NIKOLA BEDNÁRIKOVÁ RIZIKOVÉ FAKTORY RODINNÉHO PROSTŘEDÍ PRO VÝVOJ DÍTĚTE

U N IV E R Z IT A P A LA C K É H O v O LO M O U C I P e d a go gi c k á f a k u l t a Ú s t a v s p e c i á l n ě p e da go gi c k ýc h s t u d i í

NIKOLA BEDNÁRIKOVÁ I I I. r o č n í k - p r e z e n č n í s t u di u m O b o r : S p e c i á l n í p e da go gi k a p r o v ýc h o v n é p r a c o v n í k y

RIZIKOVÉ FAKTORY RODINNÉHO PROSTŘEDÍ PRO VÝVOJ DÍTĚTE

B A K A LÁ Ř S K Á P R Á C E

V e d o u c í p r á c e : M gr . e t B c . V e r o n i k a R ů ž i č k ov á , P h. D .

O LO M O U C 2 0 1 1

P r o h l a š uj i , ž e j s e m z á v ě r e č n o u b a k a l á ř s k o u p r á c i v yp r a c o v a l a s a m o st a t n ě a p o u ž i l a j e n u v e d e n ýc h p r a m e n ů a l i t er a t u r y. V e V a l a š s k é m M ez i ř í č í d n e . . . .. . . . . .. . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . .. . . . . .. . . . . .. . . . . . . v l a s t n o r u č ní p o d pi s

Po d ě k o v á n í D ě k u j i M gr . E t B c . V e r o n i c e R ů ž i č k o v é , P h . D . Za o d b o r n é v e d e n í b a k a l á ř s k é p r á c e , z a c e n n é r a d y a p ř i p o m í n k y.

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................................. 5 I.

TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................................................................. 6

1

RODINA A JEJÍ VÝZNAM ......................................................................................................................... 6

2

1.1

DEFINICE A VÝZNAM RODINY PRO VÝVOJ DÍTĚTE ......................................................................... 6

1.2

TYPY RODIN, JEJICH POZITIVA A NEGATIVA PŮSOBÍCÍ NA DÍTĚ .................................................... 8

1.3

FUNKCE RODINY .......................................................................................................................... 11

1.4

POROVNÁVÁNÍ KLADŮ A ZÁPORŮ STYLŮ VÝCHOVY, JEJICH DEFINICE ....................................... 14

1.5

RODINA DŘÍVE A NYNÍ ................................................................................................................. 16

DĚTI ZE SOCIOKULTURNĚ ZNEVÝHODNĚNÉHO PROSTŘEDÍ ................................................................ 21 2.1

ALKOHOLISMUS V RODINĚ .......................................................................................................... 21

2.2

DÍTĚ SVĚDKEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ ............................................................................................. 23

2.3

TÝRÁNÍ ......................................................................................................................................... 25

2.4

ZNEUŽÍVÁNÍ ................................................................................................................................. 28

2.5

DŮSLEDKY A VLIV NA DÍTĚ A CELOU RODINU ............................................................................. 33

2.5.1

ODEBRÁNÍ DÍTĚTE Z RODINY, UMÍSTĚNÍ DO RODINY NÁHRADNÍ....................................... 36

2.5.2

VYMEZENÍ A DRUHY NÁHRADNÍ RODINNÉ PĚČE ................................................................ 38

II.

PRAKTICKÁ ČÁST .................................................................................................................................. 43

3

VYMEZENÍ CÍLE PRÁCE ......................................................................................................................... 43

4

5

3.1

CHARAKTERISTIKA ZAŘÍZENÍ........................................................................................................ 43

3.2

POUŽITÉ VÝZKUMNÉ METODY .................................................................................................... 44

PŘÍPADOVÁ STUDIE ............................................................................................................................. 47 4.1

KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 1.......................................................................................... 47

4.2

KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 2.......................................................................................... 52

4.3

KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 3.......................................................................................... 56

4.4

KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 4.......................................................................................... 61

4.5

KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 5.......................................................................................... 64

ZHODNOCENÍ VÝSLEDKU ŠETŘENÍ ....................................................................................................... 68

ZÁVĚR .......................................................................................................................................................... 70 Seznam literatury a použitých zdrojů .......................................................................................................... 72 ANOTACE .........................................................................................................................................................

ÚVOD Téma „Rizikové faktory rodinného prostředí pro vývoj dítěte“ , jsem si zvolila z důvodu mého zájmu o děti „postižené“ právě tímto problémem. Z pozice učitelky mateřské školy jsem si při každodenní práci s dětmi uvědomila důležitost dobře fungující rodiny, která pozitivně ovlivňuje fyzický i psychický vývoj dítěte. Ale ne v každé rodině se výchova ubírá správným směrem. Proto chci ve své práci poukázat na rodinné rizikové faktory, které dítě negativně ovlivňují, ale především mu způsobují trauma. Chtěla bych se pokusit přiblížit pocitům dítěte, jehož výchova není zcela v normálu. Pokusit se objasnit, které rizikové faktory ovlivňují vývoj dítěte, a kde až mohou tito poškozeni jedinci skončit. Myslím si, že rodina je pro každé dítě velmi důležitá. Všestranně se rozvíjejí právě díky ní. Zde by se děti měly cítit v bezpečí. Ale ne všude tomu tak je. Někde prostě funkčnost rodiny neodpovídá standardu a poškozuje správný vývoj dítěte.Tato problematika mě velmi zajímá a právě proto jsem si zvolila téma tohoto názvu. Hlavním cílem mé bakalářské práce bude: dosáhnout zjištění závažnosti problému, který se vyskytl v rodině dítěte, díky němuž bylo umístěno do dětského domova a jeho dopad na dítě samotné. K zjištění tohoto cíle mi pomohou především kazuistiky a metoda pozorování. Dále bych se chtěla zaměřit na rizikové faktory rodinného prostředí a jejich působení na vývoj dítěte, jakým způsobem jej ovlivňují a zda se s následky dítě dokáže někdy vyrovnat. Poté se budu zabývat problematikou rodiny, jejího významu,typy a její celkovou funkčností. Jakým způsobem dítě přistupuje k různým typům funkčnosti rodiny. Zda situace v rodině zvládá. Proč dochází k týrání, či zneužívání dětí. A především, jakým způsobem je před těmito riziky chránit. Předpokládám, že zjištěné údaje se stanou předpokladem předcházení rizikových faktorů v rodinném prostředí nebo dojde na jejich základě k projevenému zájmu o případné odstranění problémů ze strany rodinných příslušníků. Ti by si měli uvědomit, že největší dopad je viditelný na dětech.

5

I.

1

TEORETICKÁ ČÁST

RODINA A JEJÍ VÝZNAM

Když se řekne slovo „rodina“, pak se většině z nás vybaví slova jako: táta, máma, bráška, sestřička, láska, souhra, klid, bezpečí, pochopení. Své rodiny milujeme a snažíme se pro ně dělat vše, co je v našich silách, i když to mnohdy nevypadá. Oplácet jim lásku a vážit si jich. V dnešní době, ale slyšet od někoho větu, která zní: „Máme dobře fungující rodinu“, je snad zázrak! Proto pro každého člověka slovo rodina znamená úplně jiný pojem. Nyní bychom si tedy měli alespoň trošku definovat, co pojem „rodina“ znamená a jaký má význam pro vývoj dítěte.

1.1 DEFINICE A VÝZNAM RODINY PRO VÝVOJ DÍTĚTE „Rodina je základní jednotka celé společnosti.“ (Binarová, 2001, s. 31) „Rodina představuje ojedinělý typ sociální skupiny, poskytující v podstatě nenahraditelné klima a prostředí pro seberozvoj jedince. Vyznačuje se vysokou mírou intimity a vysokým formativním účinkem.“ (Řezáč, 1998, s. 204) „Rodina, navzdory proměnám, kterými prochází, problémům, s nimiž je konfrontována, a pochybám, kterým čelí, zůstává svébytným druhem lidské pospolitosti, bez kterého si většina současníků nedovede svůj život pžedstavit.“ (Helus, 2007, s. 149) Rodina je pro vývoj dítěte nesmírně důležitá. Je místem, kde by se každý jedinec měl cítit v bezpečí a prožívat ty nejkrásnější chvíle svého dětství. Místem, kam se rád vrací a těší se na své rodiče a sourozence. A však ne všude tomu tak je. Rodiče jsou pro dítě velkým vzorem a to by si měli připomínat každým dnem. Pokud selžou, může se to v budoucnu negativně projevit na jejich dětech. Měli by fungovat jako správní rodičové a snažit se nezklamat, dodržovat určitá pravidla a dbát na správnou výchovu.

6

V dnešní uspěchané době, kdy rodiče stále pracují, aby uživili rodinu, můžeme sledovat, jak málo času spolu tráví. Dítě vyžaduje neustálou pozornost, lásku, a když se mu jí nedostává, vyhledává ji jinde. Pak se snadno může stát, že už své rodiče nepotřebuje, nerozumí si s nimi, neustále se dohaduje a raději tráví čas se svými vrstevníky, jelikož jen oni mu přeci dokáží porozumět. Ale mohou přijít i horší okamžiky, jako je alkohol, drogy, krádeže a násilí. Proto je pro dítě vliv rodiny maximálně důležitý a výchova by se neměla zanedbávat. Colorosová (2008, s. 195) tvrdí, že: „Úspěšná výchova dětí je jedním z hlavních cílů rodiny, ale také zdrojem největších rodinných problémů.“ Často se sami sebe ptáme, zda jsme pro výchovu svého dítěte udělali maximum. s vychováváním dítěte je to jako se sázkou do loterie. Nikdy předem nevíme, jaký bude konečný výsledek. Zda se i přes veškerou naši snahu bude řídit tím, čemu jsme ho celá léta učili a k čemu vedli, či se vydá vlastním směrem. Pokud ale na něj začneme tlačit, vzepře se a už s ním nehneme. Proto se raději snažme dítě vyslechnout a porozumět jeho přáním a potřebám. Začne nás brát, jako své přátelé. „Správně fungující rodiny se nevyznačují něčím, co dělají nebo nedělají, ale tím, jak za každých okolností udržují v rovnováze individualitu a samostatnost svých členů a jejich sounáležitost s celkem a vzájemnou závislost.Také je možné správně fungující rodinu popsat podle toho, čím není: není hierarchická, byrokratická či plná násilí. Rodiče nevyžadují respekt, pouze mu děti učí. Děti se učí klást otázky a nepodřizovat se autoritě bez přemýšlení. Učí se, že mohou říkat ne, že mohou ostatním naslouchat a samy budou vyslechnuty, že mohou respektovat ostatní, kteří zase respektují je. Děti se učí vcítění a lásce k sobě i k ostatním. Z toho, jak ostatní jednají s nimi, se učí projevovat soucit, vycítit trápení a být ochoten pomoci. Rodina dětem dává soustavnost, pevnost a spravedlnost stejně jako klid a mír stabilní struktury, které děti potřebují k rozvoji vlastní osobnosti. Místo toho, aby byly děti podřízeny něčí moci a tak se učily ovládat ostatní, dostanou kontrolu nad vlastním životem, aby mohly ostatní učit tomu, co se samy naučily o možnostech lidské duše. Správně fungující rodina pomáhá dětem vytvořit si vlastní smysl pro disciplínu, díky němuž pak i tváří a tvář nepřízni života či tlaku společnosti nepřestávají věřit samy sobě a svým možnostem.“ (Colorosová, 2008, s. 195 – 196)

7

Zdeněk Helus (2007, s. 135) ve své knize „Sociální psychologie pro pedagogy“ čtenářům sděluje, že : Rodina je velkým tématem sociální psychologie a sociologie. Je to dáno tím, že je jednou ze základních strukturálních složek společnosti a složkou zcela základní, pokud jde o zajišťování péče o děti a mládež, zejména pak o vytváření prvopočátečních předpokladů rozvoje osobnosti v socializačním procesu. Právě v tomto smyslu vyznívá výrok, který lze často slýchat: „Rodina je základem společnosti, jaká rodina - takové děti. „ Každý člověk si přeje mít dobře fungující rodinu. Rodinu, ke které se může každý den vracet s pocitem, který jej naplňuje láskou. Mějme na paměti, že vše co se v rodině odehrává, ať už v pozitivním, či negativním slova smyslu, dítě vemi ovlivňuje. Proto se nadále snažme o to, aby v našich rodinách neuhaslo světlo rodinného krbu a bojujme za to, co milujeme. Za svou rodinu.

1.2 TYPY RODIN, JEJICH POZITIVA A NEGATIVA PŮSOBÍCÍ NA DÍTĚ Rodina je sociální skupina, která je tvořena dvěma a více lidmi. Měla by být zárukou pocitu bezpečí, jistoty, pochopení a lásky. Tyto hodnoty pak vycházejí z daných tradic, které jsou pro rodinu důležité. Jejich dodržování přirozeně působí na výchovu jedince. Ne každému se ale podaří vytvořit podmínky k dobře fungující a harmonické rodině. Rodinu proto rozdělujeme na několik typů podle toho, zda v ní žijí všichni členové nebo v ní někdo schází a to na úplnou a neúplnou. Dále podle toho jestli rodiče plní všechny potřebné funkce tak, aby rodina správně fungovala. Nyní si vymezíme některé typy rodin. Rodina úplná – je rodinou, která má všechny své členy. Nikdo v ní neschází. Svou roli zde hrají otec i matka, se kterými děti mohou trávit svůj volný čas. Mohou se rodičům svěřit se svými problémy a oni je vyslyší, poradí jim. Rodiče fungují, pečují o své děti. Těm se dostává potřebné lásky a porozumění. Mnohdy je ale rozmazlují a v budoucnu je mají problém zvládnout. Děti si lehce zvyknou na to, že jim rodiče dají vše na co si vzpomenou. Pak je pro ně ovšem problematické pochopit, že ne všichni mají takové štěstí, aby dostávali takové pěkné a drahé věci. A také se k těmto dětem podle toho mohou chovat. Proto je třeba dětem určovat ve výchově hranice a rodiče by neměli povolit jejich přektočení. Dalším typem rodiny, je rodina neúplná. Ta by se dala charakterizovat takto:

8

Rodina neúplná – v tomto typu rodiny bohužel schází nebo nefunguje jeden z členů rodiny. Dítěti chybí jeden ze vzorů po celý život. Samotný rodič se nestíhá dítěti věnovat tolik, jako když by v rodině fungoval i rodič druhý. Snaží se zabezpečit rodinu, aby se měla dobře. Někdy je to ovšem složité a může to mít nepříznivý dopad na finanční stuaci rodiny. Dítě je pak omezováno v činnostech, kterým by se rádo věnovalo, ale pro nedostatek financí nemůže. Rodina si nemůže dovolit drahé bydlení, oblečení, mobily, výlety, kroužky a spoustu dalších věcí. Tyto děti bývají často předhazovány nejrůznějším typům řečí jako např.: „Ty nemáš značkové oblečení. S tebou já se bavit nebudu.“, „Co to máš za mobil? Takový křáp!“ Dítě často špatně snáší posměšky svých vrstevníků, a proto situace v dnešní době není opravdu snadná. Poraďme svým dětem, jak se v těchto situacích mají zachovat. A o problému s ním pohovořme. Zeněk Helus se ve své knize Sociální psychologie pro pedagogy (2007, s. 170) o rodině neúplné zmiňuje. Tvrdí, že: „Nepřítomnost otce (která bývá mnohem častější než nepřítomnost matky) může být dítěti za nepříznivých okolností kompenzována jinými muži, s nimiž je rodina v úzkém kontaktu. Bývá to např. dědeček, strýc, matčin přítel. O překompenzaci hovoříme tehdy, když rodič z obavy, že dítěti musí vynahradit druhého chybějícího, je obklopí takovou péčí, že je rozmazluje. K tomu jevu může dojít také z iniciativy nového matčina partnera/otcovy nové partnerky, kteří přemírou lásky a péče chtějí dokázat sobě, dítěti i partnerovi, že jsou lepší, než byl původní, pokrevní rodič.“ Což někdy rodinu může opravdu poškodit. Raději bychom všemu měli nechat volný průběh. A na dítě v žádném případě netlačit. Měli bychom dělat vše pro zlepšení funkčnosti rodiny. Pokud rodina ve svých funkcích neselhává, pak hovoříme o rodině funkčí, která patří mezi další typy rodin. Funkční rodina – naplňuje všechny své funkce. A to: ekonomickou, emocionální, biologickou a socializačně-výchovnou. Splňuje požadavky pro dobrou rodinu. Fungují zde a dodržují se zavedená pravidla a rodiče pečují o své děti, jak nejlépe dovedou. Jsou pro ně dobrým vzorem. Dále pak zde můžeme hovořit o dysfunkční rodině.

9

Dle Heluse ( 2007, s. 172) „Vážné důsledky pro vývoj dítěte mívá tzv. funkční/skrytá úplnost. V tomto případě může být-viděno zvnějšku-rodina úplná a spořádaná, ale ve skutečnosti jeden z rodičů své rodičovské funkce neplní. Např. nevšímá si dítěte, je mu citově uzavřen, delší období doma nepobývá. Takováto funkční neúplnost bývá zdrojem napětí v rodinných vztazích. Stává se, že dítě chce „nefunkčního rodiče“ aktivizovat, aby se o události v rodině více zajímal, aby se zapojil do řešení rodinných problémů, nebo aby projevil více citového zaujetí ve vztahu k němu samotnému. Formy bývají někdy pochybné, mohou mít charakter „provokování“ krajními prostředky: dítě je neposlušné, neprospívá ve škole nebo i provede něco kriminálního (krade v samoobsluze, je agresivní ve škole, poškodí cennou věc). Za tím vším ale bývá primárně touha dostat rodiče z lhostejnosti, „vynutit“ na nich nějaký rodičovský projev, a to za každou cenu.“ Dysfunkční rodina – neplní některé své funkce, nebo rodiče dávají svým dětem špatný příklad. Npř: rozvod. Posledním ze zmíněných typů je afunkční rodina. Afunkční rodina – rodina, která neplní své funkce vůbec a dokonce svou výchovou ohrožuje své děti. Dává jim špatný příklad, nedodržují se v ní pravidla. Rodiče dítě zanedbávají, úkolují, trestají, nekontrolují, nechávají ho často samotné. Dítě se stará o svou rodinu. Krade, aby jí obstaral jídlo a potřebné věci pro život. Rodiče dítě k ničemu nevedou. Tento typ řadíme mezi nejhorší vůbec. Velmi škodí dítěti. Každý z těchto typů rodin dítěti přináší nějaká pozitiva či negativa. Mnoho rodin, v dnešní době, funguje tak, že spíše přežívají. Někteřé proto, že od nich odešel důležitý člen rodiny, který rodinu emocionálně či ekonomicky podporoval. Jiné zase proto, že jsou na tento způsob života zvyklí od malička a příjde jim naprosto přirozený. Což dítě mnohdy negativně ovlivní. Proto je důležité snažit se rodině obětovat maximum, jelikož vše, co se v ní odehrává se zároveň odehrává v dětech. A na ty bychom měli myslet především.

10

1.3 FUNKCE RODINY Úkoly a povinnosti rodiny, které by měla naplňovat, jsou pro její samotný rozvoj velmi zásadní. Je důležité, aby se k nim rodina stavěla zodpovědně. Helus (2007, s. 149) se domnívá, že: Rodina, navzdory proměnám, kterými prochází, problémům, s nimiž je konfrontována, a pochybám, kterým čelí, zůstává svébytným druhem lidské pospolitosti, bez kterého si většina součastníků nedovede svůj život představit. Především je významným, byť pro mnohé už vratkým stabilizátorem intimní mezilidské vzájemnosti - útočištěm domova.“ Důležitost dobře fungující rodiny tkví ale především právě v samotnách funkcích rodiny. Vymezíme si proto 4 základní funkce, které pro rodiny platí: -

Emocionální funkce,

-

Biologicko-reprodukční funkce,

-

Ekonomická funkce,

-

Socializačně výchovná funkce.

Jako první si zmíníme náplň emocionální funkce: „Emocionální funkce rodiny poskytuje uspokojování citových potřeb všech jejích členů. Rodiče uspokojují emoční potřeby dětí, narození dítěte a péče o něho uspokojuje rodiče. Rodina je nezastupitelná při uspokojování základních emočních, psychických potřeb dítěte i rodičů. Psychické a emoční potřeby dítěte jsou: -

stálost prostředí, místo, kde to důvěrně zná, kam se rádo vrací, kde věci mají svůj řád,

-

přítomnost stálých osob, zvláště role matky je velmi významná,

-

citová vstřícnost a příchylnost ze strany rodičů,

-

podnětnost prostředí a podněcování aktivity.

Rodiče by tak měli vytvářet pro dítě domov, zázemí bezpečí a jistoty, společenství radosti. Bohužel, ne vždy se jim to daří.“ (Binarová, 2001, s. 34)

11

Je třeba si v tomto případě udělat jasno. Nic by se nemělo přehánět. Mluvíme zde o zdravé výchově v rodině se vším co do ní patří. Proto si dávejme pozor například na přehnanou emocionální výchovu, která dítěti dokáže v častých případech velmi ublížit. Dítě pak prožívá i v pozdějším věku separační úžkost, která pak může lehce přejít k emocionální nevyrovnanosti. Další funkcí rodiny je biologicko-reprodukční. „Základní biologickou funkcí rodiny je reprodukce (plození dětí), která v sobě obsahuje i uspokojení sexuálního pudu. Reprodukce je důležitá pro zachování lidstva.“ (Binarová, 2001, s. 33) Předposlední v pořadí je funkce socializačně výchovná. „Socializační funkce spočíva v tom, že rodina předává další generaci tradice, normy a postoje dané společnosti - vychovává. Učí dítě základním způsobům společenského chování. Výchova je chápána jako působení a ovlivňování lidí navzájem. Výchova v rodině je souhrnem interakcí, způsobů komunikací, rituálů a stereotypů. Rodina se stává pro dítě prvním a dosti závažným modelem celé společnosti a je pro dítě prvotní skupiou, která formuje jeho osobní vývoj i postoje k dalším skupinám. Rodiče svým vlivem určují životní dráhu svého dítěte. Jeho vzdělání, jeho schopnost uplatnění, jeho představu o manželství a rodině. Neznamená to však, že rodina přesně kopíruje společenské normy a požadavky. Každá rodina se více či méně od těchto požadavků odchyluje. Rodina je relativně uzavřený společenský organismus, který vlivy okolního prostředí svým svérázným způsobem zpracovává. Vidíme, že v některých rodinách se uplatňují výchovné styly, které více ctí tradico patriarchátu vynucování poslušnosti silou, vnucování názorů. V jiných zase je výchova liberální, tedy schovívavá, volnější a svobodnější. Používané styly budou závislé na osobnostních vlastnostech rodičů, jejich zkušenostech a zážitcích z vlastní rodiny a na zvláštnostech jejich soužití.“ (Binarová, 2001, s. 34-35) Každopádně vhodnějším řešením při výchově dětí bude zvolení středního pásma, kterým dítěti neublížíme, či jeho výchovu nezanedbáme.

12

Dle Heluse (2007, s. 151) rodina otevírá dítěti příležitost vejít do mezigeneračních vztahů a tím hlouběji proniknout do chápání lidí různého věku, různého založení, zůžného postavení. Máme zde na mysli to, že rodina včleňuje dítě nejen do vztahů s rodiči, ale také do vztahů s prarodiči, do vzahů s mladšími i staršími sourozenci, strýci a tetami. Závěrečnou a tedy čtvrtou v pořadí je funkce ekonomická. „Ekonomická funkce znamená, že rodina by měla materiálně zabezpečit všechny své členy (jídlo, ošacení, domácnost). V dřívější době byla ekonomická funkce rodiny výraznější, protože rodina často bývala výrobní jednotkou. Řemeslo nebo povolání se dědily a otci pomáhali, podle možností, všichni členové rodiny. Dnes tato podoba ekonomického zabezpečení rodiny již téměř vymizela.“ (Binarová, 2001, s. 33) Někteří rodiče dokáží svou rodinu ekonomicky velmi dobře zabezpečit. Děti v ní, ale mnohdy dostanou vše na co si jen vzpomenou. Což není vhodné pro jejich výchovu. Jsou rozmazlené, nedokáží si vážit věcí, které dostanou a hlavně neznají hodnotu peněz. Proto by mohly mít v budoucnu problém s uspořením si větší peněžní částky. O dalším extrému můžeme hovořit tehdy, pokud rodič rodinu nedokáže zabezpečit vůbec, či minimálně. K této situaci dochází většinou tehdy, pokud rodiče v rodině nedokáží fungovat. Jsou závislí na nějaké látce, na automatech, apod. Prostě si žijí svůj vlastní svět a mnohdy do něj své děti nezačleňují.

13

1.4 POROVNÁVÁNÍ KLADŮ A ZÁPORŮ STYLŮ VÝCHOVY, JEJICH DEFINICE Styl výchovy je způsobem výchovy, který rodiče volí pro výchovu svých dětí. Úvodem této kapitoly, bychom se zaměřili na názor Binarové (2001, s. 35), která o stylech výchovy hovoří takto: „Co ovlivňuje výchovné styly rodičů? Na prvním místě jsou to jejich zážitky

z dětství. Jak se k nim chovala matka, či otec a jaké vztahy byly mezi nimi, kolik měli sourozenců a jaká byla jejich konstelace (byli nejstarší z dětí, nebo nejmladší, měli bratra či sestru apod.) Jak se u nich doma komunikovalo, kdo rozhodoval a kdo se podřizoval. Jaký druh odměny a tresty zažívali. Výchova rodičů je závislá i na vzdělání a inteligenci. Udává se, že matky s vyšším vzděláním budou předpokládat vyšší vzdělanost a své děti k ní výchovně vést. Předpokládají u svých dětí výborné známky a někdy až přecitlivěle reágují na školní neúspěchy. Výchovné postupy rodičů ovlivňuje i plánování a chtěnost dítěte, vzahy mezi rodiči navzájem, úplnost či neúplnost rodiny, ekonomická úroveň, pohlaví dítěte. Matky bývají shovívavější ke svým synům, otcové mohou syna vnímat jako rivala a mohou být přísnější.“ (Binarová, 2001, s. 35) Partneři by si měli dobře rozmyslet, zda jsou na pořízení si vlastního dítěte a zároveň na jeho výchovu připraveni. Pokud se ještě necítí na to, aby vstoupili do této nové životní etapy, pak by něměli nic uspěchat. V dnešní době si každý myslí, že vychovávat dítě nemůže být přeci tak těžké, ale jakmile si jej pořídí, nepřestávají se divit. „To dítě stojí tolik peněž, času, sil! Do čeho jsme se to pouštěli? „ Pak už je ale na naříkání pozdě. Své rozhodnutí změnit nemohou a celou situaci musí zvládnout. Což je mnohdy opravdu velmi těžké. Ale selhání rodičů by se pak mohlo projevit na celkové výchově dítěte. Uvedeme si několik typů stylů rodičovské výchovy, které se vyskytují při výchově dítěte. A ty si i na konci této kapitoly i zhodnotíme a pozastavíme se nad jejich klady či zápory.

14

„Výchova rozmazlující - je styl výchovy, kdy matka nebo otec na dítěti nezdravě citově lpí, jsou nadšeni každým jeho projevem, znožňují je. Podvědomě chtějí, aby dítě zůstalo roztomilé, citově závislé, nedospělé. Nekladou na dítě žádné nároky, odstraňují mu z cesty překážky, podřizují se jeho náladám, posluhují mu. Tento styl brání dítěti v osamostaťnění se, zvláště v období dospívání. Pro takové dítě pak může být zátěží, když se ocitne ve skupině jiných dětí a má se jim přizpůsobit, když se má něčemu podřídit.“ (Binarová, 2001, s. 35-36) Takovou výchovu označujeme také za liberální. Dalšími styly výchovy dle Binarové (2001, s. 35) jsou: „Výchova podceňující – jde o styl výchovy, kde rodiče kladou důraz na nedostatky dítěte. Pokud se dítěti něco povede, berou to jako samozřejmost, nechválí. Používají více trestů. Vnucují dětem vlastní postupy a pravidla. Podceňují možnosti a schopnosti dítěte. Děti z takových rodin mívají malou sebedůvěru, mají obavy něco začít, protože již dopředu očekávají neúspěch. Autoritářská výchova – jde o styl, kde rodiče přísně dodržují staré radice v chování. Stanovují pravidla a očekávají, že budou plněna bez argumentů a diskusí. Porušení pravidel je trestáno. Své děti vychovávají těžkou prácí a poslušností. Už od útlého dětství musí pomáhat v domácnosti. Tyto děti bývají závislé na názoru druhých, snáze podlehnou tlaku okolí, bývají nepřátelské. (Binarová, 2001, s. 36) Helus (2007, s. 169) autoritářský styl charakterizuje takto: vyznačuje se vysokým stupňěm direktivnosti a rigidnosti (ulpělosti, nepružnosti) v prosazování požadavků na poslušnost dítěte. Rodiče s dítětem málo komunikují, spíše uplatňují striktní zásadu „mlč a dělej, co ti říkám“. Významnou roli hraje trestání, v neposlední řadě i fyzické. „Protektivní výchova – kdy rodiče lpí na dítěti, brání mu v činnostech, aby si neublížilo, omezují jeho volnost, zbavují ho jeho vlastní podnikavosti. Takové děti mohou reagovat buď podřízením se tomuto omezování, a stávají se tak „obětními beránky“ agresivnějších dětí, nebo jsou agresivnější a snaží se domácí omezování nahradit zvýšenou aktivitou mimo dohled rodičů. Stávají se členy různých part.

15

Protekční výchova – při ní se rodiče přehnaně snaží, aby dítě dosáhlo cílů nebo hodnot za každou cenu. Nezáleží jim na způsobu, jak toho dosáhnou. Dítěti ve všem pomáhají, zařizují za něho různé povinnosti a od druhých lidí požadují ohledy vůči svému dítěti. Takové děti mají sklon podvádět, na požadavky reágují zlobou, vlastní neúspěch svádí na druhé.“ (Binarová, 2001, s. 36) Za nejpříznivější pro vývoj dítěte je pokládán styl demokratický. Kladně se na něm hodnotí to, že se opírá o vysvětlení než o tresty, nechává dítěti přiměřenou volnost, ale také klade určité meze, které musí dodržovat. Jedinci je dána možnost komunikovat se svými rodiči, kteří jej vyslechnou a pomohou mu. Za negativum tohoto stylu výchovy se považuje, že je z části stylem netradičním a pro některé jedince tedy i obtížným. Co se týče stylu liberálního, tak zde jsou viditelná převažující negativa to především v přílišné volnosti, která je vychovávanému poskytována. Ten nabyde dojmu vícecennosti a začne si určovat svá pravidla. Ůkoly, které dostává jsou ze strany rodičů nekontrolovány, proto je mnohdy ani neplní. Pozitivum lze nalézt snad jen v budoucí průbojnosti vychovávaného jedince. Posledním z řady výchovných stylů je styl autoritativní neboli autokratický. Zde se jako negativní jeví přehnanost požadovaných nároků na člověka, jeho trestání, ponižování, podceňování, vyhrožování, nerespektování potřeb, neustálé úkolování, neposkytování samostatnosti, přísnost, stálá podřízenost autoritě a uposlechnutí všech jejich příkazů i zákazů. Tento člověk je utlačován a není mu poskytována svoboda, proto se zde o žádném pozitivu nedá hovořit.

1.5 RODINA DŘÍVE A NYNÍ Jaká je naše představa o rodině, která působila před lety a jaká o té současné? Vidíme v nich velké rozdíly? V čem byly dřívější rodiny jiné? Co se v nich odehrávalo a jak se v nich žilo? To a ještě něco navíc se dozvíme právě v této kapitole. „Kde jste získali svoji představu o tom, jaká by měla rodina být? Z televize? Z prvních knih, které jste ve škole přečetli? Z vaší vlastní rodiny nebo od rodiny z blízkého okolí? Vyrostli jste v představě, že většina rodin je právě taková jako ta vaše, nebo jste si mysleli, že mezi vaší rodinou a těmi, které jsou považovány za “normální“ nebo „správné“, je velký rozdíl? 16

Ve Spojených státech bylo po mnoho let obtížné nalézt představu rodiny, která by se lišila od typického modelu. „Ideální“ rodina, jak ji lidé viděli v televizi, nebo jak o ní četli v čítankách, se stávala z otce, matky a alespoň dvou dětí. V tomto modelu otec chodil do práce, matka zůstávala doma a všechny děti spokojeně poslouchaly své rodiče. „Táta to ví nejlíp“, byl titul jednoho telvizního seriálu, který tuto představu vyjadřoval. Ve skutečnosti mnoho rodin ani v tehdejší době neodpovídalo takovému modelu „normální“ rodiny. A rodina sama se měnila už od časů, kdy první rodiny vznikly. Společně s těmito změnami v rodinách se také měnily názory lidí o právech dospívajících, o jejich odpovědnostech i schopnostech představy velice odlišné od těch dnešních. Po mnoho let nic takového jako teenager prostě neexistovalo. Samožřejmě to neznamená, že na zeměkouli nebyli žádní lidé ve věku od dvanácti do dvaceti! Znamená to, že tito lidé nebyli považováni za zvláštní skupinu. Rozlišovaly se děti, které vyžadovaly péči dospělých a byly příliš malé na to, aby pracovaly, a pak tu byli dospělí, kteří mohli uzavírat sňatky, pracovat a jednat s plnou odpovědností za důsledky svého jednání. Mladí dospělí mohli zůstávat po mnoho let v péči rodičů. Mohli se sice například oženit nebo vdát, ale tento sňatek jim s největší pravděpodobností domluvili jejich rodiče. Mohli dál žít v domě svých rodičů a vychovávat tam vlastní děti, nebo společně s rodiči pracovat na rodinných pozemcích nebo v rodinném podniku. (Ryanová, 1996, s. 9) Helus ( 2007, s. 143) ve své knize „Sociální psychologie pro pedagogy“ hovoří podobně: „Dříve v tradičních rodinách, bylo narození dítěte sezdaným rodičům považováno za samozřejmost. Manželství byla uzavírána často za rozhodujícího vlivu rodičů (resp. širší rodiny) kvůli získání potomstva. Konkrétněji se zmiňoval ( Helus, 2007, s. 138), že: „ Budoucí manželství bylo mnohdy dojednáno ještě v dětském věku budoucích manželů, stávalo se, že budoucí partneři se poprvé setkali za účasti rodičů až při zásnubách, nedlouho před svatbou. Mladá dvojice byla vázána poslušností vůči přáním rodu, ztělesněného zde autoritou rodičů. V zepřít se bylo obtížné, ne-li nemožné. Zde vidíme značný rozdíl mezi rodinou dříve a nyní. Tehdy měli mladí lidé vpodstatě nalinkovaný život dlouhá léta dopředu. Dnes si každý člověk může vybrat partnera podle svých představ. 17

Do sňatku jej nikdo nenutí a tak spolu mohou zkusit nejprve pár měsíců žít. Ověřit si, zda jsou na tento život připraveni a zda dokáží společnými silami překonávat všechny překážky, které jim osud nachystá. Je paradoxní, že tito mladí dospělí měli na jedné straně mnohem více odpovědnosti než dnešní dospívající, ale na druhé straně měli v životě daleko užší možnosti volby. K těmto možná nejjednodušším časům patřily náboženské rituály, se kterými se mnoho lidí setkává dodnes, jako např. konfirmace. Původně se jednalo o obřady přijímání mezi dospělé, vymezující okamžik, kdy se dítě stávalo dospělým. Jiné kultury používají podobné rituály iniciace k tomu, aby stanovily jasnou hranici mezi závislými dětmi a nezávislými dospělými. Ačkoli jsou tyto obřady rozšířeny i dnes, obvykle se konají ve věku třinácti nebo čtrnácti let, kdy dítě stěží můžeme považovat podle měřítek dnešní společnosti za dospělé - ačkoli před několika staletími bylo dost staré na to, aby uzavřelo sňatek, mělo vlastní živnost a účastnilo se života dospělých. Až do doby asi před sto lety ve skutečnosti neexistovalo nic takového jako dospívající člověk nebo adolescent. Různé ekonomické či kulturní skupiny si stanovovaly věk, ve kterém se považovalo za přijatelné, aby člověk uzavíral sňatek a osamostatnil se. Tento věk byl obecně nižší u ekonomicky slabších vrstev, protože chudé děti dospívaly rychleji, vstupovaly do zaměstnání v nižším věku a uzavíraly sňatky dříve než bohatí mladí lidé, jejichž rodiče si mohli dovolit živit je déle. Ale ve všech třídách se obecně přijímala představa, že rodičovská autorita přetrvává až do sňatku, a někdy ještě po něm. Autorita rodičů se ještě silněji uplatňovala vůči dcerám než vůči synům, a neprovdaná dcera, zvlášt v bohaté rodině, nemusela být považována za nezávislou nikdy. Mnoho dětí z chudých a dělnických rodin ani nepočítalo s tím, že dokončí střední školu, dokonce ani vyšší stupeň základní školy, a pouze velice bohatí lidé posílali své děti na vysoké školy. Lidé tak nepovažovali společnost odpovědnou ua děti, bez ohledu na jejich věk. Za děti, jejichž rodiče byli naživu, odpovídali rodiče, a děti byly dokonce považovány za jejich majetek. Pokud rodič nechtěl posílat dítě do školy nebo ho chtěl ve velice útlém věku poslat do práce, bylo to považováno za jeho právo. Děti, které neměly žijící rodiče nebo příbuzné, se o sebe musely starat samy. Možná jste syšeli o příbězích od Horatia Algera, jejichž hrdiny často byli chlapci ve věku 18

třinácti let nebo i mladší, kteří žili na ulici a vydělávali si pár drobných leštěním bot nebo různými pochůzkami, až se postupně vypracovali a stali se z nich zámožní lidé. Část povídek pojednávajících o jeji vzestupu je nejspíš pohádka, ale určitě je pravda, že v polovině devatenáctého století v amerických městech žilo mnoho dětí na vlastní pěst. O takových dětech v anglických městech se můžete dočíst v knihách Charlese Dickense. Na počátku dvanáctého století se postoje k těmto problémům začaly z mnoha důvodů měnit. Sociální reformátoři jako Jane Addamsová bojovali za myšlenku, že společnost musí odpovídat za ochranu dětí mimo rodinu i uvnitř ní. Měnily se typy možných zaměstnání, a tak pro lidi začalo nabývat na důležitosti vzdělání. A s rostoucím počtem přistěhovalců, kteří do Ameriky proudili, začaly být školy považovány za prostředky „amerikanizace“ dětí, které se narodily v jiných zemích. Z těchto i jiných důvodů začínaly být přijímány zákony, které poskytovaly dětem určitou ochranu a zároveň jistým způsobem omezovaly jejich vlastní „svobodu“ i “svobody“ jejich rodin. Zákony o dětské práci zakázaly dětem do určitého věku pracovat. Zákony o povinné školní docházce uložily dětem do určitého věku navštěvovat školu. Jiné zákony stanovovaly způsoby, jak chránit zdraví a bezpečí dětí. Právní systém začal postupně rozlišovat mezi dětmi a dospělými. Zhruba ve stejné době začínali lidé přicházet s myšlenkou „dospívání“, teorií, že téta mezi dvanáctým a dvacátým rokem života mají své zvláštní rysy. Vědci a psychologové začali studovat tělesné i duševní změny, které se odehrávají na začátku období dospívání, během puberty. Dokud bylo dítě považováno za dospělé okamžitě po dosažení puberty, samozřejmě neexistovalo nic takového jako „dospívání“. Tito teoretici se však ptali, co se děje, když je dítě tělesně dost staré na uzavření sňatku, ale není dostatečně duševně zralé, a když je tělesně dost vyvinuté na to, aby pracovalo, ale chodí ješte do školy, kde se připravuje na své budoucí povolání. Toto mezistádium existuje jak po stránce tělesné (doba, kdy se mění hormonální rovnováha a tělesné rysy), tak psychologické (doba zkoumání a problémů). Dospívající už nejsou dětmi, ale ještě nejsou ani dospělí. Mají určité odpovědnosti a tělesné schopnosti, které se vyrovnají vlastnostem starších lidí, ale ješte jim není dovoleno zaujmout dospělou roli ve světě, to znamená v manželství, v práci a v dalších činnostech. Je vám tento obrázek let dospívání důvěrně známý? Kdybyste skončili s docházkou do školy ve dvanácti letech, šli do práce ve třináci a uzavřeli sňatek ve čtrnácti, skoro určitě byste měli své 19

problémy, ale nebyly by to „problémy s dospíváním“, které máte teď. Pokud se někd cítíte „tak nějak mezi“, pak je to proto, že skutečně „mezi“ jste. To dlouhé období mezi dětstvím a prvním dnem, kdy nastoupíte do práce a založíte svoji první domácnost, může být vyplněno střední a vysokou školou, odborným výcvikem, cestováním, studijními pobyty, brigádami, různými odpovědnostmi ve vaší domácnosti a mnoha různými typy vztahů a přátelstvní. A samozřejmě že kvůli tomu, abyste si mohli založit vlastní domácnost, už nemusíte uzavírat sňatek! Dnešní společnost skutečně nabízí i jiné alternativy než manželství. Ale ať už budete svůj čas a zájem mezi dětstvím a dobou, kdy opustíte domov, věnovat čemukoli, nejspíš máte ten pocit „něčeho mezi“ - už nejste dítě, ale ještě nejste dospělý člověk.“ (Ryanová, 1996, s. 9 – 13) Podstatný rozdíl v rodinách nynějších je ten, že se nezakládají tak časně, jako tomu bylo dříve. Dnešní lidé chtějí zažít spoustu dobrodružství, poznat svět, prožít nové věci, věnovat se koníčkům a nevázat se. V dnešní době si většinou každý člověk může samostatně zvolit svého životního partnera. Mohli bychom říci, že v dnešní době si lidé rodinu zakládají v pozdějším věku, když si myslí, že jsou na ni opravdu připraveni.

20

2 DĚTI ZE SOCIOKULTURNĚ ZNEVÝHODNĚNÉHO PROSTŘEDÍ V této rozsáhlé kapitole bychom chtěli vizdvihnout vše, co může mít negativní vliv na vývoj dítěte v rodině. Co vše se v ní může odehrávat a co dítě dokáže vnímat, i když si myslíme, že tyto žalostně prožité chvíle dostatečně skrýváme. Opravdu nemá dítě ponětí o tom co se děje? Nebo je to jen taková zástěrka, proto aby zachránilo to, co z rodiny ještě zbylo? Alkoholismus, domácí násilí, týrání a zneužívání. Některé děti si ve svém životě prožily peklo. Jaké důsledky a vliv na dítě a celou jeho rodinu tyto situace budou mít? Prvním bodem kapitoly bude téma alkoholismu v rodině a co se v ní díky této návykové látce může odehrávat.

2.1 ALKOHOLISMUS V RODINĚ „Alkoholismus je v současné době třetí nejčastější chronickou chorobou dospělého člověka.“ (Kvapilík, Svobodová a kolektiv, 1985, s. 8) Mnoho lidí vnímá alkohol, jako důležitou součást jejich života. Drogu bez které se nedokáží pobavit, odreágovat, zasmát se a odhodlat k důležitým krokům. Možnost, jak uniknout svým obavám, problémům, povinnostem a zátěžovým situacím, které mnohdy sami špatně snášíme. Jenže někdy se alkohol může změnit v nepřítele a člověk se na něm lehce stává závislým. (Kvapilík, Svobodová a kolektiv, 1985, s. 191) „Není

pochyb

o tom,

že závislost

na alkoholu

postihuje

nejen

alkoholiky

samotné,

ale že nepříznivě zasahuje i do jejich společenského prostředí. Ohrožena je rodina a ohroženy jsou i děti, které v takové rodině vyrůstají.“(Kvapilík, Svobodová a kolektiv, 1985, s. 191) „Možno předpokládat, že soužití dítěte s vychovatelem alkoholikem ohrožuje vývoj dítěte v samých základech jeho osobnosti. Nevhodné utváření primárních sociálních vztahů, nedostatečné uspokojení potřeby jistoty, jež je pokládána za jednu ze základních psychických potřeb člověka, nedostatek vhodných identifikačních vzorů v osobách nejbližších vychovatelů, to 21

všechno může vést k narušení zdravého sociálního vývoje dítěte.“ (Kvapilík, Svobodová a kolektiv, 1985, s. 191) Dítě se cítí opuštěně. Nemá si s kým popovídat a probrat situaci, která ho trápí. Proto se často uzavírá do sebe. Rodič mu nevjenuje pozornost, naopak se neustále rozčiluje a v opilosti může dítě i fyzicky trestat. Ono se pak cítí špatně, že osobu sobě tak blízkou, něčím rozčílil. „Skála porovnával 200 dětí z rodin, kde otec byl evidován v protialkoholní poradně, s důsledně párovanou kontrolní skupinou. Předpokladem bylo specifické ohrožení vývoje osobnosti dětí z alkoholických rodin. Inteligence obou skupin byla shodná, rovněž tak výsledky pediatrického vyšetření. Děti z alkoholických rodin mají tvale nižší školní prospěch, méně příznivé hodnocení pracovních a společenských vlastností, méně často uvádějí otcejako osobu, kterou mají nejraději. V sociogramech jsou méně často voleny za kamarády, podle dotazníku se hodnotí významně častěji jako zvýšeně neurotické (9 - 15 let). V průběhu věku nepřibývá otcova podílu na výchově. Více těchto dětí bylo v týdeních jeslích, týdenních mateřských školách, v ústavních zařízeních. Je více záznamů o nepříznivé hereditě (alkoholismus, psychiatrická nemocnost, asocialita). Matka i otec častěji měnili rodinný stav, otec má v průměru nižší vzdělání, rodina má nižší příjem na člena domácnosti. Více těchto dětí bylo psychiatrickými pacienty. Ukázalo se tedy hlavně, že tyto děti zatěžují více společnost, častěji jsou léčeny, častěji pobývají v kolektivních zařízeních, později pak nevyužívají své inteligence při školním vzdělávání. Vykazují více neurotických rysů, jsou méně připravovány pro pracovní zařízení. V důsledku narušených vztahů v rodinném soužití a problematické výchovné atmosféry je narušena pozitivní identifikace s rodičovskými modely, ohrožen psychosexuální vývoj těchto dětí a zproblematizován vývoj jejich rodičovských postojů. Další nálezy totiž ukázaly i na psychickou nevyrovnanost matek těchto dětí již v době před sňatkem.“ (Kvapilík, Svobodová a kolektiv, 1985, s. 104 -105) Můžeme zde hovořit o vysoké pravděpodobnosti zanechání stop na dítěti. Někdy se dítě s problémem snaží vyrovnat stejným způsobem, jako jeho rodič. Začně popíjet, aby se mu ulevilo. Nemusel řešit to, co prožívá. Stejně by jeho situaci mohl těžko kdo pochopit. Jenomže tohle řešení je pro dítě velkým zlem. Začne se potulovat s kamarády po ulicích, provádět výtržnosti v opilosti, a ty ho mohou dovést až na záchytnou stanici.

22

Robert Tabus (1984, s.152) o záchytné stanici hovoří: „Jejím úkolem je zachytit osoby, které ve stavu akutní intoxikacemalkoholem či jinou drogou budí veřejné pohoršení, ohrožující bezpečnost jak vlastní, tak i svého okolí, a své zdraví. Každé zachycení je hlášeno ordinaci AT v místě bydliště. Průzkumy ukazují, že dvě třetiny zachycených osob potřebují již pomoc, protože jde již o systematický abúzus alkoholu či jiné drogy, resp. o závislost.“ Ne všechny děti jsou uchráněny před nevhodným chováním svých rodičů, ať už v podobě vulgárních výrazů, nekontrolovatelních stavů či vypjatých situací v důsledku požití alkoholu. Mnohdy musí čelit nejrůznějším druhům urážek, ponižování či dokonce násilí, které rodič, díky požití alkoholu, nedokáže ovládnout. Dítě se tak lehce dostává do sitace, která je pro něj v daný okamžik neřešitelná. Stává se tak přímým účastníkem domácího násilí.

2.2 DÍTĚ SVĚDKEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ Už samotý název kapitoly napovídá, že tu není něco v pořádku. Dítě svědkem domácího násilí? i to je bohužel mnohdy pravda. Pokud tyto situace dítě v rodině doopravdy vidí nebo dokonce i prožívá, můžeme hovořit o velkém štěstí, pokud ho životně nijak neovlivní. Což se málokdy stane. Vymezíme si tedy termín domácí násilí. Vágnerová (2008, s. 633) ve své knize „Patopsychologie pro pomáhající profese“ domácí násilí definuje, jako: „zneužití postavení a moci, kterou pachatel v rodině má. Projevuje se nepřiměřenými požadavky, vynucováním podřízenosti oběti a kontroly nad jejím životem.“ „Jednoduchá definice domácího násilí neexistuje. Termín „domácí“ se používá proto, aby naznačil, že se násilí odehrává v osobním vztahu. Často k němu dochází mezi manželi nebo mezi lidmi, kteří spolu žijí. Někdy je možné definici rozšířit, aby se vztahovala i na další rodinné vztahy“ (Conwayová, 2007, s. 13) „Definování termínu „násilí“ je ještě problematičtější. Je zřejmé, že zahrnuje celou škálu fyzického jednání, které se obecně považuje za násilné. Může to být: -

fackování,

-

rány pěstí,

-

bití,

-

pálení, 23

-

kousání,

-

kopání,

-

pokusy o škrcení,

-

třesení nebo zmítání,

-

strkání ze schodů,

-

bodání.“ (Conwayová, 2007, s. 14)

Tento dlouhosáhlý seznam termínů, který se schovává pod pojem domácí násilí, nezasahuje jen dospělé, ale také děti. Ačkoliv je tato představa děsivá, mnohdy se s ní setkáváme, ať už ve zpravodajství, televizních filmech v okolních či vlastních rodinách. Pokud se násilí odehrává doma před zraky dítěte, pak ho tato událost velmi poznamená. i kdyby nebyl jeho přímým ůčastnikem. „Domácí násilí poškozuje i děti, které jsou jeho každodenními účastníky. Děje se tak dokonce i tehdy, když samy nejsou přímou obětí, ale jen jeho svědky. Tato zkušenost je ochuzuje o pocit bezpečí domova, posiluje jejich nejistotu a obavy z ohrožení, které mohou být generalizované. Prožívají více negativních emocí, na konfliktní situace reágují zvýšenou hostilitou a aktivními vyhýbavými reakcemi. Svět se jim nejeví bezpečný, mají sklon interpretovat i běžné projevy chování svých vrstevníků jako signál nepřátelství a podle toho na ně nepřiměřeně situaci reagovat.“ (Vágnerová, 2008, s. 644) V rodinách jsou obětí násilí především matky. Ty se mnohdy nemohou dobrat správného rozhodnutí, které vyřešilo všechna jejich trápení. Matka přemýšlí nad situací, která by nastala poté, co by od partnera odešla. Co by bylo s jejími dětmi? „Děti mohou být domácím násilím zle poznamenány. Některé děti jsou také bity a zneužívány. Jiné mívají s násilím nepřímou zkušenost. Pochytí napětí mezi dospělými a budou vědět o hádkách a rvačkách, které se v domě odehrávají, i když se v té době budou nacházet v jiné místnosti. Některé se zase mohou stát svědky násilí a uvidí nebo uslyší, jak jeden rodič týrá toho druhého.“ (Conwayová, 2007, s. 95) Pokud děti o těchto problémech doma vědí nebo je dokonce vidí, pak je pro ně samotné velmi těžké se s nimi vyrovnat.

24

„Děti rovněž potřebují pomoc, aby překonaly domácí násilí. Mohou mít své vlastní problémy a težko se vyrovnávají s následky týrání. Ti, kteří se starají o jejich matky, je často nepovažují za obět a nemusí se jim proto dostat pomoci. Děti nejsou schopny formulovat své pocity a mohou se zdráhat o svých zkušenostech hovořit z mnoha důvodů: -

stud,

-

strach z odplaty agresora,

-

rozpaky,

-

mohou se snažit chránit svou matku před dalším rozrušením a bolestí,

-

nechtějí se nijak lišit od ostatních dětí,

-

mohou se bát, že jim nikdo nebude věřit.

Přesto však bude většina dětí, které žily v domácnosti, kde docházelo k domácímu násilí, trpět pocity, se kterými se jen těžko vyrovná. Pociťují strach, vztek, vinu, zmatek, hrůzu, osamělost, smutek, štěstí, úlevu a tak dále. s takovými smíšenými pocity se vyrovnává těžko i dospělý. Pro dítě, které ještě nemá plně rozvinuté mechanismy pochopení a vyrovnávání se, to je dvojnásob těžké.“ (Conwayová, 2007, s. 116) Proto mysleme na své děti více a nenechme situaci dojít tak daleko, aby z ní mělo celoživotní trauma. Občas si myslíme, že dítě, které je svědkem obdobné situace v rodině, nevnímá, co se kolem něj děje. Bohužel je to právě naopak. Všechen vztek, zlost, urážky, bitky, které vidí, mu způsobují bolest. Dostává strach, pláče a samo situaci zvládnout nedokáže.

2.3 TÝRÁNÍ V této kapitole je třeba se zaměřit na týrání dětí. Proč a jakým způsobem k němu dochází. V jakých rodinách se tyto situace odehrávají. Kompenzují si snad rodiče na dětech jijich špatně fungující manželský vztah? To vše a ještě něco navíc se dočteme právě zde. „Když příjdou rodiče s týraným dítětem k lékaři a dítě má nějaká viditelná zranění, rodiče většinou tvrdí, že dítě nějak upadlo. Ale charakter zranění, která mají původ v týrání, je takový, že lékař většinou okamžitě pozná, že rodiče lžou. Jenže lékaři to bohužel ne vždy oznámí policii, přestože jim to zákon nařizuje. A děti trpí dál, někdy je rodiče utýrají k smrti.“ (Antl, Hanslík, 2008, s. 25) 25

Vágnerová (2008, s. 594) se domnívá, že: „Riziko týrání dítěte je zvýšené v rodinách, kde jsou vztahy mezi jejími členy narušené (lidé spolu dostatečně nekomunikují, převažuje netolerance, kritika a odmítání). Členové těchto rodin nejsou schopni kooperovat při řešení problémů, chybí vzájemná podpora, převažuje napětí a nespokojenost, vše se řeší násilným způsobem. Agrese vůči dítěti je jedním z projevů nakumulovaného napětí, které vyplívá z neschopnosti rodiny zvládnout své problémy. Dítě jako její nejslabší člen se stává obětí této dysfunkce. Dochází k přenosu násilí a náhradnímu odreagování, např. manželského konfliktu.“ Proč bychom měli dopustit, aby se něco takového stalo? Je důležíté si uvědomit, jak je komunikace v rodině nezbytná. Pokud jsou členové rodiny schopni spolu hovořit o běžných tématech, která vycházejí z každodenního života, pak se v případě vzniklého problému dokáží této krizové situaci postavit tváři v tvář. Mnohdy ale komunikace v rodinách selhává a proto dítě musí tyto situace řešit samo. Proto v rodinách, kde komunikace vázne, snadněji pak dochází k násilí, které může být pácháno ať už tělesně, tak i duševně. Někdy se stává, že rodič dítěti vnukne myšlenku, že si trest zasloužil. Dítě si pak opravdu myslí, že udělalo něco špatně a například jeho uhození je na místě. Což by se opravdu nemělo stávat. „Většina lidí, kteří mají děti, někdy cítí potřebu třepnout je. Tyto pocity bývají obzvlášť silné, když dítě vytrvale brečí a není k utišení, když nás ustavičně otravuje nebo nám vzdoruje. Jindy má tato tendence jen málo společného s chováním dítěte, spíše vychází z únavy, vysoké míry stresu, úzkosti či nespokojenosti rodiče. Můžeme se pouze domýšlet proč, ale rodičům, kteří své děti tělesně týrají, bývají společné určité vlastnosti. Zaprvé se projevují nápadným nedostatkem sebekontroly. Kdykoli prožívají negativní pocity, jichž se potřebují zbavit, napadnou své děti. Mají minimální ponětí o dopadech svého chování na děti, možná si je neuvědomuje vůbec. Tělesné týrání je v jejich případě něco jako automatická reakce na stres. Mezi podnětem a samotným jednáním si představme rovnítko. Lidé tělesně týrající své děti zpravidla pocházejí z rodin, v nichž týrání platilo jako norma. Většinou tedy v dospělosti přímo opakují to, co poznali a naučili se v dětství. Jejich vzorem byl tyran. Jediným nástrojem, který se naučili používat při nakládání s problémy a emocemi, především vztekem, bylo násilí.

26

Nemálo

tyranských

rodičů

vstupuje

do dospělosti

s obrovskými

citovými

nedostatky

a nenaplněnými potřebami. Z emočního hlediska jsou pořád děti. Nezřídka pohlížejí na vlastní rodiče jako na náhradní rodiče, protože by jejich prostřednictvím potřebovali nasytit své potřeby, které jim skuteční rodiče nikdy nedokázali naplnit. Jakmile dítě nedokáže naplnit potřeby tyrana, ten začne zuřit. Vybuchne. V té chvíli se dítě ocitá v roli náhraadního rodiče na nejvyšší možné rovině, protože tyran se ve skutečnosti rozčiluje na vlasního rodiče. Mnozí rodiče, kteří své děti týrají, mívají současně problémy s alkoholem či drogami. Zneužívání návykových látek navíc vydatně přispívá k oslabení kontroly impulzů, ale rozhodně není v tomto smyslu jediným viníkem. Rodiče tělesně týrající své děti bychom mohli rozdělit do několika skupin. Na konci této pomyslné škály se nacházejí rodiče, kteří si děti pořizují zdánlivě jen proto, aby je mohli terorizovat. Většina z nich vypadá, mluví a jedná jako běžné lidské bytosti, ale v hloubi duše jsou ďáblové. Nemají žádné pocity a vlastnosti dodávající nám lidství. Postrádají schopnost náhledu, jejich chování nemá žádnou logiku.“ (Forvardová, Buck, 2008, s. 131 – 132) Rodiče by si měli vážit možnosti mít dítě. Ostatní by za ni dali cokoli. Ale jak je vidět, mnozí z nich své děti berou jinak. Vnímají je jako věc, kterou mohou ničit, když je ničí někdo jiný. Na kterou mohou řvát, když je jim zle. Věc, kterou jednoho dne mohou ztratit a pak, už bude pozdě na to, vzít čas zpět. „Týrání patří k trestné činnosti, o které se v minulosti v České republice příliš nemluvilo. Informovanost o týrání se sice v posledních letech zlepšuje, ale tyto zločiny jsou stále často zařazovány mezi nejrůznější společenská tabu. Diskusím o těchto věcech se lidé spíše vyhýbají. Přitom u málokterého trestného činu je tak důležité-a zároveň snadné-ušetřit oběť dalšího utrpení. A mnohdy by rychlá pomoc zabránila i zbytečně zmařenému životu. Lidé mají často velkou šanci si všimnout, že s dítětem z jejich okolí není něco v pořádku. Týrané dítě, i když nemá viditelná zranění, lze většinou poznat podle jeho chování. Je bázlivé, má strach z lidí. Ale třeba učitelé, a zejména lékaři mají šanci si všimnout i fyzických známek týrání.

27

Případy, kdy podobnou věc oznámí policii a dítě se tak podaří zachránit, naštěstí přibývají. Řada z nich však bohužel i dnes končí smrtí oběti. Případ dvouměsíčního miminka, které brutálně týrali jeho vlastní rodiče, skončil relativně šťastně. Dítě se podařilo doslova na poslední chvíli zachránit. Ale po neskutečně hrubém zacházení na tom bylo tak špatně, že nelze vyloučit, že si následky týrání ponese po celý život.“ (Antl, Hanslík, 2008, s. 25 - 26) Otázka týrání je velmi citlivé téma, ve kterém se jen těžce nachází míra která prokáže zda-li se jedná jen o pouhé pokárání dítěte či o prokázatelné týrání. K týrání dětí nedochází pouze v sociálně slabších rodinách, ale i v rodinách s vyšší úrovní. Mnohdy je proto obtížné na tento problém přijít. Jakmile v rodině nastane daný problém je velmi pravděpodobné, že se k němu může přidružit riziko zneužívání. A to ať už v podobě psychického či fyzického spádu.

2.4 ZNEUŽÍVÁNÍ Pojem „zneužívání“ je velice obšírný. Zahrnuje spousty dalších termínů, které pro dítě znamenají doživotní překážku. Něco co jeho život naprosto změnilo. Proto se zde zaměříme na zneužívání a to především sexuální. Co znamená pojem zneužívání? Jak člověk pozná, že je zneužíván? Jakým způsobem k zneužívání může docházet? Nejprve si definujme pojem „zneužívání“: „Být „zneužíván“ není totéž, jako když se k vám někdo chová způsobem, který se vám nelíbí nebo vám připadá nespravedlivý. Zneužívání je takové jednání, které vás ohrožuje tělesně, duševně nebo emocionálně. Být zneužíván znamená být tělesně nebo emočně poškozován dospělým, nebo být terčem extrémních nebo nezvyklých trestů, či být terčem doteků nebo styků sexuálního rázu ze strany příbuzného nebo jiného dospělého, se kterým jste si sexuální vztah sami nezvolili. Přiznat si, že jste skutečně zneužíváni, může být obtížné. Pokud jste například zneužváni tělesně, můžete věřit tomu, že si z nějakého důvodu trest „zasloužíte“ , nebo že vaši rodiče nebo poručníci mají „právo“jednat s vámi, jak se jim zlíbí. Ale v hloubi duše si asi budete uvědomovat, že je něco v nepořádku. „Pokud máte pocit, že je to nesprávné, tak je to nesprávné, „ říká doktorka Sorterová. Mít týden domácího vězení může být nepříjemný trest, který se vám nelíbí nebo s ním 28

nesouhlasíte. Není to ale totéž jako být tělesně zneužíván, nebo jako když vám někdo tělesným zneužitím vyhrožuje. O tělesném zneužívání se těžko uvažuje rozumně a střízlivě, protože je to nepříjemné téma a často vyvolává strach. Ale pokud jste v situaci, že jste zenužíváni nějakým dospělm, máte právo se chránit. A první způsob, jak se chránit, je chápat, že následující typy trestů by určitě měly být vyloučeny: -

silné bití, zvlášť na citlivé části těla (občasné plácnutí sice asi není ten nejlepší typ trestu, ale nemusí být nutně zneužitím. Měli byste se řídit tím, co sami v hloubi duše cítíte: pokud se cítíte vyděšení nebo ohrožení, jde o zenužití.),

-

někdo vám způsobí popáleniny,

-

uvazuje vás nebo zamyká,

-

způsobí vám škrábance,

-

někdo s vámi strká nebo vámi hodí tak, že vám vzniknou odřeniny nebo modřiny,

-

hází po vás věci,

-

strčí vás ze schodů.

Podobně může být pokládáno za zneužití nebo zanedbání povinné péče opakované odmítnutí dát dítěti jídlo nebo odmítnutí mu koupit přiměřené oblečení. („Odmítnutí koupit přiměřené oblečení“ ovšem neznamená odmítnutí posledního módního výstřelku, ale znamená třeba odmítnutí koupit zimní kabát, nebo nucení dítěte nosit rozedrané a obnošené šaty, které vypadají nevhodně.) Někdy dospělý ztrácí nervy a vyjádří své pocity fyzickým způsobem. Někteří rodiče mají přísná pravidla chování - například pošlou děti pryč od večeře, pokud se nechovají správně. Pokud vás rodiče trestají takhle, pak nejste zneužíváni - ačkoli třeba samotné tresty nesnášíte. Ale pokud máte pocit, že se svých rodičů neustále bojíte, nebo si uvědomujete, že existuje velký nesoulad mezi tím, jak s vámi rodiče zacházejí, a tím, jak zacházejí rodiče s vašimi kamarády, pak jste možná zneužíváni. Nejspíš to lze rozpoznat podle toho, že vám něco připadá „špatně „. Pokud si myslíte, že jste zneužíváni, nebo si tím nejste jistí, pak najděte někoho mimo vaši nejužší rodinu a promluvte si s ním.“ (Ryanová, 1996, s. 135 – 137)

29

To, že rodiče ubližují svým dětem není vpořádku. Ale v těchto rodinách toho v nepořádku bude asi více, když si rodiče neuvědomují, jaké trauma svých chováním dítěti mohou způsobit. Někdy se rodič chová mile jen proto, aby pak mohl dítě plně ovládnout. A tak lehčím způsobem dostat to, o co celou tu dobu usiluje. Nyní se zaměříme na pojem „sexuální zneužívání“.

Vágnerová (2008, s. 618) sexuální zneužívání definuje takto: „ Sexuální zneužívání je projevem zneužití moci dospělého nad slabším a závislým dítětem, jeho využití k aktivitám, které jím nejsou plně pochopeny a akceptovány a jejichž cílem je vlastní sexuální uspokojení. Toto chování narušuje nejen obecně akceptovaná sociální pravidla, ale je i v rozporu s právní normou. Zneužívání dětí může nabývat podoby všech známých sexuálních praktik. Dítě většinou nekoná tyto praktiky dobrovolně, ale je k nim donuceno, např. násilím, podvodem nebo uplácením, nemůže se dostatečně účinně bránit.“ Dítě může být sexuálně zneužíváno lidmi cizími, ale i lidmi se kterými tráví svůj volný čas. Tedy osobami bližšími, např: rodinnými příslušníky. Adamsová a Fayová (1997, s. 14) mají na tuto situaci podobný názor: „ Dítě se mnohem pravděpodobněji stává terčem sexuálního výpadu, jehož původcem je někdo, koho zná a komu důvěřuje.“ Dále se podívejme na názor Petra Weisse a kolektivu (2000, s. 95) kde ve své knize „Sexuální zneužívání pachatelé a oběti“ o této problematice hovoří: „ Sexuální zneužívání dítěte v rodině je proces, který se vyznačuje specifickou časovou a vztahovou dynamikou. Během procesu sexuálního zneužívání dítěte v rodině využívá zneužívající rodič své autority k narušení přirozených zábran dítěte a k dezinterpretaci jeho morálních norem.“ Zde je důležité zmínit, že dítě má strach z nerespektování rodičovské autority. A proto udělá většinou vše co po něm rodič žádá, aby se na něj nezlobil. Weiss a kolektiv (2000, s. 96) dále uvádí, že: ,

30

„Průběh mateřského a paternálního incestu se vyznačuje relativně dlouhou dobou trvání. Doba trvání intrafamiliárního sexuálního zneužívání dítěte je významně delší než doba trvání sexuálního zneužívání dítěte, které se děje mimo jeho rodinu. Z výsledků našeho výzkumu například vyplynulo, že průměrná doba zneužívání dítěte příbuznou osobou trvala 3 roky, kdežto v případě zneužívání nepříbuzenskou osobou to bylo průměrně 1,2 roky. U ženských obětí zneužívání trvala průměrná doba zneužívání přibuznou osobou 3,4 roky, což bylo o 1,2 roky déle než v případech zneužívání osobou nepříbuznou. Zneužití resondenti mužského pohlaví byli zneužíváni příbuznými osobami v průměru 2,6 let a nepříbuznými osobami v průměru 1 rok.“ V knize „Už žádná tajemství“ se Adamsová, Fayová (1997, s. 14) zmiňuje o tom, že: „ Nikdo neočekává, že dítě odolá násilnému útoku. Většina dětí není však při sexuálním napadení zraněna fyzicky, neboť ve většině takových případů pachatelé nepoužívají hrubou sílu. Jsou i jiné formy násilí, které mohou být proti dětem použity. Někdy je takové násilí zjevné. Může to být pohrůžka, že dítě dojde úhony, nebo že bude potrestáno, že jeho rodině hrozí nebezpečí, nebo že ho blízká osoba přestane mít ráda.“ Ryanová (1996, s. 137 – 139) dále o sexuálním zneužívání píše: „Sexuální zneužívání může být ještě složitější. Mnoho dospívajících, kteří mají sexuální kontakty s dospělými, zvlášť s dospělými příbuznými, má pocity velkého zmatku. Na jedné straně cítí, že takový styk není v pořádku. Výsledkem pro ně může být i fyzická bolest, nebo se jim prostě nelíbí takové pronikání do jejich soukromí. Na druhé straně mohou mít k dotyčnému vřelé a láskyplné vztahy a chtějí si udržet jeho nesexuální lásku a náklonnost. Mohou se také cítit sexuálě vzrušení, přestože se v takovém sexuálním vztahu necítí dobře. Dospělí, kteří sexuálně zneužívají děti a dospívající, dítěti třeba řeknou: „Je to všechno tvoje chyba. Vzrušilas mě,“ nebo: „Vím, že ve skutečnosti jsi to chtěla. Líbí se ti to, co? „ Je důležité abyste věděli, že můžete mít takto smíšené pocity, a přesto nejste za sexuální styk odpovědni. Nemusíte dělat nic, čím si nejste úplně jistí, že je to správné, a nejste odpovědni za špatné chování dospělého, bez ohledu na to , co vám o tom říká. Dokonce i když se aktivně snažite dospělého sexuálně provokovat a svádět, dospělý člověk by měl být schopen stanovit pro sebe i vás správné meze, zvláště když je vaším příbuzným nebo přítelem rodiny. Běžněji

31

ale dospělý začne sexuální vzah sám a pak hraje na pocity viny a zmatku dítěte, které se pak nedokáže z této situace osvobodit. Vzrušená reakce vašeho těla ještě neznamená, že si sexuální styk s dospělým přejete. Většina dětí touží po lásce, náklonnosti a lidském teple - včetně objetí a polibků - od dospělého člena rodiny. Pokud toto od dospělého chceme, neznamená to, že ho povzbuzujeme k sexuálnímu styku. Dospělí představují pro většinu dospívajících autoritu. A většina dospívajících závisí na dospělých ve své potřebě lásky a vedení. Každý dospělý, který využívá vaší potřeby lásky a vašeho respektu k autoritám k tomu, aby se vás dotýkal jakýmkoli způsobem, který vám není příjemný, nebo aby vás přiměl, abyste se ho dotýkali vy, nebo aby s vámi měl sexuální styk, nedělá „to, oč jste si říkali“.Takový dospělý vás zneužívá. Tady jsou některé příklady sexuálního kontaktu mezi dospělým a dospívajícími, který je nesprávný, zvlášť pokud jde o dospělé z vaší rodiny. Pokud ve vaší rodině existuje taové chování, pamatujte, že vy za něj odpovědní nejste, bez ohledu na to, co jste říkali nebo dělali, a že máte právo vyhledat pomoc a tomuto jednání zabránit. -

dlouhé nebo „vlhké“ polibky (v protikladu k “obyčejným“ polibkům rodičů a dětí),

-

dotýkání něčích genitálií nebo bradavek, nebo se někdo dotýká vašich,

-

trávíte stále delší dobu v posteli dospělého, nebo dospělý na sebekratší dobu vleze do postele k vám,

-

jste svlečení před rodičem opačného pohlaví, nebo rodič opačného pohlaví je svlečený před vámi a dospělý je sexuálně vzrušen (Většina sexuálního zneužívání se děje ze strany rodičů opačného pohlaví. Existuje ale také zneužívání jedinců stejného pohlaví, a tak když se necítíte s rodičem stejného pohlaví volně, platí to pro tuto situaci také.),

-

prodlužované „zápasení“ nebo lechtání,

-

sexuální styk.

Mohou existovat i jiné typy sexuálního kontaktu, ke kterým může dojít a které na seznamu nejsou. i tady by měřítkem měly být vaše vlastní pocity. Pokud vám není příjemné, jak s vámi rodič zachází nebo jak s vámi mluví, pak byste si měli promluvit s někým mimo vaši nejbližší rodinu, abyste celou situaci posoudili nezaujatě.

32

Jak poznáte, jestli vám člověk, se kterým jste si promluvili, poradil dobře? Zase podle toho, jak to cítíte. Pokud se pořád cítíte nepříjemně, pak dotyčný nepochopil vaši situaci správně. Hledejte dál, až najdete někoho jiného. Vaše tělo a vaše tělesné soukromí jsou důležité. Máte právo je chránit.“ (Ryanová, 1996, s. 137 – 139) Sexuální zneužívání způsobuje dětem bolest, protože se nedokáží bránit. Mnohdy sami netuší, co po nich dotyčný vyžaduje a jak takovou věc provést. Bojí se, že kdyby přání druhé osoby nevyplnilo, mohlo by to mít dopad na celou rodinu. Časté výhružky ze strany pachatele dítě často ovlivní. Buďme proto připraveni s dítětem o pojmu „sexuální zneužívání“ hovořit. K tomu nám pomůže kniha „Už žádná tajemství“, která nám radí, jak dítěti takové situace vysvětlit. Každý z nás má právo cítit se chráněný.

2.5 DŮSLEDKY A VLIV NA DÍTĚ A CELOU RODINU Rodina je pro dítě základ. Vše co v ní vidí a zažívá má na něj velký vliv. Pokud se jeho osoby nějakým způsobem dotýka zanedbávání, alkoholismus v rodině, domácí násilí, týrání a zneužívání, pak je zcela na místě myslet si, že jeho rodiče nejsou pro dítě dobrým vzorem a také, že jsou života ohrožujícím příkladem. Dítě je nesmírně vnímavý tvor. Vše co kolem sebe vidí prožívá a špatně snáší, když je mu nebo někomu z jeho blízkých, ubližováno. Trpí tak či tak v každém případě. Jestliže na dítě někdo několikanásobně vstáhne ruku nebo mu nějakým způsobem dotyčný schválně ubližuje, dítě se stává obětí domácího násilí. Tohle chování by se mělo bezprodleně ohlásit na policii a zabránit rodině, aby v něm pokračovala. Dítě je traumatizováno po celý svůj život. Zážitek, který si nese je ošklivý a mnohdy nechápe, co tak zlého udělalo, že ho jeho vlastní rodič musel neustále trestat. „Traumatické stresy v rodinném násilí – ať už fyzickém, sexuálním čí citovém – jsou obvykle události ne jednorázové, nýbrž takové, které se opakují a postupem času přibývají. Často jsou spojeny s dalšími součástmi procesu viktimizace, tedy s utajováním, zlehčováním, výhružkami a zapíráním. Opakovaný traumatický stres je spojován s extrémními citovými reakcemi, např. 33

s těžkými depresemi či sebevražednými pokusy. Může dojít k zásadní disociaci vedoucí k vytvoření mnohočetné osobnosti. Terr (1991) popsal znecitlivění, tíživý pocit vzteku, bezvýchodnosti a marnosti, jež provázejí traumatizující události. Při nutném pátrání po významu a po tom, co je pro osobu zažívající takové události bezvýznamné, musí z takovéhoto neovládaného stresu vzejít určitý pocit. Seligman (1975) a Stratton a Swaffer (1988) popsali, jak si člověk přičítá vinu za stresující a neovladatelné události: musela jsem udělat něco, kvůli čemu se na mne otec rozzlobil, udeřil mne, ponížil mne, nebo mne sexuálně zneužil. To zase vede k pocitu viny a ke špatnému hodnocení sebe sama. Může vzniknout silné, trvalé a celkové přesvědčení, že hrubé chování, trestání a týrání zažívané doma je přesně to, jak svět zachází s dětmi. Chování vrstevníků je bráno jako nepřátelské. Přátelská reakce je chápána jako sexuální výzva či útok. Takovéto reakce byly Finklehorem (1987) definovány jako traumatogenní dynamika. Představují způsob, jakým jsou zpracovány traumatizující události a jak je osobně interpretována realita. Obsahují základní dynamiku bezmocnosti spojené s pocitem vpádu do soukromí a fyzickou bolestí způsobenou sexuálním nebo fyzickým zneužíváním, absencí ochrany ze strany prostředí a opakovaným pocitem bezmoci vyplývajícím z procesu viktimizace toho či onoho druhu. Pocity stigmatizace jsou spojeny s pohrdáním, obviňováním a pomlouváním jdoucím často ruku v ruce se všemi formami týrání a zneužívání a jsou provázeny sebeobviňováním a špatným hodnocením sebe sama. Pocit zrady je důsledkem manipulace s důvěrou, špatné péče a nedostatku ochrany v rodině, což jsou další jevy typické pro většinu typů viktimizace. To vše je také spojeno s majetnickým přístupem a podezřívavostí. Sexualizace je předčasným a stresujícím vyvoláváním sexuálních reakcí v rámci sexuálního zneužívání. Vzniká jako odplata za nemístné chování nebo zavedením role sexuálního partnera, popř. Násilných sexuálních rolí. Důsledky traumatogenní dynamiky mohou mít dlouhodobý dopad na formování jednotlivých složek osobnosti a na vytváření vlastností a vztahů. Tvoří matici působivého příběhu sebe sama a ostatních, a to prostřednictvím opakovaného přehrávání původního zážitku. Prostřednictvím

34

procesů provázané patologie mohou důsledky traumatogenní dynamiky ovlivnit výběr partnera, rodičovské chování a vztah k dětem.“ (Bentovim, 1998, s. 38 – 40) Tento člověk má v budoucnu velký problém začlenit partnera do svého žvota. Při intimnějších chvílích se mu vrací špatné vzpomínky, které mnohdy napomůžou k zániku onoho vztahu. Jedinec se s krutou realitou v daný moment špatně vyrovnává. Mnohdy se mu prožité chvíle vrací a tento člověk se cítí, jako zrůda. Snaží se smýt ze sebe veškerou „špínu“ a dere si kůži až do krve. Objevují se i sebevražedné sklony. Jakmile dojde k zneužití, člověk se stáhne. Bojí se mluvit o pravdě. Bojí se toho, že by pachatel rodině ublížil. Cítí se sám. Bojuje se svými prožitky. Nejraději by nežil. Pokud se se svým problémem dokáže po nějaké době svěřit, např: že dceru zneužívá otec, matka jí spíše nevěří. Myslí si, že je to jen žert nebo že chce dítě na sebe upoutat pozornost. Proto situace někdy dojde tak daleko, že na vysvetlení je už pozdě. Vágnerová (2008, s. 622) se zmiňuje, že: „Některé matky zaujímají k dítěti ambivalentní postoj, jsou chladné a distancující, někdy je dokonce obviňují, že lže, vymýšlí si nebo že situaci samo zavinilo. Jejich obrannou reakcí je popírání, nechtějí o problému nic vědět, protože pak jej ani nemusí řešit.“ „ Sexuální zneužívání představuje tělesnou, duševní a sociální zátěž, která může vést k poškození dítěte. Změny psychických projevů signalizují, jakým způsobem dítě teto problém interpretuje, jaký má pro ně význam. Pokud je tato zátěž subjektivně závažná a její řešení se jeví problematické, může se rozvinout postraumatická stresová porucha.“ (Vágnerová, 2008,s. 623) Pokud dítě prožilo podobnou situaci, snažte se jej vyslechnout, porozumět mu. Hovořte s ním přátelsky a nechte jej, aby vám samo povědělo jen to, na co se samo cítí. Do ničeho jej nenuťte. Pokládejte mu jednoduché otázky a dejte mu najevo, že to co se stalo, není jeho chyba a že jste rádi, že se vám se svým problémem svěřilo. Dobře fungující vztahy v rodině jsou velmi důležité a dítě by mělo vědět, že se vám může se vším svěřit.

35

2.5.1 ODEBRÁNÍ DÍTĚTE Z RODINY, UMÍSTĚNÍ DO RODINY NÁHRADNÍ Jak reagovat na vzpomínky dítěte? Idealizování předešlé rodiny nebo strach z toho, že ho odvedou z rodiny nové. Podstatné je vysvětlit dítěti situaci. Vyzvednout klady, které nová rodina přináší. Dodatečné uspokojování psychických potřeb? Dopřejme dítěti to, co mu bylo doposud odpíráno. „Čím mladší je dítě, tím kratší je jeho minulost. Ovšem přečteme-li genetické dispozice, průběh těhotenství a porodu a také jeho vývoj a výchovu až do převzetí náhradní rodinou, je zřejmé, že toho, co si dítě přináší, není tak málo, i když si asi zatím třeba „na nic nepamatuje“. nepamatuje si ovšem jen v tom smyslu, že o svých prožitcích nedovede vyprávět, ale všemi vnějšími i vnitřními činiteli bylo formováno. Většina rodičů si ovšem přeje, aby si jejich přijaté dítě nic nepamatovalo, nebo aspoň dřívější rychle zapomnělo. Zdůvodňují to tím, že se dítě oprostí od všeho, co špatného prožilo, a že k nim pak snáze přilne a bude prožívat radostené dětství. Skutečnost je ovšem složitější a nesmíme před ní zavírat oči, to se nevyplácí. O dětech obecně platí, že si pamatují více, než dávají najevo. Počítejme tedy s tím, že děti mají své vzpomínky, zážitky lepší i horší, i různé nežádoucí návyky. Noví rodiče jsou ochotni-alespoň z počátku -leccos v chování dítěte tolerovat, ale se vzpomínkami dítěte se těžko vyrovnávají. Pokusme se tedy vzpomínky přijatých dětí nějak utřídit a povědět si, jak na ně v zájmu dítěte reagovat. Dítě předškolního věku, které bylo v dětském domově jen kratší dobu a předtím žilo v původní rodině, třeba i se střídáním rodičů a babičky, může mít k rodině neutrální i docela kladný vztah. Utkvělo mu např., že maminka kupovala často zákusky, že k nim chodili páni, kteří mu donesli čokoládu atd. Dítě nemůže chápat, že matka byla alkoholička, která střídala partnery a děti museli být pro opakované vážné ohrožení na zdraví předběžným opatřením umístěny do domova. Nepříjemné zážitky-samotu v noci, hlad a strach ovšem dítě spojuje spíše se sociální pracovnicí, případně s policií, tedy s cizími lidmi, kteří je někam odváželi. Matku či oba rodiče si pak může dítě idealizovat, zvláště když mu bylo v domově vysvětlováno, že maminka je nemocná, a proto za ním nechodí. Může se tedy v nové rodině ptát, kdy za ním maminka příjde a jestli tu bude bydlet s ním. V takových situacích vysvětlíme, že jeho maminka se o ně nemohla starat, v dětském domově mu našli tuto novou maminku, která se o ně bude teď starat už pořád. Nijak

36

se tedy nepohoršujeme, odvedeme pozornost dítěte a dáme najevo, jak jsme všichni rádi, že je právě u nás. Pokud má předškolní dítě na svou původní rodinu konkrétní špatné vzpomínky, jestliže bylo bito, různě ponižováno, trápeno hladem a žízní, mohou jeho vzpomínky mít charakter strachu, aby se tam nemuselo vrátit, aby si pro ně „nepřišli“. V takových případech je nutné dítě uklidňovat, dávat mu pocit bezpečí. U dětí předškolního věku se ve srovnání se staršími dětmi vzpomínky na minulost daří poměrně snadno překrýt radostnými zážitky v nové rodině.“ (Matějček a kolektiv, 2002, s. 114 - 115) Některé děti prožívaly ve svých rodinách nejhrůznější věci, proto buďme opatrní při jejich výchově. Na některé věci mohou být hodně citlivé. Nic se nesmí uspěchat. Prožitky jsou snadno vybavitelné a ne vždy se s nimi dítě dokáže smířit. Chtělo by být u své rodiny, ale netouží znovu zažívat situace, které se v ní odehrávaly. „Vidíme tedy, že dítě školního věku si do nové rodiny přináší hodně špatných zkušeností, že mnohé často prožilo dlouho se hojící traumatizaci těžkým ubližováním. To všechno vyžaduje velmi uvážlivý výběr pěstounů, včetně posouzení celé jejich rodiny, pečlivou přípravu dítěte i žadatelů, jejich delší sbližováním.“ (Matějček a kolektiv, 2002, s. 115) „Snažte se vycítit, zda dítě např. snáší pohlazení, zda se chce přitulit, dát novým rodičům políbení. To vše musí být spontánní, nevynucené. U některých dětí je potřeba tělesného kontaktu až nadměrná. Jde tu o dodatečné uspokojování psychických potřeb: dítě se chová jako mladší, chce se více mazlit, vyžaduje neustálou pozornost matky, což ji může dost vyčerpávat. i zde platí: trpělivost, pochopení. Některé dítě, které se chová spíše uzavřeně, musíme velmi taktně a vstřícně citově rozvíjet, naučit je projevovat radost a lásku. (Matějček a kolektiv, 2002, s. 116) Chovejme se ke svým dětem tak, aby se ve své nové rodině cítili jak nejlépe to jde. Ukažme jim místo, kde se nebudou muset bát spát. Místo, které je ideálem pro nový začátek.

37

2.5.2 VYMEZENÍ A DRUHY NÁHRADNÍ RODINNÉ PĚČE Náhradní rodinná péče je pro děti, které přišly nějakým způsobem o svou rodinu velmi důležitá. Je to jejich naděje na normální život. i když adaptace na nové prostředí a socializace do nové rodiny může někdy trvat déle, dítě si uvědomuje, jak velké štěstí má, že právě ono může začít svůj život znovu žít. Náhradní rodinnou péči rozdělujeme dle jejich druhů na osvojení, pěstounskou péči, poručnictví a opatrovnictví. „Osvojení - vedle svého hlavního poslání, kterým je a zůstává nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí, přispívá výchovou, péčí a láskou zároveň k naplňování smyslu života osvojitel, v jejichž rodině začíná osvojenec žít.“ (Maťějček a kolektiv, 2002, s. 15) „Při osvojení přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě mají k němu stejná práva a povinnosti, jako by byli jeho rodiči. Vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem, tj. osvojenm dítětem, a jeho původní rodinou osvojením zanikají. Osvojením, a to bez zřetele k tomu, jde-li o osvojení prvého stupně, tj. Zrušitelné, či druhého stupně, tj. nezrušitelné, vzniká mezi osvojencem a osvojitelem takový obdobný poměr, jako je mezi pokrevními rodiči a nezletilými dětmi, kromě toho mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vzniká zároveň příbuzenský poměr. Osvojiteli se tak dostává práv a povinností, resp. odborných práv a povinností, které tvoří souhrn rodičovské zodpovědnosti, tj. konkrétně práv a povinností, jež mají rodiče při péči o nezletilé dítě, zahrnující především péči o jeho zdraví, a konečně při správě jeho jmění. Zvláštností nezrušitelného osvojení je, že soud při něm na návrh osvojitele zároveň rozhodne, aby byl osvojitel zapsán v matrice místo rodiče osvojence. Na rozdíl od rozhodnutí soudu, jímž se vyslovuje pouze zrušitelné osvojení a dále, že osvojenec bude mít příjmení osvojitele, se tedy rozhodnutí soudu o nezrušitelném osvojení neomezuje pouze na dva výroky, nýbrž za těmito dvěma výroky následuje i další výrok o zápisu osvojitele do matriky místo pokrevního rodiče. V důsledku toho jsou osvojitelé, resp. osvojitel, uváděni jako rodiče, resp. rodič, dítěte v rodném listě dítěte, který je úplným výpisem z matriky. Zápisem osvojitele do matriky místo rodiče osvojence je sledován určitý cíl probudit i v tomto směru poměr mezi osvojitelem a osvojencem 38

a přiblížit jej co nejvíce poměru pokrevního rodiče a dítěte. K dosažení tohoto příznivého stavu nezanedbatelnou měrou přispívá i odstranění formální zmínky o tom, že se nezletilé dítě nestalo členem rodiny v důsledku pokrevního poměr, nýbrž osvojením. O osvojení rozhoduje soud a před jeho rozhodnutím musí uplynout nejméně tři měsíce, po které zájemce pečujeo dítě na své náklady. Říká se tomu „předadopční péče“. Osvojit lze pouze dítě nezlatilé, je-li mu osvojení ke prospěchu. Mezi osvojitele a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. Naní např. možné, aby sedmnáctiletou dívku adoptovali mladí manželé, kterým je sotva třicet let. Pro nezrušitelné osvojení je stanovena minimální věková hranice osvojovaného dítěte jeden rok. Toto osvojení nelze zrušit. Trvá tedy i tehdy, když se např. ukáže až později, že dítě trpí nějakou vývojovou poruchou nebo že chování tohoto dítěte je zcela v rozporu s představami nových rodičů či v rozporu se zákonem apod. Osvojitelé spojují tedy definitivně a navždy svůj osud s osudem tohoto určitého (adoptovaného čili „vyvoleného“) dítěte. Osvojit díte může manželská dvojice, manžel nebo manželka rodiče dítěte i osamělá osoba. Při dnešním nedostatku dětí právně volných a fakticky k adopci vhodných mají osaměle žijící osoby, tj. neprovdané ženy a svobodní muži, jen malou naději, že by mohli dítě do osvojení získat. Jiný případ nastává, když matka, která měla dítě za svobodna nebo která po rozvodu má děti ve své péči. se znovu provdá a její nový manžel se chce stát těmto jejim dětem i novým „otcem“ podle zákona. Za takových okolností musí vlastní (biologický) otec dětí (pokud snad nebyl zbaven rodičovské odpovědnosti) vyslovit svůj souhlas. To bývá ovšem nejčastější překážkou k soudnímu provedení takové adopce. Největší naději na získání dítěte mají tedy manželské dvojice. Zákon dále říká, že osvojení je možné za předpokladu, že bude plnit svoje společenské poslání. A to je právě to, co se má ukázat v tzv. předadopčním šetření.“ (Maťějček a kolektiv, 2002, s. 16 – 17) Dále si vymezíme v pořadí druhý druh náhradní rodinné péče a tím je:

39

„Pěstounská péče - je státem garantovaná a kontrolovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče fyzické osobě nebo do společné pěstounské péče manželů. Jediným rozhodujícím činitelem z hlediska právního je tu zájem dítěte. Svazek pěstounů s dítětem je podstatně volnější, než je tomu při osvojení, což – jak dále uvidíme – má některé nevýhody, ale kupodivu také některé přednosti. Osoba pěstouna musí poskytovat záruku řádné výchovy dítěte. Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech – k výkonu mimřádných záležitostí (např. Vyřízení cestovních dokladů) žádá souhlas zákonného zástupce dítěte. Pěstounskou péčí nevzniká příbuzenský vztah dítěte s pěstouny a jejich příbuznými. Nejsou sice podloženy právními normami, přesto se tyto vztahy obvykle neformálně vytvářejí a udržují. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu.Z vážných důvodů může soud rozhodnout také o zrušení pěstounské péče. Soud je oprávněn stanovit pěstounovi povinnost podávat o výkonu pěstounské péče pravidelné zprávy soudu. Dítěti v pěstounké péči zůstává nejdříve příjmení po vlastních rodičích, později je však možno zažádat na matrice o jeho změnu. Také styk původních rodičů s dítětem není vyloučen – v některých případech však může být rozhodnutím soudu i podstatně omezen. Je-li dítě svěřeno do pěstounské péče ve věku, kdy je schopno posoudit její obsah, má být zajištěno také jeho vyjádření. V praxi se uplatňují dva typy pěstounské péče: Individuální pěstounská péče probíhá v běžném rodinném prostředí, tj. s pěstounkou a pěstounem, kteří většinou mají své vlastní děti nebo již děti vychovali. Skupinová pěstounská péče se děje v “zařízeních pro výkon pěstounské péče“ , což jsou velké pěstounské rodiny, někdy i s vlastními dětmi pěstounů a dalšími třeba 4-6 nebo i více dětmi přijatými.

40

Jiným takovým „zařízením pro výkon pěstounské péče „ jsou SOS dětské vesničky, kde je pěstounskou péčí pověřena sama matka – pěstounka. Ta mívá většinou ku pomoci další osobu, které se říká teta „teta“ a která matce pomáhá při vedení domácnosti a výchově dětí. matka – pěstounka se svěřenými dětmi bydlí v samostatném domečku. skupina 10-12 takových domečků představuje Vesnička. Rodinu v domečku tvoří tedy matka – pěstounka a zpravidla 6 a více dětí různého pohlaví a věku. Často jsou to sourozenci pocházející z jedné vlastní rodiny, která z nějakého důvodu ve svých funkcích selhala. Na rozdíl od osvojení zaniká pěstounská péče dosažením zletilosti dítěte, tj. V 18 letech. Může být ovšem zrušena i rozhodnutím soudu, ale to jen z velmi závažných důvodů. Právě neřešenou otázkou zůstává, jak zajistit budoucnost sítěte po 18. roce, kdy dosáhlo zletilosti, ale ne ještě plné společenské samostatnosti. Jak později uvidíme, možností je několik a SOS dětské vesničky i velké pěstounské rodiny se s tímto problémem různě vyrovnávají. Poručnictví. Novela zákona o rodině vnesla do právní úpravy staronový institut poručnictví. Soud ustanoví dítěti poručníka v případě, že: -

odiče dítěte zemřeli,

-

byli zbaveni rodičovské odpovědnosti,

-

byl pozastaven výkon jejich rodičovské odpovědnosti nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (a proto nejsou nositeli rodičovské odpovědnosti).

Pokud poručník péči o dítě osobně vykonává, má on i dítě nárok na totéž hmotné zabezpečení, jako by šlo o pěstounskou péči. Poručník je zákonným zástupcem dítěte. Mezi ním a dítětem však ze zákona nevzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem. Zákon stanoví rozsah práv a povinností poručníka k dítěti takto: -

výchova dítěte,

-

zastupování dítěte

-

správa majetku dítěte.

Výkon této funkce je pod pravidelným dohledem soudu, a to nejen pokud jde o správu majetku dítěte, ale i co se týká jeho výchovy. Poručník podává soudu zprávy o osobě poručence, zpravidla 41

v ročních intervalech. Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci týkající se dítěte vyžaduje schválení soudem. Opatrovnictví je další užívaný pojem v náhradní rodinné péči. O ustanovení opatrovníka rozhoduje soud usnesením, v němž vymezí rozsah jeho práv a povinností vůči dítěti, a to vždy s ohledem na důvod, pro který byl dítěti opatrovník ustanoven. Opatrovník je dítěti ustanoven např. Při řízení a osvojení. Opatrovník vykonává pouze některá rodičovská práva stanovená soudním rozhodnutím – není však zákonným zástupcem dítěte. Opatrovník ve srovnání s poručníkem nahrazuje rodiče pouze v omezeném rozsahu, dílčím způsobem vykonává některá práva a povinnosti rodičů.“ (Maťějček a kolektiv, 2002, s. 16 - 18) Problematika náhradní rodinné péče je velmi složitá. Bohužel je důležité, všechny tyto zákony dodržovat, protože jedině tak, může být dítě uchráněno před možným nebezpečím.

42

II.

3

PRAKTICKÁ ČÁST

VYMEZENÍ CÍLE PRÁCE

Cílem praktické části bakalářské práce je zjištění závažnosti problému, který se vyskytl v rodině dítěte, a díky němuž bylo umístěno do dětského domova. Jakým způsobem tuhle ránu osudu dítě přijalo a jak se s ní vypořádalo v pro něj cizím prostředí. Zda-li, jak rychle a za jakých podmínek se dokázalo integrovat. Jestli procházelo obdobím, kdy bylo raději samo, či potřebovalo kontakt další osoby, která mu krátkodobě a částečně rodinu nahrazovala. A taky jak se ke svému dítěti zachovali rodiče v období, kdy oni a jejich syn, či dcera, žili odděleně. Udržovali kontakt, nebo o něj nejevili zájem? Byli by schopni se o dítě začít starat? Chtěl by se chlapec/dívka vůbec domů vrátit? Dá se hovořit o nejrůznějších případech, které se v životech těchto dětí odehrály. Vážně nelze říci, které z nich to mělo těžší. Které mělo těžší či lehčí osud. Vypořádat se s takovým problémem bylo pro každého z nich velmi obtížné a je více než pravděpodobné, že následky s nimi spojené, si ponesou do konce svých životů.

3.1 CHARAKTERISTIKA ZAŘÍZENÍ Pozorování a následné kazuistiky, byly prováděny v dětském domově, který byl založen v roce 1934. Je domovem pro děti ve věku od tří, až do osmnácti let. Výjimkou je však dospělá osoba, která dokončuje přípravu na své budoucí povolání. Zde je hranice omezena věkem šestadvaceti let. V domově jsou zavedeny tři rodinky. V každé z nich může pobývat až osm dětí, ať už různého věku nebo pohlaví. Ty vedou dva vychovatelé, kteří jsou dětem neustále nablízku a pomáhají jim, kdykoliv je třeba. Kapacita domova je čtyřiadvacet dětí. Sourozenci jsou samozřejmě vždy spolu v rodince. Výjimku tvoří pouze ti sourozenci, kteří si psychicky či fyzicky ubližují a nechtějí žít spolu v jedné „rodině“. Předškolní děti navštěvují mateřské, základní a střední školy v blízkém okolí. Dětem se zde dostává velké podpory a motivace proto, aby v budoucnu dosáhli toho nejvyššího vzdělání. Po škole a vykonání školních či osobních povinností, mohou navštěvovat kroužky nebo využívat zájmových činností, které přináší dětský domov, jako jsou například: kola, koloběžky, brusle, stolní tenis, venkovní hřiště, tělocvična, bazén, stolní hry a mnoho dalších. 43

Dětský domov dálé pořádá nejrůznější akce v podobě výletů, táborů, adventních večerů, besídek, zimních výjezdů na hory, pobyty v přírodě atd. Každých čtrnáct dní mohou své dovednosti a nadšení uplatnit o víkendech, kdy mají za úkol společnými silami připravit oběd. Musí se postarat o sestavení jídelníčku, nákup surovin, stolování a podávání jídla. Děti se tak učí samostatnosti a přípravě na pomalu blížící se samostatný vstup do života. Totéž platí pří víkendovém praní, žehlední svého prádla, úklidu pokojíčku a rozdělení prací kolem domova. Velkou snahou dětského domova je navázání pravidelné spolupráce s rodiči a jejich, pokud možno, pravidelných návštěv. Dále se snaží pomoci dětem, které opouštějí dětský domov, při hledání nového bydlení či pracovního místa. Zařízení je nově rekonstruováno a plně přizpůsobeno dětem tak, aby pro ně představovalo místo, ve kterém se mohou cítit v bezpečí a naprosté pohodě.

3.2 POUŽITÉ VÝZKUMNÉ METODY Pro zjištění daných cílů, jsem zvolila hned několik výzkumných metod. Mezi ně patří: -

pozorování,

-

anamnéza,

-

rozhovor,

-

kazuistika zkoumaného dítěte.

Pozorování: „Základní metodou sběru dat je pozorování. V zásadě se rozlišuje pozorování zaměřené na sebe, vlastní prožívání (tzv. introspekce) a zaměřené na druhé (extraspekce). Introspekce byla hodně používána v minulosti a vysloužila si mnoho kritiky. Již Kant prohlašoval, že pozorováním nějakého vnitřního dění, toto dění vlastně měníme. Introspekce se v psychologii nicméně udržela, protože popis prožívání jedince je mnohdy velmi užitečný, a je spíše snaha co nejvíce omezit subjektivismus. Představitelé behaviorismu tuto metodu zcela odmítají. Extraspekce je pozorováním druhých. Jedním možným dělením je rozlišení nezúčastněného pozorování (badatel je mimo pozorovanou skupinu) a pozorování zúčastněného (badatel funguje jako člen skupiny). Dále se rozeznává pozorování zjevné a skryté (podle toho, jak badatel 44

ne/narušuje průběh děje). Hlavním problémem extraspekce je rozpoznat v situaci to podstatné a opatřit to správným a co nejobjektivnějším výkladem, prostým osobních domněnek pozorovatele.“ (http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/metody-psychologie-pozorovani-experiment.htm, 25.6.2011) Anamnéza: „Z řeckého anamnésis (rozpomínání, vzpomenutí) neboli předchorobí je soubor informací potřebných k bližší analýze zdravotního stavu pacienta, a to zejména z jeho minulosti. Přímá anamnéza probíhá formou rozhovoru lékaře s pacientem. Pokud není rozhovor s pacientem možný, například v pediatrii, ve veterinární medicíně nebo v případě, že nemocný není schopen komunikace, odebírá se nepřímá anamnéza od doprovodu. Rozsah anamnézy je závislý na akutnosti

situace

a

řídí

se i potřebami

a zvyklostmi

oboru.“

(http://cs.wikipedia.org/wiki/Anamnéza, 25.6.2011) Rozhovor: Rozhovor nám slouží k získávání učitých informací. Je u něj přítomná osoba, která pokládá (další dotazované osobě) otázky, na které vzápětí dostává odpověď. Při rozhovoru je důležité dodržovat určitou osobní zónu, kontakt očí, cítit se uvolněně a nebýt dotazující se osobou tlačen do odpovědí, které jsou spojeny s nepříjemnými vzpomínkami, a o kterých nechceme hovořit. Při rozhovoru bychom si měli všímat samožřejmě i mimiky a gestiky, protože ty nám mohou lecos prozradit. Kazuistika zkoumaného dítěte zahrnuje: osobní údaje, osobní a rodinnou anamnézu, tělesný rozvoj a zdraví, adaptaci na prostředí, chování a sociální vztahy, rozvoj motoriky, sebeobsluhy, písemný projev dítěte, půběh vzdělávání na základní škole, pedagogický rozbor učitele, organizace výuky, stanovení individuálně vzdělávacích plánů, zájmové činnosti, volnočasové aktivity, styky s rodinnými příslušníky a v neposlední řadě také závěr. Kazuistika nám udává stručný přehled vývoje a chování zkoumaného dítěte.

45

„Dále je popisem a výkladem konkrétních případů, zpravidla místo teoretické analýzy pojmových znaků (například raná římská právní kazuistika). Ve vztahu k moderním vědám užívána jako synonymum pro případovou studii. Termín je odvozen z latinského slova casus, které má širokou škálu významů: pád, klesnutí, úpadek, zkáza, škoda, pohroma, v některých frázích i v pozitivním významu případ, příležitost, událost; ablativ casu v latině ustrnul u příslovce s významem náhodně. Vytvoření kazuistiky je součást druhé etapy sociální práce, a to etapy diagnostické. Diagnostická etapa je zaměřena na zjištění a hledání příčin, které vedly k určitému sociálnímu problému. K diagnóze sociální pracovník dospěje na základě záměrných rozhovorů s jedincem a šetřením v domácnosti. Na základě zjištěných poznatků sociální pracovník vytvoří kazuistiku.“ (http://cs.wikipedia.org/wiki/Kazuistika, 25.6.2011)

46

PŘÍPADOVÁ STUDIE

4

4.1 KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 1 Anamnestické údaje: Jméno: Pavel Datum narození: 25.5.1999 V dětském domově pobývá od roku: 2003 Diagnóza: ADHD, slabozrakost obou očí V dětském domově je Pavel umístěn spolu se sestrou od podzimu 2003. Důvodem umístění dětí do zařízení bylo zanedbávání ze strany rodičů. Matka požívala ve velké míře alkoholické nápoje. Narodil se s fetálním alkoholovým syndromem. Je nejmladší ze šesti dětí. Nejstarší dva bratři měli potíže se zákonem. Rodinná anamnéza: Matka se jmenuje Lenka, provdána za otce Pavla, Libora. Matka dítěte není vedena na úřadu práce. Otec není zaměstnán, je veden na úřadu práce. Rodiče nežijí ve společné domácnosti. Vztahy mezi rodiči nejsou dobré. Vztahy Pavla k rodině jsou prakticky nerozvinuté. K matce jsou navíc negativně laděné. Matka alkoholička. Porod proběhl s komplikacemi. Pavel musel být kříšený. Což s sebou nese následky dodnes. Vzahy mezi Pavlem a jeho rodinou: Bez nějakého podnětu Pavel spontánně rodiče do rodiny vůbec nezahrnuje. Na druhé straně postupně přidává další okrajové osoby (děti z dětského domova, „tetu“ z dětského domova). Sestru Kláru vnímá jako osobu, která jej má ráda, je pro něj, je pro něj zdrojem pocitu lásky a bezpečí. Vztah Pavla ke starším sestrám (Květě, Ivetě i Kláře) je ambivalentní (v něčem pozitivní, v něčem negativní), což je vztah mezi sourozenci obvyklý. Na rozdíl od Kláry (která má jednoznačně pozitivní vztah) obě nejstarší sestry (Ivety a Květy) k němu zaujímají ambivalentní postoj. Vztah

47

k otci není vůbec rozvinut, vztah k matce jen v minimální míře a to negativní. Dále si Pavel myslí, že matka v rodině preferuje otce. Osobní anamnéza Jedná se o chlapce menší postavy, který svým vzhledem působí mladším dojmem (nepřiměřeně somaticky vyspělý vzhledem ke svému věku). Porucha ADHD a slabozrakost na obě oči. Spolupráce s SPC DUHA Zlín. U Pavla je důležitá zvýšená péče o zdraví. Bývá často nemocný, objevují se časté problémy s dýchacím ústrojím. Má celkové oslabenou imunitu na její posílení bere léky. V neznámém prostředí chvílí trvá, než se chlapec adaptuje. Zpočátku bývá plačtivý. Pozorost kolísavá, zpočátku soustředěnost, zájem o nové veci. Při plnění zadaných úkolů vydrží cca 10-15min (s častým povzbuzováním), poté se vždy musí změnit činnost. Chlapec potřebuje časté pobízení, snadno se vzdává, dá se velmi snadno vyrušit od činnosti, kterou provádí, upřednostňuje snažší úkoly, pokud se mu činnost nedaří, chce ji ukončit. Při rozhovoru spolupracuje, motivací je pro chlapce pochvala, povzbuzení i jeho vlastní úspěch. Je hravý, objevuje se psychomotorický neklid. Pozornost je narušena, snadná unavitelnost, potřeba zopakovat zadání úkolu. Dříve měl „svůj svět“ , mysleli si, že by mohl být autista, což postupem času odeznělo. Má potíže se sebeobsluhou. Oblékl by si na sebe cokoliv. Je mazlivý. Je nesmírně vděčný za individuální kontakt s dospělou osobou. s matkou je poslední tři roky více v kontaktu, tráví spolu prázdniny, někdy tráví čas i u své sestry Květy, která taktéž prošla dětským domovem a nyní žije samostatně. s touto sestrou má Pavel pěkný vztah a navštěvuje ji rád. Kromě sestry má chlapec další čtyři souzence. Čtyři sourozenci jsou nevlastní a jedinná sestra Klára, vlastní je. Volnočasové aktivity: -

jízda na kole,

-

poslech hudby,

-

kreslení, malování,

-

modelování,

-

divadlo,

48

-

navštěvuje taneční kroužek organizovaný při dětském domově a také literárně dramatický kroužek při ZUŠ,

-

v dětském domově využívá bazén a tělocvičnu. Má rád pohyb a neustále jej vyžaduje.

Průběh vzdělávání na základní škole: Dítěti byl navrhnut PPP odklad školní docházky, který byl přijat. Má špatný prospěch a to zejména v matematice, českém jazyce a anglickém jazyce. Baví jej přírodověda a pracovní výchova. Doporučen individuálně vzdělávací plán. Po vstupu do 1.třídy základní školy je zřetelné, že nezvládá roli školáka. Nedokáže se na delší dobu podřídit potřebám kolektivu třídy. Má neustálou potřebu pohybovat se bez dovolení po třídě, nedokáže setrvat na jednom místě delší dobu. Při hrách, pohádkách a činnostech, které ho upoutají se zapojuje do práce. Brzy je ale unaven a vrací se ke své obvyklé činnosti – lezení pod lavicemi, rozhazování vecí, čmárání po učebnicích, stolech, židlích apod. Je nutné jej stále sledovat. Do třídy se vrací za doprovodu učitele, žáků. K dětem je ohleduplný, fyzicky je nenapadá, ale při konfliktu jim rozhazuje věci. Nerozliší co je jeho. Písemný projev dítěte: -

používání sešitů se širšími linkami,

-

v souvislém textu má povoleno barevně zvýrazňovat místa k doplňování,

-

zkrácení rozsahu textu k naučení,

-

respektovat pomalé tempo a polohu při sezení,

-

jeho písmo je středně úhledné.

Rozvoj jemné motoriky: Díky výrazně pozitivnímu vztahu ke kreslení, malování, modelování a vyrábění z nejrůznějších materiálů se rozvoj jemné motoriky od počátku příchodu do dětského domova výrazně zlepšil. Čtení: -

lehce průměr nebo lehce nadprůměr, 49

-

intenzivnější procvičení zrakového vnímání a orientace na stránce,

-

k orientaci používat záložku,

-

zadávat jednodušší a kratší texty.

Soustředění: -

je nápadně nesoustřeěný,

-

vše jej vyruší,

-

u ničeho nevydrží,

-

rychle se unaví,

-

důležitá motivace dítěte.

Hra: Pokud ho hra zaujme, dokáže u ní chvíli setrvat. Soustředí se na ni zhruba 15 minut, poté začne skákat, běhat a narušovat hru ostatním dětem v jeho okolí. U Pavla je doporučena spíše individuální hra. Sebeobsluha: Zprvu se objevovaly velké problémy. Pavel něměl z domu vypěstovány žádné návyky. Nedokázal si sám nakrájet jídlo, najíst se, umýt se, vyčistit si zuby, obléci se, zavázat si tkaničky u bot, zapnout si zip či knoflíky a mnoho dalších činností. Postupem času si ale uvědomil, že umět tyto činnosti je běžné a především nezbytné, proto se jim začal učit. V průběhu času došlo v sebeobsluze k výraznému zlepšení. Adaptace na nové prostředí - dětský domov: Zprvu plachý, plačtivý. Nedodržování stolovacích návyků. Neustále dával ruce do talíře. Obtížné zvykání na dodržování správné hygieny. Z domova neměl vypěstovány žádné návyky. Časté denní pomočování. Nyní se stává jen málokdy. Poté pocit bezpečí. Stále se objevují potíže v chování, ale lidi ve svém okolí si umí získat. V kolektivu dětí je oblíbený. Je neklidný, špatně usměrnitelný. Veškerou činnost provádí pod dohledem, potřebuje neustálou kontrolu. Za porušení pravidel 50

v dětském domově, či nevhodné chování funguje potrestání a to formou: zákazu počítače, vycházek, zkrácenou večerkou či snížení jedné třetiny kapesného. Individuálně vzdělávací plán: SPC doporučuje vzdělávání formou individuální integrace podle školního vzdělávacího programu příslušné školy se specifiky vyplývajícími ze zrakové vady. Individuálně vzdělávací plán je plně přizpůsoben věku dítěte, obnovován každoročně. Obsahuje osobní údaje, rozvržení práce a výuky s dítětem. Jakými metodami a přístupem zlepšovat školní neúspěšnost. Dále obsahuje popis vzdělávacích potřeb žáka ve škole, návrh kompenzačnícha dalších nezbytných pomůcek, speciálně pedagogickou péči SPC, návrh na snížení počtu žáků ve třídě a další doporučení. Pedagogický rozbor učitele: Žák pracuje pomalým tempem, je snaživý, pokud je pracovně naladěn. Některé dny téměř nepracuje, bývá brzy unaven, vyžaduje častou pomoc učitele. Čte pomalu, ale snaží se o správnost a intonaci čtených vět. Psaní je těžkopádné, tvary písma nepřesné, nedodržuje stejnou velikost písmen, má pomalé tempo. Organizace výuky: Pavel sedí v přední lavici uprostřed, v sousedství klidnějších žáků. Jeho lavice má sklopenou pracovní plochu. Je mu umožněn volný pohyb směrem k tabuli, nebo k učitelce. Při zadávání, řešení a kontrole úkolů je dbáno na jeho postižení. Je respektován delší čas na jejich vypracování, zkrácení textu, barevné zvýrazňování a členění textu. Při psaní písemných prací z matematiky i v jiných výukových předmětech je dáván důraz na slovní instrukce. Závěr: Chlapec si na prostředí dětského domova zvykl velmi rychle. Nabyl pocitu bezpečí a jistoty, kterých se mu doma nedostávalo. Na nové přátelé si zvykl snadno a vypěstoval si k nim pěkné vztahy. „Tety“ v domově si oblíbil a zjistil, že jsou tu pro něj kdykoliv bude potřebovat a že se na ně může vždy obrátit. Nesmírně si jich váží, protože jsou pro něj rodinou o kterou přišel. 51

Několikrát navštívil svou matku v jejim domě, ale to co tam viděl ho dohnalo k pláči. Matka se válela opilá na podlaze, obklopená prázdnými lahvemi od alkoholických nápojů. Nedokázala se o syna postarat. Neměla pro něj nic k jídlu ani pití. Rodinné prostředí bylo naprosto nevyhovující,

všude

špína,

plíseň

a zápach.

Proto

došlo

k zákazu

návštěv.

Pedagogicko-psychologická poradna dále navrhla umístění Pavla s Klárou do pěstounské péče. Sestra po dovršení osmnácti let dětský domov opustila. Pavel v něm stále zůstává. Je šťastný a se sourozenci se nadále stýká.

4.2 KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 2 Anamnestické údaje Jméno: Jan Datum narození: 17.3.1995 V dětském domově pobývá od roku: 2007 Diagnóza: Noční enuréza a jiné poruchy chování Rodinná anamnéza: Chlapec se narodil v manželství. Porod proběhl v termínu. Poporodní adaptace proběhla bez problému. Má tři vlastní a jendoho nevlastního sourozence. Rodina se řadí mezi sociálně slabou. Otec je vyučený obráběč kovů s maturitou. Je alkoholik, který svou rodinu, zejména děti, týral. Byl trestaný. Po rozvodu rodičů byly děti svěřeny do ústavní péče. s dětmi kontaktuje sporadicky matka. Ta má ukončenou pouze praktickou školu. Je nevyučená a dlouhodobě nezaměstnaná. Ačkoli je nezaměstnána z domova odchází kolem sedmé hodiny ranní a navrací se zpět, až v pozdních odpoledních hodinách. Nejeví zájem o výchovu svých dětí. Matka je zadlužena. Známí z ní dluhy vymáhají, ale zbytečně. V domácnosti pro děti nemá ani základní potřeby. Děti se o sebe musely postarat samy. Proto sháněly zdroje obživy všude, kde se dalo a to většinou v podobě krádeže předmětu a jeho prodejí, či krádeži potravin. Matka se léčí pro cukrovku. Povahou je klidná. Osobní anamnéza:

52

Jan byl do dětského domova přijat se svými sourozenci, starší Romanou a mladšími Adélou a Kubou. Bydleli všichni v jedné rodinné skupině. Mezi Janem a Romanou docházelo často ke konfliktům a oboustranným fyzickým napadáním. Kvůli obavám, aby nedošlo k vážným zraněním, byla Romana přestěhována do jiné skupiny DD. Jan prodělal dva lehčí otřesy mozku a ve 2 letech operaci varlete. Jan je klidný, intorverní typ chlapce. Je průbojný, ale psychicky labilní. V zátěžových situacích (matka nesplní slib a nepřijede, nezavolá) pláče, uzavírá se do sebe, vyhledává samotu a odmítá komunikaci. V kolektivu je kamarádský, ale pokud je slovně atakován, brání se nejen vulgárními nadávkami, ale i fyzickým napadením. Jan kouří, společensky užívá alkohol a projevily se příznaky,

které

odpovídají

kouření

marihuany.

Tu

se mu

podařilo

propašovat

i do diagnostického ústavu pro mládež. Snažil se přestat kouřit, ale nevydržel to déle jak týden, dokonce i večer kouřil ve sklepě. Objevují se občasné podvody. Tvrdí, že jde s košem a jde kouřit. Někdy se vulgárně vyjadřuje. Jan byl umístěn do ústavního zařízení z důvodu vykazování nedostatečné péče ze strany rodičů a také pro podezření na týrání svěřené osoby a nepodnětného rodinného prostředí. Důvodem nařízení ústavní výchovy bylo také Janovo nevhodné chování, zejména drzost, vulgarita, agresivita, záškoláctvní a krádeže. Po ukončení pobytu v diagnostickém ústavu pro děti a mládež byl po rozhodnutí soudu opětovně umístěn do dětského domova. Je v péči nefrologa pro noční pomočování, užívá Uroxal. V péči pedagogicko-psychologické poradny od roku 2007. Tělesný rozvoj a zdraví: Na svůj věk drobný chlapec, který je ale fyzicky zdatný. Trpí nočním pomočováním. Po pobytu v léčebném táboře se prokázalo velké zlepšení. U Jana se doporučuje: sledovat pitný režim, vést ho ke vhodnému oblékání dle počasí, dodržovat cvičení, které předchází pomočování. Naučil se mu v léčebně. Chování a sociální vztahy:

53

Mezi svými vrstevníky je průbojný, kamarádský, ale často velmi ovlivnitelný. Snaží se vyniknout, proto se neustále předvádí. Často porušuje vnitřní řád a režim dětského domova. Bylo mu uděleno několik výchovných opatření. A to například za to, že jsi od kamaráda vypůjčil mobil, který mu nevrátil, jelikož jej půjčil jinému kamarádovi, který mobil údajně ztratil. Za popíjení vína u DD, za kouření u DD, za útěky, přechovávání návykové látky a podobně. Jan je introvertní chlapec s nízkou sebedůvěrou. Skromný, nenáročný a sociálně přizpůsobivý. Přesto, jaký byl doposud jeho život a čím vším si musel projít má dostatek sociálího cítění a dokáže být vnímavý a ke druhým laskavý a citlivý. Ve společenských vztazích u něj převládá postoj k pasivitě. Jan se cítí v izolaci, unášen osudem bez možnosti cokoli ovlivnit. Neodmítá nabízenou pomoc. V sociálních vztazích, ale bývá konfliktní. Na veřejnoti provokuje. Při řešení těchto vzniklých problémů se omlouvá a slibuje, že už se to nikdy nebude opakovat. Bohužel tyto problémy se opakují nadále. Je schopen respektovat autoritu, ale musí vědět, že to je člověk, kterému může důvěřovat. Volnočasové aktivity: Je nutné ho omezovat v zájmu o počítačové hry, dokázal by u nich prosedět celé dny. Nenavštěvuje žádný zájmový kroužek. Staral se o psa v dětském domově. Je sportovně nadán. Velmi dobře hraje kopanou, ale na tréninky přestal chodit. Má zájem o hip hop a chtěl by příštím rokem tento kroužek navštěvovat. Jeho zájem o činnost je ale velmi nestálý. Dopručení: nábízet chlapci zapojování se do sportovních aktivit (plavání, bruslení, jízda na kole, posilovna,...), více ho zapojovat do sportovních soutěží a turistických akcí. Prognóza dalšího vývoje: Vývoj je příznivý. Chlapec je dostatečně plastický a je ochoten přizpůsobit se změnám. Jeho nástup do života po ukončení ústavní výchovy podpoří kvalitní výchovné vedení a dostatek možností seberealizovat se. Což se v budoucnu prokázalo. Intelektový potenciál:

54

Chlapcovy výkony odpovídají pásmu dolního průměru. Schopnosti jsou mírně nevyrovnané. Myšlení je méně pružné a reproduktivní. Úsudek je bohužel jednoduchý. Janova informovanost a veškerý sociokulturní přehled je slabší. Pamět s mechanickou oporou. Průběh vzdělávání na základní škole: Školní docházka u Jana odložena nebyla. Přijat na základní školu, kterou nezvládal, proto byl přeřazen na školu praktickou. V docházce na základní škole byla zjištěna velká absence. Učitelky tvrdí, že po příchodu nového žáka do třídy se stal agresivnější a také držejší. Neustále spolu narušovali vyučování a tak došlo k přesazení obou žáků. Jeho prospěch se od té doby výrazně změnil, až k vyznamenání. V budoucnu se chce ucházet o přijetí na učební obor instalatér. Plánuje jak bude vydělávat peníze a jak si zařídí život. Adaptace na nové prostředí-dětský domov: Adaptace na pobyt byla poměrně rychlá. Občas plačtivé období, kvůli nesplněným slibům matky. i přes veškeré výchovné problémy, které vznikly ze strany rodičů si nakonec Jan zvykl na pevný režim v dětském domově. To ale však,až po návratu z diagnostického ústavu, kde si plně uvědomil své nevhodné chování a toužil po návratu do DD. Čtení, psaní: Čtení je včetně reprodukce přečteného v normě. Jan je pravák. Písmo je čitelné, ale provedeno neobratně. Neovládá shodu podmětu s přísudkem. Řečový projev: Řečový projev je po obsahové stránce v normě. Odpovědi odpovídající dotazům. Dá se říci, že po formální stránce bez pozoruhodností. Pobyt v psychiatrické léčebně: Po příchodu plačtivý, ale jen krátce. Uklidnil se a zapojil se do režimu oddělení. Proběhlo zaučení do uvědomovacích pravidel a enurézy. Jan byl buzen dvě hodiny po usnutí. Tekutiny od 17h 55

výrazně omezeny. Cvičení uvědomovacích pravidel. Přísun tekutin byl přesunut až na ráno a bylo dodržováno důkladné vymočení hodinu před usnutím. Také procházel relaxací s budivou formulkou, režimovou terapií a psychoterapií. Pobyt v diagnostickém ústavu pro mládež: Jan byl do zařízení umístěn z důvodu provedení komplexní diagnostiky. Důvodem bylo nevhodné chování v domově, škole agresivita, impulzivita, také popíjení a užívání marihuany. Adaptace proběhla za krátké časové období. Po dobu pobytu se u chlapce neprojevovaly výchovné problémy. s pedagogickými pracovníky spolupracoval a aktivně plnil své povinnosti, které mu byly přiděleny. Janovo chování je motivováno návratem do dětského domova, kde jsou umístění jeho sourozenci. Závěr: U Jana se osvědčilo prátelské, velmi klidné a individuální výchovné působení s dostatkem pochopení a prostoru pro vyjádření jeho pocitů a emocí. Chlapec se nesmírně těší ze zájmu o jeho osobu ze strany dospělých. Je rád, když ho někdo vyslyší a poradí mu. U Honzíka přináší uspěch individuální práce a velká míra motivace k volnočasovým aktivitám. Chlapec byl poučen o své tzv. „Druhé šanci“ při navrátu do dětského domova a také o možnosti zpětného umístění do diagnostického ústavu do jiného města, než v kterém pobýval nyní. Dobře si uvědomuje své prohřešky a zatím se plně snaží dané sliby splnit. Ke svým sourozencům se chová přátelsky a je šťastný, že s nimi může opět žít. V chování se taktéž zlepšil a výchovné problémy se objevují jen zřídka. Je aktivní a pomáhá „strejdovi“ s prácemi na zahradě dětského domova.

4.3 KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 3 Anamnestické údaje: Jméno: Filip Datum narození: 21.6. 2000 V dětském domově pobývá od roku: 2006 Diagnóza: ADHD 56

Rodinná anamnéza: Dítě pochází z druhé gravidity. Porod byl spontánní a probíhal bez komplikací. Po porodu byl propuštěn do běžné domácí péče. Pro špatnou výchovu matky byl chlapec umístěn do dětského domova již po třech letech společného soužití společně s bratrem Jaroslavem. Kvůli věku byl po dalších 3 letech umístěn do jiného domova. Matčin zdravotní stav je výborný. Nyní je nezaměstnaná. Svobodná. O své děti se řádně nestarala a výchovu zanedbávala. Vlastním zaviněním se připravila o možnosti bydlení. Nyní žije u vlastních rodičů. Otec byl v době umístění Filipa do dětského domova ve výkonu trestu. V rodném listu Filipa není otec uveden. Matka své dvě děti v DD navštěvovala nejprve často (3 – 5 krát měsíčně), dětem nosila sladkosti, ovoce a drobné dárky. Občas je navštěvovala i jejich nevlastní babička, která má v péči jejich staršího bratra. Postupem času zájem rodiny upadal a návštěvy byly téměř výjimečné, až nakonec ustaly. Matka měla své děti u sebe naposledy na týdenní prázdniny. Žádala o navrácení svých synu do své péče, ale této žádosti z pochopitelných důvodů nebylo vyhověno. Je zajímavé, že matka porodila ještě jeno dítě, dceru, kterou má dodnes ve své péči. Osobní anamnéza: Jedná se o hyperaktivního chlapce romského původu. V minulosti neprodělal žádné závažné onemocnění, úrazy ani operace. Je kamarádský a to ve škole i v domově. se svými vrstevníky občas vymýšlí klukoviny, ale po napomenutí vychovatele se vždy uklidní. Autority tedy respektuje. V době osobního volna rád hraje hry na počítači, sportuje a velmi rád pomáhá vychovatelům při vaření pro ostatní děti ve skupině. Každých čtrnáct dní zde totiž probíhají vařící víkendy. Do akcí dětského domova se zapojuje velmi aktivně. Adaptace na nové prostředí-dětský domov: Filip se na prostředí dětského domova spolu s jeho podmínkami adaptoval dobře. Byl velmi netrpělivý, ale díky soustavnému zdůrazňování, že nelze vše najednou jeho netrpělivost upadala. Jeho trucovitost se podařilo zmírnit díky přístupu vychovatelů. Ti vytrvali a neustoupili mu v jeho požadavcích, které byly přemrštěné. Také u zásad slušného chování při žádosti, pozdravech, poděkování, pečlivosti při plnění zadaných úkolů došlo k výraznému zlepšení.

57

Samostatnost: Při plnění školních povinností, základních hygienických úkonech, péči o vlastní věci a udržování pořádku je samostatný. Někdy se jen vychovatelé ujišťují, zda je vše tak, jak má být. Volnočasové aktivity: Kroužky Filip navštěvuje velmi rád. Na každý trénink se neskutečně těší. Jde zde vidět obrovské nadšení a chuť do zvolené činnosti. Trenéři i vedoucí si jej velmi chválí. Navštěvuje sportovní kroužek kopané, Kung-fu a dramatický kroužek. Čímž se u dítěte podařilo podpořit princip systematičnosti a rozvoje osobnosti. Kromě toho rád plave, lyžuje, jezdí na kole a hraje na flétnu. Tělesný rozvoj, zdraví: Je velmi živý, nemocen bývá jen zřídka. Tělesně i fyzicky odpovídá věku. Miluje pobyt venku a taky již zmiňovaně sportovní aktivity, které ho fyzicky otužují. Průběh vzdělávání na základní škole: Filip navštěvuje základní školu v místě jeho „nového bydliště“. Ve třídě je pouze 14 dětí. Velmi dobře se adaptoval na nové školní prostředí a vytvořil si zde spoustu nových kamarádů mezi nimiž je velmi oblíbený. Spřátelil se především s chlapcem, do jehož rodiny občas dochází na návštěvu. Chlapec je velmi živý a rád si povídá. Je vstřícný a kdykoli rád pomůže paní učitelce nebo svým spolužákům. Je výborným sportovcem. Reprezentuje školu v různých sportovních soutěžích a vždy obdrží krásné umístění. Filip je někdy výbušný a urážlivý, ale vždy se příjde omluvit a uzná svou chybu. Ve škole je velmi snaživý, dokáže pracovat i samostatně, ale aby jeho školní výsledky byly i nadále dobré, potřebuje systematický dohled a pomoc s přípravou do školy. Poslední dobou občas donese nějakou poznámku za chování. Svůj prospěch si mnohdy zhoršuje díky své zbrklosti a nesoustředěnosti. Styk a spolupráce s osobami odpovědnými za výchovu:

58

Matka si požádala o žádost o pobyt na Velikonoce, ale nedorazila. Filípek jí píše dopisy na které mu, i když to slíbila, neodpovídá. On její chování odůvodňuje v dobrém. Řekne si, že maminka nemohla přijet, protože neměla čas nebo má hodně práce a že jistě přijede příště. Opět se těší, až maminku uvidí. Při příležitostných pobytech které probíhaly u matky doma se Filip vracel vždy šťastný a spokojený. Na tyto dny velmi rád vzpomíná a neustále vypráví o tom, jak doma pomáhal uklízet, vařit, chodit na nákupy a jak se staral o malou sestřičku. Maminku má velmi rád a často o ní mluví. Zato o otci se nezmiňuje vůbec. Díky společnému umístění do dětského domova spolu s bratrem Jaroslavem, tak mohou být spolu. Mají se rádi a vzájemně si pomáhají. Matka, otec ani babička již chlapce nenavštěvují. Osobnostní rysy, chování: Filip je chytrý a také sebevědomý, citlivý kluk s mnoha zájmy. Dokáže ale trucovat a neskutečně se urážet. Za své chování je napomínán. Umí se rychle adaptovat na nové podmínky i prostředí. Často dokáže manipulovat s dětmi i dospělými, pokud si myslí, že dosáhne svého. V kolektivu je velmi oblíbený. Rád si šetří na věci, které by si chtěl koupit a nečiní mu to problémy. K Filipovým převažujícím charakterovým vlastnostem patří energičnost, dynamičnost, snaha vše stihnout v co nejkratším čase, hlavně rychle. Ke starším a dospělým je slušný, uctivý. Občas se ale projeví nějaké slovní napadení, kterého pak lituje a výjimečně zde dochází k recidívě. Paměť: Má dobrou krátkodobou i dlouhodobou paměť. Dokáže si zapamatovat jména, názvy, básně i písně. Učí se anglický jazyk a také znát noty, které musí umět pro hru na hudební nástroj. Čtení, psaní: Filip pěkně a plynule čte. Textu rozumí a dokáže o jeho významu pohovořit, popřípadě odpovědět na otázky, které se k němu vztahují. Hovoří ale pouze v jednoduchých větách. Píše pravou rukou. Přepisy textu jsou většinou bezchybné, diktáty se pohybují okolo průměru. Ve čtení a psaní nejsou pozorovatelné žádné zásadní potíže. Hrubá motorika: 59

Odpovídá věku. Pohyb má rád. Vývoj je v normě věku. Závěr: Filip v prostředí dětského domova pobývá rád. Stýská se mu po mamince, ale díky krásným vzpomínkám, které pocházejí z doby návštěv, stále doufá, že se maminka pro něj i jeho bratříčka vrátí. s bratrem Jaroslavem má krásný vztah. Jsou na sebe hodní, pomáhají si navzájem a jeden o druhého pečují. V dětském domově často využívají nabízených aktivit, ať už tělocvičny, venkovního hřiště, kol, koloběžek, bruslí, míčových her, bazénu, či nejrůznějších kroužků, které jim zde nabízejí. V chování se Filip zlepšil a do školy se pečlivě připravuje. Doufám, že se pro něj i jeho bratra maminka vrátí, když se právě v tomto období stará o svou nejmladší dceru. že rodičovství zvládne a budou všichni opět šťastni.

60

4.4 KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 4 Anamnestické údaje: Jméno: David Datum narození: 1997 V dětském domově pobývá od roku: 2000 Diagnóza: Poruchy chování a učení Rodinná anamnéza: Matka Eva je nezaměstnána. Výchovu svých dětí nezvládala. Nesplňovala vhodné podmínky pro uživení synů. Často neměla kde bydlet. Zanedbávala je, staršího syna fyzicky napadala, proto byla zbavena rodičovských práv. Na úhradu péče v dětském domově nepřispívá. Otec zemřel. Chlapci po něm pobírají sirotčí důchod. Osobní anamnéza: David působí dojmem veselého, usměvavého a spokojeného dítěte. Vyhledává společnost druhých lidí. Projevují se tendence sebeprosazování. Pokud není po jeho, bývá plačtivý, naštvaný a zuřivý. Když se mu něco nedaří, činnost ukončí a tvrdí, že to nedokáže. Je nejistý, úzkostlivý a nedůvěřuje svým schopnostem. Rád na sebe strhává pozornost svých vrstevníků. Rád se mazlí, sedá si dospělým na klín, vyžaduje pochvalu a povzbuzení. Zde se dá hovořit o projevech citové a sociální deprivace. Velmi dobře dokáže s ostatními dětmi manipulovat nebo také pracovat na společných cílech, když ho činnost zaujme. To ale pod vedením vychovatelů či jiné dospělé osoby. V dětském domově má staršího bratra Viléma. David jej ale bere pouze jako dalšího kamaráda z dětského domova. O výraznějších rodinných vztazích nelze hovořit. Průběh vzdělávání na základní škole: Pro odklad školní docházky do mateřské školy docházel o jeden rok déle. Poté nastoupil do normální základní školy. Zde ze začátku neměl žádné prospěchové problémy, prospíval výborně. Jevil se jako chytrý a bystrý chlapec. Při srovnávání s jeho vrstevníky byl David 61

abnormálně inteligentní. s nástupem puberty se u chlapce bohužel projevily zhoršené výsledky ve škole. Známky se většinou pohybují v rozmezí trojek až pětek. Nedopracované úkoly se často přinášel domů, kde je taktéž nechtěl plnit. Musí pracovat pod časovým stresem. Když ví, že už mohl dávno v kroužku nebo venku. Učitelé si stěžují, že ve škole nechce pracovat. Vychovatelé i učitelky se s ním snaží pracovat tak, aby zvládal učivo základní školy. Ale i přesto nadále patří mezi slabší žáky. Při zpracování úkolů se neustále vrtí na židli a je nesvůj. Po zhruba třicetiminutové práci začne vždy vzdychat. Dostává se ke složitějším úkolům a uvědomuje si, že je nezvládá. Nedostatečně se koncentuje již při zadávání instrukcí. Odpovídá bez rozmyšlení. Ztrácí motivaci. Doporučení: Tempo výuky přizpůsobit možnostem žáka. Je důležité dítěti zadávat kratší úkoly, po částech. A to od nejjednodušších po ty nejsložitější. Pracovní výkonnost: Ta patří mezi jeho nejslabší stránku. Na výkonu se zde podílí nízká motivace, únava ale i pocit marnosti. Když se mu něco nedaří, nepokouší se to napravit, ale vzdává to. Potřebuje neustálou motivaci, dohled a pomoc dospělé osoby, která s ním při práci setrvá. Chování a sociální vztahy: David je s přibývajícím věkem stále více výbušný, vzdorovitý a trucovitý. Mezi kamarády méně oblíbený, jelikož situace často řeší pláčem, ale také zuřivostí. Chybí mu ukázněnost a obezřetnost. Nedomýšlí důsledky svého chování. Někdy, když má nějaký cíl, dokáže být milý, citlivý a přítulný. Kladně reaguje na lidi, které nezná, pokud mu projeví náklonnost. Intelekt: Davidův intelektový výkon se pohybuje v oblasti podprůměru. Myšlení dosahuje půměrných hodnot. Krátkodobá paměť je podprůměrná. Na základě sluchové a zrakové percepce David ještě 62

není schopen vše plně rozpoznat. Během jakékoli pracovní činnosti se dá snadno vyrušit. Pokud si s něčím neví rady, tak to hned vzdává. Řekne, že to neumí. Tělesný rozvoj a zdraví: Jsou na somaticky dobré úrovni. V minulosti se u něj vyskytly potíže s kožním exémem, ale po podávání léků a mastí se dalo vše dopořádku. Volnočasové aktivity: David velmi rád sportuje, plave, jezdí na kole, v zimě se učí lyžovat. Navštěvuje sportovní kroužek v Sokole. Navštevuje i dramatický kroužek a velmi rád recituje. Kroužky ho baví a navštěvuje je pravidelně. Dále ho zajímá zpěv, tanec, práce s počítačem, fotbal a jízda na kolečkových bruslích. Sebeobsluha: Sebeobsluhu zvládá prakticky dobře. Hygienické návyky má vypěstovány. Stále se ale musí na Davida dohlížet. Někdy si zapomene vyčistit zuby, poklidit si věci v pokoji, urovnat oblečení, nachystat si věci do školy a podobně. Styk s osobami odpovědnými za výchovu: David a jeho starší bratr byli společně vyškrtlí z evidence pro náhradní rodinnou péči. Přejí si vrátit se ke své matce, nebo zůstat v dětském domově. Matka o děti zpočátku projevovala zájem. Často je v dětském domově navštěvovala, vozila a posílala jim drobné dárky, sladkosti, dopisy. Když s nimi telefonovala, tak dětem naslibovala, že se pro ně vrátí a budou žít společně. Po nějaké době své syny navštěvovat přestala. Obě dvě děti byly zklamány, plakaly a trvalo jim dlouhou dobu, než si na tuhle změnu zvykly. Matka v době své poslední návštěvy byla těhotná o pár dní později porodila chlapečka, který byl taktéž umístěn v ústavní výchově. David o matce často hovoří a ze slov jde poznat, že si představy o ní velmi idealizuje. Ta se neustále stěhuje z místa na místo. Jednou bydlí u matky, podruhé se vzací zpět ke svému příteli. Děti jsou v telefonickém kontaktu s babičkou, matkou své maminky. Matka byla zbavena rodičovských práv. V dětském domově se ale cítí dobře a jsou zde spokojené. 63

Závěr: Oběma bratrům by prospělo klidné, povzbuzující rodinné prostředí, ale s menším počtem dětí, než je v zařízení dětského domova. Je zde potřebná pravidelná příprava do školy. Davidovi by prospělo stanovení nějakých hranic, nebo mu dát nějakým způsobem najevo, že v životě nebude mít vždy vše dovoleno. V minulosti měl problémy s vývojem řeči, proto byla vyhledána logopedická pomoc. Nyní je řečový vývoj v normě. Jeho potřeba neustále se k někomu tulit a mazlit se, je zapříčiněna citvou deprivací. Chybí mu maminka a neustále o ní hovoří. Bratra zprvu bral jako kamaráda z dětského domova. Poté co je matka přestala navštěvovat, mezi chlapci vzniklo silné rodinné pouto. Ve všem si pomáhají, respektují se, hrají spolu hry a spoustu věcí spolu dokáží zvládnout. Starší bratr Vilém je pro Davida oporou. Dobře se učí, má pěkný prospěch, žádné výchovné problémy, proto je pro něj dobrým vzorem. Děti si nepřejí byt umístěné do náhradní rodiny, proto po posouzení, byly z evidence vyškrtnuty a dále pobývají v dětském domově.

4.5 KAZUISTIKA ZKOUMANÉHO DÍTĚTE 5 Anamnestické údaje Jméno: Petr Datum narození: 1999 V dětském domově pobývá od roku: Diagnóza: Poruchy chování Rod nástupu do DD: 2009 Rodinná anamnéza: Matka Jana je vyučena šička. Nyní roznáší noviny a pobírá částečný invalidní důchod. Nebyla schopna zvládat výchovu svého syna z důvodu špatného fyzického i psychického stavu. Otec Ondřej vyučen tesařem. O syna se vůbec nezajímá. Rodiče se rozvedli. Výchovu zabezpečovali prarodiče, kterým byl vnuk svěřen do péče. Po smrti babičky se dědeček o výchovu Petra staral sám. Těhotenství probíhalo bez problémů. Klešťový porod. Petr nebyl kojen. Jeho matka ho navštěvovala v dětském domově jen prvních pár měsíců.

64

Osobní anamnéza: Petr je drobný, bledý, tichý chlapec. Působí spíše uzavřeně. Výskyt občasných impulzivních reakcí. Chlapec umí být tvrdohlavý a vzdorovitý. Citově se jeví nevyzrálý a do jisté míry deprivovaný. Vnitřně velmi vitální, úzkostný a většinou sebekontrolující se hoch. Je zde nadále důležitá spolupráce s psychiatrem, školním psychologem. Pro záškoláctví, odmítání školních povinností, problémovou komunikací s pěstounem byl přeložen do střediska výchovné péče. Po ukončení pobytu byl umístěn do dětského domova, kde ho dědeček často navštěvuje. Nemocnost nebává častá. V dětství utrpěl zranění oka, to je již v pořádku a bez trvalých následků. Při nervozitě trpí průjmem. Nemá žádnou smyslovou vadu a netrpí na alergie. Doporučení: -

spolupráce s psychiatrem,

-

navázat spolupráci s dědečkem a kurátorem, prodiskutovat možnost, za jakých podmínek by se mohl vrátit zpět domů a seznámit jej s nimi,

-

vést k dodržování získaných návyků pro systematickou školní práci,

-

navázat spolupráci s třídní učitelkou, školním psychologem,

-

vést chlapce k dodržování pravidel,

-

stanovení hranic,

-

rozvoj sociálních dovedností, schopnost komunikovat, navazovat a udržovat si přátelské vztahy,

-

nabídnout mu dostatek zájmových činností, skupinové činnosti.

Průběh vzdělávání na základní škole: U Petra nebyl navržen odklad školní docházky, proto na základní školu nastoupil po dovršení šesti let. Zpočátku měl problémy s plněním určitých školních povinností. Bylo třeba jej prvně usměrňovat, ale nakonec se mu díky své inteligenci podařilo zařadit se mezi lepší žáky ve třídě. Dokonce s nimi soutěžil o nejlepší výsledky. Petr je chytrý chlapec. Ve škole vždy snaživý a inteligentní. Je rád chválen a odměňován, například, dobrou známkou ve škole. Má z ní velkou radost. Učitelům pomáhá a ti si ho nemohou vynachválit. Později, ale bohužel přišlo období,

65

ve kterém Marek silně polevil. Nechtěl školu navštěvovat, odmítal se do školy připravovat, proto se zde objevilo záškoláctví. Pro velkou absenci dokonce jedno pololetí nebyl klasifikován. Český jazyk: Písmo je upravené, písemný projev čitelný. Snaží se o pěknou úpravu sešitu. V diktátech a různých pravopisných cvičeních se objevují gramatické chyby jen zřídka. Dokáže určit slovní druhy i mluvnické kategorie. Čtení, reprodukce textu a pochopení textu jsou na dobré úrovni. Dokáže se bez problému vyjadřovat. Je to komunikativní typ chlapce. Matematika: Je pohotový, bystrý. Snadno se učí novým věcem. U Petra se neprojevily nedostatky ve vědomostech a dovednostech. Dokáže logicky uvažovat. V matematice tedy nemá žádné velké problémy. Adaptace na nové prostředí - dětský domov: Petr svůj nástup do dětského domova poržíval velmi dramaticky. Většinu času trávil sám, seděl na schodech, u okna a přemýšlel o svém domově a rodině. Odmítal jíst a nechtěl se s nikým bavit. Něměl žádné aktivity a často truchlil. Po čtrnácti dnech trochu ožil a začal navazovat kontakty s okolím. Mluvil rozmazleným hlasem. Často se dostával do konfliktu s romskými dětmi. Provokoval je. Neustále se chtěl bavit o politice. Měl o ní velký přehled, dalo by se dokonce říci, že větší, než některá dospělá osoba. Děti tohle téma ovšem nezajímalo a často se mu posmívaly. Chlapci to ale nevadilo. Nejraději byl sám a četl si knihu. Jedinná společná činnost, která ho bavila, bylo vaření v přírodě. Volnočasové aktivity: Petr si rád čte, bruslí, vaří, jezdí na kole, hraje ping-pong a nesmírně rád lyžuje. Zprvu bylo velkým problémem zařazení do nějaké sportovní aktivity. Petr si ale později našel činnosti, které se mu zalíbily. Mimo to se zajímá o politiku, květiny a zvířata. Navštěvoval chovatelský kroužek. 66

Sebeobsluha: Svůj pokoj si vždy pečlivě uklízí, stolování i hygienické návyky jsou přiměřeny jeho věku. Styk s osobami odpovědnými za výchovu: Skoro každodenně hovořil po telefonu se svým dědečkem. Mluvil na něj rozmazleným tónem a tlačil na něj, aby si ho vzal zpět k sobě domů. Říkal mu, že se mu v dětském domově nelíbí a že se mu zde děti posmívají. Dědeček Petra v zařízení navštevuje. Bere si ho k sobě na dělší prázdniny, občasné víkendy a výlety. Z pobytu od dědečka se Petr jednou vrátil o dva dny později, než bylo domluveno. Chlapec se nechtěl vrátit, proto jeji musela zpět do dětského domova dovézt policie ČR. Poté se u něj opět začalo pojevovat chování obdobné nástupu do zařízení. Byl smutný, plačtivý, s nikým nekomunikoval, stýskalo se mu. Sociální vztahy: Autoritu v DD respektuje. A to ženskou i mužskou. Bližšího kamaráda si zde nenašel. Bude to nejspíš z důvodu, že se s nikým nedokáže domluvit. Není tolerantní k ostatním vrstevníkům, nedokáže uznat názor druhého. s každým se hned dohádá a nesnaží se domluvit na nějakém kompromisu. Závěr: Pro další vývoj je nezbytně nutné změnit výchovné postupy. Odbourat toleranci k jeho pohodlnosti. Dodržovat režimovou terapii a kontrolovat její plnění. Připomínat mu, že je na dědečkovi závislý a že by měl své chování k němu změnit k lepšímu. Při absencích ve škole mu hrozí, že se k dědečkovi nevrátí. Dle dohody je už dnes jasné, že za pár měsíců Petr bude opět bydlet u svého pěstouna.

67

5

ZHODNOCENÍ VÝSLEDKU ŠETŘENÍ

Pro všechny děti je funkční rodina nejdůležitější. Mnohé z nich si této „samozřejmosti“, ale neváží. Děti z dětských domovů o této radostit hovořit nemohou, jelikož dobře fungující rodinu, nikdy neměly. Díky tomu, byly do tohoto zařízení umístěny. Mnohé z nich, už své rodiče nevídají a pokud ano, tak spíše zřídka. Nyní se o ně starají vychovatelé, tzv. „tety a stejdové“, kteří se o ně pečují, jako o vlastní děti. Hlavním cílem bakalářské práce bylo zjištění závažnosti problému, který se vyskytl v rodině dítěte, díky němuž bylo umístěno do dětského domova a jeho dopad na dítě samotné. Cíle bylo dosaženo tím, že jsme vyzdvihli, konktétní problémy konkrétních dětí a zaměřili se na jejich působení na ně samotné. Zjistili jsme, že každé dítě bylo ovlivňováno určitými rizikovými faktory rodinného prostředí a že umístění dítěte do dětského domova bylo v každém z těchto uvedených případů nutné. Také jsme dospěli k tvrzení, že každé dítě se s pobytem v tomto zařízení vyrovnávalo individuálně. Vše co doma prožilo, vše co vidělo-to jsou vzpomínky, které mu nikdo nevymaže z paměti. Mohou být místy pozitiní, ale vesměs je tomu právě naopak. Dále poukázat na celkový vývoj dítěte, který byl ovlivněn rizikovými faktory rodinného prostředí. Jak se ukázalo, každé z nich k danému problému přistujuje individuálně. V kazuistikách, které jsou zde zhotoveny, je viditelné, že u některých dětí adaptace na nové prostředí proběhla lépe a u některých naopak hůře, než by si člověk v první chvíli myslel. Tak jako je pochopitelné, že u dětí docházelo k viditelnému zhoršení ve školním prospěchu, stranění se přátelům, neschopnosti hovořit o svých problémech, svěřování se “cizím“ osobám, nechuti k jídlu, pocitu bezmocnosti, nepochopení ze strany druhých osob, naprosté osamělosti, citové deprivaci a spoustě dalším příznakům, které odrážely dlouhodobý stav osobnosti. Některé děti si naopak nepřály dětský domov opustit. Nestály o novou rodinu. V jistých případech se jednalo o touhu a přání vrátit se zpět domů v jiných zase o obavy ze špatného přijetí dítěte do rodiny nové. Chvíle smutku a radosti se u těchto dětí střídají, jak na horské dráze. Oči zalité slzami nebo naopak úsměv, to vše jsou pocity, které se nedají skrýt. 68

V závěru bychom chtěli dodat, že takto bakalářská práce by mohla být určitým vodítkem k prevenci podobných problémů. Pokud Vás nebo někoho z Vašich blízkých zasáhla podobná událost, pak Vám může být tato práce nápomocí k identifikování určitého problému, na který se bojíte zeptat či se bojíte připustit si, že jste jeho součástí.

69

ZÁVĚR Cílem práce bylo poukázat na dopad nesprávného výchovného působení v rodině na dítě. Jak se s následky, které nesprávná výchova přináší, zvládne dítě vypořádat. Zda všechen stres a napětí zvládne unést. Jak se po takových zkušenostech dokáže zapojit do náhradního rodinného života v dětském domově. Díky práci s těmito dětmi si člověk uvědomí, co všechno má a čeho by si měl ve svém životě vážit. Došla jsem k závěru, že pobyt zmiňovaných dětí v dětském domově vnesl do jijich životů určitý řád a naučil je plnit si své povinnosti. že ačkoli to ve svém životě neměli vůbec lehké, zvládli se opět postavit na nohy. Pochopili, že dětský domov se nesnaží zabránit jim stýkat se s rodinou, ale že pokud ke kontaktu nedochází, pak jsou jim alespoň částečnou náhradou vychovatelé, kteří o ně pečují. Ti dětem pomáhají s každodenní přípravou do školy, učí je základním povinnostem, pravidlům a návykům. Důležitá je zde samozřejmě i spolupráce s odborníky (učitely, logopedy, pediatry, lékaři, SVP, diagnostickými ústavy,...). Díky ní se dá u dítětě předcházet spousťě nežádoucím jevům, nebo jim pomoci v řešení jejich problémů. Ve své bakalářské práci jsem chtěla poukázat na existující rizikové faktory rodinného prostředí pro vývoj dítěte. První kapitola teoretické části definuje a uvádí význam rodiny pro vývoj dítěte, vymezuje typy rodin, jejich pozitiva a negativa, které působí na rozvoj dítěte, dále uvádí funkce rodiny, poukazuje na výchovu, která zasahovala do životů dětí dříve a která do nich zasahuje nyní, zda u ní došlo postupem času k nějakým viditelným změnám, porovnává klady a zápory stylů výchovy a taktéž je definuje. Druhá kapitola se zabývá dětmi ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Zde podkapitoly poukazují na alkoholismus v rodině, jak požívání alkoholu u rodičů ovlivňuje celkovou výchovu dítěte, že může přecházet až k jeho týrání, ať už psychickému nebo fyzickému. Dále se zabývá dětmi, které jsou svědky domácího násilí. Jak se s těmito problémy vyrovnávají, zda je dokáží zvládnout samy a jaké důsledky a vliv na ně a celou jejich rodinu tyto rizikové faktory rodinného prostředí mohou mít. Praktická část by měla poukázat na celkový vývoj dětí, které byly pro špatnou, zanedbávanou a nevhodnou výchovu svých rodičů, umístěny do dětského domova. Na to, jak tuto situaci zvládají, 70

jak se adaptují na nové prostředí, nové osoby, které mají kolem sebe. Zda se zapojují do činností, které jim dětský domov nabízí. Jak prospívají ve škole, jestli mají vhodně vypěstované návyky z domova. Jakým způsobem zvládají sebeobsluhu, stolování, konflikty, pravidelné či méně časté, popřípadě, žádné návštěvy příslušníků jejich rodiny.

71

Seznam literatury a použitých zdrojů LITERÁRNÍ ZDROJE: 1.

ANTL, M. Miroslav Antl radí, jak na gaunery 2. Praha: Prostor, 2008. ISBN 80-7260-188-1

2.

BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998. ISBN 8071696293

3.

BINAROVÁ, I. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. ISBN 80-244-0138-X

4.

COLOROSOVÁ, B. Jak pomoci dětem překonat smrt blízkého člověka. Ikar, 2008. ISBN 978-80-249-1027-7

5.

CONWAYOVÁ, H. Domácí násilí. Praha: Albatros, 2007. ISBN 13-741-007

6.

FORWARDOVÁ, S.. BUCK, C. Když nám rodiče ničí život. Praha: Mooto, 2008. ISBN 8072464175

7.

KVAPILÍK, J., SVOBODOVÁ, A., a KOLEKTIV. Člověk a alkohol. Praha: Avicenum, 1985. ISBN 08-091-85

8.

MATĚJČEK, Z., KOLUCHOVÁ, J., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J., BENEŠOVÁ, L. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál, 2002. ISBN: 80-7178-637-3

9.

RYANOVÁ, E. O rodičích. Praha: Lidové noviny, 1996. ISBN: 80-7106-171-9

10.

ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-85931-48-6

11.

HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1168-3

12.

VÁGNEROVÁ, M. Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-414-4 72

13.

TABUS, R. Třináctý stupeň blaženosti. Praha: Avicentrum zdravotnické nakladatelství, 1984. ISBN 08-073-84

14.

ADAMSOVÁ, C., FAYOVÁ J. Už žádná tajemství. Praha: Tiskárny MV, 1997. IBSN 80-85821-31-1

15.

WEIS, P. A KOLEKTIV. Sexuální zneužívání pachatelé a oběti. Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-795-8

INTERNETOVÉ ZDROJE: 16.

http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/metody-psychologie-pozorovani-experiment.htm 25.6.2011

17.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kazuistika 25.6.2011

18.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Anamnéza 25.6.2011

73

ANOTACE Jméno a příjmení:

Nikola Bednáriková

Katedra:

Speciální pedagogika PdF UP

Vedoucí práce:

Mgr. Et Bc. Veronika Růžičková, Ph.D.

Rok obhajoby:

2012

Název práce:

Rizikové faktory rodinného prostředí pro vývoj dítěte

Název v angličtině:

Risk factors of family environment for development

Anotace práce:

Bakalářská práce poukazuje na faktory, které jsou pro dítě v rodinném prostředí ohrožující a jaký má dopad na jeho další vývoj.

Klíčová slova:

Rodina Dítě Výchova Náhradní rodinná péče Sociokulturně znevýhodněné prostředí Pozorování Kazuistika

Anotace v angličtině:

Bachelor thesis highlights the factors to the child in the family threatening environment and their impact for its further development.

74

a child's

Klíčová slova v angličtině: Family Child Education Substitute Family Care Socio-culturally disadvantaged environment Observation Casuistry Přílohy vázané v práci:

Bez příloh

Rozsah práce:

73 stran

Jazyk práce:

Čeština

75