PŘÍLOHA A: ROZHOVOR – NELA Mohla byste se na začátek představit, říct něco o sobě? Jmenuji se Nela, jsem emigrantka, ještě z bývalého Sovětského svazu, v Česku žiji víc než 15 let, mám tři děti, rodinu... Mohla byste představit svůj sociální podnik? Ten nápad sociálního podniku byl založen ještě v té době, kdy jsem hledala zaměstnání, že uplatnit se s několika dětmi, je to složité, navíc ještě když jsou děti malé a ten emigrantský postoj taky se na tom trochu podílel, tak ten nápad byl takový, aby pro ty ženský, který mají děti, nějak naplánovat ten rozvrh pracovní, že by mohly skloubit ten rodinný život s pracovním. Tak toto byla taková hlavní myšlenka založení toho sociálního podniku. A navíc, aby nějaké to legální zaměstnání taky v tom sociálním podniku bylo. Takže Vaší cílovou skupinou jsou matky s dětmi? No, cílovou skupinou... sociální podnikání totiž není nějak zákonem podpořeno nebo není vůbec žádný zákon na sociální podnikání. Je to na MPSV, jsou nějaké definice toho sociálního podnikání, který ty sociální podniky, který jsou v České republice, se snaží ve svých deklaracích uplatnit. Stát vůbec nepodporuje sociální podnikání, žádné slevy na pojištění nebo na daních, to vůbec nic, protože já jsem byla Mezinárodních konferencích, tak je to tam podpořeno státem a ty sociální podniky se dělí podle toho, když zaměstnávají zdravotně postižené, takový ty lidi ze sociálně slabších vrstev jakoby. A navíc jsou ty sociální podniky podpořeny tím, že mají nějaké slevy na odvodech pojištění nebo prostě jim dávají nějaké zvýhodněné pronájmy a takové ty věci. Tady to vůbec... Jenom ten grant, který vyhlásila ESF na podporu sociálního podnikání. Vy máte ten grant z EU. A to je na jak dlouho? Na dva roky. A myslíte, že to pak nějak bude pokračovat i bez toho? No, uvidíme. Myslíte, že je možné začít, aniž by měl člověk finanční podporu z fondu? Myslím, že je to možné a dokonce znám tady jeden sociální podnik, který se už tři roky udržel. Dotace nezískaly, ale já myslím, že musíš chtít a všechno se dá. Vy tady máte kolik zaměstnanců? Čtyři. Jeden celý úvazek a tři poloviční. A nejsou všichni emigranti, jsou aji z menšin. Na půl úvazku tady mám chlapa, který večer dělá a jsou takoví zpáteční emigranti, kterou paní za totality sebrali české občanství, musela emigrovat a pak se vrátila zpátky, takoví zajímaví lidi. Proč jste si vybrala zrovna tenhle obor v podnikání, jídlo a speciality? Tak já jsem po mateřské dovolené nevěděla, co dělat, takhle. V práci to bylo tak, že jsem myslela, že mě propustí a propustili z organizačních důvodů, že po té finanční krizi ta firma moc... Tak mám praxi, jsem vyučená ekonomka, mám praxi v logistice a potraviny já myslím, že to je... každá žena... nákupy, prodej...
Kdy jste poprvé slyšela o sociálním podnikání nebo jak jste se dozvěděla o této možnosti? Od paní O. Ona měla takový nápad na základě svých sociálních služeb, protože viděla ty lidi, kteří by chtěli pracovat a nikdo je nechce oficiálně zaměstnávat. Tady taky chodili lidi, my nemůže jít, protože bysme pak měli menší sociální dávky, tak jsem si řekla, že to nejde, že tady musí.... Ale je to všechno o financích. Půjčky teď nikdo nedá a skoro všichni jsou zadlužení. Tady tu dotaci co mám já, to je udržitelnost dva roky a ten IOP, to je všechen možný hmotný majetek a nájem, takže ta udržitelnost toho projektu je pět let. Máte nějaké plány do budoucna, co byste třeba chtěla zlepšit na tom podniku nebo ho nějak rozvinout? Mám plán najít levnější pronájem, protože teď všechny tržby, které mám, tak mi sežere pronájem. Tady ta čtvrť nic moc, ale pronájem je tady velký. Jakým způsobem jste sháněla zaměstnance? Tak zaprvé je tady hmotná zodpovědnost, takže jako vůbec nikoho ze společnosti vytáhnout a přivést do obchodu, to jakoby z těch křesťanských důvodů bych moc chtěla, ale z toho, že tady musí být finanční zodpovědnost, to ne. Tak jsem dávala inzeráty na Úřad práce, hlásilo se mi milion lidí, pak jsem... každopádně známé, co jsem měla, tak ne všichni chtěli, protože tady aji ta lokalita není moc vyhovující, tak jsem dopadla tak, že když jsem otevírala obchod, tak jsem měla jen jednoho zaměstnance a musela jsem tady být sama, protože se mi tady pořád střídali lidi, půl dne vyzkouší, odejde a musela jsem tady s ním být, aby něco nezmizelo a po těch dvou měsících už jsem měla komplet zaměstnance. Jak funguje propagace Vašeho podniku? Propagace podniku nebo projektu? Podniku. Tak snažím se propagovat na úřadech, institucích, se kterýma komunikuji, jsou to cizinecká policie, krajský úřad. Každopádně nemám nikoho konkrétního, komu bych mohla říct: "Mám takový problém, můžete mi s něčím poradit?" Tak to všichni říkají, že neví, ke komu zajít. A na tom Ministerstvu, oni řídí ten můj projekt a všechny otázky, co se týkají toho projektu. Teď mám odevzdat první monitorovací zprávu, kterou mám odevzdat. A na tom městě spolupracuju s těma, kdo se zabývají menšinama, sociálníma službama, a tak různě. Každopádně ta definice sociálního podniku, že 50 % zisku, musím reinvestovat zpátky, tak já zatím reinvestuju všechno zatím a ta tohoto půl roku jsem ještě v mínusu, protože svoje peníze jsme tady do toho hodili. A zákazníci, kteří sem chodí, chodí sem cíleně podporovat ten projekt nebo o tom neví? Tak cílově mám ještě propagaci e-shop na webu, facebooku. A ti zákazníci, kteří chodí, oni někteří ani neví, co to je sociální podnik, protože to je takový nový pojem. Oni chodí spíš protože ten podnikatelský záměr byl zajímavý, na tu dobu, když jsem žádala já, tak byly jen dvě prodejny jakoby s těma potravinama a teď už tři a všechny skoro v jednom kvartálu, takhle se to sešlo a ti zákazníci, kteří chodí, 90 % ani neví, co to je sociální podnik.
Od kdy funguje Váš podnik? Projekt byl započat 1. června a obchod jsem otevřela 1. srpna 2012. Už jste měla předtím nějakou zkušenost s běžným podnikáním? Já jsem podnikat začala teprve teď. A vždycky jsem byla jako zaměstnanec. Neřídila jsem nikdy ani lidi ani společnost, to se mi stalo poprvé a nevím, jak se to dál povede. Je to složitý proces se každému najít nějaký vztah. Už jsem přemýšlela, že si najdu nějaké kurzy asertivity, vedení týmu, protože je to fakt složitý. Já mám zkušenosti, dělala jsem zahraniční logistiku a to zboží, co dostávám v rámci EU, takové věci jsem dělala. Něco nového jasně, tak hygiena, ta veterina, všechny příručky musíme nastudovat. Vy jste říkala, že jste byla na Mezinárodní konferenci sociálního podnikání. Takže tam můžete načerpat a vidět, jak to funguje v jiných zemích. A když srovnáváte? Tam třeba funguje podpora státu... Aji církví. Já už si nevzpomínám kde, v Anglii nebo Rakousku, tam byla prostě podpora církví, ale oni v rámci toho, že ty lidi jsou z ulice, jim dávají tu práci. Nějaký podnik, který je založen církví. A tím pádem jsou osvobozeni od odvodů z pojištění. Pojištění sežere 30 %. A v České republice jste v kontaktu s jinými podniky? Že si můžete radit navzájem... Ano. Myslíte, že je třeba mít nějaké osobnostní předpoklady, když chce někdo začít sociálně podnikat? Nebo jsou nějaké vlastnosti, které se mohou hodit? Jasně. Na začátku si musí vybrat tu službu, tu skupinu a vidět potřeby té skupiny. Já dlouhodobě na ÚP nebyla, mateřská, pak jsem pět let pracovala. Ale myslím, že tím, že vím ten vztah té společnosti k lidem, kteří emigrovali. Tady znám pána, který zaměstnává mládež. Příbuzní ho vykopli z domu, že on sám měl nějaké zkušenosti. Takže s tou cílovou skupinou musí být ten člověk propojen. To jinak nejde. Takže si myslíte, že může být výhoda, když má člověk vzdělání v sociálním oboru? Vzdělání je dobrá věc, ale vždycky je potřeba praxe. Je to složité, když přijdeš do práce, všichni chtějí praxi. Já rozumím, že lidi mají různé schopnosti, můžou tu praxi získat rychleji, může to někomu trvat dýl. Ale jestli má člověk praxi, jestli chce založit sociální podnik, tak musí vědět, co ti lidi potřebujou, ten vztah té společnosti, aby nedošlo k něčemu... Na co jste ve svém podniku nejvíc hrdá? Já nejsem hrdá, já jsem skromný člověk. Nebo co si myslíte, že se Vám povedlo? Povedlo se to vůbec začít. Mám práci pro sebe a mám práci pro lidi. Kdybyste se měla rozhodnout znova, tak do toho půjdete? Asi by mi nic jiného nezbylo. Jako v práci jsem dostala odstupné, neměla jsem nic, mně se to tak povedlo, že mi skončila mateřská, v práci jsem dostala odstupné a za dva týdny jsem dostala rozhodnutí, že mě vybrali do projektu.
Co byste doporučila lidem, kteří by chtěli začít sociálně podnikat? Prostě ten, kdo chce sociálně podnikat, by si měl vybrat konkrétní skupinu, kterou chce zaměstnávat. A pak nějak s tou skupinou se sblížit, vidět jejich potřeby. Pak ten podnikatelský záměr také musí být promyšlený pro potřeby té skupiny. Nebo na začátku vymyslet podnikatelský záměr a pak najít tu skupinu, to je všechno propojeno. A ten člověk, který by podnikal, by měl mít zkušenosti s analýzou trhu, konkurence, marketingové strategie probrat. A kdo Vám nejvíce pomohl rozjet ten projekt? Paní O. mi pomáhala s češtinou. Protože čísla nahodím, spočítám, ale nějak hezky česky to popsat mi moc nejde. A pak mám ještě kamarádku, která mám BIBS a ona mi konzultovala takové ty moderní metody, marketingové strategie,... Takže Vy jste si to vytvořila sama a pak jste to akorát dotvářela. Ano. Ale je to malý podnik, žádné IBM. Tak Vám moc děkuji za Váš čas a ochotu.
PŘÍLOHA B: ROZHOVOR – ROMANA Mohla byste na úvod představit sebe a tu skupinu lidí, která se chystá rozjíždět sociální podnik? Já se jmenuju Romana a pracuji tady občanském sdružení. Naše občanské sdružení je organizace, která je registrovaná na dvě sociální služby, na tlumočnické služby a odborné sociální poradenství. Poskytujem služby pro občany se sluchovým postižením ve městě Brně a okolí a jakoby máme kromě těchto dvou sociálních služeb ještě další aktivity, že tady děláme kurzy znakového jazyka nebo různé další kurzy, třeba počítačové nebo teď děláme seminář Zásady správné komunikace se sluchově postiženým a ještě prostě další akce mimo to sociální. Každý čtvrtek tady jsou přednášky, takže taková aktivizační činnost pro neslyšící. My se vždycky zapojujeme do různých projektů. Teď to bylo třeba posledně Výuka k různosti, kdy se vytvářel nějaký materiál pro školy o různých typech postižení. A tím jak se zapojujeme do různých projektů, tak teď byla nějaká možnost toho sociálního podnikání. Akorát že tam se vlastně nemůže přihlásit občanské sdružení, žádat o ten grant nebo tu žádost může podat jenom nějaké určité jiné společnosti a například s.r.o. No a I. P., on má takovou vizi, že bych chtěl založit dílny pro neslyšící, kde by byli zaměstnaní neslyšící nebo kavárnu, na Vodově je domov pro neslyšící, a že tam by třeba mohla být i kavárna. V Praze funguje Tichá kavárna, tam je organizace APPN, v Plzni je Café Pierot, a to je také kavárna neslyšících. A naše občanské sdružení patří pod Českomoravskou jednotu neslyšících a člen ČM jednoty neslyšících je i ta plzeňská Unie neslyšících, která provozuje tu kavárnu v Plzni a členem je i APPN v Praze, která provozuje tu Tichou kavárnu. Takže v Brně takhle žádná kavárna není. To není nápad, který by byl teď nějak najednou. Ivan Poláček už má takovéto nějaké nápady už delší dobu a teď jenom tím jak byla ta výzva, tak jsme se rozhodli už do toho jít. Takže já, I. P., A. K. a S. Ž., což je teď předseda občanského sdružení, tak jsme vlastně čtyři jednatelé té nově založené organizace, která je teda s.r.o. Ta jediná mohla žádat o grant na tu kavárnu. Takže jsme psali žádost, tu dotaci jsme dostali schválenu, takže někdy po novým roce budeme
rozjíždět ten projekt. A v tom projektu teda je, že rozjedem kavárnu pro neslyšící. Pracovní název je, v té žádosti, Moravská kavárna neslyšících. My teď působíme v těchto prostorech, ale po novém roce se budeme stěhovat a součástí nových prostor bude ta zmíněná kavárna. To je asi tak na úvod na vysvětlenou. A byla to rovnou ta kavárna nebo jste měli víc možností, co jste se rozhodovali. Nebo proč zrovna tohle? My jsme asi před rokem s I. přemýšleli, že bysme koupili tady jinej objekt a že bysme tam přestěhovali naše sdružení plus, že by tam byly, protože to je velkej objekt, bývalý hotel a dole restaurace, tak jsme přemýšleli, že bysme úplně nahoře měli sdružení, potom bysme tam měli ty pokoje a dole restauraci a ty pokoje. Ale že bysme to udělali spíš jako domov důchodců pro neslyšící, protože je docela problém s umístěním neslyšících důchodců, protože některé domovy je prostě nepřijímají a nebo když už je přijmou, tak tam nemají dostatečně vyškolený personál, není to všude, ale prostě takovej ten problém trošku je, tak udělat takovej domov pro neslyšící seniory. No ale to nedopadlo, protože to by bylo moc peněz a jsme nezisková organizace, takže na to jsme neměli. Já jsem pročítala nějaké výzvy a ještě jsme spolupracovali s nějakým pánem, se kterým spolupracujeme na mnoha projektech, tak jsme zase přemýšleli, do jakého dalšího projektu bysme mohli jít, tak jsme vlastně našli tuhle výzvu, to sociální podnikání, a to bysme mohli aspoň tu kavárnu. My vlastně tu kavárnu chceme založit kvůli tomu, aby tady taky byla kavárna pro neslyšící v Brně, ale hlavně kvůli tomu, aby neslyšící dostali práci. To je hlavním cílem. A už máte nějaké zaměstnance nebo to je zatím v jednání? S.r.o. zatím tam jsou ti čtyři jednatelé a jinak ta organizace nic nedělá, nemá žádnou činnost. Její první činnost bude ta kavárna a my máme teda zatím předjednáno, samozřejmě v rámci projektu tam budou zaměstnanci jako manažer, finanční manažer, vedoucí manažer, lektor, koordinátor, a potom budou zaměstnanci kavárny, kteří budou placeni v rámci toho projektu, ale potom po skončení projektu budou dál v té kavárně. V té kavárně budou zaměstnaní čtyři číšníci, uklízečka a provozní kavárny. Co se týče toho provozního, tak už máme nějakou představu, kdo to bude, protože už je to předjednáno předem, protože jsme museli připravit rozpočet pro ten projekt, tak už musíme mít úplně jasno, kolik lidí tam zaměstnáme, co všechno nakoupíme, kolik peněz na to budeme potřebovat. Tak už jsme takhle s někým spolupracovali, ale kdo tam bude dělat ty čtyři číšníky, to zatím ještě není jasné, a to se bude dělat konkurz. Ani to nechcem dosazovat jako já mám kamaráda a ten tam bude dělat. Právě že to chcem fakt udělat, že budem hledat, kdokoliv se přihlásí, kdokoli bude mít šanci a budeme vybírat hlavně podle toho, aby to byli lidi šikovní, samozřejmě mezi neslyšícíma. A že musí být komunikativní, šikovní, aby zvládali tu práci v té kavárně, aby jim nevypadávaly hrníčky z rukou a musí mít umění komunikovat, aby byli sympatičtí, aby se ti zákazníci k nám vraceli. Aby to nebylo jako že já jdu teda k těm postiženým se tam podívat, trošku je podpořím a už se tam v životě nevrátím. My to fakt chceme rozjet jako to podnikání. Mít dobrý kafe, mít skvělou obsluhu, mít výborný zákusky, aby si lidi řekli, jo tam byla sranda, měli tam výborný kafe, ten zákusek byl tak skvělej, pojďte tam taky. Takže chceme to dělat tímhle směrem, ne jako pojďte nás politovat a podpořte nás, ale pojďte si k nám na kafe. Takže ta dotace je na dva roky? A určitě to plánujete udržet i dál. My to máme na dva roky. V té dotaci ani není nějak omezeno, že teoreticky by ta kavárna mohla potom skončit. Tam nejsou žádný sankce. Ale to my nechceme,
my jsme zažádali o tento projekt kvůli tomu, aby nám to pomohlo financovat ty začátky a rozjezd, ale potom doufáme, že se to rozjede a bude to... Já si třeba vůbec nedokážu představit, že když budou v té kavárně neslyšící, jak bych s něma komunikovala. V té Tiché kavárně to je tak, že... v té Praze i v Plzni to funguje, v té kavárně pražské tam mají jakoby špalíček a tam si přečtou informace. Když chcou objednat, tak jdou prostě já nevím třeba zelenou nahoru, když chcou zaplatit, tak to přetočí červenou nahoru. A samozřejmě vždycky ukážou, co chtějí. A my tady v té naší kavárně tam chceme i zapojit moderní techniku a mít tady iPady a že by tam bylo třeba červené víno, tam by člověk klikl a otevřelo se video a tam by bylo červené víno (ve znakovém jazyce). Jako že by se lidé rovnou učili ty znaky. Přesně tak. Buď by mohl ten člověk jen ukázat, že chce tohle nebo už si to zkusit a takovouhle formou bysme je seznámili s kulturou, světem neslyšících, znakovým jazykem a že by to pro ně mohlo být zajímavé, naučit se , jak se řekne pivo, víno, káva,... A myslíte, že by to šlo rozjet bez té počáteční dotace? Asi určitě by to šlo rozjet, ale bylo by to hrozně náročný. My když jsme sestavovali ten rozpočet, na tu žádost, tak tam je bod zvratu, jestli si to dobře pamatuju. Na začátku kavárna nevydělává, ale pak postupně už se to přehoupne a už začne vydělávat a teď to jsme vypočítávali, kolik zákazníků musíme mít, aby jsme začli vydělávat, kolik potřebujeme investovat a všechno tohle. A nájem se musí platit. Tak já po této zkušenosti nechápu, jak může v Brně existovat tolik kaváren a vydělávat. Jinak tohle není vůbec můj obor, podnikání a ekonomika, a teď opravdu to bylo překvapení nebo něco nového, že to fakt není jednoduchý a když se člověk zadluží a pak to potřebuje splácet, tak musí vydělávat, musí mu tam chodit lidi. Takže asi by to nějak šlo rozjet i bez toho. My jsme třeba přemýšleli, že kdybysme tu dotaci nedostali, že bysme to nějak zkusili, ale že by to bylo v takový omezený míře, že by to bylo spíš jen pro ty neslyšící a postupně bysme to rozjížděli. Když máme tu dotaci, tak je to jednodušší v tom, že si můžeme nakoupit kvalitní stroje, takže budeme dělat kvalitní kávu, tím pádem to bude jednodušší v tom, že třeba přilákáme víc ty zákazníky, že odpadnou takový ty stresy s tím zadlužením. Ale stejně to není jako že bysme byli úplně v pohodě, že máme peníze, protože ono už... když je kavárna a někdo chce provozovat kavárnu, tak asi většinou ten majitel tam na začátku třeba pracuje a vezme si k sobě třeba jenom jednoho člověka. Jenže my chceme zaměstnat, čtyři číšníky, protože chceme, aby na každé směně byli dva, protože, ta komunikace bude pomalejší, tím jak to bude přes tu znakovku a přes iPady, takže by tam měli být dva. A chceme zaměstnat čtyři číšníky, takže i tohle nám navyšuje ty výdaje, ale tak jako, my asi to budeme nějak řešit, třeba s Úřadem práce, to se uvidí. Ale naším cílem je, aby neslyšící měli svoji kavárnu, aby se tam slyšící seznámili se světem neslyšících a aby jsme zaměstnali neslyšící. A proč jste se rozhodli zrovna pro sociální podnikání? To je hodně spojený s tím, že jsme nezisková organizace, která se zaměřuje na služby pro sluchově postižené a poskytujeme sociální služby a jak říkám, hledali jsme nějaký další projekt nebo nějaké výzvy a narazili jsme na tohle a zjistili jsme, že by se nám to hodilo, že ten sen, který právě Ivan měl nebo o kterým jsme přemýšleli, že to akorát k tomu sedí. Normálně rozjet podnikání by bylo asi náročnější a nemohli bysme třeba
zaměstnat tolik těch neslyšících. I kvůli tomu asi. My jsme byli na ministerstvu jednat kvůli tomu projektu a nějaký připomínky, když jsme vytvářeli tu žádost, tak oni třeba říkali, že v Praze je toho strašně moc, těch kaváren. Tak jsme říkali v Praze, ale tady v Brně, tady není. Tady, pokud vím, tak je jenom jedna, sdružení Práh má jednu, někde ve Vaňkovce. O žádné jiné kavárně nevím, která by byla takhle. Vím, že existujou ty pro nevidomý, mají ty tmavý a tak. Ale my to chceme, sice je to sociální, protože tam budou pracovat neslyšící, ale chceme to mít jako klasickou kavárnu. A jste v kontaktu s těmi, co už to rozjeli v Plzni, Praze, že byste od nich čerpali nějaké podněty? Dá se říct, že jo. Samozřejmě oni tím, jak jsou partnerské organizace s naším občanským sdružením a patříme pod tu Českomoravskou jednotu, tak jsme se bavili o tom, ale nebylo to, že bysme přímo měli schůzku a řekli jsme, tak nám řekněte, jak to u vás chodí a my to zkusíme. To zase ne. My jsme to zkusili spíš sami a tím že máme tady právě jednoho spolupracovníka, který má zkušenosti z restauratérství a tady z té oblasti, takže ten je pro nás velkou oporou a bez něj bysme do toho nešli, protože my nemáme tolik zkušeností, ale on, jak ty zkušenosti má, tak nám je může dodat, takže díky němu jsme do toho šli. Ten nám radil a bude s náma spolupracovat daleko víc, než ta Praha a Plzeň. A plánujeme, že potom spíš budeme... tyhle tři kavárny nejsou konkurence, jsou každá v jiném městě, tak naopak budeme vždycky doporučovat, ještě v Praze je a v Plzni, a tak si doporučovat zákazníky, takže spíš spolupracovat až když se to rozjede. A máte nějaké zkušenosti ze zahraničí s takovým nějakým podnikem? Já ne, ale I., on jezdí do Anglie, ale on říkal, že kavárna tam asi je taky, ale že spíš je to takový jiný podnikání, takový zednický práce a ten architekt, takže on s nima v kontaktu je v Anglii, ale o tom nevím. Jak to vidíte s legislativou v České republice, jak je vstřícná k sociálnímu podnikání? Tak v tom se vůbec nevyznám, to se omlouvám, k tomu vám asi nic neřeknu, protože i ten projekt jsem nepsala jenom já a Ivan, ale měli jsme právě toho spolupracovníka, se kterým jsme dělali i na jiných projektech, takže i tu žádost on pomáhal sepisovat. Nebo tady ještě jiná kolegyně, která zase je právnička, takže ona se o to víc zajímá. Takže máte tým, kde každý dělá něco. Ano. Jaký si myslíte, že musí mít člověk předpoklady, aby mohl začít sociálně podnikat? Nebo co byste doporučili těm, kteří chtějí začít sociálně podnikat? Tak já jsem zrovna člověk, který se o podnikání nikdy nezajímal a teď najednou jsem se do toho takhle to... My jsme tady ve sdružení měli kurz v rámci jednoho projektu, základy podnikání pro neslyšící, takže tam jsme dávali návod, jak začít podnikat a já trošku znám tenhle kurz, takže jsem u toho byla, ale já jsem člověk, který by se sám do toho nepustil, protože jenom nastala taková situace, byla taková a taková možnost, tak do toho jdu. Ale co bych asi doporučila je, mít kolem sebe lidi, kteří tomu rozumí. Chtěli jsme podat projekt na ESF, a tak jsme si vzali do týmu člověka, který tyhle projekty píše, on se v tom vyzná. Takže my jsme napsali, co chcem, a on nám to pomohl doladit. A máme v týmu i člověka, který rozumí tomu pohostinství a má zkušenosti z restaurací, takže on ví, že chladicí boxy, kde se dají koupit, a že se to dá koupit někde
sponzorsky, všechny takovýhle vychytávky, jaký jsou nejlepší kávovary do restaurací, že se tam musí koupit dva. Prostě já bych si na to netroufla a ani bych do toho podnikání nešla, kdybych neměla tady toho člověka, o kterým vím, že tomu rozumí. A fakt člověk musí přesně vědět, co chce. Díky tomu, že jsme psali tu žádost a jak jsme měli předtím ten kurz, takže člověk si musí úplně přesně naplánovat i jako, co nakoupí, za kolik si to nakoupí, jaký výdaje bude mít, jakou marži si dá, za kolik bude co prodávat, zkontrolovat si konkurenci kolem, jestli tam je co nabídnout navíc, čím být výjimeční. A to všechno jsem se tak za pochodu naučila. A tím, že se upravujou ty prostory, kam se budem stěhovat, takže jsem i načichla takovým tím projekty, stavařství, rozložení místnosti, takže já jsem přičuchla ke všemu, ale nedělala bych to sama. Fakt je potřeba mít úplně jasnou představu, co chceme. My máme jasnou představu a stejně občas narazíme na něco, vždycky vyvstane spousta otázek, tak nemůže člověk do toho jít jen tak s něčím, chceme kavárnu, tak to nějak uděláme, tak to nejde. A jak máte v plánu udělat propagaci toho podniku? Tak chceme určitě udělat nějakou, tady po Brně pozvat na to slavnostní otevření určitě chceme asi nějaký novináře, jestli bysme třeba měli možnost se dostat i do televize, tak samozřejmě by to taky bylo dobrý, potom časopisy pro neslyšící, co je Gong, tak tam, tady máme Královopolské listy, tak tam je jedna redaktorka, tak třeba i tam, protože je to v Králově poli, tak třeba sem nalákat i lidi z Králova pole, pak udělat i nějakou reklamu, letáčky a vyvěsit to na vysokých školách tady poblíž, protože předpokládáme, že i studenti by tam mohli chodit a tak nějak průběžně. I do rádia bysme mohli něco dát, ale to se ještě uvidí, protože my jsme měli nějaký plány, kde všude, jakou reklamu bude mít, ale oni nám tu dotaci schválili s výhradami, to znamená, že nám ten rozpočet ještě trošku zkrouhli, takže my se teď budeme muset přizpůsobit tomu novýmu rozpočtu. Takže to je všechno ještě v řešení, co všechno budem dělat, jakou reklamu, a tak. Jasně že budem dělat na internetu, třeba v tom rádiu, novinách, ale bysme asi chtěli, aby hlavní reklama byla to, že se k nám budou chtít lidi vracet a že to řeknou svým známým. Pak jsme říkali, že všichni tady tam musí natáhnout své kamarády, všechny pracovní schůzky se musí konat tam, a tak. Vlastně jak se tady konají ty kurzy znakového jazyka, tak i oni o tom budou vědět, tak doufáme, že i oni o tom řeknou svým kamarádům. Myslíte si, že je výhoda, když má člověk vzdělání v té oblasti, se kterou cílovou skupinou poté pracuje? Kdyby někdo z veřejnosti, který nemá absolutní ponětí o neslyšících a řekl si, že chce otevřít kavárnu pro neslyšící, že se mu to ani nepodaří nebo by to bylo strašně těžký, protože neuvědomuje spoustu věcí, takže ta znalost oboru určitě je důležitá. A tím neříkám, že musí mít jakoby na to přímo speciální pedagogiku. Je důležitý znát tu oblast, se kterou chci pracovat. Kdyby třeba chtěl někdo dělat kavárnu pro nevidomý, tak taky musí úplně přesně znát, jak se s nima komunikuje, co to všechno obnáší, aby to mohl předat dál. A neumím si představit, že by to dělal někdo z venku. Kdyby už někdo teda, tak by se musel spojit s někým, kdo rozumí té problematice a společně by to třeba šlo, ale my máme podporu celého sdružení a těch členů, že oni už se na tu kavárnu těší a my máme vždycky ve čtvrtky od pěti hodin přednášku a neslyšící už dřív se schází a těší. Je to takový klub pro neslyšící a plus ještě nějaká přednáška. Takže se počítá s tím, že kavárna bude mít ve čtvrtek odpoledne zavřeno nebo ne zavřeno, ale bude rezervována pro tyto přednášky. Na ty přednášky bude moct přijít kdokoli, i sem může kdokoli z veřejnosti přijít, ale prostě nebude to, chci jít na kafe, ale chci jít
na tu přednášku, tak můžu. Takže s tím se tak počítá a neslyšící se už na to těší, že budou mít svoji kavárnu a budou tam pracovat neslyšící, to znamená, že s těma číšníkama se bez problémů domluví, že tam nebude žádná komunikační bariéra, takže tam budou jako doma. My tam plánujem dětský koutek, takže i třeba maminky s dětma si tam budou moct jít posedět a bude to pro ně příjemnější a domáčtější prostředí. Moc Vám děkuji za čas a ochotu.
PŘÍLOHA C: ROZHOVOR – VLADIMÍR Pane Vladimíre, co vás přivedlo k myšlence založit sociální podnik? Zkraje osmdesátých let jsem působil v Jedličkově ústavu jako dobrovolný učitel. Udělal jsem si takovou pozoruhodnou zkušenost, že tělesně postižené děti jsou schopné, když se s nimi otevřeně pracuje, obstát zcela regulérně mezi zdravými dětmi. Tenkrát jsme dokonce vyhráli přebor celé Prahy a Středočeského kraje v programování, ač tam nebyla žádná kategorie zdravotně postižených. Dostali jsme se dokonce do celostátního kola do Žiliny, kde to ovšem pro nás bylo víceméně bez šance, protože společnost nebyla vůbec připravená na to, že by někam přijeli mladí lidé na vozíčku. Ale ta zkušenost byla důležitá v tom, že si člověk uvědomil, jak vážným problémem je, že společnost se dívá na hendikepované lidi předsudečně jako na neplatné. Velká zátěž z minulého režimu spočívala také v tom, že mladí lidé s hendikepem byli schovávaní. Na druhou stranu jsem tenkrát těžce nesl, když jsem si uvědomil, že ještě ty děti v Jedličkově ústavu jsou na tom relativně dobře, protože vzbuzují primární pocit lítosti. Na rozdíl od těch, jejichž poškození je vážnější a pocit lítosti nevzbuzují. Přišla sametová revoluce. Co se dělo potom? Ukázalo se, že věci nepoběží tak, jak si člověk naivně představoval, že společnost se úplně nepřeklopí. A když si jeden z mých žáků, Pepa Selichar, chtěl otevřít podnik, ukázalo se, že kvůli tomu, že je na vozíku, mu nikdo nepůjčí. Tak jsem se tenkrát rozhodl založit společnost s ručením omezeným, která by mohla fungovat bez nějakých dotací a sponzorů jako regulérní společnost v otevřeném tržním prostředí. Výsledkem bylo, že jsme do toho šli, vymysleli jsme, jak bychom mohli uspět, a od té doby zaměstnáváme mnoho desítek lidí a jsme takový Ferda mravenec, práce všeho druhu. Jakým spektrem činností se tedy zabýváte? Vylepujeme plakáty, spravujeme archivy, nabízíme recepční služby, šatnářské služby, provozujeme telefonní ústředny. Máme Kafírnu, prodejnu s medem a příslušenstvím pro včelaře, prodáváme pragensie. Poslední náš významný spoluautorský projekt je Keplerovo muzeum, které jsme otevřeli koncem srpna. Vytvořili jsme tak pracovní příležitosti pro dalších pět lidí se zdravotním postižením. Hledal jste při zakládání podniku inspiraci v zahraničí? Moc ne, já jsem se před převratem do zahraničí příliš nedostal. Vnímal jsem to tak, že postižení lidé jsou evidentně znevýhodnění, a to nejen od přírody, ale hlavně tím, jak je společnost nechce přijmout. Po revoluci se potvrdilo , že někteří postižení, kteří jsou schopni pracovat a podnikat, nemohli nastoupit do normálního zaměstnání. My třeba máme zkušenost, že firma si nevezme invalidu, protože má obavu z nemocnosti nebo
jiného rizika, ale od nás si službu objedná. Často se stane, že nám zaměstnance přetáhne. Což není samozřejmě z mého pohledu špatně, protože ten člověk se postavil na vlastní nohy a o to jde. Naši zaměstnanci tak získávají základní pracovní zkušenost a sebevědomí. Když člověk delší dobu nepracuje, prudce se mu snižuje schopnost sociálního kontaktu a je vytvořena další blokace k tomu, aby ho někdo přijal. Zkušenost z ciziny jsem neměl, ale z literatury mi bylo jasné, že civilizovaný svět se více snaží hendikepované lidi integrovat, zatímco naše společnost je vnímat stále moc nechce. Je běžné, že když člověk na vozíku jde se zdravým člověkem, tak úředník mluví automaticky s jeho doprovodem. Ještě bych podotkl, kolik je u nás ústavů sociální péče pro dospělé, zatímco například v USA lidé v pásmu slaboduchosti nejsou v ústavech a normálně fungují ve společnosti. Existuje program, jak člověka trénovat k tomu, aby nebyl dezorientovaný a mohl fungovat prakticky samostatně. Je důležité, aby společnost viděla hendikepované jako rovnocenné lidi, protože ve vzájemném styku se často obě strany mnohému přiučí. Kdo se může stát vaším zaměstnancem? Zkušenost vede k jednoduchému závěru. Přijmeme každého, kdo chce dělat a má základní ochotu ke vstřícné komunikaci. Pokud není ochotný komunikovat, zaměstnat jej nemůžeme. Člověk nastoupí, je jedno, na kterou práci jej přijmu. Není problém vyzkoušet, která práce mu bude vyhovovat. Musí být ale schopen sdělit základní věci, například že nemůže přijít do práce, že je toho na něj moc, že si potřebuje odpočinout. Důležité také je, aby se lidi respektovali a jednali mezi sebou slušně. Máme tady množství zaměstnanců s duševním hendikepem, bývalé narkomany. Chceme, aby se vzájemně respektovali. Není například možné si dělat srandičky a do někoho se navážet. Kolik lidí už vaším podnikem prošlo? Přibližně dvě stovky. Nyní máme celkem něco přes stovku zaměstnanců. Lidé přicházejí a odcházejí. To, že odcházejí, je pro nás vždycky dobře, protože často odcházejí „na lepší“. Byl tady třeba člověk, který byl dvacet let na tvrdých drogách a během několika let získal pracovní návyky a základní sociální dovednost, takže nakonec nastoupil jako vychovatel do rehabilitačního střediska pro lidi, kteří byli na drogách. Jsou podle vás v České republice příznivé podmínky pro fungování sociálního podniku? Společnost se snaží vytvářet zákonná opatření, která by nebyla úplně bezohledná k lidem, kteří mohou dělat a mají nějaké pracovní znevýhodnění. Například je to zákon o zaměstnanosti, který se po mnoha novelách snaží nějakým způsobem motivovat podniky, to znamená vést je k tomu, aby buď zaměstnávali nebo odebírali výrobky či služby od podniků, které zaměstnávají většinu lidí se zdravotním postižením. Z druhé strany zákony jsou poplatné velmi snížené transparentnosti fungování společnosti. Uvedu příklad. Podniky, které nesplní zákon o zaměstnanosti, platí jakousi pokutu ve formě odvodu do státního rozpočtu. Ale tento odvod nemá samostatnou kapitolu. Což není v pořádku, protože jestliže se účelově vyberou peníze, mělo by to být zveřejněné a mělo by být jasné, kam ty peníze jdou. Podobně jestliže se zákon vztahuje i na státem zřízené instituce, pak by se stát měl starat o to, aby byly zveřejňovány instituce, které zákon nenaplňují, a tak dále. Nic takového se neděje. Ukazuje to na přetrvávající neochotu státu nebo společnosti mít vyložené karty. Jestliže podnik, který zaměstnává většinu lidí se zdravotním postižením, dostává na tyto zaměstnance od státu nějaký příspěvek, tak ten stát se většinou chová „nepřátelsky“ v tom smyslu,
že na něm chce často zbytečné doklady. Nemyslím si, že to je zdůvodnitelné jen tím, že má strach, aby někdo nebral peníze neoprávněně. Spíš to vypadá že dělá všechno pro to, aby peníze nemusel dát. Společnost sice projevuje snahu s tím něco dělat, ale na druhou stranu není moc vstřícná. Je pro sociální podnik obtížné obstát v tržním prostředí? Podnikání je o něco těžší, protože máme podmínku, že musí obstát s lidmi s hendikepem. To znamená, že do určitých činností se nepouštíme. Mám podmínku, že všechny činnosti, které provozujeme, musejí dříve nebo později být profitní, byť málo. Protože jinak by se podnikání nedalo udržet. Občas se stane, že nějakou činnost nejsme s to udržet, ale za tu dobu, co fungujeme, se naše aktivity každoročně rozšiřují. Když od nás pak lidi odcházejí do otevřeného tržního prostředí, je to proto, že sami sobě věří a také že jim už věří i to prostředí. Jste členem expertního výboru Tematické sítě pro sociální ekonomiku TESSEA. V čem vidíte její pozitiva? Největší přínos vidím v tom, že různé instituce, a to jak státní, tak univerzitní, či z neziskového i podnikatelského sektoru, jsou schopné se koordinovaným způsobem o věci bavit a že se sociální ekonomika stává tématem. Důležité je, že to není jen téma nějakého resortu, jde o celospolečenské téma. Pokládám za velmi významné, že Tematická síť pro sociální ekonomiku je interdisciplinární záležitost. Předpokládám, že v rámci práce sítě se budou hledat formulace, kterým porozumí celá společnost. Musím podotknout, že nejpodstatnější věcí nikdy není, co se dělá, ale jak se to dělá. A TESSEA podle mě představuje šanci. Líbí se mi, že existuje iniciativa a jsou lidé, kteří jsou ochotní se tématu sociální ekonomiky soustavně věnovat.
PŘÍLOHA D: ROZHOVOR – JÁCHYM Mohl byste na začátek představit sebe a váš sociální podnik? Takže, mé jméno je Jáchym, jsem manažerem sociálního podnikání u občanského sdružení a náš sociální podnik vznikl v roce 2008 a zaměřujeme se na digitalizaci dokumentů a provozujeme call centrum. Jaká je vaše cílová skupina? Naše cílová skupina jsou zdravotně postižení. A proč zrovna tahle skupina? Protože poslání vůbec občanského sdružení, který se zabývá osobní asistencí, je prakticky ta jeho činnost zaměřena na vozíčkáře už z tohoto názvu a proto se sociální podnikání ubírá touhletou cestou. Vzpomínáte si, kdy poprvé jste slyšel o možnosti sociálního podnikání? Já jsem přišel a už sociální podnik běžel. Takže já jsem v občanském sdružení tři roky a sociální podnikání už běží delší dobu. Ale vím, že tu byla snaha poskytnout zdravotně hendikepovaným zaměstnání v rámci sociálního podniku a zvýšit jejich začlenění do společnosti. Jak je uvedeno na našich webových stránkách: „Sociální podnik zaměstnává občany z Olomoucka bez ohledu na členskou příslušnost k občanskému
sdružení nebo na druh zdravotního hendikepu a tím přispívá ke snižování nezaměstnanosti v regionu. Napomáhá ke stabilizaci Olomoucka a podílí se na společenské odpovědnosti za místní rozvoj.“ V čem si myslíte, že je sociální podnikání jiné než běžné podnikání. Rozdíl v tom není. Sociální podnikání a podnikání je vždycky podnikání. Takže záleží, s kterou cílovou skupinou člověk pracuje, protože jsou cílové skupiny, kde je podporované zaměstnání a jsou cílové skupiny, kde není podporované zaměstnání. V tom je jediný rozdíl. Samozřejmě se skupinou zdravotně postižených, ta skupina je, nedají se srovnávat třeba se skupinou nad 50 let. Jsou skupiny mladých lidí, kteří přicházejí na trh práce z různých nápravných zařízení, jsou třeba zdraví lidé, kteří mohou pracovat jiným způsobem. Je to specifické. Pokud má člověk nějaké postižení, takže potřebuje nějaký režim, třeba pracovat klidněji, ale výsledky... My jsme třeba i na zkušenou měli lidi na chvilku a ti byli lepší než co tam byli ti zdraví, ale nebyli schváleni. Oni potřebují režim takový, aby si mohli odpočinout, my je zaměstnáváme třeba na 4 hodiny, ale máme přestávky, což normálně nikde by jim to neumožnili. Lidi mají problémy s páteří, potřebuje se projít, on nevydrží sedět, jsou lidi, kteří nevydrží sedět 4 hodiny. Tam na to všechno člověk musí brát zřetel. To se všechno promítá i do těch příjmů. Někdo za ty 4 hodiny udělá určitý objem práce a někdo udělá polovinu. Prostě se na to všechno musí přihlížet. Takže to by mohl být ten rozdíl mezi sociálním a normálním podnikáním. Ano, ale jedna věc je ta práce s cílovou skupinou. Když si vezmeme lidi na 50 let, to jsou lidi, kteří dneska mají problém sehnat práci, ale ti lidi mají zkušenosti, jsou schopni samostatně pracovat, samostatně se rozhodovat. Pak jsou skupiny, který nejsou schopni se samostatně rozhodovat. Takže tam musí někdo neustále kontrolovat. Jsou lidi, kteří se to naučí, ale jsou tam lidi, kteří mají problém třeba s pamětí, uplyne 14 dní a jsme na začátku. To všechno hraje roli. Co byste ve vašem podniku zlepšil nebo jaké jsou vaše plány do budoucna? Máme plány do budoucna. Rozšiřovat se, ale důležité je to nějakým způsobem rozběhnout, takže my jsme v takové stabilizační fázi. Zlepšovat je vždycky co, ale nelze říct teď jako co. Samozřejmě snažíme se dělat práci co nejkvalitněji, abychom na tom trhu práce byli konkurenceschopní. A na co jste nejvíc hrdý ve vašem podniku? Co se teď povedlo, že spolupracujeme, děláme práci pro Zemský archiv, který s námi spolupracuje. A ta naše práce je vidět i na webových stránkách, protože ty dokumenty jdou na Archivní vademecum, což je stránka, kde jsou zveřejňovány digitalizované dokumenty Zemského archivu v Opavě. Kolik máte zaměstnanců? My máme celkem 24 zaměstnanců a z toho je 21 hendikepovaných, se zdravotním postižením, protože tam jsou různé diagnózy. Spolupracujete s nějakou jinou organizací nebo s magistrátem? Samozřejmě spolupracujeme. Rozjíždí se to, dá se říct. Nejvíc s tím Zemským archivem, ale spolupracujeme s obcema hodně, protože digitalizujeme historické kroniky.
Ví vaši klienti, že jste sociální podnik a myslíte, že si vás třeba vybírají proto, že ho chtějí podpořit nebo jestli třeba když komunikujete s těma obcema, tak se prezentujete jako sociální podnik a jestli si myslíte, že třeba ty obce sáhnou po vás, že mají potom třeba dobrý pocit, že podporují dobrou věc... Nevím, jestli to je jenom dobrý pocit, protože se na nás obracejí i že už třeba tuhle práci někomu zadali a nebyli spokojeni a slyšeli o nás, že děláme práci dobře, tak se obracejí na nás. Myslím si, že ne jen proto, že je to sociální firma, ale protože jsou spokojeni s výsledkem. Máte nějaké kontakty i se zahraničními sociálními firmami? Ne. Se zahraničím vůbec ne. Snažíme se tady spolupracovat s jinýma sociálníma firmama, ale zatím je to všecko jako v těch začátcích. Jak funguje propagace vašeho podniku? Náš podnik propagujeme hodně, protože máme call centrum, takže my prakticky obvoláváme, mejlujeme, a naše call centrum komunikuje i prakticky se starostama, protože jim nabízíme naši nabídku, takže je to prakticky telemarketingem, to call centrum je do toho obsažené. A když jsou různé akce, tak posíláme naše letáky. Nemáme nějak velkou reklamu. Webové stránky máme, kde to prakticky prezentujeme. Byl problém sehnat zaměstnance nebo byl velký zájem? Nebyl problém, bylo hodně lidí, takže jsme si potom vybírali, protože pro tu digitalizaci potřebujeme lidi, kteří umí s počítačem, samozřejmě to se doučí, ale potřebují mít ty základy, aby mohli hned jít do toho systému. Co se týče call centra, tam je výběr, protože tam zase musí ten člověk mít komunikační předpoklady, aby vůbec tu práci byl schopen dělat. Ale máme naplněné stavy. Podařilo se nám to. Začínali jste s pomocí dotací z nějakého fondu? Ano. Dva roky byl normálně dotační program MPSV, to bylo na to call centrum a předtím to bylo za pomoci sponzorů, to myslím sponzorovala společnost Dalkia, kdy se rozbíhala digitalizace, takže na nákup techniky. A teď už si vyděláte na sebe? Teď jedeme za svý. Jako v každém podnikání je to složitý, ale snažíme se. Všichni naši zaměstnanci mají práci a pracují konkrétně na konkrétní činnosti, ne že bysme si ji vymýšleli, ale vidíte, co tady je balíků, to je práce všechno, ještě nás v archivu čeká, kroniky máme a obracejí se na nás i s další dokumentací, takže. Je to jako v každém podnikání, člověk si ty zakázky musí hledat, shánět a komunikovat. Takže hodně práce nám odvede to naše call centrum, my prakticky pracujeme i pro komerční firmy, ne jen obce, ale i komerční firmy, takže s jejich produktama, my jim připravujeme půdu pro jejich činnost. Jaký je poměr zaměstnanci digitalizace a call centra? V call centru jich je patnáct, ale máme je rozdělené, máme v tom poměru cca 50 na 50, samozřejmě v tom call centru se zaměstnanci točí, tak můžou být využití i na digitalizaci, takhle to točíme v případě, že by bylo míň práce tam, můžou přijít sem, aby byli takoví všestrannější, kdo může, kdo má i na to předpoklady. Co byste doporučil těm, co chtějí začít sociálně podnikat? Jak jsem říkal na začátku, sociální podnikání a podnikání, v tom není rozdíl. Jak se říká
"peníze jsou až na prvním místě", musí se na sebe vydělat. Teď jestli jít tou cestou toho podporovaného zaměstnávání. Na jedné straně, tam je podpora těch financí dá se říct z Úřadu práce, to je sice výhoda, ale další je, že člověk musí neustále spolupracovat s těma lidma, je to zase někde jinde. Takže nám běží prakticky pracovní rehabilitace, což je jedna ze součástí Trendu vozíčkářů, takže zrovna teď taky probíhá, že lidé mají možnost si prakticky nejdřív vyzkoušet tu práci, jestli na ni stačí, jestli jim pak, když máme volné místo, jim ho můžeme nabídnout. Jak se díváte na to, že sociální podnikatel by měl mít vzdělání v sociální oblasti? Není to potřeba. Zase podle skupiny. Třeba jestli ten člověk má nějaké zdravotní postižení, třeba mentální, tak tam musí mít větší trpělivost nebo mít nějaké to cítění, je to jinak. Ale samozřejmě vždycky se musí dívat na to, že ten zaměstnanec si musí sám na sebe vydělat, to je prvořadé a je jedno, jestli ten podnik je sociální nebo ne, je třeba si to spočítat. Ten začátek, že využije třeba tu podporu z těch evropských fondů, na ten rozjezd je to perfektní, je to lepší, než si půjčit v bance, protože to člověka většinou smete dřív, než... úroky ho doženou... takže na ten rozjezd a prostě mít ten plán a ten směr. Je to jedno, jestli opravdu začínám tak nebo tak. A jak se díváte na legislativu v ČR, co se týče sociálního podnikání? No samozřejmě, že teď uvidíme, jak to bude s legislativou. I když občanský zákon hovoří o sociální firmě jako takové, ale ještě není ani řádka o tom, jak bude vypadat nebo jaké tam budou podmínky, takže tím se musí začít a zatím není o čem hovořit. Samozřejmě je ta podpora taková spíše pseudo, sice se hovoří o sociálních firmách, víme, jak mají vypadat. Někdy se hovoří o tom, že sociální podnik, jeho hlavním cílem by nemělo být tvoření zisku, ale je to jenom napsaný a je to názor MPSV. Je to pomoc na snížení nezaměstnanosti, ale zase se vrátím k tomu, že ten sociální podnik musí být výdělečný, musí sám na sebe si vydělat. Je něco, co byste v té legislativě uvítal, kdyby tam bylo? Můžu říct na rovinu, všichni víme, jak by to mělo vypadat, samozřejmě ta podpora ze strany státní správy začíná, i to zadávání zakázek, že by v té legislativě mělo být procentuálně, že ano, je zakázka a když je státní, tak by tam mělo být procento, kolik zadal právě sociálním firmám, že už by to mělo jít se do těch zakázek dostat, protože ty sociální firmy nemají ty páky získat třeba tu zakázku, ale už tam jsou střípky, kdy se tohleto děje, že ty obecní úřady už v rámci možností můžou dávat práci i těmhletěm sociálním firmám. Zase těžko je úplně upřednostnit. Prostě aby tam byly tyhle věci zakotvené. Vy už jste měl předchozí zkušenost s podnikáním? Ne, neživil jsem se tím, ale dělal jsem nějakým způsobem obchod, takže nějaké ty základy jsou, ale nebyla to má hlavní obživa. Co si myslíte o začátku podnikání bez finanční podpory z dotací? Záleží, kdo začíná. Do každého podnikání potřebujete finance. Vesměs začínají sociálně podnikat hodně právě organizace našeho typu, to znamená, že začínají podnikat, aby měly vůbec na svůj vlastní chod. Takže tyhle organizace ty peníze nemají, protože žijou z různých podpor a brát si na tuto organizaci úvěr je těžký. Když někdo začíná podnikat za svý, tak taky potřebuje do začátku ty peníze, co si budem povídat, když si člověk vezme miliony a ty úroky, protože u nás celkem nějaká podpora vůbec zahájení
podnikání není, taková, že by to bylo pro lidi. Ono něco se vrbí, co se týče Erste bank, ale je to teď pod Českou spořitelnou a ty podmínky, nemám osobní zkušenost, ale nejsou zrovna, že by byly nějak zvýhodněné, že ta úroková sazba, ty banky chcou ty půjčené peníze, zase na nich nějakým způsobem vydělat. Takže jít do podnikání bez peněz, když zaměstnává člověk lidi, ten kapitál potřebuje na začátek. Takže když je tam ta pomoc z těch dotací.... Tak to bude asi všechno. Děkuji za rozhovor.
PŘÍLOHA E: ROZHOVOR – MARCELA Mohla byste se na úvod představit, říct něco o sobě? Vystudovala jsem Obor Speciální pedagogika na UK v Praze, v současné době jsem soudním tlumočníkem znakového jazyka a ředitelkou občanského sdružení, které poskytuje různé sociální služby a programy pro neslyšící, např. online tlumočnickou službu nonstop, tranzitní program, právní poradnu pro neslyšící a další, a obecně prospěšné společnosti, která provozuje kavárnu. Kdy poprvé jste slyšela o sociálním podnikání? Pracuji mezi neslyšícími už více než 15 let, takže se na své aktivity ani jako na sociální podnikání nedívám. Kdy jste začala uvažovat, že Vy byste mohla začít se sociálním podnikáním? Na začátku byla naše aktivita podporované zaměstnávání, v rámci kterého hledáme neslyšícím práci. Zjistili jsme, že ne všichni neslyšící potřebují tento speciální postup v rámci podporovaného zaměstnávání, někteří potřebují jen uzpůsobit prostředí, najít způsob komunikace a způsob, jak zapadnout mezi kolegy. Chtěla jsem ukázat, že neslyšící mohou pracovat na běžných pozicích, a proto jsme založili kavárnu. Mohla byste představit svůj sociální podnik? Naše kavárna je příjemné bezbariérové nekuřácké prostředí v blízkosti metra Ládví, kde pracují na pozicích obsluhy neslyšící. Chceme tím ukázat, že i v profesích, kterou si bez plynulé komunikace většina lidí neumí představit, mohou pracovat neslyšící. Vždy, když potřebuji přijmout nového zaměstnance, apriori se ptám, zda je v mých silách najít kvalifikovaného neslyšícího, který by ji zvládl. Proto v současné době pracují u mě neslyšící pekaři, grafik, kameraman, lektoři znakového jazyka, administrativní pracovníci, úklidoví pracovníci. Jak těžké teda pro Vás bylo sehnat zaměstnance do vašeho sociálního podniku? Sehnat v dnešní době pracovité spolehlivé lidi je celkově obtížné. Vzhledem k tomu, že je to jen jeden z projektů a služeb, které realizujeme, je nanejvýš důležité, aby tam pracovali lidé motivovaní, aby nemuseli být pod stálou kontrolou. Jaká je cílová skupina vašeho sociálního podnikání? Naší cílovou skupinou jsou neslyšící, zejména uživatelé znakového jazyka.
Proč jste si vybrala zrovna tuto cílovou skupinu? Znakový jazyk mně učaroval a skrze něho jsem se dostala k neslyšícím. Proč jste si vybrala zrovna kavárnu jako obor v podnikání? Vizí na podnikání mám mnoho, začala jsem kavárnou, protože okolnosti tomu byly nejvíce příznivé. Jak jste začínala se sociálním podnikáním? Spousta energie, vstřícní lidé, obrovská dřina. Přesně nevím, jak na to odpovědět. Na začátku byla vize, kterou se mi postupně díky obrovskému úsilí a pomoci mnoha lidí podařilo uskutečnit. Začala jste podnikat s finanční pomocí z nějakého projektu? Pomohla nám Městská část Praha 8, zejména paní Mgr. V. L., místostarostka. Dala nám k dispozici prostor za velmi slušný nájem a příspěvek na vybavení a zařízení kavárny. Je možné začít podnikat i bez počáteční finanční podpory z projektu? Bez jakékoliv podpory je to velmi těžké, pokud není kapitál, obnos peněz, které můžete do podniku věnovat. Je jedno, zda se jedná o peníze z projektu, soukromého daru nebo o podporu státu. Jaké vidíte výhody a nevýhody podnikání s počáteční podporou a jaké výhody a nevýhody podnikání bez podpory? Záleží na tom, jaké jsou podmínky počáteční podpory. Pokud je to podpora v podobě půjčky, pak jsou nevýhody nasnadě – zda bude dost financí na splácení. Stejně tak, pokud jde o evropský projekt, kde se podmínky mění každým dnem, a to i zpětně, takže jste celých 10 let po skončení projektu v nejistotě, zda nepřijde kontrola a nebudete muset peníze vracet. Myslím, že podpora, která nám byla poskytnuta – tedy cílená, s navazující dlouhodobou spoluprací, je jedna z nejlepších, co nás mohlo potkat. Jak vnímáte postavení sociálního podnikání v rámci stávající české legislativy? Pomáhá nám, že naši zaměstnanci jsou na chráněných pracovních místech a dostáváme na ně od úřadu práce mzdový příspěvek. Jinak příliš podpory ve stávající legislativě nemáme. Máte nějakou zkušenost se sociálním podnikáním v zahraničí? A pokud ano, tak jakou? Znám několik příkladů dobré praxe, viděla jsem výsledky, nikdy ale jsem neviděla do ekonomického zázemí, rozpočtů, tak jsem si z toho odnesla mnoho inspirace, finance jsou však čistě na mně. Máte nějakou zkušenost s běžným podnikáním? Živím se převážně tlumočením, jsem osoba samostatně výdělečně činná. Ale nikdy jsem neměla ambice podnikat. V čem si myslíte, že je sociální podnikání lepší než běžné podnikání a na druhou stranu, v čem jsou jeho nevýhody? Celý můj život má sociální rozměr, neumím uvažovat v mezích běžného podnikání. Cokoliv dělám, musí mít nějaký přesah. Ono se to možná nezdá, v dnešním světě je to poměrně nepraktické, myslím nejen na cíl, ale i na lidi, a to paradoxně stojí více
úsilí. Rozhlídnu se a vidím kolem sebe tolik lidí, kteří potřebují pomoct, co všechno je ještě třeba udělat, co všechno nefunguje, co vše by se dalo vybudovat a vedle toho cítím, jak limitované mám zdroje – ať už svoje lidské, někdy cítím, jak mi dochází energie, tak finanční, lidské. Jaká je forma propagace vašeho sociálního podniku? Propagujeme naši kavárnu na webových stránkách, facebooku, různých prezentacích, při všech akcích. Co byste doporučila těm, kteří chtějí začít sociálně podnikat? Je důležité mít život postavený na pevných pilířích. Jedním z důležitých je rodina, mít pevné zázemí, na které se můžete spolehnout, dále přátelé, které není dobré zanedbávat. Přijdou chvíle, kdy se bude člověk cítit sám a je dobré mít komu zavolat. Je dobré mít život uspořádaný, aby si člověk mohl věřit, věděl, co dělá, mohl se spolehnout na své síly, mít dostatečné sebevědomí, které nebude založeno jen na daném podnikání. Jaké předpoklady, třeba osobnostní, by podle Vás měl mít člověk, který chce začít sociálně podnikat? Doporučila bych, aby ten člověk zvážil svůj typ motivace. Pokud je to cokoliv vnějšího, např. uznání okolí, potřeba splatit jakýkoliv „hřích“ apod., tak ať se do toho nepouští. Musí si uvědomit, že bude pod neustálým tlakem ze všech stran. Podnik od něho bude vyžadovat vše, ponoří se do něj a bude nutné stále hlídat hranice, aby netrpěla rodina, přátelé, koníčky, tlak bude ze strany úřadů, které jsou velmi podezíravé, neumí si vysvětlit, že by člověk dělal něco pro druhé nezištně, ze strany okolí si vyslouží možná pohrdání, možná nedůvěru, že nesete tolik odpovědnosti za běžný plat, nepřijde vděk ze strany zaměstnanců. Je nutné mít vnitřní motivaci, dostatečně silný motor, který vždy dobije potřebnou energii a „donutí“ znovu vstát. Pokud se někdo spoléhá na vnější, velmi riskuje. Musí to jít z naprostého vnitřního přesvědčení, že to je správná cesta. Co si myslíte o tom, že by sociální podnikatel měl mít vzdělání v sociálním oboru? Nemohu si hrát na odborníka. Věřím, že užitečné je ekonomické vzdělání, v marketingu, vedení lidí, managementu, řízení zdrojů. Osobně mám vzdělání ve speciální pedagogice, cítím se být dobrým leadrem, umím se orientovat v motivaci lidí, mám jasné vize, ale cítím jako svůj velký hendikep, že musím se plně spoléhat na ekonoma, účetní, mzdovou účetní a další profese v oblastech, kterým vůbec nerozumím. Mnohokrát jsem na to doplatila a musela se oklepat z nejhoršího, znovu vstát a hodit podvody a lži za hlavu, dál se tím nezabývat a jít dál. Co byste ve svém podniku zlepšila? Zde bych se mohla pustit do dlouhého seznamu jednotlivostí. Po strategické stránce bych ráda dostala do povědomí veřejnosti informaci o existenci našeho podniku, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit, jako to funguje. Na co jste ve svém podniku nejvíc hrdá? Nejvíce jsem hrdá, že se našim zaměstnancům dobře v kavárně pracuje, mají svou práci rádi a necítí se jako lidem s nějakým hendikepem. Děkuji za rozhovor.
