného koně není vždycky dobře hned trestati neb tlouci, jakož mnohý kovář umí kladivem, kleštěmi a.t.d. zvláště do citlivých údů, do hlavy, do kohoutku, aneb do kyčle. Takového jistěji bude náhubkem neb skřipcem skrotiti. Skřipcem příhodným buď nos
se uchytí, aneb huba se sevře. Nosní náhubek jest obrtel dřevěný, (jest i železný, který se však méně hodí,) 12 – 15 palců dlouhý, na jehožto jednom konci oko z provazu v dvou dírách jest, a druhý konec se ouvazkem na hlavu upevní. Druhý náhubek na způsob votěže se zavěsí, a pak krátkým roubíkem se zatočí, až koutky pysků vzhůru násilně sevře. Náhubek ten však není tak neškodlivý, jako onen nosní. Jestliže podkovář náhubku nosního užíváš, tedy jej nestahuj příliš, aby zlí následkové nepovstali, pročež jim začasté i povoliti máš. Potřebovati sluší náhubek toliko na svrchním pysku, a nikdy na spodním, a vždy jen tak, aby chřípí spolu se nezajalo, sic by kůň tudy dušen, svobodně dýchati nemohl. Koně za uši držeti, není vždy dobře; proto, že mnohý člověk se celý zavěsí a koni ohavně tíží svou škodí, že kůň nemůže ucho více slušně vzhůru nositi. Jestliže by ani náhubek, ani trest nepomohl, tedy noha v oko se uchytivši, buď skrze provaz na ocase uvázaný, aneb raději skrze kruh na stropě se zdvihne; pomocník však vždycky v okamžení provazem povol, když kůň se velmi zdráhati bude, aby sobě nohu nevytknul. Konečně kůň velmi nezbedný dosti jistě i v lisách neb v lisici se okovává. §. 54. Kování jest rozdílné, 1. dle času, totiž letní (hladké), a zimní (ostré); 2. dle potřeby koně, totiž: jízdného, tažného, panského, formanského; a 3. dle obyčeje národního, totiž: po englicku, po francouzsku, po turecku, po německu a. t. d. Podkova vždy kopytu, nepak kopyto podkově přiměřovati se má. Jsoucí z dobrého železa, dobře vykovaná, má v kole, neb v přesce kopytu, jak na předních, tak i na zadních nohách se rovnati. Na patkách o linii neb o dvě se rozcházej; na prstech budiž podkova široká k. p. u prostředního koně, na palec, tlustá na pět linií. Obojí však ku konci o třetinu se menšiti má. Ozuby udělej podkovář čtvrt palce vysoké, tolikéž tlusté, a půl palce široké. Podkova vespolek s hřebíky má 24 lotů vážiti. U koní pak, jimiž denně a těžce se pracuje, 4 loty přidáš; a na odpor, 4 loty ubereš u jízdních a těch, kteří nepracují. Svrchní i spodní strana budiž stejná, a hladká, toliko u koně klccavého a u těch, kteří rychle běhají, na prstech čepičku učiň, na 4 – 6 linií vysokou a tolikéž širokou, která k rohu přilehne. U koně těžkého, a tažného ještě na prstech, zespod odsadec (gryš) ukováš, jenžto na půl coule vysoký, tolikéž dlouhý a půl druhého palce široký bude. Zevnitřní kraj podkovy budiž o málo tlustější, nežli vnitřní, a jen tenkráte stejný kraj bude, když kopyto vyhloubenější jest, nežli býti přináleží. §. 55. Dírek v podkově, dle tíže její 6 – 8, (řídko 10,) dosti bude; množství velké dírek roh velmi rozbode, a když jich opět málo jest, kovář chtěje silným podkovníkem podkovu upevniti, roh snadno rozštípne. Dírka jiná bude ve falcovní, jiná v hladké podkově. Falcovní podkova slove taká, kteráž strůžku má, v nižto hlavičky celá se úplně schovati mohla, sice se vysedlá ušlape, a kůň strativ podkovu bos chodí. Podkovní hřebík budiž co vhod tlustý, aby do díry průbojem uiněné náležitě se vtěsnal; nebudiž plenivý, ani z křehkého železa, sic lehce se ulomiv odskočí, a plena snadno zájem působí. Vzdálenost dírek jest jinak na přední, jinak na zadní noze; na přední podkově dírky přední tak vzdálené býti mají, jako podkova na prstech široká jest, když odsadec není; ostatní dírky v té vzdálenosti probíjeti sluší, jakou širokost podkova v tom místě má, když se probíjí. Na vnitřní přesce mohou dírky o 1 – 2 linie blížeji k sobě býti, nežli na zevnitřní. Na zadní noze pak první dvě díry na prstech dvakrát tak daleko od sebe býti mají, jako podkova široká vprostřed jest. Ostatní díry v té dálce se probíjí, jako v přední. Do přesky mají díry tak daleko býti, aby právě na oblouk bílý kopyta přišly, tedy od zevnitřního kraje na 3 – 4 linie; díry, jsouli velmi dovnitř, dávají příležitost k zakování. Podkova nebudiž ani dlouhá, ani krátká,
obě velkou zkázu přináší; nebudiž nikdy větší nežli kopyto; a když i ozubové zapotřebí budou, nemají překážeti, aby střelka na zemi naléhala; neboť střelka, polštářem přirozeným kopyta jsouc, celé tíži těla za podporu slouží. Budiž také podkova prostředně široká, aby se k tlustosti ovšem rovnala, však těžká nebyla tak, žeby kůň velkou tíží se unavil; lehká podkova v práci brzo zchází, neb se ohýbá, ačkoli chůzi ulehčuje. Strana spodní budiž celá rovná, svrchní málo dovnitř se nakloňuj, ne pak příliš, aby kamenicko nezalézalo, a podešvu nehnětlo. Angličané podkládají kůži podešvovou, a činí tudy kování elastické; mohla by snad užitečněji tenká dřizha z korkového neb jak vůbec praví z pantoflového dřeva podkládána býti, která v nehodě déle trvá. §. 56. Když podkovář kovati míní, tedy pořádek tento pozorovati bude: nejprve staré podkovy strhni, aneb raději odejmi, ne pak všechny čtyři najednou, nýbrž buď jen na kříž, aneb u zlého rohu vždy toliko jednu podkovu. Napřed nejtky odsekáčem a kladivem obráže, kleštěmi štípacími potom odtáhna podkovu, zprvu zevnitř, potom uvnitř, nikdy pak v kole podkovy, nýbrž při rohu hřebíky týmž způsobem zvolněné a povytažené docela kleštěmi vytáhni, abys odtrhnutím násilným podkovy, snad rohu také neulomil. Když podkova již odejmuta bude, tedy od podešvu, od zdi a od patek, i od střely, jen co zbytečného překažčivého jest, vystruhuj struhem, a podkovu již hotovou přiměř, a dle kopyta připrav. Střež se ale podkovu horkou, aneb dokonce řežavou n roh klásti, neb měřiti, sice roh zlý, prchlý učiníš, neb jej srazíš, a coby měl zrůstu rohovému moudře pomáhati, tím jemu velmi překazíš. Když podkova úplně se hodí, tedy ji tímto obyčejem přibíjej: uloživ nejprve podkovu, jakž náleží, dej ji pomocníkovi zadržeti, a pak první podkovník do druhé prstové díry uvnitř, a druhý do první neb druhé prstové díry prstové zevnitř vrazíš. Když se to tak stalo, nechaje nohu koně na zemi postaviti prohledej pilně, nepohnulali se podkova ze svého místa; jestliže se jen málo odtáhla, tedy ji kladivem opět na místo přiklepej. Když pak podkova příliš se odskřivila, tedy ji odejma znovu řádně ulož a přibij. Pořádek přibíjeti hřebíky jest tento, aby vždy napřed jeden uvnitř, a druhý zevnitř přicházel, tím způsobem železo příslušněji se přiková. Zasadě podkovník na tuto bílou linii v prstech dotud drž, dokud se o jeho dobrém chodu nepřesvědčíš, což zběhlému cit a sluch dobře vyjeví. Každý hřebík na počátku jen slabě, potom silněji zaklepávej. U malé podkovy hřebík na palec, u velké, na půl druhého palce vysoko ze zdi rohové vycházeti má; na prstech ovšem vždy vejš, nežli k patě, a u kopyta ploského, podkovníky vycházeti mohou. Špičku vyšlou hned kladívkem ohni, aby se o ni žádný neraěl. Když podkovníky již všecky vraženy budou, tedy podkovář podlože kleště pod kraj železa, hřebíky úplně do důlků, a konečně zasadě kleště pod nejtky pevně dorazí. §. 57. Nejtky potom kleštěmi více ukroutiti, nežli ostře odštípnouti sluší tak daleko, aby na linii hřebíku zbývalo. Na přední noze koná se odštipování na kozlíku, na zadní noze v ruce. Podsadiv kovář kleště, neb rašpli na hlavičku, špičku, aby dolů se ohnula kladívkem ještě přitáhni. Konečně rašplí ostrost nejtků a zlomky rohu zvláště okolo podkovy odpiluj, nikdy však rohu rašplí nestrouhej. Neboť, když rohu pevnou svrchní lupinu ostrouháš, vítr a hnůj do pichů vcházeje roh kazí. Žádná rohová mast, žádná fermež nemůže opět toto napraviti, co rašple pokazila; poněvadž mazadlo přirozenou páru zadržuje a jestliže dokonce roh horce mažeš, velmi změkčev se kazí. Nejlepší mast rohová jest časté mytí aneb brození v tekuté vodě. §. 58.
Zimní kování koná se buď s ostrými hřebíky; buď s ostrými ozuby; aneb ozubové se přitočí. Kování na ostro s hřebíky děje se, když náhle sníh padl, neb náledí se stalo, a kováři čas nepostačuje, aby podkovu zostřil. Hřebík takový maje hlavičkou homolitou neb ostrou, která však málo nahnutá jest, do děr prstových přijde. Kovati na ostro s ozuby máme dvojí obyčej; buď ozub toliko za červena se zakalí; aneb kovář rozetna ozub, malý klínek ocele svaří; kteréž poslední lépe jest. Ozub zevnitřní napříč, vnitřní pak na dýl ostřiti budeš, aby kůň ani korunu sobě nezatl, ani nezklouzal. U tažného koně přísluší i odsadec ostřiti. Aby pak častému odtrhování a ostření podkovy aspoň dílem se uspořilo, ostřiti budeš toliko dvě nohy buď levé, aneb pravé; a u mimochodníků na kříž. §. 59. Uspoříš nápodobně odtrhování podkovy tím, jestliže ozuby přišroubovati můžeš. Podkova v tom případě díru neb matku měj, do které ozub šroubkem, klíčem ukroutíš. Ozub pak buď homolitý, buď ostrý, aneb čtvercový, a tupý býti může; poslední, když kůň v konici ostane, neb levná zima jest. Ozubů takových pak vždy více v záloze míti přísluší. §. 60. Podkovář moudrým kováním hleď i zlý roh i šmatlavost koně napraviti. Široké, ploché, dlouhé, a mělké kopyto nevystruhuj hluboce, a podkovu tlustou velikosti rohu připrav, která o poznání užší býti má, nežli roh jest; což u malého, tupého, neb u tak zvaného kozího kopyta, na opak se stane; neboť tuto od paty více vystrouháš, a železo přes kraj rohu vystávati necháš, aby kopyto se rozjíti mohlo. Když kopyto v hromadu jde, tedy od zdi rohové vždy více uber, nežli od podešvu, a roh obměkčiti hleď nálepky, aneb mastmi. Užitečné by bylo, koně takového buď nechati bosého, aneb jen prsty měsíčitě okovati. Mnozí takovému koni velmi uměle vyhotovenou střelu podkládají, kterou však kůň toliko v konici podržeti může. Suchý a prchlý roh nálepky dříve tak, jako i malý roh se obměkčiti má, k čemuž se velmi dobře hodí sádlo, kterým roh natírati, aneb náčinky z kravince a z hlíny přikládati budeš. Aby hřebíkové rohu křehkého nepolámali, v obyčeji jest podkovy na způsob střevíce koni dávati, kteréžto napřed a postranně čepičky na 2 – 2 ½ coule dlouhé majíce, pod patou šroubem, více neb méně, se stahují. Plnorohý kůň tlustější železo dostane, aby podešev příhodnou dutost měl. §. 61. Kovář při kování také ohled měj na chůzi koně, zdali poklecuje; neboli se tře, (štrejchuje); aneb zdali zadní nohou na přední šlape, (se stíhá, honí). Tuto má železo přední býti kratší, a na zadní noze opět roh vystávati má před podkovu. Jestliže kůň po prstech chodí, tehdy nedostane žádných ozubů, aneb jen nízké, silnou však podkovu napřed, kdež si nejvíce otírá; rohu v té příčině na prstech neostruhuj. Když kůň zkřesaný aneb šmatlavý jest, tedy vyšší strany rohu povytočiti zapotřebí jest, a podkova na nižší straně tlustější, a na druhé, na nižší, bez ozubů bude. Který kůň lehaje ozuby pod kolenem mozolky činí, tomu ozuby nizké, a podkovu dovnitř kratší vyhotoviti dej. Klecavý kůň měj lehkou podkovu; a kůň, který se tře (strouhá,) neměj na podkově nic ostrého ani kraje, ani ozuby, ani nejtek žádný; a jestliže za příčinou těžkého železa se tře, tedy jemu lehčí udělati sluší. Jestliže kůň některý ten zlý obyčej má, že sobě na kopyto šlape, a jej oddavuje, tomu udělej nízké a ohlazené ozuby, zvláště vnitřní ozub; kteréž i v zimě při ostření pozorovati budeš. §. 62.
O pozornosti při koupi koně Kdožkoli koně koupiti míní, především rozvážiti sluší, k čemu jej potřebovati chce; neboť na koni jízdném více potřebnosti hledati bude, nežli na tažném, neb na onom, kterého do polní práce kupuje. Při koupi za hlavní pravidlo měj, abys častěji, ano i při krmení, v konici koně prohlížel, poněvadž snadno tak vadu mnohou, jako krásu, i po druhé i po třetí, přehlídnouti lze. Ačkoli takové časté prohlížení koníři a jinému obchodníku se nelíbí, čiň to přece, pro budoucí zisk neboť koníř od tebe bere peníze, a ty od něho, ať tak dím, berného koně očekáváš. Možnoli, kup koně z kobylny nějaké, neboť vždy jistěji pochodíš, nežli když na trhu koupíš. Za druhé pravidlo tobě budiž; hned koně co nejpilněji prohlídnouti. Počna od hlavy, úd po údu zkoumej, a i některá místa podezřelá omakej. Znamení ona dobroty a pannosti, na hoře §. 2. položená, tebe příslušně provázeti budou. Toliko se střež, aby sličností hlavy oslepen, snad neopomenul nohy dobře projíti. Nebo co tobě s krásnou hlavou kůň, jestliže chromý jest, aneb chromým býti náchylen; ty za veliký peníz, herku domů přivedeš. V konici vyšetři, stojíli kůň rovně a způsobně, hladověli žere, nebo krkáli. Prohledej, nemáli jizvy od žíně, aneb od jiného lékařství. Bujné dovádění na stání, za dobré znamení měj, toliko hleď vyzkoumati, neníli oheň bázlivost před zkušeným bičem, nimž prodávač pošvihává, jak jen do dveří vkročí; na odpor zlé znamení bude, když kůň proutkem švižen, leda sebou hybne, neb ocas přitáhna jen málo odstoupí. Jestliže kůň dobrý sluch má, tedy hned uši ostří, mezi které jemu i láhvi; omakání toho nemá trpěti; jestliže dobře na obě oči vidí, vyzradí malé hrození po straně, jakobys ho uhoditi chtěl; jakož také, že buda veden, nohou neobyčejně nezdvihá. U vnitř oka skořicového obraz tvůj jako v zrcadle světle viděti máš; sluší oko i venku, i v večer v konic s sloupkem ohledati, žádnýli oblak barevný uvnitř k spatření není. Prohledej i stěžeje huby; čelist má naostřená býti; ostrá činí koně měkohubého. Koníř tvrdohubého na čas tím povolného dělá, že jej v koutku raniv, věc kousavou do jizvy nasype. Když pak rána se zacelí, tedy podvod se ukáže. Abys do huby dobře nahlídl, a kůň tebe neuhryzl, vezma koně za uzdu levou rukou, stoje po straně, pravou rukou svrchní pysk odval, a prstem levé ruky spodní pysk stiskni. Když koně jízdného hledáš, tedy oř má prsa, jakož na hoře praveno bylo, mírně široká míti. Kůň s širokými a tlustými prsy, tak jako s hrubými plecemi, do vozu statnější jest, aniž se tříti (štrejchovati) bude, široce a jistě kráčeje. Kůň s úzkými prsy jest klecavý. §. 63. Když jsi již koně na stáji dobře prohlídl, tedy dej ho ven vyvésti z dlouha, bez chámů, bez sedla, bez houní, a jiného pokrovu; neboť nádobím mnohý koníř schválně chyby ukrývá. Nejprve se postav před koně, a pak za něj, abys pohybování předních i zadních noh spatřil. Hleď neházíli kůň předními nohami zevnitř, dovnitř, neb křížem. Házení nohou dovnitř zlý způsob jest, nebo takový se zle potírá. Venku opět nohy pilně a opatrně prohlídni, nemajíli nějakou vadu na sobě, což i na trhu v rychlosti učiniti můžeš. Jestliže sám koňům nerozumíš, vezmi tedy sebou v konířství zběhlého a tobě nakloněného přítele. §. 64. Po pilném zkoušení poruč koněm pojeti svému čeledínu, konířovému nedej; napřed krokem, potom klusem, a konečně i cvalem, s podkasaným i spuštěným ocasem, aby ocas
dlouhý žádné chyby neukrýval. Možnoli, nech koně do malého upocení jezditi; a patř, záhyli se upotí; neboť čím dříve pot vyrazí, tím se měj více na pozoru koně koupiti; jakož i, když po jízdě velmi dýchá, kolena křiví, aneb na nohách se třese. Kůň v kroku nohy bystře a lehce zdvihej; v kulhání pak čím kůň nohy více v koleně ohýbá, tím lepší jest. Přední nohy sličný oblouk čiňte, a zadní k břichu se málo ohýbajíce, předšlapovati mají. Nebo kůň zadní nohou do stopy přední nohy vždy šlape; dobrý ještě předšlapuje, a takový nikdy nazpátek neostává. V cvalu budiž kůň lehký, předek nadzdvihuj, zadkem při zemi ostávej lokty řádně ohýbaje. Kůň vždy lehce se obrátiti má, zvláště, byv již něco cvičený. Nechať kůň na měkké zemi, i na tvrdé půdě před tebou se projede; neboť mnohý na tvrdé kulhá, který na měkké zemi dobře šel, a takový řídko k čemu se hodí. Mnohý kůň zprvu v běhu a v práci bujný jsa, brzy ustává; takový ovšem ducha volného, tělo však slabé má. Tylní svalové a struny (žíly) ukazují statnost; na odpor slabé, křehkost, zvláště jestliže kotníky našlapuje; každá noha nedvědí, kravská, dlouhá, a křivá, zlá jest. §. 65. Jestliže při koupi koně projížděti nelze, jakož v kobylnách vůbec najdeš; tedy tím pozorněji všeho, zvlášť ohyby prohledej, a dej koně mezi dvěma pacholky, jako mezi sloupy projíti; když ho státi necháš, vyjeví hned, nakloňuje se ku předu nebo jako koza se zadu staví. Dobrý kůň ohýbaje v kloubech nohy, zadek sází, a předek staví; slabý kůň jezdci v uzdu těžce padá. Abys vlastnosti na koni lépe poznal, nech sobě častěji dobrého koně svého neb cizého na cvičení předváděti, tak tobě chyby jiného snadněji v oko padnou. Koněm pak netoliko zrovna, čerstvě i zdlouha, nýbrž i do kola běžeti, a v pravo i v levo otočiti dávej. Tím způsobem arci na trhu hlavní vady v krátkém čase poznáš, nicméně ale i ten nejzběhlejší podveden býti může, když kůň takové chyby má, které do očí hned nepadají; protož hleď koně takového přes noc domů na zkušenou dostati, kdež dojista o dobrotě jeho více se přesvědčíš. Jestliže koníř to učiniti nakloněn jest, aspoň to máš znamení, že kůň žádné hlavní chyby nemá, a toliko velmi vyzrálý obchodník by se opovážil to učiniti, jsa té naděje, že chyby snad nenajdeš. A pročež i nemoce koňské dobře znáti sluší, když je na koni naleznouti chceš. §. 66. Když koně na čas domů dostaneš na zkušenou (průbu), tehdy pozoruj pilně, jak žere, a pije; neníli krkáč, nekašleli suše, močíli a kálí pořádně. Prohlídni a omakej nohy, nemáli mouchy, pánek, poutko, kost návnou, svaly, kotníčky, mozolky, nálevky, špáty, šály, náhněty a jiné neduhy. Hleď nestojíli jen na třech nohách, nepřestupujeli, neb napřed stavujeli nohu vždycky napřed, poněvadž to vše chybné jest. Vezma koně za nohu prohlídni roh, dáli se pokojný kovati, osedlati a strojiti. Ohledej tělo, nenaleznešli jizvy od sadma, od séta, (žíně) máli kohoutek zdravý, nemáli střily mezi čelistmi. Prohlídni oko ze všech stran. Potom koně projeď buď sám, nebo rozumný čeledín; napřed jeď pomalu, pak na planě neb do přívrší poklusej, koně však nežeň; potom jej málo zadrže, opět cvalem do vršku jeď, v tom jej zastav jednímkrátem; při zastavení ovšem zadními nohami podskočí hřbetem však pevný ostane, tak že sotva v sedle se zadržíš. Jestliže kůň neklecá, ani na dlažené cestě v žádném běhu, tedy dobré nohy má. Při tom všem lehce se dovíš, plachýli není; jestliže oheň nezmizel, jejž kůň při koupi ukazoval, a nyní docela váhá a ustává, jakoby jiný byl; zvláště, když jemu koníř pepř aneb zázvor do řiti vetkal, aby bujněji skákal.jestliže koníř koně na zkušenou dáti nechce, tehdy se v koupi nepřekvap pomně, že koňské maso drahé jest, a třeba tobě s domlouváním sliboval, když chybu nalezneš, že se podá: nekupuj ho v té naději, že ho
uléčíš, sic tebe takové léčení výše státi bude, než kdyby hned na dobrého koně přidal, a přece jen hamry nabudeš. §. 67. Znají mnozí konířové i nemoc ukrývati na krátký čas, a proto tím bedlivěji vše prohlédej. Na příklad některé tuto postavím. Vystřikováním slanou vodou vyčistí nos u ozhřivice, žlázu mezi sáněmi třeba vyříznou, a že kůň hříběcí má, praví. Nahlídna tehdy do nosu nemáli malé vředy, lektej jeho chřípí, ať se vyfrká, a tak tálov vyhozený tobě ošálení, jakož i důlek vyříznutou žlázu, ukáže. Aby koně starého za mladého prodal, tedy jemu jádro vypalují, dlouhé zuby opilujíce, kly zostřují. Když koni takovému do huby nahlídneš, odvaliv toliko pysky, nalezneš, an ostrouhaní zubové se nesrovnávají. Jindá srst šedivou na hlavě barví, tak jako tisky neb lzsiny, když takových milovník hledá. Do práce však nehleď na takové věci, neboť každá straka dobrá bude, když jen statná, a bez hlavní chyby jest. Postřihují jindá uši dlouhé a široké presem k sobě neb vázáním stahují; širokou hlavu úzkým ohlavem stahují, na štičí hlavu navěšují okrasy a třapce. Aby hříva sličněji do oka padala, vyškubují mezi vlasinami chlupy, a tudy nastanou prázdná malá místa. Aby se pak krk nezdál tlustý, pletou těsně hřívu. Jestliže kůň vyhnutý jest, vyplňují hřbet tlustou houní, aneb sedlem vysokým. Ocas řídký podvazují, a když holý jest, praví, že jej kůň sobě ošoustal, měj se však na pozoru, aby nebyl molový. Máli jindá kůň křivé nohy, aneb když vyplecen jest, tedy koně ustavně točí a staví, abys vždy jen tu zdravou stranu viděl; aneb bičem švihají, aby kůň ustavičně nohy rychle zdvihal, klusal, aneb cválal, a. t. d. §. 68. V smlouvě opatrně jednati budeš, když s obchodníkem výminky učiníš; to jest: umluvíš se s prodavačem, aby za jisté chyby, na jistý čas stál, tak že hovado v čase tom, jestliže se na něm vada nějaká vykáže, dobrovolně opět vezme, a koupi zruší. Takové chyby jsou zvláště: měsíčník, okno (okeničný oblak), krkáč, stávnost. Poněvadž pak v obchodu, i z takového pojištění často drahé rozepře povstávají, tedy právo jisté vady ustanovilo, za které prodavač státi musí. Vada pak taková má již při koupi přítomna, aneb od obchodníka ukryta, neb zamlčena býti.již roku 1579, 16. října poručeno, a roku 1627, d. 20. máje nařízení obnoveno bylo, aby každý prodavač vyjevil: 1. že kůň není ukraden; 2. že není dušný, ani krtičný, ani jankovitý; 3. že není ozhřivý; a 4. že není přetržený; sice jej do třetího dne opět přijmouti má. Roku 1782. d. 31. srpna, k oněm vadám přidáno bylo ještě: aby kůň nebyl červivý; a každý, jenžto zvláštní pojištění v smlouvě neučinil, uznalou chybu do toho dne žalobně udati může. Vada smlouvu rušící pak, musí 1. již před koupí, 2. neulečivá neb počestná býti; 3. život hovada zkracovati, a 4. musí potřebnosti hovada, k jisté a určité práci, překážeti. K prvnímu přináleží: dušnost, závrat, paducnice, počasná jankovitost, a sauchoti; k druhému řadu: ozhřivice, červivost. K třetímu pak nemoci, které tak brzy po koupi se vyjeví, za několik hodin, za dva dni, tak že již před smlouvou býti musili, jich prodavač buď zatajil, aneb je sám učinil; k. p. dna, bubenik polip v nose, píštěl krtice v tejli, stříl v čelisti, předpadání konečníka neb maternice počasná. Aby pak kupovatel právně žalovati mohl, přísluší prodavači o chybách takových známost učiniti; u představené vrchnosti žalobu zadati, a tuvždy s vysvědčením lékaře koňského potvrzeného a přísežního potvrditi, který koně prohlídl a hojí.
Rozvržení druhé §. 69. O nemocech Nemoc slove každé uchýlení od zdravé povahy, moci organické, skrze kteréžto uchýlení řádné konání živočišného těla porušeno bývá. Jest pak nemoc buď obecná, aneb místná; tamto celé tělo, zde toliko jediný úd, buď vnitřní neb zevnitřní, trpí; ačkoli za příčinou přirozeného slitování neb soutrpnosti i u neduhu místného, více neb méně celé tělo spolu trpívá. Z čeho se vidí, že řídko která nemoc pouze prostá jest. Nezdraví opět každé buď jest časné, (horké), kteréž dva a více dní neb asi čtyři neděle trvá; buď počasné, kteráž nemoc déle nežli čtyři neděle nadržuje. První, totiž časné stonání, vždycky s zimnicí, jako ustavičným průvodčím spojeno bývá; kterážto zimnice buď ustavná jest, totiž; bez ulevení nadržuje; buď ulevivá, která na čas utichne, však nepřestane; aneb konečně (výstavná?) přetrhovaná, kteráž na jistý čas uleví, jakoby docela přestala. Každé znemocnění opět své předchůdce má, svůj počátek, své rozmáhání, své stání, což, že nemoc na vahách jest, jmenujeme; a pak pohnutí, (nahnutí), a posléze své skončení. Nachýlení samo, buď se stane k dobrému, nebo k zlému. K dobrému se pohne nemoc, buď, dle útrpnosti údu, neb celého těla, potem, močem, běhavkou, vejchrtkem z nosa a plic, slinavostí, aneb konečně zběhnutím (složením) nemocné hmoty na jiné místo. Znamenati sluší ještě při každé nemoci náklonnost (schopnost) k nezdraví, příčinu neduhů, nemoc samou; kteráž jistá a vlastní znamení má, jimiž se od jiné nemoci dosti zřejmě rozeznati může. §. 70. Že kůň se roznemohl, dosvědčují znamení, která protivná jsou znamením zdravé a dobré povahy. Kde zdraví není, tu jest nemoc. Obecná znamení rozstonání jsou tato: Srst nelesklá drastí se, odstává od kůže, jako scuchaná, kteréž nejlépe v línání vidíme; kůň ocas k sobě nepřitahuje, když jej odtáhneš; oko jest zakalené, mdlé, zakrnělé; ucho odvislé; dýchání těžké, nevolné, čerstvé, slabé, nestejné; hovado heká, stůně; bok neobyčejně se pohybuje neb nadýmá; chtíč k pokrmu buď jest umenšen, neb docela ztracen; kůň hubení, a po malém namáhání velmi ustává, neb přílišně se potí; nepořádně močí a kálí, smutně hlavu věsí, nohy pod tělo stahuje, křiví hřbet, v chůzi vrávorá, na stání přestupuje, aneb přelehá. Kůň má hubu horkou, neb suchou; bolné místo tím vyjevuje, že se naň často ohlíží, jej oddychaje hubou tluče, a když místo potlačíš, dosvědčuje bolest; žíla, kteráž s srdcem stejně tluče, jest změněná dle nemoci; v zimnici obyčejně o třetinu rychleji tepe, totiž přes čtyřicetkrát; v těžké nemoci 50, v nebezpečném neduhu, 60 krát za minutu. Kdežto v zdravé povaze toliko 30 – 36 krát puls tluče; u starého koně, ještě zdlouhavěji. Najdeš pulsu klepání (žílobití) nejpříhodněji na škráních, totiž mezi okem a uchem ke krku, na tvrdé kosti; dobře také můžeš puls cítiti uvnitř ramene, neb na přední noze blíže prsů; nejistě na krku. §. 71. Kůň po člověku nejvíce nemocní, za příčinou své potřebnosti. Že mnohý koňař buď sám, aneb jeho čeleď, koně k zkáze přivodí, buď že jej přežene v práci, buď daremným pokrmem umoří, aneb nedbanlivým hlídáním a čištěním zakrněti nechá; smutná zkušenost mnohého hospodáře dosti zřejmě by vyučiti měla.
§. 72. Zdravý kůň léků dostati nemá; neboť lékové tělo nemocné mění; jestliže tělo nemocné není, tedy mění zdravé, tj.: činí jej nemocné. To též působí pouštění krví. Zdravému hovadu pustiti jest věc zbytečná a škodlivá. S ubráním krve, ubereš i síly (živosti), a pročež jen v rozhorčení krve, v zápalu a v krevnatosti pustiti přísluší. Když po dobrém rozmyšlení zapotřebí uznáš pouštěti, pusť, neohlídaje se na předsudný pašijový týden, ani na S. Štěpána, nai na sudní neb lichní čas měsíce. Když kůň dobře živený, krevnatý jest, raději jemu uber obroku, a pracuj s ním. §. 73. Krve ubrati dvojí jest obyčej: 1. Sekání, (Scarrificiren) (zřezati, skrájeti;) když povrchné vřezání se koná, aby jen místně krvácelo, jakož se obyčejně koná u zevnitřního místového zápalu nožíkem ostrým. §. 74. 2. Zatětím žíly, totiž, když průduch krvi za žíly, obyčejně z krevní, se učiní. Nejpříhodnější jest žíla hrdelní v každé potřebě, z které pojednou určitou hojnost krve pustíš, 4 – 5 liber, někdy pak v velmi palčivé nemoci, neb v velkém zápalu, i 8 – 10 liber. Jindá, a to dosti nebezpečně, žílu na škráni sekali, u bolení očí, a jankoví; u dny střevní žílu ostružní; u vyplecení na ohbu nohy přední; na ocase, když bedra nemocná byla; u vytknutí spěnačky stranovniví aneb střemeními žilami pod kotníkem pouštěti a. t. d. Napřed žílu stlačiti sluší prstem neb okrajkem, aby se naplnila; potom pilně prohledej, aby srdečnici neranil, kterouž tobě její klepání vyjeví. Nástroj jest pušťadlo, kteréž buď na místo určité zasadíš, klepna naň dřevem neb násadou kladívka; aneb pušťadlo obyčejné k sekání perem, málo větší nežli u člověka, kteréž mnohem jistější jest. Před a po puštění nech hovado za několik hodin státi. §. 75. Jestliže dle úkazu kořen (Stecken der Wurzel) kejchavky (čemeřice) uvleci máš, tedy to čiň tímto způsobem: propíchna kůži na palec vzdáli od sebe, uvleč šištičku kořene řečeného, vlasinou otočeného, tak aby oba konce viděti bylo. §. 76. Kůži (kruh, kroužek) (Stecken des Leders) pak uložíš takto: vezma kus kůže podešvové, jako tážový tolar veliký, vyřež vprostřed díru; věneček ten neb kroužek obal koudelí, a mastí ostrou k. p. terpentinem jej natra, vetkej pod kůži odloupenou, mezi předními stehny na prsích, a každodenně prstem v díru uvedeným otáčej. §. 77. Když chceš žíni neb séto (Eiterband) táhnouti, tedy učiň na určitém místě dvě rány, na palec dlouhé a od sebe vzdálené na píď (5 – 6 coulů), a uvleč pod kůži jehlou k tomu vyhotovenou, na prst tlustou dlouhou žíni, totiž provázek, buď z příze vlněné samotné, aneb s vlasinami zmichanými; na obojím konci udělej uzel, a žíni na každý den jednou sem a tam protahuj, neb ní pohybuj. Však pozor dej, ať kůň ji nevysouká, aneb ránu neodře. Necháš žíni vězeti 10 – 14 dní dlouho, řídko déle, toliko u počasné nemoci, jako u zžidnutí, 3 – 4 neděle.
Když ji odstraniti chceš, tedy vodou vlažnou ránu vymývati, a prstem potlačovati budeš, až se rána ze dna zacelí. §. 78. Pozorovati sluší ještě, že léky koni v hrdlo líti, nejlépe jest skrze roh volský, jako skrze nálevku. Nikdy nedopouštěj koni nosem léky do hrdla nalívati, sice jemu ublížíš; cesta do žaludka přímá hubou jest. Prachů suchých nikdy koni nepodávej, sic se rozkucká. Pro zvracení koni nedávej, neboť zvraceti jest přirození koňskému odporné. Kdykoli pot uvésti chtíti budeš, dle potřeby, vždy koně napřed víchem, neb třepačkou šoustali, hřbelcem drásati a houní přikrývati dej, a pak pot vonucí otři, přičemž koně nastydnouti nenech, ani větrem, ani pitím. §. 79. Nemoce vnitřní Náhlice, neb prostá horká zimnice, (Einfaches sthenisches Fieber, Synocha) koně velmi často přepadající nemoc, záleží v nemírném neb v rozmnoženém vykonávání živočišné moci, oučinlivost žil rozhorčenou krev zřejmě ukazuje. Znamení této horké zimnice jsou: Obyčejně náhle koně napadna s mrazivostí se počíná, kterou zimomru rozmnožená horkost následujíc, až k nachejlení nadržuje; kůň smutný hlavu skloně, nežere s obyčejnou chutí, kromě něco sena; puls jest rychlý, plný, stejný a tvrdý; huba horká vysychá; kůň dýchaje čerstvě boky velmi tluče, dech jest horký; mázdřice spojitedlná oka zardělá se leskne, kůň močí málo, a voda jest červená; lejno bývá buď suché, aneb docela se staví; někdy i žlázy mezi sáněmi nabíhají. Napadá neduh toliko silné a dobře živené hovado, za příčinou, nastuzení náhlého, po zahřítí, když chladný vítr táhne; z studeného napití; z záživného krmení; z ranění. Přichází se obyčejně v zimě, aneb z jara. Jestliže zimnice mírná jest, tedy přirozenost sama hojení vykoná, v krátkém čase, beze všeho cizého přičinění, když jen koni obroku ubrav, hojněji pití dáváš; načež kůže změkší jemná a vlhká bude, moč hojněji sedlinu hlenovou činí. Když však náhlice prudká, a zimnice silná jest, uvnitř slané prostředky užívati sluší, v této míře: vezmi lot neb půldruhého sanitku, aneb 4 loty soli z karlových varů, (Sal. mirab. Glauberi) rozpustiv v vodě, neb v okálu, vli koni v hrdlo; a to čiň třikrát za den. V prudké nemoci dají se pro počištění solní lékové, klistérové odměkčiví, k. p. vezmi rukověť slézu zaječího, hnědého semene půl hrsti; to vaře spolu v máze vody proceď, a přidada k procezenině čtyři neb šest lžic oleje lněného, vprav vlažně stříkačkou do zadnice. Jen v nejprudším běhu zimnice sluší žílou hrdelní pustiti; čeho v mírné zimnici nikdy třeba není. Jestliže na ony léky ostrost zimnice ulevila, kůň opět chuť k pokrmu ukazuje, tedy žádného léku více není zapotřebí, kromě když kůň velmi oslabl, kdež po nahnutí až k skončení léčení podati přísluší, vařeninu z kozlíku, prustvorce, z kořene benedyktového a .j.; záživný pokrm, totiž: namočené otruby s málem ovsa, mlenou píci, až se konečně k navyklému obroku navrátí. Stává se nachýlení za tři, nejdéle za sedm dní. V čas pohnutí, příhodno jest potu napomáhati, totiž koně vlažným okálem napájeti, jej houněmi lehkými přikrýti, a víchem drbati. §. 80. Jiná palčivá nemoc jest shnilá zimnice; (Faulfieber,) (Hlavnice, aneb nervová zimnice koně řídko napadá). Jest onen nebezpečný neduh, v kterémž síla rychle klesá, a šťávy majíce
k shnilosti zvláštní schopnost, na způsob morní nákazy často celé stádo koňstva zlostně moří. Zimnice shnilá více nežli jeden stupeň zlosti má. Nejzlostněji tak rychle zkázu v tělo přináší, že někdy i za čtyrmecytma hodin hovado umořuje. Znamení shnilé zimnice jsou tato: kůň velmi smutní a náhle zemdlí; čím rychleji, tím zlejší jest nemoc. Hovado nežere, malou žízeň má; oko jest zakalené, jako sklenné, vždy vlhké jsa slzí; spojitedlná mázdřice jest nažlutá; zubové, jazyk a nos hlenem šeredným jsou zapuštění; zubiny bledé a ocháblé; zimomra (šršavost) s horkostí pichlavou se střídá; puls zprvu plný, brzy měkna jest malý a rychlý; dech jest smrdutý, dýchání čerstvé, s nadmutými boky; moč jest hustý, kalný; zprvu nezažité lejno jest oslizlé, později nastane řídký, velmi smradlavý průjem; někdy nabíhají žlázy na břiše, na krku, aneb na prsích; čím déle nemoc trvá, a čím zlejší jest, tím více srdeční klepání odráží a síla zmizí; naposled vyrazí studený a smrdutý pot, a život s křečmi dokoná. Přechází časem náhlice prudká, a každá jiná palčivá nemoc, jakož: zápal plic, jater a. t. d. v shnilou zimnici; jindá přichází se z velké náklonnosti šťávy k shnilosti; z horkého, vlhkého a pokaženého povětří; z shnilé vody při močařích; z nouze na píci, jakož v čas vojny bývá; z bahnem zaplaveného sena, z nákazu a j. v. Hleď raději zimnici shnilé předejíti, nežli ji hojiti, když již počala, neboť neduh velmi záhubný jest. K předejítí nemoci dávej koňům dobrou, živnou a čistou stravu, nepřetahuj jich prací v velkým parně; drž se v čerstvém povětří, a přičiň častěji k obroku soli kuchyňské. Když pak nastala nemoc, tedy shnilosti protivné, vůbec posilivé léky užívati sluší; totiž: vezmi kozlíku obecného (Valeriana syl.) benedyktu, angeliky, květu arnikového (prha)? každého čtyři loty, spař mázem vřelé vody; a když přikrytá spařenina vychladne, tedy k procezené skrze rouchu přičiň kafru, s kořalkou utřeného, šest gránů, to vli koni v hrdlo čtyři neb pětkrát za den. Jinak, vezmi kozlíku (dvanáct lotů), angeliky (osm lotů), oba kořeny stluc na melný prach, přičiniv k tomu (dva loty) kafru utřeného s žženým vínem, učiň s bezinkovou šťávou letkvař, co vhod hustou, a dávej koni dva loty od ní čtyřikrát za den, kopistkou dřevěnou na kořen jazyka. Aby účinek léků stálejší byl, tedy vezmi později kůru vrbovou, kaštanovou, dubovou, puškvorec, jedno aneb více spolu vař; k vařenině, aby z 2 žejdlíků, přičiniv málo vína, neb piva, vli koni v hrdlo; a to čiň do plného uléčení, kteréž tuto velmi zdlouha přichází. Když kůň opět chuť k pokrmu ukazuje, podáš jemu výborné seno, málo tluče pokropené, a okály z černé mouky. Ostatně konici za celý čas nemoci čistě drž. §. 81. Obecná zimnice, dosti palčivá, také se přichází, když drob vnitřní některý zapálen bude, kdežto i celá nemoc od rozníceného drobu jméno dostává. Staří zápal takový obyčejně hlizu nazývali, a rozdíl od drobu hlizovatého vzavše, měli hlizu čelní, tejlní, pliční, hrdelní, žeberní a. t. d. Zápal (zánět, roznícení, zapálení) (Entzündung) slove neduh, když buď obecná, aneb místná účinlivost rozmnožena jest proto, že krev do bolného místa za jistým vabem hojněji se vmítajíc, skrovně odbíhá. Jest pak zánět buď činný, neb trpný; pravý neb nepravý. Činný neb pravý zápal vždy jen silné a mladé hovado napadá, neb když jistý podnět velmi silně v tělo jeho účinkuje. Zápal vnitřního drobu těžce jest poznati. Domnívati se můžeš, že drob jistý zapálen jest, když bolest pichlavá na jednom místě ustavně nadržuje, úřad té částky zrušen, a zimnice přítomná jest. Za příčinu má zápal: ustavné rozmáhání krve, když žíly srdeční (třepilé) více přivozují, nežli krevní odvádějí, kteréž se přihází od vabu místného skrze cizé věci; od krevnatosti; od živného krmení, silného pohybování, namáhání, rozhorčení krve a povstalého nastuzení, od ranění a. t. d. Pohne se roznícení vnitřního drobu skoro jako zápal zevnitřního údu, buď v rozpuštění (rozehnání);
v objitření, snět, (mrlina); v zatvrdlost, aneb v zarostění. Obyčej zápal činný vnitřní léčiti, jest chladivými léky, by moc živočišná uslábla. §. 82. Zánět mozku, (Hirnentzündung) pro ušlechtilost a vážnost částky, nemoc velmi zlostná a záludná jest. Znamení jeho jsou tato: kůň jsa smuten, nežere; jest nepokojný, jakoby jemu úzko bylo; pohled má divoký, oko červené, ohnivé, zřítedlnici staženou; světlo čitedlné ho velmi uráží; huba a nos uvnitř jsou zardělí; dýchání obtížné; puls tvrdý a rychlý; čelo a hlava celá horká; moč červený, lejno buď suché jest, neb se v hovadě zadrží. Zlost nemoci v krátkém čase zřejmě se rozmáhá; nejprve se pot na těle vyrazí, pak hovado počne lítiti se, zuřiti a vztělati se tak, že nebezpečno bývá k němu se blížiti; spiná se na zeď, na žlab; jindá zase hlavou v zeď vráží, neb sebou trhaje, přetrhna provaz neb řetízek svalí se zpět, a zcepení. Tím, že znamení rychle a velmi silně přicházejí, rozeznává se zápal mozku od palčivé jankovitosti. Přihází se zapálení mozku od vedra slunečného; od udeření v hlavu; od zlomení lbi a vehnutí kosti s jizvou a bez jizvy, od hříběcí, od červův, od hlavnice, a od jiných příčin, kteréžto mázdřice, tvrdou i milostivou, jakož i samou hmotu mozkovou rozněcují. Úkaz první a hlavní jest, koni hojně z hrdelní krevnice pustiti, ano puštění, když se zdá, i opětovati; konice budiž více tmavá nežli světlá, chladná; budiž ticho okolo koně, a vše pilně odstraněno, aby sobě neublížil. Když po zatětí žíly k koni blížiti se smíš, tedy jemu klistér z vody vlažné, neb z vařených otrub s solí kuchyňskou, aneb z karlových varů, vprav, a uvnitř vezma soli z karlových varů (16 lotů), sanitru (8 lotů), učiň s málem mouky a medu lertvař, a dej z tiži dvou lotů každou druhou hodinu, v hrdlo, neb v okálu píti; později i málo salmiaku uvnitř dáti můžeš. Velmi užitečně se prokazuje studený odraživý náčinek na hlavu z vody s octem, s solí aneb z ledu. Na krku, blíže uší, z obou stran, provleč buď žíni, aneb kořen čemeřice, jakož lék odtahující. Do nápoje přičiň málo sanitru, aneb toliko čistou vodu podej. Přichází se, že ztrátou krve a chladnými prostředky kůň velmi rychle zemdlen se býti zdá, v příčině té žádných silných léků jemu nedávej, raději tehdáž živnou stravu dáti, a jemu odpočinutí popříti sluší. §. 83. Bolení hrdla, (záškrt, zahrtušní nadčiti hrdla) (Halsentzündung) v zápalu hrdla spolu i požerák i chřtán trpívá. Poznati je můžeš potom: požírání jest těžké, bolestné, ano i nemožné, což zvláště u pití pozorovati; kůň cožkoli hubou vezme, to nosem opět vychrká; Okolo chřstálku (chrůstačky) chřtanového znamenati jest zevnitř otok; hovado krk přímo natahuje; oči zardělé vyvaluje; má jazyk oteklý a červený; dýchání jest dušné a hlasité s velkým boků házením; puls tvrdý a rychlý; horkost a zimnice jakožto znamení obecná zápalu. Stává se od vání větru ostrého, když kůň uhřitý v chladě státi, aneb studeně napíti se se nechá. Zánět hrdla velmi záhubný neduh jest; neboť koně buď zadusí, aneb jej tím otok usmrcuje, že se v snět obrátí. Jestliže otok rychle nezmáhá se, tedy později se provaluje, a hovado zachovati lze. Běh léčení jest obecnými a místovnými léky. Obecní lékové jsou: nejprve krve puštění z krevnice hrdelní; čím krevnatější hovado, a čí puls tvrdší bude, tím hojněji krve sluší pustiti; potom nápoj vlažný z vařeného ječmene s sanitrem, a později salmiakem každou třetí neb šestou hodinu klistér obměkčivý z slézu zaječího, z lněného semene, s olejem neb kusem másla; a když se v koni lejno zadrží, můžeš přidati k onomu klistéru půl lotu mýdla, neb
malou hrst soli. Jestliže otok hrdla zevnitř znamenitý bude, tedy k rozpuštění jeho napařuj hrdlo trusky sennými, mokrými varmužkami (kaší) obkládej, bolné místo zevnitř mastí z oleje s lihem salmiakovým (Spir. Sal. amoniac) a s kafrem natírej. A když částky vnitřní se zapálili, můžeš bolest odvábiti mastí ostrou leptavou zevnitř natřenou, kterou takto učiníš: vezmi lot majkového (Cantharides) prachu, sádla co zapotřebí, aby mast byla, k tomu ještě přičiniv lihu ostrého salmiakového, maž, aneb rouchou přivaž na místo bolné zevnitř. Můžeš i z každé strany krku žíni vléci. Jestliže do pátého dne krutost bolesti uleví, dobrá bude naděje, že zápal se rozežene; na odpor se zebera dovnitř se provalí, k čemuž řádně napomáhati přísluší teplými kašičkami, vařeninou z krupek a s málem strdí, kterýmžto hrdlo vystřikuj. Když však ukrutnost nadržuj, uši a nohy stydnou, puls měkna slabý bude, mrlina s smrtí nevyhnutedlnou hrozí. §. 84. Zápal prsů. (Brustenzündung) Každý drob v páždnosti prsní roznícen býti může, totiž: plíce, mázdřice prsní, pelešek srdce, opona přiční a. j. Z čeho klání u srdce, v bocích, pod žebry nastává. Přichází se někdy i na způsob nákazy obecné. Znamení zápalu prsního jsou: Kůň smutný věsí hlavu, a kašle, žebrami a boky silně pohybuje, dýchaje čerstvě chřípimi otvořitými. Jestliže jej pod žebrami spolu píchá, bokem tak silně hýbati nemůže. Tlučení srdce čiti nelze, tím však znamenitěji puls rychlý a tvrdý ucítíš; kůň neléhá, nýbrž rozkročeně stojí, buďto nic, aneb jen málo, a to hltavě pije, nic nežere; kálí tvrdě a těžce, a močí málo. Zapalují se prsy z nastuzení po uhřání, neb když uhřitého koně studeně napájíš, brodíš, upoceného státi necháš, kde vítr táhne; od rychlé jízdy proti větru studenému; připojuje se také k otoku hrdla a t. d. Zánět prsní velmi záludný neduh jest. Když jej brzy poznati, a slušně obstarati lze, tehdy se pohne nemoc obyčejně mezi pátým a sedmým dnem. Jestliže však obmeškán zápal bude, řídko se rozpustí, nýbrž pohnutí potom bývá v mrtvinu a smrt, nebo u vřed pliční, vodnatelnost, dýchavičnost, tak že kůň k ničemu se nehodí, třeba i životem vyvázl, neboť schřadne. Úkaz první jest hojně žilou hrdelní pustiti, což, jestliže po 12 – 24 hodinách nemoc neuleví, opětuje se. Uvnitř slouží zprvu sanitr, po několika dnech salmiak; přitom však hovadu nápoj dávati přináleží vlažný, šlemovitý; a jestliže jej píti nechce, vli ho koni v hrdlo; pak jemu i klistéry obměkčivé vpravuj. By se také místné útrpnosti jistěji ulehčilo, příhodno bude, napřed na prsích, neb podle hrudní kosti, séto uvléci, kteréž většího skutku vydá, nežli mazadlo ostré; žíní však dotud hnojiti necháš, dotud dýchání volnější nebude. Po rozpuštění zápalu prsního, vznikne slabost, kterážto posilnivých věcí žádá; opatrně však, a vždycky jen v spojení slizovitých tj. šlemovitých prostředků, totiž: s vařeninou ovesnou, aneb ječnou. Posilnivé věci vychrkání slizu (šlemu) z plic provozují; takové jsou: kořen angeliky, oman, badyán, anýz s prostředky skleníkovými (Antimonium). §. 85. Kůň řídko na zápal jater, častěji však na roznícení ledvin, zvláště hřebec a valach trpívá. Zánět jaterní vyjeví bolest místná na pravé straně, za nedokonalými žebrami; oko a jazyk nážlutí vyhlížejí. Ostatní znamení s jiným zápalem spolu má. Zánět ledvinný má tato znamení: hřbet jest buď tuhý, aneb nepřirozeně vyhrbený; kůň kráčí jakoby kříž stržen měl; když jej nad ledvinami potlačíš, vyzrazuje bolest; moč jen skrovný, a krvavý přichází, jestliže se docela nedostaví; kůň se častěji válí na útrpné místo hledě, a pak obtížně vstává.
Přihází se neduh ten, když koně jízdou uženeš, nedáš jemu často vymočiti; z násilí zevnitřního na ledviny, jakož bití, tlačení přílišné; z kamene; z nastuzení, když byl uhřitý; z pohlcení bylin jedovatých, kteréž velmi na moč ženou a. j. v. Nemoc ta není beze všeho nebezpečenství; podá se však často lehčeji, nežli jiný zápal, jestliže obmeškána nebude, sic v mrtvinu se obrátí. Obyčej zápal ledvinný léčiti jest obecný chladícími léky, sanitrem, salmiakem, obměkčivými věcmi; klistéry z slézu, z lněného semene, z rmenku, s olejem lněným. A když zimnice velká, puls tvrdý bude, pustiti sluší žilou. Zevnitř pak na okali ledvinné náčinků vlažných užívati neopomeň. §. 86. Stejným během léčiti přísluší zápal sleziny, který taká znamení má, jako zánět jaterní; toliko že zde bolest na levé straně jest. Též i zapálení měchýře močového, kdež znamení zápalu ledvinného přítomni bývají; jakož i roznícení maternice. §. 87. Žaludek samoten řídko se zapálí, obyčejně se připojuje k zánětu teřichovému nebo střevnímu. (Darmentzündung) Zapalují se buď tlustá, buď tenká střeva, tak jakož i tenetce, i mázdřice teřichová, spolu, aneb zvláště. Znamení střevního zápalu, jsou všecka znamení zánětu drobu neb údu vnitřního; hovado nepokojné lehá a zase hned vstává, nohama předníma sekaje hrabe, zadníma se v břicho tluče, aneb v bok se kouše; břicho jest nadmuté, a tvrdé; málo kálí, lejno jest suché, aneb se zadrží tak, jako i moč; kůň z úzkosti se potí. Stává se zapálení střev i žaludku zvlášť od nastuzení v brodě po uřřání, od stavení lejna v střevích, od dny, od průtrže zavřené; přihází se také, když v páždnosti břišné jiný drob zapálen jest, k. p. měchýř, ledviny a. j. Nemoc ta jest velmi zlostná a záhubná; obyčejně v umrtvení se pohybá. Úkaz hlavní jest, nejprve hojně žilou pustiti, a pak častěji, každou druhou hodinu, koně klistérovati věcmi obměkčivými, jakéž jsou: lněné semeno, vařenina ovesná a ječná s olejem; uvnitř slouží střebanina olejná, totiž: máslo nové i přepouštěné o vodě vlažné, vařenina z slézu vysokého, z semene něného s olejem dřevěným, každou hodinu s máz v hrdlo vleješ. Jestliže hovado náhle slábne, tehdy k střebání onomu zapotřebí bude přidati šest gránů kafru, neb lihu z rohu jeleního (Spir. Cor. Cervi.) dva loty. Když hovado se lepší a chuť k pokrmu ukazuje, tedy opatrně jej krm okálem, otruvami omočenými, dobrým senem; a však jen lehce, prováděj. §. 88. Hříběcí; (Druse) jest neduh katarové povahy, jemuž koně zvláštně na rozdílném stupni podrobeni bývají. Když nemoc levná v mázdřici nosu a tlamy se usadila, slove rýma; v chřtáně a v chřtálku ohryzkovém, slovanům vlastně kach slove; třetí katar, jsa jmění záduchu jest zřejmě nakažlivý. Znamení rýmy (Schnupfen), neb hříběcí nemoci levné, jsou tato: kůň navyklé bystrosti, chuti k žraní a pití neztrativ, dosti dobře zažívá; častěji však chrchle, maje červené a vlhké oko, jazyk hlenovitý, nos uvnitř neobyčejně zardělý; z chřípí buď bílá, aneb kalná, nepak ostrá slizovitost (šlemovitost) vytíká; zimnici malou sotva pozorovati lze. Útrpnost levná s pohnutím slizovitým (šlemovitým) z nosu, bezevší zkázy se skončívá, téměř za přirozenou mocí, aniž čeho zapotřebí má k léčení, ano ještě by hojení, dobrému pochejlení lehce překáželo. O to se toliko postarej, aby kůň v táhnoucím větru nestál, nýbrž ve vlažné konici houněmi přikrytý se držel; nápoj jeho, co nejpříhodněji vařenina z ječmene, a
okál, budiž odražený, aneb jen co mléko vlažňounký; trávu jemu nepředkládej; když se uzná, můžeš i páru do nosu pouštěti, a tak odchodu slizovitosti (šlemovitosti) napomáhati. Jestliže povětří nebude ostré, na každý den jej mírně prováděj. §. 89. Když pak zimavost srst koňovi zdrastí, na ni horkost větší následuje; hovado smutné málo žere, kromě něco sena; oko zakalené, ucho studené má; dýchaje nevolně boky, více neb méně, nadýmá; po napití temně kašle; ohryzek a žlázy mezi čelistmi naběhlé a zapálené bolí, tedy kach, (žláza, hříběcí pravé), (Strengel) přítomný jest. Stává se neduh ten od nastuzení, od změnění ročního času, povětří, píce, chlíva, práce, a j. v. Hříběcí rozdílným během se pohnouti může. Buď se rozpustí, neb se žláza provalí; buď zase v zápal hrdla, plic a mozku přechází, aneb v ozhřivici, a konečně i v prchnily se promění, jakož staří pravili, že koni hříběcí po nohách teče. Pohnutí každé vlastními znameními se vyjevuje, a pak dle nalezení, neb spojení s jinou nemocí se léčiti bude. Hovado zvláště těžce stůně když z nosu mokrost a nelibé barvy teče, kterážto kolem chřípí strupy plodí; když kůň heká, jako jankovitý činí; aneb sračku má slizovitou. Obstarání neduhu hříběcího toto jest: jestliže s hříběcím zápal velký se býti nalézá, tedy nejprve přísluší žilou pustiti, a nápoj s sanitrem užívati, jakož u zánětu hrdla, plic a j. pravíno bylo; dále na každý den několik klistérů s olejem lněným a s solí vpravíš, a párou tok z nosa hleď rozmnožiti, by se léky těmito zápalu odolalo. Když kůň chtíč k pokrmu vyzrazuje, znamení jistého zlepšení jest; však se ještě chraň jemu obrok navyklý dáti, nýbrž toliko oves, neb ječmen uvařený pomalu předkládati budeš. A nyní teprv čas jest, koni hříběcímu i jiné prostředky připraviti; jakož: vezma kořene omanového, prsního kořene, (prustvorce), každého 8 lotů, semene anýzového aneb fenyklového 6 lotů, skleníku prostého (Antimonium crudum) 8 lotů, soli obecné hrst, to vše na prach stluc, od kteréhož lžíci vrchovatou na obrok sypati budeš, dvakrát neb třikrát za den. Jestliže by toho kůň požívati nechtěl, tehdy vezmi hořec, zrna jalovcová, syru (síru?), každého 6 lotů, anýzu 12 lotů stluka všecko na mělný prach, s medem, co se zdá, učiníš letkvař; od které dva loty, dvakrát neb třikrát za den koni na kořen jazyka natříti sluší. Máli hříběcí reumatickou příčinu, tedy dle tuhosti zimnice jednati přísluší; v silné zimnici požívej léky chladicí, sanitr, salmiak; u shnilé, kozlík, kafr a jiné věci, jakéž u shnilé zimnice se schvalovaly. Když pak zimnice reumatická nepřílišně horká bude, tedy uvlec žíni, kůží na prsích; koně šoustej, drhni kartáčem, hřbelcem, víchem, by přirozená pára se zbudila, a nemoc tudy se vypařila. Žlázu v čelistech hledě rozpustiti, natírej mastí, kteráž z oleje dřevěnného, z lihu salmiakového s kafrem složena jest, k nížto masti neapolitánské (ze rtuti) přičiniti můžeš; pak uvlec z každé strany krku žíni, aneb vstrč pod kůži na prsích kůži podešvovou; a to čiň dotud, dokud znamenati není, žeby hlíza se objitřila a následovně se provaliti chtěla; neboť hlízu zapálenou rozpustiti nelze. Když přirozenou pomocí znežití, tedy přísluší moudře provalení napomáhati tak, jako u nežitu pravíno bude. Jestliže tok z nosu náhle přestal, a žláza, která již hojně hnojila, uschne, kůň opět jsa smuten, nežere, a silnou zimnici dostal, tehdy že hříběcí se zarazilo (stavilo) pravíme, jenžto velmi zlý a záhubný případ bývá. Hleď raději vždycky se přičiniti, aby hříběcí se nestavilo, nežli zastavené hojilo. Pročež užitečno jest, věcmi posilnivými hned nepřestávati, jakž brzy s koněm se lepší. Chválí se vůbec v tom případě prach prostější Sindův, který takto dělati budeš: vezma hořec, (Gentianae rubrae radix) angeliku, benedykt, peluněk, každého jednostejně 4 loty, semene anýzového, fenyklového (sladkého kopru) 3 loty, jalovce 6 lotů, květu syrkového (Flores sulfuris) prostého skleníku (Antimonium crudum) 4 loty, učiň
z prachů mělných s medem, co vhod, letkvař, a od té z tíži dvou lotů dvakrát za den koni, dřevěnou kopistkou dávej. §. 90. Katar, (nákaza prsní) (Blitzcatarrh) počíná se s mrazivostí a s horkem, jako každá jiná zimnice; dýchání jest obtížné, dech z chřípí horký; chtíč k žrádlu napřed slabý, potom zmizí načež kůň zřejmě slábne; buď málo kálí, aneb se v něm voda staví. Když nemoc se rozmáhá, počne oko slzeti, jsa zakalené, víčka oteklá, uvnitř zardělá, oko skoro zavírají, celá hlava opuchá, již kůň do žlabu smutně věsí; obtížné polykání ukazuje bolení v hrdle. Pohnutí kataru stává se pátého, sedmého nejdéle dvanáctého dne, s řídkostí lejna; načež víčka očí oplaskují, však stehna, pouzdro a břicho dole opuchá; opuchlina studené povahy jest. Kůň opět nabývá chuti k pokrmu. Jestliže pak nemoc k zlému se pohne, tedy z očí hnůj teče, otok na těle v mrtvinu se obracuje, nastane průjem shnilý, údové krajní stydnou a kůň, vztěkaje se bude. A tak zimnice k shnilé zimnici se nakloňuje, ačkoli zprvu horká a činná se býti zdá. Příčinu k nákaze první dává schopnost katarová, jakouž střídání časté mrazu a oblevy, neb sucha a vlhka s sebou přináší; mokré léto, píce oplavená, ztuchlý oves a j. v. Neduh, ačkoli velmi záhubný se býti zdá, nicméně zkázu velkou nepůsobí, jestliže náležitě obstarán bývá. Obstarání jest toto: V prvních dvou dnech koni podati sluší nápoje slizovitého s sanitrem, s salmiakem; a kdyby zimnice přílišná býti měla, můžeš i žilou pustiti; hned však, když se rozhorčení krve podalo, posilnivých věcí potřebovati sluší; vezmi tehdy kozlík, angeliku, prsní kořen, arniku, a j., a ty věci buď v spařenině, aneb prachy v způsobu letkvaře koni dávej. Jestliže bolení hrdla veliké bude, prospívá kořen kejchavky pod ohryzkem uvlečen, paření z vonných bylin, z trusků senných. By pára přirozená mírná se uvedla, rospějí uvnitř vlažní okálové z mouky ze tluči; zevnitř šoustání a zdrásání víchy, kartáčem, hřbelcem, a houně, jimiž hovado přikryješ. Pokrm jeho budiž z otrub namočených, tluč ječmenná, drobná řezanka z ovesné slámy; toliko na konci aneb až po nemoci seno a oves dáti sluší. Že hovado nemocné odděliti máš, by zdraví koně se nenakazili, snad není třeba zde napomenouti. §. 91. Ochvať, (ochvácení), (Rehe) jest útrpnost reumatická s zimnicí tak, že hovado údem bolným hýbati nemůže. Na plecích se dnavé vyplecení jmenuje. Staří měli ochvať od prachu, od větru, od vody, a od chlíva. Zimnice, kteráž k ochvati se připojuje, jest buď činná horká, aneb trpná shnilá. Že kůň ochvácený palčivou zimnici má, poznati můžeš po tom: zimnice činná má svá již povědomá znamení; hovado čije bolest v pohybování údu, bojí se lehnouti a klesaje padne, nemoha opět, leda toliko těžce vstáti. Zadek se zdá zvláště trpěti, pročež také kůň vždy zadní nohy pod břicho staví; když bolné místo omakáš, kteréž obyčejně naběhlé jest, tedy kůň vyjevuje bolest. Ochvácení zdá se za příčinu míti přílišnou čitedlnost kůže, a náklonnost velkou k potu; z čehož náhlé nastuzení nastává, z napití, z brodění, ze stání (ustalý kůň) v tahnoucím větru, v konici, když hovado dříve uhřité bylo; k ochvati snadno i zápal prsní se připojiti může. V běhu léčení mnoho na tom záleží pozorovati, jak krutá zimnice a zapálenost jest; zdali spolu plíce trpí, aneb v kterém čase, a jaká pomoc přichází. Tenkráte toliko naději dobrou míti budeš, že koně vyhojíš, když zimnice znamenitá není, pomoc příslušná záhy přijde, a plíce spolu netrpí, aniž neduh, s jinými spojen není; na odpor bývá s hovadem veta.
Obyčej ochvať činnou léčiti jest léky chladicími; nejprve sluší žilou pustiti, a když se zapotřebí býti vidí, druhého dne puštění opětovati; uvnitř slouží sanitr častěji v okálu aneb v jiné slizovatině požíván; obměkčiví klistérové a vlažní nápojové, jakož zcela vlažné držení koně přirozenou páru rozmnožují. Užitečné také jest páření horkými vejpalky, aneb vonnými bylinami, šoustání bolného údu víchem, kartáčem. Když zapálenost ulevila, což poznati lze, že její znamení zmizela, tehdy hleď hodnými léky pocení uvésti, totiž: skleníkem prostým, syrou, bezovým květem, lihem Mindererovým (Spiritus Mindereri) a j. První tři dni, třeba hovado žráti chtělo, nech ho hladověti, toliko jemu okály z mouky, vařeniny z ovsa aneb ječmene dávej neb to velmi účinku lékovému napomáhá. Jen, když slábne, znenáhla jej hojněji pokrm. §. 92. Záhubněji se proukazuje ochvať, když zimnice reumatická trpná jest, kteráž přihází se od pokažené špatné píce, od velkého namáhání, a časem od nákazu. Způsob ten ochvácení hned na počátku velkou ztrátu síly ukazuje, jazyk jest suchý; kůň těžce a tvrdě kálí, málo močí a mnoho kašle; pozorovati jest lehké trhání svalů; kůže pálí a velmi citlivá jest, když koně drbati máš; mohbitost údu s velkou bolestí se koná, kůň v kroku patami předních noh nastupuje, a z místa se hnouti nechce. Po několiko dní vynikají boule neb nádorky v mase, buď že žlázy otekou, aneb měchýřci na kloubích, kteří tím, že vodnatost v nich zběhlá zatvrdla, ohbitosti překáží. Šťastný jest, komu hovado vyvázne, neboť nazvice zdechne; aneb ostrá hmota v kopytě se složí. Obyčej ochvať trpnou léčiti tyto úkazy zasluhuje: nejprve uhasující sílu rozžíti; potom krutost hmoty reumatické od údu ušlechtilého odvábiti, a konečně ji po cestě neškodné vyvésti. První úkaz se vyplní posilivými věcmi, jakéž jsou: zrna a dřevo jalovcová uvařená, k čemuž kafru a lihu z jeleního rohu přičiníš; aneb vezma prachu kozlíkového 4 loty, jeden lot mělně utlučeného květu heřmánkového, kafru půl druhého lotu, zetra jej s vínem zženým, (Spiritus vini) směs s medem v hromadu; od letkvaře za dvě hodiny šestý díl koni kopistkou podávej. Druhému úkazu zadosti se činí vředové, kteří žíni, aneb kůži podle hrudní kosti, aneb na stehně všech čtyr noh se učiní, jimi ukrutnost neduhu vyvedeš tak, jako potem, jemuž kafr napomáhá, a prodiváním otoku povstalého, když plavání v něm počiješ. §. 93. Ozhřivice, (ozhřivka, soplivice, soplavost) (Rotz) neduh koňský velmi záhubný proto, že nakažlivý a neulečivý jest. Ačkoli staří mnoho rozdílů ozhřivého koně měli; není proto více, nežli jediná obecná útrpnost. Obecná znamení ozhřivice jsou tato: tok z nosu, žláza v čelistech, a nepřirozená povaha mázdřice slizovité v nose. Kdykoli tok hnisový z nosu přes dva měsíce nadržuje, budiž takový kůň vždy v podezření ozhřivky. Ozhřivý kůň rozdílné doby v onemocnění probíhá; neboť vídáme, že mnohý tři neb čtyři leta ozhřiví, dříve nežli zdechne; jiného již za tři neb za čtyři měsíce ozhřivice umořuje. V první době (stupni) neduhu ohřivého, z jednoho neb z druhého chřípí slizovatina (šlemovitost) teče, kterážto v okrsku chřipiny, strupy, více neb méně, ohyzdné působí. Mázdřice v nose znenáhla přirozenou červenost tratí; na to i žláza mezi sáněmi nabíhá na té straně, z které chřipiny tok se byl spustil; žláza však jest kulatá, a ne tak pleskatá, jakož u hříběcí. V druhé době nemoci ospe se mázdřice nosní; neštovičky pukš vřídky malé, více neb méně, zardělé plodí, jejich kraj se vyvine a z vřídku tenký hnis se vypryskuje, kterýžto časem
i nakrvavý bývá. Žlázy v čelistech tvrdé, pocítíš býti nerovné. Chrastavost kolem chříí veličí se, a kůň hrubě soptí (supá), jakoby znavený byl. V třetí době sopel, jasa ohyzdné barvy, a silně krvavý, zapáchá, rakovnice v nose rozmáhajíc se okolo sebe lepce; žláza hrbovatá, jest jako kámen tvrdá; kůň chrchlaje temně, vždycky víc a víc founí; lesk srsti zašel; hovado zřejmě slábne. V čtvrté době ozher velmi smrdutý, zelené, šedé aneb rudé barvy, pravý leptavý hnis, (soukrvnice), jest: vředové rační, churdálek, kost, i příčku nosní (mezichřípí) rozžírají. Kůň, línaje se, schne, nohy jemu nabíhají, a on scepení. Běh však nemoci není vždy tak pořádný, neboť osutina v nose brzy zajde, brzy opět se vyrazí, tak také i žlázy v čelistech. Bývá obyčejně, že čím více neduh se zmáhá, tím rychleji případové zlí se stíhají. A jestliže zprvu levně se jen plazí neduh, tedy zlost ukrývaje; podvádí. Proč plémě koňské zvláštní schopnost k neduhu ozhřivému má, a v čemž náklonnost záleží, známo není. Příležitost k ozhřivici dodati shnilá a ztuchlá píce, hlad při těžké práci, násilné zadržení páry přirozené, jakož se na podzim aneb v zimě přihází; hříběcí neslušně léčené, obmeškané sadmo a jiní prohnilové, zvláště pak nákaz. Předzvídání záleží na příčině, na čase, jak dlouho již trvá, a jaké částky neduh porušil. Uléčivý neduh bude, jsa mlád, dokud ještě se velmi nerozmnožil, částek nosních nerozjedl. Ozhřivku z nakažení lehčeji zhojíš, nežli když s červem aneb s jinou ostrostí spojena bude. Naději k uléčení máš, jestliže ozhru přibývá bledého, hustého, a vřídkové v míře jak se zacelují méně sopele vydávají; jestliže žlázy mezi čelistmi se malí, a nemoc zlost svou zjevně tratí. Prostředkové proti ozhřivce jsou: buď obecní, buď místní. Obecní jsou takoví, kteřížto v žlázy účinkujíce, částky tuhé posilují; jací jsou: skleník (Antimonium), syra, salmiak, a přípravy (praeparata Mercurii) rtuti, kozlík větší, puškvorec, bolehlav větší, (Conium maculatum) cycvar, červený hořec, fenykl koňský, a jiné věci hořké na způsob střebaniny aneb v letkvaři dávané. Místné: mnozí prospěchem nos a celou konici vykuřují dýmem sanitrovým. Jestliže však po šesti nedělích při pilném objednání neduh se nelepší, anobrž ještě více se horší se, tedy nejlépe bude takového koně odstraniti neb odbýti. Když pak hovada neuléčivého odstraníš, zapotřebí jest nářadí vespolek dobře vyčistiti. Nejprve nech v vodě na koženém nádobí všecko odmoknouti, což na něm šeredy přischlo, pak louhem ostrým okartáčovati; a když vše opět oschlo, rybím tukem (sištrounem) namazati; houně a popruhy dej v louhu vyvařiti; co od dřeva jest, jakož žlab a jesle, dobře louhem horkým oddrhnouti; stání horkým popelem posypati a horkou vodou koštětem vyšoustati, aneb je obrátiti; zeď oškrábati a znovu obíliti, a konici dobře vyvětrati, dříve nežli nového koně na stání po ozhřivým uvedeš. §. 94. Červ, (červivost, kůň červivý, zmyšení, zmyší se kůň) (Wurm); s ozhřivým velkou bližnost má, ano se často k ozhřivici připojuje. Jméno své neduh dostal, buď proto, že staří se domnívají, žeby v nádorcích na hřbetě, na těle a t. d. červ byl, jako krt v kopci svém; aneb proto, že v koni po smrti zpeklou krev v krevnici nalezli, kterýžto chuchel pro podobenství, červem nazvali. Útrpnost červivá poznává se potom: že na těle nádorky rozličné velikosti nalézáš, buď jako hrách malé, aneb jako holubí vejce veliké; kteří opět budou po různu, aneb na vzor provazu, na krku, na prsích, na pleci, neb stehnách, zvláště pak na vnitřní straně předních noh se vyskytují. Nádorkové jsou pokažené žlázy kožné, kteréž se provalují, a prohnilý činíce hnis smradlavý vydávají. Červ se k témuž pramenu přiznává, k jakémuž ozhřivka; a pročež přísluší jej i stejnými léky jako ozhřivici, hojiti. Místně můžeš nádorky otevříti buď nožem, aneb žehadlem tupým vypalovati, a hnojivou mastí léčiti. Mnohý hospodář nádorky vykusuje. Dokavád ještě ani drob v těle od červivosti pokažen, ani neduh
s ozhřivkou spojen nebude, dotud naději máš koně zahojiti; na odpor pak neuléčivé hovado zdechne; nebo třebaby žlázy se zacelily, provalují se opět, vždy potom horší jsouce, nežli prvé. §. 95. Vodnotedlnost, (vodnotelenství) (Wassersucht) jest nepřirozené shromáždění vonosti, v mnohých přihrádkách, a tudy povstalé odutí těla. Vodnotelný neduh jest buď obecný, aneb místový, totiž: buďto jest celé tělo vodou naběhlé, aneb, jakož se avláště u koní přihází v tkanině pichavé i v kůži jest, kteréž staří vodné tele jmenovali; buď se voda v páždnosti prsní aneb v břišní shromáždí. Znamení obecné vodnotedlnosti jest, že močení se velmi umenšilo a moč k barvnému pivu se podobí; pak, že otok, když jej tlačíš, důlek podrží, který teprv později opět se vyplní. U vodnotelenství prsním jest dýchání obtížné, a kašel suchý; kromě toho jistého znamení nemáme. Břišní vodotedlnost vyjeví nadutí břicha, a plavání (plitvání) vody zřejmé, kteréž cítit lze, když polože ruku z jedné strany, na naprotější stranu rukou udeříš. Za příčinu hlavní má vodnotelenství, zžidnutí měkkých částek, zvláště pak žilek vodnost vedoucích. Příležitost pak béře od toho, když hovado málo v čerstvém povětří se pohybuje; od zkažené a špatné potravy, od ztráty šťávy, zvláště krve; od vlhké konice a bahnitého pastviště; od nemoci předešlé, skrze kterouž kůň velmi zeslábl a t. d. Vodnotedlnost prsní obyčejně neuléčitedlná bývá, a snad nejvíce proto, že ji velmi těžce rozeznati lze. Břišní a kožní vodnotedlnost s větším prospěchem hojiti lze. U břišní daří se někdy léčení bodcem; u kožní nařezáváním kůže, když vnitřní lékové sto nebyli, vodu s močem vyvésti. Naděje dobré nabudeš s rozmnoženým močením, kteréž znamená, že žilky účinlivosti své opět nabyli. Z toho viděti lze, že hojení vodnotedlnosti dvojí jest, totiž: buď se vodnost léky skrze moč vyvodí, aneb voda skrze učiněnou ránu vycezuje. První úkaz obsahuje vnitřní léky; totiž:drslo aneb sůl z bylin (Potasche) berušky (stonůžky), (Millepedes) náprstník (Digitalis purpur) červený, jalovec, mořskou cibuli, terpentin; kteréž věci buď v letkvaři, aneb v střebanině podati sluší. Vodu vycediti máš dvojí obyčej; u kožní vodnotedlnosti učiň vřezání do kůže, na údu nejspodnějším, aby voda se prýštiti mohla; u břišní vodnotedlnosti pak bodcem v cívce (troicart) průduch učiníš v boku jedné aneb druhé strany, mezi posledním žebrem a zadním stehnem; u prsní vodnotedlnosti za osmým žebrem, píchneš, načež bodec vyňma, cívku v ráně zanecháš a koni posilnivé věci podávati budeš do plného zhojení; věci posilnivé jsou: kozlík, prustvorec, hořec, anýz a j. v. §. 96. Dušnost, (dýchavičnost, dejchavice, záduch, zadušina, soptění, soptivost) (Dämpfigkeit); jest počasné obtížné dýchání, kteréž buď časem jen přichází, aneb ustavně nadržuje. Dříve nežli dýchavičnost zřejmá se ukáže, již kůň dávno suše a temně kašle, zvláště z rána; v dýchání chřípí neobyčejně rozvaluje, a boky nadýmá (duje); v oddychání pozorovati jest, že řiť se vtahuje, a u vdychání zase vytlačuje. Kůň již po skrovném hýbání dech ztrativ, hrubě soptí, tak že dýchavičného i na stání slyšeti lze. Náklonnost k dýchavičnosti jistá slabost plic s sebou přináší, která v souchotiny se obrátiti může; příležitoat pak dají: předešlý zápal prsní, neslušně zahojený hříběcí, náhlé změnění píce; pokrm ztuchlý; nastuzení; těžký poloh; přehřání, překrmení hovada; zacpání jater, rozdužnění sádla; ztráta krve; nezpůsobně uléčené osutiny, ochvať, vada v drobu od narození a j. v.
Neduh dýchavičný jest neuléčitedlný, jestliže vada v drobu jest, ji odstraniti nelze; když od slabosti toliko přichází, nadělji k uléčení máš. Může však dušný kůň u mírné polní práci dosti dlouho trvati, když pak velmi schnouti počíná, v brzce zdechne. Když se v léčení dejchavice uvážeš, sluší příčinu dobře vyskoumati. Jestliže kůň jest tlustý, aneb když se za jinou příčinou zapotřebí uzná, pusť jemu žilou; uber píce, a zvláště takovému koni pastva horní příhodná jest. Senem na žádný způsob nekrm, nýbrž místo sena ovesnou slámu a otruby pokropené dávej. Jestliže dušnost od slabosti, od ztráty krve, neb jiné šťávy přihází se, tehdy sluší dobrý živný obrok prozřetedlně dávati, a mírně koněm pracovati; můžeš i něco posilivé podati, totiž: angeliku, lékořici, bedrník, cycvar, anýz, čertovo hovno, jalovec, květ syry, skleník; a buď vařené, aneb v letkvaři. Dobře a užitečno bude koni i žíni, neb kůži uvléci na prsech, a páru do nosu pouštěti z oněch vařených věcí. §. 97. Kašel, (Husten) bývá obyčejný průvodce jiných neduhů, k. p. kataru, zápalu prsního, hříběcí, dejchavice a j. může však i sám pro sebe býti. Kašel buď suchý jest, a ten se stává krátce, chrkavě; aneb vlhký, a ten více z prsů přichází. Za příčinu má kašel vše, cokoli průdušní cévu lekce, jakož: pokažená, prašná a ztuchlá píce; vlhké a studené povětří, nastuzení, změna povětří, prach na cestě, jízda ostrá proti větru a t. v. Jestliže kašel průvodce jiného neduhu jest, zření hlavní míti sluší na neduh prvotný. Když pak žádná zřejmá nemoc přítomná není, tedy dle domnělé příčiny se říditi budeš. Obyčejně k uléčení jeho výborně se proukazují obměkčivé věci, totiž: sléz, lékořice vařená; k vařenině vlažné přičiň sanitru. Jestliže krev rozhorčená bude, ano když se zdá, i žilou pustiti sluší. A když již dlouho kašel trvá bez ulevení, tedy léků užívej posilnivých, aby kašel v souchotinu nepřešel; vezma angeliky, cycvaru 6 lotů, fenyklu 4 loty, syry 5 lotů, z prachů mělných učiň s medem letkvař, od které zvicí holubího vejce koni v hrdlo třikrát za den podej. Jestliže kůň kašle od studeného napití, neb od nastuzení, tedy když kůň krevnatý, pusť jemu nejprve žilou, a potom obměkčivých věcí s sanitrem, bezinek, vlažného okálu z mouky, z otrub, a t. d. užívej. §. 98. Souchotí, (souchotina, souchotiny, suchá nemoc), (Zehrfieber) jest obyčejné hnojení plic, při čemž hovado, zimnici tak nazvanou tajnou maje schne. Kůň souchotivý napřed kašle, potom nosem a hubou hnis vychrchlává; na večer silněji zimnicí trpí; a spadá se tak, že jest konečně jen kosti a kůže; těžce dýchá, suše kálí, aneb záhubnou sračku má; nohy jemu nabíhají, a tak znenáhla k zcepenění se blíží. Jakožto potomná nemoc, následuje dýchavici, hříběcí, zápal plic a jiné nemoci. Kůň pak hnid buď otvořitého a rozjídavého vředu s kašlem vyhazuje, aneb hnůj ve více měchýřcích se vynalézá, a když jeden měchýřek pukne, více neb méně hnoje pojednou vychází. Souchotí obecně neduh neuléčivý jest proto, že kůň záživnost v hnis obrácenou vyhazuje; kromě, kdyžby lože malé hnisu vychrkaného se vyčistilo a zahojilo. V té toliko příčině můžeš se pokusiti, koni užívati dáti: chynu, kůru vrby křehké, mirru, čertovo lejno, kli amoniakové, (Gummi ammoniacum,) a nápoje z slézu, z ovsa, z ječmene s strdí. Při kterémž léčení přísluší i séto uvléci na straně prsní, a koně podkuřovati smolou, jakouž se šmitec maže, a cukrem bílým. §. 99.
Chtíč peský (obžerlivost, hladovitost, nesyta,) (Frefssucht) slove útrpnost, když kůň hltavě a mnoho žerre, a coby měl dužněti, vždy více hubení, prot že nezažívá. Zdá se hladovitost za příčinu vlastní jmění žaludka míti, jakož se přihází od ostré žaludkové šťávy, od červů v žaludku. Na počátku neduh uléčiti lze, když pak již tajná zimnice se přirazila, zhojiti jej nelze. Léčení dle domnělé příčiny se řídí. Když znamení červů v žaludku máš, tedy je umrtviti a vyvésti příslušně hleď, ajkož o červých v žaludku najdeš povědíno. Jestliže jistá ostrost za příčinu jest, tedy ji odníti neb ztupiti přísluší, takto: vezma hořce 8 lotů, pelynku aneb zeměžluče, aneb puškvorce 4 loty, okuji železných (Limaturae Martis) 10 lotů, křídy 2 loty, učiň prach mělný, a s medem, co vhod, letkvař, od kteréž koni půl druhého lotu v hrdlo, dvakrát za den vpraviti sluší; ku konci, aby se i z těla taká mokrost ostrá vyvedla, vezmi 3 drahmy aloe, mýdla tolikéž, učině kouli strč ji hovadu v hrdlo. Když hlad po nemoci nastal, dobré jest znamení tenkrát koni často, a nemnoho pojednou, dobrého obroku dávej. §. 100. Dna střevní, (kolika, hvižď, žření) (Kolik, Darmgicht) jest útrpnost křečná střev, zvláště koňům domácí. Poznáš toliko po tom: hovado nepokojné hubou, neb zadní nohou, bolné místo tluče, a se naň ohlíží; předními nohami hrabe, točí se z jedné strany na druhou, a srká. S bolestí krutou rostou i znamení zlá; hovado se skličí, stoupaje zadními nohami pod břicho, jakoby káleti chtělo, třese se; lehna válí a potí se tak, že bílá pěna na těle stojí, načež někdy bolest levuje. Jestliže pomoc ještě nepřichází, tedy úzkost se rozmáhá, spojitedlná mázdřice oka vypuklého jest zardělá, zřitedlnice roztažená, kůň jako pošetilý neb jankovitý sobě počíná, toliko že svého ochránce zná. V takovém nápadě i často zdechne. Zdá se kolika přicházeti od jisté slabosti střev; nemoc pak příležitě vzbuzují: nastuzení, zkažená a shnilá píce, čerstvé seno, dokavád ještě v pocení jest; přílišné nakrmení zrnatým obrokem; jedovatina, nadýmání, zápal střevní, zakličená průtrž, zauzlení střevní, kámen, zadržení moče, červové a j. v. Léčení dle příčiny, a dle doby neb času nemoci se řídí. Když zápal, zauzlení střevní, průtrž koliku zplodili, řídko koni pomoci lze; tak jako když žření na počátku obmeškáno bylo, neboť neduh již za 8 – 12 hodin často hovado nemocné umoří. Méně záhubnou koliku zbuzují: nezažití, povětrnost, zadržený moč, nastuzení, zkažená píce, čerstvé seno; kdež naději máš neduh odstraniti. K uléčení dny střevní máme léky buď obecné, kteří proti každé kolice se hodí, aneb zvláštní, kteřížto dle příčiny se potřebují. Obecní lékové v každé kolice jsou: klistérové; jestliže tvrdí chundelové lejna klistérování překáží, tedy jich rukou, máslem natřenou, odstraň, při čemž tebe cit o vnitřní palčivosti vyučí. Klistér budiž obměkčující, křeč krotící; z vařeniny slézu vysokého, neb zaječího, ze rmenku a j. s olejem po půl hodině vpravený; koně vždy lehce prováděj. Jestliže by klistérové obměkčiví bez účinku byli, přičiň málo soli obecné, neb z karlových varů, aneb když nouze dohání, z tabáku kuřlavého vařeného klistér. Když znamení rozhorčené krve, aneb zápalu v podezření budou, sluší žilou hrdelní pustiti a puštění i opětovati; když kůň se přežral, aneb čerstvého sena dostal, tedy každou hodinu klistér s solí z karlových varů, neb z tabáku vpravovati sluší. Jestliže nastuzení příčinou jest, hleď páru přirozenou vzbuditi bobrovým strojem, jalovcovou šťávou (Roob Juniperi) v teplém pivě neb víně, a klistéry. Při tom koně šoustej víchem, oblož jeje houněmi, učiň páru z bylin vonných, neb z trusků senných pod břicho. Když koliku zadžení moče, a stavení lejna zbudilo, tedy u moče zadrženého slouží sanitr v vlažným víně, a klistérové z vařených ovčích bobkův, jichž mnozí s prospěchem dobrým
potřebují; u zastaveného lejna užívej uvnitř častěji soli Glauberové, totiž z karlových varů, a klistéry obměkčivé vpravuj. Povětrnost zadržená nadýmá boky náramně a hovado jako sud nadmuté po větru otevřenou hubou dychtí; přihází se to velmi lehce krkačům. V příčině té nejrychleji spomáhá červený olej kamený (Petroleum) s kořalkou, aneb vaření z lauče s málem kmínu laučního v víně, kteréž koni v hrdlo vlíti, a jeho boky víchem tříri, sluší. Klistér užitečný v povětrné kolice jest tento: vezmi 2 hrstě tabáku kuřlavého, hrst kmínu, mýdla 3 loty, to vař asi čtvrt hodiny, a proceď; k vařenině přičiň ještě hrst soli a vprav do zadnice. Žeby červové koliku způsobili svým hryzením, k pravdě podobno není, stává se více proto kolika, že hnízda červův aneb spletení hromadné škrkavek střevo zacpavše žření v střevích a zadržení lejna působí; což vídáme, když klistéry ostrými, a uvnitř čertovo lejno (1 lot) a půl lotu oleje z jeleního rohu s vínem častěji požíváme, klubka, co pěst velká, hlíst se vyvedou. Koliku od zápalu střevního týmž obyčejem léčiti přísluší, jako zápal střevní, o kterémž viz. Když neduh již ulevil zapotřebí bude velké opatrnosti v krmení, by se koni toliko pomalu a dobrý obrok dával; při čemž ještě za dlouhý čas i s vnitřními hořkými a posilnivými léky a s okály pokračovati přináleží. §. 101. Průjem, (sračka, běhavka, chvistačka,) (Durchbruch) jest přílišné a časté kálení, buď zažitého aneb nezažitého, více neb méně řídkého lejna. Neduhu tomu žádný dobytek tak často podroben není, jako kůň. Jest pak sračka buď neškodlivá aneb záhubná; buď brzy přestává, časná; aneb dlouhý čas nadržuje, počasná. Neškodlivá jest když kůň ani chuti k pokrmu neztratí, ani nehubení, a přitom v práci čerstvý a rychlý se ukazuje; zlá pak jest sračka, když kůň se spadá, slábne, málo žere, a zření v břiše trpí. Přihází se u jisté mdloby žaludkové a střevní, od nastuzení, od náhlého změnění píce suché s zelenou, pastvy, konice, povětří, vody; od zlého požívání chvistavých aneb jedovatých věcí, od pokažené píce, kteráž moc poživavou umdlívá. Když kůň průjem neškodlivý má, tedy lejno příslušně vyhlíží, kromě že řídké jest; nesmrdí, a třeba by déle nežli tři dny trvalo, nicméně bezevší zkázy bývá. Bývá takový průjem i navyklý tak, že jej mnohý kůň ustavně maje, nikdy tvrdě nekálí, lejno jest zažité, a když jej s léky stavíš, roznemůže se hovado, oslne, na dnu střevní trpí a t. d. dotud, dokud se opět průjem nevrátí; a protož v léčení zvláštní pozornosti žádá; uléčí se hořkými věcmi, pelynkem, hořcem, zeměžlučí, puškvorcem. Způsobové počasné sračky jsou tito: v prvním z koně běží nážlutá voda, v kterémžto zbytky zažitého obroku znamenati lze. Kůň toliko zdlouhavěji žere, dobře zažívá, hladovitě však pije, jsa dosti čerstvý nehubení. Neduh ten uléčivý jest tak jako onen navyklý. V druhém způsobu z koně černá zatuchlá hmota, toliko s větrem vytíká, kterážto k prvnímu lejnu hříběte se podobí, na stehna zadní se lepivší je špiní; při kálení hmoty té pozorovati nebývá. Přihází se jen v odpočívání, v práci skoro ani se neukáže. Neduh k uléčení zapotřebí má skleník jaterní, s rabarborou k počištění, a posilnění s plaským práškem, s málem kamence a s opium v svaření ovsa. Zlejší jest třetí způsob sračky, v kteréž žaludková a střevní šťáva pokazilá probíhá na vzor přepuštěného loje neb sádla, ji i sadlnou sračku jmenovali. Jestiť velmi vodnatá a ostrá tak, že pastelin zapaluje, který dlouho ještě vyvalen ostává, když kůň se byl již vykálel. Bývá spolu s hříběcí zimnicí; činí však také zimnici pro sebe, jestliže konečník velmi se zjitřil. Sračka ta pomíjí, a jest tedy časná a uléčivá. §. 102.
Bývá konečně ještě jeden způsob sračky u koně, jejž tokem jaterním (Leberflufs) nazývají. Lejno jest vodnaté, přižloutlé, někdy krvavé, někdy jen hnědé. Mnohý kůň jest spolu žlouteník, a nesmírně hubený, až jej i tajná neb suchá nemoc umoří. Chvistačka tato za příčinu má zatvrzelé zacpání jater, a žláz v okruží; jest neuléčitedlná. Obyčej sračku léčili jest dle způsobu, (jakož pravíno bylo); a dle příčiny. Jestliže sračka pošla od studeného napití, tedy zapotřebí bude přirozenou páru vzbuditi, která tudy zadržená byla; to se vykoná, když koně víchy třeš, houněmi v teple držíš, jemu vlažné okály a každodenně málo bobrového stroje v thé bezovém podáš, mírně jej prováděje, aby se málo zahřál. Když s to býti můžeš hospodáři, stavíš dobře běhavku vlažným vínem, jehož dvakrát za den dva žejdlíky v hrdlo koni vliješ. Když koně sračka napadla, že se jemu píce změnila, tehdy ji opět pozbude, jakžbrzy na novou stravu navykne; jestliže nadržuje od vody, od pastvy špatné, tedy přestane, když obě věci změníš, aneb koni hořký prášek podáš z hořce, z zeměžluče, z pelynku a j. Sračka z jedovatiny bylin a z chvistavých věcí potřebuje k uléčení slizovatiny, jakouž dává vařenina z ovsa, z ječmene, z lněného semene, aneb z záboje; podobnými klistéry, k nim se i málo máku přidati může. U sračky tak nazvané sadlné výborně spomáhají hořké posilnivé věci, jestliže zápal připojen není, siceby i žilou pustiti bylo zapotřebí; slouží nápodobně dryák (3 drachmy) v víně podaný; klistérové slizovití a vybraná záživná píce. Napadá někdy sračka hned prvních dnů selata hříbata, buď od nastuzení, aneb že mléka sraženého nezažívají, nýbrž syrné chuchly serou. Slouží i zde prospěšně držeti hříbě vlažně, a jemu málo dryáku s vínem, neb s zhustlou vařeninou z pelynku, s heřmánkovým thém dávati, a klistéry obměkčivé vpravovati. A kdyžby mléko kobyly daremné bylo, tehdy by hříbě na jiný způsob vychováno býti musilo. §. 103. Červové. (Würmer). Ačkoli v každém drobu u koně červi se nalezli, nicméně jejich hlavní obydlí jest žaludek a střevo. Od červů mnohé a zlé nemoci pocházeti vídáme, jako: žření, ztráta chuti k jídlu, hladovitost, oslepení, krkání, chromotu, závrat, mrtvici, křeče, ztrnutí, paducnici, kašel počasný, nemoce plic a jater, souchotiny, červivost, ozhřivici a j. v. Zpytatelé věcí přirozených v těle dobutčím osmero červův, rozdílného rodu, nalezli a popsali, totiž: roup, hlistu, vlas, tykevní, dlouhý, špičatý, pijaviční, a měchýřky. §. 104. Roup, (ryzec, pondrav,) praví se býti truska střečková; vyhlíží červený na palec dlouhý, dosti tlustý, maje na těle chlupy různé a ostré, a pevně zuby se zakusuje. Obydlím jest v žaludku a v částce střev. Nalézá se hojně (drahně) u koní, kteří na pastvě bývají, aneb v konici zelenou pící se krmějí. Že červ ten skutečně přítomen jest, jen z toho poznati lze, když jsa došlý, však i bledší, ze žaludku až k řiti vylezl, aby brzy co pravdivá hovadnice vyletěl. Domnívati se můžeš, že kůň má roupy, když často vzývá, hladov jsa kašle, krká, kulhá; srst jeho se neleskne, a nepořádně líná, moč jest bílý, oko slzí, nohy opuchají a t. d. Roup hromadně bydlíc velkou zkázu uvésti může, neboť se neživí, jako jiný červ puchostí neb čistotou pokrmu požitého, nýbrž krví hovada, prožíraje začasté žaludek i střeva na vzor síta. §. 105.
Hlista; (škrkavka, škrkavice, srdečnice), červ na píď dlouhý, (jako šťovka), co brk tlustý, buď bledočervený, aneb bílý; obydlím jest v tenkých střevách hromadně. Znamení hlist táž jsou, jaká roupův, a když s hnojem odcházejí, nejjistěji je vyzrazují. Ostatně hovadu toliko tehdáž škodí, když nemajíce pokrmu v střeva se vžírají. §. 106. Srnice, jest červík k hlistě podobný, maličký však, řídko tlustější, nežli prostřední jehla, v střevách u dobytka i u člověka se nalézá. Sám pro sebe, když jiného červa kůň nemá, velké obtížnosti nečiní. §. 107. Vlas, červ tenký co nit, na dva neb na tři palce dlouhý, jenžto v střevách i v jiném drobě se zdržuje, jsa zlejší nežli srnice. Neboť příkladové dosvědčují, že skrze pichy potní z kůže ven se protahovali; mohou u koně i ozhřivici zploditi, když jich drahně v těle bydlí a hnije. §. 108. Červ tykevní neb tykvový, (škvorec)? jest červ malý, plochý, přizelené barvy; čtyři neb šest linií dlouhý, a tolikéž skoro široký; bydliště své v játrách a v žlábcích žlučných mívá; hromadně jsouce, velkou zkázu hovadu přinášejí, zvláště ovcím. §. 109. Červ dlouhý; (kalaunice) ? (pols. tasiemiec) jest červ plochý, článkovitý, bílý, velmi dlouhý; dle způsobu článkův své jméno má. Článek u takového červa z koně na palec široký bývá; první článek, hlava, podobí se k vikvici, na niž zřejmě čtyři průduchy znamenati lze. Dokud hlava nevyjde, vždy opět narostá. Nalezlo se jich v koni i dvacet po hromadě. O jeho přítomnosti nejjistěji se přesvědčíš, když článkové odcházejí, a v břiše žření působí. §. 110. Červ špičatý ? z pokolení kalaunice, nápodobně článkovitý, nikdy pak přes čtyři palce dlouhý, vprostřed široký; nalezá se v chřípí u koně, a hovadu takové svrbení činí, že ono hlavou o věci tluče, a pošetile se staví, ačkoli kromě toho, žádné zkázy neuvádí. Léčení červův dva úkazy obsahuje, totiž: nejprve umořené červy z těla vyvésti; a pak případy od červů zbuzené odstraniti. Proti červům od starodávna mnohé a rozdílné věci až podnes se vychvalují. Jestliže pravda, že za příčinu hlavní červův mdloba zažívání jest: tedy každá posílivá, a trpká věc červy umořiti může; a protož lékové proti červům nejvíce středmitedlně účinkují. Věci, kteréžto bezstředně červy umořují, jsou: olej (6 – 8 lotů, za 8 – 10 dní); aloe, (půl lotu); čertovo hovno (2 – 3 drachmy); česnek, (2 loty); kořen kapradí (4 – 5 lotů) a semeno vratičové (Tanacetum), (posobě za 4 – 5 dní 2 loty); chvojka, kozlík, rtut, čistec neb cyn (5 – 6 lotů piliny), gumiguta; olej smáhový (Oleum empyreumaticum) Glabertův z rohu (olej z rohů, z kopyt s terpentinovým lihem přeháněný, od něho lot – neb dva v vodě kmínové se podají; aneb také jen olej z jeleního rohu); semeno škrkavičné. Všecky tyto věci červům jsou odporné; mnohé z nich zvláště rodu jednomu, aneb druhému protivné se ukazují; jako: škrkavky po všech oněch věcech scepeněly; kalaunice zvláště po kapradí (Polypodium F. Mas.), po gumigutě, (16 – 20 gránů), po oleji smáhovém z rohu. Olej ten i roupy moří, kteří jiným lékům tak snadně nepovolují. Prostředkové tito buď v praších, buď
v letkvaři, aneb v střebanině dávati sluší. Přičemž jen to pozoruj, aby vždy chvistavé věci po nich následovaly, které červy umořené aneb zemdlené z těla řádně vyvozují; k čemuž avláště příhodní lékové jsou rtut, totiž orlíček, (20 gránů); a kořen jalapy ( 2 loty); aloe s mýdlem, (každého 3 drachmy). Ostatně koně dobře ovšem a senem výborným krmiti, a jimi mírně pracovati přísluší. §. 111. Stavení vody (Verhalten des Urins) záleží buď v obtížném a bolestném, aneb v nemožném močení. Kůň vodu zadrží proto, buď že z ledvin žádný moč do pichů močových se neodděluje; buď že skrze pichy aneb žlábky zatkané, moč oddělený, do měchýře téci nemůže; aneb že z měchýře za rozdílnou příčinou, buď jen těžce, aneb docela nic téci nemůž. První a druhý případ, nepravé zadržení moče jest, jakéž se stává u zápalu ledvinného, a tehdáž se koni ani močiti nechce. Třetí jest pravé zadržení vody, jehož tři stupně pozorovati sluší, totiž: na prvním stupni kůň dosti močí, však velmi bolestně; na druhém stupni močí po kraptech s velkým řezáním, což řezavku, (kapání moče) jmenujeme. Na třetím pak stupni jest pravé stavení vody; neboť ani krapte neodchází, ačkoli kůň velkou tuhavku, jako u dny střevní čije, totiž: k močení se ustavně má, a nemočí. Stává se každý onen stupeň z mnohých příčin; nepravé stavení vody přihází se od zápalu neb od znežití ledvin, od kamene, který i žlábky močové zatkati může. Pravé zadržení stává se od roznícení měchýře, od písku neb kamene, od křeče, aneb od jisté nepřirozené ostrosti vody, ku které příležitost dají: zkažená píce, čerstvé neb shnilé seno, přetažení v práci, předržení vody, když kůň močiti chtěl; stavení lejna a j. v. Předzvídání u nepravého stavení, dle příčiny, rozdílné jest. Jestliže voda se staví proto, že ledviny zapálené, neb slizy zacpané jsou; tedy naději máš, že se obé rozpustí, a neduh uléčí; znežitění pak ledvin, neb uvázlý kámen v žlábcích močových neuléčitedlný neduh plodí. Neuléčivá útrpnost nápodobně jest, když zápal neb snět v měchýři nastala, neb když veliký kámen močovou trubici zatkal. Naději k uléčení nabudeš, jestliže ostrost moče, křeč trubice, aneb písek moč zastavil. Jestliže slizovitost od mdloby stroje močového jest, příhodně poponec a chmel svařen s jalovcovým medem podati můžeš. Když věci ony nedostatečněé budou, tedy prospěšně se ukazují čerstvá ředkev, mořská cibule aneb berušky. Jestli křeč od nastuzení povstala, dej hovado víchem, hřbelcem drbati: pod břichem heřmánkem napařovati, houněmi přikýti, klistér obměkčivý vpraviti, ku kterému vezma otrub 3 přehaušle, soli lžíci, a oleje 6 lotů, otruby vař v mirce (mázu) vody; když křeč nepovolná bude, přidej ještě málo opium, (tekutého Tincturae opii jeden lot), k klistéru. Jestliže nalezneš puls tvrdý a plný, dej žilou hrdelní pustiti, a potom saniter dávej v okálu. Zadržené lejno odstranují klistérové z bobkův ovčích, z tabáku. A když kůň čas močení přešel, a voda se zastaví, tedy vprav koni do pouzdra, a kobyle do ochodu živé stonůžky; aneb pepř s málem soli nasyp v ta nádobí. Nápoj dávej slizovatý z vařeného ovsa, z ječmene, z slézu, z květu mrhelcového (z plané růže), z záboje. §. 112. Uuplavice močová, (scavka) (Lauterstall) jest neduh, když koni moč ustavně i nechtíc uchází. Kůň mnohem více močí, nežli pije, a voda světlá bez vší vůně jest. Jestliže útrpnost déle nadržuje, kůň chřadna žízní ustavičně, nastane zimnice tajná, neb suchá, nohy nabíhají, tedy konečně hovado brzy zdechne. Neduh ten za hlavní příčinu zdá se míti oslabení stroje močového, a zvláště svalu, jenžto hrdlo trubice močové svírá. Příležitě se přihází od násilné práce v čas parna, od shnilé píce a vody, od přílišného lízání soli, od nastuzení a t. v.
Neduh uléčiti lze, jestliže toliko sval oslabl; když však moc svírání se docela ztratil (u zžidnutí), nelze bude jej uléčiti. Obyčej léčení dle příčiny se koná. U parna velkého v práci, zapotřebí jest koně nechati odpočinouti, a jej okálem vlažňounkým napájeti; daremnou píci a vodu sluší zlepšiti; u nastuzení vlažní nápojové se podají; a koně při tom tříti, šoustati, a houněmi přikrýti dáš. V každé pak příhodě dobře bude spolu i klistéry s octem dávati. Když sval svírati se moc ztratil, můžeš se o to pokusiti, zbuditi jeho účinlivost natírání místné lihem salmiákovým a mravencovým. §. 113. Červená, (červenka) (Blutharnen) jest neduh, když kůň buď samu krev, neb aspoň vodu krvavou močí. Krev pak buď z ledviny, buď z měchýře, aneb z močové trubice přichází. Nemoc ta hovězímu dobytku častěji se přihází, nežli koňskému. Znamení neduhu jsou tato: hovado má zimnici, kálí málo a těžce, močí však mnoho a bolestně, krev buď čistá přichází, buď chuchlovitá; buď s slizí, aneb s močem smíchaná. Stává se od kamene, však řídko; od vředu v ledvinách, neb v měchýři; od přeplnění žil krví, aneb od oslabnutí stroje močového; od nastuzení; od bylin ostrých, jakož jsou: ocun, pryskeřičník, měsíčník (kozí pysk), koniklec, kolovratec, mladistvá poupata olše, dubu, jilmu; majky, a k nim podobné žížaly; bití v okolí ledvinovém a j. Nebezpečenství dle příčiny bude buď menší, aneb větší. Jestliže u zbitiny žíla se přetrhla, tedy zkáza velká nastati může, a neuléčivá tak, jako když kámen neb vředové neduh působí; ne bez škody, však uléčitedlná útrpnost bude od věcí ostrých. Poněvadž pak u červené buď místná, aneb obecná krevnatost bývá, zapotřebí jest, léčení puštěním žíly počíti, a nápoj s sanitrem dávati. Jsouli ostré věci v podezření, sluší koně často napájeti vařeninou z ječmene, z růže plané, a s málem blínu; a klistéry obměkčivé vpravovati. Totéž čiň, když kůň od udeření červenku dostal. Zevnitř ještě také přikládej náčinky studené. Nejpříhodnější pokrm takovému koni bude okál a otruby. Jestliže slabost stroje močového příčinou jest, sluší užívati posilivé, hořké věci, kamenec, kuličky ocelové; a koně častěji broditi v tekuté vodě dej. §. 114. Zápal na očích, (Augentzündung) má obecná znamení zánětu a zvláštní, totiž: kůň víčka očí zavíraje světla se děsí; oko silně slzí, rohová lupina neb mázdřice jest zakalená, oko oteklé. Zánět na očích jest buď časný, neb počasný, ačkoli jeden v druhý přejíti může. Zápal na oku buď se rozpustí, aneb v jiný neduh se obracuje. Rozcházívá se zánět levný, prudký pak na odpor jiné neduhy plodí; totiž poškvrny, povlak na rohové mázdřice, ztečení hnisu v přihrádkách, aneb oblak. Zápal na očích jest buď činný, aneb trpný; a pak místný, od místné příčiny k. p. od hříběcí, od reumatické zimnice. Činný zánět na očích vyjevuje se skrze přílišnost bolesti, zardělost, horkost, silný puls, jmění hovada krevnaté a dobře chované; skrze příčinu zevnitřní, a zimnici činnou obecnou, kterážto se připojuje k útrpnosti místné přílišné. Trpný zápal očí, častěji se přihází, nežli činný, a stává se od příčin, kteréžto slabost uvodí, a připojuje se také k nemocem od slabosti. Bývá, že těžko jednu útrpnost od druhé rozeznati, a lékař v pochybnosti ostává; tehdáž nejlépe z účinku lékův se rozeznají. Činný zánět na očích přihází se od násilí zevnitřního, od uhození, os ustrčení, od ustrnulé neb vpadlé věci, která jablko buď tře, aneb jej ranní; od nastuzení, od vlhkého času, od tmavé a nevyvětrané konice, od zubů řezání, od ochvati, od hříběcí, u klisen od konění, když se nepřipustí a t. d. Stává se, že i neznamenitý zápal, velkou škodu na oku aneb v moci zrakové působí; pročež v léčení opatrnosti velké žádá. Čím roznícení větší jest, tím horší následek. Zápal na víčkách,
na spojitedlné mázdřice tak zlý nebývá, jako vnitřní zánět. Počasný zápal, vždy záhubnější se proukazuje, nežli nově nastalý. Činný zápal méně škodí, nežli trpný; zapálení od zevnitřní příčiny lehčejilékům postoupí, nežli onen, který od vnitřní a obecné příčiny přichází, neboť zde zimnice na dobrém pohnutí velký podíl mívá. Konečně i to věděti sluší, že častá zpětnost zánětu obyčejně slepotu uvozuje. Zápal činný léčili obyčej jest věcmi chladicími, kteréž krutosti zánětové slušně přiměřuj. Nejprve koně v zatemněné konici, v odpočinutí od práce drž; potom místné náčinky studené, každou hodinu přikládej, kteréž často levný zápal důstatečně uléčí. Když se uzná u zápalu zlejšího, pusť i žilou hrdelní, a ne jak jindá činívali na škráni, neb to jen hřička jest, a málo při tom získáš. Uvnitř požívej chladicích věcí a chvistavé soli; na prsích táhni žíni, aneb kůži uvlec, by přítok krve od očí se odvrátil. Jestliže věci cizé oko dráždí, takových hleď především odstraniti. Když zápal způsobně za několik dní léčený neulevil, tedy již trpný jsa, jiného běhu léčení potřebuje. U léčení trpného zápalu na očích, sluší užívati místné a obecné oční léky, dle příčiny jeho. Místoví lékové jsou: zatemnění konice, kteréž podle čitedlnosti oka, větší neb menší budiž; vlažné přikládání vody Čůlardové, aneb vody s řídkým octem z olova, (Acetum Lithargyrii), s kafrem, s opium. Jestliže zápal veliký trpný, tedy vlažné pokratky z bylin vonných, za rmenku, arniky, levandule, blínu, s zhustěným olovem (Extractum Saturni) potřebí bude ustavně přikládati. Žíně uvlečená z každé strany na líci, aneb za ušima, velmi prospívá; uvnitř požívati dávej kozlík, puškvorec, čertovo lejno, opium, rulík, (Atropa Belladonna) (lilek větší). U měsíčníků účinek dobrý provozuje chýna, kůra vrbová a jiné hořké věci, proto že zimnice skrytá příčinou jest. Oko potírej zevnitř mastí z sádla s květem cynkovým ? (bílého olova) (Florea cinci). §. 115. Špína, (Cynk, bělost, poškvrna malá) (Augenfleck) jest zatemnění bílé neb šedé barvy, lupiny rohové jindá prohledité, kteréž tudy zrakové moci překáží. Poškvrna buď jen povrchní jest, aneb mázdřici celou proniká; což poznáš, když na oko postraně hledíš. Jestliže bělmo blíže oblohy jest, tedy kůň zraku netratí, toliko na straně, na které bělost se usadila; více pak škodí vprostřed, proti zřítedlnici proto, že koni přímo viděti nelze. Když se špína po celé rohové mázdřici rozplynula, tedy hovado oslne. Bělmo za příčinu má zápal obyčejně činný, jehož následkem bývá. Špínu rozeznati vždy se nedaří, zvláště tu, která hluboko lupinu rohovou prochází. Lépe se to dařívá, když malá, aneb prohledavá jest; tak také ona, která nově nastala. Rozpuštění vady místnými léky se koná; jací jsou: čistý vinný kámen, (vinštíř) s cukrem, a s bílou rudkou, aneb prach mělný z páleného kamene s bílou skalicí, (Victorilum album) jej v oko skrze brk soukati, aneb oko natírati červenou mastí oční; léčení však velmi dlouhavé jest. §. 116. Nehet, (hřebík, povlaka, sukno, zástěra) (Augenfell) jest zhuštění lymfy na mázdřice spojitedlné, který neduh z koutku mosního se počna, velký díl jablka splazívá, zrak buď zatemní, aneb docela hovado oslepí. Že ním na rohové mázdřice hýbati můžeš, potom jej poznáš. Nehet obyčejně následek zánětu jest, totiž kůžička od zápalu zplozená. Těžce se uléčiti dá, když buď starý, aneb pevně s rohovou lupinou spojen bude. Způsob jej léčili, záleží v častém vymývání neduhu pařeninou z heřmánku, neb arnikového květu, s bílou skalicí; aneb mastí červenou oční, a prachem u špíny řečeným. Jestliže by jiné pomoci nebylo, musilby se nehet odloupnouti; kteréž se takto koná: rozřízna opatrně ostrým
nožíkem povlaku v koutě vnitřním, na svém počátku, zachytě ji klíšťkami, svlečeš znenáhla pryč. §. 117. Okno, (okenečný zákal, oblak) (Staar) slove slepota, jejížto příčina uvnitř oka leží, totiž: v mokrosti křištalové, v bělkové, v sklenné, a mázdřici sýtné. Znamenati sluší trojí okno; šedé, zelené a černé. Znamení zákalu šedivého jsou tato: v konici aneb na jiném nesvětlém místě, oko z předu a postraně ohledaje, nalezneš skrze rohovou řádně prohleditou lupinu, za zřítedlnicí neb panenkou, neprohledací poškvrnu, kterážto jednu z oněch třech barev má. Kolem zátemnosti světlý jest okršlek, a zřítedlnice u silného světla se stahuje, poněvadž hovado tmu a světlo rozeznati může, neboť jako skrze mlhu aneb tmavé sklo hledí. Zákal okeničný bývá někdy dědičný. Následuje pak dosti často zápal očí, zhmoždění křištalové mázdřice; od zevnitřního násilí, a od zběhnutí neb složení hmoty nemocné. Zelený oblak, jest zakalení mokrosti sklenné. V zřítedlnici žádný světlý okršlek spatřiti se nemůže; zřítedlnice jest roztažená, na světle nečitedlná, a protož hovadu nelze tmu od světla rozeznati. Obyčejně připojen jest k němu zákal šedý, a má i též příčiny původu. Černý oblak své sídlo v mázdřici sítné, a v nervu zrakovém má. Srává se od zžidnutí tuby nervové, totiž zrakové; aneb od násilí vnitřního na sítnou mázdřici. Černý oblak jest velmi těžce rozeznati, poněvadž oko celé světlé a prohledité jest; kůň však svobodný jsa, o všecko se uráží, nohy v kráčení vysoko zdvihaje, uši vždy ku předu klade, a zřítedlnice i při nejprudším světle nepohnutedlná, vždycky roztažená ostává. Černý oblak tak jako zelený, neduh jest neuléčivý, a třeba se bylo i někdy podařilo, jakož se tím mnozí honosí, na počátku černý zákal uléčiti, žíni na lících, z obou stran, uvnitř kozlíkem, čertovým lejnem, orlíčkem z rtuti a d.: nicméně zelené okno dosavád od žádného ještě uléčeno nebylo. U zákalu šedého mnozí mnohé věci zkoušeli, jakož uvlečení žíně, v vnitřku rtut, arniku; však často bez všeho účinku. Ano, byl oblak ten i utržen, i stištěn bez prospěchu. Jej vytáhnouti není radno, ačkoli u člověka se tím během léčívá, neboť by všechny mokrosti oka spolu vyplynuly, poněvadž sval sedmý oko koňské velmi svírá. §. 118. Jankovitost, (janek, myš, ještěr) (Koller) jest neduh počasný a trpný. Že kůň jankovitý býti počíná, vyjevují tito předchůdcové: kůň udidlu méně povoluje, uši buď do zadu, aneb vzhůru staví, přímo hledí, líně žera hlavu věsí, jakoby spánlivku měl, těžce klokem aneb hlasem se řídí; když již vskutku jankovitý jest, tehdy ne z jeslí, nýbrž ze zemi jen seno zbíraje, dlouho v hubě drží, a zdlouha žere, jakoby vždy přemýšlel; v chůzi stranilý, nohy vysoko zdvihá, a je tak podrží, jakž mu je kdo byl přeložil; zřítedlnice jest prostranná, puls malý; kůň kálí tvrdě; mnohý kůň jako pošetilý se vzteká, spíná se divoce, když jej k něčemu nutiti chceš, aneb když jemu slunce na hlavu svítí. Dostává kůň ještěra někdy též dědičně, jindá z věcí, kteréž jej oslabují, a protož se často k zimnicím trpným připojuje. Přihází se i od věci, kterážto mozek hněte, jakáž bývá: masitost, vehnutí aneb zlomek kosti; u hřebců se stává někdy, že se rozhorčený nepřipustí. Janek vždy jest nebezpečný, a neduh velmi těžký k uléčení proto, že příčinu vždycky vyskoumati nelze. Jankovitost od shromáždění vody v hlavě jest neuléčivá. Naději máme uléčení, když neduh nový jest, zdlouha se zmáhá, a koně povětří v krátce občerství tak, že veselý z jeslích žere. Poněvadž pak jankovitost nemoc trpná jest, zapotřebí má věcí posilivých, a věcí, kteréž od mozku vlhkosti odvabují. Nejprve budiž konice chladná, vyvětraná; pak lék chvistavý podej
z aloe, z rabarbary, z orlíčka rtutového, (Calomel) a z mýdla v způsobu pilule. Za ušima uvlec séto, a nech ránu za šest celých neděl hnojiti. Po vyčištění užívati sluší uvnitř: bolehlav větší, lilek pošetilý, opium, květ arnikový, rmenek, čertovo hovno, bobky krámské, salmiak a t.; v pilulích aneb v letkvaři. Napomáhají i klistérové ostří. Jestliže pak po šesti nedělích užitku neb lepšení neznamenáš, marné bude tvé vynasnažení. §. 120. Paducnice, (padaucí nemoc, psotník, veliká nemoc,) (Fallsucht) záleží v tom, že hovado buď náhle se svalí, aneb teprva po nápadě psotníkovém padna, oči v sloupu otáčí, silně sliní, nechtíc močí a kálí, zubami skřípí, soptí, a když za chvíli leželo, hluboce vzdychna opět, celé unavené vstane. Útrpnost ta dědičná bývá někdy; příležitě se stává od ukrvácení, od ztráty velké výkalu, od otřesení mozku, od zběhnutí vody v mozkovici, od červův, od osutin zaražených, od kamene v ledvinách, aneb v měchýři, a j. v. Obyčej léčení se řídí dle možnosti neb obtížnosti příčinu vynaleznouti; ačkoli se přihází, že ovšem příčina odstraněná byla, a nicméně útrpnost nadržuje z navyklosti dlouhé. Jestliže od ztráty šťávy se stala nemoc, tehdy dobrou živnou stravu, a léky posilivé dávej: železné opilky, (Limatura Martis) rez železnou, kozlík, květ arniky, a kůry hořké a svíravé, dubovou, vrbovou, kaštanovou a j. Když osutina se ztratila a nemoc uvedla, tedy přísluší žíni uvléci; červy mořiti a vyháněti budeš, jakož o červích pravíno bylo. Kdyžby pak se událo, žeby příčina již přestala a paducník se nezlepšil, tedy jemu podávej lilek pošetilý, olej z jeleního rohu, aneb olej Dippelův, salmiak měděnný, (Flor. Sal. amon. cupratos.) tuk bílé cibule, listí pomarančové a opium. Žilou pouštěti nedovoluj, a chvistavé věci užívati se mohou tenkráte, když červy v břiše budou poznáni. §. 121. Ztuhnutí, (zrtnutí, zdřevěnění) (Starrkrampf, Klemme) jest křečná útrpnost, aneb zahlazená mohbitost svalů, buď některých, aneb všech tak, že hovado ani žváti, ani polykati nemůže. Neduh, nechť on náhle, aneb zponenáhla přišel, poznati jest po tom: kůň uši pevně staví, hřbetnice a nohy jsou neohbité; chřípí rozvalené, trhání víček očních, točení očí zřejmé, šíje tuhá, křivá, ocas natažený, skřípění zubů, obtížné, a konečně nemožné polykání, slinavost, slizká (šlemovitá) zapeklivost v hubě, obtížné dýchání, dutý bok, tvrdý a čerstvý puls, a taková neohbitost těla, jak by hovado dřevěnné bylo. Že neduh ten obyčejně valachy napadá, řídko hřebce, a nikdy klisny, dosvědčuje, že zvláštní schopnost k strnutí v vyšlechtění býti musí. Příležitě se přihází od nastuzení, od ukrvácení při ranění, nasekání ocasu, neb když žilny (nervové) povrch ležíce drážděné budou. Řídko kdy hovado uléčiti lze, neboť dříve neb později scepení; nejdříve za tři, nejdéle za osm dní. Neduh záhubný buď jest činný, aneb trpný. Činný napadá dobře živené hovado, kteréž málo pracuje a ten má zapotřebí věci chladicí, totiž: puštění krve z hrdelní žíly, pak uvlečení kůže na prsích neb žíně postraně na spodní čelisti; klistéry dvakrát za den z heřmánku a soli z karlových varů, neb s mýdlem; uvnitř sanitr v okálu, jestliže polykati může. Když neduh trpný jest, tedy v celosti posilivé věci užívej, jakéž jsou: kozlík větší, bobrový stroj, líh salmiakový s anýzem, opium. Jestliže hubu uzamknutou otevříti nelze, zapotřebí bude první stoličku vyvrátiti, a tudy koni prostředky s opium hojně smíšené, v hrdlo líti. Zevnitř čelist spodní natírej mazadlem z oleje terpentinového, jalovcového s kafrem, s lihem salmiakovým (Tinet. Cantharidum); koně celého dobře šoustej a drásej víchy, a teple drž. Žíni uvléci neopomiň. Poněvadž koni polykati nemožno jest, sluší tedy vpravovati klistéry živné,
s čertovým lejnem, z uvařeného ovsa a ječmene. A když žvýkati může dávej jemu dobrý a silný pokrm, však pomalu a častěji. §. 122. Prachy (prchly, práchlivost, prašivost, prašivina, chrástavost, chrásta, svrab), (pols. parchy) (Raude) jsou neduh osuté kůže, velmi nakažlivý. – Dříve, nežli prachy viděti jest, hovado se často češe, aneb o tvrdou věc se drbe. Brzy potom vyrážejí se puchýřkové, kteří když oschli, buď na vzor otrubů odprchují, a na jich místě noví se zarozují; aneb znamenati jest puchýřky, z nichž ostrá mokrost se prýští a strupy rozdílné povahy činí tak, že i srst sprchá; první slove suchá, a druhý způsob, mokrá prašivost, v obojí pak se nesčíslný počet moliků nalézá. Za příčinu hlavní svrab má hmotu ostrou zvláštní povahy, kterážto pichy potové rozlepce puchýřky ony činí; příležitost dají nečistota, nedbanlivé obstarání, zanedbalé čištění kůže, a nakažení od chrástavých (prašivých) koní. Molové, více účinkem nežli příčinou jsou. Prašivost není nebezpečný neduh, však když obmeškaný, velmi se rozmůže, aneb nezpůsobně hojen bude, může velkou zkázu uvoditi. Rychle zahnaný svrab působí oslepení, neohbitost, zžidnutí, ztuhnutí údu, a snad i ozhřivice a červivost z prašivosti pocházeti mohou. U léčení zvláště pozorovati sluší, nováli neb stará prašivost, od vnitřníchli příčin, neb od nákazu pochází. Z čeho patrně jest viděti, že samými zevnitřními léky uléčení vždy se nedaří, nýbrž vnitřních prostředků potřebuje. Nově nastalá chrástavost, z nákazu dosti má, když toliko jednou koni pro počištění dáš; ostatně jej zevnitřními léky obsarávati budeš. Pro počištění velmi prospěšně se prokazuje aloe (2 drachmy) s orlíčkem, (gránů 20), a s mýdlem (2 drachmy) v způsobu pilule neb kuličky. Zevnitřní věci pak jsou: nejprve pilné omývání louhem, mydlinami, aneb vařeninou z tabákového lupení, aby chrásty (neb lubty) odmladly, a pak mazání prašivých míst mastí všivou obecnou, aneb mastí ze rtuti živé, (6 lotů) z syry (12 lotů) s sádlem neb máslem (20 lotů) v hromadu zetřených. Obojí pak, mytí i mazání, nejméně dvakrát za den konáno bude. Když však prachy nalezneš staré několik měsíců, následovně již vkořeněné, tedy nevyhnutedlně zapotřebí bude, napřed vnitřní léky za delší čas dávati. Takové věci vnitřní velmi schvalované jsou: skleník prostý a syra, s málem cukru, neb s práškem z lékořice, který prach k píci třikrát za den přiměšovati budeš; a teprv později zevnitřních lvěcí potřebuj. Ostatně v každém svrabu hovado suše a čistě drže, jej výborně krm. §. 123. Závrat (Schwindel) záleží v tom, že se koni zdá, jakoby vše se s ním točilo, a proto vždy vrávorá, i v skutku někdy padne. Závrativý kůň již na stání caufá a zadkem podstupuje tak, že se začasté utrhna se svalí. Když jej vyvedeš, tedy jako opilý sebou klátí, ostatně jako každý zdravý kůň žere a pije. Příležitost k závratu dávají: hnětení mozku od krve, od vody v hlubinkách mozkových, od vehnutí kosti, aneb od zlomku, od diti, krevnatost, výslunost, byliny jedovaté, překrmení, červi v břiše a j. v. Podle příčiny domnělé i léčení se koná; jestliže možno příčinu odstraniti, jakož: těžká práce na výsluní jest. Když se uzná krevnatost, tedy nejprve zapotřebí bude, žilou pustiti; studené náčinky na hlavu přikládati, neb koně vodou studenou mýti, zauši na šíji malou žíni uvléci, a uvnitř slaných věcí požívati, i solí pokrm posýpati, aby kůň více k pití nucen byl. Častěji bývá závrat předchůdce mrtvice, aneb zcepenění. –
§. 124. Nemoci zevnitřní místné. Zápal (Entzündung) zevnitřní má tato znamení: otok, (nadutí), palčivost, zardělost a bolest neb trhání, kteráž znamení následkové zběhlé červené krve s místnou zimnicí jsou. U koně zardělost arciť jen málo znamenati lze, kromě na částce, která jest buď bez srsti, aneb kde kůže bílá jest. Zánět místný zevnitřný buď činný, aneb trpný jest; činný zase pravý nebo nepravý. Pravý jest tvrdý, horký a obmezený, bolest v něm škube; takový vdírá se někdy hluboce, až do kosti. Nepravý toliko svrchek kůže napadá, a že široce se plazí neb rozplyne se po těle, nepůsobí tálov, výbrž leptavý hnis, a kůže ptotm na vzor otrub sprší. Zápal místový se skončívá (pohne) 1. buď že se rozpustí; 2. buď že se objitří; 3. buď zmrtví; 4. zatvrdne; aneb 5. zrační. Čtvrté a páté skončení (pohnutí) toliko v žlázkovitých těla částkách se přihází. §. 125. Nejlépe ovšem jest, když roznícení se rozpustí (Zertheilung). Rozežene se, jestliže podnět ustavně nedráždí, žádná stopa nečisté ostrosti v šťávě tělo neponouká, aneb jestliže rán prostá zápal zbudila. Žeby se zánět rozháněl, vyjeví hned ulevení bolestného nápadu, a zřejmé polehčení dobytčeti trpícímu. Nechť pak zápal sám od sebe, aneb pomocí umělou se rozpustí, vždycky opět žilky krevní s srdečními v nitru svou řádno stoupí; krev zběhlou opět zratolestilými krevnicemi vsatá, do těla se rozvede, kteréž rozvádění jen dotud možno, dokud krev, co krev, jestě se neporušila a v látky své se nerozpojila. Známoť vůbec, že přirozenost rozpuštění zápalu sama vykonává; není však jisto, zvlášť v přílišném roznícení, na ni se docela bezpečiti. Jakož zápal jest dvojí, tak také dvojího úkazu se potřebuje. V činném zánětu, by se rozehnal, klaď na bolné místo náčinky stiravé, studené, totiž vodu čerstvou, ustuzenou octem, solí kuchyňskou, salmiakem, a octem olověným; s náčinky spojiti můžeš i místné krve vytažení, když místo zapálené zsekati pušťadlem dáš, čím nejednou silné trhání naručest utichne, a otok se zmalí. Jestliže roznícení přílišné bude tak, žeby zimnice zobecněla v těle, tedy hovadu pusť žilou, a lék chladicí připrav, okál, vařeninu z slézu zaječího s sanitrem (1 lot), s solí z karlových varů ( 2 loty) v dvou librách střebaniny, a to čiň čtyřikrát za den, až hovado se plně zhojí. Jináče, ano protivně v příčině trpného zápalu jednati budeš; místo studených náčinků přičiníš záhřivky, kořenné obkladky, spařeninu z bylin vonných s pivem aneb s vínem; napařuj utrpné místo vínem pouhým aneb vodou smíšeným (zvodnělým), kořalkou. Jestliže tělo celé spolu zhubené, a slabé bude; aneb jestliže zápal dlouho již trval, počasný jest, tedy uvnitř i zevnitř posilivé věci užívej; jakéž jsou: rmenek, (rukovětě 2), všedobr (3 drachmy); kozlík, prsní kořen (pruštvorec), hořec, benedyktový kořen (rovnými měrami 1 lot, pojednou). Jen vždy o to pilen buď, bys od mdlých věcí počna, k silným přecházel. §. 126. Jestliže pravý a činný zápal, do pátého dne se neodrazí aneb nerozpustí, tedy se objitří a znežití. Zjitří se zánět, když podnět (vab) přes čtvrtý den nadržuje, dobytče ostatně zdravé a čerstvé jest. Oteklina v celém okrsku bude tvrdá, jako hrází obmezena, by tálov do dirkovatosti vedlejších částek se nevedral. Otok horký slove nežit tálovitý (Eitergeschwulst), a vždy skrze celý čas hnojení, zimnice silnější neb mdlejší, jej provází. Když nežit zraje aneb podebírá se, viděti jest vysedlost homolitou, která vždy více bělí, až do provalení; počiješ řetedlně uvnitř nežita prstem měkost a půýtvání tálovu, srst na místě vyvýšeném odprchne,
kůžička svrchní se sloupá, a po prodění nežitu, tálov z provalu (Eitergeschwür) vyplyne. Tálov (hnůj, hnis) dobrý vyhizí nážlutý, zahustlý, ano i hustý, nesmrdí, v vodě ke dnu padne. Jest tálov pravý balzám k scelení rány. Hnůj z nežitu dotud vytíká, dokud zatvrdlost kolem provalení se nerozpustí; a v míře potom i hnisu ubývá a on židne, jak otok tvrdý se malí; až konečně oteklina docela zmizí, a rána (proval) se zacelí. Jestliže moc přirozená v uzrání nežita dosti statečná, není zapotřebí věcí tak řečených hnojivých užívati; neboť bez toho žádná věc hnoje neplodí, kromě samé přirozenosti. Ano se i přihází, když takové prostředky proti vůli přirození, buď příliš ostré, aneb dokonce prodivavé přikládáš, že zápal v mrtvinu přechází. Toliko tenkráte věci obměkčivé přiložíš, když vidíš, že pátého dne zápalse nerozpouští, zardělost, a tuhost velká nadržuje, však moc přirozená jest mdlá jest, tálov zaroditi. Takové věci k sezrání příhodné jsou: varmužky aneb kašičky z střídy chlebové, žemle, záboj neb lněné semeno, řecké seno, sléz zaječí, komonice a j. v. mlíce, aneb jen v vodě vařené a vlažně přikládané. A když již znamení uzralehé nežita, dříve řečená úplně se ukazují, tedy jej proděj. Nežit prodíti nejlépe jest nožíkem dvouostrým; zavržení hodno jest nežit prodívati rušidlem. Aby pak tálov, i ten hustý, svobodněji vyplouti mohl, učiň ránu na místě nejspodnějším, a co vhod prostrannou. Toliko se střez, bys okolního svalení nežita nožíkem neranil a k počasnému vředu příčiny nedal, jakož se také stává, když moc přirozená nestatečná a mdlá bude k vyvaření dobré hnojnosti. Věděti sluší, že při vázaní provalu nikdy všecek tálov pojednou nemá vypuštěn býti, neboť dobrý hnůj, jakož na hoře pravíno, nejzpůsobnější hnojivá mast, a přirozený balzám jest. Vytlačíš tedy toliko co vhod, aby dno nežita hnojem ještě potažené ostalo; aniž věcí užívej k zavázání, které jmění dobré tálova jinačí; nebo hnis ráně jedem bude, ztrativ svou přirozenou barvu a náležitou hustost; chraň se nápodobně celou vnitřnost jizvy zemnicí naplniti, nýbrž toliko mírným knotem z škubadla, ústa rány otevřená zadrž dotud, dokud se rána ze dna nevyplní a nezacelí. Když pak vidíš v převazování, že hojný a dobrý hnůj z provalu odchází, tedy dosti bude, jen suchý trhánček, aneb knot do ráni klásti, a toliko tehdáž, kdyžby rána vyschla, knůtek mastí prostou hnojivou natříti můžeš; k čemuž vezma terpentinu 4 loty a jeden žloutek, scel v hromadu a schovej ku potřebě. Chomáček (neboli knot), ohole nejprve čistě srst, přílepkem (slastrem) přilipavým, jakž potřeba káže velkým, přes kříž kladeným upevni; zvláště na částce těla která obinadlem se vázati nedá. §. 127. Jestliže ale zápal ani se nerozpustí, ani neznežití, nýbrž barva jeho zsinalá černěti počne, bolest utichne, čitedlnost zajde, žilobití srdečnice rychlé a slabé bude, uši a údové krajní stydnou; – tedy znamení máš, že zápal v mrtvinu, (umrtvení, snět, mrlina), uhlik (Brand) se pohnuli. Zánět na údu připravují k mrtvení tyto věci: přílišný podnět, zhmoždění, zhnětenina, skrze které příhody žilky úřadu, totiž promitání krve, zbavené budou; to též činí příliš utažené mazadlo, úd ušlechtilý a velmi citlivý raněn, zvláště rána zhmožděná, uskřipená, tržená, (odřenina), střelená, aneb věci v ráně uvázlé, k. p. zlomky kosti; jedovatá zbraň, uštknutí jedovatého zvířete, uhryzení psa vzteklého, nepříslušní lékové, krutá zima, přílišné horko, litá mokrost aneb šťáva těla a t. d.
Žeby částka zapálená v mrlinu se pohýbala, znamení tato jsou: zápal hned na počátku s nesmírným podnětem a náramnou bolestí zuří, palčivost ukrutná živý uhel se býti zdá; otok nemaje meze, rychle roste, jest velmi napnutý; zimnice velká obecná se přivrhla. Znamení zlé jedno druhé stíhá, a než se naděješ částka umrtvená spleskne, a jako těsto se maká, bolest tichne, srst sprchá, kožka se odmykuje, bolné místo hnije, jestliže dobytče nemocné dříve již nezcepenělo. Čas v kterém zápal v mrtvinu přechází, není stejný; stává se pochejlení jindá již za dvanáct, za 24 hodin, aneb nejdéle za 6 – 7 dní. Běh prudký umrtvení staven býti nemůž, jestliže přirozenosti samé se to nepodaří jej zameziti, když zbudivši živost v okolní hrázi, mrt oddělí. Když tedy uznáš, žeby zápal mrtvinou hrozil, především bolné místo zřež, a vřezání budiž tak hluboké, až ze dna krvavěti bude. Toliko s sekáním nemeškej, ažby snad úd docela byl umrtven, aniž více sekati budeš, když velká mdloba předcházela; poněvadž v té příčině sekání ještě by více škodilo. §. 128. Dokud zápal nahnutím v mrlinu jen hrozí, dotud budiž přikládání studené, na těle silném, jakož na hoře povědíno; jestliže však tělo mdlé a churavé bude, tehdy přikládej vonné, kořenné, posilivé, a svíravé věci, jakéž vůbec proti prohnilům se chválí; takové jsou: vařenina kůry kaštanové, vrbové; třísla dubového; chyny, a j. s vínem studeně, aby se mrtvině teplotou více nepřispívalo. Kdyžby však bylo umrtvení již nastalo, tedy jmenované věci, varmuže a obkladky teplé přikládej. U mrtviny z velkého zhmoždění, výborně spomáhá přižžení aneb připálení žehadlem plochým, pod jehožto přiškvarem dobré hnojení se zarodí, kteréž potomně mrt docela od živého oddělí, a ránu zmasenou zacelí. Přivrhloliby se umrtvení na noze jedné neb druhé, tak že bobytče tudy o nohu přijde, tedy není léku žádného, neb třebať hovado v skutku utnutím údu by nezahynulo, přece beznohé k žádné potřebě nebude. Poněvadž mrtvina vždy jen v slabém již těle vzniká, třeba i dříve rozhorčení silné bylo; přísluší, by se lékové vnitřní toliko posiliví a pronikaví potřebovali; jací jsou: květ arnikový (2 drachmy), kozlík, prustvorec (každého lot), kafr (10 gránů), pojednou v jedné libře vody vařené; aneb v levném případě toliko tříslo dubové (4 loty), kůra vrbová, kaštanová (rovně 2 loty v půl druhé libře vody) vařená, a j. t. §. 129. Jiné nahnutí zápalu jest zatvrdlost, (zapeklivost, zaprtalost, sval, hlíza); (Verhärtung), aneb nadutí žlázy, kteréž z vnitřnosti výšti své bere. Jakžbrzy zápal skutečně ztvrdne, pomine bolest, červenost, i všecka obecná a místná zimnice, ledaby žláza znova se zjitřila. Nová tvrdost prstu postoupí, když ji podávíš; zastaralá pak při tlačení se nepohne, a hmota v jednotu tvrdou se sleje, ačkoli zprvu vodnost byla. Příčinu hlízy není vždy možno vypátrati; pozorujeme toliko, že snadno se ukáže, když žláza nějaké zevnitřní násilí trpí, aneb tlačená bude, zvláště jestliže ji obmeškáš, aneb nehodnými ano škodlivými věcmi léčíš. Přísluší i to věděti, že lehce hlíza na jednom místě se zarodí, jestli již žláza na jiném místě byla zatvrdla, a to pro bližnost aneb příbuzenství své. Prostředkové, kteříž k rozpuštění hlízy se užívají, jsou obměkčiví a posiliví, jakož: bolehlav větší, blín, mast ze rtuti aneb napolitánská, mazadlo z oleje s salmiakem ostrým, aneb když se nerozpustí, poněkud se i vyloupá a rána zarostí; poněvadž hlíza nikdy se nezjitří tak, aby dobrý hnůj ze sebe vydávala, nýbrž vždy jen tenký, ostrý a leptavý hnis z ní se piští; neboť když hlíza ztálovatí, tedy již rak tajný slove. §. 130.
Že hlíza rační, neb v raka (Krebs) se proměňuje, znamení tato jsou: tvrdost horká veličí se, bolí, otok nerovný, hrbovatý na vrchu měkké místo má. Že hlíza boleti počala, vyzradí hovado tím, když místo bolné češe; žláza jakoby uvnitř kysati aneb hníti začala, zlý oheň budoucí skrývá; divé maso vždy bujněji se zmáhá, čím více jej mořiti se snažíš, hnis jedovatý, vsatý s krví do celého těla se promítaje, hovado ukrutně mořivá. Račniť u dobytka lehce zatvrdlost vemene, pouzdra, ochodu; siky, mozolek, zastaralé prchnily houba, kurděl střely, jakož i prohnilové staří; zvláště když rušidla bez míry se potřebovala, a úd těsně uvazován byl; aneb když bez toho již mnoho zlého hnisu do krve vsato, všecky vlhkosti porušilo. Jaká vnitřní příčina raka zploditi může, neznámo jest. Když rak vůkol sebe lepce neb rozjídá se, slove vlk, vlkojed. Obyčej léčení neb umoření raka dvojí jest: 1. Buď jej nožem docela vykořeníš; 2. aneb vůkol raka zjitření zbudíš, a jej vyhnojíš. Nožem raka vykořeniti, nejjistější jest; však se záhy vypleniti má, hned, jakby se rak byl ukázal. Rušidla, kteréhožkoli užívati, chraň se, jakož i věci balzamické, a věcí vychválených proti shnilině, zvláště teplých. Chtějí tomu mnozí, aby bolest raková chomáčky lněnými se krotila, kterých v vodě volověné omočíš; aneb když lístky tenké z olova, aneb dýnko dřevěnné na raka přiloživ, málo stlačíš, jestliže částka to připustí k. p. žeby na kost stlačená býti mohla žláza vazadlem. §. 131. Rána, (jizva), (Wunde) jest násilné rozpuštění celosti těla, při kterémž z raněných nádob krev neb jiné vlhkosti vyplynují, a bolest těžká neb lehká se čije. Rána jest rozdílná, a to 1. podle nástroje neb zbraně, jest řezaná, sečná, bodená a střelená; 2. podle tvářnosti jest rána okrouhlá, měsíčitá, poloudní (poludní) hluboká, mělká, velká, malá, úzká, široká, proniklá, neproniklá a t. d., 3. dle údu, jenž porušen jest, může rána tolikerá býti, kolikeří údové těla jsou, od hlavy až do paty. Co se předzvídání týče, můžeš předpověděti, že rána vždy tím zlejší bude, čím ušlechtilejší, vážnější, a citlivější podstata údu raněného jest; tak také jiné okoličnosti činí, že některá rána beze vší škody jest, jiná nebezpečná bude; mnohá smrtedlná prostě, mnohá z příhody. §. 132. Rána řezaná a sečná (Schnitt - und Hiebwunden) bez pochybení nejprostější bývá, jestliže ostrým nástrojem se stala; když toliko to vyňmeš, že sečení větší snad mocí se dilo. V obojím pak případě rána delší neb kratší, s kraji někdy velmi se odlučuje, zvláště když vlašení napříč přeťato bude. Rány obojí buď povrchné, aneb pronikavé jsou; onymo do kůže aneb až do masa (svalů) vešly; tyto snadně cévy krevní, žilny, vazadla a struny ovšem, aneb dílem porušujíce nebezpečenství množí. Tupý nástroj více mačká, nežli řeže, a protož krajiny rány dovnitř tlačí, a tudy rána méně krvácí. První a hlavní pomoc potřebuje chlípění krve, již dle porušení velkého žíly, mnoho aneb málo vychází. V neznamenitém, toliko povrchném ranění krev obyčejně sama se staví tím, buď že na větru zchuchvalovitá průchody zatyká, aneb že žilky ztahše se krev zadržují. Vyplyne však mnohá krev, když velké cévy, zvláště třepité aneb srdečnice raněny budou. Tuto dobytče snadno se ukrvácí, jestliže rychle pomocí nepřispěješ; kteréž mnohým obyčejem se vykonati můž. Nejsouli cévy krvavé znamenité, toitž velké, tedy na ránu jen přičiníš houbu dubovou, troud, pavučinu; aneb omoče klůcek v studené vodě, v žženém víně přilož na ránu; stavíš krev nápodobně chomáčkem koudele, aneb podušticí z ostrouhaniny, dlahami neb dešticemi; kteréž však jen tenkráte užívati můžeš, když žíla při kosti ležíc, k. p. na noze, tlačena býti může. Druhdy, když nouze dohání, sluší i ránu ohnitým železem připáliti, přiškvaru však neodejmiž; a tak také krev stavíš.
Jestliže znamenitá srdečnice aneb i krvavnice, buď velmi porušena aneb přeťatá bude, tehdy ji takto převaž: povytáhna žílu skoblicí aneb proštipcem, ovaž nití troj- neb čtvernásobnou voskovanou, a utáhni. Pakliže žílu nití podevzíti nemůžeš, zručněji ji podvážeš, když dříve jehlou naditou žílu podejma, potom pevně na uzel převážeš, načež konců odstřihnutých vně z rány viseti nechej. By zavázání bezpečněji se stalo, protáhše mnozí i skrze žílu jednou, teprv zavazují, aneb oba konce přeťaté žíly převazují, aby bočnými žilami krev ucházeti nemohla. Hojení rány řezané a sečné koná se, když krajové zdálení opět spojeni budou. Spojení dvojím během učiníš, dle zdání neb úsudku tvého, a sle způsobilosti údu raněného, buď suše, aneb krvavě. Suše, toliko novou ránu ostrým nástrojem učiněnou, řádně spojiti lze, a se zdaří buďto přilepením (slastrem) velkým přilipavým, (Emplast. adheasiv.) aneb podušticemi bočnými dlouhovatými totiž podle krajin rány kladenými a by kraj k kraji přiložen ostal, vše obinadlem způsobně upevníš. Krvavého spojení dvojí jest obyčej; první se koná šitím kožišničím napořád, k čemuž i jehla kožešnická tříhraná býti. Druhé šití jest svazky neb uzly; ku kterémuž šití nápodobně nit lněná aneb raději hedvábná, dobře voskovaná, jehla křivá, a plátěný váleček potřebná nářadí jsou. Koná se šití tou měrou: protáhna jehlu skrze oba kraje rány, až ke dnu nití, konce nitěnné viseti nech, až jich na lněný váleček z každé strany jizvy, zavážeš. Zástehů a válečků budiž tolik, kolik jich dle dlouhosti rány, třeba bude; každý však steh od stehu budiž na palec vzdálen. Jestliže rána jest hluboká, tedy na každém konci niti bude jehla, a stehnutí ze dna v zhůru se díti musí. Jak brzy uhlídáš, že krajiny se scelují, uzlíky přeřezav, vyber niti. Krvavé spojení se konává, když rána buď tupou zbraní se stala, aneb již znečistila se, zastarala, neb neslušně hojena byla, a nikdy bez hnojení se nezacelí; protož každodenně vlažnou vodou se čistiti má, jakož u rány hnojící se pravíno bude. §. 133. Rána bodená (Stichwunde) tu vlastnost má, že obyčejně úzká, ale rozdílně hluboká jest, kteréž i větší nebezpečenství působí proto, že uvnitř ušlechtilé raněné údy okem postiženi býti nemohou. Zkušenost očí, že rány do mozku, do míchy t. j. do mozku v hřbetnici, do srdce, do velkých srdečnic, do plic, do jater nejvíce smrtedlné bývají. Dříve, než ránu bodenou léčili počneš, pilně vyhledej, jak se pochýlí, a hlubokáli jest. Jestli průduch rány dosti prostranný, tedy prstem skoumej. A když prstem dna nedostihneš, zapotřebí bude průžinkou kostičnou (sišpanovanou) (pols. pion, pian) vyhledati, kteráž na konci ohlazenou kulatost aneb paličku měj. Pakli rána za zbraní se staulila, uprostraň ji nožíkem zhůru a dolů, aby jizva lépe vyhledána býti, a také, by jišeti neb krvavěti mohla; načež ji zavážeš. Jestliže rána bodená šlaby od vrchu dolů, tedy ve dně vlhkosti se sběhnou, a těm na spodním konci rány průduch se učiniti má. Po vyjišení dostatečném, ránu vodou, k ní málo kořalky přičině, vyčisti, a pak do úst rány knot z ostruhy lněné vlož, jej napřed mastí hnojivou, aneb balzámem Arcéovým natříti sluší Po dvou dnech obyčejně se zarodí hnůj, kteréž hnojení v své míře zanecháš, jestliže žádný znamenitý otok se nepřivrhl. Splistikáli se rána přílišně, zapotřebí bude oteklinu nařezati, a dobré hnojení vzbuditi přikládáním varmužky vlažné. Uvázlé neb ustrnulé věci v ráně činí, že jen hnis tenký vychází; v příčině této cizosti ony, jakéž jsou: kusové železa, šatů, řemene a j.
brzce odstraněné buďte, načež rána mastí egyptskou, aneb hnojivou s malitkem červené rtuti, slušně se zahnisí. Když pak věc žádná v ráně neuvázla, a nicméně tenký a vodnatý hnis vychází, znamením jest, že v ráně zbytné maso zrostlo. V příčině té, jestliže rána hluboká, ale nepronikavá bude, konec rány, možnoli, otevři a séto nějakou mastí ostrou natřené uvláčej, na každý den dotud, dokud dobrý hnůj se plně neukáže. Průchod rány mělký, když hned pod kůží běží, nejlépe bude celý otevříti, a knůtek v masti leptavé jakékoli omočený vkládati. Věděti přísluší, že kosti, chrustavice, svalové a struny, tučným mastem odporujíce lahodných věcí chtějí; pročež, když částky ty porušené nebo obnažené budou, přikládej knot omočený v vařenině kůry borové, a chvojky zahradní, kterou vařeninu s ženým vínem, bajicí z aloe, mírry ještě zesíliti můžeš. §. 134. Rána střelená (Schlufswunde) vždycky bývá zhmožděna neb tržená, jakožto tupými věcmi učiněná. Rána ta buď jen narazí, však neraní, postřela, (postřelení), a tehdáž docela mezi zhmoždilosti náleží; buď střela vniklá (uvízlá) v těle ostala; aneb opět pronikla, totiž skrz a skrz prošla, dva průduchy učinivši; obé slove zástřel. Střelená rána velmi nebezpečná jest, dílem proto, že snadně údy ušlechtilé a živočišné poruší; dílem proto, že lehce rána se umrtví. Čím střela rohatější a draslavější, tím horší rána; zvláště jestliže v těle uvázne. Totéž rozuměj, když střela vazadla, žilny a kosti rozdrolí. Případové v zástřelu rozdílní jsou, dle údu raněného, dle věci ranicí, a konečně dle jmění hovadího. Při léčení zástřelu, jestliže hovado život neutratí, toto pozorovati sluší; nejprve by rána velmi pilně vyhledána byla; potom, by věc ustrnulá, aneb drobtové (úlomky) těla hovadího, dle možností vyňati byli; a posléze, aby rána sama, dle rozličného svého času, hodnými a příslušnými léky hojena byla. Vyhledání pilné rány koná se prstem, aneb průžinkou kostičnou (sišpanovanou), aby se zvědělo a dobře rozmyslilo, jaký běh (chod), která hlubokost rány, který úd raněn, a jací případové se byli přivrhli; a to se díti má v každé době, totiž: od prvního až do pátého dne, která doba čas zjitření tálovitého slove; v čas hnojení samého; a v čas hojení a scelení. Věci, které z rány střelené vyníti sluší, jsou dílem takové, jaké s střelou do rány vešly, totiž: kulka, kámen, hřebík, kulové sedla, kůže, sukna, a j.; dílem částky od těla oddělené, kteréžto však, jelikož cizé a mrtvé věci, hojení překážeti mohou, totiž: úlomek kosti, chrustačky, svazu a j. U léčení zástřelu, netoliko zevnitřních, a dle úsudku, i vnitřních prostředků, nýbrž i nože (řezáka) začasté nevyhnutedlně, a posléze příslušného ovázání, zapotřebí bývá. Lékař nejprve zástřel dle postavení hovada, na horu i dolů uprostraň; uprostranění činí, že krev a jiné šťávy svobodně z rány vyplynouti mohou, čímž začasté i mrtvině moudře předejíti lze. Dále lékař hleď pozorně, aby se hnoje uvnitř nenashromáždilo, a protož dno zástřelu slušně otevři; kterým otevřením i věci ustrnulé řádně se vydobudou, i ranní prostředkové na své místo příslušně dodati mohou. Jakbrzy věc cizou vyhledáš, ruče ji hleď vybrati kléšťkami, skoblí, aneb kulku párátkem s třemi zuby. Vyhledávati budeš i potomně, kdyžby divé maso zrostlo, kteréž skrytou cizou věc přítomnou tobě vyjeví. Jestliže krev staviti se nechce po uprostranění, proto žeby žíla některá větší přeříznutá byla, tedy ji buďto připal, aneb převaž. Zavázání rány se koná knotem koudele aneb ostrouhaninou lněnou čili škubadlem (cupováním), dle velikosti rány tak, aby docela se naplnila rána. Krajiny pak zevnitřní jizvy,
při každém převázání vlažnou vodou omyj, a by chomáček ostruhy nevypadl, přilipavým přílipkem (slastrem) ohole kůži, upevni. Prvním vázáním nepohneš dříve, než pátý den, v který čas hnůj se zarozuje smrdutý, jej však nos cvičený snadno od smradu mrtvého masa rozezná; který smrad se i ztratí, když hnojení pravé se zmohlo. Jestliže tehdáž hnisovatost slušně se zarodila, knoty toliko v vlažné vodě olověné omáčeje přikládej; na odpor jich mastí hnojivou natírej, jakož jest: hnojivá (Ung. digestivum.s.), bazyliková mast, a balzám Arcéův. Když zjitření přílišné jest, jakéž vždy s velkou zimnicí přicházívá, tedy ránu zevnitř obkládej studeně a čiň jakož u ranné zimnice psáno nalezneš. Jestliže mrtvina hrozí, ruče otok zřež, ať jiší (krvaví); přivrhneť se nápodobně zsinalost, když ještě v ráně věc cizá vězí, tu se vynasnažuj vydobýti. Když již dobré hnojení jistou dobu trvalo, můžeš kůru mladistvé borovice v vodě vápené vařiti, a v té vařenině knot napájeti. A pak, když zástřel již hnojiti se počíná, tedy jizvu na každý den ještě vyčistě, jen suše do plného scelení zavazuj. §. 135. K každé ráně, kterákoli se zjitří a hnojením se hojí, připojuje se, větší neb menší zimnice, jižto rannou zimnici, a mnozí také pakostnici, jmenujeme. Znamení zimnice té jsou tato: smutnost, věsení hlavy, a uší; oko ztuhlé, kteréž však brzy se kalí, brzy opět leskne, jiskří se, schne aneb slzí; uši se zhorčují, aneb stydnou; srst se drastí, zvláště v čas zimomry; huba uvnitř neobyčejně jest horká, jazyk více neb méně suchý, hlenem šeredným přikrytý; hovado krátce a čerstvě oddychuje, plnými boky. Žilobití jest plné, méně aneb více tvrdé; chtíč k jídlu se ztratil, a záživnost trpí tak, jak i močení a kálení. Příčinu ta zimnice bez pochybení béře v podnětu, jenžto od otoku, trhání, bolesti, ranění údu velmi citlivého, od věcí cizích, od zkaženého povětří v chlívě, od ostrých a leptavých prostředků ranných, od stavení se moče a lejna a t. d. přichází. Jakož při zápalu, tak také i při ranné zimnici krev se rozhorčí a lehce se speče. K slušnému hojení zimnice té, dvojí máme pozorovati; první, aby se podnět (neboli příčina) odstranil; a druhé, aby se pokažení krve napravilo. Obojímu úkazu pozorný jsa dosti učiníš, když, jestli otok neb trhání příčinou, místně aneb obecně žilou pustíš, načež ona uleví; když cizou věc, která ránu škádlí, odstraníš; vazadlo snad pevně ovinuté popustíš, když v zadržení lejna obměkčivý a otvíravý klistér vliješ; když záživnou moc poraženou měkou pící a záživným okálem, neb jiným nápojem, k němu málo sanitru přičině, napravíš a t. d. §. 136. Zhmoždilost, (zhmoždění, zhmoždělina) (Ouetschung), (sem i velká zbitina neb stlučenina náleží); jest porušení bez rány kožní, u kterého kůže, tkanina pichová, svalové, žilny, žíly krevní a t. d. od násilí zevnitřního rozdílně trpívají. Čím prudčeji a násilněji hovado udeřeno bylo; jakož i, čím ušlechtilejší neb vážnější úd uražen, tím větší nebezpečenství bude. Pročež zhmoždění kloubů neb stavů, vazadel, strun, jimiž údové se hýbají; zhmoždění žilen, velkých žil krevních, schránek ušlechtilého drobu, velmi nebezpečné jest. Lépe vždy bude, když spolu z rány zhmožděné krev téci může, než když ji v pichovatosti tkaniny mnoho se rozleje. Zhmoždilost buď se rozpustí, aneb se zjitřivší rvalí. Jestliže zhmoždění toliko mělce, neznamenité se stalo, tedy rozehnati se dá, přikládáním studených náčinků z vody čerstvé s octem, s sanitrem, s solí, s salmiakem, s vínem a j. v. ne tak snadně však se rozpouští, když zhmožděnina hluboce do svalů vedravší, vlášení svalovému, žilám a žilnám živosti odjala, tehdáž se buďto provalí, aneb zpakostní a konečně umře. Pročež v té míře věci odraživé neb rozpustivé buď nedostatečné, aneb na odpor škodlivé bývají. By lékař koňský v té příčině i
zlému zjitření i mrtvině moudře předešel, učiní hluboké zsekání v oteklinu zhmožděnou, by krev zběhlá svobodně vyjíti mohla; a pak můžeš teplými varmužkami, a knoty, mastí hnojivou natřenými, a do řezů dvakrát za den kladenými, dobré hnojení zaroditi. §. 137. Vřed (Geschwür) jest otvořitý úraz, neboliž účinek zastaralé rány neb zhmoždilosti, jsa na rozdílném stupni zlého hnojení. Znamení vředu jsou tato: vypouští hnis tenký, vodnatý, leptavý, smradlavý, někdy zelený, ba až černý, pravou soukrvici; ústa jeho jsou zjitřená, jako u provalu, však více svrbí a pálí; jest prohnil, jehožto krajiny zavinuté jsou bleděčervené, a na jeho dně maso zbytné (diví, shnilé, mrtvé) bujně zarostá. Příčiny vředu mnohonásobné jsou; totiž: slabost hovadího těla, rány, provalové, zhmoždilosti buď neslušně objednané, neb v ráně ustrnulá věc cizá, zarození červové, když mouchy času letního trusek do rány nakladly; tuhé vázání; tvrdý knot; nehodní ano škodliví ranní prostředkové; nečistá mast. Obecné onemocnění, kteréž se k vředu připojuje, buď účinkem, aneb skutkem jeho bývá. A to proto, že od hnisu do krve vsatého hovado znemocní; aneb proto, že hovado vředem mnoho dobré živnosti bylo stratilo; jakož nám za příklad slouží ozhřivice a prchnily. Při léčení vředu toto lékař na péči vezmi; nejprve, aby nezdraví obecné napravil; a potom zlé hnojení v dobré, hodnými vyhnojicími léky, obrátil. Žeby vřed neb prohnil uléčen býti neměl, bez zkázy větší, byl pouhý předsudek starých. Prvnímu úkazu zadosti učiníš, když tělo posílíš spařeninou kořene kozlíkového, puškvorcového, a benedyktového, (pojednou lot od každého); by pak stáleji se hovado sílilo, přičiň ještě k oněm věcem kůry dubové vrbové (3 loty), hořce (1 lot); kteří domácí prostředkové dobré ceny jsou. Dle druhého úkazu požívati budeš, místné věci vyčistivé a posilivé; takové jsou: tříslo dubové, chvojka klášterská, kůra borová, rozmarýn. A jestliže prohnil velmi nečistý, tedy zapotřebí bude užívati červenou rtut (Mercur. praecip. rubr.) plíseň měděnou (Aerugo), mast egyptskou, pálený ledek, vodu leptavou (Aq. phagedaenica), a kámen pekelný. Kteréžto věci v starém úrazu dobré hnojení zplodzujíce, scelení napomáhají. §. 138. Od vředu rozeznati sluší stříl neb píštěl (píštěla, píšťala, pišťadlo), (Fistel) totiž neduh, kterýžto ústa úzká maje, uvnitř ke dnu široký jest, z něhož mnoho hnoje se piští buď samo od sebe, aneb, když jej prstem potlačíš. Píštěl se zploditi může, buď že nežit pozdě prodiváš, nepříslušně léčíš; záhy zacelíš, dříve než by dno se bylo zahojilo; aneb, že nepozorně při prodění nežita jeho svalený kraj neb meze, nožem raníš. Píštěla také velmi lehce u ran bodených a u zástřelu, u sadliště a j. se zarozuje. Pišťadla léčili obyčej jest tento: Nejdříve průduch úzký uprostraň nožem; a jestliže stříl hluboce neleží, dobře bude celou píšťalu otevříti, a místo střílové tak hojiti, jako o vředu otvořitém pravíno bylo. Jdeli píštěl do hloubky, a nemůž tudy býti otevřen, tedy bude zapotřebí knot v věcech na hoře u vředu oznámených, omočený v kládati, vodou leptavou neb spudicí a jinými vyčistivými, balzamickými prostředky vystřikovati. Kdyžby pak místo píštělné připustilo, tedy dno jeho otevři a do píštěli žíni uvláčej dotud, dokud hnůj dobrý vycházeti nebude. §. 139.
Zvláštní a znamenitě škodlivé zhmoždění jest sadmo, (Zdávení, sadem, sadliště, sadnivý kůň, otlačení, otlak sl.), (Satteldruck); totiž úraz, který vlastně od odhnětení sedla, aneb chomoutu, hovado jízdné aneb tažné sobě uhoní. Příležitost sadmu dávají: sedlo, buď neslušně vyhotovené, neb nezpůsobně na kůň vložené; volný popruh; jezdec neschopný; těžké břemeno, dlouhé jezdění, chybné šle, a jiné nářadí. §. 140. U sadma pozorovati sluší čtyři stupně. První stupeň jest přisucha, (Brandfleck), kteráž opět dvojí bývá. Buďto kůže svrchní toliko zhnětená zkornatěvší, beze vší zevnitřní příhody, totiž: bez zjitření a hnojení, odlupuje se; nedokonalá přisucha. Aneb, když sedlo déle a hlouběji hněte, (sadní) nastane dřívěji neb později, mezi živou kůži a mrtvou svrchní otlačenou, objitření a slabé hnojení, načež strup, čili mrt odpadne a rána se zacelí; přisucha dokonalá. Na místě sadnivém, když se již zahojilo, vždycky srst, u barevných koní, zbělí. Přisuchy léčení lohké bývá, když jen koni pokoje dopřeješ. V nedokonalé přisuše dosti bude, přikládati studené náčinky z octa volověného. A když kůra (lub) odloupne se, tehdy místo oddávené přes den několikrát mastí z pěny stříbrné natírati, aneb dobrou kořalkou (žženým vínem) omývati můžeš. Jestliže u dokonalé přisuchy přirozenost zjitření rány zbuditi nemůž, tedy ohnitým žehadlem sadmo propal, až koně boleti bude, načež příškvara spadne, a potom čiň jako u nedokonalé. §. 141. Na druhém stupni, kteréž kteréž nejobecněji se přihází, jest vodnaté odhnětení, totiž, když v sadmu více vodnost, nežli krev se sleje a otok dosti tvrdý a rozdílně velký působí, který brzy znežitěti může; kůže jest buď celá, aneb odřená. Otok ten žádnému náčinku neustoupí, a jediné skrájením zjitřen ztálovatí; pročež u léčení sadma toho nic tak dobře nepřispívá, jako zřezání, kteréž vlhkostem zběhlým průchod volný činí, dříve než sražené ztvrdnou. Jestliže oddávenina oteklá, malá jest, jednoho řezu zadosti bude, jestliže jest větší, učiň dva řezy křížem. Do řezů vložíš na každý den knůtky, jako rána velké, jich vždy mastí hnojicí napájej. S hnojením bude se i otok maliti a tratiti; což později ostane, odejmi řezákem, a ránu brzy věcmi vysušivými zacel; jakéž jsou: vaření olšového listí, starečku, nátržníku, (každého rukovět); k vařenině přičiň zahuštěniny (Extractum Saturni) olověné; černá voda (kterouž takto dělati budeš: vezma bubínek 3 loty, octa a vody stejně, jednu libru, vař asi půl hodiny, k vařenině procezené přičiň půl lotu skalice bílé, a schovej ku potřebě). §. 142. Třetí stupeň sadma, jest odhnětení krvavé, když v otoku skutečná krev se zběhne. Toto oddávení až do masa se vdírává. Když k léčení toho sadliště dosti časně přijdeš, pokus se o to, zdali se otok studeným přikládáním ještě rozehnati nechá. Jestliže se do třetího dne nerozpustí, tedy jej jako jiný nežit obstarej, a v čas příležitý nožem proděj. Kdyžby u přílišného roznícení umrtvení hrozilo, tedy ruče sadmo zsekej, by i krev zběhlá, i hnis, již snad ostrý, vyjíti mohl, sice pro obmeškání zřezání, mrlina rychle se rozmáhajíc, přes plece, prsy, a celý hřbet, hovado v brzce usmrtí. Po příslušném zsekání, ránu jen suše ovázaje studené obkladky přičiň. Třetího pak dne knoty u převázání každodenně ve vařenině omáčej, již připravíš takto: vezma konečků (Summitates pini) aneb kůry mladistvé borovice (16 lotů), chvojky klášterské (4 loty), vody vápenné (3 mázy), vař až polovice vyvře; aneb napoje knot v tinktuře z aloe, z mirry, neb čistce (Succini), přikládej. Studené však náčinky tak dlouho užívati sluší, až otok ovšem zajde, a rána slušně se hojiti bude.
§. 143. Čtvrtý stupeň zdáveného hřbetu, nejhorší jest, třebať by odhnětení ani široké nebylo, vdíraje se skrze kůži, svazy, až do velkého vazadla hřbetního a do návazků ostrých článkův páteřních násilně, přílišné hnojení, a píštěl činí, jestliže mrtvina dříve již hovado byla neumořila. V případě tom hned na počátku pilen buď, místo oddávené zřezati. Jestliže úraz již zastaral, neb obmeškán byl; hnis tvrdé částky těla uvnitř rozjídá, totiž: vazadla, chrustalky, návazky hřbetnice, články a žebra; aneb jestliže stříl mezi lopatky, na prsích, neb mezi žebry hluboce se vleptal, tu dobrá rada drahá bývá. Pomoc zde jedině a nejlépe nůž, možnoli působiti může tím, že se od otoku na sadmu, jenž pohé zbytné maso v případě tom bývá, na libry odřeže, mrtví kusové kosti ostrými kleštěmi se uštípají, a píštěly, jakož známo jest, se opatrují; kdežto užitečně bude, místa píštělná, vařeným rozmarýnem, chvojkou, vrbovou kůrou, a vodou leptavou, čistiti. §. 144. Jiný neduh, účinek zhnětení, jest krtice v záhlaví, (v tejli) (Genickbeule), totiž oteklina neb boule v chocholí, mezi kostí skřivancovou a třetím článkem hrdelním; kterýž otok buď mezi masem a kůží, aneb v mázdřice vězí, kteráž kosti povláčí. Vyhlizí nově zarozená krtice jako nežit, má však v sobě hnis tenký, a leptavý. Příčina otoku toho jest násilí zevnitřní, an se kůň ustrčí, uhodí se, aneb o tvrdou věc se odře, a tudy boule nastalá se zapálí. Neznamenitý otok bývá, když se toliko v kůži zarodí; nebezpečný pak jest sídlem na kosti, v které míře neduh hovado lehce usmrcuje. Obyčej krtice v tejli léčili, týž jest, kterýž nežita zjitřeného, totiž: zprvu věci rozpustivé přičiníš; a kdyžby ony bez účinku byly, po dvou dnech obměkčivé, kteréž nežit dobrý působí; načež otok proděješ a potom tak, jako proval hojiti budeš. Jestliže otok ten obmeškán, vetchý bude, tehdy to čiň, co o sadmu obmeškaném pravíno bylo. §. 145. Vředové kůže, kteří ještě do toho řádu náleží, jsou: mol hřivní, mol ocasní, a prchnily. Mol hřivní, a ocasní, (Mähnenfäule und Rattenschwanz), jedna a táž útrpnost koňká jest, totiž místoví (na hřebenu šíje a na ocase), a povrchní vřídkové kožní, z nichžto vodička, jako z opraného masa se prejští; kteří vřídkové tak náramně svrbí, že je kůň ustavičně češe, až i srst sedře, aneb sama sprší a kůže se rozsedá. Příčinu molovému neduhu dodají pacholci aneb štolbové svou leností, když hřívu koni za každý den pilně nečeší a nemyjí, jakož zapotřebí jest činiti, zvláště tolikrát, kolikrát kůň upocen aneb zaprášen bude. Zdali molové, kteří se často v ošerezení, aneb v rozsedlinách kůže nalézají, účinek neb skutek neduhu jsou, jistě se dokázati nemůž; tak také, jestli mol k otrusu na člověčí hlavě, a v čem podobný. K léčení mola řídko kdy jiných, kromě zevnitřních prostředků zapotřebí bývá; totiž: vezmi dobrý louh (kalkus starých), z popele, aneb mydliny, a mej častěji za den místa prašivá; na noc pak je natírej mastí, z másla (6 lotů) neb sádla vepřového, v kterémž rtuti (8 lotů)
umořené, a syry (květ syry čistější jest, nežli syra v roubicích) (4 loty) rozetřeš; aneb maž toliko bolná místa mastí obecnou všivou. §. 146. Prchnily (muchy, mušky, strupy na patách) (Mauke oder Gründfuls) jest osutí na nohách koňských, záležící v drahmých malých vřídcích. Bývá obyčejně na kotnících, na spěnačkách zadních i předních noh; nalézá se však dosti často i v přihbí kolen (Rappe). Když od kolena až do kopyta noha práchniví, tehdy staří neduh krtice neb vlk; jestliže okolo koruny kopyta jest, žábu (Kröte), neb kurděj, jmenovali. Osutí, buď suché jest, nebo mokré; suchá práchnivost činí škraloupy neb strupy suché, kteří se vždy na vzor otrub omykují. Z mokré osutiny prýští se litá, smradlavá mokrost, kterážto hluboké strouhy vylepce, v nich často štětky (neb sikové) a vojanské neb zbytné maso vyrostají, při čemž srst na bolném místě se zdrastí. Zdrastění chlupův (srsti) od much, kolem koruny a hlezen, jmenujeme zježení, podlomy (Straubfuls), staří tomu halguš říkali. Začátek neduhu toho bez pochybnosti růže v kůži jest; při kteréž nejprve stehna nabíhají; otok čiješ tvrdý a horký; načež z puchejříčkův, jako jahliny velkých, nážlutá mokrost se vypryskuje, osléze omykuje se kůže, a narostá strup. Příčiny prchnilů zdají se býti vnitřní a zevnitřní. Vnitřní jsou: všecky vodnaté oteklosti, zběhnutí mokrosti zlé na ta místa, k. p. hříběcí, červivost, ozhřivka a t. Zevnitřní příčiny pak jsou: zanedbané čištění od služebných osob, vlhké a bahnivé stání, blátivé cesty na podzim a v zimě; mokrá zima, sněhové, náledí; nevčasné ostříhání neb vytrhování rousů na kotnících; když roh vhromadu jde; kurděj neb prohnil střely; krátce každá násilná věc na jmenovaných částkách. Jestliže prchnilové nově, a od příčin zevnitřních, zrozeni budou, tedy léčiví jsouce prostředkům se poddají, jakž brzy příčinu odstraníš; nepak tak lehce se hojívají prchnilové od vnitřních příčin pošlí, zastaralí, obmeškaní, neb převrácené léčení, zvláště nečistými mazadly; tehdáž snadně se zarozuje vřed rozjídavý (vlkojedý), zježení, vypršení chlupů, neléčený rak, kteréhož přítomnost nesčíslné a neuléčitedlné štětky dosvědčují. Suchá osutina neb práchnivost, k moli v hřívě se podobí, a i snadněji se uléčiti dá tímto během: nejprve mydlinami osutá místa vymej, pak je na každý den několikrát Jůlardovou vodou (vody 1 žejdlík, zhuštěniny olověné 1 lžíci, a žženého vína 2 lžíce) ovlažuj. Jestližeby neústupné osutí suché bylo, tedy jej zpryskavou mastí nějakou omladiv, potom jako mokrou práchnivost, opatruj. Mokří prchnilové, zvláště jestliže od vnitřních příčin přicházejí, a staří jsou, těžce k uléčení bývají; aniž bez vnitřních léků se to daří. Protož předně úraz strupivý pilně vlažnými mydlinami vymývej, a na každou noc rouchou obviň, na kterouž hustě rozpuštěné mýdlo roztáhneš. Potom lehce leptavé věci k omývání vezmi, jakéž jsou: litý ocet, v němž rozpustíš (rozmočíš) skalici měděnou (Vitriolum Veneris), kamenec, modř měděnou (Viride Aeris); voda leptavá na prohnily, hutrejch tence rozpuštěný. Jestližeby nicméně štětky přítomné a dno osutí prachnivého nechtěly se čistiti, tedy přilož mast prodivavou, kterouž takto učiníš: vezmi majky, (prachu 1 drachmu), kolovratcové kli, (gummi Euphorbii) (2 drachmy) a olej bobkový (2 loty) a směs v hromadu; načež chrásty odpadají, a neduh konečně mastí z rtuti, syry a sádla zahojíš. V případě zoufanlivém, kdyžby nic jiného pomoci nechtělo, ještě někdy připálení ohnitým železem užitečné bývá. Ostatně hovadu, jej v suchém a čerstvém povětří mírně prováděje dobrý obrok dáti a do něhož kořen prustvorcový, skleník prostý, a syru, třikrát za den přiměřovati sluší. §. 147.
Otok slove každé nepřirozené povýšení zevnitř na těle. Jest pak buď horký aneb studený. Horký otok jest nežit, o němž dosti obšírně pravíno bylo. Studený otok dělí se na čtvero, totiž: na vodní oteklost; na sval; nadutí krevní; a na oduřilost větrnou. Kteráž opět každá oteklina buď sama od sebe vystoupí, aneb od násilí zevnitřního. §. 148. Vodní otok (Wassergeschwulst) jmenujem každé nepřirozené zběhnutí vodnosti v přihrádkách měkých částek těla. Znamení vodnatedlnosti jsou tato: otok jest studený, nebolný, bilý, měký, a když jej prstem potlačíš, zůstane zřejmý důlek za krátký čas. Ačkoliv na každém údu vodnotelenství nastati může, nicméně jej nejobyčejněji u koně na pouzdře, pod břichem, aneb na nohách nalézáme. Pramen svůj má v nestejné moci neb úřadu žilek, když jedny hojněji oddělují, nežli jiné (druhé) vsají. Obyčej vodnaté otekliny léčiti jest, přičiniti se, by vodnost zběhlá opět vsána, a zbytnost její vyvedena byla, buď močem, nebo vypuštěním, když to způsobu otoku, a oteklého místa připustí. §. 149. Otekává koni často bílá linie (Wassergeschwulst unter dem Bauche) pod břichem, kterou oteklinu zaženeš, přikládaje na ni víno s octem, v němž ledek aneb sůl salmiakovou jsi rozpustil. Jestliže to nepomůže, tedy oteklé místo lihem kafrovým, salmiakovým, mýdlovým natírej, který ještě zesíliti můžeš lihem majkovým aneb prsteníkovým. Kdyžby ani to zpomoci nechtělo, tedy pušťadlem otok zsekaje vodnost vypusť, načež ránu do plného zacelení zvodnělým octem olověným, aby každého bylo obapol, častěji za den omáčej. §. 150. Žluva, (žluna) (Schlauchgeschwulst) slove vodní otok pouzdra koňského. Přichází často od zanedbalého čištění údu toho; zvláště když ten černý kal potažen buda, zlé vředy působí. Pilné mytí mydlinami jest první potřeba, potom věci potřebuj, kteréž při oteklině pod břichem jsou vyčitané, a přítomné vředy náležitě hoj. Dobře a užitečno bývá v případě tom, koni i uvnitř lékařství hodné dáti, napřed počištění a potom letkvař ku kteréž: vezmi železné okuje, (drachmy 2) semeno petruželné, (1 lot), syru skleníkovou zlatou, (Sulf. aurat. antim.) (grány 4), aneb mořskou cibuli (5 gránů), poponec (prachu rukovět), a jalovcové smáhy, (co vhod); to dej pojednou. §. 151. Jestliže vodnost se shromáždí v posku neb v maudi koňském, tedy ji kejla vodní (Wasserbruch) říkáme. Může býti připojena k vodnotelenství obecnému, může však i pro sebe býti, a obyčejně za příčinu násilí zevnitřní má. Zprvu se o to pokusiti lze, zdali vodnost se rozehnati nechá, jako v otoku pod břichem se dílo spolu s vnitřními léky, kteříž na moč ženou. Řídko však tím neduh odstraníš; nejkratší obyčej by byl ovšem vodnost uléčiti, koně vykleštěním. Poněvadž ale na zachování hřebce mnoho záleží, tedy hledíme neduh jináče vykořeniti; buď bodcem z předu a zadu voda se vypustí, buď zase otok na díl se rozřízne a voda se vycedí, načež suché knoty do rány klademe, až rána zjitřená vyhnojivší se zacelí; aneb když by se zdálo, žeby vodnost v vlastním měchýřku byla, což někdy těžce rozeznati lze, mohl by se měchýřek nožem a kléšťkami vyloupati, a tak zahojiti. §. 152.
Mezi otekliny neb nálevky vodní, počítá se také pánek (Sehnenklapp), totiž: nalití vodností v pouzdře, v němž na zadní straně nohy, na holeně, struna leží, kteráž nohu sklonívá. Znamení jeho jest otok bolestný, podlouhlý, který od přihbí kolena až do kotníku běží. Pánek jest pravý a nepravý; v prvním, vodnost skutečně v pouzderci struny oné se nalézá, a jest více neb méně zapálený neduh; druhý způsob toliko zhmoždění jest, a tak se léčili má, jako o zhmoždilosti pravíno bylo. Domnívají se mnozí, že kůň v běhu rychlém zadní nohou po přední sobě šlape, neb se stíhá, a tuto záskoku zhmožděnou činí; však omylně, neboť se i na zadních nohách vyskytuje. Snad, a to nejspíš, nastane, když kůň v čerstvém skoku, nerovně našlápne, a onu strunu sobě natáhne. Úraz ten není tak malý a neznamenitý, aby jej obmeškati směl; neboť obmeškán, aneb nezpůsobně léčen buda, koně na zždycky ochromí; poněvadž vodnost zběhlá zatvrdne, zastará, a tudy svobodnému pohybování nohy potomně překáží. Mnoho na tom záleží, jestli otok zapálen neb není. Jestliže zjitřen jest, čije se horký a bolný; jestliže se nezapálil, není horčí, nežli ostatní kůže, a kůň málo bolesti ukazuje. V prvním běhu, když horký jest, hleď napřed roznícení studenými náčinky z octa olověného a. odolati; v druhém pak způsobu neduh natírati sluší lihem kafrovým, mýdlovým, májkovým a jinými posilivými věcmi; a jestližeby žádnému účinku za dva, neb za tři dni, pozorovati nebylo, tedy ohole chlupy dobře, na každý den mastí zpryskavou místo natírej, až se tlustý strup učiní, jejž potom mastí olověnou, aneb ze rtuti usušíš. Jestliže pak starý pánek, totiž nálevka zhustěná ztvrdla, tedy uléčení aneb pomoc v jediném propálení najdeš, kteréž činí, že neduhu zmocniti se nelze. Připalování se koná žehadlem bodlavým na dýl dvěma řadama, a přiškvar se každodenním mazáním mastí z olovinky sejme. Otok vodní jest nápodobně poutko (obručí russ.) (Ringbein), aneb naběhlost hmoty vodnaté kolem vazadel stavu zánožního, na vzor kroužku. Který neduh tih (kloub) neohbitý činí. Za příčinu má oslablost místovou, aneb násilí, když se kůň ustrčí, uhodí, urazí, aneb když jest potlivý, (napadavý) a t. d. Nově zrozený neduh, lehce se rzehnati dá; zastaralý však buď neuléčivou neohybnost na přihbí uvede, aneb činí, že kosti tihu spolu zrostají. Ztuhnutí kloubu hledíme obměkčiti lihem salmiakovým, kafrovým, mydlinným; a jestliže tyto věci žádného účinku za krátký čas neprovozují, tedy olejem skalným potírati sluší, olejem terpentinovým, lihem májkovým, aneb mastí rtutěnou. Prožžení zde velmi škodné. §. 153. Sval (Balggeschwulst) jest nádor, jehož hmota v vlastním měchýřku zavřena jest. Sval může se na mnohém údu těla zaroditi, a pak jméno své dle jmění vnitřního dostává; ačkoli to, co narostiny obsahují, toliko dle času neb uzrání rozdílné jest. Buď hmota zahustlá vyhlizí jako stred, buď jako jikra (jikrnatost); jako maso (masitost); buď opět jako slaniny neb lůj; aneb konečně hmota zkostnatěla. Svalení buď jest kulaté, aneb jednoduché; na tenké noze, aneb na tlustém kmeně; buď se pohne, když se ho rukou dotkneš, aneb vplstěný sval nepostoupí; jest buď tvrdý, aneb měký, těsnatý; a bolný jen tehdáž, když za příčinou nějakou
se objitří. Stávají se vždycky narostiny takové z násilí zevnitřního; řídko kdy překážejí úřadu těla, toliko je ohavují a nikdy neškodí živobytí, lečby uvnitř rostouce úd ušlechtilý tlačily. Obyčej léčiti sval jest trojí; 1. Rozpuštění, kteréž však řídko se daří, ledaby hned v novotě léčen byl neduh, dokud hmota ještě vodnatá jest. By se rozpustil, natírati jej sluší silnými mastmi, jakéž jsou: mast mydlná, ze rtuti. Za druhé; vyhnojení, když buď ostrým mazadlem k objitření, a pak varmužkami teplými, k nimž se i horčice přičiní, k provalení nutíš; aneb když uvlečenou žíní znenáhla narostinu moříš. Třetí běh jest vyříznutí. Jestliže kmen tlustý bude, tedy rzřezaje křížem kůži, svalenou hmotu i s měchýřkem vykořeň; a máli tenkou nohu, tedy nejlépe jest, jej u kořene odříznouti, a potom ránu známým způsobem hojiti. Kdyžby měchýřek nelze bylo vyloupati, tedy přísluší, jej zbuzeným hnojením vypleniti k. p. vkládáním knotů egyptskou mastí natřených. §. 154. Druhové svaloví jsou: kotníčky, (kotníčkovatý kůň) a mozolky. Mozolek, (Stollbeulen) sídlo své na kotníku předního stehna má; kotníček, na rohu patní kosti se umístí. Oba nádorky na vzor jablka jsou kulatí, a mohou, zvláště mozolek, přílišně narostiti. Jmění jich vodnost, a jen někdy krev bývá; trvají dlouho, a když se zjitří, snadně račnějí. Nádorci ti stávají se vždycky od násilné příčiny, ačkoli kůň jede, pro slabotu více se k tomu neduhu nakloňuje, nežli druhý. Mozolek přihází se, když stání úzké, řetízek neb oprátka ohlavu krátký jest, aneb když mnoho koní těsně pohromadě se staví, tak že kůň lehna nemůže nohu natáhnouti, nýbrž loktem na ozubech podkovy ležeti přinucen, místa ona ohněte neb zmozolí. Kotníček (Piphaken) stává se od častého tření patní kosti neb rohu stavu zánožního, o přívoru, o stáji a j. v. zvláště, jestli prach z odraženiny nevymýváš, který potom leptaje svrbí, a hovado úd velmi češe. Obmeškaný neduh, zmáhaje se víc a víc, konečně tuhou houbu učiní, kteráž zatvrdlá, když za příčinou nějakou se objitří, snadně rační. Běh hojení jest tento: nejprve hleď nádor rozpustiti mastmi silnými, jakéž jsou: salmiakový lih s olejem dřevěným stělený; mast mýdlová, rtutěná neb neapolitánská. Jestliže neduh již starý a hmota v něm zhustlá, ano zatvrdlá bude, tedy pospěš jej řezákem vypleniti. Toliko nově nastalá zhnětenina, dokavád ještě zardělá jest, studeným náčinkem postoupí. §. 155. Pokolení svalového jsou také i nálevky (měchýřky na koleně) (Flufsgallen), totiž nadutiny vodnaté v měchýřcích slizových, kteří v pouzdércíh strun se zarozují, a buď kulaté, aneb obdélné nádorky působí. Namítají se nálevky1. nad čiši, (v niž chocholík neb jablko stehní kosti ulehá), v měchýřku slizavém, jenžto pouzderci struny myšky přináleží, kteréž holeno skloňuje; 2. na koleně, buď na straně divoké (zevnitřní), v pouzderci struny onoho svalu, jímž se noha natahuje; aneb na straně domácí (vnitřní), v pouzdře struny svalu kosatého, jenž chodidlo skloňuje; 3. na kůtkách zevnitř, a v pouzdrech svalu, kterýžto nohu ztáhne; uvnitř zase v pouzderci myšky kosaté (šikmé) sklonicí; zadu opět mezi rousy ležívá nádor v pouzderci svalu děravého; 4. na patě, (a tehdáž křiví stehno), v pouzderci svalu tak nazvaného provrtajícího, na dva palce pod rohem patné kosti. My, dle sídla jejich, nálevky čišové, kolenní, hlezné, a patné krátce jmenovati budeme. Rozeznati také sluší nálevky kolenní, v pravé a nepravé. Nepravé za příčinu mají nepříslušné natažení aneb i roztržení vazadel na stavu zánožním (patném). A poněvadž v příčině té nálevky z obou stran kloubu vznikají, a když je na jedné straně tlačíš, na druhé se
více nalévaji, proto že vlhkost prochází, tedy takovým průchodící nálevky říkáme. Nálevkám kůň jeden více nežli druhý podroben bývá. Více každý kůň těžkého kmene, a pak ten, jenž na tučném, nízkém a mokrém pastvišti vychován bývá, tedy každý kůň židkého stehna. Příležitost k nálevkám dadí: rychlé nastuzení upocených noh: těžké tažení na blátivých a bezedných cestách; chlív ztuchlý, a vlhký; rauči zapřahání hříbat; násilné ublížení, zvláště v skoku. Nejsnadněji pak k úrazu tomu koně na honbách jízdní i tažní přicházejí. Dokavád nálevky ještě nové a hmota zběhlá tenká jest, aniž nebolí, aniž ohýbání údu překáží; ano ještě spíše v zimě, a když kůň se rozejde, zmizívá; v létě pak a v odpočívání znamenitě se nalijí. Jestliže vlhkost zhustne, tedy bývají neléčivé, a činí stav neohbitý. Obyčej nálevky léčili mnozí velmi rozdílně ustanovili tak, jak o neduhu smejšleli; ten se snažuje neduh buď lihovými neb svíravými mazadly, neb pařením rozpustiti; onen jej zpuzuje rušidlem; aneb opět buď žehadlem jazyčným, aneb toliko ohnitým šídlem propaluje. Však ale žádný tento obyčej zadosti neučiní, poněvadž měchýřek vykořeněn nebývá. Nejhorší jest dojista propalování, kdežto neduh v houbu tvrdou se proměňuje. Léčení důkladné konati se emůž jinak, leč hmota vodnatá se vypustí, a cesta se zamezí by jiná vlhkost se nenalila. A to se stane, jestliže nožem, aneb u koně nepokojného, čitlivého pušťadlem, nálevku zsekáš, vodnost vytlačiv měchýřek hnojením zrušíš. Řezové dle velikosti nádoru prostranní se státi mají; načež do rány knot egyptskou mastí natřený, každodenně vkládej dotud, dokud se dosti nevyhnojí, pak jizvou obecnou mastí vyhnojivou zacel. Vyhnojení u nálevky patné zbytečné býti může proto, že měchýřek na kost přitlačen, s zděmi svými zarostá; v případě tom nálevku na díl otevřeš, klada na ni podlouhlé třísky (dlahy) do plného uléčení tak vázati budeš. Nepravé nálevky čišové a kolenní nikdy se neztenčí neb nezmalí, třeba by kůň co nejprudčeji se byl rozešel, a těch nikoli otevříti nemáš, bys tudy vodu tihovou nevycedil. Takových dosti bude jazyčným žehadlem propalovati, aby kůže zatvrdla, a více se roztahovati nedala. §. 156. Pod jazykem mívá kůň nádorky, jako dva malé cecíčky, zvicí křenice neb bobu, kteří hýbání jazykem obtěžují; jmenují se sauchotiny (Hungerzitzen) pod jazykem. Pramen jejich docela ještě neznámý jest. Léčení snadné bývá. Nejprve nádorec kléšťkami zaštipna zbodej nožem, a neb raději prostřihni nákřivými nůžkami, potom ranku octem a solí vymývej, a do zacelení medem růžovým a slizí kutenovou jednou za den zalívej. §. 157. Jiný otok, který nikdy se nezvředuje jest žába, (žábry) (pol. zabr, zabri) (Gaumengeschwulst), totiž: nadutina dásní okolo zubů předních tak bolná, že v žraní koni překaživá. Přísluší tu také nožem nejprve zkrájeti, aby krev vyšla, a potom otok zahojíš, jako sauchotiny pod jazykem. §. 158.
Přistih, (přistiha, postihnutí, když kůň sobě přistihne) (Aderkropf), jedna a táž nemoc jest u koně, jakáž u člověka křečná žíla, městka, vinný kořen, totiž: nadutí místné žíly krevní. U koně se přihází postihnutí buď v čiši aneb nad kotníky. A jestiť pravá a nepravá přistiha. Pravá jest nepříslušné roztažení žíly krevní; neparvá jest skutečné její roztržení a vystoupení krve do tkaniny pichové. Rozeznati lze přistiženou žílu od nálevky čišové potom; že na nálevce žílu krevní zdravou zřejmě ležeti najdeš, nepak u přistihy. Přistihne sobě kůň žílu skokem, pádem, pokliskou a jiným násilím, zvláště jestli kůň židkého vlášení. Jestliže žíla obražená se obmešká, tedy v oteklině krev se v chuchel srazí, stvrdne, a pak buď kloubu ohbitost odjeme, aneb nastane tak nazvaný štihlák. Žíly pulsovní přistih jest u dobytka věc neslýchaná, a jen tenkráte se státi může, když při puštění krví, srdečnici spolu prosekneš. Přistiha jinak uléčena býti nemůž, kromě převázáním; a to konáš takto: u postihnutí v čiši, nejprve pozorně povrha koně, žílu přistiženou aneb přetrženou podlouhlým řezem obnaž, potom pak žílu jehlou křivou podejma, v kteréž nit trojnásobní voskovanou naditou máš, z svrchu a zespod podvážeš, načež krev chuchlovitou ze žíly otevřené vybera, ránu s chomáčky, v silné kořalce napojenými, zavaž. Vázání první ostane do třetího dne, toliko je kořalkou zalívej, a po třech dnech suše ránu zavazuj do zacelení. Žílu postiženou malou na straně nad kotníkem není třeba převazovati. Tuto, jen co vhod žílu otevra, vytlač krev sraženou a chomáčkem v kořalce dobře omočeným na všaký den do scelení zavazuj. §. 159. Kejla; (průtrž) (Bruch) nápodobně otok jest, totiž vyhřezlost, když vnitřní drob některaký za své páždnosti za kůži se vyloží, a kůži nadme. U dobytka se přihází vyhřezení pupka (Nabelbruch), když střevo, a obyčejně i částka tenetce skrze pupek aneb vedle něho předpadne; který neduh nejčastěji hříbatům se přihází. Příčina kejly jest násilí, však se přihoditi může i zapřirozenou jistou slabostí, a tehdáž se kejla narozená jmenuje. Způsob kejlu pupkovou léčili, záleží v tom, aby střevo opět se uložilo, a kroužek pupka co nejdříve k svému stažení se přivedl. Střevo samo na své místo ustoupí, když toliko dobytče na znak se polží, však vždy vystoupne, dokud cesty aneb toho průchodiště hodným obinadlem nezamezíš. §. 160. Jistěji uložení se koná převázáním a zašitím. První obyčej, převázání, když kejla malá jest, koná se takto: nejprve uložiti sluší střevo, pak pomocník prázdný pupek, co možno, povytáhni, an zatím napravovatel otok při samém břiše dratvicí silnou několikrát otáčeje, vždycky ztuha zadrhneš na uzel, načež lože kejly umrtvěné od zdravého odpadne. Zašití u velké vyhřezlosti, jestli již větší, nežli slepičí vejce bude, se koná. Napřed střevo se uloží, a pak lože kejly proštipcem se zaskřípne, a potom při samém břiše za poskřipcem nití hedvábnou voskovanou, zadním stehem, totiž: na způsob ševcovského stehu se zašije. Načež odejma proštipec všeho zanech přirozenosti, až mrlina odpadne a rána se zacelí.
Kejla v slabině toliko u hřebce, a to velmi řídko se přihází; nejdříve tenká střeva, a někdy i částka tenetce, skrze kroužek slabinný za kůži se tlačí a ji vypáčuje, až časem do šourku vklouzší kejlu maudní činí. Kejla se rozeznává od jiného otku potom, že jest napnutá naduřilost od větru, kteráž postoupí a dovnitř vlehne, když ji prstem podávíš, při čemž jistý zvuk slyšeti lze. Příležitost ku kejle dává kroužek slabinný, nepříslušně roztažený. Když hovado na znak (na hřbet) lehne, střevo samo dovnitř vlehá, však ne vždycky, překážiť tomu buď vítr, aneb lejno, kteréž se v předpadlém střevě nashromáždí; jestliže křeč jej nezadržuje; zde klínek vlehnouti nemoha slove uzavřený. Dokavád se střevo nezakličí, není průtrž tak nebezpečná; jestliže však střevo zavřené neosvobodíš, v brzce umrtví se, a hovado zdechne. Připasadlo u koně nemůže se připnouti, tak jako připásání na člověku proto, že čtyřnohé skloněné stojí. Když tedy po dobrým rozmejšlení chceš hovadu pomoci, jináče se to díti nemůž, nežli dílem ranným. U léčení neduhu toho povrhna hovado jako ku kleštění, a střevo vloživ, vyklestíš jej. Jestliže střevo skličeno bude, rozřízna lože, totiž: posek, vlehnouti necháš střevo na své místo, a když by průchod úzký byl, uprostraniv jej, střevo střevo vetkej, a teprv vyklesti. Po jednání tom, s příslušným obinadlem všecko ovaž; a to čiň do zacelení rány. Vždycky však při tom dobytče klistéruj obměkčivými a něco ostrými klistéry. §. 161. Otok větrný (Windgeschwulst) nastane od zběhnutí větrnosti pružné (elastické) v tkanině pichové; otok není tvrdý, ale napnutý, hladjý, a když naň udeříš, vydává zvuk jako buben. Přihází se u ran bodených, u ranění cévy průdušné a plic, a někdy u vředů zlých shnilých. Otok větrný jest bez nebezpečenství, ačkoli úřadu tělesných částek překáží; však ale jejich příčina neduh smrtedlný učiniti může. K uléčení otekliny větrné dvojí se ukazuje pozornost; totiž: větrnost vypustiti; a pak zameziti, aby znovu se nezběhla. Úkazu prvnímu zadosti učiníš malým nasekáním; druhému pak úkazu tím, že příčinu odejmouti hledíš. Jestliže chřtán raněn bude, tedy ránu zevnitř uprostraň, by vítr vyšel. A potom místa vypučená od větrnosti, lihovými a kořennými věcmi, tříti sluší. §. 162. Narostiny jsou nepřirozené vysedlosti na kůži. Na koni stávají se bradavice, štětka, a houba. Bradavice (Warzen) slovou draslavé, lupinaté, a tvrdé, více neb méně bolné narostiny na kůži. Bradavice nikdy, jako kuří oko řit, nemokvají, vyschlé jen někdy znovu rostou. Zarozují se zvláště na nejtenčích místech kůže; podstata jich jest buď velká, aneb malá; buď vysoká, aneb nízká; buď mají kmen široký, aneb nohu tenkou. Bradavice, toliko neduhové místní, od zmozolení aneb od zapeklivosti žilek a žlázek kožních přicházejí, a ozdobu těla hyzdí, aniž nebývají nebezpečné. K zahnání bradavic čtverou máme cestu: 1. rušidlo; 2. žehadlo; 3. podvázání, a 4. obříznutí. První tři cesty zdlouhavé a okolné, ano nejsité jsou; na čtvrté cestě vykořeněná bradavice, nikdy více neroste. Rušidla, jimiž bradavice se spuzují, jsou leptavé masti, aneb kámen pekelný. Připalování koná se buď žehadlem plochým, kteréž tak veliké má býti, jako bradavice jest; aneb ohnitými jehlami, ježto do kořene bradavičné narostiny bodají. Přvázati bradavici jen onu lze, kteráž nohu má, kolem kteréž troj- neb čtvernásobnou žíni ovážeš. Jestliže bradavici odřezati míníš, tedy udicí podejma ji dobře, nožíkem ostrým na kořenu utni, a potom plochým žehadlem připal, by nekrvácelo.
§. 163. Tiky, (štětky) (Feigwarzen), pokolení divého masa narostina, k malé houbě se podobí, a na každém údu těla zaroditi se mohou; nejhorší bývají u koně na podešvu a na hlezních. Narostiny tyto vždycky účinek zlých prchnilů a jiných prohnilů nožných bývají, nejvíce pak připojují se k kurději střely, a vyjevují, že neduh do raka se nachýlil. Způsob umoření štětek dle místa se řídí, na kterémž se zarodily. Na kotníku, aneb když se na spěnačkách usadily, mohou se sprůzovati mastnosti; skleníkovou, a přiškvara vodou leptavou vymývati; na noc pak vždy mastí z olovinky mazati dotud, dokud dno čisté se nezahojí. Jestliže štětky veliké jsou, tedy lépe bude je do kořene uříznouti, plochým žehadlem připáliti, a přiškvar tak, jako prve vysušovati. Proti štětkám na střele, k důkladnému léčení, není prostředku ývbornějšího, nežli podešev otevříti na bolném místě; načež štětky čistě obřezav ohnitým žehadlem plochým lehce připaluj. Když pak jsi to učinil, na ránu na všaký den chomáček koudele klaď, jejž dříve hustým terpentinem natřeš, až se úraz zahojí. Kdyby se připojila ranná zimnice, tedy ji známým během léčili budeš. §. 164. Polyp, (houba, zbytné maso) (Polyp) jest masitá narostina na místě, kdež kůžička nejtenčí jest, v nose, v tlamě, v uchu, v konečníku, (pastelině), v maternici a j. v. Stává se od ranění, od slabosti a od rozmnožené vlhkosti v údu, v nose od sleptání mázdry slizové, od ozhřivice, od hříběcí, a jiné ostrosti. Nejhorší polyp jest v nose, zvláště když hluboko se zarodí; kůň tehdáž těžce a s jistým chřestěním dýchá. Polyp buď tlustý, aneb tenký kořen má, a obyčejně čím více jej řežeš, tím více se rozdužňuje. Obyčej polypa umořiti rozličný jest. Když kořen jeho v nose viděti jest, tedy buď kleštěmi příhodnými jej ukroutíš; aneb s strunou železnou, která pomocí cívky mosazné do nosu se uvleče, ostře ovázav, přeřízneš, krev pak silným žženým vínem se staví. Jestliže hluboko v nose vězí, takže jeho kořenu nelze namakati, radí mnozí v případě tom místo ono zevnitř provrtati, a potom polypa vykořeniti. §. 165. Vlčí zub, (Ueberzahn) slove zub ostrý, malý, kterýž před jinými stojí; jest mličník, jejž kůň neshodil, protož jich také nikdy více býti nemůž, nežli na každé straně jeden. Překáží u žvejkání. Aby koni vlčí zub nenastal, jen pozor dáti sluší při shazování, by se zub prstem vyvalil, když se vyklati počne. Jestliže vězeti ostal, hned jej klišťkami stáhni; načež druhý zub (řadovací) do svého řadu vstoupí. §. 166. Podzubek, (Schieferzahn), slovou ostré a jehlaté narostiny na stoličkách, kteréž, hubu uvnitř raníce, žvání překáží. Mnohý nerozumný kovář, chuť k jídlu potracenou hned podzubkům přičítá, jak jen nějakou malou ostrost neb špičku na zubu třenovém nalezá, a snaží se ji dlátkem vyrážeti, a žel ! tudy pokazí zuby proto, že pevnou bílou povlaku ze zubů odraziv, příčinu k škodnému vyjídání zubů klade. Jistěji jest, když podzubci se namítají, je toliko pilníkem ostrým (hrubým) vystrouhati. §. 167.
Návní (návná kost) (Ueberbein), jest hrbol v kosti od uražení mázdřičky kostní, obyčejně koni od duhého až do šestého roku se přihází, na přední noze uvnitř na holeně. Bývá velikosti bobové, však někdy i holubího vejce; narostá rychle, jsouc jmění hubovatého, někdy sama od sebe zachází. Za příčinu má kost návní, zevnitřní násilí, jakož: uhození, pád, ustrčení a j. v. řídko kdy se namítá na koni dobrého kmene. Jestliže návná kost sídlo své vzala na chocholíku kosti, který hubovaté podstaty jest, tedy žádnému léku nepovolí. Na místě pak, kde struna svalu se vkořeňuje usedlá, ráda mohbitost údu obtěžuje. K uléčení návné kosti smíš toliko útrpnost pilně tříti onucí vlněnou, a natírati mastí rtutěnou, načež se nábor zmalí a znenáhla zmizí. §. 168. Návné kosti podobný nádorec jest špát, (spát) (russ. Nakolenice). Hrbol ten časem, když stárne, docela zkostnatí. Přihází se na vnitřní straně, a dílem málo ku předu na stavu zánožním, kdež kost holenná s pyramidovou a s třírohou se spojuje. Chraň se pak, bys tu větší vysedlost okovcovou a lodičky příční vypuklinu, za špát nedržel. Špát, zvíci holubího vejce, zřejmě viděti jest, když se před koně postaviv, mezi zadní stehna hledíš. Dříve než se kůň rozejde, kulhá, a při ohýbání kloubu bolest vyjevuje. Za příčinu špát má zběhnutí hmoty vodnaté, kterážto zhustne, časem i zkostnatí, o nějž potom struny, a vazadla v hýbání bolestně se trou; příležitost pak k zběhnutí onomu dodadí: raučí potřebování hříběte, velké unavení, násilné zdržování z vrchu běžícího nákladu, nepříslušná práce koněm, kteráž zvláště stav zánožní velmi uráží. Náklonnost k neduhu bývá i dědičná, tak že ji snadno mládě od svých zploditelů nabývá. Jestliže špát vzdálen od přihbí leží, méně ohbitosti překáží. Špátu léčení jen tehdáž možno, dokavád ještě nezkostnatěl, o čemž makání tebe přesvědčí. Úkaz první a hlavní jest nádor špátový zředovati a rozpustiti, a pak posíliti kloubu, když nádorec se zmalil, neb zašel. Rozpuštění koná se věcmi spryskavými. Nejprve oholiv hladce bolné místo, natírej třikrát za den mazadlem ze rtuti, a za několik dní vždy ráno jej maž hustě mastí, kterou z majek, z kli kolovratcového, z hadu jedovatého (Sublimat.) s olejem bobkovým a s olejem dobrémysli učiníš, až tlustý strup nastane. Strupivé vyražení potom mastí z olovinky neb z pěny stříbrné dotud pomazuj, dokud se nesloupavši chrásta, docela se nezahojí. Jestliže by mazání dříve řečené nepomohlo, tedy bodlavým žehadlem nádorec propal, čímž další rostění zamezíš. K posilnění špátu rozpuštěného, užívej lihové a kořenné přikládání, jakož: lih kafrový, lih mydlný stejnou měrou. Prostředkem tím však dosti dlouho pokračovati přísluší. §. 169. Jiný hrbol kosti jest šál (Schale) kterýž u spojení kosti spěnací s věneční (korunnou) se vyskotá. Ačkoli zprvu jej viděti nelze, předce již kůň kulhá; teprv po čase, od zřejmé bolesti pozorovati lze, kolem koruny kopyta otok, jenž na vzor klobásy leží, a v dotýkání se ho bolí. Řídko kdy přichází od zevnitřního násilí, nejvíce od ostrosti ozhřivné, aneb reumatické. Jestliže koncové kostí jmenovaných scelují, nastane neuléčitedlná chromota, neb tak nazvaný štihlák. Horší bývá také neduh u hříbat, nežli u dospělého koně; dříve se uléčiti dá nově zarozený, nežli když již zastaral, a svalil se. Běh hojení šálu dle příčiny se řídí; jestliže zevnitřní násilí za příčinu má, užíváme náčinky lihové, kořenné. Když pak neduh účinkem nemoci vnitřní nějaké, tedy užitečně se proukazují takové věci, které odtahují; jakož jest vřed učiněný žíní na bolném stehně; uvnitř posilivé věci a kteréž na pot ženou; a dobrý, živný obrok. Když pak prostředkův darmo užívati budeš, tedy
podešev roztíti sluší, a na otoku nad korunou ohnitým železem čáry připaluj, načež mastí hnojivu aneb egyptskou ránu za dlouhý čas hnojiti nech. §. 170. Jestliže mazadla stavů přílišně roztažena, neb natažena budou, při tom pak kost z místa (ože) svého nevystoupila, tedy stav (kloub) nabíhá, jest horký, bolí, a kůň kulhá; úraz vůbec podvrtnutí, (strhnutí, ošinutí) (Verstauchung) nazýváme. Léčení jeho není těžké, při odpočívání potřebném. Natírání lihem kafrovým, mydlným zde na svém místě se užívá; mezi tím pak, okolo vazu podvrtnutého na čtvero přeloženou rauchu uvaž, a ji studenou věcí zalívej, jakáž jest: ocet olověný, Chednova ranná voda. §. 171. Když pak chocholík kosti z kloubu svého dílem, neb zcela, vystoupí, tedy úraz vyvinutí, (vytknutí), (Verrenkung) kosti slove. Místa na kterých hlava kosti z kloubu vystupuje, jsou: plece, bedro, páteř, kotníkové a pak spěnačka. §. 172. Když kůň z lopatky kost příční sobě vytkne, tedy chocholík vazadla buď nesmírně roztáhne, aneb je docela roztrhne k. p. násilným skočením přes rokli (výmol), přes tesy, přes plot a t. d. kterýž úraz vyplecení (Buglähmüng) (pols. splecenie) slove. Na vypleceném místě nastane otok, zápal, nepřirozené postavení nohy a nemožnost se na nohu postaviti. Když vazadlo toliko nataženo jest, tedy kost brzy opět v stav svůj navedena budiž, a potom bolné místo, jako zhmoždění opatruj. Roztržené pak vazadlo, a tudy vystoupení kosti, prostě neuléčivý úraz činí, proto žádné navedení chocholíka konati se nemůž. Vyplecení to rozeznati sluší dobře od nemoci reumatické toho kloubu, kterouž konířové také vůbec vyplecení jmenují. §. 173. Vypáčení kosti stehní z bedři také bez roztažení vazadla kloubního, a bez přetržení onoho oblého vazu, jenž chocholík v kloubu váže, státi se nemůž. Znamení úrazu jsou: úd svého úřadu do cela zbaven jest, pod kýtou vystupuje zřejmě kost, když hovado na nohu bolnou postaviti se snažuje. I toto vyvinutí navedeno býti nemůže. §. 174. Článkové hřbetnice, nebývají vyvinutí, ale odloučeni neb zetřeni, násilím nesmírným. Na místě uraženém nastane vyhnutost, a zžidnutí všech údů, kteřížto za úrazem leží od zhmoždění míchy, odtud zkáza smrtedlná pochází. U koně nejobyčejněji se přihází vytknutí nohy neb chodidel; dílem za příčinou prostosti údu, dílem pro užitečnost koňskou ke vší službě. Však i zde častěji podvrtnutí, nežli pravdivé vyvinutí se stává. §. 175. Kůň sobě spěnačku (pols. pecina) (Verrenkung des Fesselbeins) trojnásobně podvrtne. Předně: pokliskou, aneb falešným kročejem natáhne přílišně vazadla. Znamení toho jsou: kůň
nohu bolestně staví, a v kroku buď málo, nebo zhola nic spěnačku neohýbá, což nejlépe poznati lze, když kůň klusati má. Druhé: vazadla ona, kteráž třírohé kůstky s spěnacím kloubem spojují, mocí násilnou se natáhnou, při čemž struna velká nohu sklonicí trpívá. Přihází se úraz, když kůň v běhu o kámen se urazí, dříve nežli nohu plně postavil. Okolí, na kterémž nálevky kotníkové se stávají, otíká, někdy až k samému kolenu; bolest bývá veliká s zimnicí, kůň toliko prsty nastupuje, kůtky otáčeje ku předu. Úraz tento obmeškaný rád štihláka činí. Třetí: vazadlo tak oslabne a povolí, že koncové kosti se volně viklají, a hlezna často k předu se svezují. Kůň v každém způsobu běhu poklecuje, a oslablé spojení chocholíků makáním nalezneš. Vytknutí toto se přihází, když kůň nohou uvázne, v rozvalině zemi, v díře, ve zmrazcích, mezi krami, mezi kořeny a j. v. Dle trojího stupně vyvinutí i léčení se koná. V prvním případě nohu studenými náčinky obaluj, jakož u zhmoždilosti pravíno bylo; a koně odpočívati nechej dotud, dokud vazadla se opět neutužila. V druhém případě vynikne nálevka (podle německého měchýř plavací) (Schwimmblase) v pouzderci struny svalu průchodícího, kteroužto vypleniti přísluší tímto během: Ostříhaje nejprve čistě rousy na kotníku, rozřež kůži nad oteklinou, načež tobě měchýř bílý se ukáže, ten potom jehlou křivou, silnou nití naditou, propíchna a povytáhna, nožíkem ostrým opatrně vylup, toliko pilně se chraň strunu porušiti. Ránu knotem lněným, v vodě olověné napojeným zavazovati budeš, vždy knotem menším, až do skonání léčení. V třetím případě napřed užívati sluší náčinky studené, svíravé, totiž: černou vodu, neb vařeninu z třísla dubového, z dubinek v litém ostě, přičině k tomu cukr olověný. Přikládání obinadel silným z kůže podešvové upevni, a drž koně v klidu. To čiň do plného zhojení. Vyvinutí spěnačky v spojení s holenem, a s kostí korunnou, stává se buď dokonale, aneb nedokonale. V prvním způsobu znamenati lze, zevnitřní vysedlost neb hrubost jedné kosti, která do vnitřního důlku druhé a i na odpor, vstoupila. V druhém běhu koncové oba docela podle sebe stojí; kteréž však skoro neslýchano bývá. V obojí pak příčině buď kosti zřejmě se viklají, aneb vazadla spolu roztržena budou. Obojí zapotřebí má, by koncové vyvinulí slušně se opět navedli. Navedení to velkého vynasnažení potřebuje, neb se nejprve provazy pod kolenem z jedné, a okolo koruny kopyta z druhé strany noha ováže, a pak buď skřipcem, neb muži silnými na obě strany od sebe mocně natahovati poručí, an zatím napravovatel konce kosti do svého kloubu uvádí. Po uvedení přikládati sluší věci odraživé, totiž: studené a svíravé náčinky z černé vody, s olověným cukrem, do plného zahojení. §. 176. Zlomení, (Beinbruch) slove rána, neb násilné rozpuštění celosti, na kosti. Zláme se kost buď rovně, totiž přes příč; aneb šikmo, když zlomení příčkou do úhlu ostrého běží: prostě, bez jiného porušení; neb neprostě, s porušením, jakož s ránou otvořitou, s vyvinutím, s úlomky kostí. Jestliže kůň kost sobě zláme, tedy napravení toliko s tou vyminkou se předsevezme, když hovado velké ceny jest, mladé, ne přes osm let staré, když taková kost se zlomí, kterouž příhodně vázati lze, k. p. holeno, spěnačka, stehno; a pak jestli zlomení prosté bude. K náležitému léčení zlámané kosti zapotřebí bude, aby koncové opět řádně na sebe uvedeni byli, se dotýkali a ustavně v tom položení setrvali. Napravení koná se tak, jako u vyvinutí povědíno bylo, totiž plným tažením od sebe, a pak slušným vázáním. Když kosti, jakž sluší srovnány budou, tedy natahovati jich nepřestávej
(skrze pomocníky) dokud rauchu v kořalce omočenou na zlomení, a dlahy neb deštice kolem nepoložíš, a pak vše obinadlem dlouhým neupevníš. Ovázání každou hodinu polívati jest třeba studenými věcmi. Vše to nejjistěji se v lisicy vykoná, aby kůň nemohl na napravenou nohu ani našlapovati ani lehati; a pročež na silných a širokých řemeních jako viseti má. Zapotřebí bude koně v lisách takových nejméně tři měsíce zadržeti, v kterémž čase spojidlo neb svazec, jimž se kost svaluje, slušné tvrdosti nabude. V čas léčení nemocné hovado z ohledu zimnice ranné příslušně držeti, a každodenné klistérovati budeš. Prvním vázáním do třetího téhodne pohybovati nemáš. Jestliže pak úd velmi naběhne, tak že ovázání velmi úzké, aneb již hned z počátku pevně utaženo bude, tedy jej popust, aby úd neumrtvěl. Po třech měsících, když hojení dobře se daří, můžeš dobytče z lisice vysvoboditi, a jej na měkém místě prováděti. §. 177. Kost také buď se objitří, a pak hnis nastalý ránu rozjídá píštěl, (rak) (Beinfras) v kosti; aneb kost umrtvená práchniví, shnilina (práchnivost) (Trockener Knochenbrand) v kosti. Nechť však kterýkoli neduh bude, vždy předchází jisté roznícení kosti a pokažení mázdřičky její, kteréž způsobeno bylo, buď od zlé šťávy, od vsatého hnisu, od složení nemocné ostrosti; jakáž bývá, červ, ozhřivka, shnilá nemoc, píštěl od sadma; zlomky kosti, nečisté masti na ránách, rušidla, převrácené léčení ran a t. d. Píštěl i práchnivost kosti, velmi zlí vředové v kosti jsou; v předním neduhu hnis piští se z vředu popelavě ano až černé barvy, a zapáchá smáhou, jenž vázání i stříbrnou ohledací pružinku černí. Ovšem někdy píštěl v kosti sám od sebe obmezen, mrtvinu oddělí; jindá ale tak se rozjídá, jako vlkojed v měkých částkách, přeskočiv klouby lepce dále, až konečně tajná zimnice, od vsatého hnisu pošlá, hovado umoří. Práchnivost zase kost na vzor vápeného prachu rozžmoluje. K uléčení neduhu obojího zapotřebí jest, aby co mrtvého jest, od živého odděleno bylo; kterémuž oddělování přirozenému lékař budiž nápomocen, ač jestliže neduh prostě neuléčivý nebude proto, že hnis vsatý krev docela porušil, neb že červ starý, ozhřivice a jiný neuléčitedlný neduh úraz nepůsobí. Aby mrtvá kost se odděliti mohla, uprostraniv nejprve ránu, odejmi zlost hnisavou vystřikováním věcmi balzamičnými a svíravými, jakéž jsou: vařenina třísla dubového, kůry vrbové, borové, chvojky zahradní, rozmarýnu s vodou vápenou. Kromě těch jmenovaných prostředkův, mohou se užívati i knotové upraní v tinktuře z aloe, z mirry. A jestliže kost na vzor houby smrdutý hnis vydává, můžeš kost připáliti železem, a tudy oddělování onomu napomáhati. Píštěl v kosti vždy s slabostí celého těla spojena bývá, a protož i uvnitř posilivé věci přináleží potřebovati, jakéž jsou: puškvorec, kozlík, kořen benedyktový, hořec, mařena domácí, kůra vrbová; dle příležitosti budou věci buď vařené, aneb spařené; k kterým dobrou píci a obrok připoj; pivo s chlebem. Totéž čiň u práchnivosti v kostech, kterouž přirozenost sama mocí svou obyčejně odděluje, k čemuž tak nápomocen budiž, jako u píštěle v kosti. §. 178. Nemoci kopyta Jestliže měká částka paty se zapálí, tedy roznícení jmenujeme oddáveninu, (zápary, náhněty, náskoky, odraženinu) (Verbällen) na patě. Že kůň sobě patu oddáví, znamení jsou tato: kopyto jest horké, pata oteklá, a kůň bolestně prsty našlapuje. Příležitost k odraženině dodadí: zhmoždění paty na cestě kamenité, na ostré dlažbě, na zmrazcích, dlouhá a spěšná
jízda, chybné, krátké okování, když podkova naléhá, hluboké vystrouhání podešvu a střely atd. Zapálení odražené paty buď se rozpustí, aneb se objitří; kteréž poslední vždy, jestliže do pátého dne roznícení se nerozežene, se provalí. Úkaz hlavní jest: klidné odpočívání. První tři neb čtyři dni užívati sluší věci odraživé neb stíravé (rozpustivé), náčinky studené, ustavení nohy do vlhké zemi, aneb nálepek z mokré hlíny samé neb s solí a s octem. A když věci do pátého dne ničeho neziskují, tedy požívej prostředků obměkčivých, jakož u nežitu horkého praveno bylo. Jestliže hnůj se zarodil, tedy jemu slušně průduch učiň, neb otok proděj a jizvu čistě drže hoj, jakož řečeno bylo u provalu. §. 179. Podešev masitý a střela masitá mohou také raněni býti; a to, buď že podkovník u kování do živého nepříslušně zaražen; aneb, že hřebík, sklo, trn, neb jiná bodlavá věc, v oné měké díly, ašlapena bude. V první příčině podkovář buď hned zase hřebík zaražený vytáhl, a to nazýváme proboj; (zájem, zajetí,) (Stich); aneb kovář podkovníku nechal vězeti, a koně jako dobře kovaného pustil; toto že kůň zakovaný jest, pravíme. Proboj podkovář pozná od bolesti, kterou kůň v tu chvíli čije; snaží se vytrhnouti nohu pomocníkovi, který jej drží; hřebík u zarážení vlastní zvuk vydává, a vytažen bývá krvavý. Stává se zájem, když podkova buď hluboce, aneb mělce v kole jest probitá; když podkovník jest slabý, záhy z prstů se pustí při zaražení, neb když plenivý jest, a buď plena, neb podkovník o nejtek starého hřebíku se odraziv do živého jde, a citlivé částky bode. §. 180. Že kůň zaboden (Vernageln) jest jedním neb více hřebíky, poznáš po tom: kůň okovaný hned kulhá; hřebík jeden výše stojí zevnitř, nežli ostatní, a když tepaje na hlavičky všech podkovníků, u kterého nalezneš, an kůň nohou trhne, tenť jest to. Léčení dle příležitosti se koná, totiž: pozorovati sluší, jestli rána čerstvá, stará, neboli se již hnojí. Nové zakování tak jako proboj léčili přísluší, totiž: vytahna kovář podkovník, nalej do rány žženého vína, tinktury z aloe, z mirry, oleje terpentinového a zalep ústa rány klim stromovým, (žludenikou). A jestliže uzná po horkosti rohu, žeby rána se roznítiti chtěla, tedy čiň koni studené ustavení z vody, aneb přikládání z vody s octem, a s solí. Když pak kůň zakovaný ostal, a rána se zhnojila, tedy odtrhna podkovu, struhem neb jiným ušatým nožem ránu uprostraniv, aby hnůj vytéci mohl, vkládej do rány chomáček koudele natřený mastí hnojivou, na každý den, přes to pak větší chomáček klada vše obinadlem upevni; a to čiň do zacelení. Jestliže proboj velký, bolest těžká, a mnoho krve vychází, tedy odejma podkovu, ránu povrchní struhem uprostranň, a také oleje terpentinového nakapej, a zatkav ránu podkovu přibij, na místě pak bolném žádného hřebíku nezarážej. A potomně dohlížej pilně, zdali uvnitř hnojení se nezarodilo, sic to obmeškáno buda, zlý následek míti může. §. 181. Druhý případ ranění střely a podešvu nazýváme zášlapu, (zabodení) (Nageltritt). Stává se zášlapa v podešvu aneb v střele v trojím stupni: buď věc zabodená toliko podesšev rohový pronikla, a tehdáž bývá úraz beze škody; buď i masitý podešev i struna, kterážto nohu skloňuje, probodeni budou, a tehdáž porušení již nebezpečné bývá; aneb konečně vazadla, i kosti raněny budou, a úraz neuléčivý odtud pochází. K druhému a třetímu stupni velké objitření a hnojení uvnitř kopyta se přidává.
Předzvídání neduhu děje se dle velikosti škody, a vážnosti raněných částek. K uléčení zášlapy užitečno bude, když hned po ranění úraz dobře opatřiti můžeš. Jakž brzy pilně vyhledav poznáš, že kůň sobě zašlápl, tedy to, co zabodl, ruče vytáhni a do rány militně žženého vína, neb oleje terpentinového nalej jako u proboje; aneb míšeninu z oleje terpentinového s tinkturou z aloe, neb z mirry, a ústa rány klim stromovým neb houbou dubovou zatkej. A jestliže utrnulé věci špička se ulomila, i tu hleď uprostraniv ránu, vydobýti, a ránu jako prvé obstarati. §. 182. Léčení pak vždy se tak dobře nedaří, neboť se přihází, že hnůj uvnitř se sebere, kterémuž sebrání, jestliže za podešvem jest, říkáme: že noha podchází, hnije, prohnil; za střelkou pak kurděj, podjed střely jmenujeme; a když se zle rozjídá vřed, bude nerovný a štětkami obrostlý, vlkojed, rak slove. Každé vyhledávání u nově zarozeného neduhu, u zášlapy, škodné bývá; na odpor ale velmi potřebné jest, když již hnojení vzniklo, vyhledati ránu, jakost hnoje, totiž: jeho barvu, hustost, vůni; pružinkou vyhledací lahodně uvedenou zvíš hlubokost, a nachýlení rány, těžkost bolesti, již dobytče čije; zvíš zdali vazadla a kosti porušeny jsou; jestli kost drsnatá, neboli se rozjídá, čehož i hnis tenký a smrdutý potvrdí. Dobrý hnůj, dobrou činí naději, že toliko masitý podešev raněn jest, kdež struhem tolik rohu vystrouhati necháš, co vhod, by hnůj vytíkati mohl. Do rány vkládej knot, omočený v tinktuře z aloe, aneb z mirry; a při každém převazování vařeninu kůry borové, neb vrbové v vodě vápené, do rány vystřikuj; na roh pak tlustý chomáček, jenž terebintinou natřen bude, kladiž. A to vše v střevíc kožený s plechovým podešvem stavěti přísluší. Jestliže zlý a smradlavý hnis vytíká a pružinka ranění strun, vazadel a kosti vykazuje, tedy, aby částky obnažené řádně se léčili mohly, skrze zběhlého lékaře koňského, jakož každý kovář býti má (Nařízení r. 1766. dne 25. listopadu, poroučí: že tovaryš kovářský, který koňské lékařství slyšel, má míti předek před jinými, když o mistrovství žádá), celý podešev odtrhnouti dáš tímto během: napřed nechej roh rozměknouti přes noc nálepkem, jejž učiníš z kravince, z oleje lněného a z soli; pak struhem roh vybera až na tenkou lupinu; potom uchem struhu, neb jiným nožem ušatým, začna od prstů podle zdi a střely podešev celý prořež. Po rozříznutí podešvu nejlépe bude koně povrhnouti, aneb jej v lisách uvázati. Upevněnému koni nyní nožem ostrým, co ještě zbývá u zdi a střelky podešvu, odřež a pro větší jistotu žíly na spěnačce pletkou zatáhni. Když podešev kolem prořezán bude, tedy kopistkou železnou, neb jiným plochým podlouhlým, na konci tenkým železem, jako pákou, mezi masitý a rohový podešev uvedeným podejma, nadzvihneš podešev tak, aby jej kléštěmi zajíti a celý od paty k prstům vypáčiti mohl. §. 183. Jestliže střela porušna bude, tedy tak jako u podešve jednati sluší. Věděti máš, že kurděj střely (Strahlfäule) i bez násilí zevnitřního vzniknouti může, když střela malá, pata ale velká jest; když od střely kovář mnoho odřeže; když stání mokré a nečisté jest. Předejíti neduhu lze, když u kování střely šetříš, čistotu zachováváš každodenním (vezdejším) studeným mytím, a když takové podkovy udělati poručíš, aby kůň patou našlapoval. Jestliže pak neduh již nastal, tedy i střelu, jako prvé podešev, odebrati sluší; a potom pilen buď novou narostiti. Neduh ten prohnil podešvu i kurděj střely, obmeškaný činí, že hnůj naplniv celé kopyto nad korunou se provalí a kopyto, dřívěji neb později sejde; aneb jak pravíme kůň kopyto zuje.
Tehdáž, aby nové kopyto opět rostlo, obaluj nohu vlažně v věci balzamické, a v vaření kořenné s vodou vápenou; při čemž čistotu zachovávaje, trpělivost měj. §. 184. Když vodnost, ne pak hnůj, roh od masa a od kosti oddělí, tedy neduh oddutí ? (dutinu) (Huferschütterung) kopyta jmenujeme. Znamení jeho jsou: kůň bolně patou nastupuje, zvláště na tvrdém stání; podešev ku předu se sráží a střela uprostřed odstává, a když na roh klepneš, zvuk temný vydá. Úrazu takovému příležitost dává ostuzení koně uhřátého, zvlášť pak přichází od ochvati. Toliko nově zarozený neduh uléčiti lze, starý jest neuléčitedlný; jestliže přirozenost nepomůže tím, že se maso objitří, a kůň kopyto zuje. Nový úraz ten vlažnými kořennými náčinky napařuj, zvláště okolo koruny rohové, a horké varmužky na šlapadlo přikládej. Jestliže však prostředkové nic neprospívají tedy podešev se odebrati, a mastí egyptskou u prstů hnojení zploditi se má. §. 185. U neduhů kopyta ráda vznikává píštěla chřtálku (Knorpelfistel), jejíž sídlo na chrustavici bývá, kteráž na křídlech kosti z jedné neb z druhé strany leží, a koně ochromuje. Jestliže chrustačku na místě vředovém holou nalezneš, o píštěli nepochybuj. K uléčení úrazu tesklivého, nejprve povrhna koně, oholiv čistě chlupy, místo píštělné, skrze maso až do chřtálku rozřež. Dříve pak žílu na spěnačce pletkou utáhni, aby nekrvácela. Potom, však pozorně, bys ani vazadla, ani žíly neporušil, i přídavek ten zbytné chrustačky nožem odejmi, a ránu tak obstarej, jako u píštei v kosti pravíno bylo. §. 186. Plný, a plochý roh (Voll- und Flachhuf) jest neduh kopyta, když podešev rohový vzhůru se nadvinuje, a ne, jako přísluší, vyhloubený, nýbrž téměř vypuklý jest. Podešev plochý velmi tenký bývá, a kůň bojácně po tvrdé cestě kráčí. Kopyto jest široké a rozlehlé, má na čele obruče. Kůň těžkého plemene a takový, který na močidlách vychován, a tedy židký jest, od přirozenosti plochorohý bývá. Jindá, a obyčejně, příležitosti nabude kůň skrze nesmyslné vystrouhání rohu, skrze duté kolo podkovy, skrze vypalování rohu horkou podkovou, a když kůň v hnojici a na mokré stáji stojí. Léčení plného rohu potřebuje zvláštní kování. Podkova budiž široká, však tak, by zdi rohu přes železo vystupovaly, a v kole podkovy podešev naléhej. Podkovář podešvu a střely nevystruhuj; podkovu, která kratší, nežli noha a bez ozubův býti má, teprv po čtyřech nedělích překováš. Aby roh povolnější byl, na všaký den jej mastí rohovou natírej, kterouž z sádla a z pečených cibul uděláš. §. 187. Protivný onomu jest neduh, když koni roh v hromadu jde (Zwanghuf); tehdáž kopyto k úzkému střevíci se podobí, a kůň bázlivě a bolestně nastupuje. Okolo koruny zdá se noha býti širší, nežli kopyto, pakty neobyčejně vysoko stojí, prstové jsou velmi v hromadě a kůň spěnačkou přímo stojí. Od přirozenosti neduh ten vídáme na oslích a na koních východních, a tehdáž přirozený jest. Nemocný a přihodný bývá následkem kování chybného. Neboť nastane, když podkovář čelo neb zevnitř roh strouhá ostrou rašplí, načež kopyto velmi vysychá, slabne, a prstové pod sebe jdou; když podkovou horkou roh pálí; když patky a koutky hluboce vystruhuje; když koni podešev častěji se odtrhuje; od ochvati a t. d.
Neduh ten moudrým kováním toliko napraviti lze. Přeska podkovy budiž na prst, vždy pak dosti široká, aby zdi kryla. Podešev a střelu podkovář nikdy nevystruhuj, toliko patky vyřezati sluší; rohové podkovy, která bez ozubů budiž, scházeti se více mají, nežli samé kopyto. Dobře bude, když kůň, co plochorohým škodí, v vlhkém písku stojí, ano vlhkost sama ustavičně na kopyto klásti se má do zhojení; toitž: pokrutinu z lněného semene, z kravince, z soli. §. 188. Rozsedlina, (rozvalina, zsedání) (Hornkluft) jest puklina ve zdích kopyta, od koruny dolů, více neb méně přímo, a nejvíce na vnitřní straně předního rohu, běžící; řídko se rozsedá od prstů k koruně, a tehdáž slove volské kopyto (Ochsenhuf). Rozvalina rozeznává se od skuliny, (štěrbiny)(Hornrifs) rohu potom, že tuto jen svrchní lupina rohu puká, bez klecání hovada, tamto pak celá zeď až do masa trhá a kůň kulhá, poněvadž v chůzi (šlapu) maso v rozsedlině rohu svíráno bývá. Rozsedá se kopyto, když roh prchlý jest, neb v hromadu jde, když tenké zdi jsou; když kovář čelo rohu často neb přílišně rašpluje, a šlapadlo nehodně vystruhuje; když kopyto v kole podkovy stejně neleží, nýbrž onde neb onde odstává; přichází od ochvati; kůň který vždy na suché piščině, a po kamenném dlažení chodí, snadně neduhu toho nabude; protož se i velmi často přihází koňům panským a cvičeným. Rozsedení nikda opět docela se nespojí; jestliže koně nešetříš, a prostředků neužíváš, škodu neuléčivou vezme hovado, ano lehce roznícení a umrtvení, neb počasní vředové odtud pocházejí. Co se léčení týče, nejprve zapotřebí jest, aby kůň za tři neb čtyři neděle odpočíval na měkém a dobrém stání. Přitom rozvalinu čistě umyj a dobře osuš; a jestli roh prchlý, tedy jej olejem, máslem neb sádlem vepřovým obměkči, puklinu klim stromovým pevně zalej, načež lehkou podkovu bez ozubů, s třemi neb čtyřmi hřebíky přibij. Za čtrnácte dní vždycky od rohu tolik odřezati kaž, co za ten čas narostlo, a podkovu zase přiraziti dej. Za tři neb čtyři neděle nový roh od koruny dolů narostá, a nyní teprv koně po měké cestě prováděti, a po šesti nedělích do lehké práce vzíti smíš. Přihází se však, že maso skrze rozvalinu vyšlé a tlačené se objitří a velmi bolí; maso to s svíravými věcmi na spátek se zahání; k čemuž napřed podkovu strhna, kli šidelcem propíchni a několik krapet oleje neb kzselosti syrné (Ol. Vitrioli) s tinkturou máku východního (opium), aneb lihu kafrového, mirry nakapeš; načež produch učiněný opět pevně zalepiti sluší. Kapání to čiň každodenně dotud, dokud bolest nepřestane, ulevení bolesti vyjeví, že maso opět dovnitř vešlo. K ulevení bolesti můžeš senné trusky pařiti, a pařeninou vlažnou nohu obn¨vinovati neb ustavení udělati. §. 189. Vídáme také, že zeď rohová na před od podešvu odstává na dvě neb na tři linie; kterýž případ kopyto velmi kazí. Úraz ten, dutá zeď, (Hohlewand) stává se, když kůň suchým kopytem na písku a na velmi tvrdé cestě chodí; když kovář horké podkovy přiměřuje (prubuje); od vředu a j. p. Neduhu odolati lze, když koně dvakrát neb třikrát za den v proudě mýti, mast rohovou, na hoře řečenou užívati, a koně moudře kovati budeš. §. 190. Když na patě, neb na zadním dílu podešvu krev se podleje, podešev odevstane, kůň bojácně našlapuje, nohu plochou nesází, nýbrž spěnačku nadzvihuje, bolné místo horké jest, a koně při tlačení bolí, tedy úraz ten jmenujeme nárazu, (odraženici, odražený kůň),
(Steingallen). Přihází se od zhnětení, od bodlavého kamení, když podkovář kopyto hluboce vystruhuje a podešev tak ztenčí, že každá bodlavá věc násilí; zhmoždilost, a podlití krvavé činí. Náraza jest buď suchá neb mokrá. Suchá, když krev sražená jest, málo, neb nic, nebolí. Jestliže pak bolí, tedy sluší ktev chuchlovitou odstraniti a ránu s chomáčky s terpentinem ovazovati, a tak, jako když nebolí, roh obměkčovati lněnou pokrutkou, neb mazadlem z vepřového sádla s terpentinem. Léčení odhnětení mokrého záleží dle příčiny v tom, aby odejma podkovu rohu se ubralo a průchod krvi se učinil, načež ránu mastí egyptskou aneb černou vodou vymývati, do rány pak chomáček s hustým terpentinem, s kafrem aneb bez kafru, klásti budeš; přes co všecko kus kůže podešvové polož a spolu s podkovou přiraž. Kůň však od práce do plného uléčení se držuj. Když podlití krvavé pod podešvem se namitá, tedy modré znamení (modřina) (Blaue Mal) slove, a s nárazou stejně se léčívá. §. 191. Který kůň sobě zaskočí, (záskoka, zášlapa, zatknutí) (Krohnentritt), totiž sám sobě, neb když jiný kůň jemu na korunu kopyta šlápne, tedy buď částku tu zhmoždí, aneb více neb méně zraní. Šlápnutí takové, jestliže částky jen málo zhmoždí, mnoho neškodí, a brzy se zahojí; když toliko studené náčinky přičiníš z vody s octem a s solí. Když však rána čistá, krvavá bude, tedy co rohu odstává, řezákem odstraň, a ránu pevně ovaž, by maso nepřerostalo; ostatně jako prvé jednej. Když již v ráně hnůj se zarodil, tedy pilen buď, aby se mezi roh a maso hnůj netlačil (nepodcházel), a tudy snad celé kopyto neoddělil, jako v oddutí; aneb aby v kosti píštěl nezpůsobil. Protož snážně místo hnojící se chomáčky obkládej a obinadlem upevňuj, aneb na ránu terpentin hustý klaď, dotud, dokud hnis se nelepší; hnůj dobrý vykáže, že rána se hojí. §. 192. Když kůň se zasekává (štrejchuje, tře, strouhá), však se neraní, bude míti nohu oteklou, horkou a bolestnou; tehdáž přičiniti sluší studené náčinky aneb nálepky z hlíny s vodou, s octem, i s octem olověným, a s solí, kteréž věci, jak mile vysychají na noze, opět polívej. Jestliže rána čistá, tedy ji vymej kořalkou, octem aneb slanou vodou; když pak již rána se hnojí, tedy tak jako jinou ránu obstarej, a na ni buď prášek dubové kůry, aneb páleného kamence syp, by divé maso nenarostlo. Jestliže kůň se strouhá, že chybně kován jest, tedy jej lépe okovati dej, a nohu kůží k obraně obvaž.
