Role etnicity v eskalaci ozbrojeného konfliktu: Případová studie Jižní Osetie

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Role etnicity v eskalaci ozbrojeného konfliktu: Případová studie Jižní Osetie Bakalářská práce Jana Vaculová

Vedoucí práce: Mgr. Zinaida Shevchuk, Ph.D. UČO: 397782 Obor: Mezinárodní vztahy – Sociologie Imatrikulační ročník: 2011

Brno, 2015

Prohlášení o autorství práce

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Role etnicity v eskalaci ozbrojeného konfliktu: Případová studie Jižní Osetie“ vypracovala samostatně a uvedla veškeré použité zdroje. V Brně dne 11. 5. 2015

………………………….. Jana Vaculová

2

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala vedoucí své práce Mgr. Zinaidě Shevchuk, Ph.D. za trpělivost, maximální vstřícnost a přínosné rady při zpracování této práce. Zároveň bych ráda poděkovala své rodině a přátelům za veškerou podporu při dosavadním studiu.

2

Obsah

Úvod ............................................................................................................................... 4 1.1. Metodologie ......................................................................................................... 6 1.2. Rešerše literatury ................................................................................................. 7 2. Teorie a metodologie .................................................................................................. 8 2.1. Konceptualizace .................................................................................................. 8 2.2. Teoretický rámec ............................................................................................... 12 2.3. Design výzkumu ................................................................................................ 15 3. Historické pozadí konfliktu ...................................................................................... 19 4. Empirický výzkum ................................................................................................... 24 4.1. První fáze konfliktu v letech 1990-1992 z hlediska etnicity ............................. 26 4.2. Druhá fáze konfliktu konfliktu v roce 2008 z hlediska etnicity ........................ 37 4.2.1. Zapojení Ruska v konfliktu .................................................................. 43 Závěr ............................................................................................................................. 46 Zdroje ........................................................................................................................... 48 Přílohy .......................................................................................................................... 60

3

Úvod Kavkaz je mimořádně komplikovanou oblastí soužití a soupeření mnoha etnik a národů, což dělá tento region jednu z nejnebezpečnějších post-Sovětských oblastí. Patří mezi nejvíc etnicky diverzifikované oblasti na světě. Toto rozložení etnik znázorňuje mapa (Mapa 1) Kavkazu se zvětšeným vyznačením státu Gruzie a Jižní a Severní Osetie. Na tomto etnicky hustě osídleném území probíhá několik ozbrojených konfliktů. Na politické mapě (Mapa 2) je zřejmá rozmanitost této oblasti. Díky strategickému umístění a velkému množství zdrojů zde operují nejen místní aktéři, ale i velmoc jakou je Rusko1, jenž si stále nárokuje kontrolu nad touto oblastí. V oblasti kromě Ruska operují i jiní aktéři jako je Turecko, Irán či USA. Před pádem železné opony Sovětský svaz jako impérium spojoval mnoho etnik a národností. Jejich sebevyjádření tak bylo potlačeno v rámci politického systému, jenž byl u moci. Po roce 1989 pak národnostní cítění a tendence osamostatnit se rapidně vzrostly a došlo ke vzniku ozbrojených konfliktů a vzrůstu etnického napětí. Dříve sjednocený stát se rozpadl na 15 samostatných republik a autonomních oblastí a vznikl zde prostor pro mocenské vakuum. Napětí etnických vztahů v Gruzii napomohlo ke zhoršení gruzínsko-osetinských vztahů, které se již v průběhu desetiletí různě vyostřovaly. Nově formující se politická scéna navíc komplikovala možnost mírového období. Tyto komplikace zahrnovaly vzrůst etnického nacionalismu, specifické typy vlád a nacionalistické doktríny, jež rozdělovaly stát a vyvolávaly napětí mezi menšinami. Dále kulturní a politická diskriminace silně ovlivněna násilnostmi v historii či dopad politické a ekonomické transformace silně ovlivnily vývoj situace v zemi mezi Gruzínci a Jihoosetinci. Zvláště po konfliktu v roce 1992 byly tyto vztahy označeny termínem „zamrzlý konflikt“. 2 To však neznamenalo konec nebezpečí konfliktu, nýbrž po událostech v letech 1991-1992 dosáhly gruzínsko-osetinské vztahy kriticky nízkého bodu během války v srpnu 2008 a od té doby jsou ve fázi latentního nepřátelství s rizikem návratu ozbrojeného násilí. Tento „zamrzlý konflikt“ má dopad nejen na vnitřní záležitosti regionu a řešení konfliktu, ale má i mezinárodní dopad. Cílem bakalářské práce je analyzovat povahu ozbrojeného konfliktu mezi Gruzií a Jižní Osetií. Jižní Osetie je separatistickým regionem Gruzie. Hlavní výzkumná otázka zní: 1

Šmíd poukazuje na ruskou tendenci vlivu v oblasti Kavkazu jako na „pozoruhodný dějinný fenomén počínající zhruba v 18. století jakožto výraz soupeření s Osmanskou říší a Persií“ (Šmíd, T.: Jižní Kavkaz, s. 103. 2 Označení zamrzlý konflikt získaly tyto státy právě kvůli stavu: „ani válka, ani mír“, tedy patová situace, kdy je konflikt zastaven mezi určitými fázemi konfliktu, a to mezi mrtvým bodem a de-eskalací, kdy mírové snahy nedospějí k vyřešení konfliktu. Výsledkem může být politický režim se statusem de facto státu, avšak bez mezinárodního uznání (Caspersen, Stansfield 2011).

4

Hrál aspekt etnicity určující roli pro eskalaci konfliktu ve dvou fázích: první fáze v roce 19901992 a druhá fáze rusko-gruzínský ozbrojený konflikt v roce 2008. Je zřejmé, že jsou konflikty ovlivněny mnoha dalšími faktory, jež napomáhají jejich vzniku a eskalaci. Sociodemografický aspekt, teritorialita, vnímání historie čí jazykový aspekt vedou k rozdílnému vnímání a napětí v regionu.3 Ve své práci se ale zaměřím jen na tato vymezená časová období a v jednotlivých kapitolách pak budu rozebírat eskalační fáze, a jak silný vliv měla etnicita na konflikt, popřípadě jestli se její vliv lišil v rámci fází. V průběhu práce se pokusím zodpovědět také tyto sekundární otázky: 1) Změnil se nějak projev etnicity v průběhu eskalace konfliktu nebo je pořád stejný? 2) Pokud se změnil, tak jak? Analýza aspektů, jež měly vliv na eskalaci konfliktu, je tak důležitá z pohledu primárních aktérů, a zdali klíčové aspekty korespondovaly s jejich skutečnými nároky a záměry. Mnoho aspektů totiž může být maskováno a politický establishment jimi může manipulovat ve svůj prospěch, například v politické propagandě. Z obecného hlediska člením mou bakalářskou práci na dvě části: teoretickou a empirickou, v níž je obsažena analytická část. Téma práce je navrženo jako nejlepší kombinace toho, čemuž jsem se věnovala po dobu mých studií, jelikož zde mohu využít své poznatky jak z oboru sociologie, tak z mezinárodních vztahů. Co se týče rozdělení mé práce, v úvodu jsou vyobrazeny hlavní myšlenky, cílové otázky a logika práce. Dalším bodem je rešerše literatury k danému tématu. První kapitola obsahuje konceptualizaci, teoretický rámec a metody. Zde se zaměřím na metodologii práce a na různé přístupy v chápání pojmu etnicita a definici pojmu jako takového. Pro účel práce si zvolím jednu definici etnicity, kterou se budu nadále řídit v analýze dvou eskalačních fází konfliktu. Za důležité považuji zároveň vymezit pojem konflikt, jeho fáze a dynamiku. 4 Následně definuji aktéry konfliktu a rozdělím je podle určitých kriterií, přičemž zmíním i nepřímo a neoficiálně zapojené aktéry. Následující kapitola seznámí čtenáře se stručným popisem a souhrnem samotného konfliktu a jeho historií. V empirické části práce se budu věnovat rozboru dvou eskalačních fází: konfliktu v letech 1990-1992 a v roce 2008. Následná analýza a komparace konfliktů v závěru prokáže či vyvrátí přítomnost aspektu etnicity. V závěru se pokusím interpretovat zjištění 3

A. N. Yamskov ve své práci tyto faktory rozděluje do tří skupin. Faktory, jež v blízké budoucnosti nelze eliminovat, jsou například: vnímání společné minulosti, náboženské a kulturní rozdíly. Dále faktory, které lze jen velmi těžce změnit, kvůli jejich dlouhému vývoji v čase, jsou vnímání teritoria, politické a ideologické myšlení a sociální způsob života. Jako třetí skupinou jsou faktory, které způsobují vznik konfliktu přímo a jsou rozděleny na národně-kulturní, jazykové, socio-ekonomické a etnodemografické (Yamskov 91: 634-35). 4 V českém jazyce se této problematice věnuje Šárka Weisová, která popisuje fáze konfliktu, jež stanovili autoři Singer a Small.

5

z předchozích kapitol a načrtnout závěrečná zjištění. Výsledek práce tak může přispět k hlubšímu porozumění povahy těchto ozbrojených konfliktů či lepšímu vývoji a pochopení teorie etnicity.

1.1. Metodologie

Pro koncept etnicity bude nejvhonější použít kvalitativní metodu pomocí interpretativního přístupu. Metodou výzkumu bude případová studie, jež je často používaná na poli mezinárodních vztahů a je

„tradiční kvalitativní

metodou používanou nejčastěji

konstruktivisty“ (Adler 2002, 101). Případová studie se používá k hlubšímu porozumění daného fenoménu a stanovení detailní kontextuální analýzy mnoha událostí a stavů a jejích vztahů. Případová studie je „empirické šetření, které zkoumá současné fenomény v rámci kontextu reálného života; kde hranice mezi fenoménem a kontextem nejsou jasně evidentní; a ve kterém je použito několik zdrojů důkazů“ (Yin 2014: 23). Hlavním účelem je tedy „poskytnout čtenáři hlubší porozumění či kauzální vysvětlení určitého případu“ (Kořan 2008: 33). Rozlišují se dva typy případové studie – vnitřní a instrumentální. Největší rozdíl mezi nimi je v účelu studie. Instrumentální studie se pokouší poskytnout porozumění případu a poskytnout tak teorii. „Případ je pouze sekundárního charakteru; hraje pouze podpůrnou roli, usnadňuje nám pochopení dalších věcí a může či nemusí být aplikován jako typický příklad jiných případů. Případ a jeho kontext je rozebírán do hloubky“ (Stake 2011, 237). Případem této práce je ozbrojený konflikt mezi Gruzií a Jižní Osetií. Podle mé výzkumné otázky právě etnicita hrála roli v eskalaci tohoto konfliktu. Ovšem Gruzie a jižní Osetie není jediným případem tohoto rázu. Podobný příklad můžeme vidět i u Abcházie či Náhorního Karabachu co se týče regionu Kavkazu. Zjištění této práce by tak mohly mít aplikovatelné principy pro další případy. Proto považuji za nejvhodnější metodu pro svou práci instrumentální případovou studii. Primární zdroje budou čerpány jednak ze strategických dokumentů jednotlivých stran: Ústava, Deklarace nezávislosti, zákony a podobně a jednak druhou kategorií budou zdroje zahrnující proslovy a výroky politických představitelů. Překážkou je zde také obtížná dostupnost některých dokumentů a výroků, především z 90. let, kdy neexistovaly mnohé oficiální dokumenty a výroky politických představitelů jsou stěží dohledatelné v oficiální formě.

6

1.2. Rešerše literatury

Na téma etnických konfliktů v oblasti Kavkazu vzniklo v posledních letech poměrně obšírné množství prací od geografů, historiků, politologů i etnografů. Dílčí práce se poměrně podobají, co se struktury týče i přes rozsáhlé disciplinární rozpětí. Většinou vycházejí z historizující analýzy kořenů konfliktů, na což navazuje více či méně hlubší geopolitický rozbor následných událostí. Práce čerpá především ze zahraniční literatury, v podobě sborníků, monografií a knih nejen v tištěné, ale i elektronické podobě. Hlavní linií zdrojové četby byly práce zabývající se problémem etnicity v konfliktech či práce definující konflikt obecně. Etnický konflikt byl předmětem výzkumu mnoha nejen regionálních ale i světových autorů. Příkladem je Stuart J. Kaufman a jeho kniha Modern hatreds: The symbolic politics of ethnic war (2001). Kaufman je jedním z nejvýznamnějších představitelů symbolické teorie etnických konfliktů a dle jeho mínění jsou konflikty na Jižním Kavkazu příčinou strachu. Ve své knize popisuje svá zjištění, jež mají společné znaky (kulturní a politický status, nacionalistická mobilizace a etnická diverzita). Jako další příklad je monografie Ronalda D. Asmuse s názvem A Little War That Shook the World, Georgia, Russia, and the Future of the West, rozebírající základní body tzv. pětidenní srpnové válce z roku 2008 mezi Gruzií, Jižní Osetií a Ruskou Federací. Asmus je toho názoru, že hlavní příčinou rusko-gruzínského konfliktu byl politický status separatistických území v Gruzii. Ruská agrese nebyla mířena pouze proti Gruzii, nýbrž Rusko chtělo zabránit šířícímu se vlivu Západu. Autor Christoph Zurcher ve své známé knize The post-Soviet War: Rebellion, Ethnic Conflict, and Nationahood in the Caucasus zkoumá důvod vnitřních ozbrojených konfliktů na Kavkaze a zkoumá, proč se konflikty neprojevily i v jiných oblastech. Dále je důležité zmínit knihu Šárky Waisové Řešení konfliktu v mezinárodních vztazích. Weisová zde analyzuje rozvoj celého oboru řešení konfliktů, přehledně rozděluje typy konfliktů a jejich dynamiku.

7

2. Teorie a metodologie

2.1. Konceptualizace

V této kapitole je hlavním cílem objasnit základní pojmy, jež se v této práci objevují. Etnicita patří ke konceptům, jež vyvolává velkou debatu a nejednoznačnost. Je to způsobeno hlavně tím, že každý z autorů tento pojem popisuje odlišně na základě různých aspektů. Co se týče pojmu etnický, jeho význam záleží na kontextu, v jakém o něm mluvíme. Termín etnicita pochází z řeckého ethnos, v angličtině je také pod tvarem ethnie. Častěji používaným výrazem je ale etnická skupina, která vyjadřuje určité uskupení, jimž je právě slovem ethnie určena vlastnost skupiny, kulturní kvality či odlišné znaky a rysy. (Tesař 2007: 16). Teprve v roce 1970 byl pojem etnicita ukotven ve společenských vědách a v roce 1972 zaznamenán v Oxfordském slovníku angličtiny (Oxford English Dictionary) a američtí profesoři Nathan Glazer a Daniel Moynihan poukázali v roce 1975 na tuto zmínku etnicity ve slovníku slovy: "Termín etnicita se zdát být novým termínem“ (Glazer, Moynihan 1975: 1), tedy nebyla zde ještě vytvořena žádná definice etnicity. Přestože je pojem velmi často v mezinárodních vztazích používán, neexistuje jeho přesná definice či naprostá shoda v popisu jednotlivých autorů a jejich přístupů. Autoři jsou si vědomi mnoha dimenzí pojmu etnicity, ale zaměřují se jen na určité aspekty etnicity, které hlouběji popisují a upřednostňují tak odlišná kritéria a vnímání etnicity. V něčem se však autoři shodují, a to v tom, že etnika by nemohla existovat bez odlišností, jež jsou mezi nimi. Můžeme zde mluvit o principu, jenž aplikováním systematických odlišností mezi jednotlivce etnické skupiny (insiders) a nečleny (outsiders) 5 , také definováno jako etnické rozdělení „my“ a „oni“, vytváří rozdílnost/soudržnost vůči ostatním skupinám a formuje tím etnické skupiny, tedy i hranice mezi nimi (Eriksen 1993: 3). Glazer a Moynihan, významní američtí akademici, chápali pod tímto termínem obecně konfliktní vztahy mezi určitou podskupinou a širší společností, jejíž je součástí (1975). Co se týče politického aspektu, zde se etnické skupiny snaží o „zajištění občanských práv, rovného 5

Podle Mertona (1972), jenž charakterizuje členy skupiny jako členy vlastní skupiny, tzv. in-groups a nečleny jako out-groups, jsou cizí etnika ty skupiny, jež jsou národnostně či rasově odlišné. Naše etnická skupina, je ta, do které patříme. Přirozeně máme tendence zvýrazňovat naše přednosti a poukazovat na nectnosti druhé, cizí skupiny. Ty jsou většinou předsudky etnického rázu (Merton 1972: 325-360). Dále tvrdí, že tyto etnické předsudky nejsou objektivní a proto tyto stereotypy v nahlížení druhé skupiny vedou k sebenaplňujícímu se proroctví (Merton 2000: 196-219).

8

statusu a příležitostí, zvýšení blahobytu a ochranu a ochranu vlastní kultury“. (Barša 1999:79) Tyto nároky jsou především pro zajištění práv vlastních příslušníků. Cílem nemusí být úplné odtržení od širšího politického celku, ale samostatné a individuální začlenění do něj. V této práci směřuje etnicita spíše ke klasifikaci, tudíž bude pro účely mé práce vymezena na základě definice dvou amerických akademiků T. H. Eriksona a A. Smithe. Podle Eriksona je etnicita klasifikace jednotlivců (vztahů mezi skupinami), tedy jejich zařazování do kategorií a skupin, které se vzájemně odlišují právě na základě vnímání těchto odlišností (Hutchinson, Smith 1996, 4). J. Hutchinson a A. Smith jsou představitelé etno-symbolismu, jež prohlašuje, že přirozená povaha etnického vymezení může být umístěna na spektru mezi primordiálními historickými spojitostmi a instrumentálními oportunistickými adaptacemi. Vymezili šest kritérií, jež má obsahovat etnická skupina: -kolektivní jméno (etnonymum), -mýtus o společném původu, -sdílená historie (kolektivní zkušenosti předávané z generace na generaci), -charakteristická sdílená kultura (jež zahrnuje jazyk, náboženství, zvyky), -asociace s určitým územím, -smysl pro solidaritu (Hutchinson and Smith 1996: 6-7). Přiznali také, že ne vždy je nezbytné, aby skupina vlastnila všech šest kritérií (Hutchinson, Smith 1996). Pro analýzu eskalačních konfliktů mezi Gruzií a Jižní Osetií je třeba nejprve definovat koncept konfliktu. Po mnohaletých snahách o vymezení tohoto konceptu nebyla doposud shodně stanovená a mezinárodně uznávaná jednotná definice konfliktu. Podle Petera Wallensteena, předního mírového výzkumníka z univerzity v Uppsale a ředitele Uppsalského programu údajů o konfliktech, jehož definice jsou akceptovány většinou akademiků jeho oboru, ve své knize Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System uvádí tři klíčové aspekty konfliktu, jimiž jsou: nekompatibilita, aktéři a akce. Konflikt je tedy dle něj sociální situace, v níž „alespoň dva aktéři (strany) ve stejném časovém úseku usilují o zisk dostupných zdrojů“. (Wallensteen 1999: 15) Konflikt může být definován i jako střet mezi danými aktéry, a ti usilují o uplatnění svého zájmu v jedné nebo více shodných oblastech. Při snaze získání těchto potřeb dochází ke střetu, který znamená, že zisk jedné strany je ztrátou pro stranu druhou (Pšeja 2002: 84). Můžeme zde mluvit o tzv. hře s nulovým součtem, a spolupráce zde ztrácí smysl. V mé práci se jedná především o vnitrostátní ozbrojený konflikt, jenž je popsán jako konflikt odehrávající se uvnitř určitého území-státu mezi vládou a nevládní stranou, což je třeba etnická skupina (Jižní Osetie). Do tohoto 9

konfliktu většinou nezasahuje další stát. Pokud se tak již stane, a do konfliktu je zapojen vnější, druhý stát, hovoříme zde o zmezinárodněném vnitrostátním konfliktu (Gleditsch, Strand, Wilhelmsen 2003: 10). V této práci jde konkrétně o druhou eskalační fází konfliktu v roce 2008, zvanou rovněž i jako rusko-gruzínská válka o Jižní Osetii. Definice ozbrojeného konfliktu (modifikovaná6) podle Uppsala Conflict Data Program popisuje konflikt jako boj o neslučitelné cíle, jež se týká vlády nebo území. Dojde k použití násilí dvěma stranami, kdy alespoň jedna je vládou státu.7 Dochází k použití systematického ozbrojeného násilí alespoň jedné ze stran. Etnický konflikt je pak definován jako určitý konflikt, kde jsou cíle alespoň jedné konfliktní strany definovány jako (výhradně) etnické, a kdy je primárním bodem konfrontace jedna z etnických odlišností. Alespoň jedna strana tak tedy popisuje svou nespokojenost z hlediska etnicity a tvrdí, že rozdílná etnická identita je důvodem, proč se strany nemohou shodnout na svých právech a uspokojení jejich cílů. Alespoň jedna strana konfliktu je etnická skupina (Wolff 2006: 2). Druhá strana tak může být také etnická skupina nebo stát spojený určitým způsobem s danou etnickou skupinou. Jako další specifikum konfliktu je jeho intenzita, jež se vyjadřuje podle počtu obětí. Toto rozdělení do tří skupin je následující: 1. méně závažné ozbrojené konflikty - konflikty s více než 25 oběťmi, ale méně než 1000 obětí za rok a po dobu celého trvání ozbrojeného konfliktu; 2. středně závažné ozbrojené konflikty - konflikty s více než 25 oběťmi a méně než 1000 obětí za rok, ale více než 1000 obětí za celou dobu trvání konfliktu; 3. války – konflikt, jenž dosáhne více než 1000 obětí za rok (Wallensteen 2007: 22). Konflikt prochází několika fázemi, jež jdou po sobě, ale není to nutností. Fázemi jsou: 1) latentní konflikt, 2) manifestace konfliktu, 3) eskalace konfliktu, 4) mrtvý bod, 5) deeskalace konfliktu 6) řešení konfliktu a 7) postkonfliktní urovnání vztahů (Waisová 2011: 58). V případě konfliktu Gruzie a Jižní Osetie v této práci se však jedná pouze o fázi eskalační. Ve dvou eskalačních konfliktech mezi Gruzii a Jižní Osetií však nedošlo k přechodu k dalším fázím a vůbec ne k usmiřovacímu stádiu. V eskalační fázi se projevují násilné incidenty a obě strany se za každou cenu snaží prosadit své cíle, a začínají hru s nulovým součtem. 8 Ani jedna ze stran se nechce vzdát svých maximálních požadavků a neváhají se obrátit na pomoc k jiným aktérům. K tomu, aby se konflikt vyhrotil, přispívá 6

Vypouští se zde kritérium, že v konfliktu padne alespoň 25 obětí v jednom kalendářním roce. Stát je zde charakterizován jako uznaná suverénní vláda spravující dané území nebo mezinárodně neuznaná vláda, jež dané území okupuje či ovládá a jeho suverenita není zpochybněna mezinárodně uznávanou suverénní vládou ovládající území v předchozí době (UCDP: Definitions: State 2012). 8 Co získá jedna strana, ztratí druhá. Násilí je chápáno jako efektivní možnost řešení a jsou vnímány negativní stránky a stereotypy nepřátelské strany. Dále se aktéři bojí o ztrátu své prestiže. 7

10

polarizace elit, rozdělení moci v regionu, či převzetí armádou a vzrůstající počet sporných bodů. Tato fáze se člení na další čtyři fáze. 9 Konflikt mezi Gruzií a Jižní Osetií takzvaně „zamrznul“. Zamrzlý konflikt je definován jako takový stav, v němž následkem etnopolitického konflitu došlo ke vzniku de facto stát10, jenž není uznáván ani mezinárodním společenstvím ani státem, z něhož se odtrhl. „Zamrznutí“ konfliktu je způsobeno také tím, že sice byly stanoveny podmínky příměří, jež měly zabránit dalším krizím a násilí, ale i přes všechna jednání nedošlo k dohodnutí konečné shody a urovnání. Došlo ke snížení intenzity násilí. (Nodia, 2004). Výraz zamrzlý konflikt je také chápán spojením „ani válka ani mír“ (Ciobanu 2008: 49). Jsem si vědoma toho, že ve vývoji a průběhu zamrzlého konfliktu hraje roli velké množství různých faktorů, jakými jsou například ekonomický vývoj, uspořádání státu (demokracie, autokracie,…), vojenské aspekty, zahraniční aspekty (vliv Ruska jako vnějšího aktéra, USA, Turecka či Íránu), v mé práci se ale zaměřím výhradně na aspekt etnicity a pokusím se zjistit, jakou roli v eskalaci konfliktu sehrál právě tento aspekt. Etnicita může být mocným nástrojem v rukou elit zvláště během demokratických přeměn. A mohou ji zneužít ve prospěch svých nacionalistických zájmů. Co se týče aktérů11 konfliktu, rozdělují se na primární a sekundární strany (aktéry). Aktér jako takový je charakterizován jako rozhodující člen, jenž může být buď jednotlivec, nebo skupina lidí reprezentovaná jako organizace. Aby byl aktér považován za schopného činit rozhodnutí, je nutné, aby měl určitou moc k ovlivnění konfliktu (Fraser et al. 1990: 653). Primární aktéři jsou popisováni jako strany, mezi nimiž panuje nesnášenlivost či neslučitelnost (UCDP: Definitions: Primary party 2012). Tedy strany, jež započaly konflikt, který vyústil na základě neslučitelných cílů a požadavků. Dále jsou do konfliktu zapojeni sekundární aktéři. Sekundární aktér se dělí na podporující neválčící stranu a sekundární válčící. Sekundární neválčící aktér je definován jako aktér, jež podporuje určitým způsobem 9

V první fázi se jedná o diskuzi, kdy je patrné nepřátelské chování obou stran, ale kontakt v komunikaci není přerušen. Druhá polarizační fáze se vyznačuje ztrátou důvěry a respektu. Ve třetí fázi dochází k přerušení komunikace, strany mobilizují ozbrojené složky a jsou připravené k válce. Poslední fáze je destrukce, kdy obě strany násilnými střety mají za cíl zničit tu nepřátelskou (Waisová 2011: 58-62). 10 De facto státy jsou doposud oficiálně neuznané útvary jakožto samostatné státy, centrální vláda v nich nemá ale vliv. Podmínkou je jasně definované a ohraničené území se svou vlastní populací a její podporou, přičemž by měly být schopné na svém teritoriu vykonávat správní i vládní funkce. Ovšem v praxi je jejich definování a vymezení problematičtější, a je velmi běžné, že de facto státy nejsou mnohdy nezávislé ve své podstatě, ale jsou ovlivňovány, někdy i řízeny jinou mocností. (Pegg 1998). De facto státy na území jižního Kavkazu se odvolávají na více zdrojů legitimity, především na kritéria z Montevidea z roku 1933 Podle těchto kritérií je nutné, aby stát disponoval vlastním územím, stálou populací a vládou, jež dokáže udržovat vztahy s ostatními státy. Jako další pramen legitimity je nárok na sebeurčení. Existence je pod záštitou referend a voleb, které prokazují, že lid má právo na nezávislost, jenž je jeho vůlí. Mají morální právo na samostatnost, jelikož je ústřední vláda napadla a spor se snažila řešit vojenskými prostředky a násilnostmi na civilním obyvatelstvu (Lynch 2002: 836). 11 Aktér je zde chápán jako stát nebo nestátní formálně organizovaná skupina nebo organizovaná skupina (UCDP: Definitions: Actor 2012).

11

primárního aktéra, a to tak, že tato výpomoc může ovlivnit průběh či výsledek konfliktu. Podpora může být různá, ať už z finančního hlediska, logistického či vojenská podpora (UCDP: Definitions: Secondary supporting parties, non-warring 2012). Může tak pocházet ze sousedního státu či jiné etnické skupiny, jež má stejné zájmy. Běžná interakce mezi státy však není považována za podporu v konfliktu. Například obchodní tržby. Podpora je brána v potaz pouze taková, jež aktivně posílí válčícího aktéra (UCDP: Definitions: Secondary supporting parties, non-warring 2012). Sekundární válčící aktér se aktivně zapojí do konfliktní situace s pomocí své armády za účelem přímé podpory jedné z primárních stran konfliktu. Válčícím sekundárním aktérem je stát, který sdílí nekompatibilitu zájmů s některou z primárních stran konfliktu (UCDP: Definitions: Secondary parties, warring 2012). V mé práci budu zkoumat výhradně primární strany, jimiž jsou Gruzie a Jižní Osetie. Aktéry zde zastupuje politický establishment na obou stranách, jelikož má největší vliv na vývoj konfliktu. Těmi jsou političtí přestavitelé vlády a přední vlivní zástupci Jižní Osetie a Gruzie. Opozice zde nemá vliv, pouze aktéři jako prezidenti, ministři obrany, vnitra či zahraničních věcí atd. Co se týče sekundárních stran, je definování a určení zapojení v tomto případě problematické. Podrobněji se tomuto označení budu věnovat v kapitole o druhém eskalačním konfliktu v roce 2008. 2.2. Teoretický rámec

Pro účely této práce je třeba použít vhodnou teorii. Povaha etnicity je zde brána jako intersubjektivní a jako vhodnou teorii shledávám konstruktivismus. Zprvu, do 60. let minulého století, nejvíce převažoval tzv. substantivistický pohled na etnické skupiny. Etnikum bylo považováno za geneticky zděděnou vlastnost po předcích a v 19. století bylo bráno jako kmenová příslušnost u domorodých obyvatel v koloniích mimo Evropu. Členy kmene pojily společné kořeny, tedy pokrevní spojení. S nástupem kolonialismu vznikaly nové vědecké metody, jež zastávaly stanovisko, že výzkumník zkoumající společnost ji může stejně snadno popsat, jako přírodovědec popisující přírodní druh, a to na základě odlišností od ostatních. Všechny tyto objektivně zachytitelné rysy byly tedy společným indikátorem členů určité skupiny (Barša 2009). Konstruktivistický pohled vyřešil otázku, jak popsat etnikum na základě různých charakteristik, jako je kultura či rasa a zamítl jeho substantivistický charakter. Naopak se zaměřil na integrační a vymezující charakter. Podle konstruktivistické teorie „pro porozumění povaze etnických skupin není podstatné, jak se jeví těm, kteří jim přikládají ontologický status a univerzální existenci 12

a popisují je coby statické entity z hlediska jejich jazyka, tradice, historie, folklóru a jiných skupinových charakteristik, (…) ale formy utváření konkrétních etnických kategorií v relaci k dalším relevantním etnickým/nacionálním kategoriím, s nimiž sdílí interakční pole“. (Hirt 2009) Společné rysy tedy nejsou indikátorem k vymezení etnické skupiny či vědomí kolektivní příslušnosti, ale právě interakce s jinou skupinou je vymezujícím faktorem, na jehož základě se první skupina identifikuje jako odlišná. Tato odlišnost se právě stává společnou integrující vlastností jejich členů. Etnicita je tak chápána jako „aspekt vztahu a nikoli jako vlastnictví skupiny.“ (Hirt 2009 in Eriksen, Hylland 1993) Důležitými jsou práce norských antropologů Fredrika Bartha a Hyllanda Eriksena, jež do výzkumu etnika vnesli determinanty hranic. Podle Eriksena „mluvit o etnické skupině v totální izolaci je stejně absurdní jako mluvit o zvuku pocházejícím z tlesknutí jedné ruky. Etnické skupiny jsou z definice více či méně odlišné, uvědomují si však existenci příslušníků jiných etnických skupin, s nimiž jsou v kontaktu (…) a jsou v jistém smyslu tímto kontaktem vytvářeny. Skupinové identity musejí být vždy definovány ve vztahu k tomu, čím nejsou-jinými slovy, ve vztahu k ne-členům skupiny“. (Barša, Strmiska 1999 in Eriksen, Hylland 1993) Rozhodla jsem se použít teorii konstruktivismu hlavně proto, že se soustředí na lidské uvědomování si sebe sama a vědomí (Jackson, Sorenson 2003, 2-6). Kromě toho konflikty vysvětlované konstruktivismem je popisují jako neshody, zpochybňování, nedorozumění či nedostatek komunikace mezi „vědomými činiteli“ (Tamtéž). Konstruktivisté dále věří, že konflikt nastává proto, že národ jej vidí spíše jako nevyhnutelnost než jako možnost. Idea sociálního konstruktivismu etnických identit může být lehce aplikována na případ Gruzie. Vládní elity v Gruzii mají totiž nesmírný vliv na konstrukci oponujících si identit „nás“ – Gruzínců a „ostatních“ – Osetinců, a naopak. Bohužel názor vřejnosti je často neinformovaný co se tohoto tématu týče, a chybně předpokládající, že sociální kategorie jako je etnická identita je „přirozená, nevyhnutelná a neměnná“ (Fearon a Laitin 2000, 849). Etnické násilí v Gruzii nebylo výsledkem jen „neměnných kulturních odlišností“ mezi skupinami, ale etnická stejně jako kulturní identita, byla vytvářena a šířena z řad politických představitelů (Tamtéž: 857,855). Současná literatura zabývající se etnickým konfliktem uplatňuje tři teoretické přístupy, a to primordialismus 12 , instrumentalismus a již zmiňovaný konstruktivismus. Neboli

12

Tento přístup je někdy označován anglickým spojením: ancient hatreds, neboli v překladu „odvěká nenávist“. Jedná se o pocit záště a nenávisti vůči nepřátelům jiné skupiny, přenášený z generace na generaci, udržovaný velmi pevně v jednotlivcích, jež jsou těsně spojeni ke své etnické skupině. Proto se cítí ohroženi, jakmile je jejich skupina napadena. Etnické napětí je zde přirozeným faktorem a jakýkoliv konflikt má tak

13

očekávané složky etnického konfliktu pohybující se na škále v rozmezí: přirozená podstata identity; původ a přenos; jak se lidé ztotožňují s etnickou identitou a vztah k násilí, který výzkumníci označují jako etnický konflikt. Tyto metody se zaměřují na to, jak zařadit konflikt a jeho odpovídající rysy k určitým argumentacím. Primordialismus a Instrumentalismus byly jako přístupy hromadně odmítnuty vědeckou komunitou, nicméně je třeba zmínit debatu, v níž americký autor David A. Kaplan a americký antropolog Clifford Geertz zmiňují emoční pouta primordialismu. Podle jejich závěrů kořeny a krevní pouta, jsou právě to, co pohání k silné oddanosti k rodině a příbuzenským vazbám (Geertz 1973, 109). Instrumentalismus popisuje etnický konflikt jako zakotvený v 1) modernizaci, 2) ekonomických indikátorech, a 3) roli politických představitelů (Laitin, Fearon 1996; Brass 1996; Laitin 1998). Instrumentalismus vidí etnicitu jako způsob klasifikace a kategorizace „sebe“ a „ostatních“. Tyto klasifikace jsou však zmanipulovány a reinterpretovány aktéry, a jimi i konstruovány (Košťálová 2012, 28). Etnicita je sociálním, politickým a kulturním zdrojem etnika pro dosažení svých odlišných zájmů a získání lepšího postavení, ekonomických zisků či zázemí vzdělání (Hutchinson, Smith 1996:8). Konstruktivismus zdůrazňuje důležitost kultury a identity, jež jsou vyjádřeny v sociálních normách a pravidlech. Sociální a politický svět je tvořen sdílenými přesvědčeními spíše než fyzickými subjekty (Jackson, Sorensen 2003, 253). Každý jednotlivec má několik identit, a identita, s níž se ztotožňují, se mění na základě konkrétních příčinných proměnných (Chandra 2001,7). Svět kolem je sociálně konstruován a stanoven vzájemnými interakcemi mezi jednotlivci a skrze jejich chování a prostředí, ve kterém se projevují. Tento vztah je známý jako „agent-structure debate“ 13 . Agenti i struktury jsou nezávislé prvky, které se vzájemně ovlivňují. Chování agenta, jeho vnímání a znalosti jsou ovlivněny sociálním prostředím kolem něj, a současně, prostředí je utvářeno chováním agentů“ a způsob jakým chápou svět kolem nich (Risse, 2000). Sociální prostředí a lidé jsou propojeni a nemohou existovat nezávisle na sobě. Sociální a politický svět není něco neměnného a pevně stanoveného, ale je vytvářen a konstruován podle představ, vnímání a intersubjektivního podvědomí lidí. Pokud se mění myšlení a přístup lidí, mění se spolu s tím i svět v čase. Tyto dvě závislé proměnné jsou základem konstruktivistické teorie, a mohou se tedy měnit, pokud se mění i způsob interakce (Wendt 1992, 424).

původ v etnických odlišnostech, které dělí jednotlivé skupiny. Etnicita je zde kořenem problémů (Lake, Rotschild 1998: 3). 13 Ve volném překladu: diskuze mezi agentem a strukturou.

14

Ruský akademik Valery Tishkov poznamenal, že „konstruktivistický přístup věnuje zvláštní pozornost mentalitě a jazyku, jako symbolu, kolem nějž se právě krystalizue etnická odlišnost. Například psané texty a proslovy obsahují historické obnovy, jež se používají k odůvodnění autenticity a spojitosti jedné či druhé etnické identity (…) Politické a silně ideologické etnografie se rozrůstaly po celé desetiletí v akademickém prostředí – centrálním i periferním – v bývalém SSSR. Nové jsou ale nebývalé boje o „soulad minulosti“ s novou politickou agendou, což probíhá s mnohem větší zuřivostí a urážlivějšími výrazy než za bývalého režimu v období cenzury a omezených publikačních možností (Tishkov 1997, 13). Tento příklad se projevil částečně právě za vlády prvního gruzínského prezidenta. Zviad Gamsakhurdia byl také akademik, jež používal akademické a literární argumenty k rekonstrukci gruzínské historie a vytvářel polarizovanou realitu. Jelikož předpokládám ve své práci, že se projev a míra etnicity v průběhu eskalace konfliktu mezi Gruzií a Jižní Osetii pravděpodobně měnila, je konstruktivismus vhodnou teorií.

2.3. Design výzkumu

Ve své práci se zaměřím pouze na primární aktéry: Gruzii, Jižní Osetii, Rusko a jejich prezidenty či představitele, případně členy vlády. Co se týče dalších primárních členů, je zde označení obtížnější. Rusko sebe odmítá jako primární stranu v konfliktu v roce 2008. Tvrdí, že zde pouze pomáhalo Jižní Osetii v boji proti genocidě a ne proti Gruzii. Přesněji prohlásil ruský prezident Dmitriv Medvedev, že ruské složky plnily povinnost zahájit akci a zakročit v Jižní Osetii, aby zabránili genocidě v regionu, a bral v úvahu „svobodu projevu a svobodné vůle“ populace Jižní Osetie (BBC news, 2008). Já však na základě mezinárodního práva považuji za vhodné označit Rusko jako primárního aktéra. Role Severní Osetie zde také sehrála určitou roli nebo dalo by se říct, že spíš představitelé přenechali řízení na politický establishment v Moskvě. Slova ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova tak mohou být nepřímým důkazem: „Představitelé Ruské Federace budou usilovat o koexistenci vše Osetinců. Navzdory současné demarkační linii se budeme snažit dosáhnout tohoto cíle zároveň na základě plné korespondence s mezinárodními normami.“ (Lavrov, Regnum.ru 2007) Rusko hraje velmi obezřetnou a prozíravou hru. Snaží se ovládnout region vytvářením společenství nejenom se zeměmi, které to potřebují (Arménie), ale také s těmi, které 15

nepotřebují (Azerbajdžán, Gruzie). Snaží se vytvořit prostředí, kde „neochotné“ státy čelí volbě, zdali spolupracovat nebo se podřídí. K prosazování vlastních zájmů používá Rusko mnoha různých, nejen ekonomický tlak, ale i přímé intervence (jak do vnitropolitického vývoje států tak zapojení do konfliktů) či snahy o prosazení vojenské přítomnosti (Rybář 2005:186,7). Ačkoli je Rusko velkým hráčem na trhu Jižního Kavkazu, není jediným a v regionu jsou jeho další soupeři jako USA či EU, v dalším rozsahu i Irán a Turecko. Ostatní aktéry začleněné do konfliktu a mezinárodní společenství lze tedy rozdělit na ty, jež byli přímo začleněni do regionálního procesu (CIS a ruští peacekeepers operující pod SNS14, Ruská Federace, OSCE) a ty, jenž se aktivně či pasivně účastní regionálního vývoje (Evropský koncil, EU, USA). Tyto třetí strany zapojené do konfliktu měly své vlastní zájmy, jež je motivovaly k cestě ukončení sporu nebo měly určitý vztah s jednou z konfliktních stran. Tito aktéři zde však hráli pouze sekundární úlohu. Co se týče zahrnutí názoru veřejnosti, jedná se o velmi problematickou záležitost. V květnu 1991 byl Zviad Gamsakhurdia jako první prezident Gruzie. Jeho pravomoce stanovené parlamentem byly rozsáhlé, a jeho pravidla byla označena až za tyranská, mezi něž patřil i státní monopol nad masovými médii a bylo zavřeno až 70 politických oponentů (Helsinki Watch, 1991). Po jeho zvolení Gruzínská národní rada v čele s Gamsakhurdiou vydala 23. května 1991 zákon nazvaný „Pro ochranu za čest a důstojnost prezidenta republiky“. Tento zákon zakazoval veřejnou kritiku či očerňovat „čest a důstojnost“ zvoleného prezidenta. Trest za provinilost byl až 3 roky ve vězení (Helsinki watch, 1991). Došlo také k omezením veřejných médií a televizí. Gruzíncům byl zamítnut plný náhled na proces parlamentu, především projevy politické opozice (Helsinki Watch, 1991). Měsíc po svém zvolení, Nejvyšší rada ovládla obě strany novin: Gruzínský jazyk a Ruský jazyk, zanechala pouze jednu stranu novin, která se navíc objevovala nepravidelně. Mezi gruzínskými žurnalisty vznikaly protesty a stížnosti a tvrdili, že jakmile se Gamsakhurdia dostal k moci, měli zakázaný přístup k oficiálním zdrojům a byli vytlačeni z oficiálních tiskových konferencí. Pouze oficiálně vládou uznaní žurnalisté zde byli vpuštěni. Gamsakhurdia kritizoval i zahraniční reportéry, kteří psali o Jižní Osetii (Helsinki watch, 1991). V Gruzii byl sice zaveden zákon na svobodu tisku a ostatních masových médií v srpnu 1991, ale svoboda projevu a vyjádření garantovaná Ústavou byla až 24. srpna 1995. „Každý 14

SNS=Společenství Nezávislých států, založeno v roce 1991 jedenácti republikami bývalého SSSR, kromě Gruzie a pobaltských států (Hodač, Strejček 2008:17). Jednalo se o jakýsi pokus znovu sjednotit celý postsovětský prostor, ale tentokrát i na nesovětském základě. Po snaze o politickou reintegraci následovala i sféra bezpečnostní a ekonomická (Kuchyňková 2006: 18). Gruzie přistoupila do CIS až v únoru 2004, kdy byla její armáda v troskách (Hodač, Strejček 2008:156).

16

jedinec má právo na svobodný projev svých myšlenek, přesvědčení, náboženství a názorů. Perzekuce jedinců za jejich myšlenky, přesvědčení či náboženství je zakázána, jakožto i nutkání k vyjádření názorů o nich…“ (článek 19 Ústavy, v Helsinki watch, 1991). Dne 24. Června 2004 byl přijat zákon Svobody názoru a projevu. Avšak podle názorů odborníků, po růžové revoluci v roce 2003 rostla demokracie, ale média ztrácela svobodu projevu a mnoho politických programů bylo zrušených (Helsinki Watch, 1991). Ačkoliv Gruzie převzala v roce 1999 legislativu svobody informací, žurnalisté přesto prohlašovali, že vláda, především místní autority omezovala či jim přímo zakázala přístup k informacím (The Freedom House, 2013). V roce 2008 gruzínský prezident Saakashvili vyřadil z provozu všechny ruské televizní stanice v Gruzii, ihned po vpádu ruských vojsk na území. Status tisku je v zemi nyní hodnocen jako „Částečně svobodný“ (The Freedom house, 2013). V Jižní Osetii jsou dodnes zakázána soukromá vysílání a elektronická či tištěná média jsou téměř zcela kontrolovány politickými autoritami, konkrétně pod Ruskou kontrolou (The Freedom House, 2014). Podle každoročního hodnocení Freedom House, svoboda projevu v rámci tisku byla v Jižní Osetii hodnocena jako „Nesvobodná“, na stupnici od 1-7(1=nejlepší, 7= nejhorší) získala 6,5 bodu. Co se týče politických práv, zde bylo hodnocení 7 a občanské svobody získaly 6 (The Freedom House, 2014). Co se týče Ruska, i přes Putinův výrok: „Nikdy jsme neměli v Rusku svobodu projevu, takže vůbec nerozumím, co by mohlo být potlačeno,“ (Remnick, 2008) přinesla 90. léta větší přístup k médiím, jež byly otevřeně kritizovány ruskou vládou. Jedna z přispěvovatelů ruské televizní rozhlasové stanice se sídlem v Moskvě, Yulia Latynina, prohlásila o oficiálních ruských médiích: „Například, když Rusko shodí raketu z letadla na Gruzii, tisk bude mluvit o velikosti díry a zdali ji Gruzínci vykopali sami nebo ne, a podobné nesmysly. A televize je na tom podobně, vymýšlí si věci o předpokládaných nepřátelích jako Ukrajina, Litva, Estonsko. Každý je nepřítel… Všechno to je jen odvedení pozornosti od skutečných politických informací a úmyslů.“ (Remnick, 2008) Z výše uvedených faktů nepovažuji názor veřejnosti za relevantní a přínosný v této práci. Opozice v obou zemích byla velmi slabá a neměla velký vliv na dění událostí. V Jižní Osetii nebyla vůbec žádná opozice a dodnes neexistuje, a pokud se objevila, byla ji buď zamezena registrace, nebo byli uvězněni a jeden senior člen byl zabit v Severní Osetii (The Freedom House, 2014). „Podle Ústavy Jižní Osetie, je prezident a 33 členný parlament volen na pětileté období. Gamsakhurdia byl zvolen 83,4% oprávněných voličů, jež mu dali 86,5% hlasů (Helsinki Watch, 1991). Volby prováděny separatistickou vládou nejsou monitorovány nezávislým pozorovatelem nebo uznány mezinárodním společenstvím, a většina etnických Gruzínců nebyla schopná se voleb zúčastnit od dob, kdy separatisté vymezili území v raných 17

90. letech a rozvinuli jejich kontrolu až do konfliktu v roce 2008. Dne 10. listopadu 1991, během SSSR televizní show prohlásil prezident Zviad Gamsakhurdia: „Nikdo nebude vyvíjet tlak na disidenty. Nechte promluvit jejich mysl. Ale jakmile disidenti začnou vrhat bomby na Dům Vlády, samozřejmě za to zaplatí. To je někdy nazýváno jako perzekuce disidentů.“ Během tohoto samého interview, gruzínský prezident Gamsakhurdia (vězněný v 70. letech minulého století za politický aktivismus) prohlásil: „Nejsou zde žádní političtí vězni v Gruzii. Jsou zde jen zločinci, kteří spáchali zločiny, za které by byli také uvězněni v jakémkoliv demokratickém státu.“ (Helsinki Watch, 1991) Politická scéna v Rusku v 90. letech byla ve značném rozporu, co se týče formální podoby, podložené ústavou, a v praxi tvořenou realitou. Post-sovětské Rusko bylo typické ignorováním pokřivené a omezené role institucionálního rámce, což je typické i pro ostatní státy procházející demokratizací, jež je znakem provázejícím přeměnu systému z minulého totalitního režimu. V Rusku trvala tranzice zhruba celá 90. léta a její ukončení nastalo až za vlády prezidenta Vladimíra Putina. Rusko lze nyní označit za autoritativní režim. V průběhu 90. let se objevil spor prezidenta s parlamentem, jež představoval opozici reformám. Přijetí ústavy výrazně posílilo prezidentův post a parlament byl brán jako druhořadá pozice s minimálním vlivem na sestavování vládních kabinetů.

18

3. Historické pozadí konfliktu Jako aktéři v konfliktu v 90. letech stojí proti sobě vláda Gruzie v čele se Zviadem Gamsakhurdiou jako prezidentem a Jižní Osetie s vůdcem Lyudvigem Chibirovem. Další dobrovolníci jsou zapojeni jako batalion, a to z Abcházie a Severní Osetie (Cornell 2001, 157). Nacionalistická organizace Ademon Nykhas s vůdcem Alanem Chodievem byla zformovaná v Jižní Osetii. Gruzie se snažila za každou cenu udržet územní integritu, Osetinci naopak vyžadovali svá práva na sebeurčení. Co se týče gruzínských jednotek v regionu, jejich kroky byly nedisciplinované, chaotické a bez pořádného velení. Jednali na základě svých vlastních uvážení či sympatií k tamní populaci. Nebyli jednotní, ale rozdrobení spíše na menší složky, tzv. paramilitární skupiny. Problémem byla i jejich nejednotná oddanost k prezidentovi či opozici. Mnoho z členů sledovalo pouze své vlastní cíle nebo byli součástí kriminálních složek. Jihoosetinské složky na tom byly velmi podobně. Nejenže nebyly jednotné, ale existovalo více formací, loajálních různým zájmům. Příměří bylo mnohokrát porušováno a došlo k únosům rukojmí. Situace tak byla velmi nepřehledná a bylo velmi nesnadné dojít k určitým řešením konfliktu (Cvetkovski 2001). Osetinci byli jediným národem v období Sovětské dominance, jež byl rozdělen na dvě odlišné administrativní jurisdikce: Gruzínská SSR (Jižní Osetie) a Ruská SSR (Severní Osetie). Rozdělení mezi dvě odlišné republiky bylo vždy zdrojem nespokojenosti mezi Osetinci z obou stran „řeky“. Navíc gruzínská centralizovaná politika směřovaná k mnoha etnickým minoritám žijících v gruzínské asymetrické federaci (Cornell 2001, 196) zvýšila tato rozhořčení během posledních dní Sovětského svazu a dotlačila národnosti ke snahám o nezávislost za každou cenu. Osetinci byli považováni Gruzínci za neloajální národ, který již v historii prokázal, že se umí postavit gruzínským národním zájmům.15 Jižní Osetie získala v rámci gruzínské SSR statut autonomní oblasti, jež byla vyhlášena roku 1922. Tento statut získala dle názoru Gruzínů za pomoc SSSR v připojení Gruzie (Smith, Law, Wilson, Bohr, Allworth 1998:59). 15

Gruzie označovala Osetii za spojence Ruska (Smith, Law, Wilson, Bohr, Allworth 1998:59). Důkazem je rok 1774, kdy část pravoslavných Osetinců požádala Rusy o pomoc. Ruskou reakcí bylo připojení dnešního území Severní Osetie. Všichni Osetinci se pak následně ocitli na stejném území po zabrání Gruzie Sovětským svazem. To skončilo 1918 po odtržení Gruzie od Ruska (Cornell 2001). Na to reagují Osetinci a brání se dohodou z roku 1774, kde se nejedná o odtržení Osetinců mezi sebou. Zahajují povstání proti gruzínské vládě a v roce 1920 prohlásila Jižní Osetie připojení k SSSR, jakožto samostatná republika. Reakcí Gruzie je vyslání vojska do oblasti, aby znovu nabyli územní celistvosti. To je však ze strany Osetinců bráno jako porušení práva na sebeurčení a tento gruzínský krok považují za první genocidu ze strany Gruzie. Gruzínci považují tuto situaci za snahu SSSR o destabilizaci svého státu. V roce 1921 je spor ukončen, přičemž je Gruzie zabrána rudou armádou a vzniká gruzínská SSR. V jejím rámci vzniká i následně jihoosetinská autonomní oblast.

19

Během sovětského režimu považovali Gruzínci Osetince za umělou entitu, tvrdili, že by jim neměla být připuštěna určitá práva, jelikož se obávali o svou územní integritu. Proto většina požadavků ze strany etnických skupin byla považována jako za ruské (Cornell 2001: 151). Osetinci se zase cítili diskriminování vzhledem k Abcházcům a Severoosetincům, jež měli status autonomních republik (v rámci Gruzie a SSSR) a vnímali kroky Gruzie jako nepřátelské, na rozdíl od Ruska, které brali jako partnera a garanta jejich autonomie a práv (Cvetkovski 2001). Také naprostá neochota ke kompromisu prohlubovala rozdílné pozice aktérů. Předmětem sporu gruzínsko-osetinského konfliktu v letech 1990-1992 se stal politický status Autonomní oblasti Jižní Osetie. Osetinci se cítili diskriminováni a vyloučení z gruzínské politické diskuze a obávali se, že dojde k zanedbání jejich práv. Vztah mezi Jižní Osetií a Gruzií se začal zhoršovat v roce 1990. Jižní Osetie vznesla požadavek na autonomii a v nacionalistickém prostředí rostly srážky mezi etniky. Proběhl tzv. pochod na Tschinvali, kdy se Gruzínci vydali bránit tamní gruzínské obyvatelstvo. Tento pochod byl zastaven jednotkami ruského ministerstva vnitra, jež mu zabránilo proniknout do města (Cornell 2001:154). Gruzie vyhlásila v červnu 1990 suverenitu v rámci SSSR a ještě před parlamentními volbami bylo přijato gruzínským Nejvyšším sovět volební právo, podle nějž se voleb nemohly zúčastnit strany regionální úrovně. V říjnových volbách bojkotovaných Osetínci zvítězila koalice vedená Gamsakhurdiou. Jižní Osetie reagovala 20. 9. vyhlášením samostatné republiky, vystoupením z Gruzie a přistoupením k SSSR. (Goltz 2009:18) V prosinci pořádali Osetinci vlastní parlamentní volby, jichž sse zúčastnilo 72% voličů 16 (Cvetkovski 2001). Tento akt však Gruzie neuznala a v prosinci 1990 zrušila autonomní status Jižní Osetie. Gruzínská vláda vyhlašuje výjimečný stav v regionu. Dne 6. ledna 1991 Gamsakhurdia ještě jako předseda gruzínského parlamentu rozmístil gruzínská vojska v regionu Jižní Osetie, aby zabránil konání referenda o statut regionu. To se však později přeci jen konalo a naprostá většina obyvatel byla pro odtržení od Gruzie a žádala připojení k Ruské federaci (International Crisis Group, November 2004). Vzájemné spory stupňovaly svou intenzitu a vedly k vyhnání mnoha civilních obyvatel z jejich domovů, jak osetinských, tak gruzínských, především z Tschinvali a okolí, kde v lednu vstoupily gruzínské jednotky a započalo bombardování města (Cornell 2001: 155). V důsledku nacionalistické politiky v Gruzii byl autonomní status Jižní Osetie považován doslova za nelegitimní. Podle Gruzie mají Osetinci svou vlast na severu v Severní Osetii, z čehož vyplývá, že tak nemají nárok na

16

Tento počet však převyšuje počet Osetinců žijících na území Jižní Osetie (Cvetkovski 2001).

20

výhody plynoucí z autonomie v Gruzii. Osetinci upřednostňovali připojení k Rusku i především kvůli ruštině, jež ovládala naprostá většina. Naopak gruzínštinu, jakožto druhý jazyk, ovládalo velmi malé množství Osetinců. Gruzínština později zavedená jako úřední jazyk, pro ně představovala velký problém17 (Cornell 2001:152). V červnu 1992 bylo podepsáno příměří v Dagomysu, o nějž se snažil ruský prezident Boris Jelcin. Došlo také k dohodě o rozmístění peacekeepingových jednotek SNS v oblasti, jež budou složeny ze zástupců Ruska, Gruzie, Severní a Jižní Osetie (Souleimanov, Střítecký 2007: 229). Status Jižní Osetie však nadále zůstával nevyřešen, a ta se nadále soustředila na vlastní nezávislost a její prosazení, vlastní politické uspořádání a kulturní symboly. Začala operovat jako de facto stát, mimo kontrolu Gruzie, navzdory faktu, že byla stále součástí gruzínského území. Výsledkem konfliktu bylo zhruba 1000 mrtvých, 100 pohřešovaných, rozsáhlé škody na majetku a infrastruktuře, a také tisíce vyhnaných lidí ze svých domovů, včetně etnických Gruzínců z Jižní Osetie a etnických Osetinců z ostatních částí Gruzie (Human Rights Watch 1992). V Jižní Osetii vznikl vlastní prezidentský úřad v čele s Lyudvigem Chibirovem působícím do roku 2001, jehož nástupcem byl Eduard Koikoty. Průběh druhé fáze konfliktu nastal po „zamrzlém období“ následujícím po podepsání příměří a následnému zvyšování napětí v roce 2004.18 Gruzínský prezident Saakashvili po neúspěšné snaze získat si obyvatele odtržených regionů skrze nabídku humanitární pomoci a široké autonomie, nastolil tvrdší způsob řešení. V květnu 2004 byl gruzínskými jednotkami zrušen trh v Ergneti. 19 Rusko přijalo osetinskou žádost o nezávislost a vyslalo Osetii zbraně, které byly Gruzií zadrženy (Coene 2010: 154). Političtí představitelé v Tbilisi se snažili odříznout osetinskou ekonomiku a zdroje pro fungování regionu a vynakládali větší část rozpočtu na ozbrojené síly stále se přibližující k regionům Jižní Osetie. Rostl počet Osetinců s ruským občanstvím, a Moskva pak skrze média prohlašovala, že v případě ozbrojeného konfliktu v regionu zasáhne kvůli bezpečnosti svých občanů (Oganjanyan 2012: 51-52). Navzdory dohodám o příměří, gruzínsko-osetinské a gruzínsko-ruské vztahy se po roce 2004 začaly velmi vyostřovat. Výměny násilností a další agresivní kroky (jako třeba 17

Osetinci, ale i Abcházci a Arméni požadovali vzdělání v ruštině, spíše než v gruzínštině, což byl většinový jazyk jejich SSR (Yamskov 1991, 642). Byli velmi fixovaní na Rusko a ruštinu a měli problém se ztotožnit s gruzínským národním obrozením. 18 V regionu proběhla tzv. revoluce růží, kdy prezident Shevarnadze následkem donucení podal demisi a odstoupil. Byl následován prezidentem Michailem Sahakashvilim, jenž se stal vedoucím revoluce. Tbilisi začalo hledat nové cesty jak obnovit nadvládu v oblasti. 19 Tento trh byl největším centrem osetinských obchodů. Byl i důležitým bodem ekonomiky JO. Skrze tento trh byly nastoleny i dobré vztahy s Gruzínci.

21

ruské záměrné provokativní násilnosti v gruzínském vzdušném prostoru) značně eskalovaly v roce 2008 (Cornell 2008, 7-22). V srpnu toho roku došlo na násilnosti a k propuknutí konfliktu. Přesný sled událostí konfliktu nebude nikdy znán (jelikož obě strany tvrdí o té druhé, že započala konflikt). Jisté je, že jakmile se konflikt uklidnil, ruské ozbrojené složky okupovaly obě odtržená území Abcházie i Jižní Osetie a velké části Gruzie (World Factbook 2008). K eskalaci konfliktu vedl přímo pumový atentát na Sanakoyava, velitele osetinské policie a lídra Osetinců, konaný 3. 6. 2008. Vrchovina kolem Tskhinvaly byla obsazena Gruzínci na všech třech stranách kromě poslední, kde byli ruské mírové jednotky. Nejvážnější střety proběhly 1. a 2. srpna s dalšími útoky na gruzínskou policii a odstřelování Tskhinvali. Jižní Osetie prohlásila, že 6 lidí, včetně mírotvůrce ze Severní Osetie bylo zabito a 15 zraněno. Odstřelování Tskhinvali započalo 1. srpna a způsobilo první oběti na životech, načež začala evakuace osetinských obyvatel. To dalo vznik rusko-gruzínské válce, jinak řečeno gruzínsko-osetinské druhé válce.20 (Coene 2010: 2016). Porážka Gruzie byla katastrofální, taktéž ztráty na životech. Saakashvily se proto snažil dovolat pomoci od mezinárodního společenství, a žádal, aby odsoudilo Rusko za počínání jeho armády. Vojenská pomoc však nepřišla, a tak se sám rozhodl k mírovým snahám. Dohodu o příměří zprostředkoval francouzský prezident Nicolas Sarkozy a EU, podepsaná byla 15. -16. srpna v Tbilisi a Moskvě (International Crisis Group 2008). Nicméně, vztahy byly i nadále vypjaté a v září 2008 gruzínská vláda přerušila diplomatické styky s ruskou vládou (United Nations Secretary General, 2008). Rusko poté uznalo nezávislost Jižní Osetie (BBC, 2008) tudíž se zpětně pokusilo ospravedlnit užití jeho ozbrojených složek, jakožto opatření k záchraně Jihoosetinců a jejich práv na sebeurčení. Zatímco otevřené boje v Jižní Osetii se zdály, že jsou u konce, Rusko nesplnilo svůj slib o stáhnutí svých složek zpět do stavu před-konfliktní pozice, dle podmínek o srpnovém vyjednávání příměří (International Crisis Group, 2008). Konflikty z 90. let zůstávají dodnes nevyřešeny. Konfliktní management selhal jak politicky, tak vojensky. Politicky byl největším problémem v Jižní Osetii formát vyjednávání, které Gruzie shledávala jako nevhodné, stejně tak i status regionu. Vojensky byl problém především v mírových složkách v oblasti. Obě strany užívaly složek k jejich vlastním zájmům. Události konfliktu v roce 2008 daly de facto státům nový smysl sebeurčení. 20

Dodnes není název jednotný, většinou se používají oboje pojmenování. Tomu přispěl fakt, že sice Gruzie podnikla první krok k válce, ale s následným zapojením ruských jednotek bojovala právě proti nim.

22

V současnosti pouze Rusko, Venezuela a Nikaragua uznaly nezávislost Jižní Osetie. Naopak, gruzínské snahy byly podporovány EU, Ukrajinou a USA (The Word factbook, 2010).

23

4. Empirický výzkum Kavkaz je jednou z nejstarších obydlených oblastí světa, přičemž také jednou z nejvíce konfliktních oblastí, kde se střetávají zájmy mnoha etnik. Bohatá historie Gruzie je výsledkem její strategické geografické polohy. Svým historickým umístěním na jihu Kavkazu byla Gruzie jakousi křižovatkou mezi hlavními světovými impérii, tedy mezi Západem a Východem, mezi křesťanským světem a muslimským, mezi Asií a Evropou. Dle sčítání obyvatel z roku 2002 je z celkového počtu 4,4 milionů obyvatel (včetně obyvatel de facto samostatných republik Abcházie a Jižní Osetie) přibližně 83,8% etnických Gruzínců, 6,5% Arménů a 5,7% Rusů (UN 2014).21 Velmi specifické na etnickém složení je, že v mnoha regionech země převyšují početně různá etnika gruzínské obyvatelstvo. Období propuknutí mnoha etnických konfliktů na území Jižní Osetie se odehrávalo v éře velkých politických změn, jak na regionální, tak i mezinárodní úrovni. Rozpad Sovětského svazu významně ovlivnil místní regionální vývoj: nacionalistická hnutí nově vzniklých nezávislých států se ocitla v pozicích vlád, jejich vůdci museli utvářet politiku nově vzniklých nezávislých států. V Gruzii byl však vůdce Gruzínského nacionalistického hnutí, Zviad Gamsakhurdia, který se stal prezidentem multi-etnické země, okamžitě konfrontován nacionálním hnutím menšinových etnických skupin – Jižní Osetií a Abcházií – pevně usazených na okrajových částech sousedících s Ruskem. Konfrontace mezi Gruzínci a Osetinci v počáteční fázi byla pasivní, charakterizovaná vzájemnými obviněními založených na různých základech, kdy se obě strany pokoušely najít něco, kvůli čemu by vyvolaly hádku. Nebylo obzvlášť těžké nalézt jádro sporu, jelikož různé události a fakta z minulosti sloužily k manipulaci obou stran a pro přípravu konfliktní půdy. Názvy a pojmy hrály důležitou roli v rozvoji konfliktu. Další spor ze strany centrální vlády Gruzie se týkal názvu regionu „Jižní Osetie“. Osetinci se považují za potomky skýtských a alanských kmenů, jejichž původní zemí je Persie a hrdě se přiklánějí k označení svého regionu: Jižní Osetie, aby tak zdůraznili etno-kulturní spojitost se Severní Osetií neboli Alanií. Tento termín nebyl vládou nikdy přijat, jelikož z něj vyplývá požadavek ke sjednocení právě se Severní Osetií, jež je součástí Ruské federace. Gruzínská vláda používala neutrální termín Tskhinvali region a prezident Gamsakhurdia označil region názvem v gruzínštině „Samačablo“22. Termín „Jižní Osetie“ byl použit v 19. století v kulturním a geografickém 21

Viz internetové stránky United Nations Country Team in Georgia, Country Profile. Samačablo jakožto gruzínský název je původem z historického regionu Dvaleti, jež používal rod knížat Mačabeli, velmi vlivný na tomto území. Tento region se měl stát domovem pro příchozí rolnictvo 22

24

smyslu, ale oblasti byl poskytnut administrativní status pouze za komunistické vlády. Přestože venkovské obyvatelstvo regionu bylo převážně osetinského původu po několik minulých století, Gruzínci považovali území jako gruzínskou historickou provincii, jež nazývali Shida Kartli (Nodia 1996). Manipulace s historií přispívala ke sporu o statutu regionu. Strany, jež odkazovaly na historická fakta, často velmi odlišně interpretovaly původ. Současné území Jižní Osetie tvořící část Kartli regionu, historicky to byla část Kakheti království v 18. Století. Království bylo součástí carského Ruska a od té doby i obývané Osetinci (Cornell 2002). V té době však byli Osetinci rozmístěni v různých částech Gruzie. Neměli své vlastní etnopolitické či etno-teritoriální administrativní uspořádání až do roku 1922, kdy bylo vytvořeno a podporováno Bolševiky v rámci SSSR jako autonomní uspořádání Gruzínské SSR. Dalším bodem rozporu je příchod na území Gruzie, kdy Gruzínci ve svých zdrojích zmiňují rozmezí mezi 17. a 19. stoletím, avšak Osetinci jsou toho mínění, že na daném území přebývají po stejně dlouhé časové období jako Gruzínci. Gruzínští nacionalisté tvrdí, že Osetinci přišli na území nedávno, což jim poskytlo důvod k prohlášení, že skutečné místo pro Osetince je za hranicemi v Rusku. Postupně jak napětí sílilo, byli Osetinci více znepokojováni kvůli neustálému prohlašování gruzínských médii směrem k „tzv Jihoosetinské autonomní provincii“, kterou nazývali Shida Kartli, neboli Vnitřní část Gruzie (Izvestia 1989 v Cotter 1999). Během následujícího konfliktu v roce 1991, prezident Gamsakhurdia shrnul nekompromisní perspektivu Jižní Osetie poukázáním na současné vztahy s Ruskem: „Proč se ruské vedení zajímá o stabilizaci situace na území Shida Kartli? Protože takzvaná Severní Osetie se bezprostředně týká Ruska. Shledávám jasným fakt, že zde není žádné místo jako Severní Osetie. Co se toho týče, již jsem vysvětlil, že zde také nikdy nebyla žádná Jižní Osetie, a tak je tomu i teď“ (Gamsakhurdia 1991 v Cotter 1999). V jednom svém vystoupení Gamsakhurdia prohlásil: „Osetinský národ je odpad, který je potřeba vymést přes Roki tunel. Pojedeme do Osetie, a buď se nám Osetinci podvolí a stanou se Gruzínci nebo ať odejdou do Ruska“ (Gamsakhurdia v dic.academic.ru). V jeho proslovu o hypernacionalismu vyjádřil své obavy o demografických změnách v Gruzii: „Kachetie byla vždy demograficky a etnicky nejvíc čistá část Gruzie, kde Gruzínci vždy prevažovali a měli nadvládu. Teď se situace obrátila a musíme si dělat starosti jak ochránit Kachetii. Vyskakují si zde Tataři (míněno Azerbajdžánci), na druhé straně Arméni, Osetinci a dělají si nároky na území, už téměř pohlcují celou Kachetii“ (Gamsakhurdia

Osetinců v 17. století podle gruzínské školy. Podle jiných zdrojů je zmiňováno 13. století, v němž byli Osetinci vyhnáni Mongoly (Souleimanov 2012, 426).

25

v dic.academic.ru). To je to co nám tito zrádci, komunisti, provádějí. Vypořádáme se s těmito všemi zrádci a vyženeme naše nepřátele a ne-Gruzínce ze země …!“(Kaufman 2001). 4.1. První fáze konfliktu v letech 1990-1992 z hlediska etnicity

Samotný kulturní faktor nemůže vysvětlit původ konfliktů v Gruzii. Tyto konflikty se zdají mít čistě politicko-teritoriální charakter než cokoliv jiného. „Půda“ je velmi emocionální subjekt v rámci celého Kavkazu a především v Gruzii. V mnoha diskuzích o konfliktu dávali Gruzínci najevo, že přestože mnoho Osetinců žije v jejich zemi, je to jen „jejich“ země, čímž mysleli, že patří Gruzii. „Půda“ je velmi vzácnou komoditou na Kavkazu, jenže je převážně hornatý. Množství etnických skupin a jejich relativně vysoké koncentraci v relativně malé oblasti vytváří emocionální úzké vztahy k lokalitě. Prastarý původ ortodoxního křesťanství činí Gruzii velmi výjimečným místem. Přestože byla v minulosti součástí Persie, Osmanské říše či Ruského impéria, zachovala si svou jedinečnost i uprostřed muslimské bašty. Ačkoliv je tento smysl pro suverenitu a jedinečnost hluboce zakořeněn mezi Gruzínci, byla jejich země tradičně domovem pro mnoho ne-gruzínských etnických skupin, jež mluvily odlišným jazykem a vyznávaly i jiná náboženství. Nicméně právě sovětská národnostní politika zkomplikovala situaci. Koncept etno-nacionality je spojen s konceptem území hierarchickým způsobem. To bylo velmi kontroverzní na územích, kde již byly různé etnické skupiny integrované do samostatné soudržné společnosti. Etno-nacionalita, etnické soupeření a etnický konflikt byly ve své podstatě součástí sovětské národnostní politiky, nicméně jejich propuknutí se neprojevilo až do glasnosti a perestrojky, jež zhoršily mezi-etnické vztahy v rozpadajícím se impériu. V takovém prostředí se Osetinci jako menšina cítili nezabezpečeně. Jihoosetinci z odtrženého území měli bohaté obchodní vztahy s Gruzinci až do roku 2004 a vycházeli spolu poměrně dobře. Oblíbené vysvětlení „naše země, naše náboženství a náš jazyk“ je tudíž jen částečné vysvětlení konfliktu v Gruzii (Rezvani, 2013). Různé národnosti navíc poklidně spoluexistovaly na stejném území po mnoho století. Gruzínci byli hrdí na to, že mohli nabídnout území ke sdílení jak s Gruzínci, Armény, Muslimy či Židy. Prokazovali tak etnickou toleranci. Podle politického vědce G. Nodia však v „době demokracie, na rozdíl od dřívějších dob, nestačí pouhá tolerance „druhých“; stát je povinnen najít cestu jak tyto „druhé“ zaintegrovat“ (Nodia v Coppieters, Legvold 2009: 46). Územní autonomie za sovětské éry probouzela napětí mezi centrem a periferií a debatu nad budoucím statutem Jižní Osetie. Spory, jež vypukly, nebyly zpočátku zhoubné pro mezietnické vztahy, ale časem právě status Jižní Osetie a spor o něj způsobil jejich vyostření. 26

Většina současných kritiků, stejně jako těch v období, kdy se utvářelo společenské prostředí Gruzie na začátku 90. let, odsoudila Gamsakhurdiho nejen za radikalismus, jež přiměl etnické minority se vzdálit od gruzínského státu obávající se jeho nacionalistické rétoriky, ale také za rozdělení nacionálních kroků do různých frakcí a za vytváření nových politik, jež později podmínily jeho pozdější demisi. Dále byly veřejně odsouzeny jeho nerozumné a nepředvídatelné kroky, jako například okamžité zrušení autonomního statutu Jižní Osetie, aniž by nejdříve zvážil možné následky. Podle gruzínského sociálního vědce – Ghia Nodia: „Gruzínské nacionalistické kroky byly pravděpodobně nejvíce radikální na území bývalého SSSR. Nicméně tento radikalismus byl mířen převážně směrem k centru ruského impéria a ne na etnické menšiny“ (Nodia: 30).

Autonomie a válka zákonů Jádrem sporu byla především tzv. „Válka zákonů“ mezi politiky, jež může být shrnuta jako spor o legální základ autonomního statutu Jižní Osetie v rámci Gruzínské SSR. Odtud dále pokračovala debata ohledně správné interpretace ústavy SSSR v případě vztahu mezi centrální vládou Gruzie a jejích okrajových regionů po rozpadu SSSR. Dne 10. listopadu 1989 Sovět národních poslanců Jihoosetinské autonomní oblasti přijal rozhodnutí o přeměně názvu na Autonomní republiku v rámci Gruzie. Avšak 16. Listopadu nazvalo toto rozhodnutí prezidium Nejvyššího Sovětu gruzínské SSSR jako nezákonné a byla vytvořena komise, jež se měla zabývat otázkou statutu jihoosetinské autonomní oblasti. O týden později, 23. Listopadu se uskutečnil pochod na Tskhinvali, několik tisíc gruzínských nacionalistů v čele s Gamsakhurdou. Chtěli demonstrovat „jednotu lidu celé země“. Obyvatelé Tskhinvali s obrazy Lenina a sovětskýma vlajkami je však nepustili do města. Vše skončilo blokádou města ze strany Gruzínců. Silnice z centrální Gruzie směrem ke správnímu středisku Tskhinvali byly zablokovány (a to i za pomoci sovětských vojáků dislokovaných v Jižní Osetii), následovaly menší potyčky, při nichž došlo i ke zranění (Cvetkovski 2001). Tvrdí se, že Gamsakhurdia předtím vyhrožoval: „Přivedu 200 tisícovou armádu a ani jeden Osetinec zde nezůstane.“ (Komsomolskaya Pravda 1991 v Zverev) Po neúspěšném pochodu Gamsakhurdia prohlásil, že pochod byl proveden za účelem postrašení Osetinců. „Tento pochod jsem zorganizoval, jelikož jsme chtěli přimět Osetince

27

k podvolení se. Osetinci dostali strach, což je logické, jelikož jsou to zločinci. Jsou nevzdělaní divoši. Gruzinci jsou schopni jim však lehce vládnout“ (Gamsakhurdia v dic.academic.ru). Gruzínský Nejvyšší Sovět uskutečnil kontroverzní volební zákon ohledně voleb, jež byly odloženy z března na 28. října. Nejdůležitější opatření v zákonu bylo to, že politické strany „které obhajovaly násilí, etnitizaci či znesvěcení gruzínské teritoriální integrity“ byly vyřazeny z účasti (report o SSSR 1990 v Cotter 1999). To znamenalo, že hnutí Ademon Nykhas bylo odstraněno z volebních lístků, jež měly být použity ve volbách za cílem obhájit odtržení se od Gruzie. V následujících pár týdnech prohlásila Jižní Osetie odpojení od Gruzie, ale jejich deklarace byla zrušena Gruzínských nejvyšším Sovětem jako neústavní (Izvestia 1990 v Cotter 1999). Říjnové volby bojkotované Osetinci vyhrál Gamsakhurdiho Kulatý stůl/Koalice Svobodná Gruzie s 54% hlasů a Komunistická strany jako druhá s 30% hlasů (report o SSSR 1990 v Cotter 1999). Ohnisko konfliktu mezi Gruzií a Jižní Osetií vzniklo 11. prosince 1990. Pár týdnů po zvolení Gamsakhurdi, on sám spolu s Gruzínským Nejvyšším Sovětem hlasoval pro zrušení statutu autonomie Jižní Osetie v rámci Gruzie, což je něco, co Gamsakhurdia slíbil v jeho projevu nově zvolenému Nejvyššímu Sovětu, že neudělá. Tento krok byl odůvodněn na základě toho, že snaha Jižní Osetie za sjednocení se Severní Osetií ohrožovala gruzísnké úsilí o nezávislý stát (Fuller 1990 v Cotter 1999). Odpověd Osetinců bylo prohlášení, že jsou přímo podřízeni SSSR a požádali Moskvu o pomoc. Následující den vyhlásila Gruzie stav ohrožení v Jižní Osetii, jakmile následovaly ozbrojená střetnutí mezi oběma stranami (Cotter 1990). Gamsakhurdia opakovaně prohlašoval, že Sověti iniciovali osetinské separatistické kroky za účelem znovunabytí kontroly nad Gruzií (report o SSSR 1991 v Cotter 1999). Dále slavnostně přislíbil v březnu 1991, že „ani jeden rádoby politik či kariérista neuspěje v mobilizaci populace žádné části Gruzie proti národní jednotě.“ (Fuller 1991 v Cotter 1999). Gamsakhurdia, sám jako filozof obklopující se akademiky, využívající gruzínskou pradávnou ale i nedávnou historii (1918 – 21) k ospravedlnění jeho tvrzení, že by Jižní Osetie měla být znovu plně začleněna do Gruzie. Na tiskové konferenci 2. února 1991 byla Gamsakhurdimu, jakožto předsedovi Nejvyššího Sovětu gruzínské republiky položena otázka: „Jak, víte, byl zadržen kvaziprezident Jižní Osetie Torez Kulumbegov. Jakou to vyvolalo u vás reakci?“ Odpověděl následně: „Co se týče kvazi-prezidenta, je to vůdce separatistické bandy. Prokuratura obvinila Kulumbegova z propagadny války a teroru v podněcování k etnické nenávisti. Nyní probíhá vyšetřování v plném proudu a bude shledán vinným“ (Gamsakhurdia 1991). 28

Násilnosti z ledna 1991 způsobily v Jižní Osetii a přilehlých regionech Gruzie etnickou polarizaci, rozbroje a odsuny obyvatelstva. Tskhinvali bylo blokováno, komunikace a dodávky s jídlem byly odříznuty. Gruzínská vláda přerušovala sporadicky dodávky elektřiny od počátku konfliktu. Také dodávky plynu byly přerušeny. Tskhinvali se ocitlo dokonce i 10 dní vkuse bez elektřiny (Helsinky Watch 1991). Sovětská centrální televize popsala situaci z února 1991 jako „horší než Leningrad v roce 1942“ (Fuller, 1991v Cotter 1999). Boje uvnitř města rozdělily obyvatelstvo do dvou zón: Osetinskou a Gruzínskou. Osetinci žijící v převážně gruzínských komunitách na severu města byli vyhnáni a donuceni se přemístit do mono-etnických osad. Osetinci žijící mimo svou autonomní oblast v jiných částech Gruzie byli také přinuceni opustit své domovy, a tisíce jich přešli do sousední Severní Osetie. Výsledkem tak bylo „roztřídění“ populace v osadách napříč celé Jižní Osetie, kde dříve etničtí Gruzínci a Osetinci žili pohromadě. Ozbrojené skupiny na obou stranách páchaly válečné zločiny naprosto beztrestně. Lidé byli nuceni si vybrat jejich primární etnickou příslušnost, i přes jejich smíšené původy. V mnoha případech nadřízení v Tbilisi sdělili osetinským zaměstnancům, aby odešli, jelikož jsou Osetinci. Častěji jim však bylo nekonfliktně naznačeno, že by bylo lepší, kdyby odešli, a zpět by se mohli vrátit, až se politická situace více uklidní (Human Rights Watch, 1992). Z pohledu Jižní Osetie byl konflikt vždy prezentován jako etnický, s tím, že osetinský národ byl poškozený ze strany Gruzie. Vůdce Jižní Osetie od roku 1993 do roku 2001, Ludwig Chibirov, spojil události z let 1918 – 1921 s konfliktem 1989 – 1992 a prohlásil: „Toto je již podruhé v jedné generaci, kdy jsme se stali obětmi genocidy spáchané Gruzínci; a na základě toho by naše snaha o nezávislost měla být považována za pragamtismus a ne jako idealismus“ (Chibirov, 2008). Později, v listopadu 2006, de facto parlament Jižní Osetie přijal rezoluci žádajicí mezinárodní společenství o uznání krutostí z roku 1920 a let 19891992 jako genocidy proti osetinskému národu a prohlásit Gruzii morálně a legálně zodpovědnou za zločiny proti lidskosti (Kavkazský uzel 2006). Politický vývoj Prezidentství Gamsakhurdiho (1991-1992) je nejlépe charakterizované jako období prosperujícího extrémního etnického nacionalismu. Politika byla politikou izolacionismu Gruzie, jelikož viděl kolem sebe všude nepřátele – v Západu v USA, v Rusku, stejně i uvnitř státu, někdy i mezi jeho nejbližšími spojenci, ale primárně mezi etnickými minoritami, jež pravidelně považoval za pátou kolonu Kremlu. Obával se možné skryté síly Moskvy za 29

nacionalistickým politickým aktivismem menšin, ačkoliv je pravda, že v té době byly jeho reakce někdy až nepřiměřené. Viz jeho nepřiměřené výroky jako „místní osadníci by měli mít vyšší priority než jiné národnosti,“ (Gamsakhurdia v Matsaberidze 2012) a kvůli jeho krátké působnosti v roli prezidenta, neměla Gruzie v té době možnost formulovat svou politiku vůči etnickým menšinám. Paradoxně ačkoliv jeho prezidentský proslov zdůrazňoval jednotu etnických Gruzínců a národnostních menšin Gruzie v době deklarace nezávislosti, tak jeho otevřený, etnicky nabitý nacionalismus a jeho nepřiměřené výroky vedly ke zhoršení situace v autonomních provinciích země, obydlených právě menšinami.

Některé jeho výroky

poukazovaly směrem ke zvážení možnosti vzniku občanského nacionalismu v Gruzii a prohlásil: „ Neměli bychom zapomenout na fakt, že když jsme čelili nejvíce rozhodujícímu a extrémně důležitému momentu v naší historii, obrovská většina ne-etnické gruzínské populace nás podpořila v boji o nezávislost. Gruzínský národ toto nezapomene. Každá etnická menšina, sídlící na gruzínském území, bude mít garanci rozvoje, podpory a postupu skrze ujištění kulturní prostor, jež potřebuje pro svůj rozvoj. Gruzie je připravena se připojit ke všem mezinárodním dohodám ve sféře mírového rozvoje národů“ (Gamsakhurdia 1991 v Matsaberidze 2012). To je svědectví toho, že se Gamsakhurida pokoušel vybudovat spojení mezi národnostními menšinami v budoucím vývoji nové nezávislé Gruzie navzdory jeho emocionálně etnicky laděné rétorice. Dalo by se prohlásit, že byl emocionálním nacionalistou nebo nacionalistou masových shromáždění a přes jeho populismus byl racionálně smýšlející, co se týkalo budoucí národnostní politiky menšin. Jeho výroky a prohlášení však nebyly za jeho prezidentství institucionálně podloženy. Prohlašoval sice, že je třeba šířit liberální hodnoty etnické tolerance a rovnosti občanů bez ohledu na národnost, ale zároveň neváhal pronášet ostré výroky proti menšinám, „jež by se náležitě nechovaly podle jeho představ“ (Nodia 1996). Počáteční eskalační fáze konfliktu je tedy spojena s politickými změnami v Gruzii. Gamsakhurdiho nacionalistická rétorika v čele s heslem o nezávislosti a demokracii byla tedy mířena proti sovětskému režimu v Gruzii a problém Jižní Osetie byl považován za součást sovětského problému (Nodia, Scholtbach 2006). Gruzie byla v té době nejednotná, včetně chybějící armády a mnoha institucionálním ukotvéní. Proto bylo cílem Gruzie především sjednocení národa, území a vybudování silné armády, jež by mohla čelit hrozbě Ruska a nacionálním povstáním proti gruzínské vládě. Gruzie také neměla žádnou mezinárodní podporu, jež by jí pomohla vyrovnat mocenské síly vůči Rusku. Gruzínští političtí představitelé se snažili o nezávislost a odpoutání se od vlivu Ruska, avšak ve stejný čas se i obyvatelé Jižní Osetie snažili vydobýt svůj vlastní status. Kolapsující politický systém a snaha o jeho náhradu byla dalším podmětem k vypuknutí konfliktu. To se 30

mělo odehrávat bez ozbrojených sil hned z počátku 90. let. Spory jež vypukly mezi Gruzií a Jižní Osetií byly tedy spíše o politickém nastavení v nově se utvářejícím státu. Podle gruzínského politického establishmentu tyto konflikty nebyly etnické, jelikož nebyli Jihoosetinci a Abcházci označeni jako ti „druzí“. Každý byl Gruzíncem. Tudíž ozbrojený konflikt v Jižní Osetii byl považován spíše za „politický“, jelikož v něm šlo především o územní integritu a státnost. Gruzie nebojovala se specifickými etnickými skupinami, ale proti „separatistům“ , jež jsou popsání jako ti, jenž si kladou nároky na území bez ohledu na jejich etnický původ (Nodia 1997-1998). Pro jihoosetinské menšiny byl konflikt převážně snahou posílit svá práva v rámci Gruzie a snaha o sebeurčení. Sami Jihoosetinci prohlašovali, že neměli jinou lepší možnost než hledat záruky bezpečnosti u Kremlinu (Smmut, Cvetkovski 1996). Nástupce a bývalý komunista Shevarnadze, se rozhodl podpořit občanské prvky ve vnitřním a vnějším politickém životě země. Zašel i dál a rozhodl se zavést západní typ politického systému managementu etnické rozdílnosti ve formě federalismu. Shevarnadze tvrdil, že gruzínský stát by nemohl být znovuvybudován bez uznání práv menšin, a „přijmout opatření proti omezování nacionalistického extrémismu“ (Inaugurační projevy prezidentů Gruzie 1991-2004, 37 v Matsaberidze 2012) v procesu budování občanského státu a otevřené společnosti v Gruzii. Jméno jeho politické strany – „Unie Občanů“ – je důkazem gruzínské snahy směrem k občanské integraci, jež signalizovala přeměnu etnického nacionalismu do liberálního občanství pro budování nového gruzínského státu. V jeho druhém inauguračním proslovu poukázal na úspěch národnostního usmíření v Gruzii po občanské válce v roce 1992 (Tamtéž 43) a zdůraznil důležitost zasazení „Evropské charty místní samosprávy“ do gruzínské legislativy (Tamtéž 45). Ta sloužila především jako základ pro utváření občanské společnosti v Gruzii a poskytovala místo pro všechna vyjádření a menšiny sídlící na území země (Tamtéž 50). Všechna tato opatření byla založena, kvůli odchýlení etnické rétoriky a přiklonění se k občanskému nacionalismu. Hlavním rozdílem mezi přístupem Gamsakhurdiho a Shevarnadzeho vlády byl ten, že Gamsakhurdia se zaměřoval na etnické národnostní-budování a Shevarnadze prosazoval strategii národnostního budování státu, u níž bylo hlavním cílem obsáhnout neutralitu, co se týče etno-kulturní identity občanů. Přesto menšiny trpěly odcizením se od politického procesu. Přijaté zákony vztahující se k užívání gruzínštiny neměly žádné praktické dopady pro povinnost menšin tyto zákony dodržovat. Nedostatek zdatnosti v gruzínštině byl hlavním problémem menšin v období prezidentů Gamsakhurdi a Shevarnadzeho. 31

Shevarnadze byl považován za příznivce Ruska, což bylo potvrzeno jeho podpisem mírové dohody konfliktu v Jižní Osetii v Dagonysu spolu s Borisem Jelcinem. Dohoda byla jasně výhodná pro Rusko, stanovovala, že osetinské a ruské bojové jednotky jednaly společně a ukázalo se, že byla velmi negativní pro Gruzii (Gordadze v Cornell, Starr 2009, 31). Formule této dohody by mohla být vyjádřena jako „3+1“, jelikož zahrnovala Rusko a delegace ze Severní a Jižní Osetie na jedné straně a Gruzií na druhé. „Tudíž od samého začátku obě politické reprezentace a peacekeepingové struktury vyloučily jakoukoliv rovnost“ (Tamtéž).

Jazyk, vzdělání a náboženství Násilnosti vypukly v Tskhinvali v srpnu 1989 po schválení návrhu „státního programu pro rozvoj gruzínského jazyka,“ jež vytvořil gruzínský koncil ministrů. Plán se snažil zvýšit užití gruzínského jazyka ve všech svérách veřejného života, především ve vzdělání a výzkumu. Osetinské hnutí Ademon Nykhas tento návrh plánu nazval jako „antidemokratický a diskriminační“ jelikož pouze 14% Osetinců mělo základní znalosti gruzínštiny (Pravda 1989 v Cotter 1999). Jižní Osetie na to odpověděla koncem září vlastním Programem pro rozvoj osetinského jazyka. Mnoho Osetinců však nepociťovalo tuto iniciativu stanovující tři státní jazyky v provincii – osetinštinu, ruštinu a gruzínštinu – za dostačující. Nacionalistické snahy Ademon Nykhas vzrostly a dále se hnutí dovolávalo autonomie a nahrazení vládnoucí strany Jižní Osetie (Cotter 1999). Je také jasné, že minulost hraje důležitou roli v legitimizaci přítomného politického diskursu a nepochybně, občanský nacionalismus je hlavní hnací silou budování státu a integrace národnostních menšin v Gruzii. Nicméně jazyk byl jako jeden z nejdůležitějších nástrojů politiky a občanské integrace národnostních menšin. Na rozdíl od etnicity a náboženství, je jazyk specifický v tom, že je jak prostředek komunikace, tak pro někoho nedílnou součástí kulturní a národní identity. Významným faktorem je to, že nemůže být oddělen od státu, na rozdíl od náboženství a etnicity, v jejich případě může stát přijmout postoj „neškodného zanedbávání“ či nezasahování. Jazyk je nutné využívat v politice, ve školách, v soudních řízeních, v televizi i médiích. Kvůli své viditelnosti a slyšitelnosti je právě jazyk důležitým politickým nástrojem a může vést ke konfliktu (Arel 2002, 92-120). Gruzínský jazyk je klíčovým faktorem v budování společné gruzínské integrity. Je jedním ze tří komponentů: „vlast, jazyk a víra“ – sdílené chápání „gruzínství“ nebo toho co 32

znamená být Gruzínec (Rusudan 2011, 314). Jazyková politika státu hraje důležitou roli ve vztahu většiny a menšiny v rámci etnicky heterogenní společnosti. Od nezávislosti Gruzie v roce 1991, byla vždy problémem právě rovnoprávnost na účasti národnostních menšin v procesu budování státu a tento problém právě souvisel s nestálou jazykovou politikou státu vedenou „shora dolů“. Osetinci ovládali ruštinu jako svůj druhý jazyk na rozdíl od Gruzínců, na druhou stranu gruzínský jazyk ovládalo jen minimum Osetinců. Velký problém byl pro Osetince tehdy, když se začal klást důraz na užívání gruzínštiny a její následné zavedení jako úředního jazyka23 (Cornell 2001: 152). Neochota dospět ke kompromisu vedla k umocnění nepřátelství mezi stranami. Během sílícího gruzínského nacionalismu byl v roce 1989 adoptován Státní program gruzínského jazyka24, jenž mu byl stanoven status státního jazyka a později ukotven v nové státní ústavě (Ústava Gruzie, článek 8, 2007). Cílem Gamsakhurdi bylo učinit z gruzínštiny jazyk mezi-etnické komunikace, vyřadit představitele menšin z vlivných pozic v politice, administrativy, vzdělání a sesadit ruštinu z pozice jazyka jako „lingua franca“. Z pozice ruské vlády tak v případě jazykové politiky šlo především o snahu napravit nepřirozený státní systém vytvořený v sovětském období, kde v každém větším městě byly otevřené ruskojazyčné školy, a to i na místech, kde nebylo rusky mluvící obyvatelstvo. Veřejný vzdělávací systém rozlišoval mezi etnickými Gruzínci a ne-Gruzínci podle jejich úrovně gruzínštiny. Toto rozlišování studentů mezi etnické Gruzínce a ne-Gruzínce vytvářelo více jazykových bariér pro ne-gruzínské studenty, jež se museli učit gruzínštinu (Seiler 2012). Je tedy zřejmé, že Gamsakhurdia a jeho vláda podkopali svou vlastní legitimitu diskriminováním menšin. V rámci SSSR měli Rusové a Gruzínci rovnoprávný status oficiálního jazyka. Jakmile hrozba „rusifikace“ zahrnula proces jazykové a kulturní asimilace, což bylo viditelné v Sovětské Gruzii, zachování gruzínštiny se stalo hlavním cílem zvolené vlády. V nezávislé Gruzii sice ztratili Rusové svůj status oficiálního jazyka, avšak i nadále přetrvával jako komunikační prostředek mezi etnickými Gruzínci či jinýma menšinami. Etnický nacionalismus, s důrazem na etnicitu jako jeden z prvků národa, byl rozvinut právě během prvního prezidentství jako sjednocující síla v Gruzii. Gruzínština a církve hrály důležitou roli v procesu budování státu jako nezbytné podmínky pro morální, náboženskou a jazykovou 23

Většina obyvatel Osetie, stejně tak i Abcházie a Arménie upřednostňovali výuku a vzdělání v ruštině, než v jejich státním jazyce, v případě JO gruzínštině (Yamskov 1991: 642). Obyvatelstvo JO nemělo snahu ani proporce ke ztotožnění se s národnostním cítěním Gruzínců a jejich bojem za nezávislost. 24 Zdůrazňoval, že by gruzínština měla být používaná ve všech sférách sociálního a veřejného života. Jazykový program nezahrnoval jen vzdělání gruzínštiny a literatury na všech typech škol, ale také jazykové testy pro vysoké školy, a závazek sesadit ruské filmy atd. (Státní program gruzínského jazyka, 2007)

33

obnovu bývalé kolektivní identity. Gamsakhurdia pokládal gruzínskou ortodoxní církev a gruzínský jazyk jako posvátný jazyk nazývaný „lingua sacra“ a jako spojovatel gruzínského národa. Gruzínština se stala po nezávislosti oficiálním jazykem, a byla povinná pro všechny obyvatele Gruzie, ovšem národnostní menšiny nemluvily gruzínštinou. Ta totiž nebyla mezietnickým jazykem v rámci SSSR. Xenofobní články a proslovy členů vlády vedly k odcizení menšin, jež byly nuceny se učit gruzínštinu nebo odejít. Guram Petriashvili, jež byl členem Nejvyšší rady Gruzie řekl, že pouze knihy psané v gruzínštině Gruzínskými autory mohly být publikované z důvodu „návratu Gruzie Gruzíncům“ (Tavisupali Sakartvelo, 1991, 19. Srpen v Amirejibi-Mullen 2011, 301-303). Slogan prezidentovy kampaně byl totiž „Gruzie Gruzíncům“. Jazyková politika Gruzie proti etnickým menšinám v letech 1990-92 sehrála významnou roli v etnické mobilizaci a podnítila menšiny v Gruzii bojovat za vlastní národní obrození. To vyústilo v etnický konflikt s Jižní Osetií v roce 1992. Po tomto konfliktu se k moci 7. března 1992 dostal Eduard Shevarnadze a během jeho vlády pak byla ustanovena nová Ústava. Vzdělávací zákon byl však začleněn do ústavy až v roce 1997 garantující právo menšinám dosáhnout vzdělání v jejich rodném jazyce (Amirejibi-Mullen 2011, 272-274). Po svém návratu z Ruska byl mnoha lidmi považován jako schopný bojovat proti nacionalistické politice a nastolit fungující demokratický systém. V jeho politice byla na jedné straně absence post-konfliktní politické, sociální a ekonomické strategie, na druhé straně však bylo již pozdě měnit dobře zakotvenou nacionalistickou politiku Gamsakhurdiho. Nacionalismus se již hojně rozšířil mezi obyvatelstvo a napětí mezi etnickými skupinami silně vzrostlo. Bylo zde i zjevné zmatení co se týče chápání pojmu občanství a národnosti. Během Shevarnadzeho vlády pak byla ustanovena nová Ústava. Vzdělávací zákon byl však začleněn do ústavy až v roce 1997 garantující právo menšinám dosáhnout vzdělání v jejich rodném jazyce (Amirejibi-Mullen 2011, 272-274). Jelikož bylo křesťanské náboženství symbolem gruzínské politiky všech prezidentů, dokazuje to velký vliv náboženství a církve jako instituce v gruzínské společnosti (CRRC Gruzie 2008-2012 v Matsaberidze 2012), náboženská práva menšin a náboženských skupin jsou garantovaná ústavou. Navzdory multi-etnicitě a náboženské rozdílnosti země, zdůrazňovali všichni prezidenti Gruzie roli božskosti v budoucí spáse Gruzie a její integrity. Gamsakhurdia popsal Gruzínce v procesu, v němž se v nich probouzí „náboženská ideologie a národní vědomí“ (Inaugurační proslovy prezidentů Gruzie 1991-2004, 18 v Matsaberidze 2012) a poukázal na historickou tradici jednoty církve a státu v Gruzii, což bylo vyjádřeno skrze důvěrné spojení mezi „gruzínským národním hnutím jako národnostně-náboženským, 34

jež by mělo sloužit jako základ pro sociálně-politický život nového státu, a dokonce slíbil prohlásit ortodoxní náboženství jako státní náboženství Gruzie., avšak zároveň garantoval „svobodu náboženského vyjádření pro všechny občany Gruzie“ (Tamtéž 23).

Ruské zapojení v konfliktu Předseda ruského parlamentu Ruslan Chasbulatov učinil 15. června 1992 prohlášení o možnosti připojení Jižní Osetie k Rusku. To bylo v Tbilisi vnímáno jako vyhlášení války. Chasbulatov se chtěl zapojit do ukončení občanské války v Gruzii a slíbil za ruský parlament, že projedná otázku připojení Osetie, pokud k tomu bude vůle jihoosetinského národa. To si Shevarnadze vyložil jako „urážku gruzínské suverenity“ a výrok Chasbulatova popsal slovy: „zapálení knotu sudu s prachem“ (Kommersant.ru 1992). Co se týče Ruska, bylo do tohoto konfliktu tedy také zapojeno a snažilo se ovlivnit situaci. Za politické éry Jelcina a Putina nebyla ruská vládní politika nijak jasně vymezená vůči etnicitě. Tuto stížnost více zviditelnil později prezident Severní Osetie Alexander Dzasokhov (Izvestiya 2005 v Rutland 2010). Politika prezidenta Jelcina vůči etnickým republikám byla spíše snaha zachovat si kontrolu nad centrálním státem a proniknout skrze jeho ekonomické reformy. Jeho přístup byl poháněn jeho magmatickým podporováním samospráv vůdců etnických republik. Ve svém projevu v Kazanu, hlavním městě Tatarstánu v srpnu 1990 jim vzkázal, ať si „vezmou tolik suverenity, kolik jsou schopni pojmout“ (Bahry 2002, Gorenburg 2001 v Rutland 2009). Rusko nemělo jasně vymezenou zahraniční politiku, co se týče zemí jižního Kavkazu. Velký zmatek panoval především kvůli rozpadu bývalého systému a vnitřním chaotickým změnám v politice. Rusku tedy chyběla jasná vize a směřování politiky. Vztahy s etnickými skupinami se snaží stanovit až Koncepce zahraniční politiky v roce 1993. V té době však bylo Rusko zapojeno určitým způsobem do konfliktů probíhajících nejen v Jižní Osetii. Nová ústava Ruska z prosince 1993 začíná slovy „My, multi-etničtí lidé Ruské federace…“ (Ústava Ruské federace 1993). Prohlašuje Rusko za jednotný stát (článek 77) a federální zákon svrchovaný nad všemi ostatními (článek 76), a zároveň uznává legálnost bilaterálních smluv (článek 66,4) a stanovila dlouhý seznam bodů společné jurisdikce mezi centrem a federálními subjekty (článek 72). Uznává právo republik ke stanovení jejich vlastních oficiálních státních jazyků a garantuje všem lidem Ruské federace právo na zachování jejich rodných jazyků a vhodných podmínek pro jejich studium a jejich udržování 35

(článek 68). Oficiální prezidentská politika ohledně etnicity byla vyjádřena až v roce 1996 v dokumentu „Koncepce státní národnostní politiky Ruské federace“. Ačkoliv utajování obchodů zprostředkovaných Jelcinem a nesouměrnost smlouvy poskytnuté různým republikám, značila absenci zásadní a logicky koherentní národnostní politiky (Rutland 2009).

36

4.2. Druhá fáze konfliktu konfliktu v roce 2008 z hlediska etnicity

Jednotlivé konflikty nejsou nikdy izolované, ale nachází se v rámci konfliktního komplexu. Zřídka jsou tedy omezené pouze primárními aktéry. Konfliktní situace přitahuje i jiné strany, ať už formou mediace či ve snaze konflikt ukončit či vyostřit. Někteří aktéři se snaží z konfliktní situace i vytěžit co nejvíc pro sebe nebo sami sebe i své ekonomické cíle ochránit. To vede k aktivnímu zapojení do sporu, a následkem toho se i mohou stát primární stranou. Vazeb může být velké množství. (Hammarstrom 1994 cit. In Wallensteen 2009: 193). To může vést k různým výsledkům konfliktu. Ten může být na základě zapojení dalších aktérů prodloužen či naopak ukončen. Ovšem platí zde, že většinou čím více aktérů, tím je situace problematičtější k vyřešení a mediaci. V této eskalační fázi konfliktu, označované i jako válka, sehrálo významnou roli právě Rusko. To samo sebe odmítá jako primárního aktéra a tvrdí, že pouze pomáhalo Jižní Osetii v boji proti Genocidě a nikoliv, že by bojovali proti Gruzii. To ovšem vyvrací fakt, že ruské ozbrojené jednotky překročily hranice separatistického regionu Jižní Osetie a vkročily na území Gruzie a zastavily ve městě Mtskheta, asi 35km od hlavního města Gruzie Tbilisi (Cornell, Popjanevski, Nilsoon 2008) Z hlediska mezinárodního práva uznávám za vhodné zkoumat Rusko v tomto konfliktu jako primárního aktéra. Je zjevné, že od 90. let s pozadím hrozivých zkušeností etnického konfliktu a krveprolití, se Gruzie postupně posouvala směrem k principům občanské integrace po vzoru modelu evropských standardů, což byl (záměrně či nezáměrně) krok směrem k Evropě/EU. Během 90. Let to bylo spíše formální plnění občanské integrační politiky, ale půlky nového století se jednalo o politiku prováděnou státem více zahrnující etnické menšiny, cílenou na jejich zahrnutí do běžného politicko-ekonomického a socio-kulturního života země. Primárním cílem tohoto kroku byla snaha vyhnout se dalším konfliktům mezi menšinami státu. Jednalo se o největší změnu ve vnitrostátní politice země a vnější atlantická a EU integrace se stala primárním cílem většiny politického shromáždění. Hlavním krokem vpřed bylo právě budování procesu občanské společnosti v zemi, směřující k utváření výhradně občanského gruzínského národa (Matsaberidze 2012). Rok 2008 začal znovuzvolením prezidenta M. Saakashviliho a jeho druhým prezidentským obdobím s 53,4% hlasy. Stejně jako před čtyřmi lety, obě strany (Gruzie i Rusko) vyjádřily touhu zlepšit své bilaterální vztahy. V jeho inauguračním proslovu 20. ledna 2008 Saakashvili „podal ruku partnerství a spolupráce Rusku.“ Pozval prezidenta Putina do Gruzie na jeho první konferenci a prohlásil: „Jednou z věcí, které nejvíc lituji, je 37

zmařená snaha o dobré vztahy s Ruskem během mého prvního období ve funkci“ (Weitz 2008). Dále pronesl: „Osobně udělám vše pro nabytí zpátky plné územní integrity s Jižní Osetií a Abcházií, jež se pokojně usmíří se zbytkem gruzínské suverénní země (…) Tak pojďme se všichni spojit v tomto úsilí. Mnoho stran, avšak jedna Gruzie. Odlišná náboženství, ale víra v jednoho Boha. Odlišné etnické skupiny, ale jedna země. Pět křížů, ale jedna vlajka. Síla v jednotě.“ (Saakasvhili 2008) Pro tisk prohlásil: „Musím zmínit, že Gruzie je multi-etnická demokracie a jsme odhodláni vybudovat multi-etnickou společnost, bezpečnostní práva pro všechny etnické skupiny a komunity“ (Saakhasvili 2008).

Vývoj za Saakashviliho Za prezidentské období Saakashviliho byl politika více plánovaná a symbolicky etnicky napjatá. Byl prvním prezidentem Gruzie, jenž oficiálně prohlásil Gruzínce za nejstarší evropský národ a tvrdil, že Gruzie zastává důležitou pozici v evropské civilizaci. Tudíž, v evropském tónu občanské jednoty, je jakýkoliv občan Gruzie, bez ohledu na etnický původ – Rusové, Abcházci, Osetinci, Kurdové, Azerbajdžánci, Arméni, Židi, Řekové, Ukrajinci – považován za člena gruzínského národa a syna Gruzie (Inaugurační projevy prezidentů 19912004 v Matsaberidze 2012). Tato politika byla posílena v roce 2005 přijetím Rámcové úmluvy ochrany národnostních menšin (Rada Evropy), jež byla následována Koncepcí pro toleranci a občanskou integraci v roce 2009, obojí bylo považováno jako akční plán pro občanskou integraci Gruzie, legislativně implementováno jak ve vzdělávací tak kulturní sféře: zajištění gruzínského jazyka a jeho výuky ve školách se sekundárním vzdělávání v oblastech obydlených menšinami; podporující kulturní život menšin skrze různé aktivity (Politická výzkumná skupina 2008 v Matsaberidze 2012). Tyto normativní a legislativní změny byly klíčové pro spolupráci s institucemi EU. Nová administrativa Saakashviliho prohlásila své národní cíle, jakožto plnou integraci do euro-atlantických struktur, dosáhnutí teritoriální integrity země, demokracie, liberální ekonomie a vládu práva (Saakashvili 2004). Prohlásil, že „dřívější identita a budoucí osud leží v hodnotách a ambicích, jež jsou spojeny v Euro-atlantické komunitě“ (Saakashvili 2004). Dle slov Saakashviliho: „ Gruzínská teritoriální integrita je cíl mého života“ (Saakashvili 2004). 38

Jako další bod ve vládním programu budování státu byl boj proti korupci, jež byl považován za velký průlom po slabé a dysfunkční vládě Shevarnadzeho období. Saakashvili zdůrazňoval národnostní dimenzi post-revolučních reforem a v jeho inauguračním proslovu prohlásil: „Musíme vymít korupci. Co se týče mne, každý zkorumpovaný vedoucí představitel je zrádce, jež se zpronevěřuje národnímu zájmu“ (Saakashvili 2004). Dalším cílem gruzínských snah o budování státu bylo vyřešit konflikt v jižní Osetii. V červnu 2005, když prezident Saakashvili vyhlásil nový mírový plán týkající se Jižní Osetie, de facto prezident Jižní Osetie, Euard Kokoiti, jej zamítl. Později Kokoity prohlásil „Jsme (Jihoosetinci) občany Ruska“ (Open source center 2005). Od vývoje v roce 2004, bylo Saakashviliho strategií dosáhnout úspěchu skrze zmezinárodnění gruzínských konfliktů, a to skrze členství v NATO a podporou Západu obecně. Gruzie přišla s mírovou iniciativou - mírovým plánem Saakashviliho v roce 2007 založenými na tří stupňovém řešení z roku 2005 – demilitarizace, ekonomická rehabilitace a politická řešení. To se nicméně odehrálo spolu s vyvíjením tlaku na politické ředstavitele Jižní Osetie. Například v prosinci 2005, gruzinský ministr obrany Irakli Okruashvili prohlásil, že Gruzie opět nabude kontroly nad jižní Osetií do 1. ledna 2007 (Záznam gruzínské vlády ohledně agrese Ruské federace proti Gruzii 2009). Pro gruzínskou vládu Saakashviliho, problém Jižní Osetie není problémem gruzinsko-osetinských mezi-etnických vztahů, ale gruzinsko-ruských geopolitických vztahů. Nejedná se o problém budování státu v rámci Gruzie, ale o imperiální praktiky ze strany Ruské federace v oblasti jižního Kavkazu. Vize Ruska, jakožto zdroje gruzinských etno-teritoriálních problémů je již dlouho v přesvědčení gruzínských nacionalistů (Kaufman 2001, 994). Většina Gruzínců je přesvědčená, že dočasná Jižní Osetie je okupované území Ruskem na gruzinském území s „fasádou“ zakrývající realitu, jíž je anexe větším sousedním státem. Její „Zákon na okupovaná území Gruzie“, prošel parlamentem v říjnu 2008, shleá jakýkoliv oprávněný orgán či úřední osobu vykonávat legislativní, výkonnou a právní funkci jako nelegální, pokud nebude vytvořena gruzinskou státní legislativou (klauzole 8). Zákon stanovil, že Ruská federace „provádějící státní vojenskou invazi (…) by měla být zodpovědná za uhrazení morálních a materiálních škod způsobených na okupovaném území na občanech Gruzie.“ (Vláda gruzie 2008) Tento zákon stanovoval trestný čin cestování z Ruska do Abcházie, Jižní Osetie a teritoriálních vodách v Černém moři u Gruzie (Klauzole 4). Saakhasvili prohlásil o ruských krocích v Gruzii, že „byly jasným narušením území jiné země“ (Saakhasvili 2008) a že gruzínské ozbrojené složky překročily region jižní Osetie, podle oficiálního prohlášení, za účelem „znovunastolení ústavního pořádku“ (Mehmet 2010) 39

zatímco ruský prezident Dmitri Medvěděv prohlásil, že ruské síly byly zavázány podniknout tyto kroky a vniknout do Jižní Osetie, aby zabránili genocidě v regionu, s ohledem na „svobodné vyjádření svobodné vůle“ populace Jižní Osetie (Saakhasvili 2008). Co se týče událostí konfliktu, Saakashvili prohlásil 7. srpna, že gruzínské osady byly poprvé vypáleny Ruskem podporovanými osetinskými silami poté, co vyhlásil příměří a také, že gruzínské síly se přemístily k Tskhinvali právě jako reakce na osetinské útoky. Ruské ozbrojené síly zrovna vstupovaly do Gruzie skrze tunel Roki. Dále prohlásil: „Rusko využívá své separatistické zmocněnce k napadení mnoha mírových Gruzií spravovaných vesnic v Jižní Osetii a zabíjení nevinných občanů a ničení infrastruktury“ (Saakashvili 2008). Saakashvili a vzdělání Po Revoluci růží začal prezident Saakashvili se zaváděním politiky integrace etnických menšin. Ty neviděly žádné výhody v učení se gruzínštiny. Saakashvili se vždy soustředil na důležitost znalosti gruzínského jazyka a jeho plnou integraci v rámci etnických menšin. „Vaše děti by se měly učit státní jazyk, tak aby měly stejné možnosti a stejná práva, tak aby se mohly prosadit v hierarchii státních struktur,“ prohlásil Saakashvili během setkání se zástupci minorit (Saakashvili 2006). Saakhashviliho politika občanské integrace se zaměřovala na podporování Gruzínců a bojovala proti marginalizaci menšinových jazyků. Jako hlavní nástroj občanské integrace národnostních menšin po revoluci růží v Gruzii byl vybrán jazyk – vyučování jazyka a podpora jazyků menšin. Národní koncept tolerance a občanské integrace (založena 8. Srpna 2008 pod prezidentským dekretem, za účelem zajistit široký sociální konsenzus všech zainteresovaných stran a dát jim příležitost se účastnit v procesu, včetně odlišných politických, sociálních, náboženských a etnických skupin) definoval následujících šest hlavních cílových oblastí ke zlepšení vzdělání národnostních menšin: lepší přístup k předškolnímu vzdělání pro osoby etnických menšin; přístup k obecnému vzdělání členům etnických menšin; přístup k vyššímu vzdělání členům etnických skupin; zlepšení znalosti státního jazyku mezi členy etnických menšin; ochrana jazyků menšin; a přístup k odbornému vzdělávání a vzdělávání dospělých pro členy etnických menšin. Jako dodatek, národnostní menšiny dostaly právo na základní a sekundární vzdělání v jejich rodném jazyce. Multi-jazykové vzdělání bylo považováno jako alternativa, doprovázené vzděláváním učitelů gruzínského jazyka, modernizací učebnic, stejně jako přeměnou národnostních učebních osnov a včetně učebnic v gruzínštině, jako druhý jazyk. Evidentně ale tato politika občanské integrace vůči Jižní Osetii selhala a nebyla schválena její 40

hlavní tvrzení – podpora jazykového vzdělání menšin paralelně s vyučujícím programem ve státním jazyce. Zde jsou hlavní důvody selhání v Jižní Osetii: 1. Opožděná občanská národnostní politika nezasáhla Osetii po konfliktu v roce 1992 a Osetinci se tak stali rukojmími v místní menšinové etnické rétorice, jež démonizovala většinu mezi místními etnickými skupinami; 2. Nejenže museli žít se stigmatem utlačovaných většinou, ale ocitli se v izolaci od státních politik Tskhinvali a Moskvy současně; 3. Úroveň vzdělání jejich rodného jazyku současně klesla, převážně mezi mladou generací, jelikož byli zvyklí na ruštinu jako jejich jazyk lingua franca, spojující jazyk ze sovětských dob, který přetrval i po rozpadu SSSR. Obyvatelé tak neprojevili zájem ke státnímu jazyku – gruzínštině – převážně i kvůli praktickým důvodům. Absence politické kontroly ze strany Tbilisi nad regionem určuje slabý vliv jazykové politiky nad etnickou minoritou v Jižní Osetii, tudíž stanovené nástroje nemohou být použity a implementovány konkrétně na tuto etnickou skupinu (Matsaberidze 2012). Etnické menšiny nebyly ani dostatečně informovány o rozvoji v zemi a mnoho informací se k nim dostávalo z jiných zdrojů, jež mohly být důvodem k předsudkům a nedorozumění, nedůvěře a skepticismu ohledně politického života. Je zřejmé, že nedostatek informací zabraňuje menšinám v rovnoprávné účasti ve vládě státu. Během prezidentství Saakashviliho došlo k pár změnám a dodatkům v legislativě týkajících se jazků a národnostních menšin. Vláda přijala pár zákonů regulujících užití jazyka: Zákon na vyšší vzdělání (2004), Zákon na vysílání (2004), Zákon na všeobecné vzdělání (2005) a Zákon na samosprávu (2005). Článek 4 Zákona na vyšší vzdělání ujednává, že „vyučovacím jazykem ve vyšších vzdělávacích institucích je gruzínština, v Abcházii – také abcházština“ a článek 89 stanovuje, že národní zkoušky by měly být z gruzínštiny a literatury, cizích jazyků, všeobecných znalostí a matematiky. Článek 4,3 Zákona na všeobecné vzdělání prohlašuje, že „obyvatelé Gruzie, jejichž původním jazykem není gruzínština, mají právo na plné všeobecné vzdělání v jejich rodném jazyce“. Nicméně Článek 5 a 58 stanovuje, že menšinové školy se musí řídit státními osnovami, jež vyžadují, aby byly všechny sociální vědy vyučovány v gruzínštině do akademické školního roku 2010-2011 (Amirejibi-Mullen 2011, 279-281). V roce 2008 učinil Saakashvili výrok, že nedostatečná znalost gruzínštiny by neměla být překážkou pro nikoho, jež se snaží o vyšší vzdělání v Gruzii a menšinám bylo garantováno právo složit jednotné státní zkoušky v arménštině nebo perštině (Georgian times 2008, 25. února v Amirejibi-Mullen 2011, 280). Hlavním cílem od roku 2004 tak bylo motivovat menšiny k výuce gruzínštiny.

41

S rozvojem užití médií a internetu se měnilo i jejich využití. Důležitou roli začaly hrát i prezidentské weby otevřené pro veřejnost spolu s výroky prezidentů. Jedná se také o znovuzavedení sovětské propagandistické tradice do kyberprostoru (Vaagan 2000). V autoritářském politickém režimu jakým je Rusko s téměř žádnými nezávislými médii, má téměř všechnu kontrolu nad sdělovacími prostředky a jejich hlášení prezident, který také rozhoduje o hodnotách informací. To ale automaticky neznamená, že si získá veřejnost na svou stranu. Během konfliktu v roce 2008 byly weby obou prezidentů plné patriotických, multimediálně kybernetickou rétorikou (text, obraz i zvuk), zatímco jednotlivá média obviňovala vzájemně druhou stranu z napadení a nazývala ji za agresora. Ruské weby zahájily kybernetický útok proti gruzínským webům včetně britské a USA ambasády v Tbilisi (Vaagan 2000). Prezidentské webové stránky jsou potenciálně důležité jako „zavaděči agendy“ veřejného názoru (McCombs 2004 v Vaagan 2000) a primární složkou, jež stanovuje nové informace a události, zvláště v autoritářsky laděných režimech jako je Rusko a Gruzie. Weby obou prezidentů jsou dvojjazyčné (státní jazyk a angličtina). Jejich textová verze byla patrioticky založená a bylavydána právě na jejich webu dvě politické prohlášení zveřejněné 8. Srpna, v den, kdy začal ozbrojený konflikt. Prezident Saakashvili a jeho „Deklarace všeobecné mobilizace“ a Medveděv vydal „Prohlášení o situaci v jižní Osetii“. Prezidentův výrok Saakashviliho je emocionálně laděný a apeluje na vlastenecké cítění a boj proti ruskému agresoru. Gruzínské zahájení násilností obhajuje pomocí gruzínského „zákona prosazujícího agendy“ proti „separatistickým rebelům“ a jejich snahu o osvobození Jižní Osetie. Jeho výzva k všeobecné mobilizaci je v jeho projevu vyjádřena slovy „drazí spoluobčané“, ale v některých odstavcích svá slova směřuje k mezinárodnímu společenství a Ruské federaci, ale i Gruzíncům v zahraničí. Další emocionální výrazy typu „separatistický režim“, „vojenská agrese“, „ruské bombardování poklidných gruzínských měst“, Gruzie nebyla agresorem“, obrana naší země, našeho domova“. Prohlášení končí slovy „dlouhý život Gruzii a nechť při ní stojí Bůh a s námi se všemi“ (Vaagan 2000).

42

4.2.1. Zapojení Ruska v konfliktu

Zhoršení rusko-gruzínských vztahů začalo po dosazení vůdce Abcházie, a kdy se gruzínská vláda plně soustředila na Jižní Osetii. Začala „válka v pašování“, jež nastalo již před rokem 2004, ale plně se projevilo až v létě 2004. (Welt 2004: 69). Docházelo k poškozování silnic spojující Jižní Osetii s Gruzií. Proti-pašerácká kampaň zahrnovala 13 hlídkových bodů na hranicích s Jižní Osetií s gruzínskou policií, jež měla zastavovat dodávky z Ruska.

Po

prudkém zhoršení vztahů prohlásil Putin, že nevykoná státní návštěvu Gruzie. Poté začal přirovnávat Saakashviliho rétoriku k rétorice Gamsakhurdiho. Odpovědí gruzínského parlamentu bylo to, že se Rusko má starat o své vlastní separatistické regiony jako je například Čečensko. Ruský parlament však namítl, že ruské zájmy v Jižní Osetii jsou naprosto legitimní, protože „většina obyvatel Jižní Osetie jsou občané Ruska“ (Torbakov 2004). Podle Roberta Kagana je rusko-gruzínský konflikt součástí ruské rozsáhlé strategie. „Putin se již více nezajímá o pár tisíc Jihoosetinců. Prohlášení o pan-slavické sympatii jsou záminky směřované pro domácí příznivce ruského velkolepého nacionalismu k rozpínání Rusko za jeho hranice (Kagan 2008). Medveděv v projevu o uznání Jižní Osetie argumentoval, že gruzínské složky bez rozmyslu napadaly nevinné občany v noci 8. Srpna. Saakhasvili „si vybral genocidu k řešení jeho politických úloh. Tím sám zabil veškeré naděje pro mírové soužití Osetinců, Abcházců a Gruzínců v jednom státě“ (Medveděv 2008). Po smrti ministra Zuraba Zhvania, jež zemřel za podivných okolností, byla exekutivní moc bez silného nástupce, jež by byl protiváhou prezidentu Saakhasvilimu. Mimoto, kvůli náhodným reformám v soudním systému, jež byl už tak ústavně slabý, spadala exekutivní moc pod přímou kontrolu prezidenta. Navzdory některým změnám v roce 2008 „odebírajícím prezidentovu moc jmenovat a odvolávat soudce,“ (Transparency International Georgia, 2009) stejně jako zákaz vměšování se do soudních rozhodnutí. Z čehož vyplývá, že nejenom veřejnost je přesvědčená o tom, že vláda má stále silnou kontrolu, jež využívá jako nástroj ke stíhání oponentů a ignorování přestupků svých spojenců. Ruský premiér Vladimír Putin se vyjádřil ke konfliktu s tím, že genocida byla v Jižní Osetii spáchána Gruzií a ruská strana se zmiňuje o 1500 a 2000 mrtvých kvůli gruzínské ofenzivě, proto mělo Rusko povinnost ochránit Jižní Osetii. Jeden BBC report podal důkaz, že 43

obytné bloky, kde se shromáždili uprchlíci, byly cíleny gruzínskými útoky. Gruzie se podílela na bezhlavém bombardování obytných zón a zabíjení civilistů. Tento report prohlašuje, že podle Human Watch informací bylo zhruba 300-400 obětí mezi civilisty (Whewell 2008). Podle ruského ministra Lavrova chtěl někdo „rozmrazit zamrzlý konflikt. Teď můžeme soudit výsledky. Mělo by být pochopitelné, že Jižní Osetie nehledala nezávislost obecně, ale právě nezávislost od Gruzie, jejíž vedení se z nějakého důvodu vždy chovalo šovinisticky k jejím menšinám.“ (Lavarov 2008).

Pasportizace občanů Jižní Osetie Dvojí občanství představuje relevantní problém pro postsovětské země. Po pádu SSSR si jeho bývalí občané přáli obdržet občanství Ruské Federace také spolu s občanstvím země jejich bydliště. Jako každý suverénní a nezávislý stát i republika Jižní Osetie poskytovala občanství pro její občany jako politické a právní pouto mezi osobou a republikou. A jelikož povolovala dvojí občanství, většina obyvatel měla i občanství Ruské federace. Ruské pasy byly vydány pro obyvatele Jižní Osetie v letech 2002-2003, když vypršely jejich sovětské pasy a Osetinci nebyli ochotni si je vyměnit za gruzínské.

Tudíž 56%

Osetinců obdrželo pasy Ruské federace a do srpna 2006 jejich počet vzrostl na 98% (Nový Kavkaz 2011). Fakt, že jsou ruské pasy výhodné pro mezinárodní cestování, nebyl jediným důvodem, proč se Osetinci rozhodli pro jejich získání. Uvědomovali si, že žijí na konfliktním místě a proto hledali záložní plán. Gruzie chápala ruské pasy pro Jihoosetince jako narušení jejich suverenity a územní integrity. V roce 2008 se strach gruzínské vlády ukázal jako oprávněný, jelikož oficiálním důvodem vniknutí ruských ozbrojených složek do Jižní Osetie byla ochrana ruských občanů. Avšak podle ruského federačního zákona ruského občanství (Ruský federační zákon ruského občanství), mohou být legální ruské pasy poskytnuty Jižní Osetii pouze skrze diplomatické zástupce nebo ruský konzulární úřad. Podle slov komisaře pro lidská práva v Ruské federaci Vladimira Lukina: „Podle informací konzulátu ruského ministerstva zahraničí, nemá Rusko diplomatické vztahy s republikou Jižní Osetie, kde není žádné diplomatické zastoupení či konzulát“ (noviny Rossijskaja 2008). Tudíž nemohlo mít Rusko diplomatické vztahy s Jižní Osetií, jelikož uznávalo gruzínskou územní integritu (Nový Kavkaz 2011), a tak jediná cesta jak získat ruské občanství byla ilegální. Získáním ruského občanství se tak Jižní Osetie vyřadila z dosahu gruzínské legislativy, jelikož ta nepovolovala dvojí občanství (newsru.com 2009), zatímco ústava Jižní Osetie je povolovala. Z toho 44

vyplývá, že Osetinci s ruským občanstvím pobývali na území Gruzie nelegálně (jelikož Gruzie neuznávala nezávislost JO a považovala tento region za své území), protože se rozhodli pro občanství jiného státu. Saakashvili dal jasně najevo orientaci k Západu – USA a NATO. Proto Moskva masivním vydáním pasů občanům Jižní Osetie chtěla umocnit svůj vliv v regionu a místní politice. Rusko-gruzínský ozbrojený konflikt znásobil proti-gruzínský postoj jak v Jižní Osetii, tak v Abcházii nehledě na Saakashviliho optimistické prohlášení a deklarace. To vše zapříčinilo nemožnou opětovnou integraci oddělených území v blízké budoucnosti. Velký problém zde hraje fakt, že Rusko požaduje, aby s Jižní Osetií a Abcházií bylo zacházeno jako se suverénními státy a požaduje po Gruzii podepsat dohodu o neužití zbraní v Jižní Osetii a Abcházii. Což je z pohledu Gruzie překážka, jelikož neuznává suverenitu oddělených regionů ( Free Europe 2009).

45

Závěr Tato práce si klade za cíl zjistit, zda etnicita hrála určující roli pro eskalaci konfliktu Gruzie a Jižní Osetie ve dvou fázích: první fáze v roce 1990-1991 a druhá fáze Rusko-gruzínský ozbrojený konflikt v roce 2008, popřípadě jak se projev etnicity vyvíjel. Teorie sociálního konstruktivismu sloužila jako základ empirické části, kvůli intersubjektivní povaze etnicity a prostředí, jež se v rámci událostí mění. Jelikož konflikt není statický a mění se, může zde hrát roli více faktorů. Vyhodnotit zdali hrála zrovna etnicita největší roli v konflitu je opravdu obížné, zvláště na území Gruzie a Jižní Osetie, jelikož se zd neslučitelné cíle aktérů snažily být zamaskovány etnickou nenávistí. V první fázi tak byl konflikt ovlivněn primordialistickými rysy etnicity. Dle mého názoru se ale ve fázi 1990-1992 jednalo o propagandistické kroky vlády. Politický establishment se tak snažil zamaskovat své vlastní mocenské zájmy. Bez přispění politických vůdců by konflikt v Jižní Osetii nevyeskaloval v další ozbrojená násilí. V první fázi šlo především o zasazení nového politického režimu v zemi po pádu Sovětského svazu. Šlo především o stanovení politického statutu země a autonomii jednotlivých území. Každá strana měla odlišné představy o provedení nezávislosti a nastolení nových práv v separatistickém regionu Jižní Osetie. Etnicita zde tak byla pouze využita jako Ostředek k mobilizaci obyvatelstva a populistický krok ze strany politických představitelů. Především co se týče nacionalisticky laděné rétoriky prezidenta Zviada Gamsakhurdi a jeho vlády. Vliv a faktory z historické minulosti byyl využívány k etnické mobilizaci mezi menšinami, stejně jako role jazyka. Role náboženství, jež je dalším kritériem etnicity zde, však v konfliktu nebyla důležitá či nebyla použita v politické propagandě. Jediným vyjádřením etnicity v prvním konfliktu v 90. letech byly tak odkazy z minulosti a otázka autonomie Jižní Osetie. Osetincům nestačila nezávislost v rámci Gruzie, cítili se diskriminováni a žádali více práv. Politika Gamsakhurdia rozpoutala konflikt a pomohla vytvořit bariéru mezi etnickými menšinami. Propaganda je v tomto případě velmi vlivná, a pokud se politický establishment na obou stranách bude argumentovat bez realistických tvrzení či prázdnými slovy, bude etnická propast mezi stranami závažným „zamrzlým“ problémem. V roce 2008 se situace od první fáze konfliktu lišila. Zde již nebyla tolik zjevná nacionalisticko populistická propaganda ze strany politiků. Změny ve státě se vůdci pokusili nastolit spíše pomocí vojenských než nacionalistických kroků. Etnická identita zde nehrála klíčovou roli, tolik jako v předchozí fázi. Mobilizace obyvatelstva byla povzbuzována spíše 46

jako odpor proti korupci a selhání státu, jež vyústili v Revoluci růží v roce 2003. V roce 2008 byla důležitá obrana území a teritoriální integrita. Nešlo o vzbuzení etnického cítění, jako spíš o vyvolání touhy po obraně a zachování zemní celistvosti. Gruzie se orientovala prozápadně a snažila se o integraci do NATO a evropských struktur. Přítomnost ruských ozbrojených složek na území Jižní Osetie je mocný nástrojem rukých představitelů, jenž tak mohou ovlivnit nevyřešenou situaci v regionu. Gruzínská autonomní celistvost byla narušena odtržením Jižní Osetie a Abcházie. Kromě územní celistvosti byla vážně poškozena i ekonomická stránky či infrastruktura a armáda. Z gruzínské perspektivy nepřinesla válka očekávání, jež si Saakashvili představoval. Vnitřní politika, rétorika jejich vůdců a rostoucí militarismus na obou stranách hráli klíčovou roli v rozhodování týkajících se řešení konfliktu. Z ruské perspektivy byl konflikt v roce 2008 nezbytný nejen, aby Rusko prokázalo svou schopnost aktivity jakožto velmoc, ale také jako dosáhnutí jeho geostrategických zájmů skrze rychlé vítězství nad Gruzií. Rusko dále chtělo upozornit svou činností ostatní státy, aby si vzaly příklad z tohoto ozbrojeného konfliktu. Jako další dosáhlo Rusko sým zapojením do konfliktu zabránění západních struktur proniknout na území Kavkazu. Gruzie se nachází ve fázi upevňování demokracie, ovšem klíčovou roli zde stále hrají političtí vůdci, jež mají ve své moci budoucí vývoj země.

47

Zdroje Primární zdroje Antal report, „reform or retouch? Georgia’s new wave of democracy“, transparency international georgia, (2009) accessed duben 15, 2015. www.transparency.ge „Georgia Spells Out Conditions For Signing Agreement On Non-Use Of Force.“ Radio Free Europe,

Caucasus

Report

edition.

2.

July

2009.

Accessed

březen

28,

2015

http://www.rferl.org/content/Georgia_Spells_Out_Conditions_For_Signing_Agreement_On_ NonUse_Of_Force/1767937.html

Georgia Spells Out Conditions For Signing Agreement On Non-Use Of Force. Radio Free Europe,

Caucasus

Report

edition.

2.

July

2009.

Accessed

květen

10,

2015

http://www.rferl.org/content/Georgia_Spells_Out_Conditions_For_Signing_Agreement_On_ NonUse_Of_Force/1767937.html

"Georgia." CIA: The World Factbook. N.p., 28 Apr 2010. Web. 6 May 2010. Accessed duben 2, 2015 https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/gg.html#. Human Rights Watch, “Bloodshed in the Caucasus: Violations of Humanitarian Law and Human Rights in the Georgia-South Ossetia Conflict,” Human Rights Watch, New York, April 1, 1992, Accessed květen 5, 2015 www.hrw.org/reports/1992/04/01/violations-humanitarian-law-and-humanrights-georgiasouth-ossetia-conflict.

Helsinki watch 1991: December 27, 1991 Vol. no. 3 issue no. 16 Conflict in Georgia. Human Rights Violations by the Government of Zviad Human Rights Violations by the Government of ZviadGamsakhurdia. Accessed duben 1, 2015 http://www.hrw.org/reports/pdfs/g/georgia/georgia91d.pdf

48

Kavkazský uzel, Gamsakhhurdia Zviad 2006, „Jižní Osetie žádá OSN a OBSE , aby uznaly Gruzii zodpovědnou za genocidu Jihoosetinců“, Accessed duben 2, 2015 http://www.kavkaz-uzel.ru/articles/102862

Kagan, Robert. Putin Makes His Move. The Washington Post. 11 August 2008. Accessed duben 3, 2015 http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2008/08/10/AR2008081001871.html

Konstituce Gruzie 2010, Accessed duben 10, 2015 http://csb.gov.ge/uploads/2081806.pdf

Kremlin Archive. 2012. “Opening Remarks at a meeting with the leaders of parties represented in the Russian Parliament.” 11 August 2008. Accessed březen 28, 2015 http://archive.kremlin.ru/eng/speeches/ Kremlin Archive. 2012. “Statement on the Situation in South Ossetia with Veterans of the Battle of Kursk.” 18 August 2008. Accessed březen 28. 2015 http://archive.kremlin.ru/eng/speeches/ Komisař lidských práv, Vladimír Lukn, 2008 http://www.rg.ru/2008/03/14/doklad-dok.html noviny rossijskaja 2008

International Crisis Group: Georgia: Avoiding war in South Ossetia, European Report no. 159, 26 November 2004, Accessed květen 5, 2015 http://www.crisisgroup.org/en/regions/europe/south-caucasus/georgia/159-georgia-avoidingwar-in-south-ossetia.aspx International Crisis Group: Russia vs Georgia: The Fallout, Europe Report N°19522 srpen 2008, Accessed květen 5. 2015 http://www.crisisgroup.org/en/regions/europe/south-caucasus/georgia/195-russia-vs-georgiathe-fallout.aspx

49

Matsaberidze, D. The role of civic nationalism in transformation of the internal ethnic politics of post-soviet Georgia, ECMI working paper #83 December 2014, Accessed duben 15, 2015 http://www.ecmi.de/uploads/tx_lfpubdb/ECMI_Working__Paper__83.pdf Medvedev, Dmitriy, “Statement by President of Russia Dmitry Medvedev on the recognition by the Russian Federation of South Ossetia's and Abkhazia's independence,” Moscow, August 26, 2008. Dostupné na: www.kremlin.ru Nový Kavkaz, Ruské pasy pro Jižní Osetii, Accessed březen 6, 2015 http://www.newcaucasus.com/index.php?newsid=45417 NEWSru.com, „Bylo zastaveno vydávání ruských pasů obyvatelům Jižní Osetie“, 2009 http://www.newsru.com/world/05mar2009/so_pasporta.html Republic of Georgia. 2012. “President of Georgia Mikheil Saakashvili met foreign journalists.” The President of Georgia Mikheil Saakashvili. Accessed květen 3, 2015 http://www.president.gov.ge/en/PressOffice/News/

Remnick, David. (2008) Echo in the Dark. Retrieved October 5, 2008, from The New Yorker. Accessed květen 5, 2015 http://www.newyorker.com/reporting/2008/09/22/080922fa_fact_remnick?currentPage=3 „Russia Recognizes Georgian Rebels‟ BBC News, Tuesday, 26th August 2008, Accessed Duben 5, 2015 http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7582181.stm. Ruská ústava z roku 1993, Accessed květen 3, 2015 http://www.constitution.ru/en/10003000-01.htm Seiler, A., K., Copp, D. Kotkin a K. Drew. „The decline of the russian langure in georgia“, 2012 , Accessed květen 3, 2015 http://www.usrccne.org/news2.phtml?m=520

50

The Freedom House 2014, Accessed duben 30, 2015 https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2014/south-ossetia#.VVEggvntmko

The Freedom House 2013, Accessed duben 30, 2015 https://freedomhouse.org/report/freedom-press/2013/georgia#.VVEgqfntmko

Uppsala Conflict Data Program. 2014. Definitions: State. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/#State)

Uppsala Conflict Data Program. 2014. Definitions: Actor. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/#Active)

Uppsala Conflict Data Program. 2014. Definitions: Primary party. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/#Peace_agreement)

Uppsala Conflict Data Program. 2012. Definitions: Secondary parties, warring. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/#Region)

Uppsala Conflict Data Program. 2012. Definitions: Secondary supporting parties, non-warring. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/#Region) United Nations Secretary General. “Report of the Secretary-General on the situation in Abkhazia, Georgia, pursuant to Security Council resolution 1839 (2008).” United Nations, Accessed duben 15, 2015 http://www.un.org/en/sc/documents/sgreports/2009.shtml Vice Speaker, “Vice Speaker of Russia’s Parliament Compared Saakashvili to Hitler,” Kommersant, August 8, 2008, Accessed květen 5, 2015 http://www.kommersant.com/page.asp?id=-13018

Weitz, R. Tbilisi and moscow ponder next steps after Saakashvili inauguration, CaCi analyst, 2008. Accessed květen 4, 2015: 51

http://old.cacianalyst.org/?q=node/4785 „We wish all ossetians to live together, in spite of the current border run between them“ Proslov Lavrova, Accessed duben 30, 2015 http://www.regnum.ru/news/870735.html Whewell, Tim, „Georgia accused of targeting civilians“, BBC News, Accessed březen 2015 http://news.bbc.co.uk/2/hi/in_depth/7692751.stm

21 International Crisis Group (ICG), Georgia: the Risks of Winter, 26 November 2008. Europe Report N° 51, Accessed duben 5, 2015 http://www.crisisgroup.org/en/regions/europe/south-caucasus/georgia.aspx Zviad Gamsakhurdia, Sborník a encyklopedie Akademik, Accessed duben 15, 2015. http://dic.academic.ru/dic.nsf/ruwiki/50391

Sekundární zdroje Adler, Emanuel ed. Walter Carlsnaes, Thomas Risse, Beth A. Simmons “Constructivism and International Relations.” In Handbook ofInternational Relations, London: SAGE Publications Ltd. 2002.

Alexander Wendt, Anarchy is what the state makes of it: The social construction of power politics. International Organization 46, (Spring 1992).

Amirejibi-Mullen, Rusudan. Language policy and national identity in Georgia, 2012, Accessed duben 10, 2015 https://qmro.qmul.ac.uk/xmlui/handle/123456789/2679

Asmus, Ronald. A little war that shook the Word: Georgia, Russia, and the future of the West. Palgrave Macmillian, New York. 2010.

52

Baar, V.: Národy na prahu 21. století: emancipace nebo nacionalismus?, Tilia, Šenov u Ostravy, 2002.

Bardacki, Mehmet. EU Engagement in Conflict Resolution in Georgia: Towards a More Proactive Role. Caucasian Review of International Affairs. 2010, Vol. 4, No. 3, p. 214-236. Accesed duben 28, 2015 http://www.isn.ethz.ch/Digital-Library/Publications/Detail/?ots591=0c54e3b3-1e9c-be1e 2c24-a6a8c7060233&lng=en&id=120780 Barša, P. Konstruktivismus a politika identity [online] Praha: Ústav politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 2009 http://antropologie.zcu.cz/konstruktivismus-a-politikaidentity (accessed april 2015). Barša, P. Strmiska, M. Národní stát a etnický konflikt. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999

Caspersen, Nina and Stansfield, Gareth eds. Unrecognized States in the International System. London: Routledge, 2011. Ciobanu C., Political Economy of „Frozen Conflicts“ in Ex-Soviet States: Challenges and Prospects for the U.S. and Russia. Virginia Social Science Journal, Vol. 43, 2008.

Clifford Geertz. The Integrative Revolution, Old Societies and New States: The Quest for Modernity in Asia and Africa, Clifford Geertz ed., New York: The Free Press, 1963. Clifford Geertz. “The Integrative Revolution,” Old Societies and New States: The Quest for Modernity in Asia and Africa, Clifford Geertz ed., New York: The Free Press, 1963

Coene, Frederik. Caucasus: An Itroduction. London, Routledge, 2010. Cornell et al. Russia’s War in Georgia: Causes and Implications for Georgia and the World. Central Asia – Caucasus Institute and Silk Road Studies Program Policy Paper Series (August 2008).

53

Cornell S, Starr F. The Guns Of August 2008 : Russia's War In Georgia [e-book]. Armonk : Sharpe, 2009; 2009. Accessed April 22, 2015 http://www.routledge.com/articles/routledge_welcomes_m.e._sharpe/?Title=The+Guns+of+A ugust+2008%253A+Russia%2527s+War+in+Georgia

Cornell, S. Small nations and great powers, Curzon Press, 2001.

Cotter, M. John. Cultural Security Dilemmas and Ethnic Conflict in Georgia, The Journal of conflict

studies,

Vol.

XIX

No.

1,

http://journals.hil.unb.ca/index.php/jcs/article/view/4381/5061#a39

Spring (accessed

1999. duben

20,

2015).

Cvetkovski, N.: The Georgian-South Ossetian Conflict, Danish Association for Research on the

Caucasus,

Danish

Association

for

Research

on

the

Caucasus

2001,

(http://www.caucasus.dk/publication5.html) accessed květen 15, 2015.

D. A. & D. Rothchild. Spreading Fear: The Genesis of Transnational Ethnic Conflict. In: D. A. Lake, & D. Rothchild (eds). The International Spread of Ethnic Conflict: Fear, Diffusion, and Escalation. Princeton, NJ: Princeton University Press. 1998.

Eriksen, T. H. Ethnicity and Nationalism: Anthropological Perspectives, Second Edition. (First published in 1993). London & Sterling, VA: Pluto Press. 2002. Filip Tesař: Etnické konflikty. 1. vydání. Praha: Portál, 2007.

Glazer, N. & D. P. Moynihan. Introduction. In: N. Glazer & D. P. Moynihan (eds). Ethnicity: Theory and Experience, pp. 1–26. Cambridge, MA: Harvard University Press. 1975.

Glazer, N. & D. P. Moynihan. Introduction. In: N. Glazer & D. P. Moynihan (eds). Ethnicity: Theory and Experience, pp. 1–26. Cambridge, MA: Harvard University Press. 1975.

Gleditsch, Nils Petter; Strand, Havard; Welhelmsen, Lars: Armed Conflict Dataset Codebook. 2003

http://www.pcr.uu.se/digitalAssets/55/55314_codebook_v2_0.pdf,

(accessed květen 15, 2015). 54

24.

2.

2013.

Hirt, T. Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovských přístupů. [online] Plzeň: FF ZČU, únor 2009 http://antropologie.zcu.cz/prehled-nejasnostispjatych-s-konceptem-etnicit (accessed april 2015). Hodač, J., Strejček, P. Politika Ruské federace v postsovětském prostoru s střední Evropě, Mezinárodní politilogický ústav Brno, 2008.

Hutchinson, J., Smith, A.D.(eds.). Ethnicity. 1.vyd. New York: Oxford University Press, 1996.

Igor Torbakov, South Ossetia Crisis Stokes Tension between Russia and Georgia, Eurasianet, August 24, 2004 http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav082504.shtml (accessed květen 8, 2015).

Jackson, Robert and Sorensen, Georg. Introduction to International RelationsTheories and Approaches.

3rd

edition.

Oxford

university

press,

2006.

https://e-

edu.nbu.bg/pluginfile.php/147644/mod_resource/content/0/jackson_sorensen_Intro_in_IR_ch ap06.pdf (accessed leden 2015).

James D. Fearon and David D. Laitin. Violence and the Social Construction of Ethnic Identity. International Organization , 2000.

Kanchan Chandra ed., Cumulative Findings in the Study of Ethnic Politics, APSA-CP 12, no. 1 (Winter 2001)

Kaufman, Stuart, J. Modern Hatreds: The Symbolic Politics of Ethnic War (Cornell Studies in Security Affairs). : Cornell University Press; 1 edition, 2001.

Kertzer D, Arel D. Census And Identity : The Politics Of Race, Ethnicity, And Language In National Census [e-book]. Cambridge, UK: Cambridge University Press; 2001, Accessed květen 3, 2015 http://catdir.loc.gov/catdir/samples/cam031/2001037352.pdf

55

Košťálová, Petra. Stereotypní obrazy a etnické mýty: Kulturní identita Arménie. Praha: Slon, 2012. Kuchyňková, P. Utváření ruské zahraniční politiky po roce 1991 v postsovětském prostoru, in: Kuchyňková, P., Šmíd, T., Darchiashvili, V.(eds.): Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru, Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita Brno, 2006.

Lake, Rotchild Lake, D. A. & D. Rothchild. Spreading Fear: The Genesis of Transnational Ethnic Conflict. In: D. A. Lake, & D. Rothchild (eds). The International Spread of Ethnic Conflict: Fear, Diffusion, and Escalation. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1998.

Lynch, A., C.: The Evolution of Russian Foreign Policy in the 1990s, in: Fawn, R., White, S.(eds.): Russia after communism, Frank Cass, London, 2002, pp. 161-183.

Pegg, S. De Facto States in the International System, Institute of International Relations, The

University

of

British

Columbia,

February

1998

http://www.ligi.ubc.ca/sites/liu/files/Publications/webwp21.pdf (accessed březen 29, 2015).

Merton, R.K. (1972). Insiders and Outsiders: A Chapter in the Sociology of knowledge. In Sollors, W. (ed.): Theories of Ethnicity. New York: New York University Press, 1996. Merton, R.K. Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000

Nodia, G. Political Turmoil in Georgia and the Ethnic Policies of Zviad Gamsakhurdia, in Contested Borders in The Caucasus, Bruno Coppieters eds. (Brussels: VUB University Press, 1996), http://poli.vub.ac.be/publi/ContBorders/eng/ch0201.htm (accessed duben 20, 2015). Nodia, G.: Georgia: Dimensions of Insecurity, In: Coppieters, B. – Legvold, R. (eds.): Statehood and Security: Georgia after the Rose Revolution, Cambridge: The MIT Press, 2005.

Nodia,G. Causes and vision sof conflict in Abchazia University of California, Berkeley, Winter 1997-1998, Accessed, květen 8, 2015 http://iseees.berkeley.edu/bps/publications/1997_02-nodi.pd 56

Nodia, G. and Scholtbach Alvaro Pinto eds. The Political Landscape of Georgia. Political Parties: Achievemnets, Challenges and Prospects, Eburon Delft B.V. 2006

Nodia, G. The South Caucasus, A Region of Geostrategic Importance: Specificity and Current Security Issues. In: Dufourq, J. – Ponsard L. (eds.): The South Caucasus: Promoting. 2004.

Oganjanyan, A. The August War in Georgia: Foreign Media Coverage. Hamburg, Diplomica Verlag, 2012. Pšeja, Pavel. Konflikt. In: Zeman, Petr. ed. 2002. Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno: Masarykova univerzita, 2002.

Risse, Thomas.. Let´s Argue!: Communicative Action in World Politics.”International Organization 54, 2000. Rybář, J. Kavkaz, Rusko a "nová velká hra" o kaspickou ropu: soupeření o přírodní bohatství Kaspického moře jako klíčový faktor ovlivňující situaci v zemích regionu, Praha: Eurolex Bohemia 2005.

Sammut,D. and Cvetkovski,N. Confidence-Building Matters. The Goergia-South Ossetia Conflict

(London:

Verification

Technology

Information

Centre,

March

1996),

http://www.vertic.org/media/Archived_Publications/Matters/Confidence_Building_Matters_ No6.pdf.

Smith, G., Law, V., Wilson, A., Bohr., A., Allworth, E.: Nation-building in the Post-Soviet Borderlands, Camebridge university press, 1998.

Stake, Robert E. The art of case study research. Thousand Oaks: SAGE Publications, 1995.

57

Souleimanov, E.: Geneze etnopolitických konfliktů v jižní Osetii a Abcházii(90.léta). Svante E. Cornell, Johanna Popjanevski and Niklas Nilsoon, Russia’s War in Georgia: Causes and Implications for Georgia and the World, Policy Paper (Central Asia-Caucasus Institute and Silk Road Studies Program, August 2008). Svante E. Cornell. Autonomy and Conflict – Ethnoterritoriality and Separatism in the South Caucasus: Cases in Georgia, (Uppsala: Uppsala University, 2002).

Šmíd, T.: Jižní Kavkaz, In: Kuchyňková, P. Šmíd, T. ed: Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru, Brno: Mezinárodní politologický ústav MU, 2006.

Tishkov V. Ethnicity, Nationalism And Conflict In And After The Soviet Union. [Electronic Resource] : The Mind Aflame [e-book]. London : SAGE, 1997.; 1997. Available from: Katalog Masarykovy univerzity, Ipswich, MA. Accessed April 24, 2015. Tesař, Filip. Etnické konflikty. 1. vydání. Praha: Portál, 2007.

Vaagan, Robert. Presidental websides and the Georgian-Russian war, 8-16 august 2008,

Volume

14,

Number

9

-

7

September

2009.

Accessed

květen

3,

2015http://firstmonday.org/article/view/2621/2280 Waisová, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011.

Yin, Robert K. Case study research: design and methods. 5th ed. Los Angeles: SAGE, 2014 Kořan, Michal. „Jednopřípadová studie“. In: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Ed. Drulák, Petr. Praha: Portál, 2008.

Yamskov, A. N. Ethnic Conflict in the Transcausasus. Theory and Society 20, no. 5 (October 1, 1991).

Wallensteen, Peter : Understanding Conflict Resolution: War, Peace and the Global System. SAGE. 2009. 58

Wallensteen, Peter and Sollenberg, Margareta (1999). Armed Conflict and Regional Conflict Complexes, 1989-97. Journal of Peace Research , Vol. 35, No. 5 (Sep., 1998), pp. 621-634. Published by: Sage Publications, Ltd. Article Stable URL: (http://www.jstor.org/stable/425702).

WOLFF, Stefan. Ethnic conflict: a global perspective. Oxford: Oxford University Press, 2006.

Zurcher, C. The post-Soviet wars : rebellion, ethnic conflict, and nationhood in the Caucasus. New York : New York University Press, 2007.

59

Přílohy

Mapa 1: Mapa znázorňující etnika na Kavkazu se zvýrazněnou Gruzií a Jižní Osetií.

Zdroj:

(http://www.geocurrents.info/geopolitics/border-disputes/keystone-of-the-

caucasus-ignored-ossetia-and-its-snow-revolution).

60

Mapa 2: Politická mapa s vyznačeným separatistickým regionem Jižní Osetie.

Zdroj: (http://www.ecoi.net/file_upload/4232_1407327230_georgia-sm-2013.gif)

61