Rozkazní řízení v České republice, na Slovensku a v Polsku

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

Rozkazní řízení v České republice, na Slovensku a v Polsku

Barbora Przybylová

2014/2015

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Rozkazní řízení v České republice, na Slovensku a v Polsku“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

………………………………………….. Barbora Przybylová

2

PODĚKOVÁNÍ: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce, JUDr. Radimu Chalupovi za pomoc a koncipování tématu této práce, vedení, poznatky a informace poskytované během celého studia. Dále bych velice ráda svým přátelům za povzbuzování a poskytnutou útěch. V neposlední řadě musím poděkovat své rodině za veškerou, ať už finanční či psychickou podporu během celého studia, za to, že při mně stáli v dobrých i „horších“ chvílích a v neposlední řadě za to, že mi toto studium vůbec umožnili.

3

Anotace: V první části se diplomová práce soustředí na praktické otázky českého rozkazního řízení de lege lata, a to především ve vztahu k řízení vedoucímu k vydání platebního rozkazu, směnečného platebního rozkazu, jakož i co se týče řízení námitkového. V další části se práce soustředí na popis rozkazního řízení na Slovensku a v Polsku, přičemž podrobněji jsou rozebrány především rozdíly mezi českou a slovenskou právní úpravou. Obě komparované právní úpravy jsou zhodnoceny s ohledem na možný zdroj inspirace pro právní úpravu českou. Závěrečnou částí je úvaha de lege ferenda, v níž vyjadřuji kritiku současné české úpravy rozkazního řízení i změn, k nimž v nedávné době došlo, přičemž navrhuji dílčí i zásadní změny, jež by mohly zvýšit efektivitu a rychlost vymáhání práva.

Abstract: In the first part, the thesis concentrates on the practical problems of the Czech proceedings for a payment order de lege lata, mainly regarding the proceeding heading for the payment order, bill of exchange payment order, as well as regarding the proceeding on objections against the payment order. The second part of the thesis concentrates on the description of the payment order proceeding in Slovakia and in Poland. The differences between the Czech and the Slovak payment order proceedings are analysed in detail. The both analysed legal systems are evaluated in order to find a possible inspiration for the Czech payment order proceeding. The final part concentrates on the de lege ferenda reflections, which contain the criticism of the Czech payment order proceeding, as well as the criticims of the recent modifications of the proceeding and my proposals of the partial and essentiall modification, which could increase the efficiency and swiftness of the law prosecution.

4

Klíčová slova: Platební rozkaz, elektronický platební rozkaz, směnečný platební rozkaz, Polsko, Slovensko, analýza

Keywords: Money order, electronic payment order, bill order for payment, Poland, Slovakia, analysis

5

OBSAH OBSAH ................................................................................................................... 6 Seznam použitých zkratek .................................................................................... 8 1

Rozkazní řízení jako rychlá cesta k spravedlnosti ....................................... 9

2

Koncepce rozkazního řízení v české právní úpravě ...................................11 2.1

3

Platební rozkaz........................................................................................11

2.1.1

Podmínky vydání platebního rozkazu ..........................................11

2.1.2

Vázanost návrhem ........................................................................ 15

2.1.3

Doručení platebního rozkazu ...................................................... 15

2.1.4

Odpor ............................................................................................. 17

2.1.5

Náklady řízení ............................................................................... 19

2.2

Elektronický platební rozkaz ................................................................. 21

2.3

Podmínky vydání směnečného a šekového platebního rozkazu ........ 22

2.3.1

Podstata směnečného platebního rozkazu .................................. 23

2.3.2

Doručování směnečného platebního rozkazu ............................ 24

2.3.3

Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu ..................... 25

2.3.4

Náklady řízení a soudní poplatek ................................................ 29

Slovenský exkurs .......................................................................................... 35 3.1

Platební rozkaz....................................................................................... 35

3.1.1

Postup při částečném zpětvzetí či změně žaloby před vydáním

elektronického platebního rozkazu ............................................................ 35

4

3.1.2

Postup při zjevné protiprávnosti části návrhu ........................... 37

3.1.3

Platební rozkaz a nepřijatelné smluvní podmínky ..................... 39

3.1.4

Formulářový platební rozkaz ....................................................... 39

3.1.5

Doručování platebního rozkazu .................................................. 40

3.1.6

Obrana proti platebnímu rozkazu ............................................... 40

3.2

Rozkaz na plnění .................................................................................... 42

3.3

Směnečný a šekový platební rozkaz ..................................................... 43

3.4

Zhodnocení slovenského rozkazního řízení ......................................... 44

Polský exkurs ............................................................................................... 45

6

5

4.1

Vlastní řízení rozkazní ........................................................................... 45

4.2

Upomínací řízení ................................................................................... 47

4.3

Zhodnocení polského rozkazního řízení .............................................. 48

Rozkazní řízení de lege ferenda ................................................................... 50 5.1

Nová úprava nebo postupná vylepšení................................................. 50

5.2

Cesta dopředu, nebo zpět ....................................................................... 50

5.3

Slovenská inspirace ............................................................................... 51

5.4

Polský čerstvý vítr .................................................................................. 54

6

Závěr ............................................................................................................. 57

7

Seznam pramenů ......................................................................................... 60 7.1

Literatura ................................................................................................ 60

7.2

Právní předpisy ...................................................................................... 61

7.3

Judikatura ............................................................................................... 62

7.3.1

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ................................................. 62

7.3.2

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu ČR .......................... 64

7.3.3

Rozhodnutí Vrchního soudu ........................................................ 65

7.3.4

Další rozhodnutí ........................................................................... 67

7

Seznam použitých zkratek o. s. ř.

- zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Listina

- Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění zákona č. 162/1998 Sb.

z. ř. s.

- zákon č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních

o. s. p.

- zákon č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok

Najvyšší súd - Nejvyšší soud Slovenské republiky

KPS

- Kodeks postępowania cywilnego, Dz.U. 1964 Nr 43 poz. 296

8

1 Rozkazní řízení jako rychlá cesta k spravedlnosti “Justice delayed is justice denied”, zní slavný právní bonmot obvykle připisovaný

britskému

liberálovi

Williamu

Ewartu

Gladstonovi.1

Neakceptovatelně dlouho se vlekoucí soudní spory jsou bohužel často spíše pravidlem než výjimkou. Právní prostředky urychlení vyřizování sporů jsou proto běžnými a všudypřítomnými instituty, jež mají dopomoci tomu, aby se adresát právních norem domohl spravedlnosti v přiměřené době. Jestliže je v řízení oběma stranami využita v plné míře zásada kontradiktornosti, přijdou na pořad dne opravné prostředky či dokonce mimořádné opravné prostředky, lze do jisté míry poněkud delší dobu trvání soudního řízení pochopit, i když stále ne tolerovat.2 Naproti tomu za situace, kdy ve věci neexistují sporné skutečnosti a žalovaný ani nemá zájem či potřebu se uplatňovanému nároku bránit, jsou jakékoliv průtahy řízení zcela nepřijatelné a neakceptovatelné. V případě sporných řízení, jejichž výsledek prakticky zcela závisí na procesní aktivitě stran,3 se proto fakticky nabízí možnost podřídit samotné řízení - alespoň ve fázi, kdy lze mít za to, že se žalovaný nebude uplatněnému nároku bránit, - ryze formálnímu postupu a dosáhnout tak pravomocného a vykonatelného rozhodnutí co nejrychleji, nejefektivněji, procesně nejúsporněji a v neposlední řadě i bez nutného zapojení kvalifikovaných soudců, již mohou být zatíženi agendou, v níž se skutečně střetávají různá skutková tvrzení a případně i různé právní názory. Těmto účelům má sloužit právě rozkazní řízení, jehož analýzou se budu nadále zabývat. 1

2

3

PETER, L. J. Peter's Quotations: Ideas for Our Time. New York: William Morrow & Company, 1977, str. 277. Lze připomenout zásadu formulovanou Ústavním soudem, podle níž “je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době” vyjádřenou poprvé v nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. září 1994. S výjimkou poněkud neorganického ustanovení § 120, odst. 2, věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu umožňujícího soudu provést i jiné než navržené důkazy, které patří k závažným průmětům zásady materiální pravdy do současného českého civilního procesu.

9

Zřetelným účelem rozkazního řízení je dosáhnout vydání eventuálně vykonatelného rozhodnutí v co nejrychlejší době, aby tak žalobce mohl svoji pohledávku exekuovat dříve než jiní věřitelé, to vše pochopitelně s respektem k procesním právům žalovaného, který musí mít možnost účinné obrany a užití všech svých procesních práv v komplexním nalézacím řízení.4 Tato diplomová práce se snaží přinést ucelené podvědomí o rozkazním řízení v České republice od vydání rozkazu, a podmínek s tím souvisejícími, až po podání odporu proti němu. Práce se primárně bude zabývat platebními rozkazy a směnečnými platebními rozkazy, zejména silnými a slabými aspekty české právní úpravy. Elektronickými platebními rozkazy se práce bude zabývat pouze povrchně, pomocí kratší deskripce. Ve druhé polovině práce bude analyzováno rozkazní řízení na Slovensku a v Polsku, kdy obě zahraniční úpravy budou porovnávány s naší úpravou, s následnými nástiny možné inspirace pro české rozkazní řízení. Závěr práce bude věnován úvahám de lege ferenda, v němž bude kriticky zhodnocena současná úprava českého rozkazního řízení, včetně změn provedených v posledních několika letech. Nepominutelnou součástí práce bude návrh méně či více zásadních úprav, v jejichž důsledku by mohla být zvýšena efektivita české právní úpravy rozkazního řízení, či případná rychlost vymáhání uplatňovaných nároků. V práci bude hojně pracováno s judikaturou českých soudů, která poskytuje ucelení náhledu na danou problematiku a ustálený výklad některých „nešťastných“ ustanovení českého zákonodárce. Pro napsání této diplomové práce budou použity metody analýzy, deskripce, indukce a dedukce.

4

Ač mohou být pochopitelně i procesní práva zneužívána, je odepření jejich ochrany vždy nesmírně diskutabilní a uplatní se spíše v extrémních případech typu protrahovaných snah o odvolání jednání ze zdravotních důvodů, srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007. Nelze si tedy představit např. to, že by využití opravného prostředku – byť sebezřetelněji marné – mohlo být považováno za zneužití práva a soud by k němu nepřihlížel. Ochranu proti takovému jednání a zejména proti jeho následkům poskytuje právní řád prostřednictvím jiných institutů – jimiž jsou např. zákonná či eventuální předběžná vykonatelnost nebo obecně možnost využití předběžného opatření.

10

2 Koncepce rozkazního řízení v české právní úpravě Česká právní úprava obsahuje oba možné koncepty rozkazního řízení, a to rozkazní řízení, jež může proběhnout „v rámci“ obyčejného sporného řízení a není podmíněno výslovným návrhem žalobce na vydání platebního rozkazu, jakož i formálnější rozkazní řízení, jež probíhá pouze na návrh a je vyhrazeno pro některé speciální nároky (nároky směnečné a šekové) nebo je podmíněno využitím speciální formy návrhu (elektronický platební rozkaz). I tato návrhová rozkazní řízení ovšem podléhají klasickým pravidlům civilního procesu. Využitím opravných prostředků žalovanou stranou se mohou snadno přenést do úrovně typického sporného řízení, kdy ani v těchto sporných řízeních neexistuje povinnost soudu rozhodnout – byť třeba i negativně – o vydání předmětného rozkazu, nýbrž pouze povinnost rozhodnout o uplatněném nároku. Výše uvedenými rozkazními řízeními se budu zabývat v následujícím textu. Pominu poslední typ rozkazního řízení, a to řízení o evropském platebním rozkazu, neboť v kontextu mého komparativního přehledu – týkajícího se pouze zemí Evropské unie – by nebylo z pochopitelných důvodů možné provádět alespoň z hlediska předmětné právní úpravy přínosnou komparaci tohoto právního institutu.

2.1 Platební rozkaz 2.1.1 Podmínky vydání platebního rozkazu Náš právní řád nezná žádný oficiální formulářový návrh na vydání platebního rozkazu, platební rozkaz je tedy vydáván pouze na základě žaloby či dalších podání žalobce. Vedle obvyklých náležitostí, které žaloba musí splňovat, aby mohla být vůbec meritorně projednána,5 je pak pro to, aby soud vůbec mohl vydat platební rozkaz, třeba splnit další podmínky. První z těchto podmínek je žalobní požadavek na zaplacení určité částky, jakkoliv tato skutečnost vyplývá již 5

Viz ustanovení § 42, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

11

ze samotného pojmu „platební rozkaz“, dle mého názoru se jedná o nedůvodné a nepřípadné omezení. Nevidím žádný důvod pro to, aby nemohla být v rozkazním řízení vyřešena žaloba na vyklizení nebo třeba žaloba reivindikační, zvláště když takovou povinnost lze žalovanému uložit rozsudkem pro zmeškání, tedy rovněž bez zapojení strany žalované do sporu. O tom, že naproti tomu lze platebním rozkazem uložit povinnost uhradit předmětnou částku nejen v české měně, nýbrž i v měně jiné, pak naštěstí není sporu.6 Další, již poněkud složitější a na posouzení náročnější podmínkou, je dostatečné vylíčení skutečností potřebných k posouzení existence uplatněného práva. Pouze tehdy, pokud soud vůbec může dospět k závěru o existenci práva, kterého se žalobce domáhá, na základě tvrzených skutečností, může platební rozkaz vydat. Tento problém je do značné míry pochopitelně akademický. Zdánlivě neexistuje prostředek, kterým by mohl jakýkoliv instančně nadřízený soud posuzovat to, zda byly v žalobě dostatečně vylíčeny potřebné skutečnosti a zda tedy vůbec lze uvažovat o vydání platebního rozkazu. I v případě, že by tedy byla žaloba zcela nesrozumitelná, nedostatečná, nebo by v ní obsažená skutková tvrzení ani náznakem nemohla odůvodňovat závěr o existenci nárokovaného práva, a přesto by soud vydal platební rozkaz, na první pohled není cesty, jak autoritativně takovou „závadu“ posoudit. Pokud by žalovaný nepodal odpor, zbavil by se možnosti uplatnit jakékoliv další řádné i mimořádné opravné prostředky, pokud naopak odpor podá, soud platební rozkaz eo ipso zruší, aniž by se jakkoliv zabýval tím, zda byl platební rozkaz vydán oprávněně. Na tomto místě je vhodné připomenout, že až do roku 1992 takového posouzení bylo možné dosáhnout, a to na základě stížnosti pro porušení zákona,7 kterýžto institut byl zrušen jako zcela nekompatibilní s dispoziční zásadou civilního řízení. Z tohoto důvodu ovšem disponujeme i judikaturou zabývající se splněním podmínek pro vydání platebního rozkazu, podle níž platební rozkaz nelze vydat, neobsahuje-li 6

7

FALDYNA, F.; DES, Z.; HUŠEK, J. Soudní řízení ve věcech obchodních. Praha: Codex, 1996, s. 146. Viz ustanovení § 236-243 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném k 31. 12. 1991.

12

návrh na jeho vydání dostatečné skutkové zdůvodnění8 a nezbytnou náležitostí návrhu na vydání platebního rozkazu je skutkové zdůvodnění tímto návrhem uplatňovaného nároku.9 Nebyl by to však český právní řád, aby i v této zdánlivě jasné situaci nemohlo dojít k přezkoumávání podmínek pro vydání platebního rozkazu, a to skutečně krkolomným způsobem. Společně s vydáním platebního rozkazu může soud žalovanému uložit, aby se vyjádřil, zda nárok uznává, stanovit mu k tomu lhůtu a poučit ho, že pokud se nevyjádří, bude se mít za to, že nárok uznává.10 Jestliže žalovaný podá odpor a zároveň se v rozporu s výzvou k žalobě nevyjádří, nebo se vyjádří zcela nekvalifikovaně, vydá soud rozsudek pro uznání, v jehož výroku pouze opíše výrok ze zrušeného platebního rozkazu. A právě na základě odvolání proti takovému rozsudku může dojít k přezkoumání podmínek pro vydání platebního rozkazu. Tyto závěry explicitně potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší soud,11 který formuloval závěr, podle nějž není možné v souvislosti s vydáním platebního rozkazu vydat kvalifikovanou výzvu k vyjádření, aniž by byly naplněny podmínky pro vydání platebního rozkazu. Sice tomu tak bylo v případě rozhodnutí, které bylo pro svoji nevykonatelnost zatíženo zmatečnostní vadou, proti které by bylo možné brojit i za předpokladu, že by platební rozkaz nabyl právní moci, žalobou pro zmatečnost. Principiálně je ovšem zřejmé, že by odvolací soud na základě odvolání proti takovému rozsudku pro uznání mohl v rámci rozhodování o odůvodněnosti výzvy dle ustanovení §114b o. s. ř. zkoumat i jiné okolnosti naplnění ustanovení § 172, odst. 1 o. s. ř., tedy především dostatek a případně i povahu skutkových tvrzení obsažených v žalobě. Je ovšem patrné, že tato situace bude velmi výjimečná, protože nelze předpokládat, že by se jakýkoliv žalovaný spoléhal na argumentaci týkající se nesplnění podmínek pro vydání platebního rozkazu uplatněnou až v odvolání proti rozsudku pro uznání. V případě

8 9 10 11

Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. září 1966, sp. zn. 5 Cz 80/66. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. ledna. 1975, sp. zn. 3 Cz 5/75 § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011.

13

nesouhlasu s uplatněným nárokem žalovaný pochopitelně dostatečným způsobem zdůvodní svůj odpor vůči platebnímu rozkazu a zamezí tak vydání rozsudku pro uznání. Proto nemůžeme počítat s tím, že by se judikatura k splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu utěšeným způsobem rozrůstala. Nicméně Nejvyšší soud se přece jen předmětnou otázkou čas od času zabývá.12 Spíše pro zajímavost zmíním názor Ústavního soudu, podle nějž by měly obecné soudy při hodnocení podmínek pro vydání platebního rozkazu zvažovat i výši uplatňovaného nároku, charakter a případné nestandardní okolnosti případu, kdy případné pochybení obecných soudů může – ve spojení s dalším neposkytnutím ochrany základních práv – vést až k zásahu do základních práv účastníka řízení.13 Vedle výše rozvedených obecných podmínek je třeba zmínit, že platební rozkaz nelze vydat rovněž v případě, že není znám pobyt žalovaného, 14 což je vzhledem ke koncepci doručování platebního rozkazu pochopitelné. Z obdobných důvodů pak nelze platební rozkaz vydat, mělo-li být doručováno žalovanému do ciziny. Především ve vztahu k státům Evropské unie považuji toto omezení za přežilé, jelikož nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 zásadním způsobem zjednodušuje doručování soudních písemností v rámci Evropské unie a není příliš důvodů pro to, aby jej nebylo možné využít rovněž pro doručování platebního rozkazu.

12

13

14

Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012. Viz nález Ústavního soudu ČR IV. ze dne 6. února 2008, sp. zn. ÚS 535/05, v němž Ústavní soud řešil stížnost proti rozhodnutí o odmítnutí opožděného odporu vůči platebnímu rozkazu na 348.223.955,30 Kč s příslušenstvím, který byl vydán na základě zřetelně podezřelých žalobních tvrzení a ihned po doručení, avšak před zaevidováním do příchozí pošty byl odcizen z podatelny žalované, aby tak mohlo dojít k nabytí jeho právní moci. § 172, odst. 2, písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

14

2.1.2 Vázanost návrhem Ačkoliv soud může vydat platební rozkaz bez výslovného návrhu žalobce, a naopak není nijak povinen o vydání rozkazu k návrhu žalobce rozhodnout, je vždy vázán obsahem návrhu žalobce. Nelze tedy, aby např. namísto uložení společné a nerozlučné povinnosti několika žalovaným, rozhodnul o poměru těchto povinností.15 Stejně tak nemůže soud vydat částečný platební rozkaz, a to ani za situace, kdy by nemělo být vyhověno třeba jen bagatelní části nároku žalovaného týkající se pouze příslušenství. Jestliže z žalobních skutkových tvrzení nevyplývají všechny v žalobě obsažené nároky, nelze žalobě částečně vyhovět vydáním platebního rozkazu vztahujícího se pouze k části uplatněného nároku, a je třeba přistoupit k doplnění žaloby, či nařízení jednání. 16

2.1.3 Doručení platebního rozkazu Stěžejním problémem platebního rozkazu je právě způsob jeho doručování. Platební rozkaz je zapotřebí doručit do vlastních rukou žalovaného, přičemž náhradní doručení je vyloučeno.17 Je nezpochybnitelnou skutečností, že právě nedoručitelnost platebních rozkazů do velké míry hatí jejich efektivitu. Osobně považuji nutnost doručení platebního rozkazu do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení za zbytečnou a neodůvodněnou. Nelze opomenout, že Ústavní soud výslovně uvedl, že rozkazní řízení vzhledem k tomu, že se jedná o zkrácené řízení soudní, vyžaduje, aby platební rozkaz byl doručen žalovanému do vlastních rukou. Doručením do vlastních rukou se teprve vyvozuje rovnost účastníků řízení, neboť i žalovanému je dána možnost projevit svou vůli a vyjádřit se.18 Ústavní soud se zde zabýval konkrétním očividně nesprávným doručením

15

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 1990, sp. zn. 3 Cz 62/90. DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. I, § 1 až 200za. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152. 17 § 173, odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 18 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 406/2000. 16

15

platebního rozkazu jiné osobě než žalovanému, současně však rozvedl svůj názor na neopominutelné doručení do vlastních rukou v případě rozkazního řízení. Ani Ústavní soud tedy z hlediska čl. 36, odst. 1 a 38 Listiny nezavrhnul principiálně náhradní způsob doručování platebního rozkazu. Osobně jsem pak názoru, že takový postoj by byl i zcela neudržitelný vzhledem k obvyklému průběhu soudních řízení. Pokud by bylo zapotřebí žalovanému do vlastních rukou doručovat jakékoliv rozhodnutí ve věci samé, nezbylo by než doručování radikálním způsobem změnit a doručovat ve velké části případů prostřednictvím nositele veřejnoprávní moci – např. policejního orgánu - , fakticky by tedy bylo třeba klást na civilněprávní doručování nároky pro doručování rozsudku dle trestního řádu.19 Ve skutečnosti ovšem zrušení platebního rozkazu pro nedoručení v naprosté většině nevede k vyšší ochraně práv žalovaného, neřkuli k tomu, že by žalovaný svých práv dokonce aktivně využil. Po zrušení platebního rozkazu pro jeho nedoručení následují fakticky pouze dvě řešení, a to výzva k souhlasu s rozhodnutím bez jednání,20 která je tentokrát žalovanému doručena náhradním způsobem, tudíž žalovaný svým pasivním přístupem vyjádří souhlas, nebo nařízení jednání, k němuž je žalovaný předvolán opět náhradním způsobem, tudíž opět nepřipadá v úvahu, že by se snad rozhodl hájit svá práva. Poté záleží prakticky již pouze na právním zástupci žalobce, zda disponuje časem, aby se účastnil jednání, které povede pouze k vydání rozsudku pro zmeškání, a tím způsobem zvýšil náklady řízení žalovaného, nebo zda rovněž vyjádří souhlas a umožní tak soudu rozhodnut bez jednání. Nemožnost náhradního doručení platebního rozkazu považuji za naprosto nepraktické vyjádření vznešené zásady rovnosti v civilním řízení, které ovšem v tomto případě pochopitelně ani neplní svůj účel a ve skutečnosti spíše zvyšuje žalovanému náklady. Co se týče doručování žalovanému, který je připraven platební rozkaz převzít, by ovšem výše uvedená zásada měla nalézt svého

19 20

§ 64, odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

16

uplatnění a měla by být vykládána právě in favorem žalovaného. Z konkrétních případů tak lze odkázat na případ, kdy byl platební rozkaz doručen manželovi žalovaného, a ačkoliv se poté dostal do dispozice žalované, nebylo v žádném případě možné mluvit o řádném doručení, které by mohlo mít vliv na běh lhůty pro podání odporu proti předmětnému platebnímu rozkazu.21 Bohužel spíše z politických než právních důvodů nelze očekávat, že by došlo v doručování platebního rozkazu ke změně ve prospěch možnosti náhradního doručení, zvlášť s ohledem na právě opačnou změnu týkající se doručování směnečného platebního rozkazu. Stále tak lze očekávat, že úlohu rozkazního řízení a vydávání platebních rozkazů budou suplovat rozsudky pro zmeškání a rozsudky vydávané bez jednání na základě domnělého souhlasu žalovaného s uplatňovaným nárokem. Podobně zbytečně pak působí i ustanovení § 173, odst. 2 o. s. ř., podle nějž nelze-li platební rozkaz doručit i jen jednomu ze žalovaných, soud jej v plném rozsahu zruší. Toto ustanovení působí tak, jako by jeho účelem bylo zjednodušit soudům rozhodování o tom, jaké společenství žalovaných je nerozlučné, a jaké nikoliv. Ve skutečnosti je ovšem zřejmé, že co se týče samostatných společníků, by bylo zcela na místě umožnit ponechání platebního rozkazu v platnosti v případě těch dlužníků, jímž se podařil doručit.

2.1.4 Odpor Opravným prostředkem vůči platebnímu rozkazu je odpor,22 který je třeba podat v pariční, tedy patnáctidenní lhůtě od doručení platebního rozkazu. Odpor nemusí být nijak odůvodňován. Po jeho včasném podání soud zruší vydaný platební rozkaz, a to vůči všem žalovaným.23 Toto řešení stejně jako řešení nedoručení platebního rozkazu, byť jen jednomu z žalovaných, považuji za 21 22 23

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 1996, sp. zn. 5 Cmo 280/95. § 174 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. § 174, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

17

nesprávné a zcela zbytečné, opět by nebylo nikterak problematické účinnost odporu vůči ostatním žalovaným vázat pouze na eventuální nerozlučné společníky žalovaného, který podal odpor. Lze poukázat mimo jiné na to, že podáním odporu jsou ostatním žalovaným přivozeny další náklady řízení, což je u nerozlučných společníků akceptovatelné,24 v případě samostatných společníků to však může být i nespravedlivé. Za situace, že takový samostatný společník, který si bude vědom svého závazku, odpor nepodá, bude nucen po podání odporu jeho samostatným společníkem uhradit závazek a snést i navýšení nákladů řízení přinejmenším o další úkon právní služby představovaný zpětvzetím žaloby. Samotný odpor lze vzít zpět, pouze pokud takové zpětvzetí dojde soudu nejpozději společně s odporem, jinak by již ke zpětvzetí odporu nebylo přihlíženo, protože odporem automaticky došlo ke zrušení platebního rozkazu.25 Zákon výslovně stanoví, že odpor nelze odmítnout pro nedostatek odůvodnění.26 V tomto kontextu přinejmenším poněkud nesystematicky působí ustanovení § 114b, odst. 1 o. s. ř., podle nějž soud může při vydání platebního rozkazu zároveň vyzvat žalovaného k tomu, aby se kvalifikovaně vyjádřil k podanému návrhu pod hrozbou vydání rozsudku pro uznání. Toto – pochopitelně hojně užívané – ustanovení fakticky neguje výše uvedenou maximu zakazující odmítnout odpor pro nedostatek odůvodnění, neboť s absencí kvalifikovaného vyjádření, tzn., prakticky odůvodněním odporu spojuje fakticky stejné účinky jako s odmítnutím odporu. Této poněkud účelové konstrukce si všimla literatura,27 osobně to však považuji spíše za následek nesystémových a ne zcela domyšlených novelizací občanského soudního řádu než za zásadní vadu, která by snad mohla případně zasáhnout do práv žalovaných. Jakkoliv považuji eventuální povinnost odůvodnit odpor za užitečnou, nedělám si iluze o tom, že by ji nebylo snadné 24 25

26 27

Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. září 2011, sp. zn. II.ÚS 1529/08. DAVID, L.; IŠTVÁNEK F.; JAVŮRKOVÁ, N.; LAVICKÝ, P. a kol.:Občanský soudní řád: komentář. I. díl.(§ 1 až 200za). Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 812. § 174, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. KŘIVÁČKOVÁ, J.; HAMULÁKOVÁ, K. Devět měsíců nové právní úpravy koncentrace v civilním řízení z pohledu praxe. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 12, str. 441-447.

18

obejít, třeba i očividně účelovým vyjádřením, např. nepravdivým tvrzením o tom, že pohledávka byla uhrazena a navržením svědecké výpovědi libovolné osoby.

2.1.5 Náklady řízení O nákladech rozkazního řízení soud rozhoduje ex officio, z toho tedy plyne, že se může pochopitelně odchýlit od výše nákladů řízení, jež žalobce požaduje v žalobě, aniž by to mělo vliv na možnost vydat platební rozkaz. Vzhledem k obrovskému množství stejnorodých řízení zahajovaných obdobnými formulářovými návrhy je právě rozkazní řízení tím, v němž se nejzřetelněji promítnou aktuální úvahy o účelnosti vynaložených nákladů řízení spočívajících ve využití služeb advokáta. Dobře patrný nepoměr mezi žalovanými částkami a náklady řízení, jakož i zřejmé zisky směřující k obchodníkům s bagatelními pohledávkami generované právě soudními přísudky postupně vedly k překonání zažitých názorů o tom, že náklady za advokátní zastoupení jsou vždy účelně vynaloženými náklady,28 a doktrína se začala vážněji zabývat možnostmi nepřiznávat náklady řízení představované zcela účelovou odměnou advokáta.29 K tématu se mnohokrát vyjádřil i Ústavní soud, který např. dospěl k názoru, že výši nákladů za právní zastoupení by bylo zahodno limitovat jednonásobkem vymáhané jistiny.30 Prozatím se situace ustálila na novém – byť jen podzákonně definovaném - pojmu formulářových žalob, za jejichž sepis a další související úkony (převzetí věci a sepis předžalobní výzvy) náleží pouze minimální odměna.31 Právě rozkazní řízení by tedy mělo být sudištěm, kde soudy především posuzují účelnost vynaložených nákladů za advokátní služby a hodnotí splnění podmínek formulářové žaloby. Že je toto očekávání naivní, je nasnadě. Účelnost vynaložených nákladů je v praxi vyhodnocována především až na podnět 28

29

30 31

DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. I, § 1 až 200za. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 978. Svoboda, K. K “revoluci“ ve sporech zahájených tzv. formulářovými žalobami. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 10, s. 366. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. března. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11. § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.

19

žalovaného, tedy v nalézacím řízení po podání odporu, či eventuálně v řízení odvolacím jestliže žalovaný podá pouze odvolání proti nákladům řízení stanoveným platebním rozkazem. Dalším institutem, jehož účelem bylo jistě otupení tvrdosti sankční složky nákladů řízení, je předžalobní výzva. Některé soudy dospěly k názoru, že nové ustanovení § 142a o. s. ř. je v rozkazním řízení nepoužitelné, jelikož ustanovení § 172, odst. 1 o. s. ř., jež upravuje rovněž rozhodování o nákladech řízení v rozkazním řízení, je vůči ustanovení § 142a o. s. ř. lex specialis,32 tento názor se však v praxi neprosadil. Po období, kdy bylo hlavním tématem právních úvah týkajících se institutu předžalobní výzvy posuzování, zda konkrétní výzva obsahuje základní rozbor právního stavu a náleží tedy za ni odměna podle ustanovení § 11, odst. 1, písm.d vyhlášky č. 177/1996 Sb., či zda je v ní nutné pohrozit soudem, aby vůbec splňovala podmínky předžalobní výzvy, 33 dospěl Nejvyšší soud k zásadnímu obratu v nahlížení na institut předžalobní výzvy, jelikož – a dle mého názoru správně – odmítl sankcionovat věřitele za nezaslání výzvy v případě, že žalovaný nezaplatí ani po doručení žaloby. 34 Vydání platebního rozkazu za situace, kdy se ze spisu nevyplývá, že by byla zaslána předžalobní výzva, má v rozkazním řízení následek nepřiznání nákladů řízení soudem, ovšem žalobce se může proti výroku o nákladech řízení odvolat. Pokud by žalovaný dlužnou částku neuhradil, měl by odvolací soud rozhodnutí provstupňového soudu změnit a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení bez ohledu na to, že nezaslal žalovanému předžalobní výzvu.

32 33

34

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května. 2013, sp. zn. 14 Co 264/2013. Srovnej usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2014, sp. zn. 1 Co 524/2013, podle nějž nevznikne právo na náhradu nákladů řízení v případě, že v předžalobní výzvě není explicitně obsaženo upozornění na budoucí soudní uplatnění práva. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013.

20

2.2 Elektronický platební rozkaz Elektronický platební rozkaz se od obyčejného platebního rozkazu liší systematicky především tím, že se jedná o rozhodnutí, jež je možné vydat pouze na žádost žalobce. Technicky i právně se má jednat o zjednodušující typ rozkazního řízení, v němž jsou kladeny vyšší nároky na zodpovědnost žalobce, který je povinen podat návrh na předepsaném formuláři a elektronicky. 35 Je-li elektronický platební rozkaz neurčitý, nesrozumitelný nebo neúplný, soud se jím dále nezabývá, nevyzývá k odstranění vad a přímo jej odmítne.36 Nepříliš důvodně je tento procesní prostředek omezen hranicí 1.000.000,- Kč, jako by se zákonodárce domníval, že tak může zabránit eventuálním škodám v případě neuváženého nebo zbrklého vydání elektronických platebních rozkazů. Pro praxi má elektronický platební rozkaz význam především v tom, že poskytuje žalobci „slevu na soudním poplatku“, jelikož při částkách do 10.000,- Kč je poplatek nižší o 600,- Kč než u klasické žaloby, u částek do 20.000,- Kč je o 200,- Kč nižší a v případě vyšších částek je nižší o jeden procentní bod,37 a to i tehdy, když je proti elektronickému platebnímu rozkazu podán odpor. Rozdíl na poplatku se doplácí pouze za podmínky, že elektronický platební rozkaz vydán není a v řízení se dále pokračuje. Poněkud jiná koncepce elektronického platebního rozkazu spočívající v jeho vydávání pouze na návrh vedla k nejistotě ohledně toho, zda při jeho vydání ještě soud vůbec posuzuje oprávněnost nároku či zda se již jedná pouze o automatizovanou „výrobu“ elektronického platebního rozkazu, při níž je přihlíženo pouze na to, zda jsou vyplněna všechna políčka v příslušném formuláři. Ačkoliv se odpověď podává již z ustanovení § 174a, odst. 3 o. s. ř., podle nějž se ustanovení o platebním rozkazu použijí obdobně i na elektronický platební rozkaz, otázku musel s konečnou platností rozřešit až Nejvyšší soud, a to při vyhodnocení toho, zda při vydání elektronického platebního rozkazu dochází k 35 36 37

§ 174a, odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. § 174a, odst. 4 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Položka 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

21

právnímu hodnocení věci ve smyslu ustanovení § 199, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., tedy zda je možné popřít vykonatelnou pohledávku přiznanou elektronickým platebním rozkazem pouze na základě čistě právní argumentace, patrně se domnívajíc, že nalézací soud při vydávání elektronického platebního rozkazu právní hodnocení neprovedl. Nejvyšší soud se s takovým názorem neztotožnil a přihlásil se k názoru, že i při vydávání elektronického platebního rozkazu dochází k právnímu hodnocení věci a soud tedy činí na základě skutkových zjištění právní závěry.38

2.3 Podmínky vydání směnečného a šekového platebního rozkazu Vedle již výše uvedené povinnosti podat výslovný návrh na vydání směnečného platebního rozkazu musí žalobce společně s návrhem soudu doručit originál směnky nebo šeku a další listiny potřebné pro uplatnění práva. Pouze originál cenného papíru může soudu umožnit udělat si představu o tom, že žalobce je skutečným oprávněným z cenného papíru i v okamžiku podání žaloby. Jestliže originálem z nějakého důvodu nedisponujeme, nezpůsobuje to nedostatek podmínek řízení a neprojednatelnost návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, pouze musíme počítat s tím, že soud směnečný platební rozkaz nevydá a rozhodne negativně po nařízeném jednání.39 Z logiky věci pro vydání směnečného platebního rozkazu postačí předložit namísto směnky rozhodnutí o umoření listiny podle ustanovení § 313, odst. 2 z. ř. s., jelikož toto rozhodnutí umořenou listinu přímo nahrazuje.40 Za situace, kdy soud vydá směnečný platební rozkaz, aniž by byl předložen originál směnky, však v žádném případě nemůžeme počítat s tím, že by k takové vadě snad soud sám od sebe přihlížel, touto vadou se může zabývat pouze na základě včasné a odůvodněné námitky a jen ve vztahu k tomu ze

38 39 40

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 ICdo 31/2013. Usnesení Vrchního soudu v Praze z 19. dubna 1994, sp. zn. 5 Cmo 74/94 . § 315 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních

22

žalovaných, kdo příslušnou námitku řádně vznesl.41 Povinnost doložit takový prvopis směnky nebo šeku, o jehož pravosti není důvod pochybovat, pak je zřetelným dokladem toho, že soud provádí právní hodnocení věci a směnečný platební rozkaz tak nelze zpochybňovat jiným právním hodnocením pro případ popěrné žaloby dle ustanovení § 199, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. Ustanovení § 175 o. s. ř. není za žádných okolností speciální k ustanovení § 172 o. s. ř., jak o tom ostatně svědčí i výběrový odkaz ustanovení § 175, odst. 2 o. s. ř. na obdobné užití ustanovení § 172, odst. 4 o. s. ř. upravujícího pouze technikálii opravy chybně vyhotoveného platebního rozkazu. Proto je třeba zdůraznit, že negativní podmínkou vydání směnečného platebního rozkazu na rozdíl od obyčejného platebního rozkazu není to, že by nebyl znám pobyt žalovaného nebo že by žalovanému mělo být doručováno do ciziny.42 Ostatně v případě směnečných a šekových nároků je žalobci dána na výběr příslušnost soudu jak podle bydliště žalovaného, tak podle platebního místa směnky nebo šeku,43 tudíž lze očekávat, že žaloby vedené před českými soudy a směřované vůči osobám s bydlištěm či sídlem v zahraničí budou poměrně časté, nehledě na to, že směnečné žaloby často směřují proti celé řadě směnečných dlužníků z jediného cenného papíru,44 z nichž mnozí mohou mít bydliště či sídlo rovněž v zahraničí.

2.3.1 Podstata směnečného platebního rozkazu Zásadní odlišností směnečného platebního rozkazu od platebního rozkazu „obyčejného“ je to, že směnečný platební rozkaz v případě jeho „úspěšného“ vydání zůstává - prozatím nepravomocným potenciálním - exekučním titulem bez ohledu na to, že byl žalovaným napaden. Směnečný platební rozkaz se 41 42 43 44

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1997, sp. zn. 5 Cmo 22/97. Srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2006, sp. zn. 5 Cmo 42/2006. § 87, písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Což vyplývá z logické snahy remitenta směnky zajistit si svoji směnečnou pohledávku co největším množstvím avalů.

23

podáním námitek neruší, pouze se odkládá jeho vykonatelnost do právní moci rozhodnutí o námitkách. Byl-li pak směnečný platební rozkaz rozsudkem zrušen, nezakládá takové rozhodnutí překážku rei iudicatae a věc může být mezi týmiž účastníky ve svém rozsahu projednána znovu, zatímco pravomocný směnečný platební rozkaz nebo pochopitelně i rozsudek vydaný v řízení, které bylo sice zahájeno návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, ovšem k tomuto vydání nedošlo, již takovou překážku zakládá.45

2.3.2 Doručování směnečného platebního rozkazu Směnečný platební rozkaz je třeba doručit do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je vyloučeno,46 toto sjednocení nemožnosti náhradního doručení jak platebního rozkazu, tak směnečného platebního rozkazu bylo zavedeno zákonem č. 293/2013 Sb.47 účinným v souvislosti se soukromoprávní rekodifikací ke dni 01. 01. 2014. Osobně ho považuji za velký krok zpět, který zásadním způsobem narušil zažitý a funkční systém poměrně rychlého vymáhání směnečných nároků. Následkem nedoručení směnečného platebního rozkazu konkrétnímu žalovanému je to, že směnečný platební rozkaz je ke vztahu k němu zrušen a soudu nezbývá než nařídit jednání. V takovém případě ovšem odpadá i výhoda speciální námitkové koncentrace a žalovaný tak může např. až u ústního jednání vznést námitku nepravosti svého podpisu na směnce a opět o značnou dobu prodloužit již tak dlouhou dobu potřebnou pro vypracování příslušného znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Ve skutečnosti však pochopitelně důsledkem předmětné novelizace bylo pouze to, že po nemožném doručení směnečného platebního rozkazu, dojde k jeho zrušení a soud vyzve strany k eventuálnímu souhlasu s rozhodnutím bez jednání. Tato výzva již je doručena 45 46 47

KOVAŘÍK, Zdeněk. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 8, str. 271. § 175, odst. 1, věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Čl. I, bod 126 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

24

náhradním způsobem,48 a následně je – v závislosti na rozhodnutí žalobce – rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, nebo rozsudkem vydaným bez jednání. Pro žalovaného je jediným důsledkem této jeho „ochrany“ eventuální nárůst nákladů řízení. Pokud nelze směnečný platební rozkaz doručit některému ze žalovaných, soud směnečný platební rozkaz zruší. Na rozdíl od platebního rozkazu tak však učiní pouze ve vztahu k tomuto konkrétnímu žalovanému, jemuž nebylo možné směnečný platební rozkaz doručit. Vůči ostatním žalovaným se směnečný platební rozkaz neruší a v závislosti na jejich procesní reakci je buď vykonatelným exekučním titulem, nebo se jeho účinky odkládají do pravomocného rozhodnutí námitkového řízení.49

2.3.3 Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu Opravným prostředkem sui generis proti meritornímu rozhodnutí směnečného platebního rozkazu jsou námitky. Námitky jsou zásadně odlišným institutem oproti odporu proti platebnímu rozkazu. V současné době zákon stanoví pro jejich podání totožnou lhůtu jako pro podání odporu, tedy lhůtu patnáctidenní. Po většinu moderní historie ovšem byla tradičně lhůta k podání směnečných námitek mimořádně krátká, což akcentovalo obecnou směnečnou přísnost. Dlužník byl nucen v námitkách okamžitě uvést vše relevantní na svoji obranu, a to zcela bezprostředně. Dlouhodobě a efektivně používanou třídenní lhůtu pro podání námitek naprosto nečekaně zrušil Ústavní soud, přičemž takto krátkou lhůtu prohlásil za neústavní především z důvodu absence ochrany práv spotřebitele,50 a to aniž by přezkoumatelně vysvětlil, jak může eventuální prodloužení lhůty spotřebiteli zajistit to, že se případně ubrání neoprávněnému směnečnému nároku uplatněnému např. jako původně zajišťovací nárok k již 48 49 50

Ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2006, sp. zn. 5 Cmo 275/2006. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. října 2012, sp.zn. Pl. ÚS 16/12.

25

zaniklému spotřebitelskému úvěru, nehledě na skutečnost, že předmětná ústavní stížnost vůbec byla meritorně přezkoumána Ústavním soudem, je zřetelným dokladem toho, že předmětné ustanovení o třídenní lhůtě spíše nezasáhlo do práv stěžovatelky, která v předmětné lhůtě námitky podala a využila tak i potřebné opravné prostředky, aby se nakonec se svojí stížností mohla obrátit na Ústavní soud. Námitky je třeba podat u soudu, který směnečný platební rozkaz vydal, pokud jsou podány u jiného soudu, jsou podány včas pouze tehdy, pokud je soud, který směnečný platební rozkaz vydal, od soudu, u kterého byly mylně podány, obdrží ve lhůtě pro podání námitek.51 V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je třeba uvést skutkové důvody, jež by měly vést, k byť jen částečnému zrušení napadeného směnečného platebního rozkazu, tedy všechny výtky vůči neplatnosti směnky,52 naplnění podmínek pro vydání směnečného platebního rozkazu, námitek týkajících se existence směnečného závazku či jakýchkoliv námitek kauzálních. K námitkám neuplatněným již nemůže být později přihlíženo,53 a to v žádném případě. Mimo jiné je proto nutné argumentovat již v námitkách případným promlčením,54 na rozdíl od klasického řízení, kdy námitka promlčení nepodléhá ani obecné koncentrační lhůtě a za jistých okolností může být účinné použita i v odvolacím řízení.55 Co se týče případné absolutní neplatnosti právních jednání, k čemuž je obecně soud povinen přihlížet bez návrhu,56 není žalovaný u směnečných námitek povinen učinit obsahem svých námitek právní hodnocení eventuálních skutkových okolností, které by mohly založit absolutní neplatnost předmětného právního jednání, ovšem pro to, aby soud k takové neplatnosti sám

51 52 53 54 55 56

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2005, sp. zn. 5 Cmo 359/2005. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1997, sp. zn. 5 Cmo 593/96. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1994, sp. zn. 5 Cmo 179/94. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října. 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010. Srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01.

26

přihlédl, je nezbytné, aby předmětné skutkové okolnosti byly již vylíčeny právě v podaných námitkách.57 Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu by tedy měly obsahovat jednoznačné a nezaměnitelné popisy skutků, o které se námitková obrana žalovaného opírá. Nepřípustné je, aby námitky obsahovaly vágní tvrzení typu „směnka je neplatná“, která by šlo víceméně libovolně naplňovat různým skutkovým obsahem.58 Oproti tomuto přísnému přístupu obecných soudů lze vysledovat i méně formální tendence v hodnocení koncentrace směnečných tvrzení v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud dospěl k názoru,59 že námitka žalovaného, podle níž směnku nepodepsal, může být v průběhu námitkového řízení „upřesňována“ důkazními návrhy směřujícími jak k prokázání toho, že k přenosu podpisu došlo technickými prostředky, tak k prokázání toho, že se vůbec nejedná o podpis žalovaného. Zásadně tedy neplatí důkazní koncentrace, nýbrž koncentrace tvrzení a patrně lze připustit jistou míru upřesnění tvrzení obsažených v podaných námitkách. Jediné, čím se lze po uplynutí koncentrační námitkové lhůty ještě eventuálně nově bránit, je námitka nedostatku podmínek řízení, k čemuž by ostatně měl soud přistoupit bez výslovného podnětu účastníka ex officio.60 Námitky lze směřovat rovněž pouze proti části směnečného platebního rozkazu, např. pouze proti příslušenství, pokud je námitkou tvrzení, že směnka nebyla předložena k placení, ačkoliv to bylo povinností vlastníka směnky. V takovém případě se následné námitkové řízení týká pouze napadené části směnečného platebního rozkazu a ve zbytku nabývá směnečný platební rozkaz právní moci uplynutím lhůty pro podání námitek.61 Zásadní pak je to, že námitky – mají-li být úspěšné – mohou reflektovat pouze stav platný k okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu. Např. při následném zaplacení směnečné pohledávky, byť by 57 58 59 60 61

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2007, sp. zn. 5 Cmo 90/2007. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2003, sp. zn. 5 Cmo 353/2003. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. března 2009, sp. zn. III. ÚS 3300/07. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 1042/2003.

27

se tak stalo ve lhůtě k podání směnečných námitek, je pochopitelně zcela nesmyslné takovou skutečnost uvádět v námitkách, protože nemůže mít žádný vliv na eventuální zrušení směnečného platebního rozkazu. V případě, že by ovšem žalobce vedl na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu proti žalovanému výkon rozhodnutí, může se žalovaný bránit návrhem na zastavení exekuce pro zánik práva po vydání rozhodnutí.62 Stejný závěr se uplatní i ohledně započtení učiněného po vydání směnečného platebního rozkazu, byť třeba i ve lhůtě pro podání námitek.63 Konečně pak námitky podané jedním ze žalovaných v případě samostatného společenství mají vliv pouze na další osud předmětného směnečného platebního rozkazu ve vztahu k tomu ze žalovaných, který námitky podal. V žádném případě tedy nebude analogicky aplikováno ustanovení § 174, odst. 2 o. s. ř., nýbrž naopak ustanovení § 206, odst. 2 o. s. ř. upravující nezávislý osud rozsudku ve vztahu k jednotlivým účastníkům při podání odvolání jen některým ze samostatných společníků. Vůči tomu ze žalovaných, který nepodal proti doručenému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, tedy směnečný platební rozkaz nabude právní moci marným uplynutím lhůty k podání námitek.64 Soud námitky usnesením odmítne, za splnění podmínky, že k jejich podání došlo opožděně.65 Směnečný platební rozkaz pak nabude právní moci právě již uplynutím lhůty pro podání námitek. To, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o odvolání proti usnesení nebo o odmítnutí námitek na vykonatelnost, nemá žádný vliv.66 Jestliže by odvolací soud usnesení o odmítnutí námitek změnil, nastala by poměrně nepřehledná situace týkající se povinnosti hradit eventuální náklady zastavené exekuce. V rozhodování o tom, kdo zavinil zastavení exekuce, by bylo obtížné najít zavinění jedné ze stran. Oprávněnému by bylo jen těžce možné připisovat, že při podání návrhu na zahájení exekuce nezachoval potřebnou míru 62 63 64 65 66

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2004, sp. zn. 7 Cmo 394/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 2142/2006. § 175, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1806/2000.

28

opatrnosti,67 povinný by byl naproti tomu úspěšný ve svém procesním postoji spočívajícím v jeho tvrzení, že mu dosud neuplynula lhůta pro podání námitek. V každém případě by vzniklou škodu musel uhradit stát v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb.

2.3.4 Náklady řízení a soudní poplatek Zajímavou technickou záležitostí u výpočtu soudního poplatku za podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu bývá výpočet jeho výše, v čemž mnohdy tápou i někteří praktici. Příčinou je směnečná odměna, jež bývá žalovaná společně se směnečným penízem. Zatímco je notorietou,68 že soudní poplatek nereflektuje výši příslušenství, pokud není samostatným předmětem řízení, 69 není notorietou to, že příslušenství pohledávky je definováno taxativně a směnečná odměna v předmětném výčtu není zahrnuta.70 Výsledný soudní poplatek se proto počítá ze základu představujícího součet uplatněného směnečného peníze a směnečné odměny a výsledek je drobně vyšší částka, než s kterou žalobce většinou kalkuloval. O nákladech řízení je rozhodnuto typickým akcesorickým výrokem, úspěšné námitky mají proto za následek zrušení směnečného platebního rozkazu včetně nákladového výroku. Napadení výroku ve věci samé námitkami má tedy za následek i napadení akcesorického výroku o nákladech řízení.71 Proti rozhodnutí o nákladech směnečného rozkazního řízení je možné bránit se odvoláním, na základě kterého soud instančně nadřízený soudu směnečnému přezkoumává nákladový výrok. Ačkoliv je tedy situace zdánlivě obdobná jako u platebního 67 68

69 70

71

Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006. Notorietou ve smyslu všeobecné obeznámenosti s právní normou, pravidlo ignorantia iuris non excusat samozřejmě platí snad s výjimkou aplikace institutu právního omylu v trestním řízení pochopitelně pro právní řád jako celek. § 6, odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení § 513 zákona č. 89/2012 Sb. jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. I, § 1 až 200za. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1175.

29

rozkazu, jehož nákladový výrok lze rovněž přezkoumat na základě odvolání, ve skutečnosti může dojít ke stavu, kdy jsou podány jak námitky, tak odvolání, přičemž tedy o odvolání rozhoduje nadřízený, tj. příslušný vrchní soud, zatímco o námitkách soud prvostupňový. Soudy se s tímto stavem vyrovnávají např. tak, že v rámci rozhodnutí o námitkách zruší směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o nákladech řízení námitkového rozhodnou i o nákladech směnečného rozkazního řízení. Tento postup je ovšem zřetelně nesprávný. V námitkovém řízení lze rozhodovat pouze o nákladech námitkového řízení, nelze přezkoumávat oprávněnost a podloženost nákladů přiznaných směnečným platebním rozkazem.72 V situaci, kdy je podáno odvolání proti nákladovému výroku – lhostejno zda žalobcem, nebo žalovaným – jde o jiný stav, než pokud jsou žalovaným podány námitky,73 čímž je automaticky napaden i nákladový výrok směnečného platebního rozkazu. V případě odvolání nezbude, než aby byl spis postoupen k rozhodnutí odvolacímu soudu, který jediný může totiž rozhodovat o oprávněnosti přiznaných nákladů či o vhodnosti aplikace ustanovení § 142a o. s. ř. či teoreticky rovněž ustanovení § 150 o. s. ř. Nabízí se tedy zásadní otázka, kdy má odvolací soud rozhodnout o podaném odvolání proti nákladovému výroku směnečného platebního rozkazu? Ihned po podaném odvolání, s vědomím, že pokud by byl směnečný platební rozkaz později zrušen v námitkovém řízení, došlo by k jeho zrušení ve znění usnesení nadřízeného soudu, pokud ten v odvolání nákladový výrok změnil? Nebo až po pravomocném meritorním rozhodnutí v námitkovém řízení, tedy případně i po rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé? Ani jedna z těchto variant neřeší všechny možné problémy. Dle mého názoru ovšem občanský soudní řád nepřipouští jinou variantu než pokud možno

72 73

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 7 Cmo 421/2005. To, že námitky nemohou být pochopitelně podány žalobcem, vyplývá z toho, že se v případě směnečného platebního rozkazu jedná o rozhodnutí, jímž bylo vyhověno žalobcovu návrhu. To, že mu bylo vyhověno v té výši, v jaké požadoval, je poté zajištěno tím, že směnečný platební rozkaz nelze vydat pouze ohledně části návrhu žalobce.

30

okamžité předložení odvolání nadřízenému soudu.74 Ve spojení s poslední judikaturou Nejvyššího soudu,75 týkající se přiznávání nákladů řízení, i za předpokladu nezaslání předžalobní výzvy v případě, že žalovaný nezaplatí ani po doručení žaloby, se jeví situace takového odvolacího soudu jako poněkud problematická. Jestliže ze spisu není zřejmé, že byla zaslána žalovanému předžalobní výzva či že došlo k prezentaci směnky, což by mohlo takovou výzvu nahradit, má soud rozhodnout o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Směnečným platebním rozkazem je pak žalovanému stanovena pariční lhůta k splnění jistiny, pokud v této lhůtě jistinu neuhradí, má se za to, že by nepřiznání náhrady nákladů řízení bylo v rozporu s účelem předžalobní výzvy, a na základě odvolání by tedy měl odvolací soud nákladový výrok změnit tak, že náhradu nákladů přizná. V první řadě je vhodné připomenout, že žalobce samozřejmě nemůže s odvoláním čekat až na uplynutí pariční lhůty, protože by bylo opožděné, musí ho tedy podat v každém případě, což se samo o sobě jeví jako poněkud nehospodárné a pro žalobce to může být dokonce i nebezpečné.76 Žalobce posléze musí patrně informovat odvolací soud ještě dodatečným sdělením o tom, jestli mu náhodou nebyla jistina uhrazena, aby tak aby odvolací soud mohl v souladu s analogickým použitím ustanovení § 154 o. s. ř. „rozhodnout o tom“, zda by bývala měla předžalobní výzva smysl a zda lze na její nezaslání vázat nepřiznání náhrady nákladů řízení. Takto odvolací soud rozhodne s vědomím toho, že dosud vůbec 74

75 76

Podle ustanovení § 210, odst. 3 o. s. ř. předseda senátu předloží odvolání nadřízenému soudu, jakmile uplyne lhůta k odvolání a jsou provedena potřebná šetření. Zákon tedy nedává soudu prostor pro to, aby vyčkával rozhodnutí o námitkách, na něž může vzhledem k časté potřebně vypracování znaleckých posudků z oboru písmoznalectví čekat poměrně dlouho. Např. usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015. Žalovaný – vědom si důsledků popisované judikatury – může skutečně zaplatit na konci pariční lhůty a soudu podat vyjádření k odvolání. Náhrada nákladů odvolacího řízení by poté po zpětvzetí odvolání žalobcem – byla patrně přiznána žalovanému, protože ten by zaplacením jistiny prokázal, že primární rozhodnutí týkající se výroku o náhradě nákladů rozkazního řízení, bylo správné a náhrada nákladů řízení žalobci skutečně nepříslušela. Řešením by snad bylo pouze to, kdyby soud dovodil, že v tomto případě se uplatní namísto pariční lhůty, která je v případě směnečného platebního rozkazu paradoxně pětkrát delší než pariční lhůta obvyklá, lhůta obsažená v 142a, odst. 1 o. s. ř. a soud by zkoumal, zda byla jistina uhrazena do sedmi dní od doručení směnečného platebního rozkazu, či případně dokonce ode dne odeslání, pokud bychom chtěli pravidlo obsažené v ustanovení § 142a, odst. 1 o.s. ř. vyložit co nejpřesněji.

31

nemusí být dána meritorní oprávněnost nároku a v pariční lhůtě nemuselo být zaplaceno nejen proto, že žalovaný zatvrzele není ochoten nebo není schopen svůj závazek uhradit, nýbrž i proto, že žaloba je neoprávněná jako celek. Teprve po takovém rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti nákladovému výroku, může přijít na řadu rozhodnutí prvostupňového soudu, který o nákladovém výroku může rozhodnout pouze tak, že jej společně s celým rozsudkem zruší, nebo jej zruší částečně, a to dle mého názoru ovšem pouze v návaznosti na částečné zrušení hlavního výroku a čistě proporčně podle úspěchu ve věci, nikoliv tedy s ohledem na jednotlivé účtované náklady, o jejichž oprávněnosti rozhodovat nemůže. Zatímco případ, kdy na základě námitek bylo rozhodnuto o tom, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti minimálně co do poloviny jistiny, lze řešit z hlediska proporčních zásad rozhodování o nákladech řízení tak, že bude zrušen výrok o nákladech řízení částečně nebo i zcela, jelikož obě strany měly v rozkazním řízení stejný, tj. poloviční úspěch. Obtížná situace nastane, pokud žalovanému vznikly náklady v rozkazním řízení -tj. zejména za okolností, kdy předložil plnou moc pro svého advokáta před vydáním směnečného platebního rozkazu a třeba se jeho prostřednictvím stihl vyjádřit k návrhu,77 a směnečný platební rozkaz by měl být zrušen co do jeho větší části nebo zcela. Vzhledem k výše uvedené zásadě, že o nákladech rozkazního řízení nelze rozhodovat v řízení námitkovém, a zároveň k zásadě, dle níž je rozhodování o nákladech řízení integrální součástí naplňování základního práva na spravedlivý proces,78 a tudíž není možné upřít straně, která měla v řízení úspěch bez zásadního důvodu právo na náhradu nákladů řízení, 77

78

Od okamžiku zavedení fakticky obligatorní předžalobní výzvy to přestala být teoretická situace, neboť mnohý žalovaný požádá o advokátní právní pomoc v reakci na doručení takové předžalobní výzvy a v případě, že se např. nezdržuje na adrese svého trvalého bydliště, advokáta požádá, aby vylustroval spisovou značku příslušného řízení, soudu předložil plnou moc a případně i nastudoval obsah spisu. Již v takové fázi řízení je pak advokát v rámci hájení práv svého klienta všemi zákonnými prostředky povinen namítat např. formální neplatnost směnky a pokusit se tak zabránit automatizovanému vydání směnečného platebního rozkazu. Vynaložené náklady za právní služby proto mohou být bez pochyby účelné a žalovanému v případě úspěchu náleží jejich náhrada. Např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. května 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03.

32

vyvstává poměrně zajímavý problém, jak uspokojit oprávněný nárok žalovaného na náhradu nákladů řízení v řízení rozkazním. Nabízí se řešení vtěsnat do výroku rozhodnutí o námitkách řízení ještě další výrok týkající se nákladů řízení žalovaného v rozkazním řízení. Takové řešení by patrně rámcové odpovídalo požadavkům na ochranu práv žalovaného. Každopádně by se jednalo o zcela nesystémové řešení situace nad rámec zákona, kdy by jedním rozhodnutím byl zrušen směnečný platební rozkaz a zároveň by bylo tím samým rozhodnutím vydáno rozhodnutí k takovému zrušenému směnečnému platebnímu rozkazu akcesorické. Asi jediným řešením, které by alespoň částečně respektovalo současný systém námitkového řízení, by bylo, aby odvolací soud vyčkal s rozhodnutím o odvolání o nákladech řízení a nechal by nejprve rozhodnout prvostupňový soud o námitkách. Žalovaný by se musel odvolat proti meritornímu rozhodnutí o zrušení směnečného platebního rozkazu z toho důvodu, že směnečný platební rozkaz neměl být zrušen v nákladovém výroku, protože lze očekávat, že nadřízený soud rozhodne na základě jeho odvolání o přiznání nákladů rozkazního řízení tentokrát žalovanému. Odvolací soud by se posléze zabýval zároveň odvoláním proti nákladovému výroku a odvoláním žalovaného proti části zrušujícího rozsudku, případně samozřejmě i odvoláními žalobce. Pokud by dospěl k závěru, že meritorní rozsudek soudu prvního stupně byl správný a návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl tedy podán neoprávněně, rozhodl by nejprve o odvolání žalovaného proti nákladovému výroku směnečného platebního rozkazu tak, že by tento výrok změnil tak, že se náhrada přiznává žalovanému, a posléze by vyhověl i odvolání žalovaného proti rozsudku o zrušení platebního rozkazu, jejž by částečně změnil tak, že se z „původního“ směnečného platebního rozkazu ponechává v platnosti nákladový výrok, tedy ten výrok, jehož autorem je sám odvolací soud.

Tato konstrukce v první řadě naráží na výslovné ustanovení

občanského soudního řádu, podle nějž není možné odvolání nepředložit

33

nadřízenému soudu hned, jak je to možné,79 v druhé řadě pak vyžaduje především od žalovaného výjimečnou procesní aktivitu a předvídavost. Vzhledem k tomu, že ve hře jsou ovšem především náklady žalovaného spočívající v odměně advokáta,80 kdy advokát je povinen využít důsledně všechny zákonné prostředky ve prospěch svého klienta,81 je patrně z tohoto hlediska přijatelné nechat aktivitu na žalovaném. To, že takový postup povede naopak k další újmě žalobce, který bude nucen hradit náklady odvolacího řízení, je pak pouze důsledkem jeho neoprávněného podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Důvodem, pro který ovšem musíme toto řešení odmítnout jakožto řešení z hlediska ochrany práv účastníků nevhodné, je povinnost žalovaného zaplatit soudní poplatek za odvolání proti meritornímu rozhodnutí. Ten může být velmi citelný, a s ohledem na to, že eventuální právo na jeho náhradu žalobcem nemusí být vůbec dobytné. Je pravděpodobné, že žalovaný raději náhradu nákladů rozkazního řízení oželí, než aby zvyšoval své náklady zaplacením odvolacího soudního poplatku. Rovněž tak je toto řešení nepoužitelné v případě bagatelních sporů, pokud je odvolání do meritorního rozhodnutí nepřípustné. Jediným spolehlivým řešením by tedy bylo to, že by soud prvního stupně ponechal v platnosti nákladový výrok směnečného platebního rozkazu a zbytek rozkazu zrušil, spoléhaje se na to, že soud rozhodující o odvolání proti nákladovému výroku tento očividně nesprávný výrok změní. Toto řešení je ovšem dle mého názoru už takřka stejně účelové jako rozhodovat o nákladech rozkazního řízení v řízení námitkovém. Situace si tedy vyžaduje nezbytný zásah do znění samotného právního předpisu.

79

80

81

Je třeba ovšem připustit, že v současné době směnečné soudy skutečně odvolání proti nákladovým výrokům mnohdy zasílají nadřízeným soudům až v případě, že se vypořádaly s podanými námitkami. Zda je k tomu vedou výše nastíněné úvahy nebo jen prostý názor, že v případě probíhajícího námitkového řízení a odložené právní moci směnečného platebního rozkazu jednoduše není kam spěchat, si nedovolím posuzovat. Poukazuji ovšem na to, že vzhledem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, náleží přinejmenším paušální náhrada hotových nákladů i nezastoupenému účastníkovi. Viz ustanovení § 16, odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii.

34

3 Slovenský exkurs Slovenská právní úprava rozkazního řízení je pro účely komparace a případné inspirace pochopitelně zcela ideální. Především tomu tak je z toho důvodu, že stejně jako v České republice na Slovensku stále platí zákon č. 99/1963 Zb., Občianský súdný poriadok, tudíž lze říci, že oba právní řády začínaly v roce 1993 na zcela stejných startovacích pozicích. Případné novinky zavedené v jednom právním řádu, lze proto zavádět v druhém, aniž by – alespoň při poctivé analýze relevantních odlišností právních řádů, které za více než dvacet let přece jen stačily vzniknout - hrozilo, že v důsledku zcela jiného právního kontextu nebude dosaženo účelu příslušného institutu či jeho změny. Civilní procesy v obou zemích stále mají stejnou systematiku a jsou si podobné asi jako jednovaječná dvojčata, která byla ovšem dvacet let vychovávána v různých kulturních prostředích.82

3.1 Platební rozkaz 3.1.1 Postup při částečném zpětvzetí či změně žaloby před vydáním elektronického platebního rozkazu Na rozdíl od české úpravy slovenský Občianský súdný poriadok obsahuje zjednodušující úpravu pro dispozitivní úkony, jimiž žalobce částečně nakládá s předmětem řízení před vydáním platebního rozkazu.83 V případě, že žalobce před vydáním platebního rozkazu podá návrh na změnu žaloby nebo vezme žalobu částečně zpět, soud o těchto úkonech – za předpokladu, že posléze vydá platební rozkaz, - nerozhoduje a platební rozkaz vydá v souladu s návrhem žalobce v jeho posledním znění.84 Vzhledem k tomu, že částečné zpětvzetí je úkonem učiněným

82

83 84

Na tomto místě se přímo nabízí potměšilý poukaz na to, že v současnosti si jsou české a slovenské procesní – a samozřejmě nejen procesní – právo stále mnohem bližší, než tomu bylo v roce 1950. Slovenský výraz je platobný rozkaz. § 172, odst. 6 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok

35

před zahájením jednání a žalovaný by tedy s takovým zpětvzetím nemohl účinně vyjádřit nesouhlas,85 jde o rozumné odlehčení soudu, který tak nemusí vydávat usnesení o částečném zastavení řízení, doručovat jej účastníkům a čekat na případné nabytí právní moci takového usnesení. V případě návrhu na změnu žaloby pak soud s nejvyšší pravděpodobností nedisponuje žádnými použitelnými výsledky dosavadního řízení, a proto nepřipadá v úvahu uvažovat o tom, zda by neměla být odmítnuta změna žaloby z důvodu nepoužitelnosti dosavadních výsledků řízení pro jednání o změněném návrhu.86 Obě tato speciální ustanovení tak ulevují soudu a zbavují ho nutnosti vydávat a doručovat procesní rozhodnutí, což znamená rovněž nezanedbatelné zrychlení celého řízení, z čehož plyne, vhledem k tomu, že rychlost řízení je hlavní devizou rozkazního řízení jako takového, patrně zásadní výhoda tohoto procesního zjednodušení. To, že nejsou vydána žádná rozhodnutí, jimiž by se pravomocně zastavovalo řízení v části, v níž byla žaloba vzata zpět, jakož i jimiž by se zahajovalo řízení týkající se části předmětu řízení, o nějž bylo řízení rozšířeno připuštěním změny žaloby, vzbuzuje otázku, po jakou dobu tedy probíhá řízení o části žalobního nároku, jež byla vzata zpět, či, o níž bylo řízení rozšířeno, a kdy tedy případně vyvstává problém překážky litispendence ve vztahu k jinému řízení. Na tuto otázku ovšem lze poměrně snadno odpovědět s využitím pravidla o obecném zahájení sporného řízení, podle nějž je řízení zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení,87 stejně tak můžeme považovat za okamžik ukončení příslušného řízení okamžik, kdy bylo soudu doručeno částečně zpětvzetí či případně za okamžik zahájení nového řízení okamžik, kdy byl doručen soudu návrh na změnu žaloby, vše samozřejmě za předpokladu, že došlo k vydání platebního rozkazu, který reflektoval změněný či zúžený žalobcův návrh.

85

86

87

§ 96, odst. 3, věta první zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok, stejně tak § 96, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. § 95, odst. 2 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok, stejně tak ustanovení § 95, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ustanovení § 82, odst. 1 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok.

36

3.1.2 Postup při zjevné protiprávnosti části návrhu Slovenská právní úprava obsahuje i speciální řešení pro případy, kdy lze zákonně vydat platební rozkaz pouze ohledně části žalobcova návrhu. V takovém případě by soud – po právním posouzení věci, což je samozřejmě podmínkou vydání platebního rozkazu – měl posoudit, zda uplatňované právo není ve své části ve zjevném rozporu s právními předpisy, a pokud k takovému názoru dospěje, měl by si vyžádat souhlas žalobce, zda má pokračovat v řízení ohledně části nároku, která takovou vadou netrpí. Pokud k takovému postupu žalobce souhlas dá, soud vydá platební rozkaz pouze ohledně bezvadné části návrhu a ve zbytku se - patrně doručením souhlasu žalobce soudu – řízení končí.88 Z hlediska urychlení řízení a vstřícnosti vůči žalobci se jedná opět o poměrně nápadité řešení. Pouze na žalobci je, zda souhlas udělí, a vzdá se tím možnosti přesvědčit soud o tom, že jeho nárok není ve zjevném rozporu s právními předpisy, přičemž výhodou mu může být, že docílí vydání platebního rozkazu alespoň ohledně části svého nároku. Vzhledem k tomu, že takové zastavení řízení sui generis pochopitelně není rozhodnutím ve věci samé a nezakládá překážku rei iudicatae, nebrání pak žalobci nic, aby se zbytku svého nároku domáhal znovu v řádném řízení. Již méně pozitivně ovšem hodnotím teoretické zakotvení pojmu zjevný rozpor s právními předpisy, jenž nevhodným způsobem zdvojuje základní povinnost soudu při posouzení návrhu na vydání platebního rozkazu. Soud může platební rozkaz vydat, pouze pokud z tvrzených skutečností vyplývá nárokované právo. Pokud je předmětný nárok v jakémkoliv rozporu s právními předpisy, platební rozkaz zákonně vydat možné není. Z tohoto důvodu je pojem zjevný rozpor s právními předpisy zcela nadbytečný. Pokud bychom ovšem měli skutečně chápat ustanovení § 172 odst. 7 o. s. p. jako speciální k ustanovení § 172, odst. 1 o. s. p.,89 znamenalo by to tedy paradoxně to, že soud posoudí 88 89

§ 172, odst. 7 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Toto ustanovení stejně jako v českém znění stanoví, že soud může platební rokaz vydat, pokud uplatněné právo vyplývá z tvrzených skutečností, což je tedy sama o sobě conditio sine qua non pro vydání platebního rozkazu nehledě na zkoumání zjevného rozporu s právními předpisy.

37

nesoulad uplatněného práva s právními předpisy a v situaci, kdy tento nesoulad není zjevný, avšak existuje,90 nevyžádá si souhlas žalobce s rozhodnutím pouze o části jeho nároku ani nevydá platební rozkaz a nařídí jednání. 91 Předmětná interpretace je jistě možná, avšak neexistuje rozumný důvod, proč by i v případě „prostého“ nesouladu s právními předpisy neměla být žalobci dána možnost vyjádřit souhlas s vydáním platebního rozkazu ohledně zúženého předmětu jeho návrhu. Rovněž v praxi je tento zjevný rozpor vykládán nepříliš systematicky. Najvyšší súd např. označil za platební rozkaz vydaný rozporu s ustanovením § 172, odst. 7. o. s. p. platební rozkaz, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto i o přiznání smluvního úroku z prodlení ve výši 1 % denně,92 což mělo být vzhledem k obchodněprávní povaze předmětného závazku v rozporu s ustanovením § 265 Obchodného zákoníku. Ačkoliv význam tohoto ustanovení je zcela minoritní, vyžaduje podrobné zhodnocení jednotlivého obchodního případu a dle mého názoru se příliš nehodí na aplikaci bezprostřední zjevnosti nesouladu s právními předpisy. Najvyšší súd aplikoval právě ustanovení § 172, odst. 7 o.s.p., ačkoliv by si mohl jednoduše pomoci právě obecným nesouladem s právními předpisy a ustanovením § 172, odst. 2 o. s. p..93 V tomto kontextu je třeba zmínit, že slovenský právní řád oproti českému poskytuje mimořádný přezkumný prostředek, tj. mimořádné dovolání generálního prokurátora,94 které lze podat v jednoleté lhůtě od právní moci předmětného rozhodnutí,95 bez ohledu na nevyčerpání řádných opravných prostředků, tedy i bez ohledu na to, že proti předmětnému platebnímu rozkazu nebyl podán odpor, díky čemuž mohou být 90

91

93

94 95

Z hlediska přezkoumatelnosti tohoto postupu by se jednalo asi o podobně exaktní hodnocení, jaké provádí Ústavní soud v případě, že hodnotí, zda jím konstatovaná nezákonnost již dosáhla ústavněprávně relevantní dimenze. § 172, odst. 3 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 12. května 2010, sp. zn. 2M Obdo 1/2010. Najvyšší súd se pak bohužel vůbec nevěnoval právě zdůvodnění zjevnosti předmětného rozporu s právními předpisy, ostatně to, že aplikoval ustanovení § 172, odst. 7 o. s. p., lze poznat pouze z toho, že toto ustanovení citoval v části rozhodnutí věnujícím se právnímu hodnocení věci. Viz ustanovení § 243e a násl. zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 243g zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok.

38

podmínky vydání platebního rozkazu zkoumány mnohem častěji, než tomu je v České republice a slovenské soudy by i s ohledem na tuto skutečnost měly přistupovat k vydání platebních rozkazů pozorněji.

3.1.3 Platební rozkaz a nepřijatelné smluvní podmínky Další variantou omezení soudu při vydání platebního rozkazu je ustanovení představující specifickou ochranu spotřebitele. Soud nemůže vydat platební rozkaz v případě, že se uplatňuje právo na zaplacení peněžní částky ze spotřebitelské smlouvy, žalovaným je spotřebitel a smlouva obsahuje nepřijatelné podmínky, tj. podmínky porušující kogentní ustanovení na ochranu spotřebitelů.96 Toto ustanovení je průmětem tlaku na speciální ochranu spotřebitele, z hlediska právní doktríny se ovšem jedná o systémově zcela chybné ustanovení, které nesmyslným způsobem zdvojuje povinnost soudu posuzovat, zda uplatňované právo má poklad v tvrzených skutečnostech. Jedná se fakticky pouze o jakési proklamativní zdůraznění důležitosti ochrany spotřebitelských práv, jež ovšem nemá ve speciální části procesního předpisu své místo. Jediným praktickým důsledkem předmětného ustanovení je zcela nepřijatelný přístup soudu k odmítání neodůvodněných odporů, o němž bude blíže pojednáno níže.

3.1.4 Formulářový platební rozkaz Slovenská právní úprava obsahuje dokonce možnost dosáhnout vydání platebního rozkazu v zákonem zaručené lhůtě. Pokud žalobce předloží spolu s návrhem na zahájení řízení návrh na vydání platebního rozkazu na formuláři vydaném ministerstvem spravedlnosti a jsou splněny i ostatní podmínky pro vydání platebního rozkazu včetně zaplacení soudního poplatku, vydá soud platební rozkaz do deseti pracovních dní od splnění poslední z podmínek.97 96 97

§ 172, odst. 9 zákona č. 99/1963 Zb, občianský súdný poriadok. § 172, odst. 8 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok.

39

Existence této lhůty, jejíž nesplnění zakládá odpovědnost státu za případnou škodu, je cennou skutečností motivující soudy k urychlenému a bezodkladnému vyřizování návrhů na vydání platebních rozkazů. Samozřejmě to klade i vyšší nároky na zhodnocení tvrzených skutečností a na to, aby soud při hodnocení návrhu dostál požadavkům, které na něj klade zákon ze strany zhodnocení souladu tvrzených skutečností s ochranou spotřebitele a dalšími právními normami.

3.1.5 Doručování platebního rozkazu Na Slovensku je rovněž vyloučeno doručení náhradním způsobem.98 Jestliže se tedy platební rozkaz nepodaří doručit žalovanému do vlastních rukou, je třeba jej zrušit v plném rozsahu.99 To však neplatí za situace, kdy mají žalovaní postavení samostatných společníků, každý ze žalovaných vystupuje sám za sebe i v rozkazním řízení a nedoručení platebního rozkazu jednomu ze samostatných společníků nemá vliv na případné nabytí právní moci téhož platebního rozkazu ve vztahu k jinému ze žalovaných společníků.100 V případě nedoručení platebního rozkazu může soud ještě vyzvat žalobce k tomu, aby soudu sdělil místo pobytu žalovaného a umožnil mu tak řádné doručení platebního rozkazu do vlastních rukou, zároveň ho poučí o následcích nedoručení platebního rozkazu.101

3.1.6 Obrana proti platebnímu rozkazu Zásadním rozdílem slovenské právní úpravy odporu je to, že odpor musí být věcně zdůvodněn.102 Nelze podat ani tzv. blanketní odpor, jelikož soud nedostatky neodůvodněného odporu neodstraňuje a žalovaného nevyzývá k doplnění jeho podání, jak je běžné podle ustanovení § 43 o. s. p..103 Jestliže dojde 98 99 100 101 102 103

Ustanovení § 173, odst. 1 in fine zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 173, odst. 2, věta první zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 173, odst. 2, věta druhá zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 173, odst. 3 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 172, odst. 1, věty třetí zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 172, odst. 1, věty čtvrté zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok.

40

k podání odporu opožděně, neoprávněnou osobou nebo neodůvodněně, soud jej odmítne.104 Ve skutečnosti ovšem soudy často neodmítají odpory, které jsou odůvodněny zcela kuse, nebo fakticky odůvodněny nijak nejsou. Jednou z příčin je i poměrně nejistá praxe týkající se přezkumu oprávněnosti vydání platebního rozkazu. Slovenské soudy dospěly k názoru, že přinejmenším v případě spotřebitelských věcí je soud povinen soulad vydaného rozhodnutí s právem na ochranu spotřebitele přezkoumat ex officio vždy, tedy i za podmínky podání neodůvodněného odporu.105 Soud je tedy povinen své vlastní rozhodnutí přezkoumávat ohledně souladu s právem na ochranu spotřebitele kdykoliv, kdy se mu dostane „na stůl“, ačkoliv by dle zákona měl řešit v tomto případě pouze to, zda byl odpor podán oprávněnou osobou, včas a zda byl odůvodněn. Tento přístup soudu je ovšem poměrně problematický a jde proti doslovnému znění zákona. Není zřejmé, proč by nedostatek jedné z podmínek – nedostatek odůvodnění odporu – měl být méně významný než nedostatky ostatní, ačkoliv je implicitně zřejmé, že zajít tak daleko, že by byl platební rozkaz věcně přezkoumáván i na základě opožděného odporu nebo odporu podaného neoprávněnou osobou, si soudy netroufnou. Rovněž se nabízí úvaha, zda by výše nastíněný postup soudu nemohl být použit i při rozhodování o odmítnutí odvolání pro neodstranění vad podle ustanovení § 218, odst. 1, písm. d) o. s. p., což by ovšem postupně učinilo z řízení týkajících se ochrany spotřebitelských práv s nadsázkou nový typ nesporného řízení blízký řízení ve věci péče o nezletilé. Citelný rozdíl v úpravě odporu je pak především to, že ve slovenské právní úpravě je podání odporu zatíženo povinností zaplatit soudní poplatek, a to ve stejné výši, jakou je zatížen návrh ve věci samé.106 Tato povinnost může vést mnohé žalované k tomu, aby si dobře rozmysleli, zda budou podávat odpor a zvýší tak své náklady. Na druhou stranu ovšem také může dobře informované žalované vést k tomu, aby se pokoušeli efektivně vyhnout převzetí platebního rozkazu, docílili tak zrušení 104

105 106

Ustanovení § 174, odst. 3 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Usnesení Krajského soudu v Trenčíně ze dne 1. července 2013, sp. zn. 6Co/334/2013. Položka 1, písm. a) přílohy č. 1 zákona č. 71/1992 Zb., o súdných poplatkoch

41

platebního rozkazu pro jeho nedoručitelnost a vyhnuli se povinnost uhradit poplatek za odpor. Zásadní ovšem je to, že na rozdíl od soudního poplatku ve věci samé, nevede nezaplacení soudního poplatku za podání odporu k zastavení řízení ve věci samé či snad k fikci nepodání odporu. Nezaplacení soudního poplatku za odpor nemá na účinnost odporu sebemenší vliv a žalovaný se pouze vystavuje nebezpečí spočívajícímu v tom, že stát po něm bude nezaplacený soudní poplatek vymáhat. Pokud je hlavním cílem žalovaného věc zdržet a případně uskutečnit přesuny majetku, které ho uchrání před citelnými následky výkonu rozhodnutí, je ovšem tento strašák vzniku další vykonatelné pohledávky spíše iluzorní. Řešení zavedení soudního poplatku bez vlivu zaplacení poplatku na účinnost odporu je proto doslova polovičatým řešením. Podání odporu proti platebnímu rozkazu pouze jedním z žalovaných má za následek zrušení platebního rozkazu jako celku.107 To ovšem neplatí stejně jako v případě doručení platebního rozkazu jen jednomu ze společníků jestliže, že se nejedná o samostatné společenství.108 V nerozlučném společenství tedy jedná každý ze společníků sám za sebe a odpor podaným jen jedním ze společníků nemá vliv na případné nabytí právní moci platebního rozkazu vůči ostatním společníkům, kteří odpor nepodali. Opravným prostředkem pouze proti výroku o nákladech řízení je odvolání, o němž rozhoduje prvostupňový soud, a to přímo jako odvolací soud. Proti rozhodnutí o nákladech řízení vydanému na základě takového odvolání pak již pochopitelně opravný prostředek není přípustný.109

3.2 Rozkaz na plnění Slovenská právní úprava umožňuje soudu rozhodnout v rozkazním řízení i o jiné než peněžité pohledávce, tedy např. vydání věci nebo vyklizení pozemku.110 107

Ustanovení § 174, odst. 2, věty první zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 174, odst. 2, věty první zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. 109 ŠTEVČEK, FICOVÁ a kol. Občiansky súdny poriadok: komentár. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 453. 110 Ustanovení § 174b, odst. 1 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. 108

42

Jediným rozdílem oproti platebnímu rozkazu, kromě rozdílů daných podstatou věci je to, že soud může v rozkaze stanovit delší než patnáctidenní pariční lhůtu, v ostatním se obdobně využije úprava platebního rozkazu. Rozkaz na plnění lze vydat také ve věcech týkajících se práv upravených zákonem o rodině, nebo týkajících se v budoucnosti splatných dávek nebo splátek.111 Drobným rozdílem oproti platebnímu rozkazu je to, že za odpor vůči rozkazu na plnění se soudní poplatek nevybere.112

3.3 Směnečný a šekový platební rozkaz Slovenská úprava směnečného a šekového platebního rozkazu se proti úpravě české liší jen drobně. V první řadě byla na Slovensku stále zachována třídenní lhůta pro podání námitek, jakož i možnost náhradního doručení směnečného platebního rozkazu,113 což se v České republice změnilo v nedávné době. Podobně jako u platebního rozkazu může žalobce využít formulář směnečného platebního rozkazu a dosáhnout tak vydání směnečného platebního rozkazu ve lhůtě deseti pracovních dní od splnění všech potřebných podmínek.114 Stejně jako u platebního rozkazu je žalobce povinen zaplatit za námitky proti vydanému směnečnému nebo šekovému platebnímu rozkazu soudní poplatek, který rovněž nijak neovlivní odložení právní moci napadeného směnečného nebo šekového platebního rozkazu.115 Při zpětvzetí námitek soud rozhodne o tom, že se zpětvzetí námitek připouští a rozhodne také o nákladech námitkového řízení.116 Na rozdíl od soudu českého tedy nevydává rozhodnutí o zastavení námitkového řízení. Dalším rozdílem je, že o odvolání podaného co do výroku o nákladech řízení rozhoduje stejně jako v případě platebního rozkazu již prvostupňový

111 112 113 114 115 116

Ustanovení § 174b, odst. 1 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Poznámka 7 k položka 1 přílohy č. 1 zákona č. 71/1992 Zb., o súdných poplatkoch. Ustanovení § 175, odst. 1 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Ustanovení § 175, odst. 2 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok. Položka 1, písm. a) přílohy č. 1 zákona č. 71/1992 Zb., o súdných poplatkoch. Ustanovení § 175, odst. 6 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok.

43

soud.117 Institut směnečného platebního rozkazu je pak využitelný nejen na směnky a šeky, nýbrž i na odděleně převedené záložné listy skladiskového záložného listu nebo tovarové záložné listy.118

3.4 Zhodnocení slovenského rozkazního řízení Slovenské rozkazní řízení je pro českého právníka zajímavé především možností posouzení implementace různých dílčích zlepšení a úspěšnosti takových změn. Při srovnání úpravy obou institutů v českém a slovenském právním řádu bohužel vyjde jasně najevo, jak nedostatečným způsobem český zákonodárce řeší existující slabiny českého rozkazního řízení. Ve srovnání obou úprav ta česká nabízí zřejmě jediný institut, který by mohl být efektivně převzat na Slovensku, a to elektronický platební rozkaz, případně jistou diferenciaci výše soudního poplatku v závislosti na míře spolupráce žalobce se soudem, tzn. zohlednění podání na formuláři. Oproti tomu slovenská právní úprava obsahuje vedle nepříliš šťastných změn typu zohlednění spotřebitelského charakteru věci, progresivní instituty směřující k zrychlení rozkazního řízení, tj. zejména povinnost soudu rozhodnout do desíti pracovních dní v případě podání formulářového návrhu, zpoplatnění odporu proti platebnímu rozkazu a povinnost jeho odůvodnění i zjednodušení možných procesních situací, které nastaly před vydáním platebního rozkazu. Slovenská právní úprava by tedy pro českého zákonodárce mohla představovat inspiraci při zavádění dílčích změn týkajících se zefektivnění řízení, přičemž by bylo možné se i poučit z případné polovičatosti některých slovenských institutů, především co se týče následků nezaplacení soudního poplatku za podaný odpor.

117 118

Ustanovení § 175, odst. 4 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok in fine. Ustanovení § 175, odst. 9 zákona č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok.

44

4 Polský exkurs Oproti slovenské právní úpravě jde v případě polského rozkazního řízení pochopitelně o samostatnou právní úpravu bez jakýchkoliv přímých vazeb na úpravu českou. Při inspiraci polskou úpravou je proto zásadní posuzovat celkový kontext a souvislosti každého právního institutu a na rozdíl od sesterské úpravy slovenské zvažovat, zda by dílčí zásahy do české úpravy nemohly vést ke kontraproduktivním výsledkům. Polská právní úprava zná dva typy rozkazního řízení, jež si pro naše účely označíme jako vlastní řízení rozkazní (postepowanie nakazowe) a upomínkové řízení (postepowanie upominwcze), která vykazují zásadní rozdíly.

4.1 Vlastní řízení rozkazní Rozkazní řízení je zahájeno na písemný návrh žalobce119 a rozhoduje se bez ústního jednání.120 Rozkaz k plnění (nakaz zapłaty) lze vydat ohledně peněžního nebo jiného zaměnitelného plnění za splnění podmínky,121 že nárokovaná pohledávka je doložena úředními listinami, či uznáním dlužníka alespoň ve formě přijatých platebních dokumentů, např. faktury nebo zadáním platby neuskutečněné z důvodu nedostatku prostředků na bankovním účtu žalovaného.122 U nároku ze směnky nebo šeku pak postačí doložit originál předmětného cenného papíru a případné doklady o přechodu práv, jsou-li zapotřebí.123 Pokud soud dospěje k názoru, že nejsou dány dostatečné důvody k vydání rozkazu, nařídí jednání.124 V rozkaze soud stanoví, že žalovaný je povinen v pariční lhůtě dvou týdnů splnit přikázanou povinnost včetně úhrady nákladů

119 120 121 122 123 124

Čl. 484, § 1 KPS. Čl. 484, § 2 KPS. Čl. 485, § 1 KPS. Čl. 485, § 1 KPS. Čl. 485, § 2 KPS. Čl. 486 KPS.

45

řízení, případně podat námitky (zarzuty.)125 Rozkaz plnění je specifickým zajišťovacím titulem, který lze využít dle běžných pravidel výkonu rozhodnutí k zajištění pohledávky na majetku žalovaného, aniž by bylo třeba čekat na vyznačení doložky vykonatelnosti.126 V případě směnečného nebo šekového rozkazu se pak toto rozhodnutí stává vykonatelným po uplynutí pariční lhůty, pokud

však

žalovaný

podá

námitky,

může

požádat

soud

o

odklad

vykonatelnosti.127 Pokud rozkaz nebylo možné doručit, protože nebylo známé místo bydliště žalovaného, nebo by bylo třeba doručovat do ciziny, soud rozkaz z úřední povinnosti zruší.128 Stejně učiní, pokud vyjde najevo, že žalovaný nebyl svéprávný a nebylo osoby, která by jej v řízení mohla zastupovat.129 V námitkách je povinen žalovaný uvést, zda napadá rozkaz celý nebo pouze zčásti, vyčerpávajícím způsobem uvést vše, co proti rozkazu namítá, ať z hlediska skutkových okolností, tak z hlediska právního hodnocení. K později uplatněným námitkám soud nepřihlédne, ledaže je žalovaný nemohl uvést dříve.130 Započíst lze pouze nároky doložené stejnými listinami, jakými je nutné doložit návrh vydání rozkazu,131 vzájemný návrh nelze učinit vůbec.132 Opožděné námitky soud odmítne,133 takový rozkaz, proti kterému nebyly podány účinné námitky, pak nabývá všech vlastností pravomocného rozsudku.134 Po doručení řádných námitek není možné rozšiřovat či měnit předmět řízení s výjimkou záměny předmětu řízení při podstatné změně okolností či rozšířením žaloby o nové plnění spočívající v další splatné dávce.135 Po provedeném jednání soud rozhodne o tom, zda rozkaz úplně nebo částečně zruší, či zda ho ponechá v platnosti.136 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136

Čl. 491, § 1 KPS. Čl. 492, § 1 KPS. Čl. 492, § 3 KPS. Čl. 492/1, § 1 KPS. Čl. 492/1, § 2 KPS. Čl. 493, § 1 KPS. Čl. 493, § 3 KPS Čl. 493, § 4 KPS Čl. 494, § 1 KPS Čl. 494, § 2 KPS Čl. 495, § 2 KPS Čl. 496 KPS.

46

4.2 Upomínací řízení V upomínacím řízení lze rozkaz k plnění vydat zásadně ve věci peněžních pohledávek,137 v případě nemožnosti vydání rozkazu, je nařízeno jednání.138 Rozkaz nelze vydat, jestliže je nárok zjevně neopodstatněný, 139 vylíčené okolnosti budí pochybnost,140 přiznání nároku závisí na vzájemném plnění,141 není známo bydliště žalovaného nebo pokud by mělo být žalovanému doručováno do ciziny.142 V rozkaze se žalovanému stanoví povinnost uhradit peněžitou pohledávku do dvou týdnů včetně nákladů řízení, či proti rozkazu podat odpor (sprzeciw).143 Pokud rozkaz nebylo možné doručit, protože nebylo známé místo bydliště žalovaného, nebo by bylo třeba doručovat do ciziny, soud rozkaz z úřední povinnosti zruší.144 Stejně učiní, pokud vyjde najevo, že žalovaný nebyl svéprávný a nebylo osoby, která by jej v řízení mohla zastupovat.145 V odporu je povinen žalovaný uvést, zda napadá rozkaz celý nebo pouze zčásti, vyčerpávajícím způsobem uvést vše, co proti rozkazu namítá, ať z hlediska skutkových okolností, tak z hlediska právního hodnocení. K později uplatněným důvodům soud nepřihlédne, ledaže je žalovaný nemohl uvést dříve.146 Opožděný odpor, nebo odpor, jenž nebyl v zákonné lhůta odůvodněn, soud odmítne,147 takový rozkaz, proti kterému nebyl podán účinný odpor, pak nabývá všech vlastností pravomocného rozsudku.148 Při podání řádného odporu, je rozkaz k plnění zrušen a je nařízeno jednání.149 Rozkaz se zrušuje pouze v napadené části, za splnění podmínky, kdy je napaden některými z žalovaných, kteří mají postavení

137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149

Čl. 498, § 1 KPS. Čl. 498, § 2 KPS. Čl. 499, § 1, odst. 1 KPS. Čl. 499, § 1, odst. 2 KPS. Čl. 499, § 1, odst. 3 KPS. Čl. 499, § 1, odst. 4 KPS. Čl. 502, § 1, KPS. Čl. 502/1, § 1 KPS. Čl. 502/1, § 2 KPS. Čl. 503, § 1 KPS. Čl. 504, § 1 KPS Čl. 504, § 2 KPS Čl. 505, § 1 KPS

47

samostatných společníků, zrušuje se tedy pouze ve vtahu k těmto žalovaným.150 Zrušení rozkazu potvrdí soud usnesením pouze na žádost žalovaného.151 O nároku se poté rozhoduje cestou běžného řízení.

4.3 Zhodnocení polského rozkazního řízení Polské rozkazní řízení obsahuje dva typy řízení, které se liší jak v přísnosti podmínek vydání rozkazu na plnění, tak v následcích tohoto rozkazu. Pro přibližnou orientaci českého právníka je možné tyto typy připodobnit směnečnému platebnímu rozkazu, jenž je v polském právu využitelný pro (i) obecné pohledávky, a obyčejnému platebnímu rozkazu. Zásadní odlišnosti polského rozkazního řízení oproti řízení českému jsou opět dvojího typu, jak v oblasti podmínek pro vydání, které jsou v Polsku nesrovnatelně přísnější, a to i u jednoduššího upomínacího platebního rozkazu, tak v oblasti obrany proti vydanému rozhodnutí. Lapidárně řečeno, v České republice je možné dosáhnout vydání platebního rozkazu i tak, že člověk soudu předloží návrh obsahující konsistentní tvrzení, z kterých vyplývá právo na peněžité plnění, otázka důkazní se vůbec neřeší, výjimkou je pouze řízení o směnečném a šekovém platebním rozkazu, k jehož vydání je nezbytné předložit originál příslušného cenného papíru. Naproti tomu v Polsku je nezbytné svoji pohledávku do jisté míry i doložit a vydání rozkazního prostředku tedy není vůbec tak tak samozřejmé. Na druhou stranu je rozkazní řízení nesrovnatelně přísnější i vůči žalovaným, nejen v otázce doručování, nýbrž i co se týče absolutní koncentrace jejich námitek, jež je podřízena zásadám, které v České republice ovládají řízení o námitkách proti směnečnému nebo platebnímu rozkazu. Polská rozkazní řízení vycházejí ze zcela jiných zásad a především, co se týče koncentrace řízení, je poměrně těžko představitelné, že by se spojení podání odporu a koncentrace řízení v českých podmínkách prosadila, zvlášť s ohledem na 150 151

Čl. 505, § 2 KPS Čl. 505, § 3 KPS

48

to, jak obtížně je přijímána prostá koncentrace, která nastane s prvním jednáním, a jak často je stranám poskytována dodatečná lhůta k doplnění tvrzení a důkazů. Každopádně polská úprava poskytuje možnost inspirace na obou stranách. V případě politiků a právníků, kteří vnímají rozkazní řízení jako odbyté, sociálně necitlivé, jako parodii na podložené soudní rozhodování je jistě možné hledat inspiraci ve standardu podkladů, které musí být předloženy k vydání platebního rozkazu. V opačném případě se nám pak nabízí možnost přesvědčit se o tom, že směnečnou koncentraci by bylo možné využít i v běžných rozkazních řízeních, aniž by to muselo být na úkor věci. Z hlediska nezávislého pozorovatele je poté třeba konstatovat, že oba tyto protipóly polského rozkazního řízení se vhodně doplňují, neboť pouze u takového návrhu na vydání rozkazu na plnění, který je přesvědčivě doložen hodnověrnými důkazními návrhy, lze očekávat, že patnáctidenní lhůta na podání odporu je lhůtou dostatečnou pro vylíčení všech eventuálně sporných skutečností a že přísná koncentrace řízení by nebyla příliš na újmu možnostem řádné a účinné obrany žalovaného ve složitějších a sporných kauzách.

49

5 Rozkazní řízení de lege ferenda 5.1 Nová úprava nebo postupná vylepšení Srovnání českého rozkazního řízení s rozkazními řízeními na Slovensku a v Polsku představuje vhodný materiál pro úvahy obojího typu, tedy úvahy zaměřené směrem komplexní nové úpravy rozkazního řízení v českém právním řádu, jakož i pro úvahy týkající se pozvolného řešení jednotlivých problémů současné české úpravy rozkazního řízení. Zatímco slovenská právní úprava představuje fakticky variantu české právní úpravy s konkrétními změnami, jež by bylo možné doslova ze dne na den přenést do českého právního řádu, aniž by hrozily případné vedlejší důsledky takové novelizace, polská právní úprava – i vzhledem k absenci společné právní historie – představuje zcela jiné, pro českého právníka originální řešení, rozkazního řízení, u jehož eventuálního přenesení do českého právního řádu by bylo třeba zvažovat roli tohoto rozkazního řízení v polském civilním procesu jako celku i další specifické okolnosti týkající se polského právního řádu a koneckonců i polské ekonomiky a obchodního života.

5.2 Cesta dopředu, nebo zpět Bohužel musím konstatovat, že dosavadní novelizace českého rozkazního řízení nesměřují k posílení jeho role a vyšší funkčnosti, spíše vzhledem k populistickým politickým záměrům došlo k oslabení rychlosti směnečného řízení znemožněním náhradního doručení směnečného platebního rozkazu, což učinilo z doposud zcela raritního rozhodování směnečných pohledávek v obyčejném nalézacím řízení běžnou rutinu, aniž by však ve skutečnosti došlo k jakémukoliv zvýšení ochrany práv směnečných dlužníků, pro něž jistě zásadní roli nehraje to, zda budou povinni hradit z titulu směnečného platebního rozkazu, nebo z titulu rozsudku pro uznání vydaného po tom, co jim byla fikcí doručena výzva k tomu, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím rozhodnutím bez ústního jednání. Za jediné

50

pozitivum tedy dosud považuji zavedení elektronického platebního rozkazu, který alespoň částečně sníží náklady žalobce s ohledem na povinnost zaplacení nižšího soudního poplatku. Avšak i v tomto případě předmětný institut obsahuje nepříliš pochopitelný nedodělek, a to limitaci možnosti vydání elektronického platebního rozkazu milionovou částkou, jejíž rozumné vysvětlení nalézt nelze. Nemohu tedy nepřiznat, že především politická poptávka nevybíravě straní dlužníkům, což se projevuje ve snižování náhrady nákladů řízení, jak nalézacího tak vykonávacího, omezování možnosti náhradního doručení, povinnosti předžalobní výzvy a dalších úvahách, např. zavedení teritoriality exekutorů, což je opatření, které očividně směřuje fakticky pouze k omezení efektivnosti exekuce, nikoliv k zamezení výrazných excesů v provádění exekučních řízení. Je proto spíše naivní domnívat se, že by se snad prosadila výrazně nová úprava, která by vycházela ze zásady vigilantibus iura scripta sunt ještě výrazněji, než tomu je v současném českém rozkazním řízení. Připravovaný nový kodex civilního práva procesního proto bude jen těžko obsahovat úpravu rozkazního řízení, která by byla formálnější a přísnější, než jak tomu je doposud, jistě bude úspěchem, pokud bude zachována alespoň současná rychlost a efektivita.

5.3 Slovenská inspirace Přes výše uvedené jsem názoru, že i v současné době by bylo velmi vhodné, aby český zákonodárce přijal novelu občanského soudního řádu, která by do českého právního řádu zavedla změny vyzkoušené slovenským právním řádem, a to s ohledem na jejich kladené výsledky a zjevnou prospěšnost. Zcela jistě by bylo vhodné oficiálně upravit postup soudu v situaci, kdy návrh na vydání platebního rozkazu obsahuje zjevně nárok, který je ve své části zjevně neoprávněný, již v současnosti ostatně soudy v takovém případě vyzývají žalobce

51

k úpravě jejich návrhu.152 Podobně by se pak mohlo soudům ulevit tím, že by byly odlehčeny od povinnosti rozhodovat o návrzích na změnu žaloby a částečném zpětvzetí žaloby před vydáním platebního rozkazu. Velikou změnou by bylo i zavedení povinnosti soudu rozhodnout o návrhu na vydání – alespoň elektronického platebního rozkazu – v přiměřené lhůtě, přičemž by jistě bylo možné poskytnout soudu lhůtu delší než deset pracovních dní. Jsem toho názoru, že i měsíční lhůta by byla žalobci uvítána jako velké zlepšení, jelikož v současnosti existuje značná disproporce v rychlosti vydání platebních rozkazů mezi jednotlivými soudy. Zásadní změnou by pak mohlo být stanovení povinnost odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu, zvlášť vzhledem k tomu, že i v současnosti je zákonné ustanovení, které přímo zakazuje odmítnutí odporu proti platebnímu rozkazu z důvodu jeho neodůvodnění obcházeno usnesením o povinnosti kvalifikovaného vyjádření se k platebnímu rozkazu, jehož nesplnění je stíháno vydáním rozsudku pro uznání. Spojit podání odporu se zaplacením soudního poplatku by bylo patrně politicky neprůchodné. Vzhledem k existenci široce používaného institutu osvobození od soudních poplatků by však ani tato nemožnost v žádném případě nemohla být principiálně v rozporu s právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 36, odst. 1 Listiny. Naproti tomu v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu, který by nebyl koncentrován, by zřejmě nebylo příliš představitelné rozhodovat o zamítnutí žádosti o osvobození soudních poplatků pro zjevnou beznadějnost obrany práva, protože i s ohledem na kusost návrhů na vydání platebního rozkazu a absenci nutnosti uvést do odporu vše, co žalovaný proti platebnímu rozkazu namítá, by nebylo snadné předběžné rozhodnout o tom, že je obrana žalovaného proti vydanému platebnímu rozkazu skutečně zcela beznadějná. Zpoplatnění možnosti podat odpor by ovšem mělo vliv pouze na dlužníky, kteří „nakonec“ hodlají svoji pohledávku zaplatit a povinnost uhradit soudní poplatek by je přiměla k provedení jednoduchého kalkulu ohledně 152

Děje se tomu tak např. v situaci, kdy žalobce požaduje náklady spojené s vymáháním pohledávky v paušální výši i v případě, kdy jeho pohledávka v žádném případě není pohledávkou vzniklou mezi podnikateli.

52

toho, zda se jim vyplatí soudní řízení zdržovat pouze pro to, aby mohli meritorní pohledávku uhradit o nějaký ten rok později.153 U dlužníků, kteří dobrovolně hradit nic nehodlají a jejichž závazky tedy bude nutné vymáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí nebo exekuce, by takový soudní poplatek hrál jen minimální roli. Z toho důvodu bych se přikláněla k tomu, aby zaplacení soudního poplatku za odpor bylo podmínkou řízení, respektive jeho nezaplacení mohlo vést k odmítnutí odporu. Dle mého názoru by opět nebylo možné tvrdit, že takové řešení by bylo sociálně necitlivé, a to vzhledem k existenci institutu osvobození od soudních poplatků, pomocí nějž by se mělo dostat bezproblémové možnosti hájení svých práv i těm, jimž by ekonomická situace nedovolovala uhrazení soudního poplatku. Opět poměrně jednoduše by se dala řešit i problematická situace rozhodování o nákladech rozkazního řízení, zvlášť v případě směnečného platebního rozkazu, jíž jsem obsáhle řešila výše. Pokud o takovém rozkazu rozhodoval soud prvního stupně, nebyl by problém toto rozhodnutí spojit s rozhodnutím o případných námitkách, díky čemuž by mohla být snadněji zohledněna úspěšnost námitek a další okolnosti. V tomto případě ovšem nezastírám, že pouhé převzetí slovenské právní úpravy by nevyřešilo všechny problémy a celý institut by bylo zapotřebí prověřit důkladněji. Bohužel nelze doufat v to, že bychom se navrátili ke slovenské právní úpravě umožňující náhradní doručení směnečného platebního rozkazu či dokonce ke krátké lhůtě na podání směnečných námitek, což by Ústavní soud patrně chápal jako nebetyčnou provokaci. Naproti tomu neexistuje nejmenší důvod k tomu, aby nebylo možné v rozkazním řízení řešit i jiné než nepeněžité pohledávky, zvláště když jsou i dnes podobné – především vyklizovací a vydávací – nároky běžně rozhodovány fiktivními rozsudky pro uznání nebo pro zmeškání.

153

V současnosti tuto roli hraje až odvolání, za které se dlužníkům, jejichž jediným cílem je zdržení řízení, už většinou soudní poplatek platit nechce.

53

5.4 Polský čerstvý vítr Vzhledem k začínajícím pracím na novém kodexu civilního procesu by bylo patrně naivní domnívat se, že by bylo možné dosáhnout zásadní nové úpravy rozkazního řízení dříve než s tímto kodexem. Vzhledem k hodnotě právní jistoty a neblahým důsledkům častých změn právní úpravy, a to především v oblastech podnikateli hojně a často využívaných, by pak taková změna, která by byla velmi pravděpodobně brzy následována další změnou, možná dokonce přímo navrácením v předešlý stav, pouze poškodila důvěru v český právní řád. Zásadní reformu českého rozkazního řízení je proto ideální spojit právě s novým civilním kodexem, který by měl pochopitelně tento typ, nebo typy řízení zařadit do kontextu zásadních změn procesu, který hodlá zásadním způsobem proměnit oblast českého civilního práva a sjednotit do jednoho kodexu sporná, nesporná,154 exekuční i insolvenční řízení. Nezastírám, že polská rozkazní řízení jsou velmi inspirativní, jak již bylo výše řečeno lze se jimi inspirovat „oběma směry“, tzn., co se týče požadavků na vydání platebního rozkazu, který by již nemusel být zcela bezdůkazním řízením, nebo i co se týče zásadní formalizace možnosti obrany dlužníka a zavedení směnečného koncentrace do rozkazního řízení jako celku. Na tomto místě je ovšem třeba dodat, že to, aby soudy důsledně naplňovaly zákonné podmínky pro vydání platebních rozkazů, není možné bez jisté kontroly jejich činnosti. Podstatou rozkazního řízení pak je to, že pokud platební rozkaz nabude právní moci, není proti němu možný opravný prostředek. Jestliže pak dojde k podání odporu, je zkoumán samotný nárok, nikoliv to, zda byly splněny podmínky vydání platebního rozkazu, jenž může být pochopitelně vydán i v případě, že nárok neexistuje.155 Alespoň částečnou kontrolu by bylo možné zabezpečit patrně pouze mimořádným opravným prostředkem, k jehož podání by nebylo třeba vyčerpání 154

155

Vzhledem k čerstvosti zákona o zvláštních řízeních soudních, s nímž se budou české soudy a účastníci pochopitelně sžívat řadu let, je tento postup poměrně nešťastný. Přinejmenším v situaci, že např. došlo k uhrazení závazku podobně jako v případě “rozhodování” o nařízení exekuce, kdy také soud vůbec neposuzuje to, zda náhodou nedošlo k zániku práva splněním povinnosti po vydání rozhodnutí.

54

řádných opravných prostředků. Takovým institutem disponuje slovenský právní řád a je jím možnost podání mimořádného dovolání generálním prokurátorem. Osobně tento institut považuji za nepřípustný zásah do dispoziční volnosti účastníků civilního řízení, vzhledem k tomu, že ovšem nejsem ani příznivcem důkazního rozkazního řízení a obecně zvyšování požadavků na splnění podmínek k vydání platebního rozkazu, nemusím se pokoušet obhájit roli takového prostředku či pokusit se vymyslet nějakou jeho funkční alternativu. V případě generální přestavby institutu rozkazního řízení naopak navrhuji, aby byla zavedena generální koncentrační zásada týkající se ovšem jak případných tvrzení obsažených v podaném odporu nebo námitkách, tak v návrhu na vydání platebního rozkazu ze strany žalobce. To, aby nebylo možné takový civilní proces nařknout z neakceptovatelné formálnosti, by pak bylo zajištěno tím, že platební rozkaz by bylo možné vydat pouze na návrh, a ten, kdo by se nechtěl odvážit riskovat to, že neustojí své důkazní břemeno a břemeno tvrzení nedostatečně formulovanou žalobou, by se mohl pokusit své právo hájit v procesu klasickém se všemi jeho negativními průvodními jevy, tzn. především s ohledem na délku takového řízení. Za zcela zásadní považuji to, aby bylo možné platební rozkaz doručovat i náhradním doručováním. Jelikož jistě není pochyb o tom, že v zájmu ochrany práv věřitelů nelze trvat na tom, aby bylo každé soudní podání doručeno doslova do vlastních rukou žalovaného, je zcela logické, že zrušení platebního rozkazu pro jeho nedoručení nemá v naprosté většině případů za následek nic jiného než zdržení řízení a případný nárůst nákladů žalovaného, aniž by byla jakkoliv zajištěna zvýšená možnost obrany žalovaného. Tento současný stav lze s klidným svědomím

nazvat

pokryteckým

přístupem

a

úlitbou

eventuálnímu

neinformovanému veřejnému mínění. Do okamžiku, kdy bude přijato jiné zásadní rozhodnutí, např. že důležité soudní písemnosti musí účastník osobně převzít, i kdyby kvůli tomu měl být snad zatčen, je zcela nepochopitelné, proč by nemělo být možné doručit náhradním způsobem platební rozkaz, a proč by naproti tomu

55

neměl být problém doručit náhradním způsobem předvolání k jednání, na kterém bude logicky vydán rozsudek pro zmeškání, proti němuž již fakticky účinné obrany neexistuje.

56

6 Závěr V předchozím textu jsem se pokusila popsat české rozkazní řízení, a to s ohledem na nejproblematičtější otázky, které každodenní česká rutina přináší. Nebylo mým cílem věnovat se otázkám a problémům, které nejsou pro rozkazní řízení specifické, čímž se mi dostalo prostoru na hledání možných problémů a nejasností právní úpravy, kladení si otázek, jakož i pokládání možných odpovědí. České rozkazní řízení každopádně nepovažuji za dokonalé. Pokusila jsem se, na vícero místech své práce vysvětlit, že považuji za jeho zásadní nedostatek omezení spočívající v nemožnosti doručování platebního rozkazu – a bohužel v současnosti i směnečného platebního rozkazu – náhradním způsobem, což má za následek, nikoliv zvýšenou ochranu žalovaného, což bych ještě byla ochotna akceptovat, nýbrž faktické předání automatické a „rozkazní“ agendy institutům rozsudku pro zmeškání a rozsudku pro uznání, což považuji za nesystémové, nesprávné a v jistém slova smyslu i pokrytecké. Kromě této zásadní vady pak české rozkazní řízení trpí i řadou drobnějších nedostatků, typu nemožnosti vydání rozkazu na jiné než peněžité plnění či omezení předmětu řízení uplatnitelného návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Časté novelizace českého procesního práva a ještě dynamičtější judikatura vyšších soudů pak otvírají stále nové a nové otázky, na které nelze dát spolehlivé odpovědi, snad kromě toho, že lze čekat, že v jejich případném řešení se můžeme dočkat ze strany vyšších soudů nejednoho překvapení. Takovou problematickou otázku jsem podrobněji rozebrala především v případě řešení práva na náhradu nákladů řízení žalovaného při vydání směnečného platebního rozkazu. Snahou části práce věnující se současné české právní úpravě je upozornit na problematické otázky českého rozkazního řízení de lege lata, či případně nabídnout na tyto otázky i odpovědi. Snahou zbytku práce je pak nabídnout inspraci především pro úpravu de lege ferenda. Analýzou slovenské právní úpravy jsem dostatečně prokázala, že lze poměrně efektivně reagovat na aktuální potřeby

57

zefektivnění rozkazního řízení ve stavu, jenž je účinný i v České republice. Již při prvním náhledu na české a slovenské předmětné části zákona č. 99/1963 Sb. (Zb.), je zřejmé, že se slovenský zákonodárce na rozdíl do českého pokusil řešit některé problémy rozkazního řízení, jakož i že se pokusil řízení co nejvíce zrychlit, a to i zakotvením nebývale krátké lhůty, během níž jsou obecné soudy povinny vydat platební rozkaz za splnění podmínky, že je návrh podán na předmětném formuláři. Jsem toho názoru, že v případě slovenské právní úpravy proto skutečně není nač čekat a je vhodné slovenské změny bez dlouhého rozmýšlení převzít, s výjimkou nutnosti speciálního posouzení souladu návrhu na vydání platebního rozkazu se spotřebitelským právem se jedná o užitečné a efektivní inovace, které by bezesporu prospěly i českému rozkaznímu řízení, přičemž bych osobně navrhovala i progresivnější řešení následků nezaplacení soudního poplatku za podaný odpor, a to odmítnutí takového odporu, nikoliv pouhé vymáhání poplatku jakožto pohledávky státu. V rámci polské úpravy pak má práce obsahuje pouhý stručný exkurs, a to z toho důvodu, že na rozdíl od slovenského právního řádu, je příbuznost mezi českým a polským právem spíše rámcová. Skutečně vyčerpávající popis polského rozkazního řízení by si tedy vyžádal mnohem více prostoru a především není možný bez obsáhlého seznámení s celou řadou projevů polských procesních institutů, jedná se tedy spíše o téma pro monografii než závěrečnou práci. I stručný přehled obou polských rozkazních řízení ovšem poslouží jako nepochybná ukázka toho, že česká podoba rozkazního řízení není vůbec samozřejmá a že se mohou vyskytovat zcela jiné principy ovládající rozkazní řízení. I u polské právní úpravy by bylo vhodné uvažovat o inspiraci, i když nejspíše až v rámci tvorby nového kodexu civilního procesu. Polská úprava pak především nabízí inspiraci v obou možných směrech, tedy co se týče zvýšení přísnosti pro vydání platebních rozkazů a zavedení jistého typu důkazního posuzování, tak co se týče zvýšení přísnosti týkající se relevance a včasnosti odůvodnění odporu. Osobně bych jako inspiraci – jakožto příznivec přísnějšího a formálnějšího rozkazního řízení – volila

58

především všeobecnou námitkovou koncentraci, která by jednoduše vyřešila velký neduh českého rozkazního řízení, jímž je naprosto jednoduché prodloužení řízení provedené ledabylým a mnohdy zjevně nesmyslným odůvodněním odporu, které může žalovaný měnit a doplňovat až do uplynutí obecné koncentrační lhůty, tedy zásadně do skočení přípravného jednání, nebo do skončení prvního jednání ve věci samé. České rozkazní řízení plní svoji roli jen z části, ačkoliv je příčina této skutečnosti, tedy nemožnost náhradního doručení, zcela zřejmá, z politických důvodů nelze očekávat, že by byla odstraněna, zvláště když ke zcela opačnému řešení došlo v případě směnečného platebního rozkazu. Přesto není vhodné vzdávat snahu o zefektivnění rozkazního řízení a je třeba využít každou příležitost, aby bylo prostřednictvím účelné novelizace dosaženo rychlejšího rozhodování soudů a vyšší vymahatelnosti práva. Vzhledem k tomu, že český zákonodárce dosud disponuje neocenitelnou právní laboratoří v podobě slovenského právního řádu vycházejícího ze stejných právních a podobných společenských podmínek, bylo by fakticky hříchem této příležitosti nevyužít a neimplementovat funkční slovenské právní instituty. Další právní řády nám pak mohou poskytnout nejen konkrétní inspiraci, ale i jasný důkaz, že naše řešení není vůbec samozřejmé, že existuje celá řada způsobů, jak předmětnou problematiku upravit a že tedy nemusí být od věci bránit se promyšleným změnám, zvlášť v případě kodexu pocházejícího z dob, kdy jedním z cílů civilního procesu byla výchova k socialistické zákonnosti.

59

7 Seznam pramenů

7.1 Literatura DAVID, L.; IŠTVÁNEK, F.; JAVŮRKOVÁ, N.; LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád: komentář. I. díl.(§ 1 až 200za). Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, xxxvi, 1072 s. ISBN 978-80-7357-460-4. DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. I, § 1 až 200za, Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2009, xx, 1579 s. ISBN 978-80-7400-107-9. FALDYNA, F.; DES, Z.; HUŠEK, J. Soudní řízení ve věcech obchodních. Vyd. 1. Praha: Codex, 1996, 251 s. ISBN 80-85963-13-2. KOVAŘÍK, Zdeněk. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck, 2010, roč. 18, č. 8, s. 267-271. ISSN 1210-6410. KŘIVÁČKOVÁ, J.; HAMULÁKOVÁ, K. Devět měsíců nové právní úpravy koncentrace v civilním řízení z pohledu praxe. Právní rozhledy, Praha: C.H. Beck, 2010, roč. 18, č. 12, str. 441-447. ISSN 1210-6410. PETER, L. J. Peter's Quotations: Ideas for Our Time. New York: William Morrow & Company, 1977, 544 s., ISBN 978-0688119096 SVOBODA, K. K “revoluci“ ve sporech zahájených tzv. formulářovými žalobami. Právní rozhledy, Praha: C.H. Beck, 2012, roč. 20, č. 10, s. 366. ISSN 1210-6410. ŠTEVČEK, FICOVÁ a kol. Občiansky súdny poriadok: komentár. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, xix, 936 s. ISBN 9788074001598.

60

7.2 Právní předpisy Kodeks postępowania cywilnego, Dz.U. 1964 Nr 43 poz. 296 ze dne 17. listopadu 1964. In: Internetowy System Aktów Prawnych [právní informační systém]. [cit. 2015-06-23].

Dostupné

z:

http://isap.sejm.gov.pl/DetailsServlet?id=WDU19640430296 Předpis č. 177/1996 Sb., Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 99/1963 Zb., občianský súdný poriadok, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 549/1991 Sb., zákon České národní rady o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 71/1992 Zb., zákon Slovenskej národnej rady o súdnych poplatkoch a poplatku za výpis z registra trestov, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 85/1996 Sb., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve

61

znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 82/1998 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23].

Zákon č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních, v platném znění. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23]. Zákon č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ve znění. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-23].

7.3 Judikatura 7.3.1 Rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. září 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 406/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24].

62

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. května 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. února 2008, sp. zn. IV. ÚS 535/05. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. března 2009, sp. zn. III. ÚS 3300/07. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. září 2011, sp. zn. II.ÚS 1529/08. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2015-06-24].

63

7.3.2 Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu ČR Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. září 1966, sp. zn. 5 Cz 80/66. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. ledna 1975, sp. zn. 3 Cz 5/75. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 1990, sp. zn. 3 Cz 62/90. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 1042/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 ICdo 31/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1806/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 201506-24]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince. 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624].

64

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. října. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2142/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24].

7.3.3 Rozhodnutí Vrchního soudu Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1994 , sp. zn. 5 Cmo 179/94. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1997 sp. zn. 5 Cmo 593/96. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624]. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2004, sp. zn. 7 Cmo 394/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624]. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne ne 4. dubna 2006, sp. zn. 7 Cmo 421/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624].

65

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2007, sp. zn. 5 Cmo 90/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna. 1994, 5 Cmo 74/94. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 1996, sp. zn. 5 Cmo 280/95. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1997, sp. zn. 5 Cmo 22/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2003, sp. zn. 5 Cmo 353/2003.In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2005, sp. zn. 5 Cmo 359/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2005, sp. zn. 5 Cmo 42/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2006, sp. zn. 5 Cmo 275/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624]. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2014, sp. zn. 1 Co 524/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-0624].

66

7.3.4 Další rozhodnutí Usnesení Krajského soudu v Trenčíně ze dne 1. července 2013, sp. zn. 6Co/334/2013. In: Uznesenie, Súdné rozhodnutie, Otvorené súdy [online]. [cit. 2015- 06-24]. Dostupné z http://otvorenesudy.sk/decrees/691501 Usnesení Krajského soudu v Plzni z 31. května. 2013, sp. zn. 14 Co 264/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-06-24]. Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 12. května 2010, sp. zn. 2M

Obdo

1/2010.

[cit.

2015-

http://www.nssr.gov.sk/data/att/14236_subor.pdf

67

06-24].

Dostupné

z