Role Německa v Evropské unii: případová studie řecká krize

Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Role Německa v Evropské unii: případová studie řecká krize Bakalářská práce

Denisa Dvořáková

Vedoucí práce: Vladan Hodulák, Ph.D. UČO: 363618 Obor: MVZ - HOSP Imatrikulační ročník: 2009

Brno, 2012

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou bakalářskou práci vypracovala samostatně, pouze za pomoci zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Brně, dne

1. 5. 2012 _____________________ Denisa Dvořáková

1

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu své bakalářské práce panu Vladanu Hodulákovi za vstřícný přístup, odborné vedení i cenné rady, které mi v průběhu celého psaní velice pomohly. Za velkou podporu a trpělivost v průběhu mého studia bych také ráda poděkovala své rodině.

2

Anotace Tato práce se zabývá rolí Německa v kontextu evropské integrace. Výchozím konceptem pro danou analýzu je sociální konstruktivismus. První část zkoumá vznik německých ekonomických norem v poválečné době a jejich působení na vývoj Hospodářské a měnové unie. Německo se intenzivně zapojuje do tohoto projektu a ovlivňuje ho svými zásadami a vlastními nastavenými cíli, v současné krizi však dochází k tlaku na přehodnocení způsobů smýšlení. V druhé části je proto prezentována případová studie řecké krize, která vyzdvihuje problémy německého modelu v Evropě. Cílem práce je ukázat, ţe postoje Německa působí na proces rozhodování v Evropské unii, ale německý model můţe v měnové unii fungovat jen obtíţně. Abstract This thesis deals with the role of Germany in the context of the European integration. The initial concept for given analysis is social constructivism. The first part examines the origin of German economic norms in the post-war period and their effect on the development and the anchoring principles of the Economic and Monetary Union. Germany has engaged intensively in this project and has influenced it through German rules and own set of goals, in the current crisis there is the pressure on the review of steady opinions. Therefore the second part presents the case study of the Greek crisis which highlights problems of the German model in Europe. The aim of the thesis is to show that German attitudes affect the decision-making process in the European Union, but the German model may work in a difficult way in the Monetary union. Klíčová slova: Německo, sociální konstruktivismus, normy, měnové a fiskální cíle, Hospodářská a měnová unie, dluhová krize Řecka. Keywords: Germany, social constructivism, norms, monetary and fiscal targets, Economic and Monetary union, debt crisis in Greece.

3

Obsah Úvod………………………………………………………………………………………..... 5 1. Vymezení zkoumaného předmětu………………………………………………..........7 2. Sociální konstruktivismus……………………………………………………………..... 9 2. 2. Sociální konstruktivismus a výzkum Evropské unie……..……......................10 3. Německo a jeho principy a cíle hospodářské politiky……………………….. ..........11 3. 1. Hyperinflace ve 20. letech.................................……………………………....12 3. 2. Období Velké krize a druhá světová válka…………………………….. ..........14 3. 3. Poučení Německa a vytvoření nových cílů…………………………………....15 4. Německé působení v Evropské unii………………………………………....... ..........17 4. 1. Zapojení SRN do evropských sdruţení v 50. aţ 70. letech………..... ..........18 4. 2. Německo a Evropský měnový systém…………………………………. ..........19 4. 3. Role Německa v Hospodářské a měnové unii………………... .....................21 4. 3. 1. Německo počátkem 90. let…………………………………......................21 4. 3. 2. Evropská měnová unie a německý vliv………………………….... ..........22 4. 3. 3. Německé principy prosazované v Evropě………………………... ..........29 5. Případová studie dluhové krize Řecka………………………………………………..31 5. 1. Stručný vývoj dluhové řecké krize a německé postoje…………......... ..........31 5. 2. Příčiny evropské dluhové krize………………………………………..... ..........34 5. 3. Německý přístup k dluhové krizi…………………………………………….….38 5. 4. Zachování německých norem v eurozóně…………………………...... ..........42 6. Závěr…………………………………………………………………………....... ..........45 7. Seznam zkratek………………………………………………………..... .....................48 8. Seznam literatury……………………………………………………...... .....................49

4

Úvod Spolková republika Německo, co do rozlohy a počtu obyvatel největší země starého kontinentu, se současně řadí mezi nejbohatší a ekonomicky i politicky nejsilnější státy. Několikrát jiţ zasáhla do vývoje evropského i mezinárodního, jen ve dvacátém století odpovídala za vypuknutí dvou světových válek. Německé hospodářské krize po koncích obou světových válek ukotvily v zemi několik přetrvávajících ekonomických principů, mezi hlavními cíl cenové a měnové stability a přísné fiskální politiky udrţující vyrovnané rozpočty. Historické zkušenosti Německo dokázalo přetavit ve svůj prospěch a postupem času se stalo vůdčí silou evropského sjednocení. Ačkoliv bylo a je povaţováno za „hlavní motor“ evropské integrace a hlavního ekonomického tahouna Evropy, svou moc spíše skrývalo a Francii tak umoţnilo být politicky dominantní. Hospodářskou sílu znovusjednoceného Německa dokázala překrýt Hospodářská a měnová unie1 nejen tím, ţe se jedná o velkou skupinu různě vyspělých zemí, takţe německá síla zdánlivě nevyniká, ale i proto, ţe se shoduje s německými představami a ideami a Německo tak obvykle nemá důvod vystupovat proti jejím rozhodnutím a můţe „splynout s davem“ (Brost et al. 2011, 1). Vzhledem k ekonomické i politické síle Německa na kontinentu není překvapením, ţe se jeho normy a cíle promítly do fungování evropských institucí a sdruţení. Německá spolková banka jako vzor Evropské centrální banky, konvergenční kritéria a Pakt stability a růstu determinované německými ekonomickými zájmy – to vše patří mezi všeobecně přijímaná fakta, kterým se evropské společenství neprotiví. I prezentace Unie ve světě se shoduje s tou německou – demokratická síla orientovaná na mezinárodní obchod a kooperaci, vyhýbající se násilí a militarismu2. V konstrukci a fungování celé Evropské unie lze tedy nalézt prvky německého ekonomického modelu. Německé hospodářství v prostředí sjednocující se Evropy rostlo a dokázalo zvyšovat především tolik důleţitý export země. Stejně tak se zlepšovala i situace v ostatních ekonomikách, které převzaly německý model v ES/EU. Donedávna se zdálo, ţe ukotvený 1

Zakotvení Hospodářské a měnové unie jako další části evropské integrace bylo přijato Maastrichtskou smlouvou roku 1992 (platná od roku 1993). Obsah Smlouvy o EU ovlivnily události z počátku 90. let. Mimo několika politických ustanovení o fungování EU se zaměřuje na zaloţení HMU a společné měny ve třech etapách. (European Central Bank 1992) 2 Především po hrozivých událostech druhé světové války se Německo staví velmi odmítavě k militarismu a násilí. Naopak, i díky tlaku spojenců, se orientuje na zahraniční kooperaci, demokracii a obecně uznávané hodnoty.

5

systém vyhovuje všem současným 27 členům a pomáhá jim v rozvoji a stabilizaci. Můţe však systém, který zavedl jednotnou měnovou politiku a ohraničil národní politiku fiskální, uspět, jsou-li jeho členské ekonomiky heterogenní? Můţe fungovat německý model v evropském nedisciplinovaném prostředí? Pokud se většina obchodů odehrává uvnitř EU a kaţdá země usiluje o co největší export, kdo bude importovat a „ponese“ deficit obchodní bilance? A pokud se stát dostane do velkých dluhů, jak bude moci splácet uvalené sankce? (Buras 2010) Řecká krize ukázala, ţe dosavadní model není dostatečně efektivní pro všechny. Dnes stojí Německo, zakládající a ekonomicky nejsilnější člen eurozóny, uprostřed mnoha zájmů evropských zemí a musí převzít vůdčí roli pro stabilizování situace. Současná krize totiţ jasně ukázala, ţe Evropa je na Německo silně vázána a nutí ho tak rozhodovat. Německo se k této své „nové“ roli hegemona nestaví zpříma. Nereaguje v předstihu a dost rychle na problémy ostatních, kritici mu vyčítají málo solidarity a tvrdá opatření pro zadluţené země. Německo totiţ na dluhovou krizi chce reagovat pomocí úsporných opatření a zpřísnění fiskální kázně, coţ Evropané přijímají s obavami, neboť by upřednostnili podporu ekonomického růstu a poptávky. Nerozhodnost a nízkou podporu problémových zemí má na svědomí hlavně komplikované politické uspořádání a neshoda jednotlivých politických stran Německa. Přesto se návrhy na jiná řešení objevují jen zřídka a nemají příliš velký ohlas. S pokračující krizí se často objevují otázky okolo dalšího pokračování jednotné měny zaloţené na německém modelu. Německo se snaţí zachránit euro, a proto pomáhá Řecku a dalším dluţníkům, jeho podmínky charakterizující politiku odříkání jsou však pro země skoro neúnosné. Někteří tak spekulují i o výstupu Řecka, či naopak ekonomicky silného Německa, z eurozóny a o novém uspořádání Evropy, které by se jiţ nesnaţilo o sjednocení všech ekonomik, ale jen vybraných. Otázkou je, zda zainteresované země raději vytvoří nové sdruţení lépe podporující ekonomiku, nebo zda se přimknou k euru a pokusí se ho zachránit za jakoukoliv cenu. Zůstane Evropa jako pospolitá „rodina“ nebo bude rozdělena dle ekonomického vzorce? Budoucnost evropského německého modelu zůstává nejistá.

6

1. Vymezení zkoumaného předmětu Předkládaná práce se zabývá rolí Německa v rámci evropské integrace. Zaměřuje se na německou ekonomiku a její principy a cíle, mapuje prosazené německé normy v oblasti hospodářské politiky EU a vytváří případovou studii řecké krize, která vyvolala pochyby o dlouhodobé udrţitelnosti a přijatelnosti zkonstruovaného systému. Německá hospodářská politika byla ovlivněna průběhem a následky světových válek v podobě zadluţení a hyperinflací, které ochromily její rozvoj. Z poválečných problémů a otřesů se země poučila a vstřebala nové přísnější cíle a pravidla, které v následujících letech úzkostlivě dodrţovala právě kvůli obavám z dalších dluhů, nekontrolované inflace a zhroucení ekonomiky. Rostoucí hospodářská síla země předznamenala její značný vliv na evropský vývoj v průběhu studené války a prohlubující se integraci. V popředí německého zájmu však stála hlavně hospodářská jednota ES/EU. Právě této oblasti se značně dotkl vliv německého modelu fungování, především je to patrné v Hospodářské a měnové unii – ať uţ v politice Evropské centrální banky či omezování národních fiskálních politik. Principy německého modelu fungovaly, zdálo se, správně aţ do počátku řecké dluhové krize. Tento otřes znamenal obrat v nahlíţení na správnost evropských pravidel a vyvolal otázky ohledně udrţitelnosti a efektivnosti. Pokladem této práce je sociální konstruktivismus. Tato teorie byla vybrána pro svůj příhodný obsah. Německý případ chování a jednání v Evropské unii poskytuje prostor pro uplatnění hlavní myšlenky daného teoretického směru. Německo jako významný aktér v evropské struktuře ovlivnilo skrze své sociálně konstruované ekonomické smýšlení, kulturu a pravidla evropské hospodářské normy a vtisklo jim své principy. Samozřejmě tato struktura naopak ovlivnila Německo. Na základě tohoto přístupu byla sestavena hypotéza takto: Německá ekonomická pravidla a cíle byly vytvořeny jeho historickými zkušenostmi, kterých se země snaží vyvarovat. Tyto normy byly prosazovány v rámci fungování Evropské unie pro stabilizaci a rozvoj členských ekonomik. Případová studie má

7

za cíl zjistit, zda řecká krize odhalila nesprávnost použití německého modelu na evropské úrovni. Z hlediska postupu je práce sloţena ze tří hlavních částí. První část je teoretická, přibliţuje sociální konstruktivismus a jeho ideje vztahující se k evropskému integračnímu prostředí. Sociální konstruktivismus nám pomůţe osvětlit německé chování ve druhé části textu. Ta nejprve analyzuje principy a cíle německé hospodářské politiky a jejich postupný, sociálně konstruovaný, vznik. Obsáhlá část se následně věnuje prosazování těchto pravidel v rámci Evropské unie. Vyzdvihuje významné ekonomické normy a cíle unie, které nejvíce ovlivnil německý model. Patří sem především Evropská centrální banka, projekt eura a Pakt stability a růstu. Třetí část se zabývá případovou studií dluhové krize Řecka a jejího vlivu na stabilitu měny i celé eurozóny. Současná krize podkopala důvěru v německý model ekonomiky a upozornila na jeho nedostatky. Další přeţití německých principů je tak v ohroţení. Jsou německé normy opravdu neakceptovatelné pro celou Evropu nebo byly jen nesprávně prosazované? Je moţné, aby přečkaly toto krizové období? Tato práce se nesnaţí na tuto otázku zodpovědět, jen na ni upozorňuje. Jednopřípadová studie, která má poskytnout analýzu objektu výzkumu a zahrnout co nejvíce proměnných, se proto nezabývá přímo vývojem a příčinami řecké krize, ale tím, jak tato krize vyzdvihla problémové oblasti německého modelu v Evropě. Jedná se tedy o případovou studii instrumentální, neboť je pouţita jako nástroj pro obecnější teoretické poznání. (Kořan 2008) Podkladem této práce se staly materiály v cizím a českém jazyce. Primárními dokumenty jsou především smlouvy a ustanovení Evropské unie. Základní informace

ze

sekundárních

zdrojů

pro

teoretickou

část

o

sociálním

konstruktivismu byly získány z knih Vlastimila Fialy a Jeffreyho T. Checkela.

8

2. Sociální konstruktivismus Sociální konstruktivismus se řadí mezi neracionalistické teorie mezinárodních vztahů. Patří mezi poměrně nové teoretické přístupy, ačkoliv jeho základy leţí spíše v sociologii, odkud byl přenesen do oblasti mezinárodních vztahů3. Bývá spojován s tzv. „třetí velkou debatou v teoriích MVZ“4 a s koncem studené války, který dosavadní teorie nevysvětlovaly jasně a proto vznikaly nové výklady. Výrazněji se objevuje aţ od 90. let 20. století, kdy se stává jedním z významných přístupů k evropské integraci, které se dnes věnuje mnoho konstruktivistů, mezi nejznámějšími lze jmenovat Jeffreyho T. Checkela, Emanuela Adlera či Nicholase Onufa. Sociální konstruktivismus se poměrně rychle rozvíjí, důleţité je však poznamenat, ţe ho nelze pokládat za „opravdovou“ teorii5. Bývá povaţován za „střední cestu“ mezi reflektivismem a racionalismem (Barša and Císař 2008, 376). Sociální konstruktivismus přináší nové moţnosti uchopení sociální reality a staví na několika ideách. Základním kamenem je myšlenka, ţe realita anarchických mezinárodních vztahů je tvořena (konstruována) aktéry a jejich sociálními interakcemi, je tedy sociálně konstruována a stále přetvářena. Proto se tato teorie věnuje problematice vztahu aktéra a struktury a předpokládá, ţe jsou si obě sloţky rovnocenné a vzájemně se neustále ovlivňují (tím se liší od starších přístupů). Rozhodnutí či zájmy aktérů jsou proto ovlivněny nejen jejich smýšlením (vlivem národních zájmů či identity), ale i sociálními interakcemi, existujícími normami či mezinárodní strukturou. Je tak kladen důraz na všeobecně prosazované ideje a normy, kvůli nimţ nemusí vycházet aktérovo rozhodnutí z prosazování vlastního uţitku a zájmu, ale z podřízení se těmto pravidlům, přestoţe neslouţí zcela zájmu aktéra (jako příklad bývá uváděna regionální politika EU, která je zaloţena na obecném konceptu solidarity, ačkoliv bohatší státy nemají přímý uţitek). (Kratochvíl 2008, 182-3) Jsou to právě sociální pravidla a normy, které vstupují mezi oboustranné a neustálé utváření aktéra a struktury a činí ho vzájemným a nepřetrţitým (Onuf 1998, 59).

3

Jednou z prvotních knih „zakládajících“ tuto teorii, která se však ještě neváţe k mezinárodním vztahům, ale k sociologii, je dílo Bergera a Luckmanna Sociální konstrukce reality (Berger 1966). Bliţší vývoj teorie a představení autorů v MVZ od 80. let viz např.: Teoretické a metodologické problémy evropské integrace (Fiala 2007, 181-192). 4 Třetí (někdy označována jako čtvrtá) velká debata probíhala mezi pozitivismem a postpozitivismem v 80. letech. Sociální konstruktivismus je zde řazen mezi postpozitivistické směry. 5 K tomuto závěru dochází i jeden z významných konstruktivistů Nicholas Onuf (Onuf 1998, 58).

9

Ačkoliv je sociální konstruktivismus poměrně mladou teorií, jiţ dnes zaštiťuje mnoho typů a směrů6 mezi pozitivismem a reflektivismem.

2. 2. Sociální konstruktivismus a výzkum Evropské unie Sociální konstruktivismus je velmi často spojován právě s EU, především pak s evropskou integrací a procesem prohlubování vztahů v Evropské unii, coţ se vztahuje i k tématu této práce. Stoupenci se snaţí vysvětlit procesy a výsledky integrace, které ostatní vědy nebyly schopny zahrnout. Jak Evropská unie a její instituce, tak i státy jsou chápány jako proměnlivý sociální konstrukt či jako aktéři s proměnlivými zájmy. Konstruktivismus se proto zaměřuje na vliv evropské integrace na zájmy, identity či jednání zúčastněných států a naopak. V rámci evropské integrace nabízí konstruktivisté nové pohledy a vysvětlení a jejich výzkum (jak kvalitativní, tak kvantitativní) je orientován do několika oblastí. Jednou ze dvou nejdiskutovanějších otázek je způsob rozhodování v unii, ovlivněný procesem socializace (v případě EU europeizace) a sociální interakce. Výsledkem tohoto procesu je situace, kdy aktér (který původně hájil jen své zájmy) postupem času začne uznávat i jiná stanoviska či normy. Důvodem jsou sociální interakce s ostatními (třeba s normami a ideami v rámci EU) a také sociální tlak. Konstruktivisté se zajímají právě o to, kdy a jak dochází k proměně postojů. Myšlenky sociálního přizpůsobení jsou spojovány s J. T. Checkelem a jeho čtyřmi „hypotézami“ sociálního učení7, ovlivněného také úlohou komunikace a způsobem přesvědčování. (Fiala 2007, 203-4) Konstruktivisté tak, na rozdíl od racionalistů, zdůrazňují logiku vhodnosti8 (logic of appropriateness), tj. jednání aktéra dle norem a pravidel dané skupiny (Kratochvíl 2008, 186). Problematika procesu a výsledku sociálního učení a interakce se promítá do jiného, často diskutovaného, výzkumu o identitách9, neboť tento proces ovlivňuje chování aktéra (státu) a tím i jeho identitu. Identita státu je dána jeho historií a 6

Klasifikace typů konstruktivismu je blíţe uvedena například v knize Teoretické a metodologické problémy evropské integrace (Fiala 2007, 192-198). 7 Mezi tyto „podmínky“ patří ideje, ţe větší pravděpodobnost sociálního přizpůsobení je ve skupinách, jeţ sdílí společný profesionální základ; pokud se skupina cítí v krizi nebo čelí jasnému politickému selhání; pokud se skupina pravidelně schází a mezi členy je vysoká hustota interakce; pokud je skupina izolována od politického nátlaku nebo je vystavena vnějšímu vlivu. (Checkel 1999a., 549) 8 S tímto pojmem přichází dva představitelé sociálního institucionalismu James March a Johan Olsen. 9 Kolektivní identita je souhrn kulturních proměnných zakotvený v určitých etnických skupinách, tato identita se postupně proměňuje v identitu národní (Fiala 2007, 207).

10

vnitřními potřebami, není však pevně ukotvena a postupně dochází k její proměně, například díky postupnému přijetí evropských norem a pravidel. Čím obtíţnější postup ke svobodě a samostatnosti, tím hlouběji je identita ukotvena v občanech. Uváděným příkladem je národní identita Německa, která je velmi silná a podporuje evropskou integraci. Konstruktivisté usilují o analýzu vlivu pravidel, norem či idejí na národní identitu a její formování (Fiala 2007, 209). Jejich pozornosti však neuniká ani otázka moţného postupného vytvoření „evropské“ identity10, která by přesahovala národní úroveň. S tím souvisí jiná konstruktivistická teze o případné „vícenásobné, vícevrstevné“ identitě, tj. občan by mohl mít více sociálních identit – regionální, národní i evropskou například. Formováním národních identit se zabýval mimo jiné i J. T. Checkel ve svém článku Norms, Institutions, and National Identity in Contemporary Europe. Uvádí zde příklad německé identity ve vztahu k vrstvenému občanství (více identit občana). V německém příkladu je odmítáno vícenásobné občanství, neboť je zde vytrvalá snaha udrţet si svou vlastní tradiční kulturu. (Checkel 1999b., 96-107) Sociální konstruktivismus je dynamicky se rozvíjející teorií, která si klade za cíl hlubší poznání mezinárodních vztahů a změn v nich a v posledních letech i pochopení procesu evropské integrace. Klade přitom důraz na sociální svět a činitele jako identita, norma či pravidlo. Ačkoliv ho nelze zařadit mezi „velké“ teorii, dokáţe přesvědčivě vysvětlit některé aspekty, které racionální teorie neřeší. Právě proto, ţe sociální konstruktivismus je jednou z teorií, která umoţňuje objasnit politické rozhodování aktérů v EU, byl vybrán jak podklad pro tuto práci. Na jeho základě se tak pokusíme osvětlit v další části vztah Německa k Evropské unii, jeho vliv na toto společenství.

3. Německo a jeho principy a cíle hospodářské politiky Tato část práce se věnuje představení principů a cílů hospodářské politiky Německa, které jsou historicky ovlivněny. Nejprve se tedy podíváme na ekonomické události, které zformovaly německé ideje a normy. V této souvislosti je důleţité si uvědomit, ţe Spolková republika Německo je jednou z největších 10

Zde je důleţité připomenout, ţe pojem evropské identity má mnoho odpůrců, kteří poukazují na fakt, ţe Evropa (či EU) není homogenní, ať uţ po historické či jazykové stránce. Naopak přívrţenci této myšlenky zdůrazňují mnoho společných principů a tím moţnost vytvořit evropskou identitu.

11

zemí Evropy, ať uţ počtem obyvatel nebo rozlohou, a zároveň patří mezi nejbohatší země kontinentu a několikrát zasáhla i byla vtaţena do jeho vývoje. Ačkoliv v poválečné době měla země mnoho problémů, studená válka a především její konec a sjednocení Německa vedlo k posílení ekonomické i politické role v Evropě, dnes je proto spolu s Francií povaţována za „hnací motor“ Evropské unie.

3. 1. Hyperinflace ve 20. letech Ačkoliv se během první světové války nebojovalo na území Německa, jeho hospodářství bylo samozřejmě plně podřízeno válečným potřebám. Konec války roku 1918 znamenal politickou i hospodářskou poráţku země (německé výrobní kapacity naštěstí nebyly téměř poškozeny) a zanechal německou ekonomiku zadluţenou. Bylo to způsobeno především tím, ţe Němci nepočítali s dlouho a nákladnou válkou, kvůli které se zadluţili jako většina zemí. K obrovskému dluhu (150 miliard marek) se pak přidala i nutnost splatit reparace11, sjednané v rámci mírové konference ve Versailles (1919). Ty však byly poměrně vysoké12 a vzbudily zlobu mezi občany. Při mírové konferenci přišla země zároveň o kolonie, byla omezena její armáda a zabrány oblasti s nerostnými surovinami. V průběhu bojů byly také přerušeny zahraniční obchodní styky a stát neměl ani po válce přístup k devizám, coţ přispělo k hospodářským problémům. (Ţídek 2007, 56) Válka však nebyla financována jen z půjček a prohlubování státního deficitu, ale i emisí peněz. Vláda neuvalovala vyšší daně na obyvatele, ale vysoké výdaje na reparace, dluhy a sociální náklady řešila tiskem bankovek. Bylo to umoţněno díky německé centrální bance (Reichsbank), která zrušila svázanost mnoţství bankovek v určitém poměru ke státní zásobě zlata a tím uvolnila emise peněz. Do konce války tak vzrostlo mnoţství oběţiva o 400%. Cenová hladina však tak rychle nejprve nerostla (do 1918 o 140%), protoţe lidé se s inflací dlouho předtím nesetkali a proto své úspory prozatím šetřili a odkládali spotřebu. Od roku 1918 do 1920 se ekonomická situace v zemi poměrně stabilizovala. Cenová hladina 11

Jejich výše byla stanovena aţ v roce 1921 na 132 milionů zlatých marek (dvakrát vyšší neţ roční německé HDP). Velikost reparací byla následně upravena Dawesovým a Youngovým plánem a roku 1932 na konferenci v Laussanne byly reparace zcela zrušeny. (Tomeš 2008, 105) 12 Jiţ John Maynard Keynes ve své knize z roku 1919 „Ekonomické důsledky míru“ upozorňoval na to, ţe Německo nebude schopné tak vysoké částky splácet, neboť nemůţe ani splácet svůj zahraniční dluh. Předpovídal, ţe Německo bude umořovat dluh tisknutím peněz, coţ povede k problémům.

12

začala opětovně růst aţ od roku 1920 a hodnota peněz se dostala mimo monetární kontrolu. Lidé totiţ v důsledku pozitivních očekávání a depreciace měny zvýšili poptávku po zboţí a tak i cenovou hladinu, která rostla rychleji, neţ se tiskly nové peníze. Postupně se projevila velká nedůvěra v marku, ta se stala bezcennou a prudce klesal i její směnný kurz (v roce 1914 byl kurz dolaru k marce 1:4,2 a v listopadu 1923 jiţ 1:4,2 trilionu marek). (Ţídek 2007, 59-60) Hyperinflace vypukla v červenci roku 1922 a trvala 16 měsíců. Kolaps marky byl podpořen ještě francouzsko-belgickým obsazením průmyslové oblasti Porúří a vyhlášením pasivní rezistence13 na okupovaném území. Po určitý čas sice skoro vymizela nezaměstnanost, ovšem reálné mzdy se propadaly a mnoho lidí trpělo nedostatkem základních potřeb14, které navíc v obchodech jiţ běţně nebyly skoro dostupné. Místo marek byly pro směnu pouţívány dolary či cigarety, marka tak neplnila základní funkci peněz. Ekonomika byla zcela v rozkladu. (Kosares 1999) V listopadu 1923 přichází obrat. Prospěšné kroky v těţké době udělala nová vláda

s předsedou

Gustavem

Stresemannem.

Ekonomická

situace

byla

stabilizována a uklidněna díky zrušení pasivního odporu, zavedení fixního mnoţství nové měny – Rentenmark a obnovení důvěry obyvatel v měnu. I spojenci uznali německou neschopnost splácet dluhy a pokusili se je řešit nejprve pomocí Dawesova plánu, později splátky sníţil Youngův plán a zcela zrušeny byly roku 1932. Konec první světové války a následný hospodářský otřes v podobě hyperinflace a velké hospodářské krize poznamenal německou ekonomiku a její budoucí cíle a principy. Dodnes je v kolektivní paměti obyvatel psychologický šok ze zničující inflace. Kořeny této inflace můţeme vidět v obrovském poválečném deficitu země a poničených ekonomických vazbách. Hlavní příčinou však byla neznalost fungování hospodářství15 a neuváţený tisk peněz, který vyvolal prudký růst cen. Obavy z hyperinflace, nestabilní měny a státních deficitů jsou i dnes

13

Pasivní rezistence ničila ekonomiku tím, ţe v jejím rámci mělo docházet k finanční podpoře obyvatel, kteří se rozhodnou nerespektovat okupační správu a bojovat proti ní. To znamenalo další finanční zatíţení pro státní deficitní rozpočet. 14 Hyperinflace nezasáhla všechny stejně. Nejničivěji dopadla na střední třídu, která díky ní přišla o své úspory, a díky níţ se později k moci dostala strana Adolfa Hitlera. Naopak dluţníci (i stát) nebo majitelé nemovitostí na inflaci vydělali. 15 Zde je myšleno především neakceptování kvantitativní teorie peněz popsanou jiţ Davidem Humem, která vysvětluje, ţe změna cenové hladiny je přímo úměrná změně mnoţství peněz v oběhu.

13

pevně zakořeněny v hospodářské politice státu16. Zajištění cenové a měnové stability je i dnes základním cílem Německé spolkové banky (oddíl 1, paragraf 3 Zákonu o Německé spolkové bance; Bundesbank 2011), zmíněno je i v Základním zákonu Německa (čl. 88; Bundestag 2010a.).

3. 2. Období Velké krize a druhá světová válka Výmarská republika se jiţ od počátku v roce 1918 potýkala s nestabilní ekonomikou. Částečně se situace zlepšila po roce 1924, přesto byla země závislá na krátkodobých půjčkách, především ze Spojených států. Americké investice však začaly od roku 1928 klesat, s nimi klesaly i vládní výdaje a zhoršovala se platební bilance. Krize se z USA přelila i do Výmarské republiky. V roce 1930 se kancléřem stal Heinrich Brüning, který se zasadil o revizi splátek reparací a prosadil striktní deflační politiku17, reformy veřejných financí a závazek vyrovnaného rozpočtu. Hospodářská krize přesto pokračovala a navíc se značně zvýšila nezaměstnanost (roku 1932 44% nezaměstnaných), coţ byl společný problém všech krizí zasaţených států. Současně se radikalizovala společnost, která pomohla vzestupu národní socialistické strany. Novému kancléři Adolfu Hitlerovi se podařilo zahájit úspěšnou obnovu, zavedl obdobu centrálně řízené ekonomiky, kdy moc státu posílila ve všech oblastech. Hlavním cílem však nebyla reforma ekonomiky, ale vítězství v připravované válce, kterému mělo být podřízeno

celé hospodářství. Tím

se ale vyřešil

jen

problém

vysoké

nezaměstnanosti, republika se nadále potýkala třeba s nedostatkem zahraničních deviz a snaţila se proto zvyšovat exporty. Druhá světová válka zanechala Německo i jeho ekonomiku opět úplně zničenou. Vítězné mocnosti rozdělily zemi na čtyři zóny a od roku 1949 fungovaly dvě republiky – Spolková republika Německo a Německá demokratická republika. Po konci války se země opět potýkala s černým trhem, způsobeným inflačními úsporami a skrytou inflací, potlačenou regulacemi cen a mezd. Říšská marka byla znehodnocena a přestala být prostředkem směny. Spojenci však byli poučeni18 16

Myšlenky na zajištění stability cen a měny najdeme například v reformách německého ministra hospodářství a později kancléře Ludwiga Erharda z 50. a 60. let. 17 Deflační politika či snaha o vyrovnané a přebytkové rozpočty přímo souvisela s nedávnou negativní zkušeností s inflací. Bohuţel v dané situaci tyto snahy spíše uškodily dalšímu vývoji země. 18 K tomuto kroku byli vedeni nejen poučením, ale i obavami z rostoucí moci SSSR a rozpoutání další války. Demokratická obnova Německa měla pomoci úspěšnému mírovému vývoji celého kontinentu.

14

z vývoje po druhé světové válce a uvalili na stát jen mírné naturální reparace a zároveň započali s finanční pomocí. Směřování k hospodářské stabilizaci započalo v roce 1948, pod vedením Ludwiga Erharda. Jeho reformy se zakládaly na principech ordoliberalismus19 a sociálně trţního hospodářství20. Velmi důleţitými body v rámci těchto reforem byla monetární reforma a liberalizace cen. Měnová reforma eliminovala mnoţství peněz v oběhu a sníţila tak riziko inflace, opírala se o zavedení Deutsche Mark, reformu bankovní soustavy a vytvoření zákona emisního, měnového a dalších. Musela být ale doplněna ještě uvolněním cen a deregulací celého trhu. Německá měna se postupně opět stala silnou a stabilní a ekonomika posilovala i vlivem rostoucího exportu. Období od 50. let je proto nazýváno „hospodářským zázrakem“. (Tomeš 2008, 118-9) Německo se zapojilo do několika iniciativ vedoucích ke sjednocení Evropy a vytvoření Evropské unie.

3. 3. Poučení Německa a vytvoření nových cílů První polovina 20. století poznamenala Německo z pohledu politického i ekonomického. Německé hospodářství tvrdě zasáhly obě světové války i velká hospodářská krize ve třicátých letech. Země se však vţdy snaţila poučit ze svých chyb a tak postupně dospěla k zformulování dnešních cílů a principů, kterým plně důvěřuje. Především

první

válka

a

následná

hyperinflace

způsobila

obrovský

psychologický šok, kterému se pak vţdy vlády snaţily předejít. Proto také jedním z nejzákladnějších cílů hospodářské politiky Německa je udrţování nízké inflace. Státní deficity po válce a tisknutí peněz pro jejich vyrovnání lze povaţovat za podklad k dalšímu cíli – vyrovnanému či přebytkovému státnímu rozpočtu, kterého se vlády pomocí různých nástrojů snaţí docílit. Neméně významným a historickou zkušeností ovlivněným cílem je stabilní měna. Několikrát v dějinách státu totiţ měna přestala plnit základní funkce peněz, důvěra v ní rychle poklesla a musela devalvovat oproti ostatním měnám. Historicky podmíněné cíle tak

19

Ordoliberalismus klade důraz na stát a na vazbu mezi hospodářským a právním řádem, hospodářský řád je upevněn státem. (Tomeš 2008, 118) 20 Sociálně trţní hospodářství usiluje o stabilní měnový systém a podporu trhu. Slovo sociální značí, ţe cílem ekonomického růstu je větší prospěch a blahobyt občanů. „Otcem“ teorie je Walter Eucken.

15

spadají do oblasti politiky fiskální (vyrovnaný státní rozpočet21) i měnové (míra inflace). Proto pokud se podíváme na měnové úkoly dnešní Německé centrální banky, na prvním místě stojí stabilita cenové hladiny22 nejen doma, ale i v celé unii. Mezi další velmi důleţité cíle se řadí spolehlivost a stabilita měny, stabilní finanční a měnový systém, který je schopen předcházet krizím, či stabilní bankovní sektor (Bundesbank 2007a.). Jiným pravidlem je nezávislost centrální banky, tedy to, ţe je banka oddělená od vládních institucí, nepodléhá jejich kontrole. Dnes je taková norma široce přijímána a platí ve většině centrálních bank. K jejímu rozvoji přispělo vytvoření HMU s německými zásadami. Přesvědčení o nutnosti nezávislé CB stoupalo především od 80. let 20. století, ale Německo tuto normu prosazovalo dlouho předtím. Jiţ v době hyperinflace a hospodářské krize byla Německá říšská banka nezávislá, negativní ekonomické důsledky vlády Adolfa Hitlera souběţně s touto svobodou (opětovná hyperinflace) však způsobily averzi obyvatel k politice nezávislosti (Bibow 2010, 7). Německou tradici nezávislosti centrálních bank tak vlastně zaloţili spíše vítězové války a okupanti Německa. Ti stanovili, ţe centrální banka23 nesmí být podřízena německé politické scéně, která v té době byla stejně velmi neucelená. Chtěli ji prozatím ponechat pod svou kontrolou. Po ustanovení nové vlády v čele s Konrádem Adenauerem se vedla dlouhá jednání o pokračování nezávislosti banky24, která byla nakonec ukotvena zákonem z roku 195125 a potvrzena roku 1957. Politika nezávislosti se nakonec ukázala jako správná volba – udrţování nízké inflace a stabilní měny podpořilo německý export a stimulovalo růst HDP. (Bibow 2010, 8-9) Vztah mezi nezávislou bankou a nízkou inflací potvrdilo v průběhu let několik analýz. Jedním ze základních stavebních prvků sociálního konstruktivismu je pojem norma, popřípadě pravidlo, tedy chování aktéra dle jeho identity. Normy existují na několika úrovních, důleţité ovšem je, ţe normy „domácí“ (stát jako aktér) jsou 21

Německu se v posledních letech nedaří udrţovat zcela vyrovnaný či přebytkový rozpočet, státní deficity jsou sice poměrně nízké, ale vládní dluh převyšuje 70% HDP. 22 Míra inflace v Německu se pohybuje mezi 2-3% ročně, v roce 2011 přesně 2,5%, coţ je povaţováno za mírný růst. V rámci Evropy patří mezi země s niţší mírou inflace. (Eurostat 2011) 23 Banka německých zemí byla zaloţena roku 1948, centrální bankovní systém zahrnoval i oblastní centrální banky zaloţené v letech 1947-1948 po vzoru amerického decentralizovaného Federálního rezervního systému (Bibow 2010, 9). 24 Někteří ekonomové se stavěli proti nezávislosti centrálních bank na politickém rozhodování, příkladem můţe být ekonom Milton Friedman či představitelé postkeynesiánství (Bibow 2010, 10). 25 „Übergangsgesetz zur Änderung des Gesetzes über die Errichtung der Bank deutscher Länder“ zakotvuje velmi obecně pravomoci centrální banky a zavazuje ji ke spolupráci s vládou.

16

provázány s normami mezinárodními, většinou tvoří jejich základ (Finnemore and Sikkink 1998, 893). Z pohledu sociálního konstruktivismu můţeme vidět vyjmenované cíle také jako normy či pravidla, kterými se Německo řídí. Postupem času se staly tyto „domácí“ normy součástí struktury Evropského společenství. Ekonomické cíle totiţ byly, jak ukázal výše uvedený text, sociálně konstruovány historickou zkušeností a stát jim i v dnešní době podřizuje svou hospodářskou politiku a zároveň je dokázal „vnutit“ i dalším zemím v EU.

4. Německé působení v Evropské unii Předchozí část přibliţuje cíle a zásady německé fiskální a měnové politiky a jejich postupné formování v polovině 20. století. V následující části tedy bude ukázáno, jak si země dané politiky udrţuje a umí je prosazovat i v rámci svého aktivního zapojení v evropském uspořádání. Je důleţité si připomenout, ţe aktivní propojení Německa26 s evropskými i mezinárodními organizacemi bylo dáno následky světové války a snahou vytvořit úspěšné ekonomické i politické uskupení a zajistit mír. Zásadní význam pro rozvoj německého multilateralismu měl také rychlý růst po válce a nabývání síly státu. Německý

vývoj

v 50.

a

60.

letech

bývá

označován

jako

období

„hospodářského zázraku“. Velmi pozitivní rozvoj ekonomiky byl zaznamenán brzy po konci světové války, především díky provedeným reformám, díky uskutečnění finanční pomoci ze zahraničí a samozřejmě kvůli růstu exportu a zlepšování obchodní bilance. Toto skoro dvacetileté období s sebou přineslo velké zvýšení ţivotní úrovně obyvatel, zintenzivnění obchodu se zahraničím, příliv investic, rozvoj průmyslové výroby a mnoho dalších souvisejících pozitiv. Inflace byla udrţována na nízké úrovni, naopak roční růst HDP se v 50. letech drţel okolo 8%. Na velký ekonomický pokrok v SRN mělo vliv i dodrţování principů trţního hospodářství s prvky ordoliberalismu a postupné zapojování do mezinárodních i evropských organizací. (Wehler 2007, 135-7)

26

Pokud je v textu zmiňováno Německo do 90. let, je tím myšlena Spolková republika Německo (SRN), která se vyvíjela za spolupráce se západními zeměmi. Německá demokratická republika se stala jedním ze satelitů SSSR a její rozvoj tak určovala sovětská vláda.

17

4. 1. Zapojení SRN do evropských sdružení v 50. až 70. letech Druhá světová válka opět ukázala nutnost evropské mírové spolupráce a obnovy a zapojení Německa do vazeb uvnitř kontinentu. První kroky k dosaţení tohoto úsilí lze vidět v Marshallově plánu a vytvoření Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci27. K hlubšímu evropskému ekonomickému propojení došlo v 50. letech. Roku 1952 byl realizován Schumanův plán, inspirovaný „otcem evropské integrace“ Jeanem Monnetem. Vzniklo tak Evropské společenství uhlí a oceli, iniciativa, v níţ členské státy podřídily uhelný a ocelářský průmysl nadnárodní autoritě28. Učinilo tak šest států (i západní Německo), později označovaných jako „evropská šestka“ – hybná síla integrace. (Baldwin and Wyplosz 2008, 37) Vztahy v rámci ESUO však nemohly dostatečně zajistit mírový vývoj mezi Německem a ostatními. Proto významní evropští politici navrhli další uskupení pro hlubší integraci. Roku 1957 došlo k podpisu Římských smluv a vzniku Evropského společenství pro atomovou energii a Evropského hospodářského společenství.

Tyto

Tahounem evropského

smlouvy

posílily

integračního

úsilí

vazbu se

stala

Německa Francie

k Evropě. s posilujícím

Německem. Pro zefektivnění fungování těchto sdruţení dochází roku 1967 ke sloučení do jednotného Evropského společenství. Od počátku byl v evropských mezistátních ekonomických vztazích prosazován liberalismus29, který aktivně podporovalo i Německo, jehoţ hospodářství se plně řídilo

ordoliberálními

prvky.

Základy

liberalismu

byly

v mezinárodních

ekonomických vazbách zakotveny jiţ dlouho, ovšem pro zlepšení bylo potřeba více uvolnit trh, tuto úlohu převzaly právě nové organizace. Především EHS, které plánovalo vytvoření celní unie, vznik společného trhu či koordinaci hospodářských

27

Tato organizace, zaloţena roku 1948, pomáhala s přerozdělováním financí pro Evropu (i do západního Německa). Její nástupkyní se v 60. letech stala Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. 28 Cílem bylo nejenom vyřešit problémy ohledně těchto dvou sektorů, ale i zabránit dalšímu konfliktu mezi Francií a Německem. Z francouzského pohledu také umoţňovala kontrolu Německa. 29 John Gerard Ruggie nazývá pozměněný liberalismus po druhé světové válce jako tzv. ukotvený (embedded) liberalismus, kompromis mezi liberalismem a ekonomickým nacionalismem (Ruggie 1982, 392-3).

18

politik30. Postupně mělo docházet k zlepšování ekonomické situace všech členů přes další propojování v politice i ekonomice. Erhardovy reformy a německý ekonomický boom od počátku 50. let lze povaţovat za jeden z „motorů“ integrace a podporu obchodních vztahů země se zahraničím. (Gillingham 2003, 4) Významný podíl na německém úspěchu lze přičíst i tehdejšímu kancléři Konrádu Adenauerovi31, jednomu z nejaktivnějších stoupenců unifikace Německa a jeho zapojení do multilaterálních vztahů. Díky jeho píli a úsilí se SRN zapojilo do hlubšího sjednocení Evropy. Jeho zahraniční politika se orientovala na kooperaci a multilateralismus, v ekonomické oblasti bylo podporováno sociálně trţní hospodářství a vyváţená fiskální a měnová politika32. Je důleţité poznamenat, ţe v době od konce války do počátku 70. let byla stabilita měny udrţována v rámci tzv. Bretton – Woodského měnového systému, který zajišťoval stabilní ekonomické prostředí pomocí čtyř podmínek33. Tento systém

se

koncem

60.

let

dostal

do

potíţí.

Problémem

se

stalo

nadhodnocení/podhodnocení měn ve fixním směnném kurzu, nedostatek dolarů kvůli růstu mezinárodního obchodu i nedostatečné americké zlaté rezervy (zlato se přesouvalo do států s přebytky obchodní bilance – především do Německa a Japonska). (Ţídek 2007, 174-5).

4. 2. Německo a Evropský měnový systém Zatímco 50. a 60. léta jsou povaţována za velmi příznivá pro rozvoj a integraci, následující desetiletí bývá povaţováno za opak. Konec 60. let byl jiţ ve znamení blíţícího se konce stabilního Bretton – Woodského systému, který se rozpadl roku 1973. Tento rok je spojen s další významnou událostí, a to s rostoucí cenou ropy, která se přehoupla v první ropnou krizi a oslabila rozvoj. Také

30

Smlouva o zaloţení EHS popisuje několik úkolů této instituce, patří sem i spolupráce v měnové a fiskální oblasti a odstranění nerovnováh v platebních bilancích členů (článek 3. g., Treaty establishing the European Economic Community ) (EUR-Lex 2010). 31 Více informací o politické éře Adenauera, která trvala od jeho zvolení v roce 1949 do 1963, lze najít například v článku Hannse Jürgena Küsterse - Ära Adenauer | 1949 – 1963. 32 Inflační míra byla udrţována pod 3% v 50. a 60. letech, větší nárůst lze zaznamenat od 70. let (Inflation.eu 2012). 33 Kromě směnitelnosti měn, povinnosti USA směňovat dolary za zlato a poskytování úvěrů od Mezinárodního měnového fondu sem patří i povinnost centrální banky státu udrţovat fixní kurz měny (stanoveno určité fluktuační pásmo) k dolaru, respektive ke zlatu (Ţídek 2007, 171).

19

sjednocování na starém kontinentě se zpomalilo. Tato část práce stručně přibliţuje hospodářský a měnový vývoj v Evropě od 70. let a vliv Německa. Od roku 1971 se ještě snaţily evropské země zachránit tehdejší měnový systém pomocí tzv. Hada v tunelu34. Tento systém však skončil spolu s Bretton Woodským systémem. Německo se s ropným šokem a následnou stagflací vypořádalo pomocí tradiční protiinflační politiky a jeho měnová politika byla následována ostatními státy. (Baldwin and Wyplosz 2008, 324) Myšlenka monetární kooperace mezi evropskými zeměmi se objevuje uţ od 50. let. Jedním z nejznámějších konceptů35 je Wernerův plán36 z roku 1970. Tento plán byl ovšem odsouzen k zániku vinou několika událostí – problémy světového měnového systému, ropná krize a také přijetí tří nových členů EHS. Novou iniciativou se stal plán německého kancléře Helmuta Schmidta a francouzského prezidenta Valéry Giscard d'Estainga navrhující vznik Evropského měnového systému. Tento systém vstoupil v platnost v roce 1979 a fungoval do počátku devadesátých let. EMS tvořily tři pilíře – Evropská měnová jednotka ECU37, kurzový mechanismus (ERM, směnné kurzy dle kurzu dané měny k ECU) zajišťující stabilitu ve fluktuačním pásmu a úvěrový mechanismus pro vyrovnávání platebních bilancí. V prvním období fungování zvolili členové za cíle stabilní směnný kurz a nezávislost měnové politiky. Shodovaly se s předními cíli německé měnové politiky, na které bylo poukázáno výše. Při prvním ropném šoku došlo k odchýlení inflačních měr států. Reálný směnný kurz zemí s vysokou inflační mírou neustále zhodnocoval, coţ zhoršovalo jejich obchodní bilanci. Země s nízkou inflací a obchodními přebytky jako třeba Německo odmítaly napravení pomocí depreciace. (Baldwin and Wyplosz 2008, 355) To vše přispělo v polovině 80. let k nahrazení předchozích dvou cílů prioritou v podobě sníţení inflace. Tato politika znamenala konec nezávislosti měnových 34

Tento systém zahrnoval rozšíření fluktuačního pásma zúčastněných měn vůči dolaru na 2,25%, německá marka zde byla nejsilnější měnou díky přebytkům obchodní bilance a důvěře v německý monetární systém. 35 V 60. letech vzniklo několik iniciativ snaţících se o měnovou integraci, více (Sychra 2009, 48-9). 36 Oficiální název zní: Zpráva pro Radu a Komisi o realizaci stádií ekonomické a měnové unie ve Společenství. Je dostupná na stránkách Komise EU (Werner 1970). Tato zpráva plánující vznik HMU našla kompromis mezi koncepcí ekonomistů a monetaristů (Sychra 2009, 50). 37 ECU byla sloţena z koše měn členů EMS, kaţdá z měn měla určitý podíl dle ekonomické síly země. Největší váhu tak měla německá marka – přes 32% (Kučerová 2006, 197).

20

politik, pro Německo však symbolizovala úspěch a zajištění rozhodujícího vlivu na kontinentu. Německá měnová politika a její hlavní aktér Bundesbanka byly následovány ostatními zeměmi pro svou dlouhodobě úspěšnou nízkoinflační politiku38. Německá marka se stala kotvou systému a Bundesbanka tak byla jedinou institucí, která si zachovala prostor pro vlastní „nezávislou“ měnovou politiku. EMS byl v té době označován jako „zóna stability kolem německé marky“ (Country Studies 2005). Německo se stalo jedním z nejdůleţitějších aktérů. Evropský měnový systém zůstal stabilní aţ do počátku 90. let. Problémy s udrţením měn ve fluktuačním pásmu nakonec vedly k jeho rozšíření na ± 15%, tedy skoro volný kurz. (Kučerová 2006, 199-200)

4. 3. Role Německa v Hospodářské a měnové unii 4. 3. 1. Německo počátkem 90. let 90. léta jsou pro Německo symbolem velkých změn. Po rozpadu Sovětského svazu dochází ke spojení obou částí země, které s sebou přineslo mnoho výzev. Z ekonomického hlediska je důleţité, ţe i východní Německo přijalo hospodářské principy Západu, jejich plnění však provázely mnohé komplikace. V Evropě zavládla atmosféra očekávání ohledně dalšího pokračování zahraniční politiky znovusjednocené země. Kancléř SRN Helmut Kohl byl naštěstí dalším z řady představitelů země39, kteří se zasazovali o evropskou ekonomickou i politickou jednotnost a propojenost40 v rámci Europapolitiky. Sjednocením

Německa

se

ve

svých

teoriích

zabývá

také

sociální

konstruktivismus. Primárním konstruktivistickým41 přístupem se stal teoretický koncept civilní mocnosti. Proto jeho zastánci kladou důraz na aktéra – stát (jeho kulturu, identitu, historii a ideje) a na jeho politiku a rozhodování ovlivněné normami a pravidly, samozřejmě sociálně konstruovanými. Stát jako civilní mocnost sleduje své vlastní národní zájmy, které jsou ale definovány prostřednictvím nadřazených norem, přijímaných jako univerzálně platné. (Kříţ 38

Německo si drţelo jednu z nejniţších inflací po celá inflační 70. léta, kolem 5%, oproti Francii, jejíţ inflace se pohybovala okolo 10% (Inflation.eu 2012). 39 V této souvislosti lze zmínit například Konráda Adenauera, Willyho Brandta, Helmuta Schmidta či později Gerharda Schrödera. 40 Prosazoval nejen větší integraci Evropské unie, ale i její rozšiřování. Za své zásluhy při sjednocování Evropy získal i několik ocenění (Küsters and Quadbeck 2011). 41 V konceptu najdeme i prvky jiných teoretických směrů jako neorealismus či neoinstitucionalismus.

21

2007, 61-2) Civilní mocnost lze vidět jako identitu či roli státu, která podporuje multilateralismus, „přátelskou“ zahraniční politiku, instituce a nadnárodní integraci a zabraňuje uţití síly v mezinárodním prostředí přes normy a pravidla, nesnaţí se tedy jen o vlastní zisk, ale o civilizaci mezinárodního prostředí (Maull 1999, 1). Poprvé se jisté předpoklady Německa jako civilní mocnosti objevují po druhé světové válce. S tím souvisí i odmítání německé „zvláštní cesty“ (Sonderweg), která byla protizápadní, autoritářsky orientovaná (Maull 1999, 4). Konec bipolárního uspořádání představoval moţnost opětovného sjednocení Německa. Tento proces neznamenal posílení postavení země v Evropě, došlo sice k navýšení počtu obyvatel a zvětšení území, zhoršila se však ekonomická situace. Přesto vyvstávaly nově otázky ohledně dalšího směřování německé zahraniční politiky. Objevovaly se koncepty realistů, očekávající od Německa mocenskou politiku, koncepty liberalistů, předpokládající kooperaci, nebo teorie konstruktivistů, upozorňující na vliv norem, identit i kultur. (Kříţ 2007, 62) Obavy z velmocenských zájmů Německa se nakonec ukázaly jako chybné a země nadále pokračovala ve svém směru zahraniční politiky42, aktivně podporujícím unijní spolupráci a rozvoj, přestoţe byla politicky i ekonomicky nejsilnější v Evropě. Evropská unie se po studené válce stala institucionálním rámcem německé politiky. Zájmy německé politiky začaly být sledovány přes EU. Postupně také dochází k vytvoření a posilování evropské identity Německa. To však neznamená, ţe by byla potlačena národní identita, stále jsou politická rozhodování prováděna v souladu s národními zájmy a identitou. (Banchoff 1997, 17-22) Mnoho teoretiků se kloní k názoru, ţe Německo pokračuje v konceptu role civilní mocnosti a zahraniční politika splňuje příslušné „podmínky“ (Maull 1997, 50).

4. 3. 2. Evropská měnová unie a německý vliv Jiţ koncem 80. let se začaly objevovat myšlenky o modernějším měnovém systému a stvoření měnové unie, přizpůsobené novým podmínkám jako sjednocení Německa a zapojení východního trhu. Vytvoření HMU je zmíněno i 42

Spolkovým kancléřem byl v letech 1982 aţ 1998 Helmut Kohl, jeden z nejvýznamnějších stoupenců evropského sjednocení. Mnohá jeho vládní prohlášení vybízejí ke snahám o hlubší integraci. Více na webových stránkách Konrad Adenauer Stiftung (Helmut Kohl: Erklärungen).

22

v preambuli Jednotného evropského aktu (Sychra 2009, 67). Existovaly však spory o dalších krocích v této oblasti43. Realizovaný návrh na vytvoření Hospodářské a měnové unie s jednotnou měnou zformulovali experti vedeni předsedou Komise ES Jacquesem Delorsem44 roku 1989. Jeho plán podporoval i francouzský prezident François Mitterand a německý kancléř Helmut Kohl. Ačkoliv

s dalšími

činy

k

vytvoření

HMU

souhlasila

většina

obyvatel

zainteresovaných zemí, našli se i mnozí kritici upozorňující především na ekonomické důsledky takových kroků. Jako odpověď publikovala Komise EU zajímavý dokument s názvem „Jeden trh, jedna měna“ analyzující výhody a negativa HMU (Sychra 2009, 70). Poměrně rychlý postup v této oblasti byl zapříčiněn i snahou o brzké začlenění sjednocené Německa do evropské stavby. Dosaţení společné Hospodářské a měnové unie45 si jako jeden z cílů vytyčili zakladatelé Smlouvy o Evropské unii, podepsané roku 1992 v nizozemském Maastrichtu46. Tato smlouva velmi významně revidovala primární právo Společenství a postavila EU na třech pilířích. Koncepce spadá do prvního pilíře a vychází z Delorsovy zprávy. Schválený proces vytvoření HMU kombinoval ekonomistický a monetaristický přístup. Smlouva v rámci HMU počítá se vznikem jednotné měny ECU a vymezením měnových politik zajišťujících prvořadý cíl cenové stability. (Sychra 2009, 70-71) HMU je doposud nejuţší ekonomická kooperace zemí Evropy. Celý projekt směřuje k vytvoření hospodářské unie a unie měnové. Zatímco měnová politika jiţ byla přenesena na nadnárodní instituci, místo společných hospodářských kroků státy prosazují národní zájmy.

43

Významný byl samozřejmě postoj Německa. Vyjadřuje ho politické memorandum ministra zahraničních věcí Hanse-Dietricha Genschera z roku 1988 navrhující vznik Evropské centrální banky a Evropského měnového prostoru. Úvahy o společné měně podpořil argumenty o výhodách dolaru pro ekonomiku USA. (Sychra 2009, 67) 44 Tzv. Delorsova zpráva navrhovala vytvoření hospodářské a měnové unie ve třech krocích. Základními rysy měnové unii mělo být zajištění plné směnitelnosti měn, liberalizace kapitálových toků a integrace finančních trhů a zmírnění fluktuací směnných kurzů. Hospodářská unie byla popsána pomocí čtyř prvků – jednotný volný trh, hospodářská soutěţ a kroky k posílení trţních mechanismů, společné regionální i strukturální politiky a koordinace makroekonomických politik (i rozpočtová pravidla). (Delors 1989, 14-16) 45 Proč se však silné Německo chtělo zapojit do projektu HMU? Zdeněk Sychra nabízí odpověď v rámci liberálního intergovernmentalismu. Německo se zaměřuje především na ekonomický růst – ten podporuje mezinárodní obchod či otevřený trh. Cíle země se shodovaly s EMU. (Sychra 2009, 36) 46 Článek B ve Smlouvě o EU popisuje cíle Unie. Mezi nejdůleţitější patří vytvoření hospodářské a měnové unie a postupně i zavedení jednotné měny.

23

Přípravná fáze První etapa Hospodářské a měnové unie byla spuštěna jiţ roku 1990 po úplné liberalizaci pohybu kapitálu. Zahrnovala vytvoření mechanismu směnných kurzů (ERM), sbliţování hospodářských politik a úrovní zemí či ratifikaci smlouvy z Maastrichtu a přípravu právního rámce. Maastrichtská smlouva měla postupně zajistit stabilitu všech účastnících se ekonomik. Tento cíl se shodoval s ekonomistickou teorií zastoupenou i Německem, podle níţ je měnová unie determinována sjednocením národních ekonomik. Počátkem 90. let se ale státy lišily v dosaţených hospodářských úrovních a Německo se proto obávalo problémů, které „horší“ země mohly přivodit celé měnové unii. Země s tradičním důrazem na cenovou stabilitu a nízkou inflaci si tak prosadila bariéry, které omezily moţnost vstupu do unie, tedy do třetí fáze EMU. Německo si tato opatření tvrdě vydobylo i přes kritiku jiných zemí (například Itálie). Tzv. maastrichtská konvergenční kritéria prosazují přísné ekonomické cíle, jejichţ záměrem je nejen sblíţení členských ekonomik, ale především udrţení stability systému. Vytvoření kompromisu ohledně poţadavků na podmínky přijetí bylo velmi těţké. Německo nemělo zájem vstoupit do seskupení, které nezajišťuje udrţení stabilní cenové hladiny i měny, mnoho zemí se však bálo nemoţnosti plnit přísná kritéria. Konvergenční kritéria se skládají z pěti přístupových podmínek, v nichţ je zahrnuto měřítko inflace, měnové stabilizace, úrokové míry, rozpočtového deficitu i celkového dluhu. Je zřejmé, ţe byla přijata jako ochrana před inflačními tlaky a podpora stability měny, ne jako nezbytná součást EMU. Kritérium inflace (míry inflací mají konvergovat) bylo pro většinu států přijatelné jako prostředek pro sjednocování ekonomik a udrţení cíle cenové stability. Pokud země mají podléhat jedné měnové politice ovládané centrální bankou, měly by mít při jednotné úrokové sazbě i blízké míry inflace, jinak můţe docházet k přehřívání či zpomalování ekonomik. Nízká inflace, okolo 2%, je povaţována za optimální pro zdravý růst ekonomik47. Udrţení cenové stability bylo také jednou z německých podmínek vstupu do této unie48. Požadavek měnové stability je neméně významným předpokladem vstupu. Díky němu totiţ státy nemohou 47

Nízkou míru inflace a tím cenovou stabilitu by zajistila i ECB (vytvořená dle německého vzoru). Její cíl by však mohl být změněn ostatními členy, proto bylo lepší rovnou omezit vstup zemí s jinými preferencemi. (Sychra 2009, 91) 48 Ve svém vládním prohlášení z roku 1991 Helmut Kohl potvrzuje, ţe německé podmínky ohledně přístupu k HMU byly zapracovány do Maastrichtské smlouvy (Kohl 1991).

24

svévolně intervenovat ve prospěch stability měny či devalvovat a tím zlepšovat svou exportní situaci – všechny tyto zásahy totiţ „pokřivují“ obraz kandidáta. Úrokové kritérium zamezuje pohybům velkého mnoţství kapitálu po vstupu kandidáta. S daleko větší kritikou od ekonomů i politiků se setkala fiskální pravidla o deficitu rozpočtu a o veřejném dluhu. Příliš vysoký dluh státu by mohl zapříčinit problémy cenové stability unie (tak jak to lze vidět při řecké dluhové krizi), proto ho smlouva ohraničovala a sankcionovala stát49. Fiskální pravidla byla jedna z nejdůleţitějších pro německé představitele, neboť se vztahují k negativní německé zkušenosti z válečné a poválečné doby, kdy byla země silně zadluţená a to přispělo k hyperinflaci a nestabilitě hospodářství50. (Sychra 2009, 92-3) U všech maastrichtských poţadavků lze vidět jejich přínosy i nevýhody. Přesto Německo dokázalo prosadit na evropské úrovni diskutabilní kritéria s cílem cenové a měnové stabilizace. Za tímto úspěchem jistě stojí silný smysl Německa pro vlastní pravidla a normy i rozhodný vůdce (v tomto případě kancléř Helmut Kohl) podporující jednak začlenění Německa do struktury HMU a sjednocování evropských ekonomik, jednak německé ekonomické cíle vytvořené historickými zkušenostmi a obavami občanů. Podkladem pro zavedení německého modelu v HMU však byla a je především ekonomická síla země. Pokud by hospodářsky nejsilnější země kontinentu nevstoupila do hospodářského a měnového seskupení, jeho význam by se výrazně oslabil. Ostatní zainteresované země si toho byly vědomy. Němci díky tomu měli výhodnou vyjednávací pozici, ačkoliv se proti jejich poţadavkům některé země bránily. Daná kritéria vznikla nakonec kompromisem mezi různými přístupy, protoţe Německo mělo zájem být součástí vznikajícího celku a integrovat se do Evropy. Německo své principy umělo prosadit na celoevropské úrovni, přesně podle idejí sociálního konstruktivismu, jehoţ stoupenci tvrdí, ţe své sociálně konstruované normy a pravidla můţe vymoci aktér ve struktuře, která se jimi pak řídí. V našem případě to Německo zvládlo především díky své ekonomické síle a politickému umu. Nelze tedy říci, ţe by stejnou věc dokázal jistě i jakýkoli jiný stát.

49

Hraniční kritérium je stanoveno pro dluh i pro deficit, neboť dluh je součtem deficitů, je tedy nutné „hlídat“ také výši deficitu rozpočtu. 50 Helmut Kohl ve svém prohlášení z roku 1991 také upozorňuje na nutnost rozpočtové disciplíny, zmiňuje historickou zkušenost Německa a obavy z cenové stability při nekázni (Kohl 1991).

25

Klíčová fáze Druhá etapa, zahájená roku 1994, byla nejdůleţitějším krokem ke stvoření EMU. Započala zaloţením přechodného Evropského měnového institutu51, který měl posílit spolupráci mezi centrálními bankami a měnovými politikami a připravit tak podmínky pro vznik Evropského systému centrálních bank (ESCB) a přijetí jednotné měny. V této době také došlo ke schválení tzv. ERM II., který pracoval na přípravě budoucích měnových vztahů v rámci ESCB. Dále představitelé EU rozhodli o zavedení jednotné měny euro během tří fází a o stanovování pevných směnných kurzů. Byla také vytvořena Euroskupina projednávající otázky ohledně HMU. Roku 1998 Rada Evropské unie rozhodla o přijetí jedenácti zemí jako členů HMU. (European Central Bank 2011) Z německého pohledu bylo za velmi významné povaţováno zpracování Paktu stability a růstu, iniciovaného právě Německem a přijatého roku 1997 na zasedání v Amsterodamu52. Země zde opět čerpala ze své meziválečné zkušenosti, díky které zastávala názor o fiskální nedisciplinovanosti vedoucí k destabilizaci ekonomiky (stát měl obrovské dluhy a reparační povinnosti, které ho dovedly aţ k hyperinflaci). Nejen minulost, ale i současnost ovlivnila německý důraz na fiskální kázeň. Německá veřejnost totiţ projekt eura příliš nevítala, neboť lpěla na silné marce53. Proto němečtí činitelé tlačili na přijetí Paktu, snaţili se o zpřísnění existujících norem v rámci Smlouvy o ES54. Německý návrh na udrţení fiskální kázně členů předloţil roku 1995 ministr financí Theo Waigel55. Pro dosaţení disciplíny zemí, a tím úspěšného rozvoje měnové unie, trvalo Německo na stanovení tří závazků, při jejichţ nedodrţení měl být daný stát sankciován. Prvním závazkem je udrţení deficitu pod 3% HDP v rámci střednědobého rozpočtového 51

Evropský měnový institut pouze koordinoval měnové politiky jednotlivých zemí. Původní záměr ustanovit ESCB jiţ ve druhé fázi se setkal s odporem Německa, které nechtělo, aby jeho měnová politika byla v rukou společenství, dokud nevejde v platnost závazek cenové stability – hlavní německý cíl. Ten byl zakotven aţ ve třetí fázi. (Sychra 2009, 74) 52 Konečná verze paktu se skládala ze dvou částí – samotný pakt a dvě prováděcí nařízení (preventivní funkci má nařízení č. 14966/97, nařízení č. 14967/97 popisuje sankční nástroje) (Fiala and Pitrová 2009, 578-9). 53 Pokud se podíváme na výsledky Eurobarometru, vidíme, ţe se německá podpora eura zvýšila v roce 1997 z 32% na 40%. Podíl na tom můţe mít i přijetí Paktu. (European Commission 1998, 44) 54 V roce 1998 poslala skupina 150 německých ekonomických profesorů otevřený dopis, v němţ varují před problémy spojenými se vstupem do eurozóny a kritizují hodnocení deficitů u států, které by mohlo způsobit destabilizaci cen a měny při neřešení situace. 55 T. Waigel ve své práci navrhuje hranici deficitu na úrovni 3% HDP i v ekonomicky nepříznivé době, ustanovení preciznějších sankčních mechanismů a výši sankce 0,25% HDP při kaţdém 1% nad hranici schodku či zaloţení Evropské stabilizační rady (Waigel 1995, 3). Blíţe k vývoji, struktuře a sankcím Paktu stability a růstu viz Koordinace v rámci HMU – Pakt stability a růstu (Sychra 2009, 179202).

26

výhledu56, s výjimkou období recesí. Další součástí paktu je opravná ruka a ochranná ruka, které také pomáhají udrţovat fiskální disciplínu. Německo prosadilo většinu svých priorit, včetně přísnějších rozpočtových podmínek, urychlení sankciování a vyjasnění obecných pojmů (Sychra 2009, 185). Ostatní evropské země tento Pakt nepřijaly s nadšením, pro mnohé představoval velký závazek, ale Německo ho díky své silné pozici obhájilo. I zde se tak můţeme opřít o sociální konstruktivismus a jeho představy o pravidlech prosazovaných v rámci struktur. S problémy ohledně dodrţování Paktu se později potýkalo mnoho zemí, včetně Německa, a i dnes je často kritizován. Hrozba sankciování nakonec nebyla například v případě Německa či Francie při vyšším deficitu v roce 2003 realizována, systém tak selhal. (Baldwin and Wyplosz 2008, 429-433) Za velmi významný počin lze povaţovat vznik Evropské centrální banky a ESCB. ECB byla dalším logickým krokem při tvorbě měnové unie. Pokud měla existovat jednotná měna s jedním směnným kurzem, musela být vedena také jedna měnová politika pod správou centrální banky. Ustanovení centrální banky i její cíle byly vytvořeny dle německého modelu, ačkoliv to jistě nebyl převládající evropský typ57. Tento model ukotvoval pouze jeden hlavní cíl – cenovou stabilitu58 a princip nezávislosti na vládě a politice. Obě priority zformovala německá historická ekonomická zkušenost (hyperinflace i vliv spojenců), jak jiţ bylo výše uvedeno. Proč však byla ECB navrţena právě podle tohoto, v Evropě nepříliš zastoupeného, vzoru? Jedna odpověď se nabízí a jiţ byla dříve ukázána. Německo mělo velice strategický význam pro fungování HMU pro svou ekonomickou moc, stabilitu a politickou sílu. Zahrnutí této země do společné měnové politiky bylo víceméně nutností pro efektivní fungování systému. Německo si tak prosadilo podmínky, které povaţovala za nutné. Vznik Evropské centrální banky nezávislé na vládě navrhoval jiţ výše zmíněný plán ministra zahraničí Genschera, cíl cenové stability a udrţení politické nezávislosti centrálních bank poţadovala i Bundesbanka59. Druhým důvodem přijetí 56

Deficity většiny zemí EU jsou bohuţel nad 3% HDP ročně, výjimku tvoří severské státy nebo právě Německo, poměrně vysoké deficity má naopak Irsko, Řecko či Španělsko (Eurostat 2012a.). 57 Protikladem byl anglo-francouzský model zaměřující se na více makroekonomických cílů (nezaměstnanost, cenová stabilita, aj.) a banka byla podřízena vládním rozhodnutím. Banka Anglie zůstává dnes u tohoto modelu, jejími cíli je měnová a fiskální stabilita, stále kooperuje s parlamentem (Bank of England 2011). 58 Cenová stabilita je německým dlouhodobým a primárním cílem (Bundesbank 2007a.). 59 Viz například Prohlášení Německé spolkové banky o zaloţení Hospodářské a měnové unie v Evropě (Bundesbank 1990, 8).

27

německého modelu byl prokázaný vztah mezi politicky nezávislou centrální bankou a nízkou inflací země. Stabilní cenová hladina díky nízké inflaci měla být základem ECB i HMU. EU není stejná jako federalistické Německo, proto ani Evropská centrální banka není zcela stejná. Je více nezávislá, její postavení upravuje primární zákon EU a má vlastní rozpočet. (Sychra 2009, 142-3) Z hlediska fungování ECB převzala od Bundesbanky její nezávislost na politice, snaţí se své cíle uchránit politických vlivů. Tyto evropské cíle ukotvuje jiţ Smlouva o zaloţení EU a specifikuje Statut ESCB a ECB. Primárním cílem60 ECB je udrţování cenové stability61, tedy stejný cíl jako má německá Bundesbanka, od kterého se odvozují další kroky politiků. Vzhledem k tomu, ţe Německo je ekonomicky nejmocnějším členem EU, jeho vliv na politiku ECB je samozřejmě značný62, ačkoliv všechny země mají stejnou váhu při hlasování. V současnosti je ECB spolu s Bundesbankou v popředí pozornosti evropské veřejnosti kvůli dluhové krizi eurozóny, na kterou je blíţe zaměřena následující kapitola. Konečná fáze Třetí, závěrečná63, etapa začala rokem 1999, kdy byly neodvolatelně zafixovány směnné kurzy a původní měnu ECU nahradilo euro64, do roku 2002 pouze v bezhotovostním styku, později i jako hotovost. Znamenala tedy formální zahájení fungování EMU. Členové si ustanovili jednotnou měnovou politiku kontrolovanou ECB. Roku 2001 se členská základna rozšířila o Řecko, které jasně dávalo najevo svůj zájem o vstup, ačkoliv nesplňovalo všechna kritéria (problém zadluţení). Jiţ v roce 2004 ECOFIN deklaroval nadměrný deficit u Řecka. Roku 2007 se začlenilo Slovinsko, později i Kypr, Malta, Slovensko a Estonsko. Dnes je součástí eurozóny sedmnáct států.

60

Tento cíl je ukotven v článku 105 odst. 1 Smlouvy o EU (European Central Bank 1992, 14) Pojem cenová stabilita původně nebyl přesně stanoven. Definovala ji aţ roku 1998 Rada guvernérů ECB jako „meziroční zvýšení harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) pro eurozónu o méně neţ 2 %“ ve střednědobém horizontu (European Central Bank 2012a., 2). 62 Prezident Bundesbanky, stejně jako představitelé ostatních národních bank, patří mezi guvernéry ECB. V čele ECB však zatím nestanul ţádný německý představitel. 63 Jiţ roku 1995 předloţila Komise EU podrobně rozpracovaný plán závěrečné fáze HMU, tzv. Zelenou knihu o praktických opatřeních při zavádění jednotné měny (EU Commission 1995). 64 Roku 1995 Evropská Rada na summitu v Madridu stanovila datum spuštění třetí fáze HMU (1. 1. 1999). Zároveň přijala německý návrh na nový název společné měny – euro. (Bundesbank 2007b.) 61

28

4. 3. 3. Německé principy prosazované v Evropě Německá hospodářská politika byla formulována poválečnými ekonomickými zkušenostmi. Poučení z otřesných záţitků nastavilo základní, jistě ne jediné, cíle hospodářské politiky, které mají zajistit stabilní růst. Patří sem především stabilní cenová hladina a měna, vyrovnané rozpočty nebo nezávislá monetární autorita. Ekonomickým podkladem se stal ordoliberalismus, kladoucí důraz na svobodný trh a úlohu státu v něm, a z něj vycházejí sociálně trţní hospodářství, které ze země vytvořilo sociální stát s volným trhem, oba přístupy přijaté rovněţ v poválečné době. Tento základ přetrval od konce obou světových válek aţ po současnost a Německo jej vymohlo i ve vznikajících evropských institucích. Princip cenové stability se prosadil jako primární cíl ECB či Paktu stability a růstu, vyrovnané rozpočty (či snahy o omezení dluhů) jsou nutné pro přijetí společné měny a setrvání v eurozóně, stabilní měna je taktéţ jedním z hlavních cílů ECB. Ukotvení těchto cílů do evropských struktur bylo sjednáno jen díky silnému hospodářství Německa, kterému se ţádná evropská země nerovnala, a zároveň díky odhodlaným a energickým politickým reprezentantům, kteří dokázali vyuţít síly své vlasti a potřeby ostatních zapojit Německo do HMU. Německo se, tak jako ostatní, vzdalo vlastní měnové politiky ve prospěch ECB aţ poté, co bylo zajištěno

sledování

stejných

hospodářských

cílů.

Dříve

Bundesbanka

manipulovala s paritou marky, aby zajistila větší konkurenceschopnost v exportní oblasti, a Německu tak zajistila růst. Po ustanovení měnové unie si stát našel jinou „proměnnou“, která mu zajistí konkurenceschopnost – deregulace pracovního trhu v rámci tzv. Hartzových balíčků65. Tyto reformy byly zaměřeny na stranu nabídky a vytvářely příleţitosti na pracovním trhu. Balíčky sice sníţily ţivotní standart německých pracovníků, ale konkurenční výhoda Německa v exportech se zvýšila a ekonomický růst tak byl zachován. (Mitchell 2012) Také principy ordoliberalismu byly ponechány do současnosti právě proto, ţe pomohly přestát Německu ekonomické recese i stagflaci v 70. letech. Zřejmým příkladem zachování těchto podkladů je HMU. V této unii jsou stanovena určitá fiskální pravidla, důraz kladen na volný trh a ECB dodrţuje stabilní antiinflační měnovou politiku, která je oddělena od fiskální politiky. 65

Německo se stalo významným propagátorem evropské Agendy 2010, která měla podpořit rozvoj evropských ekonomik a zlepšit konkurenceschopnost vůči USA a Japonsku. Hartzovy zákony reformující pracovní trhy byly její součástí (více na oficiálních stránkách Hartzovy komise).

29

Evropská unie a její měnová unie se zaměřily na harmonizaci členských ekonomik a tím zlepšení ekonomické situace. Přijatá fiskální omezení měla pomoci seberegulaci trhu a omezit cyklické výkyvy. To se ovšem nestalo a státy zasáhlo několik recesí, jednou z největších byla světová krize od roku 2008, která působila jako podnět pro dluhovou krizi eurozóny. Za úspěch sjednocení lze jistě povaţovat udrţování nízké inflace po celé období existence a také vyrovnaný zahraniční obchod. Ten byl v posledních letech zdrojem ekonomického růstu Německa. (Ţídek 2007, 225) Ve výše popsaném období lze soudit, ţe se země chovala dle teorií spojených se sociálním konstruktivismem. Sociálně konstruovaná pravidla a normy, vytvořené určitými zkušenostmi aktéra, stát prosadil na evropské úrovni (v rámci určité struktury) a naopak struktura nutila tohoto aktéra dodrţovat ukotvená pravidla a normy (Německo je svázáno mnohými pravidly HMU i EU). Nutno podotknout, ţe tyto principy stát vymohl díky své síle v hospodářství i politice. Pro „slabší“ státy v dané době by stejná věc byla velmi obtíţná. Zájmy a národní identita aktéra (v této práci zaměřená na ekonomické aspekty) nejsou prosazovány pouze kvůli profitu pro danou zemi, ale kvůli všeobecné víře v jejich prospěšnost pro hospodářství. Nedodrţování daných pravidel je chápáno jako destabilizační prvek chodu ekonomiky66. Německo tak svými propagovanými zájmy (pravidly, principy) ovlivnilo a proměnilo EMU a tím fungování kaţdého členského státu, protoţe všichni členové přijali nová pravidla za svá. Dlouhou dobu se zdálo, ţe dané vykonstruované normy fungují, v současnosti se však objevují značné pochybnosti o vhodnosti německého modelu pro fungování měnové unie. Otázka přijatelnosti německého hospodářského modelu se objevuje v souvislosti s dluhovou krizí v Evropě a obrovskými obchodními deficity na straně Řecka, oproti obchodním přebytkům Německa. Dalšímu moţnému pokračování německého modelu a jeho problémům se věnuje následující kapitola.

66

Roku 1998 otevřeně vystoupili čtyři ekonomové u soudu v Karlsruhe s poţadavkem na zakázání vstupu Německa do eurozóny, neboť se obávali negativních důsledků při nedodrţování přísných konvergenčních kritérií ostatními státy. Vytvořili i obţalovací spis o 300 stránkách. (Darnstädt 1998)

30

5. Případová studie dluhové krize Řecka Poslední část práce se věnuje nejnovějšímu a nejpalčivějšímu problému celé Evropské unie. Dluhová krize Řecka67, v jejíţ souvislosti je velmi často zmiňováno také Německo, se stala postrachem celé eurozóny a fungování jejích zavedených principů a pravidel. Podívejme se proto stručně, jak se daná krize vyvíjela, jaký je německý vztah k ní a jaké jsou její příčiny v kontextu měnové unie. Mnoho autorů poukazuje na moţnost, ţe tato krize, která se přelévá i do dalších států, odhaluje nesprávnost zavedeného měnového systému. Je moţné, ţe tato struktura, vytvořená dle německých principů a norem v ekonomice, není udrţitelná a vhodná pro eurozónu?

5. 1. Stručný vývoj dluhové řecké krize a německé postoje Dluhová krize v EU se šíří od roku 2009 a vyvolává pochyby o dosud stabilní měnové unii. Jednou z příčin jejího rychlého postupu je celosvětová finanční krize, která vypukla o rok dříve v USA. Díky ní došlo v mnoha zemích k poklesu výkonu ekonomiky a zvýšení vládního dluhu68. Zemí nejvíce spojovanou s touto krizí je Řecko, první země, která potřebovala finanční pomoc od EU i Mezinárodního měnového fondu. Zaměřme se proto na vývoj související řecké a evropské dluhové krize s ohledem na Německo. Prvotní snahy o začlenění v 50. letech přerušil vnitropolitický vývoj, Řecko proto přistoupilo k evropskému společenství aţ roku 1981. Tento krok byl ovlivněn spíše politickými ideami co největšího rozšíření neţ ekonomickými předpoklady a moţnostmi. Jiţ od počátku země patřila mezi největší čisté příjemce z fondů69. První řecké problémy se objevily po volbách v říjnu roku 2009. Brzy po nich odhalil nový premiér i ministr zahraničí Jorgos Papandreu podvod týkající se výše státního rozpočtu. Nově očekávaný deficit byl dvojnásobně navýšen na 12,5% HDP, nakonec se vyšplhal na celých 15,8%! Takový ekonomický výhled

67

Jedná se o dluhovou krizi externí, tzn., ţe stát není schopen vrátit peníze, které si půjčil v zahraničí. Toto selhání vlády ve splácení svých zahraničních dluhů se nazývá sovereign default. Řecko není výjimečným případem, s neplacením dluhů se potýkalo dříve i Německo, dnes státy Afriky či Asie. 68 Nárůst vládního dluhu můţeme po roce 2008 sledovat u všech ekonomik v EU, některé země mají docela značné přírůstky (Rumunsko, Řecko) (Eurostat 2012b.). 69 Podívejme se na příklad z roku 2010, kdy je Řecko také jedním z největší čistých příjemců z fondů EU (European Commission 2011, 73).

31

samozřejmě poškodil70 jiţ tak zadluţenou zemi v očích veřejnosti a především investorů, kteří se začali obávat o své vloţené finance a zdráhali se poskytnout další. Rozhořčení evropští lídři nejprve zvaţovali finanční potrestání Řecka za jeho prohřešky, peněţní pomoc nepřipouštěli. Tento postoj měl vliv na euro, které oslabovalo vlivem nejisté situace. Od konce roku 2009 do poloviny roku 2010 zaznamenalo euro propad o 10% (European Central Bank 2012b.). Země od počátku roku 2010 spustila plán na sníţení deficitu. Krátce poté schválila Evropská komise plán úsporných opatření Řecka a MMF nabídl pomoc. Německý postoj k této otázky byl poměrně chladný. Kancléřka Angela Merkelová ve svých projevech podporovala úsporná opatření, ale odmítla71 prozatím připustit finanční pomoc Řecku72. Německo se stalo častým terčem kritiky za svůj přístup ke krizi. Ostatní země postupně daly příslib případné pomoci. Řecká rozpočtová omezení a další snahy o zlepšení situace však nebyly nijak prospěšné, situaci zhoršovaly i stávky občanů. V dubnu proto premiér Řecka poţádal o finanční pomoc od eurozóny a MMF, která byla jiţ předem projednávána. Schválení finanční pomoci73 se uskutečnilo aţ v květnu, zdrţením byl právě negativní postoj Německa74. Záchranný balíček pro stabilizaci ekonomiky, na němţ se podílel MMF, Komise i ECB, dosáhl výše 110 mld. eur (IMF Survey 2010). Německá kancléřka se obávala především problémů destabilizujících euro. V průběhu roku se do dluţnické pasti dostaly další státy – Irsko a Portugalsko, kterým EU poskytla finance. Celou situaci provázelo velké kolísání eura. Jiţ v polovině roku se ale objevovaly názory o neúčinnosti finanční pomoci pro Řecko. Krize se v následujícím roce prohloubila. Německo se stále snaţilo zajistit především stabilitu měny a cen v EU a často se stavělo proti dalším opatřením pomáhajícím Řecku. Především se mu nelíbilo chování ECB, která od května

70

Postupně ratingové agentury, jejichţ úkolem je analyzovat důvěryhodnost zkoumaného objektu, začaly sniţovat hodnocení celé řecké ekonomiky do budoucna a především hodnocení dluhopisů, kterými vláda financovala chod země. To vedlo ke zvýšení jejich úrokových měr, které ovšem řecká vláda mohla jen těţko splácet. 71 Toto odmítnutí lze vysvětlit i tím, ţe s blíţícími se volbami se kancléřka obávala moţné ztráty přízně voličů, pokud by museli financovat řecký dluh a sami omezovat svůj rozpočet. 72 Finanční pomoc Řecku viděla Merkelová jako jednu z posledních moţností, chtěla Řecko přimět k „sebepomoci“ (EurAktiv 2010). 73 Ve vládním prohlášení z května 2010 jiţ Merkelová podporuje finanční pomoc Řecku. Prezentuje ji jako poslední moţnost a upozorňuje na nutnou záchranu budoucnosti Evropy i Německa. (Merkel 2010) 74 Výkonný ředitel Bundesbanky Josef Ackermann jiţ v té době nevěřil, ţe Řecko bude schopno své dluhy splatit. Shledal se však s ostrou kritikou tohoto názoru. (Welt Online 2010)

32

2010 začala nakupovat řecké dluhopisy75. Tím, ţe ECB nakoupila dluhopisy Řecka, ale i Itálie nebo Portugalska, zvýšila jejich cenu a sníţila tak jejich úrok = výnos (a tím sníţila úvěrový náklad pro Řecko). Tyto operace však byly často kritizovány především Němci, kteří je povaţovali za nepřímé financování státu, které se samozřejmě neslučuje s pravidly fungování ECB a navíc přichází v době, kdy byl schválen finanční balíček Řecku76 (Reuter 2010). Dle základních ustanovení má ECB provádět svou činnost bez nátlaku ze strany vlád a politické situace, nákupy dluhopisů se ale jevily jako politický krok. A německý striktní postoj k nezávislosti banky na politice byl jiţ několikrát zmíněn. Nesouhlasný postoj svou rezignací na post prezidenta Bundesbanky a člena výboru ECB v dubnu roku 2011 vyjádřil Axel Weber. Hlavním důvodem měl být právě nesouhlas s tím, ţe ECB nakupovala státní dluhopisy Řecka. Tak jako většina Němců chtěl, aby dluţnické státy především samy stabilizovaly svou situaci a nespoléhaly na finance z EU. Tím se opět vytvořil prostor pro německou kritiku. Řecko mezitím upadalo do stále větších problémů a jeho budoucí ekonomický výhled se zhoršoval77, země nebyla schopna efektivního řešení. Ratingové agentury v průběhu roku několikrát sníţily rating Řecka, jeho krátkodobé dluhopisy byly zařazeny mezi velmi spekulativní se známkou C, dlouhodobé dluhopisy na tom byly o něco lépe (Fitch 2012). Navíc se ukázalo, ţe plánovaný deficit 7,4% HDP bude vyšší – okolo 9%. Opět proto lídři uvaţovali o pomoci úvěrem. I Německo s půjčkou souhlasilo, ale chtělo, aby se na dluhovém řešení spoluúčastnili i drţitelé obligací – soukromí investoři78. Mezi ECB a Německem se vznikly rozpory ohledně restrukturalizace dluhů, o níţ se stále častěji objevovaly zprávy.

Zatímco Německo trvalo na „setřihu“ alespoň 50% dluhů, ECB

prosazovala pouze dobrovolný „haircut“ (předejít úvěrové události = bankrotu)79. Otázka řeckého bankrotu a moţného odchodu z eurozóny více vyplula na povrch 75

Zisk z nákupu řeckých dluhopisů má být vyuţit ke zmírnění řeckého dluhu, řekl člen řídícího výboru ECB Benoit Coeuré (Euroskop 2012). 76 Nákupy obligací kritizoval i tehdejší prezident Bundesbanky Axel Weber. Němci viděli tento krok jako nátlak ze strany Francie na ECB, neboť francouzské banky vlastnily velké mnoţství řeckých dluhopisů a tak jim vyhovoval růst cen obligací, které začaly prodávat a „očišťovat“ svou účetní bilanci.(Reuter 2010) 77 Země zaznamenala zápornou míru růstu HDP jiţ od roku 2008, rok 2011 přinesl mírné zlepšení, výnos dlouhodobých (desetiletých) státních dluhopisů se zvyšuje (únor 2012 – 29,24% před zdaněním, na sekundárním trhu), tzn. dluhový úvěr Řecka roste, deficit Řecka stále značně překračuje hranici danou konvergenčními kritérii, roste i procento nezaměstnaných (17,7%). (Eurostat 2012c.) 78 Původně bylo dojednáno, ţe soukromí věřitelé odepíší 50% jimi drţeného řeckého dluhu. Počátkem roku 2012 vyjednával výkonný ředitel Bundesbanky Josef Ackermann odpis 70%. (Comfort 2012) 79 Více o tomto tématu například známý ekonom Joseph Stiglitz (Stiglitz 2012a.).

33

v druhé polovině roku. Dle oficiálních postojů však chtějí země Řecko udrţet v zóně80. Jejich odpor na toto téma ale postupně slábne kvůli vysokým finančním dotacím zemi, stálému pokračování krize a tlaku ze strany voličů. Druhá polovina roku 2011 byla ve znamení vyjednávání ohledně dalších půjček mezi zeměmi měnové unie a MMF. V listopadu vystřídal prezidenta ECB Jean-Claude Tricheta Ital Mario Draghi, který se samozřejmě také zaměřil na řešení krize v Evropě. Draghi soudí, ţe bude nutné zavést velmi úsporná opatření a poukazuje na neudrţitelnost dalšího pokračování evropského sociálního modelu. Zmínil především problém nezaměstnanosti a zdaňování. S nutností většího šetření souhlasí i představitelé Německa, kterým je tato politika blízká. Německo se ale staví proti politice tištění peněz ECB81 pro poskytování půjček komerčním bankám. Vedou je k tomu obavy z inflace. Dle Draghiho

dochází dnes ke

stabilizaci ekonomik, finanční trh je stálejší, probíhají strukturální reformy. To vše vede ke zlepšování trţní situace. (Blackstone, Karnitschnig and Thomson 2012) V březnu byl také schválen druhý záchranný balíček pro Řecko ve výši 130 mld. eur, který má nahradit první z roku 2010, spolu s podmínkami, které musí Řecko splnit82. Splátky budou probíhat postupně v délce tří let. Záchrana Řecka a jeho setrvání v eurozóně však stále není jisté.

5. 2. Příčiny evropské dluhové krize Příčin současné dluhové krize v Evropě lze nalézt hned několik. Nelze říci, ţe za její vznik můţe pouze Řecko a jeho dluhová politika, neboť s velkou pravděpodobností by se tato situace zrodila u některého jiného státu. Mnoho autorů zastává názor, ţe evropská společná měna je značně problematický projekt s nejistou perspektivou. Podívejme se tedy na problémy, jejichţ důsledkem je tato krize, ať uţ ji nazýváme jako dluhová nebo krize eura. Jedním z největších problémů je jistě nesourodost ekonomik členských zemí. 80

Ani Merkelová ve svých projevech nepřipouštěla moţnost odtrţení Řecka od eura. Důvodem však nejspíš není jen pomoc Řecku, ale snaha dokázat, ţe lze udrţet celý systém (Merkel 2011). Myšlenka odchodu Řecka z eurozóny vyvolává obavy z dominového efektu a destabilizace systému. 81 Strategie levných peněz (program Long-Term Refinancing Operation), které se ve dvou kolech měly dostat mezi komerční banky, hlasitě kritizoval prezident německé Bundesbanky Jens Weidmann. Bál se následků tohoto tisknutí a půjčování. Tyto půjčky pro 800 bank připadnou i 460 německým bankám! (Spiegel Online 2012) 82 Jedná se především o postupné sniţování deficitu a tím i státního dluhu (Council of European Union 2012).

34

Země se od sebe lišily a stále liší obchodními saldy, růstem ekonomik či konkurenceschopností. Z této nejednotnosti vyplývají mnohé obtíţe83. Zavedení politik státu blahobytu je pro některé země velmi finančně obtíţné, dochází při tom k rozšíření veřejného sektoru a zmenšování prostoru pro soukromý sektor, coţ zatěţuje rozpočty států. Zdá se, ţe jednotná měna místo sbliţování ekonomik působí spíše jejich divergenci. Trvající či prohlubující se divergence vzniká především díky jednotné měnové politice a stejným úrokovým mírám pro všechny, při nichţ dochází k „přehřívání“ periferních ekonomik typu Řecka a Španělska díky „nízké“ míře úroků a naopak k pomalému růstu zemí jako Německo či Nizozemí díky „vysoké“ míře. (Singer 2012, 3) Výhody eura však nelze přehlíţet – ulehčení obchodování mezi zeměmi, sníţení kurzového rizika, neméně důleţitá je symbolika jednotné měny jako společné evropské identity. Je velmi důleţité si připomenout, ţe Německo bylo jedním z hlavních propagátorů sjednocení zemí v rámci EU. Také vznik eurozóny a vytvoření společné měnové politiky pod správou nezávislé centrální banky zapadal do rámce německých ekonomických cílů i německých snah o integraci Evropy. V konvergenci vidělo Německo moţnost zlepšení výkonů ekonomik, zvýšení politické i ekonomické spolupráce a zároveň moţnost ustanovit své normy na evropské úrovni a tím zajistit stabilní růst celého kontinentu. Bohuţel zavedení jednotné měny a měnové politiky v rámci ECB, na níţ má Německo značný vliv, nakonec nefungovalo dle německých představ. Zavedení společné politiky jistě přineslo klady v podobě stabilní inflace84 či růstu exportu a investic, negativem je však růst nezaměstnanosti a zadluţování. Dalším problémem, který byl jiţ výše naznačen, je institucionální nastavení a pravidla měnové unie i eurozóny. Tento systém nemá stanoveny ţádné parametry na řešení takovéto krize, pravděpodobně si ji jednatelé nepřipouštěli. V maastrichtské smlouvě, která mluví o HMU, také není zmíněn moţný odchod z této unie. Cesta k třetí etapě měnové unie je pro členské státy „nezvratná“ 83

Robert Mundell, oceněný Nobelovou cenou za ekonomii, ve své práci o „optimálních měnových oblastech“ poukázal na neţádoucí vlivy zavedení společné měny a jednotného kurzu v nejednotné oblasti. Dle něj doplácí na chudší oblasti ty více úspěšné. Levné dovozy do chudších regionů jsou vyváţeny větší nezaměstnaností a zaostáváním. (Mundell 1961) 84 Inflace většiny zemí eurozóny se pohybuje v průměru od 1,5 po 2,5% HDP, vyšší míru inflace lze zaznamenat dlouhodobě u států jako Španělsko či Řecko, naopak nízkou u Finska, Německa či Rakouska. (World Economic Outlook Database 2011a.)

35

(Protokol č. 24), dle toho lze soudit, ţe nejsou nastaveny podmínky vystoupení (Úřední věstník 2006, 298). O otázce vystoupení Řecka z eurozóny se občasně diskutuje. Evropští představitelé tuto moţnost prozatím zavrhují, neboť se bojí dodatečných

dopadů,

především

odstupu

dalších

států

a

destabilizace

vybudovaného systému. Dle závazků vztahujících se k unii nesmí státy překročit jisté nastavené limity. Závazek vyrovnaných rozpočtů nebo směřování k nim je ustanoven i v Paktu stability a růstu. Bohuţel mnohé země tyto podmínky neplní a více a více se zadluţují. Za porušení mají být státy finančně sankciovány. A zde dochází k zřejmému rozporu – pokud si stát musí půjčovat v zahraničí pro udrţení ekonomiky, zcela zřejmě nevlastní finanční prostředky, které by mohl zaplatit Evropské unii, bez dalších půjček. Státy v minulosti prošetřované kvůli nadměrným deficitům jako Německo a Francie se sankcím dokázaly vyhnout, coţ svědčí o nedostatečném prosazování těchto pravidel. Dluhové problémy zemí se dlouho neřešily, nepřikládal se jim dostatečný význam. Často uváděnou příčinou této krize je také samozřejmě vývoj rozpočtových politik členských zemí. Jedná se hlavně o deficity a zadluţení jednotlivých vlád, které byly dříve opomíjeny. Světová finanční krize se podílela na pokračujícím nárůstu dluhů tím, ţe zasaţené státy, snaţící se pomoci svému hospodářství od recese, sahaly k opatřením zlepšujícím výkon ekonomik. Tyto finanční pomoci (podpora finančních institucí, oţivení ekonomiky aj.) se ale odrazily na výši státních deficitů85. Některé státy se tak rychle dostaly na pokraj „dluhové pasti“, při níţ si daný subjekt půjčuje stále více peněz pro svou potřebu a pokrytí splátek a úroků. Současná situace donutila mnohé státy k fiskální konsolidaci, tedy k ozdravení veřejných financí pomocí sniţování výdajů a zvyšování příjmů, coţ naopak sniţuje obchodní příjmy jiných zemí a zhoršuje jejich finanční situaci. (Singer 2012, 4) Krize eurozóny zcela jistě nemá jen jednu příčinu, ale stvořila ji souhra několika faktorů. Primární příčiny krize neleţí v Řecku a jeho dluhové politice, ta pouze způsobila, ţe se dluhový problém prohloubil, více se o něm mluví a

85

Státní deficity mnoha zemí EU se zvýšily po roce 2008 vlivem finanční krize, více viz Eurostat 2010.

36

objevují se snahy o vyřešení. Přesto se mnozí odborníci shodují, ţe Řecko do eurozóny nemělo být vůbec vpuštěno kvůli jeho hospodářské nedisciplinovanosti. Právě nesourodost zemí zapojených do tohoto projektu vyvolává u řady teoretiků i ekonomů otázky ohledně dalšího pokračování. Principy a cíle eurozóny se ve světle současných událostí jeví jako neefektivní. Jednotná měnová politika a přikázaná fiskální pravidla způsobila mnoha zemím ekonomické obtíţe. Lze však říci, ţe pokud by země nevytvořily eurozónu a ponechaly si vlastní měnu a rozhodování o hospodářských politikách, vedlo by se jim dnes lépe? Na tuto otázku je těţké odpovědět. Je moţné, ţe by u více zadluţených států došlo k poklesu kurzu měny, coţ by podpořilo obchod se zahraničím a srovnalo obchodní saldo, a úrokové míry by byly na vyšší úrovni, kvůli které by si vláda méně půjčovala. Také investoři by byli méně ochotni jí půjčit a stát by se nedostal do takových dluhů. Jinou moţností je, ţe by dluţnické státy hospodařily velmi podobně, jejich dluhy by stále narůstaly. Mohly by si vypomoci buď tisknutím nových peněz, nebo monetizací dluhu, za cenu rostoucí inflace. Vláda by také vydávala dluhopisy, které by nakupoval domácí trh, pokud by mohl, popřípadě zahraniční investoři, coţ je ovšem rizikovější. V tomto případě by byl nutný nejspíš zásah MMF a finanční pomoc. V současnosti státy intenzivně hledají východisko z potíţí. Upřednostňována jsou řešení zaloţená na „odříkání“, zmenšení výdajů a snahy obnovit export země. Všechna řešení souvisí s německým modelem. Německé hospodářství je zaloţeno na velké disciplinovanosti a politice „odříkání“ snaţící se právě o sníţení výloh státu a vyrovnaný rozpočet. Řecko se všem poţadavkům prozatím přizpůsobuje. Jiná řešení nejsou brána v potaz, přestoţe existují a lze najít jejich příklady. Zajímavou ukázkou je jistě Argentina, která vyřešila svou dluhovou situaci podstatně razantněji, ale úspěšně. Přestoţe při dluhové krizi v 80. letech Argentina postupovala dle pravidel MMF, v novém tisíciletí udělala opak. Po třech letech trvající recesi přestala Argentina roku 2001 splácet své dluhy (které také nebyly denominované v její měně, ale v dolarech) a zastavila svou kooperaci s MMF. Přes chmurná očekávání a počáteční otřesy začal HDP Argentiny růst86 a 86

Přestoţe v roce 2002 zaznamenala Argentina pokles HDP o 10%, jiţ od roku 2003 měla roční nárůst HDP přes 8%, také deficit běţného účtu platební bilance z původních -1,4% HDP (roku 2001) vyrostl o rok později na přebytek 8,5% HDP. (World Economic Outlook Database 2011b.)

37

země se i více zapojovala do mezinárodního obchodu. Prvotní předpovědi MMF byly značně ponuré, neboť Argentina nedodrţovala normy a zásady, kterými se celá instituce vţdy řídila a prosazovala je u ostatních. Rozkol s všeobecně uznávanými normami nápravy zadluţené země se Argentině z dlouhodobého pohledu, zdá se, vyplatil. Můţeme se tedy ptát, zda by se podobný postup proti poţadavkům Německa a EU nevyplatil i Řecku87. Jiným příkladem je řešení krize v Irsku, které se také vymklo naplánovanému scénáři.

5. 3. Německý přístup k dluhové krizi Řecká dluhová krize, která se přenesla i do dalších zemí, ohroţuje dnes základy fungování eurozóny. To se samozřejmě hluboce dotýká Německa nejen po stránce ekonomické, ale i politické. Jiţ po konci druhé světové války se jedním z cílů nově ustanoveného západního Německa stalo sjednocení Evropy. Tento záměr převládl i v pozdější německé Europapolitik kladoucí důraz právě na integraci a spolupráci zemí. Tomu také napomohla klauzule v Základním zákoně (Grundgesetz) z roku 194988. Německo se postupem času vypracovalo na pozici jednoho z největších hybatelů celé integrace, ačkoliv se tak veřejně příliš nepředstavovalo. Měnová unie a její principy byly nastaveny v souladu s německými „normami“, přesto v čele EU stála politicky spíše Francie. To se změnilo při vypuknutí současné krize, neboť daný stát je ekonomicky nejsilnějším a očekává se jeho podpora. Německo se však neprojevilo příliš jako vůdce, jeho postoje často ostatní kritizovali. Vnitřní politická scéna je v otázce eura poměrně roztříštěná a pomoc je tak jen těţce prosazována. Podívejme se proto blíţe na vztah Německa k této krizi a jeho názory. (Brost et al. 2011, 1-2) Jak bylo v textu jiţ uvedeno, německý podíl na tvorbě HMU a fungování ECB je nepochybný. Mnoho německých ekonomických principů se otisklo do podoby měnové unie a eurozóny. Tyto zásady zformulovalo samo Německo po následcích první i druhé světové války, jejichţ opakování se velmi obávalo, některé pravidla vznikla na základě přijatého ordoliberalismu. Sjednocení

87

I v evropských denících se objevily články o podobnosti argentinské a řecké situace, příkladem je článek J. Warnera: Poučení z argentinské krize ignorováno při zacházení s Řeckem (Warner 2011). 88 Základní zákon se netýká pouze vnitřního systému řízení země, ale i jednání navenek. Přijetím článku 23 (téţ evropský zákon) se zavázalo Německo ke spolupráci při rozvíjení Evropské unie a jejích principů a upravuje pravomoci rady a sněmu v tomto směru (Bundestag 2010b.).

38

evropských ekonomik umoţňovalo rychlejší vývoj celé Evropy a zakotvení vykonstruovaných pravidel. Dluhová krize však poukázala na nedostatky tohoto systému a na rozporuplný přístup Německa k ní. Jiţ v počátcích řecké krize Německo dávalo najevo neochotu finančně pomoci suţované zemi. Prosazovalo tvrzení, ţe si stát můţe pomoci sám, musí však zavést tvrdá úsporná opatření. Odmítavý německý postoj nakonec zlomilo naléhání ostatních států89. Přesto se Německo vţdy dluţnický stát spíše snaţilo přimět k většímu šetření, zavedení státních úsporných opatření a tím k návratu do rozmezí stanovených pravidel. Tato fiskální pravidla také měla být upravena tak, aby donutila státy chovat se dle nich. Faktem zůstává, ţe Řecko mělo velké problémy s dodrţováním fiskální disciplíny90. Trápil ho nejen deficit rozpočtový, ale i neustálý deficit obchodní bilance. Řecké nákupy v zahraničí ale podporovaly naopak růst ostatních zemí včetně Německa91. Problematickou situaci mělo vyřešit vydávání dluhopisů. Nákupy přes dluhopisy ovšem nebyly moţné navţdy, evropský privátní trh po čase jiţ nebyl ochoten dál kupovat dluhopisy a Řecko nemohlo získat peníze tisknutím. I z těchto důvodů prosazuje Německo pevná pravidla umoţňující sankciování nekázně. Během krize se ovšem ekonomové často stavěli proti německé snaze o šetření, úsporná opatření a přísná rozpočtová pravidla v zemích, neboť mohla být poškozena ekonomika i obchod v daných zemích i v celé Evropě. Značně negativně se Německo také staví k činnosti ECB, která je politicky ovlivněna, ačkoliv dle německých představ by měla být od politiky striktně oddělena. Německo odsoudilo především nákup řeckých dluhopisů od ECB, stejně tak jako levné úvěry pro komerční banky, které měly část těchto peněz investovat právě do nákupu řeckých dluhopisů a tím zmírnit krizi v eurozóně. Levné úvěry znepokojují Němce především kvůli obavám z inflace a nestability. Německu se nelíbí ani navrţenému řešení krize – vydání eurobondů, evropských

89

Nátlak ale nebyl jen ze strany států, ale i investorů a bank, neboť mnoho německých i francouzských bank nakoupilo řecké dluhopisy a bankrot země by jim jistě přinesl hodně problémů a ohrozil by i chod prozatím stabilních ekonomik. 90 Pokud se podíváme na statistiku Eurostatu, uvidíme, ţe řecký vládní deficit se pohyboval nad stanovenými 3% HDP jiţ od přijetí země do eurozóny (zpočátku okolo 5% HDP), stejně tak řecký vládní dluh překračoval stanovenou hranici 60% HDP (dlouhou dobu zůstával kolem 100% HDP, od 2008 roste) (Eurostat 2012c.). 91 Příkladem je řecký nákup pro modernizaci armády v roce 2012 právě od Německa za 3,9 mld. euro a od Francie za 400 mil. euro. Takovéto nákupy byly ale uskutečněny i v roce 2010, kdy Řecko právě dostávalo finanční pomoc. (Tatje 2012)

39

dluhopisů, jako náhrady za ty národní. Země by se pak nesnaţily korigovat své fiskální politiky a za dluhy by odpovídaly ekonomicky silné země jako právě Německo. Němci také odmítají moţnost učinit z ECB věřitele poslední instance pro zadluţené státy, kvůli obavě z morálního hazardu a destabilizace měny. (Bydţová 2012) V březnu letošního roku podepsaný fiskální pakt92 odráţí poţadavky Německa na zpřísnění fiskální disciplíny. Tento pakt zakotvuje pravidlo o vyrovnaném či přebytkovém strukturálním rozpočtu. Toho chce dosáhnout pomocí ustanovení deficitu zemí v maximální výši 0,5% HDP, při jehoţ nedodrţení hrozí sankce. Toto pravidlo by signatář měl zavést i do ústavy. Za spornou věc lze povaţovat výpočet strukturálního deficitu, který má nejasnou definici a více moţností výpočtu. (ČT24 2012) Fiskální pakt nepodepsala pouze Velká Británie a Česká republika93. Smlouva má pomoci větší jednotnosti a fiskální kázni zemí. Nese s sebou však závazky, s nimiţ se státy budou muset vypořádávat. Smlouva přikazuje menší dluhy a větší šetření, tyto úspory u jiţních států ale ovlivní exportní příjmy ostatních. Důsledkem tohoto vztahu je teorie upozorňující na to, ţe přebytky běţného účtu jedné skupiny států znamenají deficity u druhé skupiny v rámci zóny s velkými vnitroobchodními toky. Proto německý model odříkání nemůţe správně fungovat v hospodářsky provázané Unii. (Mitchell 2012) Negativní postoj a tvrdý přístup Německa k řecké krizi vyvolal u řady lidí antiněmecké nálady. Nelíbí se jim přísné poţadavky Německa, jeho síla v této záleţitosti a jeho neshoda s ostatními, podněcující je k myšlence na „zlé“ a izolované Německo v dobách války94. Takové myšlenky mohou uškodit německé vedoucí roli v EU. Panují také obavy, zda se Německo nebude nakonec raději izolovat od evropské krize a neuzavře se do sebe. Takové řešení by ale pro hospodářství státu nebylo příliš výhodné, neboť německý růst je taţen především

92

Oficiálně Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii. Hlavní body paktu, ukotvení vyrovnaného či přebytkového rozpočtu, stanovuje článek 3. (European Council 2012) 93 Premiér Petr Nečas odmítl podepsat tuto smlouvu z několika důvodů. Vládě se nelíbí malý důraz kladený na dluhy zemí a naopak příliš velký na deficit země. Dále se s nesouhlasem setkala také idea speciálních „eurosummitů“, kterých se ale smí zúčastnit jen členové eurozóny. Vláda ale není jednotná v této věci. 94 Zajímavý článek na toto téma, Merkel Is Leading the Country into Isolation, poukazuje právě na přísnost německé politiky, která se dnes odlišuje od mínění ostatních a vrhá tak špatné světlo na Německo. Navracejí se tak poválečné vzpomínky na ošklivé Německo. Toho by se ale Německo mělo vyvarovat a snaţit se spíše o kooperaci. (Augstein 2011)

40

exportem a proto se nelze oddělit od evropských ekonomik a obchodu s nimi. (Mitchell 2012) Krize eura připravila Německu dilema. Na jedné straně se snaţí, aby zadluţené státy zavedly úsporná opatření, sníţily své výdaje a zvýšily příjmy a zároveň by je pro výstrahu nejraději potrestalo i sankcemi. Na druhou stranu úsporná opatření států povedou ke sníţení poptávky, coţ se můţe negativně odrazit na německé obchodní bilanci a na dynamice ekonomiky. Politika odříkání95 v celé Evropě můţe značně poškodit německou ekonomiku, vţdyť centrálním zájmem Německa vţdy bylo udrţení vysoké spotřeby a poptávky po exportech, které tvoří velkou část německého HDP. (Friedman 2012) Kritika tohoto šetření navíc oslabuje jeho pozici evropského vůdce. Proč politika „odříkání“ nemůţe v Evropě fungovat, popřípadě můţe, ale jen za přijmutí určitých opatření? Vše lze znázornit skrze bilanci sektorů národních účtů. Tato bilance se skládá ze tří částí – bilance domácností (úspory×investice) na levé straně rovnice, rozpočtová bilance (vládní výdaje×příjmy) a bilance běţného účtu platební bilance (exporty×importy) na pravé straně rovnice. Obě strany rovnice se musí rovnat. Je důleţité si připomenout, ţe většina obchodů členů eurozóny probíhá uvnitř této zóny. Zavedený německý model tedy znamená, ţe některé státy dosahují přebytků běţného účtu, ale jiné zase nutně deficitů96. Je logické, ţe pokud jiţní státy začnou spořit a sníţí poptávku, zmírní to jejich deficity běţného účtu, ale zároveň tak budou omezeny exportní příjmy ostatních zemí. Pokud se státy snaţí dosáhnout vyrovnaného či přebytkového rozpočtu, vyplývá z toho, ţe v zemích, které mají vnější deficity (více importují), soukromý sektor utrácí více neţ vydělává a tím dochází k jeho zadluţování. Toto zadluţování však nemůţe trvat neustále. Proto by mělo Německo utlumit svou snahu o co největší exporty a raději podpořit růst domácí spotřeby, který by znamenal příliv financí do zemí s vnějším deficitem. Tato politika se ale neslučuje 95

Také nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz varuje před přílišnými úspornými opatřeními v postiţených zemích. Místo toho navrhuje vytvoření rozpočtového orgánu, který by pomáhal vyrovnávat rozdíly v hospodářských úrovních zemí. (Stiglitz 2012b.) 96 Podívejme se na statistiku OECD, která ukazuje bilanci běţného účtu platební bilance v letech 2003 – 2010. Některé evropské státy mají jasné přebytky (Německo, Nizozemí) a jiné stálé deficity (Řecko, Portugalsko) (OECD 2011). Běţný účet platební bilance celé eurozóny je také v průměru deficitní, ale velmi blízko nule.

41

s politikou odříkání! Jiným řešením by bylo zavedení evropského orgánu, který by distribuoval fiskální transfery mezi zeměmi a tím zajistil podobný vývoj ekonomik. Který „bohatý“ stát by však projevil takovou velkorysost a dotoval ostatní národy? A snaţily by se pak „slabší“ státy dohnat ty „výkonnější“ nebo by se nechaly pouze „vydrţovat“? (Mitchell 2012) Pro německou ekonomiku je také důleţité přetrvání volného trhu mezi státy, který podporuje ekonomický rozvoj státu. Současně však chce zachovat i instituce přísně dohlíţející na fungování hospodářství a podporu růstu, dle zásad ordoliberalismu. Pro zachování eurozóny a „svých“ pravidel v ní musí země vyvinout velké úsilí. Pokud by se totiţ eurozóna rozpadla a euro přestalo fungovat jako měna, německá marka by se nejspíš stala silnou měnou, která by ale omezila exportní příjmy a sníţila růst Německa. Je také pravděpodobné, ţe by jiţ evropský trh nebyl tak volný, protoţe jiţní země by se uchýlily k ochraně trhů.

5. 4. Zachování německých norem v eurozóně Mezi základní principy EU a později eurozóny se postupně dostala hlavní německá ekonomická pravidla, ovlivněná událostmi od 20. let minulého století. Mezi neprosazovanější ekonomické normy, které se staly součástí německé ekonomické identity a kultury stejně jako ordoliberalismus, patří výše zmíněné udrţování cenové stability a nízké inflace, stabilní měny a vyrovnaných rozpočtů státu. Podívejme se, jak byla tato pravidla dodrţována v eurozóně a jak se osvědčila v průběhu krize. Nejvýznamnějším principem německého hospodářství, přeneseném na evropskou úroveň, je jistě poţadavek stability cen a kontrola míry inflace. Týká se především měnové politiky, proto stojí tento cíl v čele politiky Bundesbanky i v čele politiky Evropské centrální banky, která přebrala monetární politiku členských zemí. Hlavním nástrojem pro ovlivňování mnoţství peněz v ekonomice se staly úrokové míry. Při růstu nabídky peněz zvýší ECB krátkodobé sazby, tak se sníţí objem úvěrů pro ostatní banky a následně i pro soukromý sektor a přebytečné mnoţství peněz je odčerpáno97. Současná krize je přínosná pro

97

Krátkodobé úvěry ECB se ale v současnosti blíţí skoro nule, takţe tento nástroj nelze plně vyuţít. Jinou moţností je například zvýšení povinných minimálních rezerv, prodej aktiv či zvýšení úroků u bankovních depozit. Protiinflační politika ECB je dnes omezena. (Tornell and Westermann 2012)

42

Německo, neboť ECB udrţuje nízké úrokové sazby98. Nízké sazby však neprospívají rychle rostoucím ekonomikám na periferii, protoţe způsobují jejich „přehřívání“. Jen velmi těţko můţe ECB svou měnovou politikou vyhovět všem, státy se od sebe ekonomicky liší a jednotná politika jim příliš neprospívá. Poţadavek cenové stability se snaţí evropská banka plnit i v době krize, ve většině států nehrozí obavy z vysoké inflace. Průměr eurozóny se ale pohybuje okolo 3%99, inflace se tak drţí nad cílovou hranicí ECB - 2%, představitelé unie se ale zatím neznepokojují. Budoucí vývoj zůstává nejistý kvůli dalším moţným půjčkám Řecku a vytváření levných úvěrů pro banky, které zvyšují mnoţství peněz v oběhu. Peněţní politika v rukou ECB měla dostát dalšímu z německých principů, a to oddělení monetární a fiskální politiky. Izolace centrální banky od politického tlaku se však v současné době příliš nedaří. To se Německo svými tvrdými postoji snaţí změnit, ale setkává se s kritikou od ostatních zemí. Cíl stability měny patří také mezi důleţité cíle německé i unijní. Euro je často povaţováno za spíše politický neţ ekonomický projekt, měnová politika je díky němu soustředěna v rukou ovlivnitelných institucí EU. Po dobu fungování eurozóny bylo povaţováno euro za stabilní a silnou měnu, která je bez výhrad přijímána v mezinárodním obchodě a slouţí i jako rezervní měna některých zemí. V období krize kurz eura často kolísal a euro spíše oslabovalo vlivem nepříznivých zpráv i předpovědí. Dnes se evropské ekonomiky snad jiţ začínají zotavovat a proto by i kurz eura mohl opět být stabilní. Otázkou ale jiţ dlouhou dobu zůstává, zda společná evropská měna tuto krizi vůbec přeţije a i nadále bude pouţívána všemi současnými členy eurozóny. Nastavení jednotné měny a měnové politiky totiţ nevyhovuje vţdy všem členským ekonomikám. V souvislosti s krizí tak představitelé EU řešili otázku pokračování eura či vytvoření tzv. dvourychlostní Evropy100, popřípadě moţný výstup Řecka nebo naopak Německa.

98

ECB udrţuje nízké úrokové sazby z důvodu podpory ekonomického růstu zemí. Úroková sazba je v současnosti na svém historickém minimu 1%. Více o zvyšování/sniţování úrokových měr na webu Evropského statistického úřadu (Eurostat 2012d.). 99 Průměrná míra inflace v eurozóně v roce 2011 byla 2,7%, do roku 2007 se inflaci dařilo drţet okolo hranice 2%, o rok později se inflace zvýšila, v roce 2009 naopak míra klesla na 0,3% (Eurostat 2012e.). 100 Koncem roku 2011 se francouzský prezident Nicolas Sarkozy zmínil o moţném stvoření dvourychlostní Evropy – jedna rychlost povede k větší integraci a dané země budou dále členy

43

S prvními dvěma cíli souvisí i další německý princip – vyrovnané či přebytkové rozpočty. Fiskální pravidla, která mají zajistit stabilitu cen i měny, byla stanovena jako vstupní tzv. maastrichtská konvergenční kritéria Smlouvou o Evropské unii. Při jejich splnění se země můţe stát členem eurozóny. Tato kritéria prosadilo Německo, které věří v nutnost přísné fiskální politiky pro zajištění předchozích dvou cílů. Proto si ještě vymohlo schválení Paktu stability a růstu, který nutí stát dodrţovat mírnější fiskální pravidla i jako člen zóny. Další, přísnější, smlouvou je výše zmiňovaný fiskální pakt podepsaný tento rok, který zavazuje státy přímo k vyrovnanému či přebytkovému rozpočtu s hrozbou přísných sankcí. Nové normy ale bude pro státy ještě obtíţnější dodrţet, zvlášť pokud nebude co nejrychleji nastartován ekonomický růst Evropy.

eurozóny a druhá rychlost povede ke konfederaci a země budou mimo zónu. V budoucnu tak nepočítá s integrací celé Evropy. (Euroactiv 2011)

44

6. Závěr Tato práce analyzuje roli Německa v Evropské unii, představuje hlavní historicky konstruované ekonomické cíle ovlivňující stavbu evropské hospodářské a měnové politiky. Nejprve byl stručně představen teoretický podklad celého díla – sociální konstruktivismus. Ačkoliv jeho základy leţí v oblasti sociologie, lze ho velmi dobře vyuţít i při výzkumu mezinárodních vztahů. Tento mladý teoretický přístup se zaměřuje na problematiku agenta a struktury. Předpokládá, ţe realita mezinárodních vztahů je neustále sociálně konstruována a proměňována díky vzájemnému vlivu aktéra (státu) a struktury. Základním stavebním kamenem jsou normy a pravidla, které jsou taktéţ sociálně konstruovány a mohou ovlivnit zájmy a rozhodnutí aktéra či celé struktury – vstupují tedy mezi jejich interakce. V první části práce bylo prokázáno, ţe německé ekonomické normy a cíle byly sociálně konstruovány skrze historické zkušenosti s hyperinflací či s diktátem spojenců. Tato hospodářská pravidla vznikla aţ v poválečné době, především hyperinflace po 1. světové válce zůstává dodnes otřesnou vzpomínkou a cíl cenové stability a nízké inflace se stal základem ekonomiky státu. S tím souvisela snaha o stabilitu měny, díky níţ byla německá marka v průběhu studené války jednou z nejstabilnějších měn. Politika odříkání a tvorby vyrovnaných či přebytkových

rozpočtů

byla

přijata

jako

pravidlo

fungování

německého

hospodářství. Nezávislost německé centrální banky je vlastně dílem spojenců, kteří ji ukotvili po dobu obsazení Německa. Přesto byla později přejata do zákonů i do německé identity. Vyjmenované základní normy tvořící charakter německého hospodářství si zformulovala společnost a ony se prolnuly s identitou Německa. Druhá část nás přenáší do doby, kdy jsou jiţ dané normy zcela součástí ekonomiky Německa. Zaměřuje se na období Hospodářské a měnové unie v EU, především tedy na stavbu a fungování měnové unie od 90. let dále. Konec 20. století je ve znamení velkých změn – ukončení studené války, unifikace Německa a iniciativy podporující scelení Evropy. Německo, i přes vnitřní problémy spojené se znovusjednocením, zůstalo silným evropským hráčem. Návrhy na vznik Hospodářské a měnové unie Německo vítalo, jeho Europapolitik se vţdy orientovala na prohlubování kooperace na kontinentě. Měnová unie znamenala přenesení monetární politiky státu na nadnárodní úroveň, v rukách vlády tak

45

zůstala pouze politika fiskální. Jednotná politika se dostala do kompetence nově vytvořené Evropské centrální banky. Tato banka je politicky nezávislá s pevně daným cílem cenové stability – přesně dle německých zásad. Stejně jako u následujících příkladů toho Německo dosáhlo především díky své ekonomické síle a díky aktivním politickým představitelům, bránícím národní zájmy. Ostatní země povětšinou příliš neodporovaly, vědomy si nutnosti zapojení Německa v Evropě. Německo však nezavedlo tato pravidla jen pro vlastní prospěch, ale pro stabilitu a rozvoj celé Evropy. Společná monetární politika si samozřejmě ţádala, aby státy, které se vzdávají své měny, měly co nejpodobnější hospodářskou úroveň, jinak by mohly ohrozit stabilitu unie. Nejen na německý nátlak tak lídři unie zformulovali konvergenční kritéria, omezující vstup do eurozóny pomocí monetárních a fiskálních měřítek. Fiskální pravidla byla později ustanovena i pro členy eurozóny, neboť panovaly obavy ohledně jejich rozpočtové kázně. Členové postupně nové normy a cíle přijali a řídí se jimi. Německý model v měnové unii nějakou dobu, zdálo se, fungoval. Cenová stabilita byla udrţována a euro se stalo silnou měnou. Německo dosáhlo ukotvení svých norem na mezinárodní úrovni. Třetí kapitola nás vrací do současnosti, kdy dluhová krize Řecka zaplavila Evropu pochybnostmi o efektivnosti německého modelu. Německo si představuje řešení v podobě úsporných opatření. Na nátlak ostatních zemí svolilo s finanční pomocí, pouze však za předpokladu plnění stanovených poţadavků. Přesto krize přetrvává a ohroţuje další země. Velice často se proto objevují kritiky daného přístupu i norem v měnové unii. Neúměrné šetření a přehnaná úsporná opatření mohou dát vzniknout další evropské recesi. Němci podporovaná politika odříkání tak můţe způsobit problémy v samotném Německu. Jeho růst je totiţ zaloţen především na exportu v rámci Evropy, a pokud problémové státy sníţí svou spotřebu, negativně se to odrazí i na německém HDP. Německo tak stojí před rozhodnutím, zda pokračovat ve své dlouhodobé politice nebo pomocí jiných nástrojů zvýšit spotřebu v zemích. Kaţdopádně chce zachovat měnovou unii. Na základě uvedených informací lze potvrdit, ţe německá ekonomická pravidla a cíle byly sociálně zkonstruovány na základě historických skutečností, kterým se země později snaţila vyhnout. Tyto normy se v průběhu let osvědčily a díky pozitivním zkušenostem je stát začal prosazovat i na mezinárodní úrovni. I

46

v evropské struktuře se v prvních letech dané zásady jevily jako prospěšné a stabilizující. Případová studie zaměřená na řeckou dluhovou krizi ukázala, ţe německý model aplikovaný v Evropě s sebou nese závaţný problém. Vzhledem k tomu, ţe většina obchodu zemí probíhá uvnitř Evropské unie, jako problém se ukázala platební bilance zemí – tedy nutnost jejího vyrovnání (z definice). Není totiţ moţné, aby všechny státy, v případě převaţujícího vnitroevropského obchodu, měly přebytky obchodní bilance. Německý model tak můţe jen těţko fungovat v těchto podmínkách. Nerovnováha platební bilance napomáhá zvyšování dluhů a to ohroţuje stabilitu systému. Pro udrţení modelu je nutné najít řešení, která by nerovnováhy usměrnila. Dluhové problémy a jejich východiska postavily Německo před obtíţně řešitelné dilema, zda pokračovat v zavedených normách a přístupech (zda je to vůbec moţné), či nikoli. V průběhu krize se také ukázalo, jak moc jsou dané normy zakořeněny v postojích evropských představitelů. Návrhy na řešení současného stavu jinak neţ pomocí politiky odříkání a finančních injekcí jsou prozatím v menšině. Pokud by však situace byla řešena jinak, nejspíš by to otřáslo základy HMU. Současná dluhová krize v evropských zemích tak pravděpodobně rozhodne o dalším vývoji ekonomických norem a cílů v měnové unii i v Německu.

47

7. Seznam zkratek CB

centrální banka

ECB

Evropská centrální banka

ECOFIN

Economic and Financial Affairs Council (Rada pro ekonomické a finanční záleţitosti)

ECU

European Currency Unit (Evropská zúčtovací jednotka)

EHS

Evropské hospodářské společenství

EMI

Evropský měnový institut

EMS

Evropský měnový systém

ERM

European Exchange Rate Mechanism (Evropský mechanismus směnných kurzů)

ES

Evropské společenství

ESCB

Evropský systém centrálních bank

ESUO

Evropské společenství uhlí a oceli

EU

Evropská unie

HMU/EMU

Hospodářská a měnová unie/Evropská měnová unie

HDP

hrubý domácí produkt

MMF

Mezinárodní měnový fond

MVZ

mezinárodní vztahy

OECD

Organisation for Economic Co-operation and Development (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj)

SRN

Spolková republika Německo

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

USA

The United States of America (Spojené státy americké)

48

8. Seznam literatury Primární zdroje: ●

Bank

of

England.

2011.

The

Bank's

Strategy.

(www.bankofengland.co.uk/about/Pages/strategy/default.aspx); ověřeno ke 12. 4. 2012 ● Bundesbank. 1990. Statement by the Deutsche Bundesbank on the establishment of an Economic and Monetary Union in Europe. Deutsche Bundesbank. ● Bundesbank. 2007a. Aufgaben der Deutschen Bundesbank. Deutsche Bundesbank. (www.bundesbank.de/aufgaben/aufgaben_aufgaben.php#stabiles); ověřeno k 29. 2. 2012 ● Bundesbank. 2007b. European monetary integration - Chronology 1950-1998. Deutsche

Bundesbank.

(www.bundesbank.de/10jahreeuro/10jahreeuro_chronologieg_1.en.php); ověřeno k 11. 4. 2012 ● Bundesbank. 2011. Gesetz über die Deutsche Bundesbank. Deutsche Bundesbank.(www.bundesbank.de/download/presse/publikationen/bbkgesetz.pdf ); ověřeno k 6. 4. 2012 ● Bundestag. 2010a. Grundgesetzt: VIII. Die Ausführung der Bundesgesetze und die

Bundesverwaltung.

Deutscher

Bundestag.

(www.bundestag.de/dokumente/rechtsgrundlagen/grundgesetz/gg_08.html); ověřeno k 6. 4. 2012 ● Bundestag. 2010b. II. Der Bund und die Länder. Deutscher Bundestag. (www.bundestag.de/dokumente/rechtsgrundlagen/grundgesetz/gg_02.html); ověřeno k 20. 3. 2012 ● Council of European Union. 2012. Greece: Decision paves way for next disbursement. (www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_Data/docs/pressdata/en/ecofin/128902.p df); ověřeno k 23. 3. 2012 ● Delors, Jacques. 1989. Report on economic and monetary union in the European Community. Committee for the study of Economic and Monetary Union. ISBN 92-826-0655-4 49

● EU Commission. 1995. Green Paper on the Practical Arrangements for the Introduction

of

the

Single

Currency.

Archive

of

European

Integration.

(http://aei.pitt.edu/1392/1/introduction_single_currency_COM_95_333.pdf); ověřeno k 11. 4. 2012 ●

EUR-Lex.

2010.

Treaties.

(http://eur-

lex.europa.eu/en/treaties/index.htm#founding); ověřeno k 7. 3. 2012 ●

European

Central

Bank.

1992.

Treaty

on

European

Union.

(www.ecb.int/ecb/legal/pdf/maastricht_en.pdf); ověřeno k 18. 3. 2012 ● European Central Bank. 2011. Economic and Monetary Union (EMU). (www.ecb.int/ecb/history/emu/html/index.en.html); ověřeno k 8. 3. 2012 ●

European

Central

Bank.

2012a.

Price

stability

–

definition.

(www.ecb.int/ecb/educational/facts/monpol/html/mp_002.en.html); ověřeno k 18. 3. 2012 ● European Central Bank. 2012b. Daily nominal effective exchange rate of the euro. (www.ecb.int/stats/exchange/effective/html/index.en.html); ověřeno k 13. 4. 2012 ● European Commission. 1998. Eurobarometer : Report Number 48. ● European Commission. 2011. EU budget 2010: Financial Report. ● European Council. 2012. Treaty on stability, coordination and governance in the Economic

and

Monetary

Union.

(www.european-

council.europa.eu/media/579087/treaty.pdf); ověřeno k 29. 3. 2012 ●

Kohl,

Helmut.

1991.

Regierungserklärung

zu

den

Ergebnissen

des

Europäischen Rates in Maastricht. Konrad Adenauer Stiftung. (http://helmutkohl.kas.de/index.php?menu_sel=17&menu_sel2=132&menu_sel3=&menu_sel4 =&msg=1441); ověřeno k 11. 4. 2012 ● Merkel, Angela. 2010. Regierungserklärung von Bundeskanzlerin Dr. Angela Merkel zu den Maßnahmen zum Erhalt der Stabilität der Währungsunion und zum bevorstehenden Sondergipfel der Euro-Länder am 7. Mai 2010 in Brüssel. Die Bundesregierung: Bulletin 2010. ● Merkel., Angela. 2011. Griechenland gehört zum Euroraum. (www.angelamerkel.de/page/103_662.htm); ověřeno k 22. 3. 2012 ● Úřední věstník. 2006. Konsolidovaná znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o

založení

Evropského

50

společenství.

(http://eur-

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2006:321E:0001:0331:CS:pdf) ; ověřeno k 24. 3. 2012 ● Waigel, Theodor. 1995. The Stability Pact for Europe proposed German Finance Minister Theo Waigel. Luxemburg: Centre Virtuel de la Connaissance sur l’Europe. ● Werner, Pierre. 1970. Report to the Council and the Commission on the realization by stages of economic and monetary union in the Community. European

Commission.

(http://ec.europa.eu/economy_finance/emu_history/documentation/chapter5/1970 1008en72realisationbystage.pdf); ověřeno k 10. 4. 2012

Sekundární zdroje: ● Augstein, Jakob. 2011. Merkel Is Leading the Country into Isolation. Der Spiegel

Online.

(www.spiegel.de/international/europe/0,1518,802591,00.html);

ověřeno k 30. 3. 2012 ● Baldwin, Richard and Charles Wyplosz. 2008. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-1807-1 ● Banchoff, Thomas. 1997. Germany’s European Policy: A Constructivist Perspective.

Harvard:

Working

Paper

Series

(www.ces.fas.harvard.edu/publications/docs/pdfs/PSGE_WP8_1.pdf);

8.

1.

ověřeno

k 18. 2. 2012 ● Barša, Pavel and Ondřej Císař. 2008. Anarchie a řád ve světové politice. 1. vydání. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-094-8 ●

BBC.

2011.

Greece

needs

more

aid,

says

Wolfgang

Schaeuble.

(www.bbc.co.uk/news/business-13693875); ověřeno k 22. 3. 2012 ● Berger, Peter L. and Thomas Luckmann. 1966. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK. ISBN 80-85959-46-1 ● Bibow, Jörg. 2010. A Post Keynesian Perspective on the Rise of Central Bank Independence: A Dubious Success Story in Monetary Economics. The Levy Economics Institute Working Paper No. 625. ● Blackstone, Brian, Karnitschnig, Matthew and Thomson, Robert. 2012. Q&A: ECB

President

Mario

Draghi.

51

The

Wall

Street

Journal.

(http://blogs.wsj.com/eurocrisis/2012/02/23/qa-ecb-president-mario-draghi/); ověřeno k 23. 3. 2012 ● Brost, Marc, Hildebrandt, Tina, Krupa, Matthias, Pinzler, Petra, Rudzio, Kolja, Schieritz,

Mark.

2011.

Alle

Macht

den

Deutschen?

Die

Zeit

Online.

(www.zeit.de/2011/44/Europagipfel/seite-2); ověřeno k 26. 3. 2012 ● Bydţová, Marie. 2012. Co se skrývá za postojem Německa k Řecku? Euroskop.cz.

(www.euroskop.cz/9008/20504/clanek/co-se-skryva-za-postojem-

nemecka-k-recku/); ověřeno k 29. 3. 2012 ● Comfort, Nicholas. 2012. Ackermann Says Greece Solution Still ‘Open Question’ as Debt Talks Resume. Bloomberg. (www.bloomberg.com/news/201201-26/ackermann-says-greek-outcome-still-open-confident-on-solution.html); ověřeno k 13. 4. 2012 ● Country Studies. 1995. Germany and the European Union. Library of Congress. (http://lcweb2.loc.gov/cgi-bin/query/r?frd/cstdy:@field(DOCID+de011);

ověřeno

k 8. 3. 2012 ● ČT24. 2012. Fiskální pakt je smlouvou o soustředění fiskální moci do rukou EK. (www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/169739-fiskalni-pakt-je-smlouvou-osoustredeni-fiskalni-moci-do-rukou-ek/); ověřeno k 29. 3. 2012 ●

Darnstädt,

Thomas.

1998.

Vier

gegen

den

Euro.

Der

Spiegel.

(www.spiegel.de/spiegel/print/d-7809467.html); ověřeno ke 12. 4. 2012 ● EurAktiv. 2010. Merkel: EU-Finanzhilfe für Griechenland als letzte Alternative. (www.euractiv.com/de/prioritaten/merkel-eu-finanzhilfe-fuer-griechenland-alsletzte-alternative-news-379418); ověřeno k 21. 3. 2012 ●

EuroAktiv.

2011.

Sarkozy

připustil

vznik

dvourychlostní

Evropy.

(www.euractiv.cz/evropske-instituce/clanek/sarkozy-pripustil-vznik-dvourychlostnievropy-009318); ověřeno k 27. 3. 2012 ● Euroskop. 2012. Coeuré: Zisků ECB z řeckých dluhopisů mohou využít. (www.euroskop.cz/8959/20327/clanek/coeure-zisku-ecb-z-reckych-dluhopisumohou-vyuzit-clenske-vlady); ověřeno k 13. 4. 2012 ●

Eurostat.

2010.

General

government

deficit/surplus.

(http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pc ode=tsieb080&plugin=1); ověřeno k 25. 3. 2012

52

●

Eurostat.

2011.

HICP

-

inflation

rate.

(http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/graph.do?tab=graph&plugin=1&pcode=tsie b060&language=en&toolbox=type); ověřeno k 29. 2. 2012 ●

Eurostat.

2012a.

General

government

deficit/surplus.

(http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/graph.do?tab=graph&plugin=1&pcode=tsie b080&language=en&toolbox=data); ověřeno k 19. 3. 2012 ●

Eurostat.

2012b.

General

government

gross

debt.

(http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab=table&plugin=1 &pcode=tsieb090&language=en); ověřeno k 13. 4. 2012 ●

Eurostat.

2012c.

Country

Profiles:

Greece

.

(http://epp.eurostat.ec.europa.eu/guip/introAction.do?profile=cpro&theme=eurind &lang=en); ověřeno k 13. 4. 2012 ●

Eurostat.

2012d.

Central

bank

interest

rates

-

Monthly

data.

(http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/show.do?dataset=irt_cb_m&lang=en); ověřeno k 30. 3. 2012 ●

Eurostat.

2012e.

HICP

-

inflation

rate.

(http://epp.eurostat.ec.europa.eu/inflation_dashboard/); ověřeno k 14. 4. 2012 ● Fiala, Vlastimil. 2007. Teoretické a metodologické problémy evropské integrace. Olomouc: Periplum. ISBN 978-80-86624-37-2 ● Fiala, Petr and Markéta Pitrová. 2009. Evropská unie. 2. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. ISBN 9788073251802 ● Finnemore, Martha and Kathryn Sikkink. 1998. International Norm Dynamics and Political Change. International Organization 52 (4): 887-917. ●

Fitch.

2012.

Complete

Sovereign

Rating

History.

Fitch

Ratings.

(www.google.com/url?q=http://www.fitchratings.com/web_content/ratings/sovereig n_ratings_history.xls&sa=U&ei=EjmJT_nLMdCUswbb04zCCw&ved=0CCIQFjAH OEY&usg=AFQjCNH40JKYxFHJqM2Y8IOljJ5wfNbouQ); ověřeno k 14. 4. 2012 ● Friedman, George. 2012. Germany's Role in Europe and the European Debt Crisis. Stratfor Global Inteligence. (www.stratfor.com/weekly/germanys-roleeurope-and-european-debt-crisis); ověřeno k 14. 4. 2012 ● Gillingham, John. 2003. European Integration, 1950-2003: Superstate Or New Market Economy? New York: Cambridge University Press. ISBN 521-81317-4 ● Checkel, Jeffrey, T. 1999a. Social construction and integration. Journal of European public Policy 6 (4): 545-560. 53

● Checkel, Jeffrey, T. 1999b. Norms, Institutions, and National Identity in Contemporary Europe. International Studies Quarterly 43 (1): 83-114. ● IMF Survey. 2010. Europe and IMF Agree €110 Billion Financing Plan With Greece.

International

Monetary

Fund.

(www.imf.org/external/pubs/ft/survey/so/2010/car050210a.htm); ověřeno k 13. 4. 2012 ●

Inflation.eu.

2012.

Historic

inflation

Germany

-

CPI

inflation.

(www.inflation.eu/inflation-rates/germany/historic-inflation/cpi-inflationgermany.aspx); ověřeno k 7. 3. 2012 ● Kořan, Michal. 2008. „Jednopřípadová studie“. In Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, edited by Drulák, Petr et al., 29-61. Praha: Portál. ISBN 978 80 7367 385 7 ●

Kosares,

Michael,

J.

1999.

The

Nightmare

German

Inflation.

(http://www.usagold.com/germannightmare.html); ověřeno k 28. 2. 2012 ● Kratochvíl, Petr. 2008. Teorie evropské integrace. Praha: Portál. ISBN 978-807367-467-0 ● Kříţ, Zdeněk. 2007. Teoretický koncept civilní mocnosti a použití vojenské síly. Mezinárodní vztahy 42 (2): 60-76. ● Kučerová, Irah. 2007. Evropská Unie: Hospodářské politiky. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1212-6 ● Küsters, Hanns, Jürgen. Ära Adenauer | 1949 – 1963. (www.konradadenauer.de/aera_adenauer.html#top); ověřeno k 7. 3. 2012 ● Küsters, Hanns, Jürgen and Ulrike Quadbeck. 2011. Kohl, Helmut. Die KonradAdenauer-Stiftung. (www.kas.de/wf/de/71.8565/); ověřeno k 5. 4. 2012 ●

Maull,

Hanns,

W.

1997.

Deutsche,

amerikanische

und

japanische

Außenpolitikstrategien 1985-1995. Trier: DGF-Projekt „Zivilmacht“. (www.unitrier.de/fileadmin/fb3/POL/pubs/civil.pdf); ověřeno k 18. 2. 2012 ● Maull, Hanns, W. 1999. Germany and the Use of Force: Still a Civilian Power? Trier: Trierer Arbeitspapiere zur Internationalen Politik 42 (2): 56-80. ● Mitchell, Bill. 2012. The German model is not workable for the Eurozone. (http://bilbo.economicoutlook.net/blog/?p=18065); ověřeno k 29. 3. 2012 ● Mundell, Robert, A. 1961. A Theory of Optimum Currency Areas. The American Economic Review 51 (4): 657-665.

54

● OECD. 2011. Current account balance of payments. OECD Factbook 20112012 . ISSN 2074-3920 ● Onuf, Nicholas. 1998. Constructivism: A User s manual. In: International relations in a constructed Word, edited by Kubálková, Vendula, Onuf, Nicholas, and Paul Kopert. NY: M. E. Sharp. ISBN 0-7656-0298-9 ● Reuter, Wolfgang. 2010. German Central Bankers Suspect French Intrice. Der Spiegel. (www.spiegel.de/international/europe/0,1518,697680,00.html); ověřeno k 5. 4. 2012 ● Ruggie, John, Gerard. 1982. International Regimes, Transactions, and Change: Embedded Liberalism in the Postwar Economic Order. International Organization 36 (2): 379-415. ● Singer, Miroslav. 2012. Dluhová krize v eurozóně a její dopady na českou ekonomiku. Česká národní banka. (www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konferen ce_projevy/vystoupeni_projevy/download/singer_20120312_zofinske_forum.pdf); ověřeno k 24. 3. 2012 ● Spiegel Online. 2012. Deutsche Bank deckt sich mit billigem Geld ein. (www.spiegel.de/wirtschaft/soziales/0,1518,820303,00.html); ověřeno k 23. 3. 2012 ● Stiglitz, Joseph, E. 2012a. Capturing the ECB. Project Syndicate. (www.projectsyndicate.org/commentary/capturing-the-ecb); ověřeno k 19. 4. 2012 ● Stiglitz, Joseph, E. 2012b. Sparen macht alles schlimmer. Die Süddeutsche Zeitung: Interview mit Joseph Stiglitz. (www.sueddeutsche.de/wirtschaft/josephstiglitz-im-interview-sparen-macht-alles-schlimmer-1.1329179); ověřeno k 14. 4. 2012 ● Sychra, Zdeněk. 2009. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v EU. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodně politologický ústav. ISBN 9788021050822 ●

Tatje,

Claas.

2012.

Schöne

Waffen

für

Athen.

Die

Zeit

Online.

(www.zeit.de/2012/02/Ruestung-Griechenland/seite-1); ověřeno k 5. 3. 2012 ● Tomeš, Zdeněk. 2008. Hospodářská politika: 1900 – 2007. Praha: C. H. Beck. 1. vydání. ISBN 978-80-7400-002-7 ● Tornell, Aaron and Frank Westermann. 2012. Has the ECB hit a limit? VoxEU.org. (www.voxeu.org/index.php?q=node/7789); ověřeno k 26. 4. 2012 55

● Warner, Jeremy. 2011. Lessons of Argentina crisis ignored in handling of Greece.

The

Telegraph.

(www.telegraph.co.uk/finance/comment/jeremy-

warner/8616747/Lessons-of-Argentina-crisis-ignored-in-handling-of-Greece.html); ověřeno k 14. 4. 2012 ● Wehler, Hans, Ulrich. 2007. Notizen zur deutschen Geschichte. München: C. H. Beck oHG. ISBN 978-3-406-54770-6 ● Welt Online. 2010. Josef Ackermann verärgert die Bundesregierung. (www.welt.de/wirtschaft/article7627858/Josef-Ackermann-veraergert-dieBundesregierung.html); ověřeno k 21. 3. 2012 ● World Economic Outlook Database. 2011a. Report for Selected Countries and Subjects.

Inflation.

International

Monetary

Fund.

(www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2011/02/weodata/weorept.aspx?sy=1999&ey= 2012&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&c=122%2C136%2C124%2C137 %2C423%2C181%2C939%2C138%2C172%2C182%2C132%2C936%2C134%2 C961%2C174%2C184%2C178&s=PCPIPCH&grp=0&a=&pr.x=20&pr.y=12#down load); ověřeno k 25. 3. 2012 ● World Economic Outlook Database. 2011b. Report for Selected Countries and Subjects. Argentina. International Monetary Fund. (www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2011/02/weodata/weorept.aspx?sy=1996&ey= 2007&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&c=213&s=NGDP_RPCH%2CPC PIPCH%2CTXG_RPCH%2CGGXWDG_NGDP%2CBCA_NGDPD&grp=0&a=&pr. x=38&pr.y=4); ověřeno k 14. 4. 2012 ● Ţídek, Libor. 2007. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-035-2

56