Třetí, a pro mne nejzásadnější díl volné trilogie z let 1999 až 2000. Přátelství, odpovědnost, sny a strach, jenž člověka dokáže zbavit lidství. Orwellovské reálie jsou už jen hříčkou navíc.
Stanislav Ertl, ml.
Strach Byl jsem králík. Byl jsem divoký králík a žil jsem na palouku v lese. Sbíral jsem spadlé přezrálé bobule z nějakého keře. Okusoval jsem ostrou trávu na pasece, lístky ostružin a byl jsem opatrný na jejich trny, protože jejich trny bolely a já to věděl. Věděl jsem, že bolí zuby lišek stejně jak jejich štěkot v noci; štíhlý stín na předměstích, když nenašly mne a nalezly popelnice tam. Věděl jsem jak páchne mokrá srst šedivého vlka, jeho dech, skučení a vztek. Tolik, tolik se chce dostat do mé nory, hrabe, chňapá a je mu jedno, zda na něj prší, zda je noc, či zda je den. Vím, že se bojím. Slyším drápy skřípající po oblázcích, slyším rozdrásané dřevo a praskající vlásečnice kořenů. Slyším funění a slyším ŤUK, ŤUK, všude kolem ale já nevím, že je to jen krev v mých spáncích. Vím, že to ŤUK, ŤUK, ŤUK, je, když se nedokáži pohnout. S každým ŤUK, ŤUK, ŤUK vím, že musím dýchat, že se musím snažit, ale já to nedokážu. Nedokážu se nadechnout. Nedokážu se pohnout. Nedokážu nehledět před sebe do tmy a ve tmě je jen rozhrabávaná zem, funění a ŤUK, ŤUK, ŤUK... Můj strach. A pak si uvědomuji že... Ano, já mám strach. A pak ho cítím a vnímám. Ta strnulost, to je strach. Jen krev ve spáncích, strach a vlk. ŤUK, ŤUK... Raz, dva... Vím, že jsem se už také třásl hrůzou. Mockrát jsem se třásl hrůzou. ŤUK, ŤUK, ŤUKRÁT, tedy tři a ještě hodně ŤUKRÁT navrch. V té době. Před mnoha ŤUKY a před nimi bylo ještě mnoho jiných. A před nimi... A před tím také... A před tím jsem se také bál, vím, že ano. A bál-li jsem se jako dnes... Je dnešní strach pak strachem PO něm a ne tím před ním. A bojím-li se dnes je dnešní strach tím PŘED POstrachem? Já vím, dnes je PŘEDstrach. A POstrach bude až skončí ten PŘED. (To slůvko, které neznám, to zní ZÍTRA. Až budu zažívat ten POstrach, bude to zítra a dnešní strach bude PŘEDstrachem a bude to VČERA. Já vím, tohle je čas. Dej mi čas, buď trpělivá, prosím.) ŤUK ŤUKrát ŤUK ŤUK rovná se čtyři ŤUK. (Už umím počítat...) Jsem králík a žiji v lese. Vždycky jsem byl králík. Jen jsem to nikdy nevěděl. Nevěděl jsem, CO je králík. (JÁ!) Nevěděl jsem, CO je les. (Tohle všude tam!) Tohle je má nora! (Věrko, to jsi ty!)
1
A tohle všechno... „...to je strach, příteli. Máš ze mě jen strach.“ Vlci nemluví, ale tenhle řekl: „Králíci nemyslí, nemyslíš?“ „Já jsem králík.“ „Jsi velmi... Velmi zvláštní králík.“ „Bojím se tě!“ „Já vím a je i proč.“ „Zabiješ mě?“ „Ty se ptáš?“ „Tak tedy...zabiješ?“ „Změní to něco na tvém životě?“ „Změní, to ano! Nikdy už nebudu mít strach!“ „A toho se bojíš?“ „Nikdy už nebudu myslet!“ „A někdy jsi snad myslel?“ „Nebudu jíst! Nebudu spát! Nebudu si nic pamatovat!“ „A nebudeš vědět, že si nic nepamatuješ.“ „Ano... Jistě! Přesně tak!“ „Králíčku, králíčku, nebylo ti líp?“ „Myslíš, že... ano?“ „Myslím.“ Mám strach a venku prší (To je to mokro, co padá shora, děvče moje...). Venku je pes. Ten pes nemá pána. Ten pes je tedy divoký. (Ten pes je vlk, a já se jej bojím!) „Není to nic... Osobního, že ne, Vlku...“ ptám se jej zkusmo a doufám, že je, že je to ale omyl, že vlastně jde jen za králíčkem z jiné nory. „Je to hodně neosobní,“ řekl Vlk. „Nikdo ti to nepřikázal...“ „Ne, nikdo... Jen mám hlad.“ „Já nejsem jídlo!“ „Ty JSI jídlo“ „Jídlo je zelené, a nebo kulaté. Jídlo trčí z hnědého tvrdého a nebo trčí ze země.“ „Mé jídlo, králíčku, trčí někdy v zemi.“ „Třeba dnes...“ „...právě teď.“ „A potom... Co uděláš pak?“ „Jazykem si vyšťourám chlupy a kusy tebe ze zubů.“ „Jmenuji se Standa, a jak ty, Vlku?“ „Já..? Punťa. Myslím, že mi můžeš říkat Punťa, králíčku se srandovním jménem.“ „To je ale psí jméno, Vlku!“ „Já nejsem pes. Psi mají pána!“ „Budu tvůj pán!“ „Ty nejsi člověk, králíčku!“ „Budu tvůj člověk!“ „Blázínku, ty bys fakt chtěl?“ (Umím počítat! Pamatuji si a myslím. Vím co je čas. Bydlím ve městě a mám v něm byt. V bytě mám koupelnu a v koupelně padá voda. Na tebe. Vím to. Cítím to. Tebe. Chci tomu věřit.
2
Za dveřmi škrábe pes a můj pes je Punťa. Ve spáncích slyším ŤUK, ŤUK, ŤUK a je to krev a nemám strach. Mám strach. Nemám... Snad nemám strach. „Máš,“ řekla jsi mi. „Bojím se tě!“, já na to. „A já zas Tebe!“ Já nejsem králík. Já jsem člověk. Jsem Stanislav.) Přes kolejiště nádraží vede lávka. Po té lávce jdu já. Tam někam pod sebe vrhám stín na vagón plný lidí čekajících na přepřah. Zde končí elektrická trakce. Zde začíná motorová trakce. Nádraží samo postavili za císaře pána, stejně nízké, stejně žluté, s německou cedulkou o nadmořské výšce nad triangulačním bodem jehož porušení se trestá. První, druhé i třetí nástupiště se krčí pod nazelenalou zkorodovanou střechou plnou průduchů pro páru strojů, jež už nikdy nepřijedou. Opřel jsem se o cedulku Zákaz plivání dolů a plivl dolů. Několik holubů se rozletělo od rozmočeného rohlíku zapadlého mezi betonové pražce. Punťa je bílý oříšek, snad dítě všeho. Prostrčil hlavu skrze sloupky zábradlí a štěkl na zmatené ptáky. Někde tam, po prvním nástupišti, si to prohučel oranžový bulhar s pracovnicí drah. Sedí za volantem, mačká páčky, šlape na pedál. Strhaná čtyřicátnice se sklony k nadváze navlečená do špinavé nádražácké modři se stejně zašlou flaušovou vestou neurčité barvy. K čemu ji čistit, je-li zítra všude stejně špíny? Na prknech elektrického vozíku je několik zelených plastikových beden s kopií filmu ráže pětatřicet milimetrů, značka Hrdě a spolu. Žena zastaví vedle služebního vagónu (v něm se otevřou vrata), vezme bílý papír a proti podpisu (a kopii) přeloží zboží. Pak bulhar vyrazí zpět ke dveřím služebny. Veze špatně zabalenou televizní anténu. Síťovou. Čtyřsegmentovku. Za tím ušmudlaným, nádražím je město Les. V tom městě Les žiji já i Punťa. I on, můj malej voříšek (říkám mu Vlku, když jde z něj na holuby strach!) se otřásl a podrbal, když to všechno spatřil. V tom městě ale žiješ Ty. Jmenuješ se Věra. Máš to napsané na cedulce. Cedulku máš připevněnou na blankytném plášti z laciného vlákna, někde tam, kde ti snad tluče také srdce. Prodáváš jídlo v potravinách Pod nádražím. Jídlo zabalené i jídlo nebalené. Jídlo pečené i jídlo mražené. Jídlo dobré, stejně jako bez chuti. Zdravé i nezdravé, na lístky i bez. Pro mě a psa. Cink, cink! (To je jen zvonek nade dveřmi.) „Přejete si?“ usmíváš se. („Vás!“) „Něco k jídlu.“ „Máte velký hlad?“ „Myslím, že mám.“ „A váš pejsek?“ (Sedí na prahu za prosklenými dveřmi a trpělivě hlídá.) „Jakbysmet.“ „A žízeň snad?“ „Tu máme také.“
3
„Minerálka? Limonáda?“ „Rum.“ „I váš pejsek?“ „I můj pes!“ „Ale jděte, vy budete slavit!“ „Snad...“ „Narozeniny?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Svátek?“ Zaváhal jsem. „Dneska je Alenky...“, napovídá. „Také ne,“ přitakávám. Vždycky si prohlédne mé ruce. I já si prohlédnu její. (Hledám zlatý prsten bez kamene. Hledám světlejší pruh po zlatém prstenu bez kamene.) Pak se mi podívá do očí. I já se jí podívám do očí. (A hádám, co bych v nich měl vidět.) Řekla jsi: „Všechno?“ Já: „Asi...“ „Sto čtyřicet šedesát.“ „Prosím.“ Cink! (To cinkla pokladna.) „Nashledanou...“ „Přijďte zas...“ Věděla že přijdu. Přijdu, i když na Les dopadají stíny. Přijdu i když se bude město halit do soumraku. A v tom městě, někde tam, ve své noře, já a pes. Něco špekáčků (někdy chrupavka mezi zuby) a okurek. Něco grogu (vody v misce). Přečtu si obsílku ze schránky. „Vážený občane Stanislave E., dostavte se prosím dne 11.srpna (To přeci bylo předevčírem!!!) do kanceláře městského úřadu, oddělení pro veřejnou správu na otevřené projednávání výboru veřejného štěstí ve věci nezákonného ubytování psa a jeho soustavného venčení bez košíku... Se spoluobčanským Hip hip, spoluobčanka Kamila Světlá, v.r.“ A také dopis v umaštěné obálce: „Ty zparchantělej zmetku! Co vodíš to zvýře okolo dětskýho parku. To nevíš že je pro děti? To máme mít strach!? Tam jsou děti, v tom parku! Já vím co takovej pes dokáže. Já vím, co umí, to je šelma. Jestli ho neutratíš, zabyjeme ho sami, myslíme to vážně. Tak bacha, protože na takový parchanty není nikdo zvědavej ani na nějaký zasraný čokly co ohrožujou naše děti. Tohle je poslední varování!“ Tohle bylo první varování. Noviny. Dva ohromné dvojlisty Občanské povinnosti. Barva maže. Příliš tvrdé. Hrubé. (Když je ale párkrát promnete v dlaních, i na hajzlík se hodí.) Někde pod buřtem, který si krájím, čtu o překonání bariéry zvuku v Pokusném ústavu vysoké technologie zítřka. Mládežnická organizace Vpřed! poslala vědcům blahopřejný telegram. Matky národa přivítaly ideového vedoucího projektu Machovo číslo lidu skývou chleba, vajíčkem natvrdo a špetkou soli. Negramotnost dosáhla už třiceti procent a od dalšího měsíce lze čekat obrázkové přílohy. Je dobře že se nebude rozptylovat unavený muž a unavená žena. Je dobře že už nebude lze unavovat oči pracovitých dítek.
4
„Ó, vy hříchové temného včera, povstaňte a hleďte, kolik pochyb, falešných nadějí a nebezpečných plánů zaseli jste do vlastního pokolení. Ó, vy nezodpovědní rodiče, jež jste dali školy dětem. Ó, vy bláhovci popletení literami. Pohleďte, i přijde den, kdy proklejete závaží, jež vás tíží, všechnu tu nedůvěru, strach a hořce zapláčete!“ Lituji a hořce pláči. Punťa zastříhal tím, čemu se normálně říká uši. Punťa už dávno ví. Kolik těch novin četl ve sklepích bouraček? Jak dlouho se o jejich teplo dělil s hordou blech a vlastním strachem? Punťa nikdy nedostane známku. Punťa nebude nikdy občanem Lesa. Punťa bude jen obyčejný pes. „Říkal jsi, že jsem příliš malý a bezvýznamný...“ vyčítá mi mlčky. Všechno jsem mu to slíbil. Slíbil jsem mu, že už nikdy nebude mít blechy. Také jsem mu slíbil, že jej budu česat. Slíbil jsem mu, že vyhojím hnisající odřeninu a zastříhnu zarůstající drápek. Že mu poskytnu alibi na noc, kdy najde Orgán veřejného blaha zakousnutou myš. Poskytnu mu exil s plnou penzí. „Jsi příliš malý a příliš bezvýznamný,“ slíbil jsem mu a stříhal ze staré plastikové bezpečnostní cedule (POZOR! NASLOUCHAJÍ!) falešnou psí známku. „Chce to jen trochu drzosti, pejsku. Každý si bude myslet, že tě povolil ten druhý a každý se bude bát toho druhého zeptat. Věř mi!“ „Grázle! Takovich jako ty uz dost bylo, svine!“ „Občane, jelikož jste neuposlechl naší výzvy a na žádost zodpovědných občanů Lesa...“ „Stašku! Já vím, že poštu normálně vyhazuješ, ale snad si to přečteš. Já vím, je to taková z nouze ctnost, tenhle vzkaz, jako vždycky, když ty ale nemáš telefon. Zavolej někdy (14082000), nebo nakonec jako vždycky! DEB!“ Druhý den bylo čtrnáctého srpna. V 19:00 jsi zamkla dveře do obchodu. V 19:02 sis prohlédla mé prsty (já tvé) a oči (já tvé) a v 19:03 jsem ti pomohl stáhnout roletu. „Děkuji,“ řekla jsi. „Kde máte pejska, pane?“ zeptala ses ještě. „Dovolil mi tenhle večer.“ „Ale!“ Vlastně jsi docela drobná. „Slíbil jsem mu zítra větší procházku a kousek opravdového masa.“ „Ale! Takže zítra nepřijdete?“ „Proč bych neměl?“ „Maso nevedeme, protože ho nikdo nechce. A špekáčky vozí také jenom pro vás...“ „Ano?“ „Ptají se. Prý pro koho jsou čtyři špekáčky, to už prý žere jenom plébs.“ „Děkuju...“ „Proč?“ „Že je ještě objednáváte...“ „Hm...“ řekla jsi a pokrčila rameny. „Co mám s vámi dělat?“ A pak jsem nevěděl co říct. Ani ty jsi nevěděla. Oba jsme se naprázdno usmívali, šli jsme nazdařbůh dopředu a vlastně nevěděli, proč a kam a kdy jsme vůbec vykročili. „Víte, připadám si s vámi jako ve filmu...“ A já něco moudře poznamenal.
5
Pak ses nadechla a řekla: „Podívejte se, se mnou žádné štěstí ani terno neuděláte. Jsem na vás příjemná, protože musím. Ty buřty objednávám proto, že byste jinak nechodil a nekupoval rum. Kupujete totiž víc rumu, než kdokoliv jiný. Je to vaše věc. Nežádala jsem vás, abyste mi pomáhal, ani abyste mne doprovázel. Souhlasíte?“ Přikývl jsem. „Jsem občanka ve zkušební lhůtě a musím sekat dobrotu. Neměla jsem to být já. Měla jsem být někdo jiný, ale do toho vám nic není.“ Opět jsem nic neřekl. „Proč mě nenecháte být?“ „Chcete abych odešel?“ „Ne...“ Chvilka ticha, kterou vyplnilo hlášení městského rozhlasu o nebezpečí nadměrného hluku v uzavřených prostorách. „...nechci být sama. Když už tady jste, nechci. Chci si dát panáka. Prostě jen panáka, nebo dva. Když nebudu do konce týdne blbnout, dám si s váma panáky čtyři. Ne hned. Postupně. Vy mě pak doprovodíte na ubytovnu, pomůžete mi proklouznout přes vrátnici a nic se mezi námi nestane. Vůbec nic. Souhlasíte?“ Přikývl jsem. Bylo to lepší, než zakrákorat rozechvělým hlasem něco, čemu jsem snad ani sám nevěřil. Pak jsme šli do jednoho mládežnického klubu. V tom klubu hrála skupina, jež dorazila ze z Podlesí (oficiálně coby projev kulturně vzdělávací meziměstské spolupráce) a jako vždy hrála skvěle a bylo na ní plno i bez pozvánek, bez reklam a bez plakátů. Bylo 20:00. „Ahóóóój, Staškůůů!“ křikla na mě sestra a hned ke mně přiběhla a pověsila se na mě a já zase chvilku nevěděl, zda se nemám věšet také, ale objal jsem ji. „Dita,“ představil jsem ji. „Má sestra. Starší sestra.“ „...deBílek!“ doplnila vyvdané (a rozvedené) zlistinělé příjmení. „Věrka...“ řekl jsem ještě. Sestra si ji prohlédla (se zájmem). Věrka si ji prohlédla (ostražitě). „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Bráška je trochu svůj, ale jinak docela fajn,“ konstatovala sestra významně. Pak si všimla někoho jiného. „Ještě se uvidíme...“ Po chvilce u baru jsem řekl: „Tak. To je moje sestra. Matka od dítěte.“ A tys, Věrko, povytáhla oblouk svého obočí a řekla: „No, fakt..?“ Na Ditu nic jiného říct nelze. Tož jsme si dali slivovici. (Máš ráda slivovici.) „Jak je to se vstupným?“ chtěla jsi vědět, když skupina hrábla do strun, bouchla do bubnů a zadula na saxofon.“ „Jsem zvanej... Dita přijela s nima...“ „Aha. A já...“ „Ty jsi přišla se mnou.“ Uprostřed decibelů sis snad ani nevšimla toho zatykání. (Všimla, ale nechtěla jsem ti to říct.) „A co to vůbec hrají..?“ „Takovou nouzi s ctností.“ Po třetím panáku ses odvázala a to odvázalo i mě samotného. A když jsme se vrátili k baru od všech těch hopkajících lidiček v sále, smála ses úplně jinak. „Když se takhle usmíváš...“
6
„Ano?“ chtěla jsi vědět. „Jsi jako taková ta kytička, no víš, jako slaměnka a...“ (Vždycky jsem věřil, že slaměnka je něco jako zvláštní druh skalničky. Že už tak roste.) Další úsměv byl jenom pro mne. „Dáme si toho posledního panáka, občane E., když už jsme se takhle neobčansky a nekonstruktivně spustili?“ A když jsme si ho dali, potkal jsem starého dobrého Francka (Což je kamarád z dětství, ze školy i soused odvedle, Věrko. Když mne bili, zbil on je. Ani nevím, čím se vlastně živí.) a Francek řekl: „Objednáváš buřty, Stando?“ Nechápal jsem. (Ty ses zamračila.) „Víš vůbec, z čeho se dělají?“ Stále jsem nic nechápal. „A vy, občanko prodavačko, bytem Ubytovna Žena pro práci? Vy také ne?“ Pak ještě : „Máte děti? Já ano. Dvě. Takhle malé.“ A ke mně: „Už nás ten tvůj zavšivenej čokl srát nebude. Rozumíš, kamaráde? Nikoho.“ A pak si pamatuji jen ticho a zmrzlé prázdno. Vím, že skupina přestala hrát. Vím, že jsem u dveří zahlédl muže v uniformách s dřevěnými obušky. (Hrnuli se dovnitř a až mne praští, zhasnu). Basák do mikrofonu: „No tak, chlapi, běžte si to vyřídit ven!“, protože ještě nevěděl. A sestra uprostřed kroku uprostřed sálu na něj: „Goldi! Goldi!“ protože už věděla. (A pak tě dostala pryč, Věrko a zabavila vrátnou na ubytovně, abys mohla proklouznout a mezi námi nebylo nic, vůbec nic, jen to nebylo jak sis to přála.) A zatímco jsem si já drtil klouby pěstí o Franckovu zkrvavenou tvář, křičel jsem (alespoň si myslím, že jsem křičel): „Cos udělal s mým psem ?! Kam jsi dal mýho psa ?!“ A v té dlouhé, zastavené chvíli, v té chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než na Punťu. A pak jsem zapomněl i myslet, počítat, znát čas a své jméno. Měl jsem jen ŠÍLENÝ strach a BYLO to osobní. A pak… Jako bych slyšel Punťu: „Jsi člověk, Stando! Nezapomeň být člověk!“ Prosil mne, ale myslím, že jsem v tomto městě, že jsem v této době, MUSEL zapomenout.
Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ (Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/
7
