Přeložila: RENATA HEITELOVÁ

Přeložila: RENATA HEITELOVÁ J. Lynn: Buď se mnou Vydání první Copyright © 2014 by Jennifer L. Armentrout All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1884. publikaci Přeloženo z anglického originálu Be with Me vydaného nakladatelstvím William Morrow, an imprint of HarperCollinsPublishers, USA v roce 2014 Český překlad © 2014 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2014 Ricardo Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-983-2 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-984-9 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

J. Lynn

BUĎ se mnou

Mému bratrovi, jenž slaví narozeniny ve stejný den jako tento román. Všechno nejlepší, Jesse Jamesi.

Poděkování První a největší díky patří Kevanu Lyonovi a týmu v Marsal Lyon Literary a Taryn Fagerness Agency. Tesso Woodwardová, jsem tak ráda, že milujete tyhle postavy tak moc jako já, a vaše redaktorská ruka je neocenitelná. Děkuji Jessie, Abigail, Jen, Molly a Pam – vy jste lidičkové v pozadí, kteří šíří mé dílo do světa. Díky vám je má práce spisovatelky mnohem jednodušší. Jen Fisherová – děkuji vám, že jste mi dovolila, abych z vás a vašich košíčků vytvořila fiktivní postavu. Jste báječná, a stejně tak vaše košíčky. Román Buď se mnou by nikdy nespatřil světlo světa nebýt Stacey Morganové. Nejenom že je skvělá přítelkyně a asistentka, ona je ta ubohá duše nucená číst první koncepty mých knih. A velké díky křičím na píšící dámy: Lauru Kayeleovou, Sophii Jordanovou, Molly McAdamsovou, Coru Carmackovou a Lisu Desrochersovou. Poslední a nejdůležitější velké poděkování patří všem čtenářům a recenzentům. Knihy bez vás by nebyly možné. Jste tou nejdůležitější součástí toho všeho a já vám DĚKUJI z hloubi svého srdce.

1. kapitola Sladký čaj bude zřejmě znamenat moji smrt. Množství cukru v něm by vám po jednom loku mohlo způsobit diabetické kóma, ale to není ten důvod. Ani to, že můj bratr málem zavinil havárii tří vozidel, když prudce otočil auto do protisměru, poté co obdržel textovku s pouhými dvěma slovy. Sladký čaj. Ne, ten důvod je jiný. Sladký čaj mě postaví tváří v tvář Jaseovi Winsteadovi, úžasnému fyzickému ztělesnění každého dívčího snu. A tohle bude poprvé, kdy ho uvidím mimo kampus. A před očima svého bratra. Svatá matko boží, tohle bude fakt trapas. Proč, kruci, musel brácha psát Jaseovi a zmínit se, že jsme poblíž, a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje? Cam mě jenom měl provézt kolem, abych se seznámila s okolím. I když to, co za chvíli spatřím, bude rozhodně lepší pokoukáníčko než to, co jsem tady doteď viděla. Kdybych zahlédla ještě jeden striptýzový klub, už bych musela někomu ublížit. Jeli jsme po staré cestě. Silnici číslo 9 jsme opustili už před celými věky. Cam se na mě zadíval a sklouzl očima z mého obličeje na čaj, který jsem svírala v dlaních. Povytáhl obočí. „Víš, Terezo, v autě existuje taková věc jako držák na kelímek.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je v pohodě. Podržím to.“ „Když myslíííš,“ protáhl a dál se soustředil na cestu před námi. Chovala jsem se hloupě a přitom jsem to potřebovala zahrát, jako že o nic nejde. To poslední, co by kdokoli na tomto světě potřeboval, bylo, aby se Cam zajímal, jaký mám důvod chovat se jako retardovaná. „Hm, myslela jsem si, že Jase bydlí poblíž univerzity.“ To znělo normálně, že jo? Bože, byla jsem si celkem jistá, že mi během té ne moc nevinné otázky přeskočil hlas. „Bydlí, ale většinu času tráví na rodinný farmě.“ Cam zpomalil a odbočil ostře doprava. Kelímek málem vyletěl z okna, ale sevřela jsem ho ještě pevněji. Čaj přežil. „Pamatuješ si na Jacka?“ Samozřejmě. Jase má pětiletého bratra jménem Jack a ten kluk pro něj znamená celý svět. Jako posedlá jsem si pamatovala všechno, co jsem o Jaseovi zjistila, asi podobně, jako to dělají fanynky Justina Biebera. I když to zní trapně, je to prostě pravda. Aniž by o tom Jase nebo kdokoli jiný věděl, poslední tři roky pro mě moc znamenal. Byl můj kamarád. A byl jednou z mála výhod mého bráchy. A taky příčinou, proč jsem se zamilovala.

7/32

Když ale Jase přijel s Camem loni k nám domů na návštěvu, zrovna na začátku mého posledního ročníku na střední škole, stal se pro mě něčím mnohem komplikovanějším. Něčím, na co jsem se na jednu stranu snažila zapomenout, ale na druhou stranu jsem odmítala přijít o vzpomínku na jeho rty přitisknuté na mých, na jeho ruce klouzající mi po těle a na to, jak zasténal moje jméno, jako bych mu způsobila nádhernou rozkoš. Božínku... Při té živé vzpomínce mi tváře pod slunečními brýlemi zahořely, proto jsem se otočila k oknu. Nejradši bych ho stáhla a vystrčila hlavu ven. Musím se dát dohromady. Jestli Cam někdy zjistí, že mě Jase políbil, zabije ho a zahrabe jeho tělo u venkovské cesty, jako je tahle. A to by byla zatracená škoda. Můj mozek si vzal dovolenou, vůbec jsem nevěděla co říct a potřebovala jsem nutně odvést hovor jinam. Ruce se mi třásly a kelímek od čaje byl navlhlý, sotva jsem ho udržela. Mohla bych se Cama zeptat na Avery; to by zabralo, protože on o Avery opravdu rád mluví. Mohla jsem se zeptat na školu nebo na to, že zase trénuje na jarní zkoušky týmu United. Ale nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že konečně uvidím Jase za okolností, kdy přede mnou nebude moct utéct. Což dělal celý první týden ve škole. Mohutné stromy po obou stranách cesty začaly řídnout a mezi nimi byly vidět zelené pastviny. Cam odbočil na úzkou cestu. Auto nadskakovalo ve výmolech, až se mi zvedal žaludek. Když jsme projeli mezi dvěma hnědými kůly, zamračila jsem se. Pletivo leželo na zemi a nalevo stála malá dřevěná značka s nápisem: WINSTEADOVI – SOUKROMÝ POZEMEK. Přivítalo nás rozlehlé kukuřičné pole, ale klásky byly suché a žluté, jako by měly za pár dní zvadnout a odumřít. Za ním se páslo několik velkých koní za dřevěným plotem, v němž uprostřed hodně příček chybělo. Většinu pozemku nalevo spásaly krávy, vypadaly vykrmené a šťastné. Jak jsme přijížděli blíž, vynořila se před námi stará stodola – strašidelná stará stodola, taková jako v Texaském masakru motorovou pilou, včetně toho děsivého otáčejícího se kohouta na střeše. Několik metrů za stodolou stál dvoupodlažní dům. Bílé zdi byly šedivé, a dokonce až z auta jsem viděla, že daleko víc barvy z domu opadává, než na něm drží. Modrá plachta zakrývala několik míst na střeše a komín vypadal, že každou chvíli spadne. Okolo domu byly naskládané zaprášené červené cihly, jako by někdo začal komín opravovat, ale přestalo ho to bavit a vzdal to. Za stodolou se nacházelo pohřebiště autovraků, moře zrezivělých náklaďáků a sedanů. Trochu jsem se v sedadle narovnala. Hodně mě to šokovalo. Tohle byla Jaseova farma? Bůh ví, proč jsem si představovala něco... modernějšího? Cam zaparkoval několik metrů od stodoly a vypnul motor. Pozoroval mě, jak koukám na dům. Odepnul bezpečnostní pás a povzdechl si. „Jeho rodiče si před

8/32

pár lety prošli dost těžkým obdobím a teprve teď se znovu staví na nohy. Jase se snaží pomáhat s farmou a se vším okolo, ale jak sama vidíš...“ Farma potřebovala mnohem víc než jenom Jaseovu pomoc. Zamrkala jsem. „Je to... kouzelné.“ Cam se zasmál. „To je od tebe milé.“ Sevřela jsem čaj v ruce pevněji. „Fakt je.“ „Jasně.“ Otočil si kšiltovku tak, aby mu stínila oči. Zpod zadního okraje mu lezly prameny černých vlasů. Chtěla jsem něco říct, ale zpozorovala jsem nějaký pohyb. Ze stodoly se vyřítil malý kluk v sedadle miniaturního traktoru, troubil a hulákal. Boubelaté paže měl napjaté, jak pevně svíral volant. Čupřina kudrnatých hnědých vlasů mu v srpnovém slunci zářila. Traktor tlačil zezadu Jase, a i když jsem ho sotva slyšela, vsadila bych se, že vrčel, jak napodoboval zvuk motoru. Vozítko na nerovné zemi nadskakovalo. Jase se smál, jak jeho bráška křičel: „Rychleji! Ještě rychleji!“ Jase bratrovi vyhověl, a zatímco Jack vřískal a svíral volant, tlačil traktor cikcak až k našemu autu, kde zastavil v oblacích prachu. Potom se Jase napřímil. No, páni. Spadla mi brada. Nic na světě by mě nedokázalo přimět, abych se na tu nádheru před sebou nepodívala. Jase byl do pasu nahý a pokožka se mu leskla potem. Nevěděla jsem, kam až sahají jeho rodinné kořeny, ale mezi předky musel mít Španěly nebo Jihoevropany, protože měl celý rok přirozeně opálenou kůži. Jak obcházel traktor, svaly se mu zajímavě pohybovaly – vlnily se a napínaly. Měl dokonale vytvarovanou hruď a široká ramena; ten typ svalů, které získáte zvedáním balíků sena. Vypracované břišáky – hodně zřetelných šest buchet – se mu napínaly při každém kroku. Kdo by nezatoužil se jich dotknout? Džíny mu visely ledabyle nízko na bocích, tak nízko, že jsem si říkala, jestli pod vybledlou džínovinou ještě něco nosí. Poprvé jsem mohla vidět celé jeho tetování. Od té doby, co jsem ho znala, jsem občas zahlédla, jak mu kousek vykukuje na levém rameni z rukávu. Až doteď jsem nevěděla, co to je. Tetování bylo obrovské – černě vystínovaná nekonečná smyčka mu začínala na krku a kroutila se přes levé rameno až k lokti. Dva provazy na konci se otáčely proti sobě a připomínaly mi stočené hady hledící jeden na druhého. Dokonale to k němu pasovalo. Jak jsem od něj odtrhávala pohled, tváře mi zčervenaly a v ústech mi vyschlo. Jase zvedl Jacka ze sedadla, a jak ho držel nad hlavou, svaly na pažích se mu napínaly. Zatočil se s ním a zhluboka se zasmál, zatímco Jack křičel a mával rukama.

9/32

Hormony se mnou dělaly divy. Když Cam otevřel dveře na straně řidiče, Jase postavil Jacka na zem a něco na mého bráchu zakřičel. Znovu se narovnal a ruce si položil na boky. Přimhouřil oči a zadíval se do auta. Jase vypadal prostě nádherně. To se o mnoha lidech ve skutečnosti tvrdit nedá. Možná o celebritách nebo rockových hvězdách, ale jen vzácně uvidíte někoho tak omračujícího jako on. Červenohnědé vlasy mu v rozcuchaných vlnách spadaly do obličeje, lícní kosti měl široké a pěkně tvarované, rty plné a docela výrazné. Tvrdou linii čelisti mu pokrývalo mírné strniště. Neměl dolíčky jako Cam nebo já, ale když se usmál, byl to jeden z nejkrásnějších úsměvů, co jsem kdy na klukovi viděla. Právě teď se ale neusmíval. Ne. Mírně nakláněl hlavu a zíral do auta. Byla jsem tak vyprahlá, že jak jsem hleděla z okna, upila jsem trochu toho sladkého čaje. Ten otcovský potenciál přede mnou mě dokonale uchvátil. Ne že bych měla právě v plánu zplodit dítě, ale rozhodně bych přivítala pár tréninkových kol. Cam se zašklebil. „Ségra, to je jeho pití.“ „No jo.“ Začervenala jsem se a sklonila ruku s čajem. Ne že by na tom záleželo. Nebylo by to poprvé, co bychom si s Jasem vyměnili sliny. Za oknem Jase zamumlal „sakra“ a otočil se. Chystá se utéct? Krucinál. Vždyť to já mám jeho sladký čaj! Honem jsem si odepnula bezpečnostní pás a otevřela dveře. Z nohy mi sklouzl sandál, a protože Cam musel mít terénní pick-up s podlahou snad půl metru nad zemí, spadl z docela velké výšky. Kdysi jsem se pohybovala ladně. Kruci, vždyť jsem byla tanečnice – trénovaná, zatraceně dobrá tanečnice a dokázala jsem tak dobře držet rovnováhu, že by i gymnastky zezelenaly závistí, ale to bylo předtím, než osudový skok ohrozil mou naději stát se profesionálkou. Všechno – moje sny, cíle, moje budoucnost – si dalo pauzu, jako by bůh stiskl červené tlačítko na ovladači života. A za pár vteřin dopadnu na hubu. Natáhla jsem se, abych se chytila dveří, ale nedosáhla jsem na ně. Jako první se dotknu země nohou, kterou jsem si zranila, a ta neudrží mou váhu. Spadnu a ztrapním se přímo před Jasem a ještě se poliju tím čajem. Jak jsem začala padat, doufala jsem, že přistanu na obličeji, protože tak bych aspoň nemusela vidět, jak se zatváří. Odnikud vystřelily dvě ruce a chytily mě za ramena. V jedné chvíli jsem padala z vozidla, ve druhé se ocitla ve vzpřímené poloze. Nohy mi vteřinu visely ve vzduchu a vzápětí jsem stála a tiskla si kelímek s čajem k hrudníku. „Proboha, ještě si zlomíš vaz.“ Narazil do mě hluboký hlas a všechny chloupky na těle se mi postavily do pozoru. „Jsi v pořádku?“

10/32

Bylo mi mnohem líp než jen „v pořádku“. Naklonila jsem hlavu. Stála jsem hodně blízko k té nejdokonalejší hrudi, jakou jsem kdy viděla. Pozorovala jsem, jak mu kapka potu stéká po hrudníku a břišních svalech a mizí mezi jemnými chloupky, které pokračovaly až pod okraj džín. Cam rychle oběhl auto. „Poranila sis nohu, Terezo?“ Nestála jsem takhle blízko Jaseovi asi rok a voněl báječně – jako muž s lehounkou vůní kolínské. Zvedla jsem oči a uvědomila si, že mi spadly sluneční brýle. Husté černé řasy mu lemovaly neskutečně šedé oči. Když jsem je poprvé uviděla, zeptala jsem se ho, jestli jsou skutečné. Jase se zasmál a navrhl mi, jestli si do nich nechci dloubnout, abych to zjistila. Teď se však nesmál. Hleděli jsme jeden druhému do očí a síla jeho pohledu mě připravila o dech. Pokožka mi žhnula, jako bych strávila celý den na slunci. Polkla jsem a snažila se přimět mozek, aby zase začal pracovat. „Mám pro tebe čaj.“ Jase povytáhl obočí. „Praštila ses do hlavy?“ zeptal se Cam, když došel až k nám. Tváře mi zčervenaly. „Ne. Možná. Já nevím.“ Natáhla jsem ruku s čajem, přiměla se usmát a doufala, že to nevypadá jako škleb. „Tady to máš.“ Jase pustil moje paže, vzal si čaj a já jsem zatoužila po tom, abych mu ho tak dychtivě nepředala, protože by mě možná ještě pořád držel. „Díky. Víš jistě, že jsi v pořádku?“ „Jo,“ zamumlala jsem a sklopila pohled. Moje brýle ležely vedle pneumatiky. Povzdychla jsem si, zvedla je a očistila, než jsem si je opět nasadila. „Díky, žes... hm, mě chytil.“ Chvíli se na mě díval a potom se otočil, když k němu přiběhl Jack s košilí v ruce. „Mám to!“ vykřikl chlapec a mával košilí jako vlajkou. „Díky.“ Jase si vzal košili a vyměnil ji za čaj. Rozcuchal klukovi vlasy a k mému zklamání si přetáhl košili přes hlavu a zakryl tak své tělo. Podíval se na Cama. „Nevěděl jsem, že je Tereza s tebou.“ Navzdory horku mi po zádech přeběhl mráz. „Vozil jsem ji po městě a okolí, aby se tu neztratila,“ vysvětlil Cam a křenil se na toho malého rošťáka, který se ke mně pomalu přibližoval. „Nikdy dřív tady nebyla.“ Jase přikývl a vzal si čaj zpátky. Byla vcelku velká šance, že Jack za tu chvíli polovinu vypil. Jase se vydal zpátky ke stodole. Už jsem ho nezajímala. Prostě jen tak. V hrdle mě pálilo, ale nevšímala jsem si toho a přála si, abych si ten čaj nechala. „Přijdete dnes večer s Avery na tu party, že jo?“ zeptal se Jase a upil čaje. „Budou to hody, to si nemůžeme nechat ujít,“ zakřenil se Cam a na levé tváři se mu objevil dolíček. „Potřebujete pomoct s přípravou?“

11/32

Jase zavrtěl hlavou. „Bažanti se o to postarají.“ Zadíval se na mě a mě na chvíli napadlo, že se zeptá, jestli přijdu taky. „Musím tady nejdřív ještě pár věcí zařídit a pak zamířím domů.“ Okamžitě jsem pocítila osten zklamání. A pořád mě pálilo hrdlo. Otevřela jsem ústa, ale ihned je zaklapla. Co asi tak před bráchou můžu říct? Malá ruka mě zatahala za lem trička. Pohlédla jsem dolů do šedých očí vypadajících mladě i oduševněle. „Ahoj,“ promluvil Jack. Roztáhla jsem rty do úsměvu. „Ahoj.“ „Jsi pěkná,“ řekl a zamrkal. „Děkuju ti.“ Musela jsem se zasmát. Bylo to oficiální; toho kluka mám ráda. „Ty jsi taky moc hezkej.“ Jack se rozzářil. „Já vím.“ Zase jsem se zasmála. Ten kluk byl nepochybně Jaseův bráška. „Tak fajn, to by stačilo, ty casanovo.“ Jase dopil čaj a vyhodil kelímek do nejbližšího koše. „Přestaň na tu holku dotírat.“ Chlapec si Jase nevšímal a natáhl ruku. „Já jsem Jack.“ Vzala jsem ručku do dlaně. „Já jsem Tereza. Cam je můj bratr.“ Jack na mě kývl baculatým prstem, ať se skloním, a zašeptal: „Cam neumí osedlat koně.“ Zadívala jsem se na kluky. Bavili se o té party, ale Jase nás sledoval. Naše pohledy se střetly a on bolestivě prudce uhnul očima, jak to dělal od té doby, co jsem přijela do Shepherdu. Otráveně jsem obrátila pozornost zpátky k Jackovi. „Chceš znát tajemství?“ „Jo!“ Široce se usmál. „Já také nevím, jak osedlat koně. Dokonce jsem na něm ani nikdy nejela.“ Oči mu málem vypadly z důlků. „Jasi!“ zakřičel a utíkal za bratrem. „Ona nikdy nejela na koni!“ A to to mělo být tajemství. Jase na mě pohlédl a já jsem pokrčila rameny. „Je to pravda. Šíleně se jich bojím.“ „Neměla bys. Jsou to skvělá zvířata. Asi by se ti to líbilo.“ „Měl bys jí to ukázat!“ Jack se vrhl na Jase, málem se mu pověsil na kalhoty. „Mohl bys ji to učit, jako jsi to naučitel mě!“ Srdce se mi v hrudi rozbušilo, zčásti kvůli té možnosti, že by mě Jase cokoli učil, a zčásti kvůli mému strachu z těch dinosaurů. Někdo se bojí hadů a pavouků. Nebo duchů a zombií. Já se bojím koní. Připadá mi to jako opodstatněný strach vzhledem k tomu, že vás kůň může zadupat do země. „Naučil, ne ‚naučitel‘, a myslím, že Tess má lepší věci na práci než jezdit na koni.“

12/32

Tess. Zadržela jsem dech. Tak mi říkal jenom on, ale nevadilo mi to. Vůbec ne. Zatímco Jack chtěl vědět, proč jsem mu řekla, že se jmenuju Tereza, a Jase mu vysvětloval, že Tess je zdrobnělina, já jsem si zavzpomínala, kdy mi tak řekl naposledy. „Vůbec netušíš, co se mnou děláš,“ řekl se rty na mé tváři a já se zachvěla. „Zatraceně, Tess.“ „Můžu si skočit na záchod, než odtud vypadnem? Musím se brzy vrátit,“ vysvětlil Cam. „Slíbil jsem Avery, že před tou party zajdeme na večeři.“ „Ukážu ti to,“ ozval se Jack a chytil Cama za ruku. Jase povytáhl tmavé obočí. „Jsem si jistej, že Cam ví, kde máme koupelnu.“ „To je v pohodě,“ mávl na něj Cam. „Pojď, kamaráde, ukaž mi cestu.“ Zamířili spolu do domu a my jsme zůstali sami. Zvedl se teplý větřík a rozevlál mi vlasy, co mi utekly z culíku, a v hrudi mi začal poletovat kolibřík a narážel do mě, jako by si chtěl prodrat cestu ven. Jase se díval, jak Cam s Jackem klušou pryč po hrbolatém zeleném trávníku, jako někdo, kdo vidí odplouvat poslední záchranný člun před potopením Titanicu. No, docela mě tím urážel, jako kdyby se to, že zůstal se mnou, podobalo potopení, jako by se měl stát žrádlem pro žraloky. Založila jsem si ruce na hrudi a našpulila rty. Byla jsem podrážděná a hodně mě zabolelo, jak se v mé přítomnosti očividně cítil nesvůj. Vždycky to takové nebylo. Náš vztah byl před tou nocí, kdy mě políbil, rozhodně lepší. „Co tvoje noha?“ Překvapilo mě, že promluvil, takže jsem se zakoktala: „Hm, není to zas tak hrozné. Už to moc nebolí.“ „Cam mi o tom řekl, když se ti to stalo. Je mi to líto. Vážně.“ Odmlčel se a pohlédl na mě úkosem. Svaly na čelisti mu zacukaly. „Kdy budeš moct zase začít tančit?“ Přešlápla jsem z nohy na nohu. „Nevím. Doufám, že brzy, pokud mě doktor uschopní. Mačkám pěsti pro štěstí.“ Jase svraštil obočí. „Držím ti palce. Ale stejně je to na prd. Vím, jak moc pro tebe tanec znamená.“ Nezmohla jsem se na víc než přikývnutí, upřímná sympatie v jeho hlase mě zasáhla víc, než by měla. Konečně se na mě zadíval těma šedýma očima a já jsem zadržela dech. Jeho oči... mě pokaždé ohromily a nutily mě dělat hlouposti. Právě teď měl oči temně šedé jako bouřkové mraky. Jase nevypadal zrovna štěstím bez sebe. Prohrábl si vlhké vlasy a zhluboka vydechl. Sval na čelisti se mu začal třást. Moje podráždění se proměnilo ve zmatek a to pálení v hrdle se mi přesunulo do očí. Musela jsem si opakovat, že to neví – že není možné, aby to věděl, a že moje pocity, bolest a krutá rána z odmítnutí nejsou jeho vina. Byla jsem prostě Camova sestřička, příčina toho, proč se Cam před skoro čtyřmi lety dostal do tolika problémů

13/32

a proč k nám domů Jase začal jezdit každý víkend. Znamenala jsem pro něj jenom ukradený polibek. To bylo celé. Začala jsem se otáčet. Chtěla jsem na Cama počkat v autě, než provedu něco trapného; třeba se rozbrečím. Emoce si se mnou pohrávaly od té doby, co jsem si poranila nohu, a vidět znovu Jase tomu nepomáhalo. „Tess, počkej.“ Jase překročil vzdálenost mezi námi jedním dlouhým krokem. Zastavil se tak blízko, že se jeho obnošené tenisky málem dotýkaly mých prstů na nohou. Zvedl ruku k mé tváři. Nedotkl se mě, ale ucítila jsem na kůži horkost jeho ruky. „Musíme si promluvit.“

2. kapitola Pramen vlasů, po němž se Jase natáhl, povlával nedotčený kolem mého obličeje a jeho slova mezi námi zůstala viset. Žaludek se mi scvrkl, jako to dělával vteřiny předtím, než jsem vstoupila na pódium. Ze strachu se mi v hrudi vždycky utvořila ledová koule, když jsem předstoupila před porotce a držela rovnováhu, dokud nezačala hrát hudba. Bez ohledu na to, kolika soutěží jsem se účastnila nebo kolikrát jsem vystupovala, vždycky jsem prožívala pár vteřin, kdy jsem nechtěla nic jiného než utéct z pódia. Ale nikdy jsem neutekla a s Jasem to bylo stejné. Neuteču od tohohle rozhovoru. Kdysi dávno jsem bývala zbabělec. Byla jsem moc vyděšená na to, abych řekla pravdu o tom, co mi Jeremy – bývalý přítel z pekla – prováděl. Ale ta holka už nejsem. Už nejsem zbabělá. Zhluboka jsem se nadechla. „Máš pravdu. Musíme si promluvit.“ Jase spustil ruku a ohlédl se přes rameno k domu. Mlčky mi položil dlaň mezi lopatky. Překvapilo mě to, proto jsem sebou škubla a začervenala se. „Projdeš se se mnou?“ „Jasně.“ Kolibřík se mstivě vrátil a kloval si díru ven. Nešli jsme daleko, pořád jsme měli na dohled dům. S tak velkým pozemkem okolo mi bylo jasné, že tu musela být místa, kde bychom měli víc soukromí, ale on mě zavedl k blízké dřevěné ohradě obklopující pastvinu naproti louce, kde se pásli koně. „Posadíš se?“ zeptal se, a než jsem mohla říct, že postojím, chytil mě za boky. Zalapala jsem po dechu, když mě zvedl, jako bych nevážila víc než jeho bráška, a posadil mě na horní příčku. „Takhle je to pro tvoje koleno lepší.“ „Moje koleno...“ „Neměla bys tu postávat.“ Založil si paže. Chytila jsem se drsného dřeva a nedohadovala se jen proto, že jsem se o svém kolenu nechtěla bavit. Díval se na mě, ale nepromluvil, a já jsem chtěla sedět mlčky, aby začal mluvit jako první. Vydržela jsem být zticha asi pět vteřin, než jsem vyhrkla to první, co mě napadlo. „Je to hloupost.“ „Co?“ Jase se zamračil. „Jméno toho města.“ Stáhl si delší prameny hnědých vlasů z obličeje. „Jsi naštvaná kvůli tomu, jak se jmenuje město?“ „Je Spring Mills vůbec město? Ty tak trochu žiješ v Spring Mills, že jo?“ Jase se díval zmateně a já jsem pokrčila rameny. „Myslím tím, že to není třeba Hedgesville

15/32

nebo Falling Waters? Přece jenom proto, že někde postavíš supermarket, se z toho místa ještě nestane město.“ Jase na mě ještě chvíli zíral a pak se zhluboka zasmál – byl to pěkný zvuk. Bože, pomoz mi, ale milovala jsem, když se takhle smál. Bez ohledu na to, jak mě dráždil a jak moc jsem ho chtěla nakopnout, když se smál, jako by celý můj den prozářilo slunce. Opřel se o plot a vzhledem k jeho výšce jsme měli oči ve stejné úrovni. Natáhl se a objal mě kolem ramen. Přitáhl si mě blíž – dost blízko na to, že kdybych zvedla hlavu, měli bychom ústa pár centimetrů od sebe. Srdce mi v hrudi několikrát poskočilo. Jestli ho hovor o falešných městech a supermarketech dostal do objímací nálady, měla bych začít mluvit o místech jako Darksville nebo Shanghai nebo... „Někdy si myslím, že to nemáš v hlavě v pořádku.“ Sevřel mě a opřel se mi bradou o hlavu. Připravil mě o dech. „Ale líbí se mi to. Líbíš se mi. Opravdu. Jen nevím, co to o mně vypovídá.“ Že mi srdce předtím poskakovalo? Teď sebou šilo jako ninja. Možná tenhle rozhovor nakonec neskončí tím, že budu brečet někde v koutku. Uvolnila jsem se. „Že jsi úžasnej?“ Zasmál se a jeho ruka mi sklouzla dolů po páteři, pak ji odtáhl a vyhoupl se na plot vedle mě. „Jo, něco takovýho.“ Ticho se protahovalo a on si mě prohlížel. Oči měl teď skoro světle modré. „Mám tě rád,“ přiznal tiše. „A proto je to mnohem těžší. Vůbec nevím, kde začít, Tess.“ Ninja v mém srdci si právě zlomil vaz. Já jsem věděla, kde by mohl začít. Co třeba tím, proč mi neodpověděl na žádný e-mail ani textovku od té noci před rokem? Nebo proč přestal jezdit s Camem k nám domů? Nedostala jsem ale šanci mu tyhle otázky položit. „Promiň,“ řekl a já zamrkala, protože mi tím vyrazil dech. „To, co se mezi námi stalo, se stát nemělo. Je mi to líto.“ Otevřela jsem ústa, ale nedokázala jsem promluvit. Je mu to líto? Měla jsem pocit, jako by mě praštil do prsou, protože to, že je mu to líto, znamená, že lituje toho, co udělal. Já toho nelitovala, ani trošku. Ten polibek... to, jak mě políbil, dokazovalo, že opravdu existuje něco jako nekontrolovatelná přitažlivost, že touha po něčem silnějším může být slastně bolestná a že když se rty dotknou, skutečně létají jiskry. Lituje toho? Já jsem z toho polibku žila, opatrovala ho a srovnávala s ním všechny předchozí, kterých nebylo moc, a každý poté; těch bylo ještě míň. A on toho litoval. „Tu noc jsem pil,“ pokračoval Jase a sval na čelisti mu cukal do rytmu mého srdce. „Byl jsem opilej.“ Sklapla jsem ústa, když mi to došlo. „Tys byl opilej?“ Pohlédl stranou a zase si zajel rukou do vlasů, když po mně střelil očima. „Nevěděl jsem, co dělám.“

16/32

Žaludek se mi strašně kroutil. Byl to stejný pocit, jako když jsem špatně doskočila na nohu. To strašidelné varování, že mě čeká velká bolest. „Tu noc jsi vypil tak dvě piva.“ „Dvě?“ Nedíval se na mě. „Hmm, vím, že to muselo být víc.“ „Muselo?“ Hlas mi přeskočil, jak se ve mně začal vzmáhat jiný pocit. „Já si tu noc pamatuju jasně, Jasi. Vypil jsi sotva dvě piva. Nebyls opilej.“ Jase mlčel, ale jak jsem se na něj dívala, svíral čelisti, jako by si měl rozdrtit stoličky. Už to, že se omluvil, bylo dost zlé, ale svádět to na opilost? To bylo to nejhorší odmítnutí. „V podstatě tvrdíš, že bys mě nepolíbil, kdybys nepil?“ Sklouzla jsem z plotu a postavila se mu čelem. Odolávala jsem nutkání vrazit mu pěst do břicha. Otevřel ústa, ale předběhla jsem ho. „Bylo to pro tebe opravdu tak nechutný?“ Prudce ke mně otočil hlavu a jeho oči se temně zaleskly. „To jsem neřekl. Nebylo to nechutný. Bylo to...“ „K čertu, jasně že to nebylo nechutný!“ Mockrát v životě mi Cam řekl, že nevím, kdy mám držet jazyk za zuby. Tohle vypadá na jeden z těch momentů. „Tys mě políbil. Dotýkal ses mě. Řekl jsi mi, že netuším, co s tebou dělám...“ „Vím, co jsem řekl.“ V očích se mu stříbrně zablýsklo. Tvrdě se na mě podíval, když seskočil z plotu ladně skoro jako šelma. „Jenom nevím, proč jsem to řekl. Muselo to být tím pivem, protože neexistuje žádnej jinej důvod, abych něco takovýho provedl nebo řekl!“ Mou bolest odplavil rudý hněv. Ruce jsem sbalila do pěstí. Ne, v žádném případě za to nemohla dvě piva. „Nejsi žádná muší váha. Dokonale ses ovládal. A musel jsi něco cítit, když jsi mě políbil, protože nemůžeš takhle líbat a přitom nic necítit.“ Sotva jsem ta slova vypustila z úst, srdce mi pokleslo. Myslet si to byla jedna věc, ale říct to nahlas... Ta slova zněla tak naivně. „Jak dlouho jsi do mě byla blázen? Jasně že sis pak myslela, že to znamenalo něco úžasného. Ježíši, Tess, proč si myslíš, že jsem s tebou celou tu dobu nemluvil? Věděl jsem, že si budeš myslet, že je za tím něco víc,“ prohlásil Jase a mně zrudly tváře. „Byla to chyba. Nepřitahuješ mě, ne takhle.“ Uskočila jsem, jako by mě uhodil. A bůh ví, že vím, jaké to je dostat facku. Zčásti bych jí před tímhle dala přednost. Měla jsme utéct, když řekl, že si musíme promluvit. Nebo jsem měla aspoň dokulhat zpátky k autu. Vykašlat se na hrdinství a konfrontaci. Ranil mě a navíc dostal do rozpaků, pálily mě z toho oči. Evidentně jsem byla průhledná jako sklo, takže jsem byla vděčná za sluneční brýle skrývající moje emoce, ale Jase musel poznat něco z mého výrazu, protože na okamžik zavřel oči. „Sakra,“ zaklel tiše a pokožka kolem úst mu mírně zbledla. „Tak jsem to nemyslel. Já...“ „Myslím, že ano,“ odsekla jsem a ustoupila o další krok. Jase měl pravdu. Ta noc byla chyba – hloupý polibek, s nímž jsem si spojila emoce, a během Jaseovy

17/32

nepřítomnosti si z něj udělala něco víc. Nemyslím, že jsem se někdy cítila hloupěji než v téhle chvíli. „Nemohl ses vyjádřit jasněji.“ Znovu zaklel a přistoupil blíž. Sklonil hlavu a několik vln mu spadlo do obličeje. „Tess, ty to nechápeš...“ Krátce jsem se zasmála, když mě ponížení zasáhlo jako protržená přehrada. „No, jsem si jistá, že ti dokonale rozumím. Lituješ toho. Je mi to jasný. Byla to chyba. Asi na to chceš zapomenout. Moje smůla. A nezáleží na tom. Je to pryč.“ Mluvila jsem nesouvisle, ale nedokázala jsem se zastavit. Snažila jsem se zachovat si tvář tím nejhorším možným způsobem, a jak jsem mlela dál, nepodívala jsem se na něj. Nedokázala jsem to, proto jsem se soustředila na jeho tenisky špinavé od trávy. „Stejně tady nebudu moc dlouho. Jak se stav kolena zlepší, vypadnu odsud. Snad to bude co nejdřív. Takže si nemusíš dělat starosti s tím, že se se mnou budeš potkávat moc dlouho nebo že tohle téma znovu nadhodím. Rozhodně nejsi jedinej kluk, kterej...“ „Tě políbil?“ Jeho ostrý tón mě přiměl zvednout hlavu. Oči mhouřil tak, že byly vidět jen úzké stříbrné skulinky. „S kolika kluky ses líbala, Terezo?“ Moc jich nebylo. Mohla bych je spočítat na jedné ruce a potřebovala bych jenom dva prsty na ty, co se dostali ještě dál, ale pýcha do mě zaťala drápy. „Bylo jich dost,“ odpověděla jsem a překřížila paže. „Víc než dost.“ „Opravdu?“ Zatvářil se zvláštně. „Ví o tom tvůj brácha?“ Odfrkla jsem si. „Proč bych se o tom měla bavit s bráchou? On vůbec nemá co mluvit do toho, koho a kam líbám.“ „Kam?“ zopakoval a naklonil hlavu, jako by se nad tím jednoduchým slovem musel zamyslet. Ve chvíli, kdy se rozhodl, co by to mohlo znamenat, mu široká ramena ztuhla. „Kam je líbáš?“ „No, do toho ti nic není.“ Podíval se na mě ostřeji. „To teda rozhodně je.“ Copak žije v jiném vesmíru? „To si nemyslím.“ „Tess...“ „Neříkej mi tak,“ okřikla jsem ho a zhluboka se nadechla. Jase se po mně natáhl, ale jednoduše jsem se mu vyvlékla. To poslední, co potřebuju, je, aby se mě dotýkal. V neobyčejných rysech se objevilo odhodlání. „Kam je...“ Bouchly za námi vstupní dveře od domu a zachránily mě. Jase ustoupil a zhluboka se nadechl, když se k němu rozběhl přes trávník a štěrk malý bráška. Z asi metrové vzdálenosti skočil na Jase a křičel: „Superman! Superman!“ Jase Jacka chytil, hodil si ho na záda a přidržel si jeho malé ruce okolo krku. Jak s ním zatočil, Jack mu visel ze zad jako Supermanův plášť. „Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo.“ Cam se křenil, jako by si vůbec nevšiml toho pro mě nesnesitelného napětí. „Tvoje máma připravila limonádu. A jablečný koláč. Musel jsem si vzít.“

18/32

Jase se usmál, ale zároveň sklonil hlavu. „To je mi jasný.“ Stála jsem tam jako socha. Pták by se mi mohl vykadit na hlavu, a já bych se nepohnula. Svírala jsem ruce tak silně, že jsem necítila prsty. Když se Jase otočil stranou, Jack se na mě usmál. „Budeš se učit jezdit?“ Nejdřív jsem nechápala, o čem to mluví, ale když mi to došlo, nevěděla jsem co odpovědět. Pochybovala jsem o tom, že by mě tu Jase ještě někdy chtěl vidět, dokonce i kdybych sebrala kuráž na jednu z těch věcí nasednout. Cam se na mě podíval s povytaženým obočím, Jase svíral čelisti a zíral do země a Jack čekal na odpověď. „Já nevím,“ vyhrkla jsem nakonec přiškrceným hlasem. Donutila jsem se neudělat ze sebe ještě větší hlupačku a usmála se. „Ale jestli ano, pomůžeš mi se to naučit, je to tak?“ „Jo!“ Jack přímo zářil. „Můžu tě to naučil!“ „Naučit,“ zamumlal bezmyšlenkovitě Jase a zahákl ruce za Jackovy nohy. „Jak už jsem říkal, prcku, pravděpodobně má lepší věci na práci.“ „Nic není lepší než jezdit na koni,“ nedal se odbýt Jack. Jase se i s bráškou na zádech napřímil a pohlédl na mě. Tvářil se dokonale prázdně a já si přála, abych se o jízdě na koni vůbec nezmínila. Jase si asi myslí, že jsem to myslela vážně a snažila se najít způsob, jak se s ním vidět. Upřímně, po tomhle jsem jeho obličej už nikdy vidět nechtěla. Bolelo to, že jsem to vnímala takhle. Před tím polibkem jsme se kamarádili – byli jsme dobří kamarádi. Posílali jsme si textovky, psali si e-maily, bavili jsme se, kdykoli k nám přišel s Camem na návštěvu. A teď jsme to zničili. Nebudu brečet. Nebudu brečet. To jsem si pořád opakovala, zatímco jsem kráčela zpátky k autu a nasedala dovnitř. Vytáhla jsem se nahoru na zdravé noze. Nebudu brečet kvůli tomu pitomci. Taky jsem si říkala, abych přestala na Jase zírat, ale pozorovala jsem ho, dokud se brácha nevrátil. „Připravená zamířit zpátky?“ zeptal se Cam, když zavřel dveře. „Připravená.“ Hlas jsem měla nepřirozeně zastřený. Jak otáčel klíčkem, zadíval se na mě. Zamračil se. „Jsi v pořádku?“ „Jo,“ hlesla jsem a odkašlala si. „To je alergie.“ Pochybovačný výraz na jeho obličeji jsem mohla čekat. Žádnou alergií jsem netrpěla a brácha to věděl. Cam mě vysadil před komplexem West Woods. Požádala jsem ho, ať pozdravuje Avery, opatrně vystoupila a zamířila úzkou ulicí k Yost Hall. Nachystala jsem si přístupovou kartu k otevření dveří. S kolejí jsem měla štěstí. Protože jsem nastoupila později, všechny pokoje v Kenamond Hall a Gardiner Hall, tedy v budovách určených prvákům, už byly plné. Málem jsem nedostala kolej vůbec. Den před zahájením vyučování jsem zašla do kanceláře vedoucí kolejí a modlila se, aby mě mohli někam strčit – kamkoli.

19/32

Moje jediná další možnost byla zůstat u Cama, a přestože mám bráchu ráda, bydlet s ním bylo to poslední, co bych si přála. Ukáply slzy, zatahalo se za provázky a já skončila ve West Woods, ubytovně bytového stylu, která byla mnohem lepší než ty malé místnůstky zvané pokoje na jiných kolejích. Použila jsem přístupovou kartu, vklouzla do chladné chodby a zamířila ke schodišti. Mohla jsem jet do třetího patra výtahem, ale uvědomila jsem si, že chůze a stoupání do schodů je dobré pro mou nohu, když nemám dovoleno dělat nic aktivnějšího. Ale to se brzy změní. Musí, protože jestli se mám na jaře dostat zpátky do studia, musím si udržet figuru. Když jsem se dobelhala ke dveřím našeho apartmá, ztěžka jsem oddechovala. Hlava mi nechtěla pobrat, jak se moje tělo za tak krátkou dobu mohlo proměnit z Terminátora v měkkého plyšáka. Povzdechla jsem si, protáhla kartu čtecím zařízením a vstoupila do obýváku. Měla jsem chuť zalézt si do postele, strčit si hlavu pod polštář a předstírat, že se dnešek nestal. Ale to bych chtěla moc. Zprudka jsem vydechla, když jsem uviděla na klice dveří ložnice viset tmavě růžový šál. Zavřela jsem oči a zasténala. Růžový šál znamenal, že můžete vstoupit jen na vlastní nebezpečí. Neboli že moje kámoška si právě sladce užívá. Nebo že se uvnitř tiše hádají, a jestli jo, brzy se budou hádat hlasitě. Alespoň koupelna byla volná. Odbelhala jsem se k odřenému starému gauči, svalila se na něj s ladností březí horské ovce a upustila vedle sebe kabelku. Zraněnou nohu jsem si hodila na konferenční stolek a natáhla se. Doufala jsem, že ulevím tupé bolesti v koleni. Z druhé strany zdi jsem uslyšela ránu a trhla sebou. Ohlédla jsem se přes rameno a zamračila se. Asi o vteřinu později jsem zaslechla tlumené zasténání a naježily se mi chloupky na krku. Neznělo to jako šťastné zasténání na pokraji orgasmu. Ne že bych věděla, jak to zní. Přestože jsem párkrát měla sex, vždycky to skončilo tak, že jsem proklínala každou romantickou knihu, kvůli níž jsem věřila, že se budu vznášet v oblacích. Ale tohle neznělo dobře. Nechala jsem nohu na stole, natočila se a naslouchala, co se v místnosti děje. Moje spolubydlící Debbie Lambová byla třeťačka a připadala mi jako opravdu milá holka. Neukřižovala mě za to, že jsem ji připravila o možnost strávit semestr, aniž by se s někým musela dělit o pokoj, a byla opravdu chytrá a tichá. Ale její kluk byl úplně jiný. Uplynulo pár vteřin, když jsem zaslechla tiché chlapské zavrčení. Se zarudlými tvářemi jsem se tak prudce otočila, až jsem si málem zablokovala krk. Popadla jsem polštář a zakryla si jím obličej.

20/32

Rozhodně se oddávají sexu. A já tu sedím a poslouchám jako cvok. „Ježíši,“ zamumlala jsem. „Proč jsem vůbec na vysoké?“ Tupá bolest v koleni mi to rázem připomněla. Pomalu jsem polštář odtáhla z obličeje. Dveře naproti mně vedoucí do druhé ložnice v apartmá zůstaly zavřené. Naše spolubydlící jsem od začátku školy ještě ani jednou neviděla. Částečně jsem byla přesvědčená, že jsou neviditelní nebo jsou v programu na ochranu svědků, nuceni skrývat se v pokoji. Věděla jsem, že nejsou mrtví, protože jsem je někdy, když jsem byla v obýváku, slyšela. Kdykoli mě ale zaslechli pohybovat se po bytě, ztichli. Prostě byli divní. Opřela jsem se o polštář, sáhla do kabelky a vytáhla mobil. Zvažovala jsem, jestli nemám napsat Sadi, ale nemluvila jsem s ní od června, kdy jsem odešla ze studia. S žádnými kamarády jsem se od té doby nebavila. Většina z nich byla v New Yorku. Sadi začala chodit do Joffreyho baletní školy, kam jsem získala stipendium. To byl můj život, můj sen, ale prožívali ho jiní. Stipendium mi však nezrušili. Odložili ho a slíbili mi místo na příští rok, jestli se mé zranění zahojí. Hodila jsem telefon zpátky do kabelky a opřela se. Doktor Morgan, odborný lékař ze Západovirginské univerzity, který mě operoval, věřil, že mám devadesátiprocentní šanci na úplné zahojení, pokud neutrpím další zranění. Většina lidí by si myslela, že to je velká šance, ale mě těch deset procent děsilo k smrti a odmítala jsem o tom vůbec přemýšlet. Než se dveře od ložnice otevřely, uběhlo asi čtyřicet minut. Debbie vešla do obýváku, prohrábla si rukou po ramena dlouhé hnědé vlasy a uhladila jejich konce. Když mě zahlédla, tváře jí zrudly. Přikrčila se. „Ježíši! Jsi tu dlouho?“ „Ne. Jenom pár minut...“ odmlčela jsem se a lépe se na Debbie zadívala. Upravovala si lem květované halenky. Oči měla zarudlé a napuchlé. Hádali se. Zase. Museli se udobřit, ale hádali se tak často, až jsem se divila, jestli jim mezi hádkami a sexem na usmířenou zbývá čas na cokoli jiného. Z ložnice vyšel Erik a prstem lítal po displeji mobilu. Krátké tmavé vlasy mu na hlavě stály. Vypadal dobře, to musím uznat, ale nerozuměla jsem tomu, jak někoho mohl přitahovat. Vůbec ne. Měl důležité postavení v bratrstvu, do nějž patřil i Jase, na střední byl místní hvězdou v basketbalu, ale choval se jako hyena zahnaná do úzkých. Zastrčil si telefon do kapsy džín, usmál se na mě, ale byl to nervózní úsměv, který mě znepokojoval. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se Debbie. „Jasně že je,“ odpověděl se smíchem Erik. Hleděla jsem na ni a ignorovala ho, ale Debbie prudce přikývla. „Jo, je mi fajn. Jdeme něco sníst, než zamíříme na tu party. Chceš jít taky?“

21/32

Otevřela jsem ústa, ale Erik odpověděl i za mě. „Vypadá, že ji bolí koleno, takže tu asi chce zůstat.“ Zaklapla jsem pusu. Zdálo se, že Debbie je to nepříjemné, ale Erik už ji strkal ke dveřím. „Přijdeš na party?“ Ve skutečnosti mě nikdo nepozval, ale věděla jsem, že kdybych se tam ukázala, nikdo by nic nenamítal – nikdo až na Jase, a jeho jsem vidět nechtěla. Pokrčila jsem rameny. „Ještě nevím.“ Debbie otálela. „Dobře...“ „Zlato, no tak, mám už kurva hlad.“ Erik ji popadl za paži a pevně ji sevřel. „Je pozdě.“ Když jsem se dívala, jak silně ji svírá, zkroutil se mi žaludek. Kolikrát mě takhle chytil Jeremy? Mnohokrát, ani bych to nespočítala. Když jsem to viděla, dělalo se mi zle. Nutilo mě to myslet na věci, na něž bych nejradši zapomněla. Debbiin vratký úsměv zakolísal. „Pošli mi textovku, kdybys chtěla... nebo cokoli potřebovala.“ Erik si pro sebe cosi zamumlal a vzápětí byli pryč. A já tu zůstala sedět s nohou nataženou na stolku, zírala jsem na dveře, ale myšlenky se mi zatoulaly o několik let zpátky. „Víš, že mám kurva hlad,“ řekl Jeremy, nahnul se a chytil mě za paži. Sevřel mě tak silně, že jsem vykřikla. Auto mi najednou připadalo neskutečně malé. Nebylo v něm dost vzduchu. „Co ti trvalo tak dlouho? Vykecávala ses do telefonu?“ „Ne!“ Věděla jsem, že mám zůstat v klidu, neodtahovat se, protože to by ho ještě víc rozzlobilo. „Mluvila jsem jenom s Camem.“ Přestal mě svírat tak pevně. „Je doma?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Mluvila jsem s ním...“ „Po telefonu?“ Během vteřiny se jeho rysy změnily z roztomilých na děsivé. Trhla jsem sebou, když do mě přes svetr zabořil prsty. „Myslel jsem, že jsi netelefonovala?“ Vytrhla jsem se ze vzpomínky a byla ráda, že všechno, co cítím, je pouze pozůstatek té zloby. Hodně dlouho mi bývalo špatně od žaludku, kdykoli jsem o něm přemýšlela, ale ty dny už jsou dávno pryč. Jeremy mě zneužíval, ale já jsem již nebyla oběť. Dostala jsem se přes to, co mi způsobil. Dostala, jo, dostala. Odtrhla jsem pohled ode dveří a sevřela polštář tak, až mě ruce bolely. Neměla jsem důkaz, že Erik Debbie ubližuje, spíš šlo o šestý smysl a věděla jsem, že většina modřin nebude na první pohled vidět. Ne jestli je Erik chytrý, jako byl Jeremy. Zbytek večera jsem strávila tím, že jsem vyjídala automat na chodbě a procházela se historií esemesek v telefonu, než jsem zalehla. Jak jsem ležela a plula na hranici spánku, cítila jsem se pěkně uboze. Je mi skoro devatenáct, je sobota večer, ještě není ani deset a já už skoro spím.

22/32

„Uboze“ to ani zdaleka nevystihuje. Obrátila jsem se na bok, čelem ke stěně, a zatímco jsem uvažovala nad tím, jestli by mě Jaseovo odmítnutí tak bolelo, kdybych neměla zraněnou nohu, odplula jsem do krajiny spánku. Když mě za nějaký čas probudilo pípnutí mobilu, ten zvuk mi připadal velmi vzdálený. Zmateně jsem zamrkala. Zeleně podsvícený budík na nočním stolku hlásil čtvrt na dvě. Ozvalo se další pípnutí. Šátrala jsem kolem sebe, až jsem nahmatala mobil, zvedla ho a přimhouřila oči nad textovkou. Jednou jsem si ji přečetla a myslela si, že ještě sním. Když jsem se na ni zadívala podruhé, napadlo mě, že jsem zapomněla číst. Potom jsem se posadila a zamrkala, abych zahnala ospalost. V temném pokoji bylo dost světla na to, abych poznala, že postel na druhé straně místnosti je prázdná. Znovu jsem se zadívala na telefon. Musím s tebou mluvit. Bylo to od Jase. V druhé textovce stálo: Jsem venku. Srdce mi poskočilo. Jase je tady.

3. kapitola Musím ještě snít. Tak jsem si alespoň připadala, když jsem našla sandály, vklouzla do nich a popadla přístupovou kartu. Na chvíli jsem zvažovala, že bych tu esemesku ignorovala, ale moje tělo mělo zřejmě svůj vlastní rozum. Ráno si za tohle určitě budu chtít vlepit pár facek. Jak jsem odcházela z apartmá, začala jsem se obávat, že jde o nějaký vtip, protože jak mohl Jase vědět, kde bydlím? I kdyby tušil, že jsem ve West Woods, tento komplex tvořilo šest budov. A pochybovala jsem, že se zeptal Cama. Jak jsem scházela ze schodů a držela se zábradlí, žaludek se mi šněroval do malých uzlíků. Z oken v mezipatře se na schodiště valila temnota. Možná opravdu sním a z tohohle se stane noční můra. Zábradlí se promění v hada – bože, nesnáším hady – prostě jako v Beetlejuice. Vyděšeně jsem spustila ruku z hladkého kovového zábradlí a dokulhala do přízemí. V hale bylo až na mírné vrčení sušičky umístěné v prádelně ticho. Sotva jsem vyšla do noci, naskočila mi husí kůže. Kéž by mě napadlo vzít si bundu. Noční vzduch byl překvapivě studený. Zastavila jsem se na verandě, pevně sevřela kartu, až se mi od ní do dlaně vyryly zářezy, a prohlížela si chodník a stromy podél něj. Všechny lavičky byly prázdné. Nikdo venku nebyl. Kromě cvrlikání cvrčků bylo slyšet jenom vzdálený smích a tichou hudbu, kterou tu a tam přeťal veselý křik. Srdce mi prudce bušilo. Sešla jsem z verandy a odhrnula si vlasy z tváře. Byl to vtip. Nebo chtěl možná napsat někomu jinému a čekal u její koleje. Při pomyšlení na to, že psal jiné holce v jednu ráno, mě mravenčila kůže, což bylo opravdu směšné. Ušla jsem pár kroků po chodníku a nahlížela mezi stromy a hustý živý plot. Zastavila jsem se uprostřed cestičky a tváře mi začaly hořet. Přešlápla jsem z nohy na nohu. Co tady venku vlastně dělám? Dokonce jsem si s sebou ani nevzala telefon. Musel to být omyl nebo vtip nebo... Zpoza stromů se oddělil velký stín a pohyboval se kolem živého plotu. Postava, která vstoupila do kruhu světla z pouliční lampy, byla vysoká a mohutná. Spadla mi brada. Byl to Jase, ale co tam vzadu dělal? Když se ke mně otočil, spustil ruce od zipu na džínách. Proboha. „Jasi?“ zasyčela jsem a pospíchala k němu. Jakmile mě uslyšel, zvedl hlavu. „Tady seš.“ Řekl to, jako by na mě čekal celou věčnost. Povytáhl koutek rtů. „Přišlas.“

24/32

Když jsem zahlédla jeho křivý úsměv, srdce se mi zachvělo. Ale jak jsem si vzpomněla, co mi dnes řekl, pomohlo mi to ty hloupé motýlky ve své hrudi dostat pod kontrolu. „Ty ses byl vyčurat?“ Úsměv se mu rozšířil. „Musel jsem.“ „Do křoví?“ „Někdo to tam musel zalít.“ Zírala jsem na něj a rty mi cukaly. Rozcuchané vlasy mu padaly do čela, skoro až k očím. Staré značkové tričko mu obepínalo široká ramena a hrudník. Když zvedl ruku, aby si shrnul vlasy dozadu, odhalil proužek kůže mezi tričkem a džínami visícími mu nízko na bocích. Vykoukly mu břišáky pevné jako skála. Odvrátila jsem pohled, protože to bylo to poslední, na co jsem potřebovala zírat. „Jsi namol.“ „Noo...“ Zhoupl se doleva, jako by ho tam táhla neviditelná gravitační síla, o které jsem nevěděla. „Nemyslím, že jsem namol, tak daleko bych nezacházel. Možná jenom trochu omámenej.“ Povytáhla jsem obočí, když zavrávoral doprava. V tu chvíli jsem si všimla malé růžové krabičky na lavičce. „To je tvoje?“ Sledoval můj pohled a zakřenil se. „Sakra. Zapomněl jsem na to. Přinesl jsem ti dárek.“ Jakmile se naklonil, málem dopadl na obličej, než se na poslední chvíli zachytil a zvedl krabičku. Zamračila jsem se. „Co je to?“ Podal mi krabičku. „Něco tak úžasnýho jako já.“ Zasmála jsem se a pohlédla na to. Skrz průhledné plastové víčko jsem uviděla velký sladký košíček. Zadívala jsem se na Jase. Pokrčil ramenem. „Košíčky jsou dobrý. Myslel jsem, že se s tebou podělím.“ „Děkuju.“ Otevřela jsem víčko a ponořila malíček do polevy. Ochutnala jsem a nad tou sladkou, bohatou chutí málem zasténala. Jase polkl a pohlédl stranou. „Myslím, že se posadím. Měla bys taky... víš, kvůli svý noze.“ Jako bych na to mohla zapomenout. Jase mě pozoroval, jak si sedám. Koleno jsem měla ztuhlejší než obvykle. „Bolí tě to?“ Otevřela jsem ústa, ale předběhl mě. „Vůbec jsem si to neuvědomil. Asi bys na té noze neměla dlouho stát a...“ „Jsem v pohodě.“ Kousla jsem si rychle do košíčku a v ústech mi vybuchla sladká rozkoš. „Chceš taky?“ „No jasně.“ Rozdělila jsem košíček na poloviny a jednu mu podala. Zhltl ji snad za pět vteřin. Já jsem dojedla docela rychle svůj kousek, a poté co jsem vyhodila krabičku do nejbližšího koše, jsem se zhluboka nadechla. „Nepřišel jsi sem jenom proto, abys mi přinesl košíček, co?“

25/32

„Aaa, ne.“ „Proč... proč jsi tady, Jasi?“ Neodpověděl mi hned, ale když se na mě zadíval šedýma očima, pohled měl překvapivě jasný. „Chci s tebou mluvit.“ „To mi došlo, ale myslím, žes už mi řekl všechno, cos chtěl. Že ses tu objevil, je to poslední, co bych čekala.“ Cítila jsem se jako mrcha, že jsem to na něj tak vybafla, ale byla to pravda. A taky si to zasloužil. Nebyla jsem ničí rohožka. Jaseovi ztuhla ramena a pohlédl stranou, potom přišel blíž a posadil se vedle mě. Podíval se na mě. Trochu z něj táhl alkohol. Mlčky se naklonil a chytil mě za ruku. Vytřeštila jsem oči, když mou ruku zvedl, otočil ji a políbil mě do dlaně. Jo. Byl namol. Na místě, kde se mě dotkl rty, mě pokožka mravenčila jako po zásahu elektřinou. Připravil mě o řeč. Pozorovala jsem ho, jak mi položil ruku zpátky do klína. „Jsem pitomec,“ vydechl. Pomalu jsem zamrkala. „Neměl jsem ti dneska říkat ty kraviny. Nebylo to správný a lhal jsem.“ Zhluboka se nadechl a stočil pohled na prázdnou lavičku naproti. „Tehdy v noci jsem nebyl opilej. Zdaleka ne.“ Srdce mi začalo bít rychleji od té chvíle, kdy mi políbil ruku, a jak mluvil, ještě víc zrychlilo. Sotva jsem dokázala zašeptat: „Já vím.“ „A opravdu mě nenapadlo, že si budeš myslet, že je za tím něco víc, protože jsi do mě byla blázen nebo co.“ Povytáhl koutek rtů, ale v tomhle ohledu měl pravdu. Ten polibek pro mě znamenal všechno. „Prostě jsem... Neměl jsem tě tehdy v noci políbit ani se tě dotýkat. Ne kvůli tomu, že by se mi to nelíbilo, ale protože jsi Camova sestřička. Jsi nedotknutelná.“ Jak jsem na něj hleděla, motýlci se mi z hrudi přestěhovali do žaludku. To byl Jaseův problém? Cítil se špatně, protože Cam byl jeho kámoš. To jako vážně? Částečně jsem měla chuť ho praštit. Ale taky bych mu nejradši vlezla na klín, protože jestli tohle je ten jeho velký problém, můžeme s tím něco udělat. Nebo ne? Záleží na tom? Jenom jsem tam ale seděla a zírala na něj jako vždycky, když přišel navštívit Cama. Jestli se začnu hihňat, dám si ránu. „Ta chvíle... Úplně se mi to vykouřilo z hlavy, Tess. Ty... ty jsi nádherná holka. Vždycky jsi byla, zatraceně, a to se nezměnilo.“ Myslel si, že jsem krásná – počkat. Ta chvíle se mu vykouřila z hlavy? Udělal mi radost, a zároveň mě urazil. Zavrtěla jsem hlavou. „Každopádně jsem se ti chtěl omluvit.“ Pohlédl na mě. Polovinu obličeje měl ve stínu. „A jestli si myslíš, že jsem největší pitomec pod sluncem, dokonale to chápu.“ To, co mi dřív řekl, mě stále pálilo, jako bych rozkopla hnízdo plné sršňů, ale tahle slova tu bolest trochu zmírnila. „To si nemyslím.“

26/32

Jase na vteřinu ztuhl a potom se ke mně s nakloněnou hlavou otočil. Naše pohledy se střetly a já jsem od něj nedokázala odtrhnout oči. „Jsi pořád tak... sladká.“ Sladká? Odolala jsem pokušení si odplivnout. Jasně že se Jase domníval, že jsem sladká, milá a tak nevinná a roztomilá jako starý medvídek. Ale nechtěla jsem, aby mě vnímal právě takhle. Uhnul pohledem jako první a já si oddechla. Olízla jsem si rty a přejížděla okrajem karty přes měkké flanelové pyžamové kalhoty. „Takže ses rozhodl přijít sem uprostřed noci, abys mi tohle řekl?“ „Není to přesně uprostřed noci,“ namítl a mírně se usmál. „Spíš začátek pozdní noci.“ Povytáhla jsem obočí. „To nedává moc smysl.“ „Kdybys vypila devět piv, tak by možná dávalo.“ Našpulila jsem rty a vzpomněla si, že je víc než trochu pod parou. „Proč jsi prostě s tímhle hovorem nepočkal, než, já nevím, budeš střízlivej a vysvitne slunce?“ „Nemohl jsem čekat,“ odpověděl bez zaváhání, tak rychle, že nebylo pochyb o tom, jak to pro něj bylo důležité. „A ta party stála za prd.“ „Jo?“ Bůh ví, proč jsem si nedokázala představit, že by ta velká party byla tak hrozná. Jase přikývl a zamračil se. „Tohle... Prostě mi to zvonilo v hlavě. Snažil jsem se to zapít, ale nepomohlo to. Rozhodl jsem se ti to říct, než si způsobím otravu alkoholem.“ Takže ta party nebyla tak strašná, ale spíš se cítil dost provinile na to, aby mě vyhledal. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Ani o celé téhle situaci. Byla jsem jím posedlá a v jedné chvíli jsem byla přesvědčená, že jsem do něj šíleně zamilovaná. A tu noc, kdy mě políbil, jsem myslela... No, myslela jsem si spoustu hloupostí. Že se další ráno probudí a vyzná mi nehynoucí lásku a úctu před Ježíšem a celou mou rodinou. A všichni z toho budou nadšení, včetně Cama. Že prostě vztah mezi maturantkou a třeťákem na vysoké může fungovat. Že místo Cama bude Jase každý víkend navštěvovat mě, že bude chodit na moje vystoupení a jezdit za mnou do New Yorku, až odjedu na baletní školu a... A nic z toho se nestalo. Další ráno odjeli Cam s Jasem dřív, než jsem se probudila. Od té doby jsem ho neviděla. Až nyní, když jsem nastoupila na univerzitu v Shepherdu. Během loňského roku nastala chvíle, kdy jsem se domnívala, že jsem se s tím, že Jase odjel a už se nevrátil, vyrovnala. Svedla jsem to na hloupé, naivní představy, a dokonce šla jednou či dvakrát na rande, ale ve skutečnosti mě to nepřešlo. Nesmířila jsem se s tím. Očividně. A když jsem znovu spatřila Jase a byla mu nablízku, všechno, co mě k němu přitahovalo – jeho laskavost, humor, inteligence – se mi opět vybavilo. A přestože některé z těchhle vlastností nebyly teď tak patrné, věděla jsem, že

27/32

takový pořád je. Skutečnost, že mě vyhledal v jednu ráno, aby se omluvil, toho byla důkazem. Opřel se dozadu a natáhl dlouhé nohy. „Tess... Tess... Tess...“ „Co je?“ Zase jsem se přinutila se na něj zadívat, poté co jsem moc dlouho hleděla na živý plot. Jase si mě znovu prohlížel, ale z tváře mu nešlo nic vyčíst. Oči mu jasně svítily, skoro stříbrně, když do mě zabodl pohled. Zhluboka vydechl, znělo to napůl jako klení, napůl jako zasténání. Nechápala jsem to. Sledovala jsem jeho pohled a překvapeně a roztřeseně se nadechla. Uvědomila jsem si totiž, že nemám podprsenku a studený noční vzduch a tenké tričko udělaly svoje. Nic nezakrývalo, co se se mnou děje. A právě v tu chvíli se dělo hodně. Bradavky jsem měla tvrdé a tlačily se proti látce. Tváře mi zrudly a chtěla jsem si založit paže přes hrudník, když mi došlo, že se Jase dívá, opravdu dívá. A na někoho, kdo tvrdil, že se mu „ta chvíle“ vykouřila... Počkat. Právě teď byl opilý. Založila jsem si ruce. „Co je?“ dotírala jsem znovu. Zvedl planoucí pohled a přísahala bych, že se zastavil na mých rtech. „Proč jsi sem přišla? Na tohle místo?“ Ta otázka mě zaskočila nepřipravenou a taky způsob, jakým ji položil. Jako by nikdy, ani za milion let, nečekal, že se tady ocitnu, na stejné škole jako on. „Já... Moje noha...“ Copak nedokážu mluvit v celých větách? Zvedl se mírný větřík a rozevlál mi vlasy. „Nevěděla jsem, co jiného mám dělat.“ „Nikdy jsi neměla v plánu jít na vysokou, že ne?“ „Ne. Ne takhle.“ „Tak proč...“ Jase se odmlčel a zachytil pramen mých vlasů. Když mi ho zastrčil za ucho, dotkl se mě prsty na krku, až mě zabrněla celá páteř. Asi na vteřinu tam ruku nechal, než ji spustil mezi nás. Najednou mi prostor mezi námi připadal mnohem menší. „Co studuješ?“ Můj mozek okamžik odmítal spolupracovat, než otázku strávil. „Základní vzdělání.“ Opět povytáhl koutek rtů a přehodil pravou paži přes opěradlo lavičky. Pořád se na mě díval. „To vyžaduje zvláštní osobnost.“ „Proč?“ Obor jsem si vybrala na poslední chvíli, protože jsem neměla v plánu běžnou kariéru. V podstatě jsem otevřela registrační příručku a jeden si zvolila. Učitelství mi přišlo jako dobrý nápad. Jako plán B, který jsem neměla v úmyslu použít. „Děti jsou drsné, Tess, zvlášť v tom věku.“ „Ty to musíš vědět.“ Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jaký má vztah k mladšímu bráškovi. „Ale já mám děti ráda.“

28/32

Najednou mu přes obličej přelétl stín. „Jo, hele, raději bych měl jít. Je pozdě a ty asi chceš jít spát.“ Začal se zvedat, ale zarazil se. „Jsme kamarádi, že jo? Ty a já? Jako... jako předtím?“ Jako předtím, než mě políbil. Obrnila jsem se proti prudkému výbuchu svého srdce. Tohle bylo ono. I když si Jase myslí, že jsem krásná, a přestože se mu líbím, nic s tím neudělá. Jestli to bylo kvůli Camovi nebo něčemu jinému, pak cokoli, co ke mně cítí, nestačí. Nezáleží na tom. Můžu být jeho kamarádka. Stejně jsem neplánovala zůstat tady dlouho. Jestli mě doktor uschopní, dokončím semestr a potom zamířím zpátky do studia. Jase... Jase se stane jenom vzpomínkou. Přinutila jsem se k úsměvu. „Jo. Jsme kamarádi.“ „Dobře. To je skvělý.“ Roztáhl rty do úsměvu, a byl to široký úsměv, takový, který mu ani trochu neubíral na kráse a kvůli němuž celé národy odhazovaly kalhotky. Jase vstal a já si všimla, jak zavrávoral doleva. Rozhodil ruce, aby udržel rovnováhu. „Sakra.“ Když vytáhl z kapsy klíče od auta, zvedla jsem se z lavičky. Tentokrát mě koleno nebolelo. „Nemůžeš řídit.“ Střelil po mně pohledem a zasmál se. „Jsem v pohodě.“ „Nejsi. Nedokážeš ani stát rovně.“ „No, takže je dobře, že při řízení nemusím stát rovně.“ Vytřeštila jsem oči. „Jasi...“ Udělal další nejistý krok. Chytila jsem ho za paži a sevřela mu předloktí. Prsty jsem ho ani nedokázala obejmout. Ten kontakt Jase překvapil. Okamžitě ke mně stočil pohled. Samotnou mě to taky vyplašilo. Jeho pokožka se propalovala do mé. Využila jsem situace. Sebrala jsem mu klíče z ruky, pustila ho a ustoupila od něj. „Nebudeš řídit.“ Jase se po klíčích nenatáhl. „A co chceš, abych udělal? Vyspal se tady na lavičce?“ Mohla jsem navrhnout, aby zavolal některému kámošovi, ale místo toho jsem odpověděla: „Můžeš zůstat u mě.“ Vytřeštil oči a krátce se zasmál. „Zůstat u tebe?“ Zamračila jsem se. „Jo. Co je na tom tak legračního?“ Chystal se odpovědět, ale zdálo se, že si rozmyslel, co chtěl říct. Ticho se protahovalo. „Cam mě zabije.“ „Cam zabije mě, jestli tě nechám řídit. Kromě toho máme v apartmá gauč. Nebudeš spát v mé posteli.“ Ve světle lampy se mu zaleskly oči. Z jeho pohledu mi začaly hořet uši. „V apartmá, nebo v posteli,“ pronesl nakonec. „Tvůj brácha mě zabije tak jako tak.“ Existovala malá šance, že by Cam nezuřil, ale ještě víc by ho naštvalo, kdybych Jase nechala řídit. A kromě toho jsme ani jeden nemohli zavolat Camovi, aby

29/32

zkárovaného Jase odvezl. Jak bychom mu vysvětlili, co tu Jase dělá? „Nemusí se o tom dozvědět.“ Jase nevypadal přesvědčeně, ale když jsem se otočila zpátky ke vchodu, vrávoral za mnou. Tiše mě následoval do budovy a otevřel dveře od bytu. „Debbie se ještě nevrátila.“ Rozsvítila jsem lampu. „Možná zůstane na noc s...“ „Erikem,“ skočil mi do řeči Jase a rozhlížel se po malém obýváku. Dost jsem pochybovala, že by to bylo poprvé, co je v takovém typu apartmá. „Jsou ještě na té party. Kdo je v té druhé ložnici?“ „Nevím.“ Sebrala jsem polštář z podlahy a položila ho na gauč vedle područky. „Nikdy jsem je neviděla. Myslím, že jsou upíři nebo tak něco.“ Zasmál se, protáhl se kolem mě a posadil se na gauč. V další vteřině už ležel na zádech, oči zavřené, hruď mu pravidelně klesala a stoupala. Páni. Usnul děsivě rychle. Povzdychla jsem si a odešla do svého pokoje. Stáhla jsem z postele prošívanou pokrývku, kterou ušila moje máma, a vrátila se s ní do obýváku. Nepohnul se, když jsem přišla k němu a zastavila se vedle jeho dlouhých nohou a konferenčního stolku, ale stříbrné oči měl pootevřené. „Kamarádi?“ zamumlal. Bodnutí zklamání pominulo, jakmile se na mě usmál a srdce mi poskočilo. Jsem tak hloupá. Přikryla jsem ho dekou a začala se odtahovat. Pohnul se však rychleji, než by mě napadlo, že toho bude jako opilý schopen. Chytil mě za zápěstí a zadržel mě na místě. Svíral mě překvapivě jemně. „Tess?“ Přivíral oči. „Jsme kamarádi?“ Když mi začal pomalu kroužit palcem přímo pod dlaní, zastavil se mi dech. Ten jemný dotek mě připravoval o rozum. Šílela jsem z toho. „Jo. Jsme kamarádi.“ „Dobře,“ vydechl. Zopakoval slova, která pronesl venku. „To je skvělý.“ Nepustil mě. Přitáhl mě k sobě dolů, až jsem seděla bokem vedle něj na pohovce. Myšlenky mi v hlavě vířily, ale netušila jsem, proč jsem se ho zeptala: „Jak jsi věděl, na které koleji bydlím?“ „Mám své způsoby.“ Pohladil mě po ruce, zastavil se až u lokte a polaskal palcem citlivou pokožku. Co to dělá? Byla jsem si docela jistá, že tohle kamarádi nedělají. Já tohle rozhodně neprovádím s kluky, které považuju za kámoše. Ve skutečnosti jich ale nemám moc, pouze několik ze studia. A Jase se mě nikdy dřív takhle nedotkl. Dokonce ani ne tehdy, když mě políbil. Tenkrát jsme se jenom bavili a já ho objala na dobrou noc, ale když jsem se odtáhla, nepustil mě a... ta chvíle se mu vykouřila z hlavy. Zmizí tento okamžik taky? Je namol. Je to docela pravděpodobné a věděla jsem, že bych se od něj měla odtáhnout ze stovky různých důvodů, ale neudělala jsem to. Takže to znamenalo, že jsem hloupá. Stejně jsem se však nepohnula. Pomalé kroužení jeho palce mě rozechvívalo. Rozbolela mě ňadra i nižší partie mého těla. Rty se mi samy od sebe pootevřely. Bože, co to se mnou je? Upřímně

30/32

jsem to věděla, ale nikdy, ještě nikdy jsem nereagovala takhle na prostý dotyk. Netušila jsem, že je možné, aby se mi tělo tak slastně kroutilo kvůli palci spočívajícímu na mém lokti. „Kamarádi,“ zamumlal zase a stáhl mě k sobě. Srdce mi bušilo, ale nevzepřela jsem se. Nic takového mě ani omylem nenapadlo, když zaklonil hlavu a jeho teplý dech mi tančil po rtech a po tváři. Zachvěla jsem se, jak se mu zvedla hruď a dotkla se mé. V prsou se mi probudila hluboká emoce a chutnala jako panika. Probrala se ve mně sebekontrola, zrodila se vůle. Překvapilo mě to. Odtáhla jsem se dřív, než jsem se opravdu mohla proměnit v rohožku s nápisem VÍTEJ. Jase se mě držel a mým pohybem se vytáhl do sedu. Kombinace mé nerovnováhy a nedostatku síly a jeho opilosti a deky, kterou jsem ho tak hezky přikryla, nedopadla dobře. Jaseovi se do přikrývky zamotaly nohy a já jsem ustoupila a narazila do stolku. Jase napůl seděl, napůl se otáčel a stahoval mě dolů. Oba jsme se svalili z gauče. Dopadla jsem na záda, Jase na mě a vyrazil mi dech. Uplynulo pár vteřin, než jsem zamrkala a otevřela oči. Ležela jsem na koberci, neschopná pohnout rukama ani nohama. „Proboha,“ vydechla jsem. „Jsi mrtvej?“ Zhluboka se zasmál, položil ruce vedle mého těla a nadzvedl se ze mě. Pořádně jsem se nadechla. „Ne. Ježíši... Jsi v pořádku?“ „Jo. A ty?“ Sklopil husté tmavé řasy a zakřenil se. „Nevím. Myslel jsem, že jsem tě zlomil.“ „Ptala jsem se, jestli jsi v pořádku,“ zopakovala jsem hlasem, který zněl zvláštně. Jeho váha a blízkost mi rozbušily srdce. „To, jestli jsem zlomená, s tím nemá nic společnýho.“ „Dělám si starosti spíš o tebe. Zastavilas můj pád. To je od tebe milý, Tess.“ Zasmál se a, bože, věděla jsem, že má opičku, ale musí vypadat tak zatraceně rozkošně, i když je namol? Zavrtěla jsem se, abych si vyprostila ruce, Jase se posunul a naše těla se tak k sobě tiskla v těch místech, na kterých záleželo. Ztuhla jsem, když mu z hrdla vyrazil drsný sexy vzdech. Zvedla jsem zrak a setkala se s jeho očima. Ani jeden z nás se nepohnul. Mlčeli jsme. Jase pootevřel ústa, aby se slabě nadechl. Moje hruď se zvedala a klesala hlubokými, roztřesenými nádechy. Přes tenkou látku pyžama jsem mezi stehny cítila, jak tvrdne. Nebylo o tom pochyb, nemohl to nijak skrýt. Tělem mi prostupoval sladký a opojný žár. Jak se na mě díval, několik míst v mém těle prudce pulzovalo. Omámeně jsem pozorovala, jak jeho oči nabírají barvu tekutého stříbra. Páteří mi několikrát projelo zachvění. Tlukot v mém nitru sílil a rozšiřoval se mi do všech údů. Pohled měl jakoby rozostřený a já si opět připomenula, že je opilý, ale ani to neztlumilo mé vzrušení ani žár v jeho očích.

31/32

„Tohle... To jsem nečekal,“ zamumlal hlasem, který mě dráždil. „Tess, já...“ Zavřel oči a zhluboka vydechl. „Je skvělý tě pod sebou cítit, až moc skvělý.“ Srdce se mi na jeden tep zastavilo a znovu se rozběhlo. Jeho slova probudila touhu, s jakou jsem neměla moc zkušeností, ani ji nechápala. Věděla jsem jenom, že mám chuť se kolem něj pevně ovinout a už ho nepustit. „Skvělý není to správný slovo. Možná dokonalý?“ Znělo to, skoro jako by si povídal pro sebe. „Kurva,“ zavrčel a pomalu zatlačil boky přesně do toho místa, kde mě to bolelo nejvíc. Palce na nohou se mi zkroutily a zalapala jsem po dechu. Jaseovo mohutné tělo se zachvělo. „Věříš v osud?“ Ta otázka se zjevila odnikud, ale mlhu v mé hlavě nerozřízla. „Nevím,“ zašeptala jsem. „A ty?“ „Myslím tím, jestli věříš, že některé věci se prostě mají stát?“ zamumlal, když sklonil hlavu a otřel se rty o můj krk. Další přidušený vzdech mi proklouzl přes rty. „Jako že ať děláš, co děláš, ať si namlouváš cokoli, stejně k tomu dojde? K něčemu, co nedokážeš zastavit?“ Moje tělo zatlačilo mozek do pozadí, nechápala jsem, o čem mluví, a dokonce jsem si ani nebyla jistá, že Jase ví, o čem mluví. Uvolnila jsem si pravou ruku, pomalu ji zvedla a dotkla se hedvábných pramenů jeho vlasů. Rty mi opět přejel po kůži a potom mi špičkou jazyka olízl tepající místečko na hrdle. Trhla jsem sebou a naše těla se k sobě ještě víc přitiskla. Políbil mě na tomtéž místě, okusoval kůži jemně, aby na ní nezůstaly žádné stopy, ale pocity se ve mně bouřily. „Netušila jsi to.“ Jednou rukou se podepřel a druhou mi zaklonil hlavu. Žílami se mi proháněla nebezpečná letní bouřka. „Co jsem netušila?“ Jase zavrtěl hlavou a drsným bříškem palce mě pohladil po spodním rtu. „Nepřijel jsem vždycky... kvůli Camovi. On nebyl jedinej důvod, proč jsem k vám každej víkend jezdil.“ Tím mě šokoval. Jase se zasmál a zavřel oči. „Jezdil jsem, abych viděl tebe. Jsem pěknej parchant, opravdu. Kolik ti bylo? Šestnáct? Do prdele.“ Jeho slova v kombinaci s tím, jak na mně ležel, ve mně explodovala, ale nebyl čas na to, abych se zabývala jejich významem, nebo je dokonce zpochybňovala. Jase sklonil hlavu a moje tělo se napjalo. Chystal se mě políbit a já ho nemínila odstrčit. Teď ne. Ne po tom, k čemu se právě přiznal. Hruď se mi dmula a mizel z ní ten mizerný pocit z dřívějška. Přejel mi rty po nose a políbil mě na čele, pak se ze mě svalil na bok. Ruka, kterou mě hladil po tváři, sklouzla dolů mezi má ňadra a zastavila se kousek nad pupíkem. Pod tím sladkým polibkem jsem roztála a čekala, že zamíří ústy níž. Ale to se nestalo. Otočila jsem k němu hlavu a otevřela oči. Spadla mi brada, když mi to došlo. Jase se vedle mě na podlaze odebral do říše snů.

@Created by PDF to ePub