Vliv právních úprav na současný ekonomický rozvoj

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003

JAN VEČEŘ

Vliv právních úprav na současný ekonomický rozvoj

1. Dynamika právních úprav ekonomických činností Ekonomické vztahy, k nimž patří například vztahy upravující výrobu, kvalitu, dodávky a distribuci zboží, případně poskytování služeb, jsou v moderních společnostech předmětem zvýšeného státního zájmu a jsou ve stále širší míře upravovány právem. Právní úpravy procházejí pochopitelně určitým vývojem – z hlediska historických souvislostí představuje první etapu úprav zpravidla právo zvykové, později nastupují precedenty, judikatura a nakonec právo psané, které se průběžně přizpůsobuje jednotlivým stupňům hospodářského rozvoje. Právo působí jako významný regulátor ekonomických činností. Pokud by právní pravidla neexistovala nebo se ve společnosti neuplatňovala, ztrácela by ekonomika výkonnost a dříve nebo později by upadla do anarchie. Moderní stát se snaží určovat taková právní pravidla, která by vedla ke zvýšení efektivnosti ekonomiky a ke zvýšení komplexní životní úrovně obyvatelstva. Obecně se dnes uznává, že ve všech civilizovaných společnostech má na ekonomický vzestup a úpadek podstatný vliv způsob vládnutí, druhy a formy vlastnických práv, které stát ustanovuje, a účinek jejich vynutitelnosti (vymahatelnosti). V této své ekonomické a právní roli je stát nezastupitelný.1) V této souvislosti je zejména třeba vzít v úvahu, že dobře či špatně nastavená právní pravidla mohou významně ovlivňovat ekonomické výsledky jednotlivých hospodářských subjektů i národního hospodářství jako celku. K oblastem, které nesporně na výkonnost ekonomiky působí, patří v prvé řadě zásadní úprava vlastnických vztahů, zejména záruk jejich dlouhodobé stability. Dále je nepochybně třeba sem zařadit sféru daňové, finanční a celní politiky, oblast správního, obchodního a občanského práva, právní úpravu zahraničního obchodu, ale i některé sféry zdánlivě odtažité, jako je například rodinné právo, právní úprava pohybu

1)

Srovnej Mlčoch, Lubomír: Institucionální ekonomie. Praha, Karolinum 1996, s. 77.

28


cizinců a jejich pobytu na území státu, demografická, populační a školská politika, právní formy rozvoje infrastruktury, výstavby bytů atd. Významným charakteristickým znakem právních úprav ekonomických činností je i určitá dynamika. Právo je živoucím organismem, přizpůsobuje se vnějšímu vývoji a změnám, lépe nebo hůř odráží ekonomickou realitu, mění se a zpětnou vazbou ovlivňuje ekonomický vývoj.2) V souvislosti s tím vystupuje do popředí problém stability právní úpravy. Strnulá stabilita, která přehlíží společenské změny a rozvoj ekonomických vztahů, není zřejmě žádoucí. Druhým extrémem je však značná labilita zákonů a nařízení, jejich příliš časté úpravy a novelizace, které svědčí o tom, že zákonodárce zatím nezná optimální řešení a snaží se je hledat metodou pokusů, omylů a chyb.

2. Nevýhody nízké stability právních úprav ekonomických činností K právním odvětvím, které se v současné době vyznačují nízkou stabilitou a častými novelizacemi, patří z ekonomické oblasti zejména obchodní právo, finanční právo, pracovní právo, právo sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Tato odvětví výrazně ovlivňují celou ekonomickou sféru, počínaje manažerským rozhodováním a konče pracovněprávními vztahy. Jde o takové faktory, jaké představují neustálé změny pravidel při zakládání obchodních společností, účtování, odpisování, finanční evidence, uzavírání a rozvazování pracovních smluv atd. Existuje přímá korelace mezi rozsahem právních změn a možností chybného právního výkladu a vzniku chyb. Přehlédnout nelze ani zvýšenou zátěž podnikatelů a odborného personálu, která je se změnami právních předpisů spojena. Nevýhody málo stabilní právní úpravy jsou obecně známy a v teorii jsou dobře popsány.3) Jde zejména o problémy spojené s kultivací právního vědomí, o potíže spojené se sledováním novelizací a derogačních ustanovení. Z podnikatelského hlediska lze dokonce vyčíslit náklady, které jsou s podobnými změnami právních úprav spojeny. Ekonomická teorie sem řadí náklady na sledování sbírek zákonů a právnických pomůcek, například náklady spojené s odběrem komentovaných příruček, počítačových zpracování zákonů a nařízení, výdaje související se změnami právních vzorů, s respektováním nových účetních a finančních tiskopisů a osnov, náklady spojené s interními a externími právními službami atd.4) Přehlédnout nelze ani to, že každá nová právní úprava vyvolává určitou ostražitost v dodavatelsko-odběratelských vztazích a posouvá tyto vztahy od volnějších k formálnějším, což zpravidla vede k tomu, že spory související s dodávkou

2)

Srovnej Knapp, Viktor: Teorie práva. Praha, C. H. Beck 1995, s. 34 a násl.

Tamtéž, s. 165. K problému stability a lability práva srovnej také Buguszak, Jiří – Čapek, Jiří – Gerloch, Aleš: Teorie práva. Praha, Eurolex Bohemia 2001, s. 32, 288, Gerloch, Aleš: Teorie práva, Dobrá Voda 2001, s. 16, 70, 263.

3)

Mlčoch, Lubomír: Institucionální ekonomie, Praha, Karolinum 1996, s. 37 a násl. Srovnej také Loužák, Marek: Zapomenutá transformace. Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 1999, s. 64 a násl.

4)


29

a odběrem zboží a služeb nelze vyřešit prostým jednáním mezi účastníky a že je častěji řeší vnější instituce – v lepším případě rozhodci, v horším případě soudy. Neustálé změny působí proti standardizaci právních úkonů a proti snižování nákladů na právní, účetní, poradenské, finanční a další podnikatelské služby.

3. Úpravy v podnikatelské oblasti Stabilitu v podnikatelské oblasti by měly zaručit úpravy vlastnických vztahů, zejména současná ústava, která vychází z demokratických principů a vytváří podmínky pro rozvoj soukromé podnikatelské iniciativy. Vlastnické vztahy by po letech složitých úprav již měly zůstat stabilizovány. Měla by být zachována přijatá restituční hranice (1948) a nemělo by docházet k jejímu zpochybňování směrem k další minulosti (1945, 1920). Je třeba vzít v úvahu, že úplné spravedlnosti na tomto úseku nelze nikdy dosáhnout, přičemž právní jistota zde představuje významný aspekt efektivního využití takových ekonomických faktorů, jakými jsou půda, stroje, výrobní zařízení atd. V podnikatelské sféře existuje řada oblastí, které by bylo žádoucí lépe právně ošetřit. Patří sem již zápisy podnikatelských subjektů do obchodního rejstříku, které mnohdy trvají dlouhou dobu. To zvyšuje pravděpodobnost, že v některých případech zápisy v obchodním rejstříku odrážejí minulý stav a neodpovídají současné realitě. V praxi může jít například o to, že v obchodním rejstříku jsou zapsáni jednatelé s. r. o., kteří již byli odvoláni, a nejsou v něm naopak zapsáni ti, kteří tuto funkci zastávají. Podobnou situaci bychom mohli označit jako právní opožďování za faktickým stavem. Dalším problémem, který by bylo třeba přezkoumat, je otázka ručení za výsledky podnikání. Dosavadní systém, kdy v některých typech obchodních společností ručí podnikatel za výsledky podnikání celým svým osobním majetkem, není nejšťastnější ani z hlediska ekonomického, ani z hlediska právního. Snaha zabránit některým negativním dopadům této odpovědnosti za výsledky podnikání vyžaduje úpravu některých dodatečných kroků zejména v oblasti práva rodinného. S rozvojem podnikatelské kultury by bylo žádoucí vytvořit předpoklady k tomu, aby všechny – i drobné – druhy podnikání byly založeny na systému odpovědnosti s ručením omezeným a aby bylo přesněji rozlišeno podnikatelské jmění od osobního majetku podnikatele a jeho rodiny. Tento přístup v sobě zahrnuje jak ekonomický, tak sociální aspekt. Specifickou otázkou zůstává problém podnikatelského neúspěchu, konkursu a vyrovnání. Praxe ukazuje, že hospodářský neúspěch firem může nepříznivě ovlivnit celé ekonomické řetězce dodavatelů a věřitelů, kteří v případě vyrovnání nebo konkursu musí počítat s ekonomickou ztrátou.5) Tato praxe způsobila v České

5) Holman, Robert: Transformace české ekonomiky. V komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2000, s. 67 a násl. Srovnej také Ekonomie reformy. Vybrané stati o teoretických a praktických otázkách přechodu k tržní ekonomice. Praha, Management Press 1995, s. 95 a násl.

30


republice mimo jiné velké problémy řadě bank, z nichž některé byly samy nuceny ukončit svou činnost. Je samozřejmé, že na tomto úseku je třeba v prvé řadě hledat chybu u vlastních řídících pracovníků bank nebo dodavatelských firem, jejichž úkolem je ošetřit poskytované půjčky z hlediska jejich návratnosti, současně by však bylo žádoucí právně podobnou situaci upravit a požadovat po obchodních společnostech, aby přijetí velkých půjček, případně půjček vedoucích k významnému předlužení podniku, sdělovali v Obchodním věstníku. Podobná povinnost – například při poskytnutí půjčky nad 5 miliónů korun – by měla být stanovena pro banky a peněžní ústavy. Rozsáhlé půjčky, jež většinou předcházejí ekonomickým problémům zadlužených ekonomických subjektů, nelze totiž vnímat jen jako soukromé obchodní tajemství, nýbrž je třeba na ně pohlížet jako na záležitost, která je důležitá pro ekonomické rozhodování řady dalších podniků a vedoucích hospodářských pracovníků. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že řada zadlužených podniků „tuneluje“ nejen svou ekonomickou podstatu, ale i peněžní ústavy a banky, které jim poskytly úvěry. Většina vypůjčených prostředků se používá k výplatě mezd jak vedoucích hospodářských pracovníků, tak řadových dělníků a úředníků zadlužených podniků. Ekonomicky neúspěšné podniky nepřistupují díky dalším půjčkám včas k optimalizaci počtu pracovníků, vyplácejí se v nich mzdy, které neodpovídají výsledkům hospodaření, a často se počítá s tím, že na konci tohoto procesu vstoupí do podniku „strategický partner“, který tam vnese nový kapitál, nebo že podnik skončí v konkursu, aniž by uhradil své dluhy. Neúspěšné hospodaření takového podniku tak vlastně financují jiné ekonomické subjekty, zejména banky, a pokud se i ty po sérii krachů svých dlužníků octnou v konkursu, tak státní rozpočet a daňoví poplatníci. Neodpovědné jednání vedoucích hospodářských pracovníků lze trestně právně postihovat, prokázat úmysl je však v podobných případech obtížné. Snadněji se dokazuje nedbalost, která často hraničí s neschopností postihnout vývojové trendy a s podceňováním hrozby hospodářského neúspěchu. V této souvislosti se začalo uvažovat i o trestní odpovědnosti právnických osob. Tato konstrukce je však poměrně složitá a mohla by v zásadě vést jen k zavedení peněžitých trestů, což by zejména v případech zadlužených nebo špatně hospodařících právnických osob nepředstavovalo potřebné řešení.

4. Koncepce daňového zatížení Otázka daňové politiky a daňového zatížení je v poslední době velmi živá. V teorii se v této souvislosti setkáváme se dvěma typy koncepcí. První z nich reprezentuje nízké daňové zatížení, které podnikům ponechává poměrně velké prostředky k investování a občanům umožňuje volnější rozhodování o tom, kam umístit své prostředky a které zboží si koupit. Současně však tato koncepce občany nutí, aby část svých prostředků vynakládali do oblasti zdravotnictví, školství a podobných sfér, které jsou z celostátního rozpočtu málo dotovány. Tuto koncepci bychom mohli z hlediska občana označit jako tvrdší, přičemž v současné době jí z průmyslově vyspělých zemí dávají přednost zejména USA. Druhá koncepce počítá s vyšším daňovým zatížením, přičemž služby v oblasti zdravotnictví, školství, APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003

31

kultury, dopravy apod. stát z velké části hradí nebo podstatně dotuje. Tuto koncepci bychom mohli z hlediska jednotlivce označit jako měkčí. V současné době jí dávají přednost některé vyspělé evropské státy, například Švédsko. V našich podmínkách se historicky vyvinula a do značné míry přežívá druhá koncepce, která vede k poměrně vysokému daňovému zatížení a k poměrně velkorysému vynakládání soustředěných státních zdrojů. Protože tyto zdroje v jednotlivých letech nestačí na uspokojení všech požadavků, vláda navrhuje a parlament přijímá deficitní státní rozpočet, což vede k růstu státního dluhu.6) Hlavní technickou otázkou v této souvislosti zůstává problém přímé spoluúčasti občanů na úhradě poskytovaných služeb, například ve zdravotnictví. Je nesporné, že dosavadní stav vede k nadužívání řady těchto služeb a k rozsáhlému plýtvání s léky. Spoluúčast v této oblasti by sice představovala sociálně tvrdší řešení, současně by však vedla k racionálnějšímu využití léků a zdravotnických služeb. Zároveň téměř vůbec nepokročila privatizace zdravotnictví, což způsobuje, že rozsah zdravotnických služeb poskytovaných mimo zátěž státního rozpočtu je minimální. V oblasti školské politiky se zatím také nedaří zavést určité tvrdší řešení a přenést část výdajů za vzdělání přímo na obyvatelstvo, mimo státní rozpočet.7) Řešením by mohlo být zavedení školného na veřejných školách, samozřejmě s tím, že veřejné školy by o tuto částku obdržely méně dotací na studenta ze státního rozpočtu, případně vyšší podíl soukromých škol na celostátním školství. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na ekonomický aspekt činnosti soukromých škol a na vztah jejich aktivit k úsporám ve státním rozpočtu se při celkové koncepci rozvoje školství často zapomíná. Přitom například v USA je převážná část školství provozována soukromě, aniž by to negativně ovlivňovalo úroveň školství, přístup studentů ke vzdělání a celkovou úroveň celostátní vzdělanosti.

5. Rozsah zdanění podniků Základ současné daňové zátěže tvoří daň z příjmu fyzických osob, daň z příjmu právnických osob a daň z přidané hodnoty. Daně z příjmu řadí teorie k daním přímým, daň z přidané hodnoty k daním nepřímým. Z těchto daní se v současné době nejvíc diskutuje o dani z příjmu právnických osob. Skutečnost je taková, že tato daň dlouhodobě klesá z původních více než 40 % na současných 31 % a předpokládaných 24 % v období následujícím. Zároveň je však třeba konstatovat, že tato daňová zátěž je ještě stále vysoká a působí z hlediska strategie firmy málo motivačně. Majitelé podniků, vedoucí pracovníci i představitelé odborů se většinou shodnou na tom, že podnik by za těchto okolností neměl vykazovat příliš vysoké zisky. Regulačních mechanismů ke snížení svého zisku má podnik k dispozici dost – může omezit stranu výnosů, například menší nabídkou svého zboží, případně zvýšením cen svých výrobků, což je proces, který vede k tomu, že část potenciálních kupujících od koupě upustí. Může však také naopak zvýšit stranu nákladů,

6)

Brdek, Miroslav a kolektiv: Trendy v evropské sociální politice. Praha, ASPI 2002, s. 116 a násl.

7)

Krebs, Vojtěch a kolektiv: Sociální politika. Praha, Codex 1997, s. 303 a násl.

32


zejména tím, že zvýší mzdové výdaje a proplatí svým pracovníkům vyšší mzdy, poskytne jim na konci hospodářského roku odměny nebo prémie. Mzdové prostředky jsou sice také zdaněny, a to daní z příjmu fyzických osob a odvodem sociálního a zdravotního pojištění, toto zdanění však vedoucí pracovníci i podnikové kolektivy pokládají ve srovnání se zdaněním čistého zisku za pozitivnější a pro sebe prospěšnější. Vyšší mzdy mohou pozitivně ovlivnit ekonomický vývoj, protože mohou vést k vyšší poptávce po zboží a službách. Současně je však třeba vidět, že takto vyplacené vyšší mzdy jsou vyváženy nižšími zisky podniků, jejich nižšími investičními možnostmi. Vysoké zdanění podniků tak paradoxně způsobuje, že podniky ztrácejí zájem na ziscích, které jsou pro ně základním zdrojem rozšiřování a modernizace výroby. Proto je třeba prosazovat trend k nižší daňové zátěži právnických osob. To by posílilo zájem podniků na tvorbě zisků a zřejmě by vedlo k tomu, že výběr daně z příjmu právnických osob by výrazněji neklesl. Je totiž známo, že nižší daně se z hlediska státu vybírají snadněji než daně vysoké. Současně by podniky své zisky ve větším rozsahu využívaly k modernizaci výroby a k rozšiřování produkce.

6. Úvahy o paušální a minimální dani U daní, které platí drobní podnikatelé, by se ve větším rozsahu dalo uvažovat o paušální, dohodnuté nebo minimální dani. Dosavadní úprava nutí malé podnikatele vést složité účetnictví, vydržovat si účetní a platit daňové poradce, a to i v těch případech, kdy rozsah podnikání není příliš rozsáhlý. To v řadě případů zhoršuje rentabilitu podnikání. Placení paušální nebo dohodnuté daně by zjednodušilo účetní a administrativní úkony a motivovalo by drobné podnikatele k tomu, aby se v rámci svého podnikání dostali co nejvýš nad seriózně odhadnutý daňový základ. Dosavadní systémy dohodnutých daní, které se u nás používají, jsou příliš striktní a zcela kopírují hospodářské výsledky podniku, takže drobného podnikatele stejně nutí vést náročné účetnictví. Tyto systémy také obsahují povinnost okamžitě dohodnutou daň přizpůsobit novým podmínkám, pokud se ekonomická situace začne jevit pro podnikatele příznivější, než se zdálo v době dohadování o budoucí výši daně. Naproti tomu stanovení skutečné paušální daně by působilo k zefektivnění výrobních procesů, obchodů a služeb, protože jednotliví podnikatelé by byli nuceni postupovat tak, aby si vyprodukovali dostatečné prostředky pro sebe i pro splnění daňové povinnosti. Modelově by mohla vzniknout podobná situace, jakou známe například u silniční daně, kde se za vozidlo určené k podnikání platí roční paušální daň, aniž by bylo třeba zkoumat, jak bylo toto konkrétní vozidlo v rozhodném období využito, nebo u daně, kterou platí majitel nemovitosti, resp. bytu v osobním vlastnictví, kde se stát také nezajímá o stupeň využití této nemovitosti nebo tohoto bytu k bydlení. Z ekonomického hlediska přesné vedení účetnictví, resp. placení účetní firmy, drobné podnikatele v mnoha případech příliš zatěžuje. Jde jak o vynaložení času, tak o finanční náklady. Navíc bývá při finančních kontrolách řada výdajů zpochybňována s tím, že u nich není jisté, zda byly vynaloženy na udržení a zvýšení výnosů podnikatele. Běžně jsou zpochybňovány výdaje za benzín, telefonní poplatky, čistící prostředky, někdy i za nájemné. Podnikatelé často nemohou uplatAPLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003

33

nit výdaje za elektřinu, kterou v domácnostech spotřebovávají jejich počítače, za přístup k internetu apod. Podobné dohady by při stanovení paušální daně odpadly, celý proces by byl z právního hlediska průhlednější. Určitý ekonomický význam mají i úvahy o minimální dani. Řada drobných podnikatelů dlouhodobě vykazuje ztrátu, ačkoliv ekonomické prostředí, v jehož rámci podnikají, je poměrně příznivé. Za těchto okolností lze uvažovat o stanovení minimální daně, podobně jako je například stanoveno minimální pojistné na sociální a zdravotní pojištění. Minimální daň by přitom nemusela být vázána na kladné hospodářské výsledky podnikání.

7. Zdanění fyzických osob Daň z příjmu fyzických osob výraznější změny nevyžaduje. Tato daň patří k daním s poměrně spolehlivým výběrem. Pokud by mělo dojít k jejímu výraznějšímu snížení, projevilo by se to v poklesu příjmů státního rozpočtu. Podobný krok by bylo třeba chápat jako systémovou změnu, která by musela být doprovázena poklesem některých rozpočtových výdajů. Podobný proces by bylo třeba kompenzovat větší účastí obyvatelstva na platbách ve zdravotnictví, ve školství, ve veřejné dopravě apod. Obecně se dá předpokládat, že pokud dojde k dalšímu poklesu daně ze zisku podniků, projeví se to z hlediska příjmů státního rozpočtu příznivým nárůstem daně z příjmu fyzických osob. Jistým problémem na úseku zdanění fyzických osob je poměrně široká škála různých odčitatelných položek, která u jednotlivých kategorií pracovníků vede k rozdílnému snížení jejich daňového základu. Tento složitý systém různých odpočtů se doporučuje sjednotit. Z ekonomického hlediska se zdá, že určité zjednodušení těchto výhod by usnadnilo účtování, což je samo o sobě ekonomicky významné, výraznější konjunkturální podněty to však zřejmě nepřinese.

8. Daň z přidané hodnoty Naše hlavní ekonomicky významná nepřímá daň, daň z přidané hodnoty, není ekonomicky ani právně konstruována příliš šťastně, zejména proto, že je částečně chápána jako daň různě započitatelná, případně vratná. V praxi to znamená, že do zúčtování této daně jsou zapojovány finanční úřady, které v řadě případů ekonomickým subjektům část uhrazené daně vracejí. Často dochází i k jevu, kdy ekonomické subjekty od státu požadují vrácení rozdílu, který jim při platbách a různých úkonech vznikl. V minulosti šlo zejména o nákupy zboží, které později podniky prodaly finálním spotřebitelům v rámci poskytování svých služeb. Daň z přidané hodnoty není tedy čistou daní, jako byla kdysi například daň z obratu, nýbrž daní různě podmíněnou a zúčtovatelnou. Skutečnost, že daň z přidané hodnoty se složitým způsobem s finančními úřady zúčtovává, vytváří určitý prostor k daňovým podvodům, jejichž podstatou je zaměňování jednotlivých podobných druhů zboží, fiktivní dovozy, případně vývozy zboží, proúčtování plateb zboží, které ve skutečnosti neprošlo složkou podnikových služeb apod. Tyto daňové podvody a úniky, z nichž nejznámější je zřejmě tzv. kauza topných olejů, řeší často orgány činné v trestním řízení. Lze přitom předpokládat, že vinou složité kon34


strukce propočtů a vracení této daně zůstává na tomto úseku poměrně rozsáhlá síť skryté kriminality. Odpověď na otázku, jak tento problém řešit, není jednoduchá, protože model konstrukce daně z přidané hodnoty jsme převzali z ciziny a při vstupu do Evropské unie jej budeme muset respektovat. Určité zjednodušení by možná představovala jednotná daň z přidané hodnoty, která by znemožnila přesouvání jednotlivých druhů výrobků a služeb do jiných daňových kategorií. Tato jednotná daň by však zřejmě měla být nižší než současná horní hranice daně z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty prošla v poslední době několika změnami a v řadě případů došlo k jejímu zvýšení. Tato skutečnost může ovlivnit ekonomické rozhodování finálních odběratelů. Současně je třeba vidět, že tuto daň spotřebitel nese jen v těch případech, kdy se rozhodne konkrétní zboží nebo službu koupit. Je tedy možné pohlížet na tuto daň jako na daň ekonomicky podloženou, které se spotřebitel může svým chováním a rozhodováním vyhnout. V poslední době můžeme pozorovat snahu státních orgánů rozšiřovat okruh podnikatelů, kteří jsou povinni platit daň z přidané hodnoty, zejména v souvislosti se snižováním ročního, resp. měsíčního základu, z něhož se daň z přidané hodnoty platí. Toto řešení nemusí vést z hlediska konečného efektu ke zvýšení výběru této daně, protože každý registrovaný plátce této daně si může svou vynaloženou daň z přidané hodnoty odčítat, současně však může slabší ekonomické subjekty, které dosud tuto daň neplatily, postihnout tím, že budou nuceny vést o jejím placení a vracení náročnější účetnictví než dosud. Specifickou ekonomickou zátěž představují pro podniky platby sociálního a zdravotního pojištění za zaměstnance. Tyto platby jsou v našich podmínkách poměrně vysoké, prodražují pracovní síly a v řadě případů zhoršují hospodářskou situaci podniků. Mnohdy také vedou k podnikatelským podvodům, ke snaze zaměstnávat pracovníky načerno, případně dávat přednost takovému pracovnímu poměru, z něhož se platby na sociální a zdravotní pojištění neplatí. Hlavním ekonomickým problémem na tomto úseku je dosažení racionálního hospodaření v oblasti zdravotnictví a stabilizace důchodového systému. Ostatní daně, k nimž patří například daň silniční, dálniční známky apod., nehrají v ekonomickém rozhodování podniků zásadní úlohu, zejména proto, že objemy těchto daní v podnikové praxi většinou zdaleka nedosahují objemů daně z příjmu fyzických osob, plateb za sociální a zdravotní pojištění. Tyto daně většinou příjmovou stránku státního rozpočtu výrazněji neovlivňují. Jejich ekonomickou předností bylo v uplynulých letech to, že ve srovnání s jinými druhy daní byly v zásadě stabilizovány.

9. Zaměstnanost a nezaměstnanost Oblast pracovněprávních vztahů představuje citlivou sféru, v níž se silně prolínají ekonomické, morální a právní aspekty.8) V ekonomické oblasti panují

8) Srovnej Buchtová, Božena a kolektiv: Nezaměstnanost – psychologický, ekonomický a sociální problém. Praha, Grada 2002, s. 57 a násl.


35

například určité rozpaky, jak vnímat a hodnotit problém nezaměstnanosti. Na jedné straně se zdůrazňuje, že v tržní ekonomice je třeba s nezaměstnaností počítat a že vzájemná konkurence mezi pracovníky na trhu práce je pro ekonomiku příznivá, na druhé straně žádná vláda neopomene zdůraznit správnost zaměření své hospodářské politiky, pokud se jí podaří nezaměstnanost snížit a vytvořit nová pracovní místa. Vyšší nezaměstnanost bývá také vnímána spíše jako průvodní jev deprese či krize, nízká nezaměstnanost jako aspekt příznivého ekonomického rozvoje. Zdá se také, že státy s tvrdším sociálním přístupem se vyznačují celkově vyšší intenzitou a faktickou úrovní výroby, i když tuto tezi by zřejmě bylo teprve třeba složitě sociologicky a ekonomicky prokázat. Naše republika patří v tomto směru zatím k sociálně měkčím, což souvisí s problémem zachování tzv. sociálního smíru. Ten by se mohl při zhoršení sociální situace, rychlého úbytku pracovních míst a nízké úrovně zabezpečení v nezaměstnanosti narušit, což by mohlo nepříznivě ovlivnit celkový ekonomický vývoj. Současně však u nás byla opuštěna zásada plné zaměstnanosti, která byla k pracovníkovi příliš měkká, a nahrazena zásadou soutěživosti a konkurence mezi pracovníky, jež lépe vyhovuje požadavkům tržní ekonomiky a efektivního ekonomického rozvoje. Tato představa vychází z toho, že pro ekonomicky příznivě se rozvíjející společnost je lépe, pracuje-li v ní méně lidí s vyšší výkonností a produktivitou, než když se ve společnosti prosazuje plná zaměstnanost málo efektivně pracujících lidí. Problémy nezaměstnaných nebo těch, kteří nedosahují společensky uznaného sociálního standardu, řeší potom tzv. sociální síť.9) Z hlediska udržení ekonomické úrovně státu a jeho konkurenceschopnosti v mezinárodním měřítku se však při vyšší nezaměstnanosti projevují určité nevýhody. Jde v poprvé řadě o to, že v mnoha povoláních je třeba trvalého cviku a výkonu pracovní činnosti, aby nedocházelo ke ztrátě kvalifikace (obsluha strojů, řidiči, opraváři, tvůrčí duševní profese). Současně je třeba brát v úvahu, že ztráta zaměstnání a pobírání sociální podpory vede ke specifickému životnímu rytmu a k odvykání pracovních návyků. Navíc existuje přímá korelace mezi nezaměstnaností a určitými trestními nebo sociálně problematickými činnostmi (krádeže, alkoholismus, prostituce). V této souvislosti vzniká otázka, zda by z ekonomického hlediska nebylo vhodnější přijmout takovou právní úpravu, která by vázala některé druhy podpor na výkon určitých veřejně prospěšných prací (vhodné by byly stavby dálnic a silnic, výstavba a modernizace nemocnic apod.).

10. Pracovněprávní a obchodně právní vztahy V devadesátých letech, kdy došlo k nástupu drobného soukromého podnikání, se objevily určité problémy z hlediska volby mezi pracovněprávními a obchodně právními vztahy. V praxi jde o to, zda podnikatel může při plnění běžných hospodářských úkolů využívat jiné samostatné podnikatele, například pro-

Srovnej Spěváček, Vojtěch a kolektiv: Transformace české ekonomiky – politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha, Linde 2002, s. 247 a násl. Srovnej také Tomeš, Igor a kolektiv: Právo sociálního zabezpečení. Praha, Spolek českých právníků 1998, s. 153 a násl.

9)

36


davačky v obchodě. Právní úprava dala jednoznačně přednost pracovněprávním vztahům, především s odůvodněním, že při obchodně právních vztazích dochází k nižším platbám sociálního a zdravotního pojištění. Někteří podnikatelé, kteří prosazovali v praxi obchodně právní vztahy, byli dokonce trestněprávně postiženi. Administrativní omezení, resp. příkazy, které znemožňují volnou volbu podnikatele mezi obchodně právními a pracovněprávními vztahy, však mohou komplikovat jeho podnikatelské záměry. Odůvodnění státních orgánů, že platby sociálního a zdravotního pojištění jsou u osob samostatně výdělečně činných a u zaměstnanců rozdílně nastaveny, by nemělo sloužit jako záminka k administrativnímu odmítání obchodně právních vztahů. Správnější by bylo nastavit platby sociálního a zdravotního pojištění u obou skupin osob stejně, případně ponechat smluvní volnost při výběru mezi obchodně právním a pracovněprávním vztahem i za cenu rozdílných sociálních a zdravotních plateb. Pokud lze volit mezi administrativním omezením a smluvní volností, je třeba z hlediska moderního pojetí lidských práv, emancipačních procesů jednotlivců i perspektiv ekonomického rozvoje dávat přednost smluvní volnosti. Totéž platí pro oblast živnostenského podnikání. Celá tato sféra by si vyžadovala seriózní analýzu, jejímž smyslem by mělo být prosazení větší volnosti v oblasti jednotlivých typů živností. Značné byrokratické překážky vedou totiž k tomu, že mnoho lidí, kteří by za vhodnějších podmínek byli schopni sami podnikat, případně i zaměstnávat jiné, raději pobírají sociální podporu. Odrazují je například náročné požadavky na vedení účetnictví, které mnohdy značně zhoršují rentabilitu podnikání, nemožnost platit paušální, případně dohodnuté (odhadnuté) daně, problémy s případným propouštěním zaměstnanců apod.

11. Problém pružných pracovních smluv Právě skutečnost, že zaměstnanci jsou v naší právní úpravě značně chráněni před případným pružným propouštěním, které je mnohdy jednou z důležitých podmínek podnikatelského úspěchu, paradoxně vede k vyšší nezaměstnanosti. Zejména drobní podnikatelé, kteří se obávají potíží s případným propouštěním zaměstnanců, si často velmi dobře rozmýšlejí, zda další pracovníky zaměstnají nebo ne. V tomto směru se v posledních letech paradoxně přitvrzuje proti podnikatelům, například tím, že se jim znemožňuje uzavírat se zaměstnancem opakovaně pracovní smlouvu na dobu určitou. Pracovní smlouva na dobu určitou přitom umožňuje zaměstnavateli ke konci dohodnuté doby bez administrativních omezení posoudit, zda s pracovníkem uzavře smlouvu novou nebo pracovní vztah ukončí. Při této úvaze se zaměstnavatel pochopitelně řídí ekonomickou úvahou a odhadem budoucí konjunktury. Nová úprava, která umožňuje s pracovníkem uzavřít pracovní smlouvu na dobu určitou nanejvýš na dobu dvou let, se může paradoxně obrátit proti zaměstnancům. Řada podnikatelů a vedoucích hospodářských pracovníků neuzavře zřejmě opakovaně pracovní smlouvu na dobu určitou se stejným zaměstnancem a dá přednost jiným uchazečům o zaměstnání. Důvodem k tomu budou zejména obavy z příštího vývoje ekonomické konjunktury. Nepříznivý vývoj této konjunktury by APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003

37

byl provázen snahou zaměstnavatelů pružně snižovat počty zaměstnanců, což je obtížnější ve vztahu k pracovníkům s pracovním poměrem na dobu neurčitou než ve vztahu k pracovníkům s termínovanou pracovní smlouvou.

12. Oblast sociálního a zdravotního zabezpečení Významnou právní sférou, v níž se setkává zájem jednotlivce a státu a jež může vést ke zlepšení nebo zhoršení životní úrovně jednotlivce a rodin, je oblast sociálního a zdravotního zabezpečení (pojištění). V této sféře jsme historicky zdědili určité právní úpravy, o nichž se v posledních letech opakovaně dost diskutuje. Různé názory se objevují na úpravu sociálního a zdravotního pojištění, na stupeň osobní iniciativy jednotlivce v této oblasti, na jeho spoluúčast při hrazení zdravotnických výkonů, na oddělení důchodových fondů od státního rozpočtu, na důchodové připojištění apod. Všechny tyto úvahy většinou vycházejí z analýzy demografického vývoje, zejména ze skutečnosti, že ve společnosti přibývá starších osob a že ročníky, které nastupují do produktivního věku, jsou málo početné. Zdůrazňuje se, že společnost stárne a že poměr mezi produktivními pracovníky a důchodci se zhoršuje. V této souvislosti nelze pouště ze zřetele, že moderní státy se snažily řešit problém práce nezpůsobilých (invalidních a starých) osob různě a že i současné modely se v jednotlivých zemích liší.10) Tradiční forma zabezpečení ekonomicky neaktivních osob (včetně dětí) vycházela z ekonomické úlohy rodiny: rodiče ekonomicky zabezpečovali své děti a současně i příslušníky generace, která zestárla a překročila hranice produktivního věku. Tyto vztahy se dlouho chápaly spíše jako morální než právní. Potíže však vznikaly v těch případech, kdy rodina neměla silnější ekonomické zázemí nebo kdy příslušníci ekonomicky aktivní generace zemřeli. Takto se například ve středověké společnosti objevovaly problémy sirotků a ovdovělých žen. Problémy vdov se přitom nejčastěji řešily novým sňatkem. Někde, zejména v muslimských zemích, kde vinou častých vnějších i občanských válek docházelo ke zvýšené úmrtnosti mužů, se často zdůrazňuje, že i mnohoženství je takto sociálně podmíněno a že často usnadňovalo zařazení přebývajících žen do rodinných ekonomických jednotek. V evropských podmínkách byly vdovy a sirotci ve středověku často předmětem sociální péče cechů a profesních bratrstev. Na vesnicích se ke konci feudalismu vyvinul systém tzv. výměnku. Hospodář, který v určitém okamžiku, jenž si účastníci mohli v zásadě volně zvolit, předával smluvně celou svou usedlost a polnosti synovi nebo jinému nástupci, si ve smlouvě vymínil, co a v jakém rozsahu mu bude přebírající každoročně platit, v kterých místnostech bude bydlet atd. Výměnkáři podle svých sil a možností pomáhali většinou novému hospodáři při polních pracích, při hlídání dětí atd. I když tento systém nefungoval v řadě případů ideálně, představoval na svou dobu poměrně pokročilý institut sociálního zabezpečení starších, plného pracovního

Srovnej Tomeš, Igor a kolektiv: Právo sociálního zabezpečení. Praha, Spolek českých právníků 1998, s. 17 a násl.

10)

38


výkonu již většinou neschopných osob, aniž by byly vytrhovány z prostředí, v němž po léta žily a které jim bylo důvěrně známé. Institut výměnku však nebylo možné uplatnit v podmínkách, které se začaly vytvářet v období rozmachu tovární výroby a narůstající námezdní práce, protože zde chybělo potřebné ekonomické zázemí k vytváření určitého trvalého nadproduktu. V těchto podmínkách bylo třeba hledat jiné způsoby sociálního zabezpečení práce neschopných starších a invalidních osob, pomineme-li potulku nebo žebrotu. Od 19. století se proto zcela logicky objevují systémy zdravotního a sociálního zabezpečení dělníků, horníků, železničářů, státních zaměstnanců a dalších skupin osob, které jsou v jistém rozsahu napojeny na státní rozpočet. V tomto směru patří v evropském prostoru k předním zemím Německo a po něm s určitým časovým zpožděním také Rakousko-Uhersko. Tyto systémy sociálního (a mnohdy i zdravotního) pojištění se vyznačují tím, že odpoutávají sociálně zabezpečenou osobu od ekonomické závislosti na rodině. Vztah „sociálně závislý jednotlivec – rodina“ nahrazují alespoň do jisté míry vztahem „sociálně závislý jednotlivec – stát“. To do jisté míry přispívá k zprůhlednění sociální situace jednotlivce a k jeho společenské emancipaci, protože v invaliditě a ve stáří přestává být závislý na svépomoci nebo na rodině a stává se svým způsobem „nezávislým“. Na tato východiska navazují dnes ve své většině evropské sociální úpravy, včetně naší republiky, samozřejmě s tím, že v zemích s vyšší životní úrovní využívají občané ve stáří ke svému zabezpečení také svůj majetek, který si naspořili v průběhu produktivního věku, resp. zdědili po předchozích generacích. V těchto zemích je také ve větším rozsahu než u nás rozšířeno důchodové připojištění. Větší majetkové zázemí a podnikatelská iniciativa jednotlivců umožňují v těchto státech odsouvat odchod do důchodu do vyšších věkových sfér. Podobně jako v západoevropských zemích je dnes i u nás situace na tomto úseku komplikována tím, že přibývá osob ve vyšších věkových kategoriích.11) Obrazně řečeno zhoršuje se poměr mezi skupinou osob v produktivním věku a skupinou důchodově zabezpečených. To vyvolává určitý neklid na společenské a politické scéně. V této souvislosti se uvažuje o několika možnostech řešení: – rozvolnění vazby mezi státním rozpočtem a systémem důchodového zabezpečení, – zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, – přesun těžiště odpovědnosti za materiální zabezpečení ve stáří na jednotlivce samotného (do soukromé sféry), například pomocí důchodového připojištění, – zvýšení sazeb sociálního a zdravotního pojištění pro zaměstnance a zaměstnavatele, – nivelizace vyplácených starobních a invalidních důchodů, – stanovení fixního počtu důchodců ve společnosti.12)

11) Srovnej Mlčoch, Lubomír - Machonin, Pavel - Sojka, Milan: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989. Alternativní pohled. Praha. Karolinum 2000, s. 219 a násl. 12)

Srovnej Vlček, Josef a kolektiv: Ekonomie a ekonomika. Praha, ASPI 2003, s. 496.


39

13. Princip solidarity a průběžnosti V této souvislosti je třeba se nejprve teoreticky zmínit o systému sociálního zabezpečení, jak se u nás historicky vyvinul, a potom se zamyslet nad otázkou, zda a které principy by bylo možné, resp. únosné narušit. Náš systém sociálního a zdravotního zabezpečení vychází z principu solidarity – modelově by do něj měli přispívat všichni práceschopní občané i cizinci, kteří jsou v našich podnicích zaměstnáni nebo na našem území podnikají, a všichni zaměstnavatelé, kteří vyplácejí mzdy. Prostředky z něj by měly přecházet k potřebným osobám, zčásti na principu zásluhovosti (závislost výše důchodu na předchozím výdělku), zčásti na principu sociální potřebnosti.13) Jde o systém zákonný, nucený, povinný, výše plateb do něj jsou důsledně a systematicky kontrolovány a neplnění odvodových povinností je postihováno. Platby jsou často vymáhány řadu let zpět, zejména u zdravotního pojištění, což v řadě případů působí depresivně. Lze však předpokládat, že bez tvrdého vymáhání těchto odvodů by se systém v důsledku nedostatku prostředků poměrně brzy zhroutil. Jakékoliv oslabení státního vlivu, politická nejistota, hospodářské potíže podniků, mocenské výkyvy fungování tohoto systému zásadně ohrožují. Prospívá mu naopak politická stabilita a hospodářská konjunktura, případně i nižší, ale stabilní výdělky. Druhým významným rysem tohoto systému je jeho průběžnost, tj. skutečnost, že peníze se v něm neskladují, nýbrž že se okamžitě předávají oprávněným osobám. Obecně zde platí, že čím kratší je časový úsek mezi vybráním peněz a jejich převodem k oprávněným osobám, tím méně peněžních prostředků se v systému, případně i mimo něj, ztratí. Čím více se prodlužuje doba „skladování“ peněz, tím více narůstají inflační ztráty, ekonomická a politická rizika znehodnocení nebo zneužití těchto prostředků. Solidárnost a průběžnost systému sociálního a zdravotního zabezpečení mají některé nesporné výhody. Jednou z nich je skutečnost, že do systému platí všichni, ale čerpají z něj jen někteří. Názorně to lze demonstrovat na starobních důchodech. Ze statistických úmrtnostních tabulek lze zjistit, kolik procent populace (resp. kolik procent žen a mužů) z určitého populačního ročníku se dožije šedesáti, šedesáti pěti, sedmdesáti nebo devadesáti let. Posunováním věkové hranice vzhůru lze dosáhnout toho, že počet osob oprávněných pobírat starobní důchod se výrazně sníží. Lze dokonce najít věkovou hranici, kdy by tento nárok byl nulový. Všechny představy o jakémsi „spoření každého jednotlivce na stáří“ opomíjejí tuto nespornou výhodu průběžného systému a zvyšují nebezpečí, že každý jednotlivec bude chtít ve stáří „zpět své naspořené peníze“. Pokud jde o „spořící“ systémy, chtěli by z něj zpětně čerpat všichni, nejen ti, kteří se dožili určitého společností předem stanoveného věku. Princip, kdy všichni do systému přispívají a výhodu z něj má jen někdo, není zřejmě úplně spravedlivý, ale je poměrně efektivní. Vychází ze zásady, která často nebývá zřetelně formulována, ale kterou podvědomě všichni cítí – že totiž člověk nepotřebuje peníze, když zemřel, ale když je naživu. Obrazně řečeno se tedy těm, kteří zemřou před vznikem nároku na starobní důchod, jejich prostředky

13)

Srovnej Krebs, Vojtěch a kolektiv: Sociální politika. Praha, Codex 1997, s. 35 a násl.

40


nevracejí (nesmíme ovšem opomenout, že sociálně mohou být zabezpečeni jejich rodinní příslušníci v podobě vdovského nebo sirotčího důchodu). Tento systém není z hlediska jednotlivců spravedlivý, ale z hlediska společnosti je účinný, protože umožňuje využívat soustředěné prostředky ve prospěch těch, kteří se dožili vyššího věku a kteří by za jiných okolností představovali pro společnost sociální zátěž. Pokud jde o jednotlivé náměty na snížení zatížení společnosti ve vztahu k sociálnímu zabezpečení, jsou některé zajímavé, k jiným je však třeba přistupovat s určitou opatrností. Například odpoutání důchodového zabezpečení od státních záruk by v budoucnu mohlo přinést spíše víc komplikací než výhod. Zkušenosti z posledních let ukazují, že pokud dojde k nějakým ekonomickým problémům, například ke krachu bank nebo peněžních ústavů, je to konec konců vždycky jen stát, který je schopen uhradit vzniklé ztráty. Nejeví se proto příliš účelné situaci měnit, protože by to zase byl jen stát, který by musel případné neúspěchy jiných subjektů, které by působily v oblasti sociálního zabezpečení, uhrazovat. Připustit lze pochopitelně diskusi o důchodových fondech, pokud by měly fungovat jako instituce poskytující důchodové přilepšení. Velmi opatrně je však třeba přistupovat k představě nucené volby důchodového fondu založeného na nestátní, resp. soukromé bázi. U těchto fondů by se peníze hromadily, čímž by byl porušen princip co nejkratšího přesunu peněz od vybrání k užití. Byla by zde vysoká rizika politická i ekonomická, byly by příliš vysoké náklady na správu prostředků, nebylo by možné zabránit subjektivismu při jejich použití (investování) apod. Nejde zde jen o nebezpečí tzv. vytunelování těchto fondů, k němuž může dojít třeba i nepřímo, například tak, že správci fondů si vyplácejí příliš vysoké mzdy nebo platí neúměrně vysoké nájmy za pronajaté budovy, ale i o objektivní procesy, které mohou snížit cenu soustředěného kapitálu, například o to, že mnohdy dobře míněné investice nevyjdou, že kapitál se v některých odvětvích vinou vědeckotechnického rozvoje znehodnotí, že dojde k poklesu jeho hodnoty vinou objektivních procesů, jako je inflace, politická nestabilita, ekonomická krize, deprese atd. Nebezpečí spočívá i v tom, že vedení fondů se často střídají, jejich záměry se odlišují, noví vedoucí často odmítají odpovědnost za minulá rozhodnutí atd. Pokud někteří občané chtějí podobná rizika z hlediska svého zabezpečení ve stáří nést, bylo by možné jim to umožnit, spíše však jen jako nadstavbu nad základním sociálním zabezpečením garantovaným státem. K určitému snížení výdajů ze státního rozpočtu by mohla vést důsledná nivelizace důchodů, tj. námět, aby všichni starobní důchodci měli stejně velký důchod a o určité přilepšení aby se každý z důchodců staral sám. V této souvislosti je však na místě poznamenat, že dosavadní systém výpočtu důchodových nároků v zásadě k podobné nivelizaci vede, protože výdělky nad určitou sumu se do výpočtového základu započítávají v poměrně malé výši.

14. Možnost stanovení stabilního počtu důchodců Poukázali jsme již na to, že určitá nervozita ve společnosti ve vztahu k důchodovému zabezpečení vzniká proto, že ve společnosti přibývá osob ve starších věkových kategoriích, čímž se zvyšuje příspěvková zátěž pro pracovníky v proAPLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003

41

duktivním věku.14) Tento problém se zatím v zahraničí i u nás řeší zpravidla mechanicky zvyšováním důchodového věku a odsouváním vzniku nároku na důchod. Například u nás tak postupně dochází k posunu věkové hranice nároku na důchod u mužů z 60 na 65 let, u žen z 54 – 57 let na 65 let. Existují přitom určité možnosti, které by společnost ve vztahu ke starší části populace uklidnily, i když se o nich zatím neuvažovalo. K nim patří zavedení systému stabilního počtu důchodců ve společnosti. Velkou výhodou tohoto systému by bylo, že ve společnosti by nedocházelo k narůstání počtu důchodců. Jejich počet a tím i výdaje na důchody by byly v zásadě stabilní. Společnost by si mohla stanovit, jak vysoký počet důchodců je schopna při průběžném financování obsluhovat, přičemž by mohla diferencovat mezi nároky mužů a žen. Ženy by mohly být zvýhodněny tím, že by jejich počet v celkovém množství oprávněných mohl být vyšší. Modelově by mohla situace vypadat například tak, že společnost by si počet starobních důchodců stanovila na jeden milion, z nichž by mohlo být dejme tomu 600 tisíc žen a 400 tisíc mužů. Množina důchodců by byla pojímána jako průběžný systém, z něhož někteří jednotlivci vystupují (nejčastěji úmrtím) a do něhož jiní jednotlivci vstupují. Pokud jde o vstup do systému, lze u nás poměrně snadno zjistit nárokové pořadí starobních důchodců pomocí soustavy rodných čísel. Rodná čísla starších osob by byla z hlediska vstupu do důchodového systému pokládána za „lepší“ než rodná čísla osob mladších. Žadatel o starobní důchod by vyplnil příslušnou žádost a počítač by ho na základě jeho rodného čísla okamžitě zařadil mezi uchazeče o důchod tak, že těsně před žadatelem by byla osoba s rodným číslem nejblíže „lepším“ a těsně za žadatelem by byla osoba s rodným číslem nejblíže „horším“. Den podání žádosti o důchod by tak ve vztahu k nároku na něj nehrál žádnou úlohu. Každý den by se úmrtím určitého počtu dosavadních důchodců uvolnil jistý počet důchodových míst, jenž by byl vyplněn žadateli o důchod s „nejlepšími“ rodnými čísly tak, aby počet důchodců ve společnosti zůstával v zásadě konstantní. Pokud by společnost „chudla“, mohl by parlament počet stabilního počtu důchodců svým usnesením snížit, pokud by „bohatla“, tj. konjunktura by byla příznivější, mohl by parlament počet důchodců zvýšit. Tento postup by měl z hlediska ekonomické stability společnosti zásadní význam, protože osoby v produktivním věku by se nemusely obávat nadměrné důchodové zátěže a společnost by mohla snadno plánovat náklady na důchody, protože počet důchodců by se neměnil. Stanovením konstantního počtu důchodců by odpadlo nebezpečí růstu plateb na sociální zabezpečení pro osoby v produktivním věku i pro jejich zaměstnavatele. Pokud by tento systém byl navíc vylepšen o zásadně konstantní základní důchod, přičemž určité přilepšení pro stáří by bylo závislé na osobní iniciativě jednotlivce (ať už ve sféře hromadění majetku nebo nějakého smluvního připojištění), společnost by se mohla ve vztahu ke starším osobám uklidnit a dosáhnout vyššího stupně stability. Navíc by se možná ukázalo, že společnost nemusí starší spoluobčany posílat do starobního důchodu až v 65 letech, nýbrž že reálná hranice odchodu do důchodu je nižší (u mužů třeba kolem 63 let, u žen při příznivějším nastavení systému třeba kolem 61 let).

14)

Srovnej Vlček, Josef a kolektiv: Ekonomie a ekonomika. Praha, ASPI 2003, s.495 a násl.

42


Systém konstantního počtu důchodců je z hlediska důchodové zátěže společnosti třeba pokládat za optimální. V podmínkách naší republiky jej lze navíc poměrně snadno realizovat díky progresivnímu a dlouhou dobu osvědčenému systému rodných čísel, jež byla ostatně v minulosti zavedena především právě z hlediska potřeb sociálního zabezpečení. Z ekonomického hlediska lze navíc konstatovat, že stanovení stabilního počtu důchodců ve společnosti by vyřešilo převážnou většinu problémů, které se kolem sociálního zabezpečení v posledních letech vyskytují a jejichž řešení se zatím většinou zbytečně dramatizuje.

15. Závěr Skutečnost, že správně nastavený právní systém výrazně ovlivňuje ekonomickou konjunkturu a hospodářskou stabilitu, je dnes většinou obecně uznávána. V našich konkrétních podmínkách však jde o to, aby se tento systém neustále zdokonaloval. K tomu jsou zapotřebí jak zásadní teoretické úvahy o zaměření a zdokonalování jednotlivých právních odvětví, tak konkrétní analýzy, které prokáží, jak mohou jednotlivé právní úpravy přispět k celkovému ekonomickému rozvoji a ke zvýšení podnikatelské motivace. ••• Jan Večeř The Influence of Legislation on Current Economic Developments The author’s starting point is that the law acts as a significant regulator of economic activity. The modern state is irreplaceable in its economic and legal role. Areas which affect economic performance include, above all, the fundamental regulation of property relations, the sphere of fiscal, financial, and customs policy, the fields of administrative, commercial, and civil law, the regulation of foreign trade, and certain areas which might seem abstract, such as family law, the regulation of the movement of aliens and their residence on the territory of the state, and demographic, population, and educational policy. In the Czech Republic, there is currently a debate on the issue of the tax burden, which is relatively high and which should be gradually reduced for corporate taxation (from a present corporate income tax rate of 31 % to an anticipated 24 %). The author also recommends that the possibility of a flat-rate, minimum, or pre-agreed tax be considered for smaller entrepreneurs. As for labour-law and commercial-law relations, the author is in favour of greater contractual freedom than we have been accustomed to in the Czech Republic. This also applies to licensed trades, where, for example, the high demands on bookkeeping often impair the profitability of small businesses. The ageing population is having a negative impact on social security, which has led to discussions on the reform of the system of old-age pensions. In this respect, it is worth considering a relaxation of the ties between the central government budget and the pension security system, an increase in the retirement age, a shift in the focal point of responsibility for material security in old age to the individual (to the private sector), for example by means of supplementary pension plans, an increase in the social securiAPLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003

43

ty and health insurance payments made by employees and employers, levelling-out of old-age and disability pensions, and the appointment of a fixed number of pensioners in society. In the conditions of the Czech Republic, the author recommends giving priority to a constant number of pensioners. By setting a constant number of pensioners, the risk of an increase in social security payments for those of a productive age and their employers would be eliminated. This system would be ideal in Czech conditions and would help resolve practically all the social security problems that have emerged recently.

44


Vliv právních úprav na současný ekonomický rozvoj

Recommend Documents