růvodce po pozoruhodných místech mezi Vltavou a Sázavou nabízí bohatou škálu tipů na výlety za historií a současností jednoho z nejkrásnějších regionů Čech. Dočtete se zde o Davli s klášterem na Ostrově, Štěchovické přehradě s doporučenou procházkou po naučné stezce z Hradištka na místo uložení tzv. štěchovického archivu, Slapech, Teletínu, kde začal působit první jahodář v Čechách, Krňanech s fotbalovým klubem, Třebsíně s restaurací U Novotných a U Dolejšů, Kamenném Přívozu s rody mlynářů či o Hradištku s bohatou historií…
Toulk y mezi vltavou a sázavou
P
Václav Šmerák
Toulk y mezi vltavou a sázavou Kratochvilný průvodce po cestách, kde se snoubí historie se současností
Václav Šmerák
Autoři vám doporučí návštěvu Smetanovy vyhlídky u Třebsína a řady dalších památných míst a poradí vám, kde hledat staré vorařské skály a legendární osady Ztracenka, Proudy na Vltavě nebo Údolí ticha na Sázavě.
MLADÁ FRONTA
Toulky V době internetu, webových stránek, digitálních map a GSM v mobilech není tak složité někam dorazit – zadáte si do přístroje jen příslušný název, ale o historii se nedozvíte a ani genius loci na vás nedýchne. Postačí však třeba naslepo vyjet autobusem, vlakem nebo parníkem do míst, o kterých budeme vyprávět, a objevíte jiný svět. Naše příběhy vás zavedou po stopách starých tisků, místního vyprávění a historických fotografií ze začátku minulého století do kraje neobyčejně krásného, k meziříčí Vltavy a Sázavy. Pohledem z parníku odhalíte tisícileté zbytky kláštera na Ostrově na soutoku Vltavy a Sázavy. O Štěchovické přehradě a její historii vypovídají dobové fotografie. Můžete navštívit místo, kde byl původně uložený Štěchovický archiv z II. světové války, který vyzvedli Američané. Můžete se vydat na tradiční pochod Vltavskou stezkou mezi Štěchovicemi a Slapy, evokovat si atmosféru starých trampských osad ve vzpomínce z roku 1925. Navštívíte Vysoký Újezd s kostelem Narození Panny Marie z 13. století a při troše štěstí se zaposloucháte do místních varhan. Neminete Teletín s jahodami prvního jahodáře v Čechách Rudolfa Strimpla, Krňany s Marší cestou do osady Proudy a zúčastníte se vzpomínání rodiny meziválečného starosty Josefa Přeučila. Přiláká vás Třebsín s restaurací U Novotných a U Dolejšů, Kamenný Přívoz s rody mlynářů a spisovatelem Morávkem, Pikovice s Posázavským expresem. Projdete Posázavskou stezku kolem Sázavy a pochopitelně Hradištko s historií i koncentračním táborem z II. světové války, Netvořice s rodáky a Netvořickým muzeem, sdružením Kolna a tradiční srpnovou Netvořickou poutí. Z výšky si prohlédnete Vltavu – Smetanova vyhlídka u Třebsína, Máj nad Vltavou u Teletína vám odhalí staré vorařské skály, například Mařenku a její příběh. Posázavským Pacifikem, lokálkou vyjíždějící z Prahy-Braníka, dojedete na unikátní kamenný železniční most v Žampachu a nahlédnete do starých dolů jílovské zlaté žíly. Projdete se z Kamenného Přívozu do Pikovic po Posázavské stezce mezi sruby jedné z největších a nejstarších osad Club Údolí Ticha. Nad úryvky z Průvodce Svatojánskými proudy a Posázavskou stezkou z roku 1925, vydaného péčí Československých turistů, budete moci porovnat minulost a současnost na cestách naším meziříčím. Potvrdí, že zas tolik se do dnešních dnů nezměnilo. Snad jen některé hospůdky zanikly, ale cesty, na kterých stály, se malebnými místy Vltavy a Sázavy táhnou dodnes. Stranou nezůstanou ani vzpomínky na pytláky, zloděje, myslivce, lidová rčení, pranostiky i něco z bylináře… Vyrazit můžete autem, autobusem, vlakem či parníkem, který vyplouvá na svou trasu již od roku 1895. Můžete letět balónem z Točné anebo letadlem z letiště u Nové Bystřice a s mapou Klubu českých turistů najdete všechna ona kouzelná místa. Můžete jít také pěšky a uvidíte nejvíc. Václav Šmerák www.mezirekami.cz
fer di n an dův sloup
Skalisko Sedlo s Ferdinandovým sloupem
P
Dobový text 1947: Svatojánské proudy u Slap, foto z míst, kde má býti postavena nová přehrada. Podle plánů ministerstva techniky budou zahájeny přípravné práce pro stavbu vodní přehrady u Slap, která bude postavena v blízkosti známé sochy sv. Jana a bude provedena v první pětiletce. Nové jezero, které tím vznikne, zaplaví několik přilehlých osad. Skalisko Sedlo s Ferdinandovým sloupem a sochou sv. Jana v popředí. ČTK 1947. Foto Josef Mucha
Ferdinandův sloup Očima spisovatelky Jitky Neradové
16
Svatojánské proudy byly také oblíbeným výletním místem
ři putování krajem objevíme i řadu míst, která už neexistují. Žijí jen ve vzpomínkách, vyprávění, případně dobových kresbách. Objevovat neexistující je zajímavým doplňkem k putování krajem. Člověk se ponoří mnohem hlouběji do minulosti. Takovým místem je Ferdinandův sloup, který se tyčil nad Horním slapem. Vznikl už v sedmnáctém století na počest splavnění tohoto nejtěžšího úseku řeky. Po stavbě Slapské přehrady byl přemístěn na skálu pod přehradou, kde ho lze vidět dodnes. Nikoli ovšem v původní podobě. Chybí mu železná habsburská orlice, kterou strhl dav v roce 1918. Podobně jako Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí. Tím získává jednak určitý punc oběti, jednak nutí k bádání, kdo že ho tu nechal vybudovat – to však většinou není snadné zjistit, protože sloup je vnímán jako symbol habsburské nadvlády. Na druhou stranu vysvětlovat, že je to trochu jinak, je jako nošení dříví do lesa. Ale pokusme se. Habsburk, který financoval zakázku u pražského kameníka Campiona, byl v habsburském domě tak trochu bílou vránou. Ne že by se snad odrodil, ale lišil se. Už jen tím, že byl opravdový voják, který si pouze neliboval v uniformách. Uměl česky. A na jednom z nejkrásnějších míst našeho kraje nechal vybudovat sloup, který nesl jeho jméno a připomínal, že řeka je už navždy splavná. Že šlo v první řadě o ekonomické zájmy, netřeba připomínat, o ty jde v první řadě i dnes. Ale rozstřílet skálu na počátku Svatojánských proudů jistě nebylo v sedmnáctém století nic snadného. Ovšem výsledek stál za to, tudíž bylo co připomínat. Dnes sloup spolu se sochou Jana Nepomuckého stojí pod Slapskou přehradou. Jako němá připomínka toho, že kolem řeky to žilo odjakživa.
Otočení sochy sv. Jana Nepomuckého v Třebenicích V rámci oslav 100 let svého trvání spolek Vltavan Štěchovice otočil sochu sv. Jana Nepomuckého na břehu Vltavy pod Slapskou přehradou v Třebenicích a provedl oživení Ferdinandova sloupu a úpravu okolí – vysekal čtyřicetiletý porost a instaloval informační tabule o těchto dvou historických plaveckých památkách. Proč otočení a znovuvysvěcení sochy? Když se začala stavět Slapská přehrada, sochu sv. Jana Nepomuckého a Ferdinandův sloup dalo vedení stavby přemístit na vyvýšené místo pod hráz, aby nebyly zatopeny. Socha světce však po přemístění stála zády k řece. Původně byla otočena čelem k řece, aby se sv. Jan díval na plavce, jichž je patronem. Spolek Vltavan Štěchovice se ujal úkolu toto za souhlasu strahovského opata a štěchovického starosty napravit. Vlastní otočení provedla 8. dubna 1998 skupina kamenosochařů pod vedením mistra Bedřicha Víta z Prahy. Slavnostní akt znovuvysvěcení sochy se konal v sobotu 23. května 1998. Při této příležitosti byl též pokřtěn nový prapor.
17
socha p od vod ou
N
eobvyklý projekt ponoření menší repliky sochy sv. Jana Nepomuckého do míst, kde stávala původní socha ve Svatojánských proudech, realizoval sochař Petr Váňa. Vysekal sochu sv. Jana Nepomuckého, která byla posvěcena na pražských slavnostech Navalis 2012. Potápěči z Willyteamu ještě téhož roku osadili sochu na její původní místo – na dno Slapské přehrady k bývalým Svatojánským proudům. Na první pohled tak trochu bláznivý nápad se nakonec proměnil ve skutečnost: socha byla usazena do hloubky čtyřiceti metrů ve slapské přehradní nádrži.
Svatojánské proudy Vltavské údolí kolem Štěchovické přehrady bývalo před sedmdesáti lety oblíbeným turistickým místem. V letech 1949–1954 byl však splavněn střední tok Vltavy. Byla postavena přehradní nádrž Slapy dlouhá 44 kilometrů, která údolí zatopila, a dnes na toto krásné místo málokdo zavítá. V místech náplavky Slapské přehrady začínal velmi peřejnatý úsek Vltavy, který dostal název Vltavské nebo Štěchovické proudy, později Svatojánské proudy. Tento sedmikilometrový úsek se spádem 20 m, který je dnes zatopen Štěchovickou přehradou, představoval poslední překážku při plavení vorů a nákladních lodí do Prahy. Po nástupu Habsburků na český trůn probíhal mezi českými a rakouskými zeměmi čilý obchod se solí. Sůl se dovážela z Rakouska povozy do Českých Budějovic
Sochař Petr Váňa, autor plastiky s replikou sochy sv. Jana Nepomuckého před ponořením do Slapského jezera
Socha pod vodou
12
Příprava na usazení sochy v bazénu
a dál pokračovala na lodicích a vorech po Vltavě až do Prahy. Cesta po řece byla velmi náročná a nebezpečná, v korytě řeky číhala zrádná skaliska a zejména divoké peřeje. Za vlády Ferdinanda I. bylo řečiště částečně upraveno, stavěly se jezy a trhaly skály. Císař Ferdinand III. v roce 1640 pověřil strahovského opata Kryšpína Fuka z Hradištka úpravou řečiště. Jednalo se především o odstranění velkého skaliska Sedlo, které tvořilo nebezpečný Hořejší slap. Skála zasahovala téměř do poloviny řečiště a pro plavce tvořila největší překážku. Úpravy skončily v roce 1643, ale i přesto si proudy zachovaly značnou divokost. Na paměť této události byl na zbytku odstraněného skaliska vztyčen Ferdinandův sloup, zvaný také Solný. V roce 1722 byla nedaleko sloupu umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, patrona plavců. Podle této sochy dostaly proudy název Svatojánské. Obě památky se nacházely na levém břehu Vltavy. Před napuštěním Slapské přehrady byly přemístěny pod hráz, poblíž budovy Povodí Vltavy, kde stojí dodnes.
13
Ži vot sp oj en ý s el ektr ár n am i
P
řehradní hráz Štěchovické přehrady, plavební komora a kombinace středotlaké a přečerpávací vysokotlaké elektrárny s akumulační nádrží dodnes představují jako celek unikátní technické dílo. Stavba, tedy vlastně dvojice staveb Vrané a Štěchovice byly koncipovány jako jeden soubor a stát, tehdy Československá republika, je začal budovat postupně jako opatření proti krizi. Vrané se začalo stavět v roce 1930, dokončeno bylo v roce 1936 a hned v následujícím roce, v listopadu, se zahájila stavba Štěchovické přehrady. Mezitím ale došlo k tomu, že Němci obsadili pohraničí a sem, do vnitrozemí, přišlo na tři sta tisíc utečenců. Stát se o ně musel postarat, takže začaly váznout prostředky na stavbu. Problém se poměrně rychle vyřešil, nedlouho po něm ale nastaly další neblahé události spojené s německou okupací a nově ustaveným Protektorátem. Došlo ke skutečné hospodářské katastrofě, okupační velmoc se zmocnila veškerého průmyslu, hospodářství země a na ty menší podniky dosadila své komisaře, což se stalo i zde. Takže větší část té stavby potom probíhala za krutých okupačních podmínek. Komisař štěchovické stavby v podstatě zřídil tábor nucených prací, poněvadž ustavil ozbrojenou staveništní stráž, která měla pohánět lidi do práce. Dělníci byli i za maličkosti posíláni do koncentráku a ve čtyřicátém druhém roce došlo dokonce k zastřelení dvou inženýrů z české stavební firmy. Stavba probíhala hned v sousedství prostoru zabraného pro cvičiště SS, který sahal až k Sedlčanům. Na Štěchovickém mostě byla zábrana, jako hranice esesáckého území sloužila prkenná stěna a v ní vrata. Tam také stál německý strážný, který kontroloval vstup do zóny. Dole byl vyčleněn pouze pás kolem řeky, po němž se projíždělo kolem staveniště, a na stráň už se nesmělo. Když jsem tudy plul na voru, o tom se ještě zmíním, tak mne místní varovali, abych nikam nechodil, ani zaskočit si třeba někam za křovíčko, to že by mohlo špatně skončit. Němci hned stříleli. To bylo jedno takové omezení, ale složitější bylo, že lidé, kteří na staveništi do té doby pracovali, byli odsunuti, takže se na stavbě nedostávalo pracovních sil. Ale to už tady byl ředitelem nebo šéfem německý komisař, takže to byla jejich starost. Němci zahájili stavbu s ročním zpožděním, které bylo zaviněno z větší části tím, že německý komisař nejprve vše zastavoval, aby se všechny prostředky mohly přesměrovat do Říše. Ovšem pak, když se zjistilo, že pražský průmysl nemá dost elektřiny pro zbrojní programy, který tam Němci okamžitě rozjížděli – tehdy v Praze byla spousta průmyslu, to si dneska ani nedovedeme představit – byli nuceni dostavbu zrychlit. V roce 1943 až 1944 pak spustili první dvě turbíny. Vodní elektrárny Štěchovice. Foto Jiří Berger
Život spojený s elektrárnami Vypráví devadesátiletý pamětník Ing. Jan Frouz Jiří Škuba a Václav Šmerák
34
Jezero na Homoli Zajímavou historii má stavba nádrže přečerpávací elektrárny nahoře na vrcholu kopce Homole. To, co vzbuzovalo velkou nejistotu, byl fakt, že kopec byl provrtaný starými hornickými díly, na ně se ostatně narazilo hned při hloubení. Pamětníci vykládali, že v jednom místě se probořila hlína pod bagrem, který tam pracoval, tak se to zabetonovalo. O těch starých kutáních totiž nebyly žádné doklady, ještě dneska, když se tady budete toulat lesem, najdete takové jámy, místní tomu říkají pinky (viz. pozn. na s. 45). To byly takové prospektorské sondy; vykopali jámu dva tři metry do hloubky a vytěženou hlínu odhazovali hned vedle, takže to je tam ještě dodnes patrné. Místní dokonce vědí o nějaké šachtě, kdysi tam jako děti házeli kameny a poslouchali, jak to tam v hlubině naráží. Bývalý ředitel mne jednou zavedl taky do jednoho místa, které už bych dnes asi nenašel, kde byla zase vodorovná štola. A těch šachet a štol bylo samozřejmě víc. Dokonce se říká, že když se ta nádrž plnila poprvé, objevil se najednou ve stráni výtrysk vody. Museli všechno zase odčerpat 35
z tr acen k a
„M
Totem osady Ztracenka na Mravenčí skále. Foto Blanka Reichardtová
usíš ji znát, je to přeci legenda,“ připomínal mi pravidelně dědeček, dej mu pánbůh věčné nebe, kdykoliv měl pocit, že dostatečně nectím jeho trampskou minulost. Moji snahu o jiný způsob trávení volného času považoval za nepatřičnou, protože kdo není tramp, jako by ani neexistoval. Když mi zase jednou se zalíbením ukazoval fotky ze zmizelé Ztracenky, jak se jeho zamilovaná trampská osada jmenovala, rozhodla jsem se, že zkusím předstírat zájem a něco se dozvědět. Několik dní poté, co jsem neprozřetelně projevila ochotu naslouchat trampským historkám, mě dědeček vytáhl na výlet. Samozřejmě, na jeho zamilované místo, kde stávala první trampská osada Ztracenka. Zpočátku se mi cíl výletu vůbec nelíbil. „To není nic pro mě,“ konstatovala jsem otráveně. Používala jsem tehdy tu frázi často, cokoli bylo trochu starší než já, tak nebylo pro mě. Pochybuji, že by tenkrát bylo možné pregnantněji vyjádřit generační rozdíl. To není nic pro mě, definovalo se všechno, co se vymykalo mladému vnímání. S vnímáním jsem tehdy měla opravdu problém. V tom měl dědeček pravdu. Naštěstí to nebyl jev trvalý. V podstatě stačila kapka násilí, která mě dotlačila k návštěvě první trampské osady a vlastně mi tak vrátila „Ztracenou naději“. Ostatně, copak lze nepodlehnout kráse toho místa, kde se v místním slangu říká „na buku“ a kde dědeček zažil nezapomenutelné okamžiky? Občas prostě zjistíte, že otevřít oči vám někdo musí trochu víc silou, nebo k tomu musíte prostě nějak dospět. Jako když na vás dýchne genius loci Mravenčí skály s totemem. Nebo jen představa písčité pláže, kde stával charakteristický stožár s vodáckými vlajkami. Podle dědečka by se měla tradice slavné Ztracenky nést dál, zejména v dnešní době. Jenže tramping už asi současnou mládež moc netáhne. Ani z nostalgie. Ani už nekonstatují, že to není nic pro ně. Volný čas už se prostě tráví jinak. Dřív by byl vodácký kemp na břehu Vltavy od jara do podzimu přeplněný mladými vodáky. Můj dědeček mi to líčil naprosto barvitě. Také byl přesvědčen, že kdo neprošel trampingem, není zocelený pro skutečný život. Nepamatuji si přesně, kdy mi jeho přesvědčení přestalo znít úsměvně a začala jsem ho brát alespoň trochu vážně. Myslím, že nešlo ani o to, jestli má být člověk tramp, ale spíš o to, že můžete strávit čas na krásném místě u bývalých Svatojánských proudů. V konfliktech generací se už dávno řeší jiné problémy, než je tramping a jeho historie. Ne všichni to tak mají. Ti, co putují Povltavskou stezkou, jistě ne. Když narazí na Ztracenku, jistě i je ovládne atmosféra místa a podobně jako kdysi mě, i jim se pozvolna vrací Ztracená naděje. Protože už dávno vím, že tohle je něco i pro mě.
Ztracenka Očima spisovatelky Jitky Neradové
60
61
Z P r ahy d o Štěchov i c roku 1 925
Porovnejme dnešní výlet parníkem do Štěchovic a dál pěšky proti proudu až takřka pod Orlík s popisem stejného výletu roku 1925. Možná, že řeč je trochu krkolomná a příliš názvů zahlcuje paměť, půvab textu je však neodolatelnou kulisou dobových foto z archivu Vojtěcha Pavelčíka a Blanky a Honzy Reichardtových.
I. Ukázka z průvodce Svatojánskými proudy a Posázavskou stezkou z roku 1925
Klášter na Ostrově, v pozadí sv. Kilián. Foto Vojtěch Pavelčík
Z Prahy do Štěchovic roku 1925
Parník Smíchov kotví před hotelem U parolodi ve Štěchovicích. Začátek 20. století
Parolodí z Prahy do Štěchovic Zdeněk Tlamich, 1925
Usedněte, nejlépe na přídi, a sledujte krajinu vlevo i napravo od vás, míjející vzad… Parník přejev na levý břeh ke smíchovskému přístavu a podjev oba mosty, Palackého i vyšehradský, míří k Vyšehradu. Míjíme Zbraslav, Měchenice a je tu Davle. Hlavní směr k Štěchovicům stopujeme s přídi parníku. Po pravé straně (levém břehu Vltavy) míjíme pod vylámanými skalami davelské domky se zahrádkami, dále papírnu, při silnici, jež míří ke sv. Kiliánu. Na pravém břehu ústí Sázavy střeží Hradiště či Sekanka, z vltavské strany velmi malebná, pod níž vjíždíme do temného řečiště, zúženého ostrovem, zvaným „Klášterská“, v upomínku na stávající tu kdysi klášter Ostrov, založený
22
23
Z m i zelý r áj
K
rňany a okolí, nádherný kus země mezi Vltavou a Sázavou, sedící jakoby obkročmo na hřebenu nad krásnými údolími obou řek. Od Sázavy i od Vltavy k nim musíte do kopce. A proto je od nich vidět daleko do krajiny. Na sever k Sázavě, na jih, na kopci nad Třebsínem, k Vltavě. Krňanské chalupy se od začátku existence vesnice stavěly hlavně podél cesty, která vede od Hostěradic k Vysokému Újezdu. Když se na tuto cestu díváte za večera z protější stráně, při troše fantazie vás napadne, že se díváte na český betlém, který je k vidění o Vánocích téměř v každém kostele. Když ještě k tomu vyjde měsíc a pověsí se nad frontu lesa, který vede k Maskovicím, máte dojem ještě silnější. Z této stráně máte ves jako na dlani. Nalevo končí váš pohled horizontem, za nímž tušíte Sázavu, napravo vidíte táhlou linku nad Teletínem, která končí u vyhlídky Máj. A pod ní opět Vltava a její Svatojánské proudy. Pro mě je to právě ta země česká, domov můj. A i když Krňany vzkvétají a žijí plně přítomností, neubráním se vzpomínkám na její zmizelé ráje.
Vltava z vyhlídky Máj nad Teletínem. Foto Petr Pažout
Zmizelý ráj Mirek Kos
82
Mirek Kos a Zuzana Nohejlová
Potoky Ačkoliv jsem vyrostl a dodnes žiji v Praze, nemám vůbec pocit, že bych byl „náplava“. Poprvé jsem se tu objevil, když mi bylo čtrnáct a s rodiči a bratrem jsem jel za rodinou našich známých, kteří si postavili nedlouho předtím chatu v chatové osadě, probouzjící můj zájem již svým názvem: Osada Údolí sporů. Pro kluka z města to byla divočina. Údolí sporů bylo skutečně malé údolí, které začínalo polem nahoře a končilo potokem až úplně dole, který byl skryt v lese. Nové chaty ale vyrůstaly nad lesem, na travnaté, strmé stráni, kde tehdy bylo jen pár stromů, které osadníci začali vysazovat. Ale když člověk sešel až k potoku a šel po jeho proudu, otevřel se mu jiný pohled. Tam uviděl tu pravou divočinu – staré sroubky, které tu a tam vykukovaly z hustého smrčí, a křivolaké lesní pěšinky. To bylo srdce původní osady. 83
Z HI STOR I E OBCE HR ADI ŠTKO
J
Budova zámku na Hradištku v roce 2012. Foto Vojtěch Pavelčík
Z HISTORIE OBCE HRADIŠTKO Lucie Hašková
148
e tomu přesně 703 let, kdy se benediktinští mniši v klášteře na Ostrově u Davle rozhodli, že si udělají ve věcech pořádek. Byla to taková inventarizace vesnic, nad kterými vládli a jejichž obyvatelé jim platili povinné církevní poplatky. A tak vyslali svého posla k papeži Klimentovi s depeší. Žádali ho, aby vydal oficiální listinu, kde budou vyjmenovány všechny vesnice, na které si Ostrovští dělali nárok. Seznam vesnic samozřejmě přiložili a mezi krkolomnými názvy, které papež ani neuměl vyslovit, se objevil i název Hradiště. Papež seznam přepsal, přidal svoji pečeť a poslal zpět do Čech. Psal se rok 1310 a tato papežská bula je dokladem prvního zápisu jména naší obce. Možná je spíš nejstarším dokladem písemné zmínky, protože o Hradišti psal minimálně ještě před ním mnich, který sepsal seznam vesnic, aby papež věděl, co a jak. Ale ten se někam zašantročil a bula ho samozřejmě svým významem převýšila. Ačkoli papež prapodivným názvům českých vesnic ani za mák nerozuměl, místní obyvatelé měli o významu názvu své vesnice jasno. Hradiště totiž znamenalo zbytky opevnění. Opevnění bývalo na Sekance, kde o půl století dříve leželo tržní městečko. To ale Braniboři vypálili a z městečka zbyly jen kamenné základy. Takový materiál nemohl zůstat ladem, a tak si ho lidé rozebrali na základy svých nových obydlí. A protože Hradiště bylo častým názvem vesnic, bylo nutné ho odlišit. V porovnání s jinými Hradišti však bylo naše Hradiště jen takové malé Hradišťátko, proto se z něj stalo Hradištko. Tehdejší obyvatelé Hradištka neměli nikterak snadný život. Nadřeli se jako koně, aby měli trochu obilí, drůbeže a jiných naturálií. Z toho museli vždy část odevzdat svým pánům a ještě pracovat na jejich polích. Žádný z pánů si však Hradištko neponechával dlouho. Poté, co husité vypálili ostrovský klášter a jeho majetek si rozebrali stoupenci Zikmunda Lišky Ryšavé, se začali střídat majitelé Hradištka jak na běžícím pásu. Hradištko bylo dost často prodáno jiné osobě, ale ani jednou nevíme, z jakého důvodu. Možná byli naši předkové mazaní a snažili se své pány přechytračit tak, aby se na jejich polích moc nepřetrhli a ze svých zásob si taky dost často něco ulili. Pak Hradištko koupili majitelé, kteří to s ním mysleli opravdu vážně. Tak vážně, že ještě dnes se nehodlají vzdát svých nároků. Když sem poprvé zavítal Kryšpín Fuk, opat premonstrátských mnichů ze Strahova, okamžitě se tu zamiloval. Nezamiloval se ale do ženy, což by vzhledem k jeho postavení nebylo moc vhodné, ale do krásného kraje. Jeho láskou se stala Vltava, na níž obnovil lodní dopravu. To velice pomohlo místním lidem, kteří tak měli možnost pracovat u řeky, jezdit na vorech nebo se zbožím na trhy do Prahy. Premonstráti nechali na Hradištku postavit ovčín, špýchar a pivovar. Vybudovali si jakési zázemí pro své hospodaření. A protože měli rádi umění, nechali postavit i zámeček. Místní lidé si pochvalovali hlavně ten pivovar, zámek se jim taky líbil, aspoň nemuseli tak daleko do kostela. Jediné, co jim na těch premonstrátech vadilo, byla šnečí farma vedle Melounky. O vyhlášené specialitě, kterou jedli ve všech premonstrátských klášterech, si mysleli své. Nikdo z nich by to dobrovolně nepozřel. V roce 1848 se v pivovaru zvýšila produkce piva, protože bylo co slavit. Byla zrušena robota a lidé už konečně nemuseli chodit zadarmo pracovat na cizí pole. Skončila i nadvláda pánů ze Strahova. Do čela Hradištka se postavil starosta a zastupitelstvo. V roce 1865 se slavilo podruhé, to když na Brunšov dorazil první parník! A rázem sem začaly proudit davy Pražanů, kteří žasli nad krásou zdejšího kraje. Vyšlápli si pár kilometrů proti proudu Vltavy, tam nasedli na šíf a už jeli. Šíf se nakláněl a voda stříkala a načančané paničky ječely hrůzou. Šífař, který je vezl, jim vyprávěl hrůzostrašné
149
P O S Á ZAV S KÝM PACI FI KEM D O ÚD OL Í Z L ATÉ Ř EKY
K
rajina dolního Posázaví se stala oblíbeným výletním cílem až s vybudováním železnice z Prahy do Čerčan. Trať byla stavěna v několika etapách mezi lety 1881 až 1900. Stavebně nejnáročnější byl úsek mezi Jílovým a Skochovicemi, kde bylo nutné prorazit několik tunelů, nasypat vysoké náspy, zhotovit desítky propustků a hlavně postavit kamenný viadukt Žampach, který patří mezi nejvyšší kamenné železniční mosty ve střední Evropě. Tento úsek byl uveden do provozu 1. května 1900, jako poslední na celé trati. Železnice zpřístupnila do té doby téměř nedostupné přírodní krásy dolního Posázaví. Z Prahy do Davle vede převážně údolím Vltavy, poté pokračuje údolím Sázavy, které pak z větší či menší vzdálenosti sleduje až do Čerčan. Zejména mezi zastávkami Petrov u Prahy a Jílové u Prahy vede velmi členitým terénem a jízda po ní je jedinečným zážitkem. Svou romantickou podobou a odvážným řešením je tato trať právem zařazována k nejhezčím v České republice. Železnice, stejně jako lodní doprava, citelně ovlivnila zejména hospodářský vývoj celého Posázaví. Od počátku 20. století narůstal zájem mladých lidí o přírodu a volnost a údolí řeky Sázavy se stalo místem, kam mladí Pražané vyráželi vlakem a na lodích za dobrodružstvím. V poválečných letech se začalo rozmáhat trampské hnutí. Mládež uchvácená americkými westerny objevila divokou přírodu Svatojánských proudů a romantiku kaňonu Sázavy. V trampské hantýrce se Sázavě začalo říkat Zlatá řeka, Vltavě Velká řeka a Kocábě Hadí řeka. Fenoménem se stala železnice dodnes přezdívaná Posázavský Pacifik. O nejkrásnějším úseku Sázavy mezi Žampachem a Pikovicemi se v trampských písních zpívá jako o Zlatém kaňonu.
Hrad Český Šternberk, kam pohodlně dojedete Posázavským pacifikem třeba z Pikovic. Foto Michal Málek
Sázava vždy přitahovala vodáky pro svoji mírnost a krásné scenérie kolem řeky
POSÁZAVSKÝM PACIFIKEM DO ÚDOLÍ ZLATÉ ŘEKY
Trampové sem nejprve jezdili „nadivoko“, později začali stavět chaty podobné kanadským srubům, zakládali první chatové osady. Nejstarší osadou je „Ztracená naděje“, která v oblouku Svatojánských proudů stála už před rokem 1919. Na břehu Sázavy byla první chata postavena v roce 1921 a nesla jméno Arizona. Postavila ji parta malíře-trampa Zdeňka Buriana. V roce 1920 proběhlo slavnostní otevření Posázavské stezky, kterou vybudoval Klub českých turistů. Z Pikovic vede stezka nejprve v těsné blízkosti řeky Sázavy, pak následuje prudký výstup, který turisty odmění pohledy ze tří vyhlídek. První byla pojmenována po J. Klimentovi, autorovi návrhu, druhá je bezejmenná a dnes už zarostlá a třetí nese jméno spisovatele K. V. Raise. Ten podle záznamu v hradištské kronice navštívil toto místo v květnu 1926. Cesta se postupně vzdaluje od řeky do lesů, i když stále kopíruje její tok. Ze stezky lze dobře vidět i technický skvost – viadukt na Žampachu.
Lucie Hašková
112
V roce 1920 vybudoval Klub českých turistů Posázavskou stezku
113
p rocház k a p ov ltav skou stez kou
,,Vzpomínka na Svatojánské proudy“
Tradiční jarní pochod Blanky a Honzy Reichardtových Povltavskou stezkou mezi Štěchovickou a Slapskou přehradou. Myšlenka pořádat tuto akci vznikla v roce 2003, kdy jsme absolvovali trasu Štěchovice–Třebenice s naším kamarádem, který přivezl na výlet ne pět, jak bylo plánováno, ale dvacet sedm lidí i s pejskem. Po zdárném absolvování této trasy a nadšení výletníků Honza prohlásil: ,,To tady můžeme rovnou pořádat pochody.“ Jak řekl, tak se i stalo. Připravili jsme razítka, pamětní listy, pár suvenýrů a v roce 2004 proběhl první ročník pochodu. V dalších letech začali spolupracovat kamarádi z osad na trase i v cíli. Přicházejí trampové, turisti, staří, mladí a psi všech druhů. K větší návštěvnosti přispěl i kamarád Zdeněk Jirásek, který se k nám přidal v roce 2007. Přiváží turisty kolesovým parníkem Vyšehrad do Štěchovic a oni pak putují s námi pěšky podél Vltavy do Třebenic. Cílem se stala známá trampská hospůdka v Třebenicích ,,U Taterů“, kde se za zvuku kytar trampských kapel s účastníky akce loučíme: ,,Ahoj za rok!“
U Taterů 30.léta
Foto Václav Šmerák
Procházka Povltavskou stezkou
Honza a Blanka Reichardtovi, zakladatelé tradice. Foto Mirek Kos
Honza a Blanka Reichardtovi
Kolesový parník Vyšehrad s panem Jiráskem
64
Nadšení pochodníci
65
P ov ltav ský jahodář ský Baťa
RUDOLF Strimpl, první jahodář v Čechách (Rodinná kronika, nar. 9. 5. 1859, zemřel 15. 3. 1920) Helena Chodounská, vnučka Rudolfa Strimpla vypráví: Rudolf Strimpl se narodil 9. května 1859 v Praze na Starém Městě v Kaprové ul. 45 jako syn krejčovského mistra a pražského měšťana Vojtěcha Strimpla a Veroniky, roz. Braunové. Učil se dobře, vychodil reálku s dobrým prospěchem, ale čím více prospíval ve škole, tím více postonával. Byl velmi slabý, často ho bolívala hlava a tekla z nosu krev. Otec proto koupil chalupu v Počernicích a babička s Rudolfem se tam odstěhovala. Hoch sice trochu zesílil, ale na další studie nemohlo být ani pomyšlení. Otec se ptal lékaře, kam by bylo nejlépe Rudolfa umístit. Dnes, když je dítě slabé a chudokrevné, předepíše mu lékař železité víno. Tehdy lékař poradil, aby Rudolfa dali do železářského obchodu do učení. Tam že určitě zesílí. Chlapec sice toužil po zahradnictví, měl doma na pavlači plno truhlíků s květinami, ale v městské rodině pro to neměli pochopení. Zahradník byl pokládán za obyčejného nádeníka. A tak slaboučký Rudolf nastoupil místo učedníka – mučedníka u nesvědomitého pana Blechy v Praze, Václavské nám. To bylo největší neštěstí, které mohlo chlapce v tak útlém mládí postihnout. V železářství slabého chlapce téměř přizabili. Tahal po pražských ulicích těžké vozíky naložené železem, až se lidé zastavovali a mnozí z útrpnosti mu pomá-
Rudolf Strimpl v souvislostech doby Rudolf Strimpl je plným právem považován za zakladatele pěstování jahod v Čechách, ač v okolí Přerova na Moravě, v jeho době, již také zemědělci vysazovali jahody. Jeho poznatky o pěstování jahod nebyly popsány, v ústní podobě je znal František Landovský, pozdější vysokoškolský učitel zahradnictví na Vysoké škole zemědělské v Praze. Ten již v roce 1934 píše o průkopníku jahodářství na Neveklovsku v obci Teletín na Chlistově panu Strimplovi a jeho následovnících v tomto kraji. Obce na hřebeni mezi svahy sbíhajícími se k Vltavě a Sázavě byly pro pěstování jahod příznivé přírodními podmínkami i ekonomicky, protože každá koruna v tomto nebohatém kraji byla pro rodiny velkým přínosem. Ing. Jana Dlouhá, Týnec nad Labem, 29. 4. 2011
Povltavský jahodářský Baťa Helena Chodounská, vnučka Rudolfa Strimpla, fotoarchiv Václav Šmerák
140
hali. Zeslábnul ještě více, pak onemocněl tyfem a dlouho zápasil se smrtí. Uzdravil se jen díky jeho tetičce z Volenic, kam byl dán na zotavenou. Zůstal však slabý, malý a přihrblý. Když se probral z těžké choroby, šel si pro novou sílu znovu do železářského obchodu, tentokráte do Vídně. Když se vyučil, vrátil se do Prahy a byl jako příručí u své sestry Vrony. Ale stále jej lákala cizina. Vydal se proto pěšky do Stalic. Přes Alpy došel až do Říma, pak do Terstu, kde mu nabídli místo. Ač měl výborná vysvědčení a nevšední jazykové znalosti, přece nebyl přijat, že prý nemá „personu“. Protože mu někdo ukradl cestovní pas, vrátil se zase pěšky přes Tyroly a Bavory zpět domů. Z poznámek, které si cestou vedl, vysvítá, že se nejvíce cestou zajímal o zemědělství. Po návratu mu otec zařídil v Kaprové ul. koloniální obchod. Ale Rudolf, ač se mu dobře vedlo, stále toužil po cizině.
141
Procházka r ázovit ými vesničk ami na hřebenu meziříčí Vltav y a Sázav y
Vysoký Újezd Benešovsko bylo osídleno již v pravěku, v literatuře jsou doloženy nálezy pravěkých kamenných nástrojů z doby neolitu a eneolitu, to znamená někdy pět tisíc let před naším letopočtem. Další vývoj tohoto osídlení je trošičku zahalen tajemstvím, jak přesně postupovalo osídlení zdejší krajiny, to nevíme – až do doby raného středověku, do doby románské. Tehdy se objevují první historicky doložené zmínky o zdejším kraji, takže například víme, že nedaleká obec Krňany byla ve 2. polovině 11. století součástí majetku ostrovského kláštera, což dokazuje pravděpodobnost počátků osídlení ve Vysokém Újezdě.
Kostel narození Panny Marie ve Vysokém Újezdě Kostel narození Panny Marie ve Vysokém Újezdě u Netvořic na Benešovsku patří k jedné ze stěžejních památek rané středověké kolonizace zdejšího kraje. Je výraznou
Vysoký Újezd. Foto archiv
Procházka rázovitými vesničkami na hřebenu meziříčí Vltavy a Sázavy
164
Kostel narození Panny Marie ve Vysokém Újezdu. Foto Václav Šmerák
ukázkou toho, jak zdejší šlechta, drobná šlechta, na počátku vnitřní kolonizace českého státu ve 13. století začala posilovat svou moc, svou pozici ve státě. Zdejší kostel je totiž založen poměrně grandiózně, velkoryse. Jeho dispozice je typická právě pro šlechtické kostely zakládané drobnými šlechtickými majiteli ve 13. a 14. století. Kostel narození Panny Marie je historiky datován různě. Je to způsobeno tím, že v období gotiky prošel velkou, masivní přestavbou, a my vlastně nemáme přesný doklad jeho románské podoby. Víme ale, že už v době románské, to znamená někdy ve 13. století, tu kostel stával. Důkazem je tzv. Autentika neboli listina pražského biskupa Jana, nalezená v sakristii ve 20. letech 18. století, která autentizuje svaté ostatky, jež byly ve zdejším kostele uloženy. Ovšem právě problém datace Autentiky vyvolává mezi historiky spory. Samotná Autentika už dnes neexistuje. V průběhu věků se ztratila, a není ji tudíž možné dnes podrobně prozkoumat. Zůstávají dohady. Jediné, co s určitostí víme, je, že 165
Osa da Club Úd olí Ticha
P
ár slov o založení osady, některá fakta z jejího plodného života a vzpomínka na kamarády a kamarádky, kteří stáli u jejího zrodu a dalšího života. Osada Club Údolí Ticha patří k nejstarším osadám dolního Posázaví, když její prokazatelné založení se datuje do roku 1927. V tomto roce byla založena v hotelu Tichý na Žižkově a z dochovaného vyprávění to byla velká sešlost a po všech stránkách i velmi náročná. Zakládali ji mladí kluci a děvčata ve věku od 15 do 25 let, kteří se znali z Prahy a měli mimořádný zájem trávit svůj volný čas v přírodě. K jejím zakladatelům patří legendární Rudla Pacovský, který byl i prvým šerifem osady. Výrazně se na založení podíleli bratři Jeřábové, kteří pak zejména přispěli i ke zdárnému chodu a rozvoji osady. Pomáhali také bratři Hejmové, Karel Horák zvaný Hocky, Josef Novotný zvaný Scot, Ada Burian, ale i děvčata jako například Vlasta Koubková a další. První kolektiv spojovalo kromě radostí trampského života především sportovní vyžití. Club Údolí Ticha disponoval fotbalovým mužstvem, týmem hokejistů, řada osadníků pěstovala atletiku, zde vzpomenu na Vencu Jelínka – Billa, někteří boxovali, ale volejbal byl na osadě dominantní. První chata na osadě vyrostla v roce 1926 a byl to Psinec – to proto, že neměla dveře a do chaty se vstupovalo stejně jako do psí boudy. Postupně se přišlo na to,
Club Údolí Ticha Založen 1927. Osada CÚT začíná na levém břehu řeky Sázavy u Váňova přívozu. Táhne se celým údolím podél Třebsínského potoka k obci Třebsín. www.trebsin.cz/ticho/
Osada Club Údolí Ticha. Foto Blanka Reichardtová
Osada Club Údolí Ticha www.trebsin.cz/ticho
104
Potlach osady Club Údolí Ticha k 85. výročí jejího vzniku
že chata je přece jen pohodlnější než stan či spaní pod širákem, a další chaty začaly vyrůstat. Umístěny byly vesměs kolem potoka, který osadou protéká, či na břehu Sázavy. Je pochopitelné, že osadníci s úctou vzhlíželi i směrem k Třebsínu, kde bydlel Pepa Heřman, majitel pozemků, na kterých chaty stály a dále, kde byly i vyhlášené hospody U Novotných, Jarouškova a později i U Dolejšů. Zde došlo k navázání vřelého vztahu se známým konstruktérem letadel Husníkem, jezdili sem i někteří umělci, jako například herci Černý a Vlasta Burian, a tito všichni se stali určitými mecenáši osady. Po útlumu trampského života v období válečných let osada po válce rychle navázala na osadní dění 30. let. Především se musely opravit chaty, které byly vyrabovány a v řadě případů i zdevastovány, a to tak, že zachovány byly pouze stěny. Další osadníci se ujali organizování osadního života. Přišli noví, jako Zdeněk Kudrna, Jarda Zlatník, Karel Barták, Kála Mezera, Jarda Pohanka, Luboš Votánek, Franta 105
P O D I V U H O D N Ý P Ř Í B Ě H AUTOR A TR AM PSKÉ písně „TESKN Ě HUČÍ N I AGAR A“
T
éměř totální zvrat poklidných časů přišel s počátkem dvacátých let minulého století, kdy mladá generace, poznamenaná právě skončivší světovou válkou, odmítla zavedený životní styl otců a chtěla žít jinak. Ven z města, blíž k přírodě, k romantice reprezentované tehdy tzv. Divokým západem prvních amerických osadníků. I do českých zemí doputoval tramping, vyžadující ovšem pro své věrohodné praktikování i náležitou kulisu. Prahorní skalnaté útvary, nezkrotné říční peřeje, hluboká údolí. Tohle všechno se kupodivu nacházelo téměř za pražskými humny, v údolí překrásné řeky Sázavy. Středem tohoto vysněného světa vedla železnice. Připomínala první tratě amerického středozápadu, a tak ji trampové nazvali „Posázavským Pacifikem“. Každou sobotu odpoledne se mladí lidé vydávali parní lokálkou do vytouženého ráje. Jejich hymnou se stala písnička „Teskně hučí Niagara“, jejíž melodie brnkaná na rozladěnou kytaru se jako ozvěna ještě dlouho ozývala skoro za každým vláčkem mizejícím v zákrutě romantické lokálky. Je to už osm desetiletí, co se ozvala poprvé, ale dodnes ji slýcháme u táboráků, na březích rybníků, v lesních zákoutích, na chatách a všude, kde se shromažďují lidé se srdcem naplněným touhou po svobodě. Dokonale zlidověla a my skoro nic nevíme o jejím autorovi, ani o jejím podivuhodném putování 20. stoletím.
PODIVUHODNÝ PŘÍBĚH AUTORA TRAMPSKÉ písně „TESKNĚ HUČÍ NIAGARA“ Milan Švihálek
66
Příběh písničky „Teskně hučí Niagara“ je příběhem skauta, mořeplavce, snílka, velikého hudebníka, ale také proslulého kameramana a fotografa Eduarda Ingriše, kterého na všech životních cestách provázela kytara. Svou lásku k ní vyznal těmito slovy: „Kytara je z neživých tvorů to nejkrásnější na světě. Je to tak hrozně milá věc, že jsem často na rozpacích, zda nemá duši a srdce.“ I když sám sebe pokládal za Pražáka, narodil se Eduard Ingriš 11. února 1905 ve Zlonicích u Slaného. Jeho otec tam totiž působil jako přednosta stanice a když byla Eduardova matka v požehnaném stavu, jela do Zlonic svého partnera navštívit. Tam malý Eduard přišel na svět. Po čase matka onemocněla astmatem a otec, překládaný z místa na místo, se nemohl o syna sám postarat, takže byl Eduard v deseti letech dán na výchovu do kláštera Svaté Markéty v Praze-Břevnově. Tam působil jako vokalista-soprán plné tři roky. Z té doby pocházejí jeho první skladby. Dochovala se „Pange Lingva“ pro housle a světská „Otče, otče náš, má panenko, jak se máš“ na text Boženy Němcové. V patnácti letech skládá Ingriš svou první operetu na vlastní libreto „Inzerát“ a v osmnácti letech druhou „Praha u moře“. Když byl v roce 1927 angažován na místo tenorového zpěváka do pražského divadla Na Slupi, měl již za sebou řadu významných skladatelských zkušeností. Mimo jiné spolupracoval také s mládežnickým spolkem Komenský, v němž hrál a zpíval v různých parodických úpravách divadelních her. Eduard měl dva sourozence – sestru Melanii a bratra Zdeňka. Otec Josef, někdejší rakouský důstojník, byl nadšeným členem Sokola. Byl také vášnivým amatérským hudebníkem a kapelníkem. Přesto nechtěl, aby Eduard studoval na konzervatoři a věnoval se jenom hudbě. Tvrdil, že člověk má mít pořádné zaměstnání a hudbu provozovat jen jako koníčka. Tak syna donutil, aby začal studovat na přírodovědecké fakultě.
Milan Švihálek scenárista, moderátor, novinář a spisovatel, absolvent Fakulty žurnalistiky Karlovy univerzity, autor asi 110 televizních pořadů, filmů a seriálů převážně dokumentárního charakteru, napsal celkem 19 knih většinou publicistického, biografického a zeměpisného charakteru. www.milansvihalek.cz
67
K a m e n n ý P ř í voz – op ouštěn é m í sto s v ěhl asem
P
odívejme se na Kamenný Přívoz očima spisovatele, který rodným místům věnoval své dílo.
Kamenný Přívoz je nevelká, ale živá vesnice v místech, kde stará zemská cesta z Prahy do jižních Čech – říkali jí linecká nebo budějovická silnice – přetíná řeku Sázavu… Od Prahy je vzdálena necelých třicet kilometrů, dokud však nebyly sjízdné cesty a nebyla vystavěna posázavská dráha, byla hornatým a lesnatým terénem od světa takřka odříznuta… Přívoz je starobylého původu, „městečko s přívozem a dvěma mlýny na řece“ bylo už prvními Přemyslovci darováno klášteru sv. Jana na Ostrově u Davle. Před sedmdesáti lety vypadal Přívoz s chalupami po stráních jako betlem… Až na tu řeku, která ho dělila a která byla pýchou domácích. Kam se podíváš, dere se ze země namodralá nebo zahnědlá žula … až k Žampachu, kde začíná diluviální břidla. Kde je žula, tam je sucho a jasný písek, kde je břidla, tam je mokro, bahno a černavo. Proto má naše ves veselejší vzhled než dolejší osady. To a ovšem i živá, šumná řeka má vliv na povahu lidí. Přívoz se usadil podle řeky, daleko nahoru i dolů po vodě nebylo přes řeku pro hornatý terén přechodu, jedině tady se bylo možné dostat brodem nebo převozem do jižní země. Z plavební dráhy stále museli vyvalovat balvany, a proto název místa Kamenný Přívoz. Na levém břehu, pod malebnými přívoznickými chalupami a pod mohutným náhonem se starou olší a topolem, houpaly se na vodě dvě prostorné lodě a důkladný prám. Plavidla si v přístavu odpočinula jen v noci, ve dne neustále putovala po zelené hladině sem a tam. Silnice se netrhla povozy a pěšími. Na pravém břehu, blízko přívozu dýmala kovárna a na širokém, kameny dlážděném a šikmými tarasy podezděném břehu se rozložila největší budova v obci, bývala panská nebo také dolejší hospoda, řečená po starodávnu Na domě. Můj rodný dům. Tak vzpomíná na své rodiště spisovatel Jan Morávek, kterého rodové kořeny s Přívozem (nazývaným v jeho knihách a kronikách, s téměř dokumentární hodnotou,
Hřbitov Kamenný Přívoz. Foto Václav Šmerák
Kamenný Přívoz – opouštěné místo s věhlasem Jiří Škuba
Kamenný Přívoz na počátku 20. století. Foto A. F. Wanner
124
125
Tř ebsí n
U
Třebsínská zvonička a legendární hospoda U Novotných. Foto Blanka Reichardtová
Třebsín Očima spisovatelky Jitky Neradové
94
ž dlouho pátrám, co je to za sílu, která umožňuje pověstem přetrvat věky. Získat odpověď není nikterak snadné. Jsou totiž živeny ústní lidovou slovesností, respektive fantazií, a spoustou řečí o zaručených zdrojích, místo aby se rovnou řeklo, že to slyšeli v hospodě. Když nemáte ambice historika a úchylku, že všechno musí být podloženo prameny, které jsou několikrát spolehlivě ověřeny, můžete si lidové hospodské slovesnosti užívat plnými doušky. A také se dozvíte spoustu fascinujících věcí. Vlastně jsem k něčemu podobnému dospěla už dávno, při potulkách krajem mezi Vltavou a Sázavou, který je nejen mým krajem rodným, ale i zamilovaným. V jisté poznávací fázi života existovalo reálné nebezpečí, že uvěřím všemu, co slyším. Tedy alespoň tomu, co se historie týče. K tomu, aby poznatek dosahoval historií požadovaných parametrů důvěryhodnosti (a tudíž i možnosti historické publikace), je třeba dospět hlubokým a zdlouhavým studiem, vysedáváním v archivech a mít hluboké komparační schopnosti. Proti tomu naslouchání letitých bájí a pověstí je zajímavé, vzrušující, dramatické a napínavé. To byste nevěřili, jak je to proti bádání v archivu osvěžující. Mimochodem, nechci tady kritizovat lidové povídačky, naopak, mám je moc ráda. Někdy jsou pro turisty zajímavější než skutečná historie. Stačí trochu fantazie a drama je na světě. Došlo mi to při vyprávění o třebsínské hospodě, mimochodem, dodnes velmi populární. Povzdechla jsem si jednou, že tady asi nic zajímavé objevit není možné. Prostě proto, že hospody to všude mají stejné. A stačilo pár piv a všechno bylo najednou jinak. Krátce před druhou světovou válkou byla hospoda v Třebsíně v rukou dvou majitelů, jeden měl syna, druhý půvabnou dceru. Otcové se domluvili, že v rámci zachování majetku se jejich potomci vezmou. Což ovšem rozladilo děvče, které mělo o svém budoucím manželovi úplně jiné představy. A šlo o dobu, kdy se na názory dívek ohledně manžela nikdo neohlížel, děvče statečně vzdorovalo. Synek ale neoplýval trpělivostí, tudíž dorážel a dorážel, až se stal neodbytným. Ranilo jeho mužské ego, že mu dívka odporuje. Na uzdě ve finále neudržel nejen svůj chtíč, ale ani vztek, a dívku zabil. I přes důmyslné ukrytí mrtvoly do Vltavy se tělo našlo, objevili ho voraři. Začalo vyšetřování, které spělo ke zdárnému konci. Jenže přišla válka a do věci se vložilo Gestapo, které situace využilo ve svůj prospěch. Vraha neodsoudilo, ale poslalo na frontu jako konfidenta. Jemu se povedlo utéct a schovat se. Údajně právě ve sklepě hospody, kde vydržel až do konce války. Pak se vynořil a vydával se za letce, který bojoval v Anglii. Neuvěřitelné bylo, že mu to někteří i na chvíli uvěřili. Později se přišlo na jeho udavačské aktivity, že díky němu zemřelo plno lidí, a byl tedy popraven. Úplně mě to pohltilo, podobnými příběhy se to v kraji, za války vystěhovaném za účelem výstavby cvičiště SS, jen hemží. Pravda, některé jsou si podobné jako vejce vejci, jiné si zase radikálně odporují, ale která pověst je naprosto jednoznačná? Abyste mi rozuměli, já nechci naznačit, že odborná historie je nudná. Jen připomínám, že ústní lidová slovesnost má své kouzlo a může na dané místo přilákat víc turistů než strohá historická fakta. Třeba to, že je dobré usednout (a klidně právě v Třebsíně) do hospody, dát si dobré točené a naslouchat místním. Člověk je pak pořád jen mile překvapený. Myslím, že můžete být překvapeni i vy, když zavítáte do Třebsína. Za návštěvu rozhodně stojí.
95
B i t va o b ro d, a to n aproti hr adu Z boř en ý Kostel ec
Sedlák Jandiška
Kostelecký hrad dívá se vystřeleným okem své obvodní zdi teskně do kraje. Barevné zářijové dni tam kolem chodí, bez hluku, neslyšitelně, jeden za druhým odcházejí po kamenité cestě pod Hradečnicí. Kraj, který ve dne láká a v noci děsí. Láká samotou a mrtvým klidem podzimního dne a děsí zlými večery, kdy Sázava hučí ode dna a vichřice zpívá v lesích na Čížově. V pověstech se může přihodit leccos, co se nestává v skutečném životě… Sedláka Jandišku lákala noc… Mladý sedlák Jandiška ze Zbořeného Kostelce byl samotář. Vyrůstal na rodném statku od malička sám, s matkou, kterou starosti o hospodářství odváděly od péče o dítě a předčasně shrbily až k zemi. Když byla chlapci dvě léta, ztratil otce. Snad to byla osiřelost z časného mládí, snad to byl stín rodinného neštěstí, který ležel už potom vždycky na statku, zkrátka mladý Jandiška byl vždy zádumčivý. Ve vsi jej lidé ani mnoho neznali. Jandiška chodil jen do polí a toulával se v lesích kolem hradu, kde byl sám, bez lidí. Když jednou zase prolézal zdmi v kosteleckém hradě, zaslechl neobvyklý
Posázavským Pacifikem se dostanete takřka až k zřícenině hradu Zbořený Kostelec. Stačí dojet do Týnce nad Sázavou. Foto Hrady.cz
Bitva o brod, a to naproti hradu Zbořený Kostelec
118
Kresba Jan Heřman
šum. Přiblížil se opatrně k místu, odkud hluk vycházel, a co vidí? Na travnatém hradním nádvoří tančily tři lesní žínky. V Jandiškovi se až zatajil dech. Přitiskl se ještě více ve svém úkrytě. Zdola ze vsi zalehlo do hradu poslední cinknutí večerního zvonění. Víly zmizely. Jandiška neprozradil doma, co viděl na hradě. Druhý den před večerem šel do hradu zase. Ale nešel už s prázdnou. Vzal si doma svěcenou křídu a do hlavy podivný plán. Chytí si jednu vílu, tu nejkrásnější, na niž myslil, kudy chodil, a vezme si ji za ženu. Co si umínil, provedl. Na nádvoří hradu, kde viděl víly tančit, udělal veliký kruh a potom se rychle schoval. Nečekal dlouho. Ve vsi zacinkalo. Večerní rej tajemných tanečnic se začínal. Ale stala se zvláštní věc. Když zmlkl zvonek dole ve vsi, ztratily se jako pára jen dvě víly. Třetí, ta nejhezčí, ta, která stála v rozhodné chvíli v křídovém kruhu, se s nimi už nevrátila zpět do tajemné lesní říše. Stala se Jandiškovou ženou. „Zůstanu s tebou, ale proklít mě nikdy nesmíš,“ řekla tenkrát Jandiškovi, než 119
T e l etí n ský starosta J osef Př euči l
Toto celé povídání mi poslala moje sestřenka Myca Rider/dcera Marie Grodlové/, která žije v Sydney v Austrálii. Hana Bezdíčková.
Část první o dědečkovi a babičce Přeučilových a jejich usedlosti na Marši pod Slapnicí patřící již k Teletínu, sousedící s obcí Krňany.
Marš – zima 2013. Foto Václav Šmerák
Teletínský starosta Josef Přeučil Vzpomínky zapsala Marie Grodlová-Přeučilová narozena 25. 4. 1918, zemřela 2. 7. 2002. Foto archiv Václava Šmeráka
180
V dobách, kdy žil můj dědeček, se ještě chodilo do Vídně na učení a po vyučení a tovaryšské praxi se teprve lidé vraceli do své rodné domoviny, do Čech, provozovat řemeslo. To bylo v létech zhruba před 150 roky, kdy se i náš dědeček vracel k nám do Čech plničký nadějí a plánů, měl v kapse tovaryšský list a výuční list, že může být krejčovským mistrem. Po této odloučené době se vrací i s nadějí, že se ožení, že bude mít vlastní dům a vlastní dílnu. Pár zlatek v kapse mu připadalo bohatstvím ke všem jeho plánům. A teď, kdy opět vkročil do krásného českého kraje, ověnčeného lesy, lukami, háji, řekou a rybníky, byl šťastný, že je zase doma. Doma. Brzo po té, kdy se porozhlédl po svých sestrách a bratrech, se zamiloval do Marjánky Jelínkové, která byla z několika dětí z chalupy. Sloužila v zemanské rodině u Heřmanů. Tato rodina Heřmanů byla svobodná, svobodní vlastníci půdy, na které hospodařili, nemusela tedy tato rodina chodit pracovat na panské, neměli povinnost roboty. U Heřmanů bylo krásné rozlehlé stavení. Bylo tam několik velkých místností, všude krásně, doběla vydrhnutá podlaha. V kuchyni stála prostorná kamna s pecí, velký výklenek na nádobí s hezkou záclonkou, na podlaze ručně tkané koberce, dvě velké postele a jeden velký stůl. U zdi lavice a kolem židle. Byla tam máselnice na tlučení másla a lavice kolem kamen. Pod kamny vždy dostatek suchého dřeva. V peci se pekl každý týden chléb a v zimě se děti chodily zahřát na pec, která byla vždycky teplá od kuchyňských kamen i od pečení chleba. V peci se topilo z chodby a také se tam v té chodbě sázel do pece voňavý chléb. Z chodby se šlo do pokojů – světnic. V jedné té krajní světnici byla malovaná truhla a v ní panímámy Heřmanové všechno oblečení výbavní, svatební a oblečení do kostela. Byl tam v té době tak zvaný misník, příborník, ve kterém bylo sváteční nádobí porcelánové i skleněné. Dále tam byly skříně a postele. Zadní pokoj měl jen skříně a čtyři postele nastlané až ke stropu krásnými peřinami. Z chodby vedly dveře do komory, kam se dávalo sádlo, másla, chléb a různé věci do kuchyně, jako kupříkladu mouka. Tenkráte se jezdilo s obilím do mlýna a každý měl svou mouku ať žitnou, či pšeničnou, ale vše vlastní. Venku byla veliká stodola, stáje, chlívce na prasata a drůbež. Kolem celého stavení, stodol, chlévů a kůlen byla vystavěná zeď. Do domu se šlo z jedné strany brankou a z druhé strany byla vrata, kudy se jezdilo s koňmi a vyháněl se tudy dobytek na pastvu. Pod okny byla zahrádka a plno krásných květin, srdíčka, pivoňky, petrklíče, pomněnky a mnoho jiných. Za vraty na levé straně byl domek, kde bydlela rodina pomocného dělníka při hospodářství, ale také se tam vařila švestková povidla a pálila domácí slivovice. Do sklepa, který byl na dvoře a byl velice studený, se dávalo mléko, smetana, tvaroh, vejce a stále tam byly plné hrnce uvařeného zajíce nebo králíka udělaného tzv. na černo. Ten králík nebo zajíc na černo je velice lahodné a lehké jídlo a na to moje babička Marjánka moc vzpomínala při vypravování, když jsme byly malé děti. Říkávala: „Tam jsem se mívala ve svém životě nejlépe.“ 181
O ŠL EM Í N KOV I
N
Nikol Slancová, 6 let, 1. ročník, ZŠ Hradištko
O ŠLEMÍNKOVI Lucie Hašková
192
a břehu řeky Vltavy žil v malé chaloupce Šlemínek. Rodiče mu už zemřeli, a tak mu bylo smutno, neměl nikoho, kdo by na něj vlídně promluvil. Jednou se mu při práci na poli zlomila motyka, musel se tedy vydat strmou cestou vytesanou ve skále do osady Sekanka, která se rozprostírala na skalnatém ostrohu nad řekou. Prošel kolem řady obydlí až na prostranství, kde místní lidé prodávali své výrobky. Když dorazil na tržiště, zamířil rovnou ke kováři. Spolu s ním tam byla jeho dcera Andělka. Byla krásná, až Šlemínkovi oči přecházely, měla dlouhé plavé vlasy a oči klopila k zemi. Šlemínek se do ní na první pohled zamiloval. Kovář ukázal Šlemínkovi svoje nářadí a sledoval, jak po sobě s Andělkou pokukují. „Potřebujete jenom jednu motyku?“ zeptal se bodrý kovář. „Jenom jednu. Žiju dole u řeky úplně sám,“ odpověděl Šlemínek. „Dole na soutoku je krásně, chodím se tam každý večer projít,“ řekla na to Andělka a celá se začervenala. Šlemínek se usmál, poděkoval a vrátil se domů. Celé odpoledne pak okopával své políčko, ale občas se přistihl, že jeho mysl nevnímá, kde je a co dělá, před očima měl jen onu krásnou tvář. Nemohl se dočkat večera a hned, jak se začalo sešeřívat, vydal se na místo, kde by se mohl setkat s Andělkou. Na soutoku, kde se řeka Vltava snoubila se Sázavou, bylo ticho, nikde ani živáčka. Vlny tiše šplouchaly a na hladině vody se odrážel stříbrný měsíc. Náhle za sebou zaslechl tichý šelest. Otočil se a viděl přicházející Andělku. Její bílé šaty a dlouhé vlasy ozařoval měsíc a Šlemínkovi připadalo, jako by byl ve snu. „Vypadáš jako víla,“ řekl. „Já a víla?“ zasmála se Andělka. „Pojď, něco ti ukážu,“ řekla a vzala ho za ruku. Společně došli až na břeh, kde se posadili do trávy. Seděli tiše a naslouchali šumění řeky. Najednou Šlemínkovi připadalo, že z dálky slyší slabý zpěv. Okouzlující píseň mu připomínala něco dávného. „To jsou víly Vltavěnka a Sázavěnka. Když se tu setkají, zpívají spolu radostné melodie,“ řekla Andělka. „Mám pocit, jako bych to už někdy slyšel,“ řekl Šlemínek. „Když mě ve snu navštívila maminka, zpívala mi takovéhle ukolébavky.“ „Nebyl to žádný sen,“ řekla Andělka. Scházeli se pak na soutoku každý večer, naslouchali zpěvu víl a bylo jim spolu hezky. Jednou v noci probudil Šlemínka hluk a křik. Vyběhl ze svého domku a podíval se po směru, odkud přicházely ty zlověstné výkřiky. Obloha nad ním byla zbarvená doruda. Na nic nečekal a začal se šplhat strání na Sekanku. Srdce se mu málem rozskočilo strachem o Andělku. Celá osada byla v plamenech, ženy a děti se schovávaly mezi stromy před bandity, kteří jim zapalovali chaloupky a loupili zásoby jídla i cenné předměty. Muži se snažili bránit svůj majetek, ale lupiči byli v přesile. Když dokonali svůj hrůzný čin, s bojovými pokřiky utíkali pryč. Šlemínek se ihned rozběhl do kovárny. Tam na zemi ležel smrtelně zraněný kovář. „Unesli Andělku. Musíš ji zachránit,“ prosil Šlemínka a do ruky mu vložil svou dýku. „Kam jeli?“ „Ďábel…,“ zašeptal sotva slyšitelně kovář a vydechl naposledy. Šlemínek věděl, že Ďábel je vrch na druhém břehu Sázavy, ale netušil, jak se tam dostane. Přesto neváhal a pustil se ze stráně k řece. Vstoupil do chladné vody a šel pořád dál a dál, pohled upřený na kopec před sebou. Když už byl ve vodě po hlavu, hladina řeky se nad ním zavřela a on zmizel v hlubinách. Byl by se utopil, kdyby ho 193
Mezi řekami … říkáte si, sem se někdy musím vrátit, překvapeni historií skrytou pár desítek kilometrů od Prahy a přitom stále neobjevenou? Slyšíte pomyslné Ahóój na Staré řece, někde po pěšině projde Kelt, jinde permoník s kladívkem ze zlatonosných dolů, v dálce houká a kouří Pacifik. Toulky mezi Vltavou a Sázavou jsou pomyslným završením pátrání po minulosti, které začalo v publikaci Mezi Vltavou a Sázavou o tisícileté historii meziříčí obou řek, pokračovalo dokumentárním filmem Vystěhování o osudu 30 000 obyvatel vyhnaných ze zdejšího regionu s navazujícím Almanachem vzpomínek zdejších pamětníků na zemi tisíc let obdělávanou, aby za II. světové války sloužila jako cvičiště SS. Je to země zamyšlená, krásná a tak trochu stále zapomenutá, ale teď i tak trochu vaše. Václav Šmerák
