3. vydání časopisu Existenciály. Rozhovor, rozkrývání a rozumění v daseinsanalýze. Autorka se věnuje třem základním hermeneutickým fenoménům, v kterých se odehrává daseinsanalytická psychoterapeutická práce s pacienty trpícími duševními obtížemi. Psychoterapie je léčebný postup založený na rozhovoru a tento rozhovor je v mnohém specifický. Terapeut i pacient v něm naslouchají a rozkrývají, aby rozuměli. Fenomenologicky hermeneutickým kruhem docházejí k stále hlubšímu a novému porozumění, které zakládá změnu směrem ke svobodné a zdravé existenci pacienta. Autorka se v souvislosti s tématem věnuje také dalším fenoménům, které jsou nezbytnou součástí psychoterapeutické situace, jako je otevřenost, oslovitelnost, naslouchání, mlčení, odpovědnost aj.
Úvod do problematiky Hermeneutika a daseinsanalýza Hermes, posel řeckých bohů, měl za úkol tlumočit zprávy lidem. To předpokládalo zprávy bohů srozumitelným způsobem interpretovat. Hermeneutika „má zprostředkovat a učit zprostředkovat sdělení v takové formě, která porozumění neztěžuje, nýbrž k němu přispívá“.[1] Jejím úkolem je činit srozumitelným. Podobně je úkolem daseinsanalytického terapeuta, aby byl průvodcem svého pacienta, kterému cosi z něj samého tlumočí, zprostředkovává a umožňuje mu celkově porozumět, tj. nejen na úrovni rozumových schopností, ale jeho celkové naladěnosti a jeho ocitání se „bytí-tu“. Nezůstává však pouze u toho. Terapeut provází pacienta i v tom, co se s ním ve sdělení/sdílení děje. Znova a znova se rozhovorem a „bytím-s“ pacientem nalaďuje na jeho nové porozumění. Přitom má vždy na zřeteli společný záměr, kterým je uzdravení pacienta. Jeho osvobození od ne-moci, od znesvobodňujících záležitostí jeho jedinečného života. Hermeneutiku stejně jako daseinsanalýzu charakterizuje otevřenost, oslovitelnost a touha rozumět lidem, světu kolem sebe i sobě samému. V obou případech, jak Hermova tlumočení, tak daseinsanalytického psychoterapeutického rozhovoru, je třeba si uvědomit, že jejich předpokladem je možnost dorozumění (Verständigung). „Dorozumění je potřebné k rozumění a vzájemnému pochopení sdělení partnerů … „Prostorem“, ve kterém může probíhat jeho dění, je řeč“[2], neboť právě řečí lze „nepřítomné činit zjevným, takže je i někdo jiný vidí před sebou“[3]. Tím je nám otevřena možnost sdělování a sdílení, obecně vyjádřená pojmem komunikace.
Řeč Lidská existence je nesena řečí. Slova a jazyk jsou způsobem, jakým člověk uchopuje (chápe) svět, jak rozumí. Řečí se ve světě orientujeme. Je způsobem poznání světa, ale také „vyznání se“ ve světě. Dovedeme-li nějaký jev zachytit slovy, předpokládá to, že jsme již orientováni, že dané věci již nějak, v jistém horizontu, rozumíme (Patočka). Přestože zde mluvíme o řeči jako o způsobu našeho sdělování, sdílení, vyjadřování aj., vždy zde řeč zároveň znamená, a to dokonce v prvním řádu, (mimojazykové) založení člověka. „Jsme rozhovor“,
píše Hölderlin. Jsme v neustálém toku řeči, ať již výslovně vykonáváme mluvení či nikoli. A možná jsme v rozhovoru dokonce podstatněji, pokud se ocitáme v tichém mlčení. Řeč, o níž tu jde, je celkový způsob, jak člověk rozumí, jak vůbec jako člověk může být, tj. být otevřenou dimenzí pro porozumění a smysl. Nejen verbální řeč, ale právě takto pojatá řeč, konstituující samo lidství, řeč jako jeho základní předpoklad, je vždy také „spolu-s“ terapeutem i pacientem v psychoterapeutické situaci. Terapeut i pacient se vždy již ocitají „v“ modu řeči a jsou touto řečí vedeni. Jedině v řeči, kterou jsme oslovováni samotným bytím, se nám bytí dává jako smyslem prostoupené podloží, z něhož vzchází možnost významového vyvstávání světa do jeho konkrétních tvarů. Řečí, rozhovorem, můžeme rozumět, otevírat jednotlivosti na pozadí odkazujících souvislostí a pronikat tak k hlubšímu rozumění světu, druhým i sobě sama. „V hermeneutických koncepcích Gadamera, Fuchse a Ebelinga najdeme poukaz na to, že řeč nám sama o sobě něco sděluje, odhaluje „bytí“, které v sobě skrývá. Proces odhalování – poznávání – rozumění se uskutečňuje v řeči, celý tento proces je řečový“.[4] Řeč je tedy nositelem tajemství bytí a zároveň klíčem k jeho rozumění, neboť „řeč mluví“ (Heidegger).[5] Heideggerova filosofie, která je dle jeho vlastních slov fenomenologií, jež je věcně ontologií prováděnou hermeneutickou metodou[6], vede k vyvrcholení dosavadního vývoje v hermeneutice, tj. k jejímu novému pojetí u Hanse-Georga Gadamera. On i jeho současníci Gerhard Ebeling a Ernst Fuchs „pokračovali v linii naznačené Heideggerovou snahou učinit v lidském povědomí obrat k řeči jakožto něčemu tajemnému, co nás může i samo o sobě zpravit o tajemství bytí, a odvrhnout chápání řeči jako pouhého nástroje nesdělujícího nic víc, než ji „naučil“ člověk“.[7] Gadamer se domnívá, že řeč nás sama vede v tom, jak ji máme správně používat, aby její sdělení byla srozumitelná. Sdělení řeči jsou pro nás nepochopitelná a nic neříkající, když se snažíme řeči nějakým násilným způsobem ovládat a nutit do námi daných souvislostí (Konečná). Z tohoto předpokladu vychází také způsob „vedení“ daseinsanalytického psychoterapeutického rozhovoru. Podle Gadamera (1999) se rozumění řečí konstituuje a samo se v ní také vyjevuje. Řeč, kterou ke mně druhý hovoří, je vyjevením jeho porozumění světu. „Člověk žije tak, jak rozumí bytí a světu: žije svými možnostmi“.[8] Chce a potřebuje rozumět. To je zjevné již u velmi malých dětí dotazováním se „Co to je?“ a poté „Proč?“. Člověk má zájem na způsobu svého bytí (srov. Heidegger, 2002). Je přirozeně a tedy často také ne-u-vědomovaně veden k vyvozování závěrů svého prožívání, které se rodí z jeho němého vnitřního rozhovoru. Vzájemné prorůstání světa a člověka, probíhající již od narození, se zprvu děje bez svobody se o dané věci sám/sama výslovně rozhodnout. Přichází jaksi samozřejmě, přirozeně v průběhu vývoje a výchovy. Toto výslovně neosvojené a samovolně přejaté rozumění věcem, tj. jisté před-porozumění, ve kterém se vždy již nacházíme, je tématem daseinsanalytického psychoterapeutického rozhovoru.
Daseinsanalytický fenomenologicko-hermeneutický rozhovor Výše popsané pojetí hermeneutiky je velmi blízké daseinsanalytickému přístupu. Daseinsanalýza při vedení psychoterapeutického rozhovoru metodicky čerpá jak z fenomenologické filosofie M. Heideggera, tak z nového pojetí hermeneutiky H.G.Gadamera. „Psychoterapeutická (fenomenologicky orientovaná) hermeneutika je hermeneutikou rozhovoru. To znamená, že se v ní jedná o výklad bezprostřední řeči v reálném čase. Je to průběžný výklad
komplexní řeči, v níž promlouvá komplexní zkušenost. Komplexní řečí zde přitom míníme řeč v její původní úplnosti a jednotě, do které patří množství navzájem neoddělitelných složek“[9] (slovní řeč, řeč těla, řeč pocitů a řeč situačního kontextu). Sdělování komplexní zkušenosti se děje v komplexní, tj. původní řeči. Sepětí obojího je podmínkou možnosti něčeho takového, jako je hermeneutika rozhovoru. „Je to taková hermeneutika, která sleduje a má za cíl porozumění komplexní, původní zkušenosti a která přitom užívá výhradně jen komplexní, původní řeči“[10] Tato původní řeč je bezprostředně srozumitelná. Pojem komplexní zkušenost, tak jak jej používá Čálek, poukazuje k důležitému propojení, totiž že tuto zkušenost nelze odloučit od osoby, která ji učinila. Komplexní zkušenost znamená, že mě řeč nějak oslovuje, že se mne nějak blízce dotýká. „Spjatost komplexní řeči s komplexní zkušeností tvoří společnou půdu pro vzájemné dorozumění. Na této půdě si lidé mohou sdělovat, jak rozdílně či shodně čemu rozumějí,…“.[11] V psychoterapii nejde jen o uvolnění tohoto prožívání, které se váže ke konkrétní osobě. Nedílnou součástí léčby musí být i porozumění smyslu těchto zážitků, tj. k odkrytí jejich významu a souvislostí uvnitř celkové existence léčeného člověka. Jde o vhled člověka do smyslu jeho vlastních konkrétních pocitů – jeho sebeporozumění. Rozhovor Rozhovor je základní metodou psychoterapeutické péče. Daseinsanalytická psychoterapie se jako většina psychoterapeutických směrů uskutečňuje rozhovorem mezi terapeutem a pacientem. V tomto rozhovoru dochází k fenomenologicky hermeneutickému rozkrývání pacientova sdělení, jak jsme popsali v předchozím textu. V roz-hovoru jsme už vždy zahrnuti. Roz-hovor není věc. „My jsme rozhovor“, jak napsal Hölderlin. A proto se roz-hovorem můžeme dostat k sobě samým, ale také k věcem, které se nás týkají a k tomu, jak se nás jako právě takové dotýkají. O to v psychoterapii jde. Nehovoříme na úrovni THEÓRIÁ, nýbrž necháváme v řeči zazářit naše autentické před-porozumění, vždy zahrnující naše vlastní bytí. Roz-hovor je rozkrýváním, rozevíráním a pronikáním do významových souvislostí, k onomu ROZ-mezí (Unter-schied). Tím, co odlišuje daseinsanalytický rozhovor od ostatních rozhovorů a co jako takové ovlivňuje způsob jeho směřování, je jeho záměr. Tím jím úzdrava (zdraví) pacienta. Jeho vyvedení ze stavu ne-moci k opětnému nebo novému nalezení a odkrytí svobodných a autentických možností (moci). K usebrání pacientových sil, ke zdravému ujednocení jeho osobnosti, k možnosti být sám sebou i spolu s druhými a přiléhavě odpovídat na situace, s nimiž se v životě setkává. Daseinsanalýza chápe pojem zdraví na podkladě svobody. „Svoboda je existenciální veličinou, primárním předpokladem lidského existování, který vyplývá z otevřenosti dasein. … Dasein může být svobodné jen při jeho praktickém provádění, protože svoboda je člověku dána předem.“[12] Dle Heideggera teprve svoboda z člověka činí to, čím je, tj. dasein. Lidská svoboda znamená naši otevřenost pro existenciální možnosti. Člověk jako dasein je touto otevřeností, která zakládá lidskou svobodu. Takto pojatá existenciální svoboda je základem pro porozumění daseinsanalytickému výkladu psychopatologie. Dle Bosse psychoterapie směřuje právě k tomu, aby rozšířila pacientovu existenciální svobodu. „Daseinsanalýza rozumí pacientově svobodě jako horizontu terapeutického procesu. Takto vnímaná svoboda není objekt k dosažení, ani žádná pozice. Svobodu nelze vlastnit.“
[13] Úzdrava může mít v jednotlivých případech zcela konkrétní a jedinečné podoby. Stejně tak může být různé i to, co pacient sám v terapii považuje za nejpřínosnější moment vedoucí k jeho vyléčení. Rozhovor je však v tomto procesu nezastupitelným předpokladem psychoterapeutické péče. Ve výchově má být vychovávaný obrácen k výchovnému cíli (Palouš, Svobodová, 2011). V psychoterapii je tímto cílem sám pacient. Cíl neleží vně, nýbrž je tím nejbližším, samotným žitým životem daného člověka. Jde o jeho jedinečný způsob bytí ve světě se vším, co k němu náleží: vztahy k druhým, k sobě sama i ke světu a s tím související pacientovo naladěné porozumění bytí. Tento jedinečný způsob lidské existence nazýváme Dasein. Bezprostřední „blízkost“ cíle zároveň znesnadňuje jeho zahlédnutí a vyžaduje účast druhého. Cíl je skrytý. Pacient přichází, je tělesně přítomen a i z toho lze mnohé rozpoznat. To nejdůležitější však přichází rozhovorem. Analýza je pak odkrývajícím roz-hovorem tohoto Dasein, který hledá pravdu pobytu ve smyslu ALETHEIA. Tato neskrytost se zprvu stává zjevnou psychoterapeutovi. Je založena v otevřeném rozhovoru a pacientově ochotě, vůli a možnosti hovořit o svém životě, dát se všanc. V tomto nalezneme shodný moment s Paloušovým pojetím pravdy a výchovy: „Pravda a výchova vedou jen těmito osobními cestami (osobní rozhodnutí a účast svobodné vůle, pozn. autora)“ (srov. Palouš, Svobodová, 2011). Rozkrývání Povaha řeči je taková, že ač nám něco sděluje, vždy nám zároveň něco skrývá. Proto je také pravda nahlédnuta v Řecku jako neskrytost, ALETHEIA. Naznačuje, že pravda se nám dává jako možnost k nahlédnutí, nikoli však bezprostředně. Pravdu lze nalézt pohybem postupného odkrývání. Daseinsanalytický terapeut provádí fenomenologicky hermeneutické rozkrývání toho, co pacient sděluje. Snaží se porozumět jeho jedinečnému existenciálnímu horizontu a konkrétní životní zkušenosti, které rozvrhují jeho možnosti. Pacient v takové situaci hledá pro své sebevyjádření slova, která by se ho týkala, která by byla výstižná, která by pravdivě odpovídala jeho bytí. „Vy-jádřit se“ zde znamená vydat podstatu, vydat jádro věci. Pacienti hledají nejen způsob, jak se vyjádřit o svém životě, jak sdělit své obtíže, hledají také způsob, jak vyjádřit svoji existenci vůbec. Stejně tak se i terapeut snaží o citlivé a respektující proniknutí k pacientovu nitru. Podstatou daseinsanalytické psychoterapie je zaměření se na změnu pacientova porozumění bytí („co je co a jaké je to“[14]) a to včetně vlastního (Condrau, 1998). Každé porozumění dává pacientovi „životní vodítka“. V daseinsanalytické terapii jde o „tématické zpřítomňování existenciálních vodítek, která jsou většinou pacientovi samotnému zpočátku řečově nedostupná, i když se jimi neustále řídí. Těmito vodítky se konkrétně vymezují existenciální, tj. životní možnosti daného člověka ve smyslu svobody rozhodování v rozmanitých oblastech života“.[15] V rámci psychoterapeutického vztahu a jeho rozhovoru vyjevuje terapeut svůj vhled do souvislostí pacientova porozumění a posunuje tak jeho významový horizont. Rozhovor však nemá jen podobu odpovědí na pacientovo naléhavé dotazování. Naopak jde o takový způsob kladení přiléhavých otázek, které hermeneutickým kruhem otevírají pacienta novému porozumění. Umožňují mu rozkrýt a spatřit. Pacient sám je pak tím, kdo odpovídá. Otázky se tak stávají jeho bytostnými otázkami. Jedině tímto osobním způsobem může sám získat plnější vhled do svého porozumění, do svých životních vodítek, kterými se řídí a která jsou vždy spjata s určitými pocity. Tím terapeut opět získává možnost
postřehnout v jeho řeči, jakou měrou pacient nově po-rozuměl. „Akt porozumění je založen na postižení smyslu. Jenomže: my tímto aktem smysl do dějů, které jsou samy o sobě nesmyslné, nevkládáme, nýbrž jej v dějích odkrýváme a vykládáme“.[16] Rozumění Člověk žije svým rozuměním. Vše výše napsané souvisí hlavně a především s tímto fenoménem. Roz-umění je uměním rozdílu. V etymologickém slovníku nalezneme, že předpona roz- poukazuje ke schopnosti člověka rozlišovat.[17] Toto rozlišování si ukážeme jako Heideggerovsky pojatý rozdíl (Unter-schied). Roz-umění jako umění rozlišit, rozdělit, postřehnout rozdíl, který se roz-krývá v jednotě celku, který rozevírá a podržuje souvislosti. Rozdílem zde není myšleno Aristotelské rozdělování a kategorizování (v tomto postoji je velký rozdíl zakládající již v počátku výsledky myšleného). Toto roz-dělování je měřením, roz-měřováním, nikoli však matematicky exaktním měřením do předem schematizovaných kategorií. Je snahou o poznání pravdy ve smyslu neskrytosti ALETHEIA. Je zdrženlivým procítěním míry věcí i sebe sama, svých možností, i možností druhých v rámci jedinečného okamžiku lidského života, celku světa – všehomíra. Roz-umění je uměním vstoupit do rozdílu, do spáry (die Füge), která dává vyvstat významnosti věcí a zároveň zachovává jejich celkový smysl v jednotě. Roz-umění je vstupem do této spáry, do roz-dílu, který Heidegger v Die Sprache odkrývá jako bytování „niterné oddanosti světa a věci“.[18] To, co zde jmenuje tímto slovem je roz-díl jediný a jedinečný. „ …rozevírá a udržuje v rozevření střed, vzhledem k němuž a skrze nějž jsou věci vzájemně jednosvorné. … Roz-díl vynáší svět k jeho světování a věci k jejich věcnění. Takto je roznášeje k jejich různosti, snáší je k sobě navzájem“.[19] „Roz-díl je pro svět a věc tím, co uvlastňuje věci k tomu, aby skýtal věci.“[20] Převedeme-li tuto větu například do situace psychoterapeutického rozhovoru, do konkrétního životního příběhu, máme na mysli ono rozhraní, z kterého pacientovi vyvstávají věci v jejich významové plnosti. Do tohoto rozhraní vstupujeme svým roz-uměním a ocitáme se tak v základech míry, která rozměřuje pacientův svět a volá věci k jejich specifickému významovému věcnění, aby se ho jako věci vždy v nějaké, jemu specifické, míře týkaly a jeho se dotýkaly. Teprve stojíce na půdě tohoto rozumění, založeného ve významovém rozměřování, v otevřenosti a na prahu, který odděluje i podržuje, je možné, abychom se odvážili roz-lišení[21], co daná věc v určitém čase a na určitém místě je, co může také být a co už není. Tedy abychom se pokusili na základě takto provedeného rozumění o její a jí odpovídající výměr (tvar). Roz-měřili, co k dané věci přináleží, co jí odpovídá a co už nikoli a pokusili se roz-lišit podstatné od nepodstatného, ve smyslu staré modlitby přisuzované Františku z Assisi, kterou uvádím v poznámce pod čarou.[22] Touto cestou lze dospívat k pravdě věcí stejně jako v daseinsanalytické psychoterapii k pravdivému porozumění pacientově existenci, k nalezení patřičné míry a odpovídajícího způsobu psychoterapeutické péče. Daseinsanalytická psychoterapie není žádná exaktní věda, je v mnohém spíše záležitostí umění. A to právě uměním vstoupit do rozmezí, které se rozhovorem rozkrývá v řeči pacienta a které nese a zároveň rozumění umožňuje. V průběhu daseinsanalyticky vedeného a tedy v přirozené a komplexní řeči se odehrávajícího rozhovoru, vstupuje terapeut svou celkovou otevřeností a oslovitelností do onoho roz-dílu,
jedinečného horizontu, k oné mezi, která dává vyvstat jednotlivým významům i celkovému smyslu toho, co nám pacient sděluje a co se ho takto rozevřené týká. Nejde však pouze o to, abychom roz-uměli pacientovým vodítkům, jejichž pomocí (ne-u-vědomovaně a nereflexivně) rozměřuje svět a rozvrhuje svoji existenci v jistém předporozumění. To je prvním a nezbytným krokem, který se v průběhu dalších setkávání a rozhovorů neustále v hermeneutickém kruhu opakuje. Cílem je zprostředkování komplexního vhledu a prožití srozumitelnosti a smysluplnosti žitých významů světa a věcí, které jsou ve své svornosti, tedy v jednotu usebírajícím roz-dílu, specifickým a jedinečným způsobem svázány s Dasein onoho pacienta. Pacientovy se odkrývá smysl toho, „jak to má“. Tento smysl se mu odhaluje tak, že se ho týká. Tedy odehrává se v komplexní a původní zkušenosti, zahrnující a usebírající všechny složky života, které tvoří jeho jednotu. Jedině takováto nová komplexní zkušenost může zakládat možnost nového po-roz-umění a změny směrem ke svobodnější a zdravější existenci. Pacienti sami se vždy již nacházejí v nějak naladěném porozumění sobě/světu. Rozumění je rozvrhem světa a vlastní existence v něm. Toto porozumění může být nedostatečné, matoucí, neodpovídající, konfliktní či nesvobodné, omezující jedincovy možnosti. Často je neuvědomované a pacientovi se nedostává potřebného odstupu v něm rozlišovat, rozpoznávat pravou míru věcí. Právě takové ne-rozumění bývá skryto v základech některých duševních poruch. Například přílišná prostupnost neadekvátními nároky okolí, mezi nimiž pacient nedokáže rozlišit, může vést k pocitům selhání a uvíznutí v psychosomatické nemoci. Nejde však o pouhý racionální náhled, ale o celkovou změnu prožívání. Porozumění je vždy nějak naladěné. Zahrnuje jak rozumovou, tak citovou část jedinečného celku pacientovy existence. Řeč v sobě pojímá obě tyto dimenze. Propojenost racionální i emocionální složky v porozumění mimo jiné znamená, že pacient není schopen přijmout a plně porozumět racionálním interpretacím, dokud k takové otevřenosti nedospěl také na úrovni prožívání. Je důležité, aby terapeut postupoval zdrženlivě a umožnil pacientovi svůj vhled vyslovit sám „Teprve vyslovením něco plně víme, řečené teprve plně vidíme“ píše Patočka.[23] Čálek tento moment přirovnává k „události osvojení“ (Ereignis, srovn. Heidegger, 1989), „pro kterou psychoterapie sice člověka otevírá, která však sama nepodléhá lidské vůli“.[24] Pokud by k trvalé změně docházelo pouhým racionálním interpretováním pacientova života a poukázáním na jeho nesrovnalosti, byla by psychoterapie o mnoho jednodušší a především časově méně náročná. Předpokládalo by to však, že sama lidská existence by nutně musela být jednodušší. Porozumění a z něho vycházející vodítka jsou fixována určitými prožívanými pocity, které setrvačně omezují svobodu pacientova rozhodování (Čálek, 2006). Ukazuje se, že má-li dojít k trvalému a opravdovému přeladění, pak nelze tyto procesy žádnými technikami urychlit. Mnohdy pacienti na terapeutovy interpretace odpovídají „Já vím“ a terapeut i pacienti cítí, že pro ně toto „vědění“ neznamená žádnou úlevu ani obrat. Takové „já vím“ má pouze značkový charakter. Chybí mu však důsažnost k pacientovu prožívání a komplexnímu náhledu na to, co se skrývá v pojmenovaném, co z vysloveného pro pacientův život vyplývá na všech úrovních jeho existence. Jde o souvislosti, jež jsou obsaženy v onom zprvu pouhém vědění, které se psychoterapeutickým rozhovorem rozkrývají až k plnému a komplexnímu porozumění, tedy také k procítění. Daseinsanalytický psychoterapeut je s pacientem autenticky u věci. Sdílí s ním, dává se k dispozici. Opakovaně rozvíjí téma a věc, o níž je řeč. Nenechává v popředí pouze věc samotnou, nýbrž přivádí ke slovu i osobnost toho, kdo takto hovoří, jeho pocity, stejně jako pocity vlastní, pacientovo naladění
a porozumění, které se může ukázat také jako ne-porozumění nebo porozumění deficientní. Kasuistika: Příklad takového porozumění ilustruje případ pacientky, která svůj těžký život s matkou alkoholičkou chápe jako prokletý. V jejích 40 letech matka umírá na postupné selhání organizmu. Pacientka nejprve necítí nic. Po několika měsících přichází úleva trvající 2-3 měsíce až do doby, kdy dostane výpověď z bytu, který poprvé v životě vnímala jako domov, místo bezpečí. Její stabilita je opět otřesena a vrací se pocity prokletí. Prožívá je umocněné obavou, že se jí matka mstí ze záhrobí, protože jí dcera nepřišla na pohřeb, ačkoliv se o ní od prepubertálního věku starala až do svých 39 let. V důsledku toho nezaložila vlastní rodinu. Pacientčiny pocity provází vnímání sebe sama jako prokleté bytosti, která postupně zkazí vše, s čím zachází. Nesahá proto raději po vyšších cílech, neotevírá pro sebe nové možnosti a omezuje se na základní přežití, které je nyní také ohroženo částečnou ztrátou zaměstnání. Jde o velmi inteligentní vysokoškolsky vzdělanou pacientku. Její strádání jí nedávalo smysl. Prokletí bylo jediným vysvětlením, které by odpovídalo jejím pocitům a prožívání opakovaných útrap jejího života. Možnost a zároveň potřeba člověka rozumět světu, druhým i sobě sama patří mezi základní lidská určení. Člověk má zájem na svém bytí (srov. Heideggerovo pojetí Dasein, 2002), potřebuje se ve světě vyznat a zachránit se tak před nerozlišitelným chaosem, v němž existence lidská není vůbec možná. Hledá odpovědi na naléhavé otázky svého života. Je tak v neustálém rozhovoru se sebou samým, z něhož se rodí odpovědi. Touto odpovědí je pak on sám ve své celistvosti a způsobu svého bytí. Tyto ne-u-vědomované a často nevyslovené závěry ovlivňují samotný způsob života v podobě zmiňovaných existenciálních vodítek. K potížím dochází ve chvíli, kdy tato vodítka neumožňují jedinci být svobodně a autenticky sám sebou. V pacientčině případě vedly k tomu, že omezila své možnosti, aby se tak vyhnula dalším zklamáním, které jako prokletá apriori očekává a přivozuje si tím zoufalé a nehostinné pobývání. Mezi znaky zdravé existence proto patří také schopnost autentického rozhovoru se sebou samým. Tato pravdivost vychází z toho, že „fenomenologicky“ nechává věci být, čím samy ze sebe jsou. Věcmi se zde myslí vše, s čím se pacient setkává (věci, lidé, situace aj.). Náhled do vlastních existenciálních vodítek, která předznamenávají pacientovo prožívání a porozumění, přináší novou možnost svobodnějšího odpovídání a vnímání významů. Tím se postupně oslabuje škodlivé ladění, které určovalo ráz všeho, s čím se pacient setkával. Jde o přechod od nesvobodné uzavřenosti do modu otevřenosti. Kouba charakterizuje duševní nemoc právě jako „specifické narušení otevřeného pobývání u jsoucen“.[25] Do toku tohoto vnitřního rozhovoru vstupuje terapeut svým porozuměním. Vyjevuje svoji účast a pochopení, podporuje a oceňuje, vyzdvihuje to, co je zdravé, dobré, na čem lze stavět. Jakkoli se mohou pacientovy závěry zdát nelogické nebo nesmyslné, terapeut ví, že v kontextu pacientova života jsou srozumitelné a pochopitelné. Pacient nenese vinu za své uzavřené možnosti, i když se může během terapie ukázat, jak si vlastním jednáním a zacházením se sebou samým i druhými situaci zhoršuje. Nejde o vinu, kterou mnoho pacientů pociťuje, ale o odpovědnost, neboť jde o odpovídání vlastním životem. Aby bylo odpovídání co nejpřiléhavější, je nutno co nejpravdivěji rozumět. Terapeut v dialogickém vztahu nabízí nové porozumění a doprovází pacienta na této cestě k jeho větší vnitřní svobodě. Je trpělivý, stejně jako je trpělivost důležitým předpokladem úspěchu léčby na straně pacienta. Poukaz na tento předpoklad je skrytý již v samotném významu slova PACIENT vycházející z latinského patiens, původně znamenající snášející, trpící, trpělivý (Rejzek, 2001). Etické rozměry a průběh daseinsanalytického rozhovoru
Nedochází-li v rozhovoru s pacientem k porozumění, a není-li toto dáno závažností duševního nebo tělesného postižení pac1ienta, je na terapeutovi, aby se vystavil novému, aby se nechal vyzvat a otevřel se pro jiný krok, kterým lze jít po cestě dále společně. Jakékoli a priori v psychoterapii či redukce na teoretické konstrukty mohou být pro pacienta škodlivé, neboť nemusí odpovídat povaze jeho existence. Psychoterapeut může vystupovat jako průvodce, podněcovatel, ten v oboru vedení rozhovoru a umění rozumět zkušenější. Avšak on sám je také obohacovaný. I jeho dosavadní zkušenosti mohou být vystaveny novým, dosud nepoznaným nárokům. Nerozumí-li, neznamená to, že terapie stojí na místě. I takové momenty v psychoterapii mohou být podnětné a mít svou důležitost. Téměř žádný terapeutický vztah se jim nevyhne. Většina situací v psychoterapii v sobě skrývá nosné významy pro celkovou léčbu. Terapeutovo umění rozhovoru ostatně nespočívá v zajištění jeho plynulosti. Nejen odkrývání témat, hledání souvislostí, k nimž přivádí svého pacienta, nýbrž i pozastavení řeči, mlčení, tichá reflexe prožitků a pocitů je tím, co patří k psychoterapeutickému rozhovoru. Terapeut rozlišuje, zda je mlčení možným výrazem úzkosti, nemá-li své kořeny v obavě promluvit, nemožnosti cosi vyslovit nebo zda je projevem vnitřního usebírání, tichého dialogu, v němž pacient zakouší a prožívá již vyslovené. V celkových projevech a zejména v řeči pacienta také vnímá a rozlišuje jistá specifika, která v běžném rozhovoru mohou zůstat nepovšimnuta. Je oslovitelný pro nejrůznější významy, souvislosti a smysl. „Psychoterapeut však nesmí být oslovitelný jen tím, s čím se již nějak setkal. Jeho oslovitelnost musí mít ráz otevřené možnosti, tj. svobodné schopnosti postřehovat vždy nové významy a souvislosti a rozumět jejich smyslu“.[26] Psychoterapeut je v neustálé pohotovosti, která mu umožňuje vnímat a rozumět (situaci, pacientovi, sobě sama). Je důležité, aby dokázal své postřehy vyslovovat a nenechával tak pacienta v pocitu zmatení nebo naopak aby řečově ukotvil momentální „stav“ a to, co se v něm pacientovi vyjevuje. Vždy rozlišuje, co je v danou chvíli pro léčebný výsledek přínosné. K tomuto způsobu spolubytí s druhým v otevřeném rozhovoru je zapotřebí, aby terapeut kultivoval vlastní jemnocit, který mu v maximální možné míře v dané situaci a jejím kontextu umožní přiléhavě porozumět a srozumitelně sdělovat/sdílet. Své postupy zvažuje z hlediska nikoli svého, nýbrž opět z hlediska pacienta a jeho úzdravy, která je vždy v pozadí jakéhokoliv terapeutova konání jako jeho určující horizont. S plnou odpovědností rozlišuje, co ze svého porozumění v danou chvíli vyjevit a jakým způsobem. Tento způsob je určován pacientovými možnostmi tak, jak se ukázaly v průběhu jejich vzájemného rozhovoru. Daseinsanalytický psychoterapeut je připraven „být v rozhovoru“. To je něco jiného, než naučit se používat techniku „jak vést rozhovor“. Psychoterapeutický vztah mu umožňuje, aby ve vztahu byl autenticky sám za sebe a zároveň si udržoval nadhled nad situací, podržoval svoji otevřenost. Tento autentický postoj mu umožňuje vzdát se svých osobních zájmů a mít na zřeteli zájmy pacienta. „…rozhovoru se plně účastní jako on sám, tj. jako nezaměnitelná „osobnost“. … nechává danosti být tím, čím jsou, aby ho oslovovaly samy ze sebe. Výsledkem je porozumění pacientovu jedinečnému existenciálnímu horizontu, který bytostně určuje jeho porozumění bytí a světu, jeho rozhodování a tím i jednání“.[27] Autorita terapeuta je v psychoterapeutické situaci přirozená. Terapeut si je vědom vlivu svého působení na pacienta a jedná tak, aby se pacient cítil důstojně a lidsky rovnocenně. Tento jeho přístup
musí být v dialogu zjevný. Terapeut dbá o to, jak se pacient cítí, jak vyřčená slova prožívá, zda se ho dotýkají, co v něm vyvolávají a opětovně se k některým momentům v terapii výslovně vrací i po několik setkání. „Rozhovor je celkově laděn úctou k tomu, co přichází od pacientů. Již to vede k umožňování jejich stabilní sebeúcty, bez níž patrně nelze naplňovat možnost být sebou“[28] (Čálek, 2005). Rizikem rozhovoru vždy je, že pacient a terapeut se mohou nacházet v jiném významovém poli. Zde je na straně terapeuta, aby reflektoval svou situaci, své porozumění a byl otevřen významům pacienta. Jejich rozhovor by měl postupně směřovat k náhledu na straně pacienta, který významy prožívá, ale neuvědomuje si, že si řeč druhých lidí může překládat do svého nesvobodného rámce a slyší tak jiné „věci“, než jaké se mu může druhý snažit sdělit. Dle míry postižení se liší také pacientova schopnost tohoto náhledu, vůbec připustit, uslyšet, že by to mohlo být jinak, aniž by se cítil ohrožen ztrátou svého světa. Toto vnímání a vidění světa však bývá právě tím, co pacientovi mnohdy komplikuje bytí s druhými. Terapeutický vztah a důvěra v něj jsou proto dalším nezbytným předpokladem úspěšnosti léčby. I zde je rozhovor nezastupitelný. Stejně tak jako terapeut poznává v řeči druhého různé obsahy i významy, vnímá i pacient v terapeutově způsobu, jakým s ním hovoří, jeho postoje a odvozuje z nich významy ke své osobě.
Závěr Ukázali jsme si, že daseinsanalýza, jako psychoterapeutický směr, je založena na fenomenologicko-filosofickém přístupu k člověku Martina Heideggera. Její léčebné postupy spočívají v rozhovoru, pro který metodicky čerpá zejména z hermeneutiky Hanse Georga Gadamera a nového pojetí řeči. V daseinsanalytickém rozhovoru dochází k postupnému fenomenologicko-hermeneutickému rozkrývání pacientova porozumění světu a sobě sama, které se stává zprvu zjevným osobě psychoterapeuta. Ten jej následně srozumitelným způsobem a v patřičné míře sdílí s pacientem. Tím dochází k žádoucí změně na straně pacienta, k novému a zejména svobodnějšímu porozumění. Daseinsanalytický psychoterapeutický rozhovor v rámci psychoterapeutického vztahu znovu-ustavuje věci, ukotvuje ve společném světě, dává nahlédnout do toho, co bylo dosud skryto, avšak přesto určovalo život jedince v mnoha jeho projevech. Rozhovor terapeuta s pacientem, ono sdílení a pronikání obou účastníků slovy i vším, co s nimi přichází, možnost se touto cestou usebrat k úzdravě, to není pouze uměním terapeutovým. Předpokladem této možnosti je sama řeč jako dar bytí. Lidská existence, nesena touto řečí, se nemůže dít jinak než jako rozhovor. A tento konstitutivní smysl řeči je klíčem ke zdůvodnění toho, proč je psychoterapie jako léčba rozhovorem vůbec možná a účinná.
BIBLIOGRAFIE: CONDRAU, G. Sigmund Freud a Martin Heidegger. Praha: Triton, 1998. ISBN 80-85875-74-8. ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza. Praha: Triton, 2005. ISBN: 80-7254-539-6. KONEČNÁ, M. Řeč a rozumění : poznámky k filosofické a teologické hermeneutice H.-G. Gadamera, G. Ebelinga a E. Fuchse. Brno: Marek Konečný, 2007. ISBN 978-80-903-5169-1. KOUBA, P. Fenomén duševní poruchy. Praha: OIKOYMENH, 2006. ISBN 80-7298-188-9. PALOUŠ, R., SVOBODOVÁ, Z. Homo educandus. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1901-9. PATOČKA, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKOYMENH, 1995. ISBN 80-85241-90-0. GADAMER, H.G. Člověk a řeč. Praha: OIKOYMENH, 1999. ISBN 80-86005-76-3. HEIDEGGER, M. Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-40-4. HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 2002. ISBN 80-7298-048-3. MRKVIČKA, J. Předpoklady psychoterapie. Pardubice: Theo, 2005. ISBN 80-239-5451-2. PISANI DE FREITAS, D. Daseinsanalysis and freedom. Předneseno na Mezinárodním daseinsanalytickém fóru v Budapešti dne 28.9.2012. (překlad T. Králíčková)
REJZEK, J. Český etymologický slovník. Voznice: LEDA, 2004. ISBN 80-85927-85-3.
[1] KONEČNÁ, M. Řeč a rozumění, s. 26.
[2] Tamtéž, s. 26.
[3] H.G.GADAMER. Člověk a řeč, s. 22. [4] KONEČNÁ, M. Řeč a rozumění, s. 19. [5] HEIDEGGER, M. Básnicky bydlí člověk, s. 49. [6] HEIDEGGER, M. Bytí a čas, s. 54. [7] KONEČNÁ, M. Řeč a rozumění, s. 19. [8] ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza, s. 72.
[9] ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza, s. 77. [10] Tamtéž, s. 78. [11] Tamtéž, s. 78-79. [12] CONDRAU, G. Sigmund Freud a Martin Heidegger. Praha: Triton, 1998, s.31. [13] PISANI DE FREITAS, D. Daseinsanalysis and freedom. Předneseno na Mezinárodním daseinsanalytickém fóru v Budapešti dne 28.9.2012. (překlad T.Králíčková) [14] ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza, s. 80. [15] Tamtéž, s. 90. [16] MRKVIČKA, J. Předpoklady psychoterapie, s. 17. [17] REJZEK, J. Český etymologický slovník.
[18] HEIDEGGER, M. Básnicky bydlí člověk, s. 65 [19] Tamtéž. s. 65-67
[20] Tamtéž. s.67 [21] Opět poukaz k etymologickému výkladu slova lišit se (nadbytečný, rozdílný, jiný) a dále k lichý (prázdný, podvodný,nadměrný ), REJZEK, J. Český etymologický slovník. [22] Stará modlitba Sv. Fr. z Assisi tento význam rozumění v mnohém nejlépe postihuje: Dej mi sílu unésti všechno co změnit nemám sil. Odvahu abych to nač stačím na tomto světě pozměnil. A také moudrost abych znal a od sebe to rozeznal. [23] PATOČKA, J. Tělo, společenství, jazyk, svět, s. 11. [24] ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza, s. 100. [25] KOUBA, P. Fenomén duševní poruchy, s.9 [26] ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza, s. 84. [27] Tamtéž, s.85-86. [28] Tamtéž, s. 88.
Autor: Mgr. Tereza Králíčková | Datum vytvoření: 01.10.2016 22:00:22
