rozhovor Gerald Graff: Výuka literatury a psaní rozhovor vedl John V. Knapp

aluze.cz 01.2010

Obsah poezie Saša Skenderija:

Ithaka po deseti letech....................................................................2

próza Arthur Shearly Cripps:

Starý bojovník v novém světle........................................................ 10

rozhovor Gerald Graff:

studie Gerald Graff: Radek Malý: Erik Gilk: Adin Ljuca:

recenze Petr Hruška, Ivan Wernisch:

Výuka literatury a psaní.................................................................. 14 – rozhovor vedl John V. Knapp

Pseudopolitika interpretace........................................................... 26

Fuga smrti Paula Celana v překladech do češtiny........................ 35 Svědectví o vítězství tvora Arjeha.................................................. 53 Český guláš o bosenském maglajzu. Reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém prostředí (1992-2008)..................................................................... 59

Byl jednou jeden svět (rec. Martin Lukáš)...........................................................................71

Jaroslav Chobot:

Modelové porno-lesy (pozdních faunů) (rec. Filip Mikuš)...............................................................................74

Miroslav Červenka:

Záznamník (rec. Petr Plecháč)............................................................................ 75

Miroslav Červenka:

Záznamník (rec. František A. Podhajský).......................................................... 77

Robert Perišić:

Děs a velký výdaje (rec. Matěj Martinčák)..................................................................... 78

Tatjana Gromača:

Černoch (rec. Lenka Krausová)...................................................................... 81

Zofia Mitoseková:

Teorie literatury. Historický přehled (rec. Roman Kanda)......................................................................... 83

Petr Szczepanik:

Konzervy se slovy. Počátky zvukového filmu a česká mediální kultura 30. let (rec. Ondřej Šír)................................................................................ 86

Jiří Špička:

Petrarca: Homo politicus. Politika v životě a díle Franceska Petrarky (rec. Daniel Špelda)..........................................................................90

Linda Piknerová:

Botswana (rec. Jeroným Boháček)................................................................... 92

glosa Jaroslav Peregrin: archiválie Petr Holman:

Politizace rozumu, nebo jeho depolitizace?..................................95

Březiniana II (1966–2006–2010)

Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy........................................... 102

Ithaka po deseti letech Saša Skenderija

Podivíni Tajemní a nedostupní ve svých temnotách, dětinsky rozmařilí a něžní, když si píšeme nebo mluvíme o někom z nás, kdo tu zrovna není. S některými jsem vyrůstal, jiné, které jsem poznal už jako dospělé, jsem neomylně našel v jejich albech na školních skupinových fotografiích. Vždycky byli takoví. Pamatují si každý detail z toho, co jsem jim kdy o sobě řekl, někdy i to, co jsem zamlčel. Tak mi pokaždé někdo z nich připomene důležité věci o mně samotném, když jdu ke dnu nebo se vznáším příliš vysoko ve svém bezvýznamném existenciálním deliriu. Někteří z nich už téměř odepsali sebe i mě: hroutili se a vrůstali do vlastního šílenství stahujíce mě za sebou, jako magnet přitahuje ocelovou šponu. Podivíni, které mám rád, rozesetí po polednících ve svých propastech, mezi obludami normálnosti.

[2]

[poezie]

ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné

Tekuté krystaly Naprázdno běžící videokamera, ode zdi ke zdi, z tváře na tvář mezi tebou a mnou mezi nimi a námi – svět je pestrý a bezbolestný. Když tě pozoruji, rozléváš se mým vědomím jako polarizovanými mělčinami L(iquid) C(rystal) D(isplaye). Bezbolestně tě zmenšuji a vracím zpět, zaostřuji a rozmazávám – dokud mě něčím nepřinutíš začít nahrávat: nějakou dlouho odkládanou myšlenkou, neklidným loupáním prstů, nějakým drobným smutkem. Znám tě dobře, jsme spolu už dlouho. Mám rád tu jiskru těkající ve tvých očích, ten překvapivý záblesk sebe sama v tvé řeči, ten odraz tvé přítomnosti v mých myšlenkách – moment, v němž se rozhodneš vnímat, kdy vím, že víš, že vím. A ty víš, že já vím, že víš.

Nemovitosti Z otevřených oken mého města se do ulic sypával cinkot příborů Dozvuk malých rodinných dramat skrytých za krajkovými záclonami dětský křik zprávy z televize Někdy jen čalouněné ticho dlouhých nedělních odpolední

[3]

[poezie]


Ta okna jsou teď zavřená zvuky se vytratily už je neslyším staly se z nich nemovitosti Přijímám je lhostejně jako ozdobený vánoční stromek jako kandovanou třešni v koktejlu Do rozměklého asfaltu jiných měst ze mě spadly okovy poezie a bezdomovectví Sklouzly tiše na tlusté koberce mých pokojů do žhavého písku mořských pláží do tekutého cukru jejího klínu do umělého prašanu rodinných fotografií Jizvy pomalu mizí pod vrstvami tuku

Mys Dobré naděje Slíbil jsem Zelkidě Že jí přivezu báseň Z konce světa Z mysu Dobré naděje I když sama Si o to neřekla Bohužel Když jednou člověk napíše Pár básní Dobrých básní Potom jen tak pro nic za nic nepíše Ani neslibuje Letěl jsem z Johannesburgu Do Kapského města Mužatka na vedlejším sedadle Mi položila otázku V jakémže vlastně jazyce je kniha Kterou čtu V BOSENŠTINĚ Vyrazil jsem ze sebe Aha řekla A bylo jí to trapné

[4]

[poezie]


Bosňáky máme i tady V Jihoafrické republice řekla Já vím Ale radši mi povězte, kolik kilometrů je Z Johannesburgu do Kapského města? Asi 1400 Aha Jako z Atlanty do New Yorku Řekl jsem Kniha, kterou jsem četl Byla od Amira B. Bosňana Který na rozdíl ode mě zůstal A svému otci sám postavil Náhrobní kámen A napsal o tom báseň A jakou báseň! Nikdy jsem se s ním nesetkal Ale můj kamarád Adin ho navedl Aby mi podepsal dvě knihy A poslal je Po Fatimě Do Ameriky Jednu podepsal Drahému příteli Druhou S úctou Dostatečný důvod k tomu Abych vzal jeho knihy Na konec světa (Mimochodem, nikdy jsem neměl Většího přítele Než Adina Kromě Zelkidy A možná Tény) Letadlo přistálo v Kapském městě Za soumraku Nejúchvatnější podívaná Jakou jsem kdy zažil Snad jedině přistání v Riu Lze s tímhle srovnávat A to jen díky Cendrarsovi Ale kdo ví Ani to není až tak docela nemožné Teď, když už jsem přistál na konci světa Ubytovali mě v bývalém vězení Pro bývalé bankovní lupiče Hotelový pokoj byl trochu těsný Ale pohodlně zařízený Pootevřené okno, každou chvíli bouřka Krátce klid a zase bouře

[5]

[poezie]


Nechal jsem běžet televizi Protože jsem se děsil samoty V temnotě vězeňské cely Na konci světa: Soft-core porno na šestém kanálu Po nějaké době jsem se probudil a televizi vypnul „Vyrazil jsem do světa zotavit Tělo zmatené hrůzou ze zániku Ale hned v prvním šeru mě opustila odvaha“ A tehdy jsem si vzpomněl Že se mi Semezdin neozval Od té doby, co jsem ho požádal O zvací dopis pro Ténu Jménem Hlasu Ameriky Je to divné Zřejmě existuje jistý bod Na životní mapě každého z nás Kterého když dosáhneme Všechny další cesty se stávají návratem A tehdy se každou mílí Stále víc vzdalujeme svým spolucestujícím A jsme blíž a blíž Těm, co zůstali doma Ráno V autobusu Nám turistický průvodce vyprávěl O tom, jak První plavba Ve skutečnosti skončila nezdarem A jak se Bartolomeo Díaz vrátil zničený a zoufalý Aby králi vypověděl o Bouřlivém mysu Na konci světa Za nímž není nic Jen běsnící moře A zlověstné útesy ukryté v mlhách Ostřejší než levantské šavle Později král tento detail V lodním deníku změnil A mořeplavce zahrnul bohatstvím a slávou Protože Zkroušená vlast naléhavě potřebovala Místa dobré naděje Nové obzory Slova útěchy A povzbuzení (září 2003)

[6]

[poezie]


Horror caféi (Starbucks) K čemu to všechno vede? K ničemu, shodli jsme se mlčky hezká baristka a já: vytvořila v mém kapučínu dokonalý mléčný květ a zvěčnila si ho digitálním fotoaparátem. Potom jsme tiše pozorovali, jak se její mandala v šálku zoufale utápí pod cukrovou lavinou a mizí v husté pěně, dokud má lžička zkázu nedokončila. Vybavil jsem si, že Jung v mandale spatřoval projev nevědomého „já“. A Aristoteles tvrdil, že prázdnota ve snaze zaplnit se nezadržitelně pohlcuje všechno kolem sebe. Mario Praz pojmem horror vacui označoval dusnou atmosféru a přeplácanost viktoriánského interiéru. A tak dále. K čemu to všechno vedlo? Asi k ničemu – shodl jsem se mlčky s hezkou baristkou ve spěchu, abych unikl dříve, než nás šamanské prsty okolo posedávajících laptopistů uvrhnou do prázdnoty svých monitorů a životů.

Traktát o nostalgii Nostalgie, ten hořkosladký stesk po sobě samém, po zašlých, vysněných, přerušených nebo zameškaných událostech, místech, pocitech a nadějích, které jsou jakoby stále někde tady, na dosah ruky, a které nám, jakmile po nich ruce vztáhneme, mizí jako duha v minulosti i budoucnosti. Nostalgie je entropie duše, její nepoužitelná esence tvořená přebujelou obrazotvorností a vzpomínkami. To ostatní jsou instinkty a informace uschované či založené ve skladištích paměti, které se čas od času aktivují za účelem řešení každodenních životních situací na nezadržitelné pouti k věčnému zapomnění. Nostalgie není jen touhou po návratu, jak se obvykle míní, po „starých dobrých časech“, místech, okolnostech, nadějích, snech. Nezahrnuje jen ztracené, vysněné či zmeškané ráje, ale také sedliny pekelných zkušeností. Nostalgie je toužebné přání, aby se prožité a tušené převtělily do věčnosti přítomného okamžiku a zapustily kořeny do sypkého písku budoucnosti.

[7]

[poezie]


Není pouze lidským steskem po ráji, ať už ztraceném, či neexistujícím, ale především po intenzitě, smyslu a ryzosti samotného aktu života. Nostalgie je touha po věčnosti tady a teď. Často chybně ztotožňovaná s melancholií, liší se nostalgie jedním zvláštním rysem, tím zášlehem smutku v očích skutečně nostalgických lidí. Ale nostalgie je touha a neživí se, na rozdíl od melancholie, rezignací a zatrpklostí. Ona je zdrojem osudové tvořivosti a bezbožné víry v to, že se nic neděje nenávratně a zbytečně. Na rozdíl od ostatních vášní a tužeb, neusiluje nostalgie o vlastní naplnění, ale o vlastní pokračování. Smyslová touha, dychtění po věčném životě, po moci, slávě, pohodlí, dobrodružství, jistotě, touha po štěstí, svobodě, spravedlnosti, vlastnění, pravdě – to všechno řídí lidský život od jednoho bodu k druhému v prostoru a čase. Jediným účelem nostalgie je neustálá seberegenerace. V mládí hledí k budoucnosti, k očekávanému, v dospělosti a ve stáří se upíná k přítomnosti a minulosti, ke zmeškanému a uplynulému. Mládí tedy končí ve chvíli, kdy stesk po promeškaném převládne nad touhou po vysněném. Stáří přichází, když se nostalgie mění ve stesk po dávno zašlém. Tak se stává, že některá místa, tváře a události z mladických vzpomínek, od jejichž všednosti jsme kdysi prchali do světů fantazie a pohádkových nadějí, se v pozdějším věku jeví mnohem pohádkověji a neskutečněji, než naše tehdejší sny a představy. Tento algoritmus nostalgie můžeme často pozorovat v literatuře, v dílech mladých, zralých, a „starých“ autorů. Láska a umění se rodí z nostalgie, z touhy po vydatnosti, smyslu a čistotě života, na cestě k věčnému zapomnění a lhostejnosti. Láska a umění pocházejí z lidské touhy po vzkříšení prožitého s tušeným ve věčnosti přítomného okamžiku a přání podělit se o to s ostatními. Proto je nostalgie podstatou každé opravdové lásky a každého opravdového uměleckého hnutí. Toto je traktát o tušených, přervaných nebo zmeškaných láskách, svědectví o nostalgických milencích, jejichž láska se nikdy nenaplnila v čase a prostoru, ale trvá dál v nekonečnosti jejich i naší víry v to, že se nic, ale vůbec nic, neděje nenávratně a zbytečně.

Ithaka po deseti letech Stále však mysli na Ithaku. Je tvůj souzený cíl. Konstantin Kavafis: Ithaka (1911)

Kromě těch, co zmizeli cestou a těch, kteří stále hledají, jsme ji, dříve či později, všichni našli. Někteří z nás museli projít půl světa, jiní na ni narazili během cesty. Některým se na konci zjevila sama, aniž by kdy překročili práh domova. A záleží vůbec ještě na tom, jestli nás až sem dovedl osud,

[8]

[poezie]


nebo náhoda? Odsud nás může dostat snad jedině zázrak. (v Ithace, leden 2010) Z bosenštiny a angličtiny přeložil Jaroslav Šulc.

Saša Skenderija se narodil roku 1968 v jugoslávském, resp. bosenském Vitezu. Studoval na Univerzitě v Sarajevu a Univerzitě Karlově. V současné době působí v Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK a jako technologický koordinátor v Law Library (Cornell University, Ithaca). Od konce osmdesátých let minulého století publikoval pět básnických sbírek v bosenštině: Golo O (1987), Ništa nije kao na filmu (1993), Praški fraktali (1998), Kako naslikati žar-pticu (1999), Zašto je patuljak morao biti ustrijeljen (2005). Jeho poezie se objevila v bosenských, chorvatských, českých a anglických antologiích.

[9]

Starý bojovník v novém světle Arthur Shearly Cripps

Na výpravu jsme vypluli dlouho před rozbřeskem. Naším plavidlem byla nákladní loď přestavěná na obrněný parník. Posílili jsme obsluhu lodních děl i indickou lodní hlídku tak, že jsme v jedné zátoce nabrali důstojníky a domorodé vojáky (askarie). Z pevniny jsme si také vypůjčili kulomet Maxim, aby bylo silnější naše dělostřelectvo. Tu noc jsem měl na palubě hosta, jímž byl veselý padre. Zdálo se mi, že se svému povolání věnuje s rozkoší, a považoval jsem ho za velice schopného člověka. Já jsem si ve své profesi počínal dosti nezkušeně a on mi pomáhal pochopit, v čem tkví má pochybení, a to co se týče jak přirozenosti, tak milosti. Podle mne měl přesně ten druh úsměvu, při kterém srdce věřícího námořníka pookřeje. Lákaly ho nové vzrušující zážitky, kvůli nimž také přišel na palubu naší lodi. Nahoře na lodním můstku jsme se natáhli na polní lůžka, ale i když elektrické lampy pohasly a kolem se rozhostila tma, neusnuli jsme. Jeden druhého jsme se zeptali na věk a povídali jsme si o místech v Anglii, která jsme znali za mírových časů. Potom jsme se domluvili, že ráno vstaneme brzo. Náš náhlý útok měl začít ještě za tmy. Na půl šestou byla objednána káva a s bojovou akcí se dalo počítat těsně po šesté. Kladli jsme si otázku, zda naši loď opravdu nazítří čeká palba ze starého polního děla a z maxima. Barvitě jsem líčil, jak to s naším parníkem nejspíš zatřese, až zahájíme střelbu ze čtyřpalcového děla. V šeru jsme se pak bavili o práci. Poslední dobou jsme ani on ani já neměli pro tu úchvatnou profesi moc příležitostí. Je správné modlit se, aby se našim v boji dařilo? Já jsem měl při takovém modlení stále mravní zábrany, ale můj nový přítel se jim trochu posmíval. „Copak existuje nějaký německý bůh, který bojuje proti kmenovému bohu Angličanů?“ zeptal jsem se poněkud neuctivě. Můj přítel mi dal najevo, že ho to pohoršuje. Omluvil jsem se. „Nejvyšší moc z toho vynechme,“ řekl jsem. „Uvažujme o tom, jak budou v této válce působit svatí. Mají se snad rvát, jako se rvali bohové v Homérovi? Bude snad anglický svatý Jiří stát proti německému svatému Michaelovi a podobně?“ Zdálo se však, že mého přítele příliš nezajímá ani Homér, ani životopisy svatých. Podotkl, že je ve službách Církevní misijní společnosti, že není žádný historik středověku. Naše debata utichla a on zamumlal: „Dobrou noc.“ Spal jsem dost neklidně a probudil jsem se dlouho předtím, než loď vyrazila plnit svůj nelítostný úkol. Když už se nějakou chvíli řítila plnou parou vpřed, vykradl jsem se tmou do umývárny. Když jsem vyšel ven, začínalo už šedavě svítat. Odšoural jsem se na záď a podíval se přes hrazení paluby, abych zjistil, jak daleko jsme už dopluli. Poblíž mne stál kulomet vypůjčený z pevniny, obložený pytli s pískem, ale službu konající důstojník ještě spal. Jeho kolega, důstojník rozvědky, který s námi den předtím večeřel, chrápal na vedlejším lůžku. Stál jsem, prohlížel jsem si tmavý ostrov v měsíčním světle a začal jsem se modlit svoji oblíbenou modlitbu pro takovéto chvíle, v níž jsem prosil Boha, aby v den bitvy nechal [ 10 ]

[próza]


svatého Michaela bdít nad našimi životy. Modlitbu jsem mumlal téměř neslyšně, ale zřejmě ji kdosi zaslechl. Z pytlů s pískem se zvedla štíhlá postava oděná v khaki uniformě, kterou jsem předtím nezpozoroval. „Modlíte se za úspěch bitvy?“ zeptala se. Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem trochu rozpačitě přisvědčil. „A jak se dnes lidé modlí za úspěch bitvy?“ pokračoval neznámý ve výslechu. Hovořil tak vlídným tónem, že se mu podařilo mě uklidnit. A tak jsem mu pověděl, zač se modlím. „To zní jako dobrá modlitba, lepší než mnohé, které jsem v životě slyšel,“ připustil a zase si sedl. „V dnešní době někteří lidé při modlitbě zapomínají na druhou polovinu Bible.“ Nadšeně jsem souhlasil. „Já předně nevěřím,“ pokračoval, „že svatý Michael touží vyhladit Angličany, askarie nebo Němce. Určitě je lepší modlit se k němu tak, jak jste se modlil vy. Řekl bych, že ho oslovují spíš záporné než kladné činy, spíš záchrana než zkáza.“ Hovořil zvučným hlasem, který se zjevně rozléhal. Důstojník od kulometu cosi zabručel a začal se zvedat z lůžka. Ten narušitel spánku však bez zaváhání pokračoval: „Svatý Michael má jistě mnohem lepší představu o tom, kdo je skutečný nepřítel, než někteří z těch, co ho vzývají.“ Potom na mě začal mluvit důstojník v pyžamu a nit řeči toho druhého se přetrhla. Když jsem odcházel, abych se ustrojil, na pytlích s pískem už nebyl. Vylezl jsem po žebříku a dal jsem si kávu. Krátce nato se všichni přesunuli na svá stanoviště. Vplouvali jsme do zátoky v nádheře onoho jitra, ověšeného jantarovou žlutí, nachem a šedí pírek. Obsluha čtyřpalcového děla byla připravena a já jsem stál a snažil se přečíst Modlitbu před bitvou, vytištěnou drobným písmem. Šeptem jsem vysvětlil své počínání, svému veselému kolegovi, který byl tím, k čemu se podle všeho schylovalo, o dost nadšenější než já. Pak ke mně kdosi přistoupil a promluvil na mne. Nebylo pochyb o tom, že je to můj přítel od pytlů s pískem. Nyní jsem ho viděl už zcela jasně. Byl to určitě důstojník. Stál tam v khaki uniformě, štíhlý a elegantní, ale neměl na sobě ani jednu hvězdu či jiný odznak hodnosti. Zapomněl snad na ně ve zmatku tohoto rušného rána? Prohodil ke mně jen několik slov a přešel k obsluze děl. Záhy se loď děsivě roztřásla palbou čtyřpalcového děla. Říkali, že ostřelujeme zákop, který se táhne nahoru po svahu. Seděl jsem chráněn hrazením paluby poblíž několika klečících střelců, ale nijak mě to netěšilo. Na naše výstřely neodpovědělo žádné nepřátelské dělo. Tahle válečná operace se zdála být dost jednostranná. „Je to děsivá zbraň,“ poznamenal se značným uspokojením můj kolega cestou k podstavci, na němž stálo dělo. Člověk se musel modlit za lidi na tom kopci, bezbranné vůči jeho hrozivé síle, musel se modlit za zásah svatého Michaela k jeho velícímu důstojníkovi. Nekonečné chvíle se táhly, loď se zvolna sunula vpřed a kdesi začal zvonit zvon. Znovu a znovu zaznívalo i chmurné volání námořníka, který měřil olovnicí hloubku vody. Potom jsme se opět zastavili a v ústí našeho děla to zahřmělo a vyšlehl z něj plamen. „Takový dav askariů, celý kopec se jimi černá!“ křikl signalista na doktora, když kolem uháněl se vzkazem. Se zájmem jsem sledoval, jak zaměřovač znovu směruje dračí hrdlo. Co však s tím má společného můj přítel od pytlů s pískem? Pohyboval se mezi vojáky obsluhujícími dělo a nikdo mu nic neřekl. Jeho ruce se dotýkaly děla poté, co s ním manipuloval pověřený zaměřovač. Ostřelovali jsme ještě jinou pozici a potom další. Poté vše utichlo a někteří z nás chvátali na snídani. Hodně se mluvilo o tom, kolik nepřátel jsme asi mohli zabít a s největší pravděpodobností zabili. Zásobovací loď, která plula v závěsu za námi, nám posloužila dobře. Ti na břehu měli o důvod víc zůstat na svých pozicích, neboť se báli, že loď veze bojové jednotky, které chce vysadit na břehu. Nyní pomalu odplouvala pryč. Kolik jsme jich asi dostali? Důstojník rozvědky i můj kolega překypovali optimismem, avšak velitel dělostřelců se tvářil dost pesimisticky. „Dvě nebo tři dávky šly mimo,“ zavrčel, „dneska máme špatný den.“ Zhltli jsme ovesnou kaši a vejce na slanině a vrátili jsme se na místa. Naše dělo znovu vypálilo a opět nepřišla žádná odpověď. Pak se ke břehu vydal motorový člun, což bylo podle mne zatím asi největší dobrodružství toho dne. Spustili člun na hladinu a naložili do něho kulomet z pevniny. Vedle něj navršili spoustu pytlů s pískem. K veliteli obsluhy kulometu do člunu skočil i světlovlasý záložní důstojník s mladistvou tváří. K odplutí se chystal i britský modrokabátník, afričtí vojáci a námořníci, stejně jako dva strojníci, jeden z Anglie, druhý z Goa. Měli prohledat řeku a zadržet všechny kánoe, které objeví. [ 11 ]

[próza]


Srdce se mi rozbušilo vzrušením, když jsem veliteli obsluhy kulometu přál šťastnou cestu. Byl tuším svobodný, ale ten druhý důstojník měl ženu a děti. Pravděpodobně je čekaly krušné chvíle. Jako poslední vklouzl do člunu můj půvabný přítel bez hvězd a odznaků na uniformě. Zdálo se, že se pohybuje, jak se mu zlíbí, a nikdo jeho služby neodmítá. Člun s vrčením odrazil od lodi, proplul kolem skalisek, zahnul kolem výběžku pevniny a zmizel nám z očí. Naše loď zvolna plula kupředu, pak se zastavila a znovu vypálila. Tentokrát jsme vystřelili mnohokrát. Z té palby mi bylo mdlo a byl jsem unavený, a tak jsem si sedl před lékařovu kajutu. Můj kolega byl mnohem čilejší a veselejší. Díky velkorysosti námořního velitele si směl nechat nábojnici. „Je to tak báječný suvenýr,“ řekl mi. Já jsem však po žádné nijak zvlášť netoužil. Vzpomněl jsem si, že v kostele u jezera je po takových suvenýrech velká poptávka, lidé je totiž používají jako vázy na vánoční dekorace. Také jsem myslel na hrůznou spoušť rozervaných těl askariů, kterou ty báječné suvenýry nejspíš měly na svědomí. V příští půlhodině jsem také musel myslet na dobrodruhy, kteří si to sviští po řece v motorovém člunu. Ale z jejich zklamaného hlášení posléze vyplynulo, že na ně nikdo nevystřelil ani ránu. Když jejich člun přirazil k boku naší lodi, kulometčík zakřičel: „Vystřelili jsme z maxima na pár domorodců a jednoho Evropana na břehu. Viděli jsme i nějaké kánoe, asi tři. Byli v nich askariové a pobízeli veslaře. A jako naschvál se maxim zrovna v tu chvíli rozhodl zlobit a zasekl se. Tak jsme je nedostali.“ Zatímco druzí nadávali, náhodou jsem zachytil pohled přítele v khaki uniformě. Tvářil se na to všechno docela spokojeně. Pak kulometčík ještě dodal: „Kdyby se to zrovna v tu chvíli nezaseklo, tak jsme je všechny poslali pod vodu.“ Napadlo mě, jestli tuhle pozoruhodnou shodu okolností někdo nezařídil. Tázavě jsem pohlédl na svého přítele, on se však jen usmíval. Jeho tváře v sobě měla zvláštní půvab. Nebyl v ní strach, ale ani sebemenší náznak krutosti. Na mou otázku odpovídaly jeho hnědé oči a chlapecké rty tím nejpříjemnějším úsměvem. Hnědé oči se zajímavě snoubily s jeho velmi plavými vlasy. Bílou přilbu měl na žluté hlavě posazenou hodně dozadu. Za půl hodiny už jsme byli opět ve svých bojových pozicích. Naši střelci pálili na jednotlivé askarie (opravdu to všechno byli askariové, a ne nešťastní vesničané?), jež bylo možno rozeznat na břehu. Kolem nás znovu přešel signalista. Když byl u mě, uchopil pušku a vystřelil. Jeden z kulometů mezitím zuřivě pracoval na plné obrátky, a když důstojník burácející stroj zaměřoval, měl ve tváři kamenný výraz. A tu jsem uviděl, jak k němu můj přítel samotář přistoupil a zůstal stát těsně za ním. Prásk! Kulka zasvištěla těsně nad mužovou hlavou. „Málem ho lízla,“ řekl mi pak dozorčí důstojník. „Někdo mířil moc vysoko, jinak by to ten, co obsluhoval dělo, dostal.“ I tak pro mne bylo záhadou, proč ta kulka nezasáhla hezkou hlavu za ním, tu hlavu, která v mých představách nesporně napomohla tomu, aby střela letěla tak vysoko. Ten, který se vystavil střele, přišel ke mně nedotčen. „Vypadalo to dost natěsno,“ oslovil mě s úsměvem. A zůstal s námi až do konce toho krutého dopoledne. Usmíval se a vybízel mě, abych se tvářil radostně, když šel kolem kapitán. Nevyčítal mi, že sedím v bezpečí za opevněním a trhnu sebou pokaždé, když zaburácí čtyřpalcové dělo? Trochu ironicky se usmíval i ve chvíli, kdy se objevil můj kolega, dosud laskající svou trofej a rozplývající se nad tím, jak je báječná. Znovu a znovu se usmíval, když za ním přecházel po palubě sem a tam a pozoroval ho v nemilosrdné palbě. Usmíval se, když přistoupil k dělu. Občas zkontroloval počínání zaměřovače, nebo mi to tak aspoň připadalo, soudě podle jeho pohybů. Usmíval se i potom, když důstojník rozvědky odhadoval, jaké že obrovské ztráty jsme způsobili nepříteli v pevnostech a zákopech. Rozhovor vedl se svým druhem od kulometu a přeli se o tom, zda jsme jich opravdu dostali tolik. Jeden výmluvně tvrdil, že ano, druhý, že ne. Vysoký posluchač se při jejich debatě zadumaně usmíval. Po posledním výstřelu z šestiliberky, předtím než jsme šli na oběd, ke mně muž přistoupil a rozloučil se se mnou. „Ale uvidím vás ještě na palubě, že ano?“ zeptal jsem se. „V zátoce vás přece nevysadíme dřív než těsně před západem slunce…“ „Třeba vystoupím mnohem dřív,“ řekl, ale jak, to nevysvětlil. Na palubu mi upadla modlitební knížka a on ji zvedl a podal mi ji. „Nezapomeňte se držet své vlastní cesty,“ řekl. „Líbí se mi ta modlitba ke svatému Michaelovi ve vaší knížce. V dnešní bitvě bezpochyby zachránil nemálo lidských životů, a to na obou stranách. Je dost pravděpodobné, že má o válce nadpozemské představy, protože je sám nadpozemskou bytostí. Možná že tím drakem, s nímž vede válku, válku proti smrti, není ani Anglie ani Německo, ale ten svár mezi nimi.“ [ 12 ]

[próza]


„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se, neboť mě to zmátlo. Ale on se jen usmál a nijak blíže to nevysvětlil. „Mimochodem,“ pravil, „říká se, že jste slíbil, že když se živ a zdráv vrátíte na jih, postavíte svatému Michaelovi misijní kostel.“ Později jsem si lámal hlavu nad tím, od koho se to dověděl. „Ano,“ řekl jsem mu, „a kdybych se nevrátil, zahrnul jsem toto přání do své závěti.“ „Co takhle vzít si nějaké nábojnice, když vám je nabízejí?“ navrhl. „Nemusíte je v kostele používat jako oltářní vázy. Skvěle by se vyjímaly u nohou svatého Michaela, jako hladcí, lesknoucí se hadi zabijáci, kteří by byli drakem, kterého by mohl ušlapat – a to s chutí. Sbohem.“ Vytratil se mezi námořníky, právě když mě stevard zavolal k vystydlé polévce. Po zbytek plavby jsem už ho nespatřil a od onoho zářijového dne jsem se s ním už nikdy nesetkal. Lidé, kterých jsem se na něj ptal, podle všeho nevěděli, o koho jde. Později jsem si často kladl otázku, kdo to byl, a vytvořil jsem si jistou teorii. Patrně uhodnete jakou, i když to tu nenapíšu.

Přeložil Vladimír Klíma. Povídka se původně objevila pod názvem „New Light on an Old Champion“ v souboru Cinderella in the South. Twenty-Five South African Tales (Oxford, Blackwell 1919).

Arthur Shearley Cripps (1869–1952) – anglikánský kněz, misionář, prozaik a básník. Prožil téměř padesát let svého života v Jižní Rhodesii (dnešním Zimbabwe), poblíž města Enkeldoornu (dnes Chivhu). Jako obhájce práv Afričanů se opakovaně dostával do konfliktu s Britskou jihoafrickou společností a v rámci bělošské komunity byl do značné míry izolován. Kromě básní (např. Africa: Verses [1939]), povídek (mj. Faerylands Forlorn: African Tales [1910]) a románů (Bay- Tree Country [1913]) je též autorem spisu An Africa for Africans: A Plea on Behalf of Territorial Segregation Areas and Their Freedom in a Southern African Colony (1927), jenž podle mnohých předjímá některé ze současných problémů Zimbabwe. O vztahu místních obyvatel ke Crippsovi výmluvně hovoří skutečnost, že je dnes po něm pojmenována ulice v Harare a že v oblasti, kde působil, místní obyvatelé dosud každoročně pořádají slavnost na jeho počest. Česky zatím vyšla pouze jediná Crippsova povídka „Charnwoodský les“ (in: Přivolávač deště. Moderní zimbabwské povídky. Ed. Jaroslav Olša jr. a Malaba Mbongeni, Praha, DharmaGaia 2003). Jeho praprasynovcem je velšský básník, prozaik a televizní moderátor Owen Cripps (1974), autor knihy The Dust Diaries (2004), spojující v sobě současný cestopis o Zimbabwe a polofiktivní deník výše zmíněného autorova předka. V roce 2005 byla tato kniha vyhlášena velšskou knihou roku.

[ 13 ]

Výuka literatury a psaní Rozhovor s profesorem Geraldem Graffem John V. Knapp

Profesor Gerald Graff publikoval několik zásadních knih o studiu literatury, o kompozici1 a o didaktice, mezi nimiž vyniká především uznávaná publikace Lite-

rature Against Itself: Literary Ideas in Modern Society (Literatura sama proti sobě: literární myšlenky v moderní společnosti) (1979) a Poetic Statement and Critical Dogma (Poetická výpověď a kritické dogma) (1980). Nejvíce ovšem profesora Graffa proslavila kniha vydaná o deset let později pod názvem Professing Literature: An Institutional History (Výuka literatury: stručný přehled dějin) (1989), která bývá už léta citována jako nejlepší současná práce popisující vývoj studia literatury na univerzitách od jeho počátků v rétorice až po jeho ustanovení jako svébytné disciplíny. Jakmile se objevil fenomén tzv. kulturních válek,2 doktor Graff v knize Beyond the Culture Wars:

How Teaching the Conflicts Can Revitalize American Education (Ke kulturním válkám: jak může výuka střetů oživit americké vzdělávání) (1992) neúnavně hájil názor, že než aby se z našich budoucích studentů stali bezděční stoupenci často nesrozumitelných bitev v literárním akademickém prostředí, měli bychom raději vyučovat jednotlivé problémy v jejich úplnosti, a tak přizvat studenty jak bakalářského, tak magisterského studia, aby se zapojili do diskuzí, které tak vášnivě vedeme. Později

spolupracoval profesor Graff s naratologem Jamesem Phelanem na dvou monograficky zaměřených učebnicích věnovaných Twainově Huckleberry Finnovi (1995) a Shakespearově Bouři (2000), v nichž se oba autoři pokusili prostřednictvím výkladu známých literárních textů sblížit literárněvědný a studentský diskurz. Od těchto učebnic to byl už jen nepatrný krok k důkladnému zamyšlení nad výukou literatury a psaní obecně v rozsáhlejší studii Clueless in Academe: How Schooling Obscures the Life of the Mind (Bezradní na akademické půdě: jak studium zatemňuje naši mysl) (2003). Poté následovala kniha napsaná spolu s Cathy Birkensteinovou nesoucí název „They Say / I Say“: The Moves that Matter in Academic Writing („Oni tvrdí / já tvrdím“: důležité postupy v akademickém psaní) (2005). Tato zatím nejnovější profesorova práce prosazuje způsob výuky začínajících autorů,3 jež se zajímavým způsobem navrací k formalistickým šablonám, které si mnozí spojují s klasickými učiteli rétoriky. Graff a Birkensteinová tak v určitém smyslu opsali kruh a pomohli studentům, kteří se učí literaturu číst a o literatuře psát, aby zase jednou obsáhli obě tyto schopnosti najednou, jak tomu velmi často bývalo v seminářích studia literatury v jeho počátcích v 19. století.

[ 14 ]

[rozhovor]


V roce 2007, tedy ještě před nástupem profesora Graffa do funkce prezidenta MLA4 v lednu 2008, jsme se spolu usadili v jeho pracovně na Illinoiské univerzitě v Chicagu.5 Jako nedávno jmenovaný šéfredaktor časopisu Style jsem profesorovi naznačil, že mám v plánu rozšířit zaměření časopisu hned v několika směrech. To by v neposlední řadě znamenalo věnovat se také více rozhovorům a diskuzím o didaktice literatury a výuce jazyků. Jen málo lidí je schopno otevřít rozpravu na toto téma lépe než Gerald Graff, a přispět tak, jak doufám, k řadě podnětných diskuzí napříč literaturou, literární vědou, psaním a vzděláváním. Začnu vaší nejnovější knihou „They Say/I Say“ .6 Poslal jsem ji své dceři, která učí na několika komunitních školách 7 v okolí Chicaga. Moc se jí líbila a dokonce ji používá ve svých seminářích. Zjistila, že mnohým jejím studentům dělá potíže hrát tzv. „hru na empatii“ („believing game“), o které vy a vaše žena Cathy Birkensteinová píšete ve své knize. Je pro ni také velmi obtížné naučit studenty, kteří příliš nečtou, aby se vyhnuli obsahovým shrnutím a syndromu výkladových klišé (the closest cliche syndrome). Máte něco, co byste chtěl k těmto problémům dodat? Něco, co vás napadlo od vydání „They Say/I Say“ ? Domnívám se, že většině z nás, nejenom studentům, dělá potíže hrát to, co Peter Elbow nazývá „hrou na empatii“, což znamená představit si, jaké by to bylo, kdybychom přijali za své názory, které ohrožují naše vlastní, namísto toho, abychom je instinktivně odmítli.8 Jen několik z nás je natolik velkorysých, že se dokáže vcítit do kůže těch, s jejichž názory nesouhlasí, přičemž čím vzdálenější jsou tyto názory od těch našich, tím obtížnější pro nás je je přijmout. Zdá se, že uvažovat v rozporu s našimi oblíbenými názory nám připadá protiintuitivní, nicméně podle naší knihy se persvazivní a tvůrčí spisovatelé sami chovají protiintuitivně. Vciťují se do pozice těch, kteří jejich vlastní názory pokládají za mylné nebo dokonce absurdní. Tento přístup ovšem zpochybňuje způsob psaní, kterému se většina amerických studentů na školách učí. Buď se po nich chce, aby shrnuli zadanou četbu a upozadili sebe samé (pošetilý zákaz používání první osoby je pro to zcela příznačný), nebo aby v opačném případě roz-

vedli a podepřeli své vlastní argumenty či předpoklady, ovšem spíše jen v jakémsi vakuu než ve shodě, nebo ve sporu s někým jiným (esej v pěti odstavcích).9 Naše kniha naproti tomu po studentech vyžaduje, aby propojili shrnující pasáže s vlastními argumenty tak, že nejprve shrnou stanovisko odlišné od svého vlastního a poté toto shrnutí použijí k podnícení vlastních argumentů. Přestože se takový přístup neslučuje s tím, co se obvykle studenti učí, domníváme se, že je vlastně mnohem bližší chování studentů mimo akademické prostředí, nemluvě o chování skutečných autorů. Domníváme se, že přístup, který požaduje po autorech, aby brali vážně názory odlišné od názorů svých, zpochybňuje známý relativismus, k němuž se američtí studenti rádi uchylují: „Já mám svůj pohled na věc, ty máš svůj pohled na věc a všichni máme právo na vlastní názory,“ což je ovšem stanovisko, které umožňuje tvrdit prakticky cokoli. Cathy a já spolu učíme už několik let první ročníky kompozici na UIC. Hodně nám to pomáhalo při práci na této knize, zkoušeli jsme různé její verze, neustále se vraceli a zase ji přepisovali. Nejtěžší ze všeho bylo přesvědčit studenty, že když budou brát vážně názory, které normálně sami odmítají, bude jejich psaní lepší, zajímavější a přesvědčivější, protože tím pádem se stanou natolik otevřenými, že dokážou překročit vlastní pohled na věc. Jakmile se nám podaří studentům toto sdělit, přinese to určitý úspěch, nicméně je to protiintuitivní a riskantní záležitost. Celá kultura se o to pracně pokouší. Představte si naše prezidentské debaty a riziko, které by nastalo, kdyby se jeden z kandidátů rozhodl brát vážně stanovisko svého soupeře. Už vidím jednoho z prezidentských kandidátů, jak říká: „To je skvělá myšlenka! Nikdy mě to nenapadlo!“ Vraťme se ale ještě k předchozí otázce. Sám vaši knihu používám v seminářích didaktiky. Vrátíme-li se ke studentům, kteří se teprve chystají na vysokou školu, souvisí s nimi jedna z podstatných otázek vaší knihy. Píšete, že studenti si nikdy sami neosvojí klíčové intelektuální postupy reprezentované určitými šablonami. Chcete tím naznačit, že nedostatek otevřenosti vůči těmto klíčovým intelektuálním postupům představuje největší slabinu našeho středního školství? Tedy [ 15 ]

[rozhovor]


že se jimi na středoškolské úrovni nezabýváme? Ano. Věnujeme opravdu mnoho úsilí tomu, aby se naše kniha, nebo její verze, prosadila na středních či dokonce základních školách. Esej v pěti odstavcích patrně nadále představuje převládající model výuky psaní, i když učitelé kompozice a rétoriky jej zdvořile odmítají. Ale právě to, na co si všichni v případě eseje v pěti odstavcích stěžují, tj. že je schematická, se nám na ní líbí! Myslím, že lze říci, že se snažíme nahradit esej v pěti odstavcích pravidlem „Oni tvrdí/já tvrdím“. To mě přivádí k zásadnímu problému. Tato šablona, totiž esej v pěti odstavcích, vznikla v podstatě jako prostředek pro zvýšení kvality písemného projevů studentů v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se studenti učili psát převážně impresionisticky a jejich texty se obešly téměř bez jakéhokoli tvaru. Důležitým pojmem byla tehdy schopnost vyjadřování. Čili kdybych chtěl být kritický, tak vám teď namítnu, že jste pouze nahradili jeden formalismus jiným. V čem vidíte rozdíl? Předně „formalismus“ a „pravidlo“ pro nás nejsou špatná slova. Existují dobrá a špatná pravidla. Esej v pěti odstavcích má skutečně něco do sebe, pomáhá vám například formulovat argument nebo tezi a nabízí vám určitou cestu, po které můžete jít. Pokud si jako většina studentů nejste jistý, co máte dělat, pak je velmi užitečné znát nějaký jednoduchý plán, podle kterého lze písemnou práci napsat. Potíž je v tom, že v případě eseje v pěti odstavcích vlastně s nikým nepolemizujete. Vyslovíte nějaké tvrzení a potom se je snažíte podepřít, ovšem v naprostém vakuu. Právě proto působí esej v pěti odstavcích tak nepřirozeně. Nepodobá se opravdové mezilidské zkušenosti, kdy se nikdy nestává, že bychom pouze polemizovali, ale kdy naopak vždy polemizujeme s někým a o něco. V knize „They Say/I Say“ je kreslený obrázek, na kterém učitel promlouvá ke studentům: „Postavy v seriálu The Sopranos (Rodina Sopránů)10 jsou velmi složité,“ na což mu studenti rozpačitě odpovídají: „Ano… a?“11 Spousta akademického psaní, nejen toho studentského, je právě taková. Výrok je dostatečně jasný, ale vy nemůžete přijít na to, co tím vlastně učitel myslel. Namítá však někdo něco? Druhý obrázek

představuje protilék na tuto bezobsažnost, kdy přidání fráze „oni tvrdí“ odhaluje motivaci daného tvrzení. A to je proměna paradigmatu, kterou se snažíme vyvolat ve výuce psaní, tedy přejít od jednoho modelu výuky, kdy studenti (či profesoři) pouze shrnují, co někdo jiný tvrdí, nebo kdy pouze vyjadřují vlastní stanovisko k odlišnému modelu výuky, kdy to, co druzí říkají, podněcuje jejich vlastní stanovisko. Jestliže „oni“ dejme tomu znamená akademiky a intelektuály, pak může být pro řadu studentů obtížné a demotivující, mají-li sami na „oni tvrdí“ reagovat, nicméně je to jediný užitečný způsob. To je ten velký rozdíl mezi naším „formalismem“ a esejí v pěti odstavcích. Domníváme se, že by se nikdo neměl stydět za to, že je schematický. Právě naopak, pokud učitelé explicitně, ba dokonce preskriptivně, nepřiznají, že existují určité postupy či rétorická pravidla, která se v textu uplatňují, studenti je při čtení nezachytí a při psaní nepoužijí. Tyto postupy jsou velmi důležité, například uvádění protiargumentu pomocí fráze „v tomto bodě budete pravděpodobně namítat“, ovšem studenti si je na rozdíl od zkušených čtenářů neosvojí pouze tím, že se soustředěně pohrouží do textu. Jako akademici jednoduše čteme a necháváme se inspirovat, protože když jsme vyrůstali, chtěli jsme být jako George Orwell nebo Virginia Woolfová. Nikdo nás nemusel učit říkat „na jednu stranu“ nebo „na druhou stranu“. Mnozí studenti však tyto základní rétorické postupy z různých kulturně podmíněných důvodů nikdy nepochytí ani je sami neutvoří, dokud jim učitelé otevřeně neřeknou: „Tohle po vás v zadání chceme.“ Ironií přesto zůstává, že studenti často tyto rétorické postupy používají, když se dohadují se svými přáteli nebo rodiči. Na jednom z našich workshopů nám jeden učitel řekl: „Víte, váš model mi připomíná to, co jednou udělal můj syn, když se nás snažil přesvědčit, abychom mu koupili auto. Říkal: ‚Mami, tati, poslouchejte. Já vím, že nebudete souhlasit s tím, co teď řeknu, ale vyslechněte mě. Chtěl bych, abyste mi koupili tohle auto. Počkejte, já vím, že řeknete, že na to nejsem dost starý, že si to nemůžeme dovolit nebo že se mi stane nějaká nehoda…‘“ Studenti skutečně znají tyto rétorické postupy a dokonce i některé rafinovanější způsoby jejich využití, ale jakmile se ocitnou ve škole, něco jako by jim říkalo: Způsob, jakým se [ 16 ]

[rozhovor]


dohadujete a mluvíte se svými přáteli a rodiči, tady nefunguje. Zapomeňte na to. Pusťte to z hlavy. Myslím, že máte naprostou pravdu. Další věc, na kterou bych se rád zeptal, se týká důležité myšlenky, kterou v knize zmiňujete, a nyní už cituji: „Studenti dokážou nejlépe vyjádřit své argumenty, nejen když se soustředí na vlastní dojmy, ale také když sledují dění kolem sebe, když pozorně naslouchají stanoviskům druhých a zajímají se o jejich názory.“ Řekl byste, že totéž platí i pro výuku literatury u nás, zejména na středních školách? Chtěl bych mimo jiné použít vaši, nebo podobnou knihu a prosadit některé zásadní změny ve způsobu vzdělávání našich studentů literatury. Ukázal jsem vám svůj text, který jsem napsal už dřív o tom, jak mizerně se podle mého názoru literatura u nás učí. Oslovil jsem už například Jima Phelana a Petera Rabinowitze, kteří si oba tak trochu pohrávají s podobnými nápady. Chci, aby napsali metodickou učebnici, která by těžila z jejich vlastního způsobu uvažování a praxe. Zatím se to ale moc nepohnulo. Měla by to být knížka pro ty, kdo se chystají učit literaturu na středních školách, nebo začínají studovat na vysoké škole. Vlastně něco podobného, jako jste napsal vy pro výuku psaní, to znamená vytvořit jakýsi strukturní model, který by se odlišoval od té slátaniny, která je dnes z velké části tvořena diskuzemi o čtenářských ohlasech a podobnými věcmi. Tyto diskuze jsou velmi produktivní, avšak pouze pokud jde o mluvení. Tlachání. Což myslím ale Rabinowitz a Smith ve své knize Authorizing Readers (Schvalování čtenářů) účinně narušili. Ano, narušili. Ale upřímně řečeno to v praktickém vyučování [které můžu sledovat] příliš nezměnilo. Máte vy sám nějakou představu, jak od základu změnit vzdělávání v oblasti literatury, založenou na tom, čím se zabýváte a na vaši knize Clueless in Academe ? Ano, to samozřejmě máme. Poté, co vyšla naše kniha, začaly nám chodit e-maily od univerzitních učitelů, kterým se kniha líbila a kteří vedou semináře z úvodu do studia literatury. Přišel nám jeden zvlášť pozoruhodný od učitele z Quinnipiac

University poblíž New Havenu v Connecticutu, který se nás ptal: „Je možné tuto knihu využít v úvodu do studia literatury pro první ročníky? Kdybyste měli psát o Hamletovi, kdo by byl ,oni tvrdí‘? Byl by to Shakespeare?“ Jak už tento učitel i jiní, co nám napsali, sami pochopili, náš přístup si žádá určitý literárněvědný diskurz, který by literární eseje studentů motivoval. Nemusí to být nutně publikovaná literární věda, nemusí to být ani akademická literární věda. Mohla by to být třeba žurnalistická kritika. Dokonce by to mohl být i handout, který učitel na hodinu připraví. Možná si vybavíte jednu kapitolu v Clueless in Academe nazvanou „Outing Critism“ (Odhalení literární vědy), která je příkladem toho, jak seznámit první ročníky na univerzitách, ale i středoškolské studenty literárních seminářů s literární vědou. Vždycky jsem se držel předpokladu, že pokud chceme, aby si studenti v reakci na literaturu vytvořili určitou podobu literárněvědného diskurzu, což mimochodem naše zadání nevyhnutelně vyžaduje, musí tito studenti vědět, jak takový diskurz vypadá. Když říkáte literární věda, máte tím na mysli něco jako institucionální literární vědu, o níž mluví Rabinowitz, jako například feministickou literární vědu či dekonstrukci? Nebo máte na mysli určitou variaci textové analýzy? To je klíčová otázka, protože spousta akademické literární vědy se zjevně nehodí pro studenty prvních ročníků vysoké školy, tím spíš ne pro středoškolské studenty, pro které může být akademická literární věda naprosto nesrozumitelná. To, co si já představuju pod pojmem „literární věda“ („criticism“), by bylo možné vymezit něčím tak minimálním jako je obyčejné tvrzení, které spolužák vysloví o literárním díle: je to mizerné, je to nuda, nelíbí se mi to, moc se mi to líbí, to je něco! Jenomže jedna z nejtěžších věcí, obzvlášť pokud jste nevyrostli na četbě literárněvědných textů, je reagovat na báseň, povídku, hru nebo román jen tak spatra bez jakéhokoli podnětu od jiného čtenáře. Myslím, že to studentům ztěžujeme, když říkáme: „Přečtěte si tento román a pak odpovězte na tyto otázky.“ Kdežto pokud řeknete: „Někteří si myslí, že tohle je ta nejúžasnější kniha od vynálezu krájeného chleba, ale jiní zase tvrdí, že je pitomá. Co myslíte vy?“, tak to studenty nepochybně nakopne. [ 17 ]

[rozhovor]


Je to sice banální debata, ale taková, kterou tady budeme mít pořád. Norton12 by nás mohl vyzvat, abychom napsali něco jako „They Say/I Say“ pro literární semináře, sami nad tím uvažujeme. Na komunitní škole ve Filadelfii působí jeden učitel, Evan Seymour, příznivec Clueless in Academe, který podle „They Say/ I Say“ připravil literární seminář zaměřený na tři povídky. Našel literárněvědné studie, kterou jsou naprosto přístupné. Jeho stopadesátistránkový program kurzu je vážně dobrý a srozumitelný a mohl by pomoci s adaptací „They Say/I Say“ pro semináře z úvodu do studia literatury. Úžasné. Já bych zase rád viděl takovou knížku v úpravě pro učitelské kurzy. Váš zájem mi vlastně dává naději, že takovou knížku skutečně napíšeme. Museli bychom ji provázat s nějakým konkrétním dílem, jako jsme to udělali s Jimem Phelanem v případě bedfordského vydání Hucka Finna a Bouře.13 Byly to samy o sobě velmi úspěšné publikace, ale na rozdíl od „They Say/I Say“ vám neřeknou, jak máte napsat esej. Vnímáte to jako určitou změnu, když navrhujete, aby univerzitní profesoři učinili z neakademických zájmů svých studentů součást studia? Připomíná mi to semináře poezie, které jsem v minulosti vedl. Řekl jsem studentům: „Přineste si nějaké texty rockových kapel a podíváme se na ně.“ V těchto případech platí takové pravidlo: když je požádám, aby si přinesli něco, co už znají, semináře jsou naprosto skvělé. Spousta konverzace, a to dost inteligentní a o jednoduchých věcech. Když se ale přesuneme k Emily Dickinsonové, nebo dokonce k Wallace Stevensovi, úpadek zájmu je obrovský. V takovém případě neexistuje takřka žádný přenos informací. Nemáte sám podobnou zkušenost? Vesměs ano. Nezadávám projekty, ve kterých po studentech chci, aby namísto o mých zájmech psali o těch svých. Hillel Crandus řekl svým studentům na střední škole, že mohou psát eseje, o čem sami chtějí (o autech nebo jakýchkoli jiných neakademických zájmech) a oni ho za to měli rádi. Pak jim řekl, že budou muset psát o svých tématech akademicky a to se jim zcela podle očekávání vůbec nelíbilo. Nejde o to, jestli píšou o našich akade-

mických zájmech, nebo o svých vlastních zájmech, jde o to, jak o nich píšou. A jsme zase u toho, George Orwell psal velmi intelektuálně i o „haléřových pohlednicích“.14 Intelektuálové budou psát o čemkoli intelektuálně, kdežto ti, co jimi nejsou, takto psát nebudou, i kdyby psali o Hamletovi. Míra intelektuální náročnosti jakéhokoli psaní není určována tématem. Skutečným úkolem je pohnout studenty k tomu, aby si osvojili náš způsob uvažování a mluvení, bez ohledu na druh textu nebo jeho téma. Jedním z hlavních cílů „They Say/I Say“ je tyto schopnosti u studentů prohloubit. Shrnutí argumentu a konfrontace s jinými autory pozmění způsob vašeho uvažování. „Oni říkají“ je startovací rampou, motivací. Podněcuje váš vlastní pohled na věc. Proces intelektuálního růstu se realizuje prostřednictvím četby a zaujetí pro jinakost. To je náš předpoklad. Moje další otázka souvisí s narůstajícími rozdíly mezi těmi z nás, kteří dospívali v padesátých a šedesátých letech, a současnými dvacetiletými studenty. Já jsem dospěl už ve čtyřicátých letech! Jak to děláte, že se stále dokážete orientovat v tom, co zajímá mladé studenty? Musí člověk nějakým způsobem udržovat kontakt s každou kulturou, aby jeho výuka byla účinná? Předpokládám, že vaše odpověď bude znít „ne“. Ve skutečnosti je ale třeba mít určité porozumění pro jejich způsob argumentace, pokud to dobře chápu. Nikdy jsem se nepokoušel opustit vlastní způsob uvažování, abych porozuměl kultuře mladých. Tu a tam trávím čas na internetu, sleduju televizi a čtu noviny. Vím i něco málo o Americkém idolu,15 párkrát jsem ten pořad zahlédl v televizi. Je to pro nás výhodné vnímat kulturu mladých a kulturu akademiků jako dvě mezi sebou soutěžící kultury. A pokud máme tuto soutěž vyhrát, musíme chápat akademickou kulturu jako skutečnou alternativu. Samozřejmě, že dobrý způsob, jak to udělat, je vyzvat studenty, aby psali akademicky o kultuře mladých. Ve městě Madison ve Wisconsinu je jedno z prvních Sundance kin 16 Roberta Redforda, promítají v něm nezávislé a evropské filmy a podobné věci. Je tam obrovský plakát na film Beowulf, který bude mít premiéru v listopadu [2007] [ 18 ]

[rozhovor]


a já si říkám: „Páni, tohle jsem se snažil několikrát probírat v semináři a dalo mi to opravdu zabrat.“ Možná by to bylo dnes snazší. Vraťme se ještě na chvíli ke knize

Clueless in Academe . K jedné její části, o níž jsem tehdy, když kniha před několika lety vyšla a já ji poprvé četl, chtěl polemizovat. Tvrdíte, že práce v malých skupinách, samozřejmě při vzrůstajícím zaujetí studentů (a nyní už cituju): „Pozvedne kvalitu diskuze jen nepatrně, a při nejhorším povede k tomu, že slepí budou následovat slepé.“ Pořád si to myslíte? Ano. Vedl jsem o tom v dopisech rozsáhlou polemiku s Kenem Bruffeem, který je jakýmsi guru kolektivního učení. Jeho práce se mi vždycky líbila. Jeho kniha Collaborative Learning (Výuka ve skupinách)17 je horlivou obhajobou skupinové práce. Lidé, s nimiž jsem učil, jako třeba moje žena nebo Jane Tompkinsonová – [JVK: Četl jsem ten rozhovor v časopise Pedagogy18] – si myslí, že bych měl být k možnostem skupinové práce vstřícnější, že prostě nedělám dobře, když se jí zříkám. Také moji studenti didaktiky mě kritizují za to, že odmítám skupinovou práci, protože si myslí, že když se taková práce dobře udělá, může to být ku prospěchu. Souhlasím s tím, že když rozdělíte mlčenlivou, otrávenou třídu do několika skupinek, tak se ticho ve třídě prolomí a studenti se rozmluví, ale rád bych se přesvědčil, že skupinová práce dokáže víc. Studenty sice skutečně rozmluví, ale ne příliš dobře. Bruffee mi jednou řekl, že dobře strukturovaný úkol umocní výchovnou hodnotu skupinové diskuze. Sám se ve své knize pokusil tento přístup vyložit, ale já jsem nadále skeptický. Domnívám se, že bychom měli pracovat s velkými skupinami, na druhé straně si však uvědomuju, že velké skupiny mohou ještě více prohloubit odcizení mezi již beztak nezaujatými studenty. Když říkáte velké skupiny, co si pod tím představujete? Deset lidí? Deset tisíc? Deset milionů? Sám nevím. Fascinuje mě to nadšení, které rockové koncerty, Super Bowl19 nebo Americký idol probouzejí v americké kultuře. Systém vzdělávání by se mohl na popularitě těchto megaspektáklů lecčemu přiučit. V tom ohledu například nesouhlasím s Deborou

Meierovou.20 Navíc není vždy nezbytné vybírat mezi malou a velkou skupinou. V úterý můžete učit ty malé, ve čtvrtek ty velké. Na Temple University ve Filadelfii působí Herbert Simons, badatel v oblasti rétoriky a komunikace, jenž založil Temple Issue Forum, které je do jisté míry ovlivněno mými myšlenkami o výuce střetů. Fórum podporuje rozsáhlé studentské debaty o veřejných záležitostech, ale je rovněž spjato i s malými kurzy. Mezi studenty tento projekt vzbudil mnoho zájmu. Jsem učitel, který nesnáší malé třídy. Měl jsem třídy o pěti studentech a je samozřejmě snazší oznámkovat jen pět prací, ale neměl jsem to nikdy rád. Měl jsem pocit, že mrhám silami. Když umím něco, co stojí za to druhé naučit, proč bych to nemohl říct raději jedenkrát tisícům lidí než pěttisíckrát deseti lidem? Na tom hraní si s počty v akademickém prostředí, kdy se malé třídy cení výš než ty velké, zkrátka něco nefunguje. Za intimitu malých tříd platíme vysokou cenu, protože čím víc učivo rozsekáte na malé části a čím výlučnější se stane, tím spíše vám z toho vyjde nesourodý studijní plán, v němž jeden seminář odporuje druhému. Nesourodý studijní plán skutečně existuje, zvláště v našem oboru. Mám za to, že studium chemie v sobě zahrnuje nezbytné kurzy, ve kterých se každý musí naučit základní znalosti. Ať už na to má každý svůj názor, tyto semináře bývají více či méně stejné. Ale v našem oboru skutečně každý učí sám za sebe. Je to zavádějící. Studenti jsou nuceni studovat spíše své profesory než samotný předmět. Mohl byste nám říct něco málo o MLA? Nebo chcete raději počkat, než budete jejím prezidentem? Přemýšlel jsem, jak svůj program v MLA prosadit. Jedna výhoda, kterou struktura MLA má, spočívá v tom, že když vás už jednou zvolí za prezidenta, začínáte jako druhý viceprezident, příští rok jste první viceprezident a teprve třetím rokem se opravdu stáváte prezidentem. Takže jsem si mohl za ty dva roky, které jsem strávil ve správní radě MLA, ujasnit, co budu schopen sám udělat. Chtěl bych se pokusit překlenout propast mezi psaním a literaturou. Něco podobného jsem prosazoval už v Clueless in Academe. Nadřazování učitelů literatury [ 19 ]

[rozhovor]


nad učitele kompozice mě dost znepokojuje. Učitelé kompozice jsou velmi často nacpaní do přízemních pater univerzitních budov a kolikrát přednášejí jen na částečný úvazek, zatímco řádní členové katedry někde učí literaturu. Já myslím, že takové rozdělení je naprosto nevhodné. Ve skutečnosti vlastně popírá zájem o literaturu. Je zcela zarážející, když si profesoři literatury stěžují na to, že studenti neumějí psát, a stěžují si opravdu často, ale přitom jim neposkytnou jediný příklad, jak by psát měli. Proto doufám, že se mi tohle podaří nějak ovlivnit. Pomáhal jsem také zřizovat Links Program na UIC, který spojuje kurz kompozice se všeobecným didaktickým kurzem. Řada univerzit se v současnosti pokouší zavést něco podobného. Zatím se to vyvíjí velmi slibně. Vyučoval jsem první ročníky kompozici ve spojení s kurzem němčiny, který učil můj kolega. Byla to pro mě úžasná zkušenost. Výjimečně jsem se cítil být na straně studentů, zatímco jsem je učil, jak napsat referát do úvodu ze studia němčiny. Sice jsem je známkoval, ale oni mě brali spíš jako spojence než protivníka. Nicméně to nefunguje dobře, když je ve třídě výrazná nerovnost. Každý student totiž musí absolvovat oba kurzy. Na velké univerzitě, jakou je UIC, je dost obtížné něco podobného zařídit, protože to přináší komplikace s registrací, a jak se ukázalo, překódování počítačů je takřka nemožné. Ale jakmile jsme to nějak vyřešili, byl to velký úspěch. Podobná zlepšení mohou upozornit na důležitost psaní. Přivádějí učitelský sbor ke spolupráci, protože to všechny vytáhne z jejich liščích nor. Navíc studenti sami navážou vztah se svojí katedrou a v neposlední řadě to řeší také problémy, které komplikují kurzy psaní, například když musíte psát na nějaké téma a ono se vám neustále vymyká z rukou. Links Program zkrátka dokáže výuku mnohem lépe vyvážit, je to přístup, který doufám prosadím. Další věc je studentský výzkum. Jako proděkan jsem pořádal sympozium studentského výzkumu na UIC. Byl jsem ohromený tím, jak to studenty povzbudilo. Jde většinou o vědecký zaměřenou studijní specializaci, ale já si představuju, že v budoucnosti bude do výzkumu zapojen každý student, zejména na výzkumných univerzitách. Jaký to má vlastně smysl hlásit se na výzkumnou univerzitu, když člověk pořádně ani neví, co to výzkum je? Já sám

jsem to vůbec netušil. Neměl jsem ponětí, co takový výzkum vlastně obnáší. Pochopitelně existují i příklady toho, jak to vypadat nemá. Nikdo například nechce, aby výzkumní profesoři využívali studenty pro práci na svých vlastních projektech, nicméně s určitým dohledem nad kvalitou výzkumu a dobrým vedením to může dopadnout skvěle. Takže toto jsou dvě věci, kterými bych se chtěl během svého působení v MLA zabývat. Před deseti nebo dvanácti lety jsem na Northern Illinois University (Severní Illinoiská univerzita) 21 zkoušel takový experiment. Učil jsem tehdy kurz nazvaný The Teaching of Writing for Teacher Certification People ( Výuka psaní pro diplomované učitele ) a můj kolega přímo naproti přes chodbu hromadně přednášel pro sto dvacet studentů. Zkoušeli jsme to tehdy poprvé a jako vždy jsme neměli dost peněz na to, abychom celou věc podpořili několika TA pracovníky, 22 takže kolega nakonec učil celý kurz sám jen s jedním TA. To znamená, že byli dva na sto dvacet studentů. Bavili jsme se pak spolu a já mu řekl: „Co kdybych přivedl svoji třídu instruktorů psaní? Řekl bys mi, co budete ten den probírat a já svým studentům zadám stejnou četbu.“ Myslím, že jsem jich měl v semináři asi šestnáct. Byla to večerní hodina a všichni si měli přečíst povídku od D. H. Lawrence. „Přiřadíme moje studenty po jednom ke skupince čtyř nebo pěti studentů z tvojí třídy a oni se jim pokusí dělat učitele psaní.“ Studenti v té hromadné třídě doslova prahli po jakékoli radě. Nikdo jim nemohl dostatečně poradit. Moji studenti se pak od nich vrátili a říkali: „Můj bože, úplně mě zahltili! Měl jsem připravené jen jedno cvičení a oni ho chtěli dělat pořád dokola, taky na mě neustále volali a pořád po mě něco chtěli.“ Takže to bylo takové součinné zapojení studentů literatury a psaní. Nakonec jsme toho nechali, protože to nefungovalo. Jejich psaní, až na jednu skupinku, nestálo za nic. Dovolte mi, abych se pokud možno vrátil k tomu, čím jsem začal. V posledním vydání American Education Research Journal je otištěn článek s názvem „The Changing Roles of Teachers in the Era of High-Stakes Accountability“ (Proměna postavení učitelů v éře po[ 20 ]

[rozhovor]


dílové zodpovědnosti ).23 Mluví se v něm o pronikání programu No Child Left Behind (Žádné dítě pozadu) 24 na střední školy. Máte pocit, alespoň v případě státních univerzit, že to už dlouho nepotrvá a vláda začne strkat prsty i do našich záležitostí, prostřednictvím peněžní regulace, přiznáním dotací či jejich odepřením a podobně? Neustále pozoruju určité náznaky zákonodárců z různých oblastí, které poukazují na to, že chtějí na univerzitách začít provádět v podstatě totéž, co s programem No Child Left Behind provádějí na středních školách. Zaznamenal jste něco z toho? Spellings Report (Zpráva Spellingsové)25 je asi nejnápadnějším projevem toho, o čem se zmiňujete. Výkonná rada MLA vydala prohlášení26 vztahující se k této zprávě a já sám jsem dohlížel na jeho konečnou podobu. Na setkání výkonných zástupců MLA v minulém roce rozdělila Zpráva Spellingsové delegáty na dva tábory, které mezi sebou vedli diskuzi, jíž jsem předsedal. Jen velmi malá část hlasů patřící radikálním členům MLA byla pro jednoznačně odmítavý přístup „prostě ne“ a tvrdila, že Zpráva Spellingsové je jakýmsi převzetím kontroly ze strany vlády, které z nás udělá nástroje státní administrativy patriarchálního kapitalismu. Avšak většina ostatních zaujala umírněnější pozici. Lidé poukazovali na to, že současný způsob hodnocení výsledků na univerzitách není školám ukládán zvenčí. Někteří z nich se na svých pracovištích na tomto zhodnocení podíleli a domnívali se, že šlo o velmi pokrokovou záležitost, jelikož členové jednotlivých kateder jsou v konečném důsledku zodpovědní za práci na společných výsledcích. Rozvíjí se okolo toho zajímá debata. Nedávno jsem někde narazil na přiléhavou definici celého problému, autor textu se ptal, jak můžeme sloučit způsob hodnocení, který po nás vyžaduje stát, s tím naším? Já se domnívám se, že oba způsoby v zásadě slučitelné jsou a jako budoucí prezident MLA bych se rád o jejich sloučení zasadil. Pokud vysoké školy nebudou mít vůdčí slovo v určování ohodnocení, pak nám bude způsob, jakým máme hodnotit studenty i učitele, ukládán zvenčí. Musíme bojovat proti nemístným testům, které jsou antiintelektuální a odporují svobodnému vzdělávání. Nemůžeme zkrátka trvat na tom, že status quo je v pořádku, že jsme nejlepší a že nás mají nechat na

pokoji. Tak to fungovat nebude. Vysoké školství je natolik nákladné, že občané podle mého názoru mají naprosté právo požadovat po veřejném školství, aby bylo provozováno zodpovědně. Doufám, že vysoké školy a univerzity dokážou projevit více iniciativy a přijmou takové hodnocení výsledků jako legitimní, ovšem budou je provádět interně. Jsem si jist, že to můžeme udělat lépe než kdokoliv jiný.27 Souhlasím. Nicméně výsledek může být i takový, že si vláda jednoduše prosadí svou tím, že bude držet finance na uzdě, a pak budou soukromé univerzity zcela v pořádku a celá řada lidí, kteří teď ze všech nejhlasitěji vykřikují „ignorujme to!“, bude dokonale spokojená. Ale pokud jde o státní univerzity jako UIC, NIU a jiné, budeme v pořádném průšvihu. [GG: Trápíme se už teď.] Já myslím, že NIU se trápí od té doby, co jsem tam před nějakými třiceti lety nastoupil. Když se vrátíme k některým dalším věcem, které se týkají MLA, před nějakou dobou jsem vám poslal svoji recenzi, ve kterém jsem kritizoval knihu MLA Preparing A Nation’s Teachers (Příprava učitelů pro národ). Tvrdil jsem, že bychom měli o učitelích angličtiny na středních školách uvažovat jako o jakési univerzitní farmě. 28 Oni přece ve velkém připravují studenty, které nakonec dostaneme jako prváky, druháky atd., dřív než s nimi můžeme sami cokoli udělat. Jelikož velké množství uchazečů o studium pedagogiky na státních univerzitách přichází právě z učitelských sborů středních škol, nemohla by MLA udělat něco pro to, aby se ještě více zlepšilo literární a rétorické vzdělání těchto učitelů? Já mám totiž dojem, že MLA zastává z velké části politiku, kterou by senátor Moynahan označil jako laskavé zanedbávání. Vydali už zmíněnou, rozsáhlou knihu Preparing A Nation’s Teachers, o několik měsíců později ještě jeden zpravodaj a od té doby jsem už od MLA o vzdělávání učitelů neslyšel vůbec nic. A jak sám víte, mám k některým věcem v té knize své výhrady. Měl bych se k té vaší eseji vrátit a znovu si ji přečíst. Nečetl jsem ji předtím z pozice prezidenta MLA. Ale pamatuju si dobře, že jste byl pořádně jízlivý, pokud jde o nedostatečnou činnost, či nečinnost MLA v dané oblasti vzdělávání. [ 21 ]

[rozhovor]


Konečné řešení je na MLA. Existuje určité pravidlo, které pěstují elitní univerzity jako třeba ve Virginii a jinde. Toto pravidlo zní: „To je mimo kompetenci katedry anglistiky.“ Což je, pokud se nad tím zamyslíte, naprostý nesmysl, protože my jsme teoreticky vyškolení odborníci a do určité míry také vyškolení učitelé. Já sám mám pocit, že zde existuje jakási třídní blahosklonnost. Převážná většina lidi, kteří jdou učit na střední školu, jsou vesměs představitelé střední vrstvy. Já sám z ní pocházím. Lidé, kteří vychodili proslulejší školy, soukromé nebo některé státní, tedy alespoň ti z MLA, jsou velmi často lidmi, kteří když se jednou dostanou na elitní univerzity, tak už nemají vůbec žádnou starost nebo zájem o to, co se děje na středních školách. Čili jedno z velkých témat, které bych například já sám rád viděl na stole, je téma učebnic ve školách. Středoškolské učebnice naprosto ničí Shakespeara. Viděl jste někdy ta dvojjazyčná vydání, kde máte na jedné straně „pestrou angličtinu“ a na druhé Shakespeara? Takové učebnice často úplně zepsují dobré romány a udělají z nich zjednodušené frašky. Jestliže se MLA bude zabývat převážně texty a textovými otázkami, tak udělá jedině dobře, protože to je oblast, které se nevěnuje naprosto žádná pozornost. Myslím, že bych mohl vaše rady a návrhy v tomto bodě zvážit. Vztah mezi středními a vysokými školami je jedním z mých zájmů. Loni jsem zřídil v MLA radu odborníků, která se jmenovala „Univerzity a střední školy“. Byla v ní Deborah Meier, ale taky David Steiner, děkan pedagogické fakulty na Hunter College v New Yorku. Zúčastnila se jí velká řada středoškolských učitelů a celá věc vyvolala i určitý zájem, nicméně to byla pouze jednorázová záležitost. Zpráva Spellingsové, vedle jiných kritických ohlasů na vysokoškolské vzdělávání, tvrdí, že vysoké školy udělaly jen velmi málo proto, aby našly cestu ke středním školám, a proto si střední školy nejsou jisté, jak mají studenty na vysoké školy připravit. Zpráva také tvrdí, že studenti, kteří náležejí k nerůznějším menšinám, často trpí nejvíc ze všech. Zpráva má v tomto pravdu. Stále je možné narazit na posměch, pohrdání nebo přezírání, jakmile na univerzitě padne zmínka o středoškolském vzdělávání. Svým způsobem za to může učitelský sbor, jehož členové jsou

arogantní nebo jednoduše nad věcí. Nicméně tento problém neušel pozornosti vedení vysokých škol, kteří cítí, že je třeba zproduktivnit spojení mezi vysokými a středními školami. Tady na UIC máme dobrý vzdělávací program angličtiny, program, který se rozvíjí a ve kterém spousta učitelů nachází uplatnění. UIC také zřizuje matematickou a vědecky zaměřenou střední školu. Podílí se na tom David Schaafsma? David Schaafsma a Todd Destiger jsou dva hlavní členové katedry, kteří se na vzdělávacím programu angličtiny podílejí. Sám některé kurzy učím a se spoustou studentů pracuju, ale celý program je poněkud okrajovou či izolovanou záležitostí. Mají svůj vlastní oddělený program a já mám pocit, že by to celé mělo být víc spojeno s katedrou angličtiny. Na UIC působí konzultanti, hospitanti a učitelé didaktiky, 29 jsou tihle všichni odděleni od katedry anglistiky? Jsou rozděleni mezi katedru anglistiky a pedagogickou fakultu a panuje mezi nimi určité napětí. To mi na tom nejvíc vadilo. My v podstatě využíváme pracovníky nejdůležitější části naší pedagogické fakulty pro jinou katedru. Myslím, že výuku učitelů má tady na starosti Todd Destiger. Vypadá to, že on a jeho kolegové jsou zaujatí pro věc a plně se jí věnují, ale nevím, jakým způsobem je to ošetřeno ve vztahu k pedagogické fakultě UIC. Myslím, že se mění typ pedagoga, který se chce stát středoškolským učitelem. Nízká poptávka po práci na vysokých školách přivedla některé dobré učitele ke středoškolskému učitelství, přičemž jde o učitele, kteří se zabývají výzkumy, kteří vnímají sami sebe jako akademiky, jako intelektuály či jako výzkumníky. Středoškolští učitelé často navštěvují stejné konference, na které chodí vysokoškolští učitelé, ovšem mají taky své vlastní konference a přispívají do vědeckých časopisů. Pamatuju si, že v kurzech didaktiky, které jsem učil, byli někteří studenti šokováni, když jsem od nich očekával, aby se zajímali o výzkum, natožpak aby sami nějaký výzkum prováděli. Myslím, že dnes se to mění. Typ člověka, který aspiruje na pozici středoškolského učitele má profesio[ 22 ]

[rozhovor]


nálnější, intelektuálnější přístup. Alespoň bych si to rád myslel. Sám jsem to mnohokrát zažil. To, co pozoruju, zejména tady na chicagských středních školách, bych nazval rozložením kvalifikace učitelů. 30 Chicagské školy mají pevně dané osnovy, kdy učitelé musí postupovat podle předepsaných sylabů: například jestliže je úterý, tak děláme Krále Leara . Další věc je, že kvůli zákonu No Child Left Behind dnes tráví většina středoškolských učitelů takřka třetinu školního roku přípravou na zkoušky, což v důsledku znamená, že otázka, ze které právě zkoušejí, naznačuje, jaké texty se budou probírat, o čem se bude psát – no prostě to, co George Hillocks rozvádí ve své knize The Testing Trap (V pasti testování). 31 Zhruba něco podobného se děje také ve výuce literatury. Já si zkrátka myslím, že by se měla MLA, jak jen to půjde, soustředit na prosazení spolupráce středoškolských učitelů s univerzitami, což vyvolá určitý tlak na vládu, která nepochybně ustoupí, jakmile uvidí, že se profesionální organizace vymezuje vůči některým osnovám. To zní přijatelně. Díval jsem se na státní osnovy a upřímně jsem se divil, že podle nich někdo mohl někdy zkoušet. Jsou naprosto vágní a zavádějící a taky směšně obsáhlé a mnohomluvné. Jsou vážně pitomé, pokud to tak můžu říct. Říkám svým studentům didaktiky: pokud se budete cítit líp, když se budete opírat o státní osnovy, tak si je klidně používejte. Metodicky jsou takřka k ničemu. Jsou příliš vágní, příliš vágní a příliš mnohomluvné. Pozoruju, jak se jejich literární a písemné schopnosti pro výuku druhých rozvíjejí a státní osnovy jim vůbec nepomáhají. Došly mi otázky. Zabýváte se v současnosti něčím, o čem byste chtěl mluvit? Nemáte například rozdělaný nějaký projekt, nebo neuvažujete o něčem? „They Say / I Say“ mě přivedla k myšlence, že v zásadě dělám dva druhy práce. Píšu knihy jako Clueless in Academe, ve kterých na všechny naléhám, aby dělali to, co si myslím, že bychom dělat měli, anebo se účastním velkých debat. Taková je podstata našeho odborného usilování. Pak třeba napíšeme učebnici, jako je „They Say/

I Say“, anebo monografii o Hucku Finovi, což je zase něco úplně jiného. Jestliže chci ovlivnit způsob, jakým se vyučuje literatura a psaní, což je mimochodem to, na čem mi vždy záleželo, pak je mnohem účinnější a uspokojivější napsat učebnici. Kniha „They Say/I Say“ byla přijata naprosto kladně a podnítila neskutečné množství adaptací. Lidé mi říkají, že ta kniha opravdu funguje. Studenti říkají, že se jim moc líbí. Minulý týden jsem byl se ženou v Charlottesville ve Virginii na konferenci o středních a vysokých školách. O naší přednášce se vedla spousta debat a taky nás dost kritizovali. Přesto za námi po konferenci chodili lidé a říkali: „Používáme vaši učebnici. Je opravdu dobrá. Libí se nám“. To mi umožňuje podívat se na celou věc z odstupu a zamyslet se nad tím, na co bych měl zaměřit své síly. Navíc není na škodu, že tyto učebnice vydělávají peníze. Psát „They Say/I Say“ bylo prostě povzbuzující. Na své části knihy jsem začal pracovat, když jsem dokončoval Clueless in Academe. Měl jsem takový seznam devíti kategorických tezí: jak formulovat argument, být dialogický, shrnout argument apod. Na preskriptivním způsobu psaní je něco povzbuzujícího, můžete říct: „Udělejte tohle! Zkuste to, bude se vám to líbit.“ Je to jasně daný systém. A vy jste jeho pánem. A jste také obchodníkem. Říkáte: „Vyzkoušejte tento produkt. Pokud se vám nebude líbit, prosím, ale zkuste ho.“ Fascinuje mě tento způsob práce, navíc je i snazší takto psát. Člověk má hned lepší pocit, když může říct: „Máme za to, že tohle bude fungovat. Udělejte to,“ než když se vyčerpává pokusy o rekapitulaci veškerého teorie. Takže ještě nevím, kam mě to zavede. Právě jsem překročil sedmdesátku a stále mám pocit, že jsem plný energie, ale vážně netuším, jak dlouho mi to vydrží. Máme čtyřleté dítě, které chodí do školky. Opravdu? Já mám jednu pětiletou a jednu dvouletou vnučku a jednoročního vnuka a další se má během pár týdnů narodit. No vidíte, to máte úplnou školu kognitivního vývoje. Velice vám děkuji za rozhovor.

Přeložil Martin Lukáš.

[ 23 ]

[rozhovor]


Poznámka překladatele: V textu byly provedeny některé redakční úpravy spočívající v odstranění signálů váhavostí a opakování slov, které jsou typické pro mluvený projev.

Tento rozhovor vyšel poprvé pod názvem „Teaching Literature and Writing. An Interview with Professor Gerald Graff“ v časopise Style (roč. 42, 2008, č. 1, s. 1–17). Aluze děkuje profesoru Graffovi, profesoru Knappovi a časopisu Style

za svolení k otištění českého překladu. The publishers wishes to thank professor Graff, professor Knapp as well as the Style magazine for their permission to publish this translation.

Poznámky: 1 Pojem kompozice (composition) zde označuje název vysokoškolského kurzu, jehož cílem je osvojit si techniku jasného, výkladového způsobu psaní, kterým studenti píší odborné (akademické) texty. – Pozn. překl. 2 Pojem kulturní války (culture wars) představuje v americkém prostředí metaforu pro politický střet, který se odvíjí ze střetu dvou protichůdných souborů hodnot. Často se tímto označením míní střet mezi hodnotami tradičními (konzervativními) na straně jedné a moderními (liberálními) na straně druhé. – Pozn. překl. 3 Odborných publikací. – Pozn. překl. 4 MLA neboli Modern Language Association (Asociace moderních jazyků) je profesionální americké sdružení odborníků v oblasti jazyka a literatury, na jejichž studium a výuku se zaměřuje. Byla založena v roce 1883 v Baltimoru, nyní sídlí v New Yorku a sdružuje asi 30 000 členů. – Pozn.

překl. 5 Dále jen UIC. – Pozn. překl. 6 Gerald Graff – Cathy Birkenstein, „ They Say/I Say“: The Moves That Matters in Academic Writing, New York, Norton 2005. 7 Pojmem komunitní škola (community college) se v americkém prostředí zpravidla označuje dvouletá vysoká škola s praktickým zaměřením, která je zčásti podporována vládními dotacemi. – Pozn. překl. 8 Více o Elbowově „hře na empatii“ viz druhá kapitola knihy „They Say/I Say“ nesoucí název „Her Point Is“. 9 Pod pojmem esej v pěti odstavcích (the five paragraph theme) se v americkém školství rozumí kratší písemná práce psaná volnějším stylem, kterou studenti nejčastěji píší podle následující osnovy: 1) úvod, v němž je nastíněna teze celé práce, 2) reflexe sekundární literatury na dané téma poskytující orientaci v problému, případně rozvrh celé práce, 3) obhajoba teze, snesení argumentů pro její platnost, 4) popření teze, přehled protiargumentů a následné vyvrácení či obhájení teze, a konečně 5) závěr, shrnutí teze a její uvedení do příslušného kontextu. Jiná varianta začíná úvodem, ve kterém jsou nadhozeny tří spolu související teze (často v duchu dialektické triády), poté pokračuje vlastní statí, kterou tvoří tři následující odstavce (každý z nich rozvádí jednu z tezí) a končí závěrečným shrnutím celé práce. Struktura práce bývá striktně dodržována. Podle obhájců eseje v pěti odstavcích má tato forma rozvíjet schopnost analýzy a soustředěné argumentace. Podle mnohých kritiků naopak studenty omezuje v důkladnějším rozvinutí argumentace a vůbec hlubším uchopení tématu. – Pozn. překl. 10 Americký seriál o současné mafiánské rodině vysílaný poprvé v šesti sériích v letech 1999– 2007. Jelikož název díla není v originálním textu blíže určen, mohl mít Graff na mysli také stejnojmenný román skotského spisovatele Alana Warnera z roku 1998, který zachycuje jeden den v životě skupinky dospívající dívek (sopranistek). – Pozn. překl. 11 Viz obrázek č. 1 a 2 in „They Say / I Say“, s. 4–5. 12 Nezávislé americké vydavatelství zaměřující se mimo jiné právě na učebnice a studijní literaturu. – Pozn. překl. 13 Mark Twain, Adventures of Huckleberry Finn (Case Studies in Critical Controversies) , ed. Gerald Graft a James Phelan, New York, Bedford/St. Martin‘s 2003. William Shakespeare, The Tempest (A Case Study in Critical Controversy) , ed. Gerald Graft a James Phelan, New York, Palgrave 2000. 14 V originále „penny postcards“. Označení laciných pohlednic s předtištěnou známkou, které se začaly prodávat na přelomu 19. a 20. století. – Pozn. překl. 15 Americká soutěž mající svou českou obdobu v pořadu Česko hledá superstar. – Pozn. překl. 16 Jedno z řady kin pojmenovaných podle věhlasného filmového festivalu Sundance. Festival i síť těchto kin provozuje Sundance institut Roberta Redforda. – Pozn. překl.

[ 24 ]

[rozhovor]


17 Kenneth Bruffee, Collaborative Learning: Higher Education, Interdependence, and the Authority of Knowledge, Baltimore, Johns Hopkins UP 1998. 18 Viz Pedagogy 3, 2003, č. 2, s. 245–275. 19 Super Bowl je finálové utkání v americkém fotbale, kterým každoročně vrcholí Národní fotbalová liga v USA. – Pozn. překl. 20 Viz Clueless in Academe, s. 265–266. 21 Dále jen NIU. – Pozn. překl. 22 TA neboli tuition assistance je označení pro učitelskou výpomoc, kterou v Americe provádějí zejména studenti pedagogiky, tedy vlastně budoucí učitelé. – Pozn. překl. 23 Linda Valli, „The Changing Roles of Teachers in the Era of High-Stakes Accountability“, American Education Research Journal 44, 2007, č. 3, s. 519–558. 24 Žádné dítě pozadu je název rozsáhlého programu amerického ministerstva školství schváleného roku 2001, který usiluje o zefektivnění výuky studentů pomocí přísnějšího testování a zodpovědnější distribuce státních dotací. – Pozn. překl. 25 „A Test of Leadership: Charting the Future of U.S. Higher Education, A Report of the Commission Appointed by Secretary of Education Margaret Spellings“, Ministerstvo školství 2006. 26 „Comments on the Spellings Commission Report from the Executive Council of the Modern Language Association of America March 2007“, Modern Language Association 2007; [cit. online: 7. 6. 2010]. Dostupné z: http://www.mla.org/comments_spellingsreport. 27 Viz Cathy Birkensteinová-Graffová a Gerald Graff, „How Not to Respond to the Spellings Report: A Progressive Case for Educational Standardization“, Vyjde v Academe. [Článek vyšel in: Academe, 94, 2008, č. 3, s. 16–18. – Pozn. překl.] 28 John V. Knapp, „Wandering Between Two Worlds: The MLA and English Department Follies“, Style 34, 2000, č. 4, s. 635–669. 29 V americkém školství se pod pojmem konzultant (supervisor) míní učitel zodpovědný za přípravu kurzů, pomáhající zejména učitelům s didaktickou stránkou jejich výuky, tedy v jistém ohledu jakýsi garant jednotlivých předmětů. Pojem hospitant (student teacher) znamená v podstatě totéž, co v našem prostředí, tedy budoucí učitel, který se v rámci svého studia pedagogiky účastní hospitací, náslechů apod. Konečně pojem učitel didaktiky (teacher of method classes) znamená regulérní učitel provádějící výuku didaktiky na pedagogických fakultách. – Pozn. překl. 30 Rozložením kvalifikace učitelů (deskilling of the teachers ) se míní rozložení práce učitelů na více jednodušších dovedností (dílčích úkolů), kdy potom více učitelů dělá méně náročnou práci, ovšem často na úkor kvality a odbornosti. – Pozn. překl. 31 George Hillcocks, Jr., The Testing Trap: How State Writing Assessments Control Learning , New York, Teachers College Press 2002.

[ 25 ]

Pseudopolitika interpretace Gerald Graff

Velká část teoretizování o literatuře využívá politických argumentů. „Politickými argumenty“ mám na mysli takové důvody uváděné ve prospěch nebo neprospěch nějaké teorie literatury nebo interpretace, které poukazují na údajné politické motivace nebo důsledky dané teorie. Budu si všímat především argumentů týkajících se spíše důsledků než motivací, ale problémy, které v obou případech vyvstávají, jsou velice podobné. Obvykle má argument týkající se politických důsledků tuto podobu: „Měli bychom přisoudit (nebo neměli bychom přisuzovat) vlastnost x literatuře nebo interpretaci, protože když to uděláme (nebo neuděláme) objeví se s největší pravděpodobností společenský důsledek y.“ Žádný literární vědec samozřejmě nestaví problém takto nepokrytě, ale skrytá logika mnoha literárněvědných argumentů je často právě tohoto druhu. Setkáváme se tak s návrhy upřednostňovat nebo odmítat určitá pojetí referenčnosti literatury, protože údajně mají blahodárný nebo zpátečnický společenský dopad. Nebo se objevují myšlenky, že pokud jsou jisté teorie determinovanosti textového významu potvrzeny nebo vyvráceny, vyplynou z toho takové a takové politické důsledky. Jedna literární badatelka nedávno napsala, že „pokud popíráme existenci objektivních textů“ a „de facto možnost objektivity obecně“, potom „celkový výsledek takové epistemologické revoluce bude opětovná politizace literatury a literární vědy“, pravděpodobně za účelem jejich opětovného politizování žádoucím způsobem. 1 Jiný literární vědec se zmiňuje o „rostoucím reakčním hnutí v akademické obci, které si bere za cíl obnovit ideály logiky, rozumu a určitého, determinovaného významu a odvrhnout radikalismus šedesátých let a počátku let sedmdesátých“.2 Další pak uvádí, že teorie E. D. Hirsche o interpretační platnosti je „pro moderní demokracii nevhodná“, je „intelektuálním ekvivalentem agresivity a touhy po nadvládě“ a „je součástí ideologie autoritativní a hierarchické společnosti“.3 Čtvrtý teoretik se dovolává názoru, že „pokus ustavit objektivní nebo vědeckou hermeneutiku je činem defenzivního mistrovství“ a tento pokus o mistrovství „v sobě zahrnuje technokratické násilí“.4 Pátý potom říká o „normativním systému stálých významů“ M. H. Abramse, že „Abramsova představa v sobě má cosi z policejního státu, včetně vyhlašovaných pravidel a hranic, dozorců, kteří na ně dohlížejí, soudních procesů pro odhalení těch, kdo je porušují, coby zločinců“.5 A konečně šestý literární badatel píše o Searlových teoriích významu, svázaného s kontextem: „Policie a trestní tribunál jsou vždy připraveni zasáhnout, kdykoli jsou uplatňována […] pravidla v případech dotýkajících se signatur, událostí nebo kontextů. […] Čeká-li policie vždy za nejbližším rohem, je to proto, že konvence jsou ze své podstaty porušitelné a nejisté, a to samy o sobě a prostřednictvím fikcionality, která je konstituuje, dokonce ještě předtím, než jsou nějak zjevně překročeny.“6 Každý z výše uvedených citátů pochází od zastánce nějaké podoby „nové“ hermeneutické teorie. Někteří z nich naznačují souvislost mezi nepřátelstvím vůči takové teorii a nepřátelstvím vůči radikální politice. Odpůrci nových hermeneutických teorií však často

[ 26 ]

[studie]


využívají stejný druh politických argumentů. Takže například tvrdí, že revizionistické způsoby interpretace představují jakýsi druh nevyhnutelné zastaralosti literární vědy, jejímž hlavním účelem není změna literárněvědného průmyslu, ale snaha udržet jeho výnosné soukolí v provozu: „Nová vlna paravědecké a metavědecké improvizace v literární vědě vede někdy až k transformaci výkladu do podoby básní v próze; může však jít o nezbytnou pobídku průmyslovému růstu v době, kdy se běžné formy profesionální publikační činnosti opotřebovaly.“7 Nebo se také potkáváme s názorem, že dekonstrukce ani tak neohrožuje profesorskou autoritu, jako že ji spíše přenáší do jiných rukou: „Domnívám se, že to, co je [u Derridy] tak nápadné, je historicky jasně determinovaná malá pedagogika, […] pedagogika, která propůjčuje […] neomezenou svrchovanost mistrovu hlasu, umožňující mu, aby text nesčetněkrát opětovně formuloval.“8 Ať už se staví za nové hermeneutické teorie, nebo proti nim, přinášejí tyto politické argumenty řadu problémů. Chtěl bych zmínit zvláště tři z nich, které pro přehlednost označím jako problémy relevantnosti, specifičnosti a adekvátnosti. Můžeme je v krátkosti popsat takto: 1) Jsou politické argumenty pro literární teorii relevantní, a pokud ano, za jakých podmínek? 2) V jaké míře můžeme literární teorie spojovat – jak to činí několik výše zmíněných badatelů – se specifickou politikou, jako je radikalismus, konzervatismus, levicová orientace, reakcionářství apod.? 3) Mají politické argumenty literárních badatelů adekvátní sociologický základ? 1. Problém relevantnosti můžeme popsat jednoduše: fakt, že z literární teorie mohou vyplynout kladné nebo negativní společenské důsledky, je logicky irelevantní co do její přesvědčivosti jako teorie. Předpokládejme například, že platí, že teorie determinovanosti textu je „součástí ideologie autoritativní a hierarchické společnosti“, že její motivací nebo výsledkem je odmítnutí „radikalismu šedesátých let a počátku let sedmdesátých“. Z toho ovšem stále nevyplývá, že je chybná, co se týče determinované povahy významu. Nebo předpokládejme, že platí, že „policie vždy čeká za nejbližším rohem“, aby prosadila kontextová pravidla řídící interpretaci řečových aktů. Tento fakt nijak nezpochybňuje jakoukoli logickou oprávněnost, jíž se tato pravidla mohou dovolávat. Nebo na závěr předpokládejme, že Foucault má pravdu v tom, že Derridova pedagogika nahrává nejvyššímu učiteli. To nijak neubírá na platnosti této pedagogiky jako teoretického projektu. Že má nějaká myšlenka určité politické důsledky, je irelevantní, uvádí-li se to jako argument proti této myšlence (nebo pro ni). Myšlenku nediskredituje ani to, že k její formulaci vedly podezřelé pohnutky. Velká část teoretického myšlení poslední doby však prohlášení, že teorie jsou formami diskurzivní moci a jsou užívány k jistým politickým účelům, předkládá nikoli jako argument proti pravdivosti konkrétních teorií, ale jako argument zničující. Považuje za dostatečné vyvrátit tvrzení objektivismu, esencialismu, logocentrismu a jiných právě odsuzovaných ismů, aby tak poukázala na to, že nejsou „nevinné“, ale fungují za pomoci disciplinárních režimů. Polemizovat s tímto druhem argumentů je jako hrát tenis o zeď. Čím silněji udeříte do míčku s nadějí, že přijdete s teoretickou (nebo faktickou) formulací, která nebyla „již vždy“ zakódována jako součást mocenského systému, tím rychleji se k vám vrátí s nápisem: „institucionálně determinovaný“. Nepochybně nemůžeme doufat v porážku této hermeneutiky moci na jejím vlastním hřišti, protože její hlavní taktika spočívá v tom, že opakovaně tvrdí, že moc je všudypřítomná, což je tautologie. Na toto ujišťování bychom neměli odpovídat: „Ne, mýlíte se, když tvrdíte, že všechny teorie jsou závislé na politice a moci,“ ale spíše: „Ano, máte pravdu, když tvrdíte, že všechny teorie jsou závislé na politice a moci, ale no a co? Co nám tento poznatek prozrazuje o tom, zda máme nějakou teorii přijmout, nebo ne? To, na co poukazujete, je do určité míry pravdivé, nemá to ovšem konkrétní teoretický dopad, protože politické motivace a důsledky nějaké teorie jsou pro její pravdivost irelevantní.“ Vaši protivníci by na tento argument pravděpodobně ostře odpověděli, že „pravdivost“ je pojem sám o sobě politicky determinovaný, a není proto možné se jej dovolávat ve snaze odbýt politické důsledky jako něco irelevantního. Pravdivost není neutrální standard neodvislý od politiky a moci, takže tento argument platí, ale je sám o sobě důsledkem politiky, produktem politiky a moci. Co uvnitř nějakého společenství platí za pravdivé – „kritériologie“ určující, které otázky jsou vhodné, co je přijatelné jako relevantní fakt nebo argument, platné uvažování, jako náležitý důkaz apod. – je nutně funkcí institucionálních zvyklostí, konvencí, a tedy moci. Argumentovat proto tím, že politické motivace a dů[ 27 ]

[studie]


sledky jisté teorie jsou irelevantní pro její pravdivost, znamená zapomínat, že pravdivost samotná je politicky motivovaná a podmíněná. Podobně jako u známého paradoxe lháře trpí tento způsob uvažování vrozenou sebezničující tendencí. Výrok, že pravdivost je funkcí moci, se patrně sám potvrzuje jako pravdivý; pravděpodobně však, podle toho, co sám tvrdí, je sám také funkcí moci. Jak potom máme tento výrok chápat? Pokud je pravdivost výroku, že pravdivost je funkcí moci, zpochybněna faktem, že výrok sám je funkcí moci, potom nemáme žádný důvod, abychom tento výrok brali jako vážný argument. Nezpochybňuje-li pravdivost tohoto výroku (pravdivost je funkcí moci) fakt, že sám výrok je funkcí moci, potom se výrok stává triviálním – fakt, že pravdivost je funkcí moci, nezpochybňuje pravdivostní status. Máme tedy dvě možnosti: buď je argument, že pravdivost je funkcí moci, kontradiktorní, a tedy sám sebe neutralizuje, nebo je triviálně pravdivý, pravdivý bez teoretických důsledků. Tím nechceme říci, že musíme nekriticky přijímat všechna pojetí pravdy. Můžeme zpochybňovat pravdivostní kritéria včleněná v kterémkoli diskurzivním systému, ale pouze tím, že se budeme dovolávat jiných kritérií, o nichž nepředpokládáme, že by je zpochybňoval jejich historický a instituciálně ukotvený status. Projekt demystifikace ideologie jakéhokoli systému nutí demystifikátora, aby se obrátil k náhradní množině pojmů, které samotné nelze považovat za „ideologické“ ve smyslu jejich zpochybnění, aniž by vystoupila najevo jejich nekoherentnost. O těchto náhradních pojmech nemusíme (a snad ani nemůžeme) tvrdit, že jsou nezávislé na moci a historii, ale musíme předpokládat, že jejich závislost je nediskredituje. Někdo může opět namítnout, že tyto argumenty jsou přesvědčivé jenom tehdy, dokud uvažujeme v západních pojmech koherence a kontradikce, které jsou samy o sobě etnocentricky vytvořeny a vynucovány. Dokonce i taková obžaloba je však uvězněna uvnitř právě těch pojmů, které se pokouší kritizovat jako etnocentrické. Člověku, který si stěžuje, že podle všeho mohou být všechna naše pojetí pravdy politicky předpojatá, toho nemůžeme mnoho říct, kromě otázky: „Předpojatá ve srovnání s čím?“ Kritika jakéhokoli myšlenkového systému jakožto předpojatého je koherentní pouze na základě mlčky předpokládaného srovnání s myšlenkami údajně méně předpojatými. Pokud je předpojaté vše, včetně našeho vnímání všudypřítomné předpojatosti, stává se literárněvědný diskurz absurdním. Kritika ideologie nepředpokládá nutně hledisko mimo historii, ale ani hledisko nutně diskreditované svým historickým statusem. Sexistické, rasistické, imperialistické, orientalistické a jiné ideologie založené na myšlence nadvlády se samozřejmě často skrývají za falešnými pravdivostními nároky. Tyto nároky však nejsou falešné proto, že by byl falešný pojem pravdy, nýbrž z toho důvodu, že ideologie činící si tyto nároky jsou nepravdivé. Když použijeme sociologii vědění k vysvětlení motivace nebo úspěšnosti těchto nároků, a to na základě společenského zájmu, předpokládáme již, že jsou tyto filozofie nepravdivé. Hledat motivaci těchto filozofií nás totiž nutí náš předchozí závěr, že jejich motivace nemá oporu ve skutečnosti. Vezměme si například výzkum, který je někdy uváděn jako důkaz méněcennosti černochů nebo jiných ras. Tvrzení tohoto výzkumu jsou pravděpodobně jak chybná, tak ideologicky motivovaná. Zda jsou tato tvrzení chybná, nebo ne, se však neodvíjí od povahy jejich ideologických pohnutek nebo dopadů. Platí sice, že pokud nám argument připadá jasně motivovaný osobními nebo skupinovými zájmy, máme sklon jej zkoumat pozorněji než obvykle. Ale samotné toto zkoumání se opírá o zásady zdůvodnění a důkazů, o nichž se předpokládá, že jsou nezávislé na ideologických úvahách. Argumentovat, že teorie o rasové méněcennosti jsou ideologickými projekcemi, znamená již dopředu předpokládat, že tyto teorie nejsou důkazy ospravedlněny, bez ohledu na jejich motivy a dopady. Nicméně fakt, že společenské důsledky (nebo motivace) teorie nejsou relevantní při určování její pravdivosti nebo nepravdivosti, nečiní tyto důsledky o nic méně reálnými nebo významnými. Cítíme, že je cosi neuspokojivého v jakémkoli dovolávání se objektivity poznání, které se náhle zastavuje před zkoumáním společenských dopadů poznání. V tomto ohledu bychom mohli podezření namířené v poslední době proti objektivistickým literárním teoriím přirovnat k protestům proti vojenskému výzkumu na univerzitách. V obou případech jsou ve hře politické důsledky vyplývající z určitých podob výzkumu. Zde je však opět nezbytné rozlišovat mezi pravdivostí určitého výzkumu a mezi praktickými důsledky, které z něj plynou. Ti, kdo protestují proti vojenskému výzkumu, netvrdí, že tento výzkum je epistemologicky zneplatněn tím, že se provádí na politickou objednávku. Nikdy by tedy netvrdili, že principy balistiky nebo jaderného štěpení se jakýmsi způsobem [ 28 ]

[studie]


ukazují méně pravdivými tehdy, užívá-li se jich užívá k ničivým účelům. Za těmito protesty nestojí námitka proti teorii daného výzkumu, ale námitka proti praxi, proti způsobu, jímž je výzkumu využito – a který možná musí k takovému využití v určitém kontextu směřovat. Uvádí se, že v případě určité mezinárodní situace se jisté podoby výzkumu nemohou vyhnout tomu, aby byly využívány k ničivým účelům. 2. To ovšem přináší problém týkající se politické specifičnosti různých druhů zkoumání. (Přecházím zde rozlišení, které musíme činit mezi „vědomostmi“, „výzkumem“, „teoriemi“, „myšlenkami“ apod., a používám širší termín „zkoumání“.) Předpokládáme-li, že každá teorie nutně ponese nějaké politické důsledky prostě proto, že existuje ve světě, jak konkrétně určíme, jaké tyto politické důsledky budou? Nakolik konkrétní můžeme být ohledně politického směřování nějaké teorie? Jak prověříme to, co nyní literární vědci o těchto politických tendencích tvrdí? Vezměme si výše citované tvrzení, že Hirschova teorie interpretační platnosti je „součástí ideologie autoritativní a hierarchické společnosti“, nebo tvrzení, že objektivní hermeneutika je spojena s představou společnosti jako policejního státu nebo s technokratickým násilím. I pokud jsou tyto politické útoky irelevantní ve vztahu k pravdivosti teorií, na něž útočí, stále jsou důležité. Co o nich můžeme říci? Jednou z obtíží, na niž tyto útoky narážejí, je, že stejnou teorii je zjevně možné použít rozmanitými způsoby. Není proto jasné, v jaké míře můžeme teoretika považovat za politicky zodpovědného za užití, jehož se jeho myšlenkám dostane. Historie naznačuje, že stejná teorie je často užita k rozdílným a někdy ostře protikladným politickým účelům, nebo má vyhraněně protikladné politické důsledky.9 Máme levicový a pravicový hegelianismus, levicové a pravicové křesťanství, a dokonce levicový a pravicový dekonstruktivismus. Zatímco se někteří dnešní následovníci Stanleyho Fishe snaží rozvinout jeho teorie „interpretačních komunit“ politicky radikálním způsobem, sám Fish jako by tyto teorie vnímal spíše jako obranu zavedených profesionálních zvyklostí. Zdá se tedy, že teorie – nejspíše podobně jako principy balistiky nebo jaderného štěpení – jsou politicky ambidextrické; může si je přivlastnit pravice, levice, střed. A jakmile dojdou teorie v rámci vědecké komunity určitého stupně uznání, tyto frakce o ně skutečně začnou svádět boje. Tím nechceme naznačit, že by tyto teorie byly politicky neutrální – stále si uchovávají jisté politické konsekvence – ale co tyto konsekvence v konkrétním případě představují, nelze apriori odvodit z teorie samotné. Opět se vracíme k pravdivé, ale teoreticky triviální povaze předpokladu, že všechny myšlenky jsou politické. Obecně platí, že všechny myšlenky jsou politické, ale protože nelze v konkrétním případě z myšlenek samotných odvodit nebo předvídat, jaká tato politika je, tento poznatek nám toho příliš neříká. Kritici, kteří označují teorie objektivismu nebo dekonstruktivismu za „autoritářské“ nebo „subverzivní“, se tedy dopouštějí omylu přílišné specifičnosti (fallacy of overspecificity). Nazývat Hirschovu teorii autoritářskou znamená předpokládat, že taková teorie se otevírá jednomu a pouze jednomu druhu politického užití a že toto užití je možné apriorně pojmenovat. K vyvrácení takového předpokladu stačí pouze vytvořit si jistý odstup od přítomnosti, abychom si připomněli, že dnešní autoritářská ideologie je často zítřejší ideologií progresivní a naopak. Ve faktu, že objektivismus dnes získal status pravicového názoru, zatímco Nietzsche a Heidegger se objevují jako hrdinové literárního levičáctví, nalézáme vskutku nemalou historickou ironii. Jen před pár desetiletími byla tato zařazení odlišná. George Orwell se například domníval, že sklon popírat možnost objektivní pravdy odráží totalitární mentalitu. „Totalita,“ píše, „vyžaduje […] v dlouhodobé perspektivě patrně tak nevíru vůči objektivní pravdě.“ Dodává, že „přátelé totality u nás často tvrdí, že protože absolutní pravda je nedosažitelná, velká lež není o nic horší než malá. Zdůrazňuje se, že všechny historické záznamy jsou předpojaté a nepřesné, nebo na druhé straně, že moderní fyzika prokázala, že to, co máme za skutečný svět, je iluze, takže věřit ve svědectví vlastních smyslů je prostě vulgární filištínství.“10 To neznamená, že by Orwella nenapadlo, že pojmu objektivní pravdy lze jednoduše zneužít k ospravedlnění činnosti tyranů a utlačovatelů. Ale Orwellova zkušenost s fašistickým a komunistickým falšováním historie ukázaly, jak také popření možnosti objektivity může ospravedlňovat utlačovatelské praktiky, možná ještě více odzbrojujícím způsobem. Z různých historických důvodů se dnes na Orwellův pohled snadno zapomíná. Jeho pojetí je jedním z oněch osvícenských pojetí pravdy, která se během svého užívání postupně zkompromitovala. Jakmile začalo být osvícenství spojováno nikoli s vývojem, demokracií a rovností, ale s ideologickým zneužíváním těchto pojmů za účelem spole[ 29 ]

[studie]


čenské kontroly, nastalo dalekosáhlé morální a politické přehodnocení epistemologického slovníku. Osvícenské myšlení je často spojováno s buržoazním sebeuspokojením, s hrozivou technologií západních demokracií, nebo s totalitární vládou v Sovětském svazu. Tak se počalo pohlížet na pojmy objektivní pravdy, přírody, esence, identity a teleologie jako na konzervativní nebo reakcionářské myšlenky, jako by tyto myšlenky nikdy nepůsobily a ani působit nemohly podstatně odlišným způsobem.11 Pokud bychom chtěli, mohli bychom úspěšně argumentovat i ve prospěch názoru, že interpretační objektivisté jsou skutečnými dědici radikální tradice, která se pokoušela sekularizovat a demystifikovat pojem významu, a že dekonstruktivisté se ze zálohy snaží ochránit jisté složky jazykového mystéria před sekularizací. Nehodlám však tvrdit, že dekonstrukce se chybně klasifikuje jako levicová ideologie, a nadále bychom ji měli řadit pod ideologii pravicovou. Nejde mi jen o to převrátit současné politické valence, ale překonat celý pochybný projekt přisuzování určitých politických implikací teoriím, a to bez ohledu na způsob, jímž fungují v konkrétní společenské praxi. Teorie, jako je třeba interpretační objektivismus, s sebou „nenese“ žádnou specifickou politiku. Abychom se touto otázkou mohli zabýval podrobněji, museli bychom se samozřejmě důkladněji, než je zde možné, zabývat tím, co se míní „objektivismem“ a „objektivitou“, přičemž bychom rozlišovali například mezi pružnými a dogmatickými verzemi objektivity. I potom by však bylo nutné vyhnout se apriornímu způsobu nakládání s otázkou politiky, a to tak, že bychom prozkoumali způsoby, jimiž různá pojetí objektivity fungovala v konkrétních společenských kontextech. Tím chceme naznačit, že politika jakékoli teorie je stejně tak záležitostí empirického zkoumání jako logické analýzy. Pro určení politiky jakékoli teorie musíme brát v úvahu to, jak funguje v konkrétních společenských podmínkách. 3. Tím se ovšem dostáváme ke třetímu problému, problému sociologické adekvátnosti. Pokud politika nějaké literární teorie závisí na způsobu, jímž tato teorie funguje ve společenské praxi, potom si politické soudy o teoriích a jejich zařazení vyžadují adekvátní analýzu společenských praxí. Máme důvod domnívat se, že současní literární vědci takovou analýzou disponují? Když například jeden z výše zmíněných autorů spojuje objektivistickou hermeneutiku s „technokratickým násilím“, je dobré si povšimnout, že nechává na čtenáři, aby uhádl, kterou teorii technokracie má asi na mysli. Když další badatel zmiňuje policii, která čeká za rohem, aby prosadila pravidla řečových aktů, zůstává podobně nejasné, kterou teorii moderní autority využívá. Většina citovaných výroků předkládá velice závažné a komplexní sociologické teze, jako by je ani nebylo třeba obhájit nebo rozvést; a přece i jen letmý pohled naznačí, že tyto teze jsou něčím více než jen samozřejmými pravdami o technologii a autoritě. Je samozřejmě možné namítnout, že od filozofů a literárních vědců nelze rozumně očekávat, že se vyhnou sociologickým banalitám, protože jejich hlavní zájem leží jinde. Tato námitka by měla větší váhu, kdyby neplatilo, že teorie těchto literárních vědců a filozofů jsou často silně podmíněny, ne-li jednoznačně determinovány, jejich sociologickými premisami. Takže bez toho, abychom popírali sílu Derridova přísně filozofického zkoumání jazyka, můžeme pochybovat o tom, zda by jeho tázání dosáhlo byť jen zlomku své dnešní proslulosti, pokud by nevládl rozšířený pocit, že naše kulturní instituce spočívají právě na tom druhu logocentrického myšlení, proti kterému se Derrida staví. Připadá mi poctivé podotknout, že velká část úspěchu teorie radikální interpretace vyrůstá z toho, že se postavila do role ikonoklastické autority; a to tím, že se dovolávala přesvědčení, že zavedený model společnosti a jejích univerzit je ideologicky závislý na tradičních centristických hierarchiích. Jen s tímto předpokladem – že americká kultura je svázána s centristickou ideologií – dává tvrzení o radikálně politické účinnosti strategií textové diseminace a volné hry smysl. Nebo jinak: jen pokud moderní mocenské struktury závisí na jistém druhu metafyzického zlatého standardu, v němž představují pojmy jako „příroda“, „skutečnost“ a „esence“ záruky jejich diskurzů, můžeme tvrdit, že rozrušením logiky jazyka pomáhá literární badatel rozrušit zavedenou společenskou ideologii. Jistě by nebylo obtížné najít dostatek příkladů esencialistického myšlení podporujícího rasistické, sexistické nebo imperialistické postoje, které by tuto diagnózu ospravedlnily. Náhlý vzestup hnutí Moral Majority a jiných náboženských fundamentalismů by sám o sobě postačoval jako důkaz přežívání logocentrického myšlení, které se političtí dekonstruktivisté pokoušejí demaskovat. Ale nemá tento obraz i odvrácenou stranu? Nehledě na takové projevy jako je Moral Majority, nelze tvrdit, že moderní autorita směřuje k tomu, [ 30 ]

[studie]


aby fungovala nikoli prostřednictvím ideologií centrismu, hierarchie a omezení, ale spíše prostřednictvím liberálnosti, která podněcuje velkou rozmanitost ideologií, neboť je jisté, že samotné rozšíření těchto ideologií nejen že rozptýlí jakoukoli hrozbu existujícím ekonomickým základům, ale podpoří životně důležitý konzumerismus? Není alespoň nějaká možnost, že by příroda, esence, imanence a jiné logocentrické pojmy byly méně palčivým tématem než kdysi, že tyto a jiné hierarchické pojmy se ukázaly jako zanedbatelné už před dlouhým časem v důsledku mocnější „dekonstruktivní“ síly, než je jakákoli filozofická nebo literárněvědná škola, konkrétně síly samotného konzumního kapitalismu? Není efektivnost strategií textové diseminace pochybná, když kultura, kterou mají zasáhnout, vypadá spíše jako text diseminovaný než organicky sjednocený?12 Co se týče policie, která prý má čekat za rohem, aby prosadila juristicko-politické jazykové smlouvy – snad ještě znepokojivější možností je, že policie za rohem nečeká, že moderní autorita je ve svém postoji k radikalismu kultury a literatury spíše lhostejná než represivní. Názor, že moderní autorita potřebuje podporu kultury, jíž se profesoři humanitních věd zabývají, je možná samolibý i optimistický. Jestliže se moderní autorita osvobodila ze závislosti na tradičních podobách filozofie, náboženství a vysoké literatury, nemá smysl napadat moderní autoritu tím, že budeme na filozofii, náboženství a literaturu útočit. Bez ohledu na Moral Majority – a Moral Majority má své vlastní závažné přesvědčení namířené proti „sekulárnímu humanismu“ konzumní společnosti – není ani zdaleka jasné, zda dominantní pohyb dnešní autority není antiautoritářský, částečně snad proto, protože objevil méně marnotratné metody řízení. Někdo by na tomto místě mohl namítnout, že této „kooptaci“ disidentské kultury moderní autoritou – Marcuse ji nazýval „represivní desublimací“ – radikální literární teoretikové velmi dobře rozumí. Vždyť co jiného je dekonstrukce než strategie tvorby textů imunních vůči jejich přisvojení konzumentem. Tím, že dekonstruktivisté trvají na nezvládnutelném nadbytku významu, který provází každý řetěz označování, dbají na to, aby nemohl být žádný text redukován na pouhou komoditu. Je-li toto dekonstruktivní strategie, potom bychom museli odpovědět, že je jednak neúčinná, a zároveň účinná až příliš. Na jedné straně se samotné postupy, jejichž prostřednictvím se texty jeví jako nezvládnutelné, mohou vcelku jednoduše stát literárněvědným komoditním fetišem – různé druhy odporu vůči komodifikaci se samy stávají komoditami. Na straně druhé texty, které byly odhaleny jako nezvládnutelné, vskutku mohou přestat být konzumovatelnými komoditami, ale jen proto, protože v této podobě už nezajímají nikoho s výjimkou kroužku profesorů a jejich studentů. Jak jsem poznamenal výše, taková sociologická pozorování nevyvracejí filozofická tvrzení dekonstrukce. Zpochybňují však její strategická politická tvrzení. Musíme podtrhnout, že názory na společnost, kterých literární teoretikové využívají, jejich teorie ovlivňují, což lze snadno přehlédnout, a pokud s těmito názory nenakládají opatrně, mohou vést ke zkreslením. Teoretikové tak odvozují povahu interpretace nebo literatury z hypotéz o společnosti: pokud je pro diagnózu společnosti charakteristické represivní uzavření, interpretace nebo literatura se definují jako nerozhodnutelné nebo otevřené. Povaha interpretace nebo literatury se stává takovou, jakou si myslíme, že by být měla, je-li třeba klást odpor jistým společenským zlům. Takový postup je zjevně nelogický, protože povaha interpretace nebo literatury nezávisí na charakteristických rysech společnosti, které mohou potřebovat změnu; je chybný v tom, že diagnóza těchto rysů společnosti je zjednodušující. Ale neměli bychom se domnívat, že současná teorie drží monopol na tento proces negativní dialektiky. K mnohým z našich moderních definicí literatury jsme dospěli tím, že jsme vyčíslili odpornější nebo méně působivé vlastnosti industriální společnosti a postavili je na hlavu. Literatura se ve své podstatě stává úschovnou těch stránek myšlení, cítění a vnímání, pro něž industriální společnost údajně nemá žádné využití, nebo je k nim údajně nepřátelská. S ohledem na to, jak industriální společnost vypadá, vyvstává problém, že počet negativních vlastností, které jí můžeme připsat, bude pravděpodobně velmi vysoký, nemluvě o tom, že se tyto vlastnosti mohou navzájem vylučovat. Protože jsou hlavní rysy připisované literatuře těmito vlastnostmi určovány negativně, teorie se nejen zmateným způsobem prudce množí, ale narážejí do sebe způsoby, jež neumožňují jejich smíření. Vezměme si například celou tu spoustu teorií vykládajících literaturu jako nositele řádu ve společnosti zachvácené anarchií a nepořádkem. Na druhou stranu postavme stejný počet [ 31 ]

[studie]


teorií vykládajících literaturu jako rozvrácení, ozvláštnění, vysokoenergetický výboj, erotické osvobození a kognitivní nesoulad, ve společnosti až příliš řádné, uniformované a svázané, které dominují běžné vjemy a kategorie. Je nám jasné, proč když se teoretikové zastávající tyto protikladné názory dostanou do sporu, mají většinou potíže s tím, aby se dostali dál než jen k výměně tvrzení a protitvrzení. Především se tito teoretikové oproti svému přesvědčení možná vůbec nezabývají povahou literatury, jako spíše hovoří o tom, které pojetí povahy literatury (nebo jaký typ literatury) nejpřesněji odpovídá situaci společnosti, tak jak ji sami vnímají. Za druhé, protože je možné obhájit, že stav společnosti je jak příliš uspořádaný, tak příliš chaotický, jakýkoli spor, v němž bychom se měli rozhodnout pro jednu nebo druhou diagnózu, bude pravděpodobně bezvýchodný. Dokud sporné strany nerozpoznají způsob, jímž sociologická témata nahradila témata literární, zřejmě se nevyhnou nedorozuměním. V podobných sporech týkajících se referenčnosti nebo nereferenčnosti literatury se často na obou stranách objevuje tendence, aby se debata opírala o společenské důsledky, které si pro sebe jedna nebo druhá teorie nárokuje. Značná část odporu vůči referenčním teoriím se odvíjí od pocitu, že pro společnost není dobré, je-li literatura nahlížena jako jedna z podob referenčního diskurzu, protože to podporuje šosáctví, úzkoprsé moralizovaní a, podle některých badatelů, zpátečnickou politiku. Druhá strana pak takové politické argumenty jednoduše obrací, takže referenčnost literatury je obhajována na základě toho, že pro společnost není dobré, není-li literatuře dovoleno ke skutečnosti odkazovat, referovat. Na formalistické teorie se potom neútočí proto, že je nelze teoreticky obhájit jakožto popisy literární komunikace (může a nemusí to tak být), ale proto, že mají trivializující výchovný nebo kulturní dopad. Protože jsem sám z tohoto „trivializačního“ argumentu proti formalismu mnohé vytěžil, spěchám dodat, že tento argument může být v příslušném kontextu naprosto legitimní. Nepostačuje tam, kde tvrdí, že vyvrací pravdivost formalistické teorie. Pokusy o diskusi pak selhávají, protože již nejde o povahu literatury, ale spíše o druhy vzdělávacích nebo kulturních hodnot, které by literatura měla pomáhat pěstovat. Snad žádný popis literární komunikace ani nemůže disponovat neutrálností vědecké analýzy. Mám však pocit, že je možné rozlišovat mezi více a méně popisným chápáním konvencí literatury (třeba v jejich proměnných historických podobách) a polemickou obranou konvence, která je prokazatelně nejpřiměřenější konkrétní kulturní situaci. Používání termínu „literární teorie“ k zastřešení těchto velice rozdílných projektů poukazuje na jistou dvojznačnost. Historicky kolísala literární teorie mezi akademickou odtažitostí a kulturní angažovaností. Její dnešní podoby se vyvinuly částečně z tradice filozofické estetiky, která se pokouší nezaujatě odhalovat obecné principy literatury a umění, a částečně z tradice kulturní kritiky, která se pokouší o diagnózu a léčení akutních problémů modernosti. Při popisu tohoto druhého proudu konstatuje Irving Howe:

V sekulární době nese literární věda těžké břemeno záměrnosti, stává se náhradním, surogátním modem řeči lidí vyřazených z veřejného života. Neschopni naplnit přímo své politické, etické a náboženské vize, přenášejí je literární badatelé na zdánlivě užší stezky literární vědy. Právě toto přelévání myšlenek a vášní způsobilo, že je současná literární věda tak zajímavým, a zároveň tak nebezpečným místem. Převládajícím formálním požadavkem moderní literární vědy byl důraz na to, aby se s literaturou nakládalo jako s něčím zcela autonomním; dnes je hlavním rysem psaní literárněvědného textu úsilí hledat mimoliterární spojení. Již od doby, kdy Arnold zjistil, že jej úvahy nad místem poezie v industriální společnosti zavedly ke starostem o „děvče zvané Wragg“, vystupují nejvýznamnější literární vědci často také v rolích kulturních mluvčích, proroků morálky, politických rebelů.13 Toto puzení k zvěstování a rebelství vede ke vzniku literární vědy, která chce ovlivňovat a pozměňovat způsob, jímž se literatura píše a jak je přijímána – na rozdíl od akademické tradice, která se hlásí spíše k neúčastnému popisu, ať už jsou důsledky takového přístupu jakékoli. Vzniká akademický avantgardismus, který činí z neustálé revize vymezení literatury kritérium hodnoty, takže žádný spisovatel (a následně ani žádný literární vědec) se nemůže těšit vážné pozornosti, pokud s každým svým novým dílem opětovně neobjevuje samotnou myšlenku literatury. Výsledkem této směsi akademické odtažitosti [ 32 ]

[studie]


a avantgardního zaujetí jsou teorie, které se tváří jako empirické zprávy o povaze literatury, ale zároveň se nepochybně snaží zachránit nebo změnit svět. Taková směs může člověku stoupnout do hlavy, ale její jednotlivé složky je třeba nějak roztřídit, máme-li dojít k poučnější polemice, než jaké se nám dostalo doposud. Nejde o to očistit literární diskurz od politiky. I kdyby to bylo možné – což je pochybné –, vedlo by to pouze k potlačení právě té stránky našich současných teoretických sporů, která je činí životaschopnými a fascinujícími. Když se literární věda a jiné formy profesionalismu do sebe zahleděly natolik, že přestaly brát do úvahy své vztahy ke společnosti, začalo být prospěšné pokládat drzé politické otázky. Literární badatelé čtyřicátých a padesátých let ve své reakci na vulgární marxismus let třicátých často zacházeli tak daleko, že oddělovali literaturu a literární vědu od všech společenských otázek. Současná tendence všeobecně používat pojmy moci a politiky je zhoupnutím kyvadla směrem k opačnému extrému. Kdybychom měli volit mezi apolitickou literární vědou, jež odmítá připustit, aby vůbec politické otázky vyvstaly (nebo je vypovídá do oblasti „mimoliterární“), a pseudopolitickou literární vědou, která tyto otázky klade zavádějícím způsobem, museli bychom dát přednost tomu druhému. Alespoň tak tyto otázky zůstávají stále na očích a je možné provádět korekce ve způsobech, jimiž s nimi nakládáme. Avšak okolnosti, které daly podnět k zevšeobecnění politiky a moci jsou hlubší a trvalejší, než naznačuje zmínka o pohybu kyvadla. Profesionální práce v oboru humanitních věd, odborné prostředí, v němž se dnes odehrává většina literární vědy, jako by se stávala beznadějně soukromou, a je více než kdy předtím zbavena nějakého očividného společenského kontextu. I současné pokusy o politizaci literární vědy, byť formulované vysoce ezoterickou terminologií, vyjadřují touhu po obnovení veřejné funkce literárněvědné práce v okamžiku, kdy je tato funkce abstraktní a oslabená. Kdysi tu byla „literární kultura“, a pokud její členové nehráli ve své společnosti ústřední roli, spojoval je alespoň pocit, že to, co mohou o společnosti říci, bude nejspíš také vyslyšeno, když už ne uvedeno do praxe. Že literární vědci již takový pocit nemají, by mohlo vysvětlit excesy dnešní politizace literární vědy. Mohlo by se tak zároveň objasnit, proč může být obtížné tyto excesy překonat.

Přeložil Miroslav Kotásek. Tento text původně vyšel jako „Pseudo-politics of Interpretation“ v časopise Critical Inquiry 9, 1983, č. 3, s. 597–610. Aluze děkuje profesoru Graffovi a University of Chicago Press

za laskavé svolení k publikaci tohoto překladu. The publisher wishes to thank University of Chicago Press and professor Graff for their kind permission to publish this translation.

Gerald Graff (1937) je profesorem anglistiky a pedagogiky na University of Illinois v Chicagu. Je autorem knihy Literature against Itself. Literary Ideas in Modern Society (1979), v níž se zabývá antimimetickými a iracionálními předpoklady avantgardní literatury a (post)strukturalistické literární vědy. Teorii vyučování je věnována jeho práce Beyond the Culture Wars: How Teaching the Conflicts Can Revitalize American Education (1993).

Poznámky: 1 Jane P. Tompkins, „An Introduction to Reader-Response Criticism“, in: táž (ed.), Reader-Response Criticism: From Formalism to Post-Structuralism, Baltimore, The Johns Hopkins University Press 1980, s. xxv. 2 Michael Sprinker, „Criticism as Reaction“, Diacritics 10, č. 3, 1980, s. 2–14. Sprinker v této své recenzi mé knihy Literature against Itself: Literary Ideas in Modern Society (Chicago, Chicago University Press 1979) tvrdí, že má práce je příznačná pro reakcionářský trend na univerzitách, stejně jako v celé zemi. 3 Richard Crosman, „Do Readers Make Meaning?“, in: Susan Suleiman a Inge Crosman (ed.), The Reader in the Text: Essays on Audience and Interpretation, Princeton, Princeton University Press 1980, s. 154. [„Do Readers Make Meaning“, in: Susan. R. Suleiman – Inge Crosman,The Reader in The Text: Essays on Audience and. Interpretation, Princeton, Princeton University, s. 149–164.]

[ 33 ]

[studie]


4 Geoffrey Hartman, „Literary Criticism and its Discontents“, Critical Inquiry 3, 1976 [Winter]), s. 217 a 218. Hartmann na tomto místě shrnuje Heideggerovy názory, nijak ovšem nenaznačuje, že by s nimi nesouhlasil. 5 Stanley Fish, Is There a Text in This Class? Cambridge, Harvard University Press 1980, s. 337. Protože Fish, čtu-li závěrečné kapitoly jeho knihy správně, sám věří v „pravidla a hranice“, činí to z jeho představy také policejní stát? 6 Jacques Derrida, „Limited Inc abc…“, Glyph, 1977, sv. 2, s. 250. (Přetištěno in: Jacques Derrida, Limited Inc, ed. Gerald Graff, Evanston, Northwestern University Press 1988). Tím, že jsem spojil dohromady výše uvedené citace, nechci naznačit, že mezi názory jejich autorů neexistují důležité rozdíly. Co mě však zajímá, nejsou teorie jednotlivých autorů, ale jistá podoba literárně-politického „diskurzu“, jehož způsoby vyjadřování nalezneme u badatelů zastávajících velice rozdílné názory. 7 Gerald Graff, Literature against Itself, s. 97. 8 Michel Foucault, „My Body, This Paper, This Fire“, přel. Geoff Bennington, Oxford Literary Review 4, 1979, č. 1, s. 27. Foucalt zde odpovídá na kritiku své knihy Dějiny šílenství v Derridově L’Écriture et la Différence. 9 Tato teze naráží na okamžitou námitku ze strany poststrukturalistické teorie, totiž že pojem stejná je „problematický“. Derrida píše, že „jakmile vložíme ‚stejný‘ filozofém do odlišného systému, už stejný není, a mimo to nikdy nedisponoval identitou, která by byla vnější vzhledem k jeho fungování“ („Economimesis“, přel. R. Klein, Diacritics 11, 1981, č. 3, s. 3). Pokud bychom tento argument vzali doslova, potom by fyzikální zákony nebyly stejné, když by je používal socialista a fašista. Nechci se zde s tímto argumentem pouštět do potyčky, pouze bych chtěl podotknout, že shledávám malý rozdíl mezi ním a slavným herakleitovským výrokem, že nikdy nevstoupíme dvakrát do stejné řeky – a vlastně ani jednou. (Uvědomuji si, že tvrdím bez důkazu ještě víc, když naznačuji, že Derrida a Hérakleitos předkládají „stejný“ filozofém.) Z tohoto úhlu pohledu jsou samotné pojmy identity a kontinuity podezřelé; nic není možné odlišit od příslušného „kontextu“, a neexistují žádné privilegované nebo stabilní kontexty (patrně pouze s výjimkou těch, které nám arbitrárně vnucuje policie stojící za Johnem Searlem). Ale jak si je Derrida dobře vědom, i ty nejjednodušší logické a gramatické operace závisí na předpokladu identity, a proto by pokus konzistentně se držet herakleitovského stanoviska znamenal vzdát se veškeré koherentní řeči, jak ji známe. K tomuto extrému se Derrida ani jiní prozatím nechystají – ačkoli Jorge Luis Borges vymyslel ve své povídce „Tlön, Uqbar, Orbis Tertius“ celou planetu Tlön, na níž je herakleitovské uvažování zcela běžné. Podobně jako argument, že všechny výroky – včetně tohoto – jsou logicky předpojaté, končí Derridova myšlenka buď paradoxem, nebo trivialitou. 10 George Orwell, „The Prevention of Literature“, in: týž, The Collected Essays, Journalism, and Letters of George Orwell, sv. 4., ed. Sonia Orwell a Ian Angus, London, Secker and Warburg 1968, s. 63–64. [Česky: „Zakazování literatury“, in: týž, Uvnitř velryby a jiné eseje, přel. Kateřina Hilská, Praha, Atlantis 1997, s. 345.] 11 Jak poznamenal Fredric Jameson: „Jistě platí, že víra v přírodu je ideologická a že velká část buržoazního umění se snažila takovou víru zvěčnit. […] Ovšem v odlišných historických podmínkách byla myšlenka přírody kdysi subverzivním pojmem s opravdově revoluční funkcí a pouze analýza konkrétních historických a kulturních okolností nám může prozradit, zda nemohou přírodní kategorie v postnaturálním světě pozdního kapitalismu nabýt opět tohoto kritického náboje.“ Fredric Jameson, Aesthetics and Politics, London, New Left Books 1977, s. 207. 12 Susan Jeffordsová mě upozornila, že kniha Herberta I. Schillera The Mind Managers (Boston, Beacon Press 1973) podporuje některá z těchto zobecnění. Schiller naznačuje, že v moderní masové komunikaci samotná diskontinuita a efemérnost proudu informací a pseudoinformací zneškodňuje kritickou schopnost příjemců efektivněji, než by byla schopná otevřená indoktrinace. „Význam zítřejších novin,“ jak výstižně poznamenává Schiller, „spočívá v tom, že nechává zmizet to, co se stalo dnes […] Totální soustředění se na okamžik ničí nutná spojení s minulostí – a tak s jakoukoli kontrastní perspektivou, s níž lze přítomnost srovnávat“ (s. 28). Velice důležitý je tu opět Orwell a jeho 1984 jako konečná ilustrace toho, jak destrukce minulosti vede spíše k pasivitě než k revoltě. 13 Irving Howe, A Margin of Hope: An Intellectual Autobiography , New York, Harcourt Brace Jovanovich 1982, s. 147.

[ 34 ]

Fuga smrti Paula Celana v překladech do češtiny Radek Malý

Paul Celan (1920–1970) je autor pokládaný nejen v německé jazykové oblasti za jednoho z nejvýznamnějších básníků poválečné Evropy. I v českém prostředí je tento autor vzešlý z unikátního kulturního prostředí východoevropského regionu Bukoviny a jejího hlavního města Černovic prostřednictvím překladů znám a uznáván od šedesátých let a neutuchající zájem dnešních překladatelů o jeho dílo svědčí i o aktuálním čtenářském zájmu. Celan proslul především jako autor „básní po Osvětimi“, což souvisí se známým výrokem filozofa Theodora W. Adorna, že „psát po Osvětimi básně je barbarské“. Celanův nejznámější text, básnická skladba Todesfuge (Fuga smrti), se stal – proti vůli autora – prototypem takové básně. První verze Fugy smrti se datují již do roku 1944, většinou se však badatelé shodují na počátku roku 1945. Náčrt své básně si Celan odnáší s sebou do první emigrace, když v dubnu 1945 opouští rodné Černovice, a teprve v Bukurešti, kde se na dva roky usídlil, báseň dokončuje. Ještě pod původním názvem Tangoul Morţii (Tango smrti) byla tato báseň poprvé publikována, a sice rumunsky: v květnu roku 1947 v bukurešťském literárním časopise Contemporanul v překladu Celanova přítele Petre Solomona. Jednalo se o první Celanovu zveřejněnou báseň a zároveň a zároveň první Celanovo vystoupení pod pseudonymem. Další osudy Fugy smrti už jsou známější: báseň byla součástí první Celanovy sbírky Der Sand aus den Urnen (Písek z uren), která vyšla roku 1948 ve Vídni. Tu však autor nechal pro četné tiskové chyby skartovat. První oficiální sbírkou a zároveň prvním velkým úspěchem Celanovy poezie byla tedy až sbírka Mohn und Gedächtnis (Mák a paměť), která vyšla ve Stuttgartu roku 1952. V ní obsaženou Fugu smrti Celan veřejně prezentoval téhož roku v květnu na setkání německé literární Skupiny 47; text získal ohlas u poezie nevídaný a postupně pronikal do médií, do antologií a následně i do čítanek. Stal se, abychom využili důvtipného přirovnání germanisty a judaisty Johna Felstinera z jeho celanovské monografie, „Guernicou evropské poválečné literatury“1 a čímsi na způsob estetické zbraně v rámci denacifikace, v konfrontaci s minulostí. Ozývalo se však i stále více hlasů, které básni, či spíše jejímu využívání tímto způsobem, přisuzovaly nikoli neoprávněně rysy alibismu – jako by se celá problematika holokaustu dala „vysvětlit“ na příkladu Fugy smrti. Celanova skladba se stala čímsi na způsob zaklínadla, pomocí kterého se šlo přes hrůzy šoa přenést. Báseň v Evropě stále ještě ochromené válečnými zvěrstvy lze tedy opravdu považovat za „báseň po Osvětimi“, za ukázku možnosti dalšího literárního vývoje, důkaz, že lze slovy popsat nepopsatelné. Sám Celan s takovým nadneseným hodnocením svého textu hrubě nesouhlasil a reagoval snad až příliš přecitlivěle: roku 1958 Fugu smrti vyřadil z programu svých čtení a úplně se od ní distancoval. [ 35 ]

[studie]


Bylo by s podivem, kdyby nejznámější Celanova báseň, ne-li nejznámější báseň 20. století v německém jazyce vůbec, která „psala dějiny“ světové literatury, existovala v češtině v jediném překladu. Neboť je známou skutečností, že Česko je v oblasti překládání poezie velmocí a zejména obtížné texty jsou s oblibou překládány stále znovu. Přesto může i poučeného čtenáře počet překladů do českého jazyka překvapit: existuje celkem devět publikovaných překladů Fugy smrti pocházejících z pera sedmi překladatelů, přičemž bych se neodvážil tvrdit, že se jedná o číslo konečné. Zajímavý je časový rozptyl překladů a profesní různorodost osobností, jež se s Fugou smrti překladatelsky konfrontovaly. První překlady pocházejí ze šedesátých let. Pravděpodobně první české čtenářské seznámení s tímto textem představuje překlad Jiřího Gruši (1938), publikovaný v roce 1965 v časopise Plamen.2 Možná překvapivý je překlad básníka Jana Skácela (1922–1989) otištěný roku 1967 na stránkách pátého čísla časopisu Host do domu.3 Ve stejném roce byla knižně publikována i první verze překladu Ludvíka Kundery (1920), zveřejněná v antologii Sto moderních básníků.4 Druhá a v českém prostředí zdaleka nejznámější, „kanonická“ verze Kunderova překladu vyšla v jím pořízeném knižním výboru z Celanovy poezie s názvem Sněžný part z roku 1986.5 Další překlady Fugy smrti lze situovat až do desátých let 21. století. Jde o překlad pořízený překladatelem, lektorem německého jazyka a organizátorem židovského kulturního dění v Česku Wolfgangem Spitzbardtem (1957), který jej s dalšími Celanovými básněmi v češtině publikoval roku 2003 ve skriptech Textauswahl für den Deutschunterricht an der Musikfakultät,6 a dále překlad z pera pražského teologa a judaisty Josefa Blahy (1963), který tvoří součást jeho nábožensky orientovaného eseje „Paul Celan – svědek holokaustu“ vydaného knižně roku 2008.7 O tom, že si cestu k Celanově poezii našla i mladší generace, svědčí dvě české verze Fugy smrti brněnského básníka a rusisty Jakuba Kostelníka (1982) publikované roku 2004 na internetu8 a roku 2009 časopisecky v opavském kulturním čtvrtletníku Nové břehy.9 A nemohu nezmínit ani svůj vlastní překlad (první verze z roku 2005, definitivní podoba z roku 2010), který vychází z mého odborného i překladatelského zájmu o Celanovu ranou, ve sbírkách nepublikovanou lyrickou tvorbu z černovického období.10 Bylo by jistě zajímavé srovnat důkladně všech devět překladů po důkladné analýze originálu. Nicméně vzhledem k povaze originálního textu, jeho rozsahu a mnohovrstevnatosti, nasycenosti skrytými i přiznanými citáty a odkazy, které samy o sobě představují téma mnoha zahraničních studií a interpretací,11 se v komentářích omezím pouze na stručné popsání způsobu, jakým je báseň vystavěna, a dále pohledu, jakým který překladatel báseň nahlíží. Takovou metodu lze nejlépe uplatnit na srovnání některých klíčových míst jak originálu, tak překladů. I. Todesfuge Schwarze Milch der Frühe wir trinken sie abends wir trinken sie mittags und morgens wir trinken sie nachts wir trinken und trinken wir schaufeln ein Grab in den Lüften da liegt man nicht eng Ein Mann wohnt im Haus der spielt mit den Schlangen der schreibt der schreibt wenn es dunkelt nach Deutschland dein goldenes Haar Margarete er schreibt es und tritt vor das Haus und es blitzen die Sterne er pfeift seine Rüden herbei er pfeift seine Juden hervor läßt schaufeln ein Grab in der Erde er befiehlt uns spielt auf nun zum Tanz Schwarze Milch der Frühe wir trinken dich nachts wir trinken dich morgens und mittags wir trinken dich abends wir trinken und trinken Ein Mann wohnt im Haus der spielt mit den Schlangen der schreibt der schreibt wenn es dunkelt nach Deutschland dein goldenes Haar Margarete

[ 36 ]

[studie]


Dein aschenes Haar Sulamith wir schaufeln ein Grab in den Lüften da liegt man nicht eng Er ruft stecht tiefer ins Erdreich ihr einen ihr andern singet und spielt er greift nach dem Eisen im Gurt er schwingts seine Augen sind blau stecht tiefer die Spaten ihr einen ihr andern spielt weiter zum Tanz auf Schwarze Milch der Frühe wir trinken dich nachts wir trinken dich mittags und morgens wir trinken dich abends wir trinken und trinken ein Mann wohnt im Haus dein goldenes Haar Margarete dein aschenes Haar Sulamith er spielt mit den Schlangen Er ruft spielt süßer den Tod der Tod ist ein Meister aus Deutschland er ruft streicht dunkler die Geigen dann steigt ihr als Rauch in die Luft dann habt ihr ein Grab in den Wolken da liegt man nicht eng Schwarze Milch der Frühe wir trinken dich nachts wir trinken dich mittags der Tod ist ein Meister aus Deutschland wir trinken dich abends und morgens wir trinken und trinken der Tod ist ein Meister aus Deutschland sein Auge ist blau er trifft dich mit bleierner Kugel er trifft dich genau ein Mann wohnt im Haus dein goldenes Haar Margarete er hetzt seine Rüden auf uns er schenkt uns ein Grab in der Luft er spielt mit den Schlangen und träumet der Tod ist ein Meister aus Deutschland dein goldenes Haar Margarete dein aschenes Haar Sulamith12 Určující pro formu této básnické skladby je princip fugy přenesený z oblasti hudby do oblasti poezie; v širším pohledu pak princip doslovného opakování či variování již známých prvků. Kontrapunktické hudební struktuře odpovídají na úrovni významu slov nápadné antiteze a paradoxy směřující k oxymóronu, na nichž je skladba vystavěna, a dále zřetelné prolínání několika témat – hlasů. Celan v této básni poprvé opouští tradiční rýmovaný verš; formu, která je určující pro jeho rané texty i pro báseň ER (ON) Immanuela Weißglase, která představuje jeden z inspiračních zdrojů Fugy smrti. Verš Fugy smrti je dlouhý a rozvolněný. Zároveň Celan upouští – ve své tvorbě ojediněle – od interpunkce. Tak mezi jednotlivými podcelky vznikají na úrovni syntaktické výstavby plynulé přechody a víceznačné srostlice významů. Přesto se však stěží dá mluvit o verši volném. Báseň ve všech vrstvách utvářejí figury založené na opakování: od neúprosného, nikoli však bezvýhradně pravidelného rytmu po rafinované opakování slov, poloveršů, veršů, částí slok i celých strof. Zejména nápadné jsou časté anafory, které stále těsnějším kladením za sebe v básni vytvářejí dynamické pnutí. Rytmus básně představuje pro překladatele záludnost: první verš (a jeho opakování v dalších slokách) je jediný, který začíná přízvučnou slabikou. Expozice hlavního tématu je tvořena centrálním slovním spojením „schwarze Milch der Frühe“, tedy „černé mléko jitra“. Toto spojení je realizováno třemi trochejskými stopami. Všechny ostatní verše se linou víceméně v rytmu daktylu s předrážkou, která je zde však natolik výrazná, že se někteří badatelé shodují na tom, že by bylo lépe hovořit o stopě amfibrachické. V celé básni se objeví jediný rým, zato však velmi výrazný a na stěžejním místě v předposlední sloce: blau – genau (někteří badatelé zde vidí souvislost s rýmem grau – genau z Goethovy balady Der Erlkönig [Král duchů]). Významová složka básně je vystavěna jiným způsobem a střetávají se v ní tři základní momenty: Především je to nápadná a působivá metaforika. Oxymórická spojení jako „ schwarze Milch“ („černé mléko“), „Grab in den Lüften“ („hrob v povětří“) či absolutní metafora „er spielt mit den Schlangen“ („hraje si s hady“), tedy spojení z principu stavějící bariéry v po[ 37 ]

[studie]


rozumění a v komunikaci, v básni slouží jako prostředek sdělení nesdělitelného, jako jediná možnost vyslovení traumatizujících prožitků. Tomu odpovídá i naprostá absence přirovnání v básni – hrůznost zde popisovaného nelze přirovnat k ničemu známému a stávajícímu. K tomu stojí v kontrastu v podstatě strohá a popisná dikce básně. Básně, která – také – vypráví příběh. Popisuje běžnou epizodu z chodu nacistického koncentračního tábora, v němž sentimentální německý dozorce píšící dopis své milé vzápětí přikazuje židovským vězňům kopat hrob, zatímco jiní musejí hrát k tanci. Následně na zajatce poštve psy a jeden z nich je zastřelen. Sadistická krutost výjevu je zdánlivě mírněna, ale ve skutečnosti posílena estetizujícím rámcem metafor a formální výstavby skladby. Třetím významným prvkem výstavby sdělení básně je její – rovněž paradoxní – vztah k literární tradici, k jiným literárním textům. Sekundární literatura o Fuze smrti je přesycena výklady o aluzích a citátech Celanem vědomě zapracovaných i interprety domnělých. Uveďme výčet těch obzvláště nápadných: Faust Johanna Wolfganga Goetha, báseň Lorelei či balada Die schlesischen Weber (Slezští tkalci) Heinricha Heina; Bible. Dále nelze nezmínit „textový předstupeň“ Fugy smrti, báseň ON Immanuela Weißglase a několik básní Celanových souputníků z bukovinského německého jazykového ostrova, u nichž se objevuje metafora „černé mléko“.13 Fuga smrti, ačkoli text moderní a novátorský, ačkoli plakativní reprezentant „básně po Osvětimi“, pracuje intenzivně s literární tradicí, zejména německou. Působivost Celanovy básně spočívá v rafinované, esteticky vybroušené harmonii všech formálních i obsahových složek, které přesto nevyvolávají dojem nucenosti. Pro překlad z toho vyplývá tato premisa: záleží na detailech. Někde spočívají v doslovnosti, která zachová klíčová interpretačně nejasná místa, jinde naopak v důsledném pochopení fungování některé složky v rámci celku a převedení této funkčnosti do překladu i za cenu nových, kreativních postupů. Právě poměr těchto dvou složek a práce s ním určuje kvality překladu Fugy smrti. Překlad nicméně zůstane – jako vždy – kompromisem. II. Překlad Jiřího Gruši: Fuga smrti Černé mléko jitra my zvečera pijem pijem je o polednách a ráno je pijem a v noci my pijem a pijem my ve větru hloubíme hrob ve větru kde je dost místa Muž v domě přebývá a hraje si s hady a píše Muž Německu píše když nadchází soumrak tvé zlaté vlasy Margareto muž který píše a vychází před dům a hvězdy tím srší muž který svolává pískotem psy muž který svým pískotem láká své židy a dává jim hloubit hrob v zemi muž který nám nyní poroučí tančit Černé mléko jitra pijeme tě v noci pijeme tě zrána pijem o polednách zvečera tě pijem my pijem a pijem Muž v domě přebývá a hraje si s hady a píše muž Německu píše když nadchází soumrak a tvé vlasy zlaté Margareto Tvé popelavé vlasy Šulamít my ve větru hloubíme hrob ve větru kde je dost místa muž křičí jen hlouběji ryjte vy tam a vy vy zpívejte hrajte muž sahá za pás a železný obušek zdvíhá mužovy oči jsou modré vy tam a vy hlouběji ještě zaryjte rýče a hrajte dál dál hrajte k tanci Černé mléko jitra pijem tě v noci pijeme tě zrána pijem o polednách a zvečera tě pijem my pijem a pijem Muž v domě přebývá tvé vlasy zlaté Margareto [ 38 ]

[studie]


tvé popelavé vlasy Šulamít hraje si s hady muž křičí hrajte sladčeji o smrti hrajte smrt to je z Německa mistr muž křičí temněji přejeďte po těch svých skřipkách a jako dým stoupejte do větru vzhůru váš hrob je v mracích kde místa je dost Černé mléko jitra pijeme tě v noci my tě o polednách pijem smrt to je německý mistr zvečera tě pijem pijeme tě ráno smrt to je z Německa mistr mistrovy oči jsou modré kulkou tě zasáhne kulkou z olova tě zasáhne přesně muž v domě přebývá tvé vlasy zlaté Margareto své psy na nás poštvává a darem nám přináší hrob uprostřed větru hraje si s hady a mívá sny smrt to je německý mistr tvé vlasy zlaté Margareto tvé popelavé vlasy Šulamít Hned první verš je přeložen mistrovsky: rytmus přesně kopíruje originál, což by mohlo svědčit o tom, že překladatel si je vědom jeho důležitosti. Bohužel je rytmus narušen hned v druhém verši, kde Gruša místo žádoucích trojdobých stop vnáší rušivé, poetizující, v trochejích rytmované spojení „o polednách“. Přitom by plně postačovalo zachovat neutrální „v poledne“. Možná užil Gruša množné číslo, aby zdůraznil opakování, avšak domnívám se, že zde je takový zásah na škodu. Obzvláště proto, že Gruša si je dobře vědom důležitosti rytmu Fugy smrti a jinde v překladu se jej snaží dodržet. Sporný je Grušův překlad německého „die Lüfte“ značící ve své podstatě v češtině neexistující (v němčině poetizující) množné číslo od slova „vzduch“ a přeložitelné snad jako „ovzduší, povětří“. Gruša je překládá příliš konkrétním a nepřípadným slovem „vítr“. Podivně působí i – snad – poetizující spojení „hvězdy tím srší“ ze sedmého verše, tam, kde v originále stojí prosté a statické „es blitzen die Sterne“, tedy „třpytí se hvězdy“. V první sloce Gruša v naprostém rozporu s originálem zavádí anaforu do posledních pěti veršů: verše opakovaně začínají slovem „muž“. Rušivá je i překladatelova invence v podobě personifikace „Muž Německu píše“ – tam, kde originál vyžaduje prostý překlad „do Německa“. A významem se zcela míjí – jak předpokládám – Grušův záměr přirovnat postavu tohoto „muže bydlícího v domě“ ke krysaři ze známé německé pověsti, když v osmém verši první sloky „svým pískotem láká své židy“. Celanův text v tomto místě jasně říká „svolává pískáním své židy k sobě“ a lze se domyslet, že se nejedná o vábivé tóny krysařovy flétny, ale o ostrý hvizd dozorcovské píšťalky (což ostatně asociují i všechny další překlady). Významového zjednodušení se Gruša dopouští v druhé sloce, kde v originále „muž sahá po železe v opasku“. Gruša německý výraz „Eisen“ konkretizuje na „železný obušek“. Nebylo by to úplně od věci, kdyby právě tato nejasnost, co přesně ono Celanovo „železo“ znamená, nebyla významná: v druhé sloce se jím mávne, tedy opravdu může asociovat obušek či železnou tyč, zatímco ve čtvrté sloce se jím střílí (u Gruši: „kulkou tě zasáhne kulkou z olova“). Německé „Eisen“ lze skutečně použít i jako označení pro střelnou zbraň a zdálo by se, že tedy i v případě prvního užití se jedná o pistoli, kterou dozorce zvedá z opasku. Proti tomu ale mluví skutečnost, že v koncentračních táborech v Transnistrii dozorci používali krátké železné obušky, což Celan pravděpodobně věděl. Bylo by tedy na místě tuto významovou nejasnost zachovat buď doslovným a svou víceznačností zneklidňujícím termínem „železo“, nebo konvenčněji hyperonymem „zbraň“ zahrnujícím oba významy. Za zmínku dále stojí, jak se který překladatel vyrovnal s dívčími jmény v básni. Gruša zachovává německou podobu „Margareta“. Ta sice evokuje německý původ jména, ale na druhou stranu neasociuje postavu Markétky (Gretchen) z Goethova Fausta – souvislost, jíž si všímá většina badatelů, a jíž do svých překladů zavádějí i Jan Skácel, Ludvík Kundera a Jakub Kostelník. (Ostatně souvislost s Faustem vidí interpreti básně i ve slovním spojení „mistr z Německa“: ve středověku označovalo slovo „mistr“ mimo jiného také učence, vzdělance). Avšak Celan neposkytuje v textu básně k postavě Markétky z Fausta jasný [ 39 ]

[studie]


odkaz: jméno používá nezdrobnělé, v neutrální podobě „Margarete“. Lze předpokládat, že Gruša chtěl zachovat germánskou formu jména a nikoli jeho počeštěnou zdrobnělou podobu. Je ostatně otázkou, kterému českému čtenáři se dnes při jméně „Markétka“ asociuje právě Goethův Faust. Rozmanitě je překládáno jméno biblické postavy Sulamit, milenky krále Šalamouna z Písně písní. U Gruši se objevuje jako Šulamít, u většiny překladatelů jako Sulamit, u judaisty Blahy jako Šulamit a u germanisty Spitzbardta v nezměněné podobě Sulamith. III. Překlad Jana Skácela: Fuga smrti Černé mléko rána my pijem tě večer pijem tě v poledne pijem tě ráno a pijem tě v noci pijem i pijem kopeme v oblacích hrob tam nikdy nebývá těsno Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše píše když venku se stmívá a do Němec píše Markétko zlaté máš vlasy napíše a vyjde před dům kde lesknou se hvězdy a zahvízdá na svoje psice Zahvízdá na svoje Židy a káže nám kopat hrob káže nám hrajte teď k tanci Černé mléko rána my pijem tě v noci pijem tě ráno a v poledne pijem tě večer pijem a pijem Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše píše když venku se stmívá a do Němec píše Markétko zlaté máš vlasy tvé jsou jak popel Ó Sulamit v oblacích kopeme hrob tam nikdy nebývá těsno A volá přitlačte na rýč vy jedni a hrajte a zpívejte druzí chápe se železa v opasku hrozí a má modré oči přitlačte na rýč vy jedni a hrajte dál k tanci vy druzí Černé mléko rána my pijem tě v noci pijem tě ráno a v poledne pijem tě večer pijem a pijem muž bydlí v domě a Markétko zlaté máš vlasy tvé jsou jak popel Ó Sulamit a hraje si s hady A volá sladčeji hrajte tu smrt ta smrt je z Němec mistr a volá hlouběji nalaďte housle budete stoupat jak dým v oblacích je váš hrob tam nikdy nebývá těsno Černé mléko rána my pijem tě v noci pijem tě v poledne a smrt je z Německa mistr pijem tě večer a pijem tě ráno a pijem a pijem smrt ta je z Německa mistr a modré má oči stihne tě z olova kulkou a stihne tě přesně muž bydlí v domě a Markétko zlaté máš vlasy štve na nás psice a rozdává v oblacích hroby hraje si s hady a snívá že smrt je z Německa mistr Markétko zlaté máš vlasy tvé jsou jak popel ó Sulamit

[ 40 ]

[studie]


Jedná se o překlad nejvíce poetický. Možná kvůli snad až patetickému, a tedy příznakovému zvolání „ó“ před oslovením Sulamit, či kvůli zvláštnímu použití spojky „i“ ve funkci spojky „a“ ve třetím verši první sloky. Skácelův překlad zachovává asi nejdůsledněji ze všech rytmus předlohy – leckde toho dociluje přidáním jednoslabičné spojky „a“ oproti originálu, což pak v češtině umožňuje tvořit trojdobé stopy. Někde však vsunutí spojky působí už nepatřičně (ve verši „muž bydlí v domě a Markétko zlaté máš vlasy“). Objevný je Skácelův překlad německého „er trifft dich“ v šesté sloce, které Gruša i další sice věcně správně, ale na úkor rytmu překládají „zasáhne tě“. Skácelovo řešení „stihne tě“ má i jistou míru abstrakce, která je pro celou báseň příznačná (viz např. výše zmíněné „železo“). Skácel si také jako jediný dovolil přeložit základní metaforu básně „schwarze Milch der Frühe“ jako „černé mléko rána“, tam, kde ostatní využívají možnosti češtiny zvolit synonymum „jitro“. U Skácela se pak slovo „ráno“ nutně opakuje i v druhém verši, ale překvapivě tato kumulace nepůsobí příliš rušivě. Bohužel žádný český překlad nemůže zachytit všechny významové konotace, jež tato metafora v němčině má – německé slovo „Frühe“ v sobě zahrnuje nejen ráno, ale také minulost. Podobně kreativně Skácel zachází s překladem druhého nejexponovanějšího místa básně, jejího závěru: v místě, kde proti sobě v originále stojí obrazy dvou světů, které nikdy více nemohou žít v harmonii. Skácel z těchto veršů vytváří věty tam, kde Celan jen lakonicky vedle sebe klade dvě substantiva s přívlastky. Domnívám se, vycházeje z práce na vlastním překladu Fugy smrti, že Skácel si uvědomoval nepřeložitelnost pro báseň zásadního adjektiva „aschen“: to totiž jistě znamená „popelavý“, tedy „barvy popela“, jak překládají všichni ostatní, ale zde mnohem více znamená něco, co by snad šlo v češtině vyjádřit neologismem „popelový“, tedy „rovnající se popelu“ – nikoli jen barvou. Novotvar by zde však nebyl na místě, proto Skácel – i s ohledem na třídobý rytmus – volí přirovnání „jak popel“. Uvědomíme-li si však, že právě figuře přirovnání se Celan (na rozdíl od Weißglase v básni ON) vědomě a systematicky vyhýbá, není ani Skácelovo řešení nejvhodnější. Bohužel se zároveň Skácel (jako ale vlastně všichni překladatelé Fugy smrti) dopouští několika věcných omylů. V první sloce přehlédl, že „černé mléko“ není apostrofou, ale předmětem výpovědi. Téměř jako schválnost působí Skácelův překlad německého „die Rüden“ jako „psice“ – neboť toto slovo v němčině znamená pravý opak, psí samce. Druhého věcného, a důležitého, pomýlení se Skácel-překladatel dopouští v páté sloce. První část verše „er ruft streicht dunkler die Geigen“ doslova znamená „volá hlaďte (třete) temněji (ty) housle“; překladatelská invence v podobě zlogičtění Celanovy metafory na „volá hlouběji nalaďte housle“ zde není na místě.

IV. Překlad Ludvíka Kundery z roku 1967: Fuga smrti Černé mléko jitra pijem je navečer pijem je v poledne zrána a pijem je v noci pijem a pijem v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost Muž bydlí v domě hraje si s hady a píše když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy Markétko dopíše vyjde před dům a třpytí se hvězdy muž zahvízdne na svoje vlčáky zahvízdne na svoje židy ať v zemi vykopou hrob velí nám k tanci teď hrajte Černé mléko jitra pijem tě v noci pijem tě zrána a v poledne pijem tě navečer pijem a pijem Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše [ 41 ]

[studie]


když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy Markétko tvé popelavé vlasy Sulamit v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost Volá hlouběji ryjte a vy tam zpívejte hrajte dotkne se za pasem železa švihne jím zrak má modravý hlouběji zabořte rýče a vy tam dál hrajte k tanci Černé mléko jitra pijem tě v noci pijem tě v poledne zrána a pijem tě navečer pijem a pijem muž bydllí v domě tvé zlaté vlasy Markétko tvé popelavé vlasy Sulamit hraje si s hady Volá sladčeji o smrti hrajte smrt je Německa mistr volá smutněji nalaďte housle potom jak dým se vznesete vzhůru v oblacích je váš hrob tam člověk má místa dost Černé mléko jitra pijem tě v noci pijem tě v poledne smrt je Německa mistr pijem tě navečer zrána a pijem a pijem smrt je Německa mistr zrak má modravý kulkou z olova přesně tě zasáhne do hlavy muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko vlčáky na nás štve a rozdává oblačné hroby hraje si s hady a sní že smrt je Německa mistr tvé zlaté vlasy Markétko tvé popelavé vlasy Sulamit První verze překladu Fugy smrti z pera Ludvíka Kundery přináší některá překvapení. Věnujme se zde jen rozdílům oproti jeho verzi druhé, kterou lze považovat za revidovanou a finální. Především: Ludvík Kundera v této své verzi jako jediný z překladatelů zachovává koncový rým v předposlední sloce básně. Není téměř možné učinit tak nenásilně a přirozeně. Kundera proto obětoval spojení „modré oči“, případně „modré oko“ z originálu a zavádí poetizující „zrak má modravý“. Ovšem rýmový pár, který se mu ve spojení „zasáhne tě do hlavy“ podařilo vytvořit, považuji za velmi zdařilý, byť pochopitelně přidává význam – nicméně nemění jej. Na pováženou je v překladu velmi zavádějící spojení „smrt je Německa mistr“. Jednak svou inverzí, jednak naprosto nežádoucí možnou asociací na oblast sportu. Významových nepřesností se v tomto překladu Kundera dopouští v případě překladu stupňovaného adverbia „smutněji“ namísto „temněji“ ve čtvrté sloce a dále tamtéž nezachováním neobvyklé vazby „spielt süßer den Tod“, tedy „hrajte sladčeji smrt“. Kundera (ale i Gruša a jiní) zde spojení zlogičťuje: „hrajte sladčeji o smrti“.

V. Překlad Ludvíka Kundery publikovaný v půli osmdesátých let: Fuga smrti Černé mléko jitra pijem je navečer pijem je v poledne zrána a pijem je v noci pijem a pijem v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost Muž bydlí v domě hraje si s hady a píše když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy Markétko dopíše vyjde před dům a zablýsknou hvězdy muž zahvízdne na svoje vlčáky [ 42 ]

[studie]


zahvízdne na svoje židy ať vykopou v zemi hrob velí nám k tanci teď hrajte Černé mléko jitra pijem tě v noci pijem tě zrána a v poledne pijem tě navečer pijem a pijem Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy Markétko tvé popelavé vlasy Sulamit v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost Volá hlouběji ryjte a vy tam zpívejte hrajte dotkne se za pasem železa švihne jím oči má modravé hlouběji zabořte rýče a vy tam dál hrajte k tanci Černé mléko jitra pijem tě v noci pijem tě v poledne zrána a pijem tě navečer pijem a pijem muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko tvé popelavé vlasy Sulamit hraje si s hady Volá sladčeji hrajte tu smrt smrt je maestro z Němec volá hlouběji nalaďte housle potom jak dým se vznesete vzhůru v oblacích je váš hrob tam člověk má místa dost Černé mléko jitra pijem tě v noci pijem tě v poledne smrt je maestro z Němec pijem tě navečer zrána a pijem a pijem smrt je maestro z Němec oči má modravé kulkou z olova přesně tě zasáhne muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko vlčáky na nás štve a rozdává oblačné hroby hraje si s hady a sní že smrt je maestro z Němec tvé zlaté vlasy Markétko tvé popelavé vlasy Sulamit Tento překlad Ludvíka Kundery lze díky knižnímu publikování bezesporu považovat za nejznámější. Kundera se projevuje jako erudovaný a zkušený překladatel a jako největší znalec reálií, okolností, které k napsání Fugy smrti vedly a mohou přispět k rozšifrování některých méně jasných míst. Z kvalitního překladu lze upozornit na jednotlivosti: například zvolení sémanticky zúženého slova „vlčáci“ na místo německého „Rüden“ – zde promlouvá znalost historických faktů, a sice, že právě němečtí ovčáci byli v koncentračních táborech využíváni ke službě dozorcům. Otázkou je, jestli taková konkretizace překladu naopak nemůže uškodit. Kreativně, ale možná zbytečně poeticky Kundera překládá „blaue Augen“ jako „modravé oči“ (snad pozůstatek z první verze překladu?). A v Kunderově překladu nalezneme stejný omyl jako u Skácela, a sice „hlouběji nalaďte housle“. Čím se tento překlad zejména vymyká z řady ostatních, je zřejmě záměrné použití vysoce příznakového sousloví „maestro z Němec“ místo originálního „Meister aus Deutschland“, tedy prostě „mistr z Německa“. Motivaci této volby se mi však nepodařilo odhalit. „Mistrovství“ je totiž v Celanově básni třeba spatřovat na více rovinách a autor užitím slova „mistr“ v básni pracuje s jeho víceznačností. Němci byli jistě mistry v hudební oblasti (Johann Sebastian Bach: Umění fugy), k čemuž jednoznačně odkazuje Kunderův termín (italského původu!) „maestro“, ale Němci také prokázali během druhé světové války mistrovství v zabíjení („smrt je mistr z Německa“). Nehledě např. k možnosti vnímat postavu mistra ve starším významu učence či učitele (viz výše). Těžko soudit, proč Kundera sáhl po tak krajním zúžení významu německého výrazu, jehož český protějšek téměř přesně kopíruje jeho význam (i polysémii) – možná se tak chtěl vymezit vůči překladům stávajícím. [ 43 ]

[studie]


Některé drobné detaily dále tento překlad odlišují jak od ostatních, tak od originálního textu. Například Kunderovo poetizující a metaforu místo prostého popisu vytvářející spojení „oblačné hroby“, které stojí místo Celanova jednoznačného „Grab in der Luft“, tedy „hrob ve vzduchu“, či dynamizující spojení „zablýsknou hvězdy“ místo možná adekvátnějšího statického „třpytí se hvězdy“ z první verze překladu. VI. Překlad Wolfganga Spitzbardta: Fuga smrti Černé mléko jitra pijeme je večer Pijeme je v poledne a ráno pijeme je v noci Pijeme a pijeme Kopeme hrob v povětří tam se neleží těsně Muž bydlí v domě ten si hraje s hady ten píše Ten píše když se stmívá do Německa tvoje zlaté vlasy Margareto Píše to a vychází před dům a blýskají se hvězdy píská na své psy Píská na své Židy nechá kopat v zemi hrob Poroučí nám zahrajte nyní k tanci Černé mléko jitra pijeme tě v noci Pijeme tě ráno a v poledne pijeme tě večer Pijeme a pijeme Muž bydlí v domě ten si hraje s hady ten píše Ten píše když se stmívá do Německa tvoje zlaté vlasy Margareto Tvoje popelavé vlasy Sulamith kopeme hrob v povětří tam se neleží těsně Volá ryjte hlouběji do země vy jedni vy druzí zpívejte a hrajte Sahá za opasek po zbrani mává s ní jeho oči jsou modré Ryjte hlouběji rýči vy jedni vy druzí zpívejte a hrajte dále k tanci Černé mléko jitra pijeme tě v noci Pijeme tě v poledne a ráno pijeme tě večer Pijeme a pijeme Muž bydlí v domě tvoje zlaté vlasy Margareto Tvoje popelavé vlasy Sulamith hraje si s hady Volá hrajte sladčeji smrt smrt je mistr z Německa Volá hrajte temněji na housle pak stoupáte kouřem do vzduchu Pak máte hrob v oblacích tam se těsně neleží Černé mléko jitra pijeme tě v noci Pijeme tě v poledne smrt je mistr z Německa Pijeme tě večer a ráno pijeme a pijeme Smrt je z Německa jeho oko je modré Zasáhne tě olověnou kulkou zasáhne tě přesně Muž bydlí v domě tvoje zlaté vlasy Margareto Štve své psy na nás daruje nám hrob ve vzduchu Hraje si s hady a snívá smrt je mistr z Německa Tvé zlaté vlasy Margareto Tvé popelavé vlasy Sulamith Překlad rodilého mluvčího Wolfganga Spitzbardta se vyznačuje snad největší významovou přesností a doslovností, což lze jednoznačně hodnotit jako pozitivum ve srovnání s mnohdy nežádoucí kreativitou, jíž se v jiných aktuálních překladech Fugy smrti nadějeme. Spitzbardt ve svém překladu postihuje i detaily, jakou je např. změna v motivu modrých očí: nejprve se objeví v množném čísle (ve třetí sloce: „seine Augen sind blau“), [ 44 ]

[studie]


potom v čísle jednotném (v páté sloce: „sein Auge ist blau“). Tato zdánlivě drobná změna má svůj základ v sémantice následujícího verše: muž má jedno oko zavřené, protože druhým – otevřeným – modrým okem zaměřuje svůj cíl. Za významnou, Spitzbardtem správně odhalenou, nicméně problematicky přeloženou považuji skutečnost, že Celan se ve Fuze smrti systematicky vyhýbá přirovnání. Pozorný čtenář si však všimne, že všechny překlady do češtiny přesto jedno přirovnání obsahují, a sice v sedmém verši čtvrté sloky: budete stoupat jak dým. Jedná se ovšem o zásadní neporozumění Celanově verši „dann steigt ihr als Rauch in die Luft“. Nejedná se přirovnání, ale o prosté konstatování, syrový popis konkrétního obrazu – budete stoupat do vzduchu coby kouř. Spitzbardtův překlad tohoto místa je však více než svérázný a ne docela srozumitelný: „pak stoupáte kouřem do vzduchu“. Zvláštně a spíše rušivě působí Spitzbardtem bezdůvodně nadužívané ukazovací zájmeno „ten“ (namísto adekvátního, v češtině fakultativně použitelného „on“) ve verši „Muž bydlí v domě ten si hraje s hady ten píše“. Na druhé straně se z tohoto významově zatím nejpřesnějšího překladu mnohdy vytrácí estetická působivost originálu. Především překladu ubližuje rozvolněný rytmus, přecházející často do trochejských stop. Jeden příklad za všechny: Spitzbardt pravděpodobně nechtěl použít hovorový zkrácený tvar „pijem“, kterému se nevyhnul žádný z překladatelů, ale výrazně tím mění rytmus básně na klíčovém místě („pijeme tě“). Z formy básně opět není zachován rým, ale bohužel ani některá opakování: ta nedodržuje např. zbytečná a neúčelná slovosledná inverze „tam se neleží těsně“ (v první a druhé sloce) versus „tam se těsně neleží“ (ve třetí sloce). VII. Překlad Josefa Blahy: Fuga smrti Černé mléko jitra, pijeme je večer Pijeme je v poledne a ráno a pijeme je v noci Pijeme a zase pijeme Kopeme si hrob na nebesích, tam není těsno Jeden muž žije v domě a hraje si s hady a píše Píše když se stmívá nad Německem tvé zlaté vlasy Margarette Píše to a vstupuje před dům a hvězdy se třpytí A píská na své psy Píská na své židy a nechává je vykopat hrob v zemi Přikazuje nám: Hrajte k tanci. Černé mléko úsvitu pijeme tě v noci Pijeme tě ráno a v poledne a pijeme tě i večer Pijeme tě a pijeme tě Jeden muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše Píše když se stmívá nad Německem, tvé zlaté vlasy, Margarette Tvé popelavé vlasy, Šulamit, kopeme hroby ve vzduchu, tam není úzko Volá kopejte hlouběji do země a hrajte Sahá po železu ve svém opasku a mává s ním A jeho oči jsou modré Kopejte hlouběji svými rýči kopejte hlouběji Vy další a hrajte k tanci. Černé mléko úsvitu, pijeme tě v noci Pijeme tě v poledne a ráno a pijeme tě večer Pijeme a znovu pijeme A ten muž žije v domě, tvé zlaté vlasy, Margarette Tvé popelavé vlasy, Šulamit, hraje si se svými hady.

[ 45 ]

[studie]


Volá hrajte více sladce smrt protože smrt je Mistr z Německa Volá: nalaďte temněji svoje housle a vystoupíte jako kouř do vzduchu A budete mít hrob v oblacích tam, kde už není úzko. Černé mléko úsvitu pijeme tě v noci Pijeme tě v poledne smrt je Mistr z Německa Pijeme tě večer a ráno, pijeme a zase tě pijeme Smrt je Mistr z Německa, jeho oko je modré Zasáhne tě olověnou koulí, strefí tě přesně Muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy, Margarette Štve na nás své psy a daruje nám hrob ve vzduchu Hraje si s hady a sní, smrt je Mistr z Německa Tvé zlaté vlasy, Margarette, Tvé popelavé vlasy, Šulamit Překlad Josefa Blahy se přes některé kvality bohužel nese ve znamení mnohých nedorozumění a neporozumění. Především nelze schválit překladatelovo zavádění interpunkce do básně, navíc nesystematicky (čárky uprostřed verše, dvojtečky). Tento zásah na první přečtení zbytečně vysvětluje text, a naopak jinde, kde interpunkce není zavedena, působí dojmem jejího přehlédnutí, a tedy chyby. Další výrazný formální nedostatek představuje systematické zavedení velkého písmene na počátku veršů – snad jakási snaha o napodobení úzu, který se v poezii držel často až do poloviny dvacátého století, ale z dnešního pohledu je přežitý – obzvláště když sám Celan s velkými písmeny na začátku veršů pracuje tvůrčím způsobem a vytváří tak cosi na způsob podcelků v rámci slok. Velké počáteční písmeno v tomto překladu najdeme i u substantiva „Mistr“. V tomto případě se nelze opřít o originál, neboť v němčině mají všechna substantiva velká počáteční písmena. Josef Blaha – a není z překladatelů Fugy smrti jediný – patrně zdůrazněním tohoto slova chce upozornit na jeho různé možné konotace. O oprávněnosti takového zásahu a o jeho funkčnosti v překladu by bylo možné spekulovat – text Fugy smrti v němčině je jednoduchý, přímočarý, prostý formálních ozdob (snad s výjimkou rýmu, který však není ozdobou). Avšak zároveň tento překladatelův krok nemůžeme jednoznačně odsoudit; je zřejmé, že jde o výsledek hlubší úvahy nad textem. V překladu jsou však i místa, kde o překladatelově porozumění textu vyvstávají pochybnosti. Například zásadní momenty opakování Blaha rozmělňuje už v prvním verši, kde uvádí „černé mléko jitra“, zatímco později už jen „černé mléko úsvitu“. Záhadná je motivace překladatelova rozhodnutí zdvojit hlásku t ve jméně Margarete, v jeho překladu tedy vystupuje Margarette, což je podoba jména, která se neopírá o žádnou kulturní tradici a je zcela vykonstruovaná. Nadinterpretován je překlad pasáže „da liegt man nicht eng“, tedy „tam se neleží těsně“, kterou Blaha překládá velmi volně jako „tam není úzko“. Jistě, v originále i v překladu má jít i o vyvolání pocitu úzkosti, ale německé „ängstlich“, tedy „úzkostný“, souvisí s výrazem „eng“, tedy „úzký“, jiným způsobem než v češtině. Podobný postup Blaha zvolil i pro překlad již zmíněného spojení „in den Lüften“, které překládá velmi volně jako „na nebesích“. Do třetice nepatřičné dovysvětlování a interpretování poznamenalo i první verš čtvrté sloky: „Volá hrajte více sladce smrt protože smrt je Mistr z Německa“. Překladatelem vložená spojka a důsledkový poměr, který do syntaxe vnáší, zcela mění otevřenou strukturu Celanova verše. Zarážející je Blahův překlad německého „ein Mann“ jako „jeden muž“ v první a druhé sloce. Německé „ein“ totiž vedle významu číslovky „jedna“ má – především – význam neurčitého členu, který se v češtině neužívá, ale bylo by možné jej přeložit jako „nějaký“, „jistý“. Josef Blaha jako jediný z překladatelů – bezdůvodně – překládá číslovkou. K neporozumění německému originálu pravděpodobně došlo i v pátém verši páté sloky, kde Blaha překládá „Zasáhne tě olověnou koulí“ pasáž, v níž jde evidentně o střelbu z pistole a namístě je tedy „olověná kulka“. Naopak vyzdvihnout je třeba přesnost překladu některých míst, která ve starších překladech unikala pozornosti (např. výše popsaný vývoj motivu „jeho oči jsou modré“ v „jeho oko je modré“). [ 46 ]

[studie]


VIII. Překlad Jakuba Kostelníka z roku 2004: Fuga smrti Černé mléko rána pijeme za soumraku Pijeme tě za poledne a pijeme tě po nocích Pijeme a pijeme Hrabeme hrob v nebi tam neleží úzkost Muž bydlí v domě pohrává si s hady a píše když padá noc domů tvé sluneční vlasy Margaret Upíše se a vyjde před dům za kanonády hvězd zapíská na své psy Zapíská na své Židy ať hrabou hrob v zemi A velí tancujte hrajte Černé mléko rána pijeme po nocích Pijeme tě po ránu za poledne za soumraku Pijeme a pijeme Muž bydlí v domě pohrává si s hady a píše když padá noc domů tvé sluneční vlasy Margaret Tvé zpopelněné vlasy Sulamit v nebi hrabeme hrob tam neleží úzkost Řve hrabte hlouběji hlínu a jiní tancují hrají Hmátne po železe za řemenem kmitne jím má nebeské oči Hrabte hlouběji a jiní tancují hrají Černé mléko rána pijeme po nocích Pijeme tě za poledne po ránu za soumraku Pijeme a pijeme Muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Margaret tvé zpopelněné vlasy Sulamit pohrává si s hady Řve hrajte sladce smrt Smrt je domova kat Řve hrajte hlouběji a pak vyletíte komínem V nebi máte hrob tam neleží úzkost Černé mléko rána pijeme po nocích Pijeme tě za poledne smrt je machr z Němec Pijeme tě za soumraku po ránu Pijeme a pijeme Smrt je machr z Němec má nebeské oči Trefí tě kulkou trefí tě hned Muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Margaret Poštve na nás své psy Rozdává nebeské hroby Pohrává si s hady a sní že smrt je machr z Němec Tvé sluneční vlasy Margaret tvé zpopelněné vlasy Sulamit

[ 47 ]

[studie]


První verze překladu Jakuba Kostelníka prozrazuje překladatelovo oslnění touto básní a touhu ji „básnicky převést“, avšak zároveň zásadní neporozumění originálu. To se projevuje už na první pohled: Kostelník nezachovává Celanovy příznačné dlouhé verše a štěpí je do kratších celků. Celá řada prvků v překladu pak poukazuje na nepatřičnou překladatelovu invenci. Buď se jedná o svérázný, ale vědomý pokus přebásnit Celana do češtiny, nebo, a obávám se, že se jedná spíše o tento případ (i s ohledem na druhou Kostelníkovu verzi překladu), o demonstraci svérázné a vědomé překladatelské metody – neboť způsob volného zacházení s originálním textem v tomto překladu vykazuje systémový charakter. Jmenujme z mnoha „zvláštností“ tohoto překladu alespoň následující: Hned v prvním verši Kostelník místo adekvátního a rytmicky vhodnějšího adverbia „večer“ zavádí rozvleklejší, nepřesné (snad básničtější?) „za soumraku“. Již u Blahy komentovanou pasáž „da liegt man nicht eng“ překládá Kostelník podobně volně: „kde neleží úzkost“. V první sloce překladu je nápadné a nepochopitelné, proč muž v Kostelníkově překladu píše „domů“, zatímco v originále píše „do Německa“. Sedmý verš této sloky v překladu začíná slovy „upíše se“, což opět nemá oporu v originálu, a dokonce ani v češtině není význam tohoto slovesa v kontextu verše jasný (upíše se komu, proč?). V témže verši, tam, kde se v originále „třpytí hvězdy“, Kostelník překládá velmi volně a expresivně: „za kanonády hvězd“. Pozoruhodné je, jak tento překladatel naložil s některými opakujícími se stěžejními epitety v básni. „Blaue Augen“, tedy „modré oči“, překládá jako „nebeské oči“; „ goldenes Haar“, tedy „zlaté vlasy“, jako „sluneční vlasy“ a „aschenes Haar“, tedy „vlasy barvy popela“ či snad hypoteticky „popelové vlasy“, jako „zpopelněné vlasy“ – tedy příliš konkrétně. Největší překvapení pak přináší pátá sloka: kromě zbytečné narážky na koncentrační tábory tam, kde v originále není („vyletíte komínem“) přináší tato sloka tam, kde v originále stojí opakující se „der Tod ist ein Meister aus Deutschland“, překvapující, dokonce do samostatného verše vyčleněný překlad „Smrt je domova kat“. „Mistr z Německa“ je dále překládán velmi svérázně jako „machr z Německa“. IX. Překlad Jakuba Kostelníka z roku 2009: Fuga smrti Černé mléko rána pijeme za soumraku pijeme je v poledne a pijeme je po nocích pijeme a pijeme hrabeme hrob v nebi tam těsno není Muž bydlí v domě pohrává si s hady a píše a píše když se stmívá do Říše tvé sluneční vlasy Markétko upíše se a vyjde před dům za kanonády hvězd zapíská na své psy zapíská na své Židy ať hrabou hrob v zemi velí nám tancujte hrajte Černé mléko rána pijeme po nocích pijeme tě po ránu v poledne za soumraku pijeme a pijeme Muž bydlí v domě pohrává si s hady a píše a píše když se stmívá do Říše tvé sluneční vlasy Markétko Tvé zpopelněné vlasy Sulamit v nebi hrabeme hrob tam těsno není Řve hlouběji hrabte dál do říše hlíny a jiní tancují hrají hmátne po železe za řemenem kmitne jím má nebeské oči hrabte hlouběji a vy jiní zahrajte jim k tanci Černé mléko rána pijeme po nocích pijeme tě v poledne po ránu za soumraku [ 48 ]

[studie]


pijeme a pijeme muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Markétko tvé zpopelněné vlasy Sulamit pohrává si s hady Řve hrajte sladčeji o smrti smrt je Mistr Němec řve hlouběji hrajte na houslích a pak vyletíte komínem v povětří máte hrob tam těsno není Černé mléko rána pijeme po nocích pijeme tě v poledne smrt je Mistr Němec pijeme tě za soumraku po ránu pijeme a pijeme smrt je Mistr Němec má nebeské oči trefí tě kulkou trefí tě přesně hned muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Markétko poštve na nás své smečky rozdává nebeské hroby pohrává si s hady a sní že smrt je Mistr Němec tvé sluneční vlasy Markétko tvé zpopelněné vlasy Sulamit K tomuto překladu jen krátce: překladatel si zjevně uvědomil zásadní pochybení v první verzi překladu, což, předpokládejme, jej motivovalo k vytvoření verze nové. Ta je mnohem přesnější po formální i obsahové stránce. Mnohé omyly jsou z překladu vymýceny, mnohé však zůstaly. Zajímavý je v této verzi překlad originálního „nach Deutschland“ jako „do Říše“, tedy opět zbytečně interpretováno, ale rozhodně více se blížící originálu než v první verzi. Snaha o přesnost v překladu paradoxně přinesla i některá nová nedorozumění. Podobně jako Kundera i Kostelník v předposlední sloce zlogičťuje vazbu „spielt süßer den Tod“ jako „hrajte sladčeji o smrti“. Ve třetí sloce Kostelník překládá německý termín „Erdreich“ mylně jako „říše hlíny“ – doslovně má sice německé slovo tento význam, ale znamená jednoduše tolik, co „zemina, hlína, země“, což správně pochopili všichni ostatní překladatelé. V této verzi Kostelníkova překladu dále spatřujeme vědomý posun v překladu důležitého spojení „Meister aus Deutschland“ – již ne slangové „machr z Německa“, ale zveličující „Mistr Němec“. V obou případech je však překlad tohoto místa zavádějící. X. Vymezit se vůči stávajícím překladům: už jen to by jistě byl možný i pochopitelný důvod, proč překládat některé básně stále znovu. Fuga smrti sice v českém prostředí nedosáhla proslulosti ani hojnosti překladů básní jako jsou Havran Edgara Allana Poea nebo Podzimní den Rainera Marii Rilka, přesto by jistě bylo možné spekulovat o možné soutěživosti mezi jednotlivými překlady. Moje vlastní motivace, proč znovu přeložit Fugu smrti, byla jiná – a sice podat překlad pokud možno velmi přesný, opřený o sekundární literaturu a také o svědectví, byť strohá, samotného autora. Samozřejmě při zachování jeho formálních kvalit a s vědomím toho, že text musí především mluvit sám za sebe. Tedy překlad Radka Malého, pořízený v létě roku 2005, upravený roku 2010: Fuga smrti Černé mléko jitra večer je pijem pijem je v poledne ráno a pijem je v noci pijem a pijem kopeme hrob tam v povětří není tam těsno Muž bydlí v domě hraje si s hady on píše píše když stmívá se do Němec tvé vlasy zlato Margareto dopíše vychází před dům a hvězdy se třpytí zahvízdá na svoji smečku hvízdne na svoje Židy a velí kopat hrob v zemi velí nám hrajte k tanci jen hrajte [ 49 ]

[studie]


Černé mléko jitra v noci tě pijem pijem tě ráno a v poledne pijem tě večer pijem a pijem Muž bydlí v domě hraje si s hady on píše píše když stmívá se do Němec tvé vlasy zlato Margareto Tvé vlasy popel Sulamit kopeme hrob tam v povětří není tam těsno Volá hlouběji ryjte vy tady a ostatní zpívejte hrajte k opasku sahá v ruce má zbraň jí mávne a modré má oči hlouběji zaryjte rýče vy tady vy ostatní hrajte dál k tanci Černé mléko jitra v noci tě pijem pijem tě v poledne ráno a večer tě pijem pijem a pijem Muž bydlí v domě tvé vlasy zlato Margareto tvé vlasy popel Sulamit hraje si s hady Volá sladčeji hrajte smrt to smrt je z Německa mistr volá temněji přejeďte struny těch houslí pak budete povětřím stoupat co dým pak najdete hrob tam v oblacích není tam těsno Černé mléko jitra v noci tě pijem pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr pijem tě večer a ráno a pijem a pijem smrt je z Německa mistr modré má oko tvář bledá trefí tě kulkou z olova trefí co hledá muž bydlí v domě tvé vlasy zlato Margareto štve svoji smečku na nás a dává nám ve vzduchu hrob hraje si s hady a sní to smrt je z Německa mistr tvé vlasy zlato Margareto tvé vlasy popel Sulamit Ve svém překladu jsem se kromě nutného postihnutí globální struktury textu soustředil na detaily, které jsou zdánlivě nepodstatné a často pozornosti překladatelů unikly – ale které mají vzhledem k rafinované kompozici básně svou roli v celkovém vyznění. Právě změny v detailech vytvářejí v Celanově básni princip fugy, variace opakovaných motivů. Takovým detailem je např. Skácelem přehlédnuté předsunutí předmětu „černé mléko“ v prvním verši (měnící se až ve druhé a v dalších slokách v apostrofu) či pouze Spitzbardtem a Blahou registrovaný posun motivu modrých očí (viz výše). Podobný postup, tedy – byť často nenápadnou – variaci motivů, používá Celan už jenom jednou: když se „hrob v povětří“ („Grab in den Lüften“) z prvních dvou slok náhle změní v „hrob v oblacích“ („Grab in den Wolken“) ve sloce páté a v šesté sloce se s obměnou vrací k původnímu znění „hrob ve vzduchu“ („Grab in der Luft“). Tento vývoj z překladatelů plně postihnul pouze Wolfgang Spitzbardt. Ostatní překladatelé buď zachovaly podobu jedinou (Kundera, Skácel, Kostelník), nebo motiv variují, ale jinak, než je tomu v originále (Gruša, Blaha). Jinak stojí celá báseň na opakování neměnných slovních spojení a jednotlivých slov, což dosavadní překlady neberou dostatečně v potaz. I z tohoto důvodu jsem nakonec ve svém překladu rezignoval na původně zamýšlené variování jména „Margarete“– zpočátku jako „faustovská“ Markétka, později jako „germánská“ Margareta. Usoudil jsem, že poměrně nenápadná aluze na Fausta (byť samotným autorem potvrzená!) by v českém prostředí stejně nefungovala. Navíc: u Goetha se tato dívčí postava objevuje ve zdrobnělé podobě, Gretchen, což by české Markétce mnohem spíše odpovídalo. Nakonec tedy v celém překladu důsledně používám v češtině cize znějící německou podobu jména, která, umístěná vždy na konci veršů, dokonce i rytmicky více odpovídá originálu. Co ale počít se Sulamit a jejími „popelovými“ vlasy? Chtěl jsem se v překladu vyhnout mnohdy se nabízejícím, ale Celanem nevyužívaným přirovnáním, a zároveň jsem nechtěl pro klíčové adjektivum „aschenes“ volit významem i rytmem nevyhovující termín „pope[ 50 ]

[studie]


lavý“. Mé řešení tak spočívá v elipse spojky „jako“; v prostém položení substantiv „popel“ a „vlasy“ za sebe, čímž vzniká dojem apozice. Takovéto prolnutí, domnívám se, odpovídá způsobu, jakým je Fuga smrti Celanem vystavěna. Analogicky proto stavím v předcházejících verších místo adjektiva „zlatý“ substantivum „zlato“. Dokonce zde vzniká náznak rýmu: „tvé vlasy zlato Margareto“. Velký problém představuje jediný koncový rým v básni, exponované místo v předposlední sloce. Rým zde zazní nečekaně, jako výstřel – čímž přesně podporuje účinek obsahu verše „er trifft dich genau“, tedy „zasáhne tě přesně“. Chce-li překladatel zachovat význam, rytmus i přirozený tok výpovědi, nepodaří se tyto dva verše rýmem spojit jinak, než za cenu násilně působícího výsledného dojmu. Všichni překladatelé s výjimkou Kundery v jeho verzi z roku 1967 nakonec, vědomě či možná i nevědomě, na tento rým v překladu rezignovali. Po dlouhém uvažování a hledání jsem se rozhodl rým ve svém překladu zachovat. Jeho ojedinělý výskyt v textu, nemající oporu v jiných částech básně, a zároveň v originále bez vlivu na slovoslednou inverzi či rytmus (jak tomu u vázaného verše jinak většinou bývá), tedy jeho „nestylizovanost“, neumožňují využití běžných metod překladu rýmovaného verše s výjimkou jediné, té nejdiskutabilnější – a sice přidat verši nový význam, který v originále chybí. Takový postup, v překladu vázaného verše poměrně častý, má své odůvodnění pouze na zvlášť závažných místech, kde může obsah ustoupit formě. Nicméně právě o takové místo se zde jedná. V rýmovém páru se objevují dvě plnovýznamová slova, která se v překladu, a není divu, nerýmují: „blau“ tedy „modrý“, a „genau“, tedy „přesně“. Nechtěl jsem kvůli rýmu připojovat slova bezobsažná, „vycpávková“ – neboť taková se ve Fuze smrti prakticky nevyskytují. Část verše, která v mém překladu nemá přímou oporu v originálu, zní „tvář bledá“. Toto slovní spojení sestává pouze ze tří slabik a vztahuje se k vnější charakteristice jednající postavy: „muž s modrýma očima“ ze třetí sloky, který je zde poprvé ztotožněn se „smrtí, mistrem z Německa“. Bledost tváře podle mého názoru může být rysem, který obě tyto postavy dále spojuje. Následující verš pak umožnil použít místo adekvátního „trefí tě přesně“ trochu zevšeobecňující i zneklidňující „trefí, co hledá“. Jak již několikrát zaznělo, Celan ve Fuze smrti neužívá přirovnání. Půlverš dann steigt ihr als Rauch in die Luft, v němž většina překladatelů mylně vidí přirovnání a Wolfgang Spitzbardt jej překládá instrumentálem, proto překládám víceméně doslovně: pak budete povětřím stoupat co dým. Absence interpunkce v básni přináší nečekané komplikace pro překladatele v posledním verši předposlední sloky. Ten zní: er spielt mit den Schlangen und träumet der Tod ist ein Meister aus Deutschland, doslova: hraje si s hady a sní smrt je mistr z Německa, ale rovněž: hraje si s hady a sní že smrt je mistr z Německa. Druhá část verše v němčině tedy může znamenat jak zcela samostatnou výpověď, tak i vedlejší větu předmětnou. Jistým vodítkem může být výrazná autorská recitace básně, která vybízí k druhé možné interpretaci. Přesto na tomto místě vnímám záměrnou nejednoznačnost, která se ostatně projevuje i tím, jak tuto pasáž překládají předchozí překladatelé: Kundera, Skácel a Kostelník se přiklánějí k řešení se spojkou „že“, Gruša, Blaha a Spitzbardt ponechávají překlad bez ní. Mou snahou bylo nejednoznačnost zachovat. Volil jsem proto – i z rytmických důvodů – znění hraje si s hady a sní to smrt je z Německa mistr. Nebylo mým prvořadým cílem představit antologii překladů jedné básně do češtiny a srovnat jednotlivá znění, ačkoli taková srovnání bývají začasté zajímavá a užitečná. Mou ambicí nebylo ani obhájit překlad vlastní na základě vysvětlení některých mnou zvolených postupů. Uvědomme si, že by se jednalo o dosti neregulérní „souboj“ – vždyť žádný z překladatelů mnou zhusta kritizovaných nemá šanci se bránit. Chtěl jsem spíše poukázat na to, jak pozoruhodné a rozmanité mohou být okolnosti stojící v pozadí básnického textu, doložitelné v našem případě nikoli bezvýhradně znalostí textu samotného, ale také znalostí okolností jeho vzniku a sekundární literatury, a pokusit se najít odpověď na otázku, co tato fakta ve svém důsledku znamenají pro umělecký překlad takového textu do jiného jazyka. Nesouhlasím se zastánci názoru, že poezie je ve své podstatě nepřeložitelná. Jsou jistě jazyky a kultury, které mají s překládáním poezie větší potíže než čeština, ale právě čeština nabízí díky svým přebohatým možnostem literárního jazyka, díky dlouhé tradici a díky odvaze a hledačství mnoha překladatelů ideální pole pro průzkum toho, co se při překládání poezie děje; co je třeba brát zejména v potaz a kde je možno ustoupit [ 51 ]

[studie]


z požadavků, které originální text klade. Samozřejmě, každý autor, každá báseň je jiná – a právě Celan patří k autorům na překlad nejtěžším. Byla by však škoda, kdyby tento autor, českému prostředí nikoli cizí, překládán nebyl. A to i v případě natolik podivuhodné básně, jakou je jeho Fuga smrti.

Poznámky: 1 John Felstiner, Paul Celan. Eine Biographie , přeložila Holger Fliesbaden, München, Verlag C. H. Beck, 1997, s. 53. 2 Plamen 12, 1965, s. 75. 3 Skácelův překlad vyšel i knižně ve výboru Květy z nahořklého dřeva, Praha, Mladá fronta 2000, s. 136–137. 4 Adolf Kroupa (ed.), Sto moderních básníků, Praha, Československý spisovatel 1967, s. 60–61. 5 Paul Celan, Sněžný part, přeložil Ludvík Kundera, Praha, Odeon 1986, s. 9–10. 6 Wolfgang Spitzbardt, Textauswahl für den Deutschunterricht an der Musikfakultät , Teil II, Brno, JAMU 2003, s. 63–65. 7 Josef Blaha, „Paul Celan – svědek holokaustu“, in: Židovské myšlení jako inspirace nejen pro křesťany, Brno, Marek Konečný 2008, s. 122. 8 Paul Celan, Fuga smrti. Přel. Jakub Kostelník. [online] Vydáno: 3. listopadu 2006, cit. 7. 6. 2010, dostupné z: http://funecita.blog.cz/0611/neme-vune-podzimu 9 Nové břehy 2, 2009, s. 2. 10 Bohemica Olomucensia 1, 2010, s. 161–162. 11 Z nejinspirativnějších odkazuji např. na: Herbert Wiesner – Ernest Wichner, „Im Metapherngeflecht. Von Rose Ausländers Regenbogen zu Paul Celans Todesfuge“, in: In der Sprache der Mörder. Eine Literatur aus Czernowitz, Bukowina, Berlin, Literaturhaus Berlin 1993, s. 163–165; „Eine Fuge nach Ausschwitz“, in: John Felstiner, Paul Celan. Eine Biographie, z angličtiny do němčiny přeložil Holger Fliessbach, C. H. Beck, München 1997, s. 48–69; Jean Firges, Den Acheron durchquert ich. Einführung in die Lyrik Paul Celans, Tübingen, Stauffenberg Verlag 1998, s. 85–96; Heinrich Stiehler, Paul Celan, Oscar Walter Cisek und die deutschsprachige Gegenwartsliteratur Rumäniens, Frankfurt am Main, Bern, Cirencester / U.K., Peter Lang 1978, s. 43–56; Andreas Luther, „Nach Auschwitz ein Gedicht zu schreiben ist barbarisch…“ Zur Möglichkeit von Lyrik nach Auschwitz am Beispiel Paul Celans, Berlin 1987, s. 259–282. 12 Paul Celan, Gedichte I, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1983, s. 41–42. 13 Více ke genezi Fugy smrti viz Radek Malý, „Fuga smrti Paula Celana jako lyrický experiment“, in: Bohemica Olomucensia 1, 2010, s. 159–168.

[ 52 ]

Svědectví o vítězství tvora Arjeha1 Erik Gilk

Druhou kratší prózu, kterou Ladislav Fuks vydal v roce 1972 a opatřil podtitulem stejně jako předchozí Nebožtíky na bále, představuje Oslovení z tmy. Přestože na obálce jediného vydání je text charakterizován jako dílo, jehož přitažlivost má být násobena „posunem k oblasti science-fiction“,2 jedná se bezpochyby o autorovu nejabstraktnější prózu. Je komponována jako dialog patnáctiletého chlapce Arjeha a neznámého muže, který se prezentuje jako věhlasný profesor filozofie. Tyto dva protagonisty svedla dohromady strašná katastrofa, kterou se podařilo shodou okolností přežít nejspíš jen Arjehovi. Přestože tato událost není blíže specifikována a nemá pro porozumění textu větší význam, podle několika indicií by mohlo jít o výbuch jaderné bomby. Dokládá to konkrétní narážka učence na vyspělost právě zaniklé civilizace, která si podmanila vesmír: „[H]ochu, copak nežijeme v době atomové fyziky a letů do vesmíru? Copak lidi nepronikli na Mars, Venuši a Saturn? Copak neletí na Neptun a nejbližší hvězdy?“3 Stejně tak o tom může svědčit chlapcův popis katastrofy: „Strhla se nepředstavitelná vichřice větru, ohně, detonací a náhle město před námi vylétlo do vzduchu. Vylétlo do vzduchu jako hromádka písku a v té chvíli bylo rozmetáno v prach, jen střed města, pokud se dalo z dálky vidět, jako by byl nevylétl, ale zhroutil se v sutinách a hořel. Lidé byli dávno strženi k zemi, také plno nočních ptáků, stromy vyvráceny z kořenů…“4 Náhodná přitom nemusí být ani poloha, kterou chlapec zaujímá, když procitne a pozná děsivé následky výbuchu: „Byl jen dým a kouř, trosky a sutiny, kamení, dřevo, cihly a uprostřed té spouště jsem ležel na břiše.“5 Přestože slova o kosmických letech z učencovy repliky nás opravňují vymezit prózu žánrově jako antiutopii varující před zneužitím vědeckého pokroku a technických vynálezů, musíme být při takovém vytčení obezřetní, neboť se zjevně jedná pouze o jednu z několika významových rovin, kterou text nese. První rozměr můžeme označit bez nadsázky jako metafyzický, neboť protagonisté vedou rozhovor, lépe řečeno disputují o základních mravních hodnotách, zamýšlejí se nad lidským údělem, situací člověka ve světě a nad tím, že je vystavován nejrůznějším podobám zla. Nadčasová složka rozhovoru koresponduje se situací, za které je veden. Aktéři se nacházejí v jakémsi časovém i prostorovém prázdnu, jako by nebyli součástí tohoto světa, ale shlíželi na něj jako na problém své diskuse. Právě tato obecná rovina byla dosud literární historií vyzdvihována a považována za dominantní; v Dějinách české literatury je Oslovení z tmy charakterizováno jako „symbolický dialog duše s ďáblem“,6 Jediná recenzentka Marie Veselá-Janů označila prózu již v názvu svého příspěvku za „spor duše s tělem“.7 K takovému vnímání přispěl i sám autor, který jej v předmluvě pojímá jako spor tří světů zastoupený „tvarem dialogu, vzpomínek a vidin“.8 Hned v následující větě ovšem Fuks obrací pozornost k druhé, dle našeho názoru neméně podstatné složce fiktivního rozhovoru: „Proti fašistické tmě vystupuje svět lid[ 53 ]

[studie]


skosti, milosrdenství a lásky, svět plný idealismu, který je zde zastoupen chudým ubožákem […]“9 Všeobecná platnost má být tedy ilustrována konkrétním historickým příkladem, nejtragičtější událostí lidských dějin, jakou druhá světová válka bezpochyby byla. Přestože explicite neoznačena, vrací se znovu a znovu v chlapcových vzpomínkách a defiluje tu jako metafora lidského ponížení a utrpení. Dostáváme se k podstatné záležitosti: jakkoliv je Arjeh popsán jako příslušník v textu nejmenované pronásledované kasty, jeho zážitky neklamně dokládají, že je židovského původu a měl se stát obětí holokaustu. U vědomí této skutečnosti vzniká pozoruhodná spojitost mezi přítomnou lidskou pohromou, na jejímž pozadí se hovor odehrává, a mezi válečnou katastrofou, která sice lidstvo nevymýtila úplně, ale zato je navždy poznamenala. Druhá sice ožívá jen v chlapcových vzpomínkách a v učencových komentářích, ale již vzhledem k chlapcově věku je zřejmé, že musí jít o nedávnou, ještě živou událost. Ba co víc, obě katastrofy spolu velmi úzce souvisejí, vzájemně se prostupují, a to jak v obecném měřítku (všelidská pohroma může být trestem za válečné běsnění), tak v případě Arjeha, ovšem se značně odlišnými následky. Skutečnost, že se dokázal vzepřít (byť jaksi nevědomky) tyranskému režimu a porušil zákaz vstupu na Zelený vrch, mu patrně pomohla přežít následující ničivou explozi.10 Obraťme pozornost nejprve k této druhé, konkrétnější rovině a povšimněme si, jakými prostředky autor alegorizuje zkušenost války, holokaustu a Arjehovo židovství, a jak zároveň nenechává čtenáře na pochybách o tom, že píše o reálné historické skutečnosti. Hned druhá a třetí kapitola následující po Arjehově snu se zmiňují o řadě prvků rasové diskriminace, především omezování běžného civilního života, nedodržování základních občanských práv a nesvobodný pohyb příslušníků chlapcovy národnosti. Sem patří například zákaz vstupu do určitých veřejných prostor, zákaz stěhování, v jedné pasáži dokonce chlapec přejímá z evidentně protižidovské brožury označení „rasa“. Již samotné sousloví „daleká cesta“, na kterou se Arjeh musí vydat a vzít s sebou jen to nejnutnější, navozuje představu transportu do koncentračního tábora. Zvláště jsou-li uvedeny následující okolnosti odjezdu: „[P]osel mi předtím doručil pozvánku, kterou jsem dal k ranci, neboť mi přikázal, neztratit, jelikož se musí odevzdat u vlaku pod trestem věznění…“11 Velmi silně se u vypravěče projevuje příslušnost ke komunitě, opakovaně se o svých soukmenovcích vyjadřuje jako o „našich“, případně „našincích“, na filozofovi jej zpočátku udivuje, že se jeho kasty zastává, přestože není očividně „našinec“. Nepřekvapuje to u chlapce, jehož rodiče, kteří bývají dětmi běžně označováni jako „naši“, brzy zemřeli a z výdajů spolku (= židovské náboženské obce) byl vychováván v sirotčinci a mohl studovat na gymnáziu. Nejde ovšem jen o tyto osobní důvody, semknutost Arjehova společenství dává tušit krajní obezřetnost a podezíravost navenek, vůči ostatnímu obyvatelstvu, které se baví produkcemi pana Rysa. Ty svou brutálností nezastřeně ukazují, jak naložit s pronásledovanou kastou, a prostřednictvím divadelních i skutečných prostředků, jež si nezadají s hrůzami nacistického zacházení s vězni, navádějí přihlížející k lynčování Arjehova lidu. V odpudivě přímočaré podobě se tu demonstruje konečné řešení židovské otázky.12 Chlapec postupně uvádí všechny základní stereotypy, které stály u zrodu antisemitismu, jako jsou lpění židů na majetku či údajné spiknutí a vláda nad světem. Poměrně věrně ovšem vystihuje také mentalitu vyvoleného národa, který v očekávání vykupitelova příchodu jako by byl přímo předurčen k neustálému vyhledávání utrpení a pronásledování: „Vykoupení je tehdy blízké, když utrpení vrcholí. Když se utrpení na utrpení hromadí, začíná znovuzrození dobra, lásky a míru. Trpící a pronásledovaní osvobodí svět. Trpící a pronásledovaní vzklíčí v květy.“13 S tím souvisí zákaz přístupu Arjehova lidu k vodě, jak upozorňuje učenec, neboť takové sebeobviňování, které chlapcovi předci prováděli tak, že sedávali „kdysi dávno u řek, sypali si na hlavu popel a žalostně zpívali“,14 je vlastně sebeočistným a vykupitelským aktem, a proto zákonitě nebezpečným pro jejich pronásledovatele.15 A právě blízko takovému vykoupení se ocitl i protagonista, jehož trauma představuje paralelu k extrémní zkušenosti židů přeživších šoa: „Proč jsem jen nevyletěl s městem! Proč mě jen nezabil kámen na Zeleném vrchu anebo sám pan Rys! Mohl jsem zemřít s pocitem, že jsem ušel peklu, ale teď vím, že mne a nás všechny minul život nebeský. O vlas, o délku jediného prstu.“16 Později odkazů na Arjehovo židovství přibývá. Zevnějšek jeho soukmenovců se nápadně podobá notoricky známému vzhledu ortodoxních židů – kaftany, černé klobouky, oblá záda a pejzy na kostnatých tvářích. Když chlapec vzpomíná na slova starého učitele (= [ 54 ]

[studie]


rabína), zmiňuje, že ženy sedávaly za sklem, podobně jako jim je v synagoze vymezen oddělený prostor. Na jiném místě učenec poměrně věrně vykresluje tristní stav hřbitovů, na nichž odpočívají protagonistovi předci: „Na světě je velmi málo vašich hřbitovů, které nejsou zpustlé.“17 Při představě jakéhokoli z mnoha židovských hřbitovů na našem území je identifikace zcela jednoznačná. Obzvláště osmá kapitola je pak nabyta historickými a starozákonními narážkami, jež nedovolují pochybovat, že je řeč o vyvoleném izraelském národu. Na prvním místě je třeba zmínit přirovnání protagonisty k Abrahámovi, Jákobovi a Mojžíšovi. Vždyť právě tento „ubohý sirotek ze sklepního pokojíku“ má od filozofa přijmout „čtvrtou historickou smlouvu“ a spasit tím svůj lid, a proto se ocitá po boku svých slavných předků. Dále jsou zde jmenováni bibličtí proroci, židovští učenci a rabíni; zatímco tvůrce golema Jehuda ben Becalel je zmíněn přímo, jméno Alberta Einsteina je příznačně opsáno: „Kdyby třeba na tu atomovou energii nepřišli vaši, byl by na ni přišel někdo jiný.“18 Zvláštní pozornost věnuje Arjehův protivník řeči jeho lidu, která podle něj vyvolává nenávist vůči jeho uživatelům: „Lidé vaší řeči nerozuměli, a proto nevěděli, co si říkáte a o čem se domlouváte. Její největší nebezpečí pro vás je, že nemá samohlásek čili vokálů. Mnozí přece vědí, že lze věty ve vaší prastaré řeči různě vykládat. Vykládat čili interpretovat podle toho, jaké se do nich dosadí ty vokály.“19 Není třeba rozvádět, že je řeč o původním židovském jazyku, tedy hebrejštině, jež je lapidárně prezentována jako další latentní zdroj antisemitismu. Některé hebrejské výrazy se ostatně vloudily do pohrdavého vyjadřování učencova i chlapcových bezelstných vzpomínek.20 Evidentním indikátorem Arjehova původu jsou příjmení jeho přátel a spolužáků, z nichž většinu zařazuje Ruth Bondyová mezi typická židovská jména: 21 Maus, Haasová, Katzner, Löblovi, Smiles, Fanta. Zjevná zvířecí symbolika prvních tří jmenovaných je využita nejprve komicky: Haasová se bojí vody a radí Arjehovi, aby si na dalekou cestu vzal bederní pás ze zaječí kůže, Katzner zase prohlašuje, že „nejlepší na světě je kočka“, zatímco Maus by to „určitě netvrdil“. Se vstupem pana Rysa do hrdinových vzpomínek proniká do jejich animálních jmen sémantika oběti, což je zvýznamněno v samotném závěru, kdy již rozlícený filozof ponižuje Arjehův národ a mluví o něm nepokrytě jako o zvěři. Vyjadřování jeho starého učitele označuje za vytí a mečení, protagonistu v návalu zuřivosti připodobňuje k myši a kryse; ostatně již předtím mu nabízel zvířecí pochoutky: kostku cukru, hrst zrní nebo kousek špeku. Ovšem ani protagonistovo jméno nepostrádá denotační potenciál, ba naopak poskytuje důležitý klíč k pochopení smyslu textu. Referuje totiž zdaleka nejvýznamněji o hochovu židovském původu, a to záměrně zašifrovaně, neboť na rozdíl od ostatních nemá německý původ, jehož význam je pro českého čtenáře poměrně srozumitelný. Arje totiž hebrejsky znamená „lvíče“.22 Tento význam koresponduje s chlapcovým mládím, ale především dokonale ozřejmuje jeho odvahu a nepoddajnost, kterou vůči nadřazenému učenci projeví. Ještě jiný významný odkaz k židovské tradici je v textu zakódován. Aby chlapec odsunul podpis nabízené smlouvy, vymlouvá se na zrovna probíhající svátek jeho lidu, který „končí dvacátého druhého nisanu večer“.23 Neklamně tím odkazuje k poutnímu židovskému svátku Pesach, který se slaví po osm dnů od 15. do 22. dne měsíce nisan (tj. v březnu nebo v dubnu), a je tedy časově blízký křesťanským Velikonocům.24 Je oslavou jedné z největších událostí biblických dějin Izraele, vysvobození z egyptského otroctví a faktického zrození Izraele. Podle Bible Bůh ušetřil, doslova „překročil“ (hebrejsky pasach) domy zotročených Izraelců, kteří přinesli oběť beránka a poté pod vedením Mojžíše opustili Egypt. Po večerní modlitbě v synagoze se koná domácí pobožnost spojená se slavnostní večeří zvanou seder, při níž je na stole připraven zvláštní pohár pro proroka Eliáše. Ten je židy považován za zvěstovatele Mesiášova příchodu, a proto je k sederu zván jako neviditelný host. Pesach tedy nepřipomíná jen minulé záchrany, ale zůstává i příslibem budoucí spásy. Již z této stručné charakteristiky je patrné, že Fuks v novele použil základní atributy židovského svátku, totiž symboliku záchrany, spásy a Mesiášovy přítomnosti. Arjeh považuje proběhnuvší katastrofu za konec světa, jež ohlašuje Poslední soud25 a Mesiášův příchod. V očekávání spásy je protagonista vyrovnán se smrtí a s jistými obavami hledí vstříc svému vykoupení. Když ovšem odolá filozofovu svádění a odmítne požadavky, kterými by zatratil svůj národ, stane se sám vykupitelem. Tento eschatologický moment eskaluje chlapcova pozemská smrt, kterou musí zaplatit za záchranu bližních. [ 55 ]

[studie]


Přejděme nyní od židovského a obecně náboženského aspektu textu k jeho druhé, řekněme filozofické rovině. O ďáblově maskování do podoby uhlazeného učence, filozofa, který přednášel na univerzitách po celém světě, již byla řeč.26 Přestože Arjeh mu nemůže vidět do tváře, neboť celý dialog se odehrává v neměnné pozici, a to tak, že hoch leží tváří k zemi a učenec sedí za ním na jakési cihle, je při svém prvním vstupu popsán chlapcem následovně: „Byl holohlavý, měl jemný obličej a na něm ostré černé obočí. Byl v elegantních šedých, dost zaprášených šatech s modrou kravatou a modrým kapesníčkem vedle klopy. Dobrotivě se na mne usmíval.“27 Chlapec dlouho netuší filozofovu pravou identitu a teprve v samotném závěru, kdy tento „kluzký herec“ odhodí svoji falešnou tvář a ukáže se mu ve vlastní hrůzné podobě, si jej Arjeh ztotožní s vládcem pekel z vyobrazení Posledního soudu. Již v průběhu hovoru je však jeho totožnost nejednou anticipována. Tak hned zpočátku zachvacuje chlapce z jeho přítomnosti nevysvětlitelná nevolnost, kterou ovšem dokáže brzy překonat, neboť cítí vůči moudrému muži přirozený respekt, považuje jej za zachránce, který chce pomoci ubohému sirotkovi. Později takových náznaků přibývá, jednoznačná identifikace učence je podána typicky fuksovským způsobem, s nemalou dávkou černého humoru, když je jeho replika „Tenhleten hlas vydá člověk jen v plamenech“ komentována: „[Ř]ekl jaksi znalecky.“28 Autor tu navozuje zjevnou hru se čtenářem, který nejpozději v tomto okamžiku sezná, kdo je onen rozmlouvající muž, a pouze čeká na moment protagonistova prohlédnutí. Ten zůstává dlouho jediným, kdo nezná pravý stav věci. Model tradiční zápletky evropského písemnictví, v níž ďábel usiluje o upsání smrtelníkovy duše, narušuje skutečnost, že Arjeh zastupuje celý svůj národ. Poměrně nebývalý je rovněž ďáblův převlek filozofa, jakkoliv koresponduje s rázem jejich hovoru, který má blízko k filozofické disputaci. Mnohem významnější motivaci ďáblovy podoby představuje ovšem hlavní argument při přesvědčování chlapce. Oním trumfem a – jak jinak u vládce podsvětí – zároveň lstí má být poznání, neboť jedině ono dokáže odhalit pravou podstatu života, kterou je „ukrutné jsoucno“. Tomuto poznání ovšem zabraňuje nepřesně fungující, „jasně nemyslící“ mechanismus, jak učenec nazývá lidskou duši, „produkt nejvýš organizované hmoty“. A právě tohoto mechanismu, jehož jediným plodem je údajně láska, se má chlapec zříci a vzdát se své přirozenosti. Je zřejmé, že učenec používá nedostatečně potvrzená zevšeobecnění vlastní přírodním vědám jen pro svůj nízký účel získat Arjehovu duši. Filozof se ze své pozice ohání moudrostí, avšak při svém hereckém představení, v němž je vše podřízeno úmyslu přesvědčit chlapce o nepotřebnosti a zastaralosti jeho „mechanismu“, učiní osudovou taktickou chybu. Aby chlapci demonstroval bezmocnost, pravý opak všemocnosti, která jej údajně čeká po podpisu smlouvy, přivolá iluzi divadelního představení. Na jeho dvou aktérech – starci a chlapci ležícím tváří k zemi, představitelích Arjehova lidu – chce ilustrovat všechny nedostatky, jimiž tento národ trpí a jež jej přivedly do záhuby. Starcův monolog, který zploditel považoval jen za mumlání jakýchsi nesmyslů, je ve skutečnosti trestí židovské tradice a moudrosti, jež má sílu zničit ďábelské plány. V závěru se totiž tento výplod učencovy imaginace vymkne z jeho kontroly a nevšímavý kmet, hrající dosud výhradně svůj part, náhle vstoupí do chlapcova a filozofova dialogu a božským zásahem přivodí ďáblův zánik. Arjeh se probouzí z mdloby a vrací se k jakýmsi rajským kořenům: „[A] v té chvíli jsem pocítil tu první zvláštní prazvláštní věc. Kdesi v sobě snědou zaprášenou tvář, vroubenou černými vlasy, velké tmavé oči kdesi v sobě… a spatřil jsem podivnou písčinu, kam oko dohlédlo – k obzorům téměř nekonečným – rozseté kameny a kvádry, o něž jsem si rozdírával ruce, prsa…“29 V tomto okamžiku nejenže dojde ke ztotožnění chlapce s protagonistou jeho biblického snu o židovském uvržení do egyptského otroctví, jehož anticipační potenciál se ukazuje jako oprávněný, ale zároveň splyne s chlapcem ležícím na „divadelní scéně“. Zmocní se tím symbolicky své čepice, kterou při výbuchu ztratil a jako jedinou ze svých věcí postrádal, a smířen se smrtí umírá. Filozofický podtext příběhu je dost zřetelný, navíc jej podporují dva odkazy. Explicitní a méně významnou narážkou je zmínka o Kantovi a jeho ontologickém racionalismu, o němž má učenec přednášet na univerzitě v tibetské Lhase. Imannuel Kant proslul kritikou racionalismu a revizí lidského poznání, již sám nazval „kopernikánským obratem“. Naše poznání se podle něj vyznačuje úzkými mezemi, člověk je schopen poznat pouze to, co je již nějak „subjektivně“ zpracováno, podmíněno lidskou myslí: poznáváme tedy vý[ 56 ]

[studie]


hradně to, jak se nám předmět jeví, a nikoliv předmět ve své podstatě. Poznání tedy musí být nutně relativní, či lépe procesuální, neboť každý člověk se vždy pohybuje na určité úrovni poznání, porozumění, na jistém stupni si odemyká a rozumí tomu, co se označuje termínem svět. Kantova kritika tu zřetelně poukazuje na skutečnou omezenost učencovy největší persvazivní zbraně, tedy jakéhosi absolutního poznání, kterého se údajně dostane jen málokomu. Slouží tak jako identifikátor jeho manipulativního a falešného jednání a zároveň relativizuje filozofovo nadřazené postavení vůči chlapci. Druhý odkaz, který prostupuje celým textem, je implicitní a má hypotetický charakter, dovedlo nás k němu několik indicií. Příběhem se leitmotivicky vine kontrast či naopak nivelizace iluze a skutečnosti, a to do té míry, že Arjeh už se v těchto dvou protikladech neorientuje a přiznává, že už neví, „co je tedy pouhý výtvor mysli a co opravdová skutečnost“.30 I z tohoto důvodu se domníváme, že autor do textu zakódoval odkaz na Platónův mýtus či podobenství o jeskyni. Lidé, kteří žijí v jeskyni od narození, jsou spoutaní a nemohou se hýbat, považují stíny lidí, zvířat a předmětů vrhaných na stěnu před nimi za skutečně jsoucí, vpravdě existující entity. Situace se však mění, když jeden z vězňů je vyproštěn z pout, je donucen vstát, obrátit se a podívat se do světla v jeskyni. Samozřejmě je oslepen a pociťuje bolest, ale nakonec si přivyká a je schopen pohlédnout i na samotné Slunce, a poznává tak pravý původ vší jasnosti. Těší se z poznání, současně však soucítí se „spoluvězni“, a proto se vrací zpět do jeskyně. Chce ostatním sdělit své poznání, ti se mu však vysmějí: nejenže nemá žádné hmatatelné důkazy, ale kvůli poškozenému zraku ze světla už s nimi ani nemůže soutěžit v rozpoznávání stínů. Nechápou tedy, proč by měli chodit jinam. Dovolili jsme si tento proslulý obraz jeskyně31 podat poněkud obšírněji, neboť přes svoji obecnou platnost o poznání skutečnosti koinciduje s novelou Oslovení z tmy v několika výrazných sémantických aspektech. Arjeh podobně jako vězni v jeskyni spočívá v neměnné poloze a nemůže se podívat svému protihráči do tváře, jeho rozpoložení uhaduje výhradně z tónu, výše a modulace jeho hlasu. Teprve v momentu, kdy je starcem (skutečným), jehož dosud považoval za herce filozofovy instrumentace (tedy za iluzi), vyzdvižen a přenesen na (divadelní) scénu, spatří konečně učence a pozná jeho pravou tvář. Poznání skutečnosti muselo přijít po bolestném boji, neboť podle Platóna „v poznatelné oblasti je až na samém konci a jen s obtížemi viditelná idea dobra“.32 Chlapec dobro zahlédl, zachránil své židovské „spoluvězně“, a jeho čin musí být vykoupen pozemskou smrtí. Spíše bychom měli napsat „zachránil“, neboť hochova záchrana nespočívá v ničem větším, ale zároveň v ničem menším, než že ukázal cestu. V tomto smyslu může „zachraňovat“, avšak nikdy nemůže – kromě sebe samotného – fakticky nikoho zachránit, převzít za něj jeho vlastní úděl. Kdybychom vedli paralelu s Platónem dál, narazili bychom především na vztah příslušníků Arjehova národa k poznání skutečnosti. Text zcela jistě poskytuje příležitost tázat se, zdali nebyli také oni zaslepeni svojí iluzí, skrze niž se zdráhali poznat pravdu. Podobně jako „spoluvězni“ možná nevěřili muži, který jako jediný viděl světlo a reálné lidi a věci, nejen jejich atrapy či dokonce stíny. Stejně jako se židé za druhé světové války dlouho domnívali, že transporty do „pracovních“ táborů jsou jim záchranou, a nikoliv promyšleným plánem na likvidaci jejich národa. Uvážíme-li závěrem, že text mimo jiné velmi silně tematizuje pozici jednoho aktéra, subjektu chlapce, to, jak se bude rozhodovat a jednat, pak není volba Platóna a Kanta, dvou největších obratů k subjektu v dějinách filozofie, nejspíš nikterak náhodná.33 Není pak dvojice zmíněných filozofů záměrně použita proto, aby se vyostřila, zdůraznila a znovu položila prastará otázka, respektive vyjádřila myšlenka, že za veškeré neštěstí a tragédii si může nikoliv člověk ve smyslu druhu či rasy, ale každý jedinec, který bude vždy znovu a znovu trpět, dokud se neodhodlá stát se doopravdy člověkem? A že toto utrpení nebude ukončeno smrtí, ale naopak vědomí a hluboké porozumění smrti se stane cestou k jeho překonávání? Ale to už bychom se pouštěli na tenký led spekulací. Nám šlo o to prokázat, že novela Oslovení z tmy, stojící poněkud na okraji Fuksovy prózy, představuje – na úkor bohatého děje typického pro většinu jeho děl – pozoruhodnou syntézu myšlení filozofického a náboženského.

[ 57 ]

[studie]


Poznámky: 1 Studie je pojmenována podle podtitulu analyzované prózy a představuje čtvrtou kapitolu druhé části fuksovské monografie, jež vyjde v roce 2011 v nakladatelství Host. Jejím záměrem je mimo jiné prokázat autorovu filozofickou erudici, kterou projevil při konstrukci textu promyšleně spojujícího obecný osud lidstva a úděl konkrétního jedince. 2 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972. 3 Tamtéž, s. 68. 4 Tamtéž, s. 20. 5 Tamtéž, s. 13. 6 Pavel Janoušek (ed.), Dějiny české literatury 1945–1989. III. 1958–1969, Praha, Academia 2008, s. 346. 7 Ves (= Marie Veselá-Janů), „Fuksův spor duše s tělem“, Práce 28, 1972, č. 306 (28. 12.), s. 6. 8 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 7. 9 Tamtéž. 10 Ponecháváme tu zcela stranou zjevnou koincidenci mezi druhou světovou válkou a historicky doloženými pokusy nacistických vědců s jadernou energií. Stejně jako dále analyzovanou skutečnost, že výbuch Arjehovi paradoxně zachránil život, neboť druhý den měl nastoupit do transportu. Čím dál víc se ukazuje, že Fuksovi se synkrezí skutečné a fiktivní katastrofy v dějinách lidstva, stejně jako propletením obecného a individuálního lidského osudu podařilo vybudovat bohatou významovou síť textu. 11 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 19. 12 O panu Rysovi, který má svůj „tajný program na vyvraždění“, se mluví jako o „zlosynovi“ či „bezohledném předákovi“. Pro zvýšení sugestivnosti se při svých představeních převléká za příslušníka chlapcova společenství a mluví „naším nářečím“, aby vzápětí odhodil masku a ukázal skutečnou tvář, tedy domnělou prolhanost a neupřímnost Arjehova lidu. 13 Fuks, Ladislav, Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972, s. 48. 14 Tamtéž, s. 35. 15 Přesně takovou povahu má čin protagonisty Weilova románu Život s hvězdou, který překročí zákaz vstupu na vodní břeh a vykoupe se ve Vltavě. Očistná lázeň se výraznou měrou podílí na tom, že Roubíček v sobě nalezne odvahu odporovat totalitnímu režimu a nenastoupit do transportu. 16 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 123. 17 Tamtéž, s. 158. 18 Tamtéž. 19 Tamtéž, s. 156. 20 „Sude“ je hebrejský výraz pro slavnostní večeři, častěji se užívá ve formě „suda“. „Nigzarnu lanu“ je citát z biblické knihy Ezechiel 37:11 a běžně je překládán jako „veta je po nás“. Takto ji uvádí i autor novely, byť jde o nepřesný překlad vazby, která znamená doslova „byli jsme odstřihnuti od života“. Nejnovější překlad Bible uvádí přesněji „jsme ztraceni“. Bible. Překlad 21. století, Biblion, Praha 2009, s. 1127. 21 Viz Ruth Bondyová, Rodinné dědictví. Jména Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2006. 22 Jméno „Arje“ (v hebr. aleph) se u nás dost často objevovalo ve variantách Loeb, Loev nebo dokonce Leopold. Pokud se takto někdo jmenoval, měl často reliéf lvíčka na náhrobním kameni. 23 Ladislav Fuks,Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972, s. 167. 24 Rovněž tato okolnost je připomenuta v poslední scéně novely, kdy chlapec na schodech zahlédne ležet řehtačku. 25 Obraz Posledního soudu představuje jeden z leitmotivů textu. 26 Ponecháváme stranou ideologickou interpretaci učence, jak ji přesvědčivě podal Aleš Kovalčík. Viz – doufejme – , Tvář a maska. Postavy Ladislava Fukse, Jinočany, H&H 2006, s. 51–55 (kapitola „Dokonalý herec“). Nám půjde o jiný problém, jak se dále ukáže. 27 Ladislav Fuks,Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 31. 28 Tamtéž, s. 103. 29 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972, s. 187. 30 Ladislav Fuks,Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 150–151. 31 Téměř jako vtip uvádíme v této souvislosti dojem Jiřího Grygara z Fuksova příbytku: „[P]rostě spíše Platónova jeskyně než měšťanský byt“. Jiří Grygar, „Ladislav Fuks – nezapomenutelný a nezaměnitelný“, in: Ladislav Fuks, Moje zrcadlo – Jiří Tušl, …a co bylo za zrcadlem, Druhé, upravené vydání, Mladá Fronta, Praha 2007, s. 139. 32 Platón, Ústava, Přeložil Radislav Hošek, Svoboda – Libertas, Praha 1993, s. 319. 33 K tomuto tvrzení nás vedou rovněž opakované zmínky pamětníků o Fuksově filozofické erudici. Např. Jan Halas napsal, že „Fuks byl velice a hluboce vzdělán jako filozof, psycholog a kunsthistorik“. Viz Jan Halas,Dodatky, ČS, Praha 1996, s. 70.

[ 58 ]

Český guláš o bosenském maglajzu Reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém prostředí (1992-2008) Adin Ljuca

Úvod Na světě je jen málo jazyků, v nichž toho bylo o Bosně napsáno tolik jako v češtině a do nichž bylo zároveň přeloženo tak velké množství děl bosenskohercegovských autorů.1 V letech 1878–1918, tj. po celá čtyři desetiletí, žili Bosňané a Hercegovci spolu s Čechy ve společném státě – rakousko-uherské monarchii. Podle sčítání z 10. října 1910 žilo v Bosně a Hercegovině 7045 občanů české národnosti. Dnes v České republice pro změnu žije přes 1500 občanů BaH. Někdejší česká přítomnost v BaH, podobně jako dnešní přítomnost Bosňanů v ČR, měla (a dosud má) velký význam pro obohacení vzájemných kulturních vztahů. Navzdory této skutečnosti však toho jedni o druhých moc nevíme. Zdá se, že v dějinách česko-bosenských vztahů patří k těm nejzajímavějším tématům právě otázka, jak jsme se navzájem objevovali: dějiny českého pohledu na Bosňany a naopak, obraz Čechů v Bosně a Hercegovině. Dějiny obou pohledů jsou zatíženy řadou předsudků, vzájemných stereotypů i autostereotypů. Rozpad Jugoslávie v devadesátých letech 20. století a válečné konflikty, které jej provázely, vyvolaly v České republice značnou pozornost. Novinář Jan Urban popsal cestu, jakou získávala česká politická elita za války v Bosně a Hercegovině informace o dění, těmito kritickými slovy: „Tato válka měla, technicky vzato, tři válčící strany. Až do jejího konce měla Česká republika zastupitelské úřady a stálé zdroje informací pouze ve dvou z nich – v Bělehradě a Záhřebu. A že to nebyly posty, kterým vláda přikládala nějaký větší význam, ukazuje i jejich obsazení. Až na minimum výjimek šlo na obou místech o málo schopné úředníky, kteří krmili pražské centrum zprávami opsanými z místního tisku.“2 Jedním z úkolů akademického diskurzu a vědecké činnosti obecně je nepochybně korigování politických a mediálních manipulací. V českém případě však akademické prostředí sehrát tuto roli po rozpadu Jugoslávie nedokázalo. Cílem mého příspěvku je odpovědět na otázku, proč tomu tak bylo, a upozornit zároveň na typické nedostatky i reprezentativní ukázky záměrných manipulací, kterých se čeští balkanisté dopouštěli zejména v souvislosti s výkladem bosenskohercegovské problematiky.

[ 59 ]

[studie]


I. Terminologický guláš Je s podivem, že se i přes bohatou tradici kulturních vztahů a vzájemných kontaktů v českém akademickém diskurzu běžně vyskytují chyby a nepřesnosti i v těch nejzákladnějších termínech. Koncem září 1993 bylo intelektuální a záhy též politickou elitou bosenských Muslimů oficiálně přijato rozhodnutí, na jehož základě se místo dosavadního názvu Muslimové, užívaného pro jeden ze tří konstitutivních národů Bosny a Hercegoviny v době Titovy Jugoslávie, začal znovu používat starý termín Bosňáci, který souvisí s příslušností ke konkrétní zemi spíše než s náboženským vyznáním. Problematiku spjatou se změnou etnonyma – s ohledem na potenciální úskalí, jež mohlo přijetí nového termínu vyvolat v českém prostředí – podrobně vysvětlil historik Ladislav Hladký v práci „Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“:3 „Pro označení příslušnosti k zemi (státu) BaH je v současné češtině ustálené pojmenování Bosňan (v originálu mu odpovídá pojmenování Bošnjanin, resp. Bosanac; Bosňany jsou tedy vedle samotných Bosňáků také bosenští Srbové a bosenští Chorvati). Pro označení národní příslušnosti je v češtině třeba užít jako nejvhodnější a bosenské předloze jako nejbližší formu tvar Bosňák.“4 Ani tolik let poté však v českém prostředí není tento termín ustálen a problémy s ním mají nejen novináři, nýbrž i někteří čeští balkanisté. Dodnes je preferován termín Muslim, který však vyvolává řadu negativních asociací.5 Řečeno slovy Ladislava Hladkého, „někdy docházelo až k nemístnému spojování se současným islámským, resp. arabským radikalismem, což muslimské komunitě v BaH za války dost škodilo“6. Přesto by i v této větě samotné bylo přesnější hovořit spíše o „bosňáckém národu“ než o „muslimské komunitě“. V principu se zde totiž nejedná o náboženské společenství. Vztah Bosňáků k náboženství je obecně spíše vlažný a řada z nich, zejména ve městech, se k islámu ani žádnému jinému vyznání nehlásí vůbec, a to často již po několik generací. Koneckonců terčem a obětí útoků srbských nebo chorvatských extrémistů se za války stali Bosňáci jako národ, tj. všichni, nikoli jen ti, kteří si uchovali tradiční náboženskou identitu. Většina českých novinářů však nejenže nadále hovoří o „Muslimech“ či „bosenských Muslimech“, nýbrž tyto zastaralé výrazy užívá nedůsledně, někdy s malým počátečním písmenem „m“, jindy s velkým, často bez ohledu na pravopisná pravidla a bez postřehnutelné logiky. Podobně je tomu bohužel i v české odborné literatuře.7 Není proto divu, že mnohým českým autorům činí potíže postřehnout rozdíl ve významu slov Bosňan (obyvatel BaH v teritoriálním slova smyslu, tj. bez ohledu na národnost) a Bosňák (příslušník konkrétního jihoslovanského národa). Pojem Bosňák (angl. Bosniak) je přitom dávno běžně přijímán nejen v západní odborné literatuře, nýbrž i v oficiálním úzu v kdysi znepřáteleném Srbsku. Ilustrativním příkladem ignorování výše uvedených skutečností je recenze knihy Všem sráčům navzdory. Válka, o které nechcete nic vědět8 Jana Urbana. Pod názvem „Válka, o které se dozvíte jen něco“9 ji roku 1996 zveřejnil Jan Pelikán, historik působící na FF UK. Pelikán uvádí, že jej při čtení zmíněné knihy nejvíce „zarazilo Urbanovo ostentativní pohrdání historií“. Podívejme se však na to, jak sám Pelikán ve svém kritickém textu zachází se základními termíny. V dotyčné recenzi použil slovo „muslim“ celkem třiatřicetkrát ve více než dvaceti formách, z nichž se některé opakují: „muslimové“, „Muslimů“, „muslimská nacionální propaganda“, „muslimští nacionalisté“, „bosenští Muslimové“, „muslimské ozbrojené formace“, „muslimské koncentrační tábory“, muslimskou armádou“, „chorvatsko-muslimské ofenzívě“, „muslimskými nacionalisty“, „Muslimští nacionalisté“, „muslimská komunita“, ,, muslimského státu“, „muslimské enklávě“, „muslimskou správou“, „muslimská administrativa“, „muslimská strana“, „muslimští šovinisté“, „muslimského nacionalisty“, „muslimsko-chorvatské federaci“ atd. Oficiální výraz Bosňák se však v Pelikánově textu neobjevuje ani jednou. Ladislav Hladký ve zmiňované práci „Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“ upozorňuje na další časté chyby, k nimž dochází v překladu základních termínů: „Pozor také někdy na věcně nesprávný překlad Bosensko-chorvatská federace; správně má být Bosňácko-chorvatská federace (v originálu psáno Bošnjačko- hrvatska federacija).“10 Jan Pelikán samozřejmě ve zmiňované recenzi překládá termín jako „muslimsko-chorvatská federace“. Pelikánova překladatelská originalita je očividně bezmezná. Na jiném místě užívá dokonce termínu „Bošňaci“, což není české, bosenské ani srbské slovo, nýbrž jakýsi překladový polotovar, respektive jazykový guláš. V kontextu to vypadá [ 60 ]

[studie]


následovně: „Po vzoru bosenských Muslimů začala i muslimská nacionálně orientovaná elita v Sandžaku od konce roku 1995 prosazovat pro označení svého národa název ‚Bošňaci‘. Tento termín je ve své podstatě zavádějící. V Bosně a Hercegovině ho tamější Srbové i Chorvati vnímají jako agresivně asimilační. V případě sandžackých Muslimů postrádá tato terminologie základní logiku. Zároveň implicitně navozuje hrozbu separatistických tendencí.“11 Zajímavé variace pelikánštiny (tj. hybridní řeči na půl cesty mezi češtinou a jihoslovanskými jazyky) nacházíme ovšem také v odborných pracích literárního vědce Ivana Dorovského, který hovoří například o „kulturní emancipaci Bosňjaků“12 nebo „studiu bosenské (bosnjacké) literatury“.13 II. Historická balkanistika Stejně jako se v českém akademickém prostředí nezodpovědně nakládá s terminologií, se také povrchně interpretují klíčové otázky a manipuluje se základními fakty, což platí nejen pro konkrétní bosenskohercegovskou problematiku, nýbrž pro dějiny celého regionu jihovýchodní Evropy. Za „vrchol dosavadní práce českých historiků“14 označil Ladislav Hladký syntézu Dějiny jihoslovanských zemí15 z roku 1998. Některé citlivé otázky, mezi něž patří zejména události v Chorvatsku a Srbsku v průběhu devadesátých let 20. století, jsou však v této knize zpracovány velice problematickým způsobem, často povrchně, nepřesně a triviálně. V uvedené práci najdeme též řadu závažných, leckdy zcela očividných chyb. Některé z nich snadno odhalí i naprostý laik, jako v případě fotografie kamiónu jugoslávské armády, v němž se vezou srbští četnici, zdravící v souladu se srbskou nacionalistickou tradicí třemi zdviženými prsty, zatímco titulek čtenáři sugeruje, že prý jde o „triumfující chorvatské vojáky“.16 Fotografii najdeme v kapitole „Triumf chorvatského nacionalismu“,17 v níž se mj. poprvé v celé knize upozorňuje na nerovnováhu ve vyzbrojení válčících stran: „[S] bojeschopností chorvatských ozbrojených sil kontrastoval pokračující rozklad jednotek Republiky srbská Krajina. Armáda krajinských Srbů získala po roce 1991 minimum nových zbraní […]“18 O tom, že Chorvatsko roku 1991, resp. Bosna roku 1992 (v případě Bosny to pak platí fakticky po celou dobu války) disponovaly nesrovnatelně menším množstvím výzbroje, výstroje i profesionálních vojáků, než srbská strana, se ovšem mlčí. V interpretaci rozpadu Jugoslávie a nedávných srbských dějin, jak je prezentuje rozsáhlá kolektivní syntéza Dějiny Srbska, nenajdeme zmínky o zločinech proti lidskosti, Haagském tribunálu,genocidě, která vyvrcholila srebrenickým masakrem, ani o autentické srbské opozici vůči válce, o činnosti bělehradského Fondu pro lidská práva nebo Nataši Kandićové.19 Dějiny Bosny a Hercegoviny nelze v pravém smyslu vykládat bez zdůraznění úzkých vazeb a souvislostí této země s událostmi v sousedním Srbsku, Chorvatsku a Černé Hoře, což ovšem platí také naopak. Vraždění ve Srebrenici tak patří nejen k zásadním událostem bosenské, nýbrž i srbské historie. V Dějinách Srbska však nenajdeme ani Haagský tribunál, který ostatně nehraje žádnou roli ani ve „vrcholném díle českých historiků“, totiž v Dějinách jihoslovanských zemí. V souvislosti se zločiny proti lidskosti z devadesátých let se Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) se sídlem v Haagu zmiňuje pouze v kapitole o Chorvatsku („komplikace záhřebské vládě přinesl i závazek napomáhat stíhání válečných zločinů“)20 a dvakrát v souvislosti s Bosnou a Hercegovinou (osoby obviněné z válečných zločinů se „nesměly ucházet o žádné volené funkce“21 a byly také „vyloučeny z politického a veřejného života“).22 To vše navzdory skutečnosti, že tribunál shromáždil, vyprodukoval a také zveřejnil obrovský počet dokumentů, jež jsou všem snadno dostupné a mimo ČR se také často a řádně využívají v akademickém prostředí. Symptomatický je také způsob, jakým čeští historikové konstruují události II. světové války. Podle jednoho z nich tak například v Sandžaku německá okupační moc „privilegovala muslimskou komunitu. Několik set jejích příslušníků vstoupilo se svými soukmenovci z Bosny do zvláštních divizí SS.“23 O srbské kolaboraci se ovšem tento autor nezmiňuje. Tvrdí jen, že Srbové tvořili „drtivou většinu příslušníků partyzánského vojska“ a četnici představovali „nekomunistický“, resp. „srbský prozapádní odboj“.24 Notoricky známá kolaborace četniků s okupační mocí je zcela přehlédnuta, resp. zatajena. Četnické hnutí se tak díky zastírání některých zásadních skutečností samozřejmě snáze reinterpretuje a rehabilituje. Další historik v již zmiňovaném článku „Bosenští a hercegovinští muslimové [ 61 ]

[studie]


zdůrazňuje pronacistickou, profašistickou v letech druhé světové války“25 a proustašovskou orientaci bosenskohercegovských Muslimů, aniž by se alespoň jednou zmínil o tom, že mezi nimi zároveň byla řada bojovníků proti fašismu a mnozí z nich také položili život v řadách partyzánského osvobozeneckého hnutí. O bosenských Muslimech, které povraždili ustašovci v koncentračním táboře Jasenovac, nebo těch, jež hromadně masakrovali četnici, zejména ve východní Bosně, se pochopitelně nedozvíme nic. V případě tlumočení bosenských dějin se nesetkáváme jen s obyčejnou manipulací, povrchností a triviálností, nýbrž přímo s popíráním bosenské suverenity, resp. bosenské a bosňácké identity. Jan Pelikán tak – bez ohledu na existenci rozsáhlé odborné literatury26, která tvrdí něco úplně jiného – kategoricky prohlašuje, že „před rokem 1991 v Bosně neexistoval pocit bosenské identity“.27 Už český spisovatel Bohumil Havlasa to ovšem roku 1876 viděl trochu jinak: „[V]šak jeho [bosenského lidu] všestranná nenávist k Cařihradu byla i vzbuzena nejasnou posud touhou po národní samostatnosti. O tomto vědomí nelze pochybovat aspoň u Bosňanů.“28 Na jiném místě pak říká: „[P]řátel mezi Bosňany neměl Stambul [Istanbul] nikdy a nebude míti nikdy, ano lze tvrditi, že mohamedánští Slované Bosny jsou mnohem urputnější nepřátelé Cařihradu než křesťané […]“ 29 Havlasa tak před 132 lety rozeznal to, co Pelikán nechce vidět ani dnes. Čeští balkanisté se ve svých textech vehementně stavějí proti novinářům a jejich prý nepřesným a nedůsledným interpretacím jugoslávského konfliktu. Deklarovaným cílem českých historiků je tak údajně, řečeno slovy jednoho z nich, snaha „čelit černobílým interpretacím někdy jen málo poučených žurnalistů“.30 Sami se tak pasovali do role nedotknutelných expertů a veřejných rozhodčích, kteří mají jako jediní patent na pravdu. Tato pravda podle nich spočívá v „historických kořenech“ veškerého dění, které mohou správně pochopit a vysvětlit jedině historikové. Typická „odborná“ kritika novinářské práce tak vypadá následovně: „Vondráček sice obvykle posílal jen nekomentované zprávy, ale jejich výběr, používané termíny a obraty, tehdy ustálené v chorvatských sdělovacích prostředcích, měly naprosto jednoznačné zaměření. Vondráček například uváděl, že ozbrojené srážky vyvolali za pomoci jugoslávské armády Srbové s cílem naplnit stoletý sen o velkém Srbsku.“31 Dotyčný historik pak ve své práci z roku 1996 tvrzení novináře Vondráčka uvádí na pravou míru a definuje válku v Chorvatsku obratem, ustáleným pro změnu v tvrzeních Miloševićovy propagandy o pár let dříve, jež velkosrbské tendence a podíl Bělehradu na vzniku války odmítala s tím, že šlo – slovy českého historika, nikoli srbského propagandisty – o „odpor srbské menšiny v Chorvatsku proti případnému osamostatnění této svazové republiky“.32 Netvrdím, že se velká část srbské menšiny v Chorvatsku neprotivila nezávislosti této republiky, Pelikánovo dílčí vysvětlení však sugeruje představu, že třetinu Chorvatska obsadili a několik let ovládali místní srbští venkované bez vnější pomoci. V tomto případě je neúplné vysvětlení historika nepochybně méně přesné, než novinářův výklad o velkém Srbsku. Navzdory tradiční kritice českých historiků vůči novinářům nebývá ve skutečnosti mezi výkladem „odborníka“ a „laika“ moc velký rozdíl, zejména pokud jde o interpretaci událostí současných nebo zcela nedávných. I zločin, jehož pachatel je dobře znám, lze popsat tak, aby jeho strůjce zůstal nepoznán. Ladislav Hladký tak například uvádí, že „ve vzájemných bojích byl 9. listopadu 1993 v Mostaru zničen i tzv. Starý most“.33 Konkrétní velitel, jenž tuto akci nařídil – Slobodan Praljak –, byl přitom usvědčen a odsouzen Haagským tribunálem. Ještě v práci vydané o osm let dříve přitom tentýž autor psal zcela jednoznačně, že „na rozkaz chorvatského generála byl v Mostaru zničen i starý tzv. Hajrudinův most […]“34 Jiný zločin, konkrétně masakr, k němuž došlo 5. února 1994 na sarajevském tržišti Markale (68 mrtvých, 144 raněných), popisuje Hladký v obou svých zmiňovaných dílech, vydaných v rozmezí osmi let, tentokrát naprosto identickými slovy: „Z útoku byli obviněni Srbové, a to přesto, že britští a francouzští specialisté, kteří přijeli na místo 40 minut po výbuchu, prohlásili, že granáty nemohly být vypáleny ze srbských pozic. Francouzská televize přinesla o několik týdnů později zprávu, že Američané mají technické důkazy, že událost na Markale byla se vší pravděpodobností zoufalou akcí speciálních služeb sarajevské vlády, která chtěla tímto činem upoutat na obklíčené Sarajevo pozornost světové veřejnosti. Oficiální vyšetrovací komise, která měla tento případ přešetřit, však 16. února skončila svoji činnost konstatováním, že nelze přesně určit, odkud byly granáty vypáleny.“35

[ 62 ]

[studie]


Pokud tyto formulace v kolektivní syntéze použil Hladký omylem nebo z nějakého jiného důvodu, o osm let později je již mohl ve svém samostatném díle patřične korigovat. Za „zločiny proti civilistům“, včetně masakru na tržišti Markale, totiž mezinárodní tribunál v Haagu mezitím odsoudil srbského generála Stanislava Galiće k doživotnímu vězení. Ladislav Hladký však tuto skutečnost zcela pomíjí a nadále opakuje propagandistické fámy z doby válečného konfliktu. Od samého počátku devadesátých let se někteří čeští historikové pokoušejí na veřejnosti vystupovat jako odborníci na aktuální politické dění. Bez dostatečných znalostí současných reálií, situace v terénu a leckdy též s chatrnými znalostmi tamějších jazyků (o těch západních ani nemluvě), zato však s odkazem na vše vysvětlující logiku „historických kořenů“, sebevědomě prezentují své představy o skutečném pozadí událostí v bývalé Jugoslávii. Čeští historikové zpravidla zastávají stanovisko, podle něhož je situace „nesmírně složitá“, takže jí rozumějí jen oni sami a nejlépe proto bude, když se do dění na Balkáně nikdo nebude míchat, rozhodně ne „Západ“, proti němuž řada z nich ostatně brojila již před rokem 1989. Zločiny, spáchané za války v Bosně a Hercegovině, vysvětlují zpravidla výlučně jako výsledek občanské války („konflikt však nevyvolala agrese Srbska vůči Bosně“),36 jako válku, v níž všechny strany paralelně páchaly zločiny a samozřejmě též jako válku která je přírodním a logickým důsledkem století nenávisti. Teorie, podle nichž jsou etnické konflikty prostým důsledkem etnické rozmanitosti, prastaré nenávisti nebo střetu kultur se řadí k teoriím primordialistickým.37 Ty patří k obzvlášť populárním „laickým vysvětlením etnických konfliktů“.38 V textu věnovaném etnickým konfliktům obecně, nikoli tedy jen tomu bosenskému, uvádí etnolog a politilog Filip Tesař, že „nenávist je asi nejrozšířenějším laickým vysvětlením etnických konfliktů. Jde o názor široce přijímaný nejen médii a politiky, ale také účastníky konfliktů – to bychom však neměli považovat za důkaz. Bije do očí, že prakticky neexistuje důvěryhodný odborný pramen, který by nenávist pokládal za důvod propuknutí konfliktu – přestože vliv nenávisti je různě přetřásán. Co však můžeme připustit, je to, že nenávist může sloužit jako motivace tvůrců veřejného mínění.“39 Na jiném místě, tentokrát již věnovaném přímo Bosně, upozorňuje Tesař na výsledky jednoho průzkumu: „[N]a přelomu let 1989 a 1990, těsně před rozpadem státu, proběhl v Jugoslávii rozáhlý průzkum veřejného mínění, který shromáždil reprezentativní soubor ukazatelů týkající se národnostní tolerance.“ Mezi nejzajímavější výsledky výzkumu pak patřilo zjištění, že „úroveň tolerance nehrála velikou roli při eskalaci konfliktu (nejvyšší míra tolerance byla zjištěna v Bosně a Hercegovině) “.40 Jak tedy vysvětlit skutečnost, že k jedněm z nejbrutálnějších zločinů proti lidskosti došlo právě v BaH? Důvody očividně nemůžeme hledat jen v údajné historii „prastarých nenávistí“. Právě naopak, v Bosně k nim došlo, přestože zde existovala také historie tolerance, integrace a vzájemné spolupráce. U řady bosenských Srbů, kteří nesouhlasili s agresivitou a otevřeným nacionalismem, bychom žádné snahy provádět etnické čistky nenašli. Srbové, kteří se odmítli účastnit pronásledování a represe proti „ne-Srbům“, byli často také sami pronásledováni Karadžićovými příznivci. Z dnešní perspektivy a s přihlédnutím k současné úrovni znalostí je jasné, že zločiny srbských nacionalistů nesměřovaly jen proti Bosňákům, Chorvatům a dalším „ne-Srbům“ v BaH, nýbrž i proti těm příslušníkům vlastního národa, kteří se odmítali podřídit kolektivistické snaze vytvořit ze Srbů komunitu oproštěnou od dosavadních vazeb a všech prvků integrace s tamějším multietnickým prostředím. Mezi latentní funkce etnického násilí patřila snaha vytvořit pocit kolektivní paranoie a pak i kolektivní viny, pomocí níž by bylo dosaženo homogenizace a radikalizace celého národa včetně váhajících jednotlivců z řad srbského obyvatelstva.41 *** Americká historička Kathryn E. Flemingová píše, že „specifičnost balkánských dějin a zeměpisu vyvolává potřebu interdisciplinárního přístupu“.42 Její řecký kolega Paschalis Kitromilides je v tomto směru ještě důraznější: „[P]ři řešení tohoto úkolu (objasnění historické geneze balkánských nacionalismů) je naprosto nezbytné použít metody v pravém smyslu interdisciplinární.“43 Americký sociolog Keith Doubt trvá na tom, že společenské teorie a jejich badatelské postupy je nutno aplikovat i na tak radikální [ 63 ]

[studie]


společenský fenomén, jakým byla válka v Bosně, a to jak kvůli samotným obětem této války (aby byly okolnosti, jež k ní vedly, a neuvěřitelné krutosti, jež ji provázely, patřičně postiženy a „bolest a ponížení tak získaly své adekvátní vyjádření“),44 tak i kvůli vědě samotné. Jak tvrdí Doubt, pokud by se sociologie nebyla s takovým fenoménem schopna vyrovnat, k čemu by nám pak vůbec byla?45 Čeští balkanisté ignorují nejen moderní filozofii, sociologii a další společenské vědy, nýbrž zpravidla také sociální a kulturní historii. Většinou produkují texty v souladu s tradiční pozitivistickou historií, resp. kumulují politickou faktografii bez použití nových metodologických přístupů, bez řádné znalosti zahraniční literatury a bez kontaktů se zahraničními kolegy. O osmanském období bosenskohercegovských dějin například nelze psát bez přihlédnutí k archivním materiálům osmanské provenience. Nelze asi čekat, že současní čeští balkanisté budou studovat zdroje v turečtině, arabštině či perštině, mohou se však nepochybně seznámit se základními výsledky bosenskohercegovské orientalistiky a historiografie, věnované osmanské epoše. O tomto údobí bosenskohercegovských dějin nelze psát bez znalosti prací Adema Handžiće nebo řady vydaných dokumentů, zpracovaných Orientálním institutem v Sarajevu.46 Česká historická balkanistika se především soustřeďuje na „národy“ a státy, jako by se jednalo o homogenní celky, s nimiž se pak může příslušným způsobem nakládat. Operuje se tak s pojmy jako „srbské zájmy“, „chorvatské postoje“ apod. bez jakékoli analytické diferenciace. „Srbské zájmy“ pak v interpretacích českých historiků bývají zpravidla alespoň trochu oprávněné, zatímco o zájmech ostatních jihoslovanských národů to rozhodně platí mnohem méně. Při použití tohoto přístupu zastupují zájmy národa především nacionalističtí akademici a politici, kteří jsou momentálně u moci, zatímco opozice nebo liberální inteligence patří v textech českých balkanistů zcela na okraj.47 Např. v pracích Miroslava Tejchmana jde o skupiny „manipulované Západem“, který zřejmě může za všechno. Při zkoumání dějin jednotlivých národů a států se většina českých balkanistů úporně drží tradicionalistického přístupu z 19. století. „Historické státy“ a „historické národy“ tak mají v jejich očích větší legitimitu než státy s kratšími dějinami a národy, k jejichž zformování došlo později. Z toho logicky vyplývá teze, že Srbsko má vzhledem k delším dějinám politické samostatnosti také jaksi „hlubší“ legitimitu a právo na existenci. Filip Tesař upozorňuje na úskalí, jež se v takovém přístupu skrývají: „Abychom dokázali popsat jevy většinou tak složité, jako jsou etnické konflikty, musíme se často vyjadřovat ve shrnujících kategoriích – Chorvaté a Srbové, Hutuové a Tutsiové – ve smyslu: Chorvaté […] „usilují o toto“, „dělali toto“,‚„věří tomuto“ a podobně. Nesmíme však sami u sebe dopustit pád do psychologické pasti. Žádná skupina není názorově homogenní, i když existuje tendence dávat názorovou homogenitu najevo. Neexistuje vzorový „Chorvat“ jako zaměnitelná jednotka, z níž se skládá skupina Chorvatů.“48 Bosna a Hercegovina není prostým součtem jednotlivých národů a národních kultur. Název „bosenský“ nesouvisí jen se státní nebo teritoriální příslušností, nýbrž označuje též určitý civilizační proces, který bez ohledu na různé historické změny a politické různice probíhá již po celé tisíciletí. V tomto procesu jsou interakce konstantní, zatímco národní kultury se jej účastní jako proměnné. Zachovávají přitom své specifické identity, ale vystavují se zároveň neustálému kulturnímu vztahu přijímání a dávání. Ani bosňáckou, ani chorvatskou, ani srbskou identitu nelze pochopit, pokud je budeme pojímat jako samostatné a izolované entity, které se váží jen k islámu nebo ke křesťanství. Musíme o nich místo toho uvažovat ve specifickém bosenském kontextu, v němž se tak či onak vzájemně ovlivňují. Tato tradice je ovšem přehlížena především z důvodu nedostatečných historických znalostí nebo je přímo negována s ohledem na různé kontroverzní politické cíle. Nepochopení podstaty Bosny a její popírání se objevuje nejen v politice, nýbrž i v akademických diskusích.49 *** Neodbytně se objevuje otázka, jaká je příčina podobných stanovisek a interpretací v textech jednotlivých odborníků. Motivy jsou různé a je jich jistě více: od neschopnosti vystoupit z kolotoče starých obrazů a stereotypů50 po názorovou blízkost konkrétním nacionalistickým diskurzům, v jejichž rámci se řada českých balkanistů dobře orientuje a vyjadřuje. Miloševićovský amalgám nacionalismu a komunismu je jim nepochybně bližší a sro[ 64 ]

[studie]


zumitelnější, než například liberalismus, multikulturalismus nebo obecně metodologické a interpretační přístupy praktikované v západním akademickém světě, s nímž nemají čeští balkanisté zpravidla žádnou osobní ani profesionální zkušenost. Proto jednotliví čeští balkanisté často papouškují to, co tvrdí jejich kolegové z Balkánu, obzvláště srbští nacionalističtí historici, kteří stejně jako ti čeští dozrávali pod vlivem myšlenek a praxe „vědeckého komunismu“. Pokud by se někdo z českých balkanistů přesto pokusil korigovat svá vědecká a ideová východiska, vyvolal by tím řetězovou reakci, jež by musela nutně vyústit ve zřeknutí se větší části vlastního „vědeckého opusu“ a zásadní revizi převládajících koncepcí, předpokladů a způsobů interpretace. Při pohledu zvenčí se navíc zdá, že čeští balkanisté píší leckdy především s cílem naplnit dané pracovní závazky a vyprodukovat stanovený počet prací bez ohledu na to, co obsahují. O tom ostatně svědčí i neustálé recyklování starých textů pod novými názvy bez náznaku snahy o reflektování nových poznatků nebo revidování původních tvrzení a závěrů. *** Představitelé české balkanistiky periodicky vyjadřují uspokojení s výsledky vlastní práce. Cituji v této souvislosti typické stanovisko Miroslava Tejchmana: „V devadesátých letech se prezentovali čeští historikové-balkanisté na odborném poli velmi důstojně. […] uvedených úkolů se česká historiografie zhostila s úspěchem […]“51 Podíváme-li se na tutéž problematiku do odborné anglicky psané literatury (ve srovnání s tou českou nepoměrně rozsáhlejší a různorodější), již např. ze samotného názvu práce amerického historika Roberta J. Donia – „Dočasná sláva: díla o BaH v angličtině 1990–1999“ – zjistíme, že zahraniční badatelé přistupují k výsledkům vlastní práce s mnohem větší pokorou. Své pochybnosti pak Donia shrnul takto: „Víme toho dnes mnohem více. Lze však tvrdit, že proto všemu lépe rozumíme? S ohledem na rozsáhlou literaturu o Bosně a Hercegovině, jež vyšla v devadesátých letech v angličtině, jde o klíčovou otázku.“52 Na rozdíl od něj ani Tejchman, ani Hladký53 výsledky české balkanistiky nikterak nezpochybňují a jakýkoli náznak kritického přístupu bychom u nich v tomto směru hledali marně. Vedle sebechvály vyzývá ovšem Tejchman také ke skromnosti (přesněji řečeno vysvětluje, proč je současná balkanistika ve světovém měřítku neúspěšná): „Jinak, buďme spíše skromní. Mezinárodních úspěchů česká historiografie, psaná v češtině, těžko může dosáhnout. Ostatně zakladatelé naší balkanistiky Jireček, Niederle a další dosáhli mezinárodního věhlasu víceméně jen díky tomu, že psali v němčině. Těžko můžeme očekávat, že se naši kolegové v zahraničí naučí česky.“54 Jireček, Niederle a další nezískali světový ohlas jen proto, že psali německy, nýbrž v prvé řadě proto, že jejich práce byly kvalitní. Tejchmanovi ani jeho kolegům přeci nikdo nebrání, aby psali v angličtině, stejně jako většina balkanistů včetně těch pocházejících z Balkánu, a získali tak mezinárodní ohlas. Na druhou stranu, nedostatek sebekritiky a glorifikaci údajných úspěchů české balkanistiky musíme interpretovat také v kontextu transformace, jíž prochází česká společnost po roce 1989. Nejen Balkán, tedy vlastní předmět zájmu této skupiny českých historiků, prochází po roce 1989 řadou radikálních proměn. Totéž lze říci i o prostředí a společenském kontextu, v němž čeští balkanisté působí, a toto konstatování přirozeně platí o humanitních a sociálních vědách obecně. Pozice dnešní balkanistiky v rámci české historické obce není v žádném případě záviděníhodná a není jistě nadsázkou, když české balkanisty označíme za „ohrožený druh“. Na konci tohoto oddílu si dovolím parafrázovat Zygmunta Baumana: texty českých historiků-balkanistů věnované válce v Bosně nám toho odhalují více o samotné české balkanistice než o bosenské válce. III. O drobném nedostatku, který upozorňuje na významný problém Ve výzkumu určitých aspektů kulturních dějin česko-bosenských vztahů bylo od roku 1992 uskutečněno několik významných projektů a vydány některé přínosné práce.55 Většinou jde o historická témata, jež příliš nesouvisejí s nedávnými událostmi. Navzdory tomu existují i nadále v dějinách těchto vzájemných vztahů bílá místa. Názornou ilustrací je v tomto směru příklad historiografického zhodnocení jednoho z nejvýznamnějších kulturních projektů, na němž se kdy Češi v souvislosti s BaH podíleli. Jde o pavilon Bosny a Hercegoviny, který pro světovou výstavu v Paříži projektoval architekt Karel Pánek, [ 65 ]

[studie]


zatímco výzdobu vytvořil malíř Alfons Mucha. U příležitosti stoletého výročí byla v Praze uspořádána zdařilá výstava pod názvem „Alfons Mucha – Paříž 1900: Pavilon Bosny a Hercegoviny na světové výstavě“, jež měla u české veřejnosti značný ohlas. V jinak výborném výstavním katalogu se uvádí, že bosenskohercegovský pavilon projektoval „[…] dnes zcela neznámý architekt Panek – snad Čech?“. Jedná se o drobný nedostatek, který upozorňuje na závažný problém. Z poznámky pod čarou se totiž dozvíme, že se autorům katalogu Pánkovo jméno nepodařilo najít v „žádném z dosažitelných slovníků umělců“. Jméno Karla Pánka56 a jeho dílo nejsou naštěstí zapomenuty v Bosně a Hercegovině, přinejmenším v odborných kruzích. Pánkův příklad bohužel nepředstavuje žádnou výjimku. Řada významných českých architektů působících v zahraničí upadla ve své vlasti v zapomnění. To platí také o dvou nejvýznamnějších českých architektech, kteří v Bosně a Hercegovině působili, Karlu Paříkovi57 a Josefu Pospíšilovi.58 V českých biografických lexikonech o nich najdeme jen zcela základní údaje, zatímco o jejich rozsáhlém díle, vytvořeném za hranicemi českých zemí, se nedozvíme nic. Neplatí to samozřejmě jen o architektech.59 Tento problém nepochybně přesahuje samotnou problematiku česko-bosenských vztahů. Jde o nepřiměřený postoj, jenž má česká společnost vůči těm krajanům, kteří dobrovolně nebo nuceně opustili české země. IV. Literární balkanistika Tento příspěvek zakončím několika postřehy věnovanými problematice přijetí bosenského jazyka a bosenskohercegovské literatury v českých odborných kruzích. V knize Recepce literatury Jižních Slovanů u nás z roku 2004 literární historik Ivan Dorovský zcela ignoruje existenci bosenské literatury a jazyka jako literárního, historického a kulturního fenoménu.60 Uvedená práce začíná následovně: „Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzitě v Brně se již od studijního roku 1993/1994 začalo postupně zavádět magisterské studium všech jazyků a literatur jižních Slovanů. Obory bulharistika, kroatistika, makedonistika, slovenistika a serbistika se studují v nejrůznějších kombinacích se slovanskými a neslovanskými jazyky, dále s historií, pedagogikou a etnologií. Dokonce se mohou studovat samostatně.“61 Dorovský vyjadřuje ambici zpracovat ve své studii jazyky a literatury „všech“ Jihoslovanů. Ve zvláštních kapitolách se věnuje bulharské, chorvatské, makedonské, slovinské a nakonec srbské a černohorské literatuře. Bosenskohercegovské literatuře ani jazyku se nevěnuje. Některé bosenskohercegovské autory zařazuje do škatulky srbské a černohorské literatury, jiné do chorvatské. Většinu relevantních autorů a jejich prací přitom zcela pomíjí, což se týká zejména bosenskohercegovských spisovatelů bosňáckého a židovského původu. Jako ilustrace metod a vědecké konzistentnosti literárněvědného přístupu Ivana Dorovského nám poslouží jeho poznámka o jedné lidové písni. Vraťme se však nejprve ke zmiňovanému bosenskému pavilonu na světové výstavě v Paříži roku 1900. V Muchově cyklu „Bosenské legendy“, vytvořeném autorem pro tuto příležitost, najdeme také dojímavou kresbu uhlem nazvanou Nevěsta Hasanagova (uhel, papír 44 × 59,7 cm). O více než sto let později psal Dorovský v úvodu ke kapitole o srbské a černohorské literatuře o českých překladech „Hasanaginice“ – „jedné z nejznámějších jihoslovanských lidových písní“,62 aniž by se o Bosně a Hercegovině v této souvislosti vůbec zmínil. Muchova „Hasanaginice“ se však do bosenskohercegovského pavilonu nedostala omylem. Ještě roku 1900 bylo jasné, z jakého kulturního okruhu pochází. Jasné to musí být také profesoru Dorovskému, takže když „Hasanaginici“ zařazuje do kapitoly o srbské literatuře, je si nepochybně vědom, že tím provádí manipulaci s fakty. Koneckonců Dorovský pro jistotu netvrdí, že jde o baladu srbskou, nýbrž ji opatrněji označuje obecnějším pojmem „jihoslovanská“. O Ivu Andrićovi hovoří Dorovský jako o chorvatském a zároveň i srbském autorovi. Uvádí dokonce, že se jedná o „trojdomého autora“, Andrićově „třetímu domu“ však nedokáže přijít na jméno. Andrić se přitom v Bosně a Hercegovině nejen narodil, nýbrž prakticky celé své dílo i světovou proslulost získal především díky tématům, postavám a motivům z bosenskohercegovské minulosti. To by z hlediska samotné literární vědy mělo snad být podstatnější než konkrétní nacionální identita, k níž se autor v té či oné etapě svého života přikláněl. [ 66 ]

[studie]


Profesor Dorovský na žádném místě své knihy nenabízí literárněvědné či kulturologické vysvětlení, proč bosenskohercegovskou literaturu a jazyk zcela pomíjí.63 Ideologicky explicitně to však přesto činí, když říká: „Důsledkem přirozené i vnucené diferenciace na Balkáně je mj. vznik samostatného bosenského (bosenskomuslimského) státu a tudíž též samostatné bosenštiny a samostatné bosenské (islámské) literatury.“64 Netřeba snad příliš komentovat Dorovského snahu nazývat válečné zločiny spáchané v Bosně v nedávných letech ve jménu velkosrbských a velkochorvatských nacionalistických aspirací „přirozenou i vnucenou diferenciací“ ani skutečnost, že mezinárodně uznanou, z hlediska právních norem i praxe zcela sekulární republiku Bosnu a Hercegovinu klasifikuje jako „(bosenskomuslimský) stát“. Musím ovšem poukázat na zásadní terminologický omyl, spočívající v označení bosenské a bosňácké literatury za „islámskou“. V rámci bosenskohercegovské literatury můžeme rozlišit literaturu bosňáckou, sestávající samozřejmě z děl autorů bosňácké národnosti. Do bosňácké literatury pak spadají také texty psané od 16. do 19. století v orientálních jazycích (turecky, arabsky a persky). Pokud bychom však segment bosňácké literatury psaný v orientálních jazycích označili za islámský, opět bychom učinili chybu. Vedle skutečně náboženských textů, např. devocinálních písní (ilahijí), jde totiž také o milostné básně (kasidy), junáckou epiku, balady, díla politického a dějepisného charakteru nebo cestopisy. Islám je termínem pro muslimské náboženství a označuje proto skutečnosti související s touto vírou a náboženskou praxí. Existence bosenské literatury psané v orientálních jazycích je spíše analogická existenci chorvatské nebo české literatury psané v latině. Dorovského nálepka „islámské literatury“ je ovšem ještě absurdnější, jelikož se týká současnosti a tvorby dnešních spisovatelů, jinými slovy, nejde zde o prostou neznalost. Nezbývá nic jiného, než předpokládat, že v případě profesora Dorovského, stejně jako u výše uvedených představitelů české historické balkanistiky, jde o příklad záměrné manipulace, jejíž motivy lze možná pochopit, avšak nikoli ospravedlnit, rozhodně pak ne z vědeckého hlediska. Lev Nikolajevič Tolstoj údajně65 jednou napsal: „Kdybych byl carem, vydal bych zákon, aby každý spisovatel, který použije slovo, jehož význam nezná, ztratil právo psát a byl potrestán sto ranami bičem.“ Copak by asi v Tolstojově carství postihlo literární vědce, historiky a vysokoškolské pedagogy, kteří sice znají určitá slova a jejich významy, přesto je však záměrně překrucují a zneužívají?

Přeložil František Šístek. „Český guláš o bosenském maglajzu: Reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém prostředí (1992–2008)“ byl přednesen na 16. ústeckém kolokviu Bosna 1878–2008. Reflexe (zejména publicistická) v českých zemích i zahraničí v Ústí nad Labem 29.–30. května 2008. Bosenská verze s názvem „Češki gulaš o bosanskom loncu: Refleksije Bosne u češkoj akademskoj sredini (1992.–2008.)“ je publikována v časopisu Prilozi Historického ústavu v Sarajevu (Prilozi 38, Sarajevo, Institut za istoriju 2009, s. 193–211).

Poznámky: 1 Adin Ljuca, „Bosna i Hercegovina u češkim izvorima“, in: ICSL Godišnjak međunarodnog susreta bibliotekara slavista u Sarajevu 2007. [Zbornik referata sa 3. Međunarodnog susreta bibliotekara slavista, Sarajevo 19.–24. 4. 2007.] God. 3, broj 3, Sarajevo 2007. 2 Jan Urban, Všem sráčům navzdory. Válka, o které nechcete nic vědět , Praha, GplusG 1996, s. 85. 3 Ladislav Hladký, „Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“, Historický obzor 5–6, 1997, s. 112–118. 4 Tamtéž, s. 117. 5 Jedná z prvních českých zpráva o dnešní Bosně pochází z roku 1592 a souvisí s dobytím Bihaće Osmany: „Žalostivé noviny, kterak Turek, ouhlavní nepřítel křesťanský, výbornou hraničnou pevnost v Charvátích Vihytú [Bihač] řečenou, zámek i město, oblehl a dobyl i jakou potom při odtržení na jiných místech škodu učinil.“ Jak vidíme, již v té nejstarší zprávě hraje důležitou roli právě náboženská odlišnost. Rozdílné náboženství představovalo ve středověké křesťanské Evropě základní rys „jinakosti“. Středověké myšlení pak nepochybně do velké míry formuje i způsob, jakým přemýšlejí dnešní Evropané. Viz Adin Ljuca, „Turci a Švábové, nebo slovanští bratři?

[ 67 ]

[studie]


Český pohled na bosenské muslimy v letech 1878–1918“, in: Mirjam Moravcová – David Svoboda – František Šístek (eds.), Pravda, láska a ti na „východě“: Obrazy středoevropského a východoevropského prostoru z pohledu české společnosti. Sborník příspěvků z konference, Praha, 12. 11. 2005, Praha, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy 2006, s. 122–134. 6 Ladislav Hladký, „Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“, Historický obzor 5–6, 1997, s. 117. 7 Velkým M se označuje etnická identita, malým pak náboženská příslušnost. Příkladem nesprávného užití zmíněného termínu je práce historika Miroslava Tejchmana, která ji obsahuje dokonce i v samotném názvu: „Bosenští a hercegovinští muslimové v letech druhé světové války“, Slovanský přehled 83, 1997, č. 4, s. 427– 441. 8 Jan Urban, Všem sráčům navzdory. Válka, o které nechcete nic vědět, Praha, GplusG 1996. 9 Jan Pelikán, „Válka, o které se dozvíte jen něco“, Listy, 1996, č. 6, s. 81–86. 10 Ladislav Hladký, „Bosenští Muslimové (Bosňaci) – proces vzniku národa“, Historický obzor 8, 1997, č. 5/6, s. 112–118. 11 Jan Pelikán, Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii: Geneze – vývoj – perspektivy , Praha, Karolinum 1997, s. 75. 12 Ivan Dorovský, Slovanské meziliterární shody a rozdíly, Brno, Masarykova univerzita 2004, s. 109. 13 Tamtéž, s. 108. 14 Ladislav Hladký, „Češka historiografija o Bosni i Hercegovini (1980.–1998.)“, Prilozi 29, Sarajevo 2000, s. 278. 15 M. Šesták – M. Tejchman – L. Havlíková – L. Hladký – J. Pelikán, Dějiny jihoslovanských zemí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. 16 Tamtéž, s. 623. 17 Druhá polovina 90. let 20. století v Chorvatsku je v Dějinách jihoslovanských zemí zpracována v rámci kapitoly nazvané „Triumf chorvatského nacionalismu“, totéž období v Srbsku pak v kapitole „Nástup opozice“. Autorem obou je Jan Pelikán. Avizovaný „nástup opozice“ se ovšem v Miloševićově Srbsku té doby nekonal. Chorvatská opozice vůči nacionalistickému režimu prezidenta Tudjmana se nakonec dostala k moci dříve než protimiloševićovská opozice v Srbsku. Spíše než reálné události tedy názvy obou kapitol výstižně ilustrují osobní sympatie a antipatie zmiňovaného historika vůči jednotlivým jihoslovanským národům. 18 Tamtéž, s. 621. 19 Viz Jan Pelikán, Dějiny Srbska, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005. 20 M. Šesták – M. Tejchman – L. Havlíková – L. Hladký – J. Pelikán, Dějiny jihoslovanských zemí, s. 625. 21 Tamtéž, s. 642. 22 Tamtéž, s. 645. 23 Jan Pelikán, Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii: Geneze – vývoj – perspektivy , Praha, Karolinum 1997, s. 9. 24 Tamtéž, s. 9. 25 Miroslav Tejchman, „Bosenští a hercegovinští muslimové v letech druhé světové války“, Slovanský přehled 83, 1997, č. 4, s. 427–441. 26 Robert Donia – William G. Lockwood, „The Bosnian Muslims: Class, Ethnicity, and Political Behavior in a European State“, in: Suad Jopseph – Barbara L.K. Pillsbury (eds.), Muslim-Christian Conflicts. Economic, Political and Social Origins , Boulder, 1978, s. 185–207; Zachary T. Irwin, „The Islamic Revival and the Muslims of Bosnia-Hercegovina“, East European Quarterly 1984, č. 17, 4, s. 437–458; Pedro Ramet, „Die Muslime Bosniens als Kation“, in: Andreas Kappeler (ed.), Die Muslime in der Sowietunion und in Jugoslawien. Identität, Politik, Widerstand. Koeln 1989, s. 107–114; Andreas Kappeler (ed.), O „nacionaliziranju“ Muslimana. 101 godina afirmiranja i negiranja nacionalnog identiteta Muslimana, Zagreb 1990; Fuad Saltaga, Muslimanska nacija u Jugoslaviji: Porijeklo, islam, kultura, povijest, politika , Sarajevo 1991; Ivo Banac, „Bosnian Muslims: From Religious Community to Socialist Nationshood and Postcommunist Statehood, 1918– 1992“, in: Mark Pinson (ed.), The Muslims of Bosnia-Hercegovina. Their Historic Development from the Middle Ages to the Dissolution of Yugoslavia, Cambridge 1993, s. 129–153; Hans-Micheal Miedlig, „Zur Frage der Identität der Muslime in Bosnien-Herzegowina“, Berliner Jahrbuch für osteurapäische Geschichte 1994, č. 2, s. 23–42; Tone Bringa, Being Muslim the Bosnian Way. Identity and Community in a Central Bosnian Village . Princeton 1995; Aydin Babuna, „The Formation of a ,Muslim‘ Nation in Bosnia-Hercegovina: A Historiographic Discussion”, in: Aydin Babuna – Suraiya Faroqhi (eds.), The Ottomans and the Balkans. A Discussion of Historiography, Leden 2002, s. 267–304; Husnija Kamberović, „Stav političke elite o nacionalnom identitetu Muslimana u Bosni i Hercegovini sredinom 1960-tih godina“, Prilozi 2009, 38, s. 165–191. Enver Redžić, Sto godina muslimanske politike u tezama i kontraverzama istorijske nauke : geneza ideje bosanske i bošnjačke nacije. Sarajevo, Institut za istoriju, 2000. 27 Jan Pelikán, „Válka, o které se dozvíte jen něco“, s. 82.

[ 68 ]

[studie]


28 Bohumil Havlasa, Drak. Román z bosenského povstání. Sebrané spisy. Sv. 7–8, Praha, Ústřední legio-nakladatelství 1928, s. 42. 29 Tamtéž, s. 122. 30 Miroslav Tejchman, „Historická balkanistika v České republice v uplynulých deseti letech“, in: Studia Balcanica Bohemo-Slovaca VI. Sv. I. Sborník příspěvků ze VI. mezinárodního balkanistického sympozia, Brno 25.–27. 4. 2005, Brno 2006, s. 21. 31 Jan Pelikán, „Obraz jugoslávské krize v roce 1991 na stránkách Mladé Fronty Dnes a Občanského (Českého) deníku“, Lidé města 7 (svazek: Češi a jižní Slované), 1996, s. 131–132. 32 Tamtéž, s. 130. 33 Ladislav Hladký, Bosenská otázka v 19. a 20. století, Brno, Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav 2005, s. 274. 34 M. Šesták – M. Tejchman – L. Havlíková – L. Hladký – J. Pelikán, Dějiny jihoslovanských zemí, s. 633. 35 M. Šesták – M. Tejchman – L. Havlíková – L. Hladký – J. Pelikán, Dějiny jihoslovanských zemí, s. 636 i Ladislav Hladký, Bosenská otázka v 19. a 20. století, s. 282. 36 Jan Pelikán, Válka, o které se dozvíte jen něco, s. 82. 37 Vznik moderních národů se zpravidla vykládá podle jedné ze dvou dominantních teorií, konstruktivistické, resp. funkcionalistické a primordialistické. Primordialistické teorie vykazují nižší schopnost objasnit společenské změny, jelikož na národy a etnické skupiny nahlížejí jako na spíše statické, izolované a homogenní celky. Proto byly takové teorie po II. světové válce do velké míry opuštěny ve prospěch konstruktivistických výkladů, podle nichž společnosti a společenské identity procházejí neustálými procesy změny. 38 Filip Tesař, Etnické konflikty, Praha, Portál 2007, s. 82–83. 39 Tamtéž, s. 86–87. 40 Tamtéž, s. 28–29. 41 Keith Doubt, Sociologija nakon Bosne, prijevod: Merima Osmankadić, Sarajevo, Buybook 2003. 42 Kathryn E. Fleming, „Orijentalizam, Balkan i balkanska istoriografija“, prevod: Slavica Miletić, in: Filozofija i društvo XVIII, 2001, s. 11–32. 43 Paschalis Kitromilides, Enlightenment, Nationalism, Ortodoxy: Studies in the Culture and Political Thought of South-Eastern Europe , Aldershot, Hampshire; Brookfield, Vt.: Variorum, 1994, s. 150. 1994, s. 150. 44 Doubt si všímá, že „pokud nepředstavitelné, masové zločiny představují takové události, jež se vymykají běžnému diskurzu, to jediné, co můžeme učinit, je pohlížet na ně tak, jako by se odehrávaly v říši přírody, nikoli ve sféře společenského života“. Zločinec je tak vyhnán zpět do ráje živočišné nevědomosti a zbaven jakýchkoli lidských povinností. 45 Keith Doubt, Sociologija nakon Bosne, s. 163–165. 46 Nebylo náhodou, že hned na samém počátku války byl vedle Národní a univerzitní knihovny BaH zničen též Orientální institut se svou knihovnou a archivem. Destrukce klíčových bosenských kulturních institucí představovala součást válečné strategie Karadžićových jednotek. 47 Zatímco česká serbistika a balkanistika obecně existenci osobností, jako je Nataša Kandićová, soustavně ignoruje, nadace Člověk v tísni právě Kandićové a Fondu pro humanitární právo, který založila, udělila roku 2004 cenu Homo Homini. Jde jen o jednu z celé řady ocenění, které Kandićová za svou činnosti získala v mnoha zemích světa. Toto konstatování jen poukazuje na jeden ze základních problému české balkanistiky: opovrhování nenacionalistickými, prozápadními, pacifistickými a liberálními politickými a myšlenkovými proudy v celém prostoru bývalé Jugoslávie. 48 Filip Tesař, Etnické konflikty, s. 48. 49 Keith Doubt, „Ciljevi“, Duh Bosne / The Spirit of Bosna: Međunarodni, interdisciplinarni, dvojezični, online časopis, 1, 2006, č. 1, leden, s. 3 [online] http://www.spiritofbosnia.org [cit. 18. 5. 2008] 50 V tomto smyslu jsou velmi přínosné postřehy historika Františka Šístka o tom, že českou společností 19. století byly v jihoslovanském prostoru jako bližší a sympatičtější zpravidla vnímány zeměpisně i kulturně jinak odlišnější národy pravoslavné, než ve všech směrech „reálně“ bližší národy katolické. Viz František Šístek, Naši bratři na jihu. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti 1830–2006. Doktorská dizertace. Praha, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy 2006. 51 Miroslav Tejchman, „Česká historiografie (1991–2000)“, in: České a slovenské odborné práce o jihovýchodní Evropě: Bibliografie za léta 1991–2000, Brno, Ústav slavistiky FFMU, Historický ústav Akademie věd České republiky 2003, s. 127 52 Robert J. Donia, „Prolazna slava djela o Bosni i Hercegovini na engleskom jeziku 1990–1999“, in: Prilozi : Referati sa međunarodnog naučnog skupa „Historiografija o Bosni i Hercegovini 1980.–1998.“ održanog 4. i 5. novembra 1999. godine. Sarajevo – Institut za istoriju. Prilozi 29, 2000, s. 261.

[ 69 ]

[studie]


53 Viz např.: Ladislav Hladký, „Bosenská otázka a historiografie“ , in: Slavista s duší básníka, Brno, Společnost přátel jižních Slovanů 2005, s. 160–175; nebo týž, „Češka historiografija o BiH (1980–1998)“, in: Prilozi: Referati sa međunarodnog naučnog skupa „Historiografija o Bosni i Hercegovini 1980.–1998.“ održanog 4. i 5. novembra 1999. godine. Sarajevo – Institut za istoriju. Prilozi 29, 2000, s. 275–280. 54 Miroslav Tejchman, „Historická balkanistika v České republice v uplynulých deseti letech“, in:

Studia Balcanica Bohemo-Slovaca VI. Sv. I. Sborník příspěvků ze VI. mezinárodního balkanistického sympozia, Brno 25.–27. 4. 2005, Brno 2006, s. 25. 55 Např. Ctibor Nečas, Mezi muslimkami. Působení úředních lékařek v Bosně a Hercegovině v letech 1892–1918. Brno, Masarykova univerzita 1992; Češi v Bosně a Hercegovině. Úvod do problematiky s výběrovou bibliografií. Sestavil Zdeněk Uherek a kol., Praha, Etnologický ústav AV ČR 2000; Milan Hlavačka – Jana Orlíková – Petr Štembera, Alfons Mucha – Paříž 1900. Pavilon Bosny a Hercegoviny na světové výstavě. Alphonse Mucha – Paris 1900. The Pavilon of Bosnia and Herzegovina at the World Exhibition, Praha, Obecní dům 2002. aj. 56 Karel (Carlo) Pánek (Místek, 1860–?). Architekturu vystudoval na Vysoké škole technické ve Vídni. Přes deset let pracoval v Sarajevu, kde po sobě zanechal rozsáhlé a cenné dílo. Pracoval ve stavebním oddělení Zemské vlády, v referátu velkých budov. Byl aktivním členem Technického klubu v Sarajevu. Jeho nejdůležitějšími projekty byly Druhý vládní palác z roku 1896 (Druga vladina palača) a Bosenský pavilon na světové výstavě v Paříži roku 1900, za nějž získal stříbrnou medaili pařížské výstavy. Od francouzského ministra vyučování a krásných umění získal u příležitosti Světové výstavby vyznamenání Officier d’Academie. Poté se odstěhoval do Bratislavy. Roku 1902 získal poděkování a uznání od císaře Františka Josefa I. za spolupráci na díle Rakouskouherská monarchie slovem a obrazem, v němž se podílel na zpracováni části o Bosně a Hercegovině. V letech 1889–1900 bylo v BaH realizováno přes dvacet významných staveb, které projektoval. 57 Viz Arhitekt Karel Pařík: Čeh koji je gradio evropsko Sarajevo = Architekt Karel Pařík: Čech,

který stavěl evropské Sarajevo = The architect Karel Pařík: a Czech who built the European Sarajevo: (4.7.1857.–16.6.1942.) / Jiří Kuděla, Branka Dimitrijević, Ivo Vacík. Sarajevo, Ambasada Češke Republike u Bosni i Hercegovini, Muzej Sarajeva 2007. 58 Mehmed Hrasnica, Arhitekt Josip Pospíšil – život i djelo, Sarajevo, Arhitektonski fakultet 2002. 59 Na řadu zapomenutých nebo nedostatečně známých tvůrců a kulturních pracovníků, resp. obecněji na zásluhy Čechů na kulturní a společenský rozvoj Bosny a Hercegoviny, jsme se pokoušeli odpovědět v práci Ladislav Hladký – Adin Ljuca, České vlivy na kulturní a společenský rozvoj Bosny a Hercegoviny, Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Vědecký projekt RM 02/23/05. 60 Ve starší české odborné literatuře, např. ve známém Slovníku spisovatelů Jugoslávie, vydaném v nakladatelství Odeon roku 1979 s podtitulem „srbská a černohorská, chorvatská, bosensko-hercegovská, slovinská a makedonská literatura“, byly všechny literatury slovanských národů Jugoslávie zastoupeny zcela adekvátně. 61 Ivan Dorovský, Recepce literatury jižních Slovanů u nás, Brno, Boskovice 2004, s. 5. 62 Tamtéž, s. 66. 63 Pro srovnání: v práci „ Dramatické umění jižních Slovanů “ vyčítá Dorovský profesoru Franku Wollmanovi, že ve dvacátých letech 20. století při psaní svého syntetického díla Dramatika slovanského jihu zapomněl na Makedonce: „Že k jižním Slovanům patřilo také slovanské obyvatelstvo Makedonie, se ovšem u Wollmana nedočteme. Wollman si bohužel ve svých analytických statích nevšímá ani autorů, jejichž díla se mezi dvěma světovými válkami hrála např. ve Skopji, která patřila k tzv. Vardarské banovině Království Jugoslávie. Přitom tak mohl učinit […]“ Ivan Dorovský, Dramatické umění jižních Slovanů , I. část (1918–1941), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 92. 64 Ivan Dorovský, Slovanské meziliterární shody a rozdíly, s. 108. 65 Ivan Klajn, Ispeci pa reci, Beograd, Centar za primenjenu lingvistiku – Novi Sad, Prometej 1998, s. 42

[ 70 ]

Ohlédnutí za světem minulým? Petr Hruška, Ivan Wernisch: Byl jednou jeden

svět. Praha, Torst 2009.

Nakladatelství Torst vydalo loni pozoruhodnou publikaci Petra Hrušky (1949) a Ivana Wernische (1942). Autoři vybrali staré fotografie, pohlednice a kabinetky zachycující skutečnost před více než sto lety, opatřili je nápaditými texty a uspořádali z nich soubor, který se jmenuje Byl jednou jeden svět. Vznikla tak kniha, připomínající úpravou i formátem výtvarné monografie, která nepochybně zaujme i nahodilého čtenáře, neboť mnohé snímky už samy o sobě představují tehdy vskutku kuriózní zvyklosti a vystupování před fotoaparátem, stejně jako nepřirozeně snové a někdy až dojemně úsměvné kompozice. V tom také tkví samo kouzlo těchto obrázků. Můžeme jimi vstupovat do světa od počátku jiného, než je ten současný, obdivovat se unylé kráse zašlých časů a nostalgicky přitakat jejich pomalému tempu, a přesto se v takovém světě nemůžeme bezpečně ztratit a po vzoru zcela vybájených utopií nerušeně prodlévat. Je zde totiž člověk, jehož neustálá přítomnost vytváří spojnici mezi minulostí, kterou autoři po svém dokreslují, a současností, ve které společně se čtenáři žijí. Prostřednictvím proměňující se lidské zkušenosti tak nastavuje svět tehdy pomyslné zrcadlo světu nyní, koneckonců na konfrontaci dvou různých pohledů na skutečnost je založena i poetika celé knihy. Byl jednou jeden svět tedy není jen obrazovým dokumentem, není ani panoptikem lidských figurek, třebaže by si s tímto vymezením v mnohém nezadal, není však ani pouhou „knihou ke koukání a ke čtení“, jak hlásají paušální anotace v tisku. Za sebe si troufám tvrdit, že je především knihou

svébytně básnickou. A rovnou dodávám, že je také knihou poněkud problematickou. Jakkoli obrazová část v knize převažuje a už sama o sobě nezaměnitelný svět přelomu 19. a 20. století evokuje, bez krátkých komentářů k jednotlivým snímkům by jen stěží mohla působit tak živým dojmem. Pro zažehnutí příběhu, pro oživení rozličných postav na scéně, je nutné něco doopravdy vyprávět. A tak se už od prvé strany (kde mimochodem ještě žádný obrázek není) vypráví: „Když vyprávění začíná slovy ‚byl jednou jeden‘, je víc než jisté, že dál to bude tak smutné nebo tak trapné, že lépe neposlouchat. – Ale ‚bylo jedno město‘? Nebo ‚byl jednou jeden svět‘? Ó, jen pokračujme, to mě zajímá!“ (s. 5) Čtenář tu vlastně stojí u zrodu příběhu, jehož aktéry mohou být jak samotné fotografie skládající obraz jednoho z mezníků našich dějin, tak jednotlivé postavy na nich zachycené, nalézající se vždy na určitých místech, v určitém prostředí. Tento příběh může čtenář pochopitelně buďto přijmout, anebo odmítnout, je však jisté, že podmanivou výzvu oné floskule „byl jednou jeden…“ oslyšet nemůže. Citovaný vstupní odstavec knihy představuje svého druhu iniciační formuli, která probouzí nezastupitelnou fascinaci příběhem, bez níž by literatura patrně nebyla možná. Samotná skutečnost, že se někde někdy někomu něco přihodilo či přihodit mohlo, se stala pro autory základním inspiračním podnětem a dala jim takřka volné ruce k fabulaci, jejíž jediné omezení vyplynulo z povahy každé fotografie, respektive z toho, co a jak je na ní zobrazeno. Krátké texty připojené k jednotlivým fotografiím mají svoji specifickou podobu. Otevírá je úvodní věta, která často velmi trefně nadhazuje základní atmosféru snímku, přičemž ostatek textu zpřesňuje a rozvádí možné detaily a významové nuance. Důležitost první věty je podle mého názoru natolik významná, že pokud [ 71 ]

[recenze]


se s ní čtenář nedokáže ztotožnit (s ohledem na příslušnou fotografii), nepřesvědčí ho už ani zbytek textu. Naopak v případě, kdy se význam první věty přirozeně propojí se situací zachycenou na fotografii, dojde k prolnutí dvou odlišných složek kýženého celku (slov a obrazu) a čtenář na okamžik vnímá prchavý dojem náhle probuzeného smyslu. Například fotografie zahradní restaurace, kde hosté rozsazení kolem stolů napjatě sledují objektiv fotoaparátu, je opatřená textem začínajícím slovy: „Bylo by to nedělní odpoledne nijaké, dlouhé jako vždycky…“ (s. 100) Jinde fotografii mladého chlapce, zírajícího v zamyšlení nad knihou kamsi do dáli, doplňuje text s poněkud tajemným úvodem: „Na tu knihu ho upozornili…“ (s. 27) V obou případech představuje úvodní věta svébytný začátek příběhu, dostatečně otevřený rozmanitým interpretacím, a ve své částečné určitosti a zároveň široké potencialitě iniciuje vyprávění, které posléze už samovolně probíhá v mysli čtenáře. Tak jako mohly být přítomné snímky ve své době pokusem o zachycení neměnného časového okamžiku jednou provždy, mohou být dnes naopak podnětem pro rozvíjení příběhů a úvah v čase. Jako by strnulé pohledy jednotlivých postav provokovaly k domýšlení jejich osudů, k oživení událostí jejich života. Zvláště některé teatrální pozice, např. rozšafné pózy hráčů karet, portrét řezníka hrdě předvádějícího zařízlé prase nebo vyzývavá gesta polonahých žen, vzbuzují přirozený zájem o to, co ta která osoba dělá, když se právě nefotografuje. Domýšlet se o tom lze na základě podnětů rozesetých v jednotlivých textech. V tomto ohledu se celé dílo přibližuje poezii, neboť schopnost úvodní věty iniciovat příběh, respektive rozvíjet nepředpokládané významy, vzbuzovat očekávání a zároveň nedopovídat, propůjčuje textům cosi z příznaku básnickosti. Sama křehká a nestálá vazba mezi označujícím (textem) a označovaným (fotografií) dává vzniknout bohaté škále významů a vyzývá čtenáře, aby hledal adekvátní strategii četby, tedy aby ve svém porozumění dílu vycházel z jeho vyhraněné stylizace. V této souvislosti se domnívám, že to bylo naopak příliš doslovné čtení, jež vedlo Lubora Kasala k odmítnutí přítomné knihy jakožto souboru pouhých „připodotků“ k fotografiím, které vesměs postrádají vtip i samotný nápad (viz Tvar 8, 2010). Ono se skutečně zdá, že Byl jednou jeden svět je kniha, pro

kterou princip buď, anebo platí dokonale. Dovedu si živě představit, jak kniha polarizuje čtenářskou obec, kdy ji jedni zatracují jako banalitu, třebaže je pro ně plná zajímavých obrázků, zatímco druzí se jí nemohou pro její nápaditost nabažit, protože přistoupili na autorskou hru a abych tak řekl uznali, že pravdivostní hodnota celé knihy je a musí zůstat nerozhodnutelná. Rozumím dobře námitkám „realistů“, těžko se zbavujeme nezpochybnitelného faktu, že všechny fotografie jsou záznamem historické skutečnosti, že je někdo kdysi živý vyfotil, že to udělal čistě pro potřebu portrétovaných atd., ale autoři této knihy s fotografiemi nakládali jako s čistě estetickými objekty, vytrhli je z dobového kontextu, zbavili je významů původních a udělili jim významy nové (nakolik lze původní významové konotace jednotlivých snímků skutečně potlačit je už věc druhá a nemá smysl ji zde rozvádět). Důležité nakonec je, že široký významový potenciál knihy umožňuje obsáhnout oba zmíněné přístupy najednou, proto také můžeme vylučovací poměr mezi nimi směle škrtnout. Svůj podíl na tom mají zejména otevřenost a nehotovost celého díla (syntézu obrazu a slova dělá až čtenář), sdělný a pohotový jazyk s občasným ozvláštněním dobovými výrazy a poetismy (texty se nejvíce blíží vděčným dvojsmyslným anekdotám) a konečně i vždy pouze zkusmá přiléhavost textů k fotografiím (ke každé z fotek mohly být přece jen napsány tisíce jiných komentářů). Nicméně svébytnost knihy má i svá úskalí. Domnívám se, že poslední zmíněný rys odhaluje a zdůrazňuje utvořenost celého díla, ze které patrně plyne jak jeho nápaditost a pro mnohé snad i neotřelost, tak také jeho sporné žánrové vymezení. Rozpor mezi původním věcným záměrem fotografií a jejich nynější uměleckou aktualizací ovšem otevírá problém, na který každý pozornější čtenář sám narazí. Proč právě tyto a ne jiné komentáře? Vždyť to, co nám zde autoři předkládají, je v podstatě literární readymade, který taky mohl vypadat docela jinak. Bylo-li výše řečeno, že ztotožnění se s textem (v podstatě jen na základě emocionálního naladění) je předpokladem pro jeho interpretační uchopení, což je mimochodem další styčný bod s poezií, pak se otázka přijetí či odmítnutí textu stává do značné míry ryze subjektivní záležitostí. To by ovšem znamenalo, že ti, kterým se autoři netrefili do jejich vkusu, [ 72 ]

[recenze]


mají jednoduše smůlu. A nejspíš to tak skutečně bude, neboť co jiného než subjektivní záliby a preference obou autorů ospravedlňují případnost a funkčnost jednotlivých textů vzhledem k připojeným fotografiím? Samozřejmě autor je autor a do díla se mu kecat nemá, naopak je třeba jej respektovat a snažit se mu vyjít vstříc, ale pak ať tedy autor tvoří tak, aby jeho dílo na něj nevyzradilo to, co se mu zrovna nepovedlo, jedním slovem, ať tvoří přesvědčivě. V případě knihy Byl jednou jeden svět je to bohužel tak trochu hazard, právě ono buď, anebo, proto se není čemu divit, že náročnější, urýpaný čtenář nabývá dojmu, že se tady tvořilo až příliš snadno a pod diktátem suverenity, která tu a tam v již dokončené knize ztratila své opodstatnění. Dal bych protentokrát takovému čtenáři zapravdu. Obrátíme-li pozornost k autorskému stylu a samotné poetice knihy, pak je třeba říci, že jednotlivé texty jsou na první pohled k nerozeznání. Je někdy skutečně až s podivem, jak se oba autoři dokázali naladit na jednu notu. Čtenář si může zahrát hru spočívající v tom, že se bude pro sebe dohadovat, kdo který text napsal (informace o autorství jednotlivých textů jsou otištěny samostatně v závěru knihy). Sám jsem byl zprvu překvapený, jak se obě autorské polohy navzájem kontaminují a jak jeden napodobuje druhého. Avšak nápadná podmanivost textů, jejichž neotřelý a čerstvý výraz dokáže být až uhrančivý (a pro osobní vnímání skutečného světa také nakažlivý), se v důsledku toho záhy vyčerpá a texty mohou přestat čtenáře bavit právě pro tuto jejich nyní už protivnou stejnorodost. Bylo-li řečeno, že se autoři navzájem inspirují, pak to ovšem znamená, že individuální charakteristiky jejich stylů přece jen existují a v něčem se odlišují. Domnívám se, že je možné vzhledem ke konečné podobě textů knihy za vlivnějšího autora považovat Wernische, jehož záliba v podobných projektech je neoddiskutovatelná (viz např. jeho trilogie o zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných autorech české literatury). Wernisch, který se nikdy netajil svým sklonem k mystifikacím a nadsázce, přejímá ve větší míře než Hruška opisné a skryté vyjadřování typické pro dobu před sto lety, odtud také dvojsečnost jeho textů. Mohou vyznívat laskavě, ale zároveň jimi prosvítá i jakýsi absurdní smysl. Například jeho ko-

mentář k portrétu tří sošně vyhlížejících mužů: „Že bratři Kalouskové měli šroubovací hlavy, to každý ve městě věděl. A říkalo se o nich, že si ty šroubovací hlavy občas vyměňují. Tak třeba František že si někdy vyjde s hlavou Honzíka, Honzík s hlavou Ludvíka, Ludvík s hlavou Františka, a pak zas jindy třeba Honzík s hlavou Františka atd. – Ale ve skutečnosti tomu bylo poněkud jinak. Na své hlavy byli bratři Kalouskové opatrní, ty by nikdy nepůjčili, půjčovali si pouze těla. A vlastně ani to ne. Jen měli společný šatník.“ (s. 59) Zatímco Wernisch v dobrém slova smyslu žvaní a mytizuje skutečnost za přispění notné dávky překrucovaných a všelijak domýšlených dobových reálií, je Hruška přece jen poněkud nostalgičtější a vážnější. Až na výjimky se neuchyluje k wernischovské ironii, ale spíše jen v pouhých náznacích evokuje tehdejší časy a s o poznání vlídnějším humorem poukazuje na věčné lidské stereotypy. Například jeho komentář k fotografii staré ženy stojící v kuchyni u plotny s obličejem obráceným přímo proti objektivu: „Ptáte se mě na dějiny a jak to tenkrát bylo a co já na to, a prý, že jsem už pamětník. Jaký pamětník? Vždyť jsem paty nevytáhla, nejdál jsem byla v Březnici a jinak pořád jen na pole, do chléva a do kuchyně, a muže jsem měla taky vodsuď, a vůbec.“ (s. 34) U Wernische se aktéři fotografií často stávají v podstatě oběťmi hravého bájení a jsou jim posměšně podsouvány nejrůznější anomálie, o které si ovšem vhledem ke své podobě sami říkají. Například portrét podsaditého staršího muže opírajícího se váženě o hůl: „Polykač drobných předmětů Kalousek. Ve zdraví se dožil téměř devadesáti let a při vědeckém zkoumání bylo napočítáno, že jeho útrobami za tu dobu prošlo kromě jiného asi deset kilogramů mincí, prstenů, manžetových knoflíků a ozdobných jehlic, přes dvě stě kusů kávových lžiček a více než dva tucty kapesních hodinek. Obzvláště pamětihodným výkonem tohoto muže bylo pohlcení mechanického hracího kuřete, které se nyní nachází v umělecké sbírce pana Josepha hraběte ze Schlöndorfů.“ (s. 38) Naopak Hruškovy komentáře jsou intelektuálnější, někdy poetičtější, ale také více sentimentální a v krajním případě i trapné. K těm opravdu vydařeným patří portrét dámy v dlouhých šatech, která si s napjatě sevřeným rty a nepřítomným pohledem upravuje koženou rukavici: „Na přednášce v místním okrašlovacím [ 73 ]

[recenze]


spolku se paní Křetínská přeřekla. Místo vyzařovat řekla vyřazovat. Bleskově si svůj omyl uvědomila, ale zůstala u toho a neopravila se. Ostatně to ani nevyvolalo šum v sále.“ (s. 33) Bylo by samozřejmě možné pokračovat a vybírat povedené i méně povedené ukázky a komentovat na nich odlišnosti i spojitosti mezi oběma autorskými styly, ale bude jistě v případě díla s tak širokým interpretačním polem nejlepší, když si každý čtenář sám najde tu svoji fotografii, u níž jej náhle překvapí souhra dvou různých médii a jejich umocněná spolupůsobnost, a když si také nakonec i sám vymezí, co pro něj kniha Byl jednou jeden svět vlastně může znamenat. Ve své mnohotvárnosti tato kniha probouzí i řadu otázek týkajících se samotné podstaty tvorby i následné recepce již hotového díla. Několik málo poznámek obsažených v tomto textu tedy ani zdaleka nevyčerpalo její interpretační možnosti. Martin Lukáš

Jaroslav Chobot – pozdní faun české poezie Jaroslav Chobot: Modelové porno- lesy (pozdních faunů) . Brno, Druhé město 2010.

Autor, jakým je Jaroslav Chobot, má v naší současné poezii rozhodně pozici zjevu výjimečného (ne však ve smyslu bizarní raritky!) a podnětného (nejen pro své čtenáře, ale i pro možnost sebezpytu poezie vůbec). Možná, že by literární historikové mohli namítnout, že jeho přístup je ještě pozdně modernistický, ale na první větě to mnoho nezmění. Básnická produkce ani dnes, kdy se její percepce stala kratochvílí minority, ve své kvantitě rozhodně nepolevuje, ačkoliv tak činí navzdory všeobecnému nezájmu o její četbu a přes svou nevydávatelnost z nedostatku komerčního potenciálu. (I. S.: Zištnost totiž ještě není komerční potenciál – rada mladým básníkům.) Přes naději mnohosti nicméně, jak se zdá, nejčastěji osciluje mezi (kdysi dávno) obrazoboreckou zálibou v nesmyslu, velikášským hledáním hloubky v nekoordinovaném kupení enigmatických metafor, v jejichž smysl autoři spíš jen doufají, a naivisticky rozbředlým lyrismem,

plačky naznačujícím, že 20. století se vůbec neodehrálo… Modelové porno-lesy (pozdních faunů) (vydané v tomto roce brněnským nakladatelstvím Druhé město) nepatří do žádné z naskicovaných kategorií, třebaže je autor dokáže adekvátním způsobem pokrýt všechny. Jaroslav Chobot (1941), táborský výtvarník a mluvčí jihočeské umělecké skupiny MEN, je básníkem vpravdě pozoruhodným; spíše než jednorázový koncept je to celoživotní zkušenost a životní filozofie, které jej přivedly k modelu světa, pro jehož jednotlivé prvky má autor vlastní poeticko-odborné pojmenování, a jehož základní jednotlivinou je biomorfní (člověka tak nápadně připomínající) „měkký stroj“ (a že je básníkův svět celistvější než by se řeklo, nasvědčují už i názvy jeho předchozích sbírek: Potní mlýny, Měkké stroje a Měkkým strojům). Jak bylo řečeno – Chobot k básnickému vyjádření užívá svůj vlastní, velmi specifický slovník, který má také čtenář na konci knihy k dispozici. „Frekvenční slovník novotvarů a anektovaných slov“ je ale veselá past, která vysvětlí málo, neboť je sama básnickou hádankou, která nutí čtenáře k prolistování mužské i ženské anatomie a k pečlivému zpytovaní všemožných (svých, cizích i fantaskních) milostných, ba i pornografických zkušeností. Když tak učiníme, získáme z Chobotových slov představy, které při četbě čtyřiceti sedmi textů spojujeme v celky, kterým dokážeme porozumět, těžíce přitom vlastní „porno-lesy“. Ale ani tento způsob četby není jediný. Autor složil texty v osmistopém verši tak, že tučným písmem vysázená slova tvoří vlastní básně v řádu opět osmistopém. Vyjmeme-li je, vyjeví se třeba:

Roztroušená falza jahod/do záměje těsných slehů/Protažených tlamicemi/lamelami měkké báně/porno- vpichy peckou skatu/k nekovovým pohlavníkům/K prošlé kachně škálou vzruchů/těsných zábran v troskách kulis/Na polštářích stroji stejna /pod zádrhy od obloně. (text 33) Třetí část knihy (ovšem první v pořadí) je autorův „Úvod“; v něm se dočteme například vysvětlující instrukci k četbě, podle níž je knihu „možné číst nejprve jako básně a potom jako texty (…), čtenář-„aktér“ se tak stane nejprve porno-bytostí a potom porno-strojem (…) svého individuálního porno-lesa“. A že je to porno-les opravdu individuální, jsem se pokusil vysvětlit výše.

[ 74 ]

[recenze]


Dalším formálně zajímavým prvkem je Chobotovo tvrdošíjné opakování vlastního slovníku. Na první pohled si toho lze všimnout zejména na oněch tučně tištěných básních, v nichž stále (byť nepravidelně) rotují kruciální pojmy imaginativního světa měkkých strojů. I celé texty jsou takové (a dlužno říci, že je to příčinou jisté čtenářské únavy, která začne dotírat už v první polovině sbírky): trochu to připomíná historickou formu sestiny (ale opravdu jen trochu), kde se namísto obvyklých rýmů dosazují stále stejná slova, jen v jiném, matematickou nevyhnutelností udaném pořadí, aby tak básník odkrýval významové nuance a možnosti použití každého z exponovaných slov. V Modelových porno-lesích tím vzniká dojem, že jde o cyklus koláží; jako by autor komponoval z multiplikovaných výstřižků (zde asi nejlépe pornografického původu) nové a nové koláže, a každou další kombinací tak ujasňoval obrysy svého světa, či lépe: milostného života měkkých strojů. Doposud uvedené si žádá malého shrnutí. Co jsou (mají být) modelové porno-lesy a Modelové porno-lesy (pozdních faunů)? Opakovaná četba mě ubezpečila, že nestránkování knihy má lepší důvod, než jakým je pouhá grafická zvláštnost; jiné jsou hlavní texty před četbou závěrečného slovníku, jako je jiný úvod po přečtení všech ostatních částí knihy atd; teprve dostatečným křižováním mezi texty-básněmi, slovníkem a úvodem porozumíme autorovu záměru, který byl lstivě umístěn už na samý počátek knihy. V „Úvodu“ vysvětluje Chobot své cíle formou otázek: „Je možné využít strukturální texty s osmistopým ,nosičem‘ k proměně porna v milostnou poezii měkkých strojů? – zavedením co ‚nejindividuálnějších technologií‘ existence? – s personifikacemi téměř čehokoliv? (…) Jsou právě porno-lesy těmi ideálními lokalitami pro taková idealistická dění? – lze těch čtyřicet sedm textů považovat za konkrétní (textovou) skladbu?“ Před četbou Modelových porno- lesů (pozdních faunů) bych si s takovými dotazy nevěděl rady. Nyní, díky Jaroslavu Chobotovi, ale mohu ke své radosti na všechny otázky odpovědět kladně. Ita est. Filip Mikuš

Z odkazu Miroslava Červenky Miroslav Červenka: Záznamník . Brno, Atlantis 2009.

V listopadu 2006 zaslal Miroslav Červenka do nakladatelství Atlantis digitální rukopis svých vybraných deníkových záznamů (od března 1985 do listopadu 1989) s přáním, aby byly po dalších autorských úpravách publikovány. Záznamník tvoří zápisy, v nichž autor rozvrhuje koncepty svých odborných prací, polemizuje s pracemi cizími (Gasparov, Kiparsky aj.), komentuje soudobou společensko-politickou situaci a v neposlední řadě zaznamenává své rybářské úspěchy. O srovnání s jinými žánrově podobnými a časově blízkými texty se nedávno pokusil Pavel Šidák („O verši, sráčích a rybách“, A2, č. 9, 2010, s. 7), začlenění do širšího dobového kontextu nabízí recenze Jiřího Peňáse („Ideje srdce a rytmus hlavy“, Lidové noviny, 27. 2. 2010). Následující řádky by se chtěly zaměřit na usouvztažnění versologických poznámek v Záznamníku s celkem Červenkova vědeckého díla a snad alespoň částečně suplovat bibliografický a poznámkový aparát, kterým už autor nestihl text opatřit a který k velké škodě v knize chybí. Prvním versologickým vstupem je krátká polemika s Levého tezí o nadvládě sylabického principu nad tónickým v české versifikaci (s. 11–12). Už zde je naznačen Červenkův příklon k pragmatickému řešení této problematiky: „Porušení přízvukové organizace by v českém sylabotónickém verši bylo chápáno jako přechod k sylabickému systému […] Naproti tomu nesčetné systematické odstupy od izosylabismu řádek provázející přízvučný verš od samého jeho vzniku nikdy nepřiměly autory a čtenáře takových textů, aby přestali pokládat verš těchto textů za dobře sylabotónický.“ (Kapitoly o českém verši, Praha, Karolinum 2006, s. 18–19) Zároveň se v zápisu otevírá otázka reakce modernistů na lumírovský verš, která je rozvedena v poznámkách z 3. února 1986: „Zvrat verše mezi lumírovci a modernou vidím teď asi takhle: Náhle nesnesitelnou slitinu automatizované realizace metra (přízvuková organizace) a stabilizované veršové intonace, nejideálněji realizovanou v pětistopém jambu Vrchlického, Zeyerově a Čechově, destruovali básní-

[ 75 ]

[recenze]


ci moderny tak, že zachovávajíce a diferencujíce jednu ze stránek likvidovali druhou. Zároveň všichni od základu přetvářeli to, co u lumírovců bylo variabilním protihráčem těchto plně znormovaných složek, totiž zvučnou a patetickou intonaci větnou.“ (s. 22) Společným jmenovatelem se tak vysvětluje Macharův i Hlaváčkův pravidelný verš, coppéovský i dekadentní alexandrin (zejm. Sova, Březina), Bezručův daktyl i různé invarianty volného verše. Tím Červenka začíná práci na monografii Z večerní školy versologie II (Pardubice, Akcent 1991), jejíž základní vývojová koncepce (zejm. kapitoly „Verš v básnických strukturách devadesátých let“, „Hlavní veršové útvary a jejich užití“) bude tvořena právě výše uvedenými úvahami o motivaci jednotlivých útvarů. Prvním z excerpovaných modernistů je Antonín Sova. Červenka se podrobněji zmiňuje o raném díle, přičemž interpretaci alexandrinu jako vývojově progresivního útvaru vyznačujícího cestu k symbolismu (s. 34) provází ještě značná nejistota ohledně funkce daktylu a daktylotrocheje (onomatopoické a metametrické významy těchto rozměrů budou nalezeny až v Z večerní školy versologie II, s. 134–135). Práce na kapitole o verši Petra Bezruče pak vyvolává opět polemiku o poměru sylabismu a tónismu, tentokrát s koncepcí Josefa Hrabáka („O charakter českého daktylu“, in: O charakter českého verše, Praha, Svoboda 1970, s. 79–96). Nechybí ani Otokar Březina, který se ovšem neobjevuje v souvislosti s prací na monografii, ale v rámci příprav referátu o „Modlitbě za nepřátele“ (Proměny 26, 1989, s. 107–124). Dalším z versologických témat Záznamníku je otázka generativního přístupu k českému verši. Zápis z 10. května 1985 (s. 17–18) dokumentuje, jak čtenářská zkušenost s Koptovým překladem Verlainovy Moudrosti přivádí Červenku k revizi dosavadní verze generativních pravidel („Metrická norma jambu a trocheje. Halle-Keyserova teorie a verš ruský a český“, in: Z večerní školy versologie I, samizdat 1983). Koptovy realizace ženských jambů s přízvukem na poslední pozici („Tak, jak jej vánek podzimní dme“) a „výrazný pocit, že se vymykají standardu“ vyžadují úpravu, protože podle dosavadní verze by byl tomuto verši přikládán stejný stupeň negativní metričnosti jako konfiguraci s přízvukem monosylaba na slabé pozici vnitroveršové („Tu řekl, že chce se s ní pro-

cházet“, „Z otravy dnů, jež jsme si ztížili“). To reflektuje později Červenka v Kapitolách o českém verši, kde na jedné straně označuje poslední citované verše za „případy, jež jsou dojista méně v konfliktu s metrem než řádky s přízvukem víceslabičného slova na slabé pozici“ (s. 63), na druhé straně diskvalifikuje přízvuk na poslední pozici ženských veršů přímo korespondenčním pravidlem: „Slabým pozicím za poslední silnou pozicí odpovídají nepřízvučné slabiky.“ (s. 117) Podruhé se generativní problematika objevuje v poznámkách k četbě dvou studií Bruce Hayese („A Grid-Based Theory of English Meter“, Linguistic Inquiry 14, 1983, s. 357–393. „The Phonology of Rhythm in English“, Linguistic Inquiry 15, 1984, s. 33-74): „Procedury té školy jsou závislé na prozodii anglického verše, který závisí (už před lety o tom Levý! [Umění překladu, Praha, Československý spisovatel 1963, pozn. PP]) na hierarchii monosylab (mají v angličtině převahu) a tedy na rozmístění přízvuků ve víceslovných segmentech. Český verš pracuje především s polysylaby, a proto vystačí s kontrastem prominence/ neprominence uvnitř slova […] I kdybychom nakrásně dokázali, že například básník X se vyhýbá spojení duch zla v pozici silná – slabá a Y je připouští, byla by to vcelku okrajová pozorování, nadto nejistá, protože u Y by takových případů stejně bylo jen pár (při nízké frekvenci plnovýznamových monosylab v češtině), a nedalo by se tedy říci, že u X jejich úplná nepřítomnost není náhodná. Ale snad by se to přece jen mělo ověřit.“ (s. 273) Skepse vůči možnosti adaptovat Hayesovy postupy do české tradice sice v dalších letech přetrvává (srov. „Halle-Keyserova teorie a slovanská metrika [pozn. z. r. 1989]“, Slavia 59, s. 155. Kapitoly o českém verši, s. 59), ale přes tyto pochybnosti Červenka úlohu hierarchie přízvučných monosylab přece jen ověřuje (Kapitoly o českém verši, s. 75–79) a dospívá k poznatkům, které patří z jeho versologického odkazu k nejinspirativnějším. Od Záznamníku tedy nelze očekávat, že by nějakým zásadním způsobem přispěl do odborné diskuze. Nabízí však něco neméně cenného: náhled do tvůrčího procesu badatele, jehož zápal a erudice nepřestává udivovat. Petr Plecháč

[ 76 ]

[recenze]


Mně by se líbil Bůh Flikující Miroslav Červenka: Záznamník . Brno, Atlantis 2009.

Začátkem roku se rozšířila bibliografie Miroslava Červenky o dvě knižní publikace. Vedle jeho sebraných textologických studií vyšla kniha, jež dílo tohoto básníka a literárního vědce obohacuje o nový literární druh. Záznamník obsahuje 315 zápisů zanášených od března 1985 do listopadu 1989, objemný korpus však vytvářejí až závěrečné tři roky (80, 70, 90 stran). Z vnější textové pravidelnosti se vylupuje jen úvod (tvoří ho odpovědi na dvě anketní otázky z roku 85) a zápisky z americké cesty (jaro 89), oddělené od zbytku textu na počátku a na konci básní. Udělejme si nejprve základní představu tím, že knížku pročteme přes rejstřík. V něm editorka spolu s autorovou ženou pečlivě rozklíčovala zkratky, přezdívky a jiné indexy, které vedly k 651 jedincům a 23 institucím. Na základě četnosti vyčteme z institucionálních položek mapu, po které se Miroslav Červenka v druhé polovině osmdesátých let pohyboval. Totiž mezi knihovnou Pragoprojektu, v níž pracoval, redakcí samizdatového Obsahu, na němž se výrazně podílel jako člen redakce i přispěvatel, a neoficiální Večerní univerzitou, již dlouhodobě připravoval a v posledním roce záznamů uvedl do provozu. Jak vysvitne ze samotného textu, nemluví rejstřík o čtvrtém důležitém bodě na mapě, jímž je chata v Sedlečku. Hlavní postavy textu, které si v rejstříku zabraly čtyři a více řádek, hrají několik odlišných rolí: jsou starými přáteli (Jankovič, Pešat, Dobrovský, Jungmann, Karfík), mladými kamarády (Holý, Jiří Trávníček), předmětem studia (Březina, Hrabal, Kolář, Mácha, Sova; Chalupecký, Jakobson, Mukařovský) nebo partnery v diskuzích (Václav Havel). Zvláštní úlohu zastává Karel Šiktanc, jenž je současně Červenkovým přítelem i předmětem jeho bádání, a Petr Steiner, spiritus agens, který Červenku zásobuje zahraniční literaturou, ponouká ho k cestě do Ameriky a připravuje pražské a americké konference o české literatuře, jež se nakonec v letech 89 a 90 podařilo uskutečnit. Při chronologickém čtení vyvstávají tři základní tematické vrstvy. Tu první tvoří pracovní deník. Autor zde zaznamenává

své poznámky k četbě, zpravuje o shromažďování materiálu, zachycuje postup práce na jednotlivých studiích, informuje o tom, komu své práce zasílá k opoznámkování, do jakých periodik je umísťuje atd. Tyto záznamy jsou jednak cenným historickým pramenem, jednak inspirativním čtením. Literární vědec tu je konfrontován s přehršlí nápadů, na něž může reagovat rozpracováním, polemikou. „Konečně zase u práce,“ zapisuje si Červenka 26. 12. 1986 ráno. Prací se tu tedy nemíní jeho zaměstnání, ale badatelská činnost. V ní měl Červenka v sedmdesátých a osmdesátých letech status amatéra, avšak svou publikační, překladatelskou, redakční i pedagogickou činností, zahraničním ohlasem své práce dosáhl výkonu vrcholového profesionála. S tématem práce je komplementární téma odpočinku, které dostává v záznamníku také prostor. Podtrhuje ho i obrazový doprovod knihy, reprodukce fotografií, na nichž Milan Jankovič zachytil autora při rybaření. Druhou vrstvu utváří téma politiky, ovšem ve specifické konfiguraci. Autor textu totiž upírá pozornost především k „malé“ politice. To dobře ilustruje jeho replika na Havlovu zmínku o „problému nestraníků“, učiněnou v Dálkovém výslechu. Červenka konstatuje, že v průběhu šedesátých let došlo ve společenském postavení nestraníků ke změně: „Co do možností uplatnění (včetně rozhodování o různých kulturních a vědeckých celcích) jejich rovnost byla prakticky nastolena.“ Tato změna však nepřišla sama od sebe, a právě tímto směrem míří jeho výtka, když píše, že „Havel neví z autopsie, že každý krok v tomto směru museli slušní členové strany vydržkovat a vyhádat a uhájit (což se jim taky při účtování po okupaci započítalo)“ (23. 12. 1986). Zjednodušeně řečeno, Červenka dává přednost horizontální soudržnosti před vertikální podřízeností. Ty, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech drželi osy svislé, definuje pomocí přízviska „sráč“. Takové pojmenování se odvozuje od konkrétního jednání daných osob, nikoli od toho, k jaké partě přísluší. Naopak spektrum lidí, se kterými je autor v družném styku, je pozoruhodně široké. Nalezneme mezi nimi emigranty, „šedou zónu“, oficiální autory, „uražené a ponížené“, undergroundovou mládež, disidenty, cizince.

[ 77 ]

[recenze]


K samotné „velké“ politice se Červenka druhé poloviny osmdesátých let staví zády. Sám to prohlašuje, když na sezení u Václava Havla reaguje na jednoho z diskutérů: „Pavl[íček] vybuchl, že na skončení agrese v Afghánistánu mi záleží míň než na debatách intelektuálů, a já řekl, že Afghánistán není můj svět.“ (21. 9. 1987) Třetí výraznou vrstvu tvoří úvahy o bohu. Autor se v textu dokonce po třikráte modlí. Poprvé za Karla Milotu, aby nepil. Podruhé za Zdeňka Urbánka, aby se při výslechu nerozčílil. Potřetí spolu s Jiřím Trávníčkem na povel stařenky, která je vidí odcházet z poutního místa. Povaha zmíněných modliteb je tedy v souladu s autorovým odstupem od církevnictví, jenž je vyjádřen třeba takto: „Od časů Konstantinových se idea koalice církve se státní mocí, s jakoukoli státní mocí, dostala katolíkům do krve.“ (16. 3. 1986) Bůh má pro Miroslava Červenku hlubší význam. A to jako hypotéza. Jedné jeho verzi by však dal přednost: „Mně by se líbil Bůh Flikující, bezradný a dětinsky lišácký, který nemá jasno, neřeší věci koncepčně a generálně, ale improvizuje od případu k případu a často i bezúspěšně napravuje nedopatření a zalepuje díry v obrazu světa, stále se rozkližujícím.“ (26. 10. 1987) Proto asi Červenka říká, že nemůže „pořád souhlasit s evolucí jako systémem“ (s. 146). Zápisky z americké cesty se od ostatního textu neoddělují jen úvodní a závěrečnou básní, ale také rytmem záznamů. Zatímco zbylý text se po úvodní sporadičnosti blíží rytmu týdennímu, činil Červenka ve Spojených státech zápisy s denním odstupem. Odlišná je i jejich tematická triáda: muzea, krajané, černoši. Jeden se chlubí, že osvobozoval Československo, s druhým se baví o rybaření, třetího pozoruje v podzemce: „V metru byl černoch s velikým řvoucím rádiem. Líbilo se mu, že ruší lidi, napomínání ho těšilo, protože se mohl hádat. Přímo zářil. Připadal si důležitý, nejsa. Jak si udržují tu debilní naivitu?“ (14. 4. 1989) Psal si Miroslav Červenka deník, protože si ho chtěl vyzkoušet? Současně překládal deník Gombrowiczův a bádal o Kolářově básnickém díle. S deníkovou formou koketoval v prvním oddíle svých Strojopisů (1985), který je věnován „Ludvíku Vaculíkovi, autoru Českého snáře“. Nevím. O žánru deníku nezanechal žádný teoretický text. Napsal i jiné deníkové záznamy než ty, jež jsou zaneseny do tří

školních sešitů, z nichž je autor v roce 2005 přepsal (místy „upravoval, volil jiný výraz či formulaci, dělal drobné škrty, připisoval vysvětlující slova, […] rozepisoval zkratky a iniciály jmen,“ píše editorka) do elektronické podoby? V knize Obléhání zevnitř přičiňuje Červenka k textu „Metamýty“ tuto poznámku: „Několik glos ze soukromých deníků. Kromě předposlední byly opsány pro samizdatový Obsah [6, 1986, únor].“ Předposlední glosa je jedinou z pěti glos, kterou v Záznamníku nacházíme. Sečteno a podtrženo, knížka plní, co sama žádá po jiné, aby text byl „konciznější, provedený na náročné stylistické úrovni a především mnohotematický.“ (s. 122) František A. Podhajský

Historky ztracené generace Robert Perišić: Děs a velký výdaje . Brno, Větrné mlýny 2009.

V českém překladu Jany Villnow Komárkové vyšla kniha povídek Děs a velký výdaje mnohostranného chorvatského spisovatele Roberta Perišiće (nar. 1969 ve Splitu). Perišić působí jako novinář a literární kritik, na poli umělecké literatury debutoval v roce 1995 sbírkou básní Zámek Amerika, poté vydal dvě sbírky povídek a román Náš člověk v terénu, za který předloni získal prestižní ocenění deníku Jutarnji list za nejlepší prozaické dílo roku. Napsal i divadelní hru a scénář k filmu Sto minut Slávy, umělecky zpodobující osud chorvatské malířky Slavy Raškaj. Perišićovy prózy můžeme řadit k širokému proudu chorvatské prózy konce devadesátých let, který bývá pojmenováván různými termíny, nejčastěji

próza založená na skutečnosti, sociální mimetismus, neorealismus, nový naturalismus či kritický mimetismus. Takto širokou paletou názvů se literární kritika snažila postihnout tíhnutí nemalé části chorvatských spisovatelů k zobrazování každodenního života, přičemž do centra zájmu se často dostávají lidé neobyčejní, nezřídka společenští outsideři. Přední literární kritik a teoretik Krešimir Bagić, který se zasazuje o termín kritický mimetismus, při vysvětlování tohoto pojmu zároveň krátce a výstižně definuje základní rysy

[ 78 ]

[recenze]


tohoto proudu: „Kritický mimetismus je pojem, který jednak zdůrazňuje výjimečný zájem prozaiků devadesátých let o skutečnost, která je obklopuje, ale zároveň předpokládá i zaujetí jasné pozice právě vůči této skutečnosti. Mimetičnost se realizuje shromažďováním a literárním zpracováním každodenních motivicko-tématických prvků, kritičnost pak pomocí diskurzivní intonace povídky (která se pohybuje od humoru přes grotesku až po polemické zpochybňování).“ (K. Bagić, Goli grad. Zagreb, Naklada MD, 2003, s. 11) Robert Perišić byl jedním z průkopníků tohoto stylu psaní v devadesátých letech. Jeho první sbírka povídek Můžeš plivnout

do ksichtu každýmu, kdo se na nás bude ptát se zaměřuje na chorvatskou společnost a její fenomény nedlouho po skončené válce. Tento svět nám z bezprostřední blízkosti představují osoby ze společenského okraje (který však byl v dané době k centru až neobvykle blízko) – narkomani, muži trpící v důsledku války posttraumatickými stresovými poruchami, drobní kriminálníci a hospodští štamgasti. Tyto jedince sledujeme často v triviálních, přesto však potenciálně přelomových situacích, kdy se rozhoduje o jejich dalším osudu. Vypravěč se pohybuje na stejné rovině s postavami, působí jako zapisovatel, nikoliv jako analytik. V autorově druhé knize povídek Děs a velký výdaje už není pozornost tolik zaměřena na nejkřiklavější neduhy a zvláštnosti chorvatské society (kromě autorského vývoje lze tento posun přičíst jistě i přílivu prózy s podobnými tématy v tehdejší produkci), přesto styl vyprávění zůstal podobný. V centru povídek už nejsou přelomové chvíle života, texty se soustředí na zachycení okamžiků, jež by co nejlépe vyjádřily životní pocit generace chorvatských třicátníků, jejichž život uvízl na slepé koleji. Kniha obsahuje dvacet povídek, přičemž drtivou většinu hlavních postav spojuje společná životní zkušenost, kterou určuje dospívání v zdánlivě bezstarostných osmdesátých letech a do značné míry také alkohol, rocková hudba a životní styl s těmito atributy spojený. Nyní mají mírně přes třicet let a nedá se říct, že by jejich život právě překypoval úspěchy, ať již pracovními nebo osobními. Tato společenská neúspěšnost je do značné míry podmíněna i tím, že postavy si svůj uvolněný životní styl povětšinou zachovaly i ve věku, kdy

jsou podle obvyklých kritérií dávno dospělí. Nemají v plánu naplňovat očekávané scénáře budování kariéry a rodiny, přičemž své generační druhy, kteří se takto „zaprodali“, pozorují s velkou dávkou rozmrzelosti. Například hrdina povídky Párty byla ve vzestupný fázi se snaží svou nechuť k zralosti překonat tím, že žije s velmi mladou dívkou Blankou, kvůli níž se snaží přetrpět i pravidelné návštěvy techno-klubů, kde podkreslován rytmem elektronické hudby přemýšlí o svých vrstevnících takto: „Má generace, řekněme, dum-dum. Do prdele, sedí doma jako ve starobinci, dum– dum, anebo jsou v hajzlu kvůli válce nebo drogám, dum-dum. Nevíte, co je horší. Dum-dum. Zato já jsem v pohodě. Pracuju a pařím. Dum-dum. A Blanka je tu taky. Dum-dum. Do prdele, mý kámoši žijou s takovejma vykopávkama. Dum. Dum. Víte, je to nesnesitelný, nemůžete ani jít k nikomu na návštěvu.“ Soubor povídek Děs a velký výdaje je možné označit jako knihu generační. Generační nejen v tom smyslu, že hlavní postavy jsou vrstevníky se společnými rysy, o nichž již byla řeč, ale zejména tím, že postavy generační soudržnost cítí a z této pozice se také vymezují vůči okolí. Hrdinové si při popisech svého stylu života zpravidla jako měřítko berou celou generaci, a proto se uchylují ke generalizujícímu plurálu my („o nás, kteří nenakupujeme, dokážou jen mlčet, …, protože my jsme tabula rasa, neznámá systému.“ p. „Absolutně bez citu“; „Dřív to bývalo jiný. Možná, že jsme si taky sem tam skočili, jenže jsme taky dost odpočívali.“ p. „Párty byla ve vzestupný fázi“; přičemž charakteristického příslušníka generace, o níž kniha pojednává, popisuje vypravěč v jedné povídce takto: „Kdysi byl Živko typickej Záhřeban svojí generace. Vyznal se v hudbě, pil s partou, která vytvářela novou vlnu… a četl.“ p. „Upřímnou soustrast“). Hrdinové povídek se dostávájí do Kristových let, což vybízí k úvahám nad životem a místem těchto postav ve společnosti (tu a tam tuto reflexi nebo alespoň její náznaky provádějí i postavy, ovšem vždy je zobrazenými situacemi k takovýmto úvahám podněcován čtenář). Sama společnost dosti klopýtavě prochází cestu k demokratizaci a tržnímu hospodářství, tento přechod je však poznamenán válečnými událostmi a deset let trvající autoritativní vládou nacionalistické Tudjmanovy strany, což negativní rysy transfor[ 79 ]

[recenze]


mace (pochybné privatizace, korupční prostředí, nepotismus, klientelismus, apod.) ještě prohlubuje a způsobuje frustraci části obyvatel, a také zmíněné generace, která i kvůli tomu trpí pocitem promarněného mládí. Tyto konkrétní potíže se v povídkách neobjevují přímo, také proto, že se texty většinou koncentrují na jednu konkrétní událost, na krátký časový úsek, aniž by tyto jednotlivé životní historky byly doprovázeny zpřesňujícími úvahovými pasážemi nebo zasazením do širšího časového horizontu. Ovšem stín problematických devadesátých let je naznačen v atmosféře povídek, v apatii postav, v jejich pocitu, že náleží ke „ztracené generaci“. Jedním dechem je ovšem potřeba dodat, že hrdinové, alespoň v tom výběru, v jakém nám je Perišić představuje, by se s velkou pravděpodobností se svým životním stylem do podobných situací dostali v jakémkoliv prostředí, skutečnost, že se děj odehrává v Chorvatsku, těmto příběhům dodává pouze další dimenzi. Základním hnacím momentem příběhů je totiž střet těchto třicátníků s okolím, který se mnohdy přetváří v pochyby nad sebou samým, tato kolize působí jako katalyzátor pro odhalení jejich vlastní nezpůsobilosti, a často vede k tragikomickým situacím. Svět kolem nich se čím dál méně podobá jejich představám, čím dál méně vyhovuje jejich zvykům, ale zároveň je s čím dál výraznější intenzitou staví před úkoly a výzvy, které hrdinové plnit nejsou schopni nebo se o to ani nepokoušejí, protože to nepovažují za důležité. Jejich základní přístup k okolnímu dění je čekání a líná pasivita, která je nezřídka dovedena až do krajnosti a v rámci fikčního světa knihy nepostrádá jisté kouzlo („Zatraceně, pomyslel jsem si, možná jsem jí měl přiběhnout na pomoc. Možná jsem měl odvážně vyjít a být za hrdinu. Ale vždyť jsem ještě nedopil ani kafe.“ p. „Absolutně bez citu“; „– A proč nejdeš k moři…– zeptala se matka. – Ne, dneska budu odpočívat – odpověděl.“ p. „Všechny ty legrační historky“). Pokud už se nějaká postava odhodlá v rámci možností k aktivnímu přístupu, výsledek konání bývá nevalný a je jedno, zda se jedná o dosti malátný pokus o nevěru („Dvě-tři krátký máchnutí“), o snahu vzepřít se šéfům v práci („Hej, Džo“) nebo o pomoc ve sportovním utkání („Probíhá velký finále“).

Perišić ve svých povídkách nenaznačuje svým postavám žádná východiska z jejich apatie a krize. Zaznamenává tíživou atmosféru životní bezvýchodnosti dospělých lidí, kteří se neopájejí iluzí nějaké lepší budoucnosti, pouze se pokoušejí nějak přežít, prožívají si své každodenní starosti a po hospodách se zbylými kumpány vedou vyprázdněné, absurdní hovory a netečně komentují dění kolem sebe. Povídky se nezabývají příčinami tohoto stavu, ale s nápaditostí a zančnou dávkou grotesknosti jej výstižně zobrazují. Kladem těchto povídek je také to, že ukotvenost v konkrétním místě a čase, právě pro absenci reflexe důvodů, není nutně u většiny povídek tak zásadní. Základní látka, která je v povídkách zobrazena je univerzální: pasivita a pocit bezradnosti neúspěšných třicátníků, kteří nevědí, jak naložit se svým životem. Perišićovy příběhy jsou minimalistické, samotný děj povídek nezřídka příliš dramatický není. Pro zachycení prostředí a postav se hojně užívá přímé řeči, dialogy pomáhají k budování dojmu bezprostřednosti a reálnosti zobrazovaného světa, všechny povídky jsou napsány v hovorových formách jazyka (povídka „Strangers in the Night“ je dokonce fonetickým přepisem angličtiny). Komárková Perišićovy povídky, které jsou psané v hovorové mluvě Záhřebu s několika pasážemi v dalmatském dialektu, překládá jednotně do jazyka, jenž má některé rysy obecné češtiny (lexikální zásoba, důsledné užívání obecněčeských koncovek adjektiv, občas i hovorové tvary sloves či zakončení instrumentálu plurálu koncovkou -ma). Toto řešení se zdá být přijatelné, protože užití několika dialektů v originále má pouze význam lokalizace, takže v češtině převedení do stejného hovoru nepůsobí rušivě. Překladatelka si volbou omezeného počtu prvků obecné češtiny otevřela možnost diferencovat stupeň hovorovosti, takže třeba povídku Komu zvoní hrana, která má v originále největší stupeň substandardnosti, mohla odlišit od zbytku povídek použitím širší palety znaků obecné češtiny. Někdy je však v užití těchto prvků poněkud nekonzistentní, takže v promluvě jedné postavy se objevují tvary slovesa jsem i sem, někdy se vokály ve slovesech krátí (čumim, vosolim) jindy zůstávají dlouhé (civím, povídám),

[ 80 ]

[recenze]


objevuje se i nezvyklé spojení s potápěč-

skejma brýlema. Překladatelka se bohužel nevyhnula některým začátečnickým chybám, jako je nevhodný překlad slov, která znějí podobně v češtině i v chorvatštině: predaje se – prodává se – správně by bylo vzdává se (s. 14), broditi – brodit se – v tomto konkrétním případě přesněji plout, pohybovat se (s. 65), popio je apaurin – napil se apaurinu – ovšem znamená to, že spolkl tabletu apaurinu, což je prášek na uklidnění (s. 47). V několika případech je originál nesprávně pochopený, z čehož samozřejmě plyne i chybný překlad. Čas od času je z překladu znát přílišné lpění na originálu, které se projevuje především na rovině syntaktické, ale dochází i k doslovnému překládání frazémů: jako by na mě viděla tečku nad i (s. 108); jsem čistej jako slza (s. 109). Není zcela jasné, co přimělo překladatelku ke změně druhé osoby jednotného čísla (chápeš) za množné (chápete) ve všech případech, kdy se vypravěč nebo postava obrací k fiktivnímu adresátovi (navíc nejednou je tato figura užita pro zachycení sebeoslovení postavy, tuto možnost však druhá osoba plurálu nepřipouští vůbec). Pravděpodobně snaha o přirozenější výraz a větší mluvnost vedla ve značné části první povídky ke změně v hierarchizaci propozice, takže bezpodmětné struktury (nemělo by se) byly převedeny do první osoby (neměl bych), ovšem původní záměrná deagentizace má pro vyznění povídky jistě význam. Záhadou nám je i motivace ke změně slovesného času v úvodu druhé povídky z přítomného na minulý. Přes všechny uvedené výtky nelze říct, že by samotný český překlad při čtení působil až tak nepřirozeně, problém však nastává, když je porovnán s původním textem. Je škoda, že se kniha nedostala do rukou redaktorovi, který by paralelně sledoval chorvatský originál, protože většina nedostatků by se dala poměrně jednoduše odstranit. Mrzet nás to může i z toho důvodu, že jinak české vydání působí příjemně (je opatřeno vysvětlivkami, medailonem autora i podařeným krátkým shrnutím knihy). Ovšem opět zarazí jeden detail. Na šesté straně knihy je informace „kniha vychází s laskavou podporou Republiky Chorvatsko“ doplněna nevšedním chorvatským státním znakem. Protože se nechceme pouštět do složitého heraldického ex-

kurzu, alespoň zjednodušeně: jedná se o znak, který sice byl pár měsíců v roce 1990 oficiálním znakem, ovšem také je velmi podobný znaku ustašovského státu, a právě v této spojitosti je běžně chápán. Dnes je možné takto ztvárněný znak v Chorvatsku vidět nanejvýš tak na sešlostech různých ultranacionalistických skupin. Přirozeně ani v nejmenším nepodezíráme nakladatele ze záměru, to však nic nemění na tom, že by si měl podobná nedopatření pohlídat. I proto, že Perišić se svou tvorbou (zejména publicistickou) právě proti tomu, co tento znak symbolizuje, výrazně stavěl. Matěj Martinčák

Mimochodem: válka Tatjana Gromača: Černoch . Olomouc, Periplum 2009.

Již druhou knihu chorvatské autorky Tatjany Gromačy vydalo v překladu Jiřího Hrabala nakladatelství Periplum. Posun od poezie (sbírka Něco není v pořádku?, Periplum 2008) k próze je zde však spíše subtilní: románový tvar Černocha je složen ze 138 krátkých zlomků, z nichž každý představuje dílčí „epizodu“ z asi dvacetiletého úseku vypravěččina života od raného dětství v nuzných poměrech přes dospívání a studium na univerzitě až po pracovní mizérii po jejím absolvování. Epizodu v uvozovkách proto, že více než o ucelený minipříběh s jasnou pointou jde o jakousi emotivně laděnou reflexi, vzpomínku na okamžik, který se vryl do paměti, na typické rituály hrdinčiny rodiny, opakující se situace, dialogy, vzácné chvilky štěstí, barvy, vůně, atmosféru. Většina zlomků by mohla být eventuelně vypuštěna, aniž by celek doznal významné proměny, jejich kauzalita je minimální, zůstává jen relevance pro celkový smysl textu, a tou je typizace. Každá jednotlivá sonda na minimálním prostoru a s využitím minima prostředků představuje modelovou situaci, která má zástupný charakter – ať už vzhledem k celým dlouhým časovým úsekům hrdinčina života nebo k sociálním skupinám a jednotlivcům, s nimiž je v kontaktu: krátký dialog se spolubydlící jako symbol života ve

[ 81 ]

[recenze]


městě, historka z poutě jako demonstrace vztahu k babičce. I vnitřní struktura vzpomínek je formována více asociačně než přísně logicky. („Otec kouřil hodně cigaret. Nechodil pít jako ostatní muži. Když řezal dřevo, uřízl si kousek palce, a když jel na motorce, spadl a zranil si koleno.“ – s. 11) Vedle sebe se tak ocitají věci důležité a triviální, což zpočátku dobře koresponduje s nesystematickým dětským viděním světa. Spolu s jednoduchou syntaxí, nenáročným lexikem a věcným záznamem dialogů – typu on řekl... já řekla... on řekl... – to posiluje čtenáře v domněnce, že o událostech je vyprávěno z krátkého odstupu a že ohnisko vyprávění se bude plynule posouvat s hrdinčiným zráním v čase. Domnívám se však, že to, co autorka tak dobře zvládla v úvodu knihy a čím umocnila dojem autentičnosti, se jí nezdařilo udržet do konce. Vyprávěcí styl, jakási pomyslná „mentalita vypravěče“, s níž vybírá zobrazované, třídí a hierarchizuje, ale také zvažuje, analyzuje a stylisticky zabarvuje, tento modus vyprávění, respektive jeho proměna, poněkud pokulhává v čase za skutečným biologickým vývojem protagonistky. Vzhledem k tomu, že konkrétní časoprostor příběhů je jen naznačen – zejména obrysy válečného konfliktu a sporadicky lexikem balkánského areálu –, a že i samotná chronologie řazení jednotlivých zlomků je relativní, čtenář nemá žádné podstatné vodítko, pomocí nějž by dokázal identifikovat posun vyprávění v čase příběhu. Zatímco čtenáře vyprávěcí modus utvrzuje v přesvědčení, že stále ještě sleduje okamžiky ze života děvčátka, poněkud ho zaskočí otevřené přiznání sexuálního poměru hrdinky a z iluze ho vytrhne teprve mimoděk utroušená věta o „kamarádkách z fakulty“, která ho přinutí revidovat hrdinčin obraz o několik podstatných let. Postupně se sice problematická dikce vypravěčky promění, jistá míra infantilizace jí však zůstane do konce. Jako čtenář-kritik ovšem zůstávám na rozpacích, protože to, co se přísně vzato může jevit jako nevěrohodnost a neadekvátnost, je ve skutečnosti i jedním ze zásadních zdrojů katarzního účinku knihy. Právě kontrast infantilizovaného záznamu a drsné skutečnosti, o níž vypovídá, dává Černochovi nenásilný existenciální rozměr, jehož půdorys není založen na exaltovaných gestech a manifestaci utrpení, ale na zcela samozřejmě přijímané každo-

dennosti v jejích mrazivých detailech, o jejichž dramatičnosti vypravěčka „jakoby“ neví a které ji „jakoby“ ani nenapadne soudit. K tomuto dojmu notnou měrou přispívá i jazyková a obsahová lapidárnost, jíž je ze skutečnosti vytrhována jen její esence, bez stylistických ozdob a zbytečných metafor. Vymanění se z historických a časoprostorových souřadnic navíc dává textu jakýsi generalizační potenciál, místo „chorvatského života“ či „chorvatské ženy“ za balkánské války tu máme přesvědčivé svědectví o lidském údělu na pozadí konfliktu, s obecnou platností. V celé knize nenajdeme prakticky žádná vlastní jména, jen „otce“, „matku“, „bábí“, „kamarády“ či „nepřítele“. „Naše země“ bojuje proti „jejich zemi“. Napětí mezi touto distancí od reality a autentizující vzpomínkovou formou vyprávění paradoxně usnadňuje čtenáři identifikaci s protagonistkou. Absence hodnotícího postoje vypravěčky mu dává navíc možnost zakládat interpretaci na jeho vlastních zážitcích a zkušenostech se světem. Naprosto nepředvídatelné, asociativní řazení vzpomínek i v rámci jednotlivých zlomků je pak stejně tak zdrojem nutného překvapení, respektive nástrojem udržování čtenáře ve střehu, jako polemickou figurou, jíž je dekomponována skutečnost, nebo lépe její řád postavený na konsensuálně dané hierarchii hodnot. Celý život člověka je tu shrnut do odstavce, v němž vychovat dítě je postaveno na roveň povinnostem typu nařezat dřevo či postavit boudu pro psa (s. 38). Velké lidské tragédie – smrt blízkých nebo strach o ně – jsou sdělovány jako banality všedního dne. Dojemnost si tu konkuruje s komičností vyvolanou nezvyklým spojením. Jestliže samotný text má spíše dokumentární než jinotajný charakter, pak některé jednotlivé pasáže k alegorickému výkladu naopak svádějí, např. ta, v níž dítě samou láskou objímá a mačká káčátko, „že z té lásky podkleslo a usnulo a už se nikdy neprobudilo“ (s. 19). Sám název románu Černoch je podle nakladatelského paratextu na záložce metaforou „jinakosti“, „odlišnosti“. Pravda, protagonistka sice úspěšně porušuje řadu společenských konvencí, ve víru velkoměsta propadne alkoholu a skončí v léčebně, jídlo během studentských let obstarává žebráním i zlodějinou, je ale otázkou, na kolik

[ 82 ]

[recenze]


je její osud výjimečný, a na kolik představuje naopak úděl celé jedné generace. Lenka Krausová

Teorie literatury v historickém přehledu Zofia Mitoseková: Teorie literatury. Histo-

rický přehled. Brno, Host 2010. Přeložila Marie Havránková.

Před několika lety se Petr A. Bílek v recenzi knihy nesoucí až ostentativně nenápadný titul Úvod do literární vědy (red. Miltos Pechlivanos et al., Praha, Herrmann a synové 1999, přel. Miroslav Petříček) pozastavil nad potížemi, s nimiž se potýkáme při uvádění světových literárněvědných publikací do českého kontextu. Hovořil přitom o potížích nejen „pragmaticky kontextuálních, ale i konceptuálních“ (viz Petr A. Bílek, „Nad ,doktorandským‘ překladem Úvodu do literární vědy“, Česká literatura 49, 2001, č. 5, s. 543–549, cit. s. 543). Podle Bílka existují čtyři druhy zaznamenaných potíží: (I) ztráta přirozeného kontextu, (II) překotnost a chaotičnost dohánění světové literární vědy, (III) jazykový problém a (IV) posun žánru, v němž je literární věda psána. Od roku 1948 byla česká literární věda násilně odříznuta od literární vědy světové, čímž došlo ke vzniku značného informačního deficitu a k narušení vývoje českého literárněvědného myšlení. Překládání děl světové literární vědy bylo podrobeno přísné ideologické selekci. Přetržená kontinuita chtěla být po roce 1989 kompenzována zrychleným (Bílek říká překotným), fakticky však nahodilým, nesystematickým překládáním jinojazyčných literárněvědných publikací. Chronologie původních vydání se rozpadla a vznikla hutná „omáčka“ anachronického „tady a teď“. Tituly, jež reprezentovaly i několik desetiletí starý obraz literárněvědného myšlení, vstoupily pojednou do našeho kontextu jako čerstvé novinky a byly tak také namnoze recipovány. (Typickým příkladem, Bílkem ostatně uváděným, je Warrenova a Wellekova Teorie literatury [Olomouc, Votobia 1996, přel. Miloš Calda].) Pokud jde o jazykový problém, Bílek se ve své recenzi dotýká obecné otázky přeložitelnosti a „přeloženosti“ původních

konceptuálních soustav, které ovšem vycházejí z osobitých kulturních a myšlenkových zdrojů a formovaných tradic, jsouce jejich tvůrčím domýšlením. Nejde (nemělo by jít) jen o překlad z jednoho jazykového kódu do druhého, nýbrž o zpřítomnění celého dynamického pozadí, „před“ nímž daný pojem stojí, k němuž odkazuje a od něhož se chce odlišit, o zpřítomnění „vyzařujícího“ smyslu onoho pojmu. A konečně – za čtvrté – posun žánru je evidentní právě v případě Bílkem posuzovaného Úvodu do literární vědy, u něhož napětí mezi neobvyklostí („otevřeností“ či „fragmentárností“) koncepce a obvyklostí titulu coby signálu konkrétní žánrové příslušnosti nabývá zvlášť citelné intenzity. Zdá se však, jako by česká literární věda, anebo její část, zůstávala i po roce 1989 vůči těmto naznačeným inovačním trendům pozoruhodně imunní. Tak by bylo možné soudit alespoň na základě některých příruček (např. z pera Aleše Hamana či Eduarda Petrů), u nichž převládá normativní didaktičnost (přehled závazných definic) nad otevíráním problémů a zpochybňováním zdánlivě neotřesitelných pojmů a petrifikovaných koncepcí. Polská literární věda se odlišuje od té české mimo jiné tím, že kontakt se světovou scénou nikdy neztratila a relevantní autoři byli do polštiny hojně překládáni i v době pro naši kulturu a vědu nejméně příznivou. Pokud bychom chtěli uvést možnou paralelu, mohli bychom zmínit strukturalistickou estetiku Jana Mukařovského a fenomenologické dílo Romana Ingardena. Mukařovský se, jak známo, se strukturalismem sám rozešel; strukturalismus se stal nežádoucí doktrínou a musel byt znovuobjevován až v šedesátých letech, aby se v letech sedmdesátých stal opětovným tabu. Naproti tomu Poláci se ingardenovské tradice fakticky zcela nevzdali. O Ingardenovi se, více či méně, hovořilo a psalo, polemizovalo se s ním (vesměs z marxistických pozic), ale nemlčelo se o něm. Dokladem této skutečnosti může být právě titul Zofii Mitosekové (*1943), přední polské literární teoretičky, který v překladu Marie Havránkové vydalo brněnské nakladatelství Host jako 24. svazek prestižní řady Teoretická knihovna. Už první vydání knihy (Zofia Mitosek, Teorie badań literackich. Przegląd historyczny, Warszawa, Państwowe Wydawnictwo Naukowe 1983) obsahuje kapitoly o zmíněném Ingardenovi, psychoanalýze, strukturalis[ 83 ]

[recenze]


mu, sémiotice či Bachtinovi, které později – bez výrazných změn – přešly do vydání pozdějších. Taková otevřenost a kontinuita by v české literární vědě prvních let osmdesátých byla obtížně představitelná, vždyť známý (a dnes spíše nedoceňovaný) Průvodce po světové literární teorii vyšel v pražském nakladatelství Panorama až v roce 1988, a to ještě „bezpečně zajištěn“ ideologizujícím úvodem Milana Zemana. Je sice pravda, že uvedené první vydání Teorie badań literackich končí kapitolou o marxismu, což by mohlo sugerovat, že právě marxismem dosavadní myšlení o literatuře vrcholí, nicméně marxismus je zde vykládán bez jakýchkoli poučkových zjednodušení či tuhého dogmatizování – prostě jako jeden literárněvědných přístupů, ostatně dodnes legitimní. V úvodu k prvnímu vydání (v originále datovaném zářím 1980) se otevřeně hovoří o New Criticism či close reading, Steigerově stylistice apod. Jsou ovšem vnímány jako praktické techniky imanentní analýzy díla, nikoli jako komplexy teoretického uvažování o literatuře, a nejsou proto do koncepce díla pojaty – není jim v knize věnována detailnější pozornost. Tady se ovšem sluší dodat, že se s těmito – a přirozeně nejen s těmito – analyticko-interpretačními přístupy měli Poláci možnost seznámit v rozsáhlé, několikasvazkové antologii Současná literární teorie za hranicemi (Współczesna teoria badań literackich za granicą [red. Henryk Markiewicz], Kraków, Wydawnictwo Literackie, vydáváno od roku 1970), vedle níž shora vzpomenutý Průvodce po světové literární teorii vypadá doslova jako chudý příbuzný… V již citovaném úvodu konstatuje Zofia Mitoseková rozšíření zájmu literární vědy o tři roviny: (a) rovinu metafyzickou (v polském originále „poziom metaprzedmiotowy“), (b) teoretickou a (c) metodologickou. Výsledkem této expanze je mimo jiné trvalý požadavek teoretického zdůvodňování praktického (literárněhistorického či literárněinterpretačního) výzkumu. Mitoseková soudí, že všechny otázky a odpovědi na ně jsou v neustálém pohybu především proto, že neujasněným zůstává ústřední předmět studia, totiž sama literatura. Otázka „Co je literatura?“ je podle Mitosekové společným jmenovatelem, leitmotivem či svorníkem všech probíraných filozoficko-estetických a literárněteoretických koncepcí. Již zde se však vkrádá jistá

pochybnost. Otázka „Co je literatura?“ není bezpříznaková, není ničím „přirozeným“, je naopak mnohonásobně podmíněna a má svou genealogii – je z rodu filozofického esencialismu. Ten nás přivádí k představě, že existuje jakási esence literatury a my evidujeme její znaky a vytyčujeme její hranice, abychom ji dokázali adekvátně uchopit, popsat, klasifikovat, analyzovat, interpretovat. Z historického hlediska, přesněji z hlediska posloupnosti většiny v knize probíraných literárněteoretických přístupů, je to zřejmě správné konstatování, avšak aktuální trendy teoretického uvažování tuto představu rozvracejí. Derridův pojem grammé nebo Peircovo trichotomické pojetí znaku, jež do své struktury pojímá také interpretans, poukazuje opačným směrem: nikoli k řečenému vytyčování hranic, nýbrž k permanentní znakové transgresi, k překračování a „rozmývání“ hranic sémiotického univerza. Jiný polský teoretik, Wojciech Kalaga, jehož dílo bylo u nás rovněž přeloženo (Ml-

hoviny diskursu. Subjekt, text, interpretace, přel. Libor Martinek, Brno, Host 2006), hovoří v této souvislosti o nebulární struktuře diskursu, o mlhovině, jejíž střed je „zhuštěn“, zatímco okraje postupně „řídnou“. Tato spaciální metafora je na hony vzdálena tradiční představě diskurzu či textu (literatury) jako něčeho relativně pevně ohraničeného (např. Jurij Lotman za jeden z rysů textů považoval právě ohraničenost), esenciálně daného. Mitoseková uvádí: „Výchozí teze této knihy je spjata s přesvědčením, že myšlení o literatuře – kumulativní nebo ideologické, evoluční či revoluční – tvoří určitou teorii aplikovanou v praxi, jejíž vývoj, otázky a odpovědi a vědecký aparát lze popsat.“ (s. 11) S tímto přesvědčením psala autorka kapitoly o Aristotelovi, Kantovi, Hegelovi, Tainovi, fenomenologii (Romanu Ingardenovi), psychoanalýze, formalismu, strukturalismu či marxismu. Epistemologický optimismus zde spočívá v tom, že je možno použít hodnotící metajazyk, kterým popíšeme určité doktríny, metodologické komplexy a axiologické hierarchie v jejich přesné ohraničenosti – a především v rozlišení jazyk × metajazyk. Že dokážeme vysledovat proměnlivost odpovědí na trvalou otázku „Co je literatura?“, odhalit slabiny a takzvaná dobová omezení těchto odpovědí a postoupit k následným řešením. Přitom základním dynamizujícím principem je zde chronologie. Nicméně i tato chrono[ 84 ]

[recenze]


logie je do značné míry pragmatickým autorským konstruktem, z něhož kupříkladu zcela vypadl středověk, renesance a baroko – po Aristotelovi hned nastupuje estetika klasicismu. Závěrem recenze se k těmto aspektům vrátíme. Jestliže v již vzpomenutém prvním vydání publikace z roku 1983 úplně chyběla samostatná kapitola o Platónovi, později se ukázalo jako nezbytné text tímto segmentem doplnit a předřadit jej následujícím výkladům. Z pochopitelných důvodů, neboť pojem mimésis, jedna z ústředních kategorií Platónova myšlení o umění, se stal předmětem zájmu moderních teoretických směrů – ať už naratologie (genettovská dichotomie mimésis × diegésis) či teorie fikčních světů (koncept „protějšku“). Na omezené ploše recenze pochopitelně nelze věnovat detailní pozornost všem dimenzím a argumentačním nuancím rozpravy, kterou před námi Mitoseková kompetentně rozvíjí. Ostatně nebylo by to ani účelné. Proto jen formulujme shrnutí provedené takříkajíc „napříč“ studovaným materiálem. V období od antiky do první poloviny 19. století nacházíme v zásadě čtyři velké inspirace literárněteoretického a estetického myšlení: Platóna, Aristotela, Kanta a Hegela. Jmenovanou čtveřici spojuje jak komplexnost myšlení, tak (zdánlivě paradoxně) určitá rozdílnost či dokonce přímo vzájemná protikladnost v přístupech, které jednotliví myslitelé představují. Platónovo vymezení pojmu mimésis bylo ambivalentní v tom smyslu, že si antický filozof na jedné straně uvědomoval sílu lidské tendence k napodobování, na straně druhé se děsil její nekontrolovatelnosti. Proti tomu Aristoteles zavedením kategorie katharsis přiznal mimésis velkou etickou hodnotu. Především ale navrhl a rozvinul odlišnou interpretaci pojmu mimésis – jako aktivního, tvůrčího přístupu ke skutečnosti a povšiml si modálního charakteru umělecké tvorby (umění nabízí nikoli to, co je, ale to, co by být mělo či mohlo). Co je ovšem podle Mitosekové podstatné, Aristoteles vytvořil autonomní, přísně logický systém poetiky, v němž definoval základní differentia specifica básnického umění. Mitoseková zdůrazňuje, že epochální význam tohoto výkonu spočívá nejen v Aristotelově schopnosti systematicky se zabývat genologickými otázkami či otázkami po funkci básnictví, nýbrž taktéž v dějinném vlivu těchto Aristotelových myšlenek na další

vývoj estetického a literárněteoretického uvažování (za kapitolou o Aristotelovi následuje příznačně kapitola o normativní klasicistní estetice). Kantovo vnímání umění jako samoúčelné činnosti, nesené ludickým principem (das Spiel) a vyvázané ze systému morálních imperativů a ideologických celků, vydatně rezonovalo v postmoderním diskurzu. A filozofův vůdčí interes o formální aspekty před „obsahovým“ čtením díla do jisté míry anticipoval formalistické analýzy literárního textu. Kantovský paradigmatický obrat tkvěl v tom, že umělecká tvorba byla pojednou vztažena k ideji mysli, a nikoli k napodobované objektivní skutečnosti. (Zajímavá je v této souvislosti připomínka polské badatelky o významu Kantova chápání geniality, které výrazně zapůsobilo v romantismu.) Může se namítnout, že Kantovo pojetí visí poněkud ve „vzduchoprázdnu“ – vždyť Kant se nikde nezabývá problematikou historického kontextu umělecké tvorby a možnostmi uměleckého poznání apod. Tady je ovšem nutno připomenout, že Kantova intence k řešení této problematiky nesměřovala. Kritika soudnosti tvořila součást jeho kritické filozofie a nevznikla tedy z autorova speciálního zájmu o umění nebo dokonce o dějiny umělecké tvorby. O dějinách a poznání hovoří naopak Hegel, jehož dílo zásadně formovalo estetiku a literární vědu příštích desetiletí. Hegel odmítá Kantův postulát o autoteličnosti (samoúčelnosti) umění a soudí, že umění odkrývá pravdu. Hegel sice říká, že umění poznává jinak než filozofie a věda, ale už samo poznání představuje pro umění závazek. (Jak si na tomto místě nevzpomenout na eseje Milana Kundery, u nichž je hegelovský fundament, přinejmenším v tomto aspektu, zjevný.) Jestliže se Kant zabýval vnitřními mechanismy fungování umění, Hegel si naopak všímá vnějších podmiňujících faktorů umělecké tvorby, tj. dějin a společnosti. (Tuto představu o vnější historicko-společenské podmíněnosti umění radikalizuje marxismus.) Logocentrismus Hegelova spekulativního systému, v němž je vše beze zbytku podřízeno pojmové hierarchii, kauzalitě, dialektice a syntéze, má krom jiného za následek, že je z umění vyloučena náhoda. Všechno je determinováno a všechno sleduje vyšší cíl – teleologické směřování k absolutnímu duchu. Protikladnost Kantova a Hegelova myšlení přivedla před časem Petera V. Zimu [ 85 ]

[recenze]


k závěru, že moderní literárně estetické myšlení se vlastně cele odehrává v poli, jehož hranice jsou určeny těmito dvěma polárními systémy, kantovským a hegelovským. Zima hovořil v tomto duchu např. o „kantismu“ formalistů, „hegelianismu“ marxistů apod. (Viz Peter V. Zima, Literární estetika, přel. Jan Schneider, Olomouc, Votobia 1998.) Mitoseková se nepouští do výstavby podobných, zčásti nutně zjednodušujících modelů (třebaže, a to je nutno podtrhnout, Zima se interpretačním simplifikacím účinně brání). Autorčin výklad takovou schematizující oporu nepotřebuje. Před dynamikou pramenící z naznačené bipolarity (buď, anebo), dává přednost poněkud subtilnějšímu, přesto ale viditelnému vyjádření globálních souvislostí. S výjimkou posledních čtyř kapitol je kniha držena snahou předvést články koncepcí v jistém historickém řetězu, podrobit je kritickému zkoumání a závěrem konstatovat, že ani jedna z probíraných koncepcí nepřichází s definitivní odpovědí na centrální otázku „Co je literatura?“. Pozice píšícího subjektu je v tomto ohledu vlastně paradoxní: nevzdává se víry v možnost poznání a v existenci oněch globálních souvislostí, které přece jen vytvářejí dlouho trvající kontinuitu jakožto příznak tušeného (?) celku, a nevzdává se koneckonců ani opakované otázky „Co je literatura?“. Nicméně interpretace materiálu – artikulovaná metajazykem soudobé literární teorie – zároveň ukazuje, že místo kýženého celku a odpovědi, kterou bychom snad mohli kdesi za horizontem tušit, nacházíme toliko fragmenty, logické rozpory, metodologickou inkompatibilitu, hodnotový chaos, pojmovou nesouměřitelnost či apriorismy systémů, upřednostňujících stejnorodé před různorodým. Autorka tuto svou pozici podrobila sebereflexi v doslovu z roku 1994. Během deseti let se její kniha stala standardní příručkou na polských univerzitách. Avšak během těchto deseti let se rovněž změnila, abychom tak řekli, epistemologická situace oboru. Epistemologická krize, o níž Mitoseková hovoří (viz s. 454) a jež ji přivedla k napsání „relativizujícího“ historického přehledu namísto „fundamentalistické“ formulace jednotné literárněteoretické koncepce, postoupila ještě o pár kroků dál. Skepse zasáhla i řečenou víru v existenci obecných souvislostí a tušeného celku a koneckonců i v případnost esencialistické otázky „Co je literatura?“.

Zde je možno dívat se na věc ze dvou perspektiv. Zaprvé dochází k nebývalé expanzi literárněteoretického uvažování, k hledání literárnosti i mimo tradiční sféru krásné literatury, například v historiografii (Hayden White); jinými slovy dochází k rozšíření předmětu studia (cultural studies, naratologie a kognitivní vědy apod.). Zadruhé, viděno v opačné perspektivě, předmět literárněteoretického myšlení se jaksi „rozmazává“, stává se neurčitějším, vzdaluje se, což vede k bujení teorie a metateorie na úkor analýzy a interpretace konkrétních textů. Nakonec můžeme registrovat narůstající rozestup mezi literárněteoretickým uvažováním a takzvanou běžnou čtenářskou recepcí literárních textů, což může vést až k demagogickým výrokům o nepotřebnosti literární teorie, k jejímu naprostému zavržení a naopak k preferování impresionistické četby, kdysi ironizované už samotným F. X. Šaldou. Kniha Zofie Mitosekové stojí, přísně vzato, na hraně. Její valná část vznikala v době „prvního poločasu“ epistemologické krize, kdy kulminoval význam marxismu a strukturalismu a kdy se čekalo, co bude dál. Poslední pětina textu už eviduje výzvy derridovské dekonstrukce, genetické kritiky a intertextuálního pojetí literatury (Julia Kristeva). Zachovává si však vůči nim – zejména vůči dekonstrukci – distanci. Ve sporu Derridy a Gadamera (viz s. 430–432) stojí Mitoseková spíše na straně Gadamera: její přesvědčení o smysluplnosti interpretačního úsilí zůstává dosud nezlomené… Roman Kanda

Historie zapomenutá v konzervách času Petr Szczepanik: Konzervy se slovy. Počátky

zvukového filmu a česká mediální kultura 30. let . Brno, Host 2009.

Filmový historik, vědecký pracovník Národního filmového archivu a šéfredaktor časopisu Iluminace Petr Szczepanik přichází s novou knihou Konzervy se slovy. Je to kniha o filmu a je to zároveň kniha, ve které důsledně aplikuje vědecký přístup nové filmové historie. Právě Petr Szczepanik v roce 2004 editoval stejnojmenný

[ 86 ]

[recenze]


sborník teoretických studií, v němž mimo jiné shrnul základní metodologické principy nové filmové historie. Autor knihy chápe novou filmovou historii jako revizionistický směr filmové teorie, který si klade za cíl nově nahlížet na dějiny filmu. Historické práce z oblasti dějin filmu, běžně dostupné v českých knihovnách, podrobuje kritice z historiografického hlediska. Podle něj jsou např. Sadoulovy Dějiny filmu: Od Lumièra až do doby současné (česky 1968) nebo Toeplitzovy Dějiny filmu. Díl první (1895–1918) (česky 1989) typickou ukázkou klasické filmové historie, která představuje čtenáři lineární dějiny filmu. Klasické filmové dějiny jsou navíc zaměřovány na tzv. velké muže (termín, který se objevil mimo jiné v knize Roberta C. Allena a Douglase Gomeryho Film History: Theory and Practice, 1985), režiséry, ojediněle také producenty filmových studií. Toto takřka čítankové pojetí filmových dějin se snaží nová filmová historie revidovat. Podle historiků, jako jsou např. Tom Gunning, Douglas Gomery, Robert C. Allen nebo Barry Salt, již není důležité pouze to, že jistá historická osobnost natočila ve své době pozoruhodný film. Do oblasti bádání o filmu navrhují vnášet poznatky nejrůznějších oborů. Významnou roli hraje v tomto smyslu sociologie, ekonomie, politologie nebo technologie. Každý z autorů si tak nachází svůj specifický přístup k teorii a dějinám filmu. Zatímco Tom Gunning se zabývá diváckou recepcí raného filmu (viz např. jeho studie „Estetika úžasu – raný film a (ne)důvěřivý divák“, která je obsažena v Szczepanikově sborníku Nová filmová historie), Barry Salt počítá, kolik záběrů obsahuje daný film, jaký je podíl záběrů dané velikosti (detail/polodetail), v kolika záběrech volí režisér objektivy s jistou ohniskovou vzdáleností a kolik střihů obsahuje ten který film. Sleduje tak množství statistických informací, jejichž cílem je přesná analýza filmového stylu raného období kinematografie (viz jeho kniha Moving into Pictures, 2006). Metodologií nové filmové historie se zabývali mimo jiné také Robert C. Allen a Douglas Gomery. Podle nich by měl filmový badatel pracovat nejen se základními historickými prameny, mezi něž řadí veřejně dostupný odborný tisk a časopisecké studie. Měl by se ve větší míře zabývat i tzv. nefilmovými prameny, k nimž patří interní výtisky studií obsahující vý-

robní zprávy, nařízení, schvalovací protokoly nebo ekonomické analýzy. Informace ze všech těchto materiálů je třeba správně zasadit do historického kontextu. Petr Sczepanik z nové filmové historie v tomto ohledu čerpá. Jeho kniha Konzervy se slovy vznikla jako soubor osmi studií, které se snaží nově nahlédnout na období české kinematografie vymezené povětšinou léty 1928–1939. Za základní historický moment v dějinách světové kinematografie považuje autor právě nástup zvukového filmu. Dokládá, že rozvoj zvukových filmů ovlivnil nejen filmový průmysl, ale zasáhl i do jiných odvětví. Szczepanik tak navrhuje nezkoumat v daném období pouze dějiny filmu. Svůj autorský záměr rozšiřuje a ustanovuje zkoumání dějin médií. Pozornost věnuje nejen vzájemnému vztahu jednotlivých audiovizuálních odvětví, důležitý je pro něj také vztah médií a společnosti. Již ve své práci Nová filmová historie vytyčuje v tomto smyslu po vzoru Allena a Gomeryho pět základních okruhů zkoumání: 1. Kdo dělal filmy a proč? 2. Kdo se díval na filmy, jak a proč? 3. Co bylo viděno, jak a proč? 4. Jak byly filmy hodnoceny, kým a proč? 5. Jaké byly vztahy mezi kinematografií a sociální institucí a jinými institucemi? V práci Konzervy se slovy hrají tyto body také svoji roli. Hned v první studii nazvané „Nástup zvuku a životní cyklus českého filmu“ uvádí, kdo se podílel na výrobě filmu a filmovém předvádění. Čtenář se dovídá, jakou roli sehráli kameramani, kteří museli s nástupem zvuku často inovovat svá zařízení, nebo jak se měnily technické možnosti studií. Zajímavým aspektem je nástup dabingu v Československu či počátek výroby filmových titulků. Zvláštní pozornost věnuje badatel také distribuci filmů do kin. Poukazuje například na finanční spolupráci kinařů při výrobě filmu. Vedle těchto nových aspektů prohlubuje Szczepanik historické povědomí o kapitolách dějin filmu, které zpracovali již starší autoři. Cenné jsou především informace o konkrétní výši poplatků, které odváděli státu podnikatelé dovážející zahraniční filmy do Čech. Druhý metodologický okruh nové filmové historie (kdo se na filmy díval, jak a proč?) reprezentuje druhá studie nazvaná „‚Konservy se slovy‘ nebo sny, které [ 87 ]

[recenze]


z dálky šeptají“. Szczepnik zde navazuje na svoji práci z roku 2008 Stále kinema, již editoval spolu s Jaroslavem Andělem. Kniha Stále kinema je antologií českého myšlení o filmu zahrnující teoretické studie z let 1904–1950. V knize Konzervy se slovy připomíná myšlení nejstarších českých teoretiků umění jako např. Karla Teiga a Miloše Weingarta. Větší pozornost pak autor věnuje teoretickým pracím prvních českých filmových teoretiků, zejména když připomíná pojetí optofonologie Lubomíra Linharta nebo pojetí synestetické teorie Jana Kučery. Na otázku, kdo se díval na filmy, jak a proč, odpovídá i třetí studie nazvaná „Zrození filmové historie“. Autor se zabývá vznikem filmové historie ve třicátých letech. Všímá si počátků archivnictví v Československu, které spojuje s úpadkem zájmu provozovatelů kin o němé filmy. Malý zájem podle něho způsobil nemalé ničení kopií němého filmu a s ním související zájem cinefilů zachránit němé filmy pro budoucí generace. Důležitou roli sehráli žurnalisté, kteří chtěli o filmu informovat, stejně jako tvůrci nejrůznějších rozhlasových pořadů. Szczepanik tak poukazuje na mnohé materiály, jež by se měly dále zkoumat. Do organizace filmového průmyslu třicátých let ovšem zasáhly také patento-právní spory, což autor rozebírá ve čtvrté studii. Zde je třeba vyzdvihnout především práci s nefilmovými prameny, interními materiály německých sběratelů, které přináší často nové informace o postavení německé firmy Tobis na českém filmovém trhu. Firma Tobis byla vedle americké společnosti Western Electric jednou z prvních, která dovážela do Československa aparaturu pro výrobu zvukového filmu. Szczepanik s pomocí výše zmíněných materiálů dokládá nekalé právní praktiky firmy Tobis na českém trhu, které ukazují, jak si firma upevňovala monopolní postavení v oblasti zvukového filmu v Československu. S nástupem diskutovaného fenoménu však souvisel další problém. Zatímco němý film byl prodejný po celé Evropě, zvukovému filmu vyrobenému v Československu téměř nikdo v zahraničí nerozuměl. Výrobci českých filmů proto často produkovali tzv. jazykové verze. Strategii producentů, kteří chtěli prodat film do zahraničí a kteří proto natáčeli více verzí jednoho filmu, Szczepanik dále rozvádí v páté studii, kde

kromě různosti jazykových verzí připomíná také změny lokací (např. místo Prahy se německá verze filmu odehrávala ve Vídni), různost záběrů způsobenou odlišnými kameramany nebo využití německého prostředí již v původní české verzi. V šesté studii autor připomíná, že do Československa pronikaly ve třicátých letech také německé verze amerických filmů. Dovozci totiž uvažovali tak, že anglicky mluveným filmům nebude ve střední Evropě nikdo rozumět. Autor představuje čtenáři právní rámec takového uvádění filmů, ale také jeho ekonomický dopad. Srovnává výsledky českých, amerických, německých a francouzských filmů s výsledky německých verzí těchto filmů. Pozoruhodné jsou i další tabulky poukazující na délku uvádění jednotlivých filmů v pražských kinech nebo soupis německých verzí v českých kinech v letech 1930–1934. V rámci připomínaného rozšíření pozornosti od filmu směrem k mediální kultuře se v sedmé studii Szczepanik zabývá úlohou hudební firmy Ultraphon a jejího propojení s filmovým průmyslem. Analyzuje mimo jiné strategii Radiojournalu, který zařazoval do svého vysílání filmové šlágry, nebo eviduje počty radiopřijímačů v českých domácnostech. Poukazuje zároveň na vlastnické propojení firmy Ultraphon s firmou Tobis. Za příklad provázanosti filmu s nefilmovým průmyslovým odvětvím si Szczepanik vybral roli filmu a médií v Baťově Zlíně, o níž pojednává závěrečná studie. Autor zde připomíná, jak Baťovy závody využívaly filmové médium k propagaci firmy nejen v obuvnických obchodech. Vedle filmové výroby se čtenář seznamuje také s úlohou telefonních sítí a rozhlasu v rámci průmyslového města. Zajímavé je částečné odkrytí Baťových interních příkazů, které dával svým zaměstnancům, stejně jako odkrytí obchodní strategie, která se promítala nejen do oblasti výroby a prodeje. Szczepanik například zmiňuje, jak Baťa vyslal své spolupracovníky do USA, aby zjistili, jakou roli tam hraje televize a jak by se dala využít pro Baťův koncern. Již při pohledu na obsah knihy je zřejmé, že se Szczepanik nezabývá všemi otázkami nové filmové historie, jak jsem je uvedl výše. Jejich autoři je koneckonců využívají, když mluví o sociální historii. Nicméně i když Szczepanikova kniha ve velké míře zasahuje právě do oblasti sociální historie, toto odvětví není jediné, kte[ 88 ]

[recenze]


rým se zabývá. Přestože všechny studie lze přiřadit k některému z uvedených bodů, tak např. čtvrtá až osmá studie reflektují pouze otázku vztahů československé kinematografie a jiných institucí. Nadto stejně důležitou oblastí zájmu jsou pro autora také dějiny filmových technologií nebo dějiny hudby a hudebního průmyslu. Problém však spatřuji především v otázce linearity, či nelinearity filmové historie. Přestože rozumím autorově záměru a chápu jeho odvolávání se na zahraniční vědecké autority, jako jsou Michèle Lagnyová nebo Gian Piero Brunett, ptám se, zda má smysl představovat čtenáři nelineární dějiny, které jsou sice podávány jako úplné, tzn. v podobě jednotného celku, pokud zcela jednoznačně úplné nejsou co do složení tohoto celku? Jistě by se našly i mnohé další aspekty, jimiž by bylo možné na filmovou historii třicátých let nahlédnout. Demonstrovaná nelinearita navíc může působit nepřehledně. Jestliže Szczepanik uvádí v úvodu k Nové filmové historii, že jedním z cílů nové filmové historie je prezentovat filmová studia širší čtenářské obci jako rovnocennému partnerovi společenských a humanitních věd, pak nezbývá než se ptát, zdali širší čtenářská obec může knize porozumět bez znalosti základního kontextu dějin filmu. Můžeme například mluvit o technologických prvenstvích filmu Když struny lkají, aniž bychom věděli kdy a za jakých okolností tento film vznikl? Jednotlivé kapitoly nadto také nesledují totožná období a ne vždy zahrnují celá třicátá léta, což ovšem souvisí s proklamovanou nelinearitou. Pokud je v něčem kniha přínosná, pak je to způsob zpracování jednotlivých studií. Autor jistě využil všechny své vědecké poznatky a pedagogické zkušenosti, když začleňoval nefilmové prameny do historického kontextu. Takřka žádný z pramenů nemá v knize okrajovou roli. Autorovi vždy slouží jednak k argumentaci předkládaného faktu, jednak k vytváření logických souvislostí. Záměr popularizovat dějiny filmu by však mohla překazit nesourodost studií, resp. kapitol. Ta má jistě své výhody i nevýhody. Otázkou zůstává, jestli téhož čtenáře zaujme stejnou měrou kapitola o hudebním průmyslu a roli Ultraphonu v něm jako kapitola o teoretických východiscích ve třicátých letech. Spatřuji v tom snahu zaujmout širší čtenářské publikum. To je

výhoda. Nebude však čtenář zklamán, až zjistí, že ho čtyři z osmi studií vůbec nezajímají a že by mu tedy stačila „pouze“ půlka knihy? Jestliže lze vnímat zajímavost knihy pro širší čtenářskou veřejnost jako problematickou, jistě tento nedostatek vyváží předpokládaný zájem ze strany veřejnosti odborné. A troufám si na tomto místě tvrdit, že ta zklamaná nebude. Szczepanik totiž využívá nefilmové prameny v duchu Gomeryho záměru. Tím není totální vyvrácení historie, ale spíše její doplnění a prohloubení. A právě to se autorovi daří. Řadou otázek, jako jsou kontingentní systém, vládou stanovené poplatky za dovoz filmů, role firmy Tobis Klangfilm, zvukové cizojazyčné verze či situace kin po nástupu zvuku, se zabýval již v 80. letech Luboš Bartošek v knize Náš film (1985). Autor knihy Konzervy se slovy nicméně Bartoškovo dvacet pět let staré pojetí nevyvrací, spíše jeho závěry upřesňuje a dokládá nově nalezenými materiály. Nakonec bych se rád zmínil o problému dějinného přelomu, za který Petr Szczepanik pokládá nástup zvukového filmu. Po stránce technologie má zcela jistě pravdu. Při čtení knihy jsem však často nabýval dojmu, že dějiny českého filmu začínají vlastně až třicátými léty. Jenomže lze technologickou změnu považovat za tak zásadní milník v dějinách filmu? Vždyť poslední němé filmy točili tíž tvůrci jako ty první zvukové a hráli v nich tíž herci. Vzpomenu-li například na dva filmy Vlasty Buriana, němý film Falešná kočička z roku 1926 a zvukový film C. a k. polní maršálek z roku 1930, nacházím spoustu společných prvků od humoru těžícího ze situační komiky až po grotesknost Burianova herectví. Podobné styčné prvky v rovině stylu nacházím ve filmech Erotikon (1929) a Extase (1933), dvou dílech Gustava Machatého. Přesto považuji za vhodné tento technologický moment, nástup zvuku, připomenout zvláště v dnešní době, kdy se očekává ústup klasického 35mm materiálu, na němž se distribuují kopie do kin. Vize nástupu digitální technologie s sebou nese nové možnosti distribuce na digitálních velkokapacitních nosičích stejně jako nové možnosti předvádění ve formě 3D. Po přečtení knihy Petra Szczepanika a uvědomění si všech prezentovaných změn, které souvisely s nástupem zvuku, mě jímá veliká zvědavost a mnohdy snad i hrůza nad tím, co všechno může přinést [ 89 ]

[recenze]


digitalizace v oblasti filmu. Nezbývá než doufat, že naše dějiny filmu, které se píší každým dnem, nebudou za 75 let zapomenuty, jakmile přijde filmový badatel a napíše, že základním momentem v dějinách české kinematografie je rok 2013, kdy skončila distribuce 35mm kopií v českých kinech. Autor naštěstí není zcela důsledný v opomenutí předzvukové éry. Mnohdy v ní hledá zárodky změn nebo důležité momenty (počátky filmového archivnictví nachází již na konci 19. století). Studie, které píše, jsou navíc čtivé. Mnohdy jsem měl pocit, že nečtu odborný text, ale výborně napsanou detektivku odkrývající pavučinu vztahů a konflikty filmového průmyslu. Z historického hlediska navíc autor předkládá ojedinělou publikaci v dějinách filmu, která si jasně vytyčuje směr bádání, důsledně se ho drží, a odkrývá tak množství cenných a historicky relevantních faktů, které dosud ležely zapomenuty nejen ve filmových archivech. Ondřej Šír

Petrarca uprostřed věcí pozemských Jiří Špička: Petrarca: Homo politicus . Politika v životě a díle Franceska Petrarky. Praha, Argo 2010.

Francesco Petrarca je všeobecně známou postavou evropských kulturních dějin. Osudem osobností všeobecně známých bývá to, že většina lidí o nich nedokáže říci nic bližšího než několik obecných frází. Tak je tomu i s Petrarkou. Objevuje se sice v přehledech dějin filozofie nebo literatury, ale většinou jsou údaje o jeho díle i osobnosti dosti povrchní a převzaté z jiných, stejně povrchních, přehledů. Citelně tedy u nás schází skutečně fundované pojednání o Petrarkově životě a díle založené na znalosti dobových dokumentů a Petrarkových děl. Proto můžeme s radostí přivítat objemnou práci Jiřího Špičky Petrarca: Homo politicus, kterou právě vydalo nakladatelství Argo. Jiří Špička svou obeznámenost s Petrarkovým dílem ukázal již v obsáhlé předmluvě k překladu Petrarkova díla Mé tajemství, který pořídil Richard Psík (Praha, OIKOYMENH 2004). V monografii

Petrarca: Homo politicus si Špička klade cíl, který v českém, leckdy přehnaně skromném prostředí, zaujme svěžím sebevědomím. O své práci píše, že „její ambicí je stát se i v mezinárodním kontextu první monografií, která v sobě zahrne vše, co se týká Petrarky a politických témat, knihou, která nebude klouzat po povrchu, poháněna pohodlnými stereotypy…“ (s. 12). Tomuto záměru odpovídá i obsah díla. Špička se soustřeďuje na důležité okamžiky Petrarkova života a upozorňuje na politické události, jejichž pozorovatelem nebo aktérem se Petrarka stával. Kromě toho také Špička analyzuje politické motivy v Petrarkově díle – zvláště v poezii a korespondenci. V úvodní kapitole Špička představuje poměrně podrobně Petrarkův životopis a vytyčuje tak rámec, v němž se bude odehrávat další výklad. Další kapitoly totiž obsahují podrobnější výklad událostí, které jsou zde jen stručně zmíněné. Na základě výkladu dobových událostí pak v dalších kapitolách Špička rekonstruuje nejvýznamnější motivy Petrarkových dopisů a literárních děl. Ve druhé kapitole se Špička soustřeďuje na rozbor Petrarkových básnických skladeb a ukazuje, jak se v nich odrážejí různá politická témata, včetně Petrarkových vazeb na patrony. V rozsáhlé třetí kapitole se Špička zabývá vztahem korunovaného krále básníků k italským šlechticům. Petrarca totiž během svého života hodně cestoval a pobýval v různých městech a sídlech, které ovládaly různé šlechtické rody, jejichž náklonnost si Petrarca chtě nechtě musel zajistit. Špička tedy velmi podrobně popisuje Petrarkovy vztahy s neapolským králem, s římskými Colonny, s milánskými Viscontii a s dalšími rody a aristokraty. Sugestivně a podrobně popisuje mocensko-politické vztahy v Itálii 14. století i snahy jednoho ctižádostivého intelektuála, který na jedné straně usiluje o nezávislost a kontemplativní život, ale současně je neodolatelně přitahován mocí vládců a okázalostí jejich dvorů. V dalších kapitolách Špička představuje Petrarkovy rady vládcům a popisuje jeho kontakty s italskými republikami – zejména s Benátkami, Janovem a Florencií. Opět nás detailně provádí dobovými politickými vztahy a ukazuje na motivy i příčiny Petrarcova chování vůči republikám. Špička se dále věnuje Petrarkově vztahu k papeži, který v polovině 14. století [ 90 ]

[recenze]


sídlil v Avignonu. Petrarka byl totiž celý život zapřisáhlým odpůrcem setrvávání papeže v Avignonu a vždy horoval pro návrat Petrova náměstka do Říma. Naopak život vrcholných představitelů církve v Avignonu nemilosrdně kritizoval a jeho nemravnost přisuzoval na vrub zkaženým francouzským mravům, které jsou s italskými nesrovnatelné. Další téma Špičkovy práce je českému čtenáři blízké, protože se týká vztahů italského básníka s císařem Karlem IV. Jejich vznik, původ, povahu i ztroskotání Špička poměrně podrobně popisuje na základě detailní znalosti korespondence obou osobností. V další kapitole se Špička důkladně věnuje Petrarkovu silnému vlastenectví. Petrarka byl totiž přesvědčen, že pouze Italové, jakožto dědicové Římanů, jsou předurčeni ke světovládě. „Základem Petrarkova šovinismu (do jisté míry vyprovokovaného šovinismem francouzským) je jeho přesvědčení o přirozené italské převaze, projevující se slavnou (římskou) minulostí a ukazující, že Římané a Italové obecně jsou ochránci ctnosti, civilizace a kultury, zatímco Francouzi nejsou nic než barbaři.“ (s. 194) Špička rovněž pojednává o Petrarkově vztahu k reformám, které v Římě prováděl během své krátké vlády tribun Cola di Rienzo. Cola totiž hodlal obnovit řadu římských zvyklostí, což Petrarkovi posedlému znovuoživením římské slávy imponovalo. Poslední kapitolu Špička věnuje Petrarkovu pohledu na východní kultury, především na muslimský svět. I zde Špička poměrně nekompromisně shrnuje Petrarkovo stanovisko, které vyústilo „do vymezení dvou světů: orientálního prostoru lenochů, slabochů a zbabělců a evropského prostoru kultury, svaté víry a udatných bojovníků“ (s. 236). V poměrně obsáhlém závěru pak Špička sjednocuje všechny probírané motivy a načrtává jakýsi přehled Petrarkových politických ideálů, snů a nadějí. V úplném závěru pak Špička na jedné straně oceňuje význam Petrarky pro dějiny evropské kultury, ale současně bez předpojatosti uznává, že kdyby se Petrarkovy ideály uskutečnily, byly by pro Evropu ničivé (s. 262). Právě kritický a nezaujatý přístup k Petrarkovu dílu patří mezi největší klady Špičkovy práce. Občas se v knize sice objeví vzletná epiteta („nejvlivnější literát vůbec“ – s. 11), ale jinak Špička nezaměňuje biografii s apologií, jak se v Čechách často

stává. Přistupuje k Petrarkovi bez zbožnění a uctívání a místo toho volí kritický odstup, který mu umožňuje formulovat samostatné závěry založené na faktech, nikoli na přáních. Tak například Špička v knize opakovaně poukazuje na to, že Petrarkova díla (zvláště dopisy) jsou silně stylizovaná. Petrarkova zdánlivě silně osobní sdělení jsou ve skutečnosti rafinovaně promyšlená tak, aby vyhovovala Petrarkovým touhám, zájmům i potřebě vyvolat mezi čtenáři o vlastní osobě určitý obraz. „Vše, co zařadil do svých pomyslných opera omnia, totiž podrobil literárnímu a autobiografickému přetvoření, v němž se svědectví o soudobé realitě většinou ocitlo až na druhém místě za svědectvím o něm samém.“ (s. 39) Špičkova kniha se tak v některých částech stává dobrou příručkou nedůvěry vůči zdánlivé upřímnosti historických pramenů, které podléhají naivní čtenáři. Dále Špička v knize bez rozpaků a věcně ukazuje Petrarkův nacionalismus. Podle něj Petrarka „hodlá všechny přesvědčit o tom, že pouze Italové jsou přirozenými držiteli ctnosti, které může barbar dosáhnout jen italianizací, že je to národ, který má vládnout světu, že jen on je schopen vystavět nejdokonalejší civilizaci, že si ho pro šíření víry vyvolil sám Bůh, že v jeho srdci má sídlit Kristův náměstek na zemi i císař“ (s. 202). Proto také pro Petrarku byla například legitimní každá útočná válka jakéhokoli italského státu proti cizincům (s. 124). Posledním bodem, ve kterém Špičkova práce narušuje ustálené představy o ušlechtilém zakladateli humanismu, jsou podrobné analýzy Petrarkových kontaktů s mocnými. Špička ukazuje, že Petrarca napsal několik propagandistických textů na objednávku, že se vyhříval v přízni mocných a že odmítal přijmout funkce a poslání se skutečnou odpovědností, ačkoliv okázale dával najevo pohrdání dvorským světem. Stejně tak se v knize popisuje, jak Petrarca využíval svých styků s mocnými k finančnímu zajištění, pro něž se užívá výraz mnohoobročnictví – „pro sebe hleděl získat jen taková beneficia, z nichž mu plynul důchod, ale pro která by nemusel hnout prstem“ (s. 259). Současně ale Špička ukazuje, že mnohé Petrarkovy texty i činy byly výsledkem politické naivity nebo idealismu, a nelze v nich hledat osobní zájem a prospěch, ale upřímně míněné snahy intelektuála, který se nebál mocných. [ 91 ]

[recenze]


Špičkova kniha Petrarca: Homo politicus se zakládá na detailní znalosti velkého množství pramenů i na četbě mnoha titulů odborné literatury, jak dokládá velmi obsáhlá bibliografie. Knize lze snad vytknout jen určitou metodologickou uvolněnost. Špička totiž v knize běžně pracuje s moderními pojmy, které jsou chronicky postiženy definičními potížemi. Co se vlastně myslí výrazem „politický“ ve Špičkově knize? A co je tedy ještě tématem monografie a co již vypadává z jejího rámce? Nepatřily by do ní i tak politická témata jako názory na chudobu nebo na postavení žen? Nestojí tedy nakonec za volbou „politických“ témat jistá libovůle? Stejný problém se týká i poněkud uvolněného užívání pojmů „šovinismus“, „patriotismus“ a „nacionalismus“, zvláště když formování třeba nacionalismu bývá spojováno až s 19. stoletím. Z filozofického hlediska je pak třeba ještě podotknout, že Špičkova práce spadá spíše do oblasti kulturních dějin. To znamená, že monografie se zabývá spíše Petrarkovou osobností, jeho literárním dílem a konkrétními historickými událostmi – jen v menším míře pak Petrarkovým myšlením. To není míněno jako výtka, protože Špička si žádný takový cíl neklade. Jedná se jen o upozornění pro filozoficky orientovaného čtenáře, že v díle se nedozví téměř nic o formování humanismu jako nového typu uvažování o člověku, kultuře a světě a že v něm nenajde ani srovnání Petrarkových politických představ s názory současníků, jako byl Vilém Ockham nebo Marsilius z Padovy. Nedokážu ani odhadnout, zda Špičkova kniha obsahuje skutečně „vše, co se týká Petrarky a politických témat“. V českém i mezinárodním ohledu se však jistě jedná o výjimečně podrobnou a fundovanou práci o poněkud opomíjených aspektech Petrarkova života a díla. Zvláště analýza vazeb básníka k vladařům je pak cenným příspěvkem k pochopení klasického evropského příběhu o vztahu intelektuálů k moci. A v českém univerzitním prostředí se Špičkova práce jistě a po právu stane součástí seznamů literatury pro kurzy orientované na renesanční myšlení a italské dějiny. Daniel Špelda

Stručná historie Linda Piknerová: Botswana. Praha, Libri 2009.

K historii vzdálené země lze přistupovat mnoha způsoby. Samotná fakta bez vyprávění a představ by zůstala jen skupinou vybraných skutečností bez smyslu. Opačný přístup v sobě skrývá jiná úskalí. Pomocí vyprávění člověk může uchopit a vysvětlit celý svět, pokud se však nedokáže opřít o známá fakta, přestává dělat historii. Výsledek pak lze jen těžko odlišit od literárních představ. Teprve spojením obou těchto přístupů vzniká historie, vyprávění, které by se velmi konkrétním způsobem mělo opírat o dostupná fakta. Kniha jménem Botswana vyšla loni a jedná se o první českou monografii věnovanou této zemi. Protože nakladatelé vycházejí vstříc jak zájemcům o dějiny, tak cestovatelům, obsahuje kromě historické části také malý seznam encyklopedicky řazených hesel, minislovníček, seznam zkratek a podobné kapitolky, které slouží pro rychlou orientaci turisty. Na popis minulosti od pravěku po současnost tak zbývá asi 70 stran, částečně věnovaných již jinde zpracovaným událostem, např. Velkému treku, Sanům, pravěkým nálezům atd. Je trochu škoda, že historická část není nepatrně delší. Botswana je totiž jednou z afrických zemí, kde neprobíhají vojenské převraty, kde se pravidelně konají volby (ač stále se stejnou vítěznou stranou) a kde po dlouhá desetiletí docházelo k ekonomickému růstu. Bylo by zajímavé hledat odpověď na otázku, proč právě v této zemi. Jak dalece čtenáři kniha na takové otázky odpovídá? Její začátek popisuje osidlování území Botswany, představuje Sany, Khoikhoie, příchod Bantuů, počátky středověkých států, nástup Tswanů, kteří dali Botswaně jméno, a příchod Evropanů. Již v těchto kapitolkách se projevuje autorčin styl psaní, založený na rozvíjení myšlenek přidáváním adjektiv a vedlejších vět. Pláně pouště Kalahari jsou nekonečné, rodinné svazky Sanů pevné, jejich sepětí s přírodou neobyčejně silné, souznění s přírodou naprosté apod. V části věnované 19. století nalezne čtenář popis poměrně dobře zmapovaných událostí Velkého treku a mfecane – tedy

[ 92 ]

[recenze]


období bojovných, vojensky orientovaných království, expanzí Búrů evropských mocností a nestability způsobené prudkou migrací, či spíš „úprkem“ kmenů napříč jižní Afrikou. Sympatické je, že autorka neopomíjí vliv misionářů na vzdělávání a gramotnost, které předcházelo vzniku Bečuánska a pozdější Botswany. Z méně známých událostí mě nejvíc zaujal popis společné cesty misionářů a tswanských králů do Londýna. Účelem bylo zabránit převzetí správy území Rhodesovou Britskou jihoafrickou společností. Podobně pozoruhodná kapitola se zabývá žádostí tswanských králů o britskou ochranu a následným zřízením protektorátu Bečuánsko (dnešní Botswana). Ten tedy nevznikl na základě vojenského výboje, ale politickým jednáním. Jedná se o výsledek realisticky pojaté politiky místní reprezentace, která hledala ochranu před německou a búrskou kolonizací, později také před pohlcením Jihoafrickou unií a zaváděním rasového zákonodárství. Pokud by tedy čtenář hledal odpověď na otázku, odkud se bere stabilita botswanské demokracie, nabízí mu kniha hned několik možných zdrojů. Tswanové měli vlastní tradici jednání kgotla, shromáždění, na kterém bylo dovoleno mluvit a vyjednávat o řešení problémů. Politické vyjednávání stvořilo protektorát, na základě dohody vznikly první zastupitelské instituce a stejným způsobem země získala i nezávislost. Navíc lze v zemi sledovat nepřerušenou kontinuitu legitimní moci, od tswanských králů přes britský protektorát až po vyhlášení republiky. Za přezkoumání stojí také skutečnost, že nezávislá Botswana dlouho neměla vlastní armádu, ani ozbrojené „osvoboditele“. O tom se zmíním ještě později. Institucí, která umožňovala přinejmenším domorodým elitám jednat s britskou správou, byla od roku 1920 tzv. Africká rada (African Advisory Council). Podle autorky šlo o systém „silně diskriminační“, neb zatímco jedna Africká rada zastupovala velké množství černochů, druhá Evropská rada pouze několik tisíc bělochů. Já zde vidím spíše další možnost pro komunikaci správy a představitelů domorodých obyvatel v situaci, kdy trval tlak na spojení území s Jihoafrickou unií. Autorka uzavírá, že se jednalo spíše o „kosmetickou úpravu“ politického zřízení, konkrétní činnosti či nečinnosti rady se však nevěnuje. Také se nezabývá otázkou, jaký

model vlády by očekávala v zemi s převážně negramotným obyvatelstvem bez nejmenší zkušenosti se zastupitelskou demokracií či moderní dělbou moci. Obdobně kriticky se staví také k vytvoření společné celní unie v jižní Africe (SACU). Argumentuje tím, že Bečuánsku připadla pouhá 2 % z vybraných celních poplatků. Zcela stranou však ponechává značnou ekonomickou závislost protektorátu na svém jižním sousedovi, ať už se to týká pracovních příležitostí nebo vývozu zboží. Právě členství v SACU zjednodušilo vývoz dobytka do Jihoafrické unie a zajistilo mu přístup k přístavům, a nepřímo tedy i zahraničním trhům. Navzdory výhradám k nerovnému zastoupení domorodých obyvatel v poválečné době podává kniha další a další doklady o významu politického vyjednávání a od konce padesátých let i o činnosti domorodých politických stran. První všeobecné volby proběhly roku 1965 a jejich důsledkem bylo vyhlášení nezávislé republiky – Botswany. Tak jako v mnoha afrických státech i v Bečuánsku jednoznačně zvítězila jedna silná strana – Bečuánská národní strana. Ta se pod změněným názvem nepřetržitě drží u moci až do dnešních dnů. Proč volby a následné jasné vítězství jedné strany vede v některých zemích k naprostému debaklu liberálních struktur, zatímco jinde k prosperitě a svobodě? Způsob, jakým autorka na takové otázky odpovídá, považuji za značně sporný. Například zahraniční rozvojovou pomoc označuje za častý nástroj ekonomického ovládnutí států. Bohužel se spokojuje s tímto obecným tvrzením a konkrétní příklady takové „pomoci“ v knize neuvádí. Botswana údajně byla schopna dohlédnout na směřování a efektivitu zahraniční pomoci. Čtenář se dozvídá, že země nebyla jen „pasivním příjemcem [pomoci] […], ale i aktivním partnerem [dárců].“ Konkrétní příklady či alespoň odkaz na nějakou srovnávací studii chybí. Autorka zůstala u velmi obecných klišé o neefektivních vládách mnoha zemí, megalomanských projektech s nulovou návratností a pádech do dluhové pasti. Platí však tyto představy pro oblast jižní Afriky? Vezměme si sousední státy – občanská válka probíhala v Rhodesii (Zimbabwe), Jihoafrické republice a Angole i v okupované Namibii, kde probíhaly akce armády JAR a osvobozenecké SWAPO. Ob[ 93 ]

[recenze]


čanskou válkou trpěl blízký Mozambik. Zambie šla cestou zestátnění ekonomiky a zapletla se do bojů mimo vlastní území. Jak moc za problémy těchto zemí mohly megalomanské projekty vedoucí k dluhové pasti? O kolik méně efektivní či efektivnější bylo úřednictvo v těchto sousedních zemích, a co způsobilo možné rozdíly? Autorka čestně přisuzuje velký podíl na hospodářském růstu Botswany objevu nalezišť diamantů. Způsob, jakým komentuje vstup zahraničního kapitálu do těžby, připomíná, nikoliv poprvé, agitaci. Doslova píše, že „[b]otswanské vládě se podařilo nevídané, vyjednat se soukromou společností […] podmínky, na nichž netratí ani jedna strana“. Opět žádná doložitelná fakta, žádné bližší vysvětlení, žádný teoretický rámec, který by osvětlil, proč si autorka myslí, že na obchodu se soukromou společností obvykle alespoň jedna ze stran ztrácí. Příkladem zjevného nedostatku dohledatelných údajů je kapitola „První problémy“. Přestože popisuje ekonomickou situaci, neudává ani jediný konkrétní údaj, který by se vztahoval například k vývoji na trhu práce, růstu vzdělanosti, nebo sděloval, v čem přesně spočíval vládní program zaměstnanosti. Namísto toho se čtenář dozvídá, že vláda „si přestala potenciální voliče předcházet planými předvolebními sliby“. Drobná nepřesnost se také dvakrát (s. 41 a 59) vloudila do zmínky o událostech v sousední zemi. V roce 1980 nepadla bělošská vláda Jižní Rhodesie, ale zvolená vláda černošského politika Abela Muzorewy a stát se v té době jmenoval Zimbabwe-Rhodesie. Pomocí zaříkávadla „jeden člověk – jeden hlas“ a díky přítomnosti ozbrojenců se k moci dostal Mugabe, což je krásný příklad toho, jak volby mohou sloužit k legitimizaci režimů svobodě velmi nepřátelských. I on odmítl nepřiměřeně velké zastoupení malého množství bělochů a o to snáze pak nastolil tyranii. Mugabe je bezpochyby krutý tyran, tvrdit však o jeho režimu, že se vydal „cestou rasismu naruby a likvidoval vše, co po sobě

běloši zanechali“ (s. 60), je tvrzení přinejmenším nedovysvětlené. Své hodnotící soudy autorka bohužel doprovází minimem konkrétních informací nebo dohledatelných údajů. Z textu je snadno poznat názor toho, kdo jej psal. Chabou oporu ve faktech nahrazuje představami o tom, jak by to na světě mělo či nemělo být. Z inspirativních částí knihy osobně velmi oceňuji kapitolu o vzniku botswanské armády. Tu začala vláda budovat až od roku 1977. Během studené války a bojů proti apartheidu v JAR dokázala Botswana jedenáct let fungovat bez vlastního vojska. Sousední Zimbabwe naproti tomu řeší problém, jak živit veterány mnoha válek, které země vedla, o profesionálních vojácích nemluvě. V zemích, kde plat vojáka převyšuje plat mechanika, jsou lidé motivováni spíše žádat dobře placená místa v armádě, než učit se efektivně hospodařit. V seznamu hesel na konci knihy lze nalézt podrobnosti o struktuře politického systému. Překvapivě ukazuje určitou provázanost mezi jednotlivými mocenskými institucemi. Poslanci jsou voleni většinovým způsobem ve dvou kolech. Prezident i ministři musejí být zároveň poslanci, několik členů parlamentu není voleno, ale jmenováno prezidentem. Členem parlamentu je překvapivě i státní žalobce. Součástí ústavního pořádku je i nepočetný Sněm náčelníků. Celkově myslím, že mohu knížku doporučit všem, kteří čtou česky rychleji než anglicky a mají chuť na chvíli vypnout počítač. Působí na mě sice spíše jako převyprávění jiných knih než jako výsledek vlastního výzkumu, zato je však napsaná tak, aby textu snadno porozuměli i čtenáři, kteří toho o jižní Africe mnoho nevědí. Zájemce o hlubší vhled do dějin Botswany s ní sice nevystačí, bezpochyby ale poslouží jako „odrazový můstek“ a čtenář díky ní získá lepší představu o tom, kde pátrat a jaké konkrétní události zkoumat. V tomto směru považuji za zklamání závěrečný seznam literatury a internetových zdrojů k dalšímu čtení. Jeroným Boháček

[ 94 ]

Politizace rozumu, nebo jeho depolitizace? Jaroslav Peregrin

Knihu Kritika depolitizovaného rozumu (podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 2010) jsem si kupoval s vědomím, že s jejími autory se asi nebudu ve všem shodovat, nicméně také s přesvědčením, že problém, na který poukazuje její název, je skutečně závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím něco z úhlu pohledu, který mi není vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název knihy je pouze krycí; že nejde o boj s depolitizací rozumu, ale naopak o zčásti otevřený a zčásti partyzánský boj proti skutečné politizaci, tj. proti demokratickému prostředí, ve kterém se otázky základního směřování společnosti mohly stát předmětem politických diskuzí a politických střetů, ve jménu absolutizace určitých velice konkrétních, pokud ne přímo politických, pak ideologických názorů. Jak říkám, jsem přesvědčený, že problém depolitizace rozumu tu skutečně je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na nějakých těch odbornících, jimž do toho nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? To přece musejí říci ekonomové. Mají se zakazovat politické strany? To my nevíme, ale vědět to musejí politologové či sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský zákrok? To by nám měli říci biologové, filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných faktů.

Zdá se mi, že tato depolitizace veřejného života je jev skutečně závažný, neboť spousta problémů, které před námi stojí, je svým způsobem politických; a zavírat před tím oči by mohlo být fatální. Domnívám se, že je to zejména důsledkem neochoty lidí hlásit se k jakékoli zodpovědnosti. Je pohodlné na politiku nadávat a stavět se do pozice oběti; a přitom krčit rameny, že s tím přece nejde nic dělat. A odstranění nežádoucí depolitizace podle mne znamená přivést lidi k tomu, že určité věci jsou jejich rozhodnutími, rozhodnutími, za které musejí převzít zodpovědnost, kterou z nich nesejme žádný odborník. To samozřejmě souvisí i s faktem, že v případě politických rozhodnutí neexistuje nic jako objektivně, nezávisle na člověku správné rozhodnutí, které by bylo předem vepsáno někde v nějaké boží mysli nebo v přírodě. (Člověk v pravdě tvoří svůj svět, a aby to byl svět, kde se dá žít, musí to činit zodpovědně.) Avšak co v případě, když se názory lidí na to, co je správné, tak jako v drtivé většině případů, liší? Inu, pak právě nastupuje politika, neboli, jak říká její obvyklá slovníková definice, „proces, jehož prostřednictvím skupiny lidí dosahují rozhodnutí“. Nastupuje tedy, zdá se mi, jakýsi trh názorů – v jednodušším případě prostě nějaká diskuze, hádka či přesvědčování, v složitějším onen proces modulovaný politickými institucemi, jak v té které zemi existují. Zdá se mi tedy, že kritika depolitizace rozumu by měla ústit do apologetiky in[ 95 ]

[glosa]


stitucionálního prostředí, ve kterém takový trh názorů nejen může existovat, ale ve kterém je možné nabízené názory i formulovat do politických programů, které pak mohou mezi sebou soutěžit. Zdálo by se mi tedy, že politizace a trh jsou dvě stránky téže mince (tady mi jde primárně o trh názorů a politických koncepcí, i když něco podobného se dá říci i o dalších statcích, včetně těch hmotných, neboť žádné rozdělování není ve společnosti, která se neopírá o nějakou konečnou autoritu, jako je nějaký Bůh nebo Věda sama, možné jinak – nebereme-li v úvahu hrubé násilí – než zase nějak politicky). Pravda však je, že autoři shromáždění v tomto sborníku jsou zřejmě rozhodnuti hlásit se k politické levici, pro niž se stal trh symbolem všeho zlého, takže s tímto řešením nemohou souhlasit. Mně se ale zdá, že tím se tak trochu dostávají do rozporu se sebou samými. Tohle ale není zdaleka jediný druh rozporu, který v knize nacházím. Jiným je rozpor mezi hodnotovým relativismem souvisejícím s multikulturalismem, který je v knize explicitně hlásán, a faktickým lpěním na velice úzce vymezeném systému hodnot (konkrétně hodnot charakterizujících krajní levici), které je v textu špatně maskováno. Vezměme například, co říká ve svém příspěvku Václav Bělohradský (nejrenomovanější z autorů do sborníku přispívajících):

Vyhlásit práva našeho „bílého my“ řecko-římsko- křesťanského původu za práva „lidská“ je imperialistická rétorika, nic víc. Nakolik tomu rozumím, znamená to, že nemůžeme naše etická (případně jiná) měřítka aplikovat na cizí společenství, neboť to je imperialismus; musíme je tedy, jestli to dobře chápu, měřit jejich vlastními měřítky. Jenomže s tím je notorická potíž. Budou-li někde třeba mučit politické odpůrce nebo budou-li nutit děti otročit v továrnách, máme nad tím pokrčit rameny a říci „Jiný kraj, jiný mrav“? Myslím, že i kdyby nás snad Bělohradský přesvědčil, že to tak máme dělat, stejně bychom to nedokázali. (A přitom jsem přesvědčený, že spousta z těchto hodnot, které nás takto orientují, spousta našich „morálních emocí“, je věcí toho, že jsme produktem „řecko-římsko-křesťanské civilizace“.) Jenomže ono to s tím morálním kvie-

tismem, který by se zdál plynout z Bělohradského výkřiku, nebude ani u něj samotného tak vážné. Výše uvedený citát totiž pokračuje následujícím způsobem:

Musíme být solidární s utrpením druhých, například s miliony Američanů, kteří nemají právo na lékařskou péči. Nejde tu ale o „lidská“ práva, jde o jednu nespravedlivou společnost, v níž práva občanská jsou odtržena od přístupu k některým veřejným statkům. Rád bych věděl, z jaké pozice Bělohradský konstatuje onu nespravedlnost amerického systému veřejného zdravotnictví. Snad ne z imperialistických pozic řecko-římsko-křesťanské civilizace, která se snaží dostat zpět pod kontrolu své americké odpadlíky? Mám pocit, že organizace veřejného zdravotnictví je typický příklad problému, který musí být řešen politicky, to jest nalezením nějakého konsensu napříč společností nebo v krajním případě rozhodnutím většiny. A ať už si o USA myslíme cokoli, zdá se mi být nade všechnu pochybnost, že tamní společenská realita je skutečně výsledkem politických mechanismů, a to mechanismů demokratické společnosti. Současné potíže prezidenta Obamy s reformou zdravotnictví jasně ukazují, jak velký odpor k této reformě mezi politiky, ale i mezi obyčejnými lidmi v USA je. (Abych předešel nedorozumění, já si také myslím, že to, jak dnes funguje veřejné zdravotnictví v USA, není úplně rozumné; ale právě proto, že si myslím, že je to politikum, nemám pocit, že bychom do toho mohli občanům USA mluvit.) Bělohradský operuje termínem „právo na lékařskou péči“. Proč bychom se za něj měli stavět? Jednou možností (ke které bych se hlásil já) by bylo, že je to něco, co mi připadá rozumné a potřebné, aby se předešlo utrpení lidí – ale tohle přesvědčení je nepochybně produktem naší „řecko-římsko-křesťanské civilizace“, takže to asi nebude oním důvodem, který by mohl vzít za svůj Bělohradský. Odkud tedy bere své přesvědčení, že takové právo existuje, nebo by mělo existovat? Jednou z nosných myšlenek knihy je srovnávání naší dnešní situace s normalizací sedmdesátých let. Myslím, že právě na tomhle srovnávání je možné ukázat, jakým způsobem se autoři snaží čtenáře vmanipulovat do svého způsobu myšlení. [ 96 ]

[glosa]


O co šlo v rámci komunistické normalizace? Garnitura komunistů, které vynesly k moci sovětské tanky, pilně pracovala na maximálním zglajchšaltování společnosti. Kdo se jenom mírně vymykal, byl pronásledován a šikanován. (Vzpomeňme například na kampaně proti „vlasatcům“: „Máš-li dlouhý vlas nechoď mezi nás!“) Zveřejnit názory, které nebyly ve shodě s vládnoucí ideologií, prostě nebylo možné; a kdo takové názory hlásal, byť i neveřejně, mohl se díky síti špehů snadno dostat do vězení. Jak je tomu dnes? Autoři nám vnucují představu, že jsme opět zglajchšaltováváni, podobně jako v těch sedmdesátých letech. Kým ale? Zdá se být zřejmé, že ti, kdo nám dnes fakticky vládnou, to být dost dobře nemohou, neboť prostředky, které k tomu mají, už k tomu (zaplaťpámbu) nejsou dostatečné. Bránit někomu veřejně se projevovat naštěstí už příliš nejde. Nosit dlouhé (nebo krátké, nebo zelené nebo fialové) vlasy nám už taky zakázat nemohou. Ba dokonce nám nemohou zakázat ani starat se o své živobytí tak, jak uznáme za vhodné. Mohou vyvíjet jakýsi nepřímý nátlak, to jest mohou například ze státních peněz financovat kampaň proti nějaké skupině obyvatel; avšak v prostředí, kde si může každý vybírat, co číst a čemu věřit, taková kampaň může stěží vést k nějakému zglajchšaltování. Nakolik chápu to, co se v knize píše, tak odpovědí na tuto otázku, tedy na otázku, kdo nám teď dělá to, co nám před lety dělali vládnoucí komunisté prostřednictvím svého represivního aparátu, je Moc, jakožto jakási metafyzická entita. (Píšu to s velkým M, abych tuto činnou entitu odlišil od moci ve smyslu atributu nějakých osob.) Tento poněkud ezoterický faktor není, na rozdíl od moci s malým m, personifikovatelný (jakkoli vládnoucí politici ji zřejmě zdatně slouží), takže nelze uplatnit námitku, že moc, kterou nad námi mají naši dnešní politici, je nesrovnatelná s mocí, kterou nad námi měli politici komunistické éry. Moc s velkým M nad námi má podle všeho moc (s malým m) téměř neomezenou. To je samozřejmě dobře známý foucaultovský pohled, který má, domnívám se, něco do sebe, který je však zde použit způsobem pro mě ne zcela pochopitelným. Ať už si onu metafyzickou Moc představujeme jakkoli – jak nás může dokázat zglajchšaltovat tak, jako to dokázali komunisté pomocí tajné policie, sítě udavačů a sítě svých drobných při-

sluhovačů na úřadech, školách, prostě všude? Odpovědi, kterou na to kniha dává, příliš nerozumím. Na scénu se totiž dostávají další metafyzické entity, jejichž prostřednictvím nás Moc zpracovává. Například podle úvodního eseje M. Škabrahy jsou jmény těchto výkonných démonů marketizace, expertizace a moralizace. Jak nás tyto entity, a jejich prostřednictvím Moc, dokáží tak úspěšně glajchšaltovat? Podívejme, co citovaný autor říká například o „marketizaci“:

Jak termín napovídá, jde o modelování lidských interakcí podle vzoru tzv. volného trhu. Problém má dva aspekty, přičemž oba jsou důsledkem ekonomického redukcionismu. Prvním je představa spravedlnosti omezená na formální rovnost pravidel hospodářské soutěže, v níž se svobodní jednotlivci snaží uspět na základě svého „talentu, píle a štěstí“; strukturální nerovnosti (způsobené distribucí výrobních prostředků, zneuznáním skupin odchylujících se od převládající normy chování, apod.) nejsou vůbec tematizovány, nebo se o nich hovoří jako o přirozených a v tomto smyslu jsou banalizovány. Druhým aspektem je pojímání člověka jako bytosti řídící se instrumentálním hlediskem maximalizace zisku a minimalizace ztrát (které – jak se předpokládá – lze dopředu kalkulovat a vyhodnocovat). V marketizaci sehrávají pozoruhodnou roli ideál svobodné a rozumné bytosti a normativ obecného konsensu, tedy ideály, o které jsem výše opřel svůj pojem politiky a politizace. V tomto případě plní depolitizující úlohu to, že v duálním vzorci látka – forma je jakoby zneviditelněn jeho první pól; ideál svobodné a rozumné bytosti je redukován na to, jak se „otiskuje“ do matérie ekonomického života, aniž by se její specifičnost zdůraznila, a odtud je vzápětí falešně univerzalizován – rozšířen na ostatní sféry. Argument, že v situaci smluvního jednání mezi kapitalistou a dělníkem jde o dohodu dvou rovnocenných aktérů, je pak formálně správný, až na to, že forma je zde neviditelně de- formována matérií třídní nerovnosti. Autor hovoří o „redukcionismu“, „tematizování“, „banalizování“ atd., takže by se zdálo, že mu jde o to, aby poukázal na nějaké podle něj chybné použití, či zneužití ekonomické teorie. Kým? V totalitním reži[ 97 ]

[glosa]


mu, kde mají vládci (díky tomu, že mají moc s malým m) v rukou veškeré sdělovací prostředky, mohou lidem nějakou jednu pokřivenou teorii relativně úspěšně vtloukat do hlavy – jak by ale něco takového bylo možné v takové pluralitní společnosti, jako je ta naše, kde je obrovský prostor pro zpochybňování, odmítání či dokonce zesměšňování jakékoli teorie? Jak nás tedy marketizace dostává do svých spárů a jak úspěšně přispívá k našemu normalizačnímu zglajchšaltování? Zdá se, že jde opět o nějakou pokud ne rovnou ezoterickou, pak metafyzickou cestu. Tady se v textech autorů knihy objevuje všudypřítomný trpný rod a jemu ekvivalentní gramatické konstrukce, zejména obrat „něco se děje“: „nejsou tematizovány“, „hovoří se o nich“, „jsou banalizovány“; „je zneviditelněn“, „je zredukován“, „je univerzalizován“ atd. atd. Kdo je oním nevyjádřeným konatelem těchto konstrukcí? Kdo netematizuje nerovnosti (a proč by nám mělo vadit, že je netematizuje, když je my tematizovat můžeme podle libosti?), kdo banalizuje a zneviditelňuje, redukuje atd.? A hlavně co je na tom tak problematického? Na některých místech to začíná vypadat, jako by všelijací ti výkonní démoni moci byli skutečnými bytostmi. Tak Tereza Stöckelová brojí proti kvantifikaci a říká:

Kvantifikace jednoduše nezachycuje stav světa – ale spoluvytváří ho. Vytváří a zviditelňuje určité skutečnosti, jiné odsouvá. Tváří se jako jistá, ale vždycky je nejistá. Tato snad ještě metafora pak ústí do tak zářné ukázky onoho druhu až bizarních argumentů, jaké v knize také nacházíme, že stojí za to citovat ještě pár dalších vět:

Princip neurčitosti, rozvinutý v rámci kvantové mechaniky říká, že když měříme, vždy také zasahujeme a že nikdy nelze vědět všechno. Je s podivem, že tento princip, formulovaný již na konci dvacátých let minulého století v nanejvýš autoritativní vědecké disciplíně, se tak málo projevil v obecném myšlení o vědě a jejím vztahu ke společnosti. Domnívám se, že i člověk, který není zrovna odborníkem ve fyzice, by mohl vědět, že princip neurčitosti se žádným způsobem netýká vztahu vědy a společnosti,

ba dokonce se netýká vůbec ničeho, co můžeme pozorovat v „makrosvětě“ – je to princip který se vztahuje výhradně na dění v subatomických měřítcích. (Přesněji řečeno nějaká souvislost tu je, ale je tak komplikovaná, že se jí stěží lze ohánět v článku o politických poměrech.) Naštěstí nás to ale nemusí zas až tak znepokojovat: k tomu, že „když měříme, vždy také zasahujeme“ a „nikdy nelze vědět všechno“, jistě nepotřebuje žádný princip neurčitosti, to jsou banální samozřejmosti. Máme snad odsuzovat kvantifikaci proto, že nám nedokáže odhalit „všechno“, či že akt měření je sám také skutečností? Mám snad vyhodit teploměr proto, že mi neukazuje vlhkost vzduchu nebo proto, že když si ho doma pověsím na zeď, tak tím místnost, ve které jsme chtěl změřit teplotu, změním, a tedy už vlastně neměřím teplotu v téže místnosti? Je zjevné, že ve společnosti, jako je ta naše, projevy těch, kdo mají moc (s malým m), takřka nikoho nezajímají (ještě tak jako námět na vtipy). Jak by ti mohli dokázat něco banalizovat či redukovat na kvantifikaci (o zneviditelnění ani nemluvě)? Tak kdo nám to tedy zakrývá tu látku na úkor formy, redukuje ideál rozumné bytosti, a univerzalizuje? Pokusme se hledat odpovědi v jiném textu uvedeného sborníku, jehož autorem je M. Hauser:

Obecně se dá říci, že se uvnitř liberální demokracie zmenšuje prostor, který je politický, prostor politického zápasu, v němž se rozhoduje o věcech, které se týkají společnosti jako celku. Proč se zmenšuje a kdo je za tím? Autor píše:

Liberální demokracie se začíná depolitizovat v okamžiku, kdy se rozmlžuje a rozplývá démos, který narušoval apolitické spravování daného řádu a zápasil o svá práva. Z liberální demokracie se tak vytrácí prostor politického boje, v němž se vedl spor o celkovou tvář společnosti a její směr, ne pouze o položky v rozpočtu. Myslí autor skutečně vážně to, že prostor pro „politický boj o celkovou tvář společnosti“ stojí a padá s tím, zda tu existuje lid (já vím, aby to neznělo tak obyčejně, říká to řecky, ale já jsem si to dovolil přeložit……), který tu je, nakolik tomu rozu[ 98 ]

[glosa]


mím, něčím jiným než součtem lidí (neb kdyby byl jenom takovým součtem, těžko by mohl zmizet). Myslím, že co se děje, když se lid utváří jako entita konající nezávisle na lidech, ze kterých se skládá, pěkně popsal Gustav Le Bon ve své klasické Psychologii davu. A taky připomínám, že virtuální lid je nepostradatelným náčiním všech diktátorů (neboť jak zdůvodnit, že dělají něco, co nechce téměř nikdo z lidí, kdyby neměli po ruce vůli lidu, která nijak nesouvisí s vůlí jednotlivých lidí……) Pokračujme ale dále – proč a kvůli komu se onen lid a s ním politický zápas ztrácí?

Je stále jasnější, že jeho vymazání bylo způsobeno souhrou tří činitelů: jednak zhroucením tradičních sociálních hnutí (radikálních odborů, hnutí dělnických rad apod.) v souvislosti s debaklem „reálného socialismu“, jednak doktrínou neoliberalismu, která je dle Sorose nástupcem totalitární vědy („trh“ představuje nezpochybnitelnou poslední pravdu politiky), a jednak novou formou kapitalismu, v němž se rozpouštějí tradiční kolektivní identity (nejen lid, ale také národ nebo i společnost) a místo nich se objevují „flexibilní“ individua. Tady začíná být jasněji. Lid zřejmě není pro každého, ale jenom pro odboráře a dělníky. Ale co s doktrínou neoliberalismu? Co má být „totalitární vědou“, na jejíž místo nastupuje? Jak může být trh „nezpochybnitelnou pravdou politiky“ – mně se zdá, že někteří politici na něj přísahají, zatímco jiní na něj nadávají. A „rozpouštění kolektivních identit“? Nakolik tomu dokážu rozumět, mít „kolektivní identitu“ neznamená prostě být členem nějakého kolektivu, ale být jeho skutečně integrální částí, dát se do jeho služeb. Já bych tohle nazýval „mentalitou tlupy“ a považoval bych to za hlavní překážku budování rozumného společenství rozumných lidí…… A když jsme u toho soužití rozumných lidí, vždycky jsem se domníval, že problém soužití lidí, ať už jde o nějakou malou skupinu či celou společnost, spočívá především v tom, aby se dokázali dohodnout – dosáhnout konsensu. Ne tak M. Hauser: pro něj je konsensus něco velmi neblahého. Snažil jsem se pochopit proč, ale protože jsem to nedokázal, cituji alespoň závěrečnou pa-

sáž oddílu Proti konsensu z jeho textu; bez komentáře:

Pokud vycházíme z liberálně demokratického pojetí konsensu, je sama depolitizace dvojznačná – problém se jaksi sám stává problémem (sic! – J. P.). Jestliže tento konsensus začne řídit naši interpretaci depolitizace, nastražuje nám otázku- past: co když se depolitizace setkává s konsensem? Jménem koho nebo čeho depolitizaci kritizujeme? Nemůže to být tak, že většina si přeje žít své privátní životy a depolitizaci vnímá jako osvobození od politiky? Tímto způsobem se kritika depolitizace dostává do pozice autoritářských osvícenců, kteří se na touhy většiny dívají svrchu a vidí v nich projevy iracionality. Této pasti se lze vyhnout jedině tím, že naším východiskem nebude konsensus, nýbrž symptomatické čtení, které v „realitě“ konsensu vidí jeho Reálno, jeho nesoudržnost, mezery a rozpory. Mám-li shrnout svůj dojem z této knihy a z její nosné paralely mezi normalizací sedmdesátých let a naší současnou situací, pak musím říci, že zde vidím naprosté zmatení pojmů. Autoři zastoupení v knize vycházejí z přesvědčení, že ti, kdo nám dnes vládnou, ať už se k moci dostali jakýmkoli způsobem, dělají věci, které by neměli. To je naprosto legitimní názor; a v demokracii je legitimní jim i nadávat či jejich činy jakkoli rétoricky démonizovat. (Jakkoli na mne působí poněkud divným dojmem, s jakým gustem autoři využívají tyto možnosti (neo?)liberální demokracie, pro kterou jinak nemají dobrého slova.) Demokracie nám také poskytuje určité, i když jistě omezené, prostředky jak pracovat na tom, aby byli lidé, kteří se nám nelíbí, moci zbaveni. Problémy začínají tam, kde si začnou takto nespokojení lidé svůj boj proti názorům a proti politice, se kterou nesouhlasí, přikrášlovat a vykreslovat ho jako boj Dobra se Zlem, v tomto případě jako boj Člověka s nadosobní Mocí. Takto vykreslen se tento boj stává bojem neohroženého Mikeše se strašidelným drakem, v němž není pochyb o tom, na čí straně máme stát. Jenomže nic takového jako Moc s velkým M, abych to konečně řekl naplno, podle mne neexistuje, je to jenom rétorická figura, ze které se v rámci rétorických cvičení stává strašák, který nám má zakrýt to, že ti, kteří ho vyvolávají, se [ 99 ]

[glosa]


vlastně snaží prosadit určitý velice vyhraněný pohled na společnost, a nechtějí se párat se standardními demokratickými mechanismy. Takže „kritika depolitizovaného rozumu“, o kterou má v této knize jít, je vlastně naopak snahou rozum totálně depolitizovat, to jest vykázat ho z tržiště názorů a idejí, kde se normálně dělá politika, a postavit ho do služeb boje za jeden nezpochybnitelný názor, maskovaný jako svatá válka proti – rdousící Moci. Myslím, že výhoda demokracie je v tom, že to vlastně ani není systém vládnutí ale metasystém. Je možné ho naplnit dosti různými obsahy, třeba radikálně konzervativním, liberálním nebo naopak sociálně demokratickým. Takže s demokracií není možné spojovat žádnou příliš robustní ideologii, neboť její různé obsahy, dané tím, kdo se ve volbách dostane k moci, se mohou pojit s ideologiemi relativně různými. Samozřejmě, že demokracie klade na to, kdo se může účastnit politické soutěže, určitá omezení, a v tomto smyslu to tedy není jenom metasystém; jistým systémům tedy konkuruje a jistá ideologie s ní tedy spojována být může. Ale je těžké si představit, že by příznivci demokracie zaujali takový militantní postoj, jaký nacházíme u mnohých z autorů v tomto sborníku zastoupených. Abych předešel nedorozumění: jak už jsem říkal, souhlasím s tím, že na foucaultovském pohledu, podle kterého společnost produkuje jakési nadosobní síly (nebo tyto síly produkují ji?), které lidi jakoby ujařmují, něco je. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, že mnoho lidí se ve společnosti, jako je ta naše, cítí být pod velkým tlakem a mnoho se jich skutečně cítí být nemilosrdně postrkováno určitým, v tom kterém okamžiku „normálním“ směrem (anebo to ani necítí, ale pohyb tímto směrem berou prostě jako nezvratnou danost). Lidé mají pocit, že aby nebyli považováni za méněcenné, musejí vydělávat co nejvíce peněz, co nejvíce se podobat modelům, které jim předkládají lifestylové časopisy, prostě být „in“ způsobem, který se jim v důsledku mediální masáže uhnízdil v podvědomí. O určitých věcech je zvykem nemluvit, o určitých jiných je zvykem mluvit jenom určitým způsobem. Kdo s tímto proudem nejde, dostává se na okraj společnosti, stává se v jistém slova smyslu disidentem. A někteří lidé, kteří ne-

dokáží držet krok, jsou samozřejmě semleti i ekonomicky. To, co namítám, je, že analogické symptomy ještě neznamenají totožnou diagnózu: Má-li dnes někdo pocit zglajchšaltovanosti podobný tomu, s jakým jsme my prožívali komunistickou normalizaci, nemusí to ještě znamenat, že společnost trpí toutéž chorobou. Konstrukce, podle které jde o totéž, jenom na místo hmatatelné komunistické moci nastoupila esoterická, kafkovská či foucaultovská Moc, je podle mne neuspokojivá. V naší dnešní společnosti má člověk dostatek prostoru pro to, aby se zglajchšaltovat nenechal – platí za to nanejvýš tím, že se možná nebude mít tak dobře, jako kdyby šel s proudem, či že se snad stane předmětem posměchu těch, kdo s tímto proudem jdou. (Ale proč by nám mělo vadit, když se nám takoví lidé posmívají?) Člověk si prostě musí uvědomit, že zodpovědnost za sebe a za svůj život má jen on sám. Přes všechny společenské mechanismy, které nás tak či onak postrkují či omezují, nejsme hříčkou v rukou věčné a neosobní Moci. Dnešní situace a situace sedmdesátých let se dramaticky liší. I když připustíme, že ze subjektivně psychologického hlediska se dnes mnoho lidí cítí podobně zglajchšaltováno jako tehdy (o čemž bych já měl tendenci pochybovat), je tomu tak, že zatímco tehdy to bylo dílem zvůle komunistických diktátorů (a cesta ven zjevně vedla jedině přes svržení jejich diktátu), dnes si za to můžeme prostě sami. Přiznám se, že mě velmi překvapilo a znechutilo, jak mnoho lidí se svou nově nabytou svobodou po roce 1989 naložilo; ale pokud k životu přistoupili tak, jak k němu přistoupili, to jest pokud se zařadili do zástupu pochodujícího v rytmu televizních reklam a seriálů, nemohou si nyní stěžovat, že je tento zástup semlel. Autoři této knihy jim ale říkají: vy sami za nic nemůžete, to Moc. (Jak už jsem říkal, tato Moc se v knize jeví zejména jako nevyslovený předmět trpných rodů; až se na mysl vkrádá potterovská deskripce „však-víš-kdo“; v knize ale najdeme i spoustu nápověd, o jaké pozemské avatary se opírá: „modro-zeleno-černá koalice“, George Bush, GMO, ODS, Václav Klaus, ale i Václav Havel……) Takové univerzální rozhřešení („to není vaše nezodpovědnost, vy děláte dobře, že na všechno jenom nadáváte, protože s tím stejně nic udělat nedokážete, jedině když dáte dohromady lid, odvrhnete [ 100 ]

[glosa]


konsensus a vyvoláte svár“) je ovšem lákavé; je to nicméně jenom mámení, které levicoví demagogové (popřípadě jejich „užiteční idioti“) používají vždy, když potřebují shromáždit armádu, se kterou by šturmovali na starý podlý svět. I kdybychom tedy přijali vykreslení naší současné situace jakožto podobného zglajchšaltování, jaké tu bylo před pětatřiceti lety, je třeba vidět, že toto připodobnění stojí na tom, že se zde slov jako „normalizace“, „zglajchšaltování“ či „disident“ používá velice kreativním způsobem. Názorové zglajchšaltování sedmdesátých let spočívalo v tom, že bylo fyzicky nemožné zveřejnit názor, který by byl v rozporu s oficiální linií – prostě proto, že všechny nástroje zveřejňování byly pod přímou kontrolou komunistické strany, a každý disident, který se to pokoušel obejít (ať už formou nějakého toho samizdatu nebo jenom nadávání někde v hospodě), se vystavoval reálnému nebezpečí tvrdého trestu. Co dnes hrozí disidentovi, který projeví „neortodoxní“ názor? Hrozí mu, že mu ti, komu se tyto názory nelíbí, nebudou naslouchat, možná že se ho budou snažit zesměšňovat. Takže proč teď vlastně nebýt disidentem? (Symptomatický mi v tomto ohledu připadá ten rozdíl mezi komunistickou normalizací sedmdesátých let a „naší dnešní normalizací“, který se odráží ve faktu, že zatímco ti, kdo bojovali proti té první, jako třeba Václav Havel, kterému většina autorů této knihy nemůže přijít na jméno, strávili mnoho let v kriminále, bojovníci proti té druhé svůj boj svádějí z kateder univerzit. Bohužel tento – nepodstatný? – rozdíl není v knize tematizován……) Obzvláště pozoruhodnou míru takové „kreativity“ podává M. Škabraha v textu, v němž je srovnání naší dnešní situace a husákovské normalizace hlavním tématem. Píše například o aféře, která vznikla tím, že časopis Respekt zveřejnil dokument, který vrhal špatné světlo na spisovatele Kunderu, což Škabraha komentuje následujícím způsobem:

Požadavek sebekritiky, kulturně odvozený z katolické instituce zpovědi a později transformovaný do sebedozorování radikálního protestantismu, je u nás dobře znám z dějin KSČ. V kauze Kundera často zazníval v antikomunistickém „hlasu lidu“,

ozývajícím se v internetových diskusích, kde bývá naplno vysloveno to, co v článku samotném, respektujícím přeci jen jistá pravidla novinářské etiky, bylo pouze naznačeno; teprve tato vulgarizace dotváří mediální sdělení. Pomineme-li to, že autor kritizuje autora článku v Respektu za něco, co nenapsal, ale jenom „naznačil“, je tu kardinální otázka: skutečně autor onen propastný rozdíl, který pomíjí, nevidí, nebo chce čtenáře přesvědčit, že tady není? Copak chce vážně srovnávat sebekritiku poddaných komunistického režimu, vynucenou v lepším případě jen hrozbou drobných ústrků, v tom horším, jako byly procesy padesátých let, mučením či hrozbou smrtí, s požadavkem novináře, že by se Kundera měl vyjádřit k podezření, že někoho udal, či k výkřikům v nějakých internetových diskusích? Může tohle myslet vážně? Zdá se mi, že někteří z autorů recenzované knihy patří k lidem, které k jejich angažmá v daném kontextu dovedla jejich zvýšená citlivost, se kterou vnímají osudy „ponížených a uražených“, jevy společenského vylučování a ostrakizace (které samozřejmě najdeme v každé společnosti); a protože mají pocit, že takovým lidem může dokázat pomoci jenom levice, hlásí se k levici; a protože jsou přesvědčení, že opravdu hlubokomyslná levice se vyznačuje neprůhledným diskurzem francouzských intelektuálů, berou za svůj i jej. Tím se dostávají na stejnou loď se zbytkem autorů, kterým jde především o intelektuální exhibici, o předvedení, jak pěkně to umějí se všemi těmi „rhizosférami“ a „jouissance“. Do očí bijícím charakteristickým rysem celé knihy je pak ideologická předpojatost. Pro autory tohoto sborníku není „politizace“, po které volají, snahou o navrácení problémů, které jsou svou podstatou politické a za jejichž řešení musíme přijmout zodpovědnost, do společenského prostoru; je pro ně jenom zástěrkou prosazování konkrétní (a velmi radikální) ideologie, prosazování velmi vyhraněných názorů na to, jak by podle nich věci měly být uspořádány (přesněji řečeno jak by uspořádány být rozhodně neměly, protože pozitivního se toho o jejich názorech na uspořádávání společnosti mnoho nedozvídáme).

[ 101 ]

Březiniana II (1966–2006–2010)

Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy Některé další ukázky z knihy, kterou připravuje nakladatelství Triáda Petr Holman

M. Č., Praha 1966 Symboly, písně a mýty Březinovské úvahy Jestliže v současné době začíná být znovu uznávána básnická velikost Otokara Březiny, chybí tomuto pocitu základy v poznání literárněvědném. Obecná představa o významném novátoru básnického jazyka, experimentátoru metafory, verše apod. je nesporně krokem vpřed, kdybychom se však na ni omezili, zařadili bychom mimoděk Březinu mezi hodnoty funkční jen v rámci básnického vývoje samého, jako připravovatele díla následujících generací, a to nestačí, abychom v jeho tvorbě rozpoznali hodnotu samostatnou a živou. Jedním ze zdrojů potíží bylo také tady velmi dlouho pojetí básnického díla jako pouhého vyjádření ideologického postoje. Tento přístup, který dokonce na základě pozdní korespondence a výroků se dopátral v Březinovi rysů fašistických (pomíjeje zároveň vlivy socialismu v esejích, jako je „Smysl boje“), má v březinovském bádání dlouhou tradici už z předválečné idealistické vědy. Březina byl tu rozebírán jako „myslitel“ nebo dokonce filozof; výsledkem byla redukce mnohostranné osobnosti na abstraktně vyčleněný aspekt, izolace stanoviska na základě vyhraněného souboru citátů (promiscue z veršů a dopisů), a konečně chvála takového stanoviska nebo polemika s ním. Životopisný nebo sociálně historický výklad, který se nabízí k překonání tohoto primitivismu, může posloužit pro první orientaci a klasifikaci Březinova zjevu jako celku; pokud však běží o konkrétní díla, nevystačíme se zjišťováním toho či onoho „reálného jádra“, s traktováním básní jako fantastického, mystifikovaného, „odcizeného“ odrazu společenského nebo biografické reality – také tady zůstává trvalá hodnota uměleckého odkazu za hranicemi možností metody. Podle mého názoru se ukazuje větší naděje v tom, od čeho ideologické výklady abstrahovaly: právě tj. potřebí učinit předmětem zevrubného rozboru, co v portrétech Březiny-myslitele vystupovalo jako povrch, vnější slupka, pouhá jevovost, marně bránící proniknout k pravému jádru čisté ideje. Mám na mysli mnohotvárné a konkrétní významové

[ 102 ]

[archiválie]


komplexy Březinových básní, strhující bohatství myšlenky, citu, vůle, smyslového vnímání, jež je v nich zakotveno. Tyto neobyčejně komplikované soubory významů nejsou přece pouhými prostředky k „názornému“ tlumočení abstraktní ideje, ani dokladem bizarního životního osudu zapadlého samotáře, který si zpřítomňoval pomocí poezie různé senzace velkého světa. Ať už vznikly z jakýchkoliv příčin, stojí před námi ve své svrchované objektivitě, definitivní a zároveň neúplné jako každé básnické dílo. A mělo by to být právě naše materialisticky orientované přečtení Březiny, které za množstvím duchovně vyznívajících Březinových obrazů odhalí potenciální designát, jímž je bohatství a sláva života. [Až mnohem později („30. 10. 87“) autor do této své práce, kterou pořadatel přítomné knihy kdysi získal laskavostí jistého osvícenějšího pracovníka klatovské okresní knihovny (exemplář č. 533/66, též razítko „R 1970“), připsal své věnování: „V Klatovech to vyhodili z knihovny a udělali vlastně dobře. Jenom, prosím Tě, Petře, všechno bez břehů naivní si škrtni. Zbude-li pak v průměru 1 věta na stránku, budu vidět, že jsi shovívavý.“]

J. B., Ústí nad Labem 13. 4. 1967 S velkým zájmem jsme si přečetli dopis od Tebe, děkujeme Ti za něj i slova uznání naší práci. Mnoho jsme přemýšleli, jak vyhovět Tvému přání, ale není nám to bohužel možné z těchto závažných důvodů: 1. Bachovy dvojkoncerty d moll a c moll nemáme v repertoáru 2. Připravujeme velký koncert na 15. 5. v Ústí nad Labem s Pěveckým sborem pedagogické fakulty (F. X. Brixi: Oratorium „Opus patheticum de septem doloribus B. V. Mariae“) 3. Máme další koncerty: 29. 5. Litoměřice, 8. 6. Libochovice, 1. 7. Litomyšl 4. Mezi tím 12. a 19. 6. nahráváme pro Čsl. rozhlas Concerto c moll pro violon a orchestr od Johanna Matthiase Spergra (1750–1812) 5. Od 18. 9. jede BKO na týdenní zájezd do NDR a musíme nastudovat nový pořad (6 skladeb) 6. Další koncert BKO je v lednu, a to znamená studovat dalších 5 nových skladeb. Toto vše se děje při dvou zkouškách týdně po třech hodinách, což je pro neprofesionální orchestr mimořádné vypětí. […] Těšilo by nás, kdybys měl možnost nás slyšet na koncertě. Napiš nám zase o své práci a my Ti rovněž budeme posílat své programy. Dovoluji si připojit sborník Bendův komorní orchestr 1956–1966, který Tě informuje o celé naší činnosti.

„V Turnově 24. IV. 1967 / Milému studentovi / Petru Holmanovi / houslovému umělci / F. X. Drozen.“ [Věnování na přední straně fotografie Drozenova nástroje z roku 1963 (1940–1963), opusové číslo 582, stavěného „dle vzoru Steiner, rozměry síly Stradivaria“, který u tohoto proslulého Mistra houslaře nechali postavit rodiče pořadatele tohoto svazku a na který později zkusmo, s velkým zájmem a potěšením hráli mj. též David Oistrach, Henryk Szeryng nebo Ida Haendel – právě tato světově proslulá houslistka s nečekanou srdečností a s oslnivou noblesou jí vlastní ocenila violový témbr tohoto nástroje, v mnoha ohledech – přece jen – příbuzného jejímu nádhernému atypickému Stradivarimu.]

R. K., Praha, asi druhá polovina srpna 1968 Milý Petřínku, mám o Tebe hrozný strach! Kde jsi? Už jste se vrátili z toho chmelu? Tady jsou všude vojáci a tanky. Prosím Tě, dávej na sebe pozor. S těmi ruskými vojáky nemluv, nedráždi je, vyhni se jim. Umírám strachem.

J. Z., Praha, asi druhá polovina září 1968 DO NEPŘEDVÍDANÝCH SOUVISLOSTÍ zasunul neúprosný čas vzpomínku na sté výročí narození jednoho z největších českých a světových básníků Otokara Březiny.

[ 103 ]

[archiválie]


Noříme se do jeho veršů a poznáváme, že jeho síla nepřestává ani tehdy, kdy přesila bolesti zavalila jeho rodnou zemi. Uvědomujeme si najednou, co znamená verš v básni „Předtuchy“: „Šílená jasnost mi letěla smysly…“, jaká je hloubka jeho „Mučedníků“, jeho „Stráže nad mrtvými“ i „Modlitby za nepřátele“. Myslíme na jeho „Noc“, „kdy země se propadá do tmy, z níž vyšla“, na jeho „Proroky“, kteří vyjdou „do měst, jichž věže a paláce zachví se jednou zemětřesením, až oblaky neznámých tvarů zakvílí hněvem…“ Potom však přichází vzpomínka na takové skladby, jako jsou „Stavitelé chrámu“, nebo vidina „rukou nesčíslných“, které „chvějí se proudem bratrské síly“, a slavný chorál „Věčně znova“. Otokara Březinu voláme na duchovní stráž, tak jako voláme všechnu sílu této země, tu přítomnou i tu minulou. Ať zazní jeho „Kolozpěv srdcí“: vždyť i „pro vichřice, převraty, bouře“, jak zpíval, „sladko je žíti“. Jako by se naplnilo proroctví, kterým začíná esej Cíle: „Těm, kdož žijí v naší době, přáno je slyšeti, čeho země v posavadních dějinách svých neslyšela. V hlasu jejích větrů a ohňů, v tepotu moří a sesouvání skal zdvihl se nový hlas, najednou vítr i oheň, moře i zemětřesení: hlas zástupů.“ Věděl, že tento hlas má nejmocnější sílu.

[M. P. – A. Z.], Brno 1969 Knižní dílo Otokara Březiny. Soupis. Úvod Univerzitní knihovna v Brně má zvláště blízký a vděčný vztah k Otokaru Březinovi. V r. 1929 se stala dědičkou značné části jeho knihovny (cizojazyčných děl a děl s věnováním autorů), kterou dodnes pečlivě spravuje. 40. výročí úmrtí Otokara Březiny a jeho odkazu vzpomíná Univerzitní knihovna vydáním soupisu jeho knižně vydaného díla. Význam a oprávněnost naší bibliografické pomůcky je dána mimo jiné i tím, že Březinovo dílo se nestalo v převážné míře předmětem běžného nakladatelského podnikání, že nevycházelo ve velkých nákladech (s výjimkou posledních let), že bylo často vydáváno pro úzký kroužek přátel Březinovy poezie, ba že bylo vydáváno i jen v jednom výtisku. Doufáme proto, že se soupis stane užitečnou pomůckou pro všechny, kteří velkého básníka milují a zabývají se jeho dílem.

K. V., Železný Brod 23. 4. 1969 Petr Holman u mne studoval na LŠU v Železném Brodě od roku 1964 a letošní rok u mne úspěšně absolvoval poslední ročník druhého cyklu Smetanovou skladbou „Z domoviny“ (obě části). Za celou dobu svého studia se u mne osvědčil jako velmi nadaný, velmi pilný a vytrvalý žák, mající velikou lásku ke svému vyvolenému nástroji. Získával vždy na všech soutěžích okresních v Jablonci nad Nisou i na posledních dvou kolech krajských v Teplicích první ceny pro naši školu, kterou tímto významně reprezentoval. Vloni zjara byl odbornou porotou v Teplicích vybrán k houslové reprezentaci za celý Severočeský kraj na německou konzervatoř Roberta Schumanna ve Zwickau, kde měl přednést Beethovenův houslový koncert, k němuž si sám složil vlastní kadenci. Pro známé srpnové události však ku proponovanému koncertu pochopitelně nedošlo. Při školních koncertech v Železném Brodě i jinde stával se jeho vynikající houslový výkon hudební osou celého večera. Všude získával svými výkony, krásným, zpěvným a širokým tónem a vytříbenou muzikálností, jakož i skromným vystoupením sympatie celého publika. Je proto pochopitelné, že celý jeho životní zájem se zcela soustředil na oblíbený nástroj – housle. Jako vítěz letošní soutěže, okresní v Jablonci nad Nisou i krajské v Teplicích, získav první ceny, postoupil do závěrečného kola celé soutěže, které se bude konat 8. května t. r. v Ústí nad Orlicí.

[ 104 ]

[archiválie]


J. B. Č., Wrocław (Polsko) 1971 Komenský a Březina Komenský et Březina. Résumé. (Traduit par Michal Michalak.) La présente étude ne se pose pas pour but de déterminer avec force détails l’influence de Komenský sur le poète et penseur Otokar Březina, nous ne voulons pas non plus nous faciliter la tâche en ne faisant que découvrir des analogies superficielles. Nous désirons mettre en lumière, extraire du plus profond possible les affinités internes entre les deux écrivains – ces affinités qui ne possèdent pas seulement le caractère de liens entre des individus, mais également celui du typique du phénomène. Au début, nous avons pris en considération certains traits biographiques communs unissant Komenský à Březina, notamment la douleur ressentie dans le monde de leur temps et l’opposition constante aux tendances décadentes de l’époque. Plus loin, nous avons présenté certaines similitudes dans le domaine de la pédagogie, car Březina travaillait également comme enseignant et il a consacré beaucoup d´attention aux problèmes de l’éducation. On voit nettement aussi certaines différences entre ces écrivains, différences qui résultaient de la disparité de la spécificité de leurs temps et des différences entre leurs individualité. Malgré ces différences, on voit apparaître après une analyse minutieuse des similitudes étonnantes. Komenský et Březina étaient des personnes hautement spiritueles cultivant certaines visions pan-humaines; en même temps ils oeuvraient pour le bien de leur langue nationale qu’ils ont réussi à élever à des sommets inconnus. Ils ont réussi de manière créatrice à effectuer une synthèse de biens des éléments opposés: tous les deux étaient novateurs, découvraient de nouvelles valeurs, et il soulignaient en même temps leur attachement fervent à la tradition et il y puisaient beucoup, surtout de la tradition de la Réforme tchèque et du mysticisme. Ils unissaient de même leur attachement à la nation au sentiment de leur appartenance au monde entier, ils unissaient les visions au respect pour la science, le type platonicien au type aristotélicien. Ils rattachaient un universalisme cognitif à un comportement actif au service de l’humanité. Tous les deux, malgré des déceptions personelles, croyaient à l’avenir lumineux de l’humanité et ils annonçaient sa venue dans des tableaux monumentaux – Komenský, surtout dans sa Panorthosia, Březina dans son recueil Les Mains et dans ses essais.

M. J. D., Chicago (USA), July 5, 1972 Dear Petr: So very often I have written letters to you, and each time I do not think that I really ever truly realised how fortunate I am, and at the same time how grateful I am to have the opportunity to know you. It has been one of the most rewarding experiences of my life, and in all sincerity I hope that our friendship will last for as long as we both shall live. Lately I have been thinking about you quite a lot, and at the same time I have been trying to go over things and get a very clear envisionment of the type of person that you are. While doing this, I have noticed something about your Indian philosophy that I had not before. In some ways the essence of it, that what you hope to achieve is similar to Christianity. […] Have you ever heard of RAVI SHANKAR Petr? I was fortunate enough to locate one of his records in which he plays the Sitar. It is some of the most beautiful music that I have ever heard.

P. H., Železný Brod, srpen 1972 Jak neskutečně stálé zdá se lidské bytí plynoucí zvolna přítomností nekonečna ten pomíjivý přelud z temnot lidské duše jímž slova bláznů a láska milenců se sytí.

[ 105 ]

[archiválie]


J. a A. D., J. D., A. G., „V Tasově“ mezi 25. 8. a 5. 8. 1973 Od 25. VII. do 5. VIII. 1973 jsme společně vzpomínali našeho strýce Jakuba Demla a pohovořili si o jeho díle. Současně jsme vzpomenuli jeho přátel Otokara Březiny a Frant. Bílka.

K. D., Tasov 5. 8. 1973 Mlčeti o zármutku a mluviti o radosti. Takový smysl i řád mají Demlovy deníky. Při vzpomínkách na mého strýce…

M. J. D., Chicago (USA), December 14, 1973 Still more good news: The books you originally asked about, A Tamil-English Dictionary and the other by A. H. Arden finally arrived from California. Tomorrow along with this letter I shall send them to you by Parcel Post-Special Delivery-Insured Mail. I am afraid this will take some time to arrive in Ceskoslovensko, but at least I will have sent them. If you have not already received the other books I sent earlier, I presume they should arrive shortly.

A. H., Kralupy nad Vltavou, po 9. 4. 1974 Děkuji za Váš dopis. Opravdu mě těší Váš zájem, ale bohužel Vám nemohu vyhovět, antož žádaný překlad nemám a já osobně jsem jej nikdy neměl. Píšu zároveň o tom p. dr. Dušanu Kafkovi, který se domníval, že tento překlad se mi dostal do rukou z titulu mé někdejší funkce v Unitarii. Budete se ano, patří skutečně sem…pravděpodobně nucen znovu obrátit na p. dr. Kafku, třeba dodatečně zjistí, kde překlad je.* Osobně se s Vámi velmi rád sejdu už také proto, že Holmanové jsou mými příbuznými, se kterými jsem se už hezkou řádku let neviděl. […] I manželka Vás ráda uvidí a s Vámi si popovídá o Březinovi. Březina u nich přímo bydlel a ona je nejen jeho ctitelkou, ale troufám si říci i odbornou znalkyní. * K tomu R. J., Železný Brod 9. 4. 1974 Titl. Československým unitářům v Praze Vážený pane doktore, před lety jsem odevzdal čsl. unitářům strojopis zcela přepracované Bhagavadgíty s přáním, abyste toto dílo vydali. K vydání však nedošlo, a kniha leží neužitečně ve Vašem trezoru. Poněvadž indologický seminář Karlovy univerzity mohl by tuto práci používat jako studijní pomůcku, prosím Vás, abyste můj strojopis vrátili do rukou doručitele tohoto listu pana Holmana, jenž studuje sanskrt a támilí v Praze. Uznáte jistě plnou oprávněnost mé žádosti, děkuji Vám za Vaši laskavost a poroučím se s projevem dokonalé úcty.

M. J. D., Chicago (USA), October 2, 1974 Former Beatle and lead guitarist George Harrison is scheduled to do a concert in Chicago. I think he will appear with Ravi Shankar and someone else perhaps. If Iam able to purchase a ticket I hope to attend the event.

O. K., Praha 13. 11. 1974 „Skutečně jsem to napsal?“ [Věnování autora do jeho monografie Otokar Březina 1892–1907, Logika jeho díla, Melantrich 1948, které takto vepsal po skončení své přednášky o Petru Bezručovi a následné vášnivé disputaci s Miroslavem Červenkou týkající se Bezručových rukopisů.]

[ 106 ]

[archiválie]


R. H., Praha 21. 12. 1974 Vážený příteli, děkuji Vám za Váš vánoční pozdrav a splnění slibu, který jsem nebral vážně. Vytáhl jsem něco březinovského, co Vám může přijít vhod k doplnění literatury. Myslím tím především toho Medka. To ostatní jen tak, kdybyste to chtěl. A nemáte-li toho Lesného, tak Vám ho věnuji taky. K přání vánočních svátků je už pozdě. A tak Vám přeji, abyste měl v příštím roce ty nejlepší podmínky k práci: zdraví a klid především. Ten klid ovšem nemíním jako klid rybníka. Klid, kterému jsem kdysi říkal tvořivý.

J. K., Brno 19. 8. 1975 Děkuji za Vaše dva dopisy s podněty a dalšími příspěvky k březinovské bibliografii. Co se týče katalogu knihovny O. Březiny, sám jsem se tímto zabýval a jistě stojí za vydání. V současné době vlastní naše knihovna celou Březinovu knihovnu, tedy i tu část, která byla původně určena pro školní děti k užitku a nebyla publikována. Snad nejvhodnější termín vydání tohoto katalogu by mohl být rok 1978 nebo 1979, kdy má Březina jubilea. A při této příležitosti by snad mohly vyjít i dodatky, kterými mě tak hojně zásobujete. Pokusím se v tomto smyslu o zpracování, resp. vydání. V příloze Vám zasílám žádané materiály prof. Fialy jako pozornost za Váš mimořádný zájem.

P. H., Praha „5. ledna 1977“ Panu Miroslavu Červenkovi Houpají-li se motýli ticha na nepřetržitých květech polovědomí, co my o tom víme? Usedá-li někde kočka nad plamínek, znamená to snad, že ještě rozumíme? A stojí-li náhle koala na zápraží vzpomínání, je to tím, že stále ještě milujeme, i když jsme vždycky na začátku, který nám už tolikrát připomínal smrt?

J. K., Brno 1. 8. 1977 Mile mne překvapil objemný balíček záznamů k březinovské bibliografii, který jsem na svém stole nalezl po návratu z dovolené. Letmou prohlídkou oceňuji nejen Vaši pečlivost při přepisu do kartotéky, ale také skutečnost, že Březina je stále v zájmu literární pozornosti a studia. Záměr naší knihovny znáte. Rádi bychom březinovskou bibliografii nadále sledovali, je to konec konců povinnost vůči odkazu O. B. naší knihovně. Otázka vydání dodatků by měla přijít na pořad jednání, zatím Vám však nejsem v stavu konkrétně odpovědět. Děkuji každopádně i za upozornění, že jubilejní léta 1978–1979 jsou již před námi.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných1, 27. 4. 1978 Sdělení č. 1 Městský soud v Brně, Rooseveltova 16, nařídil na 10. květen t. r. na 8.45 hod. (místnost 37a) pokračování odročeného hlavního líčení v trestní věci proti Martinu Šimsovi, dělní1 www. cibulka. net/77/1978/INFORM06/01. htm [ 107 ]

[archiválie]


kovi, bytem Brno, Volfova 12. Je proti němu vedeno trestní stíhání (na svobodě) pro trestný čin neplnění odvodní povinnosti (§ 267, ost. 1. tr. zákona). Hlavní líčení bylo již dvakrát odročeno, protože se nedostavil důležitý svědek – důstojník vojenské správy. Martin Šimsa má k výkonu vojenské služby výhrady, které pramení z jeho přesvědčení. Hrozí mu trest odnětí svobody až do jednoho roku. 5. května 1978 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Pozn. red.: Martin Šimsa byl 10. 5. odsouzen k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na dva roky, tato informace je mj. obsahem sdělení č. 6 výboru, text tohoto sdělení nebyl při uzávěrce redakci k dispozici. Na základě neúplných informací, které jsme doposud získali, předběžně sdělujeme: V druhé polovině dubna t. r. bylo v Jihomoravském kraji vzato do vazby několik občanů (nikdo z nich není signatářem Charty 77), kteří jsou trestně stíháni za „rozšiřování protistátních písemností“. Petr Cibulka, dělník, bytem Vránova 53, Brno, je od 17. 4. ve vazbě, je obviněn z trestného činu pobuřování (100 odst. 1a tr. zákona). V jeho bytě byla provedena domovní prohlídka. Ve věci obviněného Petra Cibulky a spol. byli jako svědci vyslechnuti Josef Adámek, studující, a Petr Pospíchal, tiskařský učeň. Libor Chloupek, knihovník, bytem Tábor 13, Brno, je ve vazbě od 26. 4. a pravděpodobně je rovněž obviněn z pobuřování. V jeho bytě byla provedena domovní prohlídka, která byla zdůvodněna podezřením, že přechovává písemnosti, které souvisejí s trestnou činností Petra Cibulky. V bytě byly odňaty materiály Charty 77, texty L. Vaculíka, J. Patočky, V. Havla a J. Hájka, dále složka nadepsaná „Březina“, přičemž není zřejmé, jde-li o básníka Otokara Březinu, kterého má L. Chloupek v oblibě, nebo o vězněného signatáře Charty 77 Aleše Březinu. Dne 21. 4. t. r. byli vzati do vazby ing. Pavel Novák a Josef Brychta, oba z Jihlavy. Trestní stíhání proti nim se zakládá na „rozšiřování protistátních písemností“. Při domovních prohlídkách, které byly v jejich bytech vykonány, však nebyly takové písemnosti nalezeny. Odňata byla několik desítek let stará kniha Tábory smrti v SSSR, dále texty J. Hutky a skupiny Plastic People, magnetofonové pásky a psací stroje. V případě Josefa Brychty provedli příslušníci StB, aniž by byli vybaveni příslušným souhlasem prokurátora, prohlídku i v sousední polovině dvojdomku, která patří invalidnímu synovi Josefa Brychty.

V. V., Pardubice 10. 7. 1979 Vážený a milý pane, už je tomu více než čtrnáct dní, co jste byli s dr. Binarem u nás, ale teprve dnes si dovoluju Vám napsat. Potěšil jsme mne svým vážným zájmem o dílo Otokara Březiny; slíbil jsem Vám, že vynajdu v obsáhlé korespondenci paní dr. Anny Klecandové-Martenové některé věty o Ot. Březinovi. Začal jsem tedy přepisovat celou korespondenci a posílám Vám zatím alespoň dvě ukázky.* Svého času vyšlo mnoho vzpomínek a korespondencí s Básníkem, ale myslím, že nejzávažnější je však ta s panem Josefem Florianem, která dosud není publikována. Pojedete tedy do Staré Říše na Moravě? Vzpomínám rád na Vás, tisknu Vám ruku a z celého srdce Vám přeju všechno dobré ve Vaší záslužné práci. […] * „… A jak Vám poděkovat za „Kolozpěv srdcí“? Jako byste věděl, že jsem si tu nádhernou báseň Březinovu po léta říkala v těžkých životních okolnostech a že si ji i dnes často opakuji.“ (Kobyly 15. července 1968.) „… s radostí vítám zájem pana dr. Dvořáka o dílo Miloše Martena. Myslím, že by bylo dobré vydat znovu jeho esej o Březinovi. Mladí lidé začínají chápat, jaký to byl velký básník. Marten jej řadí mezi nejpřednější představitele našich duchovních tužeb, naší národní filozofie. V Akordu jej doplňuje Mácha a Zeyer, ale zdá se mi, že současné době má co říci právě Březina; problémy hmoty a ducha, lidské společnosti, pozemské promítání do hodnot a pravd metafyzických – to vše je v té Martenově studii.“ (Kobyly 9. března 1969.) [ 108 ]

[archiválie]


[Dále píše o literární pozůstalosti Miloše Martena, která má přijít do Památníku národního písemnictví. Zmiňuje se o korespondenci Marten–Březina, kterou se chystá vydat p. Lumír Kuchař, později pak chce vydat martenovské studie. Zdali to vyšlo, nevím.]

J. S., Praha 11. 7. 1979 Pane kolego, vážený a milý, stále přemýšlím nad Vašimi slovy, resp. ponuce k tomu, abych vypsal něco ze svých letitých zkušeností. Navíc totéž mi bylo nabídnuto jedním z mých bývalých spolupracovníků, s nímž jsme zažili časy bohatýrské i zlé. Vím, snad by to byl obraz dob minulých, osobní zážitky, ale hlavně subjektivní názor na události, jichž jsem byl svědkem, neb jsem je prožil. Nemám, bohudík neb bohužel, dar písma – myšleno literárně a třeba i s Vaším Březinou –, ale poněkud se vyznám v krátkých koncepcích, myslím kupř. v dopisech. Vzpomínám zde dalšího svého spolupracovníka, který nebyl schopen napsat kloudnou větu, ale jeho spontánní projev, zachycený magnetofonem, to byly zážitky non plus ultra. Proto měl-li přednášet, vždy přednášku namluvil, a mohu říci, mělo to fantastický úspěch. Ovšem tragédie byla při získávání textu pro sborníky. Tož pracně ze záznamu. Se mnou je tedy něco podobného, snad by bylo možné realizovat tyto zkušenosti formou qvázidopisů nějakému x-ypsilonu, příteli, kolegovi, kamarádu. Nevím. Podumejte nad mými slovy, prosím, neb říkám si, že člověk přece něco za těch mecítma let viděl a prožil. Mohu říci jediné – moje generace je Velká Generace, neb zažila dvě horké války, jednu studenou, rozbití atomu a člověka na Měsíci. A nemluvím o astropsychice a bionice, o vidiconech, computerech a těch dnes již tak všedních utensiliích člověka XX. věku. Ano, technika, ale mimo ni, neb kromě ní jsou i zde otázky humanistické větve, to, čemu se moderně říká mezilidské vztahy, a také to nejodpornější (podle mého názoru), politikum. A právě tyto kombinace, řekl bych, jmenovaných disciplin člověk prožíval; a to, co prožil, nutně zanechávalo stopy v myšlení a jednání, ale vždy musel zůstat na galerii, nikdy v aréně… Věřte, že s odstupem doby, kdy se vzpomíná na ony dávno minulé dny, v nichž byly ničeny zákony boží i lidské, jeví se téměř vše zcela jinak, než jako to bylo kdysi prožíváno. Takovým typickým příkladem jsou právě prožitky naší generace, která byla nucena nejednou, opakuji, nejednou Hossana tady možná s malým s… a vzápětí Ukřižuj! nejen volat, ale i realizovat. Příklady? Život prominentů, jejich osudy, které tak často připomínají okřídlené havlíčkovské: dneska Tě maj za svatýho, zejtra atakdále, že? Mnoho jsem toho kolem sebe zažil a viděl, a tak by přece snad stálo za úvahu vypsat tyto poznatky jako faktografii minula, bez jakýchkoli emocí a osobního náhledu, asi podle starého latinského veni, vidi…, ale nikoli vici… Tož co Vy na tyto moje poněkud neučesané řádky? Těším se na Váš koment a doufám, že se co nejdřív ozvete, abychom opět poseděli a popovídali o věcech všelikých a i jinak podivných.

J. K., Jaroměřice nad Rokytnou 24. 1. 1980 Děkuji Vám za ten sešit 4, kde se Vám podařilo umístit ty dva dopisy O. B. Kdybyste to mohl poslat panu V. Závadovi, ten by mohl leccos poradit, kde by se u nás něco podobného dalo publikovat. Nevydali by ti Vídeňáci celou korespondenci O. B.–A. P., nebo ji dokonce do němčiny přeložili? Když jsem odcházel od A. P. s tím vzácným balíčkem, projevoval jsem před ní jakousi radost. Paní mi zacitovala nějakou indickou průpověď (dobře se nepamatuji): „Jdi bez radosti dál, i kdyby se ti svět k nohám klad, jdi bez radosti dál.“ Poněvadž jsem ji požádal, aby mi napsala nějaký papír, aby mě někdo jednou nepodezříval z něčeho nečestného, řekla, že mi to pošle. Za určitou dobu to přišlo v obálce vlastní výroby (nemám to při ruce) – bylo tam napsáno, že mi předává korespondenci Otokara Březiny, jí zasílanou, s veškerými právy. Snad by to bylo k potřebě někdy při opětovném tištění s dovolením třeba i v cizině. E. Chalupný má tam na tom vydání napsáno cosi, ale má-li to nějakou konkrétní podobu? Za další čas vydané dopisy J. D. – tam nemá nic napsáno, jen že to vydává sama A. P. [ 109 ]

[archiválie]


(Možná, že je to již dnes jen papír iluzorní.) Já bych si jen přál, aby to vyšlo znovu s těmi doplňky, které jsou dnes k dispozici. V muzeu svým časem byla paní, dcera malíře učitele Jíchy Václava, který učil v Jaroměřicích v r. 1904–1905. Paní měla u sebe balíček korespondence Březinovy s jejím otcem, snad i dopisy J. D. a J. F. Adresu bylo by třeba teď shánět na národním výboře ve Fryšavě (někde u Nového Města). Třeba by to ta paní (asi padesátnice) dala opsat. V. Jícha je v té Fryšavě pochován. 19. listopadu 1974 by mu bylo 100 roků (malíř krajinář). […] Ten den, co přišlo to číslo 4, se mi zdálo o A. P. Byla vzpřímená, ale jeden symbol z toho snu jsem si ještě nevysvětlil.

M. Č., Praha 28. 1. 1981 Milý Petře, v rychlosti posílám požadovanou zprávu. Přehled o literatuře vydané za války v Anglii má dr. Ludvík Mucha. Pracuje na filozofické fakultě, ale nevím, kde. […] Za účelem informací by bylo ovšem třeba dohodnout se telefonicky a pak za ním zajít osobně. Odvolej se, prosím Tě, na pana Prokopa Bernáška (syna básníka Tomana), že Tě posílá. Bernášek možná mluvil s Muchou o mně, takže Muchovi řekni, že jsme dvá v jednom nebo naopak. Mimochodem – bylo by asi účelné při té příležitosti se vyptat, zda ty anglické edice byly někde souborně sepsány v tisku, a když ne, navrhnout mu, aby tu bibliografii zveřejnil ve Wiener Slv. Almanachu…* Ozvi se, dej vědět, jak to dopadlo! * Ve Wiener Slawistischer Almanach 5/1980 byla v té době otištěna studie „Zpráva o současném stavu březinovských korespondencí“.

J. S., Praha 12. 3. 1981

UTRIN, Ústav technického rozvoje a informací, 113 56 Praha 1-Kampa Vnitřní sdělení Pro útvar: Petr Holman Z útvaru: Vodičkova Referent, telefon: Slaba, viz níže Vaše zpráva zn., ze dne: žádná Naše zpráva ze dne: také žádná Číslo sdělení: sine Poznámky příjemce: Ø Věc: Slezina alias Zusamemmentreffen Pane kolego, vážený a milý, snad jsem Vám již kdysi napsal něco o hoře a Mohamedovi. Používám toho opět, že když nejde Mohamed k hoře, je to naopak. Totiž: mám pro Vás něco na ukázku, řekl bych unikát unikátů, něco, co vás jistě zaujme. Proto prosím o Váš telefonát, abychom se co nejdříve sešli a popovídali. A z další reality života to, že ta můra odletěla až na pátý kontinent, do Sydney. Ozvala se a jistě mi věříte, že následovalo moje písmo coby fascikl. Tyto dny jsem se dověděl – doma – že jsem starý marasmik, a to právě v den, kdy jsem odeslal Škodovce studii o fotonové aktivitě a důsledcích rizikovosti práce s ionizujícím zářením. Tedy nic se neděje, relativita čili chacun à son goût… Mám toho mnoho na vyprávění a také v obrazové dokumentaci – a předem vím jedno: že Vás to zaujme.

K. D., Tasov 27. 11. 1983 Planina ticha se rychle ano, bez čárky… po Tasově. Každý starší čtenář ihned pozná, o koho jde, i když jim Vodička dal jiná jména. Já když jsem to četl, tak jsem ty lidi viděl chodit po Tasově. Viděl jsem Anotku, jak se dívá od vrat nebo jak běží ke staré mlékárně, aby se zeptal, komu ráno zvonili. Starého Malacha vidím sedět u Prokšů v hospodě nebo jak jde po Tasově a pod paží nese boty nebo kus kuže. Vidím Kratochvíla, jak se mu těžko jde k autu od Liškovy hospody. Mluvil jsem s Kozovým Laděm. Samozřejmě v Hovězákovi [ 110 ]

[archiválie]


poznal svého strýce. Ptám se ho, co si o tom myslí, co napsal Vodička. „No, že be kóřil v kostele, to nevim, ale já sem jako kluk s nima jezdil na roli, a deš se krava vesrala, otrhl kus tráve na mezi a tó trávó jí otirál prdel. Takové von bel.“ Více o něm nemluvil, byl to bratr jeho matky. Ale já vím, že to, co o něm a všech ostatních Vodička napsal, to jsou fotografie těch lidí. Co se mu ale nepodařilo, to je tasovsky nářeči. To je škoda. Tak jsem Vám tak trochu napsal, jak jde Planina ticha po Tasově a co si o ní Tasováci myslí. […] Měl jsem dopisy, které psal strýček Jakub mému otci Antonínovi, v dřevěném kufru. Byl to malý vojenský kufr, se kterým jsem vojákoval. Dnes už to myslím na vojně nemají. Tak to je všechno pryč. To se ztratilo. […] Ve skříni jsem měl 2 dopisy, které psal strýček otcovi ještě z alumnátu. Tady mně zůstal jeden. A ještě jsem měl dvě pohlednice (ty jsem dostal) adresované: „Bratru Františku Kudrnovi, náčelníku Sokola, Tasov“ a „Pozdrav z Prahy“, podepsané „Jakub Deml“, „Pavla Kytlicová“. To byl jeden, a druhý podepsaný jen „Jakub Deml“. To je také pryč. Mimo toho mně schází i několik knih. Mezi nimi i slovník česko-německý, podepsaný na prvním listě „Jakub Deml, bohoslovec“.

M. M., Bratislava 1. 12. 1983 Zaujímavý objekt Medzi významné historické objekty na Považí patrí bývalá evanjelická škola v Púchove. Za buržoáznej republiky sa tu schádzali členovia Robotníckeho spolku a čítali komunistické knihy a časopisy. Táto zaujímavo riešená stavba je známa aj tým, že tu pôsobil ako učitel významný „matičiar“, priateľ slovenských a českých kultúrnych dejateľov Pavol Ondrčka. Na rozhraní tohoto storočia tu pôsobil Svetozár Hurban Vajanský, Vladimír Roy a český básnik Otakar Březina.

I. M., Podbradec 15. 1. 1984 Trochu opožděně vybavuji si pocity, se kterými jsem od Tebe uprchl. Nahlížím do Planiny ticha a v kratičké próze čtu si o básníkovi a v jiné objevuji citaci: „Když za jitra, snů množstvím zemdleni…“ Vlastně jediná báseň O. B., kterou jsem schopen recitovat. Vše se spojuje a slévá… Jsem Ti opravdu velice vděčný za to milé přijetí, za večer a za to odkrývání netušeného, i za to nevyřčené. Skoro bych chtěl říci, že jsem Tě potkal, nepřipraven, předčasně. Tys mi ale ukázal jakousi povlovnou strmost. Mám ji stále před sebou. To vědomí blízkosti je neobyčejně důležité, posiluje, a tu jemnou energii lze pak s tichou radostí rozdávat…

M. K., Praha 18. 1. 1984 Vypravili jsme se se ženou do Jaroměřic, že navštívíme jednoho z velikánů českého básnictví. Před domem s pamětní deskou nás však čekalo překvapení. Malovalo se. Nu což. Počasí nám přálo, navštívili jsme tedy básníkův hrob a zámek, využili jsme stinného parku a bylo nám krásně. Hned jsme si předsevzali, že Jaroměřice navštívíme o příštích prázdninách znovu. Stalo se. A u Březinů jsme zase nepochodili. Na dveřích se skvěla cedulka, že „objekt je v adaptaci“. V adaptaci byl. To jsme viděli oknem. A pohlednice s Bílkovými portréty básníka Březiny v pokladně zase neměli, stejně jako loni a předloni. Ani tu skládačku s Březinovými verši, ač několik let je přišpendlena ve vitrínce ano… takto správně nedaleko pokladny s poukazem, že v pokladně by ji měli mít… Ještě na kamenné lavičce v zámeckém parku jsme si postěžovali přátelům. Zasloužilý učitel Vincenc Vrána z Náměště nad Oslavou do Jaroměřic napsal, neboť tam má řadu přátel. A toto mu odepsala soudružka Vlasta Cigánková, učitelka, dcera pana doktora Šlechty, který básníka ošetřoval: „Vážený pane řediteli, děkuji Vám za dopis. Velice ráda bych provedla Vaše přátele

v Muzeu O. B. Bylo to vždy mou největší radostí.

[ 111 ]

[archiválie]


Byla jsem se tam podívat, jak to tam vypadá. Už příchod je hrozný. V místnostech je to otřásající. První místnost, komůrka a Březinova pracovna úplně prázdné, v hrozném stavu. Vše je napěchováno v ložnici, která je uzamčená. Byla jsem z toho sama otřesena. […] Jen aby s tím hnuli, aby aspoň příštím rokem to bylo přístupné. Šla jsem na místní národní výbor, chtěla jsem se zeptat pana předsedy, zda je informován – nebyl přítomen.“

B. F., [Praha] 1. 2. 1984 Milý Petře, prosím Vás, podívejte se do svého slovníku a zjistěte mi, zda Březina ve verších někde použil slovo Bůh, s Bohem, ó Bože atd. Potřebuji to nutně vědět. Pakli ano, napište mi laskavě obratem. Ne-li, pak stačí zatelefonovat. Děkuji Vám mockrát předem.

P. K., „Pragae, a. d. VIII. Kal. Apr., A. D: MCMLXXXIV“ Paulus, cognomine Kocek Petro Holman amico et magistro suo s. d. Mī doctissime amice! Mitto Tibi textum promissum sanscriticum a viro in ha re maxime perito atque erudito Dušano Zbavitel auctore. Ab a. d. XIV. Kal. April. usque ad pridie noni April in cursu Čelákovice (nescio nomen huius oppidi Latine) sum. Spero mense Aprili meliores conditiones ad manus Tuae stringendae fore. Ego valeo et Te valere desidero. In gaudium perpetuo vivas! Cum salute Discipulus Tuus stultus… P. S. Memoria teneo – hodie poëtam maximum? Bohemiae ex opinione nostrum Otocarum Březinam (A. D. MCMXXIX) mortuisse.

J. G., Prostějov 6. 5. 1985 Jak jsem se myslím před několika léty zmiňoval, zabýval se maďarský bohemista Háp Béla překlady básní a esejů Březinových pro antologii; požádal mne též, abych mu poslal text eseje z třetí řady „Sen o nadčlověku“. Nevím ovšem, zda jeho překlady byly publikovány. Krátce poté jsme s Josefem Zikou získali možnost vydat onen esej, a to jako novoroční tisk v nakl. Melantrich. Dlouhou studii napsal Josef Zika, já jen ediční poznámku. V prvním roce šlo vše dobře, ale v nakl. byli nuceni vydat něco jiného, a tak se to přesunulo na další rok. A v tomto dalším roce, i když vše bylo schváleno, bylo nutno celou věc předat dvěma jiným recenzentům (to vše zařizovalo nakl.), a ti usoudili, že studie je příliš dlouhá, a zkrátka nelíbila se, a tak z toho sešlo; zpráva od nakl., že není možno věc vydat, přišla pár dní před Zikovou smrtí.

J. G., Prostějov 20. 5. 1985 Děkuji Vám ovšem také za informace týkající se Hápova maďarského překladu Březinových veršů (jak vidno, jde jen o verše, ačkoliv Háp překládal také eseje, dokonce si opsal také text prvního eseje třetí řady „Sen o nadčlověku“). Asi o tom nevíte, že ten esej i s dlouhou studií Josefa Ziky jsme nabídli pro novoroční tisk Melantrichu, ale nakonec po dosti dlouhé době jsme byli vyrozuměni, že věc nelze publikovat. […] Svého času se mne [Háp Béla] ptal, zda náhodou nevím, jestli Březina znal díla Rudolfa Steinera (zakladatele antropozofie). Nevíte snad o tom něco? Že prof. Oleg Malevič a jeho paní překládají eseje i básně O. Březiny, jsem Vám myslím už sděloval. Snad tu půjde o malou antologii s výběrem veršů i esejů.

[ 112 ]

[archiválie]


M. J., České Budějovice 20. 5. 1986 Překvapil mě poněkud Váš dopis, protože mi připomínáte v něm práci, kterou jsem odevzdala před padesáti lety. Téma mi bylo zadáno profesorem dr. M. Weingartem, a bylo tedy zpracováno tak, jak si to ve svém zadání přál, tj. i s podrobným výkladem smyslu. Dnes by se to muselo zpracovat jinak. Je mi líto, že Vám nemohu pomoci. K tématu jsem se pak už nevrátila, výtisk práce nemám, publikována nebyla, protože prof. dr. Weingart pak brzy zemřel a přišla válka a okupace. Já sama jsem měla po válce mnoho jiné práce a také doba žádala úkoly jiného rázu. […] Jsem však ráda, že po letech mlčení o Březinovi se zase někdo vrací k jeho dílu, které má ve vývoji naší literatury a básnického jazyka a formy značný význam.

A. K., Praha, asi polovina listopadu 1986 Zjev se, bagoune! Úsvit, když drozdy rozklokotá, – Slota! Slota! den rodí se z chorálu múz – Hnus! Hnus! v modř nebes, které není rovno, – Ach, hovno! slunce jak mládě montgolfiéry se vznese, žluté balóně!

S. D., Wrocław (Polsko) 24. 3. 1987 Dziękuję ślicznie za nadesłaną książeczkę. W ramach wzajemności posyłam egzemplarz książeczki J. Zarka, która jest mi niepotrzebna. W Wydawnictwie Ossolineum zajmuję się językoznawstwem (a Pan pisze o słowniku frekwencyjnym Březiny). Nadesłana książeczka pozwoliła mi na porównanie typograficzne Waszej „małej poligrafii“ z naszą, bo u nas wiele książek językoznawczych tak drukujemy.

M. B., Oslo (Norsko) 23. 5. 1988 Srdečně Vám děkuji za Váš objasňující dopis, který jen zvýšil můj obdiv i zájem. Představovala jsem si Vás jako důstojného vedoucího nějaké katedry, který organizuje práci mnoha asistentů a počítacích strojů. Jinak si nedovedu představit, jak je vůbec možno takovou ohromnou práci vykonat, a k tomu ještě ve volném čase! Musím Vám znovu blahopřát a vyslovit hluboký obdiv! Samozřejmě si dám zjistit, má-li tu knihovna ten Víd. slavistický almanach* (Jahrbuch mají), všechny Vaše články mne budou velice zajímat. Ale hlavně se budu těšit na vydání dosud neznámých Březinových textů. Telefonovala mi také paní Fraenklová o jeho pozůstalosti: mají ji (zeť i dcera) v mnoha škatulích, nikdo z nich není odborník a jsou silně zaměstnáni (ona psycholožka, on lékař). Fraenkl nikdy nepracoval doma, kde žila jeho paní s jeho šesti dětmi. Bydlíval většinou jinde a docházel domů jen na neděli. Poslední léta ni to ne. Jeho rukopisy byly po jeho smrti sbaleny, nikdo ani neví, jsou-li psány jen norsky nebo jinými jazyky. Ale budou se prý snažit to prohlédnout, slíbila jsem, že bych příp. prohlédla, co je psáno česky. Paní Vám jistě napíše. Pokud se pamatuji, Fraenkl o nějakém dalším díle svého Březiny nemluvil. Ale měl v r. 1945–46 možnost se dostat do Prahy na UK, rozhodoval se dost dlouho, tak není vyloučeno, že tou dobou se k tomu vracel. Ovšem Březinovy stopy v jeho pracích nevymizely, ani jeho osobité pojetí některých souvislostí. Jistě bude nesmírně záslužné v jeho díle pokračovat… Abych Vám také řekla něco o sobě, vyučovala jsem tu na univerzitě českou literaturu 30 let, až do loňského roku, ale ovšem jen v rozmezí zdejších osnov, které jsou pramalé (1 hod. týdně!) Mým vlastní oborem se pak stal Komenský, o němž jsem mj. napsala německy monografii Comenius (1969), která vyšla ve spolupráci zdejší univerzity a Academia v Praze, a jistě tam někde ještě exempláře budou v knihovnách. A právě toto „pansofické“ studium mi hned umožnilo vytušit Vaši obdivuhodně širou erudici, která je nutným předpokladem, jak vidím, aby se takový slovník vůbec dal dělat smysluplně a s určitým jasným [ 113 ]

[archiválie]


záměrem, jak využít výsledků výzkumu. Že jste k tomu asi sotva mohl použít počítačů, jako se to dělá zde, souvisí jistě také s těmito všestrannými ohledy. Mechanika je úžasně omezená! Obdivuji Vás a těší mne velice. Ve svých přednáškách i knížkách o české literatuře jsem se sice Březinou dost zabývala, mám ho od mládí ohromně ráda, ale na překlad poezie vůbec – natož Březiny! – bych si netroufla. Vždycky když jsem se snažila nějak přetlumočit alespoň malou ukázku pro publikum, které neumělo česky, jsem zjistila, že je nepřeložitelný, natož do tak neohebného jazyka, jako je norský. Natrápila jsem se kdysi dost s Labyrintem světa, což je taky poeticky organizovaná próza. A stejně by tu o to zájem neměli (mají tu inflaci vlastní jakoby-poezie, kterou nikdo nečte), ani o překlady světových básníků. Na to by musel být stejně velký básník, jako byl Březina sám! Těší mne, že jsme se tedy poznali, místo všech jiných titulů vidím, že jste ten pravý umělecký „pansofos“, a to taková práce právě vyžaduje. I ty moravské písničky, housle atd. Jen mi pořád ještě nejde do hlavy, jak jste to všechno při svém mládí mohl zvládnout! * Řeč je o Wiener Slawistischer Almanach 20/1987, kde byla uveřejněna studie „Březinovské korespondence“ (1987).

J. P., Praha 18. 8. 1988 Básníci, třeste se! Školní rok se pomalu chýlil ke konci a můj šestnáctiletý syn, aspirující na vyznamenání, soustředěně „bifloval básníky“. Když chce mít jedničku z češtiny, ať se snaží, je to jeho věc, myslel jsem si. Z toho omylu mne však brzy vyvedl, neboť se na mne znovu a znovu obracel, pátraje po významu nejrůznějších cizích slov. Nakonec jsem se příslušné učebnice chopil sám (Literatura pro II. ročník středních škol, SPN 1985) a začal zkoumat její obsah. Fascinovaně jsem se pohroužil do četby tohoto charakteru: „Je zřejmé, […] že přes mohutný sociální patos, obsažený v Březinově díle, velikost

Březinovy lyriky netkví v její filozofické koncepci, silně poznamenané zaujetím pro středověkou filozofii a náboženskou mystiku, ani v představě vývoje lidstva, která je ostatně naprosto nereálná a utopická… Dotyk člověka s absolutnem se v Březinových básních neděje filozoficky, ale je uskutečňován nesmírným bohatstvím smyslově konkrétních a názorných obrazů, které vyjadřují zcela lidské a pozemské situace a odhalují skryté souvislosti věcí…“ (str. 163). Anebo o několik stránek dále: „Sova nezná důslednou logiku uzavřeného obrazového systému, jaký je vlastní dílu Otokara Březiny. Symbolická tvorba Antonína Sovy zůstává stále spjatá s vnějšími časovými a často okamžitými podněty. Představa mystického bratrství se prolíná s konkrétní představou lidského společenství. Současně však i v tomto období publikuje reflexivní společenskou poezii a subjektivní lyriku. S tím souvisí, že ani tvůrčí styl Sovovy poezie není jednotný, objevuje se v něm pamfletický sloh, neurčitá symbolistická obraznost i předmětné lyrické zobrazování, a to často vedle sebe…“ (str. 167). Autorem této učebnice je PhDr. Vladimír Forst, CSc., a k jeho kvalifikaci zřejmě patří i umění komplikovaného vyjadřování myšlenek spolu s nadměrným množstvím cizích slov, a to bez jakéhokoliv ohledu na předpokládaného čtenáře.

E. A., Paříž (Francie) 1. 1. 1989 Děkuji Vám za dopis i za separáty. Co se týče odpovědi na Vaši otázku: není vyloučeno, že se jednou dám do překladu Březinových esejů, ale v nejbližší budoucnosti to nebude, jednak proto, že chci nejdříve dodělat rozdělané (tj. Klímu, Patočku, Weinera a snad ještě něco), a za druhé proto, že překlad předpokládá předběžnou práci, vzbuzení zájmu u nějakého nakladatele, což je daleko těžší, než se Vám snad v Praze zdá. Přitom bych samozřejmě měla zájem o nové souborné vydání, o němž se zmiňujete, pokud bude lepší než dosavadní anebo přinese něco, co neznám (mám Spisy, Melantrich 1933, a Eseje z pozůstalosti, Blok 1968). Nemohl byste mi ho tedy obstarat? Shledáte-li v té prosbě nestydatost, nemějte mi to, prosím Vás, za zlé – je to jen tím, že nevím, kdy se do Prahy dostanu.

[ 114 ]

[archiválie]


J. P.-K., Brno 5. 3. 1989 Můj drahý, onoho 1. března jsem – ihned po návratu z Vranova nad Dyjí – pospíšil na Vaši přednášku o Březinově korespondenci na (jak jsem si zafixoval z poznámky mezitím beznadějně založené) brněnskou Filozofickou fakultu – ale tam nikdo nic (v 18. hod.) nevěděl – a až teď mne napadá, zda se přednáška nekonala v Praze. […] V každém případě jste mne bohatě odměnil hned nazítří, když jsem nalezl doma Vaše separátní vydání FRAGMENTŮ Ot. Březiny (samozřejmě pošlete ještě aspoň několik výtisků: bohatě udám zájemcům nejpovolanějším!), a chci Vám tedy aspoň touto cestou poděkovat za zážitek zcela mimořádný. Už jsem si zvykl na Vaši čarodějnou dílnu (březinovsko-vydavatelskou), nicméně tohle překvapení je epochální – konečně! máme v ruce takříkajíc Březinovo (duchovní) intimissimum: je s podivem, že dokument natolik významný byl až dosud nejen (Fialou?!) needitován, ale asi ani valně neznám. Je to nepochybně to, čemu se říká „pohled do dílny“. Fascinující je (zřejmě na ploše celých třiceti let) ten kontinuitní, vznešeně klidný rytmus, také onen nadhled, bezpečnost, se kterou neměl proč si zapisovat, jaké knihy, situace, rozhovory komentuje: všechno svědčí o vysoké duchovní suverenitě meditujícího, který kdykoliv byl ve středu věcí, a jemuž tedy stačilo pouze tu a tam navázat útek, posunout osnovu – za tichého, nepřetržitého hřmění svého bez oddechu pracujícího tkalcovského stavu: stavu stejně Myslitelova jako Básníkova. Jak jsou krásné např. ony „pobřežní ostřice“ hledané Žádoucím Zrakem unaveného (příliš odvážného) plavce. Přiznám se, že tenhle Březina – bezděčný – je mi za tisíc dokonalých: je to pohled na práci prstů, více“ oněch špiček prstů (Feingefühl!) – míhajících se prstů Polykleitových. A ještě: celý duktus, duchovní rukopis (i z něj nejvýš lidský projev) Básníkův v zrcadle černého sešitu jeho „Fragmentů“ posmrtně, po skoro už šedesáti letech, zdá se, slovo za slovem ospravedlňuje Demla (který ho nemohl znát): sloh jeho Svědectví: jako Zrcadlo nejvýš věrného Básníkovu niternému, i zas psychologicky tichému, senzitivnímu habitu. Březina opravdu musel být člověk Vznešený: ale zas není bez humoru (jak něžného, ohleduplného): „Zdraví trochu příliš hlasité.“ a zase je i lidský, vždy s básnickou přesností pozorující: „Pedanti – sysli.“, mimoděk odhalující mnohé z tragiky svého osobního života (Logika vášní: poslední útěcha pozorujícího) v lehce vydechnuté sebeironii, mrznoucí na rtech v osvobodivém sarkasmu – a ovšem, občas zahoří, a zas vynese svůj okov studniční z úděsné hloubky: Sen – Soud (včetně jinde formulované, staré jeho myšlenky Poslední soud = Přítomnost). Vůbec: zdá se, že by stálo za to s pomocí tohoto duchovního jeho Deníku identifikovat několik základních myšlenek, jistot, které se mu – na ploše třetiny století – vybavovaly – jen v mírných obměnách, znovu a znovu: jako „leitmotiv“. V tomto smyslu Černý Deník (jak bych ho nejraději – u sebe – nazýval) je jistě i jakýmsi notovacím zápisníkem nejmilovanějších nápadů a jejich variací. Dosti! Bylo by to samozřejmě na studii – ale to by bylo třeba mít tisíc životů. […] Vám však v každém případě děkuji i gratuluji z celého srdce k Březinově památce až dosud snad nejintimnější […]

A. M., Brno 6. 10. 1989 Přítel Höfer mi psal delší dopis. Z jeho obsažného textu vyjímám pouze nabídku předsednictví nebo jednatelství v obnovené Společnosti O. B., což nabízel i Tobě. […] Navrhnu mu, aby předsednictví převzal on – myslím, že je to jeho nevyslovená touha. Jinak to, co všechno vypisuje kolem rozsahu a obsahu činnosti Společnosti, by potřebovalo mít k dispozici asi tak 2–3 miliony Kčs pouze do začátku. Znova höfrovská velkorysá romantika!

M. V., Ruzyně 30. 10. 1989 Milý Petře, děkuji Ti za Tvůj dar – opravdový dar, protože šířící radostné vědomí, že dobré věci se dějí a trvají a jsou. Vzpomínám, jak jsi mě onehdy pozval, panely se pro[ 115 ]

[archiválie]


hýbaly pod tíhou Březinova písma ve všemožných sešitech, listech, útržcích, a Ty jsi z té pyramidy jistou rukou vylovil tu soubor vysvědčení, tam zas složenku nepřijetí státní ceny a říkal jsi k tomu: „Už to vypadalo, že to není, a najednou – je to tady!“ […] Sedím ve svém pokoji, občas nejistou rukou zalistuji v knížce s fialovým rouchem, a protože zhruba vím, co je za těmi v konečném tvaru lapidárními edičním poznámkami, říkám si prostě: „Je to tady!!“ Vlastně jsem poslední dobou Březinovi nevěrný. Chystám se do práce, prozatím nazvané Princip dialogičnosti v Holanově poezii; snad se mi to podaří prosadit jako téma diplomové práce. Koneckonců Březina a Holan si přes všechny propasti dnes tisknou ruce, co říkáš? […] P. S. Na str. 226 píšeš o „dialogu se sebou samým“ v esejích – jak příznačné je tohle právě pro Holana! V některých básních má rozlišené postavy a i formálně užívá přímé řeči; ale i tam, kde je jediný lyrický subjekt, vytvářejí kontrastující výpovědi určité dialogické napětí. Na str. 238 se zmiňuješ o posunu od „já“ k „my“ v Březinově poezii; nemám to zatím exaktně doložené, ale cítím u Holana zřetelný posun od „monologičnosti“ k „dialogičnosti“ (srovnáme-li jeho sbírky z 30. a 50.–60. let – tam jsou propracovány skladby i s „dialogickými vsuvkami“, chóry atd.).

P. K., Kaplice 13. 11. 1989 Děkuji Vám za krásný dopis, za velmi pěknou knížku, a hlavně za to, že jste si na mě vzpomněl. Je to pro mě obzvlášť příjemné v tyto dny, kdy se vracím myšlenkami často do civilu a vzpomínám na všechny dobré a blízké lidi, které znám. A jistě víte, že Vy mezi ně patříte také. Blahopřeji Vám k vydání tak krásné knížky. Začetl jsem se do ní okamžitě, jak jsem ji dostal. Času nemám příliš mnoho. Stále jsem v jednom kole. Nemám tu na čtení moc času, ale snažím se vždy vyšetřit chviličku na pár stránek. Nedokážu přesně popsat svoje pocity a myšlenky, které mám vždy, když se zahloubám do Březinových vět. Možná Vám bude připadat moje srovnání trochu nešikovné, a hlavně ne zcela výstižné. Mám totiž mezi svými deskami s hudbou jednu, které si obzvlášť cením. Autorem je Brian Eno a celá nahrávka sestává ze směsice nejrůznějších zvuků, lidských hlasů a dalších, zdánlivě nahodile sestavených efektů. Ovšem při opravdu soustředěném poslechu (a stejně soustředěně musím číst Březinovu knihu esejů) se mě zmocňují zvláštní pocity a nálady. Navíc se potom těžko vracím k jiné hudbě; připadá mi plochá, bez výrazu, bez myšlenky. Tak nějak podobně na mě působí i Březinovy eseje.

J. S., Praha 15. 11. 1989 Březinovy eseje pohromadě Název: Hudba pramenů a jiné eseje Autor: Otakar Březina Vydal: Odeon Dávné přání Otakara Březiny (1868–1929), aby byla jeho esejistická tvorba vydána v jenom svazku, splnil šedesát let po básníkově smrti pečlivý březinovský editor Petr Holman (nar. 1951), mimo jiné autor obrovského (zatím rukopisného) Frekvenčního slovníku básnického díla Otakara Březiny, první práce tohoto druhu u nás. Zdálo by se, že shrnutí Březinových esejů do jedné knihy nemůže být příliš obtížné. Vždyť Hudba pramenů (soubor jedenácti esejů z přelomu století) vyšla již za autorova života čtyřikrát knižně. Skryté dějiny (dalších deset esejů publikovaných v letech 1905–1966) byly do jednoho svazku pojaty až roku 1970 (čtenář v tom může spatřovat výhodu: editor byl ušetřen pracného porovnávání jednotlivých vydání). Přidají se ještě dva eseje příležitostné (knižně vydané M. Hýskem v roce 1933), poprvé se uveřejní Sen o nadčlověku, podruhé (čtyři roky po bibliofilském vydání) báseň Prolog k Hudbě pramenů, z Březinovy pozůstalosti se vyberou dosud nikde nepublikované myšlenky (zde nazvané Fragmenty – a je to. Ale tak jednoduché to věru nebylo. Důkladný Petr Holman připravil kritické vydání Březinovy esejistiky s veškerou odpovědností. Prostudoval všechny dosavadní březinovské edice, březinovskou literaturu i ko[ 116 ]

[archiválie]


respondenci. A teprve takto vyzbrojen přistoupil ke změnám ve výchozích textech. Ke svým drobným úpravám, a ovšem i k opravám tiskových chyb. Můžeme se radovat, že Holmanovou péčí se poprvé seznamujeme s Březinovým esejem „Sen o nadčlověku“ („Marně rozpalují šílenci proti sobě národy; nová zem, která nezná hranic, nový jazyk, utvořený z citu, jemuž všechny jazyky země jsou jako slova jediného jazyka, tvoří se v hlubinách niter.“) a s „Fragmentem“, které byly objeveny teprve koncem minulého roku („Tajemnost smrti byla po věky cítěna; tajemnost života dosud není“). S obdivem a úctou dnes čteme nedevalvované slovo Březinovo. A dáme za pravdu editorovi, že tyto básnické prózy bychom neměli „považovat jen za pouhý doprovod, přívažek nebo vysvětlující komentáře k veršům. Březinovy eseje představují svébytné umělecké dílo s plným nárokem na vlastní život. Mohou být kdykoliv zařazeny vedle esejů Poeových, Emersonových, Carlyleových nebo Ruskinových, kdykoliv je můžeme srovnávat s díly Maeterlincka, Nietzsche, Schopenhauera…“ Okamžitě rozebraný náklad 6 500 výtisků dokazuje, že nakladatelství Odeon podcenilo čtenářský hlad po Březinovi. To je překvapivé zjištění. Honem sem s druhým vydáním!

J. S., Praha 17. 11. 1989 Byl jsem velice potěšen, když mi dr. Markvart přinesl Vámi tak pečlivě připravené souborné vydání Březinových esejů. Děkuji Vám jak za knihu, tak za důvěru, s níž jste se na mne coby recenzenta (či spíše glosátora, protože MF nerada publikuje kritiky nad 40 řádků) obrátil. V pondělí 13. listopadu jsem svůj rukopis zanesl do redakce, už ve středu ho uveřejnili. Toho dne jsem noviny nečetl, dostaly se mi do rukou až dnes. Vtom jsem se zhrozil! Nějaký chytrák mi z Otokara udělal Otakara, a to hned třikrát. Kromě toho jim vypadla závorka za slovem Fragmenty (8. ř. ve druhém sloupci). Rozběhl jsem se celý zlostný do Panské ulice, tam jsem však v odpoledních hodinách zastihl pouze sekretářku, jíž o věci nebylo nic známo. Dost mě mrzí, že právě v souvislosti s Vaší skvělou edicí si čtenář nejspíš pomyslí, že recenzent je mamlas.

…………………………..

V. U., Drásov 29. 1. 2007 Právě před týdnem mi poslali moji brněnští rozvědčíci, dobře obeznámení s teritoriem naší Moravské zemské knihovny, kopii z Aluze, o níž jsem se dověděla z Tvého posledního telefonátu. Bylo to jako blesk z čistého nebe, i když právě ve chvílích, kdy jsem začala číst první stránky, objevil se také první letošní sníh. To nebyla dobrá zpráva, byla ovšem potlačena tím překvapivým předjarním blýskáním. Mám teď na mysli skutečnost, že jsem v případě Tvé nové knihy jakési povědomí měla, ale skutečnost obvykle přesáhne představu. Zapomněla jsem si zoufat nad „ladovskou zimou“ (musím odklízet závěje sněhu z obecního chodníku, který nešťastně vede kolem mého domu) a četla jsem a četla… Nejsem schopna nějakého uceleného pohledu, omlouvám se za ty nesourodé výkřiky týkající se určitých pasáží, adresátů, knih, kontinentů atd. První pocit byl pocit zadostiučinění, i když číst moje dopisy je pro adresáta často utrpením: napíšu stránku, a myšlenka nikde; přesto ráda píšu a ráda též dopisy dostávám. Důležitější je, že dopisy byly a jsou svědectvím, které literatura často ani není schopna zachytit a sdělit. To prosím píšu Tobě! Kdo o tom ví víc než Ty! I celá ta řada dopisů adresovaných právě Tobě vypovídá o době a lidech víc než romány (kdo je dnes píše?) a encyklopedie. Vybavuje se mi teď dopis, jehož autorem jsi byl v roce 1987 Ty – z něho vyplývá, že ani vrcholná kulturní instituce, jakou byl Československý spisovatel, nereagovala na Tvou snahu o vydání Březinových básnických spisů ani jediným řádkem. Doba se změnila, ale instituce, a hlavně lidi (někteří) nikoliv. Jaký je rozdíl mezi zdeúředním, studeným vyjádřením byrokrata, který Ti psal z pověření kardinála Vlka, a bezprostředně následujícím (ne, mezi těmi dopisy byl víc než roční odstup) sdělením jiného kardinála – Tomáše Špidlíka?! [ 117 ]

[archiválie]


Povzbudivé bylo také zjištění, kolik Tvých přátel ze všech světových stran chová sympatie k Březinovi, což je úžasné asi především díky Tobě. Člověk by vykřikl údivem i nad tím, že po básníkovi je pojmenována planetka… […] Velmi ráda jsem se také potkala s Miroslavem Červenkou a potěšilo mne, že oba veršované texty jsem znala už i z jiných souvislostí. Přestože si už opět připadám jako Alenka v říši divů, nejvíc se mi do duše otiskly dopisy lidí, které blíže znám, některé dokonce osobně – myslím třeba pana Stanislava Vodičku, Jiřího Reynka nebo Marii Daňkovou. Pochopitelně jsem zaregistrovala zmínky o Pammrové; škoda, že pan profesor Fiala nepředal její dopisy Březinovi Tobě nebo do péče nějaké kulturní instituce, jak naznačil v doušce svého dopisu. I ta „Pammřice“ s nádhernou hlavou byla milá, to byl důvod k úsměvu, trpce jsem se musela zasmát (to snad ani nebyl smích) nad komentářem k udělování cen Magnesia Litera v roce 2005, ano, bylo to týden po Tvé návštěvě v Tišnově, kdy se takhle trapně „předvedl“ Jan Burian. Milý Petře, omlouvám se, pokud první část tohoto „psaní“ skončila v koši, ale věnuj prosím ještě minutu následujícím řádkům. Protože zprávy o Tvém novém „počinu“ (to je skoro takový obrozenecký výraz) vyvolaly značný zájem pammrovské veřejnosti, rádi bychom uveřejnili v březnovém Věstníku několik dopisů, a to ten od pana Vodičky z 10. 9. 1973, dále od pana I. M. z Podbradce (24. 12. 1983), od J. Reynka (31. 10. 1989), od J. Š. (srpen 1999) a od M. Daňkové (30. 7. 2000). Je to sice moje volba, ale zejména dopisy osobností známých i našim přátelům jim budou milé. Prosíme Tě tedy o laskavost – jednak bychom se chtěli ujistit, zdali s otištěním dopisů souhlasíš, a potom by nás potěšilo, kdybys mohl napsat alespoň krátkou charakteristiku onoho mohutného díla a poslat ji na internetovou adresu technického redaktora našeho časopisu. K poděkování za ochotu připojuji omluvu, že Tě připravuji o čas nejen tím, že snad čteš tyto rozhárané řádky, ale také prosbou o psaní. Ale už opravdu končím. Ještě mám na mysli několik poznámek k Tebou publikovaným vzpomínkám Vašeho dědečka, ale to až později. Pozdravuj ode mne otce své paní, je milé, že se jeho jméno objevilo také v naší knížce o Pammrové. Konečně jsem se dověděla, kdo je ing. Ladislav Lubas, který přehlédl německy psané texty. […] Zdravím Vás oba – Tebe i Tvou milou ženu – a ještě jednou se omlouvám za svou neschopnost vyjádřit se stručněji a za případná a očekávaná internetová poselství předem děkuji. Snad se i mně časem naskytne příležitost přejít po nějakém tom „telekomunikačním mostě“. V souvislosti s telefonem ještě jedna omluva: chyba byla v mém přístroji, opravář mne doslova obdaroval novým. A ještě: s Klárou jsem mluvila, slíbila mi, že se o Tebou doporučovaný kontakt s Jiřinou Šiklovou pokusí po státnicích; dojde k nim na začátku února.

R. K., Praha 14. 2. 2007 Milý Petře rozmilý! Tak se to nějak přehouplo v takovou i blízkost, jak já cítím. Což nezabraňuje děkování vzájemnému, ba naopak. (A co je při té blízkosti cenné, nezabraňuje, ba nejlépe umožňuje stejně tak i výtkám či neděkování, když tak stane se, za což budu stejně vděčný stejně oprávněně, ač nerad budu zavdávat příčiny.) Zkrátka, to já Ti děkuju! Mluvící výtah, pološílená kočka (stejně vyděšená jak Ty, ale na ní bylo vidět, tím možná že beze slov, tak evidentně, že nemohl být zřetelnější důkaz pro Tvoje slova o té nadpatrové zlostnici!), nu, to bylo pozadí, na němž vynikl ještě výrazněji vděk. „Bídný“ a „věhlasný“ – – není to totéž? a tedy prohoditelné či zcela zahoditelné?! […] Jen jako ozvuk odjinud jakýsi úryvek: […] V předvečer operace, již měl [Jaromír Zelenka] ve Vinohradské nemocnici podstoupit, jsme mluvili dlouho do noci a v jednu chvíli jsem vytáhl z batohu básně jeho oblíbeného Otokara Březiny. Přečetli jsme si „Se smrtí hovoří spící…“ a v této básni také verše: „Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným a láska nabývá vševědoucnosti…“ [ 118 ]

[archiválie]


A pak: „A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost proč nemluví zřetelně k našim duším?…“ Prvně mi tehdy Březina nepřipadal protivně přepjatý. Společnou chvíli úzkosti zázračně rozprostřel a spojil se životem. Neodhodlal bych se riskovat, že účinek Březinových veršů na Jaromíra bude v té situaci přesně opačný, kdybych nevěděl, jak moc Jaromír Březinovy básně miluje, a kdybych té lásce básníka k básníkovi nechtěl konečně přijít na kloub a nesebral odvahu ji vyzkoušet. Vzal mi pak knihu, oživlý a náhle radostný, a napůl cituje popaměti, předčítal mi z ní své oblíbené verše.

M. P., Ostrava 6. 6. 2007 Jde o docela detailní Brušákovu fotku zblízka. Žádné umění, ale měl tam svůj typický poťouchlý výraz a univerzitní šálu kolem krku. Měl tenkrát těsně po osmdesátce a byl móc hrdý, jak vypadá čupr, tak se rád nechal vyfotit. Bylo to v tom klubu vedle Russell Square, který určitě velmi dobře znáš… Nějak to furt nemůžu najít, protože jsem se před pár lety stěhoval a dosud jsem se z toho nevzpamatoval. Tj. nevím, kam šáhnout. A když někam šáhnu, tak tam je něco jiného. Ale nevzdávám to. Dokdy mám dedlajn?

I. V., Kladno 11. 6. 2007 Štreitovu kníharu jsem prohlídla hned druhý den, ale ještě se budu kochat a budu hloubat. Díky. A potom v neděli večerní Vltava. Hmmm… Nepopsatelné hody…!!! Tak jsem tu ještě vyštrachala a přečetla odložený článek na téma Otokar Březina a Rusko od Taťány Králové. Je to zkrácený příspěvek na konferenci Rusové a Morava, k přečtení na www. obrys-kmen. cz, v archivu č. 17/2007 z 28. 4. t. r. Tedy není to nic excelentního, zvlášť „krasoumný“ úvod zdá se mi strašlivej, ale i jiný podivnosti, ale posuď sám… Jsou u toho taky čtyři fotky z jaroměřického muzea od Josefa Klukana. Jináč obskurní veršíky v tom čísle otištěný jsou na zblití, jakož i další… Tedy jen kvůli Březinovi… […] Jakkoli ty texty použitý v rozhlasovém pořadu znám, znovu jsem se náramně bavila a znovu pozorně naslouchala a neméně obdivovala, jak je Tvá řeč bohatá, pestrá, živá, lidská, jak tvárně, nenásilně, mistrovsky umíš zacházet s jazykem (nedurdi se, je to tak!). Není Tě pro vědu škoda…? Skutečně mě ale překvapila podoba dynamiky Tvé řeči (i když zaznamenatelná jen na některých místech) s projevem Klausovým. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla. Samozřejmě velikou pochvalu zaslouží redaktorka Alena Blažejovská a taky paní režisérka. Muziku jsi jistě vybíral Ty… Hned mě napadlo, že Trnky, brnky (nebo se ten kousek jmenuje jinak?) jsi tehdy s cimbálovkou vlastně kvůli odjezdu do Ameriky nenahrával. A další a další vzpomínky…! Udivující…!

P. H., Brno 22. 6. 2007 V mýtickém a magickém Brně opět nááááááááádherně, na té šaldovské konferenci povětšinou taky, snad až na pár egoisticky užvaněných Středočechů, přesvědčených o své neomylnosti, nedbale vyslovujících, nemístně se chichotajících vlastním rádoby vtipům, oslovujících se familiárně křestními jmény, opravujících ty druhé, legračně citujících jeden druhého a druhý prvního…, kdopak to tak asi mohl být…?!!!

[ 119 ]

[archiválie]


R. P., York (Anglie) 15. 7. 2007 Takže jsem přečetl ty zajímavé Šaldovy dopisy. Zřejmě víš, že Šalda byl taky přítelem a protektorem Fr. Halase (oni doma měli Šaldovu hůl, ale teď ji má v Brně starší syn Franta). Mimo jiné jsem bletroval i v Demlových Šlépějích (r. 1940). Takřka celé číslo pojednává o otázce Březina a jeho názory na Židy – ty, jak se zdá, reflektují i názory Demlovy. Tehdy se ovšem Deml už rozešel s Bílkem a pohádal s kdekým, no a těm Židům nepřiznal naprosto Nic. Cokoliv udělali, bylo nečeské, podezřele mezinárodní, nanejvýš formálně dokonalé. Gutfreundova socha Babičky, to je stará Židovka, O. Fischer nedovede psát české básně, to samé Pavel Eisner atd. atp. Ta Demlova potřeba hádat se, rozcházet se s přáteli, dštít nenávist… Starý Halas prý měl asi 26 knih od Léona Bloy (zde v Anglii nejsou k mání); nicméně Honza Halas říkal, že ty Florianovy překlady se ani nedají číst. Zatím…

?,?, 19. 7. 2007 staženo z internetové adresy www.obrazky.cz/?q=otokar+b%C5%99ezina&filter=1&s= Používejte stejný parfém jako Březina Otokar… Doručení do 24 hodin, báječné ceny… www. matedarek.cz

U. H., Heidelberg (Německo) 27. 7. 2007 Poslední dobou se zase začíná probouzet můj starý puberťácký sen: jednou v životě vidět Himálaje. A právě jsem se z legrace podíval na website Slovanského ústavu v Delhi. Pak mě zase napadlo, ze v zimním semestru 2008/09 bych měl mít nárok na „sabbatical“. A Bettina, která v této zimě bude působit jako hostující docentka v Záhřebu, by se popřípadě mohla pokusit získat podobný grant do Indie. A já, byvší kdysi dávno v jedné ze svých dřívějších existencí březinologem, bych mohl tvrdit, že se nutně musím věnovat indickým vlivům na Mistra… […] Zatím je to jen šílený nápad, ale kdo ví…, třeba z toho bude aspoň pořádná malárie…

A. di P., Řím (Itálie) 18. 9. 2007 Milý Petr, to mě těší psáti Tobě po třicet let… ale přece je nesnadný, jako dedikovat starobylé práce! Náhlá myšlenka utkvělá, jako poslat co nejdříve… dříve než přijde konec… Já zapomínal již Češtinu; lepší: Čeština zapomínala mě! Píšu a mluvím špatně, nerozumím všemu. Četl jsem, co jsi psal paní Marie Kostohryzová… abych Ti řekl pravdu: máš pravdu! Já doufám, že tento dar, tento kritický profil Otokara Březiny, bude s Tebou… jako veselá cesta.* [Dopis doprovázející zásilku autorovy práce Otokar Březina: Profilo critico (Universita degli studi di Roma, Facolta di Lettere a Filosofia, Corso di lingua e letterature straniere moderne), vzniklé v akademickém roce 1974–75; vedoucí práce Angelo Maria Ripellino). Psané věnování („Roma, 12 settembre 2007“) jako připomínka dávné společné cesty po březinovských místech: „Petr Holman / Vzpomínat na staré časy / 1977 – máj: třicet let!“]

B. K., Praha 3. 10. 2007 Miroslav Červenka Březinovské studie Paseka 2006, 142 s.

[ 120 ]

[archiválie]


Dle textu na záložce knihy byl Miroslav Červenka „naprosto fascinován neuchopitelností Březinovy osobnosti“, a proto rozšířil „své původně čistě versologické bádání na oblast celé básníkovy tvorby, a posléze i života“. Prezentovaná kniha (zahrnující pět studií z let 1965–1999) jako by to do jisté míry ilustrovala: po čistě versologické úvodní stati „Březinův verš“ (první Červenkově práci o Březinovi) se autor ve druhé studii věnuje tematickým posloupnostem v Březinově próze („téma“ zde je termínem lingvistickým, jde tedy o větnou perspektivu); následuje jemně polemická – či spíše zpřesňující a doplňující – analýza Březinova výkladu Svítání na západě. Za vrchol knihy lze považovat detailní rozbor básně „Modlitba za nepřátele“, jež na Červenku zapůsobila tak silně, že se k ní v průběhu let několikrát vracel. V této studii už autor nejen zkoumá veršovou a motivickou výstavbu textu a uvažuje o jeho celkovém významu a poselství, ale uvádí např. i konkrétní situace z Březinova života korespondující s textem. Závěrečná stať už není výlučně březinologická, z větší části je však Březinovi věnována. Červenkova kniha je hodnotná nejen pro své kvality literárněvědné, ale též díky onomu niternému, osobnímu zaujetí, s nímž autor k březinovské problematice přistupuje.

R. P., York (Anglie), 7. 12. 2007 Milý Petře, zřejmě patříš k vymírajícímu kmenu skutečně entuziastických lidí. S Tvým nadšením a energií zdaleka nemohu držet krok; vypůjčím si tedy od jiných. Budu citovat ze zdejšího entusiasty Bernarda Levina, z jeho esejů, vyšlých pod názvem Enthusiasms – jak jinak. Citát se týká jeho nadšení ze Shakespeara; myslím, že stojí za to. “If you […] declare It's Greek to me you are quoting Shakespeare; if you claim to be more sinned against than sinning, you are quoting Shakespeare, if you recall your salad days, you are quoting Shakespeare; if you act more in sorrow than in anger, if your wish is father to the thought, if your lost property has vanished into thin air, you are quoting Shakespeare; if you have ever refused to budge an inch or suffered from green-eyed jealousy, if you have played fast and loose, if you have been tongue-tied, a tower of strength, hoodwinked or in a pickle, if you have knitted your brows, made a virtue of necessity, insisted on fair play, slept not one wink, stood on ceremony, danced attendance (on your lord and master), laughed yourself into stitches, had short shrift, cold comfort or too much of a good thing, if you have seen better days or lived in a fool's paradise – why, be that as it may, the more fool you, for it is a forgone conclusion that you are (as good luck have it) quoting Shakespeare; if you think it is early days and clear out bag and baggage, if you think it is high time and that that is the long and short of it, if you believe that the game is up and that truth will out even if it involves your own flesh and blood, if you lie low till the crack of doom because you suspect foul play, if you have your teeth set on edge (at one fell swoop) without rhyme or reason, then – to give the devil his due – if the truth were known (for surely you have a tongue in your head) you are quoting Shakespeare; even if you bid me good riddance and send me packing, if you wish I was dead as a doornail, if you think I am an eyesore, a laughing stock, the devil incarnate, a stony-hearted villain, bloody-minded or a blinking idiot, then – by Jove, O Lord, Tut, tut! for goodness’ sake! what the dickens! but me no buts – it is all one to me, for you are quoting Shakespeare. ” P. K., Praha 17. 2. 2008 Dík za doporučení ohledně Opolského – je fakt, že Pynsent se zabývá některými z těchto „okrajovějších“ osobností symbolismu, viz třeba jeho pěkné pojednání o Růženě Jesenské v té velké publikaci o Moderní revui… Pak kapitola o dekadentech v knize o identitě… asi je i leccos v časopisech – podívám se. Cítím v Opolském (a také v Liliovi/Bíblovi) některé struny blízké mému milovanému Traklovi. Toho Trakla vůbec nevnímám jako expresionistu – to je jen povrchní omyl –, je v něm hloubka charakteristická pro to nejlepší z přelomu století… a radost, nikoli negace. Spojnice od něj vedou k Rimbaudovi a Hölderlinovi. A Novalisovým Hymnům k noci – ty mají zase leccos společného s raným Blakem (Poetical Sketches, 1783). Čteš-li Blakeovo „Lože smrti“ (Tři prózy, Vaněčkův překlad, Praha 1935), jako bys slyšel Traklovy básně v próze, nebo určitě něco z Březiny – sám bys asi nejtrefnější místa v díle O. B. našel nejlépe. Ovšem v Březinovi je toho vždy souběžně [ 121 ]

[archiválie]


víc najednou (a vždy je to hudba!), tím se od svých českých současníků liší (najde se analogický zjev jinde?), a proto je tak nevyčerpatelný. Udeřils hřebík na hlavičku, že opravdu sběratel knih v běžném smyslu nejsem. Spíš je to tak, že člověk hledá co nejdůkladnější spojení s osobnostmi, které jsou mu velmi blízko, byť třeba už nežijí. U kterých cítíš, že tě nenahraditelně obohacují a každým prohloubením vhledu do díla se stupňuje radost… Nejde tedy o sběr knih, ale o jakousi průběžnou radostnou rozmluvu… Co bych Ti vyprávěl, vždyť Tvůj „život s Březinou“ je důkazem téhož. Dík za pěkná slova… i já si velice cením toho, že jsem měl možnost Tě potkat, bylo to pro mne po mnoha stránkách jedno z určujících setkání. A jsem moc rád, že jsme to trochu „zahustili“ – a budeme pokračovat co nejdříve. Ozvu se!

J. N. R., Tokio (Japonsko), 28. 2. 2008 Vážený pane kolego, jeden z mých přátel na Masarykově univerzitě v Brně mne uvědomil o tom, že v době od 25. do 26. září budete v Jaroměřicích organizovat mezinárodní sympozium na téma Otokara Březiny. Byl jsem mile překvapen a rád bych se sympozia zúčastnil. Koncem září budu opět pobývat v České republice, a pokud to bude možné, chtěl bych přijet do Jaroměřic se svým referátem. Již dlouhou dobu se zajímám o vztah Jakuba Demla a Otokara Březiny. O Březinovu vlivu na Demlovu tvorbu jsem napsal několik studií, které vyšly v USA, Německu, Japonsku a jinde, včetně ČR. Proto bych rád přijel do Jaroměřic, abych se mohl setkat s jinými vědci, kteří se věnuji podobné (anebo příbuzné) tematice. Byl bych velice vděčný, kdybyste mi mohl oznámit, zdali je stále možné nahlásit svůj příspěvek (referát) k programu sympozia. Budu Vám zavázán, když mi odepíšete na adresu, kterou uvádím…

V. U., Drásov 24. 9. 2008 Nemoc mi zabránila odjet do Jaroměřic. Neživila jsem v sobě představy, že s Tebou budu moci promluvit, vítala jsem alespoň příležitost se s Tebou uvidět. Takto se musím spokojit pouze s tím, že Ti po naší delegaci a po paní Ergensové posílám pozdrav. Co se týká nového vydání dopisů Pammrové Havlovým, byla bych Ti vděčná, kdybys mi krátce zavolal a případně poradil, co by se nemělo zanedbat. Pokud bys byl ochoten přečíst doslov a ediční poznámku, může Ti ji naše manažerka, ekonomka a sekretářka v jedné osobě Jana Krytinářová přeposlat. […] Moc Tě pozdravuji a přeji Ti, abys zvládl to výjimečné setkání ve zdraví fyzickém i psychickém. Sklon mých řádků je přesvědčivým důkazem mé celkové rozkolísanosti, v Jaroměřicích bych se asi rozložila na prvočinitele.

?, Brno, 8. 5. 2009 Úmrtí Ferdinand Höfer Nar. 5. 3. 1915, zemřel 24. 4. 2009 Je naší smutnou povinností oznámit úmrtí čestného předsedy jaroměřické Společnosti Otokara Březiny, pana Ferdinanda Höfera. Zemřel ve věku 94 let dne 24. dubna. Narodil se v rodině jaroměřického klempíře Karla Höfera. Jeho maminka měla malé papírnictví. V Höferově domku našel roku 1901 své první jaroměřické bydliště básník Otokar Březina. Když se pak o třináct let později odstěhoval, býval malý Ferdinand občas pověřen, aby mu donesl dopisní papír, pohledy či známky nebo noviny. Později na básníkově pohřbu ministroval. Po středoškolském vzdělání nastoupil na praxi v třebíčském Lorenzově knihkupectví a potom v Brně do známého Píšova antikvariátu. V prosinci 1937 obdržel od Zemského výboru vlastní koncesi na knihkupectví a antikvariát. Při rozpuštění československé armády v březnu 1939 se Ferdinand Höfer zapojil do odbojové činnosti. Po skončení války se účastnil skautského hnutí a začal systematicky rozšiřovat a zvelebovat Březinovo knihkupectví v Jaroměřicích nad Rokytnou. Zároveň prováděl v Muzeu Otokara Březiny návštěvy, k nimž patřil v roce 1948 i prezident Edvard Beneš s chotí. Za odbojovou činnost byl Ferdi[ 122 ]

[archiválie]


nand Höfer vyznamenán 5. května 1949, ale již 14. října byl zatčen a obviněn za účast na tzv. Katolické akci a odvezen do vyšetřovací vazby do Jihlavy. Ke 14 letům žaláře zostřeného temnicí a půstem, zabavení movitého a nemovitého majetku, pokutě 40 tisíc korun a dalším postihům byl odsouzen 18. března 1950. S celou skupinou odsouzených byl odvezen do Plzně na Bory, kde pracoval v trestaneckém táboře Karlov II. Pro těžký úraz spojený s onemocněním a proto, že na práci v Jáchymově nebyl schopen nastoupit, byl roku 1953 převezen do Leopoldova. Zde na výzvu P. Silvestra Braita vydal na toaletním papíře v jednom exempláři výběr z básní O. Březiny, které znal zpaměti. Tento unikátní exemplář se mu podařilo z vězení propašovat. Dnes je uložen v Muzeu Otokara Březiny. Následujícího roku se zdravotní stav Ferdinanda Höfera velmi zhoršil, a tak dostal v srpnu od prezidenta Antonína Zápotockého milost. Pokud to bylo možné, staral se o muzeum, provádět však směl pouze v letech 1968–69. Roku 1968 byl jedním z hlavních iniciátorů oslav 100. výročí narození milovaného básníka. Napsal stovky dopisů významným osobnostem a žádal je o podporu, když hrozila ze strany jaroměřického komunistického MNV likvidace muzea. V roce 1990 vzkřísil Ferdinand Höfer Společnost Otokara Březiny, která měla v krátké době na 300 členů. Jeho dlouho nesplněnou touhou bylo obnovení Knihkupectví Otokara Březiny. V roce 2000 financoval úpravu výkladní skříně v místech bývalého bytu Otokara Březiny na obchodní místnost. Částkou 30 tisíc korun umožnil nákup prvních knih a roku 2003 v průběhu březinovské konference bylo knihkupectví otevřeno.

P. A. B., Praha, 13. 5. 2009 Kanonické banality – literární zápisník Nedávno se na stránkách Tvaru pustil Pavel Janoušek hned dvoudílnou kulometnou palbou do tragické situace s výukou literatury, jež postihla naše střední školy s nástupem údajných reformátorů, kteří dovednosti stavějí nad znalosti a literaturu redukují na pouhý materiál k získání kompetencí pro komunikaci tak vůbec. Nechme stranou problém, že Janoušek ani jednoho „reformátora“ nejmenuje, takže údajný škůdce a nepřítel se v jeho pojetí jeví poněkud myticky; je to zároveň i vydatný rétorický trik, protože laskavému čtenáři umožní dosadit si do neobsazeného výrazu „škůdce“ kohokoli, koho sám rád nemá. Zaměřme se na to, co Janoušek v článku „Didaktici všech českých zemí, spojte se!“, ale i leckde jinde nachází dobrého na tradiční výuce, respektující literaturu jako ucelený systém, hodný hlubokého poznání. Janoušek, zdá se mi, věří, že ucelené vědění o všech velkých literárních dílech a vztazích mezi nimi pomůže uchovat či rozšířit paměť národa. Nechme též stranou, zda dává vůbec smysl si takovouto divnost vytvářet a představovat. Jak se to přihodí, že všichni jedinci odešlou ze svých pamětí své povědomí o literatuře do nějaké černé díry, kde se to sloučí, sečte, prokrátí a vystaví do vitríny? Nechme stranou i problém, co znamená něco o literárním díle „vědět“: Že jsem dílo přečetl (a po čase zapomněl)? Že mi o něm pan učitel vše podstatné řekl, takže vím, i když jsem nečetl? Zaměřme se jen na jednu ošklivost celého tohoto pojetí: na předpoklad, že maturant má pochopit podstatu všech velkých, kanonizovaných děl dané národní literatury. Tato představa snad fungovala, když kanonickými díly byla díla Tylova, Rubešova, Šmilovského; pochopil základní ideu a věděl vše podstatné. Už i toho Máchu, Erbena, Němcovou, Nerudu si ovšem po desetiletí ve škole čteme a vykládáme po svém, zbanálněně. Však víte: Neruda v povídce „U tří lilií“ zobrazil a odsoudil zlotřilé jednání dívky… Březinu, Šaldu, Hostovského učeň oboru opravář zemědělských strojů – až na pár osvícených výjimek – pochopit nemůže. A nemusí. Bůh jej vybavil jinými dobrými dispozicemi, než je schopnost postihnout dění estetické funkce. A tím jsme u jádra pudla, které tu dnes lovím: působení literatury, prezentované jako něco velkého, vznešeného, niterně dokonalého, páchá v povědomí našich, ale i ostatních evropských obyvatel velké škody. Učit by se měla nejen díla velká, dokonalá, geniální, ale v míře stejné i díla špatná, průměrná, nepovedená. Běžná populace totiž nemá čas, chuť a dispozice meditovat nad jednotlivými [ 123 ]

[archiválie]


literárními díly jako nad jedinečnými, ale vždy jen dílčími verzemi světa, v nichž „pravda“ básnického vidění Březinova je relativizována „pravdou“ básnického vidění Sovova, které je prostě jiné. Do hlav se našim maturantům už po generace dostává jen romantická představa silné literatury, která je schopna podřídit si svět, dobrat se jeho esence a tu vyjádřit a spoutat jazykově. A i když u nás literaturu píše až zbytečně moc lidí, kteří by se mohli věnovat něčemu užitečnějšímu (byť jistě, kdo si hraje, nezlobí a neškodí), valná většina nepíše. Školu nicméně i tato většina opouští s vědomím, že jazyk je nástroj silnější než meč a že za pomoci opatření, nařízení a výnosů lze dění světa svázat do systému, v němž se bude dít jen to, co chceme. […] Dění světa se ovšem nedá svázat a řídit papírovými opatřeními. Už tomu bude deset let, ale pořád si ten zážitek pamatuju. Na dveřích Obvodního úřadu pro Prahu 1 visel počítačem vyrobený velký nápis: „Při odchodu zazvoňte“. Po nějaké době ale k němu zoufalý úředník propiskou dopsal: „Jen když je zamčeno!“ Ano, původní jazykové vyjádření tu prostě selhalo. Lidé, míjejíce při odchodu nápis na odemčených dveřích, rozuměli situaci jinak než autor původního nápisu; říkali si (a i mne to při odchodu napadlo, jen jsem si nebyl jistý): Aha, tak oni si dělají statistiku, kolik klientů jim tam přichází; já zazvoním, a úředník někde vedle v kukani si nejspíš udělá čárku. A tak zvonili a zvonili a úřad tím rušili natolik, že krása vytištěného nápisu musela být zničena ruční korekcí původního pokynu. Však to znáte: čím větší blbství se usídlí v řízení jakéhokoli podniku, tím více opatření se vydává. […] Výuka literatury jako dokonalých výkonů geniálního lidského ducha – nemohu si pomoci – nejenže nepřináší nic dobrého, ale dokonce škodí. V jiných předmětech to pochopili: ve fyzice se středoškolák také neučí, jak si vyrobit atomovou bombičku, byť je taková dovednost mnohem větším triumfem lidského ducha než tření tyče liščím ohonem.

P. K., Praha, 11. 11. 2009 Prosím Tě, v Táboře při rekonstrukci půdy se našel karton materiálů – dodatek k osobnímu fondu O. Březiny –, korespondence z let 1888–1929 (?) s Annou Pammrovou, F. X. Šaldou a dalšími. Přírůstkové číslo 24/2009. Zapisovali jsme to před prázdninami a v nějakém chaosu před dovolenými jsem Ti to zapomněl napsat. Navíc teď tu mám materiály z pozůstalosti Jaroslava Kabeše, co vydával Ladislava Klímu, a je v nich též něco málo materiálů k Březinovi, které by Tě mohly zajímat.

V. S., Praha, 15. 11. 2009 Petře, zdravim! Vim, žes nezapomněl, Ty nezapomeneš! Si taky ten jeden z mála! Pamatuju si to dobře a taky to nezapomenu. Jak by ta svobodně prosraná a projebaná dvacítka posledních let ani nebyla. Vo to sme mladší! Tak rychle to uteklo a proteklo mezi prstama. Jen těm bolševíkum né. Takovejch zbytečnejch nadějí, co sme měli! Havlíčku Havle, posrat to takle! Dybysme se to odpoledne na Národní 1989 nepotkali, nevěděl bych nic. Řeks mi jen tak, na nic nebyl čas, žes šel na Strahov na výstavu Březiny a že tam hrálo smyčcový kvarteto a že to bylo moc pěkný, a takys mi řek o nějakejch fotkách z tý výstavy. Máš je eště vůbec? Nebo eště né, už né? Bylo by to hezký moct je někde vidět. A na nich všechny ty lidi, kerý tam byli. […] Buď zdravej jako dosud a nedej se, já se taky nedal a nedám.

[ 124 ]

[archiválie]


M. V., Praha, 28. 11. 2009 Milý Petře, to je milé překvapení, ty fotografie z březinovské výstavy! Úplně jsem zapomněl, že to bylo den před naší procházkou na Národní 1989… Velké pozdravy!

U. H., Harvard (USA), 4. 12. 2009 Milý Petře, zdá se, ze chřipku máš za sebou. To mě těší. Dík za článek o Březinovi. Stáhl jsem si to na disk. Kdybys někdy zase něco naskenoval, doporučuji formát PDF, tam se všechny obrazy vejdou do jednoho dokumentu a nežere to tolik kapacity. […] P. S. První část Mozartian jsem dopřeložil. Teď se pustím do druhé části, která, jak doufám, bude jednodušší. Ostatně jsem ještě jednou prošel Köchel Verzeichnis, a to Adagio pro klavír je opravdu jediná Mozartova skladba v h moll.

U. H., Harvard (USA), 4. 12. 2009 Teď jsem se letmo podíval na ten článek o Březinově „Chvále samoty“. Je to celkem neškodný pokus o „close reading“, ale v podstatě nic nového. Právě se snažím rozumět, co Holan (kromě vína) asi měl na mysli, když napsal první část Mozartian. Víš Ty náhodou, co může být „duch krušidel“? Pro jistotu dole cituji celou báseň.

J. N., Praha, 4. 12. 2009 Březina, Iwashita, Lidovky, Hnízdil, Halík, o tom hradním idiotovi se nehodlám zmiňovat… Lidovky nečtu, kupuju jen Týdeník Rozhlas, nechci si drásat nervy. Vždyť z nás dělají blbečky. Děkuju tedy za všechno, Halíkův článek přepošlu známým. Ve Tvaru jsem si přečetla úvahy S. Komárka „Normalizace a neonormalizace“, přesně tam popisuje, kam jsme došli. Překonat skepsi, kterou cítím, je nemožné. Vím, že se lidi už zase bojí mluvit, aby nepřišli o místo. Nejhorší ale je, že i když mluvíš, nestane se nic, vůbec nic, NIC. Viz Grygar a jeho odmítnutí ceny – hnulo to s někým? Vyšetřování podvodů – směšné! Úplatky, byrokracie atd., to všechno má navrch. Končím, nic optimistického teď nemůžu napsat. Prostě se už zase řítíme do prdele…

F. S., Olomouc, 16. 12. 2009 Tak mi to tady, milý Petře, uběhlo rychleji, než jsem si uměl představit, a do Prahy jsem se nedostal. V pátek se tam sice mihnu, ale v sobotu dopoledne letím. A tak setkání zase jednou nedopadlo. Budu ale v Praze podstatně déle v lednu a doufám, že Ty taky. Vzácnou volnou chvilku si teď krátím organizováním svého březinovského materiálu. Musím na tom dál pracovat, zvlášť když teď bude i to CD s eseji. Musím Březinu zase jednou v nějaké souvislosti (asi půjde o expresionistické překlady) tematizovat v Německu a zdůraznit, že už existuje skutečná „březinovská lingvistika“, kterou jsi kdysi zahájil Ty a kde je nutné pokračovat. Ten korpus esejů existuje, je třeba to doplnit, udělat alespoň vzorkový korpus „soukromých“ textů (z mládí a korespondence), doplnit Tvůj frekvenční slovník nějakým sémantickým slovníkem z toho, co je nebo bude v korpusu, práce je opravdu dost, a třeba bude zase někdy nějaká konference (nemusí to být nutně organizované Společností v Jaroměřicích). Jenom nedovol, aby na CD (třeba z důvodu nákladu) byl nějaký archaizovaný Březina, to si starý pán fakt nezaslouží, musí se to udělat pro mladé, chytré a citlivé lidi, a těch není zase tak málo, a Březina musí mluvit jejich jazykem (myslím to jako metaforu). Před Vánocemi Ti ještě napíši, tak zatím žádná přání a žádné loučení. [ 125 ]

[archiválie]


M. M., Praha, 4. 1. 2010 Milej Petře, vůbecs mi neřekl, že část Tvé korespondenční knihy už vyšla v Aluzi! Můžeš mi to eventuálně oxeroxovat? Příp. půjčit, abych si to oxeroxoval? Příp. poslat v PDF? No a další věc, sice jsem Ti takový blbostě psát nechtěl, protože jistě máš takových spoustu, ale jelikož se mi to „freudovské překouknutí“ u O. B. stalo už poněkolikáté, píšu Ti o těch posledních dvou, který si pamatuju – jen tak pro srandu. Může za to tak trochu Bulletin SOB, jelikož časopisy vůbec mám tendenci číst zkratkovitě. Takže v č. 49, kde přetištěn text „Pro zraky lásky“, jsem ve 3. strofě, v 1. verši, měl před časem znamenité „jinakčtení“, totiž: Však tam až setkáme se, BLÁZNIVÁ, nad naší touhou zem jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném PÁŘENÍ… No, když si to dáš do toho kontextu, tak je to docela jinaká báseň, což? (Ještě mě napadlo, že kdybych to někomu podstrčil, teda ne s tím pářením, ale s tou bláznivou, že by mi to klidně někdo mohl sežrat i s navijákem, ale takový věci já nemám chuť dělat.) Tak to jsem tenkrát považoval za příliš banální, abych Tě s tím otravoval, ale včera, v Bulletinu SOB č. 51, s. 6, v Kuběnově řeči, zase jedné (nemohl by už toho monopolu nechat? jsou to sice skvělé promluvy, ale furt je to jen on…), čtu a na konci, 2. ř. zdola, vidím špatně, čtu: „…Hle Mistr a – Žák, Pán PIVNICE, a jeho služebník…“ Četl jsem to v metru, no jistě, je tam „vinice“, ale s tou pivnicí by to taky nebylo k zahození! Když si představím ty vážné tváře u Mistrova hrobu a patetického, rozřečněného Kuběnu, a třeba takhle krásně se přeřeknuvšího, aniž by si toho sám ani kdokoli z ostatních rozsmutněnců povšiml, tak mi to přišlo jako cosi krásně groteskního, ba snad i poetického. Usmál by se tomu Mistr? Asi ne, co? Pozdravy do nového roku ještě jednou…

M. M., Praha, 18. 1. 2010 Milej Petře, jak dobře víš, „srandy trahunt“. Když člověk začne blbnout, neví, kdy přestat. Před pár dny jsem jel vlakem a četl si to, co jsem ještě nedočetl ze sborníku Život je všude. A tam, hleďme, na s. 217 v básni Václava Havla čtu: „Větry z polí se shlukovaly / a výpadovými silnicemi vtrhovaly do Prahy…“ A tak my mind started roaming… Výsledkem je tato hříčka: Otto Birchwood – his Wild West 6-Volume Saga at last translated into Czech! 1) Volání tajemné dálky 2) Svítání na Divokém západě 3) Ani ledové větry spolu s mrazem a sněhem nás nezkruší! 4) Stavitelé prámů 5) Ruce vzhůru! 6) Nová země No nic, holt jsem si trošku pohrál, hlavně to za 3) mi teda dalo dost koumání, a nejsem s tím spokojen… Čau!

T. Š., Železný Brod, 18. 2. 2010 Přece musím napsat… a znovu a znovu děkovat za seznámení s tak úžasnou bytostí, jakou je Anna Pammrová… Přece jsem se s večerem začetla do knížky od začátku a mám až na s. 74 přečteno… Její dětství mne dojímalo, ale co přišlo potom, je neuvěřitelné. Plakala jsem nad jejími zápisky z deníku od samého počátku, kdy psala o Březinovi… a dále a dále…, chvěju se, ten třes se nedá ovládnout (stává se mi to, když se něco dotkne mé duše a já vím, že to jsou pravdivá slova nebo že to tak cítím stejně)… a pláču… a jsou to slzy [ 126 ]

[archiválie]


radosti z toho setkání… úžasná, úchvatná Anna Pammrová… hluboce, velmi hluboce se mne dotýká… Dnes už nemám sílu, ale těším se na každé slůvko, co napsala…

T. Š., Železný Brod, 21. 2. 2010 V noci jsem dočetla životopis Anny Pammrové… pořád Ti musím děkovat… Mimořádná žena… tak hluboce se mě dotýkají její slova…, tak moc jí rozumím…, chvílemi mi mluví z duše, něco máme společného…, něco ne, každá prožíváme jiný život v jiné době… Chtěl jsi, abych Ti napsala své dojmy… Nevím, jestli můžu, je to mé první a zatím jediné setkání s ní… a jistě se k ní budu vracet a budu nacházet další a další myšlenky… Našla jsem si něco o ní na internetu, ale vše se ve mně vzpírá, když čtu nálepky jako „feministka“ nebo „ekofeministka“… Ona, která tolik dbala na svobodu ducha, by dnes za tyto nálepky jistě nebyla ráda, a už vůbec ne, kdyby viděla, kam tzv. feminismus dospěl… Myslím, že ona měla jasno v tom, jaký má být PRAVÝ MUŽ a jaká PRAVÁ ŽENA…, rovnováha ženského a mužského principu ve všem (dnešní doba by jí jistě přinesla ještě více bolesti…, jak smutné, kam jako lidstvo spějeme)… Já cítím stejně jako ona, že žena by měla zůstat ženou, být sama sebou, prožívat pravé ženství… Její život na tomto světě jí přinesl mnoho hořkosti, a je mi líto, že právě ona nenašla naplnění svého ženství ve spojení lásky duševní i tělesné…, a přece vím, jak po ní toužila… Jak někdo může říci a napsat, že měla odpor k mužům? Ona přece toužila po muži, který by ji respektoval, miloval takovou, jaká je, dychtila po pravé lásce… Ona, která dokázala tak intenzivně vnímat krásu kolem sebe, les, vzduch, své pocity a vůbec celé své bytí, ona by jistě i ty fyzické projevy lásky naplno procítila a svými slovy pak vynesla do nebes, kdyby potkala toho pravého a jejich láska se naplnila nejen v duševní oblasti, ale v hmotném světě… To jí zůstalo odepřeno, a tak hořce znějí její slova o tom, jak je jí vše tělesné odporné… Není divu po tom, co musela prožít s tím člověkem po svém boku… Je mi líto, že musela tak trpět, ale každý si musíme prožít to své… Anna… Už jen to jméno nese velkou karmickou zátěž, nezdá se Ti? (Zvláštní… Moje maminka je Anna, i babička… někdy Ti budu vyprávět o jejich životě, nenaplněné lásce a … Bože! vždyť obě měly vedle sebe takového člověka zelených očí…, a možná i já…, tak trochu? Ale já nejsem Anna…, se mnou to je jinak… cítím to…, cítím, že rozpouštím tu rodovou kletbu…) Raději ale otočme list. Plození dětí, odpovědnost…, ano, to je pravda…, jen málo žen (a ještě méně mužů!) to ví…, mnoho temných duchů se dnes vtěluje, stále více…, ale na druhou stranu to asi jinak nejde, nemůže tady být jen to dobré…, každopádně toho temného a těžkého je tu stále více… a klesáme…, stahuje nás to do hlubin…, a jestli na něco zajdeme, tak toto bude příčinou… Bylo by toho hodně, co by se dalo rozebírat…, ale spíš by to bylo na dlouhé povídání, které teď není možné… Jen chci, abys věděl, že ji vnímám jinak než kritici a autoři/autorky různých těch článků, nechci její dílo a její osobnost analyzovat, vnímám ji srdcem, prožívám s ní to, co popisuje, a poslouchám, co říká mně… Získala jsem v ní přítelkyni (beze vší skromnosti cítím, že by mě za ni přijala)… a dovolila jsem si přivlastnit i tato její slova, určená Almě, a ona se jistě nebude zlobit… Buď klidná a soustředěná. Buď klidná, aby se v Tvém okolí soustředilo více dobra. Přeji harmonii všude, kam vstoupíš… A ještě: Nemohu pracovat… Přečetla jsem zběžně zatím, v rychlosti, Tvou recenzi, a nedá mi to… Proč vy muži všechno tak rozebíráte a řešíte věci neuchopitelné rozumem? Copak lze niternou myšlenku básníka hmotným rozumem uchopit? Nelze. Tu můžeme jen procítit a s ostatními pak sdílet to, co přinesly verše nám, ale zároveň jim ponechat prostor pro vlastní prožitek, pro vlastní pochopení… [ 127 ]

[archiválie]


Je třeba přečíst dílo básníka očima dneška? Spíše bych řekla: je třeba přečíst dílo básníka a uvidět je svýma vlastníma očima, procítit svým vlastním srdcem, pochopit, co znamenají jeho slova pro mne…, pro mne osobně… Těším se na to…

T. Š., Železný Brod, 3. 3. 2010 Sladko je žíti! Ano… Přečetla jsem si právě „Kolozpěv srdcí“ a jsem zcela beze slov… u vytržení… Ta duše je mi tak blízká! Dokonce svá slova u něj nacházím…, své myšlenky… Ano, energetické spojení mezi básníkem a čtenářem jistě existuje… také stejnorodost duší působí…, přitažlivost přirozená…, zákon…, tak jsem si přitáhla Tebe… i jeho…, Annu… a další a další budou následovat jistě… Včera večer jsem pilně četla Korespondenci, pomalu čtu, nevynechám jediný řádek…, už cosi o Anně píše…, snad už se dočkám i těch vzájemných dopisů… […] Uvažuji, proč o Březinovi říkají, že je složitý, že se musí o jeho básních přemýšlet… Já to tak nemám…, nemusím myslet vůbec…, cítím, chápu, prožívám, sama nad tím žasnu…, vše je naprosto jasné, průzračné a známé…

J. K., Praha, 5. 3. 2010 Zombie jménem POEZIE Učitelé na základních školách už děti nenutí si je pamatovat, dostat cukroví od Mikuláše lze i bez nich a okouzlit milou dnes dokáží mladí nápadníci jinak. Řeč je o básních a poezii, která zdaleka není mrtvá, ačkoliv nám to všem tak trochu připadá. „Populární poezie je mrtvá. Je mrtvá, je mrtvá, je mrtvá.“ Ve své slavné eseji se americký kritik John Derbyshire vyjádřil jasně. Možná udělal chybu, že si pro srovnání jejího současného stavu vybral dílo Williama Butlera Yeatse, Roberta Frosta a Dylana Thomase, protože je velmi těžké najít v současnosti spisovatelského génia podobné velikosti. Už nikdo nenatočí Sedmou pečeť, už nikdo nenahraje Bílé album. A nikdo už nikdy nenamaluje slunečnice tak, jak to dokázal v roce 1888 van Gogh. To ale není důvod ke skepsi. Poezie byla svou povahou vždycky „plaché umění“ a vždy přitahovala menší okruh zájemců než film, hudba či architektura. […] Nástup a masové rozšíření internetu poezii nijak neuškodily, spíše naopak, i když je nutné umět rozlišovat. […] A jak si současného básníka představit? Jeho popis zůstává stejný po staletí. „Původní básník oživuje zanedbaná slova a skutečnost – a proto nutně nemůže vytvářet jakýkoli trend. Ten je vždy vypozorovaný z něčeho, co už bylo. Naopak, básník je k trendům mimořádně nevšímavý, což ho vyřazuje z obecného povědomí i z obecné řeči,“ říká redaktorka a literární historička Daniela Iwashita. Je to člověk, který je svým způsobem stále příliš „pozadu“, protože má vztah k tradici, je s ní v doteku, ale také příliš „vepředu“, protož nelpí na konvencích, nemluví automaticky a vidí mnohem dál. „Poezie Máchova, Erbenova, Nerudova, Sládkova nebo Zeyerova, anebo Březinova, Bezručova, Tomanova a dalších je živá i dnes, ale živí básníci, kteří své předchůdce znají a čerpají z nich, nepíšou stejně jako oni. Tím by je, čtenáře i básně, umrtvovali,“ dodává Iwashita. Americký spisovatel Randall Jarrell na velmi podobnou notu jednou řekl: „Dobrým básníkem je ten, kdo celý život stojí uprostřed bouří a dokáže, že do něj blesk uhodí pětkrát nebo šestkrát.“ […]

I. V., Kladno, 9. 3. 2010 Tak jsem, milý Petře, nechala ležet všechna pracovní lejstra (po velmi dlouhé době takovýhle přepych!) a četla a četla… Jak ráda bych si přečetla celou knížku! Taková fascinující neretušovaná výpověď se přece nesmí ztratit kvůli nějakému trapnému nedostatku grošů… Je v těch dopisech tolik silných výpovědí, osudů, myšlenek, vnitřních vazeb, odkazů, vzpomínek, chtěného a nechtěného humoru (výtečnej Martin!), svědectví zdaleka nejenom březinovských (však víš, proč jsi ji dal dohromady) a taky… lásky. [ 128 ]

[archiválie]


I v tom chvatu, v jakém jsem teď četla, mě třeba nad dopisem R. K. z 14. 2. 2007 náhle napadlo, jak podobný může být pocit z poslechu Mahlerovy hudby a Březinových veršů: ta hudba se taky může napoprvé zdát protivně přepjatá, ale když je ti opravdu ouvej, najednou zjistíš, jak je hluboká, nekonečně obsažná, útěšná, univerzálně lidská, přesahující pozemskou zkušenost… Co všechno v těch řádcích čeká…!!! Kde vzít…? Mnohokrát děkuju, představuju si, jak štrapacíruješ po kopcích, a už zas letím… Zatracenej spěch…! Slyším taky, že na těch textech dřeš do zničení těla… Nechceš aspoň na to bolavé zápěstí vyzkoušet taping, tedy krásně česky řečené tejpování? Prý snižuje otok a bolestivost při syndromu karpálního tunelu, ale pomáhá i při bolestech plotýnek ve fázi, kdy to ještě není na operaci. Už dřív olepení kloubů páskami používali horolezci a běžci, teď tuhle metodu hodně začínají využívat fyzioterapeuti. Určitě bys někoho našel… (Ha, řečním jak z letáku…)

T. A., Praha, 11. 3. 2010 Petře, asi nemusím opakovat, jak si Tvé práce vážím. Úryvky, cos mi zaslal, nečetl jsem dosud – je to něco naprosto výjimečného, onou zacílenou urputností a důkladností a pečlivostí, která už v raném mládí fungovala. Jsou setkání vpravdě osudová, bývá jich víc, někdy stane se, že protneme cosi v sobě základního a určujícího s existencí člověka, jehož celistvost, pracovní, lidská, etická nás doslova jak bleskem zasáhne. Netušil jsem, že tak časně a se znalostí věci o B. psal jsi. Nesmírné díky za přeposlanou mozaiku – včetně humorných momentů –, za všechny Tvoje žádosti na vojně o vycházky, podepřené slovy, která PŘÍSLUŠNÍ vnímali jako temné enigma, nutně provokující zeleň jejich ošatu i mozkoven… Citace z Bečváře je silná (já teď „poznovu“ ke knize vracím se), četl si v Sám a sám od Byrda, kde polárník, člověk racionální, tvrdý, popisuje své dojmy z ticha, z polární záře, z osamocenosti (byl na stanici půl roku docela sám) výrazy camusovskými (podobně hovoří v nejlepších momentech Messner, další z lidí, kteří dotkli se univerza – nedávám záměrně do uvozovek – celou svou bytostí). Ta nepatetičnost mě vždycky donutí sklonit hlavu. Zábrana nemohl mít v Březinovi blížence, v Zábranovi bylo mnoho hořkosti a rmutu, lhostejno, že rozumíme příčinám, omlouváme, nesoudíme…, ale byl zaklíněn ve své bolesti bez touhy, a především p o t ř e b y dotýkat se tam, kde doteků nevidno, kde je musí člověk vystavět, vyvzdorovat, donutit se v sobě přijmout jejich šálivost jako naději, jinak totiž otevírá se nám pouze noc. Zdánlivá nekonkrétnost a povšechné obecnosti Březinových pohledů a náhledů (zmiňuje se o tom také kdosi z pisatelů ve Tvém kalendáriu) je výsledkem vhledu, bojím se říct zázračného, vhledu k víře a důvěře a k prostorům září a jasu, jedno, zda jim řekneme „Bůh“ nebo „Mystérium“, které člověk hledá celý život, a přečasto marně, je to po mém soudu jediná obrana, jíž svedeme vystoupit vstříc smrti, marnosti, temnotě, běsům. (Ono MUSÍM, které se promění v CHCI, jak jsem napsal synovi Péťovi kdysi.) Holt kdo chce k Bř. kafe a buchty, nebude nakloněn k smysluplnosti vydání jeho díla v jazyce latinském. Což o to, i mně jeví se podobný čin jako svého druhu bizarní až fantomatický – současně ale ukazuje mi lidi srdci mému blízké (hanácky vyslovený O. B.!!!). Tvoje práce je obří. (Neboť nejen ve věci O. Bř.) Objímám, s díkem…

T. Š., Železný Brod, 13. 3. 2010 Tak Ti musím zase napsat, jak studuji Korespondenci… to jsi ostatně chtěl, abych psala, tak píšu…

[ 129 ]

[archiválie]


Tedy studuji je silné slovo, spíše se dotýkám… Začínala jsem tak, že jsem četla každý dopis, stránku po stránce, slovíčko nevynechajíc – chtěla jsem poznat život básníka, jeho prožitky, jeho přátele, postupně… Ale neodolala jsem… Bylo to silnější než já… Neskutečně mě přitahuje korespondence mezi O. B. a Annou, a tak začínám znovu, a čtu teď pouze tu jejich nebo spíše jeho (tolik mě mrzí, že nemůžu číst také její dopisy jemu)… To, co prožívám, když čtu ty řádky, se nedá slovy popsat – nedokážu to vyslovit ani napsat, a tak trochu mě to mučí, stejně, jako když mě napadají verše, které perem nezachytím nikdy v té formě, ve které přilétly ke mně… Přiletí si lehce jak motýli, třepotajíc křídly, nad hlavou mi krouží, a ruka je tak těžkopádná, zachytí jen zlomek té krásy… Vše se mě dotýká tak silně, že už nepochybuji o tom, že ta přitažlivost, o které jsem Ti už psala, mi přináší přesně to, co v tomto okamžiku potřebuji (nic není náhoda). Právě teď, když stále více a více poznávám sama sebe, objevuji zákoutí své duše nepoznaná či dávno zapomenutá… Je krásné zjistit, že zákony, ve které věříš, opravdu fungují, zažíváme to vlastně neustále a vůbec si to neuvědomujeme. A je neskutečný pocit vědět, že jsi součástí něčeho Velkého mimo prostor a čas… Pak to pachtění pozemské, mnohdy ubíjející a únavné, přece jen dává smysl… Vidíš vidíš, opět jsem se nechala unést! Tedy zpět k O. B. a A. P…. Čtu vlastně jeho první dopisy Anně, první polemiky… Je to neskutečné, nejenom to, že to čtu, ale vlastní myšlenky mi do toho vybuchují, obhajuji ty její a do toho ještě své vkládám. Chápu je oba…, ji jako ŽENU, jeho jako MUŽE. Ona tak citová…, nedokáže ještě úplně jasně vystihnout, co cítí, protože jak uchopit ty myšlenky (přesně znám ten pocit), jak cosi nehmotného vtělit do hmotnosti, to dovedou dokonale jen géniové (slova, hudby, života)… On má jistě v mnoha věcech pravdu, ale zdá se mi v těch polemikách hodně fixovaný na rozum, ten hmotný nástroj, který podle mého soudu opravdu nemůže pochopit vše mezi nebem a zemí, ale tuším, že jeho pohled se určitě také bude vyvíjet a formovat a měnit… Těším se na ty další dopisy!!! Tak mě napadlo, že se možná nad mými řádky usmíváš, třeba Ti i připadají hloupé, Ty už o něm všechno víš, a já téměř nic, jsem na začátku, ale jsou to hezké začátky a moc mi to dává… Píšu Ti jen o svých pocitech, rozebírat témata (i když mě tolik oslovují), by bylo na dlouhý dopis, a bez zpětné vazby se mi to ani psát nechce, povídat si, to ano, to by bylo velmi, velmi pěkné… a zajímal by mě Tvůj pohled, tak třeba někdy…, při dobrém čaji… Znovu Ti děkuji za ty krásné knihy, chtěla bych zastavit čas a číst, psát, tančit, zpívat, poslouchat hudbu… Škoda, že si musím tyhle chvilky jen krást, ale i to mi pomáhá nacházet Krásu ve všednosti a stereotypu každého dne…

[ 130 ]

1/2010 šéfredaktor: redakce: redakční rada: grafická úprava: sazba: adresa redakce: tel.: e-mail:

Jiří Hrabal Vít Gvoždiak, Martina Knápková, Pavel Kotrla, Milan Orálek, Martin Punčochář, Petr Stojan, Pavel Zahrádka Michal Ajvaz, Radim Brázda, Ondřej Cakl, Tomáš Hlobil, Břetislav Horyna, Jiří Chocholoušek, Michal Jareš, Jan Prokeš, Oldřich Vágner Pavel Kotrla Vít Gvoždiak Aluze, Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Křížkovského 10, 779 00 Olomouc 585 631 159 [email protected]

http://www.aluze.cz ISSN 1803-3784 XIV. ročník Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2010 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Rozvojového projektu č. 15/17, programu 7c, Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci: Podpora excelence odborných a pedagogických publikačních výstupů pracovníků Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Vydání publikace podpořilo též Ministerstvo kultury ČR a Filozofická fakulta UP v Olomouci.

rozhovor Gerald Graff: Výuka literatury a psaní rozhovor vedl John V. Knapp

Recommend Documents