Dopady těžby uranu na životní prostředí v Nigeru a její role v konfliktu mezi vládou a etnikem Tuaregů Šárka Tomková
Úvod a cíle práce Po havárii v jaderné elektrárně Fukušima se stalo jádro opět velmi diskutovaným tématem. Německo akcelerovalo své dlouhodobější plány na přechod k obnovitelným zdrojům s tím, že rizika nesoucí s sebou provoz jaderných elektráren jsou nepřijatelná. Jistě, vize environmentálně šetrných zdrojů energie by rádo dosáhlo mnoho států, avšak různými cestami. Zda je vůbec reálné dosáhnout energetického zabezpečení z obnovitelných zdrojů, jak se o to snaží Německo, je téma pro diskuze různých odborníků. Obecně má přesilu realistický názor, že větrná či solární energie nedokáží získat převahu v energetickém mixu a nedosáhne se tak ani žádaného snížení ekologického znečištění. Pro mnoho lidí bylo přijatelným ekologickým kompromisem právě jádro, které při zachování bezpečnostních standardů při provozu představovalo relativně environmentálně šetrný zdroj energie. Předkládaný text v žádném případě neusiluje o vyvrácení předpokladu, že jádro při svém vysokém objemu výroby energie produkuje poměrně nižší ekologické znečištění
než
například
uhlí.
Text
se
snaží
přiblížit
environmentální,
socioekonomické a politické dopady ve vybrané africké zemi, kde se uran těží. Na to, abychom kontrolovali bezpečnost provozu i to, jak je nakládáno s jaderným odpadem po využití, máme určitá pravidla a nástroje. Nemůžeme ovšem ručit za šetrnost procesu těžby a sociální dopady mimo naše území a legislativní normy. Podle sdružení Calla se v České republice těží uran už jen na jednom místě, Rožné na Bystřicku. Protože zde nemáme kapacity na zpracování vytěžené rudy, jde vše na export a palivo do našich elektráren dovážíme. V éře komunismu bylo v České republice od roku 1946 vytěženo 100 000 tun uran, z toho šlo 98 500 tun do Sovětského svazu. Následky těžby ukončené před mnoha lety jsou stále nevyřešeným ekologickým problémem (Calla 2008). Dnes, již nejsme pod vlivem Sovětského svazu a naopak jako vyspělá země požíváme výhod technologicky
sofistikovaných jaderných elektráren. Na jejich provoz vykupujeme uran, který může pocházet odkudkoliv.
Uran v Africe Na světě jsou největší naleziště uranu v Austrálii, Kanadě, Kazachstánu, dále například v Rusku a USA (Scheele 2011: 16). Uran v Africe se těží minimálně v deseti státech, v nichž operuje několik stovek těžařských a průzkumných společností (ibid s. 7). Většina pozornosti se upírá k Nigeru, kde je největší africké naleziště a po spuštění nového dolu by se mohl stát druhým největším producentem na světě. K těžbě uranu je potřeba velké množství vody. Niger nemá přístup k moři, musí se tedy využívat místní zásoby podzemních vod. Doly jsou v dosahu komunit, které trpí úbytkem vody a nesou následky zamoření svého životního prostředí radioaktivitou. Ta je přirozeně přítomna v našem prostředí v podobě plynu radon nebo chemického prvku uran. Běžně se nachází pod povrchem země, který tvoří dostatečnou ochranu, dokud se tato ochranná vrstva nenaruší například těžbou. Do afrických států přicházejí uran těžit zahraniční developeři a nadnárodní korporace. Pro africké státy je to výhodné protože samy by nebyly schopny uran extrahovat a jeho prodejem získat prostředky na rozvoj. Výhodné je to i pro rozvinuté státy, které mají stále vyšší spotřebu energií a musí si zajistit dodávky jadernou energií, která posílila na objemu kvůli diverzifikaci od závislosti na ropě a plynu. Je zde ale i znatelný trend zvyšovat produkci uranu v afrických státech, zatímco těžbu na vlastním území omezovat. Důvodem jsou zdravotní dopady na dělníky, dopady na krajinu, i levnější pracovní síla v Africe. (Wittman 2011, Ruffini 2009). Ze zkušeností i z ekonomických teorií (Todaro, Smith 2009: 506) je však známo, že nízká cena produktu (v tomto případě uranu) neodpovídá skutečným nákladům, které jsou s výrobou (těžbou) spojeny, jelikož do ní nejsou započteny i externality, tedy náklady sociální a environmentální (toto platí samozřejmě pro těžbu a výrobu téměř všeho zboží).
O Nigeru Niger je prezidentská republika ležící ve střední Africe v oblasti Sahelu, bez přístupu k moři. Převážná většina státního příjmu pochází z exportu vytěženého uranu, jehož zásoby jsou v Nigeru podle odhadů jedny z největších na světě. Od dosažení nezávislosti na Francii v roce 1960 zde byla vláda jednoho režimu. Až v roce 1993 proběhly první pluralitní volby, což ovšem neustálilo politické prostředí charakteristické častými převraty. Puče většinou ukončily vládu jednoho prezidenta dříve, než proběhly demokratické volby. V roce 1996 byl svržen demokraticky zvolený prezident Mahamane Ousmane. Jeho nástupce, plukovník Ibrahim Baré Maïnassara, byl v roce 1999 zavražděn vlastní ochrankou. Prozatímní vláda v čele s majorem Wankéem dovedla zemi ještě toho roku k volbám. Vyhrál Mamandou Tandja a v úřadě vydržel dlouhých deset let, než byl v únoru 2010 svržen armádou. Od dubna 2011 má Niger nového prezidenta Mahamadou Issoufou (CountryWatch 2011: 12-22, RFI 2011). Tato nestabilní politická reprezentace jedná se zahraničními developerskými firmami ohledně povolení na těžbu uranu a také má dohlížet na bezpečnost provozu v zájmu svých obyvatel, což se v dostatečné míře neděje. Dále má získané finanční prostředky přerozdělovat v rámci státu, aby v důsledku prosperovali všichni obyvatelé. Nejenom, že zde narážíme na problém vysoké korupce, která pohlcuje část státních peněz, ale také na fakt, že ne všichni obyvatelé mají pocit spravedlivého přerozdělení státních příjmů do všech regionů. Niger není státem jednoho národa. Vedle většinového kmene Hausa zde žije i menšina Tuaregů, kteří se cítí v rámci státu marginalizováni a z jejich řad se rekrutují rebelové.
Tuaregové a konflikt v Nigeru Paradoxně, třebaže tvoří Tuaregové v zemi menšinu, v regionu Agadez na severu Nigeru, kde se uran těží, tvoří většinu obyvatelstva a právě tam dochází k častým povstaleckým útokům. Tuaregové byli tradičně nomádi a pastevci žijící na
území zasahujícím do Mali, Nigeru, Alžíru, Burkiny Faso, Libye a Mauretánie. Jsou zvyklí na život v nejsušších oblastech, daleko od hlavních měst (Suso 2010: 32). Tuaregové bojovali už s francouzskými kolonizátory a jejich povstalectví vůči centrální vládě se objevuje v konfliktech nízké intenzity dodnes (CountryWatch 2011). Rebelové požadují 50 % podíly z daní uranových společností pro lokální autority, decentralizaci moci a větší autonomii samosprávy, sociální a ekonomickou rekonstrukci oblastí postižených konfliktem a začlenění bojovníků do armády (Ougadougou Accord 1994, IFRI 2007: 3). Nepříznivá bezpečnostní situace má negativní dopad na rozvoj těžebního průmyslu a tím se i silně dotýká růstu ekonomiky země. Konflikt spolu s častými obdobími sucha, která mají devastující dopad na obyvatelstvo, jsou překážkami ve zlepšování životních podmínek v zemi. Vynořily se však i názory, které vidí obrácenou souvislost, než že konflikt má negativní dopady na těžbu. O tom, zda má těžba uranu a její environmentální dopady nějaký příčinný vliv na povstalectví Tuaregů proti vládě, pojednávají následující odstavce.
Role uranu v konfliktu Po
mnoha
letech
relativního
klidu,
který
přinesla
mírová
smlouva
z Ougadougou podepsaná roku 1994, začali být rebelové opět aktivní. V únoru roku 2007 zaútočili na vojenskou posádku v Iferouane na severu země, po níž následovaly další protivládní útoky a únosy zahraničních zaměstnanců dolů. Objevily se názory, že obnovení konfliktu souvisí se škodami, které v regionu působí těžba uranu. Toto tvrzení podpořil i mluvčí protivládní skupiny MNJ (Mouvement des Nigériens pour la Justice), který v březnu 2008 před francouzským národním shromážděním nařkl francouzskou těžařskou společnost AREVA z působení ekologických škod s dopadem na obyvatelstvo (Guichaoua 2010: 3). Takové vysvětlení je velmi jednostranné. Existují sice studie o vlivu zhoršujících se přírodních podmínek na vypuknutí konfliktu, které zkoumají, zda horší dostupnost vody a zabírání půdy vede k vyhrocenějšímu soupeření mezi kmeny (viz. Benjaminsen 2008, Theisen 2008). I z nich ale vyplývá, že konflikt, třebaže je
frustrací přiživován, má mnohem složitější původ. Například Baz Lecocq, se ohrazuje proti tomu, že by útoky na vládní a těžební zařízení byly vedeny pouze nenávistí k AREVĚ jako hlavnímu viníkovi zhoršujících se životních podmínek a zdraví obyvatel. Podle něj se jedná spíše o demonstraci síly mezi jednotlivými dlouhodobě soupeřícími kmeny (IRIN 2011). Navíc zde boje s vládou probíhaly ještě před zahájením těžby v roce 1971 (CountryWatch 2011). Přestože by negativní dopady těžby neměly být nijak zlehčovány, na důvod povstání rebelů z MNJ nemusí mít takový vliv, jak prezentuje sama skupina. Yvan Guichoua uvádí, že rebelové využili environmentální témata, aby zpopularizovali svůj boj. Zaměřili se přitom na aktivisty proti globalizaci a odpůrce jaderných energií, kteří jejich diskurz úspěšně předávali dál (Guichoua 2009: 16). Vytvořili o sobě až romantickou představu bojovníků za spravedlnost. Jejich boje však měly negativní dopad i na prosté obyvatele, z nichž tisíce musely opustit domovy (CICS 2008: 9). Rebelové jsou hnáni spíše bojem mezi sebou než za společný cíl v podobě důstojného života ve zdravotně nezávadném prostředí. Hnutí MNJ, které se chvíli jevilo, že má ucelený program požadavků, mezi něž patřily i ty týkající se těžby, se v roce 2009 rozpadlo na tři skupiny. Vznikání a zanikání různých uskupení, štěpení frakcí, to jsou charakteristiky povstalců po celá 90. léta a MNJ v tomto nijak nevybočuje (Guichoua 2009). Vliv těžby uranu na konflikt však nelze zcela ignorovat. Povědomí obyvatel, i světové veřejnosti, o tom, co je v oblasti původcem zvýšené nemocnosti a zhoršujících se přírodních podmínek pro život, se zvyšuje. Od roku 2003 zde prováděly
měření
francouzská
vědecká
laboratoř
CRIIRAD
i
Greenpace
(Greenpeace 2009). Je tedy otázkou, zda rebelové toto téma pouze zneužívají, aby využili emotivní diskuze o hrozbách plynoucích z těžby a naklonili si světovou veřejnost nebo těžba uranu v obnovení konfliktu skutečně hraje roli. Komunity, které v okolí dolů žijí, nemusí mít přehled o tom, zda jejich příběhy plní stránky západních novin, nemusí vlastně ani tušit, co to nějaká radioaktivita znamená. Přesto čelí přímým důsledkům rozvoje těžby je však zabírání rozsáhlých území, na kterých žijí (Armstrong 2010).
Na frustraci obyvatelstva, které může vést k radikalizaci, tak má těžba jistý podíl. Nesmíme však zapomínat na kontext, v kterém se to děje, totiž, že různé skupiny demonstrovaly svou sílu dlouho před tím, než se zde začal uran těžit.
Těžba uranu v Nigeru. V Nigeru působí dvě hlavní nadnárodní korporace. Compagnie Minière d’Akouta (COMINAK) je vlastněná z 34 % francouzskou společností AREVA, 31% podíl vlastní nigerská vláda, 25% japonská společnost OURD a 10% španělská Enusa. Druhá korporace se jmenuje Société des Mines de l’Air (SOMAÏR). Vlastní ji z 63,4% AREVA a z 36,6 % nigerská vláda (Kate, Wilde-Ramsing 2011: 12). Je zde vidět velký vliv Francie, která si i po konci své koloniální nadvlády udržela obchodní vztahy. AREVA vlastní většinu podílů v korporacích a Francie vlastní většinu v AREVĚ (cca 80 %). V roce 2006 a 2007 byl ukončen monopol AREVY a stát udělil povolenky k těžbě a průzkumu jiným společnostem (IFRI 2007: 3). Kromě již existujících dolů COMINAK a SOMAÏR zde budou další dva. Koncem roku 2010 byl zahájen provoz těžby u města Azelik. Důl je vlastněný z třetiny nigerskou vládou, zbytek si dělí tři čínské společnosti. Přibližně v roce 2013 by měl být spuštěn provoz dolu u města Imouraren (opět vlastněný převážně AREVOU), který zvýší produkci uranu v Nigeru více než dvojnásobně, z 3000 tun za rok na 8000 tun za rok (Kate, Wilde-Ramsing 2011: 19, 29).
Dopady těžby uranu na životní prostředí V okolí těžařských měst Arlit a Akokan prováděla měření radioaktivity francouzská vědecká laboratoř CRIIRAD a organizace Greenpeace. V roce 2010 Greenpeace vydalo zprávu s výsledky měření. Podle jejich závěru míra radioaktivity ve vodě, vzduchu a půdě přesahuje limity stanovené Světovou zdravotnickou organizací (Greenpeace 2010).
Uran se těží v SOMAÏR povrchovým způsobem, v dole COMINAK se těží pod povrchem. Vytěžená ruda je nejprve oddělena od velkého množství balastní hlušiny. Přestože je hlušina stále radioaktivní, je skladována na nechráněných hromadách a následně je s ní zaplněno vytěžené místo. V závodech na zpracování uranové rudy pak dochází k loužení za pomoci chemikálií a vody, jehož výsledkem je tzv. žlutý koláč. Právě ten je předmětem obchodu. Samotný žlutý koláč musí projít dalšími úpravami, než je možné použít uran jako palivo do elektráren. Tyto úpravy se však provádějí až po exportu. Veškeré odpady z loužení, které se provádí v blízkosti dolu, jsou skladovány v mokrém odkališti, přičemž obsahují 85 % z původní radioaktivity vytěženého materiálu (Greenpeace 2010:18, Calla 2008: 9, 10). Těžba uranu způsobuje v zemi, která se v několikaletých intervalech potýká s extrémními suchy (a například v roce 2005 vedla až k vážné potravinové krizi), nenávratné škody na zásobách pitné vody. Denně jsou při těžebních operacích spotřebovávány miliony litrů vody. Odčerpaná podzemní voda se přitom obnovuje miliony let, je tedy prakticky neobnovitelná. Kromě toho, voda, kterou pijí místní obyvatelé, je v důsledku těžebních operací kontaminována radioaktivitou. Lidé zde čerpají vodu ze studní. Podzemní voda se do kontaktu s radioaktivitou dostává v důsledku rozrušování ochranné zemské vrstvy a prosakováním mokrých odkališť. Tato odkaliště kromě radioaktivity obsahují i různé chemikálie. Ve vzorcích, které byly odebrány ze studen ve městech Arlit a Akokan, a jejich blízkosti, se u čtyř z pěti vzorků potvrdilo, že koncentrace uranu byla nad limit stanovený WHO 15µg/l (mikrogramů na litr) a v jednom případě dosahovaly až 63,8µg/l. Voda dále obsahovala rozpuštěný radon-222 a různé chemikálie (Greenpeace 2010: 21-27, o kontaminaci vod v ČR viz. Calla 2008: 15-17). Kromě vody měřili zástupci Greenpeace radioaktivitu i ve vzduchu. Opět naměřili zvýšené hodnoty radonu, který vyzařuje nebezpečné alfa částice. Radon je plyn, jenž se do vzduchu dostává při samotné těžbě nebo z odpadní hlušiny skladované bez ochranné vrstvy. Mimo to se radioaktivita dostává do vzduchu i fyzicky z nechráněných hlušin, ze kterých vítr odnáší prach do osídlených oblastí. Niger je pouštní země, kde díky prachu existuje přirozeně vyšší procento úmrtí na respirační potíže. Úmrtnost v Arlitu je ovšem dvojnásobná oproti celostátnímu průměru (Greenpeace 2010: 29-36).
Skladování a ochrana radioaktivní hlušiny a dalších odpadových materiálů nepodléhá dostatečným ochranným opatřením. Zemina z dolů, obsahující až 85 % původní radiace vytěžené rudy, byla prokazatelně použita na opravu některých místních silnic. Do oběhu se také dostal radioaktivní kovový šrot, který lidé použili na stavbu svých domů (Greenpeace 2010: 37-48). AREVA má svůj program společenské odpovědnosti. V jeho rámci buduje nemocnice a dává najevo svůj zájem o rozvoj komunit žijících v okolí dolů. Reálně však převažuje negativní odkaz z její těžební činnosti.
Budoucí vývoj v souvislosti s rozšiřující se těžbou Od roku 2006 vláda vydává nové povolenky na těžbu a průzkum uranu i ropy. Je zde tedy více aktérů, kteří budou vládě platit daně a vytvářet nová pracovní místa. S otevřením dolu v Imouraren, který více než zdvojnásobí produkci uranu, zisky vlády bleskově narostou. Kromě toho roste i cena uranu na trhu, který se od roku 2004 stal předmětem spekulací (Kate, Wilde-Ramsing 2011: 19). Nigerská vláda má z těžby zisky ve formě několika různých daní. Prezident Tandja si navíc v posledních letech od těžařských společností vyjednal jisté výhody jako přímý prodej uranu na trhu nebo zvýšení prodejní ceny (ibid, s. 29-32). Smlouvy se společnostmi však nebyly zveřejněny. Prezident také dlouhou dobu odmítal jednat s rebely. Od dubna 2011 nastoupil nový prezident Mahamadou Issoufou. Jsou tak na místě otázky, zda nastane nějaký pokrok v naplňování požadavků rebelů a za jakých podmínek bude rozšiřování těžby pokračovat.
Závěr Obyvatelstvo Nigeru trpí většinou problémů typických pro africké státy, jako je chudoba, nemocnost, etnický konflikt. Těžba uranu znamená pro Niger mnoho pozitivních výhod, především zisk pro státní rozpočet, který by v dlouhodobé perspektivě mohl pomoci rozvoji. Vytváří přitom ale i závažné problémy pro obyvatele, které se v rámci rozpočtového období napravit nedají. Jedná se především o nenávratné odčerpávání podzemní pitné vody a její znečišťování. Dále
se těžba často uvádí jako jeden z mnoha zdrojů konfliktu v zemi. Její význam by se však v tomto ohledu neměl přeceňovat. Předkládaný text měl za cíl ukázat, že naše spotřeba čisté a stabilní energie z jaderných elektráren s sebou nese i negativní dopady. Ty zatěžují obyvatele daleko od našich hranic, kteří přitom sami nemají možnost elektřinu využívat. Není v silách člověka hledat hlubší souvislosti za každodenní samozřejmostí, jako je právě elektrická energie. Tento text měl však alespoň zvýšit povědomí o problémech, kterým čelí obyvatelé v zemi, odkud se možná dováží uran do našich elektráren.
Zdroje •
Armstrong, H. (2010). China mining company causes unrest in niger. The Christian
Science
Monitor, pp.
n/a-9.
Retrieved
from http://search.proquest.com/docview/405574121?accountid=16531 •
Benjaminsen, T.A. (2008): Does Supply-Induced Scarcity Drive Violent Conflicts in the African Sahel? The Case of the Tuareg Rebellion in Nirthern Mali; Journal of Peace Research, vol. 45, no. 6, 2008, pp. 819–836, Sage Publications, dostupné z: http://jpr.sagepub.com/content/45/6/819.full.pdf+html
•
Calla
2008,
Uran:
bude
se
u
nás
znovu
těžit?;
dostupné
z:
http://www.calla.cz/data/energetika/ostatni/uran_brozura.pdf •
CICS (2008): Disarmament, Demobilisation and Reintegration (DDR) and Human Security
in
Niger;
dostupné
z:
http://www.ddr-
humansecurity.org.uk/images/DDR%20DESK%20REVIEW%20NIGER.pdf •
CountryWatch (July 2011): Niger Country Review, Business Source Complete, EBSCOhost (accessed October 27, 2011).
•
Green Peace (2010): Left in the dust: AREVA’s redioactive legacy in the desert towns
of
Niger,
dostupné
z:
http://www.greenpeace.org/international/Global/international/publications/nuclear/ 2010/AREVA_Niger_report.pdf •
Guichaoua, Y. (2009): Circumstantial Alliances and Loose Loyalties in Rebellion Making: The Case of Tuareg Insurgency in Northern Niger (2007-2009);
MICROCON
Working
Paper
20;
MICROCON,
dostupné
z
http://www.microconflict.eu/publications/RWP20_YG.pdf •
IRIN
(2011):
NIGER:
New
Tuareg
group
speaks
out,
online
text:
http://www.irinnews.org/Report.aspx?ReportId=72223 •
Kate, A. ten; Wilde-Ramsing, J (2011): Radioactive Revenues, Financial Flows between Uranium Mining Companies and African Governments, Dostupné z http://ssrn.com/abstract=1777084
•
RFI (2011a): Le nouveau gouvernement nigérien á été formé; dostupné z http://www.rfi.fr/afrique/20110422-le-nouveau-gouvernement-nigerien-ete-forme
•
Ruffini, A. (2009). Uranium Plays in Africa. Engineering & Mining Journal (00958948), 210(10), 76-78. Retrieved from EBSCOhost.
•
Ougadougou Accord (1994); dostupné z: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/peace/nig19941009.pdf
•
Scheele, F. (2011): Uranium from Africa, Mitigation of Uranium mining impacts on society
and
environment
by
industry
and
governments,
dostupné
z:
http://ssrn.com/abstract=1892775 •
Suso, R. (2010): Territorial Autonomy and Self-Determination Conflicts: Opportunity and Willingness, Cases from Bolivia, Niger and Thailand, Institut Català
Internacional
per
la
Pau,
Barcelona;
dostupné
z
http://www20.gencat.cat/docs/icip/Continguts/Publicacions/WorkingPapers/Arxius/ WP10_1_ANG.pdf •
Theisen, O.M. (2008): Blood and Soil? Resource Scarcity and Internal Armed Conflict Revisited; Journal of Peace Research; vol.45, no 6, 2008, pp. 801-818; Sage publications; dostupné z: http://jpr.sagepub.com/content/45/6/801
•
Todaro, M.P.; Smith S.C. (2009): Economic Development; Pearson Education
•
Wittman, N. (2011). The scramble for Africa's nuclear resources. New African, (507), 72-74. Retrieved from EBSCOhost.
