Rozhovor: Oheň pod porodní postelí
2
téma Děti – naděje do budoucna
3-6
diskusE 7-8 Ráno do školy, odpoledne s kartáčem na ulici
ROZVOJOVKA 3 2011
Děti – n a dě je do budoucn a
K
K A L E ID O S K O P
Ed i t o r i a l
ST R A N A
1
text Kaleidoskop
Tereza Hronová Člověk v tísni
foto editorial: archiv Terezy Hronové
Děti – naděje do budoucna Milí čtenáři, milé čtenářky, Tentokrát jsme se rozhodli celé číslo Rozvojovky věnovat dětem. Právě ony jsou totiž příslibem lepších zítřků v rozvojovém světě. Jsou to právě ti nejmenší, kteří by mohli zabránit chudobě, hladomorům nebo nedostatku lékařské péče. Ne náhodou si jeden z Rozvojových cílů tisíciletí předsevzal zpřístupnit základní vzdělání všem. Vzdělaní lidé by v budoucnu mohli pomoci své zemi v rozvoji. Jak píše ve svém článku Naďa Straková: „Nepřístupné vzdělání je přirozeně spojeno s chudobou a chudoba zas s nedostatečným nebo nedokončený m vzděláním“. Děti v rozvojovém světě ale často na vzdělání, leč za něj někdy nemusí platit jako v Ugandě, nemají čas. Snaží se totiž uživit sebe a mnohdy i celou svou rodinu. Svou roli v tom hrají i rodiče. Pokud jsou sami nevzdělaní, těžko mohou jít sv ým ratolestem v tomto příkladem. Podle posledních odhadů OSN dětskou práci v ykonává asi 215 milionů dětí. Pracují jako čističi bot, stejně jako jedenáctiletý Bolivijec Víctor z článku na straně 8. Ten dostává za svou práci peníze. Většina jiných dětí ale pracuje bezplatně, třeba na polích své rodiny. V horším případě jsou ti nejmenší zaměstnaní v nelidských podmínkách v dolech, továrnách nebo se stanou třeba dětskými vojáky. Jeden takový příběh z Konga vypráví Lenka Klicperová. Nesmíme ale zapomínat, že i my můžeme život dětí na druhé straně zeměkoule ovlivnit. Ozbrojené skupiny v Kongu například válčí také kvůli nerostné surovině na výrobu součástek do mobilních telefonů. Pomoc ale není jen o změně našeho životního stylu. Můžeme třeba podpořit rozvojové projekty zaměřené na vzdělávání, jako je stavba škol nebo školení učitelů. V první řadě je ale potřeba o problémech vědět, takže přeji inspirativní čtení.
foto titulní strana:
Markéta Kutilová
Tereza Hronová Člověk v tísni
Peklo pro ženu? Afghánistán Afghánistán, Kongo, Pákistán, Indie, Somálsko. Tyto země v uvedeném pořadí jsou nejnebezpečnějšími místy pro ženy. Tvrdí to výzkumníci nadace Thomson Reuters, kteří se zeptali 213 expertů z 5 kontinentů. Smutným výhercem je Afghánistán. „Probíhající válečný konflikt, útoky NATO, kulturní zvyklosti, to vše dělá z Afghánistánu kruté místo pro ženskou existenci,“ uvedla pro stanici BBC Antonella Notariová z nevládní ženské organizace Women Change Makers. Další experti v afghánském případě zmiňují ještě extrémní chudobu a katastrofální nedostatek lékařské péče. V Demokratické republice Kongo je v rámci ozbrojených konfliktů znepřátelených skupin znásilnění používané jako bojová zbraň. Násilí na ženách se dopouštějí rebelové i vojáci. Podle časopisu
American Journal of Public Health je v Kongu znásilněno až 400 tisíc žen ročně. Pákistánské vládě vyčítají experti především neschopnost – nebo neochotu – zasáhnout v případech ponižování žen. Nelidské je znetvoření kyselinou, ponižující jsou v Pákistánu i obvyklé vynucené sňatky, které lze někdy považovat za legalizované otroctví. Zpráva uvádí, že až 90 procent pákistánských žen čelí domácímu násilí. V Indii zase často usmrcují plod před porodem v případě, že se prokáže ženské pohlaví. A Somálsko? Fatální nedostatek lékařské péče, ženská obřízka, to vše vedlo somálskou ministryni pro ženské záležitosti Marjan Kásimovou k povzdechu: „Jsem naprosto překvapená, že je Somálsko až páté. Čekala jsem první místo.“ Zdroj: Pavel Novotný, Mladá fronta DNES
Keňské online fórum chce bojovat proti diskriminaci homosexuálů Internetové fórum, jehož cílem je pomoci keňské homosexuální komunitě bojovat proti diskriminaci, vzniklo v hlavním městě Nairobi. Server www.freedominspeech.org chce pomáhat gayům a lesbám ukončit izolaci, v níž žijí, a volně diskutovat o životě i útocích, jimž čelí, řekli zakladatelé zpravodajskému serveru BBC News. Jeden z tvůrců serveru David Wambua řekl, že součástí budou i „srdceryvné příběhy“ ze života homosexuálních Keňanů. „Myslím, že to budou osobní příběhy o vyrůstání, o konfliktu s vlastní sexualitou, o životě s rodinou, která nechce přijmout, kdo jste,“ prohlásil. Vzniknout má také online fórum ke kritice ho-
Publikace je financo-
mofobních politiků a náboženských představitelů. V konzervativní Keni jsou homosexuální skutky nelegální. Keňský premiér Raila Odinga v minulém roce rozpoutal kontroverzi, když prohlásil, že homosexualita nebude v zemi tolerována. Párům gayů či leseb, které jsou usvědčené z homosexuálních činů, hrozí až deset let vězení. Trestným činem je homosexualita také v řadě dalších afrických států a v Ugandě dokonce vláda zvažuje přijetí zákona, na jehož základě by gayům hrozil až trest smrti. Proti homosexualitě, kterou přirovnává k satanismu, ostře vystupuje také většina náboženských skupin v Africe. Zdroj: ČTK
ROZVOJOVKA 3/2011
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu V4Aid realizovaného společností Člověk v tísni.
v tísni. Názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 443 E-mail:
[email protected] Autoři: Michala Hozáková, Tereza Hronová , Kateřina Gabrielová Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš
Zajímá Vás více? w w w.roz vojov ka.c z
Oheň pod porodní postelí Kambodžské děti se narodí do země, kde více než třetina lidí žije pod hranicí chudoby. Do takové situace se Kambodža dostala kvůli dlouhým rokům války, které vyvrcholily v 70. letech minulého století řáděním Rudých Kmérů. Až v roce 1998 zemřel jejich vůdce Pol Pot a země se mohla začít rozvíjet. Zlepšení zdravotnické péče o matku a dítě je teď stěžejní, říká Hana Šilarová, porodní asistentka ze zdravotnického týmu společnosti Člověk v tísni. Jedním z největších problémů Kambodži je vysoká úmrtnost matek při porodu a úmrtnost nejmenších dětí. Čím je to způsobené? V oblasti, kde působíme, se každé desáté dítě nedožije ani 5 let. Často je to kvůli neodbornému vedení porodu. Mnoho matek stále upřednostňuje tradiční porod doma. Jindy je to komplikacemi při výchově novorozeňat. Rodiče často nevědí, jak se o ně starat. Nevědí, že není dobré pít vodu ze stejných stojatých vod, kde perou a koupou dobytek. Děti pak mají parazity a snáze podléhají třeba malárii, i když se tam vyskytuje jen málo. Problémem je i podvýživa. Kambodžani jedí převážně rýži, která moc vitamínů neobsahuje. Mají kolikrát jen hrstku rýže na den pro celou rodinu. Nejsou zv yklí jíst ovoce a ani na to často nemají peníze. Navíc mají průjmy, protože jídlo zapíjí tou špinavou vodou. Ale paradoxně je Kambodža velmi úrodná země, což postupně začínají vnímat.
Oba opravdu dlouhé hodiny zůstávají v zakouřené místnosti, kde doutná oheň.
Má na to vliv i nedostatek zdravotnických zařízení a odborníků?
Jak se pracuje s místními, když naše kulturní představy o léčbě a zdravotnictví se tolik liší?
Pol Potovi se podařilo zlikvidovat celý zdravotnický systém. Měl teorii, že vzdělaní lidé naruší režim, a tak je vyvraždil. O nemocné se pak starali nekvalifikovaní už během éry Rudých Kmérů, ale i po zlomení režimu. Až v 90. letech tam začali stavět zdravotnická centra, ale neměl v nich kdo působit. I dnes má vzdělání zdravotníků v Kambodži dost nízkou úroveň. Proto je školí Lékaři bez hranic, švýcarský Červený kříž nebo právě Člověk v tísni.
Obecně naši pomoc velice vítají. Z 28 zdravotnických center, která jsem navštívila, jsem se jen ve 3 setkala s tím, že zdravotníci odmítli naši podporu. Cílem projektu je zv ýšit důvěru vesnické populace ve státní zdravotnický aparát. Aby matky v yhledávaly pomoc právě tam. To se podle mě daří.
V čem ohrožují život dětí místní tradice a mýty? Tradice zde hrají velkou roli. Někteří lidé věří spíš mýtům než pokroku. Jeden příklad za všechny: zapalují po porodu pod postelí oheň. Díky tomu bude prý zdravá matka i dítě.
A nevadilo pacientkám, že u porodu asistuje evropská zdravotní sestra? To jim nedělá problém. Občas jsem měla až strach z toho, jakou úctu ke mně chovají. Mají pocit, že jsme všemohoucí, že zvládneme všechno. Jenže když jste někde v noci, bez pořádného transportu, daleko od civilizace, tak se může u porodu stát cokoliv.
R
ROZHOVOR
ST R A N A
2
Pozorujete během těch let nějaké pokroky v kambodžském zdravotnictví? V Kambodži se za tři roky, co zde pracuji, hodně změnilo. Náš t ý m tu pracuje od roku 2008. Na začátku tu bylo spoustu zdravotnických center, jenže zela prázdnotou, nebo byla v zoufalém stavu. Místní neměli dezinfekce, sterilní nástroje, měli rozbité porodní postele. To se v ý razně zlepšilo. Zároveň jsou mamin k y v íc infor mované v oblasti hygieny. Chodí do zdravotnického centra mnohem častěji na předporodní kontroly. Navštíví ho v průměru tak třikrát za těhotenství, což je dobrá zpráva. Kdyby byly komplikace, můžeme je poslat do nemocnice. I zdravotnický personál je teď mnohem schopnější. Postupně se od nás učí rozpoznávat rizikové faktory, aby včas matce mohl doporučit, aby nerodila doma, a le v porod n ici. Většina z nich se cítí mnohem jistější. Mise navíc pokračuje, takže by to mohlo být ještě lepší.
autor rozhovoru
tereza hronová Člověk v tísni
foto: archiv Člověka v tísni
TÉM A
Děti – naděje do budoucna
T ST R A N A
3
V hlavní roli chudoba Když se narodíte v chudé zemi v chudé rodině, s velkou pravděpodobností nedoděláte základní školu, začnete pracovat už od útlého dětství, budete se muset starat o své sourozence a možná i o HIV pozitivní rodiče. A šance, že se z toho vymaníte, máte mizivé. Říkejme jí třeba Lillian. Jsou jí něco málo přes čtyři roky a už nese velký kanystr plný vody. Je to velká dřina, těžký kanystr se malé Lillian plete pod nohy, musí každou chvilku zastavovat, ale nakonec ho statečně donese. Jako vždy. Lillian žije na okraji ugandského města Mbale na severu země spolu se svými rodiči. Její o něco starší sousedka má kromě vody a poklízení před chatrčí na starosti ještě mladší sourozence a rodiče. Oba její rodiče jsou totiž HIV pozitivní a jí nezbývá nic jiného než se starat o celou rodinu. Ani jedna kvůli svým povinnostem doma nemůže chodit do školy. Místo bezstarostného hraní si s kamarády a těšení se do školy tak, jak to dělají jejich evropští vrstevníci, tráví své dětství ti nejmenší v rozvojovém světě pomáháním v domácnosti a často i placenou prací, aby svým rodičům alespoň trochu v ylepšili nízký příjem. Ten není často vyšší než jeden dolar na den. Na celém světě je podle Mezinárodní organizace práce (ILO) do dětské práce zapojeno zhruba 215 milionů dětí. To je sice o 7 milionů méně, než tomu bylo v roce 2008, ale globální ekonomická krize boj proti dětské práci značně zbrzdila.
Překážky ve vzdělání
text
Naďa Straková Autorka pracuje v časopise Respekt
foto
Naďa Straková
Cesta z chudoby není snadná a celé generace jsou v ní uvězněny jako v začarovaném kruhu. Jednou možností jak z něj ven je vzdělání. Podle statistik OSN školu ale nenavštěvuje přes 70 milionů dětí. Ne všechny zprávy týkající se oblasti vzdělání jsou ale hrozivé. Většina afrických zemí v posledních několika letech zrušila školné a učinila základní školu povinnou pro všechny děti. Tím se sice mnohonásobně zvýšil počet zapsaných dětí do škol, ale vyvstal nový problém, a to s dokončením docházky. Vysoký počet dětí, i přesto že se do školy zapíšou, základní vzdělání nedokončí. Nejčastěji ze škol odpadávají dívky, a to nejen kvůli tomu, že musí doma pomáhat, jako například dvě malé ugandské kamarádky z Mbale. Škola je někdy v afrických státech neza-
bezpečené místo. Ne jednou se dospívající dívka vrátila domů těhotná, a ne zřídka i HIV pozitivní. A to není všechno. I když se děti do škol dostanou, kvalita výuky je tak bídná, že se leckdy stěží naučí číst a psát. Přeplněné třídy, nedostatek učebnic, učitelů a také chybějící základní hygienické v ybavení. V jedné marocké škole na předměstí města Fez děvčata v období puber-
ty přestala do školy chodit, protože zde nebyly oddělené toalety. A pak je v afrických školách častý hlad. Mnoho dětí v keňském slumu Kibera nesnídá, natož aby si s sebou nosily do školy svačinu. „Děti ve škole se kvůli hladu nemohou soustředit. Jsou roztěkané, pobíhají po třídě,“ říká Diana Tuju, mladá učitelka z keňského slumu Kibera. Přitakává i dvaatřicetiletá učitelka anglič-
tiny a svahilštiny Grace z tanzánské školy: „Je jich ve třídě tolik, že to se někdy nedá vůbec zvládnout. Dělají rámus a dovolí si všechno.“ Nepřístupné vzdělání je přirozeně spojeno s chudobou a chudoba zas s nedostatečným nebo nedokončeným vzděláním. Zpráva organizace UNICEF o plnění Rozvojových cílů tisíciletí směle tvrdí, že pokud by všechny děti v těch nejchudších státech světa dokončily základní vzdělání, pomohlo by to 171 milionům lidí dostat se z nuzného života. To znamená zvýšit si příjem nad hranici chudoby, která je 1,25 amerického dolaru na den. Přitom většina expertů se shodne na tom, že cíl zajištění základního vzdělání pro všechny děti na celém světě je splnitelný. Nejenže
vzdělání zajistí lepší zítřky rodinám samotným, ale i pro vlády to znamená investice do ekonomického rozvoje a větší stability země.
Chudoba je rodu ženského Kromě školní docházky podmínky v chudé rodině ovlivňují to nejzákladnější – zda dítě vůbec přežije. V loňském roce na světě zemřelo na nemoci spojené s chudobou 57 milionů dětí, z toho kolem 10 milionů byly děti mladší pěti let. Devadesát procent z těchto dětí se narodilo a žilo v rozvojovém světě. Mnoho z nich zemřelo na nemoci, které jsou dnes běžně léčitelné či jim lze vhodnou prevencí předejít. Jsou to například zápal plic, malárie, průjem či podvýživa.
Zde opět hraje roli vzdělání – dítě, které se narodí matce s alespoň základním vzděláním, má daleko větší šanci dožít se více než jen 5. roku. Ročně by to v subsaharské Africe zachránilo bezmála 2 miliony dětí. Jenže v rozvojovém světě platí gramatická pravda – chudoba je rodu ženského. V Nigérii kupříkladu muž žijící ve městě průměrně zůstává ve škole 10 let, zatímco žena žijící na venkově chodí do školy maximálně 6 měsíců. V Keni se sice daří snižovat rozdíl ve vzdělání mezi chlapci a dívkami, ale týká se to jen bohatších městských vrstev. Obyvatelé slumů a venkované na vzdělání často vůbec nedosáhnou. Chudoba také prokazatelně vede k většímu výskytu násilí v rodinách, k depresím, alkoholismu, drogám, porušování zákonů a nakonec třeba i k vězení. V tradičně založených společnostech, jakými jsou zejména ty africké, by v ideálním případě měl rodinu živit muž. Frustrace z dlouhodobé nezaměstnanosti a života bez perspektivy se často přetavují v domácí násilí, nakonec i odchod otců od rodiny. Projdete-li se po slumu na kraji města Mbale, ve kterém vyrůstá malá Lillian, u každé třetí chýše bude sedět svobodná matka a kolem pobíhat kupa dětí. Jsou-li děti, zejména chlapci, svědky násilí od útlého dětství, sami později jeví sklony k násilnému způsobu života.
Proč to nejde? Chudoba netrápí ale jen rozvojové země. V chudobě vyrůstají i některé děti na Západě. V USA až 21 procent dětí (15 milionů) vyrůstá v rodinách, které žijí s nižším než minimálním příjmem. Ten je stanovený federální vládou na 22 500 amerických dolarů za rok. Každé čtvrté německé dítě nesnídá, upozorňuje zpráva OSN z letošního července. OSN v ní německé vládě doporučuje, aby se zaměřila především na rodiny imigrantů, kterých se chudoba týká nejčastěji. Britská stanice BBC nedávno v sérii pořadů upozornila na to, že i v Británii vyrůstají děti v nuzných podmínkách – je jich až 3,5 milionu. V jedné epizodě jedenáctiletý Sam klade redaktorovi BBC otázku, proč je jeho otec dlouhodobě nezaměstnaný, když přeci tak moc chce pracovat. Podobně by se mohly ptát miliony chudých dětí na celém světě, včetně malé Lillian, proč musí nosit kanystry s vodou a nemohou chodit do školy. Tak moc chtějí ony i jejich rodiče.
TÉM A
Děti – naděje do budoucna
T ST R A N A
4
TÉM A
Děti – naděje do budoucna
T ST R A N A
5
Ne/Výhody školy zadarmo Je čas oběda. Rozlehlý dvůr je plný dětí. Všude je slyšet smích. Až do okamžiku, než ředitelka školy zatleská. V té chvíli všichni ztichnou. Usadí se do obrovského kruhu, aby se v zápětí mohli rozběhnout do tříd. Vyučování může začít. Pokud si africké školy představujete jako holé budovy s chladnými třídami a dřevěnými lavicemi, v menších ugandských městečkách vás nic nepřekvapí. Vypadají právě tak. Třídy jsou ale nádherně vyzdobené naučnými plakáty, které vytvořily samy
Předtím to možné nebylo,“ recituje dvanáctiletý kluk v uniformě místní chlapecké základní školy, jakoby měl svůj proslov naučený. Vyučování v Ugandě probíhá dopoledne i odpoledne, končí kolem páté hodiny. Odpoledne ve škole patří
Všichni jej se zatajeným dechem poslouchají. Rodiče, kteří chtějí, aby učitelé měli k jejich dětem individuálnější přístup, posílají své ratolesti do soukromých škol. Ty jsou zprav idla zřizovány jako internátní, a žáci na nich žijí v průběhu celého roku s výjimkou prázdnin. Platí to i v případech, kdy se internát nachází ve stejném městě, ve kterém žijí rodiče. „V soukromé škole je v jedné třídě kolem 50 dětí. Navíc můžeme chodit odpoledne pracovat na farmu, když se nemusíme starat o děti,“ vysvětluje otec 3 dětí Gonzaga v ýhody internátní školy. Gonzaga ale patří mezi majetnější a vzdělanější rodiče.
Zapojili rodiče
text
Magda Vaculčiaková nezávislá novinářka
foto
Magda Vaculčiaková
děti. Venkovní omítku škol často zdobí nápisy jako „Together we can fight AIDS“. Spíš než se smrtelným virem HIV ale státní školy ve východoafrické zemi bojují s nedostatkem financí. Ugandská vláda zavedla v roce 2004 možnost základního vzdělání zdarma pro všechny děti z rodiny v zájmu zpřístupnění vědomostí všem, jak to definuje jeden z Miléniových rozvojových cílů. Rodiče zaplatí jen uniformu a učebnice. V průměru má ugandská rodina 4 – 5 dětí. Před rokem 2004 mohly zadarmo chodit do školy maximálně 4 děti z rodiny. „Rodičům program pomohl, školám nikoli,“ říká Frank, ředitelka základní školy v Kabale. „Je nás doma 6. Díky programu ugandské vlády Všeobecné vzdělávání na základních školách můžeme chodit do školy zadarmo všichni.
spíš hrám a sportu než zkoušení a písemkám. V kanceláři ředitele se ve skřínce leskne několik pohárů, které žáci vyhráli v různých regionálních soutěžích. Na chvíli se zdá, že školství v Ugandě nabízí stejné podmínky jako u nás.
70 žáku, 1 učitel „Můžeme se učit anglicky,“ v ysvětluje jedna z žákyň v posledním ročníku plynulou angličtinou. „Můžeme chodit mezi kamarády,“ vykřikl kluk z poslední lavice. Někteří se stydí mluvit, jiní v ypráví příběhy své rodiny bez vyzvání. Snad nikdo nemá méně než 2 sourozence. Díky vládnímu programu i díky v ysoké porodnosti se o 1 lavici ve státních školách dělí klidně 5 žáků. Učitel podává v ýklad matematických zákonitostí pro asi 70 dětí najednou.
Situace ve státních školách je odlišná. „I když je školství téměř zcela zdarma, ti nejchudší rodiče posílají děti místo školy pracovat,“ říká smutně ředitel chlapecké školy v Kabale. Jmenuje množství jiných problémů, které v yplý vají z vládního programu: „Děti nemají přes oběd nic k jídlu a odpoledne pak sedí ve škole, ale již nejsou schopné se soustředit. Rodiče mnohdy nemají peníze ani na uniformy a knihy.“ Ve škole v městečku Masaka místní ředitel situaci v yřešil inovativně. „Zapojili jsme rodiče do prací kolem školy. Ti, kteří nemají peníze na uniformy, pomáhají s opravami na budově nebo s úpravou okolního prostředí, a my pak dětem uniformy kupujeme,“ vysvětluje Mathias. „Situace školy je ale velmi špatná. Dnes začaly prázdniny a my pořád nemáme od vlády peníze za předchozí trimestr,“ dodává. Z jednoho dne stráveného ve škole máte pocit, že děti zlou finanční situaci škol nevnímají. Nikdo si nestěžuje. Vděčnost dětí za možnost studovat je veliká. S učiteli je situace jiná. „Dětí máme jednou tolik, plat stejný a mnohdy na něj čekáme celé měsíce,“ říká jeden z učitelů chlapecké školy. Na rozdíl od řady svých kolegů mluví zcela otevřeně. Ačkoli se učitelům situace nelíbí, váží slova, jakoby měli strach, že díky tomu plat ani nedostanou.
Místo hračky kalašnikov Strávil několik let v pralese, mezi ozbrojenými bandami operujícími na východě Konga. Místo hračky mu dali kalašnikov. Tak začal zabíjet. Kolik lidí zabil, to už si nepamatuje. Dnes je mu 17 let a vypráví o tom, jaké to je být dítětem války. val život. Hutové ho hledali, vpadli dokonce do domku jeho matky, pátrali v rodné vesnici. Matka řekla, že Augustina unesli zpět Mai-Mai, tak ji zabili. Stejně jako před časem jeho otce. „To mi všechno potom vyprávěl jeden můj přítel,“ říká chlapec. Zkou-
šími skupinami vojáků z džungle Severního a Jižního Kivu se stalo válečnou zbraní. Násilí na ženách páchají ale nejen skupiny povstalců ze sousední Rwandy, ale také konžská armáda. Ukázalo se, že v červnu 2009 jich způsobila v re-
Dominikovi, svému veliteli, dělal sluhu. Staral se o jeho pohodlí, jestli se to tak dá v táborech v džungli nazvat. Augustine chodil s Huty do vesnic asi rok a půl. Vraždil stejně jako oni. Potřebovali ho, protože dobře znal terén a dělal průzkumníka. „První 2 lidi jsem zabil, když mě FDLR poslali sehnat jídlo. Potkal jsem v lese ženu, která slíbila, že mi něco dá. Bála se. Když jsme přišli k ní domů, začala křičet a přivolala dva Tutsie, kteří jí s mačetami běželi na pomoc. Zastřelil jsem je. Pak jsem zabíjel dál, byla válka. Už nevím, kolik dalších lidí jsem zabil. Ale nikoho jsem neznásilnil,“ přiznává Augustine. Byl totiž šaman, spirituální ochránce, a nesměl se žen dotknout. Vybrali si jej pro tuhle funkci proto, že byl tehdy ještě mladý, čistý a nepoznal násilí. Zato ale sháněl ženy pro svého nadřízeného.
šel žít u jednoho ze svých bratranců ve vesnici Kambali. Pak potkal Clotilde, ženu, která u sebe měla několik znásilněných dětí a snažila se jim poskytnout podporu. Vzala Augustina k sobě a zajistila mu školní docházku. Augustine je ze všech dětí, o které se stará, nejstarší. „Nerad vzpomínám na tu dobu, kdy jsem byl s vojáky. Nerad o tom přemýšlím. Bylo to hrozné, teď už to vím. Snažím se dokončit školu a chci se naučit pořádně francouzsky i anglicky. Pak bych chtěl pracovat pro nějakou humanitární organizaci a pomáhat lidem,“ plánuje Augistine. A Kongo po pomoci stále volá.
Nový život
Znásilění jako válečná zbraň
Pak se Dominique vydal na cestu do Tanzánie a Augustine tam nechtěl. A tak se rozhodl utéct, i když risko-
Konžský konflikt proslul mírou násilí na ženách a dětech, která jej doprovází. Znásilňování nejrůzněj-
gionu Bunyakiri v Jižním Kivu víc než polovinu. V Kongu platí nepsané pravidlo, že kdo má zbraň, má nárok na všechno. A tím se vojáci také řídí. Válečná situace na v ýchodě Konga se alespoň podle místních lidí od roku 2008 téměř nezměnila. Příběhy násilí jen nejsou tolik slyšet v médiích. Diamanty, zlato, coltan, cassiterite a další poklady jsou právě to, kvůli čemu se v Kongu neustále válčí. Všechny vojenské skupiny v zemi chtějí především ovládat doly. Válka páchá na východě Demokratické republiky Kongo nepředstavitelné škody. Nejen materiální, nejen na lidských životech. Pro ty, co přežijí, je násilí vlastně normální věc. Co vyroste z dětí, které viděly umírat své rodiče, viděly znásilňovat své matky? Odpovědí je sama realita.
„Teď chodím do prvního ročníku střední školy a školu mám strašně rád. Pocházím z Ikingy, z vesnice, kde je dnes hlavní velitelství Hutuů. Nejprve jsem se dostal k ozbrojencům Mai-Mai, ti totiž z vesnice prchali, když ji obsadili Hutuové. A mě vzali s sebou,“ začíná vyprávět Augustine, usměvavý kluk. Nechce se věřit, že je to bývalý dětský voják a ruce nemá poskvrněné školním inkoustem, ale krví. S bandity Mai-Mai strávil ve východokonžských pralesích několik měsíců. Připravoval jim barvy k tetování a různé lektvary na posilnění a na nezranitelnost. „Měl jsem ale také zbraň, sloužil jsem jako voják. Do školy jsem v té době nechodil. Ale pak se mi ale podařilo z tábora utéct. Mai-Mai mne hledali, pátrali po mne. Zachránil mě plukovník FDLR (pozn. Demokratické síly pro osvobození Rwandy) Dominique. Tak jsem se dostal do tábora k Hutům,“ říká Augustine a těká očima po okolí. Je viditelně nervózní a své minulosti nevypráví rád.
TÉM A
Děti – naděje do budoucna
T ST R A N A
6
Sluha a ochránce
text:
Lenka Klicperová Autorka je šéfredaktorka časopisu Lidé a země
foto
Lenka Klicperová
D DIS K US E
ST R A N A
7
Daň z ekonomického růstu Je 6 hodin ráno a všechno začíná ožívat. Malé krámky, kavárničky, tržiště, restaurace, ulice plné vůní, pachů, barev a zvuků. Všude miliony lidí, zvířat, motorek, občas nějaké to kolo, ale především velký hlučný chaos. To je Vietnam. Všechno vypadá pořád v pohybu, jako kdyby všichni neustále někam spěchali – za prací, obchodem, za rodinou. Hektické tempo je ve vzduchu cítit úplně všude. Něco za něco
Vietnam se pomalu stává nov ý m ekonomickým tygrem Jihov ýchodní Asie. Od dob ekonomických reforem 90. let, které otevřely komunistický Vietnam světu a zlepšily životní úroveň mnoha jeho obyvatel, se ekonomika země stabilně zlepšuje. Je druhý m největším světovým vývozcem rýže a momentálně přitahuje víc zahraničních investic než Čína. Nicméně ekonomický růst si v ybírá i svou daň a to v podobě prohlubování už tak velké propasti mezi bohatými a chudými, městem a venkovem. Zatímco ve větších městech se životní úroveň zvyšuje, více než dvě třetiny venkovského obyvatelstva žije na hranici chudoby. Týká se to především národnostních menšin. Odlehlé horské oblasti, špatná infrastruktura a nedostatek pracovních příležitostí drží venkovany v kulturní i sociální izolaci. Velká početnost chudých rodin, nevzdělanost a potřeba pomocné ruky v domácnosti vede k tomu, že většina rodičů vidí děti raději pracovat než chodit do školy. Děti pasou dobytek, pomáhají na poli či na trhu, prodávají ručně dělané v ý robky. Hůře jsou na tom dívky. Příčinou jsou zaběhlé tradice. „Rodiče pracují daleko, většinou zůstávají na poli a domů se vrací po 2 až 3 měsících, mnohdy jen na 2 nebo 3 dny. Já se starám o domácnost a o mladší sourozence. Rodiče se o ně bojí, tak s nimi musím být pořád. Do školy nechodím, maminka říká, že jsem se nastudovala dost,“ popisuje svou situaci desetiletá dívka z horské oblasti SaPa. Většina dívek, pokud do školy vůbec nastoupí, školní docházku brzy opustí, aby nahradily své matky v péči o domácnost a soutext: rozence. Vzdělání, které by jim dalo Kateřina šanci na lepší život v budoucnu, tak Gabrielová nikdy nezískají. Člověk v tísni „Vietnamské dívky nedokončí školu třikrát častěji než chlapci, zvláště když pocházejí z vyloučených horských nebo venkovských oblastí foto: Filip Chludil nebo pokud musely už při škole pra-
covat,“ popisuje situaci koordinátorka kampaně „Stop dětské práci – je lepší chodit do školy“ Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni. Dcery se brzy většinou na základě dohody rodičů vdávají a v nové rodině je opět jejich hlavním úkolem především starost o domácnost a děti. Proto pokud se rodina rozhoduje, které z dětí pošle do školy, tak to jsou většinou chlapci.
Ach ta vietnamština Bohužel vzdělání nebývá prioritou. Většina rodičů je sama nevzdělaná. Neumí si představit ani pozitiva vzdělání, ani důsledky dětské práce. Nevidí, že dítěti zavírají dveře k lepší budoucnosti. Tím trpí nejen celé rodiny, ale i země. Vietnam nemá možnost si v ybudovat zdravou a produktivní pracovní sílu, která by přispívala k celkovému rozvoji. „Vzdělání není zbytečným luxusem, ani pro děti z chudých zemědělských komunit. Naopak. Vzdělání je zcela nezbytným předpokladem pro rozvoj země a nejlepší investicí, zvláště jde-li o vzdělávání dívek. Vzdělaná dívka je zdravější, její děti mají dvojnásobnou šanci dožít se věku alespoň 5 let. Děti vzdělaných matek také mnohem méně často pracují. Přitom až polovina vietnamských dětí
pracujících v chudých hornatých regionech má negramotné rodiče,“ dodává Pavla Začalová. Ve vietnamských městech školu navštěvuje až 97% dětí, které odchodí aspoň 5 let školní docházky a většina jich pokračuje dál ve vzdělávání. Na venkově je ale situace jiná. Důvodů je hned několik. Když pomineme velkou chudobu obyvatel, šíření nákazy HIV, společenské normy, nedostatek kvalitních a dostupných škol, další bariérou, která stojí dětem ve vzdělání, je jazyk. Ve Vietnamu žije více než 60 národnostních menšin. Každé etnikum má svou vlastní původní řeč a navzájem si jednotlivé jazyky bývají dost vzdálené. Často totiž patří do zcela jiných jazykov ých skupin a kultur. Vietnamština je jediným v yučovacím jazykem, což pro děti z etnických a jazykových menšin představuje nepřekonatelný problém. Vietnamská vláda si vážnost situace uvědomuje a tak si ve své rozvojové strategii předsevzala zaručit základní vzdělání všem dětem do roku 2020. Ani vybudování sebelepšího systému kvalitních, bezplatných a dostupných škol nemusí ale přinést výsledky. V první řadě je potřeba přesvědčit rodiče a celé komunity, že je v jejich vlastním zájmu, aby své děti – i dcery – do školy posílali.
Ráno do školy, odpoledne s kartáčem na ulici Jedenáctiletý čistič bot Víctor Adansibillo se plouží po koloniálním náměstí v bolívijském městě Sucre. Znuděně si pohazuje s dřevěnou krabicí, v níž má veškeré nádobíčko pro svou „brigádu“. Díky tomu má večer co jíst. Čištění bot je v jihoamerické Bolívii jedním z nejčastějších způsobů, jak si děti přilepšují k životu. Ani se nedivím, že malý Víctor se mi nedívá do očí, ale na nohy. Jakmile zmerčí, že mé obuvi se dlouho nikdo nedotkl, vystartuje k útoku. Svolím s vyleštěním polobotek, ale nejdřív se zajímám, o kolik si řekne. Víctor světácky nadhodí, že záleží jen na mně. Chytré... Bolívie je tak levná, že by cizinci bylo trapné platit jako domácí jen v halířích. I kdybych byl držgrešle, cena bude pro Víctora výhodná. Víctor má otrhaný a ošmudlaný svetr, tmavé kalhoty v rozkroku narychlo sešité švy barevnou nití. Poklepáním na svoji přenosnou živnost ukazuje, kam mám položit nohu. Svou práci dělá snaživě, i když zdaleka nemá takovou výbavu jako jeho profesionální kolegové. Ti za své místo u speciálních laviček pro čištění bot platí obci za povolení. Víctor si tak musí vystačit s jedním kartáčem a několika hadříky, takže mi lakýrky neomyje mýdlovou vodou, ale jen lehce opráší. Taky mi do ruky nedá na krácení času zdejší bulvár, jako to dělá dospělá konkurence. Místo toho mě učí slovíčka z jeho mateřské kečujštiny. „Nemají nás moc rádi. Když se k nim přiblížíme, házejí po nás leštící krém,“ vypráví Víctor o pochopitelné nenávisti „lustrabotas“, kterým levnější kluci berou zákazníky. Vypráví, že žije ve vesnici 6 kilometrů od Sucre. Je nejmladší z sedmi dětí. Ani jeho sourozence rodiče nejsou jako zemědělci schopni uživit. Když se ho ptám, co si za vydělané peníze koupí, zatváří se nechápavě: „Jídlo přeci.“ Do budoucna má ale vyšší cíle. Nejdříve vypráví, že by se chtěl stát doktorem. Ale hned se zkušeně opraví, že být turistickým průvodcem je lepší, protože cizinců se drží peníze. Že na to má potřebný talent v ukecanosti, předvádí během pucování nečekaným vtipem začátečnického politologa: „Máš zapatos (boty), tak to musíš být španělský premiér Zapatero.“ Obchodování, to by mu také šlo. „Kolik tě stál ten baťůžek?“ vyzvídá o mém obnošeném ruksaku. „Jeden Angličan mi daroval ještě lepší
než ten tvůj. Je úplně nový, ale pro mě moc velký. Nechceš ho koupit?“ S díky odmítám, ale nadhazuji, že by za něj mohl dostat v přepočtu i 300 korun. Víctorovi nad tím potenciálním mamonem září oči blahem. Na rozdíl od jiných pracujících dětí chodí do školy. V Bolívii dostávají rodiče od nástupu socialistického prezidenta Eva Moralese na dítě mizivý příspěvek 200 bolivianos ročně (necelých 500 Kč). Ten je ale pro zdejší rodiny vítaným přilepšením rozpočtu. Podmínkou přiznání dávky je, že ratolesti nechybí ve škole, takže se docházka od zavedení příspěvků na děti výrazně zlepšila. Na svědomité plnění úkolů a domácí přípravu ale Víctorovi čas rozhodně nezbývá. Jen co skončí poslední vyučovací hodina, vyrazí do centra Sucre a hledá práci na přilepšenou. Není v tom sám. Čištění bot
patří v Latinské Americe, kde děti můžete vidět pracovat na poli, řídit mototaxík, vybírat jízdné v autobusech nebo nazdobené pózovat turistickým fotoaparátům s naaranžovanou lamou v náručí, k nejčastějším výdělečným činnostem nezletilých dříčů. Klientů je stále dost. V Latinské Americe podobně jako jinde v rozvojovém světě jsou lidé posedlí nablýskanou obuví. S pulírováním se pro Víctora a další čističe bot naštěstí doma málokdo zdržuje. Za podobné práce si radši každý Latino zaplatí. Vždyť ho to vyjde jen na pár drobných. Jedenáctiletý chlapec si ale tónem kmeta vzpomínajícího na zlaté časy povzdechne: „Není to dobré, konkurence je čím dál víc.“ Pokud navíc kvůli čištění bot nebude mít čas na školu, nadějné vyhlídky ho asi nečekají. Lékař i dobrý turistický průvodce totiž potřebuje vzdělání.
D DIS K US E
ST R A N A
8
text
Tomáš Nídr Autor je nezávislý novinář
foto
Tomáš Nídr
A ANKETA
ST R A N A
9
Co pro vás znamená… dětství v rozvojových zemích? Pavla Gomba
Markéta Kutilová
ředitelka české
fotografka
pobočky UNICEF
Také si někdy představujete, jak by vypadal váš život, kdybyste se narodili jinde? Narodit se jako dívka například v Somálsku není právě vítězstvím. Pokud se dožijete pátých narozenin – na běžné nemoci tam umírá každé čtvrté dítě – stejně vás ještě čeká spousta útrap. Pravděpodobně budete pít závadnou vodu a proděláte nemoci, které jinde vaši vrstevníci znají jen z očkovacího průkazu. Pravděpodobně také nebudete mezi oněmi sedmi procenty dívek, které zde chodí do školy. Spíše vás provdají ještě dřív, než dospějete. Budete hodně pracovat a mezi tím rodit děti. Ženy zde mají v průměru asi šest dětí. Můžete se těšit na život dlouhý celých padesát dva let! To je naděje na dožití somálských žen podle statistik. Měla jsem možnost poznat život dětí v různých zemích. Nikdy nezapomenu na dvanáctiletého Martina, bývalého vojáka z Konga, nebo třináctiletou Michele z Rwandy, která se musela živit jako prostitutka. Nic však není černobílé. Herec Sean Connery při vzpomínce na dětství řekl: „Byli jsme chudí, ale ne nešťastní. Ani jsem nevěděl, jak moc chudí jsme, protože tak žili všichni okolo.“ Důležité je proto zajistit, aby děti neumíraly zbytečně. A když přežijí, aby místo práce a starostí o živobytí mohly vzpomínat na legraci, kterou prožily ve škole. Ani dnes to ještě v mnoha částech světa není samozřejmostí.
foto: Dagmar Hajská, archiv Člověka v tísni, archiv Pavla Začalová
Pavla Začalová koordinátorka kampaně Stop dětské práci
Napadá mě slovo kontrast. Ve většině vyspělých zemí nezáleží na tom, zda se narodíte prodavačce nebo majiteli továrny. Pravděpodobně dostane podobné kvality vzdělání i zdravotní péče. Jenže v rozvojov ých zemích to, komu se narodíte, určuje plně všechno. Pokud se narodíte do chudé rodiny, strávíte dětství v otrhaných hadrech, nošením vody či dřeva. Budete pracovat na poli, starat se o mladší sourozence a zvířata a to vše s kručícím žaludkem. Do školy vás rodiče pošlou při troše štěstí na 3 roky, abyste se naučili číst a psát. Budete buď čutat do míče splácaného z igelitek a provázků, hrát si s plastovou lahví nebo skákat přes kus provazu. A stále více si budete uvědomovat, že jste chudí a budete závidět těm, co mají nové sportovní boty a chodí už na střední školu. Oproti tomu, pokud se narodíte třeba státnímu úředníkovi do bohaté rodiny, budete už od malinka mít hračky z dovozu, jíst párky a špagety a nikdy nebudete mít hlad. Ve vašem několikapatrovém domě budete mít pokoj s vlastní televizí a nebudete muset nikdy nic dělat. Pak půjdete do soukromé školy, kam vás řidič bude vozit autem. O víkendech vám rodiče zaplatí hodiny tenisu. Na univerzitu vás rodiče pošlou zřejmě do nějaké vyspělé země, kde poprvé poznáte, co to je žít bez služebnictva. Prostě v rozvojových zemích jste buď chudý, nebo hodně bohatý. A to určuje vše. Nic mezi tím většinou není.
Právě v dětech se zrcadlí největší problémy i naděje rozvojových zemí. Narodí-li se dítě v subsaharské Africe, s pravděpodobností 1:7 zemře před dosažením věku 5 let, nejčastěji na průjmová onemocnění spojená se znečištěnou vodou. Je-li jeho rodina chudá a venkovská, zmenšuje se jeho šance na školní docházku o desítky procent, zvláště jde-li o dívku. Každé 7. dítě na světě bude pracovat v podmínkách, které naruší jeho vývoj a znemožní plnohodnotné vzdělání. V subsaharské Africe se to týká dokonce celé třetiny dětí. Pracují v dolech či dílnách, nakládají s chemikáliemi, jsou prodávány. Na křehkou dětskou fyzickou i duševní schránku má taková práce zásadní dopady. V DR Kongo jsou masově znásilňovány už batolata. V Indii chybí až 50 milionů holčiček, které byly zabity hned po narození nebo před ním. V Somálsku, Džibuti a okolí je bezmála každá holčička obřezána bez hygieny a anestezie. V chronických konfliktech jsou děti verbovány do armády. Je krutou ironií, že právě děti – bezbranné a hodné ochrany – jsou skupinou, která bývá zasažena přírodními katastrofami, válkami, násilím a předsudky hned v první linii. Přitom právě investice do dětí, jejich vzdělání a zdraví se mnohonásobně zhodnotí jako „lidský kapitál“ země. Vzdělaná holčička jednou bude mít méně dětí, které v dětství nepracují, studují a svou zemi povedou ne k přežívání, ale k rozvoji.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje o něj na michala .hozakova@clovekv tisni.cz.
Díky hygienickým vložkám mohou ugandské dívky chodit do školy Zatímco většina dětí jde po škole rovnou domů, část žáků z ugandského regionu Amuru a Gulu na se ver u země z ůstáv á ve t ř ídách a v y r ábí hygienické vložky. Používají levné lokálně dostupné materiály. Díky těmto vložkám totiž dívky v době menstruace nemusí zmeškat školní docházku. „Vložky se dají jednoduše v yužít, protože jsou pratelné. Mohou se tak v yužívat opakovaně. Vydrží i několik měsíců. Rodiče tak ušetří spoustu peněz,“ říká Nighty Acan, patron základní školy v Gulu. Vložky běžně dostupné v obchodech jsou totiž příliš drahé a většina rodin si je nemůže dovolit. Patnáctiletá Vicky Akumu se svěřila, že místo vložek používala kousky papíru. „Ostatní děti se mi smály, když jsem kvůli
Z
Z A J ÍM A V O STI
ST R A N A
10 tomu udělala nepořádek na židli,“ říká Akumu. Dnes používá vložky v yrobené ve škole. Dalším problé-
mem je v Ugandě i nedostatek soukromých toalet pro dívky. Zdroj: IRIN News
Příští rok půjde na rozvojovou pomoc jako letos 807 milionů Vláda na příští rok schválila 807,166 milionu korun na zahraniční rozvojovou spolupráci, což je podle české diplomacie stejně jako letos. Tato částka zřejmě s ohledem na škrty ve státním rozpočtu zůstane stejná i v roce 2013 a 2014. Pomoc příští rok půjde do různých zemí a na různé projekty, přičemž zhruba 684 milionů padne na bilaterální pro-
jekty rozvojové spolupráce včetně stipendií, 73 milionů bude v yčleněno na humanitární pomoc a 50 milionů na transformační pomoc při změnách ve společnosti. Podle ministerstva zahraničí půjde konkrétně 251 milionů korun do takzvaných „programových“ zemí, tedy Afghánistánu, Bosny a Hercegoviny, Etiopie, Moldavska a Mongolska, jež
vláda v minulosti vybrala jako prioritní. Na projekty v Gruzii, Kambodži, Kosovu, Palestině a Srbsku, které diplomacie označuje jako „projektové“ země, bylo vyčleněno 97 milionů korun. Rozvojové akce v ostatních zemích mají stát 44 milionů korun, 74 milionů korun by mělo jít na další rozvojové projekty. Zdroj: ČTK
Byznys pro společnost Ekologie pomáhá Klimatické změny a plýtvání přírodními zdroji má silný dopad na situaci v rozvojovém světě. I proto firma Green Clean vytvořila pro své klienty 10 základních bodů, které přináší všeobecné úspory. Pokud se klient zaváže k jejich plnění, získá slevu 1 % za každý 1 bod. V součtu je tedy možné ušetřit 10 procent finančních nákladů a to vše s vědomím, že toto konání má pozitivní dopad na ekologickou stopu firmy. Firma vyžaduje třídění odpadu, používání recyklovaného papíru, vodu pouze z kohoutku, pouze produkty se značkou Fairtrade a Bio, ekologické čistící prostředky atd.
Peníze pro Africký roh Jedna z největších nadnárodních firem Cargill zaslala po v y puk nutí humanitární krize v Somálsku sv ý m partnerům 100tisíc americk ých dolarů. Cílem je snížit počet hladovějících lidí. Cargill přitom vyrábí a obchoduje také s potravinami. Sucho a konflikty zanechaly více než 13 milionů lidí bez jídla. V minulých pěti letech firma darovala na rozvojové a humanitární projekty na boj proti hladu a podvýživě 55 milionů dolarů. Zaměřuje se na potravinovou bezpečnost v Asii, Latinské Americe a Africe.
Unilever čistí vodu Domácí čističe vody Pureit firma Unilever distribuuje i v Latinské Americe. V současnosti je využívá víc než 20 milionů lidí v Indii, kde je přístup ke kvalitní pitné vodě velmi špatný. Nyní se čističe dostaly do domácností v Mexiku a v Brazílii. Na světě nemá přístup k pitné vodě asi 900 milionů lidí. Ročně zemřou 2,2 milionů lidí na průjmová onemocnění způsobená špinavou vodou. Každých 20 sekund zemře jedno dítě na nemoci spojené s nedostatkem čisté vody – celkem 1,8 milionů dětí do pěti let za rok.
foto
Zdroj: www.csreurope.org
IRIN News
