Povídka obsadila v literární soutěži IKAROS 2000 6. až 24. místo a byla otištěna v IKARII č. 12/2001 a v následné čtenářské anketě získala skvělé první místo v nejneoblíbenější domácí povídce roku. Povídka vznikla jako odmítnutí pointy Chladných rovnic od Toma Godwina – i v bezvýchodných situacích máme vždy určitou možnost volby a vždy jsme za své rozhodnutí odpovědní (bez ohledu na rozkazy, přírodní zákony či prostou logiku.)
STANISLAV ERTL, ML.
VENDÉMAIRE „Nic si nezaslouží větší opovržení, než republika. (...) Ti nejsilnější se chtějí prosadit na úkor sobě rovných – a odtud to sobectví, nízká zášť a ubohé intriky!“ Klemens Metternich, Basilej 13.1.1814 Toho rána jsem se převlékl do služební uniformy. Bílý dvouřadý kabátec, šarlatové kalhoty se žlutým lampasem, černá čáka zdobená zlatou orlicí a chundelatým chocholem. Pohled do zrcadla mne uspokojil. Byl jsem přitažlivý pro nostalgické stařenky a romantické příznivkyně dívčích magavizínů. Vypjatá hruď, vybrané aristokratické chování zocelené hypnokurzem, mužný knír a ostře řezané rysy. Nebýt takový, neživil by mne státní zájem. Možná bych byl oděn do stejnokroje ministerstva války. Nebo v oranž komunálního úřadu. V dobách, kdy si mne na wjenském předměstí všiml strýček, jsem v křiklavé barvě zralých meruněk chodíval. „Bach,“ pravil tehdy strýček, když jsem odkládal smeták do vozíku. „Alexandr Bach, ne Johann.“ „Manfred,“ já na to. „Manfred z Manfredů.“ Usmál se. „Hledám talenty. Mám na ně nos. Líbíte se mi, hochu. Nechtěl byste mi pomoci vyčistit Říši od lidské špíny?“ Plácli jsme se a já tak zůstal v oboru. Říkám si poručík Manfred Windischgrätz a spolu s propůjčeným erbem a hrdostí na náhle objevený rodokmen proplouvám na palubě luxusní výletní lodi C.K. KLEMENS METTERNICH Všehomírem. Poflakuji se. Rozmlouvám. Sleduji. Poslouchám a ptám se. Koštětem jsou hlášení, lopatou paměť. „Madam ta a ta,“ zametal jsem třeba, „hovoří v navozené intimní chvilce o známosti jejího druha s jistou K., vzdálenou neteří cit.: “významného F. Na Zemi.“ Revoluční ministr policie Fouche? Navrhuji prověřit!“. (Potvrzeno odposlechem lodi.) Cestovní kancelář, jejímž věčným zákazníkem jsem se díky strýčkově Úřadu stal, má v podstatě velmi úzký okruh klientely. Stačí náhodná setkání ve foyer opery. Na ulici snobské čtvrti. Vždy se k sobě máme. Jsme si navzájem důkazem vlastního členství v klubu vyvolených. Jsme si – byť každý z jiných důvodů – společenskou nutností a životní potřebou. KLEMENS je totéž, čím bývaly vyhlášené salony vznešených dam. Je platformou bulvárních plátků slavného H-woodu. Plavit se jedinkrát v životě na METTERNICHU znamená pro stavovské cítění aristokrata víc, než ministerský úřad. Víc, než stužka Hvězdné legie v klopě. Víc, než předsednictví vládní Strany pokrokových konzervativců na podporu legitimismu císařského rodu a práv jeho milosti císaře Františka. METTERNICH se jednoduše stal součástí jejich těl, životů, myšlenek i snů. Každý, kdo něco znamená, kdo něco znamenat CHCE, musí vstoupit do jeho prostor. Sžít se s ním a srůst v bizarní symbióze společenských žebříčků. Chodit na ranní párty po probděných nocích, slavnostní obědy či odpolední čaje. Obdivovat se starobylým troskám zaniklých světů a civilizací. Vystavit svá těla pravému Slunci palubního solária a být při tom sledován optickými molekulami, ne většími, než neodbytné krůpějky potu na uměleckých skvostech plastické chirurgie.
Každý čin zvěčněn. Každý pohyb. Každé slůvko. Snad si to i uvědomují. Snad právě tím je KLEMENS tak vzrušující. Projít rajským peklem a zachovat si svá tajemství. Své myšlenky. Odolávat vábení záznamových zařízení i neznámých provokatérů a agentů. Přechytračit státní složky a vracet jim tak hozenou rukavici s arogantním úsměvem lepších. Je to o říšském zrnu a říšských plevách. Ona madam ta a ta, když už na ni narazil, byla čerstvě vycházející hvězdičkou wjenského prátru. Byla také oficiální přítelkyní jednoho ze zámožných staříků – člena Říšské dvorní rady. Uvítala soukromé chvilky nabízené galantním důstojníkem Císařského gardového sboru, uvítala možnost ulehčit své duši v trpké poznámce na adresu senilního křena. Osudná věta. Nenápadná. Mimovolná. Vyřčená bez rozmyslu. Věta, která po vzlétnutí zapadne a zmizí. Pouhá anekdota o potenci vetchého šlechtice. Snad ani nemyslela na to, co říká. Jen těch pár slov. Čím jsou proti drtivé věčnosti a prázdnu za tenkou slupkou pláště lodě? Na METTERNICHU se, mimochodem, o věčnosti nehovoří. METTERNICH je věčností sám. Rozjařilou. Intrikářskou. Vždy pečlivě hlídanou a plánovanou. Je duší zbytku Aliance hvězdných říší. Poslední střípek nezasažený myšlenkovou rakovinou Velké revoluce Země. Madam ta a ta, ani její kořen, se už nikdy na palubě neobjevili. Ani nikde jinde. Přestali být. Někdy si na ni vzpomenu a ucítím slabé svrbění kdesi v žaludku. Je to neprofesionální. Strýček Saša by mluvil o krysách vypuzených z děr. O zažehnaném potenciálním ohrožení. O neuvědomělém vnitřním nepříteli. Raději myslím na jeho slova, než na oči křehké herečky. Dnes... Pohleďte do toho zrcadla se mnou na luxusního metaře lidské špíny. Zrcadlo – oči – zrcadlo. Žádná duše, jen nekonečné odrazy alibismu, o kterém vím. ● ● ● „Je třeba jednat podle svého vlastního přesvědčení a ostatní nechat mluvit...“ Klemens Metternich, Teplice 27.8.1813 Dveře palubního salonu se za mnou ani nestačily zavřít, když se do nich vedral muž se zlatou šerpou přes široké plece a ohromnými, stříbrem prorostlými licousy. Několik vlasů přehozených přes pleš – ne snad, aby ji v době chirurgických kouzel zakryly. Nebyly zoufalým pokusem vypadat mladě. Pleš měla být zřetelná, stejně jako velké váčky pod mělkýma očima. Jako úzké rty sevřené do nenapodobitelného šklebu. Do šklebu vědomí si vlastní moci nad duší smrtelníka. Neurvale mne odstrčil stranou. Bez jediného slůvka omluvy, či snad jen letmého pohledu, dusal k řadě privátních boxů. Za ruku táhl subtilní černovlásku nejasného věku. Sotva lapala po dechu. Pohled štvaného zvířete. Pod silnou vrstvou make-upu prosvítala kolem pravého oka sytá nazelenalá modř. Nevyspání? Pěst? Řekla by: „Noční stolek...“ Odhodlaně jsem za nimi vyrazil pln přirozeného hněvu k negalantnímu chování vůči dámě. Tak se to alespoň od poručíka Císařské gardy očekává (směrnice č. 15, odst.22 „O činnosti agenta“ Úřadu.). Rytířskost? Jistě! (odst.23) Horká krev ? Jistě! (odst. 23b) Rozvaha? Nikoliv. (odst. 24a – 24f) Zvláště, jsou-li vám směrnice a modelové vzory chování vštípeny pod notnou dávkou sedativ a podprahových vjemů. Vykročil jsem, čáku v rukou, mezi vlnící se dav. Znavená a ublížená žena mohla být stejně snadno mou kolegyní, jako lacinou kurvičkou z vybraného eskortu. Čím jsou dnes
jména a tituly? Ani my z Úřadu se navzájem neznáme. Není to dobré pro výkon služby. Třeba tvoříme rozhodující část osazenstva lodi, zapleteni do sítě všeobjímající vzájemné kontroly. Proč? Třeba nám to někdo poví. Ať tak, či onak, nebylo důvodu, proč by se měla nechat bít, vyjma zájmů pasáka či státu. Byla hračkou ctihodného hraběte Stadiona, jednoho ze tří pilířů Říše. Pilíře, podle strýčka, schopného, leč nebezpečně prohnilého. Strýček sám, pan Alexandr Bach, se svým Úřadem pro vnitřní čistotu (ekvivalent revolučního Komisariátu všeobecného štěstí) tvořili pilotu druhou. Zbytek moci třímala v rukou Jeho milost císař František a jeho osobní Říšská dvorní rada – ne zcela významná. Žena se ohlédla. Přísahal bych, že mezi desítkami potících se párů hledala právě mne. Mé podmíněné reflexy kavalíra. Hrabě jí smýkl na rudé čalounění boxu. Něco ženě řekl. Přikývla. Tak ji tam nechal sedět v pomačkané toaletě a rozbředlým pudrem na obličeji. Osamělou hadrovou panenku odkopnutou do kouta. Kdo jsi? Děvka na bouchnutí, nebo máš jiné cíle? Vyndala sis pudřenku. Hledíš do zrcátka... Snažíš se upravit. Orchestr mezitím spustil moderní přebasovanou chemii světla a zvuku. Zoufalý rytmus primitivních předků. Prosbu za šťastný lov, déšť a dostatek plodnosti. „Mohu vám nabídnout svou ochranu?“ zakřičel jsem na ni, mrtvolně bledou v agresivní modři stroboskopů. Zavrtěla hlavou. Pak sebou (strachem) cukla. Tlapa na mém rameni. „Máte problém, mladý muži?“ Pečlivě si mne prohlédl a pochybuji, že by ještě někdy zapomněl. Byl jsem zvěčněn a založen do šanonu NEBEZPEČNÝ v hlavě tohoto muže. „Pane,“ odvětil jsem zpupně, žaludek kdesi v krku, „tato dáma je od tohoto okamžiku pod mou ochranou!“ Zle se zašklebil. „Mohl byste se laskavě představit? Čí oko bude bdít nad bezpečností mé přítelkyně?“ Představil jsem se. „Ach tak,“ zasyčel, když portrét dostal jméno. „Pane,“ trval jsem na svém, „jestliže budu někdy svědkem, že s touto dámou zacházíte nepatřičně a nikoliv jako pravý muž a gentleman, budu nucen požádat vás o souboj.“ Do tváře se mu vehnala krev umocněná laserovými světelnými efekty. „Vyhrožujete mi... Žvaníte tady o cti?“ „Pane...“ „Žádáte satisfakci? Vy, obyčejný mopslík toho šosáčka Bacha? Obyčejný grázlík, který předevčírem neznamenal ani TOLIK?!“ Ukázal mi mezi prsty, jakou velikost má na mysli. Přeměřil si bezděčně se chvějící ženu majetnickým pohledem. Sklopila oči a odsunula se do vzdálenějšího kouta boxu. „Nerozumím vám,“ řekl jsem nakonec, když jsem vstřebal fakt, že mne proflákli. Hrabě posměšně zachrochtal. „Kliďte se,“ řekl tiše. Pokusil jsem se zachovat zdání tváře: „Nebudu nadále tímto ubohým sporem vystavovat dámu do trapné role svědka. Mé slovo je konečné. Madam?“ Uklonil jsem se jí a odkráčel. Mezi lopatky se mi vpaloval pohled jeho ledově vodnatých očí. Vyprovázel mne zhmotnělou nenávistí vůči všemu, co bývalý měšťan a podřadný úředník Bach představoval. A já, Bachův mopslík, jsem ke Stadionovi cítil totéž. Po zbytek večera jsem se věnoval společnosti zbohatlých baronů, průmyslníků a přitroublých aristokratických synků, postavený vždy tak, abych měl dobrý přehled o dění v sále.
Není těžké tlachat v obecné rovině o velkém bezvýznamném nic. „Co je to: Jedním uchem to leze dovnitř, druhým ven a přesto vám to zůstane v hlavě?“ zeptal se studentík zahraniční politiky na wjenské univerzitě. Tuším, že byl nějaký von, ale von co, to nevím. Všichni se sborem dušovali, že nemají zdání. I já se dušoval, byť jsem měl chuť konstatovat: „Vaše slova, pane.“ „Krumpáč!“ vydechl přešťastně vypravěč a všichni se zasmáli a pokývali hlavami, aniž by měla polovina z nich zdání, k čemu vůbec krumpáč slouží, natož jak vypadá. A tak stále dokola. V rukou kvalitní mok. Pěnivé šampaňské. Pěnivé jako krev mrtvých kosmáků intervenčních vojsk. Barvy stejně neurčité, jako nach poskvrněných skafandrů, k nimž malý tlouštík napravo dodával vlákna. Jeho nalíčený přítel s muškou na tváři nechal z vláken šít stejnokroje. Recyklovatelné a neprodyšné. Na jedno použití. Kosmákova životnost v boji zůstává dodnes mizivá. Ptáte se proč? Snad, že jsou dobří jako odečitatelná položka z daní. Každý účetní vám potvrdí, že na brigády se počítá lépe než s jednotlivými kusy. Kolonka MAJÍ ZEMŘÍT je stejně úhledná, jako kolonka ZEMŘELI. Tak to má být. Takovou pečlivost si všichni hrdinové zlatých orlic na černém pozadí Boha a sněhobílých standart s orchidejí společenského řádu bezesporu zaslouží. S ubíhajícím časem přitvrdí i anekdoty: „A víte, proč ženy předstírají orgasmus? Protože si myslí, že nás to zajímá!“ Jiná klasika z jiného soudku: „A víte, při jaké barvě dostane záchvat starouš Bill Pitt mladší?“ Odrbaná pointa zní: Modro – bílo – zelená trikolóra Velké revoluce. Modrou se myslí nebe a oceány. Bílá představuje mraky, ledovce a sníh. Zelená patří rostlinám, mládí a životu. My o vlku ze staré školy a on je zde. Nenávidí vše co zavání Zemí, ať už revoluční, nebo monarchistickou. Tato nenávist je osobní a zdaleka nesouvisí s úřadem ministerského předsedy anglofoních konstituovaných světů; spíše naopak. S ním také frivolní zábava změnila prudce směr k vášnivé debatě o tradičních hodnotách a úloze parlamentu v monarchii. (Neskončí-li válka včas, určitě zmizím. Rozemelou mne do krmné moučky. Rozplynu se v gigawattech jaderné syntézy a všechna vyslechnutá slova se mnou.) Oficiální přípitek: „Vivat legitismus! Vivat řád! Smrt anarchii!“ Ale i Pitt mladší je jen člověk: „Pohleďte na novou Stadionovu,“ usmál se labužnicky. „Mám své roky dávno za sebou, pánové, ale...“ „Kněžna Zaháňská?“ přidal se výrobce vláken. „Stála by za hřích...“ Snažil jsem se tvářit apaticky, zatímco jim plály v očích jiskry touhy. Kolem hraběte a kněžny zůstal uvolněný parket a společnost uchváceně přihlížela jejich variaci na valčík. Dokonale se doplňovali. Byť byla vůči němu tak drobná, bylo provedení jejich figur precizní. Stíralo rozdíly. Zdánlivě. Zdáli nepřekonatelně skvělí a on byl nepřekonatelně skvělý. Pevně ji svíral. Vedl ji s naprostou jistotou a šarmem. Uměl vést lidi. Měl charisma. Měl vůli. Ona měla eleganci a grácii a nechala vést. „Vdovička,“ konstatoval Pitt rozšafně a nevědomky zlomil v prstech křehký stonek nové sklenice. Konsternován, jako by ani necítil poranění, pozoroval zúženými zorničkami excelentní kreaci na parketu. Z palce mu ukápla krůpějka krve – stejně rudé, jako je ta má. Jakou měli všichni kosmáci pod Arkturským sluncem. Tehdy vydala Říše velkou sérii laciných plastikových řádů in memoriam. Hrdinské plakety za nesmyslnou statečnost. Bojím se na ně třeba jen pomyslet. Mám strach, že vzplanu na něčím stolku jen jako jedno světýlko z mnoha – popsán legendou MYSLÍ. A pak mne už jen zhasnou. Jako tolik jiných ve větru hvězd. Příliš časně. Zoufale brzo. Arktur je hlavní bod KLEMENSOVA okružního letu. Za těch pár let od bitvy už většina těl i jejich zbytků zmizela v termonukleární výhni rudého obra. Navždy. Krev ke krvi.
Stále dost jich však zatím ještě zůstává na vzdálenější orbitě. „Och,“ vzdychnou dámy, „ten je ale ošklivý!“ Nebo mlčky skryjí tvář do kapesníčku či vějíře. Zastírají výraz odporu? Nebo vzrušení? To ví jen ony. Jejich ctitelé, patroni, i manželé však budou dál s rozechvělou bradou statečně hledět do prázdných tváří. Útrob. Beztvaré kaše. Za tučný příplatek mohou požádat kapitána o suvenýr. Vakuové dárkové balení a mrazák v lodi uchovají hrdinu pro pozdější postoj antického reka v předsálí nejednoho paláce. Pro C.K. KLEMENS METTERNICH není nesplnitelný žádný rozmar zákazníka. Perličky z premiérových prstů potřísnily drahý samoočistný koberec. Bílou náprsenku. Mé myšlenky. Nutím se zastavit je a přepnout na program, pro nějž jsem byl vybrán. „Prý má bičíky a tak. Kožené a gumové spodní prádlo. Pouta. Víte, jak to myslím,“ ozval se studentík. „Kdo?“ hlesl jsem bezděčně. „Stadion?“ „Ne. Ona.“ ● ● ● „Zákony existují pouze proto, aby zajistily dodržování toho, co nevyplývá samo od sebe. Láska je nepotřebuje, protože je silnější (...) je nad nimi a před nimi (...) proto, že jí není souzeno dlouhé trvání.“ Klemens Metternich, Teplice 17.9.1813 8:00 ráno V kajutě bylo příjemné ticho a tma. Nechal jsem rozsvítit chvějící se narudlou záři simulující přísvit ohně v krbu. Na monitoru osobního panelu lodi zablikala ikona vzkazu. Přijal jsem jej. Studené světlo obrazovky znásilnilo atmosféru apartmá. Jediná věta: „STRÝČEK OCHURAVĚL – SPĚCHEJ !“ Chvíli jsem přemýšlel, zda bude stačit hraběte pouze dostatečně pošpinit pro oči Jeho císařské milosti, či zda se mám uchýlit k nešťastným náhodám, nečekaným zástavám srdce a záhadným nemocím. Potvrdil jsem tedy přijetí vzkazu a požádal Úřad o upřesňující instrukce. Nepřišly. Váhal jsem, neboť jsem nedokázal odhadnout, zda mne Stadion odhalil, či zda jen tak hádal.Co se asi odehrávalo ve Wjeně, zatímco se hrabě uklidil na loď a jeho figurky táhly kdesi na pozadí paláců a generálních štábů? Netušil jsem nic. Jediné správné z mých možných rozhodnutí tak bylo to, že nejde o mou starost. Alexandr Bach měl jistě mnoho jiných a povolanějších agentů na příslušných místech. Já měl za povinnost uchopit pero a na malý květovaný kartónek vykroužit školeným písmem: „Má nejdražší přítelkyně, nebudu mít klid, dokud se s vámi nebudu moci sejít. Tento papír je příliš malý, než by se na něj vešlo vše, co Vám toužím sdělit – takový se nevejde na žádnou z palub lodí Jeho milosti. Odpovězte kdy a odpovězte kde. Hle jej, okraj, už mi zakazuje dále psáti. Vězte však, že čekám netrpělivě na Vaši odpověď a že nedokáži uvěřit, že by byla zamítavá jde li o slůvka a úsměv. Vše má své místo a více nežádám. Váš oddaný M.W.“ Pucflek odběhl do lodního skleníku a Vilemína po večeru plném nejistoty odvětila. Sešli jsme se tedy a já byl jaký jsem být měl. Další dny jsme prožívali různě totéž. Ona vzplála a uvěřila, že se plní i dávné dívčí sny. Já jsem vzplál a věděl, že se plní i směrnice 20 našeho Úřadu. Vilemína byla krásná žena. Přírodně krásná a ve skutečnosti skořicově ryšavá. To kvůli hraběti ona havraní čerň vyčesaná vzhůru. Štíhlý krk. Útlá ramena. Pár splývajících
lokýnek. Ňadra již ne mladistvě pevná, ale její. Byla původní originál od hlavy až k patě, jemuž lehká patina vrásek jen dodávala na ceně. Z jejího manžela učinila zarputilost a odhodlání hrdinu, z ní pak vdovu. O svém současném oficiálním příteli se snažila nemluvit. Snad mne i dokázala přesvědčit o podlosti nočních stolků a hraběcí vášni neodkládat nikdy zbraň. A víc? Zajímá vás, zda jsme se přivazovali ke skřipci? Zda mne šlehala bičíkem jako neposlušného hocha? Nebo já ji? K čemu by to bylo dobré? Podstatné bylo, že kněžna Zaháňská neřekla už nic, co by mohlo Stadiona kompromitovat. Snad že k němu byla příliš slušná. Snad měla její loajalita jen kořeny zapuštěné v hlubokém, dosud stále čerstvém strachu. Snad proto se chvěla při každé zmínce o něm a nikdy nepotřebovala tolik odvahy, jako když se odhodlala scházet se mnou. Viděl jsem tak jen její oči, když pode mnou odplouvala někam pryč na vlnách vlastního pocitu a slasti, když ukryla vše hluboko do svého nitra a já cítil jen dozvuky proseté rozevřenými póry zpocených těl. Přes závratnou blízkost propastně vzdálená. A já, v tu jedinečnou chvíli, v ten zázračný moment, dokázal myslet jen na Bachovy rozkazy. Na Bachovu oblibu v revizi svých nejbližších spolupracovníků. Na to, že jako vše ostatní, mohla být i úmyslně snadno ulovitelnou vějičkou Bacha, či hraběte. Nedokázal jsem na ni myslet jako na obyčejnou ženu. Obyčejnou, a přesto výjimečnou ve své všednosti. Nevím, co jsem k ní ve skutečnosti cítil. Nevím, co k ní cítím dnes, v těch nejděsivějších snech. Vždy je to tísnivý pocit. Vždy si vybavím její odevzdaný pohled hvězdiček z prátrů. ● ● ● „Má duše neztrácí klid ani uprostřed vřavy, která mě svírá. Vím, co chci – a já chci dobro. Od okamžiku, kdy se ve mně takové přesvědčení zrodí, stávám se silnější než všechny protivné síly dohromady – má vůle vše rozdrtí.“ Klemens Metternich, Basilej 22.1.1814 Jiné ráno. Probudil jsem se do 19. vendèmairu revolučního kalendáře. Jako vždy jsem se oblékl do služebního stejnokroje a navoskoval kníry. Hrabě vyrazil s Vilemínou do solária a já neměl v úmyslu nebýt poblíž. Za jedním záhybem chodby na mne však Stadion počkal a jen se zle usmál, když jsem do něj málem vrazil. Pak se otočil a pokračoval v chůzi. Cítil se jako starý, líný kocour, který v neochvějné jistotě ve své síly povolí myši dalších pár decimetrů naděje. Přesto jsem je následoval a byl jsem tak přesně tam, kde jsem být měl a kde se se mnou počítalo. Nakonec i hrabě a naše společná milenka. V tomto údajně bezpečném prostoru neměli být jiní a přesto byli. MURAT. JUNOT. DESAIX. Revoluční křižníky s revolučními salvami. Revoluční přepad. Nejnovější výkřik kosmetického průmyslu, pigmentový krém Chocko, by vás jen stěží ochránil před zářením z MURATOVÝCH pulsních děl. Chodba se automaticky neprodyšně uzavřela. Se stropu sletěly tlusté bezpečnostní přepážky bezohledně drtící vše pod sebou. Asi to byly ruce snědé servírky, jež spolu s podnosem zůstaly na podlaze chodby. Při úderu na zem se káva smíchaná s krví rozstříkla po okolí.
V té chvíli nás mohlo být v chodbě kolem padesátky. Padesát lidí na jednu záchrannou kapsli. Každá sekce měla své. Vždy podle koeficientu pravděpodobnosti přítomných osob v případě nouze. Jednou bylo kapslí více, jindy byly větší. Spojovací chodba v sektoru 5, část 2A, neměla to štěstí. Na chodbách ke kurtům a soláriím nebývá během havárií příliš živo. Tak to alespoň plánovali konstruktéři, když na místo bezpečnosti vrhli všechnu svou tvůrčí sílu do řešení luxusních problémů s umělou gravitací. Snad se tedy počítalo i s dusivým kouřem valícím se z nefunkční vzduchotechniky i s dalším zásahem od JUNOTA. S vyděšenými tvářemi a exotickou směsí vířivých barev. Císařští plánovači tuší netušené. Prostá realita však přesto mnohdy přesáhne meze jejich vizí. Stadiona jsem zahlédl okamžitě. Tiskl se zády ke dveřím propustě kapsle a rozdával rány. Zoufale se snažil udržet kolem sebe místo. Prostor pro dýchání, dokud je čeho. Prostor pro záchranu. Rudý blikající nápis KAPSLE A3. Dvoumístná skořápka. Stadion se o ni bil s ostatními a Vilemína zápasila se zámkem. Každý zámekl v lodi byl vázán na čidla papilárních linií. Ta zase na palubní počítač. Ani on se nerozhodl bez shody s programem Selector 5.3 z dílny Úřadu pro vnitřní čistotu. Tušili to jen někteří ze státních zaměstnanců a věděli to jen ti, jež měli důvěru Alexandra Bacha. Chodba se začínala zběsile kroutit a hrabě jen s těží odolával stále zoufalejšímu náporu útočících. Několikrát plácl rukou do čidel, avšak stejně marně. Vilemína dál bezradně přikládala dlaně na plochu senzorů; Selector 5.3 zůstal neoblomný. Často se mi do myšlenek vkrádá dravec podezření, že se křižníky revoluce staly jen přizvaným skalpelem řešícím radikálně zvenčí Stadionův problém. Že byly prodlouženým tahem pera aliančního úředníka vyškrtávajícího METTERNICHA ze stavu. To pero mohl vést sám Alexandr Bach. Možná Jeho milost císař František. „Já to otevřu!“ zakřičel jsem na Stadiona. Strhl svou ránu. Místo mne zasáhla sotva sedmnáctiletou dívku. METTERNICH byl přeplněný krásným mladým masem. Jednou rukou si mne přitáhl. „To je vaše práce!“ zavrčel vztekle své obvinění. Nedokázal jsem se v jeho sevření ani nadechnout. „Dělej!“ křičel a hodil mnou na nebohou Vilemínu. „Jak je to možné?“ vzlykala. Co jsem jí měl odpovědět? Že je nejspíš jen číslem do statistik plánovačů? Že nic neznamená? Že byla použitá a teď plav, jako většina z nás? Dveře zasyčely a z kapsle na nás dýchl závan chladného sterilního vzduchu. Ledová bouře v dusivé atmosféře praskající chodby. Cesta k záchraně jen podnítila zoufalství ostatních bojujících. Se slepou zuřivostí se vrhali proti Stadionovu laserovému noži a paralizačnímu boxeru. Uklidil jsem se do kapsle, zatímco se Stadion pokoušel odolat lidské vlně a vytlačit ji z prostoru dveří. Vilemína chtěla proklouznout mezi jeho rozkročenýma nohama. Natáhla ke mně ruku. Prosebně mi hleděla do očí, lapená v kleštích Stadionových kolen. Hrabě měl dosud příliš zaměstnané ruce řezničinou v řadách někdejších přátel. Milenka přijde na řadu později. Věděla to. I já to věděl. „Prosím...“ zašeptala. „Manfrede...“ Vstal jsem z jednoho z dvojice křesel, postavil se za běsnícího Stadiona a vší silou kopl. Vilemínu do tváře. Pod to samé oko, do stejného místa, kde se sama před časem uhodila. Ještě mnohokrát jsem se napřáhl. Něco jsem křičel. Snad, že ji miluji a ať mi odpustí. Nechci na to vzpomínat. Někdy se mi ta slova sama vynoří na pokraji spánku. Cítím je tam. Děsím se jich. Dostal jsem ji ven. Stadion provedl výpad nožem a vrhl se zpět. Dveře zapadly dřív, než jim v tom mohl kdokoliv zabránit. Bušení. Šramot desítek prstů. Hrabě na mě jen udiveně
pohlédl a klesl do druhého křesla. Kapsle nás objala do pěnové náruče a vystřelila z umírajícího trupu lodi. V plášti po nás zůstala díra chrlící zmrzlé krystalky vzduchu. Zbytky těl. Počítač nám je přiblížil v dramatickém detailu 3D provedení sadistického softwarového žertu. „Překvapil jste mne,“ zachrčel hrabě. Snažil jsem se nedívat před sebe. A přesto se mi ten portrét agónie navždy vpálil do sítnice. Stigma války a mého podílu na ní. Burácející svědomí na dobrou noc. Pak vše pohltila žhavá koule a prázdno. Jenom pár trosek. Lesknoucí se trupy revolučních poslů v dálce. Nositelů nových idejí a kalendářů. A hlavně vyšší, humanistické morálky. Čisté a nezkažené. „Myslel jsem,“ pokračoval hrabě, „že ji zachráníte.“ „Ve třech by kapsle neodletěla,“ odtušil jsem, ústa vyprahlá na troud. Zle se usmál. „Já vím.“ Pak: „Beze mne ale ano.“ Na obrazovce se tetelily desítky drobounkých kapsliček. Od těch nejmenších, jako byla naše, až po slušně obsazené bublinky vzduchu a kovu. Každá byla rádiovým majákem a zoufale zbytečně prosila o pomoc. Kdo by se staral o obyčejné kosmáky? O zbohatlíky a souchotinářské aristokraty? O malé NICKY v řádu světa? Opět jsem na něj pohlédl. Na prvního ministra Říše. Už jsem mu nedokázal říct nic. Jen jsem zabodl oči na trojici křižníků a doufal, že se pohnou. Sem k nám. Pro něj.
Citace z dopisů Klemense Metternicha Vilemíně Zaháňské pocházejí z publikace ULRYCHOVÁ, M.: Bon jour, mon Amie – Milostné dopisy knížete Metternicha a kněžny Zaháňské, Brno 1997 v překladu L. Milíčkové a B. Myslivečka Autorem díla a všech jeho částí, s výjimkou citací dopisů Klemense Metternicha a jejich překladu, je Stanislav Ertl, ml. Dílo, s výjimkou výše uvedených citací podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ (Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/
