MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Rizikové faktory rodinného prostředí pro vývoj dítěte
Bakalářská práce
Brno 2009
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Věra Vojtová,Ph.D.
Vypracovala : Michaela Válková
Prohlášení :
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
............................................................ Michaela Válková
Poděkování : Děkuji vedoucímu práce paní PhDr. Věře Vojtové,Ph.D. za vstřícnost, cenné rady, pomoc a připomínky při zpracování mojí bakalářské práce .
OBSAH Úvod 1.
Rodina její význam a problematika výchovné péče
5 6
1.1. Definovat význam rodiny pro dítě a pro jeho zdravý vývoj v rodině
6
1.2. Poruchy v rodinách ve vztahu k dítěti
9
1.3. Rodiče jako vychovatelé a jejich přístup k dítěti
11
2.
14
Zanedbávání výchovné péče její prevence, příčiny a rizikové faktory
2.1. Definice a charakteristika v zanedbávání péče
14
2.2. Rizikové faktory v zanedbávání péče o dítě
16
2.3. Prevence v zanedbávání péče o dítě
18
2.4. Typy zanedbávání péče o dítě a její příčiny
21
3.
23
Rodinná intervence
3.1. Rodinná intervence a její charakteristika
23
3.2. Pojetí sanace rodiny, klienti sanace rodiny
24
4.
28
Péče o dítě jeho potřeby a celkový citový vývoj
4.1. Potřeby dítěte
28
4.2. Citový vývoj dítěte
29
4.3. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zákon o sociálních službách,
5.
zákon o rodině
30
Rizika ve vývoji identity u dětí v dětském domově
27
5.1. Vývoj identity u dětí v DD
33
5.2. Historie a návštěva dětského domova Tišnov
35
5.3. Kazuistika
36
Závěr
39
Resumé
41
Seznam použité literatury
42
Přílohy
Úvod „ Zdokonalit rodinu je nejtěžší práce na světě…“( Satirová,2008, s. 11 ) Zvláštní pozastavení v socializačním procesu zaujímá přirozené prostředí výchovy, k němuž řadíme rodinu, lokální prostředí a vrstevnické skupiny. Probíhá v něm intenzivní socializační trénink, vedoucí k osvojení základních životních rolí. Začlenění jedince v těchto skupinách je zpravidla provázáno silnými citovými vazbami a hodnoty v nich respektované jsou přijímány jako životně významné. Rodina je lidskému jedinci prvním přirozeným společenským prostředím, do něhož vstupuje na začátku své existence. Rodinná socializace je pouze zčásti naplňována záměrným výchovným působením. Probíhá především jako bezprostřední kontextuální vliv sociálního prostředí, které je závislé na osvojením životním způsobu především dospělých v socializačním procesu zaujímá přirozené prostředí výchovy, k němuž členů rodiny. Rodina je malá, neformální skupina, kterou tvoří jedinci spojení pokrevními, manželskými a adoptivními vztahy. Je to specifická biosociální skupina, ve které se uskutečňují některé společensky i osobně potřebné činnosti a vztahy, které nemohou v plné míře přebírat jiné instituce. Přestože se v rodině projevuje silná rezistence tradičních vzorů a tradičního chování, začíná ve všech zemích světa postupně převládat forma rodiny vyspělých průmyslových zemí s tradicí evropské kultury, která se označuje jako manželská, nukleární, partnerská, demokratická a konzumní. Rodina je nejdůležitějším převodním mechanismem v předávání hodnot z generace na generaci. Současně je také
rodina sama jednou z nejvýznamnějších
hodnot lidské společnosti. Rodina je také významným zprostředkovatelem kulturních vlivů. V rámci rodinných interakcí, zvláště interakce „matka – dítě “ se formují první sociální zkušenosti dítěte a první vzorce sociálního chování
( Máchová J.,1974, s. 166-167 ).
Cílem mojí bakalářské práce je se zaměřit na rodiny, jejich výchovné metody v rodině a dále se pak zmínit o problematice zanedbávání péče dětí v rodině a v neposlední řadě potřeb samotného
dítěte. Dále se také zaměřit na problematiku
určitých struktur hranic nejen v rodinách, ale i ve výchově. A v neposlední řadě v závěru této práce bude popis 1 kazuistiky, kterou jsem získala díky praxi při práci s rodinami dětí v riziku chování v DD Tišnově , je možné ji také brát jako jistý materiál -5-
teoretické problematiky popsané v předchozích kapitolách. Úvod si dovolím zakončit tím, že bych chtěla mojí bakalářskou prací přispět ke zvýšení podvědomí o tom, jaká rodinná a sociální rizika se vyskytují v těchto rodinách, v nichž dochází k zanedbávání dítěte a jak se posléze tato rizika liší či podobají ve výše zmiňovaných rodinných situacích. Vždyť přeci děti jsou naše budoucnost a jsou to pávě ony co si zaslouží naši péči a stabilní jistotu ve svých rodinách. Proto by se pozornost společnosti měla dětem věnovat v co největší maximální míře.
1.
Rodina její význam a problematika výchovné péče
1.1. Definovat význam rodiny pro dítě a pro jeho zdravý vývoj v rodině
(Dunovský,1999) uvádí,že rodinné právo je souhrn právních norem upravujících manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi příbuznými upravuje vztahy. Pojem rodina je původní a nejdůležitější sociální skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Z hlediska socializace je rodina skupinou primární. Rodina je založena na manželství či pokrevním příbuzenství ( rodičovství, sourozenectví apod.). Rodina v širším smyslu je posuzována jako vztah všech pokrevních příbuzných, a to jak v linii přímé tak i v linii pobočné ( babička, děda,tety apod. ). V rodině dochází ke kulturnímu přenosu, předávají se tradice, zvyky, kulturní hodnoty. Zvláště významné je osvojení mateřského jazyka, jakožto prostředku. Dítě vychovávané v harmonické rodině, dostává lekce pro svůj budoucí život v dospělosti. Učí se mužskému či ženskému způsobu chování, přejímá životní hodnoty i životní styl svých rodičů. Získává také obraz manželského soužití i obraz svého budoucího partnera. Děti v harmonické rodině se seznamují s prací v domácnosti, poznávají hodnotu peněz, učí se chodit nakupovat apod. Působí na ně i jiné vlivy např. vzory okolní společnosti i vzájemná láska rodičů. Děti z disfunkčních rodin, umístěné v sociálních zařízeních nemají možnost získat obraz správného rodinného života. Jsou bez možnosti seznámit se s prací v domácnosti, s životními hodnotami, nakupováním apod. Většinou, protože nemají správný vzor otce a matky, selhávají při zakládání své vlastní rodiny. Chybí jim zkušenosti a vzor harmonické rodiny. Musí si co nejdříve vytvořit vztah k tetám. Ztrácí také soukromí. U dětí, ze sociálních zařízení, často dochází k nežádoucímu psychickému stavu – k deprivaci. -6-
Lidské dítě se rodí do života poměrně chudě vybaveno vrozenými vzorci chování, o to více je vrozeně schopno adaptovat se na podmínky, v nichž od narození žije a učit se všemu, co pro svůj život potřebuje. Lidská schopnost adaptace a učení je proti jiným živočišným druhům nesmírná. Přirozeným rámcem pro toto učení je rodina a to, čemu se dítě naučí je v podstatě určováno působením rodiny (Matějček 1992) . Rodina uspokojuje biologické potřeby dítěte, poskytuje však také uspokojení jeho základních psychických potřeb, především potřebu bezpečí a trvalého citového vztahu.Rodina rovněž poskytuje základní výkladové vzorce pro poznávání světa a působí na vytváření představy dítěte o sobě samém – na jeho sebepojetí a sebehodnocení. Tím se rodina stává podstatným činitelem i při utváření osobnosti dítěte – ovšem tím i vzniku případných odchylek a deformací. Procesem v němž toto základní působení rodiny probíhá, je socializace dítěte. Socializací označujeme přetváření a vývoj člověka, respektive rozvoj jeho osobnosti působením sociálních vlivů i vlastních činností dítěte, kterými na tyto vlivy reaguje, vyrovnává se s nimi, mění je a zvládá. Dítě je na své rodiče ve všem odkázáno. Proto je kvalita i kvantita rodinné péče o dítě rozhodujícím činitelem v jeho vývoji i při utváření jeho osobnosti. Vidíme ovšem, že se jedná o proces dvojstranný, rodina zajišťuje jeho rámec a poskytuje dítěti potřebné podněty, dítě však není pouhým pasivním objektem tohoto působení, aktivně se podnětu zmocňuje, někdy dokonce provokuje jejich poskytování, zpracovává je a tím se na utváření své osobnosti samo podílí. Kromě kvality a míry poskytovaných podnětů je totiž důležité i to, jak je dítě chápe a jak se s nimi vyrovnává. V průběhu socializace se dítě učí podílet se na společných činnostech, čímž rozvíjí své schopnosti a potvrzuje si svoji kompetenci. Dítě přijímá vlivy kultury do které patří, přijímá hodnoty a morální normy, učí se, co je správné a špatné, vhodné či nevhodné. Vliv rodiny je mimořádný i na utváření sebepojetí, sebehodnocení obrazu vlastního já u dítěte. V rodině se dítě poprvé pokouší uplatnit své rozvíjející se schopnosti, v rodině, z reakcí rodičů, z odměn a trestů za svoje chování se dozvídá nejen to, co je správné a špatné, ale i to jak je ve svých činnostech úspěšné. Tím se vlastně dozvídá, jaké je. Sebepojetí dítěte je tedy zásadně formováno sociálně zprostředkovanými reakcemi z jeho okolí. Obraz, který si dítě vytváří o svých schopnostech, předpokladech a možnostech je takřka beze zbytku vytvářen těmito reakcemi - jiný zdroj informací dítě vlastně nemá. Dítě proto tento obraz přijímá a jeho další aktivity, prožívání a aspirace jsou podstatně ovlivněny tímto primárním vlivem. Proto i dospělý či dospívající jedinec, -7-
který už je více schopen posoudit sebe sama, je rámcově ovlivněn prvním obrazem, kterého se mu dostalo v dětství. Nejde o to, aby se dítě v rodině setkávalo pouze s kladnými a pozitivními reakcemi – pokud s ním rodiče v něčem nesouhlasí, je to pro dítě stejně důležitá informace, jako pochvala. Rodiče by však nikdy neměli zavrhovat dítě jako takové, odmítání by se mělo vztahovat pouze na nepřijatelné chování. Rodina a její vztah k dítěti ovlivňuje podstatným způsobem základní vztah důvěry, který dítě vytváří k okolnímu světu. Ujištění o tom, že svět je dobrý a je možno mu důvěřovat, získává dítě z pocitu bezpečí a lásky, který mu poskytují milující rodiče. V rodině se také klade základ struktury osobnosti – vytvářejí se rysy osobnosti. Celkově jsou ovlivněny sebehodnocením a sebepojetím, závislými na obrazu, který sociální prostředí dítěti sděluje. V jednotlivých situacích jsou různé způsoby chování dítěte jeho rodinou přijímány či odmítány. Tím se některé způsoby chování a reakce posilují, jiné vyhasínají. Ve skutečnosti samozřejmě tato absolutní závislost existuje jen zřídka, protože ani reakce okolí nejsou absolutně jednoznačné a záleží na aktivitě, prožívání i genetické výbavě samotného dítěte. Opakování určitého způsobu chování však vytváří získanou dispozici chovat se daným způsobem a tak se původně možná náhodné způsoby řešení nějaké situace stávají trvalými rysy chování a tím vytvářejí rysy osobnosti jedince. Rodina se tak podstatným způsobem podílí na vytváření základu osobnosti dítěte. Způsoby chování, přijímání či odmítání dítěte či dokonce jeho týrání a zneužívání proto nepůsobí pouze aktuálně, ale mají dlouhodobé důsledky pro celkový vývoj dítěte
( Matějček, 1989) .
Pro neúplnou rodinu je charakteristikou nedostatek sociálně emočních podnětů, který zdravý psychický vývoj dítěte podněcuje. Neúplná rodina plní funkci základní rodiny zcela jen částečně. Máme-li na mysli rodinu kde je matka – živitelka, je zcela zřejmé, že mateřským povinnostem je ponechán minimální prostor. Hodnota tohoto vztahu je různá a záleží na okolnostech a vnějších podmínkách v rodinném prostředí. Neúplné rodiny vznikají rozvodem manželství jsou nejčastějším typem. Rodina vykonává podstatně důležitější vliv na dítě než jakákoliv jiná malá sociální skupina. Dítě přebírá v rodině vzory a osvojuje si normy sociálního chování v závislosti na chování rodičů. Agresivita dítěte je do značné míry na formách, které v rodině převažují. Děti, které ve svém vývoji dosahují vlastností, které jsou kladně společensky hodnoceny, pocházejí zpravidla z rodin, v nichž převládají demokratické vztahy a -8-
harmonicky se vyvíjející vnitřní vazby členů rodiny. V opačném případě, přísné tresty nebo despotizmus rodičů vyvolávají u dítěte vlastnosti nepříznivě společensky hodnocené. Důvody, které ztěžují socializační funkci rodiny, plynou zejména z toho, že vliv rodiny je poměrně krátkodobý.
Působí i to, že dynamika společenského života nedovoluje věnovat výchově dětí tak soustředěnou péči jako dříve. Zároveň devalvace tradičních hodnot způsobuje, že hodnoty vznikající ve vědomí mladé generace se vytváří kontrastně vůči starší generaci, hlavně vůči rodině. Vznikají pak generační nežádoucí konflikty , které překračují rámec rodiny a projevují se i celospolečensky . Nesmírně důležitou roli v socializačním procesu hrají i sourozenci. Lze obecně i říci, že přítomnost sourozenců usnadňuje socializační proces, dítě tak už ve vlastní rodině navazuje vrstevnické vztahy a učí se tak rolím, které jej budou celoživotně provázet. Vztahy mezi sourozenci tzv. hierarchie je dána pořadím narozením, odlišením podle pohlaví a povahovými vlastnostmi. Dílčí spory mezi sourozenci jsou časté, ale později ustupují do pozadí, musí.li sourozenci společně čelit tlaku ze strany rodičů. Jedináčci nebo-li prvorozené děti utvářejí svou osobnost často jako jedinci egocentričtí a méně všímaví ke svému okolí. Děti, vyrůstají v přirozeném prostředí úplné rodiny, osvojují si reálnější přístup ke světu, než děti z neúplných rodin nebo vychovávané bez sourozenců (Matějček 1992) .
1.2. Poruchy v rodinách ve vztahu k dítěti
Prof. Dunovský hodnotí obtížněji stav rodiny a jejich funkčnost . Vytvořil tzv. Dotazník funkčnosti rodiny. Tento dotazník určuje jak kvalitu tak i kvantitu poruch rodiny a zároveň tak vede k jeho tematičtějšímu řešení . Dotazník rozlišuje na čtyři základní skupiny funkčnosti rodiny: 1.)
Funkční rodina – je to rodina, kde je zajištěn dobrý a zdravý vývoj dítěte. Podle prof. Dunovského je 85% v populaci v těchto rodinách většina.
2.)
Problémová rodina – je rodina, ve které dochází ve všech funkcí rodiny k závažnějším poruchám, rodinu to neohrožuje a ani tak vývoj dítěte. S menší dopomocí nebo sama je rodina schopná -9-
zvládnout svou situaci. Podle prof. Dunovského je 12 -13 % těchto rodin 3.)
Dysfunkční rodina – jde o rodinu s vážnými poruchami některé nebo všech funkcí, rodinný systém vážně ohrožují a i pak zvláště vývoj dítěte. Dochází tak k zanedbávání péče o dítě. Rodina potřebuje intervenci není schopna svou situaci sama zvládnout . Jde o celou řadu opatření, které se v současné době často označují jako sanace rodiny(viz. dále). Je obtížné v těchto dysfunkčních rodinách stanovit hranici, kdy se ještě dá rodině pomoci k zlepšení vývoje dítěte, a kdy je potřeba se postavit proti rodině v zájmu dítěte a jeho ochrany. Jde přibližně o 2 % rodin populace.
4.)
Afunkční rodina – je to rodina s tak vážnými poruchami, kde přestává plnit svou základní funkci a dítě posléze ohrožuje na jeho zdraví a svého budoucího života. Ve výše zmiňovaných rodinách je nezbytně nutné pomoci dítěti a jeho vynětí z rodiny do náhradní péče. V této populaci lidí jde přibližně o 0,5% rodin.
Dále prof. Matějček rozděluje rodiče s problematickými postoji k dětem do dvou skupin. V první skupině jeho postoj působí kladně (rozmazlující výchova, perfekcionistická, protekční, úzkostná apod.), ve druhé skupině hodnotí svůj postoj záporně (zavrhující a zanedbávající výchova ). V souvislosti s výchovnými postoji rodičů prof. Matějček píše, že příliš přísná výchova stejně jako výchova příliš povolná, bez vedení dítěte k sebekontrole, je ve svých důsledcích zpravidla zřetelně neúspěšná. Jedna i druhá vlastnost zbavuje dítě životní jistoty a působí chronickou frustraci jedné z jeho základních psychických potřeb. Prvotním problémem toho je pak bohužel zvýšení agresivity dítěte. Také rodičovská nedůslednost je zdrojem frustrace životní potřeby jistoty dítěte, s neblahými následky v jeho sociální adaptaci.
Jsou to problematické postoje rodičů ve smyslu kázně a důslednosti jinými slovy při vytyčování hranic ve výchově a souvislost s poruchami chování u dětí jsou hlavním tématem této práce.
-10-
1.3. Rodiče jako vychovatelé a jejich přístup k dítěti
Být milován a chválen rodiči je jedna ze základních potřeb každého dítěte. Někteří rodiče se domnívají, že děti se mají nechat růst bez vnějších zásahů a že jedinou rodičovskou povinností je dítě krmit, šatit a zajistit mu přístřeší. Jsou případy, kdy rodiče nemají finanční prostředky, vzdělání nebo vůli udělat pro svoje děti více. O to víc když se staly rodiči nedobrovolně a přírůstek jim komplikuje finanční situaci a nebo překáží v budování kariéry. V takovém případě výchova selhala, děti z ní vycházely duševně poškozené a často utrpěl i jejich fyzický vývoj. Adoptivní rodiče také nejsou rovnocennou náhradou: víme, že dítě často dává přednost vlastnímu zlému rodiči před sebehodnějším, cizím člověkem. A proto by se mělo o rodičovském povolání nejen více mluvit, dodat mu větší vážnosti, ale také zaručit, aby toto „povolání“ zastávali kompetentní lidé, kteří by měli všechny předpoklady a znalosti k tomu, aby „vypěstovali“ lidské bytosti. Rodiče jsou pouze lidi se všemi nedostatky a problémy proto postrádají hlubší znalosti o výchově. Problém spočívá v tom, že převážná část dětí je počata velmi mladými lidmi. Tyto mladé matky nemyslely vůbec na to, že dítě znamená velice náročný projekt a že vytvořit fyzicky a duševně zdravého člověka není lehké. Mladí rodiče mají těžkosti zařadit dítě do svých nabitých pracovních rozvrhů a společenských závazků. Jejich živá hračka nechce čekat v koutě, až se vrátí z práce, ze škol anebo návštěv
( Campbell R.,1992 ).
Podle Evy Rheinwaldové stačí si jen uvědomit, co všechno každé jednotlivé dítě ke zdravému vývoji potřebuje jako je stimulace, pozornost, pocit bezpečí, láska a obohacené prostředí. Prarodiče, kteří u nás nejčastěji s výchovou vypomáhají, také nejsou ideálním řešením záskoků za rodiče. Jednak jsou o dvě generace starší než děti a za druhé bývají často málo pružní a otevření k novým ideám a poznatkům o výchově. Stát by měl umožnit mužům uživit jejich rodiny nebo aby ženy po dobu kritických pěti let, kdy by se měly věnovat výchově, dostávaly plat, a ne jen malé přídavky. Vyrůstali by zdravější lidé, kteří by byli produktivnější a méně fyzicky a psychicky nemocní. Těm, kteří jsou neschopni vytvářet zdravé rodičovství, by mělo být zabráněno poškozovat další generace a udržovat tak utrpení a zlo. Asi někdo bude namítat, že každý má právo na dítě. To sice ano, ale pouze když je -11-
tento jedinec zcela nezávislý na společnosti a sám se o sebe stará. Nestarají se o jejich duchovní a morální vývoj a nechají je dělat co se jim zlíbí, jen aby měli pokoj a nemuseli s nimi svádět neustále boje. Většinou své děti vychovávají tak jak byli sami vychováváni. Křičí, udělují facky a výprasky a vybíjejí si na nich svoji nespokojenost a svou frustraci s vlastním životem. ( Rheinwaldová E.,1993 ).
Podle dlouhodobých studii doc. Matějčka a jeho kolegů se potvrdilo, že mnoho dětí odmítnutých v předporodním stadiu si přineslo do života poruchy jako je alkoholismus, emocionální problémy a závislost na drogách. Lidé, kteří přicházejí na svět pomocí těchto rodičů, v mnohých případech příliš mladých, nevědomých a nezodpovědných, si odnášejí do života problémy všeho druhu se svými vnitřními dětmi Ty jsou potom rozzlobené, plné strachu, viny a úzkosti. Jsou citově zmrzačené a neschopné zdravých vztahů. Toto dědictví, které si podvědomě nesou do života, je za všemi jejich neúspěchy a strádáním. Statistiky ukazují, že alespoň sedm miliónů dětí v Americe má rodiče alkoholiky. Dětští psychologové a psychiatři zjistili, že u těchto dětí je větší možnost výskytu duševních problémů, než u dětí zdravých rodičů. Je zjištěno, že alkoholismus je dědičný a děti alkoholiků jsou v nebezpečí stát se také sami alkoholiky.
Dítě potom v rodině alkoholiků má tyto následující problémy: • Pocity viny. Dítě se viní za pití rodičů • Úzkosti, bojí se násilnosti mezi rodiči. • Stud. Nemá přátele a bojí se požádat o pomoc. • Zmatek. Alkoholický rodič, je hned milující, hned má zase zlost. Neexistuje denní pořádek přeci tak moc důležitý pro dítě. • Deprese. Dítě je bezmocné změnit svoji situaci. Signálem, že rodiče pijí může být následující chování: • Špatný prospěch a špatná docházka • Osamocenost, vyhýbání se spolužákům • Delikventní chování: krádeže, násilnosti -12-
• Časté fyzické potíže: bolení hlavy, žaludku • Užívání drog a nebo pití alkoholu. • Agrese vůči druhým dětem ( Matejček Z., 2000 ) .
Shrnutí : Rodina je primární skupina, která má nezastupitelnou úlohu v socializaci člověka. Životním zájmem společnosti je stabilní rodina, rodina která se v moderní společnosti stává institucí jejímž prostřednictvím vykonává společnost určitý tlak na jednotlivé členy, neboli předepisuje jim pravidla (týká se to manželství, práv dítěte a rodiny jako celku). Rodina je tedy jeden z klíčových subsystémů společnosti .
-13-
2.
Zanedbávání výchovné péče její prevence, příčiny a rizikové faktory
2.1. Definice a charakteristika v zanedbávání péče
Výraz nebo-li pojem zanedbávání dítěte je velmi důležité pro jeho pochopení, prevenci následnou terapii a diagnostiku. Je to situace, kdy rodiče nebo vychovatelé neplní základní kritéria a funkce k jejich dětem,
zdravému
vývoji jak v oblasti
somatické, tak i psychické, a začlenění do společnosti. Pokud nejde o nejtěžší formy zanedbávání, často se co nejhůře zjišťují. Oběti jsou často ohroženy dlouhodobě, aniž jejich okolí nebo zodpovědné instituce něco tuší. Bez vhodné intervence důsledky a jejich příčiny zanedbávání vážně mohou ohrožovat růst a vývoj dítěte. Podpora rodičů, okolí a jejich včasná intervence v péči o dítě i v pevném základě fungování rodiny je pro další zdravý vývoj dítěte žádoucí, a rozhodující, ale bohužel ne vždy je včas poskytnuta. Ukazuje se přitom, že čas, kdy byla rodině poskytnuta intervence hraje nejdůležitější roli. V praxi se bohužel často setkáváme se situací, kdy rodině je poskytnuta pomoc v době kdy problémy trvají i řadu let. Změny se pak nedají očekávat v brzké době. Jak již bylo výše zmíněno, považuje se zanedbávání péče o dítě za součást syndromu CAN. Tomuto vážnému problému byla věnována řada studií a výzkumů. Přesto mnozí autoři uvádějí, že neexistuje jasná , všeobecně uznávaná teorie zanedbávání. Americký psycholog Dubowitz zmiňuje pojem zanedbávání a jeho rozpoznávání profesionály. V legislativě se lze setkat s pojmem „zanedbávání péče, které má za následek významné poškození nebo riziko významného postižení dítěte“. Tím vzniká prostor pro rozdílné názory v hodnocení rizik ze strany profesionálů. H. Dubowitz navrhuje vlastní definici zanedbávání: „K zanedbávání péče o dítě dochází tehdy, pokud nejsou uspokojovány jeho základní lidské potřeby a to bez ohledu na příčinu. Potřeby dítěte jsou: pestrá strava k danému individuálnímu věku, odpovídající oblečení, bezpečný domov, zdravotní péče, přiměřený dohled, ochrana před nebezpečím z okolního prostředí, pozitivní přijetí a podpora dítěte“ (Dubowitz, De Panfilis, 2000, sec. cit. Bechyňová, Konvičková , Sanace rodiny, ediční plán Portálu,2008) .
-14-
Pro další vývoj dítěte je rozhodující posouzení míry rizika . Pro potřeby odborných pracovníků byla vypracována tříbodová stupnice, která vymezuje míru rizik nebezpečí. Tato stupnice rizik se dá vyhledat v Handbook for Child Protection Practice:
1.)
kategorie „nejmenšího rizika“. Jsou zde vymezeny situace, ve kterých jde pouze o potenciální riziko zanedbávání péče. Pokud se v rodině tyto situace neopakují příliš často, není dítě natolik ohroženo, aby potřebovalo ochránit zásahem zvenčí ( např. dítě občas nedostává dostatečně výživné, rodiče ne vždy vědí, s kým se dítě pohybuje venku, atd...).
2.)
kategorie „středního rizika“. Zde jsou vymezeny situace, ve kterých ohrožení rizika dítěte stoupá, jsou tedy dlouhodobějšího charakteru. Tady v tomto případě je zapotřebí ihned zásah sociální služby a nabídky podpory rodině (např. malé dítě nedostává pravidelně stravu odpovídající jeho věku, rodiče se nepravidelně zajímají o školní výsledky svého dítěte, atd ...).
3.)
kategorie „vážného rizika“. Tohle je kategorie nejzávažnější jedná se zde o situace dlouhodobé a vážného ohrožení dítěte, jehož důsledkem může být vážné poškození zdraví nebo i v některých případech dokonce i smrt dítěte. Jsou to situace vážně ohrožující emoční stav dítěte ( např. malé dítě dostává stravu, která neodpovídá jeho věku, rodiče na většinu jeho chování reagují pouze kritikou a tresty).
(Bechyňová, Konvičková, 2008) .
Nejčastěji rozlišujeme pět typů zanedbávání, které se mohou v rodinách vyskytovat :
-
fyzické
-
výchovné
-
emoční
-
zanedbávání zdravotní péče
-
bezpečnostní
-15-
2.2. Rizikové faktory v zanedbávání péče o dítě
Langmeier a Matějček ( 1986 ) se domnívají, že psychická deprivace je strádání dětí, které bylo původně sledované u dětí umístěných v ústavní výchově, což nebylo provázeno nedostatkem. Dítě je deprimováno tím, že mu chybí individuální citový vztah s konkrétním dospělým, který mu dodává citové bezpečí. Je to důležité pro zdravý vývoj osobnosti dítěte. K deprivaci může docházet i v rodinách a ta nemusí být spojena se zanedbáváním. Pojem zanedbávání je spojené spíše s
nízkou
socioekonomickou úrovní rodiny, v níž nedochází k uspokojování základních biologických potřeb dítěte. Zanedbávání je fenomén, jemuž předchází velké množství faktorů, které se vzájemně ovlivňují. Trvá velmi dlouhou dobu a opakuje se generačně. Pro zhodnocení celé situace v rodině he důležité i přímé pozorování interakce rodič – dítě a zhodnocení její kvality. Objektivní pozorování rizikových rodin může být také dobrým vodítkem pro pozorování raně intervenčních programů pro rodiny, které mají většinou preventivní charakter.
Jsou následně sledovány podle programu Healthy Families ( raně intervenční program „ Zdravé rodiny“ zaměřený na podporu rizikových rodin) byl v USA v roce 1978 Smithem a Carroll vytvořen Family Stress Checklist (Seznam rodinných stresorů). Tento dotazník
slouží k včasné identifikaci a stanovení míry rizikových faktorů
v rodině. V české praxi se nepoužívá .V dotazníku jsou sledovány následující rizikové faktory : 1. Rodič byl trestně stíhán, je/byl duševně nemocný, měl/má problémy se závislostmi (alkohol, drogy). 2. Rodič byl v minulosti podezřelý z týrání dítěte. 3. Rodič má nízké sebehodnocení, je sociálně izolovaný, trpí depresemi, má nízkou schopnost řešit problémové situace. 4. Rodič prožívá/prožil četné krize nebo stresové situace ( např. „chaotický“ způsob života, časté střídání partnerů, neschopnost si udržet dlouhodobě práci, špatné podmínky bydlení, časté stěhování). 5. Rodič má rigidní a nerealistické očekávání od chování dítěte. 6. Rodič dítě tvrdě trestá.
-16-
7. Rodič vnímá chování dítěte jako problém, provokaci, obtěžuje ho. 8. Dítě je nechtěné, je překážkou ve vedení způsobu života, kterým by rodič chtěl žít, má zdravotní problémy, je handicapované . 9. Rodič byl v dětství často a opakovaně bit nebo byl obětí násilí ze strany rodičů .
Vyhodnocený dotazník pomáhá určit konkrétní rizika v rodině a zároveň tak stanovit oblasti, kde je vhodné zaměřit práci s rodinou. Neznamená však, že děti , které byly zanedbávány musejí v dospělosti opakovat způsob výchovy a péče svých rodičů. Pokud prožijí, zejména v období puberty nebo adolescence, pozitivní zkušenost v jiném hodnotném sociálním vztahu, může to mít přímý vliv na kvalitu jejich rodičovství ( Říčan, Krejčířová, 1997) . Další společné rizikové rysy rodičů, kteří zanedbávají péči o děti, bývá převládající kritika ve výchovné, vedení dítěte, časté používání trestů ve výchově, větší impulzivita a špatné ovládání vlastní agresivity. Rodiče by měli přijmout a vyrovnat se s vlastními prožitky
z dětství
namísto
zdůrazňování
neschopnosti
rodiče.
Zvyšuje
se
pravděpodobnost, že rodič podporu přijme a bude s její pomocí schopen vytvářet bezpečné zázemí pro dítě. Nutno si přitom uvědomit, že zanedbávané dítě je v podstatně jiné situaci než dítě týrané nebo pohlavně zneužívané. V tomto případě není dítě obětí agrese nebo jiné aktivity dospělého, nýbrž jeho pasivity. Proti aktivitě dospělého je možno se bránit, proti nezájmu avšak aktivní obrana není
( Dunovský, Dytrych, Matejček, 1995).
Problematika týraného a zanedbávaného dítěte protíná jak sociální, výchovné, náboženské, etické, tak i rasové hranice . Přítomnost rizikových faktorů neznamená, že je dítě týráno, ale může pomoci lékaři udělat anamnézu a porozumět projevům rodiny i dítěte Špeciánová,2003 ) .
Rizikové faktory ze strany dětí mohou být jak tělesné, mentální či psychosociální
nedostatky
dětí
(nešikovnost,
pomočování,
častá
nemocnost,
hyperaktivita, poruchy komunikace, učení, mentální retardace, tělesné postižení , ochrnutí, atd.) - jsou spojené s nenaplněním očekávání, mohou sloužit jako spouštěcí mechanismus ve stresu ( neklidné plačící dítě) nebo-li nechtěné dítě, či dítě narozené mimo manželství . -17-
Rizikové faktory ze strany rodičů jako je
osamělý rodič, nevlastní rodič,
nezletilý rodič, alkoholismus, duševní porucha, jejich vlastní špatné zkušenosti z dětství - cyklus násilí. Rizikové faktory v rodině se vyznačují násilí v rodině, dysfunkční rodina, změna partnerů, autoritativní výchovný model nízký socio-ekonomický statut, izolace rodiny . Rizikové faktory ve společnosti
se řadí do kategorie nezaměstnanost,
nedostatečná právní ochrana dětí zajišťovaná státem, kult násilí, hodnotová krize .Do budoucnosti dětí události spojené s týráním vkládají větší možnost k vlastnímu delikventnímu násilnému chování - riziko je zvýšeno . Příčiny které vedou k umístění dítěte do náhradní rodinné péče : •
duševní onemocnění rodičů
•
rodiče ve výkonu trestu
•
rodiče alkoholici, narkomani
•
úmrtí rodičů
•
dlouhodobé onemocnění rodičů
•
dlouhodobá služební cesta ( Bechyňová,V., 2008 ) .
Je důležité vnímat dítě v kontextu, v němž existuje a který vytváří jeho rodina, širší rodina, domov, místo, kde žije, i komunita, to všechno do toho patří. Při hodnocení kvality péče je nutné citlivě vnímat i rozdílné kulturní kořeny a zkušenosti rodičů. Je potřeba zjistit, zda je opravdu péče o dítě zanedbávána, nebo zda jde jen o výchovu, která je kulturně odlišná a dítě neohrožuje. V přístupu k etnicky nebo kulturně odlišným rodinám je nutné přistoupit s respektem, porozuměním a schopnosti reflexe vlastních předsudků sociálního pracovníka.
2.3. Prevence v zanedbávání péče o dítě
Rodiče, kteří zanedbávají či zneužívají své děti, mají často z původní rodiny stejnou zkušenost a neuvědomují si své chyby. Často se jedná o rodiče, kteří prošli ústavní výchovou a nemají žádnou přímou zkušenost s výchovou dětí a ani vlastně s vlastní výchozí rodinou. -18-
„Nejhorším důsledkem zneužívání je to, že se člověk sám může stát zneužívajícím“ (Train,2001).
Polde Bechyňové a Konvičkové je prevence v zanedbávání dítěte velmi důležitá pro jeho pochopení, diagnostiku, terapii a prevenci. Jedná se o situaci, kdy rodiče či jiní vychovatelé neplní v různé míře základní požadavky a funkce dané společenskou normou vzhledem k jejich dětem, jejich zdravému vývoji jak v oblasti somatické, tak i psychické a začlenění do společnosti. Oběti zanedbávání, pokud tedy nejde o nejtěžší formy zanedbávání, bývají nejhůře zjistitelné. Děti jsou jím ohroženy často dlouhodobě, aniž jejich okolí nebo zodpovědné instituce něco tuší. Důsledky zanedbávání mohou bez vhodné intervence vážně ohrožovat růst a vývoj dětí. Proto včasná intervence a podpora rodičů v péči o dítě i ve stabilizaci fungování rodiny je pro další zdravý vývoj dítěte žádoucí, většinou i rozhodující, ale bohužel není vždy včas poskytnuta. Přitom se ukazuje, že čas, kdy byla rodině poskytnuta intervence hraje velmi zásadní roli. Změny v důsledku intervenčních opatření jsou stabilnější a rychlejší, pokud se rodině poskytne podpora v počátcích problémů. V praxi se bohužel často setkáváme se situací, kdy je rodině poskytnuta pomoc v době kdy problémy trvají už řadu let. Oběti zanedbávání, pokud nejde o nejtěžší formy zanedbávání, bývají nejhůře zjistitelné. Děti jsou jím ohroženy často dlouhodobě, aniž jejich okolí nebo zodpovědné instituce něco tuší. Důsledky zanedbávání mohou bez vhodné intervence vážně ohrožovat růst a vývoj dětí. Proto včasná intervence a podpora rodičů v péči o dítě i ve stabilizaci fungování rodiny je pro další zdravý vývoj dítěte žádoucí, většinou i rozhodující, ale bohužel není vždy včas poskytnuta. Přitom se ukazuje, že čas, kdy byla rodině poskytnuta intervence hraje velmi zásadní roli. Změny v důsledku intervenčních opatření jsou stabilnější a rychlejší, pokud se rodině poskytne podpora v počátcích problémů. V praxi se bohužel často setkáváme se situací, kdy je rodině poskytnuta pomoc v době kdy problémy trvají už řadu let. Změny se pak bohužel nedají očekávat v brzké době. Přesto mnozí autoři uvádějí, že neexistuje jasná, všeobecně uznávaná teorie zanedbávání. Rodiče se nemohou o dítě starat z celé řady důvodů, pojďme se podívat konkrétněji proč se rodiče nemohou starat o dítě. Mohou to být objektivně nepříznivé situace jako např. špatná bytová situace rodiny, ztráta zaměstnání u jednoho z rodičů nebo u obou rodičů, bída, válečné konflikty v oblasti, přírodní katastrofy apod. Dále může jít o -19-
závažnou nemoc rodiče (např. psychiatrická diagnóza, vážné smyslové, nebo tělesné postižení) či úmrtí v rodině. Rovněž by se sem dalo řadit závažné onemocnění dítěte, kvůli kterému dítě nemůže žít doma v péči rodičů. Rodiče by se tedy chtěli o dítě řádně postarat, ale není to možné. Dále se jedná o důvody, kdy se rodiče neumějí starat o své dítě tady se jedná o důvody v rodinném systému či v osobnostním porozuměním rodičů. Rodiče jsou někdy velmi mladí, nezralí pro zvládnutí rodičovské role. Někteří rodiče pocházejí z prostředí, ve které sami neměli možnost se péči o dítě naučit, tzv. „odkoukat“ ji. Jejich původní rodiny ve kterých vyrůstali byly samy zanedbávající, tato ne-výchova v nich byla normou. Další možnost je, že rodiče nevyrůstali v rodině, ale v ústavním zařízení se všemi jejich specifiky a nedostatky. Může se jednat i o rodiče s nepříliš vzdělané, či mentálně postižené rodiny, kteří na zvládání péče o dítě nejsou připraveni. Faktem je, že je tady bohužel i skutečnost kdy se rodiče nechtějí starat o své vlastní dítě zde jde opravdu o nejrůznější poruchy osobnosti rodičů, nebo-li přijmout jakoukoliv neschopnost rodičovské role. Někdy dochází o nepřijetí dítěte z různých důvodů a to, že dítě může být nechtěné, postižené, nebo připomíná nežádoucího partnera .Dítě se může někdy také rodiči jevit jako překážka jeho svobody, kariéry, nového partnerského vztahu aj. Jsou tu i jiné příčiny, kdy rodiče týrají a zneužívají dítě tady se jedná o extrémní formu zanedbávání péče. Rodiče se o dítě nejen nestarají, dokonce mu i ubližují. V těchto případech jde většinou o závažné narušení osobnosti rodiče. Na druhé straně se tu vyskytuje i opak kdy se rodiče starají o dítě nadměrně a nepřiměřeně. Jedná se o děti, které jsou naopak ohrožené přepečováním a zvýšenou úzkostí a láskou rodičů. Tato péče děti nepřipravuje na samostatný život, na řešení jakýchkoliv překážek, nenaučí je vyrovnat se s běžnou zátěží, která je v životě nemůže minout.Všechny děti si zasluhují ochranu společnosti. Právě nedostatečná péče rodičů a dalších vychovatelů o ně je velmi závažný problém a nestále se opakující. Odborní pracovníci, ať už ve zdravotnických, školských, sociálních či jiných zařízeních, kteří přicházejí do styku s dětmi by měli dokázat rozpoznat rizika pro dítě a taktně pomoci rodičům s jejich řešením. Je to i jeden z úkolů výuky k rodičovství tato rizika zmenšovat
( Bechyňová,Konvičková, 2008 ) .
-20-
2.4. Typy zanedbávání péče o dítě
Podle Dunovského, Dytrycha a Matějčka (1995 ) jsou rozlišovány obvykle čtyři zanedbávání: • fyzické – neuspokojování tělesných potřeb dítěte ( výživy, ošacení, přístřeší, ochrany před nebezpečím), • výchovné – nezabezpečení možnosti vzdělávání ve škole, chybějící ochrana před dětskou prací • emoční – neuspokojování citových potřeb dítěte ( náklonnosti, lásky, pocitu, že někam patří ), • zanedbávání zdravotní péče – zanedbávání preventivní péče i péče specifické, kterou dítě potřebuje.
V rodině se často vyskytují společně. Jejich rozlišení však může přispět k volbě správné intervence na podporu dítěte.
Dunovský, Dytrych a Matějček vidí formy zanedbávání takto : • zanedbávání výživy - jde o případy, kdy dítě opakovaně během svého dne hladoví
nebo
dostává
diagnostikuje lékař
nehodné
jídlo.
Většinou
případy
zanedbávání
na základě nízké váhy dítěte nebo jiného špatného
prospívání. Zjistí také jestli nízká váha není důsledkem zdravotního stavu dítěte. • zanedbávání ošacení – jde o situace, kdy je se zdravím dítěte hazardováno v důsledku špatného oblékání k přiměřeném povětrnostním podmínkám dané situace. Nebo nevhodného oblékání kdy je dítěti oblečení malé nebo velké. • bezdomovectví – Dítě potřebuje stabilní domov tam se také cítí bezpečně. Tato potřeba není naplněna pokud- li dítě žije na ulici a s rodiči často střídají bydliště. • zanedbávání zdravotní péče – dítěti není poskytnuta adekvátní zdravotní péče. • zanedbávání vzdělání – děti, které nejsou posílány pravidelně do školy, mají časté absence bez reálných důvodů. • zanedbávání ochrany dítěte před nebezpečím z okolního prostředí ( doma i mimo domov ) – je zanedbána prevence vzniku úrazu dítěte. Například posezení -21-
dítěte do sedačky při jízdě autem, nasazení helmy při jízdě na kole. • neadekvátní dohled – jde o situace, kdy je dítě ponecháno samo bez dohledu na dobu, která neodpovídá jeho vývojovému stupni ( např. pro roční dítě může být velmi nebezpečný minutový pobyt ve vaně bez dohledu dospělé osoby) . •
zanedbávání emoční – dítěti se nedostává přijetí a laskavé péče rodičů, v rodině namísto toho emočně strádá.
Všechny typy zanedbávání spolu úzce souvisejí s chudobou a špatným sociálním postavením rodin. Sociální služby by měly být zaměřeny nejdříve
na
stabilizaci
sociální situace rodiny a pak teprve na rozvoj rodičovských dovedností v péči o dítě. Chudoba rodiny a její sociální vyloučení může rodiče v jejich péči o dítě výrazně omezovat .
Shrnutí:
Děti si zasluhují ochranu společnosti. Právě nedostatečná péče rodičů a dalších vychovatelů o ně je velmi závažný problém, často generačně opakovaný. Odborní pracovníci, ať už ve zdravotnických, školských, sociálních či jiných zařízeních, kteří přicházejí do styku s dětmi by měli dokázat rozpoznat rizika pro dítě a taktně pomoci rodičům s jejich řešením.
-22-
3.
Rodinná intervence
3.1. Rodinná intervence a její charakteristika
Etopedie se ve své praxi zabývá edukací jedinců s poruchami chování, stejně tak jako prevencí těchto poruch. Svými postupy se snaží o cílené ovlivňování nežádoucích edukačních situací, vrozených, vývojových nebo získaných poruch emocí a chování reedukací, korekcí. Zaměřuje se na zlepšení podmínek pro další celkový vývoj jedince s poruchami emocí a chování a na odstranění ohrožujících a škodlivých vlivů z jeho okolí
(Vojtová, in Pipeková : Kapitoly ze speciální pedagogiky, 2006) . Intervence probíhá ve druhé fází etopedické praxe ( 1.prevence, 2.intervence,3.
rehabilitace). Vojtová zde rozděluje dvě skupiny dětí – děti, které mají rizikové chování a děti, které mají problémy v chování, poruchy emocí a chování. Uvádí: „U obou těchto skupin má praxe těžiště v diagnostice a v poradenství, v intervenci a v dlouhodobém vedení. Intervenční činnosti se vztahují nejen k dětem s poruchami emocí a chování, ale také k jejich nejbližšímu sociálnímu okolí (rodiči, vychovateli). Intervence v etopedii je zaměřená na podporu žádoucího způsobu chování, snížení akademického deficitu a posílení motivace ke školní práci a k seberozvoji.“ ( Vojtová, Kapitoly etopedie I., 2006) .
Služby při intervenci v rodině by měli být zaměřené nejen na podporu zanedbávanému dítěti ale i na jeho celou rodinu . Je nutné vytvořit stabilizační podmínky pro rodinu. Jde většinou o špatnou sociální situaci rodiny. Další podpora v péči o dítě není nutná pokud dojde k sociálně ekonomickému zlepšení celé rodiny. Platí to zejména u těch rodin, které se o dítě chtějí starat ale nemohou. Je to z důvodů např: tíživá bytová situace, nepravidelné příjmy, zadlužení rodiny. V rodinách, kde nejsou v pořádku citové vazby mezi rodiči a dětmi dochází k zanedbávání péče o dítě. Tam je důležité se zaměřit na rodičovské priority pro péči a výchovu dítěte a hlavně zapracovat na vztahu k dítěti ze strany rodičů. Zde je někdy obtížné rozlišit, zda rodiče nedokáží péči o dítě zvládat, nebo nechtějí. Je užitečné rodiče vést v rámci jejich možností a schopností ke změně k -23-
zlepšení péče o dítě, zlepšení vztahů v rodině, a v neposlední řadě i vztahů s okolím. V případě, kdy se rodiče nechtějí o dítě postarat, nebo dojde k
týrání je
zapotřebí postupovat individuálně – dítě v rodině je ohrožené a je tedy nutné ho z ní co nejdříve odejmout. Pak je stále prostor pracovat s rodiči na kontaktu s dítětem v chráněném prostředí, nebo-li pracovat na změnách, které by mohly vést k postupnému návratu dítěte do rodiny. Velmi citlivé a alarmující téma je pokud dojde k týrání dítěte . Pokud je dítě ve společnosti rodičů ohrožené, nesmí k jejich kontaktu s rodiči docházet. V případě, že se dítě nemůže vrátit do rodiny, je například ve Francii podporován kontakt s rodiči v rámci pěstounské péče, která je zde daleko více využívána a podporována nejen finančně, ale i velkorysou podporou pěstounské rodiny ze strany odborných pracovišť. V České republice bohužel pěstounská péče není příliš podporována, pěstounskou péči na přechodnou dobu. Je známo, že pěstounské rodiny považují svěřené dítě jako za vlastní dítě a brání se kontaktům s původní rodinou.V sociální práci s rodinou se v poslední době začíná prosazovat termín „sanace rodiny“.
3.2. Pojetí sanace rodiny, klienti sanace rodiny, podmínky sanace
„ Nezabýváme se svalováním viny na rodiče, lidé vždy dělají to, co považují za nejlepší“(Satirová,2008 s. 17 ).
Podle Bechyňové Věry (2008) sanace rodiny je soubor opatření sociálně-právní ochrany,sociálních služeb a dalších opatření a programů, které jsou poskytovány nebo ukládány převážně rodičům dítěte a dítěti, jehož sociální,biologický a psychologický vývoj je ohrožen. Důsledkem neřešené nebo akutní situace ohrožení dítěte může být jeho umístění mimo rodinu. Základním principem sanace rodiny je podpora dítěte prostřednictvím pomoci jeho rodině. Cílem sanace rodiny je předcházet a zmírnit nebo-li eliminovat příčiny ohrožení dítěte a -24-
poskytnout rodičům i dítěti pomoc a podporu k zachování rodiny jako celku. Konkrétně se jedná o činnosti směřující k odvrácení možnosti odebrání dítěte mimo rodinu k k realizaci kontaktů dítěte s rodinou v průběhu jeho umístění nebo k umožnění jeho bezpečného návratu zpět domů. Nedílnou součástí sanace rodiny jsou činnosti podporující udržitelnost kvalitativních změn v rodině dítěte po jeho návratu ze zařízení pro výkon ÚV ( Bechyňová,2008 ).
Nedílnou součástí sanace rodiny je sanační plán: • Cílový stav situace rodiny a jednotlivé kroky které k němu směřují . • Předběžný časový úsek pro naplnění cílového stavu. • Domluveny jsou znaky, podle kterých bude efektivita hodnocena. Rodiče i dítě jim rozumějí a souhlasí s nimi.
Bechyňová,2008 ) uvádí, že naplnění podmínek cílů sanace rodiny záleží na řadě faktorů, jejichž vzájemné působení ovlivňuje míru ohrožení dítěte v rodině i pravděpodobnost úspěšnosti posílení zdravých funkcí rodiny. Je třeba s nimi od samého počátku pracovat a brát je reálně v úvahu při sestavování sanačního plánu: Rizikové faktory rodiny – rodiče žili v dětství v dysfunkční rodině, část života prožili v zařízení pro výkon ÚV. Rodiče mají zpravidla nízké vzdělání, jsou nezaměstnaní nebo nezaměstnatelní, dlouhodobě se pohybují kolem hranice minima . Rizikové faktory prostředí – ve kterém rodina žije a bude žít je důležité vždy citlivě hledat kompromis mezi životem rodiny, v komunitě a sociálním vyrovnáváním obtíží, které ohrožují děti v rodině. Aktuální sociální situace rodiny – při zařazení do programu sanace rodiny je třeba znát výše uvedené faktory rizikovosti, pravděpodobnou délku trvání a jejich souvislost se současným ohrožením dítěte. V neposlední řadě je nutné brát v úvahu pravomocně i nepravomocně uložená výchovná opaření soudu, která jsou dalšími rozhodujícími faktory při plánování konkrétních kroků, délky a intenzity sanace rodiny.
Sanace rodiny není vhodným řešením pro dítě: • kdy je dítě obětí krutého zacházení ze strany rodičů, nedoporučuje se kontakt s nimi. -25-
• je prokázáno, že rodiče nenají k dítěti žádnou citovou vazbu. • rodiče jsou závislí na alkoholu, drogách a jiných návykových látkách a razantně odmítají léčbu závislostí. Mnozí rodiče dětí ohrožených odebráním mimo rodinu považují otázky rodičovství za svou soukromou záležitost. Zároveň vnímají, že nedostatky v těchto oblastech jsou riziky pro odebrání dětí. Také si jsou vědomi loajality a respektu pracovníků týmu pro sanování rodin jejich naslouchání bez zahanbování a výčitek, že jsou povzbuzováni a podporováni tak, jak to sami budou považovat za přiměřené.
S rodiči se později pracuje na tématech : • zajištění matričních a platných dokladů totožnosti. • zajištění dávek státní sociální podpory. • vyhledávání a udržitelnosti zaměstnání. • postupné vyrovnávání rodinného rozpočtu. • zajištění splátkových kalendářů a s reálnou perspektivou umořování dluhů. • úklid v domácnosti a systém jejího dalšího udržování. • udržení si bydlení. • zajištění financí na obědy dětí, na volnočasové aktivity. • úpravy bytových podmínek, aby děti mohly zůstat v péči rodičů nebo se mohli vrátit domů .
Obsahová stránka rodičovství se týká především vztahu rodičů a dětí, jejich výchovných schopností, pochopení a náhledu na situaci a možnosti změn.
S rodiči se pracuje na následujících tématech : • jaký je názor na jejich aktuální stav dítěte a rodiny • jejich vztah k dětem v rodině, jak rozumí jejich potřebám • jak probíhá jejich den s dítětem • kdy je v rodině čas pro práci včetně školních povinností, výchovu, hru a odpočinek • pochopení smyslu udržování pořádku v domácnosti • jak vypadají chvíle kdy se cítí dobrými rodiči a kdy ne -26-
• jaké to bylo u nich doma když byli dětmi • možnosti změn, co mohou pro sebe a pro děti udělat sami ( Konvičková,M., 2008 )
Shrnutí:
Cílem této kapitoly bylo ukázat jak je nezbytně nutné eliminovat příčiny ohrožení dítěte a v neposlední řadě poskytnout nejen dítěti ale i rodičům pomoc a podporu k zachování rodiny jako celku. Dále k odvrácení možnosti odebrání dítěte mimo rodinu k realizaci kontaktů dítěte s rodinou v průběhu jeho umístění nebo k umožnění jeho bezpečného návratu zpět domů.
-27-
4.
Péče o dítě jeho potřeby a citový vývoj
4.1. Potřeby dítěte
S vývojem dítěte souvisí i potřeby dítěte, jejich naplňování či nenaplňování a to především v rodině. V této kapitole se budeme věnovat potřebám dítěte, a dále sledování potřeb dítěte i rodičů při intervenci v rodině. Ve vývojovém období má dítě určité, odlišné potřeby. Pokud je dítě menší, tím jsou jeho potřeby naléhavější a jejich neuspokojení má vážnější důsledky. Jsou-li dítěte jeho vývojové potřeby v raném věku přiměřeně uspokojovány, je velká šance, že v pozdějších životních etapách bude schopno své potřeby sám poskytovat a naplňovat tak i potřeby druhých lidí (např. svých dětí, vrstevníků a pod.). Dítě, jehož potřeby jsou většinou nenaplněné, je ve většině případů vystaveno silné frustraci a ohroženo ve svém dalším vývoji.
Za nejdůležitější ze všech potřeb pro dítě považuje prof. Zdeněk Matějček : • jistota • bezpečí • stálost Doporučuje se věnovat záměrně uspokojování těchto potřeb na prvním místě. Vychází tak sám z výsledků svých dlouhodobých výzkumů čtyř skupin osob, které se lišily výchozím předznamenáním a sociálním handicapem (děti nechtěné, nemanželské, z rodin otců-alkoholiků a rodičů rozvedených po 5. roce dítěte). Ukázalo se, že je jím doopravdy jen takový vztah, z něhož dítě mohlo čerpat jistotu a pocit bezpečí, a to především v raném dětství života. Poznatky o tom, že dítě se kladně citově váže na tu osobu, která je krmí, obléká, přebaluje, hraje si s ním a zabezpečuje jeho biologické potřeby, platí jenom potud, pokud jsou úkony péče nabízeny dítěti citlivě a formou, při které dítě zároveň prožívá pocity bezpečí, jistoty a stálosti. Pozitivní celkové naladění vyvolané pocity bezpečí a jistoty má význam pro pozdější učení. Důležitost Matějčkova systému je jeho dlouholetá zkušenost autora jak z řady výzkumů, tak i z mnohaleté zkušenosti poradenské. Opírá se tak o kritický rozbor českých -28-
sociálních i pedagogických podmínek a nečerpá pouze ze zahraniční literatury. Vytvořil
velmi podnětný systém výchovné péče o děti různého věku i různých
životních podmínek – ať v běžných , tak v nefunkčních až patologických rodinách. ( Matějček, Z. 1992 ) . Potřeby dítěte zabezpečuje rodina, jejímž úkolem je dbát o základní životní potřeby a ochranu zdraví o jeho bezpečnost a o rozvoj schopností a zájmů dítěte. Funkční rodina vytváří zázemí a buduje dítěti pocit jistoty a bezpečí. Neuspokojování a neadekvátní uspokojování potřeb dítěte vede k jeho zanedbávání, ve kterém jsme se zamysleli v předešlém textu.
4.2. Citový vývoj dítěte Rheinwaldová,E. (2005 ) uvádí, že neexistují také žádné příručky k citové výchově dětí. Rodiče mohou najít rady, jak konejšit dítě, jak ho krmit, přimět ke spánku, čistotě, jak ho vychovávat, ale ne vždycky tyto návody pomáhají. Vychovatelé zapomínají, že děti se od sebe liší, a proto na ně nemohou být používány stejné metody. Nehledě na to, že v těchto knížkách se většinou mluví o akcích rodičů bez přihlédnutí k citům těch, koho se věc týká. Teprve v poslední době se začíná věnovat víc pozornosti původu citů a jejich vývoji. Víme, že emoce hrají důležitou úlohu, z velké části podmiňují naše chování, a určují tak nepřímo celý náš život. Dále se Rheinwaldová,E. (2005 ) se zmiňuje o tom, že mezi základní emoce patří potěšení, stres, překvapení, znechucení, radost, hněv, strach, smutek, náklonnost, stud, úzkost, pocit viny. Jimi dítě reaguje na své prostředí nebo je přejímá od rodičů. Vyjádření těchto citů je také první viditelnou komunikací mezi ním a okolím. Proto je třeba citlivých rodičů, kteří porozumí výrazu obličeje i pohybům a pochopí, co dítě cítí. Budou např. reagovat na úsměv úsměvem a potvrdí mu tak radost z jeho pocitu. Negativní emoce je vždy třeba brát vážně! Musíme se snažit rozpoznat, co je vyvolalo. Někdy rodiče reagují na podrážděnost nebo hněvivost dítěte stejným způsobem, mračí se a jednají s ním podrážděně. To vyvolá opět negativní reakce, a tak se začarovaný kruh stává dítěti osudným. Cítí se nemilováno, odvrženo, vytváří si negativní obraz sebe, stává se samotářským, mezi lidmi si nepřipadá dobře. Snadno si domyslíme, že -29-
život takového jedince, ať už dítěte, nebo dospělého, není šťastný a úspěšný. Při terapii Rheinwaldová mluvila s mnoha lidmi, kteří se od počátku života považovali za vyhoštěnce nehodné lásky. Příčina byla většinou v nedostatečné citlivosti rodičů. Zvlášť citlivě zacházíme s pocity studu a viny. Děti neobviňujeme ani nezahanbujeme. Nechceme- li vypěstovat nejistého, méněcenného, stydlivého dospělého člověka mnohdy se sexuálními potížemi, chráníme už dítě proti těmto pocitům. Dále je třeba dítě naučit, že chybovat je nejen lidské, ale že právě chybami se člověk učí. Ke spoustě znalostí a dovedností dospíváme metodou pokusu a omylu. Za chybu není proč se hanbit, je nutno pokusit se o nové, lepší řešení
4.3.
( Rheinwaldová,E.,2005 ).
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zákon o sociálních službách, zákon o rodině
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, soustřeďuje sociálně-právní ochranu dětí do jednoho uceleného předpisu, a to zejména z hlediska působnosti orgánů, které sociálně-právní ochranu vykonávají. Sociálně-právní ochrana zahrnuje především zajištění práva dítěte na jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte a působení směřující k obnově narušených funkcí rodiny. Z toho vymezení jasně vyplývá povinnost ochrany dítěte před syndromem CAN. Základním principem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte ( § 5 zákona ). Zákon v § 6 odst. ¹ vymezuje okruh dětí, na které se sociálně –právní ochrana zaměřuje především
( Bechyňová,Konvičková, 2008,s. 46 ).
Jde o děti: • jejichž rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti nebo nevykonávají či zneužívají práva plynoucí z této zodpovědnosti • které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její péče
-30-
• které vedou zahálčivý, nemravný život, zejména zameškávají školní docházku, nepracují, požívají alkohol či jiné návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo čin jinak trestný • které se opakovaně dopouštějí útěku od rodičů nebo jiných osob zodpovědných za jejich vývoj • na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost, jmění či podezření ze spáchání takového činu, pokud tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí anebo jsou příčinou nepříznivého vývoje dětí. ( Bechyňová,Konvičková, 2008,s. 46,47 ).
Dítě má právo požádat orgány SPOD o pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv. Stejnou možnost o pomoc při výkonu svých rodičovských práv má i rodič nebo jiná osoba zodpovědná za dítě. Orgán SPOD může rodičům uložit povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení v případě, že rodiče dítěti nezajistili odbornou pomoc, kterou potřebuje a kterou jim úřad dříve doporučil.
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje většinu základních institutů rodinných vztahů. Uvádíme zde pouze ty, které se přímo dotýkají ochrany zanedbávaného dítěte
( Bechyňová,Konvičková, 2008, s. 46 ).
Bechyňová,Konvičková ( 2008 ) uvádí, že rodičovská zodpovědnost může být omezena výchovnými opatřeními soudu. Napomenutí, omezení nebo dohled jsou opatření, která mohou účinně posilovat preventivní poradenská doporučení rodině. V případě, kdy je výchova dítěte vážně ohrožena nebo narušena a jiná výchovná opatření nevedla k žádné nápravě, nebo pokud rodič není schopen dítě zabezpečit z jiných důvodů tehdy může soud nařídit některé z následujících opatření: svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, předběžné opatření, pěstounská péče, ústavní péče, ústavní výchova nebo ochranná výchova.
-31-
Shrnutí : V této kapitole jsme se věnovali potřebám dítěte, a dále sledování potřeb dítěte a jeho péči ze strany rodičů. Nejdůležitější potřeby pro dítě je jistota, stálost a bezpečí. Když některá z těchto potřeb není uspokojována, je zle a riziko nesprávného vývoje narůstá. Funkční rodina svými přirozenými projevy citové náklonnosti, citlivým přístupem k problémům dítěte vytváří zázemí, buduje pocit jistoty a bezpečí.
-32-
5.
Rizika ve výchově identity u dětí v dětském domově
5.1. Rizikový vývoj identity u dětí v DD
Pokud se prokáže, že dítě nemůže být z jakýchkoliv důvodů vychováváno ve své dosavadní rodině, je řešena jeho výchova formou náhradní rodinné péče. Dvě základní formy náhradní péče o dítě: - péči ústavní - tzv. náhradní rodinnou péči (NRP) Matoušek uvádí (2003), že by měla být nařízena ústavní výchova jen v případech, kdy je vážně ohrožena výchova dítěte. Děti do Dětského domova přicházejí z kojeneckého ústavu, z diagnostického ústavu nebo přímo z rodinného prostředí. Každé dítě má svůj osud, všichni ale mají společné to, že se jejich rodina nabyla schopná o ně postarat nebo neměla zájem se o ně starat. Jsou i případy, kdy je dítě v DD umístěno z důvodu úmrtí rodičů. Dosavadní život děti poznamená tak, že u nich můžeme pozorovat v různé míře následky trpí deprivačním syndromem. Když dítěti chybí podněty aktivující k příjímání a projevování citové blízkosti ve vztazích s lidmi blízkého okolí – tedy lásky, něhy, vcítění a soucítění říkáme tomu deprivace citová a sociální . Deprivace senzomotorická je když dítě postrádá rozmanitost podnětů aktivizujících je smyslově nebo kdy je omezováno v pohybu. Deprivačně působí jednotvárné, monotónní prostředí, kde se nic neděje, kde chybějí barvy a tvary budící pozornost a zájem, kde nejsou předměty, s nimiž lze manipulovat. Dále kde chybí impulzy aktivizující dítě k činnostem, kde si aktivně rozvíjí svůj vztah k prostředí, orientuje se v něm, získává poznatky o svých možnostech tomu se říká deprivace činnosti . Deprivace je výsledek životní situace, kdy dítěti nejsou uspokojovány jeho základní psychické potřeby v jeho míře a po určitou dobu. Samotný termín deprivace je překládán jako strádání nedostatkem něčeho. Psychické strádání dítěte nedostatkem určitých podnětů, podobně jako v oblasti fyzického týrání, může být různého stupně a -33-
závažnosti, na jeho výsledek působí celá řada dalších okolností. Pojem zanedbanost je nízká úroveň v socioekonomickém prostředí. Zanedbané dítě vyrůstá obvykle v jednoduchém, primitivním prostředí, s nedostatečnou hygienou, bez pravidel vhodného vyspělého chování. Zanedbávaným dítětem je dítě, které se ocitá v situaci, kdy je aktuálně a vážně ohroženo nedostatkem podnětů důležitých k jeho zdravému fyzickému a psychickému rozvoji.( srov. Helus, 2004, Langmeier, Matějček, 1974 ) Citová deprivace vzniká tehdy, pokud není uspokojována citová potřeba jistoty a bezpečí v dostatečné míře. Vzniká tehdy , kdy matka nemá o dítě zájem, zanedbává je a zaujímá k němu pasivní, nebo dokonce lhostejný postoj. Obrana dítěte proti zanedbávání je obtížná, jde o dlouhodobý negativní proces, který zpravidla ovlivňuje vývoj dítěte již od jeho narození. Děti vyrůstajících v těchto rodinách a následně jejich další přemístění do dětských domovů je možné později vypozorovat na chování jednotlivých dětí v těchto zařízení, že byly citově deprivovány a že byl narušen jejich stabilní vztah s matkou.. Můžeme vypozorovat , že rozumové schopnosti dětí nebývají dostatečně využívány. U těchto dětí se postrádá pozitivní motivace jakéhokoli učení, nemají důvod se snažit, chybí jim citová zpětná vazba, která dává jakémukoli výkonu smysl. Často je ovlivněn školní výkon dětí, děti nepovažují školní úspěšnost za důležitou, nejsou dostatečně motivovány k pravidelné přípravě. Krátkodobý úspěch je jen částečnou motivací ale ovšem ne na dlouho.Děti jsou emočně ploché, nedůvěřivé, lhostejné a i agresivní. Bývají výbušnější, chovají se afektovaně s tendencí reagovat zlostně. Pohoda a vyrovnanost je celkově snížena, sami sobě nerozumí ve svých vlastních pocitech . V raném vývoji nebyly rozvíjeny komunikační schopnosti proto jejich slovní zásoba je také o dost chudší . Nízké sebehodnocení se u dětí v DD projevuje sníženou sebedůvěrou a nedostatečnou sebeúctou k sobě samotným. Inklinují proto k vůdčí bytosti ve své blízkosti, kde si posílí svoje sebevědomí. Děti s nedostatečně uspokojenou citovou potřebou běžně mívají problémy v sociální adaptaci. Ve známém prostředí většinou nemají problémy, ale na jakoukoli větší změnu reagují nepříznivě a někdy i selhávají (srov. Langmeier, Matějček, 1974, Vágnerová, 2004) . Dobrý charakter člověka a plně rozvinuté rozumové schopnosti jsou nesmírnou -34-
hodnotou pro společnost. Proto má včasné odhalení deprivace a náprava mimořádný význam. Náprava není snadná a trvá velmi dlouho. Dítě musí dostat dost podnětů k tomu, aby si uvědomilo, že je má někdo rád a tak se jedině naučí že oni sami budou mít někoho rádi
( Matějček, 1986) .
5.2. Historie a návštěva dětského domova Tišnov
Historie dětského domova v Tišnově sahá až do roku 1933. Tehdy byla budova DD na ulici Riegerova, kapacita byla 15 dětí. V roce 1952 byl dětský domov přemístěn do budovy na ulici Na Mlékárně a kapacita DD byla zvýšena na 25 dětí. Po roce 1989, kdy byla budova Na Mlékárně v restituci vrácena původním majitelům, se dětský domov přestěhoval do budovy na ulici Purkyňova, kde je doposud. V roce 2006 prošla budova domova kompletní rekonstrukcí a od 1. února 2007 bydlí děti v krásném zrekonstruovaném domově. Současná kapacita je 32 dětí, součástí dětského domova je školní jídelna s kapacitou 50 strávníků. Dětský domov v Tišnově je rodinného typu. V budově jsou čtyři samostatné byty rodinné buňky. Každá má vlastní, moderně dá se říci i nadstandartně vybavenou kuchyň s jídelním koutem a obývacím pokojem, ve kterém mají děti k dispozici PC, TV, audio a video techniku. Dále jsou v každém bytě čtyři ložnice, každá pro dvě děti, šatna, sociální zařízení a místnost vychovatelů. Součástí domova je školní jídelna, ve které se denně pro děti připravují obědy, ostatní jídla - snídaně, svačiny, večeře si připravují děti s vychovateli na rodinkách. Stejně tak je to i s úklidem - utírání prachu, pomoc při mytí nádobí, vynášení odpadků patři k běžným denním povinnostem dětí. Samozřejmě však hlavní náplní života děti v domově jsou odpočinkové a relaxační činnosti, příprava na vyučování, děti se zapojují do práce různých zájmových kroužků zřizovaných Domem dětí a mládeže v Tišnově, při školách a dalších organizacích. Pro zabezpečení chodu domova a kvalitní péče o děti je nutná i součinnost s dalšími orgány a institucemi - zejména se školami dětí, Dětským diagnostickým ústavem v Brně, OSPOD, pedagogicko-psychologickou poradnou, soudy, Policií ČR apod. Velkým přínosem je pro nás vstřícnost a ochota ke spolupráci ze strany města -35-
Tišnova. Personálně je péče o děti zajišťována denními a nočními vychovateli a taktéž provozními zaměstnanci. V současnosti je DD zaměstnáno 21 osob. Snahou všech zaměstnanců je odvádět, co nejkvalitnější práci, a tak dětem, alespoň částečně, nahradit chybějící rodinné prostředí, ve kterém z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat.
Na jednu vychovatelku papírově připadnou 4 děti, jinak se aktuálně stará o 8 dětí.
Kapesné na měsíc pro děti v DD v Tišnově : • děti do 6 let …………………. 45,-Kč • děti od 6-10 let ……………… 120,- Kč • děti od 10-15 let …………….. 210,- Kč • děti 15 a starší ……………….. 300,- Kč Činnost dětského domova v Tišnově je upravena zákonem č.109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů – č. 383/2005 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Dětský domov je příspěvková organizace, která nezletilým osobám zajišťuje ve věku od 3 do 18 let, nebo zletilé osobě do 19 let na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově nebo ochranné výchově nebo o předběžném opatření, náhradní výchovnou péči v zájmu zdravého vývoje dítěte .
5.3. Kazuistika
Jméno:
Linda
Narozena:
1989
Rodinná anamnéza: matka – Květoslava, narozena 1965, bydlela v Brně, v 19ti letech odešla z domu, žila s partou na okraji města v opuštěném domě, seznámila se zde s budoucím otcem svých dětí, začínala na marihuaně, dále experimenty se středně tvrdými drogami, poslední -36-
stálou drogou se stal heroin, absolvovala ZŠ a dále SŠ obor cukrářství, po SŠ zaměstnána u soukromníka, vyhozena po 6 měsících pro neplnění pracovních povinností, poté již zmíněná parta a nechtěné těhotenství, partner ji nutí k potratu, její matka si nepřeje, aby podstoupila zákrok, nabízí oběma partnerům materiální podporu po narození dítěte, matka si dítě tedy nechává, neustále nezdrženlivá, po roce a půl od narození dcery matka porodila dceru Moniku, otcem druhého dítěte je stejný partner (matka si myslí, že je druhé dítě sblíží), třetí porod syn Ondřej jiný partner, během druhého těhotenství matka navštívila K-centrum, pravidelně chodí na motivační program, snižuje dávky heroinu, po přestěhování se o děti celkem stará, po dvou letech matka začíná znovu zvyšovat dávky, po sociálním šetření v rodině jsou děti umístěny do DD, v současné době má matka zákaz styku s oběma dětmi, se svými rodiči neudržuje kontakt, v roce 2005 autohavárie matka zemřela . otec – Josef, narozen 1970, bydliště Brno, toxikoman od 16 let, experimentoval s různými drogami, dlouho LSD, po seznámení s matkou přešel na heroin, absolvoval ZŠ, vyučen v oboru automechanik, nikdy nezaměstnán, neevidován na ÚP. Veškeré příjmy měl z drobných krádeží, matku po zjištění prvního těhotenství nutil k potratu, dítě nechtěl, i po porodu se choval odmítavě, navštěvoval matku a dítě občas, strhává matku zpět na drogovou scénu, po zjištění druhého těhotenství chodí s matkou do Kcentra, také snižuje dávky drogy, po přestěhování do Modřic zaměstnán u soukromníka, zanedlouho se objevují problémy s policií kvůli krádežím, zvyšuje dávky heroinu, v současné době místo jeho pobytu je ve věznici současný pobyt ve vězení za zneužívání dcery. Zřekl se svých dvou dcer a byl zbaven vyživovací povinnosti. sourozenci – sestra Monika narozena 1987, nechtěné dítě, odmalička nepreferována žádným rodičem, ADD, dysortografie, introvert, nemedikována, nehospitalizována, časté bronchitidy, sourozenci se perou, nerozumí si, žalují na sebe, vztah chladný. Bratr Ondřej narozen 2002 vazba s nevlastními sestry se nevytvořila. rodiče – po narození dcery Lindy rodina nefunkční, materiální zázemí minimální, matka s dítětem bydlí u svých rodičů, otec přichází občas a strhává matku zpět k partě, otec drogově nezdrženlivý, matka přenechává většinu péče babičce dítěte a tráví čas s partou a partnerem, po zjištění druhého těhotenství vrcholí spory mezi partnery a matkou, 2 měsíce před porodem se partneři stěhují do Modřic, přestávají pravidelně navštěvovat K-centrum, po dvou letech babička dětí zpozorovala, že jsou zanedbané a rodiče o ně nemají již takový zájem, po návštěvě v Modřicích se dovídá od sousedů, že -37-
partneři pravidelně fetují, děti pobíhají špinaví venku a mají hlad, babička upozorňuje SPOD a sociální pracovnice po prošetření situace v rodině odebírá obě děti, které jsou umístěny v DD, partneři neprotestují, děti zpět nechtějí .
Osobní anamnéza: průběh těhotenství – nechtěné těhotenství, zjištěné po 1. trimestru, matka již dva roky toxikomanka (1g heroinu denně), matka nechodila na pravidelné těhotenské prohlídky, matka v průběhu celého těhotenství nezdrženlivá, otec znám, žili spolu, nesezdaní . porod – porod v 37. týdnu, bez větších obtíží, dítě s nízkou porodní váhou, bez funkčních nálezů, novorozenecká žloutenka, dítě kojeno pouze v porodnici, matka od počátku nejevila o dítě zájem, propuštěni po týdnu. zdravotní stav Lindy – v dětském věku prodělány časté záněty HDC, očkována. Dnes navštěvuje paradentologii zuby v zuboženém stavu, na psychologické vyšetření dochází 1x za tři měsíce. Pravidelná návštěva gynekologie zavedeno v podpaží tělísko proti otěhotnění. Toho času na vyndání starého tělíska po čtyřech letech a zavedení nového tělíska. Epileptička od doby kdy je medikována žádné záchvaty již neměla. Dříve umístěna v krizovém centru Brno, Hapalova 4 a později v Diagnostickém ústavu Brno, Hlinky. Hospitalizace tři týdny na psychiatrii v Bohnicích z důvodu smrti matky. V současné době probíhá výběr zařízení pobytu po ukončení DD . Konec pobytu červen 2009. Linda přes týden je ubytována Kociánka v Brně, kde se učí jako zahradnice. Červen 2009 má vykonávat závěrečné zkoušky. Vychovatelé mají obavy, aby zkoušky úspěšně absolvovala. Linda bez pomocí druhých není schopna se sama rozhodnout. Je důvěřivá a velmi naivní. charakterové vlastnosti – svéhlavá, hubatá až sprostá, nezodpovědná, lže, nepořádná, problémová.
Diagnóza Středně mentální retardace
-38-
ZÁVĚR
Moje bakalářská práce byla věnována tématu
rizikové faktory rodinného
prostředí pro vývoj dítěte. Bohužel v naší společnosti se vyskytují rodiče, kteří se neumějí, nedokáží nebo nechtějí postarat o své děti. V jejich rodinách není pro děti vytvořené zázemí a nebývají uspokojovány některé nebo všechny jejich potřeby, které dítě potřebuje do života a pro jeho zdravý rozvoj osobnosti. Děti potřebují ke svému vývoji vyrůstat v rodině. Ústavní zařízení mají spoustu výhod
- děti zde bývají
velmi dobře hmotně zabezpečeny a naučí se spousty
dovedností pro jejich další život, personál bývá ve většině případů dobře profesionálně i emočně vybaven, ale pořád jde o tzv.„ cizí lidi“ , ne o biologické rodiče dětí. Vztahy mezi rodiči a děti nikdo nemůže nenahradit. Pravděpodobně asi budou existovat děti, které ve svých rodinách nemohou zůstat za jakýchkoliv důvodů. Pro některé děti se nenajde náhradní rodina ani v rámci širší rodiny, ani rodina adoptivní. V rodinách tam kde není dostačující výchova je však reálné pomoci rodičům k jejich zlepšení situace. Cílem této bakalářské práce bylo v rámci o plnohodnotný vývoj dítěte pouvažovat o pravidlech a hranicích v rodinné výchově, které jsou velmi často zdrojem omylů, chyb a častého nedorozumění. Snažila jsem se shrnout získané zkušenosti z praxe s rodinami dětí v rizikových faktorech rodinného prostředí a cenné poznatky z odborných literatur. K zamyšlení o výchově v rodině jsem chtěla poukázat na to, jak je nezbytně důležité při intervenci v rodině sledovat potřebu hranic dítěte, jejich stanovování a dodržování a to od raného věku dítěte. Snad se mi podařilo poukázat na to, že v rodinách, ve kterých nejsou hranice a pravidla se zhoršují rizika ve výchovné péči a tím tedy i zdravý vývoj dítěte pro jeho další život. V první části bakalářské práce jsem se zaměřila na stručnou charakteristiku rodiny. Ve druhé kapitole byla upřena pozornost na zanedbání výchovné péče, která může mít různé příčiny. Problematika zanedbávání je nepoměrně široká a z ní jsem vybrala právě oblast rizikové faktory zanedbávání péče o dítě a tím byly stanoveny i pravidla a hranice výchovného stylu rodiny. Na základě poznatků byla stanovena základní pravidla, která jsou považována za podstatná pro přiměřenou výchovu. Práce byla doplněna jednou kazuistikou dítěte z dětského domova na níž byl poukázán -39-
způsob poradenské činnosti při práci s rodinami dětí v rizikových prostředí s důrazem na potřebu hranic ve výchově. Jako základní ideu autorka považuje podpora dítěti prostřednictvím pomoci jeho samotným rodičům a vytvoření jasných pravidel jednání, která budou odpovídat věku vyspělosti a zralosti dítěte.
-40-
RESUMÉ
Tato bakalářská práce se věnuje tématu rizikové faktory rodinného prostředí pro vývoj dítěte. V rodinách, ve kterých se rodiče neumí, nedokáží nebo nechtějí o své děti postarat, je potřebná včasná intervence na pomoc dítěti. Většinou je možná podpora a pomoc prostřednictvím jejich rodičům. V rodinách se ukazuje jako hlavní důvod problémů ve výchovné péči nedodržování stanovení hranic a pravidel jednání, která by odpovídala zralosti a věku dítěte. Pro rizikové faktory rodinného prostředí je důležité se věnovat potřebám rodičům a dětí.
RESUMÉ
This bachelor thesis focuses on risk factors of family environment for the development of the child. In families where the parents can not, unable or unwilling to care for their children, early intervention is needed to help the child. Usually it is possible support and assistance through his parents. In families, it appears the main reason for problems in the educational care of non-determination of boundaries and rules of conduct that meets the child's age and maturity. The risk factors of family environment is important to address the needs of parents and children.
-41-
LITERATURA : ARCHEROVÁ,C. Dítě v náhradní rodině. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-578-4. BECHYŇOVÁ,V.; KONVIČKOVÁ,M. Sanace rodiny. Praha: Portál, 2008. ISBN 97880-7367-392-5. CAMPBELL,R. Potřebuji tvou lásku, vydalo Návrat Praha 1992. DUNOVSKÝ,J.;DYTRYCH,Z.;MATĚJČEK,Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Avicenum, 1995. ISBN 80-7169-192-5. HELUS, Z. Psychologie.Praha: Nakladatelství Fortuna, 2003. ISBN 80-7168-876-2. DUBOWITZ,H.;DEPANFILIS,D. Handbook for Children Protection Practice. Sage Publications, Thousand Oakks 2000. ELLIOTOVÁ,M. Jak chránit své dítě. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-034-0. Kol. Násilí v rodině, Univerzita Karlova, Praha 1995. MATĚJČEK,Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství, Praha: SPN,1992. ISBN 80-04-25236-2. MATĚJČEK,Z.; LANGMEIER,J. Počátky našeho duševního života. Praha: Panorama 365 s. 1986. LANGMEIER,J.; MATĚJČEK,Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicenum, 1974. ISBN 08-049-74 . MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha: Avicenum, 1989, ISBN 08-056-89. MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál 2007, ISBN 978-80-7367-272-0. MARKHAMOVÁ,U. Pomáháme dětem zvládnout stres. Praha: TALPRESS, 1996. ISBN 80-7197-020-4. MÁCHOVÁ, J. Duševní hygiena rodinného života, Praha: Avicenum, 1974. ISBN 807127-026-1 . MATOUŠEK,O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2003. ISBN 80-86429-19-9. NEŠPOR, K. Vaše děti a návykové látky. Praha:Portál 2001, ISBN 80-7178-515-6 . RHEINWALDOVÁ,E. Rodičovství není pro každého. vydalo MOTTO 1993, ISBN 80901338-4-3. RHEINWALDOVÁ,E. Jak vychovat šťastné dítě. Vydal R+H s.r.o. Nakladatelství Motto, 2005. ISBN 80-85872-61-7 . ŠPECIÁNOVÁ,Š. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. LINDE nakladatelství 2003. ISBN 80-86131-44-0 .
TRAIN,A. Nejčastější poruchy chování u dětí. Praha: Portál, 2001.ISBN 80-7178-5032. VOJTOVÁ, V. Kapitoly etopedie-přístupy k poruchám emocí a chování. Brno Paido 2004.
-43-
PŘÍLOHY :
Příloha č.1: Vnitřní řád DD Tišnov Příloha č.2: Pravidla pro návštěvy rodičů Příloha č.3: Týdenní plán výchovné činnosti Příloha č.4: Formulář protokolu o předání dítěte Příloha č.4: Formulář testování na přítomnost alkoholu Příloha č.5: Vybavenost DD Tišnov – fotografie Příloha č.6: Výlet do Beskyd dětí z DD Tišnov
