BŘEZEN/DUBEN
2013
editorial
STRACH
K
aždý má z něčeho strach, i když to třeba úspěšně zakrývá. Někdo má strach z výšek, někdo má fobii z pavouků a najdou se i tací, kteří trpí hippotomonstroseskvipedaliofobií-fobií z dlouhých slov. Strach je běžnou součástí našeho života. Díky němu máme pud sebezáchovy a uskočíme před řídícím se náklaďákem nebo si napíšeme tahák na test. Z čeho ale měli lidé strach dříve? Z hladu? Ze smrti? Z války? Samozřejmě, v některých částech světa tomu bohužel je podobně i nadále. Války mezi kmeny v Africe, které občas vyústí do genocidy a nepokoje na Blízkém východě se zdají být nekonečné. A teď, ve 21. století, se země s vyspělou armádou rozhodne znovu rozdýmat 60 let starý spor. Jedná se o Severní Koreu a jejího souseda, Jižní Koreu. Tyto dva státy, z nichž ten totalitní vlastní nukleární zbraně a zároveň obrovskou armádu, spolu již delší dobu mají problémy: jde o jistou ideologickou nenávist ze strany Korejské lidově demokratické republiky. V jejím čele stojí druhý syn zesnulého diktátora Kim Čong-Ila, Kim Čong-Un. V posledních dnech to vypadá, že se pokouší svou zbídačenou zemi zavést do války se svým sousedem. Pokud se tedy bojíte toho velkého pavouka na záchodě, hoďte na něj učebnici nebo zakřičte ,,máámíííí”. Pokud máte strach z testu, napište si tahák. Pokud máte strach, že termín dokončení naší nové školy, se opět přesune na další tisícíletí, školu změňte. Jste v bezpečí střední Evropy a šance, že se Slovenska ujme diktátor s cílem zničit Českou republiku, je mizivá. Příjemné čtení pod lavicí při hodinách Vám přeje
Albert Jasansky šéfredaktor
2
z oegp
Nová budova Rakouského gymnázia
J
elikož už pár let bydlím v Praze-Modřanech a znám tuto lokalitu dobře, tak jsem se rozhodl napsat článek o tom, co nabídne tato oblast naším studentům. Pozemek školy se nachází v ulici Československého exilu na pomezí vilové zástavby zvané Tylova čtvrť a sídliště Modřany. Škola získala pozemek díky sponzorskému daru pana Mag. Aloise Laneggera. Vedle naší budoucí školy se nachází moderní komplex DDM. Dům dětí a mládeže nabízí pestrý sportovní program (florbal nebo lezecká zeď) a mimo jiné i vzdělávací kurzy, které by se jistě daly po vyučování propojit. Pokud si budou chtít studenti koupit něco o volné hodině, tak ve vzdálenosti cca 500 metrů najdou supermarket Kaufland, který patří v Modřanech mezi největší z celé České republiky. Dále studenti najdou i Billu, která leží taktéž 500 metrů od školního pozemku nedaleko Sofijského náměstí nebo prodejnu Albert. Toto náměstí nabízí další obchody jako obyčejnou trafiku, řeznictví, pekárnu, elektrotechniku, obchodní dům s kavárnou, opravu obuvi,hernu, restaurace atd…Kdo by nechtěl využívat školní jídelnu tak může chodit na jídlo do McDonald´s Lhotecká (pěšky tak 10-15 min, autobus 2 min) nebo do restaurací Café Deco, Di Pietro, Il Pinocchio, Labe a další. Kdyby došlo během tělocviku k nějakému zranění, tak ze zastávky „Družná“ se dostanete snadno na zastávku „Poliklinika Modřany“ (5 minut). V případě vážného úrazu je nedaleko i Thomayerova nemocnice. Do školy se dostanete ze Smichovského nádraží autobusem 253 (14 min. podle Idosu), z Kačerova vám jede autobus 150 a 139 (12 min. podle Idosu), z Opatova autobusem 165 ( 30 min) do zastávky Poliklinika Modřany, z Palackého náměstí tramvají 17 a 3 do zastávky Poliklinika Modřany a dále autobusem do zastávky Družná. Peter Wygrys
3
téma čísla
Čas letí
J
ednou, už je to dávno, jsem slyšela vtip ohledně času a zapamatovala jsem si ho doteď. „Víš, jak uděláš, aby čas letěl? Vyhoď hodiny z okna.“ Většina z nás si myslí, že máme všechno pod kontrolou, že všechno stihneme. Ale to je omyl. Vezměte si například školu. Kolik z vás si nechává úkoly na poslední chvíli a radši jdete ven nebo sedíte u počítače? Kolikrát jste se učili na test noc před ním, protože jste šli na párty? Vsadím se, že nespočitatelně mnohokrát. Čas se ale bohužel nedá zastavit, nedá se přetočit a nedá se zrychlit. Není to žádný mp3 přehrávač. Čas letí bez ohledu na naše potřeby. Někteří lidé si umí skvěle zorganizovat čas. Dokonale si vedou diář, nezapomínají si nic zapsat. Někteří (ale opravdu jen někteří) si zapisují dokonce i v kolik si zajdou na toaletu. Ale co my, teenageři, kteří máme ve svém diáři zmatek? Máme zmatek i ve svém životě? Kdepak. Jen si ho děláme složitějším. Už tolikrát jsem si vypsala na papír vše, co musím ten den udělat a nakonec to skončilo stejně jako vždy. Bez výsledku. Buďto jsem šla ven, hrála na kytaru, seděla u počítače, nebo dělala dalších několik věcí, jen abych nemusela vyplnit můj seznam. A pak najednou už bylo pozdě a já měla smůlu. Čas letí dál. Zdá se to jako včera, co jsem šla prvně do školy. Měla jsem svoje nové červené šatičky, v pravé ruce puget pro paní učitelku a v druhé kornout s bonbóny, abych si udělala nové kamarády, a těšila jsem se z
nových zážitků. Když jsem byla malá, těšívala jsem se do školy snad každičký den. A dnes mi jsou moje krásné červené šatičky malé, někde zatoulané, a já pochybuji o tom, že bych je snad ještě někdy našla. Teď chodím na vynikající gymnázium a mám spoustu kamarádů, kterým jsem rozhodně nerozdávala bonbony. Nebude to trvat dlouho, a dnešek bude už jen vzdálenou vzpomínkou. To je rytmus života. Můžeme se snažit, jak chceme, ale čas nemůžeme ani zastavit, ale ani zpomalit. Čas jen nechává věci kolem nás, aby se přihodily. Díky tomu jsem si uvědomila, že pod kontrolou nemám vlastně vůbec nic. Čas letí. Čas letěl. Čas letět nikdy, nikdy nepřestane. Nemůžeme změnit, co bylo včera, ale můžeme se naučit plánovat, co chceme udělat zítra. Zkusme se naučit zacházet s časem. Co ale máme vždycky, je přítomnost. Udělejme ji nezapomenutelnou. Vzpomínkou, kterou si budeme pamatovat hodně dlouho. Dnešek je dar a my s ním můžeme dělat cokoliv. Vše záleží na nás a na našem dobrém plánování času. Je tak jednoduché čas promarnit a promrhat, už ale nikdy tento ztracený čas nemůžeme vzít zpět. Užijme si dnešek, protože čas letí, i když nikdo nevyhodil hodiny z okna. Aneta Pejcharová
4
téma čísla
Zrušení letního času?! V sedmi zemích EU se momentálně shromažďují podpisy na podání petice generálnímu sekretariátu v Bruselu za účelem zrušení letního času. Celé hnutí je vedeno českým senátorem Petrem Šilarem (KDU-ČSL). Ale proč čas měnit? Tento systém funguje již téměř 100 let a vsadím se, že většina lidí v dnešní době oceňuje fakt, že v létě slunce svítí až do pozdních večerních hodin. Také vás napadla otázka: „Proč tedy nenechat letní čas?“ To také není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že v zimě by Slunce vycházelo až po deváté hodině. Vzhledem k tomu, že letní čas byl zaveden roku 1916 za účelem šetřit energii za válečných časů, dosti používaný argument odpůrců letního času je skutečnost, že energii v dnešní době vlastně nešetří, jelikož začátek pracovní doby se za ta léta posunul. Podle nedávných francouzských průzkumů se ukázalo, že ve státech EU úspora energie činí méně než jedno procento. A to je skutečně zanedbatelné. Myslím si však, že původní smysl změny času už není podstatný. Důležité je spíše to, že změna času se na našem území je již zažitá, a těžko bychom si zvykali na stmívání o letních prázdninách už v osm hodin večer. Na závěr bych chtěl podotknout, že celá slavná organizace Petra Šilara se doposud neshodla, jaký čas to vlastně chce zrušit.
Trocha historie První zmínka o změně času se objevila v roce 1784. Americký státník a diplomat Benjamin Franklin se v dopise adresovaném redakci časopisu Journal of Paris navrhl změnu času, aby se lépe využilo denního světla. Jeho dopis byl ale přijat skepticky, a tak se první vážně míněný návrh datuje až rokem 1907, kdy sestavitel William Willet marně pokoušel převědčit londýnský parlament. V praxi byl letní čas poprvé zaveden za první světové války v Německu v roce 1916, a řada evropských zemí se obratem přidala. Do čtyř let se přidalo i USA a SSSR. O tomto fenoménu se dodnes spekuluje po celém světě. Některé státy neustále přijímají letní čas, jiné ho zase ruší. Například EU měla jasno až v roce 1996, kdy zavedla změnu času pro všechny členské státy. Naopak Rusko posun zavrhlo v roce 2011. Daniel Plevka
5
zamyšlení
Habemus papam
D
ne 13. března 2013 se z komína Sixtínské kaple vyvalil bílý kouř, který nám dal znamení, že kolegium kardinálů zvolilo nového vůdce římskokatolické církve. Tím se po Benediktu XVI. stává argentinský jezuita Jorge Mario Bergoglio, který přijímá úřad se jménem František. Své jméno si vybral podle svatého Františka z Assisi, zakladatele žebravého řádu. Nový papež František se narodil v Argentině chudým italským přistěhovalcům. Byl v minulosti známý svou neobyčejnou skromností: odmítal limuzíny, jako kardinál jezdil hromadnou dopravou, sám si vařil a nyní v úřadě pontifika žije pouze v dvoupokojovém bytě místo celého patra, na rozdíl od svého předchůdce. Projevuje zájem o nakažené s virem HIV a několikrát jim obřadně umyl nohy a následně je políbil. Kritizoval uzavřenost církve a vždy pomáhal v boji proti chudobě. Co tedy můžeme očekávat od nového papeže? Akceptování a podpoření homosexuality? Jeho Svatost František je očividně mnohem méně konzervativnější než emeritní papež Benedikt XVI., avšak homosexualitu odsuzuje jako on a označuje ji jako ,,maření Božího záměru''. Na druhou stranu udělala katolická církev krok dopředu s papežem, který kritituje kněží odmítající křest dětem svobodných matek a označuje je za pokrytce. Očekávejme tedy, že se římskokatolická církev bude za pontifikátu papeže Františka stavět více proti chudobě a dočkáme se také větší otevřenosti církve, která se podle nového papeže odtahuje od veřejnosti, s čímž můžeme často pouze souhlasit. Hned po svém zvolení se papež
setkal s argentinskou prezidentkou Cristinou Fernandéz de Kirchner, které na něj naléhala, aby se celosvětově přimluvil za Falklandy, o které Argentina bojuje a které jsou nyní pod britskou korunou. Papež František ještě jako kardinál uvedl, že Falklandy patří Argentině. Britský premiér David Cameron na jeho naléhání odpověděl, že se papež ,,se vší úctou mýlí'' a že by měl respektovat falklandské referendum, kde se přes 99% obyvatel Falkland rozjodlo zůstat pod britskou vládou. I přes papežovu nynější soudružnost s argentinskou prezidentkou spolu měli v minulosti rozepře kvůli povolení homosexuálních sňatků a potratů, které Kirschner podporovala a prosadila. Kirschner tehdejšího kardinála Bergoglia dokonce nazvala ,,středověkým''. Papež František se nyní těší veliké oblibě, zejména kvůli svému liberárnějšímu postoji k veřejnosti a záležitostem církve. Veřejnost ale může být ukvapená vůči jeho zatím oprávněné popularitě, která může potencionálně klesnout, pokud nový pontifik otevřeně vyjádří své názory ohledně homosexuálů či potratů, které označil za rozšiřování kultu smrti. Konkláve 2013 ukázalo, že papežem se může stát i ne-Evropan. A možná se někdy ve vzdálené budouctnosti stane, že katolická církev přijme homosexualitu takovou, jaká je, zruší celibát, oprostí se od svého obrovského majetku a navratí se k učení Ježíšovu, že církev má být chudá. Ale kdy se toto stane? Kdy bude mít papež jinou barvu pleti než bílou? A stane se někdy třeba, že by papež byl homosexuál, jezdil růžovým papamobilem a objevoval se na LGBT průvodech s duhovou vlajkou? Na to si myslím ještě počkáme. Albert Jasanský
6
zamyšlení
Kdy už konečně skončí ten marast?
P
řiznám se Vám – zimu jsem měl vždy rád, zimní sporty patřily k mým nejoblíbenějším a sníh mi vůbec nevadil. Po této zimě (a vlastně už i jaře) se budu dost přemáhat, abych nezměnil názor na zimní období. V podstatě zimu budu mít asi stále rád, ale možná ne tu, která panuje u nás. Tomu se vlastně ani nedá říct zima: v prosinci, na Štědrý den máme 5 stupňů nad nulou a prší, a v dubnu, na Velikonoční pondělí, napadne padesát čísel sněhu… Takhle si opravdu zimu nepředstavuji. Tak, a teď k otázce: Kdy už konečně skončí ten marast? Popravdě řečeno nevypadá to moc dobře. Příští týden má být sice teplo (až 15 stupňů), ale to záhy skončí a bude zase chladněji. Tímto článkem bohužel moc neuspokojím milovníky jara, protože to tak vypadá, že tento rok nenastane typické, jarní počasí. Přeskočíme ze zimy rovnou do léta. Je to věc, která souvisí se změnou klimatu a prostě k tomu patří. Avšak toto neznamená, že příští rok to bude stejné – může přijít krásné jaro, které začne zase moc brzy… Jistá změna klimatu zde ale je. Pokud budeme poslední roky srovnávat například s dobou před sto lety, opravdu vyjde najevo, že jara zanikají, a tím pádem přecházíme „z léta do zimy“. Martin Pavlíček
7
reportáž
Mein Aufenthalt in Oberösterreich
E
Wie es anfing
ines Tages im Deutschunterricht bekam meine Klasse von unserer Deutschlehrerin Frau Stoff ein interessantes Angebot. Ein Mädchen aus Österreich, das Tschechien und unsere Schule für ein paar Wochen besuchen möchte, sucht eine Unterkunft. Derjenige, der es beherbergen kann, darf dafür auch ein paar Wochen in Linz verbringen. Ich zögerte nicht und meldete mich gleich als Gastgeberin. Über einen Auslandsaufenthalt habe ich schon früher nachgedacht, jedoch hatte ich nie genug Mut diese Idee zu verwirklichen. Ein halbes oder sogar ganzes Jahr ohne meine Heimat und Familie waren mir einfach eine zu lange Zeit. Deswegen schien dieses Angebot, nur ein paar Wochen in Österreich zu verbringen, wie auf mich zugeschnitten. Mit meiner neuen österreichischen Freundin Magdalena begann ich sehr bald einen E-Mail Austausch, um uns ein bisschen kennenzulernen.Wir haben vereinbart, dass ich zuerst nach Linz fahre und dann, nach einer kurzen Pause, Magdalena nach Prag kommen würde. Da ich aus Oberösterreich so viele Erfahrungen mitgebracht habe, versuche ich diese ein bisschen zu gliedern. Ich beschreibe die einprägsamsten Eindrücke, die ich aus der Familie, aus der Schule und schließlich auch aus Linz mitgenommen habe.
In der Familie Ich habe wirklich unglaubliches Glück. Ich verbringe die drei Wochen in einer Familie, bei der ich mich vom ersten Tag an wie zu Hause fühle. Alle Familienmitglieder benehmen sich so nett und locker zu mir, dass ich bald ein wesentlicher Teil der Familie bin.
Ich schätze vor allem die Gastfreundlichkeit und Natürlichkeit, mit denen ich im Haushalt aufgenommen werde. Schon am ersten Tag ist es mir klar, dass die Grundlage einer festen Freundschaft (zwischen Magdalena und mir und auch zwischen unseren Familien) gelegt wurden. Am meisten schätze ich unsere gemeinsame (manchmal sogar stundenlange) Gespräche, durch die ich die österreichische Mentalität näher kennenlerne.
In der Schule Erster Schock „Magdalena geht in eine katholische Privatschule,“ sagt Magdalena's Mutter, als wir gemeinsam mit meinen und Magdalena's Eltern am Tische sitzen. In diesem Moment beginnt ein Alarm in meinem atheistischen Gehirn zu läuten. Ich habe zwar gewusst, dass Magdalena's Familie, ähnlich wie viele österreichischen Familien, katholisch ist, ich habe jedoch nicht gewusst, dass die Kirche auch die Bildung meiner Gastgeberin prägt. Der Begriff „katholische Privatschule“ weckt in mir die Vorstellung von strengen Nonnen, braven Mädchen in Uniform und zensuriertem Unterricht von Evolutionstheorie. Ich versuche jedoch diese Vorurteile aus meinem Kopf zu vertreiben und freue mich mit Neugier darauf, wie der Unterricht in so einer Schule ablaufen wird. Als ich die Magdalena's Klasse zum ersten Mal betrete, bemerke ich, dass neben der Tafel ein Kreuz hängt. Es ist aber die einzige religiöse Spur in dieser Schule. Ich vergesse gleich meine Vorurteile gegenüber Katholiken und konzetriere mich auf meine neuen Mitschüler.
8
reportáž
Allgemeine Ignoranz Die Klasse ist zu meiner Enttäuschung voll von Mädchen (ich mag Gruppen, in denen Mädchen eine „Vorherrschaft“ bilden, nicht besonders gern). Magdalena stellt mich ein paar ihrer Freundinnen vor, deren Namen und Gesichter ich gleich vergesse. Bis zum Klingeln werde ich von der Masse der fast 30 Schülern ignoriert, was mich überhaupt nicht überrascht. Es ist nämlich sehr leicht, ein neues fremdes „Element“ (un)absichtlich zu übersehen. Die ersten Spuren von Aufmerksamkeit kommen nach dem Morgengebet (während dessen ich mich ganz verloren fühle, weil ich keine Ahnung habe, wie ich mich am Schluss bekreuzen soll), als mich Magdalena's Deutsch- und Geschichtelehrer herzlich empfängt. Erst im Laufe der Stunde gelingt es mir, meine Anwesenheit durch Beantwortung verschiedensten Fragen des Lehrers zu demonstrieren. Aus den Blicken, die sich auf mich immer richten, wenn ich spreche, strahlt aber etwas Unfreundliches. „Was macht sie da? Wieso spricht sie so gut Deutsch, obwohl s i e e i n e T s c h e c h i n i s t ? Wa r u m beantwortet sie alle Fragen?“ - solche Fragen erkenne ich in manchen Gesichtsausdrücken. Einerseits ist es für mich unangenehm, vom Anfang an als die, die immer alles weiß, zu gelten, anderseits will ich mich, meine Schule und auch mein Land gut repräsentieren. Alle misstraurischen Blicke ignoriere ich eisern. Im Laufe des Tages kommen die ersten Mutigen und ich muss zum ersten Mal erklären, woher meine Deutschkenntnisse stammen. Die Geschichte über das Österreichische Gymnasium in Prag und deren Unterrischtssprache Deutsch erzähle ich immer wieder bis Ende meines Aufenthaltes. Das Lob über mein Deutschkenntnisse (die ich persönlich noch nicht perfekt finde) verbindet sich mit einem Erstaunen.
Manchmal kommt es mir vor, als die Schüler glaubten, dass nur die Deutschen, Österreicher oder Schweizer fließend Deutsch sprechen könnten und dass es für Ausländer unmöglich sein müsste, die deutsche (relativ einfache) Sprache zu beherrschen.
Toleranz oder Ignoranz? Das allgemeine Erstaunen, dass ich ziemlich gut Deutsch sprechen kann, wird wahrscheinlich dadurch verstärkt, dass es in der Magdalena's Klasse einen Auslandsschüler gibt, der fast kein deutsches Wort kann. Matias aus Paraguay lernte nur zwei Monate Deutsch, bevor er nach Österreich kam. Im Laufe der sechs Monate, die er eigentlich auf der anderen Seite der Welt verbringen wird, sollte er Deutsch lernen. Vom Anfang an fühle ich ein rießengroßes Mitleid für ihn. Ich kenne nämlich das schreckliche Gefühl, wenn man sich in einer fremden Gesellschaft befindet und kein Wort versteht. Dieses Gefühl kennen aber die meisten aus der Klasse wahrscheinlich nicht. Sie werden nämlich eher seltener gezwungen, etwas anderes als ihre Muttersprache zu benutzen, und deswegen fehlt ihnen der Verstand für jemanden, der eine Sprache erst lernt. Gründe oder eher Ausreden, warum Matias schließlich ignoriert und vom Kollektiv isoliert ist, gibt es wahrscheinlich mehrere: zusammen mit anderen drei Jungen bildet er eine Insel im Meer von Mädchen. Für die österreichischen Schüler ist es vielleicht unbequem, mit dem Südamerikaner auf Englisch (das Matias gut beherrscht) zu sprechen. Die anderen, wie zum Beispiel ein Mädchen aus der Klasse, scheinen sogar beleidigt zu sein: „Warum spricht ER nicht mit UNS?“ fragte sie einmal. Alle in der Klasse sind zu Matias grundsätzlich nett und manchmal helfen sie ihm mit Deutsch (was aber der Befehl
9
reportáž
ihres Klassenvorstandes ist). Die Lehrer nehmen ihn zwar wahr, aber nach den anfänglichen Versuche haben alle aufgegeben, ihn in den Unterricht einzugliedern (was man verstehen kann. Die Unterrichtssprache ist Deutsch und sie können ihm nicht jedes Wort ins Englische übersetzten). Niemand schikaniert ihn, keiner macht rassistische oder ausländer feindliche Bemerkungen. Trotzdem glaube ich auf keinen Fall, dass sich Matias in der Klasse wohl fühlt. Wie kann er auch, wenn mit ihm überhaupt keiner spricht? (Einmal sagte er zu mir, dass er am Vortag kein einziges Wort in der Schule gesprochen hatte. Wie soll er dann sein Deutsch verbessern?) Im Vergleich zu den anderen versuche ich ihm zu helfen, ohne dass mir das jemand befiehlt. Ich übersetzte ihm Vokabel ins Englisch und ich rede mit ihm. Es ist gleichzeitig das Wenigste und das Wichtigste, was ich für ihn machen kann. Dank meiner Sprachkenntnisse ist es für mich möglich, manche aus der Klasse näher kennenzulernen. Von Tag zu Tag fühle ich, dass ich langsam mehr und mehr akzeptiert werde, was mich einerseits sehr freut, andererseits deprimiert mich die Festellung, dass man, je nach dem wie gut man eine Sprache beherrscht, behandelt wird. (Ich wurde wahrscheinlich nur so rasch akzeptiert, weil ich problemlos auf Deutsch kommunizieren kann. Matias, mit dem die Kommunikation schwieriger ist, wird vielleicht erst später anerkannt.) Diese beunruhigende Feststellung ist kein Beweis dafür, dass die Menschheit eine tolerante und liebevolle Gesellschaft ist und dass die Welt allen offen gegenüber steht.
Bei der Geburt der Vorurteilen I m R a h m e n d e s Geschichteunterrichts spricht man unter anderem von der Präsidentenwahl in der Tschechischen Republik. Als ich das
erfahre, freue ich mich sehr, weil es beweist, dass mein Land seinem südlichen Nachbarn nicht ganz gleichgültig ist. Später stelle ich aber fest, was hinter diesem Interesse steht. „Karel Schwarzenberg ist... ist er der Premierminister oder wer ist er?“ auf den Bänken sitzend bereiten sich die Schüler auf den Test aus Geschichte vor. „... und im Rahmen der Präsidentwahl kritisierte er die Vertreibung der Sudetendeutschen nach dem Zweiten Weltkrieg.“ Es wirkt irgendwie seltsam, wenn die österreichischen Schüler Informationen über meinem Land auswendig lernen. Wenn ich sie ein bisschen korrigieren will oder wenn ich versuche, ihnen die historischen Ereignisse klar zu machen, starren sie mich an, als ich lügen würde. Es gibt wahrscheinlich keinen Grund, mir zu vertrauen. Das, was ich ihnen sage, steht nicht in den Unterlagen, die sie aus Wikipedia ausgedruckt haben. Meine anfängliche Freude verwandelt sich also in eine Empörung. Bald wird mir klar, dass die Besprechung der Präsidentenwahlen und die unterschwellige Unterstützung von Karel Schwarzenberg nicht nur zur Allgemeinenbildung der Schüler dient, sondern dass sie unter anderem auch die Grundlage für die Vorurteile gegenüber Tschechien legt. Den österreichischen Schülern wird gesagt, dass auch die Tschechen nicht immer brav waren. Das ist natürlich ganz in Ordnung, denn es ist eine Tatsache. Was aber meiner Meinung nach nicht in Ordnung ist, ist, dass den Schülern die restlichen Umstände, die das Verhalten der Tschechen beeinflusste, unbekannt bleiben. Meine Freundin Magdalena zum Beispiel hatte von der Zerstörung von Lidice und Ležáky keine Ahnung. Sie starrte mich überrascht an, als ich ihr davon erzählte. Wie sollen also die Schüler zumindest ein bisschen
10
reportáž
Verständnis für die tschechische Nachkriegswut haben, wenn ihnen nur ein Teil der Geschichte (und gleichzeitig der Wahrheit) beigebracht wird? Es macht mich traurig, wenn ich beobachten muss, wie die Vorurteile schon in der Schule entstehen. Bald beginnt mein Aufenthalt in Österreich eher eine Mission zu werden. Die Aufgabe dieser Mission ist, den Österreichern die umstrittene Geschichte aus der tschechischen Sicht näherzubringen.
Linz We n n m i c h m e i n e n e u e n Mitschüler in den ersten Tagen fragen, wie mir Linz gefällt, antworte ich meistens, dass es eine sehr schöne „österreichische“ Stadt sei. Mit „österreichisch“ meine ich, dass Linz eine (obwohl eher kleine, wenn man das mit Prag vergleicht) schöne, saubere und moderne Stadt ist, die sich mit ihren Möglichkeiten und vor allem Kulturveranstaltungen mit einer Großstadt vergleichen kann. Es ist ja allgemein bekannt, dass Kultur überall in Österreich großes Ansehen genießt. Aber in Linz wurde durch „Kulturhauptstadt 2009“ das Kulturleben besonders gefördert. Der Grund liegt in der Geschichte. Ähnlich wie andere deutschen oder österreichischen Orte muss sich Linz mit seiner eigenen Vergangenheit auseinandersetzen, die stark mit der NSZeit verbunden ist. Adolf Hitler, im oberösterreichischen Braunau geboren, bezeichnete Linz als seine Lieblingsstadt. Der Hauptplatz trug seinen Namen und die „Hermann – Göring Stahlwerke“ wurden auf seine Veranlassung hin gegründet. Bis heute gibt es in Linz Spuren, die an den „Führer“ erinnern, wie zum Beispiel die Nibelungenbrücke, das Brückenkopfgebäude am Ufer der Donau oder die erwähnten Stahlwerke. Das Motto von Linz, das man überall sehen kann, heißt „Linz verändert“. Es bedeutet nichts anderes, als die große Mühe der
Stadt, nicht mehr mit den grausamen NSZeiten verbunden zu werden, und die gleichzeitige Initiative, der Stadt einen neuen Namen, den Namen einer Kulturstadt, zu verleihen. Meiner Meinung nach funktioniert diese Taktik sehr gut. Linz bleibt nämlich in meiner Erinnerung nur als eine tolle Stadt, in der ich drei angenehme Wochen verbracht habe.
Wie es endete Mein Aufenthalt in Oberösterreich wurde zu einem der besten Erlebnisse meines Lebens, der mir viel für mein persönliches Leben brachte. Die Ve r b e s s e r u n g d e r S p r a c h e , d a s Kennenler nen neuer Leute, neue Erkenntnisse, neue Freunde, ein anderes Leben, das alles bekam ich in Linz. Obwohl ich mich vielleicht zu manchen Sachen kritisch äußere, meine ich das nicht Böse. Es ist nur mein Eindruck, den ich teilweise hatte. Das Wichtigste, was mir der Aufenthalt in Österreich bot, war die Möglichkeit eines Vergleiches. Ich hätte von Österreich ganz begeistert zurück nach Prag kommen können, weil es mir dort so gefallen hat und weil es dort so viele Sachen gibt, die besser funktionieren als in der Tschechischen Republik. Ich bin aber mit einer unglaublichen Freude nach Prag zurückgekommen. Mir wurde nämlich klar, wo mein Zuhause ist. Dieses Zuhause ist Tschechien. Und die Feststellung, dass ich hierher gehöre, hat alle Neidgefühle, dass man in Österreich vielleicht auf einem besseren Niveau lebt, völlig zerstört. Karolína Bukovská
11
slovo schulsprecherin
Z
a poslední dva měsíce se odehrály dvě důležité akce – tou důležitější, především pro mladší studenty, je položení základního kamene nové školy. Akce se odehrála 2.4.2013 na pozemku v Modřanech, v ulici na Cikorce. Přítomna byla mimo jiné Claudia Schmied a Petr Fiala. Projekt byl připraven, aby se mohlo Rakouské gymnázium dále rozvíjet, v Holešovicích to bohužel, kvůli malé kapacitě, není možné. Více se můžete dočíst na derstandart.at, bmukk.at nebo česky na msmt.cz. Všechny odkazy najdete také na facebookové stránce Rakouského gymnázia, kde si můžete prohlédnout i pár fotek. Druhá aktualita je spíše pro členy parlamentu a týká se Sdružení gymnaziálních samospráv. Proběhly velké změny a vznikla nová organizace„Česká středoškolská unie“. Zabývat by se měla státními maturitami, chystanou reformou regionálního školství či omezováním kapacit gymnázií ve prospěch odborných škol. Plánuje se i spolupráce s žáky ze Slovenska a mezinárodní organizací OBESSU (evropská platforma národních studentských organizací a svazů). Naše gymnázium se stalo členem hned při spuštění online registrace. Na 19.4. se chystá setkání v prostorech Senátu PČR, budou se řešit především organizační záležitosti jako schvalování stanov a volba vedení organizace. A ještě perlička na závěr. Podle vzoru vysokých škol byla založena facebooková stránka „Přiznání OEGP“. Prosím všechny, aby to brali s nadhledem. Mějte se krásně, pište články a těšte se na další číslo. Vyjít by mělo ještě před prázdninami. Kristina Rudišová
12
z oegp
Vzpomínka na loňské maturanty
M
aturitní ročník 2011/12, resp. třída 8.B, byla moje srdeční záležitost. Díky Lucce jsem 1.září na OEGP dojela, pamatuju si jako včera když jsme s Davidem a Martinem a s mojí (spolužačkou) Aničkou chodili každé pondělí do Husy, všichni jsme si užili jejich oslavy a myslím, že měli ve třídě vyloženě záviděníhodný kolektiv. Připadá mi krásné i to, že se většina z nich doteď schází a se spolužáky, kteří odjeli, zůstali díky sociálním sítím a pevnému přátelskému poutu v kontaktu. Je to skoro rok, co z oegp odešli a tak jsem jim jako vzpomínku na ně položila pár otázek: Když se řekne OEGP, napadne vás… Kde teď studujete/pracujete? Jaké máte na OEGP vzpomínky? Anna Vodičková Dobrá volba Česko německá studia na FSV UK Na OEGP mám opravdu hezké vzpomínky, hlavně díky naší třídě a čím déle jsem na vš, tím víc moc ráda vzpomínám na ty 4 roky. Na OEGP bych šla znovu! Karel Hrubý Skvělá parta LMU München Na OEGP mám vesměs dobré vzpomínky, byly i špatné časy, bylo více těch dobrých, na které rád vzpomínám Míša Pudilová Přezůvky Mediální studia na Metropolitní univerzitě Externí redaktorka online verze časopisu OK! Magazín Moc přátelská a útulná škola, kam člověku nevadilo každý den chodit a na profesory, kteří mě učili, dodnes ráda vzpomínám, sice doteď o biologii vím „prd“, ale maturita z ní s Adi Schrieblem je jeden z nejlepších zážitků na OEGP. David Rakušan Hammer IBWL, Uni Wien Především bych zmínil super lidi. Chodil jsem tam rád (a často). Eva Němečková studuje spolu s Luckou Očenáškovou mezinárodní teritoriální studia na FSV UK. Anička Dvořáková je také na Karlově univerzitě, ale na oboru pedagogika pro 1.stupeň ZŠ. Betty Kolek se odebrala do Vídně a na Uni Wien studuje Ernäherungswissenschaften. Christian Lanegger studuje Maschinenbau na škole ETH Zurich. Někteří vzpomínají na matematiku u pana Kellnera, jiní na divadla s paní Stoff. Každopádně si myslím, že můžu za všechny říct, že na oegp vzpomínají v dobrém a se svými spolužáky se rádi vídají. A jak řekl jednou pan Kellner Betty „wir schaffen die Matura schon“, splnilo se. Všichni dříve nebo později maturitu zvládli. Kristina Rudišová
13
kvíz
Jak znáte učitele na OEGP? 1. Jak se jmenuje dcera pana Sajovitze? 2. Odkud pochází paní Kučerová? 3. Kde se poznali pan a paní Jirků? 4. Kdo z učitelů pochází z Tirolska? 5. Kde žil před přestěhováním se do Čech pan Oman? 6. U jakého přírodního jevu má baráček paní Stoff? 7. Jaké jsou dva největší koníčky pana Kellnera? 8. Jak se jmenuje manželka pana Lukeše? 9. Kolik a má pan Hrbek dětí a jak se jmenují? 10. Jak dlouho je paní ředitelka ředitelkou OEGP? Správné odpovědi můžete zasílat na
[email protected] do konce dubna. Výherce uveřejníme v příštím čísle. Kristina Rudišová
Editor: Albert Jasansky Korektura: Jan Pils Grafika: Adam Dotlačil, Vašek Kremer Reportéři: Aneta Pejcharová, Kristina Rudišová, Martin Pavlíček, Daniel Plevka, Petr Wygrys, Karolína Bukovská.
14
