Respekt mezi šamany 13

29

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 18.— 24. 7. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Respekt mezi šamany

13

Co s načatým terorem 3 V Drama pornografického soudce 4

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Václav Cílek o šťastných autech 18 V Ráj umělců ve Slavonicích 6

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené dámy, vážení pánové, je tu úžasné léto a s ním i trojí zpráva od našich reportérů, jak v tento prázdninový čas nabrat vítr do plachet. Kromě toho vám nabízíme komentář o tajemství nečekané přitažlivosti Jiřího Paroubka a také s námi můžete pátrat, jak ministr vnitra František Bublan hledá nového policejního prezidenta a reorganizuje policii. V letním seriálu vás tentokrát čeká „perla na hranici“, kdysi drsný zapadákov nesvobody, dnes probouzející se kulturní velmoc – Slavonice. V některém z nejbližších čísel bychom chtěli připomenout desáté výročí balkánských válek, respektive jak jsme se z nich poučili a co po nich zbylo. V sérii letních reportáží o pozoruhodných místech a lidech je na řadě Ivan Landsmann, horník, který svým románem Pestré vrstvy ohromil před pár lety celou zemi a pak se vytratil. Příjemný čas vám přeje

18.–24. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 29

Premiér v noci dlouhých nožů Paroubek se stává fenoménem na politické scéně

Jaroslav Spurný

VE HVĚZDÁCH Jestli by o někom z novodobých českých dějin stálo za to natočit dobrodružný film, tak o Františku Moravcovi. Vybudoval předválečnou tajnou službu, přinesl jako jeden z prvních informaci, že se nás chystá obsadit Hitler, bojoval proti nacismu i komunismu. V sobotu uplyne sto deset let od jeho narození.

Špion, jemuž nevěřili Jeho paměti Špion, jemuž nevěřili vyvolávají v čtenáři atmosféru, která by se snad dala přirovnat k filmu Casablanca. Předválečné tiché napětí, zabalené do nervózních oblaků cigaretového kouře. Doba, kdy je zapotřebí se nenápadně proplétat mezi špiony, udavači a diplomaty. Ti poslední házejí klacky pod nohy dobré věci. Skutečnost byla tvrdá. Moravec měl skvělé informace, ale události byly rychlejší než jeho zprávy pro vládu. Neustále šlo o život, řada agentů byla unesena do Německa. Navíc čeští politici mnohdy jeho informace nebrali vážně a to ani tu nejzásadnější, že 15. března nacisté obsadí Československo. Moravcovy zpravodajské informace zajímaly snad všechny významné zahraniční vlády. Byl vlastně nepostradatelný. Britové poslali den před obsazením Československa pro něj a deset dalších agentů letadlo. Moravec poté pracoval v Londýně pro Benešovu exilovou vládu a dodával informace také britské tajné službě. S Benešem se stejně jako před Mnichovem začal brzy rozcházet. V roce 1938 odmítal kapitulaci, v exilu nechtěl spolupracovat s komunisty a zejména pak s Moskvou. Přes varování přátel se po válce vrátil do Československa. Komunisté zařídili, že nedostal žádnou odpovědnou funkci. Moravec emigroval po únoru 1948 do Spojených států, kde až do své smrti v roce 1966 pracoval pro Pentagon. – ET –

Předseda vlády se den ze dne zklidnil a začal naslouchat kritickým slovům.

V

ypadá to, jako by byl všude kolem. Nevyhýbá se téměř žádnému tématu a nebojí se říct svůj názor, byť by byl často voličsky riskantní či provokativní. Přitom to většinou nedoprovází urážením svých oponentů, což má za následek chuť s ním normálně a bez emocí diskutovat. Všechna ta slova míří k Jiřímu Paroubkovi, který za pouhých několik týdnů ve funkci premiéra doslova mění zdejší politickou scénu. Nikdo totiž neví, co si s ním vlastně počít.

Pane premiére, trapné Zdálo se, že Paroubkova mise nemůže být úspěšná. Nastoupil do čela vlády, jejíž členové se předtím rozhádali do krve. Jeho vlastní strana se už dva roky zmítala v agónii, média otevřeně volala po pravicové vládě a z muže, který před revolucí pracoval v podniku Restaurace a jídelny, si dělala legraci. Upocený špalíček ve špatně padnoucím obleku, který se podrážděně ošíval nad jakoukoli kritikou, skutečně charismatem zrovna neoslňoval. Jenže Paroubek se ze dne na den zklidnil, začal naslouchat kritickým slovům s chladnou hlavou (i když jsou samozřejmě i výjimky). S řadou jeho výroků a činů není možné souhlasit – například s jeho ochotou spolupracovat v budoucnu s totalitářskými komunisty či s papouškováním řečí o „nezbytné vstřícnosti“ k Číně, jejíž vládce při nedávném pokusu o pracovní návštěvu raději ani neobtěžoval debatou o lidských právech. Směrem domů překvapil nedávno také výrokem, že země nepotřebuje důchodovou reformu, protože roste ekonomika a na penze bude dostatek peněz. Nepříjemné rysy lehkomyslného rozhazovače má i jeho nápad, že za současného růstu HDP není třeba příliš šetřit, neboť na kritéria nutná ke vstupu do eurozóny si prostě bez úspor „vyděláme“. Problém je v tom, že ekonomika roste téměř výhradně díky našemu vstupu do EU a ne díky vládní strategii. Navíc období ekonomické hojnosti by se mělo využít k reformám, na které většinou nejsou peníze.

Duchovně mě veď

Moravec dokázal získat skvělé informace. FOTO ARCHIV

Ale Paroubek to vše neříká způsobem povýšence, který chce oponenty utlouct významem svého majestátu. Politiku tak posouvá tam, kde má být – tedy do normální debaty, kde své politiky nemusíte milovat či nenávidět, ale chcete s nimi diskutovat. Paroubek navíc své chyby vyvažuje z druhé strany pozitivy. Během krátké doby ve funkci navštívil sousední státy, upevnil vztahy, které byly dobré, a trochu zahřál ty, které pomalu zamrzaly. Podpořil byť zatím mírnou deregulaci nájmů, což předtím jeho strana vzhledem k blížícím se volbám odmítala. Taky překvapil tím, jak dovede kráčet proti proudu většiny, což zatím nejviditelněji demonstroval svým angažmá v odsunu vepřína z míst bývalého koncentráku pro Romy v Letech u Písku. Odmítl prezidentova slova, že se Romům v letském táboře vlastně moc nedělo – jen tam při čekání na Osvětim prostě mřeli na

FOTO LUDVÍK HRADILEK

tyfus. „Nechci pana prezidenta z ničeho vinit, ale v době, kdy takhle vystoupil, vyšel průzkum, podle nějž 93 % obyvatel vyjádřilo své silné výhrady proti Romům. Myslím, že prezident i premiér by se (…) tu a tam měli postavit proti mínění svých spoluobčanů a vzdělávat je.“ Podobnou odvahu projevil Paroubek i tím, že navrhl odškodnění těch sudetských Němců, kteří bojovali proti fašismu. Ve zdejší protiněmecké hysterii je to nečekaná zpráva.

Správný muž má dlouhý nůž Největší starosti s příchodem Jiřího Paroubka do Strakovy akademie mají občanští demokraté, kteří jen tiše seděli a odškrtávali si rekordy v preferencích. Jenže jak je tento úspěch umělý, se ukázalo právě s příchodem nového premiéra. Ten ihned v žebříčcích popularity přeskočil šéfa ODS Mirka Topolánka a začal vracet preference i celé ČSSD. Topolánek není tím „silným lídrem“, za kterého čas od času sám sebe prohlašuje. Mnohem víc připomíná emotivní časovanou bombu, která si nevšimla, že její okatě vystavovaná „lidovost“ už začíná být mimo. Rostoucí nervozita ze silného soupeře ovšem neměla za následek lepší argumentační přípravu, nýbrž jen smršť stále silnějších výroků, až to nakonec skončilo tím proslulým: „Neočekávejte ode mě nic jiného, než noc dlouhých nožů. Ta prostě přijde.“ Tímto slibem, vztahujícím se v historii k nočnímu vraždění jedněch nacistických hrdlořezů druhými nacistickými hrdlořezy, politik Topolánek krátce nastínil státním byrokratům, co se stane, až ODS nastoupí k moci. Před třemi lety na tomto místě stálo: „Neschopnost sestavit program přivedla ODS k překvapivé, zatím ale také úspěšné strategii. A tou je vytváření obrazu nepřítele.“ Začalo to bojem proti „sarajevským zrádcům“ žádajícím demisi Klause kvůli podezření na černá konta strany. Pak ODS „mobilizovala“ proti smrtelně nebezpečné levici, se kterou se po volbách spojila. Chtěla změnou zákona vymazat malé strany, pak se stala nepřítelem „občanská společnost“, následně Evropská unie, která „chce rozpustit“ český národní stát, sudetští Němci, ekologové, křesťanské církve. Jenže tato strategie se ukázala jako jen dočasně účinná. Když přišly parlamentní volby, ODS počítající na jisto s vítězstvím šla do opozice. Vypadalo to s ní špatně, což vyvolalo ozdravný proces: odešel Klaus a strana se ve svých výrocích na nějaký čas zklidnila. Ještě před dvěma lety Mirek Topolánek na stranickém sjezdu prohlásil: „Vyvarujme se, prosím, urážlivé personifikace. Škodí nám to právě u lidí, které chceme získat, u intelektuálních, mediálních a manažerských elit.“ Jenže se všechno pomalu vrátilo do „postsarajevských“ kolejí: samotný Topolánek vynikl srovnáním sociálního programu ČSSD s „velkou osvětimskou lží“, pak překřtil českou policii na Grosstapo a nakonec vytáhl již zmíněné dlouhé nože. Ale nejde jen o Topolánka. Jeho straničtí kolegové označují oponenty z řad ČSSD za Staliny, Beriji nebo celé usku-

pení za obdobu NSDAP. Vstup země do EU pak přirovnávají k tragické Jaltě či Mnichovu. Jako by strana pod současným vedením neuměla dělat politiku coby vizi, program a umění možného, ale stačila jen na to stmelovat své stoupence neustálým očerňováním nenáviděného – a vším zlem vinného – nepřítele. Což mimochodem historici a sociologové označují za základní charakteristiku strany, z jejíž terminologie si Topolánek tak rád půjčuje svá přirovnání. Nejde o to, že by se snad předseda ODS chtěl chovat jako nacisté. On jenom zřejmě nevědomky vsadil na podobnou strategii, s níž kdysi uspěl u voličů Hitler: vyprázdnit politiku a zahltit veřejný prostor propagandou a silnými výkřiky. Strategii silných slov a méně srozumitelných argumentů a protinávrhů si strana určila už těsně po volbách v roce 2002, kdy si udělala naprosto mylnou analýzu své prohry. „Podstatným problémem volebního programu ODS byla jeho přílišná otevřenost v nepopulárních otázkách, např. důchodová reforma, čímž jsme se stali ‚nositelem špatných zpráv‘,“ stojí v analýze. Proto dnes občanští demokraté odmítají konkretizovat dopady svých chystaných reforem, zejména pak zavedení rovné daně. Proč jít s kůží na trh? Mnohem lepší je spustit další mobilizační kampaň, což už Topolánek oznámil v Lidových novinách: „Vždy je proti čemu mobilizovat. Něco vymyslíme.“

Naděje velké prohry V tuto chvíli se zdá, že to nebude nic nového – boj s rudým (sociálnědemokratickým) nebezpečím a ochrana „národních zájmů“. Potvrdil to již zmiňovaný Paroubkův návrh na odškodnění sudetských Němců, kteří bojovali proti nacismu, a riskovali tudíž život i za naši, „českou“ svobodu. ODS dokázala nemožné: zvedla hlas protestu i proti úctě vůči antifašistickým hrdinům jen proto, že jejich rodnou řečí je němčina. Tento návrat nacionalismu a populismu do řad občanských demokratů je vážné zklamání. I tento list několikrát avizoval, že země už potřebuje reformní změnu a odchod sociální demokracie do opozičních lavic. Většina kladů případné vlády v režii ODS ale pomalu a jistě mizí. Topolánkova strana sice navrhuje snižování daní a deregulace, to samé, byť v menší míře, ale prosazují i sociální demokraté. Navíc, ačkoli se na to stále častěji zapomíná, život neurčují jen ekonomové. V zahraniční politice pak proti sociálnědemokratické podpoře větší integrace Evropy nabízejí izolacionismus a vysoce hořlavé hrátky s neurčitými „národními zájmy“. Ve výčtu by se dalo pokračovat. To i velké stoupence vládní změny vede k zamyšlení, jestli by přece jenom zemi i ODS neprospěly další čtyři roky mimo moc. Protože i když vládu občanské pravice potřebujeme jako sůl, zase přece jen ne tolik, aby bylo kvůli tomu nutné volit její nacionální imitaci. Erik Tabery

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 29 V 18.–24. ČERVENEC 2005

Jak se žije češství

A

tletický policejní hrdina Jiří Komorous se rozhodl vyniknout v disciplíně „Udělej si sám“. Je to jen pár měsíců, co si sám sepsal a přes spřátelené politiky protlačil do sněmovny zákon upravující policejní boj proti drogám tak, že z toho čistě náhodou vyšly pro jeho tým větší pravomoci, vliv i peníze. Neuspěl však, a tak to vzal z gruntu – od reklamy. V rozhovoru pro deník Právo zabil dvě mouchy jednou ranou: jednak se pokusil inspirovat drogové dealery, aby už konečně zača-

Historická loajalita ke státu je zrádná věc

E

vropský projekt je podle některých v krizi, podle jiných na rozcestí. Ale jak to vypadá, lidé v Evropě se potřebují na chvíli zastavit a ujasnit si, jestli je pro ně evropanství hodnotou. Ještě před padesáti lety vnímali totiž Evropané své národní identity jako něco neměnného. Francouzi, Angličané, Italové i ostatní měli jasnou představu o tom, čím jsou typičtí, a přizpůsobovali svým vlastnostem a tužbám správu své země a zahraniční politiku. Jenže Evropa se vyvíjí a s ní i pocit národní příslušnosti. Už není daný jednou provždy. Globalizace zásadně proměnila přístup k dějinám a ty přestaly být majetkem vítězů. Na to, že ovládali velkou část chudého světa a vnucovali tamním obyvatelům svůj systém hodnot, se dnes velké národy dívají jinak – a tedy i samy na sebe. A také v Česku se na sebe díváme jinak než třeba před dvaceti či padesáti lety. Diskuse o tom, jaký je vlastně vztah mezi národní identitou a evropanstvím, konečně dorazila i k nám.

Staré dobré hodnoty Jedním z mála českých debatérů na toto téma je Václav Klaus, který tvrdí, že evropská identita v minulosti neexistovala a nemá ani smysl ji hledat či vytvářet. Základem pocitu příslušnosti je podle něj vztah k národu. Prezident soudí, že eurofilové jsou v zajetí „své postnacionální utopické vize“ a snaží se evropskou identitu nepřirozeně vydupat ze země. Z jeho textů i slov plyne, že považuje sjednocení nejen za nežádoucí, ale i za nebezpečné. „Podržme si staré, dobré identity a loajality, nevytvářejme nové mýty,“ píše prezident. Co tím ale přesně myslí? Václav Klaus necítí potřebu naše staré dobré identity a loajality upřesnit nebo po nich pátrat. Možná soudí, že jsou každému jasné a nehybné. Pod tím pojmem si ale každý může představit, co se mu právě hodí. Pocit národní příslušnosti je jednak sdílený vztah ke krajině, jazyku a kultuře, sdílený způsob života, což jsou v podstatě intimní témata. Ale také společná historie, tradice a budování státu. A to nic intimního není, jelikož dějiny a státy nepociťujeme, ale tvoříme. Zkusme si představit, že tu za pět nebo deset let budeme mít přesně tu spojenou Evropu, které se Václav Klaus obává: Evropu s ústavou, prezidentem a společným ministrem zahraničí. Čím bude konkrétně ohrožovat naši českou identitu?

Generace intelektuálů se pokoušely češství formulovat, zatímco takzvaně obyčejní lidé ho prostě žili, většinou v mnohonárodním státě. Jazyk jsme resuscitovali uměle, naše kultura se utvářela jako zbraň proti Němcům, ale pro dnešní občany Česka to už není podstatné. Jsme prostě sami sebou ve své vlastní zemi. Jenže bohužel, nejsme Britové a nemáme za sebou devět století parlamentní demokracie a ustálených hodnot, u nichž se vyplatí setrvávat. Ať už jde třeba o školský zákon nebo o rodinné problémy, nikomu z nás nevyvstane v hlavě ten jedině správný model češství: tak to má být, protože se to v minulosti osvědčilo. Historicky vzato jsme sice občas patřili mezi vítěze, ale málokdy to bylo skutečně jednoznačně naše vítězství a naše jasná zásluha. Například ostudný přístup k západním letcům či politickým vězňům z padesátých let svědčí mimo jiné o tom, že ne všichni Češi je pokládají za bezpříkladné hrdiny, a že jsme se tedy, pokud jde o novodobé dějiny, zatím neshodli ani na základních věcech. S naším dějinným odkazem a tradicemi bychom tedy měli zacházet opatrně, protože se na nich neshodujeme. A náš stát? Určitě se s ním většina z nás identifikuje a jsme k němu loajální, jak nakonec ukazují naše daňová přiznání. Tahle loajalita je jistě dobrá, ale stará není. Ke kterému z minulých států bychom podle prezidentova mínění ještě měli být loajální? Ke komunistickému Československu? Václav Havel definoval Českou republiku jako stát navazující na masarykovskou tradici. Jenže masarykovské Československo mělo v základech fatální omyl, který vedl k Mnichovu: zavedlo umělý pojem československý národ. Historická loajalita ke státu je prostě v případě národů zmítaných dějinami zrádná věc. Pocit příslušnosti ke státu a k národu nejsou totéž, a kdo tvrdí opak, ten je přímo na cestě do pekel nacionalistických konfliktů. Lidé prostě nemají na žádné území výhradní právo jen proto, že jsou Češi, Srbové, Arabové či Němci. A tady jsme u jádra věci. Z žádných evropských smluv, institucí či událostí kolem nich neplyne, že by se EU dnes nebo v budoucnosti někomu chystala uloupit jeho národní příslušnost nebo území k životu – naopak. Kulturní diverzita a jazyková či občanská práva velkých i malých národů jsou v EU prvořadou hodnotou a nikdy v dějinách nebyly pod takovou ochranou.

Evropa s hadem na prsou V Evropě žijí lidé, kteří ji k smrti nenávidí. Šok z jejich teroristických útoků na Londýn však může přinést obrodnou krizi. Jak reagovat na život v ohrožení? Na jedné straně stojí masochismus ryze západního střihu: zločinní teroristé jsou v jeho podání ubozí zoufalci, které k extrémním činům dohnala chudoba a bezvýchodnost. Pročpak nechtějí být jako my a s námi? Proč opovrhují nezahalenými ženami? Proč nás nemají rádi? Copak jsme udělali špatně? Vůbec nic. Žijeme stylem, který jsme si po právu sami svobodně vybrali a který znovu a znovu měníme k obrazu svému, protože k tomu máme potřebný prostor. Těžké motorky nebo horská kola, heavy metal nebo world music, Thatcherová nebo Zapatero. Je to v pořádku do okamžiku, kdy se nám onen prostor někdo pokouší sebrat. Pak ovšem končí hravá legrace. Takový konec ale může nabýt podoby sadismu většiny – Kdo není s námi, jde proti nám. Multikulturalismus je absolutní nesmysl odsouzený k zániku. „Každý bude muset přísahat na vlajku a slzet při hymně,“ řekl v den londýnských atentátů bývalý španělský premiér Aznar. Podobné hlasy ještě uslyšíme, ačkoli nám neříkají, jak dnešní fungování Evropy změnit od základů: soužití kultur je evropskou realitou, dnešní Evropa jednoduše multikulturní je. Dobře, všeobjímající vlídnost se neosvědčuje, tvrdé oddělování zrna od plev ale také ne. Není nic špatného na nekompromisním dohledu nad radikálními muslimy, není nic špatného na zákazu organizací a spolků, jež šíří nenávist a vyzývají k násilí. Ale není to samospasitelné. A se záka-

zem islámských extremistů se to má jako s každou jinou radikální skupinou: zahnána do kouta přechází do ilegality, z jejích vůdců se stávají hrdinové, z vrahů mučedníci. Kriminalizace stoupenců násilí ano, ale situaci sama o sobě nevyřeší, tak jako nikdy nepřinesla mír pouhá kriminalizace teroristů z ETA či IRA. Je však důležitým gestem bojovníka, v nějž se pacifisticky naladěná evropská společnost tváří v tvář hrozbě musí znovu převtělit, nechce-li prohrát sama sebe. Máme společné hodnoty, kterých se nechceme vzdát – svobodný prostor, demokracie, možnost seberealizace. Je čas se jich znovu začít aktivně dožadovat proti lidem, kteří na ně nevěří, a připravit se na další oběti. Boj s terorismem jakéhokoli druhu totiž není otázkou měsíců, ale let.

Tvrdě podle pravidel „Kdybychom byli v Izraeli, pošleme bojové vrtulníky a rozstřílíme domy rodin atentátníků napadrť,“ napsal britský konzervativní poslanec a novinář Boris Johnson do týdeníku The Spectator a vzápětí takovou myšlenku odmítl. Taktika zastrašování a odplata mimo zákonný rámec by ani ve vyděšené Evropě zatím mnoho zastánců nenašla. Kdybychom byli Američané, vyhlásíme teroristům válku a vpadneme na jejich území. Ani to není pro Evropu úplné řešení – nepřítel tu už dávno žije s námi. To ovšem neznamená, že nemáme stát po

3

S námi se počítá Tradice češství jsou sice dosti mlhavé, zato česká přítomnost je jasně čitelná a celkem optimistická – a v pohybu. Za patnáct let jsme udělali obrovský skok jako společnost a většinou i jako jednotlivci. Jsme v podstatě bohatí a svobodní. O svou krajinu a jazyk a volný životní styl se můžeme připravit jedině sami, ať už bude Evropa spojená nebo nebude. Pokud se komukoli zdá, že je to jinak, měl by konkrétně říci, jaké nebezpečí pro nás z Evropy plyne. Kritici dnešní Unie říkají, že další integrace Evropy může nastat jen tehdy, když bude vyrůstat odzdola, tedy z vůle lidí. Jenže to bohužel není možné. Ani nejpřesvědčenější eurofil neví, jak může jako jedinec přispět k vytouženému cíli – totiž k jednotné obranyschopné Evropě, založené na rozmanitosti, míru, prosperitě a vážnosti. Tohle není v rukou jednotlivců, je to práce pro politiky. Pro běžného občana není Evropa prioritou, protože je prostě samozřejmostí. To je zrádné pro obě strany – pro evropské nadšence i pro skeptiky. Evropské instituce mohou fungovat sebelépe, ale pokud lidé přestanou chodit k volbám, bude to pohroma. Jedním z důsledků nezájmu občanů o Evropu pak může být přesně to, čeho se euroskeptikové obávají: vznik kliky, která projekt zneužije. Ale tak špatně na tom zatím nejsme, jen si nemůžeme dovolit na takovou možnost zapomínat. V tuto chvíli brání cestě k evropské integraci spousta věcí. Stará Evropa chce sociální model, nové členské země potřebují liberalizaci. Potřeby zahraniční politiky jednotlivých zemí se rozcházejí, a to je vážná věc. Jenže to je přetahování o moc a peníze, které nemá s pocitem národní či evropské příslušnosti vůbec nic společného. My Češi bychom ale neměli zapomínat, že v Evropě se s námi po dlouhé době počítá a že na tom neproděláváme. Otázka tedy nezní jen, co od Unie čekáme a jakou ji za každou cenu chceme mít, ale také co do ní přinést. A to může být právě naše národní identita – od intimního vztahu ke krajině a jazyku až po dosti tvrdou historickou zkušenost. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

boku Američanů v Iráku, ať už si o rozpoutání tohoto konfliktu myslíme cokoli. Rozvrácený Irák teď již nelze nechat na pospas muslimským radikálům. Představa, že se nám za to „odmění“ a nechají nás na pokoji, je šílená. Irák je pouze záminka – když bin Ládinovi muži útočili na New York a Washington, vládl v Bagdádu nerušeně Saddám Husajn. Evropa se musí spojit, teror se totiž lehce přelévá přes hranice. Ochablý kontinent se v pudu sebezáchovy musí probudit z letargie, protože ho energie jiných chytila pod krkem. Máme nepřítele, před kterým si nikdo z nás na cestě Evropou nemůže být jistý životem. Je třeba proti němu použít především zákony, policii a soudy – důsledná hra podle pravidel je přesně tím, co nás od extremistů odlišuje. Při každé jejich změně je ale potřeba mít především na zřeteli lidská práva slušných lidí. Péče o bezpečnost v Evropě by se měla stát dalším pilířem evropské integrace. Evropa v tom ani po útocích v Madridu mnoho nevykonala – ustanovila koordinátora, ale kdo o něm kdy od té doby slyšel? Jediný viditelný výsledek zvýšené snahy o spolupráci, evropský zatykač, se okamžitě stal předmětem rozhořčení nacionalistů snad v každé členské zemi EU. A vývoj po londýnských masových vraždách? Na mimořádnou schůzku svolanou Brity do Bruselu nedorazil ani český ministr vnitra František Bublan ani ministr spravedlnosti Pavel Němec. Symbolika jejich neúčasti na společné péči o bezpečí v Evropě je závažná. Česka se přitom terorismus týká, i když je pravděpodobnost útoků nižší než v jiných zemích. Jsme součástí spolku, s jehož členy vyznáváme společné hodnoty – právě ty, na něž extremisté útočí. Naše členství nás k péči o společné blaho zavazuje. Nemůžeme houpat nohama a starat se o sebe, když vraždí naše sousedy. Neumíme-li útokům vždy zabránit, je symbolika jasně definovaných postojů pro udržení morálky ze všeho nejdůležitější. Jiří Sobota

Q

Jak mají Evropané reagovat na teror šířený jejich vlastními spoluobčany? Máte-li na to názor, debatujte na www.respekt.cz.

Komorous by rád crack li dovážet do Česka tu jinde tak oblíbenou a levnou náhražku kokainu jménem crack, a občany pak postrašil, že až ho dealeři poslechnou, bude tady s crackovými totálně vymaštěnými feťáky opravdu dusno. „Obávám se, že se objeví crack,“ řekl Právu šéf národní protidrogové centrály doslova a do titulku. A aby bylo každému úplně jasno, svou obavu ještě rozvedl: crack (který se v Česku zatím díky nevědomosti a nezájmu narkomanů i překupníků nevyskytuje) je prý totiž co do účinků „stejně stimulativní“ jako kokain – ta podle Komorouse luxusní droga „oblíbená mezi společenskou smetánkou“. Při pohledu na upadající drogový trh v Česku se dá tahle Komorousova novinová óda snadno pochopit, byť ne omluvit. Onen zoufale chybějící crack – a zločinnost nabalená na jím vzbuzenou ničivou závislost – je totiž pro Komorouse a jeho podřízené šancí neztratit policejní výsady, mediální pozornost a peníze z rozpočtu. Takže šéf protidrogové centrály připomíná člověka, který z rádia oznamuje: Obávám se, že mi vykradou vilu. Je to totiž ten vyzývavě luxusní dům hned vedle nádraží a já navíc schovávám klíč pod rohožkou, takže se každý ňouma dostane dovnitř. Že takové chování nedává logiku? Ale ano – pokud za krádeží následuje výplata královské pojistky. Komorous nemá nejmenší signál, že by se dealeři chystali hodit na tuzemský trh crack, on jen průhledně a „v obavách“ ukazuje na rohožku. A měl by ve funkci dopadnout špatně. Jaroslav Spurný

J

e to dobrá zpráva – politici napříště nesmějí pod pláštíkem veřejného zájmu prosazovat prospěch lobbistů nebo svůj vlastní. Ve čtvrtek o tom rozhodl Ústavní soud. Pro majitele pozemků a ctitele vlastnického práva to znamená další naději – ta první přišla letos na jaře, když sněmovna zamítla zákon, který umožňoval urychlené vyvlastnění pozemků.

Není zájem o jezy Na nějaké zajímavé rozhodnutí Ústavního soudu pod vedením Pavla Rychetského se čekalo už delší dobu. Řada jeho verdiktů totiž vyvolala naopak zklamání. Soud například oproti předchozí praxi nadřadil práva státu právu restituenta nebo smetl stížnost sedláka Rejtara z Mostecka na to, že místní politici protizákonně odmítli vypsat referendum o obří továrně, která měla zemědělci vyrůst za humny. Soudci ale minulý týden vyslyšeli podnět skupiny osmnácti senátorů a prohlásili pozměňovací návrh k zákonu o vnitrozemské plavbě z pera poslance Jaromíra Schlinga (ČSSD) za protiústavní. Schling se spolu s ostatními severočeskými poslanci z ČSSD snaží všemi možnými fintami prosadit projekt jezů na Labi a ve sněmovně sáhl po rafinované metodě – prohlásil v zákoně projekt za stavbu veřejného zájmu. Tím vzal lidem, kteří by se kvůli jezům chtěli obrátit na soud, možnost obrany. Jenže podle ústavních soudců o veřejném zájmu mohou rozhodnout jen správní orgány a Schlingovu pasáž zrušil. To napříště omezuje moc politiků, kteří nabyli dojem, že jen oni mají určovat, co je a co není důležité. Nicméně i tak by debata o tom, co to vlastně veřejný zájem je, rozhodně neškodila. Silvie Blechová

4

ČESKÁ REPUBLIKA


Balené vody mají soupeře V pet lahvích je často voda z vodovodu, jen 300krát dražší

I

v české scenerii už je to obvyklý obrázek léta. Turisté ve městech pohupují u boku lahvemi kupované vody, lidé s ohnutými zády vláčí ze supermarketů velká balení téhož a v televizi se jedna za druhou míhají reklamy na ten životně nezbytný zázrak bez vůně a chuti, zato s tím „nejvyváženějším obsahem minerálů“. Není tedy divu, že spotřeba balených vod v Česku letí každým rokem vzhůru, letos se jim však do cesty postavil silný a lákavý konkurent.

Když platí, ať platí V současném parném létě se jede ve Fontei nadoraz. U mašin na plnění vody do pet lahví se střídají lidé na čtyři směny a ještěrky nepřetržitě vozí zabalené palety ze skladu do útrob kamionů. Ty přesto čekají před branami továrny u jihočeského Veselí nad Lužnicí někdy až devět hodin, než se na ně dostane řada. Řidiče ani zaměstnance ovšem frmol nepřekvapuje: jsme přece u největšího dodavatele vod obchodním řetězcům v Česku. Před patnácti lety začínali majitelé v jedné malé hale se slazenými vodami – například známou Deštěnkou – a svou denní produkci vměstnali s přehledem na stovku palet. Dnes jich firma denně vychrlí čtyřicetkrát víc, z toho více než polovinu čisté vody bez příchuti, kterou denně po celé republice rozváží na sto kamionů. Poptávka po neochucené vodě v Česku rychle rostla, a zatímco před pár lety plnila Fontea pětilitrové lahve pramenitou vodou ručně, dnes už mají speciální výrobní linku a denně pustí do oběhu kolem 200 palet jenom těchto velkých lahví. Fontea přitom zvolila strategii odlišnou od většiny ostatních producentů vod – nemá žádnou reklamu. „Ušetřené peníze investujeme raději do moderních technologií, takže můžeme mít kvalitnější a lacinější vodu,“ říká manažer pro jakost Kamil Komůrka. A o láci jde ve Fontei bez pochyb: jejím hlavním

zákazníkem jsou řetězce supermarketů, které vodu z Veselí pak pod svou vlastní značkou prodávají kolem jedné až dvou korun za litr. Paradoxně ale v těchto lahvích najde zákazník často vodu z běžného vodovodu, pouze zbavenou chloru. Fontea má totiž sice své vlastní vrty podzemní vody, ale ze zákona může ročně vyčerpat jen určité množství, takže na polovinu výrobků musí pak používat vodu z vodovodu. „Ano, je to tak – někdy naše voda mívá stejnou kvalitu jako voda z vodovodu, ale jak se říká, peníze až na prvním místě. Takže pokud jsou lidé ochotni za to platit, tak proč bychom ji neprodávali,“ říká pan Komůrka.

„I studny v lese“ Fontea ve své praxi není vůbec sama – naopak, podobnou praxi „doplňování“ produkce z vodovodních rozvodů vyznává řada firem. A kromě finančního rozdílu (litr „vodovodní“ vody stojí kolem čtyř haléřů) tím zákazníka o nic nepřipravují: podle řady průzkumů opakovaných i v současné době se prokázalo, že i balená „originální“ voda často mívá podobnou kvalitu jako běžná voda z kohoutku. Přesto český vládnoucí trend zatím hovoří jasně ve prospěch vod koupených v obchodě. Jejich prodej každoročně roste o 11 procent. Dnes tak vodu z plastu pijí bezmála dvě třetiny všech zdejších obyvatel, kteří jí jenom loni vypili na 875 milionů litrů. „Balené vody jsou u nás na trhu už dvě stě let,“ říká František Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu. „Jenže po většinu toho času šlo pouze o minerálky, které byly brány jako zvláštní nápoj s léčivými účinky.“ Teprve v 80. letech se začalo uvažovat o výrobě vody pro kojence, protože v té době vycházela z některých vodáren nepříliš kvalitní voda. „Potom ale kolem roku 1993 nastal boom, převzatý ze Západu, a lidé začali toužit po balených vodách. Přitom až na malé výjimky je možné pít bez obav vodu z kohoutků,“ říká pan

Kožíšek. Pod ony výjimky spadají například malé obce, které čerpají vodu ze studny v lese, která není dostatečně chráněná. „Ale i tato místa hygiena často kontroluje a správci těchto vodovodů musí ze zákona provádět testy několikrát ročně,“ říká pan Kožíšek. „Pokud zjistí problémy, například sníženou jakost vody, jsou povinni o tom lidi informovat a ti se pak mohou rozhodnout, zda raději sáhnou po vodě balené.“ Všechny vodárenské společnosti jsou navíc povinny podávat lidem informace o kvalitě svého výrobku. Aktuální testy kvality lze najít na webových stránkách větších provozovatelů – například Pražské vodovody a kanalizace informují na www.pvk.cz. Lidé však po balených vodách sahají i přesto, že voda z jejich vodovodů nemá žádnou závadu a je kvalitní. A 150 až 300krát levnější než její kupovaný protějšek, o němž zákazník navíc nemůže tušit, zda nebyl během balení či distribuce vystaven extrémním teplotám, které mohou ovlivnit jeho kvalitu. Minusem kupované vody je také fakt, že je z 90 % balena do nevratných PET lahví, kterých se u nás ročně vyrobí více než 1,5 miliardy (oproti necelým 30 milionům lahví skleněných). Dvě třetiny z nich končí na skládkách či ve spalovnách.

Začnou přemýšlet Podle pana Kožíška je jedním z důvodů, proč lidé přesto raději pijí vodu z plastových lahví než z kohoutku, to, že zbohatli a začali být rozmařilejší, a že jim chlorovaná voda prostě nechutná. Velký vliv ale měla a má především reklama. Na tu vydávají výrobci vod desítky milionů korun. Například Karlovarské minerální vody vydaly jenom letos v lednu téměř 19 milionů korun jen na propagaci v televizi a zařadily se tak mezi deset největších zadavatelů televizní reklamy vůbec. Konkurence, která vyrábí vodu Korunní, pak za 160 reklamních spotů zaplatila bezmála 80 milionů korun a rázem se z pozice

neznámé firmy vyhoupla mezi ty nejprodávanější. „U těchto reklam funguje jednoduchá psychologie. Stačí vyvolat u diváka pocit, že právě tato voda pochází z těch nejčistších přírodních zdrojů, a přidat nějaký snadno zapamatovatelný prvek – jako třeba že příroda regeneruje,“ popisuje strategii výkonný ředitel Asociace komunikačních agentur Jiří Janoušek. „Důvodem úspěchu je i to, že se kolem těchto produktů vytvořila zvláštní magie, jaká voda má optimální složení prvků, co je pro člověka to nejlepší složení a podobně – to lidi láká.“ Ale stejně jako počátkem devadesátých let začali Češi kopírovat západní trendy v pití z plastových lahví, tak se dnes začaly vodárenské společnosti inspirovat Západem a vyrazily do protiútoku. Když při letošních průzkumech zjistili pařížští úředníci, že přes 50 % obyvatel této metropole pije balenou vodu, začal magistrát zdarma rozdávat skleněné karafy, aby tak lidem připomněl, že voda z kohoutku je stejně dobrá jako ta balená. Podobně se do kampaně pustili i v Holandsku, přestože spotřeba balené vody je tam nižší než u nás. V českých domácnostech rapidně klesá spotřeba vody a blíží se „hygienickému minimu“ 100 litrů na den a osobu, které stanovila Světová zdravotnická organizace (tento limit – z pozice běžného Afričana ovšem poněkud nereálně a nadsazeně – stanovuje množství vody nezbytně nutné na koupání, sprchování, vaření, praní a pití). Kampaň „pijte vodu z kohoutku“ u nás zahájily Severočeské vodovody a kanalizace, jejichž vodovodní produkt se může chlubit hodnotami srovnatelnými s kojeneckou vodou. A přidali se i další producenti. „Vodárnám, které až dosud svoji vodu vůbec nehájily proti té masivní reklamě z druhé strany, může tahle kampaň hodně pomoci,“ říká již citovaný šéf AKA Janoušek. „Lidé začnou uvažovat nad tím, zda není zbytečné kupovat, tahat domů a pak složitě vyhazovat něco, co si přitom skoro zadarmo a ve stejné kvalitě můžou pustit doma z kohoutku.“ Eliška Bártová

Q

Drama jednoho sexuálního života Soudce označený za odběratele pedofilního porna nechce odevzdat talár – a Vrchní soud s tím souhlasí. Jak je to možné? Tady je odpověď. „Proč to zase otvíráte? Všechno jsem již řekl,“ říká Josef Košela (47) unaveným hlasem do telefonu. Po naléhání nakonec souhlasí se schůzkou v jedné z kaváren nedaleko svého letenského bytu. A tam znovu vypráví svůj příběh. Objednaného nápoje se po celou dobu rozhovoru ani nedotkne. V jeho kulatém obličeji se ale chvílemi objeví rysy rozhodnosti. To když mluví o své práci, o kterou se rozhodl porvat. Nejprve ale ve stručnosti, jak to celé začalo. V roce 1998 se pan Košela potom, co mu ujel vlak, seznámil při autostopu se sympatickým chlapíkem, který se nabídl, že mu sežene nějaké vzácnější komponenty na domácí počítač. Svůj slib splnil – a když se po telefonu blíže seznámili, nabídl i jiné zboží: homosexuální pornografické kazety, které prý jako sběratel už léta shromažďuje. Soudce Košela, sám gay, nabídku přijal a začal si u nového známého objednávat. Ze sběratele videokazet se ale později vyklubal výrobce porna – a to i filmů s nezletilými chlapci. V té době již podle policejního záznamu Košela žádné zásilky od svého dodavatele nedostával, nicméně při „producentově“ zatýkání a domovní prohlídce našla policie soudcovo jméno na seznamu odběratelů. O případu referoval letos v únoru deník Právo a napsal, že mezi klienty moravské pedofilní sítě jsou policista, učitel a pražský soudce. Zmínka o tom posledním zvedla ze židle předsedu pražského městského soudu Jana Sváčka: rozzlobený muž vypátral přes své kontakty na úřadech Košelovo jméno a ještě ten den si jej předvolal k vysvětlení. „Zatmělo se mi před očima a vím, že jsem jenom hlesl – proboha já jsem gay, ale děti mě nezajímají,“ vzpomíná na tu chvíli odhalený soudce. Ve snaze obhájit se pak ještě nadřízenému řekl, že mladistvé pod patnáct let nevyhledává a že je nemá ani na kazetách.

Umění vcítit se Věková hranice herců v pornografických materiálech je ovšem v zákoně stanovena na osmnáct let. Předseda Sváček tedy nabyl dojmu, že se mu jeho podřízený přiznal k odběru dětské pornografie – a sepsal na Košelu kárnou žalobu. Když pak ten samý den navštěvuje „soudce-pedofila“ i televize Nova a zděšený muž ukazuje novinářům svou sbírku kazet s vysvětlením, že nikomu z herců není méně než osmnáct let, je to pro doktora Sváčka definitivní důkaz viny: Košela lže a záměrně mění své výpovědi. „Byl jsem v šoku a zmatený, proto jsem uvedl patnáct let,“ vysvětluje Košela. „Ale když je na kazetách uvedeno, že je hercům osmnáct, nemohu to přece ověřovat.“ Nicméně na vysvětlování už bylo pozdě. Aféra se soudcem zvrhlíkem začala žít svůj vlastní život. Do hry se vkládá ministr spravedlnosti a zbavuje Košelu funkce místopředsedy soudu. A mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun rychle přichází s prohlášením, že „z policejního spisu vyplynulo, že na kazetách vystupovali i nezletilí chlapci“. To v té chvíli ale nemohl nikdo vědět – a neví to ostatně dosud. Policie zabavila u dodavatele kazet Bartošíka jen útržky se zaplacenou částkou, obsah prodaných kazet není znám. Proto taky Vrchní soud k dnešnímu dni všechny návrhy na zbavení Košely soudcovské funkce zamítl, protože o žádném jeho zapletení do pedofilních hrátek neexistují důkazy. A co se změny výpovědi ohledně věku herců týče – tam je podle Vrchního soudu na vině fakt, že soudce Košela byl při rozhovoru s nadřízeným ve velkém stresu a nedopustil se chyby záměrně. Předseda Sváček s tím nesouhlasí: „Řekl mi, že těm mladíkům na kazetách bylo patnáct let, takže podle mě je vinen.“ Podobně se na věc dívá i šéf soudcovské unie Jaromír Jirsa: „Tato kauza vrhá špatné svět-

Soudce Košela: Děti se nekonaly, porno zůstalo. Co s tím? FOTO LUDVÍK HRADILEK

lo na celou justici, a proto by podle mého názoru měl pan Košela rezignovat.“ Nicméně pokud vezmeme zprávu o neexistenci „pedofilních“ důkazů vážně, zní otázka případu Košela následovně: Je přípustné, aby funkci soudce zastával člověk, který si kupuje pornografii? „Na to nebudu odpovídat,“ říká Jaromír Jirsa. Proč? „Nechce se mi, prostě proto.“ V útrobách jeho domovského soudu vzpomínají spolupracovníci na Košelu jako na hodného člověka. „Kdybych měl jmenovat charakteristickou vlastnost, byla to asi jeho schopnost vcítit se do pozice znesvářených stran,“ říká Tomáš Mottl, který Košelu nahradil ve funkci místopředsedy soudu. Podle jeho slov byl Košela na soudě vnímán jako samotář, o kterém se dlouho vědělo, že je gay. „Pro mě to byl příjemný šéf. To, co z něj udělala média, je sprosté,“ říká Gabriela Dojčarová, zapisovatelka soudu, která s Košelou pracovala čtyři roky. Samotný soudce Košela je dnes na nemocenské doma ve svém čtyřicetimetrovém bytě,

kde žije se svou nemocnou matkou. Potácí se v depresích, ale vzdát se nechce. Podle svých slov je jeho život tvořen prací a péčí o matku. Nemá žádného partnera a video mu nahrazuje jeho sexuální život. „Žiju pro práci a matku. Nikdy ji nedám do ústavu. Nic špatného nedělám, jsem gay, ale to přece neznamená, že kvůli tomu nemohu dělat soudce.“ Zprošťující rozhodnutí Vrchního soudu ještě není pravomocné – předseda Sváček se proti němu může do konce tohoto týdne odvolat. „Rozmyslím se až poté, co prostuduji spis,“ říká šéf pražských soudců. Pokud bude jeho odvolací verdikt kladný, bude o případu soudce Košely definitivně rozhodovat Nejvyšší soud. Jan Kovalík

A jak se jeví případ soudce Košely vám? Řekněte nám to na www.respekt.cz.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA


5

Nový šéf policie je na spadnutí Ve hře zůstala tři jména

L

ibor Lochman, Jan Beroun, Vladislav Husák. To jsou dnes hlavní favorité v závodu o křeslo policejního prezidenta. Ministr vnitra František Bublan je dal na soupisku už před třemi týdny a vyzval opoziční představitele k protinávrhům. Ale nikdo se neozval. Stejně tak zcela utichla „nadstranická“ diskuse o koncepci změn v policii. Přesto bude tento problém jedním z nejžhavějších a nejdůležitějších témat letní sezóny.

Čekám, až poprosí Zákon umožňuje ministru Bublanovi rozhodnout o postu policejního prezidenta a policejních změnách bez rady kohokoli dalšího. Jenže všichni zainteresovaní politici už před třemi týdny oznámili, že katastrofální fungování policie vyžaduje spolupráci a dohodu na parlamentní půdě. Ta zatím začala i skončila jednou schůzkou ve výboru pro obranu a bezpečnost, na kterém Bublan navrhl své prezidentské kandidáty a požádal o další jména. Žádná nepřišla. „Ode mě nějaké návrhy nemůžete očekávat, okamžitě by to bylo bráno jako nepřípustný politický tlak,“ říká k tomu stínový šéf rezortu vnitra z ODS Ivan Langer. Nicméně diskuse – až ji Bublan zorganizuje – je Langer ochoten se účastnit, protože policejní sbor „není v dobrém stavu a vyžaduje zásadní reorganizaci“. Žádnou aktivitu nebude vyvíjet ani šéf výboru pro obranu a bezpečnost Jan Vidím (ODS). „Když ministr přijde s jasným návrhem, tak debatovat budu,“ říká. Podle kuloárních informací z ODS partajní stratégové usoudili, že není v zájmu strany napomáhat zlepšení neutěšené situace v policejním sboru, protože kritika policie a obava o bezpečnost občanů bude jedním z hlavních taháků blížící se předvolební kampaně. Přesto chce Bublan slyšet názor poslanců na mimořádném zasedání výboru v půli srpna. Podle informací z ministrova okolí je dnes jeho hlavním kandidátem na křeslo policejního prezidenta Libor Lochman, současný šéf Útvaru rychlého nasazení (URNA), speciální protiteroristické jednotky, která bývá nasazována i při zatýkání nebezpečných zločinců (asistovala i při zatčení Radovana Krejčíře, poté místo opustila a jeho útěku nebyla přítomna). K policii Lochman nastoupil z postu prokurátora v roce 1990, do roku 1996 pracoval v protidrogové centrále Jiřího Komorouse, pak se stal šéfem URNA, útvaru, který se pravidelně připravuje s jednou z nejelitnějších světových policejních jednotek, britskou SAS. A který získal v posledních letech renomé při ochraně českých diplomatů v Iráku. Lochman, pobývající teď stejně jako další dva kandidáti na dovolené, nepatří podle expertů k žádné „mocenské skupince“ v dnešní policii. Nemá nic společného s policisty podezřelými ze spolupráce se zločinem, ani s končící předlistopadovou garniturou policejních šéfů – nemihnul se ani ve službách

StB, jak na základě nepřesných informací napsal nedávno Respekt. Přes počáteční odmítnutí má prý o místo zájem. Druhý zmíněný kandidát Jan Beroun začal sloužit na kriminálce krátce před listopadem 1989. V devadesátých letech byl šéfem nelegálů – policejních agentů vysazovaných do kriminálního prostředí. Po čistkách ministra vnitra Grosse v roce 2002 policii opustil – důvodem byl jeho neúspěch v soutěži o post náměstka policejního prezidenta, který později obsadil Grossův člověk Jaroslav Macháně. To je dnes jeho plus, neboť právě lidé, kteří přišli do vedení policie za Grosse, nesou největší odpovědnost za současný stav policie. Beroun pak přešel do rozvědky a má na starosti zahraniční operace. „Nemám o post prezidenta zájem, chci dodělat svou práci na rozvědce,“ řekl Beroun médiím před třemi týdny. Vlivný sociálnědemokratický poslanec Miloš Titz, který ho do funkce prosazuje, je ale přesvědčen, že názor změní. Nejmenší šanci vyhrát má současný náměstek prezidenta Koláře Vladislav Husák. Před dvěma lety v Praze řidič jeho vozu havaroval a odmítl po nehodě kontrolu na alkohol. Husák sice v autě nebyl, ale je dokázáno, že chvíli po havárii telefonoval na operační středisko. Prý se chtěl informovat o stavu svého řidiče. Spíš chtěl nehodu utajit, neoznámil ji ani svému nadřízenému Kolářovi, který chvíli před tím vydal rozkaz, že každý policista chycený za volantem s alkoholem v krvi musí policii opustit. Husákův řidič ale ve službě zůstal. Než se v roce 2002 stal Husák Kolářovým náměstkem, pracoval ve významné funkci v pražské policii. Tam spolupracoval s lidmi, kteří jsou dnes vyšetřováni za spolupráci s gangstery.

Věc pro všechny Na úvod zmíněná nekomunikativnost politiků sice vypadá, že mocenští představitelé vyměnili veřejný prospěch za stranické zájmy. Jenže ještě stále je naděje, že všechno nakonec skončí dohodou. Ministr vnitra jasně oznámil, že zamýšlí provést velkou reorganizaci policie, kvůli schopnosti a ochotě nového šéfa pohnout se stavem policie je důležité znát brzy jeho jméno. Reorganizace sahá od propuštění stovek zbytečných úředníků na policejním prezídiu přes zrušení nebo sdružení jednotek, které pracují na závažných zločinech, po sjednocení pravomocí – to vše proto, aby se dokázaly jednotky vzájemně o vyšetřování informovat, aby nepracovaly na zločinech souběžně, nelezly si do zelí a vzájemně se kontrolovaly, zda náhodou nespolupracují se zločinci a nedodávají jim informace. Bublanovi lidé už prý začali pracovat na analýze, kudy informace ke zločincům unikaly, na koncepci nového schématu policie a uvažuje se i o přestavbě ministrovy inspekce, protože ta současná nedokáže závažné zločiny policistů vyšetřit. To vše může změnit tvář policie na roky. A dnešní stínoví šéfové, jako je Ivan Lan-

Biskupy sněm nadchl, laikové se bouří Měla to být největší událost v novodobých dějinách zdejší katolické církve. Podle kritiků ale sněm jen rozšířil propast mezi laiky a vedením. Sněm nejvlivnější církve se připravoval dlouhých devět let a podle plánů pražského arcibiskupa, kardinála Miloslava Vlka měl zdejší tisíciletou katolickou komunitu postavit na nohy: zastavit úbytek jejích členů, odstranit časté napětí mezi klérem a laiky a v neposlední řadě také vyburcovat všechny věřící k větší aktivitě a otevřenosti vůči společnosti. Vrásky na čele českého katolického primase byly pochopitelné: církev dlouhodobě zápasí s žalostně nízkou důvěrou veřejnosti; lidí, kteří se k ní hlásí, rychle ubývá (od počátku devadesátých let poklesl jejich počet o 13 %, na nynější 2 741 000) a klesá i počet pravidelných návštěvníků bohoslužeb (dnes jich není ani půl milionu) stejně jako těch, kteří sebe nebo své děti nechávají pokřtít.

Čemu věří věřící „Když komunisté pozavírali biskupy a kněze do lágrů, zvykli si aktivní věřící organizovat řadu věcí sami.

A bez pokynů shora se začali angažovat i po listopadu,“ říká brněnský katolický aktivista Marian Veselý (33). Ti, kteří dříve připravovali bytové filozofické a teologické semináře, tajně organizovali pomoc rodinám obětí režimu nebo pašovali duchovní literaturu, se tak pustili pod církevní hlavičkou do zakládání škol, nemocnic a domovů pro seniory. V severních Čechách a na severní Moravě vyrostla z jejich iniciativy řada center, která se aktivně věnují romským dětem, na jihu Čech se rozběhla pomoc prostitutkám a dobré jméno si u široké veřejnosti svými aktivitami získala i katolická Charita. „Lidé, kteří se do toho pustili, žádné povzbuzení k aktivitě a otevřenosti nepotřebují. Formální katolíky zase samozřejmě žádný sněm nezajímá. A ti, kteří nostalgicky sní o poměrech, jaké v církvi panovaly za rakouské monarchie, se naopak snažili akci zabránit,“ vysvětluje Marian Veselý, proč byla řada znalců církevních poměrů od počátku skeptická k tomu, že by chystaný sněm mohl něco v české církvi změnit.

Není v žádném klanu – a místo by vzal. (Libor Lochman.)

FOTO MAFA / DAVID NEFF

ger, kteří by po eventuálním vítězství ODS mohli po příštích volbách zasednout do reálných vládních křesel, dobře vědí, že za rok nebude možné právě reorganizovanou policii znovu přestavovat. Tato hrozba by tudíž mohla ODS přinutit ke spo-

lupráci navzdory přesvědčení, že čím horší bude policie teď, tím lepší budou pro opozici volební výsledky potom.

Jeho slovům dává za pravdu i postoj druhého muže zdejší hierarchie, konzervativního olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ten od počátku dával otevřeně najevo nechuť naslouchat požadavkům laiků a jejich kritickému hlasu. „Věřící od sněmu očekávají možnost prosazení vlastních představ, ale nepočítají s tím, že by měli měnit svou představu, že by se měli zabývat naukou církve,“ povzdechl si v době příprav akce v Katolickém týdeníku. Přesto se nakonec v roce 1996 podařilo reformistům ve vedení české katolické církve svolání sněmu prosadit. Řada aktivních věřících to pochopila jako signál, že nastává šance změnit řadu věcí k lepšímu. Do příprav akce se tak ve více než sedmi stovkách skupinek ochotně pustilo přes deset tisíc lidí, kteří se snažili najít místa, s nimiž je třeba něco dělat, nemají-li katolíci dále ztrácet kredit. „Mluvíme jazykem, kterému téměř nikdo nerozumí. Potýkáme se s mentalitou ghetta, mnozí představitelé i prostí členové jsou bojácně zalezlí do jakési církevní ulity, z níž pohlížejí na svět s jeho demokratickými prvky jako na strašidlo, na něž je hrůzné pomyslet,“ varoval v katolickém tisku své souvěrce například historik Jiří Hanuš z brněnského Centra pro studium kultury a demokracie. Záhy se ale ukázalo, že ani ti, kdo sněm prosadili, příliš o pohled do zrcadla nestojí. „Věřil jsem, že vše je organizováno s dobrou vůlí pohnout s řadou bolavých a neřešených věcí,“ vzpomíná královéhradecký fyzik Jaromír Matěna, jeden z nejaktivnějších lidí, kteří se zpočátku podíleli na přípravě akce. Brzy však podle svých slov pojal podezření, že nejde o víc než pověstnou Potěmkinovu vesnici. „Naše analýzy a studie nikoho z vedení nezajímaly. Přestal jsem věřit, že sněm bude k něčemu dobrý,

a rezignoval,“ popisuje své vystřízlivění Jaromír Matěna. Podobně se zachovaly desítky dalších lidí. Jejich skepsi posiloval i fakt, že se sice konečných dvou zasedání sněmu mělo účastnit více než sto delegátů, právo rozhodovat si však kolegium biskupů vyhradilo pouze pro sebe.

Jaroslav Spurný

Q

Bylo to historické Minulý týden sněm skončil. Hierarchie si jej nemůže vynachválit a hovoří o přelomové události, která nemá v dějinách českých katolíků obdoby. „Byla to historicky jedinečná zkušenost vzájemné spolupráce biskupů, kněží i laiků. Při výměně názorů vznikala atmosféra opravdové církevní rodiny,“ zhodnotil jej spokojeně kardinál Vlk. Laici jsou však podstatně zdrženlivější. „Měl jsem za to, že vedení nás bude na sněmu brát opravdu vážně. Pravdou je ale opak. Celá akce spíš pohřbila naději, že by to tak někdy v dohledné době mohlo být,“ říká například syn ústavního soudce Miloslava Výborného Marek, který se podílel na přípravě sněmu. Příklad? Požadavek, aby se církev v závěrečném dokumentu omluvila za to, že její část kolaborovala s komunistickým režimem, hierarchové neschválili. A postěžovali si, že problém vidí naopak především v malé ochotě laiků něco pro církev udělat. Ti jsou však přesně opačného názoru. „Nemyslím si, že by laici byli líní a pasivní, znám dost těch, kteří mají chuť se angažovat,“ oponuje studentka Ludmila Hamplová, která při škole pomáhá v České katolické charitě. „Potíž je spíš v tom, že duchovní nejsou ochotní laiky prakticky k ničemu pustit.“ Josef Greš

Q

6

LE TN Í SE RIÁ L:

MÍSTA A LIDÉ, KTEŘÍ VZRUŠILI ČESKO


Jak se dostat z Mexika Návštěva v místě, kde tajné strážce hranic vystřídali beatboxeři

P

řesně na půl cesty mezi Prahou a Vídní, jen pár kilometrů od rakouských hranic, leží renesanční skvost, z jehož okrasných štítů a ozdobných fasád přechází zrak. Malebné Slavonice, ideální místo pro letní zastávku. Přes veškerou starobylost a krásu nemluví však místní o městečku jinak než o Mexiku. „Proč Mexiko? Protože tady všichni hulej,“ říká nadšeně dredatý mladík v místním klubu. V okolí sice vane marjánka, s pravým významem přezdívky je to ale trochu jinak. Ta odkazuje k temné historii úžasného místa, kdy se zasvěcenci snažili popsat exoticky znějícím jménem jeho tvrdost, zaostalost a nebezpečí. Dnes je všechno jinak. Kdo se náhodou dostal do Slavonic teď počátkem léta, musel mít dokonce dojem, že je to kulturní metropole oblažující celý region.

Rozpůlená žena Anna-Marie Bognerová (20), studentka z Vídeňské akademie výtvarných umění, pečlivě obepíná střídavě průhlednými a černými fóliemi prostor mezi stromem a jakýmsi sloupem na dolním slavonickém náměstí. Z oken ji pozoruje několik usedlíků, mezi nimi i Miroslav Fabeš (67).Ten nakonec vychází ven a zvědavě, ale opatrně, jakoby po špičkách dílo obchází. „Co to je,“ ptá se pak nesměle přes tlumočníka. „Je to rozpůlená žena se skoliózou,“ říká umělkyně o svém abstraktně vyhlížejícím kuse. „Ale každý může dílo vnímat, jak chce.“ Pan Fabeš ještě chvíli „sochu“ pozoruje a pak tiše odchází. Pro něj jsou tyhle barevné zážitky ve slavonickém centru stále ještě nezvyklou novinkou. Když sem před šedesáti lety přišel s rodiči z nedaleké vesnice, šlo o úplně jiné město. Chvilku předtím Češi v divokém odsunu vyhnali všechny místní starousedlé Němce, dvě třetiny obyvatel. Takže Fabešovi si zabrali prázdný dům na náměstí a zůstali. Téměř pod okny jim na půlstoletí zaklapla železná opona. Každý druhý soused byl pohraničník, pomocník veřejné bezpečnosti nebo tajný, kontroly na denním pořádku, nikdo cizí tady neměl co dělat. Lidé se učili být bdělí a pokud možno ihned udat jakéhokoli cizáka. Drsné poměry plné agresivity a běžného zavírání do kriminálu za sebemenší přestupek daly vzniknout v těch nejtemnějších padesátých letech přezdívce Mexiko (rodáci se na tom shodují, i když nikdo přesně neví, kdo a proč vybral zrovna tohle slovo). Pan Fabeš dělal v téhle orwellovské končině celý život u dráhy. Z minulosti mu utkvěla jedna výrazná vzpomínka: „Jednou s námi ve vlaku jela nějaká Holanďanka. Prohlíželi jí pas. Měla tam razítka z celého světa. Ale do Slavonic ji nepustili. Ti policajti se s ní navíc neuměli ani domluvit. Byla to ostuda.“ Dnes tedy Holanďan ani nikdo jiný při vstupu do Slavonic nemá nejmenší potíže. A výstava před domem pana Fabeše je součástí velkého festivalu, který ve městě společně se studenty vídeňské Akademie a místními lidmi uspořádala malířka Alena Schulzová. Slavonice, respektive jejich část zvaná Maříž, jsou jejím domovem zhruba deset let, od té doby, kdy se rozhodla vrátit z vídeňské emigrace. Paní Schulzová tenkrát projížděla českým pohraničím náhodou a Slavonice s Maříží byly její „láskou na první pohled“. Koupila zde rozpadlý statek a na náměstí si otevřela maličkou kavárnu La Petite Mort, což je v podstatě její hobby. Živí se ilustrováním rakouských učebnic a je hrdá, že podle jejích obrázků ve slabikáři se učí tamní děti. „Před kavárnou často sedávali místní mladí, neměli žádný nápad, jen pocit, že jsou tady zahrabaní,“ vzpomíná malířka, která se pro ně rozhodla něco udělat. První ročník čtyřdenního festivalu, který nese jméno její kavárny, je ohromující a Slavonicím jej může závidět kdejaké velkoměsto. Na náměstí vytváří podivné elektronické zvukové krajiny přední rakouská laptopová skupina Dynamo, v blízkém kulturáku experimentuje čerstvý objev vídeňské hudební scény Gustav, bývalá škola je nabitá výtvarnými instalacemi, a to všechno doplňují tři galerie na náměstí, kde vystavují například studenti z pražské AVU nebo místní umělci včetně Schulzové. Před slavonickým chrámem se odpoledne střídají rakouské a lokální kapely na otevřeném pódiu. Totéž pokračuje až do rána v kulturním domě těsně za hradbami města. Na provoz dohlíží šéf kulturáku Čestmír Palán (54). „Dneska určitě nepůjdu spát, je to první ročník a já musím dávat bacha,“ říká ve své kanceláři kousek od sálu, kde bouří první kapely. Jeho příběh je zajímavý, v mnohém typický pro

Inspirace pro „zahrabanou“ mládež. (Roni Pfisterer s visačkou uprostřed, za ním slavonické náměstí. Rozpůlená žena není vidět.) FOTO KAREL KILIAN

místní obyvatele. Je to bývalý rocker a v šéfování kulturnímu klubu má dlouholetou praxi. „Abych tu práci mohl dělat, musel jsem v 70. letech vstoupit do partaje, ale tam byl tehdy skoro každý, takže se to tak nebralo,“ říká Palán. Pořádal prý tehdy taky zajímavé akce, ale nesměly na nich hrát kapely bez zřizovatele. Jinými slovy ty, které neprošly komunistickou cenzurou. „Dráty mi dnes připadají pochopitelně divné, ale taková byla doba a my jsme na ně byli zvyklí. Kde se to v lidech bralo? Škola to do nás tloukla. Všichni to brali jako normální. Informace o něčem jiném měli jen vysokoškoláci. My jsme třeba nevěděli ani o procesech. A dráty nebyla naše vina. Byla to vina režimu, ten je tady postavil,“ přemítá vedoucí kulturáku, jenž je zároveň slavonickým zastupitelem – jako nezávislý na kandidátce KSČM. „Oslovili mě,“ vysvětluje barvu svého politického krytí. „Ale myslím si, že na takovém malém městě, jako jsou Slavonice, nehraje politická orientace roli.“ Nějaké nebezpečí z KSČM taky „díky změněné mezinárodní i domácí situaci“ už podle zastupitele Palána nehrozí. „Bát se návratu padesátých let je jako bychom se báli návratu útrpného práva v církvi,“ míní šéf slavonického kulturního domu.

Od renesance k beatboxu Sochař Roland Pfisterer (30) zvaný Roni dohlíží na organizaci festivalu z rakouské strany. Spolupráci s Palánem si nemůže vynachválit: „Je otevřený a pružný, jedním slovem skvělý,“ říká Roni. Co říká na jeho bývalé angažmá na dru-

Sejdeme se v Němcové Na samostatný, v mnohém fascinující a svým způsobem ubohý příběh vydá historie názvů slavonických ulic a náměstí. S divokým během minulého století se jména střídala jako na běžícím páse. Tradiční Horní náměstí se za „čechizace“ po roce 1918 stalo Masarykovým, za nacistické okupace pak Henleinovým. Dolní náměstí čechizaci přestálo, ale pak sklouzlo na Hitlerovo. Po komunistickém převratu vystřídal Henleina na jmenovkách Gottwald a Hitlera Stalin. „A nikomu nebylo nápadné, že je to pakárna. Ani mému otci, který to budoval,“

hé straně barikády? „Je to zajímavý paradox. Ale jeden můj kamarád byl taky deset let skinhead a nechal toho. Lidé se mohou změnit.“ Jako umělce jej ve Slavonicích baví protínání tří časových rovin: „Na náměstí máte renesanci, za branou typický komunistický kulturák, a mezi tím se odehrává současnost s laptopy,“ říká sochař. V programu koncertů je i několik místních kapel – například mladí beatboxeři Turbo deli, kteří veškeré hudební zvuky vytvářejí pomocí hlasivek. Aktivně se zapojují do dění a jejich frontman nakonec úspěšně jamuje s rakouskou kapelou. Publikum je u vytržení. Jinak ale situace mladých není ve Slavonicích nijak růžová. Restaurátor Daniel Chadim (28) je kritický zvláště vůči radnici, kterou dnes ovládají znovu komunisté. „Jsme ve vleku minulosti, vládnou tady převážně zatuhlí lidé bez pružnosti – bývalí vedoucí ze státních statků nebo opraváři televizorů. Starosta si například donedávna pletl Unesco s Evropskou unií,“ kroutí hlavou restaurátor, který se tady narodil, ale studoval v Litomyšli a kroky tamní radnice dává za příklad. Zdejší radní podle něj prostě nedokáží docenit, co město má, nedokážou sehnat peníze, jsou líní a brání se změnám. V jejich pasivitě se zračí minulost, kdy jako noví majitelé přišli k domům jako slepí k houslím. „Chybí tady citlivý vztah k místu, vědomí, kde člověk žije a co s tím souvisí. Oživení proto do města přivážejí Brňáci, Pražáci nebo Italové,“ dodává Chadim. Podobně mluví spousta dalších mladých lidí, jejichž touhou je převážně zmizet odsud, uniknout zdejší „zahrabanosti“ a také – možná především – nezaměstnanosti.

říká u svého domu poblíž Horního náměstí slavonický rodák Zdeněk Žampa. „Tohle bývávala odjakživa Rose Gasse – Růžová ulice. Pravděpodobně tady byly masné krámy a po ulici tekla z jatek růžová voda. Dneska je to ulice Boženy Němcové. Ale proč? Nechápu. Kdyby to byla ulice Marie Terezie, tak je to jasné, ta tady projížděla. Ale Němcová? Všechna čest Babičce, ale její kraj je přece úplně někde jinde.“ Pan Žampa se věnuje intenzivně historii městečka, pracuje pro blaho obce ve slavonické Renesanční společnosti a podílel se na vydání velmi ceněného průvodce městem a okolí. Projít se s ním po zdejších klikatých uličkách a poslouchat zasvěcený výklad je skutečně

Velkým podnikům se totiž zatím v okolí nedaří, malí podnikatelé se ještě moc nerozvinuli, platy jsou mizerné a turistická sezóna trvá jen tři měsíce. „Ano, situace byla špatná a vyvrcholení někdejší pasivity je asi nyní,“ říká radní Jan Beneš (Volba pro Slavonicko), který je ve funkci dva roky. „Donedávna tady nebyl ani schválený územní plán, takže investice nebo firmy se nehrnuly. Plán je už schválený a firmy přilákáme. A živnostníci už tady mají lepší zázemí – nakonec i pan Chadim dostává od radnice zakázky,“ dodává Beneš.

Připraveni na Dyji Lamentace nad pasivitou slavonických „starších“ je dnes opodstatněná jen zpola. Docela probuzená se totiž jeví místní střední generace, která pro své aktivity založila několik občanských sdružení. Příkladem je zmíněný radní Beneš a jeho neziskovka Volba pro Slavonicko: „Otevřeli jsme přeshraniční plavbu po řece Dyji. Zatím sice musíme žádat o každý den provozu do Prahy, ale až vstoupíme do Schengenu, budeme připraveni a vytvoříme nová pracovní místa,“ říká radní Beneš, který se živí jako učitel ve zdejší základní škole. Budoucnost Slavonic se zdá být nadějná. A organizátorka letošního festivalu Alena Schulzová si věří: „Sice jsme prodělali, Roni skoro sto tisíc, já o něco míň, ale akce splnila svůj účel: inspirovala zdejší mládež. Už se těšíme na příští ročník, většina umělců chce přijet znovu.“ Jaroslav Pašmik

zážitek. „Tady na téhle ulici jasně vidíte, jak se vine a že je dlouhá. Taky se jednoduše Dlouhá (Lange) jmenovala. Ale komunisti z ní udělali Švermovu, a tak je to dodnes.“ Žampa se pokusil přesvědčit zastupitele o návratu ke starým názvům, ale ztroskotal. „Prý by to bylo drahé, kdyby si obyvatelé museli měnit občanky,“ říká. Všichni jeho „úchylku“ chápou, tedy kromě policie a radnice, odkud mu neodpovídají na dopisy, když tam coby zpáteční adresu napíše Růžová. „Prý neví, odkud to přišlo,“ říká rebel. Podle něj připomínají stálé změny názvů přetahování puberťáků. „Čouhá z toho malá sebedůvěra. Sebevědomý člověk by přece takové manévry nepotřeboval.“

Q

INZERCE


CHORVATSKO pobyt u moře včetně výletů NÁRODNÍ PARKY Plitivická jezera * Kornati * vodopády řeky Krka * Zadar 7x hotel s polopenzí, 2–3 lůž. pokoje, bus, průvodce 9.–18. 9. super cena neváhejte POZNÁVACÍ zájezdy 9.–13. 9. PIENINY plavba po Dunajci na vorech 10.–11. 9. Romantická cesta údolím WACHAU 15.–20. 9. SLOVINSKO země zeleně a hor 16.–18. 9. Krimmelské vodopády, BERCHTESGADEN 30. 9.–2. 10. ZÁMKY Ludwiga II. Bavorského 7.–10. 10. BENÁTKY 1x hotel 27.–30. 10. FLORENCIE 25.–26. 11. VÍDEŇ a vinný sklípek

7490 Kč 4300 2450 6280 4500 2990 2790 3490 1690

Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč

RAKOUSKO „na míru“ ubytování kdekoliv kdykoliv od 480 Kč letní lyžování * turistika * koupání AKCE 2 dosp. + 2 děti týden ubyt. včetně programu

od 12 100 Kč

jižní Itálie KALÁBRIE průzračné moře, členité pláže, super ceny apartmány s kuchyňkou pro 2 až 6 osob

od 800 Kč/osoba/týden

velký výběr zlevněných zájezdů LAST MOMENT v CK CK CONTI s. r. o., Jindřišská 30 (kousek od věže), 110 00 PRAHA 1 Tel: 224 23 60 28, 224 23 01 20, Fax: 224 23 74 38 Eurotel: 724 044 055, www.ckconti.cz

Příjem inzerce do tematické přílohy

VZDĚL ÁVÁNÍ termín vydání: 25. 7. 2005 uzávěrka pro podklady: 21. 7. 2005 INFO: RESPEKT – inzertní odd. tel./fax: 224 934 586, 731 154 904 [email protected], www.respekt.cz

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Severočeské doly (SD) koupí od vlády bez soutěže ČEZ. Tak rozhodl minulý týden Paroubkův kabinet. Prodej státního majetku bez soutěže je skandální ale očekávaný. Mnohem zajímavější je, jaká tvrzení dokáží úředníci ministerstva průmyslu a obchodu začlenit do podkladového materiálu pro vládu. Třeba popis státní energetické koncepce s upozorněním, že hnědé uhlí bude nejvýznamnějším energetickým zdrojem pro nově rekonstruované elektrárny ČEZ a k jeho využití je třeba těžit za racionálně

Dvakrát privatizace a zbytečný bankéř přehodnocené limity. Jinak řečeno, omezení těžby v severních Čechách by měla být pokud možno zrušena do konce roku a to nejen pro SD, ale také pro soukromou bývalou Mosteckou uhelnou společnost. Proč se tyhle údaje dostaly do materiálu o SD, je tak trochu záhadou. Buď jde o náhodu, nebo ministerští úředníci opět nenápadně lobbují za soukromou firmu a jejího odběratele, polostátní ČEZ. Vítkovice Steel získá ruský miliardář Alexandr Abramov za 7 miliard korun (2,5 miliardy navíc slíbil investovat do svého nového podniku a 800 milionů prý dá do regionu). To je pro státní kasu úspěch. Vždyť ještě před dvěma lety byl podnik neprodejný za dvě miliardy. Jenže Mittal Steel, který vláda vůbec nepustila do soutěže, nedávno nabídl devět miliard v hotovosti. Stejnou sumu prý nabízel i další vyřazený uchazeč, slovenská Penta. Tyhle peníze ovšem stát neuvidí a obě firmy hrozí státu žalobami a arbitráží. Co teď s tím? Už asi nic. Ale ať už byly nabídky neúspěšných konkurentů Evrazu míněny vážně či ne, je to dobré poučení pro příště. Soutěž o státní podíly v dalších společnostech, které jsou ještě na prodej, by měla být otevřená všem zájemcům. Stát se tak vyhne podezření, že někoho protežuje a nezískal maximální cenu. Vyzkoušet si to může třeba u České správy letišť nebo Aera. Vzorem reforem, zejména pro pokulhávající Francii, Německo a Itálii, je Skandinávie. To prohlásil v rozhovoru pro Financial Times guvernér francouzské centrální banky Christian Noyer. Skandinávské HDP roste slušným tempem, inflace je nízká, podle Noyera zejména proto, že jsou tam vysoké sociální dávky spojeny s pružným trhem práce. Na vývoji těchto tří zemí, z nichž pouze v jedné se platí eurem, chtěl francouzský bankéř demonstrovat, že kritika Evropské centrální banky (ECB) pro její přísnou měnovou politiku je nespravedlivá. O ECB si můžeme myslet leccos, o švédském sociálním modelu také, nicméně v jednom uhodil Noyer hřebíček přesně na hlavičku: prohlásil, že k hospodářskému růstu a nízké nezaměstnanosti vedou nakonec strukturální reformy, a ne měnová politika. Prostě s vládou, která nedělá reformy, je i sebelepší centrální bankéř zbytečný, a to platí ve Francii i v Čechách. – MH –, – MP –

Fyzik, který koupil české hutě. Alexandr Abramov. FOTO ARCHIV


Když Volkswagen uplácí Skandál zpochybňuje systém spoluúčasti pracujících

Ch

ním orgánům VW. Ty pak zjistily, že Schuster je ceš korumpovat? Obrať se na úplatného úředníka státní sprá- podílníkem pražské firmy F-BEL, která se ucházela o zakázku na výstavbu předváděcího centra automovy či samosprávy. Tak to chodí bilky v české metropoli. Dalším spolumajitelem byl leckde na světě, někde více, jinde méně: v korupčním systému vydě- člen dozorčí rady a hlavní představitel dělníků v ní lává onen úředník i „ten, kdo maže“, ale prodělá- (šéf podnikové rady) Klaus Volkert. Spolu s nimi byl v pochybné firmě i personální šéf celého koncernu vají daňoví poplatníci. Vrcholící korupční skandál Klaus Joachim Gebauer. Výsledek ve společnosti Volkswagen, největse brzy dostavil: Schuster a Gebauer ší automobilce v Evropě, ukazuje dostali okamžitou výpověď, zatímco ale jiný obrázek. Z hlediska právKorupční aféra Volkert odešel sám „kvůli věku“. ního purismu to vlastně korupce není, neboť se tu uplácelo v rámci Jenže to nebylo všechno. dává nahlédnout jedné firmy a řeklo by se, že škodGebauer, zřejmě zhrzený tím, že ný nebyl vlastně nikdo. Jenže tahle šéfové VW nezabránili jeho vyhadále než pouze aféra dokázala, alespoň v němeczovu, vytáhl do ofenzivy. Poskytl k prostitutkám pro médiím další zajímavé dokumenty kém i světovém tisku, zpochybVW a začala – jak píše Der Spienit celý systém „spolurozhodovámanažery: může gel – aféra číslo dvě, ještě špinaní“ dělníků v německých podnivější. V tisku se začaly objevovat cích a také účast německého státu úspěšně fungovat titulky jako „Představenstvo VW v automobilce. Odboráři zde mají systém, který deset křesel z jednadvaceti v dokoupilo podnikovou radu“ (Südzorčí radě a na dvou dalších sedí deutsche Zeitung) a pikantní inforprovazuje vedení politici. Soukromí akcionáři jsou mace o tom, jak různí vysocí činifirmy s odboráři? v menšině a díky zákonu ze šedesátelé koncernu létali na podnikové tých let nikdy žádný z nich nemůže útraty tu do Brazílie, tu do Indie, získat dost hlasovacích práv na to, tu do Portugalska. Nikoli ovšem aby měl ve firmě rozhodující slovo. do filiálek firmy, nýbrž za prostiManagement, který je omezován odboráři a státem, tutkami, zvláště do lisabonského lepšího bordelu si zcela pochopitelně snaží koupit „zástupce dělní- Bílý slon. Ve čtvrtek 7. července napsal deník Bild, ků“, ale zároveň jsou všichni ředitelé členy odborů že v prosinci 2003 dokonce na útraty podniku přia neexistuje jejich efektivní kontrola. letěla jedna dáma z bordelu Bílý slon do Paříže, kde měla v hotelovém apartmá navštívit vysokého manažera VW. Jeho jméno sice nepadlo, ale den Z Prahy až k Bílému slonu poté nabídl demisi člen představenstva Peter Hartz, bývalý personální šéf VW, člověk spjatý s reformou V pátek 8. července nabídl svou demisi personální německého trhu práce, kterého o pouhé tři dny dříšéf Volkswagenu a hlavní autor reformy německého pracovního trhu Peter Hartz. Minulou středu ji vede- ve kancléř chválil za zásluhy o firmu i o Německo. Čím to bylo umožněno? Gebauer neměl stanoven ní automobilky přijalo. Německý časopis Der Spiegel to shrnul rázně: „Demise Petera Hartze představu- limit pro služební cesty podnikové rady. Navíc za je až dosud nejspektakulárnější úder v aférové ope- určité služby, za které se neposkytují paragony, retě Volkswagenu točící se kolem návštěv bordelů, mohl platit hotově až desítky tisíc eur. Podle revizních orgánů VW tak v posledních dvou letech prokoupených podnikových rad, korupčních manažerů bendil na dva miliony eur. a přediva pochybných krycích firem.“ Počátek publikace celé aféry je spjat s Prahou. Německá Commerzbank objevila v počítači jednoho Ruka ruku myje propuštěného zaměstnance zajímavé údaje. Podle nich onen zaměstnanec spolu s členem představen- Aféra pochopitelně přitáhla pozornost médií k cestva VW a zároveň personálním šéfem mladobole- lému „systému Volkswagen“, tedy k provázanosti slavské škodovky Helmuthem Schusterem a dalšími manažerů a „uplácených“ odborářů. Odboráři, kteří lidmi budovali síť firem, přes které se měly realizovat se měli starat o kontrolu manažerů, od nich dostázakázky Volkswagenu. Pochopitelně za provizi do vali „služby“ a vedení koncernu včetně Hartze zase jejich kapsy. Banka tyto dokumenty předala reviz- bylo v odborech. Výsledkem je, že se nepropouště-

lo a zároveň se ani příliš nekritizovala rozhodnutí vedení. Všichni si totiž chtěli udržet svůj post. Takový přístup podporovali i němečtí politici z vládnoucí SPD i opoziční CDU. Hlavní slovo v podniku má totiž podle „zákona o Volkswagenu“ vláda Dolního Saska. A možnost ovlivňovat automobilku by si politici rádi zachovali i v budoucnu, a to přes to, že v březnu Evropský soudní dvůr zahájil řízení, jehož výsledkem má být zrušení této normy. Mezitím se ovšem automobilka potácí v potížích. Značka VW měla v minulém roce ztrátu 44 milionů eur a celý koncern byl ziskový díky jiným výrobkům – například autům Škoda či Audi. Jak poznamenává list The Wall Street Journal, mimo jiné díky vlivu odborů jsou platy v německém automobilovém průmyslu nejvyšší na světě, továrny jsou využívány o 12 % méně než například u Toyoty či Renaultu (protože zaměstnanci nechtějí dělat například v nočním provozu) a díky tomu, že „VW je ikonou jako dítě německého hospodářského zázraku“, je velké propouštění prostě nepředstavitelné. Podíl na současném špatném stavu podniku má i minulé vedení, zejména bývalý šéf koncernu Ferdinand Piech. Ten je považován za geniálního konstruktéra, ale poněkud horšího manažera. Ve firmě s tradicí „lidového vozu“ prosadil například technická vylepšení vozu Golf, která ho výrazně zesložitila a tím i prodražila, či vývoj luxusní dvanáctiválcové limuzíny Phaeton a supersportovního vozu Bugatti s výkonem 1001 koňských sil. V roce 2002 sice odešel z manažerské pozice, zcela v duchu firemní kultury se přesunul na místo šéfa dozorčí rady, kde tak vlastně kontroluje i následky svých minulých rozhodnutí. „Už takový postup je těm, kteří přísně vykládají pravidla corporate governance, trnem v oku,“ komentuje to list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Nyní se čeká na Piechovu demisi. Z té a zejména z oslabení odborů díky probíhající aféře se bude zřejmě radovat současný výkonný šéf automobilky Bernd Pischetsrieder. Ten totiž prý hodlá prosadit jak zjednodušení hlavních výrobků, tak škrty ve výdajích a údajně nezná žádnou „posvátnou krávu“, kterou by nechal nedotknutou. Jestli se mu to podaří, je ovšem otázkou. Když Pischetsrieder jako člen vedení BMW kritizoval chabou produktivitu v jejím závodě vyrábějícím Rover a uděloval tresty, výsledek se záhy dostavil. Byl za „přehánění“ potíží podniku vyhozen a o několik let později automobilka Rover zkrachovala.

Zpráva z vlády: šetřit netřeba

Vyšší příjem umožňuje hrát si s čísly. A navíc stejně vysoký schodek v penězích je při vyšším HDP procentuálně nižší. Schodek veřejných rozpočtů tak nepřesáhne 3,8 % HDP, tedy číslo, které Česko slíbilo Evropské unii v tzv. konvergenčním programu a které je základní podmínkou, abychom mohli platit eurem už v roce 2010. Právě dodržení této hranice je pro politiky zřejmě jediným pádným důvodem k šetření. Jak upozorňuje ministr Sobotka, celý státní rozpočet byl navrhován tak, aby „schodek odpovídal konvergenčnímu programu EU“. Přehlédnuto tak bude, že výdaje státního rozpočtu budou vyšší (o sedm miliard), než vláda slíbila do Bruselu, zapomenut je i slib, že všechny navíc získané peníze budou použity na snížení deficitu státních financí. „Za to nás v Bruselu trestat nebudou, rozhodující je výše schodku, výše výdajů je pouhý nástroj,“ říká mluvčí ministerstva financí Marek Zeman. Stejně tak zřejmě i přes protesty ODS projde to, že vláda navrhuje vyšší výdaje (zhruba o dvě miliardy), než sama slibovala v parlamentu. Většina ekonomů, například David Marek z firmy Patria Finance, ale tvrdí, že právě dobrý výkon hospodářství (ministerstvo předpokládá růst okolo čtyř procent HDP), který vede k vyšším příjmům, by měla vláda využít k tomu, aby zmenšila schodek. Šetřit se totiž má logicky právě v dobrých časech. To se ovšem nedá očekávat. Vláda sice Sobotkův návrh dosud neschválila a bude o něm jednat ještě tento týden, ale nálada mezi ministry je podle kuloárních informací zatím opačná. Většina z nich není spokojena se svým rozpočtem a chtěla by spíše přidat, než aby se dožadovala rázného šetření. Lze si namátkou vybrat. Třeba mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Ivo Mravinac říká: „Ministr Urban považuje rozpočet za vcelku realistický, ale na některé věci ve svém rezortu bude požadovat zvýšení prostředků. Pokud jde o překročení výdajů, to je otázka nikoli pro ministerstvo průmyslu, ale na ministra financí.“ Sobotkovo zaklínání evropským požadavkem už známe.

Vyhnout se reformám, zalátat díry díky zvýšeným příjmům a dodržet alespoň minimální požadavky nutné pro přijetí eura. Tak vypadá návrh státního rozpočtu na příští rok. Na první pohled není navržený obrys státního rozpočtu vůbec špatný. Výdaje – 906,6 miliard korun, jsou o dvě miliardy nižší než v letošním roce. Příjmy mírně stoupají, stát vybere o téměř šest miliard více než letos, a získá 830 miliard. Potěšitelné je, že ministerstvo financí navrhuje zvýšit výdaje na vědu a výzkum o deset procent, více by se mělo investovat do obnovy silnic. Nižší než letos bude i schodek státního rozpočtu. Do rozpočtu ale nebyly zakalkulovány úspory navrhované ministrem financí Bohuslavem Sobotkou už na konci roku 2004. Sobotka tři čtvrtě roku prosazoval snížení mandatorních výdajů, tedy peněz, které se musí utratit ze zákona hlavně na sociální dávky. Místo toho, aby se tyto výdaje snížily nebo se alespoň omezil jejich nárůst, přinesl nakonec do vlády návrh, který počítá s jejich růstem v roce 2006 o šest procent. Například stát chce oproti původním návrhům nasypat více peněz do zdravotnictví zvýšením plateb za studenty a další nepracující. To znamená přes miliardu korun. Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach zase žádá zhruba o další tři miliardy mimo plánovaný rozpočet na dávky v nezaměstnanosti a na péči o staré a postižené. Jako neprůchodný se ukázal i další Sobotkův návrh, který nosil od loňského podzimu do vlády, snížit plošně výdaje ministerstev o čtyři procenta.

Šetřit se ale trochu bude. Čtyřprocentní snížení výdajů slíbila ministerstva průmyslu a financí, pět ministerstev (například kultury nebo vnitra) má snížit své výdaje o jedno procento. V pokladně tak zůstane celkem tři a půl miliardy a další tři má ve svých výdajích podle vlastního uvážení uspořit ministerstvo obrany. Pomalejší bude také růst platů státních zaměstnanců a stát tím uspoří 2,5 miliardy korun.

Objevené peníze Ministr Sobotka ještě před pár měsíci tvrdil, že je zapotřebí revidovat střednědobé výdajové plány - prý je v nich třeba najít aspoň třicetimiliardovou rezervu. Dnes obrátil a prohlašuje, že šetření „nepovažuje za prioritu“, a místo toho zvyšuje plánované výdaje státního rozpočtu o více než dvě miliardy. Jak je to možné? Volby jsou na dohled a v rozpočtu se navíc objevily peníze, se kterými se ještě loni nepočítalo. „V situaci, kdy ekonomika roste rychleji, než jsme předpokládali, a v důsledku vyšších daňových příjmů není takový rozsah škrtů nutný,“ tvrdí ministr Sobotka. Do státní kasy přiteče minimálně o sedm miliard korun více z daní a další miliardy přinese vyšší výběr různých dávek, například sociálního či zdravotního pojištění.

Zbyněk Petráček, Marek Hudema

– MH –

Q

Q

EKONOMIKA


9

Velké tajemství Sazky Loterijní společnost odvádí na veřejně prospěšné účely stále méně a nikomu to nevadí

L

oni v březnu to byla velká sláva za účasti dvou tisícovek umělců, které asistoval prezident Václav Klaus: v pražských Vysočanech se slavnostně otevírala nová hokejová hala Sazka Aréna. Skeptické hlasy, že kvůli megalomanské a zbytečné stavbě mohou sportovci dostávat mnohem méně peněz, šéf Sazky Aleš Hušák odmítal s tím, že zachraňuje Česko před ostudou, kdyby kvůli chybějící hale muselo zrušit mistrovství světa v hokeji. Je rok a čtvrt poté a ukazuje se, že skeptici měli pravdu: některé kluby kvůli splácení ztrátové haly (za rok a půl prodělala tři čtvrti miliardy korun) ještě nedostaly všechny slíbené peníze za loňský rok. A navíc, Sazka v poměru k obratu dává svým majitelům, sportovním svazům, stále méně a méně peněz a její odvody na veřejně prospěšné účely jsou ve srovnání s konkurencí z ostatních zemí mizivé – a akcionářům to kupodivu nevadí.

Ať žije monopol Sazka je zavedená firma. Vlastní ji devět sportovních svazů, které zastřešují téměř všechny sportovní kluby v Čechách. Má téměř monopol na loterie: díky lobbingu jí zákonodárci v parlamentu tvoří předpisy na míru – a pro jakoukoli firmu je tak velmi obtížné proniknout na loterijní trh. A pokud se o to přece jen pokusí, tak jí Sazka natolik znepříjemní život, že zkrachuje. Například u firmy Eurolotto se postarala o to, aby se Eurolotto nedostalo na obrazovku žádné televize (viz Respekt č. 3/2002). Známé je také její úspěšné prosazení zákazu spotřebitelských soutěží – i přes protesty zahraničních obchodních komor. Ze zneužívání monopolu ji v roce 2000 usvědčil i antimonopolní úřad – jenže správní řízení trvalo tak dlouho, až její konkurent, firma Terno, zkrachovala. Na první pohled to vypadá, že sportovní svazy si nemají na co stěžovat: Sazka nemá konkurenci, která by jí ubírala zisky, a je tedy z čeho dávat akcionářům na sport. Odvody se za posledních deset let neustále zvyšují – zatímco v roce 1997 dala na podporu sportu 716 milionů korun, v roce 2003 to bylo již 1,052 miliardy. Jenže při čtení výročních zpráv přijdeme na podivnou věc. Lidé stále více sázejí, ale odvody úměrně tomu nerostou. Například jestliže v roce 1997 šlo z každé vsazené stokoruny na sport 17 korun, předloni již pouhých 13. To je velmi málo i v mezinárodním srovnání. Zatímco Sazka rozděluje na veřejně prospěšné účely 13 procent ze svého obratu, její slovenský protějšek Tipos (před rokem 1992 součást Sazky) dává 17 procent svého obratu, a to jej ještě tamní zákonodárci neosvobodili od platby daní z příjmu jako tuzemští Sazku (Tipos na daních odvádí 17 procent svých tržeb, Sazka dvě procenta). Německá Klassenloterie Berlin dává na veřejně prospěšné účely 23 procent vsazených peněz a britský Camelot dokonce 28 procent.

Drahá, ale naše Kolik jde peněz na sport, by mělo zajímat především ty, kteří je dostávají, tedy zástupce sportovních svazů. Ti také Sazku mají řídit a kontrolovat. Ale většinu z nich to nezajímá. „Naše občanské sdružení dostává stále stejně peněz a my jsme s tím spokojeni. Že jinde dávají víc? Na to nebudu odpovídat. Náklady jsou vnitřní záležitost Sazky,“ říká člen dozorčí rady a prezi-

Šéf Sazky Aleš Hušák se má proč smát. Hala stojí, peněz na sport je méně a činovníci neprotestují. FOTO ČTK

dent Asociace tělovýchovných jednot Jaroslav Němec. „To tak nemůžete srovnávat. Sazka investovala, dělala mocnou síť terminálů. Že musí investovat i ostatní? Ale mají jiné podmínky. Třeba kupní sílu,“ říká jeho kolega Ladislav Šustr, předseda Orla a také poslanec za KDU-ČSL. Jiní se o hospodaření Sazky odmítají bavit úplně. „Plánované odvody Sazka plní a vše ostatní jsou spekulace,“ říká Vladimír Civín, mluvčí ČSTV, majoritního akcionáře Sazky. Ale ani s odvody to není tak horké. „Zatímco loni touto dobou jsme už dostávali zálohy na probíhající rok, letos jsme ještě nedostali všechny peníze za rok 2004,“ říká předseda Českého svazu biatlonu Václav Fiřtík (akcionářem Sazky je jejich střešní organizace Sdružení sportovních svazů). Zpožďování plateb má na svědomí Sazka Aréna: na její výstavbu získala Sazka šest miliard korun vydáním obligací, které musí nyní splácet. Hala si na sebe nedokáže zatím vydělat a navíc stojí dvakrát tolik, než původně měla: zatímco akcionáři před čtyřmi lety odsouhlasili, že bude stát čtyři miliardy, s úroky ale nyní přijde na více než osm miliard. „Že je drahá a jiné stojí polovičku? No ale je nejhezčí na světě,“ říká hrdě zástupce Orla Šustr. „Proč je dražší, se zeptejte na Sazce. Ale určitě jste v ní byl a to hovoří za vše,“ dodává Němec. Výsledek? Sazka sice ve svých oficiálních zprávách uvádí, že za loňský rok vyplatila akcionářům 1,1 miliardy korun a dalších 490 milionů dala na

splátku dluhopisů. Jenže ve skutečnosti šly splátky dluhopisů z peněz akcionářů – ti tedy dostali z výtěžku jen 620 milionů. Podle dokumentu, který Hušák rozeslal akcionářům, zbytek slíbil, ovšem pouze částečně, vyplatit z „výtěžku minulých let“. Navíc je tu ještě jedna nejasnost: Sazka ve výroční zprávě za rok 2004 uvádí, že na splátku dluhopisů poslala 490 milionů korun, podle splátkového kalendáře však zaplatila pouze 10 milionů eur, tedy 300 milionů korun. Kde zmizel rozdíl, není jasné. Sazka se k svému hospodaření a nesrovnalostem vyjadřovat odmítá. „Vzhledem k přístupu, který uplatňujete, nepovažuje vedení společnosti za nutné na vaše spekulace reagovat,“ uvedl mluvčí Sazky Zdeněk Zikmund.

To se přece neříká Proč veškeré tyto informace nechávají zástupce akcionářů klidnými, může napovědět opět pohled do výroční zprávy: průměrná odměna člena dozorčí rady je 900 tisíc korun měsíčně a člena představenstva dokonce přes 1,5 milionu. Většina z nich má navíc k dispozici služební automobil či mobilní telefon. To ale nebudou zřejmě všechny příjmy: člen dozorčí rady, poslanec Šustr, ve svém přiznání příjmů dostupném v Senátu uvedl o půl milionu korun více – tedy 1,4 milionu korun. Podle informace jednoho z akcionářů Sazky

dostali členové statutárních orgánů statisícové prémie za zajištění dluhopisů na halu. Na otázku, zda dostávají od Sazky peníze jen v rámci normální odměny či také jinak, nebyl nikdo z oslovených ochoten odpovědět. „Z důvodu stanov nemohu odpovědět. Zeptejte se mluvčího Sazky,“ říká poslanec Šustr a sdílnější není ani člen představenstva Jiří Laurenc z Asociace Sport pro všechny: „Buďte slušný a na tyto věci se mě neptejte. O tom se ve slušné společnosti nemluví.“ A mluvčí Sazky Zikmund? „Opakuji, že na spekulace neodpovídáme.“ Získat přesné informace o hospodaření podniku je téměř nemožné. A nejen pro novináře. Nikdo, ani členové představenstva či dozorčí rady, si nemůže z firmy odnést jediný dokument. Vše musí prostudovat na místě a procházejí přísnou kontrolou. I lidé, protřelí z řady představenstev a dozorčích rad bank či strategických podniků, nad utajením v Sazce kroutí hlavou. „Takto přísné to není ani ve vojenské branži. Chápu, že jsou určité strategické informace a superdůvěrné dokumenty, ale není možné takto utajovat vše,“ říká Karel Kopp – dřívější předseda dozorčí rady Komerční banky a řady investičních společností. Šustrovi ale tento stav nepřipadá divný: „Mně to vyhovuje, mohu si tam přijít studovat, co chci, kdykoli. A nevšiml jsem si, že by to někomu vadilo. Nikdo si nestěžoval.“ Marek Pokorný

INZERCE

FIRMA ASKO a. s. vypisuje výběrové řízení na pozici:

Evropská komise zveřejnila výzvu k podávání žádostí o finanční podporu mezinárodních projektů pro rok 2006. Výzva tentokrát nestanoví žádnou prioritní oblast podpory – ta bude směřovat do všech oblastí, podporovaných v rámci programu Culture 2000. Těmi jsou performing arts/scénická umění, výtvarné umění, kulturní dědictví a literatura (hlavně překlady). Předkládat lze i projekty mezioborové.

v sortimentu značkových stavebních materiálů POŽADUJEME: ⌧ vysokoškolské vzdělání ⌧ ⌧ ⌧ ⌧

dobrou znalost AJ, NJ – podmínkou zkušenosti s prodejem značkových výrobků ochotu cestovat dynamickou, komunikativní osobnost

⌧ ⌧ ⌧ ⌧ ⌧

samostanou odpovědnou práci řídící funkci perspektivní práci v nejvýznamnější firmě v oboru odpovídající platové ohodnocení služební vozidlo, mobilní telefon, notebook

Uzávěrky: 17. října 2005 pro jednoleté projekty a projekty překladů 28. října 2005 pro víceleté projekty a projekty spolupráce ve třetích zemích

NABÍZÍME:

PODROBNÉ INFORMACE O PODMÍNKÁCH: Česká kancelář Culture 2000 Divadelní ústav, Celetná 17, 110 00 Praha 1 tel.: 224 809 134 (118, 119) e-mail: [email protected] www.culture2000.cz

Nabídky se strukturovaným životopisem zasílejte e-mailem na adresu: [email protected]. Pracoviště je v Praze 10-Uhříněvsi.

Q

10

ZAHRANIČÍ


Volíš Alláha, nebo královnu? Do Evropy vstoupil fenomén sebevražedných atentátníků

O

d teroristických útoků v Londýně uběhlo deset dní a skoro každý z nich přinesl malé drama. Nejdříve vládla odhodlanost, ale i znatelná nervozita. Ve městě nepřestávaly znít houkačky, jeden planý poplach střídal druhý a zachmuřený ministr vnitra Charles Clarke upozorňoval, že pachatelé jsou na svobodě a další útok „nelze vyloučit“. Četní experti v novinách dovozovali, že udeřila nebezpečná, profesionální organizace. Zvrat v pátrání oznámila média v úterý ráno. Policie prohledala několik domů v severoanglickém Leedsu a týden po tragédii už měla základní přehled o atentátnících. Relativní úspěch byl možný především proto, že teroristé zaútočili tím nejjednodušším možným způsobem a nezametali po sobě stopy. Do Evropy vstoupil fenomén sebevražedných útočníků.

Kde je tajemný dirigent Z mozaiky, kterou vyšetřovatelé sesbírali a částečně pustili do médií, vyvstává následující děj: tři britští muslimové (všichni pocházeli z pákistánské menšiny) vyjeli z Leedsu vypůjčeným autem do Lutonu, města asi 60 kilometrů na sever od Londýna. Někde po cestě nabrali čtvrtého teroristu, britského Jamajčana – a konvertitu k islámu – z Aylesbury. Čtveřice nasedla do vlaku a společně dojela na londýnský dopravní uzel King’s Cross. Právě z této stanice vyjely ve třech různých směrech soupravy metra, které pak explodovaly. Nejmladší terorista, osmnáctiletý Hasib Husajn, explodoval skoro o hodinu později v dvoupatrovém autobuse na Tavistock Square. Na konci minulého týdne registrovaly úřady 55 mrtvých. Cestiček k identifikaci teroristů se sbíhalo několik: především se brzy po zprávách o atentátu ozvala vyděšená rodina Husajnových, kterým Hasib nebral telefon. Detektivové na místech výbuchů nalezli různé osobní předměty a dokumenty atentátníků a v pondělí večer konečně z moře záznamů průmyslových kamer vylovili hlouček mužů těsně před rozchodem do akce. Každý z nich měl na zádech ruksak s trhavinou – na záběrech parta ještě vtipkuje, ale nijak zvlášť se neloučí. Policistům se tedy otevřela cesta do Leedsu. Z původních překotných zpráv se zdálo, že tam zavřeli spoustu lidí, nakonec si ale do Londýna odvezli jen příbuzného jednoho ze čtyř pachatelů. Doktorand chemie na univerzitě v Leedsu, třiatřicetiletý Egypťan Magdí Našar, kterého policie hledala také a v jehož bytě údajně našla trhaviny, byl zatčen v Káhiře (jeho vina ale v sobotu ještě nebyla jasná). Na svobodě zůstává tajemný dirigent, třicátník s britsko-pákistánskými kořeny, který podle přesvědčení vyšetřovatelů celou akci připravil: přijel, vytipoval místa útoku, zasvětil dobrovolní-

Britové vkládají naděje do mlčící muslimské většiny. Vždyť mezi oběťmi byli sami muslimové. (Viz plakát na snímku.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

ky v Leedsu a den před úderem zase zmizel. Jeho stopa vede do Pákistánu a tento týden se po ní vydá tým britských specialistů. Dirigent byl údajně mezičlánkem spojujícím sebevražedné atentátníky přímo s vedením al-Káidy, která loni někde na pákistánsko-afghánském pomezí na konferenci určila seznam příštích cílů. Když policie oficiálně potvrdila, že vyšetřuje sebevražedné atentáty, začala nálada v Británii houstnout. Naplnila se černá můra politiků a muslimského establishmentu: všichni vrazi byli muslimové a pocházeli vesměs ze střední třídy. Jeden hrál kriket, druhý měl bílou manželku, další učil na základní škole a pravidelně navštěvoval rodinu místního labouristického poslance (loni si v jeho doprovodu dokonce prohlédl parlament).

Nejsou to mučedníci Britská veřejnost zareagovala na atentáty vcelku zdrženlivě. (Policie registruje několik vymlácených oken mešit a prý i jednoho vážně zraněného muslima.) Nicméně popularita muslimů mezi bílými Brity, už tak dost slabá, nevyhnutelně kle-

Afrika na vlastní triko Súdánské městečko Labado zmasakrovaly loni vládní jednotky a rebelové. Dnes se mezi vypálené zdi uprostřed pouště znovu vrací život. Obrat způsobila malá jednotka 50 vojáků v uniformách Africké unie. V súdánském Dárfúru byly v posledních dvou letech povražděny stovky tisíc lidí – přesné číslo už nikdo nespočítá. Z pětadvaceti tisíc původních obyvatel městečka Labado byla loni v prosinci také část povražděna, zbytek utekl. Do vyprahlé pustiny čněly dlouhé měsíce jenom obrysy ruin. Osud města se zdál být zpečetěn. Dnes podle amerických The New York Times ve městě znovu žije a opravuje zničené příbytky okolo 5000 obyvatel – navrátivších se uprchlíků a pracovníků humanitárních organizací. A s problémy své první velké mírové mise se tu potýká organizace jménem Africká unie (AU). Nemá zkušenosti, lidi ani prostředky a řeší katastrofu, se kterou by měly problémy i vojenské spolky typu NATO. Ale snaží se: právě ona je příslibem, že Afrika zužitkuje miliardy slíbené na nedávném summitu G8 ke svému prospěchu.

Být jako Evropané Africká unie byla založena v roce 2002 na nefunkčních troskách Organizace africké jednoty (OAJ). Tvoří ji s výjimkou Maroka všechny africké země a rozdíl mezi starou a novou organizací je v cílech: OAJ byla sdružením nově nezávislých států, které spojovala snaha vymanit se z vlivu bývalých kolonizátorů. Hlavním principem byla vzájemná solidarita a nevměšování: do našich afrických věcí teď už nikomu ze Západu nic není. Chceme mír mezi jednotlivými zeměmi, ale co se děje uvnitř jejich hranic, do toho nikomu (ani nám ostatním Afričanům) nic není. Stačí si vzpomenout na masakr Tutsiů ve Rwandě. Spolek časem zdegeneroval do diskusního klubu navzájem se obdivujících afrických diktátorů – jeden z nejhorších, Uganďan Idi Amin, mu ostatně svého času předsedal. S AU se to má jinak. Chce-li být Afrika slyšet, musí mluvit

sá. Už teď jsou podezíráni z nedostatku loajality k britské kultuře a společnosti. V Británii jich jsou odhadem skoro dva miliony a i v tak tolerantní společnosti má podstatná část z nich potíže se zařadit. Muslimští muži trpí trojnásobnou nezaměstnaností, jejich dětem v uplynulých letech několik průzkumů naměřilo velkou náklonnost k ideologii džihádu a přímo k bin Ládinovi. Jak je možné, že mladí muži, kteří mají britské školky a školy, mluví angličtinou s yorkshirským přízvukem, najednou hodí za hlavu svůj dosavadní život a začnou se chovat, jako kdyby vyrostli v palestinských uprchlických táborech? Levice si to vysvětluje „sociální vykořeněností“ (proti tomu ale mluví skoro všechno, co zatím o životě pachatelů víme) a britskou účastí v Iráku. Pravice vidí hlavní příčinu zla ve slepém multikulturalismu a také v neuspořádané politice přistěhovaleckých úřadů, které dokáží deportovat do Zimbabwe politické odpůrce diktátora Mugabeho a současně poskytovat azyl pěšákům afghánského Tálibánu. Multikulturalismus a tradiční představa osmašedesátnické levice, že všechny kultury jsou na stejné úrovni, ovšem už několik let ustupují a ustupo-

jedním hlasem. Pokud chce získat pomoc, musí umět dárce přesvědčit, že dohlédne, aby ji někdo někam nezašantročil. Deklarovaným cílem AU je demokratická a prosperující Afrika uspořádaná přibližně podle vzoru Evropské unie. Ambice jako společná měna, otevřené hranice a africké občanství patří na nemocemi, bídou, válkami a nezodpovědnou správou rozvráceném kontinentě do daleké budoucnosti, konkrétní menší kroky jsou ale nadějné. AU zřídila v květnu 2004 Radu pro mír a bezpečnost a prolomila tím letitou zásadu nevměšování – Rada teď může schválit nasazení vojenských jednotek v případech, jako je genocida nebo zločiny proti lidskosti, a rozhoduje o vyslání mírových misí. Ochrana Labada je výsledkem existence Rady. Problém je v tom, že z Labada není možné vystrčit nos. Dárfúr je velký přibližně jako Francie, navíc postrádá silnice a infrastrukturu. V současné chvíli tu ovšem civilní obyvatelstvo chrání pouhé tři tisíce vojáků AU bez vrtulníků a jiné techniky, potřebného výcviku a zkušeností. Hranice Labada a jiných izolovaných enkláv jsou tak i pomyslnými hranicemi možností AU: za nimi se znásilňuje a vraždí dál. Africké jednotky jsou novou a slabou silou, která se neobejde bez vnější pomoci, v tomto případě ze strany NATO a třeba zemí G8. NATO skutečně letos v květnu slíbilo vojákům AU potřebný výcvik a logistickou podporu. To není všechno: také země G8 slíbily před dvěma týdny pomoci s výcvikem a výbavou 20 000 vojáků AU.

Lekce sebezpytu Stejně jako nemá AU dost síly, aby přímo ochránila obyvatelstvo před genocidou, hledá

vat bude zřejmě i britská armáda z Iráku – alespoň pokud se naplní memorandum ministerstva obrany, které „uniklo“ do novin dva dny po londýnských výbuších. Ministerstvo navrhlo přesunout britskou expediční armádu do méně exponovaného Afghánistánu. Vláda teď urychleně pracuje na zákonech, které umožní vyhostit radikální duchovní a hlasatele nenávisti. Naděje vkládá do mlčící muslimské většiny. A někteří opravdu přestávají mlčet. Na společné tiskovce v islámském kulturním centru v Londýně muslimští předáci vyhlásili, že „útočníky v žádném případě nelze považovat za mučedníky“. Do televize najednou neváhají chodit mladí a reformněji naladění věřící. Vládní poslanec Šahid Malik pravil, že muslimové musí přejít od rituálních odsudků násilí k otevřenému střetu s radikálními kleriky. Spojí se tyto odvážné hlasy do něčeho, co by se při dobré vůli dalo nazvat hlavním proudem? A bude to britské veřejnosti stačit? To jsou otázky pro příští týdny a měsíce. Daniel Kaiser, Londýn Autor působí v české redakci BBC.

Q

zatím energii, jak rovnou působit na vlády, které se svým obyvatelstvem zacházejí podobně jako ta súdánská. Možnost existuje: AU provozuje v rámci svého ekonomického programu Nové partnerství pro africký rozvoj hodnotící mechanismus, kdy v dobrovolně přihlášených zemích zkoumají komise afrických expertů například míru korupce, respektování zákonů nebo demokratické principy vládnutí. Komise potom předá příslušným vládám důvěrnou zprávu, na jejímž základě jsou společně vypracovány kroky k nápravě a ty zveřejněny. Mohl by to být průlom: potenciální investoři a dárci pomoci získají přímo od Afričanů informace o stavu jednotlivých zemí a podle toho také do Afriky poputují v budoucnu peníze – i ty slíbené na posledním summitu G8. Pak už by mělo být v zájmu eventuálních adresátů, aby se hodnocení podvolili, zametli si kvůli němu před vlastním prahem a pokusili se tak vyvrátit nejčastější námitky proti přímé finanční pomoci Africe: že totiž peníze mizí v černých dírách zkorumpovaných diktátorů nebo vlád. Kdo se bude hodnocení vzpírat, pošle dárcům a investorům jasný vzkaz – sem své peníze určitě neposílejte. Jde to ale pomalu. Do mechanismu se dobrovolně přihlásilo 23 zemí a první výsledky měly být známy do konce roku 2003. Kvůli technickým průtahům však bude hodnocení prvních dvou odvážných adeptů, Ghany a Rwandy, dokončeno teprve letos. A k tomu, aby se nechaly dobrovolně proklepat země jako právě Súdán nebo Zimbabwe, je ještě daleko. Jiří Sobota

Q

ZAHRANIČÍ


11

Poslední premiéra George Bushe Po jedenácti letech hledá Amerika nováčka Nejvyššího soudu

G

eorge Bush už ve své kariéře prožil téměř všechno: dvojí vítězství v prezidentských volbách, teroristický útok na USA i válku v Iráku. Nyní však prožije jistou premiéru. Poprvé po 11 letech čeká Ameriku ostrá politická bitva o budoucího člena Nejvyššího soudu. Na začátku července rezignovala pětasedmdesátiletá soudkyně Sandra Day O’Connorová, první žena, která v historii zasedla do křesla jedné z klíčových amerických institucí. Její rezignace ukončila stabilní období 11 let, kdy se složení soudu neměnilo. Posledními nováčky u Nejvyššího soudu byli dva soudci nominovaní prezidentem Clintonem – druhá žena v historii Ruth Ginsbergová a Stephen Breyer. Poslední skutečný ostrý souboj o některého z nominovaných zažila Amerika v roce 1991, kdy prezident Bush starší navrhl Afroameričana Clarence Thomase, jenž následně potvrdil svoji pověst a stal se jedním z nejkonzervativnějších členů Nejvyššího soudu. Thomas byl v průběhu schvalování nominace v Senátu obviněn kolegyní Anitou Hillovou ze sexuálního obtěžování, tehdy jednoho z horkých politických témat, a senátní slyšení pak sledovala v přímém přenosu celá Amerika. Přestože Thomasova nominace nakonec byla těsnou většinou v Senátu potvrzena, celá aféra vyprovokovala následující rok v prezidentských volbách volební účast žen v rekordním počtu a přispěla k volebnímu vítězství demokrata Clintona. Nyní se může takto vyhrocená situace opakovat.

Co řekne, je svaté Nejvyšší soud (Supreme Court) skutečně představuje jednu z nejdůležitějších institucí v USA, jejíž význam lze srovnat s Kongresem, a spojuje v sobě hned dvě důležité funkce. Plní roli ústavního soudu, ale slouží i jako nejvyšší odvolací soud. Jeho rozhodnutí jsou pečlivě sledována v médiích a ovlivňují každodenní život Američanů podobně jako zákony schválené Kongresem. Nejvyšší soud do jisté míry kodifikuje i reflektuje společenskou atmosféru v zemi. Politici obou hlavních stran jeho závěry respektují a nikdy je veřejně nezpochybňují. Dobře totiž vědí, že musí existovat konečný arbitr všech sporů, jinak demokratický systém nemůže úspěšně fungovat. Soudkyně O’Connorová patřila do politického středu a právě její hlas v posledních letech

často představoval pomyslný jazýček na vahách při rozhodování Nejvyššího soudu. Její životní příběh naplňuje klasický americký sen. Vyrostla ve skromných podmínkách na ranči v Arizoně a po vysoké škole v roce 1952 nemohla jako žena najít žádnou právní firmu, která by ji zaměstnala. Tak vstoupila do veřejné služby, stala se soudkyní a nakonec to dotáhla až k Nejvyššímu soudu. Tam se v řadě případů přikláněla ke konzervativní čtyřce, ale v některých otázkách týkajících se práva žen na ukončení těhotenství nebo práv homosexuálů hlasovala se čtyřmi liberálními soudci. Právě proto proběhne okolo jejího nástupce bitva mezi liberálními a konzervativními tábory, neboť obě strany dobře vědí, jak důležité bude hlasování jejího nástupce. Pokud by na lavici Nejvyššího soudu zasedl konzervativní soudce, je klidně možné, že by soud mohl při vhodné příležitosti zvrátit rozhodnutí z roku 1973, známé jako Roe vs. Wade, které odňalo jurisdikci jednotlivým státům v otázkách umělého ukončení těhotenství. A možnosti, že by Nejvyšší soud rozhodl, že problematika interrupcí není federální, ale státní záležitostí, se liberální a ženské skupiny obávají nejvíce. Některé jižanské státy by interrupce klidně mohly zakázat či jejich provádění výrazně omezit.

Místo pro Hispánce Bush tedy stojí před nesmírně komplikovaným úkolem. Loni mu k vítězství pomohly konzervativní a náboženské skupiny – a teď čekají odměnu. Významní představitelé křesťanské pravice žádají, aby prezident nominoval takového soudce, pro něhož by lidský život představoval nejvyšší hodnotu, a to od okamžiku početí. Je pochopitelné, že takový kandidát v Senátu narazí na výrazný odpor demokratů, ale ani všichni republikáni by ho nepodpořili automaticky. Stranická disciplína v Kongresu neexistuje. Republikáni sice disponují v Senátu pohodlnou většinou (55:45), ale ani ta nemusí zaručit schválení Bushova kandidáta. Jednací řád Senátu totiž umožňuje menšinové straně zdržovací taktiku – tzv. nekonečnou debatu neboli filibustr. Senát nemůže o některé otázce hlasovat, pokud se senátoři stále hlásí do diskuse. Aby mohla být rozprava ukončena, tak s tím musí souhlasit nejméně 60 senátorů. V posledních měsících právě několik Bushem nominovaných kandidátů k fede-

rálním soudům čekalo na hlasování řadu měsíců, až podezřelý květnový kompromis umožnil jejich schválení. Nový velvyslanec při OSN John Bolton se hlasování o své nominaci zatím nedočkal, i když jej podpořilo 56 senátorů. Právě na filibustr musí být připraven Bushův kandidát pro Nejvyšší soud, pokud by byl z pohledu demokratů neúnosný. Ačkoli Bílý dům své kandidáty pečlivě tají, jednou z často zmiňovaných osobností je současný ministr spravedlnosti Alberto Gonzales, který jako první Hispánec v historii zastává tento post v zemi. Republikáni se už léta snaží získat na svoji stranu španělsky hovořící voliče, Bush o to usiluje již od svého texaského guvernérství, a nominace hispánského kandidáta by jim mohla přinést významné politické body. Ministr Gonzales se může opřít o absolutní důvěru prezidenta – spolupracoval s ním nejen v Texasu, ale též jako právní poradce Bílého domu po první čtyři roky Bushova prezidentsví.

Jeden, nebo dva? Avšak přes výraznou podporu hispánských skupin ani Gonzales, i když jej Senát v lednu potvrdil do funkce ministra, nemůže očekávat snadné schválení senátory. Je totiž autorem kontroverzních memorand Bílého domu, v nichž po teroristických útocích z 11. září 2001 vysvětloval, co znamená pojem mučení podle Vídeňské konvence a na koho se tato ochrana vztahuje. Liberální organizace na ochranu občanských svobod mu vyčítají, že právě tato memoranda přispěla ke krutému zacházení se zajatci ve věznici Abú Ghraíb a na základně Guantánamo. Pokud prezident Gonzalese nominuje, musí počítat i s odporem křesťanských organizací, které se již nechaly slyšet, že si nejsou jisté, jak by Gonzales hlasoval právě v otázce interrupcí. Proti Gonzalesovi hovoří i skutečnost, že ve své funkci působí teprve několik měsíců, a Bush nebude chtít v tak významném úřadě měnit šéfy dvakrát do roka. Hovoří se i o dalších latinských kandidátech, například o soudkyni Sonje Sotomayorové, a tak určitě není daleko doba, kdy na lavici Nejvyššího soudu usedne i první Hispánec. To může urychlit i jiný fakt. Rezignace soudkyně O’Connorové totiž mnohé překvapila, častěji se spekulovalo o rezignaci 80letého předsedy Nejvyššího soudu Williama Rehnquista. Ten

v posledních měsících tráví velké množství času v nemocnici, v zimě pět měsíců bojoval s rakovinou, a experti se domnívají, že jeho rezignace je otázkou několika týdnů. Pokud by se tak stalo, Bush by měl k dispozici hned dvě otevřená místa u Nejvyššího soudu a lépe by mohl uspokojit všechny skupiny, které na něj dnes tlačí. Jednou ze dvou kandidátek by pak jistě byla žena. Navíc demokraté v Senátu budou více nakloněni vystřídání konzervativního Rehnquista jiným konzervativcem než v případě středové O’Connorové.

Čím hrozí kulturní válka V každém případě čeká Ameriku v následujících měsících nelítostná politická bitva, k níž obě politické strany hledají spojence, kde se jen dá. Bývalý šéf senátních demokratů George Mitchell by měl být jejich poradcem, republikáni pro změnu budou využívat bývalého stranického předsedu Eda Gillespieho. Jednotlivé nevládní skupiny již začaly kupovat televizní reklamní spoty ve státech, které jsou reprezentovány středovými senátory. Nejvyšší soud se významně podílí na formování společenského klimatu v USA, když definuje občanské svobody a jejich rozsah. Deník The New York Times se obává, že schvalování nominace může způsobit novou „kulturní válku“, na kterou si Amerika ještě dobře pamatuje ze 60. či ze začátku 90. let. Snad i proto Bílý dům zatím s oznámením nástupce soudkyně O’Connorové nijak nespěchá, ač nominace může být vyhlášena klidně ze dne na den. Aby svému kandidátovi zajistil snadnější cestu Senátem, snaží se prezident do celého procesu zapojit co nejvíce demokratických senátorů a jeho poradci se scházejí s vedením vlivných společenských organizací. Předseda právního výboru Senátu republikán Arlen Specter již oznámil, že slyšení se v jeho výboru budou konat po kongresových prázdninách letos na podzim. V době zvyšujícího se počtu obětí v Iráku nepanuje v USA příliš bujará atmosféra. Tu by nemilosrdná kulturní válka o uvolněné místo u Nejvyššího soudu ještě zhoršila, a to si prezident Bush nepřeje. I proto jej čeká možná nejtěžší rozhodnutí jeho prezidentského období. Michal Sedláček Autor je novinář.

Q

Zastavte to hned, úplně a průhledně Je svůdnější nabídka v noci rozsvíceného Pchjongjangu, anebo sen o jaderné mocnosti? Tuto otázku teď řeší Severní Korea. Polovina května: Severní Korea oznamuje, že dokončila zpracovávání vyhořelých palivových článků z reaktoru v Jongbjonu, a výslovně to označuje za součást plánů „zvýšit svůj jaderný arzenál“. Polovina července: Severní Korea oznamuje, že se – po třinácti měsících – vrátí na šestistranná jednání o svém jaderném potenciálu. Květnový vzdor Pchjongjangu a jeho červencovou konstruktivnost dělí dva měsíce. Někomu, kdo by znal jen tato fakta, by se mohlo zdát, že komunistická Korea se změnila. Nezměnila se, dělá totéž, co se jí osvědčilo v posledních letech – lavíruje. Řada amerických expertů radí prezidentu Bushovi, aby na KLDR vystřídal bič a cukr. Washington má starosti s Irákem a na jeho severokorejské politice je to vidět: je nedůsledná, nevynalézavá, rozpačitá, nekoncepční. Tím, kdo cílevědomě střídá cukr a bič, je Severní Korea. Co lze vůbec vyspekulovat ze severokorejského souhlasu s obnovením šestistranných rozhovorů?

Zaplatí to Jihokorejci KLDR chce snad jen pokračovat v dosavadním zdržovacím kurzu: rozhovory sice absolvuje, ale nenabídne na nich žádné významné ústupky. Zdánlivě to nedává smysl: tuhle taktiku Pchjongjang používá léta, ovšem jeho zisky jsou malé; dostává sice potravinovou pomoc, jenže té by zbídačené hospodářství potřebovalo mnohem více. Hra na čas tu dává smysl jedině ve dvou případech. V prvním

se skrývá nejčernější scénář: Pchjongjang bude předstírat zájem o dialog jen do té doby, než bude se svým jaderným arzenálem plně spokojen, pak rozhovory ukončí a začne vydírat použitelnými atomovými zbraněmi. Hodně analytiků je přesvědčeno, že Washington by odpověděl – anebo dokonce této situaci předešel – „chirurgickým“ zásahem, obdobou izraelského vybombardování iráckého reaktoru v Osiraku. Z toho by mohla vzejít válka, která by citelně postihla hlavní jihokorejské město Soul. Druhá možnost je nadějnější: KLDR hrála o čas jen proto, že čekala na nejvhodnější okamžik, kdy se unavení protihráči rozhodnou štědřeji než kdy předtím odměnit slib, že se Pchjongjang vzdá jaderného arzenálu. Dal se takový slib čekat už na šestistranných rozhovorech, které se budou konat příští týden? Stěží. Ale stoprocentně to vyloučit nelze. Oč úspěšnější byla KLDR ve svém mezinárodním taktizování, o to neúspěšnější je hospodářsky. „[Severokorejský] režim může dojít k závěru, že čím dříve se odřekne jaderného programu, tím větší je pravděpodobnost, že přežije,“ napsal jihokorejský deník Chosun Ilbo. S ukázkou toho, co by šlo za jadernou abstinenci získat, přišel minulý týden Soul. Když se Pchjongjang jaderných zbraní vzdá, obdrží 2000 MWh elektrické energie. Vedení by postavili a zaplatili Jihokorejci. Dodávky by mohly fungovat až od roku 2008, ale Soul slibuje, že mezidobí by překlenul zásilkami těžkého topného oleje.

Obnovme rozhovory, ale jen dokud se nám to vyplatí. (Severokorejský Čche Jong-gon a jihokorejský Bak Bjong-won v Soulu, 11. červenec.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Nabídka elektřiny musí být pro Pchjongjang, který se kvůli jejímu nedostatku každý večer noří do tmy, velmi svůdná. Svůdný však zůstává i sen o jaderném, velmocenském statutu. A bral by svět komunistickou Koreu vážně, kdyby se jaderného arzenálu zbavila? Přišla by o svůj největší trumf, znovu by se stala jen další z chudých zemí a její cenu by zvyšovala pouze více než milionová armáda, sice s dělostřelectvem na hranicích, ale vyzbrojená pro války dávno minulé.

Řeči ještě nejsou bomba Přesto se Pchjongjang nakonec svých atomových pum vzdát může. Má s nimi totiž i problémy. Disponuje sice dostatečným množstvím štěpného materiálu hned na několik bomb a zdá se, že zvládne

i nálož přivést k detonaci. Většina expertů si je ale jista, že Severokorejci stále neumějí udělat pumu tak malou, aby se dala nasadit na raketu, a naprogramovat ji tak, aby vybuchla v místě M a čase Č. Nemluvě o tom, že KLDR ještě neprovedla jaderný test. Bez něj se o funkční pumě mluvit nedá. Dejme tomu, že KLDR překvapí a v dohledné době se zaváže svůj jaderný arzenál zrušit. Vyhráno tím nebude. Svět by v té chvíli měl stát za Američany, kteří říkají, že zastavení severokorejského programu musí být okamžité, úplné a ověřitelné. Každé z těchto slov má v případě podobného režimu svou váhu. Severokorejci je odmítají. Není lepšího důvodu, proč na nich trvat. Milan Slezák Autor je komentátorem ČRo1 – Radiožurnálu.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

knížectví Monako se ujal vlády dosavadní korunní princ Albert. Tak to v monarchiích chodí. Ale i monarchie se vyvíjejí. Pro zachování suverenity tohoto ministátu byl totiž podle původní smlouvy s Francií nutný mužský potomek knížecího rodu

Albert, po něm Caroline

I Monako se mění.FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP Grimaldiů. Předchozí panovník Rainier III. ho získal až po sňatku s hollywoodskou herečkou Grace Kellyovou. Stále svobodný kníže Albert II. (47) mužského potomka již má, ale s jednou výhradou. Jak veřejně sdělil týden před svou intronizací, je otcem dvouletého nemanželského syna s letuškou Nicole Costeovou původem z Toga. Stará smlouva s Francií byla na takovéto situace krátká, proto Albert vsadil na její loňskou revidovanou a svou dikcí už partnerskou verzi, která uznává novou monackou ústavu z roku 1962. Ta umožňuje následnictví i po ženské linii, takže v praxi je teď na řadě Albertova sestra Caroline, respektive její nejstarší syn. Monako tak dokládá, že i tradiční monarchie se liberalizují, byť jen kvůli nedostatku mužských potomků. Albert se ovšem v předvečer své korunovace vyhnul otázce po dalších potomcích. Na požadavky dalších žen, které chtějí, aby uznal své otcovství, prý „odpovíme, až nastane správný čas“, řekl v televizi TF1. Dnes již vzácný plurál majestatikus aneb aristokrat každým coulem.

J

iž tento týden, „kolem 20. července“, by podle světového tisku mělo v OSN proběhnout první hlasování o dlouho debatované reformě Rady bezpečnosti. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že toto kolo nic nerozhodne. Ke schválení je totiž zapotřebí dvoutřetinová většina (128 hlasů z celkem 191 členských zemí OSN), což nelze u tak složité a významné reformy očekávat. Nicméně už

Karty pro reformu OSN teď se ukázalo, jak jsou v této věci rozdané karty. S konkrétním návrhem vyrukovala na Valném shromáždění světové organizace tzv. skupina G4 – Německo, Japonsko, Indie a Brazílie: rada by měla být rozšířena o tyto čtyři země plus dvě další z Afriky coby o stálé členy a o další čtyři nestálé. Noví stálí členové by se ovšem vzdali na 15 let práva veta, aby byl tento návrh v celosvětovém grémiu stravitelnější. Razantnější představu má Africká unie (AU): Ta chce rozšíření Rady o šest stálých a pět nestálých členů, ovšem bez dočasného suspendování práva veta. Na první pohled může mít AU slušnou šanci se svými 53 hlasy z nezbytných 128, když celá G4 disponuje ve Valném shromáždění pouze čtyřmi a skupina P5 (dosavadní stálí členové, tedy USA, Rusko, Británie, Francie, Čína) jen pěti. Ale zapojí-li se do hry lobbistické zájmy, například zrovna Číny, bude vše jinak: stačí jí nabídnout té či oné africké zemi výstavbu železnice či ropovodu. Další návrh položila na stůl Itálie: rozšířit Radu pouze o deset nestálých členů. Míří očividně proti německým ambicím. Ukazuje se tedy, že největší váhu mají stále národní zájmy. Zbyněk Petráček


Sarko čeká na šanci Ve Francii se už rýsuje nástupce Jacquese Chiraca

N

a kapitánském můstku potápějící se lodi francouzské pravice stále velí Jacques Chirac. Po nezdařeném referendu o euroústavě jen vyměnil nevýrazného premiéra Jeana-Pierra Raffarina, zakládajícího si na image muže z venkova, za kariérního diplomata s literárními sklony Dominiquea de Villepina, který je pro veřejnost přijatelný ještě hůře. V této situaci čeká na svou šanci nejpopulárnější pravicový politik, ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Doufá, že jeho šance přijde za necelé dva roky, kdy bude Francie volit nového prezidenta. Sarko, jak se mu přezdívá, patří k favoritům a ve své politické kariéře nezahálí.

nicméně zjevný nesouhlas Jacquese Chiraca, který tehdy přinutil Sarkozyho opustit vládu, „aby se mohl plně věnovat stranické funkci“. Sarkozy tím však svou pozici v UMP upevnil. Nepopulární téma evropské ústavy přenechal prezidentu Chiracovi a ještě nepopulárnějšímu premiéru Raffarinovi, což se mu vyplatilo. Chirac si uvědomil, že vyhazov Sarkozyho z vlády nebyl prozíravý krok, neboť šéfa UMP před voliči vyvázal z politické odpovědnosti a zvýšil jeho popularitu. V nové de Villepinově vládě tak dostal na starost opět ministerstvo vnitra.

Gaullistou, tudíž revolucionářem

Syn imigranta Sarkozy se poté znovu vrhl na přistěhovaleckou politiku. Před týdnem slíbil, že připraví sérii zákonů omezující příliv imigrantů, například plošným zavedením víz s biometrickými údaji nebo ztížením dnes často zneužívaného institutu scelování rodin (že rodinní příslušníci imigranta mají nárok na trvalý pobyt ve Francii). Přestože Sarkozy bývá někdy označován – i pro svůj částečně židovský původ – za politika sympatizujícího s izraelskou radikální pravicí (například pro své přátelství s Benjaminem Netanjahuem), jeho názor na integraci muslimské menšiny do francouzské společnosti je velmi liberální. Jako jeden z mála politiků se postavil proti zákonu zakazujícímu nošení náboženských symbolů ve školách (zvláště hidžábu) a vyslovuje se pro časově omezené zavedení pozitivní diskriminace a kvót při obsazování některých politických postů. Jako ministr vnitra prosadil v roce 2004 prvního muslimského prefekta (vládou jmenovaný správce departementu se značnými pravomocemi). I přes počáteční odpor prezidenta Chiraca usedl do prefektského křesla departementu Jura Aïssa Dermouche. Jako ministr také zrušil zaběhnutou a diskriminační praxi dvojího trestání cizinců – spáchal-li cizinec trestný čin, byl za něj odsouzen a současně vyhoštěn z Francie. Zpřísnění imigrační politiky, které Sarkozy ohlásil minulý týden, vyvolalo polemiku o tom, zda má Francie právo na takovou „instrumentalizaci“ přistěhovalectví. Ministr chce zavést systém bodů i pro studenty, kteří jedou do Francie studovat. Proti tomu se staví nejen studentské odbory, ale též větší část levice, která obviňuje Sarkozyho, že otevíráním tématu imigrace nahrává extrémní pravici. Premiér de Villepin zase napadá Sarkozyho návrhy na pozitivní diskriminaci s tím, že to „dostane Francii na lopatky a do pasti komunitarismu“. Ministr vnitra prohlásil, že v situaci, kdy Francie dosahuje

Padesátiletý Sarkozy uspěl téměř ve všem, na co v politice sáhl. Dokázal vždy sám ostatní přesvědčit o svých schopnostech, nikdo mu neuhrabával cestu životem. Nevyrůstal v přepychových poměrech jako většina jeho kolegů z vlády, jeho otec Pal Nagy Bocsa y Sarközy utekl v rámci chaosu během konce druhé světové války do Francie – prý na podvozku vlaku. První politický projev pronesl dvacetiletý Sarkozy jako mladý gaullista na kongresu v Nice. Jen pár let po pařížských barikádách z roku 1968 hřímal z tribuny: „Být mladým gaullistou, to jest být revolucionářem!“ Tehdejšího premiéra Chiraca přesvědčil natolik, že si jej pozval do vládního Matignonského paláce a řekl mu: „Ty jsi stvořen pro politiku.“ Možná svých slov později litoval. Sarkozyho výhoda spočívá v tom, že nezapadá do tradičního obrazu francouzského politika. Nevystudoval prestižní školu pro státní službu ENA, nýbrž práva a stal se advokátem. Během svého působení na radnici v Neuilly si vysloužil pověst čestného politika, který umí účinně bojovat proti kriminalitě. Tuto přednost zúročil během svého prvního působení na ministerstvu vnitra v Raffarinově vládě. Jako ministr například razantně zpřísnil postihy za dopravní přestupky, zavedl efektivnější kontrolu rychlosti na silnicích a pokročil v zavádění přísnější imigrační politiky. Sarkozy má také nesporný osobní šarm, v porovnání s většinou francouzské politické garnitury je relativně mladý a umí si získat publikum pohotovými, přesvědčivými i vtipnými reakcemi. To je dobrá kombinace vlastností pro lídra politické strany, ale stačí na prezidenta?

Vítejte v Sarkolandu Ve svých 28 letech, necelých šest měsíců poté, co se odstěhoval od rodičů, se stal úspěšným starostou luxusního pařížského předměstí Neuilly-sur-Seine, ve kterém žije smetánka francouzského byznysu, médií a politiky. Dosud je předsedou rady nejbohatšího departementu Hauts-de-Seine (do něhož patří i Neuilly), který bývalý premiér Raffarin nazýval „Sarkolandem“. V roce 1993 se stal poprvé ministrem – ve vládě Édouarda Balladura získal křeslo ministra pro rozpočet, navzdory tomu, že do té doby neměl s ekonomikou a s financemi moc společného. Roztržka mezi ním a Chiracem začala v roce 1995, kdy Sarkozy podporoval Balladurovu prezidentskou kandidaturu proti té Chiracově. Tak se z rodinného přítele (byl dokonce za svědka na svatbě Chiracovy dcery Claude) stal prezidentův hlavní politický rival uvnitř gaullistické strany. V posledním roce je stále patrnější polarizace uvnitř nejsilnější strany, vládní Unie pro lidové hnutí (UMP). Opozice proti klanu prezidenta Chiraca vykrystalizovala právě kolem Nicolase Sarkozyho. Loni v listopadu vystřídal Sarkozy v čele UMP mnoha aférami zprofanovaného Alaina Juppého. Stalo se tak i přes tichý,

Imigrant imigrantům

v různých oblastech tak špatných výsledků (nezaměstnanost, veřejný dluh, referendum o ústavě i prohra s Londýnem o pořádání olympiády), „si nemůže nepoložit otázku, zda to není náhodou tak, že my se mýlíme a celý svět má pravdu“. S odkazem na ekonomické reformy ve Velké Británii a ve Španělsku říká: „Je třeba, abychom dělali to, co dělají ostatní.“

Směr Elysejský palác Mnoho Francouzů, včetně těch, kteří by nikdy nevolili Chiracovu stranu, přiznává Sarkozymu politický talent a ve vrcholné politice tak vzácnou nezprofanovanost. Sarkozy se jakoby zázrakem „nenamočil“ do žádné politické aféry, ani těch, které se týkají UMP (respektive její předchůdkyně RPR založené současným prezidentem). Sarkozyho vysoká popularita také vychází z faktu, že na levici nemá rovnocenného protivníka. Rozštěpené socialisty vede málo charismatický François Hollande, naopak velmi populární Bernard Kouchner (zakladatel Lékařů bez hranic a bývalý civilní správce Kosova) se nedere do první řady. Sarkozy je tak potenciálně schopný získat v prezidentských volbách hlasy části těch, kteří by do parlamentu volili socialisty. Chiracův druhý mandát vyprší na jaře 2007. Sarkozy dosud nikdy přímo nepotvrdil svoji kandidaturu, ale otázkám na ni čelí při každém rozhovoru s novináři. Je zřejmé, že si případným oznámením kandidatury nechce vystřílet všechnu politickou munici. Šikovně udržované očekávání mu dovoluje zůstat v centru pozornosti médií co nejdéle. Vyhlídky Nicolase Sarkozyho na vstup do Elysejského paláce jsou ovšem stále velmi nejisté. Socialisté by se rádi po dvanácti letech vrátili do nejvyšší státní funkce, kterou během V. republiky (od roku 1958) zastával z jejich řad pouze François Mitterrand (1981–95). Nepopulární kvazireformní politika posledních pravicových vlád jim nahrává stejně jako neúspěšný boj vlády proti vysoké nezaměstnanosti. Pokud však socialisté nenaleznou vhodného lídra, který by se mohl v prezidentských volbách postavit vycházející hvězdě pravice, je možné, že Sarkozy uspěje. Na rozdíl od ostatních politiků současné vlády nemá Sarko mezi lidmi tolik odpůrců, ačkoli je běžným Francouzům jasné, že i on hraje Chiracova oblíbená „škatulata“ posledních tří vlád – hru na vyměňování ministerských rezortů po prohraných volbách (referendu). Jenže lidé jej vnímají jako sympatického politika, který se, ač gaullista, vyhraňuje proti Chiracovi a jeho všeobecně zavrhované garnituře – což se samo o sobě cení. Václav Nekvapil, Štrasburk Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Q

Nicolas Sarkozy 28. ledna 1955 narozen v Paříži 1981 – advokátská zkouška; 1979–1981 – postgraduální studia na Institut d’Etudes Politiques v Paříži; 1977 – zvolen radním Neuilly-sur-Seine; 1983 – zvolen starostou Neuilly-sur-Seine; 1988 – poprvé zvolen poslancem; 1993–1995 – ministr pro rozpočet a mluvčí vlády Édouarda Balladura; květen 2002 – březen 2004 – ministr vnitra; březen 2004 – listopad 2004 – ministr financí, hospodářství a průmyslu; listopad 2004 – předseda Unie pro lidové hnutí (UMP); červen 2005 – ministr vnitra a územního rozvoje.

TÉMA


13

Otevři se a pochopíš, co ví i ona. (Šamanka kmene Ducha ze severozápadního Mongolska, 2004.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Respekt mezi šamany Tři letní inspirace, jak nabrat energii

V létě má člověk opodstatněný pocit, že potřebuje nabrat nový vítr do plachet. Ten vítr může být různý, stačí se porozhlédnout a pak si vybrat. Moderní doba totiž inspiracemi nešetří. Tady je zpráva o třech možných způsobech.

Vzhůru do nových světů Sestupuji dírou v ohromných vlnách oceánu po schodech dolů. Vůbec se nebojím. Otevírám těžké dubové dveře, chvíli čekám a najednou se ze tmy připlazí ohromný šedý had. Jeho žluté zuby se mi přibližují k hlavě, pozře mne a pak opět vyvrhne. Úkol splněn! Našla jsem své totemové zvíře, které na mě od této chvíle bude dávat pozor.

Hvízdání nad karimatkami Tohle všechno za 1700 Kč a v Praze. Na Masarykově nádraží v malé tělocvičně vedle sedmé koleje. Před týdnem jsem totiž listovala v drahém lesklém časopise a všimla si pozvánky na šamanský seminář. Protože jsem četla knížky etnografa Carlose Castanedy, a o létajících mexických šamanech tím pádem něco vím, napadlo mě pumpnout redakci o příspěvek, vyrazit do parného léta na reportáž a stát se šamankou. Nádražní tlampač jako starý papoušek hlásí odjezdy a příjezdy vlaků. Slovenka Zora Frešová (34) s oranžově nalakovanými nehty na bosých nohou zapaluje stonky šalvěje a na krku se jí klinká mobil. Je to šamanka a připravuje malý oltář se svíčkou, třemi kaštany, orlími péry a indiánskými chřestítky. Kolem stěn zvědavě posedává dvacítka účastníků: masér, učitel jógy, taxikář, renomovaná právnička, servírka, účetní, nastávající matka či praštěná novinářka. Většinou četli Castanedovy knihy, listovali v Elle jako já, slyšeli Zoru zpívat na veletrhu Esoterika nebo je vyslali jejich psychologové. Očekávají, že jim šamanské cvičení zlepší zdraví, nebo že za dva dny prokouknou prastaré praktické duchovní učení, dodnes živé u přírodních národů v Asii či Jižní Americe. Zora vysvětluje, že bychom měli vstřebat esenci tzv. jádrového šamanismu. Ten vymyslel v sedmdesátých letech znalec přírodních národů Američan Michael Harner, sám vysvěcený indiánský šaman. Založil pak Nadaci pro studium šamanismu a jeho lek-

toři učí na placených kurzech lidi po celém světě hledat sílu a rovnováhu. V Evropě jich působí šedesát na plný úvazek a Zora je jednou z nich. Sedáme si do kruhu a každý třímáme svou hrkačku, kterou nám půjčili. Potí se mi ruka. Zora a její dva pomocníci se začínají mírně pohupovat, v rukou krásné bubny. Bubnování totiž, podobně jako užití halucinogenů, prý může uvést v chaos mozkové pochody a tím poslouží jako pomyslná „kánoe“ na cestě do jiných realit. A to je přesně to, za čím jsme sem všichni přišli. Ozve se šamančino jemné hvízdání, jakoby z ohromné, nepopsatelné dálky a pak uhodí do bubnu. Později se shodujeme, že přílivu bubnovací energie se prostě nedalo odolat. Jako na povel všichni začínáme hrkat, pohupovat se a mručet. S posledním hvizdem přestáváme. První skutečný úkol zní najít v tzv. „dolním světě“, kam šaman sestupuje pro svá totemová zvířata alias ochranné duchy, nějaké přívětivé místo. Ležíme na karimatkách, posloucháme Zorčino vířivé bubnování, na očích šátky a jde to ztuha. Barman Jirka později přiznává, že nic nevidí, kdyby se rozkrájel (a to pravidelně požívá lysohlávky a kouří trávu!). Těhotná Olga naopak líčí louku s růžovými koníky – ty jí svorně závidíme. A jede se dál. Úkol číslo dvě: najít na

Jádro proroka Harnera Šamanismus není ani náboženství, ani proud new age hnutí. Jedná se spíše o léčitelské, kulturní a spirituální dědictví tzv. přírodních národů. Ty je také dodnes využívají k praktickým cílům např. v oblasti Latinské Ameriky a Asie. Zejména v republice Tuva (dodnes součást Ruské federace) sousedící s Mongolskem a Čínou je toto dědictví velmi živé. O šamanismus se začali lidé na západě Evropy a v Americe intenzivněji zajímat v šedesátých letech. Jedním z „proroků“ tohoto trendu je americký profesor antropologie Michael Harner, který po zkušenostech s iniciací u šamanů Horní Amazonky založil v roce 1985 Nadaci pro studium šamanismu. Rozhodl se totiž opustit tradiční

inkriminovaném místě dolního světa (učitel jógy mezitím usnul a všechny nás provázelo jeho rytmické chrápání) jakoukoli díru směřující dolů. Po sešupu dírou nás mělo čekat totemové zvíře – pomocník ve všech prekérních situacích. A čekalo. Barman Jirka si sice zase stěžoval, že jeho zvíře je jenom světelná skvrna, ale jinak přišla celá zoo: běluha mořská, panda, hadi, opeřenci, sloni. Potom si vyprávíme, jak jsme k nim „dole“ přišli. Olze se vrátil medvěd, kterého vídala v dětství, a nikdo jí tehdy nechtěl věřit a já líčím horor s hadem.

Najít kus duše Najednou je úplně jasné, že jsme všichni bezvýhradně přistoupili na hru a bereme ji smrtelně vážně. Na konci prvního dne tancujeme kolem oltáře, chřestíme jak o život a vydáváme zvuky svých totemových zvířat. Druhý den ráno netrpělivě přešlapujeme před vchodem do tělocvičny, ale šamanka má půl hodiny zpoždění. Nakonec přijde a omlouvá se, prý jí ten čas reálného světa dělá trochu problémy. Ještě si dá cigaretu a jdeme na to. Tentokrát je na pořadu šamanské léčení. Zora má vystudovanou klinickou psychologii, na fakultě se také před dvanácti lety potka-

akademické zkoumání a chtěl zprostředkovat své zkušenosti široké veřejnosti. Vytvořil tedy systém tzv. „jádrového šamanismu“. Ten není vázán na kulturní kontext jednotlivých přírodních národů, ale pracuje s univerzálními metodami, které se vyskytují ve všech šamanských tradicích. Jde zejména o klasickou šamanskou cestu do „jiné sféry“ univerza, kde šaman hledá řešení psychických problémů, způsob léčby fyzických obtíží či nové příběhy, vzory látek nebo keramiky. Další důležitou myšlenkou jádrového šamanismu vyskytující se také u všech přírodních národů je vědomí, že člověk je propojen se vším živým i neživým na zemi. Má se tedy snažit o harmonii. V roce 1980 byla šamanská medicína zařazena Světovou zdravotnickou organizací mezi uznávané medicínské a terapeutické metody.

14

TÉMA


třída, k setkáním využívá česká i cizinecká skupina AA. Teď tu sedí asi třicet lidí, někteří na židlích u stěny. Stolu předsedá brýlatý chlapík v červeném tričku. Starší ženy, která sedí a strnule hledí před sebe, se ptám, jestli se mám někde přihlásit. Neodpoví, zírá skrze mě. Postarší hippie s hřívou bílých vlasů a barevným náhrdelníkem mi nabízí kávu nebo čaj. Sem se nikdo nepřihlašuje. Sedni! vyzve mě. Mumlám, že nic nepotřebuju, a tahám z tašky láhev matonky. Á, voda, poznamená muž ve slamáčku, který sedí proti mně. Něco asi potřebuješ, ušklíbne se hippie, jinak bys tu nebyl. Přišel jsem několik minut před začátkem hodinového programu. Téměř každý, na koho se podívám, se na mě povzbudivě usměje. Společnost je tu na první pohled značně nesourodá. Pár chlápků se strhanými tvářemi a rozmáchlými gesty by se přirozeněji vyjímalo spíš někde v hospodě. Hovoří ale tiše a uměřeně a mají jasné oči. Nervní skejťák v kšiltovce. Hezká studentka vedle kancelářské myši v kostýmku. Pán v obleku s motýlkem vedle mohutného chlapa, jehož tetování rozhodně nepatří k těm módním. Muži, ženy. Mladí, staří. Členové Anonymních alkoholiků jsou spojeni jen krajním prožitkem hrůz závislosti.

Díky, že vás mám

Někdo našel rádce a louku s růžovými koníky...

Je přesně půl šesté. Muž v brýlích obřadně pozdvihne pár listů papíru, všem je ukáže a pak čte. V meditativním a konfesijním textu Dvanáctera se často vyskytuje slovo Bůh. Text je psán trochu archaickým jazykem, odpovídajícím náboženské Americe počátku minulého století. Je ale dokonale srozumitelný, vyzývá ke ztišení a zklidnění mysli. „Přiznali jsme svou bezmocnost nad alkoholem, naše životy začaly být neovladatelné,“ zní první věta Dvanáctera. Pak zúčastnění odevzdávají svoji „vůli a život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme“. V posledním bodě Dvanáctera se zavazují předávat „poselství“ všem dosud trpícím pijanům. Využívám krátké přestávky a špitnu k muži ve slamáčku: Tady je to jen pro věřící? Neboj, uklidňuje mě. Máme tu komunistu i satanistu. Předsedající dočte. Nastane ticho. Kdosi za mnou zakašle, nervózně poposedne, až zaskřípe židle. Žena vedle mě má nehty zaseklé do dlaní a na čele pot. Pak promluví kancelářská myš. Jsem Dáša, alkoholička. Ahoj, Dášo! odpoví všichni. Dáša hovoří o době, kdy její nemoc propukla, o rozpadlém manželství, dětech, které ji nenávidí, o měsících strávených v léčebnách. Nikdo ji nepřerušuje, nikdo neklade otázky. Když domluví, všichni řeknou Díky, Dášo. Okamžitě po ní se přihlásí o slovo chlap s vizáží boxera. Jsem Dingo, alkoholik. Ahoj, Dingo! Mluví o sobě jako o příslušníku gangu, jehož ostatní členové jsou buď mrtví, nebo ve vězení. Celé úseky života se mu zhustily do období, kdy byl nepřetržitě opilý, nebo v kocovině, což je horší. Nikdo, kdo nebyl alkoholik, mi nemůže rozumět, končí krátkou řeč. Díky, Dingo, řeknou všichni. Jsem Michal, alkoholik a narkoman. Ahoj, Michale! Michal byl podle svých slov perfektní student, a aby byl ještě perfektnější, bral spoustu povzbuzujících drog. Sice udělal všechny zkoušky, ale skončil na ulici. Chtít zastavit chlast nebo fet silou vůle je jako snažit se zastavit vůlí průjem. Díky, že vás mám! Díky, Michale! odpoví ostatní, ale z kradmých pohledů a pousmání mám pocit, že staří alkoholici nemají mladé narkomany moc rádi.

FOTO RADEK SOLAŘÍK

A tohle je všechno?

... a někdo přes veškerou snahu nezahlédl nic. (Šamanský kurz v Praze, léto 2005.)

la s lektory Harnerovy nadace. Nejdřív si myslela, že jí to může pomoci v profesi psycholožky, a pak, jak se dostávala dál do jiných realit, pochopila, že může být skutečnou šamankou a vydělávat si tím na živobytí. Dnes připravuje společně s FF UK výzkumný projekt o mapování účinků šamanské léčby. Kromě vyučování, kdy vštěpuje lidem, že šamanem může být kdokoli, pokud bude dostatečně otevřený, se totiž živí i hledáním ztracených duší v dolním světě a zapuzováním nemocí. Svorně si zachřestíme a pak uléháme na karimatky. Musíme se dostat do „horního světa,“ který obývají duchovní učitelé naklonění lidem. Zanést nás tam mají naše totemová zvířata. Logicky uvažující právnička namítá, že tohle tedy její želva rozhodně nezvládne. Řehtáme se jak pominutí. Svého učitele se máme zeptat, jak vyřešit jakýkoli osobní problém. Myslím, že stará žena se stříbrnými vlasy s kamzičí maskou, moje nová rádkyně, která skutečně čekala ve starém sadu s vlnící se šedozelenou trávou, mi docela dobře poradila. Na konci semináře si všichni sedáme na bobek a tvoříme na zemi kánoi. Servír-

FOTO RADEK SOLAŘÍK

ka Kamila, která se chce vyléčit z psychického šoku po rozchodu s přítelem, si sedá se šamankou doprostřed. My se máme všichni přenést „dolů“ a tam veslovat po řece. Cíl nemůže být jednodušší: nalézt ztracenou část duše nemocného. Když si vyprávíme zážitky, ani mě nepřekvapuje, že jsem plula tak jako ostatní místo po řece po jezeře, kde byla duše nalezena, a že vyléčená Kamila jen září. A pak je konec. Naše šamanská pospolitost se objímá na rozloučenou. Všichni jsou spokojení, protože teď máme své ochranné duchy, učitele, za nimiž můžeme kdykoli přijít pro radu, a síly na rozdávání. Ocitám se v rozpálené tramvaji a jedu industriálním pražským létem domů. Hned jak dorazím, pouštím rozechvěle manželovi nově zakoupené cédéčko se šamanským bubnováním. „To jsme mohli nahrát, jak bouchám do zdi,“ dí můj choť. Ještě ho donutím si lehnout a sestupovat „dolů“. Sladce usíná. První šamanský krach nesu statečně, protože vím, že i ostatní právě obtěžují své protějšky podobným způsobem. Prozradil mi to můj had.

Na dno a zase zpátky Ulice Na Poříčí je rozpálená vedrem. Do chodníků buší sbíječky, chodci se míjejí v oblacích dusivého prachu. Tudy jít s kocovinou, říkám si, to musí být sebevražda. Ale tam, kam jdu, jsou vítáni jen střízliví. Anonymní alkoholici jsou společenstvím otřesených, kteří se dotkli dna. Je to sebeobranná organizace lidí, které závislost na alkoholu mnohdy přinutila žít ve strašných podmínkách a málem zahubila.

Jinak bys tu nebyl Vcházím do suterénní místnosti ke stolu pokrytému umělohmotným ubrusem. Na zdech visí kanonizovaný text společenství Dvanáct kroků Anonymních alkoholiků v češtině a angličtině. Dvanáctero je závazné pro ty, kdo se rozhodli odvykat alkoholu po celý život. Místnost, velkou zhruba jako školní

Kancelářská myš protrhla lavinu. Vyprávění založené na vlastní, bez výjimky otřesné zkušenosti s pitím uvolňuje atmosféru. Ke slovu se dostávají i žertéři a vtipálci. Pán v obleku vypráví, jak po dvanácti letech abstinence v náhlém popudu popadl z regálu v supermarketu láhev vodky a na místě ji vypil. Nemohl jsem si pomoci, vysvětluje, ale již nikdy to neudělám. Vyprávění příběhů má svůj stanovený čas. Pak předsedající rozdá další texty AA a hodinové setkání končí jejich předčítáním. Mimo slov povzbuzení slyším především o anonymitě a striktním dodržování tradice, která umožňuje přežití a růst skupin AA. Jeden z čtených textů se týká otevřenosti AA vůči příchozím. Vysvětluje, že člověk, který se snaží zbavit zhoubné nemoci, s níž zápasil roky či desetiletí, se ocitá ve světě, který na něj zapomněl a na který si sám už nepamatuje. AA jsou přesvědčeni, že dokážou pomoci. Během předčítání mezi námi koluje košík pro dobrovolné příspěvky. Plní se mincemi a bankovkami. Z obnosu se platí nájem za schůzovní místnost. Sezení je u konce, následuje volná zábava, tu a tam se někdo vytratí na cigaretu. Daniela, opálená světoběžnice s postavou modelky, vypráví o svých zkušenostech z různých odboček: Němci jsou vážní a pochmurní, občas se na setkání připotácí někdo opilý, Američané halasně oslavují, když někdo abstinuje třeba jen měsíc, a hned ho obdarovávají koláčky a bonbony, Češi chodí střízliví a rádi se smějí sami sobě. Shromáždění se rozchází. Muž ve slamáčku mi přinese kupku letáčků s informacemi o AA. Ptám se ho: A tohle je všechno? Tohle setkání je léčba? Kývne. Sám chodí na schůzky AA několikrát týdně přes deset let. A když jsem přestal pít, zasní se, kolikrát jsem tu čekal celé hodiny, než přišli ostat-

TÉMA


Nejmenší pohyb je pocit. Na shledanou příští léto zase tady. (Luhačovice, léto 2005.)

ní. A co ty, Dingo? osměluju se. Chodím tak často, jak to jde. Většina z nás sem chodit chce a někteří to potřebujou, zasměje se. Přijď zas, říká mi. Jsme tu každý den ve stejnou dobu. –

To nádherné údolí tance Snažím se splnit choreografovo zadání: vyjádřit tancem „teplo“. Moje nohy se pomalu sunou v rytmu krůpějí potu. Z ruky si dělám vějíř, který mě chladivě ovívá. Najednou se zdá, že je v sále skoro padesát stupňů a všem hrozí smrt udušením. Vtom se ozve tlesknutí a vysvobodí nás vytoužené „stačí“.

Poznej se, nemehlo Praží slunce a do pomalých lázeňských pohybů města Luhačovic na týden vtrhli mrštní vetřelci – tanečníci. Pobíhají z ohyzdného monstra kulturního střediska Elektra do moderní sportovní haly na konci města a snaží se vytřískat maximum z Letní taneční školy. I letos ji tu – stejně jako už třináctkrát předtím – pořádá avantgarda výrazového tance, slovenské Taneční divadlo Bralen. Za 690 korun může kdokoli přijít a pět dní se přiučovat nové technice od lidí, kteří třicet let nejen tančí na špičce moderního baletu, ale také dokážou doslova očarovat ostatní svým křehkým démonem. Supím do kopce za městem a hledám novou sportovní halu. Nejedu sem na trénink poprvé. Když mi před pěti lety kamarádka Jana navrhla, abychom si jely „zahrát na baletky“ do Luhačovic, myslela jsem, že jde o nevinný kurz pro začátečníky. Těšila jsem se, že budu dělat na hezkou hudbu holubičky a splním si dětský sen, i když mi místo šifónové sukně budou kolem boků plandat tepláky. Jenže Jana mi zatajila, že kromě naprostých „polen“ se do městečka jak švábi na med stahují za Bralenem také studenti tanečních konzervatoří, milovníci společenského tance, kteří se chtějí naučit nové fígle, či učitelky baletu ze základních uměleckých škol. „Když se ve Vídni pořádá podobná Letní škola, tak tam přijde třeba tetka od plotny v novém růžovém

15

FOTO GÜNTER BARTOŠ

dresu, ve kterém vypadá jak buřtík, a s ničím nemá problém. Zaplatí svých čtyřicet eur a vůbec ji nerozhází, že ji učí nějaký světový choreograf a vedle ní tancuje sólistka Národního divadla. Chtěl jsem dosáhnout něčeho podobného, aby to i pro lidi tady bylo stejně přirozené,“ vysvětluje demokratickou myšlenku své školy Rastislav Letenaj, ředitel a choreograf Bralenu. Ovšem tenkrát při prvním nástupu jsem rozhodně sebevědomí vídeňského buřtíka postrádala – a to nejen na začátku, ale pět dní. Dozvěděla jsem se o sobě spoustu věcí. Například, že neumím rovně zvednout nohu, nebo udržet v paměti víc než dva jednoduché pohyby jdoucí za sebou, a také jsem zjistila, že postrádám schopnost otočit se na stejnou stranu jako ostatních dvacet tanečníků. Po každé otočce jsem vždycky hleděla místo na záda do překvapených obličejů. Jenže to slzavé údolí bylo nádherné. Tančili jsme na pomalou hudbu portugalských Madredeus, která se houpavě nesla po dřevěných parketách, klouzala po napjatých nohou přichystaných k další krokové variaci, a jen být součástí té ohebné ladné masy byl požitek. O přestávkách jsme si všichni vespolek přelepovali nové puchýře, rozcvičovali unavená těla a někteří mi dokonce ochotně vysvětlovali jednotlivé kroky. Odjížděla jsem sice zoufalá, ale pevně rozhodnutá tančit.

Babuľkovia moji Další rok jsem se v amatérském vysokoškolském kroužku pilně učila, co je to „plié“ a „relevé“ a jak se správně skáče „jelení skok“ a vytáčí pirueta. Takže následující sladké letní mučení v Luhačovicích už tolik nebolelo a já měla pocit, že aspoň deset minut z hodinu a půl trvajícího tréninku opravdu tančím. A letos jsem tady zase. Zaznamenávám drobné rozdíly. Tanečníci si už nezapisují kroky do sešitků, protože mají malé kamery, a není jich dvacet, ale víc než padesát. „Tanec je specifický druh umění, který neoslovuje každého, a my tady na Letní škole vychováváme velmi citlivé diváky. Protože lidé, kteří si to vyzkouší, chápou sdělení, která jim tanec může dát,“ vysvětluje „Rasťo“ Letenaj, proč jsou představení jeho bratislavského divadla pořád vyprodaná a proč do Luhačovic přijíždí každý rok stále víc lidí. „Mně to přijde už přehnané, mačkáme se a kvůli těm, co se nechytají, si ani moc nezatancujeme,“ říká ostřílená tanečnice asijského původu

Akmaral. Rasťo si však myslí něco jiného: „Tohle může říci jen nezralý amatér, protože skutečný tanečník ví, že i jednoduchou variaci si může zatančit zajímavě. Jde o to mazat rozdíly. V té Vídni ani baletka, ani buřtík nemají pocit, že na kurz nepatří.“ Letos jsem si vybrala hodiny, které vedl Rasťo. Hlavně kvůli hezkému názvu dobře vystihujícímu celý můj chaotický život: „Improvizace“. „Vítam vás, babuľkovia moji,“ něžně nás osloví taneční pan učitel a vyzve nás, abychom běhali tryskem po tělocvičně a nevráželi do sebe. Máme za úkol pochopit prostor kolem sebe, jeho omezení a možnosti. Řine se z nás pot a vděčně přijímáme nabídku první taneční variace. Úkrok vpravo, otočka, hlava doleva a je to. Jenže Rasťo

Legendy a fakta Podle zakladatelské legendy vzniklo hnutí Anonymních alkoholiků v roce 1935 v americkém Akronu. Jistý obchodník děsící se své touhy po alkoholu se seznámil s místním lékařem trpícím stejným problémem. Uvědomili si, že alkoholik se ze své nemoci nedokáže vysvobodit zcela sám. Předjali také moderní lékařský názor, že alkoholismus není problémem morálky či vůle, ale je problémem zdravotním. Usoudili, že nemocnému, který zápasí se svou chorobou, může porozumět jen ten, kdo podobným úsilím prošel. Přijali také zásadu, že vysvobození předchází spirituální zážitek spolehnutí se na vyšší moc, Boha, či třeba vesmírnou sílu. Tím své hnutí nechali otevřené pro příslušníky všech náboženství, pro ateisty i agnostiky. Anonymní alkoholici nespolupracují s tiskem, rozhlasem ani televizí, nestojí o reklamu. Kontakty s pijáky, kteří se chtějí zbavit závislosti, probíhají často v protialkoholních léčebnách, hnutí má příznivce mezi lékaři a duchovními. Odbočky nevedou seznamy členů, neposkytují zdravotní ani sociální služby, nevybírají povinné příspěvky. Vstup na shromáždění je volný, nikdo se nezajímá o jméno, povolání či bydliště příchozího. Činnost AA je neslučitelná s byznysem, organizace nepřijímá dotace ani peněžité dary. Je tvořena výhradně alkoholiky, kteří nepijí, nemá žádné vůdce ani stabilní vrcholný orgán. Předsedající,

po nás taky chce, abychom každý pohyb zmenšili desetkrát. Vznikají titěrná představení pro trpaslíky. Pak opačně desetkrát pohyby zvětšujeme a tančíme pro obra Shreka. „Nejmenší pohyb je pocit a z pocitu pak znova může vzniknout zajímavý pohyb,“ vysvětluje nám poeticky smysl této improvizace Rasťo. A pro tyhle pohyby, co se vejdou do pocitů, jsme všichni ochotní naučit se zatancovat podstatná jména: teplo, strach, zimu, odvahu či smutek. A najednou je mi úplně jasné, že příští rok tady budu stejně nadšeně stát, poslouchat odpočítávání a s každým „…á dva tři…“ naberu do plachet všechnu odvahu léta. Markéta Pilátová, Jáchym Topol

kteří řídí jednotlivé schůze, se neustále střídají, tak aby nemohlo dojít k vytváření mocenských skupin. Od spartánských začátků ve městě Akron, kdy se vystřízlivělí obchodník a lékař cítili natolik osamocení, že obcházeli místní nemocnice, dokud nenalezli alkoholika upoutaného na lůžko, aby mu pomohli vrátit se do života, se hnutí abstinujících neuvěřitelně rozmohlo. Nyní se schůzek Anonymních alkoholiků účastní asi dva miliony osob ve zhruba devadesáti pěti tisících odbočkách ve sto čtyřiceti šesti zemích. V Čechách se Anonymní alkoholici objevili po roce 1989 a mají více než dvacet odboček v různých městech a obcích. Podle členů AA v České republice záchranné společenství Anonymních alkoholiků funguje a jeho dveře jsou otevřeny pro každého (kontakt: Tomáš 724 162 239, Vlaďka 603 939 486; e-mail: [email protected]). Společenství AA používá několik textů a knih, které jsou všeobecně akceptované jako „učebnice“. Tou nejdůležitější je pravděpodobně kniha Anonymní alkoholici, známá také jako „Modrá kniha“, která obsahuje příběhy čtyřiceti dvou modelových pijáků, kteří dosáhli střízlivosti. Texty Dvanáct kroků a Dvanáct tradic jsou pro členy AA sumou zásad, které pomáhají překonat nutkání pít. Poznámka: Reportáž vznikla po několika návštěvách různých odboček AA. Identita vypovídajících je pozměněna natolik, aby neohrozila anonymitu členů AA.

Q

16

ROZHOVOR


Možná jsem trochu atypický S třetím mužem ve státě o ODS, Evropě a jeho měkkém ano Myslíte, že některé věci cítíte jinak než většina ODS? Ne že bych měl hodně rozdílné názory, ale když je mám, tak se je snažím prosazovat. Základní parametry našeho programu jsou pro mě ovšem dogmatem a jsem v té straně dobrovolně. Základní parametry jsou? Pravicová politika a program, který by nastartoval větší ekonomický růst. Zatím jsou až na výjimky konkrétní plány ODS poněkud zamlžené. To není pravda. ODS vždy ctila, že jsme předkládali svoje teze. Aktuální otázkou pro nás ovšem je, nakolik se nám je podaří dostat do srozumitelné podoby, aby lidé pochopili, co chceme. Naše věci jsme dali k dispozici veřejnosti a byly podrobeny i tvrdé kritice sociální demokracie. Víme, jak pokračovat v reformách, jsme ale v opozici a máme jeden cíl: kritizovat vládu. Pokud vyhrajeme volby, přál bych si, abychom měli v šuplíku paragrafové znění zákonů, které bychom během prvního roku chtěli nastartovat. Naši stínoví ministři mají kolem sebe týmy odborníků a pracují na tom. Nejsou některé problémy naší země natolik vážné, že by měl na čas přestat fungovat klasický vztah vláda – opozice? Neměli byste začít více spolupracovat? Jsme odsouzeni ke koaličním vládám a základní reformy musí mít skutečně větší konsensus. Na poslední schůzce Mirek Topolánek s Miroslavem Kalouskem mluvili o důchodové reformě – shodli se na tom, že odvody do důchodového systému by se měly snížit o 8 %, otevřenou ale nechali otázku, jak by měli lidé s ušetřenými penězi naložit. Lidovci chtějí, aby peníze šly do fondů na důchodové spoření, my to chceme nechat na občanech. Se sociální demokracií diskutujeme, ale je strašně složité najít průnik, spíš hledáme partnera, s nímž to bude snazší. A našli jste ho v KDU-ČSL? V této chvíli ano. Žádný jiný politický subjekt na scéně není a musíme se s tím vyrovnat. Obě strany budou muset udělat ústupky v programu. Už víte, s jakými se smíří ODS? Nemáme zatím představu, kam bychom chtěli nebo mohli ustupovat. Takové téma nastane až za rok.

FOTO IVAN KUŤÁK

Přemysl Sobotka (61) se narodil v Mladé Boleslavi, v Praze vystudoval medicínu, které se věnoval v liberecké nemocnici. V roce 1991 vstoupil do ODS a následujících pět let byl radním města Liberce. Nyní je předsedou liberecké organizace ODS. Třikrát uspěl v senátních volbách, poprvé byl zvolen v roce 1996. Loni v prosinci byl zvolen do čela Senátu. Z prvního manželství má dcery Věru a Martinu, z druhého nevlastního syna Prokopa.

Jak to? Jeho projev a styl jasně signalizují, že je jedno, jestli mluví pravdu nebo polopravdu. Důležité je, že to, co říká, říká způsobem, který je pro občany přitažlivý. Vnímají ho jako nového člověka, ale jeho vláda není nová, je staronová, dokonce natřikrát. Jako hlavní cíl si dala přijetí evropské ústavy, ale teď, když se ratifikační proces zastavil, nevím, co nám přinese. Už dvakrát se vám při volbách do sněmovny stalo, že jste nedotáhli koncovku. Nebojíte se, že se to bude opakovat? My jsme si tu jednu těsnou výhru a jednu těsnou prohru zanalyzovali a nebudeme opakovat stejné chyby. Kampaň tehdy byla zdánlivě pragmatická, ale nepochopená a pro mě dráždivá až urážející. V čem? Byla agresivní. I barevně: v našem desateru se objevila žlutá a černá, což jsou barvy, které lidé nemají rádi. Měl jsem výhrady i k obsahu – nelíbilo se mi strašení, že budeme eventuelně propouštět lidi z úřadů. Chceme efektivní stát a úředníky, ale to neznamená, že vyvoláme čistky. Kampaň byla problematická formou i obsahem. K tomu přidejme i „plechové“ telefonáty Václava Klause voličům. Věřím, že tyto chyby už nebudeme dělat. Nedočkáme se tedy další „mobilizace“? Takový styl nepřísluší konzervativní straně.

J

e rok před volbami, a i když se sociální demokracie znovu probouzí, ODS je stále favoritem. Jaká u vás vládne nálada? Veškeré úsilí směřujeme k volbám. Nejsme rozhodně nijak destabilizovaní nebo nervózní z toho, že Paroubkovi stoupají preference. Víceméně jsme to očekávali.

Ten styl ODS přinesl Václav Klaus. Co ale Mirek Topolánek a jeho příměry převzaté z nacistické éry: třeba „noc dlouhých nožů“? Takové věci samozřejmě ke konzervativní politické straně nepatří. Má to ale jednoduché vysvětlení – Mirek Topolánek rychleji mluvil, než myslel. Nestává se mu to příliš často? V poslední době několikrát a měl by začít přemýšlet o tom, že toto není náš slovník. Opakovaně to kritizuju a pevně věřím, že se to stalo naposled.

Pokud vám ČSSD neudělá čáru přes rozpočet a nesestaví většinovou vládu s komunisty. Je to smutné: patnáct let po revoluci dostávají komunisté výraznou roli a premiér Paroubek s nimi diskutuje. Mrazí mě, když ho slyším říkat, že jsou mu milejší než ODS. Myslíte, že jsou komunisté dnes skutečně nebezpeční? Jejich strana se nereformovala, ve své podstatě jsou stále stejní. Jediná šance je, aby se demokratické strany, hlavně ČSSD, snažily s nimi nespolupracovat. My bychom měli být schopni lidem vysvětlit, že naše strategie je lepší a že by neměli KSČM volit. Zakázat komunisty nelze, to se mělo stát hned po revoluci. Říkají líbivé věci a některým lidem se to bohužel líbí. Tak jako lhali už ve 30. letech, lžou i dnes. Jak s tím chcete bojovat, když se vám nedaří občany přesvědčit? Nespolupracovat s KSČM? Někdo naopak říká: Vtáhnout je do hry, a tak je reformovat. Komunisté mají svobodu slova a my jsme občany trošku znechutili, takže nechodí k volbám, a vliv KSČM se zvětšuje. Musíme přesvědčit lidi, že tudy cesta nevede. Reformovat KSČM? Je nereformovatelná. Kdybychom se pokusili je zakázat, bude nám to Evropská unie rozporovat, protože komunistické strany existují i v jiných zemích. Jenže oni nemají tak zrůdnou zkušenost jako my. Ale máme zákony, které říkají, že propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod je trestné a že komunistický režim byl protiprávní a zločinný. V současné době se snaží senátoři Mejstřík a Štětina přidat další zákon, který zakazuje komunistické symboly. V Senátu uspěl, vy jste ho podpořil? Nebyl jsem hlasování přítomen. Je to symbolické gesto, ale podle mne nemá opodstatnění. Také to už jednou konstatoval Ústavní soud. Jak jde s politikou „nespolupráce“

dohromady spolupráce ODS a KSČM na obecních úřadech? To se děje zcela výjimečně a v malých obcích. A většinou tam, kde to jinak nešlo. Kde byla jiná možnost a místní organizace neuposlechla výzvy, byly některé místní organizace dokonce zrušeny. Nespolupracujeme v žádném větším městě ani obci. Ponechal byste komunistům vysoké funkce v Poslanecké sněmovně? Je to problém, protože komunisté byli řádně zvoleni, ale myslím, že by naši poslanci neměli hlasovat pro to, aby byli ve funkcích. Symbolem opětovné legitimizace komunistů je Miroslav Grebeníček na balkóně v Lánech, kam ho s dalšími šéfy nejsilnějších stran pozval prezident Klaus. Měl by s nimi jednat prezident? První signál dostal národ hned po revoluci, když v první vládě byli komunisté, jako by se čtyřicet let nic nestalo. Jestli měl být Grebeníček v Lánech, to je otázka pro prezidenta Klause. A obecně – měl by prezident, ať už je jím kdokoli, s komunisty jednat? O konkrétním zákonu ano, obrovská chyba je však komunisty zviditelňovat. A dělá to Václav Klaus? Udělal to jednou a tím to skončilo.

Někdo pracuje víc, někdo méně Objevují se ve vaší straně nějaké názorové frakce? Navenek působí jednolitě. Žádné frakce nemáme, ale v ODS existuje konzervativní a liberální proud. To nic nemění na faktu, že o všem diskutujeme a jsme schopni se dohodnout. Divila byste se, jaké debaty se vedou, než se dostaneme k nějakému názoru. Nikdo nikomu nic nevnucuje, ovšem když dojdeme k nějakému stanovisku, tak za ním stojíme. O čem se vedou v ODS debaty? Velké diskusi byly podrobeny reformy, které navrhujeme v „Modré šanci“. Základním tématem jsou daně, nejen rovná daň, ale reforma celého systému. Dále důchodová reforma a reforma zdravotnictví. Je známa rivalita mezi Mirkem Topolánkem a Vlastimilem Tlustým. V čem se liší jejich představa o směřování ODS? Mají rozdílný názor na věc, a je to dobře. Jenže to je téma do kuchyně, možná ještě tak do obýváku, ale ne před barák. Vždycky jde o nějakou drobnost, která se mediálně zveličí. Můžete dát nějaký příklad? Tak třeba Mirek Topolánek chtěl, abychom měli argumentaci k rovné dani připravenou už před rokem, Vlastimil Tlustý s tím úplně nesouhlasil, a nám pak ta argumentace chyběla. Takhle je to ale ve všech stranách: někdo pracuje více, někdo méně. Kdo v ODS pracuje více a kdo méně? Někdo je tahoun a táhne lidi, a někdo se veze. Nebudu to specifikovat. Jak se v tomto směru ODS změnila po odchodu Václava Klause? Václav Klaus byl výjimečná osobnost a výrazně prosazoval svůj názor. Za Mirka Topolánka je diskuse otevřenější a demokratičtější, a to je jedině dobře.

Střety zájmů Jste šéfem liberecké ODS. Její někteří představitelé na sebe upozornili chováním, které vzbuzuje podezření z korupce. Kde je mez, již svému politikovi nedovolíte překročit? Především nemůžu souhlasit s tím, že je na liberecké radnici korupční atmosféra. Není to pravda. Doposud nikdo nic nedokázal. Já jsem patriot a vidím spíš to, jak se město za posledních patnáct let změnilo. To vám nikdo nebere, problém je v tom, za jakých podmínek se to děje. Podmínky tam jsou standardní. Nevěřte tomu, co jedna paní povídala. Zkusme si vzít konkrétní příklady. Třeba nákup přenosných počítačů v roce 2003. Radnice oslovila tři firmy a vybrala tu, která sice nabídla nejnižší cenu, ale spoluvlastní

ROZHOVOR / INZERCE


ji zastupitel za ODS, který navíc sedí v představenstvu firmy, jež parametry pro počítače zadávala. Úkolem každého dobrého hospodáře je šetřit penězi, a pokud shodou okolností je člen zastupitelstva spolumajitelem firmy a není to proti žádnému zákonu... Je to proti dobrým mravům. Jde o zjevný střet zájmů. Nabídli nejnižší cenu. V radě i zastupitelstvu nemá ODS převahu a muselo se o tom hlasovat, jako o všech transakcích. Ale nechcete přece, aby na radnici směli působit jen lidé, kteří nepodnikají, nic nedělají? Další případ. Významný člen ODS pan Syrovátko, který řídí firmu Syner, pozval politiky a úředníky do USA. Brzy poté získal od města zakázku na stavbu haly a dceřiná společnost Syneru dostala od radnice pozemky na stavbu průmyslové zóny, přestože nenabízela nejvyšší cenu. Nevadí vám takový střet zájmů? Šlo o kolektivní rozhodnutí napříč politickým spektrem. Firma Syner prostě dala nejlepší nabídku. Podle mne není dobré se nechat nějak ovlivňovat, na druhou stranu je mým úkolem vytvářet pro byznys podmínky... Jenže neměli politici odmítnout nechat si zaplatit cestu do USA od firmy, o níž budou rozhodovat? Podle toho, co vím, se v době, když do USA jeli, jen diskutovalo o tom, jestli hala ano, nebo ne. Kdybych tu nabídku dostal já, tak bych ji odmítl. Takže v tom problém vidíte. Tam ale jeli lidé napříč politickým spektrem... Proč město neprodalo pozemky za nejvyšší cenu? Prodalo je zhruba za cenu, za kterou pozemky koupilo od pozemkového fondu. Já se průmyslovou zónou chlubím, protože tam nepřišla koruna státní podpory, zaměstnává skoro pět tisíc lidí. Pro mě je to příklad úspěšné strategie. Na provázanost komunálních politiků s byznysem upozorňují nevládní organizace, mluvila o ní nejvyšší státní zástupkyně. I Topolánek prý upozornil místní organizaci ODS, že není dobré, když se spekuluje o propojení radnice a soukromé firmy. Vidíte a mně nic takového neřekl. Je to jeho pohled na věc. Já to tak nevidím. A ve slovníku nejvyšší státní zástupkyně se objevují jiné věci, za něž by měla odstoupit. Ať předloží důkazy. Jak chcete v Česku řešit problém s korupcí? Jedinou šanci vidím v tom, aby úředníci byli pod tvrdým dohledem nadřízených. Na všech úrovních. A co nejméně veřejných zakázek. Sám ale říkáte, že třeba i nevyjasněné okolnosti půjčky Vlastimila Tlustého mohou mít pro ODS následky. To je něco jiného. Vlasta Tlustý zveřejnil systém půjčky, ale neřekl, od koho si vypůjčil. Jeho věřitelé prý nechtějí být jmenováni. Jenže politici jsou v režimu presumpce viny. Jedna kauza nám může zkazit kvalitní práci mnoha měsíců. Já jako předseda regionu nezasahuji do kraje, ale kdyby zastupitelé ODS překročili etický či programový rámec strany, tak bych to řešil. A jak? Kromě libereckých politiků ODS se můžu jako volič ptát například na to, proč zůstávají v ODS takoví lidé, jako je bývalý starosta Prahy 4 Zdeněk Hovorka, kolem kterého létají miliony a on není schopen vysvětlit jejich původ. Neznám podrobnosti té kauzy, ale existuje presumpce neviny. Vzpomeňte si na to, jak primátora Kladna odvedli před dvěma roky v železech a dodnes se nic neodehrává. Když se obvinění neprokáže, měl by za to být někdo odpovědný. A ten někdo je policie. Takže pro vás je hranice, za níž se začnete zabývat problematickými členy vaší strany, dána až příchodem policie? To ne. Kolem kauzy jednají struktury ODS, a když se ukáže, že je tam něco je, může být člen ODS vyzván k rezignaci. Poslance Kotta jsme dokonce vyloučili. Poslanec, který má problémy s alkoholem, je vyloučen, ale politici z radnice podezřelé z korupce a střetu zájmů problém nemají?

17

Podezření je jen podezření. Musí se o tom diskutovat. Jestli narážíte na Liberec, tak tam k ničemu nedošlo.

Transplantace Nechme Liberec, pojďme do Evropy. ODS byla velmi ostře proti evropské ústavě, vy jste ji jako jediný veřejně podpořil. Jak obtížné to bylo? A jaké byly reakce? Možná jsem trochu atypický. Například v roce 2002 jsem protestoval proti naší volební strategii. Ukázalo se, že jsem měl pravdu. A nyní jsem řekl svoje měkké ano ústavě a byl jsem podroben celkem slušné kritice. V tuto chvíli už je ale jedno, co jsem řekl, ratifikace už u nás stejně neproběhne. Jak si tedy představujete budoucnost evropského projektu? Váš stínový ministr zahraničí mluví o vícerychlostní Evropě s několika jádry, kde by se mohlo za pár let začít jednat o novém dokumentu. Levicový Tony Blair jasně prohlásil, že tématem pro Evropu je změna: měla by být liberálnější s tím, že by se udržel solidární prvek. Ale něco Evropa udělat musí. Doufejme, že se evropské země sjednotí alespoň na něčem, zejména na rozpočtu, protože když nedojde k dohodě tam, mohli bychom mít všichni smůlu. Podpořili byste kompromisní řešení, která by počítala s úpravou textu ústavy? Jako rentgenolog jsem stanovoval smrt mozku u lidí, kteří měli vážně poraněnou hlavu. Takový člověk se dostává do transplantačního programu, kde mu jsou odebrány zdravé orgány. S ústavní smlouvou je to stejné, jen se málokdo odváží říct, že je mrtvá, ale má zdravé orgány, které by bylo dobré zachránit. Jestliže takto začne uvažovat převážná část Evropy a elity, bude to jedině dobře. ODS si v oblasti evropské politiky občas odporuje – chce, aby EU běžela dál na základě smluv z Nice, ale na druhou stranu prosazuje přičlenění Ukrajiny. To však podle předchozích smluv není možné. Pravidla pro větší rozšiřování se dotýkají i států bývalé Jugoslávie, Turecka, Ukrajiny. Jde o to, zda budou schopny splnit základní požadavky EU, tedy demokracii, svobodu projevu a ekonomické parametry. To bude chvíli trvat a do té doby Evropa jistě připraví pravidla pro to, aby Unie mohla fungovat i ve třiceti či více členech. Nejvýraznějšími odpůrci ústavy byli britští konzervativci a ODS. U Britů je strach z pevnějších vazeb pochopitelný – opírají se o dlouhou tradici nezávislého státu. Z čeho vycházejí vaše obavy? Naše zkušenosti se svobodným národním státem jsou nevalné. Evropa po rozšíření není zralá na to, aby měla takto svazující ústavu. Ústava ze své podstaty patří ke státu. A to říkám i já se svým měkkým ano. Úlohou každého politika je pomáhat domácí ekonomice. My máme dohánět čtyřicet let a nemůžeme se nechat svazovat výkřiky, které přicházejí odjinud. Ústavu považujeme za protiliberální, to byl hlavní argument. Evropa byla postavena na svobodě pohybu, volném obchodu. K tomu bychom se měli vrátit a odmítnout věci, které kontinent svazují. Britští konzervativci mají podobné důvody. Není odpovědnost politiků malých států širší než jen za ekonomický růst? Nebojíte se, že pomáháte rozbít EU, která pro nás po naší dějinné zkušenosti představuje bezpečí? A po útocích v Londýně zní ta otázka s ještě větší naléhavostí. Starat se o bezpečnost občanů je základní úlohou každého státu. Policie, armáda, tajné služby. Nedávno ale zaznělo, že by se zvýšil počet odposlechů, z jiných zemí, což je přesně krok, který se nám nelíbí. Zvláště po našich zkušenostech z loňska, kdy byla odposlouchávána řada lidí, včetně prezidenta. Terorismus je obrovský problém. Je třeba ho vymýtit, ale také třeba hledat jeho kořeny. Můžeme diskutovat, jestli válka v Iráku měla nebo neměla logiku, ale pořád je to jedno z center terorismu. Stejně jako Afghánistán. Je dobře, že Česko participuje svou účastí v Iráku. Co říkáte názoru Václava Klause, že by se EU měla vrátit v integraci o 20 let zpět (viz MF Dnes 16. 7.)? Pro mě je zásadní návrat k základním pilířům Evropy a principům liberalismu. A necítím to tak, že bychom se měli vracet o 20 let zpět. Víc se mi nelíbí Klausova kritika multikulturalismu. Silvie Blechová

Q

My jsme ti, Angliãtina v pfiírodû kdo mluví. Pfiidejte se!

Jazyková škola Mluvím nabízí pobytový kurz pro studenty od 15 do 99 let. Výuka je zaměřena na každodenní mluvenou angličtinu všech úrovní od falešných začátečníků po velmi pokročilé. K výuce používáme materiály speciálně sestavené pro tento kurz.

Co Vás ãeká? praktický jazyk k rozmluvení studenta intenzivní a pravidelný rytmus výuky klid na soustředění možnost sportovního vyžití a relaxace v přírodě

Program: dopoledne 4 hodiny soustředěné výuky odpoledne 3 hodiny výuky s důrazem na realizaci studenta

Lákav˘ termín na Lipnû 20.—27. 8. 2005 ubytování ve 2 až 4-lůžkových pokojích s umyvadlem, příslušenství sdílené (zcela nově vybavené koupelny) penzion u břehu lipenské přehrady (vedle Horní Plané) vlastní pláž, lodičky, šlapadla, vynikající podmínky pro cyklistiku, romantickým přívozem do šumavských hvozdů...

Cena (vãetnû DPH):

h posledníc ýc h ln 1 1 m ís t vo

Cena pro veřejnost: Kč 6.444,— Cena pro studenty Mluvím a jejich přátele: Kč 5.555,— Cena pro skupinu tří přátel: Kč 14.999,—

Cena zahrnuje: celodenní výuku – ubytování – plnou penzi – pitný režim – dopravu – dobrou náladu

přihlásit se je možno do 15. 8. 2005

Jazyková škola Mluvím | telefon: 608 735 909 e-mail: [email protected] | www.mluvim.cz

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Po povodni v roce 1997 byla na Morávce u Vyšních Lhot v Beskydech za desítky milionů korun opravena hráz. Dodatečně zpracované studie ukázaly, že měla být spíš odstraněna. Podobných případů utrácení státních peněz bychom samozřejmě našli víc a už pro to máme dokonce šťavnatý název – perverzní dotace. Přišel s ním na sklonku devadesátých let britský biolog Norman Myers. Podle něj


Aby auta byla šťastná Západ očima mimozemského kulturního antropologa sousedy, nepozorují život, ale chtějí bez stresů zaparkovat a už být v oáze domova. Ani tam však nárokům aut zcela neuniknou. Psychologové totiž upozorňují, že dopravní zácpy vytvářejí obtížně odhadnutelné emoční náklady – po hodině zbytečně strávené v pomalu postupující koloně si vyčerpaní a podráždění řidiči nechtějí povídat s partnery ani hrát s dětmi. Co se s tím dá dělat? Ukazuje se, že postkomunistické společnosti jsou obecně popudlivé vůči omezování osobní svobody, a tedy i automobilismu. Západní společnost však po desetiletích experimentování s hranicí mezi osobní svobodou a veřejnou zodpovědností už začíná „vyhmatávat“ její společensky snesitelné meze. Jako příklad může Středoevropanům posloužit třeba čtvrtmilionový rakouský Graz, který od konce 80. let minulého století přijímá kroky, jež z něj mají vytvořit město „vlídné mobility“. Pozornost se tak místo na potřeby řidičů soustředí na bezpečnost silničního provozu, čistotu životního prostředí a zvyšování přitažlivosti veřejných prostranství. V roce 1992 bylo v rámci celého města zavedeno omezení rychlosti na 30 km/h, což přispělo ke dvacetiprocentnímu poklesu nehodovosti a také k výraznému úbytku emisí škodlivých látek i snížení hlučnosti. Současně s tím město omezilo počet parkovacích míst a zavedlo vyšší parkovací poplatky, přičemž výnosy z nich používá ke zkvalitnění veřejné dopravy. Vedle ní se podpoře radnice těší také nízkoemisní vozy a cyklisté: síť cyklostezek byla rozšířena a její délka tak nyní přesahuje 100 km. Přibylo také pěších zón a velkorysého rozšíření a rekonstrukce se dočkaly i chodníky. Vedení města přitom nešetřilo silami ani penězi při vysvětlování svých kroků a snažilo se obyvatele do jejich plánování a realizace maximálně zapojit. Odměnou je mu dnes nebývale vysoká společenská podpora v této oblasti, již dávají najevo i dva z každých tří řidičů.

Zvrhlé dotace, pomalost a zrádná černá objem celosvětových škodlivých dotací třikrát přesahuje veškeré výdaje na zbrojení. Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha a ekonom Jaroslav Klusák letos na jaře ve studii České perverzní dotace upozornili na nesmyslnou státní výpomoc v naší republice: zatímco v jedněch dokumentech vláda slibuje snižování emisí oxidu uhličitého, zároveň podporuje těžbu lignitu; zatímco zábory půdy označuje za vážný ekologický problém, sama financuje vznik průmyslových zón „na zelené louce“ atd. Škrtání perverzních dotací by přitom mohlo svést dohromady dvě často znesvářené strany – ochránce přírody a liberální ekonomy. Podle statistik zdejších pojišťoven každý rok přibývá srážek automobilů s velkými zvířaty. Nejčastěji jsou to vysoká zvěř a divoká prasata, v obcích pak řidičům nejvíc překážejí kočky a psi. Nejde jen o klasické případy, kdy za tmy auto oslní zmatenou srnku. Jeden z klientů České pojišťovny chtěl zabrzdit kvůli hlemýžďům, kteří zrovna pospíchali na druhou stranu silnice. Viděl je ale příliš pozdě, dostal na nich smyk a skončil v příkopu. Jde to přitom i jinak, v našich poměrech ale zní takový příklad jak zpráva z jiného světa: při stopování na severu Finska autor těchto řádků nasedl do auta k laponskému řidiči, se kterým se pak pomalu sunul stovky kilometrů, ačkoli stav auta i dopravní předpisy dovolovaly jet aspoň dvakrát rychleji. Řidič měl totiž spočítáno, že když při pomalé jízdě porazí zvíře, nezabije ho – a to pro něj bylo nejdůležitější. Úvahy nad uspěchaností civilizace jsou dost stereotypní – faktem ale je, že kolem „pulzujících metropolí“ starého kontinentu nic podobného nezažijete. Nakonec jedno letní téma: odborníci zjistili, jak se bránit čtyřhrance smrtelné, což je prudce jedovatý druh medúzy, který se objevuje u australského pobřeží a zabil už dost lidí. Řešení je jednoduché – medúza prostě nemá ráda červenou barvu. Vědci přemýšleli, co by na ni mohlo platit, až jí začali do bazénu házet různě zbarvené kusy umělé hmoty. Když tam hodili červený, medúza plavala pryč. Pro ochranu lidí tak není nutné živočicha zabíjet, stačí prý cokoli červeného, například plavky. Ale pozor! Kolem černých věcí medúzy naopak zálibně kroužily. Poučení? Když na australské pláže, nikdy ne v módní černé. Jan Stejskal Autor je šéfredaktorem Ekolistu.

Čtyřhranka smrtelná, krásná, ale nebezpečná. FOTO ARCHIV

Jsi to, co řídíš

Každá láska něco stojí: Dvě třetiny obyvatel Los Angeles tíží dopravní zácpy víc než kriminalita. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

P

ředstavme si, že Evropu navštíví kulturní antropolog z nějaké jiné civilizace. Nějakou dobu zde žije, pořizuje si zápisky a pozoruje život. Po návratu do své země podnikne přednáškové turné a překvapeným posluchačům sdělí, že my Evropané máme sice mnoho obtížně poznatelných priorit, ale všechna pozorování ukazují, že hlavním cílem západní civilizace je udržovat automobily šťastné a spokojené. Může předvádět filmy o zvláštních myčkách automobilů, moderně vybavených servisních dílnách, o tom, jak osobně vnímají řidiči útoky na svá auta, a skeptiky pochybující o tak absurdním cíli vyspělé kultury nakonec přesvědčí řečí čísel.

Navíc se začíná objevovat další závažný problém – znečištění z automobilového provozu zvyšuje neplodnost a snižuje kvalitu spermií. A přinejmenším 100 milionů Evropanů je také trvale vystaveno hluku ze silničního provozu, který přesahuje hladinu 55 dB, což je hranice, jejíž překročení způsobuje vážné narušení duševního klidu a má destruktivní účinek na spánek a kvalitu života. Asi 40 milionů lidí je pak trvale vystaveno hluku hlasitějšímu než 65 dB, tedy úrovni, která již velmi vážně poškozuje fyzické i psychické zdraví člověka. Každá láska něco stojí. Snad jednou nedopadneme tak, že se ve velkých krásných autech budou projíždět nemocní hlupáci.

Nemocní hlupáci v krásných vozech

Vlídná mobilita

Jenom zácpy v silniční dopravě připraví Evropskou unii o půl procenta její celkové hospodářské produkce. A bude hůře. Do pěti let totiž podle kvalifikovaných odhadů vzroste ztráta jimi způsobená na rovné procento. To je však ještě celkem bezvýznamné ve srovnání s dalšími důsledky rozbujelé lásky k automobilům. Ze studií totiž vyplývá, že v evropských městech rychle stoupají náklady na léčení alergií a bronchitid způsobených hustým provozem na silnicích. A připočíst je nutné i stále rostoucí počet zranění a úmrtí v důsledku vážných dopravních nehod, kterých se jen v roce 2000 na území staré evropské patnáctky událo 1 300 000 (148 každou hodinu). Vedlejší důsledky automobilové dopravy si tak podle údajů Evropské komise každoročně vyžádají celkem 5 % unijního HDP. V přepočtu tak představují zhruba 2,50 Kč na každý ujetý kilometr. 97 % městských obyvatel je pak podle dostupných údajů vystaveno znečištění vzduchu, které přesahuje stanovené kvóty. Důsledky na sebe nenechávají čekat. Expertízy například prokázaly, že v Rakousku, Francii a Švýcarsku je automobilovými zplodinami otrávený vzduch každý rok odpovědný za více než 21 000 předčasných úmrtí, 25 000 nových případů chronické bronchitidy u dospělých, více než 290 000 případů bronchitidy u dětí a více než půl milionu astmatických záchvatů.

Proč se téměř nebráníme? Částečnou dopověď může nabízet fakt, že znečištění není očima vidět. Použijeme-li však výstupy ze speciálního radaru, zhrozíme se. Podél rušných cest a křižovatek se táhne jakýsi „tunel“ zvýšených koncentrací jedovatých látek. Když do mapy geochemických anomálií vyneseme například hodnoty platinových kovů, které se používají v katalyzátorech (a které jsou nejspíš zodpovědné i za část rozšířených alergií), začne být rázem patrné, jak jejich koncentrace rostou v místech, kde jezdí automobily. A to zejména tam, kde se rozjíždějí do kopce. Ilustrativním příkladem může být Ječná a Žitná ulice v Praze: oběma proudí zhruba stejný počet automobilů, ale fakt, že po jedné z nich do kopce, zatímco po druhé z kopce, vede k tomu, že mají odlišný geochemický charakter. V údajích by šlo dále pokračovat, ale ty jenom odrážejí, co všichni známe z vlastní zkušenosti: automobilismus je největším nepřítelem městského prostředí. Polovina lidí, která se dnes stěhuje na venkov, jako hlavní důvod odchodu z města uvádí dopravní problémy. A například dvě třetiny obyvatel Los Angeles považují potíže s dopravou za palčivější problém než kriminalitu. Obyvatelé žijící na rušných místech se nechtějí procházet v ulicích, děti si raději doma pustí počítač. Lidé spěchají domů v úzkém koridoru, který jim spokojená auta na chodnících ponechala. Nebaví se se

Potíž ovšem je, že podobné recepty fungují dobře jenom u měst, která mají nějaký historicky daný střed. U aglomerací připomínajících „sídelní kaši“ však ztrácejí na účinnosti nebo je nelze aplikovat vůbec. Pomáhat přitom přestává i řada dalších, donedávna ceněných způsobů obrany. Například výhody pro automobilisty, kteří cestují v jednom autě společně. Tím, jak rychle roste plocha měst a práce se přesouvá do velkého množství menších firem, je téměř nemožné najít další dva tři pasažéry, kteří by měli stejnou cestu do práce. Naděje by byla v malých, úsporných autech, ovšem nejen v Kalifornii, která zrodila moderní automobilovou kulturu, ale také u nás začíná platit heslo „Jsi to, co řídíš“. To nutí i malé, celkem skromné firmy kupovat zbytečně okázalé vozy jako důkaz vlastní úspěšnosti a dosaženého sociálního statutu. Potřebné zlepšení zatím nepřinášejí ani další metody, včetně mýtného. Jak se totiž ukazuje, fixní poplatky ve svém výsledku v drtivé většině případů nedokážou množství automobilů snížit, fungují pouze jako brzda, která jen zpomaluje jeho růst. V Kalifornii už proto začínají experimentovat s proměnlivými poplatky za dálniční provoz: je-li dálnice celkem prázdná, řidiči neplatí téměř nic, ale při zácpě může cena mýtného vzrůst během půl hodiny z padesáti centů až na čtyři dolary. Jistou naději na změnu dává také skutečnost, že technologický pokrok a znalostní ekonomika umožňují čím dále většímu množství lidí (dnes zhruba pětině všech zaměstnanců) pracovat doma.

Neopanika Automobily mají stejnou vlastnost jako všechny báječné moderní technologické produkty – výtahy, ledničky, televize a bankomaty. Zvyšují naši závislost na ropě, plynu, uhlí, elektřině a surovinách i strojích obecně. Ovlivňují tak zahraniční politiku a mohou vést k rétorice války nebo míru. Každého, zejména pokud zažil nějaký výpadek elektřiny, musí napadnout – co by se stalo, kdyby na měsíc došel benzin anebo týden nefungovaly výtahy, vodovody či bankovní operace? Jako by vzrůstala nějaká základní nejistota, zda svět může a bude fungovat. Profesor Jerald Zaslove ze Simon-Fraserovy Univerzity v kanadském Vancouveru nazývá tuto situaci „neopanikou“. Zdálo by se, že samotný základ světa se dá dnes zviklat snadněji než kdy jindy. Zkušenost však ukazuje, že většina civilizačních nástrojů funguje lépe než kdykoli v minulosti. To pomáhá většině na celý problém technologické závislosti zapomenout. Je-li ovšem každá silná závislost nebezpečná pro jedince, musí něco podobného platit i pro celé komunity. Václav Cílek Autor je geolog.

Q

CIVILIZACE


Příběh chronického optimisty

ji doprovodilo vyzvání, aby opustil republiku bez práva na návrat. Třiapadesátiletý Ivan Medek cítí, že doma už by nebyl co platný, a odchází do Rakouska, které tehdy Čechy vítalo s otevřenou náručí. Začíná spolupracovat se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky, k nimž jeho hlas neodmyslitelně patří. Zároveň pomáhá v uprchlickém táboře Traiskirchen dalším emigrantům, ať už jsou političtí nebo ekonomičtí. Také se upevňuje jeho přátelství s opatem Anastázem Opaskem, který v něm posiluje od šedesátých let rostoucí příklon ke katolické církvi. Společně pak pořádají debaty s ostatními emigranty. Bohužel příchodu svobody a návratu domů se věnuje jen na pár stranách, takže o spolupráci s Václavem Havlem, kterému dělal kancléře, tu je jen pár slov.

Životaběh čerstvého osmdesátníka Ivana Medka zachycený v knize jeho pamětí je mimořádně cenným svědectvím o dvacátém století. Útlá kniha pro velký příběh, tak by se daly charakterizovat vzpomínky novináře, chartisty a bývalého prezidentova kancléře Ivana Medka. Jestli se knize nazvané Děkuji, mám se výborně dá něco vytknout, tak snad jen právě ta útlost, protože téměř každá strana by si zasloužila vlastní kapitolu. Je tu vše – smysl pro humor, zajímavý pohled na dějiny, umělecké a politické osobnosti a Čechy vůbec.

S úsměvem a cigaretou Ivan Medek patří ke generaci odvážných lidí, stejně jako například Pavel Tigrid, jejichž příběhy nám umožňují projít nejzajímavějšími etapami dvacátého století, aniž bychom se nudili. Tigrid je zde zmiňován záměrně, neboť jej s Medkem pojilo přátelství, statečnost, novinařina a exil. Navíc Tigridova kniha Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu je podobně poutavou cestou do nedávné minulosti. Život Ivana Medka snad ani nezajímavý být nemohl. Narodil se do rodiny, která byla propojena s T. G. Masarykem či slavným malířem Antonínem Slavíčkem. Otec byl významný legionářský voják a generál, který se přátelil s celou řadou zajímavých osobností, které nám představují Medkovy dětské oči. Vzpomíná například, jak se s nimi před válkou v létě v řece koupal jakýsi muž v pruhovaných plavkách hrající si na piráta, z něhož se nakonec vyklube budoucí prezident Emil Hácha. Na houby chodili s Viktorem Dykem a s bratrem přemýšleli o vytopení bytu nataženou hadicí ze dvora, protože jim vadilo, že jakýsi Seifert a Halas otravují otce únavnými debatami o politice.

INZERCE

Pro dnešní debatu o omezování kouření by byla určitě poučná historka o tom, že už třináctiletý Ivan kouřil s dovolením rodičů cigarety. Jeho o rok mladšímu bratrovi, později známému malíři Mikulášovi, to otec nechtěl dovolit, protože byl po vážné nemoci. Našel pro něj jiné řešení: „Tady máš doutníky, já je kouřím celý život a nikdy mi neuškodily.“ S příchodem války končí dětství. Ačkoli nastává nesmírně tíživé období, které se protáhne na desítky let, kniha netěžkne depresí. Přitom autorovi v té době umírá otec, rodina chudne, hrozí totální nasazení, jemuž se vyhýbá jen fingovanou srdeční vadou, kterou si způsobil pojídáním kofeinu ve velkém. V té době také roste Medkova láska k hudbě, která ale není vyjádřena talentem preludovat, nýbrž v hudebních recenzích. S koncem jedné diktatury se začíná rodit nová – tentokrát komunistická. Dvacetiletý Ivan si uvědomuje, že prvorepubliková svoboda se nevrátila. Nemůže psát, o čem chce, a řada lidí nesmí kvůli bezdůvodným nařčením pracovat. Například Medkův hudební idol, dirigent Václav Talich. Kvůli němu se dokonce mladík vydává až k samotnému prezidentovi Benešovi, kterého žádá o pomoc. Slaví vítězství, ale jen krátké, protože se blíží Únor. Po něm se protlouká, jak to jen jde, stále se drží psaní o hudbě, ale každou chvíli dostává nesmyslnou výpověď. Šedesátá léta přinášejí úlevu, díky níž Medek dokonce vstupuje do politiky, přesněji do lidové strany, které pomáhal psát modernizační program, jejž k jeho překvapení strana přijala. Pak ale přišla okupace a Medek jako jeden z prvních stranu opouští i s programem.

19

Hlavně ne o sobě

Ivan Medek 2005: Děkuji, mám se výborně. FOTO IVAN KUŤÁK

Sanitář, škůdce a prezidentův muž Je konec roku 1976 a chystá se legendární Charta 77, Ivan Medek je jedním z prvních signatářů a také jako jeden z prvních dostává výpověď. Chvíli se živí jako sanitář v nemocnici Na Františku, ale protože by prý ovlivňoval pacienty, musí pryč. Nějaký čas ještě v jednom hostinci myje nádobí, kde se v saponátové vodě rozpouští i rukavice. Pak ale přichází moment nejvážnější, StB jej nakládá do auta a se zavázanýma očima odváží do lesa. Ačkoli to ve své knize nepopisuje tak dramaticky, je jasné, že v tu chvíli musel očekávat i to nejhorší. Nakonec ho „jen“ srazili na zem, až omdlel, a odjeli. Bylo to varování, které o pár dní pozdě-

Kniha vznikla z nahrávek rozhovorů s Ivanem Medkem pro Český rozhlas. Je to od veřejnoprávní instituce dobrá práce, ale u toho by určitě zůstat nemělo. Z knihy je totiž až příliš cítit skromnost vypravěče, který chce nějak zachytit zajímavé lidi kolem sebe, ale mnohem méně mluví o sobě. Přitom by možná ještě poutavější byly názory a osobní postřehy tak silné osobnosti k určitým etapám naší historie. Vysloveně otázky vzbuzuje například poznámka: „Charta 77 nebyla nediskutovatelná věc, měla své problémy. Se spoustou dokumentů Charty lze souhlasit jen s výhradami, například s dokumentem Právo na dějiny.“ Chytrá kritika od člověka, který měl odvahu Chartu podepsat, by byla určitě mnohem cennější než například od Václava Klause či Ivana Mládka, kteří se neodvážili riskovat. Za rozvinutí by bezesporu stál i pohled na poválečnou proměnu lidí, kterou zachycuje v několika fragmentech. Nemluvě o práci na Hradě. Jedna výhoda v krátkosti knihy ale bezesporu je, mohla by totiž být ideální i pro mladé lidi a studenty, kteří se chtějí s vtipným a chytrým průvodcem podívat do nedávné minulosti. Pomohlo by jim i to, že Medek má stejnou vlastnost, kterou projevují například bývalí političtí vězni – na nic si nenaříká. Z tohoto pohledu je název knihy zvolen výborně. V Ivanu Medkovi, který minulý týden oslavil osmdesátiny, máme cenného svědka století. Erik Tabery

Q

20

DISKUSE

18.–24. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 29 INZERCE

Hlasy z Absurdistánu Jak nezachránit české zdravotnictví

Č

eské zdravotnictví připomíná dům ve vilové čtvrti. Bydlíme v něm a štve nás řada věcí. Ačkoli nebyl z nejlevnějších, některá okna netěsní, kohoutky kapou, v chodbě nám opadala omítka a krb někdy hůř táhne. Denní problémy s kvalitou bydlení nás přivedly k myšlence, zda by nestálo za to dům z gruntu přestavět či zbourat a nahradit jej novým. Po rozhovoru se sousedy ale zjistíme, že výrazně levnější ani výrazně kvalitnější dům ve čtvrti nemá nikdo. Pokud tento příměr vztáhneme na tři zveřejněné zdravotnické koncepce, pak se Milada Emmerová rozhodla táhnoucí okna utěsnit srolovanou dekou, kapající kohoutky jednou provždy utáhnout a problém s krbem vyřešit tím, že v něm přestane topit. Zdravotní pojišťovny plánují velkorysejší přestavbu, ale s tím, že si na ni musíme vydělat pronajmutím části domu velmi nepříjemnému podnájemníkovi. Senátor Tomáš Julínek (ODS) pak jde na barák rovnou s dynamitem a navzdory zkušenostem sousedů je přesvědčen, že dokáže výrazně levněji postavit kvalitnější dům a okolí tak dokáže, jaký je kabrňák.

Plánuj a řiď Koncepce ministerstva zdravotnictví není ničím jiným než plánem na uchování setrvalého stavu s nesmělým náznakem sloučení současných devíti naprosto identických pojišťoven – rozuměj finančních rozděloven – do jedné. Ušetřilo by se na provozních nákladech, které dosahují devíti miliard ročně. Zkušenosti z Maďarska a Polska o tom hovoří stejně: nic se takovým krokem nezhoršilo ani nezlepšilo. Konkurence v povinném základním balíku služeb postrádá smysl, a není proto důvod mít na rozdělování povinné zdravotní daně několik institucí. Ministerstvo také žije v domnění, že doposud ne moc kompetentní krajští úředníci zvládnou rezort lépe než ti centrální, a proto se má napříště všude mohutně plánovat. Je jistě dobře mít představu o tom, jak se věci budou vyvíjet, ale monstrózní plánování „made in“ ministerstvo budí oprávněné obavy. Jako z jiné planety vypadá i další záměr ministerstva, podle něhož má výrazně růst počet praktických lékařů a klesat počet specialistů. Jenže exploze informací a technologií znemožňuje jednomu člověku zvládnout celou šířku jedné odbornosti, kterých je přes osmdesát, natož celou medicínu. Celý obor je proto čím dál specializovanější a role i počet úzce specializovaných lékařů proto bude nadále růst, ať se to ministerským úředníkům líbí či nikoli.

Pacienti, těšte se Zdravotní pojišťovny by rády zavedly poplatky u lékaře, což je systém běžný prakticky všude na svě-

DOPISY Skepse není program Profesor Zygmunt Bauman (Všichni žijeme v Utopii, Respekt č. 24/2005) má naprostou pravdu, když hořce upozorňuje na to, jak téměř všechny dosavadní pokusy hledat nějaké životní a hodnotové alternativy stranou všeobecného davového vkusu, například na cestě sebepoznání a osobního růstu, nakonec vždy téměř bez výjimky skončily jako módní výkřiky do jen narůstající tmy konzumní poživačnosti. Přesto se domnívám, že nemáme jinou možnost, než se o totéž pokoušet stále znovu a znovu. Modernímu člověku nezbývá než znovu a znovu se pokoušet o vytváření alternativních životních stylů, pro něž se může inspirovat leckde. Stejně tak ovšem musí být připraven je kdykoli opustit a rozbít, když se z nich začnou klubat dogmatické, ideologizující systémy víry. Skeptický přístup, jak jej s pronikavostí sobě vlastní v zmiňovaném textu formuloval profesor Zygmunt Bauman, je jistě také v tomto kontextu důležitý, sám o sobě ale není postojem a strategií, u které bychom měli dlouho setrvávat. Jiří Studený, [email protected]

Šedá je teorie, zelený strom života Článek Marka Švehly o zákazu kouření v irských hospodách (Do hospody jen s pláštěnkou, Respekt č. 27/2005) zní nadějně jako vítání

tě. Poplatky snižují poptávku po službách nepřímo úměrně jejich výši. Je ovšem třeba dodat, že působí jako bariéra, a snižují proto nejen zneužívání péče, ale také tam, kde byly zavedeny, například prokazatelně výrazně stoupá počet pacientů se špatně léčeným vysokým tlakem, který nebolí, ale jde o „tichého zabijáka“. Zhruba 20–40 % lidí navíc stejně poplatek nezaplatí a lékaři jej posléze vymáhají s nevalným výsledkem. Nebo je zhruba stejné procento obyvatel osvobozeno ze sociálních důvodů a pak taxa přestává mít jakýkoli význam, neboť tito lidé konzumují 80 % veškeré zdravotní péče. S vědomím rizik se však zdá, že mírné a bezvýjimečné zpoplatnění první návštěvy u praktického lékaře či specialisty je vhodným doplňkem našeho systému, které by mělo snížit náš rekordní počet kontaktů s lékařem (u nás 15 na obyvatele a rok, oproti 8 v EU ). O dalším návrhu zdravotních pojišťoven, který počítá se zavedením „rovného pojistného“, je třeba říci, že představuje útok na míru solidarity zdravých a bohatých s nemocnými chudými a snižuje míru sociální soudržnosti společnosti. Navíc pokud by člověk s příjmem 8 tisíc měsíčně platil ročně 15 tisíc stejně jako člověk s platem milion korun, je návrhem, který patří svou povahou spíše do Latinské Ameriky. Naopak nápad zpoplatnit zdravotní daní škodlivé zboží je nápadem perspektivním. Skoro všichni se shodnou, že zdravotní daň na cigarety a alkohol je vhodným motivátorem pro zdravější chování a současně i zdrojem peněz. Takovou daň by si však zasloužilo i máslo, plnotučné mléko, vajíčka, tučné sýry, vepřové, ale asi i hovězí maso… položek bychom mohli najít stovky, což je nereálné. Logicky vypadá zatížit vyšším zdravotním pojištěním i obézní osoby, ale chtěl bych vidět politika, který s tím v brzké době uspěje a nebude ukamenován všemi „tlusťochy“, co se přece nepřejídají, ale z „neznámých“ příčin jsou nemocní!

Neviditelná ruka v říši snů Nápady senátora Julínka připomínají osud doktora Frankensteina: ten chtěl také přivést na svět nového dokonalého člověka, ale stvořil zrůdu. Pojišťovny si mají konkurovat a přetahovat klienty, a to v oblasti základního a povinně pojištěného balíku služeb. Něco takového by ale vedlo jen k dalšímu zhoršení stávající situace, v níž si ústavy konkurují především snahou vytěsnit staré a těžce nemocné klienty ze svých registrů. Člověk je pro pojišťovnu totiž zajímavý jen potud, pokud nepotřebuje pojistné plnění, tedy pokud je zdravý a platí. Chronicky a přitom léčitelně nemocný člověk je pro pojišťovny noční můrou. V taktice vypuzování takových lidí dosahují některé pojišťovací ústavy mistrovství už dnes, a to je jejich prostor pro konkurenční boj minimální.

prvních vlaštovek zjara. Jenže situace v Irsku je v praxi trochu jiná, než jak ji irští politikové předkládají světu. Ten irský zákaz kouření v hospodách a v restauracích se totiž projevuje jako známá bajka o vlkovi a o koze. Po jeho slavném vyhlášení zavládl totiž u všech irských hospod živý stavební ruch. Budují se všelijaké dřevěné přístavky, někde jen boudy, jinde elegantní altány, v létě stoly s lavicemi a nad nimi rozprostřené deštníky, ale nic zděného, protože podle zákona se zřejmě nesmí kouřit ve vlastních prostorách hospody. A přístěnek před hospodou či za hospodou přece není pevnou součástí podniku, takže tam se teď dál družně pije, stoluje a bání, co plíce unesou. Další obcházení zákona se koná v jedenáct večer, kdy se objedná poslední runda – obvykle řada sklenic najednou, aby to vystačilo nadlouho – zavládne oficiální zavírací hodina, zamknou se dveře, a všichni zákazníci si do jednoho s chutí zapálí. Policisty ani nenapadne nový zákon energicky prosazovat, jsou přece součástí komunity – ve vesnici nebo ve čtvrti bydlí i s rodinami, kdyby byli příliš horliví, tak by nevydrželi. Celkem právem argumentují, že mají důležitější starosti, ostatně i policajt si rád zapálí. Všichni uznávají, že nový zákon je dobrý tak na neděli, kdy se vypraví celá rodina i s dětmi do restaurace na oběd. V Irsku kouření nebylo nikdy žádným zvláštním problémem, holduje mu hlavně dělnická třída. Zato velký a vleklý problém tam představuje alkoholismus. Proti alkoholu se hřímá každou neděli z kazatelny, ale jinak je ticho po pěšině. Irové jsou jeho světoznámými výrobci a to, co vyrobí, by si nejraději vypili sami doma. Alkoholismus prostupuje všechny vrstvy obyvatelstva, je to

Nasmlouvání zdravotnických zařízení podle toho, jak nízkou cenu za výkony pojišťovně nabídnou, je také spíše z říše snů. Předně těžko hovořit o tržním prostředí, když VZP má 70 % trhu, tedy monopol, a další pojišťovny často lokální monopol. V tomto oligopolním prostředí nemohou nikdy fungovat tržní mechanismy. Úředníkům pojišťoven je úplně jedno, zda pro svého klienta získají nejlepšího lékaře či zařízení, nehledě k dost zásadnímu faktu, že pojišťovny nejen netuší, kdo je lepší či horší, ale nemají ani vymyšlený systém, jak to sledovat a hodnotit. Naopak v jejich ekonomickém zájmu bude, když řada vážně, a tudíž draze nemocných klientů je opustí, pokud možno navždy a s co nejmenšími náklady. Praktická realizace volného „nakupování“ péče je nemožná. Monopolní VZP půjde nakupovat péči třeba u jediného okresního chirurgického oddělení. Když se nedohodnou, budou pacienti VZP muset jezdit 70 km do dalšího nejbližšího oddělení? Co když se nedohodnou ani tam? Či jaké ceny dohodne monopolní VZP s monopolní dětskou onkologií? Takové, jaké mají na nejbližší klinice v Berlíně, tedy zhruba desetinásobné oproti dnešku? Dalším kuriózním nápadem senátora Julínka je zavedení individuálních účtů. Jen za správu deseti milionů účtů zaplatíme bankám ročně něco mezi 5–10 miliardami. Nehledě na to, že třetina finančních zdrojů jdoucích na zdravotnictví by měla být vytržena ze solidárního balíku a umrtvena na těchto individuálních účtech. Ochudit skokem zdravotnictví o třetinu zdrojů by znamenalo zapříčinit skutečnou finanční krizi. A pak je tu ještě snaha udělat z informací o kvalitě lékařské péče zboží, se kterým obchodují zdravotní pojišťovny. Vypadá to tak, jako by předkladatel chtěl vybudovat systém podobný mýtnému na dálnicích: Chceš vědět, kde máš větší šanci přežít? Zaplať! Chceš si to lepší pracoviště vybrat? Zaplať! Je to návrh lidí, kteří zapomněli, či nikdy nevěděli, že zdravotnictví má i rozměr etický a humánní.

Zlatý střed Zdravotnictví je nesmírně složitý systém s mnoha významnými hráči a s mnoha protichůdnými zájmy. Má-li poskytovat kvalitní služby obyvatelstvu, vyžaduje spíše konzervativní přístup. Nikoli ve smyslu pravicovém, ale ve smyslu „zachovávání“ dobrých prvků a pozvolné změny těch, které se neosvědčily. Z tohoto pohledu je ministryně Emmerová až přílišným konzervativcem a senátor Julínek radikálním anarchistou. Nejlogičtěji se chovají pojišťovny. Ty by rády dosahovaly co nejvyššího zisku. David Rath Autor je prezidentem České lékařské komory.

daleko horší metla moderní společnosti než tabák. Zajímavé je, že žádný politik se do této špinavé louže ještě neodvážil vkročit. Jarka Stuchlíková, Praha

Kdo přijde na řadu příště? Jsem zklamaný z článku Do hospody jen s pláštěnkou (Respekt č. 27/2005). Jeho autor je bohužel z těch, kterým je slovo tolerance a soužití už trochu vzdáleno. Opakování nesmyslů, které vymysleli pravděpodobně kdesi za mořem o škodlivosti byť jen pasivního kouření, je už trochu únavné. Ne, nechci se zastávat kuřáků, ale jejich vyhánění z hospod mi připadá jako vymítání ďábla jen proto, aby se tím schovala jiná spousta nešvarů a nepravostí. Jaká skupina přijde na řadu, až se skutečně podaří uzákonit nesmysly, které podle Marka Švehly budou určitě schváleny v některém z dalších protikuřáckých zákonů? Budou to lidé s nadváhou, nebo nějaká jiná skupina lidí s jiným viditelným nešvarem, který bude prohlášen za společensky neúnosný? Já bych si například moc přál zákon zásadně omezující automobilismus především ve městech, ale jak prohlásil pan ministr dopravy v rozhlase, bylo by to omezování osobní svobody (sic!). Hon na kuřáky, který teď probíhá, jím není? Stejně jako pach cigaret mi vadí v MHD mírně řečeno puch směsice voňavek, kterými se polily i polili spolucestující. Leč nezbývá mi nic jiného než být tolerantní a snášet tyto „vůně“ po celou cestu... Libor Kačer, Praha

Q

Villa Vallila,občanské sdružení,

přijme od září 2005

pracovního asistenta do provozu služby v Domě na p li cesty v Červeném Újezdě u Votic. Požadujeme středoškolské vzdělání, praxe v sociální oblasti vítána. Nabízíme zajímavou práci s možností dalšího vzdělávání. Ubytování zajištěno v domě. V případě zájmu kontaktujte na mobilním telefonu 737 104 090 E-mail: [email protected]

KULTURA


21

Básník bez úlev Výmluvný osud a nesnadná slova Petra Kabeše

U

ž před patnácti lety, když se do země vracela svoboda, by se tomu, kdo se setkal s básníkem Petrem Kabešem, mohlo zdát, že jeho křehká postava, hluboce zbrázděná tvář i tichý hlas, kterému občas nebylo rozumět, vypovídají o beznaději minulých let víc, než by dokázala slova. Ti, kteří jej znali nejlépe, vzpomínají na dlouhé hodiny, které s ním v plném souznění promlčeli. Mezi přáteli a známými se čas od času šířily zvěsti, že je na tom špatně, ale vždy znovu se pak objevoval v kavárnách. Měl zde svá místa, kde si mohl nerušeně číst a v šumu hlasů od vedlejších stolků unikat samotě. Před deseti lety se zdálo, že se už loučí se světem, čekal jej však ještě poslední velký vztah, který mu vrátil chuť do života i práce. V roce 1997 se oženil s překladatelkou Annou Kareninovou, podobně výjimečnou literární osobností. Během následujících čtyř let připravil k vydání velkou retrospektivu celého svého básnického díla ve čtyřech svazcích a v roce 2001 k nim připojil novou sbírku s nekompromisním názvem Cash. Organismus jej však nadále zrazoval. Smrt zastihla Petra Kabeše předminulou sobotu – čtrnáct dní po jeho čtyřiašedesátých narozeninách.

Jeden z generace Kabešův osud byl zvláštním způsobem příznačný pro celou generaci. Narodil se v roce největších Hitlerových triumfů (1941), dospíval za stalinského teroru a na oficiální scénu české kultury vstoupil v letech chruščovovského tání. Pocházel z Pardubic, na něž až do konce života zamilovaně vzpomínal. Literární ovzduší na něj poprvé dýchlo v antikvariátu Pod zelenou bránou, kde také poznal známého tiskaře a bývalého nakladatele Vlastimila Vokolka, od nějž se dozvídal o Demlovi, Reynkovi, Josefu Florianovi ze Staré Říše a dalších utajovaných autorech. Vokolek mu rovněž zprostředkoval iniciační návštěvu u Vladimíra Holana. Kvůli celkem nevinné provokaci (na třídní nástěnce připomenul místo MDŽ narozeniny TGM) jej škola nedoporučila ke studiu humanitních oborů. Nastoupil proto na ekonomickou fakultu v Praze, kde tehdy studoval rovněž Václav Klaus, Karel Dyba nebo Tomáš Ježek. Stal se inženýrem, víc se však sblížil s adepty básnictví. Spolu s Ivanem Wernischem, Pavlem Šrutem, Jiřím Grušou či Antonínem Brouskem patřil k plejádě mladých autorů, od nichž stratégové kulturní politiky očekávali, že se stanou svěžím hlasem socialistické přítomnosti. Zdá se skoro neuvěřitelné, jak rychle se na tu dobu domohli uznání a publikačních možností. Své první verše začal Kabeš tisknout někdy v sedmnácti po časopisech, ve dvaceti mu vyšla první knížka a v pětadvaceti už řídil vlivný literární měsíčník Sešity. Jenže o necelé tři roky později kulturní život zmrtvěl normalizací a mladá básnická generace se, stejně jako generace jiné, rozdělila do několika proudů: hrstka se nechala zkorumpovat, jiní si našli nějakou formu existence v šedé zóně, někteří časem dospěli k rozhodnutí emigrovat.

Těšítko pro P. K. Každá ze vzpomínek je jako těžítko, které toho, kdo zůstal živý, přitiskne, přišlápne ho do měkké, slunovratovými dešti promočené, kluzké země. Petr Kabeš se narodil o slunovratu a červen, říkal, byl jeho nejmilejší měsíc. Každá ta vzpomínka je zároveň těšítko, nezvratný důkaz, že tu s námi Petr pobýval pod mnoha různými střechami a pod nebem. Těšítka – tak nazval část své knihy Těžítka, ta těžítka. Jsou to texty, které mu napsali a věnovali jeho přátelé. Připojuji se k nim tímto svým textem pozdě, ale přece. Střechy nad jeho hlavou bývaly provizorní. Byly to střechy normalizovaných buněk, které doprovázejí každou stavbu, maringotek, které stávají u vodních zdrojů anebo u stavenišť. V sedmdesátých letech Petr z bývalé sopky Milešovky pozoroval počasí a podával o něm hlášení. I později předvídával, jaké bude léto či zima. Minulé pondělí jsem se ho v nemocničním pokoji ptala, jaké bude toto léto. Řekl, poprvé, že neví. Jeho předpovědi bývaly přesné jako jeho básně. Když přijíždíval k nám na venkov, přinášel si vždycky na rameni jednu, napůl splasklou koženou tašku. V pánské peněžence míval vždycky proužek čistého papíru, většinou prázdnou účtenku z nějaké hospody. Také tam měl obyčejnou, pozorně ořezanou tužku. Když ho napadla báseň, anebo jeden verš, anebo jen někdo řekl něco, co se mu líbilo, zapsal si to. Když býval lístek dlouho prázdný, býval smutný. Líčil papírek na slova, toužil po tom, aby na něj use-

Motá se mi pod nohama zem... (Petr Kabeš, Těžítka, 1974.)

Kabeš od počátku patřil k jádru domácí opozice a vystavil se tak vytrvalému deptání a pronásledování. Na dohled literárním cílům a nadějím se mohl cítit snad pár let v době Sešitů. Byl nezpochybnitelným vůdčím duchem týmu, v němž se vyskytovala dodnes zvučná jména jako Václav Bělohradský, Ivan Diviš, Jiří Gruša, Jaroslav Kořán, Karol Sidon, Miloslav Topinka, Ivan Wernisch, Vladimír Körner či Jan Zábrana. K zákazu listu přispěla čtyři zvláštní čísla, která vyšla v pohnutých srpnových dnech 1968, a definitivní záminkou se o rok později stalo zveřejnění Kořánova překladu eroticky otevřené prózy Henryho Millera Tiché dny v Clichy a podobně odvážných Grušových Listů z Kalpadocie. Básník se nějaký čas živil psaním pod cizími jmény, ale ani to neprošlo, a tak na jaře 1971 započala jeho pouť náhradními profesemi. Nejdřív se živil jako plavčík na koupališti Džbán, později se stal nočním hlídačem v Anežském klášteře, ale nejraději vzpomínal na své meteorologické

dala. Když se konečně dostavila báseň, do nekonečna ji přepisoval na staré underwoodce. Vlastně na stroji báseň odstrojoval, až byla nahá a dokonalá. Býval u nás na chalupě sám. Jednou jsem přijela a na stole na zápraži byla kupa hub. Žádal, abych je přebrala. Našla jsem tam sedm muchomůrek zelených, dávku, která by stačila otrávit několik vesnic. Roztřídila jsem houby a ptala se, jestli napsal nějakou báseň. Rozhlédl se a spatřil na zídce kočku Micinu. Sám ji sem naučil chodit, krmil ji a ochočil si ji. Šedočerná, tygrovaná kočka měla tlapky složené pod hrudníkem a zamhouřené oči. Meditovala. Petr ukázal na Micinu a řekl: „Vidíš, ta taky nepíše.“ Jednou, o pár let později, jsem ho navštívila v jedné z nemocnic. Pokoj byl plný pacientů, kteří ho mučili televizí. Seděli jsme venku v parku a Petr mi ukázal prázdný papírek. Blížily se jeho narozeniny, ptala jsem se, co by si přál. Přál si notýsek, který by přilákal nějaké básně. V té době se trápil představou, že už nikdy nenapíše žádnou báseň. Pak, bohudíky, potkal Annu Kareninovou, a začal zase psát. Petr byl člověk, s nímž jsem se v životě nejvíc nasmála. Měl zvláštní, střízlivý smysl pro humor. Byl tak jemný a citlivý, že uhodl myšlenky, ani nemusely být oděny do slov. My si nemusíme nic říkat, říkával. Tak jsme třeba nic neříkali. Učil mne psát a číst. Moc ráda jsem četla jeho knihy, protože si v nich zatrhával věty a odstavce, které ho zaujaly. Měl na to několik značek: jednoduchou, dvojitou i trojitou čáru, křížek, hvězdu. Potom si ta místa vypisoval. Čtení po něm dostávalo další rozměr. Čítal pozorně to, čemu říkával

FOTO ONDŘEJ NĚMEC

působení na Milešovce, kde několik let pozoroval počasí. Po podpisu Charty 77 byl vyhozen i odtud. Následovala další podivná zaměstnání pro obživu. Jeho zdraví navíc zřejmě podlamovala i zarputilost, s jakou si trval na svém bez ohledu na důsledky. Nehledal žádné úlevy a v nejmenším nespoléhal na nějaký dialog s režimem.

Výzva a vzkaz Nekompromisní byl Petr Kabeš nejen v politice a občanském životě, ale také v poetice. Pro širší čtenářskou veřejnost připravil jako spoluautor publikaci Slovník českých autorů. Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948–1979, která vyšla roku 1982 u Škvoreckých v Torontu, jeho vlastní samizdatové sbírky ovšem směřovaly spíš k výlučnosti. Kabešova poezie se nečte snadno, vyžaduje soustředění a čtenářskou zkušenost, je výsledkem velice jemné práce se slovy, destilace

denní tisk. Musel ho mít každý den a trávil nad ním hodně času. Uměl číst Rudé právo mezi řádky a za slovy, která komunisté notoricky používali, četl pozoruhodné informace. Soudil podle toho na lepší a horší časy. Jeho soudy o politice bývaly přesné jako jeho předpovědi počasí. Většinou ale skeptické. Já mu vždycky říkala, že to bude lepší, a on se mi posmíval, když to zas bylo horší. Když se estébáci dozvěděli, že vyjde v Sixty Eight Publishers v Torontu slovník zakázaných spisovatelů, vyslechl Petr varování od našeho společného vyšetřovatele, který si říkal Tichý. Měl také Lopatku a Chudožilova. Co s ním asi je? Jestli slovník vyjde, zavřou ho. To bylo na podzim. V zimě Petr přišel, byl mráz a on měl na nohou tenisky. „V tom nemůžeš chodit,“ řekla jsem, „musíme ti koupit boty.“ „Já se zimními botami nepočítal,“ odvětil Petr. „Tichý přece slíbil, že mne zavřou.“ Ale vrátím se k jeho provizorním bydlištím. Jednou dokonce obýval předpokoj operačního sálu v nemocnici na Karlově náměstí. Dávno předtím jsme ho chodili se Zdeňkem Urbánkem navštívit každý pátek nebo sobotu na Kampu. Tam byl Petr zaměstnán jako hlídač na víkend. Přicházel v pátek v pravé poledne, když dělníci končili a rozjížděli se do dalekých domovů. Odcházel v pondělí ráno. Seděl v normalizované buňce s jedním oknem a jedněmi dveřmi, psacím stolem, postelí a věšákem. Vedle stála ubohá, zející kostra Lichtenštejnského paláce, vykuchaného až pod dno Vltavy. Betonáři

složitých nálad a zahušťování významů, často do ní vstupují citace a ozvěny vzdálených myšlenkových světů. Ve srovnání s vrstevníky se Kabeš asi nejvíc přiblížil tradiční představě velkého básníka. Snažil se plně dostát náročnému poslání poezie, jež by neměla znamenat jen delikátní povyražení, ale zachovat si závažnost bytostné výpovědi i nadosobního poselství. V 90. letech se Petr Kabeš stal legendou, získal řadu básnických ocenění, studenti o něm sepisovali disertace, ale opravdu vnímavých čtenářů nacházel jen málo. (Také přátelé se mu vzdálili, obzvlášť bolestně se jej před dvanácti lety dotkla dobrovolná smrt kritika Jana Lopatky.) Sám dobře věděl, kolik invence a sil vložil do svých textů. Jejich čtyřsvazkový soubor, jímž dovršil svou literární dráhu, lze vnímat jako tajemný vzkaz a zároveň výzvu k pozornému luštění. Viktor Šlajchrt

tam betonovali nové základy. Z Petrovy buňky jsme se dívali na řeku, hučel tam jez, jarní voda bývala zelená, letní hnědá. Povídali jsme si někdy až do večera. Dávali jsme si číst, co jsme za týden napsali. Po čtyřech týdnech jsme se scházeli v některém bytě a dali dohromady undergroundový časopis Obsah. Petr byl přísný, někdy mne rozbrečel, ale nakonec jsem ho vždycky poslechla. Horší to bylo na rozhraní Karlína a Vysočan. Tam byla stará, ztrouchnivělá, dřevěná hlídačská maringotka na vyfouklých kolech a se schůdky. Žádný světský by už v takové nebydlel. Nastaly tenkrát silné mrazy a Petr ucpal hadry všechny škvíry u oken a u dveří. V rohu stála železná kamínka. Topil v nich mizerným uhlím. Kolem maringotky jezdily pořád autobusy tam a zpátky z nedalekého depa. Když jel autobus, maringotka se třásla a zrezivělá roura vypadávala z komínku. Uhelný dým se každou chvíli dral škvírou do maringotky, až jsme kašlali a slzeli. Prosila jsem, aby Petr na noc vyndal některé těsnění, aby dovnitř mohl alespoň čerstvý kouř z autobusů. To ale bylo o umrznutí. A tak jsem každý večer, než jsem šla spát, telefonovala, jestli žije, a časně ráno to kontrolovala znovu. Minulé pondělí jsem mu v nemocnici naposled slíbila, že to bude lepší. Říkal, že to bude naopak horší. Trápil se statečně a dlouho se svým tělem, ale už to nemohl vydržet, a tak podlehl. My, co jsme tu zůstali bez něho, to máme horší. Eda Kriseová Autorka je spisovatelka.

Q

22

KULTURA


Zpráva, která změnila svět Životopisný snímek Kinsey má nenápadnou formu, ale silné poselství

N

a západního člověka se dnes masivně valí komerční obrazy sexu a zdálo by se, že jsme se plně vyrovnali s náboženským tabu a přestali planě moralizovat. Máme za sebou sexuální revoluci, náš život víceméně bez problémů doprovází pornografie, sexshopy na hlavních třídách a příručky o tom, jak být v sexu lepší a šťastnější. Jsme otevřeně tolerantní vůči promiskuitě či mimomanželskému sexu. Ale zároveň všude zvedají hlavu konzervativní jedinci a organizace. Využívají únavy ze svobody a přirozeného lidského strachu z temnot vlastního nitra, a znovu označují svobodnou sexualitu za ohrožení rodiny a společenského vývoje. V Evropě je to především katolická církev, v Americe protestantské konzervativní kruhy, jinde islamisté. Skupina amerických neokonzervativních intelektuálů loni zařadila slavné Zprávy o sexuálním chování mužů a žen (Sexual Behaviour in the Human Male, 1948 a Sexual Behaviour in the Human Female, 1953) Alfreda Kinseyho mezi deset nejnebezpečnějších knih v dějinách. Inteligentní a otevřený film režiséra Billa Condona Kinsey, který nedávno vstoupil do našich biografů, proto daleko přesahuje význam prostého životopisného snímku o otci sexuální revoluce.

Od puritanismu k volné lásce Snímek Kinsey získal řadu prestižních cen a několik oscarových nominací za scénář, režii a herecké výkony, především pro Liama Neesona v titulní roli. Milovníci akčních filmů a syrového sexu si ovšem na své nepřijdou, protože v Condonově snímku jde především o myšlenku. Jakou roli hraje v lidském životě sexualita a co o ní doopravdy víme? Pomůže nám poznání vůbec k něčemu? Profesor Alfred Kinsey (1894–1956) původně studoval chování hmyzu a s výzkumy z oblasti lidské sexuality začínal těsně před válkou. Tehdy i vzdělaní Američané často věřili, že sex ubírá energii, že noční poluce se rovná ztrátě jednoho litru krve anebo že dotýkat se partnerčiných genitálií způsobuje neplodnost. O sexu se nemluvilo ani nepsalo. Kinsey podrobně vyzpovídal osmnáct tisíc Američanů všech sociálních vrstev. Jeho tým také sexualitu přímo zkoumal a jeho členové a dobrovolníci se nechávali pro účel projektu při sexu natáčet. Dvě výsledné Kin-

seyho publikace se staly bestsellerem a jeho revoluční odkaz platí dodnes: žádná norma v oblasti sexu neexistuje, protože každý člověk je jiný, a má proto jiné touhy a představy. Ale základní společenský problém, totiž jak sladit sexuální seberealizaci s rodinou a s výchovou dětí, Kinsey nevyřešil a byl si toho vědom. Po famózním úspěchu svých prací se stal nepřímou obětí McCarthyho komise. Rockefellerova nadace ze strachu zastavila podporu jeho projektu a Kinsey dožil v chladně odmítavé atmosféře. Vynikající scénář začíná tréninkem Kinseyho týmu. Kinsey vypovídá o své vlastní sexuální minulosti a vtahuje nás do zdánlivě konvenčně vyprávěného dramatu. Jenže jeho příběh je tak fascinující, že není možné ho vyprávět jinak než volně a s klidem. Filmového Kinseyho přivedly k zájmu o sexualitu jeho počáteční manželské potíže. Uvědomil si, že nic z toho, co se o sexu tvrdí, se neopírá o seriózní výzkum. Kinseyho mistrovsky napsaná i zahraná postava je obrazem moderního vědce, který revolučním způsobem zkoumá objektivní fakta, ale nemůže se postavit mimo ně prostě proto, že je sám jejich součástí. Výzkum sexuality nutně vstoupí do jeho vlastního života a zasáhne i jeho ženu a děti. Kinseymu jde o vědecké poznání a uniká mu, že sexualita není jen funkce, ale i tvořivá a ničivá energie. Tím se pouští na nebezpečný terén a mění se z pozorovatele v pokušitele a oběť zároveň. V první části filmu Condon idylicky líčí život mladého vědce, který kolem čtyřicítky objeví své téma. Jenže postupně členové Kinseyho týmu ve jménu vědy kloužou do stavu kolektivní volné lásky a trvalého stavu vnitřního vykolejení. To je ovšem neosvobozuje. Vede to k destrukci jejich rodin a nakonec to ohrožuje celý projekt. Mladý spolupracovník, s nímž Kinsey navázal homosexuální poměr, vztekle říká: „To je tvůj omyl, že lidi spolu jen tak spí a nic to neznamená. Ve skutečnosti je život celý právě o tom. A když si nedáš pozor, rozpáře tě to odshora až dolů.“ Kinseyho samotného nakonec nezničí jeho práce, ale pokrytecká společnost, která ji odmítá plně uznat. On sám věří v objektivitu a v soulad člověka s přírodou – a příroda pro něj znamená klid. V závěrečné scéně ukazuje své ženě strom s rozložitými kořeny: „Nikdy v životě jsem neviděl neklidný strom. To je zvláštní, že?“

Moderní vědec, který zkoumá objektivní fakta, ale sám je jejich součástí. FOTO YAMUKO DIGITAL STILL CAMERA

Čeští poslanci a Kinseyho stupnice Česko platí za jednu z nejtolerantnějších zemí v oblasti sexuality vůbec, a přesto máme přímo před očima důkaz, že jsme se ani dnes s odkazem Alfreda Kinseyho nevyrovnali. Podle známé Kinseyho stupnice jsou lidé jen málokdy čistě heterosexuální. Mezi heterosexualitou a homosexualitou existuje šest stupňů určených představami a chováním, a proto homosexualita nemůže být mimo normu. Čeští zákonodárci s tím ale mají problém, kdykoli přijde na zákon o registrovaném partnerství – a zdaleka ne jen ti křesťanští. S výroky o tom, co je v oblasti sexuality normální či jedině správné, se v životě setkáváme denně. Sexuologové jsou skoro moderními veleknězi a mají svou

rubriku pomalu ve všech novinách. Ale málokdy se tam dočteme velkolepou odpověď, kterou dával Kinsey všem, kdo se ptali, zda jejich touhy a praktiky jsou normální: „Já nevím, protože každý člověk je jiný a žádná norma v oblasti sexu zřejmě neexistuje.“ Z etického hlediska tak platí pouze pravidlo neubližovat a nenechat si ubližovat. Condonův film je skvělý tím, že nám to připomíná. Takzvané západní hodnoty stojí na svobodě jedince a na jeho právu se projevovat ve všech směrech tak, jak uzná sám za vhodné – pokud tím neohrožuje ostatní. Pilířem našich hodnot tedy není slepá a hluboká víra v cokoli, ale odvaha nezávislých a zvídavých lidí, jako byl Alfred Kinsey. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

Noční hlídka srdce Temná hvězda české poezie, básník Vladimír Holan, byl oslaven překvapivou výstavou v letohrádku Hvězda. Už chůze rozpálenou či průtrží zkrápěnou oborou poskytuje čas k úvaze, zda básnické slovo má dnes nějakou moc a zda je vůbec možné představit básníka výstavou. Holanovská expozice je po výstavě o Bohuslavu Reynkovi v roce 2002 druhým takovým pokusem. Věra Jirousová říká: „Reynkovo grafické dílo přivedlo i lidi, kteří Reynka jako básníka neznali. Ti ho pak začali číst.“ Noční hlídka srdce není skrovná pamětnická akce, bombarduje návštěvníka mocnými zbraněmi nových médií a virtuální reality. Nezastírá, že chce přitáhnout pozornost co největšího počtu návštěvníků. K uctění Vladimíra Holana se tak v letohrádku sešly desítky výtvarných umělců několika generací. Působivosti jejich děl napomáhá i samotný vnitřní prostor Hvězdy, členěný do pěti oddělených hvězdných srpků, poskytujících návštěvníkům možnost vnímat artefakty v klidu a intimitě. Kinetický objekt Adély Matasové vytváří v prostoru zvláštní vzdušné chvění. K pojetí Holana jako básnického čaroděje se hlásí velkoplošné fotografie Jiřího Černického i video Janky Vidové. Ze všeho toho použití moderní techniky může mít zájemce o spisovatele, jehož jediným výrobním prostředkem byl papír, tužka a psací stroj, až dojem neadekvátnosti. Od laseru, který tu po stěně čmárá klikyháky, je divák náhle odveden básníkovým hlasem. Zaujat autentickým přednesem, míjí instalace současných umělců a najednou se octne mezi obra-

zy a kresbami. Jejich autoři byli Holanovi přátelé a souputníci, příslušníci české a evropské předválečné kulturní a intelektuální elity, Josef Čapek, Alén Diviš, Mikuláš Medek… Pro výstavu byl natočen i filmový dokument. O Holanovi, jako o „osobnosti živé a inspirující“ tu mluví současní literáti, básník Zbyněk Hejda a teoretik Jiří Brabec.

Na návštěvu? Ne! Vůbec poprvé vystavenými exponáty jsou dokumenty z literárního i osobního života, například dopisy, kterými se Holan bránil vytrhování ze své samoty, jež pro něj byla podmínkou práce. Ne!, odpovídal i na pozvání prezidenta Novotného a o slavném sousedu Janu Werichovi se vyjadřoval jako o „šaškovi“ a vnímal ho jako rušivý živel. Fotografie, dokumenty i ukázky z básníkovy korespondence představují Holana, jehož poezie je chápána jako nesnadná a náročná, mnohdy stojící na hranicích sdělnosti, jako uzavřeného a plachého člověka. Solitér a samotář, nikdy neukotvený v žádném hnutí, zaujal v mládí druhou sbírkou Triumf smrti, po druhé světové válce s vášní vyjádřil svůj dík osvoboditelům a od roku 1948 setrval v odloučenosti, a tudíž neušpiněný politikou. Jeho verše ovlivnily celé generace, včetně dnešních čtyřicátníků.V roce 1969 začaly vycházet jeho Sebrané spisy. Alespoň části z jeho obrovitého díla, zahrnujícího tisíce veršů, byly přeloženy do mnoha jazy-

Horoucí odevzdanost do vůle poézie! (Vladimír Holan, Bolest, 1965.) FOTO ARCHIV PNP

ků – zájem o Holana v cizině, zejména v Itálii, kde byl jeho překladatelem znalec české kultury Angelo Maria Ripellino, dokládá závěrečná část výstavy. Jako na kontroverzního autora na Holana ve svých Pamětech naopak nahlíží ve svých soudech mnohdy zavilý kritik Václav Černý, který Holanovi nikdy neodpustil, že „v roce 1945 nachrlil dvě knížky nenávisti vůči Němcům a díku sovětským vojákům“, a jeho dílo posměšně označil „za jakýsi na zeď černou hrudkou malovaný vampirismus“. Výstava Noční hlídka srdce není jen důstojnou pozvánkou do básníkovy „jeskyně slov“. Spolu s osobností Vladimíra Holana nás uvádí do dnes těžko uvěřitelné doby, v níž Holan představoval jednu z vůdčích osobností září-

cí na českém literárním nebi spolu s básníky Halasem, Hrubínem, Seifertem, Nezvalem, Skácelem či Mikuláškem, v níž však také další stovky méně známých mužů a žen poezii psaly a další tisíce ji četly, recitovaly a považovaly ji za samozřejmou a důležitou součást svých životů. Jáchym Topol

Výstavu k 100. výročí narození Vladimíra Holana pořádá v letohrádku Hvězda Památník národního písemnictví. Kurátorkami výstavy jsou Věra Jirousová a Alena Petruželková.

Q

SCÉNA


VÝSTAVY

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

FILM

Kdo se chce dobře orientovat ve filmovém umění, nemůže vynechat Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. V době, kdy se ještě ve školách filmová výchova běžně neučí, je to jedinečný zdroj informací o tomto uměleckém žánru, skvělá přehlídka minulého i současného. Její čas přichází právě nyní mezi 22. a 31. červencem, již pojednatřicáté.

Nejlepší irský film všech časů V Prácheňském muzeu v Písku potrvá do konce července výstava prací Antonína Sládka s názvem Paříž – Praha – Písek. Třiašedesátiletý umělec, který dlouho pobýval ve Francii, je znám hlavně ilustracemi a plakáty, z nichž se dnes už klasickým stal plakát k filmu Žlutá ponorka z konce 60. let. V jeho volné tvorbě převládají drobné žánrové kresby a malby z prostředí kaváren. V nenuceně načrtnutých portrétech návštěvnic zachycuje s jemnou ironií, smyslem pro erotiku, ale také s velkou malířskou zkušeností půvab prchavých nálad, kradmých pohledů a mimovolných gest. Výstava prezentuje také Sládkova asi nejosobitější dílka, totiž jeho kapesní skicáře, do nichž si přímo v terénu načrtává letmé postřehy a výtvarné nápady. Sochařka Ellen Jilemnická připravila ze svého díla výstavu, která je po celé léto k vidění v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Charakteristickým znakem její tvorby je kontrast mezi dokonalým zpracováním ušlechtilého materiálu, nejčastěji hořovického pískovce, který si oblíbili už mistři českého baroka, a zdánlivou přízemností námětů. Když v šedesátých letech začínala, blížila se svými východisky k pop-artu, z pískovce tehdy vytesala například obří dort nebo dvě hlavy s ústy zakousnutými do téže sušenky. Také její nové sochy působí hravě a odlehčeně, jejich symbolické významy však zdaleka nejsou mělké. Jilemnická bývá řazena do okruhu České grotesky a Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Návštěvníci její letní výstavy v Novém Městě se ovšem mohou přesvědčit, že její díla osobitým způsobem naplňují i klasické tradice českého sochařství.

K nejpodstatnějším mravním problémům novodobých českých dějin, které zůstávají stále otevřeny, patří perzekuce německého obyvatelstva po druhé světové válce. Historik Jaroslav Kučera se tímto tématem zabývá systematicky. Jeho studie „Žralok nebude nikdy tak silný“ (Argo), jejíž název cituje komunistického ministra Václava Kopeckého, představuje důkladnou sondu do československé zahraniční politiky vůči Němcům a Německu v letech 1945–48. V tehdejších koncepcích se jasně zrcadlí nejasná situace státu, který se ocitl v průsečíku protikladných sil, jež formovaly poválečnou Evropu.

Komiksové kriminální příběhy Sin City amerického spisovatele Franka Millera ze začátku 90. let se dočkaly filmové verze, která vstupuje tento čtvrtek oficiálně do našich biografů. Miller po špatných zkušenostech s Hollywoodem zfilmování svých knih dlouho vzdoroval, přesvědčila ho až ukázka vizuální stylizace snímku a pečlivost režiséra Roberta Rodrigueze. Což o to, pečlivý film ve své realizaci skutečně je. Před námi se odvíjejí tři volně spojené historky plné absurdního násilí z původního komiksu a epilog – vše provedené v černobílé, až na kolorované šaty či rty v barvě krve. Samotná krev je ovšem bílá a vypadá jako rozmíchaná sádra. Příhody působí poněkud komicky, nejzajímavější je na nich patrně použitá technika: pozadí představující temné město se starými bouráky bylo k hercům dodáno později. Plně barevný film byl konvertován do černobílé. Tato kouzla by samozřejmě nešla bez špičkové digitální techniky.

Portugalský básník Gil Vicente žil na přelomu středověku a novověku a svým dílem náleží oběma epochám. Dlouho byl vnímán jen jako nepříliš podstatný předchůdce Lopeho de Vega a Calderóna de la Barca. Z jejich stínu jej vyvedl až novodobý zájem o lidovou, karnevalovou kulturu. Ve veršovaném dramatu Hra o pekelné lodi (Torst), skvěle přeloženém Vlastou Dufkovou a Jiřím Pelánem, ztělesňuje tento aspekt postava Honzy Blázna, kterého Šárka Grauová v doprovodné studii klade vedle věčných outsiderů velkých dějin, k jakým patří hrdinové divadelních hříček Voskovce a Wericha, Haškův Švejk, Erenburgův Lazik Rojtšvanec nebo americký Forrest Gump. Na scéně středověké morality působí postava Honzy Blázna podivuhodně moderně.

Další film z americké produkce, který u nás stejně jako ve světě čerstvě běží od minulého pátku, je snímek Batman začíná. Film nenavazuje na minulá filmová dobrodružství tohoto netopýřího popkulturního fenoménu, režisér Christopher Nolan (Memento, Insomnia) spolu se scenáristou Davidem Goyerem (Blade) se snažili vymyslet něco nového. Stejně jako tvůrci Sin City se inspirovali komiksy, které sepsal Frank Miller – v tomto případě těmi batmanovskými. Jak napovídá název, jde o návrat k počátkům Batmanovy kariéry, na které jsme už dávno zapomněli, pokud jsme je vůbec znali. Takže hezky znovu: pád Bruce Wayna mezi netopýry, vražda jeho rodičů, proměna v Batmana…

– VŠ –

– JP –

A řekněme to rovnou: program je výborný. Možná ne pro naprosté filmové specialisty vyhledávající poslední novinky, i když i ti si zde přijdou na své, ale hlavně pro obyčejné milovníky filmu. Je vidět, že přípravný tým festivalu si dal tentokrát při vybírání sto osmdesáti celovečerních filmů a dvou set filmů krátkometrážních opravdu záležet. Upozorněme na několik skutečně výjimečných titulů. Organizátorům se podařil husarský kousek, když do programu zařadili irský snímek The Commitments (1991), který byl dublinskými médii minulý týden vyhlášen jako nejlepší irský film všech dob. Film je sarkastickou komedií z prostředí irské hudební scény, ale skvěle prý také představuje irskou dělnickou třídu. Do Hradiště přijedou snímek představit osobně jeho tvůrci. Ředitel dílny Jiří Králík doporučuje také maďarský film Joanna, jenž byl letos uveden v Cannes, Godardův snímek Notre musique z letošního roku (jako kontrapunkt bude promítnut jeho snímek Bláznivý Petříček ze šedesátých let), film Neila Younga Greendale a osobitě zfilmovanou operu U-Carmen e-Khayelitsha z Jihoafrické republiky. Silná káva bude nesestříhaný více než pětihodinový film z procesu s Miladou Horákovou, a také čerstvě dokončený dokument Břetislava Rychlíka Bílá Labuť Pavla Dostála, osobní výpověď politika na prahu smrti. – JP –

– VŠ –

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Podle žertovné publicistiky zašlých dob ohrožovaly cudnost dívek ze všeho nejvíc sbírky motýlů: v první fázi sloužily k jejich vlákání do pánských příbytků, ve druhé je odzbrojily kouzlem své krásy. Když mne přítel Bořek pozval do Loun, aby mi ukázal

Francie: V Arles objevili českého fotografa Léto v Provence nabízí kromě popíjení vína Chateauneuf du Pape pod jižním sluncem také každoroční kulturní festivaly. Pár dní před rozezněním prvních tónů v Aix-en-Provence a zdvižením opon v Avignonu odstartovala začátkem července sezónu jedna z nejvýznamnějších evropských přehlídek fotografie – Rencontres d’Arles. Pětidenní zahajovací kolotoč šestatřicátého ročníku fotografických Setkání mají Arles úspěšně za sebou, přes padesát výstav ale čeká na své návštěvníky až do poloviny září. Z mixu výstav, projekcí a seminářů vynikají letos dvě témata. Prvním z nich je Brazílie, druhou ucelenější přehlídkou je Svět pod tlakem, v jehož rámci se představuje zejména několik izraelských autorů s politicky angažovanou tvorbou. Na Brazílii nepadla volba náhodou. Země galského kohouta letos pořádá Rok Brazílie ve Francii, rozsáhlou prezentaci brazilské kultury, zahrnující přes 400 projektů, divadlem počínaje a gastronomií konče. Státní svátek minulý čtvrtek oslavoval Chirac po boku brazilského prezidenta Luly da Silva, v čele defilé na Champs Elysées pochodovali brazilští vojáci, polovina Paříže se navlékla do žlutozelených tepláků a také tradiční ohňostroj nad Eiffelovkou byl v brazilských barvách. Na festivalu v Arles si získala pozornost zejména výstava šedesátiletého Brazilce, člena agentury Magnum Miguela Ria Branca, který zobrazuje svou zemi závratně expresivním, barevně živým dokumentem – magický realismus ve fotografii, dalo by se říct. Stejný zájem vzbudil také o dva roky mladší Mario Cravo Neto, jehož černobílé portréty svou formou a odkazem na tradiční kulturu a mytologii (ovšem latinskoamerickou) připomenou tvorbu Ivana Pinkavy.

V kamenném lese

Brazilec Mario Cravo Neto oslnil svým magickým realismem (vlevo Kamenné srdce, vpravo Torzo se psem). FOTO CRAVO NETO

Svět pod tlakem upírá svůj pohled zejména na Blízký východ. Panoramatické snímky padesátiletého Barryho Frydlendera z Tel Avivu nezachycují na první pohled víc než každodenní scény ze života v Izraeli. Na ten druhý si ale divák všimne, že se na digitálních montážích některé postavy opakují. Výsledek působí jako napínavý videoklip bez skutečného začátku a hlavně – bez jasného konce. Veterán izraelského politického umění David Tartakover se představuje symbolickými plakáty rovněž nasycenými atmosférou blízkovýchodní reality, ne nepodobnými těm, které ve 30. letech v Německu vytvářel John Heartfield. V sérii nazvané Skvrna například Tartakover rozvíjí motiv krvavě zrudlé mapy Západního břehu, který na portrétech umísťuje doprostřed tváří izraelských politiků a dalších veřejných osobností, včetně sebe. Při vyhlašování jedné z pěti prestižních cen zaznělo na festivalu v Arles také české jméno. Cenu v kategorii Objev získal Miroslav Tichý, téměř osmdesátiletý malíř a fotograf, jehož veřejně nepříliš známou tvorbu, pořizovanou aparáty vlastní konstrukce ve stylu camery obscury (nejčastěji fotí ženy, trochu voyeursky, skrytě, u bazé-

nu, na plážích, na balkonech atd.), představí zanedlouho také pražské Rudolfinum. Letošní Setkání v Arles přinesla oproti předchozím ročníkům několik změn. Asi nejzábavnější novinkou byla pro většinu obyvatel města Noc roku, party do časných ranních hodin v ulicích historické čtvrti spojená s projekcemi pod širým nebem či veřejnými kurzy fotografie v místním amfiteátru, to vše podbarveno živou hudbou. O něco horším nápadem se ale ukázalo jiné letošní specifikum. Na rozdíl od loňského ročníku, který se odehrál pod taktovkou hvězdy britské dokumentární fotografie Martina Parra, totiž nemají letošní Setkání jednoho uměleckého ředitele. Prezident festivalu François Barré chtěl dát přednost „širšímu spektru fotografického vyjadřování“. Většina kritiků se ale shodla, že výsledkem tohoto kroku byla spíše programová roztříštěnost než pestrost, a uvítala oznámení, že ročník 2006 opět bude mít svého patrona. Bude jím vynikající francouzský fotograf Raymond Depardon. Matěj Stránský Autor studuje fotografii na Université Paris 8.

Q

svou sbírku zkamenělých stromů, připomenul jsem mu z legrace otřepané klišé, ale nad pozůstatky dávných dřevin jsem pak opravdu žasl jako odzbrojená slečna. Vyleštěné průřezy kmenů by svou barevností skutečně mohly připomínat křídla tropických motýlů, ale zamávat by jimi dokázal leda stěhovák. Pokud jsem správně porozuměl sběratelovu výkladu, nasálo dřevo během věků křemičité látky, jež se proměnily v acháty či chalcedony, aniž by zásadně narušily jeho původní strukturu a tvar. Zvenčí vypadá zkamenělý kmen jako sochařsky pojednaná stéla, uvnitř se skrývá projev ryze malířský, ale v podstatě tu tvůrčím způsobem soupeřila živá příroda s neživou. Větší část sbírky je vystavena ve staré baště městského opevnění. Doma mi Bořek ukázal digitální fotografie detailů zvětšené do formátu závěsných obrazů, které hodlá vystavit v jedné z místních uměleckých galerií. Z každé se dal vyčíst výtvarný řád i záměr, osobité naladění i rukopis, každá působila jako promyšlené gesto jedinečné osobnosti. Napadlo mne, jestli nekoukám pánubohu přímo pod ruku, ale vzápětí mi došlo, že organicko-anorganickou hříčku dovršil fotograf výběrem a výřezem, takže se opravdu jedná o kulturní dílo člověka. Po návratu do Prahy jsem v kavárně zase jednou naslouchal různým teoriím spiknutí. Fakta do nich přesně zapadala, ale možná šlo také jen o výběr a výřez. Pak by skutečnou hlavou každého spiknutí byl původce příslušné teorie. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Do kin dorazil Batman, na knihkupecké pulty Harry Potter. Pod skalním převisem v Českém Švýcarsku vykopali archeologové zachovalou kuchyň lidí z pravěku. Uplynulo 10 let od chvíle, kdy před očima celé Evropy a za přihlížení mírových sborů OSN vyvraždili Srbové všechny dospělé muslimské muže v obsazené Srebrenici. Oproti loňsku zlevnily rané brambory. Ivan Medek oslavil osmdesáté narozeniny. K překvapení svých zahraničních kolegů se žádný člen české vlády nezúčastnil vrcholné ministerské schůzky EU v Bruselu, na které se jednalo o dalším postupu Unie po londýnském atentátnickém masakru al-Káidy. Věděl jsem, že se tam nebude řešit nic nového, tak jsem radši zůstal u důležitých věcí v Praze, vysvětlil svoji bruselskou absenci ministr vnitra František Bublan. Přívalové deště znemožnily světovou premiéru „světelné a taneční megashow“ Keltský tygr na Strahovském stadionu v Praze. Vláda se rozhodla prodat Severočeské uhelné doly ČEZ. Blesk zabil dvanáct krav skrývajících se před bouří pod stromem


na pastvinách poblíž Klatov. Katolická církev oficiálně ukončila svůj osmiletý permanentní sněm a ústy svých biskupů oznámila, že napříště chce být „otevřenější a vnitřně více držet pohromadě“. Centrum pro ekonomiku a politiku, společnost považovaná za „myšlenkový rezervoár“ prezidenta republiky a ODS, uspořádalo v Praze seminář o nebezpečí hrozícím obyvatelům Česka ze strany nevládních organizací a vůbec občanské společnosti. Skupiny odvolávající se na občanskou společnost stojí ve své činnosti na třech pilířích: na žádostech o úlevy, dotacích a touze po moci. Ostatně součástí občanské společnosti je i al-Káida, prohlásil na semináři tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl. Občanská společnost je polemika se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat, doplnil Jakla jeho šéf Václav Klaus. „Invaze slimáků děsí zahrádkáře!“, ohromil nic netušící čtenáře titulkem na své první straně deník Právo. Uby-

lo lidí ve vazbě. Ruské úřady zakázaly české humanitární organizaci Člověk v tísni pomáhat lidem v okupovaném Čečensku. Sesuv skály na tři dny zablokoval trať mezi Olomoucí a Krnovem. Na Midnight Party v Pacově hráli finští Waltari. Premiér Jiří Paroubek navrhl během své návštěvy Vídně symbolické odškodnění sudetoněmeckých antifašistů, kteří s nasazením života bojovali během druhé světové války i za českou svobodu a po návratu z koncentráků či bojišť je doma v Čechách čekalo jen pronásledování, odsun nebo pozice občanů druhé kategorie; rakouský kancléř Wolfgang Schüssel ocenil Paroubkovo gesto jako nadějný signál, že Česká republika začíná konečně upouštět od principu kolektivní viny, zatímco prezident Václav Klaus označil premiérovu iniciativu za „mimořádně nešťastný a mimořádně nebezpečný pokus otevírat Pandořinu skříňku“. Ve Vidhosticích na Podbořansku se zřítila věž kostela. Ministr zahraničí Cyril Svoboda vylezl během své návštěvy Guatemaly až na vrchol pyramidy ve „ztraceném městě“

Tikal. Mezi novými vynálezy jsou i takové, které sice nemění tvář světa, ale zato nenápadně, vzdáleny Nobelovým cenám zpříjemňují život – jako třeba svého času bubínkový revolver, napsala ve svém textu o vynálezu nového přístroje pro měření skoku do dálky Mladá fronta Dnes. Noviny přinesly zprávu, že ve Francii zemřel Claude Simon (91). Pařížské židovské muzeum koupilo na aukci v Praze cyklus ilustrací Františka Kupky k biblické Písni písní. Český oční specialista Martin Filipec odletěl do Kábulu, aby tam se svým italským kolegou Claudiem Carresim školili tamní lékaře v transplantacích rohovek. České a polské turistické cesty spojil nový hraniční přechod a dřevěná lávka přes Jizeru v Kořenově na Jablonecku. Uplynulo 216 let od dobytí Bastily. Výzkumná agentura GfK upozornila obchodníky a reklamní manažery, že místo kultu mládí nastupuje v byznysu kult tzv. prošedivělé generace. [email protected]

Q

INZERCE

Rytmus, o.s. hledá

pro školní rok 2005/2006

komunikativní, tvořivé a empatické zájemce o práci

asistent učitele ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Jde o přímou práci s dítětem s postižením v rozsahu 5 až 7 hodin denně v pražských základních školách. Asistent dítěti zprostředkovává příjem informací a poskytuje mu ve spolupráci s učitelem potřebnou podporu během vyučování. POŽADUJEME minimálně SŠ vzdělání. NÁSTUP možný od 29. 8. 2005. Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte do 31. 7. na adresu [email protected]

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 17. 7. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Respekt mezi šamany 13

Recommend Documents