JOSEF ŠKRÁBEK VČEREJŠÍ STRACH

JOSEF ŠKRÁBEK VČEREJŠÍ STRACH

Ministři zahraničí Hans-Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier stříhají po listopadu 1989 drátěné zátarasy mezi Československem a Německem.

JOSEF ŠKRÁBEK

Vèerejší strach Jaké to bylo mezi Čechy a Němci? A jaké to bude…?

Třetí, rozšířené vydání

VYŠEHRAD

Vydání této knihy bylo podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti

První vydání nebylo finančně podpořeno žádným zahraničním ani domácím sponzorem. Autor podpořil první vydání vložením téměř celé tzv. „jednorázové peněžní částky“, kterou obdržel za dobu strávenou ve vězení od 8. 12. 1958 do amnestie v květnu 1960. Film Brevis použil prvního vydání knihy, zejména části „Dějiny osobně prožité a protrpěné“, za základ literárního scénáře dokumentárního filmu s pracovním názvem „Stromy ještě kvetou ve Valči“.

Foto na obálce: 1938 – Hitler v pohraničí (Chrastava) 1945 – odsun Němců

1. vydání lektoroval PhDr. Václav Vrabec, CSc., 2002 © ing. Josef Škrábek, 2006 ISBN 80-7021-838-X

OBSAH

Nikdy nebude vše řečeno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Také přeskakujete autorovy úvody? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Návod k použití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11 12 13 15

Kapitola I N E Š Ť A S T N É Z A Č ÁT K Y Rakouské předehry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Začátek německýma očima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ŠUastní a nešUastní roku 1918 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kadaň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dějiny osobně prožité a protrpěné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Život na vsi daleko od města . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Češi – Němci – Slováci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Česko-slovenská úskalí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Československo – asymetrií k rozpadu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rusové, Němci a komunisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Komunisté a sudetští Němci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

17 31 33 38 47 48 55 61 66 70 73

Kapitola II O D P R O B L É M Ů P Ř E S K R I Z I K E K ATA S T R O F Ě Dopouštěli jsme se počešUování? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Před válkou v Karlových Varech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Němci aktivně pro Československo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od krize ke katastrofě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mnichov na vesnici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dramatický rok 1939 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První večer, první den v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Známe německý socialismus? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Život po Mnichovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Češi v zabraném pohraničí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Za války v Praze – občas ve Valči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poslední válečný rok a barikády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec války v německých svědectvích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

77 90 97 106 116 120 124 128 140 143 147 153 162

Kapitola III NAŠE KLOPÝTÁNÍ Ekonomické iluze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Byl Beneš „deutschfeindlich“? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zeměpis (ne)přátelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak jsme klopýtali novější minulostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Záludnosti voleb 1946 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Komunisté nastupují . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proč po válkách vyhrávají poražení? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Naše vztahy pod tlakem turistiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . NDR a česko-německé vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Česko-německé vztahy a listopad 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úměra mezi překážkami na cestě ke svobodě a vztahy mezi vítězi a poraženými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkouška morálky – chování vítěze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Byl horší hnědý čert, nebo rudý ^ábel? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

166 171 181 190 200 204 210 214 216 220 221 233 238 243

Kapitola IV ODSUN A VYHNÁNÍ Historie je patologií politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odsunu předcházelo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nacistická politika příčinou vyhnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stěhování národů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kolektivní vina– nebo kolektivní následky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odsun, nebo vyhnání? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak jsem viděl odsun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Herr Lorenz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co dnes s včerejším odsunem? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Německýma očima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vyhnání z Valče (Maria Lochschmidt, roz. Reigl) . . . . . . . . . . . . . . . . Hrůzné zážitky po válce (Walter Bielek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . OběU nenávisti a násilí (Alfred Zeischka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jaká je Valeč, o níž se tak často zmiňuji? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

246 251 254 257 263 268 278 284 288 292 295 310 314 329

Kapitola V SMÍŘENÍ Smíření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proč francouzský příklad nestačí? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kdo s tím začal – kdo s tím skončí? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kdo v slzách zasévají... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Omlouvat se? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náš cizí dům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kadaň – znovu krev a omyly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čas, tlustá čára, ani deklarace... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smíšené rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Máme rádi Němce? Bojíme se Němců? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Včerejší strach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

338 343 347 352 358 365 370 373 377 382 391 396

Řekli o knize Včerejší strach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . An den deutschen Leser . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kein übliches Resümee . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neumím poděkovat... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

401 406 407 415

I/ NešUastné začátky R A K O U S K É P Ř E D E H RY O své přirozené nadřazenosti byli přesvědčeni nejen Němci a další velké národy – také menší národy, jakmile získaly moc, se chovaly k menšinám povýšenecky.

Jak dlouho trvala habsburská poroba? A byla to poroba? Jak to, že jsme se ve škole učili o třistaleté porobě? Proč ne čtyři staletí, když nám Habsburkové vládli od roku 1526 do 1918? Proč první století habsburské vlády nevnímáme jako porobu? Proč počítáme porobu až od bitvy na Bílé hoře? Nezačalo vše onoho dne roku 1617, kdy císař Matyáš opustil Prahu a přesídlil s celým dvorem do Vídně? VždyU toto stěhování se citelně dotklo dosud blahobytné elity českých zemí, navyklé na úřady u císaře a hřejivý odlesk císařského dvora. Ne Čechů, ale zemsky českého panstva. Samozřejmě bylo důležité i to, že císař byl ve Vídni obklopen převážně katolíky, zatímco v Praze měli k pozemsky nejvyššímu katolickému veličenstvu snadnější přístup i nekatolíci. Nepodceňujme zděšení vyvolané ztrátou vlivu, zmařenými prebendami renesančních lobbyistů i faktickou degradací dosavadní metropole na provinční město! V písni vytištěné 1621 Tobiášem Leopoldem na Starém Městě o „Exekucí aneb vykonání veypovědi a ortele spravedlivého a hrozného nad rebely“ jsou popravení obviněni, že „Závistí srdce hořelo, že v ouřadech nejsou …“* Málokterý spisovatel dokázal tak výrazně a dlouhodobě ovlivnit duši národa, jako se to podařilo Mistru Jiráskovi. Četbou Jiráska bylo odkojeno několik generací a jím zprostředkované mýty se staly dědičnou součástí našich genů. Jaký by byl náš postoj k církvi, kdybychom od osmnáctého století národnostně úpěli pod pruským žezlem? Možná, že by náš národní odpor vůči protestantským Prusům vedl Jiráska k obrácení úlohy husitství a katolictví. Jako se lidský organismus obvykle vypořádá s jednotlivou chorobou, ale těžko zvládá komplikace vyvolávané větším počtem zdravotních problémů, * Europäische Kulturzeitschrift Sudetenland 2/1995, s. 133 –141, Ein tschechisches Lied über die Hinrichtung der Aufständischen im Jahre 1621 auf dem Altstädter Ring in Prag – Huber Rösel – český a německý text písně.

17

tak je tomu i ve společnosti. I národy zvládnou jednotlivé zkoušky, ale těžce se vyrovnají s obtížnostmi protichůdných zájmů, se složitými problémy, protikladnými směry a ideologickými kritérii – protože se souběh některých problémů nesčítá, ale násobí. Byli jsme (nebo jsme?) duchovně odkojeni Jiráskem, nad jehož působivým vyprávěním o nezaviněně nešUastném osudu poctivého, pracovitého, zpěv milujícího vlastního národa slzely oči. Jiráskovi se podařilo posílit lásku k vlastnímu národu, ale – snad aniž by to zamýšlel – vyvolal i nedůvěru a nenávist k zlým cizákům, kteří zcela náhodou byli téměř všichni Němci (v Bratrstvu Ma^aři). Po celé generace jsme se utvrzovali, že my jsme ti dobří a nevinní, zatímco ti druzí jsou zlí utlačovatelé. Bílou horu dnes považuje většina Čechů za národní pohromu – ale už několik let po této bitvě jsme Švédy nevítali jako osvoboditele a nebyli jsme jim ochotni z vděčnosti odpustit trochu toho plenění a loupení. Hans Magenschab píše ve své knize Josef II. – revolucionář z boží milosti: „Moravští protestanti napsali Fridrichovi, že budou svými slzami obměkčovat nebe, dokud Pán nesvěří České království pod žezlo pruskému králi.“* Válečné a okupační zážitky pod nacistickým panstvím ale dodatečně změnily vzpomínky na císaře pána. Rakousko se zpětně jevilo jako idyla, připomínající babičku, kterak je spolu s vnoučaty pohoštěna na zámku hodnou paní kněžnou. Jak rádi bychom bývali vyměnili führera za císaře pána a říšského protektora za kteréhokoliv místodržícího. A tudíž v nás ono jiráskovské protiněmectví (protima^arství) rostlo dál a měnilo se z odporu v nenávist – a přispělo ke snížení naší protibolševické imunity.

Co bylo porobou? Spory mezi panovníkem a různými vrstvami obyvatel tu byly snad vždy, stejně tak jsou a budou stranické spory v demokratických zemích. V minulosti se většina sporů a konfliktů odehrávala jako výraz rozdílných zájmů jednotlivých stavů (vyšší šlechta, nižší šlechta, duchovenstvo, svobodní měšUané), zatímco poddaní, jichž bylo nejvíce, neměli do toho co mluvit. Když už za Marie Terezie naše společnost vnitřně uznala Vídeň za samozřejmé centrum, tu se do věcných a stavovských zájmů počaly mísit nové, dříve neznámé jazykové problémy, které až později získávaly výraznější národnostní zabarvení. Rakouští panovníci, tísněni Pruskem, nezaváděli němčinu z nepřátelství vůči jiným jazykům, ale vedeni snahou o zvýšení obranyschopnosti usilovali o sjednocení správy své mnohonárodnostní říše i po stránce jazykové. Právě * Překlad Milan Tvrdík, 1999, s. 129

18

v rámci této nezbytné modernizace nahradili latinu, které málokdo rozuměl, živým jazykem. Bylo nevýhodou pro Čechy i všechny další neněmecké národy, že se Habsburkové rozhodli pro němčinu. Tato volba však nebyla svévolná, ale přirozeně vyplynula z toho, že panovník sídlil ve Vídni a většina úředníků, dvořanů a šlechticů hovořila německy a němčina byla také nejrozšířenějším jazykem poddaných a tehdy (pomineme-li italštinu) jazykem nejvyspělejším. Předpokládalo se, že i ostatní se snadněji naučí němčinu místo latiny. Rakousko zavedlo termín umgangssprache (řeč dorozumívací – obcovací), řeč běžně používaná, čímž se vyhnulo pojmu mateřské řeči. Už zmíněný Hans Magenschab ve své knize píše na straně 191, že Josef II. chtěl zavést němčinu jako jednotný jazyk jen proto, aby ulehčil administrativě a pomohl prosadit užitečnou a efektivní správu: nadto se vůbec nedomníval, že je velký rozdíl mezi tím, použije-li se latina – mrtvý jazyk – nebo živá němčina. Na to, aby chtěl z jazykové otázky udělat otázku prestižní, byl příliš osvícenským kosmopolitou. Viděl v němčině jen jednoduchou otázku správy. K ohrazení (protestu) Ma^arů zaujal stanovisko: „V žádném případě jsem neměl v úmyslu vyhladit mateřský jazyk, nebo snad ulehčit své pohodlnosti, protože se umím stejně dobře vyjádřit i v latině.“

Kdyby … Rozhodně není zbytečné spekulovat nad historickým kdyby. Představme si, že by císař Matyáš se svým dvorem neodešel do Vídně a Praha by zůstala hlavním městem velké říše. Zřejmě by nedošlo k pražské defenestraci, z Heidelbergu bychom nepozvali zimního krále, na Bílé hoře by nepadli věrní Moravané (a je jedno, jestli to náhodou nebyli nájemní žoldáci, Němci od Bruntálu) a místo třicetileté války by určitě byla úplně jiná. Naše dějiny by se mohly vyvíjet dvěma odlišnými směry. První je velmi nepravděpodobný, ale ne zcela vyloučený: V Praze by se čeština stala úředním jazykem dvora a posléze i státním jazykem a Češi by se ztotožnili se svými Habsburky. Habsburkové by nebyli rakouští, ale čeští! Absurdní? Ne zcela. Druhá cesta je méně příznivá, ale pravděpodobnější: Dvůr a Praha by byly centrem obrovské imigrace, která by zahltila český živel již před národním obrozením. Čeština by dopadla jako irština a jazyky Lužických Srbů a stejně, jako je tomu u německy mluvících bývalých Slovanů, by i z nás byli velmi přesvědčení a horliví Němci. Jenže sto let po vestfálském míru Marie Terezie a po ní její synové určili němčinu jako jazyk úřední – nejen proto, že byli ve Vídni, ale že jim a jejich okolí byla bližší než jazyk kteréhokoliv jiného národa mocnářství. Většina úředníků, hodnostářů a dvořanů se jí nemusela učit, čímž byli zvýhodněni. Pouhým určením technického dorozumívacího prostředku, jednoho živého 19

jazyka z mnoha, byly národy diferencovány. Od té doby čeština upadala rychleji a s výjimkou škol nejnižších se jí vyučovalo jen na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a v církevních seminářích. Důstojníci a kněží češtinu potřebovali. První vlna preferování němčiny, vyvolaná pruským ohrožením, ještě nebyla vnímána jako projev bojovného nacionalismu. Otcem (nebo alespoň kmotrem) německého nacionalismu se stal Napoleon, který napřed vytuneloval francouzskou revoluci a pak dobýval svět od Španělska po Egypt a Moskvu. Snadnost, s jakou francouzská vojska pronikala Evropu, ponižovala rozdrobené a bezmocné německé státy, státečky, království, knížectví a svobodná města. Napoleonova vítězství vyvolala pocit celoněmecké osudovosti. Němce oslovil Johann Gottlieb Fichte svými Promluvami k německému národu (Reden an die deutsche Nation), kterými pomohl změnit Sasy, Bavory, Slezany, Prusy, Pomořany a obyvatele různých knížectví, vévodství a měst v Němce. Tak se stalo, že Korsičan probudil německé národní uvědomění a vyvolal a podnítil sjednocování Německa. Revoluční rok 1848 jsme spojovali s představou Slovanského sjezdu v Praze, ale ve skutečnosti začal jako výraz celoevropské touhy po větší občanské svobodě. Francie a Německo se bouřily, na barikádách se bojovalo za občanské svobody. Rozkol nastal, když Poláci, Ma^aři, Češi a další přidávali i požadavky národní. Němečtí revolucionáři dávali najevo, že Češi a další národy se mohou podílet na lidském pokroku jen připojením k velkému kulturnímu německému národu a zřeknutím se folklóru zaostalých kmenů (zejména Marx a Engels považovali oživování češství za zpátečnictví a zradu revoluce). Tehdy ještě nebyl zdvižen prapor herrenvolku, panského národa a nadčlověka, ale již tu vládlo určité přesvědčení o německé nadřazenosti, což se v podvědomí mnoha Němců udržovalo nejméně do roku 1945. O své přirozené nadřazenosti byly přesvědčeny nejen velké národy. I ty menší, jakmile získaly moc, se chovaly k menšinám nadřazeně. Například Španělé po vítězství nad Maury, Ma^aři po rozdělení dunajské monarchie. I Slováci, sudetští Němci, Ma^aři a Poláci nám po roce 1918 vytýkali nespravedlivé jednání a povýšenecké chování. My toto obvinění rozhořčeně odmítáme, ale ostatní vnímali naše vystupování velmi nepříznivě. Karlheinz Filipp – společný název dvojjazyčného díla „Misericordia Bohemiae“. Vydala Saská centrála pro politické vzdělání roku 2003. Roku 2005 vydalo její přepracovanou českou verzi nakladatelství Vyšehrad pod názvem Malí lidé ve velkých dějinách. Český text, s. 33 a další, cituje z historie autorovy rodné obce Weiskirchlitz (něm. s. 39): Na počátku padesátých let (1850) přišel do Weiskirchlitz (dnes česky Novosedlice) první Čech, byl to krejčovský tovaryš František Rubeš, osamostatnil se tu a oženil.

20

(dále s. 38) …po sňatku. se objevuje v matrikách jako Franz Rubesch, poněmčil se tedy a stal se členem obecního zastupitelstva. Podobně se dařilo i mému prapradědečkovi Josefu Filipovi, který také přišel jako český krejčí do německé obce, totiž do Nového Boru, kde byl poněmčen jako Josef Philipp. s. 35 – 36 Roku 1908 musela (?) obec bojovat všemi zákonnými prostředky proti tlaku na zřízení veřejné české školy, stejně jako se bránit proti českým požadavkům, aby se na obecním úřadě úřadovalo v obou jazycích. 1909 v Německém domě … promluvili poslanec K. H. Wolf a prof. Reichel, … zaujali velmi energické stanovisko proti plánovanému čechizování našeho okresu. 1909 (27. 12.) Bylo rozhodnuto o zavedení hodin češtiny. Zemskou školní radou to bylo však znovu zamítnuto. 1910 (28. 1.) Byla potvrzena nepřeložitelnost (německého) jména naší obce. 1910 (31. 1.) Na udání Čechů v záležitostech české školy proběhlo trestní jednání v Litoměřicích. Obžaloba… skončila osvobozujícím rozsudkem. Státní návladní se odvolal. (poznámka: zástupce státu se tedy zastal české stížnosti – ale také odvolání skončilo osvobozujícím rozsudkem.) 1910 (1. 9.) Na základě špatných obchodních výsledků měla být prodána Niesslova parní pila. Nalezli se pro ni už také čeští kupci. Zásahem obce se prodej neuskutečnil a podnik tak zůstal v německých rukou. Roku 1910 se při sčítání lidu přihlásilo v Novosedlicích k české národnosti 600 občanů, t. j. 12,5 % zdejšího obyvatelstva, byla to velmi smutná záležitost.

Neidyličnost doby předcházející rozpadu Rakousko-Uherska ilustruje i dopis hraběte Thuna z 11. dubna 1885, který v Německu otiskly Kadaňské domovské listy-zprávy pro vyhnané krajany z okresu Kadaň-Doupov, číslo 541, únor 1995.* Vážený pane … Srbové, Slovinci, Italové, Chorvati, Rumuni, Ma?aři, Valaši (Rumuni), Rusíni, Slováci, Poláci a Češi vedou nepřetržitý a urputný boj proti německým Rakušanům. Obzvláště na špici hnutí stojící Češi agitují nízkými zbraněmi lži a pomluv proti německým krajanům a využívají všech myslitelných prostředků, aby vytlačili především německý jazyk do všech směrů. Podporou, kterou dostávají ze strany klerikálů, feudálů (!) a dokonce ze strany vlády, dosáhli dosud báječných úspěchů. V Praze a na venkově byly založeny nespočetné české lidové a reálné školy, školky, venkovské knihovny, * Kaadener Heimatbrief-Nachrichtenblatt für die Heimatvertriebenen Landsleute aus dem Kreise Kaaden-Duppau) Dopis přetiskl pan Alfred Zeischka ve své, téměř pravidelně vycházející edici „Kleine Beiträge zur Geschichte, Kunstgeschichte, Volkskunde und Familiengeschichte von Waltsch und Umgebung, sešit 1+ 2, 1998, s. 89 – 94. Faksimilie originálu dokládá obtížnou čitelnost. Téměř se zdá, že je to jen koncept dopisu, ale tomu neodpovídá podpis. Některé termíny jsou přeložitelné jen s výhradou správné identifikace rukopisu.

21

česká gymnázia, obzvláště politické a jiné spolky a mnohé byly dokonce vnuceny zcela německým obcím. Bez skutečné potřeby byla v Praze založena česká univerzita, česká obchodní akademie, česká polytechnika a s luxusním nákladem, ne ze skutečného uměleckého smyslu, ale hlavně k poškození německého divadla bylo postaveno české Národní divadlo. Zčásti pokrytectvím, zčásti hrozbami (?) byla Němcům odňata majorita v mnoha obecních a okresních zastupitelstvích, v obchodní komoře v Praze, Českých Budějovicích a Plzni. Dokonce v zemském sněmu a v říšské radě dospěli Češi (?) rafinovanou agitací a svým spojením s feudály, Poláky, Slovinci a ostatními slovanskými kmeny k majoritě, kterou šest roků bez ustání osnují nejcitelnější znevýhodnění německých Rakušanů a k zjevné nevýhodě státního celku (podunajské monarchie). Praha a celá země byla zcela změněna bezpříkladným českým terorismem (již 1885!), zatímco český jazyk, jak sám Rieger a Palacký uznávají, od bitvy na Bílé hoře, tedy před 260 lety ustoupil z používání a do roku 1848 byl blízký svému vyhasnutí, německý jazyk získával postupně stále větší rozšíření. Te? bylo vše násilně převráceno a tisíce křesJanských a židovských rodin, které byly od dětství vyučovány a vychovávány v němčině, byly přinuceny k pravidelnému používání tvrdého, krajně obtížného, patro a jazyk lámajícího českého jazyka. Tento los postihl také Němce ve zbývajících smíšených provinciích a fanatičtí Češi nyní již také obracejí své žádostivé zraky na Horní a Dolní Rakousko, obzvláště na říšské hlavní město Vídeň, která je zpracovávána českými spolky, sluhy, studenty, řemeslníky a početnými, krajně čilými českými agitátory ve směru Němcům nepřátelském. Počet Němců v Praze se za dvě desetiletí snížil o 40 000. Na venkově se již snížil ve 44 politických okresech. Palacký nazval Němce loupežníky, podvodníky a tyrany, kteří byli kdysi od svých nepřátel na východě i na západě utlačováni.* Štvavé české plátky nazývají Němce pangermány… následují nepřeložitelné nadávky, typu žebraví Prušáci, odnárodněná lůza a mnoho dalších. Pokračuje výzva: NechJ si toto pánové v Kadani a jeho okolí zrale rozmyslí, jestli toto vše patří k autonomii, usmíření, zrovnoprávnění atd. S obzvláštní úctou G. Thun

*

22

Zřejmě se jedná o špatné přečtení nejasného rukopisu.

Je tu opravdu jen náhodná souvislost mezi tímto dopisem a událostmi v Kadani dne 4. března 1919, s onou pověstnou střelbou a mrtvými, které daly podnět ke Dni vyhnanců ve Spolkové republice, a s mnohem přímějším násilím, které se v tomto městě (a mnoha dalších) odehrály po zhroucení nacistické říše? * * * OpusUme hraběte Thuna a nala^me se na hudbu. Zejména němečtí autoři často poukazují na vzájemné prolínání českých, německých a židovských prvků v naší kultuře. Snad nejuniverzálnějším uměním je hudba. Čeští skladatelé vděčili za šíření svých skladeb zejména německým vydavatelům, kteří naši hudební literaturu uváděli do povědomí světa. Nezapomínejme, že tehdy se hudba nemohla šířit jinak než živě a v notové podobě. Noví skladatelé a jejich díla byla odborné veřejnosti zprostředkována právě tiskem, v němž hráli němečtí nakladatelé významnou úlohu. Na jedné straně šířil berlínský hudební nakladatel Simrock slávu Antonína Dvořáka, který se přátelil s Brahmsem a mnoha dalšími německými skladateli a dirigenty. Na druhé straně to v hudebním životě Prahy pořádně zaskřípalo. Připomeňme si příklad francouzského skladatele, tehdy velmi uznávaného, Camilla Saint-Saënse. Ten přijel do Prahy poprvé v lednu 1882. Tato jeho návštěva nevyvolala žádné spory. V lednu 1886 se však Camille Saint-Saëns znelíbil německému tisku, když se doma vyjádřil kriticky k novým Wagnerovým skladbám, ačkoliv jeho předcházející díla obdivoval. Jenže v tu dobu byl Wagner považován za nedotknutelný idol německé hudby a kritika jeho díla byla vnímána jako projev nepřátelství vůči německému národu. V Praze projednával uvedení své opery v německém Stavovském divadle. Vše zpočátku probíhalo dobře, ale pak mu německý tisk vytkl, že je hostem české hudební společnosti. V tu dobu místní Němci těžce snášeli existenci ještě nezažité nádhery českého Národního divadla (viz dopis Thunův) a v Německu se sbíralo na ještě krásnější budovu nového německého divadla, které mělo české zastínit. Řediteli německého divadla bylo řečeno, že uvedení opery francouzského skladatele ohrozí příspěvky německých měst. To ovšem způsobilo, že hudbymilovní pražští Němci, mohli slyšet Camilla Saint-Saënse jen v českém divadle. Jenže právě podpora českého Národního divadla byla tím posledním, co si Němci přáli. Proto o několik roků později přec jen pražští Němci uvedli Saint-Saënsovu operu Jindřich VIII. Při této příležitosti byl francouzský skladatel hostem německé společnosti a na oplátku se s českými přáteli a obdivovateli nesetkal.* * Více Jan Wenig „Byli v Praze“, Supraphon, 1970

23

V osobním životě si lidé vybírají partnery velmi emotivně a dodatečně si volbu zdůvodňují. I rozhodování pro tu či onu politiku se děje jen málokdy na základě argumentů, ale spíše obráceně, zdůvodnění se vymyslí až dodatečně. Něco je nám sympatické, nebo protivné a my se zdánlivě rozhodujeme. V případě národní příslušnosti se však předpokládá závazná předurčenost pro jasná stanoviska, pro něž přijímáme argumenty i bez zkoumání jejich logiky. Což platilo zejména do poloviny 20. století – ale dnes by již nemělo platit. S odstupem doby si můžeme dovolit to, co dříve bylo přepychem – můžeme věcněji posuzovat minulost, skutečnost, tvrzení, argumenty pro a proti. Proto se k pochopení česko-německých vztahů při zrodu republiky musíme alespoň zmínit o Rakousko-Uhersku, k čemuž můžeme citovat i rakouského autora.* s. 121 Probíhá zápas o jazykové předpisy: Pro celé Čechy, také pro převážně německy mluvící oblasti, měla být v úředním styku zavedena čeština jako „vnitřní úřední jazyk“. To by sice pro německé úředníky znamenalo nutnost dvojjazyčnosti, pro správu a justici by to ale bylo značným ulehčením. Dosud totiž byla trestní záležitost proti českému kočímu sice projednávána česky, ale pak muselo jednání soudního dvora a vynesení jeho rozsudku probíhat v němčině; rovněž tak korespondovaly soudy mezi sebou. Nyní by se ale museli učit česky také němečtí úředníci – lesníci a listonoši, celní inspektoři… Pro české zaměstnance platilo toto pravidlo – v obráceném smyslu – již od roku 1880.** s. 123 –124 (v parlamentu) Karl Hermann Wolf (Egerländer-Cheban – toto označení bylo dříve někdy používáno pro všechny české Němce): „Každý přece ví… že Češi (psáno Cechen) … jsou ve veškeré své kultuře jen žáky Němců … Pokud nám Němcům bude vnucován jazyk takového kulturně méněcenného národa (!), ubráníme (uchráníme) se tomu. Dvě další vlády … rovněž ztroskotaly, protože agitace a obstrukce německé nacionál-

* Alfred Payerleitner: „Adler und Löwe“ vyd. Kremayr & Scheriau; Wien, 1990 (roku 1897 – ministerský předseda Kasimir hrabě Badeni). ** Es wird um die Sprachverordnungen gerungen: Für ganz Böhmen, auch in die überwiegend deutschsprachigen Gebiete, soll im Amtsverkehr die tschechische „innere Dienstsprache“ eingeführt werden. Das hätte zwar für die deutschen Beamten den Zwang zur Zweisprachigkeit bedeutet, für Verwaltung und Justiz wäre es aber eine ziemliche Erleichterung gewesen. Denn bisher wurde … bei einer Strafsache gegen einen slawischen-böhmischen Kutscher die Angelegenheit zwar in tschechischer Sprache verhandelt, denn jedoch mußte die Beratung des Gerichtshofs und dessen Urteilspruch auf deutsch erfolgen, ebenso… die Gerichte untereinander … Nur hätten eben auch die deutschen Beamten Tschechisch lernen müssen – die Förster und die Briefträger, die Zollinspektoren… für tschechische Bedienstete galt diese Regel – im umgekehrten Sinn – schon… von 1880.

24

ní menšiny byla silnější. Ale současně to byl i konec českých nadějí na dosažení českého vyrovnání. Od této doby začínají někteří Češi jít jinou, vlastní cestou.“*

Německý poslanec tedy s hrdostí poukazuje na vítězství německé menšiny (Minderheit), která zabránila splnění požadavků vídeňské vlády i Čechů, jež na parlamentní půdě označuje za méněcenný národ! Rakousko-Uhersko jistě nebylo příkladem spravedlivého vztahu mezi privilegovanými a menšími národy! Zřejmě tentýž poslanec Wolf (ale tentokráte uváděný jako Trautenauer – Trutnovan?) řekl v říšském sněmu „… Němci si nenechají od ,Čechů, Slovinců a dalších méněcenných (méně hodnotných) národností‘ všechno líbit.“** Také jeden z nových uznávaných autorů se vrací k důvodům ztroskotání Badeniho návrhů: …(Badeni) chtěl zajistit zrovnoprávnění (stejnou hodnotu) obou zemských jazyků také ve vnitřní správě … Všichni úředníci by museli hovořit oběma jazyky. A protože … mnoho vzdělaných Čechů mluvilo německy, ale jen menšina německých vzdělanců česky, stala by se tato nařízení báječným programem zaopatřujícím práci českým úředníkům. …Samozřejmě měli Němci panický strach, že by to vedlo k „čechizaci“ a „poslovanštění“ jejich měst. …Současně organizovali (Němci) ve městech, v nichž měli většinu, mohutná (také násilná, tvrdá) masová shromáždění, která vedla často ke krvavým srážkám s českými demonstranty.*** * * * * (im Parlament) Karl Hermann Wolf, ein Egerländer: „Jeder weiss doch… dass die Cechen (takto psáno v němčině) in ihrer ganzen Cultur nur Schüler der Deutschen sind… Wenn man uns Deutschen zumutet die Sprache eines solchen kulturell minderwertigen Volkes uns aufzudrängen zu lassen, so werden wir uns dagegen… verwahren…“ Zwei weitere Kabinette, …scheiterten ebenfalls, denn die Agitation der nationalen deutschen Minderheit erweist sich als stärker. Doch gleichzeitig war es auch das Ende der tschechischen Hoffnungen, den böhmischen Ausgleich zu bekommen. Ab nun beginnen …einige tschechische Politiker andere, eigene Wege zu gehen. ** … die Deutschen lassen sich „von Tschechen, Slowenen und anderen minderwertigen Nationalitäten“ nicht alles bieten. *** Petr Glotz „Die Vertreibung“ (Vyhnání) Ullstein 2003, s. 53 – 54. Er (Badeni) wollte die Gleichwertigkeit beider Landessprachen auch in der inneren Verwaltung. … Alle Beamten hätten beide Sprachen sprechen müssen. Und da, wie schon gesagt, viele gebildete Tschechen Deutsch sprachen, aber nur eine Minderheit der gebildeten Deutschen Tschechisch, wären diese Verordnungen zu einem wunderbaren Arbeitsbeschaffungsprogramm für die tschechischen Referendare geworden. Natürlich hatten die Deutschen eine panische Angst, dass dies zur „Tschechisierung“ und „Slawisierung“ ihrer Städte führen würde. …Gleichzeitig organisierten sie (die Deutschen) in den Städten, in denen sie die Mehrheit hatten, gewaltsame Massenkundgebungen, die oft genug zu blutigen Zusammenstössen mit tschechischen Demonstranten führten.

25

Abychom pochopili německé myšlení tehdejší doby, připoměňme si Hermanna Ullmanna z roku 1913: „Němec, který se učí česky, přináší oběU, Čech, který se učí německy, tím nabývá světový obzor.“ Samozřejmě se podobně chovali Rusové k Polákům, Španělé ke Kataláncům, Ma^aři k nema^arským obyvatelům Uher. Uvažujme, do jaké míry je pravdivé tvrzení sudetských Němců, že jsme se takto chovali i my po roce 1918. Údajně se takto chovali i Němci po vyhlášení provincie Deutsch-Böhmen (21.10. 1918) a pokusu o faktické začlenění jižní Moravy (Deutschsüdmähren) do Dolního Rakouska. Do této doby existovalo například úřední razítko Znaim – Znojmo, ale po 21. 10. 1918 byl český název z razítka odstraněn. Takovýto jev jen dokazuje, že tehdejší doba nebyla zralá pro rovnoprávnost menšin. Je ale samozřejmé (sudetskými Němci málo uznávané), že nové Československo obnovilo dvoujazyčnost – i když na prvním místě byl nový úřední jazyk.

Problematičnost pošvýcarštění Toto a mnoho dalšího musíme mít na paměti, když sudetští Němci vytýkají první republice, že se nestala Švýcarskem. Švýcaři se již osmé století domlouvají různými jazyky. U nás oficiálně používaný název konfederace není zcela přesný. V němčině se Švýcarsko označuje za „Eidgenossenschaft“. Eid je přísaha a Genossenschaft (Genosse – druh, soudruh) je družstvo, společenství, takže podstatu věci by spíše vystihl krkolomný termín „spříseženectvo“. Společenství Švýcarů vzniklo dohodou zdola jako společnost, jejíž členové se před třiceti generacemi dohodli na společné obraně, na soužití a toleranci jazykových a později i konfesních odlišností. Nikdo nikomu nevnucoval svou mateřštinu za jediný úřední jazyk. Někteří Švýcaři protestují proti tvrzení, že se obyvatelstvo Švýcarska skládá z tří (čtyř) národů a říkají, že Švýcaři jsou jeden národ o několika jazycích. Jen v době od roku 1648 do 1848 bylo možno v našem zeměpisném prostoru vybudovat obdobu švýcarské společnosti. Ale necelá dvě rozjitřená a konfliktní desetiletí republiky mezi dvěma světovými válkami k tomu nemohla stačit. Pokud sudetští Němci vytýkají první republice, že nesplnila slib vytvořit nový stát podle švýcarského vzoru, pak se musíme zabývat i vzdálenější minulostí. Představme si náš starý kontinent, kdyby se po třicetileté válce postupně vyvíjel tímto směrem. Tehdy, mezi lety 1648 a 1848, k tomu byly vhodné podmínky a dostatek času pro nezpochybňovanou vládu jedné dynastie. A umíme si alespoň představit vývoj Evropy, tak jak se zrodila po roce 1918, ale bez nástupu nacismu? Sověti by zůstali daleko za Karpaty a naše republika by měla přes 20 milionů obyvatel. Firma BaUa a některé další naše průmyslové podniky by zřejmě expandovaly mezi světové koncerny. U nás 26

by byla běžná dvojjazyčnost a snad bychom byli naprosto nespokojeni tím, jak se navzájem kritizují jednotlivé různě samosprávné celky. Bez nacismu a druhé světové války by Německo bylo nesrovnatelně větší, v případě sjednocování Evropy (k němuž by zřejmě také docházelo) by němčina by hrála prim v Evropě a také mezi světovými jazyky by měla lepší postavení, než má dnes. Dnes jsou hlavními jazyky EU angličtina a francouzština, ale němčina je na tom podobně jako dvě desítky dalších jazyků.

A co o nás soudil soudruh Engels? O podvědomém vžitém nadhodnocování Němců proti Slovanům svědčí i citáty z autora, jehož jistě nebudeme řadit k nacistům čí německým ultranacionalistům, který ale přesto byl prodchnut přesvědčením o mimořádnosti německého národa. Takže několik citátů z díla B. Engelse, hlasatele proletářského internacionalismu, tak jak byly zveřejněny v knize K. Marx – B. Engels – V. I. Lenin „K dějinám Československa a československého dělnického hnutí“, díl II.* s. 87 Engels 17. 6. 1848 … AU už povstání skončí jakkoli, jediným možným východiskem nyní zůstává vyhlazovací válka Němců proti Čechům. s. 160 … od dob Karla Velikého jsou Čechy připoutány k Německu. Na krátkou dobu se český národ osvobozuje a vytváří Velkomoravskou říši, ale hned nato je znovu poroben a pět set let si jej jako míč mezi sebou pohazují Německo, Uhry a Polsko. Nato přecházejí Čechy a Morava definitivně k Německu a slovenské oblasti zůstávají při Uhrách. A tento historicky vůbec neexistující „národ“ si činí nároky na nezávislost? s. 215 (Engels 1852) Čechy byly ze tří stran obklopeny ryze německými zeměmi. Německý živel se již velmi rozmohl v samých Čechách; i v hlavním městě, v Praze, se obě národnosti početně vyrovnaly; a kapitál, obchod, průmysl a osvěta byly všude v rukou Němců. Sám hlavní bojovník za českou národnost, profesor Palacký, je vlastně německý učenec, kterému přeskočilo v hlavě, a dodnes nemluví správně bez cizího přízvuku. Avšak … česká národnost, která podle všech fakt z posledních čtyř století odumírá, se roku 1848 naposledy pokusila znovu nabýt své dřívější životnosti, a tento nezdařený pokus … jasně dokázal, že Čechy mohou nadále existovat jen jako součást Německa, i když část jejich obyvatel bude ještě po několik století dál mluvit neněmeckým jazykem. s. 216 Ani Čechy, ani Chorvatsko nebyly dosti silné, aby mohly existovat jako samostatný národ. s. 238 … tyto vymírající národnosti: Češi, Korutanci (Slovinci?), Dalmatinci atd., se pokusily využít všeobecného zmatku roku 1848, aby obnovily svůj politický status quo z léta páně 800. Dějiny jednoho tisíciletí jim měly ukázat, že takový návrat zpět není možný; že byla-li kdysi celá oblast na východ od Labe a Sály obydlena příbuznými slovanskými kmeny, dokazuje to jen historickou tendenci a zároveň fyzickou a intelektuální schopnost německého národa podrobit si, pohltit a asimilovat staré východní sousedy; že tato tendence Němců pohlcovat byla a ještě je jedním z nejmocnějších prostředků, jímž * Státní nakladatelství politické literatury 1963

27

se na evropském východě šířila západoevropská civilizace … a že proto přirozeným a nezvratným losem těchto vymírajících národů bylo nestavět se na odpor tomuto rozkladu a pohlcování silnějšími sousedy.* s. 239 … po lekci, kterou jim uštědřila rakouská vláda, je nepravděpodobné, že by při nejbližší příležitosti podnikli nový pokus. …Žádná země provádějící revoluci a zapletená do zahraniční války nemůže trpět ve svém srdci Vendée.

Je ovšem třeba podotknout, že Engels později tyto názory poněkud změnil a Stalin je doplnil tvrzením, že se tyto národy staly předvojem proletářské revoluce. * * * Do česko-německo-rakouské problematiky by měla patřit také věta posledního rakouského císaře Karla z jeho dopisu hraběti Czerninovi z května 1917 „Výrazné vojenské vítězství Německa by bylo naší zkázou. …Mír na základě status quo by pro nás byl tím nejlepším, protože by pak Německo nebylo příliš bujné (svévolné).** * * * Obvyklé představy naší veřejnosti o protinárodním charakteru katolické církve a cizácké šlechtě zřejmě zcela neodpovídají skutečnosti. Připomeňme si z citovaného dopisu hraběte Thuna: „Podporou, kterou (Češi) dostávají ze strany klerikálů(!), feudálů a dokonce ze strany vlády, dosáhli dosud báječných úspěchů.“ Také ve sborníku věnovaném životnímu dílu známého sudetoněmeckého theologa Pauluse Sladeka OSA se dočteme: Od 19. století byl v Čechách přebytek českých a nedostatek německých kněží. Proto v rostoucím počtu přebírali čeští kněží duchovní péči v německých městech a vesnicích. Ale oni se cítili tam a v (národnostně) smíšených místech na hrotu české národní síly, takže jejich cílevědomou činností ztratila řada míst svou německou většinu. Oni také vykonávali větší vliv na církevní správu než němečtí duchovní, kteří – zvláště ti vyšší – byli státně-dynasticky orientovaní a viděli v nacionálním myšlení ohrožení monarchie a s ní spojeného církevního pořádku.*** * Nacistický pojem Kulturträger. ** Deutschlands Schicksalsbund mit Österreich-Ungarn, s. 220. Ein eklantanter militärischer Sieg Deutschlands wäre unser Ruin. … Der Friede. auf dem status quo wäre für uns das allerbeste, denn dann wäre Deutschland nicht zu übermütig. *** „Not ist Anruf des Gottes“ 1991 – München-Königsttein/Taunus, strana 30 „Aus der Sicht des Grenzlandes“ „Z pohledu pohraničí (Sudet)“ – publikováno 1941. Seit dem 19. Jh. gab es in Böhmen einen Überschuß an tschechischen und einen Mangel an deutschen Priestern. Deshalb übernahmen tschechische Priester in wachsender Zahl in deutschen Städten und Dörfern Seelsorgsstellen. Sie fühlten sich jedoch dort und in den

28

Téměř se bojím do tohoto sousedství zařadit i citát soudruha (parteigenosse) Adolfa Hitlera: „Do čistě německých obcí byli nasazováni čeští faráři, kteří pomalu, ale jistě začínali klást zájmy českého národa nad zájmy církve a stali se buňkami klíčícího procesu německého odnárodňování (odněmčovacího procesu). … síla národní obrany duchovních německé národnosti byla ve všech otázkách týkajících se němectví menší než síla neněmeckých, obzvláště českých bratrů v úřadě. Tak jako čeští duchovní stáli subjektivně na straně svého národa a jen objektivně církve, tak německý farář byl subjektivně oddán církvi a stavěl se objektivně vůči národu.“* * * * Rovněž ve Valči se vystřídalo několik českých kněží. Heimatbuch des Kreises Luditz uvádí na s. 398 „V čase rozkvetlých stromů se konala slavnost květů. V režii faráře Hruschky se roku 1937 stala největší slavností oblasti.“** Ve Valči a v okolí působili čeští kněží (i když jméno není důkazem), v Chyši začínal jako zámecký kaplan mladičký Josef Beran, pozdější arcibiskup pražské arcidiecéze a kardinál, a to u stejného pána, u kterého také působil Karel Čapek, i když se o rok minuli. Zámecký kaplan ve Valči je v zápisech uváděn jako Cermak a místní lidé mu všichni říkali Čermak (s krátkým a). Traduje se o něm, že měl u sebe vždy svaté obrázky. Když national gemischten Orten immer wieder als Spitze der tschechischen Volkskraft, so dass durch ihre zielbewußte Arbeit eine Reihe von Orten die frühere deutsche Mehrheit verlor. Sie übten auch einen größeren Einfluß auf die kirchliche Verwaltung aus als die deutschen Geistlichen, die zudem insbesondere die höheren staatlich-dynastisch orientiert waren und im nationalen Gedanken eine Gefährdung der Monarchie und der mit ihr verknüpften kirchlichen Ordnung sahen. * Mein Kampf, 405.– 409. vydání, 1939, s. 118 –120. In rein deutsche Gemeinden wurden tschechische Pfarrer eingesetzt; die langsam, aber sicher die Interessen des tschechischen Volkes über die Interessen der Kirche zu stellen begannen und zu Keimzellen des Entdeuschungsprozesses wurden. … …die nationale Widerstandskraft der katholischen Geistlichen deutscher Nationalität (war) im allen das Deutschtum betreffenden Fragen geringer als die ihrer nichtdeutschen, besonders tschechischen Amtsbrüder. … So wie der tschechische Geistliche subjektiv seinem Volke gegenüberstand und nur objektiv der Kirche, so war der deutsche Pfarrer subjektiv der Kirche ergeben und blieb objektiv gegenüber der Nation. ** Zur Zeit der Baumblüte fand das Blütenfest statt. Im Jahre 1937 wurde es unter der Regie des Pfarrers Hruschka zum grössten Fest des Gebietes.

29

někoho zastavil, často mu tykal a zeptal se svou špatnou němčinou nesprávně na jméno „wie heisest du?“, pak mu věnoval svatý obrázek a negramaticky vyzval k jeho políbení. Na farním úřadě byl obvyklý suchý záchod s jednoduchými dřevěnými dveřmi. Na spodní části byly dva výřezy a každý, kdo na něm seděl, přistrčil nohy k výřezům – jako důkaz obsazení „pracoviště“. Nikdy jsem od místních zastánců němectví neslyšel nic konkrétního o počešUovací aktivitě českých kněží. Také si neumím představit, jak by mohli způsobit přeměnu české menšiny ve většinu – jak je jim vytýkáno. Nabízí se jediné možné vysvětlení – že se zřejmě za monarchie někteří Češi nehlásili k češství, ale ke své národnosti se přihlásili teprve vlivem kněží, což jistě neznamená žádné protiněmecké působení. Výtku nadměrného českého nacionalismu kněží uvádím jako kontrast s dosti všeobecně rozšířeným omylem o katolické církvi jako služce německé monarchie. Ale i samotná monarchie a feudálové bývali velkoněmci obviňováni z podpory češství. Také české hnutí „pryč od Říma“ by si zasluhovalo postavit na okamžik vedle svého německého vzoru. Velkoněmecké hnutí Los von Rom chtělo pryč od Říma, pryč od katolíků, pryč od Habsburků, protože právě ti se, dle velkoněmců, zastávali nepřiměřeným způsobem práv slovanských národů. Je ironií, že i naše hnutí „pryč od Říma“ bylo prezentováno jako nezbytné posílení češství a mělo sloužit národu v boji proti cizácké katolické církvi, na kterou útočili velkoněmci ze stejných (jen jazykově obrácených) důvodů. * * * Dalším následkem (Badeniho jazykových nařízení) bylo, že se všude rozvinulo velice čilé odpadlické hnutí (pryč od Říma) a jen z politických důvodů přestoupilo k evangelické víře. Eine weitere Folge war auch, dass eine sehr rege Abfallbewegung (Los von Rom) überall entfaltet wurde und Tausende nur aus politischen Gründen zum evengelischen Glauben übertraten.*

O stejné obci se můžeme dočíst z českého hlediska: „Poněvadž i novosedlický farář (kterého velmi vychvaloval starosta Nake pro jeho německý postoj) měl zbytečné starosti o českou školu, poslali čeští rodičové konsistoři resoluci podepsanou 145 osobami s žádostí, aby proti knězi zakročeno a českým rodičům dáno zadostiučinění, jinak že i s rodinami vystoupí z církve.“ ** * Josef Nake jun. „Weiskirchlitz“ (Novosedlice – náklad vlastní 1913) s. 91 v roce 1897. ** Jaroslav František Urban, „Potulky Teplickem“ vydáno v Teplicích - Šanově, 1928, s. 126 –127.

30

Z A Č ÁT E K N Ě M E C K Ý M A O Č I M A Peter Glotz, Vyhnání: „To, co noví uspořadatelé světa kolem Wilsona nepochopili, byla nenávist, která prýštila ze ztráty postavení dřívějších ,vládnoucích‘ národů, jakými byli Němci a MaLaři, kteří se stali menšinou ve státě svých bývalých národních odpůrců.“*

Deutsche Zeitung BOHEMIA – 23. prosince 1918 Po projevu prezidenta Masaryka na Pražském hradě nazval deník Bohemia svůj úvodník: Enttäuschung – Zklamání. Nyní promluvil také prezident republiky a my víme, na čem jsme … že se Německé Čechy rozplynou v československém státu, že Češi nikdy nepřipustí rozdělení … Náš optimismus ale vyprchal, už nedoufáme. Jistě musí Německé Čechy trvat na tom, že konečné rozhodnutí o jejích osudu musí přijít z mírové konference, ale na základě Masarykových slov se obáváme, že konference neudělá nic jiného, než dá svou pečeU pod to, co jim Češi předloží jako svůj program. Nic nám nepomůže strkat hlavu do písku, nesmíme si nic sami zastírat (oslepovat): musíme si říci, že jsme ode dneška chudší o velkou část svých nadějí. Musíme se vyrovnat s tím, že také nejlepší muž českého národa je toho mínění, že jedná právem a oprávněně, když zavrhuje oprávněné nároky milionového národa, a my z toho musíme vyvodit důsledky. * * * V úvodníku je zakódována celá budoucí problematika. Na jedné straně zklamání, smutek, hořkost a poznání bezvýchodnosti, přiznání k potřebě přizpůsobit se skutečnosti. V zoufalství z toho se však uchyluje k neuznání faktického stavu za právní stav, dokud o něm nerozhodne mírová konference – i když předtím odevzdaně a realisticky konstatuje, že nemohou očekávat nic jiného. Obdobný byl i myšlenkový pochod sudetských Němců na konci druhé světové války** … koncem dubna 1945 probíhalo jednání karlovarských Němců se zástupcem Košické vlády. Na slova delegáta (?) československé vlády o zachování menšinových práv odpověděli, že o osudu sudetských Němců se může rozhodnout až v mírové smlouvě. Na základě mnichovské dohody jsou říšskými Němci a chtějí jimi také zůstat. * „Die Vertreibung“, nakladatelství Ullstein, 2003, s. 100. Was die Neuordner der Welt um Wilson nicht begriffen, war der Hass, der aus dem Statusverlust kam, wenn man früher „herrschende“ Nation wie die Deutschen oder Magyaren jetzt zur Minderheit im Staat ihrer alten nationalen Widersacher machte. ** podrobněji II. kapitola, závěrečná staU.

31

Tato rozpolcenost – uznání skutečnosti a zároveň její právní popření – je základem toho, proč se německá menšina nepodílela na první vládě a neúčastnila se prací na ústavě a proč došlo v březnu 1919 na mnoha místech pohraničí k tak silným protestům, sahajícím leckde až ke strhávání vlajek. Od odmítnutí první nabídky spolupráce – která jistě mohla být učiněna jasněji a citlivěji – vede alespoň nit (pokud ne široká cesta) k oněm pověstným 54 mrtvým Němcům v Kadani a v dalších pohraničních městech. * * * Jak jinak posuzuje právo na sebeurčení vítěz, dokládá citát z Schlossers Weltgeschichte: „… Také Štrasburk byl dle svého smýšlení plně francouzským městem, a nebylo potřeba žádného plebiscitu, aby se němečtí státníci poučili, že obyvatelé těchto krajů by rádi zůstali francouzskými… Je ale šíleným blouzněním, že by každá krajina, každý okres, každá obec, v každém okamžiku mohly a směly rozhodovat suverénně o svém osudu. Tato žijící generace souhlasila … s válkou, nikde nebyla francouzská armáda přivítána bouřlivěji: nechU děkuje Bohu, že nebyla potrestána tvrději než začleněním do nově vzniklé Německé říše; pokud se to zdá někomu zcela neúnosné, tomu zůstaly volné cesty, které by je vedly na druhou stranu Vogés.“*

Sudetští Němci budou oprávněně namítat, že Sudety nespadají do oné kategorie krajina, okres, obec… ale také Alsasko a Lotrinsko představovaly svým významem přinejmenším srovnatelnou oblast sporů. Některé další rozdíly jsou uvedeny ve stati „Proč francouzský příklad nestačí“. Převážná většina Národního shromáždění přijala mír, který byl sice tvrdý, ale neodvratný. Poslanci za Alsasko a Lotrinsko protestovali slavnostně proti anexi jejich zemí bez vyjádření příslušného obyvatelstva. Bismarck by se v obou provinciích nemohl odvážit plebiscitu.** * Prof. dr. Oskar Jäger a dr. Franz Wolff, nakladatel Neufeld & Henius, Berlin, svazek XVIII., s. 439. … auch Straßburg war eine ihrer Gesinnung nach vollkommen französische Stadt, und es bedurfte eines Plebiszits nicht, um die deutschen Staatsmänner zu belehren, daß die Bevölkerung dieser Landschaften gern französisch geblieben wäre, …Aber es ist ein Thorenwahn, daß jede Landschaft, jeder Bezirk, jedes Dorf in jeden Augenblicke souverän über sein Schicksal bestimmen könne und dürfe. Diese lebende Generation hatte dem Kriege … zugestimmt, nirgends war dem französischen Heere ein größerer Enthusiasmus entgegengetragen worden: sie mochte Gott danken, daß sie nicht härter gestraft wurde, als durch die Einverleibung in das neuerstehende Deutsche Reich; wem dies schlechthin unerträglich deuchte, dem standen die Wege offen, die ihn auf die andere Seite der Vogesen führten. ** Veit Valentin: Illustrierte Weltgeschichte, Lingen Verlag, 1976, svazek 2, s. 1183. Die überwältigende Mehrheit der Nationalversammlung nahm einen Frieden an, der als

32

Rozhodnutí mírové konference ale nebylo náhodné: …konference měla pět stupňů, jimiž musela projít československá otázka. Základem bylo padesát speciálních komisí, které měly 1646 schůzí a provedly dvacet šest místních anket … Komisi pro československé věci. Ve stovkách stran, které tvořily raporty a návrhy těchto komisí, netvoří otázka Němců z Čech ani desetinu. Tato otázka byla vyřešena hned na začátku. s jednomyslností. …Jules Cambon (předseda komise) …Nemyslím, že je v celé Evropě země, jejíž hranice jsou takto vyznačeny. Bylo by divné, kdybychom chtěli opravovat přírodní hranice Evropy v té část Evropy, kde jsou nejlépe vyznačeny.*

ŠŤASTNÍ A NEŠŤASTNÍ ROKU 1918 (Jak Sudety v Česku zůstaly) Většina Němců věřila (a mnozí dosud věří), že rozvrat Německa, chaos a bída jako předpoklady pro Hitlerův nástup byly způsobeny krutostí a nespravedlností mírových podmínek roku 1919. Avšak teprve bezpodmínečná kapitulace roku 1945 dovedla Německo k demokracii a otevřela alespoň západním zónám cestu z bídy k blahobytu.

Sudetští Němci viděli (a mnozí dosud vidí) konec roku 1918 takto: 21. října 1918 utvořené prozatímní Národní shromáždění (provisorische Nationalversammlung) Deutsch-Österreich vyhlásilo: „Německo-rakouský stát si nárokuje moc nad oblastmi osídlenými německým obyvatelstvem (Rakouska), zvláště v Sudetech.“ Byly utvořeny německo-rakouské provincie: Deutschböhmen (Egerland und Nordböhmen – Chebsko a severní Čechy) a Sudetenland (severní Morava se západním, rakouským Slezskem), zatímco okresy Deutschsüdböhmen se připojily k Hornímu Rakousku a Deutschsüdmähren k Dolnímu Rakousku. Dne 12. 11. 1918 prohlásilo prozatímní Národní shromáždění ve Vídni jednomyslně Německé Rakousko demokratickou republikou a součástí „Německé republiky“. České vojsko začalo uprostřed listopadu s obsazováním sudetoněmeckého území.**

Že požadavek německé provincie byl připravován již dříve, o tom svědčí citát z Deutsche Zeitung BOHEMIA 19. 5. 1918: s. 4, „Proti vydání německých menšin“: hart, aber als unabwendbar galt. Die Abgeordneten von Elsaß und Lothringen protestierten feierlich gegen die Annexion ihrer Länder ohne Befragung der betroffenen Bevölkerung. Bismarck hätte einen Plebiszit in den beiden Provinzen nicht wagen können. * Jaromír Smutný „Svědectví prezidentova kancléře“, Mladá fronta 1996 v poznámkách na s. 329 uvádí článek francouzského ministra zahraničí André Tardieu. ** Sudetští Němci, etnická skupina v srdci Evropy, české vydání 1994, s. 22.

33

Německý spolek v Mariánských Lázních zaslal poslancům dr. Waldnerovi a dr. Urbanovi následující telegramy: „Pokud je pravdivá zpráva, že Němci v Čechách v důsledku problematického krajského zřízení mají obětovat (vzdát se ) své kulturně a hospodářsky tak vysoce stojící německé menšiny v Praze, Plzni a v Českých Budějovicích, pak s rozhořčením odmítáme podobný záměr a činíme naše poslance osobně odpovědnými za velké národní a hospodářské nevýhody takového chybného opatření. Trváme na požadavku samostatné provincie Deutschböhmen s dalekosáhlou samosprávou a naprostou nezávislostí na Češích. Energicky prosazovat takovéto řešení národností otázky v Čechách a všemi prostředky zabránit případnému znásilňování naší menšiny je povinností všech zástupců německého lidu. Za Německý spolek v Mariánských Lázních dr. Nadler, předseda.“*

Nová Československá republika se rodila postupně v průběhu války a zejména v posledním válečném roce – naše veřejnost dosud nevzala na vědomí, že vyhlášení Deutsch-Österreich 21. října předběhlo o celý týden náš 28. říjen! O týden dříve němečtí Rakušané fakticky rozbili Rakousko-Uhersko zřízením nového státu osídleného Němci, takže vlastně nepočítali s naší přítomností ve svém novém útvaru, který chtěli spojit s Německem. Jenže mírové smlouvy ve Versailles zakázaly spojení „zbytkového“ Rakouska, které se prohlásilo za Deutsch-Österreich, s novou německou republikou, protože by vzniklo Velkoněmecko, a vítězové nedovolili, aby poražený nepřítel byl po prohrané válce silnější než před ní. Připomeňme si, v souvislosti s česko-německými vztahy, rozdíly mezi první a druhou světovou válkou: První světová válka se převážně odehrávala na území Francie a Ruska. Její průběh byl až do léta 1918 nejednoznačný! (Za druhé světové války věřila většina protihitlerovců v porážku Němců nejpozději od vstupu Spojených států do války.) Němcům se podařil podporou bolševické revoluce geniální strategický tah – za což jim bolševici slíbili, že po svém vítězství přestanou válčit. Sta* Gegen die Preisgabe deutscher Minderheiten. Der Deutsche Verein in Marienbad hat den Abgeordneten Dr. Waldner und Dr. Urban folgende Telegramme gerichtet: „Falls die Meldung zutrifft, dass die Deutschen in Böhmen gegen eine problematische Kreisverfassung ihre kulturell und wirtschaftlich so hochstehenden deutschen Minderheiten in Prag, Pilsen und Budweis aufopfern sollen, weisen wir ein folgendes Vorhaben mit Entrüstung zurück und machen unsere Abgeordnete persönlich für die großen nationalen und wirtschaftlichen Nachteile einer solchen verfehlten Maßnahme verantwortlich. Wir beharren auf der Forderung einer selbstständigen Provinz Deutschböhmen mit weitgehendster Selbstverwaltung und vollster Unabhängigkeit von den Tschechen. Eine solche Regelung der Nationalitätenfrage in Böhmen energisch anzustreben und eine eventuelle Vergewaltigung unserer Minderheiten mit allen Mitteln zu verhindern, ist Pflicht aller deutschen Volksvertreter. Für den Deutschen Verein in Marienbad Rechtsanwalt Dr. Nadler, Obmann.“

34

tisíce německých vojáků se mohlo klidně obrátit zády k již neexistující východní frontě a posílit své kriegskamarády bojující s velmi oslabenou Francií. Paříž byla opět na dostřel německých děl! Snad stojí za povšimnutí citáty z knihy Roberta Saka „Anabáze“: s. 55 Brest-litevský mír umožnil, aby se z ruského území vrátily statisíce německých a rakouských válečných zajatců. Nové a nové divize byly převáženy z Ruska do Francie. V květnu a červnu (pozn. 1918) se zdálo, že porážka Dohody bude neodvratná, nepodaří-li se rychle obnovit východní frontu. s. 57 Maršál (Foch), odpovědný za osud celé západní fronty, nemohl lhostejně přihlížet, jak se německé branné síly rozrůstají o nové a nové útvary sestavené ze zajatců repatriovaných z Ruska. Očekával tehdy další německý nástup na Paříž … s. 58 Jakmile Čechoslováci opanovali velkou část železnic směřujících k Uralu i samu sibiřskou magistrálu, uzavřeli na Sibiři a v Turkestánu hodně přes čtyři sta tisíc německých a rakouských válečných zajatců. Tři komise, které měly připravit jejich odvoz domů, se již musely vrátit. …20. července vyjela z Moskvy paní Elsa Brandströmová, dcera někdejšího švédského velvyslance v Rusku, provázena paní Emmou von Bunsen. Když se jejich neutrální misi podařilo překročit Ural, potvrdily obě dámy, že československé vystoupení proti sovětům znemožnilo repatriaci téměř půl milionu válečných zajatců.*

Ve světle těchto skutečností je možno tvrdit, že naši legionáři na Sibiři bojovali za Paříž. Němečtí političtí představitelé by neměli francouzskou podporu československých požadavků považovat za pouhou šikovnost exilových diplomatů, tím méně pak rozhodnutí vítězů za výsledek podvržených podkladů. Naše veřejnost si pochopitelně po čtyřicet let komunistické diktatury kladla otázku, jestli nemohly legie potlačit bolševické povstání v zárodku. Je mnoho pro a proti, západní mocnosti však především vysoce ocenily, že naše legie v Rusku znemožnily návrat statisíců válečných zajatců. * * * Válka (1914 –1918) způsobila do té doby největší utrpení, proto samozřejmě většina lidí přijala její konec s pocitem úlevy. Na straně vítězů tu bylo navíc i nadšení. České oblasti, města i vesnice, zachvátila radost a hrdost. Německé obyvatelstvo českých zemí si zpočátku neuvědomovalo, že bude žít v Československu a ne v Deutsch-Österreich, které bylo vyhlášeno již týden před vyhlášením samostatného Československa. Němečtí vůdcové, i ti, kteří předtím nechtěli nic slyšet ani o právu Čechů na zrovnoprávnění, samozřejmě po prohrané válce reklamovali právo na sebeurčení pro své soukmenovce. * Podtitul „Drama československých legionářů v Rusku (1914 –1920)“, nakladatelství H&H 1995.

35

Nástupnické státy nezískaly samostatnost darem od císaře pána, ale doslova si ji musely vybojovat proti vůli dřívějších vládců a majoritních národů – Němců a Ma^arů. Kdo si svobodu musí vydobýt, obvykle se chová méně uznale k předcházejícímu panstvu, než kdyby dostal svobodu včas a bez boje (viz staU Úměra mezi překážkami na cestě ke svobodě a vztahy mezi vítězi a poraženými). U nás (i u mnoha Němců) dnes převažuje přesvědčení, že Habsburkové měli mnohem dříve poskytnout Čechům svobodu a větší samostatnost v rámci říše a tím by se vztah obou národů pravděpodobně vyvíjel mnohem smířlivěji, nebo alespoň méně nepřátelsky. Dovedu si představit, že by vývoj Evropy bez světových válek – a s včasnou federalizací Rakouska – změnil i demografickou mapu. Například Vídeň, jež je na přelomu tisíciletí jediným velkoměstem, které mělo před stoletím více obyvatel než nyní, by téměř s jistotou byla dnes dvojnásobně velká, ale Praha by zřejmě byla menší, než je dnes. Nejen my, ale dnes i mnoho Němců vytýká Habsburkům, že spolu s vyrovnáním s Ma^ary se nevyrovnali i s Čechy, Poláky, Slovinci a Italy. Jenže – Habsburkové neměli po roce 1848 již příliš velký prostor. První skupina příčin, která jim bránila proměnit říši ve federativní stát, měla svůj původ v Budapešti. Kdyby Rakušané chtěli vytvořit federální nebo kantonální systém, nemohli by dát Ma^arům do područí dva celé národy – Slováky a Chorvaty, případně i Rusíny – pokud se považují za svébytný národ. Habsburkové neměli vydat na milost na nemilost ani velké menšiny Rumunů a Srbů. Jenže Ma^aři by se nikdy nespokojili s vládou jen nad oblastmi obývanými pouze Ma^ary a s nikým by se o „své“ Velké Uhry nedělili. Ještě obtížněji by se řešilo spravedlivé uspořádání Předlitavska. Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se jistě reálně obávali o své privilegované pozice, měli strach ze samotné existence rostoucího počtu Čechů a své privilegované pozice tvrdě bránili. Konec 19. století tedy již nebyl idylou, ale nervózním hašteřením, osočováním, podezíráním, vzájemným trumfováním. Kromě obvyklých závažných důvodů konfliktů cítím několik dalších, nedoceněných národních a lidských problémů spojených se zrodem naší republiky: n Němci, hrající po staletí první housle, nebyli připraveni hrát druhé nebo dokonce třetí housle (po Slovácích). n Češi, zvyklí po staletí hrát druhé housle ve svých zemích, a třetí, ne-li čtvrté (po Němcích, Ma^arech a někdy i po Polácích) ve státě, se najednou stali prvními a nyní hráli tuto úlohu s obrovskou radostí a nadšením, ale bez dostatečného jemnocitu vůči druhým (zejména vůči Slovákům). n Problémem všech problémů bylo, že ve společnosti za císaře pána i za tatíčka Masaryka se vždy jen jeden – více než druhý, třetí a další – 36

mohl ztotožnit se svým státem, zatímco druhý a další se musel přizpůsobit realitě moci. Lidé různých jazyků měli sice státem zaručená stejná práva uplatnění – ale jen pokud budou perfektně ovládat státní jazyk, tedy předtím němčinu a pak u nás češtinu. Možnosti příslušníků „státotvorného“ národa byly viditelně a citelně lepší než šance ostatních. Ale neprivilegované národy monarchie se musely snažit ovládnout úřední jazyk a tím byly po převratu ve výhodě. S panem Neubauerem jsem mohl mluvit jen jednou v životě, v klubu novinářů v Praze, v Pařížské ulici. Zeptal jsem se ho, jestli by neprospělo současným českoněmeckým vztahům, kdybychom na obou stranách také uznali, že Habsburkové měli během téměř čtyř století nejen čas, ale i předpoklady pro vytvoření soužití podobného Švýcarsku. Pan Neubauer nesouhlasil. Raději konstatoval, že meziválečné Československo nesplnilo slib (nejednalo se o smluvní závazek), že vytvoří stát typu Švýcarska. Jakmile se situace uklidní (po zákazu dvou nacionalistických německých stran), bude politická činnost sudetských Němců možná jen ve formě úplné loajality vůči československému státu. Ve vzdálené budoucnosti by to mohlo jednu část obyvatelstva vést k „pošvýcarštění“. Na druhé straně však stojí nezlomená síla mládeže, pevně spjatá s ideami národního socialismu a Většího Německa. Který směr se v soutěži těchto sil nakonec prosadí, bude záležet na mocenském postavení Německa. Zpráva vyslance v Praze Kocha, 8. XI. 1933*

Z formulace zprávy vysvítá, že se němečtí nacionalisté obávali „pošvýcarštění“, po němž oficiálně volali, ale proti němuž ve skutečnosti stavěli nezlomnou sílu nacionálního socialismu. V uvedené sbírce dokumentů se můžeme seznámit se zápisem ministerstva zahraničí z 19. prosince 1933 o podpůrné akci ve prospěch sudetoněmeckých nacionálních socialistů pronásledovaných českými úřady. II. Pomocná akce se musí … provést v tajnosti a bez známky německé účasti, státu nebo strany. III. Peníze… budou doručeny vyslanectví… musí být spravovány důvěrníky… bez písemných příkazů a dokladů. Dále jsou uvedeny částky: 10 000 RM k okamžitému použití 5 000 RM minimální měsíční obnos pro organizaci důvěrníků 75 000 RM je požadováno jako náhrada za peníze vybrané z pokladny sudetoněmeckých nacionálně socialistických odborů

* Boris Čelovský: So oder so – Řešení české otázky podle německých pramenů, s. 66.

37

KADAŇ Sudetští Němci považují události 4. března 1919 za projev zvůle českých vojáků, kteří stříleli do bezbranných německých civilistů. Většina Čechů o těchto kadaňských událostech nikdy neslyšela.

V části nazvané Rakouské předehry je uveřejněn dopis hraběte Thuna z roku 1885, adresovaný pánům z Kadaně. Na prahu nové republiky se Kadaň zapsala do dějin velmi tragickou událostí. 4. březen 1919 se stal pro sudetské Němce symbolem brutálního útlaku, střelby, poroby a nespravedlivostí páchaných Čechy na Němcích. Jak oprávněně? V publikaci „Sudetští Němci – etnická skupina v srdci Evropy“, české vydání s. 24, je zveřejněn otisk úmrtního oznámení se jmény 20 mrtvých a textem (na jiných seznamech je 24 jmen z Kadaně a celkem 53 – 55 z celých Sudet): České vojsko střílelo na více místech do davu. Sudetští Němci si stěžují (spíše oplakávají – v němčině beklagten) na 54 mrtvých a 104 zraněných. 4. březen je od té doby vzpomínkovým (památným) dnem.

Na straně 23 téhož českého vydání je zařazen originál německé výzvy ke generální stávce 4. března 1919 jako protestu proti tomu, že Češi násilím zabránili volbám v tomto čistě německém území, ale také jako masovému protestu (projevu) proti tomu, že československý stát zadržel polovinu hotového jmění při kolkování peněz. „…dejte najevo jasný výraz svého rozhořčení nad drastickým národohospodářským, protiprávním (proti národním právům) opatřením československé vlády, která předcházejí rozhodnutí mírové konference, …všeobecným pracovním klidem a uzavřením obchodů ve středu 4. března 1919.“ Na výzvě jsou svolavatelé uvedeni slovy: Veškeré politické strany Sudet.

Nezapomeňme, že v sociální demokracii tehdy ještě bylo silné bolševické křídlo ovlivněné bolševickou revolucí. Tyto síly se snažily v zájmu světové revoluce destabilizovat demokratický (buržoazní) svět. A stabilní Československo neposkytovalo tak velké revoluční možnosti jako poražená a zbídačená německá říše. Několik připomínek k tehdejším dnům n Německé Rakousko (Deutsch-Österreich) vyhlásilo volby na Němci obývaném území bývalé monarchie. Programem bylo napřed spojení všech německy mluvících oblastí bývalé podunajské monarchie do Deutsch-Österreich s následným spojením s velkým Německem. Na středu 4. března 38

1919 bylo svoláno první zasedání nového německo-rakouského parlamentu. Proto byla generální stávka vyhlášena na tento den. n Bezprostředně po válce stoupala v okolních státech inflace, probíhaly revolty, stávky a revoluce. Kvůli nepokojům v Berlíně bylo jednání německého ústavodárného shromáždění svoláno do Výmaru, který se tak stal symbolem nové německé republiky. 21. února 1919 byl zastřelen první sociálnědemokratický předseda bavorské vlády Kurt Eisner. 7. dubna 1919 byla v Bavorsku vyhlášena republika rad (sovětů). V Mnichově vládli marxističtí radikálové a jejich revoluce si vyžádala (dle různých německých zpráv) 800 –1200 padlých a popravených! Bavorská zemská vláda uprchla do Bamberka, odkud se mohla vrátit do Mnichova až na podzim 1919. Lenin chválil revoluční úspěchy ruského, ma^arského a německého proletariátu – k němu samozřejmě počítal i Vídeň a Němce v Československu. Revoluce ohrožovala velkou část Evropy. Představitelé západních zemí se obávali, že i u nás dojde k bolševizaci, ale toto riziko bylo u nás sníženo zkušenostmi legionářů z doby jejich bojů s bolševiky. Československo se bránilo politickým otřesům převzetím zákonů, správního aparátu, policie, českých oddílů z řad rakouského vojska a z počátku i zapojením sokolů do pořádkových služeb. Armádu brzo posílili vracející se legionáři. Hospodářskému chaosu se nový stát bránil měnovou reformou připravenou ministrem Rašínem. Hranice byly neprodyšně uzavřeny, aby bylo možno nahradit starou rakouskou inflační měnu novou, hodnotnou měnou, kterou dostali jen občané nového Československa. Ekonomicky velmi pozitivní výsledek se dostavil – v žádné sousední zemi nebyla tak stabilní měna jako od března 1919 u nás. Přesto českoslovenští Němci velmi ostře, ale neprávem protestovali proti kolkování. Nový stát při výměně peněz samozřejmě nerozlišoval občany dle národnosti. Němci v Německu, Rakousku, Polsku a v Itálii neměli po březnu 1919 tak pevnou měnu jako českoslovenští. Stažení poloviny oběživa bylo nutné s ohledem na válečné znehodnocení a kolkováním se samostatná měna formálně oddělila od rakouské inflace. Množství rakousko-uherského oběživa se během války zvýšilo čtrnáctinásobně. Po válce chrlily tiskárny další papírové peníze a rakouská měna spěla k hyperinflaci, přičemž se třetina těchto problematických peněz nacházela na území nového Československa. Poměrně lepší hospodářská situace Československa, v porovnání s Rakouskem, a rychlejší konsolidace naší ekonomiky zvyšovaly příliv těchto peněz. (Další ve stati Naše ekonomické iluze.) Obyvatelé Rakouska, zklamaní výsledkem války, zažívali depresi. Češi, a v menší míře a v jiné tónině i Slováci, prožívali nadšení 39

a radost ze svobody. I českoslovenští Němci se alespoň ekonomicky podíleli na výhodách rychlejší poválečné konsolidace Československa. * * * Od roku 1990 jsou zpřístupněny původní dokumenty, pokud byly zachovány, a četní kronikáři, archiváři a nejrůznější badatelé a publicisté postupně zveřejňují dříve neznámá fakta. K pověstnému masakru v Ústí nad Labem tak učinil archivář Vladimír Kaiser a pro Kadaň paní dr. Kateřina Mertová, ředitelka archivu. K samotnému studiu materiálů uložených u několika soudů, ve vojenském historickém archivu, okresním a městském archivu v Kadani K. Mertová poznamenala, že občas měla pocit, že čte o dvou odlišných událostech – tak propastně rozdílné byly svědecké výpovědi dvou stran. Její obsáhlá studie je zveřejněna ve sborníku Minulost západočeského kraje (1992), na straně 221– 230. K pochopení atmosféry událostí je třeba i uvedení mnoha podrobností. Celá práce je velmi poučná, takže cituji alespoň její hlavní části. Začínají tím, že v říjnu 1918 Kadaň uvítala vytvoření provincie Deutschböhmen, ale naděje místních Němců skončily o Vánocích 1918 příchodem československé armády. Dále K. Mertová: V únoru 1919 se napětí mezi čsl. vojenskou posádkou a místními obyvateli značně vystupňovalo. Vojáci prováděli domovní prohlídky za účelem nalezení ukrývaných zbraní, částí uniforem i vojenské výstroje, pocházející z vydrancovaných vojenských skladů v Kadani. Odstraňovali důsledně všechny pozůstatky symboliky habsburské monarchie a někdy až okázale je nahrazovali symboly Československé republiky. To vše zřejmě přivedlo většinu obyvatel Kadaně, kteří byli převážně německé národnosti, k pocitu, že jejich domov se vlastně dostal do područí jakéhosi cizího státu, který jim přináší jen sociální a národnostní útlak. V tomto názoru je utvrzovalo i další zhoršování již dříve téměř kritické situace v zásobování potravinami i dalšími potřebami, nezbytně nutnými k životu (poznámka: v Rakousku bylo zásobování horší). Československé vojsko naráželo stále častěji na zjevnou snahu obyvatel ignorovat jeho činnost, na posměšky, až i na zjevné nepřátelství (nutno ovšem říci, že jak představitelé města, tak i velitel posádky se alespoň zpočátku snažili zabránit otevřenému konfliktu). Je zajímavé, že první zprávy o připravovaných demonstracích uváděly datum 2. března, ačkoliv pak byla vyhlášena generální stávka na 4. března. … asi dva týdny před tímto termínem (byly) při domovních prohlídkách v Kadani nalezeny ukryté ruční granáty. Výpovědi příslušníků kadaňské posádky hovoří o zvýšené aktivitě zejména studentů a bývalých důstojníků, o konání tajných schůzí. …Na 4. března na 16. hodinu byla německou soci40

álně demokratickou stranou v Kadani, zastoupenou ředitelem kadaňské nemocenské pokladny Franzem Görgnerem, ohlášena do zahradní restaurace Střelnice „Schützenhaus“ (společenské domy tohoto jména bývaly ve všech větších německých městech Rakouska a u nás zůstaly zachovány po celou první republiku) veřejná schůze na téma „Wilsonovy požadavky práva na sebeurčení a postavení dělnictva“. V souladu s pokyny okrskového velitelství v Chomutově a také vzhledem k pověstem o chystaném ozbrojeném přepadu kasáren dal velitel kadaňské posádky npor. Třešnák 4. března v půl šesté ráno rozkaz, aby byla budova pošty na náměstí (Marktplatz, nyní Mírové náměstí) zajištěna kulometem. … Protože se v parku za poštou začali srocovat studenti, obsadila čtrnáctičlenná vojenská hlídka prostor za poštou. Údajně byla uzavřena jakási dohoda mezi velitelem kadaňské posádky a okresním hejtmanem, že kritického dne bude vojsko staženo do kasáren, aby se tak zamezilo možným střetům s obyvatelstvem. …Zdá se však, že až na kulomet na poště nebyli vojáci až do odpoledních nepokojů po městě rozmístěni. … Kolem třetí hodiny prošel městem průvod účastníků z Klášterce. Průvod byl okresním hejtmanstvím povolen a městem prošel na Střelnici bez rušivých událostí. Na náměstí se mezitím shromáždil početný dav, odhadovaný asi na 5000 osob. Spor zřejmě začal o vlajku na radnici, kde od příchodu legionářů vlály československé barvy. 4. března odpoledne se tam objevil i prapor v německých barvách. V literatuře i v části svědeckých výpovědí se uvádí, že k tomu došlo na základě jakési dřívější, blíže neurčené dohody. Nadporučík Třešňák ovšem vypověděl, že teprve po vyvěšení praporu poslal na radnici hlídku se vzkazem, že proti německému praporu nic nenamítá, ovšem za předpokladu, že český prapor zůstane vyvěšen. Za to se zaručila městská rada. Německý prapor byl shromážděným davem přivítán bouřlivým jásotem. Při stoupajícím napětí a agresivitě davu uzavřelo vojsko jednu přístupovou cestu ke kasárnám, ale dav vyhrožoval vojákům, plival na ně a poněkud je i zatlačil. Aby nedošlo k dalším střetům, dohodl npor. Třešňák se starostou Hergelem, že průchod kolem kasáren uvolní. Při pochodu průvodu kolem kasáren však došlo k velmi ostrému napadání tam stojících vojáků. Npor. Třešňák na základě toho usoudil, že by mohlo dojít i k fyzickému útoku a že je proto nutné posílit ochranu exponovaných míst, a to jak kasáren, tak i kulometu v budově pošty. Dal tedy umístit vojenské kordony do všech tří ulic, směřujících ke kasárnám. Do l. patra hotelu Austria nechal postavit kulomet, který zajišJoval kulometnou posádku na poště. Všichni vojáci shodně vypověděli, že měli zákaz použít zbraně, pouze s výjimkou nutné sebeobrany. … 41

Schůze na Střelnici se v civilu účastnil i Rudolf Gloss z kadaňské posádky. Podle jeho výpovědi byl začátek schůze velmi agresivní a zazněly zde jednoznačné výzvy k útoku na vojenskou posádku. Gloss se proto pokusil odejít, aby informoval velitele, tím však na sebe připoutal pozornost, byl poznán a musel se zachránit útěkem. O dalším průběhu schůze chybí informace. Známa jsou pouze jména řečníků, kterými byli svolavatel schůze Franz Görgner, dále ředitel konsumu německý sociální demokrat Oskar Görtler a kupec Josef Jurmann, který hovořil za měšJanské strany. Na závěr schůze vyzval starosta Hergel přítomné, aby zpět pochodovali opět přes náměstí, ale aby dodrželi pořádek a vyvarovali se potyček. Když kolem 16. hodiny odešli demonstranti na schůzi, také starosta Hergel odešel z radnice na Střelnici a náměstí se vyprázdnilo, byla z radniční věže stržena česká vlajka. Údajně k tomu došlo tak, že na věž vystoupil městský radní Schlupeck se šamotářským dělníkem Moritzem Antonem a vyvěsili na věži rudý prapor (v německém originále: soziale Fahne). Městský strážník Emil Schäffler, který měl na radnici hlídku, odběhl událost ohlásit na policejní úřad. Tohoto okamžiku využil hudebník Franz Weber, který se zaštítil jménem starosty a českou vlajku strhnul. Z kasáren byla vyslána vojenská hlídka s rozkazem vlajku znovu vyvěsit. Je pravděpodobné, že v tomto okamžiku se chování vojáků již začínalo vymykat velitelské kontrole. Jeden z místních občanů totiž vypovídal i o tom, že po stržení české vlajky se rozhořčení vojáci z kordonu u hotelu Austria spontánně chystali jít na radnici. Byli však důstojníkem zadrženi a teprve po několika minutách byl vyslán na radnici oddíl vojáků z kasáren. Ti znovu vyvěsili českou vlajku, zároveň však proti rozkazu sejmuli vlajku německou. Dva z vojáků zůstali na radnici, ostatní se vrátili do kasáren. Mezi 17. a 17.30 hod. skončila schůze na Střelnici a účastníci se vraceli na náměstí. Průchod kolem kasáren jim tentokráte nebyl umožněn, a tak šel průvod Vodní ulicí, kde při ústí Zámecké došlo opět k napadání tam stojícího kordonu vojáků. Potom demonstranti zabočili do Panské ulice a došli na náměstí. Část účastníků, zřejmě převážně z Klášterce, odešla přes Svatou ulici (Heiligenstrasse, nyní Švermova – správněji „ulice Svatých“) a Nádražní (Bahnhofstrasse, nyní kpt. Jaroše) pryč, na náměstí však zůstala skupina 1000–2000 osob. Tito demonstranti velmi bouřlivě projevovali své rozhořčení nad tím, že na radnici byla vyvěšena pouze česká vlajka. Od tohoto okamžiku se situace na náměstí stala nepřehlednou. Zdá se, že události se již zcela vymkly kontrole jak pořadatelů demonstrace, tak velení posádky. Dav velice energicky požadoval vyvěšení německé vlajky. Npor. Třešňák vyslal na radnici hlídku s instrukcí, aby nabídla jako kompromisní řešení vyvěšení rudé vlajky jako symbolu pořádající sociální demokracie, ovšem, bude-li trváno na německé vlajce, aby přistoupili i na její vyvěšení. Než 42

však hlídka došla na radnici, byla již německá vlajka kýmsi vyvěšena, ovšem níže než česká, která byla na cimbuří radniční věže, kdežto německá byla vyvěšena z vikýře. Samotný fakt vyvěšení německé vlajky byl sice demonstranty přivítán jásotem a zpěvem „Wacht am Rhein“, zároveň ovšem zavládlo rozhořčení nad jejím – podle názoru demonstrantů potupným – nižším umístěním. Lidé na náměstí se mezitím rozdělili do dvou skupin. Větší, kde byly údajně z velké části ženy a děti, postávala uprostřed náměstí kolem sochy Nejsvětější Trojice a prý pouze pozorovala dění. Menší skupina, složená především z velmi mladých lidí, se snažila prodrat do radnice a byla tedy soustředěna přímo u vchodu do ní. Před skupinou u sochy stála skupina asi pěti mužů (podle vyjádření svědka pravděpodobně opilých), kteří se křikem domáhali stržení české vlajky. Další lidé postávali pod podloubím, či přecházeli po náměstí. Mladíci, útočící na vchod do radnice, si počínali velmi agresivně. Ohrožovali holemi i starostu Hergela, který jim spolu s jedním z městských radních, s policejním komisařem Kernerem a dvěma městskými strážníky zabraňovali v proniknutí do radnice. Křičeli, hrozili holemi a otloukali omítku z pilířů radničního podloubí. V této fázi se na náměstí objevila hlídka četaře Zeithammela, vyslaná k vyjednávání o prapor. Kolem davu u sochy se jí snad podařilo projít bez větších problémů, i když se vojáci ve svých výpovědích zmiňují o plivání a nadávkách. Ovšem u radnice hlídku obklopil dav zfanatizovaných mladíků. Tam již zřejmě došlo k fyzickému napadení vojáků, těm se však podařilo dostat se až do dveří radnice. Část hlídky s velitelem vešla dovnitř s úmyslem dostat se na věž. Tam se údajně skupina civilistů pokoušela strhnout český prapor. Zbytek hlídky zůstal u vchodu. Další okamžiky jsou ve svědeckých výpovědích líčeny zcela rozporně. Vojáci hovoří o bití, kamenování, o snaze demonstrantů zmocnit se jejich zbraní. Jeden z vojáků byl zraněn hozeným kamenem. Jakýsi student prý mířil na jiného z vojáků revolverem, snad na něj i vystřelil. Ovšem v tom okamžiku byl tento voják jiným civilistou uhozen a sražen na schody, takže jej výstřel nezasáhnul. Po útočícím studentovi vystřelil z pušky další člen hlídky, pěšák Ženatý. Tento výstřel či výstřely zřejmě pochopili ostatní vojáci v kordonech i u kulometů jako doklad bezprostředního ohrožení a zahájili palbu. Svědci z řad kadaňských občanů … většinou zcela pomíjejí události předcházející střelbě (s výjimkou výpovědi dr. Ludwiga Ihlna a jedné další osoby, jejíž jméno bylo v archiváliích poškozeno), nanejvýše se jen mimochodem zmiňují o jakési šarvátce u radnice, při které jakýsi výrostek hodil kouskem malty. Výstřel z pušky byl podle nich reakcí na hozenou omítku. Zdůrazňují tvrdost zákroku hlídky, bohužel však neupřesňují, ve které fázi událostí k této tvrdosti došlo, ani v čem byl zákrok tvrdý. Ve své převážné většině hovoří pouze o jednom výstřelu, který od radnice zaslechli. Pouze 43

v jedné svědecké výpovědi je řečeno, „že bez nějakého předchozího varování vyšel na schodišti ze strany stráže výstřel, který bezprostředně následovaly dva jiné“. Kdo z vojáků, rozmístěných v kordonech a u kulometů, zareagoval na střelbu z radnice jako první, se zřejmě nedá určit. Zdá se, že reakce byla zcela spontánní a téměř současná. Prokázáno je, že střílel kulomet z budovy pošty, hlídka u radnice, hlídka v Zámecké ulici (u Austrie) a v Kovářské ulici (Schmiedegasse, nyní Sládkova). Kulomet v kasárnách střílel pouze do vzduchu, nejasná je střelba z kulometu v Austrii, kterou vojáci popírají, civilní svědkové většinou potvrzují. Vojáci hovoří o dosti rozsáhlé střelbě z oken a vikýřů, konkrétně uvádějí např. dům čp. 183 na náměstí. Prohlašují dokonce, že v těch místech byl hozen ruční granát, jehož výbuch zabil jakousi ženu. Tato svědectví ovšem civilní svědci jednoznačně popírají a vojáci sami připouštějí, že při domovních prohlídkách bezprostředně po střelbě se jim nepodařilo najít ani zbraně ani případné střelce. Kulomet, umístěný v budově pošty, začal střílet podle výpovědi střelce J. ŠJastného v okamžiku, kdy od radnice zazněl výstřel a zároveň bylo prý vystřeleno i na budovu pošty. Střela proletěla oknem a zaryla se do zdi, kde byla údajně později nalezena. Další střela zasáhla kamna v místnosti, kde byl umístěn kulomet. ŠJastný uvádí, že se tím cítil do té míry ohrožen, že střelbu z kulometu považoval za zcela oprávněnou obranu. Uvádí dále, že nestřílel do shromážděného davu, ale do dláždění, na jedno místo, stejně tak i při druhé dávce. Tuto výpově? o střelbě do dláždění potvrzují i někteří civilní svědci. Celkem prý ŠJastný vystřelil asi 54 či 58 nábojů, ovšem tomu (a to i když připočítáme střely z pušek vojáků v kordonech) neodpovídá strašlivý výsledek střelby: celkem 25 mrtvých a několik desítek zraněných. Nadporučík Třešňák byl v době střelby za kordonem v Zámecké ulici. Tehdy již neměl na chod událostí téměř žádný vliv a jeho snaha zastavit střelbu byla zpočátku bezvýsledná. Aby na sebe upoutal pozornost svých vojáků, byl nucen zcela nevojensky mávat kapesníkem a teprve pak se mu podařilo palbu zastavit. Po ukončení střelby byly do ulic vyslány vojenské hlídky, které měly zajistit, aby se obyvatelé Kadaně zdržovali ve svých domech a nevycházeli. Okna domů měla být zavřena a bylo zakázáno se u nich zdržovat. Místní obyvatelé odnášeli zatím mrtvé a raněné. V hotelu Slunce byl vytvořen provizorní lazaret, kde byli zranění alespoň nouzově ošetřováni. Vysílání vojenských hlídek bylo kadaňskou veřejností, která byla střelbou pochopitelně silně otřesena, přijato s velkou nevolí. Vojáci byli dokonce podezíráni, že vyšli na náměstí s úmyslem dobít raněné. Velmi často došlo k nadávání a urážení vojáků. 44

Vojáci byli zřejmě sami zděšeni tím, co se stalo, a byli plni obav z možné reakce obyvatelstva. Na slovní napadání tedy reagovali velmi důrazně, v některých případech i fyzickým násilím. Vojáci ovšem ve svých výpovědích naopak hovoří o tom, že i oni byli fyzicky napadáni a že dokonce bylo po nich stříleno. Mertová se snažila o maximální objektivitu a její popis událostí se velmi liší od obvyklé německé verze. V poznámkách uvádí autory svědeckých výpovědí z obou stran. Že se nejednalo o spontánní výbuch ani jen o náhodné střetnutí, dokazují další střety odehrávající se ve stejné době na mnoha místech pohraničí. Zejména německá verze o bezdůvodné střelbě do pokojně se procházejících obyvatel nemůže zcela odpovídat průběhu událostí, ale přesto je o ní ještě dosud přesvědčena většina sudetských Němců. Určit jednoznačně viníky této události není, myslím, dost dobře možné. Popis kritických okamžiků onoho dne a večera je u různých svědků diametrálně odlišný. Svědectví vojáků, která se týkají střelby z řad demonstrantů, nutně vzbuzují dojem přinejmenším účelové nadsázky. Svědectví civilní strany, zejména oficiální zprávy kadaňské radnice, se zase pečlivě vyhýbají popisu událostí před střelbou. Tvrzení, že na náměstí byl naprostý klid a lidé se jen pokojně procházeli, vzbuzuje nutně pochybnosti. Počet lidí na náměstí je odhadován na asi 1600. To ve všední den, v osmitisícovém městě, navíc za nepříznivého počasí jistě nebylo běžným korzováním. Zdá se, že organizátoři schůze nechali událostem volný průběh až do okamžiku útoku na radnici. Nepokoje spojené s napadáním vojáků ovšem ten den očekávali i řadoví občané města. Dnes už je těžko zodpověditelnou otázkou, do jaké míry byly tyto obavy motivovány běžným lidským strachem, či zda byly podloženy konkrétními informacemi o chystaném útoku na vojáky. Proti druhé variantě ovšem hovoří přítomnost žen a dětí na náměstí. … Ze strany čs. vojáků zřejmě toho dne selhala kázeň i velení. Svoji roli sehrál i fakt, že vojáci byli z velké části legionáři, kteří byli z fronty zvyklí, že rychlá a tvrdá reakce na hrozící útok znamená záchranu vlastního života. Velitel posádky v napjaté atmosféře očekávání nepokojů rozmístil skupiny vojáků na několik míst … aniž by je podrobně a přesně instruoval a připravil na různé situace, které mohly nastat. …Nebylo zajištěno spojení mezi velitelem a rozmístěnými vojáky. Tím byla vlastně každá skupina vojáků donucena jednat na vlastní pěst a posuzovat situaci jen na základě neúplných informací. Proto také došlo k tomu, že npor. Třešňák ztratil v kritické fázi zcela kontrolu událostí. Nadporučíka Třešňáka hodnotí německá svědectví (a to i ta, která vznikla až po 4. březnu 1919) mnohem mírněji než čs. vojáky jako celek. Faktem je, že se snažil situaci nevyhrocovat a pokud to bylo možné, přistoupil na požadavky demonstrantů… Při následném vyšetřování bylo zřejmě ledacos opomenuto. Vyšetřovatelé se příliš nezdržovali rozpory ve výpovědi a spokojovali se s verzí vojáků. 45

Zřejmě nebylo provedeno podrobné ohledání míst střelby. Rozpor je mezi německým tvrzením, že bylo použito střel dum-dum, a českou verzí, že se jednalo o střely odražené od dlažby náměstí. Podle některých údajů nový stát vyplácel odškodné poškozeným osobám. Mezi kadaňskými mrtvými je mladá švadlena Ludmilla Doleschal (!) i jedenáctiletý Karel Lochschmidt. Chápu pocity pozůstalých, a proto se nechci polemicky dotknout některých formulací. Bohužel, většina sudetských Němců nedává události 4. března 1919 do souvislostí s odpovědnou snahou vlády čelit revoluční epidemii šířící se střední Evropou. Je pochopitelné, že po vytouženém připojení k říši bylo dvacátého výročí kadaňských mrtvých vzpomínáno obzvlášU výrazně protičeským způsobem. Pročítal jsem některé vzpomínky a projevy pronesené nad hroby i přísahu truchlících. Podle Sudetendeutsches Frauenblatt z 1. března 1939 promluvil roku 1919 poslanec a sedlák Lorenz Scharnagel nad hrobem vlastního syna (mezi osobami na úmrtním oznámení ale jméno Scharnagel není uvedeno). Tehdy řekl (kromě jiného): „Toto není hrob, proto se také nebudeme modlit, ne! My přísaháme: Při všem, co je nám svaté, …při hlavě mého mrtvého syna: že naše vlast musí být volná od cizího jařma – to přísaháme a k tomu nám pomáhej německý bůh!“ * * * K pochopení oné doby by měly obě strany poznat výsledky práce K. Mertové – a my bychom měli znát německou verzi i v její jednostrannosti. Několika sudetským Němcům, kteří se divili nespokojenosti Čechů v klidném zázemí protektorátu, jsem, kromě mnoha jiného, uváděl i zastřelení studentů 17. listopadu 1939. Někteří ale poznamenali, že přece Češi také zastřelili Němce v Kadani, a to bylo v míru, ale v listopadu 1939 už byla válka. V dalším rozhovoru jsem zjistil, že si kadaňské události představovují tak, že se sudetští Němci sešli ke klidnému vyslechnutí projevů a čeští vojáci do nich začali bezdůvodně střílet. Jak málo sudetských Němců zná českou verzi a kolik Čechů ví vůbec něco k mrtvých Němcích z 4. března 1919? Nevím, jestli jsem svým známým dokázal vysvětlit rozdíl mezi 4. březnem 1919 a 17. listopadem 1939. Problematika kadaňské střelby je nejen příkladem obtížného zjišUování pravdy, ale navíc je téměř nemožné přimět obě strany alespoň poznat, i když ne uznat, pojetí druhého. V kontrastu s objektivitou píše Luděk Pachman: „Byl to on (T. G. Masaryk), kdo dal rozkaz ke střelbě na neozbrojené německé dělníky 4. března 1919.“* * Doslov ke knize Sidonie (Zdeňky) Dědinové „Eduard Beneš – likvidátor“, s. 272.

46

Nepřipomíná Pachmanovo obvinění ono komunistické tvrzení, že Masaryk dal střílet do dělníků? * * * Sudetendeutsche Zeitung (oficiální orgán Landsmannschaftu) 12. 3. 2004 s. 2. Čestný hrob v Kadani je jediným památníkem obětí 4. března na české půdě. Je obzvláště potěšující, že o něj spolupečuje město Kadaň a od roku 1992 – na rozdíl od jiných památníků – ještě nikdy nebyl zhanoben.*

DĚJINY OSOBNĚ PROŽITÉ A PROTRPĚNÉ V osobních vzpomínkách vědomě nic nezkresluji a rozhodně nechci nikomu ublížit. Ale osobní vzpomínky nemohou být zcela spolehlivé. Něco vnímáme neúplně, něco zcela jinak než druzí účastníci, něco zapomínáme a průběhem let může v paměti ledacos nabýt jiné podoby. Osobní vzpomínky nejsou důkazy, ale pouhou ilustrací osudových událostí společnosti.

Jak sdělit subjektivní pocity, prožitky, svůj vlastní osud, osud rodiny, sousedů, přátel – a zůstat přitom objektivní? Jak ale rozumět dějinám jen z holých dokumentů, z nichž není cítit proměny jásotu ve smutek, zoufalství v naději, omylů v iluzi jistot, to vše střídající se v čase a těkající mezi dvěma a více stranami soužití a střetů? Jistě se mi nepodařilo zařadit jednotlivé osobnější části co nejblíže k příslušným historickým a úvahovým kapitolám. To, co nazývám dějinami osobně prožitými a osobně protrpěnými, je pro snadnější odlišení tištěno kurzívou a zařazeno do jednotlivých kapitol: Kapitola I. Život na vsi Kapitola II. Před válkou v Karlových Varech Mnichov na vesnici První večer, první den v Německu Život po Mnichovu Za války v Praze a občas ve Valči Poslední válečný rok a barikády Kapitola III. Komunisté nastupují Po válce * Das Ehrengrab in Kaaden ist die einzige Gedenkstätte für die Opfer des 4. März auf tschechischen Boden. Besonders erfreulich ist, dass sie von der Stadtgemeinde Kaaden/Kadan mitbetreut wird und seit 1992 – im Gegensatz zu anderen Gedenkstätten – noch nie geschändet wurde.

47

ŘEKLI O KNIZE VČEREJŠÍ STRACH Prof. Dr. Zdeněk Beneš, CSc. – ředitel Ústavu českých dějin – FF Karlova univerzita (Včerejší strach)… Je osobitou výpovědí o moderních dějinách… Její text prokazuje autorovu znalost literatury a pramenů, najdeme v něm mnoho bystrých úvah a postřehů, ale především hluboce eticky zakotvený pohled na osudové dění vlastně celého dvacátého století. Angelus Waldstein OSB Obzvláště důležitý a jinde sotva se vyskytující příspěvek k porozumění sudetských Němců představují bezpochyby Škrábkovy podrobné informace o svůdných prvcích nacionálního socialismu a jeho propagandy. ThDr. Jan Schwarz, patriarcha Církve československé husitské (2003) S velkým porozuměním a na mnoha místech i s vnitřním ztotožněním jsem si přečetl knihu Včerejší strach, jejíž autor Josef Škrábek přispěl do pokladnice literatury faktu poctivou stopou osobního svědectví. … Na působivém díle… je nejcennější srozumitelnost a vnitřní síla závažného poselství. Prof. PhDr. František Mezihorák, CSc. – senátor, předseda výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice (2003) Autor napsal jednu z nejpozoruhodnějších publikací – moudrou a chvályhodnou knížku o česko-německých vztazích. Je to příběh tak upřímný a pravdivý, že nepochybně může čtenáři pomoci oprostit se od zakořeněných stereotypů, averzí a nenávisti, ale i zapomenout nejen na „včerejší strach“, nýbrž zbavit se jej i v současnosti a do budoucnosti. Jaroslav Škarvada, biskup Je málo knih, které by mě tak zaujaly jako kniha Včerejší strach… ten „včerejší strach“ o naše bytí a nebytí jak osobní, tak celého národa jsem prožíval na vlastní kůži. Já (za protektorátu) prožil… strach, kdy mého otce zatknou, a tu bolest, když se to stalo. Ale poznal jsem i mezi Němci plno lidí slušných, kteří byli také oběti té zvrhlé diktatury. A mezi Čechy zase takové, kteří nebyli lepší než ti nacističtí vražedníci … aby z Evropské unie vymizely všechny „včerejší strachy“… abychom prožívali své evropanství v duchovní svobodě a jednotě vykoupené vzájemným odpuštěním a smírem, který by vyústil v upřímné přátelství. Petr Pithart, předseda Senátu Parlamentu České republiky (2003) Jde podle mého soudu o knihu vzácně vyrovnanou, jejíž největší předností 401

je to, že bolavá témata pojednává důkladně, a přitom čtivě jak na obecné, tak na velmi osobní (pamětnické), lokální úrovni. „Oživení“ obecných poznatků a tezí příběhy skutečných lidí činí knihu mimořádně věrohodnou a působivou. Jan Hrubý Deníky Bohemia a Moravia 16. 2. 2005 Právě osobní zážitky, jejich barvité vyprávění, činí knihu přitažlivou i těm čtenářům, kteří se jinak odborné historické literatuře vyhýbají. … Předkládá důvody vedoucí… k odsunu, předkládá však i obraz utrpení, jež při něm naši lidé způsobili Němcům. …Vyváženost textu a upřímná snaha přispět ke vzájemnému porozumění představuje největší přínos této pozoruhodné knihy. Helmut Böttcher, předseda Kruhu přátel česko-německého porozumění Nezaujatě a bez předsudků jsou předkládány a analyzovány chyby, které udělaly obě strany. Autorovi se daří z vlastních zkušeností odvíjet srozumitelný a všeobecně platný obraz tragických událostí. Úmysl autora vidět a kriticky vykládat minulost obou stran a tím přispívat k toleranci a ke smíření odpovídá nejen našemu Kruhu přátel (česko-německého porozumění), ale všem osobám zainteresovaným na osudu obou národů. PhDr. Petr Sušanka, starosta obce Valeč Josef Škrábek napsal knihu o… česko-německých vztazích se snahou o porozumění pro obě strany… Nastavuje však oběma stranám neúprosné zrcadlo, jehož obrazy jen těžko stráví z české i německé strany každý, kdo je přesvědčen o své neomylnosti a o jedinečnosti svých dějin. Přemysl Janýr ml., Vídeň 6. 9. 2003 …vedle historických dat a faktografických údajů, které by čtenář nalezl i jinde, obsahuje kniha řadu původních informací, postřehů a úvah na základě osobního výběru, názoru a myšlení, často nových a překvapivých, nejednou naznačujících důležité a dosud přehlížené, například popis „sociálních vymožeností“ nacionálního socialismu. Ivan Medek, úvod I. vydání Včerejšího strachu 2002 …v 19. století… se v Evropě zrodila myšlenka nacionalismu, jedna z příčin dvou posledních velkých válek. Bude-li jednou překryta ideou humanity a bratrství, otevře se nám nadějnější pohled do budoucnosti. Rozsáhlá, na fakta, osobní svědectví i dobové dokumenty bohatá publikace, kterou má čtenář před sebou, k tomu rozhodně může přispět. 402

Tomáš Feřtek, Reflex 17/2005 Půvab čtyřsetstránkové knihy Josefa Škrábka je právě v tom, že to není ani práce historika, ani memoáry pamětníka. Autor se hbitě pohybuje mezi těmito žánry a vzpomínky na dětství v české (německé?) Valči a v Karlových Varech střídá s citacemi odborné literatury… i vlastními závěry. Socialistický charakter hitlerovského režimu si dnes málo uvědomujeme, ale přitom to byl jeden důvod, v kombinaci s chudobou Sudet, proč tu získal Hitler tolik příznivců. Je mu (Škrábkovi) cizí dnešní mistrování tehdejších politiků a vtipně poznamenává: Historie je patologií politiky. Patolog ví vše, ale pozdě. Ve své knize mu jde jednoznačně o vzájemné pochopení a smíření. Volí nepohodlnou cestu, předvádí oběma stranám to, co nechtějí slyšet. Jiří Peňás TÝDEN 28. 7. 2003 Kdybych snad měl doporučit zájemci, třeba učiteli dějepisu, knihu, jež je vyrovnaným průvodcem po kořenech společné česko-německé přítomnosti, vnutil bych titul Josefa Škrábka Včerejší strach. … Škrábek ve své knize obrací každé diskutované pro i proti… Jeho kniha je pohledem českého znalce do duší a osudů sudetských Němců, lidí, kteří měli zmizet z českého vnějšího i vnitřního obzoru, ale oni tu jsou a my s nimi musíme počítat. MF DNES – Kavárna – 11. 6. 2005 Josef Škrábek… do jednoho knižního celku pojal rozporuplnou řeč dokumentů, protichůdná stanoviska a osobní vzpomínky. Autor podává kolážovitý náhled na to „jaké to bylo…“ především v první polovině minulého století, přičemž dědictví tohoto potýkání nás pronásleduje dodnes. František Cinger Právo 21. června 2005 Po úspěchu prvního vydání knihy Včerejší strach ji podstatně rozšířil o další fakta i svědectví současníků. Popisuje… historické události od roku 1918, kdy podstatná část německého obyvatelstva odmítla československou republiku, ale nezastavil se u konce války a snaží se pochopit i současné českoněmecké vztahy. Jan Šmíd AGORA březen 2005 …historická fakta (se) prolínají se vzpomínkami a jediným východiskem z nacionalistické pasti bývá poctivá rozumová reflexe. … Není to jednoduché a čtenář se také žádného přímočarého řešení nedočká. Ale mohl by po přečtení alespoň nahlédnout hloubku tohoto problému, jehož vyřešení neleží v dějinách, ani třeba v právu, ale především v nás lidech. 403

JOSEF ŠKRÁBEK

Vèerejší strach Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2006 jako svou 606. publikaci Odpovědný redaktor dr. Břetislav Daněk Vydání třetí, rozšířené. Stran 416 Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80 -7021- 838-X