ROZHOVOR s prof. Paulem 3 Collierem, předním světovým odborníkem na rozvojovou problematiku
TÉMA 4-7 Klimatické změny
DISKUSE Děti ze slumů se učí, jak mít dobrou rodinu
8-9
2009
ROZVOJOVKA 4 KLIMATICKÉ ZMĚNY
K
KALEIDOSKOP
Střípky » Keňanky bojují za svou emancipaci
STRANA
2
Veterinářku Hubbie Hussein AlHaji nedávno odmítli přijmout na veterinární kliniku na severu Keni. Odůvodněním bylo, že by její menstruace způsobovala úhyn zvířat. Žena poté založila nadaci, která informuje o ženských právech. Organizace také poskytuje útočiště dívkám, které odmítly podstoupit ženskou obřízku. Podle Al-Haji je nejtěžší přesvědčit o změně pohledu na společensky tabuizovaná témata vzdělané muže.
» Mladí Senegalci nechtějí farmařit
Nášlapné miny a ozbrojené útoky nejsou v senegalském regionu Casamance jediným důvodem, který brání zemědělcům farmařit. Nov ým problémem se stává i neochota mladých Senegalců v zemědělst v í pracovat. S postupující urbanizací mladí nejsou ochotni dřít na polích sv ých rodičů a dávají přednost obživě ve městě.
» Libérijky mají zakázáno kojit
text Kaleidoskop
MICHALA HOZÁKOVÁ, MARIE HOKROVÁ Člověk v tísni
foto Kaleidoskop archiv spol. Člověk v tísni
foto titulní strana: archiv spol. Člověk v tísni
Více než 35 procent libérijských matek nekojí své novorozené děti, čímž ohrožují jejich zdraví. Upozornila na to organizace UNICEF. Důvodem je tradice, podle které žena nesmí kojit, pokud chce po porodu sexuálně žít s manželem. Liberijci věří, že jinak by se mléko smíchalo se spermatem, a stalo by se jedovatým. Žena má také zakázáno kojit všechny své další děti, pokud některý z jejích starších potomků v době kojení zemřel.
» Úspěchy v léčbě tuberkulózy
Změna ve způsobu léčby tuberkulózy zachránila už 8 miliónů životů, dalších 36 miliónů pacientů se tímto novým způsobem léčí. Po patnácti letech se tak vrací investice do výzkumu. Součástí boje proti tuberkulóze je i závazek stálého financování léčby a diagnostiky tak, aby byla zajištěna dostupnost léků pro všechny potřebné. Velká část nemocných však trpí smrtelnou kombinací s HIV pozitivitou. V roce 2008 zemřelo na tuberkulózu až 1,8 miliónu lidí.
HIV nakažených je o 17 procent méně Dostupnější antiretrovirální léčba i preventivní programy způsobily, že lidí nakažených virem HIV ubývá. Podle nejnovějších údajů agentury UNAIDS klesl od roku 2001 počet nově infikovaných o sedmnáct procent. Za posledních pět let se také o desetinu snížil počet úmrtí na AIDS. Nejpozitivnější zprávy přicházejí ze subsaharské Afriky, kde se virem HIV nakazilo o 400 tisíc lidí méně než na počátku tisíciletí. Výrazný pokles nemocných hlásí i východní Asie, kde v letech 2001 – 2008 ubylo nově infikovaných o čtvrtinu. V současnosti na světě žije 33 milionu HIV pozitivních lidí. Skoro polovina nakažených se infikuje před pětadvacátými narozeninami. Velkou výzvou v boji proti AIDS zůstává podpora HIV pozitivních matek.
Zdroj: UNAIDS
Vědci: teplejší klima povzbuzuje konflikty Příčinou ozbrojených konfliktů jsou také klimatické změny. Tvrdí to nový v ýzkum amerických vědců, kteří zjistili, že v neobvykle teplých obdobích vzrostly počty konfliktů v Africe o padesát procent. Důvodem je boj „o zdroje“. Zemědělské výnosy jsou totiž v africkém regionu velice citlivé na výkyvy teplot, a se zvyšujícími se teplotami tak klesají zásoby potravin. Vědci dále zjistili, že i kdyby se africká ekonomika rozhýbala a změ-
Publikace je financo-
nily by se problematické vlády, vliv teploty na četnost konfliktů zůstane stále stejně silný. Řešení vědci vidí v investování do adaptace Afričanů na měnící se klimatické prostředí. Navrhují například vyvinout odrůdy rostlin, které budou méně náchylné k výkyvům teplot. Africké farmáře by před ztrátami v suchých obdobích ochránilo také speciální pojištění, tvrdí vědci. Zdroj: Aktuálně.cz
ROZVOJOVKA 4/2009
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni, názory v ní obsažené
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu To Act You Have to Know realizovaného společností Člověk v tísni.
nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel Člověk v tísni, o. p. s., Sokolská 18, 120 00, Praha 2 Telefon +420 226 200 443, fax +420 226 200 401 E-mail
[email protected] Na přípravě publikace se podílely Michala Hozáková, Marie Hokrová a Blanka Medková Design Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba Zoran Bonuš
zaregistrujte si novinky na www.rozvojovka.cz
Jen rozvojová pomoc Afriku nespasí Profesor Paul Collier působí v současnosti jako ředitel Centra pro studium afrických ekonomik při univerzitě v Oxfordu. Je také hlavním poradcem britské Komise pro Afriku, působil i ve Světové bance. Ekonomickým a politickým vývojem rozvojových zemí se zabývá čtyři desítky let. Jaké priority rozvojové spolupráce považujete za nejdůležitější? Za stěžejní považují především posunout se za hranici využívání rozvojové pomoci jako jediného nástroje podpor y chudých zemí. Vezměte si například přístup evropské komunity k zemím bývalého východního bloku během procesu přechodu k demokracii a tržnímu hospodářství. Těmto zemím poskytujeme finanční pomoc, otevíráme jim přístup na naše trhy, pomáháme zavádět právní a politické standardy a všechny tři směry pomoci propojujeme. To je podle mě cesta, kterou bychom měli nabídnout i nejchudším státům světa. Zvlášť v době ekonomické krize se tyto země potýkají s nedostatkem prostředků. Celosvětově klesá nákupní poptávka, chudým zemím putuje mnohem méně peněz z remitencí i rozpočty na rozvojovou pomoc se snižují. Jak přesvědčit například firmy k investovaní v Africe? Dostat do Afriky jiné investice než jen do těžebního průmyslu je částečně věcí zlepšování politického prostředí a vládních standardů, což představuje pomalý proces. Investovat v zemi s nestabilní vládou a nízkou vymahatelností zákonů je velmi riskantní. Když už investoři chtějí vložit v Africe peníze do podnikání, jdou na jistotu a v podstatě se soustředí jen na drancování přírodních zdrojů. A to je druh investice, který nechceme. I zde tedy platí, že finanční investice musí jít ruku v ruce s podporou dobrého vládnutí a otevřením trhů. Stabilnější prostředí pak přináší více investic. Myslíte, že skutečná demokracie, tak jak ji chápeme na Západě, je v afrických zemích možná? Pro Afriku je to velká v ýzva, boj,
R
ROZHOVOR
STRANA
3
samozřejmě poz volný a dlouhodobý. Dobrým příkladem ze světa, kde se podobná věc podařila, je Malajsie. Ještě v 70. letech v y padala jako většina afrických zemí v současnosti. Státem zmítalo etnické napětí, ekonomicky byla závislá na nerostném bohatství. Tyto zisky ale Malajsie v y užila k rozvoji lehkého průmyslu a exportu. V současnosti patří k největším v ývozcům elektroniky na světě, což přináší tisíce nov ých pracovních příležitostí. To by měl být i model v yužitelný v Africe.
který mohou některé společnosti prohrát, v jiných ale může demokracie zvítězit. Vláda musí být schopná uspořádat transparentní a svobodné volby a když prohraje, musí porážku přijmout. Takže demokracie je v afrických státech naprosto uskutečnitelná, ale v řadě z nich bude proces demokratizace velmi obtížný a potrvá ještě mnoho let. Často zmiňujete, že by africké státy měly vymanit své ekonomiky ze závislosti na nerostných surovinách a více své hospodářství a trhy diverzifikovat. Ale např. Botswaně, jinak státu s modelovým politickým vývojem, se zatím příliš zvýšit tržní rozmanitost nedaří. Konkrétně pro Botswanu to bude obtížné vždy, je trochu limitována svou polohou i nepříliš početnou popu lací. A le větší ekonomická diverzifikace by neměla bý t těžká napřík lad v takové Nigérii či Ghaně, které mají velmi dobrou polohu u pobřeží, poměrně velký počet oby vatel i řadu možností, kter ý mi své hospodářst ví mohou nasměrovat. Změny mohou navíc financovat z příjmů z těžby přírodních surovin. I tento proces je ale
Nedávno byl zveřejněn výzkum, který dává do souvislosti klimatické změny a vývoj občanských válek v Africe. Podle autorů v podstatě vyšší teploty znamenají více násilí. Co si o těchto závěrech myslíte? Myslím, že je to velmi znepokojující. Ale ty okolnosti nejsou nevyhnutelné. V dlouhodobém horizontu můžeme zpomalit změny klimatu např. snižováním emisí škodlivin a skleníkov ých plynů. Ale Afrika se potřebuje přizpůsobit změnám teploty, klimatu a prostředí v kratším čase. Protože zv yšování teploty lidskou agresivitu nezv yšuje, ale lidé kvůli následným změnám ještě více chudnou. Takže musíme rozbít spojení mezi zv yšováním teplot y a opakovanou neúrodou, která vede k hladomorům a posléze může vést i k násilí. Je tu jeden mechanismus, který může urychlit proces adaptace plodin na změny prostředí, a tím je jejich genetická modifikace. Odmítav ý postoj Evropy ke genetickým modifikacím ale Afriku v jejich užívání velmi limituje, a tak vlastně poškozuje. Z toho důvodu ani téměř nefunguje výzkum afrických plodin v této oblasti. To je dluh, který bychom měli začít napravovat nejlépe hned.
text
KAREL VRÁNA Autor je pracovníkem společnosti Člověk v tísni
foto ČTK / ullstein bild –
SVEN SIMON
TÉMA
KLIMATICKÉ ZMĚNY
T STRANA
4
Klima a rozvojové země Na obyvatele nejchudších států dopadnou globální změny podnebí nejtvrději. Světová zdravotnická organizace varuje, že kvůli změnám klimatu přibude hladovějících a infekční nemoci se budou šířit mnohem rychleji. Vláda souostroví Maledivy nedávno „zasedala“ na dně oceánu. Fotky ministrů v potápěčských neoprenech zaplavily světová média. Pomocí happeningu v yzvali ministři této malé ostrovní země v Indickém oceánu ostatní státy světa, aby se zavázaly k výraznému snížení emisí skleníkových plynů. Maledivsk ý prezident Mohamed Nasheed se spolu s vládními kolegy potopil do hloubky pěti metrů. Během půlhodiny pak pod vodou symbolicky stvrdili dokument, který hodlali předložit na klimatickém summitu v dánské Kodani. Vláda zároveň pot v rdila sv ůj závazek, že Maledivy se do deseti let stanou nezávislými na spotřebě fosilních paliv a budou takzvaně klimaticky neutrální. Více než 80 procent povrchu Malediv, turisticky oblíbených korálov ých ostrovů, leží méně než jeden metr nad mořem. Aliance malých ostrovních rozvojov ých států (AOSIS), jehož jsou Malediv y členem, spojuje 43 ostrovních zemí, které dopady klimatických změn ohrožují nejv íce. Na jed nán ích OSN patří tato Aliance k nejprogresivnějším aktérům a těší se velké morální podpoře. Podobná varování v znášejí i další roz vojové země, například africké. Změny klimatu představ ují pro mnoho států zásadní ohrožení.
tické rozhodování. Dokument už ale v mnohém zastarává. Například – celosvětové tempo v y pouštění oxidu uhličitého, který se uvolňuje v důsledku lidské činnosti, bylo za posledních sedm let mnohem vyšší, než očekával i ten nejpesimističtější scénář.
V oblasti adaptace na změny je škála možných opatření velmi široká, počínaje řešeními čistě technickými (ochrana pobřeží hrázemi), přes nové postupy v různých hospodářských odvětvích (obměněné plodiny v zemědělství či vodohospodářství), až po lepší a informované územní plánování.
Severní (bez)ledový oceán Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) je rozsáhlá síť vědců, která se věnuje získávání odborných poznatků o změnách podnebí a hledání spojitostí mezi měnícím se klimatem a lidskou společností. Panel samotný neprovádí nov ý v ýzkum, ale pouze expertně vyhodnocuje již existující celosvětovou vědeckou literaturu a poznatky o fyzikálních, technologických a socioekonomických aspektech klimatických změn. Čtvrtá hodnotící zpráva IPCC vyšla v roce 2007 a stala se jedním z důležitých zdrojů informací pro poli-
Podle současných poznatků zmizí mořský led ze Severního ledového oceánu o třicet let dříve, než se původně předpokládalo. Nové studie navíc předpovídají, že globální vzestup hladiny moře dosáhne na konci 21. století více než dvojnásobku původního odhadu (tedy asi jeden metr).
Dopady na rozvojové země Změny klimatu se však neprojeví „pouze“ zatopením malých korálov ých ostrovů. To je jen pomyslná
špička ledovce, která je atraktivním titulkem mediálních zpráv. Pro chudé lidi a rozvojové státy obecně představují změny klimatu dalekosáhlé a stále ještě podceňované nebezpečí. Obyvatelé rozvojových zemí nemají dostatek prostředků, aby změnám přizpůsobili své zemědělství, přestěhovali se, zajistili si lékařskou péči, přístup k nezávadné vodě a dostatku potravin. Stoupající hladina oceánů může v yhnat zemědělce z úrodných delt Nigeru či Nilu. Změní se pravidelné sezónní deště a dosud úrodné oblasti se tak mohou stát vyprahlou pouští. Hustě obydleným kolébkám civilizace v údolí Indu a Gangy hrozí nedostatek vody kvůli tání horských ledovců, které pak v průběhu roku nedodávají vodu, tolik potřebnou pro energetiku či zemědělství. Více než dvě třetiny A fričanů záv isí na obživě ze zemědělství. Oblasti, které v současnosti trpí nedostatkem potrav in a suchem, budou pravděpodobně postiženy dalším úbytkem úrody. Předpokládá se, že častější povodně či sucha zv ýší počet hladovějících lidí. Světová zdravotnická organizace (WHO) v souvislosti se změnou klimatu považuje za hrozbu pro zdraví zejména častější vlny extrémního počasí (mimořádně horká nebo studená období), větší rozsah povodní, ohrožení potravinové bezpečnosti a rozšíření podvýživy. WHO dále předpovídá rychlejší šíření chorob způsobených kontaminací vody a potravin, varuje také před šířením malárie do nových oblastí, kde milionům lidí chybí dědičná ochrana. Ve velkých městech teplejší podnebí pravděpodobně prohloubí negativní zdravotní dopady znečištěného ovzduší. V důsledku změn klimatu mohou být z domovů vyhnány stamiliony lidí. K dosavadním válečným, politickým a hospodářským uprchlíkům přibudou běženci environmentální.
Změna klimatu a snaha o její zmírnění je úzce spojena s rozdělením světa na globální Jih a Sever. Na jedné straně stojí průmyslové, vyspělé země, které skleníkové plyny intenzivně produkují už dvě stě let, a zatím nejsou příliš úspěšné v jejich snižování. Na druhé straně najdeme rozvojové státy, které usilují o rozvoj a vymanění se z chudoby, hrozí jim ale výrazné problémy v důsledku měnícího se podnebí.
Budoucnost bez uhlí Globální i národní politika ochrany podnebí musí zahrnovat jak snižování emisí, tak přizpůsobení se již nevyhnutelným dopadům změn klimatu. Platí přitom jednoduchá úměra – čím více a čím rychleji emise snížíme, o to méně budeme potřebovat se na změny klimatu adaptovat. Ekonomické v ý počty ukazují, že včasné snížení emisí je ekonomicky v ýhodnější, než počítat s náklady spojenými s adaptací. Chudým ze-
mím musí ty bohaté pomoci s přijetím nízkouhlíkového rozvoje. Čisté technologie rozvojové státy zbavují závislosti na fosilních zdrojích a umožňují zavést elektřinu i v místech, která jsou v obtížně dostupném terénu. Obnovitelné zdroje také omezují náklady na dovoz surovin i závislost ekonomiky na nestabilních globálních trzích. V oblasti adaptace na změny je škála možných opatření velmi široká, počínaje řešeními čistě technickými (ochrana pobřeží hrázemi), přes nové postupy v různých hospodářských odvětvích (obměněné plodiny v zemědělství či vodohospodářství), až po lepší a informované územní plánování. Některé prog ramy probíhají už dnes. Například v Bangladéši pořizují levná a nenáročná zařízení na odsolování podzemní vody. Mexičané zase podporují pěstování suchomilných plodin, například agáve nebo aloe.
Aby globální snahy o zmírnění změny klimatu uspěly, musí se vyjednat nov ý klimatický režim na úrovni OSN. Vedle toho je také třeba zahrnout aspekty klimatické změny do rozvojových politik. Upravit by se měla také pravidla Světové obchodní organizace a mezinárodních finančních institucí. K limatické změny by měli zohledňovat i soukromí investoři, vlády jednotlivých států a veřejnost. Pouze společná snaha a vysoká odpovědnost jednotlivců i korporací může zabránit největším škodám a zabránit nevratnému narušení klimatické stability. První krůčky již máme za sebou, ale velké, odvážné kroky jsou stále před námi. Je nutné znát tento komplexní rámec možných postupů, abychom ve spojení s dobrou znalostí místního prostředí mohli správně a efektivně navrhovat a přenášet technologie, nabízet poradenství a zavádět politiky rozvoje.
TÉMA
KLIMATICKÉ ZMĚNY
T STRANA
5
text
JIŘÍ JEŘÁBEK Autor působí v Centru pro dopravu a energetiku
foto archív spol. Člověk v tísni
TÉMA
KLIMATICKÉ ZMĚNY
T STRANA
6
text
KATEŘINA HUSOVÁ Autorka je klimatickou
Světová pozornost se upíná na klima Summit v Kodani měl odpovědět na otázku, jak budou rozvinuté i rozvojové země snižovat emise skleníkových plynů po roce 2012. Budou ambiciózní cíle naplněny? Světová i regionální klimatická politika nabírá v posledních měsících obrátky. S rostoucí globální teplotou a ubývajícím časem stoupá i počet politických prohlášení, schůzek, konferencí, plánů a slibů. Ke změně klimatu se vyjadřují různí světoví lídři, vyhlášení ekonomové, významní byznysmeni i další osobnosti. Globální občanská společnost se mobilizuje ve velkém, v ýznamná média mají své klimatické rubriky a vedou se diskuze a jednání (od lokálních až po ty globální), kde se setkává několik tisíc lidí z celého světa. Letošní Světový den na ochranu klimatu, který připadl na 24. října, v yhlásila americká stanice CNN za nejrozšířenější politickou akci v historii světa. V to datum stovky tisíc lidí po celém světě v yslovily svůj požadavek, aby oteplení Země nepřekročilo 1,5 stupně Celsia. Všechno v ýše popsané úsilí z poslední doby směřovalo do jediného bodu – nedávného summitu v Kodani. V dánské metropoli mělo 192 států světa, rozvinutých i rozvojových, uzavřít právně závaznou dohodu, která zabrání „nebezpečnému lidskému vlivu na klimatický systém“. Společná dohoda měla také zajistit lepší začleňování závazků Rámcové smlouvy OSN o změnách klimatu.
koordinátorkou CEE
Plán až do roku 2050
Bankwatch Network
Proč svět potřebuje další společnou dohodu o světovém klimatu? Faktem je, že vyprší závazky z Kjótského protokolu, a státy potřebují dostatek času na provedení národních ratifikací nové, v Kodani přijaté dohody. Vy jednávání o nové dohodě probíhaly ve dvou hlavních pracovních skupinách. První se zaměřila na aktualizaci Kjótského protokolu a druhá na lepší naplnění závazků z Rámcové úmluvy OSN. Na samotném summitu v Kodani pak mělo dojít ke spojení obou skupin v jednu a následné v ytvoření společného výsledku – nového globálního kli-
Poznámka redakce: Článek byl napsán ještě před uskutečněním summitu v Kodani
foto Archív Reuters, Alertnet Barma po cyklónu Narcis
matického režimu, který pokryje střednědobé období po roce 2012, a zároveň načrtne dlouhodobé trendy snižování emisí až do roku 2050. Realita je však od naplnění těchto ambiciózních cílů ještě dost vzdálená. Za prvé – všechny závazky rozvinutých zemí dávají v součtu snížení emisí skleníkových plynů o přibližně 15 procent (do roku 2020). Mezinárodní panel IPCC však říká, že by bohaté státy měly svou produkci emisí snížit o 25 až 40 procent. Dalším zásadním bodem je financování takzvaného nízkouhlíkového rozvoje a jeho adaptace v rozvojových zemích. Řada renomovaných autorit, jako je Světová banka nebo OSN, uvádí odhady nákladů kolem 500 miliard dolarů ročně. Tyto prostředky budou z větší části tvořit soukromé investice, nejméně 150 miliard dolarů by ale měly poskytnout vyspělé státy, samozřejmě nad rámec stávající rozvojové pomoci. S nástupem nového amerického prezidenta Baracka Obamy byly spojovány velké naděje. Částečně se naplnily – prezident vyjadřuje velký zápal řešit otázku snižování emisí skleníkových plynů jak doma, v USA, tak celosvětově. Klimatický zákon, který v červnu těsně prošel americkým Kongresem, se ale nyní zasekl v Senátu. Ten bude nyní nejméně pět měsíců zkoumat, jak dra-
hé by pro Ameriku bylo snížit emise o čtyři procenta do roku 2020.
Pesimistický scénář Ohledně světového řešení klimatu existuje jeden pesimistický a jeden velmi optimistický scénář. Rozvojové země se už během jednání OSN o klimatu v posledních letech výrazně emancipovaly. Už ví, co jim hrozí, jaké jsou jejich možnosti a umí vystoupit s jasnými a ambiciózními požadavky a trvat na nich. Koneckonců – mnohým z nich jde o přežití. Naposledy to ukázala africká skupina, která na listopadových jednáních v Barceloně zablokovala další jednání s podmínkou, že nejprve musí být na stole důstojné závazky snižování emisí od rozvinutých států. Pokud budou sliby vyspělých států o snižování emisí tak slabé a nabídka finanční pomoci tak nízká jako dosud, nebylo by překvapením, že rozvojové státy odmítnou podepsat slabou a nic neřešící dohodu. Je tu ale ještě onen optimistický scénář, za který vytrvale bojují nevládní organizace i malé ostrovní státy a nejchudší země světa. Ten vychází z vědomí, že v Kodani nejsou potřeba technicistní řešení, ale politická vůle všech světových lídrů rázně vykročit k dekarbonizované ekonomice a nabídnout pomocnou ruku těm, kteří ji potřebují.
Vyprahlý Jemen trápí i závislost na kátu Jemenci si musí vodu draze kupovat, na druhou stranu si nedokáží odpustit každodenní žvýkání kátu – nenápadné rostlinky, jejíž pěstování je na vodu extrémně náročné. Jemenská vláda proto řeší, co s tím. V půl šesté ráno se úzké uličky jemenského hlavního města Sana‘a začínají zaplňovat zvuky nákladních aut. Přijíždějí první zásoby vody, která je pro Jemence cennější než zlato. Na přítomnost barevně pomalovaných vozidel s obřími tankery si obyvatelé měst i v takto časnou hodinu už dávno zvykli. Pořád je to pro ně větší jistota, než kdyby žili na venkově. Tam se lidé spoléhají hlavně na vodu z dešťových srážek. A těch v Jemenu příliš nespadne. Většina zdejší vody pochází z podzemních zásob, které se naplnily před tisíci lety. V důsledku malých srážek se však doplňují jen pozvolna. Odborníci varují, že Jemenu budou zásoby vody docházet kolem roku 2050. Jemenská metropole by mohla být na suchu dokonce už za deset let. „S vodou máme velkou krizi. Je čím dál těžší mít dostatečné zásoby vody,“ přiznává jemenský ministr pro vodu a životní prostředí Abdulrahman Eryani. „Je to dáno kombinací v yprahlé země, rostoucí populace a špatného managementu,“ vyjmenovává hlavní příčiny, proč v jeho zemi vody tak rapidně ubývá. O v ysychání jemenských podzemních vod svědčí i žalostný stav za h rádek a pa rčí ků uprost řed historického centra Sana‘a. Kdysi zeleně bujaré „oázky“ nabízely obyvatelům města příjemné odpočinutí od rozpálených prašných ulic. Nyní v yschlé záhony zejí prázdnotou a všudypřítomné kozy si zde pochutnávají na odpadcích.
Voda jednou za měsíc „Dříve stačily vrty tak 20 až 50 metrů pod zem a dostali jsme se k vodě,“ říká rodilý Sanánec Muhammed Harází. „Dnes musíme vrtat 200–300 metrů, abychom se vůbec k nějaké vodě dostali,“ dodává plynnou češtinou bývalý student Vysoké školy zemědělské, k terou absolvova l v dobách komunistického Československa.
Chtějí-li obyvatelé dvoumilionového Sana‘a vodu pravidelně užívat každý den, jsou nuceni si ji dokupovat od soukromých firem. Městským potrubím totiž voda teče velmi zřídka, někdy jen jednou za měsíc. „Vodu si kupujeme tak jednou týdně. Někdy ale dojde dřív, takže musíme volat do společnosti,“ říká Kamar Haglan, který žije na okraji hlavního města. „Jsou ochotni přijet do takových 22 hodin, později už vodu zkrátka neseženeme,“ v ysvětluje muž. Jeho tříčlenná rodina za vodu platí tři tisíce riálů týdně (necelých 300 Kč). V zemi, kde 42 procent populace žije za méně než dva dolary denně, je kupovaná voda opravdový luxus. O žádném velkém plýtvání vody v Jemenu ale nemůže být řeč. Podle statistik OSN Jemenci ročně spotřebují jen deset procent vody proti světovému průměru. K dispozici mají asi 100 až 200 kubických metrů vody ročně na hlavu. OSN přitom stanovuje minimální hranici na 2,5 tisíce kubických metrů.
Většina odborníků i některých vládních činitelů se shoduje v tom, že kát je problém číslo jedna, který by akutní nedostatek vody pomohl částečně a hlavně rychle vyřešit. „Ve vládě existuje konsensus, že to problém je, ale různí se pohledy na to, jak to řešit,“ říká ministr Eryani. „Je to jako s alkoholem v západních zemích. Mně osobně se nelíbí lidem nařizovat, co mají dělat. Musíme vychovat novou generaci mladých lidí, kteří se budou zabývat raději sportem než žvýkáním kátu.“
TÉMA
KLIMATICKÉ ZMĚNY
T STRANA
7
Žvýkání lístků lehce narkotické rostlinky zvané kát se každé odpoledne oddává až 90 procent mužské populace. Na zavlažování kátu přitom padne až 40 procent vody v okolí Sana‘a.
Celonárodní zlozvyk Jemenci žijí s malým množstvím vody už dlouhá staletí. V poslední době však překotně rostoucí populace a čím dál oblíbenější celospolečenská aktivita – žvýkání na vodu náročné rostlinky kátu – Jemen raketově vysává. Kát je nenápadný keř, který v Jemenu zabírá většinu úrodné půdy a spotřebuje až 40 procent vody v okolí Sana‘a. A je čím dál oblíbenější – jak u konzumentů, tak u farmářů. Žvýkání kátu si v současnosti dopřává 90 procent jemenských mužů a jedna ze čtyř žen. Těžko ale vinit farmáře, kterým prodejem kátu do rodinných rozpočtů přibude až třicetkrát více peněz, než by jim vydělalo pěstování brambor nebo kávy. A těžko ukazovat prstem na konzumenty rostliny, protože v zemi, kde je skoro poloviční nezaměstnanost, je kát jedním z mála potěšení dne.
Kritici ale namítají, že vládě chybí politická vůle problém řešit. Podle nich kát lidi udržuje v apatii, a tak se vládní činitelé, často vlastníci výnosných kátových farem, nemusí obávat masových demonstrací či sociálních nepokojů. Mnozí tak jako ministr Eryani věří, že za nějaký čas kát přestane být v módě. Jenže čas je právě to, co Jemenu schází.
text
NAĎA STRAKOVÁ Autorka je novinářka
foto
NAĎA STRAKOVÁ
D DISKUSE
STRANA
8
Děti ze slumů se učí, jak mít dobrou rodinu Fungující rodina, kde si příbuzní v nouzi nezištně pomáhají, je pro většinu Indů životním ideálem. Ne všichni členové indické rodiny jsou si však rovni. Dívky jsou dlouhodobě považovány za bytosti „druhé kategorie“. kasta nebo jedna z mnoha indických náboženských komunit. Každého Inda hrozí představa, že ve vypjaté životní situaci zůstane sám.
Příbuzným pomohu vždy
text
LADISLAV KUDLÁČEK Autor je spolupracovníkem společnosti Člověk v tísni
foto
LADISLAV KUDLÁČEK
Maminka se stará o děti a domácnost, vaří, pere a uklízí. Tatínek chodí do práce, živí rodinu a doma si hlavně hraje s dětmi. Tak vypadá obrázek v jedné z knížek, jež vydávají indické nevládní organizace pro děti žijící ve slumech. Knihy je mají naučit správným rodinným návykům. Předkládaný pohled na rozdělení mužských a ženských rolí je pro Evropany už zastaralý, ale pro Indy představuje tradiční a velmi ceněný model fungujícího rodinného souž ití. Pro většinu Indů je takový obrázek životním ideálem. A ten má své přednosti i trhliny, stejně jako ten Západní. Nejv ýraznějším rysem indického živ otního stylu je všudypřítomná sociální provázanost a závislost jedince na nějaké skupině. Lidé jsou součástí nějakého společenského uskupení, ať už je to rodina, celý rod,
Člověk, kter ý důsledně udržuje rod inné vazby, se může na své příbuzné vždycky spolehnout. „Svým příb uzným pomohu vždy, když to pot řebují. Vydělávám si velmi dobře, a tak svým sestřenicím, tetám a strýčkům často půjčuji peníze, když potřebují. Vím, že oni by pro mne udělali to samé,“ vypráví o své rodině s hrdostí Vibhuti, která pracuje pro indickou pobočku UNICEF. Není proto divu, že silného vztahu Indů k rodině využívají i místní nevládní organizace k podpoře lidí, kteř í se ocitají na okraji společnosti. Neziskovky se snaží podporovat tradiční vazby, protože jenom fungující rodina může dětem i dalším ze slumů pomoci překonat problém sociálního vyloučení a chudoby. Nejchudší lidé totiž často pocházejí z poměrů, kde byl rodinný život nějak narušen. „Když rodina nefunguje, začnou často selhávat i další věci. Objevuje se například domácí násilí nebo alkoholismus. Děti pak v důsledku různých rodinných problémů nechodí do školy a stávají se oběťmi různých pouličních gangů. Snadno se tak dostanou do podobné sociální pasti, v jaké jsou jejich rodiče. Snažíme se tomu předcházet tím, že zdůrazňujeme tradiční rodinné hodnoty, které společnost uznává a cení si jich,“ popisuje přístup k práci s dětmi ze slumů paní Patel z jedné indické nevládní organizace.
Syn je víc než dcera Rodina je bezesporu silný element, který pomáhá chránit své členy před bídou, nemocí či dalšími nástrahami světa. Bohužel – rodinná přízeň není všem jejím členům poskytována stejně. Tradičně níže stojí v rodinné hierarchii žena.
Postavení muže a ženy není rovnocenné už od jejich narození. Známým jevem z rozvojových zemí je preferování syna. Tento fenomén stále přežívá na indickém venkově i ve městech. Synové jsou protěžováni proto, že za nevěstu musí rodina ženichovi vyplatit věno. I když je už dávání věna v Indii zakázáno, protože jeho tradiční výše často ruinuje celé rodiny, paradoxně jeho význam v dnešní globalizované době stoupá. Vysoké věno vyžadují mladí muži, aby měli peníze na emigraci za prací. Mohou si tak pořídit víza, letenky a zaplatit i další náklady. Upřednostňování syna je v Indii všudypřítomné a kvůli nelegálním potratům dívčích plodů je v populaci až 56procentní převaha mužů. Syn je ten, kdo se postará o budoucnost a harmonii v rodině. Nejstarší syn pak má povinnost se ve stáří postarat o své rodiče. Je to povinnost, která pomáhá starým lidem zachovávat sociální status. Na r ozen í dcer y c h ápe m noho Indů stále jako přítěž. Mít doma dívku rodině přináší jen náklady – rodiče musí platit věno i náklady na svatbu. To je také jeden z důvodů, proč jsou ženy v rodinách chápány jako druhořadé bytosti. Dívka je často ta poslední, která má nárok na vzdělání, najíst se například smí až jako poslední z rodiny. Žena se jako méněc enná bytost také často stává obětí domácího násilí a dalších způsobů týrání. „To už je příznak toho, že rodina selhává ve své kontrolní funkci. Podle indických tradic by se měla na každého vztahovat pravidla, hierarchie a loajalita jednoho k druhému,“ dodává paní Patel. Indická rodina stále tvoří důležitý sociálně-kulturní pilíř indické společnosti. Rodina zajišťuje své členy proti nepřízni osudu, ve stáří i v nemoci. Nejsou si v ní všichni rovni, ale i tak je rodina tím, čeho si Indové cení nejvíce.
Tibetské děti utíkají za lepší školou „Vymývání mozků“, které čínská vláda prosazuje na školách v Tibetu, zdejším lidem velmi vadí. Mnoho rodičů proto raději své potomky posílá za vzděláním do indického exilu. Děti však musí absolvovat náročný a nebezpečný přechod přes hory, který může skončit tragicky. Přecházejí himalájská sedla v pěti tisících metrech nad mořem, na nohách přitom často mají jen tenisky. Chodidla si přes ponožky omotávají igelitovými taškami. Nemají spacáky, jen spojené deky. Nesou si minimum věcí, aby nevzbudili podezření. Řeč je o dětech utíkajících z Tibetu a jejich průvodcích. Přechod hor jim zabere dva až tři týdny.
i starší tibetští mniši, kteří si za to neberou žádné peníze, a kteří pak zůstanou v exilu. Rodiče utíkajících dětí volí raději riskantní vyslání potomka do vyhnanství v cizí zemi, protože mu chtějí dopřát kvalitní vzdělání. V zemědělských oblastech Tibetu, kde žije kolem tří čtvrtin veškeré tibetské populace, jsou možnosti studia nedostatečné. Ve stá-
lovina obyvatel venkovských částí Tibetu negramotná. Podle údajů Rozvojového programu OSN zůstává Tibet jednou z nejchudších oblastí světa. A co čeká dětské uprchlíky za hranicemi „země sněhu“? V nepálské metropoli Káthmándú se o ně postará tibetské přijímací středisko. Děti pak putují do indického Dillí a Dharamsaly, kde jsou rozřazeny do škol.
Uprchlíci se během dne skrý vají a přesouvají se hlavně v noci, aby je nezadržely čínské hlídky. Potraviny skupině brzy dojdou, protože s sebou musí nést i hodně pitné vody. Oheň se nesmí rozdělávat – hrozí nebezpečí prozrazení. Spadne-li někdo do trhliny v ledovci, ostatní mu nemohou pomoci. Nemají žádná lana. Uprchlíci často utíkají v zimních měsících, kdy čínští pohraničníci kontroly neprovádějí tak důsledně. Rubem této volby jsou omrzliny, sněžná slepota, úrazy z pádů po zamrzlém terénu, někdy i umrznutí. A těsně před cílem je ještě může vrátit nepálská pohraniční stráž.
vajících školách se vyučuje tendenčně a podle ideologických úprav, které vyhovují zájmům komunistické Číny. Rodiče se snaží zabránit vymývání mozků svým dětem. Podle uprchlíků osnovy dezinterpretují tibetské dějiny a jsou výrazně protibuddhistické a protitibetské. Jakýkoli projev dodržování tibetských národních zvyků (oblečení, svátky, náboženství, jídlo) je zesměšňován. Školáci jsou často nabádáni k nerespektování svých rodin, pokud tyto vyznávají tibetské tradice. Učitelé žáky také vyzývají, aby ve škole „hlásili“ případné protičínské postoje svých příbuzných.
Cesta za vzděláním
Čínská vláda vede oficiální kampaň za přeměnu Tibetu v „ateistickou oblast“, a propaguje takzvanou „komunistickou duchovní civilizaci“. V červenci 2001 požadoval úvodník oficiálního listu Tibet Daily, aby byly malé děti vzdělávány v duchu ateismu a zbavily se vlivu „škodlivého náboženství“. Číňané v Tibetu postavili přes tisíc škol, jejich kvalita je ale mnohem nižší než v Číně. Podle odhadů je až po-
Každý rok vzroste tibetský exil o zhruba 300 dětí bez rodičů. Ty jsou soustředěny do specifických komunit jménem khimstang – rodinných domovů. Khimstang od roku 1962 zastřešuje charitativní organizace Tibetan Homes Foundation. Ta v současnosti provozuje domovy, ubytovny, lékařská střediska, domovy pro starší obyvatele i školy pro zhruba 2,5 tisíce dětí. Domovy khimstang fungují zajímavě. Vždy jde o společenství zhruba čtyřiceti dětí s jedním párem náhradních rodičů – pěstounů. Práci, jako je vaření, praní a úklid, vykonávají samy děti vedené pěstouny. Je to neoddělitelná součást jejich dne. Pro mladší děti je nalezen starší „sourozenec“, který jim v plnění úkolů pomáhá. Školy provozované organizací Tibet Homes Foundation mají jasný záměr – nabídnout nejlepší možné vzdělání a propojit výuku s bohatou tradicí a kulturním dědictvím Tibetu. Školy fungují díky solidaritě lidí z celého světa. Česká účast, podpořená v roce 2009 Ministerstvem zahraničních věcí, spočívala v přispívání na studium konkrétního dítěte formou programu „Kmotrovství na dálku“.
Co vede tibetské rodiče k rozhodnutí poslat své děti stovky kilometrů daleko? Proč děti a průvodci podstupují takovou pouť? Převaděč si za osobu účtuje v průměru 80 až 350 dolarů. Tolik peněz si Tibeťan z venkovské oblasti vydělá zhruba za rok. Převaděči si svou cenu velmi dobře uvědomují, protože v případě zatčení jim hrozí vysoké tresty a surové zacházení. Výjimečně organizují přechody
Každý rok 300 dětí bez rodičů
D DISKUSE
STRANA
9
text
PETR ĎÁSEK Autor je předsedou občanského sdružení M.O.S.T.
foto
PETR ĎÁSEK
POHLED ZE ZAHRANIČÍ
P STRANA
10
text
JULIET TOROMEOVÁ Autorka spisovatelka a dokumentaristka © Project Syndicate, 2009. www.projectsyndicate.org Z angličtiny přeložil David Daduč
foto
JIŘÍ HEJKRLÍK
Afričtí zemědělci z velkoměst Stále více městských Afričanů řeší nedostatek lokálních potravin tím, že si je pěstují sami. Dál žijí ve městě, ale pronajmou si kus půdy na venkově, kde za pomoci rodiny farmaří. Tito „městští zemědělci“ mají podporu i od afrických politiků.
Nedávno jsem v kavárně potkala Eunice Wangariovou, zdravotní sestru žijící v keňském hlavním městě Nairobi. Zrovna telefonovala své matce a překvapilo mě, jak vytrvale se jí vyptávala na zrání kukuřičného pole v rodné vesnici, hodiny vzdálené od velkoměsta, kde jsme seděly. Zdravotnice Wangariová spoléhá na příjem ze zemědělství, aby si vydělala peníze na nákup další půdy, nutné k rozšíření svého farmaření. Přestože Eunice žije v Nairobi, dokáže si prodejem plodin pěstovaných za pomoci příbuzných vydělat stovky dolarů ročně. Už dávno se jí vrátil počáteční vklad, na který šetřila z platu zdravotní sestry (asi 350 dolarů měsíčně). Eunice Wangariová patří v Keni k tisícům (a v celé Africe k statisícům, ba snad milionům) městských obyvatel, kteří si zvyšují příjmy země-
dělstvím. Vzhledem k tomu, že ceny základních potravin jsou nejvyšší za celá desetiletí, mnozí měšťané pokládají farmaření za dosti výnosné.
Pěstují i prezidenti Pokud se „městští zemědělci“ zaměří na pěstování zeleniny typické pro daný region, upevňuje to i národní hrdost – a hrdost na tradiční stravu. „Už příliš dlouho naší zemi zaplavují potraviny z dovozu a jídlo kopírující Západ. Nadešel čas, abychom se bránili – a vypěstovali si vlastní,“ říká Eunice Wangariová. Političtí lídři v Africe byli vůči zájmům venkova dlouho přezíraví. Nyní však procitli a uvědomili si význam farmaření a úlohu, kterou v zemědělství mohou hrát vzdělaní lidé. A to i ti, kteří žijí ve velkoměstech. Bý valý nigerijský prezident Olusegun Obasanjo vlastní obrov-
ské rozmanité hospodářství a prosazuje opatření, která „městským zemědělcům“ pomáhají dosáhnout prosperity. V Ugandě zase viceprezident Gilbert Bukenya pravidelně cestuje po vlasti a propaguje farmaření s vyšší přidanou hodnotou, jako je například mlékárenství. Zřejmě nejviditelnější politickou podpor u „měs tsk ých fa r m á ř ů“ nalezneme v Libérii, malé západoafrické zemi, kde zemědělství rozprášila občanská válka. Tamní oby vatelstvo je dodnes závislé na dovozu potravin. Prezidentka Ellen Johnsonová-Sirleafová si uvědomuje, že vzdělaní lidé by mohli přispět k oživení zemědělské v ýroby. V červnu 2008 proto Libérie zahájila kampaň s názvem Návrat k půdě. Prezidentka tím chtěla lidi usazené ve městech pobídnout k aktivnímu farmaření.
Bez pomoci příbuzných to nejde Je jasné, že zemědělské úsilí lidí žijících ve městech nemůže uspokojit všechny naléhavé potravinové potřeby Afriky. „Městští farmáři“ se navíc potýkají s nečekanými problémy. Kvůli tomu, že svá hospodářství navštěvují jen zřídka, značně spoléhají na pomoc příbuzných a přátel. Když jsem se letos na jaře rozhodla pěstovat pšenici na pronajaté půdě ve vsi, kde jsem prožila dětství, má matka souhlasila, že dohlédne na or bu, setbu i sklizeň. Bez její pomoci bych farmařit vůbec nemohla. I s matčinou pomocí jsem ovšem jako na trní. Přestože jsem mezi pšeničnými poli vyrostla, mé znalosti o zemědělství jsou chabé. Hnojivo a postřik vyšly dráž, než jsem myslela. Stébla pšenice sice vyklíčila včas, ale teď mám strach, že v době sklizně – v listopadu – klesnou ceny a vynaložené náklady se mi nevrátí. Jedním z mých klíčových nástrojů je mobilní telefon. Naději na úspěch mi dává možnost lacino zavolat matce a stav hospodářství s ní prodiskutovat. Po telefonu jsme se dokonce dohodly, jaký pesticid použijeme a kte-
rou traktorovou firmu najmeme. Mnohým farmářům z měst se daří, protože znají jak chutě svých městských spoluobčanů, tak poměr y na venkově. Někteří městští lidé se ovšem pořizováním půdy ani zajišťováním vzdálené pomoci neobtěžují. Určité plodiny dokáží vypěstovat přímo u sebe doma. Účetní James Memusi například pěstuje v nevyužité ložnici houby a prodává je do okolních hotelů a supermarketů.
Půda je banka Většina lidí žijících v afrických městech má nicméně přístup k půdě na venkově. Právě proto liberijská vláda plným právem zdůrazňuje potenciál rozšiřování zemědělských farem. Nová propagační kampaň, kterou v Libérii spustili letos v létě, hlásá: Půda je banka, vložte do ní své peníze. V Libérii je hlavní snahou snížit dovoz základních potravin, jako je rýže a rajčata. V zámožnějších zemích africké elity motivuje složitá souhra národní hrdosti, stravovacích ohledů a snahy vydělat. V Zambii například Sylva Bandová už před dvaceti lety skrz svůj řetězec populárních
restaurací vy volala posedlost tradičními pokrmy. Dnes si běžní obyvatelé zambijské metropole Lusaka chtějí podobná jídla vařit doma, čímž vytvářejí poptávku po lokálních zemědělcích dodávajících delikatesy, jako jsou sušené dýně, listy dvojzubce a čerstvá okra. Jiná pod n i katel ka, M ir ingo K inyanjuiová, zase v Nairobi prodává nerafinovanou – tedy v ýživnější – kukuřičnou a pšeničnou mouku. Ve snaze odlišit své ingredience od západních provedení Kinyanjuiová v obchodech s potravinami prodává také mouku ochucenou amarathanem, což je listová zelenina rostoucí v Keni. Oživování tradičních potravin už přilákalo pozornost velkých nadnárodních korporací. Keňská pobočka firmy Unilever loni uspořádala kampaň s názvem Ochutnejte naši kulturu, která měla podpořit prodej tradičních východoafrických bylinek a koření. Takové kampaně jdou ruku v ruce s expanzí zemědělství, protože prodejci těchto potravin dávají přednost blízkým pěstitelům. A to i když tito pěstitelé žijí ve městech.
Aktuality z projektů ADRA STAVÍ V ČÍNĚ DOMY ZE SL ÁMY Zemětřesení, které v květnu 2008 postihlo čínskou provincii Sečuán, způsobilo nejen velké ztráty na životech, ale také rozsáhlé poškození domů a infrastruktury. V tak seizmicky aktivní oblasti bude do budoucna nutné použít technologii staveb, která bude odolná vůči zemětřesení. Na návrhu tohoto řešení se podílela Kelly Lerner z One World Design, která je považována za jednu z nejlepších „zelených“ architektek v USA. Pro oblast Sečuánu byla nakonec zvolena stavební metoda „straw bale“ (balíků slámy), která zatím není příliš známá. Metoda stavby domů z balíků slámy se dá kombinovat i s dalšími ekologickými technologiemi, jako jsou například různé způsoby zpracování odpadní vody, toalety s odstřeďováním moči, ohřívání vody solární energií a podobně. Některé z těchto technologií již v Číně použila organizace ADRA, když stavěla první dva modelové „straw bale“ domy. V YPL AVENÍ INDOVÉ STÁLE POTŘEBUJÍ POMOC V říjnu zasáhly indické státy Andhra Pradesh a Karnataka ničové záplavy. Postiženy byly i oblasti, kam směřuje pomoc více než 10 tisíc dárců z České republiky
prostřednictvím rozvojových programů, které zajišťuje Arcidiecézní charita Praha. Ve stovkách vesnic a slumů lidé kvůli povodním ztratili své domovy, 220 životů bylo zmařeno. Partnerské organizace pražské Charity v postižených oblastech organizují rozdávání balíčků s jídlem a pitnou vodou, distribuují léky a pomáhají zajišťovat preventivní lékařské prohlídky. Naléhavou potřebou nadále zůstává úklid zaplavených oblastí, oprava poničených obydlí a asistence postiženým lidem při žádostech o finanční pomoc. ČLOVĚK V TÍSNI DOKONČIL V ANGOLE STAVBY 13 ŠKOL Člověk v tísni předal v listopadu v Angole 13 dokončených základních škol místním komunitám k užívání. Školy v yrostly ve třech odlehlých oblastech chudé provincie Bié, která patří k nejvíce postiženým vleklou občanskou válkou. Nové budovy poslouží až pro 3 000 dětí, které se v nich budou učit ve třísměnném provozu. Jedna škola, o jejichž provoz se budou starat místní, v yšla v průměru na 100 až 140 000 dolarů (1 740 000 až 2 436 000 korun). V oblasti Cuemba postavila organizace 6 vesnických škol o 2 až 6 třídách s knihovnou a ubytová-
ním pro učitele. Nové školy jsou jedinými zděnými budovami v oblasti, děti se dosud učily pod stromy, ve stanech či vůbec. Dvě školy vznikly v oblasti Kuito a dalších 5 pak v regionu Andulo. Stavby škol zároveň sloužily v provincii s vysokou nezaměstnaností jako zdroje řady pracovních příležitostí. ČLOVĚK V TÍSNI BRÁNÍ V E TIOPII OBCHODU S DĚ TMI Ve třech etiopských regionech a hlavním městě Addis Abeba spustil Člověk v tísni projekt zaměřený na prevenci obchodu s dětmi a na pomoc obětem obchodování a dětské práce. Stávající nepříznivou situaci usnadňuje přesvědčení obětí i jejich rodin, že ve velkých městech případně cizích zemích dosáhnou vyšší kvality života. Ve vytipovaných venkovských komunitách s velkým podílem obchodovaných dětí začala organizace budovat vzdělávací zařízení pro děti a organizovat série přednášek, rozhlasových pořadů a diskusí uvnitř komunit na téma obchodu s dětmi. Ve městech se pak zaměřuje především na školení policistů a sociálních pracovníků, kteří mají na starosti výslechy obchodovaných dětí a jejich následný návrat domů.
POHLED ZE ZAHRANIČÍ
P STRANA
11
Velikost území ukazuje proporci veškerého plynu spotřebovaného mezi lety 1965 a 2004.
Spotřeba plynu
© Copyright 2006 SASI Group (University of Sheffield) and Mark Newman (University of Michigan). Zdroj: http://www.worldmapper.org
Spotřeba plynu je zde počítána z celkového množství plynu využitého v rozmezí let 1965 – 2004. V tomto období byla spotřeba plynu ekvivalentní spotřebě téměř 60 miliard tun ropy. Územím s největší spotřebou plynu byly Spojené státy americké, Rusko, Ukrajina a Kanada. Do roku 1965 byl přírodní plyn z ropných polí považován za neužitečný a nebyl proto využíván jako palivo.
