Role malých států v Evropské unii. Analýza pozice Rakouska

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Role malých států v Evropské unii. Analýza pozice Rakouska. bakalářská práce

Barbora Schejbalová

Vedoucí práce: PhDr. Zdeněk Sychra, Ph.D. UČO: 219311 Obor: EVS-BSS Imatrikulační ročník: 2006

Brno, 2009

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Role malých států v Evropské unii. Analýza pozice Rakouska.“ vypracovala samostatně s pouţitím zdrojů, které jsou uvedeny v seznamu literatury a internetových zdrojů. V Brně, dne 30. dubna 2009 _________________________ Barbora Schejbalová 2

Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu své práce PhDr. Zdeňku Sychrovi, Ph.D. za jeho cenné rady, připomínky a čas věnovaný této práci. Stejně tak bych chtěla poděkovat rodičům, rodině a přátelům za podporu při mém studiu.

3

Obsah

1. Úvod …………………………………………………………………………… 5 2. Malý stát v mezinárodních vztazích …………………………………………... 7 2.1 Koncept malého státu …………………………………………………...... 8 2.2 Malé státy versus velké státy v mezinárodním systému ………………….. 11 2.3 Malé státy ve vztahu k mezinárodním organizacím ……………………… 12 2.4 Chování malých států v mezinárodních vztazích ………………………… 12 3. Malé státy a Evropská unie ……………………………………………………. 17 3.1 Chování malých států v EU ………………………………………………. 18 3.2 Vliv malých států v EU ……………………………………………………20 3.2.1

Rada ……………………………………………………………...... 22

3.2.2

Předsednictví ……………………………………………………… 25

3.3 Zahraniční, bezpečnostní a obranná politika EU a malé státy ……………. 27 3.4 Zahraniční politika malých států v EU …………………………………… 30 4. Rakousko ……………………………………………………………………… 33 4.1 Od války k Evropské unii ………………………………………………… 33 4.2 Zahraniční a bezpečnostní politika Rakouska ……………………………. 34 4.2.1

Rakouská spolupráce v regionech Evropy a Středního východu…... 35

4.3 Rakousko v zahraničně-bezpečnostní oblasti EU ………………………… 37 4.4 Předsednictví Rakouska v Radě EU ……………………………………… 39 4.5 Neutralita …………………………………………………………………. 40 4.6 Dílčí závěr ………………………………………………………………… 41 5. Závěr …………………………………………………………………………... 43 6. Zdroje ………………………………………………………………………...... 46 6.1 Primární zdroje……………………………………………………………. 46 6.2 Sekundární………………………………………………………………… 48 6.3 Ostatní …………………………………………………………………...... 53 Seznam tabulek ……………………………………………………………………. 54

4

1. Úvod

Ačkoliv suverénní malé státy na evropském kontinentu existují jiţ od počátku dvacátého století, nikdy však nedisponovaly takovým významem a vlastní nezávislostí tak, jako v současné době. Důvodem je vývoj a značná proměna mezinárodního prostředí, která umoţnila malým státům získat suverenitu a vliv na mezinárodní dění. Během Studené války byla všechna pozornost věnována velmocím, které byly stále hlavními hybateli v mezinárodních vztazích, malým státům patřila pouze marginální role. Ukončením studené války a rozpadem Sovětského svazu vzniklo v euroasijském prostoru mnoho malých a menších států, jejichţ existence znovu ovlivnila mezinárodní pořádek v Evropě a v části Asie. Pozornost byla tak přenesena právě na tyto malé státy a na jejich vzrůstající sílu v mezinárodním prostředí. V předkládané práci se zaměřím na fenomén malého státu, z důvodu širokého záběru tématu, se budu soustředit pouze na prostor Evropy, přesněji Evropské unie. Dále bude práce omezena zahraničně-bezpečnostní oblastí politiky. Cílem je analýza postavení a role malých států v Evropské unii ve srovnání s jejich postavením obecně – na globální úrovni. Té bude dosáhnuto odpovědí na hlavní hypotézu, v rámci empiricko-analytického paradigmatu, která zní: obecné vzorce chování malých států se v hlavních rysech neliší od chování na úrovni EU. Po teoretickém úvodu do problematiky malých států budou vybrány teze, na které budu hledat odpověď za účelem jejího potvrzení, či vyvrácení. Součástí práce je i druhá - dílčí hypotéza, která se týká Rakouska a jeho chování v EU. Hypotéza je formulována tvrzením, ţe Rakousko je klasickým malým státem nacházejícím se v prostředí Evropské unie. Dílčím cílem práce není určit, zda je Rakousko klasickým malým státem EU, ale potvrdit, či vyvrátit přesvědčení, ţe ve svém chování členské země EU vykazuje charakteristické rysy malého státu. Důvody výběru Rakouska jako modelového příkladu jsou zřejmé. Je to stát, který se nachází v regionu střední Evropy, čímţ se stává pro český výzkum zajímavým. Členem Evropské unie je jiţ od roku 1995, coţ je dostatečně dlouhá doba pro zhodnocení jeho role v Unii, provádí relativně aktivní zahraniční politiku a současně má status neutrálního státu, který je v jeho pojetí velmi pragmatický. Ačkoliv jsou státy EU často děleny ještě mezistupněm mezi velkými a malými, a to středně velkými státy, pro účely této práce budu vyuţívat pouze dělení na velký a

5

malý stát. Hlavním důvodem je srovnávání regionální úrovně EU s globální rovinou mezinárodních vztahů, kde je Rakousko bezpochyby malým státem, jak bude v této práci objasněno. První kapitola se obecně věnuje konceptu malého státu a jeho vymezení v rámci teorie mezinárodních vztahů. Poté se zabývá otázkou, zda můţeme určit charakteristické rysy chování malých států v mezinárodním prostředí. V rámci druhé kapitoly se zaměřujeme na roli malého státu v Evropské unii. Důraz je dán na jejich vztah k Radě a Předsednictví a roli v zahraniční, bezpečnostní a obranné politice. Cílem je najít společné rysy chování malých států obecně a v Unii. Poslední částí práce je aplikace získaných poznatků o chování malých států na globální úrovni na Rakousko a jeho zahraniční politiku. V této práci dominují zahraniční zdroje literatury, důvodem je, ţe v českém prostředí neexistuje dostatek odborných prací na toto téma. To se odráţí v první části práce, v ostatních je jiţ české literatury uţito více.

6

2. Malý stát v mezinárodních vztazích

Vědecké diskuze o konceptu malých států mají dlouhodobou tradici. Počátky můţeme spatřit u Platóna v jeho díle o ideálním státě – Politeia. Důleţitou roli hrály malé státy v historii evropského kontinentu, ať uţ ve sféře kulturní nebo vojenské. Příkladem mohou být starověké Atény nebo italské městské státy. Později je moţné zmínit Švédsko v 17. století a také Švýcarsko (Höll 1983: 14). Prvopočátky současného výzkumu jsou datovány k přelomu 18. a 19. století. K určitému systematickému uspořádání a rozšíření diskuze přispělo zejména ustavení a vývoj světového pořádku, které následovaly v Evropě po konci 1. světové války. Rozpadem Rakouska-Uherska vzniklo v Evropě mnoho malých suverénních států1. Po 2. světové válce mezinárodní uspořádání Evropy získalo opět novou tvář, šlo zejména o ustanovení dvou světových mocností a počátek studené války. Přes významné změny v mezinárodním systému oproti jeho vzezření mezi světovými válkami, vzrůstající ekonomickou závislost a inkorporaci nových států, zůstávalo téma malých států stranou (Höll 1983: 15). Většina teoretických prací se během studené války věnovala porozumění a vysvětlení zahraniční a bezpečnostní politiky velkých mocností a problémům, kterým tyto státy čelily (Thorhallsson 2005: 2). Ačkoliv v Evropě vznikaly práce týkající se tématu malých států, Wilhelm Christmas-Moller označuje jako základní přístup americkou realistickou školu, která je reprezentována Anette Baker Fox a její průkopnickou prací „The Power of Small States“, která byla vydána v roce 1959. Studie Foxové vzbudila zájem o problematiku malých států a stala se tak stimulem pro zpracování dalších analýz zaměřených na bezpečnostní dimenzi malých států v rámci teoretického konceptu realistické školy. Ta zdůrazňuje příčinnou souvislost mezi vojenskou silou státu a udrţením jeho suverenity. Vývoj mezinárodního prostředí, především příznivé prostředí pro existenci malých států v Evropě po druhé světové válce a vznik nových suverénních států z bývalých afrických kolonií do jisté míry odporoval realistické škole. Vyústěním debat nad tímto problémem byl v 60. letech vznik nové školy – behavioralismu (Christmas-Moller 1983: 35-37). Podle Thorhallssona nevytvořily práce z šedesátých a sedmdesátých let obecnou výzkumnou 1

Rozpadem Rakousko-Uherska na jeho území vzniklo pět nástupnických států – Rakousko, Československo, Maďarsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Polsko. Všechny, aţ na Polsko, můţeme povaţovat za malé státy (srov. Hroch 1980). 7

agendu a neposkytují vhodné teoretické ukotvení problematiky pro současný výzkum. (Thorhallsson 2005: 2). Po konci studené války se téma malých států dostává opět do popředí zájmů. Jedním z důvodů je vznik dalších malých států po rozpadu Sovětského svazu, Federativní republiky Jugoslávie a Československa (Had, Kotyk 1998: 9). Proměna světového pořádku způsobila, ţe dnes můţeme téměř všechny státy označit za malé. Výzvy a dilemata, kterým dříve čelilo jen málo států, stojí teď před mnoha státy světa. V neposlední řadě je výzkum stimulován soudobým růstem globální komunikace, globální produkce a trhů. Globální vědomí pomáhá rozšiřovat bezpečnostní agendu mimo čistě vojenské záleţitosti. Dnešní představy o bezpečnosti ve světě směřují ke garantování ekologické integrity, ţivotního minima, finanční stability, zaměstnanosti, kulturní identity, sociální koheze apod. Tyto bezpečnostní důsledky procesu globalizace způsobily, ţe malé státy hrají dnes mnohem prestiţnější a viditelnější roli v mezinárodních vztazích neţ tomu bylo dříve. Před časem byly malé státy povaţovány pouze za příjemce bezpečnosti, kterou jim garantovala nějaká mocnost, v současné době malé státy aktivně přispívají k bezpečnosti v mnoha oblastech (Thorhallsson 2005: 2).

2.1 Koncept malého státu Základní překáţkou ve výzkumu malých států je jiţ samotná definice konceptu malého státu. Ani v současné době neexistuje shoda, jak by měl být koncept vymezen (Thorhallsson 2005: 2). Pod pojmem „malý stát“ se skrývá mnoho odlišných entit. Pojem můţe být chápán ve smyslu mikrostátu do jednoho miliónu obyvatel, kdy jsou na mysli převáţně bývalé Britské kolonie v Karibiku. Dále můţe představovat malé země v rozvinutém světě, jako je například Švýcarsko, Rakousko, Nizozemí, Lucembursko atd., nebo se jedná o malé státy ve třetím světě včetně bývalých kolonií v Africe, Asii a Latinské Americe. Většina z nich je však svojí rozlohou mnohem větší, neţ je tomu v prvních dvou případech (Hey 2003: 2). Pro tyto státy se častěji pouţívá výraz slabé, rozpadlé nebo rozpadající se státy (Jihlavec 2007: 19-35). Definice malého státu a jeho chování v mezinárodních vztazích je tak závislá na kategorii, do které je stát řazen (Hey 2003: 2). V předkládané práci se budu zabývat pouze jednou z kategorií, vyspělými státy v Evropě, kde je určení definice malého státu neméně obtíţné. Prvním, kdo vyzdvihl 8

tento problém byl Keohane, který detailně upozornil na obtíţnost definování malého státu (Christmas-Moller 1983: 37). Poţadavkem kaţdé definice je její vyuţitelnost v neomezeném čase. Ovšem podoba a moţnosti malých států se v průběhu času značně proměnily, proto je velmi obtíţné najít univerzální definici, která by byla vyuţitelná pro podobu malých států v současné době a například i v době před a mezi světovými válkami. Drulák ve uvádí dva základní přístupy k výzkumu malých států. Jedná se o tradiční, neboli esenciální přístup jehoţ alternativou je přístup existencionální. Esencialisté zkoumají charakteristiky státu na jejichţ základě je tento definitivně označen za malý nebo velký. Naproti tomu existencionální přístup se

kromě

charakteristik zabývá i kontextem v němţ je stát zkoumán. Stát pak můţeme označit jako malý i velký zároveň, v závislosti na zkoumaných souvislostech. Esencialistický výzkum je zaloţený na porovnávání objektivních a subjektivních kritérií. Mezi nejčastější objektivní kritéria řadíme počet obyvatel, hrubý domácí produkt, vojenskou sílu, nerostné bohatství a nebo rozlohu státu. Stav těchto kritérií vychází z kvantifikovatelných skutečností. Zjištěné hodnoty jsou relativní, z důvodu, ţe zjištěné údaje jsou nepodstatný, pokud nevíme jakých hodnot dosahují státy ostatní. Subjektivní kritéria jsou závislá na představě příslušníků, představitelů a nebo zahraničních pozorovatelů o daném státu. Existencionalisté vyuţívají kritéria esencionalismu, jehoţ výsledky jsou dále relativizovány v širších souvislostech. Kontext je dán tématem, ve kterém jsou kritéria zkoumána (ekonomika, armáda, suroviny atd.) a také tím, kdo se ho účastní, jedná se tedy o obsah a účastníky (Drulák 1997: 7). Kvantitativní kritéria vyuţil například Deutsch, který dělí malé státy podle velikosti hrubého národního produktu. Státy, které dosahují méně neţ 1 % světového hrubého národního produktu, jsou povaţovány za malé. Přesné kvantitativní vymezení je nutno brát také v relativních hodnotách, protoţe by bylo nesprávné povaţovat stát, který dosahuje 1,1 % světového HNP za velký a naopak stát, jehoţ hodnota HNP se pohybuje okolo 0,99 % za malý (Baehr 1975: 460). Keohane zastává názor, ţe by státy měly být roztříděny do kategorií podle určité linie (Keohane 1969: 294). Zde se nabízí otázka podle jakých kritérií by státy měly být děleny a jaký počet kategorií je optimální. Můţeme se setkat se stupnicí: mikrostáty, malé státy, střední mocnosti a velmoci. Vital vyuţívá tři kategorie velmoci, střední mocnosti a malé státy. V rámci těchto skupin vyvstávají další obtíţnosti v podobě určení hranic mezi skupinami (Christmas-Moller 1983: 43-45). Vital určil své limity pro 9

malé státy s horní hranicí populace 10-15 milionů v případě ekonomicky vyspělé země a velikost populace 20-30 milionů v případě, ţe se jedná o rozvojovou zemi (Keohane 1969: 294). Dále se nabízí otázka relevantnosti, tedy zda můţeme srovnávat státy jako je Albánie, Švýcarsko a např. Togo (Christmas-Moller 1983: 43-45). Vedle jiţ zmíněných kvantitativních kritérií existují také kritéria kvalitativní (kvalita hospodářské, sociální a zahraniční politiky, kvalita politického systému a jeho představitelů, politická kultura země atd.), které dotvářejí autoritu státu a jeho vnímání ostatními státy v mezinárodních vztazích (Had, Kotyk 1998: 10). Převáţně s kvalitativními

kritérii

pracuje

Rothstein,

který

svoji

definici

rozvíjel

jak

v psychologické, tak i materiální dimenzi. Rothstein se domnívá, ţe malá mocnost je stát, který uznává, ţe není schopen si zajistit svoji bezpečnost pouze za vyuţití svých vlastních kapacit a musí se tedy spoléhat na pomoc jiných států, institucí. Přesvědčení malých mocností o neschopnosti spoléhat se na své prostředky musí být uznána ostatními státy zapojenými do mezinárodní politiky. Keohane upozorňuje na nedostatky této definice, jelikoţ Rothstein blíţe neurčuje kritéria, podle kterých bychom mohli státy dělit na malé a velké mocnosti (Keohane 1969: 293). Keohane nabízí jinou definici. Malý stát je podle něho stát, jehoţ čelní představitelé se domnívají, ţe samy nebo v malé skupině nemohou významně ovlivnit systém mezinárodních vztahů (Baehr 1975: 460). Goetschel napsal, ţe oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky je přívlastek malý chápán tak, ţe takový stát nemůţe ohrozit své sousedy. Jinými slovy, stát není většinou posuzován pouze podle objektivních kritérií, ale spíše v součinnosti s nimi podle jeho předpokládané role v mezinárodní hierarchii (Hey 2003: 3). Gstöhl a Neumann nabízejí jednoduchou definici: malé státy jsou všichni ti, kteří nejsou velkými mocnostmi a kteří netrvají na označení střední mocnosti (Thorhallsson 2005: 5). V kontextu sloţitého pojmu malý státu Beahr zastává názor, ţe spíše kvalitativně zaměřená definice můţe mnohem jasněji vysvětlit, co termín malý stát pravděpodobně představuje (Baehr 1975: 460). Jak je vidět ani v současné době neexistuje ustálená a zastřešující definice vysvětlující pojem malého států. Souhlasím Baehrem, ţe právě kvalitativní charakteristiky státu nám mohou pomoci lépe si představit, co se pod tímto pojmem skrývá. Pro představu pozice daného malého státu v mezinárodním prostředí je důleţité nahlíţet na jeho velikost v kontextu dalších okolností a moţností v dané oblasti a v porovnání s ostatními státy regionu.

10

2.2 Malé státy versus velké státy v systému mezinárodních vztahů Větší rozloha státu je všeobecně vnímána jako výhoda, zejména v souvislosti se surovinovými zdroji či personální základnou. Tradičně byla role malých a velkých států v mezinárodních vztazích velmi odlišná. Zvláště v Evropě v 19. století platilo, ţe pokud velké státy uzavřely dohodu či pakt, pro jeho právoplatnost stačilo potvrzení ze stran mocností. Malé státy zůstávaly zcela stranou. V současné době disponují všechny státy suverenitou v mezinárodním prostředí a rovností v mezinárodním právu. Na druhé straně fundamentální právní rovnost zůstává v koexistenci s formální nebo neformální nerovností. Příkladem formální nerovnosti na globální úrovni můţe být Bezpečnostní rada OSN2. Neformální konzultace a dohody mezi velkými státy zůstaly samozřejmostí i v současných mezinárodních vztazích (Thorhallsson 2005: 4), jak bude ukázáno později. V mezinárodním prostředí jsou malé státy typicky vystaveny větším hrozbám přeţití, neţ se kterými jsou konfrontovány velké státy (Elman 1995: 175). To poukazuje na kontrastní situace malých a velkých států v jinak podobných situací ohroţení (Keohane 1969: 293). Zahraniční politika tak musí reflektovat moţnosti státu dané mezinárodní situací. Velké státy disponují větším manévrovacím prostorem právě z důvodu menších hrozeb jejich existence. Moţností zahraniční politiky velkých států jsou na druhé straně omezeny vlivy z domácí politiky, které jsou větší neţ u států malých (Elman 1995: 175). Další nevýhodu oproti velkým státům představuje omezené diplomatické zastoupení malých států ve světě. Jejich diplomaté se většinou nacházejí pouze v hlavních městech, se kterými má stát dobré vztahy. Výsledkem je, ţe malé státy mají často omezený jednostranný pohled na mezinárodní události (Baehr 1975: 462).

2

Rada bezpečnosti OSN má patnáct členů, z toho je pět států stálých (USA, Rusko, Čína, Velká Británie, Francie) a deset nestálých. Ti jsou voleni Valným shromáţděním z ostatních členských států na dobu dvou let. Všichni členové mají jeden hlas. Stálí členové disponují právem veta, v případě, ţe se jedná o zásadních otázkách, jde o tzv. pravidlo jednomyslnosti mocností. Pro procedurální otázky je potřeba alespoň devět hlasů z patnácti (Rada bezpečnosti). 11

2.3 Malý stát ve vztahu k mezinárodním organizacím Malé státy obecně patří mezi podporovatele mezinárodních organizací, aliancí a různých jiných mezistátních seskupení, jak na regionální, tak globální úrovni (Thorhallsson 2005: 9). Většinu členů těchto organizací tvoří právě malé státy, jejichţ počet ve světě velmi narostl3. Naproti tomu počet velkých států se během posledních padesáti let téměř nezměnil. Počet států ve světě se navýšil hlavně díky dekolonialismu (Vandenbosch 1964: 308-309). Rothstein vysvětluje, proč většina malých států podporuje mezinárodní organizace a zmiňuje tři jejich atributy, díky kterým jsou tak přitaţlivé. Důleţitá je formální rovnost všech členů, potencionální ochrana před moţnými bezpečnostními hrozbami a faktická moţnost omezit velké mocnosti (Keohane 1969: 294). Thorhallsson doplňuje ještě o další výhodu, a to, ţe všichni členové mezinárodní organizace jsou vázáni stejnými pravidly a pokud je poruší, čelí stejným sankcím (Thorhallsson 2005: 9). Mezinárodní organizace dávají malým státům formálně takové postavení, které vyuţívají velké státy (Hey 2003: 1). Z hlediska globální bezpečnosti je vytváření nových velkých entit sloţených z mnoha malých států vnímáno jako způsob, jak zabránit válce. Mezinárodní integrace je tak chápána jako šance na udrţení míru (Baehr 1975: 456).

2.4 Chování malých států v mezinárodních vztazích V rámci sociálních věd existuje uzákoněný systém výzkumu sociálních jevů. Účelem prvního kroku je definovat posuzovaný jev, fenomén, dalším krokem je pak určení jeho charakteristického chování (Christmas-Moller 1983: 45). Úvodem této kapitoly byl vymezen pojem malých států a dále se budeme zabývat jejich chováním v mezinárodním prostředí. Co se týče zahraniční politiky států, je všeobecně předpokládáno, ţe vţdy reflektuje mezinárodní prostředí ve kterém se jak malé, tak velké státy nacházejí a od toho jsou odvozeny rozdílná omezení v jejich zahraniční politice (Elman 1995: 175). Mnoho studií předpokládá, ţe soustředění se na velikost státu můţe pomoci vysvětlit 3

Vandenbosch upozorňuje, ţe v roce 1815 jich bylo méně neţ 20, v období druhé světové války 50 a v 60. letech asi 120 (Vandenbosch 1964: 308-309). 12

jeho chování v mezinárodních vztazích (Baehr 1975: 457). Jejich velikost států není jediným určujícím faktorem zahraniční politiky. Mezi další aspekty patří charakteristiky státu jako jsou: hospodářská vyspělost, geografická poloha, politický systém, institucionální uspořádání státu, aktivity nátlakových skupin, osobní vlastnosti diplomatů, politiků apod. (Drulák 1997: 7, Hey 2003: 4). Baillie, jak uvádí Hey, povaţuje za nejdůleţitější faktory, které ovlivňují zahraniční politiku malého státu, tyto: historický kontext vývoje státu, proces rozhodování a institucionální rámec v němţ se zahraniční politika utváří. Posledním je vyjednávací schopnost státu (Hey 2003: 7). Naopak Amstrup ve svých článcích pochyboval o moţnosti určení specifických rysů chování malých států, coţ by značně ztíţilo schopnost zkoumat tento fenomén (viz výše). Amstrup se domnívá, ţe: „Ačkoliv si mohou být srovnávané státy v mnoha ohledech podobné, jejich zahraniční politika je často velmi odlišná. Tento fakt je z teoretického

hlediska

zklamáním,

protoţe

společné

vlastnosti

nezávislých

proměnných – malé státy – by měly ovlivňovat závislé proměnné – chování v mezinárodních vztazích. Z toho vyplývá, ţe i pokud bychom omezily počet zkoumaných států, základním problémem nebudou podobnosti v zahraniční politice ale spíše jejich rozdíly.“(Christmas-Moller 1983: 46). Tento argument podpořil i Hansen, který se zabýval odpovědí na otázku, proč v mnoha ohledech si podobné státy jako Dánsko, Norsko, Nizozemí, Švédsko a Rakousko, zaujaly rozdílné postoje ohledně Evropského hospodářského společenství.4 Christmas-Moller se domnívá, ţe pokud bychom zkoumali zahraniční politiku malých států v rámci výše zmíněných kategorií, můţeme vymezit obecné chování ve vztahu k určité situaci nebo zájmu. Malé státy se vyznačují podobnými rysy chování v situacích, kdy členové stejné skupiny nalézají samy sebe schopnými jednat v určitém stupni nezávislosti. V opačném případě, kdy je stát předmětem tlaku mezinárodního prostředí, bude chování odlišné. Důvodem je, ţe aktuální chování není určeno politickými záměry malého státu, ale záměry mezinárodního systému, respektive dominantními hráči (Christmas-Moller 1983: 4647). 4

Nizozemí patří mezi zakládající členy ESUO a EHS. Norští občané jiţ dvakrát odmítli členství své země v EU. Dánsko se podílí na výstavbě Unie od roku 1975, kdy vstoupilo společně s Velkou Británií a Irskem. Ţádost byla ze strany Dánska podána dvakrát, poprvé byla staţena, poté, co generál de Gaulle vetoval členství Velké Británie v EHS, ačkoliv Dánsko jako jediné bylo přizváno k pokračování přístupových rozhovorů. Švédsko a Rakousko vstoupili do EU společně v roce 1995. Rakousko svým členství završilo dlouhodobý proces zapojování se do evropských struktur. Švédsko podalo svoji první ţádost jiţ v roce 1967 k dohodě ale nedošlo, jelikoţ si Švédsko kladlo velké podmínky, na které nebylo EHS ochotno přistoupit a ţádost tak samy stáhli. Druhá ţádost byla podána v roce 1991, důvodem byly ekonomické výhody, které přinášelo zapojení do společného trhu (srov. Pitrová, Fiala 2003). 13

V rozporu s těmito přesvědčeními vzniklo v teorii mezinárodních vztahů několik hypotéz, které se týkají obecných rysů chování malých států: Malé státy nepouţívají sílu jako prostředek k dosaţení svých cílů a odsuzují její pouţití. Malé státy jsou malé právě tím, ţe postrádají sílu, proto hledají k prosazení svých zájmů jiné cesty. Malé státy pouţívají morální argumenty, zdůrazňují nutnost pravidel a úlohu mezinárodního práva. Odvolávání se na morálku a práva je častým argumentem slabšího při realizaci jeho cílů. Cíle malých států se omezují pouze na určitou geografickou oblast a na několik funkčních cílů. Nemají dostatek zdrojů na prosazovaní globálních cílů, omezují se na sousedství či region. Malé státy jsou všeobecně méně aktivní v mezinárodních vztazích. Vědí, ţe samy nemohou příliš mnoho změnit, a proto čekají na iniciativy velkých. Malé státy jsou vysoce aktivní v mezinárodních organizacích. Platí v nich zásada rovnosti států, bez ohledu na skutečné mocenské poměry, coţ malé státy zvýhodňuje. Kdyţ se spojí, mohou přehlasovat velmoci. Členství v mezinárodních organizacích propůjčuje prestiţ a nabízí moţnosti prosazení národních zájmů, umoţňuje malému státu pobývat ve společnosti mocných a ovlivňovat je. Malé státy jsou intenzivně zapojeny do mezinárodní ekonomiky. Často trpí nedostatkem surovin a omezeným vnitřním trhem, coţ je nutí otevírat ekonomiku ve větší míře. Transfer technologií umoţňuje překonat důsledky nedostatku prostředků na širokou paletu výzkumných projektů. Malé státy podporují mezinárodní ekonomickou integraci. Integrace totiţ zpravidla znamená zapojování do mezinárodní ekonomiky v rámci mezinárodní organizace. Bezpečnost malých států závisí více na jejich okolí neţ na nich samých. Malý stát se při zajišťování bezpečnosti musí spoléhat na ostatní, v zásadě mají představitelé státu před sebou tři moţnosti – alianci,

14

neutralitu či kolektivní bezpečnost (Drulák 1997: 7, srov. např. Hey 2003: 5, Hwee: 1-2). Nicméně i tento soupis zpozorovaných rysů chování malých států má určité nedostatky. Za prvé je příliš dlouhý na to, aby mohl působit jako průvodce při identifikaci a předpovědi, jak se stát zachová v reakci na mezinárodní událost. Za druhé si často výše zmíněné teze protiřečí. Podle nich jsou malé státy závislé na velmocích z hlediska bezpečnosti a zdrojů, coţ podporuje jejich členství v aliancích, přesto některé volí neutralitu. Teze také tvrdí, ţe malé státy se zaměřují převáţně na diplomatické a ekonomické nástroje mezinárodní politiky, na druhé straně jsou však ohroţovány bezpečnostními problémy a tak se vojenské aliance v jejich zahraničních cílech stávají důleţitějšími (Hey 2003:6). Další autor, který se zabývá chováním malých států v mezinárodním prostředí je Alan Henrikson. Ten určil deset typů diplomacie, které jsou nejčastěji malými státy vyuţívány. Představitelé státu se většinou neomezují pouze na jeden způsob své reprezentace v zahraničí, ale kombinují v různých oblastech různé přístupy pro dosaţení svého cíle. Autor uvádí politiky v párech, které tvoří své protipóly. Nejprve zmiňuje tzv. tichou diplomacii, kdy se malý stát spoléhá na tiché, ale pevné vazby s nějakou z mocností, díky které dosahuje svých zájmů. Opakem je diplomacie protestní, kdy je základní stav konfrontační, stát nahlas vyjadřuje svoji nespokojenost. Důleţitou roli hraje rétorika, cílem politiky je přitáhnout pozornost k danému tématu. Dalším typem je skupinová politika, která je často vyuţívána v rámci mezinárodních organizací. Výhodou je, ţe skupina malých států získává moţnost efektivně ovlivnit dění v organizaci, na druhé straně většinou značnou dobu trvá, neţ se státy v rámci skupiny dohodnou na společném postupu. Ve skupině států můţe být velmi sloţité získat individuálně národní výhodu. Protipólem je diplomacie individuální, kdy se stát nestaví za skupinovou nenápadnost, ale reprezentuje se v mezinárodním prostředí v rámci specifické oblasti, díky které můţe profitovat a tím tak zvyšovat svůj vliv. Mezi další politiky zařadil diasporickou a multikulturní, dále zmiňuje podnikatelskou diplomacii. Cílem regulatorní politiky je posunout individuální problém malé země na mezinárodní úroveň a vytvořit z něj mezinárodní problém. Posledním párem je summitová a kyber diplomacie (Henrikson: 1-17).

15

Přestoţe existuje oprávněná kritika na teze, týkající se charakteristického chování malých států v mezinárodních vztazích, tak jak je shrnuje Drulák (podobně také Hey a Hwee), rozhodla jsem se je vyuţít pro další části své práce. Současný výzkum neposkytuje konkrétnější vymezení rysů chování malých států a tak tyto teze zůstávají stále aktuální. Na jejich základě jsem zformulovala čtyři teze, pomocí kterých budu odpovídat na hypotézy této práce. malé státy nepouţívají sílu jako prostředek pro dosaţení svých cílů a její pouţití odsuzují malé státy pouţívají morální argumenty a zdůrazňují nutnost pravidel a úlohu mezinárodního práva malé státy se omezují pouze na určitou geografickou oblast a na několik funkčních cílů bezpečnost malých států je závislá spíše na jejich okolí, neţ na nich samých.

16

3. Malé státy a Evropská unie

Ačkoliv existují definice, které se zaměřují na malé státy v EU, ţádná není schopna uspokojivě vysvětlit výzvy a chování malých států v integračním procesu EU. Rozdíl mezi malými a velkými státy v Evropské unii, není vţdy zcela zřetelný. Vše závisí na tom, zda bereme v úvahu velikost populace nebo aktuální vliv státu na integrační proces a instituce. Další pohled je, jak představitelé státu vnímají svoji roli a vliv v Unii. Nejčastějším přístupem pro rozdělení států na malé a velké je velikost populace a hrubý domácí produkt. V některých případech se zmiňují ještě vojenské výdaje (Thorhallsson 2005: 6). Jak bylo v úvodu zmíněno, pro tuto práci budou státy děleny pouze na velké a malé. Dělící linii mezi nimi bude tvořit velikost populace, pro malý stát s horní hranicí 20 milionu obyvatel. Malé státy jsou součástí integračního procesu jiţ od jeho začátku, příkladem jsou státy Beneluxu, které patří mezi zakládající členy ES. Postupně přistupovaly další, jako Dánsko, Irsko, Řecko, Portugalsko atd. V současné době v Unii nacházíme šest velkých států a jednadvacet malých.5 (viz tabulka č.1). Pro malé státy je členství v EU atraktivní hlavně z ekonomického hlediska6, dalšími důvody jsou: zvýšení prestiţe, mezinárodního vlivu v evropském regionu, moţnost ovlivnění velkých států v národní prospěch malého státu atd.

5

Ačkoliv má Rumunsko více neţ 20 milionů obyvatel, domnívám se, ţe odchylka od dělící hranice není velká a není tak nutné řadit Rumunsko mezi velké státy EU. 6 Ekonomická přitaţlivost Unie byla zřejmá u Irska, Portugalska, Řecka, Rumunska, Bulharska apod. (srov. Pitrová, Fiala 2003). 17

Tabulka č.1: Údaje o členských státech

Rozloha (km2)

Počet obyvatel (mil)

HDP na obyvatele

Počet Počet hlasů poslanců v Radě v EP EU

malé státy Malta Lucembursko Kypr Estonsko Slovinsko Litva Lotyšsko Irsko Finsko Dánsko Slovensko Rakousko Švédsko Maďarsko Česká republika Belgie Portugalsko Řecko Nizozemí Bulharsko Rumunsko

316 2 586 9251 45227 20 253 65 303 64 589 70 282 338 145 43 094 49 035 83 858 449 964 93 030

0,40 0,48 0,79 1,32 2,01 3,58 2,26 4,11 5,24 5,47 5,46 8,26 9,03 9,96

76,2 284,7 91 74,7 91,9 62,3 59,1 144,5 118,2 121,2 69,7 126,5 122,2 63,5

5 6 6 6 7 13 9 13 14 14 14 18 19 24

3 4 4 4 4 7 4 7 7 7 7 10 10 12

78 864

10,22

82

24

12

30 518 92 391 131 940 41 526 110 910 238 391

10,39 10,68 10,72 16,65 7,28 22,25

118 74,2 98,1 130 39,3 42,5

24 24 24 27 18 35

12 12 12 13 10 14

velké státy Polsko Španělsko Itálie Velká Británie Francie Německo Celkem

312 685 504 782 301 203

38,50 40,45 58,15

55,6 102,4 99,1

54 54 78

27 27 29

224 820

60,78

116,3

78

29

547 030 357 021 4307014

60,88 82,37 487,59

104,27 112,7 2680,17

78 99 785

29 29 345

Zdroj: Euroskop - Členské státy.

3.1 Chování malých států v EU V Evropě je politika malých členských států, mimo obecné vlivy mezinárodního prostředí, ovlivňována, v největší míře, postupující integrací. Thorhallsson jmenuje tři

18

hlavní aspekty tohoto vývoje. Za prvé se jedná o rozšíření Unie v letech 1995 a 2004, kdy přibylo třináct nových členů. Všechny, kromě Polska, mohou být označeny za malé státy. Díky tomuto rozšíření došlo k narušení rovnováhy mezi malými a velkými státy a začala se vést diskuze o budoucím nastavení institucí a vlivu, který bude mít velký počet malých států na budoucnost Unie. Za druhé je to prudký rozvoj bezpečnostní oblasti Evropské unie, který způsobil nové napětí mezi malými a velkými státy. Posledním aspektem je zhroucení striktního dělení práce mezi malými a velkými státy v Evropě. Ten zanechal malým státům větší moţnosti při provádění jejich zahraničněpolitických akcí. Významným předpokladem pro tento vývoj byla regulace mezistátních vztahů skrz normy a instituce EU, které odstranily tradiční problém malých států, problém přeţití. Na druhé straně ovšem vytvořil tzv. integrační dilema, kdy řeší zachování si své národní autonomie a současně usilují o získání vlivu v EU skrz aktivní participaci na evropské integraci (Thorhallsson 2005: 3-4). Thorhallsson zmiňuje tři přístupy teorie mezinárodních vztahů, s jejichţ pomocí můţeme alespoň z části vysvětlit chování malých států v Evropské unii. Teorii realismu vyuţil Knudsen a označil šest proměnných, které pomáhají vysvětlit zahraniční politiku malých evropských států. Mezi proměnné patří strategický význam geografického umístění země, stupeň napětí mezi vedoucími silami ve státě, historický vývoj vztahu k nejbliţší mocnosti, politiky ostatních mocností, existence multilaterálního rámce pro bezpečnostní spolupráci a posledním je situace, ve které se nachází nejbliţší mocnost, z hlediska síly, stability apod. Liberální teorie vyzdvihuje důleţitost domácích zájmových skupin a jak jsou jejich náklady a uţitky ovlivňovány podílem na integračním procesu. Tato teorie předpokládá, ţe rozvoj regionálních institucí je základním zájmem, jelikoţ díky nim mohou mnohem efektivněji ovlivňovat negativní externality vzájemné závislosti z důvodu jejich malého území. Různost vztahů k EU je vysvětlena na základě vlivu integrace na hlavní ekonomický sektor země a podle způsobu, jak země vyuţívá svého politického vlivu. Poslední teorií je konstruktivismus, který poukazuje na důleţitost projevů přestavitelů států, ze kterých je moţné předpovědět zahraniční politiku. Konstruktivistická literatura nám umoţňuje porozumět, proč se státy staví k integraci pozitivně či negativně díky porovnání kompatibility projevů na úrovni národní a unijní (Thorhallsson 2005: 11-12). Broman se domnívá, ţe malé státy mají moţnost ovlivnit dění v EU a své velké sousedy pomocí několika aktivit. Nejprve zmiňuje formování návrhů, soustředění se na zisk informací ve specifické oblasti, snahy o dosaţení shody a působení jako 19

zprostředkovatelů a vyuţívaní institucionálních příleţitostí v rozhodovacím procesu EU (Broman 2005: 1-5). Počáteční moţnost ovlivnění agendy EU je přiřazována přípravě a prezentaci nových návrhů, taktik a strategií. Formování návrhů můţe tak být chápáno jako důkladná příprava návrhů pro řešení určitého problému, samozřejmě v souladu s národními zájmy. Dále je zmiňována specializace malých států na určité oblasti. Experti a jejich znalosti jsou součástí rozhodovacího procesu EU a nemohou být odděleny od politické oblasti. V různých (mimo EU) expertních nebo pracovních skupinách je úroveň domácích zájmů velmi proměnlivá, ne tak na půdě EU. V EU jsou experti vnímáni jako reprezentace příslušného státu, z čehoţ mohou malé státy těţit. Ti často působí jako velmi dobří zprostředkovatelé díky jejich menšímu okruhu zájmů a zkušenostem slabšího v mezinárodním prostředí. V roli prostředníka mohou ovlivnit agendu EU ve svůj prospěch. Plnění veškerých těchto aktivit je velmi důleţité pro schopnost malých států sledovat své cíle. Broman výše zmíněné označuje za strategické aktivity. Ovšem konečný a důleţitý aspekt jejich chování je schopnost vyuţívání institucionálních příleţitostí (viz níţe) (Broman 2005: 7-10). Většinu strategických aktivit mohou státy vyuţít během předsednictví v Radě EU. Tato instituce je velkou příleţitostí pro ovlivnění EU a současně nám umoţňuje pozorovat jejich schopnost dané příleţitosti vyuţít. Malé státy se dostávají do popřední mezinárodních vztahů a mohou aktivně participovat na jejich ovlivnění. Podrobně je instituce Předsednictví rozebrána v podkapitole 2.2.2. . 3.2 Vliv malých států v EU Malé státy, jako i v ostatních mezinárodních seskupeních, mají v rámci Evropské unie největší oporu v institucích. Mezi hlavní výzvy patří jejich opomíjení ze strany velkých států, které často důleţité otázky, zejména týkající se bezpečnosti, vyjednávají mimo institucionální strukturu. Evropské velké státy se pohybují ve stejném politickém prostředí jako jejich malí sousedé, oproti nim mají ovšem lepší šanci ovlivnit celkový integrační proces. Mohou ohrozit schválení institucionální dohody, nebo se naopak mohou samy pustit do jejího vytvoření, aby předešly, poškodily nebo úplně zničily dohodu, která se neslučuje s jejich národními zájmy. Naproti tomu malé státy jsou

20

v současnosti mnohem závislejší na silných mezinárodních institucích, ale současně jsou méně schopné ovlivnit jejich rozhodovací proces (Thorhallsson 2005: 13-14). Dnešní nastavení institucí EU má silné historické pozadí. Na počátku integrace, při zaloţení ESUO byly státy Beneluxu nadreprezentovány za účelem rovnováhy sil velkých členských států (Broman 2005:1). Malé státy tradičně vyuţívají své privilegované pozice v EU. Systém kvalifikované většiny je chrání před dominancí velkých států. Systém byl v průběhu času, díky rozšiřování členské základny, aktualizován, ale základní princip zůstal nezměněn. V Evropském parlamentu jsou malé státy nadreprezentovány a v Komisi stále platí zásada, ţe kaţdý stát má právo na svého zástupce (Wivel 2004: 2) Nadreprezentace zástupců malých států v EP je doloţena v tabulce č. 2, ve které je přepočítán počet poslanců příslušné země na počet obyvatel. Například Rakousko má v na kaţdý milion obyvatel 2,17 poslance a desetkrát početnější Německo má na kaţdý milion obyvatel 1, 57 poslance.

Tabulka č.2: Reprezentace zástupců členských států v Evropském parlamentu

Stát

Počet obyvatel

Počet poslanců v EP

Počet poslanců milion obyvatel

Malé státy Kypr Lucembursko Malta Estonsko Slovinsko Dánsko Slovensko Rakousko Švédsko Maďarsko Česká republika Belgie Portugalsko Řecko Nizozemsko Bulharsko Rumunsko

0,79 0,48 0,40 1,32 2,01 5,47 5,46 8,26 9,03 9,96 10,22 10,39 10,68 10,72 16,65 7,28 22,25

6 6 5 6 7 14 14 18 19 24 24

7,59 12,5 12,5 4,54 3,48 2,55 2,56 2,17 2,10 2,40

24 24 24 27 18 35

2,30 2,24 2,23 1,62 2,47 1,57

2,34

velké státy Polsko Španělsko Itálie

38,50 40,45 58,15

54 54 78

1,40 1,33 1,34 21

na

Velká Británie Francie Německo

60,78 60,88 82,37

78

1,28

78 99

1,28 1,20

Zdroj: Euroskop – Členské státy, autorka.

V následující části práce se budu zabývat moţnostmi malých států ovlivnit prostředí Unie ve svůj prospěch. Výběr institucí jsem omezila pouze na dvě – Radu a Předsednictví v Radě EU. Důvodem výběru právě těchto dvou institucí je jejich mezivládní charakter, kde je lépe pozorovatelný národní vliv států. Je tak moţné lépe pozorovat schopnost ovlivnění EU. V supranacionálních institucích je národní sloţka potlačena a vliv není tak zřejmý.

3.2.1 Rada ministrů Rada ministrů je, mimo jiné, postavena na tzv. národním principu. Ten zaručuje, ţe všechny členské státy budou zastoupeny bez ohledu na jejich velikost, ekonomickou sílu nebo délku členství. Sloţení Rady ministrů zabraňuje hegemonii větších zemí, na druhé straně však tyto podmínky zvyšují nároky na hledání společného stanoviska (Fiala, Pitrová 2003a: 189). Pro hodnocení postavení malých států v EU jsou důleţité hlasovací procedury. V rámci daných postupů nerozhoduje Rada jednotným způsobem, ale vţdy v závislosti na konkrétní proceduře buď prostou nebo kvalifikovanou většinou, popř. jednomyslností. Ta je vyuţívána v citlivých oblastech jako je společná zahraniční a bezpečnostní politika, daně, azylová a imigrační politika (Rada Evropské Unie). V této proceduře disponují státy právem veta, které je spojováno s národní suverenitou států. Pokud má stát problémy s přijetím navrhovaného aktu, nachází se v poměrně pohodlné vyjednávací pozici, protoţe bez jeho souhlasu, není moţné akt uvést v platnost. Alespoň teoreticky tak malé státy získávají stejné moţnosti a vyjednávací výhody jako velké (Thorhallsson 2005: 15). Hlasování způsobem prosté většiny je nejčastěji vyuţíváno při procedurálních otázkách (Rozhodování v Radě EU). Malé státy se právě k tomuto způsobu hlasování přiklánějí nejvíce, jelikoţ mají všechny státy stejnou váhu bez ohledu na jejich velikost (Thorhallsson 2005: 15).

22

Při hlasování kvalifikovanou většinou musí být naplněn princip tzv. trojí většiny. Toho je dosaţeno, pokud souhlasí většina členských států, v případě, ţe jde o návrh předloţený Komisí, v ostatních případech dvoutřetinová většina států. Druhou podmínkou je zisk minimálně 255 hlasů, coţ je 73,9% z celkového počtu. Členské státy mají navíc moţnost poţadovat ověření, zda hlasy vyslovené „pro“ představují alespoň 62% z celkového počtu obyvatel (Rozhodování v Radě EU). V rámci této metody mají jednotlivé státy přidělen počet hlasů, který je striktně odvozen od jeho velikosti populace. Neexistuje přitom moţnost hlasy dělit, vţdy musí být vyuţity všechny současně najednou (Fiala, Pitrová 2003: 189). Dnešní dělení nadhodnocuje malé státy, jelikoţ jejich podíl hlasů je větší, neţ podíl populace v rámci EU (viz tabulka č.4). Menší z velkých států jako je Polsko a Španělko mají přidělen odpovídající počet hlasů, na rozdíl od ostatních velkých států, které jsou naopak k malým státům podhodnoceny. Vyuţívání kvalifikované většiny velkou měrou nahrazuje uţívání jednomyslnosti a prosté většiny (Thorhallsson 2005: 15). V případě, ţe státy s projednávaným návrhem nesouhlasí, mohou bránit jeho přijetí vytvořením blokační menšiny. Ta musí tvořit alespoň 30% hlasů. Pokud je dosaţeno pouze 25 – 30% hlasů, jedná Rada dokud jejich počet neklesne pod hranici 25% nebo pokud akt není schválen 75% hlasů všech členů Rady (Rozhodování v Radě EU). Moţnost ověření si procent představované části populace států, které jsou „pro“, poskytuje

velkým státům,

obzvláště

Německu,

značnou

moţnost

blokování

schvalovacího procesu. Jelikoţ Německo tvoří 16,9% populace EU, přičemţ Francie, jako druhý nejlidnatější stát, tvoří 12,5% obyvatel EU. Ostatní viz tabulka č.4 Ţádní tři ze čtyřech největších členských států nemohou zformovat blokační menšinu v kontextu této podmínky. Dále Německo, Polsko a Španělsko společně s jedním ze tří zbývajících velkých států mohou vytvořit blokační menšinu proti přijetí určitého návrhu. Kvalifikovaná většina jasně upřednostňuje velké státy, a to v mnohem větším rozsahu, neţ dvě ostatní metody. Děje se tak z důvodu, ţe populace velkých států tvoří přibliţně 70% obyvatel celé Evropské unie. Proto je nemoţné utvořit blokační menšinu pouze z malých států bez participace velkého státu. Dále díky váţenému způsobu hlasování je pro velké státy mnohem jednodušší zvítězit – vytvořit tzv. vítěznou koalici, neţ pro malé státy. Velké státy vlastní téměř 50% všech hlasů v Radě. Vyjednávací síla velkých států je tak mnohem silnější neţ je tomu u malých. Důvodem je, ţe jejich podíl hlasů je větší a také, ţe jsou potřební k vytvoření blokační menšiny. Rozšíření metody 23

kvalifikované většiny do dalších politických oblastí se zdá jako oslabení pozice malých států v rozhodovacím procesu Unie. Díky kvalifikované většině je pro malé státy mnohem těţší zastavit návrh, který jde proti jejich národním zájmům. Ve skutečnosti není aţ tak důleţité, zda se hlasuje pomocí jednomyslnosti nebo kvalifikovanou většinou. Malé státy právo veta příliš často nevyuţívají. Opakem však často hrozí velké státy. Mnoho studií také tvrdí, ţe k hlasování proti většině jsou více náchylné velké státy (Thorhallsson 2005: 15-19). Mattila tvrdí, ţe u velkých států je dvakrát vyšší pravděpodobnost

hlasování

proti

většině,

neţ

je

tomu

u

malých

států.

Nejpravděpodobnější „ne“ je, podle něj, moţné slyšet od Německa, Velké Británie a Itálie, naproti tomu, nejméně pravděpodobné je to u Lucemburska, Finska, Rakouska nebo Irska (viz tabulka č.3). Důsledkem kultury konsensu je, ţe způsob hlasování je v mnoha případech málo významným. Většina přijatých aktů je odhlasována jednomyslně (Mattila 2004: 36-37).

Tabulka č. 3: Průměrný počet negativních hlasů a zdrţení se členskými zeměmi v půlroční periodě (1995-2000).

Stát

Negativní hlas

Německo Švédsko Velká Británie Itálie Nizozemí Dánsko Francie Portugalsko Španělsko Belgie Řecko Rakousko Irsko Finsko Lucembursko

3,3 4,1 2,5 2,5 2,3 2,3 1,3 1,1 0,8 0,8 1,1 0,9 0,8 0,6 0,3

Zdroj: Mattila 2004: 38.

24

Negativní hlas + zdrţení se 4,5 4,1 3,9 3,6 2,8 2,8 2,0 1,9 1,9 1,8 1,3 1,2 0,8 0,7 0,7

Tabulka č.4: Velikost populace členských států Evropské unie

Počet obyvatel (mil) malé státy Malta 0,40 Lucembursko 0,48 Kypr 0,79 Estonsko 1,32 Slovinsko 2,01 Litva 3,58 Lotyšsko 2,26 Irsko 4,11 Finsko 5,24 Dánsko 5,47 Slovensko 5,46 Rakousko 8,26 Švédsko 9,03 Maďarsko 9,96 Česká republika 10,22 Belgie 10,39 Portugalsko 10,68 Řecko 10,72 Nizozemí 16,65 Bulharsko 7,28 Rumunsko 22,25 velké státy Polsko 38,50 Španělsko 40,45 Itálie 58,15 Velká Británie 60,78 Francie 60,88 Německo 82,37

% populace EU 0,08 0,09 0,16 0,27 0,41 0,73 0,46 0,84 1,07 1,12 1,11 1,69 1,85 2,04 2,09 2,13 2,19 2,19 3,41 1,49 4,56 7,89 8,29 11,92 12,46 12,48 16,89

Zdroj: Euroskop – Členské státy, autorka.

3.2.2. Předsednictví Rady První zmínky o Předsednictví jsou ve smlouvě o EHS, kde je definováno jako instituce, která je zaloţena na rotačním střídání všech zemí v čele Společenství. Ve smlouvě však nebyly stanoveny kompetence předsednictví, ty se vytvářely aţ postupně v souladu s potřebami Společenství. Na významu získalo zvláště v 60. a 70. letech díky posunu integračního rámce k mezinárodnímu paradigmatu, oslabení pozice Komise a vytvoření a posílení Rady. V současné době předsednictví vykonává zejména tyto

25

funkce: administrace a řízení práce Rady, vytyčení politických priorit, vyjednávání, reprezentace Rady (Kaniok 2003a: 1-12). Současná forma předsednictví je vyuţívána zejména malými státy pro ovlivnění EU a jejich postavení v ní, tento způsob je však stejně dostupný i státům velkým. Svých cílů dosahují třemi způsoby. Zaprvé se jedná o ovlivnění agendy EU, dále zvýšení své prestiţe a v neposlední řadě jejich působnost jako mediátorů. Kaţdý členský stát sestavuje svoji agendu předsednictví, kde se odráţejí jeho ekonomické, sociální, environmentální nebo regionální priority. Agenda Evropské unie je modifikována třemi moţnými způsoby. Nejprve začleněním nové agendy, která byla dosud Společenstvím opomíjena, do programu předsednictví. Za druhé můţe předsednictví rozvíjet nové návrhy na řešení problémů a za třetí má předsednictví moţnost rozvoje nových institucionálních praktik, které uspořádají budoucí spolupráci a rozhodovací proces. V rozporu s těmito přesvědčeními Bengtsson tvrdí, ţe 80% – 90% otázek objevujících se v předsednictví je zděděno z předešlého. Neexistuje tak příliš prostoru pro moţnosti státu dělat pokroky v oblastech, které jsou pro něj prioritní, méně je tomu pro malé předsedající

státy.

Fungování

předsednictví

je

také

značně

ovlivňováno

neočekávatelnými událostmi, které jsou mimo jejich kontrolu, ať uţ na národní, evropské nebo mezinárodní úrovni. Například předsednictví Belgie bylo ovlivněno útoky z 11. září, řecké předsednictví bylo ovlivněno otevřeným sporem, týkajícím se války v Iráku a předsednictví Portugalska ovlivnily sankce, které byly uvaleny na Rakousko z důvodu účasti FPÖ ve vládní koalici. Při předsednictví hrají malé státy mnohem větší roli v mezinárodním prostředí, neţ je obvyklé, a to díky reprezentování EU ve světě. Existují rozdíly mezi vedením předsednictví malým a velkým státem. Malé státy obhajují méně svých zájmů, a proto jsou chápány více jako manaţeři nebo nejlepší jednatelé. Důvodem je fakt, ţe neočekávají úspěch v protlačení svých národních zájmů způsobem, jakým to dělají velké státy. Ty na druhé straně mají zájmy v mnoha oblastech a obecně je od nich očekáváno, ţe vyuţijí své pozice pro prosazení svých národních zájmů (Thorhallsson 2005: 19-23). Reprezentace Unie bývá pro malé státy nejtěţší úkol v souvislosti s předsednictvím. Je to z důvodu, ţe schopnost zastupování je závislá na dvou faktorech. Jedná se o kvalitu a kvantitu diplomatického personálu a také respekt, kterého stát dosahuje v mezinárodním prostředí (Kaniok 2003a: 13). Oba tyto aspekty jsou závislé na velikosti státu, malé státy jsou tak v přirozené nevýhodě.

26

Malé státy se na předsednictví připravují mnohem důkladněji a dříve neţ je tomu u velkých států. Příkladem můţe být finské předsednictví, které je povaţováno za jedno z nejlépe připravených. Pokud by mělo být odpovězeno na otázku, zda malé státy dokáţí předsednictví vyuţít lépe neţ velké, odpověď by byla nejednoznačná. Veškeré institucionální příleţitosti, které nahrávají malým státům, mohou být totiţ stejně dobře vyuţity státy velkými (Broman 2005: 14). Většina malých států silně protestovala proti navrhovaným změnám týkajícím se formy předsednictví Rady EU, které měla přinést Smlouva o Ústavě pro Evropu (Broman 2005: 3). Návrhy britského ministerského předsedy společně s představiteli Francie a Španělska se týkaly prodlouţení předsednictví a významného zvýšení moci, místo současného rotačního systému. Malé státy cítily, ţe tato změna by jim značně zredukovala jejich vliv v rámci Unie. Mezi jejich argumenty k zachování současného stavu patřilo, ţe vţdy zvládly předsednictví dobře a zdůrazňují jeho důleţitost při přiblíţení Unie obyvatelstvu. Nakonec malé státy ustoupily a přijaly myšlenku dlouhodobého předsedy Evropské rady, který je volen kvalifikovanou většinou na dva a půl roku. Ačkoliv se jim podařilo významně omezit pravomoci předsedy Rady tak, ţe disponuje menší mocí a vlivem neţ představitel země, která předsedá Radě v rotačním systému, můţe to mít nedobré následky pro efektivní řízení Evropské Rady a Unie jako celku (Thorhallsson 2005: 19-23, Lisabonská smlouva: 13-14). Změna předsednictví, tak jak byla definována v Ústavě pro Evropu, přešla do Lisabonské smlouvy zcela beze změn. Pokud vstoupí Lisabonská smlouva v platnost, omezí znatelně vliv malých států na proces rozhodování v rámci Evropské unie. Toto omezení je také jedním z důvodů, proč Irové smlouvu odmítli (The answer's no).

3.3 Zahraniční, bezpečnostní a obranná politika unie a malé státy Velké státy jsou obecně povaţovány za dominantnější v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti ve srovnání se státy malými (Björkdahl 2007: 2). Toto přesvědčení potvrzuje marginální role malých států při vývoji zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky EU. Dohoda mezi dvěma a více velkými členskými státy je často prerekvizitou pro hlavní iniciativu a rozhodnutí v rozvoji společné evropské zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Dohoda mezi Francií a Německa vedla k bliţší 27

spolupráci ohledně zahraničních politik členských států, které vyústily v Evropskou politickou spolupráci7. Obdobně tyto dvě země iniciovaly potřebu nezávislosti Evropy v oblasti bezpečnosti a obrany. Smlouva o Evropské unii tyto snahy přetransformovala v cíle společné zahraniční politiky. Při vytváření Evropské bezpečnostní a obranné politiky v roce 1998 stály na začátku procesu Francie a Velká Británie. V případě, ţe byl institucionální vývoj pozastaven, příčinami byly většinou neshody mezi velkými státy, které jsou dány odlišnými prioritami v jejich zahraničních politikách. Velká Británie tradičně upřednostňuje vztahy s USA, naproti tomu Francie naléhá na evropskou samostatnost (Wivel 2005: 393-394, podobně Duke: 35). Velké státy také častěji upřednostňují bilaterální dohody, příkladem mohou být iniciativy s bezpečnostní tématikou mezi Francií a Německem, Francií a Anglií, Anglií a Itálií. Naproti tomu finsko-švédská aktivita v roce 1999 během finského předsednictví o zasazení prevence konfliktů do SZBP-EBOI ukazuje prioritu multilaterální fór pro malé státy (Duke: 3536). Po neúspěšném snaţení vytvořit z EU v 90. letech také vojenskou mocnost, přišla smlouva z Nice, která měla zajistit efektivní změnu. Tato smlouva odkryla konfliktní zájmy mezi malými a velkými členskými státy EU v institucionálním nastavení a v průběhu krizí. Rada ministrů v Nice prosadila cíle SZBP a usilovala o celkové zlepšení krizového managementu a schopností pro řešení krizí. Bylo zdůrazněno vytvoření autonomních kapacit8 pro moţnost uskutečnění plného rozsahu Petersbergských úkolů9. V zásadě tyto změny přispěly k rovnosti mezi malými a velkými státy v EU a slouţily jako garance proti dominanci velkých států. Ve skutečnosti ovšem měly velké státy, oproti malým, lepší pozici pro iniciováni nebo blokování akce. Důvodem byl také fakt, ţe pouze velké země mají dostačující kapacity pro realizování mise. Reakce na útoky z 11. září ukázaly pokrok ve vývoji EU v bezpečnostní dimenzi, zvláště jednotu a efektivnost, která tolik chyběla v 90. letech. Přesto rozdíly mezi velkými a malými státy byly stále viditelnější (Wivel 2005: 395397). Důkazem toho byl mini-summit Velké Británie, Německa a Francie týkající se 7

Evropská politická spolupráce byla neformálně zavedena v roce 1970, formálně vyhlášena byla aţ Jednotným evropským aktem. Předmětem spolupráce byly konzultace mezi členskými státy v oblasti zahraniční politiky. Cílem byla koordinace společných stanovisek v mezinárodních organizacích. EPS byla posléze nahrazena SZBP (europa.eu - EPS). 8 Členské země se zavázaly vytvořit do roku 2003 tzv. síly rychlé reakce (Rapid Reaction Forces), které měly zajistit plnění role EU na mezinárodní scéně v plném rozsahu (Jakš 2000). 9 Petersbergské úkoly patřily k operativním funkcím, které byl na základně Amsterdamské smlouvy předány z kompetencí ZEU na EU. Ty stanovily, ţe členské státy dají EU k dispozici vojenské oddíly pro jejich plnění. Petersberské úkoly zahrnují humanitární a záchranné akce, akce k udrţení míru a akce bojových jednotek v krizových situacích, včetně prosazování míru (Lambach 2007: 9). 28

koordinované vojenské pomoci USA. Na Londýnskou schůzku, která byla jeho pokračováním, byly na politický nátlak přizvání zástupci Španělska, Itálie, Nizozemí, král Belgie a Vysoký zmocněnec pro SZBP Solana. Pro schůzce ostře vystoupil předseda Komise Romano Prodi s tvrzením, ţe takového chování podkopává jednotu Unie (Špok 2001). Malé státy shledaly chování velkých států za neakceptovatelné a podaly stíţnost Komisy. Rakouský kancléř Wolfgang Schüssel naléhal, ţe všechny členské státy mají stejná práva a všechny by měly plně participovat na rozhodovacím procesu. Velká Británie a Německo na svou obranu zdůrazňovaly, ţe se jednalo o samostatné mezinárodní síly Velké Británie s přispěním několika členských zemí, ne formální roli EU. Toto nebyl první incident v historii bezpečnostní politiky EU. Neoficiální komunikace a vyjednávání mezi velkými zeměmi hraje důleţitou roli v bezpečnostní politice. Velké státy jsou známy vyjednáváním mezi sebou, neţ přijdou na jednání Rady. Mini-summit naznačil, ţe velké státy nemají potřebu skrývat svá neformální jednání. Ačkoliv jsou viditelné rozpory mezi malými a velkými státy, mnohem rozhodnější linie sporu je mezi europeisty a atlanticisty (viz kapitola 2.4). Bezpečnostní dimenze EU poskytuje malým státům mimo jiné dvě zásadní funkce, slouţí jako prevence návratu vojenskému soutěţení mezi velkými státy a posiluje stabilitu na periferii Evropy. Malé státy se tak vyhýbají tradičním hrozbám, kterým v mezinárodních vztazích vţdy čelily. Mocenská asymetrie je méně důleţitá ve stabilním a mírovém regionu, neţ v regionu, který je charakterizován nestabilitou a vysokou pravděpodobností vzniku konfliktu. To poskytuje malým státům větší prostor pro manévrování ve své zahraniční politice, protoţe špatné či nebezpečné rozhodnutí má méně fatální následky na existenci samotného státu. Malé státy by měly akceptovat určitou nerovnost mezi nimi a velkými státy v rozhodovacím procesu, která reflektuje odlišnosti mnoţství poskytnutých zdrojů a rizik vyplývajících z jejich implementování. Podle Wivela by se měly malé státy zaměřit na transnacionální bezpečnostní problémy, jako

je

terorismus,

organizovaný

zločin,

ilegální

migrace

apod.

Nalezení

realizovatelného řešení záleţí více na politických kompetencích neţ vojenských zdrojích a malé státy tak mohou maximalizovat svůj vliv v těchto otázkách zaměřením se na flexibilitu a institucionální inovace. Pokud bude jejich snaţení úspěšné, poskytne to tak unikátní platformu pro ovlivnění mezinárodní agendy a koordinaci společného úsilí mezi členskými státy. Toto snaţení zmírní dilema malých států vytvořené rozvojem EU jako bezpečnostního aktéra mnohem efektivněji, neţ tradiční strategie malých států zaměřená na svázání velkých států (Wivel 2005: 395-398). 29

Malé státy většinou akceptují podmínky, které jsou vytvořeny silnějšími hráči náhradou za výhody, které jim organizace poskytuje. Posilování EU v její bezpečnostní dimenzi je výhodné a spíše neproblematické pro malé členské státy. Díky tomu mohou ovlivnit bezpečnostní politiky velkých regionálních aktérů a také jim organizace umoţňuje institucionalizovaným způsobem řešit bezpečnostní problémy v regionu Evropy, na který se zaměřují. Důleţitou roli hrají malé státy při tzv. soft power (Wivel 2005: 398). Důkazem je, ţe malé evropské země kladou velký důraz na dodrţování mezinárodních norem ze strany ostatních aktérů mezinárodní politiky (Beneš 2005: 1) Příkladem můţe být Portugalsko, které podporovalo lidská práva a národní sebeurčení ve svých bývalých koloniích, Řecko působilo jako prostředník mezi EU a balkánskými státy, Belgie vyuţila EU pro vyjednávací dialog namísto vojenské konfrontace se Středním východem a Afrikou. Nizozemí hrálo aktivní roli zvláště na začátku zapojení Společenství do krize v bývalé Jugoslávii (Wivel 2005: 398). Zkušenosti malých států v roli zprostředkovatelů a jejich postavení slabšího v mezinárodních vztazích vytvářejí výhody, které velké státy nemají navzdory jejich relativní hlasovací síle a většího mnoţství materiálních zdrojů. Moc v Evropské unii není závislá na vojenských kapacitách nebo nutně na velikosti státu, ale na moţnosti ovlivnit politickou agendu a vědět, jak vyuţít prostředí, které EU nabízí (multi-level, multi-aktor). Schopnost malých mocností ovlivnit ty velké je v mnoha případech mnohem věší, neţ by signalizovala jejich velikost. Zkušenosti být malý v mezinárodním prostředí vytvořili dohromady s na první pohled nevelkou ochotou soutěţit ve srovnání s velkými státy a odlišnou strategií při propagování národních zájmů výhodu být malý. Mezi výhody velkých států v mezinárodním prostředí patři vojenské kapacity, dostatek zdrojů a mnoho národních expertů. Nevýhodou je velký koordinační problém a potenciální problémy spolupráce na různých úrovních. Naproti tomu, malé státy mají méně zájmů, a proto se mohou soustředit pouze na otázky, které se jich bezprostředně týkají. Malá velikost tedy poskytuje výhodu efektivní národní politické koordinace (Broman 2005: 24).

3.4 Zahraniční politika malých států v EU Stejně jako v mezinárodním prostředí, tak i v EU je zahraniční politika malých států závislá na jejich vztazích s velkými sousedy a na rozsahu, jak moc chtějí státy tyto 30

vztahy transformovat nebo zachovat (Molis 2006: 81). Charakter zahraničních politik malých členských států se podstatně změnil a to díky jejich přístupu k rozhodovacímu procesu o mezinárodních otázkách, ve kterých by jinak neměly významné slovo. EU poskytuje malým státům unikátní přístup do mezinárodních vztahů díky sdílení informací a participaci na procedurách a politikách, které rozšiřují pole působnosti jejich zahraničních politik. SZBP se stala základním forem pro rýsování zahraničních politik malých států, kdeţto pro velké státy je to pouze určité spektrum jejich zahraniční politiky (Larsen 2005: 1). V rámci malých členských států můţe EU vydělit tři skupiny podle postoje k Evropské bezpečnostní a obranné politice. Jedna skupina států podporuje politiku NATO a USA, tzv. euroatlantisté, jiní upřednostňují pro-evropskou politiku a zbytek, který se opírá o tradiční neutralitu, jedná podle situace. Příslušnost ke skupině závisí na mnoha různých důvodech, nejdůleţitějším je rozdílnost vztahu k velkým státům EU, USA a Rusku (Molis 2006: 81-86). Mezi euroatlantistické státy můţeme zařadit Dánsko, Nizozemí, Portugalsko, Řecko, Slovinsko, pobaltské státy a státy Visegrádu (Molis 2006: 86). Všechny jmenovaní jsou současně členy Severoatlantické aliance (NATO Member Countries). Obecně tyto státy povaţují USA a Evropu za nedělitelnou součást západní civilizace a usilují o nerovnováhu mezi Ruskem, Francií a Německem, kteří jsou často orientováni proti zájmům USA, a dále také o zlepšení transatlantických vztahů. Jsou přesvědčeni, ţe zahraniční a bezpečnostní politika Unie má směřovat k realizaci společných zájmů s USA. Nepřekvapí proto, ţe všechny tyto státy povaţují NATO za hlavní záruku své bezpečnosti. Prioritu pro vyslání vojáků mají vojenské operace vedené NATO popř. USA. Ovšem i v rámci této skupiny můţeme vydělit tři podskupiny – tradiční, reflexivní a konjunktivní euroatlantisté (Molis 2006: 86-88). Mezi tradiční euroatlantisty můţeme řadit Dánsko a částečně Nizozemí. Tyto státy trpí skepsí vůči snahám EU o vlastní obranou politiku. Dánsko se rozhodlo neúčastnit se EBOP, jeho spolupráce je limitována posíláním vojenských pozorovatelů a určitou logistickou podporou operacím vedeným EU. Za reflexivní euroatlantisty jsou povaţovány pobaltské státy a státy Visegrádu. Jejich náklonnost k USA je vysvětlována zřejmými historickými důvody. Pobaltské státy vidí EBOP jako širší rámec pro transatlantické vztahy, kde by akce Unie měly být doplňovány akcemi NATO. Členství v NATO je a stále bude povaţováno za nejdůleţitější garanci jejich bezpečnosti. Cílem této skupiny není vytvořit nové bezpečnostní sloţky pro obranu EU, ale spíše koordinace vojenských příspěvků států do NATO a EU. Zde by neměly být ţádné 31

rozpory mezi závazky v Severoatlantické alianci a podporou posilování evropských vojenských obranných kapacit. Státy Visegrádu zatím přispívají jen minimálně na rozvoj EBOP a to z důvodu nedostatku zdrojů a schopností (Molis 2006: 87-89). Státy poslední podskupiny, Řecko, Slovinsko a Portugalsko, oficiálně deklarovali NATO jako jejich prioritu. Praktická podpora je však závislá na momentální domácí politické situaci (Molis 2006: 89-91). Druhou velkou skupinu malých států EU tvoří tradičně neutrální státy, mezi které můţeme zařadit Finsko, Rakousko, Švédsko, Irsko a Maltu. Pro většinu států této skupiny znamenala neutralita během Studené války určitou nezávislou zahraniční a bezpečnostní politiku. Změna hrozeb, která přišla po konci studené války ovšem nutí tyto malé státy hledat nové způsoby spolupráce a znovu uváţit jejich neutralistickou doktrínu. Začátkem 90. let Finsko a Švédsko přehodnotilo svoji neutralitu a přeformulovalo ji pouze na neúčast ve vojenských aliancích. Švédsko, Finsko, Rakousko a Irsko se staly pozorovateli v Západoevropské unii a připojily se k programu NATO Partnerství pro mír. V současné době z těchto států není prakticky ţádný neutrálním státem. Změny v mezinárodním prostředí způsobily, ţe jsou dnes všichni zahrnuti do systému kolektivní bezpečnosti. Proevropskou skupinu států tvoří Belgie a Lucembursko, které jsou pod tradičním vlivem Francie a jsou součástí NATO, a také Kypr. Jejich cílem není uchování transatlantických vztahů, ale strategická nezávislost Evropy. Evropa, jako politický aktér, můţe být vytvořena jedině neutralizací vlivu proatlanstistických členů EU na integrační proces (Molis 2006: 91-93).

Tabulka č.5: Zahraniční orientace členských států Evropské unie

Tradiční Dánsko Nizozemí

Euroatlantické státy Reflexivní Konjunktivní Česká Řecko republika Slovensko Slovinsko Maďarsko Portugalsko Polsko Litva Lotyšsko Estonsko

Zdroj: Molis 2006: 86-94, autorka.

32

Neutrální státy

Proevropské státy

Rakousko

Belgie

Finsko Švédsko Irsko Malta

Lucembursko Kypr

4. Rakousko 4.1 Od války k Unii Rakousko se po konci první světové války stalo jedním z nástupnických států Rakouska-Uherska, mírová smlouva ze St. Germain stabilizovala Rakousko v samostatný a nezávislý stát. Jeho trvání nebylo dlouhodobé, civilní válka mezi katolickými konzervativci a sociálními demokraty vedla k ustavení autoritativního Dolfussova reţimu v roce 1933. Nejprve se Rakousko přiklánělo k Itálii, ale pod Hitlerovým nátlakem se přesunulo do německé zájmové sféry. V březnu 1938 došlo k připojení Rakouska k Německu. Po konci druhé světové války patřilo Rakousko mezi poraţené země, bylo okupováno a rozděleno podobně jako Německo do čtyř okupačních zón. Ukončení okupace a navrácení plné suverenity byly podmíněny statutem neutrality a vyhlášením tzv. Státní smlouvy (Hloušek, Sychra 2004: 9-13). Rakousko se po druhé světové válce stalo objektem konfliktu mezi USA a SSSR. Sovětský svaz se obával, ţe se Rakousko dostane do sféry vlivu západních mocností a naopak západ se obával plné sovětizace Rakouska. Východiskem pro získání skutečné státnosti se tak stala neutralita, na které trval Sovětský svaz (Hančilová 2002: 138-139). Díky komplikovanému vyjednávání došlo k podpisu Státní smlouvy aţ 15. května 1955. Rakousko vyhlásilo neutralitu aţ po jejím podpisu na základě spolkového ústavního zákona z 26. října 1955 (Hloušek, Sychra 2004: 9-13). Rakouská neutralita měla po vzoru Švýcarska zahrnovat

vojenskou, ekonomickou a politickou neutralitu. Jeho

představitelé ovšem neměli v úmyslu takto široké pojetí neutrality uvést do praxe. Na rozdíl od Švýcarska se stalo Rakousko v prosinci 1955 členem OSN a v dubnu 1956 členem Rady Evropy, kde byly zastoupeny pouze západní země. Koketovalo také s myšlenkou účastnit se projektu ESUO. To bylo překaţeno Sovětským svazem, který na přelomu října a listopadu 1956 potlačil povstání v Maďarsku. Rakouská vláda silně kritizovala sovětskou akci. Následně tato podpora značně zhoršila Rakousko-Sovětské vztahy. Rozpory se sověty donutily rakouskou vládu uplatňovat velmi opatrnou vnější politiku, zvláště směrem k integraci (Luif 2003: 98) Vzrůstající závislost rakouské ekonomiky na vývoji mezinárodního trhu vedla k opuštění záměru neúčasti v evropských ekonomických organizacích (Hloušek, Sychra 2004: 14). Rakousko se stalo jedním ze zakládajících členů EFTA, která vznikla v roce

33

1960. Evropská společenství ovšem v zahraničních cílech hrála před EFTA prioritní roli (Kaniok 2003: 116). EHS spolu s Německem jako hlavním obchodním partnerem bylo mnohem atraktivnější ekonomickou oblastí (Gehler 2006: 1). V prosinci 1961 krátce po první ţádosti Velké Británie o členství v ES podalo Rakousko ţádost o přidruţení k ES (Kaniok 2003: 116). Ţádost byla zamítnuta. Členské země nechtěly poskytnout Rakousku výjimečnou smlouvu a Francie neměla zájem na posilování obchodních vztahů mezi Rakouskem a Německem (Gehler 2006: 1). V sedmdesátých letech se vztahy mezi ES a EFTA dostaly do roviny obchodních dohod, startem byla dohoda o volném obchodu mezi členskými zeměmi těchto organizací. Snaha o hlubší integraci do evropských struktur se objevila v průběhu osmdesátých let. Vše souviselo s měnícím se pohledem na neutralitu a změnami v Sovětském svazu. Aktivita politických stran a zájmových skupin vyústila v podání ţádosti o plné členství v ES v únoru 1989. Ţádost zdůrazňovala, ţe Rakousko má zájem si zachovat svoji neutralitu i v rámci ES. Oficiální stanovisko Komise (avis), které Rakousko obdrţelo bylo velice příznivé, i kdyţ zmiňovalo určité problémy týkající se zachování neutrality (Kaniok 2003: 116-117). Ukončením studené války byla rakouská neutralita definitivně omezena jen na vojenskou sféru. V současné době existuje silná diskuze i nad tímto pojetím (viz kapitola 4.5).

4.2 Zahraniční a bezpečnostní politika Rakouska Zahraniční politika Rakouska je determinována neutralitou a jeho členstvím v mezinárodních organizacích jako je EU, OBSE, Rada Evropy, OSN a účastí na programu NATO Partnerství pro mír. Nejvýznamnější změnou rakouské bezpečnostní politiky bylo vypracování nové bezpečnostní doktríny, která výrazně formulovala odklon od striktní neutrality švýcarského typu. Původní obranné doktríny pocházely ještě z dob studené války10 a nemohou tedy plnit poţadavky současnosti (Hančilová 2002: 136). Součastná doktrína je postavena na třech základních principech. Prvním je princip všeobsahující bezpečnosti, která zahrnuje jak vojenské, tak nevojenské aspekty bezpečnosti. Druhou součástí je účast na mezinárodních akcích v oblasti prevence konfliktů a krizového 10

Původní obranná doktrína byla schválena roku 1975. Obranný plán, který z této doktríny vycházel byl přijat 1983 (Hančilová 2002: 136). 34

managementu. Posledním principem je koncept autonomní bezpečnostní politiky, který ukládá povinnost Rakousku být schopno převzít spolu s ostatními evropskými státy zodpovědnost za bezpečnost a neomezovat se pouze na humanitární a mírové akce. Bezpečnost Rakouska a Evropské unie jsou neoddělitelně propojené. Novým bezpečnostně-politickým výzvám a rizikům není moţné čelit odděleně, nýbrţ jen pomocí mezinárodní solidární spolupráce. (Die Österreichische Sicherheits- und Verteidigungsdoktrin). Mezi priority zahraniční politiky Rakouska patří obecně rozvoj a upevnění vztahů s ostatními státy světa. Důraz je kladen na následující oblasti. Regionální partnerství se sousedy střední a východní Evropy (Polsko, Slovensko, Slovinsko, Česko a Maďarsko), rozvoj transatlantických vztahů s USA na základě společných hodnot, spolupráce na rozvoji strategického partnerství EU-Rusko, podpora iniciativ pro vytvoření míru, stability a blahobytu ve středomořském regionu a oblasti Středního východu. Dále se zahraniční politika zaměřuje na respektování mezinárodního práva, zvláště pak dodrţování lidských práv a práv menšin, nešíření zbraní hromadného ničení, omezení malých a lehkých zbraní, boj proti mezinárodnímu terorismu a dialog civilizací (Österreichische Aussenpolitik). Cílem Rakouska je také posílit svoji participaci na mírových misích NATO, EU a OSN, dále zvýšit schopnosti rychlé reakce pro potřeby a podporu mezinárodního krizového managementu a humanitárních misí (Hauser 2006: 239). Rakousko se v souladu s předpoklady o chování malých států věnuje ve své zahraniční politice zvýšenou pozornost několika oblastem. Mezi priority zahraniční politiky patří střední Evropa, jako jeho domácí oblast v rámci sousedské politiky, Západní Balkán a Střední východ.

4.2.1 Rakouská spolupráce v Evropě a na Středním východě Sjednocená střední Evropa je historickým konceptem, který má původ v Habsburské monarchii - jednota všech národů střední Evropy pod nadvládou Rakouska. V mezičase světových válek neexistovaly snahy tento koncept obnovit. V období druhé rakouské republiky se rýsovaly určité tendence k obnově této vize. Rakouská neutralita a postavení mezi západem a východem umoţňovaly však pouze omezené aktivity se státy střední Evropy. V rámci uvolnění politického prostředí byly 35

moţnosti středoevropské spolupráce diskutovány od druhé poloviny osmdesátých let, oblast úvah ovšem mohly opustit aţ po pádu komunistických reţimů. Po roce 1989 neexistovala v Rakousku snaha pomoci těmto zemím, naopak zahraniční politika se zaměřovala na vyčlenění se z prostoru střední Evropy (Hloušek, Sychra: 2004 17-20). Defenzivní přístup ke středoevropskému regionu byl způsobem novým bezpečnostními výzvami, které s sebou konec studené války a rozpad SSSR přinesl11. Prioritně se Rakousko snaţilo stát se co nejrychleji členem ES/EU (Handl 2003: 74). Široká veřejnost začala bývalé komunistické země vnímat převáţně jako ekonomickou hrozbu neţ moţnost obohacení se. Spíše neţ mezistátní projekty byla rozvíjena regionální spolupráce v oblasti tranzitu, ekologie a kulturních projektů. K posílení spolupráce v regionu střední Evropy měla slouţit iniciativa ministryně zahraničí FerreroWaldnerové. Kooperace se týkala ČR, Slovenska, Polska, Maďarska a Slovinska a jejím cílem bylo zjišťování moţností další spolupráce v rámci EU, jelikoţ tyto státy byly jiţ součástí projektu rozšiřování (Hloušek, Sychra: 2004 17-21). Regionální partnerství vzniklo v červnu 2001 na setkání ministrů zahraničí sousedských států ve Vídni. Neformální pracovní fórum pro regionální spolupráci mělo v úmyslu vytvořit přidanou hodnotu regionu. Regionální spolupráce měla přispět k dalšímu rozvoji a upevnění vztahů mezi členskými státy. Od vstupu zemí do EU je primárním cílem spolupráce definování společných zájmů ve vnitřních záleţitostech EU a SZBP (The Regional Partnership). Prostor získává partnerství zejména při prezentaci některých společných zájmů v Radě EU (Handel 2003: 76). Ačkoliv bylo moţné předpovídat této spolupráci úspěšnou budoucnost, opak byl pravdou. Mezi státy se objevilo několik konfliktních oblastí, které zabránily plně harmonické spolupráci (Hloušek, Sychra: 2004 17-21). V souvislosti s ČR existuje sice silná spolupráce, zejména na regionální úrovni, součástí jejich vztahu jsou však také konflikty. Spory vyvolávaly zejména otázky týkající se jaderných elektráren (Dukovany, Temelín) a Benešových dekretů (Central Europe). Rakouská politika směrem k východní Evropě je v souladu se záměry Evropské unie a zaměřuje se na posílení stability v regionu, podporu ekonomického rozvoje a demokratizace, posílení občanské společnosti a dodrţování lidských práv. Technická a humanitární pomoc je poskytována v rámci multilaterálních či bilaterálních programů 11

Vojenská rizika spatřovalo Rakousko především v prostoru západního Balkánu, nevojenská rizika pocházela v různé míře ze všech sousedních zemí a vliv měla především na růst problémů v oblasti vnitřní bezpečnosti, příkladem ekologická hrozba jaderné elektrárny Temelín (Handl 2003: 73). 36

(Eastern Europe). Boj proti chudobě v rozvojových zemích, zajištění míru a bezpečnosti stejně jako uchování ţivotního prostředí a ochrana přírodních zdrojů jsou hlavními cíly Rakouské rozvojové spolupráce a spolupráce s východní Evropou (Politische Bericht 2007: 110) . Dlouhodobým zájmem rakouské zahraniční politiky je Střední Východ. V současné době je Rakousko jedním z nejdůleţitějších přispěvatelů mírového procesu díky jeho aktivní participaci na konzultacích a rozhodovacím procesu v rámci SZBP a stejně tak díky jeho přední pozici v regionu. Rakousko udrţuje intenzivní rozvoj programu spolupráce s Palestinci na poli výstavby obydlí, zemědělství, zdravotních sluţeb a ţivotního prostředí (The Middle East Peace Process).

4.3 Rakousko v zahraničně-bezpečnostní oblasti EU Podle rakouského vládního programu je EU povaţována za nejúspěšnější mírový projekt v historii evropského kontinentu. Vláda se dále přiznává k aktivní roli v rámci Unie v souvislosti s dalším rozvojem integračního procesu a k zasazování se o sjednocenou a silnou Evropu. Dále je proklamována aktivní účast na všech politických aktivitách Unie (Regierungsprogramm für die XXIV. Gesetzgebungsperiode). Účast na bezpečnostních strukturách EU je víceméně akceptována z důvodu, ţe ty „nejsou proti nikomu namířeny“, rakušané tyto struktury chápou jako nedílnou součást evropské integrace (Hančilová 2002: 135). V rámci zahraniční politiky klade Rakousko důraz na efektivní multilaterální spolupráci na půdě OSN. Ta je povaţována za nejlepší způsob jak čelit současným hrozbám jako je chudoba, změna klimatu, hospodářské a ekonomické rozdíly, migrace apod. Nástroje ke zvládnutí globálních problémů jsou podporovány i na úrovni EU, kde se Rakousko snaţí podporovat trvalý rozvoj pomocí zlepšení spolupráce s dalšími členskými státy zejména v oblasti obchodu, ţivotní úrovně a ţivotního prostředí. Rakousko se chce dále na úrovni EU zasazovat o větší pozornost lidským právům. Vládní program dále zmiňuje tradiční principy a hodnoty rakouské zahraniční politiky, mezi které patří ochrana lidských práv, vývoj a aplikace mezinárodního práva, mírové řešení sporů, prevence konfliktů, kontrola zbrojení a odzbrojení. Rakousko se aktivně hlásí k dalšímu rozvoji Evropské bezpečnostní a obranné politice, s čímţ souvisí

37

naplnění Headlinegoals 201012 s ohledem na zabezpečení schopnosti rychlé reakce EU. Zvláštní pozornost je věnována světové kontrole malých a lehkých zbraní. Prioritou zahraniční rakouské politiky zůstává posílení smluv týkajících se šíření jaderných zbraní a smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek, dále také posílení zastoupení Rakouska v mezinárodních organizacích a na konferencích o bezpečnosti (Regierungsprogramm für die XXIV. Gesetzgebungsperiode). Rakousko realizuje svoji bezpečnostní a obrannou politiku hlavně v rámci Evropské unie. Existence stability a míru v Evropě je přičítána spolupráci evropských států, jejich udrţení můţe být podle rakouské bezpečnostní doktríny nejlépe dosaţeno vzájemně se doplňující spoluprací v rámci mezinárodních institucí. Do nich se počítá OSN a v oblasti evropské a transatlantické zejména EU a NATO. Rakousko se přiklání k pevným a důvěrným vazbám mezi těmito organizacemi. V rámci Aliance je vyzdviţeno Partnerství pro mír a Euroatlantická rada partnerství. Dále je zmiňována OBSE a Rada Evropy. Aktivní účast v těchto organizacích je důleţitou součástí bezpečnostní politiky Rakouska. Rakousko podporuje další rozvoj jak SZBP tak EBOP za účelem realizace bezpečnostněpolitických zájmů Unie (Sicherheits- und Verteidigungsdoktrin). Aby bylo dosaţeno cílů Unie, které jsou formulovány společnou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politikou, je cílem Rakouska posílit spolupráci sil EU pro mezinárodní mírové operace a zvýšit spolupráci v rámci SZBP. Bezpečnostní politika Rakouska je v současné době postavena na pragmatické neutralitě s účastí v EU, na Petersbergských úkolech13 a úkolech vycházejících z programu NATO Partnerství pro mír (Hauser 2006: 241). .

12

Nový hlavní cíl 2010 (Headline Goal 2010) je pokračováním programu EU Helsinky Headline Goal, který identifikoval nedostatky ve výzbroji evropských armád pro boj se současnými hrozbami. Nový hlavní cíl 2010 přidal „bojové skupiny“ (Battle group), které jsou o velikosti 1500 vojáků s dobou nasazení do pěti aţ deseti dnů na třicet dnů v případě rotace na čtyři měsíce. Poprvé se tak nepočítá s přeskupení jiţ existujících sil, ale s vytvořením nových kapacit. Nový cíl je prezentován jako doplněk k původně vytyčeným záměrům v reakci na změněnou bezpečnostní situaci po 11. září 2001 a na cíle vytčené Evropskou bezpečnostní strategií (Weiss 2005: 9). V říjnu 2007 deklarovalo také Rakousko záměr přispět ke zformování Battle group, která by měla být utvořena v první polovině roku 2011, poskytnutím přibliţně 100 členů vojenského personálu skupině vedené Nizozemím, která dále zahrnuje vojáky z Německa a Finska. Ve druhé polovině roku 2012 Rakousko plánuje participaci v Battle group dohromady s Německem, Irskem, Chorvatskem a Českou republikou (Politische Bericht 2007: 29). 13 Petersbergské úkoly patřily k operativním funkcím, které byl na základně Amsterdamské smlouvy předány z kompetencí ZEU na EU. Ty stanovily, ţe členské státy dají EU k dispozici vojenské oddíly pro jejich plnění. Petersberské úkoly zahrnují humanitární a záchranné akce, akce k udrţení míru a akce bojových jednotek v krizových situacích, včetně prosazování míru (Lambach 2007: 9). 38

4.4 Předsednictví Rakouska v Radě EU Prvního předsednictví v Radě EU se Rakousko chopilo v druhé polovině roku 1998 jako první z nově přijatých členů. Většina priorit předsednictví byla převzata z předsednictví předcházejících. Důraz byl kladen na rozšíření EU o země střední a východní Evropy (Luther 1999: 1-2). Během předsednictví došlo k nové iniciativě v oblasti bezpečnostní politiky na zasedání Evropské rady v Pörtschachu, které pokračovalo setkáním ministrů obrany ve Vídni. Výsledkem byla deklarace ze St. Malo, v níţ Francie a Velká Británie vyzývají k vytvoření společné evropské obrany. Negativním rysem předsednictví byla přílišná snaha o konsensus, díky které byla některá rozhodnutí (např. financování Agendy 2000) přenechána na další předsednictví (Hloušek, Sychra 2002: 28). Rakousko podruhé předsedalo Radě EU v první polovině roku 2006. Operační program, který byl vyhotoven společně s Finskem obsahoval čtyři cíle předsednictví. V oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky se jednalo o pokračování v budování Evropy jako silného a spolehlivého partnera (The Austrian EU Presidenty 2006: 2). Dále byly stanoveny obecné cíle týkající se zefektivnění unijních aktivit a rozhodovacího procesu, posílení spolupráce se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi (Operational Programme of the Council 2006: 46). Prioritou rakouského předsednictví a také jeho zahraniční politiky byly a stále jsou země západního Balkánu. Důraz na tuto oblast byl dán také proto, ţe pro některé země tohoto regionu měl být rok 2006 a zejména jeho první polovina velmi důleţitá. V Černé Hoře se mělo uskutečnit referendum o nezávislosti. Proto případný rozpad srbsko-černohorské unie musel být EU sledován. Dále se během rakouského předsednictví začalo jednat o budoucím statusu Kosova. S Albánií, která od roku 2003 vyjednávala s EU o uzavření Dohody o stabilizaci a přidruţení, měla být jednání uzavřena a posléze Dohoda podepsána. S Bosnou a Hercegovinou byla jednání zahájena koncem roku 2005 a rakouským cílem bylo dospět v těchto jednáních co nejdále, jelikoţ se tyto aktivity těšily rakouské podpoře. Program předsednictví dále zdůrazňoval pokračování v úsilí EU řešit krizi na Středním východě (The Austrian EU Presidenty 2006: 25-29). Během předsednictví se podařilo podepsat dohodu s Albánií, dohoda s Bosnou a Hercegovinou byla podepsána aţ v roce 2008 (Council Conclusions). . 39

4.5 Neutralita Velkým specifikem Rakouska je jeho neutralita a proměnlivý vztah k ní. Ukončením studené války a vstupem do EU byla neutralita definitivně omezena pouze na vojenskou sféru. V současné době je zpochybňováno i toto pojetí. Změny v rakouské neutralitě jsou pozvolné. Za milníky změn můţeme označit vstup Rakouska do OSN v prosinci 1955, povolení přeletů letadel pro operace OSN nad rakouským územím ve válce v Perském zálivu, vstup do EU včetně ratifikace Maastrichtské smlouvy v roce 1995, účast na programu Partnerství pro mír, ratifikace Amsterodamské smlouvy, která konkretizuje SZBP a přijetí nové bezpečnostní a obranné doktríny v prosinci 2001 (Hančilová 2002: 139). Rakousko se od roku 1994 aktivně účastní programu NATO Partnerství pro mír. Součástí členství v EU bylo zaujetí pozice ke Společné zahraniční a bezpečnostní politice. V souvislosti s rozsahem tehdejší spolupráce se o výrazný spor mezi trvalou neutralitou a aktivitami EU nejednalo. Vzhledem k prudkému rozvoji aktivit EU v oblasti obrany, zahraniční a bezpečnostní politiky se v Rakousku rozvíjela debata týkající se zachování neutrality a nebo změny jejího rozsahu (Hloušek, Sychra 2004: 14-15). Rakousko se ocitlo v nepohodlné situaci, na jedné straně se jeho sousedé stávaly členy NATO a na druhé straně probíhal prudký rozvoj bezpečnostní politiky v EU (Luif 2003: 113). Pro Rakousko je charakteristické rozdělení názorů na neutralitu. Domácí prostředí, především voliči a určitá část politického spektra14, nedovolují zrušení formální neutrality (Luif 2003: 113). Pro rakouské obyvatelstvo je neutralita opatřena určitou emocionální hodnotou (Hančilová 2002: 140). Na druhé straně bezpečnostní experti a vojáci by uvítali odchod od neutrality a vstup do NATO (Handel 2003: 76). Podle mínění některých expertů klesl po ratifikaci Amsterodamské smlouvy bezpečnostně-politický obsah neutrality na nulu, čímţ tak ztratila své opodstatnění a přestala prakticky existovat. Formálně však stále zůstává součástí ústavního zákona a je nepravděpodobné, ţe by se jí Rakousko chtělo vzdát (Hančilová 2002: 140-141). Rakouští vojáci se od roku 1960 účastnili přibliţně šedesáti mírových misí OSN. V roce 2004 bylo okolo 1200 vojáků aktivních ve dvaceti mírových operacích, převáţně 14

Ještě v roce 1997 povaţovala FPÖ neutralitu za „prázdnou slupku bez obsahu“, nevýznamnou a přebytečnou (Hančilová 2002: 142). Strana však během několika let přehodnotila svůj názor a v současné době ve svém programu neutralitu podporuje a upozorňuje na nutnost jejího dalšího budování (Sekbsbewusste Aussenpolitik). Tradičně zaměřená SPÖ tíhne k zachování neutrality, bere však na vědomí, ţe rakouská veřejnost chápe neutralitu jako neúčast na vojenských aliancích, nasazení ozbrojených sil podporuje. Neutralitu podporují také Zelení. ÖVP je naopak dlouhodobě zaměřená na atlantickou dimenzi a podporuje vstup do NATO. (Handel 2003: 76). 40

v jihovýchodní Evropě a v Golanských výšinách. Tyto skutečnosti poukazují na to, ţe ačkoliv Rakousko stále udrţuje neutralitu, nejedná se o striktní neutralitu (Hauser 2006: 241). Sami Rakušané dnes neutralitu opisují termíny jako je zbytková neutralita (Restneeutralität) nebo „zdánlivá neutralita“ (ausgehöhlte Neutralität). Tato neutralita Rakouska hraje roli v situacích, kdy se OSN či EU neshodne na mandátu akce, příkladem bylo Kosovo, kdy Rakousko vyuţilo neutralitu ale zároveň se vyjádřilo, ţe zásah je nutný a oprávněný (Hančilová 2002: 140).

4.6 Dílčí závěr Ačkoliv se Rakousko pevně drţí své neutrality, aktivně participuje na aktivitách Evropské unie v její bezpečnostní dimenzi. Politické strany do jisté míry obhajují neutralistický koncept zahraniční politiky, ve zpětné vazbě na své voliče, jelikoţ pro Rakušany je neutralita důleţitou součástí jejich identity. Ti však současně podporují vysílání vojáků do zahraničních misí na podporu míru, méně je tomu tak při akcích na jeho prosazení, coţ striktnímu pojetí vojenské neutrality odporuje. Situace v Rakousku můţe být jednoduše pojmenována podle Handela, který cituje nejmenovaný rakouský tisk, „Rakušané ať uţ dělají cokoliv, budou to nazývat neutralitou“ (Handel 2003: 77). Ačkoliv se Rakousko pevně drţí své neutrality, aktivně participuje na aktivitách Evropské unie v její bezpečnostní dimenzi. Politické strany do jisté míry obhajují neutralistický koncept zahraniční politiky, ve zpětné vazbě na své voliče, jelikoţ pro Rakušany je neutralita důleţitou součástí jejich identity. Ti však současně podporují vysílání vojáků do zahraničních misí na podporu míru, méně je tomu tak při akcích na jeho prosazení, coţ striktnímu pojetí vojenské neutrality odporuje. Situace v Rakousku můţe být jednoduše pojmenována podle Handela, který cituje nejmenovaný rakouský tisk, „Rakušané ať uţ dělají cokoliv, budou to nazývat neutralitou“ (Handel 2003: 77). V bezpečnostně-zahraniční politice Rakousko vyuţívá celé spektrum variací svého chování, tak jak mu je prostor Evropské unie nabízí. V případě, ţe jeho zahraniční směřování je v souladu s politikou unie, aktivně se zasazuje o roli mírotvůrce, která se projevuje zejména při otázkách konfliktu na Středním východě a v oblasti západního Balkánu. V případě, nesouhlasu s unijní politikou, můţe vyuţít svůj neutrální status, ačkoliv ten v současné době postrádá určitý význam, kterým disponovala po konci druhé světové války. Domnívám se, ţe Rakousko je příkladem 41

tzv. chytrého „smart“ státu. Obratná diplomacie zahraniční politiky vyuţívá mezinárodních organizací pro své zviditelnění a zvýšení svého vlivu, v případě, ţe vývoj není příznivý, připadá v úvahu návrat k neutralitě, která ani v současné době není zcela zapomenuta.

42

5. Závěr Výzkum malých států je omezen mnoha skutečnostmi. Přestoţe toto téma není úplně nové, neexistuje pevně ukotvená terminologie, na jejímţ základě by mohla vznikat řada kvalitních výzkumných studií. Rozdílnost vnímání pojmu malý stát je ústředním bodem celé této problematiky. Malý stát je velmi široký pojem a kaţdý autor jej chápe odlišným způsobem. Od toho se odvíjí určitá nekompatibilnost prací, které se tohoto tématu týkají. Jak bylo výše zmíněno, pozice a moţnosti malých států se neustále měnily a v závislosti na tom byly utvářeny definice, které v průběhu času ztratily na svém významu. Ačkoliv se téma malých států, zejména v prostoru Evropské unie, stává, především od východního rozšíření, velmi aktuálním, jen málo autorů se věnuje celému jeho rozsahu. Méně je tomu tak v českém prostředí. Cílem práce bylo potvrdit, či vyvrátit hlavní hypotézu, a to, ţe vzorce chování malých států se v hlavních rysech neliší od jejich chování obecně, myšleno v globální rovině. Domnívám se, ţe teze, tak jak byly stanoveny na základě poznatků z první kapitoly, hlavní hypotézu v zásadě potvrzují, coţ je následně doloţeno. Malé státy nevyuţívaly a ani nevyuţívají sílu za účelem prosazení svých cílů. Důvodem je nedostatek jejich personálních i vojenských kapacit. Z finančního hlediska je pro malé státy velmi obtíţné získat vojenskou techniku na stejně kvalitní a kvantitativní úrovni, jakou disponují velké státy. S tím dále souvisí nereálnost vyuţití vojenské síly v současném prostředí Evropské unie za účelem partikulárního zájmu malého státu. Malými státy jsou tyto případné snahy velkých států logicky ostře odsuzovány. Pro dosaţení svých cílů se státy zaměřují na jiné způsoby, například participaci a aktivní roli v mezinárodních organizacích, soustředění se pouze na určité politiky apod. Malé evropské státy současně dbají na dodrţování mezinárodního práva jak v rámci Evropské unie tak i v obecném mezinárodním kontextu. Mezinárodní právo zaručuje jejich suverenitu a zároveň poskytuje silné zázemí pro morální argumentaci v případě konfliktu. Zůstává také často jedinou oporou a obranou proti aktivitám velkých států, které mohou být v rozporu se zájmy států malých. Z práce vyplývá, ţe se malé státy zaměřují na určité funkční cíle, které jim dovolují vyniknout a zvýšit si prestiţ v prostředí Evropské unie. Malé státy obecně nemají kapacity k tomu, aby se mohly na nejvyšší úrovni věnovat všem oblastem, které

43

spadají pod aktivity EU (či jiné mezinárodní organizace). Specializace na určitou oblast jim dovoluje vychovat si své experty, pomocí kterých mohou ovlivňovat agendu EU ve svůj prospěch. Viditelná je tato aktivita zvláště při Předsednictví v Radě EU, kdy malé státy „často cíleně prosazují jako priority svého Předsednictví oblasti, v nichţ se cítí být vyspělejší neţ zbylé členské státy EU“ (Pitrová, Kaniok 2006: 199). Podobně je tomu při soustředění se malých států na určitou geografickou oblast. Preference oblasti vzniká na základě geografického umístění země, vztahu k mocnostem, historickým zkušenostem apod. (viz kapitola 3.1). Na základě uvedených skutečností je nutné potvrdit i poslední tezi, týkající se bezpečnosti malých států, jenţ je závislá spíše na okolí neţ na nich samotných. Dokládá to fakt, ţe všechny státy Unie jsou nějakým způsobem zapojeny do aktivit EU na poli bezpečnosti, nebo jsou přímo členy Severoatlantické aliance, popř. se účastní některých projektů a programů NATO. Malý stát nemá reálnou moţnost zajistit si svoji bezpečnost pouze na základě svých vlastních kapacit, bez přispění ostatních států. Malé státy jsou si tohoto handicapu vědomy a snaţí se ho vyváţit aktivitami v mezinárodním prostředí. V úvahu připadá i neutralita, ale ta jiţ není v současném mezinárodním prostředí příliš atraktivní. Na základě obecných tezí, tak jak byly zvoleny, došlo k potvrzení hlavní hypotézy práce. Malé státy v Unii vyuţívají stejné moţnosti prosazení svých zájmů jako obecně malé státy vůbec. Účast v organizaci tohoto typu jejich chování nemění, navzdory tomu, ţe získávají větší příleţitosti pro aktivity na mezinárodním prostředí, stále však zůstávají malými státy. Na dílčí hypotézu práce formulovanou tvrzením, ţe Rakousko je klasickým malým státem v Evropské unii, tak jak bylo specifikováno v úvodu, je odpovězeno pomocí totoţných tezí, které byly vyuţity při práci s hlavní hypotézou práce. Rakousko v souladu s uzákoněnou neutralitou nepouţívá, a ani nesmí vyuţít, sílu za účelem dosaţení svých cílů. Přes neutralitu, která měla být vystavěna podle švýcarského typu, se Rakousko podílí na tvorbě vojenských jednotek Unie, tzv. Battle groups, a účastní se programu NATO Partnerství pro mír. Zároveň je také členem OSN. Tyto aktivity jsou vyústěním historického vývoje a důsledkem vědomí vlastní zranitelnosti v mezinárodním prostředí. Participací dává najevo svoji ochotu budovat dále bezpečnostní architekturu v Evropě. Tento záměr je deklarován i v rakouském vládním programu. Rakousko tak uznává nemoţnost zajištění si své vlastní bezpečnosti a orientuje se na budování bezpečnostních struktur v Evropě, které mají jeho bezpečnost 44

zaručit. Rakousko se soustřeďuje především na prostor střední Evropy, západního Balkánu a také Středního Východu. V posledních dvou oblastech jsou znát snahy na mírové

řešení

konfliktu

a

prosazování

mezinárodního

práva

v souladu

s předpokládanými rysy chování malých států. Přestoţe neexistuje univerzální definice termínu klasický malý stát, na základě všeobecně uznávaných kritérií, které ho mají představovat, můţe být Rakousko v zásadě za takové označeno. Obecně je moţné konstatovat, ţe mezinárodní organizace, jako například EU, poskytují malým státům moţnost participace na mezinárodním dění, která by jim jinak zůstala prakticky uzavřena, a zároveň určité nadhodnocení jejich reálného vlivu. Státy se však chovají v zásadě stejně, jako je tomu mimo tyto organizace. Obecně vymezená kritéria, která jsou k dispozici, neumoţňují určit a předvídat přesné chování malých států. Jedním z hlavních důvodů je nedostatek kapacit, především personálních a finančních k tomu, aby malé státy mohly hrát dominantní roli v mezinárodním prostředí. Dalším důvodem je chápání sebe sama jako malého státu. Moţnosti, které jim mezinárodní organizace poskytuje, mohou být stejně dobře vyuţity státy velkými. I kdyţ se Evropská unie snaţí o určité vyrovnání moci a zmírnění napětí mezi velkými a malými státy, například nadhodnocením počtu jejich zástupců v institucích jako je Rada EU a Evropský Parlament, zůstává reálný vliv a síla států závislá především na geografické velikosti, počtu obyvatel a ekonomické vyspělosti.

45

6. Zdroje 6.1 Primární zdroje Bundeskanzleramt Österreich (2009): Die Österreichische Sicherheits- und Verteidigungsdoktrin, on-line text (http://www.bka.gv.at/site/3503/default.aspx). Dostupné dne 19.4. 2009. Bundeskanzleramt Österreich (2009): Die Österreichische Sicherheits- und Verteidigungsdoktrin, on-line text (http://www.bka.gv.at/site/3503/default.aspx). Dostupné dne 19.4. 2009. Council

Conclusions,

on-line

text

(http://www.eu2006.gv.at/en/News/Council_Conclusions/index.html). Dostupné dne 21.4.2009. Das

Aussenministerium

(2009):

Central

Europe,

on-line

text,

(http://www.bmeia.gv.at/en/foreign-ministry/foreignpolicy/europe/neighbourhood-policy/central-europe.html). Dostupné dne 20.4. 2009. Das

Aussenministerium

(2009):

Eastern

Europe,

on-line

text,

(http://www.bmeia.gv.at/en/foreign-ministry/foreign-policy/europe/easterneurope.html). Dostupné dne 20.4.2009. Das Aussenministerium (2009): Österreichische Aussenpolitik, on-line text, (http://www.bmeia.gv.at/aussenministerium/aussenpolitik.html). Dostupné dne 17.4. 2009. Das Aussenministerium (2009): Politische Bericht 2007, on-line text, (http://www.bmeia.gv.at/fileadmin/user_upload/bmeia/media/2Aussenpolitik_Zentrale/Aussenpolitischer_Bericht_2007.pdf). 15.4. 2009.

46

Dostupné

dne

Das

Aussenministerium

(2009):

Regierungsprogramm

Gesetzgebungsperiode,

für

die

XXIV.

on-line

text,

(http://www.bka.gv.at/DocView.axd?CobId=32966). Dostupné dne 17.4. 2009. Das Aussenministerium (2009): Sicherheits- und Verteidigungsdoktrin, on-line text, (http://www.bka.gv.at/2004/4/4/doktrin_d.pdf). Dostupné dne 17.4. 2009. Das Aussenministerium (2009): The Middle East Peace Process, on-line text (http://www.bmeia.gv.at/en/foreign-ministry/foreign-policy/extra-europeanarea/middle-east.html?ADMCMD_view=1). Dostupné dne 20.4.2009. Das Aussenministerium (2009): The Regional Partnership, on-line text, (http://www.bmeia.gv.at/en/foreign-ministry/foreignpolicy/europe/neighbourhood-policy/regional-partnership.html). Dostupné dne 20.4. 2009. Lisabonská

smlouva,

on-line

text,

(http://www.vlada.cz/assets/evropske-

zalezitosti/dokumenty/lisabonsk__smlouva.pdf). Dostupné dne 20.4. 2009. Operational

Programme

of

the

Council

2006,

on-line

text

(http://www.eu2006.at/includes/Download_Dokumente/Agendas/0512draft_ope rationalprogrammeEN.pdf). Dostupné dne 21.4. 2009. The

Austrian

EU

Presidency

2006,

on-line

(http://eu2006.bmbwk.gv.at/en/downloads/weissbuch_bmaa_engl.pdf). Dostupné dne 21.4. 2009.

47

text

6.2 Sekundární zdroje Baehr, R. P. (1975): Small states: A Tool for Analysis, World Politics, 3/1975, on-line text (http://www.jstor.org/stable/2010129). Dostupné dne 5. 4. 2009. Beneš, V. (2005): Normativní chování malých států jako výsledek kalkulace jejich

dlouhodobých

zájmů,

on-line

text

(http://se1.isn.ch/serviceengine/FileContent?serviceID=ISN&fileid=C1817AAE -C810-A301-0928-AF1420EFA128&lng=cs). Dostupné dne 13.4. 2009. Björkdahl, A. (2007): Norm advocacy: A small state strategy to influence the EU.

on-line

text

(http://english.nupi.no/arrangementer/diverse/norm_advocacy_a_small_state_str ategy_to_influence_the_eu). Dostupné dne 24.4. 2009. Broman, M (2005): Small State Influence in the European Union - “Small State Smart

State“?,

online

text

(http://www.allacademic.com//meta/p_mla_apa_research_citation/0/7/0/4/5/pag es70459/p70459-16.php). Dostupné dne 7.4. 2009. Drulák, J. (1997): Co dělat, když jste malý. Mezinárodní politika, roč. XXI, č. 5, s 6-7. Duke,

S.

W.:

Small

States

and

European

Security,

on-line

text

(http://www.bmlv.at/pdf_pool/publikationen/05_small_states_05.pdf). Dostupné dne 20.4. 2009. Elman, M. F. (1995): The Foreign Policies of Small States: Challenging Neorealism in Its Own Backyard,British Journal of Political Science, 2/1995, online text (http://www.jstor.org/pss/194084). Dostupné dne 4.5. 2009. Fiala, P., Pitrová, M. (2003): Rozšiřování ES/EU. Brno, Mezinárodní politologický ústav.

48

Fiala, P., Pitrová, M. (2003a): Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury. Gehler, M.: Austria as a Mirror for the Small States in the European Union? Historical Experiences and Challenges of the EU-Europe of Today and Beyond, on-line text (http://www.ces.fas.harvard.edu/conferences/Austria/Gehler.pdf). Dostupné dne 3.4. 2009. Had, M., Kotyk, V. (1998): Postavení a možnosti malých států v současných mezinárodních vztazích, in Had, M. – Kotyk, V. (eds., 1998): Malé země, velcí sousedé, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, pp. 9-18. Hančilová, B. (2002): Rakousko a jeho vztah k SZBP/EBOP, in: Khol, R. (2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika. Národní perspektivy, Praha, Ústav mezinárodních vztahů. Hauser, G. (2006): ESDP and Austria: Security Policy between Engagement and Neutrality, in: Bischof, G. – Pelinka, A. – Gehler, M. (2006): Austrian Foreign Policy in Historical Kontext, London, Transaction Publisher. pp. 207-245. Henrikson A. K.: Ten types of small states diplomacy, Medford, The Fletcher School of Law and Diplomacy Tufts University Hey, J. A. K. (2003): Small states in World Politics. Expleining Foreign Policy Behavior, London, Lynne Rienner Publishers. Hloušek, V., Sychra, Z. (2004): Rakousko v Evropě a střední Evropě, in Hloušek, V. – Sychar, Z. (eds. 2004): Rakousko v Evropské a Středoevropské politice, Brno, Mezinárodní politologický ústav, pp. 9-31.

49

Höll, O. (1983): Introduction: Towards a broadening of the small states perspective, in: Höll, O. (eds 1983): Small States in Europe and Dependence, Wien, Braumüller, pp. 13-31. Hroch, M. (1980): Historické události – Evropa, Praha, Mladá Fronta. Hwee,

Y.L.:

The

Value

of

ASEM

to

Small

States,

on-line

(http://www.iias.nl/asem/publications/Yeo_ASEMSmallStates.pdf).

text

Dostupné

dne 15.4.2009. Christmas-Moller, W. (1983): Some Thoughts on the Scientific Applicability of the Small State Concept: A Research History and a Discussion, in: Höll, O. (eds 1983): Small States in Europe and Dependence, Wien, Braumüller, pp. 35-53. Jakš, J. (2002): Posílí Společná bezpečnostní a obranná politika druhý pilíř?, on-line text (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=475). Dostupné dne 22.4. 2009. Jihlavec, J. (2007): Taxonomie slabé státnosti, in Waisová, Š. (eds., 2007): Slabé státy. Selhání, rozpad a obnova státnosti, Plzeň, Aleš Čeněk, pp. 19-35. Kaniok, P. (2003a): Předsednictví EU, magisterská práce, Brno, Fakulta sociálních studií. Kaniok, P. (2003b): 4. rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko, in Fiala, P.Pitrová, M. (eds., 2003): Rozšiřování ES/EU. Brno, Mezinárodní politologický ústav, pp. 111-134. Keohane, R. O. (1969): Lilliputians‘ Dilemmas: Small states in Internacional Politics,

Internacional

organization,

Vol.

23,

No.

2,

(http://www.jstor.org/stable/2706027). Dostupné dne 2.4. 2009.

50

online

text

Lambach, P. (2007): Konkurz do EU – Průvodce Evropskou unií, on-line text, (http://www.viaeurope.de/pdf/Czech_English_Excerpt.pdf). Dostupné dne 20.4. 2009. Larsen, H. (2005): Analysing the Foreihn Policy of Small States in the EU. New York, Palgrave Mcmillan. Luther, K. R. (1999): Small and New, but Nonetheless Competent: Austria and the EU Presidency, Journal of Common Market Studies, 1/2005 on-line text (http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/fulltext/119063438/PDFSTART). Dostupné dne 23.4. 2009. Mattila, M. (2004): Contested decisions: Empirical analysis of vořiny in the European Union Council of Minister,European Journal of Political Research, 1/2004

on-line

text

(http://www3.interscience.wiley.com/cgi-

bin/fulltext/118776681/PDFSTART). Dostupné 23.4. 2009. Molis, A. (2006): The Role and Interests of Small States in Developing European Security and Defence Policy, Baltic Security 8/2006,

on-line

text

Defence review,

(http://www.bdcol.ee/fileadmin/docs/bsdr/5-

Small%20States%20and%20the%20ESDP-Arunas%20Molis.pdf).

Dostupné

dne 5.4. 2009. Pitrová, M., Kaniok, P. (2006): Česká republika a její budoucí priority, in Dočkal, V. – Fiala, P. (eds., 2006): Česká politika v Evropské unii. Evropský integrační proces a zájmy České republiky, Brno, Mezinárodní politologický ústav, pp. 203-212. Špok, R. (2001): Nic převratného se na summitu Evropské unie v Gentu neudálo,

on-line

text

(http://www.europeum.org/disp_kalend_entry.php?page=3&from=2001-0701%2000:00:00&to=2001-12-31%2000:00:00&kalid=483). Dostupné dne 20.4. 2009.

51

Thorhallsson, B. (2005): Small states and the European Union: Identifying the Issues

at

Stake,

online

text

(http://66.102.1.104/scholar?hl=cs&lr=&q=cache:5OMvJvrivYJ:registration.yourhost.is/nopsa2005/papers/ThorhallssonWivelNOPSA.doc+S mall+and+New,+but+Nonetheless+Competent:+Austria+and+the+EU+Presiden cy). Dostupné 23.4. 2009. Vandenbosch, A. (1964): The Small States in Internacional Politics and Organization,The

Journal

of

Politics,

2/1964,

on-line

text

(http://www.jstor.org/stable/2127598?origin=JSTOR-pdf&cookieSet=1). Dostupné dne 23.3. 2009. Weiss, T. (2005): Nové bezpečnostní hrozby a aktivity Evropské unie v oblasti soft

a

hard

security,

on-line

text,

(http://www.europeum.org/doc/arch_eur/tweiss_soft_a_hard_security.pdf). Dostupné dne 20.4. 2009. Wivel, A. (2004): Small EU Member States after Enlargement: A New Context of

Foreign

Policy-Making?,

On-line

text

(http://www.allacademic.com//meta/p_mla_apa_research_citation/0/7/1/1/8/pag es71180/p71180-1.php). Dostupné dne 20.3. 2009. Wivel, A. (2005): The Security Challenge of Small EU Member States: Interest, Identity and the Development of the EU as a Security Autor, Journal of Common Market

Studies,

2/2005,

on-line

(http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=2&hid=104&sid=22c8fe03-373f461a-95fd-bdee3082a556%40sessionmgr107). Dostupné dne 23.4. 2009.

52

text

6.3 Ostatní zdroje Členské státy, on-line text (http://www.euroskop.cz/701/sekce/tabulka-c-1/). Dostupné dne 25.3. 2009. Evropská

politická

spolupráce,

on-line

text

(http://ec.europa.eu/ceskarepublika/information/glossary/term_28_cs.htm). Dostupné dne 12. dubna 2009. NATO

Member

Countries,

on-line

text

(http://www.nato.int/cps/en/natolive/nato_countries.htm). Dostupné dne 12.4. 2009. Rada bezpečnosti, on-line text (http://www.osn.cz/system-osn/organizacnistruktura/?i=183). Dostupné dne 25.4. 2009. Rada

Evropské

Unie,

(http://europa.eu/institutions/inst/council/index_cs.htm).

on-line Dostupné

text dne

6.4.

2009. Rozhodování

v Radě

EU,

on-line

text

(http://www.euroskop.cz/99/sekce/rozhodovani-v-rade-eu/). Dostupné dne 15.4. 2009. The

answer's

no

(http://www.economist.com/world/europe/displayStory.cfm?story_id=11561610 ). Ověřeno dne 11.4. 2009.

53

Seznam tabulek: Tabulka č.1: Údaje o členských státech ……………………………………...…..…. 18 Tabulka č.2: Reprezentace zástupců členských států v Evropském parlamentu ……. 21 Tabulka č.3: Průměrný počet negativních hlasů a zdrţení se členskými zeměmi v půlroční periodě (1995-2000) …………………………………………………....... 24 Tabulka č.4: Velikost populace členských států Evropské unie ……………….……. 25 Tabulka č.5: Zahraniční orientace členských států Evropské unie ……….…………. 32

54