ROD A POLITICKÉ ZASTOUPENÍ: OTÁZKA PARITY VE FRANCII

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002, 135–151

ROD A POLITICKÉ ZASTOUPENÍ: OTÁZKA PARITY VE FRANCII GENDER AND POLITICAL REPRESENTATION: THE QUESTION OF PARITÉ IN FRANCE

YVES SINTOMER1 Univerzity Paris VIII Abstract: A law imposing parity between men and women in political representation has recently been enacted in France. It has been widely discussed and the mapping of the debate shows a very peculiar landscape. The law has got a large majority because of the reshaping of the Republican ideology: many politicians and intellectuals try to combine the formal universalism of the Republican citizen with the universality of the sexual difference. However, others have defended parity in a more pragmatic perspective. They have conceived it as a form of affirmative action in politics, with the aim of promoting equality, and have questioned the classical logic of representative democracy.

„Máme zde koncert vagín.“ (Člen vedení gaullistického hnutí při projevu Roselyne Bachelot, ředitelky Observatoře pro paritu jmenované prezidentem Chiracem)2

Úvod Až donedávna byla Francie jednou z evropských zemí s nejnižší účastí žen v politických sborech. (Např. 11 % v Národním shromáždění, 5 % v Senátu, 7 % z celkového počtu starostů, jedna žena ze 104 prezidentů shromáždění v departmentech, jedna žena z 25 prezidentů regionálních shromáždění…).3 V červnu 1999 však přijal francouzský Parlament po rozsáhlé národní diskusi o tzv. paritní účasti mužů a žen v politice dodatek k ústavě. Tímto dodatkem byla do článku o svrchovanosti4 zařazena následující 1 Yves Sintomer přednáší na katedře politických věd Univerzity Paris VIII a současně je vědeckým pracovníkem na Centru Marca Blocha v Berlíně. Je autorem publikací: La démocratie impossible? Politique et modernité chez Weber et Habermas (La Découverte: Paris, 1999), and Porto Alegre, l’espoir d’une autre démocratie (spolu s M. Gret, La Découverte: Paris, 2002). Veškerou korespondenci zasílejte na adresu: [email protected] 2 Bachelot, Fraisse 1999: 12. 3 Council of Europe, Women in Politics in the Council of Europe Member States, ref. EG (97), Strasbourg, October 1997.

136 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 věta: „Zákon podporuje rovný přístup žen a mužů k volebním mandátům a k úřadům obsazovaným volbou.“ Další věta byla doplněna do ústavního článku, který se týká politických stran: „(Strany) přispívají k provádění (této) zásady.“ Cílem je rychlé dosažení stavu početní rovnosti mezi muži a ženami na všech volených postech. K tomu mají být použity dva nástroje: právní povinnost parity při sestavování kandidátních listin politických stran v místních volbách5 a ve volbách do Evropského parlamentu a finanční pobídky prostřednictvím financování stran z veřejných zdrojů pro jiné volby, především pro volby do zákonodárného sboru.6 Aby mohla být změněna ústava, musely Národní shromáždění a Senát nejprve odhlasovat odděleně tentýž text a pak jej opět schválit na společné schůzi obou komor nejméně 60 % většinou. Ve skutečnosti návrh podpořila výraznější většina a téměř bylo dosaženo jednohlasnosti: 94 % členů Parlamentu, kteří vyjádřili svůj názor, hlasovalo pro návrh.7 Spolu s tzv. „Občanským paktem solidarity“ (Pacte Civil de Solidarité – PACS), zákonným institutem umožňujícím homosexuálům právní uznání jejich vztahu, jenž je v některých aspektech srovnatelný s manželstvím,8 byl zákon o paritě jednou z nejdůležitějších institucionálních reforem levicové vlády. Jak lze vysvětlit zaostávání Francie co se týče zastoupení žen v politice? Vždyť francouzské ženy nejsou o nic méně emancipované než ženy ve většině jiných evropských zemí. Vysvětlení musíme proto hledat v nějakém zvláštním politickém faktoru. Jak bylo možné, že se za těchto okolností prosadil tak radikální posun, jaký představuje zákon o paritě? Je vedle poznání etnologie francouzské politické kultury něco dalšího, co bychom se z debaty o paritě mohli dovědět? Ve svém příspěvku chci odpovědět na tyto otázky. Rozvinu svou argumentaci ve třech krocích. Nejdříve stručně nastíním události, které vedly k přijetí zákona o paritě. Poté budu analyzovat proběhlou debatu a podtrhnu zvláštnosti francouzské diskuse o rodu a politice. I když netvrdím, že důležitá je pouze diskursivní dimenze, soustředím se na ni, abych vysvětlil francouzské zvláštnosti. Na závěr – již nad rámec francouzského příkladu – vytyčím některé kognitivní a normativní teze týkající se rodu a politického zastoupení. 4 Tento článek zní: „Národní svrchovanost spočívá v lidu, který ji vykonává skrze své zástupce nebo prostřednictvím referenda. Žádná skupina ani žádný jedinec nemohou vznášet nárok na její výkon.“ 5 Pojem místní volby zahrnuje obecní volby, volby v departmentech a volby v regionech. Regiony (les régions) jako největší samosprávné jednotky byly vytvořeny ve Francii zákonem v roce 1982; první volby do regionálních rad se konaly v roce 1986. V metropolitní Francii je 22 regionů. 6 Tj. pro volby do Národního shromáždění; Senát je volen nepřímo. 7 741 hlasů pro, 42 hlasů proti, 50 členů se zdrželo nebo se hlasování neúčastnilo. 8 V současné době se PACS, který je přístupný také heterosexuálním párům, liší od normálního (heterosexuálního) manželství ve dvou ohledech. Pro páry, které uzavřely PACS, je mnohem snadnější se „rozvést“; tento svazek však neumožňuje mít děti prostřednictvím adopce nebo umělého oplodnění.

YVES SINTOMER: ROD A POLITITICKÉ ZASTOUPENÍ: OTÁZKA PARITY VE FRANCII 137

I. Parita v politice: úspěšný příběh V roce 1982 za první francouzské levicové vlády Páté republiky přijalo Národní shromáždění téměř jednomyslně zákon, podle něhož neměla být žádná stranická kandidátní listina v obecních volbách sestavena z více než 75 % kandidátů téhož pohlaví. Francouzská Ústavní rada (Conseil constitutionnel) však rozhodla, že tento zákon je neústavní, protože Prohlášení lidských a občanských práv z roku 1789, které má ve Francii ústavní sílu, říká: „Všichni občané jsou si před zákonem rovni. Veřejné funkce, úřady a zaměstnání jsou přístupné všem za rovných podmínek podle jejich schopností a bez jakéhokoli rozdílu s výjimkou rozdílu zásluh nebo dovedností.“ Článek 3 ústavy z roku 1958 dodává, že žádná skupina ani žádný jednotlivec nemohou vznášet nárok na výkon svrchovanosti lidu. Po tomto rozhodnutí byla většina lidí přesvědčena, že jedinou cestou k přijetí zákona podporujícího účast žen v politických úřadech je změna ústavy. Taková změna byla ale považována v následujícím desetiletí za velmi nepravděpodobnou. O několik let později přišlo zelené a alternativní politické uskupení (Arc en ciel – „Duha“) s novou ideou „parity“ politického zastoupení a rozhodlo se zavést interní 50 % kvótu pro ženy na všechny vedoucí pozice. Rovněž strana Zelených systematicky zaváděla tento princip do praxe. Koncept parity byl přijat většinou feministických sdružení, která jej počátkem devadesátých let zpopularizovala a v následujících letech lobovala za jeho prosazení. V listopadu 1993 publikovalo 577 lidí v deníku Le Monde „Manifest pro přijetí zákona o rovné účasti mužů a žen v politických sborech“.9 Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1994 bylo šest ze dvanácti kandidátních listin sestaveno podle principu parity mezi muži a ženami.10 Myšlenka parity se šířila rovněž v Evropě. V roce 1989 vytvořila Rada Evropy pracovní skupinu pro „paritní demokracii“ a v následujících letech přijala několik doporučení o rovném zastoupení žen v politickém životě. V roce 1992 vedla konference v Aténách financovaná Evropskou komisí k Výzvě pro „paritu v zastupitelských sborech a ve správě národů“. Výzva byla široce popularizována. Přesto se však na počátku devadesátých let jevil cíl parity prosazovaný feministickým hnutím v krátkém časovém horizontu nedosažitelný pro silnou politickou i teoretickou opozici a vzhledem k obtížím se změnou ústavy. Situace se dramaticky změnila s porážkami socialistické a pravicové vlády v letech 1993 a 1997. Všechny politické strany byly oslabeny a nacházely se v těžké politické krizi. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly rostoucí nedůvěru francouzských občanů k politickému životu a k politickým vůdcům. Takzvané „aféry“, tj. skandály s uplácením, které zasáhly jak levici, tak pravici, byly nejviditelnějším symptomem propasti mezi normálními občany a politickou „třídou“. V tomto kontextu se pravice i levice, Chirac i Jospin, stali hlasateli tzv. „modernizace politického života“, jejímž cílem bylo zmenšení odstupu mezi politiky a občany. Jelikož bylo období hospodářské recese, 9 „Manifest des 577 pour une démocratie paritaire“, Le Monde, 1993/11: 10. 10 K historii zápasu o paritu viz Bataille, Gaspard 1999 a Mossuz-Laveau 1998.

138 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 další výhodou parity bylo, že toto opatření nevyžaduje finanční náklady. Prezident Chirac vytvořil v roce 1995 Observatoř pro paritu, která byla vedena svobodomyslnou gaullistickou poslankyní Roselyne Bachelot a známou efeministickou právničkou Gisle Halimi. Ve volbách do Národního shromáždění v roce 1997 zavedl Jospin 30 % kvótu pro ženy – kandidátky v Socialistické straně, což přispělo k významnému volebnímu úspěchu. Jospin rovněž přislíbil, že navrhne změnu ústavy, stane-li se premiérem. Přestože Jospina nelze považovat za feministu, byl skutečně přesvědčen o tomto návrhu, jsa ovlivněn svou ženou Sylviane Agacinski, filosofkou, která sehrála důležitou roli v debatě o paritě. Když se stal premiérem, požádal vůdčí feministickou historičku a filosofku Genevive Fraisse, aby se stala státní tajemnicí pro práva žen a aby připravila reformu. Pravice vcelku přijala návrh na změnu ústavy; částečně z obavy, aby nevypadala „staromódně“. Dodatek ústavy byl přijat s určitými změnami po roce intenzivních diskusí a přes dočasný odpor ze strany Senátu. Národní shromáždění navrhlo, aby byl pozměněn článek o svrchovanosti, čímž mělo být umožněno uzákonit paritu prostřednictvím zákona upravujícího volby. Senát však chtěl upravit pouze ústavní článek týkající se politických stran s cílem podpořit paritu prostřednictvím financování politických stran z veřejných prostředků. Výsledným kompromisem, k jehož dosažení aktivně přispěli Jospin i Chirac, byla změna obou ústavních článků. Slovo „parita“ se neobjevilo v textu dodatku, který zmiňuje pouze „rovnost“, parita však byla zmíněna v důvodové zprávě. Politická opozice se objevila znovu na scéně ve spojitosti s diskusemi o zákonu, který by prováděl princip zmíněný v ústavě. Jelikož však k přijetí takového zákona stačí prostá většina, zákon byl přijat 3. května 2000.11 Jako první důsledek vzrostlo po obecních volbách v roce 2001 procento žen v místních zastupitelstvech (v obcích nad 3500 obyvatel) z 25,7 % na 47,5 %.12 Na závěr je ovšem důležité poznamenat, že ústavní dodatek o paritě zmiňuje pouze politickou sféru. Uvádět cíle sociální rovnosti v ústavě nebylo nutné, protože 11 Zákon obsahuje tři základní ustanovení, která se týkají: (1) sestavování kandidátních listin v místních volbách, (2) sestavování kandidátních listin ve volbách do Evropského parlamentu a (3) článek týkající se veřejného financování politických stran. Pro místní volby platí, že „na žádné kandidátní listině nesmí být počet kandidátů jednoho pohlaví vyšší než počet kandidátů opačného pohlaví. Ve skupinách 6 kandidátů v pořadí podle listiny musí být stejný počet kandidátů obou pohlaví“. Kandidátní listina s 18 kandidáty tedy může být sestavena např. M(už)MM-Ž(ena)ŽŽ-MMM-ŽŽŽ-MMM-ŽŽŽ (může ji ovšem také začínat trojice žen). Pro volby do Evropského parlamentu je pravidlo o něco striktnější. Opět platí, že „na žádné kandidátní listině nesmí být počet kandidátů jednoho pohlaví vyšší než počet kandidátů opačného pohlaví“. Navíc však „každá listina musí být sestavena střídavě z kandidátů obou pohlaví“ – musejí se tedy střídat po jednom. Předepsaný vzor je: M-Ž-M--ŽM (anebo Ž-M-Ž-M-Ž) atd. Třetí ustanovení, které se týká financovaní stran v návaznosti na volby do Národního shromáždění, říká: „Strana, která má podíl kandidátů jednoho pohlaví vyšší o více než 2 %, než je počet kandidátů opačného pohlaví, obdrží nižší podporu z veřejných prostředků“ – podpora je tedy o to menší, oč větší je tento rozdíl. 12 Stále je však nízké procento žen mezi starosty těchto měst, méně než 7 % (Le Monde, 2001/4: 22–23).


Ústavní rada (Conseil constitutionnel) neměl žádné námitky vůči obyčejným zákonům, které podporují dosažení sociální rovnosti mezi ženami a muži.

II. Zvláštnosti debaty ve Francii 1. „Můžeme nabídnout pouze paradoxy“ Abychom porozuměli tomuto úspěšnému příběhu, musíme se podívat na ideologickou a diskursivní dimenzi. Nepochybně zde sehrála edůležitou roli jedna osobnost: Lionel Jospin. Jak to vyjádřila Genevive Fraisse, bylo šťastnou náhodou, že se tento muž zamiloval do feministky. Důležitá byla rovněž politická strategie, jež ovlivnila velký počet zákonodárců – mužů, kteří nebyli vnitřně přesvědčeni o tom, že mají hlasovat ve prospěch parity. Tuto strategii je ale nutné vysvětlit. Čím se stala parita tak populární, že většina politiků považovala za nebezpečné pro svoji politickou stranu, aby jí oponovala? Proč existoval takový tlak ohledně této záležitosti? V předcházejících letech se stal zřejmým zostřující se nesoulad mezi vývojem postavení ženy ve francouzské společnosti a její rolí v politice. Přestože rovnost v rodině a v práci zůstává stále spíše dlouhodobým cílem, legalizace rozvodu, antikoncepce a potratů, rovnost mezi muži a ženami v občanském právu, strmý nárůst počtu žen s vyšším vzděláním a dvě desetiletí feministického hnutí radikálně proměnily obraz obou pohlaví ve společnosti a alespoň částečně pozměnily rodové role. Politika však zůstala sférou, kde byly ženy téměř úplně vyloučeny z odpovědných míst. Požadavek parity, dříve než byl přijat politickými vedeními, byl zformován v prostředí feministického a zeleného hnutí. Byl populárním tématem, jediným, na němž se dokázala shodnout většina feministek. A ačkoli se koncem osmdesátých let feministické hnutí téměř vytratilo z francouzské politické scény, požadavek parity mu nabídl druhou šanci. I když ho některé ženy starší generace odmítly, protože ho podezíraly, že není dostatečně radikální, anebo proto, že ho považovaly za příliš esencialistický, byl velmi populární mezi mladými aktivistkami. Až do poloviny devadesátých let však parita zůstávala svého druhu undergroundovým heslem. Teprve když došlo ke krizi všech etablovaných politických stran a když se zviditelnila trhlina mezi nimi a řadovými občany, stala se lidovým tématem. V polovině devadesátých let začaly výzkumy veřejného mínění ukazovat širší politickou podporu tomuto požadavku. Dvě třetiny až tři čtvrtiny všech občanů ho považovali za legitimní, a tento podíl byl ještě vyšší mezi ženami.13 V tomto bodě se parita stala téměř nevyhnutelnou; byla považována za jednu z nejlepších možností vystavění mostu mezi politiky a lidem. Panoval názor, že politická sféra musí odrážet celkové složení společnosti, má-li být schopna nalézt odpověď na krizi legitimity. Díky feministickému hnutí byla rodová dimenze považována za klíčovou. Je jistě zajímavé, že k vynoření se parity ve veřejném diskursu došlo současně s kritikou monopolizace míst v exekutivě a volených postů úzkou skupinou 13 L’express, 1996/6: 6–12.

140 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 lidí, kteří pocházeli z tzv. „grandes écoles“, zvláště École national d’administration (Bourdieu 1989). Popularitu ideálu parity je rovněž nutné chápat ve světle oslabování a reformy republikánské ideologie. 2. Francouzský republikanismus Mou tezí je, že zvláštní francouzská republikánská ideologie byla hlavní příčinou francouzské zaostalosti, pokud jde o politické zastoupení žen, a že její nedávná krize a následná obroda jsou klíčovým faktorem, jenž (vedle rostoucího zájmu o rovnost mezi muži a ženami na všech sférách společnosti, včetně politiky) umožnil posun dopředu. Tato ideologie nesmí být směšována s tím, co je nazýváno „občanským republikanismem“ v angloamerickém světě. Je to republikanismus formulovaný jakobíny a Durkheimem, nikoli Harringtonem a Hannou Arendt. Přestože se tyto ideologie zabývají stejnými tématy, oba typy republikanismu se vzájemně liší v důležitých otázkách. V úsilí definovat svoje vlastní základní hodnoty se francouzský republikanismus nezabýval pouze aktivní politickou účastí občanů, prvotností politického řádu před předpolitickými právy nebo legitimitou politické komunity. Aby ztělesnil národní svrchovanost, vyzvedával rovněž význam státu, často proti sdružením, zprostředkujícím strukturám a místní samosprávě. Kladl také silný důraz na obecný zájem (který má být definován politicky a má mít přednost před dílčími sociálními zájmy), na „univerzální“ občanství (které, jak se předpokládá, je odděleno od jakékoli sociální charakteristiky), na nedělitelnou povahu Svrchovanosti a Republiky, proti dílčímu sdružování a vytváření skupinových rozdílů (J. J. Rousseau). Zdrženlivost co se týče jakéhokoli rozdělení politické komunity a silné „univerzalistické“ požadavky byly vznášeny, když byly ženy vylučovány z veřejné sféry; když byly potlačovány regionální zvláštnosti a lokální jazyky; když docházelo ke kolonizaci. Silou francouzského republikanismu bylo vnucování „univerzalistické“ gramatiky skupinám, které byly vyloučeny z politické moci, právně nebo de facto. Členové těchto skupin tak naráželi na paradox. Často protestovali proti svému vyloučení a dožadovali se svých „univerzálních“ práv jako skupina, což je pojetí, k němuž se jak republikánská politická gramatika, tak samotný koncept „univerzálních“ práv stavějí nepřátelsky. Když se však rozhodli, že budou jednat individuálně, a žádali, aby byli uznáni jako jedinci, většina z nich zůstala bezmocná a (bez přesvědčivého argumentu) vůči této „univerzalistické“ struktuře, která je vyloučila právě jako členy určité zvláštní skupiny. Jak správně upozorňuje Joan Scott, tento problém byl zvláště tíživý pro ženy (Scott 1996, též Fraisse 1996 a 2000). Byly vyloučeny pro svoji pohlavní rozdílnost, o níž se předpokládalo, že je umisťuje do sféry přirozeného (v protikladu k politice), do soukromí (v protikladu k veřejnosti), do sféry citů a emocí (v protikladu k rozumu), tedy že jim připisuje vlastnosti, které jsou opakem charakteristik univerzálního, nezatíženého, rozumného a autonomního občana. Ženy musely čelit dilematu. Musely se buď hájit jako ženy, jako sexuálně odlišné, a tak zůstávat v kategorii, která byla zkonstruována, aby je vyloučila, nebo se mohly snažit získat plné občanství


tím, že se ztotožnily s druhým pólem dichotomie, s ničím neztíženým, rozumným a autonomním občanem, tj. s postavou, která byla zkonstruována pro muže jako pro kategorii odlišnou od žen. Aby ženy dosáhly této asimilace, musely popřít svoji ženskost. Samotný jazyk vyjadřuje obtížnost tohoto přístupu: „femme publique“ – „veřejně činná žena“ označuje ve francouzštině prostitutku; „homme publique“ – „veřejně činný muž“ znamená politik nebo umělec. Jak řekl konzervativní poslanec Robert Pandrau, když protestoval proti přechylování názvů volených a úředních postů, „nelze je feminizovat“. A jiný příklad: výraz „politicien“ je ve francouzštině pejorativní. Neutrální označení pro osobu, jejímž zaměstnáním je politika, je „homme politique“, doslova „politicky činný muž“; výraz „femme politique“ neexistuje. Téměř všechny vysoké posty, jak úřednické, tak volené, měly maskulinní označení až do nástupu současné socialistické vlády, která začala situaci měnit. To je důvod, proč francouzské feministky mohly „nabídnout jen paradoxy“ (Joan Scott). Tyto paradoxy však byly především paradoxy republikanismu. Debaty byly strukturovány spíše uvnitř republikánského diskursu nežli podle vlastní logiky. Francouzské feministky obhajovaly v minulosti mnohé protichůdné pozice. Objektem jejich zápasu však byla kritika rozporů republikánského diskursu. Jak ukazuje analýza debaty o paritě, dilema feminismu zůstalo tváří v tvář francouzskému republikanismu částečně stejné. Republikánská gramatika přesto ztratila něco ze své hegemonie a byla donucena přizpůsobit se nové situaci, v níž nízké zastoupení žen na politických postech již nemůže být považováno za samozřejmé nebo za přirozené. 3. Mapování debaty Jaké různé pozice se zformovaly v debatě o paritě?14 Jak je tomu v každé široké společenské diskusi, existovaly vnitřní rozdíly v obou táborech. Rozliším tři filosofické a politické proudy na obou stranách, v táboře pro paritu i proti paritě. Popis debaty jasně ukazuje zvláštnosti francouzského rozložení sil, s přinejmenším jedním původním (i když pro mě ne přesvědčivým) postojem (který nazvu „proparitně republikánský“) a některými překvapujícími bílými místy.

Ideová mapa debaty typ argumentu esencialistický transcendentální konstruktivistický

oponenti parity tradiční sexisté protiparitní republikáni radikální dekonstruktivisté

zastánci parity diferenční feministky proparitní republikáni pragmatičtí rovnostáři

a) Proti reformě vystupovaly tři platfomy. První představují „tradiční sexisté“. Jsou přesvědčeni, že ženy mají obecně méně schopností a zájmu o to, aby se staly zastupi14 Zvláštností této debaty bylo, že v ní byla velká interakce mezi politiky, feministickými sdruženími, akademiky a intelektuály.

142 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 telkami. Tato pozice je velmi silná mezi politiky – muži, což dokazují sexistické urážky, když ženy veřejně vystupují v Parlamentu nebo v politických stranách. Roselyne Bachelot, první prezidentka Observatoře pro paritu, s překvapením uslyšela, jak její mužský kolega volá: „Máme zde koncert vagín.“ „Svlékni se“ („á poil“) zakřičel jiný gaullistický poslanec při projevu Ségoléne Royal, socialistické ministryně, v Národním shromáždění (Bachelot, Fraisse 1999: 12). Přestože je možné říci něco podobného mimo záznam nebo v soukromých vtipech, není již přijatelné vyjádřit takovýto názor před kamerami nebo před řadovými občany. Avšak i jemnější verze tohoto meritokratického (nebo jednodušeji… sexistického) argumentu, který říká, že v této chvíli neexistuje dost kompetentních a odhodlaných žen, zazněla ve veřejné debatě jen zcela okrajově. Tato platforma, i když je početně důležitá, zůstala ve veřejné rozpravě téměř němá. Kontrast s předchozím stoletím, ale rovněž s dobou před několika desetiletími, je velmi nápadný. b) Druhou platformou, která vystupuje proti paritě, jsou „tradiční republikáni“, jako jsou Élisabeth a Robert Badinter nebo Evelyne Pisier. Politika podle nich radikálně přesahuje jakýkoli sociální nebo přirozený rozdíl. A toto je ještě zásadnější, pokud jde o jádro politiky, Svrchovanost. Definování lidí podle jejich biologických odlišností zavání spíše vichystickým režimem než progresivní politikou. Zavést rozdílnosti do svrchovaného lidu znamená rozbít symbolický základ francouzského politického řádu. To otevře Pandořinu skřínku komunitarismu. Zákon o paritě importuje do Francouzské republiky politiku identity a afirmativní akce (termín se do francouzštiny překládá jako „pozitivní diskriminace“ – discrimination positive) tj. typicky americký produkt, který ztroskotal dokonce i v USA. Nakonec zničí Republiku balkanizací veřejné sféry.15 V minulosti byl tento diskurs hegemonní. Je stále silný mezi politiky a akademiky. Je ale příznačné, že ztratil odezvu u veřejnosti (podle průzkumů veřejného mínění sdílí tento argument méně než 15 % voličů). c) Třetí platformou je pozice radikálních kritiků zastupitelské demokracie a „radikálních dekonstruktivistů“. Tato pozice je slabá mezi politiky a mezi voliči, má však jisté místo ve feministickém hnutí, zvláště v generaci, která začala být aktivní v sedmdesátých letech. Tento argument říká, že ženy nemohou hájit svá práva nebo rovné zastoupení konceptem parity, který spočívá v poslední instanci na ideji dualismu, jež byla zkonstruována, aby je vyloučila. Problémem není jen převrácení hierarchie v dualitě mezi muži a ženami, ale také popření všech utiskujících kategorií, které nutí jedince, aby respektovali normalizované sociální role. Toto platí zejména, když jde o esencialistické kategorie a když tyto kategorie odvozují rodové role od pohlavních rozdílů. Problémem není ani tak rodová rovnost, ale kritika rodového rozdělení společnosti. Parita bude navíc pouze reformovat zastupitelskou demokracii, když nízké zastoupení žen v politice by mělo být viděno jako symbolická mez tohoto politic15 Pisier, E. „Universalité contre parité“, Badinter, E. „Non aux quotas de femmes“, Badinter, R. „Intervention au Sénat“, pp. 15–17, 18–22 a 35–39 in Amar 1999.


kého řádu. Nejde o to nahradit mužské politiky paritní politickou třídou, ale kritizovat politiky a širší rozdělení společnosti jako takové.16 Ve srovnání s jinými zeměmi jsou nápadné dva rysy. Za prvé, odpůrci parity se velmi soustřeďují na zásady, zatímco pragmatické argumenty (jako např. ten, že „zavedení kvót dá negativní nálepku zvoleným ženám“) jsou druhotné. Netvoří proto ani zvláštní platformu. Za druhé, je velmi těžké vystopovat liberální pozici, jejíž argument by zněl ve prospěch práva voličů, aby hlasovali pro osobu podle své volby.17 Ani propracovanější verze liberálního argumentu, který říká, že by se něco mělo udělat pro rovnost příležitostí, ale v žádném případě ne ve prospěch rovnosti výsledků, není příliš častá a je požívána spíše v rétorice než v ideologickém kontextu (ačkoli není úplně jasné, zda zákon zavede paritu mezi kandidáty nebo mezi zastupiteli). A zájem o odpovědnost, který je v jiných zemích důležitý, není v současné francouzské debatě vůbec rozšířen.18 d) Rozděleni jsou také zastánci parity. „Diferencialistické feministky“ (jako Julia Kristeva) představují první platformu. Ženy a muži jsou od přírody rozdílní, říkají. Ženy mají rozdílné hodnoty, starosti, zájmy, chování a zkušenosti než muži. Tyto hodnoty, starosti, zájmy, chování a zkušenosti byly vyloučeny z veřejné sféry, a nyní jde o to, učinit z nich součást této scény. Politická přítomnost žen změní politiku a zlepší ji. Kvůli svému potenciálnímu mateřství se ženy starají o jiné, zatímco muži se starají o moc (Kristeva 1999). I když je tento argument východiskem zvláštní pozice pouze pro malou skupinu feministek, především starší generace, je velmi rozšířen jako druhotný argument mezi dalšími ženami (a dokonce některými muži), politiky, mladými feministkami nebo řadovými občany. e) „Proparitními republikány“ nazývám ty, kteří představují druhou platformu. (Sylviane Agacinski a Giséle Halimi jsou nejznámějšími zastánkyněmi této pozice.) Proparitní republikáni vycházejí z duality mezi muži a ženami. Považují ji za sociální konstrukci, která je postavena na přirozené konstrukci, pohlavní rozdílnosti. Obsah rodových rolí se mění s dějinami a civilizacemi, ale rozdělení lidstva na muže a ženy a duální struktura rodové identity jsou jako takové univerzální. To je důvod, proč proparitní republikáni chtějí nechat splynout dualismus lidstva s univerzalismem francouzské republikánské tradice. V minulosti byla univerzalita „abstraktní“, protože byla slepá k rozdílu mezi pohlavími. Tato abstraktnost vedla k monopolizaci veřejné sféry muži a k následnému vyloučení žen. Rané feministky jako Simone de Beauvoir byly zavádějící. Žádaly ženy, aby se zapojily do politiky takové, jaká byla, tj. jednostranná, a aby potlačily femininní dimenzi lidstva. Parita je nový princip: říká, že univerzalita má být vnímána jako dualita. Politická parita mezi ženami 16 Hirata, H., Kergoat, D., Riot-Sarcey, M., Varikas, E. 1999. „Parité ou mixité“, pp. 101–105 in Amar 1999; Nouvelles questions feministes 1995; Delphy 1997; Bourdieu 1998: 124–125. 17 Mezi několika výjimkami byl „doyen“ Vedel. 18 Ve Francii rovněž úplně chybí napětí mezi deliberativní demokracií a politikou přítomnosti (Phillips 1995).

144 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 a muži neotevře Pandořinu skřínku komunitarismu, nezahltí veřejný zájem partikulárními zájmy. Ženy nejsou ani kategorií, ani komunitou, ani menšinou; jsou polovinou lidstva. Jestliže toto je základní východisko, obecný zájem musí být definován ženami a muži a pro ženy i pro muže. Proto požadavek žen ohledně parity nemá nic do činění s možnými požadavky etnických, regionálních, sociálních, věkových nebo jakýchkoli jiných zvláštních skupin. Proparitní republikáni dokonce tvrdí, že parita nemá co dělat s kvótami, dokonce ani s kvótou 50 %. Mimochodem, 51 % až 52 % Francouzů jsou ženy, ne 50 %. Tato otázka je kvalitativní a nikoli kvantitativní (Halami 1994, 1997 a 1999, Agacinski 1998). Tato pozice je pro francouzský politický diskurs velmi typická. Má svůj vliv mezi akademiky, feministkami všech generací a mezi řadovými občany. Byla také úžasně vlivná mezi politiky. Všechny politické parlamentní skupiny oficiálně odůvodnily svoji podporu paritě tímto argumentem (i když se silnými „nuancemi“, pokud jde o komunisty a Zelené). Další dvě skupiny, které podporovaly paritu, esenciální feministky a pragmatičtí rovnostáři, by pravděpodobně získali většinu mezi voliči. Sami však nebyli schopni získat 60 % v Národním shromáždění a v Senátu, což bylo nezbytné ke změně ústavy. Tak nově formulovaný republikanismus, republikanismus obrozený, aby mohl odolávat novým trendům ve společnosti, je rozhodující pro vysvětlení, proč byl ústavní zákon o paritě schválen 94 % členů Parlamentu, z nichž je přes 92 % mužů. f) Třetí skupinu zastánců parity tvoří „pragmatičtí rovnostáři“ (jako jsou např. Geneviéve Fraisse nebo Francoise Gaspard). Paritu považují spíše za nástroj než princip. Změna ústavy je potřebná jenom proto, že francouzská Ústavní rada (Conseil constitutionnel) zamítl z důvodu neústavnosti zákon, jehož cílem bylo podpořit rovnost mezi pohlavími v politice. Jinak by byl lepší obyčejný zákon. Hierarchie mezi pohlavími byla historicky konstruována. Určitý druh afirmativní akce v politice je tak nezbytný, aby byla odčiněna minulá i současná diskriminace. Parita je cestou k sociální a politické rovnosti, a tím i k demokracii. Geneviéve Fraisse považuje paritu za falešnou z filozofického pohledu, protože je založena na esencialistickém dualismu. Parita je ale politicky zajímavá, protože je populární a pomáhá v boji proti diskriminaci. Pragmatičtí rovnostáři jsou skeptičtí k pohlavní diferenci. Muži a ženy jsou zajisté biologicky rozdílní, ale tato rozdílnost nemá sama o sobě význam v politických záležitostech. Na rodových rozdílech záleží, ale ty jsou dějinně a společensky konstruovány. Někteří argumentují, že v budoucí rovnostářské společnosti se mohou vytratit nebo alespoň být méně důležité. Jiní věří, že rodová polarita zůstane důležitá v některých aspektech života, ale její význam se v rovnostářské společnosti dramaticky zmenší, pokud jde o politiku. Většina je přesvědčena, že parita má pozitivní význam, pouze je-li kombinovaná s bojem proti jiným formám diskriminace (Bachelot, Fraisse 1999, Gaspard 1998). O PACS (jakýsi druh manželství mezi homosexuály, jak jsem již vysvětlil) diskutovaly veřejnost i Parlament ve stejném období. Tato skupina ho podporovala,19 zatímco velká část proparitních republikánů odmítala „homo19 „Manifeste pour l’egalité sexuelle“, Le Monde, 1999/6: 20.


sexuální manželství“ ve jménu symbolického řádu pohlavní rozdílnosti (Agacinski 1998, 1999). Tato skupina má vliv na řadové občany a má pravděpodobně většinovou podporu mezi akademiky a feministkami. Je mnohem méně významná mezi politiky. Přesto díky aktivitě Geneviéve Fraisse a Francoise Gaspard byla tato platforma dostatečně silná, aby zabránila vládě v zavedení slova „parita“ do ústavy a aby ji přiměla zůstat u slova „rovnost“.

III. Co plyne z francouzské zkušenosti O čem se můžeme poučit z debaty o paritě z širšího pohledu? Nyní stručně načrtnu některé kognitivní a normativní teze týkající se rodu a politického zastoupení. 1. Pohlavní rozdíl Jsem velmi skeptický, co se týče jakékhooli pozitivního potvrzení významu pohlavního rozdílu v politice, právě tak, jako jsem skeptický k jakémukoli pokusu porozumět rodu jako něčemu, co je založené na biologickém pohlaví. Politizace pohlavního rozdílu však může mít dekonstruktivní sílu. „Pohlavní rozdílnost“ byla kombinována s republikánskou univerzalitou s cílem vyloučit ženy z politické sféry. Bojovat proti tomuto vylučování by mělo znamenat odmítnout základ, na němž je postavěno. Nelze jednoduše požadovat obrácení dřívější hierarchické struktury a hlásit se hrdě k ženským hodnotám nebo k chování, které bylo v minulosti podceňováno.20 Na druhé straně nelze přijmout ten druh občanství, který byl založen na mužském monopolu; občanství, které bylo vystavěno na rigidním rozdílu mezi soukromým a veřejným, sociálním a politickým, dílčími zájmy a obecnými zájmy, zástupci a zastupovanými. Tyto hranice musejí být prozkoumány, což neznamená, že mají být potlačeny. Skutečná demokratizace musí smést tento problém. Přesto však nesmíme směšovat utopický projekt společnosti, v níž ztrácejí váhu rodové role, se současným bojem proti diskriminaci na základě pohlaví. „Queer“ utopie může být vůdčí myšlenkou pro některé konkrétní návrhy, jako je požadavek rovné účasti na péči o děti v rodině nebo požadavek rovnosti různých sexualit před zákonem, a tedy trvání na legalizaci manželství pro gaye a lesbičky. Nelze však „rozpustit“ sociální skupiny a hranice mezi nimi do homogenních identit a rod je jedna z nejmocnějších přehrad. Jsou potřebné různé druhy skupinové podpory a pozitivních opatření, abychom se vyrovnali s minulými a současnými nespravedlnostmi a s dominancí. Toto obsahuje riziko esencialismu. Není ale způsob, jak mu jednoduše uniknout. Musíme mu čelit. To platí také v politice. 2. Sociální a politické Právní a politická rovnost představuje symbolickou doménu, která se liší od sociálních rozdílností. Má rozpolcený význam. Na jedné straně má emancipační dimenzi vystupující proti starým režimům, ale také proti jakékoli formě rasismu, sexismu a tak 20 To je důvod, proč se liším od Agacinski 1998, nebo Irigaray 1989.

146 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 dále. Na druhé straně má ideologickou funkci, když právní rovnost maskuje sociální nerovnosti a faktickou nerovnost politické moci. Ústavní řád (lidská a občanská práva) je autonomní symbolickou sférou, která má performativní účinky. Tato sféra je však sociálně konstruovaná a práva jsou vykonávána sociálně. Proto je pro politiku sociální rozdělení důležité. Říkat, jak to dělá většina oponentů parity ve Francii, že Republika nezná žádné rozdíly rasy, třídy, pohlaví atd.,21 je proto zavádějící. Mateřské školy financované z veřejných prostředků, abych uvedl jeden příklad, nejsou pouze otázkou sociálního zabezpečení. Ovlivňují také účast žen (a mužů) v politice. To stejné platí pro mocenské vztahy uvnitř rodiny. To neznamená, že politika má být pojímána jako pouhý nástroj v rukou sociálních skupin a zájmů, nebo že demokracie je nahromaděním předpolitických preferencí nebo že obecný zájem je přídavkem k dílčím zájmům. Zkrátka nemůžeme snadno „přeskočit“ z dílčích zájmů, ze sociální různosti do politické neutrality. To, co Boltanski a Thévenot nazývají „montée en généralité“ (vzrůstem obecnosti) a Habermas zobecněním nároků platnosti, není něčím transcedentním, ale je samo dialogickým procesem, jenž je jak sociální, tak politický.22 Deliberativní demokracie je nejpřesvědčivějším normativním ideálem k defininování tohoto procesu. Férová rozprava však nemůže spočívat pouze na férových pravidlech, nemůže být pouze procesní. Moc nelze jednoduše rozpustit v diskusi. Když je výsledkem procesu vyjednávání sociální dominace, výsledek může být stěží rovný a férový. Deliberativní demokracie vyžaduje rovněž skutečnou účast lidí ze všech relevantních sociálních skupin v politické rozpravě, a to na všech úrovních: politiky z terénu, institucionální politiky a zastupitelská nebo správní tělesa. „Neutrální“ postoje jsou nejčastěji v konečném důsledku paternalistické. Politika přítomnosti, jak ji nazývá Anne Phillips, musí doplnit politiku idejí (Phillips 1995). Ostatně, dobrá rozprava netvoří celý příběh. Debata o paritě ve Francii byla vcelku slušná, mohli bychom dokonce říci výjimečná politická diskuse. A přece, politické argumenty vyžadují rétorickou dimenzi a stupeň koherence méně významný než je tomu u filosofických rozprav, nemluvě o diskusích vědeckých. Institucionalizovaná omezení (jako je zákon o paritě) a sociální mobilizace musejí rozpravu doplnit. Proto někdy mohou být špatné epolitické principy dobrými politickými řešeními, jak to Geneviéve Fraisse vyjádřila ohledně parity (Bachelot, Fraisse 1999). 3. Politické zastoupení a zastupitelská demokracie Některé důsledky plynou z této debaty také pro zastupitelskou demokracii. Marginalizaci žen v politickém zastoupení padesát let poté, co konečně získaly volební právo, bychom nemohli vysvětlit, pokud by byla politika úplně oddělena od sociálního. V zastupitelské demokracii není parita „neutrální“, a to má důsledky pro porozumění sku21 Schnapper, D. „La transcendance par le politique“, pp. 112–116 in Amar 1999. 22 Boltanski, L., Thévenot, A. 1991. De la justification. Gallimard: Paris; Habermas, J. 1981. Theorie des kommunikativen Handelns. Suhrkampf: Frankfurt/Main.


tečné povaze systému. Jak správně tvrdili otcové zakladatelé francouzské a americké republiky, Republika, tj. moderními slovy zastupitelská demokracie, nesmí být zaměňována s demokracií – rozumíme-li demokracii etymologicky jako moc lidu. Bernard Manin má pravdu, když charakterizuje zastupitelskou demokracii jako duální systém, současně aristokratický (je to moc elity) i demokratický (lid může tuto elitu do jisté míry kontrolovat; Manin 1995). Princip upřednostnění, který je vlastní aktu výběru zástupce, nemůže být vysvětlen pouze meritokratickým odůvodněním (ten, kdo je nejlepší, je zvolen). Obecněji vyjádřeno, metodologický individualismus dává stěží smysl ve světle pravidelnosti, s níž se některé osoby představují jako „lepší“ a jsou tak rovněž vnímány jinými. Toto lze nejlépe pochopit ve více strukturálních termínech, za použití takových konceptů, jako je Bourdieuho „habitus“ (jedinec má sklon k tomu, aby do sebe vtělil a zvnitřnil svoje místo ve společenské struktuře a přizpůsobil své touhy a očekávání svému sociálnímu „osudu“; toto dává vzniknout individuálnímu rámci vnímání a chování, který vymezuje myšlení a jednání lidí).23 Všechny výzkumy ukazují, že po zavedení všeobecného volebního práva zůstal „cens caché“ (skrytý cenzus): vyloučení nebo marginalizace, které již nejsou zákonné, přetrvávají de facto. Tendence je zřejmá: o čím vyšší stupeň zastoupení jde, tím více klesá účast sociálně podřízených skupin mezi zastupiteli. Uvedu jen jeden příklad. Ve Francii mají ženy rovné zastoupení v obecních shromážděních, ale pouze 10 % v Národním shromáždění. Za jistých okolností bychom mohli dokonce říci, že zastupitelská demokracie dodává zvláštní politickou moc sociální dominanci, která je produkována politickým systémem. Politické zastoupení nemůže být jednoduše redukováno na tuto aristokratickou dimenzi. Politický systém elit soutěžících o moc je autonomní vzhledem k normálnímu světu občanů, zůstává však s ním spojen prostřednictvím mandátu. Jak ukazuje francouzský příklad, příliš velká propast může vyvolat krizi legitimity. Toto podporuje nepřímou kontrolu lidem. Zastupitelská demokracie není navíc jednoduše tím, za co ji pokládali Weber (a později Schumpeter), tedy pouhá možnost vybrat si vůdce, kteří mají skutečnou moc. Dokonce ani současné demokracii nemůžeme porozumět skrze metaforu trhu, který připisuje politikům monopol na dodávky politického. Jak ukazuje francouzská debata o paritě, politické „zboží“ přichází zdola, od občanské společnosti, sdružení, intelektuálů a sociálních hnutí. Úroveň pohlaví rozdílnosti a úroveň politického zastoupení podle pohlaví jsou zřejmě odlišné. I když někdo tvrdí, že existuje něco jako pohlavní rozdílnost, neplyne z toho, že tato rozdílnost má být politicky zastoupena. Na jedné straně mohou ti, kteří chtějí rozpustit rody do nejasných a individuálních identit, tvrdit, že v průběhu přechodného období mají být obě pohlaví rovně politicky zastoupena. To může například pomoci prolomit ztotožnění maskulinního s veřejným a feminního se soukromým. Posun od pohlavní rozdílnosti k politickém zastoupení na základě pohlaví nabízí další argument pro zastánce parity. Abychom mohli říci, že na paritě na vole23 Bourdieu, P. 1992. Réponses. Seuil: Paris.

148 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 ných postech záleží, musíme popřít to, že akt zastoupení je nezávislý od charakteristik osoby, která zastupuje občany. Jak to vyjadřuje Anne Phillips, otázkou je nejenom to „Jaké ideje jsou zastupovány?“, ale také „Kdo bude zastupovat tyto ideje?“ To přidává politiku přítomnosti k politice idejí (Phillips 1995). Odpověď na otázku „Kdo?“ ovlivní odpověď na první otázku (Jaké?). Je například velmi pravděpodobné, že volené těleso složené jen z mužů a paritně složené těleso budou jednat rozdílně o tématu, jako je sexuální obtěžování. Ale druhá otázka (Kdo?) má také nezávislou hodnotu. Vedle idejí, které jsou hájeny, může mít přítomnost žen ve volených úřadech symbolickou hodnotu pro rovnost mezi muži a ženami, a tím i pro spravedlnost v širším společenském měřítku. Je nutné klást důraz nejen na výsledek politického procesu, ale také na proces samotný. Demokracie může být považována za hodnotu sama o sobě, a účast mužů a žen na všech stupních rozhodovacího procesu může být považována za přínos pro demokracii. V každém případě zastánci parity musí na této úrovni hájit myšlenku, že zastupitelské těleso má odpovídat (neboli vypadat jako, být podobné) duálnímu složení společnosti.24 Z tohoto důvodu debata o paritě potvrzuje, že pojmy „zástupce“ nebo „zastupování“ mají docela různé významy, jak ukázali autoři jako Hanna Pitkin, Anne Phillips nebo Bernard Manin (Manin 1995, Pitkin 1967, Phillips 1995). V tomto případě jsou zahrnuty dva podstatné významy. Ve všech argumentech, které obhajují paritu (nebo měkčí verzi pozitivních opatření pro ženy v politice, jako jsou pobídky nebo postihy, co se týče veřejného financování politických stran), má zastupitelské těleso „odrážet“ (alespoň částečně) společnost, i když tato reflexe má performativní účinky. Má to co do činění s reprezentativním vzorkem. Ale jiná verze zastoupení hlásá opak. Trvá na neslučitelném rozdílu mezi sociální a politickou reprezentací. Druhý výraz znamená, že lid deleguje moc přijímat zákony a symbolicky ztělesňovat Národ na zvláštní skupinu jednotlivců, kteří jsou vybráni nezávisle na svých sociálních charakteristikách a výlučně podle svých idejí. Tyto dvě verze jsou více konfliktní než komplementární (ač Hanna Pitkin myslí, že komplementární jsou). To má co do činění s rozporností zastupitelské demokracie jako takové, smíšeného režimu, který kombinuje aristokratickou a demokratickou dimenzi. Jako takový se tento konflikt ohledně významu a důsledků politického zastoupení netýká výlučně rodové dimenze. Ideál podobnosti byl obhajován a kritizován již dlouho před debatou o paritě. Spor o velikost volebních obvodů mezi federalisty a antifederalisty na počátku americké republiky nebo požadavek zastoupení dělníků ve Francii devatenáctého století jsou příklady podobných problémů. Současná etika požaduje, aby politická reprezentace zahrnovala také „politiku přítomnosti“. 4. Od parity k diskriminaci obecně Parita v politickém zastoupení, a obecněji kvóty pro ženy, jsou prvky „politiky přítomnosti“ (Anne Phillips). Mohou být nebezpečné? Jsou skutečně zajímavé? 24 Nezáleží na tom, zda je tato dualita biologická, přechodná nebo univerzální.


Jejich prvním rizikem je esencialismus, tj. zhmotnění sociálně konstruovaných rolí a identit a zanedbání mnohosti individuálních identit a postojů. Přestože část argumentu pro paritu byla esencialistická, jeví se jako velmi nepravděpodobné, že by paritní zastoupení upevnilo rodové role. Je mnohem reálnější, že přispěje ke zpochybnění dnešních definic těchto rolí a že je učiní komplexnějšími. Druhým rizikem je, že princip parity, i když je dnes neofenzivní, může být použit v jiném historickém kontextu zpátečnickým způsobem. (Toto je argument „Vichy“: zavádět biologii do politiky je velmi riskantní.) Je-li argument parity dekonstruktivní, namířený proti historické a současné diskriminaci, a je-li parita podřízena rovnosti, toto riziko se jeví jako velmi nepravděpodobné. Jedna z nejvýznamnějších kritik parity se zaměřila na třetí riziko, jímž je balkanizace veřejné sféry: kvóty pro ženy otevřou dveře obdobným požadavkům jiných skupin. Běžná politická kultura se těžko vyrovná s touto výzvou. Většinová odpověď ve Francii je, že ženy se liší od všech jiných skupin, že ve skutečnosti nejsou skupinou nebo kategorií, a že proto neexistuje kontinuita mezi paritou a politickým zastoupením menšin. Rád bych dal jinou odpověď na strach z balkanizace. Ženy jistě nejsou menšinou ani skupinou jako jiné skupiny ani kategorií jako jiné kategorie. Přesto však nejzajímavější věcí na ideji parity není lpění na zvláštnosti rodových vztahů ve srovnání s jinými sociálními vazbami. Za prostorem vlivu francouzského republikanismu se parita jeví jako podnětnější, když tento zápas proti zvláštní a velmi tvrdé diskriminaci nepovede pouze k tomu, že tato diskriminace bude zmenšena nebo potlačena, ale povede-li k boji proti jakékoli formě diskriminace. Za prvé, různé formy diskriminace na základě rodu nejsou omezeny na politickou sféru. Jedním z nejzajímavějších dopadů debaty o nízkém zastoupení žen v politice bylo odhalení jiných forem diskriminace před širokou veřejností (nebo alespoň jejich postavení do ostřejšího světla). Pomohlo také feministickému hnutí ke znovu-objevení se na francouzské politické scéně. Vyšší přítomnost žen mezi politickou reprezentací může být také zajímavá, povede-li ke změnám v politice. Budeme-li mít v budoucnosti stejné politiky a jestliže jediný rozdíl bude v tom, že jsou obou pohlaví, tato zajímavost rychle vyprchá. Podnětnější je myšlenka, že příchod žen přinese čerstvý vzduch a nové a méně profesionální politické postavy a více komunikace mezi politiky a řadovými občany. Ne pro, by že se ženy „přirozeně“ více staraly o obyčejné lidi než muži. Ženy byly rebeli nebo outsidery, byly marginální v politických skupinách. Proto mohou s sebou přinést nové zkušenosti, hodnoty a chování. V delším horizontu však bude tato změna trvat pouze potud, pokud bude parita zkombinována s jinými opravdovými politickými reformami. Modernizace politického života ve Francii, na niž jsem učinil některé narážky, musí redukovat autonomii politického systému. Musí omezit pluralitu volených úřadů, nastolit rotaci na těchto postech a institucionalizovat formy participativní demokracie. Za třetí, nedostatek souladu mezi politickým systémem a společností nemůže být redukován na rodovou dimenzi. Stejně tak nemůže být politická a sociální diskri-

150 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 minace omezena na rod. Debata o paritě by byla bývala mnohem zajímavější, kdyby pomohla lidem zpochybnit rovněž nízké zastoupení nižších tříd nebo naturalizovaných přistěhovalců v politice a zamyslet se nad vztahy dominance, které toto nízké zastoupení (alespoň částečně) odráží. Debata o paritě může být vnímána jako součást vynoření se širší kulturní politiky a kulturní levice. Toto je něco nového ve Francii, co je paralelní s úpadkem republikánské ideologie. Skutečnost, že nízké zastoupení dělnické třídy téměř nebylo přítomno v debatě, naznačuje slábnutí sociální politiky a sociální levice.25 Můžeme jen doufat, že realizace parity vrhne světlo na jiné formy nízkého zastoupení, jako je zastoupení třídní nebo etnické, a nejen výlučně na vztahy mezi muži a ženami. Tyto formy diskriminace jsou nepochybně jiné, a proto vyžadují jiné odpovědi než pouze kvóty zavedené zákonem. Vyžadují ale odpověď. Přeložila Andrea Baršová

Literatura Agacinski, S. 1998. Politique des sexes. Seuil: Paris. Agacinski, S. 1999. „Contre l’effacement des sexes.“ Le Monde 06/02. Amar, M. ed. 1999. Le pičge de la parité. Arguments pour un débat. Hachette: Paris. Bachelot, R., Fraisse, G. 1999. Deux femmes au royaume des hommes. Hachette: Paris. Bataille, Ph., Gaspard, F. 1999. Comment les femmes changent la politique et pourquoi les hommes résistent. La Découverte: Paris. Bourdieu, P. 1989. La Noblesse d’Etat. Minuit: Paris. Bourdieu, P. 1990. „La domination masculine.“ Actes de la recherche en sciences sociales, 84, septembre. Bourdieu, P. 1998. La domination masculine. Le Seuil, Paris. Cahiers du GEDISST. 1996. Principes et enjeux de la parité, 17. CNRS: Paris. Choisir – La cause des femmes. 1994. Femmes, moitié de la terre, moitié du pouvoir, suivi de Giselle Halimi : Plaidoyer pour une démocratie paritaire. Gallimard: Paris. Delphy, C. 1997. „Comment en finir avec l’exclusion des femmes.“ Le Monde diplomatique, březen. Fraisse, G. 1996. La différence des sexes. PUF: Paris. Fraisse, G. 2001. La controverse des sexes. PUF: Paris. Fraser, N. 1989. Unruly practices. Power, Discourse and Gender in Contemporary Social Theory. University of Minnesota Press: Minneapolis. Gaspard, F. 1998. „La parité, principe ou stratégie?“ Le Monde diplomatique, listopad. Gaspard, F., Servan-Schreiber, C., Le Gall, A. 1992. Au pouvoir citoyennes! Liberté, égalité, parité. Le Seuil: Paris. 25 V průběhu desetiletí, přinejmenším od takzvaného „Manifestu šedesáti“ v roce 1864, který volal po zastoupení dělníků v politice (Rosanvallon 1998), byla skutečná přítomnost pracujících v zastupitelských sborech jedním z důležitých témat levice.


Halimi, G. 1994. „Etablir légalité politique: Un référendum pour les femmes.“ Le Monde diplomatique, říjen. Halimi, G. 1997. La nouvelle cause des femmes. Seuil: Paris. Halimi, G. 1999. „Parité, je n’écris pas ton nom…“ Le Monde Diplomatique, září. Héritier, F. 1996. Masculin/Féminin. La pensée de la différence. Odile Jacob: Paris. Inter-Parliamentary Union. 1995. „Women in Parliaments, 1945–1995. A World Statistical Survey.“ Reports and Documents, 23, Genéve. Inter-Parliamentary Union. 1997. „Towards Partnership Between Men and Women in Politics.“ Reports and Documents, 29, Genéve. Inter-Parliamentary Union. 1999/1. „Women in Politics. World Bibliography. Femmes en politique. Biblographie mondiale.“ Reports and Documents, 32, Genéve. Inter-Parliamentary Union. 1999/2. „Participation of Women in Political Life.“ Reports and Documents, 35, Genéve. Inter-Parliamentary Union. 2000. „Politics: Women’s Insight.“ Reports and Documents, 36, Genéve. Irigaray, L. 1989. Le temps de la différence. Librairie générale Francaise: Paris. Kristeva, J. 1999. „Le sens de la parité.“ Le Monde, 23/03. Manin, B. 1995. Principes du gouvernement représentatif. Calmann-Lévy: Paris. Mossuz-Lavau, J. 1998. Femmes/hommes pour la parité. Presses de Science Po: Paris. Mossuz-Lavau, J., de Kervasdoué, A. 1997. Les femmes ne sont pas des hommes comme les autres. Odile Jacob: Paris.

ROD A POLITICKÉ ZASTOUPENÍ: OTÁZKA PARITY VE FRANCII

Recommend Documents