Renata Pirklová Rozhodování o svéprávnosti

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Renata Pirklová Rozhodování o svéprávnosti Diplomová práce

Olomouc 2016

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Rozhodování o svéprávnosti“ vypracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje.

V Olomouci dne 31. března 2016 ………………………………. Renata Pirklová

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Janě Petrov Křiváčkové, Ph. D. za odborné vedení mé diplomové práce a za cenné rady a připomínky, které mi v průběhu psaní poskytla.

3

Obsah Obsah.................................................................................................................................... 4 Seznam zkratek .................................................................................................................... 5 Úvod ..................................................................................................................................... 6 1 Východiska nové právní úpravy rozhodování o svéprávnosti ..................................... 9 1.1 Principy ovládající proces rozhodování o svéprávnosti ........................................................ 9 1.2 Vliv mezinárodních závazků, doporučení a judikatura ........................................................ 11 1.3 Nemoţnost úplného zbavení svéprávnosti ........................................................................... 13 2 Rozhodnutí o omezení svéprávnosti .......................................................................... 17 2.1 Hranice maximálního omezení svéprávnosti ........................................................................ 20 2.2 Formulace soudního výroku – problematika negativního vs. pozitivního výčtu............ 22 2.3 Opravné prostředky a moţnost změny rozhodnutí ............................................................. 24 2.4 Sdělení rozhodnutí posuzovanému ........................................................................................ 25 3 Odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti ..................................................... 27 3.1 Povinnost zhlédnutí posuzované osoby ................................................................................ 28 3.2 Prokazování přítomnosti duševní poruchy jako právně relevantního důvodu pro rozhodnutí o omezení svéprávnosti................................................................................................... 29 3.3 Znalecký posudek a jeho role v procesu rozhodování o svéprávnosti ............................ 31 3.4 Závěr o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzovaného – posouzení mírnějších opatření .................................................................................................................................................. 33 4 Vliv rozhodnutí na právní sféru osoby ...................................................................... 36 5 Přezkum rozhodnutí o zbavení/omezení způsobilosti k právním úkonům vydaných dle dosavadních právních předpisů a navrhované změny právní úpravy .......................... 39 Závěr ................................................................................................................................... 42 Seznam literatury ................................................................................................................ 45 Shrnutí ................................................................................................................................. 51 Klíčová slova ....................................................................................................................... 52 Abstract............................................................................................................................... 53 Key words ........................................................................................................................... 54

4

Seznam zkratek Listina

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů

NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OSŘ

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

OZ 1937

Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937

OZ 1950

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni 31. března 1964

OZ 1964

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 428/2011 Sb. účinném ke dni 1. ledna 2013.

OZO

Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský

TZ

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Úmluva

Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením č. 10/2010 Sb. m. s.

ZŘS

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů

ZZS

Zákon č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů

5

Úvod Oblast soukromého práva se před dvěma lety dočkala rozsáhlé rekodifikace, která zahrnovala mimo jiné přijetí zcela nového hmotněprávního předpisu. Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., nahradil předchozí občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb. V důsledku společenských změn, které přišly s pádem komunistického reţimu, byla potřeba úpravy soukromého práva bez debat nutná. V souvislosti se změnou hmotněprávní úpravy vyvstala potřeba harmonizace procesních předpisů, a proto byl přijat nový zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád byl podroben rozsáhlé úpravě. Téma diplomové práce se zaměřuje na postup soudů při rozhodování o svéprávnosti, který v důsledku rekodifikace doznal mnohých změn. Pro výběr tohoto tématu jsem se rozhodla proto, ţe od doby, kdy vznikala předchozí právní úprava regulující svéprávnost, se přístup společnosti a odborné veřejnosti k osobám stiţeným duševní poruchou či k osobám zdravotně postiţeným ve velkém změnil. Převládající tendence zapojování duševně nemocných osob více do společnosti a snaha ponechat jim co největší samostatnost, se proto značně odrazily v nové právní úpravě. Hypotéza diplomové práce s ohledem na výše uvedené okolnosti je: Nová právní úprava rozhodování o svéprávnosti poskytuje oproti právní úpravě předchozí osobám stiženým duševní poruchou větší ochranu před nepřiměřeným zásahem do uplatňování jejich práv a prostřednictvím nově zavedených institutů jim ponechává možnost více se zapojit do společenského života, pokud jim to jejich stav dovoluje. Volba tématu je aktuální i vzhledem k tomu, ţe jiţ nyní, po dvou letech účinnosti občanského zákoníku, se v oblasti rozhodování o svéprávnosti navrhují důleţité změny. V diplomové práci se zabývám zejména analytickým vymezením problematických otázek souvisejících s novou právní úpravou, především těch, na které naráţí aplikační praxe soudů při rozhodování. Cílem je především zodpovědět na stanovenou hlavní výzkumnou otázku: Jaké procesní a hmotněprávní podmínky stanovené novou právní úpravou musejí být soudem zohledněny a naplněny při vynášení rozsudku o omezení svéprávnosti člověka? Práce je rozdělena celkem do pěti kapitol. V úvodní části práce se zaměřuji na východiska nové právní úpravy rozhodování o svéprávnosti. Filozofie rozhodování o omezení svéprávnosti je postavena na principu subsidiarity, kterým je vyjádřen přístup, ţe k omezení svéprávnosti by mělo docházet jen v nejkrajnějších případech, kdy není moţné ochránit práva a zájmy člověka vyuţitím některého z podpůrných opatření. Na základě Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postiţením se Česká republika jako mnoho dalších signatářských států zavázala začleňovat zdravotně postiţené osoby do normálního ţivota a ponechávat jim co nejvíce samostatnosti. Dále je v této oblasti prosazován přístup tzv. podporovaného či asistovaného 6

rozhodování. Zaměřuji se proto na otázku, jak se s těmito závazky Česká republika v nové právní úpravě vypořádala. Druhá a třetí kapitola tvoří jádro diplomové práce a hovoří o náleţitostech samotného rozhodnutí o omezené svéprávnosti. Rozsudek o omezení svéprávnosti je výsledkem řízení o svéprávnosti v případě, kdy nelze vyuţít mírnějšího a méně omezujícího prostředku. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti má závaţný dopad do osobní integrity posuzovaného, proto je důleţité, aby toto rozhodnutí důsledně naplňovalo zákonné náleţitosti, sledovalo smysl a účel institutu omezení v kaţdém individuálním případě, bylo jasné, výstiţné, šetrné a pokrývalo všechny oblasti právních vztahů, do kterých konkrétní osoba potencionálně vstupuje. Blíţe se ve druhé kapitole věnuji otázkám hranice maximálního omezení svéprávnosti, formulaci soudního výroku, moţnostem změny rozsudku o omezení svéprávnosti a také problematice sdělení rozhodnutí posuzovanému. V tomto kontextu uvádím vybraná rozhodnutí soudů pro systematickou komparaci s normativně vyjádřenými podmínkami takových rozhodnutí. Ve třetí kapitole navazuji na problematiku rozsudku o omezení svéprávnosti jeho náleţitým odůvodněním. V rámci této kapitoly se podrobněji zabývám kroky, které musí soudy učinit ke zjištění, zda byly skutečnosti opodstatňující omezení naplněny a jaké důkazy k tomu musí obstarat. Osobní kontakt s posuzovaným ve formě povinnosti ho zhlédnout je jednou z diskutovaných povinností stanovenou soudu v řízení o svéprávnosti. Dále pojednávám o podmínce přítomnosti duševní poruchy u posuzovaného a navazuji postavením znaleckého posudku mezi důkazy opatřené pro rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Třetí kapitolu uzavírám pojednáním přibliţujícím význam institutů podpůrných opatření v procesu rozhodování o svéprávnosti. Jedná se o nové instituty slouţící k naplnění zásady vyplývající z Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením, jejímţ cílem je preference podporovaného rozhodování namísto rozhodování náhradního. Zabývám se podmínkami, které musí být naplněny, aby soud mohl uzavřít, ţe k ochraně posuzované osoby postačí vyuţití některého z nových alternativních institutů a není nutné přistupovat k omezení svéprávnosti. Čtvrtá kapitola s názvem „Vliv rozhodnutí na právní sféru osoby“ je věnována pojednání o rozsahu omezení svéprávnosti a oblastem, které mohou a mají být rozsudkem o omezení svéprávnosti dotčeny. V závěrečné šesté kapitole se vyjadřuji k připravovaným změnám, které jsou obsaţeny ve vládním návrhu novely občanského zákoníku. K jednotlivým připravovaným změnám také připojuji svůj názor. Při psaní diplomové práce jsem měla k dispozici dostatečné mnoţství zdrojů. Nejvíce jsem vyuţila komentářové literatury jak k hmotněprávní, tak k procesní úpravě. Pomocné byly také

7

odborné články reagující zejména na novinky zakotvené v právní úpravě. Ke zpracování tématu jsem hojně vyuţila i judikaturu. V současné době je k dispozici judikatura nová, reagující na přijaté změny, ale k danému tématu bylo moţné vyuţít také starší judikaturu, která naopak upozorňovala na nedostatky tehdy platné právní úpravy a chybné postupy soudů při rozhodování o svéprávnosti. Pro zpracování diplomové práce jsem vyuţila kombinaci několika výzkumných metod, jejichţ cílem bylo dosaţení odpovídající odborné úrovně diplomové práce. Nejčastěji uţívanou metodou při psaní této diplomové práce byla metoda interpretace, pravidelně doplňovaná metodou analýzy a propojování zjištěných výstupů formou syntézy do ucelených dílčích závěrů. V částech, kde bylo vhodné argumentačně komplexně opodstatnit výklad předmětné právní úpravy, byla uţita metoda komparace, a to v rovině komparace se zahraničními právními úpravami, případně téţ komparace v rovině předchozí a současné právní úpravy Práce vychází ze stavu právní úpravy účinné ke dni 31. března 2016.

8

1 Východiska nové právní úpravy rozhodování o svéprávnosti Právní úprava rozhodování o svéprávnosti doznala v souvislosti s rekodifikací soukromého práva několika významných změn. Dvěma nejvýznamnějšími novinkami je zavedení podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat a nemoţnost úplného zbavení svéprávnosti člověka. Podoba současné právní úpravy dává soudům moţnost „respektovat převládající trendy v demokratických právních státech, tj. upouštět od omezování či zbavování způsobilosti k právním úkonům a volit jiné instituty, např. sociální asistence či formy opatrovnictví, při současném zachování svéprávnosti,“ jak prosazoval Ústavní soud ve svých nálezech jiţ za účinnosti staré právní úpravy.1 Aktuální právní úprava je výsledkem rekodifikačních snah zákonodárce vytvořit takový právní rámec problematiky svéprávnosti, který zajistí v maximální moţné míře respekt k právu na soukromý a rodinný ţivot, tedy k právům garantovaným ústavním pořádkem. Při rozhodování o svéprávnosti je proto v této rovině nutné aplikovat příslušné právní normy s ohledem na níţe analyzovaná hodnotová východiska právní úpravy, neboť kaţdý, byť i minimální zásah do svéprávnosti člověka, je vţdy závaţným zásahem do jeho osobnostní integrity.2 Normativní zakotvení moţnosti vyuţití alternativních – podpůrných opatření v novém občanském zákoníku těchto hodnotových východisek dbá a šetří tak ve svém důsledku smysl a podstatu základních práv a svobod. Na tomto místě povaţuji za vhodné nastínit proslulou teorie Güntera Düriga, který zformuloval tzv. teorii objektu. Podstatou této teorie je poznatek, ţe aplikace právních norem bez zohlednění individuálních zájmů člověka a jeho základních práv, je ve své podstatě stavěním člověka do pozice objektu práva.3 Je přitom klíčovým závazkem demokraticky pojímaného právního státu chránit a šetřit všechna práva člověka. Zohlednění individuality člověka a jeho základních práv je při přijímání právních norem i jejich následné aplikaci zárukou dodrţení těchto postulátů. O principech, východiscích a důleţitých změnách nové právní úpravy rozhodování o svéprávnosti pohovoří následující podkapitoly.

1.1 Principy ovládající proces rozhodování o svéprávnosti Mezi stěţejní principy, kterými je nová právní úprava rozhodování o svéprávnosti provázána, patří princip subsidiarity. Základním projevem principu subsidiarity je poţadavek vyjádřený v § 55 odst. 2 NOZ. Právní úprava předpokládá, ţe soud má přistoupit k omezení svéprávnosti, aţ v případě, kdy ochranu jednotlivce nelze zajistit jiným způsobem. Institut omezení svéprávnosti je totiţ „vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného a je třeba ho Nález ÚS ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 194/11. Tamtéţ. 3 Nález ÚS ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 557/09. 1 2

9

zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost.“4 K naplnění poţadavku subsidiarity NOZ zavádí podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat, která musí být vţdy soudem zohledněna jako alternativní způsoby ochrany člověka. Pokud soud dospěje k odůvodněnému závěru, ţe k ochraně konkrétního jednotlivce ţádné z mírnějších opatření nepostačí, teprve pak přichází v úvahu moţnost přistoupit k samotnému omezení svéprávnosti. Z řady mírnějších opatření má být vybrán vţdy co nejvhodnější prostředek poskytující šetrnější a důstojnější ochranu jednotlivce neţ poskytuje omezení ve svéprávnosti. Úcta k důstojnosti osob stiţených duševní poruchou je také stěţejním tématem při rozhodování o svéprávnosti.5 Nerespektování moţnosti vyuţít alternativy k omezení svéprávnosti v případech, kdy taková alternativa plně postačí k ochraně zájmů člověka, by bylo porušením Listinou garantovaných práv jednotlivce.6 Dle mého názoru se princip subsidiarity uplatní i mezi podpůrnými opatřeními navzájem. Pokud je člověk schopen se samostatně rozhodovat při současném poskytnutí drobné pomoci či asistence vhodné osoby, je zřejmé, ţe k jeho ochraně postačí vyuţití nejméně invazivního institutu nápomoci při rozhodování. O podpůrných opatřeních při narušení schopnosti zletilého právně jednat je podrobněji pojednáno níţe ve třetí kapitole diplomové práce. Volba podpůrného prostředku či případného omezení svéprávnosti musí být také přímo úměrná vzhledem k rozsahu neschopnosti postarat se o vlastní záleţitosti a vzhledem k hrozící újmě posuzovaného. Hovoříme o uplatňování dalšího ze stěţejních principů provázaných právní úpravou rozhodování o svéprávnosti - principu proporcionality. Poţadavek přiměřenosti zásahu do osobnostní integrity člověka vzhledem k omezení jeho svéprávnosti je také vyjádřen v § 55 odst. 2 NOZ. Vţdy je důleţité zohlednit závaţnost újmy, která člověku v důsledku duševní poruchy hrozí. Pokud lze člověka před závaţnou hrozící újmou zcela ochránit mírnějším opatřením, nesmí být přistoupeno k omezení svéprávnosti, protoţe by to vzhledem ke stavu člověka nebylo přiměřené. Dále je nutné zohlednit negativní dopad přijatého opatření pro další Nález ÚS ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. KLÍMA, KAREL a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. zde str. 1031. Dle LZPS: „Pojetí důstojnosti člověka je závislé na konkrétním subjektu a jeho vztazích k okolí a naopak okolí k němu. Každá lidská bytost je osobitá svojí fyzickou existencí, vzhledem, věkem, vzděláním, pověstí, vědomím, tělesnými schopnosti apod.“ Nález ÚS ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. „Otázky lidské důstojnosti jsou chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství…Preambule Ústavy České republiky deklaruje lidskou důstojnost jako nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku České republiky. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1).“ 6 Zejména čl. 5 a čl. 10 odst. 2 Listiny. MAREČKOVÁ, Jana. Platná právní úprava a návrh nového občanského zákoníku ve světle čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením. Právní rozhledy, 2009, roč. 17, č. 3, s. 8694. KŘIVÁČKOVÁ, Jana, HAMUĽÁKOVÁ, Klára, TINTĚRA, Tomáš. K pojetí člověka a věci v novém soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 56 -57. 4 5

10

osobní ţivot posuzovaného. Jak bylo řečeno výše, omezením svéprávnosti můţe dojít k zásahu do Listinou garantovaných základních práv čl. 5 a čl. 10 odst. 2, „a proto, že tato práva Listina garantuje jako tzv. základní práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu.“7 Při rozhodování o omezení svéprávnosti se proto předpokládá, ţe bude zohledněn „test proporcionality“, který formuloval ÚS. V nálezu formulovaný třístupňový test proporcionality by měl být vodítkem obecným soudům při posuzování přiměřenosti a legality zásahu do základních práv posuzovaného v důsledku omezení svéprávnosti.8 Při rozhodování, zda přistoupit k omezení svéprávnosti či nikoli je nutné důsledně provést dostatek důkazních prostředků9 k řádnému zjištění skutkového stavu. Jedině komplexním posouzením všech důleţitých faktorů skutkových zjištění, můţe soud přistoupit k volbě opatření, které nejlépe splní poţadovaný účel. Pokud je přesto v danou dobu nutné v zájmu posuzovaného přistoupit k omezení jeho svéprávnosti, časové ohraničení rozhodnutí o omezení svéprávnosti poskytuje záruku jeho pravidelného přezkumu. Pokud není u posuzovaného vzhledem k jeho duševní poruše konstatován neměnný stav, tak jedině záruka pravidelného přezkumu rozhodnutí zaručí, ţe pouţitý prostředek je stále proporcionální.10

1.2 Vliv mezinárodních závazků, doporučení a judikatura Změny zavedené v právní úpravě jsou reflexí nejen judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu České republiky, která upozorňuje na mnohá úskalí předchozí právní úpravy, ale i snahou o naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních úmluv, ke kterým se Česká republika zavázala. Jedná se především o Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postiţením, jeţ u nás byla ratifikována ke dni 28. září 2009, ještě za účinnosti OZ 1964.11 Tato Úmluva je zaloţena na „snaze chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a na podporování úcty těchto osob k jejich přirozené důstojnosti.“12 Stěţejním je zejména článek 12 Úmluvy, který se týká - v dnešní terminologii -

Nález ÚS ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. Blíţe k testu proporcionality při omezování svéprávnosti: „1) Je sledovaný cíl legitimní? Je sledován a prosazován cíl nezbytný ve svobodné demokratické společnosti? 2) Je dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení? 3) Existují alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně intenzivní, popř. jej zcela vyloučilo?“ Nález ÚS ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. 9§ 38 ZŘS stanoví, ţe „soud má provést výslech posuzovaného, znalce, případně ošetřujícího lékaře a opatrovníka a provést jiné další vhodné důkazy.“ 10 KRATOCHVÍL, Jan In KMEC, JIŘÍ a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 924 – 936. 11 ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 - § 654). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 218 – 219 (§ 38 NOZ), s. 274 – 281 (§ 55 NOZ). 12 Článek 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením č. 10/2010 Sb. m. s. 7 8

11

právní osobnosti a svéprávnosti.13 Charakteristickou filozofií článku 12 Úmluvy je snaha prosadit změnu v přístupu k postiţeným osobám a prosazovat tzv. podporované či asistované rozhodování na místo náhradního rozhodování. Náhradní rozhodování ve své podstatě vylučuje opatrovance z rozhodování. Vyuţití tzv. podporovaného rozhodování nikoliv, neboť jako takové vychází z předpokladu, ţe podporovaná osoba je schopna se s jistou mírou asistence rozhodovat sama a není tak vyloučena z řešení běţných záleţitostí společenského ţivota.14 Odraz teze článku 12 Úmluvy shledávám zejména v poţadavku subsidiarity omezení svéprávnosti a v zakotvení řady podpůrných opatření. Česká republika tento poţadavek naplnila, přijala do svého právního řádu dosud neznámé instituty podpůrných opatření, a přiblíţila se tak úpravám zahraničním, které jiţ taková opatření obdobným způsobem zavedla dříve.15 Uţití alternativních opatření je k takovým osobám zcela jistě přístupem důstojnějším, a umoţňuje tak lépe prosadit vůli a přání jednotlivce, při zachování, ač podporovaného, tak stále jeho vlastního právního jednání.16 Právě podpora zdravotně postiţených osob v samostatnosti a jejich začleňování do společnosti v co největší míře je jedním z účelů zavedených alternativních opatření. Podporovaným rozhodováním je zajištěna autonomie vůle17 samotného člověka více, neţ kdyţ jej omezíme ve svéprávnosti.18 Další inspirací nové právní úpravy NOZ je například Úmluva o lidských právech a biomedicíně z roku 2011.19 Z českých předpisů lze také zmínit zákon o sociálních sluţbách z roku 2006, který dbá o potřeby, individualitu a snahu o sociální začleňování osob se zdravotním postiţením, které mají být dle této právní úpravy podporovány k co největší samostatnosti.20 Nelze opomenout také mnoţství doporučení Výboru ministrů Rady Evropy,21 z nichţ bych vyzdvihla zejména Doporučení R (99)4 O zásadách právní ochrany dospělých nezpůsobilých osob. Doporučení apeluje na respekt k důstojnosti člověka, na zachování způsobilosti osoby v co největší míře a v případě nutnosti jejího omezení by pouţitá opatření měla být flexibilní Podrobněji k českému překladu pojmu legal capacity MAREČKOVÁ: Platná právní úprava…, s. 87. Tamtéţ. 15 Komentářovou literaturou je často citován jako inspirační zdroj rakouský ABGB a Quebecký občanský zákoník. 16 MAREČKOVÁ: Platná právní úprava…., s. 87 – 88. 17 „Autonomie vůle je pojata jako způsob určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce z jeho iniciativy a v důsledku jeho chtění. Je-li první hodnotou právního státu svobodný člověk a ochrana jeho přirozených práv, plyne z toho pro soukromé i občanské právo nezbytnost ponechat co nejširší prostor jeho rozhodnutí, jak je z vlastní iniciativy projeví a uskuteční.“ ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Ostrava: Sagit, a.s., 2012, s. 50. 18 KŘIVÁČKOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ, TINTĚRA: K pojetí člověka…., s. 81 – 83. 19 Čl. 9 Úmluvy č. 96/2001 Sb. m. s., o lidských právech a biomedicíně: „Dříve vyslovená přání - Bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání.“ 20 ZÁHUMENSKÝ, DAVID. Pohled středoevropských ústavních soudů na otázku zbavení způsobilosti. Soudní rozhledy, 2008, roč. 14, č. 5, s. 165. 21 Např. Doporučení Rady Evropy [Rec(2006)5] Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postiţením do společnosti: zlepšení kvality ţivota osob se zdravotním postiţením v Evropě 2006 – 2015, Doporučení Rady Evropy [Rec(2004)10] O ochraně lidských práv a důstojnosti osob s duševní poruchou, Doporučení Rady Evropy [R(99)4] Ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob aj. 13 14

12

a přiměřená. Objevuje se zde také poţadavek subsidiarity a proporcionality uţitých opatření, o kterých hovořím výše. Dle doporučení by při rozhodování o svéprávnosti měl být vţdy zohledněn zájem a blaho člověka a vţdy by se mělo přihlédnout k jeho přáním a pocitům. Doporučení obsahuje také mnohé procesní zásady. Příkladem mohu zmínit poţadavek, aby byl posuzovaný člověk vţdy zhlédnut a jeho duševní stav byl řádně vyšetřen kvalifikovaným znalcem. Rozhodnutí o uţitém opatření by mělo podléhat pravidelnému přezkumu.22 Mám za to, ţe právní úprava rozhodování o svéprávnosti obsaţená v NOZ a ZŘS mnohé teze z Doporučení R (99) 4 převzala. Model rozhodování o svéprávnosti s nově zavedenými podpůrnými opatřeními, tak nyní mnohem více naplňuje představy vytvořené na poli Rady Evropy o právní úpravě problematiky nezpůsobilých osob, neţ jak tomu bylo za účinnosti předchozí právní úpravy. Dle úpravy obsaţené v OZ 1964 měly soudy na výběr. Buď člověka zbavit způsobilosti k právním úkonům, nebo jej v ní pouze omezit. Podpůrná opatření OZ 1964 vůbec neobsahoval. Celková právní úprava způsobilosti k právním úkonům byla dosti minimalistická a v posledních letech své účinnosti zcela nevyhovující mezinárodním závazkům. Jako jediné alternativy k zásahu do způsobilosti k právním úkonům nabízela právní úprava např. domáhání se neplatnosti jiţ učiněného právního úkonu, odstoupení od smlouvy či ustanovení opatrovníka bez omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům.23

1.3 Nemožnost úplného zbavení svéprávnosti Dle aktuální právní úpravy není moţné přistoupit k úplnému zbavení svéprávnosti, ačkoli s tímto institutem původní návrh NOZ počítal.24 Tato změna je v českém právním řádu velkou změnou oproti předcházejícím právním úpravám, které zbavení svéprávnosti povolovaly.25 Po vstupu NOZ v účinnost ţilo v České republice více neţ 35 tisíc osob, které byly dle předchozí právní úpravy omezeny či úplně zbaveny způsobilosti k právním úkonům.26 Dle Marečkové jsou taková čísla alarmující, protoţe vypovídají o tom, jak se praxe soudů stavěla k omezování a zbavování svéprávnosti. Omezení ve svéprávnosti byla často příliš široká a zbavení bylo naduţíváno. Obecné soudy nebraly příliš v potaz skutečné schopnosti a moţnosti osob, jejichţ Doporučení Rady Evropy [R(99)4] [online]. wcd.coe.int, [cit. 21. září 2015]. Dostupné na . 23Blíţe k alternativám předchozí právní úpravy: MAREČKOVÁ, Jana, MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání (otázka opatrovnictví dospělých). Praha: Linde, 2010. s. 113 – 124. 24 MAREČKOVÁ: Platná právní úprava…, s. 92. 25§ 10 odst. 1 OZ 1964, § 15 OZ 1950, § 21 OZO. 26 BENEŠOVÁ, Petra. Soudy musí vyřešit více než 35 tisíc případů lidí, kteří v minulosti přišli o svéprávnost [online]. rozhlas.cz, 5. ledna 2014 [cit. 11. září 2015]. Dostupné na . 22

13

svéprávnost byla posuzována, a v mnohých případech nezohledňovaly dostatečně přiměřenost přijatého prostředku.27 Tímto přístupem, který byl často kritizován v judikatuře Ústavního soudu,28 bylo neúměrně zasahováno do osobnostní integrity člověka, který byl v důsledku rozhodnutí o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům dotčen na svých základních právech garantovaných LZPS.29 Přestoţe se odstraněním institutu zbavení svéprávnosti Česká republika přiblíţila právním úpravám jiných evropských států30 a naplnila tím i závazky plynoucí zejména z Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením, můţeme se setkat s nesouhlasem úplného odstranění tohoto institutu. Dvořák se k odstranění moţnosti úplného zbavení svéprávnosti staví kriticky. Pokud měla nová právní úprava v této rovině lépe dostát lidsko-právní ideologii, měla jít podle Dvořáka cestou prolamování institutu zbavení svéprávnosti a nikoliv jeho úplným odstraněním.31 Upřednostňuje tak evoluci právní úpravy svéprávnosti, neţ revoluci jejího celkového pojetí. Domnívá se, ţe omezení svéprávnosti není dostačujícím ochranným opatřením váţně duševně chorých. Proto se u těchto osob, které nejsou schopny zhodnotit dopady svého právního jednání v oblastech běţných záleţitostí, přiklání k tzv. náhradnímu rozhodování prostřednictvím opatrovníka, kterým bude ochrana zájmů váţně duševně chorého člověka zajištěna lépe.32 Vyjádřím-li svůj osobní postoj k dané problematice, tedy zda zachovat či odstranit institut úplného zbavení svéprávnosti, přikláním se spíše k jeho odstranění. Jiţ předchozí právní úprava OZ 1964 je konstruována tak, ţe zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům cílí zejména k ochraně zájmů postiţeného.33 I mnoţství starší judikatury apelovalo na soudy, aby nepodceňovaly význam rozhodnutí, kterým hluboce zasahují do právní sféry člověka34 a aby ke zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům přistupovaly jako k prostředku

MAREČKOVÁ: Platná právní úprava… s. 90. Viz: Nález ÚS ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. Nález ÚS ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07. 29 Zejména čl. 5 a čl. 10 odst. 1, 2 LZPS. KŘIVÁČKOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ, TINTĚRA: K pojetí člověka…, s. 57. 30 Ke komparaci příkladem uvádím, ţe ve Švédsku není moţné člověka zbavit svéprávnosti jiţ od roku 1989 a v Německu od roku 1992. V obou zemích byl institut plného opatrovnictví (full guardianship) nahrazen alternativními opatřeními. V Německu institutem tzv. Betreuung, tedy soudem ustanovený zástupce, přičemţ člověku je zachováno právo na sebeurčení v co nejširším rozsahu. Ve Švédsku můţe být osobám stiţeným duševní poruchou jmenován zástupce – mentor (god man) nebo správce (trustee) k poskytování rady či pomoci, aniţ by jejich svéprávnost byla omezena. Legal capacity of persons with intellectual disabilities and persons with mental health problems [online]. fra.europa.eu, [cit. 29. března 2016]. Dostupné na . 31 DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013. s. 434 (§ 55 NOZ). 32 Tamtéţ. 33 Právní úpravy předcházející OZ 1964 si kladly za cíl zejména zájem na ochraně společnosti před duševně chorými. ŠVESTKA, Jiří, ELIÁŠ, Karel In ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 107. 34 Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76. 27 28

14

ultima ratio.35 Statistiky36 rozhodnutí vydaných dle předchozí právní úpravy však přesto hovoří o značném nepoměru mezi počtem rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům a rozhodnutím o omezení způsobilosti k právním úkonům. V roce 2008 čítal počet osob zbavených způsobilosti k právním úkonům 2186 a osob omezených pouhých 628.37 Lze tedy dovodit, ţe praxe obecných soudů se k dané problematice stavěla jinak, neţ bylo apelováno judikaturou soudů. I tehdy totiţ platila subsidiarita mezi omezením a zbavením způsobilosti k právním úkonům, rozsah omezení způsobilosti musel být nezbytně nutný a obecné soudy musely zváţit moţné mírnější alternativy.38 Jedním z faktorů vedoucích k naduţívání institutu zbavení svéprávnosti mohlo být časové hledisko. Časová náročnost na vynesení výroku rozsudku o omezení je logicky vyšší, neţ na vynesení výroku rozsudku o zbavení svéprávnosti. Ve výroku o omezení svéprávnosti se totiţ více odráţí jedinečnost a specifika daného konkrétního případu neţ v případě jejího úplného zbavení. Výrok omezující svéprávnosti má regulovat právní jednání omezeného člověka ve všech situacích, do kterých se vzhledem k jeho duševní poruše můţe potencionálně dostat. Soudce není při výkonu své práce časově zcela nezávislý. Hodnocení soudců se mimo jiné odvíjí od počtu napadených a počtu vyřešených případů, délky řízení, způsobu vyřízení věcí aj. Všechny tyto údaje se vedou v systému indexů a ukazatelů. Za kaţdý vyřešený případ dostane soudce určitý počet bodů a podle nich se hodnotí efektivita práce jednotlivých soudů i soudců.39 Je proto pravděpodobné, ţe při současném zachování institutu zbavení svéprávnosti by se v některých případech mohly obecné soudy uchýlit k zavedené praxi, a to naduţívání institutu zbavení svéprávnosti. V některých případech by se totiţ mohlo jevit jednodušším a méně časově náročnějším přistoupit k výroku o zbavení svéprávnosti, jakkoliv je takové řešení eticky, morálně i právně nekorektní. Výše nastíněná praxe soudů, které odpovídal počet osob omezených a zbavených způsobilosti k právním úkonům, byla také jedním z důvodů pro zavedení přísnější a obsáhlejší hmotněprávní i procesní úpravy rozhodování o svéprávnosti. Výsledkem je stanovení přesných podmínek, které musí být splněny k tomu, aby soud mohl přistoupit k samotnému omezení. Nález ÚS ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. „Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější.“ 36 Pohledem na statistky vedené Ministerstvem spravedlnosti lze dovodit, ţe počty osob zbavovaných způsobilosti k právním úkonům byly kaţdý rok zhruba dvojnásobné oproti počtům osob omezených. Statistiky a výkaznictví [online]. justice.cz, [cit. 9. února 2016]. Dostupné na . 37 Podrobněji k: MAREČKOVÁ, MATIAŠKO: Člověk s duševním postižením …, s. 98-99. 38 Nález ÚS ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. 39 KŘÍŢKA, Vít. Jak myslí soudce? Krátké zamyšlení nad myšlením soudců a moţnostmi, jak toho vyuţít. Bulletin advokacie, 2015. roč. 2015, č. 4, s. 74 – 75. 35

15

A pokud jsou tyto podmínky naplněny, je právní úpravou výslovně kladen důraz na jiţ judikované poţadavky, aby kaţdý jednotlivý rozsudek byl srozumitelný,40 odráţel individualitu a jedinečnost člověka41 a rozsah omezení byl soudem precizně vymezen.42 V souladu se závazky plynoucími z Úmluvy je nyní rozhodnutí o omezení svéprávnosti časově omezeno a podléhá pravidelnému přezkumu.43

„Esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení uložených povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně. Tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku doléhá zcela i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti.“ Rozsudek NS ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014. 41„Postup soudů v tomto posuzovaném případě nese rysy typické pro postup soudů v těchto věcech. Je charakterizován formálním, schematickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup (…)“ Nález ÚS ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 2630/07. 42 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 10 Co 37/2014. 43 MAREČKOVÁ: Platná právní úprava…, s. 90 – 91. 40

16

2 Rozhodnutí o omezení svéprávnosti Rozhodování o omezení svéprávnosti je beze sporu citlivou záleţitostí jak pro samotného posuzovaného, tak pro jeho blízké osoby. Rozhodnutím o omezení svéprávnosti, které je hlavním procesním úkonem soudu v řízení o svéprávnosti, je významně zasaţeno do osobní integrity člověka. Je proto nutné, aby svým obsahem sledovalo smysl a účel institutu omezení svéprávnosti v kaţdém individuálním případě, bylo jasné, výstiţné, šetrné a pokrývalo všechny oblasti právních vztahů, do kterých můţe posuzovaná osoba vstoupit. Výsledkem řízení je tedy vydání zákonného, závazného a vykonatelného meritorního rozhodnutí ve formě rozsudku, kterým na základě zjištěného skutkového stavu věci soud stanoví rozsah omezení svéprávnosti osoby s případným uvedením doby trvání jeho účinků. Dle ustanovení § 155 odst. 1 OSŘ vysloví soud obsah rozhodnutí ve věci samé ve výroku rozsudku, na jehoţ precizní formulaci by měl být právě u rozsudku o omezení svéprávnosti kladen značný důraz. Výrok rozsudku musí odráţet poţadavek komplexnosti a jedinečnosti kaţdého rozhodnutí, jímţ se omezuje svéprávnost člověka. Pravomoc soudů rozhodovat v záleţitostech svéprávnosti člověka je dána na základě § 1 odst. 1 a § 2 písm. a) ZŘS. Dle pravidla vyjádřeného v obecné části ZŘS rozhoduje soud ve věci samé usnesením, nestanoví-li zákon jinak. Stěţejním ustanovením pojednávajícím o náleţitostech rozhodnutí o omezení svéprávnosti je § 40 ZŘS, který mimo jiné obsahuje výjimku z obecného pravidla. Rozhodnutí o omezení, změně rozsahu omezení, o prodlouţení doby omezení nebo o navrácení svéprávnosti je proto vydáváno ve formě rozsudku. Vzhledem k závaţnosti a důsledkům konstitutivního rozhodnutí o osobním stavu posuzované osoby, se mi jeví forma rozsudku jako vhodná. Nabytí právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí o omezení svéprávnosti se dle obecné subsidiarity posoudí dle § 159 a násl. OSŘ.

Výrokem rozsudku o omezení svéprávnosti

se neukládá povinnost k plnění, proto není v rozsudku stanovena pariční lhůta a vykonatelnost nastává současně s právní mocí rozhodnutí. Nabytí právní moci44 je rozhodujícím faktorem pro to, aby soudní rozhodnutí, resp. jeho výrok získal vlastnost závaznosti.45 K tomu aby nabylo rozhodnutí o omezení svéprávnosti v právní moci, je potřeba naplnit dva základní zákonné poţadavky – rozsudek musí být doručen a nelze jej jiţ napadnout odvoláním. Právní moc je utvářena z tzv. formální a materiální právní moci. První ze zmíněných označuje skončení řízení pro účastníky naplněné doručením rozhodnutí a nemoţností napadnout jej odvoláním a materiální právní moc je vlastnost závaznosti a nezměnitelnosti výroku rozsudku. DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1094. Zároveň rozlišujeme absolutní a relativní právní moc z hlediska moţnosti, ţe k doručení rozhodnutí, nebo k uplynutí lhůty k podání odvolání nastane u kaţdého z účastníků řízení v jinou dobu. SVOBODA, Karel, ŠÍNOVÁ, Renáta, HAMUĽÁKOVÁ, Klára a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 327. 45 „Účastníci řízení, všechny orgány a další osoby, o nichž to stanoví zákon, jsou povinni se obsahem rozhodnutí řídit a rozhodnutí je prosaditelné i proti vůli těchto osob.“ SVOBODA, ŠÍNOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ a kol. Civilní proces. Obecná část…, s. 331. 44

17

K otázce doručování je na tomto místě vhodné uvést, ţe předchozí procesní úprava umoţňovala dle tehdy platného znění § 189 OSŘ upustit od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům posuzovanému. Soud mohl upustit od doručení rozhodnutí na základě vyjádření znalce, ţe posuzovaný není schopen pochopit jeho význam, a za předpokladu, ţe o tom rozhodl v samostatném výroku rozsudku o způsobilosti k právním úkonům.46 Současná právní úprava posiluje práva osob omezovaných ve svéprávnosti mimo jiné i tím, ţe moţnost upuštění od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí neobsahuje a zároveň v ustanovení § 41 ZŘS stanovuje soudům povinnost učinit i jiná vhodná opatření vedoucí k seznámení posuzovaného s obsahem rozsudku. O těchto jiných vhodných opatřeních hovořím více v podkapitole 2. 4. Doručení rozhodnutí o omezení svéprávnosti se bude řídit obecnými pravidly o doručování, které jsou obsaţeny v OSŘ. Ke druhé podmínce pro nabytí právní moci rozsudku je vhodné uvést, ţe odvolání proti rozhodnutí o omezení svéprávnosti je přípustné na základě tzv. principu univerzality, jelikoţ moţnost jeho podání není normativně vyloučena v rámci úpravy řízení o svéprávnosti.47 V případě, ţe jsou adresáti řádně obeznámeni s rozhodnutím prostřednictvím doručení, nabude rozhodnutí právní moci dle toho, jak účastníci řízení naloţí se svým právem vyuţít řádný opravný prostředek. Stanovení právní moci je rozhodné pro nastoupení konstitutivních účinků48 rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Výrokem rozsudku o omezení svéprávnosti se rozhoduje o osobním stavu člověka, a proto se po nabytí právní moci stává absolutně závazným – působí erga omnes. Pravomocný rozsudek zakládá dle § 159a odst. 4 OSŘ tzv. rei iudicatae. Rozhodnutí se tak stává nezměnitelné a totoţnou věc proto nelze v rozsahu závaznosti výroku projednávat znovu. Totoţnost je v případě statusových věcí, které lze zahájit i bez návrhu, dána jak ve vztahu k účastníkům a předmětu řízení, tak ve vztahu k osobám, které nebyly účastníky řízení.49 Toto pravidlo se týká i řízení o svéprávnosti, které lze dle § 13 odst. 1 ZŘS zahájit i bez návrhu.50 Nezměnitelnost rozhodnutí však není bezvýjimečná, jak uvádím v podkapitole 2. 3.

Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76. SVOBODA, ŠÍNOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ a kol. Civilní proces. Obecná část…, s. 364. 48 „Konstitutivní rozhodnutí jakoţto druh právní skutečnosti, má hmotněprávní důsledky, spočívající ve vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinností.“ GERLOCH, Aleš In HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 347. 49 „I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, (…) je závazný pro každého nebo jestliže zákon rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení; na tyto osoby se rovněž vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení.“ Rozhodnutí NS ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 4537/2011. 50 HAVLÍČEK, Karel, JIRSA, Jaromír In JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení: Soudcovský komentář: podle stavu k 1. 1. 2015. Kniha III. Zvláštní řízení soudní. Praha: Havlíček Brain Team, 2015. s. 99 – 100 (§ 27 ZŘS). 46 47

18

Součástí kaţdého rozhodnutí, jímţ je člověk omezen ve svéprávnosti, je jmenování opatrovníka. Opatrovník je jmenován samostatným výrokem rozsudku. Řízení ve věcech opatrovnictví je obligatorně spojeno s řízením o svéprávnosti. Povinnost soudu spojit obě řízení je stanovena v § 46 ZŘS.51 Podle čl. 5 Listiny „je každý způsobilý mít práva“. Na základě rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti, které by časově předcházelo vydání rozhodnutí o jmenování opatrovníka, by nemělo být omezovanému zabráněno, aby se ochrany svých práv domáhal přímo.52 Bez ohledu na to, ţe touto povinností spojit obě řízení můţe dojít k prodlouţení řízení o svéprávnosti, se domnívám, ţe je tento postup správný.53 Přesná specifikace posuzované osoby je jedním z poţadavků na správně formulovaný výrok rozsudku o omezení svéprávnosti. Dle stanoviska Nejvyššího soudu nepostačí k přesné identifikaci posuzovaného jen jeho označení v záhlaví rozsudku. Výrok rozsudku musí obsahovat jméno, příjmení, datum narození a místo narození osoby, o jejíţ svéprávnosti se rozhoduje. Smyslem precizní a úplné identifikace posuzované osoby v samotném výroku rozsudku je vyloučení moţnosti jakékoli záměny s jiným člověkem.54 Další podstatnou náleţitostí rozsudku o omezení svéprávnosti by měl být výrok o časové účinnosti rozhodnutí. Časové ohraničení účinnosti rozsudku o omezení svéprávnosti souvisí s koncepcí dočasnosti omezení svéprávnosti dle ustanovení § 59 NOZ, které naplňuje záruky plynoucí z Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením.55 První moţnou variantou časového ohraničení účinnosti rozhodnutí je omezení svéprávnosti jen v souvislosti s vyřízením určité záleţitosti. Tato právní norma reaguje na situace, kdy je potřeba, aby třetí osoba např. opatrovník - vyřídila určitou záleţitost56 za posuzovaného, který bude zbaven způsobilosti právně jednat v souvislosti s touto záleţitostí. V závislosti na obtíţnosti řešené záleţitosti soud stanoví nezbytně nutnou dobu, po kterou bude omezení svéprávnosti člověka účinné.57 Druhou a třetí moţností je omezit člověka ve svéprávnosti na dobu určitou. Maximální moţnou dobou omezení svéprávnosti jsou dle aktuální právní úpravy tři roky.58 Tato doba počne běţet ode dne ČUHELOVÁ, Kateřina. PONDIKASOVÁ, Tereza In LAVICKÝ, Petr a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 145 – 147. 52 Nález ÚS ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. 53 Ačkoli je problematika řízení ve věcech opatrovnictví člověka důleţitou součástí procesu rozhodování o svéprávnosti, z důvodu uţšího zaměření diplomové práce se jí kromě problematiky jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti více nevěnuji. 54 Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76. 55 „Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí, aby všechna opatření, která se týkají uplatnění právní způsobilosti, (…) byla uplatňována po nejkratší možnou dobu a podléhala pravidelnému přezkumu odpovědným, nezávislým a nestranným orgánem nebo soudem.“ Čl. 12 odst. 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením č. 10/2010 Sb. m. s. 56 Můţe jít např. o prodej bytu. ELIÁŠ: Nový občanský zákoník s …, s. 95. 57 DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 447 (§ 59 NOZ). 58 V současné době je v Parlamentu České republiky projednáván vládní návrh novely občanského zákoníku, ve kterém je navrţeno prodlouţení maximální moţné doby omezení svéprávnosti. K navrhovaným změnám se více vyjadřuji v šesté kapitole diplomové práce. Návrh pořadu 39. schůze Poslanecké sněmovny PČR [online]. psp.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné na < http://www.psp.cz/sqw/ischuze.sqw?o=7&s=39&pozvanka=1>. 51

19

právní moci rozhodnutí. Pokud je prognóza vývoje duševní poruchy do budoucna nepříznivá, jeví se jako vhodné, aby soud maximální moţnou dobu omezení svéprávnosti vyuţil. Pokud je naopak dle provedeného dokazování v průběhu řízení prognóza vývoje duševní poruchy do budoucna příznivá a předpokládá-li se zlepšení stavu posuzovaného, stanoví soud dobu omezení kratší neţ tři roky. Doba k tomu vymezená můţe být ve výroku rozsudku uvedena v řádech dnů, týdnů, měsíců či let. Není však vyloučeno, ţe bude vymezena určitým konkrétním datem. Následně rozhodnutí o omezení svéprávnosti pozbude konstitutivních účinků rozsudku.59 Soud z úřední povinnosti sleduje běh trvání účinnosti rozhodnutí o omezení svéprávnosti a dle § 59 věty druhé NOZ můţe před jejím uplynutím zahájit řízení o prodlouţení doby omezení. K novému rozhodnutí o prodlouţení doby omezení musí dojít do jednoho roku od uplynutí účinnosti původního rozhodnutí, jinak nabude člověk plné svéprávnosti.60 Nelze opomenout, ţe soud musí samostatným výrokem rozsudku o omezení svéprávnosti rozhodnout také o nákladech řízení dle § 43 ZŘS. S výjimkou nákladů právního zastoupení platí náklady řízení stát. Půjde především o náklady spojené s důkazním řízením, jako jsou například hotové výdaje a ušlý výdělek svědků, náklady na ustanovení opatrovníka na základě § 37 odst. 1 ZŘS, nebo náklady spojené se jmenováním opatrovníka, který byl ustaven z řad advokátů za účelem zastupováním posuzovaného v řízení. Velkou poloţku činí zejména výdaje spojené s odměnou znalců za vypracování posudků.61 Ve výjimečných případech62 lze poţadovat náklady řízení i po samotném posuzovaném.

2.1 Hranice maximálního omezení svéprávnosti Kaţdé

rozhodnutí

o

omezení

svéprávnosti

je

rozhodnutím

jedinečným

a individualizovaným. Co je však pro všechna rozhodnutí společné, je hranice maximálního omezení svéprávnosti. Současná koncepce omezení svéprávnosti počítá s tím, ţe kaţdý je způsobilý k právním jednáním, která jsou v jeho prospěch,63 a zároveň je kaţdý zároveň způsobilý k právním jednáním učiněným v souvislosti s obstaráváním běţných záleţitostí kaţdodenního ţivota dle § 64 NOZ. Příkladem běţných záleţitostí kaţdodenního ţivota, k nimţ nemůţe být člověk omezen,

DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 447 (§ 59 NOZ). CHARVÁT, Pavel In JIRSA:Občanské soudní řízení…, s. 139 (§ 40 ZŘS). 61 Tamtéţ s. 144. 62 „Jde například o řízení zahájená rozporu s účelem řízení, kdy se posuzovaná osoba snažila docílit lepšího postavení v trestním řízení nebo se vyhnout plnění svých závazků či jiných povinností.“ BÍLÝ, Martin In SVOBODA, Karel a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 96 (§ 43 ZŘS). 63 Jde o jeden z korektivů stanovených v § 65 NOZ k neplatnosti právního jednání učiněného osobou, která k němu není způsobilá (§ 581 NOZ). Druhým z korektivů je moţnost dodatečného schválení opatrovancova jednání opatrovníkem či samotným jednajícím poté, co nabyl svéprávnosti. ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 314 (§ 65 NOZ). 59 60

20

je např. vyuţívání hromadných dopravních prostředků, knihovní výpůjčky, nákup potravin či běţného vybavení domácnosti, navštěvování kulturních a společenských událostí apod.64 Pojem běţných záleţitostí kaţdodenního ţivota však nelze unifikovat, jelikoţ potřeby kaţdého člověka jsou rozdílné. Dle mého názoru smyslem a účelem maximální hranice, nad kterou nemůţe být člověk omezen ve svéprávnosti, je normativní vyjádření standardu, ke kterému se přikláněla jiţ předchozí judikatura.65 Zcela se ztotoţňuji s tím, ţe soudy by neměly znění § 64 NOZ přebírat do výroku rozsudku o svéprávnosti tak, ţe se omezí na pouhou formulaci - „posuzovaný není schopen právních jednání v žádných záležitostech, s výjimkou běžných záležitostí každodenního života.“66 Takovým výrokem je člověk svéprávnosti fakticky zbaven67 a zároveň uvedená formulace zcela neodpovídá poţadavku stanovenému v § 57 NOZ a § 40 odst. 2 ZŘS, aby soud kaţdé jednotlivé omezení výslovně vymezil.68 Výrok je tedy neurčitý a nevykonatelný. Norma stanovující neomezitelné minimum je navíc kogentní a uplatní se, aniţ by byla uvedena v rozsudku.69 Hromada a Šíma však zastávají opačný názor, dle kterého je taková formulace praktičtější pro všechny zúčastněné,70 a vítají postup Krajského soudu v Hradci Králové, který v rozhodnutí ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 24 Co 193/2014 uvedl, ţe „člověka, který zcela postrádá rozpoznávací a ovládací složku svého jednání a který bez cizí pomoci není schopen jakéhokoliv právního jednání v žádné oblasti svého života, je možné omezit ve svéprávnosti tak, že nemůže samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života.“ S tímto rozhodnutím71 si dovolím nesouhlasit i v dalším směru, kterým sice odbočím od problematiky maximální hranice omezení svéprávnosti, ale povaţuji jej za právně důleţitou a zajímavou otázku. Jedná se o problematiku jmenování opatrovníka bez nutnosti omezení svéprávnosti. V krátkosti uvádím, ţe dané rozhodnutí se týkalo posouzení svéprávnosti svobodné a bezdětné ţeny, ţijící v sociálním zařízení, která trpí těţkou mentální retardací a její IQ se pohybuje okolo 20 bodů. Za důleţité povaţuji také zmínit, ţe posuzovaná se nestýká s ţádným s ţijících příbuzných, je proto plně odkázána pouze na sociální pracovníky, nemluví, neumí číst, psát, ani počítat a nezvládne se podepsat. Ze znaleckého posudku vyplývá, ţe posuzovaná není DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 454 (§ 64 NOZ). Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76. 66 Např. Rozsudek OS v Trutnově ze dne 19. února 2014, sp. zn. 11Nc 3209/2013. Výrok v tomto znění však byl následně změněn rozsudkem KS v Hradci Králové ze dne 11. září 2014, sp. zn. 26 Co 197/2014. 67 ŠÍNOVÁ, Renáta, PETROV KŘIVÁČKOVÁ, Jana a kol. Civilní proces. Řízení nesporné, rozhodčí a s mezinárodním prvkem. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 61. 68 Usnesení KS v Plzni ze dne 27. května 2015, sp. zn. 13 Co 188/2015. 69 DOLEŢAL, Tomáš. Rozhodování o svéprávnosti – postup soudů po 1. 1. 2014 [online]. zdravotnickepravo.info, [cit. 26. března 2016]. Dostupné na . 70 HROMADA, Miroslav, ŠÍMA, Alexander. Praktické otázky omezování svéprávnosti. Soudní rozhledy, 2015, roč. 21, č. 4, s. 123 – 124. 71 Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 9. června 2014, sp. zn. 24 Co 193/2014. 64 65

21

schopna jakékoliv samostatné činnosti a je neschopna jakéhokoliv právního jednání, a to ve všech oblastech ţivota. K omezení svéprávnosti je moţné přistoupit v případě, ţe jsou naplněny všechny zákonné předpoklady. Jedním z nich je i předpoklad hrozící závaţné újmy posuzované osobě. Z dikce § 55 odst. 2 NOZ plyne, ţe újma musí být jednak závaţná a reálně bude člověku hrozit tehdy, kdyţ nebude omezen ve svéprávnosti. Soud si musí v kaţdém individuálním případě zodpovědět otázku, zda „skutečně hrozí, že intelektuální nebo sociální hendikep člověka, o jehož svéprávnosti se rozhoduje, bude zneužit jinými subjekty, a to v neprospěch člověka postiženého duševní poruchou.“72 V případě výše nastíněného případu, byla posuzovaná shledána za zcela nesamostatnou a plně závislou na péči druhých osob, a proto se domnívám, ţe soud nepostupoval zcela v souladu se všemi východisky a principy, na kterých staví nová právní úprava, kdyţ posuzovanou omezil ve svéprávnosti v nejširším moţném rozsahu. Nemyslím si, ţe posuzované, která je zcela odkázána na pomoc a permanentní dohled ošetřujícího personálu, jeţ je neschopna jakéhokoliv vyjadřování, by reálně hrozila závaţná újma v důsledku toho, ţe by nebyla ve svéprávnosti omezena. Lze si jen těţko představit, ţe by se posuzovaná, která je dle výše uvedeného pod stálým dohledem jiné osoby, stala například obětí nepoctivého jednání ze strany obchodníků s úvěrovými sluţbami. V případě ţe by se tak stalo, domnívám se, ţe soukromé právo obsahuje k ochraně před takovým nemorálním a neetickým jednáním jiné korektivy, které by posuzovanou v dané situaci ochránily. Lze tedy polemizovat, zda byl zcela naplněn předpoklad reálné hrozící závaţné újmy posuzované, potřebný k učinění závěru, ţe posuzovanou je nutné omezit ve svéprávnosti. Jmenování opatrovníka bez nutnosti omezení svéprávnosti je uvedeno v demonstrativním výčtu moţných mírnějších opatření, které činí § 39 ZŘS. Hmotněprávní podklad pro jmenování opatrovníka bez nutnosti návrhu je uveden v § 465 odst. 1 NOZ. Na základě výše uvedeného se domnívám, ţe v případě posuzované by k ochraně jejích zájmů plně postačilo jmenovat opatrovníka, aniţ by se jakkoli zasahovalo do její svéprávnosti. Tento postup navrhovalo Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacímu i krajské státní zastupitelství, avšak bezvýsledně. Krajský soud potvrdil prvoinstanční rozhodnutí a posuzovanou omezil ve svéprávnosti v nejširším moţném rozsahu.

2.2 Formulace soudního vs. pozitivního výčtu

výroku

–

problematika

negativního

Právní úprava výslovně nestanovuje, jakým způsobem má soud formulovat výrok rozsudku určující rozsah omezení svéprávnosti. Soudy se proto řídí předchozí soudní praxí a zohledňují názory odborné veřejnosti. V kaţdém případě je nutné trvat na precizním vymezení typu 72

Usnesení KS v Plzni z 30. ledna 2014, sp. zn. 10 Co 37/2014.

22

právního jednání, které člověk omezený ve svéprávnosti nemůţe činit samostatně. Jakým způsobem má být výrok rozsudku formulován, aby nedošlo k pochybnostem, jakých právních jednání se omezení svéprávnosti týká? Obecně platí, ţe soud má moţnost vyuţít negativního či pozitivního výčtu oblastí právních jednání, popřípadě kombinaci obou.73 Pozitivním výčtem rozhodující soud de facto určí, ke kterému právnímu jednání je posuzovaná osoba způsobilá a naopak negativním výčtem se vyloučí ta právní jednání, ke kterým způsobilá není.74 Obě varianty jsou sice dle judikatury přípustné, ale na základě soudní praxe se dlouhodobě preferuje výčet negativní.75 Někteří autoři komentářové literatury k současné právní úpravě dokonce zastávají postoj, ţe správné je vyuţití pouze negativního výčtu. Dvořák uvádí, ţe „oproti pozitivnímu výčtu, kterým se ne vždy podaří zachytit veškeré situace, ve kterých by způsobilost člověka právně jednat měla zůstat zachována, má negativní výčet nezanedbatelnou výhodu spočívající v praktičnosti, větší přesnosti a výstižnosti.“76 Dle mého názoru je u výroku rozsudku, jakoţto jeho závazné části, stěţejní, aby byl co nejsrozumitelněji vymezen a předcházelo se tak nejasnostem a rozpornostem, zda je či není člověk způsobilý k určitému právnímu jednání. V souladu se zásadou, ţe omezení svéprávnosti má být provedeno jen v nejnutnějším rozsahu, se přikláním k tomu, ţe uţití negativního výčtu je praktičtější neţ vymezení pozitivní a lépe odpovídá poţadavkům v § 57 NOZ a § 40 odst. 2 ZŘS. Pokud soudce opomene uvést do taxativního výčtu formulovaného negativně některá právní jednání, má následek méně závaţný dopad do osobní integrity posuzovaného neţ v případě, ţe soudce zanedbá formulaci pozitivního výčtu právních jednání, ke kterým je posuzovaný způsobilý. Pravidelný tříletý soudní přezkum rozsudku o omezení svéprávnosti má zajistit, aby negativní výčet právních jednání odpovídal aktuálnímu stavu posuzovaného. Přezkum rozhodnutí je důleţitý zejména u osob, u kterých se duševní porucha vyvíjí i z toho důvodu, ţe omezení není moţné stanovit progresivně do budoucna.77 Příkladem nesprávného uţití pozitivního výčtu uvádím výrok rozsudku, který byl následně v dovolacím řízení Nejvyšším soudem zrušen. Vyšetřovaná (dle tehdejší terminologie) „je způsobilá k těm právním úkonům, které se týkají nakládání s majetkem nepřevyšujícím hodnotově 3.000,- Kč

KŘIVÁČKOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ, TINTĚRA: K pojetí člověka…., s. 74. „Negativním výčtem se (…) zároveň implicitně a contrario stanoví, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý.“ Rozhodnutí NS ze dne 23. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3547/2011. 75 Blíţe viz: Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76, Rozhodnutí NS ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013. ŠVESTKA, Jiří In ŠVESTKA a kol.:Občanský zákoník I. § 1 – 459…, s. 122. 76 DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 443 (§ 57 NOZ). Podobně také BÍLÝ, Martin In SVOBODA: Zákon o zvláštních…, s. 89 (§ 40 ZŘS). 77 BÍLÝ, Martin In SVOBODA: Zákon o zvláštních…, s. 90 (§ 40 ZŘS). 73 74

23

a k výkonu volebního práva; k ostatním právním úkonům není způsobilá.“78 Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí79 uvádí, ţe takto formulovaný výrok byl v daném případě nevhodný, a to z důvodu, ţe neměl „dostatečnou oporu v odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, v čem by zachování způsobilosti vyšetřované ohrožovalo její oprávněné zájmy nebo práva a oprávněné zájmy třetích osob.“ Výrok rozsudku byl v dané situaci nedůvodně restriktivní také proto, ţe vyšetřovaná činí právní úkony v doprovodu a s pomocí asistentů. Sama proto také v dané věci navrhovala, aby jí byl ustanoven opatrovník za současného zachování způsobilosti k právním úkonům.80 Poţadavek srozumitelnosti a určitosti nebudou splňovat také výroky, které obsahují neurčité formulace. Příkladem uvádím výrok, kterým soud stanovil, ţe „vyšetřovaný je omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn samostatně rozhodovat o způsobu léčení svého zdravotního stavu a dávat souhlas k léčebným zákrokům ve zdravotnických zařízeních, a to kromě běžných záležitostí (týkajících se ošetření chrupu a zraku, preventivních prohlídek a léčení méně závažných běžných onemocnění).“81 Nejvyšší soud rozhodl,82 ţe takto formulovaný rozsudek nesplňuje poţadavky obsaţené v § 155 odst. 1 OSŘ, protoţe je vágní co do neurčité formulace „léčení méně závažných běžných onemocnění,“ a není tak materiálně vykonatelný.

2.3 Opravné prostředky a možnost změny rozhodnutí Domáhat se nápravy vadného rozhodnutí o omezení svéprávnosti je moţné prostřednictvím řádného opravného prostředku – odvolání, mimořádného opravného prostředku – dovolání a z tzv. jiných prostředků nápravy vadného rozhodnutí83 je moţné podat pouze ţalobu pro zmatečnost. Dovolání je obecně přípustné podle § 237 OSŘ a dále dle § 238a OSŘ, s výjimkami uvedenými v § 238 OSŘ, který je doplněn o speciální ustanovení § 29 ZŘS týkající se rozhodnutí vydaných v řízení upraveném v tomto předpisu. Ţaloba na obnovu řízení je ve věcech rozhodnutí o omezení svéprávnosti vyloučena na základě § 230 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 42 ZŘS, které ţalobu na obnovu řízení určitým způsobem nahrazuje a řeší situace věcně nesprávného rozhodnutí, tedy pokud soud jiţ na počátku rozhodl špatně. V případě, ţe dodatečně vyjde najevo, ţe nebyly dány zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti, soud rozsudek zruší. Můţe tak učinit jak na návrh,

78

Rozsudek KS v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co 227/2013. Rozhodnutí NS ČR ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014. 80 Tamtéţ. 81 Rozsudek OS ve Znojmě ze dne 24. června 2011, č.j. Nc 834/2009. 82 Rozsudek NS ČR ze dne 30. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1144/2013. 83 SVOBODA, ŠÍNOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ a kol. Civilní proces. Obecná část…, s. 362. 79

24

tak ze své úřední povinnosti, aniţ by k tomu byl vázán nějakou lhůtou.84 Ustanovení § 42 ZŘS je obdobou dříve platného § 190 OSŘ, je tedy moţné vycházet z judikatury k dřívější právní úpravě,85 která stanoví, ţe „rozhodnutí, jímž se zrušuje původní nesprávné rozhodnutí, má účinky ex tunc a po jeho právní moci se hledí na osobu (…) jako by nikdy nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům, popř. omezena ve způsobilosti k právním úkonům.“ Od situace rozebrané v předchozím odstavci je nutné odlišovat případy, kdy je potřeba do rozhodnutí o omezení svéprávnosti zasáhnout na základě změny okolností, které nastaly aţ po právní moci rozsudku. Podstatná změna okolností neboli clausula rebus sic stantibus uvedená v § 60 NOZ, se bude týkat například změny zdravotního stavu posuzované osoby, která bude mít vliv na její schopnost právně jednat.86 Můţe se jednat jak o změnu k lepšímu, tak o změnu k horšímu. V obou případech je nezbytné tyto situace řešit změnou rozhodnutí. Procesní úprava zahájení řízení o zrušení či změně rozhodnutí je zakotvena v § 35 odst. 3 ZŘS. Řízení je moţné zahájit buď na návrh, který můţe podat i ten, komu byla omezena svéprávnost, nebo bez návrhu. Z uvedeného plyne, ţe podá-li návrh na změnu nebo zrušení rozhodnutí sám posuzovaný, má v řízení samostatnou procesní způsobilost. Právní úprava zakotvuje i obranu před opakovanými a bezdůvodnými návrhy na změnu nebo zrušení rozhodnutí. Pokud dojde kumulativně ke splnění podmínky opakovaného zamítnutí návrhu a podmínky jeho bezdůvodnosti,87 rozhodne soud o návrhu tak, ţe jej zamítne a v samostatném výroku určí, ţe nejdéle po dobu 6 měsíců od právní moci rozsudku nepřísluší posuzovanému právo podat nový návrh.88 Účinky změny rozhodnutí však oproti zrušení rozhodnutí dle § 42 ZŘS nastávají ex nunc.

2.4 Sdělení rozhodnutí posuzovanému Dle poţadavku formulovaného v § 41 ZŘS musí soudy učinit vedle doručení rozhodnutí posuzovanému i další kroky, díky kterým se posuzovaný seznámí s obsahem rozhodnutí a bude jej mít k dispozici. Dle mého názoru se zákonodárce snaţil tímto ustanovením zajistit šetrnější a důstojnější přístup k posuzovanému tím, ţe mu bude umoţněno se co nejdůkladněji seznámit s obsahem rozhodnutí, které zásadním způsobem ovlivní jeho budoucí ţivot. Co si však lze pod pojmem „jiná vhodná opatření“ představit?

BUREŠ, Jaroslav, DRÁPAL, Ljubomír, KRČMÁŘ, Zdeněk a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 937. 85 Rozhodnutí NS z 31. ledna 1969, 2 Cz 1/69. 86 DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 448 (§ 60 NOZ). 87 Která bude stanovena na základě zvlášť zadaného znaleckého posudku, ze kterého vyplyne, ţe nelze očekávat zlepšení stavu posuzovaného. 88 CHARVÁT, Pavel In JIRSA:Občanské soudní řízení…, s. 126 (§ 35 ZŘS). 84

25

Zcela jistě bude vţdy záleţet na druhu konkrétního postiţení a duševní poruchy, kterou posuzovaná osoba trpí. U osob zrakově či sluchově postiţených soud rozhodne například o přepisu rozhodnutí do slepeckého písma, jeho přečtení či přetlumočení do znakové řeči.89 O vhodné formě sdělení obsahu rozhodnutí rozhodne soudce zejména na základě vlastních poznatků získaných z průběhu řízení, ale také na základě vyjádření znalce.90 Se stavem posuzovaného se soudce obvykle seznámí při osobním zhlédnutí a také při jeho výslechu. Na základě těchto setkání si soudce můţe utvořit názor, jakým způsobem bude vhodné posuzovanou osobu seznámit s rozhodnutím a jeho následky. Vyslechnutím znalce pak následně jen ověří vhodnost uţití zamýšleného prostředku. Pokud

je posuzovanému

ustanoven

opatrovník,

primárně

je

to

právě

on,

kdo posuzovaného seznámí s obsahem rozhodnutí a vysvětlí mu vše potřebné. Soud má zároveň moţnost vyţadovat informace o splnění této povinnosti, kterou stanoví přímo v rozhodnutí. Není-li tento způsob seznámení posuzovaného s obsahem rozhodnutí objektivně moţný, musí soud učinit jiná vhodná opatření, kterými zajistí, ţe bude mít posuzovaný obsah daného rozhodnutí k dispozici a bude s nimi obeznámen. Jinými vhodnými prostředníky ke sdělení důsledků rozhodnutí o omezení svéprávnosti jsou i osoby, které tráví s posuzovaným nejvíce času a dobře znají jeho moţnosti a potřeby. Jde zejména o osoby blízké, rodinné příslušníky či osoby pečující o posuzovaného ve zdravotním ústavu a sociálním zařízení, kde posuzovaný pobývá. Soud těmto osobám předá písemné vyhotovení rozhodnutí s poučením, jakým způsobem mají posuzovaného s jeho obsahem seznámit.91 Dle mého názoru nejde dle § 41 ZŘS jen o jednorázové sdělení. Dovozuji tak z formulace, ţe posuzovaný má mít obsah rozhodnutí k dispozici. Doručení písemného vyhotovení je sice samozřejmostí, ale v případě, ţe soud uzná za vhodné, aby byl obsah rozhodnutí například přetlumočen do znakové řeči pochopitelným způsobem pro posuzovaného, měl by zajistit, aby takové vysvětlení bylo nahráno na datový nosič, který bude mít posuzovaný taktéţ k dispozici pro potřeby opakovaného zobrazení.

89 90 91

BÍLÝ, Martin In SVOBODA: Zákon o zvláštních…, s. 95 (§ 41 ZŘS). CHARVÁT, Pavel In JIRSA:Občanské soudní řízení…, s. 141 (§ 41 ZŘS). Tamtéţ.

26

3 Odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti Odůvodnění je důleţitou součástí kaţdého písemného vyhotovení rozsudku a jeho účelem je „vyložit opodstatněnost, pravdivost, zákonnost a spravedlivost rozhodnutí.“92 Z obecné části ZŘS neplynou ţádné speciální poţadavky na odůvodnění rozhodnutí vydaných v řízeních jím upravených, proto se při odůvodňování rozsudku o omezení svéprávností musí vycházet z formálních poţadavků stanovených v § 157 odst. 2 OSŘ. Stručnost, jasnost, srozumitelnost a přesvědčivost jsou charakteristické znaky kaţdého logicky strukturovaného odůvodnění, jehoţ funkcí je zároveň transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů. Nesprávný postup soudu při odůvodňování rozsudku můţe narušit i právo na spravedlivý proces.93 Jinak tomu není ani v případě odůvodnění rozsudků o omezení svéprávnosti, jimiţ se rozhoduje o zvláště citlivých záleţitostech člověka. V těchto odůvodněních by se měl soud srozumitelně vyjádřit ke zjištěným skutečnostem, které opodstatňují omezení svéprávnosti člověka dle platné právní úpravy. Jde zejména o závěry prokázané přítomnosti duševní poruchy, v důsledku které člověk není schopen samostatně právně jednat v určitých záleţitostech a zároveň k jeho ochraně nepostačí uţití mírnějších a méně omezujících opatření. Současně je nutné stanovit přítomnost hrozby závaţné újmy posuzované osobě, která by mohla nastat, kdyby k omezené svéprávnosti nedošlo. Závěry soudu o zjištěném skutkovém stavu musí být podloţeny potřebným počtem důkazů (rozhodnutí o svéprávnosti nemůţe být opřeno jen o závěry znaleckého posudku), které budou vyhodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti.94 Aby mohl soud rozhodnout o svéprávnosti posuzované osoby v jejím nejlepším zájmu a s ohledem na osobnost a individualitu kaţdého člověka, je v rámci procesu rozhodování jeho další povinností zajistit osobní kontakt s posuzovaným, díky kterému můţe zjistit názor a vyslechnout přání posuzovaného, které v rozsudku zohlední.95 V neposlední řadě je na soudu, aby na základě jím učiněných závěrů o skutkovém stavu věc správně posoudil po právní stránce, protoţe jeho úkolem není jen „zprostředkování uceleného skutkového obrazu daného případu, ale též smysluplná a přesvědčivá právní kvalifikace věci, jež v sobě obsahuje (danému případu odpovídající) podrobné rozvedení aplikovaného pravidla chování na zjištěný skutkový stav.“96 Výsledkem analytického posouzení právně významných skutečností opodstatňujících omezení svéprávnosti člověka by měl být soudem přesně formulovaný a obsahově srozumitelně vymezený rozsudek o omezení svéprávnosti člověka, který bude náleţitě dle zákonných VRCHA, Pavel. K odůvodnění prvoinstančního rozsudku v občanském řízení. Soudní rozhledy, 2004, roč. 10, č. 3, s. 85. 93 Nález ÚS ČR ze dne 7. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13. 94 Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76. 95 KŘIVÁČKOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ, TINTĚRA: K pojetí člověka…., s. 56. 96 Rozsudek NS ČR ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014. 92

27

poţadavků odůvodněn. V následujících podkapitolách se věnuji institutu zhlédnutí, prokazování duševní poruchy, důleţitosti znaleckého posudku a nastíním i význam podpůrných opatření v procesu rozhodování o svéprávnosti.

3.1 Povinnost zhlédnutí posuzované osoby Jeden z nezbytných kroků soudu v rámci rozhodování o svéprávnosti je povinnost posuzovaného vţdy zhlédnout. Dle mého názoru je osobní kontakt soudce s posuzovaným obzvláště důleţitý. Aby byla zajištěna autenticita chování posuzovaného, je vhodné, aby tento úkon probíhal mimo budovu soudu a jeho formální prostředí. K tomu můţe poslouţit institut jiného soudního roku dle § 18 ZŘS.97 Předseda senátu můţe navštívit posuzovaného doma, ve zdravotním ústavu či zařízení sociálních sluţeb, ve kterém pobývá nebo v jiném prostředí jemu přirozeném. Osobním kontaktem soudce s posuzovaným je naplněna zásada přímosti. Soudce má v případě schopnosti posuzované osoby moţnost zjistit jeho postoj k samotnému řízení, promluvit s ním o jeho představách a přáních k uspořádání jeho vlastních záleţitostí a také jej jako účastníka řízení poučit o jeho procesních právech a povinnostech.98 V otázce, kdo by měl provést zhlédnutí na základě povinnosti stanovené v § 38 ZŘS, se ztotoţňuji s názorem, ţe by jej měl vykonat rozhodující soudce osobně.99 Dle mého názoru je vhodné, aby zhlédnutí vykonal soudce zejména v případech, kdy rozhoduje o svéprávnosti osoby soudu dosud neznámé. Zároveň se však ztotoţňuji i s tím, ţe pokud na místo soudce vykoná zhlédnutí vyšší justiční úředník, asistent soudce nebo justiční čekatel, nejde vţdy bez dalšího o procesní pochybení, které by mělo vést ke zrušení rozsudku.100 Takovým případem by mohlo být zhlédnutí posuzovaného, který trpí ireverzibilní duševní poruchou a je plně odkázán na pomoc druhých při obstarávání základních ţivotních potřeb v rámci přezkumu rozhodnutí po uplynutí maximální doby omezení. Zrušení rozhodnutí z důvodu, ţe soudce pověřil zhlédnutím pracovníka soudu, by bylo v některých případech nadměrným formalismem.101

Jiný soudní rok (§ 18 ZŘS) je nově zavedeným institutem, který provádí soudce buď z důvodu přípravy a projednání věci nebo jako alternativu ke standardnímu jednání. Můţe být konán i mimo budovu soudu. Je proto vhodný prostředkem ke zjištění stavu a názoru člověka, který není například ze zdravotních důvodů schopen se zúčastnit jednání před soudem. WIPPLINGEROVÁ, Miloslava, ZAHRADNÍKOVÁ, Radka, SPURNÁ, Kristýna. Zvláštní soudní řízení. 2., opravené vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 25. 98 CHARVÁT, Pavel In JIRSA:Občanské soudní řízení…, s. 130 (§ 38 ZŘS). 99 „Zhlédnutím se rozumí pokus o zjištění stavu člověka vlastním pozorováním soudce, který o svéprávnosti rozhoduje a nemá být realizován prostřednictvím jiné soudní osoby.“ BÍLÝ, Martin In SVOBODA: Zákon o zvláštních…, s. 87 (§ 38 ZŘS). 100 „Ke zrušení rozsudku dojde jen tehdy, když z obsahu spisu, zejména z ostatních provedených důkazních prostředků, není jasně patrné, jaký je stav posuzovaného, a je proto třeba připustit, že osobní zhlédnutí posuzovaného přímo vyřizujícím soudcem by mohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci samé.“ Rozsudek KS v Plzni ze dne 24. září 2014, sp. zn. 12 Co 306/2014. 101 JIRSA, Jaromír. Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti [online]. pravniprostor.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné na . 97

28

Problematiku zhlédnutí bych uzavřela následovně. Institut zhlédnutí má zcela jistě v právní úpravě své opodstatnění102 a pro jeho plné uplatnění je třeba, aby byl vykonán osobně rozhodujícím soudcem. Mohou však nastat případy, kdy provedení tohoto úkonu vyšším justičním úředníkem či jiným zaměstnancem soudu nebude závaţným procesním pochybením opravňujícím zrušení rozsudku. Domnívám se však, ţe by mělo jít jen o výjimečné případy a ne o paušální přenášení povinnosti soudce na jiné osoby v rámci věcně a místně příslušného soudu.

3.2 Prokazování přítomnosti duševní poruchy jako právně relevantního důvodu pro rozhodnutí o omezení svéprávnosti Duševní porucha103 je nyní jediným důvodem, pro který lze dle platné právní úpravy přistoupit k omezení svéprávnosti. Aby však mohla být právně relevantním důvodem k omezení svéprávnosti, musí taková duševní porucha mít určité „kvality“. Za prvé nesmí být jen přechodná. Závěr o přechodnosti duševní poruchy je výsledkem posudku znalce z oboru psychiatrie, neboť posouzení trvalosti a charakteru duševní poruchy je otázkou odbornou.104 To však neznamená, ţe by duševní porucha musela být nevyléčitelná a trvalá. Ke splnění první podmínky postačí, pokud nebude krátkodobá, jak uvádí odborná literatura (tj. vyvolaná alkoholickým opojením, vlivem drog, záchvatem, stresem, úrazem apod.).105 Za druhé musí jít „o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti.“106 Rozsah a stupeň neschopnosti daný duševní poruchou je následně důleţitý pro stanovení okruhu právních jednání, pro které bude svéprávnost člověka omezena. Znalec se proto při zjišťování stavu posuzovaného zaměří na jeho přirozené chování např. při nakládání se svým majetkem, při obstarávání domácnosti, při nákupu potravin, při jednání s úřady nebo při péči o hygienu apod.

„Smyslem institutu zhlédnutí je, aby soud vstoupil do bezprostředního kontaktu s člověkem, o jehož svéprávnosti rozhoduje, aby mohl uskutečnit vlastní, byť laické závěry o jeho zdravotním stavu, a nespoléhal se zcela na informace třetích osob.“ Rozsudek KS v Plzni ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 15 Co 520/2013. 103„Duševní porucha je dle WHO klinicky prokazatelná změna duševní činnosti, která vyřazuje člověka z práce, společenského života či zodpovědnosti při právních úkonech. Šířeji se jedná o změnu některých psychických procesů projevující se v myšlení, pocitech a chování člověka, znesnadňující jeho adaptaci, interakci se sociálním okolím. Vzniká z následujících příčin: genetických, organických, chemických, působením vědomých nebo nevědomých konfliktů, chybným učením, vlivem situace.“ Blíţe k pojmu duševní porucha: HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. s. 424 – 425. 104 DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 442 (§ 57 NOZ). 105 ŠVESTKA, Jiří, ELIÁŠ, Karel In ŠVESTKA a kol.:Občanský zákoník…, s. 109 (§ 10 OZ). 106 ELIÁŠ: Nový občanský zákoník s …, s. 250. Podrobněji k vymezení pojmu duševní poruchy: MAREČKOVÁ, MATIAŠKO: Člověk s duševním postižením …, s. 27. 102

29

Zákonná definice duševní poruchy však pro účely soukromého práva chybí.107 Pro účely trestního práva je duševní porucha definována v § 123 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.108 Dle Jelínka je definice duševní poruchy podle TZ „kazuistická a jeví se jako zdánlivě taxativní, avšak formulace “jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka” z ní činí v podstatě demonstrativní výčet, který navíc bude vyžadovat výklad.“109 Definice uvedená v TZ byla vytvořena nezávisle na právu soukromém a jejím vymezením se sledují jiné závěry, neţ se kterými pracuje NOZ. Proto není nutné, aby se soukromé právo na tuto trestněprávní definici jakkoli vázalo, ačkoli tak činila i judikatura NS v civilních věcech.110 Legální definice duševní poruchy by se pro účely soukromého práva nemusela jevit pro všechny případy jako praktická. Vţdy bude záleţet, pro jaké účely duševní poruchu posuzujeme. V určitých případech bude v rámci zájmu ochrany co nejširšího okruhu osob, u nichţ se objevila odchylka od normálu, aby definice duševní poruchy byla vykládána široce. Příkladem můţe být posuzování duševní poruchy pro účely schválení nápomoci při rozhodování. Pro jiné důvody a kategorie duševních poruch bude přistupováno k omezení svéprávnosti.111 Nejčastějšími duševními poruchami vedoucími ke zbavení způsobilosti k právním úkonům dle OZ 1964 patřily například schizofrenie, progresivní paralýza, organické poruchy těţšího stupně, počínající demence Alzheimerova typu, chronická stadia závislosti na lécích a alkoholu. Lehká mentální retardace a závislost na alkoholu či drogách byly naopak nejčastější duševní poruchy, pro které byly tyto osoby omezeny na způsobilosti k právním úkonům.112 Osnova NOZ opouští oproti OZ 1964 a OZ 1950 jako důvod k omezení svéprávnosti abusus alkoholu nebo omamných prostředků či jedů. Abusus neboli zneuţívání alkoholu a jiných omamných prostředků či jedů, vyvolává „soubor behaviorálních, kognitivních a fyziologických fenoménů, které se vyvíjí po opakovaném užití substance, a které typicky zahrnují silné přání užít drogu, poruchu ovládání

Podíváme-li se do zahraničních úprav, například ve Velké Británii je duševní porucha definována zákoně, týkajícím se osob s duševním postiţením (Mental Health Act, který nabyl účinnosti v Anglii a Walesu v roce 2007). Duševní poruchou je duševní onemocnění, opoţděný vývoj myšlení, psychopatická porucha nebo jakákoliv jiná porucha či postiţení myšlení. Opoţděný vývoj myšlení se dále dělí na podkategorie mentální postiţení a těţké mentální postiţení. BOWEN, Paul. Blackstones´s guide to the mental health act 2007. Oxford: Oxford Univeristy Press, 2007. s. 39. 108 Blíţe k zavedení definice duševní poruchy do trestního zákoníku: VÁLKOVÁ, Helena. Duševní porucha ve smyslu § 123 TZ – Téma nejen pro trestní právníky. In SEHNÁLEK, David a kol. (ed.). Dny práva – 2009 – Days of law: the Conference proceedings. Brno: Masaryk University, 2009. s. 1017. „Toto výkladové ustanovení vymezuje pro účely základních trestněprávních předpisů…co je třeba rozumět pod pojmem duševní porucha. Vychází přitom jak z jejího trestněprávně relevantního obsahu, tak ze současného stavu medicínsko-psychiatrického poznání.“ 109 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 183. 110 DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 414 - 415 (§ 45 NOZ). Rozsudek NS ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012. 111 PRUDÍKOVÁ, Dana, MATIAŠKO, Maroš In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 415 (§ 45 NOZ). 112 BAŠTECKÝ, Jaroslav. Způsobilost k právním úkonům podle občanského zákoníku z pohledu psychiatra. Bulletin advokacie, 2005, roč. 2005, č. 10, s. 28. 107

30

při jejím užívání a upřednostňování užívání drogy nad ostatními aktivitami a závazky.“113 Zneuţívání alkoholu a omamných látek můţe vést k omezení svéprávnosti tehdy, kdyţ bude znalcem kvalifikováno jako chronické stadium závislosti s pokročilou deprivací osobnosti.114 Nový občanský zákoník se nevrací ani k marnotratnictví,115 které bylo důvodem k omezení způsobilosti za účinnosti OZO.116 Důvodová zpráva k NOZ uvádí, ţe na situace kdy by neopatrné zacházení s majetkem mohlo ohrozit jiné osoby neţ samotného marnotratníka, pamatuje úprava NOZ v části rodinného práva. Případy, kdy by neopatrným jednáním s vlastním majetkem nedocházelo k ohroţování dalších osob, není nutné regulovat.117

3.3 Znalecký posudek o svéprávnosti

a

jeho

role

v procesu

rozhodování

Znalecký posudek patří mezi stěţejní důkazní prostředky v řízení o svéprávnosti. V řízení o svéprávnosti jej nelze nahradit potvrzením ani odborným vyjádřením, protoţe provedení tohoto důkazu je zákonem přímo předepsáno (§ 125 OSŘ ve spojení s § 38 ZŘS). Jen znalec z oboru psychiatrie můţe na základě svých odborných znalostí a zkušeností stanovit, ţe daná osoba trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a vymezit, do jaké míry není posuzovaný schopen se v jejím důsledku postarat o vlastní záleţitosti.118 Vypracování znaleckého posudku nemusí být obligatorně písemné (§ 127 OSŘ). V případě rozhodování o svéprávnosti se mi jeví zachycení obsahu posudku do písemné podoby jako vhodné i z hlediska pravidelného přezkoumávání rozhodnutí, kdy předchozí znalecký posudek můţe poslouţit jako listinný důkaz přinášející podklad pro srovnání vývoje duševní poruchy posuzovaného. Znalec však musí být v řízení vţdy vyslechnut, a to bez jakékoli výjimky.119 Důleţitost znaleckého posudku je v řízení o svéprávnosti nesporná vzhledem k tomu, ţe se rozhoduje o zdravotním stavu člověka. Z ustanovení § 38 ZŘS přímo vyplývá, ţe znalecký posudek není jediným důkazním prostředkem v řízení o svéprávnosti. Soud je povinen učinit všechny potřebné důkazy, kterými si opatří dostatek informací o osobních poměrech posuzované osoby, jeho dosavadním ţivotě,

Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky. Mezinárodní klasifikace nemocí: mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů ve znění desáté decenální revize: MKN-10. 3. vydání. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 1992. s. 179 – 180. 114 DVOŘÁK, Bohumil In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 442 (§ 57 NOZ). 115 „Za marnotratníka bývá považován ten, kdo v důsledku duševní nebo charakterové abnormality nesmyslně plýtvá vlastním majetkem, čímž vydává svou rodinu do nebezpečí nouze.“ ŠVESTKA, Jiří, ELIÁŠ, Karel In ŠVESTKA a kol.:Občanský zákoník..., s. 112 (§ 10 OZ). 116 Šlo o jeden ze dvou důvodů pro zbavení svéprávnosti na základě úředního výroku. Podrobněji k § 21 OZO: SEDLÁČEK, Jaromír In ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl I. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935. s. 212. 117 ELIÁŠ: Nový občanský zákoník s …, s. 95. 118 ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 289 (§ 57 NOZ). 119 CHARVÁT, Pavel In JIRSA:Občanské soudní řízení…, s. 130 (§ 38 ZŘS). 113

31

sociálním začlenění, moţnostech a schopnostech právně jednat a obstarávat si své kaţdodenní záleţitosti. Soud tak činí vzhledem k individuálním poměrům posuzované osoby. Dle mého názoru je vhodné, aby se rozhodující soudce seznámil se všemi těmito skutečnostmi nejen z výslechu posuzovaného,120 výslechu osob, které s ním ţijí, pracují nebo se o něj starají, ale i z osobního kontaktu s posuzovaným v jeho přirozeném prostředí. Zároveň je potřeba mít na paměti, ţe řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou, proto je soud povinen dle § 20 ZŘS provést všechny potřebné důkazy pro konkrétní věc, i kdyţ nebyly navrhovány účastníky řízení.121 Jiţ v komentáři k Obecnému zákoníku občanskému Sedláček avizoval, ţe „znalci z oboru psychiatrického mohou zjišťovat pouze skutečnosti, zda jednající může za své činy odpovídat ve smyslu psychologickém, o neodpovědnosti ve smyslu právním však musí rozhodnout soudce.“122 Takový postup byl vyţadován i za účinnosti předchozí právní úpravy, ne vţdy se však obecné soudy řídily pravidly řádného zjištění skutkového stavu a nedostatek skutkových zjištění nahrazovaly závěry znaleckých posudků.123 Proto k problematice dokazování v řízení o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům existuje obsáhlá judikatura reagující na neuspokojivý postup obecných soudů.124 K dodrţování nezbytných procesních záruk v řízení o omezení svéprávnosti se vyjadřuje i ESLP: „Soudce a nikoliv lékaře je povinen posoudit všechny relevantní skutečnosti a osobní poměry posuzovaného.“125 Správným postupem by si měl rozhodující soudce nejprve opatřit co největší mnoţství důkazů o situaci posuzované osoby, utvořit si na danou věc svůj názor a aţ následně zadat vypracovaní znaleckého posudku.126 Bez předchozí znalosti poměrů posuzovaného a jeho zhlédnutí, by se soudce nemohl dotazovat na konkrétní otázky, které by měly být znaleckým posudkem zodpovězeny, a znalec by naopak nemohl konfrontovat výsledky svých odborných zjištění s dosavadními zjištěními rozhodujícího soudce.127 Cílem znaleckého posudku je sice primárně zodpovězení otázky, zdali posuzovaný trpí duševní poruchou, ale důleţité je i zjištění jak jej tato porucha ohroţuje a omezuje v běţných záleţitostech jako je obstarávání záleţitostí rodiny a domácnosti, hospodaření s majetkem, ve schopnosti vystupovat v pracovněprávních Od výslechu posuzovaného lze upustit jen ve výjimečných situacích a na základě vyjádření znalce, ţe v případě provedení výslechu hrozí konkrétní závaţná újma na zdravotním stavu posuzovaného. „Pokud soud neprovede výslech posuzovaného, musí v rozsudku výslovně objasnit, z jakých výjimečných důvodů k výslechu nedošlo. Takovým odůvodněním není, pokud soud bez jakéhokoliv hodnocení a vyjádření vlastního postoje převezme názor znalce, že výslech vyšetřovaného není možný.“ Usnesení KS v Plzni ze dne 31. března 2014, sp. zn. 18 Co 88/2014. 121 CHARVÁT, Pavel In JIRSA:Občanské soudní řízení…, s. 131 (§ 38 ZŘS). 122 SEDLÁČEK, Jaromír In ROUČEK, SEDLÁČEK: Komentář…, s. 212. 123 Např. Rozsudek NS ze dne 29. prosince 1966, sp. zn. 5 Cz 144/66. 124 Např. Nález ÚS ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. Pl. II ÚS 2630/07. 125 Rozsudek ESLP ze dne 18. září 2014, 13006/13, Ivanović v. Chorvatsko. 126„Před znaleckým dokazováním je třeba učinit skutková zjištění, jeţ by objasnila chování a vystupování posuzovaného.“ Rozsudek NS ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009. 127 Rozsudek NS ze dne 29. prosince 1966, sp. zn. 5 Cz 144/66. Rozhodnutí NS ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. NS 30 Cdo 2865/2012. 120

32

vztazích, případně zjištění dalších důleţitých skutečností vzhledem k osobním poměrům konkrétní osoby.128 Rozhodující soudce se však nemůţe ustanoveného znalce dotazovat takovým způsobem, ţe by vypracovaný posudek poskytoval přímý návod, jak ve věci rozhodnout.129 V současné době se navrhuje změna souvisejících s nutností vypracovávat znalecké posudky pro účely kaţdého rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Blíţe se jí věnuji v páté kapitole.

3.4 Závěr o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzovaného – posouzení mírnějších opatření Jak uvádím v úvodních kapitolách práce, s novou právní úpravou rozhodování o svéprávnosti se objevily novinky v podobě podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat.130 Jedná se bezesporu o významná ustanovení, která mají velký potenciál chránit duševně nemocné a postiţené osoby před nepřiměřeným a předčasným omezováním ve svéprávnosti a zároveň naplňují mezinárodní závazky. Za velice přínosné povaţuji zavedení institutu tzv. předběţného prohlášení, které bylo přijato do českého právního řádu po vzoru zahraničních úprav, které obdobu takového institutu upravují (Rakousko, Francie, Velká Británie, Québec, Ontario aj.). Dle důvodové zprávy jde o preventivní opatření, která činí prozatím plně svéprávná osoba, jeţ očekává do budoucna vlastní nezpůsobilost. Předběţné prohlášení se uplatní zejména u osob, jejichţ zdravotní stav se postupně zhoršuje vlivem onemocnění (např. Alzheimerova nemoc).131 Člověk si můţe předem stanovit, jakým způsobem budou v budoucnu spravovány jeho konkrétní záleţitosti, případně také jaká osoba bude ke správě těchto záleţitostí oprávněna. Vyloučeno není ani označení konkrétní osoby za opatrovníka. To vše pro případ, ţe se člověk v budoucnu stane v určité oblasti těchto záleţitostí nezpůsobilým. V procesu rozhodování o svéprávnosti bude mít obsah předběţného prohlášení důleţitý význam. Soud je v řízení povinen dbát názoru posuzované osoby, k jehoţ zjištění musí vynaloţit potřebné úsilí. V rámci této povinnosti bude rozhodující soudce zjišťovat i to, zdali posuzovaný pro případ své budoucí nezpůsobilosti takové prohlášení pořídil a jaká přání ohledně správy svých záleţitostí vyslovil. Jestliţe se předběţné prohlášení týká i volby opatrovníka, soud jej vyhledá v Seznamu prohlášení o určení opatrovníka, který vede notářská komora.132 Předběţné

ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 289 (§ 57 NOZ). Nález ÚS ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07. 130 Nelze samozřejmě opomenout, ţe mezi mírnější a méně omezující opatření patří také jmenování opatrovníka bez nutnosti omezení svéprávnosti člověka (§ 465 odst. 1 NOZ). KOTRADY, Pavel. Moţnosti a problémy vyuţití podpůrných opatření v praxi. Právní rozhledy, 2015, roč. 23, č. 1, s. 19 – 20. 131 ELIÁŠ: Nový občanský zákoník s …, s. 89. 132 PRUDÍKOVÁ, Dana, MATIAŠKO, Maroš In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 403 (§ 39 NOZ). 128 129

33

prohlášení poslouţí rozhodujícímu soudci jako návod, jak uspořádat záleţitosti posuzované osoby. Další alternativou k omezení svéprávnosti je smlouva o nápomoci při rozhodování. Institut „Advisers to persons of full age“ - nápomoc poskytovaná zletilé osobě, upravený v § 291 – 294 Civil Code of Québec, se stal jedním z inspiračních zdrojů české právní úpravy smlouvy o nápomoci při rozhodování.133 Ze všech alternativních opatření v případě narušení způsobilosti k právnímu jednání je tento smluvní institut nejméně invazivní a je zároveň projevem podporovaného rozhodování. Podstatou nápomoci je dle § 45 NOZ poskytnutí rady, asistence či zajištění potřebných údajů a sdělení osobou podpůrce podporovanému, jemuţ existence duševní poruchy působí obtíţe při rozhodování.134 Podpůrce se ve smlouvě o nápomoci zavazuje, ţe v případě souhlasu podporovaného bude přítomen u těch právních jednání, které si vymezili ve smlouvě o nápomoci, a poskytne mu faktickou pomoc. Ustanovení § 293 Civil Code of Québec stanoví, ţe soud je tím, kdo reguluje, k jakým právním jednáním se bude nápomoc vztahovat.135 Nový občanský zákoník však nestanoví, ţe okruh podporovaných jednání vymezí primárně soud. Ingerence soudu se uplatní vţdy při schvalování obsahu smlouvy jako celku. Volba okruhu podporovaných jednání je dána plně na vůli stran.136 Zákon tímto institutem pamatuje na osoby stiţené mírnou duševní poruchou, osoby se sníţeným intelektem či na osoby, které se v důsledku svého vysokého věku jiţ nedokáţou samy perfektně orientovat v určité oblasti, ale není u nich nutné přistupovat k omezení svéprávnosti.137 Oproti učinění předběţného prohlášení právní úprava umoţňuje, aby smlouvu o nápomoci uzavřely i osoby, které byly ve svéprávnosti jiţ částečně omezeny. Soudy by měly volit institut nápomoci i u těchto osob, jelikoţ jeho uţití můţe napomáhat předcházení případnému rozšiřování omezení svéprávnosti.138 Zároveň je však stěţejní, aby takové osoby, i přesto, ţe jiţ trpí nějakým mírným stádiem duševní poruchy, byly zcela schopné posoudit důsledky uzavření takové smlouvy.

Proto je k její účinnosti nutná ingerence soudu,

ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 247 - 248 (§ 45 NOZ). Podporovanému však nevzniká povinnost vyuţít nápomoc podpůrce, nýbrţ jen právo. Cilečková povaţuje „skutečnost, že zákonodárce nestanovil žádné právní následky pro právní jednání podporovaného bez podpůrce tak, jak to stanoví například Quebecký zákoník, za Achillovu patu české právní úpravy.“ CILEČKOVÁ, Kateřina. Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat – posílení autonomie jednotlivce i riziko nedostatečné ochrany. In PIECHOWICZOVÁ,Lucie, MADLEŇÁKOVÁ, Lucia (ed). Autonomie jednotlivce. Praha: Leges, 2014, s. 37. 135„The court…indicates the acts for which the adviser´s assistance is required, and those for which it is not required.“ Code civil du Québec: reglements relatifs au Code civil du Québec et lois connexes. Cowansville: Les Éditions Yvon Blais Inc., 1998. s. 66. 136 ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 249 - 250 (§ 46 NOZ). 137 MAREČKOVÁ, MATIAŠKO: Člověk s duševním postižením …, s. 137 – 138. 138 SVOBODA: Podstata smlouvy o nápomoci …, s. 1 a s. 8. 133 134

34

který posuzuje zejména vhodnost osoby podpůrce, vzájemný vztah podpůrce a podporovaného a celkový přínos schválení tohoto typu opatření pro podporovaného.139 Zastoupení členem domácnosti je dalším z podpůrných opatření, které bylo s účinností od 1. 1. 2014 zavedeno do českého právního řádu, a to po vzoru rakouské právní úpravy.140 Jde o institut, který je moţné uplatnit při splnění následujících podmínek zakotvených v § 49 NOZ. Je zde zletilá osoba trpící duševní poruchou, která jí brání samostatně právně jednat. Současně nemá jiného zástupce a je zde jedna z taxativně vyjmenovaných osob, která je ochotna tohoto člověka zastupovat. Stejně jako u smlouvy o nápomoci je ke vzniku zastoupení členem domácnosti nutné schválení soudu. Oproti předchozím dvěma institutům se zde nevyţaduje tak aktivní vystupování zastupovaného. Tomu má být zástupcem dáno na vědomí, ţe jej bude zastupovat a zároveň mu má vysvětlit povahu a následky tohoto zastupování.141 Vhodným příkladem uplatnění institutu zastoupení členem domácnosti jsou případy dětí s duševní poruchou, o které se do dosaţení zletilosti starají jejich rodiny. Členové domácnosti, ve které osoba stiţená duševní poruchou vyrůstá, přesně znají potřeby a poměry posuzovaného. Na základě předchozí právní úpravy mohly být tyto osoby po dovršení osmnáctého roku věku omezeny ve svéprávnosti. V rámci soudního přezkumu rozhodnutí vydaného do účinnosti NOZ můţe soud nyní zváţit, zdali právě v takových případech nepostačí uţití institutu zastoupení členem domácnosti na místo omezení svéprávnosti.142 Naopak, ţije-li posuzovaná osoba například ve zdravotním ústavu, soud v rámci zvaţování uţití mírnějších a méně omezujících opatření dle § 39 ZŘS tento institut vyloučí.

Tamtéţ s. 2. Blíţe k inspiračnímu zdroji tohoto institutu: ČUHELOVÁ, Kateřina In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 257 258 (§ 49 NOZ). 141 SVOBODA, Karel. Zastoupení členem domácnosti dle § 49 NOZ. Rekodifikace a praxe, 2013, roč. 12, č. I, s. 28. 142 PRUDÍKOVÁ, Dana, MATIAŠKO, Maroš In MELZER, TÉGL: Občanský zákoník…, s. 425 (§ 49 NOZ). 139 140

35

4 Vliv rozhodnutí na právní sféru osoby Vliv rozhodnutí o omezení svéprávnosti je determinován zejména působením duševní poruchy na schopnost posuzované osoby obstarat si vlastní záleţitosti v běţném ţivotě. Soud musí zkoumat, v jaké oblasti hrozí posuzovanému závaţná újma vzhledem k jeho osobním, rodinným, majetkovým, pracovním aj. poměrům, které musí za tímto účelem důkladně prozkoumat. Dále musí soud získat poznatky o dosavadním ţivotě posuzovaného a okruhu osob jeho domácnosti a prostředí, ve kterém se pohybuje. V důsledku rozmanitosti právních jednání je však nemoţné vytvořit jakékoli univerzální znění výroků rozsudku o omezení svéprávnosti.143 Vymezení rozsahu omezení svéprávnosti a formulace výroku rozsudku je proto nejsloţitější, ale nejdůleţitější bod celého procesu rozhodování o svéprávnosti.144 Primárně je v řízení o svéprávnosti rozhodováno o omezení soukromých práv člověka. Soud je také povinen přihlédnout k veřejnoprávním dopadům rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Příkladem, kdy bude soud rozhodovat o nezpůsobilosti člověka k výkonu veřejného subjektivního práva je moţnost omezení aktivního i pasivního volebního práva a hlasování v referendu, které má být primárně na základě čl. 29 Úmluvy osobám se zdravotním postiţením zachováno. Dle nálezu Ústavního soudu145 „jsou obecné soudy při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit.“ Přesto jsem při studiu moţnosti zbavení způsobilosti v oblasti volebního práva narazila i na názory opačné.146 Rozhodující je stejně jako u práv soukromých to, zdali je z okolností konkrétního případu zřejmé, ţe by mohly být poškozeny zájmy posuzované osoby. Pokud se soud v řízení uchýlí i k omezení některého z veřejných subjektivních práv posuzované osoby, musí takové omezení sledovat legitimní cíl a dle mého názoru je nutné, aby bylo uvedeno ve zvláštním výroku rozsudku. Obecně by se měl soud při rozhodování o svéprávnosti věnovat těm oblastem, ve kterých právní normy přímo vyţadují stanovit ve výroku rozsudku, zda se omezení týká i právního jednání, které upravují. Pokud soud výslovně v rozsudku nestanoví, ţe posuzovaný je k určitému právnímu jednání nezpůsobilý, bude jeho svéprávnost v této oblasti plně zachována. Jedná se zejména o způsobilost v dědickém právu § 1525 a násl. NOZ, a to v oblasti pořizování pro případ smrti, prohlášení o vydědění či uzavírání dědické smlouvy, dále je třeba náleţitě posoudit, zda je posuzovaný schopen rozhodovat o vlastní léčbě, o zásahu do své „Oblast právních vztahů, kterých se může v konkrétním případě dotýkat výrok určující rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům, je tak široká a různorodá, že nelze dát jednotný pro všechny případy platný návod, jak by měl tento výrok znít.“ Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76. 144 CHARVÁT, Pavel In JIRSA:Občanské soudní řízení…, s. 136 – 140 (§ 40 ZŘS). 145 Nález ÚS ze dne 12. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08. 146 Srovnej: ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 297 (§ 57 NOZ). 143

36

duševní a tělesné integrity dle § 100 a násl. NOZ, o hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení na základě § 35 ZZS.147 Dále je třeba posoudit, zda je posuzovaný schopen jednat s úřady v souvislosti s vyřizováním a převzetím občanského průkazu a podobně v souvislosti s cestovními doklady, nebo zda je schopen jednat na soudech a u poskytovatele poštovních sluţeb.148 V právní úpravě najdeme naopak i případ, kdy je ex lege vyloučeno, aby osoba omezená ve svéprávnosti samostatně vstupovala do určitého smluvního vztahu. Jedná se o dědickou smlouvu, kterou můţe uzavřít na základě § 1584 odst. 1 NOZ jen zletilá a plně svéprávná osoba.149 V případě, ţe by se soud ve výroku rozsudku věnoval oblasti, jeţ má speciální právní úpravu spojenou s právními účinky omezení svéprávnosti, které nastávají přímo ze zákona, je takový postup nesprávný.150 Při omezování svéprávnosti v oblasti uzavírání smluv je zvlášť nutné dbát na srozumitelnost a přesnost rozhodnutí, aby v důsledku špatné formulace výroku rozsudku nedocházelo k příliš restriktivnímu vymezení. Dle poţadavku komplexnosti a jedinečnosti rozhodnutí například nepostačí, aby se soud omezil jen na formulaci, ţe posuzovaný je způsobilý k právním jednáním, jehoţ předmětem je disponování s finančními prostředky do určité částky. Tak bylo uvedeno například ve výroku rozsudku Okresního soudu v Domaţlicích, následně zrušeném usnesením Krajského soudu v Plzni, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 13 Co 188/2015, „posuzovaný je schopen činit právní jednání každodenního života a jednání, při nichž hodnota právního jednání nepřesahuje částku 3 000 Kč.“ Takový výrok je nedostatečný z několika důvodů. Například z něj vyplývá i omezení pracovněprávní způsobilosti posuzovaného, která by měla být v oblasti uzavírání smluv posuzována zvlášť jako nemajetková záleţitost.151 Proto je ve výroku nutné uvést i to, kterých typů smluvních vztahů se omezení týká.152 Dále z výroku zřejmě nevyplývá,

Blíţe k problematice hospitalizace osob omezených ve svéprávnosti: WITTNEROVÁ, Bronislava. Omezení svéprávnosti člověka ve vztahu k „rozhodování“ o hospitalizaci. In PIECHOWICZOVÁ,Lucie, MADLEŇÁKOVÁ, Lucia (ed). Autonomie jednotlivce. Praha: Leges, 2014. s. 20 – 26. 148 ŠÍNOVÁ, Renáta, PETROV KŘIVÁČKOVÁ, Jana a kol. Civilní proces. Řízení nesporné, rozhodčí a s mezinárodním prvkem. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 62. 149 ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 295 (§ 57 NOZ). 150 Rozhodnutí NS, ze dne 23. května 1979, sp. zn. Cpj 301/77. 151 Usnesení KS v Plzni ze dne 27. května 2015, sp. zn. 13 Co 188/2015. Při vymezování rozsahu nezpůsobilosti vystupovat v pracovněprávních vztazích, musí soud brát v úvahu, ţe zákoník práce upravuje více smluvních typů, které mohou zaloţit pracovněprávní vztah. Ustanovení § 3 zákona č. 262/2006 Sb., Zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. HROMADA, Miroslav, ŠÍMA, Alexander. Praktické otázky omezování svéprávnosti. Soudní rozhledy, 2015, roč. 21, č. 4, s. 122 – 126. 152 „Rovněž soud již ve výroku zohlední i skutečnost, že omezení dispozice s konkrétní finanční částkou se zpravidla nebude týkat takových smluvních vztahů, z nichž může mít člověk omezovaný na svéprávnosti výhradně prospěch (např. darovací smlouva).“ Usnesení KS v Plzni ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 10 Co 37/2014. 147

37

ţe by posuzovaný nebyl oprávněn vystupovat v právních vztazích, jejichţ předmětem je disponování s majetkovými právy, nebo s movitými či nemovitými věcmi.153 V otázce omezování svéprávnosti posuzovaného k hospodaření s finančními prostředky do určitého limitu povaţuji za velice důleţitý závěr Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, uvedl, ţe ve výroku je nutné přesně stanovit, k jakému časovému období se tento limit vztahuje (denní, týdenní či měsíční). „Absence časového vyjádření, k němuž se má vztahovat předmětný limit, (…) je důsledkem nesprávného právního posouzení věci.“154 Dle mého názoru časové ohraničení finančního limitu, se kterým můţe posuzovaný nakládat v určitém období, jistě přispívá k určitosti a srozumitelnosti výroku rozsudku. Soud by měl však vţdy pečlivě zváţit, jak oba limity nastaví a vzít v potaz, ţe výdaje posuzovaného se mohou v různých obdobích lišit. Určitost časového i finančního limitu nesmí být na úkor posuzovaného příliš restriktivní. Soud je povinen rozhodovat o svéprávnosti posuzovaného také v rodinně právní oblasti. S touto oblastí je spojeno mnoho důleţitých otázek mj. otázka manţelství, uzavření registrovaného partnerství, osvojení, určení a popření otcovství. Pokud je posuzovaný rodičem, je nutno rozhodnout také o jeho rodičovské odpovědnosti na základě ustanovení § 865 odst. 2 NOZ, v němţ je stanovena povinnost soudu, „který rozhoduje o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodnout zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti.“ Rodičovská odpovědnost je nově koncipována jako souhrn práv a povinností uvedených v § 858 NOZ. Rozhodnout o rodičovské odpovědnosti lze aţ po narození dítěte vzhledem k tomu, ţe pro rozhodnutí jsou určující zájmy dítěte. Rozhodnutí je zároveň vázáno na aktuální situaci posuzované osoby a nemůţe být stanoveno do budoucna. S ohledem na to je dle mého názoru potřeba zdůraznit důleţitost pravidelného přezkumu rozhodnutí o omezení svéprávnosti vzhledem k moţnosti případných změn v rodinně právní oblasti posuzované osoby. Dle NOZ se také rozlišuje mezi nositelstvím rodičovské odpovědnosti a jejím výkonem. V případě, ţe soud rozhodne o omezení svéprávnosti i v oblasti rodičovské odpovědnosti, zůstává posuzovaná osoba jako rodič jejím nositelem, ale má ex lege dle § 868 odst. 2 NOZ pozastaven její výkon.155 Zákon zároveň dává moţnost, aby soud v samostatném řízení dle § 466 ZŘS rozhodl, ţe posuzovanému se vzhledem k jeho stavu zachovávají dvě sloţky rodičovské odpovědnosti, a to výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobní styk s dítětem.156

„Omezení nakládání s penězi v sobě nezahrnuje i omezení nakládání s věcmi a naopak.“ ČUHELOVÁ, Kateřina. In LAVICKÝ: Občanský zákoník …, s. 290 (§ 57 NOZ). 154 Rozsudek NS ČR ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014. 155 SCHÖN, Monika. Výkon rodičovské odpovědnosti rodičem s omezenou svéprávností. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 13 - 14, s. 492. 156 HROMADA, Miroslav In SVOBODA: Zákon o zvláštních…, s. 927 (§ 466 ZŘS). 153

38

5 Přezkum rozhodnutí o zbavení/omezení způsobilosti k právním úkonům vydaných dle dosavadních právních předpisů a navrhované změny právní úpravy Aktuálně má za sebou nový občanský zákoník dva roky své účinnosti. V důsledku mnohých změn, které nová právní úprava do rozhodování o svéprávnosti přinesla, vyvstala potřeba, aby soudy vyvinuly větší úsilí na řízení týkající se svéprávnosti. V prvé řadě je nutné, aby na základě přechodného ustanovení § 3032 a § 3033 NOZ přezkoumaly ve tříleté lhůtě mnoţství případů osob, které byly zbaveny nebo omezeny ve způsobilosti k právním úkonům dle platné právní úpravy do 31. prosince 2013. V druhé řadě byly do české právní úpravy zavedeny zcela nové instituty - podpůrná opatření. S alternativami k omezení svéprávnosti se soudy musejí seznámit a v rámci dodrţování zásady subsidiarity a proporcionality je bez předchozích zkušeností zohledňovat a případně je vyuţít jako dostačující prostředek k ochraně zájmů posuzovaného. Dle poţadavků, na kterých je nová právní úprava postavena, a o kterých pojednávám výše,157 je dle mého názoru kladen mnohem větší důraz také na přípravu řízení a obstarávání důkazů a podkladů pro rozhodnutí. Z výše uvedeného vyplývá, ţe v rámci řízení o svéprávnosti jsou dle aktuální právní úpravy kladeny na soudy větší nároky. To také nezůstalo bez odezvy a na základě připomínek ze soudní praxe se v oblasti rozhodování o svéprávnosti navrhují následující hmotněprávní změny. Za prvé prodlouţení maximální moţné doby omezení svéprávnosti ze tří na pět let v případech, kdy je zjevné, ţe se stav člověka do budoucna nezlepší. Za druhé prodlouţení tříleté lhůty stanovené v § 3033 NOZ k přezkumu rozhodnutí o omezení či zbavení svéprávnosti vydaných do 31. prosince 2013 na lhůtu pětiletou.158 Důvody navrhovaných změn jsou zejména časové a finanční. Jde o výše nastíněnou situaci technicky náročnějšího procesu rozhodování o svéprávnosti a zatíţení opatrovnických soudů i soudních znalců. V případě neschválení navrhovaných změn bude nutné, aby soudy stihly přezkum všech rozhodnutí vydaných před účinností NOZ do konce roku 2016. Na straně justice převládá názor, ţe přezkum všech takových rozhodnutí není moţné ve tříleté lhůtě stihnout. Argumentem pro navýšení maximální moţné doby omezení svéprávnosti na pět let jsou případy osob, u nichţ v důsledku těţké ireverzibilní duševní poruchy není naděje na zlepšení. Soudní řízení je pak náročné nejen pro soudy, ale i pro samotné posuzované a jejich blízké.159 Povinnost posuzovaného vţdy zhlédnout, výslech posuzovaného, znalce a případně dalších vhodných osob aj. Legislativní rada vlády schválila novelu občanského zákoníku [online]. vlada.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné na . 159 NEVRKLA, Luboš. Jaké změny občanského zákoníku lze letos očekávat? [online]. epravo.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné na . 157 158

39

Zákonodárce uvádí, ţe navrhované prodlouţení lhůt je v souladu s mezinárodními závazky a nijak se nevymyká právní úpravě okolních států.160 Otázka finanční náročnosti řízení o svéprávnosti je spojena s placením nákladů řízení, které dopadají dle § 43 odst. 1 ZŘS na stát. Přezkum případů v souvislosti s novou právní úpravou znamená větší finanční zatíţení justice z důvodu vypracovávání nových znaleckých posudků.161 V souvislosti se znaleckými posudky se hovoří i o personálním zatíţení. V České republice není dostatek soudních znalců – psychiatrů a ti stávající mají na starosti více případů neţ je vhodné vzhledem k tomu, jakou pozornost a náročnost si vypracování posudků v této oblasti vyţaduje.162 Pokud bych měla na problematiku prodlouţení obou lhůt vyjádřit svůj názor, tak bych uvedla následující. Jestliţe je jiţ v první polovině roku 2016 zřejmé, ţe okresní soudy se do konce lhůty k tomu určené nestihnou vypořádat s přezkumem všech případů osob zbavených či omezených ve svéprávnosti, nezbývá, neţ souhlasit s navrhovanou změnou. S uplynutím lhůty pro přezkum by totiţ nastala situace, ţe nepřezkoumané osoby nabudou plné svéprávnosti. Takový stav není jistě ţádoucí, kdyţ účelem zásahu do svéprávnosti je ochrana zájmů osob stiţených duševní poruchou. Chráněné zájmy těchto osob by po uplynutí lhůty k přezkumu byly váţně ohroţeny. Naopak nesouhlasím s druhou navrhovanou změnou prodlouţení maximální doby omezení svéprávnosti. Nová právní úprava znamená převrat v oblasti rozhodování o svéprávnosti. Má zajistit nápravu zakořeněných zvyků soudní praxe paušálního zbavování svéprávnosti a naduţívání institutu omezení svéprávnosti, která dostatečně nezohledňovala práva a zájmy osob se zdravotním postiţením a soulad s mezinárodními normami. Zákonodárce navíc v aktuální právní úpravě zdůrazňuje, ţe institut omezení svéprávnosti má slouţit jako nejkrajnější prostředek, kterým je hluboce zasaţeno do integrity člověka, má být vyuţíván jen v nejnutnějších případech a na co nejkratší dobu. Dle mého názoru se tak měl počet osob omezovaných ve svéprávnosti do budoucna sniţovat a naopak by se měla více vyuţívat podpůrná opatření či jmenování opatrovníka za současného zachování svéprávnosti. Nelze však očekávat, ţe k revoluci v rozhodování o svéprávnosti dojde v průběhu prvních dvou let po účinnosti právní úpravy, a proto se domnívám, ţe je tato navrhovaná změna nevhodná Blíţe: Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. pravniprostor.cz, [cit. 9. února 2016]. Dostupné na . 161 Blíţe: HAVLOVÁ, Alţběta. VÍKTORA, Antonín: Nový občanský zákoník zdvojnásobil soudům náklady na znalecké posudky [online]. vlada.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné na . 162 BENEŠOVÁ, Petra. V Česku chybí soudní psychiatři. Kvůli nízkým odměnám a vysoké zodpovědnosti [online]. llp.cz, 17. února 2014 [cit. 9. února 2016]. Dostupné na < http://llp.cz/2014/02/v-cesku-chybi-soudni-psychiatri-kvulinizkym-odmenam-a-vysoke-zodpovednosti/>. 160

40

a je i určitým krokem zpět v ochraně práv duševně nemocných. Personální, časové i finanční zatíţení soudů se dalo předpokládat jiţ před přijetím NOZ vzhledem k tomu, ţe byl znám přesný počet případů, které bylo nutno přezkoumat. Přesto se původně počítalo s tím, ţe k přezkumu všech případů dojde během tří let a jiţ nyní po dvou letech účinnosti se lhůty mění. Otázkou k zamyšlení je, zdali bude prodlouţení na pět let pro české soudy dostatečné a zda se při tvorbě další novely nebude zvaţovat opětovné prodlouţení lhůt na sedm let s ospravedlněním, ţe v okolních státech tomu tak je. S argumenty týkající se finančního hlediska zásadně nesouhlasím. K přezkumu případů osob zbavených či omezených ve svéprávnosti za předchozí právní úpravy dojde i v případě prodlouţení lhůty k tomu stanovené. Finanční náročnost na vypracování znaleckých posudků je v období k tomu určeném logicky vyšší. Jde ale jen o přechodný stav, se kterým je třeba se vypořádat a prostředky státu na potřebné znalecké posudky vynaloţit. Nelze vedle sebe stavět legitimní očekávání v přezkum rozhodnutí osob zbavených či omezených ve svéprávnosti na základě platné a účinné právní úpravy a otázku zvýšené finanční náročnosti řízení. Třetí a zásadní připravovaná změna se týká povinnosti provést důkaz znaleckým posudkem na základě § 38 ZŘS. Znalecký posudek nyní nelze nahradit lékařským potvrzením ani odborným vyjádřením v řízení o svéprávnosti. Zákonem předepsaný znalecký posudek by se dle předloţené novely nemusel vypracovávat v případech, kdy soud rozhoduje o prodlouţení doby omezení u osob, jejichţ zdravotní stav se nezměnil a vzhledem k stanovené prognóze ani nezmění. Opět jde o osoby, které trpí ireverzibilní duševní poruchou a není u nich naděje na zlepšení. Znalecký posudek a výslech znalce by v takových případech bylo moţné nahradit písemnou zprávou ošetřujícího lékaře, která poslouţí jako důkaz o nezvratnosti stavu posuzovaného.163 Poslední navrhovanou změnu vnímám naopak pozitivně. Zcela jistě by byla částečně vyřešena zatíţenost znalců, kteří by se mohli důkladněji věnovat případům, ve kterých je znalecký posudek nezbytné vypracovat. Domnívám se, ţe vyjádření ošetřujícího lékaře poskytne v tomto případě dostačující podklad ke zjištění stavu posuzovaného. Ošetřující lékař je v kontaktu s posuzovaným průběţně, sleduje jeho zdravotní stav v průběhu doby trvání omezení a zároveň se dokáţe vyjádřit k aktuálnímu stavu posuzovaného v době rozhodování o prodlouţení. Dle mého názoru by se tato změna nijak nedotkla ostatních povinností soudu v rámci dokazování. Soudce by byl i nadále povinen posuzovaného zhlédnout, vyslechnout jej a učinit další nezbytné kroky k opatření dostatku důkazu k rozhodnutí o prodlouţení v kaţdém konkrétním rozhodovaném případu.

Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. pravniprostor.cz, [cit. 9. února 2016]. Dostupné na . 163

41

Závěr V úvodu diplomové práce jsem si stanovila za cíl zhodnotit současnou právní úpravu rozhodování o svéprávnosti a provést analýzu problematických otázek z pohledu rozhodovací praxe soudů, kterým je nutné v průběhu rozhodování o svéprávnosti věnovat důkladnou pozornost. V souladu s tím bylo mým úkolem stanovit, zda nová právní úprava, přinášející do oblasti rozhodování o svéprávnosti mnoho změn, přispívá k ochraně práv a zájmů osob stiţených duševní poruchou více, neţ jak tomu bylo za účinnost právní úpravy předchozí. Přijaté změny v oblasti právní úpravy rozhodování o svéprávnosti jsou zejména reakcí na mezinárodní závazky, kterým předchozí právní úprava neodpovídala a také judikovaným poţadavkům českých soudů. Nejenţe samotná praxe soudů nerespektovala zásadu subsidiarity, protoţe se uchylovala k nadměrnému uţívání institutů zbavení a omezení svéprávnosti, zároveň však nenaplňovala další poţadavek plynoucí z Úmluvy, a to snahu zachovat co největší samostatnost duševně chorých a preferovat podporované rozhodování před náhradním rozhodováním. Po provedené analýze změn, které právní úprava přinesla, konstatuji, ţe Česká republika naplnění poţadavků plynoucích z mezinárodních závazků dostála. V prvé řadě odstraněním institutu úplného zbavení svéprávnosti a normativním zakotvením způsobilosti kaţdého člověka obstarávat si své běţné kaţdodenní záleţitosti. V druhé řadě vnímám naplnění poţadavku preferovat podporované rozhodování osob stiţených duševní poruchou zejména v zavedení mírnějších a méně omezujících opatření neţ je samotné omezení svéprávnosti. Ve druhé kapitole diplomové práce jsem se v úvodu obecně věnovala rozhodnutí o omezení svéprávnosti, zejména jeho náleţitostem, vlastnostem, formě a obsahu rozhodnutí. Podrobněji jsem pak rozebrala problematiku formulace soudního výroku rozsudku, jímţ se omezuje svéprávnost posuzovaného. Upozornila jsem na počínající praxi soudů, které přebírají zákonné znění neomezitelného minima svéprávnosti do výroku rozsudku, aniţ by se blíţe zabývaly, ke kterým právním jednáním mají posuzovaného omezit. Domnívám se, ţe uchýlení se k takové praxi je nepochopením celkové koncepce svéprávnosti v nové právní úpravě a neodpovídá poţadavkům srozumitelnosti, určitosti a jedinečnosti výroku rozsudku o omezení svéprávnosti v kaţdém individuálním případě. Dále jsem se zabývala moţností nápravy vadných rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Specifikem v řízení o svéprávnosti je institut zrušení rozsudku v § 42 ZŘS, který nahrazuje ţalobu na obnovu řízení. Reaguje tak na situace, kdy soud jiţ na počátku rozhodl špatně. Od moţnosti dosáhnout zrušení rozhodnutí na základě § 42 ZŘS jsem odlišila změnu či zrušení rozhodnutí v souvislosti s doloţkou clausula rebus sic stantibus. 42

V závěru druhé kapitoly jsem rozebrala problematiku sdělení rozhodnutí posuzovanému. Dle současné právní úpravy nelze upustit ani od doručení rozhodnutí posuzovanému. Vedle toho je soudu nově stanovena povinnost učinit i jiná vhodná opatření k tomu, aby se posuzovaný s obsahem rozhodnutí seznámil. Ve třetí kapitole jsem zdůraznila povinnost soudu řádně odůvodnit rozsudek o omezení svéprávnosti. Při odůvodňování rozsudku o omezení svéprávnosti se soud musí drţet obecných poţadavků uvedených v § 157 odst. 2 OSŘ tak, aby odůvodnění tvořilo logickou strukturu a opodstatňovalo pravdivost, zákonnost a spravedlivost rozhodnutí. Na úvodní pojednání jsem pak navázala řešením otázek, se kterými se musí soud vypořádat konkrétně v odůvodnění rozsudku, jímţ se omezuje svéprávnost člověka. Jediným důvodem, pro který lze přistoupit k omezení svéprávnosti je stanovení duševní poruchy v důsledku níţ hrozí posuzované osobě závaţná újma. Proto jsem se v rámci první podkapitoly věnovala vymezení pojmu duševní poruchy a poţadavkům na „kvality“ duševní poruchy tak, aby byla přípustným důvodem k omezení svéprávnosti. Nově stanovená povinnost soudu posuzovaného v rámci řízení o svéprávnosti vţdy zhlédnout je v odborných kruzích diskutovaným tématem. Institut zhlédnutí má slouţit k zajištění osobního kontaktu rozhodujícího soudce a posuzovaného. Osobně vnímám tuto povinnost jako pozitivní. Účelem je, aby si rozhodující soudce na základě vlastního pozorování učinil představu o tom, jak se posuzovaná osoba chová v běţném ţivotě. Po provedené analýze institutu jsem se přiklonila k názoru, ţe zhlédnutí by měl vţdy vykonat sám rozhodující soudce. Vlastní pozorování soudce je následně konfrontováno se závěry znaleckého posudku, který by měl být zadán právě aţ po vykonání zhlédnutí posuzovaného. O postavení znaleckého posudku v procesu rozhodování o svéprávnosti jsem se zajímala v následující podkapitole. Jiţ dřívější judikatura apelovala na obecné soudy, aby měly na paměti, ţe přebírání závěrů znaleckých posudků nemůţe nahradit komplexní proces dokazování skutečností vedoucích k omezení svéprávnosti. Soudce v ţádném případě nemůţe zadáním znaleckého posudku vést znalce k zodpovězení otázky, zda má k omezení svéprávnosti přistoupit. Nyní je zákonem výslovně stanoveno, ţe soud je povinen si opatřit potřebné důkazy hovořící o osobních poměrech

posuzovaného,

jeho dosavadním ţivotě,

sociálním začlenění,

moţnostech

a schopnostech právně jednat a obstarávat si své kaţdodenní záleţitosti. Zakotvení povinnosti zhlédnutí posuzovaného v procesu rozhodování o svéprávnosti a zákonný důraz na provádění komplexního dokazování shledávám jako posílení ochrany práv posuzovaných osob. Povinnost soudu v rámci rozhodování o svéprávnosti je vţdy nutnost stanovit, ţe k ochraně zájmů posuzovaného nepostačí uţít mírnější opatření. Z tohoto důvodu jsem

43

se v závěru třetí kapitoly věnovala všem nově zavedeným institutům podpůrných opatření předběţnému prohlášení, smlouvě o nápomoci při rozhodování i institutu zastoupení členem domácnosti. Celkově povaţuji zavedení těchto institutů za významný krok vpřed ke splnění poţadavku zachování co největší samostatnosti osob stiţených duševní poruchou. Doufám, ţe i díky těmto institutům se do budoucna sníţí počet osob omezovaných ve svéprávnosti a dojde tak ke změně vnímání omezení svéprávnosti jako opravdu nejkrajnějšího prostředku. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na posouzení vlivu rozhodnutí na právní sféru osob. Správně formulovaný výrok rozsudku je nejtěţším, ale nejdůleţitějším krokem v procesu rozhodování o omezení svéprávnosti. Obecně se praxe přiklání k negativně formulovanému výčtu právních jednání, ke kterým není posuzovaný způsobilý. Soud se nemůţe omezit na formulování výroku, ţe posuzovaný člověk je způsobilý nakládat s částkou do určité výše. Nyní se klade důraz, aby bylo přesně a srozumitelně stanoveno, k jakým typům právních jednání není člověk způsobilý. Precizně formulovaný rozsudek má odpovídat jedinečnosti kaţdého posuzovaného a má pokrýt všechny oblasti právních vztahů, do kterých můţe posuzovaná osoba potencionálně vstoupit. Dle mého názoru i tento poţadavek významně přispívá k ochraně osob stiţených duševní poruchou před nepřiměřeným zásahem do jejich práv. V poslední páté kapitole jsem se věnovala aktuálně připravovaným změnám v oblasti rozhodování o svéprávnosti. Ne všechny navrhované změny povaţuji z hlediska ochrany práv a zájmů osob omezených ve svéprávnosti za pozitivní. Závěrem konstatuji, ţe nová právní úprava rozhodování o svéprávnosti oproti právní úpravě předchozí, značně přispívá k ochraně osob stiţených duševní poruchou, poskytuje jim větší ochranu před nepřiměřeným zásahem do uplatňování jejich práv a usiluje o zachování co největší samostatnosti těchto osob. Stanovená hypotéza v úvodu mé diplomové práce proto byla naplněna. Rozhodování o svéprávnosti je nyní pro soudy sice náročnější, ale právní úprava bere v potaz, ţe rozhodování o svéprávnosti je závaţným zásahem do osobní integrity posuzovaných osob jako lidských bytostí, a proto je rozhodování svázáno formálními pravidly. Dále je však nutné konstatovat, ţe aktuálně připravovaná novela občanského zákoníku svědčí o tom, ţe ne všechny změny v oblasti rozhodování o svéprávnosti se setkaly v soudní praxi s pochopením. Celkovou koncepci rozhodování o svéprávnosti hodnotím velice kladně, povaţuji ji za velký krok vpřed a oceňuji snahu o nápravu předchozí praxe nadměrného zbavování a omezování svéprávnosti. Doufám, ţe tato diplomová práce přispěje k ještě komplexnějšímu zpracování problematiky rozhodování o svéprávnosti.

44

Seznam literatury MONOGRAFIE: 1. BOWEN, Paul. Blackstones´s guide to the mental health act 2007. Oxford: Oxford Univeristy Press, 2007. 580 s. 2. BUREŠ, Jaroslav, DRÁPAL, Ljubomír, KRČMÁŘ, Zdeněk a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 1066 s. 3. Code civil du Québec: reglements relatifs au Code civil du Québec et lois connexes. Cowansville: Les Éditions Yvon Blais Inc., 1998. 1670 s. 4. DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. 1600 s. 5. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, a.s., 2012. 1119 s. 6. HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. 776 s. 7. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1481 s. 8. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5. vydání. Praha: Leges, 2014. 1248 s. 9. JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení: Soudcovský komentář: podle stavu k 1. 1. 2015. Kniha III. Zvláštní řízení soudní. Praha: Havlíček Brain Team, 2015. 1079 s. 10. KLÍMA, Karel. Listina a její realizace v systému veřejného a nového soukromého práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014. 352 s. 11. KMEC, JIŘÍ a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck., 2012. 1687 s. 12. KŘIVÁČKOVÁ, Jana, HAMUĽÁKOVÁ, Klára, TINTĚRA, Tomáš. K pojetí člověka a věci v novém soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2015. 265 s. 13. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 - § 654). Praha: C. H. Beck, 2014. 2400 s. 14. LAVICKÝ, Petr a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 979 s. 15. MAREČKOVÁ, Jana, MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání (otázka opatrovnictví dospělých). Praha: Linde, 2010. 223 s. 16. MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013. 720 s.

45

17. MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419 – 654. Praha: Leges, 2014. 1264 s. 18. ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl I. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935. 1192 s. 19. SVOBODA, Karel a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. 1054 s. 20. SVOBODA, Karel, ŠÍNOVÁ, Renáta, HAMUĽÁKOVÁ, Klára a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. Praha: C. H. Beck, 2014. 458 s. 21. ŠÍNOVÁ, Renáta, PETROV KŘIVÁČKOVÁ, Jana a kol. Civilní proces. Řízení nesporné, rozhodčí a s mezinárodním prvkem. Praha: C. H. Beck, 2015. 379 s. 22. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. § 1 – 654. Praha: Wolters Kluwer, 2014. 1736 s. 23. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008. 1236 s. 24. WIPPLINGEROVÁ, Miloslava, ZAHRADNÍKOVÁ, Radka, SPURNÁ, Kristýna. Zvláštní soudní řízení. 2., opravené vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 236 s. PRÁVNÍ PŘEDPISY: 1. Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský 2. Řád o zbavení svéprávnosti č. 207/1916 ř. z. 3. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni 31. března

1964

4. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937. 5. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 428/2011 Sb. účinném ke dni 1. ledna 2013. 6. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 7. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. 8. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 9. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. 10. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 11. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 12. Zákon č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování. 13. Úmluva o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb. m. s. 14. Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením č. 10/2010 Sb. m. s.

46

ODBORNÉ ČLÁNKY A PŘÍSPĚVKY ZE SBORNÍKU: 1. BAŠTECKÝ, Jaroslav. Způsobilost k právním úkonům podle občanského zákoníku z pohledu psychiatra. Bulletin advokacie, 2005, roč. 2005 č. 10, str. 27 – 28. 2. CILEČKOVÁ, Kateřina. Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat – posílení autonomie jednotlivce i riziko nedostatečné ochrany. In PIECHOWICZOVÁ, Lucie, MADLEŇÁKOVÁ, Lucia (ed). Autonomie jednotlivce. Praha: Leges, 2014, s. 33 – 39. 3. HROMADA, Miroslav, ŠÍMA, Alexander. Praktické otázky omezování svéprávnosti. Soudní rozhledy, 2015, roč. 21, č. 4, s. 122 – 126. 4. KOTRADY, Pavel. Moţnosti a problémy vyuţití podpůrných opatření v praxi. Právní rozhledy, 2015, roč. 23, č. 1, s. 16 – 21. 5. KŘÍŢKA, Vít. Jak myslí soudce? Krátké zamyšlení nad myšlením soudců a moţnostmi, jak toho vyuţít. Bulletin advokacie, 2015. roč. 2015, č. 4, s. 69 – 75. 6. MAREČKOVÁ, Jana. Platná právní úprava a návrh nového občanského zákoníku ve světle čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením. Právní rozhledy, 2009, roč. 17, č. 3, s. 86-94. 7. SCHÖN, Monika. Výkon rodičovské odpovědnosti rodičem s omezenou svéprávností. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 13 - 14, s. 492 - 495. 8. SVOBODA, Karel. Podstata smlouvy o nápomoci a její perspektivy. Právo a rodina, 2013, roč. 15, č. 12, s. 1 - 8. 9. SVOBODA, Karel. Zastoupení členem domácnosti dle § 49 NOZ. Rekodifikace a praxe, 2013, roč. 12, č. I, s. 27 - 31. 10. SVOBODA, Karel. Průběh řízení a dokazování ve zvláštních řízeních soudních. Jurisprudence, 2014, roč. 23, č. 2, s. 20 - 26. 11. Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky. Mezinárodní klasifikace nemocí: mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů ve znění desáté decenální revize: MKN-10. 3. vydání. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 1992. 779. s. 12. VÁLKOVÁ, Helena. Duševní porucha ve smyslu § 123 TRZ – Téma nejen pro trestní právníky. In SEHNÁLEK, David a kol. (ed.). Dny práva – 2009 – Days of law: the Conference proceedings. Brno: Masaryk University, 2009. s. 1016 – 1028. 13. VRCHA, Pavel. K odůvodnění prvoinstančního rozsudku v občanském řízení. Soudní rozhledy, 2004, roč. 10, č. 3, s. 85 – 89.

47

14. WITTNEROVÁ, Bronislava. Omezení svéprávnosti člověka ve vztahu k „rozhodování“ o hospitalizaci. In PIECHOWICZOVÁ, Lucie, MADLEŇÁKOVÁ, Lucia (ed). Autonomie jednotlivce. Praha: Leges, 2014, s. 20 – 26. 15. ZÁHUMENSKÝ, DAVID. Pohled středoevropských ústavních soudů na otázku zbavení způsobilosti. Soudní rozhledy, 2008, roč. 14, č. 5, s. 164 – 168. INTERNETOVÉ ZDROJE: 1. BENEŠOVÁ, Petra. Soudy musí vyřešit více než 35 tisíc případů lidí, kteří v minulosti přišli o svéprávnost [online]. rozhlas.cz, 5. ledna 2014 [cit. 21. září 2015]. Dostupné na . 2. BENEŠOVÁ, Petra. V Česku chybí soudní psychiatři. Kvůli nízkým odměnám a vysoké zodpovědnosti [online]. llp.cz, 17. února 2014 [cit. 9. února 2016]. Dostupné na < http://llp.cz/2014/02/vcesku-chybi-soudni-psychiatri-kvuli-nizkym-odmenam-a-vysoke-zodpovednosti/>. 3. DOLEŢAL, Tomáš. Rozhodování o svéprávnosti – postup soudů po 1. 1. 2014 [online]. zdravotnickepravo.info,

[cit.

26.

března

2016].

Dostupné

na

. 4. HAVLOVÁ, Alţběta. VÍKTORA, Antonín: Nový občanský zákoník zdvojnásobil soudům náklady na

znalecké

posudky

[online].

vlada.cz,

[cit.

4.

února

2016].

Dostupné

na

. 5. JIRSA, Jaromír. Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti [online]. pravniprostor.cz, [cit. 4. února

2016].

Dostupné

na


pravo/zhlednuti-posuzovaneho-v-rizeni-o-svepravnosti>. 6. NEVRKLA, Luboš. Jaké změny občanského zákoníku lze letos očekávat? [online]. epravo.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné na . 7. SEDLÁČKOVÁ, Miroslava. Ústavní soud: Důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše, požadovaný Nejvyšším soudem, je protiústavní [online]. usoud.cz, 2. září 2014. [cit. 21. září 2015].

Dostupné

na

. 8. Doporučení Rady Evropy [Rec(2006)5] Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postiţením do společnosti: zlepšení kvality ţivota osob se zdravotním

48

postiţením v Evropě 2006 – 2015 [online]. coe.int, [cit. 21. září 2015]. Dostupné na . 9. Doporučení Rady Evropy [Rec(2004)10] O ochraně lidských práv a důstojnosti osob s duševní

poruchou

[online].

wcd.coe.int,

[cit.

21.

září

2015].

Dostupné

na

. 10. Doporučení Rady Evropy [R(99)4] Ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob

[online].

wcd.coe.int,

[cit.

21.

září

2015].

Dostupné

na

. 11. Návrh pořadu 39. schůze Poslanecké sněmovny PČR [online]. psp.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné na < http://www.psp.cz/sqw/ischuze.sqw?o=7&s=39&pozvanka=1>. 12. Legislativní rada vlády schválila novelu občanského zákoníku [online]. vlada.cz, [cit. 4. února 2016]. Dostupné

na


dienstbier/aktualne/legislativni-rada-vlady-schvalila-novelu-obcanskeho-zakoniku-134154/>. 13. Legal capacity of persons with intellectual disabilities and persons with mental health problems [online]. fra.europa.eu,

[cit.

29.

března

2016].

Dostupné

na

. 14. Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. pravniprostor.cz,

[cit.

9.

února

2016].

Dostupné

na

. 15. Statistiky

a

výkaznictví

[online].

justice.cz,

[cit.

9.

února

2016].

Dostupné

na

. JUDIKATURA: 1. Rozsudek NS ze dne 29. prosince 1966, sp. zn. 5 Cz 144/66 (R 44/1967) 2. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. ledna 1969, 2 Cz 1/69 (R 76/1969 civ.) 3. Stanovisko NS ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76 (R 3/1979 civ.) 4. Rozhodnutí NS, ze dne 23. května 1979, sp. zn. Cpj 301/77 (R 34/1985 civ.) 5. Nález ÚS ČR ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. I. US 546/03 6. Nález ÚS ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04 7. Nález ÚS ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. Pl. II ÚS 2630/07 8. Rozsudek NS ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009 9. Nález ÚS ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 10. Nález ÚS ze dne 12. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08 11. Rozsudek OS ve Znojmě ze dne 24. června 2011, sp. zn. Nc 834/2009

49

12. Nález ÚS ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 194/11 13. Rozhodnutí NS ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 4537/2011 14. Rozhodnutí NS ze dne 23. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3547/2011 15. Rozsudek NS ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012 16. Rozhodnutí NS ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. NS 30 Cdo 2865/2012 17. Rozsudek NS ČR ze dne 30. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1144/2013 18. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co 227/2013 19. Rozhodnutí NS ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013 20. Rozsudek KS v Plzni ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 15 Co 520/2013 21. Usnesení KS v Plzni ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 10 Co 37/2014 22. Rozsudek OS v Trutnově ze dne 19. února 2014, sp. zn. 11 Nc 3209/2013 23. Rozhodnutí NS ČR ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 24. Usnesení KS v Plzni ze dne 31. března 2014, sp. zn. 18 Co 88/2014 25. Nález ÚS ČR ze dne 7. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13 26. Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 9. června 2014, sp. zn. 24 Co 193/2014 27. Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 11. září 2014, sp. zn. 26 Co 197/2014 28. Rozsudek ESLP ze dne 18. září 2014, 13006/13, Ivanović v. Chorvatsko 29. Rozsudek KS v Plzni ze dne 24. září 2014, sp. zn. 12 Co 306/2014 30. Rozsudek NS ČR ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 31. Usnesení KS v Plzni ze dne 27. května 2015, sp. zn. 13 Co 188/2015

50

Shrnutí Tato diplomová práce se zabývá rozhodováním o svéprávnosti. Obsahově je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole je věnována pozornost východiskům nové právní úpravy rozhodování o svéprávnosti, principům ovládajícím rozhodovací proces a vlivům mezinárodních závazků na koncepci pojetí svéprávnosti dle nové právní úpravy. Druhá kapitola se zabývá poţadavky na rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Řešena je otázka maximálního omezení svéprávnosti, formulace soudního výroku, opravné prostředky a podstata sdělení rozhodnutí posuzovanému. Třetí kapitola je zaměřena na potřebu řádného odůvodnění rozhodnutí a věnuje se otázkám, se kterými se musí soud vypořádat konkrétně v odůvodnění rozsudku, jímţ se omezuje svéprávnost člověka. Rozebrána je otázka duševní poruchy, problematika znaleckých posudků, nově stanovená povinnost soudů posuzovaného vţdy zhlédnout a podpůrná opatření. Čtvrtá kapitola je zaměřena na vliv rozhodnutí na právní sféru osoby. Poslední pátá kapitola se zabývá aktuálně navrhovanými změnami právní úpravy rozhodování o svéprávnosti v rámci vládního návrhu novely občanského zákoníku.

51

Klíčová slova Svéprávnost Podpůrná opatření Rozhodování o svéprávnosti Posuzovaný Občanský zákoník Zákon o zvláštních řízeních soudních Znalecký posudek Princip subsidiarity Omezení svéprávnosti Duševní porucha Opatrovník

52

Abstract This diploma thesis deals with topic of deciding on legal capacity. It is consists of five chapters. First chapter deals with international agreements as an inspiration for Czech legislation and also with main principles on which deciding on legal capacity is based. Second chapter is focused important requirements for judgments on legal capacity. It is mainly about formulation of judgments and assessment the scope of limitation of legal capacity. Third chapter is devoted to legal reasoning of decision on legal capacity and to questions of mental disorder, expert opinion and milder and less restrictive measures which are now part of the Czech Civil Code and their role in the process of making decision on legal capacity. Last fifth chapter deals with actually proposed changes of Czech Civil Code connected with decision on legal capacity.

53

Key words Legal capacity Assistance institutes Deciding on legal capacity Civil code Expert opinion Supported decision-making Limitation of legal capacity Deprivation of legal capacity Guardianship Mental disorder

54