Život mezi nevěstincem a kasinem 13

13

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 29. 3.— 3. 4. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Život mezi nevěstincem a kasinem 10

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Přiblížil se konec vlády 3 Proč Terri rozdělila Spojené státy Místo, kde se nejlíp rodí 6 Akajev aneb Zrod despoty 12

13

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme za trpělivost, s níž vyplňujete náš dotazník, nadále umístěný na www.respekt. cz. Náš reportér Jiří Sobota odletěl do Londýna připravovat článek o tom, jak vypadá tamní diskuse o schvalování evropské ústavy. Rozhodování Britů je vnímáno jako kritický moment evropské budoucnosti a v některém z nejbližších čísel si o tom budete moci přečíst podrobnou reportáž. V tomto Respektu Vám nabízíme zpravodajství ze sjezdu ČSSD. Přesně po deseti letech od naší poslední reportáže se Eliška Bártová vypravila na českou západní hranici, aby Vám popsala, jak dnes vypadá vstupní brána do naší země. V neposlední řadě přinášíme také profil kyrgyzského prezidenta Askara Akajeva z pera rusisty Libora Dvořáka.

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Ta nejosobnější věc Pomoci zemřít, nebo odsoudit žít – kdo to rozhodne?

Přeji inspirativní čtení. Marek Švehla

VE HVĚZDÁCH Už půl století uplynulo od doby, kdy Allen Ginsberg začal pracovat na své dodnes nejslavnější básni Kvílení. Psal se rok 1955 a Allen před časem opustil New York, kde ho William Burroughs zasvětil do děl Kafky, Yeatse a Rimbauda, a přesídlil do San Francisca. Tam také v červnu téhož roku z Kvílení poprvé veřejně recituje – v bývalé autodílně přebudované na galerii Šest. Výstupem uchvátil Lawrence Ferlinghettiho, majitele prvního výhradně paperbackové-

Kvílení za svobodu ho knihkupectví a nakladatelství City Lights, který mu ihned poslal telegram: „Kdy dostanu rukopis?“ Kvílení skutečně vychází, ale zpočátku je mimo zájem veřejnosti. Obrat nastává až 3. dubna 1957, kdy právníci Amerického svazu za občanské svobody (ACLU) potvrzují, že kniha podle jejich názoru není obscénní – před několika dny se na ně totiž obrátil Ferlinghetti s tím, že mu celníci zkonfiskovali 520 výtisků knihy, které mu poslal anglický tiskař Villiers Press. O měsíc později dokonce přicházejí dva policisté se zatykačem na vydavatele, čímž se rozjíždí soudní bitva. Ginsberg s Ferlinghettim se soudu příliš nebáli – opírali se o předmluvu ke Kvílení z pera uznávaného básníka W. C. Williamse a věděli, že hodnotu knihy budou obhajovat uznávané literární autority. Soudce Clayton Horn si navíc důkladně prostudoval veškeré relevantní historické případy cenzury vztahující se k beletrii včetně skandálu okolo Joyceova Odyssea. V říjnu 1957 pak prohlásil, že Kvílení má „očistnou společenskou důležitost“, a tudíž nemůže být zároveň obscénní. Z Kvílení se rázem stává bestseller a z Ginsberga až ironicky celebrita. Hana Ulmanová Autorka je amerikanistka působící na FF UK.

Nejsem obscénní, jen nezávislý. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Zatím dobrý. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

B

yla to opravdu šaškárna, jak v novinách prohlásil přední český psychiatr Cyril Höschl? Kdo měl pravdu – zoufalí rodiče, nebo s osudem smířený manžel? A kdo má tuhle otázku života a smrti rozhodnout? Příběh Američanky Terri Schiavové, rozebíraný celý minulý týden široce v novinách, asi kdekomu zamotal hlavu. Tamní soud přes protesty Kongresu vyhověl žádosti manžela a rozhodl, že Terri bude po patnácti letech strávených v beznadějném kómatu odpojena od vyživovací trubice a ponechána svému osudu zemřít. Terri už nevnímala a nemohla nic dodat. Přesto její tvář se široce otevřenýma očima dominovala dennímu zpravodajství jako připomínka velkého problému. Ten problém se jmenuje umírání v éře moderní medicíny. Tedy medicíny schopné udržovat život v chodu i po ztrátě všech jeho myslitelných kvalit. Vznikla proto otázka, nakolik mají mít lidé možnost říct: Dost – už prostě nemohu a chci odejít. Většinový hlas naší civilizace zatím říká „nikoli“, důležité argumenty ale ukazují, že se to může změnit.

Tady „musíš“ neplatí Čím vlastně případ Terri Schiavové vzbudil pozornost? Spor o její osud trvá už roky. Na jedné straně manžel (a zákonný zástupce) žádající odpojení od přístrojů, na straně druhé rodiče lpějící na své dceři. Věřme lékařům, že Terri už nemá šanci vnímat svět, přestože má otevřené oči a slyšící uši. Její mozek už žádné podněty nepřijímá. Přirozená smrt se zdá jako logické východisko. Jenže: manžel už má jinou rodinu, a tedy jiný život, zatímco rodiče si chtějí ponechat dceru alespoň takovou, jaká je. Proč jim nevyjít vstříc, když si péči o ni chtějí zaplatit? Proč jim nenechat jejich naději, že je dcera přece jen vnímá? Jiná věc je chování politiků. Republikány ovládaný Kongres chápe spor o Terri jako principiální věc zachování lidského života a snaží se narychlo schváleným zákonem rozhodnutí lékařů a poté i soudu zvrátit. Napřed neměl případ nešťastné Terri se sporem o euthanasii mnoho společného, nešlo o předčasné ukončení života, ale o jeho umělé prodlužování. Poté co se do sporu o výživu pro Terri zapletla státní moc, zapadl případ do celkové debaty o tom, jak se má společnost zachovat vůči těžce postiženým lidem, kteří nemohou nebo nechtějí bojovat o další týdny či měsíce své hmotné existence. Zároveň tuto diskusi rámuje důležitý, více či méně hlasitě pronášený vzkaz lékařů: Pomáháme pacientům zemřít i dnes, kdy se to nesmí. Skeptikové přitom tvrdí, že se tak děje častěji, než si běžný laik obvykle představuje. Zkusme tohle veřejné přiznání vzít vážně. Lékaři se těší ve společnosti obrovské úctě a pravděpodobně mezi nimi nepřevládají sadisté. Pokud se ale přesto přiznávají k tomu, že euthanasii velmi podstatná část z nich už někdy vykonala, něco to znamená. Například to, že přihlížet bolestem či depresím

na smrt nemocných lidí a zoufalství jejich rodin není v praxi snadné. Nahrává tomu i fakt, že velká většina obyvatel Západu odchází na onen svět za zdmi nemocnic a často je jejich dlouho úspěšně odkládané umírání provázeno bolestmi. Proto zastánci euthanasie namítají, že i důstojná smrt je důležitá lidská hodnota, která by se neměla v celé debatě pomíjet. Nejdůležitějším argumentem je pak naplňování jednoho z pilířů liberální demokracie – tedy právo rozhodovat sám o sobě. Právě kvůli tomu dnes ženy mohou (zcela správně) chodit na potrat, který je taky umělým zásahem do života, tentokrát vznikajícího. Navíc bez možnosti ptát se na jeho názor, takže z etického hlediska jde možná o ještě spornější zákrok, než když lékař pomůže zemřít trpícímu člověku, který jej o to při plném vědomí žádá. Ilegálně prováděnou euthanasii lze číst také jako vzkaz, že stát nemá mít v této choulostivé a totálně privátní záležitosti slovo jediného arbit-ra, který jen zakazuje. Mnohem víc zřejmě patří debata o euthanasii do rozhovoru mezi lékařem, pacientem a jeho rodinou. Etické, náboženské a jiné zábrany do takového rozhovoru samozřejmě patří, ale každý si je vykládá různě. Obecně platné „nesmíš, nebo musíš“ tady – jak ukazuje život – nefunguje. To znamená mimo jiné i to, že spoustu lékařů nikdy nic k euthanasii nedonutí, a to je v pořádku.

Postrčte ho a ušetříme To všechno je ale stále teorie. Ve skutečnosti máme kolem sebe podivné příběhy podivných zločinců. Jeden z nich se psal nedávno i v severofrancouzském městě Berck-sur-Mer. Dvaadvacetiletý Vincent Humbert měl před třemi lety autonehodu, po které zůstal nemohoucí, téměř slepý, neschopný mluvit. Poté přesvědčoval svoji matku, že takto už dál nechce žít. Matka mu to patrně uvěřila, neboť začala naléhat na lékaře, aby něco udělali. Bez úspěchu, protože ve Francii není euthanasie legální. Vincent se dokonce o povolení zemřít obrátil i na ministra zdravotnictví a prezidenta Chiraca, oba ale odmítli. K činu se tedy odhodlala matka a za pomoci doktora a jedu namíchaného do infuze synovo přání vyplnila sama. Francie byla na nohou. Vincentova matka, podle litery zákona vražedkyně, byla zatčena, krátce nato pak propuštěna do psychiatrické léčby. A francouzský parlament v prosinci schválil zákon umožňující nevyléčitelně nemocným lidem urychlit svou smrt. Nejde sice o skutečnou euthanasii, tedy faktické usmrcení člověka na jeho žádost, postižení mají mít „pouze“ možnost odmítnout péči, která je drží při životě. Nizozemci byli před čtyřmi lety důslednější. K legalizaci skutečné euthanasie je v roce 2001 nepohnul jeden konkrétní případ, ale několik let diskusí a také zhruba tři desetiletí přiznaného tolerování euthanasie, kdy lékaři nebyli za její provádění posíláni před soud ani vyšetřováni policií. Přijetí zákona provázely silné protesty především náboženských organizací, přesto byl ale schválen

velkou většinou parlamentu a získal i výraznou podporu veřejnosti. Mimo jiné také díky přísné regulaci, kterou Nizozemci legalizaci milosrdné smrti svázali. Žadatel musí trpět nevyléčitelnými problémy spojenými s velkými bolestmi nebo depresemi. Lékař nesmí cestu ke smrti sám navrhnout, naopak pacient musí podat několik písemných žádostí v určitém časovém odstupu. Ošetřující lékař je pak povinen případ konzultovat s kolegy a získat jejich souhlas. Nizozemský přístup později převzatý i Belgičany vzbuzuje v Evropě mnoho rozruchu. Třeba kvůli obavě, aby se legalizací euthanasie neroztrhl s jejím používáním pytel. Na vypovídající čísla je ještě brzy, zatím ale nizozemská praxe spíš obavu vyvrací. Podle dva roky starého průzkumu British Medical Journal stoupl od konce sedmdesátých let do poloviny devadesátých počet žádostí o euthanasii třikrát, pak se ale počet ustálil a ani legalizace na tom nic zásadního nezměnila, i když tento trend může souviset s vývojem léků k tišení bolesti. Nizozemské statistiky také ukazují, že velká většina žádostí pochází od lidí mezi 55 a 75 lety nemocných rakovinou a podle odhadů lékařů se obvykle život zkrátí o méně než týden. Jednou z dalších obav je také to, že s legálně přístupnou euthanasií opadne snaha pomoci pacientům i jinak než „popostrčením“ blíž k smrti. Další věcí jsou peníze – podle kritiků euthanasie pacienti pocítí tlak ze strany svých rodin k ukončení jejich neradostného života kvůli tomu, aby ušetřili peníze, nebo naopak aby třeba mohli peníze získat dědictvím. Podobné motivy mohou hrát roli i tam, kde péči platí zdravotní pojišťovny jako v Česku. Bylo by naivní myslet si, že z jejich strany podobný tlak neexistuje. Naopak, mohlo by jít o neosobní tlak ze strany instituce, která nemusí mít ostych a citovou vazbu, tak jako blízcí nemocného. Všechny tyto hrozby nepopiratelně existují a dá se z nich odvodit, že legalizace euthanasie skutečně není krokem ve stylu legalizace měkkých drog nebo něco podobného. Vzhledem k možnému zneužívání se nehodí pro každou zemi, Česko nevyjímaje. Jejímu zavedení musí předcházet přiznání, že se vůbec provádí a v jakém rozsahu. A nejen to. Také je třeba zlepšit vztah pacient-lékař, který není tak partnerský jako na Západě. Lékaři byli až donedávna ne-ohroženými pány nad pacienty, nebyli zvyklí s nimi rozmlouvat. Stále také de facto nevědí, co to je a proč existuje veřejná kontrola či hodnocení výsledků péče. Vůči lékařskému povolání tu také panuje až nábožná úcta a mýty o tom, že zdravotní péče je zadarmo a lékaři se pro naše zdraví obětují. To všechno se rychle mění a debata o umírání, euthanasii a případech typu Vincenta Humberta nebo Terri Schiavové může dalším proměnám jedině pomoci. Marek Švehla K tématu viz článek na str. 10.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

Liberalizace EU se odkládá Evropané nechtějí přijít o své „sociální jistoty“

S

končil pro Evropu americký sen? Na definitivní verdikt je možná brzy, ale každopádně už si Unie přiznala, že plán na předhonění Spojených států v hospodářské prosperitě do roku 2010 nesplní. Nyní se tedy snaží najít novou cestu. Na summitu v Bruselu minulý týden se ale ukázalo, že minimálně v průběhu letošního roku se žádným rozhodnějším směrem nevydá. Politici se totiž bojí, že reformy zkostnatělé Evropy ohrožující „sociální jistoty“ v „bohatších“ státech mohou vyvolat pouliční protesty, podkopat jejich popularitu a nakonec možná i způsobit odmítnutí ústavní smlouvy.

Aby bylo na důchody Co se vlastně v Unii v minulých dnech odehrálo a jaký to bude mít vliv na Česko? Nejprve se členské země zjednodušeně řečeno shodly na tom, že se napříště budou moci více zadlužit a využít státních výdajů na podporu ochablých ekonomik. Došlo tak k rozvolnění stále častěji kritizovaného Paktu stability, který určoval, že jednotlivé země mohou mít schodek veřejných rozpočtů do tří procent svého HDP a veřejný dluh do výše 60 % HDP. Tím se mělo zabránit tomu, aby jedna nešetrná země žila na úkor druhých. Jenže na začátku nového tisíciletí se ukázalo, že tato pravidla nevyhovují a to ze dvou základních důvodů. Za prvé byla pro některé země příliš striktní. Ekonomiky jednotlivých členů eurozóny se od sebe dost liší a ne všem sedne táž výdajová politika. Navíc některé reformy – klasickým příkladem je penzijní reforma – mohou vést nejprve k vyšším výdajům, aby se více ušetřilo v budoucnu. Za druhé dodržování pravidel nebylo tvrdě vynucováno. Země jako Řecko či Itálie se vyhnuly sankcím za porušení zásad falšováním statistik, Německo a Francie zase zablokovaly udělení pokuty svojí politickou silou. Tři největší státy Unie – Německo, Francie a Itálie, jejichž ekonomická situace není v současné době příliš růžová – proto začaly prosazovat změny v Paktu. Minulý týden se tak šéfové států dohodli, že do schodků státních rozpočtů se nebudou započítávat například výdaje na sjednocení Evropy (to žádalo především Německo, jež vynakládá na podporu své východní části okolo 4 % HDP ročně) či investice do vzdělání, inovací a boje proti nezaměstnanosti. Země také mohou

napříště „odepisovat“ ze svého schodku po dobu pěti let náklady na penzijní reformu. To například požadovalo i Česko, které proměna důchodového systému teprve čeká.

K Lisabonu cesta „Lisabon byl o všem, a tudíž o ničem,“ poznamenal bývalý holandský premiér Wim Kok na adresu plánu předstihnout do roku 2010 Spojené státy. Nový šéf Evropské komise José Barroso proto loni přišel s návrhem: soustřeďme se na méně cílů a udělejme to pořádně. Jeden z hlavních bodů „nového“ Lisabonu měl umožnit podnikatelům nabízet své služby po celé Unii pouze na základě povolení získaných ve své mateřské zemi. Například čeští elektrikáři by tak bez dalšího papírování mohli nabízet svoje služby třeba ve Francii a litevští lékaři v Česku. Rovněž měla být zmírněna přísná legislativa pro schvalování chemických látek, aby se uvolnily ruce evropskému chemickému průmyslu, a zvýšeny výdaje na vědu a výzkum. Zároveň mají jednotlivé členské státy vypracovat své vlastní reformní plány týkající se zejména omezení sociálních výdajů a návrhů ke zvýšení zaměstnanosti. Zejména levicoví evropští poslanci spustili okamžitě poplach, že Unie opouští „evropský sociální model“ – tím mínili, že Komise ve svých návrzích dává příliš velký důraz na podporu hospodářského růstu a chce se méně soustředit na zachování sociálních jistot a ochranu životního prostředí. Barrosův tým totiž vyzýval například k tomu, aby Evropané více pracovali, a proti mysli by mu nebylo, ani kdyby si sami spořili na penze. Na březnovém summitu se tyto obavy podařilo rozptýlit zvýšením důrazu na sociální a ekologické aspekty reforem. Kamenem úrazu se ale stal návrh Směrnice o službách. Ta měla podle studie pro Evropskou komisi od dánské konzultační společnosti Copenhagen Economics po svém přijetí vytvořit 600 tisíc nových pracovních příležitostí po celé Unii. Díky rostoucí soutěži poskytovatelů služeb na společném trhu by se navíc mohlo zvýšit evropské HDP o 0,6 % ročně. Jenže levnější konkurence z nových členských zemí mohla vytlačit z trhu část pracovníků ve starých a „dražších“ státech. Již před summitem protestovali proti přijetí směrnice lidé v ulicích francouzských, německých, belgických či kyper-

ských měst. Francouzský prezident Jacques Chirac pod tímto dojmem prohlásil, že „ultraliberalismus je dnes stejně velké nebezpečí jako kdysi komunismus“, a část členských zemí pod jeho vedením prosadila vrácení směrnice k přepracování.

Instalatér versus ústava Pesimisté mohou v takovém vývoji vidět konec tvrdého eura a hospodářského liberalismu v EU. Nový šéfkomisař Barroso byl poražen, prosadily se sobecké zájmy silných států, nutné reformy byly pohřbeny. Jenže nic není tak horké, jak to vypadá: změkčení Paktu je z ekonomického hlediska velmi nepříjemné a může podporovat nezodpovědné chování některých zemí. Ale Pakt je politicky mrtvý už téměř tři roky – od té doby, co se Francie a Německo vyhnuly trestu za porušení jeho pravidel – a společná evropská měna se nezhroutila. Navíc menší státy v čele s Nizozemskem již daly na srozuměnou, že schválené změny neznamenají, že si Němci mohou utrácet, jak se jim zlíbí. Velké státy malým za rozvolnění paktu určitě něco slíbily. V kuloárech se nejčastěji hovoří o tom, že například Německo jako největší přispěvatel do společné kasy nebude tvrdě tlačit na omezení příspěvků do unijního rozpočtu nebo že se Francie nebude bránit přesměrování evropských dotací ze zemědělství na vědu. Liberalizace služeb také nebyla zablokována na věky věků. Bude zřejmě „jen“ oddálena a vypadnou z ní některé „citlivé oblasti“, například zdravotnictví. Odložení liberalizace je hlavně daní vnitropolitickému vývoji v některých zemích. Německý kancléř Schröder i francouzský prezident Chirac se potýkají s propadem své popularity. Zároveň je ale něco pravdy i na argumentu, kterým zřejmě Francouzi přesvědčili své evropské kolegy – jde také o cenu za přijetí evropské ústavy. V květnu se má konat referendum o jejím schválení a francouzské Ne by mohlo znamenat konec ústavního projektu. Přitom momentálně je většině odpůrců ústavy trnem v oku právě možnost konkurence instalatérů, taxikářů či chirurgů z nových členských zemí. Po referendech a hospodářském zotavení západní části Evropy začnou jednání zřejmě nanovo.

a Topolánek zase vždy patřil k spíše „proevropským“ členům. Navíc se oba dopustili svých výroků těsně po jednání s Evropany – Sobotka v Praze po schůzce s velvyslanci a Topolánek přímo v jámě lvové, v Bruselu, kde se poprvé přidal k debatě uvnitř Evropské lidové strany, instituce zapáleně podporující myšlenku unijní ústavy. Co ale bude šéf ODS říkat po návratu do Čech? „Zdravé jádro“ partaje, zastupované Martinem Římanem a Janem Zahradilem, se ostatně už nechalo slyšet, že na svém odporu k ústavě strana nic nemění. Optimistický eurooptimista ale bude situaci nahlížet jinak. Záchvěvy u evropského kormidla ODS totiž mohou signalizovat, že straně pomalu začíná docházet blížící se vládní odpovědnost. A je jistě rozdíl popichovat ze zadní řady, nebo mít na triku zamítavé referendum se všemi možnými důsledky, které něco takového může Česku (a v jistém ohledu i Evropě) přinést. Navíc ani ti nejvlastenečtější odpůrci českého „rozpouštění se“ v evropské kávě nemohou nevidět, jak bytostně je zdejší prosperita svázaná s Unií a jakékoli ohrožení těchto vazeb je i ohrožením zdejší ekonomiky. Jestli skutečně sledujeme počátek obratu nejsilnější strany, nebo jen dva významní straníci mlžili před mezinárodním fórem, není zatím jasné. Ale už sám fakt, že představitelé ODS přemýšlejí víc o partnerech na Západě než o Kazachstánu, který zve do EU vytrvale jejich čestný předseda Václav Klaus, je v zásadě dobrou zprávou.

Marek Hudema

Q

Surf na vlně strachu Přesto bylo už před sjezdem vysoce pravděpodobné, že Gross uspěje. Podařilo se mu totiž ve straně vyvolat obavy, že s jeho odchodem definitivně končí ČSSD ve vládě, protože zlý prezident Václav Klaus už neumožní sestavit další kabinet. Přitom prezident dal jasně najevo, že by učinil pravý opak, a v tomto ohledu není třeba mu nevěřit. Nicméně v tuto chvíli je sociální demokracie obestřena atmosférou nedůvěry ke všemu mimo Lidový dům. A na této vlně strachu se Stanislav Gross znovu vyšvihl do předsednického křesla. Využil přitom i toho, že proti němu stál Zdeněk Škromach – muž netající se ochotou spolupracovat s komunisty, zvyšovat daně a zastavit reformy, což je pro řadu členů ČSSD nepřijatelné. Gross před sjezdem kategoricky odmítl úvahy o tom, že by za sebe nominoval někoho přijatelnějšího, chce se prý před veřejností rehabilitovat. A strana mu dala k této drahé operaci souhlas.

Horké chvilky Další věcí je, že Gross na sjezdu nezískal vůbec silný mandát (52,7 %). Dokonce obdržel méně hlasů než před dvěma lety Vladimír Špidla, kterému bylo ne-ustále předhazováno, že má ve straně malou oporu. Grossův největší spojenec Bohuslav Sobotka se zase jen tak tak překulil přes potřebnou padesátiprocentní hranici při volbě prvního místopředsedy.

– ET –

P

sovi psí smrt. Možná tohle si leckdo pomyslí, přečte-li si zprávu ČTK z minulého týdne o úmrtí Alexandra Tersiána. Dotyčný – zemřel v Bulharsku – se „proslavil“ tím, že v roce 1978 coby přísluš-

Život a doba agenta Tersiána

Volbou Stanislava Grosse za staronového předsedu sociální demokraté oznámili, že raději půjdou za svým odepsaným šéfem až k hořkému konci, než by zkusili přiznat chybu, najít nového lídra a dál pak v koalici prosazovat vládní program. Hlavním zákulisním argumentem Grossových voličů bylo, že kdyby na sjezdu svého dosavadního šéfa a premiéra nepodpořili, padla by odpovědnost za konec vlády na ČSSD, kdežto takhle budou nuceni ukončit život koaličního kabinetu lidovci – což Lidovému domu umožní rozehrát před volbami epický příběh o jejich principiálním zrádcovství. Iracionální chování nejsilnější parlamentní strany dokládá i to, že si sice v pátek přijala usnesení, že odmítá uzavřít vládní koalici s komunisty, nicméně druhý den si zase odsouhlasila, že když padne koaliční vláda, má se ČSSD pokusit o sestavení menšinového kabinetu. To, že se šéf lidovců Miroslav Kalousek nyní v blízké době pokusí vyvést svou stranu z vlády (a že ho budou následovat i unionisté), je velmi pravděpodobný scénář. Ale s podporou koho jiného než komunistů pak může ČSSD menšinově vládnout? Je ale třeba říct, že kdyby se k tomuto kroku Stanislav Gross uchýlil, tak by to bylo velké překvapení, protože to dosud striktně odmítal a i většina sociálnědemokratických ministrů prohlásila, že s podporou KSČM vládnout nehodlá.

Z

jednohlasného občanskodemokratického chóru „Evropská ústava nikdy!“ zazněl překvapivý tón. Vysoce postavený činitel ODS, předseda Senátu Přemysl Sobotka prohlásil, že ústavě říká „měkké ano“. A jeho stranický šéf Mirek Topolánek pak doplnil, že ODS prý ví jak „umožnit, abychom tolerovali projití evropské ústavní smlouvy“ parlamentem. Jak k této změně došlo? Anebo přesněji – dá se dvěma výrokům vůbec říkat změna? Skeptický eurooptimista bude jistě tvrdit, že ne. Sobotka není v ODS významný hlas

A teď měkce na Brusel!

Přiblížil se pád vlády

Kdyby se sjezd ČSSD konal před čtvrt rokem, dalo by se napsat, že byl úspěšný. Do vedení se většinou dostali zastánci reforem strany i země, drtivou většinou byl znovu potvrzen zákaz spolupráce s komunisty a nezdařilo se politické vzkříšení Miloše Zemana. Jenže za poslední tři měsíce se toho hodně změnilo. Především to, že nositel nové tváře ČSSD a její opětovný předseda Gross je dnes zosobněním vyřízeného politika, který se tak zapletl do podezřelých rodinných kšeftů a své neschopnosti je srozumitelně vyřešit, že totálně ztratil důvěryhodnost.

3

A teď si předepíši rehabilitaci. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Pravdou sice je, že ve vedení strany dnes sedí většinou zastánci reforem a koaličního vládnutí. Nicméně reformní špička není vše, stále tu zůstává téměř 50 % hlasů proti Grossovi, je tu vážně rozdělený poslanecký klub se silnou levicovou frakcí kolem Jana Kavana, ve vládě pak jsou Zdeněk Škromach a Jaroslav Palas, kteří jdou premiérovi po krku. Zvládnout takto vážně rozdělenou stranu by nebylo jednoduché ani pro charakterního a silného vůdce, co teprve pro muže, který ztratil veškerý kredit, a nemůže se tak opřít o podporu veřejnosti. Sociální demokraté v sobotu zvolili horké chvilky jak pro svoji partaj, tak pro celou zemi. Erik Tabery Zpravodajství ze sjezdu viz str. 4.

Q

ník StB, když měl získat určité dokumenty, postřelil a poté k smrti ubil českého domovníka na libyjské ambasádě v Praze. Poté byl v ČSSR odsouzen na dlouhá léta za vraždu, ale ještě předtím ho americká CIA dokázala vyvézt na Západ. Co z tohoto příběhu studené války plyne? Nenajdeme v něm zástupce dobra a zla. Nevychází z premisy „padouch nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina“ známé z Limonádového Joea. Padouchy jsou tu totiž všichni aktéři. Stačí to jen povrchně rozebrat. Mohl nebýt padouchem v roce 1978 domovník na ambasádě Libye, státu, který neskrývaně sponzoroval terorismus? Dotyčný byl agentem StB. Mohl nebýt padouchem člověk, který ho zabil? Navíc před očima jeho manželky, kterou neusmrtil – jak by velel profesionální instinkt – jen proto, že byl vyrušen? I on byl agentem StB a navíc zverbován CIA. Mohla nebýt padouchem CIA, když tomuto vrahovi poskytla americký pas, aby ho včas uklidila? Vyústění životního příběhu agenta Tersiána je déjà vu doby, kdy se i ti, kdo bojovali za svobodu, uchylovali k svinstvům. Neměřme tuto dobu počtem mrtvých – dnes je jich třeba v Iráku mnohem víc. Měřme ji tím, že za studené války i ti na lepší straně barikády chtě nechtě podporovali padouchy. A buďme rádi, že dnes se svobodný svět snaží o to, aby padouch a hrdina nebyli jedna rodina. Zbyněk Petráček

4

ČESKÁ REPUBLIKA

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Sjezd poražených vítězů ČSSD se rozhodla pro reformy a vsadila na odepsaného koně

J

e to podivné vítězství, kterého dosáhl na sjezdu ČSSD Stanislav Gross. Stal se sice s odřenýma ušima opět předsedou, ale zadělal svojí straně na vážné problémy v rozložené vládě a zavázal se vytáhnout preference ČSSD ze současných patnácti na vysněných třicet procent – což je pro člověka s nulovou důvěrou veřejnosti jen obtížně splnitelný závazek. Zvolení Grosse a Bohuslava Sobotky nicméně vypovídá o směru, kterým by se chtěli sociální demokraté vydat. Kromě výběru lidí na špici navíc delegáti drtivou většinou schválili příkaz nařizující novému vedení ČSSD „pokračovat ve strukturálních reformách“.

Modrá šance na růžovo Brněnský sjezd v mnohém připomínal ten minulý z března 2003. Bouřlivými debatami o smyslu koaliční vlády, o směru, jakým by se měla sociální demokracie vydat, nepřátelskou atmosférou mezi názorovými proudy (ze zákulisí – modernista Kubinyi odmítl sdílet hotelový pokoj se stoupencem starých zemanovských pořádků Lachnitem). V hádkách o koalici nebyla tentokrát hlavním terčem Unie svobody, jejíž pravicová „infekce“ vadila Špidlovým kritikům minule, ale lidovci a jejich předseda Miroslav Kalousek, který ČSSD „vrazil kudlu do zad“. Averze vzkypěla už nad jindy nevinným bodem – zdravicí hostů: v sále se strhla hádka, zda má „vášnivý jezuita“ (jak nazval šéfa KDU-ČSL jeden z delegátů) vůbec právo oslovit shromáždění, a pokud ano, tak kdy – zda před volbou předsedy, nebo až po ní. Za řečnický pultík Kalouska nakonec pustili ještě před volbami a on přednesl mírný projev o tradiční blízkosti ČSSD a KDU-ČSL. Grossových afér se dotknul jednou: „V těchto dnech a týdnech nemáme stejný názor na to, co po nás vyžaduje politická kultura tak, jak se postupně vyvinula v Evropě. Přesně řečeno nemáme stejný názor na to, co všechno obnáší odpovědnost politika, zejména politika zvoleného do vysoké funkce.“ Lidovecký lídr byl tak jediný, kdo na sjezdu o premiérově skandálu promluvil. Ze sociálních demokratů nezavadil o Grossovu bytovou aféru či podivné podnikání jeho manželky nahlas a veřejně nikdo. „On se omluvil a nikdo už tedy nemá potřebu se k tomu vracet,“ vysvětlil mlčení jiný vůdčí stranický modernista a kandidát na prvního místopředsedu Bohuslav Sobotka. Duel Stanislava Grosse a Zdeňka Škromacha připomínal střet Vladimíra Špidly a Jiřího Rusnoka na minulém sjezdu. Opět to byl souboj dvou rozdílných pohledů na politiku ČSSD. Tehdy Rusnok, kandidát tradičního zemanovského křídla, říkal: „Nevěřím na nový styl politiky. Nepodléhejme děsu z komu-

nistů,“ a jeho příznivci ho podporovali slovy o nutnosti návratu k levicovým kořenům. Nyní se tradicí zaklínal Zdeněk Škromach. „Důvod, proč jsme tam, kde jsme, je ten, že jsme se distancovali od Zemanovy vlády a že jsme se distancovali od programu ČSSD,“ komentoval ve svém předvolebním projevu padající stranické preference. „Natíráme na růžovo Modrou šanci ODS.“ Na druhém břehu ale došlo k jedné podstatné změně. Místo Vladimíra Špidly, který kromě modernizace ČSSD nabízel i snahu o kultivaci politického prostředí, přichází s návrhy posunout sociální demokracii do jedenadvacátého století muž, který se naopak stal symbolem toho špatného z české politiky – klientelismu, nenasytnosti, vytáček a lží, naprosté absence noblesy a přirozené autority. Jinak slovně se Gross moderního kurzu držel. „Když se hovoří o modernizaci sociálního státu, tak jde o to, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda prostředky, které věnujeme do sociální soudržnosti, jsou dobře investované,“ řekl premiér v předvolebním projevu. „Chceme levicovou politiku, ale politiku realistickou. Návrh našeho programu je dobrý, realistický a odpovídá dnešní době.“ V tom ho podpořili i lidé, pro něž by byl nejspíš jinak z různých důvodů nepřijatelný. I tak nezvítězil nijak závratně - získal hlasy 291 delegátů z 552. Špidla, jehož vítězství bylo před dvěma lety považováno za velmi těsné, tehdy získal ještě o osm hlasů více, navíc propast mezi ním a jeho konkurentem byla výraznější (Rusnoka Špidla porazil o 152 hlasů, Gross Škromacha o 88). Bohuslav Sobotka pak nad Škromachem zvítězil v souboji o místopředsednické křeslo ve druhém kole díky pouhým osmi desetinám procenta. Další místopředsednická křesla si rozdělili místopředsedkyně ústecké organizace Jana Vaňhová, ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek a šéf moravskoslezské organizace Petr Vícha, za hospodaření ČSSD bude nadále odpovídat Martin Starec. Noví místopředsedové zapadli do proreformního rázu vedení.

Kupředu k reformám – nebo k sebevraždě? Jak má tedy veřejnost verdikty sjezdu číst? Odpověď záleží na osobě vykladače. „Volba Grosse a Sobotky je velmi výrazný signál, že chceme pokračovat v reformách veřejných financí, důchodového systému, zdravotnictví…,“ říká bývalý ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi. „Názorové rozpory sice přetrvávají, ale zároveň sociální demokraté začínají víc a víc chápat realitu, kráčejí po těžké a pomalé cesta od populismu k realismu.“ Pro šéfa sněmovny Lubomíra Zaorálka jsou výsled-

ky sjezdu „důkazem modernizace strany“ a pro čerstvého místopředsedu Sobotku je sjezd „symbolem, že sociální demokracie konečně dospěla“. Radost nad svěžím kurzem má ale jeden háček – kdy ho bude nové vedení prosazovat, když nejspíš brzy padne vláda, pomocí níž by měly reformy začít platit? A i kdyby kabinet zázrakem přežil – za uplynulý měsíc jsme jasně viděli, jak dokáže vleklá vládní krize přiškrtit jakékoli významnější kroky. „Ano, to jsou bohužel rizika současné situace,“ reaguje na námitky Kubinyi. „Nicméně nemohu nevidět tu kardinální snahu delegátů nezastavit reformy.“ Kubinyi má na mysli usnesení, kterým sjezd žádá své vedení k podpoře „takové politické linie, která umožní pokračování nutných strukturálních reforem“, zjemnělé žádostí o „sociální citlivost“. Protistrana se netají rozčarováním. „Je to vítězství klientelismu nad zdravým rozumem,“ říká poražený Zdeněk Škromach. „Tímto rozhodnutím sociální demokracie nastoupila cestu k své politické sebevraždě,“ doplnil svého koně Miloš Zeman, který se na rozdíl od minulého sjezdu tentokrát mezi delegáty vyskytoval osobně.

Hlavně si pohlídat Telecom Gross vyhrál bitvu, válku má před sebou. Teď se bude rozhodovat o budoucnosti vlády. Lidovci trvají na tom, že kabinet v čele s Grossem je pro ně nepřijatelný. Jejich předseda Miroslav Kalousek už oznámil, že chce setkání koaličních stran co nejdříve, a pokud se s ČSSD nedohodnou na výměně předsedy nebo zkrácení volebního období, svolá širší vedení KDU-ČSL, aby rozhodlo o dalším postupu. Šéf unionistů Pavel Němec sice zopakoval, že jeho strana si přeje zachování

40 35 30 25 20 15 10 5 0

Moc růžově to nevypadá. (Gross vpravo a jeho vyzývatel Škromach uprostřed na víkendovém sjezdu ČSSD.)

FOTO GÜNTER BARTOŠ

současného stavu, nicméně ve vládě bez lidovců US zůstat nechce. ODS se chystá v Poslanecké sněmovně vyvolat hlasování o nedůvěře kabinetu – kdy přesně se rozhodne na schůzce poslaneckého klubu. V dlouhé trvání současného týmu ostatně nevěří ani sám Gross, který už bez servítek prozradil, co mu leží na srdci: „I kdyby měla tahle vláda padnout, tak ještě před tím, než padne, zprivatizujeme Český Telecom,“ prohlásil těsně po svém zvolení. Během následujícího týdne možná přijde o dva ministry – setrvání ve vládě chce zvážit Škromach i ministr zemědělství Jaroslav Palas. Ani jeden z nich se však zřejmě nechystá následovat příklad Jiřího Rusnoka, který po prohře na minulém sjezdu odešel z politiky úplně. Jak Škromach, tak Palas se totiž možná už brzy budou moci – vzhledem k vyhlídkám nově zvoleného vedení – pokusit o politický comeback. Delegáti sjezdu totiž křesla novému vedení nepropachtovali nijak jednoduše a bez pojistek. Hned v pátek sociální demokraté drtivě odmítli zrušit tzv. bohumínské usnesení, které straně zakazuje spolupracovat na vládní úrovni s komunisty. To byl první test, na který se čekalo a který měl ukázat, kam až je ČSSD ochotná ve snaze po udržení moci zajít. Den poté přišla další dvě usnesení, která navrhl poslanec Radko Martínek – jedním delegáti požádali premiéra, ministry a poslance, aby zabránili předčasným volbám, a druhým, aby v případě rozpadu koalice vládli v menšinové vládě. V neděli pak sociální demokraté přišli ještě s jedním usnesením: podle něho nově zvolené vedení odstoupí a svolá mimořádný sjezd, pokud ve volbách nezíská více než třicet procent hlasů. Silvie Blechová, Brno

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

5

Chcete muzeum českých Němců? V Ústí by rádi začali s léčbou národního traumatu

Z

věst, že v Ústí nad Labem připravují muzeum českých Němců, šlehla domácím zpravodajstvím jako blesk z čistého nebe. Blesk o to nečekanější, že až dosud se česká společnost snažila trauma vyhnání svých bývalých spoluobčanů, kteří kdysi tvořili třetinu zdejší populace, spíše vytěsnit z paměti. Jak ovšem varuje věda, potlačovaná traumata snadno přerůstají do neurózy a chorobného strachu. Muzeum by proto mohlo fungovat jako lék. Takže zbývá už jen maličkost: najít někoho, kdo tu léčbu zaplatí, a zjistit, jak se na ni těší samotní pacienti.

Vím, že už vím všechno U obřího supermarketu Carrefour na periferii Ústí je poslední březnovou středu rušno stejně jako každý jiný nákupní den. Pohled na poznávací značky zaparkovaných aut prozrazuje, že polovinu zákazníků tvoří Němci. Mají to sem přes hranice kousek – a i proto se u pokladen platí běžně eury. „Muzeum českých Němců? Ne, to mě tedy vůbec nezajímá,“ říká mladý muž z Drážďan. „Já sem jezdím nakupovat a ne chodit do nějakého muzea.“ Mládenec dojídá buchtu, nasedá do své škodovky a odjíždí. „Dejte pokoj, nakonec půjde asi stejně o to, vytáhnout z nás nějaké peníze,“ míní na stejnou otázku jeho asi padesátiletý spoluobčan. Starší německá důchodkyně má však evidentně radost: „Ano, zajímá mě to, šla bych se určitě podívat.“ Asi třicetiletý německý mladík, který bydlí kousek od hranic, jde ještě dál: „Je to určitě dobrý nápad. Vznik takové instituce může dát lidi dohromady. Nakonec jsme společně v Unii. Nedávno jsem se byl podívat v Terezíně a určitě bych zašel i do nového muzea v Ústí.“ I z české strany jsou reakce rozdílné, ale s větším podílem emocí. „Proč ne? Ráda bych se dozvěděla, jak Němci přispěli k životu ve městě. Jak to tady kdysi bylo. Nic moc o tom zatím totiž nevím,“ říká asi padesátiletá Češka skládající nákup do kufru auta. „V žádném případě bych tam nešel. Víte, na vlastní kůži jsem zažil odsun Čechů – posledním vlakem jsem tehdy jel do Prahy. Bylo to těžké. Co nám může dát takové muzeum?“ přemítá pětasedmdesátiletý ústecký rodák. „V roce 1936 jsem byl jako dítě na jedné manifestaci a vjeli do nás autem henleinovci. Vím už všechno, nějaké muzeum nepotřebuji.“ Historik a zaměstnanec ústeckého městského muzea Václav Houfek líčí plány na nový projekt s radostí. Stará rozlehlá budova muzea v centru města naproti magistrátu má projít kompletní rekonstrukcí a přestavbou za téměř 200 milionů korun. Na výkresech přibývají výstavní prostory, kongresový sál, dokumentační centrum. Zastaralou expozici bitvy u Chlumce, gotických soch nebo dějin Ústecka od pravěku po 18. století nahradí podle pana Houfka expozice v trendech současného evropského muzejnictví. „Na broučky už dnes nikoho nepřitáhnete,“

Leckdo ví o té minulosti „všechno“, ale otázkou je, jak se vlastně poučit z dějin. (Němečtí uprchlíci z předválečných Sudet přecházejí československo-německou hranici přečkat vzrušené chvíle pod ochranou Hitlera, Aš, 1938.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

vysvětluje historik. „I muzeum musí nacházet a vyprávět příběhy.“ A silný příběh dějin tvoří právě čeští Němci, kteří přes 700 let významně utvářeli charakter Ústí, regionu a nakonec i celého státu. Jejich soužití s Čechy, Židy nebo Romy má být představeno v celé časové perspektivě, tedy včetně traumatických míst jako okupace a odsun. „Muzeum samozřejmě nemůže vyřešit otázku nacionalismu. Ale může se ho snažit pochopit a ukázat, jak prostoupil společnost,“ říká spoluautorka projektu historička Kristina Kaiserová z ústecké univerzity a dodává: „Může ukázat ten vzájemný stoupající strach a pocit nebezpečí dvou národů žijících vedle sebe. Může také ukázat, jaké mechanismy fungovaly a co by se už nemělo opakovat. Jenže – kdo se kdy poučil z dějin.“

Nevzdáme to „V mladé generaci převládá negativní obraz Ústí. To chceme změnit. Město s univerzitou je dnes totiž dynamické a otevřené,“ vysvětluje své motivy hlavní garant nového muzea, ústecký primátor Petr Gandalovič (ODS). Vadí mu, že na lidi z jeho města prý převládá u veřejnosti stereotypní pohled jako na potom-

Týrání czech made Podle právě vydané Národní zprávy o rodině stoupl v Česku počet vražd týraných žen během pěti let z 36 na 50 ročně. Zkušenost s násilím ze strany partnera tady má 38 % žen. Přes smutná čísla jsou psychologové přesvědčeni, že domácí násilí nestoupá, jen o něm víme čím dál víc. Žena, z jejíhož partnera se vyklube násilník, má v Česku čím dál větší možnosti obrany. Existuje tu několik tísňových linek, azylových domů s utajenou adresou a odborných poraden. Stránky o domácím násilí vyvěsili jak nezávislí aktivisté, tak odbor pro rodinu ministerstva sociálních věcí, stát podpořil i několik informačních kampaní. Za tím vším pokulhává právní stav. Přestože tady podle zmíněné a aktuální Zprávy o rodině počet prozrazených případů domácí krutosti už léta rok od roku roste, teprve od loňského června platí zákon, který „umí“ potrestat pachatele vězením: může jít za mříže až na osm let, předtím mohl třeba vyváznout pouze s pokutou za přestupek. Že týraným osobám přišel vhod, o tom svědčí 161 případů trestních oznámení, které v souvislosti s domácím násilím registruje policejní prezidium jen za druhou polovinu loňského roku. Odsouzen zatím nebyl nikdo. Zákon ale zatím nepomůže těm Češkám, které musí s násilnickým partnerem kvůli bytové situaci

zůstávat pod jednou střechou. Takové ženy týrání dál raději neoznámí, protože je ovládá pochopitelný – a oprávněný – strach, že se útlak jen zhorší. Takže brutalita silnějších partnerů u nás dosud – a to v lepším případě – končí podle stále stejného scénáře: oběť i s dětmi opouští byt, doma zůstává násilník. Ale i to by se mohlo brzy změnit, nejdříve ale od ledna příštího roku. Nedávno prošla prvním čtením v Poslanecké sněmovně novela zákona umožňující policistům vykázat surovce až na jeden rok z domácnosti, kterou terorizoval. Pokud paragraf projde i druhým čtením, může být oběť během doby ochrany v klidu, zabezpečit děti a podnikat právní kroky. „Novela rozšíří pravomoci policie, která útočníka odvede a nechá jej přenocovat na služebně,“ vysvětluje brněnská právnička z Ligy lidských práv Hana Langhansová. „V případě rozvodových a jiných soudních pří bude právo na straně oběti, která tedy nemusí přijít o byt.“

ky neschopných zlodějů, kteří ukradli vyhnaným spoluobčanům majetek. „Ke krádežím docházelo jen v průběhu krátkého divokého období po válce. Jinak si nově příchozí museli byty a domy po odsunutých Němcích koupit od státu a splácet je. Cena se pohybovala ve výši dvou až tří ročních výdělků. Nebyli to tedy žádní zloději,“ říká primátor. „Spíš se podobali dynamickým lidem, kteří šli osídlit Ameriku.“ Ústecké rodačce Lore Schretzenmayrové (80), která dnes žije v Řeznu, tohle srovnání nesedí. „Lidé v Americe něco vybudovali, ale ti, kteří přicházeli do Ústí, majetek často pouze vybydleli a zruinovali. Byl to úspěšný a krásný kraj, který upadl.“ Gandalovič přiznává, že „paralela nebyla úplně přesná“. Trvá však na tom, že potomci dosídlenců nejsou potomci zlodějů. Úpadek kraje byl podle něj „důsledkem komunistické exploatace“. Plány na oživení regionu a zlepšení historické reflexe znějí velmi pěkně, ovšem na nové muzeum zatím nejsou peníze. Magistrát loni neúspěšně žádal o podporu z fondů EU, letos to úředníci zkusí znovu – evropské peníze by měly pokrýt tři čtvrtiny muzejního rozpočtu. „Nevzdáme to,“ říká Gandalovič. „Pokud to nevyjde, obrá-

tíme se na náš stát. Samozřejmě dáme peníze i z městského rozpočtu – již jsme na to vyčlenili 12 milionů.“ Daleko menší finanční problém bude s jiným plánem ústeckých buditelů – oznámit pamětní deskou na mostě Edvarda Beneše, že tady po válce shromážděný český dav pozabíjel až sto německých civilistů včetně žen a dětí. Tahle léčba by vyšla na pár desítek tisíc. Ovšem vzhledem k dosavadním bouřlivým reakcím na podobné desky – nebojí se primátor reakce veřejnosti a místních politiků? „S politiky to máme předjednané,“ říká Gandalovič. „A občanům to brzy oznámím v místních novinách.“ Ústečtí zastupitelé opravdu většinou souhlasí, občané však mohou mít přece jen s dvojjazyčnou tabulkou jistý problém. Příkladem může být učitelka občanské nauky z místní základní školy Romana Humplová: „Budu samozřejmě dětem říkat, že je ta pietní tabulka dobrá, spousta Němců tady koneckonců žila. Jako občan ale nejsem pro dvojjazyčné názvy. Když, tak jen česky. Nebo německy menším. Ať je jasné, kdo je tady doma.“

V Brně budou mít surovci možná větší potíže už za pár týdnů, Brňanky proti nim vyráží po komunální linii. Policie školí speciální skupinu a na magistrátu radní minulý týden schválili projekt zdravotní radové Zory Proskové. „Navrhuji propojit všechny, kteří se s násilím setkávají: aktivistky z poraden proškolí policisty a zdravotníky, pak seznámíme i veřejnost. Každý bude vědět, jak postupovat a kam jít, a nebude to stát ani korunu,“ říká nadšeně lékařka Prosková. „Recept jsme okoukaly od Rakušanek, ale teprve hledáme politickou podporu,“ doplňuje ji magistrátní úřednice Viera Koleková.

katelky, a přesto se k muži vracejí celá léta. „On totiž není zlý pořád a předvede jí i hezké chvilky, s kyticí ji prosí o odpuštění,“ popisuje právnička Langhansová. Věci ještě komplikuje přítomnost dětí. Podle údajů občanského sdružení ROSA byly děti v roce 2002 svědky domácího násilí mezi partnery u 74 procent jeho klientek a psychologové varují: Takové děti pak mají predispozici stát se obětí, nebo útočníkem. Zpráva říká, že výjimečně jsou týráni i muži. Vzhledem k tomu, že žena je fyzicky slabší, bývá příčina v mužově nitru. Mnozí byli biti v dětství a nechají si to líbit i v dalším životě. Překvapením je pro pracovnice tísňových linek asi 15 procent mužů-násilníků, kteří by se rádi změnili. „Odkazujeme je na psychologické poradny,“ říká slečna Langhansová s tím, že například v Holandsku si násilničtí manželé při zatčení mohou vybrat: léčbu, nebo vězení. To u nás zatím nejde, ale odborníci jsou na takový vývoj připraveni. „Nikdo z kajícníků nám zatím nezavolal, ale kdyby se ozvali, uměli bychom s nimi pracovat,“ říká psycholog Manželské poradny v Brně Zbyšek Unhaupt. Podle aktivistky Hany Langhansové bychom zákony měli upravit co nejdříve, protože největší problém naši společnost teprve čeká: roste počet týraných seniorů. Tyto oběti si navíc situaci odmítají přiznat i samy v sobě. „Důvody jsou dva, láska a také pocit, že jsem selhal jako rodič. Nechtějí se bránit, protože nemohou svého potomka přestat mít rádi,“ odhaduje aktivistka. „Jsou sami a přátelé jim pomřeli. Neorientují se v současnosti. Neumějí hledat na internetu ani pracovat s mobilem. Vyrůstali v jiné společnosti, než je ta dnešní, a nevědí, kde hledat pomoc.“

Dámská jízda do Vídně V Rakousku tísňová centra provozují magistráty, u nás většinou nevládní organizace. „Začínali jsme před 15 lety založením magistrátního oddělení na podporu žen. To odstartovalo mohutné kampaně a zbudovalo tři azylové domy, předtím je provozovaly pouze charity,“ vzpomíná radní spolkové země Burgenland Verena Dunstová. Zákon o vykázání útočníka z bytu platí v Rakousku 10 let, ročně zde padne na dva a půl tisíce zákazů. Stoupající počet vražd žen to však zastavit nedokázalo, častými oběťmi posledních let jsou totiž ženy z řad přistěhovalců. Šéfka zdravotního odboru Prosková chce v Brně zlepšit v první řadě informovanost. „Kam volat a jak postupovat, by lidé měli zjistit z radničního zpravodajství, televize a billboardů,“ uvažuje paní Prosková. Ani vzdělané oběti totiž ještě nemají vyhráno, musí překonat strach a stud. „K oznámení na policii se odhodlají až ve chvíli, kdy jim jde o život,“ říká citovaná psycholožka Ježková. Klientkami poraden přitom bývají často vzdělané vysokoškolačky, podni-

Jaroslav Pašmik

Pavla Hobstová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Bodový systém trestů pro bezohledné řidiče se odkládá na neurčito. Lépe řečeno – nezačne platit dřív než za rok. A to vlastně v nejlepším případě, když všechno půjde jako na drátku. Což vůbec není jisté. Bodový systém spočívá v tom, že místo peněžní pokuty policie uděluje za porušování předpisů a pravidel trestné body. Kdo jich nasbírá dvanáct, přijde na rok o řidičský průkaz. Právě tato hrozba je tajemstvím úspěchu, který bodový systém slaví v zemích, kde ho zavedli. A právě tato hrozba, dodejme, zvedá proti němu odpor neformálního souručenství ohrožených

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Místo, kde se nejlíp rodí Díky odtajněným informacím už tady matky vědí své

Rychlost, body, mrtvoly šoférů. Jejich vliv poznal i ministr dopravy Milan Šimonovský, který se změnu pravidel pokouší ve sněmovně prosadit už podruhé. První pokus skončil loni koncem října. „Zákon je tak represivní, že ho nikdo nebude dodržovat,“ vysvětlovali své stoprocentní NE občanští demokraté v čele se stínovým ministrem dopravy Martinem Římanem. A 21 sociálních demokratů pomohlo kolegům z ODS zákon zazdít tím, že prostě nepřišli hlasovat. Šimonovský ihned po neúspěchu slíbil, že zákon předloží znovu – udělal to hned za měsíc, loni v prosinci. A doplněný návrh se na své cestě sněmovnou potýká se stejnými problémy jako minule. Schvalování se opět vleče díky obří hromadě pozměňovacích návrhů. Loni se jich sešlo 360, letos o stovku méně. Odpůrci názory nezměnili – ODS je opět jako jeden muž proti. Zákon teď leží v hospodářském výboru, který by se jím měl zabývat v polovině dubna. Až pak, nejdříve na květnové schůzi, by mohli poslanci o zákonu rozhodnout. Naděje, že bodový systém tentokrát projde, existuje. Ministerstvo dopravy už do zákona zapracovalo některé poslanecké návrhy – například ten, aby si za každý rok bez trestu mohl řidič umazat dva nasbírané body. A ministerstvo doufá, že díky takovým kompromisům s návrhy sněmovny „body“ tentokrát uspějí. Nicméně i když novela úspěšně projde, stejně ji pak čeká neurčitý pobyt u ledu. A dá ji tam překvapivě sám ministr dopravy. „Potřebujeme nejméně šest měsíců na kampaň mezi motoristy, aby se s novinkami mohli důkladně seznámit. Dříve než v lednu 2006 zákon platit nezačne,“ říká Šimonovský. Půl roku je ovšem při současné situaci na českých silnicích dlouhá doba. „V hrubých odhadech může roční odklad připravit o život kolem dvou stovek lidí,“ říká Pavel Skládaný z brněnského Centra dopravního výzkumu. Loni zde pod koly aut zemřelo 1215 lidí a Česko je na špici evropského žebříčku počtu mrtvých na miliony najetých kilometrů. Body dnes používá devět evropských zemí včetně Velké Británie, Francie, Německa nebo Polska, od 1. července začínají platit ve Španělsku, letos v lednu rozhodla o změně pravidel rakouská vláda. Silvie Blechová

„Věříme, že porod je přirozený proces.“ (Primář Libor Kavan – v pozadí – ve své porodnici.)

N

astávající matky dostaly letos už druhý dárek. První jim v únoru dala společnost pro zdravé rodičovství Aperio, další přidaly v polovině března zdravotní pojišťovny. Obě instituce z různých pohledů zkoumají, které porodnice jsou dobré a které špatné. Porod se tak stal první službou zdejších nemocnic, o které mají zákazníci informace. Mohou si vybírat pracoviště podle jeho kvality.

Porod s pěti hvězdičkami Z každé drobnosti je patrná snaha, aby místnost připomínala nemocniční čekárnu co nejméně. Uprostřed tři kulaté stolky s bílým ubrusem, stěna plná rodinných fotek nemluvňat a jejich blízkých. Na lavici pod oknem sedí těhotná dívka s nohama po turecku zkříženýma. Jsme ve vrchlabské porodnici, která je skvělá jak podle Aperia, tak podle pojišťoven. Veronika Vieweghová zdejší porodnici dobře zná, před dvěma lety se tu narodila její první dcera. Už tehdy pečlivě vybírala, komu se svěří do péče. Spolehla se na doporučení společnosti Aperio, že ve Vrchlabí dávají přednost přirozeným porodům před léky a umělými zásahy a respektují přání matek. „Manžel se mnou mohl být nejen při porodu, ale i celé čtyři dny potom,“ chválí zdejší zvyklosti. „Když mi nedávno jedna známá říkala, že na Bulovce se ještě pořád rodí jen vleže a s nohama nahoře, tak mě to vyděsilo. Ne-umím si vůbec představit, že by mě doktor nutil ležet. Při prvním porodu jsem mohla jen stát, nedokázala bych ani sedět.“ Vstřícné prostředí stojí rodině za to, aby se stejně jako před prvním porodem odstěhovala na poslední dny těhotenství z Prahy do penzionu ve Vrchlabí. „Je to pro nás napůl dovolená,“ říká její manžel Michal Viewegh. „Mám s sebou lyže, jezdím se každý den na chvíli sklouznout do Špindlu.“ Poprvé vydala společnost Aperio Průvodce porodnicemi loni v květnu, teď je k dostání druhé, aktualizované vydání. Každá ze 108 zdejších porodnic dostala dotazník s osmdesáti dotazy, vyplnilo ho 93 z nich. Otázky směřovaly na postupy a praktiky, které Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje jako jednoznačně prospěšné při normálním porodu. Aperio pojmenovalo deset kategorií – například výběr společníků při porodu, soukromí, možnost pít během porodu, klystýr a holení jen na žádost matky, libovolná pozice při porodu, nefarmakologické postupy mírnění bolesti (např. masáže), výjimečné nastřihování hráze – a za každou z nich mohla porodnice získat půl hvězdičky. Nejlépe dopadly čtyři pětihvězdičkové porodnice (viz tabulka), mezi nimi Vrchlabí.

Jak se kde léčí

Lepší by bylo vítězství na body. (Policie zasahuje proti agresivnímu řidiči.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

To, že si paní Vieweghová vybrala dobře, teď potvrdila i tvrdá data zdravotních pojišťoven. Rozhodly se totiž využít údaje o nemocnicích – které jim posílají kvůli proplácení péče – také k hodnocení kvality. Začaly porody, během letošního léta chtějí přidat operace kloubů a srdce. Na stránkách www.jaksekdeleci.cz si tak každý může přečíst, kolik porodů provedla za

léta 2002 a 2003 ta která nemocnice, jaké procento z nich bylo císařským řezem, jak dlouho žena ležela v nemocnici po fyziologickém porodu a jak dlouho po císařském řezu. „Je to záslužný krok. První výkop,“ chválí pojišťovny kardiolog a bývalý ředitel motolské nemocnice Pavel Vepřek (jeho sdružení Občan se obrátilo na soud, aby rozhodl, zda jsou pojišťovny povinny právě data o kvalitě zveřejňovat, soud o věci ještě nejednal). „Teď by měl následovat výklad odborníků, co ta čísla vlastně znamenají.“ Počet porodů by podle České gynekologické a porodnické společnosti neměl být nižší než 400 ročně, protože doktoři pak nemají potřebnou zkušenost. Nejde ani tak o běžné porody – protože porod není nemoc –, ale o případy, kdy nastanou komplikace, které lékaři musí řešit. Porodnic s méně než 400 porody ročně je u nás celkem třicet šest. Ve Vrchlabí přivedou na svět ročně zhruba pět set dětí, tři čtvrtiny matek sem přijíždějí odjinud. Odborná společnost také řekla, že podíl porodů císařským řezem by neměl překročit 20 procent (průměr je kolem 17 procent). Právě podíl císařských řezů dává cennou informaci. Čím je nižší – může si říci nastávající matka při pročítání internetu –, tím spíš na daném pracovišti najdu lékaře nakloněné přirozenému porodu. Vrchlabská nemocnice je s 5,2 % císařských řezů na čele žebříčku. Jejich podíl přitom roste u nás stejně jako v celém západním světě: ještě před deseti lety byl tady průměr „řezů“ o sedm procent nižší než dnes. Vrchlabský primář Libor Kavan vidí hlavní příčinu v tom, jak se vyvíjí přístup lékařů k porodu: směrem od přirozeného k tomu lékařsky vedenému – s infúzí, opiáty, nástřihem hráze, v lokálním umrtvení. „Myslím, že je dobře, že se tomu celostátnímu trendu nepoddáváme,“ říká primář Kavan. „Věříme, že porod je přirozený proces. Když do něj nějak zasáhneme, narušíme jeho přirozený průběh. Řada císařských řezů je podle mě jen vynuceným důsledkem takových zásahů.“ Nízké procento císařských řezů podle něj vyžaduje od lékaře trpělivost „stát u porodu tak dlouho, než je dítě na světě“. Také vyžaduje jisté – dnes už ne zcela

FOTO LUDVÍK HRADILEK

běžné – dovednosti. Ve Vrchlabí například přivádějí na svět přirozenou cestou víc než polovinu dětí, které jsou v obtížné poloze dole ne hlavou, ale koncem pánevním. „Některé nemocnice volí v tomto případě automaticky císařský řez,“ říká primář. „Obávám se, že tohle bude umět čím dál méně porodníků.“ Cennou informací je i doba, kterou ženy stráví v nemocnici. Ve Vrchlabí si v tom také stojí dobře – 5,3 dne po běžném porodu, 7,9 dne po porodu císařským řezem. „Po klasickém porodnictví s léky a nástřihy hráze každá druhá maminka kolabuje, když se má znovu postavit na nohy. Bez pomoci sester to nezvládne,“ říká Libor Kavan. „Po přirozeném porodu je druhý den fit a mohla by jít domů.“ Dobu v nemocnici prodlužují dětští lékaři – jejich spolupráce s terénními doktory není taková, aby si troufli dítě pustit druhý den domů.

Budeme vás žalovat Mělnická nemocnice naopak vyšla z hodnocení pojišťoven bídně. Každý druhý porod císařským řezem, domů po běžném porodu až za 8,9 dne, po císařském řezu dokonce za 17,4 dne. „Proč jsme dopadli tak špatně?“ zlobí se tamní primář Jan Zmrhal. „To ať vám vysvětlí pojišťovny, jak zamíchaly s čísly.“ Pojišťovny ale jen využily dat, která jim nemocnice vykazovaly. Záhadu neuvěřitelně vysokého podílu císařských řezů (kolem 80 %) už vysvětlila nemocnice v Dačicích – léta pojišťovny podváděla, a aby dostala víc peněz, vykazovala složitější výkon. Podobné to může být i s dlouhou ošetřovací dobou, za každý „lůžkoden“ má totiž nemocnice jistou tisícikorunu. „Nabízel jsem nemocnicím, které dávaly najevo nespokojenost – pojďte, sedneme si za jeden stůl a najdeme, zda se někde nestala chyba,“ říká za pojišťovny Pavel Kožený. „Nechtějí, tak to zůstane tak, jak to je.“ Mělník, stejně jako Rychnov nad Kněžnou, však má jiný plán – podat na pojišťovny žalobu za to, že ho poškodily. Hana Čápová

Q

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Už nejen ČSSD, ale i pravicová ODS chce vyvlastňovat – i když tomu vzletně říká vytlačení. Řeč je o snaze jejího poslance Vladimíra Doležala, který do novely obchodního zákoníku protlačil paragraf, jenž umožní majoritním vlastníkům „vytlačit“ drobné akcionáře, kteří mají pod deset procent akcií. Zkusil to – jak je v poslední době u kontroverzních změn zvykem – pokoutně: zmíněný paragraf do zákona zařadil potichu a na poslední chvíli ve druhém čtení. Doležal se ohání tím, že minoritní akcionáři mají na řízení společnosti zanedbatel-

Doležal vytlačuje, Putinova amnestie a nejlepší firmy ný vliv a nenesou také žádné riziko, ale naopak mohou většinovým vlastníkům ztrpčovat život. Zatímco ve sněmovně Doležalův paragraf prošel bez povšimnutí, ne tak už minulou středu v Senátu – jeho hospodářský výbor navrhl takřka jednomyslně celou novelu právě kvůli Doležalovu vyvlastňovacímu paragrafu vrátit sněmovně a lze očekávat, že se tím rozhodnutím bude řídit tento týden i plénum celého Senátu. Jen je škoda, že právě kvůli něčemu takovému se oddálí novela zákona, která měla konečně zrychlit a zjednodušit soudní řízení a především urychlit zápisy do obchodního rejstříku. Ruský prezident Vladimir Putin si sezval do Kremlu nejbohatší muže své země a přišel s překvapivou myšlenkou: V rámci „pomoci“ ruskému byznysu zvažuje zkrácení promlčecí lhůty pro činy spáchané v souvislosti s privatizací z deseti na tři roky. Málokdo z ruských magnátů totiž přišel ke svým penězům v souladu s paragrafy a je otázka, zda to bylo díky vzájemně si odporujícím zákonům v Rusku na začátku devadesátých let vůbec možné. Průmyslníci prezidentovi zatleskali a akcie na ruské burze stouply díky jeho prohlášení okamžitě o 4 %. Vypadá to jako tlustá čára za minulostí, ale otazníky zůstávají: v Rusku se už několikrát objevily úvahy, že by mohly být pardonovány nedoplatky daní a trestné činy spojené s privatizací vyjma těch nejtěžších, jako jsou vraždy či ublížení na těle. Jenže podle Putinova projevu to teď vypadá, že by mohly být naopak amnestovány i ty nejtěžší zločiny, ale nikoli neplacení daní. Právě vymáhání daňových nedoplatků je totiž Kremlem používáno jako zbraň proti oligarchům příliš strkajícím nos do politiky. Ostatně, neplacení daní oficiálně zničilo Jukos a dostalo do vězení jeho šéfa Michaila Chodorkovského. Časopis Businessweek zveřejnil minulý pátek žebříček padesáti nejlepších amerických akciových společností za rok 2004. Businessweek vybírá tyto firmy podle deseti kritérií, která zahrnují nejen růst zisku v posledním roce, ale také například obrat a prodej za poslední tři roky. To umožňuje posoudit dlouhodobou výkonnost podniku. A jak tedy vypadá letošní žebříček? Na prvním místě je ocelářská společnost Nucor a za ní následují petrochemičtí giganti ConocoPhillips a Chevron Texaco. Oproti předchozím letům je na prvních místech více telekomunikačních, počítačových a internetových firem, dobře si vedou i zástupci energetického průmyslu. A co nám výsledky říkají o americkém a potažmo světovém hospodářství? Podle expertů Businessweeku se zřejmě vzpamatovaly ze splasknutí internetové bubliny technologické firmy, nepříliš dobře se bude dařit finančním společnostem a ještě několik let se bude vysoko držet cena ropy a oceli. – MP –, – MH –

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Běž domů, Mittale Vláda vyhazuje úspěšného investora ze soutěže. Ale proč?

V

současném souboji indického oceláře Lakshmi Mittala s českou vládou jde o jednoduchou, ale zásadní otázku: Dočkáme se ještě v tomto státě průhledné a čisté privatizace? A úřadům v Praze ji položil opravdu vážný hráč: třetí nejbohatší muž světa, který byl při svém kapitálovém vstupu do Česka před třemi lety oslavován politiky i ekonomy jako hotové požehnání. Dnes ho vláda za podivných okolností vystrkuje ze soutěže o nákup vítkovických hutí, za což českému státu hrozí arbitráž a řízení před Evropskou komisí.

Pane, vy jste ideál Lakshmi Mittal je úspěšný podnikatel. Jeho společnost Mittal Steel je světovou ocelářskou jedničkou a tento měsíc získal titul podnikatel roku udělovaný prestižním listem The Wall Street Journal Europe. Když tomuto ocelářskému králi prodávala vláda Miloše Zemana před třemi lety ostravskou Novou huť, vychvalovala ho jako „ideální volbu“ – podnikatele proslulého schopností zachránit ocelářské podniky v potížích a přivést je ke slušnému zisku. A Mittal svou pověst potvrdil: ze zadlužené a trvale ztrátové firmy udělal podnik chlubící se loni ziskem 11 miliard. O to větší údiv vzbuzuje teď Grossův kabinet rozhodnou snahou nepustit indického zájemce do soutěže o privatizaci vítkovických železáren. Přitom Vítkovice Steel s Novou hutí spojuje pupeční šňůra: Mittalův podnik dodává do Vítkovic nezbytnou surovinu pro jejich výrobu – tekuté železo. Proto měl taky indický podnikatel o Vítkovice zájem už při nákupu Nové huti, jenže tehdy se s vládou nedohodl. Nabízel totiž za železárny pouze 650 milionů korun, což experti označili jako příliš nízkou cenu. „Ocelářství bylo tehdy v depresi, Vítkovice Steel ve ztrátě a my jsme se tehdy ještě zcela neorientovali na českém trhu,“ říká k tomu ředitel Mittal Steel pro akvizice a fúze Ondřej Otradovec. Vítkovické hutě tak zůstaly v rukou státu, který je rok předtím koupil za 3,3 miliardy po nepovedené „manažerské privatizaci“, aby zabránil jejich krachu. Touto operací vláda zachránila více než 1500 pracovních míst a státní společnost Osinek, které byly Vítkovice svěřeny do péče, pak dostala podnik z červených čísel: loni měly Vítkovice zisk

jeden a půl miliardy korun. Nastal čas přikročit k privatizaci a vrátit do státní kasy investici věnovanou na záchranu firmy.

Nesuď se, a nebudeš souzen Loni v listopadu vláda rozhodla o výběrovém řízení na prodej firmy. Kromě běžného postupu – podnik získá ten, kdo předloží nejlepší podnikatelský plán a poté nabídne nejvyšší cenu – se ale v podmínkách objevil i jeden prapodivný a nikdy předtím nepoužitý odstavec: o Vítkovice se podle něj nemůže ucházet nikdo, kdo by byl současně v jakémkoli soudním či správním sporu se státem, samotnými Vítkovicemi nebo se společností Osinek, která je vlastní. Smysl nesmyslné podmínky se vyjevil vzápětí: jeden takový spor totiž existoval už před schválením podmínek a vyřazoval tak předem jednoho z nejvážnějších uchazečů o Vítkovice – firmu Mittal Steel. Indický podnikatel totiž v té době vedl s Vítkovickými hutěmi spor o surové tekuté železo, které jim dodával. V roce 2003 se obě firmy nedohodly na ceně, kterou chtěl Mittal zvýšit. Nová huť sice nadále dodávala surovinu Vítkovicím, ale ty jí nezaplatily celý objem dodávek. Obě firmy pak na sebe podaly vzájemné žaloby. Vítkovice Steel požadovala od Mittala miliardu, o kterou prý předražil své zboží, podle Mittala naopak Vítkovice dlužily za část dodávek 350 milionů korun. Na míru šitou vyřazovací podmínkou stát Mittalovi vzkázal: Chceš-li soutěžit o Vítkovice, přestaň se soudit. To pro Mittala nebyl problém a také svou žalobu stáhl. Jenže se mu pochopitelně nechtělo zaplatit miliardu za to, aby totéž udělal ze své strany stát (mimochodem, Mittalovi dal za pravdu i Antimonopolní úřad, který prohlásil, že jím účtovaná cena železa pro Vítkovice je cenou tržní). Navíc za situace, kdy úplně chyběla jistota, že s ním stát i po zaplacení požadované sumy neotevře náhodou nějaký další spor. Mittal se proto nedávno pokusil se státem dohodnout. Na schůzce 8. února se sešli mimo jiné ministr obchodu a průmyslu Milan Urban, ministr financí Bohuslav Sobotka, ředitel Mittal Steel Ondřej Otradovec a syn majitele Adatia Mittal. Podle týdeníku Euro vypadala jejich dohoda takto: Obě strany stáhnou vzájemné žaloby, Mittal koupí zby-

Příliš mnoho nezaměstnaných Počet lidí bez práce je v Německu nejvyšší od nástupu Hitlera k moci. Změna sociálního systému, tzv. Hartz IV, zklamala, a země tak stojí před druhým kolem reforem. Pojmy Hartz IV a Nezaměstnanecká podpora II jsou synonyma pro zatím nejzávažnější reformu sociálního systému v Německu, která vstoupila v platnost od 1. ledna 2005. Co se změnilo? Především se snížila dosud vyplácená tzv. pomoc v nezaměstnanosti na úroveň sociálních dávek – všichni po roce nebo dvou nezaměstnanosti pobírají stejné měsíční sociální minimum. Cílem bylo donutit dlouhodobě nezaměstnané pracovat. Hrozí však, že reforma úspěšná nebude.

Hartzova reforma V Německu od Nového roku platí povinnost přijmout jakoukoli nabídnutou práci bez ohledu na kvalifikaci, pod hrozbou krácení dávek. Byla zrušena hranice 16 hodin týdně, po jejímž překročení ztratil člověk dávky v nezaměstnanosti. Dnes příjemce nezaměstnanecké podpory může pracovat neomezeně dlouhou dobu, ale smí si z měsíční výplaty 400 eur nechat jen patnáct procent (pak v dalším rozmezí výplaty 30 procent a pak opět jen 15 procent). Zbytek musí odevzdat státu. Nově jsou zavedeny takzvané jedno až dvoueurové práce. To znamená, že lidé, kteří pracují 30 hodin týdně nejvýše po jeden rok ve veřejně prospěšných podnicích, například v domovech důchodců, charitativních organizacích, při uklízení ulic a v zaměstnáních od okresních a městských úřadů. Výplatu si smějí ponechat celou, aniž ztratí nárok na dávky.

Ale ani těchto míst není dostatek. Například přibližně milionový Mnichov vytvořil zatím pro 74 tisíc dlouhodobě nezaměstnaných 170 jednoeurových míst a do konce roku mají přibýt pouhé dvě stovky. Spolková vláda přesto počítá se 600 000 takovými místy v celém státě ještě letos a domnívá se, že podniky nakonec tyto síly regulérně zaměstnají za běžnou tarifní mzdu. Existuje ale spíše možnost, že tito jednoeuroví pracující vytlačí běžné zaměstnance v sociálních službách. Je totiž výhodnější zaměstnávat tyto pracovní síly místo regulérních zaměstnanců, kteří berou vyšší, tarifní mzdu a je za ně třeba navíc platit sociální a nemocenské pojištění. Jednoeuroví zaměstnanci podnik nic nestojí, jejich plat hradí stát, a jsou již pojištěni. Tento trend podporuje i to, že charitativním a pečovatelským organizacím, například domovům důchodců, byly s poukazem na využití oněch jedno až dvoueurových zaměstnanců citelně sníženy státní i obecní příspěvky.

Neradostné výhledy Ministr hospodářství a hlavní vládní obhájce reformy Wolfgang Clement počítal s tím, že novou Nezaměstnaneckou podporu II dostane kvůli velmi zpřísněným kritériím na rodinný příjem a majetek jen asi 73 % dlouhodobě nezaměstnaných.Ve skutečnosti je to téměř 85 % z nich. A místo snížení se celkový počet nezaměstnaných zvýšil. Oficiálně je bez práce 5,2 milionu lidí. K nim je ale podle různých odhadů

tek státních akcií Nové huti za téměř dvojnásobek jejich tržní ceny (celkem asi o 62 milionů nad cenou na burze) a ministři zajistí jeho účast v privatizaci. Jenže ministr průmyslu a obchodu Milan Urban tvrdí, že k žádné dohodě nedošlo, a spor o znemožněnou soutěž tak pokračuje dál. Vysvětlení, proč se „únorový kompromis“ nezdařil, je několik. Buď stát z nějakého důvodu Mittala v soutěži nechce (může za tím být například protežování konkurence nebo obavy z příliš silného podniku), nebo si ministři při uzavírání dohody s Mittalem neuvědomili, že je nereálná: stát totiž jednoduše už ustoupit ze své žaloby na Mittal Steel nemůže. Pokud by tak manažeři Osinku učinili a někdo si na ně pak stěžoval, že svým jednáním poškodili společnost (dovolili ji bez boje „okrást“ o miliardu korun!), mohli by být odsouzeni ke ztrátě veškerého soukromého majetku. Podobný scénář nebude nikdo riskovat ani na příkaz samotného ministra.

Vláda v kleštích Mittalova přihláška byla tedy odmítnuta a o Vítkovice soutěží osm jiných zájemců. Privatizační komise odmítá jejich jména sdělit, nicméně je téměř jisté, že mezi nimi je například konsorcium Třineckých železáren (největší český konkurent Mittala) či firma Charles Capital, která vlastní Ostravsko-karvinské doly. Mittalův pokus soutěž zastavit byl sice neúspěšný, nicméně stát ještě nemá vyhráno. Firma již premiérovi oznámila, že zahajuje arbitráže podle nizozemsko-české dohody o ochraně investic (společnost Mittal Steel je totiž registrovaná na Nizozemských Antilách). Mittal si stěžuje navíc i u Evropské komise. Pokud vyhraje, může Česko platit podobně jako kdysi za Železného ukradenou Novu. Tuto hrozbu vláda ještě může odvrátit, pokud „zapomene“ na spornou soutěžní podmínku a Inda nakonec přece jen do boje o Vítkovice vpustí. Tím ovšem riskuje protesty ostatních uchazečů proti změně stanovených podmínek. A co soutěž bez náhrady zrušit? To by bylo ideální řešení. Ale i tady je na misce vah peněženka: nová soutěž by privatizaci zdržela. A podle analytiků je nejvhodnější doba pro prodej oceláren právě teď, kdy jsou ceny surovin vysoké a zájem o nákup nových provozů trhá rekordy. Marek Hudema

Q

třeba připočítat ještě další jeden až tři miliony lidí. Nezaměstnanost je totiž uměle snižována – například kdo se zúčastní přeškolení, podepíše v 58 letech závazek, že se zříká do důchodu zprostředkování pracovním úřadem, nebo koho pošle pracovní úřad do určitého podniku, aby se tam ucházel o místo, aniž je dostane, kdo je nemocný, ten automaticky vypadává ze statistiky nezaměstnaných, ačkoli i nadále pobírá nezaměstnanecké dávky. Hlavní problém je v nedostatku volných míst. Na miliony nezaměstnaných je jich oficiálně 260 tisíc. Počet volných míst je ve skutečnosti dvojnásobný, ale podniky povinnost hlásit volná místa nedodržují. Chtějí se tak vyhnout tomu, aby musely odmítat velká množství uchazečů – na jedno volné místo se totiž zpravidla hlásí více než tisíc zájemců a to stojí podnik jen na poštovném za vrácení dokladů tisícovce odmítnutých uchazečů 1440 eur. Výhled je neradostný. Poslední prognózy v německém tisku hovoří, i se zahrnutím vlivu reformy Hartz IV, o nepodstatném poklesu nezaměstnanosti v Německu do roku 2009 a o jejím pouze třetinovém snížení kolem roku 2015. Hartz IV měl také pomoci německému státu ušetřit alespoň jednu miliardu eur ročně. Odhady ekonomů v seriózních německých listech, například Frankfurter Allgemeine Zeitung, však hovoří spíše o ztrátě 4 až 6,4 miliardy eur ročně.

Kolektivní brzda Proč Hartz IV nezabírá? Reforma přichází v nevhodnou dobu a trh práce je v Německu nepružný. Propouštění zaměstnanců je drahé kvůli odstupnému ve výši několika měsíčních, ba i ročních platů stanovenému v kolektivních smlouvách. Podniky tak nemohou najmout pracovníky například pouze pro jednu konkrétní zakázku. Dalším reformním krokem má být proto Hartz V, ve kterém mají být postupně likvidovány kolektivní smlouvy brzdící mobilitu pracovních sil. Zda se to povede, je zatím nejisté. Tomáš Krystlík Autor je redaktorem časopisu www.cs-magazin.com.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

9

Unipetrol na hliněných nohou Vzestup a pád petrochemického gigantu na českém akciovém trhu

R

ůst snů a pak pád roku – tak by se dal stručně charakterizovat letošní příběh akcií domácího petrochemického koncernu Unipetrol. V průběhu dvou měsíců vzrostly na dvojnásobek, aby spadly za pouhé čtyři dny na původní úroveň. Automaticky se nabízí otázka: Co se to vlastně stalo?

Atlantik doporučuje Byl to frmol. V pátek 11. března přesně ve 14.24 se na diskusním serveru www.akcie.cz objevila zpráva podepsaná zkratkou AFT: „AFT upgraduje cílový kurz UNI na 300 Kč.“ Překlad této věty pro laickou veřejnost zní: Jeden z největších obchodníků na kapitálovém trhu Atlantik finanční trhy doporučuje nakupovat, protože akcie Unipetrolu do roka vzrostou na tři sta korun. Zpráva vyvolala náležitý ohlas: akcie Unipetrolu, které už beztak vystoupaly k rekordní hranici 213 korun za jednu, když ještě o pouhé dva měsíce dříve stály necelou polovinu, během dvaceti minut posílily na další historický rekord 224 korun. Diskutující investoři na webu nekrotili nadšení a předháněli se v tipech, na kolik ještě vylezou. „Kdo přišel s tímhle turbo vysavačem? To je hukot,“ pochvaloval si kdosi s přezdívkou Outsider. „To jsem ještě nezažil, všechno je pryč,“ kroutil hlavou další nad rychlostí, s jakou mizely akcie z nabídky. Za další půlhodinu však přišla sprcha: vyšla další, tentokrát oficiální zpráva, podepsaná šéfanalytikem Atlantiku Janem Schiesserem. V ní stálo, že informace o tom, že Atlantik očekává vzestup akcií Unipetrolu na 300 korun, je nepravdivá a že taková cena nemá oporu v hodnotě společnosti, naopak někteří velcí obchodníci s cennými papíry zvažují přestat obchodovat s Unipetrolem. Akcie se vzápětí vrátily na hodnotu kolem 210 korun, kde vydržely až do konce obchodování v 16 hodin. Další pád nastal v pondělí. Unipetrol sice otevíral na 205 korunách, během necelé hodiny však klesl pod hranici 170 korun. A podobný propad se opakoval i v následujících třech dnech. Investoři měli okamžitě jasno: kdosi manipuluje kurzem, a vyzvali Komisi pro cenné papíry, ať celou věc vyšetří.

Optimismus především Na obrovském poklesu tratili především investoři, kteří kupovali akcie v poslední době za kurz blížící se dvěma stům korunám. Ti také přišli s prvním obviněním: lavinu výprodejů spustil právě Atlantik svým dementi a upozorněním, že některé velké makléřské firmy uvažuji o odstoupení z obchodování s Unipetrolem. Zde je potřeba jedno vysvětlení: aby se nějaký titul mohl na hlavním trhu burzy SPAD obchodovat, musí jej nabízet (takzvaně kotovat) dostatečný počet makléřských firem (neboli tvůrců trhu). Pro ty z toho vyplývá jedna povinnost: vždy nabízet, ale také kupovat, dostatečné množství akcií. Pokud je momentálně nemají, musí si je koupit či draze vypůjčit – takže na tom často tratí. Kdyby to některé vzdaly, tak by automaticky poklesl objem obchodů a hrozilo by také, že by byl titul vyřazen kvůli nízkým obchodům z burzy. „Akcie byly nadhodnocené, jejich kurz neodpovídal realitě. Ten pád musel přijít,“ brání se Jan Schi-

esser z Atlantiku, ale připouští, že jeho prohlášení na cenu akcií mohlo mít vliv. „Ale museli jsme to udělat, když někdo naším jménem manipuloval trhem. Ty akcie by stejně spadly – a kdyby to bylo později, tak jen z větší výšky,“ dodává. „Někteří investoři příliš nadhodnotili cenu akcií a strhli i ostatní,“ souhlasí i Pavel Hadroušek z burzovní společnosti FIO. Investoři totiž do ceny akcií podle něj promítli jen zisk firmy (ten loni činil neočekávaných 3,5 miliardy, tedy 18 korun na akcii, a letos by mohl být dvojnásobný – v roce 2003 byl zato necelých sto milionů korun), ale nezahrnuli možné komplikace. I když je nepravděpodobné, že by koncern PKN kupující Unipetrol z privatizace vycouval (zaplatil již zálohu 1,4 miliardy a navíc jej Unipetrol přijde levně, protože maximální cena 13 miliard korun dohodnutá loni v dubnu nepředpokládala obrovský růst zisku), je zde stále dost neznámých. „Například zda PKN nestáhne akcie Unipetrolu sám z burzy či jak si poté se svými partnery rozdělí jeho dceřiné firmy a především jaké budou ceny, za které je prodá,“ vypočítává Hadroušek, ale připouští, že pokud se nic nečekaného nestane, akcie Unipetrolu se po dokončení privatizace přes hodnotu 200 korun opět vyšplhají. Navíc je tady ještě jeden důvod raketového růstu i pádu: velká část investorů si akcie kupovala od makléřů na dluh a využívala tzv. pákového efektu. Investor dá jen část – například pětinu – ceny a zbytek mu „půjčí“ makléř – ti takto měli rozpuštěných několik miliard korun. Pokud jdou akcie nahoru, pětinásobně rostou i zisky investorů, při poklesu pod nákupní cenu však stejným násobkem rostou i ztráty. Makléři proto do smluv dávají jednoduchou pojistku – při poklesu o 15 procent proti původní hodnotě akcie automaticky prodají, aby sami netratili. To se stalo právě v tomto případě a prodej velkého množství akcií vyvolával další pády a srazil cenu až na 108 korun.

Hledá se Martha I když všechna tato vysvětlení vypadají logicky, je tu pár otazníků. V uplynulých dnech se totiž objevila řada podivných informací, které také mohly řádně zahýbat cenou akcií. Týdeník Euro například upozornil na nečekaně vysoké ekologické škody, které bude muset podnik odstranit, což sníží jeho budoucí profit – přitom ředitel Unipetrolu Pavel Švarc prohlásil, že náklady na ekologické škody budou naopak nižší a podnik ani nevyčerpá všechny státní garance. Podobně se objevovaly informace o tom, že PKN chce stáhnout akcie Unipetrolu z burzy či že v pádu akcií má prsty i sám PKN, který se snažil srazit cenu a pak v panice lacino skoupit – právě proto, aby nemusel příliš platit při povinném odkupu. „Makléři navíc potlačovali pozitivní zprávy a zdůrazňovali negativní. Snažili se tak držet nízký kurz, aby se zásobili a poté při růstu vydělali,“ říká jeden z investorů. Tím vším by se měla zabývat Komise pro cenné papíry. Zdánlivě nejjednodušší by mělo být zjistit, kdo se skrýval za rozpoutáním pátečního nákupu fámou, že Atlantik předpovídá cenu 300 korun. „Ano, komise se nás už ptala, zda jsme schopni zjistit, z jakého počítače byla odeslána,“ říká Vladimír Urbánek ze společnosti Aliaweb, která zmíněný diskusní server provozuje. „Ptali se nás na něco podobného ale popr-

Falešná informace zvedla cenu a teď už zbývá jen se držet za hlavu. (Diskuse na www. REPRO RESPEKT akcie.cz.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

vé, takže se teprve musíme poradit, zda jim takovou informaci smíme vůbec poskytnout.“ Mluvčí Komise Ivana Sedláčková říká, že se případem „intenzivně zabývají“, ale opatrně připouští, že „je řada nepřímých indicií“, a blíže se nechce vyjádřit. „Důkladné prošetření potřebuje svůj čas.“ Není tedy příliš pravděpodobné, že český kapitálový trh bude mít brzy svoji „Marthu Stewartovou“ – obdobu známé televizní hvězdy, která ve Spojených státech putovala na půl roku do vězení za prodej akcií před jejich pádem na burze díky zneužití neveřejných informací. Přitom příklady toho, že na českém kapitálovém trhu není vše v pořádku, tady jsou: například loni v létě poslanec a poradce ministra financí

Jan Mládek připravil akcionáře ČEZ o 1,3 miliardy korun (podle výpočtu Patria Finance) neuváženým a vzápětí dementovaným prohlášením o prodeji části akcií ČEZ přes burzu. „Něco podobného by v civilizovaném světě skončilo exemplárním trestem,“ rozčiluje se makléř Hadroušek, „každou chvíli se u nějakého obchodu divím, jaké asi má ten kupující informace.“ A co na Mládkův případ česká komise? „Nikoho přece nezvýhodnil – bylo to veřejné prohlášení,“ odpovídá mluvčí Sedláčková. A příklad Stewartové? „Americká komise má ze zákona podstatně větší možnosti,“ krčí rameny. Marek Pokorný

Q

10

ZAHRANIČÍ

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Argument na život a na smrt USA jsou opět rozděleny – tentokrát v pohledu na osud Terri Schiavové

S

oudní spor mezi manželem Theresy Schiavové a jejími rodiči, zda tato těžce nemocná Američanka má být znovu napojena na vyživovací trubici, se stal hlavním politickým tématem Ameriky a pronikl do zpráv na celém světě. Poté co byla Schiavové 18. března odpojena výživa a žena byla odeslána na cestu pomalé smrti dehydratací, zasahoval Kongres, soudy i Larry King, jenž ve svém hodinovém pořadu na CNN hostil manžela Michaela Schiava i s jeho právním poradcem. Jak už to je dnes pravidlem, kontroverze nabrala tempo mediálního cirkusu, v němž se vytrácí skutečnost, že jde z právního i etického hlediska o nové území, na kterém se teprve učíme pohybovat. Případy pasivní euthanasie, tedy takové, kdy je pacient udržován při životě jen pomocí vyživovacích a dýchacích přístrojů a kdy po odpojení těchto přístrojů zemře, jsou kontroverzní politickou položkou. Stejně jako potraty, jejichž jistá podoba je v USA na základě rozhodnutí Nejvyššího (ústavního) soudu v roce 1972 zákonem povolena, jsou otázky života a smrti na konci lidského životního spektra předmětem lítého politického boje menšinové křesťansky orientované pravice a většinového liberálního pohledu.

Odpojit, či neodpojit Shrňme základní linii příběhu. Schiavová je 15 let odkázána na umělou výživu. Dýchá sama, má však natolik poškozený mozek, že není schopna plnohodnotně vnímat. Lékaři – i když ne všichni – se domnívají, že se nachází v takzvaném setrvale vegetativním stavu a že nemá naději se zotavit. Zhruba po osmi letech se její manžel rozhodl požádat o odpojení výživy, s tím však nesouhlasili Terriini rodiče. Ti se ve floridském hospicu o dceru starají, založili nadaci na její záchranu, a protože s ní tráví mnoho času, tvrdí, že Theresa „komunikuje“, že je vnímá, usmívá se a hýbe se. Některé tyto reakce natočili na video. Je jasné, že jejich dcera není v kómatu. Došlo tedy na soudy. Protože Schiavová nezanechala poslední vůli, v níž by dala instrukce, zda by si přála trubice odpojit, soudy se musely spokojit s co nejpřesnějším odhadem toho, jaká by v daném případě její vůle byla. Podle floridských zvyklostí se v takových kauzách dá na názor životního partnera. Je to logické – s manželem či manželkou lidé tráví nejvíc času v posledních letech před podobnými osudovými rozhodnutími. Na rozdíl od rodičů si člověk svého životního partnera vybírá, takže ten je obecně spolehlivějším prostředníkem a vykonavatelem jeho vůle. Případ tedy doputoval floridskými soudy na konec, kde stálo rozhodnutí trubici – na základě vůle Michaela Schiava – odpojit. Rodiče se obrátili na floridské zákonodárce, aby zasáhli, ti však odmítli. Argumentace rodičů je dvojí a z jejich pohledu zní přesvědčivě. Dcera Terri není pro stát finanč-

Není v kómatu, pouze v setrvale vegetativním stavu...

ní zátěží, neboť se o ni starají na vlastní náklady, žádají tudíž jen tolik, aby v tom mohli pokračovat. A tvrdí také, že Michael Schiavo je manželem – životním partnerem – jen na papíře. Několik let již žije s jinou partnerkou, má s ní dvě děti a chce se znovu oženit. Podle dalších informací Michael také odmítl provést některá rodiči navrhovaná vyšetření, jež by mohla přesněji určit stav jejich dcery a dovolila by lépe uzpůsobit léčbu. Shrnuto – podle rodičů manžel pozbyl nejen morální, ale také legální právo o Terri rozhodovat, protože jeho zájem je v konfliktu s jejím. To Schiavo odmítá a tvrdí, že mu manželka kdysi sdělila svoji vůli: nepřála by si být odkázána na přístroje. Kromě jeho výroku však o tom doklad není.

Co kdyby na to neměli Do případu nečekaně zasáhl federální Kongres, který zvláštním zákonem umožnil rodičům obrátit se na federální soud. Prezident George W. Bush se v noci urychleně vrátil ze svého ranče v Texasu, aby zákon podepsal. Protože ještě jako texaský guvernér signoval zákon umožňující v ob-

Bez nenávisti na ostrově lásky Rok po vstupu řecké části Kypru do EU zůstává ostrov rozdělený, ale cestování je volnější a sever působí na návštěvníka vstřícněji než jih. Je pátek podvečer a nad Nikósií se začíná smrákat. Míříme do země nikoho – na slavný checkpoint Ledra Palace, nejstarší a dlouho jediný přechod přes Attilovu linii, hranici mezi „jižním“ a „severním“ Kyprem. Jak to vypadá téměř rok poté, co byl Kypr – přesněji jeho řecká, jižní část – přijat do EU? Stejným směrem míří překvapivě mnoho lidí a těžko rozeznat, zda tureckých či řeckých Kypřanů. Většina z nich na řecké straně pouze mávne identifikační kartou a jde za nezájmu policistů dále do nárazníkového pásma spravovaného vojáky OSN. Nás díky exotickému vzhledu (blond vlasy a modré oči) policisté zastavují. Po ústním zjištění, že jsme z Česka, členské země EU, však zájem opadne a jdeme dále. Za chvíli se ocitáme před pasovou kontrolou Turecké Kyperské republiky. Procedura je jednoduchá: vyplníme dotazník sestávající ze tří

údajů (jméno, číslo pasu a národnost), jsme zapsáni do počítače a na dotazník, který představuje vízum, dostaneme vstupní razítko. A můžeme jít.

Bereme liry i libry Již první kroky dávají tušit, že jsme v jiném světě – v malém Turecku. Zmizela alfabeta a objevila se latinka. Na každém významnějším místě je podobizna Atatürka. Kdekoli lze platit tureckými lirami i kyperskými librami – na jihu se turecké liry nepřijímají. Ceny jsou na severu znatelně nižší. Lze si zajít do tureckých lázní, trhy jsou orientálnější, město o něco málo chudší. Ale atmosféra velmi příjemná a lidé vstřícní. Na rozdíl od jihu ostrova zde nepanuje vůči protivné polovině nevraživost. Přesto se s ní setkáváme – a z nečekané strany. Bezmyšlenkovitě vstupujeme do hlavní mešity města. Teprve uvnitř si

FOTO MEDIABANKA CZ

dobných případech pacienty odpojit od přístrojů, neexistuje-li šance na zotavení, levice ho bryskně nařkla z pokrytectví a republikány, kteří společně s některými demokraty zákon prosadili, obvinila z nadbíhání náboženské pravici. Zásah Kongresu je problémem z hlediska rozdělení moci mezi legislativní a soudní, a také z pohledu federalismu, podle něhož by Kongres a federální úřady měly respektovat rozhodnutí státních orgánů, pokud nedošlo k pochybení. Republikáni se však hájí tím, že k pochybení došlo, obdobně jako v 60. letech, kdy státní soudy odmítaly odsoudit bílé rasisty z rasově motivovaných zločinů a také musela zasahovat federální justice. Je pravda, že republikáni a konzervativci obecně byli v posledních dekádách zastánci práv států a minimální soudní intervence, že brojili proti soudnímu aktivismu a těžké tlapě rozpínavých federálních úřadů, takže z pohledu některých kritiků vypadají jako pokrytci. Federální soud nakonec odmítl žádost rodičů výživu obnovit. Podle Kongresu se ovšem věcí měl zabývat de novo, úplně od začátku, bez ohledu na zjištění předchozích soudů.

uvědomujeme něco, co nás mělo praštit do očí hned – vždyť je to původně gotická katedrála vystavěná v čistém francouzském stylu, ke které byly přistavěny dva minarety. Uvnitř je vše přetřeno na bílo (což zakrývá původní fresky) a dlažba je pokryta tlustými koberci. Polohlasně se bavíme a vtom se otočí mladý muž před námi a precizní češtinou se ptá: „Vy jste Češi?“ Za chvíli zjišťujeme, že je to lékař-gynekolog z řecké části Nikósie, který studoval a patnáct let žil v Praze, kde se také oženil, měl dvě děti a pak se zase rozvedl. Nyní ukazuje své nové přítelkyni (z Filipín) sever ostrova. Z jeho výroků je jasné, co si o Turcích na severu myslí: „Oni si hrají na stát, ale je to směšné“, „dohodu o sjednocení jsme schválit nemohli, neboť pro jih byla nevýhodná“, „škoda, že ty křesťanské katedrály jsou dnes mešitami“, „všechny památky jsou tu zničené.“ Po chvíli se loučíme a jdeme na trh. Až za tmy se vracíme zpět na jih. Od loňska, vstupu Kypru do EU, je to jednodušší. Kromě legendárního checkpointu Ledra Palace fungují ještě další dva přechody – u Nikósie a Famagusty na území britské vojenské základny. Stejně tak padla i mnohá omezení v pohybu mezi oběma částmi. Dnes už neexistují časové limity pro návrat, a dokonce je možné začít cestu na severu ostrova. Do loňska totiž platilo, že pokud se někdo pokusil překročit hranice primárně ve směru sever–jih, pak jeho vstup na půdu Kyperské republiky byl chápán jako nelegální. Za jednu z největších atrakcí byly považovány průhledy na sever z vyhlídkových plošin v Nikósii a Derenii. Ukazovaly zničené pásmo nikoho a opuštěné domy řeckých Kypřanů ve Varoše. Takové Potěmkinovy vesnice – za nimi je sice jiný, ale přesto zcela normální svět. A překvapivě méně zakomplexovaný než jižní část ostrova.

Vzhledem k rychlosti, s jakou žádost zamítl, lze pochybovat, že soudci tak opravdu učinili. Připad Theresa Schiavová je – nade vše politické – unikátní a eticky trýznivý. Mají mít rodiče, kteří platí léčbu, právo v ní pokračovat přes relevantní námitky manžela a některých lékařů? Jak by v takovém případě dopadl pacient, jehož rodiče by si nákladnou léčbu, kterou by třeba většina expertů považovala za bláhovou, nemohli dovolit? Státní pokladna není bezedná; kde je tedy rovnováha mezi rozumnou mírou státní dotace a etického postupu? Pohled na umírající Theresu, ženu s otevřenou pusou ležící bezmocně na lůžku, obletěl svět. V nejednom z nás probudil otázku, kdo a na jakém mravním a politickém základě má rozhodovat za druhé (nejsou-li oni schopni sami rozhodnout), zda jejich život má ještě smysl a hodnotu. Ač si to nepřejeme, o dilematech tohoto ražení budeme slýchat stále víc. Jakým způsobem je vyřešíme, takovou společností budeme. Tomáš Klvaňa Autor je konzultant společnosti PAN Solutions.

Q

Turisté pro sjednocení Je neděle ráno, jsme opět na severu – na nejvýchodnějším poloostrově. V městečku Dizkarpas vedle sebe stojí novotou zářící mešita a starý pravoslavný kostel, kde právě probíhá hojně navštívená bohoslužba. Na severu se totiž nachází několik zapomenutých řeckých komunit. Právě tento klášter měl po třicet let téměř neprodyšného uzavření hranic zásadní výjimku – dvakrát v roce jej směli navštívit poutníci z jihu. Na oplátku zase severští muslimové mohli navštívit své poutní místo Hala Sultan Tekesi hned vedle larnackého letiště. Dnes už je skoro vše jinak. Na sever ostrova přijíždějí kromě věřících i turisté. A je to poznat. V okolí Famagusty roste jeden komplex vil pro turisty za druhým. Nejčastějšími návštěvníky jsou Němci a Rusové. A láká je nejenom průzračné moře. Na severu se nacházejí v podstatě všechny významné křižácké památky i nejvýznamnější antická atrakce ostrova – vykopávky kyperské Salaminy, u níž v roce 449 před Kristem rozdrtil řecký vojevůdce Kimón perské loďstvo. Právě díky turistům zažívá sever ekonomický rozmach, byť jeho ekonomika stále závisí na dotacích z Turecka, které jdou zejména na výstavbu silnic a udržování armádního kontingentu na ostrově. Poměry se postupně uvolňují a Kypřané z obou částí ostrova vědí či alespoň tuší, že jejich rozdělení je pouze dočasné. Nakonec se ostrov sjednotí – nejpozději datem vstupu Turecka do Evropské unie. Miroslav Zajíček, Kypr Autor je ekonom.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

11

Kdo zabil Veroniku Č. Příběh z běloruského zákulisí ukazuje realitu Lukašenkova světa

B

ěloruská novinářka Veronika Čerkasová měla za sebou téměř dvacet let v různých médiích včetně státní televize, v posledních deseti letech pak pracovala pro opozici, naposledy pro nezávislé noviny Solidarita. Její vraždou vyvrcholily v Minsku události bouřlivého říjnového týdne, kdy Bělorusové v referendu hlasovali, zda prezident Alexandr Lukašenko bude moci kandidovat i v dalších obdobích. Tělo Čerkasové, nalezené 20. října odpoledne v jejím minském bytě, mělo asi dvacet bodných ran a podříznuté hrdlo. Ohledávající policisté konstatovali, že vrah útočil s mimořádnou intenzitou a přitom to zřejmě byl někdo, koho Čerkasová znala. Svědčí o tom fakt, že přišel ráno, když se oběť vypravovala do práce, a bez zábran překonal troje dveře, ty bytové zajištěné kovovou závorou. Po vraždě následovaly reakce běloruské nezávislé žurnalistiky a opozice, k nimž se připojily i světové novinářské organizace – požadovaly důkladné vyšetření události. Běloruská policie pak skutečně věnovala případu mimořádnou pozornost, to ovšem, jak tvrdí lidé ze sfér běloruské a ruské žurnalistiky, svým vlastním způsobem. Zakrátko přišla s tím, že hlavním podezřelým je patnáctiletý syn Čerkasové Anton Filimonov. Jak napsal ruský list Izvestija, po tříměsíční sérii výslechů se ho vyšetřovatelé pokusili odvézt ze školy na pozorování do uzavřené psychiatrické léčebny. Stihl se ještě dovolat příbuzným a ti ho doslova vyrvali policistům z rukou. Druhý den ho otec Dmitrij Filimonov tajně (Anton podepsal prohlášení, že se po dobu šetření nevzdálí z Minsku) odvezl do Moskvy, kde se od té doby skrývá.

Čumačenko to zařídí „Verze, kterou se nám úřady snaží předložit, je hloupost – se synem měla skvělý vztah, neumím si představit, že by se něco takového stalo,“ říká Natalia Sudlianková z pražského Rádia Svoboda, která se s obětí dobře znala. Jediným důkazem policie je podle jejích informací skutečnost, že krátce před činem syn matce telefonoval a signál z mobilního telefonu přijala přenosová anténa, která pokrývá oblast kolem domu Čerkasové. To ovšem nic neznamená, protože tatáž anténa pokrývá také školu, kterou Anton navštěvuje. Jen-

že zrovna v době vraždy byl za školou, bloumal po nedalekém tržišti, a nemá tedy žádné alibi. Policie také zabavila oblečení, které měl na sobě: ačkoli ho v laboratoři rozřezali na malé kousíčky, nenašli na něm žádné stopy krve. Podle otce Dmitrije Filimonova provedla policie celkem 25 expertiz šatů a všechny byly negativní. S jeho synem prý zacházeli jako s hlavním podezřelým i přesto, že mu nikdo nesdělil žádné obvinění, a výslechy trvaly několikanásobně déle než dvě hodiny, kolik pro mladistvého povoluje běloruské zákonodárství. Podle listu Izvestija dostal případ na starost vyšetřovatel Vladimír Čumačenko. Toho příbuzní Čerkasové a někteří novináři podezírají, že vyšetřování manipuluje ve prospěch režimu. Čumačenko se zabýval také případem kameramana ruské televize Dmitrije Zavadského, uneseného v Bělorusku v červenci 2000, a případy zmizení některých opozičních politiků. „Rovněž v případě Zavadského podezíral z organizování únosu nejprve jeho ženu Světlanu,“ řekl Izvestijím běloruský zpravodaj ruské televize ORT Pavel Šeremeť, „několik měsíců ji vláčeli po výsleších, a až teprve silný nátlak Ruska donutil úřady událost plnohodnotně vyšetřit.“ Za únos a vraždu Zavadského byl v červnu 2002 odsouzen na doživotí bývalý vysoký důstojník zvláštních jednotek ministerstva vnitra Valerij Ignatovič a jeden z jeho podřízených. Ignatovič je beztak zajímavou figurou: v 90. letech odešel do civilu a dal se k tzv. Barkašovcům, straně Ruská národní jednota generála Barkašova. Jako běloruský aktivista této extrémně nacionalistické partaje dokonce odjel bojovat do polovojenských jednotek v Čečensku – proto také podle jedné z verzí zavraždil Zavadského. Kameraman tam totiž několik měsíců natáčel a údajně Ignatoviče poznal při páchání činů, kterými se nikdo v civilizované společnosti nechlubí. Ani soud však neměl stoprocentní důkazy – a Ignatovič spolu s kumpánem se za mřížemi ocitli hlavně proto, že jim soud dokázal ještě dalších pět kriminálně motivovaných vražd. Podle dostupných informací oba teď sedí ve vězení. Jenže organizátor vraždy zůstal neznámý. Nakonec to odnesl právník Zavadského vdovy. Dostal 18 měsíců podmíněně za to, že za iniciátora veřejně označil generálního prokurátora (a pravou ruku prezidenta Lukašenka) Viktora Šejmana.

A co irácká stopa Novinářka píšící pro nezávislé noviny v autoritativním Bělorusku byla zavražděna za nejasných okolností a prorežimní policie se snaží svést stopu na jejího syna – navenek to skutečně vypadá jako politická vražda. Nejasnosti se však objevují v tom nejpodstatnějším – motivu činu. Veronika Čerkasová sice psala pro opoziční noviny, od května 2003 pro Solidaritu. Poslední dobou se však věnovala hlavně nekonfliktním tématům. Večer před vraždou se vrátila ze služební cesty v mjelinském okrese na severu země, kde shromažďovala materiál o jednom místním umělci. Tajné služby mohla popudit série článků KGB tě stejně sleduje, kterou uveřejnila čtyři měsíce před vraždou. Běloruští žurnalisté to ale hodnotí jako běžný materiál, který vychází v různých novinách několikrát do roka a nepřináší nic nového. Režim však mohl s nelibostí nést spolupráci Čerkasové s ruským tiskem, který si ohledně Běloruska nebere servítky. Pro časopis Ogoňok psala před lety o tom, jak prezident Lukašenko kšeftuje prostřednictvím firem osvobozených od celních poplatků s alkoholem. Na lihovinách putujících ze západu na východ měl podle zjištění Čerkasové vydělat do svého mimorozpočtového fondu částku srovnatelnou s výší státního rozpočtu na jeden rok. Čtyři měsíce po vraždě přišli příbuzní Čerkasové s „iráckou stopou“. Jde o to, že novinářka v minulých letech spolupracovala s vedením běloruské firmy Infobank, která zajišťovala obchod Běloruska s režimem Saddáma Husajna v Iráku. V době, kdy žurnalisty režim do Iráku nepouštěl, využívala podle příbuzných Čerkasová při svých novinářských cestách pozvání Infobanku. Když ale po Saddámově pádu na aktivity Infobanku přišli Američané, obvinili firmu z obchodování se zbraněmi a zmrazili jí zahraniční účty. Čerkasová podle příbuzných chtěla o kauze Infobanku a jeho zbrojních kšeftů napsat, což se jí mělo stát osudným.

Stačí je kriminalizovat Běloruský tisk i známí novinářky spekulují ještě o jedné variantě: Čerkasová psala o náboženských sektách, což je v bývalém Sovětském svazu považováno za nebezpečné téma. „Je docela dobře možné, že to nemusel být jednoznačně politický motiv,

vzhledem k tomu, v jaké společnosti se pohybovala,“ říká Illa Hlybouski ze společnosti Člověk v tísni. V případě Čerkasové skutečně nemusí jít o politickou vraždu – jenže stále tu je úpornost, s jakou se úřady snaží dokázat synovu vinu. To jen zapadá do trendu rafinovaným způsobem diskreditovat opoziční politiky, novináře i diplomaty „nepřátelských“ zemí. Ze stejného soudku je i nedávná aféra českého diplomata Pavla Křivohlavého, který měl v Bělorusku zneužívat školáky. Nebo případ zpravodaje ruské ORT Pavla Šeremetě: v den referenda, 17. října 2004, byl na ulici napaden bandou pořízků. Vyvázl s otřesem mozku, jako jediného účastníka rvačky ho ale zatkla policie a novinář se před soudem musí zpovídat z přečinu „chuligánského chování“. Odsouzení za kriminální čin je v poslední době klasickou diskreditační technikou pro odpůrce režimu. Například opoziční politik Michail Marynič dostal od minského soudu tři a půl roku za obvinění jak z Kafkova románu. Údajně si přivlastnil pět počítačů, které měla jeho nevládní organizace Dělovaja iniciativa zapůjčené od americké ambasády. Vůbec nepomohlo, že ambasáda poslala proti Maryničovu stíhání protestní nótu s vysvětlením, že musí jít o nedorozumění... Také nedávné zpřísnění pravidel pro cestování do ciziny, pro něž budou běloruští občané napříště potřebovat povolení od úřadů, napovídá o dalším utahování šroubů. Za vším ale může být strach Lukašenkova režimu z „oranžového moru“, před kterým se snaží za každou cenu ochránit. Lidové nepokoje svrhly autoritativní kleptokracie v Gruzii i na Ukrajině, teď se po jejich vzoru bouří i Kyrgyzstán. Maryničovi bratři Igor a Pavel v interview pro Rádio Svoboda tvrdí, že Lukašenko se začíná obávat rebelie i tam, kde dosud spoléhal na bezmeznou věrnost. Nedávno vyměnil některé vedoucí činitele KGB a ministerstva vnitra a například při návštěvě sídla tajné služby si bere oproti předchozím zvyklostem kompletní ochranku. Podle Maryničových se inspiroval čerstvě zveřejněnými fakty, že na ukrajinské revoluci se podílely také reálně přemýšlející důstojníci KGB a dalších silových složek – dosud tradičních opor postsovětských režimů. Tomáš Vlach Autor působí v agentuře Daroga.

Q

Rozkvetly horské tulipány Svou revoluci teď zažívá Kyrgyzstán. Představit si něco podobného v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu či třeba v Bělorusku je zatím obtížné. Ale to bylo v Kyrgyzstánu donedávna taky. Postsovětská Střední Asie zažívá svou revoluční premiéru. Po několika dnech silného občanského protestu opustil ve čtvrtek Kyrgyzstán prezident Askar Akajev a na jeho místo byl prozatímně jmenován lídr opozice Ušinbaj Kadyrbekov. Co to znamená pro zemi pod Ťan-šanem i pro celý region? Věci znalí analytici už před nedávnými parlamentními volbami věštili, že právě tato málo známá středoasijská země s 5 miliony obyvatel stojí na prahu další revoluce, která v návaznosti na gruzínské a ukrajinské zkušenosti také dostala své jméno – „revoluce horských tulipánů“. Přesto ani start opozičních bouří ve městech na jihu po skončení druhého kola voleb, kdy bylo jasné, že téměř všechna křesla v 75členném parlamentu obsadí představitelé provládních stran včetně syna a dcery Askara Akajeva, nenaznačoval tak rychlý konec režimu. Pesimisté byli totiž přesvědčeni o dvou věcech. Za prvé, že kyrgyzská opozice je příliš rozdrobená a zatím nestihla dát dohromady podobný blok, jako byla kupříkladu Juščenkova Naše Ukrajina či gruzínský blok stran Michaila Saakašviliho, Nino Burdžanadzeové a Zuraba Žvaniji. Za druhé, že nemá charismatické osobnosti typu politiků právě jmenovaných. Neměli zcela pravdu.

Akajev to přehnal Kyrgyzská opozice je opravdu roztříštěná do zhruba tří bloků, jež můžeme zjednodušeně označit přídomky levicový, pravicový a islámský.

Za normálních okolností by zřejmě mnoho šancí svrhnout Akajevův režim neměla, ale kyrgyzský prezident, který by na podzim podle dosavadní ústavy už nemohl kandidovat v mnohem důležitějších volbách hlavy státu, to s manipulací při výběru do zákonodárného sboru v zemi prostě přehnal. Opozice, která měla ve starém parlamentu poměrně silný hlas, se tam prakticky nedostala, a to ji stmelilo v sílu, jíž nakonec na svržení prezidenta stačil jediný den – čtvrtek 24. března. Zatím není jasné, co se stalo podnětem k přímému útoku na vládní Bílý dům a prezidentský palác, ale podle některých očitých svědků sama policie demonstranty nejdřív vyprovokovala a pak jejich zteči biškeckých chrámů státní moci jen se zájmem přihlížela. Jisté je, že Askar Akajev i s rodinou své sídlo opustil, za asistence šéfa mise OBSE v Biškeku ze země odletěl – a moc nechal ležet na ulici. Druhým rozhodujícím momentem Akajevova pádu je bezesporu zrada či přinejmenším váhavost jeho nejbližších, kteří buď neudělali nic, nebo přešli na stranu opozice. Ta si počínala velmi zdatně – dosáhla zrušení sporných výsledků parlamentních voleb u nejvyššího soudu, svolala zasedání starého parlamentu, který tak zůstává v úřadě (i když jeho první schůze se zúčastnili i někteří noví poslanci), a jmenovala jak úřadujícího prezidenta Ušinbaje Kadyrbekova, tak prozatímní vládu, jíž se stal koaliční výbor národní jednoty v čele s bývalým pre-

Nakonec stačil jediný den – čtvrtek 24. března.

miérem Kurmanbekem Bakijevem. Další klíčovou osobností je bývalý viceprezident Felix Kulov, který stanul v čele všech silových rezortů v zemi, a jak se zdá, mohl by se stát nejpravděpodobnějším vítězem prezidentských voleb, které přijdou krátce po opakovaných parlamentních.

Kam až to povede V pátek ráno statistiky hovořily o pouhých 2 mrtvých a 120 raněných, což by na zvyklosti regionu bylo opravdu málo. Národnostní třenice ve Ferganské kotlině před patnácti lety přinesly nejméně tisíc obětí a mnoho Kyrgyzů se bálo, aby se podobná jatka nyní neopakovala. Proto je důležité, aby se novým úřadům podařilo potlačit excesy s nočním rabováním v biškeckých obchodech.

FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Opozice ostatně policii i státní úředníky vyzvala, aby již od pátku znovu nastoupili do práce. Logicky se vtírá srovnání s podobnými revolucemi v Gruzii a na Ukrajině. V Kyrgyzstánu bude situace méně přehledná. Rozhodne také skutečnost, zda se noví vládci v Biškeku nezačnou hašteřit o to, kdo z nich nakonec stane v nejvyšších funkcích. Čeká podobný proces i další postsovětské země? Těžko říci jednoznačně. Představit si podobný proces v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu či třeba Bělorusku je zatím obtížné. To ale bylo docela nedávno v Kyrgyzstánu taky… Libor Dvořák Autor působí v rádiu Český rozhlas 6. O Akajevovi podrobně na str. 12.

Q

12

ZAHRANIČÍ / O KOM SE MLUVÍ

SVĚT KOLEM V úterý byl na jednotku intenzivní péče převezen monacký kníže Rainier III., nejdéle sloužící monarcha Evropy a jedna ze služebně nejstarších hlav států planety. Knížete již léta trápí zdravotní potíže, 7. března byl se zápalem plic dopraven do nemocnice, ale teprve od 22. března – umístění na JIP – se vedou úvahy

Akajev aneb Zrod despoty Kyrgyzský prezident nezvládl cestu do politiky Kyrgyzské revoluční události připadly osudovou shodou okolností téměř přesně na datum dvacátého výročí nástupu posledního generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova k moci (11. 3. 1985). Právě on stál u zrodu nové garnitury tehdy sovětských vůdců, z nichž zejména ve Střední Asii zůstávají u moci téměř všichni. Sovětská realita poloviny 80. let měla ovšem k dispozici jen velmi malý rejstřík možností, kým by nahradila gerontokratickou partajně-státní politickou špičku. Nesmíme přitom zapomenout, že ve zmíněném roce 1985 nikoho ani nenapadlo, že o pouhých šest let později už žádná sovětská partajně-státní politická špička nebude existovat – především proto, že nebude existovat ani Sovětský svaz.

Umožnil to Gorbačov

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

o jeho odchodu a o Monako se začíná zajímat Evropa. Není příliš divu. Hlava sice miniaturního (2 km 2, 30 tisíc obyvatel), ale skrze casino v Monte Carlu a závody Formule 1 známého státečku nastoupila na trůn už v květnu 1949. Krupiér casina v Monte Carlu, který by dnes ve věku 60 let odcházel do důchodu, by si tak mohl podle cimrmanovské vzpomínky na císaře Františka Josefa říkat: Když jsem šel do školy, visel tam portrét knížete Rainiera, maturoval jsem opět pod obrazem Rainiera, když jsem se na radnici ženil, opět tam visela podobizna téhož knížete, a teď, když jdu pro důchodový výměr, na mě na úřadě zase shlíží kníže Rainier III. Ale jeho příběh se ve skutečnosti liší. Proslulost si získal sňatkem s americkou filmovou herečkou Grace Kellyovou (zemřela po autohavárii v roce 1982). Do reálného života své země zasahoval více, než bývá v podobných případech zvykem. Například v roce 1966 získal pro stát většinový podíl na společnosti Seabath a tím de facto převzal proslulé casino. Monako – které kníže v roce 1993 dovedl do OSN – sice není členem EU, ale skrze smlouvu s Francií používá její ochranu navenek i její měnu. Sázky do rulety se tudíž platí v eurech, což by Václav Klaus mohl nazvat plíživou integrací.

V době, kdy arabský svět prochází největšími změnami za poslední půlstoletí, proběhl v Alžíru summit Ligy arabských států, který však de facto nezměnil vůbec nic. Jordánsko navrhlo určitou novinku: arabské státy – 22 členů Ligy – mají navázat diplomatické vztahy s Izraelem, respektive je upevnit, pokud už navázány jsou, aniž by se Izrael musel nejprve stáhnout na hranici z roku 1967, tedy před šestidenní válkou. Vedení Ligy ale tento návrh odmítlo. Pro Izrael, jak argumentují tamní média i politikové, by byl takový návrh zajímavý možná před třiceti lety, ale po půlstoletí nepřátelství si navykl na určitou ostražitost: nechce vydat konkrétní území za abstraktní příslib soužití. Liga arabských států proti tomu zaujala nepřístupné stanovisko s tím, že Izrael nechce dát nic oplátkou za své uznání, jak prohlásil generální tajemník Ligy Amr Músá. To ovšem nelibě nesl jordánský král Abdulláh, který s návrhem vyrukoval. Vidíme kontrast, jenž napovídá leccos o schopnostech arabské integrace. Zatímco v Evropě, Americe (právě bilancuje 10. výročí dohody NAFTA) či jihovýchodní Asii určují směr vývoje integrační seskupení, v arabském světě jsou to naopak jednotlivé státy. Navzdory zásadním změnám v té či oné zemi, Iráku, Palestině, Libanonu, Saúdské Arábii či Egyptě, se Liga jako taková nachází kdesi před třiceti lety. Zbyněk Petráček

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

I v této situaci ovšem právě nástup tehdy čtyřiapadesátiletého Michaila Gorbačova k moci nejdřív pozvolna, ale na přelomu 80. a 90. let minulého století stále rychleji umožňuje, aby do nejvyšších státních a stranických funkcí v tehdejším SSSR přicházely osobnosti, které sice měly komunistickou minulost, ale na druhé straně nebylo dost dobře možné považovat je za pokračovatele klasické sovětské stranické nomenklatury. Na mysli máme osobnosti typu petrohradského primátora Anatolije Sobčaka, Gorbačovova ideologického poradce Alexandra Jakovleva, mladého ekonoma a jednoho z četných ruských premiérů počátku 90. let Jegora Gajdara, otce ruské privatizace (který nedávno div nepřišel o život při pumovém atentátu) Anatolije Čubajse a mnohé další. Příznačné je, že právě tyto typy musely nejvyšší patra moci v novém ruském státě rychle vyklidit a přenechat je zpočátku lidem typu bývalého oblastního tajemníka strany v uralském Sverdlovsku Borise Jelcina a na přelomu tisíciletí dokonce garnituře bývalých státně-bezpečnostních důstojníků, jejichž nejvyhraněnějším prototypem je dnešní ruský prezident Vladimir Putin. Po 8. prosinci 1991, kdy se definitivně rozpadlo sovětské impérium, se leccos z tohoto základního principu promítlo i do praxe náhle se definitivně osvobodivších a teď již bývalých svazových republik. Možnosti byly s ohledem na region v zásadě tyto: Za a): K moci se dostali představitelé se skutečně demokratickými představami o budoucnosti své země. Za b): Podobně jako v Rusku se po krátkém přechodném období k moci dostali lidé s již zmiňovanou typicky sovětskou partajnickou minulostí, kteří setrvávají ve svých funkcích dodnes.

Typy a, b – a Akajev Zatímco typ a) dnes vidíme prakticky jen v pobaltských zemích a nejnověji – tentokrát už ovšem v rámci jistého druhého kola národních a politických emancipačních revolucí – v osobách prezidentů Juščenka na Ukrajině a Saakašviliho v Gruzii (samozřejmě i s novými, těmto osobnostem konvenujícími úřednickými garniturami), ve zbytku postsovětských zemí se buď rovnou prosadili nebo postupně etablovali bývalí sovětští komunis-

tičtí funkcionáři, jež jsme zařadili do skupiny b). Askar Akajev se tomuto velmi hrubému rozdělení poněkud vymyká. Jak dnes upozorňují všechna světová média, jako jediný ze všech středoasijských politických vůdců za sebou nemá kariéru sovětského stranického bosse a je přímo vzorovým produktem Gorbačovovy perestrojky. Akajev se narodil 10. listopadu 1944 v Kyzyl-Bajraku v rolnické rodině. V roce 1970 se oženil a s manželkou Majram mají dva syny a dvě dcery. Nejstarší syn Aidar vystudoval ekonomiku v USA. Aidar byl také spolu se starší sestrou Bermet zvolen v letošních tolik kritizovaných volbách do 75členného parlamentu a podle všech známek by mohl kandidovat v kyrgyzských prezidentských volbách, které by podle ústavy země pro otce Askara byly již jen příležitostí k pozorování volebního boje. Kandidátkou na prezidenta by se bývala mohla stát i vlivná Akajevova dcera Bermet, která se provdala za podnikatele Adila Toigonbajeva, jehož impérium zahrnuje obchod s vodkou, cukrem a cementem a který má i významné podíly v kyrgyzských médiích.

Není to Turkmenbaši Zajímavá je ovšem biografie Akajeva staršího z let před vstupem do velké politiky. V letech 1961– 1968 pracoval jako zámečník a současně studoval na Leningradském institutu jemné mechaniky, kde pak pracoval v různých vědeckých funkcích. Jak v závěru týdne uvedlo Rádio Svoboda, v tehdejším Leningradu Askar Akajev strávil celkem patnáct let a postupně se stal typickým liberálně smýšlejícím sovětským vzdělancem oné epochy. V 70. a 80. letech působil jako docent a vedoucí katedry na Frunzenském polytechnickém institutu, tedy na technické univerzitě dnešní kyrgyzské metropole Biškeku. Roku 1981 vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu a postupně se propracoval až do jejího ústředního výboru. V 80. letech se již jako profesor stal prezidentem kyrgyzské Akademie věd. Do aktivní vysoké politiky vstoupil ale až v roce 1989, kdy se stal lidovým poslancem SSSR, a o rok později jej republikový komunistický parlament zvolil v sovětských poměrech za značně netypického prezidenta Kyrgyzstánu. A když pak vzápětí přišel rozpad SSSR, Kyrgyzstán sáhl po samostatnosti a intelektuála Akajeva potvrdil ve svém čele. Naděje se napřed naplňovaly. Začátkem 90. let se stal Akajev nejliberálnějším a z pozice demokratů také nejnadějnějším středoasijským vůdcem. Sám sebe v té době s oblibou označoval za kyrgyzského Thomase Jeffersona a pokoušel se ve své zemi zavádět hospodářské a politické reformy, jež vzbuzovaly pozornost a chválu na obou březích Atlantiku. „Když jsem o něm tehdy napsal kritický článek, zavolal mi a děkoval za upozornění na chyby,“ cituje BBC šéfredaktora listu Literaturny Kyrgyzstan Alexandra Ivanova. Akajev se snažil o dobré vztahy jak s Ruskem, tak i s Amerikou, a obě tyto země otevřely v Kyrgyzstánu své vojenské základny. Nikdy nebylo dost dobře možné srovnávat ho například s tvrdým sovětským partajníkem, tádžickým vůdcem Imomalim Rachmonovem, který musel v 90. letech čelit pěti-

leté občanské válce, natožpak třeba s Turkmenbašim Saparmuradem Nijazovem, který zavedl kult osobnosti a území své země zapleveluje vlastními zlatými sochami.

Aby se to nevymstilo Do funkce byl intelektuál Akajev podruhé schválen v roce 1995. Logika vzniku a vývoje moderních středoasijských despocií však nakonec pohltila i původně bezúhonnou občanskou i politickou minulost Askara Akajeva. Svůj původní úctyhodný kapitál liberálního politika postupně zcela poztrácel, až se změnil v diktátora lukašenkovského střihu. Za téměř patnáct let vlády nedokázal svou chudou zemi vyvést z bídy a stagnace. Zato však plně v duchu tradic těchto končin dovolil, aby na privatizaci někdejších sovětských podniků zbohatl především jeho rodinný klan. Opoziční politikové v Kyrgyzstánu protestovali proti neregulérním parlamentním volbám, končili ale ve vězení. Kyrgyzská ústava nepřipouští, aby se někdo stal prezidentem třikrát po sobě. Ústavní soud ale rozhodl, že se Akajev v roce 2000 mohl voleb zúčastnit. Pomohl mu známý trik, totiž že prezidentské období se má počítat až po schválení nové ústavy v roce 1993, od kdy byl zvolen jen jednou. K dalšímu utužení vlastní moci pak Akajev vyhlásit dvě referenda, v nichž si nechal vyjádřit důvěru a posílit pravomoci. Likvidace opozice, zastavení reforem a falšování voleb se ale Akajevovi nyní přece jen vymstily. Podle pozorovatelů měl jisté šance ještě počátkem minulého týdne. Vůdcové dnešní opozice Kulov, Otunbajevová či Bakijev bývali Akajevovými nejbližšími spolupracovníky, kteří se pro příliš (samozřejmě na středoasijské poměry) volnomyšlenkářské názory dostali do klatby, ale údajně by možná byli ochotni s ním vyjednávat a přinejmenším do konce mandátu ho ponechat v úřadu. Tuto (přirozeně hypotetickou možnost) ale Akajev nevyužil. Akajevovo svržení je přirozeně znepokojivou zprávou pro sousední diktátory – kazašského Nursultana Nazarbajeva, uzbeckého Islama Karimova, tádžického Imomaliho Rachmonova a konečně světově proslulého Turkmenbašiho Saparmurada Nijazova. Ti mohou z osudu svého kyrgyzského kolegy vytěžit jedinou lekci – relativně liberální režim, umožňující na svém území činnost nevládních mezinárodních organizací, je tím nejlepším receptem na další revoluci, která na svůj poetický název teprve čeká. Pro středoasijské poddané v režimech právě vyjmenovaných diktátorů to znamená jediné: bude hůř! Libor Dvořák

Askar Akajev 1944 – narozen 10. listopadu v Kyzyl-Bajraku 1981 – vstupuje do KSSS 1990 – poprvé kyrgyzským prezidentem 1995 – podruhé kyrgyzským prezidentem 2000 – potřetí kyrgyzským prezidentem 2005 – ?

Q

TÉMA

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

„Zpočátku jsme se báli, ale teď už ne. Už se to propojilo s naším životem.“ (Starosta Vladimír Koranda.)

13

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Život mezi nevěstincem a kasinem Vítejte v českém pohraničí

Zapovězené místo skryté v lesích, kde člověk neví, koho se bát víc – zda vojenských psů, nebo jejich po zuby ozbrojených pánů. Pak bazar kdesi na východní evropské hranici, plný levných tretek, cigaret bez kolků a lehkých žen. A nakonec otevřený prostor, v němž na setkáních dvou dlouho ztracených sousedů vzniká nová tvář kontinentu. Vítejte v českém pohraničí.

„Dříve tady dávaly lišky dobrou noc, dnes to tu alespoň žije,“ směje se prodavačka v potravinách krčících se mezi dvěma nočními kluby na okraji plácku, kde kdysi bývala náves. A návštěvníkovi Folmavy opravdu nad tím životem přechází zrak. Obec se čtyřiceti obyvateli zapadlou v chodské divočině pár set metrů od hranic s Německem obklopuje pět kasin, pět směnáren a 4 benzinové pumpy, kolik tady je bordelů, už nikdo ani nepočítá (13). „Je to dobře, benzínky mají na rozdíl od našeho krámu otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, a my si tak můžeme bez problémů kdykoli dojít nakoupit. Třeba i o půlnoci a máme to za rohem,“ říká prodavačka. I ostatní návštěvníci obchodu přikyvují a nikomu přítomnost obchodních sousedů nebo červených luceren nevadí. Zvykli jsme si, říkají hromadně. „Ze začátku jsme proti tomu brojili, a když tady mělo vzniknout první kasino, tak jsem byl proti. Obával jsem se, že to zvýší kriminalitu a natáhne podivné existence,“ říká Vladimír Koranda (nezávislý), který už dvanáct let stojí v čele České Kubice, pod kterou Folmava spadá, a vlastní tady dobytčí farmu. „Ale neměli jsme na rekonstrukci hospody, tak jsme ji kasinu nakonec pronajali. A život moje obavy postupně vyvrátil. Práci tam získala víc než padesátka lidí. A do obecní kasy přispívají ty firmy nemalou částkou.“ Místní kasina, která patří cizincům, založila sdružení pro zkrášlení krajiny, prostřednictvím kterého financují cyklostezky nebo investují do rekultivace rybníků. „Ze začátku jsem brojil i proti bordelům, ale činnost jsme jim zakázat nemohli, tak jsme se s nimi nakonec dohodli, že také budou přispívat do našeho rozpočtu. I tam získali místní práci – uklízejí nebo dělají barmany,“ říká starosta. „Já sám tam někdy zajdu i s manželkou na pivo, protože je tam hezké prostředí, a rád si i povídám s děvčaty, co tam pracují. Prostě jsme si na to zvykli, protože je to propojené s našimi životy.“ V současné době tvoří 60 procent desetimilionového rozpočtu obce právě příspěvky kasin a bordelů. „Benzínky jsme tady povolili také s tím, že nám daly do rozpočtu minimálně jeden milion. Vždy když chceme uskutečnit nějaký projekt, tak jdeme za majiteli kasin, předložíme jim plán, rozpočet a oni pak posoudí, zda nám na to přispějí, nebo ne. Vždycky ale kontrolují, jak byly jejich peníze využity. V tom je rozdíl mezi český-

mi a zahraničními majiteli těch podniků. Ti čeští nemají vůbec potřebu něco takového podporovat.“ Díky penězům z hazardu a prostituce vybudovaly Česká Kubice a Folmava kanalizaci, čističku, vodovod nebo zesilovač televizního signálu. Ze stejných zdrojů tu postavili bytovku, opravili chodníky, zrekonstruovali školu a školku a chystají výstavbu dalších bytů. „Mladí přestali odcházet a obec se konečně začíná zakořeňovat,“ říká starosta, který sem před 26 lety přišel ze severočeských Teplic kvůli lepšímu životnímu prostředí. „Tehdy byla obec jen seskupením chátrajících baráků, ve kterých bydleli většinou už jenom lampasáci, kteří k tomu místu neměli žádný vztah. Já jsem sem už na vysoké škole jezdil na brigády, tak jsem si k tomu místu vztah postupně vytvořil. Kdyby vesnice nebyla tak zdevastovaná, tak bychom tady asi nikdy nepovolili výstavbu kasin a benzínek.“ Dnes už ale obec další žádosti o vybudování takových podniků zamítá. „Kdyby jich tu bylo víc, tak by se to rozmělnilo,“ říká starosta. „Kasina by začala živořit a my bychom už od nich nezískávali takové peníze.“ Kromě podnikatelských aktivit ale přinesla blízkost hranice i místním své možnosti. Oprýskaná cedule za vsí na silnici k přechodu, která česky láká místní k návštěvě obchodního domu v Německu, dává tušit, jak silný tady po pádu železné opony musel být konzumní boom. „Dříve jsme do Němec jezdili nakupovat často – hlavně elektroniku a některé potraviny, které u nás na pultech nikdy nebyly,“ říká jeden z folmavských obyvatel. „To už je ale dávno pryč. Dnes už všechno koupíme v našich supermarketech v Plzni nebo Domažlicích. Doba se změnila a ti, kdo teď jezdí přes hranice za nákupy, jsou Němci.“ To potvrzuje i starosta starobylého německého městečka Furth im Wald, vzdáleného pouhé čtyři kilometry od hranic. „V současné době naše kupní síla mizí do českých měst. Naši lidé tam jezdí tankovat, do lékárny, pro cigarety nebo oblečení,“ říká starosta Reinhold Macho. „Tato změna je normální, když je za hranicemi levněji, a já proti tomu pochopitelně nic nemám.“ Nedávno ale přišel jeden německý podnikatel do Čech s projektem, který furthského starostu zvedl ze židle. Rozhořela se vyčítavá bitva, v níž o Furthu i Folmavě jednal až berlínský Bundestag

a která v praxi prověřila některé problémy kolem ideálu svobodného pohybu lidí a kapitálu přes evropské hranice.

Nefotit, prosím „Žiji tady odmalička a už léta denně vídám, jak lidé odsud jezdí nakupovat do Česka,“ říká vyučený autolakýrník z malé vesnice poblíž Furthu Gerhard Traurig (31). „Přímo u hranic ale nejsou žádné obchody, je tam vakuum, tak jsem se rozhodl ho vyplnit.“ Pana Trauriga napadlo, že na české straně hranic vybuduje obří obchodní halu o prodejní ploše 19 tisíc metrů čtverečních – tedy zhruba čtyř fotbalových hřišť. Důvodů, proč stavět právě na české straně, měl hned několik. Ten první a zásadní je nasnadě – v Německu totiž platí pravidlo, že plocha obchodní zóny musí odpovídat počtu obyvatel přilehlé obce. Kolem Furthu by tak pan Traurig musel oproti svým „českým“ plánům zhruba osmkrát slevit – na 2500 metrů čtverečních. „V Česku také není zakázán noční prodej a prodej v neděli,“ vyjmenovává další výhody české verze pan Traurig. „Vypravil jsem se tedy za starostou České Kubice a ten na můj nápad reagoval velmi pozitivně. Tak jsem to rozjel.“ Na konci loňského roku tak autolakýrník založil firmu s 200tisícovým vkladem a se sídlem v Domažlicích, jejímž je jediným jednatelem a zároveň jediným společníkem. Firma, která by měla uskutečnit projekt za půl miliardy korun, nemá sídlo, pouze adresu v českém bytě přítelkyně pana Trauriga. „Peníze máme zajištěny, stojí za mnou pět velkých obchodníků z Česka, Holandska a Německa,“ říká podnikatel. „Jejich jména vám ale neřeknu.“ Stejně tak pan Traurig razantně odmítá fotografování. „Ještě je brzy, vyfoťte nás, až bude všechno hotovo. Nechci, aby mě někdo viděl v novinách a pak mi na ulici nadával.“ Jeho obavy z nevraživosti jsou na místě. Na německé straně totiž vyvolal projekt značnou nevoli. „Problém je v tom, že u šestiset-hlavé vesnice má vyrůst nákupní centrum, které je velké jako středisko v Plzni. Je tedy jasné, že to není budované pro místní obyvatele, ale že záměrem je natáhnout kupní sílu z širokého okolí,“ říká starosta Macho. „Chápu toho podnikatele, má mentalitu zlatokopa a chce rychle utržit peníze. Jenže já jsem starosta města, za které odpo-

14

TÉMA

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

vídám, a musím být proti vývoji, který by byl pro mou obec škodlivý.“ Starosta se obává, že pod vlivem konkurence by rázem k současným 15 zavřeným obchodům ve Furthu přibyly další. „To by v konečném důsledku mělo negativní vliv na celé město. Místní obchodníci platí do naší kasy daně, které potřebujeme proto, abychom mohli plnit naši povinnost starat se o školy a obecní zařízení.“ Město proto požádalo o vyjádření bavorského ministra hospodářství. Ministr Otto Wiesheu starostovi vzkázal, že Německo společně s Českem chystají pracovní skupinu, která by měla jednat o podmínkách pro investice do velkých projektů v pohraničí. Přislíbil také, že se osobně sejde se svým českým protějškem a toto téma společně prodiskutují. V Bundestagu kvůli této záležitosti interpeloval poslanec za CSU Klaus Hofbauer.

Úplně to chápu

Jako kdysi: vy zíráte, my zíráme. Bomba Shopping.FOTO LUDVÍK HRADILEK

Vstávaj noví trpaslíci Na východním okraji Česka sice nikdy nikoho netrápila jazyková bariéra ani vysoká koncentrace bordelů, kasin či směnáren, přesto – nebo právě proto – stojí za to podívat se, co hraniční čára přinesla a vzala lidem žijícím na tomto pomezí. Zatímco u rakouských hranic už místní obdělávají své vinice, v Bílé nedaleko Rožnova pod Radhoštěm leží ještě metrová vrstva sněhu a hrstka lyžařů se v ostrém slunci prohání po svazích místní sjezdovky. Malá obec se třemi stovkami obyvatel se táhne několik kilometrů podél silnice. Pak domy končí, začíná les a po pár stech metrech rozčísne porost mýtina s hraničním přechodem. Přestože oficiálně překračujeme česko-slovenskou hranici, pořád se nacházíme v české osadě Konečná. Při vzniku hranic v roce 1993 se totiž toto místo zdálo nejpříhodnější pro lokalizaci budov přechodu a nikdo si tehdy nelámal hlavu, že za ním – ale stále ještě na české půdě – stojí domy českých občanů. Pro čtyřicítku obyvatel to byl radikální řez do jejich života. Domovská země je závorou odřízla od věcí, jako je škola, lékař, obchod, obecní úřad, zkrátka vše potřebné k životu. „Kdykoli jsme jeli nakoupit, tak jsme museli stát na hranicích frontu a pak podstoupit prohlížení kufru, tašek. A to při cestě tam i zpát-

ky,“ vzpomíná jeden z usedlíků v Konečné pan Zajac. Postupně se ale situace zklidnila – celníci místní poznali a nekontrolovali je tak přísně. S vidinou vstupu do Evropské unie pak osadníkům vyvstala nová naděje, že se vše vrátí do doby, kdy Češi a Slováci žili společně bez hranic. Místo uvolnění ale dostal život na pomezí další ránu. Před rokem a půl přijeli úředníci z Prahy a na šesti místech silnice v Konečné vybudovali zvláštní pohyblivé zátarasy: prý proto, aby tudy nemohli pronikat přes hranici nelegální běženci dál na Západ. Samotní usedlíci získali slib, že od zátarasu u svých domů dostanou samozřejmě klíče, aby si ho mohli odemknout, položit a projet přes něj. Jeden z těžkých železných zátarasů postavil úřad také před domem manželů Zajacových – a to tak, že by ho ve funkčním stavu bylo nutné zvedat při každém vyjíždění z garáže. Podobné odříznutí hrozilo taky invalidnímu důchodci z domku nedaleko Zajacových. Naštěstí ale úředníci někam poztráceli klíče, takže se žádný z „trpaslíků“ – jak místní začali zábranám říkat – zatím nepostavil a jen neškodně leží na silnici. Letos na jaře by je však policie měla poprvé postavit do pozoru. „Paradoxně nás tento problém znovu spojil se Slováky,“ říká starosta obce Bílá (pod kterou ti z Konečné spadají) Vítězslav Kubačák (nezávislý). „Jak jsme si tak společně stěžovali, tak jsme se rozhodli, že obnovíme slavnost, která se tady dříve

každým rokem pořádala.“ Loni v srpnu se tak po letech na hranicích, jen pár metrů od zátarasu u domku Zajacových, sešly na tři stovky Čechů a Slováků. „Letos to chceme zopakovat a teď po vstupu do EU jsme společně vymysleli projekt, že na hřebenech vybudujeme běžeckou trať.“ Společné setkání se Slováky místním udělalo radost. Také vstup do EU vesnicí zahýbal. „Zatímco ty zábrany jsou ostuda a smutnou ukázkou, jak se k nám stát chová, vstup do EU nám hodně pomohl,“ říká Pavol Hrtús, slovenský zedník, který pracuje v Česku. „Už nemusíme stát na hranicích frontu a ukazovat, co vezeme, a nemusíme s sebou vozit pasy, když jedeme na nákup. A hlavně už si nemusím na cizinecké policii každý rok obnovovat pracovní povolení.“ V současné době ale leží české vládě na stole česko-slovenská smlouva o režimu na hranicích, která by napříště zakazovala přechod zelené hranice a nařizovala i místním přecházet pouze na vyznačených přechodech. Česká vláda zatím čeká na stanovisko Evropské unie. Zpřísňující smlouva – stejně jako nenávidění „trpaslíci“ uprostřed silnice – by ale mohla padnout už za dva roky, kdy bychom podle současných prognóz měli být zahrnuti do schengenského režimu, který Evropanům zajišťuje po kontinentu volný pohyb bez hranic a omezení.

„Jak jsme si na ně společně stěžovali, tak jsme se znovu našli.“ (Starosta Bílé Vítězslav Kubačák.)

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Zatím ale debata o problému, který tíží starostu Macha, proběhla pouze mezi ním a jeho českým protějškem Korandou. „Scházíme se tak dvakrát do roka, když potřebujeme něco pracovně projednat. Německy umím, tak se vždycky nějak domluvíme,“ říká starosta Koranda, který letos v únoru přijel na pozvání německého kolegy do Furthu, aby prodiskutovali záměr na stavbu obchodního supercentra. „Úplně jeho obavy chápu. Kdybych byl na jeho místě, tak jsem taky proti. Hájí kasu města, které je na příjmech z podnikání závislé a tenhle projekt je ohrožuje,“ říká starosta Koranda. „Zároveň jsem mu ale řekl svůj názor, že když se otevřely hranice a Češi jezdili nakupovat do Německa, kde kvůli tomu vystavěli nové obchody a supermarkety, nikdo u nás se proti tomu nebouřil. A najednou, když se to otočilo, tak je kolem toho poprask. Ale Evropa se otevřela a oni se s tím musí vyrovnat.“ Pro Folmavu představuje projekt další nemalý příjem do obecní kasy. „Samozřejmě jsme se už s panem Traurigem dohodli, že bude přispívat, a navíc je to v místě, kde je vespod skála, takže co my bychom s tím pozemkem dělali,“ říká starosta. „Diskutoval jsem o tom i s místním majitelem obchodu a nakonec jsme se shodli, že to pro něj nemusí být vůbec hrozba, ale naopak, že vždycky tady budou lidé jako třeba já, kteří půjdou pro ty základní potraviny radši do malého krámku, než aby se oblékali do hezkých šatů a šli do obchoďáku.“ Obec už kvůli chystanému projektu zadala změnu územního plánu, a pokud podnikatel získá od úřadů v Domažlicích potřebné stavební povolení, na jaře příštího roku by už na okraji Folmavy měla stát nová nákupní hala – Arena Park.

Kurva, drak a Dukovany Zatímco přechody s Německem jsou obsypané hrozny trpaslíků, nevěstinců, směnáren a vietnamských tržišť, v jihomoravské obci Hevlín u přechodu s Rakouskem to vypadá, že tudy snad ani žádná cesta k hranicím nevede. Na pusté návsi se honí děti a maminky s kočárky se procházejí v jarním slunci. Krámek s potravinami, škola, restaurace – nic, co by Hevlín odlišovalo od běžné vesnice. Snad jen růžově nabarvený domek v rohu návsi s nenápadným nápisem Night club dává tušit, že jsme tady správně. Třináctisethlavou obec obývali před válkou z poloviny Němci. Podobně jako v ostatních pohraničních oblastech byli i tady v Hevlíně po válce vyhnáni. „Většina naší rodiny si musela sbalit to nejnutnější a odejít,“ říká pan Panzer, který mohl ve vesnici zůstat jen díky tomu, že měl za manželku Češku. „Nevěděli jsme, kam odešli, a nesměli jsme mluvit německy, takže za ta léta jsme tu řeč skoro zapomněli.“ Pro pár místních rodin, které zde zůstaly, znamenalo otevření hranice v roce 1989 novou šanci. „Hned jak to bylo možné, jsme šli hledat naše příbuzné. Dnes se navštěvujeme každý týden.“ Většina obyvatel Hevlína se ale do vesnice přestěhovala ze všech koutů Čech. „Já jsem se sem nastěhovala před 19 lety,“ říká ředitelka místní základní školy a zároveň učitelka němčiny Soňa Kaňová. „Byla jsem vyděšená, že mě pohraniční stráž kontrolovala skoro na každém kroku. Po roce 1989 ale nastala euforie. Jezdili jsme do rakouských obchodů a zírali jsme, co tam všechno mají.“ V té době začaly v bezcelní zóně – na české straně hranice, ale už za českým přechodem – vznikat první duty free shopy, tedy obchody prodávající zboží osvobozené od daně a cla. Postupně tak nedaleko Hevlína vyrostla tři velká obchodní centra a o pár kilometrů dál – na Hatích – další obří nákupní zóna lákající zákazníky figurinami draků či maketou letadla. „Nejvíce tam jezdili Češi a Poláci. Vždycky když přivezli nové zboží, tak se od vlakového nádraží táhly přes vesnici zástupy lidí spěchajících do free shopů, aby levně nakoupili a ve vnitrozemí dráž prodali,“ popisuje, jak to tady ještě před pár lety běžně chodilo, hevlínský místostarosta Jiří Dohnal (Hnutí samosprávné Moravy a Slezska). „Měl jsem tady obchod s potravinami, vadilo mi to a přivedlo mě to skoro ke krachu, tak jsem obchod prodal obchodnímu řetězci. Ale na druhou stranu free shopy přispívaly našim Sokolům, fotbalistům a hasičům a zaměstnaly třicet našich lidí.“ Nakonec ve vesnici žádný z obchodů nezanikl a díky blízkosti hranic a free shopů v obci postupně vznikly čtyři restaurace a hotel. Boom trpaslí-

TÉMA

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

Nejde ani tak o levné jídlo a šaty. Hlavně aby vydrželo to pohádkové prostředí. (Hatě.)

ků, směnáren a kasin ale do obce nikdy nedorazil. „Nechtěl bych to tady a jsem rád, že si obec udržela svoji tvář. Ale spíše než naší zásluhou to je tím, že na rakouské straně žijí většinou chudší sedláci, které tohle nezajímá,“ říká místostarosta Dohnal. „Když jsem projížděl jinými přechody, tak jsem si říkal, co si ti cizinci o nás musí pomyslet. Sotva překročí hranici, tak na ně vykoukne drak, u silnice mávají kurvy a nakonec uvidí Dukovany.“ Hevlín ale takový obrázek nenabízí a po zrušení free shopů se obci ulevilo i od pravidelných návalů překupníků zboží z vnitrozemí. „Nyní sem chceme nalákat mladé lidi, abychom udrželi místní školu a zvýšili počet obyvatel a vesnice tak dostávala více peněz do rozpočtu,“ říká místostarosta. „Zasíťovali jsme proto obecní pozemky a připravili je pro stavbu rodinných domů a obec postaví bytové domy.“ Se vstupem do Evropské unie se obci otevřely další možnosti. „Z fondů EU chceme teď získat peníze na vybudování informačního centra spojeného s levným ubytováním a občerstvením,“ říká místostarosta. „Mělo by to sloužit především turistům, kteří tudy jezdí po cyklostezce vedoucí z Vídně do Brna. Chceme tam také zřídit internet, aby měl podnikatel, který kolem pojede, možnost vyřídit si, co potřebuje.“

To víte, děti Spíše než vstup do EU ale ovlivnilo život v Hevlíně zrušení free shopů. V pestrobarevných budovách Bomba shopping center se místo bezcelního zboží objevila masna, lékárna či ordinace soukromého zubaře. Vietnamští obchodníci v centru zóny jako jedni z mála zůstali na svém místě. Během poledne se po areálu pozvolným tempem prochází páry starších Rakušanů a obhlížejí zboží. „Jsem tady poprvé. Dočetla jsem se o tom v letáku,“ říká Eva z Vídně, která právě nakládá do auta tašky s nákupem. „Vzala jsem s sebou i matku, které lékař doporučil tohle místo, protože tady mají levnější léky. Dnes bohužel měli zavřeno. Ale budeme sem jezdit, protože je to tu skutečně levnější – hlavně potraviny.“ Podobně neztratilo po zrušení free shopu lákavost pro rakouské zákazníky ani tržiště v nedalekých Hatích. Zatímco za hraniční čárou se táhnou vinice, na české straně se mezi poli stále tyčí budovy napodobující středověké hrady, letadlo, obří maketa zeměkoule či postavy rytířů na koních bojující s draky. Po poledni je parkoviště zaplněné skoro do posledního místa, až na výjimky auty s rakouskými značkami. „Sice se to zboží trochu

15

FOTO LUDVÍK HRADILEK

zdražilo, ale pořád je to pro nás o hodně levnější než v Rakousku,“ říká Cornelie z Vídně. „Levně se tady najíme, nakoupíme oblečení a alkohol. Ale hlavně nás sem táhnou naše děti, kterým se líbí to pohádkové prostředí.“ Přelévání kupní síly do Česka ale rakouským sousedům velké vrásky nedělá. „Zatím jsme to nepocítili,“ říká paní Schmidtová, vedoucí lékárny na náměstí v příhraničním městě Laa an der Thaya. „Je to i tím, že si s lidmi povídáme, vyslechneme jejich problémy, což nám vlastně dělá dobrou reklamu.“ Obavy z odlivu kupní síly do Čech nemá ani starosta této šestitisícové obce Manfred Fass. Možná i proto, že se každého čtvrt roku schází s českými starosty a společně hovoří o svých problémech a obavách. „Nevadí nám, že naši jezdí nakupovat do Čech. I když je to u vás levnější, naše obchody se uživí,“ říká starosta Fass. „Pro nás byl největší problém, když byly hranice zavřené. Dnes jsou ty problémy oproti tomu malicherné – jazyková bariéra nebo špatné silnice na české straně. Z otevření hranic rozhodně nemám strach, spíše to beru jako velkou šanci do budoucna.“ V Laa se po vstupu do EU otevřely dva kurzy českého jazyka a nově se češtinu můžou učit děti i v mateřské školce. „Vymysleli

jsme také společný projekt, který by měl pomoci, aby byl v našem regionu čistší vzduch,“ říká starosta. „Zjistili jsme, že 17 procent lidí, kteří jezdí do našeho města, jsou Češi a většinou jezdí autem nejčastěji z brněnského okresu, proto jsme si řekli, že bychom měli zavést vlak Vídeň– Brno po existující trati a vybudovat chybějící koleje v přeshraničním úseku. To by bez společného členství v EU nebylo možné.“ Do společného projektu za čistší vzduch se zapojilo 14 českých a 10 rakouských měst. Každé z nich může požádat rakouskou vládu o finanční podporu při přechodu na ekologické vytápění. V Hevlíně kurz němčiny nechystají: němčinu se tu učí od čtvrté třídy všechny děti zdejší školy. Díky nabídce rakouské školy v Laa strávili hevlínští školáci loni dva týdny v rakouských třídách a rodinách. „Ze strany našich rakouských partnerů to byla snaha motivovat české děti k tomu, aby se učily němčinu,“ říká ředitelka základní školy v Hevlíně Soňa Kaňová. „Aby to učení nebraly jako nudné biflování slovíček, ale jako možnost, jak porozumět svým kamarádům za hranicemi.“ Eliška Bártová

Q

16

ROZHOVOR

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Věřili jsme, že na to máme právo S Harriet Ottenheimerovou o blues, jídle, stereotypech a Češích Jak se k vám lidé chovali? Odmítli mi třeba prodat sendviče, známky a podobně. Když se to stane, máte několik možností, jak se zachovat. Můžete zvolat: „Spletl jste se, nejsem černoška, klidně mi to prodejte.“ Nebo můžete říct asi tohle: „Vůbec mě nezajímá, kdo si myslíte, že jsem, ale to, co děláte, je nezákonné a špatné a buď mi ten sendvič prodáte, nebo s přáteli odejdu a už sem nikdy nepřijdeme, a taky to řekneme všem známým.“ A co jste dělala vy? Když se mi to přihodilo poprvé, automaticky jsem málem vykřikla, že nejsem černoška. Když jsem pak o tom vyprávěla jednomu černošskému známému, řekla jsem mu, že už docela chápu, jaké to je být ve Státech černochem. Ale on povídá: „Jo, jenže ty sis mohla kdykoli vybrat a černá nebýt.“ To mi otevřelo oči a umožnilo líp vnímat věci z jiné perspektivy, nebo se o to alespoň snažit. A občas taky od černochů slyšet, co si upřímně myslí. Co si tedy upřímně myslí? Jaké například má dnes v Americe slovo Louis Farrakhan? Černoši v USA netvoří jednolitou komunitu, a tak nemůžu říci, co si jako celek myslí. Na jedné straně spektra najdete například Condoleezzu Riceovou a některé další vysoké vládní činitele, kteří jsou relativně asimilovaní. Farrakhan stojí na opačné straně. Jeho poslední velkou akcí byl však pochod milionu černých mužů před deseti lety. Ten pochod měl demonstrovat sounáležitost komunity, ale byly z něho vyloučeny ženy. A taky všichni, kdo neměli černou pleť. A dnes? Řekla bych, že dnes Farrakhan reprezentuje okrajovou pospolitost, která si myslí, že nepotřebuje od nikoho žádnou pomoc. Existují ale ještě extrémnější skupiny, které touží po vlastním státu, kde by si žily samy, a ostatní by je nechali na pokoji. Podobné tendence se neobjevují jen mezi černochy. Například i některé židovské komunity v Americe by raději žily v malých enklávách, kde by měly své nemocnice, ambulance a další služby, a s nikým by se nemusely stýkat.

Harriet Ottenheimerová se narodila roku 1941 v New Yorku. Studovala antropologii v New Orleansu, dnes je profesorkou tohoto oboru na Kansaské státní univerzitě, kde mj. založila program etnických studií. Je autorkou četných odborných publikací (například o antropologii jazyka, o blues či o hudbě Komorských ostrovů). Před nedávnem přednášela v rámci výměnného programu Fulbrightovy nadace v Ústavu etnologie Univerzity Karlovy v Praze. FOTO GÜNTER BARTOŠ

J

ak jste se naučila česky? Jsem antropoložka. Učila jsem se vaši řeč stejně, jako jsem se učila třeba šinzwani, což je jazyk Komorských ostrovů: s pomocí terénních metod lingvistické antropologie. Jsou to účinné metody, pokud se ovšem do jazyka a kultury úplně ponoříte. Základ je v tom, že posloucháte, zapisujete si, co slyšíte, analyzujete materiál a hledáte systém, a pak se musíte pokoušet tvořit věty a mluvit. A samozřejmě si všímat odpovědí a oprav, jakých se vám dostane. Jedním z vašich zájmů je blues. Čím je přitažlivé pro antropologa? Vyrostla jsem v multikulturní newyorské čtvrti, kde jsem pozorovala, jak různí lidé dělají různé věci. A vždycky jsem o tom toužila vědět víc. Pokud jde o blues, poslouchala jsem ho odmalička. Tehdy to nebylo moc obvyklé, ale já jsem na té hudbě prostě vyrostla – otec blues a gospel miloval a bral mě s sebou na koncerty. Nakonec jsem si to vybrala jako téma na disertaci, několik let jsem strávila v New Orleansu s bluesovými hudebníky a snažila se pochopit, co pro ně blues znamená. Všichni byli černé pleti a nejzajímavější na tom asi byl fakt, že do té doby o blues všichni psali romantizujícím způsobem ve stylu „ubohý černoch sedí vzadu na verandě a vyzpívává svou duši, protože o svých problémech nemůže a nedokáže hovořit“.

Já jsem ale zjistila, že to není vůbec pravda. Někteří bluesoví hudebníci už docela slušně vydělávali a všichni se považovali za profesionály: básníky, hudebníky nebo performery, kteří vkládají slova do písní proto, aby něco důležitého vyjádřili. Rozhodně to nebyli nuzní otrhaní lidé, kteří neměli vlastní hlas, což je představa, která do značné míry u některých bělochů přetrvává. K vašim dalším zájmům patří „kulinářská antropologie“. To zní trochu okrajově. Je to jeden z nejnápaditějších způsobů, jakým se dají zkoumat kulturní shody a rozdíly. Pokud se člověk, rodina nebo jiná skupina začne asimilovat, tradice týkající se jídel mizí jako poslední. Lidé se spíš než s čímkoli jiným ztotožňují se svou kuchyní – mohou už vypadat jako ostatní, a přesto ještě vaří nějaká stará tradiční jídla, i když třeba jen při mimořádných příležitostech. Zajímá mě tradice a vztah, jaký k ní lidé mají, jak si budují vlastní identitu, a tak mě jídlo přímo fascinuje. Vraťme se do New Orleansu. V 60. letech jste tam spoluzakládala literární a hudební kavárnu Quorum. Čím se tenkrát ten podnik tak proslavil? Pro člověka, který vyrostl v New Yorku, byl šok zjistit, že v New Orleansu tehdy pořád existovaly oddělené restaurace či toalety. Já to prostě nedokážu pochopit. Byla tam jedna jediná kavárnička pro černé i bílé. Město ji brzy zavřelo. Jenže my, kdo jsme si ji oblíbili, básníci, hudebníci, studenti i lidi z ulice, jsme se natolik spřátelili, že jsme nějaké takové místo potřebovali. Vybrali jsme mezi sebou peníze, pronajali si dům a otevřeli v něm Quorum. Chtěli jsme prostě spolu sedět, popíjet kávu, něco si povědět a věřili jsme, že na to máme právo. To se ovšem hodně lidem nelíbilo. Co dělali? Občas nám do oken vhazovali bomby se slzným plynem nebo dýmovnice, nadávali nám po telefonu, Ku-klux-klan nám lepil vzkazy na dveře. Policie to všechno ignorovala. Taky u nás posedávali agenti. Trochu jinak se oblékali, mluvili a chodili, teď si vzpomínám, že všichni mívali bílé ponožky, někteří dokonce během nedělních večerů poezie ve Quoru šli na scénu a četli svou poezii. Nedalo se to ale moc poslouchat... Tehdy se mi taky několikrát stala důležitá věc: lidé mě pokládali za černošku. V New Orleansu byla tehdy široká škála toho, co běloši i někteří černoši považovali za černou barvu pleti, od úplně tmavého odstínu až po extrémně světlý. A já prostě, aniž bych to tušila nebo zamýšlela, jsem občas byla vnímána jako černoška.

Modely Když jsme u židovské komunity: proč se v 60. letech za občanská práva černochů bralo v Americe tolik amerických Židů? Protože existovalo mnoho podobností: Židé a černoši byli, jedni v Evropě, druzí v Americe, utlačovanou, nenáviděnou a obávanou menšinou. Logicky našli společnou řeč a cítili, že pokud budou spolupracovat, mohou mnoho změnit. Nesmíme zapomenout, že zpočátku byla židovská zkušenost pro černochy nesmírně důležitá: ve starých spirituálech se často zpívá o Mojžíšovi a je známo, že černoši vnímali Židy jako modelovou skupinu lidí, kterým se kdysi podařilo uniknout z otroctví. Trochu méně se ví, že také Židé hledali u černochů jisté modely. Modely čeho? Ve 30. a 40. letech vidělo nemálo židovských intelektuálů černochy jako menšinu, která se ocitla v „Novém světě“ poměrně záhy, podařilo se jí přizpůsobit svou kulturu, udržet některé tradice a navzdory potížím svým způsobem přežít. Dalším problémem, který Židy a černochy v USA spojuje, je tedy snaha si svou kulturu udržet v nepřátelském světě, kde jsou obě skupiny neustále vystaveny asimilačním tlakům. V druhé polovině 60. let se ale vztahy amerických černochů a Židů prudce zhoršily. Je to proto, že se po smrti Martina Luthera Kinga zmocnili kormidla radikálnější černošští vůdci jako Malcolm X? Hrají tu roli i další důležité faktory. Začaly se vnímat hlavně rozdíly, a staly se důležitějšími než podobnosti. Z černošské perspektivy je jedním z nejdůležitějších rozdílů fakt, že se Židé mohli stát „bílými“. Zpočátku to tak nebylo: bílí anglosaští protestanti vnímali Židy jako jinou rasu. V průběhu let v jejich očích „zběleli“, stali se tím, co dnes nazýváme etnickými bělochy nebo bílými etniky. Nebyli vnímáni jako „čistě bílí“, ale stejně jako Italové nebo Irové se přece jen posunuli barevně nahoru. Zatímco černoši zůstali černochy. Je tu ještě jeden rozdíl. Když Židé dosáhli určitého stupně vědomostí, měli šanci získat dobrou práci, protože okolí už o nich nepřemýšlelo jako o Židech. Přitom ještě ve 30. letech měli v USA se získáním práce stejné těžkosti jako dneska černoši. Problém je v tom, že černochům ani teď vzdělání neposkytuje stejnou možnost – mohou tvrdě pracovat a vystudovat na dobrých univerzitách, ale zaměstnání tak snadno nenajdou, panují vůči nim pořád předsudky.

Věříte, že je k něčemu dobrá „pozitivní diskriminace“? Záleží na perspektivě, v rámci níž uvažujete. Pozitivní diskriminace může být odpovědí v tom případě, kdy se určitá skupina lidí systematicky ocitá mimo struktury společnosti v důsledku nepřiznaných a často nevnímaných institucionálních předsudků. Na druhé straně je tento program možno vidět jako další zdroj kvót a tvrdit, že kvóty nejsou fér. Jde o zcela rozdílné úhly pohledu, oba však chápu. Existuje ale ještě třetí, negativní pohled, a ten občas slyším od černochů. Co jim na kvótách vadí? Cítí se poškozeni. Vědí, že si lidé často myslí, že dané místo dostal černoch jen díky programu „pozitivní diskriminace“. V důsledku toho nikdy neuvěří, že na to černoši opravdu mají. Což s sebou ponese jen další odmítnutí a odpor. Já odpověď neznám: nejlepším řešením by samozřejmě bylo odstranit předsudky, ale to je opravdu mnohem obtížnější. Nakolik pomůže mírnit rasistické postoje používání „politicky korektních“ výrazů, jako třeba Afroameričan místo černoch? Jako lingvistka a antropoložka si uvědomuji, jak silně slova formují vnímání. Pokud někoho nazvete černochem, vybaví se vám podprahově řada výrazně jiných asociací, než by vyvolalo slovo Afroameričan. V prvním případě uvažujete o barvě a pojmech jako „být na černé listině“, oproti frázi „čistý a bělostný jako sníh“, podvědomě se dotýkáte symboliky barev. Když řeknete Afroameričan, vybaví se vám místo, odkud ten člověk pochází. Navíc je to termín blízký jiným, které v Americe běžně používáme – jako třeba Čechoameričan. Takže: korektní výraz může nějak pomoci? Může. I když bych v té souvislosti nehovořila ani tak o politické korektnosti, spíš o dopadu užívání jazyka na způsob, jakým vnímáme svět. Nedávno jsem četla sérii článků americké antropoložky Jane Hillové, která rozebírá, jak jazyk vytváří prostor, v němž nevědomky přebíráme rasismus. Například fakt, že prostřednictvím jazyka vtipkujeme nebo že máme anekdoty týkající se jazyka, způsobu řeči a výslovnosti druhých, a fakt, že tyto vtipy jsou legrační, odráží skutečnost, že jsme už přejali stereotypy, v rámci nichž jsou legrační. Nejsou stereotypy přirozeným jevem? Existuje nějaká pospolitost, která je nemá? Lidské bytosti jsou stále bombardovány nejrůznějšími podněty, pořád se něco děje. A my si všechno potřebujeme třídit, kategorizovat a organizovat, abychom věděli, na co máme reagovat, co je nebezpečné a co ne, co se kupříkladu dá jíst. Proto si vytváříme nálepky, které slouží jako základ činností. Tyto nálepky se nám ale časem vymykají z rukou. Bylo by krásné, kdybychom našli alespoň jednu kulturu, která něco podobného nedělá, v níž nefungují stereotypy, ale já se se žádnou nesetkala. Mám podezření, že neexistuje. Dá se stereotypům bránit? Nikdo se jich úplně nezbaví, ale jejich důležitost může každý umenšovat natolik, až dospěje k bodu, kdy například fakt, že někdo vypadá jinak nebo pochází z jiného prostředí, bude hrát roli jen jako součást lidské identity, jako třeba různá barva vlasů. Tak to alespoň učím své studenty.

Působíte monokulturně Co vás vlastně přivedlo do Prahy? Přijela jsem v roce 2001 na pozvání Ústavu etnologie Univerzity Karlovy. Vedla jsem tu semináře o antropologii umění a o antropologii prostřednictvím filmu, což byl kurz ve vizuální antropologii – studovali jsme antropologické filmy, jejich témata a také přístup filmařů k materiálu. A také jsem přednášela – například o afrických kořenech blues. Letos ve stejném ústavu přednáší manžel, také antropolog a také s podporou Fulbrightovy nadace. Já ho doprovázím a chci tu dokončit svou knihu o lingvistické antropologii. Jste antropoložka, žila jste nějakou dobu v Česku. Jak byste nás popsala jako kmen? Co vám na nás vadí? Nenašla jsem nic, co bych na Češích neměla ráda. Velmi se mi líbí úroveň cynismu a sarkasmu, kterou se vyznačují snad všichni Češi, s kterými jsem se seznámila. Máte smysl pro inteligentní, ironický humor. Vaše společnost ale působí očividně monokulturně. Neznám dobře situaci menšin, ale čtu zdejší tisk, z kterého vyplývá, že v této oblasti máte potíže – ne nepodobné těm, jakým čelíme v USA. Hana Ulmanová

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

Soukromá vyšší zdravotnická škola Dr. I. Mauritzové,

s.r.o.

Plzeň, Ledecká 35 tel./fax: 377 534 450 e-mail: [email protected] http://www.svzsplzen.cz

Studijní obory:

Vysoká škola v Plzni,

17

o.p.s.

Bakalářské zdravotnické obory Plzeň, Ledecká 35 tel./fax: 377 534 450 e-mail: [email protected] http://www.vsplzen.cz

Studijní obory:

Bc.

* DIPLOMOVANÝ DiS. ZUBNÍ TECHNIK * DIPL. ZDRAVOTNICKÝ ZÁCHRANÁŘ * SOCIÁLNÍ PRÁCE (obor je v řešení)

* VŠEOBECNÁ SESTRA * PORODNÍ ASISTENTKA * FYZIOTERAPIE * ERGOTERAPIE

PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY 22. června 2005

PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY 23. června 2005

Poskytněte svému dítěti to nejlepší vzdělání! Německá škola v Praze s. r. o. se v únoru 2004 přestěhovala do nové moderní školní budovy nedaleko stanice metra Nové Butovice. KDO JSME A CO NABÍZÍME: • osmileté gymnázium zařazené do rejstříku škol a školských zařízení MŠMT • dvojjazyčné studium zakončené českou a německou maturitní zkouškou s možností studia na univerzitách v zemích Evropské unie • důraz na výuku cizích jazyků na vysoké jazykové a metodické úrovni • kreativní prostředí prestižní mezinárodní školy • skvěle vybavené odborné učebny a laboratoře • nejmodernější počítačová technika s neomezeným přístupem žáků k internetu • řada uměleckých a sportovních aktivit v době mimo vyučování • intenzívní bezplatné přípravné kurzy němčiny pro žáky 5. tříd českých základních škol

Učíme myslet! Německá škola v Praze s. r. o., Schwarzenberská 1/700, 158 00 Praha 5 – Jinonice www.dsp-praha.cz / e-mail: [email protected] / tel.: 00420–235 311 725, fax: 00420–235 311 703

ANGLIČTINA S ELVISEM 15 let zkušeností, zař. do vyhl. MŠMT ČR

KURZY AJ od 4. 4. a 16. 5. zahájení každých 6 týdnů • výuka 5x, 3x, 2x, 1x týdně (20, 10, 9, 6, 3 hod./t.) od 8.30, 9.00 a 17.30 hod. • začátečníci až pokročilí 5–9 studentů ve skupině • špičkoví lektoři • učebny u metra Florenc, Vyšehrad

POMATURITNÍ STUDIUM AJ lze kombinovat s NJ či FJ • 8 tříd = 8 znalostních úrovní od úplných začátečníků po velmi pokročilé • příprava na státnice a Cambridge Exams, vysoká úspěšnost studentů u zkoušek • denně český lektor a rodilý mluvčí • 7denní jarní zájezd do Anglie • 2x ročně taneční párty se zajímavými kapelami • učebny u metra Florenc

PRÁZDNINOVÉ KURZY červenec, srpen – 5x, 2x týdně

STUDIUM V ZAHRANIČÍ Anglie, USA, Irsko, Malta, Singapur, Austrálie, Nový Zéland, Kanada

FIREMNÍ VÝUKA JŠ Elvis, Žateckých 12, Praha 4 tel.: 241 409 001, 602 350 632, 731 570 807 tel./ fax: 241 405 628 • [email protected], www.elvis.cz

POKRAČOVÁNÍ NA STR. 19

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP V budoucnu se možná oblékneme do energie. Takovou zprávu přinesl v lednu internetový server National Geographic News. Vědci totiž s využitím nanotechnologií vyvíjejí ohebné solární články, které by jako „solární nátěr“ mohly pokrývat jakýkoli materiál, například karosérii automobilu. Ještě zajímavější ale je, že by měly získávat energii ze slunečního záření, i když je pod mrakem. Což může vést až k pětinásobně vyšší účinnosti, než mají dnes známé sluneční kolektory. „Slunce dodává Zemi desettisíckrát víc energie, než kolik spotřebujeme,“ popisuje jeden z vynálezců nového materiálu, pro-

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Sto a jeden rok Kennana Americký diplomat, který vystihl podstatu sovětské hrozby Kennan považoval za nepřijatelné nadále zaštiťovat program „tolik nepřátelský zájmům atlantické komunity jako celku, tak nebezpečný pro vše, co potřebujeme, aby bylo v Evropě uchováno“. Jako alternativu navrhoval rozdělit Evropu jasně na sféry vlivu a v té angloamerické se pokusit co nejdříve „obnovit život na úctyhodném a stabilním základě“. Východní a jihovýchodní Evropu bylo podle něj třeba odepsat, nehodlal-li jít Washington do důsledků a postavit se ruskému ovládnutí oblasti s použitím veškerých svých zdrojů. Bohlen považoval Kennanova doporučení za naprosto nepřijatelná; jen totalitní státy mohly podle něj provádět takovou politiku. Jak později napsal ve svých pamětech, USA se měly alespoň pokusit vytvořit lepší svět.

Chodící energie, biorakve a šetrná reklama fesor univerzity v kanadském Torontu Ted Sargent. A jak si energii oblékneme? Solární vlákna se prostě vetkají do trička nebo svetru a z lidí se stanou chodící elektrárničky. – V poslední době se vůbec vyrojila spousta nápadů na výrobky šetrné k životnímu prostředí. V Belgii představili biorakve z recyklovaných a v půdě snadno rozložitelných materiálů. O vytvoření pravidel pro pěstování biomarihuany (pro lékařské účely) zase nedávno požádali dva zemědělci v americké Kalifornii. A jedna australská společnost oznámila, že bude vyrábět papír z klokaního trusu. Chce tak prý šetřit dřevo. Možná jsou tyhle nové nápady trochu divoké. Buďme ale rádi, že je svět tak pestrý – z jeho šedi by se nám totiž energie pro spokojený život získávala hůř. Stále nové a nové ekologicky šetrné výrobky pochopitelně vedou k rozvíjení tzv. zeleného konzumu. Je až k nevíře, co všechno si můžete koupit a zároveň tím podle prodejců přispět k záchraně Země. Než ale podlehnete touze trochu si zaochranařit a pořídit si domů třeba nový, energeticky mimořádně výkonný bojler, radši si celou věc promyslete. V mnoha případech je lepší, když si necháte svůj starý dobrý krám. Nový výrobek může mít třeba o 20 % nižší spotřebu energie, zase ale nevydrží tak dlouho jako ten starý, a navíc může obsahovat součástky, k jejichž výrobě i odstranění je potřeba tolik energie, že to žádná úspora nedohoní. Podobné je to i se spoléháním na značku „bio“. Nejnověji to potvrdili britští vědci studií publikovanou v časopise Food Policy. Došli k závěru, že ekologické zemědělství je sice pro přírodu značným přínosem, nejvíc ale lidé můžou životnímu prostředí prospět, budou-li si kupovat jídlo vypěstované nebo vyrobené v okruhu pár desítek kilometrů kolem svého bydliště. Dovážet biojablka z Chile nebo i z druhého konce republiky k přírodě moc ohleduplné není. Reklamu čeká zvláštní úkol – bojovat proti nadspotřebě. Ne, to není opsáno z letáku nějakého protiglobalizačního hnutí. Řekl to na začátku března předseda Asociace komunikačních agentur Jiří Mikeš. A přidal: „Pokud se nám to nepodaří, bude Země nenávratně vydrancována.“ To je ovšem od reklamního agenta slovo do pranice. Když si před osmi lety kanadská organizace Adbusters nechala vyrobit reklamu, ve které pomlaskávající kreslené prase propagovalo Den bez nákupů, odmítlo ji několik televizních stanic vysílat. Stanice CBS ve zdůvodnění uvedla, že Den bez nákupů je „v rozporu s hospodářskou politikou Spojených států“. Na neustálém růstu spotřeby je přitom založený ekonomický systém skoro celého světa. Víra v blahodárnost a možnost neustálého růstu je ve společnosti dokonce tak silná, že už se změnila v dogma. A reklama je jeho věrnou družkou, která v nás pomáhá vytvářet pocit, že nám něco chybí a nutně to musíme mít. Proti nadspotřebě by se tedy dalo celkem jednoduše bojovat omezením reklamy. Že by si Asociace komunikačních agentur chtěla sama vypustit rybník? To asi ne. Není těžké představit si reklamy, které propagují třeba ekologicky šetrné výrobky. „Kupte si biorakev! Rozloží se dřív než vy!“ Dál však vyvstávají otázky: Kdo by kromě občanských organizací platil reklamní agentury za to, abychom si nic zbytečného nekupovali? A kdo takové reklamy zveřejní? Jan Stejskal Autor je šéfredaktorem Ekolistu.

Citlivý k logice síly O rok později už mnozí v kruzích Trumanovy administrativy tušili, že „pokus selhává“, a ptali se po příčinách sovětské konfrontační politiky a Stalinových slov o tom, že konflikt mezi velmocemi je nevyhnutelný. Kennan hledal odpověď zejména v „tradičním a instinktivním ruském pocitu ohrožení“. Rozptýlit sovětská podezření by však bylo možné snad jen „předáním našich leteckých a námořních sil Rusku a rezignací naší vlády ve prospěch amerických komunistů“, ovšem „i poté, a nejde zde o nejapný vtip, by Moskva větřila nějakou léčku a nadále by chovala ty nejčernější obavy“. Přestože sovětská vláda byla přesvědčena, jak psal Kennan v únoru 1946 ve svém „dlouhém telegramu“, že s USA není možný permanentní modus vivendi, nebyl nutnou alternativou ozbrojený konflikt. Na rozdíl od hitlerovského Německa nebyl totiž SSSR při svých expanzivních snahách připraven zbytečně riskovat. Naopak, byl „velmi citlivý k logice síly“ a konfrontován s ní byl připraven se stáhnout. Od těchto tezí byl jen krůček k nové politické zásadě, již Kennan – už ve funkci ředitele plánovacího odboru – pod šifrou „X“ formuloval v časopise Foreign Affairs a jež se měla stát doktrínou pro léta studené války: podstatou americké politiky vůči SSSR mělo být „dlouhodobé, trpělivé, ale pevné a ostražité zadržování ruských expanzivních tendencí“, a to „na každém místě, kde se pokusí narušovat zájmy mírového a stabilního světa“. Sovětská moc v sobě nesla zárodky vlastního rozkladu, přičemž USA měly různými způsoby zintenzivnit svůj tlak na sovětskou politiku, a podpořit tak tendence, jejichž výsledkem by byl buď rozpad, či postupné rozmělňování sovětské moci. Kennan se podílel také na přípravě Marshallova plánu. Jednak z taktických důvodů prosadil, aby z nabídky nebyl předem vyloučen Sovětský svaz – jeho předpokládané odmítnutí mělo posloužit jako důkaz, že je to Moskva, kdo si nepřeje spolupráci. A byl to rovněž Kennanův návrh, aby evropští státníci společně rozhodovali o směřování americké pomoci. Posilování evropské spolupráce bylo v té době osou americké politiky vůči starému kontinentu.

Rozdělit Evropu na sféry vlivu – a tento stav udržovat.

FOTO PROFIMEDIA.CZ

Proti vzniku NATO

K

rátce po sobě zemřely dvě legendy americké zahraniční politiky z dob studené války – George Frost Kennan a Paul Nitze. Vystřídali se v čele nově zřízeného, ale o to důležitějšího odboru pro politické plánování Státního departmentu, který předkládal návrhy globální strategie USA. Jakkoli se jejich přístupy k mezinárodním vztahům i doporučení americké vládě diametrálně lišily, lze je svým způsobem označit za spoluarchitekty čtyřicetiletého bipolárního konfliktu. George Kennan však jen po velmi krátkou část své kariéry stál v hlavním proudu americké zahraniční politiky. Zpravidla byl jejím kritikem. Kennan, jenž zemřel 18. března ve věku sto jedna let, měl zvláštní význam i pro Čechy, když z amerického velvyslanectví v Praze popsal marasmus druhé republiky i počátky okupace.

Kritický ke spolupráci s Moskvou Kennan se záhy po studiích na Princetonské univerzitě začal specializovat na Rusko a své diplomatické ostruhy si vydobyl ve 30. letech na amerických zastupitelstvích v Rize a především v Moskvě. Tam získal hluboký odpor ke stalinskému režimu. V letech 1938–44 vystřídal diplomatické posty v Praze, Berlíně, Lisabonu a Londýně. Do Prahy přijel v den mnichovské konference a své analytické depeše o situaci ve druhé republice a v prvních měsících protektorátu později vydal v knize From Prague After Munich: Diplomatic Papers 1938–1940. Počátkem roku 1941, už z berlínské ambasády, nedoporučoval uzná-

ní Benešovy exilové vlády s tím, že český lid by se v případné revoltě semkl za Háchovou vládou v Praze spíše než za nepřítomným londýnským výborem. Za cestu ke stabilizaci střední Evropy navíc považoval její federalizaci, nikoli obnovení Československa pod Benešovou taktovkou. V dalších letech poukazoval na československou závislost na Moskvě. Především však stále upozorňoval na ruské expanzionistické tendence plynoucí z „věkovitého pocitu nejistoty usedlého lidu, obývajícího otevřené roviny v sousedství divokých nomádských národů“. Tento „pud“ nazýval trvalým rysem ruské psychologie a přikládal mu větší význam než marxistické ideologii. Kennan, který se v červenci 1944 vrátil na ambasádu v Moskvě coby velvyslanecký rada, byl kritický k politice Rooseveltovy administrativy usilující o poválečnou spolupráci s Moskvou a odmítal představy mnoha veřejných činitelů, že SSSR se postupně demokratizuje a jeho vládě není důvod nevěřit. Tragický osud varšavského povstání, které Stalin nechal v létě 1944 cíleně vykrvácet, podle něj ukázal, že Sovětský svaz nemůže být spolehlivým spojencem USA. „Vzniká … základní konflikt o Evropu mezi zájmy atlantické námořní mocnosti, která požaduje uchování silného a nezávislého politického života na evropském poloostrově, a zájmy žárlivé euroasijské pozemní mocnosti, která musí za všech okolností usilovat o šíření své moci na západ, a dokud nedosáhne Atlantického oceánu, nenajde místo, na kterém by se mohla ze svého pohledu bezpečně zastavit,“ psal Kennan svému příteli a Rooseveltovu poradci Charlesi Bohlenovi do Jalty na schůzku „velké trojky“ v únoru 1945.

Rok 1947 byl asi vrcholem Kennanovy kariéry. V následujících letech většinu svých představ, které paradoxně směřovaly k „rozmělňování“ jím definované politiky containmentu, neprosadil – ani ideu sjednocení Německa výměnou za stažení okupačních vojsk z jeho území, ani vytvoření sjednocené a samostatné Evropy coby třetí síly nezávislé na USA. Nesouhlasil se vznikem NATO – příliš trvalým legalistickým závazkem, který navíc Moskvu vyprovokuje jen k utužení nadvlády nad východní Evropou. Později brojil proti militarizaci studené války, k níž dal na jaře 1950 podnět v klíčovém strategickém dokumentu NSC-68 právě Paul Nitze. Dvakrát se měl Kennan vrátit na významný diplomatický post: na jaře 1952 se stal velvyslancem v Moskvě, ale po několika měsících byl označen za personu non grata, poté co v jednom rozhovoru přirovnal svůj život v Moskvě ke své krátké internaci v Německu v roce 1942. Také z postu velvyslance v Bělehradě (1961–63) odešel předčasně, když americký Kongres neprodloužil Jugoslávii doložku nejvyšších výhod. Poté se Kennan definitivně stáhl do akademického světa, odkud příležitostně kritizoval americkou politiku – za Vietnam, Kosovo, rozšíření NATO i současnou politiku na Blízkém východě. Skvělý analytik, obdařený vybroušeným literárním stylem, je autorem řady knih zejména o dějinách mezinárodních vztahů a také dvou svazků vynikajících memoárů. Dvakrát obdržel prestižní Pulitzerovu cenu. Jeho smrtí přišel svět o jednoho z vnímavých svědků i výrazných protagonistů uplynulého století. Vít Smetana Autor je historik, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Q

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

CIVILIZACE / INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

19

Nemalujte šifru na zeď Kniha Dana Browna vyprovokovala novou debatu o síle slov

V

katolickém knihkupectví jsme v roce 1992 s kolegy naaranžovali zvláštní výlohu – vyndali jsme knihy a na jejich místo dali otazníky. Do výlohy jsme umístili ceduli: Tuto výlohu jsme připravili s ohledem na požadavky, které kladete jako čtenáři na naše knihkupectví. Reagovali jsme tak na neustálé výtky zákazníků, co ta nebo jiná kniha dělá v knihkupectví, které si říká katolické. Každý měl jiná měřítka a představy. Zjistili jsme nakonec, že by v regálech stěží obstála i Bible. „Nečtěte a nekupujte tu knihu,“ vyzval v polovině března katolické věřící prostřednictvím vysílání Rádia Vatikán janovský arcibiskup kardinál Tarcisio Bertone. Bývalý sekretář Kongregace pro nauky víry varoval před knihou Šifra mistra Leonarda (Da Vinci Code) po diskusi, kterou nad textem uspořádala janovská univerzita. Je prý „plná lží“ a znepokojilo ho velké rozšíření na školách a mezi věřícími, „kteří podléhají obchodní strategii vydavatelů, jež jim sugeruje přesvědčení, že nejsou dospělými křesťany, pokud knihu nečetli“. To byl také důvod, proč si stěžoval na katolická knihkupectví, která knihu od amerického autora bestsellerů Dana Browna propagují a vystavují ve výlohách. Kardinál ji považuje za církvi nepřátelskou a záludnou: „Zajímalo by mě, co by se stalo ve chvíli, kdy by někdo vydal podobnou knihu plnou lží o Buddhovi, Mohamedovi nebo kdyby například vyšla kniha zkreslující historii holocaustu.“

Doporučená ostražitost Kdo knihu přečetl, musel tušit, že se dříve či později někdo z Vatikánu ozve. Proč ale o výrocích kardinála média informovala jako o oficiálním vyhlášení Vatikánu nebo o zákazu knihy Svatým stolcem, se dá vysvětlit snad jen mediální zásadou, že by byl hřích nevyužít ke smeči takovou katolickou přihrávku. Brownovy interpretace některých historických faktů, uměleckých děl nebo církevních dějin jsou v zájmu literární konstrukce napínavosti, a tajemna skutečně subjektivní a pro odborníky nepřijatelné.

Jeho remix několika mystérií pohanského a nábo- lární, což je logicky pro bestseller to pravé. Většina ženského světa není ale žádná vědecká studie. Jde záporných postav jsou ale především fanatici a meo literární bestseller, pracující s napětím, tajem- siášstvím posedlí jedinci. Velká náboženství s nimi stvím a touhou lidí po nejrůznějších konspiračních mají odnepaměti zcela reálné problémy, takže tady teoriích o nadvládě tajných organizací nad lidmi. Je si Brown zase až tak vymýšlet nemusel. Těžko také vlastně spíš příjemným zjištěním, že se v minulos- uvěřit, že by kniha mohla nějak pochroumat věřící. ti k panice náchylná část katolické církve drží ales- Ti, co se nechají, už byli nejspíš nejistí před četbou. poň veřejně v odsuzování této Lze tedy souhlasit s názorem knihy zpátky a její rozumnějDavida Klinghoffera z Natiší část reaguje na omyly a vyonal Review, který v prosinci Remix mystérií pohanského napsal: „Kdybych byl křeskonstruovaná spojení v knize snahou o věcnou polemiku. ťan, myslím, že by pro mne a náboženského světa není bylo trochu znepokojivé, že Například brazilský biskup žádná vědecká studie. někteří jiní křesťané skutečně José Maria Pinheiro prohlásil: chápou tuto knihu jako ohro„Doporučoval bych ostražitost. žení své víry… Kdyby profeNevím, jestli jsou lidé schopni rozlišovat fikci a realitu. Je sionální vychovatelé skutečo tom zapotřebí s mladými hovořit. Nemyslím si ale, ně plnili svůj úkol, každý věřící katolík, který má za že se musí četba zakázat.“ sebou základní školu, by věděl, že Brownova kniha Příkladem zajímavé polemiky je i kniha De-coding je totální lež.“ da Vinci, která se snaží uvést některé pojmy z knihy do Na nevěřící naopak působí kniha často opačně, původních souvislostí a historických rámců. Mediálně než předpokládá janovský kardinál. Po zhltnutí nejvybičované výroky o „církevním zákazu z Vatikánu“ vypo- tlustší knihy svého života se začínají zajímat o věci, vídají tentokrát mnohem spíš o stavu médií než o fanatis- které předtím nechávali bez povšimnutí. Ptají se, mu katolíků. Z druhé strany je ale jasné, proč má v sou- zajímají se o architekturu, zlatý řez, nicejský koncil, časné společnosti katolická církev a priori tak špatnou někteří dokonce poprvé v životě otevřeli Bibli. Těžpověst. Mnohem častěji za ni veřejně mluví ti neúprosně ko z nich asi budou předpisové ovečky, ale ochota konzervativní. Přesně to vyjádřila jedna z postav silného mluvit o přečteném se u mnohých objevila. Jak se španělského filmu o euthanasii Hlas moře: „Nevím, co po křesťanství pokoušelo vytlačit předkřesťanské víry? nás chcete, ale vím, že máte zbytečně moc řečí.“ Proč je tak silně patriarchální? Proč některé knihy Za zamyšlení stojí i naše zkušenost z podobných do Bible patří a jiné ne? Jaký je rozdíl mezi světským kauz jiných náboženství. Kdo se to vždycky ozývá politikařením a církevním vedením Duchem svajako zachránce víry, ať už se jmenuje islám nebo tře- tým? Navazuje křesťanství spíš na pohanství, nebo ba judaismus? Co si o takových lidech myslíme? na judaismus? „Je skutečně nepopiratelné, že miliony lidí, kteří by asi nikdy neuvažovali o náročnějších náboženských, historických a spirituálních otázkách Semena zkoumání byla zaseta nahozených v románu ‚Šifra Mistra Leonarda‘, se Dan Brown napsal knihu. Mnohé je na ní sporné, nyní díky jeho neuvěřitelné popularitě těmito zálemnohé obdivuhodné. Hlavně je to ale kniha napsa- žitostmi zabývají,“ píše ve svém jinak ke knize kriticná lidově a zručně. Brown v ní určitě nepíše zápor- kém článku John Jalsevac z LifeSite News a dodává: ně o křesťanství. To, že používá některá proticírkev- „Semena zkoumání byla zaseta. Místo umrtvující ní klišé, je v dnešním postmoderním světě popu- apatie je tu nyní aspoň rostoucí zájem o tuto tema-

tiku; a ryzí zvídavost je setba, která – je-li zalévána – může vyrůst ve strom pravdivého poznání.“ Neměl by být tedy nakonec i kardinál rád? Kdepak. V době, kdy má církev stále menší schopnost komunikovat s lidmi o tématech, která je zajímají, je taková věroučná nekázeň nevítanou komplikací. Praktikuje se zásada, že čím míň lidského pustíme do božského, tím déle nám božské vydrží pohromadě.

Brown za výlohou Proč se vlastně janovský arcibiskup ozval se svými výtkami až teď? Bůh ví. Možná knihu zrovna dočetl – kdo by taky měl ve Vatikánu mezi hromadou ostatních lejster čas na bestsellery. Možná, že ho poděsily skutečně nevídané prodeje – 25 milionů za dva roky není žádná legrace. Možná se skutečně jako odborník na katolickou doktrínu upřímně zhrozil, jak málo stačí k tomu, aby se svět nadchnul pro takovou nehoráznost. Podle agentur patří Bertone ke kandidátům na papežský post. Těžko zcela vyloučit, že na sebe chtěl i z tohoto důvodu upozornit. To, že by jeho reakce měla za cíl zvýšit prodej knihy nebo že by dokonce něco věděl o Svatém Grálu a mátl stopy, se dá vyloučit téměř jistě. V Česku se zatím o kardinálském zdviženém prstu jen píše. Žádná církevní prohlášení a zákazy se naštěstí nekonají. V pražském katolickém knihkupectví U sv. Jindřicha mají knihu dál v prodeji i za výlohou, stejně jako Brownovu knihu Andělé a démoni, která popisuje tím samým schématem jiný příběh: v Římě hrozí výbuchem antihmota, konkláve volí nového papeže, čtyři nejvážnější kandidáti jsou uneseni a postupně brutálně zavražděni, ve hře je sekta Iluminátů, ukáže se, že papež neumřel přirozenou smrtí, ale byl otráven… a tak dál a tak dál. Jak asi zapůsobí na pana kardinála tato četba? Dobře mu radím, aby tu knihu nekupoval a nečetl – číst dva Browny za sebou je vážně nuda. Tomáš Weiss Autor je bývalý vedoucí katolického knihkupectví. Q

20

DISKUSE

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Maschadov byl osobnost Dosažení míru v Čečensku by už ale příliš nepomohl

V

elmi si vážím osobních kvalit Jaromíra Štětiny a jeho odvážné novinářské práce v devadesátých letech v Čečensku. To, co on a Petra Procházková v druhé polovině devadesátých let dokázali – s minimem prostředků odvést prvotřídní reportérskou práci v terénu –, zůstává myslím v českém prostředí stále nedoceněno. O to víc mne ale mrzí, že s odstupem let a díky tomu, že je Jaromír Štětina dění na severním Kavkaze vzdálený, kvalita jeho článků o Čečensku klesá. Důkazem je i portrét Aslana Maschadova uveřejněný v posledním čísle Respektu. Článek je zajímavý, protože odráží spoustu osobních vzpomínek na bývalého čečenského prezidenta. Vyzdvihuje také spoustu nesporných Maschadovových kladů. Jako vyvážené zhodnocení kariéry bývalého čečenského prezidenta ale selhává – chybí v něm několik důležitých skutečností, které by tragičnost této postavy vykreslily v plné síle.

Černobílé vidění Spíše jako zajímavý detail mi přijde konstatování v úvodu článku, že díky své kariéře sovětského důstojníka měl Maschadov schopnost pragmatismu, umírněnosti a sebereflexe. Pro dosavadní černobílou diskusi o problémech Čečenska je takové uvažování příznačné: Maschadovova služba v sovětské armádě spojená s pobytem v Maďarsku a Litvě je u něj i přes lítost nad potlačováním litevské revoluce v roce 1991 vlastně přednost. U jeho protivníků, zejména ruského prezidenta Vladimira Putina, který sloužil v sovětských tajných službách, je naopak přítěží. Hlubší diskuse o tomto zjednodušeném zacházení s minulostí je přitom v kontextu čečenského problému víc než důležitá. Pouze v ní totiž člověk za plochým obrazem nenávistných rusko-čečenských půtek z devadesátých let zahlédne na obou stranách sovětské lidi, zaskočené a zmatené vývojem novodobého Ruska, kteří se snaží jeho problémy řešit sovětskými metodami síly a černobílého vidění (dobří Čečenci versus zlí Rusové a naopak). V tom, jak tyto jednoduché šablony na válečném poli nefungují, je největší paradox a bizarnost celého rusko-čečenského konfliktu. A je škoda, že tuto skutečnost Maschadovův portrét pomíjí.

DOPISY Nevarovali nás a mlčeli Děkuji za otištění článku Miroslava Šuty Zpomalovače myšlení (Respekt č. 9/2005), který mne velice zaujal hlavně s ohledem na „otrávení“ české populace polychlorovanými bifenyly (PCB), za které nese zodpovědnost vláda KSČ, která dlouhá léta odmítla v Československu zastavit výrobu a používání PCB, přestože už byla dobře známa jejich nebezpečnost a „zlí kapitalisté“ zakázali PCB o mnoho let dříve. To je také příčinou toho, že lidé a příroda jsou dnes v Česku a na Slovensku otrávení PCB více než Západoevropané a tamní příroda. Na internetu jsem našel výsledky studie Greenpeace, která porovnávala množství PCB v másle ve více než 20 zemích světa, a Česko v ní dopadlo hodně mizerně. Vzpomínám si i na nedávnou billboardovou kampaň Ligy proti rakovině, která varovala, že Češi jsou mistry světa v počtu onemocnění rakovinou tlustého střeva. Pokud vím, PCB mají schopnost vyvolávat rakovinu. Není tedy jednou z příčin našeho přebornictví ve výskytu rakoviny tlustého střeva bezohlednost komunistických papalášů, kteří si mlčení většiny „kupovali“ hojností laciného bůčku otráveného PCB? Máslo na hlavě a PCB v krvi ale mají i českoslovenští hygienici a toxikologové, kteří o vážnosti situace určitě museli vědět, ale nevarovali nás a mlčeli. Petr Svoboda, Plzeň

Hlubinná psychologie není psychoanalýza V nedávném čísle vašeho periodika (Respekt č. 9/2005) vyšla recenze na mou knihu Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu z pera Viktora Šlajchrta. Autor sice mou knihu hodnotí veskrze kladně, ale ve svém textu uvádí několik chybných tvrzení. Píše, že jsem ve své knize zcela opomenula zmínit Manifest moderny (1895), první deklaraci českých intelektuálů, kteří ve svém prohlášení žádali „i pro

Daleko podstatnější je ale fakt, že portrét vynechává slabá místa politické kariéry Aslana Maschadova v devadesátých letech. Bývalý čečenský prezident byl zcela jistě sympatickým člověkem, umírněným pragmatikem, a přestože byl hlavně nadaný voják, měl možná schopnost obratného vyjednávání. Jako politik ale v konečném důsledku selhal. V Čečensku roku 1997, kdy se stal prvním a posledním legálně zvoleným čečenským prezidentem, byl politický prostor zúžený na minimum. V zemi zničené dvouletou krvavou válkou a hospodářsky izolované velkým sousedem Ruskem nebylo příliš prostoru na politické finesy. Ne všechno se ale dá svést na Rusko a nezájem Západu. Před Maschadovem stál po jeho zvolení prezidentem klíčový domácí úkol: zvládnout radikální křídlo čečenského odporu, vedené emírem Chattábem a polním velitelem Šamilem Basajevem. Tato část čečenských bojovníků čím dál více inklinovala k radikálním odnožím islámu a pomalu, ale jistě propojovala část čečenského odporu s mezinárodními sítěmi teroristů. Bývalý čečenský prezident propásl v letech 1997–99 vhodný moment k zastavení a omezení vlivu této početně malé, ale finančně silné skupiny. Od té doby hrál v souboji s domácími radikály vždy druhé housle. Pod jejich tlakem v roce 1999 rozpustil tentýž parlament, který o dva roky předtím legitimoval jeho zvolení prezidentem. Ústavu země nahradil islámský zákon šaría, zavádějící v Čečensku po vzoru Súdánu veřejné popravy a usekávání končetin. Maschadov sice vyjádřil osobní odpor k těmto krokům, nesl ale za ně svou část politické odpovědnosti. Stejně tak nedokázal v létě 1999 zastavit Šamila Basajeva, označovaného Rusy za mezinárodně hledaného teroristu, v jeho výpadu do Dagestánu, který de facto odstartoval druhou čečenskou válku. Na žádost ruské vlády, aby jí Šamila Basajeva vydal, zavřel výcvikové tábory islamistických radikálů na čečenském území a veřejně se distancoval od terorismu (v zásadě tatáž tři ultimáta, která dal o něco později americký prezident George W. Bush afghánskému Tálibánu), odpověděl mlčením. Ambivalent-

ní vztah k domácím radikálům si Maschadov zachoval i nadále, což snížilo jeho politický kredit na naprosté minimum. Ještě v létě roku 2002 Maschadov tvrdil, že má celý čečenský odpor pod kontrolou. O pár měsíců později napadlo čečenské teroristické komando moskevské divadlo Dubrovka, a jakkoli se Maschadov od této krvavé akce distancoval, ulpěl na něm stín dalšího politického selhání. Právě kvůli výše zmíněné ztrátě politického kreditu je sporný i poslední bod Maschadovova portrétu z pera Jaromíra Štětiny. Ten označuje bývalého čečenského prezidenta za člověka, který mohl přinést Čečensku mír tím, že byl do poslední chvíle otevřen politickým jednáním s ruskou stranou. Maschadov skutečně v letech 1999–2005 vyzýval k politickým jednáním o čečenském problému a nabízel se jako zprostředkovatel kompromisu mezi Moskvou a Grozným. Tímto svým jednáním se stal trnem v oku Kremlu, který tím ztrácel politickou oporu pro nové čečenské vlády, najmenované po vojenském obsazení této republiky v roce 2000. Stejně tak Maschadov vadil i radikálnímu křídlu čečenského odporu, které o žádný smír s Kremlem nestálo. Smutnou skutečností ale zůstává, že mírová jednání Moskvy s Maschadovem by na současné dění v Čečensku, kterému z čečenské strany dominují právě radikálové vedení Šamilem Basajevem, neměla podstatnější vliv.

ženy přístup do kulturního a sociálního života“. Školometštějšímu pozorovateli by se prý právě tento akt mohl pro téma mé knihy po právu zdát zakladatelský. Manifest moderny samozřejmě ve své knize uvádím, a to včetně citované deklarace. Pan Šlajchrt ji může najít na s. 85. Čtvrtou kapitolu knihy, kterou jsem věnovala životu a dílu české surrealistické umělkyně Toyen, pak recenzent považuje za méně přesvědčivou než ostatní části textu. V tom samozřejmě nemohu nikterak polemizovat. Musím se však ohradit proti jeho tvrzení, že zde přecházím „od genderových vzorců na ošemetnější pole uměnovědy a hlubinné psychologie“. S hlubinnou psychologií nejenže ve své knize nepracuji, ale ani ji nezmiňuji. V souvislosti s výkladem mnohostranného díla jedné z mála ženských osobností na české meziválečné umělecké scéně jsem se však nechala inspirovat psychoanalytickou metodou a ikonografií. Pokud je mi známo, Jungova hlubinná psychologie české surrealisty příliš nezajímala (výjimkou byl Josef Šíma, jenž ale nebyl členem surrealistické skupiny), zatímco k freudovské psychoanalýze se výslovně hlásili.

výročí narození francouzského filozofa a publicisty Raymonda Arona, které připadlo na čtrnáctého března. Raymond Aron (1905–1983) byl nepochybně ve 40.–80. letech uplynulého století nejvýznamnějším francouzským představitelem politického liberalismu v linii francouzské liberální politické filozofie, k níž náleželi třeba Montesquieu, Tocqueville či před druhou světovou válkou, jíž se naštěstí nedožil, Élie Halévy. Něco málo z Aronova rozsáhlého díla zná i česká veřejnost, nikoli však zdaleka vše. Ví o jeho nekompromisním odporu proti totalitarismu (proti nacismu a fašismu za války, proti komunismu v dlouhém údobí studené války), snad si uvědomuje, jakým byl věcným a nedogmatickým kritikem všech ideologických přeludů. Jistě o něm ví, v právě uvedené souvislosti, že byl kritikem Jeana-Paula Sartra, nedoceňuje však skutečnost, že byl rovněž jeho přítelem, že s ním a s dalším spolužákem ze studií Paulem Nizanem (1905– 1940) sdílel mnohem více, než jen několik let společných studií. Aron stál s Albertem Camusem u začátků revue Les Temps Modernes, založené právě Sartrem a Simonou de Beauvoirovou. Po desítiletí komentoval jako pronikavý analytik dění doby ve Francii a ve světě v deníku Le Figaro a jinde, vždy důsledně v duchu obhajoby svobody a kritického myšlení, v tomto duchu také založil kulturně politickou revue Le Commentaire. Byl však především filozofem dějin a sociologem v duchu novokantovské a weberovské tradice. Jako sociolog zkoumal bez iluzí proměny své doby a jako filozof a historik jak reálné historické dění, tak předpoklady determinující naše poznání historie. Dílo Raymonda Arona a jeho osobnost stojí tedy za to trvale poznávat – nejen u příležitosti stého výročí jeho narození.

Martina Pachmanová, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

Prezident není „my“ Václav Klaus je prezidentem České republiky, a je tedy prezidentem všech občanů, což ostatně při svém zvolení slíbil a zdůraznil. Ve svých názorech na EU hlásá myšlenky, které nesdílí většina občanů. Podle posledního výzkumu je 56 % občanů pro přijetí ústavy EU, prezident nikoli. Podle Respektu č. 12 prezident prohlásil, že Unie nám připomíná RVHP. Ze slova „nám“ vyplývá, že tento názor nemá jen prezident, ale většina občanů, což není prokázáno. Tvrzení, že EU je strukturálně velmi podobná RVHP, by bylo třeba podrobně vysvětlit. Ivo Syrový, Praha

Zapomněli jste na Arona Udivilo mne, že týdeník Respekt ve svém jedenáctém čísle nevěnoval ani řádek vzpomínce na sté

Bez reálného vlivu Mé poznámky k portrétu Aslana Maschadova nemají být v žádném případě diskvalifikací osoby bývalého čečenského prezidenta. Maschadov byl v devadesátých letech sympatickým symbolem čečenského odporu proti barbarství ruské armády i svodům radikálního islámu. Jeho tragédií ale zůstává, že se kvůli svým chybným politickým krokům nestal více než symbolem, který ztratil na situaci v zemi reálný vliv. Pouze v tomto kontextu je možné hledat pravdu o jeho kladech i záporech. Josef Pazderka Autor je novinář, v Čečensku pracoval jako humanitární pracovník v letech 2000–2002.

Q

Petr Horák, [email protected]

Oprava V minulém čísle jsme v článku Česká sídliště mají naději uvedli: „Opravilo se zhruba deset procent z více než milionu zdejších paneláků.“ Bylo samozřejmě míněno „milion panelových bytů“. Za chybu se omlouváme.

KULTURA

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

21

Jules Verne by se divil Svět si připomíná sto let od smrti nejslavnějšího technooptimisty

S

té výročí úmrtí bývá u spisovatelů příležitostí křísit je z polovičního zapomnění, v němž poklidně dlí kdesi v učebnicích. U Julese Vernea, jehož světová literatura přijala sice pozdě, ale přece mezi své hýčkané velikány, nic podobného není potřeba. I sto let po smrti a 178 let po narození je stále vydáván, čten a milován.

Romantik k pohledání Zajímavé ale je, že si Vernea dnes vážíme vlastně výhradně pro onu dobrodružnou, a tedy konzumní stránku jeho díla – pro neobyčejný klukovský šmak jeho podivuhodných cest, kde se mísí poetika objevitelských dob s přísnou strukturou popularizačně vědeckých článků. Málo si už připomínáme nebo hodnotíme jeho světonázor: nadšenecký vztah k vědě a technice a jednoznačně pozitivní hodnocení jejich přínosu pro lidstvo. Soudobá společnost od tohoto postoje poodešla, a leckdy i dost daleko, takže jí vlastně ani nezbývá než pochutnávat si na Verneovi jako na autorovi klukovsky dobrodružném. Na jeho technooptimismus shlíží s laskavou skepsí, protože ona sama, jakkoli je technologiemi prolezlá skrz naskrz, je vlastně poněkud technofobní. Dospěla k názoru, že před každým dalším krokem je nyní potřeba opatrně zkoumat, kam šlápneme, než nám na hlavu spadne další yperit či jaderná zbraň. Tak se nevyhnutelně stalo, že z klasika vnímáme spíše děj, styl a poetiku, ale jeho myšlenkový postoj je nám poněkud vzdálen. Přitom Jules Verne rozhodně nebyl typický příslušník technické inteligence, naopak, vzděláním i původem patřil jednoznačně mezi humanitně orientované vzdělance. V jeho rodině v Nantes se dědilo z otce na syna advokátské povolání, takže práva studoval i Jules. Jeho mladistvé kulturní zájmy by

Pára Dneska je pára zkrátka na pořadu dne. Pohání vše, leč… bude k užitku, či škodě? Kdo kolem světa cestuje, ten pospíchá jak zloděj Ani na malou chvilku v klidu nesedne. Jak ptáci létáme teď po souši i vodě Bez obav, kam nás vedou cesty nezbedné. S den krátkou poutí slunce v dojemné až shodě Chcem u cíle být nejhůř v poledne. Má to i svoje světlé stránky, nemysli si: Ač války stroj žne hrdiny, co chrabře kdysi Čelili smrti s její černou károu, Nepřítel ať si třeba pukne vzteky My nahradíme použité reky: Budeme dělat děti plnou parou!

Pořád ještě jezdíte na ropu? Myslel jsem, že máte na víc.

se daly nacpat do velikého lodního kufru s nápisem romantismus. Četl a miloval Waltera Scotta, Victora Huga, napodoboval básníky Vignyho a Musseta, Chateaubriand byl jeho vzdáleným příbuzným. A toužil se stát dramatikem. V roce 1852 dostal místo tajemníka Lyrického divadla v Nantes, pro ně pak napsal mnoho operet a divadelních her. Teprve několik osudových setkání jej navedlo na dráhu beletristického popularizátora vědy, jež mu přinesla tak ohromné úspěchy. Tím nejdůležitějším zlomem byl rok 1862, kdy Alexander Dumas doporučil Verneovy texty pozornosti významného nakladatele Hetzela a ten si ze štůsku rukopisů mladého autora vybral jediný – Pět neděl v balóně. Po fenomenálních úspěších „podivuhodných cest“ už přirozeně nebylo cesty zpátky: čtenáři žádali dobrodružství a Verne podepsal s nakladatelem smlouvu na dvě knihy ročně. Přesto si dál psal pro sebe básně, jež byly vydány z pozůstalosti až neuvěřitelných 84 let po jeho smrti, v roce 1989. (Jejich spíš humanitní než technofilní orientaci přibližuje sonet Pára z roku 1847.)

Pro trochu kukuřice Nicméně jinak (nepočítáme-li několik pozdních sociálně-kritických děl) zůstal Verne po zbytek

Febiofest se vypravil na Kavkaz

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

života tím nejčiřejším hlasatelem víry ve vědecký a technologický pokrok, jakého si dodnes dokážeme představit. A ačkoli si mnoho lidí myslí pravý opak, k Verneovi se moc nehodí slovo „vizionář“. Samozřejmě se mu podařila řada brilantních prognóz, ale vše, co psal, bylo přísně založeno na vědeckém fundamentu, jaký si mohl kdokoli najít v běžně dostupných žurnálech té doby. Verne se nepouštěl do žádných závratných anticipací: když opustil balóny a vzducholodě a začal propagovat letouny těžší než vzduch, mohli jste se vsadit, že předtím už v tomto duchu vyšla spousta odborných článků. Oblíbenou kratochvílí u velkých autorů fantastiky je domýšlet se, co by je překvapilo na dnešním světě. Nuže, Verne by se bezpochyby divil rozvoji počítačů (s ním však i mnozí mladší autoři sci-fi, počítače překvapily kdekoho), ale také by se asi zmateně rozhlížel po obloze a hledal osobní leteckou přepravu, k níž jaksi nedošlo. Přitom v jeho době všichni počítali s tím, že v budoucnu bude každý mít kromě auta v garáži ještě nějaké roztomilé udělátko na střeše, v němž bude létat do práce či na dovolenou. Rovněž by asi Vernea překvapilo, že jsme po době uhelné vešli do doby ropné a stále v ní vězíme. Ve slavné pasáži v románu Tajuplný ostrov nám inženýr Cyrus Smith líčí, co bude, až dojde uhlí. „Voda bude uhlím budoucnosti,“ praví prorocky,

rou nikdy nikdo nezmapoval. Kopie jejích filmů jsou rozesety po evropských kulturních institucích, v Tbilisi i u režisérů doma. Většina negativů navíc vzala za své při požáru tbiliské filmotéky letos v lednu. Pražská přehlídka je ojedinělá na světě.

Cesta do chaosu

Ozdobou letošního festivalu bude cyklus hraných filmů z Gruzie a Ázerbájdžánu. Tvůrčí energie a peníze jdou málokde na světě ruku v ruce. Umění nevynáší, a už vůbec ne v zemích, kterými přešla válka, revoluce či diktatura. Přesně tak je na tom kavkazská oblast zahrnující Gruzii, Ázerbájdžán a Arménii. Uměním tu nikdo nepohrdá, chápe se jako poslání a způsob, jak si zachovat národní i osobní identitu, a zdejší filmaři jsou kultivovaní profesionálové, kteří mají co říci. Jenže celý region dnes doutná napětím a živoří v bídě. I prozápadní Gruzie, která má slušnou šanci nabrat dech, se nachází v zoufalém stavu. Nezaměstnanost dosahuje šedesáti procent, infrastruktura je zpustlá a korupce nezvladatelná. Přitom Gruzie byla od šedesátých let malou filmovou velmocí. Diváci i světová kritika oceňovali na filmech režisérů Šengelaia, Danelii, Abuladzeho vitální spojení politiky, poezie a originální výtvarné koncepce. Po pádu Sovětského svazu se ale studiový systém zhroutil a v diaspoře se gruzínským klasikům tolik nedaří.

V devadesátých letech se naštěstí v regionu probudila nová generace režisérů schopných pracovat v polních podmínkách. Jsou úplně jiní než ti ze sovětské éry. Jejich Kavkaz, to není sladká Gruzie vína, sborových zpěvů a výšivek. Jsou to obrazy rozvráceného a chaotického života v setrvalé válečné hrozbě. Režiséři v nich hledají odpověď na znepokojivé otázky: Jak se může stát, že moderní člověk dobrovolně střílí ze samopalu po svých bližních? Kdo to zavinil a proč? A jaký význam pro život a přežití má kulturní tradice? Osm snímků na letošním Febiofestu vzniklo v Gruzii a Ázerbájdžánu v letech 1991–2002. Všichni jejich autoři se museli vyrovnat s traumatem války v Karabachu nebo v Abcházii. Někteří sami bojovali a zabíjeli, jiní raději odešli ze země. Postmoderní vidění světa si k nim nenašlo cestu, protože strach a násilí pro ně nejsou noční můrou, ale každodenní skutečností. Je to filmová škola, kte-

Na počátku všeho stál absolventský film Levana Ghlontiho Den z roku 1990. Jednoduchý příběh o obyčejném prázdném dnu mladého intelektuála, kterého nikdo nepotřebuje a který nedokáže ani snít nebo milovat. Útržky rozhovorů, rozbité město, kavárny, pár známých. Styl, který používala ve svých počátcích česká nová vlna. Jenže ve vzduchu visí válečná hrozba, jíž si nejspíš nebyl vědom ani sám Glonti. O rok později vzniká fascinující výtvarná groteska Aleka Zabadzeho Noční tanec, absurdní obraz maloměstské ocelárny. Vietnamští dělníci, zkorumpovaná policie, tragikomické duo dělníků – všechno, co občané té doby vídali denně, jenže najednou to nedává žádný smysl, jako by se všechno nacházelo v bodě epochálního zlomu. V roce 1992 natáčí Levan Zakhareišvili velkolepý snímek Oni, filmový román o chlapci zavlečeném v Tbilisi sedmdesátých let do drogového byznysu. Film graduje od komorního příběhu až k hollywood-skému akčnímu stylu a zavádí nás do autentického prostředí sibiřských lágrů a taškentské mafie. Zakhareišvili výborně ukazuje podhoubí kavkazské společnosti, kde bývalá sovětská „věrchuška“ pevně prorůstá se zločineckou mafií. Po úspěchu snímku Oni šel Zakhareišvili jako tisíce

netuše, jak se to povleče. Voda, tedy vodík vzniklý jejím rozkladem, se teprve nyní jako náhrada za ropu matně rýsuje na horizontu civilizace. A prosazuje se s mučivou pomalostí, jež je tím absurdnější, čím více potíží se od ropné závislosti odvíjí. Nejvíce ze všeho by však byl technooptimista Verne zaskočen tím, jak naší civilizaci ve vztahu k vědeckému rozvoji prapodivně došla odvaha. Jak cudně přešlapujeme před rozlehlými obzory vědy, tlučeme do kdejakého stonku geneticky upravené kukuřice. Jaké nás najednou zachvátily mravní zábrany před novými medicínskými objevy typu klonování – jako bychom Bohu nelezli do zelí už stovky a tisíce let. Jak trneme strachem před myšlenkou, že bychom technologické adaptace, jimiž zahlcujeme vnější svět, obrátili také do vlastního těla a mozku. Jak nás jeden karambol odradí od cest do vesmíru, ačkoli ve svých autech a tancích nejsme na Zemi o moc bezpečnější. Nikdo netvrdí, že je třeba znovu, jako za dob raných, zavřít oči a vrhnout se do víru pokroku bez přemýšlení. Doba je zralá k opatrnějšímu a rozvážnějšímu postupu. Jenže nepřehnali jsme to trošku? Jules Verne by nám to možná mohl znovu vysvětlit. Richard Podaný Autor je překladatel a knižní redaktor.

Q

dalších intelektuálů bojovat za územní celistvost do Abcházie. V předvečer války vzniká existencialisticky laděná analýza mysli narušené válkou, film Datha Cincadzeho Do krajnosti (1992). Cincadzův hrdina těžce nese rostoucí válečné napětí a hysterii mužů odhodlaných padnout za vlast. Nemá nejmenší pochyby o tom, že je jiný. A přece postupně sklouzne do duševního stavu, v němž je každý z nás schopen zabíjet. V témž roce natáčí Micheil Kalatozišvili snímek Milovaný. Jeho předlohou je povídka Prospera Mérimée Matteo Falcone, přenesená do Gruzie roku 1918, kdy byla pokojná patriarchální společnost konfrontována s revolučním vražděním. Tvrdý, ale překrásný snímek nastoluje názor, že důležité není fyzicky přežít, ale uchránit před zneuctěním to nejdražší. Paradokumentární metodou vznikl válečný snímek Georgiho Chaindravy Hřbitov snů, kronika abcházské války, do níž odcházeli zbytečně zemřít netrénovaní civilisté. Chaindrava je dnes gruzínským vládním zmocněncem pro regionální konflikty. V posledním roce dokončovalo pražské studio Barrandov v zakázce dva gruzínské filmy: Karabach, o dvou mužích, kteří zabloudili uprostřed válečného konfliktu, a strhující portrét současného kavkazského města Tbilisi, Tbilisi od Levana Zakareišviliho (letos bude uveden v Cannes). Oba filmy vznikaly dlouhých osm let. Otázka je, zda jsou to ojedinělá vítězství, anebo blýskání na lepší kulturní časy v kavkazském regionu. Tereza Brdečková Autorka je dramaturgyní Febiofestu.

Q

22

KULTURA

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

Zázrak ve stínu Miloševiče Režisér Emir Kusturica rozjíždí další balkánskou show

Emir Kusturica: v Bělehradě to roztočíme.

J

en málo současných umělců je předmětem tak rozporuplných mýtů jako Emir Kusturica (1954). V našem prostředí se uchytily spíše ty pozitivní: vnímáme jej jako zázračné dítě jugoslávského filmu, každý nový film klubové publikum očekává s napětím a nejinak tomu bude i v případě autorova nejnovějšího snímku Život je zázrak. Není ovšem od věci si připomenout, že příběh Emira Kusturici má i odvrácenou stranu.

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Svět pro všechny Kusturicovy mezinárodně oceňované filmy mají k úspěchu všechny předpoklady. Jsou přístupné širokému publiku – svým propojením historických událostí a osudů obyčejných lidí, stejně jako dokonalé rovnováhy dětského a dospělého světa, jež vytváří určitý kontinuální obraz lidského osudu. Kusturicův svět zaplňuje široké sociální spektrum postav, zvířata, politické konotace různých

Vítejte ve zvukové lázni Český rozhlas zavádí technickou novinku, která milovníkům hudby dokáže proměnit obývací pokoj v chrám. Pozastavujeme se dnes nad tím, jak posloucháme hudbu? Příliš ne. Přesto hudební poslech prochází bouřlivým vývojem a na dveře klepou radikální změny. Připomíná to veřejná akce, jež tuto středu proběhne v Českém rozhlase. V poslechové místnosti na Národní třídě zazní několik ukázek z právě vydaného zvukového DVD, které je natočeno „multikanálově“. Jedná se o vůbec první nahrávku tohoto typu u nás: zvuk Bachových chorálů, Janáčkovy Sinfonietty nebo moderní elektronické kompozice nepůjde z tradičních dvou kanálů, ale hned ze šesti. Jinými slovy: místo toho, aby reproduktory tvořily čelní stěnu obvyklého sterea, bude jimi posluchač obklopen, aby se mohl ve zvuku náležitě vykoupat. Prostorový zvuk dnes samozřejmě není žádnou novinkou. Pokud pomineme renesanční chrámy s několika sbory na různých místech, moderní skladatelé s ním běžně experimentují již přes

padesát let. Mnozí konzumenti jistě pamatují na takzvané „kvadro“ (čtyři kanály místo dvou), které bylo populární v sedmdesátých letech. Ve stejné době se stal „surround“ normou v západních kinech. A konec konců, ve stejně vysoké kvalitě, kterou teď u nás zavádí průkopnická nahrávka z Českého rozhlasu, byl natočen zvuk k Jurskému parku již před dvanácti lety, aby si diváci mohli užít dupání dinosaurů hned za zády. První český pokus však přece jen upozorňuje na něco zásadně nového. Rozhlas se totiž připravuje na digitalizaci, která mu umožní v šesti kanálech přímo vysílat. Není zatím jasné, kdy k tomu dojde, protože chybí patřičná legislativa, ale vydané DVD je první praktickou vlaštovkou. Nutně samozřejmě vyvstane otázka, jak vlastně něco takového budeme doma poslouchat, když běžné soustavy umožňují jen stereo. Posun k šestikanálové zvukové koupeli by nám mělo umožnit

epoch, morálka i bezcharakternost. Autor všechno důsledně staví vedle sebe, jako by vytvářel celistvý obraz společnosti a zároveň jej hned znevažoval surreálnými motivy i všudypřítomným humorem. Spontánní proud různých emocionálních situací a energická smršť, kterou Kusturica dokáže rozpoutat, divákům předvádí jakoby komplexní obraz jiného, jižanského způsobu života. Podle slovinského autora Slavoje Žižka právě odtud pramení fascinace autorovým dílem v zahraničí. Západ v něm vidí přesně to, co vidět chce – cyklus sice nepochopitelných, zato „opravdových“ vášní Balkánu v kontrastu k vlastnímu vyhaslému a nezáživnému způsobu života. Kusturica patří k tzv. pražské škole, silné generaci jugoslávských režisérů, kteří v 70. letech absolvovali FAMU. Celou skupinu charakterizoval příklon k větší diváckosti a kompromisně kritický pohled na jugoslávskou realitu. V tomto duchu natočil počátkem 80. let Emir Kusturica svůj debut Vzpomínáš na Dolly Bell? i následující snímek Otec na služební cestě (1985). V rámci jedné rodiny, v níž najdeme oběti i viníky, tady mistrovsky ukázal komunistickou manipulaci s životy lidí. V následujících filmech se pak přiklonil k surreálnějším a lyričtějším způsobům vyprávění a k politice se vrátil až svým nejslavnějším snímkem Underground (1995). Právě kolem něj se láme Kusturicův mýtus.

prosrbsky, kritici jako francouzský filosof Alain Finkielkraut z příznivců ostatních národů. Jenže tím se reflexe filmu dostala na pole zvláštní rétoriky této války. Na pole iracionálních národních stereotypů a neustálého negativního vymezování se vůči druhému: ten je takový a takový, a proto s ním nemůžeme být v jednom státě. Kusturicův případ docela výmluvně vypovídá o povaze této války, válce mediálně vyrobených emocí, rétorických přestřelkách v médiích, které přehlušovaly skutečnou nesmyslnou válku a skutečné mrtvé. Mediální humbuk, v němž válka začala a celou dobu v něm nacházela svoje ospravedlnění a různé interpretace, ale ne smysl (tento způsob referování přejala nešťastně i západní média), byl jejím motorem i zpětným odrazem. Výslovná prosrbská propaganda přitom ve filmu není, národní mýtus bláznivých, ale šarmantních Srbů, kteří stejně šarmantně občas někoho zabijí, dokáže Kusturica sám tvrdě zesměšnit. Underground je obecnou alegorií. Poukazuje na mocenskou a ideologickou manipulaci jugoslávské historie a životů lidí, zmatení z vlastní minulosti, z níž není možné se poučit. Cyklus lidských vášní a násilí jako by byl osudovým kruhem, jejž není možné rozetnout, jen naplnit. Tenhle nezvratitelný fatalismus, v němž za válku nemá nikdo odpovědnost, může samozřejmě leckomu připadat záludnější než jednostranná propaganda.

Sbohem, Sarajevo

Logika války

Emir Kusturica, původem bosenský Muslim z mnohonárodnostního Sarajeva, se vždy považoval za Jugoslávce. V blízké koexistenci několika kultur spatřoval osobitost své země, její rozpad mu působil bolest a nedovedl jej pochopit. Bohužel být nestranným Jugoslávcem nebylo postupem času v samotné zemi možné, protože jugoslávství coby ideologie násilného zachování jednotného státu se stalo jednou z karet v Miloševičově hře. Kusturica jako by si to neuvědomil. Přesídlil do Bělehradu a tady natočil Underground, navíc s částečnou podporou srbské státní televize – hlavního prostředníka Miloševičovy ideologie. Jeho občanská role se v té době jeví mimořádně sporně. Prohlašoval se za Jugoslávce, aniž by se dokázal s úctou vyjádřit o druhých, často v médiích zkratkovitě urážel Slovince a Chorvaty. Miloševičovu politiku nikdy veřejně neodsoudil, jen obecně mluvil o společné vině všech. Bývalí přátelé ze Sarajeva mu dodnes nemohou přijít na jméno. Od uvedení Undergroundu tak neutichá diskuse nad tím, do jaké míry jsou vlastně Kusturicovy filmy skrytou propagandou. Je možné, aby si umělec beroucí od režimu peníze uchoval ve svém díle nezávislost? Kritika se zaměřila především na to, jak jsou ve filmech vylíčeni Srbové, a rozdělila se na dvě nesmiřitelné strany: obhájci jako třeba rakouský dramatik Peter Handke se rekrutují z řad intelektuálů orientovaných spíše

Argumentace kolem Kusturicova postoje smaže čas, je výmluvné, že v Americe během uvedení Undergroundu už nikdo nechápal, o čem byla evropská debata. Výtky, že Srbové jsou ukázáni lépe než ostatní národy, ovšem pronásledují i autorův poslední filmu Život je zázrak: utrpení Bosny autor ukazuje přes srbskou rodinu a zločiny páchá víc muslimská armáda. Jenže tohle jsou pořád argumenty války, které vyžadují spravedlnost někde, kde z principu nemůže být. Vnímají lidský osud přes národ a požadují jedinou možnou pravdu. Kusturica má plné umělecké právo být ve filmu politicky a jakkoli jinak nekorektní. Problém jeho nového filmu je jiný. Odpoutaná divoká estetika, kterou režisér objevil už v polovině 90. let a naplno rozvinul v předchozím filmu Černá kočka, bílý kocour, jako by se přestala vázat na příběh, manýra se proměnila v jediný smysl. Film je především show à la Kusturica, show o válce, podaná jako velkolepá lidská fraška. Režisér válce upírá tragický, ale i etický rozměr, jenž byl v Undergroundu přes jeho grotesknost pořád přítomný. Takový obraz války, obraz bez výpovědi, už nelze přijmout.

zařízení tzv. domácího kina, které se rychle stává novým komerčním standardem. „U nás ho má už přes milion domácností. Toho chceme využít a zakrátko vysílat v šesti kanálech,“ říká do telefonu Lars Mossberg, specialista ze švédského veřejnoprávního rozhlasu. Cena běžného domácího kina v tuzemsku však zatím převyšuje průměrný měsíční příjem, takže si na milion uživatelů ještě chvíli počkáme. Také proto vydává Český rozhlas zvukové DVD zatím jen v omezeném nákladu 1000 kusů pro malý počet vybavených příznivců. Nebude tedy od věci přiblížit těžko dostupné skladby alespoň v textu. „Přidaná hodnota nových nahrávek Bachových chorálů a Janáčkovy Sinfonietty tkví v tom, že posluchač má doma v obýváku uprostřed reproduktorů výbornou zvukovou představu chrámu nebo sálu, kde koncert probíhá,“ vysvětluje zvukový mistr Tomáš Zikmund, na co se šťastlivci mohou těšit. Ještě lépe než klasika ale nové možnosti ozřejmuje poslech soudobé skladby Meandry a sedimenty pro elektroniku, nástroje a hlasy. Zvuk naplňuje prostor střídavě ze všech stran a hlasy v prostoru vzájemně komunikují. Jasně vysvítá, že nová technologie může být výzvou pro skladatele.

dard domácího kina se šesti kanály skladatelům nestačí.“ Jedním z cílů, který tvůrci novodobých prostorových kompozic podle Zvonara sledují, je překonání tradičního divadelního vnímání hudby, kdy se zvuk šíří pouze z pódia jedním směrem do hlediště. Pro „zvukového architekta“ Andrese Bossharda z Curychu je nedostatečný a limitující dokonce i prostor studia nebo klubu s nehybnými reproduktory. „Pracovat s prostorovým zvukem v rozhlasovém studiu je jako obstarávat pacienta ve sterilní nemocnici,“ vysvětluje Bosshard, „mnohem zajímavější je takto zvukově oživovat města nebo zahrady.“ Proto umělec nedávno realizoval zajímavý projekt na náměstí v Kolíně nad Rýnem. S kolegy se vybavili laptopy a přenosnými reproduktory, každý si vylezl na jeden strom a z něj pouštěli na okolní chodce připravené i improvizované prostorové kompozice. Nyní se chystají do italské Florencie mezi květiny. „Druhý dubnový týden tam budeme zvukově oživovat jednu městskou zahradu,“ říká Bosshard. Vadí mu prý současná nestrukturovaná, hroutící se zvuková krajina v evropských městech a usiluje o její léčení. Také proto si nechává říkat „zvukový architekt“. „Je chyba, že na rozdíl od budov a ulic nevylaďujeme ve svých městech také zvuk,“ říká. Vzor vidí v Indii, kde jsou chrámy ověšeny desítkami znějících reproduktorů a oživují tak město. Systém domácího kina je podle něj jen jednou z možností, kterou nám moderní multikanálová technologie dává – mnohem zajímavější se mu zdá oživovat veřejný prostor.

V zahradě, která zní „Tenhle měsíc jsem byl už na třech koncertech s prostorovým zvukem. Dva jsem navštívil v klubech tady u nás v Los Angeles a jeden v New Yorku,“ říká americký skladatel Richard Zvonar. Podle něj podobných produkcí v Americe prudce přibývá. „Velká show v Las Vegas nebo na Broadwayi již používají až 25 prostorových kanálů. Stan-

Dominika Prejdová Autorka vystudovala filmovou vědu na FF UK.

Jaroslav Pašmik

Q

Q

SCÉNA

RESPEKT 13 V 29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005

DIVADLO

Po třech letech se do pražského Divadla Archa vrací maďarský tanečník a choreograf Pál Frenák. Jeho fantazii a výraz v mnohém předurčilo dětství, které strávil zčásti ve společnosti hluchoněmých rodičů, po jejich smrti pak v dětském domově. Zážitek dítěte nuceného uprostřed ticha vyjadřovat své potřeby a pocity jen pohyby, gesty a mimikou se hluboko otiskl do Frenákova uměleckého projevu. Dalším určujícím faktorem se pak stalo klasické taneční vzdělání a setkání s japonským výrazovým tancem butó. Tématem Frenákových choreografií bývá sexualita, poznávání vlastního těla, stejně jako iluze a efektnost naší mediální současnosti. Tento pátek na Apríla v Arše tanečník, žijící trvale v Paříži, uvede představení nazvané Fiúk, první díl zamýšlené trilogie. Úvodní část je výpravou do mužského podvědomí, Frenák se snaží hledat základy mužské sexuality, heroičnosti, machismu a síly. Druhý díl by měl stejným způsobem pohlížet na ženy, v závěrečné části se pak oba elementy propojí.

HUDBA „Zapomeňte na Volvo a Krisp Rolls, to nejlepší, co dnes přichází ze Švédska, je Herman Düne.“ Tímhle trochu neskromným sloganem o sobě dává vědět muzikantské trio, které v neděli 3. 4. zahraje v pražském klubu Harfa. Pokud máte raději písničkáře než automobily a křupavé chlebíčky, něco na tom vychloubání nakonec bude. S drobnou výhradou, že dva bratři Dünové (zpívající kytaristé), které doprovází bubeník a občas také zpěvačka Lise, Skandinávii dávno vyměnili za Paříž nebo New York a taktéž v jejich hudebním projevu bychom severských vlivů našli pomálu. Vycházejí z blues a folku, milují odřený necizelovaný lo-fi projev a obdivují se všelijakým outsiderům, kteří se kdy po Spojených státech trmáceli s kytarou. Seznam jejich hudebních vzorů by byl dlouhý, švédští písničkáři občas připomenou třeba Velvet Underground nebo Neila Younga. Záměrně nedbalý a nijak exaltovaný projev charakterizuje zvláštní kombinace hlasů – jeden z bratrů zpívá hodně vysoko, druhý v hlubších, melancholických polohách. Nakřáplá melancholie je vůbec při poslechu Herman Düne převažujícím pocitem. Jak správně poznamenal jeden americký recenzent, bratři jako by vypadli z nějakého nízkorozpočtového filmu: dva zarostlí Švédové a ortodoxní vegetariáni, kteří právě dorazili na Coney Island. Kdo by s návštěvou koncertu váhal, může si dopřát hudební ochutnávku na oficiálních stránkách kapely www.hermandune.com. – PT –

23

KULTURNÍ TIP

FOTOGRAFIE

Intenzita, s jakou dokumentární fotograf Jindřich Štreit vystavuje a vydává publikace, může leckoho přivést k myšlence, že méně někdy bývá více. Jubilejní dvacátá fotografická kniha se mu ale povedla: za soubor snímků z Ingušska a Čečenska nazvaný Tak blízko, tak daleko dostal loni ocenění „Nejlepší fotografická kniha roku“. Po Moravě a Čechách se potuluje také stejnojmenná výstava, momentálně má zastávku v pražském Muzeu Kampa. Štreit odjel do Čečny a Ingušska v létě roku 2003 na pozvání České katolické charity, která na Kavkaze provozuje desítky školek a dětských center. Zaznamenával hlavně děti, ale navštívil také uprchlické tábory. Podle jeho vlastních slov v něm situace Čečenců vyvolala tak silné pocity, jaké dosud nezažil, a návštěva mu pomohla vytvořil si pozitivní vztah k islámu. Současná pražská výstava nepředstavuje kompletní kavkazský soubor, jen jedenáct nejlepších snímků na velkoformátových zvětšeninách.

Adaptace literárních děl jsou běžnou součástí divadelního repertoáru, ale může se na jeviště převést komiks? V případě Spidermana bychom zřejmě zapochybovali, ale příběhy nádražáka ze Sudet Aloise Nebela jsou přece jen z jiného soudku. Činoherní studio v Ústí nad Labem má jejich dramatizaci pod názvem Alois Nebel: Život, který se občas ztratí v mlze na programu od minulého týdne, ústřední postavu zasmušilého muže, který se občas propadá do mlhy a vidí v ní různé události minulého století, ztělesňuje Leoš Noha. Připomeňme, že autorem původní komiksové trilogie (poslední díl vyjde letos na podzim) je spisovatel Jaroslav Rudiš, kreslířem pak Jaromír 99, jinak zpěvák rockové skupiny Priessnitz.

Tvůrčí duo Štěpánka Steinová a Sálim Issa patří k nejzajímavějším představitelům mladé české fotografie. I když – přestože se jejich aktuální výstava v Pražském domě fotografie jmenuje Czechmania a v pozadí každého snímku vidíme Pražský hrad, tvorba Steinové a Issy čerpá mnohem víc z globálních trendů než tuzemské tradice. Autoři se věnují módní fotografii a její postupy vnášejí do dokumentu, takže výsledkem je fotografie až přepjatě inscenovaná, a přesto v jistém smyslu dokumentárně sdělná. Czechmania má jednoduchý koncept: postavy v roztodivných módních kreacích pózují před siluetou Hradčan a na kusu papíru drží napsaný vzkaz. Silné bleskové světlo, afektovaná stylizace – a přece ty snímky můžeme číst i jako zprávu o dnešní západní společnosti.

– PT –

– PT –

Tento čtvrtek začíná úvodní pražská zastávka letošního ročníku filmového festivalu Febiofest – většina ze 400 filmů se bude tentokrát promítat na Smíchově v multikině Village Cinemas Anděl. Febiofest si v posledních letech získal renomé jako festival, kterému nejde příliš o hvězdy na červených kobercích, ale především o co nejrozmanitější filmovou nabídku. Beznadějně vyprodané projekce dokazují, že diváci na to slyší. Hlavní letošní novinkou bude soutěž nezávislých filmů z celého světa, jinak je přehlídka rozdělena tradičně, především podle regionů (asijské, africké, latinskoamerické nebo balkánské panorama). Také stálé tematické sekce jako gay a lesbický film opět našly své místo, stejně jako profilové přehlídky děl jednotlivých tvůrců, ať už klasiků typu Carlose Saury a Istvána Szabó nebo ve zdejším prostředí méně známých režisérů, jakým je třeba Senegalec Ousman Sembene. Šedesáté výročí konce 2. světové války si diváci mohou připomenout sérií dokumentů, v Národním muzeu

Febiofest nejen na obrazovce poběží tematická přehlídka Národní dějiny očima českých filmařů. Hlavním mediálním partnerem Febiofestu je letos Česká televize, která bude jednak přinášet každý den krátké festivalové zprávy, ale především zařadila do vysílání pět zajímavých filmů. Za pozornost určitě stojí kanadské drama o příčinách ženského alkoholismu Žena, která pije (ČT 2, 1. 4., 22.05), nebo senegalsko-francouzský film Moolaadé (ČT 2, 8. 4., 22.10), který dostal jednu z hlavních cen na loňském festivalu v Cannes. Zmíněný senegalský spisovatel a filmař Ousman Sembene v něm zpracovává aktuální téma ženské obřízky. „V Africe se netočí filmy pro zábavu, ale proto, abychom mohli spolu komunikovat, mluvit, bojovat,“ říká africký režisér. – PT –

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

V Japonsku byla minulý pátek zahájena další ze světových výstav řady EXPO. Za mého mládí jim byl přisuzován epochální význam. Brusel roku 1958 či Montreal o devět let později sledovala Praha se vzrušením, jako by se tam jednalo o národní osud. Každá pochvalná zmínka v zahraničním tisku se horlivě přetřásala a nad rostoucími počty návštěvníků se jásalo jako nad hromadami pobitých nepřátel. V ateliérech výtvarníků, hereckých šatnách, kancelářích, redakcích, ale i v kuchyních lepších restaurantů se pak dlouhá léta vyprávělo o grandiózním dojmu, jakým skromní Češi ohromili svět. Výstavy se v podání pamětníků stávaly jakýmsi profánním mystériem, které dodávalo vyšší smysl jejich existenci. Zážitky se měnily v hrdinské legendy. A letos jsem si málem nepovšiml, že se k něčemu vůbec schyluje.

Rakouský film v přechodu Ve snímku režiséra Jörga Kalta Crash Test Dummies, který otevřel letošní přehlídku rakouského filmu Diagonale ve Štýrském Hradci, se projevuje nové směřování místní kinematografie. Nezaměstnaný muž dostane práci v supermarketu. Jako detektiv musí stále sedět před dvanácti monitory a sledovat, jestli někdo nekrade. Jednou k němu přijde na kontrolu šéf a říká: „Kamera číslo 12 snímá zadní část garáže. Tam jezdí v noci párečky a dělají tam, však víš co. Dvanáctku nahrávej, ty kazety mi pak dáš. Dobře se prodávají jako porno.“ Nebývalá věc. Ředitel, jinak pátrající po každé ukradené bramboře, nabádá zaměstnance k černotě. Je přísný, ale zároveň směšný. Současný rakouský film se snaží posloužit dvěma pánům: tradičnímu sociálnímu realismu a nově příchozímu – smíchu. Většina producentů se totiž odmítá spokojit s návštěvností klesající obvykle na několik desítek tisíc diváků a zkouší na diváky nové finty. Ve stejném filmu si dva chudí Rumuni přijedou přivydělat do Vídně, ale okradou je, a další hrdinka, paní Martha Holubová, se živí jako pokusný králík při crash testech pro automobilky. Jsou to málo úspěšní, spíš legrační, hloupí, přehnaní lidé. Noví hrdinové se pohybují na hraně mezi sociální přesností a karikaturou a stávají se novými hrdiny rakouského filmu. Rakouská kina zabydluje žánr na pomezí sociálního dramatu a kabaretního filmu. I nejambicióznější rakouský film sezóny Dallas Pashamende v režii Roberta Adriana Peja zabrousil do těchto nových vod. Odehrává se v romské kolonii Dallas na okraji rumunského města Cluj v kouři z igelitového odpadu, s nímž Romové obchodují, u kterého se hřejí a s nímž si hrají jejich děti. Natáčení neprobíhalo zrovna hladce. Osada totiž ve skutečnosti na tomto místě neexistuje a byla vytvořena jen pro film. Po protestech místní policie a nakonec i rumunského premiéra („rakouští filmaři špi-

Díry do světa Recept na rakouský film: trochu sociální sonda a trochu kabaret. („Noví hrdinové“ ve snímku Crash Test Dummies.) FOTO DIAGONALE. AT ní pověst země a způsobují ekologickou katastrofu“ – asi měl na mysli pálení igelitů) musela být ale se všemi herci převezena do sousedního Maďarska. Německý koproducent zkrachoval a štábu dodnes hrozí mezinárodní soud. I přes nepříjemnou, ba ostudnou situaci, která film velmi prodražila, je výsledek výborný a přesně podle nového receptu: funguje nejen jako sociální studie okraje společnosti, ale také polechtá bránici. Rakouský film je v přechodu. Od vážnosti ke smíchu, od dotační nejistoty k novému finančnímu horizontu. Od ledna platí novela filmového zákona, která má zajistit více finančních zdrojů pro film a ulehčit koprodukce. Ty jsou v Rakousku zatím stále více méně okrajovou záležitostí. Do zákona se však nedostal výhodný systém daňových úlev pro sponzory, na který najeli v sousedním Maďarsku, takže ve finále budou stále víc rakouských filmů koprodukovat Maďaři nebo se budou odehrávat v Maďarsku. „Je to škoda. Loni tak domácímu filmovému průmyslu zby-

tečně uniklo 20 milionů eur,“ říká producent Dallas Pashamende Alexander Dumreicher-Ivanceanu. Rakouský film se odhodlává ještě k jednomu přechodu: místo hraného filmu upřednostňuje stále víc celovečerní dokument. Možná právě proto se stály fronty na Cikánské slzy rakouské režisérky českého původu Zuzany Brejchové. Film se natáčel na Spiši a pojednává o místní romské komunitě, která má strach z policie a duchů a chodí s obálkami za lichváři. Dalším oblíbeným dokumentem se stal film Erik(a) od Kurta Mayera. Jde o portrét mistryně světa ve sjezdu na lyžích Eriky Schineggerové, která v roce 1968 objevila, že se vlastně cítí být mužem. „Vždycky jsem jako dítě chtěl pod stromeček traktor, a ne panenky,“ vypráví dnes šestapadesátiletý Schinegger, jemuž se po změně pohlaví zhroutila závodnická kariéra a dnes spokojeně provozuje lyžařskou školu. Radovan Holub, Štýrský Hradec Autor je filmový publicista.

Q

Svět už dnes, zdá se, nijak neohromujeme, jenže ani cizina zdaleka není tím, čím bývala. Může tam každý, jenže na něj většinou není nikdo moc zvědavý. Proslulost nám spíš zajišťují nešikové, kteří v Patagonii zvrhávají vařiče a podpalují národní parky. A my si na poslední EXPO v Hannoveru vzpomeneme nanejvýš v souvislosti s aférou „zombie“, jež vzešla z prostořeké zmínky jistého historika architektury o haitských kořenech předního českého tenora – i v Německu to vyvolalo rozruch, ten se však rozhodně nedal srovnat s věhlasem, jaký si kdysi na výstavách vydobyla Laterna magica. V šedesátých letech se u nás bortily krovy, řítily balkony a na banány se stály hodinové fronty. Tím oslnivěji jsme se dokázali blýsknout výstavnickým umem při sebeprezentaci v zahraničí. Rozpor v tom byl pouze zdánlivý. Nejchytřejší mozky i nejšikovnější ruce tehdy pracovaly jako o život, jen aby na pár týdnů unikly z domácí bídy do báječných rájů výstavišť. Dnes už jsme si se světem vzájemně zevšedněli. Naštěstí. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Uplynulo sto let od smrti Julese Vernea. Evropská unie vzala zpět svůj závazek, že do konce desetiletí dožene a předežene Spojené státy americké. Křesťané oslavili velikou noc, Židé svátek Purim. Chladnější počasí zastavilo hrozbu velké vody. Noviny přinesly zprávu, že v Kyrgyzstánu zvítězila tulipánová revoluce. Český národní registr dárců kostní dřeně získal mezinárodní akreditaci. Nadpoloviční většina tuzemských občanů prohlásila v průzkumu CVVM, že poválečné vyhnání československých občanů německé národnosti na základě kolektivní viny bylo „správné a spravedlivé“, a podle dvou třetin zdejší populace by „Benešovy dekrety měly platit i dnes“. Já si taky vzpomínám na staré časy, ale říkat něco podobného není možné. Hlavní rozdíl vidím v tom, že svou chuť být v Unii si Češi i Poláci dobrovolně odhlasovali v referendu, odpověděla polská komisařka pro regionální politiku EU Danuta Hübner na otázku Lidových novin „Prezident Václav Klaus přirovnal nedávno Evropskou unii k někdejší komunistické RVHP. Co si o tom myslíte?“. Pádem z Jehněčího štítu se ve Vysokých Tatrách těžce zranili dva čeští horolezci. Ludvík Kundera oslavil pěta-

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

29. BŘEZEN–3. DUBEN 2005 V RESPEKT 13

-osmdesáté narozeniny. Česko navštívil astronaut Charles Duke. V Praze na Václavském náměstí se v improvizované cele vzpomínalo na svobodomyslné kubánské přátele držené právě teď na Kubě v kriminálech a lágrech Castrovým komunistickým režimem. Hromadná srážka zatarasila u Ostrovačic dálnici D1. Národní galerie koupila za 15 milionů korun Auto od Josepha Beuyse. Na sjezdu sociální demokracie byl do čela strany opět zvolen Stanislav Gross. Zhruba sedm desítek akademiků z Karlovy univerzity, ČVUT a dalších škol či vědeckých institucí podepsalo dopis vyzývající premiéra Grosse, aby už konečně uznal, kam to dopracoval, a podal demisi. Ne. Já nepatřím k těm, kteří by dělali laciná gesta, odpověděl ministr vnitra František Bublan na otázku novinářů, zda stejně jako jeho kolegové z financí, legislativy, průmyslu, kultury a školství odejde z kabinetu, pokud topící se premiér Stanislav Gross opře po odchodu lidovců svůj menšinový tým o spolupráci s komunisty. Národní knihovna vystavila vydražený úryvek z Dalimila. Polárník Václav Sůra se nechal na dvě a půl hodiny zavřít do obří mrazicí skříně v supermarketu Jirny, aby tam v mínus třiceti

stupních vyzkoušel kvalitu své bundy a spacího pytle před nadcházející výpravou na severní pól. Za účasti českých vystavovatelů začalo na japonském ostrově Honšú EXPO 2005. Evropská unie změkčila Pakt stability. Ve věku 106 let zemřel v Hradci Králové nejstarší Čech Julius Kubelka. Dál to prostě nešlo, nechtěli nás tam – kontrola stíhala kontrolu, úřady se chovaly značně neomaleně a nebyly nám schopny dodat tamní kvalifikovanou sílu, i když Čechy jsme zaměstnávat nemohli, vysvětlil podnikatel Svatoslav Kodytek, proč po čtyřech měsících zrušil svůj obchod s květinami a ozdobnou keramikou v rakouském Gmündu. Za neochotu spolupracovat s Antimonopolním úřadem dostaly třistatisícovou pokutu Pekárny Delta. Policie vydala svůj etický kodex vysvětlující příslušníkům, co znamenají pojmy jako korektní přístup, ohleduplnost, taktnost a korupce. V příbramské věznici Bytíz hráli vězňům londýnští Maroon Town. Předseda lidovců Miroslav Kalousek neprosadil ve sněmovně svůj návrh, aby poslanci nemohli kažodoročně při schvalování rozpočtu uplácet občany samostatným rozdělením dvou a půl miliard korun na projekty ze svých volebních

okrsků. Ve vlacích se cestuje nepohodlně a je tam často i zima – několikrát se mi stalo, že jsem marně procházel vagóny a hledal takzvané teplé místečko, vysvětlil komunistický poslanec Ladislav Býček, proč nemůže přijmout další Kalouskův návrh, a sice zrušení bezplatné letecké dopravy pro členy parlamentu. 300 lidí pochodovalo Prahou na protest proti snaze americké koalice zavést demokracii a svobodu v Iráku. Komise pro cenné papíry začala zkoumat podezřelý propad akcií Unipetrolu, které se po strmém růstu za jediný den zřítily o výjimečných devatenáct procent. Neznámý pachatel otrávil orla mořského hnízdícího na jihu Čech u Zbudova. Z výzkumu společnosti AISA vyplynulo, že české firmy trpí nedostatkem „tahounů“ schopných formulovat vize a podporovat výkon týmu, ale mají přebytek jak „potížistů“ zakrývajících udavačstvím a stížnostmi vlastní neschopnost, tak „usedlíků“, kteří dělají jen to, co dostanou přikázáno. Po Době ledové přišli Roboti. Antonín Panenka se rozhodl, že zachrání ohrožené vršovické Klokany. [email protected]

Q

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Řízením redakce pověřen: Marek Švehla. Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Spurný. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík, Jana Neumannová. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 28. 3. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.