ROZHOVOR s Magdalénou 3 Vášáryovou, poslankyní slovenské Národní rady
TÉMA Zemědělství
4-7
DISKUSE 8-9 Senioři v Africe: zapomenutá generace 2009
ROZVOJOVKA 3
ZEMĚDĚLSTVÍ
K
KALEIDOSKOP
Střípky » Nejhorší zemí pro život je Niger
STRANA
2
Africký Niger je podle nejnovějšího žebříčku OSN nejhorším místem k žití. Na druhém místě skončila Sierra Leone. Žebříček hod notí všechny země světa podle různých ukazatelů, jako je výše příjmů, dostupnost zdravotní péče, délka života nebo stav životního prostředí. Nejnižší příjmy mají podle pořadníku OSN lidé v Demokratické republice Kongo. Afghánistán zase vede co se týká nejnižšího průměrného věku dožití, který tu činí pouhých 43 let.
» Indie zlegalizovala homosexualitu
Indický Nejv yšší soud v červenci zlegalizoval homosexualitu. Je to velký posun – v miliardové Indii dosud platil 148 let starý zákon, který sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví hodnotil jako „přečin proti přirozenosti“ a trestal jej deseti lety vězení. Velkou roli pro změnu postoje soudu sehrály nevládní organizace, které se zabý vají práv y homosexuálů. Například or g a n i z ace Na z Fou nd at ion svou kampaň na podporu lidí s od lišnou sexuální orientací spustila už v roce 2001. Organ izace ta ké zdoku mentova la ř adu př ípadů d i s k r i m i n ace gayů a lesbiček a zjistila, že původní tvrdý zákon sloužil často k v ydírání.
» Mnoho asijských žen se nakazí od manžela
text Kaleidoskop
JANA MACHÁLKOVÁ, MICHALA HOZÁKOVÁ Člověk v tísni
foto Kaleidoskop
JAN MRKVIČKA
foto titulní strana:
JAN MRKVIČKA
V Asii nyní žije asi 1,7 milionu žen nakažených virem HIV. Až 90 procent z nich se nakazilo od svého manžela nebo d louhodobého pa r t nera , píše se v nejnovější zprávě fondu OSN UNA IDS. Podle zpráv y nákaza nejv íce ohrožuje ženy, jejichž manželé nebo partneři v y užívají služeb prostitutek, užívají drog y nebo udržují homosexuální poměr. OSN odhaduje, že od sv ých mužů by se mohlo v ýhledově nakazit až 50 milionů dalších žen a zároveň upozorňuje, že tato situace by se měla začít urychleně řešit. Zdroj: Aktuálně, A2, ZDN
Karzáí podepsal zákon diskriminující ženy Afghánský prezident Hamíd Karzáí v srpnu podepsal nový zákon o rodině, který je v rozporu s afghánskou ústavou a který diskriminuje ženy. Norma prošla navzdory silné domácí i mezinárodní kritice. Karzáí si chtěl tímto krokem naklonit šíitské duchovní před prezidentskými volbami. Podle zákona žena nemá skoro žádná práva a je téměř stoprocentně podřízena muži. Afghánky například nesmějí pracovat, pokud jim to manžel nepovolí. Když žena muži odmítne sex, ten ji může potrestat vyhladověním. Obětem znásilnění, zvláště v manželství, zákon nepřiznává žádná práva. Doposud liberální Karzáí si chtěl naklonit fundamentalisty, zejména z řad šíitských duchovních. Šíité tvoří asi pětinu voličů a duchovní mají značný vliv na jejich rozhodování. Po srpno-
vých prezidentských volbách však pozorovatelé z EU ohlásili, že až 1,5 milionu odevzdaných hlasů může být falešných. Výsledky z více než 2 500 volebních místností se proto musí přepočítat. Zdroj: HN
Liberijské policistky brání ženy před násilím Libérie našla osvědčený způsob, jak bojovat s násilím na ženách. Do terénu byla před časem nasazena speciální policejní jednotka, kterou tvoří pouze ženy. V Libérii, která je rozvrácená občanskou válkou, byly útoky na ženy takřka na denním pořádku. Libérijská prezidentka Ellen Johnsonová-Sirleafová, která je zároveň první ženou v čele afrického státu, před dvěma lety prosadila zákon s přísnými tresty za znásilnění. V té době se zároveň obrátila na zvláštní velvyslankyni OSN v Libérii a společně se pak
Publikace je financo-
rozhodly pro neobvyklý experiment - požádaly OSN o kontingent indických policistek, které byly poté nasazeny do ulic. Zdá se, že počet znásilnění po dvou letech klesá a zároveň roste zájem místních žen o službu u policie. Znásilňování je ve všech konfliktních a post-konfliktních zemích velice složitým problémem, na který ani ženy-policistky nestačí. Přesto je však současný stav, kdy u libérijské policie pracuje 14 procent žen, nepochybný úspěch. Zdroj: ČT 24
ROZVOJOVKA 3/2009
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni, názory v ní obsažené
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu To Act You Have to Know realizovaného společností Člověk v tísni.
nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel Člověk v tísni, o. p. s., Sokolská 18, 120 00, Praha 2 Telefon +420 226 200 443, fax +420 226 200 401 E-mail
[email protected] Na přípravě publikace se podílely Michala Hozáková, Jana Machálková a Blanka Medková Design Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba Zoran Bonuš
zaregistrujte si novinky na www.rozvojovka.cz
Škrtat pomoc kvůli krizi? To neobstojí
R
ROZHOVOR
STRANA
3
U větších rozvojových projektů bychom se měli spojovat se sousedními zeměmi, říká poslankyně slovenské Národní rady Magdaléna Vášáryová. Před rokem jste spolu s kolegy ze zemí V4 navštívila Etiopii a tamní rozvojové projekty. Změnila tato zkušenost váš pohled na chudobu? Mám dost velkou fantazii a před cestou jsem viděla mnoho filmů o rozvojových zemích, byla jsem též v Jižní Americe. Ale zažít to na vlastní kůži bylo něco úplně jiného. Ty dva týdny v Etiopii byly náporem na psychiku. Když jsem se po cestě vrátila domů a konečně si napustila plnou vanu vody, měla jsem výčitky svědomí. Moje vana plná průzračně čisté a nekontaminované vody by totiž vystačila na pití pro jednu etiopskou školu nebo vesnici na celý den. Chudobu jsem viděla i předtím, než jsem jela do Etiopie. Ale tohle je jiná bída, než v našich osadách na východě Slovenska. Zvlášť těžké bylo vidět osudy mladých etiopských děvčat a žen – jejich břemena a náklady vody, ale i desetileté dívky, které se těhotné vracejí k rodičům po skončení smluveného manželství. Proto se snažím jezdit po Slovensku a vyprávět studentům o tom, co jsem viděla. Takže nesouhlasíte s těmi, kteří tvrdí, že i na Slovensku je chudoba a zdejší nevládní organizace by měly pomáhat raději v romských osadách? Náš problém není opravdová bída a hlad, ale to, že neumíme pořádně zorganizovat pomoc pro potřebné a neděláme systémové kroky, které by vedly k odstranění osad. Stále si opakujeme, že patříme mezi chudé země, a přitom jsme mezi třiceti nejrozvinutějšími státy světa. Samozřejmě, že i my máme problémy, ale jsou řešitelné. I v okolí romských osad je k dispozici čistá voda, lékařská péče, asfaltové cesty. Nejsme ohroženi bilhariózou ani malárií a děti mohou chodit do místních škol. V době hospodářské krize chtějí rozvinuté státy škrtat výdaje na rozvo-
jovou spolupráci. Měla by být rozvojová pomoc mezi prioritami? Mou prioritou je, aby se všechny peníze, které náš rozpočet určil na rozvojovou pomoc, využily skutečně efektivně. Říkat, že jsme v krizi, a proto na rozvojovou spolupráci nedáme nic, to neobstojí. Ke zvyšování objemu pomoci jsme vázáni mezinárodními smlouvami a členstvím v EU. To, že jsme se dohodli, že nové členské státy budou do roku 2010 na rozvojovou pomoc dávat 0,17 % HDP, je správný krok. My jsme ten závazek do teď ani neplnili. Očekává se od nás, že se náš příspěvek bude pomalu zvyšovat. Na jaké priority by se podle vás měla soustředit slovenská rozvojová spolupráce? Teritoriální priority by měly být vyvážené, ale na druhé straně tu naši malou pomoc bychom neměli moc tříštit. Rozvojová spolupráce také velmi závisí na těch, kteří ji dělají – na nevládních organizacích. Já bych proto při výběru priorit diskutovala i s nimi. Mají zkušenosti a připravené a prověřené lidi. Těžko budete od stolu vymýšlet velký program, když nemáte člověka nebo organizaci, jež ho bude realizovat. Důraz bych dala také na to, abychom se při větších projektech spojovali se sousedními zeměmi. Jaké jsou možnosti na rozšíření spolupráce zemí V4 v oblasti rozvojové pomoci? Spolupráce zemí V4 je velmi důležitá a máme v plánu realizovat větší projekty. Koordinaci v rámci zemí V4 považuji za logickou. V České republice, v Maďarsku i na Slovensku se budou v blízké budoucnosti konat volby. Dá se od politických stran očekávat, že rozvojovou pomoc zahrnou do svých volebních programů? Politické programy musí být srozu-
mitelné pro občany, to je jejich hlavní úlohou. Avšak pokud voliči nevěnují významu rozvojové spolupráce pozornost, od politických stran se dá těžko očekávat, že v jejich programech bude rozvojová pomoc hrát významnou roli. Cesta k tomuto cíli vede právě přes voliče, kteří budou vyžadovat a oceňovat, když strana do svého volebního programu zahrne i rozvojovou spolupráci. Přece jen – politici, vědomi si souvislostí v globalizovaném světě, by měli brát rozvojovou pomoc v úvahu... Rozvojová spolupráce není v našem rozpočtu dlouho. A le nastoupili jsme na tuto cestu a jsme pod tlakem, abychom své závazky plnili. K tomu potřebujeme uvědomělé lidi a názorné přednášky ve školách, v klubech seniorů, v knihovnách. Přitom je potřeba počítat i s lidmi, kteří vidí jen ten svůj „hrnec“. Ti nemají pocit sounáležitosti a chybí jim soucit s druhými, protože nevědí, jak si je představit. Tady pomůže jen změna atmosféry ve společnosti. A přitom – na dobročinné sbírky nejvíce přispívají obyčejní lidé, kteří nemají úspory, vily, jachty či letadla. Vy sama přispíváte na nějaké sbírky? Ještě v Etiopii jsem se rozhodla podporovat jedno děvče z projektu, který vede Člověk v tísni. Tato dívka kvůli AIDS ztratila rodiče, sourozence i ostatní členy rodiny. Je jí čtrnáct let a svěřila se mi, že by se chtěla stát první etiopskou inženýrkou. Jinak přispívám na všechny sbírky, které okolo sebe vidím a o kterých vím, že jsou seriózní. K podpoře se snažím přistupovat systematicky. Dlouhodobě například pomáhám jednomu talentovanému romskému houslistovi, podporuji také ochranu slovenského kulturního dědictví, například dřevěné chrámy na východě Slovenska a Kalvárii v Banskej Štiavnici.
text
DANIELA BALÁŽOVÁ Autorka pracuje v organizaci Platforma mimovládnych rozvojových organizácií
foto archiv
MARIÁN ČAUČÍK
TÉMA
ZEMĚDĚLSTVÍ
T STRANA
4
Zemědělské nerovnosti Ochranitelská politika EU znemožňuje farmářům z rozvojových zemí proniknout na evropský trh. Na druhé straně existují programy, které mají zemědělcům z chudých států pomoci vyvíjet inovace a využívat nové technologie. Jak se to daří v praxi? Zemědělství se po II. světové válce stalo pro většinu ekonomicky rozvinutých zemí okrajovou záležitostí. V tomto segmentu je zaměstnáno jen několik procent populace a jeho podíl na celkové produkci v yspělých ekonomik se stále zmenšuje. Jen málokdo si však uvědomuje, že kvůli zachování zemědělství v jeho tradiční podobě jej Evropská unie dotuje téměř polovinou svého rozpočtu. I přesto nejsme schopni konkurovat levnějším dovozcům z rozvojových zemí. Trh je proto přísně kontrolován a podléhá vysokým clům, která mají evropské zemědělce chránit. Tato pravidla však poškozují farmáře v rozvojových zemích a zvyšují cenu výrobků pro konečného spotřebitele. Nejvyšší cla jsou uvalena paradoxně na hotové produkty. To má zachovat evropský zpracovatelský a potrav inářský průmysl na úkor rozvoje chudých zemí. Zemědělství je tak za vysokou cenu udržováno pod záminkami zachování kulturní krajiny, zaměstnanosti na venkově či strategické potravinové soběstačnosti pro případ zrušení dodávek od nestabilních zahraničních dodavatelů. Nebýt této politické ochrany, už dávno bychom jedli pouze hovězí z Argentiny, cukr z Filipín nebo chléb z pšenice dovezené ze zemí východní a střední Asie.
Jiné podmínky Situace v rozvojových zemích, a zejména těch nejméně rozvinutých, je zcela opačná od situace naší. Zemědělství tu zůstává i nadále v srdci národních ekonomik a zajišťuje živobytí pro miliony rodin. Farmařením se v některých rozvojových zemích živí až 80 procent obyvatel. Populace v těchto zemích navíc neustále narůstá, takže místní zemědělství musí nutně zv yšovat svou produkci, aby splnilo svůj primární cíl – poskytovat dostatek potravin. Zemědělci v rozvojových zemích musejí čelit novým faktorům, které provázejí zvyšující se propojení dnešního světa. Řeč je například o náhlých
propadech cen tradičních komodit, změnách lokálního klimatu nebo potravinových a finančních krizích, které vznikají v zemích rozvinutých. Zemědělci z chudých zemí se s tím musí vypořádat často bez podpory státu nebo systému pojištění. Kromě toho mají velmi ztížený přístup k úvěrům a informacím o trhu, čímž je jejich schopnost pružného přizpůsobování se změnám poptávky velice omezena. Informace o trzích, cenách a trendech se k drobným farmářům dostávají zprostředkovaně přes překupníky a lichváře, kteří jakoukoli pozitivní změnu obrátí ve svoji výhodu.
Krize přitáhla pozornost Přestože vyspělá část světa blokuje rozvoj zemědělství v chudých zemích politickou obranou proti dovozu levnějších produktů, snaží se v rámci mezinárodní solidarity, světové stability a dobrých vztahů již několik desítek let o předání know-how a technologií, které by zemědělství v rozvojových zemích mohlo pomoci. Zájem donorů o pomoc v zemědělství sice značně kolísá, nicméně po potravinové krizi z roku 2008 se na zemědělství opět soustředila velká pozornost. Počátky „spolupráce“ v zemědělství začínají rozvojem koloniální soustavy. První investice a poskytnutí know-how bylo směrováno výhradně do rozvoje plantáží, na kterých se pěstovaly plodiny, jež v mírném podnebném pásu vypěstovat nešlo (například káva, čaj, koření, bavlna, později některé ovoce). V průběhu 60. a 70. let dvacátého století si mezinárodní společenství začalo uvědomovat význam rozvoje zemědělství v boji proti chudobě. Bylo založeno několik mezinárodních výzkumných center a s pomocí velkých nadací nastartována takzvaná Zelená revoluce. Ta měla prostřednictvím vyšlechtění nových speciálních odrůd několika základních plodin a poskytnutím dotovaných agrochemikálií a mechanizace nastartovat zemědělskou produkci.
Na rozdíl od historicky staršího zaměření na „cashcrops“ – tedy na exportní plantážní plodiny, byla tentok rát pozor nost za měřena na komodity typu rýže, kukuřice a pšenice, určené hlavně pro místní trhy. Dopady Zelené revoluce však byly a jsou velice sporné. Za její nepopíratelný úspěch se považuje pouze práce v jižní a jihovýchodní Asii a v oblasti Afriky, kde již byla k dispozici dostatečná úroveň zá-
vlah, existující infrastruktura a dostupné služby. Ostatní oblasti si sice moc nepolepšily, nicméně tlak na množství a kvalitu vypěstovaných plodin vystřídal důraz na oblast zpracování a skladování, na poradenství a přístup k informacím, zajištění drobných úvěrů, správných zemědělských politik a ochrany přírodních zdrojů.
Systém pro udržitelný život Hlavní kritika Zelené revoluce stojí na tom, že zemědělský v ýzkum a transfer trpěl a někde stále ještě trpí zjednodušeným pohledem na předávání stylem „shora dolů“. Ať už se jednalo o projekty mezinárodních organizací nebo místních vlád, otázka přijetí a osvojení technologií místními lidmi zůstávala dlouho stranou. Běžnou praxí bylo, že termín „inovace“ na úrovni ze-
mědělců znamenal, že tito pouze pasivně přijímali nové technologie a postupy přicházející zvenčí. Dalším rozdílem nov ých přístupů je také uvědomění si, že inovace může vzniknout kdekoliv. Není to jen doménou formálních v ýzkumných organizací. Zemědělci, lokální organizace, nevládní organizace či soukromé firmy mohou také být zdrojem inovací. Mezi konkrétní nástroje současných moderních přístupů k práci s drobnými zemědělci patří mimo jiné takzvaný Sustainable Livelihood Framework (SLF, Systém pro udržitelný život), který vychází z předpokladu, že všichni farmáři mají určitá aktiva – přírodní, fyzická, sociální a finanční, která mezi sebou mohou proměňovat a využívat. SLF zahrnuje analýzu všech možných rizik, která tato aktiva mo-
hou ohrožovat – například válka, hladomor, nemoci, od lehlost, či sucho. Hodnotí se také faktory, jež aktiva ovlivňují – zákony, vláda, soukromé instituce, strategie, kultura, náboženství nebo globalizace. Z analýzy pak vycházejí konkrétní strategie, kter ý mi se zemědělec řídí a které již znamenají v ý razný přesah od čistě technického zemědělství k psychologii, sociologii a ekonomii. V přístupu je v yjádřena potřeba chápat rozvoj venkovských oblastí v jejich sociální, ekonomické, technické a politické komplexnosti. Je nutné znát tento komplexní rámec možných postupů, abychom ve spojení s dobrou znalostí místního prostředí mohli správně a efektivně navrhovat a přenášet technologie, nabízet poradenství a zavádět politiky rozvoje.
TÉMA
ZEMĚDĚLSTVÍ
T STRANA
5
text
JIŘÍ HEJKRLÍK Autor pracuje na České zemědělské univerzitě
foto:
JIŘÍ HEJKRLÍK
TÉMA
ZEMĚDĚLSTVÍ
T STRANA
6
Hon na pastevce Tradiční pastýři na východě Afriky ženou svá stáda krajinou a hledají místa, kde je dostatek vody i pastvy. Tento tradiční způsob obživy je však ohrožen – podle některých afrických vlád se mají pastevci ukotvit na jednom místě a věnovat se klasickému zemědělství. Hlavní cesta spojující Etiopii s Džibuti vede skrz stovky kilometrů táhnoucí se poušť. Vyprahlá krajina nacházející se nedaleko nejteplejšího místa na zemi, Danakilské prolákliny, nenabízí na první pohled víc než pusté skalnaté hory, které sousedí s nekonečnými plošinami písku. Tento region se jmenuje Afar. Projíždějící návštěvníci se po mnoha hodinách cesty mohou cítit překvapeni, když z okénka najednou uvidí skupinu mužů, jak si vykračuje krajinou a žene před sebou své stádo. Jsou to pastevci, tradiční obyvatelé Afaru. Pastevectví představuje obživu i životní styl pro desítky milionů lidí, kteří obý vají východní cíp Afriky. Pastýři se se svými stády volně pohybují po rozsáhlém území a hledají místa, kde je momentálně dostupná voda i pastva. Pastevci mají prověřené strategie, kterými zmírňují nebezpečí úhynu svých stád. V těžkých časech tak například zvířata rozdělí a pošlou je na různá místa, čímž se sníží riziko úmrtí kvůli nedostatku vody nebo pastvy. Tento promyšlený a léty odzkoušený systém zdejším lidem po staletí umožňoval zajistit dostatek obživy.
Čím dál zranitelnější Kvůli stále častějšímu suchu, zvyšu-
text
PETR SCHMIED Autor je stážista v organizaci Welthungerhilfe v Etiopii
foto
PETR SCHMIED
jícímu se tlaku na omezené zdroje vody, kvůli konfliktům a především kvůli nevhodným intervencím a nedostatečné podpoře ze strany vlád se však východoafričtí pastevci stávají stále zranitelnějšími. Pro velkou část z nich je stále těžší získat dostatečný zdroj obživy. Ani tradiční systém sociální podpory, kdy majetnější pastýři přenechávají těm chudším část svých stád, nedokáže situaci vyřešit. Počty chudých pastevců se zvyšují. Navíc i bohatí pastýři ztrácejí část svých stád. Řešení nabízená africkými vládami a mezinárodními donory v minulosti přispěla spíše ke zhoršení situace pastevců. Kvůli minimálnímu porozumění způsobu, jakým si pastýři zajišťují obživu, byli tito administrativou vnímáni jako zaostalí lidé, jejichž styl života se neslučuje s představou o budování vyspělé státní ekonomiky. Východoafričtí pastevci přitom podle statistik prodejem zvířat a živočišných produktů ve svých zemích vytvářejí 7 až 16 procent HDP. Africké vlády i přesto podporují individuální vlastnictví půdy, které omezuje pohyb pastevců i jejich zvířat. Místo podpory původních způsobů živoby tí stát y preferují usazení pastevců na jednom místě a podporu klasického zemědělství.
Problém č. 1: voda Osud v ýchodoafrických pastevců však není zcela mimo světový zájem. Nevládní organizace, a do určité míry i některé vlády, se snaží s pastýři spolupracovat a ochraňovat jejich tradiční způsob obživy. Jednu z největších těžkostí pro pastevce nyní představuje stále větší nepravidelnost dešťů a zhoršující se dostupnost vody. Proto se spojily etiopská organizace Afar Pastoralist Development Asociation (APDA) s německou organizací Welthungerhilfe a začaly ve spolupráci s místními vládami a tradičními autoritami hledat možnosti, jak pastýřům zajistit dostatek vody po celý rok. Společné úsilí obou organizací, pastevců a místních expertů do Afaru přineslo desítky nových zdrojů pitné i užitkové vody. Vybudovaly se třeba podzemní zásobárny, které sbírají dešťovou vodu. Podél vlhkých koryt řek, které každoročně vysychají, se zase postavilo několik studen. Úzká spolupráce s pastevci byla zcela zásadní. Zdroje vody musí být na místě, kde hodně prší a které zároveň vyhovuje migračním trasám pastevců. Nádrže a studny, které se v minulosti postavily na nevhodných místech, způsobily v jiných regionech konflikty. Území, které dříve využívaly větší skupiny pastýřů, se po vybudování studny změnilo v místo takřka trvale osídlené jen jednou skupinou pastevců. Ta sice našla dostatek vody pro sebe, ale tradiční rovnováha ve společném využívání cenných území byla narušena. I kdy ž podobné inter vence pastevcům přinášejí pozitivní změnu, v celkovém pohledu představují spíše drobné zlepšení a pastevectví se stále nachází pod velkým tlakem. Pokud je v zájmu afrických vlád, mezinárodních donorů a světové veřejnosti zachovat tento unikátní životní styl a způsob obživy, je potřeba mu lépe porozumět a poté poskytnout stále chybějící asistenci, která bude založena na respektování názorů a priorit pastevců.
Resuscitace moldavského zemědělství Moldavská ekonomika, závislá na zemědělství a odbytu na sovětské trhy, se po rozpadu SSSR zhroutila. V současnosti nejchudší země Evropy se snaží škody napravit, jde to však velmi pomalu. Rovinatá krajina (vždyť nejv yšší hora měří jen 430 metrů) a příznivé klimatické podmínky nabízejí Moldavsku ideální podmínky pro zemědělství. Zasvěcení vtipkují, že když do zdejší kvalitní půdy, převážně černozemě, zapíchnete klacek, do roka vám vyroste rodící ovocný strom. Zemědělství se na moldavském HDP podílí 34 procenty a farmařením se živí asi polovina Moldavanů. Čísla však kolísají kvůli vysoké migraci. Odhaduje se, že až čtvrtina z 4,5
milionu oby vatel odjela pracovat do zahraničí. Bohužel jde právě o tu čtvrtinu, kterou představují vzdělanější lidé v produktivním věku. Uživ it slušný m způsobem sebe a svoji rodinu v Moldavsku v současné době nelze. Od začátku 90. let minulého století, kdy se rozpadl Sovětský svaz, se ekonomika vyvíjí velmi neuspokojivě. Moldavsko si už několik let drží označení nejchudší země Evropy. Za SSSR na tom Moldavsko bylo o dost lépe. Sověti využili zdejších příznivých podmínek pro zemědělství a vytvořili si z této malé země jakousi „farmu“. Výsledky byly nad očekávaní dobré, zvláště v živočišné výrobě. Intenzivní moldavské zemědělství, tehdy zahrnující 1 900 kolchozů, ročně vypěstovalo dvacet milionů vajec a milion tun ovoce. Sedmdesát procent sovětské produkce kukuřice pocházelo z Moldavska. Také každé čtvrté víno, které se prodávalo na sovětských trzích, bylo odsud. Na jeden tehdejší vepřín připadalo v průměru 54 tisíc prasat.
Nafta ve studni Důraz na maximální výsledky však na moldavské půdě zanechal hluboké ekologické škody. Na ochranu životního prostředí a šetrné využití přírodních zdrojů se tehdy nehledělo. Jeden příklad za všechny: obec Iargara. V dobách SSSR tu stál velký provoz, kde se opravovaly zemědělské stroje. Během servisních prací však docházelo k častým únikům nafty do půdy. Palivo kontaminovalo podzemní vody, a to tak silně, že Iargarští měli hladiny
svých studní trvale pokryty vrstvou mastnoty. Protože však v obci nebyl a dodnes není vodovod, lidé naftu vždy jen ručně odstranili a vodu pili. V Iargaře nyní už několik let v rámci projektu zahraniční rozvojové spolupráce působí česká firma Dekonta, která se podzemní vody snaží čistit. Během prvního roku a půl projektu se z půdy odčerpalo přes 1 700 litrů čisté nafty. Silná kontaminace se bohužel neobešla bez dlouhodobých zdravotních následků pro obyvatelstvo. Průměrný věk dožití se v Iargaře pohybuje kolem 50 let, což je srovnatelné se zeměmi subsaharské Afriky.
Pomáhají i Češi Když se v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl, de facto se zhroutila také moldavská ekonomika. Víno, ovoce, tabák a maso najednou nebylo kam vyvážet. Z tohoto kolapsu se země dodnes nevzpamatovala a hospodářství vázne. Situace byla navíc o to horší, že Rusové z Moldavska po rozpadu svazu bez náhrady odvezli takřka veškeré
TÉMA
ZEMĚDĚLSTVÍ
T STRANA
7
zemědělské stroje a další techniku. I když pak moldavská vláda zahájila privatizaci zemědělské půdy, lidé neměli v podstatě na co navazovat. Privatizace státní půdy se v 90. letech minulého století týkala asi dvou milionů Moldavanů, kteří na ní do té doby pracovali nebo žili. Každý od vlády zdarma dostal 0,5 až 0,7 hektaru země, a to včetně již stojících budov nebo zbytků techniky. Dluhy kolchozů převzal stát, stejně jako starost o většinu napáchaných ekologických škod.
V současnosti se moldavská vláda a místní i zahraniční neziskové organizace snaží pochroumané zemědělství znovu nastartovat. Pracují tu i Češi, například Charita ČR tu provozuje projekt zaměřený na vzdělávání farmářů. Česká zemědělská univerzita v Praze zase navázala partnerství s Moldavskou státní zemědělskou univerzitou v Kišiněvě, a předává východním kolegům zkušenosti s vysokoškolskou výukou. Světová banka pak už devět let podporuje Moldavskou agenturu pro rozvoj venkova (AESA), ve které jsou sdruženi místní agronomové, ekonomové, zástupci ministerstev i vysokoškolští profesoři. Společně analyzují stávající podmínky v zemědělství a vymýšlejí strategie pro budoucnost. Součástí jsou i častá školení pro farmáře, například jak efektivně využívat půdu nebo nejnovější technologie. Za jak dlouho se podaří tamní zemědělství resuscitovat, nedokáží odhadnout ani sami Moldavané. Hodně si slibují od vstupu do EU, který však pro nejbližší roky není reálný.
text
JANA MACHÁLKOVÁ autorka pracuje v organizaci Člověk v tísni
foto
DAN VEJROSTA
D DISKUSE
STRANA
8
Senioři v Africe: zapomenutá generace Obyvatelstvo stárne všude na světě, v Africe však mnohem rychleji než jinde. Na tomto kontinentu nyní žije 50 milionů lidí starších šedesáti let. Do roku 2050 se má tento počet zvýšit na téměř 200 milionů. Tento demografický vývoj, který nemá v minulosti obdoby, má pro společnost vážné důsledky. Starší Afričané a Afričanky plní v životě svých rodin a komunit nezastupitelnou roli. V nejrůznějších částech Afriky například 64 procent mužů starších 60 let i nadále pracuje, a to jak ve „formálních“ tak i „neformálních“ odvětvích. Ženy se v Africe dožívají v průměru o 17 let vyššího věku než muži. Ty se po dosažení seniorského věku obvykle starají o domácnost a pracují v zemědělství, které jim poskytuje nejnutnější živobytí. Stále více starších žen, jejichž dospělé děti odešly za prací nebo zemřely na AIDS, také vychovává osiřelá vnoučata. Přes sv ůj nepostradatelný společenský přínos žijí mnozí starší Afričané v chudobě, jsou vystaveni diskriminaci, stávají se oběťmi násilí či zneužívání a nemohou uplatnit své oprávněné nároky. Mnoho seniorů žije na venkově, kde je k dispozici méně služeb. Jsou vylučováni z ekonomického života, často je jim odpíráno zaměstnání, možnost se pojistit nebo získat úvěr. Míra gramotnosti seniorů – zvláště starších žen – je nadále nízká, často nižší než celková gramotnost oby vatelstva.
Senioři a chronická chudoba Průzkum provedený v patnácti afrických zemích ukázal, že v jedenácti z nich je procento seniorů žijících v chudobě vyšší než celostátní průměr. Zvlášť těžká je situace starších lidí, kteří žijí v rodině s malými dětmi. Například v Ugandě žije v podmínkách chudoby 38 procent obyvatel země. U skupiny seniorů je to dokonce 64 procent. Chudoba starším lidem brání v účasti na životě společnosti a v přístupu ke službám pro sebe a své rodinné příslušníky. Je nutné zahrnout řešení problémů seniorů a stárnutí do národních rozvo-
jových iniciativ, například programů zmírnění chudoby, rozvojových strategií a rozpočtů. Jedním ze seniorů, kteří se i v penzi musí starat o své blízké, je pan Mdiya. Ten žije se sv ými dvěma dětmi a pěti vnoučaty v chudinské
Starší občané nesou zodpovědnost za péči o vnoučata, jejichž rodiče zemřeli na AIDS. V Zambii žije v domácnostech, jež vede jejich babička, z celkového počtu 1,1 milionu sirotků jedna třetina. Tomu odpovídá také fakt, že v domácnostech, v jejichž čele stojí starší žena, žijí sirotci s dvakrát větší pravděpodobností než v těch, jimž vévodí starší muž. čt v rti Lamont ville v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal. Rodiče zmíněných pěti vnoučat zemřeli, další vnoučata žijí jinde, rodina je ale podporuje. Pan Mdiya pobírá důchod od ledna 2006. „Dostává m měsíčně 280 randů (113 dolarů, pozn. aut.). Z toho platím účty – za vodu, elektřinu, daně, místní poplatky a jídlo pro děti. Platím také dopravu dalším členům své rodiny, aby mohli jezdit do města
(Durbanu, pozn. aut.) a navštěvovat se,“ říká pan Mdiya. „A když někdo z nich zemře, zaplatím mu pohřeb. Vnoučatům také platím školné, školní stejnokroje a připravuji jim do školy svačinu. Moje patnáctiletá vnučka má astma a po každém záchvatu musí být ošetřena v nemocnici – to také platím,“ říká muž. „Musel bych mít dvakrát větší důchod, abychom mohli žít lépe. Kdybych ale nedostával žádnou penzi, nic z těch věcí, které jsem jmenoval, bych si nemohl dovolit. A myslím, že bych zemřel zoufalstvím,“ je přesvědčen pan Mdiya.
Šest oblastí, ve kterých to afričtí senioři mají těžké: 1. Senioři a lidská práva Starší lidé často nemohou uplatnit své nároky, například na bezplatnou zdravotní péči a důchod. Je tomu tak především proto, že nemají doklady totožnosti, jimiž by prokázali svůj věk a nárok.
2. Senioři a zákony Mnozí senioři – zvláště ženy – se setkávají s diskriminací v záležitostech majetkových a dědických práv a práv plynoucích z manželství, kde často panuje diktát diskriminačního zvykového práva. Soudní řešení pro starší lidi často nepřipadá z mnoha důvodů v úvahu: mnozí jsou negramotní, nemohou si dovolit advokáta a náklady na soudní řízení, soudy jsou daleko a soudci nerozumějí problémům stárnutí.
3. Senioři a politika Jelikož obyvatelstvo Afriky stárne rychleji než kdy dříve, senioři budou tvořit stále větší procento voličů. Dnes je starších 60 let kolem
D DISKUSE
STRANA
9
11 procent Afričanů s volebním právem, v roce 2050 jich ale bude 16 procent. Proto budou moci výrazněji ovlivňovat politiku, která se jich a jejich rodin dotýká. Problémy seniorů a jejich přínos pro společnost je možné také více zviditelnit pomocí lepšího sběru dat, rozlišených podle věku a pohlaví. Zároveň je třeba přijímat a uskutečňovat politická opatření, která starým lidem zaručí přístup ke službám odpovídajícím jejich potřebám. V současné době je v Africe k dispozici jen málo dat o seniorech a problémech stáří.
4. Senioři a zdravotní péče S v yšším věkem se mění potřeby zdravotní péče. Senioři si často neuvědomují klinické důsledky stárnutí, nebo prostě nemají na to, aby uspokojili své zdravotní potřeby. Mnozí se po celý život nev ymaní z chudoby, což zhoršuje degenerativní účinky stárnutí, jako je zvýšený krevní tlak, podvýživa, anémie, cukrovka, osteoporóza, revmatismus či zhoršení sluchu a zraku. V nedávném průzkumu provedeném
v mozambických domácnostech 47 procent respondentů, kteří uvedli, že byli v posledních dvou týdnech nemocní, bylo starších 50 let.
5. Senioři a problematika HIV/AIDS V posledních deseti letech má epidemie HIV/AIDS pro seniory zvláště v subsaharské Africe katastrofální ekonomické, sociální, zdravotní a psychologické důsledky. Přesto nejsou k dispozici dostatečné údaje o rozsahu tohoto problému a nepodnikají se patřičné kroky pro jeho řešení. Péče o rodinné příslušníky nakažené virem HIV a trpící AIDS je pro seniory velkým břemenem a navíc je vystavuje riziku, že se sami nakazí. Mnozí s nemocnými žijí ve společné domácnosti a starají se o ně, nejsou však cílovou skupinou osvětových kampaní. Nevědí tak, jak se správně starat o nemocné AIDS a jak se sami chránit před nákazou. Starší občané také nesou stále větší zodpovědnost za péči o vnoučata, jejichž rodiče zemřeli na AIDS. V Botswaně, Malawi, Namibii, Jižní Africe, Tanzánii a Zimbabwe žije
v domácnostech prarodičů až 60 procent osiřelých dětí.
6. Senioři v krizových situacích Senioři zvláště trpí důsledky rostoucího počtu konf liktů a přírodních katastrof postihujících Afriku, většinou však nejsou považováni za obzvlášť zranitelnou skupinu. Stává se, že když se v ylidní celá vesnice, mnozí starší vesničané, zvláště ti špatně pohybliví, zůstávají, protože se bojí dlouhé cesty nebo smrti v cizí zemi. Ocitají se tak bez pomoci a velice snadno se mohou stát oběťmi válečného násilí. Když se uprchlíci vrátí domů, pro starší lidi jsou těžko dosažitelné zdroje obživ y, například půda. Nedostanou úvěr, jsou vyloučeni z projektů vytváření zdrojů příjmu nebo programů, jejichž účastníci dostávají za práci zaplaceno potravinami. Vše toto vážně poškozuje jejich nezávislost, status a důstojnost. Pocit ztráty, trauma, zmatek a strach zažívají všichni lidé v krizových situacích, starší lidé se však s nimi většinou vyrovnávají hůře než ostatní.
text
OLDŘICH STANĚK Autor pracuje ve sdružení Život 90
foto
OLDŘICH STANĚK
POHLED ZE ZAHRANIČÍ
P STRANA
10
foto
MARKÉTA KUTILOVÁ
text
THORVALDUR GYLFASO Autor je profesorem ekonomie na Islandské univerzitě v Reykjavíku Z angličtiny přeložil DAVID DADUČ
Strategie růstu pro Afriku: méně je více Pokud by se co nejvíce měn obíhajících na africkém kontinentu sloučilo do jedné, ekonomika by se rozhýbala a obchod by rostl. Tato myšlenka už není pouze hypotetická – některé africké země již vytvořily nebo se v blízké budoucnosti chystají vytvořit takzvané měnové unie, kde se bude za zboží a služby platit jednotným oběživem.
Kdyby měly africké státy přijmout jen jednu politiku, která by vedla k povzbuzení hospodářského růstu a zlepšení makroekonomické stabilit y, bylo by vhodné co nejr ychleji snížit počet měn, které jsou napříč kontinentem v oběhu. Takov ý postup by velmi pravděpodobně posílil obchod, jako se to stalo v Evropě po zavedení eura. Zřejmě by se také podařilo zkrotit inf laci, což je pro hospodářský růst vždy dobré. Současným záměrem Africké unie je do roku 2028 spojit všechny měny na kontinentu do jedné. Prozatím se připravuje projekt několika regionálních měnových unií. Dvě takové
už dokonce existují – jedna de iure a druhá de facto. První a zároveň nejstarší z těchto dvou unií tvoří čtrnáct států, které patří do „Hospodářského a měnového společenství střední Afriky“ a do „Západoafrické hospodářské a měnové unie“. Toto měnové uskupení používá frank CFA (jde o „africký frank“, kterým se platí zejména v bývalých francouzských koloniích, pozn. red.). Druhou měnovou unii pak tvoří Lesotho, Namibie, Svazijsko a nově Zimbabwe. Tyto země si za společné oběživo zvolily jihoafrický rand. Ve všech osmnácti zemích sdružených do těchto dvou měnov ých
společenství je nižší míra inflace než ve zbytku Afriky. Výjimkou je Zimbabwe, které se do unie připojilo teprve nedávno a ještě nepřijalo všechna opatření.
Nigerijská cesta Proč může bý t vstup do měnové unie pro africké země výhodný si můžeme ukázat na příkladu Nigérie. Před vyhlášením nezávislosti se v této zemi platilo britskou librou. Po zřízení centrální banky Nigérie v roce 1959 byla zavedena nigerijská libra. Jedna nigerijská libra tehdy odpovídala jedné libře britské. Toto aranžmá zůstalo bez úprav až do roku
1973, kdy Nigérie přešla na vlastní měnu – nairu. Směnný kurz se neměnil: jedna naira se rovnala jedné britské libře. Tím, že centrální bance zajistila možnost prosazovat vlastní měnovou politiku, měla naira upevnit nezávislost země. Šlo také o věc národní hrdosti. Úvaha, o níž se nové měnové uspořádání opíralo, spočívala v tom, že nezávislá a pružná monetární politika poslouží národním zájmům lépe než fixní směnný kurz, který nairu svazoval s librou. Po zavedení nairy se kurz 1:1 vůči britské libře stal rychle minulostí. Vládní v ýdaje překračovaly federální příjmy, a to navzdory překotně rostoucím devizovým příjmům z vývozu ropy po roce 1970. Rozpočtové schodky federální vlády se financovaly zahraničními i domácími půjčkami a dotiskem peněz, což vedlo k inf laci a znehodnocování nové státní měny. Dnes jedna britská libra přijde na 220 nigerijských nair. To znamená, že od roku 1973 se měna každý rok devalvuje o 15 procent. Toto znehodnocování by snad bylo ospravedlnitelné, kdyby se Nigérii dařilo používat levné peníze k zu-
žování propasti mezi životní úrovní běžných Nigérijců a běžných obyvatel Velké Británie. To se ovšem nestalo. Kupní síla národního důchodu na osobu je dnes v Nigérii proti Británii o polovinu nižší než v roce 1980.
Vítejte v afrozóně! Vzhledem k této zkušenosti teď Nigérie plánuje zrušení nairy a vstup do měnové unie se čtyřmi nebo pěti západoafrickými zeměmi (Gambií, Ghanou, Guineou, Sierrou Leone a možná Libérií). Přípravy této měnové unie, jejíž spuštění se ještě donedávna plánovalo na rok 2009, ale byly nyní uloženy k ledu. Důvodem není, že by se nejmenší státy obávaly, že je Nigérie, s přehledem nejlidnatější země ve skupině, převálcuje. Pro přesnost – v Nigérii žije 155 milionů z celkových 200 milionů obyvatel v uvedených šesti zemích. Ostatně – nová Západoafrická centrální banka má sídlit v Ghaně, konkrétně v metropoli Akkra. Další země plánovaného společenství se však možná obávají ztráty své suverenity, až nová centrální banka západoafrické měnové zóny převezme od národních centrálních
bank část zodpovědnosti za určování politik. To je ale samozřejmě hlavní smysl měnové unie. Až bude západoafrická měnová zóna konečně zřízena, počet oběživ v Africe bude zhruba poloviční oproti počtu tamních států. A až se podle plánu znovu objeví Východoafrické společenství, tvořené pěti členy (Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda), sníží se počet měn o další čtyři. Přesvědčení, že svrchované národní měny jsou díky tomu, že umožňují nezávislé a flexibilní měnové politiky, nejlepším způsobem, jak podporovat hospodářský a sociální rozvoj, se pozvolna vytrácí. Efektivita vyžaduje nižší počet větších měn (a zahraniční investoři, ostražití před slabými a nestálými měnami, je vyžadují též). Úspěch Evropské unie po zavedení eura udělal na Afričany velký dojem. Abychom parafrázovali Winstona Churchilla, měny jsou jako demokracie: jejich zdraví nejlépe zachováme tím, že je budeme užívat společně.
POHLED ZE ZAHRANIČÍ
P STRANA
11
Copyright: Project Syndicate, 2009. www.project-syndicate.org
Aktuality z projektů PROJEKT PŘINESL AFGHÁNCŮM LEPŠÍ VODU V severoafgánské provincii Balch byl dokončen jeden z řady projektů společnosti Člověk v tísni, který financovala Evropská unie. Téměř 17 500 lidí má díky projektu přístup ke zdrojům kvalitnější pitné vody. V horských částech severního Afghánistánu, kde je velká část lidí odkázána pouze na vodu zachycenou z dešťových srážek či tajícího sněhu, a kde pro vodu putují ženy a děti několikrát týdně i pět hodin, má voda cenu zlata. V rámci projektu se postavilo 12 kilometrů rozvodů vody a 30 nových zásobníků. Dalších 50 zásobníků bylo opraveno. Některým lidem se tak vzdálenost, kterou museli putovat pěšky pro pitnou vodu, zmenšila z několika hodin na pár minut. Součástí projektu bylo i školení pro místní obyvatele ohledně základních hygienických návyků. Řada zbytečných nemocí, kterými často trpí děti, totiž pochází právě ze špatné vody nebo neumytých rukou. Výsledky kurzů, kterými prošlo 12 tisíc lidí, byly více než uspokojivé. Více než 85 procent náhodně vybraných dětí, ale i dospělých, mělo při
kontrole čisté ruce (oproti 25 procentům na začátku projektu). Většina domácností také začala převařovat vodu a vyhazovat odpadky na určené místo. Projekt fungoval 12 měsíců a stál 375 tisíc eur. DOBROVOLNÍCI NAUČÍ MEXIČANY ANGLICKY Občanské sdružení CommUNITY inspiration, jehož cílem je přispět k odstraňování chudoby v rozvojových zemích, vyslalo v polovině září do Mexika čtyři dobrovolníky. Jejich úkolem bude pomocí speciální metody vyučovat v chudých venkovských oblastech angličtinu. Další členka sdružení pojede do Mexika připravovat půdu pro rozbíhající se ekoturistický projekt. Ekoturismus je novou oblastí, na kterou se CommUNITY ve své činnosti zaměří. Kromě toho se věnuje také mikrokreditům a adopcím na dálku. Unikátním prvkem konceptu CommUNITY inspiration je filozofie „komunita podporuje komunitu“. Ve vyspělém světě se spojí skupina lidí, ze svého středu vybere jednoho dobrovolníka a toho vyšle do nějaké rozvojové země. Náklady na cestu hradí zmíněná skupina, jejíž členové se složí. Dobrovolník pak má
za úkol v chudé zemi systematicky pomáhat konkrétním lidem. ČESKÁ ŠKOLA V HIMALÁJI FUNGUJE UŽ ROK V těchto dnech uplynul rok od chvíle, kdy se oficiálně otevřely dveře nejvýše položené „české“ školy v Kargyaku v indickém Himaláji. Budova takzvané Sluneční školy stojí ve výšce 4200 metrů nad mořem a ke svému provozu využívá solární energii. Školu postavilo občanské sdružení Surya, které v roce 2006 založil student postgraduálního studia na ČVUT Jan Tillinger. Škola poskytuje místním dětem celoroční výuku. Ve škole působí stálý tým pěti učitelů složený ze tří Tibeťanů a dvou Evropanů. V současné době pět dětí dokončuje čtvrtý ročník základní školy, a především starší děti úspěšně dohánějí úroveň sv ých vrstevníků v běžných indických školách. „Surya bude ve svých aktivitách pokračovat. V zimě se navíc očekává nárůst místních školáků. Jsme spokojeni s našimi dosavadními výsledky a děkujeme všem, kteří pomohou přispět na výuku v novém školním roce,“ řekl Jan Tilinger.
text Aktuality z projektů
JANA MACHÁLKOVÁ, MICHALA HOZÁKOVÁ
Velikost území daného státu je úměrná podílu žen pracujících v této zemi v zemědělství.
Ženy v zemědělství
© Copyright 2006 SASI Group (University of Sheffield) and Mark Newman (University of Michigan). Zdroj: http://www.worldmapper.org
Z celkového počtu žen na světě, které jsou zaměstnány v zemědělství, žije 39 procent v Indii. Ženy zde pěstují jutu, rýži, olejniny, bavlnu, třtinový cukr a čaj. Ženy se starají také o zvířata. Statistiky navíc říkají, že v oblastech, kde v zemědělství pracují převážně ženy, se jen minimálně využívají mechanické stroje. Jinými slovy – ženy na polích pracují vesměs manuálně.
