Příloha č.3 Rozhovor č. 3 Rodina je sedmičlenná. O tři nezletilé děti v pěstounské péči se po nedávné smrti manţelky stará otec – pěstoun, který také poskytl rozhovor. Děti jsou romského etnika ve věku: dívka L. (18 let), dívka S. (7 let), chlapec V. (6 let). Přepis rozhovoru: Jak jste se dostali k pěstounské péči? Začalo nám to, ta pěstounská péče, ona to vlastně nezačala jako pěstounská péče, to jsme ještě bydleli v Třešti, tak manţelčina neteř, jí bylo cirka 16 let, tak se dostala do jinýho stavu. Tenkrát se ještě museli kupovat nějaký ty roky, aby se mohla vdát. Takţe ona se vdala, narodila se jí holčička. Jenomţe, jak tam k ní chodila ta paní na kontrolu ze sociálky a tohle to, tak zjistila, ţe na to nestačí. A přišla za mojí manţelkou nebo za náma a optala se nás, jestli bychom si ji nechtěli vzít. Ale tenkrát nějak nebylo rozhodnuto to pěstounství, ale my jsme si ji vzali jenom na to opatrování. Aţ potom nějak za rok jsme začali o tom uvaţovat, ţe bychom si ji vzali do pěstounský péče. Tu holčičku, tu, J., nejstarší, jsme měli tak od třech měsíců. Od třech měsíců jsme ji vychovávali. Tak nějak jsme se k tomu dostali. A pak jsme navrhovali, ţe bychom šli na tu pěstounskou, tak jsme šli do Brna na takový to školení těch pěstounů. Tam bylo nějaký centrum, které se zabývalo tou pěstounskou péčí. Ty testy, otázky a takovýhle cosi. Takţe jsme tam byli a v té době jsme uţ jako přemejšleli, ţe bychom to i zvládli relativně tohle. Takhle, mám dva syny vlastní a ty jsem vychoval, ale manţelka chtěla holčičku. A on bohuţel doktor uţ říkal ne, ne, ne. No, tak jsme se zaměřili na tady to. Měli jsme vlastně tu J. Jenomţe ono uţ to dorůstalo a mamka zjistila, ţe by k ní potřebovala něco, tak jako, věkově stejný. V tom centru jsme dostali nabídku na holčičku, která byla v Hodoníně a jí bylo tenkrát 8 let. No, a tak jsme si říkali, dobrý, zkusíme to. Tak jsme to zkusili, vzali jsme si ji, jo, v pohodě. Tenkrát nebyly problémy. Problémy začaly aţ potom pozdějc. Jako neuvaţovali jsme o tom, kdyţ se ptají, jaký chcete dítě? Bílý, černý, zdravý, handicap nebo něco, nám to bylo úplně jedno. Manţelka byla prostě názoru, ţe dítě potřebuje rodinu, ať je bílý nebo černý, zdravý, nemocný, furt tam ta rodina musí bejt. Souhlasil jste s tím? (Smích) Takhle. Já jsem byl sice hlava, ale ten krk, to je mamka. Takţe já jsem musel kejvat taky (smích). Ne, mě to nedělalo problémy. Mně to nedělalo problémy. Ano, měl jsem z toho strach, takovej nějakej vnitřní, takovej nějakej divnej pocit, ale ten se během třeba roku ztratil. Protoţe vlastně tu J., malinkatou J, tak já nevim, např. kdyţ jsme ji měli doma, tak říkám: „Proč ona tak furt řve?“ Ona řvala jak pavián, jo. Tak říkám: „Jeţišmaria, mámo, já ji rozbalím, já se podívám, co to je“. Tak jsme ji rozbalili, a to bylo něco. To bylo první den, co jsme ji měli. Tak jsme ji honem rychle zabalili a mazali jsme k doktorce, protoţe byla zapruzená jako... Hrůza, děs a utrpení. Takţe jako uţ v té době jsme k tomu malýmu děcku nějakej vztah měl, i kdyţ našim klukům bylo šest, sedm let. Ale prostě taková ta starost, nebo já nevim, takovej ten návyk vypěstovanej, kdyţ byli kluci malí, tak zůstaval. Takţe to přebalování mi nedělalo ţádný problémy. Takhle nějak v pohodě to bylo. Neměl jsem problémy, ţe bych se šprajcl, nebo bych řekl: „Hele, jedno mi stačí, já víc nechci“. Jak to vzali kluci? Kluci to vzali normálně. V tý době tenkrát byli menší a brali ji spíš jako mladší švýcu, takţe s ní dělali takový ty psí kusy. (smích). Takţe normálně. Akorát aţ pak byla starší, ale nedávali najevo, ţe není todle. Ona patřila do rodiny, protoţe to byla od neteře. Takţe to brali tím způsobem. Kdyţ něco dělala blbě, tak jí řekli: „Hele huso, děláš to blbě, uděláš to takhle a budeš to takhle dělat“. A s tím skončilo a víc se s ní nebavili. Neměli výhrady vůči ní ani jako k ostatním dětem. U tý L., tam to ze začátku bylo dobrý, ale v poslední době, tam je to takový špatný, tak mají vůči ní takový dost, ale. No a ty malý děcka, co mám, tak S. a V., to je to samý, jako kdyţ tady byla malá J. Kdyţ nemám čas, tak má čas kluk, dělá s nima psí kusy, dělá s nima blbiny, tak mi se na to střídáme, ţe jo. Mám tady kluka a holku. Kluk je v první třídě a holka je ve druhý třídě a L., který je 18 a studuje veřejno-správní činnost v Třebíči – soukromou školu. Kdyţ jsme si je brali, tak byli hodně malí. Byli po jednom roce. Ve věku jednoho roku aţ dva roky. Pro S. jsme jeli do Mostu. Tu jsme si brali jako první. Ta nám padla do oka, dá se říct skoro hned. Kdyţ ona měla takovej škaredej handicap. Jeţišmaria. Já, kdyţ jsem ji viděl říkám: „Mámo,
co s tým budem dělat?“ Ona kdyţ byla v rozpacích, tak (zkřivil ústa) takhle dokázala zkřivit pusu, ţe já bych to nedokázal. Ale ona ji tak dokázala zkřivit, ţe říkám: „Vţdyť ty si ji vyhodíš, ona si ji vyhodí.“ Ale je to šikula. Já nevím. Pusu zkřivenou uţ nemá. Takţe to je dobrý. S V. rodičema jsme se znali s manţelkou. Protoţe oni pocházejí z Třeště, a toho jsme si brali z Jihlavskýho děcáku, děckýho domova. Ten byl malej, v tý době, kdyţ jsme si ho brali, tak byl mentálně i duševně, tělesně zaostalej. Mimo, prostě, jo. My jsme tam vlastně jezdívali, dvakrát nebo třikrát, jsme tam byli na návštěvu, aby si na nás zvyknul. Šli jsme do obchodu. To jsme nepředpokládali, co to bude, jako. Měl dva roky. A v tom obchodě dělal JÉÉÉ, a půl hodiny stál a my ho nemohli vzít. Ale zase pro něho problém byly schody. On uviděl schody a v ten moment začal řvát jak pavián. Kdyţ jsme ho měly tadyhle nahoře, tak jsme ho museli vzít, a snýst dolů, protoţe kdyţ uviděl schody, tak prostě konec. Moţná, ţe tam spadnul. Protoţe oni jak byli v tý mateřský školce v tom děcáku, tak byli aţ nahoře. A jestli se jim skutálel aţ dolů, to nevím. Takţe strach tam měl. Kolej v zimě od traktoru, nepřekonatelná překáţka. Prostě se zastavil, začal řvát, ne a ne. Dal jsem mu nohu do té struhy. Ne, ne, vzít. Vzal jsem ho, on spokojenej, šel dál, no. Viděl kolej, prostě konec, hotovo, šmitec. Pak jsme dostali od paní doktorky návrh, ţe bychom s ním měli jít k panu doktoru do Jihlavy na prohlídku. Tam pan doktor zjistil, ţe tam je jakoby, něco tam bylo. Takţe dostal prášky a nějaký to cvičení jsme měli. A neţ šel do školy, tak ty prášky vysadil a dneska je to jedničkář. L.bylo osm let a brali jsme si ji k té J. J v té době dospívala. Ale ona je prostě o cirka pět, šest, někdy deset let zpátky. Jí je teď šestadvacet sedmadvacet let, takţe kdyţ to tak vezmu, tak je jí patnáct šestnáct let. Ona je trošku rozumově pozadu. Tam se to podepsalo. Takhle, její tatínek byl jedinej, kterej měl občanskej průkaz, jeho tatínek ho neměl, brácha ho neměl, jo ty byli zbaveni svéprávnosti. Ještě ta maminka jim jakštaš trošku pomáhala. J. vlastní mámě neřekla nikdy mámo, ona jí říká Mařeno a nerada, jak bych to řekl, nemá ji ráda, nechce se s ní stýkat. I kdyţ je teď v tomhle věku, tak se s ní nechce stýkat. Ona radši půjde támhle za tetou, ona radši půjde třeba za mnou, ale ţe by si ji měla vzít matka její, tak pude za tetou nebo za mnou, ale za Mařenou za matkou nepude vůbec. Kdyţ, já nevim, kdyţ byla třeba mladší, tak viděla, ţe má asi pět nebo šest sourozenců od tý mámy. Tak ona se divila, proč ona se má takhle dobře a proč oni se mají tak špatně. Tak jí to furt vrtalo hlavou. To bylo tenkrát malý dítě, to jí bylo, já nevím, deset jedenáct let. Takţe to je těţko vysvětlovatelný. Jak dlouho jste čekali? No takhle, kdyţ jsme si brali ty dva nejmladší, tak jsme to zkoušeli přes NaTaMu, to je nadace Náhradní táta, máma. A to v tý době nějak vzniko. Oni mají taky nějakou tu databázi. Takţe jsme si říkali, ţe zkusíme tam. Takţe jsme si tam dali ţádost. Přijeli dvě holky mladý. Já nevím, dvacet, jednadvacet let. Prolezly nám byt. Všechno dobrý, byt velkej, a tak dále. Tady se klidně vejde dvacet lidí. Ale jejich verdikt byl, v tý době nám bylo kolem pětačtyřiceti let nebo k padesáti, takţe prostě naznali, ţe uţ jsme staří na výchovu dětí. A tak manţelka z toho byla zklamaná. Já defakto taky, protoţe jsem si na ty děcka zvyknul. Ono se necítíte tak staře, kdyţ máte malý děti, jo. Takţe mně to bylo takový, bylo mi to líto, bylo mi to smutno, jo, a tak jsme říkali, ţe budem vidět. Jenţe jsme měli dost známých třeba tady na jihlavským krajským úřadě, tak jsme tam šli, ţe bychom byli ještě ochotni vychovat jedno, dvě děti. A ti byli zase nadšení. A proč? „My jsme zkoušeli NaTaMu a NaTaMa přišla s názorem, ţe jsme na to staří.“ A ona povídá, ţe jsou tady šedesátiletý babky a berou si taky malý děti. Takţe jsme NaTaMu vypustili z hlavy a oni nám vlastně umoţnili během dvou měsíců, tak jsme měli nabídku na S. To byla holčička z Mostu. Tak jsem tam teda jeli , ale uţ jsme tam jeli s takovejma obavama, co jako bude. No, ale ten den jsme si ji vezli domů (dojetí). Protoţe, já nevím, jak bych to řekl, já jsem trochu naměkko (slzy). Ale tam byla vlastně podmínka, ţe jsme tam měli přespat a měli jsme se tak „ťuk, ťuk, ťuk“ oťukávat. Jenţe to dopadlo stylem: „Prosím vás, vemte a jeďte.“ Jo. Tamta, ta dětská psycholoţka, kdyţ viděla tu holku, jak se drţela mámy, mě. „Jeďte.“ (slzy). Takţe ještě ten samej den jsme si ji vezli dom, no a za půl roku, jo, půl roku na to jsme měli nabídku na toho V. Ale tam nám bylo řečíno, ţe s tím V., tam něco je, něco špatnýho. No a mamka povídá: „ No boţe, no tak co, buď bude takovej nebo makovej, ale je to dítě“. My jsme to brali tak, ţe ty děti, to není nějaká věc na hraní nebo něco takovýho. To dítě potřebuje tu rodinu a my jsme jim ji chtěli dát. Takţe jako jsme si pro toho V. byli. Tam to bylo takový delší, tam jsme byli třikrát na té navštěvě, třikrát jsme šli po té Jihlavě. Pánbůh zaplať za ty dary, ţe já tu Jihlavu znám a manţelka taky. My jsme tam měli taky příbuzenstvo. Tak jsme vţdycky věděli, kam máme zajít a tohle. Psycholoţka teda jako uţ neměla námitky, takţe na Vánoce 2004, myslím, jsme si ho brali dom. Takţe tady uţ měl Vánoce se S. Měli vánoce tady. S. je starší o půl roku nebo o tři čtvrtě roku starší neţ V. a vzala ho normálně. Ţádný takový, ţe by do něj začala ţďuchat: „Sem nepatříš,“ to ne. Dneska to berou jako, ţe jsou sourozenci, i kdyţ nejsou sourozenci. Ale tady jsou sourozenci, u mě jsou. Já jsem táta a tím to prostě skončilo. Lépe řečeno S., to je prostě dominant malej, kterej prostě řekne: „Hele, to je můj táta, tvůj taky a ticho.“ (smích)
Vědí děti, že jsou z dětského domova? No, tak zhruba asi jo. Oni vijou. Oni se ptají, proč jsme si je vybrali, proč? S. se ptá a já říkám: „Protoţe tě maminka chtěla a mně si se líbila.“ „Aha. Vidiš to V., já jsem ti to říkala.“ (smích) Ptají se na biologické rodiče? Ne, ne, spíš takový ty otázky: „A já jsem byla taky v bříšku u maminky?“ a já říkám „No, byla si u svý maminky, ale né u mojí maminky“. „Jo tak u svojí maminky, aha, a pak jsem se narodila?“ Já povídám „Jo.“ „Aha.“ No. A tím to skončilo. Ţádný jako: „Kde je moje maminka nebo můj tatínek.“ Já ani nevím, protoţe tam je maminka zbavena svéprávnosti, protoţe je to taky Romka, ale asi byla nějak retardovaná nebo něco takovýho. A v době, kdy se S. narodila, tak jí bylo šestnáct a tomu otci čtyřiapadesát. Kdyţ já něco chci se S., tak se obracím na poručníka maminky, co je tam. Teď jsme třeba ţádali o pasy. Protoţe třeba s tím sdruţením se jezdí do Polska. Ale mě tam nepustí, pokud nemám pasy na děcka. Jsem si myslel, ţe dám ţádost na soud. Tady to schválí, dají mi štempl, a já půjdu s děckama udělat pasy. Takhle šílenej kolotoč. To je neskutečný, jak na ty pěstouny stát v tomhle směru kašle z vysoka. Kdyţ to musím takhle říct. Místo aby jo, prosím, kdyţ támhle jezdijou, tak potřebujete pasy, vemte děti a pojdtě. Tam se vyţaduje souhlas rodičů, tam se vyţaduje všechno moţné. Tak jsem si říkal proč? Já jsem teď momentálně táta, i kdyţ jsem pěstoun, tak ať tam je rubrika, podpis pěstouna, hotovo, dvacet a šmitec. Ať s tím nemám starosti. Půl roku trvalo vyřízení papírů jen pro S. Teď jsme čekali dalšího čtvrt roku na V., ale tam je to dobrý, tam to vyšlo z toho, ţe kdyţ jsme měli soud. Tak chyba byla v tom, ţe třeba paní ze sociálky mi neřekla, ţe oni nechcou, aby se rodiče s těma dětma setkávali. Oni mi to nevysvětlili, oni mi to neřekli. Takţe, kdyţ jsme šli k soudu, tak se mě paní předsedkyně soudu ptala, jestli bysme se mimosoudně domluvili. No, a já jsem říkal, tak pokud by oni souhlasili, tak já taky, není problém. Tak hotovo dvacet, uţ tady nemusíte být, odchod. My tady máme projednávat ještě zvýšení výţivného na V., protoţe šel do první třídy, takţe teda navýšení výţivného nebo na potřeby dítěte. Takţe to tam projednávali a já jsem z tama odešel. Pak, kdyţ jsem byl u své sociální pracovnice, tak ona mi řekla: „Vy jste udělal zase kopanec.“ Já povídám: „Paní A., ale jakej kopanec, řekněte mi.“ „No my jsme přece nechtěli, aby se rodičové setkávali.“ Já povídám: „Řekl mi to někdo, neřekl mi to nikdo.“ Třeba, kdyby tady byla manţelka, tak je to něco jinýho. Já jsem o ní přišel. „Vy jste mě prostě postavili před hotovou věc. Tady máte děti. Musíte opustit práci,“ já jsem měl dobré zaměstnání. Musel jsem odejít z práce, musel jsem se starat o děti. A tím to pro ně jakoby skončilo. Pomoc nějakou, já nevím, v otázkách finančních, nebo nějakech já nevím, nic, nula. Kdyţ jsem něco potřebovat, tak jsem si tam došel. Já jsem si tam vţdycky musel dojít. A vţdycky jsme to řešili takovýmto způsobem. Ale říkám, je to, ti pěstouni, je to zásluţná činnost, je to dobrá věc nebo pro ten stát je dobrá věc. Já vím, co jsem slyšel, tak výchova toho dítěte v dětským domově je tisíc korun. Kdyţ se toho stát zbaví a dá ho do pěstounské rodiny, tak tam akorát zaplatí pět tisíc nebo čtyři tisíce na potřeby dítěte a hotovo dvacet. A je zbavenej veškerých starostí. Ale starostí, ano. Určitý starosti, který s nima mám já, třeba s tím pasem, to vůbec. Ale teď je zaloţena ta Asociace náhradních rodin, takţe ty sbírají ty podněty od pěstounských rodin, co by se mělo zlepšit. Tak tam jsme dávali tenhle ten poţadavek, ţe by se měli prostě biologický rodiče, pokud je dítě v pěstounské péči, tak biologický rodiče se můţou jakoby odbourat. Pokud se jedná o vyřízení pasu atd. I třeba pobyt v nemocnici, operace a tak dále. Proč musijou honem rychle shánět biologický rodiče, aby napsali, ţe má dítě slepák a ţe ho potřebujou vyoperovat? Oni budou čekat 12 hodin, jo, neţ někoho seţenou, aby jim to podepsal, mezitím to bude aktuní a bude to, jak se říká, v háji zeleným. Takţe oni by chtěli tak nějak odbourat, prostě dobře, kdyţ jsme pěstouni, tak budem pěstouni jako rodiče, sakum párum se vším. Je to momentálně ve vývoji. Uvidíme, jak to dopadne. Jak je to s vaší nejstarší náhradní dcerou? Tu jsme si brali v osmi letech. Můj názor je, ţe bych nedoporučoval brát romský děti a moţná i bílý děti ve věku osmi, devíti let z dětských domovů do pěstounské péče. Vymstí se to, vymstí, škaredě se to vymstí. Protoţe v tý době těch osmi, devíti let uţ mají svůj názor a oni ví, ţe přišla ze školy a praštila taškou do rohu a bylo hotovo. Úkoly neexistuje, učit se neexistuje. S tím, ţe my jsme si ji dovedli a ona uţ byla nahlášená do školy, jí mamka říká: „Hele L., vem si učení a zopákni si něco.“ Totální propadák. Slzičky, řvaní. Já jsem říkal: „Počkej L., to takhle nejde, jako učit se musíš, jako kaţdej druhej.“ Tak jakštakš to potom to šlo. Ale uţ tam je takovej ten kamínek nebo něco, co to nahlodává. To, co řekne mamka: „Umej nádobí“ a ten kamínek tam začne šrotit: „A proč ho musím umejvat já, proč by to nemohl udělat táta, proč to nemůţe umejt M., proč to nemůţe umejt V.“ A takhle jí tam začne šrotovat a mezitím se člověk naštve a jde si to umejt sám a ona z toho vyuţije. Ona ví, ţe takhle to dopadne, takţe příště to udělá zase. „L., běţ umejt nádobí.“ „A proč tohle, a proč tamto, a já mám to a hmm.“ „Hele běţ, já si to udělám sám.“ Kdyţ jsou ty děcka malý, jako ti dva, tak tam není problém. Já umývám nádobí a povídám: „Děcka, nádobí“ „Jo, tati, jdem“. Jo. Vezmou si utěrku a utírají. Jo. Prostě
ty malý děti na to reagují úplně jinak, to starší dítě z toho prostoru děcáku, kde oni prostě, jak bych to řekl, tam je to prostě komplikovanější. Oni dostávají peníze, dostávají všechno, oni mají moţnosti, já nevím. Mají tam sponzory, dostávají počítače, všechno moţný. Ale, aby někdo řekl: „Holčičko zlatá, tak teď se půjdeš učit, tady máš svý prádlo, tak to si vypereš, tady budeš dělat tohle to, je na tebe sluţba v kuchyni, tak budeš támhle škrábat brambory“ třeba. Já si tohleto pamatuju jako malej kluk, kdyţ jsem chodil do učení na učňáku, tak tam bylo takových čtrnáct patnáct let, ale uţ tenkrát jsme tam měli ty sluţby. Kdyţ bylo potřeba něco v kuchyni, tak se šlo do kuchyně. Ti, co byli ve škole, tak nám na papír napsali, co bylo ve škole, a my jsme vlastně potom, kdyţ oni přišli a naobědvali se a pak měli osobní volno, tak my jsme šli a v osobním volnu jsme študovali a přepisovali jsme učení. Ale věděli jsme, ţe další den zas můţeme jít ven my. Tohle to jim prostě v tom děcáku, taková ta organizovanost, tam to chybí. A kór třeba v dnešní době. Dřív se o tom moc nemluvilo. Ale dneska se o tom začíná mluvit, protoţe jsou v Anglii, jsou ve Francii takový ty organizace, který se tím zabývají. A oni poukazovali na to, ţe v Česku byli takovýhle a takovýhle problémy. Oni dneska se začínají trošičku snaţit něco dělat, ale uţ to nedoţenou. Uţ to nedoţenou, co se zameškalo tou stagnací. No prostě tady máte střechu nad hlavou, postel máš támhle, skříňku máš támle, zítra nám pošle sponzor počítač, takţe budete mít počítač, takţe hotovo dvacet. Přijdou ze školy, najedí se, převlíknou se. Kdyţ je někdo dobrej, hodnej, šikovnej a tak dále, není línej si udělat úkoly a pak můţe jít ven. To zázemí toho domova tam chybí. Prostě kdyţ příjde, kdyţ příjdou děcka ze školy, tak první věc je svlíct, převlíct, uloţit si svoje věci. „Máte úlohu?“ „Máme“ „Dem dělat úlohu“. Babička si vezme S., protoţe se S. je to takový trošku vachrlatý. Já jdu s V., protoţe V. je pán. On musí mít všechno důkladně. On nemůţe mít pero takhle, ale musí si je narovnat takhle. Jo a jde dělat úlohu. Nejsou s tím problémy. Ale to, co právě my tady děláme, tak to právě L. chybí. V tom děcáku to tam tenkrát chybělo. Jo. Ten reţim, takovej ten domácí reţim. Já neříkám nebo bavili jsme se, kdyţ jezdíme s těma pěstounskýma rodinama, kdyţ jezdíme na ty vejlety, nebo na víkendový pobyty, tak občas tam příjde řeč na tuhletu výchovu těch dětí. A tam vţdycky zazní jedno: „Všichni nám vytýkají, ţe jsme na děti moc přísní“ Jo. Já povídám: „Jak přísní? Je přísnost to, ţe já vezmu děti a jdeme po ulici a říkám „Pozdravit, pozdravit, pozdravit“. To je přísnost? Hele, já to vidím tady v dědině. Naše děti zdravijou vod druţstva aţ k obchodu, kde koho potkají. Ale já potkám osmiletýho kluka nebo holku a nic“. Já povídám: „ A to je moje jako špatná známka, ţe já to dítě vychovávám k tomu, ţe se musí naučit zdravit?“. To je ono, ţe je prostě ta přísnost. Ono to pramení z toho, ţe to dítě musíte naučit, musíte naučit samostatnosti a všemu, to, co jste učili svoje děti. Jako já to můţu zaklepat, moje děti jsou teda šikovný. Akorát ten mladší (vlastní) dělá zase vylomeniny. Ten starší je jakoby defakto svobodnej, byl ţenatej. Měl taky Romku. Vycházelo jim to tam dobře, ale pak tam zase byly nějaký neshody, tak šli od sebe. Ale bylo to dobrý, neměli děti. Já teda s tou první nevěsnou i vlastně i s tou druhou, to byla taky Romka, má V. kluka. Takţe je to můj vnuk. Nemůţu jim zavřít dveře a říct: „Hele, jste takový nebo makový.“ Furt to jsou děcka nebo lidi, kteří příjdou, poţádaj mě o pomoc, anebo já je poţádám o pomoc. Takţe mi furt tak nějak jsme. Já averzi vůči těm cikánskejm nebo romskejm dětím nemám. Co čeká L., když by to nevyšlo ve škole? L. pokud propadne znovu v první ročníku, tak ji čeká jedno: ukončení pěstounské péče a buď návrat ke svejm rodičům do Brna, anebo si tady najde nějakýho, ona má sice kluka – hodnýho, šikovnýho, tak jedině, ţe by si ji vzal tam pod svý křídla. Co jako si myslím, ţe on je z těch lidí, ţe není hloupej, ţe by měl doma holku, ţivil ji a ona se tam jenom válela a já nevím, co všechno dělala. Jako já, kdyţ se s ní snaţím na tohle téma nahodit řeč, tak prostě to je jako, kdyţ hodím hrách na zeď. Protoţe ona strašně rychle dospěla a myslí si, ţe není nad ní. Ţe kdyţ začala studovat tu veřejně-správní činnost, tak se tam učí ty zákoníky, a tak a ona si tam přečetla všechno. Ona ví všechno, co je pro ní dobrý, ale uţ neví, co všechno pro to musí udělat. To je právě ten problém. Ţe něco je vţdycky podmíněno něčím. Já ji vysvětluji: „L., ty si myslíš, ţe tvejch 5.700,- na potřebu dítěte, budeš brát dál aţ do těch 26 let, tak jsi na omylu. Prostě skončí pěstounská péče a končí ti tvůj apanáţ. Ty budeš muset jít na pracovní úřad. Nahlásit se jako nezaměstnaná a co dostaneš? Existenční minimum 1.700,- korun.“ „To není pravda.“ „Tak jsem blbej já? Mně je to jedno.“ Zůstat tady nemůže? V tom případě by tady asi zůstat nemohla. Protoţe to uţ bych s ní musel udělat dohodu ohledně nájmu, pouţívání vody, pouţívání elektřiny, prostě tady takových věcí. To bych jí prostě musel naúčtovat. A kdyţ jsme to tak nějak propočítávali, tak to vychází 1.700,- na osobu. Takţe tím pádem by ona vlastně přišla. Ale tady jde zase o to, ţe ona by toho zneuţívala. Ona by ty peníze třeba dala, to jo, ale jednou za čas by přišla, ţe by potřebovala támhleto a támhleto koupit a tatínku dej. A já bych musel nebo nemusel, ale svědomí mi to nedovolí, tak bych šel a z peněz, který mám určený pro mladší děti, tak bych musel vzít já nevím 1.000,- nebo 2.000,- a říct: „Na, tady máš peníze, kup si kalhotky, kup si
oblečení, kup si boty a tak dále, ale mysli na to, ţe jsem si ty peníze nejsou moje, musel vzít vod dětí“. Kdyby dál studovala? Kdyby se to podařilo a Pán Bůh by dal. Tak furt je to dobrý. Má tady moţnost. Má tady domov. Má tady všechno. Dál by furt pobírala tu svoji apanáţ. A já bych na tom byl relativně taky dobře. Já jsem teď ve statusu pěstoun ve zvláštním případě, takţe já mám odměnu 15 nebo 16 tisíc. Jo. Pokud bych to ukončil, tak o to příjdu. Ale nepříjdu o všechno, ale jen o polovičku. Ale já bych musel jít na pracovní úřad a nahlásit, ţe jsem nezaměstnaný. Já zkouším najít práci, ale bohuţel, 57 letého chlapa, kterej se práce nebojí, ale nikdo ho nezaměstná. Musel by se stát zázrak. Kdyţ jsem tady byl sám, tak jsem ani neuvaţoval, ţe bych si hledal práci nebo šel pracovat. Ale, kdyţ tady mám tu babičku, tu tchýni, tak je to o něčem jiným, protoţe ona řekla, ţe mi s děckama pomůţe, prostě o nic nejde, jo. Takţe je to v pohodě. Je to v rodině a nemusel bych nic tohleto. Vnučky mi sem jezdijou, není problém. Já si nepřipouštím, ţe jsem tak starej. Mně ty děti prostě ty roky, co jsou navrch, tak úplně vycucly. Já si to ani nepřipouštím. Já mám třeba toho švagra a ten je o rok starší, ale já jsem štramák proti němu. Ta starost o ty děti a o všechno kolem dokola, to vám ani nepřipadá ani na to, abyste mysleli sami na sebe, na to kolik máte let. Jestli se doţijete tolika a tolika. Nemáte čas. Není čas, protoţe ty děti příjdou a uţ je kolotoč. Úkoly. A je pěkně: „Jdeme ven“ já povídám: „Kam jdem?“ „Ke studánce“. Čtyři a půl kilometru pěšky. To je panská studánka a ta je támhle aţ k Okříškám. To je tam a zpátky, ţe jo. Absolvujem to. Jednou jdeme pěšky. V létě, kdyţ je hezky, vezmem kola a jedem na kole. Takţe říkám, nemáme čas stárnout jako pěstouni. L. je teď 18 a teď má to období, kdy v 18 oficiálně končí pěstounská péče. V 18 ať jsou v děcáku, má 18 let, tak ven. Já vím, ţe třeba v tom Hodoníně odkud ji máme, tak tam měli šikovnýho kluka, vyučenej autoopravář a kdesi cosi, ale bohuţel černá pleť, o práci nezavadí, takţe on tam aspoň asi 2 roky chodil po večerech, aby mu dali najíst a mohl tam někde v kotelně přespat. Prostě, já to neovlivním. To je prostě chyba v tomhle státním zřízení. Dneska jsem četl v Blesku nebo kde, ţe 10 – 15 tisíc důchodců, který jsou v důchodě, tak furt pracuje. Pak se máme divit, ţe pro ty mladý lidi, i kteří vyjdou z toho děcáku, není práce. Bodejď by ne. To se nedá čemu divit. Máte s někým problémy? S úřady? Úřady, který by se o vás měli starat, tak moc zájem nemají, ale organizace jako asociace náhradní rodinné péče, Mikuláš, kterej pro ně dělá, tak to je něco úplně jinýho. Já kdyţ jsem se dostal do týhle situace, kdyţ jsem ovdověl, tak první moje bylo, ţe jsem volal do toho Pelhřimova k tý paní D., oni teď dělají předsedkyni té asociace v Praze, takţe tam jezdijou. Takţe jsme přes ni začali řešit tyhle ty problémy. Povídám: „Já jsem se dostal do takovýto situace, ţe po manţelce zůstali dluhy – půl milionu.“ Ale mamka to měla dobře spočítaný. Protoţe brala invalidní důchod, brala normální důchod a brala já nevím, co všechno. Takţe to, co brala, tak ty peníze šli tam. Já jsem vydělával taky slušný peníze, takţe všechno v pohodě. Jo. Měla to naplánovaný, ţe za pět, za deset nebo patnáct let, ţe veškerý dluhy, co má, mamka se splatí. Bohuţel Pán Bůh mi ji vzal daleko dřív, takţe já jsem byl v otázkách, co a jak dál. Bylo vlastně to dědictví přes notářství. Můţu vám říct, ţe teda z notáře mám hrůzu a děs a v ţivotě to nechci ani vidět. Protoţe já jsem tam přišel a říkám: „Pane notář, jsem vdovec bez práce, dvě malý děti, jednu velkou holku, tudíţ ţádné peníze, tak mi poraďte, co mám dělat?“ Jeho reakce byla, ţe on tam není, aby se staral o nějaký rady a kdesi cosi. Defakto aţ potom na konci, kdyţ uţ všechno bylo sepsaný, podepsaný, otentovaný, tak říká: „Ale vy jste nemusel přijímat to dědictví,“ jo. Protoţe, kdyţ bych řekl, ţe nepřijímám to dědictví, tak zaplatím jenom polovičku těch dluhů a to dělá nějakých 150.000, - a byl bych z obliga. Jo. Bohuţel jsou tak vychcaný nebo jak bych to řekl, to je tam spíš spojený, protoţe tam byli nějaký banky a to, protoţe v bance bylo prvně zablokujem účet, ţe jo. Zjistí, kterej notář to má a tohle to. A ten notář, kterej by měl přijít nebo já nevím prostě. Já říkám: „Jsou případy, ţe někdo zazobanej, tak ať si zaplatí, ale můj příprad, kdy nemám kde bych nějakou tu korunu vzal.“ Já jsem teda měl našetříno na auto, bohuţel jsem ty peníze musel dát tady na dluh. Takţe jsem si zaplatit svůj dluh a pak jsem si musel vzít 300.000, abych dorovnal manţelčin. A mám to aţ do důchodu, pokud se nic nestane. V tomhle směru úřady, kdyţ jsme se dostali do tohoto, tak z okresu, měli oni první zajímat, jak to tady jde. Ono je jednoduchý přijít a říct: „ Hele, my vám ty děti nemůţeme vzít, oni si na vás zvykly, vy je chcete zabít nebo co?“. Já povídám: „Ale jak já se z toho vyhrabu?“ A to nic. Kdeţto, kdyţ jsem se potom obrátil na tu M. D., tak ta mi vzápětí volala na ten Mikuláš a během 2 dnů jsem měl telefonát Mikuláš: „Kdy můţem přijet, abychom jako probrali tuhle domácnost?“ „Kdykoli, protoţe já jsem doma, do práce nechodím.“ Takţe oni přijeli, já jsem vytáhl veškerý papíry, který tady byly, poloţky od dluhů a všechno moţný. A pán, to byl nějaký finanční poradce, tak si sedl k papírům a neţ jsme s paní probírali nároky týhle domácnosti. Já jsem zrušil všechny pojistky, který byly nevýhodný, začal jsem uzavírat nový. Zjistil jsem, ţe děti nebyly pojištěný, tak okamţitě děti připojistit k mojí pojistce a tak dále. Jo. Výborně, dobrý, fajn, v pohodě. Tak jsme
to všechno probírali a ta paní pak povídá: „Vţdyť vy jste všechno zvládl, tak jak jste to měl. Ale dobrý, my vám pomůţeme, kdyţ jste opravdu v takový situaci.“ Co se týkalo po té stránce finanční, tak jsem si uspořádal tuhletu domácnost. Tak to nám klape. Mám tendenci, ţe na ten měsíc, tak mám zhruba cirka 8 tisíc, co mám poplatky, inkaso, nájem, elektřina, voda, různý poplatky mimo. Tak furt mi zůstává tak 8 tisíc na chod týhletý domácnosti. Tak čtyři tisíce můţu věnovat na jídlo, jo a tohleto. A čtyři tisíce mám na děcka, kdyţ je potřeba koupit bundy, boty, a tak dále. Anebo, kdyţ někam jedem na hory nebo já nevím kde. Ano, vím ţe pojedeme na hory a vím, ţe to bude stát třeba 7 tisíc komplet, takţe uţ začínám od léta dávat penízky stranou, abychom měli, kdyţ jsou ty zimní prázdniny v tom únoru, abychom mohli jet. Vloni jsme jeli. Letos jsem říkal, ţe nepojedeme. Protoţe bude tam nová chata. Takţe tam pojedou jenom ti ostřílení, aby zjistili, co a jak. A příští rok, kdyţ to bude dobrý, jedeme tam zas. Takţe si myslím, ţe úřady, který by se měli o tyhle problémy pěstounů starat, tak jako, já nevím. Já mám špatný zkušenosti. Nevím, jak kdo druhej. Já bych to tak tipnul, tak těch padesát procent je prostě špatný. Zbytek dobrý, poradí, řeknou jak, co máte dělat. Třeba, jak se chodí vyplňovat to daňový přiznání. To je pro mě španělská vesnice. V ţivotě jsem to nedělal a taky dělat nebudu. Tak tam vţdycky dojdu za těma holkama a ony to vyplní a mám to hotový. V tomhle směru ano, jo. To jsem spokejenej. Ale kdyby mně měli pomoc. No, jsou určitý fondy. Kdyby ten Okres věděl, ţe jsem se dostal do tohohle srabu, ţe teď tam mám ještě tři sta tisíc necelých. Ten Mikuláš mi zaplatil 55 tisíc, udělali sbírku, takţe jeden rok splátky mám za sebou. Takţe oni by defakto mohli udělat to samý, ţe by mohli aspoň jeden rok stáhnou splátku, ţe bych byl o ten jeden rok a uţ bych tam neměl 6 let, ale třeba 4 roky. To by bylo výhodnější, daleko výhodnější. Ne, v tomto směru prostě ne. A problémy ve škole? No, včera jsem měl rodičák. Takţe V. je pedant. Protoţe on nesnese, kdyţ má tuţku takhle, on ji musí mít takhle. Všechno tip ťop. Je dobrej. Paní účitelka říká: „Není nejlepší, je dobrej a mezi ty nejhorší ho vůbec nepočítám, tam vůbec nepatří“. Jeho známky jsou jedna, jedna, jedna, jedna, jedna, dvě, jedna, jedna, jedna, jedna, dvě. Takţe jako si myslím, dobrý. Kdyţ se s ním doma učíme, nejsou problémy. Ze S. jsme měli problémy, nebo doufali jsme, ţe tam to bude dobrý, protoţe ona byla na všechno strašně šikovná. Ona je taková hrrr do všeho. Ale jednadvacátý století a tady ve škole jsou dvoutřídky. Takţe S. nastoupila do první třídy a samozřejmě tam byla první i druhá třída. To, ţe byla ta dvoutřídka, se na té S. tak podepsalo, a tak hnusně podepsalo. Protoţe ten rozdíl třeba mezi V., kde se paní učitelka věnuje čtyřicet minut těm dětem a holkou, které se věnovala jenom dvacet minut, je propastné, naprosto propastné. Přitom ona není hloupá, je trošku pomalejší, to jako jo, to přiznám, ţe je pomalejší, ale prostě uţ to, ţe to začalo v té první třídě, teď to přešlo i do druhý třídy, přitom my jsme, kdyţ byli prázdniny, tak jsme tam byli se snachou. Protoţe my s těma děckama jsme o prázdninách taky pracovali. Z té hlavičky se všechno vykouřilo. Tak jsme říkali, ţe pro ni prostě bude nejlepší, kdyţ znovu půjde do první třídy s tím V. a bude to o to lepší. Nám bylo řečeno, ţe to S. zvládne a ţe jako dvoutřídka uţ nebude. Tak jsme si říkali, ţe kdyţ nebude dvoutřídka a zvládne to, tak jsem si říkali dobře. Bohuţel začal školní rok a byla tam hned dvoutřídka a S. je prostě, já nevím, nemá tu dobu, na to, aby pochopila, co po ní se chce. Já nevím, oni teď berou to u,ů,ú. S čárkou, s krouţkem. Já jsem půl hodiny do ní hustil, kde se píše u s čárkou, kde u s krouţkem. Jo. Říkám S.: „Na začátku vţdycky u s čárkou, uprostřed s krouţkem a nakonci taky s krouţkem.“ Furt jsme to takhle omýlali, a kdyţ jsem se ji zeptal: „S., jaký u napíšeš na začátku věty?“ „U s krouţkem?“ Jo, prostě těţko, ale kdyţ jsme to brali další půl hodinku, tak výsledek uţ byl. Uţ bylo to, ţe na začátku se píše čárka, uprostřed krouţek a na konci taky krouţek. Jo. A teď jsme zkoušeli: „úkol“ - „čárka“, „hůl“ - „krouţek“, „domů“„krouţek“. V pohodě. Ale tam jde o to, ţe paní učitelka má dvacet minut na ty děti a tím to skončí a ona S. je pomalejší. Matematika v pohodě, ale prostě ten český jazyk ji prostě jako v tom. Třeba diktáty, babička si vlastně jde si dneska s paní učitelkou povykládat, protoţe my jsme objednaní do Jihlavy k paní, která byla loni na táboře od nějaký křesťanský unie a ona shodou okolností tahle paní doktorka nebo magistra a ona poznala na tý S., ţe je šikovná, ale je prostě takovej pomalejší človíček, ţe tam prostě něco bude, jo. Takţe sama jako navrhla, abychom se objednali. Jenţe toho má moc, tak jsme museli čekat, neţ na ni příjde řada, tam je to na celej den prakticky. No, a tady jsme to navrhovali, aby se se S. trošku víc pracovalo, ale není tam ten čas. Ona S. si třeba stěţuje, ţe na ni paní učitelka nadává ne nadává, ale křičí na ni, ţe prostě to nejde. Já prostě říkám: „S., musíš to vydrţet do tý doby neţ půjdeme za tou paní magistrou, která tě probere, která tě prostě rozcupuje.“ „A co je to rozcupovat?“ „No, neboj se, ţe by tě rozpárala na kousíčky, to ona tě rozebere, úplně tě rozebere, bude si s tebou vykládat a hrát a pak si bude dělat poznámky a nakonec vyjde to, ţe napíše na papírek, ţe by pro tebe bylo nejlepší, já nevím, ţe pro tebe bude dobrá nějaká jiná škola nebo jiný způsob vyučování.“ „Aha, to by bylo dobrý, to by bylo dobrý.“ Říkám, něco jí jde, ale něco prostě nejde. Ty diktáty, to jsem odbočil, ty diktáty to je. Já si vzpomínám, ţe jsme byli malí a bylo to „Máma - pere - prádlo. Máma pere prádlo“. A paní učitelka chodila po třídě a dívala se, který dítě to ještě nemá napsané, tak mu to ještě jednou
zopákla, a kdyţ zjistila, ţe to má napsané, tak řekla další větu. Kdeţto tady, ona řekne jednou nebo dvakrát jednu větu a vlastně ta holka je z toho tak zdivočelá, ţe prostě si není s to zapamatovat. Ona si zapamatuje první slovo a stejně uţ poslední dvě písmenka nenapíše, z toho dalšího uţ napíše jenom dvě písmenka a pak ten zbytek uţ vůbec ne. Takţe z toho vznikne takový galimatyáš, ţe to nemá ani hlavu, ani patu, ţe jo. Já jí to nemůţu vyčítat, vím, ţe to není její vina. Ţe ten důvod je ten, ţe byla v první třídě jako v dvoutřídka a teď je zase dvoutřídka, tak uţ se to na ní podepisuje. A ony ty děti romský, je tam trošku takový ten chromozom, kterej to nechce pustit dál (smích) jak bych to řekl. My jsme uvaţovali, protoţe já nevím třeba jako, vnučky chodí v Jihlavě do křesťanský nějaký školy a já jsem, není to dávno, myslím minulý týden, tak jsem shodou okolností jel autem do Jihlavy, a byl tam pořad na téma křesťanský školy vs. státní školy. A tam prostě vyšlo úplně to, ţe státní školy prostě úplnej propadák, kdeţto ty církevní školy úplný něco jinýho. Tam se těm dětem opravdu věnujou. Tam, kdyţ ten doktor nebo ten kantor ví, ţe tomu to jde tak nějak špatně, tak se mu věnuje. Věnuje se mu daleko líp, do tý doby, neţ to dítě pochopí a můţe jít dál. Takţe tam říkali, ţe v tomhle ohledu jsou ty křesťanský školy lepší. Tak jsme uvaţovali, ţe snacha bydlí v Jihlavě, kdyby to došlo do dalšího stádia: „Mohla by tam u tebe ten tejden bejt.“ „Jo, beze všeho.“ Takţe uţ bych měl zajištěný to, ţe by tam mohla být ten tejden a já bych si tam pro ni v pátek přijel a v pátek bych vzal všechny děcka i vnučky a jeli bychom sem. Řikám, nevíme, jak to bude. Třeba to nebude takový hrozný, třeba tam bude třeba jinej systém učení a budem to muset respektovat my i paní učitelka. Paní doktorka, kterou tady máme, tak ví, ţe jsou to pěstounský děti, a ţe by brala nějaký dvoumetr, tak to ne. Naprosto normálně. Prostě věděla, ţe děti, kdyţ manţelka ještě ţila, hodně stonaly, tak jsme jezdili hodně do nemocnice na vyšetření a tam zjistili, ţe mají oba extrémě velký mandle, tak šly ven. Od tý doby dobrý (klepe na stůl). Akorát pravidelný kontroly. S. teda vidí bílý plášť a hotovo dvacet, řvaní, siréna, sedět nebude nic takovýho. V. jedno ucho, zašťárá: „Au, to bolí!“ Druhý ucho: „No tak jsem řekl bolí, né!“ A paní doktorka říká: „No teda V., ty jseš, no, ty jseš.“ A se S. jsme byli na zubní prohlídce, takţe S. uţ tam bloboval dva zoubky. Hrůza, děs a utrpení, osm set. Jen to fiklo. Ale jinak říkal, ţe bychom platili šestnáct set, ţe jedna plomba je za osm set, ale prostě to byly malý zoubky, takţe čtyřista, čtyřista. A to ji vrtali zoubek. Já povídám: „Pane doktoru, já nevím, zkusíme to, budem vidět.“ To vydrţela. Jo. Já jsem ji měl na sobě a říkám: „Tady máš dva palce, tak se je chytni, a kdyţ to trošku začne bolet, tak je začni mačkat, a já řeknu panu doktorovi, ţe tě to trošičku bolí, a on přestane.“ Pan doktor jí ukázal všechno, co jí bude dělat, vrtačku, a jak to plive tu vodu a to všechno dobrý. Já povídám: „Otevři pusinku a neboj se.“ Takţe otevřela pusu, on to vyvrtal, byla tak statečná. Takţe já povídám: „Zubaře jsi zvládla perfektně, a teď budem muset udělat to ušní. Hele, ale ten zubař byla větší bolest, to ti řeknu. To byla větší bolest neţ ti bude dělat paní doktorka na ušním.“ A paní doktorka na ušním říká: „Co jste s ní udělali?“ „No, co, byli jsme u zubaře, on jí vrtal dva zoubky.“ „A jo, takhle, no vidíš to a to bolelo daleko víc?“ „Hmmm, daleko víc hmmm.“ Takţe to jsme vyhráli, i kdyţ má nějakou takovou averzi vůči doktorům, ale uţ se to zvládne bez toho, abych tam musel s ní bejt. Třeba loni jsem tam s ní musel celej den být, protoţe ji museli uspat, aby jí vytáhli nějakou trubičku z toho ouška, protoţe měla silný zánět středního ucha, takţe jsem tam s ní musel celý den být. Povídám: „Jestli to budem muset takhle aplikovat, tak já se z toho zblázním, S. jestli takhle budeš vyvádět, tak já se sbalím a odejdu.“ „Ne, ne, babičko, já budu hodná,“ Takţe jako dobrý, zvládli jsme to. Mají děti problémy s ostatními dětmi? S. si stěţuje, ţe ji tam nějaký kluk říká, ţe je černoška a já říkám: „Víš co, tak mu řekni, ţe je blbej běloch a je to.“ „A on mi dá po čuni.“ „Tak mu dáš taky.“ A pak přišla a já povídám: „A jé, co se stalo?“ „No, víš tati, on mi řekl, ţe jsem černoška a já jsem mu řekla, ţe je blbej běloch.“ Prý skopil oči a odešel. „No vidíš, nesmíš se nechat tohle to.“ V., ten je takovej jakoby, ţe není z toho, ţe by. Doma já děti nebiju, protoţe to je nejhorší, co můţu. Ale, kdyţ to přesáhne určitou mez, dostanou na zadek, nikdy ne po hlavě, nikdy ne přes pusu, přes ruce. Dostanou na zadek, jak se to praktikovalo, jak to praktikovali naši. A on je prostě, kdyţ byl malinkatej, tak mu stačila blbá krabička, a on si sní hrál celej den. Jestli to měl z toho děcáku jako zatentovaný. A on si s ní hrál a to mu zůstalo. A kdyţ potom chodil do školky, tak prostě mi paní učitelka říkala: „On je dobrej, ale stačí mu prostě jedna hračka na celej den,“ já povídám: „No, já vím, ale nevím, co s tím.“ „On, ţe by na něm bylo vidět, ţe má strach z vás, tak to ne, protoţe jakmile se otevřou dveře a táta je tady, tak hrrrr „Tatí.“ To jako nemůţu říct, ţe by byl týranej, tak to tam není.“ Já povídám: „On si uţ od malička zvyknul prostě. Párátko, krabička, kolečko, cokoliv a on si s tím hrál celej den.“ Kdyţ přišel ze školky, tak si vzal jednu věc a s ní si hrál. Pak jsme zjistili, ţe se zamiloval do dinosaurů, brontosaurů a já jsem jako takovej trošičku na malování. Říkám tohle: „Tak já vám něco namaluju, a vy to domalujete“. Toto dělala S., tohle zase V. (ukazuje mi obrázky). Jako on si sedne a zakousne se do jazyku, bude malovat a nikde prostě nepřetáhne. Jo, on se prostě snaţí. A toto jsme namalovali pro paní Ditrichovou, protoţe vlastně se ozvali angličtí sponzoři, takţe jako dárky, a oni chcou, abychom jim poslali obrázky od těch dětí. Dobře, já povídám:
„Já vám udělám dvě malůvky a vy si uděláte další dvě, třeba stromeček, domeček, cokoli jinýho, aby to tam paní mohla poslat do tý Anglie.“ V., kdyţ je doma, tak ho furt abych maloval dinosaury, brontosaury, draky a plive oheň, a musí jít kouř z nozder. Povídám: „Jo, dobrý.“ Já nejsem z těch, který by řekl: „Hele, já nemám čas.“ Já jdu, udělám to, malujeme. V., ten nemá problém. My jsme ho naučili, ţe si nechal všechno líbit od těch dětí. Já říkám: „V., ale to si nemůţeš nechat líbit, né oni, ty se musíš ukázat, ţe to jako se umíš taky bránit. Musíš říct: Tak a dost, teď jsem tady pánem já a já nechci, abyste do mě takhle šťouchali.“ Tuhle přišel a říká: „Děti na mě byly zlí“ „A jak jsi to zvládnul?“ „Tak jsem jim řekl, ţe jsou taky zlí!“. „Ubránil ses?“ „No, ubránil.“ „Tak vidíš to.“ Se S. to bylo trošku jiný, ale říkám: „Neber si to tak, řekni, ţe jsou bílí.“ Ale ona není černá, to já jsem černější neţ ona. Tam prostě oni asi třeba, no moţná ta paní učitelka trošku zapracovala, ţe řekla, ţe ona je Romka. Nebo něco takovýho. Přitom ona Romka není, ona je jenom poloviční Romka. Moţná ani to ne. To V., ten je černej, ten je černej pěkně. Ale mám strach jako do budoucna, aby se ta averze vůči ní nebo proti víc neobrátila, aby opravdu. Protoţe sem chodí děti z Opatova a to jsou Cikáni, to jsou Romové, takţe, jestli tady mají s nima špatný zkušenosti a pak se to dává tak nějak najevo, ţe Romové a Romové a Romové. Já bych, kdyţ můţu takhle říct, tak jsem bydlel v Karviný a chodil jsem přes romskej tábor a chodil jsem k romskýmu kamarádovi do bytu. Ano, romskej tábor je úplně něco jinýho, a ty, co bydleli v panelákách, bylo taky úplně něco jinýho. Mám to příbuzenstvo, to jsou světští Romové. Někdy jsem si připadal jako chudák já. Protoţe oni tam měli všechno načančáno. Dneska prostě jako, proč ten stát bere: „Rómové jako kradou“. Ale není to pravda, není to pravda, není. Ano, jeden z deseti bude krást, ale těch zbylech devět je poctivejch, kteří hledají práci, ale nemůţou ji dostat, protoţe tadytenhle jeden jim to kazí, ţe jo. A oni na to takhle doplácejí. Ale to je otázka. Jak jste se dozvěděli o Místním klubu Asociace náhradních rodin v Moravksých Budějovicích? No, toť otázka. Jo, já jak jsem byl vlastně v tom pelhřimovským klubu, tak mi říkala paní D.: „Hele, v Moravskejch se bude zakládat klub, nechceš tam přejít?“ Já říkám: „To víš, ţe jo, je to blíţ neţ sem.“. V Třebíči měl být taky, ale tam ani není klub, tam je jenom jakoby organizace, nejsou sdruţení v klubu a ani nebudou snad. Protoţe vím, ţe z té Třebíče jezdí i do těch Moravských Budějovic. Jezdí tam pán, který má uţ větší děti, odrostlý, který uţ studujou támhle nějakou vysokou školu. Takţe mi jako jezdíme do těch Moravských Budějovic. Je to blíţ. Je to kousek a víceméně jsme se jako hodně seznámili, kdyţ jsme byli na stanování v Moravči, tak tam přijeli od těch Moravských Budějovic, je tam maminka B., ta má jako holčičku, ta ji má ale hodně postiţenou. Tenkrát, kdyţ jsme tam byli prvně na tom stanování, tak jsme hráli odbíjenou, a ta maminka si tam přetrhla šlachu nebo něco a musela do nemocnice. A ta malá tam zůstala. Kdyţ vám řeknu, normální lidi by dali ruky pryč a okamţitě by volali policajty a sociálku, a tak dále, aby si to tady otentovali, jo. Tak, je to fakt. My jsme to dítě vzali, já jsem si ji vzal. Šli jsme se koupat, tak jsem vzal svoje děcka a tuhletu ţabku, a šli jsme do vody. Ona má jakousi averzi, ţe prostě dobrý, dobrý a z toho začne mlátit ostatní děti. Říkáme: „Ne, ne, nebudeš mlátit, ţádný bouchání“. A dobrý. Blbnuli jsme tam celej den. My jsme tam vydrţeli prostě aţ do konce. To byl celej tejden. Já povídám: „ Ale jak dom s ní?“ A ona tam shodou okolností přijela předsedkyně toho moravsko-budějovického klubu na jednu noc a ona říká: „Já ji vezmu, nebojte se, táta vezme jejich auto“. Takţe táta vzal auto, ona vzala děti a odvezli ji. Úplně jinej pohled těch pěstounů na jakýkoliv dítě, který je v pěstounský péči, ať je postižený anebo je normální. Prostě to jsou naše děti. Pomáhá vám v něčem ten klub? No, právěţe, kdyţ jsem byl ještě v tom pelhřimovským, tak ten klub mně hodně pomohl, ţe mně teda pro tu L. jsme sehnali sponzory. Dělala třeba řidičský průkaz, bohuţel ho teda neudělala, má ještě nějaký opravný zkoušky, takţe dostala nějakých sedm tisíc na ten řidičský průkaz a já jsem tam ještě dokládal nějaký tři tisíce. Ona jako chtěla nejdřív k osmnáctinám tetování, pak chtěla nějaký zlato, prstýnky. Já jsem říkal: „Holubinko zlatá, nemůţeš chtít všechno. Buď něco anebo nic. Podívej, já to udělám následovně, chybí ti tři tisíce, já ti ty tři tisíce dám na tu autoškolu. Máš to dar ode mě a od mamky, co umřela, tak to máš od nás na ten řidičskej průkaz. Uděláš si ho, uděláš, neuděláš – tvůj problém. Já tě nemůţu nutit.“ Technickou i jízdy zvládla, ale testy bohuţel jí moc nejdou. Ale doufám, doufám. Já jsem se sní učil, kluk se s ní učil. Všechno jsme to brali, všechno jsme to probírali. Ne. Ona je typ člověka, kterej se bude učit jenom to, co má dáno a psáno. Ona si nevezme támhle to, co mám já (ukazuje na různé encyklopedie) třeba já nevím zeměpis, kde je všechno napsáno, nebo dějiny světový. To ona si nevezme, ne, ne, ne. Ona bude učit jenom to, co má napsáno v kníţce. Já si vzpomínám, ţe jako malej kluk jsem to taky tak aplikoval. Bohuţel to nebylo dobrý. Tenkrát přijela moje babička. A najednou jsem měl jedničky. Protoţe ona měla svý zkušenosti. Tenkrát ţila v pohraničí. A tenkrát jsme brali druhou světovou válku, takţe v tomhle směru mi dala takový zkušenosti, ţe prostě paní učitelka mi nemohla dát nic jinýho neţ jedničku. Jo. Jí říkám: „Tady máš všechno o Zemi, máš
tam zeměpis. Chceš sílu větru, máš to tam. Chceš zemětřesení Richterovu stupnici, máš to tam“. Tam je všechno napsaný, stála tak já nevím tisíc korun, ţe jo, ale já se o to zajímám. Tak říkám: „Máš to tam, tak to pouţívej.“ „Já se na to můţu vys..“ Já ji nebudu nutit. Kdyţ ji do toho budu nutit, tak je to o to horší, ţe se zašprajcuje a nehne se s ní. S V. je to to samý. Ale V. uţ jsme prokoukli. On má černý oči. Tmavý, ale furt tam jde rozezenat panenka a to ostatní. Jo. A oni, kdyţ mu ztmavnou oči úplně, ţe to není rozeznat. Tak prostě jdeme: „Poloţte to, pryč od něj.“ Aţ se uklidní, můţem pokračovat dál. On se zašprajcuje, kdyţ má něco dělat, a uţ se mu to nelíbí, tak mu ty oči zčernaj úplně. Říkám: „Jdeme si hrát, radši.“ (smích). Co přináší klub dětem? Přátelství, kamarádství s těma ostatníma dětma. Tam jsou i bílí i černý, je tam všechno moţný. Nemusíme tam stát u nich a: „To nedělej, to nemuţeš“. Tam si hrajou, blbnou. Takţe tu hodinu a půl, dvě hodiny, kdy tam jsme, se tak vyblbnou, ţe jedem dom, umejem, a chrrrrr (smích) Vţdycky se tam těší. S. uţ omílá teď: „A kdy pojedeme stanovat, kdy pojedeme do Moravče?“ Já povídám: „Příští rok.“ „To bude dlouho, to bude dlouho“. „No musíš to vydrţet“. To není jenom to, chtěli jsme letos jet na zimu, ale bohuţel ty chaty jsou tam nějaký jinčí a celej ten reţim, jak jsou malí, tak potřebují svačinu, a tam nic nebylo. Tak jsme lítali čtyři km do města pro jídlo. Takţe to necháme otestovat, aby zjistil, jak to tam chodí, a pak bysme jsme tam jeli příští rok. Oni to mají spojený s lyţařským výcvikem a všechno moţný, ale já jsem říkal, ţe já na to ještě nebudu mět, nebo budu muset, jak se říká, zapřáhnout strejčky, trošku zainteresovat, aby koupili lyţe nebo ty lyţáky. Já to nepotřebuju, já kdyţ vidím lyţe, tak padám do mdlob, přitom jsem vyrůstal na Karlově studánce, a tam jsme jezdili do května do června, protoţe jsme znali ty naše louky. Ale teď uţ mám z toho trošku větší strach, ale moţná, já nevím. Letos ne, letos to nemám v plánu jet někam v okruhu cirka 40 km od mého bydliště. Mám akorát nabídku na Mikulášskou do Moravskejch Budějovic, tak tam pojedem s dětma. Mikulášská je i v Bystřici na Perštýnem – to pořádá pelhřimovská organizace s krajskou organizací, ale to je pro mě dost daleko, to je nějakých 50, 60 km. Co si nejvíc užíváte, co stojí za to být pěstounem? Víte, já nevim. Kdyţ si sednu a koukám třeba na televizi a S. přijde z jedný strany a V. z druhý (dojetí). Uţ ten pocit, ţe to dítě jde za váma (slzy), to vám dává sílu. Kdyţ umřela ta mamka, tak já jsem byl totálně vyřízenej, ale ty děti mi to vrátily. Úplně mě vytáhli nahoru, vlastně i ta organizace pelhřimovská: „Okamţitě seber děti a pojď mezi nás, honem, prosím tě.“ Jo. Takţe se to všechno začalo tentovat. Jenomţe zase nastaly takový hmm ze strany L., ona se spojila s nějakou špatnou kamarádkou a já jsem byl nařčenej, ţe jsem ji sexuálně oběţoval. Takţe bylo velký vyšetřování. Já jsem byl v tý době s děckama na horách. Já jsem přijel, tady všichni. Já jsem říkal: „Co se děje?“ A pak to vylezlo, ţe teda jako tady byly takový tohleto. Já jsem říkal: „To jako není pravda, to ne.“ Pak to bylo takový. Ano, jo dobrý, vyřešilo se to, ano, jo, dobrý. Ona, pak se jí to v hlavě rozleţelo, ano, udělala hovadinu, udělala kravinu, a ţe se to taky víceméně ututlalo. Mě to stálo další nervy, ale. Tenkrát jsem jako mohl říct: „Tak podívej se, tohleto jsi udělala poprvní, sbal si pingl a běţ, já s tebou nic mít nechcu.“ Jo. No paní A., v první chvíli bylo ano, jo, jo, jo. Ale kdyţ se seznámila se všema věcmama, tak řekla: „No aha, tak to, tomu bych věřila, tomu bych věřila.“ Takţe jako tohleto. Říkám, ţe bych nechtěl tohle tak nějak aplikovat znovu s tímhle tím. No, ale to uţ se určitě nebude, protoţe říkám, ona byla braná z toho děckýho domova v osmi devíti letech, tudíţ uţ měla takový ten náhled na ten ţivot nebo na všechno tohleto. Ona si zvykla na ten svůj, co měla tam. Teď se dostala tady, kde je reţim. A ono uţ jí to nevonělo. Jo, prostě. Jakoby to v ní furt zůstávalo, furt zůstávalo. Pak se seznámila s nějakou kamarádkou a ta taknějak ji nabonzovala, tím, ţe teda jako tohleto. No a pak to bylo. Já jsem zase povídal: „Jeţišmaria, sex, puf, jděte se bodnout, pro Boha ţivího.“ Já jsem rád, ţe jsem se zmohl na dva kluky a pak uţ jsme měli prostě takový. Ano, jo, samozřejmě plnil jsem si manţelský povinnosti. Ale ne, ne, ne, ne, ne, nechci mít s tímhle tím nic. Jako nevyháním ji. Ano, mrzí mě to na ni. Je mi to jako tohle. Ona to, jak bych to řekl, vzala za špatnej konec. Ona tady má nejlepší praxi pro svoji školu, co má. Ale místo, aby to vyuţívala, tak to prostě zahazuje všechno. Prostě není štonc. Kdyţ já jsem potřeboval pomoc, kdyţ třeba mamka umřela, kdyţ jsem potřeboval pomoc, tak prostě jsem říkál: „Umej nádobí.“ Nic. Povídám: „Umej to nádobí.“ Řekl jsem jí to čtyřikrát a pak to došlo tak daleko, ţe jsem frrrrr a jsem se rozehnal. No, jenţe ona: „Jó, pojď a hned jdu na policajty.“ „Dobrý, fajn, zmiz, já si to umyju,“ všechno. A my jsem potom měli takovou né válku nebo něco prostě takovýho, ale prostě víceméně se radši vyhýbáme ať nejsou zbytečný nervy, zbytečný tohle. Jo, občas příjde, potřebuje támhleto poradit, nebo něco. „Jo, dobrý, já ti pomůţu, já ti poradím.“ Ale tím to prostě skončilo. S J. to bylo daleko jinčí. Ona tady vyrůstala od malinka, úplně v pohodě. Ona na tom byla ještě hůře neţ ta L. My jsme byli šťastní, ţe jsme ji dostali do třebíčský školy, vyučila se šičkou. V pohodě, nebyly s ní problémy. I kdyţ ona je jakoby opoţděná, já nevím, o nějakých pět šest let, je opoţděná. Ještě dneska je to na ní
trochu znát, jako. Ale furt to bylo dobrý, protoţe byla vychovávaná odmalička a tudíţ to, co jsme řekli, tak platilo. Kdyţto ta L, kdyţ sem přišla v osmi letech, tak uţ měla svůj názor. A moţná uţ i v tom dětským domově něco bylo, jo. A prostě s ní se to táhlo. A jako. Ano, kdyţ uţ to musím říct, je na chlapy a hodně. Ona měla v Třebíči, a to máma, která, kdyţ ještě ţila, prskala tohle. Pětačtyřicetiletého chlapa a jí bylo patnáct. To byla akorát v učení. Nějakou dobu ţili spolu, ale pak její rodiče jako zázrakem dostali rozum, tak říkali, ţe tohle teda ne. Takţe on ji dovedl s velkou slávou. Ona tady brečela: „Já si šáhnu na ţivot, já se zabiju, já se tohleto.“ Já povídám: „Prosím tě, nech toho, nedělej ze sebe takovou chudinku.“ Jak braly děti to, že vaše paní, jejich náhradní maminka, odešla? No, jak bych to řekl., L. měla hysterický záchvaty, ale jakoby víceméně bych řekl spíš hraný hysterický záchvaty. Kdeţto děti, my jsem jakoby byli u snachy v den pohřbu. Ano, ví, ţe nám maminka umřela, ale (slzy) nebýt tadyhle babičky, tak jsem jako tohle. Ona říkala: „Maminka odešla do nebíčka, kouká na tebe, kdyţ je hezky.“ Takţe jako dobrý. Není tam jakoby, ţe by chodili: „A kde je máma, a proč musela umřít?“ Ne. Ano, oni se spokojí s tím, ţe maminka je v nebíčku, ţe na nás kouká. A dobrý, v pohodě (smutek). V., ten to vzal, bych řekl, chlapsky. On v té době chodil do školky a tak mu to ani jako nepřišlo. On tam měl děti, svý kamarády. Jezdila tady ta snacha s dětma, takţe on to jako moc nevnímal. Dneska taky jo, uţ si vzpomene na maminku, ţe tady byla maminka a musela odejít. Ale říkám, nesnaţíme se jim to nějak připomínat, ale zase netlumíme to. Kdyţ S. to téma začne, tak já ji to vysvětlím, ale říkám: „S., ale mě to bolí“. Jo. A ona potom: „Hmm, a já ji mám v srdíčku, viď?“ (slzy) Říkám: „Máš.“
