Strach, náš starý známý

Koupí tohoto časopisu podpoříte 01 / 2016

Strach, náš starý známý Zažíváme krizi solidarity?

(s. 6)

Katka a Lucka:

Příběh o naději a záchraně na poslední chvíli

(s. 17)

Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

3

Obsah

Strach z neznámého ŠTĚPÁN BENEŠ

Nevím, co to je, ale uráží mě to! žertují někteří. Strach z neznámého je ostatně člověku přirozený – jako obranný instinkt. Negativním důsledkem je ignorace a nezájem, v horším případě pak šíření strachu mezi druhé. Mezi to pozitivní pak patří schopnost se vypořádat se strachem aktivně – alespoň minimální snahou poznat to, čeho se bojím, a možná zjistit, že strach je zbytečný. Výjimkou nejsou ani lidé s postižením. Sami jsou objektem strachu druhých – v pracovních, sociálních i intimních vztazích. I přes všechna léta snahy se určitou démonizaci této skupiny nepodařilo vymýtit. A paradoxně možná i my, kteří nějaký handicap máme, se bojíme neznámého, a proto svoji výlučnost občas trochu přiživujeme. Ať už vědomě nebo ne. Existují však mnozí, kteří se nebojí, a stránky časopisu Můžeš takové příběhy – o souboji se strachem, předsudky a nezájmem, o přetahované s nejistotou a nepochopením, o odhodlání překonat překážku – plní velmi často. Ostatně stojí to i v našem podtitulu – jsme časopisem pro ty, kteří se nevzdávají. Nebojí se v tomto čísle ani Jan Piňos, který v rozhovoru se Zdeňkem Jirků poukazuje na strašáky v našem okolí, a to nejen ve vztahu k aktuální společenské situaci, ale i v obecné solidaritě. A nebojí se rozhodně ani Lucie, která i přes svůj vlastní handicap neváhala nezištně pomoci kamarádce, která po automobilové nehodě zůstala vážně postižena a prakticky bez pomoci. Nebála se, a proto ji dokázala zachránit za pět minut dvanáct. Někdy to není snadné, nestrkejme ale hlavy do písku! Před svými strachy, ani před strachy těch druhých. 

strana 6–9

Jan Piňos:

Vládnou nám zbabělci?

strana 10–11

Kauza:

25 tisíc občanů bez práva

Bezbariérové řešení:

strana 12–13

Jak se bydlí v rodině architektů

Technika:

strana 22–23

Katka a Lucka:

strana 18–21

Příběh o záchraně na poslední chvilku

Ivan Ouhel:

strana 29–31

Autonomní vozidla pro budoucnost O krajinách blízkých i vzdálených

Fotoeditorial

5

Přelet nad kukaččím hnízdem Rozprava o zdravém rozumu, rebelantství a hranicích lidskosti v podobě dramatického střetu podvodníčka McMurphyho a hlavní sestry Ratchedové v prostředí psychiatrické léčebny se dočkala řady adaptací. Český divák jistě zná filmové zpracování Miloše Formana, povedenou inscenaci nyní také uvádí i divadlo Járy Pokojského. Soubor působí v otevřeném uměleckém prostoru Barka a účinkují v něm herci s postižením i bez něj.  Foto: Jan Šilpoch

Reflektor Jan Piňos:

Vedou nás zbabělci? Rozhovor o souvislostech nikoliv samozřejmých, ale o to důležitějších. Potřebujeme oprášit docela přirozenou solidaritu? Nestáváme se obětí vlastního pohodlí a slepoty k problémům světa? Kdo se postaví proti stále populárnímu strachu? Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Nedávno jste se aktivně zúčastnil přímo na Balkáně akcí na pomoc uprchlíkům. Takové aktivity nemají zrovna velká ocenění u české veřejnosti. Co se to stalo? Ano, strávil jsem tam několik týdnů a ještě se tam vrátím. Byla to ohromná zkušenost – hrozná i krásná. Hrozná utrpením uprchlíků a krásná solidaritou, dobrovolnou pomocí. Generální tajemník OSN Pan-Ki-Mun řekl: Toto není krize čísel, ale krize solidarity. Dodal bych, že především krize politiků. Přes všechny teroristické atentáty, jimž by určitě nezabránily ani desetimetrové ploty kolem Evropy, přes žvásty různých extremistů a strašení nadcházející islamizací je jasné, že obyčejní lidé čím dál víc docela přirozeně chápou, že uprchlíci pomoc potřebují, že nemůžeme být nečinní, když malé děti spí v polích a ce-

lou noc pláčou zimou. Viděl jsem na vlastní oči tisíce lidí brodících se blátem za nadějí. Šli kolem mě a v očích neměli ani fanatismus, ani pomstu. V očích měli touhu utéci před šílenou válkou, bombardováním a vraždami. A my, lépe řečeno naši politici? Raději na ta místa ani nejezdí, raději jezdí na mezivládní schůzky. A straší lidi. Docela efektivně. Jenomže začínáme mít strach. Bojíme se uprchlíků ze Středního východu, protože je předchází pověst démonů. Ta pověst je v naší zemi budována tak dobře, že už jí mnoho, mnoho lidí uvěřilo. Včera by nenašli Sýrii na mapě, dnes jsou z nich znalci koránu a okamžitě vám vysvětlí, jaká hrůza nás čeká. A politici jim přitakají, když už přímo s hrůzou nepracují… Je to zbabělost, úplná ztráta odvahy postavit se k této krizi čelem a říci – o sto tisíc lidí se po-

7

REFLEKTOR

starat nemůžeme, ale desetinu z nich dobře zvládneme. Raději ukazují na Italy, Řeky, případně Němce a šermují silnými řečmi o našich národních zájmech. Co je na začátku 21. století náš národní zájem? Schovat se, zamknout na deset západů, postavit policajty na každý metr hranice, čekat, až se vichřice uprchlíků přežene? Ale ona se nepřežene, řeči o konci války v Sýrii a Iráku stejně klid nepřinesou, možná jen o pár náletů víc. A tím i víc uprchlíků… Takže? Takže bych především začal s velkou společenskou, a hlavně slušnou diskusí. Mám zkušenost, že moji kamarádi, kteří se vrátili nejhorších míst uprchlického utrpení na Balkáně a začali své zážitky otevřeně vyprávět na školách a jiných místech, se setkali s docela vstřícnou odezvou. Osobní svědectví zabrala, najednou se ukázalo, že hodně lidí není otrlých, jen prostě nemají objektivní informace. To je totiž podstata krize solidarity. Kdo nic neví o tragédii a jejích souvislostech, nechá se lehce zmanipulovat. Nedostatek informací je ale jen jedna příčina. Druhá, a podle mě významnější, je egoismus, nevšímavost k osudům druhých a mylná představa, že západní civilizace může zachovat dosavadní běh světa, status quo. Dvacet pět let se snažím o rozumné řešení ekologických problémů. Na začátku nebylo těžké najít politika, kterého by to opravdu zajímalo a postavil se za správné, i když nepopulární řešení. Dnes? Všimněte si, jak ekologie vyšla v politice z módy. Pro novou silnici budou hlasovat všichni, omezení aut v centrech měst je ztráta svobody. Politické zbabělosti přibývá, probíhá jakási nenápadná normalizace – hlavně jít s davem. A co se nevejde do naší představy, odmítnout, zakázat, potlačit. Takže místo dialogu máme monolog a místo solidarity klídek. Ale my máme zkušenost s velkou řadou neziskovek, aktivistů i lokálních politiků, kteří pomáhají lidem s postižením, hledají

Kdo je RNDr. Jan Piňos Absolvent přírodovědecké fakulty brněnské univerzity. Aktivně se podílel na desítkách ekologických kampaní, za které obdržel mnoho cen. Dlouho vedl správu Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Působil i např. v Greenpeace jako ředitel kampaní. Nyní je mluvčím Hnutí Duha – Friends of the Earth Czech Republic.

pro ně nová řešení, snaží se je zapojit do společnosti. To přece je solidarita… Je, a často obdivuhodná. Skoro bych řekl, že je to jedno z mála pozitiv, která zbyla z étosu listopadu 1989. Ovšem neporovnatelně častější je pomáhat postiženým než přírodě, nebo dokonce tomu, co se nás jakoby netýká – lidem a přírodě v třetím světě. Naše solidarita je teprve v plenkách.

Mám zkušenost, že moji kamarádi, kteří se vrátili nejhorších míst uprchlického utrpení na Balkáně a začali své zážitky otevřeně vyprávět na školách a jiných místech, se setkali s docela vstřícnou odezvou. Žijete většinu svého času ve společenství víceméně stejně smýšlejících lidí. Řekl byste, že takových ostrůvků angažovaných a občansky aktivních postojů ubývá? Ano, podle mých zkušeností i sociologických průzkumů to tak je. U mladých má určitě ekologické téma stále odezvu. Vyrůstají nové generace, pro které je odpovědný vztah k okolí i naší planetě už samozřejmý a trvalý. Mají jiné modely života, spotřeby,

vztahu ke skutečnosti. Ale co dělají politici – když se jim přímo nesmějí, mávnou nad nimi rukou. Společnost je prostě nastavena a udržována v atmosféře naprosté přednosti materiálních hodnot před jinými. Uvedu jeden malý postřeh z doby, kdy jsem vedl Chráněnou krajinnou oblast Broumovsko. Neustále nám z Prahy nutili další džíp. Ale já neměl pomalu ani na benzin do toho prvního, natož na odborné podklady, na přijetí dalších kvalifikovaných lidí. Čistě materiálně založená společnost si myslí, že nepotřebuje nějaké vyšší hodnoty – od přírody přes kvalitní kulturu až po tu solidaritu, protože co nejde převést na peníze, to je pitomost. Když totiž dneska někdo říká, chraňme si své jistoty, co tím myslí? Spotřebu salámu na obyvatele? Najeté kilometry na jedno auto? Skoro nulový počet imigrantů? Showbyznys na každém kroku? Co tedy s tím? Na Balkáně jsem potkal stovky studentů a čerstvých absolventů škol. Skvělých Čechů a Moraváků. Přijeli do tvrdých podmínek naprosto zadarmo pomáhat lidem, které nikdy před tím neviděli. Můžeme jenom věřit, že takoví budou celý život. A jednou nahradí ty zbabělce v naší politice. 

9

Hloupost? Strach? Staří známí… Ještě v polovině minulého století se v této zemi naprosto běžně věřilo, že kojící maminka nutně potřebuje černé pivo a jakmile se nádor v břiše při operaci okysličí, pacient zemře. V každé hospodě seděl někdo, kdo to věděl zaručeně... Sedí tam dodnes? Text: Zdeněk Jirků

Když se člověk pohybuje ve světě postižených a neziskových organizací, které jim pomáhají, má nejednu zkušenost s lidským nepochopením, ale i přímo zabedněností. Pro mnoho „řádných občanů“ je tělesné, mentální nebo kombinované postižení přímo viditelným znakem jakéhosi prokletí, které nepřišlo samo sebou. Středověké pověry žijí a přisuzují lidem s postižením a jejich rodinám přinejmenším těžký hřích, v horším případě spiknutí s ďáblem. Osvěta – neosvěta, potkáváme podobné tmářství docela často. Osobně jsem zažil cestu vagonem metra, do kterého nastoupila skupinka pasažérů s Downovým syndromem. Byli upravení, klidní, trochu zvědaví. A ejhle – nemalý počet dobře oblečených cestujících si nejprve odsedl a na nejbližší stanici obsadil jiný vagon. Ředitelka pražské Duhy, úctyhodné neziskovky pečující o mentálně postižené, mi vyprávěla, jaký odpor vzbuzovalo zřizování chráněného bydlení v běžných domech a kolik nesmyslů musela vyvracet. Můj dobrý známý, zakladatel a ředitel velké neziskovky v Pardubickém kraji, mi už před lety líčil, jak dlouho museli překonávat protesty obyvatel malé obce, když chtěli zřídit Domy na půl cesty. Nekonečné příběhy o strachu z postižených dětí zažily ve středočeském Slunci. Stejný problém s autisty znám z Brněnska. A mohl bych pokračovat o protestech rodičů proti integraci malých školáků s postižením právě do třídy, kam chodí jejich syn nebo dcera, o nechuti zaměstnat vzdělané, ale

na celý život viditelně poznamenané mladé lidi, o populárním výroku prezidenta této republiky o „výhodách“ segregovaného vzdělávání. Jsme na začátku 21. tak špatně informovaní, nebo nám něco brání používat zdravý rozum? Ale informací je přece dost. Názorných, všude viditelných příkladů úspěšné integrace postižených je přímo záplava. Příčina nesmyslných tvrzení a uhýbání před

Pro mnoho „řádných občanů“ je tělesné, mentální nebo kombinované postižení přímo viditelným znakem jakéhosi prokletí, které nepřišlo samo sebou. integrací bude spíš v mnoha lidech samotných – jinakost v nich vzbuzuje strach, odpor, chuť k zákazům. Pestrobarevný svět se jim nelíbí, znají jen černou a bílou. Žijí v bublinách svých předsudků a bojí se vyhlédnout ven. Až teprve vlastní bolestná zkušenost s postižením, vážnou nemocí nebo osudovým neštěstím jimi zatřese a uznají, že i hodně nedokonalý člověk je pořád člověkem. Nikomu nepřeji, aby skončil na vozíku, celoživotně omezený po vážné mozkové příhodě nebo nevyléčitelně nemocný. Ale každému přeji, aby se sám v klidu zamyslel, jestli jeho představa o normalitě není – slušně řečeno – jenom obyčejná hloupost. Nemusí se nahlas přiznávat, stačí, když uzná, že svět má a bude mít tisíce barev a je to v pořádku. 

SLOUPEK Lii Vašíčkové

Agrese mezi námi Dnes jsem náhodou otevřela na internetu článek, který popisoval reakce lidí na různé fotky, selfie a komentáře k aktualitám. Autoři obvykle nebyli podepsáni nebo jen přezdívkou. Jedno měly všechny příspěvky společné: Byly plné vulgarismů a urážek, byly psány se snahou co nejvíce jiného zesměšnit, pohanět, urazit, ponížit… samá negativa. Už sám fakt, že člověk ztrácí čas nad něčím tak bezvýznamným, je zarážející. K čemu je mu platné, že XY nějak vypadá nebo něco dělá či nedělá? Jeho vlastního života se tato fakta dotýkají jen tím, že mrhá čas čtením. A navíc v komentáři je tolik zášti, zloby a agrese. Proč? S tím možná úzce souvisí fakt popsaný v jiném článku. Mnoho lidí z generace narozené mezi polovinou sedmdesátých let a přelomem století, tzv. generace Y, trpí depresemi a mnozí z nich navštěvují psychiatra. Nevidí, že úspěchy rodičů jsou podloženy léty práce, a chtějí se mít také tak dobře, ale bez vynaloženého úsilí. Vysnili si obrázek světa a života, ale realita je jiná. Byli přesvědčeni, že vydělají balík peněz za minimum práce a že určitě budou úspěšní. Jsou vychováváni rodiči ve víře, že jsou výjimeční a jedineční. Ale svět si před nikým na zadek nesedne. Článek obsahoval jednu velmi dobrou radu: Sám sobě by měl každý říci, v čem je úžasný, v čem je natolik jiný a co umí zásadně jiného než jeho vrstevníci. Když nenajde odpověď, měl by s pokorou přijmout svou identitu takovou, jaká je. A snažit se nalézt ve svém životě smysl, vytvářet hodnoty, věnovat čas něčemu pozitivnímu. Ne jen kritizovat a napadat.  Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.

REFLEKTOR

25 tisíc občanů! Ale bez práva... Číslo v titulku není objevné. Už mnoho let mezi námi žije tolik lidí úředně částečně či úplně zbavených svéprávnosti. Nemusíme je poznat na první pohled, ale jistě bychom s nimi neměnili. Nemohou sami rozhodnout nic – kde budou bydlet, kde pracovat, kam si zajít za kulturou nebo na sport, jaký si koupit kabát. Právní purista by mohl tvrdit, že by vlastně ani neměli sami jezdit veřejnou dopravou, protože zakoupení jízdenky je také právní úkon. A když potkají někoho sympatického, když se dokonce zamilují, mají smůlu. O jejich citovém životě také musí rozhodovat někdo jiný. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Černá a Bílá Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice (SPMP) má za sebou už dost projektů, které usilují nejen o důslednou aplikaci mezinárodních úmluv do našeho práva, ale především o obyčejný lidský, a tedy důstojný přístup k lidem, kteří jsou navždy postiženi a jejich okolí se až příliš často soustřeďovalo na jejich izolaci. Novou šanci při­nesl občanský zákoník platný od ledna 2014. Výslovně ukládá soudům přezkoumat všechna (!) rozhodnutí o omezení či úplném zbavení svéprávnosti. Soud přitom nesmí vycházet jen z písemných dokumentů, ale musí občana vidět, mluvit s ním, znát jeho představy o dalším životě. Takže 25 tisíc setkání, jednání, zkoumání! Pro českou justici naprosto neřešitelný úkol, pro lidi čekající na změnu

vlastního života téměř beznaděj. Kolik desítek let by trvalo, než by se dočkali, kdyby nebylo třeba projektu SPMP? Jeho koordinátorka Eva Kremlíková říká: „Spojili jsme se s právníky z organizace QUIP a pomáháme konkrétním lidem při hledání prostoru, jak jim navrátit plnou svéprávnost a zajistit vhodnou podporu. Využíváme možností nového občanského zákoníku. Může jít například o vytvoření opatrovnické rady, ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti, vytvoření smlouvy o nápomoci, zastoupení členem domácnosti. Tisíce případů samozřejmě nevyřešíme, ale první zlepšené osudy už máme. A máme také nové zkušenosti, které otevřeně nabízíme všem.“ Právě tak vznikla Černá kniha, která shrnuje negativní osobní zkušenosti lidí s mentálním postižením i jejich blízkých. Docela pochmurné čtení o jisté okoralosti nejen některých odpovědných pracovníků, ale i celých úřadů. Opakem je Bílá kni-

Anna Blažková ze SPMP zná Janu (vpravo) tisíckrát lépe než všechny posudky.

ha, konkrétní svědectví, která dávají přece jenom trochu optimismu – ještě nejsme k osudům lidí s postižením tak lhostejní. Zde je také pár návodů, jak postupovat.

Paní Jana Pražský Barrandov je plný výstavných vil. Nikdo by neřekl, že jednu z nich využívá díky velkorysosti maminky jedné z klientek domov Dana, chráněné bydlení pro lidi s mentálním postižením. Tady mají bezpečí, klid, jídlo a veškeré služby. Tady se mohou poradit i najít doprovod na cestu třeba přes celé město. Tady také nacházejí oporu v touze žít trochu samostatněji. Paní Jana takovou touhu má – vždyť si našla i přítele a její sny jsou krásné: „Jednak jsem tady blíž mamince, která je dlouhodobě v nedalekém ústavu Palata. Skoro nevidí a neslyší. Chtěla bych se s ní často setkávat. Pak potřebuji práci někde v obuvi. Od malička totiž sbírám pohledy, a krabice od bot jsou na ně nejlepší! Také bych se

11

moženost. Projekt Černá a Bílá nyní mapuje bankovní služby tak, aby byly alespoň zčásti přístupné lidem s mentálním postižením a přitom byly maximálně ochráněny jejich peníze. Princip projektu je vlastně jednoduchý, ale pracný – obklopit „Jany“ kruhem důvěryhodných lidí, kteří v každé situaci srozumitelně poradí. Pak by měl soud rozvázat lidem s mentálním postižením ruce. Měl, ale…

Zkušenost právníka

chtěla zbavit prášků, ale největší sen je mít vlastní domeček. Abych se provdala a mohla mít rodinu!“ Jana je jedna z prvních lidí, které se SPMP ve spolupráci s dalšími organizacemi pokouší vyvést z dosavadního zdánlivě nepřekročitelného kruhu – dostávají intenzivní péči a podporu,

Historicky byl u nás mimořádně široce uplatňován jen institut zbavování, respektive radikálního omezování svéprávnosti. Je přitom výrazně přeceňována ochrana, kterou člověku přináší… a nežijí tedy samostatně. Nežijí samostatně, a tedy nemohou být způsobilí alespoň k některým právním úkonům. Nejsou právně způsobilí, a tedy nemohou plánovat svou budoucnost. Představme si třeba naši každodenní banalitu – platební kartu. Pro Janu a jí podobné lidi zatím nedostupná vy-

Jan Strnad ze společnosti OUIP je jedním z právníků, kteří začali soudům předkládat návrhy na změny statutu dnes nesvéprávných. Jeho zkušenosti nejsou zdaleka radostné: „Změna celkové právní úpravy jen pomalu proniká do rozhodovací praxe soudů i do povědomí veřejnosti. Historicky byl u nás mimořádně široce uplatňován jen institut zbavování, respektive radikálního omezování svéprávnosti. Je přitom výrazně přeceňována ochrana, kterou člověku přináší… Soudní řízení v praxi tradičně nepřiměřeně spoléhá na znalecké posouzení zdravotního stavu člověka. Přitom podceňuje posouzení jeho skutečné individuální situace, způsobu života, rozhodování, formální i neformální podpory, kterou má k dispozici. Jen s ním je přitom možné realisticky zvážit hrozící rizika a reagovat na ně vhodným opatřením.“ Ta slova jsou povědomá. Celý náš sociální systém je postaven na formálních předpokladech, které lidé s jakýmkoli postižením i jejich rodiny musí splnit, aby měli nárok na sociální služby a finanční podpory. Stále slyšíme o miliardách a miliardách. Ale nechceme slyšet, že situace a osudy lidí se do tabulek nevejdou, že by úřady práce a další orgány, třeba samospráv, měly dostat mnohem větší prostor i odpovědnost při hledání nejlepších řešení pro konkrétní lidi. Když k tomu připočteme běžnou praxi minulých let, kdy se v „protikorupčním“ boji vytvořila atmosféra pedantického lpění na přesně vyplněných formulářích, takže si nikdo nedovolí pomoci ani tam, kde by to krásně šlo… I proto nikdo neví, kdy se číslo z titulku začne opravdu snižovat. 

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Silní, ne otrlí Nikdy bych nechtěla být otrlá a nepřála bych si, aby tato vlastnost byla v této republice příliš rozšířena. Otrlost, tento těžko vyslovitelný pojem plný souhlásek, se vyskytoval v češtině již před staletími. A nikdy neměl dobrý obsah. Otrlý musel být voják prodírající se polem, které bylo poseto mrtvolami jeho kamarádů. Být otrlý znamená být zvyklý na hrůzu a utrpení druhého člověka či druhých lidí, aniž se otřásám. Být zvyklý na bídu, utrpení druhých, pokračovat v práci či plnění úkolů bez mrknutí oka. Někdy je to nutné, někdy otrlost předpokládá cynismus, tvrdost, případně i bezcitnost. Pokud patřím k těm, kteří tu hrůzu rozsévají, pak k otrlosti patří i to, že z hrůzy, kterou vidím, nemám špatné svědomí, ba ani potřebu jít těm druhým pomoci. Případně to předpokládá netušit či nevědět, co to je mít špatné svědomí. Není to hezká vlastnost, i když lidé, kteří žijí mnoho let v hrůze válek a beznaději, mají k otrlosti blíže než ti, jimž bylo dopřáno žít v jiné dimenzi. Kdyby byl otrlý celý národ, či lépe řečeno určitá společnost, asi by dlouho nepřežila. Otrlý člověk, podobně jako ten, kdo necítí bolest, by sice svými činy druhé ohromoval, ale i on sám by mohl brzy skončit, neboť by mu chybělo varování, obavy a zábrany, jakými je svědomí, ale i bolest a soucítění s druhým. Generalizovat, tedy zevšeobecňovat určitou vlastnost jedinců na celek, je nemožné. Ale je možné říci, že český národ toho přetrpěl hodně, ale přesto přežil, a mnozí právě díky tomu, že nejsou otrlí, umějí pomáhat – a také pomáhají. Jsou tedy silní, ale ne otrlí. S tím souhlasím.  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

REFLEKTOR

Kovářova kobyla nechodí bosa Klára a Vojtěch jsou architekti, a když jim osud přinesl postiženého Kryštofa, museli prokázat, že umějí radit nejen jiným, ale i sobě. Text: zdeněk Jirků Foto: jan šilpoch

Víc hlav = lepší řešení Spolehlivé zařízení pomáhá především Kláře, která má se synem nejvíc práce, takže vítané jsou pátky – manžel pracuje doma. Oba zdůrazňují: amatérská řešení a různé „dobré rady“ z okolí se neosvědčují. Nejenže musíte dobře znát konstrukci domu či bytu, ale chce to i kus vlastní zkušenosti s uspořádáním prostoru. Jiné oči uvidí jiné možnosti. Když už si pořizujete tak nákladné zařízení, poraďte se s architektem. To není luxus, ale naopak – opravy kutilských řešení nebývají levné! 

13

Na zvedáku (skoro) všude Kryštofova diagnóza vlastně není dosud přesně určena. Tak či tak, je nepohyblivý a ze svého pokojíčku se třeba do koupelny dostane jen pomocí zvedáku. To ale znamenalo ve starším okálu vyřešit upevnění celé dráhy a promyšlenou konfiguraci i ke schodům do přízemí. Dnes všechno funguje dobře a ovládání suverénně zvládá i mladší sestra Terezka. Mimochodem, pomoc bráchovi bere docela normálně, ale bohužel si ho do svého pokoje dovézt nemůže. To už by technicky nešlo. 

Na detailech také záleží V přízemí se dvě místnosti proměnily ve velký prostor, na schodech přibyla plošina. I tak jsou chvíle, kdy musí Klára napnout síly. A nezapomene poradit – nenechte se unést jen technickým řešením, design a barvy jsou stejně důležité. My jsme trvali na předložení dokumentace, detailů uchycení nosných prvků do podlahy a stropu, typů vypínačů. A šedé barvě konstrukce (vlastně zábradlí schodiště) plošiny. A šlo to. Stejně i barva dalších pomocníků je důležitá. Trávíte tu nejvíce času, nepřistupujte na zbytečné kompromisy. A znovu – rada architekta není nikdy drahá. Myslím dobrého architekta... 

REFLEKTOR / tribuna

Jakou změnu pro lékařskou posudkovou službu? Michaela Zindelová komentuje konferenci o budoucím směřování českých posudkových lékařů

„Jdete na LPS?“ zeptají se mě v recepci poslanecké sněmovny a já přikývnu. Sleduji, jak tady ze všech sil bojují s plošinou, která nereaguje na předpokládanou účast zdravotně postižených osob. Má příprava na celodenní konferenci o lékařské posudkové službě (dále jen LPS) spočívá jen v tom, že se podívám na internetové komentáře a brzy je zavřu. Rozčílí mě směs nevědomosti a stížností – ozve se pokaždé, když se ke slovu dostane anonymita počítače… Nejlepší, co jsem na cestu do Sněmovní ulice získala, bylo přečtení článku kolegy Radka Musílka, který do Můžeš (číslo 3/2015) napsal zajímavou investigativní reportáž. V nadsázce popsal svůj příběh, až haškovsky podanou story, která se mu nedávno přihodila během vyřizování žádosti o zvýšení příspěvku na péči. Jeho popis jednání před kolegiem ministerských sudiček jako by dopředu mapoval vše, co uslyším během jednání. Více než stodvacetihlavé auditorium až do odpoledne sledovalo vystoupení odborníků na jediné téma – co dál s institucí lékařské posudkové služby – s tradicí dlouhou devadesát let, stejně dlouhou, jako má historie pojištění. Akce sama se konala pod záštitou Ing. Radky Maxové z Výboru pro sociální politiku PS ČR. Jediná poslankyně, která byla ochotna se za cestu změn dlouhodobě bít. Dosavadní výsledky svolaných odborných kulatých stolů jsou ale zatím tristní. A čas neúprosně běží… Hned na počátku posluchači polohlasem okomentovali neúčast klíčového řečníka, ministerského ředitele z odboru sociálního pojištění – omluvil se, aniž by předal nějaké materiály… Po několika prezentacích si poskládám základní data problematiky do smysluplného řetězce: Ministerstvo práce a sociálních věcí se s lékařskou posudkovou službou ocitlo ve značně složité situa­ ci. V celé oblasti jejího fungování je znát rostoucí zacyklovanost systému, a přitom už v roce 2016 musí dojít u posudkových služeb k radikálnímu rozhodnutí. Ale

kudy jít – cestou změn některých položek legislativy, nebo by se předmětem transformace měla stát celá vyhláška? Co tak žene stagnující problematiku dopředu? Komplikuje ji věková struktura posudkových lékařů. V současné době máme kolem čtyř stovek lékařů posudkové služby a jeden každý z nich musí provést ročně 1222 posouzení! Věk mnoha lékařů překračuje šedesátku, a navíc byli zařazeni do státní služby. Bez nutné změny zákona k datu 1. 7. 2017 skončí 137 lékařů – překročí 70 let, což stanoví zákon pro státní úředníky jako limitní věk. Možný akutní nedostatek specialistů je alarmující, odchod téměř třetiny lékařů může způsobit kolaps systému. Posudkové lékařství je navíc nadstandardní obor, neboť vyžaduje nejen znalost více medicínských oborů, ale i právní

Kam se obrátit o radu? Kancelář ombudsmana pro zdraví více na www.ombudstmanprozdravi.cz nebo [email protected] Praha 1, Národní 11

znalosti. Ovšem požadavky na odměňování nově příchozích lékařů se nemění, očekává se proto zastavení příchodu nových posil. LPS rozhoduje o míře invalidity nebo statutu osoby zdravotně znevýhodněné. Dále posuzuje přiznání průkazů OZP, míru závislosti na pomoci druhé osoby, nárok na kompenzační pomůcku či prodloužení pracovní neschopnosti při delší nemoci. Příliš mnoho kompetencí, nemyslíte? Není divu, že se u vytížených profesionálů často vyskytuje symptom vyhoření, jak konstatuje předseda Národní rady občanů se zdravotním postižením ČR Václav Krása a dodává: „Jedná se o velmi odlišné činnosti a domnívám se, že není možné, aby vše dokázal jeden posudkový lékař.“ Vyřešit by se měl i nejčastější problém – aby se někdy nerozhodovalo jen z kanceláře, která pracuje bez klientovy účasti. U příspěvku na péči občas chybí posudek sociálního právníka. Celá záležitost by se ale neměla posuzovat jen z medicínského, ale také ze sociálního hlediska. Václav Krása dosavadní systém kritizoval slovy: „Při hodnocení

míry závislosti není brán jako hlavní posudek stanovisko sociálního pracovníka, ale prioritní je vždy posudek posudkového lékaře. Je to v zásadním rozporu s tím, že posudkový lékař hodnotí zpravidla pouze podle dokumentace zdravotní stav, kdežto sociální pracovník provádí sociální šetření v místě bydliště, a tudíž má daleko větší vhled do klientových potřeb.“ Klient by také měl při každém kroku chápat, co se s ním děje a jak vypadá řešení jeho problému. Mezi připravované proklientské kroky má patřit i přátelštější jednání, zmizí tristní materiální vybavenost a zlepší se úroveň interiérů. Další vizí je návrh, že by o klientovi neměla rozhodovat jen jedna osoba, ale komise s odborníky z různých oborů. Statisticky spočítané je také průměrné vyřízení jedné žádosti, tedy 35 dní, často to bývá i více… Především námitky a odvolání proti rozhodnutí se protahují. Pro všechny, kteří netuší, jak vzniklou situaci vyřešit, přinášíme dobrou informaci: v Praze vznikla před rokem bezplatná kancelář ombudsmana pro zdraví – pro ty, kteří si nevědí rady se svými právy nebo nesouhlasí s vyřízením svého podnětu. Rozsáhlé agendě posudkových lékařů by mohly ulehčit i podklady připravené nelékařskými týmy. Tento personál by mohl vyřizovat průkazky nebo zdravotní pomůcky – předpřipravoval by posudek. Podobná praxe existuje i ve světě. Summa summarum – na konferenci jednoznačně zaznělo, že je potřeba udělat rychlé kroky ke stabilizaci celého systému. Další připravované kulaté stoly by měly přinést koncepční řešení a sjednocení názorů na to, jak si kdo představuje fungování LPS. Než jsem dopsala svůj komentář, dostala se mi do rukou zpráva z ministerského centra, kde to ze všech stran zvoní slovy zefektivnění a zatraktivnění. Nemám ráda přejatá slovesa s předponou z, jejich účinnost mi bůhvíproč účinná nepřipadá. Ke stabilizaci LPS povedou podle tiskové zprávy z konce listopadu 2015 tato definovaná opatření – krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá. Nedokážu si představit časové zadání pro všechny tři nastavené kategorie. K řešení tedy dojde jako obvykle za pět minut dvanáct? Nezbývá než doufat, že se tak stane dřív, než odtiká 12.15. 

15

Normy jako šikana? radek musílek glosuje mnohdy svérázný přístup k bezbariérovým stavbám

Nepřehledná péče Štěpán Beneš se zastavuje nad stavem sociální politiky

Občas, sám vozíčkář, stojím v němém úžasu nad tím, jaké architektonické libůstky si na našince někdo vymyslel. Ačkoliv – to není přesné. Můj údiv vůbec není němý. Nejprve si zanadávám pod fousy, následně svou neblahou zkušenost dávám k dobru ve společnosti. Postěžovat si mezi přáteli je však stejně bezzubé jako chodit neustále do restaurace, s níž nejste spokojeni. U hospody máte dvě jednoduché možnosti: Buď jednoho dne svou nespokojenost obsluze vyjevíte a budete čekat nápravu, nebo prostě změníte lokál. S architekturou veřejného prostoru je to složitější. Je vám předložen hotový produkt, na němž se už obtížně něco mění, a pokud ano, tak se změna prosazuje velmi složitě. A změna lokality? Tak to je už úplně mimo realitu. Kolik lidí může opustit bydliště, protože nejsou spokojeni s architektonickou koncepcí okolí? Proto si říkám, jak moc důležitá je komunikace o (bez)bariérách se zainteresovanými. Jistě, existují normy a předpisy. Jenže ze zkušenosti vím, že osobní přístup konkrétního člověka je při jejich realizaci naprosto klíčový. Nemluvím o nějaké zlé vůli, ale o způsobu uvažování, co, jak a komu má sloužit. Podezřele často jsem se u architektů setkal s názorem, že ty předepsané normy jsou spíš jen šikana. Oni je znají a jsou nuceni je dodržovat, nejsou však mnohdy vnitřně přesvědčeni o jejich užitečnosti. Řeší tedy problém bez praktického vhledu, často za těmi čísly a čárami nevidí živého člověka, jemuž to ulehčí život, nebo nemají reálnou představu o jeho potřebách. Uvědomil jsem si to na dvou příkladech, které jsem nedávno zažil. Jeden známý mě požádal o konzultaci parkovacích míst pro vozíčkáře u velkého stavebního projektu, na němž právě pracuje. Když už jsme ale seděli nad plány, začal jsem se víc zajímat

a trochu šťourat. Pozastavil jsem se nad nízkou kapacitou výtahu, do něhož se vejde jen jeden vozíčkář. Zkušenosti z podobného už existujícího projektu přitom ukazují, že je to málo. Můj známý mě ujistil, že se o tom ještě povede debata. Na druhou stranu však řekl, že v případě nutnosti určitě každý rád vozíčkáři pomůže i po schodech! Myslel to dobře, jenže ukázal, jak mu chybí představa o realitě vozíčkářského života. Větší výtah by přitom v projektu nepředstavoval žádný problém. Snad na něj po našem rozhovoru dojde. Druhý příklad považuji za ještě lepší. Náhodou jsem vyslechl debatu dvou projektantů o rekonstrukci vesnické hospody. Řešili následující: předpisy jim nařizují vybudování bezbariérového WC, ale to pro ně představuje komplikaci prostorového uspořádání. Navíc prý do sálu stejně vedou tři schody, takže bezbariérové toalety jsou vlastně zbytečné. Jednoho z mužů napadlo, že ty schody jsou vlastně skvělá výmluva, proč by se mohli z povinnosti oficiálně vyvázat. V tomto bodě jsem se drze vmísil do diskuse. „Pánové, ale my nechodící také potřebujeme na záchod…“ Jeden z dvojice mi bezelstně odpověděl: „To chápu, ale vy byste se tam kvůli těm schodům přece vůbec nedostal.“ Nedal jsem se odbýt. „Víte, jednak existuje jistá naděje, že mi někdo do těch schodů pomůže, ale především mě zaráží, proč raději neřešíte, jak překonat ty schody a celý prostor zpřístupnit? Místo toho koumáte, jak se ze všeho vyvléknout.“ Jejich logika byla neochvějná. „My vám rozumíme, jenže v té vesnici jakživo žádný vozíčkář nebyl, tak proč to řešit?“ Poznamenal jsem něco o tom, že už zítra tam někdo na vozíku být může, a popřál pánům hezký večer. Jakou stopu v nich naše krátká debata zanechala, netuším. Na mne rozhodně zapůsobila. 

Fond dalšího vzdělávání, příspěvková organizace ministerstva práce a so­ ciálních věcí, zveřejnil krátkou zprávu z výzkumu Využívání podpůrných sociálních a zdravotních služeb. Nejde o vyčerpávající materiál, jeho závěry ale o zdejším sociálním panoramatu leccos napoví. Dozvídáme se například, že nejvíce jsou se systémem seznámeni rodiče zdravotně postižených potomků. Vědí, kam se obrátit a jakou péči mohou dostat. Pravidelný čtenář našeho časopisu ale už tuší, že i přes to rodiny obvykle volí péči v domácím prostředí – i když jim na to stát rozhodně nepřispěje tolik, kolik by stála péče o handicapovaného člověka trvale umístěného v sociálním zařízení. Aniž by tento fakt nějak vyčíslil, výzkum si toho vlastně mimoděk všímá: pokud něco tahle uvědomělá skupina poptává, jsou to odlehčovací služby, které by jim v dennodenní péči daly prostor pro pořádný nádech. Na opačnou stranu výzkum umístil mladé lidi starající se o své rodiče, prarodiče nebo seniory obecně. Jejich informovanost je prý mizivá. Výzkum to považuje za překvapivé, dále se však už otázce nevěnuje – tedy až na závěr: že na nedostupnost pečovatelských služeb v domácím prostředí si stěžují úplně všichni. Dostatečná informovanost je pro fungování sociální politiky státu jistě důležitá. Neméně dobře by ale měla fungovat reflexe, jaký druh služeb je potřeba a kde jsou nejvíc k užitku. Trend je přitom už nějakou dobu čitelný: lidé pečující doma to často suplují z vlastní kapsy, protože pro narůstající potřeby příspěvky na péči jednoduše nestačí. 

REFLEKTOR / zápisník

Cesta k zotavení a úsměv Mony Lisy Zraní-li se atlet věnující se některému z extrémních sportů, na patře mnohých už se nevyhnutelně připravuje věta: může si za to sám, nemusel tolik riskovat. Nemůžeme si však nevšimnout, že jejich kousky přesto, nebo právě pro risk baví miliony lidí, kteří neváhají naplnit velké sportovní haly nebo žasnou u internetových videí. V Americe, kde jsou extrémní sporty nesmírně populární, vznikla zajímavá iniciativa Road2Recovery (cesta k zotavení); dnes už je aktivní také v Evropě. Ukazuje prstem na fanoušky a žádá: tihle lidé se starají o vaši zábavu i inspiraci, proto jim pomozte ve chvíli, kdy je toho zapotřebí. Systémem crowdfundingu (drobných příspěvků od jednotlivců, jichž však internetová kampaň oslovuje obrovské množství) pak vybírá peníze pro atlety, kteří si při extrémním sportování přivodí úraz, nebo dokonce smrt. Když se například nedávno při skydivingu zabila velmi populární legenda extrémního sportování Erik Roner (zůstala po něm žena a dvě děti), podařilo se od jeho fanoušků vybrat už přibližně sto padesát tisíc amerických dolarů na podporu těch, kteří mu byli nejblíže. Více než polovinu z plánovaných sto tisíc dolarů už také nashromáždili fanoušci Paula Basagoitia, který si v říjnu poranil páteř při cyklistickém freeride závodu Red Bull Rampage. Ať už je náš názor na extrémní sporty jakýkoli, iniciativě lze zatleskat za velmi podařené propojení těch, kteří jsou jinak často jen pasivními konzumenty oné zábavy, s těmi, kteří pro ně tuto zábavu obstarávají. Často bohužel na úkor svého zdraví.

••• „Představte si, že nevíte, jak vypadá úsměv Mony Lisy nebo slunečnice od Vincenta Van Gogha. Lidé vám o nich vyprávějí, a tak víte, že existují – a přesto ten pohled nikdy nemůžete zažít. Pro miliony lidí se zrakovým postižením je to realita,“ uvádí ve Finsku žijící designér Marc Dillon své prezentační video k projektu Unseen Art (Neviděné umění). Za přispění nadšenců chce vybrat třicet tisíc dolarů a oslovit zástup počítačových expertů na tvorbu 3D modelů, aby zkusili převést ta nejznámější malířská díla do prostorové formy.

Takový model je totiž velmi snadné zhmotnit pomocí 3D tiskárny, kdekoli by bylo potřeba – na univerzitách, v knihovnách nebo za pomoci specializovaných firem, které se 3D tiskem zabývají. Marcův nápad spočívá ve volném sdílení; pokud se mu nápad podaří realizovat, počítačové modely budou volně ke stažení a k dispozici každému, kdo o ně projeví zájem. Aby svůj nápad vyzkoušel v praxi, nechal vymodelovat a vytisknout celý portrét Mony Lisy. Osahalo a „uvidělo“ ji pak několik lidí se zrakovým handicapem. „Není to typická kráska,“ říká nevidoucí dáma… „Má poměrně dlouhý nos,“ směje se. Marc možná našel inspiraci i v experimentu Touchable Memories (Hmatatelné vzpomínky) singapurské firmy Pirate 3D. Zde podle starých fotografií vytvářeli malé plastové sošky, prostorové ztvárnění dvourozměrných fotografií a obrázků, které nevidomým pomáhaly

vzpomenout si na významné nebo prostě jen pěkné momenty ze života, podobně jako to děláme my při prohlížení fotografií. Mladému italskému muzikantovi vytvořili model obalu jeho hudebního alba. Staršímu kameramanovi, který přišel o zrak ve stáří – a přesto se mu podařilo natočit dokumentární film, jehož scény má detailně v hlavě, ale nikdy je neviděl – pak zhmotnili jednu z nich, a konečně pak mladíkovi a mladé ženě scénky z fotografií, které jim připomněly dětství. 3D tiskem dnes vznikají i medicínské protézy nebo obroučky na brýle za poměrně nízkých nákladů, ale hlavně s vidinou, že si malé objekty každodenní potřeby nebo designované prototypy, které dříve vyžadovaly hodiny práce a úsilí, bude brzy každý moci vytvořit sám doma. Prezentační video společnosti Pirate 3D ostatně končí slovy: Technologie je jen nástroj. Dejme jí smysl!  (šb)

Předplaťte si časopis můžeš Výhodné předplatné

na dva roky za 380 Kč!

Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

číslo popisné:

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady:

složenkou

převodem (uveďte jméno a celou adresu)

fakturou

telefon:

číslo účtu: 772772772/0800

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Proč si předplatit časopis Můžeš:

1. Podpoříte Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč.

Chcet roční p e-li změnit ředplatné na zvýh od dvoulet é, konta něné ktujte bezplat nou lin ku České p o 800 30 šty 0 302

ŽIVOT Katka a Lucka Příběh Kateřiny Bémové a Lucie Boučkové by mohl být námětem na hollywoodský scénář. Nechyběly by v něm dramatické okamžiky, silné emoce ani ryzí lidská vřelost, které není lhostejný osud druhého člověka. Jenže zatím chybí happy end. Nebo ne?

Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Když někomu vážný úraz obrátí život naruby, většinou mu nejvíc pomůže rodina, partner nebo nejbližší přátelé. Kdo z nás by však čekal, že v kritické chvíli podá pomocnou ruku téměř cizí mladá žena s postižením? Ale od začátku: Lucie Boučková (24) od dětství hůř chodí následkem dětské mozkové obrny. To jí sice zabránilo ve vysněné práci zdravotní sestřičky, ale její touhu pomáhat druhým lidem to neumenšilo. V pražském Jedličkově ústavu a školách odmaturovala na sociálně-správním oboru a následně ještě vystudovala vyšší odbornou školu stejného zaměření. Dnes žije v rodném Liberci, odkud pochází i Kateřina Bémová (35). Lucčin starší bratr byl před lety Katčiným přítelem a i po jejich rozchodu spolu obě mladé ženy udržovaly kontakt, byť nijak úzký. Zatímco Lucie studovala v Praze, Kateřině se narodil dnes pětiletý syn. I přesto si uměla užívat života, obklopena byla četnými přáteli – prostě žádná ušlápnutá mamina. Pak ovšem přišel zlomový prosincový den roku 2013. Jako spolujezdec utrpěla vážná zranění hlavy při střetu osobního automobilu s tramvají, upadla do čtyřměsíčního kómatu a lékaři jí nedávali příliš velké šance. Když se to Lucie dozvěděla, bez váhání za ní vyrazila. Nadějné prognózy nepřicházely ani po probuzení. V důsledku poškození mozku přestala Kateřina ovládat své tělo, nemohla sedět, dokonce ani jíst a mluvit. V očích řady zdravotníků se stala pouze přežívající tělesnou schránkou. A tak po několikaměsíč-

19

Mám také určitý handicap a pohybuji se v téhle komunitě. Znám řadu lidí s různými problémy a vím, že i oni to nějak zvládají. Není to pro mě traumatizující prostředí. Osobní životní zkušenost mi v dané situaci hodně pomohla. ním nemocničním pobytu skončila v léčebně dlouhodobě nemocných. „Když jsem ji tam přišla navštívit, byla jsem zděšená,“ vzpomíná Lucie. „Vypadalo to jako poslední štace, pokusy o zlepšení jejího stavu se rovnaly nule. Sebrali jí i televizi s odůvodněním, že to prý stejně nevnímá. Vrátila jsem se domů, celý večer jsem probrečela a nakonec se rozhodla jednat,“ říká mladá žena, která jinak působí vcelku plachým dojmem. Její slova potvrzují, že návazná péče o lidi po poranění mozku má v České republice zatím hodně prostoru ke zlepšování. Bez osobní iniciativy blízkých jsou vyhlídky některých lidí neradostné.

Odraz ode dna

Kateřina našla v Lucii kamarádku, která jí v nejobtížnějších chvílích života nejvíc pomohla.

Začalo hledání zařízení, které by Kateřinu přijalo i přes její závažný zdravotní stav. Skoro všude ji však odmítali s poukazem na nutnost krmení sondou, tracheostomii… Lucie se k problému postavila věcně a prakticky – za takovou pomoc byla Katčina rodina velmi ráda, protože se probírala z počátečního šoku. V jistém slova smyslu se Lucčino postižení stalo výhodou: „Mám také určitý handicap a pohybuji se v téhle komunitě. Znám řadu lidí s různými problémy a vím, že i oni to nějak zvládají. Není to pro mě traumatizující prostředí. Osobní životní zkušenost mi v dané situaci hodně pomohla.“ Během pátrání na internetu a oslovování různých zařízení se Lucie dostala až k Adeli Medical Centru ve slovenských Piešťanech, kde se provozuje rehabilitační metoda Therasuit, zvaná též kosmický oblek. Jde o speciální postroj zpevňující tělo a umožňující zavěšení do různých

Život

Metoda Therasuit je pro někoho kontroverzní, ale pro Kateřinu znamenala odraz ode dna.

cvičebních poloh. Ponechme teď stranou diskusi, která se o této nákladné a zdravotní pojišťovnou nehrazené terapii vede. Jedni ji opěvují, především blízcí pacientů, druzí ji považují za kontroverzní. Lucii oslovil především vstřícný přístup tamního zařízení, jemuž nevadila žádná z Katčiných komplikací. „Problém byla cena plánovaného pobytu – tři sta tisíc korun. Dala jsem výzvu na svůj facebookový profil, kde si jí všimla Ilona Kotková. Ta ji uveřejnila ve skupině Liberecké maminky, což vyvolalo překvapivě

silnou pozitivní odezvu. Přihlásilo se přes padesát lidí, kteří byli ochotni podpořit veřejnou finanční sbírku,“ popisuje Lucie sílu sociálních sítí. Na nich dnes také existuje komunita Bojujeme s Kačenkou, která o veřejné sbírce informuje. Přes spolek Pomoc v nouzi Liberecko se v únoru 2015 podařilo veřejnou sbírku vypsat. „Bylo s tím hodně administrativy a začátek nebyl zrovna raketový, příbuzní Katky, kteří se postupně víc a víc zapojovali, si totiž nejprve nepřáli medializaci celého příběhu. To se pak finance shánějí obtížněji,“

vysvětluje Katčina kamarádka, která pro ni dělala prakticky profesionální fundraising – ve svém volném čase jako dobrovolnice. Sbírka se nakonec rozjela s až překvapivou rychlostí, možná i díky tomu, že v Liberci Kateřinu kdekdo znal. Podpořila ji i místní charitativní M. K. show Martina Krause. Takže už v březnu 2015 mohla Kateřina se svou maminkou a ošetřovatelkou odjet na Slovensko. Na týden za ní vyrazila i Lucie se svými rodiči. Bylo to podle jejích slov intenzivní a někdy až drsné, rozhodně žádný oddech. „Mi-

21

souhlasně přikyvuje. Ačkoliv díky intenzivní logopedii už občas nějaké to slovo řekne, mluvení je zatím jen vysněným cílem. Také paměť se teprve probouzí ze spánku a její poruchy budou Kateřinu pravděpodobně provázet po celý život. Piešťanský pobyt se stal pomyslným i skutečným bodem zvratu. Po návratu začalo vše vypadat růžověji. Lucie už před odjezdem na Slovensko dokázala Kateřině zajistit místo v programu samostatného bydlení libereckého Jedličkova ústavu. V něm našly propojení vlídného domáckého prostředí s kvalitní péčí a intenzivní rehabilitací.

Podařilo se nám Katku nastartovat zpět do života. A asi to bylo za pět minut dvanáct. Slovenští lékaři říkali, že kdyby se čekalo ještě půl roku, naděje na zlepšení by se přiblížily nule.

nimálně šest hodin denně tam člověk tvrdě maká,“ popisuje své dojmy.

Pokrok díky rehabilitaci Výsledky se dostavily vcelku brzy, i když pro nezainteresovaného člověka mohly být zpočátku nepatrné. Lucie však byla nadšená. „Podařilo se nám Katku nastartovat zpět do života. A asi to bylo za pět minut dvanáct. Slovenští lékaři říkali, že kdyby se čekalo ještě půl roku, naděje na zlepšení by se přiblížily nule,“ popisuje Lucie, která musí Katčin příběh vyprávět za ni. Její kamarádka však

jí to úspěšně daří. Jejích schopností si všimli i pracovníci Saremy – a přijali ji dokonce na pozici terénní sociální pracovnice. Jako profesionálka teď shání finance na rehabilitaci nejen pro Kateřinu, ale i pro další klienty. Aniž by to plánovala, nezištná pomoc kamarádce vyústila v profesní příležitost, kterou do té doby marně hledala. Kdyby to takhle pěkně na světě fungovalo vždycky… Jaká bude další kapitola Katčina příběhu, zatím nikdo neví. Pokrok, jehož (nejen) s Lucčinou pomocí dosáhla, je skutečně pozoruhodný a snad bude pokračovat. Pod happy endem si ale každý může představovat něco jiného a tváří v tvář dramatickému životnímu zvratu se měřítka hodnot posouvají. Dnes se podle svých slov tlumočených Luckou, ve které našla nejlepší kamarádku, cítí dobře. Samozřejmě s výjimkou bolestného odloučení od malého synka. 

Dnes už Kateřina není netečný ležák. Sedí na svém novém vozíku a postupně rozhýbává ruce, takže dokáže i kousek sama popojet po místnosti. Umí už také normálně jíst. Především se však zajímá o dění kolem sebe – ráda poslouchá hudbu, dokonce byla i na koncertě. Stýká se s ostatními obyvateli samostatného bydlení, navštěvují ji přátelé a rodina. Chodí s nimi na výlety po městě. Vánoce strávila s pomocí své sestry u maminky. Nedávno jí Lucie s kolegyní Lenkou Halamovou společně připravily velkou oslavu 35. narozenin, kam přišla popřát rodina, přátelé i dárci. Bohužel tam chyběl její syn. Od svého úrazu ho neviděla. Je to však příliš citlivé téma, o kterém jsme spolu dál nemluvili.

Dobrý konec? V rámci libereckého Jedličkova ústavu provozuje společnost Sarema fyzioterapii a nově také obdobu metody Therasuit. Kateřina patřila k prvním pacientům, a vlastně se tak spolupodílela na jejím rozjetí. Měsíční náklady stoupají až na 38 tisíc korun. Lucie se proto tuto částku snaží pokaždé sehnat od dárců a dosud se

Dnes už Kateřinu zajímá dění kolem ní, vyráží na procházky, navštěvuje ji rodina i přátelé.

Život / TECHNIKA

Vidět, nevidět, řídit!

Být pánem nad svým automobilem je pro všechny se zdravým zrakem zcela samozřejmá a běžná záležitost. Nic však není ztraceno ani pro lidi s vadou vidění – nahlédněme pod pokličku autonomního řízení vozidel.

Text: Martin Kopeček Foto: archiv autora

Nejnovější vývoj na poli nezávislého řízení se dá rozdělit do několika kategorií. Kompletní autonomní řízení, poloautomatické řízení, kdy si řidič a robotický systém v určitých chvílích řízení předávají, a konečně varianta, kdy nevidomý řidič ovládá volant se speciálními prvky tak jako člověk bez zrakového omezení.

Odvez mě do práce! Velkou úlohu při udávání moderního trendu robotického řízení má částečně tajné vědecko-technologické oddělení Google X společnosti Google. To přišlo kolem roku 2010 s ambiciózním plánem na vytvoření automatického řidiče, který kompletně obslouží automobil v provozu – a cestující mu pouze zadá požadovaný cíl cesty. S využitím digitálních map a speciálně vybavených automobilů značek Toyota a Lexus se již v roce 2012 mohla společnost pochlubit půlmilionem najetých kilometrů bez nehody. Nutno dodat, že se jednalo o provoz předem naplánovaný a probíhající v předvybraných lokalitách. Základem automobilu je systém složený z variace speciálních

Hladký průběh cesty zajišťuje mnoho rozpoznávacích systémů.

Salonek, či obývací pokoj? I to je pohled do automobilové budoucnosti.

senzorů, jako radary snímající okolí vozu, vícepaprskový laserový skener pro identifikaci objektů před vozem, dalekonosné radary pro sledování situace za vozem, ultrazvukové senzory naopak sloužící k identifikaci objektu v blízkosti vozidla po celém jeho obvodu. Vozidlo ve 360° kolem sebe rozpoznává jízdní pruhy, semafory, dopravní značení, sleduje pohyb ostatních účastníků silničního provozu atd. Tato čidla s drobnými obměnami a vychytávkami dnes využívají v podstatě všechny vývojové týmy na světě. Aktuálně společnost Google vyvíjí i svůj vlastní elektromobil a má smělé plány tyto robotizované automobily uvést na trh už kolem roku 2017.

23

Kromě bezpilotních doručovacích dronů testuje společnost Google i vlastní autonomní vozidlo.

Futuristické vize a koncepty autopilota rostou jako houby po dešti.

Společnosti Mercedes, Toyota, Volkswagen, Volvo a další jsou možná v autonomním řízení ještě o kus dále. Zaměřují se ale pouze na částečně autonomní systémy, kdy při nekomplikované jízdě, například mimo městskou zástavbu, počítač kompletně přebírá řízení a vám nic nebrání vypít si kafíčko a přečíst nejnovější zprávy. Ve chvíli, kdy se blíží oblast s větším provozem, systém v určitém časovém intervalu předá řízení zpět plně řidiči. Pokud řidič nereaguje, automobil zastaví na bezpečném místě poblíž. Výrobci vozidel jsou ve svých plánech trochu skromnější a počítají s rozšířením své nabídky o tyto vozy kolem roku 2020.

Řidičáky pro nevidomé Zkusit si opravdové řízení mohou dnes už i lidé s vážnější vadou zraku. Vývojářský tým Virginia Tech vylepšil systém počítačového vidění o speciální prvky ovládání tak, aby i nevidomý nebo slabozraký řidič zažil pocit kompletní nadvlády nad svým strojem. Uživatel má nasazeny rukavice, které mají na prstech vibrační senzory. Ty pro různé změny směru jízdy upozorní zachvěním určitým počtem prstů buď na levé či pravé ruce, a dávají tak řidiči informaci, o kolik má pootočit volantem, aby se například vyhnul překážce

či projel plynule zatáčku. Řidič sedí na speciální podložce, kde opět pomocí signálu do zad a nohou rozliší velikost zrychlení či naopak brzdění. Vědecký tým pod vedením proZkusit si opravdové fesora Dennise Honga i ruční zobrazořízení mohou dnes vytvořil vač vozovky před autem. už i lidé s vážnější Řidič tak jednou rukou ovládá volant a druhou, vadou zraku. jako při čtení Braillova písma, detekuje na podložce změnu profilu vozovky. Byly uskutečněny první úspěšné jízdy na testovacím okruhu a ne­ ustálý vývoj tohoto ovládání přináší slibné výsledky pro budoucí rozšíření – když už ne plně do běžného provozu, pak alespoň části této technologie mohou pomáhat.

Čí je to vina? Nejlépe se obecně pro všechny typy autonomního řízení osvědčila jízda na dálnici. Naopak největším oříškem je pro vývojáře jízda ve městě, kde je provoz několikanásobně komplikovanější. Je třeba dodat, že s rozšířením autonomních vozidel přichází také mnoho otázek ohledně odpovědnosti za dopravní nehody. Bude postihován cestující, provozovatel komunikace, nebo výrobce automobilu? Rozruch například způsobila společnost Volvo, která přislíbila garanci veškeré odpovědnosti při selhání ve chvílích, kdy byl použit automatický režim. Možná tedy bude i společností, která v této problematice udá nový směr. Je nutné také vyladit situace, které mohou vzniknout při poruše automobilu a při nepříznivých vlivech počasí, jako je silný déšť nebo mlha, kdy se citlivost čidel rapidně snižuje. Automobil ovládaný robotem je rovněž snadný cíl elektronického útoku zvenčí a bude nutné zajistit odpovídající způsob softwarové ochrany. Jistě by nikdo z nás nechtěl kvůli nedokonalosti systému skončit díky žertu několika hackerů uprostřed rybníka. I přes veškeré problémy související s vývojem a uvedením do provozu je zde mnoho výhod, které nám v budoucnosti používání autonomních vozidel může přinést: Nejlepší řidič je samozřejmě počítač, který v případě ideálních algoritmů nedělá chyby. Počítač nespí, počítač netrpí zdravotními komplikacemi a nerozptyluje ho zbytek neposedné posádky. Snížit by se tak mohl počet vážných dopravních nehod a smrtelných zranění spolu s výhodou možné jízdy vyšší rychlostí. Doprava se zase může zrychlit – díky lepšímu řízení provozu. Když dostane automobil informace elektronicky, nebude zapotřebí tolika dopravních značení. Přes všechny jmenované výhody bude jistě mnoho řidičů i nadále preferovat osobitý pocit držení volantu. Doufejme, že budeme mít i za mnoho let v budoucnosti vždy na výběr, zda nás bude vozit robot nebo šlápneme do pedálů sami. 

život / mapy bez bariér

Na hrad i do muzea – bez bariér

Text: Radka Lejčková Foto: Jan Šilpoch

Cestovatelé s tělesným postižením se mohou těšit na nový projekt Konta Bariéry – Mapy bez bariér. Vznikl díky němu soubor informací o přístupnosti téměř šesti set objektů po celé České republice. Nejde o první pokus podobného druhu, dosud však internet nabízel převážně data rozdílné úrovně a zpracovaná nejednotnou metodikou. Pokud se to podaří změnit, uživatelům se dostane do rukou užitečný nástroj pro plánování výletů. Mapovací týmy změřily množství objektivních dat, v tomto případě na zámku Hořovice.

Před každým výletem či dovolenou musí člověk s handicapem pečlivě plánovat. Získat informace o tom, zda má objekt bezbariérový vstup, jak je řešeno parkoviště nebo zdali jsou na toaletách madla, není ale vždy úplně snadné. Zjišťování bývá zdlouhavé a stojí hodně času stráveného na internetu nebo telefonováním. Cílem projektu Nadace Charty 77 – Konta Bariéry, Mapy bez bariér, je celý proces zjednodušit a poskytnout využitelné údaje o přístupnosti oblíbených turistických cílů. První fáze projektu, zmapování téměř šesti set objektů po celé České republice a kategorizace naměřených dat, je nyní úspěšně dokončena. Údaje přitom využijí nejen lidé se zdravotním postižením, dostupnost informací o přístupnosti ocení také aktivní senioři, rodiny s kočárky či další skupiny osob s omezenou pohyblivostí. „V následujících fázích projektu budou do mapy přidávány informace i o dalších typech objektů. Takže portál Mapy bez bariér usnadní svým uživatelům nejen plánování volnočasových aktivit, ale především zvládání každodenních životních situací,“ říká Petr Hazuza, vozíčkář, který se na vzniku projektu spolupodílel. Kvalitních, detailních a ucelených informací o přístupnosti objektů v České republice je, i přes existenci projektů, jako jsou Vozejkmap.cz nebo Disway.cz, poměrně málo. Některé obce si objednávají profesionální mapování budov veřejného zájmu, není jich však mnoho. Naměřená data jsou navíc nejednotná, zaznamenávaná do rozdílných formulářů podle odlišné metodiky, dostupná v rozličných tištěných i on-line formátech. Nejednotnost dat znemožňuje jejich další strojové zpracování a tvorbu nadstavbových aplikací.

Červená, žlutá, zelená Týmy mapařů navštívily osobně 594 vybraných objektů a zaznamenaly všechny údaje významné pro pohyb

25

Mapy bez bariér Projekt Mapy bez bariér funguje na internetové adrese www. mapybezbarier.cz. Doplňuje a rozšiřuje komplexní služby, které Nadace Charty 77 – Konto Bariéry poskytuje lidem s postižením. Je spolufinancován z fondů Evropské unie. Konto Bariéry garantuje pětiletou udržitelnost projektu a společně s partnery chce i nadále aktivně šířit myšlenku Map bez bariér. V první fázi bylo profesionálně zmapováno podle jednotné metodiky 594 objektů – převážně kulturních památek a institucí po celé České republice. Počet zmapovaných objektů bude v dalších fázích rozšiřován. Všechna momentálně i v budoucnu získaná data budou volně k dispozici v rámci licence otevřených dat. Mohou je tak převzít i jiné organizace a aplikace.

osob s omezenou mobilitou: data o šířce dveří, o přítomnosti nájezdové rampy a jejím sklonu, rozměrech výtahové kabiny nebo přístupnosti a vybavenosti toalet. Podle metodiky je celková přístupnost objektů pro vozíčkáře na mapě znázorněna pomocí barevných symbolů – zelený symbol označuje plně přístupný objekt bez nutnosti asistence, žlutě označený objekt je přístupný s asistencí, červený symbol zastupuje nepřístupný objekt. Barevný symbol je však jen prvotní informace, u daného objektu je možné rozkliknout detailní popis a zjistit, jaká jsou případná omezení, například schodiště nebo úzké dveře. Text plný čísel a jiných údajů není sice literárním dílem, ale představuje exaktní informace bez rizika subjektivního pohledu měřitele. Vozíčkář a redaktor měsíčníku Můžeš Radek Musílek k tomu dodává: „Některé ze zmapovaných objektů jsem měl možnost navštívit už dříve. Jsem rád, že jejich popis odpovídá mé zkušenosti z daného místa. Jen si musíte umět všechny ty údaje představit jako reálnou situaci. Když si přečtete rozměry kabinky toalet, je Mezi zmapované objekty patří i hrad Točník. Gotika pochopitelně nebyla zcela bez bariér.

potřeba si z toho odvodit, zda se tam s vozíkem otočíte.“ Handicapovaní, senioři nebo rodiče s kočárky mají rozdílná omezení a jsou ochotni či schopni zvládat různé typy bariér. Dodatečné a především jednoznačné informace jim v plánování výletů mohou významně ulehčit. „Informace o bariérách jsou nesmírně důležité. Potenciální návštěvník ví, s čím má počítat, na co se připravit. Proto se snažíme zájemcům poskytnout co nejvíce objektivních dat. V řadě případů se majitelé či správci s bariérami příkladně potýkají a daří se jim objekty z větších částí zpřístupňovat,“ vysvětluje Martin Pičman, manažer projektu.

Na hrad i do muzea Pozornost projektu Mapy bez bariér se v roce 2015 soustředila na národní kulturní památky a další turisticky atraktivní místa. 594 vybraných a zmapovaných objektů je rozprostřeno po celém území České republiky a jsou mezi nimi například divadla, církevní stavby, hrady a zámky, muzea a galerie, knihovny, památníky i radnice, věže… Hradů a zámků, míst, na která výletníci míří nejčastěji, prověřil tým Map bez bariér na 150. Nechybí notoricky známá místa ani méně populární, ale třeba o to lákavější lokality. Zmapovány jsou i dvě stovky muzeí a galerií, tedy objektů, které lze navštívit celoročně. Mapa s údaji o zmapovaných objektech má primárně elektronickou podobu na adrese www.mapybezbarier.cz. „Velmi důležitým atributem projektu je fakt, že všechny naměřené údaje jsou k dispozici jednotlivcům i organizacím v rámci licence otevřených dat. Lze je proto zahrnout do svých projektů a služeb a použít je pro jakoukoliv jinou mapovou aplikaci,“ zdůrazňuje Martin Pičman. Uživatelé tak mají možnost data o přístupnosti objektů nalézt i na portálech, které znají a běžně používají. 

život / AUTO-MOTO

Dva roky projektu Auta bez bariér Mezi četné projekty Konta Bariéry patří i Auta bez bariér. Už dva roky radí handicapovaným s výběrem nového vozu.

Text: Petr Buček Foto: Jan Šilpoch

Konto Bariéry rozšířilo pomoc handicapovaným motoristům spuštěním projektu Auta bez bariér.

Mezi partnery Aut bez bariér patří například dealerství Auto Jarov, které v Praze nabízí vozy značek Škoda, Volkswagen, Seat, Audi a Honda. Jaké tam mají zkušenosti s prodejem aut lidem s postižením? „Zájem handicapovaných zákazníků se v jednotlivých případech hodně liší. Letos jsme jednomu klientovi prodali Škodu Superb kombi za milion korun, ale častěji předáváme handicapovaným vozy typu Škoda Fabia kombi, které stojí okolo čtvrt milionu,“ uvádí Radek Pipek, prodejce na vozíku působící u dealera Auta Jarov. V Ostravě je partnerem projektu Auta bez bariér společnost Unicar, prodejna vozů Škoda. „U nás jsme letos prodali handicapovaným asi 15 aut. Bohužel nám chybí model Roomster, který byl u zákazníků s postižením hodně žádaný, ale jeho výroba byla ukončena. Zájem se přesunul k modelům Rapid a Yeti. Právě nyní připravujeme k úpravě pro handicapovaného řidiče yetiho s pohonem všech kol,“ říká Eva Gelnarová z dealerství Unicar. „Konto Bariéry se vlastně autům pro handicapované věnuje už od roku 2004; od té doby pořizujeme se společností Globus prostřednictvím společného fondu velkoprostorové automobily pro organizace, jež pomáhají postiženým,“ vzpomíná Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry. Předloni pak

Dealeři vyjdou handicapovaným vstříc Podle zkušeností dealerů aut zapojených do projektu Auta bez bariér lidé s postižením nezřídka nemají vůbec představu, jak při nákupu dopravního prostředku postupovat, nemají jasno o jeho financování, nemají představu o vhodném modelu vozu, vybavení

Podle zkušeností dealerů aut zapojených do projektu Auta bez bariér lidé s postižením nezřídka nemají vůbec představu, jak při nákupu dopravního prostředku postupovat, nemají jasno o jeho financování, nemají představu o vhodném modelu vozu, vybavení a odpovídající úpravě řízení. a odpovídající úpravě řízení. „Někteří zase naopak přicházejí se zcela jasnou představou a dopředu vědí, které auto se jim hodí,“ říká Jan Šmíd z brněnské společnosti Autocentrum ROS, která je dalším partnerem projektu. Dealerská část webu Auta bez bariér připomíná ma­nuál, který má prodejci poradit vždy, když se v showroomu objeví zákazník s handicapem. Za získání manuálu a účast v projektu Auta bez bariér platí dealeři roční poplatek. Vybrané peníze skončí opět u motoristů s postižením nebo u rodin s handicapovaným dítětem či rodičem. Konto Bariéry předá získané prostředky těm, kteří na nákup nového auta nedosáhnou ani přes všechny státní podpory. Právě s jejich získáním mají handicapovaní mnohdy problémy: „Prodej Škody Yeti se kvůli státnímu příspěvku táhl téměř celý rok. Náš handicapovaný zákazník s nemocnou páteří o něj nejdříve usiloval marně, nakonec ho

27

však získal,“ vzpomíná Eva Gelnarová z ostravského dealerství Unicar. „Také jsme letos řešili problémy s vrácením DPH u zákazníka ze Šumavy. Tamní úřednice měla asi s tímto procesem méně zkušeností a vše se táhlo dlouhou dobu. V Praze je většinou průběh hladší,“ tvrdí Radek Pipek z Auto Jarov.

Kde najdu informace? Internetové stránky projektu Auta bez bariér (www.autabezbarier.cz) tvoří pět hlavních částí: Přinášejí aktuální informace o státním příspěvku, o možnosti vrácení DPH při koupi auta, nezapomínají ani na úpravy vozidel, jejich financování a pojištění. Stránkám dominuje mapka s přehledem partnerů projektu. Uvedení prodejci a úpravci aut nejen poradí s výběrem vozu, ale také se stáním příspěvkem, odpočtem DPH a úpravou například na ruční ovládání (seznam partnerů se pravidelně objevuje také na stránkách magazínu Můžeš). Druhá část webových stánek slouží dealerům aut. Těm poradí, jak postupovat při prodeji auta řidiči na vozíku nebo s jiným postižením.  Partneři projektu Auta bez bariér nabízejí nejen škodovky, ale také auta dalších značek.

Přehled partnerů Auta Bez Bariér (prodejci a úpravci aut) Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí handicapovaným s výběrem vozu i s jeho úpravou, a také s vyřízením všech formalit spojených s koupí auta. Invacar – úpravce aut www.invacar.com Katovice Průmyslová 464, Katovice Tel.: 383 388 186 E-mail: [email protected]

Autobond group Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru, Nissan, Mitsubishi www.autobond.cz

Auto Hlaváček Škoda, Kia www.hlavacek.cz

Praha (Kia, Nissan, Mitsubishi) Kolbenova 859/15 Praha 9-Vysočany Tel.: 226 216 621 E-mail: [email protected]

Olomouc Týnecká 669/5, Olomouc Tel.: 724 346 075 E-mail: [email protected]

Plzeň (Kia, Ford) Koterovská 170, Plzeň-Slovany Tel.: 371 651 030–1 E-mail: [email protected]

Auto Jarov Škoda, Volkswagen, Seat, Audi, Honda www.autojarov.cz

Karlovy Vary (Kia, Nissan, Mitsubishi) Studentská 325 Karlovy Vary-Doubí Tel.: 355 328 012 E-mail: [email protected]

Praha Osiková 2, Praha 3 Tel.: 251 002 222 E-mail: [email protected] API CZ – úpravce aut www.apicz.com Slapy u Tábora Slapy 136 Tel.: 606 070 992 E-mail: [email protected] UNICAR Škoda www.unicar.cz Ostrava Vítkovická 36, Ostrava Tel.: 595 694 051-4 E-mail: [email protected] Autocentrum Dojáček Citroën, Fiat, Fiat Professional, Jeep, Lancia, Chevrolet www.dojacek.cz PRAHA Kolbenova 809/31, Praha 9 (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia) Tel.: 281 864 734 E-mail: [email protected] U Seřadiště 7, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 267 216 300 E-mail: [email protected] Vršovická 70, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 272 735 233 E-mail: [email protected] Přípotoční 10c, Praha 10 (Citroën, Chevrolet) Tel.: 267 216 601-2 E-mail: [email protected]

Ostrava (Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru) Krmelínská 10–12 Ostrava-Hrabová Tel.: 599 505 401–3 E-mail: [email protected] Opava (Toyota) Ostravská 356, Opava Tel.: 553 652 093 E-mail: [email protected] Havířov (Toyota) Před Tratí 1/891, Havířov Tel.: 596 440 886 E-mail: [email protected] AUTO INZAT Renault, Dacia www.autoinzat.cz Dvůr Králové nad Labem Preslova 441, tel.: 606 181 840 E-mail: martin.bartos.inzat@ dealer.renault.cz AMB Ford www.fordamb.cz Praha Severní 321, Ořech – Praha-západ Pražský okruh – Exit 19 Tel.: 234 234 150–1 E-mail: [email protected] Autocentrum ROS Škoda, VW, Audi www.rosauto.cz Brno Poříčí 1c Tel. 603 225 006 E-mail: [email protected]

Výzva pro dealery aut: Zapojte se do projektu Auta bez bariér, pošlete zprávu e-mailem na adresu [email protected]. Děkujeme! Více na: www.autabezbarier.cz

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Cestou necestou Touha dostat kamkoliv sebe a své blízké je pro nás, pohybově limitované, všudypřítomná. Možnosti 4 x 4 v autech jsou již na první dojem impozantní. Leckdo o takovém autě sní. Pamatuji se na své jízdy s vozem Audi Allroad. Jezdil jsem napřed s kamarádem na lyžařském skútru po šumavských zasněžených loukách a sjezdovkách. V jednom okamžiku mě na terénním zlomu málem ztratil, což není vzhledem k mé stabilitě a stokoňovému skútru nic zvláštního. Chytlavé bylo, že jsme vzápětí totéž objeli v Audi s pohonem všech kol quattro, které vyjelo všechno. A také ubrzdilo. Tehdy bylo rozhodnuto. Chtěl jsem se ujistit, že v létě nezůstanu u řeky a v zimě dojedu tam, kam ve sněhu není možné vozíčkáře dorvat. Bez lanovky. Je však třeba dát dohromady pro a proti, a zvláště my, měšťané žijící v nížině, si musíme položit otázku: je to opravdu nutné? Ptám se takto například ve chvíli, kdy všude překážejí ty srandovně vyhlížející dámy v letech, které dávají na odiv svá obrovská terénní auta v zácpě na magistrále. Prostupnost terénem je ale zejména u neterénních civilních aut, která zapojují 4 x 4 jenom v trakční nouzi, překvapující. Třeba systém Haldex u cenově celkem dostupné oktávky. Dává nám imobilním pocit jistoty a v konsenzu s ochránci přírody i možnost podívat se tam, kde vlastně nemáme bez svých končetin co dělat. A to je super pocit. Pozor však na známé Murphyho pravidlo, které jsem prožil a opakuji ho: Když auto s pohonem všech kol uvízne, tak vždy na zvláště nedostupném místě!  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta Bariéry.

život / Aktivně – Stolní tenis

Jen tak si zapinkat? Při letmé ukázce v televizi vidím, jak chlapec s protézou na noze smečuje přes stůl. Hala je plná zdravých účastníků turnaje. Co mezi nimi dělá ten modrooký kluk? Text: Michaela Zindelová Foto: Josef Špalek

Vítek (12 let) je z Aše; narodil se manželům Josefovi a Andree Špalkovým po dvou letech manželství. „Vítek se narodil s vývojovou vadou dolních končetin,“ vysvětluje jeho táta Josef a pokračuje: „Ve dvou letech jsme začali jezdit do Prahy na ortopedii a protetiku k prof. Dunglovi a brzy samostatně chodil. O synovu skutečně kvalitní náhradu se stará protetická firma Otto Bock.“ Sport získával v běžném rytmu jejich dní velký prostor – odmalička si táta se synem házeli míčem a rádi si celé hodiny v obýváku pinkali. Josef Špalek dobře vnímal, že kluk má dobrý postřeh… Sport má v genové výbavě asi po něm, před lety býval sám devítinásobný medailista v běhu na dlouhé tratě. K otcovské roli se přidávala další, trenérská činnost. Rok poté, co se Vítek naučil chodit, začal jezdit na kole a běhat na běžkách. A v deseti letech už sám plaval. V roce 2010 dostal Vítek stůl na stolní tenis, ve stejném roce byl už přihlášený v místní jednotě TJ Jiskra Aš – v oddíle s tradicí pod vedením trenéra Radka Jánského. V současné době Vít trénuje pětkrát v týdnu pod vedením zkušeného Petra Gavlase. Na nejrůznější typy turnajů začali Špalkovi jezdit od počátku: „Soupeřil se silnými zdravými soupeři, kterým už bylo i šestnáct,“ říká tatínek, „nevadilo, že jsme prohrávali. Když získal slušnou výkonnost, překročili jsme

Velkému talentu stolního tenisu, Vítu Špalkovi, se sbírka trofejí slibně rozrůstá...

hranice regionu.“ A vždycky pozitivně naladěný Vít stručně dodá: „Díky pinčesu mám hodně přátel.“ Na Karlovarském žebříčku mladších žáků v roce 2014/15 figurovalo jméno Víta Špalka z oddílu Jiskra Aš na prvním místě a v celorepublikovém žebříčku nejmladšího žactva, v sezoně 2013/14 skončil Vítek na 21. místě. Doma má Vítek už asi jedenáct pohárů a třicet pět medailí… „Je reálné, že by tak za tři roky mohl porážet nejlepší hráče na světě mezi handicapovanými sportovci,“ tvrdí otec. Jeho umístění v republikovém turnaji (mezi zdravými dětmi) by se letos mělo pohybovat okolo dvacátého místa. 

Petr Bureš předseda komise stolního tenisu Českého svazu tělesně postižených sportovců stojících, trenér (71 let) Existujeme stále pod hlavičkou Český svaz tělesně postižených sportovců (více na www.cstps.cz), máme sedm oddílů stolního tenisu a fúzujeme i vzdálenější místa. Na adrese www. pinec.eu se snažíme podávat aktuální informace. Stále organizujeme mistrovství ČR jednotlivců i družstev, aby členská základna změřila a konfrontovala svou tréninkovou píli s ostatními hráči.

Rady pro začátečníky: Aby šel tenista nahoru, musí ve své kategorii hrát se zdravými. Stolní tenis je dlouhodobá záležitost, hodně záleží na dobrém trenérovi a chuti hrát, tvrdí Petr Bureš. Trénovat se musí minimálně dvakrát týdně. Čím víc sportovec do toho snažení dá, tím víc může chtít. Hlavní tíha – času i nákladů – ovšem spočívá na pomoci rodiny. Pro ty, kdo začínají: o pálce se poraďte s trenérem nebo zkušeným hráčem! Doporučujeme kupovat kvalitnější dřevo (cca 1000 Kč) a levnější potahy (kolem 500 Kč). Stůl je nákladný (10 000 korun), ale v zahradě stejně postačí jen na rekreační hraní. Vhodné oblečení na stolní tenis – sálová obuv, šortky a tričko.

Kde začít? Vedle oddílů pro stojící sportovce s tělesným handicapem je v ČR na velmi dobré úrovni i stolní tenis vozíčkářů. V hlavním městě se mu věnují například ve Sportovním klubu vozíčkářů Praha (www.skvpraha. org), kontakty na další organizace a sportovní kluby napříč celou republikou, stojících či vozíčkářů, najdete na stránkách věnovaných stolnímu tenisu u jednotlivých asociací handicapovaných sportovců (www.cstps.cz a www.caths.cz). Seznam oddílů pro nehandicapované, kde je také možné za určitých podmínek začít, najdete na stránkách České asociace stolního tenisu – www.ping-pong.cz.

kultura O krajinách blízkých i vzdálených Nevím, proč moje první asociace, když jsem vstoupila do ateliéru Ivana Ouhela plného rozměrných pláten, byl film o americkém malíři Jaksonu Pollockovi. Vymačkané tuby s barvami, rozmalovaný olej přichycený na zdi, změť stékajících barev na zemi. Všude kolem kompozice krajin plné geometrických tvarů. To je osnova malířovy krajiny – blízké i vzdálené. Nositelem významu je často expresivně naléhavá barva. Své obrazy malíř signuje, až když obraz odchází z ateliéru; do poslední chvíle na každém z nich pracuje.

Malíř tráví ve svém ateliéru pár hodin každý den...

Text: Michaela Zindelová Foto: Jan Šilpoch

Malíř Ivan Ouhel (nedávno oslavil sedmdesátku) má rád samotu ateliéru, kde denně maluje a kreslí. Jak říká, čmárá pořád. Čerstvý jubilant vystavoval nedávno v Praze své práce na papíře, mapu celé své profesní linie. Ateliérem tiše prochází žena Ivana Ouhela (dále Ivan) Eva Adamcová (profesí grafička, dále Eva), která mu pomáhá při všem, co právě dělá, třeba otočit více než metrové plátno. Zapojila se tedy i do našeho rozhovoru. Eva s Ivanem spolu poprvé vystavovali v roce 1977 – už jako partneři. Co jejich vztah vydrží, si vyzkoušeli hned za pár let.

29

kultura

Vím už, že jste při cestě vzhůru měl úraz… Co zůstalo a co se změnilo? Ivan: Během chvíle se na další roky všechno otočilo. Měl jsem v šestatřiceti mozkovou příhodu… Eva: Celý rok byl Ivan po nemocnicích, stále ležel, moc mu pomohli v Kladrubech, kde ho postavili na nohy. Dnes chodí o berlích, dokonce cestujeme. Ivan se přes problémy mohl k malování vrátit, a to je fajn - já se také občas vracím k vlastní práci... Ivan: Dodnes chodím cvičit a na terapii. Mé nejlépe investované peníze! Kde jste v té době byl na své profesní cestě? Ivan: Já jsem byl, myslím, na vrcholu… Eva: Stalo se to v roce 1981, a dlouho Ivanovi nikdo nedával moc šancí… Ivan: V Kladrubech jsem znovu začal malovat, chodil jsem na arteterapii. Moje ruka byla – hlavně zpočátku – neohrabaná… I výraz namalované krajiny byl docela jiný. Eva: Později začalo uvolňování koncem 80. let, činnost obnovila Umělecká beseda a vznikla skupina 12/15 – Ivan je členem obou těchto skupin… To už zase maloval velké oleje…

Podruhé jste se narodil jako malíř… Ivan: Ke svému povolání cítím etiku na druhou. Beru svou profesi moc vážně. Změnil jsem hodně životní styl. Hodně mě omezuje, že prostě nevydržím stát… Ale musím jít dál! Eva: Pohyb je pro Ivana omezující faktor, je spíše introvert. Je podle vás horší se s problémem narodit, nebo jistý handicap získat? Ivan: Jistě to druhé. Co si teď strašně opatruju, je zrak. Podstatné médium – pro kontakt s vnějškem, se světlem, s barvou. V ateliéru vidím malé obrázky z úplných začátků… Ivan: Kreslil jsem odmala. Zvířata s krajinou, řeku… Na takové kartony a plátýnka. Moji tátové – kromě mého vlastního otce – byli Slavíček, Preisler, Prucha. Když jsem začínal kreslit a líbily se mi domky v Hostivaři, seskočil jsem z kola a začal jsem kreslit. Často jsem maloval také lodě na Vltavě. Jak jsem něco silného viděl, musel jsem za tím… Rodiče proti vašemu směřování nic nenamítali?

Olej na plátně Žlutá (2013, 140 x 130 cm) byl úspěšně vydražený na poslední aukci KB.

Eva: Táta by ho raději viděl jako muzikanta. Sám byl totiž výborný fagotista. Ivan: Jen podotýkal, že jako malíř budu slavný až po smrti. Táta za mnou přišel na klauzury, ve čtvrtém ročníku. Díval

31

Kdo je Ivan Ouhel Narodil se 18. února 1945 v Ostravě, od roku 1946 žije v Praze. V letech 1968 až 1974 studoval na AVU v Praze v ateliéru prof. Karla Součka. V letech 1984 byl svými díly zastoupen na Bienále v Benátkách, od roku 1988 je členem volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece, a od roku 1992 je členem Umělecké besedy. Pravidelně vystavuje od roku 1975, jeho dílo je zastoupeno kromě NG v řadě českých galerií i v soukromých sbírkách. V roce 2009 Gema Art vydalo jeho čtyřdílnou monografii. Svými díly malíř obeslal asi deset výtvarných aukcí Nadace Konto Bariéry. Soupis výstav a bibliografii najdete na www.ouhel.cz

Kdo je Eva Adamcová Narodila se 3. července 1950 v Praze, absolvovala Střední výtvarnou školu v Praze. Grafička se zabývá kombinovanou technikou (řez plazmou do plechů), otiskává různě prořezané plechy, ponechává si volnost v použití mnoha technik. V posledních letech, možná v souvislosti s cestováním, získalo její dílo na intenzitě, barevnosti, šťavnatosti. Zúčastňuje se výstav doma i v zahraničí: 2002 (Ostrava), 2005 (Velká Británie), 2006 (Muzeum Brandýs nad Labem, České muzeum stříbra Kutná Hora), 2009 (Valašské Meziříčí), 2011 (Vrchlabí). Je zastoupena ve sbírkách NG Praha, dále v českých galeriích a v soukromých sbírkách.

K plátnům se malíř v čase vrací, signuje je, až když „jdou“ z ateliéru...

se dlouho na vystavené věci, pak mě pohladil a řekl, že se mu to líbí. Na AVU jste se v roce 1968 dostal napoprvé, což bylo velké vítězství. Ivan: Přišel jsem rovnou z terénu, byl jsem vykreslený… Na výjimku ze zákona (neměl jsem ještě dokončenou střední školu) jsem se dostal do ateliéru Karla Součka.

Alena Potůčková: Nejvíce ze všeho zajímá Ivana Ouhela svobodné malířské gesto. Nesoutěží s nikým, nepotřebuje se vřazovat do kontextů uměleckého provozu, těší se z možnosti tvořit. Malíř Otakar Nejedlý kdysi prohlásil: „Panebože, tolik krásných žen, a jsem jenom krajinář!“ Eva: Ivan sice studoval ve figurálním ateliéru, ale „pod lavicí“ maloval krajiny. A Karel Souček to respektoval. Ivan: Měli jsme v ateliéru pořád modelku, ale málo platné… Rád vzpomínám na povinné malování v plenéru, škola Součkova jezdila do Ostrovců, do jižních Čech. Krásné roky. Ale měl jsem i figurální období, na klau-

zurách jsem měl nejen krajiny, ale také akty. V různých obdobích jsem se k figurám vracel. Eva: Legendární a figurativní byla třeba výstava v Divadle v Nerudovce, kde Ivan vystavoval sérii figur v lidském měřítku. A později také vytvořil průsvitné Figury (1980), kde siluety vypovídaly o tehdejší atmosféře u nás. Předpokládám, že na škole jste se potkal se svou ženou… Ivan: Potkali jsme se později, na svatbě našeho kamaráda. Absolvoval jsem, na začátku jsem se živil, jak se dalo. Malovat jsem ale nikdy nepřestal. Eva: Hezké období jsme prožili, když Ivan pod vedením Olbrama Zoubka restauroval sgrafita na zámku v Litomyšli. Prošli jsme spolu pár bytů a ateliérů, pak se nám narodil syn Tomáš… Ivan: On se nikdy nechtěl stát malířem, je dost komunikativní, pracuje v ochraně přírody a zvířat, roky jezdí do Indonésie. Před časem založil malou firmu Bamboo design, kde se na různé akce připravují přírodní projekty, často kombinace kamene a bambusových tyčí. Jde vždycky o poměrně rozměrné věci a Tomáš je i navrhuje.

Co nového je kolem vás teď ? Ivan V roce 2009 mi vyšla výpravná čtyřdílná publikace, nedávno jsem měl retrospektivní výstavu kreseb v pražském Vltavínu. Eva: Letos na podzim Ivana čekala velmi příjemná prezentace ve Wine Food (dovážejí italské potraviny); jeho majitel vždy vydává svůj nový katalog s prezentací jednoho výtvarníka a Ivana požádali o výtvarný doprovod. Ivan: Firma s italskými produkty mě vrací k začátkům, kdy jsme se vydali na cestu na benátské Bienále – tam jsem se také seznámil s malířem Mimmem Rosellim, s nímž jsme stále v kontaktu. A najednou se Itálie objevila zase. V hlavní roli se u vás objevuje krajina. Která je vám vzdálená a která blízká? Ivan: Jistě nejvíc témat je z Česka. Ale je pravda, že zážitky z cest, pocitové mapy z Itálie, Bretaně, Kréty, Skotska nebo Kanady vnášely do mých obrazů pokaždé inovaci – stejně jako setkání s tropickou krajinou Indonésie. Je úplně jedno, jak je co daleko – jen nálada chvíle, vůně okamžiku mě musí oslovit. 

servis Poradna pro zdraví:

Mráz kopřivu nespálí Text: Daniela Juklová Ilustrace: M iroslava Kolářová Šulcová

Pokud v jakémkoliv slova smyslu nejsme úplně zdrávi, může se obyčejné prochladnutí stát noční můrou. Červený nos či promrzlé ruce a nohy nám mohou způsobit nepříjemnosti až do léta. Zejména lidem s poškozením pohybového aparátu, s neurologickými potížemi, cukrovkou a řadou dalších onemocnění dokáže zima přinést řadu komplikací.

Pozor na omrzliny Snížená pohyblivost vede ke zpomalení krevního oběhu, tudíž tkáně nejsou dostatečně zásobeny krví. V buňkách proto chybí kyslík a nezbytné živiny. Dochází k postupnému poškozování nervů i svalů a následně k necitlivosti v místech vystavených nepříznivým vlivům, jako je vlhko, silný mráz či vítr. Ohrozit může i delší čas strávený na větru a v teplotách blížících se nule. Naše babičky říkaly, že mráz kopřivu nespálí. Oslabený člověk je však spíše křehká květina a následky pro něj mohou být různé: od rýmy přes potíže s močením až k těžkým omrzlinám vedoucím k odumření tkání. Čtvrtý stupeň omrzlin je nejkritičtějším bodem uvedených následků a někdy končí amputací končetin. Mělo by nás proto zajímat, jak omrzlinu poznáme a jak moc nás ohrožuje. Pro pořádek si všechny stupně omrzlin a jejich projevy uveďme: 1. stupeň: kůže je voskově bílá, chladná a necitlivá. Po zahřátí (10 min.) dochází k návratu citlivosti do končetiny a úplnému uzdravení (končetina přechodně červená, bolí, může otékat), trvale může přetrvávat místní přecitlivělost k chladu.

2. stupeň s puchýři a fialovým zbarvením kůže, které se objevují až za jeden až tři dny, je přechodným stadiem mezi vratným poškozením při prvním stupni a nevratným poškozením. 3. stupeň se projevuje až po několika dnech zčernáním a úplným ztvrdnutím postižené části těla. 4. stupeň je konečné stadium, kdy postižená tkáň odpadá a toxické látky, které vznikají jejím rozpadem, ohrožují celý organismus. Omrzliny vznikají zejména na akrální, tedy koncové či okrajové části lidského těla – prsty na rukou a nohou, boltce uší, nos, tváře, horní části stehen a lýtka. Je zřejmé, že ohrožení se zvyšuje následkem omezené pohyblivosti či snížené citlivosti. Zvlášť citlivou skupinou jsou lidé upoutaní na vozík.

Naše babičky říkaly, že mráz kopřivu nespálí. Oslabený člověk je však spíše křehká květina a následky pro něj mohou být různé: od rýmy přes potíže s močením až k těžkým omrzlinám vedoucím k odumření tkání. Zachráněni oblečením Podobně nepříjemnou komplikací jako omrzliny jsou i infekce a záněty močových cest. Dochází k nim snadno v důsledku nedostatečně zvolených vrstev oděvu, příliš těsnících částí oblečení nebo dnes velmi populární nedbalé elegance odhalující celé části těla. Zánět většinou poznáme podle častějšího nucení k močení, úniků moči, pálení a řezání při močení, bolesti v oblasti beder/ ledvin či zvýšené teploty až zimnice. Pokud nás trápí pouze častější nucení k močení, situace se dá zachránit samoléčbou. V případě, že už se dostavily úniky moči nebo

bolesti v bedrech, je nutné vyšetření odborným lékařem. Ten stanoví rozsah problému a doporučí nezbytnou léčbu.

Alkohol nezahřeje Jak se tedy i přes zdravotní omezení stát kopřivou v mraze? Nejlépe včasnou a účinnou prevencí. Musíme ji posilovat celoročně. Respektovat rozmary počasí, nepodléhat módním trendům a spíše se řídit úslovím zima se nestydí. Dbejme na přiměřené vrstvení suchého oblečení a důkladné zahalení méně pohyblivých částí těla. Také je třeba promazávat pokožku ochrannými krémy a rovněž se vyplatí každodenní otužování, pobyt na čerstvém vzduchu a pestrá strava s dostatečným příjmem minerálů i vitaminů v přírodní formě. Zdraví dokážou posílit i bylinkové čaje a extrakty jako echinacea, lípa, heřmánek, meduňka, mateřídouška, lichořeřišnice či brusinky. Vyvarujte se ovšem oblíbené konzumace alkoholu „na zahřátí“. Naopak v dostatečné míře pijte teplé nealkoholické tekutiny, které z vás učiní odolnou kopřivu.  Autorka je vedoucí ošetřovatelského úseku Centra Paraple

33

Aktuálně z legislativy Bude valorizace důchodů v roce 2016 nakonec vyšší?

V listopadovém čísle časopisu Můžeš jsme vás informovali o valorizaci důchodů od roku 2016. Původně měla být zvýšena základní výměra důchodu o 40 Kč a procentní výměra měla zůstat stejná. Vláda chtěla tuto nízkou valorizaci kompenzovat každé osobě jednorázovým příspěvkem 900 Kč, který měl být vyplacen k únorové splátce důchodu. Poslanci nyní ale nečekaně rozhodli o zvýšení tohoto jednorázového příspěvku k důchodu, a to na částku 1200 Kč, vyplacenou k únorové splátce důchodu. Zvýšení sice ještě neprošlo celým legislativním procesem, očekává se ale shoda napříč politickým spektrem.

Jsem „neschopný práce za mimořádných podmínek“, co s tím? Osoby s invalidním důchodem III. stupně, které si při invalidním důchodu přivydělávají, se zřejmě už s větou „schopen…“ či „neschopen práce za mimořádných podmínek“ setkaly. Bývá uvedena v posudku o invaliditě a mnohdy v případě varianty „neschopen práce za mimořádných podmínek“ děsí zaměstnavatele a rozčiluje klienty. Posudkoví lékaři ji do posudku o invaliditě od novely zákona a vyhlášky k 1. 1. 2010 uvádějí na základě svého odborného názoru, nicméně bez jasně stanovených kritérií, a proto se napříč ČR tyto posudky liší případ

od případu. Přitom zákonem není zakázáno pracovat – bez ohledu na znění výše uvedené věty. Negativní vymezení „neschopen práce za mimořádných podmínek“ většinou vyvolává u zaměstnavatelů handicapovaných osob otázku, zda takovou osobu vůbec mohou zaměstnat, zda může pracovat. Toto vymezení pak negativně ovlivňuje i možnost evidovat se jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce a při splnění podmínek doby pojištění pak čerpat podporu v nezaměstnanosti či podporu při rekvalifikaci. V této věci mám pro vás pozitivní zprávu – podle nové metodiky posuzování míry invalidity, kterou používají posudkoví lékaři, by se už věta „neschopen práce za mimořádných podmínek“ neměla při vyhotovování nových posudků používat. Teď je třeba dotáhnout změny i v návazném zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., kde se tyto dvě skupiny (podle věty „schopen/ neschopen práce za mimořádných podmínek“) rozlišují a mají vliv na možnost výplaty podpory v nezaměstnanosti či při rekvalifikaci. Taktéž je třeba dořešit dosavadní platné posudky, které ještě větu obsahují, a komplikují tak některým osobám s handicapem pracovní uplatnění.  Lucie Marková Poradenství Konta Bariéry [email protected]

PORADNA Lucie MARKOVÉ

DOTAZY a ODPOVĚDI Dobrý den, mám dvojčata na vozíku, teď se nám vyřizuje žádost na příspěvek k zakoupení pomůcky – vozidla. Jelikož příspěvek dostanou obě děti, budou muset být vystaveny dvě kupní smlouvy. Ale ve velkém technickém průkaze může být uveden pouze jeden majitel vozidla. Chci se tedy zeptat, jak se to bude řešit, protože majitel vozidla musí také platit povinné ručení, ale děti nejsou plnoleté. Myslela jsem, že bych byla v technickém průkaze zapsaná já, já ovšem nebudu majitelka. Ptala jsem se i na dopravním inspektorátu, ale ani tam mi nedokázali odpovědět. Věděli byste vy? Děkuji za vaši odpověď. Odpověď: Dobrý den, většinou se situace u dětí s handicapem a s příspěvkem na zakoupení vozidla na toto dítě řeší tak, že majitelem vozu je oficiálně dítě (tak to říká zákon č. 329/2011 Sb., o dávkách pro osoby se zdravotním postižením), ale provozovatelem vozu, ke kterému jdou práva a povinnosti, už je rodič – povinné ručení apod. se pak již tedy řeší s provozovatelem vozu, rodičem. Pokud má být ve velkém technickém průkazu jen jedno jméno majitele vozu, měl by vám přímo úřad práce jako kontrolor příspěvku na zakoupení auta říci a potvrdit, že pak bude majitelem v technickém průkazu jen jedno z dětí, na kupní smlouvě by ovšem měly být děti obě – jako spolumajitelé – v zastoupení zákonného zástupce/provozovatele – tedy vás. Chápu, že systém je kostrbatý a zákon vůbec nepostihuje specifické případy, kdy příspěvek dostanou sourozenci, rodina pak z obou příspěvků kupuje dohromady jedno auto. Držím palce, ať se situaci podaří vyřešit pro vás co nejjednodušeji. 

Dobrý den, máme nárok na příspěvek na pořízení vozu pro naši tělesně postiženou dceru a chtěli bychom pořídit ojeté auto např. v Německu přímo od tamního prodejce (nepůjde tedy o koupi od českých překupníků vozů). A předpokládejme, že bude u onoho vozu možnost odpočtu DPH (z celé ceny, nikoli jen z obchodnické přirážky). Máme nárok na vrácení DPH pro ZTP a o jakou výši DPH půjde? Výši platnou v ČR, nebo v Německu? A jak pak vrácení DPH probíhá? Protože pokud kupuji auto v EU a nárokuji si odpočet DPH na DIČ, pak (alespoň tedy podle mých informací) je mi auto prodáno rovnou bez německé DPH a o nic už žádat nemusím. Ale jak je to potom v případě nároku na vrácení DPH pro ZTP? Děkuji. Odpověď: Dobrý den, nárok na vrácení DPH vzniká podle našich informací jen ve chvíli, kdy je DPH zaplaceno v ČR; pak lze uplatnit nárok na jeho vrácení na příslušeném finančním úřadu. Nárok na tuto výhodu pro osoby s handicapem naleznete v zákoně č. 235/2004 Sb., § 85. Případ ale samozřejmě doporučuji konzultovat přímo na příslušném finančním úřadě, který by vám měl být nápomocen při celém postupu. Přeji vám dobré pořízení. 

SLOVO MÁ...

Dopadnou na charitu obavy z dění kolem nás? Nevěřím tomu božena jirků

V obyvatelích Evropy i naší republiky se v poslední době mísí strach a touha s ním bojovat; nejen okázalou statečností, ale i pomocí těm, jichž se část společnosti bojí. Strach často pramení z neznámého; není to tak dávno, kdy lidé s handicapem byli pro většinovou společnost něčím neznámým; dnes jsou nedílnou součástí našeho společenství, strach ale může ovlivnit možnosti, jak lidem s postižením pomáhat. Často je totiž podstatou získávání peněz větší shromáždění lidí – diváků, fanoušků, kupců na benefičních koncertech, pořadech, turnajích nebo aukcích. A právě to může být do budoucna rizikem, které dárci nebudou chtít podstupovat. Bude tedy řešením jen pomáhání na dálku? Někdy se mi totiž zdá, že se část mezilidských vztahů přestěhovala pouze na sociální sítě a odehrává se ve virtuální realitě. Dobře, i to může být, ale dárcovství tím může pozbýt osobní rozměr, který máme na charitě tak rádi. Osobní kontakt, poděkování, seznámení s tím, kdo peníze získá... Věřím, že tomu tak nebude, že se veřejná shromáždění lidí nestanou prostorem, který obývají pouze hlasití aktivisté, kteří touží dát najevo, že se nebojí.

Bilancování minulého roku Na přelomu starého a nového roku mě napadají ale i jiné myšlenky – radostné! Předběžná čísla, výsledky nadace, vypadají moc dobře. Dařilo se nám stejně jako v předchozích letech, neztratili jsme důvěru malých ani velkých dárců, opět se naše pomoc pohybuje v desítkách milionů korun, a to mě těší. Konto Bariéry je nesporně vlajková loď nadace i lidí se zdravotním postižením. Naše konstatování, že pomáháme vždy a všem, není reklamní slogan. Je to prostě stručný popis naší práce. SenSen – projekt pro senzační seniory mě nepřestává překvapovat. Žasnu nad lidmi v celé republice, které jsme naším programem oslovili a získali pro spolupráci. I na stránkách časopisu vám budeme představovat nositele našich cen Senior roku, úžasné lidi z celé republiky, kteří jsou hybateli života v malých obcích i ve velkých regionech.

Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Štěpán Beneš e-mail: [email protected] Redakce: Zdeněk Jirků e-mail: [email protected] Radek Musílek e-mail: [email protected] Jan Šilpoch e-mail: [email protected] Michaela Zindelová e-mail: [email protected] Manažerka redakce: Kateřina Uhrová e-mail: [email protected] mobil: 722 966 510 Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v lednu 2016. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva pro místní rozvoj ČR.

Možná ještě nevíte, co je SenSen Café? Jsou to vzpomínkové workshopy pro seniory v prostředí kaváren, knihoven či muzeí. Senioři se setkají se zajímavými lidmi, získávají i netradiční zkušenosti – např. čerstvě: jaké to je být televizním moderátorem. Další témata jsou před nimi. Baví je to, jsou nadšení. Účastníci workshopů získávají současně i informace o Národní kronice, unikátním archivu vzpomínek, který nadace buduje společně s Národním muzeem a do něhož může uložit svůj příběh každý, kdo má zájem uchovat ho pro budoucí generace. Škola digitální fotografie, Začínáme s tabletem, Přeplavme svůj La Manche ve štafetovém plavání, Druhý život dětské knihy – jenom část programu, který senzačním seniorům nabízíme na rok 2016. Pozitivní zprávy, velké plány, žádné obavy. To musí být mottem práce nadace a neziskového sektoru.  Přeji vám šťastný, spokojený a klidný rok 2016! Vaše

Art director: Jiří Bušek Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá: Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Ilustrace na titulní straně: Miroslava Kolářová Šulcová

Partneři redakce:

Vánoční soutěž časopisu Můžeš Vysavač iRobot Roomba 866 v ceně 14 989 Kč vyhrála

Jana Kocmanová z Domažlic Správná odpověď na soutěžní otázku: Do Zlaté síně SenSenu byla v rámci Ceny Senior roku 2015 uvedena Dana Zátopková.

Proč si předplatit časopis Můžeš: Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Doručování pravidelně první den v měsíci.

Děkujeme našim předplatitelům za to, že nás pravidelně čtou a jsou věrni časopisu, který přináší lidem s postižením a všem těm, kteří se jim snaží pomáhat, užitečné informace.

Nemalá finanční úspora. Ojedinělé čtení, které jinde nenajdete. Stálý přehled o právních úpravách týkajících se lidí s postižením.