Stanislav Ertl, ml. S Eliškou na hoře. Jedna:

Stanislav Ertl, ml.

S Eliškou na hoře Jedna: „Měl jsem sen. Vím, bude trvat dlouho, než se narodíš. A vím také, mé Očičko mi to prozradilo, že se nikdy nepoznáme. A přesto, Eliško (vím, že budeš Eliška), přesto Ti chci o něm vyprávět. V tom snu jsme spolu s Tvou matkou zaseli do důlku na náměstí Dítě a s napětím čekali až dozraje. Pak přišla sklizeň a celé město se s námi přišlo podělit o naši radost. „Chceme vidět, co nás čeká,“ říkávali, protože v Dítěti je budoucnost a Ty jsi naší budoucností byla. Někteří lidé mumlali: „Neměla by být podobná hrášku!“ Ostatní se však ohradili: „Jen počkejte, až se narodí, až praskne její lusk! To teprve uvidíte věci!“ Byl jsem rád, že to řekli oni. Jinak bych to musel říkat já a já jsem otec. Nikdo by mi nevěřil. Smáli by se mi, protože to se takovým otcům stává. Pomalu se blížilo poledne a nikdo z nás si nevšiml šlahounů, jimiž jsi nás chytala kolem kotníků. Obtáčely se jen zlehka a nikoho nenapadlo, jak pevné mohou být. Bylo dusno. Potili jsme se, ale nevšímali jsme si ani toho. A pak ten veliký lusk praskl a byl prázdný. „Podvod!“ křičel na mě vůdce bloku. „Všechny jsi nás podvedl a my se nechali napálit. Styď se!“ Možná chtěl ještě něco dodat, ale jak už to v podobných snech bývá, nedodal nic. Možná se odmlčel jenom proto, že pochopil to, co všichni pochopili už dávno před ním. Z lusku se skrz nás lilo Prázdno. Bylo naším Dítětem a neumělo lhát. Všechny nás ochromilo a připravilo o vůli se hnout. Byli jsme jím nemocní, ale bylo naše. Stalo se naším a my je přijali. Jen někteří dokázali přeřezat šlahouny noži a utéci dřív, než zapadlo slunce. Vzpomínám si, jak Dítě s příchodem noci seschlo a zmizelo. „Půjdeme domů,“ přikázal vůdce bloku a my jej, nemocni Děckem, bez reptání uposlechli. Druhý den ráno přijelo mnoho mužů SS a všechny nás seřadili na náměstí. Po Děcku už nebylo ani památky – snad Tě rozfoukal vítr – oni však přesto věděli své. Měli s sebou nejenom psy cenící smrt, ale i drobné klícky plné krys. Ty krysy pak mezi nás vypustili a nikdo nenašel odvahu se pohnout. Po nekonečně dlouhé době jsem přestal jejich drápky cítit, i když mi prolézaly pod oděvem a kontrolovaly každý kousek kůže. Hledají Tě, uvědomil jsem si. Hledají, kdo není nakažen. Zcela iracionálně jsem věřil faktu, že krysy umí najít Prázdno, že poznají, koho z nás nakazila pravda o jejich úmyslech. Když se krysy vrátily do svých klícek, vybrali esesáci ty z nás, kteří předešlého dne utekli a řekli jim, že jsou skoro zdraví, a že je zachrání, protože to ještě půjde. Záviděli jsem jim, neboť my ostatní jsme pochopili, že nás dříve či později Tvůj osud dostihne a pohltí. Teprve dlouho po probuzení jsem si uvědomil, jak hluboce jsme se všichni zmýlili. Krysa nepozná, kdo Tebou nakažen je a kdo není. Pozná jen ty, kteří jsou příliš zbabělí.“ soukromý dopis, neautorizováno a nedatováno Nikdy jsem se nikomu o tomto dopise nezmínil.

1

Zwei: „Dvacátého dubna 2009 Berlínského data nechala německo – česká správa Marsického mandátního území při Společnosti národů pokrýt milióny čtverečních kilometrů polárních čepiček tenkým filmem s téměř nulovým albedem. Ohromné náklady na tuto akci hradila z fondů Evropského souručenství na rozvoj neobyvatelných světů, ze svých terramorfických programů a v neposlední řadě se o finanční zajištění přičinilo říšské ministerstvo propagandy. Celý projekt tak ve své výjimečné genialitě spojil v jedno skvělou oslavu nedožitých stodvacátých Führerových narozenin a nejúžasnější z experimentů ověřujících dílčí kroky plánovaného přetvoření vymrzlé marsické pláně v pravou Valhallu. Dopad pokusu byl ohromný. Miliardy diváků celého světa fascinovaně přihlížely proměnám polárních oblastí Marsu v symbolické vyjádření vůdčího ducha nacionálního socialismu v současném vědeckém i kulturním světě. Přímý přenos rozvíjejících se svastik v bělavém nepravidelném oválu čepiček na pozadí přirozené rudé barvy planety předstihl v celosvětové sledovanosti i první kroky Hermanna Göringa mladšího ve stříbřitém měsíčním prachu zašlého kosmického dávnověku. Kolonisté z druhé, mnohem úspěšnější vlny osidlování Marsu, tak vzdali hold světovému míru, jak je garantován nedílnou jednotou národů germánských, franských a anglosaských. Kde selhala židobolševická lstivost a proradnost Siónu, tam, díky takzvanými králi českými a dekadentními Habsburky násilně vmíšené árijské krvi, uspěla podrasa mongolsko-slovanského kmene, jež kdysi vtrhla do tradičně germánských oblastí středoevropské kotliny a na tisíc let ji ponořila do temnot barbarství, a jež je povětšinou známá jako národ český. Tento experimentální zásah do marsického klimatu vyvolal z šera dávnověku vzpomínku na mocné Áse, kteří, byť třeba jen z pouhého rozmaru, rozsévali mezi nehodné a slabé četné pohromy a bouře. Tak zdánlivě nevinný pokus přispěl k nečekaným změnám klimatu mandátní planety Mars a několikaměsíčním nepředvídatelným bouřím dosud nebývalého rozsahu, jemuž houževnatí potomci zločinného skřeta Edvarda Beneše odolali jen s vypětím všech sil a dokázali tak správnost Führerova rozhodnutí učinit z nich nástroje v rukou prozřetelnosti. Hleďte, toto je planeta, z níž vzejde nový, nacionálně socialistický svět. Toto je Mars. Květina, jež, v rukou pečlivých a úlisných zahradníčků, vzkvétá do krásy, aby v zápětí přinesla plody svým právoplatným pánům. Zde, v hlubinách kosmu, leží naše budoucnost.“ Filmový úvodník natočený pro zvláštní slavnostní zasedání rady bezpečnosti SN v Londýně, konané u příležitosti oslav nedožitých 121. narozenin sira Adolfa Hitlera, nositele železného kříže a čestné legie, prvního vůdce Evropského souručenství a čestného doživotního předsedy reformované Společnosti národů.

2

Mars. Studený Mars. Náš nový domov. Převlékli jsme se s Eliškou do hermetických stejnokrojů ministerstva bezpečnosti a opustili kabinku lanovky, jež nás svážela z vrcholku nejvyšší hory sluneční soustavy. Po chvilce kovová skořápka obsluhovaná plavovlasým brigádníkem z Hitlerjugend škytla a kolébavě zamířila k Neuberchtesgadenu na úpatí Olympu Mons. Pomohl jsem Elišce seřídit tepelné regulátory oděvů a navzájem jsme si zkontrolovali těsnost přilbových límců. Z dálky k nám občas problesklo ostré prasátko vrhané vypouklou kabinkou lanovky. Elišce to nedalo, aby se po ní neohlédla. „Je pryč,“ konstatovala prostě. Zkontroloval jsem čas. „Za dvě hodinky se vrací. Jestli chceš, můžeme počkat.“ Usmála se a lehce zavrtěla hlavou. „Kdy se dostanu zase ven? Jsem zvědavá,“ nadhodila. Několikrát si dupla. „Moc mi ten oblek nesedí. Všude mě kus chybí.“ Pak: „Nebo naopak přebývám…“ Na skafandru byla pod orlicí nesoucí svastiku uvnitř vavřínového věnce nalepená jmenovka Kirsten Bloomové z protiteroristického. Nedokázal jsem si tu ženu vybavit, určitě však měla mnohem atletičtější postavu, než Eliška. „Ono, víš, zas takový výběr na stanici nemáme.“ Hlavně jsem neměl čas, Eliško. Spěchal jsem. Pobaveně se pod jemným prachem usedajícím na hledí přilby zašklebila. Otřel jsem je dlaní rukavic. „Někde bys měla mít po kapsách antistatickou pastu. Namaž si ji pak na sklo..“ „Rozkaz!“ „Já to myslím vážně, Eliško.“ „Rozkaz!“ Zatímco začala prohledávat Kirsteniny kapsy, zkontroloval jsem popruhy pohotovostního vaku a hodil si jej na záda. Filtry s dokysličovadly jsem připevnil až nakonec, aby mne pod tornou netlačily do zad. „Panenko skákavá, k čemupak je dobré tohle?“ ozvala se překvapeně. „Hygienické zásobníky.“ Nemusela se dál ptát, stačilo, že významně povytáhla obočí. „Až budeš potřebovat na záchod, připevníš je…“ „No tfuj,“ ulevila si v hraném znechucení. „Nebo to vydržíš až do Neubertechstagenu. Ve stanu ti to nedovolím.“ „Teda řeknu ti, tati, teď se mi ten výlet jeví v trochu jinak!“ „Ale jdi, nejsi z cukru,“ ohradil jsem se, zatímco jsem jí na záda pomohl dostat menší tornu s potravinami na tři dny. Déle naše cesta trvat neměla. Policejní skafandry sice umožňovaly strávit nějaký čas ve vysokohorských oblastech Marsu, rozhodně však nebyly koncipovány pro týdenní přežívání. Nadhodila si tornu a přitáhla popruhy. „Hotovo?“ ptám se jí a ona jen přikývne, protáhne se a zastaví se pohledem na trojici temných masívů vystupujících nad jihovýchodním obzorem. „Arsia Mons, Pavonis Mons a Ascraeu Mons,“ zašeptal jsem bezděčně. Přikývla. „Vypadají ohromně…“ „Na ohromné hoře stojíme, Eliško.“ „I tak…“ „Jenže my tam nejdeme. Chceme stihnout vlak, děvče!“ Ukázal jsem hlavou k jihozápadu, kde se v povýšené aroganci svých tvůrců zcela nesmyslně vinul napříč pouštěmi Amazonis Planitia, Elysium Planitia a Hespera Planum trojitý tubus Speerovy rychlodráhy. Z dálky vypadal jen jako vlas zabořený do

3

písečných přesypů, uvnitř něj se však na magnetických polštářích proháněly vakuem luxusní supersonické soupravy linky Hespera Planum (Nová Praha) – Neuberchtesgaden. Skutečný význam vyhlídkového komplexu Teehaus - Kehlstein na Olympském vrcholu ležel spíše v rovině symbolické a citové, člověk racionálního založení nenalézal ospravedlnění ani v ní, ani v systému Speerovy rychlodráhy. Pravá marsická „valhalla“ zatím ležela hluboko pod Olympskou úrovní. V děrách a v kotlinách. Její obyvatelé se podobali spíše červům plazícím se pod nebeskou bání, jež nedokáže bez pomoci prachu zastřít ani hvězdy poledního nebe. „Muselo tě to stát celej majlant,“ řekla Eliška po chvilce váhání. Stálo, děvče. Stálo mě to všechno. A nejvíc pak úplatky různým brigádníčkům od lanovek, kteří s tebou flirtovali… „Ani ne, Eliško. Mohl jsem si to dovolit.“ Potřásla zamyšleně hlavou. „Stejně je to divný. Nic nepovíš, pak kde nic tu nic, jsi ve škole s povolenkou… Vlastně jsi mě úředně unesl!“ „Mohla jsi odmítnout…“ „Zajímalo mě, co se z toho razítka vyklube! Dost dlouho jsem tě neviděla.“ „Jsi vykutálená, nebo jen zvědavá?“ rýpl jsem si. Usmála se pro sebe a pokrčila rameny. „Vyber si!“ Nenapadlo mě nic moudrého a hloupostí jsem namluvil už příliš.

Drei: „Před lety pan Hegel napsal: „Světová historie zastává vyšší pozici, než morálka, která se týká osobního charakteru a individualit… Morální zásady, které jsou nepodstatné, se nesmí dostat do kolize s činy světové historie a s jejich dosahováním. Litanie soukromých kladných vlastností – skromnost, pokora, filantropie a trpělivost – se proti nim nesmí postavit.“ Byť takovéto tvrzení do jisté míry obhajuje rozhodnutí prezidenta Beneše postavit se za cenu nezměrných obětí mnichovskému diktátu, obhajuje též ideje vyplývající z principu nacionálního socialismu. Takové tvrzení musí slušný člověk odmítnout už z podstaty své slušnosti. Pokud však přesto, donucen okolnostmi a proti své vůli, vykročí na cestu „zašlapání překážek v podobě nevinných kvítků“, musí být připraven nést břemeno, jež tím na sebe klade, neboť charakter člověka neurčuje pouze jeho síla, důvtip a statečnost, nýbrž i odpovědnost za slabost projevenou v krocení své síly. Cesta odpovědnosti je vratká stejně jako lano provazochodcovo. Vydat se po ní znamená vážit mezi realitou a idejemi. Znamená vážit zla větší a přijatelná. Pokud budeme na postavu Edvarda Beneše a Winstona Churchilla nahlížet optikou provazochodce, pak nepřijetím Mnichova zklamali oba. Churchill provedl svou zemi peklem občanské války a prohrál. Beneš pak učinil bojem proti otrockému Hitlerovu řádu z Čechů – paradoxně – Hitlerovy otroky.“ Z textu šířeného první verzí viru zvaného „E-vixen“ mandátní počítačovou sítí, jak byl zaznamenán a přeložen Theem Biedermanem a Karlem Ertlem, důstojníky Informačního bezpečnostního úřadu při mandátní správě Marsu. Po několika kilometrech ostrého pochodu nebylo ani jednomu z nás do řeči. Ohlédl jsem se po Elišce. Soustředěně mne následovala, pohled zabořený do ostré suti. Nestačila mému tempu. Zhluboka jsem se nadechl a nabral do úst z občerstvovací trubice trochu

4

studené vody. Eliška postřehla, že na ni čekám. Pokývl jsem jí a opřel se o strmý, mnohakilometrový sráz za mými zády. Křečovitě se usmála a klepla ze strany prstem do přilby. Něco říkala. Neslyšel jsem nic, než chrapot statické elektřiny. Zamračila se. Udeřila do přilby větší silou. „….urva můž…být?“ „Nebuď, prosím, sprostá,“ napomenul jsem ji vlídně. Zpražila mne jediným odmítavým gestem. „..oděl…kr..my…“ Došla až ke mně. „Co s tím je?“ donesl ke mně konečně řídký vzduch. „Ukaž…“ Naklonila hlavu, abych se lépe dostal k tlakovým konektorům vysílačky. Smetl jsem z nich hrubými rukavicemi nános prachu. Anténa se zdála být v pořádku. Ale nebyla. „Nic?“ „Nic.“ Přepnul jsem její komunikační vstupy na nouzová zařízení. „Co teď?“ ptám se své dcery. „Fajn,“ konstatovala prostě. „O co šlo?“ „Jsi na záloze. Malý výkon, krátký dosah. Do Říšské hitparády, se nedovoláš.“ Že jsem si v záchvatu vtipu neukousl jazyk… „Ha, ha,“ konstatovala má dorůstající milovnice národních tradic chladně. Po dlouhém pochodu ve vlastních myšlenkách ztrácela náladu ještě rychleji, než síly. „Dobře, žvaním blbosti. Omlouvám se, Eliško. Stačí?“ „Raději, prosím tě, už pojď…“ Pokynul jsem jí pravicí. „Dáma první.“ Jenom mne spražila pohledem. Kamenné moře se pod našima nohama zdálo nekonečné. Sklon olympského svahu byl již tak pozvolný, že se nám v lidském měřítku jevil jako rovina. Výškoměr na průhledovém displeji přilby se jen unaveně vlnil při našich krocích. Rostoucí dílec atmosféry byl patrný jen při zobrazení delšího časového horizontu. Po dalších pár kilometrech namáhavého pochodu se Eliška zastavila, aby si na okamžik odpočinula. „Nechápu to,“ zabručela. „Tohle měl být výlet, a ne pochoďák. Co tu ty šutry pořád dělaj?“ „To co my dva, děvče.“ Ukázal jsem mlčky palcem za sebe, ke strmému srázu potápějícímu se v dálce do postupujícího stínu. „Putují s hory.“ „Jistě. Nožičky a uzlíček s buchtama, kdyby narazili na kouzelného dědečka.“ „Proč ta jízlivost?“ „Protože… Je to prostě blbost. Proto.“ Neměla pravdu. Štěrkové moře se skutečně spolu s námi posouvalo dolu po svahu. Jenom nepoměrně pomaleji. Den co den vyrostli v jeho v hlubinách malí kamenní Atlasové, načež nadzdvihli nad rozehřátá útlá ramena krystalických mřížek stovky tun svých přátel, aby je v tichém přitakání gravitaci s příchodem mrazu složili o zlomek milimetru níže. „Abkriechen,“ odpověděl jsem prostě. „Glissement, creeping… Jak budeš chtít.“ „Dík za pomoc,“ odsekla kysele. „A česky je to co?“ „A k čemu je čeština?“ nadhodil jsem vlídně. „Ploužení… Tečení, chceš-li.“ „Ach so, mein lieber Vater. My dear father. Či jak bys raději.“ Přešel jsem její invektivu. Bylo jí šestnáct a rozumu měla za zbytek světa. „Dovolme vesmíru, aby řídil kroky světa po svém.“ „A co Prozřetelnost? Nezapomněl jsi i na Osud?“ špičkovala jedovatě. Eliščin „instantní nacismus“ mne uměl vyvést z konceptu. Nedokázal jsem rozpoznat, kdy ironizuje a kdy jen bezmyšlenkovitě plácá. „Eliško, prosím tě, mlč!“

5

„Děje se něco? Copak nás skrze Führera nezachránily před jistou zkázou? Vždyť kdo se nás zastal před spravedlivým hněvem svých soukmenovců? Chápeš, co vše sir Hitler riskoval, když za nás v Norimberku orodoval a dosáhl u spojenců souhlasu s přidělením marsického Lebensraum českým Untermenschen? Copak mu nejsi vděčný? Otče, co to má znamenat? Chceš otřást mým ‚weltanšaungem‘ ?“ „Eliško, za tohle se někdy i střílí.“ „Cože?!“ vyhrkla v hraném překvapení. „Vy střílíte i za to? Snad že beru jméno Jeho nadarmo?“ „Moc dobře víš, za co.“ Odpověděl jsem chladně. „Ne, nevím!“ konstatovala. Tentokrát bez jakékoliv stylizace v kadenci či intonaci řeči. „A i kdyby, kdo mě udá? Jsme tu jen my dva. Ty – s dostatkem nečeské krve, můj legitimní otec, jenž zavčas prozřel a opustil svou původní „úpadkovou sociální skupinu“. Máš říšský pas. Jsi občan čekatel franko-britského Evropského souručenství. Třeba tě v bedně vylosují v „Chcete vidět Zemi?“, pokud se přihlásíš. Vy můžete, mein Vater, máma nikoliv!“ Odfrkla si. „Nepotřásl sis snad rukou se samotným martským správcem - protektorem Herr Kesselem a nepřísahal jsi před portréty Velké trojky věrnost idejím nacionálního socialismu?“ Rozpálila se. Nepamatuji se, kdy z ní naposledy vypadlo vše, čím by se v skrytu užírala. „Pak jsem tady já – tvá dcera - v legitimaci, jedna funkční a jedna rozbitá vysílačka. Nic víc. Žádný moudrý muž, jenž by naslouchal… Proč jsi mne ještě nevytáhl k sobě? Ve škole jsem jenom žižkovskej parchant, víš. Prokazuji se, aby mi vzali potravinové lístky ministerstva vnitra? Hádej! Ano, nebo ne? Á je správně! Ta malá zlodějka, kdepak k nim asi přišla? Myslíš, že jim to nevidím na očích?“ Tvrdě mne praštila do břicha. „Chcípneme tady. Na Marsu. Všichni. Jenomže ty to nechceš vidět!“ Dostal jsem další ránu. Bolely i přes pevnou látku ochranného obleku. Potřetí se mi ve svém bezmocném vzdoru trefila přímo na žaludek. „Až bude všude dýchatelná atmosféra, až dobudujeme generátory magnetického pole, až se nebudou rodit uprostřed lesů postižený děti, pak vystoupí náš Führer na horu Olymp, rozhlédne se po kraji medem a strdím oplývajícím a řekne svému lidu: ‚Zde je náš nový domov! Zde zůstaneme!‘. Je to tak, nebo ne? A když už tady tak do té doby pomalounku vychcípáme, proč nepojít jako ty? Proč nemít v rakvi protiprachové filtry a okna z neprůstřelného skla, kdyby snad,“ odstoupila na dva kroky ode mne, „bouře zvedla třeba kus skály a hodila ti jej do obýváku?“ Zvedla kámen. Napřáhla se. Pak nechala ruku klesnout a zamýšlený projektil cinkl o stovky svých druhů. „Už jsi skončila?“ ptám se jí klidně, avšak Eliška jen pláče. Automatika ochranného oděvu jí milosrdně ovívá tvář teplým vzduchem a dává slzám zapomenout. „Ne,“ řekla tak tiše, že jsem si to mohl klidně jen představovat. „Ty se za mě stydíš, viď? Proto jsi mne vzal sem, do pouště! Aby tě se mnou nikdo neviděl. Abys nepotkal nějakou ‚frojlájn‘, nebo ‚miss‘ z britského sboru pozorovatelů, o kterou se právě ucházíš. ‚Good morning, excuse me, this is your doughter? A že jste se o ní nezmínil? Á, ach ano, to je ten bastard, jak jste vyprávěl, už si vzpomínám! Tehdy při povstání těch hníd nevděčných v pětaosmdesátém! Její matka k vám vtrhla a sprostě vás znásilnila… Chápu, vaše dcera je i vaše árijská krev. Jen jestli je jí dost na to, aby se dívala na stejný film. Aby dýchala stejně svěží vzduch. Nepřichází zde výkon německých filtrů Junkers tak trochu nazmar?!‘“ „Křivdíš mi, Eliško, já…“ „Co mám dělat, abych se ti zalíbila? Abys mě u sebe nechal? Prosím tě, co?“ Opatrně jsem se k ní blížil. Jako by mne ani neviděla.

6

„Nedýchám teď vzduch tvé přítelkyně? Čí, že je tento dámský skafandr?“ Pohlédla na nášivku na svých prsou. „Kirsten Bloomová? V životě jsem o ní neslyšela! Co je zač? Nebude se hněvat, že jí vytahávám oblečení?“ „Neblbni, Eliško…“ „Jsi, koukám, spíš na malý prsa a úzkej zadek. Tos‘ asi musel zavírat oči, když jsi mě dělal! Byl to hnus, co? Kdyby tak Kirsten věděla, komu svůj oblek půjčuje! Určitě by se o něj bála!“ Byl jsem už těsně u ní, když si demonstrativně vytrhla odvod vydýchaného vzduchu k filtrům. Zachytil jsem ji, když v kapičkách kondenzované páry klesala k zemi. „Náno pitomá, ty žárlíš. Vždyť já tu Kirsten ani neznám!“ Otvor po vývodu hadice, jen kousek pod levým ňadrem, jsem utěsnil rukou. Bylo to zbytečné, pojistná klapka to už dávno učinila za mne. Dívka se chvěla rozrušením. „Měl bych ti nafackovat. Moc dobře víš, že se takhle nezabiješ.“ „Bolelo by tě to víc než mě,“ vzlykla. „Ten pohlavek? Přes helmu určitě!“ „Ne. Kdybych umřela…“ Snad měla pravdu. Snad jsem se za ni styděl. Snad jsem se jí i bál. Chtěl jsem být velký vzor a charakter, jenže nebylo brát kde. Zatímco jsem, pohroužen do vlastních myšlenek, zaslepoval havarijním kitem roztrženou trubici a vyráběl improvizované propojení s filtrem, neřekla jediné slovo. Jen si mě zamyšleně prohlížela. „Víš, tati, někdy se sama sebe ptám, co tady dělám. Vlastně jsem jenom omyl, viď? Jsi měkčí, než jakým se děláš. Musel jsi mámu opít, nebo nafetovat? Nevěřím, že bys ji přepral.“ „Nevěříš..?“ „Ne. Vždycky to poznám.“ „Abys nenaletěla… Co dýchání?“ „Nic moc,“ přiznala. „Ještě chvilku to vydržet musíš.“ Nenechala se odbýt: „Nevypadáš na násilníka.“ „Budu to brát jako kompliment.“ „Pokud budeš chtít… Co jste vy dva spolu vůbec měli?“ „Láska?“ navrhnul jsem slova. „To zní dost blbě… Když to takhle říkáš… Jako ve filmu: rozervaný hrdina a jeho nenaplněný cit…“ „Jo. V UFA by to natočili líp. Širokoúhle.“ „Stereo zvuk a pestré barvičky,“ dodala. Pak opět zvážněla: „Jenom se mi nechce věřit, že by s tebou chtěla mít něco ona. Nezlob se na mě, ale ty opravdu nejsi její typ.“ „Taky se to tak dá říct…“ Zapojil jsem cirkulační okruh Eliščina skafandru a klepl ji do přilby. „Chápej, jako ženská to poznám. Nejsi dost velkej hrdina.“ „Pravda. To nejsem. Zato jsem dost velkej zrádce. Vstávej.“ „Už mě nebudeš zachraňovat?“ Postavil jsem se. Nečekala to a svalila se do sutě. Něco zabručela, ale poslušně se zvedla a oprášila. Nonšalantně, učiněná Lída Baarová. Jen trochu přehrávala. „Tedy nebudeš…“ konstatovala neurčitě. „Ona ti nic neřekla?“ „Řekla. Dost toho řekla. Vždycky jí povím, že jsi hodný a milý, byť trochu roztěkaný pán a máma na to, že se jen přetvařuješ. Že tě zná. Že tě zná příliš dlouho. Že jsi zahořklý, sobecký… Hm…“

7

„Nevím, co k této vyčerpávající charakteristice dodat…“ pokynul jsem jí. „Raději bychom měli jít.“ „Nechce, abych se s tebou vídala…“ „Jenže to je všechno, co s tím udělat může.“ Touto dobou nejspíš už ani to ne. „Marky jí nikdy nevadily.“ „To ne…“ připustila. Šli jsme spíše vedle sebe, pronásledováni stále více se prodlužujícími stíny. „A ty? Co si o ní myslíš ty?“ „Co bych měl? Co bys chtěla slyšet?“ „Pravdu.“ „Ach tak…“ Po chvilce mlčení: „Neodpověděl jsi mi, tati.“ Jenže já netušil, jak její zvědavost uspokojit. „Hodně se v tobě zklamala,“ řekla. „Ty snad ne?“ „Jistěže. Jenže já ti někdy možná odpustím…“ A třeba nebudeš mít kdy, Eliško. Smrt má v dnešním světě mnoho podob a ta tvá se souhrou prapodivných náhod oblékla do nahnědlé obálky vyzdobené svastikou a orlicí. Její podobenka se válela na stole Thea Biedermana, tak naducaná, tak nestřídmá a nenasytná, chtivá ve svém triumfu. Theo ji otevřel jen pár minut po mém příchodu do kanceláře. Zamyšleně pročítal kopie oběžníků z jejích útrob, zatímco jsem já z kávovaru ždímal poslední zbytky sil pro páteční službu. Sotva jsem pak usedl do židle, před vlastní stohy obálek, svastik a snad i smrtí, položil Theo své papíry na stůl. Pohled zkoumavý, pohled váhavý, pohled Theův, který patřil mně. Bez jediného slova vstal a oblékl si vestu s tmavým proužkem. Ze šuplíku vyndal zmačkanou krabičku levných cigaret a starý benzínový zapalovač. „Jdu si zakouřit,“ zamumlal. Pak, s váhavostí sobě vlastní, položil jeden z hlavičkových papírů stranou a řekl: „Máš chytrou holku, Karle.“ A když jsem se nechápavě zamračil, dodal na vysvětlenou: „Měla by se tam těšit.“ Po chvilce váhání: „Víš, jak to myslím. Bez povyku… Radostně… Dlužíš si to.“ Bezmyšlenkovitě škrtl zapalovačem a sledoval vysoký mdlý plamen. „Dlužíš to i nám. Pamatuj si, kam dneska patříš. Kdo ti ublížil a kdo pomohl. Kým jsi dnes... A díky komu!“ Zacvakl víčko i s plamenem. „Viď že nás nezklameš, Karle? Jsi přece Němec, nebo ne? Všichni jsme pro naši věc museli hodně obětovat. Bez výjimky.“ Vier: „Stalo se prý, že těsně před dokončením lanovky spojující Teehaus-Kehlstein s Neuberchtesgadenem zmizel jeden elektrikář. Předáci zašli za stavbyvedoucím a prosili jej o svolení vytvořit pátrací skupiny dřív, než blížící se bouře zahladí všechny stopy. Stavbyvedoucí po pečlivé úvaze povolil, a tak se po olympském svahu dalo do pátrání na tři sta elektrikářových kamarádů. Pátrací akce trvala půldruhého dne a byla bezvýsledná. Když byl starý stavbyvedoucí popraven za sabotáž, nastoupil na jeho místo mladý ambiciózní důstojník SS, jenž okamžitě nařídil nové zahájení prací. Nikdo se už nikdy nedozvěděl, co se se zmizelým elektrikářem stalo. Několik kamarádů z jeho čety se později dušovalo, že jej krátce před zmizením zaslechli v krátkovlnné vysílačce zvolat: „Panebože, to je krása!“

8

Šlo o první a dosud také o poslední případ nevyjasněného zmizení člověka v dějinách Marsu. Všechny stopy končily na holé skalní plošině, den cesty vzdálené od elektrikářova pracoviště. Nové se již nalézt nepodařilo; dílem byly překryty ohlášenou písečnou bouří, dílem je nikdo nehledal. Po několika letech uvolnilo Evropsko-Pangermánské konsorcium pro výzkum vesmíru sérii detailních snímků inkriminované oblasti, avšak ani ty nedokázaly vnést do dělníkova zmizení jasno. Zůstaly tak pouze dohady a spekulace o jeho osudu, jež neutišilo ani rozvážné dementi Stavební správy mandátního území. To ve svém vyjádření všechny výše citované události popřelo, čímž, jenom ujistilo drtivou většinu osadníků o jejich pravdivosti. Nejčastěji citovaná legenda hovoří o tajné bráně do podzemního města vytvořeného prapůvodními obyvateli Marsu. Zmizelý elektrikář měl vstoupit dovnitř a připojit se po bok právoplatným majitelům planety, kteří se se svými novými spojenci – Čechy - hotoví ke „spravedlivé“ odplatě na nacionálním socialismu. Přes svou zjevnou absurdnost zapustila tato legenda mezi osadníky velmi rychle kořeny. Výrok „Panebože, to je krása!“, či černý blesk na žlutém pozadí – elektrikářská značka – dostaly symbolický obsah dalece převyšující jejich dosavadní faktický význam. Elektrikář s Marťany tak v českém folklóru nahradili Svatého Václava, popřípadě skupinu rytířů spících v hoře Blaník. S celou touto pošetilou historkou, názorně dokladující kulturní nevyzrálost slovanského plemene, souvisí nakonec jeden černý vtip kolující mezi samotnými osadníky: ‚Víte, jak se liší optimista od pesimisty? Optimista se bojí, že až bude nejhůř, nepřijde nám Elektrikář na pomoc. Pesimista se pak děsí, že ještě není nejhůř.‘“ George W.Smith: Lidé z Marsu. Londýn 2003, s.238 (G.W.Smith působil v letech 1978 – 1995 v Nové Praze jako pozorovatel jednotek Evropského souručenství na Mandátním území Mars) K večeru jsme dorazili k temné siluetě starobylého denudovaného sopouchu. Skála se, obtékána kamením, hrozivě vypínala ke hvězdám. Po svahu vytvářela v kamenném moři brázdu, na jejímž dně jsem nastřelil do pevného podkladu několik skob na uchycení stanu. Zatímco jsem zápasil s jeho polymetalovou fólií, odskočila si Eliška kousek stranou ulevit. Kdesi za obzorem zuřila prachová bouře. Pokoušel jsem se z pestrobarevných záblesků statické elektřiny odhadnout směr jejího dalšího postupu, ale nezbylo mi, než se vzdát. Sedl jsem si na bobek vedle splasklé fólie a bezmyšlenkovitě házel drobounkými kamínky do skalnaté záplavy přede mnou. Ucítil jsem na rameni Eliščinu ruku. Přestože jsem ji čekal, nedokázal jsem potlačit podvědomé trhnutí. „Nemáš čisté svědomí!“ usmála se. Ne, nemám… Pohlédla k obzoru. „To je krása,“ zašeptala nad nebeským představením. Přikývl jsem, byť to gesto nemohla ve skafandru postřehnout. Po dlouhých minutách se začal pohybovat jemný prach pokrývající vše kolem. Drobné, kroutící se jazyky se v prvních nerozhodných pokusech pokoušely vztyčit, opustit povrch, vznést se… „Je čas jít spát,“ řekl jsem Elišce a podal jí příruční kompresor s dokysličovacími filtry. Nasoukal jsem zbylé vybavení do splasklého stanu a vlezl si za ním. Mlčky mne

9

následovala. Rozsvítil jsem noční světlo a hermeticky uzavřel vstup. „Chceš si to zkusit?“ ptám se své dcery, ona se nerozhodně podívá na tubus ve svých dlaních, nakonec přikývne a splasklá fólie se po chvilce v praskavých protestech vznese z našich těl a vytvoří nad námi nízkou kopuli, za níž číhá už jen řídký vzduch a bolestivá smrt. Zkontroloval jsem tlak uvnitř stanu a sejmul přilbu. Eliška mne po chvilce napodobila. Nakrčila nos. „Docela to tady smrdí.“ Nasál jsem typickou chemickou vůni. „Taky si zvykneš…“ Jenom se otřásla. Rukavicí setřela zbytky prachu z podlážky. Rozhlédla se po těsném prostoru. „Skoro jako doma,“ konstatovala nakonec s mírnou výčitkou v hlase. Odpustil jsem si komentář a začal rozepínat zaprášený oblek. Eliška, pro kterou to byla nová zkušenost, zápasila s uzávěry skafandru o poznání déle. Zatím jsem připravil oba spací pytle. V těsném prostoru stanu nebylo kam uhnout. Pletli jsme se. Na dně Eliščiny torny ležel blankytně modrý voňavý polštářek. Jen se rozpačitě usmála. „Neříkal jsi, že si ho vzít nesmím…“ dodala na omluvu. Pokrčil jsem rameny a dál se tvářil, že jej vidím poprvé. Podal jsem Elišce soupravu se suchým mýdlem. „Zhasni, prosím,“ požádala a já jí vyhověl. „Někdy se mi zdává, že jsem na Zemi,“ zašeptala po nějakém čase Eliška do tmy stanu. „Ano?“ „Víš, je to takový ten sen, kdy víš, že se ti jen zdá a stejně se z něj nechceš probudit.“ Nebo právě proto… Na okamžik se zamyslela: „Jaké to tam bylo, na Zemi? Pamatuješ se na to?“ „Jen matně…“ „Myslím, že tam muselo být krásně. Mám ráda modrou barvu.“ „Blázínku…“ Slyšel jsem ji, jak se převalila ve spacím pytli na bok. Dolehl ke mně obláček jejího dechu. „Neměli bychom zamrzající stany,“ fantazírovala. „Nemuseli bychom jít na výlet ve skafandru. Rozumíš mi? Chtěla bych vidět pravou oblohu a opravdové mraky. Ne jenom písečné. Myslím takové ty obláčky, co mám na polštáři!“ „Myslím, že ti rozumím.“ Hrála si na sny ale já si s ní hrát nechtěl. Chtěl jsem jí jen naslouchat ve tmě tiché samoty. Malé Elišce. Nebohé Elišce. Mé dceři Elišce. Myslela na úplně jiné věci, přesto se zeptala: „Tati?“ „Ano?“ „Proč jsi nechal v lanovce MPSku?“ „Zapomněl jsem. Byla to náhoda.“ „Kdyby se něco stalo… Nenajdou nás.“ „Na Marsu se, děvče, nikdo neschová. Vždycky tě najdou.“ „Jo. Teď jde o to, kdy…“ Vůbec jsem ji nebral, Eliško. Právě proto, že nás hledají. Právě proto, že nás najdou. Nahlas však jen: „Ptala ses na Zem… Vzpomínám si, jak mi tuhle babička vyprávěla o domě, v němž žila jako dítě. Byl starobylý, hrozně vzácný a také hrozně vlhký. V zimě se stávalo, že jeho zdi pokrýval led. Také zevnitř. Kdo šel ráno první ven, musel se prosekávat. Proto měli taky v předsíni sekyru. Myslím, že jí v něm jako děcku omrzly ruce, ale jí to nepřišlo a všude se chlubila, že bydlí v ledovém paláci. I to bylo dvacáté století, planeta Země, republika Československá, město Budweis. Jenže o tom se mezi přáteli tvé matky mlčí.“

1

Zvážila, který z ostnů přijme. Nakonec sama přihodila: „To se ti stát nemůže, viď tati? Jako poldovi… Omrznout v ložnici…“ „Proč jsi tak kousavá?“ Máš pravdu, v mé ložnici ne. Jen zda bude díky tobě ještě někdy má. „A proč ty jsi tak chytlavej? Já jsem přece mladá a nezodpovědná, tak buď, prosím, trochu velkorysejší.“ Vůbec nešlo o velkorysost. Ani o toleranci. Byl jsem z ní nervózní. Jsem z tebe nervózní. „Odpoledne jsi mi neodpověděl, tati.“ „V čem? Bylo toho víc.“ „Proč jsi mne s sebou vzal na tenhle výlet. Proč zrovna sem?“ „Napadlo mne, že budeš chtít slavit svůj odlet… Že to bude něco nového…“ „Takže ty to už víš?“ Ano, Eliško. Vím. Vím všechno. Nejsi jediná a není to poprvé, kdy někoho vybrali do říšských „studijních táborů“. Nemusíš být čisté rasy, to vůbec ne. Musíš být jen talentovaná. Musíš jen trochu myslet. Musíš to na sobě dát znát… „Vím, Eliško. U nás „nahoře“ se ví všechno.“ „A? Co ty na to?“ „Je to hezké…“ „Vážně? Myslíš, že bych to mohla někam dotáhnout?“ …musíš být hloupá ve svém rozumu, nebo jen ješitná z pouhé neskromnosti. Dotáhnout – kam? „Kam bys to dotáhnout chtěla?“ „Nevím… Výzkum?“ Kdo bude výzkumník a kdo tě bude zkoumat? „Matka už to ví?“ „Ne…“ Neví. Jak by mohla! Nechtěla by, abys letěla. Bránila by ti. Chceš ji postavit před hotovou věc, ale teď už nemáš, koho před co stavět. „Odlétáme už příští týden. Přijdeš se rozloučit na kosmodrom?“ „Pokud nebudu mít práci…“ Nepřijdu a nebudu mít práci. Zaváhala. „Tati?“ „Ano, Eliško?“ „S tím snem jsem vážně nekecala. Opravdu se mi zdál. Byl o Zemi. Lítala jsem v něm mezi oblaky… Pak jsem uviděla tebe. Je to hrozně zvláštní, víš, protože jsem si nikdy nemyslela, že se mi bude zdát právě o tobě. Byl jsi za mraky, takže jsem z tebe viděla jenom kousek. Chtěla jsem na tebe křičet, ale nemohla jsem ani dýchat. Odhrnula jsem tedy jeden mrak rukou…“ Odmlčela se. Snad se jen pokoušela uspořádat v hlavě myšlenky. Vzpomínky… Představy? „A? Co jsi viděla?“ Bylinky v jejím polštáři zašustily. „Tvoje oči.“ „Ano?“ „Odrážela jsem se v nich.“ „Viděla jsi sebe?“ „Myslím…“ Moje malá Eliško, koho jiného, než sebe? „Brečel jsi.“

1

Snažím se rozhovor odlehčit: „Já nikdy nebrečím!“ Eliška mou snahu přijímá: „Jsi přece velký kluk, já vím,“ doplňuje. Pak mnohem vážněji: „Chtěla jsem tě uklidnit… Jenže… Ty jsi o to nestál. Měla jsem hrozný strach, nedokázala jsem se ani nadechnout.“ „Ubližoval jsem ti. O tom to bylo, že?“ „Přesně tak, tati.“ Mlčeli jsme. „Proč jsi mi tu vysílačku zkratoval? Myslíš, že jsem hloupá? Že si nedám dohromady dvě a dvě?“ Hlas jí přeskočil ve zbytečném šepotu. „Nechtěl jsi, abych se mohla s někým spojit. Proč? Proč mi furt jenom lžeš?“ Jak měla poznat, kdy mluvím pravdu? Jak jsem měl poznat, kdy mluví pravdu ona? „Protože vím, že jsi napsala E-vixen.“ řekl jsem nakonec. Na okamžik se jí zbláznil dech, srdce vynechalo sudý úder, načež se stáhlo naprázdno; jen přidušené: „Ano? To je ten počítačový virus?“ „Nedělej hloupou, Eliško.“ Koho jsi tou banální hříčkou chtěla zmást? Hochy z oddělení? Sebe samu? „Nepovíš to na mě… Že ne?“ „Ne. Nepovím.“ „Myslíš, že až odletím na Zem… Že to mezitím přejde?“ „Určitě.“ Nezněl jsem si přesvědčivě. „Nečekala jsem, že…“ To nikdy nikdo nečeká. Co tě to popadlo? „Jsem blbá.“ „Trošku… Asi…“ „Máma mi to říká vždycky.“ „Křivdí ti,“ ujistil jsem ji. „Před lety jsem měl třeba kamaráda. Byli jsme ještě kluci. Nová Praha byla ještě vesnicí z vlnitého plechu. Podél Kanálu, než se tam začaly budovat první magnetogenerátory, zůstalo bezpočet technických buněk po židovských pionýrech. Žádný kluk jim nedokázal odolat. Nejčastěji nám byly pohraničními pevnůstkami z osmatřicátého a my pak jejich hrdinní obránci. V jednom z takových „řapíků“ jsme se s Petrem scházeli nejčastěji, snad proto, že byl právě v polovině cesty mezi našimi domovy. Ten den jsme si však – vyloženě z blbosti – hráli na popravu Kamila Krofty po Norimberském procesu. Osudnou smyčkou měla být dlouhá široká pentle nalezená kdesi nedaleko. Vzpomínám si, že svou červenou barvou výrazně kontrastovala s potemnělým šedivým interiérem buňky. Jenže ono se nám to vymklo z rukou. Když jsme vypočítávali potřebnou délku pentle, nevzali jsme v úvahu její zkrácení na uzlu smyčky. Šlo o jeden, nebo dva centimetry a právě ty Petrovi chyběly k zemi. Začal se dusit. Zoufale marně se pokoušel dosáhnout na pentli nad sebou – v daný moment a v danou chvíli to nedokázal. Sám jsem chvilinku stál jako opařený a bezmocně koukal, jak sebou zmítá. Snad jsem byl i zvědavý, jak vypadá opravdická smrt. Snad jsem musel odolat pokušení, možná jsem jenom ztratil hlavu, ale chvíli trvalo, než jsem se dokázal rozhýbat, nadlehčit jej a odříznout. Rozuměj, poprvé jsem mohl darovat, nebo vzít, někomu život.“ „To byla fakticky blbá hra.“ „Jo. To byla… A stejně nedomyšlená, jako to tvoje mudrování.“ Slyšel jsem, jak si pod hlavou naklepala polštářek. Chladný vzduch ke mně přinesl důvěrně známé nasládlé aroma marsických trav. „A?“ zeptala se. „Co se dělo pak?“

1

„Co? Oba jsme vyrostli, aby se před šestnácti lety oběsil doopravdy. Byla kolem toho spousta řečí. Člověk by jim rád věřil. Šuškalo se něco o statečném chlapíkovi, jenž se obětoval, aby neprozradil tajné informace o Brigádě Edvarda Beneše. Jiná fáma tvrdila, že chtěl vyburcovat zotročený národ z apatie... Asi jako kdyby se polil benzínem a zapálil. Podle mě ale byla jeho smrt mnohem banálnější a z heroismu toho v ní bylo jen velmi málo. Víš, když se začala bezpečnost o ty řeči zajímat, tak mu jednoduše nedokázala ani kontakty s BEB, ani s její politickou frakci Věrni zůstaneme. Opravdu nebyl žádný důvod věřit, že byl zapojený do boje proti spojenecké mandátní správě. Petr prostě jen zemřel a lidé chtěli věřit, že to bylo na protest proti režimu.“ „Proč se tedy zabil?“ „Jednoduše si bylinkami z tvého polštáře vypálil mozek. Příliš málo na to, aby si to neuvědomoval – a příliš na to, aby se vždy zcela ovládal. V předvečer té nešťastné neděle přelámal své přítelkyni nohy. Myslel si, že ho chce udat. Někde mě s ní viděl a rozhodl se, že po něm jdu. Nenapadlo ho, že mne zajímá ona… Že to není služebně…“ Zaváhala. „Cítíš tu trávu? Je docela vzácná. Loď, která sem vezla semena, měla poruchu na magnetickém stínění. Semena zmutovala. Vyrostly z nich kytičky netušených vlastností… Ten polštář patřil Petrovi. Říkal mu Očičko… Měl utkvělou představu, že přes něj vidí obrázky z budoucnosti.“ „Bylo to kvůli mojí mámě, viď? Proto mi to přece vyprávíš.“ „Ano, Eliško. Dá se říct, že proto.“ Pokud chceš a neposloucháš, co ti říkám… „Lituješ, žes ho tehdy zachránil?“ Já nevím… „Někdy…“ „To je ovšem docela hustý…“ Neměl jsem, co bych jí na to řekl. Myslel jsem na to, kde asi byli Petrovi přátelé, když je opravdu potřeboval? Kde jsem byl já? Proč jsem využil dědova německého původu a vstoupil do policejního učiliště? Kolaboroval jsem s Evropským souručenstvím? Zařadil jsem se na roveň Pilsudského, Stříbrného, či Lavala? Měl jsem práci, proto jsem byl zrádce? Mohl jsem mu pomoci? Stačilo by zůstat doma a dál se pokoušet o totéž děvče? „Třeba nechtěl kolaborovat jako ty,“ uslyšel jsem Elišku v šepotu prachu na fólii stanu. Žádná Brigáda Edvarda Beneše nikdy neexistovala. Ani její politická frakce. Byl to jen výmysl Petrova stihomamu, který oživila jeho smrt. Češi potřebují své hrdiny, na jejichž bedra by mohli složit vše, čeho se sami neodváží. Každý je potřebuje. I Gestapu se hodí čeští hrdinové. „A ty nekolaboruješ, Eliško? Je snad tvoje škola zaplacena z osadnických fondů? Komu slibuješ každé ráno před vyučováním věrnost?“ Zaváhal jsem. „A proč chceš letět na Berlínskou universitu?“ „Třeba nám jednou pomůžu. Když budu dost vědět a dost umět. Proto.“ Toužíš být spasitel, nevinná, naivní Eliško? Žádná universita. Žádný Berlín. Jenom jed na krysy v plechovce, do které tě posadí. Nakonec trocha ohně… Víc z vesmíru neuvidíš. Nikdo z vás. Nahlas však opět jen: „To je dobrý cíl…“ „Ty mi něco tajíš, viď?“ Ano, Eliško. Tajím ti smrt, na níž se pošetile těšíš. Mlčením se odbýt nenechala: „Můžu ti něco říct? Neurazíš se, i kdyby to nebyla pravda?“ „Ven s tím…“ „Já nejsem tvoje dcera, viď že ne!“ „Proč myslíš?“

1

„Prostě proto.“ „Jsi, Eliško. Tehdy po Petrově smrti…“ „Ale tati, hlavně mi nelži.“ Lžu ti. „Ne, nelžu.“ „Lžeš… tati… Máma nikdy nic nedělá jen tak.“ „Proč tedy za mnou, podle tebe, přišla?“ „Kvůli mně. Čekala mě. Jenom nevím, proč jsi na to přistoupil. Jenom to na tebe koulela, ale ty přece nejsi takovej bambula, aby ti to nedošlo.“ Třeba jsem, Eliško. Nebo být chci. Snad pro ten pocit, který mne zaplavil, když se nedokázala dost nabažit teplé sprchy, elektrického sporáku, ani splachovacího klozetu. Když objevila hrozivou krásu místních bouří, jejich barvy a nespoutanou energii s níž v roji Eliášova ohně narážely do sídlištních staveb. Když fascinovaně stála u zavřených oken – stejně, jako ty sama dnes večer - a po každém úderu drobného štěrku do skla sebou nevědomky trhla. Pro tyhle chvilky, kterým se tak bála přivyknout. Můj byt a má práva jí byly jen v čekárnou na tebe a já měl být, Eliško, strůjcem tvého štěstí. „Tati?“ Nebo neštěstí? „I tak tě mám ráda…“ „Hm…“ „Přestože ti nevěřím ani slovo.“ Jak bylo pošetilé, ptát se Kdo jsem? v době, kdy netušila, kam míří její kroky. Hodila po mně voňavým polštářkem: „Hezké sny,“ zašeptala vřele. „Dobrou noc, Eliško…“ rozloučil jsem se a oba jsme to mysleli smrtelně vážně. Fünf: „Co mohu? Snad jen to, co smím… Snad jako plátky meruňkových květů Sny k nebi vyhodím A nechám klesnout s váhavým, kolébavým deštěm…“ Báseň neznámého autora nalezená v tajném deníku Karla Ertla odsouzeného v nepřítomnosti dne 19.11.2011 Berlínského data k trestu smrti za velezradu a zběhnutí. Ležel jsem ve spacím pytli připoután tmou k mrazivému povrchu Marsu. Eliščin dech se stále více prohluboval, až v tichém rytmu zaplavil svou důvěrou stan. Spala klidně. Smířená s životem a spokojená s ním. S nadějí v zítřek. Po dlouhých hodinách bdění jsem se konečně odhodlal... Vysoukal jsem se ze spacího pytle, naklonil se nad Elišku a přitiskl jí polštář k obličeji. Zavadil jsem o vypínač nočního světla. Zpod zmítajících se oblaků na mě pohlédly její oči. Myslím, že mě poznala. Vím to. Vím, že mě poznala. „Tati…“ vyškubla se. „Proč?“ „Chtějí tě zabít, Eliško…“

1

Nedovolím jim to! Nevím, jak jim to nedovolit… Byl jsem bezmocný a přepadla mne bezmoc. „Měl jsi mi to říct,“ zašeptala. Šest: „Ani nejdelší člověk nebes nedosáhne, ani nejširší zemi neobejme!“ Gilgameš k bohu Utuovi, 5 000 let před Hitlerem, v překladu Lubora Matouše. Je ráno. Nad východní obzor se valí líné chladné slunce a ve zvířeném prachu vykresluje nad starobylými kanály podivuhodné narůžovělé obrazce. Před námi se snaží ukrýt noc; zalézá do temných děr a plaší nás svými tajemstvími, stíny hladu, ponížení, ukradené důstojnosti a ztraceného lidství. Jdeme s Eliškou rudým prachem, dvě smítka na Führerově tváři. Vyprávím jí o podivných vizích jejího biologického otce i o dopise, který pro ni před svou smrtí zanechal. A pak už jen potichu odměřujeme svými kroky čas a ten se na svobodě krátí rychleji než stín. Někde nad hlavou, v dálce, tuším spoutanou Zemi. Tím směrem se už nikdy nepodívám. Já, Karel Ertl, Eliščin otec. Eliška, znovu nalezená, dcera Karla Ertla. Dva lidé příliš malí. Dva lidé příliš úzcí.

Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ (Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/

1

1