ČERVEN-ZÁŘÍ
2013
editorial
Naposledy editor
V
ážení čtenáři, možná, že už to nějaký významný filosof řekl, možná, že budu první: Myslím, že život je cesta. Má spousty rozcestí, kde máme možnost si vybrat, kterou cestou půjdeme, jestli zůstaneme stát, půjdeme dopředu či dozadu, do kopce
nebo z kopce. Omlouvám se ti, významný Filosofe, za případné kopírovaní. (Neplést si s Forrestem Gumpem: „Život je jako bonboniéra: tlustým lidem dlouho nevydrží”) Magazín ÖGP Network se stal částí mé cesty, která ale nyní v Praze na nějakou dobu končí. Toto je proto nejen poslední číslo tohoto roku, ale zároveň na delší dobu poslední číslo se mnou ve funkci vrchního editora. Odjíždím do Rakouska, kde mám v plánu se konečně naučit německy. Nového editora pro příštích prvních 5 měsíců po prázdninách uvedu v nejbližší době na facebook stránkách ÖGP Network, tak dejte LIKE, ať jste v obraze. Stačí jeden klik a zpříjemníte nám všem den. Co se týče Vašich cest, přeji Vám hodně štěstí, dobré vysvědčení a odpočinkové prázdniny. Svých nápadů se nevzdávejte a dotahujte je dokonce. Cesta někdy může být obtížná, ale na konci budete rádi, že jste vydrželi. Něco takového si teď uvědomíme, až dostaneme naše vysvědčení-vždyť přece každý z nás přece prokázal nějaké to úsilí, ať už menší či větší. Když jsem zakládal ÖGP Network, bylo zapotřebí hodně naivity z mé strany: čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že dodělávat myšlenky do konce je těžší a těžší. A je to tak se vším: zakládání školních magazínů, učení se jazyků, začínání se sportem (s čímž mám jako donedávna odpůrce veškerého pohybu zkušenosti) či Když se nyní koukám na papíry, kde jsem si zapsal první poznámky definice myšlenky školního magazínu, jsou tam nejenom jména těch, o kterých jsem si myslel, že by mohli jakkoliv spolupracovat se školním magazínem a kterým bych tedy chtěl ještě jednou poděkovat že to se mnou vydrželi, ale i pár hesel budoucích školních médií: pobavit a informovat. Doufám, že nyní můžu připsat „inspirovat”. Příjemné a zároveň poslední čtení letošního školního roku Vám přeje
Albert Jasansky šéfredaktor
2
slovo schulsprecherin
T
ak jsme se dočkali a konec školního roku je tu, začínají prázdniny. Přeju všem našim žákům, aby měli co nejlepší vysvědčení a těm, kterým se to moc nepovedlo, přeju hodně štěstí v srpnu. Nenechte to učení na poslední chvíli. Maturantům přeju, aby se jim na vysoké škole líbilo a aby na oegp v dobrém vzpomínali. A znovu, těm, kterým se to nepovedlo, přeju hodně štěstí v září. Už nemám žádné informace o nadcházejících akcích, přicházím však s jednou velkou otázkou: Kdo bude Schulsprecher ve školním roce 2013/2014? Schulsprechrování přináší spoustu výhod: Za prvé můžete si to napsat do životopisu. To, že jste jeden celý rok dělali mluvčího školy, mluví o vašich komunikačních dovednostech lépe než jakákoliv praxe, za druhé budete v přímém kontaktu s paní ředitelkou, tudíž vás bude osobně zvát na akce, jako bylo letos pokládání základního kamene nové budovy oegp, za třetí můžete svolávat zasedání parlamentu, vymýšlet program zasedání, vyjíždět na zasedání SGS a tak dále, za čtvrté, všichni vás budou znát a zdravit, u mladších ročníků získáte dokonce respekt (více méně), a konečně za páté, budete příští rok pořádat volby nového Schulsprechera! Vím, že už loni bylo těžké, sehnat alespoň tři kandidáty na tento post. Proto vás chci poprosit, abyste se mi ozvali, pokud máte zájem být mým nástupcem. Já si vás v září najdu a společně projdeme všechny třídy, kde se bude hlasovat. Předpokládá se, že bude Schulsprecher někdo z 5., 6. nebo 7. ročníku, takže římánci nechť ještě rok dva vydrží. Závěrem bych vám chtěla všem moc poděkovat za to, že jsme tenhle rok společnými silami vč. různých akcí zvládli a popřát vám krásné prázdniny. Svému zástupci Albertovi přeji hodně úspěchů v Linzi. Doufám, že ho jako šéfredaktora i jako zástupce a poradce Schulsprechera nahradí někdo stejně dobrý, akční a komunikativní.
Kristina Rudišová Schulsprecherin
3
téma čísla
Cestou necestou Poznámka Zadané téma „Cesta” pro toto vydání magazínu jsem se rozhodla zpracovat tak trochu experimentálně. Do každé věty svého textu jsem určitým způsobem zakomponovala (zda umně, či spíš nešikovně, to musí posoudit čtenář) alespoň jednou slovo „cesta” nebo jiná jemu příbuzná slova. Aby snad čtenář neměl nutkání hledat větu, ve které jsem na toto slovo zapomněla, všechny „cesty” jsou v tomto textu zvýrazněny kurzívou. Dále bych chtěla poznamenat, že zmíněné tituly knih nejsou výplodem mé fantazie, nýbrž jsou sortimentem knihkupectví Neoluxor. Tyto knihy, pakliže Vás svými tituly zaujaly, tedy můžete najít v pobočkách tohoto knihkupectví. Jsem na cestě domů tramvají. Pohodlně si sedím u okýnka a dočítám kultovní román Na cestě, který si mě sice tolik nezískal po své literární stránce (občas je to trochu fádní čtení), zato mě však motivoval někam vycestovat. Jelikož je ale mou primární starostí obstarat si něco dalšího a pokud možno kvalitního ke čtení, vystupuji z tramvaje a vydávám se na cestu k nejbližšímu knihkupectví. Přitom se mi však neustále staví do cesty nemotorní turisté, kterými se Praha s blížícím se létem začíná zaplňovat. V knihkupectví, do kterého vstupuji po strastiplném kličkování mezi turisty a které k mému zděšení dostalo nový sterilně vyhlížející kabát, se to jen hemží vystresovanými lidmi, kteří tu při cestě z práce na poslední chvíli shánějí nějakou knihu, kterou by mohli obdarovat svého blízkého, na jehož narozeniny opět zapomněli. V nablýskaných regálech jsou jedna vedle druhé srovnané knihy s lesklými obaly; nejčastěji to jsou cestovatelské příručky (ty by teď před
prázdninami měly jít na odbyt), kuchařky, tisícistránkové fantasy nebo údajné bestsellery s desítkami nálepek s vychvalujícími doporučeními předních světových kritiků. Velkou část poliček také zaplňuje „červená knihovna” s dlouhovlasými svalovci na obálce a s lákavými tituly jako například Cesta k lásce či Cesta vášně. Naštěstí se tu najde i klasická beletrie, z níž si vybírám Cestu od Cormaca McCarthyho, protože dle doporučení mého kamaráda, kterého považuji za intelektuála, je to kvalitní četba. S knihou v ruce se na místě otáčím, abych zamířila k pokladně, ale v cestě mi stojí obří hromada knih, která se jako mrakodrap tyčí nad úroveň mé hlavy. Tato „babylonská věž” je tvořena desítkami výtisků jediné knihy s názvem Cesta k uskutečnění. Protože si pod tímto druhem cesty nedokážu představit nic konkrétního, čtu si anotaci a zjišťuji, že se jedná o „vydání knižní předlohy devítidílného televizního kurzu asparšajógy”. Jelikož se ale cítím dostatečně „uskutečněná” a nemám potřebu se na podobnou cestu vydávat, knihu opatrně vracím na její místo na úplném vrcholu této hromady. Když již napodruhé vykračuji směrem k pokladně, míjím pulty obložené bizarními tituly Makrobiotická cesta, Cesta k perfektnímu švihu, Na cestě do sousední dimenze a Cesta z hlubin koktavosti. U pokladny mě zaskočí suma, která se objevuje na displeji kasy, ale ve chvíli, kdy pokladník obratně vkládá knihu do igelitové tašky, už není cesty zpět, a tak s nechutí platím tento „přemrštěný” obnos. Z tohoto „paláce knih” odcházím s výčitkami z této nevýhodné koupě a přemítám nad tím, že za polovinu ceny této jedné knihy jsem si před týdnem v
4
téma čísla
antikvariátu koupila hned tři klasiky, a sice Gulliverovy cesty od Swifta, Cestu na sever od Čapka a Cestu zpátky od mého oblíbeného Remarqua. Na uklidněnou si pouštím Cestu od Vypsané fixy, s Márdim si v duchu broukám „la – la – lá – lá – lá” a tramvají se vydávám domů. Jakmile se za mnou zabouchnou dveře od bytu, se slastným pocitem si uvědomuji, že je pátek, a proto mi tedy nic nestojí v cestě, abych celý večer a celou noc strávila válením se u televize. Když ale televizi zapnu, se zklamáním zjišťuji, že tudy cesta nevede. Zřejmě nikdy nekončící seriál Cesty domů na Primě ani nevkusná a urážející adaptace Vernova románu Cesta kolem světa za 80 dní s otravnými bojovými triky a ještě otravnějšími „vtipy” Jackieho Chana, kterou nabízí TV Nova, opravdu není to, co bych toužila zhlédnout. A ani veřejnoprávní televize nevytáhla s Vorlovou Cestou z města a reprízami dílů
Cestománie žádné eso z rukávu. Televizi tedy otráveně vypínám a cestou do svého pokoje přemítám, jaký nenáročný film si pustím. Rozhoduji se mezi laskavým humorem Cesty do hlubin študákovy duše a akcí posledního megalomanského počinu Petera Jacksona. Nakonec zvítězí akční Hobit i s jeho neočekávanou cestou. Při sledování všelijakých efektů a animací si, ani nevím proč, vzpomenu na legendární Cestu do pravěku a v duchu si říkám, že by tento na svou dobu technicky vyspělý film dnešní mladou generaci, která je speciálními efekty Pánů prstenů a Harry Potterů odkojená, jen těžko nadchnul tak, jako nadchnul generaci našich otců. U téměř tříhodinového trháku se mi však začínají brzy klížit víčka, a tak násilně ukončuji Bilbovu dobrodružnou cestu vypnutím počítače. Tím končí i mé dobrodružství toho dne a já se vydávám na cestu do „říše snů”. Karolína Bukovská
foto Jitka Šmelhausová
foto Jitka Šmelhausová
5
téma čísla
foto Jitka Šmelhausová
foto Jitka Šmelhausová
6
téma čísla
foto Jitka Šmelhausová
foto Jitka Šmelhausová
7
téma čísla
Vlak … stála tam vedle velkého, špinavého sloupu. Tmavě zelené oči, kaštanové vlasy a plné rty. Vedle ní ležel na zemi velký kufr s malým nápisem MADE IN CHINA, šedý s červenou rukojetí, ale dalo se poznat, že původně byl čistě bílý jako první sníh. Když se nad tím člověk zamyslel, vypadalo to jako rudá krev z mladičké srnky na nevinném sněhu. Kolem ní chodily davy lidí a neexistoval nikdo, kdo by k ní neobrátil zrak, ale ona si nikoho nevšímala, dívala se do země, jako kdyby už okolo nezůstalo nic krásného. Měla vlastní svět, který schovávala právě uvnitř toho velkého, mizerného kufru, který byl zamčen na heslo, které snad ani ona nedokázala rozluštit. Byla ztracená. „Vlak do Londýna má zpoždění 21 minut”, hlásil neznámý ženský hlas z reproduktoru. Dívčina tvář se rázem proměnila a vytvořila na sekundu zoufalé gesto, jako kdyby chtěla už mít dlouhou cestu za sebou. Okolo nebyl nikdo, kdo by ji dokázal číst myšlenky. To, co se jí v ten moment honilo hlavou, je navždy záhada. Otázkou bylo, co jí čekalo v tom deštivém, zamračeném, ale přesto krásném městě. Proč cestuje právě tam? Bojí se. Bojí se? Možná tam na ni čeká bubák, a ona neví, co se stane. Chvilkami zvedne pohled a podívá se nahoru, jakoby chtěla z oblačné oblohy vykouzlit slunečný den, pak její pohled znovu pomalu klesá. Vzdává to? Tato dívka mě donutila přemýšlet nad tím, co se může stát. Co nás čeká na konci naší cesty? Dosáhneme toho, čeho jsme chtěli dosáhnout? Čeká nás tam to, co chceme, aby tam na nás čekalo? Opravdu chceme výsledek znát hned, nebo se raději necháme překvapit? Naše životní cesta se odkrývá kousek po
kousku. Je to jako kdybychom skládali puzzle. Každé puzzle se ale jednou dokončí a pověsí se na zeď, no ne? Nedokážeme přesně určit, co se stane. Často si myslíme, že by to mohlo být něco špatného, máme obavy, ale můžeme se mýlit. Přítomnost se může s budoucností vylučovat. Teď je tma, zítra bude světlo. Dnes slyšíte pláč, zítra uslyšíte smích. Nezáleží na dnech, hodinách a minutách, záleží hlavně na nás. Na tom, co chceme, abychom viděli a co chceme, aby doopravdy bylo, až dorazíme na místo. Můžeme být zklamaní, nebo naopak mile překvapení. Když jedete v černé noci bez jediné hvězdy autem, nevidíte nic, jen prvních 100 metrů, které osvětlují přední světla. Jste nervózní, unavení z námahy, ale přesto takhle dokážete ujet nekonečné vzdálenosti, protože vám stačí vidět právě jen těch 100 metrů před vámi, které vás ženou dál – k cíli. Nakonec stejně každá cesta musí mít svůj konec, ale je to opravdu ten cíl, který jsme chtěli a za kterým jsme se hnali?. Zjistíte, co se skrývá na konci vaší cesty, až když tam dorazíte… No není naše životní cesta přece jenom vzrušující, i když musíme překonat tolik a tolik nejrůznějších zastávek a překážek? Vlak zapíská a oznamuje svůj očekávaný příjezd. Zelenooká dívka stoupá po 3 schůdkách se svým velkým, očividně těžkým kufrem do vlaku. Chvilku mi zmizí z očí, ale pak ještě zahlédnu, jak si sedá na místo u okýnka a vytahuje z kapsy červená sluchátka a iPhone, nasazuje si je do uší, pomalu se uvolňuje pohroužená do svého světa zvuků ze sluchátek a konečně se usměje. Vlak se pomalu rozjíždí a mizí spolu s onou dívkou v dálce.
8
téma čísla
Dívka se zelenýma očima, kaštanovými vlasy, plnými rty a velkým, šedým kufrem s červenou rukojetí a malým nápisem MADE IN CHINA, se vydává na svou dlouhou cestu, s neznámým koncem… Aneta Pejcharová
foto Anna Jurková
foto Anna Jurková
foto Anna Jurková
9
téma čísla
foto Anna Jurková
foto Anna Jurková
10
rozhovor
Interview mit Heidi Jirku Haben Sie schon das neue Gebäude des Österreichischen Gymnasiums Prag gesehen und glauben Sie, dass das Gebäudee gleich wie die DSP aussehen wird? Das neue Gebäude habe ich noch nicht gesehen, weil es noch nicht steht. Aber die Pläne natürlich schon. Als ich den Plan das erste Mal gesehen habe, dachte ich: oh, es sieht ganz genau so aus wie die deutsche Schule. Wahrscheinlich gibt es einen Einheitsplan für Schulbauten! Von innen weiß ich es nicht, aber von außen sieht es der deutschen Schule auf den ersten Blick sehr ähnlich. Werden Sie Prag oft besuchen, nachdem Sie unsere Schule verlassen? Ja, das planen wir. Welche Schüler sind fleißiger? Die aus der DSP oder die aus dem Österreichischen Gymnasium? Kein Kommentar wäre hier wohl die beste Antwort. Nein, ganz im Ernst, das kann man wirklich nicht so pauschal beantworten, aber es gibt hier und dort fleißige und faule Schüler. Wie lange haben Sie an der DSP unterrichtet und wie lange hier? An der DSP 2 Jahre und hiert jetzt das dritte Jahr. Ist der Lebensstandard in Österreich besser als in der Tschechischen Republik? Ich kann jetzt nicht Tschechien und Österreich vergleichen, ich kann nur Graz und Prag vergleichen. Nun, was uns auffällt ist zum Beispiel das es für das Essengehen in Prag viel mehr Möglichkeiten gibt, wahrscheinlich auch weil Prag größer ist, darum ist auch die Auswahl riesengroß. Aber wenn man selbst Lebensmittel kaufen möchte, finde ich hier die Qualität sehr viel schlechter oder zu mindest ist es sehr schwierig gute Qualität zu bekommen. Wir importieren einige Sachen, zum Beispiel Gemüse, Obst oder Brot aus Österreich. Unsere
Nachbarin lacht immer, wenn wir mit vollbepacktem Auto aus Graz wegfahren. Ansonsten würde ich sagen hat Prag die bessere Lebensqualität, weil es mehr bietet, möglicherweise ein unfairer vergleich zu Graz, weil Graz kleiner als Prag ist. Aber die kulturellen Möglichkeiten die Prag bietet sind schon sehr beeindruckend. Graz hat auch den Ruf eine besonders grüne Stadt zu sein. Ich empfinde das in Prag allerdings als noch angenehmer, also zum Beispiel die Tatsache, dass es in Prag viele kleine Parks gibt und selbst in der Innenstadt viel Straßen mit Bäumen. Das trägt für mich sehr zur Lebensqualität bei. Glauben Sie, dass sich die Stadt Prag verändert hat? Zum Beispiel Wege für Radfahrer? Ich habe den Eindruck, dass in Prag sehr viel neu gebaut wurde, seit wir hergekommen sind. Leider auch einiges, dass nun leer steht oder gar nicht fertig gebaut wurde. Vom Charakter her hat sich Prag aber nicht sehr verändert würde ich sagen. Stark verändert hat sich Prag aber, seit ich das erste Mal als Jugendliche hier gewesen bin. Seit damals hat sich sehr viel verändert, es wurde viel renoviert. Ich bin ein großer Jugendstilfan und in Prag kann man überall wunderschöne Fassaden aus dem Jugendstil oder Kubismus finden. Viele davon sind schon gut renoviert. Also Fahrrad zu fahren traue ich mich in Prag nicht. In die DSP bin ich jeden Tag mit Rad gefahren, weil es ein Weg von 10 Minuten war, aber insgesamt glaube ich, dass Prag keine besonders radfahrerfreundliche Stadt ist. Graz ist wirklich für Radfahrer ausgerichtet. In Graz bin ich eine begeisterte Radfahrerin. Graz ist auch eine Stadt mit einem riesigen Netz an Radwegen. Das ist leider in Prag nicht der Fall. Man sieht auch kaum Radfahrer außer Kurierdienste.
11
rozhovor
Interview mit Heinz Jirku Hatten Sie noch etwas vor, was Sie nicht mehr schaffen, weil Sie unsere Schule verlassen? Hier, für die Schüler, ja, ich hoffe, dass ich es noch schaffe. Ich möchte noch diese Kartenspiele fertigstellen, mit denen ihr eure Vokabeln in Physik und Musik besser lernen könnt. Das wäre noch ein Wunsch von mir. Was ich noch vor habe oder hätte, das war̈ e den Chor noch besser zu machen als er sowieso schon ist. Worauf freuen Sie sich in Graz? Jetzt muss ich leider lange nachdenken. Also es gibt nur einen Punkt, der mir hier in Prag eben nicht gefällt, und das ist die Qualität der Lebensmittel. Sonst passt eigentlich alles. Ich habe hier unglaublich nette, engagierte Schüler. Es sind wunderbare Kollegen. Hat Ihnen am Anfang die deutschsprachige Gesellschaft gefehlt? Nein, eigenartigerweise nicht. Man hat mir gesagt, dass ich einen Kulturschock haben werde. Wir wurden ja vorbereitet, als wir hierher kamen, der war aber nicht. Aber bei der Rückkehr glaube ich schon, dass das schwierig sein wird für mich, weil hier gibt es kleine Klassen, diese familiäre Atmosphäre und ich komme jetzt an eine Schule, die ist auch nicht sehr groß, hat aber trotzdem 16 oder 17 Klassen und in jeder dieser Klasse sitzen aber 30 Leute. Das freut mich wirklich nicht, da bin ich nicht sehr glücklich. Können Sie sich an das schönste Erlebnis aus der Tschechischen Republik erinnern? Ach, nein, weil es einfach so viele gibt. Also das sind Konzerte mit meinem Chor, aber das sind auch Stunden mit euch, die ganz normalen Stunden, wo ich nachher rausgehe und mir denke, das war super, da hatten alle etwas davon. Auch zum Beispiel die Bälle, die sind wirklich ganz edel. Unterrichten Sie lieber in Prag oder
in Graz? Na ja, die Frage beantwortet sich von selbst. Sicher in Prag, es ist ganz klar. Glauben Sie, dass Sie bei allen Studenten immer gerecht waren? Das weiß ich nicht, ich hoffe. Ich sage es ganz ehrlich, ich hoffe. Das ist unsere größte Angst. Das ist aber immer eigentlich eine große Angst von mir, dass ich jemand wirklich ungerecht behandle. Das ist aber nicht das Gleiche, wie sich ungerecht behandelt fuh ̈ len. Also es kann sich ein Schul̈ er ungerecht behandelt fühlen und ich denke eigentlich nicht, dass es ungerecht war. Aber wenn ich wirklich mal ungerecht war, dann würde es mir wirklich sehr leid tun. Wie sind Sie auf die Kombination Physik und Musik gekommen? Man meint meistens, dass die Musik das emotionale Ende des Lebens ist und die Physik ist das Rationale. Das stimmt natürlich nicht. In der Musik gibt es eigentlich viel rationales, sehr viel Gesetzte, und auch in der Physik gibt es sehr tolle Erlebnisse, sehr viel Emotionales. Aber ich wollte immer Musik studieren, dass war klar und ich habe mir gedacht, Physik wäre die Mathematik dazu und das Naturwissenschaftliche. Ja, so ist es gekommen, diese Kombination von Musik und Physik. Ich habe als Musikstudent ein rationales Ende gebraucht, ein anderes Ende. Daniel Opelík und Peter Wygrys
12
movie review
Iron Man 3
T
he movie Iron Man Three is a 2013 superhero action film, featuring the Marvel character „Iron Man“. This movie is the seuqel to 2008's Iron Man and 2010's Iron Man 2. This superhero series is based on the Marvel Comics and was produced by Kevin Feige of Marvel Studios and distributed by Walt Disney Studios Motion Pictures. Screenplay was directed by Shane Black and Drew Pearce. The plot was generally focused on the „Extremis“ project. This story arc was written by Robert Downey Jr. Himself, representing his role in the film as Tony Stark a.k.a Iron Man, with Gwyneth Paltrow and Don Cheadle playing Pepper Potts and Colonel James Rhodes. My overall impression of the film is positive. I was amazed by the complexity of the plot and by the humorous moments. The music was well arranged and the special effects were superb. Some best moments of the film included the „fireworks“ scene, when Tony Stark commanded the „Clear sky“ protocol to JARVIS , destroying all his Iron Man suit creations in the air, making a Christmas present for Pepper Potts – his girlfriend and CEO of Stark Industries. The movie starts with Tony Stark at New Year's Eve party in 1999 with his assistant scientist Maya Hansen, the inventor of the future popular project Extremis- which is a recovering cure for crippling injuries. A young scientist Aldrich Killian makes a quick and fast offer to Tony, to work at his facility, to represent his new idea, later though being humuliatingly rejected by him. Years later, (i remind every reader that Iron Man 3 was released after the movie „Avengers“ in which 6 superheroes defeat an alien invasion attack) Tony is expierencing nightmares about that invasion. Due to his restlessness, Tony
builds 12 new Iron Man suits, made to protect him and his girlfriend Potts. Approximately on the 20th minute of the film, the new viilain is introduced: Mandarin. The United States Government is being put under pressure and nobody knows where Mandarin will strike again. The companie security chief Happy Hogan was badly injured after an accidental encounter with two participants of Mandarin's gang. After the explosion, Happy was brought to a hospital. Tony knew that this fight will someday come to him, so he issued a threat to the Mandarin during a coincidental interview, followed by a helicopter-missile attack at his house. Maya and Pepper survived, as well as Stark, who commanded his suit to fly him away from the „Battlefield“. His suit energy ends in Tennessee, issuing a crash in the woods. After searching the ruins of his house, Tony was not found and is assumed dead.Building up his powers with the help of a 10 yo boy, Tony investigates the bombings in rural Tennessee, that were triggered by soldiers related to Extremis. After volunteers of the Extremis project started exploding, their deaths and the explosions caused by them, were covered up as bombings. After Tony's attempt at finding out more information about these explosions, he gets attacked by Ellen Brandt and Eric Savin. With the help of the Harley (10 yo boy), Stark finds Mandarin's castle and infiltrates the headquarters using handmade weapons. To his common surprise, he finds out, that Mandarin is an actor named Trevor Slattery, who claims to be oblivious the actions carried out on his name. The Mandarin is only a creation of Killian, who possessed Maya Hansen's Extremis research as a cure hor his superpower. After capturing Stark, Killian
13
movie review
holds Pepper hostage as well, subjecting her to the Extremis project. Killian achieves luring in the Iron Patriot– an improved version of the Iron Man, possessed by the Government – in order to steal the armor. Tony Stark manages to escape the trap with the help of a new technology for his suit and reunites with Rhodes. Their last
mission is to save the president from being decapitated. Tony assembles his Iron Army and together with Pepper, Killian is deceased in the big battle. After the battle, Stark orders JARVIS to remotely destroy each Iron Man suit as a sign of his devotion to Potts. Dennis Tagunkov
14
reportáž
Rok ve Vídni
J
ak už asi Všichni víte, naše gymnázium každoročně umožňuje žákům 6. tříd studovat rok ve Vídni. V tomto článku se podíváme na to, jak to vlastně funguje. Začalo to v lednu, kdy jsme my, všichni žáci 5. tříd, dostali od paní ředitelky dopis (nebo spíše papír), ve kterém se psalo o tradičním, každoročním výběru dvou žáku ke studiu na Tereziánské akademii, podporovaným Rakouskou stipendijní nadací. Ze strany rodičů jsem byl donucen dopis napsat, i když já jsem si vlastně ani nebyl jist, jestli chci. Ale tak důležité je zúčastnit se. Dopisy měli být do 31. ledna u paní ředitelky na stole. Tak jsem se na to teda vrhl, do dopisu jsem se představil, řekl, o co se ucházím, co přínosného pro školu dělám (samozřejmě všechno), co mě baví ve volném čase a proč bych měl být vybrán zrovna já. Po odevzdání dopisu do ředitelny jsme se s kamarády bavili, jak a co tam vlastně kdo napsal. Po těchto diskuzích jsem si řekl, že to bylo opravdu asi jen o tom, zkusit to, protože to, co tam napsali ostatní, bylo asi o 200% jinde, než co jsem napsal já se svojí dokonalou němčinou. Němčina s hrubkami a s nikterak hezky zkonstruovaným textem bylo asi to, co na Rakušany a paní ředitelku platí. 13. února přišel e-mail, že Zuzaně Havlovicové a mně srdečně gratulují k úspěšnému ucházení se o studium. Vyplnil jsem individuální studijní plán a odnesl ho do školy. 8. března jsme si spolu se Zuzkou domluvili schůzku s panem ředitelem a vedoucím internátu v Tereziánské akademii. Na místě nás provedli školou. Prostředí bylo příjemné a hlavně lidé – pan ředitel i vedoucí internátu byli milí a příjemní. Po provedení školou a internátem jsem ještě zhlédl centrum
Vídně, které se nachází 5 minut od školy další příjemní skutečnost. Na návštěvě jsem byl obtěžkán smlouvami o studiu v zahraničí, pojištění a dalších věcech. Asi nejdivnější věc, co jsem kdy v životě viděl, je takzvaný Strahlenschutzplan (plán ochrany proti ozáření). Je to jedno z mnoha potvrzení, které musí rodiče podepsat, ale tohle je asi ta největší pikantnost z nich. Na papíře musí rodiče potvrdit, že v případě jaderné havárie mohu být někým někam odvezen, a že mohu dostat tablety s obsahem jodidu draselného. Myslím, že už to ti Rakušané s tou jadernou energií přehání… Musím přiznat, že se do Vídně těším. Jsou zde sice nevýhody, jako třeba, že neuvidím spolužáky ze třídy, a že si musím u učitelů dohodnout termíny zkoušek i z předmětů, které už se budu učit tam, ale to, že se naučím cizí jazyk ještě lépe, než teď – to je skutečně už nějaká motivace. To, že někdo někde vybral mě, jako studenta ve Vídni mě samozřejmě moc těší a chtěl bych za to tedy někomu, kdo to rozhodl, poděkovat. Každopádně si vážím i pomoci učitelů a spolužáků, kteří mě okolo toho podporují. Takže, vypadá to tak, že příští rok budu přispívat do školního časopisu ze zahraničí. A proč ne? Aspoň to bude více mezinárodní a ten název ÖGP Network vystihne skutečnost. Martin Pavlíček
15
rozhovor
RiskyRiders
N
ová firma pro mladé „jezdce“, resp. snowboardisty, lyžaře, freeridery a skatery, která vznikla v hlavě 17ti letého Matyáše. Rozhodla jsem se s ním udělat rozhovor, ale spíš jsme si povídali. Přišlo mi až neuvěřitelné, jak je do toho zapálený, a bylo na něm vidět, že ho to hrozně baví. Jak jsi na nápad celého „projektu” přišel? Chtěl jsem dělat něco víc než jen se učit. Chtěl jsem nosit něco svého. Přestaly se mi líbit aktuální skateové firmy. Takže tě napadlo vymyslet novou značku oblečení. A dál?No a tak jsme dali se sestrou hlavy dohromady, a řekli jsme, že do toho půjdeme. Prostě po hlavě. Pak jsem déle vymýšlel jméno a pak první návrh. Udělal jsem jich asi 20 a potom jsme ten nejlepší hodili na trička. Ty první, to jsem si byl tak nějak prakticky jistý, že budou fialové a zeleně-citrónový nápis. Pak jsem je začal nosit, prodal jsem je pár kamarádům, udělal ještě asi 400 nálepek. Po půl roce jsem udělal stránky www.risky-riders.com a nějaké fotky. Samozřejmě jsem dál dělal další a další návrhy. A z toho vznikla nová kolekce? Někdy v únoru jsem měl "osvícení" a udělal další kolekci "Who are you?". Udělali jsme focení, což bylo naprosto nejlepší, pak jsme s pár kamarády udělali Team a natočili jsme interview. Bylo to fakt dost super, nejvíc vtipná akce. Podle čeho se vybírají členové teamu RiskyRiders? To je složitý. Vybral jsem lidi, se kterýma jezdím a vážně si to užíváme. Jsme jako rodina. Plánuješ team rozšířit? Třeba s novou kolekcí? To zatím neplánuju, nemůžu zase ty trička tolik rozdávat. Novou kolekci bych rád, ale musím počkat, až se tak nějak prodá tahle. Nicméně nějaké návrhy už máme.
Jak značku propagujete? Trička propagujeme na stránkách, facebooku, přes kamarády a přes Team taky. Budou časem i jiné kusy oblečení nebo zůstanete u triček? To záleží, pokud bude poptávka. Já bych byl moc rád. Baví mě to a počítám, že časem určitě jo. Minimálně mikiny, tílka a konečně i trička pro slečny A co děláš teď? Teď jen jezdím, natáčím, užívám života, když je čas, tak zkouším nové návrhy a je to prostě super. Jak dlouho už firmu máte? Čeká vás nějaké výročí? 21. 5. 2013 jsme měli 1. narozeniny, ani jsme to nějak neslavili, ale na ty 2. už máme něco málo vymyšleného. Plánů do budoucnosti, zdá se, máte dostatek a firma se bude pěkně rozvíjet. Máš ještě něco na srdci, co chceš vzkázat? Užijte si všichni prázdiny a dělejte, co milujete! Pokud máte zájem o RiskyRiders tričko, hledejte info na jejich webových stránkách, na facebooku, na instagramu @riskyridersclothing nebo si ve škole najděte samotného strůjce nápadu. Kristina Rudišová
16
rozhovor
Interview mit Adi Schriebl Sind Sie in Prag länger geblieben, als Sie vorhatten? Ich wollte 2 Jahre bleiben, aber ich bin 9 geblieben. Wie hat sich die Stadt Prag in ihren 9 Jahren verändert? In diesen 9 Jahren hat sich sehr viel getan, was die Bauten angeht. Viel ist renoviert worden. Als ich hierher kam, waren die Dächer gerade renoviert und mittlerweile hat sich hier in Holešovice ein neues Stadtviertel entwickelt. Es ist tatsächlich ein schönes Stadtviertel geworden. Was natürlich wunderschön ist, sind die vielen Jugendstilbauten in Prag, wo ich mich
nicht genug satt sehen kann. We r d e n S i e u n s e r e S c h u l e nachdem Sie sie verlassen besuchen und werden Sie eine Nostalgie für Prag empfinden? Oh ja, auf jeden Fall. Nostalgische Gefü h le sind schon vorhanden und auf Besuch komme ich, wenn Zeit ist. War ihre Frau begeistert, als Sie den Arbeitsplatz an dem OEGP bekommen haben? Das haben wir gemeinsam vereinbart. Ohne Gemeinsamkeit geht nichts. Daniel Opelík, Peter Wygrys
17
recept
Sametový nepečený čokoládový dort
T
aké milujete ty úžasné božsky chutnající dorty? A navíc ještě s čokoládou? Před sebou máte recept, jaký potřebujete. Je jen potřeba trochu trpělivosti, ale výsledek stojí za to. Ingredience: Na 8 - 10 porcí budete potřebovat 100g máslových sušenek, 50g rozpuštěného másla, 250g kvalitní čokolády na vaření, 2 bílky, 85g krupicového cukru (pro dietáře 50g), 285ml smetany ke šlehání, 2 lžíce brandy (můžete nahradit i rumem, aromatickým likérem nebo pálenkou). K podávání potřeb navíc ještě moučkový cukr a smetana. Postup: V robotu rozmixujte sušenky (nebo použijte plastový sáček a rozdrťte je kuchyňským válečkem) a přimíchejte k nim rozpuštěné máslo. Hmotu rozetřete pomocí obrácené lžíce stejnoměrně na dno dortové formy (to bude ta nejdelší část) s odnímatelným dnem o průměru 20cm a dejte vychladit.
Čokoládu nalámejte a rozpusťte v mikrovlnné troubě (3–4 minuty při středním výkonu) nebo ji rozehřejte v misce nad mírně vroucí vodou. Ve vodní lázni vyšlehejte bílky a cukr na pevný sníh. V další misce ušlehejte smetanu do polotuha. Rozpuštěnou čokoládu přilijte do sněhu, pak přidejte šlehačku a alkohol. Vlijte na sušenkový základ a uhlaďte povrch. Dejte nejméně na 4 hodiny vychladit (lépe přes noc), až bude sametově krémový. V chladničce vydrží asi dva dny. Před podáváním vyjměte z formy a poprašte moučkovým cukrem. Nůž namočte v teplé vodě a krájejte dort na řezy. Můžete podávat s trochou tekuté smetany. Tip: Dort můžete taky připravit do malých mističek a jíst lžičkou, vyjímá se totiž z formy dost těžce :) Dobrou chuť Vám přeje Edita Štruplová
18
ögp network team
ÖGP Network Team
Zleva: Adam Dotlačil, Martin Pavlíček, Dennis Tagunkov, Kristina Rudišová, Dan Opelík, Albert Jasansky, Dan Plevka, Karolína Bukovská, Aneta Pejcharová, Peter Wygrys, Jan Pils, Edita Štruplová Foto: Anna Jurková Chybí: Magdalena Voldřichová, Jitka Šmelhausová, Anežka Jakubcová, Vašek Kremer, Neil Wiltshire
Editor: Albert Jasansky Korektura: Jan Pils Grafické zpracování: Vašek Kremer Reportéři: Aneta Pejcharová, Dan Opelík, Peter Wygrys, Dennis Tagunkov, Kristina Rudišová, Martin Pavlíček, Edita Štrupalová Foto: Jitka Šmelhausová, Anna Jurková
19
