Respekt, nikoliv strach

9/2011

REPORT

Respekt, nikoliv strach

V srpnu cvičily na americké základně Hohenfels v SRN hned dvě české jednotky, více se dočtete v reportáži na stránkách 10 až 13.

Českou republiku navštívil předseda Vojenského výboru EU – švédský generál Hákan Syrén

Více za méně peněz Počátkem září navštívil Českou republiku předseda Vojenského výboru EU – švédský generál Hákan Syrén. Během jednání s náčelníkem Generálního štábu AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem a ministrem obrany Alexandrem Vondrou se tento nejvyšší vojenský představitel Evropské unie seznámil s Bílou knihou o obraně a s účastí Armády České republiky v bojových uskupeních EU, tzv. Battle Goups. To vytvoříme příští rok společně s Německem, Rakouskem, Chorvatskem, Makedonií a Irskem. Skupinu bude tvořit 2 800 vojáků. AČR přispěje mechanizovanou rotou, doplněnou o potřebné logistické zabezpečení a další prvky, celkem by se mělo jednat o 350 vojáků. Během svého pobytu v České republice generál Syrén odpověděl na následující otázky.

Měl jste možnost seznámit se s Bílou knihou o obraně. Jak hodnotíte připravovanou reformu Armády České republiky? Seznámil jsem se nejen s aktuálním stavem vaší armády, ale i s historickým vývojem transformace od roku 2002. Jednali jsme i o otázkách ekonomického vývoje, který bude mít zásadní dopad. Byl jsem seznámen s prognózou demografického vývoje, s tím, v jakém stavu je či bude vojenská technika. Bílá kniha o obraně je jednoznačnou zprávou velice dobře zasazenou do současného kontextu. To, co se bude odehrávat, je velice bolestivé, zároveň je to ale jediná cesta, jak pokračovat do budoucna. Transformace se netýká jen vás, ale i celé řady dalších armád. Probíhá za ztížených ekonomických podmínek. Je tedy potřeba odvádět více za menší objemy peněz. Už se ví, v jaké oblasti by mohla být nasazena EU Battle Group, do které budou začleněni čeští vojáci? V tomto okamžiku není učiněno žádné konkrétní rozhodnutí. Je potřeba si uvědomit, že EU Battle Groups jsou vytvořena tak, že mohou plnit celé spektrum úkolů, od humanitární pomoci přes oddělení válčících stran silou až po rekonstrukční úkoly. Když se podíváme na současnou situaci, a to i do regionů v blízkosti Evropy, vidíme, že je potřeba humanitární pomoc, humanitární asistence, ale i obecného zajišťování bezpečnosti. Koncepce EU Battle Groups je něco, co se v Bruselu neustále podrobuje diskuzím s cílem zlepšovat tento institut a přizpůsobovat ho aktuálním požadavkům. Zatím se ale neobjevil žádný argument, na základě kterého by tato koncepce měla být změněna. Uvažuje se například o tom, že by tato uskupení mohla pomáhat při rekonstrukci v Libyi? Zatím tomu tak není. To ale neznamená, že se to nemůže změnit. V současné době neexistuje žádný plán či předpoklad pro nasazení EU Battle Group v Libyi. Všechno bude vycházet z vůle libyjského lidu. Tamní představitelé si ale v tomto okamžiku nepřejí přítomnost žádného vojáka západního státu. Připravil: Vladimír Marek Foto: autor

Co všechno obnáší vaše funkce? Mým úkolem je koordinovat vojenské úsilí sedmadvaceti zemí Evropské unie. V současné době se orientujeme především na operaci Atalanta v Perském zálivu a Indickém oceánu, výcvikovou misi Evropské unie v Somálsku a operaci Altea v Bosně a Hercegovině. Zároveň se soustřeďujeme na bojová uskupení EU Battle Groups. Jedná se o operace nejen ve vzdálenějších oblastech, ale také složitější a navíc v rizikovém prostředí. Této náročnosti můžeme čelit jedině prostřednictvím iniciativy týkající se sdružování prostředků a sdílení kapacit. Doufáme, že na podzimním zasedání ministrů obrany Evropské unie v listopadu či prosinci letošního roku budeme moci přednést představitelům jednotlivých zemí konkrétní návrhy, jak v této oblasti postupovat a jakým způsobem se oni do tohoto projektu mohou zapojit. Od Armády České republiky jsem obdržel již velice konkrétní návrh. (Podle generála Picka můžeme nabídnout chemické a biologické specializace, výcvik pilotů vrtulníků, školství a logistické schopnosti – pozn. red.)

fakta Generál Hákan Syrén se narodil 31. ledna 1952 ve švédském Växjö. Po ukončení gymnázia nastoupil na Královskou námořní akademii, ze které byl v roce 1973 vyřazen v hodnosti poručíka. Později studoval na Naval War College v USA. Kromě různých velitelských funkcí strávil nemalou část své kariéry jako pedagog na vojenské akademii. Koncem osmdesátých a v první polovině devadesátých let minulého století dělal pobočníka švédskému králi Carlu Gustafovi. V letech 1999 až 2003 byl ředitelem Vojenského zpravodajství a bezpečnostní služby. Poté se stal vrchním velitelem švédských ozbrojených sil. Od roku 2009 působí ve funkci předsedy Vojenského výboru Evropské unie. Generál Syrén je ženatý, má tři děti.

editorial

obsah MISE Odvádíte skvělou práci

2

Začátkem září navštívil ministr obrany Alexandr Vondra spolu s náčelníkem GŠ AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem jednotky českých vojáků v Afghánistánu

Zdravotníci první linie

14

Lenka Dovořáková pomáhala zachránit lidský život ještě předtím, než dorazila do Afghánistánu

Andělé v uniformách

32

Hlavně díky příslušníkům styčného monitorovacího týmu věděli obyvatelé Podujeva a okolí, že český kontingent je stále ještě v Kosovu

Afghánistán očima vojáka

34

Profesionální voják, ale ve volných chvílích i výborný fotograf, to je četař Radek Venglář ze 71. mechanizovaného praporu Hranice

HOST Odpůrce stereotypů

6

Rozhovor se zástupcem náčelníka GŠ AČR – náčelníkem štábu generálmajorem Petrem Pavlem

ARMÁDA A VEŘEJNOST Letecká show na hradeckém nebi

9

Stejný počet vzletů a přistání, slunečné počasí, přes padesát tisíc návštěvníků – to byl 18. ročník CIAF

Jak na seřaďovacím nádraží

27

V sobotu 27. srpna se v Lešanech konal zajímavý Tankový den

Nejen Vojáci společně

38

Přinášíme přehled organizací spolupracujících s resortem MO ČR

Vážení čtenáři, v minulém čísle jsem Vám slíbil, že Vás budeme informovat (pokud budeme mít dostatek ověřených dat a podkladů) o skutečnostech, které Vás, ze zcela logických důvodů, nejvíce zajímají. Mezi tato „žhavá“ témata bezesporu patří otázka zdanění příspěvku na bydlení. Vy čekáte, my v redakci také čekáme… Včerejší (dnes je středa 13. září a časopis A report předáváme do tiskárny k výrobě) rozhlasový pořad Impulsy Václava Moravce, kde byl hostem ministr obrany Alexandr Vondra, mnohé napověděl a mnohým z nás dal jasnou odpověď. Ne každý z Vás však tento pořad poslouchal, a tak se domnívám, že přepis části rozhovoru s ministrem Vondrou Vás může zaujmout. Jedna z otázek tedy zněla: „Pane ministře, už je jasno, jak budete kompenzovat zdanění příspěvku na bydlení?“ Ministr Vondra odpověděl: „Je to důležitá věc, protože zejména na úrovni mužstva nebo nižších poddůstojníků, kteří nemají nějaké výrazně vysoké platy, tak tam ty následky toho zdanění včetně výdajů na sociální a zdravotní pojištění mohou činit třeba i tři tisíce korun měsíčně. Já jsem slíbil, že my na úrovni mužstva, na úrovni nižších poddůstojníků budeme zdanění kompenzovat… Ten systém teď dopilováváme a v průběhu září zveřejníme.“ Dále ministr obrany uvedl, že: „na úrovni mužstva bude kompenzace v plné výši“. V rozhovoru také zaznělo, že vedení resortu obrany připravuje nový model vyplácení příspěvku, který má být, jak ministr Vondra zdůraznil, „férový“ a současně „nebude příliš administrativně složitý“. My Vás samozřejmě o všech změnách budeme informovat. Máte-li tedy nějaké otázky týkající se nejen příspěvku na bydlení, ale i dalších oblastí života a činnosti armády, pak směle s nimi na redakční mail [email protected]. Na závěr mi dovolte ještě malou odbočku. Opustím vážná témata a přeskočím do sféry zábavy a sportu. Již 20. října se uskuteční jubilejní 15. ročník turnaje v nohejbale tříčlenných družstev o pohár šéfredaktora A reportu. Neváhejte a posílejte přihlášky (bližší informace naleznete na straně 48). Proč? Protože chystáme překvapení. Slavnostní výkop provede… Zkrátka možná přijde i kouzelník.

VÝCVIK Respekt, nikoliv strach

10

V srpnu cvičily na americké základně Hohenfels v SRN hned dvě české jednotky, jedna v roli mentorovacího týmu, druhá simulovala Afghánce

Hra světel a stínů

Jan Procházka, šéfredaktor časopisu A report

16

Na Libavé se konalo další společné cvičení, kterého se zúčastnili příslušníci texaské národní gardy

Bojové střelby a „trojka“ BASA

30

Nové mobilní pracoviště napomohlo k tomu, že piloti bitevních vrtulníků Mi-24/35 provedli dvojnásobný počet ztečí

ZBROJNÍ VELETRH SIAE Le Bourget 2011

28

V Paříži se konal jeden z největších leteckých veletrhů

MY A NATO Z kokpitu i z bunkru

18

Plukovník gšt. Petr Mikulenka zakusil rub i líc aliančního systému protivzdušné obrany NATINADS

HISTORIE Příliš hrdý Chod

ZDRAVOTNICTVÍ Dostaneme vás domů!

20

Strategický vzdušný zdravotnický odsun raněných a nemocných na trase Česká republika–Afghánistán

VOLNÝ ČAS Setkání evropské mládeže

48

Historicky první kemp pro mládež příslušníků armád z deseti evropských zemí ICC v České republice se v režii Volarezy i přes vrtochy prázdninového počasí mimořádně vydařil

TECHNIKA A VÝZBROJ Strela-10

36

Od narození Hrdiny Sovětského svazu generálmajora Josefa Buršíka uplynulo v těchto dnech sto let

23

Součástí výzbroje 25. protiletadlové raketové brigády jsou modernizované komplexy Strela-10M

L-39 Albatros

43

T-34

45

Fotoreportáž Military English Diplomatický protokol a etiketa

4 41 47

mise

Odvádíte skvělou práci Začátkem září navštívil ministr obrany Alexandr Vondra spolu s náčelníkem GŠ AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem jednotky českých vojáků v Afghánistánu a jednal s představiteli tamní vlády a velení operace ISAF. Cesty se zúčastnili také velvyslanec ČR v USA Petr Gandalovič a zástupci Poslanecké sněmovny. Hlavním důvodem, který vedl ministrovy kroky do Afghánistánu, bylo poděkovat českým vojákům za práci, kterou zde odvádějí, a podpořit je. Delegace v rámci dvoudenního programu postupně navštívila tři základny, na nichž příslušníci Armády České republiky působí. Ministr Vondra hodnotil bezpečnostní situaci v Afghánistánu ve srovnání s letošním jarem jako mnohem klidnější, a to také díky tomu, že přibývá počet dobře vycvičených vojáků Afghánské národní armády i místních policistů. Naši vojáci se na přípravě afghánských bezpečnostních sil přímo podílejí a jejich výsledky jsou spojenci velmi dobře hodnoceny. Druhým důvodem cesty bylo udělat si přímo na místě obrázek o postupující transformaci, předávání jednotlivých území do správy afghánským úřadům. „Čeští vojáci, pokud pomineme Kábul, působí ve třech provinciích, které zatím předány nebyly, ale už příští rok se nás tato záležitost bude přímo dotýkat. To samozřejmě přinese nároky na plánování, eventuální restrukturalizace kontingentu a my jsme chtěli toto projednat přímo v Afghánistánu,“ uvedl ministr Alexandr Vondra.

Vysoce také ohodnotil skvělou práci, kterou při každodenním výcviku afghánských bezpečnostních sil odvádějí v provincii Wardak příslušníci 7. mechanizované brigády z Hranic na Moravě i vojenští policisté. Stejné hodnocení patří příslušníkům jednotky, kteří ve spolupráci s civilní složkou

tvoří Provinční rekonstrukční tým v provincii Lógar. „Tito lidé zde odvádějí již tradiční skvělou práci při ochraně českých odborníků, kteří se snaží realizovat celou řadu významných projektů. Jedná se především o školy a nemocnice,“ chválil práci vojáků i civilních expertů českého ministerstva zahraničí ministr obrany. Právě zde, na základně Shank, předal šek na 10 000 dolarů, které pro afghánské děti poslalo stonožkové hnutí Na vlastních nohou. Vojáci, kteří zde denně spolupracují s místními autoritami, jistě budou vědět, kam tento dar nasměrovat. V každém případě je spolupráce s mezinárodním dětským hnutím, které vede už dvacet let Běla Gran Jensen, velmi prospěšná a má své opodstatnění.

Velitelem úkolového uskupení speciálních sil je plukovník Karel Řehka, kterého jsme se přímo na základně Hombré zeptali:

Musím říci, že dobrá. Myslím, že se dají dosáhnout značné pokroky. Osobně jsem překvapen například profesionalitou, kterou předvádějí příslušníci naší partnerské jednotky.

Pane plukovníku, co je vaším úkolem v Afghánistánu? My zde působíme v celém spektru speciálních operací. To znamená, nejen že plníme úkoly speciálního průzkumu, ale i získáváme informace pro nejvyšší stupeň velení ISAF. Provádíme, pokud je to nutné, úderné akce – narušení sítí nepřítele a zároveň plníme úkoly vojenské asistence a podporujeme rozvoj místních bezpečnostních složek. Přesně řečeno, máme partnerskou jednotku, které se věnujeme, a snažíme se zvyšovat kapacity afghánských bezpečnostních složek k vedení speciálních operací.

Kolik zde máte práce? Práce máme poměrně hodně. Plných operačních schopností jsme dosáhli koncem července a za krátkou dobu jsme provedli celkem čtyřicet osm operací. Osobně jsem nezažil den, kdy bych se nudil, a nemyslím, že by to tu někdo jiný zažil.

Jaká je spolupráce s Afghánci?

2

Očekával jste, že četnost operačního nasazení bude tak vysoká? Ano, čekal. Snažíme se zde něčeho docílit, a proto musíme mít vysoké operační tempo. Podmínky jsou ale extrémní, zvláště to vedro. Při bojových akcích máte na sobě výstroj a další nezbytné vybavení…

Delegace vedená Alexandrem Vondrou v rámci připraveného programu také navštívila zbrusu novou základnu příslušníků speciálních sil ze 601. skupiny speciálních sil v provincii Nangarhár nedaleko Jalalábadu. Výstavba základny byla dokončena koncem srpna a při návštěvě delegace ministra obrany byla poprvé slavnostně vztyčena česká vlajka. „Jsem velmi rád, že jsem měl příležitost zde dnes být. Jsem mezi elitou české armády. Vojáci ze 601. skupiny se svým způsobem vrací na místo činu. Na stejném místě už působili v historicky první operaci AČR po druhé světové válce. I tentokrát je čeká plnění náročných úkolů speciálních operací a navíc příprava a výcvik speciální policejní jednotky afghánské policie. Myslím, že jsou na to perfektně připraveni. Jsem hrdý na to, že nás zde reprezentují takto skvělí vojáci,“ řekl Alexandr Vondra. Práci vojáků ocenil i náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek: „Už za tu krátkou dobu, kterou jste tady, jste udělali obrovský kus práce a doufám, že to takto bude pokračovat i nadále.“ Ministr obrany se v Kábulu před odletem zpět do České republiky setkal s afghánským ministrem obrany Abdulem Rahimem Wardakem, ministrem vnitra Bismillahem Khanem Mohammadim a se zástupcem velitele výcvikové mise NATO v Afghánistánu (NTM-A) Jackem Kemem. Jménem české vlády je informoval o daru, kterým jsou dva tisíce zásobníků do samopalů vz. 58. Navíc předal afghánským představitelům seznam pro českou armádu již nepotřebného materiálu, který jim můžeme odprodat. „Ujistil jsem afghánské protějšky, že Česká republika bude Afghánistán nadále podporovat – zejména nyní, když afghánské autority přebírají větší díl odpovědnosti v rámci procesu předávání odpovědnosti za bezpečnost,“ uvedl po návratu ministr obrany. K budoucímu nasazení českých vojáků v Afghánistánu Alexandr Vondra sdělil: „V letošním roce české zapojení kulminuje, v zemi je 720 našich vojáků. Na podzim skončí na základně Šarana jednotka vrtulníkářů. To je krok, který je dlouhodobě

plánovaný. U speciálních sil předpokládáme dvě rotace čili, domnívám se, že někdy v létě příštího roku bude jejich činnost omezena. V roce 2012, kdy máme ještě od Parlamentu ČR mandát, bude docházet postupně k transformaci. Každopádně

počítáme s postupným snižováním naší účasti v zahraničních misích.“

Klimatické podmínky jsou tady horší. Sami vidíte, že je tu hrozné vedro a všichni se neustále potíme i přesto, že už přichází podzim. Je tady obrovská vlhkost a klima je v podstatě tropické.

Pane plukovníku, v zahraničí působíte po několikáté. Můžete popsat svou nejtěžší misi? To je těžko říct. Každá mise je svým způsobem těžká a konkrétně odpovědět nemůžu. Je ale pravda, že působíme na více místech a některá

z nich jsou poměrně v tvrdých polních podmínkách. Někteří vojáci žijí standardně v místním prostředí, tedy bez jakéhokoli komfortu, beze sprch, záchodů, teplé stravy, kanalizace a podobně. Tyto mise patří mezi ty nejtěžší.

Před pár minutami jste společně s ministrem obrany Alexandrem Vondrou na základně slavnostně vztyčili českou vlajku a odhalili desku s jejím názvem. Proč Hombré? Kemp jsme nazvali Hombré na počest generála Ondreje Páleníka, ředitele Vojenského zpravodajství. Je to náš bývalý velitel útvaru a zároveň člověk, který se maximálně zasloužil o rozvoj speciálních sil a za to, že zde plníme úkoly tak, jak je plníme. Je to také člověk, který odvelel první dvě bojové mise naší jednotky v této zemi. Hombré je vlastně jeho přezdívka z mladých let, která se s ním táhne už roky.

Připravilo redakční oddělení Foto: archiv OKP MO

Připravila: Kateřina Lang

3

rubrika

Z činnosti příslušníků 601. skss v operaci ISAF

MEDCAP Medical Civil Affairs Patrol

Účelem patroly je nejen poskytnout příležitostnou základní zdravotní péči, ale také získat pro potřeby jednotky základní informace o demografickém složení obyvatelstva v blízkosti základny nebo v prostoru odpovědnosti jednotky. Speciálně vyškolení vojáci se základy zdravovědy jsou vybaveni základním zdravotnickým materiálem, léky a vakcínami, aby mohli na místě ošetřit akutní případy, očkovat dětské pacienty nebo poradit v další léčbě. Tento pravidelný monitoring, který poskytuje jednotce přehled o obyvatelstvu, jejich věku, sociálních vazbách i výskytu nemocí, je dále významný z hlediska navázání užšího kontaktu s místní komunitou, šíření propagace a především výměny informací. Foto: archiv 601. skss

4

5

host Rozhovor se zástupcem náčelníka Generálního štábu Armády České republiky – náčelníkem štábu generálmajorem Petrem Pavlem

Odpůrce stereotypů Petr Pavel. V Armádě České republiky je jeho funkce zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – náčelník štábu a vojenská hodnost generálmajora třetí nejvyšší. Na tom však tento muž, který za měsíc a týden oslaví abrahámoviny, nestaví. Reálný obraz, efektivní řešení a profesionální výkon – to jsou hodnoty, jež uznává. Nejen privátně uznává, ale i prosazuje. Pane generále, do České republiky se vracíte po čtyřletém působení v zahraničí. Zvládnete naskočit do rozjetého armádního vlaku? S nadsázkou řečeno, já z něho ani nevystoupil, neboť jsem pořád v něm. Díky moderním technologiím a osobním kontaktům jsem byl stále v obraze. Nemohu proto říci, že by mě současný stav české armády něčím zaskočil. Moje mise v zahraničí měla být po „překlopení“ z EU v Bruselu do SHAPE v Monsu delší, ale po dohovoru s náčelníkem Generálního štábu mi byla o dva roky zkrácena. Beru to s nadhledem, vždyť ve všem je menší či větší část pozitivního. Ostatně,

6

po původně předpokládaných šesti letech na zahraničních pracovištích v Belgii bych zřejmě byl pro AČR mrtvým mužem. Ona by neznala mě, já zase jí. Dnes tak opět začínám něco nového, mám nové cíle. To mě opět motivuje. Profesionály z vojenských útvarů a zařízení většinou nezajímá „papírová“ činnost vrcholných reprezentantů armády, nýbrž jejich bojová praxe. O vás se ví, že máte zásluhu na osvobození třiapadesáti francouzských vojáků v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Vybavuje se vám ta situace z počátku roku 1993 u obce Goleš? Ano. Byla to jedna z prvních aktivit, kdy jsem jako voják opravdu cítil, že dělám to, k čemu jsem se dlouho připravoval a cvičil. Původním zadáním z vrchního velitelství bylo jet na pomoc keňským vojákům, kteří se dostali do problémů na bojové linii mezi krajinskými Srby a Chorvaty. Záhy se ukázalo, že zablokovaní v zóně bojů jsou naši kolegové Francouzi. Byl jsem tehdy operačním důstojníkem praporu a do mé působnosti patřilo mimo jiné i vyšetřování podobných incidentů. Navíc bylo třeba člověka se znalostí francouzštiny. Situace vyžadovala rychlou reakci, nebyl čas na dlouhé rozhodování. Takže volba byla celkem přirozená. Navíc do toho vstoupilo i moje trvalé nutkání být vždy tam, kde se něco děje. Když ta možnost přišla, přihlásil jsem se bez přemýšlení. Velitel nabídku přijal a potom už to běželo ráz na ráz. Nikdo tam nešel na rozkaz, ruku zvedlo původně přes padesát dobrovolníků, ze kterých jsem nakonec vybral osmadvacet. Jsem rád, že jsem tuto zkušenost absolvoval. Každý, kdo si něčím podobným projde, podívá se zblízka na vlastní limity. Jejich znalost je velice důležitá. Za tento čin jste byl vyznamenám francouzským Válečným křížem (Croix de Guerre) a státním vyznamenáním České republiky medailí Za hrdinství. Na rozdíl od vašich tehdejších podřízených a spolubojovníků Aleše Opaty a Karla Klinovského však není vaše fotografie umístěna v Galerii hrdinů na chodbě Generálního štábu AČR. Víte o tom? Samozřejmě že jsem si toho všiml. Ale chci říct, ať to zní jakkoliv, že to ve mně nevyvolává žádnou hořkost. Za prvé, na toto patro Generálního štábu se dostane jenom zlomek lidí z armády. Není proto mnoho těch, kteří tudy projdou a všimnou si skutečnosti, o které mluvíte. Na druhou stranu si nemyslím, že by mělo na něco vliv, jestli člověk má či nemá někde fotografii. To podstatné je, co jsem si z toho vzal já. Například tu neskutečnou kolegialitu bez ohledu na rozdílnost uniformy a jazyka, ale i to, že jsme jeden druhému

byli oporou, aniž bychom se znali. Dodnes mi píše tehdejší velitel francouzské jednotky, který je už v záloze. Posílá mi fotky, jak loví ryby v moři a jak si užívá života doma na Korsice. Ty jsou pro mě mnohem cennější než nějaká moje „hrdinská“ fotografie na chodbě. A portréty dnes generála Opaty a plukovníka Klinovského jsou tam naprosto právem. Za jejich podíl na zmiňované akci a projevené hrdinství si to určitě zaslouží. O deset roků později přišlo vaše další bojové nasazení, tentokrát v operaci spojenců pod názvem Trvalá svoboda, jejímž cílem bylo svržení diktátora Saddáma Husajna. Vy jste jako tehdejší velitel specializovaných sil AČR nastoupil na velitelství USCENTCOM v americké Tampě a poté na předsunuté velitelství v katarském táboře As-Sajlija. Prozradíte nám něco ze zákulisí? Tehdejší resortní vedení v čele s ministrem Tvrdíkem přistoupilo k této bojové operaci velice aktivně. Chtěli jsme ukázat spojencům, především Američanům, kde stojíme a že jsme si vědomi našich závazků. V průběhu vánočních svátků jsme se však zalekli vlastní odvahy a začali přehodnocovat svoje postoje. Nakonec z toho vyšel takový přístup ve stylu chytré horákyně, to znamená ani na voze, ani pěšky. Rozhodli jsme totiž, že se sice zúčastníme, ale s trochu jiným mandátem, neboť ty byly v operaci Enduring Freedom a vzápětí potom Iraqi Freedom rozdílné. Na předsunutém velitelství v Kataru za mnou jako za národním českým představitelem krátce před vstupem koaličních sil na území Iráku přišel americký dvouhvězdičkový generál odpovědný za operace a zeptal se mě, zda s nimi naše protichemická jednotka půjde do boje, nebo ne. Jasné stanovisko z republiky jsem k tomu nedostal, a tak mi ten horký brambor zůstal v ruce. Byla to jedna ze situací, kdy si člověk řekne, tak za tohle buď dostanu další hvězdu, nebo budu postaven před válečný soud. Naštěstí bylo moje rozhodnutí správné. Zavřený ani povýšený jsem kvůli tomu nebyl. Z vašeho životopisu je zřejmé, že jste strávil téměř polovinu své dosavadní osmadvacetileté armádní praxe v zahraničí. Není to tak trochu paradox? Na jednu stranu jsem rád, že jsem tolika zahraničními zkušenostmi prošel. Na druhou stranu je to z velké části o tom, že je člověk ve správnou dobu na správném místě. To, že jsem strávil skoro polovinu svojí vojenské služby v zahraničí, do značné míry souvisí s tím, že jsem měl vždycky blízko k jazykům. I díky mému otci, který velice dobře mluví několika jazyky. Postupně se to nabalovalo. Nejprve

základy němčiny, pak ruština, angličtina, francouzština. Promiňte, ale „svádět to“ na lásku k jazykům tahá ve vašem případě za uši. Vždyť jste sloužil u průzkumných, výsadkových a specializovaných jednotek, kde je tím největším adrenalinem dril ve výcvikovém prostoru, a ne klimatizovaná kancelář s červeným kobercem na některém z aliančních velitelství… Máte pravdu. V průběhu svojí vojenské kariéry jsem mnohokrát zalitoval, že už nejsem na pozici velitele některé jednotky nebo útvaru, kde bych se cítil mnohem lépe. Být výsadkářem pro mě znamenalo hodně, ale nebyla to ta jediná motivace. Myslet si ale, že vás pobyt v zahraničí automaticky katapultuje do vyšších pater, je zavádějící. I já s tím mám osobní zkušenost. Po studiu na Staff College ve Velké Británii jsem byl půl roku napůl nezaměstnaný. Zkrátka nevěděli, co se mnou dál. Když se to táhlo už pár měsíců, v nichž jsem spíše paběrkoval, než pracoval, došla mi trpělivost a zašel jsem do jedné velké firmy, jestli by pro mě neměli práci. Z fleku mi ji nabídli, a dokonce platově mnohem výš než u armády. Naprosto vážně jsem uvažoval nad zkrácením závazku a odchodu do civilu. Najednou se však ledy pohnuly a já nastoupil na pozici velitele 6. speciální brigády v Prostějově. Traduje se, že když jste velel „šestce“, tak vaše metody výcviku přiváděly protivníka k zoufalství. Čímpak? To zní dost nadneseně. Vždy jsem ale ctil zásadu, že speciální jednotky jsou speciální proto, že nedělají nic konvenčně. Proto jsme se snažili ke každé akci takto přistupovat. Jenom v neustálém tvořivém improvizování je jakási záruka toho, že jednotlivec a jednotka přežije v boji. Jakýkoliv náznak stereotypu může mít fatální následky. Protivníkovi pak stačí, obrazně řečeno, počkat za správným rohem a lehce vás dostane. Přiznávám, že nekonvenční přístup ve mně zůstal dodnes. Někomu to přijde nestandardní, ale přináší to výsledky. Od prvního červencového dne jste zástupcem náčelníka Generálního štábu – náčelníkem štábu. Považujete tuto pozici, sportovní terminologií řečeno, za zdolání osmitisícovky, nebo se nacházíte v posledním táboře pod vrcholem? Já už jsem svoji osmitisícovku dávno pokořil. Do armády jsem vstupoval s mnohem nižšími ambicemi. Když teď v kterýkoliv den skončím, splnilo se mi mnohem víc, než jsem očekával. Mám řadu jiných životních priorit, než jsou generálské hvězdy a vrcholné funkce.

7

host

armáda a veřejnost Stejný počet vzletů a přistání, slunečné počasí, přes padesát tisíc návštěvníků – to byl 18. ročník CIAF

Letecká show na hradeckém nebi Akrobacie, která brala tisícům diváků dech. Na 18. ročník mezinárodního leteckého dne známého pod zkratkou CIAF (Czech International Air Fest) v Hradci Králové se první zářijový víkend slétlo šedesát letadel a vrtulníků ze třinácti zemí. Svoji mistrovskou třídu zde opět potvrdili piloti z předváděcího týmu vzdušných sil Armády České republiky. Jste spoluautorem Bílé knihy o obraně, od které si nejeden profesionál sliboval, že bude zevrubnou „kuchařkou“ v následném fungování resortu obrany. Jaký je k tomu váš komentář? Bílá kniha je naprosto standardní dokument, který v té či oné podobě mají téměr všechny ozbrojené síly. Naším cílem bylo konkrétně a pravdivě popsat aktuální stav a především jaká by měla z hlediska našich politicko-vojenských ambicí a spojeneckých závazků AČR být. Nejsem zcela přesvědčen, že se tento záměr v Bílé knize stoprocentně podařil. V některých věcech jsme zůstali v půli cesty. Poměrně dobře jsme popsali, v jakém stavu se armáda nachází, ale už jsme se nedostali k tomu, abychom detailně analyzovali disproporce mezi zadáním a realitou a zejména způsob, jak je zdoláme. Na Bílou knihu musejí postupně navazovat další implementační dokumenty s konkrétními řešeními. Dokument měl jednoznačně deklarovat, že problematika bezpečnosti nemá politickou barvu a že se týká státu jako celku a jeho obyvatelstva. Ve Velké Británii je například pod obdobným dokumentem podepsán předseda vlády a předseda nejsilnější opoziční strany. Pak nezáleží na tom, zda příští volby dopadnou obráceně. Problematika bezpečnosti a obrany je u nás neprávem a dlouhodobě popelkou. Současná situace armády je toho odrazem. Ekonomická kritéria nemohou být jedinými při posuzování vůle a schopností k obraně. Lze považovat váš komentář stávajícího stavu za pesimistický? Můžete být konkrétnější? Na jednu stranu jsem rád, že Bílá kniha, na rozdíl od řady jiných dokumentů, pravdivě popsala palčivé resortní otázky, o kterých se dlouho vědělo, ale nikdo o nich nehovořil nahlas a veřejně. Avšak tím, že se Bílá kniha dostala do schvalovacího skluzu, jakoby ztratila potřebný tah na branku. Následná nejistota ohledně

8

reálnosti základního zadání pro armádu, přešlapování a otálení při tvorbě navazujících dokumentů měly za následek, že veliké očekávání částečně vyšumělo. Přišlo to, z čeho jsme měli obavy – pro řadového příslušníka armády je to jenom jeden z dalších dokumentů v nekonečné řadě. Ono zkrátka zase nějak bude. S Bílou knihou nebo bez ní. Tou nejbolestivější ztrátou je bezesporu úbytek důvěry. Souhlasíte? Ano. Problém je v tom, že my dnes nedržíme v ruce nástroje, kterými bychom vojáky jednoduše přesvědčili. Říkám to s plnou zodpovědností. Rádi bychom jim garantovali stabilitu, ale potýkáme se s finančním výhledem na další období. Poměrně přesně víme, jak bude vypadat příští rok a už i to, že nebudeme schopni naplnit řadu úkolů, které nám ukládá naše politické zadání, ale i některé spojenecké závazky. Proč? Vzhledem k přiděleným finančním prostředkům a nahromaděnému vnitřnímu dluhu. Pokud jde o roky 2013 a 2014, dilema je ještě složitější. V posledních letech jsme se dostávali do paradoxních situací. Přestože jsme vojáci, vyjadřovali jsme se často spíše jako diplomati. Říkali jsme, že úkoly plníme, ale s jistým omezením. To v bojové činnosti bohužel nejde. Pro profesionála platilo a platí: úkol splním, nebo ho splnit nemohu a žádám změnu zadání. A ode mě jako představitele vrcholného managementu armády voják po právu očekává, že mu ke splnění úkolu vytvořím odpovídající podmínky, včetně finančního zabezpečení. A co se výše uvedené důvěry týká? Armáda je bezpečnostní pojistkou státu. Voják je v krizových situacích připraven přinášet oběti, včetně té nejvyšší. Musí však cítit, že ten, pro koho tu oběť přináší, o to stojí. Pokud uvidí, že ani společnost, ani politická reprezentace o jeho služby vlastně nestojí, že je vnímán spíš jako přítěž, řada z nich ztratí motivaci.

Potom se není co divit, že mnoho z nich bere svoji práci jenom ekonomicky, jako prostředek obživy. Ale cesta musí někam vést, většina vojáků chce ve své práci vidět smysl. Dříve nebo později přijde okamžik, kdy bude potřeba ve prospěch lidí praštit do stolu a říct jasně: Takhle už to dál nejde! – a to i za cenu vlastního odejití. Chci se s tím poprat a pokusit se s tím ještě něco udělat. To, že nějak bylo a nějak bude, není konstruktivním řešením situace a neberu to. Nejeden profesionál poukazuje na to, že se neustále prodlužuje doba nejistoty. Jak lze situaci stabilizovat? Jestliže velice rychle nezačneme vést vážně míněnou debatu o tom, jak skutečně dál s obranou České republiky, dostaneme se do situace, která stabilizaci ani v nejmenším nepodpoří. Naše současná míra závazků a ambicí vyžaduje dvacet čtyři a půl tisíce vojáků. Dnes jich slouží málo přes jednadvacet tisíc, a jsme tedy hluboko pod limitem. Jako vojáci musíme jednoznačně říct, jakou část z našeho zadání nebudeme vzhledem k přiděleným prostředkům schopni plnit a jaké to přinese důsledky a rizika. Má to ale i mezinárodní, přesněji řečeno alianční aspekt. Kdyby stejně postupovaly i další státy Severoatlantické aliance, zbude brzy z garance společné obrany jen politická deklarace. Politicko-vojenské ambice Aliance nelze zabezpečovat s polovinou lidských, materiálních a finančních zdrojů. Musíme najít ten správný kompromis. Čím dříve, tím lépe.

Kbely, Bratislava, Hradec Králové, Brno a opět Hradec Králové. Na těchto letištích se uskutečnily jednotlivé ročníky CIAF. Z počátečního armádního leteckého dne (1991) se během následujících sedmnácti roků stala prestižní letecká show, těšící se značnému zájmu jak laické, tak odborné veřejnosti. „Armáda České republiky se zde prezentovala v maximální možné míře. Vzdušné síly se představily jak při zahajovacím průletu, tak v sólových ukázkách proudové a vrtulníkové techniky. Kromě toho byla k vidění i nejmodernější pozemní technika, včetně bojových vozidel používaných Armádou ČR v zahraničních misích,“ říká armádní generál Vlastimil Picek, náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Akce se zúčastnilo bezmála tři sta příslušníků AČR, a to nejen ze všech leteckých základen vzdušných sil, ale rovněž ze 4. brigády rychlého nasazení, 15. ženijní brigády, 25. protiletadlové raketové brigády, 26. brigády velení, řízení a průzkumu, 14. brigády logistické podpory a Vojenské policie. Organizátoři akce, na čele s Czech Airshow Agency, připravili po oba víkendové dny šestihodinový letový program

s dvaceti akrobatickými ukázkami jak vojenských, tak civilních strojů. S největším diváckým ohlasem se setkala skupinová slétanost francouzského Breitling Jet Team, na strojích české výroby L-39 Albatros, lotyšského Baltic Bees Jet Team rovněž na albatrosech, a polské akrobatické skupiny Bialo-Czerwone Istry s vrtulovými PZL-130 Orlík. Je potěšitelné, že se v tak kvalitní mezinárodní konkurenci prosadili také čeští vojenští piloti. „V akrobatických sestavách se za Armádu ČR představili nadporučík Ivo Kardoš v podzvukovém bitevníku L-159 ALCA, kapitán Marcel Kica s bitevním vrtulníkem Mi-24/35, podplukovník Petr Kratochvíl a kapitán Petr Šafařík na vrtulníku W-3A Sokol při záchraně zraněného a hašení. Do úvodních průletů a při seskocích armádních výsadkářů se zapojily také transportní vrtulníky Mi-17 a Mi-171,“ upřesňuje velitel předváděcího týmu VzS AČR, takzvaného Display

Teamu, major Petr Michenka. Opravdovou třešničkou na dortu byla mistrovská pilotáž kapitána Michala Daňka s víceúčelovým nadzvukovým bojovým letounem JAS-39C Gripen. Zájem o mistrovskou pilotáž čáslavských letců na L-159 a JAS-39C Gripen řešili organizátoři „double“ vystoupením v jednom dni. „Na tuzemských leteckých dnech předvádíme de facto všechny typy letecké techniky. Požadavky na vystoupení Display Teamu však mnohonásobně překračují naše možnosti, a proto jsme nuceni velmi selektovat. Těší nás obrovský zájem veřejnosti. Je to příležitost, kdy jí zblízka a v reálu ukazujeme nejen moderní techniku, ale především naši profesní způsobilost,“ konstatuje zástupce velitele společných sil – velitel vzdušných sil AČR brigádní generál Jiří Verner. Ze strany početné novinářské obce – akreditováno bylo 200 novinářů z 15 zemí světa, mimo jiné i z Japonska a Pákistánu – zaznělo mnoho dotazů na další existenci gripenů ve výzbroji Armády ČR. „Na jednání vlády České republiky připravujeme materiál o ochraně vzdušného prostoru ČR,“ konstatoval ministr obrany Alexandr Vondra a dodal: „Ten bude počítat s uchováním schopnosti nadzvukového letectva. Rozhodně ale budeme chtít vybírat tuto budoucí schopnost v nějakém soutěžním prostředí. Předpokládám, že konečné stanovisko zazní do konce tohoto roku.“

Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

Text: Pavel Lang a Jan Procházka Foto: Marie Křížová

9

výcvik V srpnu cvičily na americké základně Hohenfels v SRN hned dvě české jednotky, jedna v roli mentorovacího týmu, druhá simulovala Afghánce

Respekt, nikoliv strach Od brány základny se ozýval kvílivý nářek. Dva „domorodci“ s krvavými zraněními v oblasti obličeje a horních končetin se dožadovali vstupu a zdravotnické pomoci. Vojáci museli nejdříve zajistit celý prostor a prověřit, zda se nejedná o léčku či provokaci. Pak teprve přišel ke slovu zdravotník, jehož úkolem bylo stabilizovat základní životní funkce. Mezitím byl k přepravě raněných do nemocnice přivolán vrtulník (MEDEVAC). Nosítka nesli dva čeští a dva rumunští vojáci. Tedy zástupci jednotek, které na americké základně Hohenfels v SRN spolupracovaly a společně simulovaly prapor Afghánské národní armády. Kromě stovky vojáků 7. mechanizované brigády, kteří se snažili vžít do rolí Afghánců, zde od 8. do 24. srpna cvičilo 54 příslušníků 4. brigády rychlého nasazení, a to v roli mentorů 3. jednotky poradního a výcvikového týmu. „Do Hohenfelsu jsme přijeli proto, abychom sehráli afghánskou armádu pro mentorovací týmy, které mají být nasazeny na území Afghánistánu. Tento úkol ostatně čeká i nás. Od 30. března 2012 bychom měli působit v afghánské provincii Wardak

jako v pořadí již čtvrtý ý český ský poradní a výcvikový tý tým,“ ým,“ říká jeho velitel a zároveň árovveň velitel 72. mechanizovanéovan ného praporu podplukovník ovníík Martin Botík. „Výhodou odouu je, že máme možnost vidět naši budoucí práci áci takříkajíc z druhé strany. ny. Procházíme si zde vešškeré drily a taktiky, kteeré budeme potřebovat at na území Afghánistánu. u. Největší důraz je při-tom kladen na mento-rování. Nejde o to, aby-chom dělali za někohoo výcvik, ale spíš metoodicky vedli afghánské ké

velitelee a jen jim říkali, co mají dělat. Sn Snažíme ažíme se té jednotce poradit, jak se mají vojác vojáci chovat.“ ci chovat.

Mnohonároddní Mnohonárodní výcvikové centru centrum Výcvikový prostor v Hohenfelsu vznikl vzn Amekrátce před druhou světovou válkou. Am ričané ho využívají od roku 1945. Bylo to druhé největší výcvikové zařízení, které měli v Evropě k dispozici. V roce 2005 došlo k jeho transformaci na společné mnohonárodní výcvikové centrum JMRC (Joint Multinational Readiness Center). O pět let později prošel tento prostor rozsáhlou modernizací. Byly zde vybudovány arabské osady, komunikace, viadukty. V každém z téměř dvou desítek výcvikových zařízení je umístěn kompletní kamerový systém, jehož výstupy se přenášejí přímo do řídicího centra. Kamery snímají výcvik z několika úhlů. Během vyhodnocení je možné si každou situaci opakovaně přehrát a v případě potřeby i patřičně

10

přiblížit. V posledních letech zde cvičí nejen jednotky zemí NATO, ale i států, které o vstup teprve usilují. Čeští vojáci tak měli možnost bezprostředně spolupracovat například s Chorvaty či Albánci. „Náš výcvik v České republice je hodně podobný tomu, čemu se věnujeme zde. Výcviková zařízení v Hohenfelsu jsou však speciálně vybudovaná tak, aby co nejvěrněji připomínala afghánské prostředí. Velkou výhodou je i nemalé množství komparzistů. Díky tomu je naše příprava bohatší a víc se také přibližuje realitě,“ vysvětluje podplukovník Botík. „Navíc zaměstnání vedou velice zkušení američtí instruktoři. Mají za sebou službu v operaci ISAF. Mnozí z nich se do ní zapojují speciálně proto, aby získali určité poznatky, které mohou později aplikovat při těchto zaměstnáních. Také technika, která je zde k dispozici, většinou prošla přímo Afghánistánem. Velkou výhodou je rovněž multinárodní prostředí, které vládne v Hohenfelsu. To nám umožňuje nejen procvičit si odbornou angličtinu, ale zároveň získat informace z různých regionálních velitelství. Přítomné jednotky jednotlivých národních armád působí totiž

v různých částech Afghánistánu. Dozvíme se hodně věcí, které jsou například na severu, na oplátku předáváme zkušenosti z východu této země.“

Čaj patří k výcviku Vojáci konečně nakládají zraněného do vrtulníku. Poblíž stojící americký instruktor si poznamenává, že to všechno trvalo příliš dlouho. Další z fragmentů, který čeští vojáci v Hohenfelsu procvičují, je pěší patrolování v nedaleké obci Daman a jednání s radou starších. To vede nadporučík Miroslav Maixner, který zde simuluje velitele afghánské roty. Společně se svým rumunským kolegou a tlumočníkem se usazují přímo na zemi na koberci. Jednání zahajuje celá série zdvořilostních frází. Nic není možné uspěchat, důležité je také přijmout nabízené občerstvení. „Tato vesnice je koncipována jako lépe vybavené centrum v Afghánistánu. Je tady nemocnice, policejní stanice, hotelové zařízení, v blízkosti se nachází naše základna. Což má samozřejmě také svůj význam,“ popisuje nadporučík Maixner. „Můžeme zde jednat nejen s radou starších, ale i s místní policií. Není

žádný problém požádat ji dokonce o pomoc. Své role v tomto případě mají i komparzisté, kteří hrají Taliban. Jejich cílem je snažit se nám co nejvíce zkomplikovat život. Lidé, kteří jsou k těmto úkolům najímáni, znají velice dobře zvyklosti a kulturní zázemí Afghánců, chovají se přesně jako oni. Všechno je to velice věrohodné.“ Čeští vojáci obsazují věže rozestavěné po obvodu celé základny. Rumuni zatím zaujímají obranu vjezdu na základnu, na příjezdové cestě rozestavují zátarasy a natahují žiletkový drát. Všichni dohromady se pak připravují na obranu. Čeká se totiž útok. Takové ty drily, jako je napadení základny, raketové ostřelování či nepřímá palba se v Hohenfelsu procvičují nejčastěji. „Do výcviku se neustále zařazují ty nejžhavější novinky. Pokud by jel někdo do Afghánistánu pořád se stejnou taktikou, určitě by měl problémy. Musíme ji tedy neustále měnit, přizpůsobovat postupům protivníka,“ upozorňuje podplukovník Botík. „Vojáci musí být hodně flexibilní, připravení na jakoukoliv situaci. Techniky a taktiku se snažíme různě obohacovat. Velkou pozornost věnujeme improvizovaným

11

výcvik

výbušným prostředkům. Důsledně po nich pátráme, vojáci postupují velice obezřetně podél silnice. Měníme přitom nejrůznější sestavy.“

Stínoví vojáci O kousek dál v Hohenfelsu cvičí další čeští vojáci. Jedná se o 3. jednotku poradního a výcvikového týmu, která by měla převzít svůj operační úkol v afghánské provincii Wardak již letos na podzim. Rekrutuje se převážně z příslušníků 4. brigády rychlého nasazení, konkrétně ze 41. mechanizovaného praporu. „Národní část přípravy na tuto misi máme již za sebou. Nyní zde absolvujeme druhou etapu, kterou organizuje NATO. Úvodní série zaměstnání se skládala především z teoretických lekcí na učebnách. Následovala taktická příprava v týmech a výcvik štábu v plánování a řízení boje. Vyvrcholením pak byla třetí část, během které jsme dostali replikanty Afghánské národní armády, které mentorujeme jak na úrovni týmů, tak i štábů,“ vysvětluje velitel jednotky podplukovník Zdeněk Mikula. „Skuteční Afghánci jsou zde pouze na těch klíčových postech, zbytek simulují albánští vojáci. Dělají to ale velice dobře a věrně rozehrávají situace, do kterých se mohou naši příslušníci dostat. Se zástupcem velitele kandaku (praporu), jsme procházeli celý rozhodovací proces a hledali úskalí, jež by se mohla objevit později v Afghánistánu.“ V době naší návštěvy již fungovala „operačka“ plně v jejich režii. Čeští vojáci pouze z povzdálí sledovali, zda se nedopouštějí nějakých chyb. Po větší části výcviku v Hohenfelsu jsou vlastně jen jakýmsi jejich stínem. „Spolupráce s nimi je velmi dobrá, jejich důstojníci prošli kurzem BMATT ve Vyškově. Znají tedy Českou republiku a naší armádu, máme na čem stavět. Práci operačního důstojníka zatím většinou nedělali, přesto se nám je podařilo

12

za nějaké tři dny zaškolit natolik, že jsou schopni vést operační činnost bez naší bezprostřední pomoci. Rádia si již obsluhují sami, my je jen usměrňujeme, aby všechno probíhalo správně,“ usmívá se spokojeně praporčík Martin Janeček. „V Afghánistánu jsem byl již se čtvrtým kontingentem PRT. Operační práci dobře znám. Ne všichni naši vojáci ale mají takovéto zkušenosti. Nyní tady mají možnost vyzkoušet si, jak funguje například systém individuálních hlášení MEDEVAC a rádiová komunikace v anglickém jazyce.“

Aktualizují bezpečnostní situaci Před dvěma měsíci měla část týmu možnost účastnit se stáže v provincii Wardak. Seznámila se s činností 2. jednotky OMLT, která tam nyní působí. „Určitý obrázek o tom, jak to tam reálně vypadá, jsme získali. Průběžně si aktualizujeme bezpečnostní situaci, seznámili jsme se také se všemi bezpečnostními incidenty, ke kterým tam došlo. Situace je hodnocena jako trvale nestabilní. Jsme si toho vědomi, představuje to pro nás určité riziko. V této souvislosti máme respekt, ne však strach,“ upozorňuje podplukovník Zdeněk Mikula. „Do našeho týmu jsou zařazeni pouze zkušení vojáci, kteří mají za sebou již několik misí. Ztráta kolegy během takovéhoto nasazení se určitě každého dotkne. Nemyslím si ale, že by ty tragické události, ke kterým ve Wardaku došlo, nějakým způsobem ovlivnily připravenost jednotky. Naši vojáci od začátku vědí, jaké riziko tato mise představuje.“ To potvrzuje i instruktor kurzu Komando praporčík Václav Přichystal. V Chrudimi u výsadkového praporu začínal v roce 1994 jako voják základní služby. Po jejím skončení podepsal kontrakt a stal se délesloužícím. Wardak bude již jeho sedmá mise. „Obavy má svým způsobem každý člověk,

ani doma z toho nejsou příliš nadšení. Musíme se s tím ale vyrovnat. Já osobně si tyto věci moc nepřipouštím. Pokud by po mně byla vedená palba, jsem přesvědčený, že máme nadrilované postupy, jak na takovouto situaci reagovat. Jestli tomu skutečně tak je, se ale ukáže až v Afghánistánu.“ Ani podplukovník Mikula není právě zelenáč. Je to již jeho čtvrtá zahraniční mise. Dříve působil v Kosovu a především v rámci výcvikového programu NATO v iráckém Bagdádu. Měl tak možnost poznat činnost nevyšších operačních center irácké armády, od ministerstva obrany přes ministerstvo vnitra až po úřad premiéra. Nikdy nekončící raketové útoky do tzv. zelené zóny, tedy centrální oblasti Bagdádu, ve které sídlily vrcholné státní úřady, měly tehdy velice deprimující účinky. Docházelo k několika útokům denně. Jeden poplach sledoval druhý. Příslušníci spojeneckých jednotek museli po jeho vyhlášení běžet do krytu. Ne všichni zvládali tyto situace bez problémů.

Postupovat malými krůčky „Dostal jsem se dokonce k výcviku iráckého námořnictva a námořní pěchoty. Působil jsem nějakou dobu na námořní základně v Um Kasru a později na britské lodi v Perském zálivu. Naše loď byla necelých padesát kilometrů od břehu. Přesunovali jsme se na ni iráckými patrolovacími čluny. Technický stav těchto zastaralých plavidel byl doslova na hraně. Během plavby se začali někteří členové osádky modlit. Kdykoliv jsme udělali otočku, museli se i oni obrátit, aby dodrželi pravidla, která jim stanovuje Korán. Na loď sice nedopadaly rakety, přesto jsme měli i tam neustálé poplachy. Cvičili jsme evakuaci. Mořskou nemocí jsme netrpěli, byla to velká loď s několika palubami. Na každé bylo několik schodišť. Prostě jedno velké bludiště.

Stačilo se přesunout z jedné strany na druhou a člověk byl ztracen. Několikrát se mi stalo, že jsem zabloudil. Přesto jsme vnímali, jak se toto plavidlo pohybuje. Cítili jsme dokonce i přistání každého vrtulníku na jeho palubě,“ popisuje podplukovník Mikula. „Největší devizou ovšem byla práce s národem východní kultury. Tato činnost sice přinášela obrovské úskalí, byla však velice zajímavá. Z těchto zkušeností samozřejmě hodlám těžit během našeho působení v provincii Wardak. Největší nebezpečí pro nás může představovat určitá frustrace. Nám Evropanům totiž připadá, že jsme se během výcviku nikam neposunuli, arabský pohled může být ale diametrálně odlišný. Pro nás to znamená neklást si vysoké cíle, postupovat malými krůčky a snažit se respektovat místní kulturu.“ Z celé řady zaměstnání zaměřených na to, co může jednotku ve Wardaku potkat, zaujalo naše vojáky to, během kterého se měli možnost seznámit s výbušnými nástražnými systémy. Zaměstnání vedl zkušený pyrotechnik Bob Weir. Ten měl za sebou více než dvacetileté působení v této oblasti v americké armádě a přednášel také na škole FBI. Za ta léta se mu podařilo shromáždit široké spektrum nejrůznějších odpalovacích zařízení a postupů, jak s pomocí improvizovaných prostředků vyrábět výbušniny. Ukázal našim vojákům například, jak se vaří výbušnina ze zemědělských hnojiv. Nešlo mu však o to, aby je něco podobného naučil. Spíš se je snažil seznámit s určitými zařízeními a surovinami, nezbytnými pro tuto výrobu. Pokud se prý během svého nasazení v Afghánistánu setkají s podobným materiálem, mohou okamžitě reagovat a předejít tak případným ztrátám.

Text a foto: Vladimír Marek

13

mise Lenka Dovořáková pomáhala zachránit lidský život ještě předtím, než dorazila do Afghánistánu

pacienta. Stanoví se základní diagnóza a zároveň se řekne, jak se bude postupovat dál,“ popisuje major Uher. „Taková ta běžná léčebná péče je podobná jako u nás. Je to tady ale pochopitelně náročnější z hlediska epidemiologického. Na základně je poměrně velká prašnost, obecně v Afghánistánu s ohledem na nedostatek vody a dalších prostředků jsou nižší hygienické standardy. O to více pozornosti tomu věnujeme na základně. Americká opatření jsou v tomto směru velice přísná. Každý voják si musí umýt ruce nejen na záchodě, ale i před jídlem.“ Na americkém vojenském zdravotnictví ze všeho nejvíce zaujme systém odsunu raněných. Tuto oblast mají velice propracovanou, v pohotovosti je neustále k dispozici vyškolený personál a osádky vrtulníků. Jakmile přijde povel, okamžitě startují. Také v Armádě České republiky jsou součástí zdravotnické základny lidé specializující se na odsun raněných, naši piloti vrtulníků umí rovněž létat MEDEVAC, americký systém odsunu raněných můžeme zatím ale jen obdivovat. Čeští zdravotníci zorganizovali spolu s Američany výcvik absolventů kurzu první pomoci v boji. Připravili pro ně rovněž zaměstnání, během kterého měli možnost trénovat vzájemnou komunikaci s osádkami MEDEVAC.

Zdravotníci první linie Autobus hranického útvaru mířil s příslušníky nového kontingentu provinčního rekonstrukčního týmu po dálnici směr kbelské letiště. Vypadalo to, že většina vojáků spí. Očekávání budoucího jim ale něco podobného nedovolovalo. Přemýšleli nad tím, co je vlastně v Afghánistánu čeká, jaké budou jejich nejbližší týdny. „Přes okno autobusu jsem zahlédla dva lidi stojící u svodidel. Připadlo mi to divné, napadlo mne, co tam asi dělají. To už jsem ale viděla nabouraný automobil a v něm zraněného řidiče,“ vzpomínala nadrotmistryně Lenka Dvořáková. „Okamžitě jsme zastavili autobus, popadla jsem zdravotnickou brašnu a běžela k němu. Ten člověk byl doslova zaklíněný do sedačky, nemohli jsme ho vyprostit. A tak jsem se rozhodla, že ho stabilizuji tam, kde je. Pomáhali mi kluci od nás, mají kurzy první pomoci v boji (Combat Live Saver). Přišel i nějaký civilní hasič. Zraněný měnil barvu, přestával dýchat. Z úst mu vytékala krev. Za této situace bylo ze všeho nejdůležitější, že jsem mu zaklonila hlavu a uvolnila tak dýchací cesty. Ostatní už bylo na záchrance, která záhy přijela.“ Později se Lenka Dvořáková dozvěděla, že řidič měl mikrospánek a vrazil se svým autem do dodávky. Utrpěl při tom vnitřní krvácení. Bylo tedy jedině dobře, že s ním nehýbali. „Když někomu takto pomůžete, přispějete k záchraně života, je to hrozně fajn pocit. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se k něčemu takovému připletu. Jako doslova osudové mi navíc připadlo, že jsme zrovna odlétali na misi do Afghánistánu. Říkala jsem si, zda to není nějaká předzvěst.“

Drilují se i léčebné postupy Lenka Dvořáková se původně hlásila na policejní školu. Tam ji ale nevzali, a tak nastoupila na „zdrávku“. Po maturitě pokračovala ve studiu na vyšší odborné škole. Také obor všeobecná sestra. Práce ve Fakultní nemocnici Olomouc ji ale příliš nenaplňovala, rozhodla se, že ji vymění za vojenské zdravotnictví. Lákala ji polní nemocnice a zahraniční mise. Neměli pro ni ale volné místo, a tak přijala funkci zdravotnického záchranáře na jedné z rot mechanizovaného praporu v Hranicích. Zvládnout toto ryze mužské a navíc vojenské prostředí prý bylo zpočátku poněkud obtížné. Ne proto, že by si nějak připouštěla takové ty drsnější vtípky, ale snažila se klukům dokázat, že mezi ně patří, že zvládne to, co oni. Její kolegové tvrdí, že se jí to skutečně podařilo.

14

V současné době se snaží vypořádat se záludnostmi bakalářského studia. Ani pak ale nehodlá skončit. Chtěla by pokračovat v magisterském. Pro zdravotníka je prý každá nová informace k nezaplacení. Ani v Afghánistánu se Lenka Dvořáková nebála jít vstříc svému osudu. Společně s lékařem majorem Radkem Uhrem patřila k těm zdravotníkům, kteří se nejčastěji hlásili na výjezdy mimo základnu. „Nabídl jsem klukům, pokud jedou někam dál a na základě bezpečnostní situace se dá předpokládat, že by mohl být problém s leteckou záchrankou MEDEVAC, že se k nim připojím. Kdyby k něčemu došlo například hodinu jízdy od základny a nebyl k dispozici vrtulník, pomohl bych jim řešit situaci přímo na místě,“ vysvětluje major Uher. „Snažíme se, aby v každém vozidle byl voják, který prošel kurzem poskytování první pomoci v boji. V posledních letech udělala naše armáda v tomto směru obrovský krok vpřed. Tito kluci jsou schopni zastavit krvácení, zajistit základní funkce a připravit zraněného na transport. Pokud by se ale měli o zraněného starat například dvě hodiny, už by s tím mohli mít problémy. Když se přímo v akci setkají například s popáleným vojákem, který navíc silně krvácí, může to v nich vyvolat určitý stres. Pro tyto případy je potřeba mít doslova nadrilované postupy. Člověk, který něco podobného nezažil, většinou zpočátku ztuhne. Je nezbytné ho nějak nakopnout, třeba na něj zařvat. Jak začne, najednou se mu vybaví, co má dělat. Všechno se pak rozeběhne doslova samo od sebe.“ Uvažovat nad tím, zda výjezdy jsou spojené s větším nebezpečím než pobyt na základně, se podle Lenky Dvořákové nedá. „Je asi jedno, zda vás potká nějaká raketa na Shanku anebo venku najedete na improvizovaný výbušný prostředek. Pokud by nad tím člověk přemýšlel, musel by se z toho zbláznit,“ dodává.

Místo pilota doktorem Major Uher se vojenským lékařem stal spíš náhodou. Původně chtěl být vojenským pilotem. V roce 2000 ale na Vojenské akademii v Brně neotevírali pilotní směr. A tak se rozhodl pro toto povolání. V té

době se hodně psalo o zahraničních misích a právě to ho ze všeho nejvíce ovlivnilo. Již během studia měl možnost účastnit se roční stáže v Německu. To byla moc dobrá zkušenost. Jako člověka ho to výrazně posunulo. Po škole nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Setkal se tam se špičkovým vybavením. Mladý lékař toho prý ještě moc neumí. Moc se mu tam věnovali. V roce 2008 absolvoval hned dvě rotace s polní nemocnicí v Kábulu. „Byla to moje první mise. To je velký zážitek pro každého, vynikající zkušenost. S válečnými zraněními se člověk u nás v nemocnici nesetká. Ošetřovali jsme tam například příbuzného prezidenta Karzáího. Za záchranu kanadského plukovníka poděkovala našim lékařům dokonce ambasáda. Dost si nás tam tehdy vážili,“ usmívá se major Uher. Afghánská praxe mu navíc vynesla nové umístění po návratu do České republiky. Stal se příslušníkem polní nemocnice s tím, že praxi vykonával ve Vojenské nemocnici Olomouc.

Jen čtyři lékaři Práce zdravotníků na základně Shank v Lógaru je hodně odlišná od toho, na co jsou zvyklí doma v republice. Limituje je omezená možnost dalších vyšetření a přístrojového vybavení. Při diagnostice musí lékař spoléhat především na sebe a své zkušenosti. Je zde také zvýšené riziko traumatických poranění. Americká nemocnice na úrovni ROLE 2 ve východní části základny Shank, kde

pracují naši zdravotníci, je ale o poznání menší a hůře vybavená než ta naše. Tvoří ji pouze čtyři lékaři, ostatní jsou různí asistenti a zdravotní sestry několika stupňů. To souvisí s tím, že její organizační struktura je podstatně členitější, než je tomu u nás. Vedle lékaře mají například nejrůznější asistenty, registrované sestry, normální sestry atd. „Jejich sestry mají mnohem větší kompetence a také odpovědnost. U nás je sestra limitována tím, co lékař naordinuje. Kdežto tady pracují mnohem více samostatně. Často ordinují úplně samy. Některé z nich

přitom mají nižší vzdělání než my,“ vysvětluje Lenka Dvořáková. „Nevím, zda by mne ale něco podobného lákalo. Čím větší pravomoci, tím je i větší odpovědnost. Asi bych z toho měla tak trochu strach.“ Ze začátku byli Američané poněkud nedůvěřiví. Sledovali, co naši zdravotníci umí. Poměrně rychle ale došli k závěru, že to jsou odborníci na svém místě. „Zařadili mne jako dobrovolníka do trauma týmu. Jedná se o skupinu, která zasahuje v případě, že přivezou nějaký akutní případ. Jejím úkolem je prvotní vyšetření a zajištění

Během našeho pobytu v Afghánistánu máme možnost vidět majora Uhra nejen v nemocnici, ale i na střelnici. Trénuje střelbu hned z několika zbraní. To v nás vyvolává otázku, zda vojenští zdravotníci jsou také vojáci. „Určitě ano. Pokud by byla situace skutečně krizová, došlo k nějakému napadení, jsem schopen jim pomoci i se zbraní,“ dodává na závěr.

Text a foto: Vladimír Marek

15

výcvik V dalších dnech si Američané vyzkoušeli vysazení z víceúčelového vrtulníku Mi-17. I ten byl pro ně příjemným překvapením. Tyto stroje se ostatně osvědčily v mnoha konfliktech. Nejakčnější součástí cvičení se stal boj o osadu, kde byly nasazeny smíšené síly „protivníka“ OPFOR (Opposing force), především při obraně „mešity“ ve Staré Vodě. Při provádění průzkumu a kontrole bojiště se uplatnil i bezpilotní letoun

komunikačních situacích. Ty však prakticky nenastávaly a drobné problémy řešila společná praxe.

Teorie i praxe Nelze popřít, že v některých situacích mohlo cvičení vypadat téměř nudně. Jednalo se především o štábní činnost a přípravu velitelů nižších stupňů. Standardní postupy z hlediska orientace v terénu však znesnadňovala divoká příroda s nepřehlednými

Zpestřením byly útoky vos, zvláště poté, co si jeden z vojáků sedl přímo do jejich hnízda. V první chvíli všichni očekávali ostrý zásah zdravotníků, avšak zuřivému hmyzu se pouze podařilo na dvou místech probodnout rukavice. Rozvinula se tak debata o způsobech obrany proti masivnímu útoku hmyzu, který nelze v zemích, kde probíhají mise, zcela vyloučit. Tuto účinnou zbraň používali s oblibou například bojovníci Vietcongu. Po opatrném ústupu před blanokřídlým protivníkem následovala společná průzkumná činnost smíšených skupin v terénu. Ostré slunce vytvářelo hru světla a stínů, ve které se vojáci někdy zcela ztráceli. V našem lesním terénu se z hlediska maskování osvědčila jako vizuálně účinnější česká výstroj. Kromě dodržování absolutního ticha bylo nutno dodržovat zásady pohybu v potenciálně nepřátelském prostoru, například obcházet osvětlené paseky ve stínu po okrajích. To protahovalo pochod a zvyšovalo únavu. Camelbaky se pomalu a jistě prázdnily, avšak dobrá nálada zůstávala. Na večer se chystal odvetný zápas ve fotbale, tentokrát

Hra světel a stínů Mezi stromy se tiše sunuly siluety v maskáčích a dorozumívaly se posunky. Úmorné vedro zhoršovaly dusné výpary po nedávných deštích. Čeští a američtí vojáci nacvičovali společný průzkum v terénu. Společná cvičení texaské národní gardy TNG (Texas National Guard) a příslušníků naší armády probíhají již řadu let. Jako zajímavost lze uvést, že v Texasu žije početná komunita pocházející původně z českých zemí, přesněji Moravy, usídlená především kolem města Waco. S národními gardisty tam mají nadstandardní vztahy. Americký „stát osamělé hvězdy“ je v současnosti především pěstitelem rýže, avšak historicky známý je hlavně chovem dobytka a romantikou Divokého západu na hranici s Mexikem. Od toho se odvíjel i anglicko-španělský název cvičení Joint Corral, tedy volně přeloženo „spojená ohrada pro dobytek“.

Ve vzduchu i na zemi Velitelství a posádka 1. motorizovaného praporu 124. motorizovaného pluku 56. pěší brigády texaské národní gardy jsou dislokovány ve městě Waco. Stejně jako u jiných jednotek americké národní gardy (United States National Guard nebo National Guard of the United States) jsou jeho příslušníci složeni z profesionálního velení a povolávaných záložníků.

16

Jejich partnery bylo ve dnech 15. až 26. srpna na Libavé 50 příslušníků 1. průzkumné roty 102. průzkumného praporu z Prostějova. Spolupráce profesionálů se záložníky probíhala dobře, protože řada Američanů má zkušenost z bojového nasazení v zahraničních misích. Přesto si zvykali na řadu zajímavostí. Celkem 43 Američanů přiletělo do ČR nalehko, takže zbraněmi, spojovacími prostředky a dalším materiálem je vybavovala česká armáda. Mohli si tedy vyzkoušet i samopaly vz. 58. Přestože se nejedná o moderní typ, získala naše zbraň dobré hodnocení. Američtí vojáci oceňovali především její lehkost, spolehlivost a jednoduchou obsluhu při ostré střelbě. Dobře dopadly rovněž další zbraně české provenience, konkrétně samonabíjecí pistole Cz 75 Phantom a velkorážná odstřelovačská puška Falcon. Cvičení mělo několik fází. Po počátečním seznámení s materiálem a náměty proběhla teoretická příprava z hlediska taktiky, spojení a zdravotní přípravy. Pak následovaly ostré střelby. Samostatnou skupinu tvořili vojenští zdravotníci specializovaní na bojové

Průzkum na rozhraní světla a stínu

Příprava odstřelovačů

situace. Přijeli se podělit o praktické zkušenosti z misí. Diskutovali s nimi naši specialisté obdobného zaměření. Mezitím smíšený česko-americký štáb připravoval námět činnosti. Ten vycházel z předpokladu, že v zájmovém prostoru operuje teroristická skupina, která si zde vytvořila základnu a obchoduje s drogami a zbraněmi. Bylo třeba ji vypátrat a zneškodnit.

Raven, používaný v misích oběma armádami. Občas vznikaly menší problémy při komunikaci v angličtině, především u těch, kteří postrádají praxi. Znalosti nabyté ve školách a kurzech se bez opakování a především praktického hovoru, který umožňuje poslech, rychle vytrácejí. To potvrdil i tlumočník z Vyškova, který byl připraven zasahovat v krizových

náletovými křovisky a vysokou trávou. Zde bylo ideální pracoviště pro odstřelovače a vytváření léček. Všichni uměli zacházet s buzolami a kreslit náčrtky. Na špičkové technologie si nikdo nehrál. Tužka, papír a mapa představovaly jistotu, kterou nemohl vyřadit z činnosti výpadek zdrojů nebo spojení. Rovněž žádná termovizní kamera je neodhalí.

americkém. V klasickém zvítězili naši, avšak medvědí postavy některých amerických soupeřů dávaly tušit tvrdou odvetu.

Text: Martin Koller a npor. Kateřina Ramil Foto: Martin Koller, npor. Kateřina Ramil a svob. Roman Štarha

17

my a NATO Plukovník gšt. Petr Mikulenka zakusil rub i líc aliančního systému protivzdušné obrany NATINADS

Z kokpitu i z bunkru Plukovník gšt. Petr Mikulenka a víceúčelové nadzvukové letouny JAS-39 neboli „Miki“ a gripeny. Svazek, který zdařile funguje již sedmým rokem. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že je trvale zasvěcen aliančnímu systému integrované protivzdušné obrany – NATINADS (NATO Integrated Air Defence System). Jedním osobitým zvratem si však toto pouto přece jen prošlo. Role se změnily v opak. Dříve jako hotovostní pilot na rozkaz nadřízeného Spojeného střediska řízení vzdušných operací (CAOC – Combined Air Operations Centre) startoval k zásahu, nyní z „kaoku“ vydává pokyn Alfa Scramble ke vzletu hotovostních stíhačů k ostraze svěřeného vzdušného prostoru.

ních MiG-21MF zařazených do hotovostního systému NATINADS byl ukončen. „Jedenadvacítka byla o veliký krok zpět. Stroj byl konstruovaný na vysoké rychlosti a jeho vybavení už neodpovídalo době. Filozofie gripenu je naopak postavená na tom, aby se co nejvíce usnadnila pilotáž a pilot se mohl soustředit na efektivní plnění bojového úkolu,“ říkají shodně hotovostní letci a konstatují, že od 15. června 2005 je střežen vzdušný prostor České republiky moderními bojovými stíhačkami čtvrté generace. Pro úplnost je třeba dodat, že prvních šest jednomístných letounů bylo dodáno 18. dubna 2005 a za další čtyři měsíce zbylých šest „sól“ a dva dvoumístné stroje JAS-39D.

Gripen jako bájný pták Noh Letečtí fajnšmekři mají to dění stále živě před očima. Osmnáctý dubnový den roku 2005 dosedá na vzletovou a přistávací dráhu čáslavského vojenského letiště první gripen vzdušných sil Armády České republiky. Postupně ho následuje dalších pět víceúčelových nadzvukových letounů JAS-39C. O osm dnů později přichází další mezník – Den „G“. Za pět minut dvanáct přistávají na ranveji 21. základny taktického letectva v Čáslavi dva gripeny (z prvních šesti dodaných) s nepřehlédnutelnými nápisy CZECH AIR FORCE. Bojové letouny pojíždějí na stojánku, kde na ně čeká uvítací seskupení v čele s premiérem, ministry a politickými špičkami České republiky. Za potlesku více než stovky obdivovatelů se zvedají překryty kabin a z kokpitů vystupují piloti – podplukovníci Michael

18 1 8

Borůvka a Petr Mikulenka. Slavnostní zařazení letounů JAS-39 Gripen do výzbroje Armády ČR vrcholí projevy a zdravicemi v hangáru. „Nemůžeme bránit náš vzdušný prostor nezpůsobilými prostředky. Cesta gripenů na české nebe nebyla vůbec lehká a takřka připomínala literární příběh. Nechyběly v něm jak dramatické zápletky, tak ani závěrečný happy end,“ řekl tehdejší ministr obrany. Velká sláva skončila, VIP hosté spokojeně odjeli. Piloti, technický a zabezpečující personál čáslavské základny se musel „zmáčknout“ k maximálnímu výkonu a ve velmi krátké době zvládnout přezbrojení na novou leteckou techniku. Provoz legendár-

Zařazení čáslavských pilotů s novými gripeny do aliančního systému protivzdušné obrany nebylo tuctovou samozřejmostí. Není totiž tajemstvím, že v NATINADS může sloužit pouze vojenský letec s potřebnou profesní způsobilostí. Tedy ten, který úspěšně zvládl výcvik AA (Air to Air), slangově řečeno vzduch–vzduch. V reálu zejména přepady na všech výškách, a to i za ztížených povětrnostních podmínek. Petr Mikulenka měl v tomto hektickém období klíčové postavení. Jako jeden z prvních Čechů absolvoval přeškolení na JAS-39 ve Švédsku a na mateřské základně působil jako pilot-instruktor začínajících letců před jejich zařazením do ostré hotovosti. „Po návratu ze Švédska měli hotovostní piloti za sebou pouze základní přeškolovací výcvik, navíc na jiné verzi gripenu, na ‚áčku‘. Postupně si museli osvojit verzi C. Následně jsem s nimi začal létat bojové použití neboli hotovostní výcvik,“ vzpomíná plk. Mikulenka

a s jistým zadostiučiněním konstatuje, že se nenaplnila slova řady škarohlídů, kteří nechtěli gripenům přijít na chuť. „Bylo to velice nepříjemné a měl jsem z toho rozpolcené pocity. Na jedné straně to byla osobní hrdost z toho, že jsem přiletěl s moderním nadzvukovým letounem na mateřskou základnu, na straně druhé zklamání ze štvavé kampaně, která se proti gripenům okamžitě zvedla. Absolutně neprávem. Za tím si stojím dodnes. Z vlastní zkušenosti vím, jaký je gripen letoun. Je to špičkové éro a já mu naprosto věřím,“ konstatuje P. Mikulenka a argumentuje: „Ostraha vzdušného prostoru České republiky se kvalitativně zvedla. To je nezpochybnitelná skutečnost. Během prvního roku čáslavští hotovostní piloti provedli osmnáct ostrých vzletů, a to převážně k civilním dopravním letounům, které nenavázaly komunikaci s pozemními orgány řízení letového provozu, a tudíž musely být identifikovány. Ve dvou případech jsme stroje doprovodili do vnitrozemí Spolkové republiky Německo. Tím jsme potvrdili naši akceschopnost v systému protivzdušné obrany Severoatlantické aliance.“ Za ukázkový příklad české profesionality v systému NATINADS plukovník Mikulenka považuje misi Baltic Air Policing, při níž od května do září 2009 čáslavští piloti střežili vzdušný prostor Litvy, Lotyšska a Estonska, jejichž vzdušné síly nedisponují vlastním nadzvukovým letectvem. Bojové zadání převzali od Dánů s letouny F-16 a po čtyřech měsících předali symbolický klíč od pobaltského nebe Němcům s eurofightery. Ohlas tamní politické reprezentace i široké veřejnosti na kontingent Armády ČR byl velice pozitivní. V této souvislosti zbývá dodat, že Česká republika je signatářem systému protivzdušné obrany Severoatlantické aliance již dvanáct roků a do NATINADS nepřetržitě vyčleňuje potřebné prostředky letectva a protivzdušné obrany. Klíčovým ofenzivním prvkem jsou dva hotovostní letouny JAS-39 Gripen s patnáctiminutovou pohotovostí ke vzletu. Tato dvojice je jištěna takzvanými zálohami dalších gripenů s patnácti, respektive sto osmdesátiminutovou připraveností k ostrému startu. České JAS-39 jsou pod přímým řízením vedoucího hotovostní směny CAOC, nacházejícího se v podzemním pracovišti, výstižněji řečeno v bunkru CAOC-2, nedaleko severoněmeckého městečka Uedemu. Pod velení „dvojky“ spadají dvojice hotovostních nadzvukových letounů na osmi aliančních leteckých základnách s úkolem nepřetržité ostrahy vzdušného prostoru nad devíti evropskými státy, Beneluxem počínaje a Pobaltím konče. Pro upřesnění, Spolková republika Německo drží v rámci NATINADS dvě letecké hotovosti, po jedné jsou v Belgii, Nizozemsku, České republice, Polsku a Slovensku. Kolektivní obrana tří pobaltských zemí je zajišťována z letiště Šiauliai v Litvě. Na prvotním úkolu – vizuální identifikaci sporného cíle v prostoru odpovědnosti CAOC-2 Uedem – se podílí různá letecká technika, a to například stroje Eurofighter, F-16, JAS-39 nebo MiG-29.

„Čtyřkou“ v Uedemu

Svoje reprezentanty do mezinárodní komunity na velitelstvíí v Uedemu delegovaly ozbrojené n né síly sedmnácti zemí NATO. Profeo ofesionálů Armády České republiky y zde bylo ještě donedávna šest. Od prvního p srpna letošního roku se jejich počet zvýo očet šil na osm. Nejvýše postaveným m Čechem je zde plukovník gšt. Petr Mikulenka u ulenka zaza stávající funkci zástupce ředitelee operační sekce. Na uedemské velitelství přišel iš l na začátku loňského srpna, poté co předal funkci velitele 21. základny taktického letectva v Čáslavi plukovníkovi Petru Lančimu. Pomyslný štafetový kolík zde převzal od plukovníka gšt. Milana Marka. Na tři roky… Jeho pozice ho řadí do skupiny velení, jednoduše řečeno mezi hlavní funkcionáře CAOC v Uedemu. V posloupnosti funkcí je „čtyřka“, a to po dvou generálech (německém veliteli a polském zástupci velitele) a americkém řediteli operační sekce v plukovnické hodnosti. Čtenářsky zajímavější je však jeho zdejší profesní pravomoc. „Jsem jedním z velících důstojníků, do jehož gesce spadá rozhodnutí o aktivaci pohotovostního systému NATINADS v zájmovém prostoru našeho pracoviště. Tato pravomoc je na mě delegována od velitele Combined Air Operations Centre Uedem. Několikrát do měsíce držím v této souvislosti pracovní pohotovost,“ konstatuje plukovník Mikulenka a upřesňuje, že v jeho přímé podřízenosti je hotovostní směna CAOC, která ho v případech nestandardní situace ve vzdušném prostoru neprodleně informuje. Rozkaz k ostrému vzletu (Alfa Scramble) podléhá stanoveným pravidlům, ze kterých nelze v žádném případě ustoupit. Vedoucí směny má v procesu „zvednutí“ ostré hotovosti danou proceduru. Nemůže však takzvaně skremblovat sám od sebe. „On mi sdělí, jaká je situace, a já posoudím, zda alfa ano, či ne. Indicií, které mému rozhodnutí napomáhají, je několik. Závažností situace počínaje a meteorologickými podmínkami konče. Jednám přesně podle pravidel operačního nasazení,“ argumentuje český důstojník a přiznává, že již v ojedinělých případech rozhodl jinak, než bylo doporučení vedoucího hotovostní směny k „ostré alfě“. To, že byl aktivním hotovostním pilotem v systému NATINADS, považuje P. Mikulenka za převelikou výhodu. „Okamžitě jsem v obraze dění. V situacích, kdy je nezbytné v krátkém čase správně reagovat, je každá osobní zkušenost nesmírně cenná. Nemusím dodatečně nic studovat, nemusím se dlouze vyptávat. Do nadcházející činnosti zasahujícího pilota se reálně převtělím. I když pravdou je, že dříve se jednalo o jeden dílek mozaiky dění ve vzduchu a nyní musíte rozhodovat v širokém spektru souvislostí, a to nejen geograficky, ale i globálně.“ Nad otázkou, kdy to bylo více o adrenalinu, se zasměje. „Ten se nikdy nevyplavil. Ani při koncentraci hotovostního pilota na svoji bojovou misi, ani při rozhodování o akceschopnosti systému protivzdušné obrany NATO. Rozdíl je jediný, v Čáslavi to bylo o taktické pozici pilota, v Uedemu

je to o bezpečném nebi neb nad devíti evropskými zeměmi. rropsk Dnes může mít moje D m chybné rozhodnutí chyybné až fatáln fatální mezinárodní nás následky. sledk Je to velká zodpovědnost,“ vyznává zodpověědnos se plk. M Mikulenka. ikule Jeho oodpovědnost, jakož odpov i celého velení C CAOC-2, v nadcházejícím há jí í období bd bí jještě ště výrazně vzroste. Není tajemstvím, že svoje vzdušné prostory odpovědnosti střeží i další „kaoky“. Severní region Evropy, včetně Velké Británie, spadá do gesce CAOC v Dánsku, jižní část kontinentu je zabezpečována z pracovišť v Itálii, Turecku, Řecku a Portugalsku. Připravovaná optimalizace vojenských struktur NATO však stávající počet těchto taktických velitelství výrazným způsobem zredukuje. „Pomyslnou dělící čarou jsou Alpy. Po reorganizaci ‚kaoků‘ by měl jeden zabezpečovat sever a druhý jih Evropy. Tím pádem bychom převzali do naší zodpovědnosti ještě celý severní prostor kontinentu. Pravděpodobný termín? Začátek roku 2013,“ dodává P. Mikulenka a upřesňuje, že se v současné době pracuje na tvorbě nových tabulek počtů. Dotaz, jaký byl jeho doposud nejsilnější zážitek v CAOC, ho přinutí dlouze přemýšlet. „Je jich hodně, těžko vybrat,“ říká, ale po chvíli přece jen jeden uvádí. „Nedávné letecké cvičení Severoatlantické aliance a Ruské federace, jehož jsem se jako velící důstojník osobně zúčastnil. Premiérově zásah proti narušiteli, konkrétně civilnímu dopravnímu letounu, společně cvičili alianční a ruští stíhači. Po výměně informací v jeden čas a proti společnému cíli zasahovaly v počáteční fázi polské efšestnáctky a ruské Su-27. Další scénář v jiném operačním prostoru byl zaměřen na působení tureckých letounů F-16 a ruských Su-30. Velice zajímavé mise s řadou nových zkušeností,“ pochvaluje si plukovník Mikulenka. Byť se snaží v uedemské mezinárodní komunitě o maximální nestrannost, srdíčko ho stále táhne k mateřské základně. O to více jej těší kladné hodnocení čáslavských stíhačů. „Patří k základním pilířům v systému NATINADS. Až na výjimky jsou neustále v pohotovosti. To už musí být skutečně šílené počasí, aby nebyli připraveni k okamžitému vzletu. Svědčí to i o skvělém technickém a logistickém zabezpečení na základně,“ konstatuje. Nic na tom, že se z Čáslavi chrání „pouhá“ devítina vzdušného prostoru, jehož garantem je CAOC-2. Avšak vzhledem ke strategické poloze České republiky, neboť přes nás vede poměrně hustý letový koridor, velice důležitá. Tudíž i většina atypických situací se odehrává na českém nebi. Dříve hotovostní pilot a dnes vrcholný představitel páteřního Spojeného střediska řízení vzdušných operací plukovník Petr Mikulenka o tom ví své. Jeho bývalá profese mu však výrazně napomohla k tomu, že se z něho stal kvalifikovaný odborník v „branži“. Text a foto: Pavel Lang

19

zdravotnictví Strategický vzdušný zdravotnický odsun raněných a nemocných na trase Česká republika–Afghánistán

Dostaneme vás domů!

zhotovilo Společné operační centrum Ministerstva obrany (SOC MO) a schválil náčelník Generálního štábu Armády ČR. Z „esópéčka“ vyplývá, že řízením procesu plánování a procesu odsunu je pověřen zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitel SOC MO, zabezpečením přepravy velitel sil podpory, realizací přepravy velitel společných sil a zabezpečením ošetření během letu i po příletu do České republiky ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO – náčelník vojenské zdravotnické služby. Popis činností všech reprezentantů zainteresovaných prvků, včetně časových limitů v pracovní i v mimopracovní době, by nepochybně vydal na samostatnou brožuru. Jelikož nelze z pochopitelných důvodů řadu údajů zveřejnit, zaměříme se pro tentokrát na obecný popis klíčových fází STRATEVAC. Vzdušný odsun mimo operační prostor vyžaduje velitel kontingentu v součinnosti s lékařem jednotky. Je nabíledni, že tomu předchází mimořádná událost v prostoru nasazení. Raněnému vojákovi je

Podplukovník MUDr. Martin Oberreiter (vpravo)

na místě poskytnuta první pomoc a následně je podroben lékařskému ošetření na základně. Poté je transportován do francouzské vojenské nemocnice na mezinárodním letišti v Kábulu – Kabul International Airport (KAIA). Veškerá součinnost velitelských a zdravotnických orgánů AČR se zaměřuje na to, aby STRATEVAC byl realizován v co nejkratším možném termínu. Finální fáze spočívá v příletu evakuačního zdravotnického týmu AČR na určené zahraniční letiště. „Ke vzdušnému zdravotnickému odsunu mohou být přijímáni pouze takzvaně stabilizovaní pacienti. Jinými slovy ti, kteří jsou schopni několikahodinového

leteckého transportu,“ říká podplukovník MUDr. Martin Oberreiter, velitel prvního polního chirurgického týmu (PCHT) zdravotnické služby Armády ČR, jenž působil čtyři měsíce ve francouzské vojenské nemocnici dislokované v Kábulu, a dodává, že důvodem repatriace do ÚVN Praha je absence některých specializovaných, případně sofistikovanějších technologií v tamním zdravotnickém zařízení. „Pacient musí být stabilní především ve smyslu oběhu a dýchání. V případě, že by se do příletu leteckého speciálu z České republiky jeho stav zhoršil, upravujeme v nemocnici náležitým způsobem jeho léčbu. Pracujeme

Další zdařilá strategická evakuace z Afghánistánu! Ve středu 6. července v dopoledních hodinách byl na předsunutém stanovišti v provincii Wardak těžce zraněn příslušník Armády České republiky z 2. jednotky výcvikového a poradního týmu OMLT (Operational Mentoring and Liaison Team). Druhý den, krátce před osmou hodinou večer, s ním přistál vojenský speciál na letišti Kbely a profesionál se střelným poraněním byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice Praha k operaci a následné léčbě. Vzdušná repatriace raněných a nemocných vojáků Armády ČR ze vzdálených lokalit má svoji definici – STRATEVAC (Strategic Evacuation) neboli strategický vzdušný zdravotnický odsun. Transport do domovských vojenských nemocnic pod zdravotnickým dohledem již zažilo na vlastní kůži několik desítek českých profesionálů. Ze statistiky posledních čtyř roků je zřejmé, že nejčastější odsuny jsou prováděny ze zahraničních operací, konkrétně z afghánských letišť v Kábulu a Bagramu. Cílovými místy evakuačních zdravotnických týmů AČR také byly například Ramstain (střepinové poranění a akutní renální selhání), Priština (komplikovaná zlomenina či střelné poranění břicha), Basra, Sofie, Kandahár a Řím. Počet letů STRATEVAC se v předcházejícím období pohyboval od pěti do sedmi za kalendářní rok. Ten letošní se vyznačuje výrazným nárůstem případů – za půl roku

20

bylo uskutečněno devět vzdušných přeprav. Incidentů proti koaličním jednotkám nasazeným v Afghánistánu totiž přibývá a tím se adekvátně zvyšuje i počet raněných vojáků. Á propos, na palubě dopravního letounu Airbus A-319CJ, který 7. července přistál na kbelské ranveji, byli vedle vzpomínaného příslušníka 2. jednotky OMLT s těžkým střelným poraněním také další dva vojáci repatriovaní na doléčení. STRATEVAC je národní záležitostí, kdy daný stát deklaruje povinnost péče o svoje obyvatele při krizových situacích v zahraničí. Vzdušný zdravotnický odsun není určen jen zaměstnancům resortu Ministerstva obrany ČR. V případě akutní potřeby, a to po dohovoru s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, lze de facto tímto způsobem transportovat jakéhokoliv občana České republiky bezprostředně ohroženého na životě a zdraví. Strategická evakuace se provádí letouny 24. základny dopravního letectva

T. G. Masaryka Praha-Kbely nebo v součinnosti se vzdušnými silami ostatních armád NATO.

Součinnost mnoha složek s jedním cílem Strategický vzdušný odsun raněných, respektive nemocných vojáků ze zahraničních operací není vůbec jednoduchou záležitostí. Kompetence jednotlivých resortních organizačních složek včetně jasně daných postupů jsou detailně rozpracovány v dokumentu SOP 4243 neboli standardním operačním postupu 4243, který

s realitou, že se na specializované anesteziologicko-resuscitační oddělení v ÚVN Praha dostane za sedm a více hodin,“ konstatuje pplk. Oberreiter. Ze kbelského letiště jsou pacienti přepraveni do střešovické vojenské nemocnice, a to buď pozemním, nebo leteckým transferem. Osoby trpící závažnou infekční chorobou cestují k hospitalizaci do specializovaného resortního pracoviště – Centra biologické ochrany (CBO) ve východočeském Těchoníně. Dopravní airbusy lze ke strategickému vzdušnému zdravotnickému odsunu odpovídajícím způsobem upravit. Přestavba

21

zdravotnictví

Plukovník MUDr. Božetěch Jurenka

interiéru „třistadevatenáctky“ na verzi se dvěma lůžky pro těžce a až čtyřmi lůžky pro lehce raněné trvá řádově čtyři až pět hodin. Letoun umožňuje ještě další dvě varianty úpravy vnitřního prostoru. Samozřejmě že jsou na palubě stroje i potřebné množství zdravotnického i nezdravotnického vybavení a materiál odpovídající typu požadované léčby, jakožto i počtu odsunovaných raněných a nemocných.

Trénink každodenní praxí „Aktivace STRATEVAC“ – stručná SMS zpráva v mobilu náčelníka Centra letecké záchranné služby (CLZS) v Líních plukovníka MUDr. Michala Marečka dostává nejvyšší prioritu. Od této chvíle je na CLZS odstartována činnost, kterou lze vojenským názvoslovím vyjádřit následovně: naplánování a provedení zdravotnického zabezpečení transportu raněného z prostoru nasazení na domovskou základnu. Proč právě profesní angažovanost líňských záchranářů? Předurčuje je k tomu jejich nadmíru kvalifikovaná způsobilost, kterou dokazují svými každodenními zásahy při záchraně lidských životů přímo v terénu. „Povědomí veřejnosti, že létáme jenom záchranku pro Plzeňský a Karlovarský kraj je mylné. Také STRATEVAC je prioritním úkolem, do něhož se promítá naše dlouholeté know-how. Zúročujeme při něm nabyté zkušenosti. Proto je na CLZS permanentně připravený lékařský a zdravotnický personál, navíc se špičkovým vybavením,“ konstatuje plukovník Mareček. V praxi STRATEVAC představuje „stodvacítku“ neboli stodvacetiminutovou pohotovost pro jednoho lékaře a jednu zdravotní sestru z CLZS. Na repatriace nelétají vyvolení, nýbrž kdokoliv ze stálého stavu (v současnosti sedm lékařů a třináct zdravotních sester), kdo právě slouží. Po vyhlášení signálu se příslušný personál dostaví na pracoviště a zahájí přípravu, konzultací s ošetřujícím lékařem raněného v zahraničí počínaje, přes vyžádání nejvhodnější konfigurace zdravotnické zástavby letounu a materiálním vybavením konče. „Do evakuačního týmu si můžeme podle aktuálního zdravotního stavu raněného vyžádat další lékaře – specialisty z resortních zdravotnických zařízení. Vše je podřízeno

22

technika a výzbroj

Plukovník MUDr. Michal Mareček

tomu, aby se pacientovi na palubě airbusu dostávalo toho nejlepšího ošetření. Jinými slovy, dělá se pro něho maximum možného. Osobně tvrdím, že pokud by nám voják zemřel při transportu, více už opravdu udělat nešlo,“ vysvětluje náčelník CLZS a upřesňuje, že vzdušný odsun ze zahraničních operací zpravidla zabezpečují dva, případně tři lékaři. V obdobných počtech jsou na palubě dopravního letounu A-319CJ i zdravotní sestry. Personál v Líních ke strategické evakuaci je jenom dílčím splněním úkolu. Následuje přesun na kbelskou základnu dopravního letectva a finalizace příprav. Souběžně s tím pokračuje činnost související se zabezpečením přepravy, která vrcholí podáním letového plánu do určené destinace. „Časový limit pro evakuační zdravotnický tým je maximálně tři sta šedesát minut od vyhlášení signálu. Obecně řečeno, od pípnutí zmíněné SMS až po zaujetí míst na palubě airbusu před vzletem,“ dodává plukovník Mareček.

Operace v Česku za 24 hodin od incidentu v Afghánistánu Za poslední dva měsíce absolvoval primář oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče pražské Ústřední vojenské nemocnice plukovník MUDr. Božetěch Jurenka (od 1. září ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO – náčelník vojenské zdravotnické služby) jako člen evakuačního týmu dva „stratevaky“ do Afghánistánu. U obou raněných vojáků AČR se jednalo o velmi vážná polytraumata, která je bezprostředně ohrožovala na životě. „V jednom z případů to bylo těžké postižení hrudníku s mnohačetnými zlomeninami žeber a se zhmožděním plíce a poraněním páteře,“ vzpomíná na následky incidentu a dodává, že v závislosti od typů zranění bere na palubu airbusu další speciální vybavení ze svého ARO pracoviště, které pomůže maximálně možným způsobem zvýšit účinnost poskytované péče během vzdušného přesunu raněného z Afghánistánu do Kbel. O STRATEVAC hovoří zkušený vojenský lékař-anesteziolog jako o přijatelném riziku vůči vážně raněnému. „Určitý risk během transportu je následně vyvážen

benefitem špičkové zdravotní péče na specializovaném oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče. Už jsme dokázali přepravit pacienta za čtyřiadvacet hodin od incidentu na afghánském bojišti na operační sál v ÚVN Praha. Zvládneme to i v případě dvou těžce raněných profesionálů,“ konstatuje primář. Jaký risk má plukovník Jurenka na mysli? „Především specifické podmínky způsobené samotným letem airbusu. Naše činnost je částečně ovlivněna jak hlukem, tak vibracemi nebo propady při turbulencích. V potaz je třeba brát i změny atmosférického tlaku na letišti a na palubě stroje nebo určité akcelerační mechanismy při vzletu, respektive přistání letounu. Při vážném poranění mozku nebo plic to jsou faktory, na které je nutno adekvátně reagovat, abychom nepoškozovali pacienta. Máme však v tomto směru řadu zkušeností, k dispozici špičkovou zdravotnickou techniku, tudíž dokážeme vést i na palubě letícího stroje účinnou léčbu kriticky nemocného. Jsme schopni bezpečně řídit pacientův oběh, dýchání, umělý spánek,“ říká plk. Jurenka a poukazuje na fakt, že bezprostředně po přistání ve Kbelích jsou kriticky nemocní transportováni na jeho oddělení. „Kontinuita léčby tak není ani na minutu přerušena,“ vysvětluje. Význam STRATEVAC je nezměrný. Slova škarohlída o statisícových částkách za hodinu letu A-319CJ jsou nicotná ve srovnání se slovy příslušníků evakuačních zdravotnických týmů, že život má každý z nás pouze jeden! Text: Pavel Lang Foto: archiv příslušníků evakuačních zdravotnických týmů, Jan Kouba a Radko Janata

STRELA-10 Protiletadlový raketový komplex Strela-10 tvoří v současné době výzbroj mnoha armád. Zúčastnil se řady konfliktů a pro svoji jednoduchost si získal oblibu obsluh. Je součástí výzbroje 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích. Strela-10 se stala v sedmdesátých letech minulého století nástupcem staršího typu Strela-1, který byl ve velmi malém počtu zaveden i do výzbroje naší armády. Jeho hlavním nedostatkem byl z hlediska tehdejšího vševojskového boje kolový podvozek, který nezajišťoval pohyblivost v terénu na úrovni tanků a bojových vozidel pěchoty. Rozhodnutí o vývoji nového typu padlo v roce 1969. Koncepce zbraňové nástavby byla převzata z komplexu Strela-1. Jako podvozek posloužil upravený obrněný dělostřelecký tahač MTLB, který byl vyráběn v řadě verzí pro potřeby dělostřelectva a protivzdušné obrany. Cílem vývojového programu s krycím jménem Strela10SV a vojenským kódovým označením 9K35 byl jednoduchý prostředek protivzdušné obrany na úrovni pluku. Podle zadání měl být schopen ničit cíle pohybující se rychlostí až 415 m/s ve výškách od 25 m do 3 500 m a dálkách od 800 m do 5 000 m. Rakety měly manévrovat s přetížením 3 G až 5 G. Pravděpodobnost zničení cíle měla být 0,5 až 0,6. Důležitým faktorem měla být schopnost autonomní činnosti při vizuálním navedení a skupinové s využitím centrálního řízení realizovaného z vozidla PU-12. Celková hmotnost komplexu neměla přesahovat 12,5 t, což umožňovalo přepravu letouny AN-12 a vrtulníky Mi-6. Požadovaným standardem byla schopnost plavání. Vývojem řízené střely, odpalovacího zařízení a kontrolního vozidla byla pověřena konstrukční kancelář OKB-15

GKOT pod vedením A. E. Nudelmana. Distanční zapalovač vyvíjela CKB-589 GKOT pod vedením D. M. Chorolova. Vývoj upraveného podvozku zajišťoval Charkovský traktorový závod a zbraňové nástavby s odpalovacím zařízením Saratovský motorářský závod. Tovární zkoušky proběhly roku 1971 a státní o tři roky později. Již v jejich průběhu kritizovali zástupci armády nižší pravděpodobnost zásahu cíle oproti požadované a neschopnost vedení střelby při plavbě. Sériová výroba byla zahájena roku 1976.

Služba a modernizace Administrativní zavedení Strely-10 do Sovětské armády, prosazované jako politický úkol, neodstranilo nedostatky akcentované zástupci armády. Lze tedy předpokládat, že v rámci sériové výroby kvalita příliš nestoupla. Hlavní nedostatky Strely-10 byly následující. Nemožnost střelby na cíle, jejichž pozadí tvořilo slunce. Spojnice zaměřovače a cíle a zaměřovače a slunce musely svírat úhel minimálně 20 stupňů. Hlavice řízené střely byla vysoce citlivá na dipóly vystřelované z letounů v rámci elektronických protiopatření. Zbraňová nástavba s odpalovacím zařízením neměla vlastní zdroj elektrické energie a byla tak závislá na chodu motoru vozidla. Při plavbě bylo možno převážet pouze čtyři

kontejnery s řízenými střelami, a to uvnitř vozidla. Proto nebylo možno vést palbu při překonávání vodních toků. Situace vypadá na první pohled děsivě, ale stačí si připomenout vpravdě švandrlíkovský konec anabáze amerického protiletadlového systému-dvojkanónu M247 Sergeant York programu DIVAD (Division Air Defense) z osmdesátých let. Toto vozidlo, tvořící kompilaci špičkových technologií, mělo zásadním způsobem posílit protiletadlovou obranu pozemních sil. V praxi vše nefungovalo podle předpokladů, a tak technici výrobce instalovali do létajících terčů nálože a odpalovali je na dálku jako důkaz přesné palby M247. Zkoušky byly ukončeny poté, co automatický systém řízení palby identifikoval místo cílového vrtulníku ventilátor WC, na kterém si ulevoval jeden generál ze zkušební komise. První modernizace Strely-10 byla zahájena již roku 1977. Jednalo se především o instalaci nové hlavice řízené střely. Ta umožnila

23

rubrika

STRELA-10

24

REPORT

25

technika a výzbroj lepší selekci cílů a snížila tak pravděpodobnost oklamání prostředky elektronického boje. Zkoušky proběhly na Donguzském polygonu roku 1978 a v následujícím roce byla modernizovaná verze nesoucí označení Strela-10M zavedena do výzbroje. Zároveň byla zahájena další modernizace. Měla především zajistit automatický přenos dat z centra protivzdušné obrany. Dále měla být umožněna plavba s plným palebným průměrem osmi kontejnerů s řízenými střelami. Jednoduchým řešením problému se staly přídavné polyuretanové plováky. Díky nim mohla Strela-10 vést palbu i při plavbě. Došlo k nahrazení starší radiostanice typem R-123M, který umožňuje kódované spojení s vozidlem velitele baterie PU-12 nebo PU-12M. Spojení bylo realizováno také s nově vyvíjeným vozidlem velitele OVOD-M-SV na podvozku MTLB. Roku 1980 proběhly úspěšné zkoušky a v následujícím roce byla modernizovaná verze s označením Strela-10M2 zavedena do výzbroje tehdejší Sovětské armády. Efektivita ničení cílů vzrostla díky zkrácení doby detekce cíle z 8,5 s na 6,5 s a zároveň prodloužením vzdálenosti, na kterou lze cíl detekovat, z 6,8 km na 8,4 km. Ovšem již za dva roky následovala další rozsáhlá modernizace. V jejím rámci byla do výzbroje zavedena nová řízená střela 9M333. Oproti zavedenému typu měla nový motor, naváděcí hlavici, blok autopilota, zapalovač a bojovou hlavici o vyšší hmotnosti s předtvarovaným pouzdrem pro lehčí rozklad na účinnější střepiny. Řízená střela se přepravuje v novém kontejneru. Důležité je, že její modernizaci lze bez úprav provést pouze výměnou dílů a skupin na zavedené starší výrobní verzi. Vyšší pravděpodobnost zničení cíle je dosažena vybavením zapalovače čtyřmi impulzními laserovými senzory, místo původních dvou. Přímé digitalizované spojení zbraňové nástavby Strely-10 s pracovištěm řízení palby a radiolokátorem umožňuje ničení cílů i v noci. Uvedená schopnost byla dále rozšířena možností instalace termovizního zaměřovače. Ten je schopen detekovat cílový vrtulník Mi-8 na vzdálenost 10 km. Cíle letící ve vstřícném kurzu lze ničit na vzdálenost od 25 do 3 500 m při rychlosti do 415 m/s, vrtulníky do 100 m/s a řízené střely s plochou dráhou letu do 250 m/s. Například pravděpodobnost zničení letounu

armáda a veřejnost

F-15 pohybujícího se rychlostí 300 m/s a vystřelujícího dipóly v intervalu 2,5 s klesá v infračerveném režimu na 0,65 oproti situaci bez použití dipólů. Důležité je, že veškeré modernizace lze provést výměnou nebo doplněním elektronických bloků, bez zásahů do konstrukce vozidla. V devadesátých letech proběhla na Ukrajině přestavba Strely-10 s využitím podvozku tanku T-80 pod názvem Doněc. V Jugoslávii došlo k umístění zbraňové nástavby na podvozek šestikolového obrněného transportéru. Na výstavě MAKS 2001 prezentoval ruský výrobce Strelu-10 vybavenou pasivním a infračerveným automatickým zaměřovacím systémem Gjurza. Jeho řízená střela R-136 má novou infračervenou hlavici. Komplexy Strela-10 byly exportovány v různých verzích do Afghánistánu, Alžíru, Angoly, Ázerbájdžánu, Beninu, Běloruska, Bulharska, Bosny, Československa, Guineje, Chorvatska, Indie, Iráku, Jemenu, Jihoafrické republiky, Jordánska, na Kubu, do Lybie, na Madagaskar, do Maďarska, Makedonie, Mauretánie, Mosambiku, Nikaragui, Polska, na Slovensko, do Sýrie a Vietnamu. Strely-10 se zúčastnily řady konfliktů, avšak konkrétní informace jsou minimální. V Angole byla sestřelena Mirage F-1 jihoafrického letectva a naopak jihoafrická armáda několik komplexů Strela10 ukořistila. V rámci naší armády byla provedena modernizace komplexu Strela-10M společností RETIA, a. s., Pardubice ve spolupráci s 25. protiletadlovou raketovou brigádou a některými dalšími armádními specializovanými pracovišti. Jedná se především o nový systém IFF Mark 12, který nahradil původní typ Kremnyj-2. Nové je rovněž pracoviště velitele komplexu PVK-10M, které zabezpečuje příjem a zpracování datových souborů a informací o vzdušné situaci. Poslední modernizací je instalace zařízení DR-10, které umožňuje datovou komunikaci velitele bojového vozidla (jednotlivého komplexu) s místem velení a řízení palby FDC RACCOS, které díky

možnosti připojení k aparatuře pozorovatele vzdušného prostoru a k radiolokačním čidlům P-19 a SURN CZ umožňuje vytvořit obraz o vzdušné situaci, na základě které řídí palbu koncových prvků. (Dostává souřadnice cílů od radiolokátorů buď P-19, nebo SURN CZ.) Strela-10M je starší zbraňový komplex, takže již není zařazován například do sil NRF. Díky progresivním modernizacím je však stále schopen plnit převážnou většinu úkolů protiletecké obrany pozemních sil AČR.

Technický popis

Komplex Strela-10M se skládá z bojových prostředků, a to bojového vozidla 9A35, řízené střely 9M37 nebo 9M37M a technických prostředků, konkrétně zkušební stanice 9V839, technické ošetřovny 9V915, trenažéru operátora 9F624, hmotnostního ekvivalentu řízené střely 9F83, učebně-výcvikové řízené střely 9F918 a kontrolního přístroje operátora 9F75. Starší velitelská stanoviště PU-12 byla z výzbroje vyřazena. Nahradilo je místo velení a řízení palby FDC RACCOS, které vyhodnocuje vzdušnou situaci a řídí a koordinuje palbu baterie (dodává baterii nebo jednotlivým vozidlům informace o cílech). Základním prvkem konstrukce komplexu vozidla 9A35 nebo vozidla velitele baterie 9A35A je obrněný pásový obojživelný tahač MTLB. V jeho přední části se nalézají pracoviště velitele a řidiče. Za nimi je motorový prostor. Bojový prostor na zádi tvoří základnu otočného odpalovacího zařízení. Jeho součástí je věž s pracovištěm operátora. Na ní je sklopně upevněna kolébka s úchyty pro čtyři přepravní/odpalovací kontejnery s řízenými střelami. Náměr a odměr odpalovacího zařízení nastavuje operátor pohybem rukojetí na zamiřovacím pultu. Odtud jsou povely předávány elektromotorům. V bojovém prostoru se přepravují rovněž čtyři kontejnery s řízenými střelami. Velitelská vozidla disponují pelengátorem 9S16, který zachycuje rádiové vlny letounu (mikrovlnné Hlavní takticko-technická data komplexu Strela-10M: záření) a umožňuje nastavení Bojová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 292 kg základního směru na cíl. OpeDélka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 930 mm rátor vyhledává cíl vizuálně. Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 850 mm Po jeho zachycení aktivuje hlaVýška v pochodové poloze . . . . . . . . . . . . . . 2 220 mm vici řízené střely, která může Maximální výška v bojové poloze . . . . . . . . 3 965 mm pracovat buď v infračerveném, Maximální rychlost jízdy . . . . . . . . . . . . . . . . 61,5 km/h nebo fotokontrastním režimu. Maximální rychlost plavby . . . . . . . . . . . . . . 6 km/h Cíl sleduje automaticky v režiDojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500 km mu „odpal a zapomeň“. Bojová Šikmá dálka zásahu cíle . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 000 m hlavice se šesti kilogramy trVýška letu zasažitelného cíle . . . . . . . . . . . . . 25 m až 3 500 m haviny je iniciována zapalovaNáměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . -5 ° až +80 ° čem, který pracuje v kontaktOdměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 ° ním i distančním režimu. Hmotnost řízené střely . . . . . . . . . . . . . . . . . 39,2 kg Délka řízené střely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 190 mm Průměr těla řízené střely . . . . . . . . . . . . . . . . 120 mm Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba

26

GDLS Europe). Jedná se o jeden z nejmodernějších typů současnosti a komunikační ředitel společnosti Günter Binder uspořádal znalostní soutěž pro přítomné děti. Vítězové se v předvečer proháněli na Ulanu arénou. Z ostatních novinek diváci viděli v aréně poprvé tančík AH-IV, společnosti ČKD Praha v licenční verzi od společnosti Junger, která sloužila ve švédské armádě pod označením Stridsvagn Strv m/37. Rekonstruované vozidlo se sice dostalo do fondu VHÚ již v minulém roce, avšak jeho prezentaci v rámci Tankového dne zabránilo hluboké bahno. Takže ukázka pro veřejnost se konala až v tomto roce. Jako další novinka ve sbírkovém fondu VHÚ se představil tank T-72 M4CZ, který lešanské muzeum dostalo od AČR v rámci Tankového dne. Premiérové bylo rovněž vystoupení lehkého nákladního automobilu Škoda 998 Agromobil. Jeho prototypy zkoušela v šedesátých letech minulého století čs. armáda a objevil se i ve známé antimilitaristické, hvězdně obsazené hudební komedii Kdyby tisíc klarinetů. Celá osádka měla na sobě originální historické

Jak na seřaďovacím nádraží V sobotu 27. srpna se konal v lešanském Vojenském technickém muzeu prozatím největší Tankový den, a to z hlediska předvedené techniky i počtu návštěvníků. Výborně připravený program se dělil na dvě hlavní části, a to historickou, nazvanou Setkání na Labi, a současnou, která měla návštěvníkům pokytnout obraz z aktuální zahraniční operace. Mimo snad všech pracovníků Vojenského historického ústavu (VHÚ), počínaje jeho ředitelem plk. Alešem Knížkem, se na realizaci podílelo několik vojenských útvarů AČR, státní i soukromá muzea, domácí i zahraniční společnosti obranného průmyslu, jednotky Vojenské policie a aktivní zálohy, kluby vojenské historie, modeláři a další příslušníci a příznivci naší armády. Jejich účastí a popisem přípravy takového Tankového dne se budeme zabývat v příštím čísle. Jedním z hlavních úkolů se pro účastníky ukázek stala bezpečnost. V nevelké aréně se totiž pohybovalo množství obrněné techniky. Rovněž realistické pyrotechnické efekty jednoho z předních českých odborníků této profese umocňovaly emoce diváků. Pregnantně vyjádřil názor na situaci ředitel odboru muzeí VHÚ plk. Michal Burian, který řekl rozverným účastníkům ukázek na ranním závěrečném shromáždění: „Chlapi, v aréně bude tlačenice jak na seřaďovacím nádraží, tak dávejte pozor. Bezpečnost

především.“ Přes mohutné a dynamické manévry se nikomu nic nestalo. Ani zuřivý útok islamistických teroristů na checkpoint umístěný na kopci uprostřed arény nevedl k jiným zraněním než předstíraným. Diváci mohli shlédnout vzorky hlavních typů obrněné techniky naší armády in natura a v akci. Jako zajímavost navíc dorazilo bojové vozidlo pěchoty Ulan společnosti General Dynamics (divize Steyr jako součást

slavné české maskáče „Mlok“. Neposlední novinkou byla zodolněná verze amerického terénního automobilu HMMWV (High Mobility Multipurpose Wheeled Vehicle), nazývaného mezi vojáky Humvee, jehož civilní verze nese jméno Hummer. Jedná se o přímého účastníka zahraniční operace naší armády v Afghánistánu. K oficiálnímu zahájení ukázek Tankového dne ho využil ministr obrany Alexandr Vondra. Ten v krátké úvodní řeči vysoce ocenil práci všech zaměstnanců Vojenského historického ústavu. Hlavní pozornost však věnoval příslušníkům 121. strážního praporu aktivní zálohy KVV Praha. Při setkání s nimi, které proběhlo po ukončení ukázek, ohodnotil jejich přístup slovy: „Jste obrovští srdcaři. Chci vám za to, co děláte, moc poděkovat.“ Zároveň slíbil, že jim bude věnovat, na rozdíl od svých předchůdců, větší pozornost. Text: Martin Koller Foto: autor a Andrej Halada

2 27 7

zbrojní veletrh

Podplukovník Bruno Bucherie v české expozici

SIAE Le Bourget 2011 Jeden z největších leteckých veletrhů, který se koná každé dva roky v Paříži, letos opět nezklamal. Bez ohledu na ekonomickou krizi přinesl řadu důležitých informací. Letecké veletrhy nejsou místy uzavírání obchodů. Pokud k nějakým dojde, jedná se obvykle o mediální završení dlouhodobé práce, mnohdy pečlivě utajené. Hlavním ziskem návštěvníků jsou informace technologického charakteru a vytváření kontaktů.

Rekordní veletrh Veletrh SIAE (Le Salon International de ľAéronautique et de ľEspace) má již dlouhou tradici. První letecká výstava se konala v Paříži roku 1908, a to v automobilním klubu, a jejím prezidentem se stal automobilový vynálezce Albert de Dion. Počínaje rokem 1910 probíhala výstava v každém sudém roce, s výjimkou období druhé světové války. Od roku 1951 se sudé roky změnily na liché a o dva roky později se veletrh přestěhoval na letiště v Le Bourget na okraji Paříže. To umožnilo podstatně zvýšit počet vystavovaných letadel a rozšířit je o velké typy. Letošní ročník patřil k rekordním. Ve dnech 20. až 26. června se na ploše 222 000 m² prezentovalo 2 000 vystavovatelů s více než 150 letadly různých typů a zúčastnilo se 138 000 odborníků, 3 000 žurnalistů a 193 000 dalších návštěvníků. Celkem 205 oficiálních delegací přijelo podpořit svoje vystavovatele. Jednou z nich byla i česká, vedená generálmajorem Josefem Bečvářem, který v současné době zastává pozici přidělence obrany při zastupitelském úřadu ČR v Paříži. O naší expozici se dočtete v časopisu A report číslo 10, které vyjde 14. října.

28

Hlavními vystavovanými oblastmi byla letadla, kosmické systémy, motory, vybavení letišť, systémy pro řízení letu a navigaci, vybavení kabin, konstrukční materiály, přenosové systémy, bezpilotní letouny, výzbroj, manipulační systémy a servisní vybavení. Téměř polovinu vystavovatelů tvořili výrobci z Francie, dalších více než 30 % společnosti z ostatních zemí Evropy. Americká účast byla se svými 16 % oproti dřívějším ročníkům výrazně nižší.

Zajímavosti a novinky Letošní veletrh poznamenala všeobecná krize strojírenského průmyslu v Evropě i USA. Opravdových novinek bylo poněkud méně a většinou se nejednalo o vojenský materiál. Vedly technologie, modernizace a civilní doprava. Ostatně nelze přehlédnout, že vývoj moderního bojového či transportního letounu a vrtulníku trvá více než deset let a stává se stále nákladnější záležitostí, mnohdy nadnárodního rozsahu. Pravděpodobně nejzajímavější technologickou hříčkou s velkou budoucností byl lehký letoun Solar Impulse, poháněný elektřinou získanou ze solárních panelů na nosných plochách. Přiletěl do Paříže z Bruselu. Další novinkou bylo prodloužené americké Jumbo společnosti Boeing, jednoho ze dvou hlavních hráčů v oboru dopravního letectví. Jako třetí lze uvést vrtulník X3 konsorcia Eurocopter, který je technologicky

na hranici letounů a vrtulníků. Různými trendy z hlediska technologií a především vojenského letectví se budeme zabývat v příštích vydáních časopisu A report. Ekonomicky byl zajímavý hlavně rozsah obchodů evropské společnosti Airbus, která se zaměřuje především na výrobu dopravních letadel. Jednalo se o prodej jak modernizovaného A320neo, tak nového obřího A380. Faktem je, že Airbus získal objednávky na 730 letounů v hodnotě 72,2 miliardy USD, zatímco Boeing pouze na 142 letouny v hodnotě 22 miliardy USD.

Nakupovali především dopravci z Indie a Malajsie. Obecně lze konstatovat, že pořadatel 46. veletrhu na Le Bourget, francouzská skupina (konsorcium) leteckého a kosmického průmyslu GIFAS (Groupement des Industrie Francaises Aéronautiques et Spatiales), může slavit. Z menších a mimoevropských výrobců zaznamenal úspěch především kanadský Bombardier, který získal zakázky v hodnotě 4,7 miliardy USD.

Víceúčelový bojový letoun Rafale, který nalétal více než 30 000 letových hodin

Text: Martin Koller Foto: Autor a GIFAS L t Letoun S l Impulse Solar I l

TŘI OTÁZKY Veletrh i naši expozici navštívil rovněž přidělenec obrany při zastupitelském úřadu Francie v naší republice pplk. Bruno Bucherie. Zeptali jsme se na jeho dojmy a názory. 1. Co bylo podle vás nejzajímavější na letošním veletrhu? Z mého pohledu, tedy pohledu důstojníka pozemních sil, který z podstaty není odborníkem v oblasti letectva, to byla skutečnost, že bezpilotní letouny zde zaujímají čím dál tím větší a důležitější prostor. Při pohledu na projekty bezpilotních letounů je zřejmé, že tímto směrem se pravděpodobně bude ubírat budoucnost letectva, alespoň armádního. Z obecného hlediska jsem byl fascinován solárním letadlem Solar Impulse a rozměry dopravního letounu A380. Z vojenského hlediska mne nejvíce zaujala mrštnost letu stroje A400M a v neposlední řadě výkony bojového letounu Rafale, který oslavil již 30 000 letových hodin.

2. Jaký je váš dojem z české expozice na SIAE Le Bourget 2011? Byl jsem ohromen inteligentním využitím prostoru českého pavilonu, který seskupoval všechny přední státní a řadu soukromých podniků, což umožnilo vytvořit pevné jádro a podpořit synergii mezi nimi. 3. Jaké jsou podle vás cesty k rozšiřování spolupráce mezi našimi zeměmi v oboru obranného průmyslu? Obě naše země mají dlouholetou průmyslovou tradici a pracovní dovednosti a know-how, které jsou v odvětví obranného a bezpečnostního průmyslu všeobecně uznávané. Nicméně částky, které je nutné vynakládat na vývoj, nutí společnosti ke vzájemné spolupráci, aby se tak vyhnuly zániku tváří v tvář čím dál tím tvrdší konkurenci. Domnívám se, že cesta, kterou by se měly ubírat, je cesta subdodavatelství v podobě, v jaké je například praktikována v České republice společnostmi Letov a Latécoére. Reklamní eklamní plakáty z rokuu 1913 a 1956

29 2 9

výcvik Nové mobilní pracoviště napomohlo k tomu, že piloti bitevních vrtulníků Mi-24/35 provedli dvojnásobný počet ztečí v prostoru Velká Střelná

Bojové střelby a „trojka“ BASA Není basa jako BASA. Zatímco rčení „basa tvrdí muziku“, „vyžahli jsme basu piv“ nebo „bručí už tři roky v base“ české veřejnosti doslova zlidověla, o kompletu BASA III L, což je mobilní pracoviště k řízení vzletů a přistání vrtulníků v polních podmínkách, se nevědělo takřka nic. Zlom nastal až při srpnových bojových střelbách 221. vrtulníkové letky na pozemní cíle, kdy si toto technické zařízení odbylo svou premiéru ve vojenském újezdu Libavá a přítomní je rázem zahrnuli samými superlativy.

Když se řekne D SQOC (Deployable Squadron Operation Centre), převážná část resortní veřejnosti tuší, o čem je řeč. Méně informovaným a těm, kteří nečetli A report 7/2010, připomínáme, že se jedná o mobilní operační středisko letky, které bylo do Armády ČR zavedeno před dvěma roky a nasazeno ve prospěch přerovských vrtulníkářů působících z afghánské základny Šarana. Součástí kompletu, přesněji řečeno rozšiřujícím modulem systému, je BASA III L, z něhož lze řídit letový provoz vrtulníků na polním letišti. Vedle prototypu v zahraničí již existuje další verze v tuzemsku. Jejím držitelem je 224. prapor zabezpečení velení na 22. základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. „Po vojskových a následně ověřovacích zkouškách byl komplet BASA III L v květnu letošního roku certifikován. O tři měsíce později již absolvoval

30

svou premiéru při bojových střelbách 221. vrtulníkové letky na pozemní cíle ve vojenském újezdu Libavá, konkrétně v prostoru Bores,“ říká velitel praporu podplukovník Pavel Král a dodává: „Týdenní nasazení BASA III L je hodnoceno velice kladně. Předpokládali jsme výskyt jistých dětských nemocí, avšak nic takového nenastalo. Se spolehlivostí technického vybavení a s funkčností prostředků jsme spokojeni. Budeme usilovat o častější využití kompletu ve vojenských výcvikových prostorech. Dokážu si to představit třikrát i čtyřikrát za rok při částečném vyvedení sil a prostředků.“ Krátké curriculum vitae, respektive úkoly kompletu BASA III L jsou následující: mobilní zařízení pro koordinaci vzletů a přistání vrtulníků v polních podmínkách do vzdálenosti třiceti kilometrů. Jeho vybavení světlotechnickými zabezpečovacími

zařízeními zajišťuje vizuální přiblížení vrtulníků ve dne i v noci a v režimu NVG (noční vidění) za normálních povětrnostních podmínek ze vzdálenosti deseti kilometrů. BASA III L zabezpečuje světelné vytyčení osmi stání pro vrtulníky. Komplet je sestaven na společné bázi dvou klimatizovaných kontejnerů ISO 1C a jeho přepravu lze realizovat leteckou, lodní nebo silniční cestou. Co se vybavenosti týká, lze hovořit nejen o komunikačních, světelných zabezpečovacích i záznamových prostředcích, ale také o meteorologické stanici, jež slouží k měření a záznamu šesti veličin, a o vlastní elektrocentrále. Zkrátka BASA III L umožňuje svou technologickou výbavou časově neomezený provoz v polních podmínkách a nepřetržitou činnost směn řízení letového provozu. „V krizových situacích, například při povodních, živelních pohromách nebo požárech, lze použít samostatně i jeden

kontejner a vytýčit místo přistání do terénu pro vrtulník,“ doplňuje pplk. Král. Profesní nadšení velitele náměšťského praporu zabezpečení velení nad „basou“ není osamoceným úkazem. V obdobném duchu hovoří i létající personál z „dvěstědvacetjedničky“.

Ostře rakety, kulomet! Je pár minut před desátou hodinou, když kapitán vrtulníku Mi-24/35 major Jan Dubec vystoupá se strojem do vzduchu a nasadí kurz směrem na západ. Tentokrát ho však nečeká pětatřicetiminutový navigační let z náměšťské letecké základny do výcvikového prostoru na Libavé, nýbrž krátký přelet na kontaktní bod a poté již bojová činnost v cílové ploše střelnice. „Tím, že je stanoviště pro řízení vzletů a přistání rozmístěno na Boresu, tak na střelnici Velká Střelná to máme jen skok. Během

srpnového vyvedení na Libavou jsme tak ušetřili nejen sedmdesát letových hodin na přeletech, ale i technický resurs provozovaných vrtulníků,“ argumentuje zkušený pilot, který má na čtyřiadvacítce nalétáno přes tisíc šest set hodin. To ale nejsou všechna pozitiva. „Při předcházejících bojových střelbách na pozemní cíle jsme se během jedné letové směny dostali na střelnici dvakrát až třikrát. Z Boresu takovýchto takzvaných zaprávek zvládneme jednou tolik. Tomu odpovídá i dvojnásobný počet ztečí. Přičteme-li k tomu i výrazně více navedení na cíl od předsunutých leteckých návodčích, intenzita výcviku byla nepochybně maximální,“ pochvaluje si mjr. Dubec. Kapitán vrtulníku má za sebou standardní brífink s pozemním návodčím a nalétává na bojový kurz. Jeho úkolem je působit na terče v cílové ploše střelnice, které

tvoří kolona vozidel a tankové seskupení. Nejprve „odejdou“ z raketových bloků na závěsnících pod pomocnými křídly čtyři neřízené rakety „es pětek“ ráže sedmapadesát milimetrů. Následně se ozývá střelba z čtyřhlavňového rotačního kulometu ráže 12,7 mm. Bojové nasazení se opakuje ještě čtyřikrát. Po ukončení poslední zteče přichází na řadu taktický odlet. Ani tentokrát není spojen s půlhodinovým letem vrtulníku na základnu Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Na závěr je třeba vzpomenout ještě jednu důležitou skutečnost. Na Boresu měly všechny odbornosti k sobě hodně blízko, ba doslova si viděly do kuchyně. A to bylo nejen profesně zajímavé, ale i lidsky stmelující… Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

31

mise Především díky příslušníkům styčného monitorovacího týmu věděli obyvatelé Podujeva a okolí, že český kontingent je stále ještě v Kosovu

Andělé v uniformách Landrover s velkým nápisem LMT na dveřích vytočil pravoúhlou zatáčku a prudce zabrzdil. Zastavili jsme na dvoře venkovského stavení nějakých dvacet kilometrů od Podujeva. Před námi stála budova s ohořelými zdmi a střechou. Rotmistr Julius Kunštár si vychutnával jeden ze zbývajících služebních dnů strávených v Kosovu. Poslední jednotkou, která v Kosovu působila ve prospěch operace Joint Enterprise až do počátku července letošního roku, byl prapor operačních záloh. Jeho hlavní prvky zůstaly však dislokovány v mateřských posádkách na území České republiky. V Kosovu bylo nasazeno pouze organizační jádro čítající 88 vojáků. To udržovalo základnu Šajkovac a v pohotovosti i veškerou techniku. Bylo rovněž připraveno do dvou týdnů rozvinou celý prapor. Jednalo se tedy o určitou zálohu velitelství KFOR. Jednotkou, která do posledních okamžiků plnila úkoly přímo v terénu, byl styčný monitorovací tým (Liaison and Monitoring Team – LMT). A právě s jedním z jeho příslušníků, bývalým výsadkářem z chrudimského 43. praporu rotmistrem Juliem Kunštárem, jsme nyní dorazili do míst, kde před časem, krátce po požáru pomáhali místním občanům.

Špatná elektroinstalace Na venkovní terase syčí hrnce na rozpáleném sporáku. V letním horku zde působí jaksi nepatřičně. Hospodyně Flora Selmani neustále pobíhá kolem něho,

32

chystá oběd pro početnou rodinu. Občas si odskočí k nedaleké kolébce, ve které spí dítě. Zkontroluje, zda je v pořádku, a pohoupá ho. „K tomu požáru došlo v lednu, někdy kolem půl desáté ráno. Zrovna jsem uklízela dům. Dcera zůstala v naší místnosti sama, hrála si tam,“ ochotně popisuje pro ně tragickou událost. „Když jsem se tam o něco později vrátila, už tam šlehaly plameny. Popadla jsem dceru a utíkala ven. Okamžitě jsme volali policii a hasiče. Přijeli velice rychle, zhruba po dvaceti minutách. Dům se podařilo zachránit, vyhořela ale jedna místnost a chodba. Poškozena byla i střecha. V čem byla příčina požáru, nevíme, hasiči ale říkali, že nejspíš začalo hořet od elektrické jiskry.“ Část rodiny Selmaniových byla v zoufalé situaci, neměli kam složit hlavu. Venku byla zima, střechou zatékalo. Naštěstí ale hned druhý den přijel český styčný monitorovací tým. Vojáci si prohlédli dům. Zjistili, co všechno je poškozené, a přivezli trámky, prkna a plechy, kterými zakryli díru ve střeše. Na korbě auta měli i některé věci z humanitárních sbírek. Jednalo se především o školní pomůcky, hračky a oblečení.

„Poprvé jsem se takto setkala s vojáky KFOR, bylo to milé překvapení. Od té doby už tady byli několikrát. Až vaši vojáci z Kosova odjedou, budou nám chybět. Byli totiž jediní, kteří nám pomohli v nouzi. Později jsme od nich dostali ještě kontejner, který jsme si s jejich pomocí upravili jako provizorní bydlení. Přes léto je v něm ale hrozné horko,“ vysvětluje Flora Selmani. „Dali jsme si žádost na úřad, aby nám pomohli s opravou. Zatím jsme ale nic nedostali. V tomto domě nás žije dvanáct. Manžel má problémy sehnat stálou práci. Jako rodina bereme sociální pomoc 65 euro.“

Charitas chce buňky „Spolupráce s místním obyvatelstvem po celou dobu mise probíhala bezproblémově a v poměrně přátelské atmosféře“, potvrzuje i rotmistr Julius Kunštár. „Je potřeba si ale uvědomit, že nejsme CIMIC, naším hlavním úkolem není humanitární pomoc a spolupráce v hospodářské oblasti. Jsme tu proto, abychom získávali informace o náladách a postojích obyvatelstva. Udržovali s ním styk a demonstrovali tím, že náš prapor, byť záložní, tady je a má o ně zájem. A právě díky určité vstřícnosti jsme s tím neměli sebemenší problémy. V oblasti Podujeva byla po celou dobu našeho působení velice klidná situace. Určitou výhodou bylo, že zde není smíchané albánské a srbské etnikum. Kromě oblasti Sekirači žijí všude jen Albánci.“ Každý večer do šesti hodin museli příslušníci týmu sednout a napsat hlášení pro velitelství v Prištině o tom, co se v jejich operačním prostoru událo a jaké jsou zde nálady mezi obyvatelstvem. Žádných velkých humanitárních projektů se ale neúčastnili. Pouze řešili akutní, naléhavé situace a dokončovali dlouhodobé projekty zahájené jejich předchůdci. Podíleli se rovněž na monitorování voleb. „Objížděli jsme volební místa a pozorovali jsme, jak všechno probíhá. Obdobné úkoly jsme plnili i při sčítání obyvatelstva,“ upozorňuje rotmistr Kunštár. Styčný a monitorovací tým spolupracoval i s humanitární organizací Charitas.

fakta Dlouhodobé projekty, na kterých se podíleli čeští vojáci: – náhradní bydlení pro rodiny v tíživé životní situaci – humanitární sbírky z České republiky – podpora srbské menšiny v těžko přístupných částech obce Sekirača (lékařská pomoc, humanitární pomoc, dovoz důchodů) – spolupráce s organizací Adra v projektu „Adopce v balíčku“ (jednalo se o podporu dětí z chudých rodin rodinami z České republiky) – distribuce humanitárních sbírek z České republiky prostřednictvím organizace Charitas – zprostředkování pomoci organizace Stonožka – poskytování veterinární péče ve prospěch místního obyvatelstva

Ta má kancelář a sklady především s oblečením na předměstí Podujeva. „V této oblasti žije celkem sedm set Aškalů (místní Romové). Pomáháme nejen jim, ale všem potřebným,“ říká Zejnuán Bunjaku. „Pokud bych měl vyjmenovávat, co všechno pro nás udělal český tým, trvalo by to hodně dlouho. Po odchodu vašich vojáků bude naše práce podstatně složitější. Z této místnosti se budeme muset vystěhovat. Pronájem nám totiž platila jedna ze sponzorských organizací, od září ale s touto podporou končí. Řešením by pro nás bylo získat při likvidaci základny Šajkovac nějaké ubytovací buňky. Přestěhovali bychom do nich sklad a tím i částečně vyřešili naše problémy. Zažádali jsme si o jejich přidělení, zatím však nevím, zda nám bude vyhověno.“ Rotmistr Kunštár tuto záležitost již projednal s velitelem. Neměl by to být problém. Mají je přislíbené. Zbytek prý je potřeba řešit s novým velitelem kontingentu, který bude likvidovat základnu Šajkovac. Text a foto: Vladimír Marek

33

mise

AFGHÁNISTÁN očima vojáka Především profesionální voják, ale ve volných chvílích i výborný fotograf. To je četař Radek Venglář ze 71. mechanizovaného praporu Hranice, který působil v 6. kontingentu AČR provinčního rekonstrukčního týmu ISAF v afghánské provincii Lógar od srpna 2010 do letošního února.

„Nejsem profík, ale amatérský fotograf a mým koníčkem jsou především portréty,“ říká četař Radek Venglář. „Ale ten půlrok, kdy člověk slouží v tvrdých, extrémních podmínkách, přímo vybízel k zachycení atmosféry ze života našich vojáků. Byl jsem na postu člena doprovodné jednotky a fotil jsem, jakmile byla příležitost. Tedy především při chvílích odpočinku, ale vždy za klidového stavu. Fotky byly určeny hlavně pro kluky, aby měli památku na misi. Ani ve snu mě nenapadlo, že by z nich mohla vzniknout samostatná výstava.“ Venkovní expozici o působení vojáků AČR v Afghánistánu s názvem Afghánské momentky připravil odbor komunikace a propagace Ministerstva obrany ČR. Na šesti oboustranných výstavních panelech je dvanáct koláží z fotografií mladého talentovaného fotografa. „Ke všem fotkám mám vztah, a když se na ně zpětně podívám, okamžitě se vracím do atmosféry jejich vzniku. Sálá z nich horko, cítím všudypřítomný písek – zkrátka jsem tam zpátky. Nejsou to pouhé fotky, pro mě to jsou příběhy, na které nikdy nezapomenu,“ dodává Radek Venglář. Předpremiéru měly Afghánské momentky 18. června v Brdech na letošních Bahnech. Premiéra se uskutečnila 22. července na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a v následujících měsících se představí i na dalších místech naší republiky. Text: Jana Deckerová Foto: čet. Radek Venglář 24. 8. 2010 Tato fotka vznikla při 24hodinovém působení na pozorovacím stanovišti na kopci Hesarak. Pozorovali jsme místa, odkud afghánští povstalci odpalovali rakety na základnu Shank. Zde jsme strávili mnoho vyčerpávajících hodin a dnů.

34

35

historie Od narození Hrdiny Sovětského svazu generálmajora Josefa Buršíka uplynulo v těchto dnech sto let

Příliš hrdý Chod Josef Buršík pocházel ze Starého Prostřekova na Chodsku. Na svůj původ byl náležitě hrdý. Ať byl kdekoliv ve světě, neustále jej připomínal. Byla to nejspíš také slavná chodská historie a tradice, která mu nedovolovala uhnout ani před sebevětším nebezpečím.

Jeho otec, drobný rolník, si přivydělával stavbou továrních komínů. Josef Buršík měl pět dalších sourozenců. I přes nepříliš dobré sociální poměry vystudoval měšťanku v Domažlicích a dvě třídy státní nižší průmyslové školy v Plzni. Zde také coby příslušník pěšího pluku 18 absolvoval základní prezenční službu. Po jejím skončení pracoval jako stavební dozor u firmy Stříbrský na pohraničních opevněních ve východních Čechách. Na podzim roku 1938 jako záložní poddůstojník mobilizoval a se svým plukem obsadil hranici mezi Falknovem (dnešní Sokolov) a Chebem. Domů se vrátil až po Mnichovu, do Němci obsazených Sudet, které byly již součástí Bavorska. Musel se vyrovnávat s obrovským rozčarováním. Navíc neměl práci, a tak nastoupil k německé firmě do Norimberku. Bylo mu jasné, že bude muset svou situaci nějakým způsobem řešit. V březnu roku 1939 Němci obsadili zbytek území a vytvořili protektorát Čechy a Morava. To definitivně rozhodlo. Jednou z možností byl odchod do zahraničí, kde, jak slyšel, se začala utvářet naše armáda.

36

V létě 1939 emigroval Josef Buršík přes Moravskou Ostravu do Polska. Podobně jako ostatní emigranti se přihlásil do nově vznikající československé jednotky v Malých Bronowicích. Po přepadení Josef Buršík v internačním táboře v SSSR Polska německou armádou ustoupil společně s ostatními směrem na východ. Ve svých vzpomínkách Původně se s ním počítalo jako s vojákem o tom později napsal: „Železniční křižovatvhodným pro vysazení v protektorátu. ka v Krosnu nám poprvé ukázala naplno Z tohoto důvodu ho čekal jako příslušníka hrůzy války. Nepřátelské bombardování skupiny S-2 výsadkářský výcvik. S ohlezničilo nádražní budovu, výtopnu, vagony dem na vývoj situace na sovětsko-německé s moukou, ze sloupů visely zpřetrhané dráfrontě byl však nucen ho přerušit a odjet ty telefonního a elektrického vedení.“ s 1. polním samostatným praporem směr V Tarnopolu patřil Buršík k těm naSokolovo. Krátce předtím byl povýšen šim vojákům, kteří se s kulomety podíleli do hodnosti rotmistra. na protiletadlové obraně města. V té době Bojový křest prodělal v březnu 1943 už ale všichni věděli, že situace je bezvýv zákopech u Sokolova. Bojoval na druhé chodná. Dvacátého září se čs. jednotka sestraně řeky Mža. Jeho četa byla součástkala s Rudou armádou, která již čtvrtý den tí první roty, které velel nadporučík Otaobsazovala polské území z východu. Buršík kar Jaroš. „Moji četu pak velitel roty stáhl byl společně s ostatními internován. do druhého obranného pásma kolem kosPočátkem roku 1942 vstoupil do 1. čs. tela, zde probíhaly nejtvrdší boje. Hrstka vojáků se protitankovými granáty zoufale polního praporu v hodnosti desátníka. Abbránila před nepřátelskými tanky. Všude solvoval zde školu pro důstojníky v záloze.

kolem bylo v rachotu výbuchů a výstřelů, v praskotu ohně slyšet sténání raněných a umírajících spolubojovníků." Utrpěl zde sice zranění, patřil ale mezi těch pár šťastlivců první roty, kterým se podařilo přežít a stáhnout na druhý břeh řeky. Za statečnost v tomto boji byl vyznamenán Čs. válečným křížen 1939 a sovětským Řádem rudé hvězdy. V souvislosti s vytvořením 1. čs. samostatné brigády byl pověřen velením rotě středních tanků T-34. V listopadu 1943 se s ní zapojil do bitvy o Kyjev. Opět se jako velitel vyznamenal. Jeho tanková rota, podporovaná samopalníky, postupovala v čele 1. praporu do centra Kyjeva podél žitomirské silnice. Sochorovi samopalníci vpadli mezitím do zad Němcům, kteří zajišťovali most nad železniční tratí. Tím umožnili tankistům a pěchotě proniknout dále do ulic a vyčistit jednotlivé bloky. „Náš útok se rychle rozvíjel. Ovšem další postup zdržoval silný opor nepřátelské obrany opírající se o komplex továrny Bolševik. Naštěstí k mému tanku přiběhly dvě dívky, které mi oznámily, kde jsou jednotlivé opory a postavení Němců,“ vzpomínal na tyto těžké boje Josef Buršík. „Nařídil jsem třem tankům, aby z místa ostřelovaly okolí závodu Bolševik. S tankem Jan Žižka jsem prorazil bránu závodu, zničil transportér s výbušninami a spolu s automatčíky rotmistra Bažiny zneškodnil zbývající místa odporu.“ Právě za tuto operaci mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Po vytvoření 1. čs. tankové brigády se stal velitelem jejího druhého praporu. S ním se účastnil karpatsko-dukelské a ostravské operace. Válku ukončil v hodnosti štábního kapitána. Po osvobození Československa se rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře. Ještě na podzim roku 1945 odešel studovat do Sovětského svazu na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk. Při zdravotní prohlídce mu ale objevili napadení levé plíce tuberkulózou, a tak musel studia přerušit. Léčil se ve Vysokých Tatrách a Jablůnkově. Později působil ve funkci zástupce několika velitelů tankových brigád. V roce 1949 se rozhodl z armády odejít. Záhy nato byl ale zatčen a odsouzen k deseti letům vězení. Po odvolání mu byl trest zvýšen o další čtyři roky. Přes těžké onemocnění tuberkulózou se mu z vězení podařilo uprchnout a přejít hranici do Bavorska. V roce 1955 se z Německa, kde žil, přestěhoval do Velké Británie. V roce 1968 velice vehementně protestoval proti okupaci Československa Sovětskou armádou. Na sovětském velvyslanectví v Londýně odevzdal vysoká sovětská vyznamenání, včetně titulu Hrdina Sovětského svazu. V roce 1990 byl rehabilitován a jmenován generálmajorem. Zemřel v červnu 2002 v britském Northamptonu.

Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA

Hrdinové SSSR – Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík

Intenzivní pěchotní výcvik v Buzuluku

Boje u Sokolova, jak jsou ztvárněny na diorámě v muzeu v Sokolovu

37

armáda a veřejnost Přinášíme přehled organizací spolupracujících s resortem Ministerstva obrany ČR

Nejen Vojáci společně Určitě by vás také zajímalo, jaký je vlastně rozdíl mezi Československou obcí legionářskou, Sdružením válečných veteránů a například Asociací Vojáci společně. Čím dál více vojáků se nám ozývá s tím, že v organizacích spolupracujících s armádou pomalu a jistě ztrácejí přehled. Proto jsme se ve spolupráci s odborem mimoresortní spolupráce rozhodli publikovat následující seznam. Ministerstvo obrany spolupracuje s občanskými sdruženími, která ve svých řadách sdružují veterány jak druhoválečné, tak i novodobé, a také s těmi, která jsou svojí činností blízká úkolům a poslání jeho resortu.

Samostatná občanská sdružení Československá obec legionářská (váleční veteráni) Sídlem organizace je Praha. Sdružuje bývalé vojáky československé zahraniční armády z doby 2. světové války. ČsOL přispívá k obnovení národní hrdosti, demokratických a bojových tradic v armádě, usiluje o zachování míru a bezpečnosti v souladu s Chartou Spojených národů a dodržování lidských práv a svobod. Spolupracuje s historickými ústavy, školami a jinými institucemi při zpracování dějin a jejich výuce, napomáhá při obnově, zřizování a udržování památníků, čestných pohřebišť a jiných památných míst bojů českých vojáků, a to jak v České republice, tak v zahraničí. Je členem Světové organizace válečných veteránů. ČsOL úzce spolupracuje a prohlubuje vztahy s Armádou České republiky.

Sdružení válečných veteránů ČR (váleční veteráni) Sídlem organizace je Praha. Sdružuje osoby, které jsou válečným veteránem v duchu zákona č. 170/2002 Sb. Cílem sdružení je především trvalá péče

38

o zdravotní a sociální potřeby válečných veteránů ČR a aktivně se podílet na činnosti směřující k šíření dobrého jména ČR, historie a úspěchů československé armády, Armády České republiky a Policie ČR. Je členem Světové organizace válečných veteránů. Úzce spolupracuje s Československou obcí legionářskou.

Český svaz bojovníků za svobodu (váleční veteráni) Sídlem sdružení je Praha. Organizace sdružuje účastníky národního boje za svobodu republiky, za její samostatnost a demokracii, včetně pozůstalých a rodinných příslušníků. Jejím posláním je přispívat k rozvoji ČR v duchu demokratických a humanitních tradic, uchovat historickou paměť národa, vést k úctě, národní hrdosti a dějinám

mládež a střední generaci. Ve struktuře členské základny jsou zahrnuta tři sdružení (zahraniční vojáci, domácí odboj, zahraniční odboj, partyzáni, účastníci Slovenského národního povstání, pozůstalí, vdovy): Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých, Sdružení domácího odboje a partyzánů a Sdružení českého národního povstání.

Vojenské sdružení rehabilitovaných Sídlem organizace je Praha. Sdružuje bývalé vojáky, kteří byli v letech 1948–1989 z politických důvodů postiženi nebo pronásledováni a následně rehabilitováni podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 11/1990 Sb. Ve své činnosti usiluje o spolupráci s resortem obrany. Hájí a aktivně prosazuje zájmy svých členů před státními i nestátními orgány a organizacemi. Podílí se na výchovné a vzdělávací činnosti příslušníků ozbrojených sil. Pomáhá při výchově mladé generace k vlastenectví a mravnosti.

Svaz důstojníků a praporčíků AČR Sídlem sdružení je Praha. Svaz důstojníků a praporčíků AČR sdružuje vojáky všech druhů zbraní a služeb, v činné službě, v záloze i ve výslužbě, jakož i jejich rodinné příslušníky a také právnické

osoby, tj. občanská sdružení pracovníků civilní ochrany. Svaz veřejně prosazuje a hájí sociální, kulturní a humanitární zájmy svých členů, vychovává k úctě ke slavným tradicím našeho státu a ozbrojených sil, vede členy k důstojné reprezentaci vojenského stavu rozumným využíváním volného času v oblasti kultury, akcemi, které vychovávají k vlastenectví a vysokým morálním zásadám, rozšiřuje vojenské odborné znalosti.

Klub vojenských výsadkových veteránů Sídlem organizace je Praha. Sdružuje vojenské veterány výsadkových jednotek ve výslužbě, záloze, aktivní záloze a všechny příznivce vojenských výsadkových jednotek. Cíle činnosti klubu je dosahováno vnitřní klubovou činností jeho členů, pořádáním přednášek, besed, výstav i jiných společenských akcí na veřejnosti a pro veřejnost. Členové klubu sbírají a shromažďují prameny a materiál vojenského i nevojenského charakteru dokumentující činnost výsadkových jednotek.

Česká a Slovenská obec dělostřelecká Jejím sídlem je Praha. Sdružuje občany, kteří mají zájem a sami aktivně chtějí přispět k zajištění a organizování branné výchovy, branně sportovních aktivit, k prohlubování úcty především mladé generace k demokratickým tradicím České a Slovenské republiky, k propagaci AČR a OS SR vytvářením a prohlubováním spolupráce s profesními sdruženími a svazy odboje,

vojáků, s jednotlivými útvary a velitelskými složkami obou armád, zejména dělostřeleckými. Cílem činnosti je udržovat, rozvíjet, šířit historické tradice československého h raketového vojska a dělostřelectva formou propagace, přednášek, konzulfor tací a publikační činnosti, rozvíjet dobré vztahy mezi vojáky v činné službě, v záloze, ve výslužbě, veterány a též civilní veřejností.

Samostatnou kapitolu představuje Asociace Vojáci společně Asociace Vojáci společně (dále jen AVS) je organizačním celkem sdružujícím samostatná zájmová občanská sdružení. Občanská sdružení se k AVS připojují na základě rozhodnutí svých orgánů. AVS zabezpečuje akční jednotu přidružených organizací, tyto reprezentuje v dohodnutých oblastech před zahraničními partnery, orgány a organizacemi, před Parlamentem ČR, vládou, státními, samosprávnými i nestátními orgány a organizacemi. Tlumočí, hájí a prosazuje jejich zájmy. Asociace sdružuje následující organizace:

Sdružení čs. zahraničních letců 1939–45 (váleční veteráni) Sídlí v Praze 4, Na Cikorce 16, tel. 241 771 932. Sdružuje zahraniční letce RAF a jejich pozůstalé. Hlavní činností je sociální oblast, výchova mladé generace k vlastenectví pomocí besed na školách všech stupňů.

Sdružení čs. zahraničních letců – východ (váleční veteráni) Sdružení má sídlo v Praze 9, Kytlická 752, tel. 286 880 968, alc. 205 769, mob. 723 112 016. Sdružuje zahraniční letce z Východu a jejich pozůstalé. Hlavní činností sdružení je sociální oblast, výchova mladé generace k vlastenectví pomocí besed a výstav na školách všech stupňů.

Svaz civilní ochrany ČR Svaz civilní ochrany má ústředí v Praze 7, Kamenická 41, tel. 246 033 035, mob. 731 274 826, e-mail [email protected]. Sdružuje ve své organizaci lidi, kteří se zabývají otázkou prevence obyvatel při krizových situacích. Podílí se na branné výchově na školách formou přednášek, praktických zaměstnání a soutěží s brannou tematikou.

Svaz letců ČR Sídlo svazu je v Praze. Kontaktní adresa je ale brněnská. Brno l-Líšeň, J. Faimanové 6, mob. 606 833 744, e-mail [email protected]. Sdružuje fyzické a právnické osoby, které svou profesí či zaměřením podnikatelských aktivit byly nebo jsou spojeny s letectvím a parašutismem. Spolupracuje s leteckými útvary AČR.

Svaz PTP-VTNP Svaz PTP-VTNP (pomocných technických praporů – vojenských táborů nucených prací) má ústředí v Praze 8, Křižíkova 12, tel. 274 820 065, alc. 205 405, mob. 777 006 379. Člení se na dva – český a moravskoslezský. Sdružuje příslušníky bývalých VTNP s cílem hájit a prosazovat jejich práva a zájmy. Jeho činností je

39

armáda a veřejnost vytvářet podmínky pro zdraravotní a sociální péči o čle-ny svazu a jejich rodinné příslušníky.

Svaz vojáků v záloze ČR Svaz vojáků v záloze máá ústředí v Praze 3, Jilmová 2682/4, tel. 271 771 180, mob. 602 372 177, e-mail [email protected]. Svou činností se orientuje na rozvoj branně sportovní, branně technické aktivity a střelecký sport. Organizuje branně sportovní a střelecké soutěže. Školí rozhodčí a odborné instruktory pro střeleckou soutěž, uděluje výkonnostní třídy.

Svaz vojáků z povolání AČR Svaz vojáků z povolání má ústředí v Praze 6, Rooseveltova 23, mob. 602 340 214, e-mail [email protected]. Pracuje formou klubů v posádkách a útvarech AČR.

military english významných pracovníků od roku 1918 vý do současnosti, propagace a seznamování široké veřejnosti s novými poznatky a výsledky.

Vojenská sekce Konfederace politických vězňů Vojenská sekce Konfederace politických vězňů sdružuje vojenské politické vězně komunistického režimu bývalého Československa. Sídlí v Praze 5, Zázvorková 2009, tel. 251 617 180, mob. 607 201 356, e-mail [email protected].

Asociace záložních brigád Asociace záložních brigád sdružuje fyzické a právnické osoby se zájmem o vojenství, branně sportovní a branně technickou činnost, vojenskou historii a problematiku záloh ozbrojených sil České republiky. Sídlí v Praze 6, Rooseveltova 23,

kontaktní adresa je Brno, Spodní 12, tel. 543 235 262, mob. 602 761 615, e-mail libezný@mos-cz.org.

Unie armádních sportovních klubů ČR Unie armádních sportovních klubů ČR je dobrovolným, otevřeným a politicky nezávislým sdružením sportovních klubů, které ve své činnosti spolupracují s útvary a zařízeními AČR. Kontakt je Slavičín, ul. Osvobození 266, alc. 204 606, mob. 603 914 909, e-mail [email protected].

Vojenský klub myslivosti Vojenský klub myslivosti sdružuje důstojníky a praporčíky v činné službě a v záloze, občanské zaměstnance vojenské správy a ostatní zaměstnance obrany se zájmem o myslivost. Sídlí v Praze 9, Vysočanská 570, tel. 220 405 168, mob. 605 206 891, e-mail [email protected].

Zpravodajská brigáda – vojenská odbojová skupina Zpravodajská brigáda byla protiněmecká organizace fungující za druhé světové války na území Prahy a v jejím okolí. Současná organizace sdružuje bývalé příslušníky brigády a její příznivce a pečuje o tyto tradice. Sídlí v Praze 10, Saratovská 7, mob. 602 253 725, e-mail [email protected].

Připravil: Vladimír Marek Foto: autor

Hájí uspokojování sociálních, profesních a jiných požadavků svých členů. Uplatňuje poznatky z práce zahraničních vojenských svazů, zejména organizace EUROMIL. Usiluje o prohlubování hrdosti svých členů na příslušnost k AČR a zvyšování její společenské prestiže a popularity na veřejnosti.

Sdružení přátel Vojenské zeměpisné služby Sídlem sdružení je Praha 6, Rooseveltova 23, tel. 233 326 167, mob. 724 233 878, fax. 233 326 167. Sdružuje zájemce o historii, vědecko-technický rozvoj, činnost, výsledky a propagaci Vojenské zeměpisné služby na území ČR. Cílem činnosti sdružení je v souladu s právními normami České republiky a Ministerstva obrany ČR průzkum a shromažďování údajů a dokumentů o činnosti Vojenské zeměpisné služby a jejích

40

VI. HIGH IN THE SKY VI.I Army Aviation – The fundamentals of employment Army Aviation in support of operations on land. Supporting Army Aviation elements, such as supporting aircraft, are employed to increase the capabilities of ground forces. Their mission is dictated by the mission of the supported unit. To insure availability of sufficient aircraft for all operations, priorities for use of aircraft must be established. Availability is facilitated by flexible organization, mobility, proper scheduling of personnel and aircraft and adequate maintenance support. In planning operations which involve Army Aviation support the basic characteristics of all types of Military aircraft should be considered. Search and rescue operations. Army Aviation can effectively participate in military and civilian search and rescue missions. These missions can range from situations involving missing persons or aircraft to ones of national disaster. One important military application is in the search and rescue of personnel of aircraft downed in enemy territory. Prior to departing on any mission over enemy lines, the flight crew must be briefed on evasion and escape techniques including actions on at pickup points for rescue. Civil disaster relief operations. Missions that may be performed by Military aircraft in disaster and emergency operations include airlift of medicine, food, and emergency supplies, air evacuation of victims, illumination for night operations, photographic missions, warning mission, message drop and pickup, etc. Message drop can be used to inform units about transportation facilities, available escape routes, and measures to be taken to protect personal property, etc. Operations in varied environments. Army Aviation units can conduct operations under various environmental conditions. All Army Aviation units are organized and equipped to conduct night operations. They can conduct operations in any geographical environment. Although environmental conditions can limit the capabilities of an aviation unit, the environment may have a lesser influence upon aviation capabilities than on the capabilities of ground units. Aircraft maintenance requirements are greater in areas of hostile environments than in temperate zones.

Glossary „ army aviation /ˈɑrmɪ/ /ˌeɪvɪˈeɪʃən/ – vojskové letectvo; „ air evacuation /ɛər/ /ɪˌvækjuˈeɪʃən/ – vzdušný odsun; „ airlift /ˈɛərˌlɪft/ – vzdušná přeprava; „ aviation /ˌeɪvɪˈeɪʃən/ – letectvo; „ brief /bri:f/ – instruovat, poučit; „ civil disaster /ˈsɪvəl/ /dɪˈzæstər/ – civilní katastrofa; „ conduct /kənˈdʌkt/ – vést, provádět; „ down an aircraft /daʊn/ /ən/ /ˈɛərˌkrɑft/ – sestřelit letoun; „ emergency supply /ɪˈmɜrdʒənsɪ/ /səˈplaɪ/ – nouzové zásobování; „ evasion and escape /ɪˈveɪʒən/ /ənd/ /ɪˈskeɪp/ – vyhnutí a únik; „ flight crew/flaɪt/ /kru/ – letecká osádka; „ ground forces /graʊnd/ /fɔrsɪz/ – pozemní síly; „ ground unit /graʊnd/ /ˈjunɪt/ – jednotka pozemních síl; „ illumination /ɪˌlu məˈneɪʃən/ – osvětlení; „ message drop and pickup /ˈmɛsɪdʒ/ /drɒp/ /ənd/ /ˈpɪkˌʌp/ – shoz a zdvih zpráv; „ military application /ˈmɪlɪˌtɛrɪ/ /ˌæplɪˈkeɪʃən/ – vojenské využití; „ national disaster /ˈnæʃənl/ /dɪˈzæstər/ – národní katastrofa; „ pickup point /ˈpɪkˌʌp/ /pɔɪnt/ – sběrný bod; „ relief /rɪˈli:f/ – pomoc, podpora; „ search and rescue /sɜrtʃ/ /ənd/ /ˈrɛskju/ – pátrání a záchrana; „ temperate zone /ˈtɛmpərɪt/ /zoʊn/ – zóna s mírným podnebím; „ varied environment /ˈvɛərid/ /ɛnˈvaɪrənmənt/ – různorodé prostředí Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions Supporting aircraft – all active aircraft other than unit aircraft. Maintenance – all actions taken to retain material in or to restore it to a specified condition. Warning mission – mission conducted, for example by aircraft, to communicate a message e.g. natural disaster warning, bomb explosion warning over a large area

Poznámky Zkratka SAR označující termín search and rescue se vyskytuje i v dalších kombinacích podle typu záchranných operací, či organizace záchranářů, např. CSAR = Combat Search and Rescue, HUSAR = Heavy Urban Search and Rescue, NASAR = National Association For Search and Rescue, a jiné. Jednotky vojskového letectva Army Aviation jsou vzheledm k charakteru úkolů, které zabezpečují v mnoha národních armádách organizačně začleněny do útvarů pozemního vojska. V ozbrojených silách US například zaujímají významnější postavení a svými počty výrazně převyšují ostatní jednotky amerických vzdušných sil.Range – jak sloveso být v rozmezí, pohybovat se, tak substantivum dálka, dosah, rozsah. Pro význam sestřelit letadlo lze v angličtině použít take spojení shoot down, gun down. Ve spojení s letectvem se objevují pojmy attack aviation – bitevní letectvo, fighter aviation – stíhací letectvo, tactical aviation – taktické letectvo. Pojem air překládáme do češtiny buďto ve spojení se vzduchem, např. air movement – vzdušná přeprava, air mobility – schopnost přepravy vzduchem, nebo ve spojení se slovem letový, jako je air mission – letový úkol, air traffic – letový provoz.

technika a výzbroj

EXERCISES 1. Use expressions from the text to match these definitions:

3. Match the beginnings of the sentences to the endings.

1. _____________ – the clearance of personnel, animal, or materiel from a given locality. 2. _____________ – the personnel who man an aircraft 3. _____________ – a situation where a lot of people are killed or injured , or where a lot of damage is caused 4. _____________ – a planned course to allow personnel to depart from a potentially dangerous site 5. _____________ – machine capable of flight 6. _____________ – inspection and repair of equipment and materiel to make sure it is kept in working order 7. _____________ – a location where people or things are collected by an aircraft, boat or vehicle 8. _____________ – organized delivery of supplies or personnel primarily via aircraft

1. Evacuation is caused by unusual or emergency circumstances 2. When the airlift destination and surrounding airspace is considered secure, 3. Although rockets and missiles also travel in the air 4. Army Aviation search and rescue operation refer to 5. An aircraft patrol is often provided over a portion of objective area in which

2. Read the statements and decide whether they are true or false. 1. Aviation units must be prepared to conduct search and rescue (CSAR) in support of their own operations. 2. Search and attack operations can prevent the enemy from executing operations on his own initiative. 3. Humanitarian assistance operations cannot provide emergency relief to victims of natural or man-made disasters. 4. Aviation is a substitute for any other member of the combined arms team. 5. The ability to fight successfully depends on the correct application of the principles of Army aviation doctrine. 6. The use of military aircraft is often influenced by availability of the flight crew. 7. The ground units are informed on further steps mainly by using the flight support. 8. The approach capabilities of aircraft are wider than those of ground units.

a. most are not considered aircraft as they do not have wings and rely on rocket thrust. b. use of aircraft to search for and recover survivors or people lost or in distress. c. recovery operations are being conducted for the purpose of stopping or destroying hostile aircraft. d. and applies equally to command or non-command individuals. e. the aircraft can land at an appropriate airport or airbase to have its cargo unloaded.

4. Choose suitable words from the box to fit the gaps.

aircraft

combat danger evacuation security rescue civilians

1. Search and ________ (SAR) is the search for and provision of aid for people who are in distress or imminent danger. 2. In the U.S. the primary means for air and sea rescue are rotary and fixed wing _______ like MH-65C Dolphin or Lockheed HC-130. 3. ________ search and rescue (CSAR) are search and rescue operations that are carried out during war within or near ________ zones. 4. In 1995 a CSAR mission took place in Bosnia and Herzegovina, where an US F-16 pilot had to ________ from his jet plane which had been hit by a surface-to-air missile. 5. A non-combatant evacuation operation or NEO is an operation conducted to evacuate _________ from another country, generally due to a deteriorating ________ situation. 6. Once the need for a NEO is confirmed, it is usually the government which will determine whether or not the ___________ should be done with civilian resources, such as the Civil Reserve Air Fleet (CRAF) in the US, or with military forces.

Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce

3

200

Answer key to the exercises Ex. 1: 1 evacuation, 2 flight crew, 3 disaster, 4 escape route, 5 aircraft, 6 maintenance, 7 pickup point, 8 airlift Ex. 2: 1F, 2T, 3F, 4F, 5T, 6F, 7F, 8T Ex. 3: 1D, 2E, 3A, 4B, 5C Ex 4: 1 rescue, 2 aircraft, 3 combat, danger, 4 eject, 5 civilians, security, 6 evacuation

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

L-39 Albatros

eject

Historie a služba Albatros je dalším ze slavných výrobků našeho obranného průmyslu. Tento cvičný proudový letoun druhé generace se stal prakticky stejným pojmem jako jeho předchůdce L-29 Delfín. Již počátkem šedesátých let minulého století se konstruktéři Jan Vlček a Karel Dlouhý zabývali možností zdokonalení L-29 nebo jeho náhradou výkonnějším typem. Ze studie zpracované dne 15. 7. 1964 vyplynulo základní řešení nového cvičného letounu: jednomotorová koncepce, zásadní podobnost s bojovými typy, umístění osádky v tandemu, pouze integrální palivové nádrže, robustní podvozek s vlečenými koly, snadná přístupnost a vyměnitelnost všech agregátů motoru na základě rozpojení zadní části trupu a v neposlední řadě schopnost provozu z neupravených ploch s omezením nebezpečí nasání cizích předmětů do vstupů vzduchu motoru. To vedlo k jejich umístění nad náběžnou hranu křídla. Vývojáři zpočátku předpokládali použití mírně šípovitého křídla s upravenou náběžnou částí profilu tak, aby se dosáhlo nízké přistávací rychlosti. Určitý problém vytvářela konstrukce pohonné jednotky. Na základě konzultací s předpokládaným hlavním odběratelem, sovětským vojenským letectvem, bylo rozhodnuto použít motor Ivčenko AI-25 z dopravního letounu Jak-40. Výrobu upravené verze s označením AI-25W měl zajišťovat podnik Motorlet Jinonice. Pro zkoušky posloužil upravený bombardér Il-28. Od roku 1965 pobíhal vývoj v Aeru Vodochody, přičemž se testovaly čtyři verze letounu. Práce probíhaly v úzké spolupráci se sovětskými leteckými odborníky ze zkušebního leteckého ústavu CAGI. První z dvanácti prototypů, řízený Rudolfem Duchoněm, se vznesl k pětatřicetiminutovému letu 4. listopadu 1968. Souběžně s pracemi na L-39 probíhal vývoj výcvikového systému,

který zahrnuje pilotní trenažér TL-39, katapultážní trenažér NKTL-29/39, kontrolní zařízení KL-39 a vlečný terč KT-04. Jako první se roku 1971 rozběhla výroba základní verze L-39C (Cvičná). Následovala verze pro rozšířený výcvik L-39ZO (Zbraňová) z roku 1976. Její křídlo bylo zesíleno, aby bylo možno zvýšit oproti L-39C počet závěsníků na čtyři. Vnitřní závěsníky mají nosnost výzbroje 500 kg, vnější 250 kg. Další úpravou bylo zesílení podvozku. Tento letoun měl již tzv. mokré závěsníky, na které bylo možné zavěsit výzbroj a alternativně i přídavné nádrže. Úpravy zasáhly i rozmístění přístrojů a ovladačů v kabině. Jednou s možností konfigurace nesené výzbroje je fotografický kontejner PFK-5 s pěti kamerami. Jednomístný letoun L-39V (Vlečná) byl určen pro vlekání terčů sloužících k nácviku střelby pilotů a protiletadlových

technika a výzbroj

T-34 dělostřelců. Na místě druhého pilota se nalézal navíjecí buben poháněný externí náporovou turbínou a kabina nebyla hermetizována. V roce 1976 bylo vyrobeno celkem osm kusů. Poměrně zásadní změnou byla verze L-39ZA, sloužící ke zkvalitnění základního výcviku pilotů a rozšiřující možnost použití letounu jako lehkého bitevního. Má zesílené křídlo se čtyřmi závěsníky a z důvodu větší hmotnosti letounu zesílený podvozek. Změnilo se uspořádání přístrojů v kabině. Celkem bylo vyrobeno 2 892 letounů verzí C, ZO, ZA a V.

Základní technický popis Letoun L-39 C je dvoumístný proudový celokovový dolnoplošník poloskořepinové konstrukce s tříbodovým zatahovacím podvozkem. Trup se skládá ze dvou hlavních částí. V první se nachází avionika, přetlaková klimatizovaná kabina posádky, nádrže na PHM a motor AI-25 TL. Výtoková tryska a ocasní plochy jsou součástí zadní části trupu – s vodorovnou a svislou ocasní plochou je odpojitelná. Křídlo dvounosníkové konstrukce má lichoběžníkový půdorys a je na koncích vybaveno aerodynamicky tvarovanými nádržemi. Na křídle se nacházejí dvojštěrbinové vztlakové klapky, křidélka a na spodní straně brzdící štíty.

Historie a služba

Oficiální export probíhal do 16 zemí. Největším odběratelem byl Sovětský svaz, který koupil 2 080 kusů. Především po jeho rozpadu se L-39 dostaly díky reexportu do dalších zemí, takže sloužily nebo slouží v letectvech 36 států. Jejich bojové nasazení proběhlo například v rámci egyptského letectva proti izraelským pozemním silám, dále v Iráku, Čečensku a Abcházii. V rámci AČR letouny L-39 používají 22. základna letectva v Náměšti nad Oslavou a Centrum leteckého výcviku v Pardubicích. Koncem osmdesátých let byl realizován vývoj modernizované verze L-39MS, která byla přejmenována na L-59 Super Albatros.

Základní takticko-technická data verze L-39C: Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální doba letu . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9,44 m 12,13 m 4,7 m 3 455 kg 4 700 kg 750 km/h 150 min

Podvozek je tříbodový, příďového typu. Hlavní podvozkové nohy se zasouvají k sobě, koly do trupu. Pohonnou jednotkou je dvouproudový motor AI-25 TL. Záchranný systém posádky se skládá z vystřelovacích sedadel typu VS-1BRI, která umožňují záchranu z nulové výšky při rychlosti min. 150 km/h. Verze C má dva podkřídlové závěsníky, které slouží k zavěšení výzbroje do hmotnosti 125 kg. Integrální výzbroj verze ZA tvoří dvouhlavňový automatický kanon GŠ-23 ráže 23 mm s kadencí až 3 400 ran za minutu. Při vysunutí přední podvozkové nohy, v letových režimech nepřípustných pro střelbu a při rychlostech nižších než 350 km/h je jeho střelba blokována. Na čtyři závěsníky pod křídly je možno upevnit různé kombinace pum, raketnic, řízených či neřízených střel a fotokontejner. Připravil: Martin Koller Foto: Jan Kouba

Redakce se omlouvá čtenářům za chybu v textu na konci druhého sloupce na straně 42 v minulém čísle. Poslední věta „Prostor mezi Sinidžu a Kangie nese pro jejich ztráty pojmenování Alej MiGů.“ patří na konec předposledního odstavce.

Bez ohledu na vtipy ve filmu Tankový prapor patří tank T-34 k přelomovým konstrukcím, které se zapsaly do světové historie obrněné techniky. Známý americký tankový historik a analytik Steve Zaloga ho označil za tank, který nejvíce ovlivnil tankový design ve druhé světové válce. Sovětský svaz měl sice koncem třicátých let minulého století více tanků než všechny ostatní země světa dohromady, ale kvantitě neodpovídala kvalita. To se potvrdilo za občanské války ve Španělsku (1936–1939), za války s Finskem. Tanky řad BT-2, 5, 7 a T-26, vyráběné podle zahraničních vzorů Christie a Vickers 6t, se vyznačovaly nedostatečným pancéřováním a slabým kanonem. Výrobní podniky přesto nechtěly od lukrativní produkce ustoupit. Přitom je podporovali i někteří reprezentanti Rudé armády. Vývoj nového typu tanku T-46 byl proto realizován doslova poloilegálně pod vedením konstruktéra A. Firsova v charkovském lokomotivním závodě CHPZ (Charkovskij parovozostrojitělnyj zavod). Základ konstrukce tvořil tzv. protiprojektilový pancíř, který měl odolávat palbě zavedených protitankových kanonů. Pohon zajišťoval vznětový motor. Základem podvozku bylo zavěšení kol Christie, převzaté z tanků řady BT. Po politických čistkách byl vývoj převeden do Leningradu (dříve a v současnosti Petrohrad), kde jej vedl talentovaný konstruktér Michail Iljič Koškin. Výsledkem byl experimentální kolopásový typ A-20, vyznačující se především skloněným pancířem korby. Následující těžší A-32 se stal vzorem pro T-34. Podle legendy dojel Koškin se dvěma prototypy v zimě ilegálně do Moskvy a tam předvedl tanky s úspěchem na slavnostní přehlídce. Následně zemřel na zápal plic. Sériová výroba byla zahájena v lednu 1940. Nový tank znamenal nevítané překvapení především pro německé ozbrojené síly, které v červnu 1941 zaútočily na SSSR. Z hlediska průchodivosti v terénu, odolnosti a palebné síly překonával prakticky všechny zavedené německé typy. Značnou část boje proti T-34 proto nesly na německé straně protiletadlové kanony 8,8 cm Flak a protitankové 5 cm Pak 38 a 7,5 cm Pak 40. Situace se začala měnit

koncem roku 1942, kdy byly zavedeny do výzbroje německé tanky PzIV verze F2, PzVI Tiger a PzV Panther. Hlavní nevýhody T-34 vyzbrojeného kanonem ráže 76 mm, který byl od konce roku 1943 označován T-34/76, byly chybějící nebo nekvalitní vysílačky, nedostatečná ventilace bojového prostoru, nekvalitní optické zaměřovače, kanon málo účinný vůči německým tankům Tiger a Panther, namáhavé řízení a především absence nabíječe v pouze dvoumístné věži. Velitel musel nabíjet kanon, sledovat okolí, koordinovat činnost osádky, případně dávat praporky signály ostatním tankům. Výše uvedené nedostatky výrazně omezovaly koordinaci bojové činnosti jednotek, což snižovalo efektivitu jejich nasazení. Například v prvním měsíci bojů roku 1941 ztratila 32. divize 146 ze svých 173 tanků T-34, avšak polovinu z nich z důvodu mechanických závad. V srpnu 1941 došlo

diplomatický protokol a etiketa

Stolování

k redislokaci závodu na Ural, což dočasně zastavilo výrobu. Přes tyto problémy se podařilo zjednodušit konstrukci a zefektivnit výrobu, takže např. kanon F-34 z roku 1941 měl 861 dílů, zatímco o rok později pouze 614. Nákladová výrobní cena byla za stejné období snížena z 269 500 rublů na 193 000. Velké ztráty na bojišti vedly ke konstrukci modernizované verze označované T-34/85, jejíž sériová výroba byla zahájena v březnu 1943. V nové rozměrnější třímístné věži byl lafetován výkonný kanon D-5T ráže 85 mm s dlouhou hlavní. Ten byl od března 1944 nahrazen modernějším S-53 stejné ráže. Uvedenou modernizací se podařilo do značné míry vyrovnat německý náskok. Tanky T-34/76 byli vyzbrojeni i českoslovenští tankisté bojující na východní frontě. V květnu 1945 jich zbylo pět. Modernější T-34/85 dostala 1. tanková brigáda 1. čs armádního sboru v roce 1945. Bylo jich celkem 85, podle jiných informačních zdrojů 52. Poté následoval dovoz 65 (1946), 114 (1949) a 120 (1950). V roce 1951 byla zahájena licenční výroba v podniku Škodovy závody Plzeň (motory), SMZ Dubnica (věž s kanonem) a TS Martin (korby), která dala do roku 1956 celkem 2 581 kusů T-34/85. Finální montáž probíhala v ČKD Praha a později byla redislokována do Martina. Z nich československá armáda převzala 1 701 a zbytek byl exportován. Dále bylo s využitím podvozku T-34 vyrobeno 270 vyprošťovacích tanků VT-34, 80 jeřábových tanků JT-34, 65 mostních tanků MT-34 a 641

samohybných děl SD-100. Ještě v roce 1967 bylo u prvosledových útvarů 1 701 tanků T-34/85. Poslední byly z armádních skladů vyřazeny počátkem devadesátých let. T-34/85 a jejich verze sloužily u tankových divizí, konkrétně u následujících tankových pluků: 1. tp Strašice, 2. tp Rakovník, 7. tp Jindřichgův Hradec, 8. tp Jihlava, 10. tp Martin, 13. tp Čáslav, 14. tp Písek, 15. tp Martin, 17. tp Týn nad Vltavou, 21. tp Žatec, 48. tp Tábor, 60. tp Kežmarok, 64. tp Levice, 103. tp Humenné. Dále sloužily u motostřeleckých divizí konkrétně u následujících tankových pluků: 11. tp Plzeň, 12. tp Podbořany, 20. tp České Budějovice, 23. tp Holýšov a 33. tp Přáslavice. Licenční výroba probíhala rovněž v Polsku a Jugoslávii, kde dostal T-34 novou věž. Tanky T-34/85 se zúčastnily řady poválečných konfliktů, především v Koreji, Vietnamu, Etiopii, Angole a na Středním východě.

Hlavní takticko-technická data T-34/85 verze 1944: Osádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka s hlavní vpřed . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška po strop věže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pancíř korby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pancíř korby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Technický popis 5 32 t 8 100 mm 3 000 mm 2 720 mm 55 km/h 350 km až 45 mm až 90 mm

Základ konstrukce tvoří svařovaná pancéřová korba. V přední části jsou pracoviště řidiče a střelce z kulometu. Na stropu věže se nalézá velitelská věžička a kryty větráků. Následuje bojový prostor krytý věží. V něm jsou pracoviště velitele, střelce a nabíječe. V zadní části korby je motorový prostor se vznětovým, vodou chlazeným dvanáctiválcem V-2-34, převodovkou a systémem brzd a spojek PSU ovládajících pásy. Podvozek má na každé straně pět pojezdových kol, hnací kolo (vzadu) a napínací kolo (vzadu). Výzbroj tvoří kanon ráže 85 mm se závěrovou poloautomatikou, spřažený kulomet DT ráže 7,62 mm a kulomet DT lafetovaný v čele korby. Připravil: Martin Koller Foto: autor a archiv autora

Dříve než zasedneme ke stolu a budeme si povídat o stolním inventáři, přesvědčme se, jsme-li svým oblečením připraveni ke stolu opravdu zasednout. Ano, přátelé, k etiketě stolování patří i oblečení. Ke stolu bychom měli vždy zasednout vhodně oblečení, i když se jedná o neoficiální stolování, „pouhé“ přátelské posezení či rodinnou oslavu. Konzumace jídla je, jak jsme si řekli v prvním díle, kromě živočišné potřeby i událostí společenskou, a proto je nutno stolování brát s úctou, a to jak k okolí, tak i sobě samému. Oblečení patří neoddělitelně k etiketě stolování a je zapotřebí tuto skutečnost respektovat. Jsme-li pozváni na společenský podnik pozvánkou, máme většinou situaci ulehčenou, neboť je na pozvánce uvedena i forma oblečení. Jdeme-li na neoficiální návštěvu, forma oblečení záleží na našem uvážení a osobním vkusu. Jdou-li pánové v obleku, je nevhodné u stolu sedět v košili a stolovat bez saka. Největším nešvarem je však oblečení u tzv. domácího stolování, kde máme pocit, že když nás nikdo nevidí, tak můžeme zasednout i takto: pánové v kraťasech „všech střihů“ a do půl těla svlečení, dámy v domácích županech či zástěrách a s natáčkami ve vlasech, případně obě pohlaví ve spodním prádle, v teplákách apod. Dalším nešvarem, který patří k domácímu stolování, je četba knihy nebo časopisů při jídle, surfování na internetu či psaní. Stejně jako při administrativě nejíme, tak i při jídle nepíšeme. Dětskými nešvary jsou hračky u stolu, byť je třeba přiznat, že děti za to nemohou. Je na výchově rodičů, aby jim vysvětlili, že hračky na stůl nepatří a čas stolování je určen jen k jídlu a ne ke hraní. Proto s dětmi stolujte společně a povídejte si s nimi, stejně jako si při jídle povídáte mezi sebou či s přáteli. O osobní hygieně při stolování psát nebudu. Předpokládám, že v tomto směru nemá nikdo problémy. I když pozor! Neupravené ruce dokáží říci o nás mnohé! A když jsme u těch nešvarů, tak je probereme hned všechny echny najednou. U stolu se nikdy a nikde nedrbeme, edrbeme, nečešeme, nešťouráme se v ústech h (od toho je párátko a ústa při manipulacii s ním zakrýváme), musíme-li kýchnout či smrkat, tak jen do čistého kapesníku, nečistíme čistíme si brýle, dámy se nemalují, a když zíváme, tak opět se zakrytými ústy. V dnešní ní době i kouření patří k nešvarům stolování, ní, a máme-li už potřebu kouřit, tak jinde, ne u stolu. U stolu sedíme zpříma a neválíme se. Lokty na stůl nepatří, jen předloktí a ruce máme po ce-lou dobu viditelně na stole, e, a ne pod stolem, to by bylo ylo nepřípustně nevkusné. Příbory íbory

(nůž a vidličku) držíme tak, aby jejich horní konce směřovaly do středu dlaně a střenky nebyly vidět, a ukazováčkem na noži regulujeme sílu při řezání pokrmu. Jídlo vkládáme do úst pouze příborem (výjimkou je pečivo, drůbež nebo ovoce) a ruku s příborem zvedáme k ústům. Tím, že zvedáme ruce s příborem, zabráníme válení se u stolu a na rozdíl od zvířátek se k jídlu nenahýbáme. Nemlaskáme, nesrkáme, je-li něco horké, tak nefoukáme, nemlátíme příbory do talířů, lžičkou teplé nápoje mícháme pomalu a necinkáme, lžičku neolizujeme a nůž nestrkáme do úst. Talíře nevylizujeme, ústa si utíráme do ubrousku, a to vždy před každým pitím. Ubrousek – ať plátěný, či papírový – po použití vždy esteticky složíme a nemačkáme jej. Do ubrousku si nečistíme prostřené příbory. Stane-li se vám to, naznačujete tím hostiteli, že příbory prostřel špinavé. Po ukončení konzumace příbory (nůž a vidličku) složíme na talíř souběžně vedle sebe a tím naznačíme, že jsme dojedli. Máme-li příbory na talíři překřížené, znamená to, že budeme v jídle ještě pokračovat. Obsluhujícímu personálu či hostiteli nepomáháme ani s obsluhou, ani odklízením použitého stolního inventáře. U stolu nekřičíme, nemlátíme do něj, a smějeme-li se, tak, prosím, ne nahlas na „celé kolo“! Na závěr doporučuji, je-li možno, vyvarujte se stolování v kuchyni, není to vhodné. Je nutno si uvědomit, že prostřený stůl – ať už je prostřen na veřejnosti, nebo jen v domácím prostředí – je vizitkou hostitele či domácnosti a způsob stolování u něj svědčí o naší osobní kultuře, ať jsme kdekoliv, třeba i sami. Vše, co ke stolování patří, je převážně řízeno onou všudypřítomnou etiketou. Ale pozor! Stolování je podmíněno i tzv. praktičností, byť se vám zdá, že prostření slavnostní tabule je rébus k nevyřešení. Proč je prostřen nůž na pravé straně? Protože jej držíme pravou rukou. Proč vidlička opačně? Držíme ji přece v ruce levé. Proč jsou sklenice na straně pravé? Sklenici držíme také v pravé ruce. Proč je dekorační kytice nízká a nevoní? Přes vysokou kytici bychom se navzájem neviděli, a voněla-li by, tak by nám její aroma brzy vadilo, ale hlavně by nám vad zkreslovalo zkreslov vůni servírovaného jídla. Proč Pr je jmenovka s vaším jménem napsána oboustranně? Strana k vám je určena pro vás, abyste věděli, že jde o místo vaše. Odvrácená strana jmeO novky patří k informaci hosta p sedícímu proti vám, aby si sedíc mohl vaše jméno přečíst m a oslovit vás jím. Vidíte, vše je jednoduché, praktické a logické. Připravil: Karel Míšek, oddělení protokolu Kabmo

Život tropí hlouposti… Dnešní příběh, který patří do oblasti etikety společenského chování, jsem sice osobně nezažil, přihodil se mému otci, ale stále patří do předních rodinných humorných situací. Můj otec byl zastáncem i nositelem tzv. staré školy, plné etikety a společenského chování od rána až do večera. K tomu měl však ještě jednu zvláštnost. Vše, co se činilo a tvořilo, muselo mít plán, přípravu a systém! A to platilo vždy a všude. Bydleli jsme u mostu Legií a do Prahy, jak se kdysi říkalo, jsme chodili přes most pěšky. Národní třídou a Myší dírou jste byl na Václavském náměstí cobydup. Jednoho zimního dne se stalo, že se otec rozhodl koupit si nové boty. Jelikož byla zima a on si šel koupit letní boty, byl by v tom čert, aby to šlo hladce. Ono to hladce normálně chodí, ale byl tady ten jeho proklatý systém! A jelikož se šly kupovat letní boty v zimě a v zimě se nosí silnější a teplejší ponožky, vyrazil můj otecko do Prahy k Baťovi s rezervní letní ponožkou v kapse. Bylo to v době, kdy pánové chodili ve vlněných flaušových kabátech a s rukavicemi jako projev elegance a zdravili smekáním klobouků, když potkali známé. Vlastně si už ani nepamatuji, zdali se „ony boty“ koupily, či ne, neboť tuto nepodstatnou věc zastínila následující příhoda. Otec při zpáteční cestě z prodejny pana Bati zamířil do tehdy, vlastně i dnes, vyhlášeného lahůdkářství „U Paukrta“ na Národní třídě. Postavil se do fronty, a koho mu osud v ten moment nepostaví před sebe, no, jeho pracovní kolegyni. Tady se však nutně musím krátce zastavit, abych vám paní Matějíčkovou (tak se jmenovala) popsal. Ona to byla sice paní už v letech, ale v každém směru a stylu skutečná dáma. Původem byla Francouzka, což bylo patrno jak z jejího chování, vystupování a oblékání, tak i češtiny, neboť její francouzský „aksán“ (akcent) byl všudypřítomný. Mého otce měla ráda, neboť cítila, že byť byli jen pracovními kolegy a on daleko mladší, patří oba do jedné společenské doby plné vybraného chování, úcty a etiketní krásy. Otec zdvořile pozdravil a jeho pozdravení mu bylo kouzelně opětováno se závanem úžasného dámského parfému starší dámy. Oba se pak pustili ve frontě do všeobecné diskuze, kde její „pane šiditeli“ (otec byl ředitel a paní Matějíčková nedokázala ani po mnoha letech vyslovit „ř“) bylo nejen roztomilé, jakož i upřímné zároveň. Společenské komplimenty padaly z obou stran, fronta se pomalu krátila, když můj otec zlehka ucítil šimrání v oblasti nosní dutiny. Správně! Přišel ze zimy do tepla, a jak možná všichni dobře víme, kapička u nosu byla na světě. Normálního člověka přece taková kapička nepřekvapí. Na jednu stranu je to logické, na druhou stranu lidské, tak proč dělat cavyky. Elegantní člověk vyjme z kapsy složený kapesník (v případě mého otce kapesník s monogramem), v diskuzi se omluví, decentním pohybem otře nos a pokračuje v povídání dál. I stalo se tak, jak jsem napsal. O to větší zděšení bylo, když se paní Matějíčková s krásným úsměvem plným společenské taktiky mého otce zeptala: „Ale, pane šiditeli, do čeho to proboha smrkáte?“ V otci se zatajil dech a krve nebylo k nalezení! Ruka s kapesníkem, který se jakoby naschvál změnil v onu letní ponožku, strnula u nosu. Aby situace byla ještě tragičtější, paní Matějíčková právě přišla na řadu, koupila chlebíčky, pozdravila otce a vyšla z lahůdkářství ven, aniž mohl můj otec vše vysbětlit. Jdu-li dodnes kolem „Paukrta“, vzpomenu si na tuto scénu, byť jsem ji osobně nezažil. Udála se před asi, padesáti lety, ale já stále vidím stát mého otce v klobouku, od nosu vlát patu a špičku jeho letní ponožky a zděšenou paní Matějíčkovou, která stejně tak jako milovala mého otce, milovala i mne jako malého kluka. Je tomu už hodně let. Pro paní Matějíčkovou to byla jistě komická příhoda, pro otce společenská tragédie. Patřil do staré školy, plné krásných věcí a noblesního chování řízeného vždy a všude společenským protokolem. Ten ho v daný moment, systém nesystém, zradil! Ano, život tropí hlouposti!

47

15. ročník turnaje v nohejbale tříčlenných družstev

O POHÁR ŠÉFREDAKTORA A REPORTU Datum: 20. října 2011 Místo: sportovní hala OdTA-STVS MO Prezentace: 9.00 až 9.30 hod. Ústroj: sportovní, vlastní dresy, sálová obuv

Písemné přihlášky potvrzené velitelem VÚ (ředitelem VZ) posílejte do 14. října 2011 na adresu: Jiří Krása, OdTA-STVS MO Praha, fax: (973) 213 073, 213 867, tel.: (973) 213 766. V přihlášce nezapomeňte uvést název vojenského útvaru nebo zařízení, hodnost, jména a příjmení vedoucího i členů družstva a telefonický kontakt. Organizátorem přeboru je redakce A reportu a oddělení tělesné výchovy a záchranné výsadkové služby sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO.

48

volný čas

Setkání

ŠPINDLERŮV MLÝN

e CZECH REPUBLIC 2011

evropské mládeže Mládež příslušníků armád z deseti evropských zemí si ve druhé polovině července dala dostaveníčko ve Vojenské zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Historicky první mezinárodní kemp pro mládež v České republice se v režii Volarezy i přes vrtochy prázdninového počasí mimořádně vydařil. Co vlastně písmena ICC znamenají? „ICC je zkratka pro velice oblíbené a dlouhodobě vojenskými sociálními organizacemi pořádané mezinárodní kempy pro mládež,“ vysvětluje přímo ve Špindlerově Mlýně Ing. Patrik Letocha, obchodní náměstek ředitele Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení, který na průběh akce osobně dohlíží, a dodává: „V dřívějších dobách existovala přímo jedna odnož organizace CLIMS (Styčný výbor mezinárodních vojenských sociálních organizací – pozn. red.), která se zabývala těmito kempy, nesoucími v té době název YC – Youth Camp neboli česky řečeno Kemp pro mladé, či pro mládež. Postupem času došlo ke sloučení struktur organizace CLIMS a pořádání těchto kempů řeší přímo jednotlivé členské sociální organizace společně s výměnnými zahraničními rekreacemi a nabídkou individuálních zahraničních pobytů ve vojenských zařízeních pod názvem International CLIMS Camp. Tento kemp je specifický tím, že jej ročně může pořádat pouze jedna členská země organizace ICC a ostatní členské země vysílají do tohoto místa své účastníky, zpravidla jedno 10–15členné družstvo společně s národním vedoucím. Samotný pojem kemp pro mládež již mnoho napovídá o věkové hranici účastníků. Ta se pohybuje od 15 let a končí dosažením

věku 18 let. Jedná se tedy o jakousi nástavbu či pokračování mezinárodních dětských táborů. Zmíněné věkové hranici musí samozřejmě odpovídat i připravený program, který zpravidla obsahuje motivační hry, sportovní a v dnešní době hodně populární adrenalinové aktivity, ale také poznávací akce, kde se hlavně zahraniční účastníci seznamují s historií a kulturou pořadatelské země.“ Naprostou samozřejmostí je požadavek na komunikaci v anglickém jazyce, který se uplatňuje při veškerých pořádaných aktivitách a spojuje účastníky kempu v jeden velký mezinárodní tým mladých lidí. Další požadovanou podmínkou, která je kladena na každého účastníka, je písemné odsouhlasení jakéhosi mravního kodexu, který mimo jiné například vylučuje konzumaci alkoholických nápojů v průběhu celého kempu a celkově omezuje rizikové faktory, které tuto věkovou kategorii mládeže obecně provázejí. Cena za účast na takovém čtrnáctidenním kempu se pohybuje v rozmezí od 400 do 450 EUR. Tato částka zahrnuje účastnický poplatek a zvyšuje se o další výdaje, například na přepravu do místa konání kempu nebo cestovní pojištění. I přes na naše poměry poněkud vyšší finanční částku se již několik let po sobě odehrávají ICC i za účasti české mládeže.

REPORT Kdy vlastně padlo rozhodnutí o pořádání kempu Českou republikou a jak příprava probíhala? Na tuto otázku nám opět odpovídá obchodní náměstek Patrik Letocha: „Vše se rozhodlo před dvěma lety a od té doby jsme tuto akci usilovně připravovali. Nejdřív začala příprava instruktorů, kterými jsme do té doby prakticky vůbec nedisponovali. Umožnili jsme jim, aby začali sbírat zkušenosti jako národní vedoucí na ICC pořádaných v zahraničí, kde doprovázeli česká družstva. Hlavní kádr vedoucích nám však vznikal na bázi týmu, který zabezpečuje již řadu let mezinárodní dětský tábor na Malém Šišáku. Za určitou dobu nám organizační tým odborně vyspěl a dnes disponujeme hlavním vedoucím Alešem Jiráčkem, který má bohaté zkušenosti z mnoha mezinárodních kempů a za kterým již stojí vyspělý tým vedoucích ve věku nad 21 let. Právě věk vedoucích je velice důležitý pro celkový úspěch kempu. Vedoucí nesmí být příliš mladý, ale věkem i mentalitou by se měl co nejvíce přibližovat názorům a postojům mladé generace. Model klasických tuzemských táborů, kdy hlavní vedoucí zpravidla bývají lidé blízko důchodovému věku, je zde zcela nepoužitelný.“ Zeptali jsme se také, proč se Volareza rozhodla uspořádat ICC právě ve Špindlerově Mlýně. Podle slov ředitele letošního ICC Ing. Jaroslava Španka z ředitelství Volarezy byl pro toto rozhodnutí limitující počet účastníků: „Společně s vedoucími se tábora účastní dvě stě třicet osob, což nám nedávalo jinou variantu výběru ubytovacího zařízení, než je Vojenská zotavovna Bedřichov. Lokalita je pro nás také obrovskou výhodou, neboť ve „Špindlu“ jsme si již dříve v menším rozsahu vyzkoušeli nabízené možnosti tohoto prostředí, poskytuje velké množství adrenalinových aktivit, které se pro kempy, ale i pro další námi organizované tábory staly velice přitažlivé. Do Špindlerova Mlýna přijela dospívající mládež ze Španělska, Německa, Belgie, Bulharska, Polska, Francie, Itálie, Maďarska a historicky poprvé i z Řecka. Pro nás samozřejmě bylo důležité obsadit kemp i českou mládeží, pro kterou jsme cenu za pobyt v rodné zemi snížili pod hranici 5 000 korun, a zájem o účast nás velice mile překvapil.“ Ředitelství Volarezy věnovalo nejen přípravě, ale i samotnému průběhu kempu mimořádnou pozornost. Ředitel Ing. Václav Janoušek zavítal mezi účastníky ICC dvakrát, prověřoval organizační zajištění celé akce a osobně sledoval úroveň jednotlivých činností, které byly na programu. V průběhu kempu se organizátoři z Volarezy snažili, byť limitováni časem, chlapcům

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

a děvčatům představit zajímavosti a krásy České republiky. Navštívili Prahu, zoologickou zahradu ve Dvoře Králové, zámek Kuks, Prachovské skály, pevnost Stachelberg, Bozkovské dolomitové jeskyně i Krkonošský národní park. Na Facebooku si účastníci kempu založili komunitní profil ICC 2011 Czech Republic, ke kterému se připojily stovky osob. Jsou na něm uveřejněny fotografie z průběhu akce a příspěvky účastníků. Díky tomuto profilu bude mládež nepochybně dál rozvíjet a udržovat kamarádské vztahy navázané během pobytu v České republice. Zeptali jsme se také přímo aktérů kempu, jak jsou s jeho průběhem spokojeni a do jaké míry jim vyhovuje nabízený program. Polsko, které hostilo ICC loni, zastupoval letos vedoucí Pawel Kurczewski spolu se skupinou mládeže. Na organizaci kempu nešetřil slovy chvály: „I přes zatím nepříznivé počasí je neustále co dělat. Zatímco jedna skupina děvčat cvičí aerobik, další jsou v bazénu, posilovně nebo hrají bowling, kulečník. Vím, jak je těžké takovou akci připravit. Jsem původním povoláním učitel němčiny dětí ve věku od čtrnácti do osmnácti let a dobře vím, jakou pozornost právě tato věková kategorie vyžaduje. Nesmím zapomenout také pochválit skvělou kuchyni, kde si u švédských stolů každý vybere podle své chuti.“ Sympatická drobná Italka z gymnázia v Turínu Ambra Marangoni vysvětluje, na co se nejvíc těšila: „Já jsem spíše sportovního založení, a tak jsem se těšila na to, co vše si tu budeme moci vyzkoušet při adrenalinových aktivitách. Je to tu super, jen je škoda, že dneska venku prší, měli jsme jít zdolávat horolezeckou stěnu. Tak snad zítra. Máme tu skvělou partu a užijeme si spoustu legrace. Moc se také těším na výlet do Prahy.“ V posilovně jsme zastihli jednoho z českých zástupců – sedmnáctiletého Stanislava Krejčího. Ten nám řekl: „Tady v Bedřichově jsem byl na dětském táboře i loni, díky tátovi, který je voják z povolání v diplomatických službách. Teď je to tu ale ještě lepší – hotelové pokoje, luxusní koupelna... Zatím se mi nejvíc líbilo na golfu, teď jsem si zaskočil do posilovny a už se těším na oběd.“ I z řady odpovědí dalších aktérů kempu jsme nabyli přesvědčení, že se všestranně vydařil. Určitě zanechá v srdcích zahraničních účastníků pěkné vzpomínky na Českou republiku a na nové kamarády z různých míst Evropy. Příští rok se mezinárodní kemp uskuteční v Německu. Text: Václav Kupilík Foto: archiv VLRZ

Šéfredaktor Jan Procházka Grafická úprava Andrea Bělohlávková Kresby Jiří Král Jazyková korektura Jiřina Švarcová Foto na titulní straně Vladimír Marek V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 13. 9. 2011 Toto číslo vyšlo dne: 19. 9. 2011 Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!!!), „ údaj, zda jde o VzP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VzP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

Velitelství Velitelství výcviku výcviku –– Vojenská Vojenská akademie akademie Institut Institut dopravní dopravní výchovy výchovy AČR AČR pořádá ve dnech 8. až 9. listopadu 2011 od 9.00 hodin ve Vojenském klubu posádky Vyškov

odbornou odbornou mezinárodní mezinárodní konferenci konferenci

Zvýšení Zvýšení bezpečnosti bezpečnosti provozu provozu vozidel vozidel ozbrojených ozbrojených sil sil Jednání odborné konference bude zaměřeno na tématiku rozdělenou do níže uvedených oblastí: z speciální příprava řidičů vozidel s právem přednostní jízdy; z analýza rizik při používání výstražného světelného zařízení; z defenzivní jízda a předcházení krizovým situacím; z rozšiřování a zdokonalování dovedností a schopností řidičů pro plnění úkolů v zahraničních misích. Součástí programu konference bude prezentace úseku cvičiště pro výcvik řidičů vozidel s právem přednostní jízdy a představení simulátoru náklonu vozidla.

Garantem konference je velitel Velitelství výcviku – Vojenské akademie plk. gšt. Ing. Ján Kožiak.

Přihláška je k dispozici na www.vavyskov.cz. Zašlete ji nejpozději do 7. 10. 2011 na e-mail [email protected]