RESPEKT 26 V 25. červen 1. červenec Foto Radek Gális

12

25. červen–1. červenec 2007 V RESPEKT 26

inzerce

RESPEKT 26 V 25. červen–1. červenec 2007

inzerce

Charita Česká republika

dárcům Tříkrálové sbírky 2007

1

Foto Radek Gális

Děkujeme Generální partner

Letos potřetí přijedou do jihočeské metropole děti z Běloruska, aby se seznámily s vlastí svých adoptivních rodičů. Loni se jim u nás velmi líbilo.

Návštěva z Černobylu

My čtyři králové přicházíme k vám…

České Budějovice přivítají sirotky z Běloruska

Brno, sobota 6. ledna 2007

tak i jedna školní třída. „V Bělorusku je škola zdarma, ale z peněz, které jim zasíláme, děti hradí školní potřeby, volnočasové aktivity nebo různé zájmové kroužky,“ pokračuje Taťána Boušová. Desítka dětí z Běloruska míří letos o prázdninách do Českých Budějovic. „Přijedou k nám na desetidenní pobyt už potřetí,“ vysvětluje koordinátor Tříkrálové sbírky v jižních Čechách Roman Tlapák. „Vyzvedneme je 18. července dopoledne na vlakovém nádraží a už teď pro ně máme připravený zajímavý program, kde nechybí ani návštěva zoologické zahrady a koupaliště,“ vypočítává pan Tlapák. Náklady spojené s letním pobytem těchto dětí jsou hrazeny právě z Tříkrálové sbírky. Země dvou tváří Letos na jaře hostitelé zavítali do Běloruska na několikadenní

inspekci. Při té příležitosti navštívili náhodně vybrané děti v rodinách, kde žijí. „Viděli jsme tam situaci, na jakou jsme byli zvyklí u nás za socialismu. Bělorusko má dvě tváře. Dá se tam sice všechno koupit, ale lidé na věci nemají peníze,“ líčí své dojmy ředitelka diecézní Charity Michaela Čermáková. „Děti žijí mnohdy v otřesných podmínkách, bez naděje na lepší budoucnost. Peníze od českých dárců znamenají pro každé dítě trvalý vklad do života,“ doplňuje pan Tlapák. Pro běloruské děti je navíc velmi obtížné vůbec vycestovat ze své země, proto je letní desetidenní pobyt v České republice doslova výletem do pohádkové krajiny. Mládež ze Srdíčka S běloruskými dětmi se mohou v Budějovicích setkat i koledníci, kteří v lednu s kasičkami vybírali také

na jejich pobyt. „Koledníkům jsme poděkovali hned po sbírce, kdy jsme pro ně díky pochopení majitelů připravili pohoštění v hotelu U Solné brány nedaleko náměstí,“ prozradil ředitel Městské charity České Budějovice Alois Ambrož. Zároveň však přiznal, že by akcí pro dobrovolníky mohli během roku uspořádat i víc. „Nejvíce jsme v kontaktu s koledníky, kteří jsou sami klienty našich projektů. Jde například o děti ze znevýhodněného sociálního prostředí, které navštěvují denní centrum Srdíčko-Jiloro.“ O tom, že koleda znamená obohacení i pro samotné koledníky, svědčí názor jednoho z nich, studenta biskupského gymnázia Jana Hájka. „Jsem vděčný, že jsem se sbírky mohl zúčastnit, byl to můj nejkrásnější zážitek v poslední době. Rád se zúčastním i příště.“ Radek Gális

Přílohu připravila Charita Česká republika, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, tel. 296 243 330, www.charita.cz. Vychází s podporou Nadace České spořitelny.

8.00 hodin Po sedmi letech si znovu oblékám svatební šaty… Ne, ne, není to, jak si myslíte. Jen jsem se s rodinou rozhodla jít letos koledovat v Tříkrálové sbírce. Manžel se oděl do převleku zapůjčeného z divadelní kostymérny. Náš dvouletý syn se díky koledě naučil stříhat nůžkami a společně jsme vyrobili papírové koruny. V euforii si obléká ušitý tříkrálový plášť a tuniku. Naše půlroční dcera si vysloužila také korunku a v teple kočárku s námi vyráží do ulic. V tašce svačina, teplý čaj, cukříky pro dárce, pokladnička. „Ale maminko, my budeme čtyři králové, nevadí to?“ ptá se syn. Má odpověď – nevadí –, mu nestačí, protože chce vědět důvod. Chci získat čas, proto říkám, že až se vrátíme z koledy, třeba na to přijdeme, proč to nevadí. 9.45 hodin Obcházíme sousedy. Člověk si připadá trochu podivně, bojuje se studem, s ostychem. Ale postupně mu role „králů“ přirůstá k srdci. Je tak jednoduché sledovat sbírku z povzdálí, ale když si zkusíte úkol koledníků, získáte ještě větší obdiv k tisícům malých i velkých dobrovolníků, kteří znovu a znovu klepou na dveře, aby Charitě a potřebným pomohli. 10.30 hodin Putujeme po hlavní třídě brněnského Králova pole, jak symbolické. Lidí reagují různě. Možná nečeka-

Ilustrační foto Luboš Kotek

Lidé mají spojenou Adopci na dálku spíše s černými africkými kudrnáči nebo snědými okatými Indkami, finančně však můžete podporovat také modrooké blonďáky. Tedy alespoň v českobudějovické diecézi, kde diecézní Charita třetím rokem vede projekt Adopce na dálku dětí v Bělorusku. „V současné době finančně podporujeme skoro čtyři desítky dětí z oblasti města Pinsk,“ upřesňuje koordinátorka projektu Taťána Boušová. Oblast byla na jaře 1986 nejsilněji zasažena radioaktivním spadem po výbuchu v Černobylu a zdejší lidé se dodnes potýkají s následky jaderné katastrofy. Mají poškozené ledviny, játra nebo štítnou žlázu. Děti vybrané do projektu pocházejí z neúplných rodin. Některé ztratily oba rodiče a žijí u dědečků a babiček. Děcko z Běloruska mají za roční příspěvek 5000 korun „adoptované“ jak jihočeské rodiny a jednotlivci,

Kolik králů může koledovat?

li, že v době sobotního nákupu narazí na někoho, kdo je poprosí o projev nezištné solidarity. Staří lidé jsou vřelí, dávají poslední drobné. Smějí se a dokonce děkují, že vůbec koledujeme. Mladší však často utíkají beze slova, dokonce radši přecházejí na druhý chodník. Děti ukazují prstem a radostně na nás volají. Pokladnička se plní. Maminky nemohou odolat žádostem svých ratolestí, aby si mohli vhodit korunku. Zpíváme koledy… Lidé už na tu tradici zpívání trochu pozapomněli, ale vítají ji.

12.00 hodin V poledne se ulice vyprazdňují. Nám vyschlo v hrdlech od zimy i od zpěvu, ale zvláštní pocit hřeje u srdce. Zastavujeme se ještě u kamarádů, kteří bydlí poblíž našeho domu. Nečekali nás a navíc ještě v tříkrálových převlecích, přesto jsme uvítání velmi vřele. Dokonce jsme je přemluvili, aby další den koledovali s námi. Uchozeni se vracíme domů. Tam na mě čeká nezodpovězená otázka mého syna. Nezapomněl na své dilema, zda mohou koledovat i čtyři

králové. „Myslím, že to nevadí. O to více můžeme rozdat radosti druhým,“ říká tatínek. „Nezáleží, kolik králů, ale jak srdečně se lidé opravdu rozhodnou pomáhat. Nezáleží ani kolik vybereme do pokladničky, byť mnoho potřebných a v nouzi tyto dary opravdu pozvednou. Mnohem důležitější je, jak přesvědčivě jsme ještě schopni ukázat, že pomáhat je lidské a že udělat něco pro druhé není oběť, ale vlastně ta největší odměna.“ Diana Tuyet-Lan Kosinová


inzerce


Pomáhat potřebným je přirozená součást života

Praha v Zambii

říká Radka Kaslová, tajemnice Nadace České spořitelny

Boty pro školáky ze St. Charles

Dříve než v lednu vyšle Charita tří králové koledníky do ulic, musí připravit spoustu věcí: vytisknout kalendáříky a zabalit cukříky, zformovat skupinky v čele s vedoucími, koledníci si nachystají kostýmy, naučí se koledy, očíslují a zapečetí pokladničky, připraví si plán obchůzky... Jak se musí „před koledou“ připravit Česká spořitelna a její nadace? Nadace České spořitelny je generálním partnerem Charity ČR. Pokračování spolupráce na další rok projednává správní rada nadace vždy zjara, takže už tehdy mluvíme o Tříkrálové sbírce, která se uskuteční až o několik měsíců později. Nadace České spořitelny přispívá na režii sbírky finanční částkou. Česká spořitelna (ČS) se na sbírce podílí organizačně – v určitém časovém období přijímají pobočky po celé republice výtěžek od koledníků a ukládají jej na centrální účet sbírky. Z důvodu dlouholetého partnerství neúčtuje spořitelna za zpracování mincí vybraných v rámci tříkrálové koledy žádné poplatky. Jak jsou pobočky ČS informovány? Všechny pobočky jsou včas informovány pomocí intranetu o termínu konání sbírky, procesním postupu a podmínkách Smlouvy o vkládání hotovosti v uzavřených obalech. Ta umožňuje, pro případ, kdy je z časových důvodů nemožné okamžitě zpracovat a uložit přinesený výtěžek, uložit jej v původní neporušené kasičce na bezpečné místo a do předem dohodnutého termínu vše zpracovat. Zaměstnanci na pobočkách roztřídí mince a bankovky podle jejich nominální hodnoty a vše přepočítají. Poté je uloží na účet a připraví potřebnou dokumentaci. V posledních dvou letech dostali zaměstnanci ČS také možnost zúčastnit se sbírky aktivně. Mohli pomoci buď s její přípravou (např. výroba kostýmů), nebo se mohli stát členem kolednické skupiny. Letos poprvé mohli klienti ČS přispět také přímo prostřednictvím bankomatů…

Na obrazovky našich bankomatů po celé republice jsme do sekce, z níž klient může zadat přímý finanční příkaz ze svého účtu, letos poprvé umístili číslo Tříkrálové sbírky. Klient tedy mohl jednoduše přispět, aniž by musel jít na pobočku vyplňovat formulář příkazu k úhradě. Co u vás následuje „po koledě“? Po koledě sledujeme s napětím průběžný výtěžek, který Charita ČR uveřejňuje na svém webu, těšíme se na konečné číslo a doufáme, že bude vyšší než v předcházejícím roce. Poté se zájmem sledujeme projekty, které jsou z výtěžku sbírky podpořeny. Před měsícem uspořádala Česká spořitelna pro své zaměstnance akci Den pro charitu, kdy si pracovníci mohli na vlastní kůži vyzkoušet práci v některé z pěti desítek neziskových organizací. Co bylo smyslem této akce? V loňském roce schválilo představenstvo České spořitelny dva dny „volna na charitu“, to znamená, že ročně si může každý zaměstnanec vybrat dva pracovní dny, kdy se místo pracovním povinnostem bude věnovat dobrovolnické práci pro některou neziskovou organizaci. Oba dny jsou mu proplaceny, jako by byl v práci. Volno na charitu je součástí tzv. konceptu společenské odpovědnosti firmy, který se stal jedním z hlavních pilířů strategického programu Banka první volby. V pátek 18. května proběhl historicky první „hromadný“ Den pro charitu s Českou spořitelnou, kdy se do práce pro celkem 25 organizací zapojilo 121 zaměstnanců. Vedle toho mají zaměstnanci možnost přihlásit se v průběhu roku na tzv. individuální dny, kdy si z nabízených termínů vybírají ty, které jim nejlépe vyhovují. Dosud této nabídky využilo a k dobročinné práci se zaregistrovalo více než 105 lidí. Cílem projektu je zapojit naše zaměstnance do charitativních aktivit a podpořit myšlenku, že pomoc potřebným je přirozená součást života, která člověka obohacuje. Snažíme se také tímto způsobem zvýšit loajalitu

Mgr. Radka Kaslová

zaměstnanců k firmě a upozornit je na aktivity, kterými se Česká spořitelna, případně její nadace, zabývají – do projektu jsou zahrnuty také naše partnerské organizace. Jaký měla akce ohlas? Potěšilo mě, že všechno klaplo tak, jak jsme si představovali. Na přípravě akce jsme spolupracovali s občanským sdružením Fórum dárců a mohli využít jejich bohaté zkušenosti, aby byla akce přínosná nejen pro zaměstnance banky, ale hlavně pro neziskové organizace, ve kterých zaměstnanci pomáhali. Upřímně řečeno, úspěch Dne pro charitu předčil všechna naše očekávání: od zaměstnanců i od zástupců neziskových organizací jsme dostali a pořád ještě dostáváme pozitivní ohlasy. Plánujeme proto už nyní druhý hromadný den, který by se měl konat v září v podobném rozsahu . Nemůže se také stát, že na základě osobní zkušenosti někdo odejde z bankovního do neziskového sektoru? Na to má každý nepopíratelné právo. Jedná se o zcela odlišný typ práce, v jiném prostředí a s jiným typem lidí, než kterou vykonáváte coby bankovní úředník. Sama vím o případech několika lidí, kteří si v minulosti k této sféře – ještě v rámci osobního volného času – přičichli a už v ní zůstali. Pokud vím, Česká spořitelna aktivně zapojuje do dobročinnosti i své klienty...

Příkladem může být Bonus program, v jehož rámci získávají klienti při platbě kartou a dobití mobilního telefonu v bankomatu body, které mohou následně směnit za odměny a dárky. Od podzimu 2005 lze věnovat bonusové body ve prospěch charitativních projektů, které doporučuje naše nadace. Za dobu existence programu přispěla finančně např. na Kojenecký ústav v Opavě, občanská sdružení Život 90 a Lada, Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, Speciální školy Elpis, Domov pro zrakově postižené Palata, Český svaz ochránců přírody nebo Nadaci Křižovatka. Další možností, jak přispět na charitativní účel, měli klienti v rámci akce Kdo říká, že Vám za platbu kartou nikdo nepoděkuje?, kdy Česká spořitelna za každou platbu kartou věnovala ze svých prostředků 0,50 Kč na podporu konkrétního projektu vybrané neziskové organizace. Jednalo se o Nadační fond Mamma (nákup mamografu v roce 2005) a sdružení Život 90 (provoz telefonické linky důvěry pro seniory v roce 2006). Pro realizaci vlastních charitativních projektů založila Česká spořitelna v roce 2002 nadaci, která se soustřeďuje hlavně na podporu seniorů, drogově závislých a postižených, okrajově i vzdělávání a ochraně životního prostředí. Na čem nyní pracujete? V letošním roce Nadace České spořitelny pokračuje ve spolupráci s klíčovými partnery, ale také jsme navázali některá nová partnerství. Na jaře jsme ve spolupráci s Nadací Open Society Fund Praha vyhlásili nový grantový program s názvem Senioři vítáni, který je určen na podporu organizací, jež se snaží vrátit seniory zpět do aktivního života a využít jejich pracovních i životních zkušeností v rámci dobrovolnických aktivit. To téma je u nás zatím ojedinělé a novátorské, takže jsme zvědaví, jaký dopad na kvalitu života seniorů program přinese. jou

Díky výtěžku Tříkrálové sbírky v roce 2006 zahájila Arcidiecézní charita Praha (ACH Praha) projekt na podporu vzdělání v diecézi Solwezi na severu Zambie. Více než polovina obyvatel této rozvojové země žije pod hranicí chudoby, průměrně se lidé dožívají čtyřiceti let, třetina lidí neumí číst ani psát a každý šestý je nakažen virem HIV/ AIDS. Právě na vzdělání, osvětu a podporu místní komunity je zaměřen projekt Praha v Zambii. Projekt zajišťuje Diecézní charita Solwezi, koordinátorem je Aleš Vacek, pracovník ADCH Praha. Pomoc je zaměřena na podporu konkrétních dětí ve školní docházce (formou Adopce na dálku). Vedle školného, školní uniformy, pomůcek, knih a školních obědů je dětem poskytována také nutná zdravotní péče. Do projektu bylo v průběhu loňského roku vybráno 175 dětí ze Základní školy St. Charles. Tato

škola byla před několika lety založena pro nejchudší děti z oblasti. Učitelé však neměli o výuku zájem; nebylo výjimkou, že na vyučování chodili liknavě nebo nepřišli vůbec. Docházku žáků nikdo nezapisoval, děti neuměly ani po absolvování školy dobře číst a psát. Pracovníci charitního projektu si vytkli za úkol tuto situaci zlepšit. Díky jejich neodbytným jednáním na místních úřadech byli někteří z učitelů na škole vystřídáni spolehlivějšími a celkový počet učitelů byl zvýšen, aby mohl být snížen počet žáků v jedné třídě. Vyučování nyní probíhá pravidelně, byla zavedena kontrola docházky žáků a pravidelný zájem sociálních pracovníků projektu Adopce na dálku o dění ve škole funguje zároveň jako kontrola, jak učitelé plní své pracovní povinnosti. Díky projektu Adopce na dálku byly zavedeny pravidelné mimoškolní aktivity pro všechny školáky

inzerce

11

Foto Aleš Vacek

2

Ve škole St. Charles už se díky Čechům vyučuje pravidelně

ze St.Charles. Vyučuje se angličtina, výtvarná výchova, pořádají se sportovní dny nebo osvětové besedy např. o malárii, hygieně, choleře atd. Jed-

nou ročně dostanou děti praktický dárek – v roce 2006 si některé obuly své první boty. Jarmila Kabátová

o ně postarám. Musím se hodně učit a být ve škole každý den.

Máme prázdné plechovky, do kterých dáme trochu jídla a vaříme. Někdy použijeme dřevěné uhlí a nebo jen dřevo. A když jsem doma, tak si ráda kreslím, mám omalovánky od tety z Čech.

Omalovánky od tety z Čech Základní školu St. Charles v Solwezi navštěvuje i osmiletá Brenda Musanwu, žákyně první třídy, jedna z těch, kdo našli „adoptivní rodiče v České republice. Jaký je život s Solwezi očima této dívky? Chodíš ráda do školy? Jak dopadly závěrečné písemky letošního prvního trimestru? Ve škole se mi líbí, nejraději mám angličtinu, také tu mám spoustu kamarádů a doufám, že písemky mi dopadnou dobře. Chodíš také ve škole na obědy? Ano, ty jsme dřív neměli. Dnes máme kukuřičnou kaši se sušenou rybou (nshimu s kapentou), zelím a fazolemi. Fazole mi ale moc nechutnají, nejraději mám kapentu. Čím budeš, až vyrosteš? Zdravotní sestrou, budu dávat nemocným lidem injekce, aby se uzdravili.

Co by sis přála právě teď? Hodně hraček, se kterými bych si mohla hrát. Jak se ti líbil Dětský den? Bylo to moc pěkné, předtím jsem ještě nikdy nebyla v nafukovacím hradu. S kamarádkami jsme tam skákaly. Také se mi líbily závody v pytlích, protože jsem pokaždé vyhrála, a také jsem měla pomalovanou tvář. Po obědě jsme se dívali na film Lví král, to bylo hezké, ještě nikdy jsem neviděla tak velkou televizi (film byl promítán na zeď – pozn. aut.). Jsi z početné rodiny? Žiju s babičkou a dědou, mám také sestru, jmenuje se Womba, chodí do osmé třídy ve škole Tumwanganai v Solwezi, pak Chanzu, Muyungu a Noah, to jsou moji bratři. Dědu a babičku mám moc ráda, protože mě také mají rádi a dávají mi najíst. Chtějí, abych byla vzdělaná, a já jim vždycky říkám, že až budu, tak se

Máš nějaké kamarádky? Ve škole mám kamarádky Prudence, Swaziland a Ngambo, ale moje nejlepší kamarádka je Precious, která chodí do druhé třídy ve škole Tumwanganai. Nejraději si hrajeme na kuchyň.

Chodíš do kostela? Ano. V neděli, je tam škola, to mě baví, naše učitelka si s námi hraje, čte nám příběhy a učí nás písničky. Co budeš dělat o prázdninách? Budeme si hrát s kamarádkami tady v Solwezi, také půjdu na dva týdny do Kademby navštívit mou sestru.

Brenda Musanwu na klouzačce u školy

Co bys chtěla vzkázat tetě v České Republice, která tě sponzoruje? Chtěla bych jí poděkovat za všechno, co mi posílá. Také že se budu učit a chodit do školy, abych ji nezklamala a byla někým v životě, a že ji mám moc ráda…. To bych jí chtěla říct. Aleš Vacek

inzerce



inzerce

3

Vážení čtenáři týdeníku Respekt, dámy a pánové, letos, stejně jako v předchozích šesti letech, vyšly do ulic našich měst a obcí zástupy dobrovolníků, aby se symbolem Charity na pokladničkách koledovali pro druhé. Tedy pro ty, kdo se ocitli v nouzi. Právě oni jsou tady totiž pro nás, ostatní. Možná proto, abychom, stojíce jim tváří v tvář, my sami ukázali, jací jsme a co pro ně dokážeme udělat. Zda nezůstáváme lhostejní, dokážeme je pohladit slovem, úsměvem nebo jim můžeme jinak účinně pomoci. Samotné tříkrálové koledování je však pouze pověstnou špičkou ledovce. Za celou sbírkou stojí dlouhá mnohaměsíční organizační příprava, která vždy začíná již v jarních měsících předcházejícího roku. O tom, co všechno za Tříkrálovou sbírkou stojí, pojednává několik článků v této příloze. Další články pak na několika příkladech ukazují, jak byly peníze ze sbírky využity a komu pomohly či pomohou. Výsledek letošní Tříkrálové sbírky, přes 58 milionů korun, předčil všechna očekávání. Svědčí to o vaší solidaritě a štědrosti a je pro nás velkým závazkem s těmito prostředky dobře naložit. Proto vám, dárcům, chceme touto cestou poděkovat. Stejné díky si zaslouží všichni, kdo se na sbírce podíleli – jak organizátoři, tak dobrovolníci a všichni, kdo při ní jakýmkoli způsobem spolupracovali. Velice si vážíme vaší důvěry a podpory. Oldřich Haičman, ředitel Charity Česká republika Děkujeme vám!

Hodně pokoje a radosti! Tříkráloví koledníci se v posledních letech vždy po Novém roce objevují v našich městech a obcích, aby přinášeli svým spoluobčanům radostnou zvěst o velké Boží solidaritě s lidskou nouzí, totiž o narození Krista, v němž se nám Bůh stal blízkým. Při tomto setkání s koledníky lidé dostávají také možnost příspěvkem do pokladničky vyjádřit svou solidaritu s trpícími a potřebnými lidmi, kteří se nacházejí jak u nás, tak i v zahraničí. Když sami něco dobrého pro druhé vykonají, zakusí pak radost a uspokojení z toho, že se mohou podílet na účinné pomoci těm, kteří ji velmi potřebují. Sám mám velkou radost, když v tomto mnohdy nevlídném zimním čase potkávám malé i větší koledníky v olomouckých ulicích a vidím jejich obětavost a zápal pro dobré dílo. Kolik je to teprve dobrovolných spolupracovníků Charity v celé naší republice! Proto chci upřímně poděkovat jednak všem těmto dobrovolníkům, ale také vám všem, kteří jste svými štědrými dary podpořili letošní Tříkrálovou sbírku. Přeji vám hodně pokoje a radosti. Ať vás povzbudí Kristova slova: „Blaženější je dávat, než dostávat.“ (Sk 20,35.) Mons. Josef Šich, prezident Charity Česká republika

Foto Luboš Kotek

10

Tři králové na Pražském hradě i v podhradí. Manažerský tým Charity ČR převlečený za tři bájné mudrce z východu spolu s trubačem přinesli letos 4. ledna za zpěvu koledy radostnou zvěst o narození Spasitele v Betlémě nejvyšším představitelům českého státu. Skupinu koledníků přijal a do kasičky přispěl prezident republiky Václav Klaus, premiér Mirek Topolánek, český primas Miloslav kardinál Vlk, ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, jeho náměstek Marián Hošek, pražský radní Jiří Janeček a řada dalších osobností.



inzerce

9

Ostravaci špacyrovali s pikslami po ulicach Na Ostravsku koledovali pro nový výškovický hospic Život je pestrá mozaika všemožných barev a skutečnost, že jednou skončí, v ní má také své neoddělitelné sklíčko. Stále častěji ovšem lidé umírají opuštěni, bez přítomnosti svých blízkých, v odlidštěných podmínkách. V naší republice již působí několik specializovaných zařízení – hospiců zaměřených na důstojný závěr života. Součástí služeb je léčba bolesti (paliativní péče), u nemocného mohou být trvale přítomni jeho blízcí, zajištěna je podpora psychologa, duchovního, sociálního pracovníka i fyzioterapeuta. Charita Ostrava od roku 1993 poskytuje komplexní péči pacientům s onkologickou diagnózou v Charitním domě sv. Veroniky. Jenže omezené kapacity tohoto zařízení nestačí uspokojit potřeby ostravského regionu a navíc již nesplňují požadované standardy. I tento fakt vedl Charitu k vybudování Hospice sv. Lukáše v Ostravě-Výškovicích. Základní kámen byl položen na sklonku roku 2005, dnes je stavba dokončena a od letošního září se počítá se zahájením provozu. Jádro týmu v tomto zařízení pro třicet pacientů a stejný počet přistýlek pro doprovázející osoby vytvoří právě zkušený personál z domu sv. Veroniky. Hospic sv. Lukáše však nebude sloužit jen rezidentním uživatelům. Zázemí zde najdou další tři týmy poskytující související služby, působící v terénu přímo v rodinách. Charitní ošetřovatelská a pečovatelská služba, Mobilní hospicová jednotka a Dobrovolnic-

ké hospicové hnutí pomáhají blízkým nemocného, aby pacient mohl zůstat doma, tedy v prostředí, kde se každý cítí nejjistěji. „Chceme pomoci vrátit důstojnost lidskému umírání a zpět začlenit umírání a smrt do přirozeného lidského koloběhu a rodinného společenství a vnášet do prožívání závěru života duchovní rozměr. Tedy rozměr, který vnáší naději do zdánlivé beznaděje,“ vysvětluje poslání všech zmíněných služeb, které budou hospicem zastřešeny, ředitel Charity Ostrava Martin Pražák. Spojenými silami „Jezdili jsme k jedné mladé pacientce, starali se a tišili její bolest, samozřejmě za účasti jejich nejbližších. Poslední dny již své okolí příliš nevnímala a špatně komunikovala, ale jakmile se blížila její poslední chvíle, otevřela oči, usmála se, rozloučila se s nejbližšími a vydechla naposled. Bylo to pro nás opět potvrzením toho, že péče v rodinách je smysluplná a pro nemocné a jejich příbuzné má velký význam. Oni pak nikdy na tento okamžik nezapomenou,“ přiblížila smysl práce v terénu vrchní sestra Mobilní hospicové jednotky Věra Pražáková. Možná dnes může znít překvapivě, že někdo něco dělá zadarmo. O to více překvapí, že se někdo stane hospicovým dobrovolníkem, tedy člověkem, který část svého volného času věnuje doprovázení umírajících. Povídá si s nimi, předčítá z knih a časopisů,

Foto Jana Camfrlová

inzerce

Vnášíme naději do zdánlivé beznaděje

zajišťuje drobné nákupy nebo spolu jen „jen“ společně mlčí. „Před prvním setkáním s paní Martou jsem měla trochu obavy, že mě odmítne a nebude se se mnou chtít bavit. Ale právě naopak. Paní Marta mě přivítala s radostí, už dlouho za ní nikdo nepřišel,“ líčí své obavy jedna z ostravských dobrovolnic. „Při jedné z návštěv se rozpovídala o svém dětství a o tom, čemu se věnovala v době, kdy byla ještě zdravá. Po několikadenní pauze mi však bylo úzko, v jakém stavu jsem paní Martu pokoji nalezla. Nemluvila, jen ležela a již nevnímala okolí. Pocítila jsem, že se její život blíží ke konci. Další den zemřela ve spánku. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem děkovala Bohu, že ji vysvobodil z trápení

a za to, že jsem ji mohla v posledních chvílích být nablízku.“ Finančně náročnou výstavbu Hospice sv. Lukáše mimo jiné podpořila letošní Tříkrálová sbírka, do které se Charita Ostrava jako každoročně zapojila společně s Charitou sv. Alexandra v Ostravě-Kunčičkách, s dobrovolnickou Charitou v Brušperku a letošní rok do spolku přibyla i nově založená Charita Hrabyně. Díky vzájemnému spojenectví vyslali letos do ulic 292 kolednických skupinek, což představuje více než tisícihlavou armádu dobrovolníků. Pro sociální aktivity zmíněných Charit v ostravském regionu koledníci vykoledovali celkem 1 143 154 Kč, z toho Charita Ostrava obdržela částku 743 050 Kč. Dalibor Kraut

Koutek dobrovolníků Dobrovolníci pomáhají téměř na všech střediscích Charity Ostrava a jejich pomoc je mnohokrát k nezaplacení. Celkem je jich kolem stovky, mnozí mají vlastní rodiny nebo studují na středních či vysokých školách. Milena pracuje jako zdravotní sestřička v jedné ostravské nemocnici a už několik let pravidelně chodí popovídat si se seniory do Domova pokojného stáří v Heřmanicích. Mladí lidé, studenti i ti, kteří již pracují, přicházejí do Střediska pro děti a mládež a věnují místním dětem část svého volného času. A právě pro dobrovolníky letos vznikl z části výtěžku Tříkrálové sbírky v prostorách Senior klubu v Charitním středisku Gabriel „dobrovolnický koutek“, kde se mohou každý měsíc dobrovolníci scházet a užívat tři počítače s připojením k internetu. Koledníky letos čekalo Tříkrálové poděkování spojené se zimní procházkou do Hrabině, táborákem, vystoupením Klaunského divadla Mimo, hudební skupitei ny Sourozenci a s hodnotnými cenami a občerstvením

Foto Martin Pražák

4

8


inzerce


Než se koupí automobil

Bývalá školka v Praze-Hlubočepech brzy přivítá první maminky a seniory

Malá lekce diplomacie z okolí Poličky

Možná se budou jmenovat Jana, Lucie nebo Božena. Nejspíš ale úplně jinak. Budou mít jedno děcko, dvě, tři? V každém případě budou v nouzi. Do péče sociálních pracovníků v azylových zařízeních se dostávají ženy a dívky s neuvěřitelnými osudy. Dívka – říkejme jí Jana – vyrůstala v dětském domově, ale matka ji odtud vzala několik měsíců před dovršením osmnácti let a začala ji prodávat. Děvče otěhotnělo, porodilo syna. Dál šlapala chodník a po pěti letech se jí narodila dcerka… Jana ji hned po porodu odložila do krabice a novorozence zachránil starší syn… Všechny prožily těžké chvíle, často bývají oběťmi domácího násilí; do jednoho z charitních azylových domů přijali maminku se zlámanýma rukama a opařenou; někdo ji zkopal ze schodů a posadil do horké vody. Podobných

„Je to náročná komunikace,“ zdůraznila kolegyně při předávání pozice koordinátora Tříkrálové sbírky. Několik let jím byla ona, ale i velký tahoun se časem opotřebuje a žezlo se předává dál. „V Poličce si pochůzku zorganizuješ sama, ale na venkově jsi závislá na starostech a kontaktních lidech,“ dodala a pak si se mnou sedla a ke každé „pomazané hlavě“ vesnice (bylo jich dva tucty) mi podala vyčerpávající výklad. Dozvěděla jsem se, jak se příslušný starosta či místostarosta jmenuje, kdy má úřední hodiny a kde ho mohu zastihnout v práci, je-li ve funkci neuvolněný. Vylíčila průběh jednání o konání sbírky, zapečeťování pokladniček a počítání jejich obsahu a přiložila statistiku počtu skupinek i výtěžku v té které vesnici. Nakonec vytáhla složku formulářů, průkazek a potvrzení, která tím, že se starostové rozhodnou nám se sbírkou pomoci, musejí sami vyplňovat. „No nazdar,“ spráskla jsem ruce. „Jak je přesvědčím? Dost na tom, že pořádání Tříkrálovky nespadá vůbec do jejich povinností. Když už nám s ní pomohou, mám je ještě dráždit hutnou administrativou?!“ „Bez obav. Oni to už znají. Musíš jim všechno přesně připravit, aby s tím neměli moc práce, a klapne to,“ chlácholila mě spolupracovnice. Že všechno nepůjde tak hladce, z ní lezlo pouze pomalu a v dávkách pro mě stravitelných. A tak jsem se dozvěděla i o obcích, kde se s ochotou nesetkám, nebo o vsích, kde bude mnoho slibů, ale skutek utek. Mezi problémovými obcemi vévodila vesnice, říkejme jí Lhota. Pan starosta je ranař. Ochotný moc není a nikdy si neodpustí rýpnutí do charitních řad. Připravit se mám na vše.

příběhů, kdy se těhotná žena či matka s dětmi náhle ocitne na ulici a nemá kam jít, jsou desítky a desítky. Právě pro tyto situace se budují azylové domy pro matky s dětmi. Praha 5 ale podobné zařízení dosud nemá. Proto se rozhodla zřídit azylový dům a za partnera si vybrala Arcidiecézní charitu Praha. Radnice dala k dispozici budovu bývalé mateřské školky na sídlišti v Renoirově ulici v Hlubočepech a arcidiecézní Charita se s finanční dotací ministerstvo práce a sociálních věcí pustila do rekonstrukce. Počítá s otevřením v září letošního roku. Zatím v budově usilovně pracují zedníci, klempíři a elektrikáři a budují malometrážní byty s veškerým zázemím. Stacionář a jídelna Nejčastěji se v azylových domech ocitají matky, které vyrostly v dětských

domovech (dokonce už jejich rodiče!), nemají návyky a znalosti běžného denního rodinného života, rodinné citové vazby. V domově navíc žijí v materiálním nadbytku, ale v osmnácti se ocitnou bez prostředků a bez jakéhokoli zázemí. V azylovém domě maminky nacházejí nejen útočiště, ale také se zde učí starat se o sebe, o děti, vychovávat je, vést domácnost, umět vyjít s penězi a spoustu dalších „obyčejných“ věcí. A také se naučí vážit si samy sebe. O potřebě a užitečnosti takového azylového domu nemívá veřejnost pochybnosti. Ale jak už to tak bývá u sociálních zařízení, lidé je sice chtějí, ale jaksi jinde než za „mým“ domem, jinde než v „naší“ ulici apod. Lucie Vávrová, místostarostka Prahy 5 zatím žádné negativní ohlasy nezaznamenala. „Informace o azylovém domě se už objevily v našich

novinách ‚Pětce‘, není to tedy žádné tajemství,“ říká starostka. V jednom křídle budovy bude současně otevřen týdenní stacionář pro seniory, což je další služba veřejnosti – součást tzv. respitní (úlevové) péče. Rodina, která se jinak stará o svého zestárlého příbuzného v domácnosti, bude moci například odjet na dovolenou. Nabídka charitního zařízení veřejnosti tím není vyčerpaná. V provozu bude jídelna a výdejna jídla přes ulici pro sociálně slabé občany Prahy 5. Až bude domov zkolaudovaný, chystá se den otevřených dveří pro obyvatele sídliště. Městská část Praha 5 bude na provoz ročně přispívat částkou jednoho milionu korun. Náklady na rekonstrukci byly částečně hrazeny též z loňské i letošní Tříkrálové sbírky a z příspěvků od Nadace České spořitelny. Dana Wimmerová

Křesílka putují do Horní Břízy Všichni si přejeme dožít se vysokého věku, ale mladý člověk si obvykle neuvědomuje, co stárnutí obnáší. Sil ubývá, pohyb je obtížnější, vše jde pomaleji... Vyprávět by o tom mohli třeba obyvatelé Domova pro osoby se zdravotním postižením v Horní Bříze. Zahánět chmury tamních seniorů se však už léta snaží dobrovolnice z Farní charity Dolní Bělá. Ty přišly i s nápadem, jak klientům pobyt usnadnit. Z výnosů loňské a letošní Tříkrálové sbírky pořídily pro hornobřízský domov jeden toaletní a k tomu jeden převozový vozík. „Díky toaletnímu křesílku můžeme snadněji umýt, osprchovat a osušit i ty seniory, kteří se už špatně pohybují a nemohou se dostat do vany sami,“ vysvětluje význam pomůcky vedoucí oddělení úseku sociálních služeb Květa Bartásková. „Vzhledem k tomu, že stále přibývá nesoběstačných klientů, kteří potřebují péči, jsme za každý vozík velice vděční.“ „Seniory jsem měla vždycky ráda a velice si jich vážím,“ přiznává Halina Vetenglová, která stojí v čele dobrovolné Farní charity Dolní Bělá už deset let.

„Možná proto, že sama mám starší rodiče, kteří navíc žijí hodně daleko,“ říká. S ostatními pěti členkami farní Charity a panem farářem Ireneuszem z Dolní Bělé přemýšleli, jak by právě těmto lidem pomohli. „Po poradě s vedením domova jsme se rozhodli pro vozíky.“ Druhé z křesílek slouží k převezení obyvatel na různé kulturní a společenské akce v domově i na venkovní procházky. „Vozíky jsou moc potřebné, zvláště pro dopravu k sanitce nebo když chtějí příbuzní klienta vyvézt do okolí domova,“ potvrzuje užitečnost věcného daru obyvatelka domova Milada Šmídová (87), která žije v domově už osm let. Vychovala tři děti, potěšila se příchodem sedmi vnoučat a jedenácti pravnoučat. Ale také pochovala manžela a jednu z dcer. „Když je mi smutno, vezmu mobil a zavolám dcerám nebo vnukům, ale co ti, kteří už nikoho nemají? Jistě jsou moc rádi, že si mohou s někým popovídat,“ dodává paní Šmídová. Spolupráci s Charitou chválí i Květa Bartásková. „Dobrovolnice navštěvují seniory, kteří projeví zájem, ale také

Foto Irena Kastnerová

O lidech, kteří nikdy nepřicházejí s prázdnou

A můžeme vyrazit za kulturou

osamělé a nemocné.“ Nutno dodat, že tahle Charita je složena pouze z nadšenců při farnosti Dolní Bělá, která všechny své aktivity zajišťuje a financuje z vlastních zdrojů. A kromě Horní Břízy se setkává i s osamělými a nemocnými ve svém okolí, s obyvateli Ústavu sociální péče ve Stodě nebo Domova pro matky s dětmi v nouzi

v Plzni či s dětmi z Dětského domova v Trnové. A nikdy nikam nechodí s prázdnou. Na tradičních setkáních s dětmi či seniory na zahradě farnosti v Dolní Bělé nechybějí doma připravené lahůdky – guláš, chlebíčky, dortíky, cukroví. Mimochodem, cukroví jsme ochutnali a bylo přímo „božské“. Irena Kastnerová

Zase ta sbírka! V prosinci nastal Den D. S pokladničkami, lejstry a vánočním svícínkem, dárečkem starostům za ochotnou pomoc, jsem začala objíždět vesnice. Lhotu jsem si nechala na závěr. „Ne, zítra nemám čas,“ slýchala jsem pár dnů hluboký hlas na druhém konci telefonu. „Tak se stavte zítra v devět,“ povolil asi po týdnu.

5


Nová adresa: Renoirova ulice

inzerce

Díky novému Renaultu se zlepší péče o seniory na Poličsku

S obavou jsem den nato zaklepala na dveře s nápisem starosta, Josef Kovář. „No dál,“ zadunělo z místnosti. Na nějaké diplomatické hrátky mě ihned přešla chuť. Po kanceláři se pohyboval hromotluk a něco hledal. „Co potřebujete?“ „Jsem z farní Charity z Poličky…“ „Jó, to ste vy? Zase ta sbírka. Taky si už můžete najít jiný lidi. Je s tím jenom práce. Kdo se o to má starat? Tady ve vesnici je dost lidí, co choděj do kostela, ale když maj něco udělat, to néé.“ Polkla jsem naprázdno. „Já letos dělám sbírku poprvé a vím, že zde každoročně byla. Myslela jsem, že máte lidi, na které se obrátíte. Po vás chceme pouze zapečetění pokladniček a evidenci vedoucích a koledníků. Tak je to aspoň jinde. Kdo organizuje sbírku u vás?“ Aniž přestal hledat v šanonech, zahučel: „No kdo, já.“ Našel složku a praštil s ní o stůl, až to mlasklo. „Co to sežere času. Copak děcka, ty dou rádi, ale někoho dospělýho za vedoucího sehnat… To dá přemlouvání. A co se vybere, stej-

ně de z vesnice pryč. Nejradši bych si ty peníze nechal a udělal za ně něco v obci. No nechte to tady...“ Snažila jsem se mu podat vysvětlení k formulářům, aby sbírka odpovídala zákonu, ale už jenom mávl rukou. Na malý dárek ani nezvedl oči. Za měsíc jsme se viděli znovu. Bylo po sbírce. Pan starosta byl opět v chvatu. Počítání z pěti pokladniček nechal „na důvěru“ – pouze s účetní, a omluvil se, že musí odjet na jednání. Na stole stála polovypálená svíce z Charity. Starosta se ve dveřích ještě otočil a zahřměl. „Tak zase za rok na shledanou.“ A zmizel. V nastalém tichu jsem procházela průkazky vedoucích skupinek ze Lhoty a četla: Hrazdírová Jana, Bednář Petr, Kovářová Daniela, Kovářová Petra a …Kovář Josef. Lhota sobě Projíždím Lhotou tmavě modrým renaultem a kochám se. Obliny Vysočiny kolem krásně ubíhají a lákají ke snění. „Jen opatrně,“ připomínám si. Místo „espézetky“ mám za zadním sklem zastrčené číslo pro jednorá-

zový přejezd, pod kapotou vrní nový motor a řízení usnadňuje posilovač. A až vystoupím, zamknu všechny dveře jediným zmáčknutím knoflíku na klíčku. Paráda. To si budou holky z pečovatelky při rozvážení obědů seniorům lebedit. Převážím nové auto koupené za peníze z Tříkrálové sbírky pro Charitní pečovatelskou službu, které má sloužit lidem ve vesnicích kolem Poličky, a v hlavě si sumíruji, co všechno musím zařídit, aby mohlo brzy vyrazit. Míjím opravenou radnici a už vím, co bude první. Nechám na auto nalepit tři zlaté korunky a nápis – Jsem z Tříkrálové sbírky 2007. A pak vyrazím za panem starostou do Lhoty a řeknu mu: „Chtěl jste si peníze ze sbírky nechat a udělat za ně něco v obci. A taky jste to dodržel.“ A nebo radši ne. Pan starosta to přece moc dobře ví. Zastavím se zase před Vánocemi s pokladničkami na Tříkrálovou sbírku 2008 a užijeme si trochu „diplomacie“. Na toho drsného člověka s měkkým srdcem uvnitř se opravdu těším. Štěpánka Dvořáková

6


inzerce


inzerce

O tom, jak v Paloníně dávkují bílé zlato

Co se stane, když v Ústí nad Labem zblázníte ty správné lidi

Nesem vám noviny... zpívají děti, symbolické koruny z papíru se někdy zalesknou staniolem, jindy jsou bílé jako sníh, kterého letos o Tříkrálové sbírce moc nebylo. V otevřených dveřích domů, domků a bytů usměvaví lidé – staří, mladí i děti, nostalgicky poslouchají zpěv koledníků zvěstujících narození Děťátka, toho Spasitele, kterého lidstvo vyhlíželo věky... Do zapečetěné plastové pokladničky s červenou charitní nálepkou padají mince nebo zašustí papírové bankovky. Králové děkují, svěcenou křídou znamenají zárubně dveří iniciálami latinského požehnání Kristus mansionem benedicat. Jako dík za dar pro potřebné lidi, jimž je sbírka určena, rozdávají cukříky. Tříkrálové cukříky se v průběhu let této největší sbírky, kterou letos již posedmé uspořádala Charita Česká republika, staly tradicí. Vyjadřují poděkování dárcům a zároveň propagují charitní práci – vyrábějí je totiž lidé s handicapem v Chráněné dílně Palonín, která je součástí Charity Zábřeh. „Pracuji tady v balírně cukru sedmý rok,“ říká jedna z pracovnic se

zdravotním postižením Ludmila Dudková (46). „Nikdo mě nechtěl zaměstnat, seděla jsem doma a bylo to hrozné. Práce v chráněné dílně je pro mne vysvobozením,“ říká a dodává: „Kdyby to tady nedejbože zavřeli, těžko bych sehnala práci jinde.“ Žádné haléřové cetky „Za ta léta tříkrálového koledování se stal cukr již tradičním dárkem,“ říká o balených pětigramových dávkách celostátní koordinátor sbírky Marek Navrátil. „O cukru se říká, že je bílým zlatem a podle legendy mudrci z východu narozenému Spasiteli nesli jako jeden z darů zlato…,“ vysvětluje symboliku Navrátil. „Pro mě je ale nejdůležitější, že cukříky jsou – podobně jako keramické placky, které dostanou koledníci na památku – vyrobeny v chráněné dílně zdravotně handicapovanými pracovníky,“ přemítá Marek Navrátil. „Myslím, že to je daleko cennější, než kdybychom dárcům roznášeli nějaké plastové nesmysly vyrobené za pár haléřů v Asii nebo cokoli jiné z komerční výroby.“

I když koledníci vyrazí do ulic až po Novém roce – kolem svátku Tří králů, s výrobou se začíná už na jaře: je třeba zhotovit grafický návrh obalu, který má stejný vzhled jako ostatní propagační materiály sbírky. Jen text se mění častěji. Loni to bylo prosté Děkujeme!, předtím se na cukřících představovaly jednotlivé projekty Charity: Ošetřovatelská a pečovatelská služba, péče o seniory, handicapované, menšiny, prostě o potřebné. Jak budou vypadat cukříky rozdávané při Tříkrálové sbírce 2008? „Zatím nevíme, grafik teprve pracuje na návrhu,“ říká Jitka Poláchová, vedoucí Chráněné dílny v Paloníně. „Cukr pro balicí linku jsme kupovali v cukrovaru v Němčicích na Hané, ale loni byl zrušen a museli jsme změnit dodavatele. Zatím je vše v jednání,“ říká. Potřebují objednat také tisk obalů a karton na krabice, do nichž se hotové cukříky zabalí. „Loni nám nejlepší podmínky zajistila jedna slovenská firma, letos budeme tisknout v Olomouci. Cukrovar ví, jaký máme typ balicího stroje a jaké rozměry tedy potřebujeme. Je to konkurence,

ale nám jako charitní chráněné dílně zakázku přepustí,“ chválí konkurenty Poláchová. Balili jsme dnem i nocí Výroba cukříků obvykle začíná v srpnu, na zakázce se pracuje v říjnu a listopadu. Poslední cukříky by měly sjet z linky do 30. listopadu. Pracovníci Arcidiecézní charity Olomouc pak krabice s cukrem rozvezou do všech osmi diecézí v republice. Tam se zásilka dělí na větší či menší porce pro jednotlivé farnosti a ty je před koledou rozdělí skupinkám koledníků. „Loni zdržení grafického návrhu způsobilo potíže a navíc nám v době výroby dlouhodobě onemocněl pracovník, který obsluhuje balicí linku,“ vzpomíná vedoucí chráněné dílny. Situaci zachránili technici Charity Zábřeh doslova bojovým nasazením – pracovali na tři směny. „Doufám, že výroba cukříků se letos obejde bez stresových situací,“ uzavřela povídání o sladkých starostech pro Tři krále Jitka Poláchová. Ivana Jeništová

Ovečka a Hnízdo Loni v září otevřela Oblastní charita Ústí nad Labem v prvním patře bývalé školky mateřské centrum Ovečka. Maminky tady mohou poklábosit u kafíčka, zatímco jejich děti nerušeně skotačí opodál, třeba na barevné skluzavce. Díky koutku s občerstvením tady mohou děti oslavit narozeniny s kamarády. Doma, v malých krcálcích na sídlišti to nejde. Kromě společenského kontaktu se v centru mohou maminky i lecčemu

přiučit, třeba práci na počítači v učebně pořízené z dotace Evropské unie, nebo se učit anglicky. A když maminky hledají práci? I v takových případech tu na ně pamatují. V motivačním kurzu je naučí, kde hledat informace, jak napsat životopis, při „tréninku“ poznají vlastní slabé a silné stránky. A tím vším nabudou zdravého sebevědomí. Rodinám z blízka i z daleka je určen Rodinný klub Hnízdo. Charitu však trápí komerční nájem prostor, doufá, že se je po jednání podaří snížit. U zrodu herny Tykadlo stál prý nápad dětí, které si chodí hrát do mateřského centra. „Stále nám říkaly: ‚Já mám doma sourozence a ten by také rád přišel,‘ až jsme na to kývli,“ vysvětluje Olga Šváchová z ústecké Charity. Apropó děti! Těm dali v Ústí zelenou i při letošní Tříkrálové sbírce. A vůbec toho nelitují. S velbloudem za zády „Chtěli jsme, aby se na sbírce podílelo co nejvíc dětí, aby to byla jejich věc, když se koleduje na jejich centrum,“ vysvětluje letošní strategii Jolana Žižková, v lednu ještě dobrovolná asistentka, nyní již pracovnice ústecké Charity. Pro sbírku tehdy s kolegyní Marií Řeřichovou nadchly děti ze Základní umělecké školy Evy Randové a přemluvily také studenty z Gymnázia Jateční. Jak? Díky osobním vazbám. „Tak jo, pro tebe to udělám…,“ zněla prý typická odpověď. Další ochotné spolupracovníky našly přes dobrovolnické centrum, které rozeslalo výzvu svým adresátům. Stejným způsobem přišla k funkci vedoucího skupinky i Jana Michálková. „Našla jsem výzvu na internetu. Peněz moc nemám, chtěla jsem být proto užitečná třeba takto,“ říká. „Souhrou náhod jsme narazili na správné lidi,“ pochvaluje si Marie Řeřichová. Do ulic krajského města a okolních vesnic se nachystalo třiadvacet kolednických skupin. Děti si připravily koruny a komety. Výtvarnice Lenka Procházková a Eva Císařová jim poradily, aby na tříkrálové pláště použily netkanou textilii. Nakonec objevily, že z této látky jsou k dostání obaly na růže ve veli-

Keramický knoflík věnovali ústečtí koledníci zvlášť významným dárcům

Letos v lednu jste mohli v Ústí nad Labem poprvé potkat na ulici dromedára

kosti pytle na brambory. Stačilo jen vystřihnout otvory pro ruce a děti si nápaditý kostým ozdobily nálepkami. Pro zvýšení efektu připravily i chodící makety velblouda a koně. Pak vyrazily na koledu do centra města a po okolních vesnicích. A také před Globus a Makro a nakonec i Hypernovu. Pro potěšení seniorů zavítaly také do domovů důchodců. „Chodily s bubny, to byl rachot, že je bylo slyšet po celém městě,“ vypráví Jolana Žižková. Jiní koledníci pískali na flétnu, hráli na orfonky, cinkátka a vyskytla se i jedna kytara. „Zvládli však s přehledem i situace, kdy byli někým nepříjemně odmítnuti,“ říká Jolana Žižková. „Překvapilo mě, kolik dárců nám přispělo a jak lidé, kteří na to ani nevy-

padají, byli štědří. Člověk by neměl soudit…,“ vzpomíná vedoucí jedné ze skupinek Jana Michálková. Jaká byla letos úspěšnost? „Nečekaná, vybrali jsme dvojnásobek toho, co loni,“ přiznává Jolana Žižková. A navrch dodá příhodu, která už nabyla rozměru legendy: poslední den navracejícím se koledníkům přispěl do kasičky jeden muž dvousetkorunovou bankovkou. Když mu však děti vysvětlily, kde jeho peníze pomohou, zpozorněl… Za chvíli skupinku znovu doběhl a tentokrát v kasičce přibyla dvoutisícovka. A co bude za rok? „To jsme ještě neřešili,“ přiznává Marie Řeřichová. „Letošní rok nás ale povzbudil. A lidé už na koledníky čekají. Sbírka se stala tradicí, i tady v Ústí.“ Jan Oulík

Foto Jan Oulík


Přišli jsme k vám z daleka a přinášíme cukr z chráněné dílny

Panelové domy sídlišť Severní terasa a Dobětice na okraji Ústí nad Labem připomínají pohozené kostky domina, které tu zbyly po nějakých obřích hrátkách. Betonová hmota, kam pohlédneš. Kde je tady Centrum pro rodinu Archa? Oslovení kolemjdoucí jen kroutí hlavou, k bývalé mateřské škole nás nasměruje až vlasatý čtyřicátník v kraťasech. „Lidi dneska nic nevnímaj, ani když se někomu něco stane,“ komentuje nevědomost svých sousedů. Centrum se nachází v bývalé mateřské škole, na rozhraní obou panelových periferií. Je středa 6. června a výzdoba budovy svědčí o tom, že příkrá slova o lidské lhostejnosti neplatí všeobecně. Někdo se snaží ty odosobněné končiny polidštit, aby se i tady žilo dobře. Vstupme do oploceného areálu. Na plotě visí obrázky dětí, které se zúčastnily soutěže na návrh loga nové herny. Co výkres, to nějaká scéna s broučky, neboť herna dostala jméno Tykadlo. Přišlo i pár maminek z okolí, lidé z Charity, starosta městské části. Za chvíli na terase zatančí malé mažoretky a poté hernu slavnostně otevře sám ústecký primátor. V bývalé mateřské školce v školce v Poláčkově ulici, přeměněné na charitní Centrum pro rodinu, tak ožil další prostor. Růžově vymalované místnosti vévodí pingpongový stůl a hned vedle dětský fotbálek a basketbalový koš. K tomu ještě na zahrádce před okny svítí novotou kruhová trampolína. „Doufáme, že nám ji venku nikdo neukradne,“ prohodí polohlasně vedoucí Centra pro rodinu Iva Jiránková. To vše bylo pořízeno z výtěžku letošní Tříkrálové sbírky. Ale nahlédněme do historie.

7

Foto Jolana Žižková

Trampolína pro Tykadlo Foto Jana Karasová

Čím si osladíte kafe

Fotbálek koupený za koledu. Jen primátor přestřihl pásku, herna ožila prvními návštěvníky

RESPEKT 26 V 25. červen 1. červenec Foto Radek Gális

Recommend Documents