Rozhovor:
Vliv hip-hopu na veřejné mínění v Tanzánii
2
téma
Venezuela: Ze slumů díky klasické hudbě
3-6
diskusE
7-8
Jak žijí neslavnější tanečníci a bubeníci Guiney?
ROZVOJOVKA 2 2013
umění a rozvoj
K
K A L E ID O S K O P
E d i t o r i a l Tereza Hronová Mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni
ST R A N A
1
foto editorial: archiv Terezy Hronové
koláž titulní strana:
tsevis www.flickr.com/ photos/tsevis/
Umění – tohle téma na první pohled mnoho společného s rozvojem chudých zemí nemá. Opak je ale pravdou. Na lokální úrovni pomáhá lidem uživit se. Malíři z Tanzánie lákají turisty na svá unikátní díla. Největší sochařská komunita světa ze Zimbabwe zase obchoduje s ručně tesaný mi kamenný mi sk vost y. Ta lentovaní hudebníci z venezuelských slumu se díky propracovanému systému začleňování chudých dětí do orchestrů dostávají do koncertních sálů celého světa. Na té vyšší úrovni může umění v ýrazně přispívat do státního rozpočtu – jako třeba filmový průmysl v Nigérii. Zaměstnává přes milion lidí a vyprodukuje asi 1 000 snímků ročně. Umělecké počiny ovšem mohou také vzdělávat a šířit osvětu. Vedle filmu to dokáže i fotografie. Díky fotografickým kurzům chudí kluci z Nairobi přemýšleli více o problémech kolem sebe. Svahilský hip-hop je v Tanzánii tolik oblíbený, že dokáže lidi přesvědčovat o nebezpečí nákazy HIV/AIDS a dalších aktuálních tématech. Hip-hop ale může být dobrý sluha a zlý pán. Zaplacené kampaně slavných hudebníků pomohly ke zvolení současnému tanzánskému prezidentovi. A pak je tu ještě jedna důležitá rovina. Umění reprezentuje danou zemi a spoluvytváří její image. Vedle fotografií hladov ých dětí si Guineu můžeme spojit s africkým tancem a bubnováním, které tu stále žije v ulicích. Etiopie může nabídnout tradičně tkané bavlněné látky. Využívají je slavní návrháři, kteří předvádí své modely na molech po celém světě. Umění tedy může bourat stereotypy a otevírat nové možnosti – například v oblasti zahraničních investic a obchodu. Více se o zmíněných tématech dozvíte na následujících stránkách. Snad si odlehčené téma v letních měsících užijete. Budeme rádi, když nám napíšete reakce a nápady na zaměření dalších čísel na e-mail
[email protected].
Evropské housle z afrického dřeva Oby vatelé vesnice Kikole v Tanzanii našli nov ý zdroj příjmů – prodej dřeva do Ev ropy na v ý robu hudebních nástrojů. Těžba dřeva probíhá šetrným způsobem podle přísných zásad FSC (Forest Stewardship Council). Dřevo pochází z lesní rezervace v oblasti Kilwa v jihov ýchodní Tanzanii, kterou spravuje právě tato vesnice. Zisk ze dřeva mpingo, známého jako grenadill či neprav ý nebo mosambický eben,v je téměř 400krát vyšší, než jaký obdrželi při předchozích prodejích. Všechny peníze připadly vesnici, na rozdíl od minulosti, kdy t y to peníze ply nuly vládě. „Ny ní máme plnou kontrolu nad našimi lesy, a až budeme v budoucnu těžit, přinese nám to ještě větší zisky,“
říká Mwinyimkuu Awadhi, starosta obce. Peníze vesničané použijí na zkvalitnění silnice, zlepšení přístupu na trh pro chudé zemědělce a na podporu místní zaměstnanosti. Možnost ovlivňovat těžbu dřeva znamená pro vesničany další cestu ke zlepšení jejich životních podmínek. FSC certifikát dřeva z místní rezer v ace z na mená šet r né nakládání s přírodou a další v ýhody pro místní. Zaručuje spravedlivou mzdu, férové obchodování a legální původ dřeva. Součástí projektu je i rodinná pila Sandali Wood Industries, která zpracovává dřevo a zároveň školí vesničany ve správných postupech těžby a obchodování se dřevem. Zdroj: Lidé a země
Vyhraj studijní cestu do rozvojové země! Rozvojovka pořádá v rámci evropské kampaně Food Right Now – Postavme se hladu! kreativní soutěž pro mladé lidi ve věku od 18 do 25 let. Stačí navrhnout plakát na téma „Příčiny hladu ve světě a možnosti jejich řešení“. Cílem je upozornit na problematiku hladu, konkrétní oblasti potýkající se s nedostatkem jídla i propojení s vyspělým světem. Výherce získá možnost jet v průběhu roku 2014 na studijní cestu do rozvojové země. Díla je nutné
odevzdat do 30. října 2013. Znění soutěže a podmínky naleznete zde: www.rozvojovka.cz/foodrightnow/ kreativnisoutez.
ROZVOJOVKA 2/2013 Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu V4Aid realizovaného společností Člověk v tísni. Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 443 E-mail:
[email protected] Autoři: Michala Hozáková, Tereza Hronová Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni. Názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Zajímá Vás více? www.rozvojovka.cz
Vyhrát volby díky hip-hopu Antropoložka Zuzana Lhotová nejprve v Tanzánii zkoumala unikátní styl naivního malířství Tingatinga, které živí umělce z chudých čtvrtí. Pak založila značku oblečení Chizika. Navrhuje šaty pro Evropany ušité z tradičních tanzánských látek a šijí je místní švadleny. V současnosti se zabývá výzkumem vlivu svahilského hip-hopu na veřejné mínění. Nejen hip-hop podle ní může hrát v rozvoji chudých zemí velkou roli. „Hudba, móda a vůbec umění jsou pro zemi šancí, jak zlepšit svou image,“ říká. Jak jste se dostala k hip-hopu? K módě a malířství má daleko… Mezi malíři Tingatinga pracovala jedna prodavačka, která byla zároveň zaměstnaná v místním rádiu. Vzala mě do nahrávacích studií a tam jsem poznala sílu hiphopové hudby. Poslouchají ho masy. Na koncerty tu chodí deset, dvacet tisíc lidí. Většina těchto umělců se snaží předat publiku nějaký morální odkaz a měnit společnost pomocí svých textů. Mě zajímá, jakým způsobem ovlivňuje svahilský hip-hop veřejné mínění a politickou situaci v zemi.
A o čem tedy hip-hopeři zpívají? Nejčastější témata jsou problematika HIV/AIDS, nekvalitní vzdělávací systém, korupce, špatná politická situace v zemi, problémy mladých lidí, rozpad tradiční rodiny a tak dále.
Jak konkrétně taková osvěta může společnosti pomoci? Třeba neziskovky hip-hop hodně používají v osvětových kampaních o HIV/AIDS. To má velký vliv hlavně na vesnicích, kde není taková vzdělanost jako ve městech. Přijedou tam rapeři a při své show třeba rozdávají kondomy. Natočí na dané téma song a přiblíží problém lidem zábav nou formou. Vesničané by těžko přišli na přednášku nebo si četli nějaký letáček. Někteří ani číst neumějí. Na druhou stranu sílu hiphopu zneužívají i různé firmy prodávající alkohol a cigarety.
Jakou roli hraje tento hudební styl v politice? Velkou. Při posledních prezidentských volbách přispěl k tomu, že vyhrál současný prezident Jakaya Kikwete. Někteří rapeři se nejprve k politické situaci nechtěli vyjadřovat, protože by se tak mohli zdiskreditovat, ztratili by vliv. Pak ale dostali zaplaceno od politického štábu
R
ROZHOVOR
ST R A N A
2
kandidáta a začali jeho kampaň podporovat. Natočili různé klipy na jeho podporu, natiskli i hop-hopová trička. Podařilo se jim přesvědčit spoustu mladých lidí, aby šli k volbám a volili Kikweteho. Předtím byla většina mladých proti němu. Velkou roli hrála média, která těmto umělcům dala prostor. Situace se ovšem velmi liší ve městě a na vesnici. Zatímco na městském koncertu některé umělce kvůli podpoře prezidenta vypískali, na vesnicích měli úspěch. Lidé tam nemají dostatek informací, neorientují se a nechají se tak lehce přesvědčit.
Mohla by volby ovlivnit i třeba popová hvězda? Takovou moc má určitě jen hip-hop. Africký pop je o lásce, zatímco každá hip-hopová píseň reaguje na aktuální témata.
Je to i tím, že zpěváci mají kořeny v nejnižší vrstvě, že reprezentují ty chudé? Právě na rozdíl od těch popových hudebníků z bohatých rodin jsou rapeři skutečně z nižších vrstev. Z počátku to sice tak nebylo, ale dnes reprezentují hlavně lidi z ulice. Zpívají i o svých problémech, reflektují stav vlastní společnosti.
Kde se umělci učí dělat hip-hop? Na té ulici? Dá se to tak říct. Například jeden slavný hip-hoper učí děti ulice, vybírá mezi nimi talenty a dál jim pomáhá s propagací. Znám studio, které hledá nadějné rapery a pak s nimi zdarma natočí první skladby.
Zabýváte se uměním z různých oblastí. Může vůbec pomoci chudým zemím se rozvíjet? Podle mě rozhodně ano. Je důležité, jak se v dnešním globálním světě země prezentuje. Pokud A friku vidíme jen jako synony mum pro
hladovějící děti, těžko přiláká investory, těžko s ní bude chtít někdo spolupracovat na jiné úrovni než je rozvojová a humanitární pomoc. Hudba, móda a vůbec umění jsou pro zemi šancí, jak zlepšit svou image. Spousta hvězd se dostává třeba do Spojených států americk ých. Dnů africké módy se účastní úspěšní návrháři například z Keni. Na té lokální úrovni může umění sloužit jako obživa. Malířství Tingatinga je hlavně pro turisty, i když se dostává do aukčních domů po celém světě.
autorka rozhovoru:
Tereza Hronová Člověk v tísni
foto: archiv Zuzany Lhotové
TÉM A
umění a rozvoj
T ST R A N A
3
Nollywood: Nigerijští filmaři míří do kinosálů Druhý největší filmový průmysl světa zatím dobyl hlavně africké publikum. Filmy jsou plné okultních motivů, ale zobrazují také společenské problémy. Na letošním vyhlášení African Movie Academy Awards byla udělena zvláštní uznání pro tvůrce, kteří stáli u začátků nigerijského filmového průmyslu – Nolly woodu. Oceněná jména – Emem Isong nebo Kanayo O. Kanayo – sice českému divákovi pravděpodobně nic neřeknou, ale v Nigérii a dalších afrických státech to jsou celebrity. V plném sále jim tleskala řada dalších velkých afrických hvězd, které ke slávě vystoupaly právě díky Nollywoodu. V současnosti produkuje Nollywood přes 1 000 filmů ročně a stal se tak po indickém Bolly woodu druhým největším filmov ý m průmyslem na světě s ohledem na počet vyrobených filmů a třetím (po Hollywoodu a Bollywoodu) co do finančního obratu. V dobách největšího růstu okolo roku 2006 se produkovalo až 2 500 filmů ročně. Nollywoodské filmy jsou ale zásadně natáčené pouze na video a v systému distribuce se zcela liší od amerického nebo indického filmového průmyslu. Jsou populární i v ostatních afrických zemích a mezi africkou diasporou po celém světě. V západní Evropě a v Americe vznikají nollywoodské filmové festivaly a televizní kanály, o Nollywoodu se píše ve světových denících a přednáší na katedrách společenských věd. Ještě v roce 1984 přitom byla Nigérie v oblasti kinematografie v podobné situaci jako většina jiných afrických zemí – vznikaly zde průměrně dva filmy za rok s minimálními možnostmi státního nebo soukromého financování. To i kvůli sociálním, ekonomickým i politickým problémům. Nigérie je dnes se sv ými asi 170 milióny oby vateli nejlidnatějším africkým státem a sedmou největší zemí na světě. Od získání nezávislosti na Velké Británii v roce 1960 se potýkala hned s několika vojenskými puči, které stále více destabilizovaly důvěru ve státní instituce. Největší africké zásoby ropy a zemního plynu, jež během 70. let 20. století přispěly k období relativního
hospodářského rozmachu taženého především vysokými cenami těchto komodit, nakonec přinesly bohatství pouze malé části populace. Dodnes více než 50 % oby vatel země žije pod hranicí chudoby. Bezohledná a ekologicky devastující těžba nerostných surovin navíc byla a je zdrojem závažných společenských konfliktů.
Trest za hamižnost a požitky Zlom v nigerijské filmové produkci nastal v 90. letech 20. století, kdy nová generace mladých nigerijských režisérů začala točit filmy pomocí levnější a dostupnější video techniky. Místo v kinech byla pak tato díla distribuována mezi diváky na VHS a později DVD nosičích prodávaných převážně na velkých tržištích v mnohamilionovém Lagosu. Za otce nollywoodského fenoménu je ostatně považován Kenneth Nnebue, původně provozovatel stánku se zahraničními filmy. Ten podle legendy viděl v natočení vlastního snímku způsob, jak v yužít tisíce nahromaděných prázdných videokazet. Jeho podomácku v yrobený snímek Living in Bondage se stal senzací hned po uvedení na trh v roce 1992 a nastavil mnohé z charakteristických prvků nolly woodských filmů. Př í běh neta lentovaného ha m iž ného muže, kter ý se k v ů li své touze po bohatst ví zaplete se satanistickou sektou a obětuje svoji krásnou a hodnou ženu ďáblu, je vedle cílené zábav y i implicitní společenskou kritikou. Režisér se zaměřil na městskou střední třídu žijící v relativním pohodlí ve svých moderních kancelářích a by tech, a le chtivé da lších peněz, sex u a světských požitků. Závist a žárlivost pak tyto lidi svádí na scestí a do náruče temných sil. Průkopnické motiv y satanistického rituálu v Living in Bondage jsou však velmi opatrné, zvláště v porovnání s pozdějšími filmy, které se v bizarních násilných scénách doslova
v yžívají. Záškodníci ovšem bý vají v nollywoodských filmech nakonec potrestáni. Například anti-hrdina Living in Bondage sice díky svému zločinu získá vytouženou společen-
skou prestiž, ale v den jeho svatby s novou manželkou mu výčitky svědomí a zjevení ducha zavražděné způsobí infarkt a smrt. Toto v y vrcholení představuje katarzi důležitou hlavně pro diváky potýkající se s chudobou a nízkým společenským statutem. Stylem připomíná Nnebueho debut spíše televizní tvorbu; statická kamera, dlouhé dialog y, scény ode-
indických či hong-kongských filmů. Ty tou dobou dominovaly nigerijskému filmovému trhu. Living in Bondage ukazoval známé reálie, herci mluvili kmenov ým jazykem igbo a scénář, jakkoli kostrbat ý a přehnaný, reflektoval některé zásadní problémy tehdejší nigerijské společnosti: korupci, nerovnosti, etnicky a nábožensky motivované násilí.
Negativní stereotypy Afriky?
hrávající se převážně v interiérech a nev y rov nané herecké v ýkony jsou opět typickými znaky nollywoodských filmů. Snímek však diváky zaujal jako alternativa amerických,
Dvacet let po natočení Nnebueho debutu stále vzniká každý den několik nigerijských filmů, či lépe řečeno videí. Jsou natočeny zpravidla za minimální náklady v řádu několika dní, aby se ihned po dokončení vypálily na CD a DVD a dostaly na trh. Mají pak sotva pár týdnů na generování zisku, než se jich zmocní piráti. Závislost na takřka okamžitém finančním úspěchu a omezený počet natáčecích dnů ovlivňují uměleckou i technickou kvalitu filmů. Mnoho domácích i zahraničních filmových kritiků tak vyčítá Nollywoodu rychlok vašené scénáře, nedokonalý zvuk a kolísající úroveň celkové produkce. Jiní se obávají, že převaha čarodějnických a upírských motivů přispívá k negativnímu obrazu Afričanů. Příběhy filmů se všeobecně dají rozdělit do kategorií okultních hororů, gangsterských příběhů z velkých měst, romantických komedií a venkovských historických fikcí ref lektujících propastné rozdíly mezi městem a venkovem i komplikované vztahy mezi etnickými a náboženskými skupinami. Řada filmů tyto žánry propojuje, například Sitanda (2006) režiséra Izu Ojukwua začíná jako rodinné drama dvou odcizených manželů. Hrdinka Ann se snaží manželovu lásku opět zažehnout, ale po mnoha neúspěšných pokusech se raději vrací ke své rodině na venkov. Zde se dozvídá o tragické rodinné historii zahrnující kmenové spory i otroctví. Kritika formy i obsahu nic nemění na obrovské popularitě Nolly woodu, někteří skalní fanoušci vidí třeba až šest filmů denně. Sledování filmů je kolektivní záležitostí, buď se lidé navštěvují a dívají společně doma nebo v improvizovaných k inech, tedy zprav id la vel k ých plátěných stanech s několika lavicemi, uprostřed nichž je televizní obrazovka. Pravidelným zpestřením projekcí jsou pak velmi časté výpadky proudu. Bez ohledu na lec-
kdy do očí bijící genderové i etnické stereotypy nabízí nollywoodské filmy možnost identifikace s vlastní kulturou a jejich popularita za hranicemi země je zdrojem národní hrdosti.
Podpora ekonomiky Nolly wood je především byznys, který zaměstnává více než milion lidí a je důležitou součástí ekonomiky. V posledních několika letech však příjmy z nollywoodských filmů klesají, mimo jiné kvůli zmiňovaným pirátským kopiím. Úspěšným režisérům také stávající styl produkce a distribuce přestává stačit. Usilují o větší profesionalitu, častější uvádění filmů na velkých plátnech a lepší zahraniční distribuci. Například Kunle Afolayan, kterého loni označil redaktor New York Times za „Scorseseho z Lagosu“, si zakládá na vizuální preciznosti a touží v budoucnu obsazovat i americké herce. Jeho populární film The Figurine (2009) o dvou rivalech v lásce, kteří naleznou ve svat y ni sošku boha zaručující sedm let štěstí následovaných sedmi let y neštěstí, sice v yužívá osvědčené kombinace milostného příběhu a hororu s prvky okultismu, nicméně kvalitou zpracování zdaleka překračuje běžný standard. Jeho další snímek Phone Swap (2012) byl dokonce natočen na 35mm film, aby mohl být promítán na velkých evropských a amerických festivalech. Komedie o muži a ženě, kteří si náhodou zamění mobily a musí spolu pak na dálku řešit různé problémy, je prosta obvyklých nolly woodských burácivých gagů a ukazuje kontrast mezi životem městských středních tříd a tradičním venkovem. Tyto filmy jsou však daleko dražší než dosavadní produkce a naráží také na nedostatek kin, kde by se mohly promítat. Afolayan a mnozí další však vidí budoucnost nigerijské kinematografie právě v kvalitních filmech, kterých sice nebude tolik, ale budou mít trvalejší hodnotu. Nigerijský prezident Goodluck Jonat han, vědom si dů ležitosti filmového průmyslu pro národní hospodářst v í a téměř bezbřehé popularity nollywoodských hvězd, dokonce založil státní filmový fond Film Intervention Fund. Ten by měl přispět k dalšímu růstu místní kinematografie. Mezi odborníky se začíná mluvit o tzv. novém Nollywoodu, ale zda se tyto vize naplní, ukážou až následující roky.
TÉM A
umění a rozvoj
T ST R A N A
4
text:
Tereza Porybná
foto: archiv autorky
TÉM A
umění a rozvoj
T ST R A N A
5
Klasická hudba pro bohaté i chudé Ve Venezuele téměř 40 let funguje propracovaný systém, který děti z chudých čtvrtí začleňuje do orchestrů hrajících vážnou hudbu. Dvaatřicetiletý pozounista Miguel Sánchez v dobrém peskuje jednoho svého o patnáct let mladšího svěřence, který při náročných zkouškách na žesťov ý nástroj odfrkuje jako kůň. „Tu muziku máš rád, tak nespěchej a užij si každou notu,“ říká mu v moderním odhlučněném sále, který je součástí nového komplexu pro venezuelské interprety vážné hudby. „Klasika“ překvapivě není v karibské zemi zábava pro horních deset tisíc, ale masová záležitost. Je to díky projektu El Sistema, který sociálně rozdělenou společnost nezastavitelně prorůstá jako amazonská liána. Spustil ho v roce 1975 ropný inženýr, skladatel a varhaník José Antonio Abreu. Ve své garáži soustředil 11 dětí a ze svého je vybavil houslemi, flétnami a dalšími nástroji. Přes Mozarta, Bacha či Chopina je chtěl vyvést ze slumu. Povedlo se mu to lépe, než čekal. Bezplatné učení hudbě se chytilo a dnes je v něm začleněno kolem 350 tisíc chlapců a dívek. Pobočky má El Sistema po celé Venezuele. Omladina se učí hrát zdarma, rovněž vybavení jim pořídí organizace.
Od počátku v orchestru
text:
Tomáš Nídr
foto:
Tomáš Nídr
„Vy máte školy umění, kde si zájemci za hodiny platí. Ale hrají pouze individuálně. My jim dáme jen pár individuálních hodin na seznámení s nástrojem a hned je zařadíme do orchestru, čímž se odmala učí spolupráci v kolektivu. Kantor všechno nestíhá, takže část výuky převezmou zkušenější žáci,“ popisuje pozounista Miguel Sánchez. „Evropští umělci se do hudebních těles začleňují až v mnohem pozdějším věku. Nemáte žádný mezistupeň mezi školními a profesionálními orchestry. Při společném vystupování je na nich vidět, jak moc se musí soustředit a jak se tím obrovsky nadřou,“ srovnává Sánchez, který má zkušenosti ze zahraničí. Samozřejmě ne všichni jsou stejně nadaní. Ale ani ti bez patřičného sluchu nejsou vyloučeni, při nejhorším hrají na triangl. Ti talentovanější z vesnických buněk postupují
na okresní, pak krajskou, či státní úroveň. Ti nejlepší z nejlepších se takto dostanou až do Caracasu do Orchestru Simóna Bolívara, jehož koncert je i pro hudebního analfabeta velkým zážitkem. Však se také končí potleskem ve stoje a nekonečný m „Bravo!“ Jedním z uklánějících se je i Sánchez, kterému jako klukovi z chudých poměrů v jeho devíti letech v jedné obci ve státě Portuguesa přidělili pozoun. Teprve o mnoho let později, když už byl rozhodnut pro profesionální kariéru, si našetřil na vlastní. „Dříve by ti v bance neotevřeli účet, teď je díky „Systému“ muzikant ve Venezuele prestižní povolání,“ směje se umělec, který se hudbou dobře živí a jako bezplatný „vedlejšák“ dává mladším kolegům lekce. Takové hvězdy jako on jsou jen vedlejší efektem. Hlavní však je to, že desetitisíce dětí místo potloukání po své chudé a zločinem prolezlé čtvrti mají neomezený přístup k ušlechtilejší zábavě. „Hudba musí být uznána jako agent společenského rozvoje v tom nejvyšším smyslu, protože přináší t y nejdůležitější hodnoty: solidaritu, soulad a soucit,“ prohlásil jednou Abreu známý svým hlubokým náboženským cítěním. Pro financování svého díla dokázal přesvědčit tento muž, který v 80. letech působil jako ministr kultury, jak OSN, tak Interamerickou rozvojovou banku, tak osm různých pre-
zidentů Venezuely. Včetně nedávno zesnulého Huga Cháveze. Ten se sice po nástupu spíše přikláněl k větší erární podpoře sportovních aktivit mládeže, ale když zjistil, jak El Sistema skvěle šlape, zamiloval se do něj. Dával do jeho fungování více než kdokoliv z jeho předchůdců, což nejlepším interpretům umožňuje opakované cesty do zahraničí. Také nechal postavit v centru Caracasu několikapatrovou budovu, kde nejtalentovanější mohou trénovat v ideálních podmínkách. Někteří opozičníci kritizují, že si autoritářský exprezident muzikanty koupil. „Vystupujeme jen na oficiálních ceremoniích, ať už bude hlavou státu kdokoliv. Ale v kampani nikdy nezahrajeme ani pro jednu stranu,“ odmítá tato tvrzení Sánchez.
Muzikantský model na vývoz Venezuelané jsou hrdí, že se kromě ropy a královen krásy mohou chlubit i výbornými fachmany z líhně El Sistema, jejímž globálně nejznámějším produktem je dirigent Gustavo Dudamel. Rovněž je těší, že se tento model úspěšně šíří do světa. A to nejen do okolních zemí, ale i do USA, či Velké Británie. Poté, co se jihoameričtí umělci předvedli i u nás v Rudolfinu, chce Nadační fond Harmonie tento nápad přenést i do české kotliny. Pokud bude mít úspěch, možná se Češi připojí k venezuelskému volání, aby tvůrce projektu José Antonio Abreu dostal Nobelovu cenu za mír.
Kamenné sochy ze Zimbabwe obletěly svět Tengenenge v současnosti patří k největším sochařským komunitám na světě. Místní jsou závislí na výdělku z unikátních uměleckých děl. Na teritoriu čínské továrny, která zamezuje vjezdu do Tengenenge, je tentokrát překvapivý klid. Stojí tu jen pár hlídačů. Před dvěma týdny totiž majitel podniku všech 820 zaměstnanců zabývajících se těžbou chromu poslal na nucenou dovolenou. Mezi nimi i dvacítku mladších mužů z Tengenenge, kteří v továrně vykonávali podřadné práce. Ve volném čase se věnují sochařství. Právě tím se totiž vesnice vzdálená asi 150 km na sever od hlavního města Harare proslavila. V polovině 60. let ji založil farmář Tom Blomefield a dnes tu žije více než 100 kamenosochařů a jejich příbuzní. Umělecké řemeslo jim dává naději, že v budoucnu uživí svoje rodiny. Komunita je na prodeji soch přímo závislá, ale v současnosti jich neprodá ani tolik, aby zajistila své základní životní potřeby.
Slavný sochař na hliněné podlaze Nejprve před vesnicí potkávám Angasu Amali, v ynikající senzitivní sochařku, dceru nestora naivního proudu zimbabwského sochařství Amali Malolo. Ten téměř nevidí. Nejjednodušší je držet ho za ruku, aby cítil mou přítomnost. Ptám se, jak se má. „ Dobře, už na tebe čekáme. Urodily se nám fazole,“ usmívá se. Tuším, že bude dobrá večeře. Jako vždy ji vyměním za cukr a čaj. Amaliho vnoučata a pravnoučata se dohadují, zda je mu jen 99 či 101 let. Rozhodla jsem, se, že je usmířím tím, že prostě na konci pobytu oslavím s Amalim jeho stovku. Na běžný život v Tengenenge se ho ale moc nevyptávám. Léta mi totiž odpovídá stejně: „Mám tu tolik dětí, vnoučat, svou ženu a klid…nic mi nechybí.“ Říkal to i v době, kdy spal před několika lety na podlaze své hliněné chatky a tesal pro mne jedno ze svých posledních děl. Ta předchozí má v galeriích v New Yorku, v Paříži, Amsterodamu i v Praze. Každý rok se mne někdo ze světových galeristů zeptá, zda Amali ještě žije. Jen pár z nich do Tengenenge zavítá.
Za poslední desetiletí tato kdysi proslulá umělecká komunita upadá v zapomnění. Už není středobodem zimbabwského sochařství a svět hledá jinou uměleckou zajímavost či raritu. A stále je však činných na 120 sochařů všech generací, kteří se rodí vedle kamene.
Přijdou kupci sami? Dalším sochařem z vesnice je nositel národní ceny Josiah Manzi. Přes svůj úctyhodný věk je v plné síle a tesá s nesmírnou předvídavostí. „Mám pro tebe dva kousky. Jeden se ti vejde do kufru, druhý do kabelky,“ ukazuje skvosty ze své dílny. O ceně ale překvapivě nesmlouvá, ale mám ji určit sama. To značí, že na tom s penězi není dobře. Každé ráno se ve vesnici blýská na slunci několik tisíc soch a kolem nich se hrdě točí jejich majitelé. Stabben Masakara mi opět nabízí líbivého hrocha. „Tento měsíc jsem ještě nic neprodal,“ stěžuje si sochař. Claudius Muhomba, další z místních umělců, ten tesá takové ještěrky, jaké neumí nikdo v Zimbabwe. „Není to jednoduché. Letos tu byl jen jeden galerista z Němec-
ka a ty. Proč sem nejezdí?“ ptá se rozvážně. Těžko se mi vysvětluje, že část Evropanů má obavy, zda je místní režim nepošle domů už z letiště. A tak mu dávám naději, že se určitě obchodu bude dařit lépe. Parta sochařů kolem Jujy Tembo je ale spokojená. Mají do konce týdne pro německého obchodníka vytesat a vyleštit 80 kusů malých sov. Ty jsou Jujova specialita. „Je to tvrdý oříšek. Uživím však rodinu. Nic jiného neumím,“ mluví Tembo o kamenosochařině. „Ale moje děti jsou na tom lépe. Dva kluci už chodí do školy a poslední je v tvé školce,“ dodává. Ta funguje také díky penězům od českých dárců z Klubu přátel Tengenenge. Stela v této školce pracuje jako učitelka. Její bratr se podílí na místním sochařském managementu. Není spokojený s tím, kolik vesnice za prodej soch utržila. Závisí na tom i jeho v ýdělek. Prodejní strategii však nemá žádnou. Auto vyhořelo vloni, takže na cestu do Harare nepomýšlí. Cesta autobusem trvá dva dny. A na kupce má svůj názor. „Tengenenge stojí tady. To oni musí přijít sem,“ rozčiluje se.
TÉM A
umění a rozvoj
T ST R A N A
6
text:
Marie Imbrová
foto:
Eric Gauss archiv Marie Imbrové
D DIS K US E
ST R A N A
7
text:
Tomáš Princ
foto:
Gabriel Mwangi
Fotografové z nairobského slumu Kurzy fotografie dávají mladým lidem z chudých čtvrtí v Nairobi možnost vyjádřit vlastní názor i přemýšlet o problémech kolem sebe. Sedíme v kroužku v prostoru knihovny a mluvíme o fotografii. Je nás šest: George, Robert, Gabriel, Lameck, David a já. Holky se tenhle měsíc na sérii mých tvůrčích dílen o dokumentární fotografii nepřihlásily. Jedno z cvičení, které jsem si na dnešek připravil, má ukázat mnohost významů fotografie. K mojí radosti se brzy rozvíjí poměrně vášnivá diskuze – zprvu o tom, jaký příběh vypráví, brzy však spíše o různých společenských jevech zobrazených na snímcích: násilí, výchova, spravedlnost. Sleduji průběh diskuze a uvědomuji si, že fotografie může v místních podmínkách dobře posloužit jako nástroj „mluvení“ o důležitých věcech. A že je o čem mluvit – všichni z kluků žijí ve slumu Mathare v keňské metropoli Nairobi. Podle odhadů má až půl milionu obyvatel. Je odtud pěkný výhled na nedaleké výškové budovy centra města, ale člověk se tu většinu času spíše soustředí na to, aby nezahučel do jedné ze stok tekoucích mezi chýšemi z vlnitého plechu. Knihovna, kde právě debatujeme, je jednou z 16 poboček místní neziskové organizace Mathare Youth Sports Association (MYSA). V ní
jsem loni absolvoval tříměsíční stáž. Pracoval jsem v programu zvaném Shootback, přes kter ý MYSA již od roku 1997 nabízí výuku vizuálních médií, kromě fotografie dnes například i hraného, dokumentárního či animovaného filmu. MYSA jako taková byla založena ještě o 10 let dříve a zaměřuje se především na sportovní a komunitní aktivity. Její cílovou skupinou jsou děti a mladiství ze slumů východního Nairobi. Dnes se jedná o více než 25 000 registrovaných členů. Mnozí z těch, kdo jejími programy projdou, se časem stávají dobrovolnými či placenými zaměstnanci – trénují fotbalové týmy, šíří osvětu o pohlavních chorobách, vyučují hudbu, tanec či právě fotografii. Program Shootback vede již čtvrtým rokem sympatický třicátník Peter, který byl mezi prvními, kdo programem na konci 90. let prošli.
Jak zobrazit životní prostředí? Čtrnáctiletý Gabriel Mwangi je nejmladší účastník mé tvůrčí dílny. Ve svých fotografiích vypráví příběh prodavačky zeleniny ze slumu, protože i jeho babička mívala takový stá-
nek. „Život v Mathare je těžký – aby se člověk najedl, musí pracovat. Mezi obchodníky je tvrdá konkurence,“ popisuje situaci Gabriel a vypráví o Mary. „Jednou z překážek jejího obchodu je znečištěné prostředí. Někteří lidé odhazují odpadky, kam se jim zachce. Mary se musí potýkat i s kriminalitou. Občas někdo v noci přijde a ukradne dřevo z jejího stánku,“ dodává. Gabriel a ostatní mladí fotografové hledají námět y ve svém bezprostředním okolí. Životní prostředí ve slumu, to je jedno z velkých témat. Odpadky jsou všudypřítomné a stav kanalizace očividně nevyhovující. Tento problém se dá relativně jednoduše fotograficky zaznamenat. Další dvě tvůrčí dílny proto mluvíme o provedení tématu, kluci si zkouší, jak se s foťákem pracuje a plní zadané fotografické úkoly.
Prostor pro vyjádření K čemu je vlastně dobré učit kluky ze slumu fotografovat? Někteří absolventi se dnes fotografií živí, i když jich není mnoho. V první řadě je vizuálně-mediální výchova pro mladé Keňany ze slumu v mnohém přínosná stejným způsobem jako pro mladé Evropany. Skoro každý, s kým jsem byl v kontaktu, vlastní mobilní telefon. Místní rádi chodí jednou za čas sledovat hudební videoklipy do internetových kaváren. Jsou zkrátka propojeni se světem. Ten dnes ve velké míře komunikuje prostřednictvím obrazu. Osvojit si tak postupy jeho produkce může vést k lepšímu pochopení současné mediální komunikace. Pro běžného člověka je pak jednodušší odolat reklamě nebo politické propagandě. Pomocí fotografie navíc mladí mají možnost přemýšlet o problémech, se kterými se každý den setkávají. Mohou si rozšiřovat obzory, reagovat na aktuální témata, sdílet svou vlastní zkušenost života ve slumu s druhými. Fotografie tak dává hlas lidem, kteří v globálním měřítku a mnohdy i v rámci národní společnosti nejsou slyšet – vůbec anebo velmi málo.
Tanec a hudba: naděje pro Guineu? Guinea je jednou z kolébek tradičního západoafrického tance, který postupně proniká také do Evropy. Jak ale žijí nejlepší umělci této země? Je zima roku 2008 a po útrpné cestě guinejským vnitrozemím se dostávám do městečka Faranah. V průvodci se píše, že zde žije největší legenda západoafrické hudby Fadouba Oularé. Proslavil se jako první guinejský bubeník v podstatě po celém světě. V průběhu cesty dostávám různé rozporuplné informace – někdo říká, že už zemřel, jiný, že žije někde v Evropě. Jeden muž se mě dokonce snaží přesvědčit, že on sám je Fadouba. Nakonec nacházím průvodce a ten mě skutečně dovede do nedaleké vesničky, kde v hliněném domku se slaměnou střechou žije Fadouba se svou rodinou. Na závěsu jeho dveří je honosný nápis „Fadouba Oularé, artist internacional“. Podle informací, které o něm mám, mezinárodním umělcem skutečně je – i když jeho vzhled a prostředí, ve kterém žije, tomu příliš nenasvědčují.
Umění: tradice a obživa Fadouba byl už v patnácti letech nejlepším bubeníkem ve svém okolí. Místní šaman mu prý předpověděl, že se stane známým umělcem a dobude svět. To se také stalo, když se Fadouba v roce 1959 stal vrchním bubení kem čerst vě založeného guinejského národního baletu Les Ballets Africains, s nímž procestoval mnoho zemí. Tento soubor je dodnes považovaný za uměleckou špičku africké hudby a tance. Členství v něm je pro umělce otázkou seberealizace, prestiže i touhy reprezentovat kulturu, z níž pocházejí. Členové národního baletu jsou chápáni a uznáváni jako „vyslanci na cestách“ – předávají poselství o touze, úsilí a hrdosti svého lidu. Hlavním posláním souboru je podporovat větší porozumění Africe. Snaží se o v y tvoření přízniv ých podmínek pro úspěšnou a fungující spolupráci mezi Afrikou a ostatními částmi světa. Ať soubor vystupoval v Sydney, Riu de Janeiru, Berlíně, Los Angeles, Moskvě nebo Tokiu, jeho představení byla vždy přijata s bouřlivým potleskem a pozváním přijet znovu.
Guinejský tanec a hudba si v posledních letech získaly velkou oblibu po celém světě. Do Guiney každoročně přijíždějí lidé všech národností, aby se zde něco naučili. I tady platí, že povolání umělce je sice krásné, ale v každodenním životě často velmi náročné. Většina tanečníků si nevydělá ani tolik, aby bezpečně uživili rodinu. Západoafrická kultura tance a hudby je přitom naprosto ojedinělá a fascinující. Je zde stále živá i v běžném životě Guinejců a neslouží pouze jako atrakce pro cizince. Tato tradice je ovšem také nadějí do budoucna. V současnosti se Guinea počítá mezi nejchudší země světa – pod hranicí chudoby tu podle statistik žije až polovina lidí. Je zde v ysoká míra negramotnosti, přes 40 % populace starší 15 let neumí číst a psát. Spousta mladých umělců proto doufá, že se jim podaří zabezpečit se nebo vycestovat právě díky tanci a hudbě. Umění se jeví jako lukrativní zdroj obživy. Je to také jediný důvod, proč do Guiney každoročně přijíždějí lidé z celého světa na hudební a taneční workshopy. Žádný jiný turistický potenciál tahle země zatím nemá.
ků, jaké lze v Guineji vidět. Jeho synové jednou navštívili Francii, kde vystoupili na velmi úspěšném bubenickém turné, ale od té doby se jim tam už nepodařilo vrátit. Získat víza
D DIS K US E
ST R A N A
8
Peníze došly Pokud se někdo z umělců chce stát členem souboru Les Ballets Afri cains, musí projít konkurzem. Porota přísně hodnotí talent, schopnosti, techniku pohybu či hry na daný hudební nástroj, dosavadní umělecké vzdělání i historické znalosti z oblasti západoafrické hudebně-taneční tradice. Dostat se mezi ostatní hudebníky a tanečníky národního uměleckého souboru není nic snadného, stejně jako v jakékoliv jiné zemi. Vzhledem k politicko-hospodářské nestabilitě státu jsou ale platy umělců často mizivé a na každodenní živobytí jen těžko vystačí. Příběh Fadouby Oularé je toho příkladem. Setkala jsem se s živou legendou západoafrické hudby. V době našeho setkání byl ale nemocným starcem v otrhaném oblečení. Žil v jednom z nejskromnějších příbyt-
je příliš složité. Dnes se proto živí jako bubeníci na příležitostných slavnostech ve svém okolí. Takto si vydělají maximálně pár drobných, které jim účastníci slavnosti vhodí do košíku. U Fadouby jsem zůstala 10 dní a zaplatila si kurzy tance a bubnování. V den mého odjezdu jsem neviděla ženy připravovat tradičně na ohni oběd tak jako předešlé dny. Když jsem se zeptala, co budou dnes jíst, Fadouba odpověděl: „Dnes nic, došly peníze.“ Rok a půl poté zemřel.
text:
Alena Chládková, Tereza Pospěchová Autorky jsou učitelky afrického tance.
foto:
Jitka Pokorná
A ANKETA
Co pro vás znamená… Umění jako pomoc Jennifer Vidmo
Samiha Maleh
Fikirte Addis
Klauni bez hranic, Švédsko
Scénografka a kostýmní
etiopská módní návrhářka
výtvanice
ST R A N A
9
V době krize je smích potřeba více než kdy jindy. Když musíte opustit svůj domov, rodinu a přátele, žít v cizí zemi bez jakékoliv vyhlídky do budoucna, prožíváte nepředstavitelný stres. Malé děti si tuto situaci často neumí vysvětlit, je pro ně velmi divná a smutná. Stejně tak strádají i všichni dospělí, proto nemají čas si s dětmi hrát. Mezinárodní organizace Klauni bez hranic proto posílá profesionální umělce do uprchlických táborů po celém světě. Zajímají se právě o děti. Pořádají pro ně představení a hrají si s nimi, aby jim ulehčili od každodenních starostí. Organizace byla založena v Barceloně v roce 1993, když byl jeden z klaunů pozvaný do uprchlického tábora v Chorvatsku. Nečekaně se na něj přišlo podívat více než 700 dětí. Když děti potkají klauna a smějí se společně s ním, zanechá tento okamžik hezké vzpomínky, ze kterých se děti mohou těšit dlouhou dobu. Získají pozitivní impuls, mají nad čím přemýšlet a sdílí radost s ostatními dětmi. I když je představení jen krátké, může pomoci na dlouhou dobu – nejen dětem, ale i jejich rodičům. Není nad to vidět svého potomka šťastného i v obtížných situacích. O r g a n i z ace pů sobí n apř í k l ad v Demokratické republice Kongo, ve Rwandě, na Haiti, v Ekvádoru či Barmě. V současnosti Klauny bez hranic volá uprchlický tábor v Jordánsku, kde pracuje se syrskými uprchlíky jejich partnerská organizace. Když odehráli první představení, děti začaly napodobovat klauny. Do té doby si hrály na válku a zprávy televize Al Jazeera.
Když se člověk podívá na Sýrii posledních 2 let, zdá se, že umění je to poslední, co by Syřanům mohlo pomoci... Ale není tomu tak. Například syrské demonstrace byly a dodnes v mnohém jsou zpívající a tančící ulice. Hudebnímu skladateli a zpěvákovi česko-syrského původu Wasfi Massaranimu demontranti posílají texty a slova, on je nasazuje na známé melodie. Během pár hodin si lidé píseň předávají přes mobilní telefony a třeba ještě ten den zpívají své tužby s tisíci dalšími. Wasfi skláda i vlastní písně, které jsou poctou konkrétním lidem a jejich tragickým příběhům. Další zajímavou osobností, nyní v nucené emigraci v Česku, je mladý talentovaný malíř Feras Abjavabra. Ten zde vytvořil mozaiku 25 abstraktních obrazů věnovaných různý m sy rkým městům a jejich obětem. Stovky syrských umělců apelují po celém světě a svými koncerty a výstavami podporují humanitární pomoc pro Sýrii. I úplní laici se snaží různými uměleckými projev y v yjádřit své pocity. Mnohé mají charakter happeningu – beze slova protestující skupina mladých dívek oblečených do svatebních šatů, mladíci nosící vodu a květinu vládním vojákům, lidé ozbrojeni zeleninou (např. lilek jako granát)či zábavní pyrotechnikou svádějí boj s vojskem, které na ně střílí ostrými střelami. Nekonečným prostorem pro sdílení myšlenek jsou sociální sítě. Myslím, že není důležité, co je ještě umění a co už ne. Hlavní je, že všechny tyto projevy lidi bez dlouhých slov sbližují. Skrze umění můžeme pochopit i nepochopitelné.
Tradičně tkané bavlněné látky jsou v Etiopii součástí každodennosti, i oděv ů na nábožensk ých obřadech či svatbách. Původně jsem pracovala jako psycholožka, dnes navrhuji šaty. Musím se proto ptát, zda látky, které používám, netkaly děti. Právě dětská práce v tkalcovkých dílnách je tu velmi častá. Je to podle mě obrovsky důležité téma nejen pro módní průmysl. Snažím se o problému zvyšovat povědomí – pořádám módní přehlídky spojené s osvětou. Také loni v Praze se mi povedlo ukázat, jaké úsilí Afrika a svět obecně v ynakládá v boji s dětskou prací v oděvním průmyslu. Já sama vidím, že se situace v obchodu s dětmi a jejich zneužíváním v Etiopii zlepšuje. Stále je před námi ovšem dlouhá cesta. Tkalci dostávají mizerně zaplaceno. Kdyby jim návrháři dávali odpovídající mzdy, nemuseli by prodávat své děti. Navíc by i chodily do školy. Je dobré pracovat na zlepšení ”zdola”. S mou značkou Yefikir už dva roky spolupracuji s tkalci z jižního regionu Chencha. Jsem v kontaktu s asociacemi, abych se ujistila, že lidé jsou dobře placení, že opravdu investujeme do celých rodin tak, že zaměstnáváme dospělé. Dál jsem zapojila do problému i orgány činné v trestním řízení a úřady, které chrání děti. Policie například hlídá, zda děti cestují přes checkpointy s rodiči. Je zkrátka nejdůležitější oslovit všechny sektory – vládu, média, neziskovky, firmy i komunity. Řešení dětské práce má totiž mnoho dimenzí. I proto doufám, že jdu příkladem mým kolegům.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje foto: archiv autorek
o něj na michala .hozakova@clovekv tisni.cz.
Mapování konfliktů i dodávek zbraní Ozbrojené konflikty a střety jednotlivých mocenských skupin výrazně ovlivňují umístění rozvojových projektů a také bezpečnost pracovníků v daných lokalitách. Jak zjistit, kde může dojít k ohrožení? Problematice zaznamenávání a vizualizace informací o konfliktech se věnuje hned několik mapových aplikací. Asi největší množství dat nabízí datová sada ACLED (Armed Conf lict Location and Event Dataset), která zahrnuje přes 75 tisíc různých událostí od roku 1997 z více než padesáti zemí, především na africkém kontinentu. Záznamy obsahují informace o střetech mezi vládními a rebelskými skupinami, aktivity, jejichž cílem byli civilisté, protesty, ale i nenásilné
Z
Z A J ÍM A V O STI
ST R A N A
akce v podobě základen a náboru členů jednotlivých skupin. V databázi stejně jako u dalších záznamů najdeme datum, polohu a popis situace. Pro studium konfliktů z historického hlediska lze využít projekt Conflict History, který vizualizuje bitvy po celém světě. Jeho databáze sahá až po bitvu o Jericho v roce 1399 př. n. l.. Posledním záznamem je konf likt v Mali z března roku 2012. Pro informace o současných konfliktech je k dispozici mapová aplikace ConflictMap.org. Ta přiřazuje informace k jednotlivým konfliktům z více než 250 online informačních kanálů. Informace můžete vyhledávat nejen podle mapy, ale i podle státu. Například o v současnosti medi-
álně nejviditelnějším konfliktu mezi státy na Korejském poloostrově zde můžete najít několik desítek zpráv denně. Pokud je však vaším cílem zjistit, kdo tyto zbraně dodává, je pro vás určena aplikace Small Arms and Ammunition – Imports/Exports. Nabízí přehledná data od The Peace Research Institutu v Oslu o mezinárodních obchodních transakcích mezi lety 1992–2010. V ní se můžete dozvědět, že i některé evropské země (Německo, Itálie či Švýcarsko) dodávaly v posledním desetiletí zbraně a munici do Severní Koreje. Avšak největším dodavatelem pro stát na severu Korejského poloostrova je již dlouhodobě Čína.
Byznys pro společnost Shwopping a recyklace oblečení Shwopping je oficiální název programu řetězce Marks&Spencer, který umožňuje zákazníkům věnovat obnošené či nechtěné oblečení do speciálních krabic umístěných v obchodech. Následně je toto oblečení v y užito v ýznamnou neziskovou organizací Oxfam, která je buď prodává ve sv ých specializovaných charitativních obchodech, nebo je využívá pro potřebné přímo. Výtěžek z prodeje je pak věnován na programy Oxfamu, které se věnují humanitární či rozvojové pomoci. Do České republiky ale už dorazil program švédského módního řetězce H&M, který je postaven na obdobném principu. H&M Consious recykluje či využívá oblečení různými způsoby, kdy cílem je primárně snížit objem vyhazovaného šatstva. Zákazník recyklací získává slevu na další nákup. Například bavlněné oblečení má rozsáhlé environmentální dopady na rozvojové země. Bavlna je extrémně náročná a velmi chemicky ošetřovaná rostlina. Také kvůli jejímu zavlažování vysychá Aralské jezero na hranicích Uzbekistánu a Kazachstánu. Zdroj: Pavlína Kalousová, CSR fórum
Vex ta podporuje Asii i Afriku
Levnější léky pro chudé země
Stavební společnost Vexta od roku 2005 pravidelně podporuje SOS sbírky Člověka v tísni pro lidi, které postihla některá z humanitárních katastrof. Díky tomu mohli humanitární pracovníci v roce 2005 okamžitě vyjet na Srí Lanku pomáhat obětem tsunami. O tři roky později firma umožnila neziskovce pracovat v Barmě v oblastech zasažených cyklónem Nargis. Nejprve bylo potřeba rozdělit lidem jídlo, vodu, purifikační tablety, oblečení a plachtovinu na provizorní přístřešky a sběr dešťové vody. Následně se Češi zaměřili na obnovu zdrojů obživy rybářů, rolníků a drobných živnostníků a soběstačnosti rodin ve venkovských oblastech – rozdali jim lodě, sítě, hospodářská zvířata atd. V postižených oblastech obnovili poškozené zdroje pitné vody a základní infrastrukturu jako přístavní mola, mosty a cesty. V roce 2010 Vexta podpořila oběti zemětřesení na Haiti, ve 2011 pak výstavbu školy v Etiopii. Loni se rozhodla poslat peníze do válkou zmítané Sýrie.
Velké farmaceutické firmy zlevnily v posledních letech vakcíny proti rotavirům a jiným onemocněním v nejchudších zemích o desítky procent. Stejná očkovací látka tak například stojí 1,50 libry v Africe a 30 liber v zemích západní Evropy. K tomuto obchodnímu modelu se kromě GlaxoSmithKline přihlásili i další významní zástupci farmaceutického průmyslu, jako jsou společnosti Merck, Johnson&Johnson nebo Sanofi Aventis. Firmy dodávají vakcíny za zvýhodněné ceny organizaci Global Alliance for Vaccines and Immunisation, jež usiluje o snížení dětské úmrtnosti a lepší ochranu zdraví právě pomocí dostupnějšího očkování v nejchudších zemích světa. Aliance chce do roku 2015 zpřístupnit očkování proti rotavirům ve 40 % nejchudších zemí a spolupráce s farmaceutickými společnostmi by měla splnění tohoto cíle významně pomoci. Experti ze Světové zdravotní organizace (WHO) spolupracují se zástupci UNICEF, finančními odborníky Světové banky a znalci trhu z oblasti farmaceutického průmyslu.
Zdroj: Člověk v tísni
Zdroj: Anna Šindelková, CSR fórum
10 text:
Jiří Pánek doktorand na Katedře rozvojových studií (UPOL) a redaktor magazínu GISportal.cz
Zdroje: www.acleddata.com www.conflicthistory.com www.ConflictMap.org http://workshop. chromeexperiments.com/ projects/armsglobe/
Za férovou čokoládu! Zatímco čokoládový průmysl roste a přináší velké zisky, pro pěstitele kakaa v Africe, Latinské Americe a Asii je každodenní drsnou realitou: �
chudoba a hlad
�
dětská práce
�
nebezpečné pracovní podmínky
�
zničená půda
Jak Jak vám vám chutná chutná vaše vaše čokoláda? čokoláda? Sledujte kampaň Ekumenické akademie a podepište petici na www.zaferovoucokoladu.cz www.ekumakad.cz ekumakad foto © Tereza Hronová
Kampaň Make Chocolate Fair! je podpořena z prostředků Evropské unie. Obsah je zcela na odpovědnosti Ekumenické akademie a jako takový nemůže být považován za stanovisko Evropské unie. Projekt byl také podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
