Rozhovor:
Kam posílá peníze česká vláda?
2
téma
Katastrofy, o nichž se nemluví
3-6
diskusE
Proč se zapomíná na DR Kongo
7-8
ROZVOJOVKA 2 2014
Opomíjené KriZe Etiopie — Palestina — Sýrie — Jemen — Venezuela — Egypt — Jižní Súdán — Středoafrická republika — DR Kongo — Barma
K
K A L E ID O S K O P
Svět by mohl nakrmit o 3 miliardy lidí víc
E d i t o r i a l Tereza Hronová Mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni
Jídlo, které je nyní schopné lidstvo v yprodukovat na Zemi, by stačilo i pro populaci 10 miliard lidí, tedy o 3 miliardy větší než je ta současná. Nová studie vědců z Minnesotské univerzity ukázala, že by stačilo lépe s ním hospodařit. Hlad způsobuje i neefektivní využívání hnojiv. Například 60 % dusíku a polovina fosforu, které se lijí na pole, není vůbec potřeba. Autoři také upozorňují, že vyhozené potraviny by nakrmily miliony lidí– vyplýtvá se asi třetina jídla. V rozvojových zemích je důvodem zejména ne-
ST R A N A
1
foto editorial: archiv Terezy Hronové
foto kaleidoskop: archiv Welthungerhilfe
foto titulní strana:
michal przedlacki
Životní podmínky Palestinců v Gaze, exodus před válkou v Jižním Súdánu nebo Středoafrické republice, vraždění nevinných pro jejich náboženské vyznání v Iráku nebo Sýrii. Opomíjené krize mají jedno společné. Nemluví se o nich v médiích. Proč? Často bývají součástí nepřehledného konfliktu. O válce v Sýrii si dnes přečteme už jen v kontextu bizarně brutálních vražd. „Příběh“ Sýrie nemá hrdiny, poražené, překvapivé zvraty ani jasné a nadějné vyhlídky. Přesto má naprosto živé a jasné oběti. Opomíjené krize často bý vají v yústěním dlouholetého táhlého konfliktu. Kolikrát už jsme slyšeli o palestinsko-izraelské válce? Že letos zahynulo více než 2000 Palestinců? To se v Gaze přeci děje… Zapomenout se dá i na katastrofy, které jsou pro nás mentálně daleko. Zvláště ozbrojené střety v Africe nikoho v Česku ze židle nezvedají. Jen těžko si umíme představit, jak strašná musí být situace lidí v uprchlických táborech v Jižním Súdánu. Podobně mentálně vzdálené jsou pro nás i jiné regiony – například v SOS sbírce na ničivé povodně v Pákistánu se vybralo rekordně málo peněz. Ano, určitě velkou roli hrají média. Rozhodně ale nejsou jediným viníkem. Na humanitární krize zapomínáme i my sami. I když si v titulcích českých deníků nepřečtete o zmíněných humanitárních katastrofách mnoho, existují i zahraniční zdroje. Je pak na každém z nás informace kriticky hodnotit a šířit.
dostatek míst na uchování sklizně a špatná infrastruktura. Pomohlo by také efektivní zavlažování a šetření s vodou. Až 4 miliardy lidí by nasytily plodiny, které nyní zkrmuje dobytek. Problémem je tedy rostoucí konzumace masa. Vědci doporučují zaměřit se na pěstování základních potravin jako pšenice, rýže v klíčových zemích, mezi něž patří Čína, Indie nebo USA. Podle předpovědí by v roce 2050 mělo na Zemi žít 9 miliard lidí. Odvrátit hladomory je ale podle této studie možné. Zdroj: The Guardian
Nejvíce uprchlíků v Africe? V Etiopii Etiopie překonala Keňu v největším počtu příchozích uprchlíků v Africe. Stovky tisíc lidí z Jižního Súdánu zmítaného občanskou válkou se sem přesunulo od prosince letošního roku. Etiopie hostí na 630 tisíc v ystěhovalců, asi 250 tisíc
ROZVOJOVKA 2/2014 Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 410 E-mail:
[email protected] Autoři: Tereza Hronová, Michala Traplová Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
jsou právě Jihosúdánci. Do konce Zajímá Vás více? www.rozvojovka.cz
roku podle odhadů bude v okolních
zemích – tedy v Keni, Ugandě a Súdánu – asi milion utečenců z Jižního Súdánu. „Obecně platí, že pokud se někdo ocitne v ohrožení života, přesouvá se do nejbližší bezpečné země. Proto spousta lidí odešlo pěšky přes hranice do Etiopie,“ vysvětluje Kitty McKinsey, mluvčí UNHCR pro v ýchodní Afriku. V Etiopii ale hledají útočiště i Eritrejci, například proto, že je vláda nutí celý život pracovat ve státních službách. Od roku 1991 se do Etiopie přesunulo asi čtvrt milionu Somálců prchajících před vleklými konflikty. Podle OSN v Keni žije 575 tisíc uprchlíků, z nichž mnoho přežívá v největším světovém komplexu utečeneckých táborů Dadaab – jen ze Somálska je jich tu 340 tisíc. Problémem jsou i migranti z Afghánistánu a Sýrie, kteří se nyní přesouvají hlavně do Iránu, Libanonu a Jordánska. Zdroj: The Guardian
Jako by se celý svět vymkl z kloubů
R
ROZHOVOR
Česká republika posílá humanitární pomoc často tam, kde je „pod svícnem tma“, jak říká Hana Volná, která ji má na starost na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Co je podle Vás nejpalčivější krize současnosti? To není snadná otázka. Letos to totiž vypadá, jako by se svět vymkl z kloubů celý. Na jaře bych odpověděla Sýrie, na začátku léta bych řekla Jižní Súdán nebo Středoafrická republika. Teď je to asi Irák a znovu Sýrie.
Může se některý z daných konfliktů přímo dotknout České republiky? Blízkovýchodní konflikty se nás dotýkají třeba tím, že velké množství bojovníků, říká se třetina až polovina, jsou občané evropských zemí. Bojují a ideologicky působí tam lidé, kteří se běžně pohybují v Evropě. Znají fungování demokratického systému i s jeho slabinami.
Zmínila jste Jižní Súdán. OSN předpovídá, že tam brzy vypukne hladomor. Myslíte si, že mezinárodní společenství zareaguje lépe než na krizi v Somálsku v roce 2011? EU zatím neuvolnila slibované finanční prostředky na pomoc… O riziku hladomoru v Jižním Súdánu se mluví od jara. Podle předpokladů kvůli intenzivním bojům Súdánci nestihli zasít a poté sklidit. Problém ale není otázkou financí. My máme v zemi čtyři projekty a klidně bychom přidali pátý. Ale protože se tam bojuje nepřehledně a všude, velmi těžko k lidem dostáváme pomoc. Namísto peněz je potřeba, aby strany konfliktu respektovaly alespoň květnové příměří, když už ignorovaly to lednové. Jižní Súdán měl navíc plnou pozornost mezinárodního společenství od svého vzniku. Všichni byli připraveni státu pomoci, nabízeli mu finanční podporu, členství v nejrůznějších organizacích a velká pozornost byla věnována sepsání jeho rozvojové strategie. Všechny perspektivy, které se státu otvíraly, smetla sama vláda ze stolu. Pokud se tedy situace nezmění, hladu a podvýživě se nepodaří zabránit.
Můžete popsat zmíněné čtyři české projekty? První z nich se zaměřuje na základní zdravotní péči v terénu a orien-
tuje se na ty nejzranitelnější – malé děti, těhotné ženy a podobně. Druhý projekt se soustředí na zdraví zvířat, která jsou základním zdrojem obživy venkovského obyvatelstva. Prostřednictvím třetího projektu pomáháme lidem, kteří se vrátili ze severu nebo se pohybují na hranicích obou států a zajišťujeme reintegraci válečných vysloužilců. A čtvrtý projekt se věnuje jihosúdánským uprchlíkům v Etiopii.
Podle čeho se vybírají země, do kterých putuje česká humanitární pomoc? Jsme připraveni reagovat podle aktuálních potřeb, ale kvůli omezenému rozpočtu se musíme rozhodovat podle nějakého klíče. Řada prioritních zemí pro rozvojovou spolupráci se současně potýká s aktuálními humanitárními problémy, např. Etiopie, Afghánistán nebo Kambodža. Máme zkušenost, že pod svícnem je největší tma. Často se nám stává, že v těchto oblastech nacházíme neřešené humanitární problémy. V Afghánistánu bývají přírodní katastrofy, snažíme se jim i předcházet. Poskytujeme pomoc navrátilcům po příchodu do země nebo základní zdravotní péči v oblastech, kde dlouhodobá rozvojová pomoc z bezpečnostních důvodů není. Podobně je tomu v Somálském regionu v Etiopii. Do druhé skupiny, kde pomáháme, patří země totalitní nebo s politickými problémy, třeba Barma. Další státy jsou Zimbabwe nebo Jižní Súdán, které prochází transformací. Víme, že i s malými finančními prostředky tam dokážeme pomoci. Třetí část naší pomoci se týká oblastí, ve kterých vidíme možnosti prevence. Takto působíme na Filipínách nebo na Haiti, tedy v zemích postihovaných opakovaně přírodními katastrofami.
Do kolika zemí jdou na humanitární pomoc peníze od české vlády? Roční rozpočet je 73 milionů korun. Na této výši stagnuje od roku 2010. Za tuto částku ročně uděláme 25 až 30 projektů. Do některých zemí neposíláme finanční podporu jedno-
ST R A N A
rázově, ale průběžně. V Sýrii máme šest projektů, v Jižním Súdánu čtyři a ve Středoafrické republice dva. Letos jsme finančně podpořili projekty, které mají dopad do 25 zemí.
2
Kterou zemi jste podpořili nejvíc? Za posledních pět let to byla Konžská demokratická republika. Šlo o problematiku sexuálního násilí na ženách a rozvracení tamních komunit. Od roku 2008 jsme každoročně financovali tři až čtyři projekty. Letos nám pomoc paradoxně nedoporučil africký odbor na MZV ČR z důvodu zdárného pokračování politické stabilizace. Postupně jsme do země poslali asi 40 milionů korun.
Kterou krizi osobně považujete za nejvíce zapomenutou? Zdá se mi, že je to Středoafrická republika, na kterou se hodně zapomíná v médiích. Přestože byla na programu Rady bezpečnosti OSN a summitu EU-Afrika, stále je opomíjená. Je to zřejmě i tím, že do země pro absenci partnerů nejezdí politici. Podobně ani středoafričtí politici nenavštěvují mezinárodní setkání. Sýrií i Jižním Súdánem se zabýváme každý týden, Irákem, Gazou, Ukrajinou také.
Jsou podle Vás média jedním z faktorů, proč se na některé krize zapomíná? Podobně jako někteří politikové tak i média favorizují materiální pomoc před jakoukoli jinou – nejraději by na letišti nafotila, jak se něco nakládá a na místě určení vykládá. To je ale ta nejméně efektivní pomoc. Za druhé často nasvítí jednu krizi na úkor na úkor jiných. A zároveň i v této vybrané krizi využívají známých stereotypů, což rozhodně nepomáhá tomu, aby lidé mentálně nebo i finančně postiženou zemi podporovali. U konfliktů to vypadá, že si za to místní můžou sami. Když došlo k zemětřesení na Haiti, televizní reportér vydržel 10 dní říkat, že tam nikdo nepomáhá. Přitom řada lidí a organizací, včetně OSN na troskách vlastní budovy, často i holýma rukama pomáhala.
autorka rozhovoru:
Tereza Hronová, Michala Traplová
foto:
Tereza Hronová
TÉM A
opomíjené krize
T ST R A N A
3
text:
Míla Janišová Lékaři bez hranic
Palestina: oběti násilí potřebují psychologa Novodobý izraelsko-palestinský konflikt začal po 2. světové válce a trvá sedmé desetiletí. Po celou tu dobu je násilí na denním pořádku. V oblasti Palestiny je velká nezaměstnanost, lidé se potýkají s chudobou. Přet r vávající násilí má na populaci na západním břehu Jordánu v iditelný dopad. Druhá
nebo už třetí generace tam vyrůstá v konfliktu, v okupaci, bez svobody, s permanentním rizikem fyzického napadení nebo uvěznění nebo různých jiných konfliktů. U dospělých i u dětí se projevují posttraumatické stresové problémy, nemůžou spát, cítí úzkost, deprese, nezvládají svoji agresivitu. Domácí násilí nebo násilná výchova dětí nejsou výjimkou. Přitom psychologická péče v zemi postižené vleklým konfliktem oficiálně vůbec neexistuje. Studovat tento obor a provozovat psychologickou praxi není v Palestině možné. Proto od roku 2002 Lékaři bez hranic na Palestinských autonomních územích, přesněji v Nábulusu, Hebronu a ve východním Jeruzalémě, poskytují psychologickou podporu lidem, jejichž problémy jsou spojené s konfliktem. Psychologové pracují nejčastěji s dětmi a matkami vězněných mladistvých. Když totiž mladý člověk čelí permanentní agresi, byl zraněný nebo zadržený, ovlivní to zásadním způsobem celou jeho rodinu.
foto:
Ve vězení za nic
Isabelle Merny
Patnáctiletý Hussein a čtrnáctiletý Ziad jsou bratranci. Žijí v Silwanu, jedné z jeruzalémských čtvrtí, le-
Lékaři bez hranic
žící blízko starého města a mešity Al-Aksá, kde běžně dochází ke střetům mezi Izraelci a Palestinci. Před dvěma lety je spolu s dalšími čtyřmi mladíky zadržela izraelská policie. Byli obviněni z několika trestných činů: pokus o zabití izraelského osadníka, házení Molotovových koktejlů a kamenů… „Přečetli nám dlouhý seznam, ale nic z toho jsme neudělali,“ opakoval důrazně Ziad, který strávil v izraelském vězení čtyři dny. Husseina ovšem věznili dva týdny a po propuštění odsoudili k 6 měsícům domácího vězení. Část musel strávit v domě své tety. Sám to považuje za nejhorší dobu. Nesměl chodit do školy, ani vídat své přátele. „Seděl jsem doma, díval se na televizi a surfoval po internetu, nic jiného…,“ vysvětloval Hussein. Situace se trochu zlepšila, když se směl vrátit ke svým rodičům a povolili mu chodit do školy. „Jenže jsem zameškal příliš hodin a teď se mi nedaří to dohnat. Sedím a koukám na tabuli, ale nic moc nechápu. Vlastně už nechci chodit do školy, chtěl bych co nejdřív začít pracovat,“ říká. Podle psychologů mnoho zadržených či uvězněných dětí nebo dětí, které jsou držené v domácím vězení, nakonec školu opustí. Když mají trochu štěstí, najdou si nějakou mizerně placenou práci. Po propuštění začal Hussein navštěvovat program psychologické pomoci Lékařů bez hranic. Na začátku terapie byl agresivní a hyperaktivní a trpěl flashbacky z doby, kterou strávil ve vězení. Pak se ale jeho stav zlepšil. Hussein se chlubil: „Kamarádi nám říkali, že jsme jim chyběli, že jsme skvělí kamarádi a že jsme teď lepší než předtím.“
Třetí osoba, tlumočník Psychologické týmy využívají k terapii nejčastěji techniku mluvení, kognitivní nástroje, relaxaci a zkoumají chování. U dětských pacientů se zaměřují i na hru nebo kreslení. Některé nemoci jako deprese vyžadují zároveň léčbu medikamenty. Vše stojí na porozumění pacientově příběhu a pocitům, na schopnosti na-
jít ta pravá slova, která v něm dokážou něco změnit. Práci psychologů na Palestinských autonomních územích proto velmi ovlivňuje fakt, že mnoho z nich nemluví arabsky a potřebují tlumočníka. Jenže psychologické sezení je velice osobní záležitost, přítomnost další osoby je náročná pro klienta i psychologa. Podle Evy Petrlíkové, české psycholožky, která působila v Nábulusu 9 měsíců, je vyjadřování v angličtině příliš přímočaré. „Takový způsob vyjadřování je v arabštině nepřijatelný. Přímou otázkou bych mohla pacienta přivést do rozpaků nebo ho dokonce urazit. Proto bylo celkem běžné, že jsem řekla jednu anglickou větu a tlumočník ji pak 5 minut překládal do arabštiny. Samozřejmě nemáte nikdy jistotu, zda tlumočník říká přesně to co vy, ale věrohodnost tlumočení posuzuji z reakcí pacienta.“ Pomoci lidem, když se nemění vnější podmínky, které jejich problémy v y volaly, je podle ní těžký úkol. „Agresivita a násilí jsou všudypřítomné, jsou v podstatě reakcí na permanentní stres, ve kterém tam lidé žijí. V Palestině stejně jako jinde potřebují mluvit o svých problémech, nedržet je v sobě,“ říká.
Konec v nedohlednu Programy Lékařů bez hranic v Hebronu a východním Jeruzalémě navštěvuje čím dál více mladistvých, tvoří už polovinu pacientů. Děti se stávají přímými či nepřímými svědky střetů mezi Izraelci a Palestinci. Zatýkáni jsou členové jejich rodin a i ony samy se ocitají ve vězení. Uvězněny mohou být od 12 let a od 16 let jsou považovány za dospělé. Jsou rovněž svědky a oběťmi střetů s osadníky, omezování pohybu nařízeného izraelskou armádou i vnitřními boji mezi palestinskými skupinami. Mnoho dětí trpí izolací, nočními můrami, jsou neustále vyděšené, což u nich vyvolává agresivní chování. Dlouhodobý psychický tlak může způsobovat i vážné fyzické potíže – nepřekonatelnou únavu, bolesti, poruchy spánku a nechutenství. Pokud však nejsou tyto projevy léčeny, mohou mít nevratné důsledky.
Aleppo od obklíčení dělí jen několik set metrů Sýrie čelí největší humanitární katastrofě současnosti a naděje na blízký konec války je stále v nedohlednu. „Už to dál nejde. Od konce loňského roku sem každý den dopadne několik desítek barelov ých bomb, sudů naplněných trhavinou a my jen den za dnem počítáme nové mrtvé. Všichni moji příbuzní už utekli, manžel zemřel při bombardování minulý rok v květnu. Jsme závislí na pomoci zvenčí, ale té je stále míň a míň,“ líčí situaci Samar, čtyřicetiletá matka čtyř dětí, jedna z milionů obyčejných lidí, které válka v Sýrii sužuje již čtvrtým rokem. „Do Aleppa se poslední měsíce lze dostat jenom dvakrát za den, brzy ráno a za soumraku. Tehdy ustává na hodinu nebo dvě nepřetržitá dávka ostřelování a bombardování,“ pokračuje žena ve vyprávění. „Člověk jen musí sledovat oblohu, aby se nevydal pod helikoptéry, které vražedné barelové bomby pouští, kam se jim zachce. Tehdy lidé z města utíkají, tehdy se sem dostává několik kamionů s pomocí, která ale vůbec nestačí pro všechny,“ dodává. Aleppo, druhé největší syrské město, ve kterém před válkou žily tři miliony lidí, dělí od obklíčení jen několik set metrů. Do opoziční armádou kontrolovaných území vede jen jedna poslední silnice ze severu, ostatní cesty a frontové linie kontroluje armáda prezidenta Assada. V částech města pod správou opozice žil před půl rokem milion a půl lidí, dnes jich tam zbývá podle odhadů nějakých 300 tisíc. Ti nejchudší, kteří nemají kam jít – třeba Samar.
Většina pod hranicí chudoby Lidem nejen v Aleppu schází především zdravotnická pomoc. Jen třetině raněných nebo vážně nemocných se dostane ošetření, přes t ři rok y se v íceméně neočkuje a chronicky nemocní jako diabetici nebo kardiaci umírají po stovkách bez přístupu k lékům. Polovina nemocnic je zničená, dvě třetiny žen rodí doma nebo v opuštěných budovách. Bez domova je ted každý druhý Syřan – šest a půl milionu lidí přežívá uvnitř země v původních budovách škol, farem, továren
nebo jen tak pod širým nebem. Další téměř tři miliony uprchly přes hranice. Celých 10,8 milionů lidí, 59 % populace, potřebuje urgentní humanitární pomoc. Ta se však dostává jen necelé polovině z nich. Země je zpustošená a vyrabovaná, o práci tu přišlo 80 % lidí a 3 ze 4 Syřanů teď žijí pod hranicí chudoby. Ceny stouply několikanásobně a všeho je nedostatek, lidi si nemají jídlo a další nejnutnější věci za co kupovat. Rozprodali vše, co šlo a většina nemá žádný pravidelný příjem. Kromě zdravotní péče lidem chybí hlavně jídlo. Válka zničila zemědělství a sucha ničí i zbytek úrody. Vody je nedostatek i kvůli rozbombardované infrastruktuře. „Voda nám teď teče jednou za deset dní, několik hodin. Snažíme se natočit jí vždycky několik kanystrů, se kterými pak musíme hospodařit. Chodíme také do starých studen, ze kterých se snažíme v yčerpat zbytky vody. Je špinavá, ze dna, ale když je nejhůř, musíme ji i pít,“ popisuje situaci v Aleppu Samar. Voda je navíc strategická pro válčící strany, bojují o vodovodní rozvodné stanice a čistírny. Snaží se zamezit dodávkám vody na znepřátelená území a celé systémy pak někdy nezvratně poničí, jako se tomu stalo i v Aleppu.
Selhání světové diplomacie V Sýrii teď proti sobě válčí režimní vojska, opoziční armáda sestávající z mnoha jednotlivých brigád a Islámský stát (IS), extremistická skupina původně napojená na al-Káidu. Ta sem přišla vloni a nyní ovládá více než třetinu území. Tu dobyla především díky zbraním, které ukořistila při okupaci části Iráku letos na jaře. Assadův režim kontroluje více než polovinu Sýrie a zbytek Syřanů žije na místech spravovaných opozicí. IS vyhlásil na konci června na území, které ovládl v Sýrii a Iráku, chalífát a nastolil zde vlastní tvrdou správu. Řídí veškerý život – od výběru daní, zásobování potravinami, přes školství až po jurisdikci. Netoleruje žádné jiné náboženství v yjma
sunnitského islámu. Křesťané, šíité a další náboženské menšiny mají na výběr buď útěk, konverzi, nebo placení obrovských daní. Nesmí se veřejně modlit ani dávat na ob-
div znaky svojí víry – ale i tak jsou hromadně a veřejně popravováni. Nastolený právní systém umožňuje sekání rukou za krádež, uvalení do vazby nebo i popravu za kouření cigaret, nedostatečné zahalení žen nebo práci v pátek, kdy se všichni musí povinně modlit. Dodržování příkazů pak kontroluje tajná policie. Syřané v chalífátu tak žijí pod obrovským útlakem, na územích spravovaných opozicí zase pod nálety vládních stíhaček, na režimních částech země pod rukou diktátora. Na výběr moc nemají a všichni si přejí to jediné – konec války a do té doby pomoc. Mezinárodní humanitární pomoc OSN se přitom na polovinu prostoru, který nekontroluje vláda v Damašku, přes tři roky prakticky nedostávala. Radě bezpečnosti OSN se nedařilo přes blokády Ruska a Číny prosadit rezoluci, která by umožnila pomoc všem lidem bez rozdílu. Světová diplomacie tu selhala. Až v červenci letošního roku se situace změnila. I na územích mimo kontrolu Assadova režimu začínají proudit první dodávky pomoci OSN. Do té doby byl především sever země závislý na pomoci několika nevládních organizací.
TÉM A
opomíjené krize
T ST R A N A
4
text:
Jitka Škovránková Člověk v tísni
foto:
Michal Przedlacki
TÉM A
opomíjené krize
T ST R A N A
5
Lidská práva do politiky nepatří? Od sv ržení bý valého prezidenta Husn í ho Mubá ra ka na začát ku roku 2011 zažívá egyptská společnost třetí rok turbulentního v ý voje. Vyostřování boje hlavních politicko-mocenských skupin se děje na úkor základních lidských práv a svobod a nadějí, které s sebou nesla revoluce. V lednu roku 2011 se spojily sekulární i nábožensky orientované proudy egyptské společnosti, aby skoncovaly s policejním násilím a korupcí jak politické, tak ekonomické moci. Muslimské bratrstvo v yužívající legitimitu v parlamentních a prezidentských volbách k upevnění své pozice na úkor politické plurality
bylo svrženo armádou po dalších protestech v červnu 2013. Z pozice nově nabité revoluční legitimity armády a boje proti terorismu bylo současným režimem na základě drakonického zákona o shromažďování posláno do vězení mnoho z těch, kdo v roce 2011 vyšli do ulic. Pro novináře se stal Egypt v druhé polovině roku 2013 jednou ze tří nejnebezpečnějších zemí na světě. Řada z nich končí za mřížemi kvůli pochybným obviněním. V jednání je zákon, který zásadně omezí svobodné fungování občanské společnosti a veškeré aktivity neziskových organizací podřídí kontrole státu, zejména jeho bezpečnostních a zpravodajských služeb.
Boj s teroristy i nedostatkem surovin Příčinou řady konfliktů v Jemenu jsou separatistické tendence zejména jižních provincií i boj mezi cent rá l n í vládou a islá msk ý m i radikály. Ti se soustřeďují právě na jihu, kam přichází mimo jiné z nedalekého Somálska. Rozlehlá jemenská území jsou navíc spíše než pod kontrolou vlády pod vládou tamějších klanů a imámů. Od roku 2011 se pnutí v důsledku Arabského jara vystupňovala až do hrozící občanské války. Situaci uklidnila v roce 2012 volba nového prezidenta, přechodný režim by měl v roce 2014 skončit demokratickými volbami. Uklidnění situace v jedné z nejchudších zemí světa však jistě bude nadále komplikovat přítomnost al-Káidy. Únosy a teroristické
činy jsou na denním pořádku, v reakci na ně je Jemen častým cílem amerických bezpilotních letounů. Další výzvou je růst populace, kdy zhruba polovina je mladší 15 let. Docházející zásoby ropy a celonárodní obliba ve žvýkání narkotického katu, rostliny extrémně náročné na nedostatkovou vodu, nenabízí příliš optimismu. Česká republika se v této mediálně zapomenuté krajině exportně angažuje hlavně prostřednictvím vývozu zbraní, v roce 2012 tvořícího 40 % českého vývozu do Jemenu. V letech 2002-2010 patřil Jemen mezi prioritní země české zahraniční rozvojové spolupráce, dnes je podporován v rámci ústupové strategie menšími projekty a studijními stipendii.
Venezuela: Ticho před bouří? Zdroj: Člověk v tísni
foto:
Pavla Začalová, Bohdana Rambousková, Maria Corina Redondo
Na přelomu února a března 2014 otřásly Venezuelou nejkr vavější protesty za posledních 25 let. O život přišlo 41 lidí, desítky byly zraněny. Pouliční demonstrace sice ustaly, ale problémy země zdaleka nejsou v y řešeny. Dialog mezi vládou a opozicí uvízl na mrtvém bodě. Šéf nejsilnější opoziční politické strany Leopoldo Lopéz je přes půl roku ve vojenské věznici. Amnesty International žádá venezuelské orgány, aby dokázaly jeho vinu a nebo ho propustily. Dlouhodobě špatná ekonomická situace se nadále zhoršuje. Základní potraviny mají být již brzy vydávány proti
digitálnímu otisku prstu. Letiště zejí prázdnotou, protože letecké společnosti, kterým vláda dluží milióny dolarů, drasticky omezily lety do země a nedovolují prodej letenek za místní měnu. Proti režimu začínají v ystupovat některé odborové organizace a div ize se objev ují i mezi stoupenci vlády. Venezuela navíc patří k nejnebezpečnějším státům světa. Podle OSN je druhou zemí s nejv yšším počtem v ražd v době míru hned po Hondurasu – v roce 2012 tady bylo v průměru zavražděno 53,7 lidí na 100 tisíc. Velkou roli zde hraje organizovaný zločin a drogové kartely.
Z naděje do beznaděje za jedinou noc Jižní Súdán byl do loňska nejmladším státem světa. Rok 2013 mu přinesl další prvenství. V krajině plné optimizmu a naděje začala největší humanitární krize současnosti. Přes 10 tisíc obětí na životech, více než milión násilně v ysídlených, z toho přes půl milionu uprchlíků do sousedních zemí. Podle předpokladů OSN bude na podzim 2014 v Jižním Súdánu trpět hlady 3,7 milionu lidí. Farmáři nemohli osít pole a zásoby rychle docházejí. Zahynout může až 50 tisíc dětí. Nikdy dříve nebyla podobná katastrofa předpovězena s takovou jistotou. Podle údajů OSN čelí Jižní Súdán nejhorší potravinové krizi na světě. Ve dvou malých uprchlických táborech OSN v Jubě, hlavním městě, je nyní více než 75 tisíc lidí. Na omezeném prostoru vytvořili “město”, počtem obyvatel rovnající se třeba jihočeskému Táboru. Skoro 60 % zdejších oby vatel tvoří ženy, které spolu s dětmi a seniory patří k nejohroženějším skupinám obyvatel. Tábory jsou přeplněné, životní podmínky katastrofální, uprchlíci jsou odkázáni jen na potravinovou a zdravotní humanitární pomoc.
ný kašel, tuberkulóza, dětská obrna. Na jedné straně je nekončící a vyčerpávající práce zaměstnanců humanitárních organizací, kteří se mezi sebe snaží začlenit také vzdělané a schopné lidi z řad uprchlíků. Na straně druhé stereotyp všedních dnů, čekání na zázrak a na cokoliv, co uprchlíky vytrhne z přežívání ze dne na den. A tak jsou vděčni za každé narušení denní rutiny. Ať už je to návštěva filmového štábu, humanitární příděl jídla nebo vakcinační
Moskytiéry i očkování Vedro kolem 40 °C. Pražící slunce. Žádný stín. Celé rodiny se vším majetkem, který si stihly vzít s sebou, se mačkají ve stanu nebo v kontejneru, kde přes den dosahuje teplota i 80 °C. V takov ých podmínkách v uprchlických táborech vychovávají děti. Vaří oběd z toho, co jim přidělí humanitární organizace jednou za dva týdny. Tady žijí na pár metrech čtverečních. Vědí, že když tábor opustí, už se sem nevrátí a jejich životy budou v ohrožení. Hygienické podmínky v táborech uráží lidskou důstojnost a každá nemoc – třeba malárie přenášená komáry – může způsobit životy ohrožující epidemii. Pracovníci humanitární organizace Magna Děti v tísni lidem rozdávají moskytiéry a starají se o základní zdravotní péči. Za půl roku od vypuknutí konfliktu rovněž poskytli očkování více než 30 000 dětem a ženám proti onemocněním jako spalničky, čer-
kampaň. „Stává se, že přijde dítě na očkování v jeden den. A za dva dny přijde opět, dovede kamaráda, nebo se staví jen tak z nudy. A nevím, jak je to možné, ale naši pracovníci si za těch pár měsíců dokonce pamatují i jména těch dětí,“ říká Martin Bandžák, spoluzakladatel humanitární organizace Magna Děti v tísni, který na misi v uprchlických táborech v Jubě strávil několik týdnu „Takže když se takhle opětovně objeví, nezbyde nám nic jiného, než je poslat domu. A víme, že děti přijdou zas. Vždyť také ony se chtějí bavit, stejně jako děti jinde ve světě“.
Strach a nejistota Mezi muslimským severem a křesťanským jihem se v Súdánu bojovalo už od roku 1955 – o bohatá ropná naleziště, o vodu a pastviny mezi jednotlivými kmeny. Když se obyvatelé Jižního Súdánu v létě 2011 v referendu rozhodli pro nezávislost své země na Súdánu, zdálo se, že nejdéle trvající africká občanská válka je u konce. V zemi zavládl optimizmus a naděje. Ale 15. prosince 2013 prezident Salva Kiir obvinil svého ex-viceprezidenta Riek Machara z přípravy puče. Machar obvinění popřel a vzápětí se postavil do čela armády rebelů bojujících proti vládě. I když tato rozbuška byla čistě politická, brzy se proměnila v etnické boje, kdy Kirovi Dinkové nyní bojují proti Macharovým Nuerům. Válečné zločiny jsou páchány na obou stranách, v zemi vládne strach, nejistota, násilné vysídlování obyvatel, které společně s hyperinflací, nedostatkem základních surovin, neexistující infrastrukturou a nefunkčními zdravotními službami způsobily humanitární krizi obludných rozměrů. Organizace Magna Děti v tísni působí v Jižním Súdánu od roku 2011 a zabývá se hlavně poskytováním primární zdravotní péče a bojem s podvýživou. Ve středu 17. prosince, tedy dva dny po vypuknutí konfliktu, terénní pracovníci poskytli zdravotnické potřeby nemocnici Juba Teaching Hospital v hlavním městě. To bylo jediné funkční zařízení, které denně přijímalo stovky lidí zraněných z bojů mezi dvěma znepřátelenými skupinami: „Když jsme v kanceláři nakládali materiál pro nemocnici, všichni lidé okolo nám pomáhali. Lucy, naše místní pracovnice, nám tehdy řekla, že to je to nejlepší, co pro místní v dané chvíli můžeme udělat,“ říká Janett Illot, MAGNA terénní koordinátorka, a dodává: „Jižní Súdán je země, která se pouze začínala budovat po desetiletích války. Bez infrastruktury a teď i bez naděje. V této zemi žije až příliš mnoho lidí, kteří nikdy nepoznali mír.”
TÉM A
opomíjené krize
T ST R A N A
6
text:
Hana Schvarcová, Jiří Pasz Magna Děti v tísni
foto:
Martin Bandžák
D DIS K US E
ST R A N A
7
Pomůžou Středoafrické republice „modré přilby“? Soužití většinových křesťanů i minoritních muslimů ve Středoafrické republice bylo až do března 2013 relativně klidné. Dnes je země dějištěm dramatických událostí. V Čadu se zformovala muslimská povstalecká koalice Séléka, která vtrhla do sousední Středoafrické republiky (SAR) a rozpoutala státní převrat. O funkci připravila tehdejšího prezidenta Francoise Bozizého a do čela země dosadila vlastního zástupce, Michaela Djotodiu. Život se však změnil především pro obyčejné lidi, už tak žijící v jedné z nejchudších zemí světa. Povstalci nedokázali reálně převzít vládu a místo toho spustili útoky na místní obyvatele, především křesťany. Ti v reakci na páchané násilí vytvořili domobranu, které se začalo říkat Anti-balaka – v lokálním jazyce sangu „balaka“ znamená „mačeta“. Ta však v mnoha ohledech neklid pouze prohloubila. Zoufalství pramenící z útoků na bezbranné snadno roztočilo kolo odvet. Zásadním způsobem tak došlo k narušení dlouholetého míru mezi oběma náboženskými skupinami v zemi. Vážnost situace, která by mohla mít zásadní dopad na už tak nestabilní středoafrický region, dovedla tamní státy ke zformování vojenské mise FOMAC/MISCA. Jejím cílem mělo být uklidnění všech násilností. Podporu poskytla Francie vlastní misí Sangaris pod záštitou Rady bezpečnosti OSN. Na několika místech se podařilo nastolit relativní klid a donutit povstalce ke složení zbraní a odchodu ze země. Nebylo tomu tak nicméně všude a situace se postupně stala zcela neudržitelnou.
Šílenství občanské války
text:
Vojtěch Šmolík Siriri
foto: archiv SIRIRI
Konflikt nadále eskaloval, obyvatelé ze strachu opouštěli své domovy a ukrývali se v buši. Velká část jich vyhledávala bezpečí u italských bosých karmelitánů. Jedná se o katolický řád, jehož zástupci působí v zemi více než 40 let – vedou misie a spolupracují s neziskovými organizacemi, jako je česká SIRIRI. „Už od 6. prosince nalézá 3 tisíce uprchlíků útočiště na naší misii v Bozoum... v klášteře v Bangui je jich více než 10 tisíc,” psal misionář Aurelio Gazzera. Narůstal počet vnitřně vysídlených lidí. Na je-
diném mezinárodním letišti v zemi se jich po dlouhé měsíce nacházelo až 60 tisíc. Do sousedních států odcházelo ze strachu ohromné množství obyvatel, převážně muslimů. Jen Kamerun zaznamenal za první měsíc roku 2014 příliv 9 tisíc uprchlíků. SAR se postupně propadla do hluboké humanitární krize. Samozvaný prezident Djotodia nakonec zkraje roku 2014 uznal, že nemá zemi pod kontrolou a pod tlakem Africké unie odstoupil. Situace se ale nezlepšila a zůstala i nadále extrémně kritická. „Téměř všude, v Bozoum, Bouaru, Bocaranga, vidíme, že se tam usadilo šílenství občanské války a že sen o míru a rozvoji se vzdaluje...,” komentoval situaci Gazzera. Mezinárodním jednotkám Francie a EU se ani ve spolupráci se středoafrickou armádou a misí FOMAC/MISCA stále nedařilo násilí uklidnit: „Jsme svědky důsledků nedostatku ochrany obyvatel. Civilisté jsou stíháni a zabíjeni a statisícům vysídlenců a uprchlíků se nedostává adekvátní pomoci,“ řekl Sylvain Groulx, vedoucí mise Lékařů bez hranic v SAR.
10 tisíc „modrých přileb“ Reakce mezinárodního společenství sice zesílila ještě před Djotodiovou demisí, ale ani tak nebylo schopné vyrovnat se s krizí. Nízký počet vojáků
roztroušených po SAR, neschopnost spolupráce a rychlé reakce, odliv muslimských obyvatel pod palbou domobrany, které nikdo nebyl schopen chránit, čadská divize mírové mise údajně střílející na civilisty. Mírové síly přitom mohly výrazněji uklidnit situaci a poskytnout prostor k prošetření všech minulých násilností. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun vyzval v reakci na tento stav Radu bezpečnosti k projednání vyslání 10 tisíc „modrých přileb“ a téměř dvou tisíc policistů, kteří by měli stávajícím jednotkám pomoci situaci stabilizovat. Mise takových rozměrů by mohla mít zcela zásadní vliv, a tak byla nakonec schválena. Je však nesmírně logisticky náročná a tak začne až v září 2014. Podle OSN za hranice uprchlo téměř 300 tisíc lidí, z více než milionu dalších se stali vnitřní uprchlíci. Pětina uprchlíků odešla ze SAR od začátku prosince 2013. Statisíce lidí jsou zcela závislé na humanitární pomoci. V zemi působí asi 6 tisíc dětských vojáků, odhaduje UNICEF. OSN zatím vyšetřuje porušování mezinárodního humanitárního práva, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kterých se dle důkazů dopustily a dopouštějí obě znesvářené strany konfliktu. I kdyby podzimní mise přinesla stabilizaci, obnova země nebude snadný úkol.
Lhostejnost nad nejhorší válkou od 2. světové Východní část DR Kongo zmítá občanská válka už téměř 20 let a počty obětí se odhadují na 5,5 milionů. Svět přesto mlčí. Když se krátce po vyhlášení nezávislosti Konga v roce 1960 provincie Katanga snažila krvavě odtrhnout, byly dění v srdci Afriky plné noviny. Jméno premiéra Patrice Lumumby bylo globálně známé. Jaký kontrast od dneška, kdy po zprávách z Konga média ani nevzdechnou a prezidenta Josepha Kabilu znají jen afrikanisté. Ani skutečnost, že žádný konflikt od konce 2. světové války nezpůsobil civilnímu obyvatelstvu větší utrpení, lhostejnost nad chaotickým obrem uprostřed černého kontinentu neprolomila. Před půlstoletím Afrika teprve kráčela k nezávislosti a ve vzduchu byla očekávání, že bez koloniálních pánů vyrazí k lepší budoucnosti. Jenže stal se pravý opak. Po řadě občanských střetů, převratů a krutých diktatur, které světadíl udržovaly v chudobě, získal zkreslenou image naprosto beznadějného koutu planety.
Úmrtí na hlad i nemoci Zrovna Kongo by mohlo sloužit jako ukázkový případ tragických dějin Afriky. Nejdříve desetiletí brutální nadvlády Belgičanů, jejichž přínosy v budování infrastruktury nemohly nikdy v y vážit destrukci domorodé společnosti. Hned po vyhlášení samostatnosti vypukly boje hnané ambicemi politiků i špatnými vztahy jednotlivých etnik. Supervelmoci si tu v rámci globální studené války našly jedno z dějišť horkých bitev. V Kongu vyhrál Západem karikovaný diktátor v leopardí čapce Joseph‑Désiré Mobutu, který si nahrabával miliardy do vlastní kapsy z erárního měšce. Od moci ho sesadilo až v roce 1997 povstání, které zorganizovali prezidenti sousední Ugandy a Rwandy. Tím začalo krveprolití, které nemá konce dodnes. Nejhorší byla fáze mezi roky 1998 a 2003, kdy se bojů účastnily armády i všech okolních států. Za téměř dvacet let války zemřelo 2,5 až 5,5 milionů osob. Značný rozptyl tragických cifer je způsoben tím, že velké části země jsou kvůli minimální infrastruktu-
ře nepřístupné. Navíc naprostá většina lidí nezahynula kulkou a mačetou, ale spíše hladem nebo kvůli obyčejným nemocem, které násilím rozvrácený zdravotnický systém nestíhal potírat. Těžko se určuje, čí smrt byla nepřímým důsledkem konfliktu a čí ne. Jaký má na provincii Jižní Kivu dopad poslední fáze válčení? Spočívá v tom, že po pralese se potuluje na čtyřicet různých vzájemně znepřátelených rebelských skupin, které politickými cíli maskují, že nejsou o nic více než lapkové terorizující civilisty. Armáda, která postrádá pevné vedení, se ke krutostem sama často přidává. Kvůli tomu, že v tomto konfliktu chybí jasný arcilotr, stejně jako nějaký kladný hrdina, je v době sloganovitých informací těžko popsatelný. I proto se média rozhodně o články z Konga neperou. Kongo od počátku tisíciletí vzbudilo větší zájem veřejnosti jen dvakrát. Tehdy, když se ukázalo, že nerost koltan z území Konga je součástí většiny mobilů a notebooků, takže nám tamní vraždění bylo najednou velmi
blízké. A také, když novináři popisovali masová sexuální zvěrstva, kterých se rebelové na civilistkách dopouštěli.
D DIS K US E
ST R A N A
8
Kdo je kdo? Ale za to, že lidstvo tuto krvavou skvrnu na své přítomnosti zapomíná, má vinu hlavně konžské vedení. Prezident Kabila nedokázal využít toho, že OSN vyslalo do středu Afriky 22 tisícový kontingent „modrých přileb“ a že se Mezinárodní soud v Haagu zaměřuje na válečné zločince z řad rebelů. Nesnaží se konflikt rázně ukončit. Zřejmě mu vyhovuje, že ve zdravotnictví a školství roli eráru suplují ve východních provinciích zahraniční neziskové organizace. Válka, ve které se vláda sbratřuje a zase rozkmotřuje s různými povstaleckými skupinami, se tak únavně protahuje, že už málokdo ví, kdo je kdo. Takže když nyní v červenci překvapil Kinshasu neúspěšný pokus o puč, světové agentury zahlcené převratným děním na Ukrajině a na Blízkém východě to přešly krátkou zmínkou.
text:
Tomáš Nídr
foto:
Tomáš Nídr
A ANKETA
Jaká humanitární krize je nebo byla nejvíce zapomenutá? Jaromír Marek redaktor Českého rozhlasu
ST R A N A
9
Dnešní svět ex istuje především ve svém mediálním obraze, chtělo by se říct. Totéž platí pro humanitární a jiné krize. Některé se, při vší tragičnosti, těší mediálnímu zájmu, jiné ne. Jednou z takových vleklých krizí je i dlouhodobé násilí páchané na etnické skupině Rohingyů v Barmě. V téže Barmě, o které je dnes řeč hlavně v souvislosti s táním politických ledů. Etnické skupiny Rohingyů se ale žádná obroda netýká. Na rozdíl od většinové barmské populace jsou Rohing yové muslimové. Obklopení mořem budhistů. V šedesátimilionové zemi tvoří jen čtyři procenta. Žijí v podivné situaci, nikdo je nechce. Barma je považuje za nelegální přistěhovalce z Bangladéše a nemají tak barmské občanství. Bangladéš argumentuje, že v Barmě žijí už po staletí a patří prý už tam. Odtud už je jen krok k násilí a pogromům. Ten poslední v roce 2012 připravil o život desetitisíce lidí a brzy následovaly další. To vše v době, kdy média upírala své zraky k nedávno propuštěné ikoně barmské demokracie Su Ťij. Zoufalou situaci náboženské a etnické menšiny Rohingyů nezaznamenala ani ona. A pokud ano, mlčela.
Kateřina Piechowicz
Jan Mrkvička
mediální koordinátorka
a rozvojové sekce,
organizace ADRA
Člověk v tísni
Situaci v Barmě bychom označili za „přehlíženou“ humanitární krizi v minulosti i dnes, protože je vleklá a bohužel stále nemá konce. I přes současný vývoj politické a ekonomické situace v Barmě přetrvává na mnoha místech ohrožení humanitární krizí, přičemž primární zdravotní péče je jednou z nejakutnějších potřeb. V loňském roce výdaje na zdravotnictví představovaly pouhých 3.9 % státního rozpočtu, oproti 21 % určených pro barmskou armádu. Karenský stát, kde ADRA dlouhodobě působí, je stále hluboce poznamenán 60 lety ozbrojeného konfliktu a porušováním základních lidských práv. Problémem jsou zaminovaná území, minimální infrastruktura a nedostupnost těch nejzákladnějších sociálních služeb. Současný stav mírových jednání stále ponechává značné území jihovýchodní Barmy pod kontrolou ozbrojených skupin. Sociální služby barmského státu nebyly dosud schopny a ochotny do těchto oblastí proniknout, a často zde vůbec neexistuje přístup k pitné vodě, sanitaci, vzdělání a základní zdravotní péči. Mnoho lidí v případě zdravotních problémů navštěvuje zařízení v Thajsku, které jsou vzdálené i několik dní chůze. Běžné nemoci, jimž by se dalo do značné míry předcházet, zde jsou velmi nebezpečné. Nedostatek primární zdravotní péče vede k vysoké mortalitě především u zranitelných skupin – děti, kojící ženy a senioři. ADRA již druhým rokem podporuje komunitní zdravotní péči v těchto odlehlých postkonfliktních oblastech dodávkami léků, zdravotnického materiálu a výcvikem zdravotníků.
ředitel Humanitární
Zapomenutých krizí je bohužel celá řada, ale nemyslím si, že je třeba snažit se najít tu nejvíce zapomenutou. Zmíním proto dvě, kde Člověk v tísni byl nebo je přítomný. V letech 2006 až 2009 jsme silně prožívali krizi spojenou s boji mezi srílanskou armádou a Tamilskými tygry, kde nakonec uprostřed válečné zóny zůstaly stovky tisíc civilistů. Mezinárodní společenství ta situace moc nezajímala a srílanská vláda na civilisty ohledy nebrala. Spolu s dalšími organizacemi jsme se snažili dělat maximum, ale prostor pro humanitární pomoc byl minimální. Válečné zločiny z té doby, včetně vraždy 17 pracovníků francouzské humanitární organizace ACF, dodnes nebyly uspokojivě vyšetřeny. V současnosti se bojím, že pod dojmem dění na Ukrajině a děsivého tažení ozbrojenců z tzv. Islámského státu, začínáme zapomínat na osudy lidí v Sýrii. Už několikátým rokem jsou tamní obyvatelé denně bombardováni, přesto potřebují mít co jíst, mít přístup ke zdravotní péči, syrské děti chtějí chodit do školy. Letos plánujeme do Sýrie doručit pomoc za více než 300 milionů korun – především díky financím od Evropské unie a vlád Británie a Německa. Alespoň někdo si tedy utrpení civilistů všímá, na druhou stranu se však zdá, že se mezinárodní společenství s dlouhodobou válkou v Sýrii zkrátka smířilo.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje foto: archiv autorů
o něj na michala .traplova@clovekv tisni.cz.
Mapování terorismu i míru ve světě Analýze a mapové vizualizaci krizí se detailně věnuje například britská společnost Maplecroft. Mimo vydávání atlasů a publikování krizových analýz zveřejňuje také mapu, která prezentuje shrnutí teroristických aktivit za poslední rok. Ta letošní není však vůbec pozitivní. Za posledních 12 měsíců stoupl počet obětí při teroristických útocích o 30 %, na téměř 19 tisíc mrtvých. Což je v porovnání s pětiletým průměrem značný nárůst. Pomyslnému žebříčku zemí, které Maplecroft hodnotí jako ty v kategorii „extrémní nebezpečí“, vévodí Irák následovaný Afghánistánem a Pákistánem. Na posledním místě v této kategorii se umístila Keňa, a to především kvůli útoku v obchodním centru Westgate v září 2013 v Nairobi. Přestože nejvíce lidí zemřelo v Iráku, drží si Nigérie také jedno smutné prvenství, a to v průměru počtu usmrcených za jeden útok – je to 24 lidí, zatímco v Iráku „jen“ 2. To ukazuje nejen množství útoků v Iráku,
ale také jejich brutálnost v Nigérii. Na druhou stranu mezinárodní Institute for Economics and Peace vydal svůj Global Peace Index (GPI). Česká republika zaujala 11. místo ze 162 zemí (za 6 let, co se index vytvá-
Z
Z A J ÍM A V O STI
ří, se posunula z 18. místa). Na prvním místě je dlouhodobě Island, následovaný Dánskem a Rakouskem. Na druhém konci GPI nalezneme Jižní Súdán, Afghánistán a Sýrii. Zdroje: http://tiny.cc/peaceindex, http://tiny.cc/terrormap
ST R A N A
10 text:
Jiří Pánek doktorand na Katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a redaktor magazínu GISportal.cz
Byznys pro společnost Udržitelné banány od Chiquit y?
Mobilní síť v batohu
Menší spotřeba balené vody
Banány značky Chiquita zná jistě každý. Firma měla v minulosti reputační šrámy v Jižní Americe. O změně přístupu a dosažených výsledcích se můžou milovníci banánů dočíst v nové zprávě o firemní odpovědnosti, která mapuje vývoj firmy mezi lety 2009 a 2012 v oblastech, jako je přístup firmy k životnímu prostředí, komunitám, kvalitě a bezpečnosti potravin či ke kulturním a vzdělávacím aktivitám. Zpráva zmiňuje dlouholetou spolupráci společnosti s Rainforest Alliance a představuje závazky až do roku 2020. Mezi ty patří například cíl zredukovat spotřebu vody o 15 % a emisí CO2 o 30 %. Dnes Chiquita odebírá banány ze 40 tisíc hektarů plantáží s certifikací udržitelné produkce Rainforest Alliance. Firma také podpořila vznik první ženské skupiny v banánovém průmyslu jako součást podpory odborového hnutí. Pro zaměstnance v roce 2011 spustila nov ý dobrovolnický program Live Chiquita!, v rámci něhož mohou zaměstnanci věnovat svůj čas projektům v komunitě právě se zaměřením na udržitelnost.
Nadace skupiny Vodafone představila zařízení pro přenosnou mobilní síť Instant Network Mini, která se vejde díky malé váze a velikosti do malého batohu. Síť je určena pro humanitární pracovníky v oblastech, kde byla poškozena telefonní infrastruktura nebo kde ani nikdy neexistovala. Lze ji uvést v provoz během pouhých 10 minut, má dosah 100 metrů, umožní současně až 5 hovorů a odeslání několika tisíc SMS. Díky síti mohou například humanitárci komunikovat mezi sebou nebo rozeslat obyvatelům postižené lokality zásadní informace. Její obsluhu zvládne každý sám. Instant Network Mini navazuje na již úspěšně nasazenou přenosnou mobilní telefonní síť, která mimo jiné pomohla navázat spojení lidem postiženým tajfunem Haiyan na Filipínách v listopadu 2013. Ta váží 100 kg, vejde se do 4 kufrů a má i vlastní generátor. Dosah sítě je až 5 kilometrů. Na Filipínách umožnila rozeslat 1,4 milionu SMS a uskutečnit 443 288 hovorů během 29 dnů fungování. Nadace Vodafone využívá mobilní síť v rámci svého programu Blesková pomoc. Za více než rok poskytl podporu v Jižním Súdánu, DR Kongo a na Filipínách.
Krajina, lesy i mnohá pobřeží a ostrovy jsou zaplavovány tisícovkami plastov ých lahví. Odhady mluví o tom, že každý z nás ročně použije 167 plastových lahví. Na mnoha místech se nedá pít kohoutková voda. Nový inovační projekt se snaží tuto situaci zásadnějším způsobem ovlivnit. Na základě staré japonské filtrační metody vyvinula firma Greame Glen „vodní fazoli“, tedy jakýsi přenosný přírodní filtr ve tvaru velkého fazolového lusku, který si každý může dát do jedné plastové lahve a čerpat již jen vodu, a to až 280krát na jeden filtr. Pouhým zatočením vody v lahvi přes filtr se vytvoří pitná voda očištěná od chloru a zápachu, dokonce obohacená magnesiem. Má ergonomický design a přizpůsobí se velikosti lahve a může v ní zůstat pro další použití. Projekt by tak mohl pomoci ke snížení spotřeby balené vody. Navíc, filtry jsou rozložitelné a dají se kompostovat, takže nepřispějí ke generování dalšího odpadu. Firma chce z výtěžku z prodeje přispívat na projekty podporující dostupnost čisté pitné vody v rozvojových zemích.
Zdroj: CSR fórum
Zdroj: CSR fórum
Zdroj: CSR fórum
Foto ©Brockmann
Neříkejte pak, že jste o ničem nevěděli…
3,7 milionu lidí v Jižním Súdánu bude hladovět
#ByTheEndOfSeptember
