Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Faktory ovlivňující adaptaci seniorů v domově pro seniory (diplomová práce)
Bc. Veronika Salfická
vedoucí práce: Mgr. Jiří Vander, Dis.
Brno 2011
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité zdroje cituji v přiloţeném seznamu literatury. V Brně dne 3.1.2011
Bc. Veronika Salfická
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala mému vedoucímu práce Mgr. Jiřímu Vanderovi, Dis. za jeho shovívavý přístup, cenné rady, komentáře a psychickou podporu při tvoření diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat seniorům a pracovníkům, kteří byli ochotní věnovat svůj čas a úsilí odpovídání na otázky rozhovoru. Můj dík patří i mým rodičům, kteří mě podporovali po celou dobu mého studia. Poslední ale neméně velký dík patří Jindřichovi za podporu při dokončování diplomové práce.
3
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 1 Teoretická část ...................................................................................................... 7 1. 1 Stáří............................................................................................................... 7 1. 1. 1 Definice a vymezení stáří ..................................................................... 7 1. 1. 2 Charakteristiky stárnutí a stáří .............................................................. 9 1. 1. 2. 1 Biologické charakteristiky ............................................................ 10 Fyziologické potřeby .................................................................................. 11 1. 1. 2. 2 Psychické charakteristiky ............................................................. 11 Moudrost ve stáří ........................................................................................ 13 Psychologické potřeby................................................................................ 14 1. 1. 2. 3 Sociální charakteristiky ................................................................ 15 Změny v sociální oblasti seniora ................................................................ 17 Rodina a domov .......................................................................................... 19 Sociální potřeby .......................................................................................... 19 1. 1. 2. 4 Duchovní charakteristiky.............................................................. 20 Smysl ţivota a víra ..................................................................................... 21 Duchovní potřeby ....................................................................................... 22 1. 2 Adaptace a adaptační schopnosti seniorů ................................................... 23 1. 2. 1 Pojem adaptace a jeho definice .......................................................... 23 1. 2. 2 Důvody vstupu seniora do domova pro seniory ................................. 24 1. 2. 3 Fáze adaptace seniora podle dobrovolnosti vstupu do DpS ............... 25 1. 2. 4 Zdroje při adaptaci na prostředí DpS.................................................. 26 1. 2. 4. 1 Intrapsychické zdroje .................................................................... 26 Teorie R. S. Lazaruse ................................................................................. 26 Teorie E. Kübler-Ross ................................................................................ 27 Pozitivní psychologie M. Seligmana (2003) .............................................. 27 1. 2. 4. 2 Vnější zdroje ................................................................................. 28 1. 3 Sociální práce se seniory ............................................................................ 30 1. 3. 1 Domov pro seniory (DpS) .................................................................. 31 2 Metodologická část ............................................................................................. 33 2. 1 Strategie výzkumu ...................................................................................... 33 2. 2 Metoda a technika sběru dat ....................................................................... 33 2. 3 Výběr objektů pro výzkum ......................................................................... 34 2. 4 Základní a výběrový soubor ....................................................................... 35 2. 5 Operacionalizace ........................................................................................ 37 2. 5. 1 Dílčí výzkumné otázky a indikátory................................................... 38 2. 6 Validita ....................................................................................................... 39 2. 7 Etické aspekty ............................................................................................. 40 3 Interpretační část ................................................................................................ 41 3. 1 Jaké intrapsychické zdroje vyuţívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? . 41 3. 1. 1 Osobnostní vlastnosti seniorů ............................................................. 41 3. 1. 2 Spiritualita a víra ................................................................................ 43 3. 1. 3 Dílčí závěr .......................................................................................... 45 3. 2 Jaké intrapsychické zdroje vyuţívají senioři při adaptaci dle pracovníků? 46 3. 2. 1 Osobní vlastnosti seniorů ................................................................... 46
4
3. 2. 2 Spiritualita a víra ................................................................................ 48 3. 2. 3 Dílčí závěr .......................................................................................... 49 3. 3 Jaké vnější strategie vyuţívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? ........... 51 3. 3. 1 Vztahy s rodinou................................................................................. 51 3. 3. 2 Původní vztahy seniora....................................................................... 53 3. 3. 3 Vztahy s pracovníky DpS ................................................................... 54 3. 3. 4 Vztahy s ostatními klienty .................................................................. 55 3. 3. 5 Prostředí DpS...................................................................................... 56 3. 3. 6 Dílčí závěr .......................................................................................... 56 3. 4 Jaké vnější strategie vyuţívají senioři při adaptaci dle pracovníků? .......... 59 3. 4. 1 Vztahy s rodinou................................................................................. 59 3. 4. 2 Vztahy s pracovníky ........................................................................... 60 3. 4. 3 Vztahy s ostatními klienty .................................................................. 61 3. 4. 4 Prostředí DpS...................................................................................... 61 3. 4. 5 Dílčí závěr .......................................................................................... 63 3. 5 Závěr ........................................................................................................... 64 3. 5. 1 Zodpovězení hlavní výzkumné otázky ............................................... 64 3. 5. 2 Intervenční proměnné ......................................................................... 66 3. 5. 3 Doporučení pro praxi .......................................................................... 67 3. 5. 4 Doporučení pro další výzkumy........................................................... 68 Bibliografie ..................................................................................................................... 69 Anotace ........................................................................................................................... 75 Summary......................................................................................................................... 76 Jmenný rejstřík ............................................................................................................... 77 Věcný rejstřík ................................................................................................................. 79 Seznam příloh ................................................................................................................. 80 Stať ................................................................................................................................. 86
5
Úvod Tato diplomová práce se věnuje faktorům, které ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v domově pro seniory (DpS). Ve smyslu pozitivní psychologie (Křivohlavý, 2004) je výzkum zaměřen na faktory pozitivní, které byly rozděleny do dvou skupin, a to na intrapsychické a vnější. Intrapsychické jsou takové faktory, které vycházejí z osobnosti jedince a vnější jsou ty, které jsou na jedinci nezávislé (interpersonální vztahy, prostředí). Toto téma jsem vybrala na základě mé osobní zkušenosti s potřebou nástupu blízké osoby do DpS. Chtěla jsem touto prací upozornit na období adaptace seniora v DpS, protoţe na seniora je v době adaptace kladen tlak nejen na úrovni psychické, ale také sociální a někdy také zdravotní (přechod do DpS můţe končit úmrtím seniora). Cílem práce je zjistit, jaké faktory seniorům pomáhají při adaptaci. Pomocí triangulace je zjištěno, jakou představu o těchto zdrojích mají senioři a pracovníci, kteří jsou v kaţdodenním kontaktu s klienty DpS. Mnoho autorů se zaobírá adaptací jedince na nové podmínky jeho ţivota. Někteří píší i o adaptaci seniora na DpS. Ale málo se tomuto tématu věnují z pohledu pozitivních zdrojů seniora, které by mohly jeho adaptaci usnadnit. Domnívám se, ţe je třeba tyto aspekty poznat, aby pracovníci mohli přechod do DpS seniorům co nejvíce usnadnit, a aby věděli, jak nejefektivněji s nimi pracovat. Bylo by třeba výzkum popsaný v této práci rozšířit dalšími výzkumy, návrhy pro zaměření těchto výzkumů uvádím v závěru práce. Text práce je rozdělen do tří částí. Teoretická část se zaměřuje na témata, která je potřebné popsat pro lepší porozumění pojmům z hlavní výzkumné otázky (HVO): Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v DpS?. Zaměřuje se tedy na charakteristiky stáří a změny v tomto období, dále na pojem adaptace a jeho spojení s přechodem do DpS, nakonec stručně popíše DpS jako jednu ze sociálních sluţeb pro seniory. Metodologická část práce vysvětluje výběr kvalitativní strategie výzkumu, metody a techniky sběru dat, popisuje také operacionalizaci otázek. Interpretační část je zaměřena na interpretaci dat získaných výzkumem. V závěru jsou popsány, z pohledu seniorů i pracovníků, intrapsychické a vnější zdroje seniorů při adaptaci. K tomu jsou připojena doporučení pro praxi a další výzkumy.
6
1 Teoretická část Teoretická část této diplomové práce se zabývá vysvětlením pojmů z hlavní výzkumné otázky: Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v DpS?. První kapitola se zaměřuje na vysvětlení pojmu stáří, na vymezení stáří a na biologické, psychologické, sociální a duchovní charakteristiky a potřeby seniorů. Druhá kapitola se věnuje adaptaci. Rozebírá modely vyrovnávání se s těţkostmi a adaptaci starých lidí na prostředí domova pro seniory. V poslední kapitole teoretické části je pojednáno o sociální práci se seniory a o vymezení pojmu DpS zejména podle Zákona 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách.
1. 1 Stáří V této kapitole vymezuji stáří v souvislosti s ţivotním cyklem, popisuji charakteristické rysy stáří v rovině tělesné (biologické), psychické, sociální a duchovní. Kapitolu zařazuji proto, ţe je třeba znát vymezení seniorského věku, abych rozlišila, kdo patří do seniorské skupiny. Charakteristiky stáří a změny probíhající v tomto období uvádím proto, ţe podle nich pak lze lépe určit potřeby seniorů a pochopit, kde můţeme hledat jejich moţnosti, abychom jim mohli lépe pomoci i porozumět.
1. 1. 1 Definice a vymezení stáří Stáří je poslední fází ţivota, kdy jiţ jsou realizovány všechny latentní schopnosti rozvoje, a je označována fází postvývojovou (Bromley in Stuart-Hamilton, 1999), je fází, která je charakteristická involučními změnami (Pacovský, 1994; Kalvach a kol., 2004; Číţková, 1999). Pojetí stáří jako období involučních změn, kdy dochází ke zhoršování funkcí a schopností, je poněkud zjednodušující, protoţe se týká pouze roviny tělesné a psychické. To, od jakého věku můţeme člověka povaţovat za starého, závisí do velké míry na tom, podle jakého měřítka stáří posuzujeme. Podle Iana Stuarta-Hamiltona (1999) a dalších autorů je běţným měřítkem pro určení stáří chronologický (kalendářní) věk. Tedy to, kolik je člověku let. Dá se však říci, ţe tento údaj o stáří člověka nic neřekne,
7
protoţe je třeba ho vztáhnout k dalším charakteristikám posuzované osoby (vzdělání, zaměstnání, zkušenosti získané během ţivota, charakteristiky osobnosti jedince, míra duchovního rozvoje apod.). Avšak ve společnosti se jako běţná míra věku uţívá. Sám Stuart-Hamilton odlišuje od sebe dvě fáze stáří: mladší stáří (65 – 75 let) a pokročilé stáří (75 a více let). Dalším měřítkem, kterým můţeme stáří jedince posuzovat je věk sociální (StuartHamilton, 1999). Podle jedné z teorií to je určení stáří podle toho, co společnost očekává od jedince určitého věku. A právě podle tohoto měřítka je za hranicí, oddělující dospělost od stáří, brán šedesátý rok věku. Po lidech nad šedesát let společnost očekává, ţe se budou chovat klidně a usedle. Tuto hranici stáří uznává i Pacovský (1990). Ovšem nemůţeme tvrdit, ţe tato hranice je platná pro všechny - kaţdý jedinec se vyvíjí jinak. Na sociální věk můţeme nahlíţet i jiným způsobem. Protoţe je třeba se dívat na individuální ţivotní cyklus pomocí optiky sociálního kontextu, ve kterém byl uskutečněn (Erikson, 1999). Pak je tedy sociální věk člověka závislý na jeho vztazích s ostatními lidmi (s přáteli, s rodinou atd.). Dalším pohledem na věk sociální je zjištění změn, které nastávají v sociálních potřebách a rolích, ţivotním stylu a ekonomickém zajištění. Do jisté míry tedy souvisí s odchodem do důchodu, kdy je člověk vytrţen z pracovního prostředí a pracovních vztahů, na které byl většinu ţivota zvyklý, a je nucen změnit svůj ţivotní styl. (Tydlačková, 2007) Více o tomto tématu uvedu v podkapitole 1.1.2.3. Sociální charakteristiky. Jiným moţným určením toho, jak je člověk stár je věk funkční (Pacovský, 1990). Funkční věk naznačuje, co vše je schopen jedinec vykonávat v kontextu zdravotního stavu, psychické a fyzické kondice, bez souvislosti s věkem. Podle Sýkorové (2007) mohou existovat u jedince určité disproporce mezi věkem chronologickým (kalendářním) a funkčním. Další rozdělení stáří Iana Stuarta-Hamiltona (1999) je inspirativní, protoţe nerozlišuje fáze stáří jen podle věku, ale podle schopností, které člověku zbývají, a to na třetí a čtvrtý věk. Stuart-Hamilton charakterizuje třetí věk seniora jako aktivní a nezávislý, v němţ je senior schopen se sám o sebe postarat. Starému člověku ve čtvrtém věku sil jiţ ubylo a je tedy nutné, aby se o něho postaral někdo druhý. Stejné pojmy vyuţívá i Peter Gruss (2009), který však přímo ohraničuje daná období: třetí věk je pro něho od 60 do 80 let a čtvrtý věk pak od 80 let do 100. Uvádí však, ţe takovéto
8
označení a jemu podobná jsou určena pro vědecké účely - na člověka působí především genetické, společenské, psychologické a náhodné procesy. Pojem třetí věk pro vymezení stáří uvádí i Křivohlavý (2002), kdy prvním věkem myslí věk dítěte a druhým věk dospělého. Je však také třeba přihlédnout k tomu, jaký je rozdíl mezi věkem skutečným a tím věkem, který by daný člověk chtěl mít. S tím souvisí i to, ţe svoje stáří můţe kaţdý člověk vnímat jinak - je tak starý, jak starý se cítí být (Gruss, 2009). Podobný názor sdílí i Sýkorová (2007), která uvádí podle výsledků výzkumu, ţe pro staré lidi je jejich kalendářní věk málo rozhodující, spíše přihlíţejí ke svému zdravotnímu stavu a podle toho určují, jestli jsou nebo nejsou staří. Tyto závěry odpovídají sebediskrepanční teorii, jak ji popisuje Higgins (1987, vlastní překlad) – člověk má několik odlišných představ o svém já (actual = aktuální, ideal = ideální a ought = chtěné, doporučené, správné), které mohou být v rozporu.
1. 1. 2 Charakteristiky stárnutí a stáří Erikson (1999) charakterizuje období stáří z hlediska vývojového úkolu, který má člověk v tomto období splnit. Označuje ho pomocí vyjádření konfliktu dvou protikladných aspektů, které se ve stáří objevují - integrity a zoufalství. Starý člověk se má zaměřit na to, aby vnímal svůj ţivot jako dobře proţitý a smířil se s tím, jaké udělal v ţivotě chyby, s tím, co by nyní třeba i změnil. Toto smíření je aktivním psychickým procesem jedince, kdy zaujímá postoj ke svému ţivotu (viz Frankl, 2006, 2007 a jeho postojové hodnoty) na rozdíl od pasivní rezignace. Měl by se naučit nahlíţet na ţivot jako na smysluplný a vidět v něm to pozitivní, co obsahoval. Jak říká Frankl (2006), ve stáří je třeba si zachovat optimismus minulosti. Dále píše, ţe události a situace, které se člověku přihodily jsou sice nenávratně nezvratné, avšak v čase uchované a nezměnitelné. Senior můţe minulosti vyuţívat pro podporu svého sebevědomí a zlepšit pomocí ní pojetí sebe sama (Vágnerová, 2007). Stárnutím a stářím se zabývá věda nazývající se gerontologie. Tu autoři dělí do tří částí (Kalvach a kol., 2004): 1. teoretická (experimentální) gerontologie – zkoumá problematikou stárnutí obecně
9
2. sociální gerontologie – zaměřuje se na vztah seniora a společnosti, stárnutím celé populace, můţe slouţit jako jeden z oborů, z něhoţ vychází sociální práce se seniory 3. klinická gerontologie (geriatrie) – zabývá se zdravotní péči o seniory a jejich zdravotním stavem Další část této podkapitoly bude věnována znakům osobnosti seniora, rozděleným podle modelu Světové zdravotnické organizace (WHO), která chápe člověka jako jednotu biologických, psychických, sociálních a duchovních vlastností. Vycházím při tomto členění také z Grusse (2009), který o stáří mluví jako o tělesném, psychickém, sociálním a duchovním jevu, a povaţuje tyto čtyři sloţky za vzájemně propojené. Takto holisticky by měly člověka chápat především pomáhající obory, mezi něţ patří i sociální práce, protoţe nelze opominout ţádnou stránku osobnosti jedince při práci s ním (volně podle Jankovského, 2003). Změna ţivotního stylu, oslabení soběstačnosti a ztráta soukromí v domově pro seniory klade na seniory zátěţ, a ta působí na potřeby člověka (Mašínová, 2004). Informace o potřebách budou stručně uvedeny na konci kaţdé podkapitoly.
1. 1. 2. 1 Biologické charakteristiky Biologická sféra není pro tuto diplomovou práci stěţejním tématem, a proto jí bude věnováno méně prostoru neţ podkapitolám pojednávajícím o dalších rovinách (psychické, sociální, duchovní). Mezi změny v oblasti zdraví a biologické sféry člověka patří ve stáří úbytek svalové hmoty, řídnutí kostí (v důsledku toho, jejich větší náchylnost ke zlomeninám) a další změny pohybového aparátu, které mohou způsobit těţkosti při chůzi a úbytek fyzické zdatnosti. Objevují se také změny vzhledu, které jsou způsobeny šedivěním a vypadáváním
vlasů,
zvýrazněním
vrásek
kůţe,
sniţováním
tělesné
výšky
(opotřebovávání páteře). (Kalvach a kol., 2004) Podstatnými změnami biologickými, které působí na starého člověka především v oblasti sociální a psychické, jsou změny smyslového vnímání, hlavně zraku, sluchu a rovnováhy. Tyto změny výrazně negativně ovlivňují pocit jistoty a zvyšují závislost seniora. Zhoršené přijímání zvukových podnětů znemoţňuje kvalitní komunikaci mezi seniorem a jeho okolím, jak v řeči s blízkými i cizími lidmi, tak v přijímání zvuků okolí 10
(troubení, zvonek, telefon atp.). Poruchy rovnováhy způsobují častější pády seniorů, tedy i jejich náchylnost ke zranění. (Kalvach a kol., 2004) Jak jsem jiţ uvedla výše, pro seniory je důleţitější zdravotní stav, neţ jejich kalendářní věk, pro vnímání jejich stáří. Z toho tedy můţeme usoudit, ţe zdravotní stav seniora působí na jeho psychiku. Fyzická soběstačnost je pro seniora velice důleţitá, zejména pro zachování jeho autonomie (Sýkorová, 2007).
Fyziologické potřeby Mezi fyziologické potřeby ve stáří můţe být zařazena potřeba péče a výživy (Svoboda, 2004). Podle Rheinwaldové (1999) je nejdůleţitější uspokojení pocitu hladu, překonání problémů s vyprazdňováním (které jsou ve stáří časté), teplo, dostatek pohodlí, odpočinku a spánku. Pichaud a Thareauová (1998) zdůrazňují, ţe je třeba myslet na to, ţe při uspokojování mnohých fyziologických potřeb senioři upřednostňují samotu (chtějí tyto potřeby uspokojovat sami). Nechtějí tedy, aby jim někdo pomáhal.
1. 1. 2. 2 Psychické charakteristiky Jak bylo výše uvedeno, psychika je ovlivňována zdravotním stavem. A to nejen tím, ţe mozkové tkáně stárnutím ubývá a dochází k funkčním změnám mozku (Vágnerová, 2007). Ovšem je znám i vliv psychiky na zdravotní stav. O tomto vzájemném ovlivňování psychiky a tělesné roviny pojednává psychosomatika, která podle Danzera (2001) vychází z uceleného pohledu na člověka jako na bio-psycho-sociální jednotku. Sýkorová (2007) uvádí, ţe pocit mladosti je v určitém smyslu spíše určen duševním zdravím neţ fyzickým stavem. Psychika zahrnuje nejen pocit pohody1, ale také aspekty jako jsou paměť, pozornost, představivost, myšlení a inteligence, učení, city, charakteristiky osobnosti. Tyto oblasti psychiky se během celého ţivota mění a vyvíjejí, a je tomu tak i ve stáří. Avšak je třeba je vnímat v souvislosti s osobností jedince neţ jako obecné jevy stáří (Grün, 2009).
1
pocit pohody je podle Vágnerové (2007) sloţen ze tří prvků – ţivotní spokojenost, míra negativních a míra pozitivních emocí, a je závislý spíše na frekvenci emočních záţitků neţ na jejich intenzitě
11
Změny v psychice jsou způsobeny i psychosociálně: jsou ovlivněny příslušností ke kohortě (zatíţení společenskými událostmi, které působily na určitou kohortu), ţivotním stylem a návyky jedince, postoji společnosti, které mohou ovlivňovat očekávání člověka týkající se stáří a také jeho chování. Staří lidé jsou oproti mladým ve výhodě v tom, ţe prošli jiţ celým svým ţivotem a skrze události, které se jim staly, načerpali mnoho zkušeností a dovedností, jeţ mohou nyní vyuţívat, a v některých situacích vědí, jak se zachovat. Ovšem často kvůli tomu nehledají nová řešení. Přikloní se raději k postupu, který jiţ jednou pouţili, na který jsou zvyklí. Jejich reakce nejsou tedy tolik flexibilní. Sice mají problém naučit se něco nového, ale na druhou stranu umějí získané a zachované schopnosti účelně vyuţívat. (Vágnerová, 2007) U seniorů je výrazně povýšena paměť historická nad paměť krátkodobou, avšak kvalita obou je sníţena (Vágnerová, 2007, Pacovský, 1997, Baštecký a kol., 1994; Stuart-Hamilton, 1999). Senioři si lépe vzpomenou na události, které se jim staly v mládí, neţ na to, co přesně proţili předchozí den. Je pak dobré tuto jejich schopnost vyuţít a dát jim najevo, ţe tímto způsobem (zprostředkováním svých záţitků a zkušeností) mohou být uţiteční. To můţe přispět k jejich spokojenosti, protoţe se často mohou cítit být neuţiteční. Zejména pokud jsou odloučeni od své rodiny, například v ústavním zařízení. Tímto přístupem se zabývá reminiscence, coţ je přístup práce se seniory, který vyuţívá rozvzpomínání na minulost (Janečková, Vacková, 2010). I Sýkorová (2007) zmiňuje zkušenosti a zachovanou krystalickou inteligenci2 seniora jako jednu ze sloţek jeho psychiky. Řada charakteristik psychiky se ve stáří stupňuje a zesiluje - akcentace3 některých vlastností (jeţ byly charakteristické pro osobnost daného člověka v dospělosti) podle Vágnerové (2007). Stejný názor uvádí Venglářová (2007) a Klevetová, Dlabalová (2008). Stuart-Hamilton (1999) vychází ve své práci z Eysencka, který tvrdí, ţe starý člověk není tolik neurotický, jako byl dříve, a to nevede k tak častým a hlubokým výkyvům nálady. Senioři jsou podle této teorie tedy lhostejnější k okolí a světu, coţ vede k většímu klidu, nebo v horším případě k apatii. Sýkorová (2007) uvaţuje podobně, kdyţ mezi psychické aspekty seniorovy osobnosti zařazuje psychickou vyrovnanost.
2 3
krystalická inteligence - řeč, profesní vědomosti, sociální inteligence (Grus, 2009) akcentace = zdůraznění (Kraus a kol, 2007)
12
Přínosný je pak názor Stuarta-Hamiltona (1999), ţe čím niţší je sebehodnocení seniorů, tím kritičtěji hodnotí ostatní. Tento poznatek totiţ umoţňuje alespoň rámcově posoudit sebehodnocení seniora skrze pozorování jeho chování k ostatním. Starý člověk můţe být více egocentrický, popudlivý a podezíravý, ale na druhou stranu i soucitný a důvěřivý (Vágnerová, 2007). Stuart-Hamilton (1999) také uvádí, ţe mnozí senioři jsou introvertní. Ovšem otázkou pak je, jestli to není způsobeno tím, ţe byli introvertní I v minulosti. Vágnerová (2007) tvrdí, ţe sociální kontakt seniorům nepřináší takový pocit uspokojení, aby ho vyhledávali, a proto se mohou zdát být introvertnější.
Moudrost ve stáří Ţivotní zkušenosti starých lidí se promítají pozitivně do úrovně krystalické inteligence2, na rozdíl od inteligence fluidní4, která ve stáří ztrácí svou kapacitu. U seniorů můţeme zaznamenat i lepší úroveň emocionální inteligence (záleţí však na jednotlivci), moudrosti (coţ zmiňuje i Sýkorová, 2007) a oblastí, kde se zúročují právě zmíněné ţivotní a historické zkušenosti. Pokud si tuto výhodu (získaných zkušeností) senior uvědomuje, pak má vyšší sebevědomí a také je ve svém ţivotě více spokojený. (Gruss, 2009) I Vágnerová (2007) zastává názor, ţe stáří s sebou přináší určitý nadhled a moudrost. Podle ní přesahuje moudrost stupeň krystalické i praktické inteligence a zahrnuje souhrn emočních, rozumových a morálních přístupů k hodnocení a řešení událostí, dále také nadhled nad těmito situacemi a odstup od nich. Podle Joan Eriksonové (in Švancarová, 2007) je moudrost souhrnem bohatých zkušeností. Je to schopnost rozpoznat bohatství a rozmanitost ţivota smysly, i kdyţ se ţivot jedince můţe zdát monotónní. Charakteristikami moudrosti jsou pak podle ní vzájemná závislost a provázanost mezi lidmi, přijetí ţivotního cyklu od integrace k desintegraci (úbytek fyzických sil a oslabení smyslů), resilience5, empatie, humor, pokora, přijetí sloţitosti světa a vzájemných vztahů, láska, existenciální identita (integrace minulosti, přítomnosti i budoucnosti a tím přesah vlastního já a uvědomění si mezigenerační propojenosti). 4
inteligence fluidní - schopnost chápat vztahy a abstraktní myšlení (Grus, 2009) resilience = zachování určitého chování navzdory účinku negativních ţivotních událostí (Cohler a kol. in Novotný, 2009), nebo soubor rysů, které pomáhají jedinci snést řadu negativních činitelů a nepříznivých situací (Gilligan in Novotný, 2009) 5
13
Erikson (1999) spojuje moudrost s konfliktem v posledním vývojovém stádiu jedince - integrita versus zoufalství. Moudrost podle něho znamená schopnost vidět, dívat se a rozpomínat se, stejně jako naslouchat, slyšet a pamatovat si. Podle něho v posledním stadiu ţivota (v devadesáti letech a déle) člověk jiţ nemá tak dobré smysly (především zrak a sluch), které jsou pro moudrost podmínkou, ovšem v předposledním stadiu (osmdesátiletí) ještě ano. V dnešní době je však na staré lidi pohlíţeno spíše jako na ztělesnění studu neţ na nositele moudrosti. I Pichaud a Thareauová (1998) uvádějí moudrost jako jeden z aspektů, které přináší stáří. Mezi další podle nich patří schopnost hlouběji nahlíţet na věci a lidi, shovívavost, humor, tichost, rozeznávat pozitiva samoty, hledat smysl ţivota a smrti. Stejně tak Anselm Grün (2009) tvrdí, ţe jedním z prvních úkolů stáří je úkol stát se moudrým. Člověk se takovým stane, pokud bude brát svůj ţivot jako celek. Pak můţe být se svým ţivotem spokojen a je schopen ţít v souladu se sebou samým.
Psychologické potřeby Potřebu jistoty a bezpečí v pohybu a sebepéči ztěţují podle Klevetové a Dlabalové (2008)
změny smyslového vnímání. Obdobně smýšlí i Vágnerová (2007), která
připojuje ještě potřebu pomoci od ostatních, nejlépe blízkých lidí. Uspokojování této potřeby však můţe být pro seniora problematické, protoţe nechce ztratit svou autonomii a nechce být okolí na obtíţ (Vágnerová, 2007). Potřeba autonomie se podle Piachauda a Thareauové (1998) odvíjí od schopnosti osobně uspokojovat svoje potřeby. S tím souvisí i míra poskytované péče - přílišná péče seniora demotivuje, sniţuje jeho kompetence v sebepéči, a tím je omezena jeho autonomie (Pichaud, Thareauová, 1998). Ve stáří klesá potřeba nových podnětů a zkušeností – přemíra nových záţitků seniora unavuje a vysiluje. Starý člověk se cítí dezorientován a i pocit jistoty je ohroţen. Senior je tedy spokojenější v určitém klidném stereotypu, v navracení se do minulosti (uchovávání předmětů, sledování starých filmů a čtení starých knih pro reminiscenci6). Pokud je člověk nucen odejít ze svého původního prostředí do domova pro seniory, pak je moţnost vybavování vzpomínek prostřednictvím uchovaných předmětů omezená, často totiţ nemají senioři moţnost vzít si s sebou všechny věci, které by chtěli.
6
viz podkapitola 1. 1. 2. 2 Psychické charakteristiky podle Janečkové a Vackové, 2010
14
Na druhou stranu je jisté, ţe staří lidé potřebují, jejich schopnostem a moţnostem uzpůsobené, informace, záţitky a podněty, především pozitivní, které je aktivizují a spojují je s děním ve vnějším světě. (Vágnerová, 2007) Potřeba intimity zahrnuje nejen psychickou (sdílení významných událostí i událostí běţného ţivota), ale i fyzickou blízkost (doteky). Vágnerová (2007) tím nemyslí ani tak doteky ve smyslu erotickém, ale Venglářová (2007) zmiňuje i jejich důleţitost. Uspokojování těchto potřeb můţe být v ústavním zařízení utlumeno tím, ţe je zde potlačeno soukromí. Taktéţ Grün (2009) píše o potřebě uspokojování sexuálního pudu. Tyto potřeby úzce souvisí s potřebou být milován a potřebou partnerského vztahu, které zmiňuje Haškovcová (1990). Potřeba uznání můţe být uspokojována tím, ţe je seniorovi umoţněno vykonávat takovou aktivitu, prostřednictvím níţ se bude subjektivně cítit uţitečný (Vágnerová, 2007). Často však není nucen vykonávat jiţ takové činnosti, které byly běţnou součástí jeho ţivota (uklízení, vaření) a tím k nim ztrácí motivaci i kompetence (Mašínová, 2004).
1. 1. 2. 3 Sociální charakteristiky Změny v sociální oblasti velkou měrou ovlivňují psychiku starého člověka tím, ţe je jeho ţivot ochuzen o podněty, které byly doposavad pravidelnou součástí jeho ţivota. Emoční naladění seniora se zhoršuje, často trpí depresemi, úzkostmi, sklonem k pesimismu a nespokojenosti. (Gruss, 2009) Stejný názor zastává i Grün (2009), kdyţ tvrdí, ţe deprese seniora postihuje tehdy, kdyţ uţ nemůţe vytvářet svou identitu prostřednictvím své práce a síly, kterých ubylo kvůli odchodu do důchodu a involučních změn v oblasti tělesné. Někteří odborníci přicházejí s teorií stáří, které v ní označují jako období nerole nebo nejasnosti či ztráty role (Haškovcová, 1990; Gruss, 2009; Sýkorová, 2007; Erikson, 1999). Je důleţité, aby si senioři pro sebe nějakou roli, nebo aktivitu, která zaplní jejich čas smysluplně, našli, aby nezůstali bez role (Pacovský, 1990). Protoţe ztráta rolí způsobuje sníţení sociální prestiţe, a tím stupňuje závislost starého člověka na okolí (Vágnerová, 2007). Změny v rolích se navzájem ovlivňují velice těsně se změnami ţivotního stylu, potřeb a ekonomického zajištění (Kalvach a kol., 2004). Je velice těţké právě v tomto 15
období, kdy senior ztratil jednu nebo více svých rolí najít jinou, která by zaplnila jeho ţivot. Je obtíţné hrát neroli aktivně. (Haškovcová, 1990) Existují určité předpoklady okolí o tom, jakou roli nebo postavení by měl senior zaujmout, ale pro něj jsou tyto poţadavky matoucí. Zejména proto, ţe ztratil mnoho z ustálených hodnot, na které byl celý ţivot zvyklý. Společnost zastává postoj ke stáří jako ke konečné fázi ţivota - nemá cenu hledat novou roli nebo nový ţivot. (Erikson, 1999)
Nemoţnost
najít
novou
roli
můţe
způsobit
i
zvýšená
psychická
7
vulnerabilita - ve stáří nemá člověk jiţ tolik psychického potencionálu, aby se dokázal rychle a efektivně se změnami vyrovnat (Grün, 2009). Stáří přináší sníţenou schopnost vstupovat do nových vztahů a vytvářet kontakty s druhými. Senior tedy na jedné straně přichází o své vrstevníky a blízké a na druhé straně není schopen navazovat tak dobře nové kontakty, coţ můţe také přispívat k jeho exkluzi. (Erikson, 1999) Sociální exkluzi spojenou se seniorským věkem zmiňuje I Sýkorová (2007) Člověk se ve stáří introvertizuje, a tudíţ se přestává zajímat o současné problémy světa, protoţe se jiţ cítí být cizincem ve světě, který se výrazně změnil (Haškovcová, 1990; podobně Stuart-Hamilton, 1999 a Vágnerová, 2007). V protikladu k tomuto názoru o introvertizaci seniorů stojí Klevetová a Dlabalová (2008) - nezájem seniora o okolí můţe být pouze zdánlivý. Právě zde se prolínají oblast fyzických a psychických změn se změnami sociálními. A to v tom smyslu, ţe u starého člověka se zeslabují některé z jeho schopností (sniţuje se svalová síla, zhoršuje se zrak a sluch, funkce mozku jsou oslabeny apod.), tudíţ se senior můţe obávat selhání v některých situacích. Nebo, podle Haškovcové (1990), nechce přiznat sobě ani okolí, ţe uţ není v tak dobré kondici. Proto raději navenek dává najevo nezájem o okolí a nové věci, je raději ve svém stabilním prostředí, ve kterém se můţe cítit bezpečně. Potíţe v jeho ţivotě pak mohou nastat, kdyţ je nucen opustit důvěrně známé prostředí a odejít do domova pro seniory. S tím souvisí i názor Grusse (2009), ţe senioři se během ţivota naučili předcházet a vyhýbat konfliktům, sníţit svoje aspirace tak, aby si nezpůsobovali zbytečnou frustraci a stres. Ovšem někdy se můţeme setkat se seniorem, který konflikty právě vyvolává, to signalizuje jeho potřebu mít vliv na své okolí alespoň částečně tehdy, kdyţ ztratil moţnost ovlivňovat většinu z oblastí svého ţivota. Podobně i Vágnerová 7
vulnerabilita = zranitelnost
16
(2007) uvádí, ţe starý člověk si můţe své kompetence, autonomii, význam svého názoru a sebeúctu utvrzovat přehnaným lpěním na nějakém rozhodnutí, které zastává, a které nakonec ani nemusí být potvrzeno realizací. Ve stáří dochází k mnoha změnám, které vedou ke ztrátě role, tyto změny mohou být podmíněny (Gruss, 2009): - biologicky – úmrtí partnera, úmrtí blízkých přátel a příbuzných, nemoc seniora - sociálně – odchod do důchodu, odchod do domova pro seniory - ekonomicky – odchod z práce Tyto změny, které blíţe rozvedu v další části kapitoly, mohou být příčinou prudkého pádu do stáří. Avšak pokud se člověk patřičně zaměstnává, má čím naplnit svůj volný čas a je schopen navazovat nové vztahy, pak je moţné tato těţká období v ţivotě lépe překlenout. (Pichaud, Thareauová, 1998) Yalom (2007) tyto změny spojuje s existenciální konfrontací, která podle něho probíhá pomocí přemýšlení o smrti, ale také prostřednictvím tzv. mezních zážitků, které se ve stáří kumulují a mezi neţ patří odchod do důchodu, smrt blízkých, nemoc apod. Téma přemýšlení o smrti nebudu rozvádět více, protoţe nebylo předmětem výzkumu z důvodu nadměrné zátěţe pro seniory, kterou by mohly otázky o smrti způsobit.
Změny v sociální oblasti seniora 1. Odchod do důchodu (odchod z práce) Jedinec se odchodem do důchodu ocitá z role zaměstnance v krátkém časovém období v roli důchodce. Ztrátu role zaměstnance vystihuje Erikson (1999) ve svém tvrzení, ţe konkurence se uţ seniora netýká, měl by se tedy naučit ţít bez spěchu a předešlého napětí, coţ jde někomu rychle a někomu téměř vůbec. Odchod do důchodu můţe však v ţivotě seniora způsobit i pozitivní změny. Ţivot člověka se stává klidnějším a senior proţívá větší psychickou pohodu. Senior tím však ztrácí také mnoho kompetencí, které doposud měl, a to zhoršuje jeho zdravotní stav. Tím pádem se potýká s nejistotou a obavami z budoucnosti, senior se izoluje od společnosti a přimyká se k rodině. (Gruss, 2009)
17
2. Ztráta životního partnera, příbuzných, přátel a blízkých vrstevníků (Vágnerová (2007) ji uvádí jako ztrátu role) Úmrtí partnera způsobí ztrátu role manţela (manţelky) a nutnost uzpůsobit svoje návyky ţivotu o samotě. V případě ztráty partnera je důleţité najít sociální podporu. Tou mohou být potomci, přátelé, sousedé, blízcí (Šloufová, 2007). K pozitivnímu naladění a pocitu pohody přispívají dobré vztahy s blízkými příbuznými a vrstevníky – slouţí jako zdroj sebepotvrzení a pocitu sounáleţitosti s lidmi, kteří mají podobné problémy i podobnou ţivotní historii (Gruss, 2009). Podstatné jsou kontakty seniorů s jejich vrstevníky, kteří mají podobné zkušenosti a vytvářejí pro seniora moţnost sounáleţitosti a spojenectví ve světě, který se výrazně změnil - patří jiným, vypadá jinak a upřednostňuje jiné hodnoty a jiný ţivotní způsob (Haškovcová, 1990). Ztrátou těchto lidí dojde k vymizení části emocionálně silných vztahů, které způsobí opuštěnost seniora (Pacovský, 1990). Smrt blízkých vrstevníků můţe seniora nutit k častějšímu přemýšlení o konci ţivota a o nedostatku času, který mu zbývá. Přichází tak jakási nejistota způsobená tím, ţe senior ví, ţe jeho smrt se přiblíţila, ale neví, kdy přesně přijde (volně podle Eriksona, 1999). Stuart-Hamilton (1999) vnímá ztrátu přátel a partnera i odchod do důchodu jako faktory, které vedou k sociálnímu odcizování. Sociální odcizování můţe způsobit, ţe některé sociální dovednosti senior nepotřebuje tolik, jako dříve, a tak dochází k jejich stagnaci nebo vymizení (Vágnerová, 2007). 3. Onemocnění a ztráta či oslabení některých funkcí Tyto změny v biologické sféře mohou zneschopnit jedince v provádění běţných denních aktivit (Gruss, 2009; Erikson, 1999) a tím vyvolají závislost starého člověka na jeho okolí, coţ pro něho můţe být velice nepříjemné (Gruss, 2009). Říci si o pomoc a přijmout ji, bývá pro seniora poniţující a nedůstojné (Haškovcová, 1990), protoţe byl doposud zvyklý nebýt na nikom závislý. Nejen pro samotného seniora jsou tyto změny problémem, ale také pro jeho rodinu. Ta totiţ nemusí mít moţnost se o něho postarat, i kdyţ by třeba její členové chtěli (Reinwaldová, 1999). Onemocnění můţe způsobit i izolaci seniora od okolí, kdyţ on sám si nedovolí říci o pomoc (Klevetová, Dlabalová, 2008).
18
4. Odchod do zařízení služeb sociální péče8 Zejména odchod do domova pro seniory znamená pro seniora mnoho změn v jeho ţivotě, kterým se budu věnovat dále v kapitole 1.2 Adaptace a adaptační schopnosti seniorů a podkapitole 1.2.4 Domov pro seniory
Rodina a domov Rodina hraje významnou roli v péči o seniora (Národní program přípravy na stáří 2008 – 2012) a je důleţitou oblastí vytváření identity člověka – starý člověk si tvoří sebedefinici podle vztahů k partnerovi, dětem, vnoučatům. Často si rozumí více se svými vnoučaty, neţ se svými dětmi. Vztah k nim se přibliţuje aţ identifikaci. (Vágnerová, 2007) Rodina, pokud je oporou, je důleţitá při uspokojování potřeb lásky a sounáleţitosti seniora. Také potřeba seberealizace a pocit uţitečnosti jsou uspokojeny prostřednictvím rodiny, pokud má senior dost sil a prostředků na to, aby rodině pomáhal. (Šloufová, 2007) Obtíţněji se tyto potřeby naplňují, pokud je senior nucen odejít do domova pro seniory, kde je kontakt s rodinou omezen. Sebeurčení seniora se odehrává i podle toho, kde ţije, kde je jeho domov. Domov I jeho okolí nedává starému člověku tak velký prostor pro proţívání pocitu nejistoty, protoţe je orientace v tomto prostředí snadnější a senior své okolí dobře zná. (Vágnerová, 2007) Domov chápaný jako domácnost zavrhují Morgan a Kunkel (2001) a nahrazují tento pojem souslovím životní prostor9.
Sociální potřeby Mašínová (2004) tvrdí, ţe prostředí domova pro seniory není schopno svým klientům poskytnout dostatečnou stimulaci, takovou, kterou by měli ve svém domově. S potřebou vhodné stimulace novými podněty souvisí, podle Vágnerové (2007), I potřeba sociálního kontaktu. Avšak velké mnoţství nových vztahů stojí v protikladu k 8
služby sociální péče = sluţby, které pomáhají zajistit osobám jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umoţnit jim zapojení do běţného ţivota společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zázemí (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách) 9 životní prostor = místo, kde ţijeme, na které jsme vázáni - obsahuje předměty, nábytek, domy, zákoutí, ke kterým máme vazbu a jsou pro nás spojené s určitými situacemi a jsou pro nás nezastupitelné (Morgan, Kunkel, 2001)
19
potřebě soukromí a samoty. Se sociálními kontakty a vztahy úzce souvisí potřeba komunikace. Ta bývá ve stáří narušena změnami smyslového vnímání, úbytkem kognitivních funkcí i případným neurologickým onemocněním (Surá, 2008). Tím, ţe jsou oslabeny vztahy seniora navenek, má potřebu si potvrzovat vztah se svou rodinou a tím uspokojuje i potřebu bezpečí a jistoty, které se mu v domově pro seniory nedostává (Mašínová, 2004). I Vágnerová (2007) připisuje důleţitost rodiny pro seniora, dokonce udává, ţe starý člověk můţe být na rodinu hluboce fixován. Problematiku fixace seniora na rodinu rozebírá Grün (2009) (uvedeno v podkapitole 1.2.2.2 Vnější zdroje). Zároveň má senior potřebu sounáleţitosti s nějakou skupinou. A také proto jsou pro něho důleţité návštěvy rodiny v domově pro seniory (Pacovský, 1999).
1. 1. 2. 4 Duchovní charakteristiky Stáří a stárnutí umoţňuje provést zpětnou vazbu k proţitému ţivotu, a tak ho ve vzpomínkách oţivit. Tyto vzpomínky se zdají být někdy tak ţivé, ţe je ohromující se k nim vracet. Pokud se starý člověk při vybavování vzpomínek soustředí na neuskutečněné příleţitosti a chyby, které učinil, pak to stupňuje jeho pocity úzkosti, zoufalství a lítosti. (Erikson, 1999) Člověk má ve vyšším věku moţnost jakési sebetranscendence, a to i prostřednictvím ústupu od běţných závazků. Taková zdánlivá neangaţovanost, která je částečně způsobena neschopností zvládat dřívější poţadavky (kvůli oslabení některých fyzických a psychických funkcí), můţe seniorovi poskytnout ve skutečnosti prostor pro duševní činnost a transcendentní hodnoty. Seniora, který se jimi zabývá Erikson (1999) označuje jako gerotranscendentního jedince, jehoţ zájem o materiální věci je oslaben. Starý člověk pak znovu definuje čas, prostor, ţivot a sebe samého. Je však důleţité uvědomit si i tu moţnost, ţe odklon seniora od okolí a od povinností nemusí být známkou uklidnění duše, pokud je vyvolán opovrţením ţivotem a lidmi v okolí. Odklon od materiální sloţky světa jako jeden ze základních znaků psychiky seniora uvádí i Příhoda (1974), který tvrdí, ţe senior se přibliţuje spíše k duchovním hodnotám, introverzi, introspekci a egocentrismu.
20
Smysl života a víra Kaţdý člověk potřebuje vědět, ţe jeho ţivot měl, a aţ do poslední chvíle má, smysl (Svatošová, 1995). S prodluţováním ţivota se ve stáří zvyšuje důraz na oblast ţivotní smysluplnosti a seberealizace. Jak člověk stárne, ptá se stále častěji po smyslu ţivota, častěji také, pokud ho potká nějaké utrpení. Tyto otázky jsou nejnaléhavější právě ve stáří. (Ondrušová, 2008) Hlubší vědomí vlastní smrtelnosti, konečnosti ţivota a ohraničenosti zbývajícího času nutí seniora redefinovat smysl ţivota. Starý člověk také znovu určuje svoji identitu i smysl ţivota vzhledem ke změnám (fyzickým, psychickým, sociálním), které v jeho ţivotě ve stáří nastaly a nastávají. (Vágnerová, 2007) Smyslem ţivota se zabývá logoterapie Viktora Emila Frankla. Frankl (2007) tento smysl nazývá konečným smyslem života jedince (univerzálním smyslem) a tvrdí, ţe se vytváří a vyvíjí během celého ţivota postupným odkrýváním prostřednictvím jednotlivých situací v ţivotě, jimţ jsou jedincem přisuzovány jedinečné, konkrétní smysly. Kaţdá taková situace na člověka klade poţadavek, jako otázku, na niţ má odpovědět. V nitru se prý člověk nezabývá ani tak vnitřními stavy (slastí, rovnováhou apod.), ale zajímá se o svět a v něm hledá smysl, který by mohl uskutečnit. Pokud člověk takový smysl nenalézá, pak zaţívá vnitřní prázdnotu (existenciální vakuum). Jeho bytí je pak prostoupeno nudou a on sám je netečný k okolí. Frankl (2006, 2007) rozlišuje v souvislosti se smyslem ţivota tři typy hodnot: tvůrčí – plnění určitých úkolů (v zaměstnání, rodině apod.), které můţe být podle Ondrušové (2008) ztíţeno nebo znemoţněno ve stáří, pokud je senior nemohoucí zážitkové – proţitek něčeho krásného (krása přírody, umění; láska apod.), který není dle Ondrušové (2008) omezen věkem ani zdravotním stavem a staří lidé jsou tedy méně omezeni v naplňování těchto hodnot postojové – jsou více zřejmé a ovlivňují náš ţivot více v době utrpení, protoţe pokud čelíme situaci, kterou nemůţeme změnit nebo ovlivnit. Pak nám zbývá zaujmout k ní postoj, a tím změníme sebe sama. Vytvářením těchto hodnot popíráme bezsmyslnost lidské existence a pomáhají nám tvořit konečný smysl našeho ţivota. Při spojování víry a smyslu ţivota vychází Frankl (2007) z Alberta Einsteina a jeho myšlenky: „Být náboženský znamená nalézt odpověď na otázku: Jaký je smysl života?“. Dále také z Ludwiga Wittgensteina, který ve víře v Boha vidí moţnost vidět, ţe ţivot
21
má smysl. Víra v Boha a v to, ţe člověka přijme po smrti do své náruče umoţňuje podle Grüna (2009) lépe přijmout samotu, které je ve stáří člověk vystavován ve větší míře neţ v předchozích fázích svého ţivota, a vidět v ní moţnost jak rozvinout pravou spiritualitu. Vírou a náboţenstvím jsou lidé ovlivňováni, a tím i jejich způsob ţivota, hodnoty, názory, postoje, vztahy, sebepojetí i postoj k nemoci a smrti (Špirudová, 2006). Náboţenství dává lidem naději do budoucnosti, pocit větší spokojenosti a většího štěstí v ţivotě (oproti ateistům), a také sniţuje pocity bezesmyslnosti ţivota (Seligman, 2003). Prolnutí duchovní dimenze s dimenzí biologickou můţeme spatřit v tvrzení Janečkové (2001) - povaţuje totiţ pozitivní nastavení k ţivotu jako ke smysluplnému úkolu za jeden z nejdůleţitějších salutogenních činitelů10.
Duchovní potřeby Potřeba seberealizace bývá někdy alespoň symbolicky uspokojována prostřednictvím vlastního vyzdvihování minulých výkonů, nebo se senior uchýlí k jiným aktivitám, neţ vykonával v minulosti (Vágnerová, 2007). Podle Rheinwaldové (1999) je potřeba seberealizace ve stáří jiţ uspokojena. Potřeba otevřené budoucnosti a naděje je spojena ve stáří s nutností smířit se s nevyhnutelnou smrtí, přijmout změnu smyslu ţivota, čerpat pozitivní energii z vytvořených hodnot a z vazby na děti a vnoučata (jako pokračovatelů). (Vágnerová, 2007) Naději můţe seniorovi dodávat víra v Boha (Křivohlavý, 1991) a v posmrtný ţivot (Haškovcová, 1991). Výzkum Sýkorové (2003) prokázal, ţe klienti domova pro seniory vnímají jako nejvíce problematické uspokojování potřeby spojené s plánováním budoucnosti, s definováním smyslu svého ţivota a se zdravotním stavem. S duchovními potřebami dále souvisí vývojový úkol zmiňovaný Eriksonem (1999) – dosaţení integrity.
10
salutogenní činitel = faktor podporující zdraví a posilující kvalitu ţivota (Klimeš, 2005)
22
1. 2 Adaptace a adaptační schopnosti seniorů 1. 2. 1 Pojem adaptace a jeho definice Adaptační mechanismy se aktivují, pokud se osoba střetne s nějakou překáţkou, je nucena řešit nesnáze a nepříjemné situace (Smékal, 2004). Seligman (2003) vidí v adaptaci membránu, která opouzdřuje emoce. V sociologickém slovníku (Jandourek, 2007, s. 12) je adaptace11 jedince definována jako „přizpůsobení jedince okamžité situaci v případě závažné osobní krize nebo v procesu celoživotního přizpůsobování se (socializace)“. V rovině sociální je to pak „začleňování jedince do struktury sociálních vztahů ve skupině a v organizaci“ (Jandourek, 2007, s. 12; podobně Geist, 2000). Hartl (2004) spojuje pojem adaptace s pojmem adjustace, coţ je případ adaptace, kdy se jedinec přizpůsobuje novým ţivotním situacím a je nucen změnit svoje navyklé chování. Geist (2000) rozlišuje dvě moţnosti pohledu na adaptaci: adaptování (proces adaptace) a adaptovanost (výsledek procesu adaptace – přizpůsobení se nové situaci nebo novým vztahům). Adaptovanost můţe být pozitivní, nebo naopak negativní. Druhá zmíněná (negativní) se nazývá maladaptace12. Adaptace je také podle Geista (2000) prvkem duševního ţivota a zdraví a lze ji povaţovat za jednu ze základních potřeb. Sillamy (2001) připisuje ţivé bytosti plasticitu13, která mu umoţňuje adaptovat se, tedy přizpůsobit se vnějšímu prostředí. Adaptace podle něho probíhá působením jedince na prostředí (asimilace, aktivní adaptace) a působením prostředí na jedince (akomodace, pasivní adaptace). Pichaud a Thareauová (1998) tvrdí, ţe adaptace nesouvisí s věkem. Na rozdíl od nich Míček (1988), který spojuje adaptaci s mírou frustrační tolerance14, uvádí, ţe existují v ţivotě člověka určitá období, kdy je frustrační tolerance sníţena (předškolní věk 3 – 5 let, chlapecká puberta 12 – 16 let a dívčí puberta 11 – 15 let, klimaktérium u ţen kolem 50 let a přechod do stáří u muţů kolem 55 let). Do těchto 11
adaptatio (lat.) = přizpůsobení (Jandourek, 2007), adaptare (lat.) = upravit, přizpůsobit (Geist, 2000) maladaptace (lat. malus = špatný) = špatné přizpůsobení se novým podmínkám (vychází z definice adaptace) 13 plasticita = schopnost organizmů přizpůsobit se prostředí (Kraus a kol., 2007) 14 frustrační tolerance = schopnost jedince odolávat frustrujícím (stresujícím) podnětům (různé u kaţdého jedince); schopnost odolat napětí způsobenému frustrujícími podněty (Míček, 1988) 12
23
období tedy neuvádí stáří. Ale mezi faktory, které se podílejí na sníţení frustrační tolerance, zařazuje vyčerpanost po nemocech a úrazech, vady a ţivotní styl (strava, stres, odpočinek atp.). Tedy senioři, často nemocní, s oslabenými smysly (sluch, zrak) a vystavení stresující situaci, jakou je přechod do domova pro seniory, mohou mít úroveň frustrační tolerance sníţenou. Tento názor podporuje Švancara (1983), podobně i Haškovcová (2002) a Gregor (1999). Uvádějí totiţ, ţe s vzrůstajícím věkem se negativně mění schopnosti vyrovnávat se s novými ţivotními událostmi, sniţují se adaptační schopnosti. Senior se ocitá v období ţivota, kdy potřebuje mnohem více energie na zpracování nových situací, a to způsobuje psychickou i fyzickou únavu. Adaptace je ve stáří změněna ve své kvantitě - je pomalejší, méně účinná, omezená ve své kapacitě nebo je naopak přehnaná - ale I v kvalitě (Pacovský, 1994). Hlaváčová (2003) dokonce povaţuje stáří za období, kdy dochází k selhání adaptace. Podle Vágnerové (2007) ovlivňují schopnost adaptace osobnostní vlastnosti, osobní sociální síť poskytující podporu a pomoc, a systém zdravotní a sociální péče poskytované společností. Reakcí na závaţné problematické situace a události je pak podle ní apatie a rezignace.
1. 2. 2 Důvody vstupu seniora do domova pro seniory V předešlém odstavci jsem uvedla názor Hlaváčové (2003), ţe adaptace na prostředí DpS je ovlivněna důvodem, kvůli kterému senior do DpS odešel. Pokud byl nucen odejít na naléhání lékaře nebo rodiny, pak je moţné, ţe jeho adaptace bude probíhat pomaleji neţ u seniora, který se jiţ nemohl o sebe postarat ve své domácnosti, protoţe bude přistupovat k přechodu do DpS negativně. Je tedy důleţité znát důvody, proč senior do DpS přišel, a podle toho pracovat s ním a jeho rodinou. Tyto důvody shrnula Hlaváčová (2003) následovně: - zdravotní stav – zhoršení zdravotního stavu, závislost na péči jiné osoby - naléhání lékaře, rodiny - pocity osamělosti a opuštěnosti – příliš velký byt/dům, ve kterém bydleli, úmrtí, partnera, moţnost nalezení nových vztahů v zařízení
24
- neschopnost zvládnout běžné denní úkony - bytové a finanční problémy Příhodová a Sýkorová (2004), a podobně také Grün (2009), mezi důvody přechodu z domácnosti do domova pro seniory zařazují omezení soběstačnosti seniora a pocity způsobené myšlenkami na to, ţe by mohl být zátěţí pro svou rodinu. Pichaud a Thareauová (1998) podobně jako Hlaváčová (2003) uvádějí jako důvod samotu (kdyţ začíná být pro seniora nesnesitelná), neschopnost bezpečně zvládnout potřebné úkony (v domácnosti i v péči o vlastní osobu) a strach dětí o seniora.
1. 2. 3 Fáze adaptace seniora podle dobrovolnosti vstupu do DpS Vágnerová (2007) rozděluje fáze adaptace podle dobrovolnosti odchodu z vlastního domova: adaptace na dobrovolné umístění do domova pro seniory - fáze nejistoty a vytváření nového stereotypu – orientace v novém prostředí, tvorba postoje k prostředí DpS (první dojem je důleţitý) - fáze adaptace a přijetí nového životního stylu – smíření se ztrátou svého původního zázemí, tvorba nových sociálních kontaktů a vztahů, vytvoření nového ţivotního stylu adaptace na nedobrovolné umístění do domova pro seniory -
fáze odporu, projevy negativismu a hostility15
-
fáze zoufalství a apatie – rezignace z důvodu vyčerpání psychických i fyzických sil, které byly potřeba v předchozí fázi, můţe končit smrtí seniora, pokud nedokáţe přejít do poslední fáze
-
fáze vytvoření nové pozitivní vazby – určitý vliv na to má aktivizace seniorů pracovníky domova pro seniory a vytvoření nových vztahů (i kdyţ někdy pouze kvantitativně omezených)
15
hostilita = nepřátelské aţ agresivní chování, nepřátelství (Kraus a kol., 2007)
25
1. 2. 4 Zdroje při adaptaci na prostředí DpS 1. 2. 4. 1 Intrapsychické zdroje Adaptace na pobyt v domově pro seniory závisí na vůli, motivaci a postoji seniora (Peterková, 2008). Podle Hlaváčové (2003) je postavena na důvodech, pro které se senior rozhodl odejít do DpS, dobrovolnosti rozhodnutí odejít do zařízení (podobně I Pichaud, Thareauová, 1998). Pacovský (1990) vidí jako jeden z negativních vlivů na adaptaci sníženou soběstačnost.
Teorie R. S. Lazaruse Obecný model vyrovnávání se s těţkostmi v ţivotě zpracoval Lazarus (1966). Uvádí tři fáze zvládání těchto situací: 1. primární hodnocení situace – člověk hledá všechny negativní aspekty situace 2. sekundární hodnocení situace – člověk hledá pozitivní aspekty situace 3. přehodnocení situace – pokud vyhledané pozitivní aspekty převáţily negativní, člověk je se situací vyrovnán Pokud se člověk střetne s krizí, pak má tendenci ji vnímat buď jako výzvu, nebo jako těţko zvladatelné ohroţení. Kdyţ jedinec vidí situaci jako zvládnutelnou, má takové schopnosti, které dokáţe vyuţít pro zvládnutí situace a ví o nich, pak ji bere jako výzvu a hledá její vyřešení. Podporuje v sobě tzv. hledačskou aktivitu, tedy snahu změnit situaci, nebo svůj postoj k ní, a tím utuţuje svoje zdraví. (Lazarus in Smékal, 2004) Pokud však jedinec cítí, ţe situaci nedokáţe ovládnout a řídit (nedokáţe určit, jak se bude vyvíjet), a okolí se mu jeví jako nepřátelské a nebezpečné, pak je pro něho krize ohroţením. Jestliţe člověk častěji vnímá, ţe jeho schopnosti pro vyřešení situace jsou nedostačující a situace ho ohroţuje, potom v sobě podporuje rozvoj mechanismu naučené bezmocnosti. Člověk se dané situaci poddává, a to způsobuje jeho oslabení, někdy i vznik nemoci. Organismus strádá i tehdy, kdyţ člověk získal to, co chtěl a další cíle svého snaţení uţ nevidí, nic ho nemotivuje k další činnosti.
26
Teorie E. Kübler-Ross Další model vyrovnávání se s krizí uvádí Elizabeth Kübler-Ross (in Pichaud, Thareauová, 1998). Model zahrnuje šest fází: 1. šok – v přímém střetu se situací, která člověka zaskočí 2. popření – člověk nepříjemnou situaci neguje, nechce ji přijmout 3. agrese – člověk připustí, ţe situace existuje, ale není ještě schopen se s ní vyrovnat a vyuţije proto agresi jako psychickou obranu (jiţ zmiňuje i Míček, 1988) 4. smlouvání – člověk se sám sebe ptá, proč se taková událost stala zrovna jemu 5. deprese – člověk přijme, ţe situace nemá jasně pozitivní východisko a nedokáţe ji ovlivnit ani řídit 6. smíření – po nějaké době můţe nastat fáze, kdy člověk přijme danou situaci se vším, co přináší
Pozitivní psychologie M. Seligmana (2003) Podle všech výše uvedených aspektů adaptace seniora na ţivot a prostředí v domově pro seniory je zřejmé, ţe adaptační období je těţkou fází seniorova ţivota. V takových obdobích je, spíše neţ hledání problémů a negativních stránek situace, třeba najít a posilovat silné stránky jedince (integrita, udatnost, perspektiva apod.). Existuje šest základních ctností, jejichţ rozvíjení pomáhá jedincům překonávat těţkosti v ţivotě, a které jsou uváděny mnohými filozofy i základními spisy některých náboţenství. Mezi tyto ctnosti patří moudrost (zvědavost, láska k učení, úsudek, originalita, sociální a emoční inteligence a perspektiva) a vědění; odvaha; láska (laskavost, štědrost, péče o rodinu, schopnost milovat a schopnost být milován) a lidskost; spravedlnost; střídmost; duchovnost a transcendence. V těţkých okamţicích ţivota člověka je více neţ dobré pochopit a rozvíjet štěstí. Štěstím myslí Seligman radost, hluboké zaujetí činností (flow = určitý poţitek, kterého můţe člověk dosáhnout, pokud se plně oddá činnosti, kterou právě vykonává), veselí, potěšení, uspokojení, vyrovnanost, naději a extázi. Pozitivní emoce je dobré posilovat také z toho důvodu, ţe rozšiřují rozumové, fyziologické a sociální zdroje jedince. Seligman také zmiňuje důleţitost nastavení osobnosti do pesimistické nebo optimistické roviny. Pesimisté často z jedné obtíţné situace v jejich momentálním
27
ţivotě vytvoří záminku pro rezignaci na všechny činnosti v ţivotě, i kdyţ tyto nejsou problémem zasaţeny. Naproti tomu optimisté se soustředí na jednu oblast, ve které potíţe vznikly, a tu povaţují za nepříjemnou, avšak ostatním sloţkám ţivota se věnují jako obvykle. V souvislosti s adaptací na krizovou situaci Seligman rozvíjí teorii, která říká, ţe bezprostředně po proběhlé těţké situaci je člověk více náchylný k depresím a míra proţívaného štěstí je sníţena. Avšak po nějaké době od takové krize se tyto dvě oblasti navracejí ke stavu před krizí. Pokud se však jedná o závaţné události (úmrtí blízkého člověka při autonehodě apod.) adaptace neprobíhá tímto způsobem a míra depresí a sníţení proţívaného štěstí se mohou stupňovat.
1. 2. 4. 2 Vnější zdroje Vágnerová (2007) rozděluje proţívání seniorů do tří skupin: rodina, přátelé a známí ze sousedství, vztahy s lidmi v DpS. Podle Klevetové a Dlabalové (2008) je pro současného seniora rodina a rodinné zázemí významné, protoţe můţe seniorovi poskytnout pomoc fyzickou, psychickou i hmotnou. Nadto rodina poskytuje oporu psychosociální a duchovní (Smékal, 2004). Podle Sýkorové (1996) poskytují děti a vnoučata také podporu emocionální. „Blízcí příbuzní představují pro seniory vlastní společnost, která na rozdíl od cizích je pro ně spíše sférou pohody neţ nejistoty a napětí“ (Sýkorová, 2004, s. 82). Silná vazba na děti a vnoučata slábne přechodem do DpS, protoţe jiţ společně nesdílí nastalé události (Vágnerová, 2007). Dalším vnějším zdrojem mohou být vztahy s přáteli. Ti zabezpečují konverzaci, pomoc, společné trávení volného času a emoční podporu. Avšak v seniorském věku dochází k vymizení těchto vztahů zejména kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu a sníţené pohyblivosti. (Soudková, 2006) V sociálních vztazích seniorů se nejčastěji objevují osobní kontakty, při větších vzdálenostech jsou nahrazeny telefonickými nebo písemnými (Sýkorová, 2007). I přes izolovanost, kterou můţe pobyt v DpS rozvinout senioři vnímají stále potřebu být akceptován a zaţívat citový vztah. Vztahy se vytvářejí pomocí společně proţitých situací a událostí, které v DpS často působí stres a jsou pro seniora nepříjemné. Vztahy s lidmi v DpS mohou proto být povrchnější neţ vztahy s přáteli a s rodinou. Avšak je také moţné, ţe kaţdodenní navazování kontaktu s konkrétními lidmi můţe vytvořit 28
vztahy hluboké. Problematická je však míra úmrtnosti v DpS, kdy si senior vytvoří vztah k někomu, kdo zemře, nebo to mohou klienti vnímat jako osobní ohroţení, protoţe musí čelit nevyhnutelnosti smrti častěji neţ v jiném prostředí. (Vágnerová, 2007).
29
1. 3 Sociální práce se seniory Sociální práce je „společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichţ cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů16“ (Matoušek, 2003, s. 213), mezi něţ patří v této době, kdy je mnoha demografickými výzkumy potvrzováno stárnutí populace, právě i stáří. Podle Navrátila (2000, s. 7) je cílem sociální práce „podpora sociálního fungování klienta v situaci, kdy je taková potřeba vnímána a vyjádřena“. A sociální práce se „profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí“ (Navrátil, 2000, s. 7). Tyto vztahy nazývá Bartlett (1970) sociálním fungováním, coţ je podle ní vzájemné působení prostředí a jedince, přičemţ prostředí na jedince klade určité poţadavky, které by měl zvládat. Pokud tyto poţadavky jsou nadměrné, pak můţe člověk pociťovat problémy v jejich naplňování, a tehdy se do interakce můţe vloţit sociální pracovník, který člověku pomůţe situaci zvládnout. Nebo mu, podle Musila (2004), pomůţe situaci změnit. Sociální práce je orientována na naplňování lidských potřeb a rozvíjení lidských moţností, se snahou redukovat chudobu a podporovat u zranitelných a ponížených lidí. Sociální práce by jim měla být nápomocna při integraci do společnosti, při zvládání obtíţí a měla by navodit potřebnou sociální změnu (Krahulcová, 2008). Seniory bychom v tomto případě mohli zahrnout mezi zranitelné lidi a sociální práce jim pomáhá především se zvládáním obtíţných ţivotních situací a ulehčení sociální změny, kterou můţe být právě přechod do domova pro seniory. Matoušek, Kodymová a Koláčková (2005) rozebírají některé kritické aspekty sociální práce se seniory. Problematickým shledávají potřebu souběţného poskytování sociálních sluţeb zároveň se zdravotními. Pro sociální práci se seniorem by mělo být stěţejní zaměřovat se na vztah a důvěru, vytvářet pocit bezpečí a jistoty, zprostředkovávat kontakt s okolím tak, aby se senior mohl svobodně rozhodovat, a zplnomocňovat ho ke kontrole nad vlastním ţivotem. Typická je také nutnost pracovat s rodinou seniora, coţ potvrzují i Šelner (2004) a Schlosserová (2004). V dovednostech sociálního pracovníka by neměly chybět zásady správné komunikace a rozpoznávání
16
sociální problémy = takové vývojové tendence a situace v lidských vztazích a ve společnosti, které jsou povaţovány za obtíţné, a kterým se věnuje pozornost ve formě korektivních a vyrovnávacích opatření (Lamser in Schimmerlingová, Novotná, 1992)
30
potřeb, nejen seniorů bez obtíţí, ale i těch, jejichţ komunikační schopnosti jsou ztíţeny (zhoršením smyslů, demencí, depresí atd.). Všichni klienti rezidenčních zařízení by měli dostat moţnost podílet se na chodu zařízení, ale také by měla být podporována jejich participace na událostech v komunitě mimo zařízení (Jurečková, 2003). Aktivním zapojením do společenského ţivota je podporováno sebevědomí a chuť do ţivota u starých lidí (Rheinwaldová, 1999). Tím je také moţno, mimo jiné, posilovat soběstačnost seniora, coţ je důleţitý aspekt péče, který uvádějí Křivohlavý a Kaczmarczyk (1995). Oni sice ve své knize píší o soběstačnosti pacienta (v souvislosti s problematikou závislosti na pomoci druhých při intimních úkonech, jako je toaleta a vyprazdňování), ale i senioři vnímají jako problematické, pokud se ocitnou v situaci, kdy je nutné poţádat o pomoc druhou osobu, kdy jiţ nemohou některé úkony sebepéče zvládat sami, coţ je zmíněno jiţ v kapitole 1.1.2.4 Duchovní charakteristiky, a uvádí to ve své knize Pacovský (1990). Samostatnost klientů je tedy třeba podporovat i v oblasti péče o sebe, a to tím, ţe je jim dán prostor, aby co nejvíce úkonů prováděli sami. Vysoká míra péče klienta demotivuje a způsobuje zánik sebeobsluţných návyků. Aby byla zachována autonomie klienta, měla by být poskytována taková péče, která je niţší, neţ je péče potřebná. Pracovníci v sociální péči by měli pouze tvořit podmínky pro to, aby senior udrţel nebo obnovil svoji autonomii. (Pichaud, Thareauová,1998) Ovšem někdy můţe být problematické pro personál zařízení dát klientovi dostatek prostoru k určitým činnostem, protoţe musejí zvládnout péči o mnoho klientů za omezený časový úsek. Proto je jejich pracovní tempo vysoké a často se stává, ţe senioři nejsou schopni tak rychle spolupracovat, proto raději pečovatel vykoná vše za klienta. Bylo by třeba zpomalit poskytování péče v souladu s potřebami seniora, protoţe ve stáří dochází ke zpomalení pohybů a činností. (Pichaud, Thareauová, 1998)
1. 3. 1 Domov pro seniory (DpS) Domov pro seniory je sociální sluţbou. Podle Pacovského (1990) jsou sociální sluţby nástroje, které vyuţíváme pro to, abychom zasáhli do sociální situace jedince potřebujícího
pomoc.
Musil
(2004)
uvádí
pojem
osobní
sociální
služby,
které zprostředkují pomoc klientům při zvládání obtíţných situací a jsou zaloţeny
31
na bezprostředním meziosobnostním kontaktu. Podle zákona o sociálních sluţbách je sociální sluţba popisována jako činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Sociální sluţby jsou rozděleny do tří oblastí: sociální poradenství, služby sociální prevence a služby sociální péče. Senioři mohou vyuţívat všechny tyto typy sluţeb, ale pro účely této práce se zaměřím na sluţby sociální péče (definovány taktéţ v Zákoně 108/2006 Sb.), konkrétně sluţbu DpS. DpS je podle zákona 108/2006 Sb. zařazen mezi zařízení sluţeb sociální péče stejně tak jako další zařízení vhodná pro seniory a plnící podobnou funkci jako DpS: domov se zvláštním reţimem, odlehčovací sluţba, stacionář (týdenní, denní), sociální sluţby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, pečovatelská sluţba, centrum denních sluţeb. Na rozdíl od denních stacionářů, center denních sluţeb a pečovatelské sluţby je DpS zařízením sluţeb pobytových. Senior tedy opouští svůj původní domov a je ubytován v DpS s vidinou toho, ţe to je poslední místo, kde bude bydlet před svou smrtí. Z důvodu omezené prostorové kapacity velké části domovů, nemá senior moţnost si s sebou vzít věci, na které byl zvyklý, z těchto věcí si můţe vzít pouze malé dekorativní předměty, nebo televizi (vlastní výzkum). Rheinwaldová (1999) uvádí, ţe DpS by měl poskytovat důstojné bydlení, zdravotní péči, prevenci patologického chátrání (fyzického i duševního). Podle Pacovského (1990) domovy pro seniory poskytují komplexní péči o staré lidi, kteří nemohou být sami ve své domácnosti, nebo tam sami být nechtějí. Komplexní péče a zajištěné bezpečí je však často spojeno se ztrátou soukromí z důvodu velkého počtu klientů a omezeného místa – senior nemá vlastní samostatný pokoj. Problémem některých domovů pro seniory je i nevhodná lokace. Domov je umístěn mimo město nebo na okraji města, a pro seniora, zejména pokud má problémy s pohyblivostí, je obtíţné opustit prostředí nebo blízké okolí domova, aby mohl navštívit kulturní akce, setkat se se známými, podívat se na místa, která jsou mu blízká (okolí původního domova apod.). Sluţba DpS se zaměřuje na poskytování určitých základních činností, které jsou stanoveny v zákoně o sociálních sluţbách a vysvětleny vyhláškou provádějící tento zákon. Základní činnosti pro sluţbu DpS jsou uvedeny, a některé z nich blíţe vysvětleny, v Příloze 1.
32
2 Metodologická část Tato kapitola uvádí popis metodologie, která byla vyuţita při výzkumu. Zaměřuje se na vysvětlení výzkumné strategie, metodu a techniku sběru dat, které byly vyuţity při výzkumu. Dále se zaměří na strategii výběru respondentů, popíše přístup k analýze a interpretaci dat, vývoj operacionalizace a naposledy se zmíní o validitě výzkumu.
2. 1 Strategie výzkumu Pro získání potřebných informací o adaptační fázi pobytu seniorů v domově pro seniory jsem se rozhodla vyuţít kvalitativní výzkumnou strategii. Důvodem tohoto výběru bylo především to, ţe tato strategie pomáhá, podle Strausse a Corbinové (1999, s. 11), „získat o jevu detailní informace“. Podle Ţiţlavského (2003) se kvalitativní výzkumná strategie zaměřuje především na hloubku získaných dat. Dle Vymětala a kol. (2004, s. 134) „upřednostňuje celostní přístup a zkoumání v přirozených podmínkách“. Podobně uvaţuje i Kutnohorská (2009, s. 24), která tvrdí, ţe „kvalitativní výzkum má tendenci vyzdvihovat dynamické, holistické a individualistické aspekty lidské činnosti a přistupuje k obsáhnutí těchto aspektů z jejich celostního hlediska“. Důleţitým aspektem kvalitativního strategie pro můj výzkum bylo i to, co zmiňuje Vymětal a kol. (2004), ţe kvalitativní výzkumná strategie umoţňuje vytvořit hypotézy a návrhy teorií vycházející z reality, na něţ můţe dále navázat kvantitativní výzkum. Strauss a Corbinová (1999) uvádějí, ţe pro zkoumání určitých oblastí je vhodná právě kvalitativní strategie. Jedná se především o výzkumy, které se „snaţí odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem“ (Strauss, Corbinová, 1999, s 11). Kvalitativním výzkumem můţeme zjistit informace o oblastech, které nejsou příliš probádané.
2. 2 Metoda a technika sběru dat Pro výzkum byla vybrána metoda dotazování, ze které byla vybrána nejvhodnější technika sběru dat, a to polostrukturovaný rozhovor. Ten je Ţiţlavským (2005, s. 28)
33
definován jako „soubor otázek, které jsou řazeny tak, aby na ně kaţdý respondent odpovídal ve stejném pořadí, formulovány jsou tak, aby se ptaly kaţdého respondenta stejnými slovy“. Důleţité na závazném pořadí otázek v rozhovoru pro tento výzkum bylo to, ţe bylo nutné otázky seřadit tak, aby nepůsobily příliš velký tlak na respondenty (především seniory). Aby byly seřazeny střídavě podle toho, jestli se ptaly na pozitivní či negativní aspekty pobytu seniorů. Miovský (2006) i Reichel (2009) zmiňují některé z výhod polostrukturovaného rozhovoru. Tazatel je schopen navázat přirozenější kontakt s respondentem, ale získané údaje jsou utříděnější neţ u nestrukturovaného rozhovoru. Polostrukturovaný rozhovor je také vhodný kvůli moţnosti vysvětlení některých otázek nebo nejasností tazateli, popřípadě ujištění respondenta, ţe otázce porozuměl nebo ujištění tazatele, ţe pochopil vyjádření respondenta. Takové výhody rozhovoru popisuje Miovský (2006) a nazývá je inquiry. V tomto výzkumu jsem vyuţila inquiry především v rozhovorech se seniory. Inquiry byly také vyuţity respondenty z řad pracovníků, kteří se chtěli ujistit zda pochopili danou otázku.
2. 3 Výběr objektů pro výzkum Kvalitativní výzkumná strategie nepočítá se šířkou výzkumu, ale s hloubkou. To je umoţněno nízkým počtem zkoumaných objektů, které umoţní výzkumníkovi zvýšit počet zkoumaných vlastností případů a jevů. Tento přístup se nazývá holistickým přístupem. (Ţiţlavský, 2005) Ţiţlavský (2005) uvádí ve své publikaci 15 druhů záměrného výběru. Výběr pracovníků domovů pro seniory, který jsem učinila pro můj výzkum splňuje charakteristiky výběru kriteriálního. Ten je popisuje Ţiţlavský (2003) jako výběr případů, které splňují určité kritérium. Protoţe výběr činili pracovníci domova pro seniory (v kaţdém DpS jeden), tak jsem právě jim sdělovala moje poţadavky (kritéria). Na výběr pracovníků jsem měla kritéria tři: -
pracovník měl být zaměstnám na pozici, ve které se většinu času věnoval přímé práci s klienty
-
délka pracovního poměru
-
pohlaví
34
První kritérium splnil výběr bez problému, avšak druhé ne, protoţe jsem poţadovala alespoň jednoho pracovníka, v kaţdém zařízení, s praxí niţší neţ 1 rok. Byla jsem však pracovníkům vděčná za to, ţe mi výzkum povolili, ţe mi vyšli vstříc, a tak jsem samozřejmě proti jejich výběru neprotestovala – nechtěla jsem jim přidělávat další starosti k jejich běţné práci. Dalším kritériem bylo pohlaví respondentů. Toto kritérium bylo zohledněno pouze sociální pracovnicí v DpS 2, kde jsem prováděla druhou část výzkumu. Tehdy uţ jsem věděla, ţe potřebuji vybrat pouze můţe (klienty i pracovníky), protoţe v DpS 1 jsem měla moţnost dělat rozhovory pouze se ţenami. Naštěstí mi sociální pracovnice vyšla vstříc, a tak poměr muţů a ţen v mém výzkumu je vyrovnaný. Výběr seniorů podléhal dvěma druhům záměrného výběru – kriteriálnímu výběru a výběru maximální variace. Kritériem u tohoto výběru byla délka pobytu seniorů – potřebovala jsem alespoň jednoho seniora z kaţdého DpS, který by byl v domově kratší dobu neţ 6 měsíců. Toto kritérium znovu nebylo naplněno, ze stejného důvodu, jako u výběru pracovníků. Myslím, ţe k tomu ještě přispěla úvaha pracovníků, kteří nechtěli nově příchozí klienty ještě více zbytečně zatěţovat. Dalším kritériem, které jsem popsala výše, byl výběr podle pohlaví, aby byl poměr mezi muţi a ţenami přibliţně 1:1. Dalším druhem záměrného výběru, který se promítl do výzkumu je výběr maximální variace. Mým poţadavkem pro výběr seniorů byl i různý zdravotní stav respondentů, zejména v oblasti pohyblivosti. Někteří z nich tedy byli upoutáni na invalidní vozík a závislí na cizí pomoci při pohybu (S4, S7, S8), někteří se na invalidním vozíku byli schopni pohybovat sami (S5 ochrnutý na levou polovinu těla, S6); respondentka S1 byla schopna chodit sama, bez větších obtíţí; klienti domova S3 a S9 s obtíţemi (S3 s problémy s rovnováhou, S9 s hůlkou a pohybem dolních končetin ovlivněným roztroušenou sklerózou); respondentka S2 byla upoutána na lůţko a projít se mohla s pomocí sestry a chodítka.
2. 4 Základní a výběrový soubor Podle Reichela (2009) je základní soubor souhrnem objektů, které lze definovat a určit, a z tohoto vzorku se pak vybírá. Ve výzkumu této diplomové práce je základním souborem souhrn všech klientů všech domovů pro seniory a souhrn všech pracovníků v domovech pro seniory, kteří se dostávají do kaţdodenního kontaktu s klienty.
35
Výběrovým souborem je pak, podle Reichela (2009), ta skupina objektů, která zastupuje základní soubor v daném výzkumu. Výběrový soubor pro tento výzkum tvoří devět seniorů (Tabulka 1) a čtyři pracovníci (Tabulka 2) dvou domovů pro seniory. Tabulka 1: Charakteristika respondentů (seniorů) dle pohlaví, věku a délky pobytu v DpS respondent
pohlaví
věk (roky)
délka pobytu (roky)
S1
ţena
86
1
S2
ţena
84
1,5
S3
ţena
87
4
S4
ţena
80
0,5
S5
muţ
67
5
S6
muţ
83
1
S7
ţena
96
3
S8
muţ
91
1
S9
muţ
54
3
Výzkumný vzorek seniorů tvoří devět klientů DpS, z čehoţ je pět ţen a čtyři muţi. Do výzkumného vzorku se bohuţel nepodařilo zahrnout ţádného seniora ve věku mezi sedmdesáti a osmdesáti lety, protoţe výběr činily pracovnice DpS. Dalším úskalím byla délka pobytu seniorů, protoţe jak pracovnice, které je vybíraly, tak ani já jsem nechtěla zatěţovat ty seniory, kteří jsou v DpS krátkou dobu, proto je ve výzkumném vzorku pouze jedna seniorka s dobou pobytu 6 měsíců.
36
Tabulka 2: Charakteristika respondentů (pracovníků) dle pohlaví, věku, délky praxe, vzdělání a pracovní pozice. respondent P1
pohlaví ţena
věk
délka praxe
(roky)
(roky)
25
3
vzdělání
pracovní pozice
SŠ zdravotní, bez
pracovník
maturity
v sociálních sluţbách
P2
P3
ţena
muţ
56
42
4
5
SŠ obchodní;
pracovník
kurz pro
v sociálních
pracovníky
sluţbách pro
v sociálních
volnočasové
sluţbách
aktivity
SŠ (konzervatoř);
ergoterapeut
kurz ošetřovatele v přímé péči; kurz muzikoterapie P4
muţ
32
13
SŠ (řemeslný
pracovník
obor),
v sociálních
bez maturity
sluţbách
Výzkumný vzorek pracovníků tvoří čtyři pracovníci, dva muţi a dvě ţeny. Nikdo z nich však nepracuje v DpS kratší dobu neţ jeden rok. Výběr pracovníků určovaly pracovnice DpS, proto nebyl vybrán nikdo s touto délkou praxe. Dva z pracovníků jsou na pozici pracovník v sociálních sluţbách a dva z pracovníků se věnují organizací aktivizačních činností pro seniory.
2. 5 Operacionalizace V této kapitole bude prezentována hlavní výzkumná otázka spolu se šesti dílčími výzkumnými otázkami. Kaţdou z nich jsem od hlavní výzkumné otázky odvodila a u kaţdé bude uveden její záměr. Indikátory a otázky do rozhovoru, které byly odvozeny od dílčích výzkumných otázek jsou uvedeny v Příloze 3.
37
Hlavní výzkumná otázka (Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v DpS?) se zaměřuje na zjištění těch faktorů, které seniory ovlivňují při adaptaci. V provedeném výzkumu jsem se zaměřila především na ty faktory, které působí jako zdroje pro seniory v adaptačním období. Je to především z toho důvodu, ţe současným trendem v sociálních vědách je pozitivní přístup k práci s klientem, který vychází z pozitivní psychologie (popisuje ji Křivohlavý, 2004) Zdroje nápomocné seniorům při adaptaci jsou rozděleny pro účely této diplomové práce na intrapsychické a vnější a větší část práce je věnována jim. Tyto zdroje zkoumají dílčí výzkumné otázky 1 – 4.
2. 5. 1 Dílčí výzkumné otázky a indikátory 1. DVO: Jaké intrapsychické zdroje využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? Tato DVO bude vyuţita pro zjištění intrapsychických zdrojů, které seniorům pomáhají při adaptaci na DpS. Zaměřuje se především na osobnostní vlastnosti, které jsou důleţité v období adaptace, dále pak na to, jak pomáhá pracovníkům spiritualita a víra při adaptaci. -
indikátory: o osobní vlastnosti o spiritualita a víra
2. DVO: Jaké intrapsychické zdroje využívají senioři při adaptaci dle pracovníků DpS? Druhá DVO zjistí názor pracovníků na intrapsychické zdroje seniorů při adaptaci. Stejně jako předchozí DVO se zaměří na osobní vlastnosti seniorů a pomocné faktory spirituality a víry pro seniory. Odpovědi pracovníků a seniorů budou porovnány a budou hledány shody mezi nimi. -
indikátory: o osobní vlastnosti o spiritualita a víra
3. DVO: Jaké vnější strategie využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS?
38
Třetí dílčí výzkumná otázka umoţní zjistit, jaké vnější zdroje uţívají senioři při adaptaci. Zejména se zaměří na kontakt seniorů s rodinou, kontakty seniorů prostředím DpS a s vnějším okolím (původní vztahy), komunikaci s pracovníky DpS a s ostatními klienty. -
indikátory: o vztahy o prostředí
4. DVO: Jaké vnější strategie využívají senioři při adaptaci dle pracovníků DpS? Účel čtvrté DVO bude podobný jako druhé DVO, a to porovnat odpovědi pracovníků a seniorů. Ovšem tentokrát se budou tyto odpovědi týkat vnějších zdrojů seniorů. Pomocí této DVO bude moţno zjistit, jak pracovníci nahlíţejí na zdroje, které mohou senioři čerpat ze vztahů s rodinou, kontaktu s prostředím DpS a vztahů s ostatními klienty. -
indikátory: o vztahy o prostředí
2. 6 Validita Výzkum se sledoval tři druhy validity podle Maxwella (in Hendl, 2008). První z nich je deskriptivní validita, kterou se zajišťuje přístup, kdy nejsou zkresleny informace, které měl tazatel k dispozici. Pravidla pro tuto validitu jsem se snaţila dodrţet pomocí diktafonu, kdy jsem nahrávala odpovědi respondentů a později je doslovně přepsala. Dále jsem se snaţila dodrţet validitu interpretativní, kdy jsem popisovala nejen výroky respondentů, ale snaţila jsem se podchytit i významy, které těmto výrokům připisovali. Poslední typ validity sledovaný ve výzkumu je validita teoretická. Nejprve jsem shromáţdila potřebné teoretické podklady, které jsem později vyuţila při interpretaci odpovědí respondentů. Validitu mého výzkumu jsem se pokusila zvýšit triangulací. Tento přístup pro zvýšení validity doporučuje i Vymětal a kol. (2004, s.134), který triangulaci
39
vysvětluje jako „současné zkoumání určité skutečnosti z různých rovin a úhlů“, které umoţní získat informace z několika odlišných zdrojů. Triangulace obsahuje rozličná data a teorie, různé výzkumníky, stejně tak jako metody zkoumání. Jeden z druhů triangulace je triangulace datová. (Denzin, in Hendl, 2008) Podle této triangulace jsem zjišťovala informace pro výzkum od různých lidí (pracovníci a senioři) a na různých místech (dva domovy pro seniory).
2. 7 Etické aspekty Podle pokynů pro zpracování výzkumu podle etických pravidel, které jsou uvedeny v knize Reichela (2009) jsem se snaţila nahlíţet na získaná data objektivně a citlivě, ţádné údaje jsem neupravovala. Svojí role tazatele jsem nezneuţila k jiným neţ odborným účelům. Řídila jsem se informacemi o cílové skupině, které jsem získala v průběhu studia dokumentů (literatury), tak abych zvyšovala důvěryhodnost výzkumu. Do terénu (dvou DpS) jsem vstoupila po předchozí domluvě, tedy legálním způsobem. Respondenty jsem do výzkumu zahrnula poté, co jsem se jich zeptala, jestli souhlasí s poskytnutím rozhovoru a s jeho nahráním na diktafon. Všichni respondenti věděli, k jakému účelu jejich odpovědi vyuţiji. Důvěrné informace, které mi byly respondenty poskytnuty nebudu zveřejňovat tak, aby byla prozrazena identita respondentů. Anonymita respondentů byla v některých případech narušena z důvodu provádění rozhovoru na chodbě (respondentka P2) či na pokoji klientů, kteří byli leţící (respondentka S2). Pro zachování anonymity respondentů také neuvádím konkrétní názvy domovů pro seniory, kde byl výzkum prováděn. Rozhovor byl koncipován tak, aby nenarušoval důstojnost respondentů, nevystavoval je zbytečnému stresu a porušoval jejich práva.
40
3 Interpretační část 3. 1 Jaké intrapsychické zdroje využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? Tato kapitola odpoví na první dílčí výzkumnou otázku, která zní: Jaké intrapsychické zdroje využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? Bude si všímat psychických aspektů osobnosti seniorů, jejich duchovního ţivota, moudrosti a zkušeností.
3. 1. 1 Osobnostní vlastnosti seniorů Ve výrocích S1, S3, S4, S6 mohou být spatřeny odkazy na moudrost, záţitek plynutí (Csikszentmihalyi, 1996) a zpětnou vazbu o proţitém ţivotě. Jak uvádí Gruss (2009), člověk ve stáří dospívá k vyšší úrovni emocionální inteligence, moudrosti a těch oblastí, kde se mohou kladně projevit ţivotní a historické zkušenosti. Senior je tedy lépe schopen vnímat a uvědomovat si emoce, jak svoje, tak I ostatních. Můţe to být tedy předpoklad k tomu, se „hned skamarádit“, jak říká S1: „Já jsem přišla a hned jsme se skamarádily. Já jsem byla ráda, že jsem tady, protože doma už to nebylo možné.“ (S1) Vágnerová (2007) píše, ţe stáří přináší nadhled. Ten můţe pomoci smířit se s některými skutečnostmi: „Jak bych se mohla popsat? No snažila bych se, abych mohla chodit, co nejvíc, ale nejde to. No tak, už jsem stará, no tak to nejde, no.“ (S4) Respondentka se na sebe dokáţe podívat s odstupem, zhodnotit svoji situaci realisticky, bez emocionálních problémů (mluvila klidně a vyrovnaně). Výrok můţe být spojen s postojovými hodnotami V. E. Frankla (2006) – respondentka se snaţí zaujmout postoj ke své situaci. Vyjadřuje tím i jeden z aspektů moudrosti (Eriksonová, in Švancarová, 2007), kterým je přijetí ţivotního cyklu směřujícího od integrace k desintegraci. Moudrost je dále dle Eriksonové (in Švancarová, 2007) charakterizována humorem, viz výroky respondenky S3:
41
„Ale jo, přišli (pracovníci), dycky se mě na něco zeptali, já vodpovídala, třeba ňáky blbosti, aby se zasmáli.“; „…, i když jsou to blbostičky (smích)“ A stejná respondentka vyjadřuje svým výrokem další aspekt moudrosti, existenciální identitu, coţ je integrace minulosti, přítomnosti i budoucnosti (Eriksonová, 2007): „A teďka už, vždycky se překulím támhle na ten polštářek a přemejšlim vod dětství, co všecko se mi stalo.“ (S3) Z neverbálních aspektů odpovědí S1, S2, S4, S7 se dá usuzovat, ţe vyjádření jejich spokojenosti s pobytem v DpS bylo upřímné. Mohlo by se však stát, ţe klient DpS bude takto vyjadřovat svou spokojenost, i kdyţ ji nebude doopravdy pociťovat. Důvody mohou být různé – snaha idealizovat si pracovníky, a tak docílit lepšího pocitu z pobytu v DpS; záměrné idealizování pracovníků před tazatelem; obava z toho, ţe by se kritika donesla k pracovníkům. Muţi nevyjadřovali ani pozitivní ani negativní hodnocení pracovníků domova. Rozdíl mezi muţi a ţenami v oblasti vyjadřování spokojenosti či nespokojenosti s pracovníky zařízení můţe být způsoben vyšší emocionalitou ţen a tím, ţe se obě pohlaví soustředí při hodnocení svého pobytu na jiné věci (muţi častěji mluvili o souţití se svými spolubydlícími na pokoji). Senioři S3 a S6 (muţ a ţena) vyjádřili svůj kladný postoj k práci a činnosti. Koresponduje to s tím, jak vysvětluje Frankl (2006) pojem tvůrčí hodnoty. Podle Ondrušové (2008) je naplňování těchto hodnot ve stáří ztíţené, a ještě více tehdy, kdyţ je senior nemohoucí. S3 si našla pro svůj volný čas takovou činnost, které se můţe věnovat, i kdyţ má problémy s rovnováhou (tvoří figurky z modelíny). Zájem respondenta S6 vychází z jeho celoţivotní práce. Avšak tento senior je upoután na vozík a uvedl, ţe prostory jeho pokoje nedovolují provádět tuto činnost tak často a v takovém rozsahu, v jakém by on sám chtěl. Senioři S2, S4, S5, S7, S8, S9 zmínili alespoň jednu svoji vlastnost. Ovšem S2, S5, S8 a S9 tvrdili , ţe je pro ně velice těţké mluvit o sobě, o svých kladných vlastnostech. Nejlépe to vyjadřuje tato citace, která můţe být spojena s nadhledem získaným ve stáří, který zmiňuje Vágnerová (2007).: „On si člověk myslí o sobě jen to nejlepší, že jo…To by mě musel ohodnotit jinej, já sebe hodnotit nemůžu. Sám se člověk těžko vyhodnotí.“ (S2) Senioři S2, S5, S8 vyzdvihovali ty vlastnosti, které jsou spojeny s komunikací s ostatními lidmi (v domově s ostatními klienty, pracovníky):
42
„Ale já si myslim, že jsem hodná (smích) se ženskýma se tady snášim, nehádáme se.“ (S2) „Su veselej, mám rád kolektiv, a že znám hodně lidí, že si můžu povykládat. Eště navíc tady mám jednu kamarádku, kterou sem klofnul jakmile přišla nová, taky na vozejku, sme se nějak skámošili, tak chodíme spolu do keramické dílny. Buď si vykládáme, nebo jezdíme tam.“ (S5) Obecně by se tyto vlastnosti daly nazvat společenské nastavení osobnosti, které umoţňuje seniorovi navázat brzy kontakt s novými lidmi a vycházet a komunikovat s nimi bez neshod (nehádat se, porozumět si navzájem). Další pozitivní vlastností je tolerance, kterou senioři vyjadřovali v souvislosti s pracovníky, kdyţ tvrdili, ţe mají hodně práce a nemohou se jim věnovat (pracovníci) tak, jak by chtěli (senioři). Tolerantní byli i senioři sami k sobě – viz výrok respondentky S2 (výše). Senioři S4, S8 a S9 vyzdvihovali pro lepší adaptaci na pobyt v DpS takové vlastnosti, které mohou být spojeny s adaptací na celkové prostředí domova (noví lidé I nové podmínky). Zmíněné seniory spojuje pozitivní hodnocení jich samých jako lidí přizpůsobivých (lehce si zvyknou na nové podmínky) a pohodových (nenechají se ovlivnit změnou podmínek a udrţují si optimismus). Nebrání se událostem, které přicházejí, ale berou je takové, jaké jsou, aniţ by je chtěli měnit, pokud nemohou. Tento fakt můţe být spojen se zkušenostmi, ze kterých mohou čerpat – vědí, ţe je příliš vysilující vydávat energii na něco, co změnit nemohou a je třeba se zaměřit na vytvoření postoje k nastalé události (viz Frankl, 2006, 2007 a jeho postojové hodnoty).
3. 1. 2 Spiritualita a víra Seniorky S2, S3, S7 uvedly, ţe věří v Boha. Vyznávají křesťanské náboţenství, ale nespojovaly víru přímo s adaptací na nové prostředí domova pro seniory. Spíše neţ to, uváděly, ţe jim spiritualita, a především Bůh, pomáhá v průběhu celého ţivota a umoţňuje jim zklidnění. Náboţenství poskytuje, podle Seligmana (2003) naději do budoucnosti, pocit větší spokojenosti a většího štěstí v ţivotě. Podle Grüna (2009) umoţňuje lépe přijmout samotu.
43
„Každej večer jak jdu ležet, tak se pomodlim pěkně. Člověk pak usne v klidu a míru. A když člověk není nějakej rozjívenej, takovej divokej ňákej nebo něco, tak je to tady bezvadný.“ (S2) Je moţné, ţe tyto seniorky potvrzují skutečnost, kterou zmiňuje Grün (2009) - víra v Boha a v přijetí člověka po smrti do Jeho náruče umoţňuje lepší akceptaci samoty, které je ve stáří člověk vystavován. Víra v pomoc Boha dává, podle Seligmana (2003), lidem pocit větší spokojenosti a většího štěstí v ţivotě, také sniţuje pocit bezesmyslnosti. A právě ve stáří, a zejména v DpS, můţe být pocit bezesmyslnosti ohroţující faktorem, protoţe pobyt zde vnímají klienti jako definitivní. Seligman (2003) uvádí, ţe náboţenství sniţuje pocity bezesmyslnosti. Senioři S8, S9 nepotvrdili, ţe by byli věřící, ale vyzdvihli důleţitost katolické výchovy, která v nich zakořenila a snaţí se ţít a chovat podle jejích zásad. „Já myslím, že to mi pomohlo celkově za léta letoucí. Protože to je takový životní postoj, náhled jakýsi. Já nekradu, nepodvádím, nelžu. Ta celková výchova byla katolická a nebyla špatná. … A myslím, že mi to pomohlo za celý život.“ (S9) Seniorka S4 se neztotoţňuje s vírou v Boha, ale uvádí, ţe věří v lepší budoucnost, především v souvislosti se svým zdravotním stavem. Podobně mluví i senior S8. Senioři S1, S5, S6 jsou ateisté a nemají ani jiný světonázor, nebo ideu, kterým by oddali svůj duchoví ţivot. Tři senioři (S7, S8, S9) zdůraznili katolickou výchovu, jako něco, co jim pomohlo a pomáhá v jejich ţivotě. Dva z nich (S8, S9) sice nejsou věřící, ale víra je pro ně inspirující. Potvrzují tak domněnku Špirudové (2006), která píše, ţe víra a náboţenství ovlivňují způsob ţivota člověka (hodnoty, názory, postoje, vztahy, sebepojetí). Můţe tedy ovlivnit i postoj k pobytu v domově pro seniory. Seniorům při adaptaci pomohlo vyznávání katolického náboţenství, víra v lepší budoucnost, ale také katolická výchova, která jim byla poskytnuta rodinou. Otázkou však je, jestli by se senioři stavěli k pobytu v DpS stejně, kdyby nebyli věřící, nebo kdyby neprošli katolickou výchovou (tuto pochybnost zmínil i S9). Víra seniorům umoţňuje zklidnění a tím moţná i neimpulsivnost v jednání s ostatními, coţ jim umoţňuje být tolerantní (toleranci ve svých výpovědích vyjadřovali respondentky S2, S3, S4, S7) a lépe se sţít se spolubydlícími. Pokud by tedy nebyli věřící, byli by méně
44
zklidnění ve svém přístupu k ostatním, jejich souţití by bylo konfliktnější a oni by byli méně spokojení.
3. 1. 3 Dílčí závěr Mezi intrapsychické zdroje je moţné zařadit společenské nastavení osobnosti, toleranci, přizpůsobivost, nadhled, humor, soustředění na práci a činnost, vyznávání katolického náboţenství, katolickou výchovu a víru v lepší budoucnost. K intrapsychickým zdrojům mohou být zařazeny osobní vlastnosti seniorů. K těm, které pomohly seniorům sţít se s DpS patří společenské nastavení osobnosti (snadnější navazování vztahů, snadná komunikace) a tolerance (k pracovníkům, k ostatním klientům); nadhled získaný v průběhu ţivota; humor; soustředění na určitou činnost (práce, přemýšlení, četba, keramika atp.). Dalšími intrapsychickým zdrojem je spiritualita. Šest z devíti seniorů uvedlo, ţe jsou věřící (křesťanské náboţenství, víra v lepší budoucnost) nebo uznávají katolickou výchovu jako mravní základ jejich ţivota. Také uvedli, ţe jim víra/katolická výchova pomáhá v průběhu celého ţivota. Z toho vyplývá domněnka, ţe i při příchodu do DpS jim byly ku prospěchu. Při porovnávání jednotlivých indikátorů z této kapitoly – osobní vlastnosti, spiritualita a víra – nebyly nalezeny ţádné spojitosti. Mohlo to být způsobeno tím, ţe odpovědi seniorů nepopisovaly ţivot seniorů natolik do hloubky, aby bylo moţné nalézt konkrétní podobnosti. Jednou z hypotéz, která by vysvětlovala stručnost odpovědí, je nedostatečné porozumění otázkám. Dalším moţným vysvětlením by mohlo být i to, ţe senioři se nesoustředili ani tak na otázky samotné, jako spíš na to, ţe si mohou s někým povídat. Jiným vysvětlením můţe být i to, ţe se senioři odpovědí na první otázku dostali v myšlenkách k nějakému tématu (např. jídlo v DpS, rodina), pro které se pak nemohli soustředit na další otázky. Jedním z moţných vysvětlení by mohlo být i to, co bylo popsáno jiţ výše, a sice, ţe adaptace na prostředí domova pro seniory byla pro respondenty natolik stresující, ţe se k ní nechtějí znovu vracet.
45
3. 2 Jaké intrapsychické zdroje využívají senioři při adaptaci dle pracovníků? V této kapitole bude pomocí interpretace výpovědí pracovníků zodpovězena druhá dílčí výzkumná otázka: Jaké intrapsychické zdroje využívají senioři při adaptaci dle pracovníků DpS?. Kapitola bude rozčleněna podobně jako kapitola předchozí. Bude pojednávat o tom, jaký pohled mají pracovníci na vlastnosti seniorů a na jejich víru.
3. 2. 1 Osobní vlastnosti seniorů Všichni pracovníci zmiňovali jako jednu z nejdůleţitějších vlastností klientů komunikativnost: „Určitě takový ty komunikativnější a veselejší se prostě adaptujou dřív než ty, který samozřejmě nemluvijou.“ (P4) Pracovníci tvrdili, ţe komunikativnější senioři se rychleji adaptují neţ ti, kteří se nebaví s kolektivem ostatních klientů ani pracovníků. Je moţné, ţe komunikace umoţňuje klientům snazší začlenění mezi nové lidi. Navázání nových kontaktů a komunikace s lidmi jim poskytne místo pro sdělení jejich starostí, pro realizaci, pro odpoutání se od přemýšlení o změně prostředí. Jako pozitivní aspekt komunikativnosti seniorů pro lepší sţívání se s DpS vnímají pracovníci P2 a P3 otevřenost. Pokud senior komunikuje otevřeně, pak jim sdělí svoje problémy a záţitky z minulosti, podle kterých si pracovníci mohou ujasnit, jaký je, a z toho mohou vyvodit přístup k němu a způsob práce s ním. Seniorovi samotnému to umoţní sdělit svoje starosti, a tak je sdílet s někým druhým, coţ mu můţe pomoci se s nastalými událostmi lépe vyrovnat. Pokud senior mluví, především s pracovníky, o svých záţitcích a zkušenostech z minulosti, a pokud vidí, ţe je mu nasloucháno, pak můţe mít z navázaných vztahů pozitivní pocity. Nutnost vyčlenit si čas na naslouchání klientům vyjádřila pracovnice P2, která pracuje na pozici pracovník v sociálních sluţbách pro volnočasové aktivity.
46
Senior, který komunikuje se svým okolím v DpS, se v oblasti uspokojování těchto potřeb můţe cítit více spokojený, neţ senior, který je uzavřený a jeho komunikace s okolím probíhá jen pokud je nutná, sám ji nevyhledává. S tím souvisí nutnost, kterou vyjádřili P2, P3 a P4, a to, ţe je potřeba s novým klientem v adaptačním období více komunikovat (mluvit s ním, navazovat kontakt, vzbudit v něm zájem o konverzaci), aby se zapojil do dění v DpS (běţné denní aktivity, společenské akce atp.). Další sloţkou osobnosti seniora, která mu můţe být prospěšná při adaptaci na nové prostředí je podle pracovníků P1, P2 a P4 humor: „Tak nějak aby to nebrali těžce, nejlepší, když to berou s humorem,…“ (P2). Pracovníci nemysleli jen humor v přístupu k přechodu do domova pro seniory, ale také humor v komunikaci s personálem, který pracovníkům pomáhá při práci: „Ideální klient? Třeba paní F., tam prostě ať člověk přijde kdykoli, nahodí úsměv, prohodí nějakej vtípek.“ (P1) Senioři se tak mohou snaţit zlehčovat situaci, která pro ně můţe být nepříjemná (výměna plen apod.). Mohou tím také chtít získat větší přízeň pracovníků a necítit se osamoceně, ale spíše uţitečně. I pracovníci (P2, P4) sami se snaţí v komunikaci s klienty udrţet humor. Je moţné, ţe to dělají proto, ţe senioři jsou potom více uvolnění, komunikativnější, a pracovníci tím chtějí překonat bariéru, kterou mezi ně staví nové prostředí DpS. Humor můţe znamenat pro seniory tzv. hledačskou aktivitu (Lazarus, in Smékal, 2004), protoţe pomocí něho se mohou snaţit změnit postoj k pobytu v DpS. Další z názorů pracovníků (P1, P2, P4) také potvrzuje sdělení seniorů, kteří zmiňovali toleranci jako důleţitou vlastnost pro sţívání se s novým prostředím. Pracovníci vyzdvihují jak toleranci seniorů k ostatním klientům, především spolubydlícím, tak tolerantní přístup seniorů k personálu. P1 a P4 vyjadřovali potřebu být respektování při své práci ze strany seniorů („Prostě, aby ti uživatelé taky chápali, že my nejsme stroje, ale že jsme taky lidi, že máme pocity, že máme neštěstí třeba,…“ (P1)). Takové výroky mohou odkazovat na nedostatek empatie ze strany pracovníků, na počínající syndrom vyhoření. Jedním z přístupů seniorů, který jim podle pracovníků (P1, P2) mohl pomoci při adaptaci, bylo smíření se s nastalou situací. Pracovníci se domnívají, ţe pokud je senior schopen brát situaci takovou, jaká je a smířit se s ní, lépe se mu bude ţít v novém
47
prostředí. Je moţné, ţe pracovníci to vnímají takto proto, ţe pokud klient není smířený s pobytem v DpS, pak odmítá s personálem spolupracovat a nekomunikuje ani s ostatními klienty, coţ mu znesnadňuje či znemoţňuje přijetí do kolektivu. Smíření ve svých výpovědích uváděla seniorka S4: „No, ale snažim se se s tim smířit. Musim se s tim smířit, nedá se nic dělat. Dycky si řikám sou na tom horší ty mladý. Já už mám život za sebou, všechno, no tak musim už to vydržet, no.“. Podle odpovědí pracovníků vyvozuji, ţe ono smíření z pohledu Kübler-Rossové (in Pichaud, Thareauová, 1998), která uvádí smíření jako poslední fázi vyrovnávání se s těţkostmi a člověk při ní přijme nastalou situaci se vším, co přináší. Pracovníci P2, P3, P4 se domnívají, ţe seniorům pomáhá, pokud jsou aktivní a schopní se o sebe v některých věcech sami postarat (umyjí se, obléknou se apod.), a pokud jsou sami aktivní ve vyhledávání náplně pro svůj volný čas, viz výrok respondenta P4: „On si tady našel partnerku. Pak má tady rotoped, on si dycky ráno zacvičí. Nebo tady chodí dobrovolně, tady okopává chodníky od trávy. Takovej prostě aktivní. Hodně a spokojenej vlastně v té aktivnosti“. Zaujetí pro nějakou činnost můţe být spojeno s záţitkem plynutí (podle Csikszentmihaliyho, 1996)
3. 2. 2 Spiritualita a víra Všichni pracovníci se domnívají, ţe víra klientům pomáhá, viz výrok respondenta P4: „Určitě, já si myslím, že jim to pomáhá. Modlí se za zdraví, za tu rodinu.“ Pracovníci P1, P2, P3 nedokázali uvést příklad toho, v čem si myslí, ţe klientům víra pomáhá. Všichni pracovníci mluvili o tom, ţe se snaţí seniory v jejich víře podporovat a několikrát zdůraznili, ţe jim ve víře nebrání: „My tady teda máme křesťanství. Dochází nám tady farář. Nikdo jim to nebere. Vim, že jsou tady třeba lidi, které zajímají hvězdy, planety, mimozemšťani, a to jim prostě nikdo brát nemůže jo.“ (P3) Podobné výroky vyzněly při rozhovorech jako obrana pracovníků. Reagovali na otázku, která se ptala po smyslu víry pro klienty v adaptačním období, při odpovědích se však nesoustředili na klienta a na to, co mu víra můţe přinést při adaptaci na nové prostředí, ale spíše na to, ţe klientům ve víře nebrání, coţ velice zdůrazňovali. Je moţné,
48
ţe to bylo kvůli tomu, ţe si nebyli jistí ve svých představách o pocitech věřících lidí, ale také v práci s nimi. Pokud jsou sami nevěřící, mohou pociťovat nejistotu při komunikaci s věřícími klienty – nevědí, jak s nimi o víře mluvit; mohou se bát, aby klient nepoznal jejich nejistotu a jejich postoj k víře. Cítí se být nekompetentní při práci s těmito seniory v tom smyslu, ţe se do nich nedokáţou vcítit.
3. 2. 3 Dílčí závěr Podle pracovníků seniorům pomáhá při adaptaci otevřenost, humor, tolerance, smíření s nastalou situací, aktivita a víra. Komunikativnost je jedním z intrapsychických zdrojů, které zmiňovali všichni pracovníci v souvislosti se snadnější adaptací seniorů v domově pro seniory. Komunikativní klienti rychleji naváţou kontakty s novými lidmi, a tím si mohou snadněji vytvořit vztah k novému prostředí a lépe se s ním sţít. Důleţitost komunikativnosti zmínili senioři S2, S5. Je moţné, ţe ostatní senioři nebyli natolik komunikativní, aby mohli kladné aspekty této vlastnosti vyzdvihnout (komunikativnost nebyla tím, co by jim pomohlo). Na rozdíl od toho, pracovníci mohou zobecnit svůj úsudek na více klientů, a proto uvádějí komunikativnost mezi intrapsychickými zdroji seniorů pro adaptační období – komunikativnější klienti se podle nich lépe adaptují. Pracovníci P2 a P3 uvedli jako důleţitý aspekt komunikativnosti klientů otevřenost. Ta seniorům umoţní mluvit o svých záleţitostech s pracovníky, jejichţ práce se tím můţe stát efektivnější (pracovník je schopen přistupovat ke klientovi individuálně – lépe ho zná). Otevřenost také umoţní seniorům sdílet své starosti s ostatními, a tím uspokojovat potřebu sounáleţitosti. Otevřenost jako výhodu v období adaptace nezmínil ani jeden ze seniorů. Je moţné, ţe tato vlastnost seniorům splývá s tím, co si představují pod komunikativností a společenským nastavením jejich osobnosti, coţ zmiňovali jako jeden z intrapsychických zdrojů. Proto pak otevřenost jako takovou nepojmenovali. Další variantou je, ţe v otevřenosti nevidí přínos pro jejich adaptaci. Další sloţkou komunikace, která je prospěšná seniorům je humor (podle P1, P2, P4). Humor pomáhá odlehčit situaci, ve které se senior s pracovníkem nalézá, a která můţe být nepříjemná. Humor zmínila ve svých výpovědích pouze S3. Ostatní senioři mohou také v komunikaci vyuţívat kladné aspekty humoru, ale protoţe je humor
49
přirozenou součástí jejich komunikace, nemusejí si uvědomovat jeho vyuţívání pro lepší sţívání s okolím. Je také moţné, ţe humor ke snadnější adaptaci vůbec nevyuţili. Stejně tak jako klienti i P1, P2, P4 zmiňovali mezi důleţitými vlastnostmi pro snadnou adaptaci toleranci. Pokud je senior tolerantní k lidem ve svém okolí, je pro něho adaptační období méně stresující a lépe se mu sţívá s novými lidmi. Pozitivní vliv na klienta v období adaptace můţe mít i jeho vztah k aktivitám a činnostem, které mu nabízí v domově, ale i k těm, které si sám zvolil pro trávení volného času. Tento předpoklad potvrdili P2, P3, P4 a podobně uvaţují S3 a S6, pro které byl kladný přístup k práci důleţitou součástí jejich osobnosti. Odlišně od seniorů (kromě S4) vyzdvihovali pracovníci (P1, P2) důleţitost smíření s nastalou situací. Smíření seniora s pobytem v DpS usnadňuje komunikaci, a tím práci s ním. Senior, který je smířený s pobytem, můţe lépe přijímat nové prostředí, lidi a poţadavky okolí (řád domova, rehabilitaci apod.). Jednou z moţností, jak je moţné tuto odlišnost ve vnímání seniorů a pracovníků vysvětlit, je to, ţe pro seniory je přechod do DpS tak obtíţná situace (která je definitivní), ţe ji nejsou schopni přijmout a smířit se s ní. Stejně tak jako věřící senioři, tak i pracovníci se domnívají, ţe víra klientům pomáhá při jejich adaptaci. Pracovníci nahlíţejí na víru seniorů spíše tak, ţe jim umoţňují ji rozvíjet a podporují je při aktivitách spojených s vírou (vezou je na bohosluţbu (P1, P2, P3, P4); naladí rádio, aby klient mohl poslouchat bohosluţbu (P4); vyslechnou je, pokud chtějí mluvit o tom, v co věří (P3)). Sami ale nejsou schopni plně posoudit důleţitost víry pro seniory, protoţe věřící nejsou.
50
3. 3 Jaké vnější strategie využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? V této kapitole budou rozebrány výpovědi seniorů podle jejich zaměření na rodinu, komunikaci s pracovníky DpS, vztahy s ostatními klienty, kontakty s vnějším prostředím a pohled na prostředí domova pro seniory. Na konci kapitoly bude uveden dílčí závěr, který odpoví na třetí dílčí výzkumnou otázku: Jaké vnější strategie využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS?
3. 3. 1 Vztahy s rodinou Rodina je pro seniory důleţitá podle více autorů a z více aspektů. Klevetová, Dlabalová (2008) uvádějí, ţe rodina poskytuje zázemí, pomoc fyzickou psychickou a hmotnou. Podle Smékala (2004) dává podporu psychosociální a duchovní. Osm seniorů (S1, S2, S4, S5, S6, S7, S8, S9) zmínilo alespoň jednou návštěvy příslušníků jejich rodiny v DpS. Respondentka S3 nemluvila o rodině vůbec, protoţe nemá nikoho z rodiny, kdo by za ní mohl chodit. Většina (S2, S4, S6, S7, S8, S9) z osmi seniorů, uvedených v minulém odstavci, mluvila o návštěvách svých příbuzných jako o radostných záţitcích. Podobnosti výpovědí podle věkových kategorií neshledávám. Z výpovědí ţen (S2, S4, S7) bylo moţné lépe rozpoznat jejich city, které k rodině chovají, neţ z výpovědí muţů (S6, S8, S9). Muţi mluvili spíše o materiálním zajištění, které jim rodina poskytne, nebo o tom, ţe si popovídají, ale z jejich výpovědí nebylo tolik patrné, ţe jsou k rodině připoutání citově. Pravděpodobně to bylo způsobeno vyšší uzavřeností muţů, tím, ţe nechtějí projevovat city navenek, a ještě před cizí osobou. Pro ilustraci uvádím dva citáty: „Já jim vždycky zavolám. Voni přijedou, dovezou. Vnučka, vnuk, sem přijedou, majou auto, nebo mě vodvezou kde potřebuju. Jinýho už nepotřebuju nic…“ (S6, muţ) „No, ty radosti moc nemáme, nemám. Když přídou děti, když příde pravnučka a tak, no tak to mám radost no.“ (S4, ţena) Je moţné, ţe posledním citátem respondentka nevědomě vyjádřila svou fixaci na rodinu, kterou zmiňuje Vágnerová (2007) a před kterou varuje Grün (2009).
51
Na druhou stranu můţe vnímat návštěvy rodiny jako moţnost se svěřit jejím členům se svými problémy, které by pracovníkům domova nesdělila a moţnost uspokojit svoji potřebu sounáleţitosti a lásky (Šloufová, 2007), protoţe je v DpS pouze půl roku a nemá vytvořené bliţší vztahy s personálem. Podobné výroky jako tato respondentka nikdo jiný ze seniorů neuváděl. Většina klientů tedy pravděpodobně není fixovaná na příbuzné. Ale je moţné, ţe to pouze ve svých výpovědích nedali najevo – především muţi, kteří nebyli tolik sdílní o svých pocitech. Jediným
podobným
aspektem
výpovědí
klientů
(kromě
S9)
bylo
to,
ţe se nezmiňovali ani tak o návštěvách svých dětí, ale z jejich výpovědí bylo patrné, ţe jsou pro ně důleţité návštěvy jejich vnoučat a pravnoučat. Je moţné, ţe to úzce koresponduje s myšlenkou Vágnerové (2007), která uvádí, ţe senioři si často více rozumí se svými vnoučaty neţ s dětmi. Děti a vnoučata poskytují seniorovi podporu emocionální (Sýkorová, 1996). Ale silná vazba s dětmi a vnoučaty při pobytu v DpS slábne (Vágnerová, 2007) Dva (S1, S5) z osmi, na počátku kapitoly zmíněných, seniorů (S2, S4, S5, S6, S7, S8, S9), zmínili návštěvu rodiny pouze stručně jednou větou v rozhovoru: „…Ale syn chodí, syn chodí.“ (S1) Je moţné, ţe tito dva senioři nemají dobré vztahy se svou rodinou, nechtěli o ní mluvit před cizí osobou. Dalším důvodem můţe být fakt, ţe tito senioři nemluvili o rodině, protoţe pro ně uţ není tolik důleţitá a kontakty v DpS jsou pro ně aktuálnější a hodnotnější. Coţ potvrzuje S5 tím, ţe v rozhovoru uvedl, ţe ho navštěvuje manţelka, ale on má v domově kamarádku, se kterou se můţe vidět kaţdý den, povídají si a chodí spolu na keramiku. Senioři S5, S7, S9, kteří jsou v DpS po dobu 3-5 let, ve svých výpovědích mluvili méně o svých rodinách a jejich návštěvách neţ senioři (S2, S4, S6, S8), jejichţ pobyt je kratší neţ 1,5 roku. Jedním z moţných vysvětlení můţe být aspekt délky pobytu - ti senioři, kteří jsou v DpS delší čas jsou uţ lépe adaptovaní a byli schopni si za tu dobu vytvořit více vztahů v DpS. A tyto vztahy se pro ně staly důleţitějšími neţ vztahy, které měli předtím. Senioři, kteří jsou v DpS kratší dobu nejsou ještě tolik adaptovaní a jejich vztahy s pracovníky i s ostatními klienty nejsou tak silné. Ilustruje to výrok respondentky S4 týkající toho, jaké jsou vztahy, které v DpS navázala: „No tak normální jenom, jenom tak normální.“
52
Rodina je pro seniory důleţitá podle více autorů a z více aspektů. Klevetová, Dlabalová (2008) uvádějí, ţe rodina poskytuje zázemí, pomoc fyzickou psychickou a hmotnou. Podle Smékala (2004) dává podporu psychosociální a duchovní.
3. 3. 2 Původní vztahy seniora O kontaktech na své známé z původního prostředí (sousedy, spolupracovníky, přátele) mluvilo sedm seniorů (S1, S2, S3, S4, S5, S6, S9). Ostatní senioři (S7, S8) mluvili pouze o svých kontaktech s rodinou a s ostatními klienty zařízení. Respondentky S1, S3 a S4 (ve věku od 80 do 87 let) mluvili o tom, ţe většina jejich známých uţ zemřela, nebo jsou nemocní, a tudíţ je nemohou navštěvovat. Podle Soudkové (2006) dochází ve stáří k vymizení vztahů s přáteli kvůli zhoršení zdravotního stavu a omezené pohyblivosti. Seniorka S4 uvedla ţe jí její kamarádky chybí a je jí líto, ţe ji ţádná z jejích kamarádek nemůţe navštěvovat. Ale uvedla, ţe si alespoň občas telefonují, coţ zmínil i respondent S6. Senioři upřednostňují, podle Sýkorové (2007) osobní kontakty s přáteli, nebo je nahrazují telefonickými při nedostupnosti. S2, S3 (ţeny) a S5 (muţ) uvedli, ţe je občas někdo z jejich původních známých navštěvuje (spoluţáci, kamarádi, sousedé, spolupracovníci). V případě respondentky S2 to byla návštěva její sousedky, která sice proběhla pouze dvakrát, ale i tak ji respondentka zmínila. Je moţné, ţe jí byla tato návštěva někoho z původního prostředí natolik milá, ţe na ní často vzpomíná. Kromě sousedů navštěvují seniory jejich spoluţáci, spolupracovníci a přátelé. Klient S9 (54 let) uvedl, ţe by se rád podíval za svými známými, ale protoţe má problémy s chůzí, tak se tam nemůţe dostat. Ostatní senioři neprojevili zájem o styk se svými přáteli v jejich původním prostředí. Je moţné se domnívat, ţe respondenti v seniorském věku nejsou tolik připoutáni na své původní prostředí a známé lidi, protoţe někteří z nich jsou uţ po smrti a mnozí jsou nemocní, a proto by s nimi jiţ nezaţívali to samé, co v minulosti. Pouze dvě seniorky (S2, S4) mluvili o svém původním domově a o tom, ţe se jim občas stýská. Je moţné, ţe i kvůli pocitům lítosti, které by dočasný návrat do původního prostředí vyvolal, se senioři nechtějí stýkat se svými známými, ale stačili by jim jejich návštěvy v DpS nebo telefonáty s nimi, pokud
53
by byly četnější. Další variantou vysvětlení, proč senioři neprojevili zájem o návštěvu lidí z původního prostředí můţe být to, ţe jejich zdravotní stav je špatný a mají problémy při pohybu (jsou na vozíku– S4, S5, S6, na lůţku – S2).
3. 3. 3 Vztahy s pracovníky DpS Senioři S1, S3, S8, z nichţ byly dvě ţeny (S1, S3), a z nichţ dva pobývají v DpS přibliţně jeden rok (S1, S8), všichni pak ve věku nad osmdesát let, uvedli jednoho konkrétního pracovníka, jehoţ kontakt s nimi je pro ně přínosný (senior se mu můţe svěřit) nebo z něho mají radost. Obě ţeny zmínily tohoto konkrétního pracovníka mezi výroky o pracovitosti a vstřícnosti ostatních, respondent S8 zmínil pouze tohoto jednoho a o jiných pracovnících nemluvil. Pro představu uvedu jeho výrok: „No tak je tady jeden ten pracovník. A tak s nim se bavíme vo lecčem a já mu vylívám svoje srdíčko.“ Seniorky S1, S2, S3, S7 mluvily o pracovnících domova v souvislosti s komunikací. Uváděly, ţe si s nimi mohou popovídat (S1, S3), vtipkovat (S3), ţe s nimi dobře jednají, nejsou k nim neslušní (S2), a ţe mají mezi sebou (pracovníci) hezké vztahy (S7). O vztazích a komunikaci s pracovníky nemluvila seniorka S4, která je v DpS pouze půl roku, a jak jsem uvedla výše, za tu dobu si asi ještě nevytvořila s pracovníky vztahy na takové úrovni, na které by s nimi mohla mluvit o svých záleţitostech. Na rozdíl od ţen se muţi (S6, S8, S9) více soustředili především na zázemí, jaké jim pracovníci poskytují. Vyzdvihovali přínos pobytu v DpS, protoţe je o ně dobře postaráno, soustředili se tedy spíše na to, co jim je pracovníky poskytnuto, nebo se soustředili na sloţitost práce, kterou mají pracovníci s klienty. Pro lepší představu uvádím dva výroky: „Že se vo mě starajó, chodit teda pomáhajó mně s těma berlama. Že tady je ta sestřička, že nás vobsluhuje, tak je to pěkný.“ (S6) „Ta práce těch sester není vůbec jednoduchá, já bych to nemohl dělat. “ (S9) Rozdíl mezi ţenami, které se více orientovaly na vztahy a komunikaci s pracovníky, a muţi, kteří vyzdvihovali přínos poskytované péče můţe být způsoben větším zaměřením ţen na citovou stránku vztahu a vyšší stupeň introverze muţů v oblasti pocitů. Důvodem můţe být i vyšší počet ţen-pečovatelek neţ muţů-pečovatelů, muţi
54
pak mají větší problém najít společné téma hovoru, protoţe byli zvyklí navazovat přátelství s muţi více neţ se ţenami (viz výrok respondenta S8 na počátku této podkapitoly, pro něhoţ je důleţitý pracovník-muţ).
3. 3. 4 Vztahy s ostatními klienty Na otázku o kontaktech, které byly a jsou pro seniory oporou při adaptaci a pobytu v DpS, senioři S5, S6, S7 uvedli v odpovědi kontakty s některými ostatními obyvateli domova, se kterými si zde za dobu pobytu vytvořili dobré vztahy. Vztahy s lidmi v DpS se mohou stát hlubokými, protoţe dochází k jejich kaţdodennímu potvrzování (Vágnerová, 2007). Pro představu citát respondenta S6: „Pak tady mám známý už, jezdím do kantýny, tam si dáme pivečko a tak bavíme se.“ Tato skupina reprezentuje všechny tři věkové kategorie (pod 70 let, 80-90 let, nad 90 let). S5 a S7 jsou v DpS déle neţ tři roky a měli tedy delší čas na to si vytvořit vztahy v DpS, coţ mohlo proběhnout aţ po období adaptace na nové prostředí, a potom se mohli postupně seznamovat s ostatními klienty. S5 a S6 jsou spolubydlící a z jejich výpovědí vyplynulo, ţe si rozumí, proto můţe být jejich postoj k ostatním klientům pozitivnější. Zbývající senioři (S1, S2, S3, S4, S8, S9) nehovořili o vztazích s ostatními obyvateli. Činili tak moţná proto, ţe jsou v DpS kratší dobu a ještě si nevytvořili s nikým tak pevná pouta (S4). Další moţností je, ţe nechtějí navazovat hlubší vztahy s novými lidmi v prostředí, které je pro ně cizí, na které si nezvykli: „Nemám tady žádnou fixaci na to, kdybych šel dneska pryč, tak mi to nebude vadit. Dostanu tady jídlo a vyperou mi prádlo. Nejzákladnější potřeby.“ (S9) Jednou z moţností také je, ţe vztahy, které tu udrţují nejsou na takové úrovni, aby jim byly oporou, a proto se o nich v rozhovoru nezmínili. Pravděpodobně je to také způsobeno jejich introverzí, kdy nechtějí navazovat vztahy s ostatními, nebo pouze na individuální úrovni (S3). Vztahy obecně se vytvářejí na základě společně proţitých událostí, v DpS jsou však tyto doprovázeny stresem, a proto nedochází k tak častému vytvoření hlubokých vztahů, ale spíše povrchních.
55
3. 3. 5 Prostředí DpS Seniorkám S2, S3, S4 vyhovuje klid, který je v DpS. Spojuje je věková kategorie - je jim 80 – 87 let a dvě z nich (S3, S4) jsou ubytovány na pokoji s leţícími klientkami, které s nimi nekomunikují. Obě tyto seniorky uvedly, ţe jim samota nevadí, ţe jsou spokojené, kdyţ mají klid. Je moţné, ţe jim opravdu samota vyhovuje – S3 uvedla, ţe potřebuje klid na spaní a přemýšlení o minulosti. Ale na druhou stranu se lze domnívat, ţe by se cítily lépe, pokud by si mohly častěji s někým popovídat – zejména respondentka S4, která uvedla v další části rozhovoru tento výrok: „No to víte, vono je to takový monotónní, že prostě je to pořád stejný, že by vám to něco jako přineslo, nebo bylo horší, to né.“ O moţnostech, které nabízí prostředí DpS nebo o nabízených aktivizačních činnostech se zmínilo pět seniorů (S1, S2, S5, S6, S8). Z nich byly dvě ţeny (S1, S2) a tři muţi (S5, S6, S7). S1, S2 a S6 uvedli jako pozitivum, ţe je v DpS místo (kantýna, terasa), kde si mohou povídat s ostatními. Respondenti S1, S5, S8 mluvili o aktivitách, které jsou jim nabízeny domovem pro seniory. Dva z nich (S1, S5) vyzdvihovali pozitiva těchto aktivit, i kdyţ na tom nejsou fyzicky tak dobře (částečné nebo plné ochrnutí ruky) baví je zúčastňovat se daných činností (keramika, tvoření dekorativních předmětů) aktivně, nebo jen pasivně (dívat se). Senioři S1, S2, S4, S5 mluvili o tom, ţe je pro ně důleţité, kdyţ se mohou dostat ven (na terasu, do zahrady). Mají tak moţnost být na čerstvém vzduchu a zároveň příleţitost si povídat s ostatními klienty, které zde potkají.
3. 3. 6 Dílčí závěr Třetí dílčí výzkumná otázka se ptala na to, jaké vnější strategie vyuţívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS. Nejdůleţitějším vnějším zdrojem, který seniorům pomáhá je rodina. Dalšími podpůrnými vnějšími zdroji jsou kontakty s původním prostředím (známými, sousedy, přáteli), vztahy s novými lidmi v DpS, klid prostředí, moţnost setkávání a pobytu ve venkovním prostředí.
56
Pro seniory je velice důleţitá rodina. Většina seniorů mluvila o návštěvách rodiny jako o radostných chvílích. Muţi pak mluvili více o materiálním zajištění, které jim rodina poskytuje, a ţeny o radosti z vnoučat a pravnoučat. Z výpovědí většiny seniorů nebylo zřejmé, ţe by byli fixování na svou rodinu (Grün, 2009; Vágnerová, 2007). Je moţné, ţe z rozhovoru, který trval pouze hodinu, nebylo moţné posoudit opravdový vztah seniora k jeho rodině. Ale ve výpovědích S5, S7 a S9, kteří jsou v DpS delší dobu (od 3 do 5-ti let), se rodina a její návštěvy objevovaly méně často neţ u S2, S4, S6 a S8 s délkou pobytu kratší neţ 1,5 roku. V odpovědích na otázky týkající se jejich vztahu k rodině, senioři (kromě klienta S9) zmiňovali nejčastěji potěšení z návštěvy svých vnoučat a pravnoučat. O kontaktech na původní prostředí (sousedy, známé a přátele) mluvilo sedm seniorů (S1, S2, S3, S4, S5, S6, S9). Respondentky S1, S3, S4 hovořily o tom, ţe s jejich původními známými ztratili kontakt úplně, protoţe jiţ zemřeli, nebo ho udrţují jen prostřednictvím telefonu nebo vzkazů od jiných známých. Senioři S2, S3, S5 uvedli, ţe je občas přijdou navštívit známí z jejich původního prostředí (spoluţáci, kamarádi, sousedé, spolupracovníci). Pouze jeden klient (S9) mluvil o tom, ţe by se rád podíval za svými původními známými a přáteli. Respondenti S1, S3, S8 mluvili, při odpovědích na otázky týkajících se jejich sociálních vztahů v DpS, o jejich dobrém vztahu k jednomu konkrétnímu pracovníkovi, který jim pomáhá při pobytu v DpS. O dobrých vztazích se všemi pracovníky mluvily především ţeny (S1, S2, S3, S7), narozdíl od muţů, kteří hovořili o (S6, S8, S9) péči, která je jim poskytována a je pro ně důleţitá. Vztahy s ostatními klienty viděli jako přínos tři respondenti (S5, S6, S7). Ostatní klienti moţná nejsou v DpS tak dlouhou dobu, aby si vytvořili vztahy s ostatními obyvateli DpS (S4), nebo jsou introvertní (S3), nezvykli si na prostředí DpS natolik, aby pro ně vztahy zde byly důleţité (S9), nebo pro ně nejsou vztahy s jinými klienty oporou, a proto je nezmínili. Respondentky S2, S3, S4 uvedly, ţe jim vyhovuje klid a samota, kterou jim poskytuje prostředí domova pro seniory. Senioři S1, S2, S6 shledávají důleţitá místa v DpS, která jsou určena pro setkávání s ostatními klienty (kantýna, terasa) a senioři S1, S2, S4, S5 mají rádi pobyt ve venkovním prostředí v okolí DpS. O aktivitách
57
nabízených v domově hovořili senioři S1, S5, S8, přičemţ dva z nich (S1, S5) vyzdvihovali pozitiva nabízených činností (keramika, canisterapie, rukodělné činnosti).
58
3. 4 Jaké vnější strategie využívají senioři při adaptaci dle pracovníků? Tato kapitola se zaměří na zodpovězení čtvrté dílčí výzkumné otázky: Jaké vnější strategie využívají senioři při adaptaci dle pracovníků DpS?. Kapitola rozebere názory pracovníků podle indikátorů, které byly stanoveny při dotazování seniorů a při interpretaci jejich odpovědí. Bude se tedy soustředit na jejich kontakt s rodinou, se samotnými pracovníky, s ostatními klienty a jejich pohled na prostředí domova pro seniory.
3. 4. 1 Vztahy s rodinou V Národním programu přípravy na stáří na léta 2008 – 2012 je rodina zmíněna jako významný článek v poskytování péče o seniora. Goffman (1991) však zmiňuje, ţe přechodem do ústavního zařízení je výrazně omezena participace členů rodiny na péči o seniora, a to ho můţe izolovat od okolí. Ale podíl členů rodiny na péči o seniora můţe být zvýšen spoluprací a komunikací rodiny a pracovníků (Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005; Šelner, 2004; Schlosserová, 2004). Podle Zákona 108/2006 Sb. by se pracovníci měli snaţit upevnit kontakty seniora s jeho rodinou. Všichni pracovníci shodně vyjádřili, ţe klientům v domově pro seniory chybí kontakt s rodinou, který v jejich původním prostředí mohl být častější. Ale pouze P3 a P4 uvedli, ţe je potřeba v adaptačním období více s rodinou seniora komunikovat a zjišťovat od ní, jaké věci má senior rád, co by bylo dobré mu donést do DpS. Je moţné, ţe ostatní pracovníci buď s rodinou seniora vůbec nepracují, nebo jsou s rodinou v kontaktu, ale nepřipisují této činnosti důleţitost, protoţe není jejich denní náplní práce. Všichni pracovníci uvedli, ţe je problematické, a zejména v adaptačním období, kdyţ rodina seniora nenavštěvuje, nebo navštěvuje sporadicky. Podle nich potřebuje senior v adaptačním období, aby za ním chodili příslušníci rodiny častěji, protoţe tím můţe uspokojovat potřebu sounáleţitosti, jistoty a uznání. Viz výrok pracovnice P2:
59
„Nejhorší je, když se na něj vykašlě rodina, když sem přestanou chodit. Oni přijdou jednou a pak už ne, nebo až třeba za dva měsíce. To je nejhorší, protože oni na ně ze začátku vždycky čekaj, pak už se s tim smířej, řeknou: až budou mít naši čas, oni příjdou.“ Pracovníci P1 (ţena) a P4 (muţ), v podobné věkové kategorii (25-35 let), se domnívají, ţe rodina je pro seniory na prvním místě, především však pro ty, kteří jsou na tom po psychické i fyzické stránce dobře (nejsou leţící, netrpí duševní nemocí). Podle nich tito senioři upřednostňují kontakt s rodinou, potom komunikaci s ostatními klienty a na posledním místě jsou pro ně vztahy s pracovníky. Částečně to koresponduje s výroky seniorů, z nichţ osm (S1, S2, S4, S5, S6, S7, S8, S9) zmínilo ve svých výpovědích vztahy se svou rodinou (její návštěvy, komunikaci), pět (S1, S2, S3, S7, S8) mluvilo ve svých odpovědích o komunikaci s pracovníky, ale pouze tři (S5, S6, S7) zmínili kontakty s ostatními klienty.
3. 4. 2 Vztahy s pracovníky Pracovníci P1, P2, P3 uvedli, ţe pro seniora na počátku pobytu je důleţitý kontakt s personálem. Především s personálem, který pracuje na pozici pracovník v sociálních službách, protoţe s těmito pracovníky jsou klienti v kaţdodenním kontaktu. Všichni senioři neuvedli, ţe by pro ně byly vztahy s pracovníky zařízení důleţité - pět seniorů (S1, S2, S3, S6, S7) zmínilo přínosu práce personálu pro jejich ţivot (S2, S6), nebo o komunikaci s pracovníky, která je pro ně důleţitá (S1, S2, S3, S7). Ostatní čtyři respondenti (S4, S5, S8, S9) sice o pracovnících mluvili, ale nezmínili, ţe by jim péče pracovníků či komunikace s nimi pobyt usnadňovala. Všichni senioři tedy nemusejí vnímat vztahy s pracovníky jako podporu, nebo si jiţ neuvědomují, ţe jim tyto vztahy byly při nástupu do DpS oporou. Nástup do DpS byl pro ně náročný a vytěsnili ho ze své mysli. Je moţné, ţe někteří senioři vnímají práci personálu jako nutnost, jako něco, co jde přes hranice jejich osobního prostoru a narušuje jejich soukromí a intimitu. Proto potom nejsou vztahy s pracovníky pro ně oporou.
60
3. 4. 3 Vztahy s ostatními klienty Pracovníci P1, P2 a P4 mluvili o tom, ţe senioři navazují nejvíce vztahy s těmi lidmi, se kterými jsou na pokoji. Ale zmínili také problematiku negativních aspektů souţití seniorů na jednom pokoji, o čemţ mluvili i senioři S4, S8, S9. Pro seniora je přechod do DpS velice obtíţný, a jeho zátěţ na seniora se ještě zvyšuje pokud je jeho soukromí narušováno někým, s kým si nerozumí. Pracovníci P1, P4 mluvili o tom, ţe senioři se baví i mezi sebou na daném oddělení. A především v adaptačním období se snaţí ti senioři, kteří jsou v DpS delší dobu, pomoci těm, kteří jsou tam nově (seznamují je s prostředím; ukazují jim, co je moţné v DpS dělat; mluví s nimi). To se týká téměř výhradně seniorů bez výraznějších zdravotních a fyzických omezení (problémy s chůzí, upoutání na lůţko atp.). Pracovníci P2 a P3 (oba na pozici pracovníků, kteří mají na starosti aktivizační činnost) se zaměřovali na komunikaci seniorů ve větších skupinách, které se vytvářejí při různých činnostech, které jsou klientům nabízeny. A zmiňovali, ţe pro klienty jsou pak důleţité vztahy, které si v DpS vytvoří i prostřednictvím účasti na těchto činnostech a různých kulturních akcích. Kontakty a vztahy s jinými klienty zmínili při rozhovorech pouze tři senioři (S5, S6, S7). Výpovědi seniorů a pracovníků se mohou rozcházet proto, ţe senioři jsou v takovém období ţivota, kdy jsou více introvertní a méně vyhledávají vztahy s ostatními, coţ uvádí Vágnerová (2007).
3. 4. 4 Prostředí DpS Pracovníci P1, P2, P4 uvedli, ţe pro klienty je důleţitá péče, které se jim v DpS dostává. Podle nich se senioři cítí být víc v bezpečí, protoţe doma byli většinou sami, a pokud by se jim něco stalo, pak by pomoc nepřišla tak brzy jako v DpS. Senioři v domácím prostředí nebyli tak dobře schopni zvládat běţné denní činnosti, a především měli kaţdodenní strach z toho, ţe se jim stane nějaký úraz a nebudou si moci přivolat pomoc. Tito pracovníci také uvedli, ţe pro seniory je důleţitá péče, kterou jim poskytují, protoţe tím mají zajištěno pohodlí. O důleţitosti péče při pobytu v DpS mluvili v rozhovorech senioři S1, S2, S4 a S6 (ve věku od 80 do 86 let). Jejich odpovědi
61
se shodují s odpověďmi pracovníků, protoţe senioři viděli přednost pobytu v DpS v tom, ţe je o ně postaráno (strava, úklid, hygiena apod.), a ţe se nemusí tolik bát, pokud by se jim něco stalo, protoţe v DpS je vţdy někdo, kdo jim pomůţe. Ilustrují to výroky respondentek S4 a P2: „Pomohlo mně to v tom, že sem taková klidnější, že vím, že tady někdo je, že nejsem sama.“ (S4) „Doma když byly, tak byli sami a hlavně tam nebyla pomoc, tady když třeba upadnou, tak je hnedka pomoc po ruce, nebo doktor, sanitka, všechno.“ (P2) Podle pracovníků P1, P2, P3 je pro seniory důleţitý kontakt s venkovním prostředím DpS, především v tom smyslu, ţe mají moţnost vyjet na zahradu, na terasu, nebo ţe je pracovnice vyveze do parku. Podle pracovníků se to seniorům líbí, a přináší jim to radost. Podobné odpovědi uváděli senioři S1, S2, S4, S5. Pracovníci P1, P2, P3 mluvili o rozmanité nabídce činností, která je v DpS k dispozici – koncerty; canisterapie (tu zmínila i respondentka S1); pečení cukroví; aktivity, které byly doma zvyklí dělat, kterými pomůţou a cítí se být uţiteční (loupání ořechů atp.). Potřebu být užitečný zmiňují Janečková a Vacková (2010). Dalšími zmiňovanými činnostmi byly zpívání a poslech reprodukované hudby (o ní mluvil respondent S5); kulturní akce (dětská představení, maškarní ples atd.); dílny (ruční práce, keramika - také o ní mluvil respondent S5, šití, vaření); předčítání; poslech rádia; televize (tu zmínil respondent S6). Jmenování kulturních akcí a aktivit nabízených domovem pro seniory věnovali pracovníci velký prostor ve svých odpovědích. Na rozdíl od seniorů, kteří se zaměřovali pouze na určité aktivity (poslech hudby, sledování televize, keramika) a ne v tak velké míře (činnosti nabízené v DpS zmínili pouze senioři S1, S5, S8). Tento rozdíl mezi seniory a pracovníky můţe být způsoben tím, ţe se nikdo ze seniorů nebude věnovat stále všem aktivitám nabízeným v DpS a o těch, které je nezajímají ani nemusejí vědět. Naopak pracovníci znají tuto nabídku kompletně, a proto o činnostech mluvili více. Je však také moţné, ţe senioři jiţ tolik aktivit pro náplň svého volného času nepotřebují (Vágnerová, 2007). Stačí jim jich méně, nebo nevyţadují ţádnou, nebo pouze tu, kterou mohou provozovat v soukromí (sledování televize).
62
3. 4. 5 Dílčí závěr Stejně jako senioři i pracovníci vidí důleţitost v kontaktu seniorů s rodinou. Dalšími podpůrnými vnějšími zdroji je práce a komunikace pracovníků s klienty, komunikaci klientů mezi sebou, pobyt ve venkovním prostředí, aktivizační činnosti. Všichni pracovníci mluvili o důleţitosti vztahů seniorů s rodinou a jejích návštěv v DpS. Stejně tak všichni pracovníci zmiňovali problematiku nezájmu rodiny o klienta, především v adaptačním období. Pracovníci P3, P4 zmínili důleţitost jejich práce s rodinou klientů, která můţe pomoci v adaptačním období vytvořit pro seniora takové prostředí, které se bude více přibliţovat tomu, na které byl zvyklý doma. Výpovědi pracovníků a seniorů týkající se sociálních kontaktů seniorů se shodovali v pohledu na návštěvy rodiny, které jsou pro všechny seniory důleţité (kromě respondentky S3, která rodinu nemá). Všichni pracovníci si myslí, ţe seniorům pomáhá jejich péče a komunikace s nimi v adaptačním období. Tito pracovníci se domnívají, ţe mohou svou prací být nápomocni snadnější adaptaci seniorů v DpS. Přínos péče personálu pro svou osobu zmínili senioři S1, S2, S4, S6, důleţitost komunikace s pracovníky zmínili respondenti S1, S2, S3, S7. Senioři však neuvedli, ţe by jim pomohla konkrétně zvýšená komunikace, kterou se pracovníci snaţili je aktivizovat v adaptačním období. V tomto ohledu se tedy výpovědi personálu a seniorů rozcházejí. Pracovníci P1, P2, P3 a klienti S1, S2, S4, S5 hovořili o pobytu ve venkovním prostředí, který pomáhá nejen při adaptaci, ale při celém jejich pobytu v DpS. Zmínili moţnost pobytu na zahradě, na venkovní terase a pak také vyjíţďky do parku. Širokou nabídku aktivizačních činností a jejich důleţitost pro seniory zmínili ve svých výpovědích tři respondenti z řad pracovníků (P1, P2, P3) a stejný počet seniorů (S1, S5, S8). Pozitivním aspektům vzájemných vztahů mezi seniory se věnovaly odpovědi všech pracovníků. Hovořili o vztazích seniorů, kteří spolu bydlí na pokoji, o vztazích seniorů z jednoho oddělení a o vztazích seniorů, které naváţou při aktivizačních činnostech a akcích pořádaných domovem pro seniory. V tomto ohledu se výpovědi seniorů a pracovníků znovu poněkud rozcházejí, protoţe pouze tři senioři (S5, S6, S7) zmínili, ţe je pro ně důleţitý vztah s jiným obyvatelem DpS.
63
3. 5 Závěr Závěrečná část této diplomové práce pojedná o odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. V další části kapitoly budou uvedeny intervenční proměnné. Nakonec navrhnu moţná opatření pro praxi a další moţné výzkumy, které by v této oblasti bylo vhodné provést.
3. 5. 1 Zodpovězení hlavní výzkumné otázky Tato podkapitola zodpoví hlavní výzkumnou otázku: Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v DpS?. Podkladem mi budou zjištění, která jsem získala z rozhovorů s klienty a pracovníky dvou DpS. Mezi intrapsychickými vlastnostmi, které senioři uváděli jako podpůrné pro jejich adaptaci se objevily vlastnosti, umoţňující snadnou komunikaci s ostatními lidmi. Tyto vlastnosti jsem nazvala společenské nastavení osobnosti (umoţňuje navázat brzy kontakt s novými lidmi a komunikovat s nimi) a tolerance (především k postoji pracovníků a spolubydlících). Dalšími vlastnostmi byly ty, které umoţňují seniorům sţít se s novým prostředím. Podle nich je důleţité, pokud jsou přizpůsobiví (lehce si zvyknou na nové podmínky) a pohodoví (nenechají se ovlivnit změnou podmínek a udrţují si optimismus). Seniorům při adaptaci pomohlo vyznávání katolického náboţenství, víra v lepší budoucnost, ale také katolická výchova, která jim byla poskytnuta rodinou. Ţeny v tomto výzkumu byly křesťanského vyznání častěji neţ muţi (muţ křesťanského vyznání nebyl ve výzkumu ani jeden). Podobně jako senioři i pracovníci zařadili mezi důleţité intrapsychické vlastnosti ty, které seniorům pomáhají v komunikaci s novými lidmi. Pro pracovníky to byla otevřenost, která pomáhá seniorovi tím, ţe ho mohou lépe poznat a pak mu lépe pomoci se adaptovat. Mluvili také o tom, ţe je třeba se seniorem v adaptačním období více komunikovat, coţ můţe pomoci při adaptaci. Podle pracovníků je pro seniory důleţitý humor, se kterým přistupují k pobytu v DpS (i v komunikaci). Humor v komunikaci s personálem uvedla jako nápomocný pro překonání adaptačního období pouze jedna seniorka. Podle pracovníků je pro seniory důleţitá také tolerance. Shoduje se to s výpověďmi tří seniorů. Smíření s nastalou situací je při adaptaci důleţité podle dvou
64
pracovnic (ze stejného DpS). Podobně hovořila pouze jedna seniorka. Pracovníci vnímají jako důleţitý aspekt klientova ţivota také jeho vlastní aktivitu, kterou zmínil pouze jeden senior. Všichni pracovníci souhlasili s tím, ţe klientům v jejich zařízení víra můţe pomoci při adaptačním období, stejně tak jako tři klienti. Nejdůleţitějším vnějším zdrojem, který seniorům pomáhá je rodina. Muţi více zmiňovali materiální zajištění, které jim rodina poskytuje, a ţeny mluvili o radosti z jejich návštěv. Ve výpovědích seniorů, kteří jsou v DpS delší dobu (od 3 do 5-ti let), se rodina a její návštěvy objevovaly méně často neţ u seniorů s délkou pobytu kratší neţ 1,5 roku. Dalším podpůrným vnějším zdrojem byly kontakty s původním prostředím (známými, sousedy, přáteli). Ale tyto vztahy jsou poznamenány zhoršeným zdravotním stavem seniorů i jejich přátel, který jim nedovoluje setkávat se, nebo úmrtí známých. Dalšími vnějšími zdroji jsou vztahy s novými lidmi v DpS. Pro tři seniory je stěţejní vztah k jednomu pracovníkovi. O vztazích a komunikaci se všemi pracovníky mluvili spíše ţeny neţ muţi, kteří hovořili o péči, která jim je poskytnuta, a která je pro ně důleţitá. Vztahy s ostatními klienty byly a jsou nápomocné menšině seniorů. Klienti dále mluvili o prostředí DpS a podpoře, kterou jim poskytuje. Pro klientky to byl klid a samota, místa, kde se mohou setkat s ostatními klienty. Čtyři senioři vyzdvihovali moţnost pobytu ve venkovním prostředí, kterou by doma neměli. Pouze dva ze seniorů vyzdvihovali pozitiva aktivit nabízených v DpS. Podobně jako senioři i pracovníci vidí důleţitost v kontaktu seniorů s jejich rodinou, ale pouze dva z nich zmínili nutnost práce s rodinou klienta pro jeho podporu. Všichni pracovníci zmínili jako pomocný faktor při adaptaci jejich péči a komunikaci seniorů s nimi, zmínili také důleţitost aktivizace seniorů pomocí komunikace při práci se seniory. Senioři zmínili důleţitost komunikace, ale neuvedli, ţe by jim pomohla vyšší míra komunikace při adaptaci. Senioři viděli v péči personálu přínos při adaptaci a pobytu v DpS. Tři pracovníci a čtyři klienti hovořili o pobytu ve venkovním prostředí. Zmínili moţnost pobytu na zahradě, na venkovní terase a pak také vyjíţďky do parku. Důleţitost aktivizačních činností nabízených domovem pro seniory zmínili tři pracovníci a tři senioři. Vzájemné vtahy mezi klienty vyzdvihli všichni pracovníci, ale pouze tři senioři. Výpovědi pracovníků se v některých aspektech shodovaly se sděleními seniorů. Většina seniorů a pracovníků se shodla pouze u zmínění rodiny jako vnějšího činitele
65
pro ulehčení adaptace. V jiných případech (většinou) se shodovala většina pracovníků s menšinou seniorů. Některé zdroje, které uváděli senioři neuváděli pracovníci a naopak. Pro všechny pracovníky bylo obtíţné vyjmenovat především intrapsychické zdroje, protoţe uváděli, ţe kaţdý senior vnímá adaptaci jinak a odkazovali na individuálnost jedince. Tento přístup, přistupovat ke kaţdému klientovi individuálně, je lepší neţ přistupovat ke všem seniorům stejně jen podle obecných charakteristik.
3. 5. 2 Intervenční proměnné Mezi intervenční proměnné je moţné zařadit velikost výzkumného vzorku pracovníků, která byla malá. Bylo to způsobeno především tím, ţe výběr pracovníků prováděla v jednom DpS vedoucí zdravotních pracovníků a ve druhém sociální pracovnice, a tyto nebyly ochotné vybrat více pracovníků pro výzkum. Zdůvodňovaly to tím, ţe pracovníci mají hodně práce na oddělení, a proto nemohou věnovat čas rozhovorům. Dalším moţným zkreslením mohla být nedostatečná diferencovanost respondentů z hlediska věku. U seniorů byla nejvíce zastoupena věková kategorie od 80 do 90 let. Pouze dva senioři byli ve věku nad devadesát let a stejně tak dva klienti byli ve věku pod sedmdesát let. Přičemţ jeden z nich nebyl v seniorském věku (respondent S9, 54 let), ale do vyhodnocování výsledků jsem ho zařadila, protoţe byl klientem DpS, a zvýšil počet respondentů pod sedmdesát let. Pracovníci byli pouze čtyři, proto nebylo moţné vyvozovat závěry z posuzování podobnosti jejich odpovědi. Jinou intervenční proměnnou bylo malé mnoţství respondentů, kteří bydleli v DpS kratší dobu neţ půl roku (pouze seniorka S4), nebo pracovali kratší dobu neţ jeden rok (ani jeden z pracovníků). Do výběru respondentů jsem nemohla zasahovat, protoţe pracovnice vybíraly takové respondenty, kteří budou ochotni a schopni odpovídat. Týkalo se to především seniorů, protoţe u těch, kteří byli v DpS méně neţ 6 měsíců hrozilo, ţe pro ně rozhovor bude stresovým, protoţe by ještě byli v adaptačním období, které je pro ně náročné. I kdyţ bylo při jeho tvoření přihlíţeno k tomu, aby na seniory nečinil tlak, pak bylo nutné s tímto rizikem počítat. Intervenčním proměnnou mohl být také přístup respondentů k odpovědím. Někteří z nich, pracovníci i senioři, se mohli snaţit hovořit tak, aby jejich odpovědi ukázaly DpS v lepším světle. Ukazovalo se to především při odpovědích na otázky týkající se
66
pozitivního hodnocení domova pro seniory, které vyjadřovali senioři. Dále to vyvolaly otázky dotýkající se víry, kdy pracovníci uváděli, ţe nikdo seniorům v jejich víře nebrání. Zkreslující okolností mohlo také být dotazování v přítomnosti ostatních klientů - u seniorů, kteří byli leţící, nebo obtíţně pohybliví na vozíku. Bylo moţné s nimi rozhovor provést na chodbě, ale to jsem shledala více negativním, neţ kdyţ jejich odpovědi slyšeli jejich spolubydlící, neţ kdyby je slyšeli všichni (pracovníci i ostatní klienti), kteří projdou po chodbě. I
přes
tyto
intervenční
proměnné
můţe
být
tento
výzkum
přínosný,
protoţe se zaměřil na subjektivní výpovědi jednotlivých respondentů a snaţil se nenásilnou cestou (sestavením otázek do rozhovoru tak, aby na seniory nečinily tlak) hovořit i o tématech, která mohou být pro seniory tíţivá (rodina, přátelé apod.). Zjišťování pozitivních zdrojů můţe být přínosné v tom, ţe bylo u seniorů podpořeno uvědomění jejich silných stránek, a tím i jejich sebevědomí. Výhodou kvalitativní výzkumné strategie (rozhovoru) byl přímý kontakt s respondenty, který omezil nepochopení otázek a umoţnil parafrázovat odpovědi respondentů, abych jim lépe porozuměla a mohla je lépe interpretovat.
3. 5. 3 Doporučení pro praxi Pro pracovníky zřídit supervize, které by jim umoţnily sdílet zkušenosti s jednotlivými klienty v adaptačním období, čímţ by získali nové informace o způsobech práce s klientem a to by zefektivnilo jejich práci a pomohlo klientům se lépe adaptovat. Dalším moţným opatřením jak docílit lepšího vcítění pracovníků do situace adaptace klientů by bylo zorganizování výcviku pro pracovníky v sociální péči. Výcvik by mohl mít funkci informační (poskytl by informace o práci s klienty z hlediska bio-psycho-socio-spirituálního), ale také funkci sebezkušenostní (umoţnilo by to zlepšení vcítění se a podpořilo by to empatický postoj pracovníků). Klientům by bylo třeba nabídnout moţnost zúčastnit se tzv. adaptační skupiny (podle Králíčka, Králíčkové, 2004), kde by měli prostor pro sdílení (pozitivních I negativních záţitků) a klienti v adaptačním období by mohli čerpat zkušenosti
67
a přijmout pomoc klientů, kteří jsou v DpS delší dobu, coţ by se mohlo dít i mimo rámec adaptační skupiny za podpory pracovníků. Klienti by měli mít moţnost pravidelně komunikovat s jedním konkrétním pracovníkem, který by měl na starosti jejich adaptaci a posléze podporu spokojeného pobytu. Klienti by tak měli moţnost navázat důvěrnější kontakt s někým z nového prostředí a bylo by pro ně snazší hovořit o svých potíţích, které by tak mohly být odstraněny. Pracovníci by lépe poznali potřeby klientů, a podle toho by volili způsoby práce s nimi, coţ by podpořilo adaptaci a zvýšilo spokojenost klientů v DpS.
3. 5. 4 Doporučení pro další výzkumy -
zkoumání intrapsychických zdrojů seniorů, jejichţ adaptace byla obtíţnější a delší, protoţe především u těch je třeba zjišťovat, jaký přístup práce s nimi by pomohl
-
zkoumání přístupů pracovníků ke klientům v adaptačním období (jak rozvíjejí jejich vnitřní a vnější zdroje)
-
zkoumání negativních vlivů působících na seniory při adaptaci (překáţky adaptace)
Obecně by bylo třeba se zaměřit na adaptaci těch seniorů, jejich adaptační období bylo nebo je problematické, nebo trvá delší dobu neţ je běţné. Avšak nastavení těchto výzkumů je velice obtíţné, protoţe právě pro tyto seniory mohou být otázky o adaptačním období nepříjemné, stresující a vyvolávající deprese.
68
Bibliografie 1. BARTLETT, H. M. The common base of social work practice. New York: National Association of Social Workers, 1970. 224 s. ISBN 0871010542. 2. BAŠTECKÝ, J. a kol. Gerontopsychiatrie. 1. vydání. Praha: Grada, 1994. ISBN 8071690708. 3. Csikszentmihalyi CSIKSZENTMIHALYI, M. O štěstí a smyslu života. Praha: Lidové noviny, 1996. 399 s. ISBN 8071061395. 4. ČÍŢKOVÁ, K. Tanečně pohybová terapie. 1. vydání. Praha: TRITON, 2005. 119 s. ISBN 8072545477. 5. DANZER, G. Psychosomatika: celostný pohled na zdraví těla i duše. 1. vydání. Praha: Portál, 2001. 244 s. ISBN 8071784567. 6. ERIKSON, E. Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 128 s. ISBN 807106291X. 7. FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 2006. ISBN 8072950851. 8. FRANKL, V. E. Psychoterapie a náboženství: hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta, 2007. 87 s. ISBN 8072950886. 9. GEIST, B. Psychologický slovník. 2. vydání. Praha: Vodnář, 2000. 425 s. ISBN 8086226077. 10. GOFFMAN, E. Asylums: essays on the social situation of mental patiens and other inmates. 1. vydání. Londýn: Penguin Books, 1991. ISBN 0140137394. 11. GREGOR, O. Stárnout, to je kumšt. 3. vydání. Průhonice: Dům medicíny, 1999. 12. GRUSS, P. (ed.) Perspektivy stárnutí. 1. vydání. Praha: Portál, 2009. 222 s. ISBN 9788073676056. 13. GRÜN, A. Umění stárnout. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 143 s. ISBN 9788071953166. 14. HARTL, P. Stručný psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2004. 311 s. ISBN 8071788031. 15. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990. 416 s. ISBN 8070381582. 16. HAŠKOVCOVÁ, H. Spoutaný život. Kapitoly z psychoonkologie. Praha: Lékařská fakulta UK, 1991. 331 s.
69
17. HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek sociální gerontologie. 1. vydání. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002. 72 s. ISBN 8070133635. 18. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 2. vydání. Praha: Portál, 2008. 407 s. ISBN 9788073674854. 19. HIGGINS, E. T. Self-Discrepancy: A Theory Relating Self and Affect. Psychological Review, vol. 94, s. 319-340. 20. HLAVÁČOVÁ, G. Přechod seniorů do domova důchodců. Sociální práce/ Sociálná práca, 2/2003. s. 153 – 166. 21. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 2. vydání. Praha: Portál, 2007. 285 s. ISBN 9788073672690. 22. JANEČKOVÁ, H. VACKOVÁ, M. Reminiscence. Využití vzpomínek při práci se seniory. 1. vydání. Praha: Portál, 2010. 152 s. ISBN 9788073675813. 23. JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. vydání. Praha: Triton, 2003. 223 s. ISBN 8072543296. 24. JUREČKOVÁ, P. Aktivizace seniorů. Sociální práce/Sociálná práca 2/2003. 140 - 152 s. 25. KALVACH, Z. a kol. Geriatrie a gerontologie. 1. vydání. Praha: Grada, 2004. 864 s. ISBN 8024705486. 26. KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I. Motivační prvky při práci se seniory. 1. vydání. Praha: Grada, 2008. 202 s. ISBN 9788024721699. 27. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 7. vydání. Praha: SPN, 2005. 829 s. ISBN 8072352725. 28. KRAHULCOVÁ, B. Kontexty sociální a charitativní práce (Sborník katedry psychosociálních věd a etiky). Praha: L. Marek, 2008. 202 s. ISBN 9788087127070. 29. KRÁLÍČEK, L. KRÁLÍČKOVÁ, T. Komunitě-skupinová práce se seniory v adaptačním období v domově důchodců. Sociální práce/Sociálná práca, 2/2004. 143 – 147 s. 30. KRAUS, J. a kol. Nový akademický slovník cizích slov A – Ž. 1. vydání. Praha: Academia, 2007. 879 s. ISBN 9788020014153. 31. KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha: Advent, 1991. 123 s.
70
32. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. 1. vydání. Praha: Grada, 2002. 200 s. ISBN 8024701790. 33. KŘIVOHLAVÝ, J. Pozitivní psychologie. 1. vydání. Praha: Portál, 2004. 195 s. ISBN 807178835X. 34. KŘIVOHLAVÝ, J. KACZMARCZYK, S. Poslední úsek cesty. Praha: Návrat domů, 1995. 93 s. ISBN 8085495430. 35. LAZARUS, R. S. Psychological stress and the coping process. New York: McGraw-Hill Book Company, 1966. 466 s. 36. MAŠÍNOVÁ, J. Adaptace seniorů na přechod z vlastní domácnosti do domova důchodců. Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2004. Bakalářská práce. 37. MATOUŠEK, O. Ústavní péče. 2. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 159 s. ISBN 8085850761. 38. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál, 2003. 288 s. ISBN 8071785490. 39. MATOUŠEK, O., KODYMOVÁ, P., KOLÁČKOVÁ, J. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vydání. Praha: Portál, 2005. 351 s. ISBN 807367002X. 40. MÍČEK, L. Sebevýchova a duševní zdraví. 5. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 232 s. 41. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vydání. Praha: Grada, 2006. 332 s. ISBN 8024713624. 42. MORGAN, L., KUNKEL, S. 2001. Aging in Families. 211-257 s. In MORGAN, L. KUNKEL, S. Aging: The social kontext. (eds) Thousand Oaks, California: Sage. 43. MUSIL, L. „Ráda bych Vám pomohla, ale…“: dilemata práce s klienty v organizacích. 1. vydání. Brno: Marek Zeman, 2004. 243 s. ISBN 8090307019. 44. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. 1. vydání. Brno: M. Zeman, 2001. 168 s. ISBN 8090307000. 45. NOVOTNÝ, J. S. Obraz resilience adolescentů v prostředí ústavní péče. 1. vydání. Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2009. Rigorózní práce. 46. ONDRUŠOVÁ,
J.
Gerontologická
problematika
životní
smysluplnosti.
In KRAHULCOVÁ, B. Kontexty sociální a charitativní práce (Sborník katedry
71
psychosociálních
věd
a
etiky).
Praha:
L.
Marek,
2008.
202
s.
ISBN 9788087127070. 47. PACOVSKÝ, V. O stárnutí a stáří. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1990. 135 s. ISBN 8020100768. 48. PACOVSKÝ, V. Geriatrická diagnostika. 1. vydání. Praha: Scienta Medica, 1994. 150 s. ISBN 8085526328. 49. PACOVSKÝ, V. Proti věku není léku? Úvahy o stárnutí a stáří. Praha: Karolinum, 1997. 50. PETERKOVÁ, M. Očekávání klientů domova pro seniory. Brno: Fakulta sociálních studií MU. Diplomová práce. 51. PICHAUD, C. THAREAUOVÁ, I. Soužití se staršími lidmi – praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotní pracovníky. 1. vydání. Praha: Portál, 1998. 156 s. ISBN 8071781843. 52. PŘÍHODA, V. Ontogeneze lidské psychiky. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974. 495 s. 53. PŘÍHODOVÁ, A. SÝKOROVÁ, D. Pomoc seniorům – její potřeba a zdroje. Sociální práce/ Sociálná práca, 2/2004. 85 – 94 s. 54. REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vydání. Praha: Grada, 2009. 184 s. ISBN 88024730066. 55. RHEINWALDOVÁ, E. Novodobá péče o seniory. 1. vydání. Praha: Grada, 1999. 86 stran. ISBN 8071698288. 56. SELIGMAN, M. Opravdové štěstí: pozitivní psychologie v praxi. 1. vydání. Praha: Ikar, 2003. 390 s. ISBN 8024902931. 57. SILLAMY, N. Psychologický slovník. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. 246 s. ISBN 8024402491. 58. SMÉKAL, V. Možnosti poskytování psychosociální a duchovní opory seniorům v rodině a v zařízeních sociální péče. Sociální práce/Sociálná práca, 2/2004. 50 - 62 s. 59. SOUDKOVÁ, M. O zdravých vztazích mezi lidmi: přátelství a manželství. 1. vydání. Brno: Doplněk, 2006. 152 s. ISBN 8072391968. 60. STUART-HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. 1. vydání. Praha: Portál, 1999. 319 s. ISBN 8071782742.
72
61. SURÁ, Z. Komparace každodenního života seniorů v sociálních zařízeních a přirozeném domácím prostředí. Brno: Lékařská fakulta MU, 2008. Diplomová práce. 62. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce Homo, 1995. 144 s. ISBN 8090204902. 63. SVOBODA, J. Potřeby seniora v rodině pohledem Pesso Boyden terapie (rozhovor, zpracoval Pavel Bajer). Sociální práce/Sociálná práca, 2/2004. 23 - 24 s. 64. SÝKOROVÁ, D. Prázdné hnízdo – šance nebo břemeno. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1996. 124 s. ISBN 8070676221. 65. SÝKOROVÁ, D. K sociálním sítím seniorů: senioři v rodině. Sociální práce/Sociálná práca, 2/2004. 73 – 84 s. 66. SÝKOROVÁ, D. Autonomie ve stáří.
1. vydání. Praha: Sociologické
nakladatelství, 2007. 284 s. ISBN 9788086429625. 67. ŠELNER, I. Úloha rodiny v péči o seniory – realita a prognózy. Sociální práce/Sociálná práca 2/2004. 12 – 20 s. 68. SCHLOSSEROVÁ, I. Seniorov začleňuje do každodenního života aktivizačná činnost (rozhovor). Sociální práce/Sociálná práca 2/2004. 7 – 11 s. 69. ŠLOUFOVÁ, K. Duchovní potřeby seniorů. Brno: Lékařská fakulta MU, 2007. Diplomová práce. 70. ŠPIRUDOVÁ, L. Multikulturní ošetřovatelství 2. 1. vydání. Praha: Grada, 2006. 248 s. ISBN 802471213X. 71. STRAUSS, A., CORBIN, J. Základy kvalitativního výzkumu (postupy a techniky metody zakotvené teorie). 1. vydání. Boskovice: Albert, 1999. 228 s. ISBN 808583460X. 72. ŠVANCARA, J. Psychologie stárnutí a stáří. 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 111 s. 73. ŠVANCAROVÁ, L. Obyčejná moudrost v životním příběhu. 1. vydání. Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2007. Disertační práce. 74. TYDLAČKOVÁ, R. I my budeme jednou staří. Brno: Lékařská fakulta MU, 2007. Diplomová práce. 75. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. - dospělost a stáří. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007. 461 s. ISBN 9788024613185.
73
76. VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. 1. vydání. Praha: Grada, 2007. 96 stran. ISBN 9788024721705. 77. VYMĚTAL, J. a kol. Obecná psychoterapie. 2. rozšířené vydání. Praha: Grada, 2004. 339 s. ISBN 9788024707235. 78. YALOM, I. Máma a smysl života. 3. vydání. Praha: Portál, 2007. 229 s. ISBN 9788073672812. 79. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2005. Metodologie výzkumu v sociální politice a v sociální práci. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. 80. ŢIŢLAVSKÝ, M. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 142 s. ISBN 8021031107.
Elektronické zdroje 1. Národní program přípravy na stárnutí 2008 – 2012 [online]. 1.8.2008 [cit. 17.12.2010]. Dostupné z www: http://www.mpsv.cz/cs/5045 2. SÝKOROVÁ, D. Prostor a věci v kontextu stáří. Sociologický časopis [online]. 2/2008.
401
–
421
s.
[cit.
16.9.2010].
Dostupné
z
www:
http://sreview.soc.cas.cz/uploads/3343d5d1da3bd04d55c59a1840244bea5cdae833_ 517_2008-2Sykorova.pdf 3. Vyhláška 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách
[online].
[cit.
2.11.2010].
Dostupné
z
www:
http://socialnirevue.cz/media/docs/vyhlaska_505_o_socialnich_sluzbach.pdf 4. Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách [online]. [cit. 31.10.2010]. Dostupné z www: http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?typ=r&zdroj=sb06108&cd=76
74
Anotace Název diplomové práce: Faktory ovlivňující adaptaci seniorů v domově pro seniory Autorka práce: Bc. Veronika Salfická Vedoucí práce: Mgr. Jiří Vander, DiS. Počet slov základního textu (od úvodu do závěru): 19 565 Práce je zaměřena na faktory, které ovlivňují adaptaci seniorů při pobytu v DpS. Tyto faktory jsou rozděleny na intrapsychické, vnější. Faktory jsou zjišťovány z pohledu seniorů a pracovníků DpS z důvodu zajištění validity výzkumu. Teoretická část shromaţďuje informace o pojmech, které je třeba znát pro lepší pochopení tématu. Zaměřena je na charakteristiky stáří a důleţité změny ve stáří, dále na adaptaci a její spojení s pobytem v DpS, nakonec popisuje DpS jako sociální sluţbu pro seniory. Metodologická část umoţní pochopit výběr kvalitativní strategie zkoumání, metody a techniky sběru dat, kterou byl polostrukturovaný rozhovor ve dvou domovech pro seniory s devíti klienty a čtyřmi pracovníky. Dále je zde uveden způsob výběru respondentů, operacionalizace dílčích výzkumných otázek, přístup výzkumu k validitě a etické aspekty výzkumu. V interpretační části je uvedena analýza výzkumem získaných dat, kterou byla získána odpověď na hlavní výzkumnou otázku: Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v DpS? Interpretací a analýzou rozhovorů byly zjištěny intrapsychické a vnější zdroje seniorů při adaptaci na pobyt v DpS. Nakonec této kapitoly jsou uvedena opatření pro praxi, a také zaměření dalších výzkumů.
75
Summary Title of the work: The Factors Influencing Adaptation of Old People in Rest Home Author of the work: Bc. Veronika Salfická Supervisor of the work: Mgr. Jiří Vander, DiS. Number of words of the basic text (from the introduction to the conclusion): 19 565 The thesis is focused on the positive factors influencing adaptation of old people in Rest Home. These factors are divided into two groups: intrapsychological and external factors. To ensure the validity of the research, factors were found out from clients and also from workers in two Rest Homes. The theoretical part gathers the information on the facts which are important to know for understanding the subject. The theoretical part is focused on the characteristics of senility and considerable changes at old age. It is also focused on adaptation and its connection with the stay at Rest Home. This part also describes Rest Home as social service for old people. The methodological part enables to comprehend a choice of qualitative research strategy, method and technique of data collecting (a semi-structured interview in two Rest Homes with nine clients and four employees). This chapter also shows the method of selecting respondents, the operationalization of particular research questions, the approach to validity as well as ethical aspects of the research. The interpretation of the data is described in Interpretative part. The response to the main research question (Which positive factors are influencing old people in adaptation to the stay in Rest Home?) was obtained from this interpretation. Intrapsychological and external sources were revealed by the interpretation and the analysis of the data. The interpretative part is also focused on the interpretation of the responses concerning the obstacles to the adaptation of old people. Interventional variables, recommendation for practice and for additional researches are given at the end of this chapter.
76
Jmenný rejstřík Bartlett 30 Baštecký 12 Corbinová 33 Csikszentmihalyi 41 Číţková 7 Danzer 11 Dlabalová 12, 14, 16, 18, 28, 51, 53 Erikson 8, 9, 14, 15, 16, 17, 18, 20, 22 Frankl 9, 21, 41, 42, 43 Geist 23 Goffman 59 Gregor 24 Gruss 8, 9, 10, 13, 15, 16, 17, 18, 41 Grün 11, 14, 15, 16, 20, 22, 25, 43, 44, 51, 57 Hartl 23 Haškovcová 15, 16, 18, 22, 24 Hendl 39, 40 Higgins 9 Hlaváčová 24, 25 Jandourek 23 Janečková 12, 62 Jankovský 10 Jurečková 31 Kalvach 7, 9, 10, 11, 15 Klevetová 12, 14, 16, 18, 28, 51, 53 Kodymová 30, 59 Koláčková 30, 59 Krahulcová 30 Králíček 68 Králíčková 68 Křivohlavý 6, 9, 22, 31, 38 Kunkel 19 Lazarus 4, 26, 47 Mašínová 10, 15, 19, 20 Matoušek 30, 59 Míček 23, 27 Miovský 34 Morgan 19 Musil 30, 31 Navrátil 30 Novotný 13 Ondrušová 21, 42 Pacovský 7, 8, 12, 15, 18, 20, 24, 26, 31, 32 Peterková 26
77
Pichaud 11, 14, 17, 23, 25, 26, 27, 31, 48 Příhoda 20 Příhodová 25 Reichel 34, 35, 36, 40 Rheinwaldová 11, 22, 31, 32 Seligman 4, 22, 23, 27, 28, 43, 44 Schlosserová 30, 59 Sillamy 23 Smékal 23, 26, 28, 47, 51, 53 Soudková 28, 53 Strauss 33 Stuart-Hamilton 7, 8, 12, 13, 16, 18 Surá 20 Svatošová 21 Svoboda 11 Sýkorová 8, 9, 11, 12, 13, 15, 16, 22, 25, 28, 52, 53 Šelner 30, 59 Šloufová 18, 19, 52 Špirudová 22, 44 Švancara 24 Švancarová 13, 41 Tydlačková 8 Thareauová 11, 14, 17, 23, 25, 26, 27, 31, 48 Vacková 12, 62 Vágnerová 11, 12, 13, 14, 15, 16, 18, 19, 20, 21, 22, 24, 25, 28, 29, 41, 42, 51, 52, 55, 57, 61, 62 Venglářová 12, 15 Vymětal 33, 39 Yalom 17 Ţiţlavský 33, 34
78
Věcný rejstřík senior všechny strany diplomové práce krom 58, 64 pozitivní faktory 6, 7, 38, 65 adaptace 4, 6, 19, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 38, 45, 49, 50, 55, 66, 68, 69 domov pro seniory 4, 19, 31 DpS 4, 5, 6, 7, 24, 25, 26, 28, 29, 31, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 59, 60, 61, 62, 63, 65, 66, 67, 69 intrapsychické zdroje 4, 26, 38, 41, 45, 46, 67 vnější zdroje 4, 6, 20, 28, 39, 69 vnější strategie 5, 38, 39, 51, 56, 59
79
Seznam příloh Příloha 1: Výňatek z Vyhlášky 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách týkající se základních činností při poskytování sluţby DpS Příloha 2: Výňatek ze Zákona 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách týkající se náplně pracovníků v sociálních sluţbách Příloha 3: Operacionalizace dílčích výzkumných otázek
80
Příloha 1: Výňatek z Vyhlášky 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách týkající se základních činností při poskytování sluţby DpS Domovy pro seniory (1) Základní činnosti při poskytování sociálních sluţeb v domovech pro seniory se zajišťují v rozsahu těchto úkonů: a) poskytnutí ubytování: 1. ubytování, 2. úklid, praní a drobné opravy loţního a osobního prádla a ošacení, ţehlení, b) poskytnutí stravy: zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výţivy a potřebám dietního stravování, minimálně v rozsahu 3 hlavních jídel, c) pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu: 1. pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek, 2. pomoc při přesunu na lůţko nebo vozík, 3. pomoc při vstávání z lůţka, uléhání, změna poloh, 4. pomoc při podávání jídla a pití, 5. pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru, d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu: 1. pomoc při úkonech osobní hygieny, 2. pomoc při základní péči o vlasy a nehty, 3. pomoc při pouţití WC, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: 1. podpora a pomoc při vyuţívání běţně dostupných sluţeb a informačních zdrojů, 2. pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších
81
aktivitách podporujících sociální začleňování osob, f) sociálně terapeutické činnosti: socioterapeutické činnosti, jejichţ poskytování vede k rozvoji nebo udrţení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob, g) aktivizační činnosti: 1. volnočasové a zájmové aktivity, 2. pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s přirozeným sociálním prostředím, 3. nácvik a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí: pomoc při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů. (2) Maximální výše úhrady za poskytování sociálních sluţeb v domovech pro seniory činí a) 160 Kč denně celkem za úkony uvedené v odstavci 1 písm. a), včetně provozních nákladů souvisejících s poskytnutím ubytování, b) za úkon uvedený v odstavci 1 písm. b) 1. 140 Kč denně za celodenní stravu, 2. 70 Kč za oběd, včetně provozních nákladů souvisejících s přípravou stravy.
82
Příloha 2: Výňatek ze Zákona 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách týkající se náplně pracovníků v sociálních sluţbách přímá obslužná péče zahrnuje: -
nácvik jednoduchých denních činností
-
pomoc při osobní hygieně a oblékaní
-
manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem
-
udrţování čistoty a osobní hygieny
-
podporu soběstačnosti
-
posilování ţivotní aktivizace
-
vytváření základních sociálních a společenských kontaktů
-
uspokojování psychosociálních potřeb
základní výchovná nepedagogická činnost zahrnuje: -
prohlubování a upevňování základních hygienických a společenských návyků působení na vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity
-
provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy
-
zabezpečování zájmové a kulturní činnosti
-
provádění osobní asistence
83
Příloha 3: Operacionalizace dílčích výzkumných otázek 1. DVO: Jaké vnitřní zdroje využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? otázky rozhovoru: A. Jak byste se popsal(a) z hlediska vašich osobnostních vlastností? B. Co z Vašich osobnostních vlastností Vám pomáhá (pomáhalo) při pobytu (adaptaci) na zdejší prostředí? C. Jste věřící? Jak Vám víra pomáhá při pobytu (adaptaci) zde? D. Jak vyuţíváte čas, který zde máte k dispozici pro sebe? E. Jaké ţivotní zkušenosti Vám pomohly při příchodu do DpS? indikátory: -
osobnostní vlastnosti
-
spiritualita a víra
2. DVO: Jaké intrapsychické zdroje využívají senioři při adaptaci dle pracovníků DpS? otázky rozhovoru: A. Kdyţ si představíte ideálního klienta, jaký by byl? Jaké pocity z něho budete mít a jak se Vám s ním bude pracovat, zejména v adaptačním období? B. Které osobnostní vlastnosti jsou podle Vás pro klienta důleţité v adaptačním období? C. Jaké vlastnosti mají klienti, kteří se nejlépe adaptují? D. Jaký vidíte smysl víry pro klienta? E. V čem Vás klienti překvapují? Které jejich vlastnosti byste chtěl(a) mít ve stáří? F. Jaké vidíte změny u klientů v průběhu adaptace? indikátory: -
osobnostní vlastnosti
-
spiritualita a víra
84
3. DVO: Jaké vnější strategie využívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? otázky rozhovoru: A. Co Vám zde přináší radost? B. Co Vás zde překvapilo? C. Co Vám pobyt zde přinesl (přináší)? D. Co z Vašeho okolí (nynějšího i původního/vnějšího i zdejšího)Vám pomáhá sţít se se zdejším prostředím? E. Jaké kontakty a vztahy jsou pro Vás oporou? Jací lidé Vám nejvíce pomáhají (pomohli) při pobytu (adaptaci) zde? Jak? indikátory -
vztahy
-
prostředí
4. DVO: Jaké vnější strategie využívají senioři při adaptaci dle pracovníků DpS? otázky rozhovoru: A. Co si myslíte, ţe klientům zde přináší radost? B. Jak byste popsal(a) sociální vztahy klientů? C. Jak jim tyto vztahy pomáhají při adaptaci? D. Co můţe pobyt zde klinetům usnadnit? E. Jakým způsobem pracujete s klientem v adaptačním období? indikátory -
vztahy
-
prostředí
85
Stať Faktory ovlivňující adaptaci seniorů v domově pro seniory Úvod Tato stať se pokusí odpovědět na otázku: Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v domově po seniory? Je to z toho důvodu, ţe mnoho autorů se zabývá obecným pojmem adaptace jedince na nové podmínky, ale málo z nich zkoumá konkrétně adaptaci na pobyt v domově pro seniory a zdroje seniorů při adaptaci. Stať se tedy zaměřuje na intrapsychické a vnější zdroje seniorů, které jim pomáhají překonat adaptační období. Všechny tyto aspekty pobytu v DpS zjišťuje pomocí rozhovorů s klienty i pracovníky dvou domovů pro seniory. Stať je rozdělena do tří částí. V první části jsou vysvětleny pojmy potřebné k lepšímu pochopení problematiky. Druhá část popisuje zvolenou metodiku zkoumání a výběr techniky výzkumu. V poslední části bude uvedena interpretace získaných dat a závěr.
Charakteristiky stáří Biologické charakteristiky a potřeby Mezi změny v oblasti zdraví a biologické sféry člověka patří ve stáří úbytek svalové hmoty, řídnutí kostí (v důsledku toho jejich větší náchylnost ke zlomeninám) a další změny pohybového aparátu. Objevují se také změny vzhledu, smyslového vnímání, hlavně zraku, sluchu a rovnováhy, které působí na seniora negativně v psychické a sociální oblasti. (Kalvach a kol., 2004) Mezi fyziologické potřeby ve stáří můţe být zařazena potřeba péče a výživy (Svoboda, 2004). Podle Rheinwaldové (1999) je nejdůleţitější uspokojení pocitu hladu, překonání problémů s vyprazdňováním (které jsou ve stáří časté), teplo, dostatek pohodlí, odpočinku a spánku.
86
Psychické charakteristiky a potřeby Jak bylo výše uvedeno, psychika je ovlivňována zdravotním stavem. A to nejen tím, ţe mozkové tkáně stárnutím ubývá a dochází k funkčním změnám mozku (Vágnerová, 2007). Ovšem je znám i vliv psychiky na zdravotní stav. O tomto vzájemném ovlivňování psychiky a tělesné roviny pojednává psychosomatika, která podle Danzera (2001) vychází z uceleného pohledu na člověka jako na bio-psycho-sociální jednotku. Změny v psychice jsou způsobeny i psychosociálně: jsou ovlivněny příslušností ke kohortě (zatíţení společenskými událostmi, které působily na určitou kohortu), ţivotním stylem a návyky jedince, postoji společnosti, které mohou ovlivňovat očekávání člověka týkající se stáří a také jeho chování. Staří lidé jsou oproti mladým ve výhodě v tom, ţe prošli jiţ celým svým ţivotem a skrze události, které se jim staly, načerpali mnoho zkušeností a dovedností, jeţ mohou nyní vyuţívat, a v některých situacích vědí, jak se zachovat. (Vágnerová, 2007) Vágnerová (2007) zastává názor, ţe stáří s sebou přináší určitý nadhled a moudrost. Podle Joan Eriksonové (in Švancarová, 2007) je moudrost souhrnem bohatých zkušeností. Je to schopnost rozpoznat bohatství a rozmanitost ţivota smysly, i kdyţ se ţivot jedince můţe zdát monotónní. Erikson (1999) spojuje moudrost s konfliktem v posledním vývojovém stádiu jedince - integrita versus zoufalství. I Pichaud a Thareauová (1998) uvádějí moudrost jako jeden z aspektů, které přináší stáří. Mezi další podle nich patří schopnost nahlíţet věci a lidi do hloubky, shovívavost, humor, tichost, schopnost rozeznávat pozitiva v samotě, hledat smysl ţivota a smrti. Stejně tak Anselm Grün (2009) tvrdí, ţe jedním z prvních úkolů stáří je úkol stát se moudrým. Člověk se takovým stane, pokud bude brát svůj ţivot jako celek. Pak můţe být se svým ţivotem spokojen a je schopen ţít v souladu se sebou samým. Mezi psychologické potřeby ve stáří řadí Klevetová a Dlabalová (2008) potřebu jistoty a bezpečí v pohybu a sebepéči, ale uvádějí, ţe její uspokojování ztěţují změny smyslového vnímání. Vágnerová (2007) připojuje ještě potřebu pomoci od ostatních, nejlépe blízkých lidí. Potřeba autonomie se podle Piachauda a Thareauové (1998) odvíjí od schopnosti osobně uspokojovat svoje potřeby a můţe být tedy narušena nutností
pomoci
od
ostatních.
Ve
stáří
klesá
potřeba
nových
podnětů
a zkušeností - přemíra nových záţitků seniora unavuje a vysiluje. Avšak staří lidé také potřebují, jejich schopnostem a moţnostem uzpůsobené, informace, záţitky a podněty.
87
(Vágnerová, 2007) Potřeba uznání můţe být uspokojována tím, ţe je seniorovi umoţněno vykonávat takovou aktivitu, prostřednictvím níţ se bude subjektivně cítit uţitečný (Vágnerová, 2007). Často však není nucen vykonávat jiţ takové činnosti, které byly běţnou součástí jeho ţivota (uklízení, vaření) a tím k nim ztrácí motivaci i kompetence (Mašínová, 2004). Sociální charakteristiky a potřeby Někteří odborníci přicházejí s teorií stáří, které v ní označují jako období nerole nebo nejasnosti či ztráty role (Haškovcová, 1990; Gruss, 2009; Sýkorová, 2007; Erikson, 1999). Je důleţité, aby si senioři pro sebe našli nějakou roli, nebo aktivitu, která zaplní jejich čas smysluplně (Pacovský, 1990). Nemoţnost najít novou roli můţe způsobit i zvýšená psychická vulnerabilita17 - ve stáří nemá člověk jiţ tolik psychického potencionálu, aby se dokázal rychle a efektivně vyrovnat se změnami (Grün, 2009). Stáří také přináší sníţenou schopnost vstupovat do nových vztahů a vytvářet kontakty s druhými, coţ můţe také přispívat k jeho exkluzi. (Erikson, 1999) Sociální exkluzi spojenou se seniorským věkem zmiňuje i Sýkorová (2007) Člověk se ve stáří introvertizuje, a tudíţ se přestává zajímat o současné problémy světa, protoţe se jiţ cítí být cizincem ve světě, který se výrazně změnil (Haškovcová, 1990; podobně StuartHamilton, 1999 a Vágnerová, 2007). Nezájem seniora o okolí však můţe být podle Klevetové a Dlabalové (2008) pouze zdánlivý. Ve stáří dochází k mnoha změnám, které vedou ke ztrátě role, tyto změny mohou být podmíněny (Gruss, 2009): - biologicky – úmrtí partnera, úmrtí blízkých přátel a příbuzných, nemoc seniora - sociálně – odchod do důchodu, odchod do domova pro seniory - ekonomicky – odchod z práce Mezi sociální potřeby patří potřeby vhodné stimulace novými podněty souvisí, se kterou, podle Vágnerové (2007), souvisí i potřeba sociálního kontaktu. Velké mnoţství nových vztahů stojí v protikladu k potřebě soukromí a samoty. Se sociálními kontakty a vztahy úzce souvisí potřeba komunikace. Ta bývá ve stáří narušena změnami smyslového vnímání a úbytkem kognitivních funkcí (Surá, 2008). Tím, ţe jsou oslabeny vztahy seniora navenek, má potřebu si potvrzovat vztah se svou rodinou a tím 17
vulnerabilita = zranitelnost
88
uspokojuje i potřebu bezpečí a jistoty, které se mu v domově pro seniory nedostává (Mašínová, 2004). Duchovní charakteristiky a potřeby Zdánlivá neangaţovanost seniora, která je částečně způsobena neschopností zvládat dřívější poţadavky (kvůli oslabení některých fyzických a psychických funkcí), mu můţe poskytnout prostor pro duševní činnost a transcendentní hodnoty. Takový senior, jehoţ zájem o materiální věci je oslaben je nazýván gerotranscendentním jedincem. (Erikson, 1999) Vírou a náboţenstvím jsou lidé ovlivňováni, a tím i jejich způsob ţivota, hodnoty, názory, postoje, vztahy, sebepojetí i postoj k nemoci a smrti (Špirudová, 2006). Náboţenství dává lidem naději do budoucnosti, pocit větší spokojenosti a většího štěstí v ţivotě, a také sniţuje pocity bezesmyslnosti ţivota (Seligman, 2003). Do duchovních potřeb patří potřeba seberealizace. Ta bývá někdy alespoň symbolicky uspokojována prostřednictvím vlastního vyzdvihování minulých výkonů, nebo se senior uchýlí k jiným aktivitám, neţ vykonával v minulosti. Potřeba otevřené budoucnosti a naděje je spojena ve stáří s nutností smířit se s nevyhnutelnou smrtí, přijmout změnu smyslu ţivota, čerpat pozitivní energii z vytvořených hodnot a z vazby na děti a vnoučata. (Vágnerová, 2007) Výzkum Sýkorové (2003) prokázal, ţe klienti domova pro seniory vnímají jako nejvíce problematické uspokojování potřeby spojené s plánováním budoucnosti, s definováním smyslu svého ţivota a se zdravotním stavem.
Adaptace V sociologickém slovníku (Jandourek, 2007) je adaptace18 jedince v rovině sociální definována jako „začleňování jedince do struktury sociálních vztahů ve skupině a v organizaci“. Podle Geista (2000) Adaptace můţe být pozitivní a nebo negativní. Druhá zmíněná (negativní) se nazývá maladaptace19. Švancara (1983), podobně i Haškovcová (2002) a Gregor (1999) uvádějí, ţe s vzrůstajícím věkem se negativně mění schopnosti vyrovnávat se s novými ţivotními událostmi, sniţují se adaptační schopnosti. Senior se ocitá v období ţivota, 18
adaptatio (lat.) = přizpůsobení (Jandourek, 2007), adaptare (lat.) = upravit, přizpůsobit (Geist, 2000) maladaptace (lat. malus = špatný) = špatné přizpůsobení se novým podmínkám (vychází z definice adaptace) 19
89
kdy potřebuje mnohem více energie na zpracování nových situací, a to způsobuje psychickou i fyzickou únavu. Hlaváčová (2003) dokonce povaţuje stáří za období, kdy dochází k selhání adaptace. Intrapsychické zdroje seniorů při adaptaci Adaptace na pobyt v domově pro seniory závisí na vůli, motivaci a postoji seniora (Peterková, 2008). Podle Hlaváčové (2003) je postavena na důvodech, pro které se senior rozhodl odejít do domova pro seniory, a podle Vágnerové (2007) také na dobrovolnosti rozhodnutí odejít do zařízení (podobně i Pichaud, Thareauová, 1998). Pacovský (1990) vidí jako jeden z negativních vlivů na adaptaci sníženou soběstačnost. Příhodová a Sýkorová (2004), a podobně také Grün (2009), mezi důvody přechodu z domácnosti do domova pro seniory zařazují omezení soběstačnosti seniora a pocity způsobené myšlenkami na to, ţe by mohl být zátěţí pro svou rodinu. Pichaud a Thareauová (1998) podobně jako Hlaváčová (2003) uvádějí jako důvod samotu (kdyţ začíná být pro seniora nesnesitelná), neschopnost bezpečně zvládnout potřebné úkony (v domácnosti i v péči o vlastní osobu). Je zřejmé, ţe adaptační období je těţkou fází seniorova ţivota. Podle Seligmana (2003) je v takových obdobích, spíše neţ hledání problémů a negativních stránek situace, třeba najít a posilovat silné stránky jedince (moudrost a vědění, odvaha, láska a lidskost, spravedlnost, střídmost, duchovnost a transcendence). Vnější zdroje seniorů při adaptaci Vágnerová (2007) rozděluje proţívání seniorů do tří skupin: rodina, přátelé a známí ze sousedství, vztahy s lidmi v DpS. Podle Klevetové a Dlabalové (2008) je pro současného seniora rodina a rodinné zázemí významné, protoţe můţe seniorovi poskytnout pomoc fyzickou, psychickou i hmotnou. Nadto rodina poskytuje oporu psychosociální a duchovní (Smékal, 2004). Podle Sýkorové (1996) poskytují děti a vnoučata také podporu emocionální. „Blízcí příbuzní představují pro seniory vlastní společnost, která na rozdíl od cizích je pro ně spíše sférou pohody neţ nejistoty a napětí“ (Sýkorová, 2004, s. 82). Silná vazba na děti a vnoučata slábne přechodem do DpS, protoţe jiţ společně nesdílí nastalé události (Vágnerová, 2007).
90
Dalším vnějším zdrojem mohou být vztahy s přáteli. Ti zabezpečují konverzaci, pomoc, společné trávení volného času a emoční podporu. Avšak v seniorském věku dochází k vymizení těchto vztahů zejména kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu a sníţené pohyblivosti. (Soudková, 2006) V sociálních vztazích seniorů se nejčastěji objevují osobní kontakty, při větších vzdálenostech jsou nahrazeny telefonickými nebo písemnými (Sýkorová, 2007). I přes izolovanost, kterou můţe pobyt v DpS rozvinout senioři vnímají stále potřebu být akceptován a zaţívat citový vztah. Vztahy se vytvářejí pomocí společně proţitých situací a událostí, které v DpS často působí stres a jsou pro seniora nepříjemné. Vztahy s lidmi v DpS mohou proto být povrchnější neţ vztahy s přáteli a s rodinou. Avšak je také moţné, ţe kaţdodenní navazování kontaktu s konkrétními lidmi můţe vytvořit vztahy hluboké. Problematická je však míra úmrtnosti v DpS, kdy si senior vytvoří vztah k někomu, kdo zemře, nebo to mohou klienti vnímat jako osobní ohroţení, protoţe musí čelit nevyhnutelnosti smrti častěji neţ v jiném prostředí. (Vágnerová, 2007).
Domov pro seniory Domov pro seniory je podle zákona 108/2006 Sb. zařazen mezi zařízení sluţeb sociální péče stejně tak jako další zařízení vhodná pro seniory a plnící podobnou funkci jako DpS: domov se zvláštním reţimem, odlehčovací sluţba, stacionář (týdenní, denní), sociální sluţby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, pečovatelská sluţba, centrum denních sluţeb. Na rozdíl od denních stacionářů, center denních sluţeb a pečovatelské sluţby je domov pro seniory zařízením sluţeb pobytových. Senior tedy opouští svůj původní domov a je ubytován v DpS s vidinou toho, ţe to je poslední místo, kde bude bydlet před svou smrtí. Z důvodu omezené prostorové kapacity velké části domovů, nemá senior moţnost si s sebou vzít věci, na které byl zvyklý, z těchto věcí si můţe vzít pouze malé dekorativní předměty, nebo televizi (vlastní výzkum).
Metodika výzkumu
91
Kvůli lepšímu porozumění respondentů otázkám a kvůli vytvoření důvěrnější atmosféry při provádění výzkumu byla zvolena kvalitativní strategie výzkumu, která podle Vymětala (2004, s. 134) „upřednostňuje celostní přístup a zkoumání v přirozených podmínkách“. Pro výzkum byla zvolena metoda dotazování, a z ní vybrána nejvhodnější technika sběru dat - polostrukturovaný rozhovor. Tazatel je při něm schopen navázat přirozenější kontakt s respondentem, ale získané údaje jsou utříděnější neţ u nestrukturovaného rozhovoru. Polostrukturovaný rozhovor je také vhodný kvůli moţnosti dovysvětlení některých otázek nebo nejasností tazateli, popřípadě ujištění respondenta, ţe otázce porozuměl nebo ujištění tazatele, ţe pochopil vyjádření respondenta (Miovský,2006; Reichel,2009). Výběr pracovníků splňuje charakteristiky výběru kriteriálního. Kritérii pro výběr pracovníků byla práce na pozici, ve které se pracovník věnoval většinu své pracovní doby přímé práci s klienty; dále délka praxe, pohlaví. Výběr seniorů podléhal dvěma druhům záměrného výběru – kriteriálnímu výběru a výběru maximální variace. Kritérii u tohoto výběru byla délka pobytu seniorů v DpS, pohlaví a věk. Výběr maximální variace umoţnil odlišit respondenty podle jejich zdravotního stavu. Výzkumný vzorek seniorů tvoří devět klientů DpS, z čehoţ je pět ţen a čtyři muţi. Průměrný věk klientů je 81 let a průměrná doba jejich pobytu v DpS jsou dva roky. Výzkumný vzorek pracovníků tvořili dva muţi a dvě ţeny, jejich průměrný věk byl 29 let a průměrná délka jejich praxe činila šest let. Hlavní výzkumnou otázku, která zní: Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v DpS? bylo moţné zodpovědět pomocí šesti dílčích výzkumných otázek (DVO): 1. DVO: Jaké vnitřní zdroje vyuţívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? 2. DVO: Jakým způsobem vyuţívají pracovníci vnitřní zdroje seniorů při práci s nimi v adaptačním období? 3. DVO: Jaké vnější strategie vyuţívají senioři k adaptaci na pobyt v DpS? 4. DVO: Jakým způsobem vyuţívají pracovníci vnější strategie seniorů při práci s nimi v adaptačním období?
Intrapsychické zdroje využité při adaptaci podle seniorů a pracovníků
92
Pracovníci zmiňovali komunikativnost jako jeden z intrapsychických zdrojů seniorů při adaptaci. Komunikativní klienti rychleji naváţou kontakty s novými lidmi, a tím si mohou snadněji vytvořit vztah k novému prostředí a lépe se s ním sţít. Důleţitost komunikativnosti zmínili pouze dva senioři. Dva pracovníci uvedli jako důleţitý aspekt komunikativnosti klientů otevřenost. Ta seniorům umoţní sdílet své starosti s pracovníky, jejichţ práce se tím můţe stát efektivnější, a s ostatními klienty, čímţ senioři mohou uspokojovat potřebu sounáleţitosti. Otevřenost jako výhodu v období adaptace nezmínil ani jeden ze seniorů. Je moţné, ţe tato vlastnost seniorům splývá s tím, co si představují pod komunikativností a společenským nastavením jejich osobnosti, coţ zmiňovali jako jeden z intrapsychických zdrojů. Proto pak otevřenost jako takovou nepojmenovali. Další variantou je, ţe v otevřenosti nevidí přínos pro jejich adaptaci. Další sloţkou komunikace, která je prospěšná seniorům je podle pracovníků humor. Ten pomáhá odlehčit situaci, která můţe být klientovi nepříjemná. Humor zmínila ve svých výpovědích pouze jedna respondentka. Stejně tak jako klienti i pracovníci zmiňovali mezi důleţitými vlastnostmi pro snadnou adaptaci toleranci. Pokud je senior tolerantní k lidem ve svém okolí, je pro něho adaptační období méně stresující a lépe se mu sţívá s novými lidmi. Pozitivní vliv na klienta v období adaptace můţe mít i jeho vztah k aktivitám a činnostem, které mu nabízí v domově, ale i k těm, které si sám zvolil pro trávení volného času. Tento předpoklad potvrdili tři pracovníci a dva senioři. Odlišně od seniorů vyzdvihovali dva pracovníci důleţitost smíření s nastalou situací. Smíření seniora s pobytem v DpS usnadňuje komunikaci, a tím práci s ním. Senior, který je smířený s pobytem, můţe lépe přijímat nové prostředí, lidi a poţadavky okolí. Jednou z moţností vysvětlení této odlišnosti ve vnímání seniorů a pracovníků, je to, ţe pro seniory je přechod do DpS tak obtíţná situace, ţe ji nejsou schopni přijmout a smířit se s ní. Dalšími intrapsychickým zdrojem je spiritualita. Šest z devíti seniorů uvedlo, ţe jsou věřící (křesťanské náboţenství, víra v lepší budoucnost) nebo uznávají katolickou výchovu jako mravní základ jejich ţivota. Také uvedli, ţe jim víra/katolická výchova pomáhá v průběhu celého ţivota. Z toho vyplývá domněnka, ţe i při příchodu do DpS jim byly ku prospěchu. Stejně tak jako věřící senioři, tak i pracovníci
93
se domnívají, ţe víra klientům pomáhá při jejich adaptaci. Pracovníci nahlíţejí na víru seniorů spíše tak, ţe jim umoţňují ji rozvíjet a podporují je při aktivitách spojených s vírou (vezou je na bohosluţbu; naladí rádio, aby klient mohl poslouchat bohosluţbu; vyslechnou je, pokud chtějí mluvit o tom, v co věří).
Vnější zdroje využité při adaptaci podle seniorů a pracovníků Pro seniory je velice důleţitá rodina. Většina seniorů mluvila o návštěvách rodiny jako o radostných chvílích. Muţi pak mluvili více o materiálním zajištění, které jim rodina poskytuje, a ţeny o radosti z vnoučat a pravnoučat. Z výpovědí většiny seniorů nebylo zřejmé, ţe by byli fixování na svou rodinu (zmiňují ji Grün, 2009; Vágnerová, 2007). Je moţné, ţe z rozhovoru, který trval pouze hodinu, nebylo moţné posoudit opravdový vztah seniora k jeho rodině. Ale ve výpovědích seniorů, kteří jsou v DpS delší dobu (od 3 do 5-ti let), se rodina a její návštěvy objevovaly méně často neţ u klientů s délkou pobytu kratší neţ 1,5 roku. V odpovědích na otázky týkající se jejich vztahu k rodině, senioři zmiňovali nejčastěji potěšení z návštěvy svých vnoučat a pravnoučat. Rodinu jako vnější zdroj adaptace seniorů vidí i všichni pracovníci. Pouze dva pracovníci však zmínili důleţitost spolupráce s rodinou klientů. O kontaktech na původní prostředí (sousedy, známé a přátele) mluvilo sedm seniorů. Tři respondentky hovořily o tom, ţe s jejich původními známými ztratili kontakt úplně, protoţe jiţ zemřeli, nebo ho udrţují jen prostřednictvím telefonu nebo vzkazů od jiných známých. Tři senioři uvedli, ţe je občas přijdou navštívit známí z jejich původního prostředí (spoluţáci, kamarádi, sousedé, spolupracovníci). Pouze jeden klient (S9) mluvil o tom, ţe by se rád podíval za svými původními známými a přáteli. Tři respondenti mluvili o jejich dobrém vztahu k jednomu konkrétnímu pracovníkovi, který jim pomáhá při pobytu v DpS. Čtyřem seniorům pomáhá péče pracovníků a čtyři klienti zmínili přínos komunikace s pracovníky. O dobrých vztazích se všemi pracovníky mluvily především ţeny, narozdíl od muţů, kteří hovořili o péči, která je jim poskytována a je pro ně důleţitá. Pracovníci hovořili o důleţitost jejich péče o seniora a také jejich komunikace s klienty, kterou je třeba rozvíjet především v adaptačním období.
94
Vztahy s ostatními klienty viděli jako přínos tři respondenti. Ostatní moţná nejsou v DpS tak dlouhou dobu, aby si vytvořili vztahy s ostatními obyvateli, nebo jsou introvertní, nezvykli si na prostředí DpS natolik, aby pro ně vztahy zde byly důleţité, a proto je nezmínili. Na rozdíl od seniorů hovořili všichni pracovníci o tom, ţe klientům mohou pomoci vztahy mezi sebou. Tři respondentky uvedli, ţe jim vyhovuje klid a samota, kterou jim poskytuje prostředí domova pro seniory. Tři senioři shledávají důleţitá místa v DpS, která jsou určena pro setkávání s ostatními klienty (kantýna, terasa) a čtyři senioři mají rádi pobyt ve venkovním prostředí v okolí DpS. Tři pracovníci mluvili stejně tak jako tito čtyři senioři o podpůrné funkci pobytu ve venkovním prostředí. O aktivitách nabízených v domově hovořili tři senioři, přičemţ dva z nich vyzdvihovali pozitiva nabízených činností (keramika, canisterapie, rukodělné činnosti). Aktivity nabízené domovem pro seniory zmínili tři pracovníci, ale obsáhleji neţ senioři.
Závěr Závěr podá odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jaké pozitivní faktory ovlivňují seniory při adaptaci na pobyt v DpS?. Mezi intrapsychickými vlastnostmi, které senioři uváděli jako podpůrné pro jejich adaptaci se objevily vlastnosti, umoţňující snadnou komunikaci s ostatními lidmi. Tyto vlastnosti jsem nazvala společenské nastavení osobnosti (umoţňuje navázat brzy kontakt s novými lidmi a komunikovat s nimi) a tolerance (především k postoji pracovníků a spolubydlících). Dalšími vlastnostmi byly ty, které umoţňují seniorům sţít se s novým prostředím. Podle nich je důleţité, pokud jsou přizpůsobiví (lehce si zvyknou na nové podmínky) a pohodoví (nenechají se ovlivnit změnou podmínek a udrţují si optimismus). Podobně jako senioři i pracovníci zařadili mezi důleţité intrapsychické vlastnosti ty, které seniorům pomáhají v komunikaci s novými lidmi. Pro pracovníky to byla otevřenost, humor, tolerance, smíření s nastalou situací a aktivita. Seniorům při adaptaci pomohlo vyznávání katolického náboţenství, víra v lepší budoucnost, ale také katolická výchova. Ţeny v tomto výzkumu byly více věřící křesťanskému náboţenství neţ muţi (muţ věřící křesťanskému náboţenství nebyl
95
ve výzkumu ani jeden). Všichni pracovníci souhlasili s tím, ţe klientům v jejich zařízení víra můţe pomoci při adaptačním období, stejně tak jako tři klienti. Nejdůleţitějším vnějším zdrojem, který seniorům pomáhá je rodina. Muţi více zmiňovali materiální zajištění, které jim rodina poskytuje, a ţeny mluvili o radosti z jejich návštěv. Ve výpovědích seniorů, kteří jsou v DpS delší dobu (od 3 do 5-ti let), se rodina a její návštěvy objevovaly méně často neţ u seniorů s délkou pobytu kratší neţ 1,5 roku. Všichni pracovníci vidí také důleţitost kontaktu seniorů s rodinou ale pouze dva z nich zmínili nutnost práce s rodinou klienta pro jeho podporu. Dalším podpůrným vnějším zdrojem byly kontakty s původním prostředím (známými, sousedy, přáteli). Ale tyto vztahy jsou poznamenány zhoršeným zdravotním stavem seniorů i jejich přátel, který jim nedovoluje setkávat se, nebo úmrtí známých. Dalšími vnějšími zdroji jsou vztahy s novými lidmi v DpS. Pro tři seniory je stěţejní vztah k jednomu pracovníkovi. O vztazích a komunikaci se všemi pracovníky mluvili spíše ţeny neţ muţi, kteří hovořili o péči, která jim je poskytnuta, a která je pro ně důleţitá. Vztahy s ostatními klienty byly a jsou nápomocné menšině seniorů. O původních vztazích klientů nemluvil ţádný z pracovníků. Klienti dále mluvili o prostředí DpS a podpoře, kterou jim poskytuje. Pro klienty to byl klid a samota, místa, kde se mohou setkat s ostatními klienty. Čtyři senioři vyzdvihovali moţnost pobytu ve venkovním prostředí, kterou by doma neměli. Pouze dva ze seniorů vyzdvihovali pozitiva aktivit nabízených v DpS. Tři pracovníci o pobytu ve venkovním prostředí. Zmínili moţnost pobytu na zahradě, na venkovní terase a pak také vyjíţďky do parku, stejně tak jako senioři. Důleţitost aktivizačních činností nabízených domovem pro seniory zmínili tři pracovníci a tři senioři. Vzájemné vtahy mezi klienty vyzdvihli všichni pracovníci, ale pouze tři senioři. Všichni pracovníci zmínili jako pomocný faktor při adaptaci jejich péči a komunikaci seniorů s nimi, zmínili také důleţitost aktivizace seniorů pomocí komunikace při práci se seniory. Senioři zmínili důleţitost komunikace, ale neuvedli, ţe by jim pomohla vyšší míra komunikace při adaptaci. Senioři viděli v péči personálu přínos při adaptaci a pobytu v DpS. Z výzkumu vyplynula potřeba provedení výzkumu intrapsychických a vnějších zdrojů těch seniorů, jejichţ adaptace byla problematická, dále rozšířený výzkum překáţek, aby mohly být odstraněny a výzkum přístupu pracovníků ke klientům
96
v adaptačním období. Z výzkumu odvozená opatření pro praxi se týkají zřízení supervize a zorganizování výcviku s informační a sebezkušenostní funkcí pro pracovníky. Pro seniory v adaptačním období by mohla být zřízena v DpS adaptační skupina a měli by mít moţnost komunikace s jedním konkrétním pracovníkem, který by se jim věnoval pravidelně.
97
Bibliografie stati 1. ERIKSON, E. Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 128 s. ISBN 807106291X 2. GEIST, B. Psychologický slovník. 2. vydání. Praha: Vodnář, 2000. 425 s. ISBN 8086226077. 3. GREGOR, O. Stárnout, to je kumšt. 3. vydání. Průhonice: Dům medicíny, 1999. 4. GRUSS, P. (ed.) Perspektivy stárnutí. 1. vydání. Praha: Portál, 2009. 222 s. ISBN 9788073676056 5. GRÜN, A. Umění stárnout. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 143 s. ISBN 9788071953166 6. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990. 416 s. ISBN 8070381582 7. HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek sociální gerontologie. 1. vydání. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002. 72 s. ISBN 8070133635 8. HLAVÁČOVÁ, G. Přechod seniorů do domova důchodců. Sociální práce/Sociálná práca, 2/2003. s. 153 – 166. 9. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 2. vydání. Praha: Portál, 2007. 285 s. ISBN 9788073672690. 10. KALVACH, Z. a kol. Geriatrie a gerontologie. 1. vydání. Praha: Grada, 2004. 864 s. ISBN 8024705486 11. KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I. Motivační prvky při práci se seniory. 1. vydání. Praha: Grada, 2008. 202 s. ISBN 9788024721699 12. KRÁLÍČEK, L. KRÁLÍČKOVÁ, T. Komunitě-skupinová práce se seniory v adaptačním období v domově důchodců, SP 2/2004 13. MAŠÍNOVÁ, J. Adaptace seniorů na přechod z vlastní domácnosti do domova důchodců. Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2004. Bakalářská práce. 14. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 15. vydání. Praha: Grada, 2006. 332 s. ISBN 8024713624 16. PACOVSKÝ, V. O stárnutí a stáří. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1990. 135 s. ISBN 8020100768 17. PETERKOVÁ, M. Očekávání klientů domova pro seniory. Brno: Fakulta sociálních studií MU. Diplomová práce.
98
18. PICHAUD, C. THAREAUOVÁ, I. Soužití se staršími lidmi – praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotní pracovníky. 1. vydání. Praha: Portál, 1998. 156 s. ISBN 8071781843. 19. PŘÍHODOVÁ, A. SÝKOROVÁ, D. Pomoc seniorům – její potřeba a zdroje. Sociální práce/ Sociálná práca, 2/2004. 85 – 94 s. 20. REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vydání. Praha: Grada, 2009. 184 s. ISBN 88024730066 21. RHEINWALDOVÁ, E. Novodobá péče o seniory. 1. vydání. Praha: Grada, 1999. 86 stran. ISBN 8071698288 22. SELIGMAN, M. Opravdové štěstí: pozitivní psychologie v praxi. 1. vydání. Praha: Ikar, 2003. 390 s. ISBN 8024902931. 23. SMÉKAL, V. Možnosti poskytování psychosociální a duchovní opory seniorům v rodině a v zařízeních sociální péče. Sociální práce/Sociálná práca, 2/2004. 50 - 62 s. 24. SOUDKOVÁ, M. O zdravých vztazích mezi lidmi: přátelství a manželství. 1. vydání. Brno: Doplněk, 2006. 152 s. ISBN 8072391968. 25. SÝKOROVÁ, D. Prázdné hnízdo – šance nebo břemeno. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1996. 124 s. ISBN 8070676221. 26. SÝKOROVÁ, D. K sociálním sítím seniorů: senioři v rodině. Sociální práce/Sociálná práca, 2/2004. 73 – 84 s. 27. STUART-HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. 1. vydání. Praha: Portál, 1999. 319 s. ISBN 8071782742 28. SURÁ, Z. Komparace každodenního života seniorů v sociálních zařízeních a přirozeném domácím prostředí. Brno: Lékařská fakulta MU, 2008. Diplomová práce. 29. SVOBODA, J. Potřeby seniora v rodině pohledem Pesso Boyden terapie (rozhovor, zpracoval Pavel Bajer). Sociální práce/Sociálná práca, 2/2004. 23 - 24 s. 30. SÝKOROVÁ, D. Autonomie ve stáří.
1. vydání. Praha: Sociologické
nakladatelství, 2007. 284 s. ISBN 9788086429625 31. ŠPIRUDOVÁ, L. Multikulturní ošetřovatelství 2. 1. vydání. Praha: Grada, 2006. 248 s. ISBN 802471213X
99
32. ŠVANCARA, J. Psychologie stárnutí a stáří. 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 111 s. 33. ŠVANCAROVÁ, L. Obyčejná moudrost v životním příběhu. 1. vydání. Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2007. Disertační práce. 34. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. - dospělost a stáří. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007. 461 s. ISBN 9788024613185 35. VYMĚTAL, J. a kol. Obecná psychoterapie. 2. rozšířené vydání. Praha: Grada, 2004. 339 s. ISBN 978-80-247-0723-5 36. Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách
100
