Přeložila: RENATA HEITELOVÁ

Přeložila: RENATA HEITELOVÁ

Jennifer L. Armentrout pod pseudonymem J. Lynn: Zůstaň se mnou Vydání první Copyright © 2014 by Jennifer L. Armentrout All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1936. publikaci Přeloženo z anglického originálu Stay with Me vydaného nakladatelstvím William Morrow, an imprint of HarperCollinsPublishers, USA v roce 2014 Český překlad © 2015 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2015 Ricardo Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0124-2 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0125-9 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015

Jennifer L. Armentrout pod pseudonymem J. Lynn

ZŮSTAŇ se mnou

Mým čtenářům. Tento příběh by nyní nebyl ve vašich rukou, kdyby nebylo vás všech.

PODĚKOVÁNÍ Napsat poděkování nikdy není snadné, protože vím docela určitě, že pokaždé na někoho zapomenu. Myslím, že tohle je asi po sedmadvacáté, co ho píšu. Asi vás napadne, že už musím vědět, jak na to. Nevím, ale tentokrát zkusím něco malinko jiného a opravdu začnu prostě jmenovat lidi, skoro jako při prezenci. Velké poděkování patří těm, kteří se starají o obchodní stránku věcí: Kevanu Lyonovi, Taryn Fagernessové, Brandy Riversové, Tesse Woodwardové, Molly Birkheadové, Jessie Edwarsové, KP Simmons, Caroline Perryové, Shawnu Mitchellovi, Pam Spengler-Jaffeeové a celému týmu báječných lidí v nakladatelství HarperCollins, Williamu Morrowovi a Avon. Zvlášť děkuji Katie, že mě po ní nechala pojmenovat exotickou tanečnici, která uklouzla u umaštěné tyče, spadla na hlavu a poté se u ní rozvinuly superschopnosti. Nemáš zač. Velké díky patří tomu, kdo vytvořil tumblr pro obočí Thea Jamese a připojil: „pěkně zvedá obočí“, protože vážně… jo. Můžu rovnou poděkovat i jemu, protože jsem použila jeho fyzický zjev jako inspiraci pro postavu Jaxe. Není to divné, že ne? Choulila bych se někde v koutě, kdyby nebylo Laury Kayeové, Sophie Jordanové, Tiffany Kingové, Jen Fisherové, Vi (VEE!), Damaris Cardinaliové, Trini Contrerasové, Hannah McBrideové, Lesy Rodriguesové, Stacey Morganové, Dawn Ransonové, mého manžela a rodiny, Tiffany Snowové, Valerie Finkové, a tady právě vím, že zapomínám na některé lidi. V neposlední řadě chci poděkovat bloggerům a recenzentům a čtenářům, kteří si vybrali tuto knihu. Nic z toho by nebylo možné bez vás, lidi. Všechny bych vás objala, kdybych mohla.

1. kapitola Obklopovala mě Rajcovní rota. Spousta lidí věří, že Rajcovní rota je pouhý mýtus. Nic víc než legenda zdejšího kampusu, podobně jako příběh o navracející se královně, která vyskočila z okna na kolejích, protože byla v drogové extázi, nebo upadla ve sprše a rozbila si hlavu nebo něco takového. Kdoví? Kdykoli jsem ten příběh slyšela, pokaždé byl jiný, ale na rozdíl od té domnělé mrtvé holky, která straší v Gardiner Hall, je Rajcovní rota opravdová živá věc. Přesněji několik osob. Několik sexy osob. V současnosti se jenom vzácně pohybují všichni pohromadě, a proto se stali v kampusu takovou legendou, když se však spolu sejdou, je to nádherná pastva pro oči. Pravděpodobně se nikdy v životě neocitnu blíž k dokonalosti – kromě zázraku nazývaného Dermablend, protože ten téměř zvládne zakrýt jizvu na mé tváři. Sešli jsme se všichni v bytě Avery Morganstenové. Podle kamenu na jejím prsteníčku byla na dobré cestě ke změně příjmení, a přestože jsem ji moc dobře neznala – ve skutečnosti jsem neznala nikoho kromě Terezy – přála jsem jí štěstí. Vždycky se chovala moc mile. Občas bývala docela tichá, jako by byla myšlenkami někde jinde, ale podle toho, jak se na sebe ona a její snoubenec Cameron Hamilton dívali, každý hned poznal, že jsou jeden do druhého ohromně zamilovaní. Právě teď se na ni díval, jako by žádná jiná žena na světě neexistovala. Seděli spolu, Cam na pohovce a Avery jemu na klíně, a zatímco se ona smála něčemu, co řekla jeho sestra Tereza, on z ní nespustil jasně modré oči. Kdybych musela v Rajcovní rotě přidělovat hodnosti, řekla bych, že Cam je prezident. Nejde jen o to, jak vypadá, ale taky o jeho charakter. Nikdo se vedle něj necítí divně nebo opomenutě. Má v sobě… vřelost, která je stoprocentně nakažlivá. Tajně – tohle si rozhodně vezmu s sebou do hrobu – jsem Avery záviděla. Sotva jsem ji znala, ale prahla jsem po tom, co měla – nádherného sexouše a zároveň opravdu milého kluka, který působí na lidi kolem sebe tak, že se s ním cítí příjemně. A to je vzácné. „Chceš ještě něco k pití?“ Otočila jsem se za hlasem Jase Winsteada a zaklonila hlavu. A lehce zatajila dech. Byl Camovým protikladem – mimořádně hezký, ale když jsem se zadívala do jeho tmavě šedých očí, cítila jsem se hodně nepříjemně. Se svou opálenou pokožkou, delšími hnědými vlasy a skoro neuvěřitelným vzhledem jako z obálek módních časopisů by mohl být viceprezidentem Rajcovní roty. S velkým náskokem

7/40

je ze všech ten nejvíc sexy a umí být supersladký, jako třeba právě teď, ale není tak kamarádský a okouzlující jako Cam, který proto zastává tu nejvyšší pozici. „Ne, mám dost.“ Zvedla jsem z poloviny plnou láhev piva, z níž jsem upíjela celou dobu, co jsem tu seděla. „Ale díky.“ Usmál se a odešel za Terezou. Objal ji kolem pasu, a jakmile si opřela hlavu o jeho hrudník a položila mu ruce na paže, zatvářil se moc roztomile. Jo, trochu jsem záviděla i Tereze. Nikdy jsem neměla vážný vztah. Na střední jsem nešla ani na jedno rande. Jizva na mé tváři byla tenkrát mnohem viditelnější, taková, že ji nemohl zakrýt ani zázračný make-up… Středoškoláci, co se týká hodně zjevných nedostatků, dokážou být pěkně nemilosrdní. A i kdyby to někdo dokázal přehlédnout, vzhledem ke způsobu života, jaký jsem tenkrát vedla, jsem neměla na randění prostor ani čas, natož na pořádný vztah. Byl tu i Jonathan King. Chodil se mnou v prváku na historii, byl opravdu milý a rozuměli jsme si. Když mě poprvé požádal, abych s ním šla na rande, ze zjevných důvodů jsem se zdráhala, ale byl zatraceně neodbytný, proto jsem nakonec souhlasila. Párkrát jsme si spolu vyšli. Náš vztah postupoval, a když jsme byli v mém pokoji na koleji sami, on se na mě, jako každý jiný normální kluk, jednou v noci vrhl. Naivně jsem si myslela, že když si dokáže nevšímat té jizvy na mé tváři, může být schopen přehlédnout všechno ostatní. Spletla jsem se. Dokonce jsme se ani nepolíbili a potom už jsme nikdy na rande nešli. Nikomu jsem o něm a o té katastrofální noci neřekla. Nemyslela jsem na něj. Vůbec. No, až teď. Sakra. Jak jsem si tak tu sexy Rajcovní rotu prohlížela, zcela jasně jsem si uvědomovala, že jsem dokonalý blázen kvůli nedostatku… no, chlapů v životě. „Mám to!“ Zvedla jsem hlavu. Kolem pohovky procházel Ollie se svou holkou v patách. Brittany vrtěla hlavou a protáčela panenky tak moc, až mě napadlo, že by mohla omdlít. Ollie přešel ke konferenčnímu stolku a sklonil se. V rukou držel želvu, která bezmocně kroutila nohama. Povytáhla jsem obočí. Co to…? „Nebyl by to mejdan, kdyby Ollie nevytáhl želvu,“ poznamenal Jase. Pousmála jsem se. Cam se naklonil okolo Avery a povzdychl si. „Co to k čertu s Rafaelem vyvádíš?“ „Musím tě opravit.“ Ollie položil želvu na stůl. Jednou rukou si zastrčil za ucho po ramena dlouhé blond vlasy. „Tohle je Michelangelo a myslím, že jsi pěkně v prdeli, když už ani nepoznáš, která z nich je tvoje. Rafael teď bude mít kvůli tobě asi deprese.“ „Snažila jsem se ho zastavit,“ ozvala se Brittany a založila si ruce v bok. Ti dva vypadali jako finalisté soutěže o dokonalý blond pár. „Ale znáš ho, jakej je…“

8/40

Všichni ho znali. Ollie nyní studoval medicínu, ale jeho skopičiny byly stejně legendární jako Rajcovní rota. Mohl by být zástupcem viceprezidenta. Získal spoustu plusových bodů za to, že jezdil za svou holkou do Shepherdstownu každý druhý víkend a byl nestoudný šašek. „Jak vidíš, mám nové vodítko.“ Ukázal na něco okolo želvího krunýře, co vypadalo jako miniaturní pásek. Cam na něj zíral. „To myslíš vážně?“ „Můžeš teď s nima chodit na procházku.“ A předvedl názornou ukázku, když táhl Michelangela po stole. Napadlo mě, jestli na tom stole Avery a Cam jedí. „Je to lepší než příze.“ Procházka se želvou? To… to musí být horší než s kočkou. Začala jsem se hihňat. „Vypadá to jako opasek od Barbie.“ „Je to značkové vodítko,“ opravil mě a zkroutil rty. „Napadlo mě to, když jsme byli v obchoďáku v oddělení hraček.“ Tereza se zamračila. „Proč jste byli v oddělení hraček?“ „Joo,“ protáhl Jase. „Je tu něco, co před náma vy dva tajíte?“ Brit vytřeštila oči. Ollie pokrčil rameny. „Rád si prohlížím hračky. Jsou teď o dost suprovější, než když jsem byl malej kluk.“ Tohle prohlášení vedlo k všeobecné diskusi o tom, jak byla naše generace těžce ochuzena, co se týkalo propracovanosti a dokonalosti dnešních hraček. Musela jsem opravdu hodně přemýšlet, jaké hračky jsem měla já. Měla jsem barbíny, ovšem že jsem měla barbíny, ale místo závodních tříkolek a deskovek jsem měla saténové šerpy a třpytivé korunky. A dál už nic. Jak se všichni začali bavit o plánech na léto, snažila jsem se dávat pozor, kam kdo pojede. Cam s Avery se chystali strávit prázdniny v hlavním městě, protože se Cam dostal do fotbalového týmu United. Nikdy jsem ve Washingtonu nebyla, přestože to ze Shepherdu není moc daleko. Brit a Ollie měli v plánu něco úžasně bláznivého. Týden po konci semestru měli odjet do Paříže a cestovat autem po Evropě. Nikdy jsem neletěla, natož za moře. K čertu, dokonce jsem nebyla ani v New Yorku. Tereza s Jasem plánovali výlet na pobřeží Karolíny spolu s jeho rodiči a malým bráškou. Chtěli si pronajmout dům na pláži a Tereza nemluvila o ničem jiném, než jak si bude máčet nohy v oceáně. Na pláži jsem taky nikdy nebyla, takže jsem neměla tušení, jaké je cítit písek pod nohama. Opravdu jsem potřebovala častěji si někam vyrazit a užívat si. Vážně. Ale byla jsem v pohodě, protože tyhle záležitosti, včetně poflakování se po celém kontinentu s nějakým hezounem, nebyly mým cílem – mou cílovou trojicí. Za prvé: dokončit školu. Za druhé: udělat kariéru v oboru ošetřovatelství.

9/40

Za třetí: konečně sklidit úrodu z toho, že dotáhnu něco do konce. Byly to dobré cíle. Nudné, ale dobré. „Jsi dnes strašně zamlklá, Callo.“ Napjala jsem se, nemohla jsem si pomoct, a ucítila jsem, jak mi při slovech Brandona Shivera stoupá do tváří horkost. Sklonila jsem ruku s pivem mezi kolena a přiměla svaly v ramenou se uvolnit. Ne že bych zapomněla, že nalevo ode mě sedí Brandon. Jak bych na to mohla zapomenout? Jenom jsem doteď předstírala, že tam není. Olízla jsem si rty a pohnula hlavou tak, aby mi prameny blond vlasů spadly přes levé rameno a zakryly tvář. „Prostě to všechno vstřebávám.“ Brandon se zasmál. Měl milý smích. A milou tvář. A pěkné tělo. A opravdu pěkný zadek. Brandon. Povzdechla jsem si. Ten povzdech by mohl oběhnout celý svět. S hnědými vlasy a širokými rameny by mohl být druhým zástupcem viceprezidenta Rajcovní roty. „Když je tu Ollie, je vždycky potřeba vstřebat hodně,“ poznamenal a pozoroval mě přes okraj láhve. „Počkej, až začne mluvit o těch kolečkových bruslích pro želvy.“ Zasmála jsem se a trochu se uvolnila. Brandon je sexy chlap, ale taky milej, něco mezi Camem a Jasem. „Želvy na bruslích si ani nedokážu představit.“ „Ollie je buď na hlavu padlej, nebo zatracenej génius.“ Brandon se posunul na gauči. „Porota se ještě nerozhodla.“ „Myslím, že je génius.“ Dívala jsem se, jak Ollie zvedl želvu a zamířil s ní zpátky kolem pohovky k pěkně extravagantnímu obydlí, v němž to zelené zvířátko žilo. „Podle toho, co tvrdí Brittany, zvládá na výbornou všechny předměty. A medicína není zrovna snadná.“ „Jo, ale většina opravdu chytrých lidí jsou dokonalí blázni.“ Zakřenil se, když jsem se tiše zasmála. „Tak co, už ta epická bitva o předměty v dalším semestru skončila?“ Přikývla jsem, znovu se usmála a opřela se do papasanu. Protože jsem před sebou měla už jen semestr a půl, než ukončím obor ošetřovatelství s titulem bakalář, byl zápis do předmětů asi stejně jednoduchý jako souboj v páce s Hulkem Hoganem. Každý, kdo zná moje jméno nebo o mně slyšel, věděl, že jsem zápasila o svůj rozvrh snad celou věčnost. Teď zbýval týden do konce semestru a od doby, co se studijní poradenství pro další semestr uzavřelo, uplynul skoro měsíc. „Jo, konečně. Myslela jsem, že budu muset obětovat pravou nohu, abych získala svoje předměty, ale dostala jsem všechny, které jsem chtěla. Musím se ještě v pondělí sejít s někým kvůli financím, ale mělo by to být v pohodě.“ Když jsem k němu vzhlédla, zamračil se. „Je s tím všechno v pořádku?“ „Doufám.“ Nenapadal mě žádný důvod, proč by tomu tak nebylo. „Máš nějaké plány na léto?“

10/40

Pokrčil ramenem. „Ve skutečnosti jsem o tom moc nepřemýšlel, protože mě čeká letní výuka.“ „To může být fajn.“ Brandon si odfrkl. Protože se mi zatím v téhle diskusi jeden na jednoho s Brandonem docela dařilo, začala jsem si s ním povídat o nějaké další hlouposti, někdo však zaklepal a ztratila jsem nit. Sledovala jsem pohledem Ollieho, jak jde ke dveřím. Otevřel, jako by tu bydlel. „Copak, krásko?“ řekl a já se vsedě napřímila a sevřela pevněji hrdlo láhve. Do bytu vkročila pěkná malá brunetka, v ruce červenou tašku ze Sheetz. Usmála se na Ollieho a mávla na Brittany. Nevěděla jsem, jak se jmenuje. Tak nějak jsem odmítala se to dozvědět, protože za ty dva poslední semestry, co jsem Brandona znala, jsem se s holkami, které se kolem něj motaly, nenamáhala seznámit. Jednak jich bylo moc a jednak s ním nikdy nezůstaly dlouho. Ale tahle holka – s tělem baleríny a nakrátko ostříhanými hnědými vlasy – byla jiná. V tomhle semestru chodili společně na nějaký předmět a od března jsem je začala spolu vídat častěji, ovšem dnes poprvé jsem ji viděla s Brandonem jinde než v kampusu. Vlastně jsem se s ní nikdy nepotkala. Ve skutečnosti jsem se nesetkala s žádnou z jeho obvyklých obdivovatelek, jenom jsem je viděla ve škole a občas na večírcích, ale Brandon na žádné párty nebyl od… no, od března. „Přišla.“ Zelené oči mu zasvítily. Kruci. Jsem pomalá. Nadechla jsem se nosem a usmála se, zatímco ona obešla postávající páry až k Brandonovi, který se napřímil na pohovce a rozevřel náruč. Vběhla přímo do ní, klesla na jeho kolena a objala ho kolem krku. Taška ze Sheetz se mu odrazila od zad. Její ústa jako by byla Brandonovým teplem naváděná raketa. Nemohla jsem se jí divit. Políbili se. Byl to dlouhý, vlhký a hluboký polibek – opravdový polibek. Žádný seznamovací nebo jako mezi občasnými milenci, ale jako mezi lidmi, kteří už si vyměnili spoustu tělních tekutin. Ježíši, dívala jsem se, jak se líbají, jako by se chtěli navzájem sníst, až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že lezu po žebříčku trapnosti na docela novou úroveň. Přinutila jsem se odvrátit pohled a střetla se s očima Terezy. Když se otočila v Jaseově náruči, zatvářila se soucitně, protože věděla… ach, bože, věděla, že jsem do Brandona opravdu hrozně zabouchnutá. „Přinesla jsem ti sýrový preclík,“ promluvila ta holka, když se oba museli nadechnout.

11/40

Brandon miloval sýrové preclíky stejně jako já karamelové sušenky. „Ona ti přinesla preclík?“ zeptal se Ollie. „Kámo, navlíkni jí prsten.“ Brit obrátila oči v sloup a objala Ollieho kolem pasu. „Tebe je teda snadný ohromit.“ Ollie se otočil v jejíí náruči a sklonil k ní hlavu. „Ty víš, čím mě ohromit, kotě.“ Čekala jsem, že Brandon nad nápadem navlíknout prsten holce, kterou znal jen pár měsíců, vyskočí z gauče a uteče do zaječích. Protože jsem se však nedočkala pohledu na jeho zadek mířící ke dveřím, zadívala jsem se na něj, i když jsem věděla, že bych neměla. Ale byla jsem jako masochistka. Brandon na tu holku hleděl, usmíval se tak, že bylo jasné… že je dokonale šťastný. Spolkla jsem povzdech. Potom se na mě podíval, a než jsem mohla zpanikařit z toho, že mě přistihl, jak na něj zírám jako potrhlá fanynka, předvedl oslňující úsměv. „Ještě jsi neměla šanci se s Taťánou seznámit.“ Kruci. Nechtěla jsem zjistit, jak se jmenuje, ale Taťána bylo tak zatraceně super jméno. Taťána otočila hnědé oči ke mně a zavrtěla hlavou. „Ne, ještě ne.“ „Tohle je moje kamarádka, Calla Fritzová,“ řekl a pohladil ji po zádech. „Minulý semestr jsme spolu chodili na hudební nauku.“ Tak to jsem byla já – Calla Fritzová, na věčné časy kamarádka Rajcovní roty. Nic víc. Nic míň. Zamrkala jsem a zastavila náhlý hloupý příval slz a mávla prsty na Taťánu. „Ráda tě poznávám.“ Nelhala jsem. Opravdu ne. V pondělí jsem z kolejí odešla dřív, abych zamířila do Ikenberry Hall, která stála až dole pod kopcem, což se mému línému zadku nelíbilo. Byl teprve začátek května, ale teploty se už šplhaly přes pětadvacet stupňů, a přestože jsem měla vlasy vyčesané do nedbalého uzlu, cítila jsem, jak se mi začíná lepit pokožka i vlasy. Brzy, ještě než dnes skončí moje závěrečné zkoušky, budu mít vlasy jako pudl. Před Ikenberry jsem si zkrátila cestu postranní pěšinou. Když jsem otevírala dveře, cukla jsem sebou, protože jsem musela vklouznout dovnitř dřív, než mi z malé stříšky nade dveřmi spadne na hlavu pavučina ohromných rozměrů. V budově proudil studený vzduch. Posunula jsem si sluneční brýle do vlasů a vydala se po chodbě k finančnímu oddělení. Poté co jsem nahlásila svoje jméno přepracovaně a vyčerpaně vypadající ženě středního věku, ukázala mi, ať se posadím. Čekala jsem jenom pět minut, když za mnou přišla vysoká a štíhlá starší žena s moderně ostříhanými stříbřitými vlasy. Nezamířily jsme do jedné z kójí, kde pracovali finanční poradci, ale vedla mě do jedné z uzavřených kanceláří na konci chodby. „Prosím, posaďte se, slečno Fritzová.“ Jak jsem si sedala, začal se mi stahovat žaludek.

12/40

Nikdy dřív se mi tohle nestalo. Obvykle, když mě sem zavolali, to bylo kvůli informacím chybějícím v mé složce nebo kvůli podpisu formuláře. Nakonec ani nemohlo jít o nic závažného. Finanční podporu jsem používala jenom na náklady na ubytování, na něž mi nestačila ubohá mzda, kterou jsem si vydělala jako servírka, a opravdu mi přišla vhod, když jsem s tou prací na začátku semestru sekla, abych se studiu mohla věnovat naplno. Obor ošetřovatelství člověk nemohl zvládnout levou zadní. Pomalu jsem odložila tašku s učebnicemi na podlahu vedle sebe a prohlížela jsem si její pracovní stůl. Na jmenovce stálo Elaine Boothová. Pokud nepředstírala, že je někdo jiný, seděla jsem tedy naproti ní. Na stole měla taky spoustu fotek – rodinných fotek – černobílých, barevných, s malými dětmi i s lidmi mého věku, možná i o něco staršími. Když mě do hrudi zasáhla stará bodavá bolest, rychle jsem stočila pohled stranou. „Tak… o co jde?“ Paní Boothová nad složkou sepjala ruce. „Minulý týden jsme obdrželi zprávu z přijímacího oddělení, že váš příkaz k úhradě za školné na příští semestr byl odmítnut.“ Zamrkala jsem jednou, potom podruhé. „Cože?“ „Příkaz nebyl proplacen,“ vysvětlila a vzhlédla od složky. Prohlížela si můj obličej a pak rychle pohlédla stranou. „Kvůli nedostatečným finančním prostředkům.“ Musela se splést. Nebylo možné, aby příkaz nebyl proplacen, protože byl napojen na spořicí účet, který jsem používala jenom na školné. Na tom účtu byly všechny moje peníze na školu. „To musí být omyl. Mělo by tam být dost peněz na příští semestr a půl.“ A nejen to, na tom účtě mělo být dost peněz pro případ něčeho nepředvídatelného a na to, abych měla z čeho žít několik měsíců po ukončení školy, zatímco si budu hledat práci a rozhodovat se, kde chci žít, jestli zůstanu tady nebo… „Zkontrolovali jsme to v bance, Callo.“ Přestala používat moje příjmení, což mi kdovíproč přišlo horší. „Někdy máme s příkazy problém kvůli výši částky nebo překlepu v čísle účtu, ale banka nám potvrdila, že na vašem účtu není dostatek finančních prostředků.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. „Kolik vám řekli, že je na účtu peněz?“ Zavrtěla hlavou. „To je informace, kterou můžou sdělit pouze majiteli účtu, o tom si proto musíte promluvit ve své bance. Ale dobrá zpráva je, že jste vždycky platila školné včas, což znamená, že máme možnost něco vymyslet. Napravíme to, Callo.“ Odmlčela se a otevřela mou složku. Zírala jsem na ni, jako by mi zadek přimrzl k židli. „Už jste zařazena v systému finanční podpory, ale můžeme upravit požadavky pro další semestr a zajistit tak, aby vaše předměty byly uhrazeny…“ Srdce se mi v jednu chvíli zřítilo až do žaludku a rychle se propadalo až na zem, zatímco paní Boothová mluvila dál o navýšení půjčky, žádosti o granty, a dokonce toho nakecala spoustu o stipendiu.

13/40

V tom okamžiku mi to všechno bylo úplně ukradené. Tohle se nemohlo dít. Nebylo možné, aby na účtu nebyl dostatek peněz. Puntičkářsky jsem měla rozdělené, na co používám který bankovní účet, a tento účet jsem nevyužívala na nic jiného než na školné. Dokonce jsem si ani neaktivovala debetní kartu, kterou jsem k němu obdržela. A pak, zatímco paní Boothová vytahovala formulář za formulářem ze stojanů vedle stolu a úhledně a klidně je skládala, jako by celý můj život právě nedupl na brzdy, mi to docvaklo. Krev v žilách mi ztuhla, jak jsem se snažila znovu nadechnout, ale dech se mi zadrhl v hrdle. Tohle možná není obrovský omyl banky a univerzity. Tohle vážně mohla být pravda. Proboha. Protože kromě mě existoval někdo další, kdo měl k tomu účtu přístup – osoba, která byla pro mě ve skutečnosti mrtvá, tak skutečně, že jsem se chovala, jako by mrtvá opravdu byla – ale nemohla jsem uvěřit, že by tohle provedla. To nebylo možné. Zbytek schůzky s paní Boothovou jsem nevnímala. Otupěle jsem si převzala žádosti a formuláře a odešla z chladné kanceláře ven do jasného slunečného květnového rána. Měla jsem ještě čas, než mi začne závěrečná zkouška, proto jsem našla nejbližší lavičku, posadila se a strčila si papíry do tašky. Roztřesenými prsty jsem vytáhla telefon, vyhledala si číslo na banku u nás doma a vytočila ho. O pět minut později jsem seděla na lavičce a skrz sluneční brýle nic neviděla a ani jsem nic necítila, což bylo dobře. Ten prázdný pocit v žaludku byl v pořádku, protože jsem věděla, že se brzy promění do rudého, oslepujícího, vražedného vzteku. Nemohla jsem si to dovolit. Musela jsem zůstat klidná. Ovládat své emoce, protože… Všechny moje peníze byly pryč. A věděla jsem – každá buňka v mém těle to věděla – že tohle je teprve začátek, jenom špička ledovce.

2. kapitola Nedokázala jsem pochopit, jak se za týden mohl můj život z relativně pohodového, přestože občas trochu osamělého, změnit v jeden obrovský zmatek. Pěkně se mnou zametli, ale ne tím zábavným, upoceným způsobem. Nešlo jen o můj spořicí účet, který byl doslova vyčištěn dva týdny předtím, než jsem podala příkaz k úhradě školného. Bože, kdyby šlo pouze o tohle. S tím bych si dovedla poradit. Dokonce bych to mohla nechat být, protože co jiného by mi zbývalo? Nakonec jsem věděla, že to byla má pokrevní příbuzná, která mě očesala, moje vlastní matka – moje feťácká a nejspíše nadraná matka. Moji kamarádi věřili, že je mrtvá. Svým způsobem to nebylo daleko od pravdy. Strašná lež, ale nemluvila jsem s ní věky. Tu zábavnou a starostlivou mámu, jakou jsem si pamatovala z dětství, zabily za posledních pár let prášky, alkohol a bůhvíco ještě. Ale pořád to byla moje máma. Proto to poslední, co bych chtěla, bylo volat policii. Její život stál i bez toho za starou belu a navzdory všem problémům a bolestem na duši mě, kdykoli jsem na ni pomyslela, zaplavila nevysvětlitelná lítost. Ta ženská musela zažít věci, jež by žádná matka neměla. Nešlo však jenom o můj spořicí účet. Za minulý týden, během mých závěrečných zkoušek, které jsem nějak zvládla, aniž bych přišla o rozum, ta špička ledovce potopila Titanic. Vytáhla jsem svou kreditku, protože… no, měla jsem hrozný pocit, že je to horší. A taky že bylo. Na mé jméno byly vystaveny kreditní karty, jež jsem v životě neviděla, a byly maximálně vyčerpány. Větší banka, o jejíž existenci jsem ani netušila, poskytla na moje jméno také studentskou půjčku a jenom ta byla vyšší, než činily náklady na čtyři semestry studia v Shepherdu. Ocitla jsem se v dluzích, a to přes sto tisíc dolarů, když jsem to všechno zjistila. A to jsem do toho nepočítala dluhy, jež jsem si malými studentskými půjčkami nahromadila sama, a úvěr na auto, o kterém jsem si teď nebyla jistá, jestli si ho můžu dovolit. Kdykoli jsem pomyslela na to, jak totálně jsem v háji, žaludek se mi zhoupl a hruď stáhla. Dalo mi hodně práce, abych se nezhroutila. Dluhy vás v tomhle světě můžou potopit. Nebudu moct dostat půjčku, kdybych nějakou potřebovala. Horší bylo, že i kdybych dokázala vyškrábat peníze na to, abych dokončila školu, můžou si zaměstnavatelé zkontrolovat mou finanční situaci, až se budu ucházet o práci, a rozhodnout se podle toho, co zjistí, jestli mě přijmou.

15/40

Ve čtvrtek po poslední závěrečné zkoušce mě to trochu zlomilo a vyplakala jsem spoustu slz, spořádala hodně karamelových sušenek a možná jsem se malinko krčila v koutě. Zůstala bych v tom koutě nejmíň měsíc, ale vzepřela jsem se, rozhodně jsem odmítala dovolit, aby mi byl můj život vytržen z rukou. Nikdo z mých kamarádů samozřejmě nevěděl, co se děje, nebo o mně nevěděl vůbec nic. K čertu, mysleli si, že je moje máma mrtvá, a Tereza se domnívala, že pocházím z okolí Shepherdu. Všechno to byly lži. A jak bych to mohla Tereze, natož Brandonovi říct? Hej, ahoj, musím jet domů, víš, a spáchat vraždu a uškrtit svou matku – jo, tu, o které si myslíš, že je mrtvá, protože jsem taky hrozná lhářka – za to, že mě obelhala a okradla. Můžeme se u tebe sejít a popít, až se vrátím? Dokonce i pomyslet na takový rozhovor bylo strašně ponižující, protože pak bych jim musela říct o drogách, alkoholu, dokonalém životním selhání a o divném rozchodu mezi mými rodiči. Táta prostě jednoho dne děsivě zmizel. A takový rozhovor by nakonec vedl k tomu trápení a požáru, který zničil celou mou rodinu a skoro zahubil i mě. To jsem prostě nemohla udělat. Tak jsem jim řekla, že strávím léto u vzdálených příbuzných, a doufala, že si o mně nakonec nepřečtou ve zprávách, až někoho zavraždím. Nikdo se nad tím plánem nepodivoval, protože minulý rok o prázdninách jsem předstírala, že jedu domů, když jsem se ve skutečnosti zapsala do hotelu v Martinsburgu a utrácela za pokojovou službu… jako posera. Dokonalá posera. Nicméně… Odložila jsem svůj trojcílový plán na neurčito a chystala se odjet za mámou. Doufala jsem, modlila jsem se ke všem možným bohům, aby měla pořád něco z těch peněz, které jí poskytli, a že jich nebylo málo. Nebylo možné, aby všechny svoje i moje peníze utratila. Prostě jsem potřebovala, aby to – nevím jak – napravila. To byl plán A. Plán B sestával v podstatě jen z toho, že i když matka nestojí ani za zlámanou grešli, tak aspoň – doufám – mám u ní ubytování zdarma na léto, během nějž se budu modlit, abych dostala finanční podporu. A zároveň se budu modlit, abych léto v zapadákově přežila a nezavraždila svou matku a mohla tak případnou finanční podporu vůbec využít. Svírala jsem volant a ruce se mi třásly. Najela jsem na výpadovku k Plymouth Meeting, městu vzdálenému pár kilometrů od Filadelfie. Jak duby a ořešáky okolo dvouproudé silnice začaly řídnout a kopce se přestaly dál zvedat, měla jsem pocit, že se pozvracím. Cesta z Shepherdstownu mi netrvala dlouho, necelé čtyři hodiny, ale zdálo se mi, jako bych jela věčnost.

16/40

Teď jsem stála na červené v ulici naproti obchodu za babku ve městě, kam jsem se nikdy – už vůbec nikdy – nechtěla vrátit. Opřela jsem se čelem o volant. Nejdřív jsem před chvílí zajela k našemu domu. Nestála před ním žádná auta a nikde se nesvítilo. Zvedla jsem trochu hlavu a zase ji položila zpátky na volant. Vytáhla jsem klíč, který jsem už nikdy – už vůbec nikdy – nechtěla použít, a vešla dovnitř. Dům byl skoro prázdný. V obýváku stála pohovka a stará plochá televize. V malé jídelně leželo jenom pár neotevřených krabic. V ledničce téměř pusto a prázdno. V ložnici v přízemí jenom postel, ale bez lůžkovin. Mámino oblečení se válelo na hromadě na podlaze. Byl tam děsnej binec, papírky a věci, které jsem si netoužila prohlížet zblízka. Ložnice nahoře, jež několik let patřila mně, se úplně změnila. Postel zmizela, stejně tak prádelník a malý pracovní stůl, který mi koupila babička, než zemřela. Bylo tam lehátko, zdálo se mi docela čisté, ale raději jsem nechtěla vědět, kdo na něm spával. Dům vypadal, jako by v něm nikdo nebydlel. Jako by se někdo, konkrétně moje máma, propadl do země. To nevěstilo nic dobrého. V domě nezůstala ani žádná fotka, žádné obrázky na stěnách, žádné vzpomínky. Nepřekvapovalo mě to. Zvedla jsem hlavu a opět ji položila na volant. „Ach jo.“ Alespoň elektřina v domě stále fungovala. Jediné pozitivum, ne? Znamenalo to, že máma měla aspoň trochu peněz. Když jsem potřetí praštila hlavou o volant, škubla jsem sebou. Za mnou někdo zatroubil. Okamžitě jsem se narovnala a vykoukla ven. Zelená. Kruci. Hlasitě jsem vydechla, sevřela pevně volant a pokračovala v jízdě. Existovalo pouze jedno další místo, kde by mohla být. Ach jo. Další místo, kam jsem nikdy – už vůbec nikdy – nechtěla znovu vkročit. Přinutila jsem se několikrát dlouze a zhluboka nadechnout. Jela jsem po hlavní silnici zřejmě pod rychlostním limitem, štvala jsem asi všechny řidiče ve vozidlech za sebou, ale nemohla jsem si pomoct. Když jsem odbočila doprava, na hlavní třídu ve městě, kde byly všechny restaurace, rychlá občerstvení a nákupní střediska, srdce mi v hrudi prudce bušilo. Asi o patnáct kilometrů dál na téhle silnici stála hospoda U Mony, přímo naproti dost pochybnému striptýzovému klubu, kolem nějž postávaly těžké motorky. Ach, bože. Ulice byly ucpané, ale když jsem odbočila na až příliš známé parkoviště plné výmolů a bůhvíčeho dalšího, moc vozidel tu nestálo. Zastavila jsem vzadu pod neonovým nápisem, v němž zrovna nesvítilo „y“ v názvu U Mony, zase jsem se několikrát zhluboka nadechla a opakovala si: „Nezabiju ji, nezabiju ji.“

17/40

Když jsem si byla konečně jistá, že to zvládnu a nevypěním hned, jakmile ji uvidím, vylezla jsem ze svého Fordu Focus. Zatahala jsem za okraje džínových šortek a upravila si lehkou a vzdušnou krémovou halenku s dlouhými rukávy, která by byla delší než moje šortky, kdybych ji vepředu neměla zastrčenou dovnitř. Jak jsem přecházela parkoviště, moje žabky hlasitě klapaly o beton. Sevřela jsem popruh tašky tak, abych ji mohla použít jako smrtící zbraň. Když jsem se přiblížila ke vchodu, narovnala jsem ramena a vydechla. Čtvercové okno ve dveřích bylo čisté, ale prasklé. Červenobílá omítka, která dřív bývala do očí bijící, se odlupovala, jako by zdi někdo polil kyselinou. Velké tmavé tónované okno s cedulkou OTEVŘENO bylo taky v rohu naprasklé a táhla se po něm pavučina. Jestli to zvenčí vypadá takhle… „Bože.“ Opravdu se mi do toho nechtělo. Sjela jsem pohledem zpátky na tmavé čtvercové okno ve dveřích. Modré oči jsem měla trochu vytřeštěné a obličej v odrazu moc bledý, takže moje úžasná jizva na levé tváři začínající přímo pod koutkem oka a končící u koutku rtů byla o to zřetelnější. Měla jsem štěstí. To říkali doktoři a hasiči a všichni na světě, kdo měli potřebu vyslovit svůj názor. O kousek výš a přišla bych o levé oko. Ale když jsem tu tak stála, nepřišlo mi, že mám štěstí. Vlastně jsem věděla docela určitě, že Kmotřička Štěstí je proradná čubka, která by měla natáhnout brka. Připomínala jsem si, že to zvládnu, sevřela drsnou kliku a otevřela dveře. A okamžitě jsem se nešikovně zastavila, protože jsem ztratila jednu žabku, když mě ovanul známý pach piva, levné voňavky a smaženého jídla. Domov. Ne. Volnou ruku jsem sevřela do pěsti. Tahle hospoda není můj domov. Nebo aspoň by pro mě domovem být neměla. Nezáleželo na tom, že jsem tady během střední školy strávila skoro každé odpoledne zastrčená někde vzadu nebo že jsem vylezla do sálu, abych pozorovala mámu, protože tohle bylo jediné místo, kde se usmívala. Pravděpodobně proto, že byla obvykle opilá, když tu byla. Ale to je jedno. Vypadalo to tu zhruba stejně. Vysoké čtvercové stoly s drsným odřeným povrchem. Barové židličky s opěradly a vysoké židle. Třesk koulí ťukajících o sebe přitáhl mou pozornost k zadní části hospody, ke kulečníkovým stolům za prázdným vyvýšeným tanečním pódiem. V jukeboxu v koutě hrála smutná country hudba. Z půlených holandských dveří naproti pódiu vyšla žena středního věku, kterou jsem nikdy neviděla. Světlé blond vlasy, očividně odbarvené, měla vyčesané nahoru. Za uchem jí trčela tužka. V modrých džínách a bílém tričku vypadala jako zákaznice, ale na druhou stranu v hospodě U Mony se nikdy uniforma nenosila. K jednomu z boxů podél stěny poblíž jukeboxu nesla dva červené košíky plné smažených kuřecích křídel.

18/40

Pod stoly se povalovaly zmuchlané ubrousky a podlahu pokrývaly lepkavé skvrny. Na jiných místech to vypadalo, že by prostě potřebovala vyměnit. Bylo mi jasné, že v tlumeném světle hospody nevidím ani z poloviny všechno. Hospoda U Mony vypadala jako hodně ojetá ženská, o kterou se nikdo nestará. Nebyla tu špína, ale ani čisto. Jako by se někdo zoufale snažil vyhrát ztracenou bitvu a pokoušel se o nemožné. Což nemohla být máma. Ona nikdy moc neuklízela, ale kdysi na tom bývala líp. Měla jsem matné vzpomínky, že kdysi dávno bývala lepší. Protože už jsem stála ve dveřích dost dlouho na to, abych vypadala jako blázen, a protože jsem nezahlédla mámu, zatímco jsem se rozhlížela, napadlo mě, že by byl dobrý nápad se pohnout. Udělala jsem krok dopředu a uvědomila si, že jsem žabku ztratila u dveří. „Zatraceně.“ Otočila jsem se, sklonila hlavu a strčila nohu zpátky do boty. „Vypadáš, že by se ti hodilo něco k pití.“ Otočila jsem se za překvapivě hlubokým mužským hlasem, tak hlubokým a hladkým, že mě pohladil po pokožce jako satén. Chtěla jsem poukázat na to, že když asi stojím v hospodě, zřejmě vypadám, že se potřebuju něčeho napít, ale jakmile jsem se ocitla čelem k barovému pultu ve tvaru podkovy, ta břitká odpověď mi odumřela na jazyku. Nejdřív se mi zdálo, jako by se chlápek za barem narovnal, jako by se stáhl zpátky. A to byla divná reakce. V tom tlumeném světle a vzhledem k tomu, jak jsem stála, nebylo možné, aby zahlédl mou jizvu, ale pak jsem se na něj podívala líp a už jsem tomu dál nevěnovala pozornost. Pane jo. Za barem stál muž, takový, jakého bych vůbec nikdy v historii hospody U Mony nečekala. Lidi, sexy barman měl mou plnou pozornost. Bože, byl nádherný, přímo neskutečně krásný asi jako Jase Winstead, možná ještě víc, protože jsem si nemohla vzpomenout, že bych ve skutečném životě viděla někoho, kdo by vypadal tak dobře jako on. A to jsem toho sexy barmana zatím viděla jen od pasu nahoru. Hnědá barva jeho vlasů se pod ostřejšími světly u baru zdála teplá a tmavá. Po stranách je měl ostříhané hodně nakrátko a trochu delší nahoře na temeni. Byly vlnité a sčesané pryč z čela do rafinovaného nedbalého účesu, takže odhalovaly jeho široké a vysoké lícní kosti. Pokožku měl opálenou, možná s náznakem exotického původu. Se silnou bradou jako vytesanou z kamene by mohl účinkovat v reklamě na holení. Pod rovným nosem s lehounkou skobou se vyjímaly ty nejplnější a jednoznačně nejhříšnější rty, jaké jsem kdy na chlapovi viděla. Ježíši, na tyhle rty bych mohla zírat hodiny, čili hodně přes přijatelný časový limit, prostě jako bláznivá Calla. Přinutila jsem se od nich odtrhnout pohled a posunout ho výš. Obočí se zdálo přirozeně vykrojené a poutalo pozornost k jeho očím.

19/40

Hnědým očím. K hnědým očím, které právě pomalu a opatrně klouzaly po mně tak, jako by mě hladily. Pootevřela jsem rty a nadechla se. Šedá obnošená košile mu obepínala široká ramena a neuvěřitelně vypracovaný hrudník. Chci říct, že bylo přímo vidět, jak se mu hruď pod košilí rýsuje. Bože můj, copak je to vůbec možné? A co jsem mohla vidět až po část, kterou odřízl pult, měl pod košilí stejně vypracované a pravděpodobně stejně oslňující břicho. Kdyby tenhle kluk chodil na Shepherdskou univerzitu, připravil by Jase o pozici viceprezidenta Rajcovní roty. A ten povzdech, který by si tenhle sexy barman vysloužil, by určitě oběhl celý svět a všechny ženské partie. A možná i některé mužské. Ty delikátní rty se na jedné straně zvedly. Jo, měl dokonce i sexy úsměv, při kterém ženské odhazovaly kalhotky. „Jsi v pořádku, zlato?“ Použil slovo „zlato“, jako by ho říkal běžně. Nevyznělo to lacině ani úlisně, ale jako sexy něžnůstka, která mě zahřála u srdce. A já na něj hleděla jako blázen. „Jo.“ Našla jsem svůj hlas a to jedno slovo zaskřehotala. Bože, měla jsem chuť se propadnout do země. Do tváří mi stoupalo horko. Sexy úsměv ještě o kousek povyjel. Natáhl ruku a stočil prsty směrem k sobě. „Co takhle kdybys šla sem a posadila se?“ Tak fajn. Nohy se mi pohnuly bez vůle mozku, protože vážně, kdo by asi nezareagoval, kdyby na něj zakýval prsty takovýhle sexy barman? Proboha, zblízka byl opravdu svalnatá rajcovní pastva pro oči. Položil dlaně na hranu pultu a nepřestával se usmívat. „Tak co to bude?“ Zamrkala jsem, opravdu pomalu, a nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak k čertu mohl pracovat v téhle díře. Mohl by okupovat přední stránky časopisů nebo televizní obrazovky, nebo alespoň pracovat v restauraci na druhém konci téhle ulice. Sexy barman naklonil hlavu na stranu a jeho úsměv se rozšířil až k druhému koutku těch zatracených úst. „Zlato…?“ Odolala jsem nutkání zabořit lokty do barového pultu a zírat na něj, i když jsem už k tomu byla napůl cesty. „Ano?“ Tiše se zasmál a naklonil se dopředu, jako myslím hodně dopředu. Během vteřiny mi narušil osobní prostor, jeho ústa kousek od mých, bicepsy mu napínaly látku obnošené košile. Ach, přála jsem si, aby mu košile po stranách praskla a rovnou z něj sklouzla. „Co bys ráda k pití?“ zeptal se. Co bych ráda, bylo dívat se dál na jeho pohybující se ústa. „Hm…“ Mozek si vzal dovolenou.

20/40

Povytáhl obočí a sjel pohledem z mých úst k mým očím. „Měl bych zkontrolovat tvůj řidičák?“ To mě vytrhlo z mrákot. „Ne. Vůbec ne. Je mi jednadvacet.“ „Určitě?“ Zase mi tváře zalilo horko. „Přísahám.“ „Malíček na to?“ Sklopila jsem pohled na jeho napřaženou ruku a malíček. „To jako vážně?“ Na pravé tváři se mu začal tvořit dolíček a jeho úšklebek se změnil v úsměv. Bože, jestli má dolíčky, jsem v háji. „Vypadám, že to nemyslím vážně?“ Jak jsem na něj hleděla, tvářil se, jako by chystal nějakou lumpárnu. V jeho vřelých kakaových očích se rošťácky jiskřilo. Koutky úst se mi začaly kroutit a potom jsem natáhla ruku a objala malíčkem ten jeho mnohem větší. „Přísahám na malíček,“ řekla jsem a napadlo mě, že to je sakra divnej způsob, jak potvrdit věk. Ušklíbl se přímo rozkošně. „Bože, holka, co přísahá na malíček, je podle mýho gusta.“ No, vůbec jsem netušila, jak na to odpovědět. Když jsem odtáhla ruku, místo aby mě pustil, sklouzl prsty na moje zápěstí a jemně, ale pevně ho sevřel. Zatímco se mi oči chystaly vypadnout z důlků, dostal se ke mně blíž a voněl… dobře. Kombinací koření a mýdla, která zamířila na moje už zmíněné ženské partie. V kabelce mi začal zvonit telefon, hrál „Brown Eyed Girl“. Jak jsem ho v tašce lovila, sexy barman se zasmál. „Van Morrison?“ zeptal se. Nepřítomně jsem přikývla a sevřela tenký mobil. Volala mi Tereza. Vypnula jsem zvuk. „Dobrej hudební vkus.“ Odhodila jsem telefon zpátky do kabelky a zvedla řasy. „Já… hm, mám raději starší písničky než současné hity. Chci říct, že tenkrát skutečně hráli a zpívali. Dnes se jen natřásají polonazí, křičí nebo mluví do hudby. Už to ani není pořádná muzika.“ V očích mu zasvítilo uznání. „Přísaháš na malíček a posloucháš starý songy? Líbíš se mi.“ „To pak na tebe není těžký zapůsobit.“ Zaklonil hlavu, odhalil krk a zasmál se. A byl to ale zatraceně hezký smích. Hluboký, hutný, hravý. Dokonale mě srazil na kolena. „Přísaha na malíčky a hudba jsou moc důležitý,“ vysvětlil. „Myslíš, jo?“ „Jo.“ Tvářil se pobaveně. „Stejně tak přísaha na skautskou čest.“ Široce jsem se usmála. „No, já nikdy nebyla skaut, takže…“ „Chceš znát tajemství?“

21/40

„Jasně,“ vydechla jsem. Sklonil bradu. „Já jsem taky nebyl skaut.“ Kdovíproč mě to nepřekvapilo. Obzvlášť když pořád svíral moje zápěstí. „Ty nebudeš odsud,“ poznamenal. Už ne. „Proč si to myslíš?“ „No, tohle je malý město a U Mony se většinou scházejí štamgasti, a ne malé sexy rozptýlení jako ty, takže jsem si docela jistej, že nejsi odsud.“ „Bývala jsem…“ Počkat. Cože? Malé sexy rozptýlení jako já? Proud mých myšlenek přeskočil na jinou kolej. Aniž by přerušil oční kontakt, pustil moje zápěstí, ale ne zcela najednou, jen sklouzl prsty po vnitřní straně zápěstí a potom přejel přes dlaň ke konečkům mých prstů. Celou paži mi tím rozechvěl a vlna mravenčení mi tančila i po zádech. Bože, cítila jsem se jako blázen, ale toho jiskření si nešlo nevšimnout. Mezi mnou a ním jako by něco proběhlo. Jako šílená jsem si uvědomila, že mám problém dýchat a utřídit si myšlenky. Sáhl dolů do chladicího boxu, aniž by ze mě spustil oči, a vytáhl láhev piva, otevřel víčko a postavil ji na pult. O vteřinu později jsem si uvědomila, že vedle nás někdo stojí. Zadívala jsem se stranou a uviděla mladého, dobře vypadajícího chlápka se skoro vojenským sestřihem. Chytil láhev za hrdlo a kývl na toho sexy barmana. „Díky, kámo.“ A pak byl pryč a my zůstali znovu sami. „Tak co kdybych ti namíchal svůj speciální drink?“ navrhl barman. Většinou když mi kluk nabídne svůj „speciální drink“, vezmu do zaječích, ale přistihla jsem se, jak přikyvuju, a to dokonale potvrdilo, že jsem povrchní a možná trošku padlá na hlavu. A určitě nemám situaci pod kontrolou, což byla pro mě… ojedinělá zkušenost. Pozorovala jsem ho, jak se otočil. Když se natáhl pro drahý likér v polici za barem, svaly na zádech se mu pod košilí napjaly. Nevšimla jsem si, kterou láhev vzal, ale pohyboval se s plynulou elegancí. Popadl jednu z koňakových skleniček, která se používá pro menší míchané nápoje a panáky s ledem. Kvůli tomu, že jsem si vzpomínala na tenhle druh sklenic, jsem měla chuť praštit hlavou o bar. Naštěstí jsem tomu nutkání odolala. Když jsem se dívala, jak míchá drink, snažila jsem se odhadnout jeho věk. Musel být nejméně o rok či dva starší než já. Za pár vteřin postavil působivě namíchané pití přede mě. Nahoře to bylo červené, níž se to měnilo v barvu zapadajícího slunce. Ozdobil to třešní. Zvedla jsem drink a upila. Díky té ovocné příchuti moje chuťové buňky málem utrpěly orgasmus. „Nedostaneš ani ochutnat.“ „Já vím.“ Tvářil se domýšlivě. „Je to jemné, ale musíš opatrně. Když to vypiješ hodně rychle nebo toho vypiješ moc, dopadneš přímo na svou sladkou prdelku.“

22/40

Ten komentář o prdelce jsem přičetla typickému barmanskému šarmu a zase malinko upila. Neměla jsem potíže s tím, abych byla opatrná, nikdy jsem totiž alkoholu neholdovala. „Jak tomu říkáš?“ „Jax.“ Povytáhla jsem obočí. „Zajímavý.“ „Jo, to jo.“ Založil si paže na pultu, naklonil se blíž a obdaroval mě, jak jsem rychle stačila zjistit, rozptylujícím a zničujícím sexy poloúšklebkem. „Tak co, máš dnes večer něco v plánu?“ Hleděla jsem na něj. Na nic víc jsem se nezmohla. Kromě toho, že jsem během několika minut v jeho přítomnosti málem zapomněla, proč tu jsem – a nebylo to kvůli seznamování –, nemohl přece vážně dělat to, co si myslím, že dělal. Flirtoval se mnou. Požádal mě o rande. Tohle se prostě v Callině světě nedělo. Nemohla jsem dokonce uvěřit, že se to stávalo opravdovým kočkám, jako jsou Tereza, Brit nebo Avery, ale rozhodně jsem věděla, že se to nestává mně. Sexy barman se naklonil ještě víc dopředu, což způsobilo úžasný pohyb jeho bicepsů, a pak se jeho nádherné oči zadívaly do mých a já na vteřinu zapomněla, jak se dýchá. To, jak se jeho rty v té chvíli zkroutily, mi prozradilo, že si je dobře vědom, jak na mě působí. „Pro případ, že bych měl upřesnit, co jsem právě řekl: chci vědět, jestli máš na mě čas.“

3. kapitola Pane jo. Bylo jedině dobře, že jsem tu skleničku položila, protože jinak bych ji asi pustila. „Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju,“ vyhrkla jsem. Sklopil oči a nabídl mi tak výhled na své směšně dlouhé řasy. „Jak se jmenuješ, zlato?“ Překvapením jsem otevřela ústa, což asi nebylo moc hezké. Nemohl to přece myslet vážně. Sexy barman zvedl ty řasy a čekal. Bože, fakt to myslí vážně? „Žádáš o rande každou holku, která vejde do týhle hospody?“ I kdyby jo, když jsem se rozhlédla kolem, měl opravdu omezený výběr. Kromě toho chlápka, který si přišel pro pivo a seděl s partou dalších kamarádů, měla většina lidí v hospodě nedaleko do důchodu. Jeho poloúšklebek se rozšířil. „Jenom ty pěkné.“ Znovu jsem otevřela ústa dokořán. Částečně mě jeho odpověď nepřekvapila. Mívala jsem pěknou tvář. Vždycky jsem měla pěknou tvář, od chvíle, co jsem pásla koníky a nosila dupačky. Máma mívala ve zvyku vychvalovat mě, jak mám symetrické tvářičky, jak jsem dokonalá. Když jsem byla mladší, vypadala jsem jako jedna z těch porcelánových panenek, a stejně tak mě parádili. A jak jsem vyrůstala, moje rysy zůstaly symetrické: plné rty, vysoké lícní kosti, malý nos a modré oči hodící se k blond vlasům – opravdovým blond vlasům. Ale klíčová slova byla mívala a byla, a přestože jsem byla všelijaká, hloupá jsem nebyla. Teda většinou. Právě teď, jak jsem zírala na toho kluka, jsem se cítila hloupá na kvadrát. „Musím se opravit,“ pokračoval barman a křenil se tak, že se na jeho pravé tváři zase vytvořil dolíček. „Pěkné holky se sexy nohama.“ Ten kluk byl neskutečnej. „Vždyť sedím! Jak můžeš vidět moje nohy?“ Zhluboka se zachechtal. Zatraceně, byl to moc pěkný zvuk. „Zlato, viděl jsem tě hned, jak jsi sem vešla. První, čeho jsem si všiml, byly tvoje nohy.“ Fajn. Měla jsem opravdu pěkné nohy. Tři dny v týdnu jsem předstírala, že jsem ve fitness centru, a běhala jsem. Co se týká nohou, měla jsem štěstí. Na stehnech ani na lýtkách se mi neusazoval tuk. Končily až u mých boků a zadku. A musím přiznat, že po barmanových slovech mi v žilách příjemně šumělo, ale já… Ostře jsem se nadechla a uvnitř sebe ucítila chlad.

24/40

Ten sexy barman a já jsme na sebe hleděli tváří v tvář, celou dobu jsme k sobě byli otočeni čelem. Nebylo možné, aby neviděl na mém obličeji tu jizvu, ale ani jednou od chvíle, co na něm utkvěly moje oči, jsem na tu jizvu nepomyslela. Tak mě překvapil, že mi to vůbec nepřišlo na mysl. Ale teď, když jsem o ní přemýšlela, jsem okamžitě sklonila bradu doleva a obalila své najednou odumřelé prsty okolo sklenice. Nyní jsem věděla, že to nemohl myslet vážně, protože on skutečně zapadal mezi Rajcovní rotu, a já byla jenom Calla, kamarádka Rajcovní roty. Ne holka, s kterou bezostyšně flirtovali. Možná byl sjetej. Rozhodla jsem se nevšímat si toho, co řekl, a přinutila se si uvědomit, proč tu jsem. „Je to opravdu dobré pití.“ Stále jsem k němu byla otočená pravou tváří a začala se znovu rozhlížet po hospodě. Mámu jsem pořád nikde neviděla. „Dobře to chutná.“ „Díky, ale nemluvíme teď o pití. Pokud teda nemluvíme o tom, že si spolu dáme něco k pití, až tady skončím,“ řekl. Prudce jsem k němu stočila pohled. Když přilákal mou pozornost, povytáhl obočí. „Potom si s tebou klidně drink dám.“ Zavrtěla jsem se na židličce a přimhouřila oči. Tohle… na tohle jsem nebyla zvyklá. „To jako vážně?“ Zvedl obě obočí, ale místo aby ustoupil, znovu po mně přejel pohledem, pomalu si prohlížel mou tvář, zastavil se na mých rtech, než se mi pevně zadíval do modrých očí. „Jo, zlato, vážně.“ „Ani mě neznáš.“ „Právě to, že si spolu zajdeme na skleničku, by se o to mělo postarat, ne? Seznámíme se při tom.“ Dokonale mě šokoval. „Potkali jsme se doslova před pár minutama.“ „To už jsem vysvětloval, ale vysvětlím ti něco jiného. Když něco chci, jdu za tím. Život je moc krátkej na to, abych to dělal jinak. A já tě chci poznat líp.“ Ještě jednou sklopil ty řasy a zadíval se na moje rty, jako by byly Mekka a on byl muslim. „Jo, rozhodně tě chci poznat líp.“ Pro všechny svaté. Otevřela jsem ústa, ale neměla jsem tušení, jak mu mám odpovědět, a než jsem mohla něco smysluplného vymyslet, cukla jsem sebou při zvuku svého jména. „Callo?“ ozval se hluboký, chraplavý hlas. „Callo, jsi to ty?“ Prudce jsem otočila pozornost k holandským dveřím a otevřela ústa dokořán, když jsem si povědomý hlas spojila s mohutným plešatým chlapem. Strýček Clyde, který nebyl můj strýc, ale znala jsem ho, no, skoro celou věčnost, si to namířil k nám. Na brunátné tváři se objevil široký úsměv odhalující zuby. „U zatracený svatý večeře, seš to opravdu ty!“ Zamávala jsem na něj prsty a roztáhla rty do úsměvu. Strýček Clyde se za ty tři roky, co jsem byla pryč, ani trochu nezměnil.

25/40

Sexy barman se tiše odtáhl, ale věděla jsem, co si musí myslet, jestli si uvědomil, že jsem Monina dcera. Ale to už byl strýček u mě. Ten velký starý medvěd mě objal mohutnými pažemi a úplně mě zvedl ze stoličky. Jak mě držel, nohy mi visely ve vzduchu, takže jsem musela stisknout prsty okolo tenkého proužku na žabkách. Ovšem nevadilo by mi, kdybych ztratila boty nebo měla právě problém dýchat. Strýček Clyde… Bože, byl tady od začátku, vařil v kuchyni, když máma s tátou hospodu poprvé otevřeli, a vydržel tady dlouho poté, co šlo všechno k šípku a ještě dál. Byl tu pořád. Když jsem se ho chytila kolem mohutných ramen a nadechla se mírného pachu smaženého jídla a jeho kolínské, vstoupily mi do očí slzy. Clyde mi chyběl. Z tohohle města byl jediným člověkem, po němž se mi stýskalo. „Dobrý bože, děvče, moc rád tě vidím.“ Svíral mě, dokud jsem nevykvikla jako dětská hračka. „Tak zatraceně moc.“ „Myslím, že to je poznat,“ poznamenal suše sexy barman. „Protože ji právě dusíš a mačkáš k smrti.“ „Nech si ty kecy, hochu.“ Clyde mě postavil na nohy, ale jednou rukou mě dál objímal kolem ramen. Vedle jeho mohutné postavy jsem si vždycky připadala jako trpaslík, i teď. „Uvědomuješ si, kdo to je, Jaxi?“ „Myslím, že moje odpověď zní ano,“ odpověděl opět suše s náznakem humoru. „Počkej,“ zavrtěla jsem se a otočila se na barmana. „Jmenuješ se Jax?“ „Celým jménem Jackson James, ale všichni mi říkají Jax.“ V duchu jsem si jeho jméno zopakovala. Musela jsem uznat, že Jax bylo k čertu sexy jméno a připomnělo mi jistého seriálového motorkáře. „Říkáš to, jako bys patřil do klučičí skupiny.“ Tiše v něm zabublal smích. „Pak hádám, že jsem se minul povoláním.“ „Kruci.“ Clyde mě sevřel pevněji za rameno. „Jax vlastně umí zpívat, dokonce i zahrát pár akordů na kytaru, když do něj naliješ dost whisky.“ „Opravdu?“ Můj zájem narostl, protože neexistovalo nic rajcovnějšího než kluk s kytarou. Jax se opřel o dřez za barem a založil si paže na hrudi. „Jsem známej tím, že jsem jednou nebo dvakrát něco zahrál.“ „Tak co tě sem přivádí, holčičko?“ zeptal se Clyde a významu jeho slov nešlo neporozumět. Jako by řekl: Co k čertu děláš zpátky v téhle díře? Pomalu jsem se k němu otočila. Když jsem odjela na školu, Clyde byl smutný, že ho opouštím, ale to on byl hnací silou, která mě dostala z tohoto města, pryč od… prostě od všeho. Asi by byl šťastnější, kdybych si vybrala školu na druhé straně země, ale já se rozhodla pro tu, jež byla docela blízko, jen pro případ… pro případ, že by se něco takového jako teď stalo. „Hledám mámu.“ Nic víc jsem neřekla. Právě teď, před Jaxem, jsem nechtěla rozebírat, o co jde. Už tak bylo dost zlé, že se na mě nyní díval, jako by mě opravdu viděl jako něco jiného než jen kočičku, co zavítala do téhle hospody.

26/40

Někteří lidi věřili, že jablko nepadá daleko od stromu. A někdy jsem nad tím přemýšlela i já. Všimla jsem si, jak se Clyde napjal a jak rychle střelil pohledem po Jaxovi, než se podíval na mě. Projelo mnou znepokojení, zkroutilo se a rozšířilo jako plevel na záhonku květin. Upřela jsem plnou pozornost na Clydea a připravovala se na všechno. „Co je?“ Jeho úsměv pohasl. Znervózněl a sundal ruku z mých ramen. „Nic, holčičko, jenom…“ Zhluboka jsem se nadechla a čekala, zatímco Jax popadl další pivo z chladicího boxu a podal ho staršímu muži v červené potrhané flanelce, který ani neměl šanci požádat o to, co chce, ale odšoural se se šťastným, i když trochu přiopilým úsměvem. „Je máma tady?“ Clyde zavrtěl hlavou. Objala jsem se kolem pasu. „Tak kde je?“ „No, víš, holčičko, já opravdu nevím,“ odpověděl Clyde a sklopil pohled k odřené podlaze, která potřebovala pořádně vyčistit. „Ty nevíš, kde je?“ Jak je to možné? „Jo, no, Mona tu nebyla asi už…“ Odmlčel se, sklonil bradu k hrudi a poškrábal se na plešaté hlavě. Vnitřnosti se mi stáhly, až jsem musela zatlačit dlaní proti břichu. „Jak dlouho je pryč?“ Jax sklopil pohled na mou ruku a pak se mi podíval do očí. „Tvoje máma je pryč aspoň dva týdny. Nikdo o ní od té doby neslyšel, ani ji nezahlédl. Zmizela z města.“ Měla jsem pocit, jako by mi někdo sebral půdu pod nohama. „Ztratila se před dvěma týdny?“ Clyde neodpověděl, ale Jax se přisunul blíž k pultu a ztišil hlas. „Jednou v noci přišla rozrušená a lítala po kanceláři jako šílená, což se ale mimochodem až tak moc nelišilo od jiných nocí.“ To mi znělo povědomě. „A dál?“ „Páchla alkoholem,“ dodal jemně a pozorně mě sledoval zpod hustých řas. Což byl taky obvyklý stav. „A co dál?“ „A taky smrděla, jako by trčela v nevětrané místnosti a kouřila trávu a cigarety několik hodin.“ No, tráva byla novinka. Máma dřív užívala prášky, spoustu prášků, plný švédský stůl prášků. „A to v posledním roce taky nebylo nic neobvyklého,“ doplnil Jax a stále mě pozoroval. A já právě zjistila, že už je tady delší dobu. „Takže tomu nikdo nevěnoval moc pozornost. Chápeš, tvoje máma prostě…“ „Nedělala nic, když tu byla?“ nabídla jsem odpověď, zatímco se napjal. „Jo, to taky není nic nového.“

27/40

Jax se mi chvíli díval do očí a potom se mu zvedl hrudník, jak se zhluboka nadechl. „Tehdy v noci odešla okolo osmé, nebo tak nějak, a od té doby jsme o ní neslyšeli. Jak řekl Clyde, jsou to asi dva týdny.“ Proboha. Dosedla jsem na stoličku. „Nevolal jsem ti, holčičko, protože… no, tohle není poprvý, co se tvoje máma prostě sebrala a odjela.“ Clyde se opřel bokem o bar a položil mi ruku na rameno. „Vždycky jednou za pár měsíců se vydá na cestu s Kohoutem a…“ „S kohoutem?“ Obočí mi vyletělo vzhůru. Copak máma má jako mazlíčka kohouta? I když to znělo bláznivě, nepřekvapilo by mě to. Matka vyrostla na farmě, a když jsem byla malá, měla slabost pro ujeté mazlíčky. Jednou jsme měli kozla jménem Billy. Clyde sebou cukl. „Je to tvý mámy… hm, je to chlap tvojí mámy.“ „Jmenuje se Kohout?“ Proboha. „Je to přezdívka,“ vysvětil Jax a zase přitáhl můj pohled. Proboha, to bylo tak potupné. Máma byla alkoholička závislá na prášcích, která nikdy ani nehnula prstem v hospodě, již vlastnila, a utekla s nějakým chlápkem, který byl nepochybně fakt třída, když mu říkali Kohout. Fuj. Jako další asi zjistím, že občas pracuje ve striptýzovém klubu naproti přes ulici. Potřebuju si najít pohodlný temný kout a tam se schoulit. „Před pár měsíci byla pryč asi měsíc, než se tady zase ukázala,“ ozval se Clyde. „Takže fakt není proč si dělat starosti. Tvoje máma je prostě někde tam venku, ale zase se vrátí. Vždycky se vrátí.“ Zavřela jsem oči. Nemá být někde venku, má být tady, kde si s ní můžu promluvit a zjistit, jestli jí zbyly nějaké peníze z těch, co by vůbec neměla mít, a kde na ni můžu křičet a vztekat se a udělat něco s tím, že jsem kvůli ní ztratila kontrolu nad celým svým životem. Clyde mi sevřel rameno. „Můžu ti zavolat, až se vrátí.“ To mě překvapilo tak, že jsem vytřeštila oči zrovna ve chvíli, kdy jsem si všimla, že si Jax s Clydem vyměnil tvrdý a dlouhý pohled. „Nemusíš tu zůstávat, holčičko. Myslím, že je báječný, žes nás přijela navštívit, a jsem si jistej, že máma…“ „Chceš, abych odjela?“ Přimhouřila jsem oči a nastražila uši. Ne, rozhodně tu jde o víc vylomenin, než o kterých už vím. „Ne,“ ujistil mě honem Clyde. A ve stejnou chvíli Jax řekl: „Ano.“ Zahleděla jsem se na něj a zasvrběla mě kůže. „Hele, nemyslím, že ty do toho máš co mluvit, barmane.“ Zdálo se mi, že se jeho hnědé oči změnily v černé, jak se do nich vkrádal chlad. Jak jsem se na něj dívala a vyzývala ho pohledem, ať si zkusí nesouhlasit, sval

28/40

na čelisti mu zacukal. Když už nic dalšího neřekl, otočila jsem se zpátky na Clydea, který sledoval Jaxe. Něco se tu dělo, a v případě mojí mámy bylo možné cokoli. Ale neodjedu – nemohla jsem odjet, protože jsem neměla kam. Doslova. Na rozdíl od minulých semestrů jsem neměla letní výuku, protože jsem si ji letos nemohla dovolit. Což znamenalo, že jsem ani nemohla zůstat na kolejích, takže když jsem si sbalila, než jsem sem jela, musela jsem si vážně sbalit všechno. Ten malý objem peněz, který mi zůstal na osobním účtu, mi musí vystačit, než najdu mámu nebo seženu jinou práci. Tak či tak jsem si nemohla dovolit pronajmout byt nebo hotel a rozhodně jsem nechtěla prosit Terezu o místo k přespání, než se to všechno vyřeší. Přejela jsem pohledem přes omšelý bar, přes staré značky s názvy ulic a černobílé zarámované fotografie na stěně. Kdovíproč jsem si jich předtím nevšimla. Možná proto, že jsem se soustředila na tu pastvu pro oči, kterou jsem měla přímo před sebou. Ale teď jsem je viděla. Za barem, pod červenou cedulí s Moniným jménem napsaným elegantní kurzívou, byla zarámovaná fotka. Zatajila jsem dech. Byla to rodinná fotografie, jasná a barevná, obrázek skutečné rodiny. Dva usmívající se rodiče, hezcí a šťastní. Matka držela chlapečka, asi patnáct měsíců starého. Další chlapec v modrém svetru – bylo mu deset let a pět měsíců – stál vedle holčičky, která zrovna oslavila osmé narozeniny a byla oblečená v parádních modrých šatech jako princezna. Byla krásná jako panenka a usmívala se do foťáku. Zvedl se mi žaludek. Musím odsud vypadnout. Sklouzla jsem ze stoličky a popadla z pultu kabelku. „Vrátím se.“ Jax se zamračil a díval se za mnou, ale taky… vypadal, jako by se mu ulevilo. Sval na čelisti mu přestal cukat, ramena se mu uvolnila a bylo očividné, že je rád, že jdu pryč, zatímco ještě před několika minutami mě zval na skleničku. Jo. Přesně, jak jsem si myslela – nemluvil vážně. Clyde se za mnou natáhl, ale jednoduše jsem ho obešla. „Holčičko, proč nezajdeš dozadu do kanceláře a neposadíš se…?“ „Ne. To je v pohodě.“ Otočila jsem se na patě a vyběhla z hospody do teplé noci, než mohl Clyde pokračovat. Jakmile jsem vstoupila na chodník a dveře se za mnou zabouchly, ucítila jsem tlak na hrudi. Na parkovišti stálo víc vozidel, tak jsem se provlékla mezi nimi a zamířila dozadu. Soustřeď se, nabádala jsem se. Soustřeď se na hlavní problém. Zajedu do mámina domu, prohrabu ten binec v její ložnici a možná najdu něco, co mi napoví, kam zmizela. Nic jiného mi nezbývalo. Vytlačila jsem tu rodinnou fotku z mysli, obešla starší náklaďák, který stál na parkovišti, už když jsem přijela, a zamířila ke svému autu.

29/40

Na parkovišti byla tma a pouliční světlo nefungovalo, takže moje autíčko halily temné stíny. Ignorovala jsem mrazení v zádech a sáhla po klice, když jsem zahlédla něco zvláštního. Moje prsty sevřely prázdný vzduch, protože jsem začala ode dveří couvat a otočila se k přední části auta. A z hrdla mi překvapením unikl přiškrcený výkřik. Čelní sklo bylo pryč. Zůstaly po něm jenom ostré střepy v rámu, a přestože byla tma, viděla jsem, že na palubní desce leží cihla. Někdo mi prohodil cihlu čelním sklem.

4. kapitola „Ty jezdíš Fordem Fuckus?“ Pevně jsem zavřela oči a zhluboka jsem vydechla. Byla jsem pořádně otrávená. Poté co jsem objevila, že se moje čelní sklo zblízka potkalo s cihlou, vrátila jsem se zpátky do hospody. A jako omráčená jsem zjistila, že stojím před Jaxem a vykládám mu, co se stalo. Přestože jsem byla v šoku, uvědomila jsem si, že nevypadá překvapeně. Jeho pěknou tváří proběhl vztek a ztmavly mu oči, ale že by byl překvapený? Ne. Skoro jako kdyby to čekal. A to bylo divné, ale právě teď nijak důležité. Chybělo mi přední sklo a opravu jsem si nemohla dovolit. Otevřela jsem oči a otočila se k němu. Když byl předtím za barem, nevšimla jsem si, jak je vysoký, ale když jsem teď vedle něj stála, byl možná o třicet centimetrů vyšší než já, blízko ke dvěma metrům. V pase byl štíhlý a na první pohled bylo jasné, že se o sebe dobře stará. „Je to Focus.“ „Jinak taky známej jako Fuckus,“ odpověděl a přimhouřil oči, když se nahnul přes kapotu. „Zatraceně.“ Sáhl skrz okno a já ztuhla. „Buď opatrnej!“ zařvala jsem okamžitě a možná trochu moc dramaticky, protože po mně přes rameno střelil pohledem a zvedl obě obočí. Ustoupila jsem dál. „To sklo je ostré,“ dodala jsem hloupě. Povytáhl koutek rtů. „Jo, já vím. Budu opatrnej.“ Zvedl tu cihlu a otočil s ní v ruce. „Sakra.“ Nemohla jsem ani pomyslet na to, kolik bude stát výměna skla, protože kdybych to udělala, možná bych dokonce ani nečekala, až si najdu kout, kde se budu moc schoulit a houpat. Jax odhodil cihlu na zem a prudce se ke mně obrátil. Vzal mou ruku do své velké teplé dlaně a začal mě táhnout do hospody. Žaludek mi při tom doteku skončil někde v hrdle. A protože jsem šla krok nebo dva za ním, získala jsem dobrý výhled na jeho zadek. Zatraceně. Dokonce měl i pěknou prdelku. Fakt si potřebuju utřídit priority. „Seženu někoho, kdo se podívá na tvoje auto,“ řekl a já musela popoběhnout, abych s jeho dlouhýma nohama udržela krok. Prudce jsem zamrkala. „Nemusíš…“ „Mám kámoše v servisu pár kilometrů odsud, směrem k nákupnímu středisku. Dluží mi laskavost,“ pokračoval, jako bych nepromluvila. Otevřel rychle dveře

31/40

takovou silou, až mě napadlo, že je vyrve z pantů. Vběhl dovnitř a mě vtáhl za sebou. „Zůstaň tady,“ přikázal mi a hodil po mně varovným pohledem. „Ale…“ Pustil moji ruku, otočil se ke mně čelem a narušil mi můj osobní prostor. Jeho vysoké boty se dotýkaly mých a jeho vůně mě obklopovala. Sklonil bradu. Ze zvyku jsem otočila tvář doleva a potom zalapala po dechu, protože jsem ucítila na bradě jeho prsty. Otáčel můj obličej zpátky k sobě. „Zůstaň přímo tady,“ zopakoval a zadíval se mi upřeně do očí. „Za minutku jsem zpátky. Maximálně.“ K čemu potřebuje minutku? „Slib mi to.“ Opět obraná o pevnou půdu pod nohama jsem zašeptala. „Dobře.“ Hleděl na mě ještě o chvilku déle a potom se otočil. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jak řekl: Rozhodně tě chci poznat líp. Dlouhými ladnými kroky zmizel za kulečníkovými stoly v areálu kuchyně. Stála jsem na místě. Ani ne za minutku se vrátil s klíčky od auta. Houpal jimi v prstech. Zastavil se poblíž servírky, kterou jsem dřív viděla roznášet jídlo. Jemně ji sevřel za loket. „Zvládneš to tady, než přijde Roxy?“ Žena na mě pohlédla a poté zpátky na Jaxe. „Jasně. Je všechno v pořádku?“ Jax ji přivedl ke mně. Zblízka byla opravdu hezká. Odhadovala jsem ji na něco přes třicet, ale neměla ani vrásku. „Tohle je Pearl Sandersová.“ Pak natáhl ruku ke mně. „A tohle je Calla – Monina dcera.“ Pearl spadla brada. Ach, bože. Vzápětí se na mě žena vrhla. Jednou paží mě krátce a pevně objala, takže jsem nakonec s pusou dokořán skončila já. „Moc ráda tě konečně poznávám, Callo.“ Obrátila se k Jaxovi a vytáhla tužku zpoza ucha. „Postarej se o ni, jasný?“ „Ovšem,“ zamumlal Jax, jako by to bylo to poslední, po čem toužil, což bylo hloupé, protože jsem nepotřebovala, aby se o mě někdo staral, a rozhodně jsem se ho o to neprosila. A co se k čertu stalo s tím, že mě chtěl poznat líp? „Myslím, že musím…“ „Pojď.“ Jax mě znovu chytil za ruku. Jako další jsem si uvědomila, že mě otočil a vede mě ke dveřím, zpátky do noci. Potom jsme stáli vedle náklaďáku před chudákem mým autem. Otevřel mi dveře spolujezdce. „Vyskoč nahoru.“ Zarazila jsem se. „Cože?“ Zatahal mě za ruku. „Nasedej.“ Vytrhla jsem mu ruku a natlačila se na dveře. „Nikam nepojedu. Musím se postarat…“

32/40

„O svoje auto,“ dokončil za mě a sklonil hlavu na stranu. Zdálo se, že stříbrné měsíční světlo našlo jeho vysoké lícní kosti a pohladilo ho po rysech obličeje. „Chápu to, a jak jsem řekl, mám kámoše, kterej se o to postará. Clyde mu právě volá, což je jedině dobře.“ Kolečka v mozku mi šrotovala nějak pomalu. „Proč?“ „Protože bude pršet.“ Zírala jsem na něj. Že by i předpovídal počasí? „Je to cítit – pozdní jarní nebo brzký letní déšť.“ Sklonil se ke mně a já jsem okamžitě stočila hlavu doleva. „Zhluboka se nadechni, zlato, a ucítíš déšť.“ Bůhvíproč jsem se zatraceně zhluboka nadechla a jo, cítila jsem to, vlhkou vůni deště. Zavrčela jsem. Bez čelního skla by auto vypadalo jako po potopě. „Takže zařídíme, aby tu tvoje auto nestálo, až začne pršet,“ dodal. „Ale…“ „A nemyslím si, že chceš jet v autě s pěknou prdelkou usazenou ve střepech a s větrem v obličeji.“ „Hm, dobře. To je dobrá připomínka, ale…“ „Ale dostanu tě odsud.“ Povzdychl si a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy. „Hele, můžeme tady stát a dohadovat se o tom dalších deset minut, ale stejně nasedneš do toho náklaďáku.“ Přimhouřila jsem oči. „Dovol, abych ti něco připomněla. Já tě neznám. Ani trochu.“ „A já tě nežádám, aby ses svlíkla a předvedla mi soukromej tanec.“ Odmlčel se a zdálo se mi, že přejel pohledem moje tělo. „I když by to bylo zajímavý. Blbej nápad, ale rozhodně zajímavej.“ Uběhla vteřina, než mi to došlo, a spadla mi brada. Něco si tiše zabručel a obešel mě. O chvíli později mi strčil ruce do podpaží. Ten dotek mě šokoval, protože měl neskutečně velké ruce, tím pádem se skoro dotýkaly mého hrudníku. Konečky prstů se otřely pod kopečky mých ňader a moje žebra se nečekaně prudce zachvěla. Potom mě nadzvedl. Doslova. Nohy mi visely ve vzduchu. „Skloň hlavu, zlato,“ nařídil mi. Uposlechla jsem, protože jsem vážně neměla tušení, co se to tady děje. Vzápětí jsem seděla v jeho náklaďáku za zavřenými dveřmi. Kristepane. Přejela jsem si dlaněmi po obličeji a spustila ruce zrovna v okamžiku, kdy obíhal okolo kapoty. Během vteřiny už seděl v náklaďáku a zabouchl za sebou. Poté co jsem se připoutala, střelila jsem po něm pohledem a vyhrkla první věc, která mě napadla. „Ty jezdíš v chevy?“ Mrkl na mě. „Víš, co se říká o chevy.“ „Jo, ale raději ho budeš tlačit, než abys jezdil ve fordu?“ převrátila jsem oči. „Protože to fakt dává smysl.“

33/40

Jax se uchechtl a povolil brzdu. Vyjížděl z parkoviště na silnici, zatímco já mlčela. Když jsem se začala kousat do spodního rtu, to, že se mnou předtím flirtoval a že moje máma zmizela, mě právě teď netrápilo. „Kolik myslíš, že bude ta oprava čelního skla stát?“ zeptala jsem se. Koukl na mě a zastavil na semaforu poblíž nákupního střediska. „Nejmíň sto padesát a možná i víc, když je pryč celé.“ Hruď se mi stáhla, když jsem to v duchu odečetla od sumy, kterou jsem měla na účtu. Zavrčela jsem: „To je fakt skvělý.“ Jax mlčel. Zasvítila zelená a on vjel do křižovatky. „Bydlíš v některém hotelu?“ Odfrkla jsem si. Jo, jako prasátko. „Hm, ne. Stojí to moc peněz.“ „Budeš bydlet v mámině domě?“ zeptal se nevěřícně. „Jo.“ Zadíval se zpátky na cestu. „Ale ona tam není.“ „No a co? Dřív jsem tam bydlela.“ Pokrčila jsem ramenem a spustila ruku do klína. „Nebudu utrácet peníze za hotel, když můžu někde zůstat zadarmo.“ Přestože to po pravdě bylo to poslední místo, kde bych chtěla být. Jax dlouho nepromluvil a později se zeptal: „Jedla jsi něco?“ Zavrtěla jsem hlavou a stiskla rty. Nejedla jsem od rána, kdy jsem měla jenom rýžové krekry. Byla jsem moc nervózní na to, abych snědla něco dalšího. V žaludku mi zakručelo, očividně byl naštvaný, že jsem mu teprve teď věnovala pozornost. „Ani já,“ dodal Jax. Zastavili jsme u rychlého občerstvení, a protože jsem měla hlad, objednala jsem si hamburger a sladký čaj. Když jsem však lovila v kabelce to málo hotovosti, co jsem měla u sebe, Jax už u okýnka zaplatil. „Já mám peníze.“ Popadla jsem peněženku. Opíral se paží o boční okno a prázdně se na mě zadíval. „Objednala sis hamburger a sladkej čaj. Myslím, že to unesu.“ „Ale já mám peníze,“ trvala jsem na svém. Jax povytáhl obočí. „Jenže já je nepotřebuju.“ Zavrtěla jsem hlavou a začala otevírat peněženku. „Kolik to stojí – Hele!“ vyštěkla jsem, když mi sebral peněženku i kabelku z rukou. „Co to k čertu děláš?“ „Jak jsem řekl, zlato, zvládnu to.“ Zavřel moji peněženku, hodil ji do kabelky a tu potom strčil dozadu za jeho sedadlo. Přimhouřila jsem oči. „To nebylo hezký.“ „Ovšem ‚děkuju ti‘ by hezký bylo.“ „Nežádala jsem tě, abys za to platil.“ „No a?“ Zamrkala jsem na něho. Jax na mě mrkl taky.

34/40

Trochu jsem se odtáhla. Když mrkl, moje ženské partie se mohly zbláznit, což byla zřejmě dobrá připomínka, že jim musím věnovat víc pozornosti, protože začínaly být zoufalé. A já jsem se cítila trochu šíleně, ale kdo by se mi divil? O chvíli později už jsme zase jeli. V klíně jsem měla velký sáček s jídlem a v držáku se strkaly dva sladké čaje. Opravdu jsem nedávala moc pozor na to, co objednal, ale podle váhy toho teplého a báječně vonícího sáčku muselo jít o půlku meníčka. „Vůbec se mámě nepodobáš,“ prohlásil nečekaně. Měl pravdu. Máma si odbarvovala vlasy na slunečně blond, nebo aspoň to dřív dělávala. Nebyla jsem si jistá, protože už jsem ji dlouho neviděla, ale naposledy, než jsem odjela z Plymouth Meeting do Shepherdu, vypadala… drsně. „Měla… těžký život. Bývala opravdu hezká,“ slyšela jsem se, jak říkám, zatímco jsem se dívala z okna a pozorovala, jak obchod s rychlým občerstvením mizí. „Jestli vypadala podobně jako ty, dokážu si to představit.“ Prudce jsem k němu stočila pohled, ale on se na mě nedíval. Nekřenil se, ani neusmíval. Nejevil nejmenší známku toho, že to nemyslel vážně, ovšem já jsem nebyla hezká a tahle víra neměla nic společného s nízkou sebeúctou. Měla jsem jizvu přes levou tvář. To obvykle ničilo pěkné rysy. Nevěděla jsem, co má Jax za lubem, a ani jsem neměla v úmyslu to zjistit. Měla jsem důležitější věci, s nimiž jsem si musela dělat starosti. Když jsem však viděla, že Jax odbočuje z hlavní silnice na vedlejší – zkratku – opět jsem se na něj zadívala. „Ty víš, kde ten dům je?“ Cosi zabručel, zřejmě jo. „Už jsi tam někdy byl?“ Sevřel ruku na volantu pevněji. „Párkrát.“ Napadlo mě něco děsivého. „Proč jsi byl v jejím domě?“ „Nemyslíš ve vašem domě, když jsi tam bydlela taky?“ „Hm, ne. Sice jsem tam bydlela, když jsem byla na střední škole, ale nikdy to nebyl můj domov.“ Pohlédl na mě a potom obrátil oči k silnici. Chvíli bylo ticho. „Když jsem poprvé musel přijít do domu tvý mámy, byl jsem tam s Clydem. Mona… byla na flámu. Vrátila se tak zkárovaná, až jsme si mysleli, že ji budeme muset vzít do nemocnice.“ Škubla jsem sebou. „Pak jsem tam byl párkrát, když se několik dní neukázala a dělali jsme si o ni starosti.“ Povolil sevření volantu a klepal do něj prsty. „Každej druhej den ji Clyde nebo Pearl kontrolovali, jen aby se ujistili, že je v pořádku.“ „A ty? Tys ji kontroloval taky?“ Přikývl. Kousla jsem se do rtu a nevšímala si ošklivé viny, která se mi hrnula do hrdla. Tihle lidé, s výjimkou Clydea, byli úplně cizí, zatímco já, její rodina, jsem

35/40

nepodnikala denní, ani dokonce roční výlety, abych se ujistila, že žije, nebo abych zjistila, že se konečně předávkovala. Nakonec jsem věděla, co znamenalo to „kontrolování“. Snažila jsem se ovládnout tu vinu, ale neuspěla jsem. „Nejsme si s mámou blízké. My jsme…“ „Callo, došlo mi, že si nejste blízké. Chápu to,“ přerušil mě a lehkomyslně se na mě zazubil. Určitě to udělal lehkomyslně, protože musel vědět, jak je ten úšklebek jeho rtů mocný, a on jím prostě po mně jen tak hodil. „Nemusíš mi nic vysvětlovat.“ „Díky,“ zašeptala jsem dřív, než jsem si to promyslela, a pak se cítila hloupě. Jax jenom přikývl. Zbytek cesty k mámině domu proběhl v tichosti. Když zaparkoval náklaďák na příjezdové cestě, překvapil mě Jax tím, že mě následoval ke dveřím. V ruce nesl ty dva čaje. Jakmile jsem odemkla dveře, zadívala jsem se na něj. „Nemusíš jít dovnitř.“ „Já vím.“ Zakřenil se. „Nerad bych ale jedl v autě a řídil u toho. Můžu jít dál?“ Měla jsem na jazyku ne, ale moje hlava na tom byla jinak. Přikývla jsem a zatlačila do dveří. „Skvělý.“ Jax prošel okolo mě a vešel dovnitř ještě přede mnou. „Chovej se jako doma,“ zamumlala jsem si pro sebe. Neslyšel mě, protože se kradmo pohyboval po domě, našel vypínač na stěně a rozsvítil. Pozorně se rozhlížel, jako by čekal, že zpod omšelého gauče vyskočí troll. Když zamířil do kuchyně, šla jsem za ním. Položila jsem sáček na pult a začala z něj vytahovat jídlo. Jax řekl, že potřebuje jít na záchod. Rozhodně tu už někdy byl, protože nepoužil koupelnu v přízemí. Uslyšela jsem jeho kroky na schodech a divila se, proč zvolil horní koupelnu, ale můj mozek byl příliš přepracovaný na to, abych se tím moc zabývala. Než se vrátil, našla jsem mezi množstvím jídla, které koupil, svůj hamburger. Jax si povytáhl židli vedle mě a ladně na ni dosedl. Seděl po mé pravé ruce. „Takže,“ protáhl to slovo, zatímco si rozbaloval kuřecí sendvič, „jak dlouho máš v plánu tady zůstat?“ Pokrčila jsem rameny a vytáhla ze svého hamburgeru okurky. „Ještě nevím.“ „Asi ne moc dlouho, ne? Není tu co dělat a vzhledem k situaci s tvou mámou nemáš moc důvodů tu trčet.“ Odmlčel se. „Budeš jíst ty okurky?“ Když jsem zavrtěla hlavou, vzal si je. Neodpověděla jsem, a než znovu promluvil, dvakrát jsem si kousla. „Jsi na vysoké? V Shepherdu?“ Ruce se mi zastavily na půl cestě k ústům. „Jak to víš?“ Začal jíst hamburger a položil si ty moje okurky pod žemli. „Clyde o tobě občas mluví. A Mona taky.“

36/40

Každý sval v těle se mi napjal a žaludek stáhl. Cokoli o mně máma říkala, nemohlo to být nic dobrého. Rozhostilo se mezi námi tichlo. Jax oddělil jednu žemli a složil svůj sendvič jako burrito z jedné žemle. „Tak co studuješ?“ Odložila jsem napůl snědený hamburger na obal. „Ošetřovatelství.“ Povytáhl obočí a tiše zahvízdal. „No, moje fantazie o sestřičkách v krátkých bílých sukýnkách právě získala jasnější obrysy.“ Přimhouřila jsem na něj oči. Zakřenil se. „Proč sis to vybrala?“ Soustředila jsem se na zabalení zbytku svého hamburgeru do obalu a znovu pokrčila rameny. Věděla jsem přesně proč, ale odpověď nebylo snadné přiznat, změnila jsem proto téma. „A co ty?“ „Myslíš tím, co dělám kromě obsluhování v hospodě?“ Dojedl hamburger a sáhl po hranolcích. „Jo.“ Pozorovala jsem ho. „Kromě toho a kromě jídla. Toho sníš hodně.“ Jax se zhluboka zasmál. „Právě teď pracuju jenom v hospodě. Mám však prsty i v několika dalších věcech.“ Dál to nerozvíjel, stejně jako já, proto jsem na něj netlačila. Jenže jsme si kvůli tomu neměli moc o čem povídat. „Dáš si hranolky?“ Zavrtěla jsem hlavou. „No tak, to je přece na rychlém nezdravém jídle to nejlepší. Nemůžeš odmítnout hranolky.“ Jeho oči se ještě víc zahřály. „Je to čistej tuk, sacharidy a sůl. Mňamka.“ Zacukaly mi koutky. „Nevypadáš, jako bys jedl moc sacharidů.“ Pokrčil mohutným ramenem. „Každej den běhám. Zajdu do fitka, než jdu do hospody. Znamená to, že jím, co chci a kdy chci. Jinak stojí život za kočku, když polovinu času strávíš tím, že si upíráš to, co máš rád.“ Bože, fakt jsem věděla, že v tomhle má stoprocentní pravdu. Tak jsem si vzala hranolek. A ještě dva. Tak fajn, možná pět hranolků, než jsem vstala, abych vyhodila odpadky do malého koše, v němž byl překvapivě čistý sáček. Zatímco jsem si umývala ruce, Jax vstal a vydal se k ledničce. Když ji otevřel, zase tiše zahvízdal. Netušila jsem, co dělá. V ledničce nebylo nic až na ochucovadla. Zavřel dveře a opřel se bokem o kuchyňský pult. Rozhlédl se po žlutě namalovaných stěnách – vymaloval tady Clyde, než jsme se nastěhovaly – a po poškrábaném povrchu malého kulatého stolku, u nějž jsme jedli, zhluboka se nadechl a nasadil vážný výraz. Čelist mu ztuhla, stiskl rty. Oči mu ztmavly na skoro mahagonovou barvu. „Nezůstaneš tady,“ oznámil. Zamrkala jsem a otočila se k němu z pravé strany. „Myslím, že tenhle hovor jsme už vedli.“ „V ledničce není nic k jídlu.“

37/40

„Jo, toho jsem si všimla.“ Odmlčela jsem se a překřížila paže. „V hotelu by taky nebylo žádné jídlo, a musela bych za něj platit.“ Jax se obrátil ke mně a já sklopila pohled. Měl úzký pas i boky. Rozhodně běhá. „Hotely tady nejsou tak drahé.“ Byla jsem otrávená. Věděla jsem, že budu muset nakoupit. Měla jsem v plánu tady zůstat, a potřebovala jsem tedy jídlo. Taky jsem potřebovala fungující auto. A to všechno znamenalo, že budu muset utratit dost peněz. Čím déle tu zůstanu, tím rychleji vybílím své konto, ale vážně mi nic jiného nezbývalo. Neměla jsem, kam jinam jít, alespoň ne do doby, než mi koncem srpna začne škola. Tedy v případě, že mi schválí navýšení finanční podpory. A kdyby ne? Možná bych mohla získat kout ve vypolstrované místnosti, kde bych se houpala. Tohle však nepotřeboval Jax vědět. „Díky, žes mě sem zavezl a koupil jídlo. Opravdu si toho cením. A kdybys mi dal kontakt na někoho kvůli tomu čelnímu sklu, bylo by to skvělé. Ale jsem trochu unavená a…“ Najednou stál Jax přede mnou. V jedné vteřině stál u ledničky a v další byl přímo tady. Roztřeseně jsem se nadechla a natlačila se zády na kuchyňskou linku. „Nemyslím, že chápeš, co ti říkám, zlato.“ Očividně ne. „Tvoje máma je praštěná. To víš.“ Byla jedna věc, když jsem říkala já, že je moje máma vyšinutá. Něco úplně jiného ale bylo, když to vyslovil on. „Hele, moje matka…“ „Nevyhraje cenu za matku roku? Jo, to vím,“ přerušil mě. Sevřela jsem ruce v pěst. „A nevyhraje ani cenu za nejlepší šéfovou roku. Ale to už víš asi taky.“ „Co s tím má společného, jestli tady zůstanu, nebo ne?“ vyhrkla jsem. „Ty bys neměla být ani v tomhle městě, natož v tomhle domě.“ Otevřela jsem ústa dokořán, protože něco takového jsem nečekala. „Cože?“ „Musíš dnes večer zůstat v hotelu, a jakmile budeš mít opravené auto, musíš odsud vypadnout. To bude snad zítra odpoledne. A opravdu se nemusíš vracet.“ Tak fajn, to by stačilo. Měla jsem všeho po krk a bylo mi fuk, že sexy barman byl pravděpodobně ten nejrajcovnější chlap, jakého jsem kdy viděla, nebo že byl tak milý, že mě sem dovezl a koupil mi jídlo. Nebo že si myslel, že mám hezkej zadek a nohy. Připravila jsem se na hádku a zapomněla na všechno ostatní. „Odpověz mi na jednu otázku.“ Zadíval se mi přímo do očí. „Dobře.“ Když jsem promluvila, hlas jsem měla jako cukrkandl. „Kdo si kurva myslíš, že jsi, že mi říkáš, co mám dělat?“ Zamrkal na mě, pak zaklonil hlavu a zasmál se. „Máš kuráž. Opravdu jo. Líbí se mi to.“ To mě vytočilo ještě víc a kromě toho to bylo taky dost šílené. „Už můžeš jít.“

38/40

„Ne, dokud nepochopíš, o co tu jde.“ Jax položil ruce na pult, každou z jedné strany mých boků, a potom se předklonil. Ocitla jsem se v kleci. „Musíš mě vyslechnout.“ Ztuhla jsem a nemohla jsem si vzpomenout, kdy stál nějaký kluk tak blízko mě. „Callo,“ začal a já se zachvěla. Jeho hlas byl hluboký a hebký, když vyslovil moje jméno. „Myslím, že si neuvědomuješ, kam až Mona zašla a co to znamená pro všechny, kdo ji znají.“ Dech se mi zadrhl v plicích. „Kam?“ „Není to nic hezkýho.“ „To by mě ani nenapadlo.“ Dál se mi díval do očí. „Posledních pár let byl tenhle dům centrem večírků. Žádných báječných večírků, nic, kam by chtěl zajít kdokoli, kdo má aspoň dvě mozkové buňky. Jezdili sem pravidelně policajti. Tenhle dům se v podstatě stal drogovým doupětem a nepřekvapilo by mě, kdybys v některých kuchyňských šuplících našla trubičky na šňupání cracku.“ Proboha. „A lidi, s kterýma se poflakovala? Ta nejspodnější spodina. Níž už to nejde. Pochybnější lidi bys nenašla. A to ještě není to nejhorší.“ „Není?“ Co může být horší než to, že moje máma vlastní crackové doupě? Napadlo mě, že pervitinová laboratoř by byla možná horší. „Naštvala spoustu pochybných lidí,“ pokračoval a mně se scvrkl žaludek. „Podle toho, co jsem slyšel, jim dluží hodně peněz. A ten její chlap Kohout taky.“ Dluží prachy víc lidem? Proboha, to byla špatná zpráva. „Vím, že Clyde asi nechce, abys to věděla, ale já si nemyslím, že je správné před tebou tajit, co se tady děje. Monu hledá hodně zlých lidí. Takoví, kteří znamenají to nejhorší. Třeba to čelní sklo?“ „Co s tím má společného moje čelní sklo?“ „Přijela jsi nejdřív sem, že jo? Někdo asi sleduje tenhle dům, viděl tě a rozhodl se ti dát staré dobré buranské varování. Možná si neuvědomili, že jsi její dcera, ale vědí – protože jsi tady – že ji očividně znáš. Hele, to čelní sklo může být zatracená náhoda, ale pochybuju o tom. Jenom doufejme, že jim nedojde, že jsi její příbuzná.“ Ach, bože můj, to není dobré. Hruď se mi prudce zvedla, jak se mi zrychlil pulz. Tohle se řítilo do strašlivých temnot. „Jo, vidím, že mě začínáš chápat,“ poznamenal jemně, skoro laskavě. „A bude to ještě horší, jestli se nepřestane skrývat.“ Otočila jsem hlavu doleva. Slyšela jsem jeho slova. Zapadla na své místo a po zádech mi přeběhl mráz. Bože, pervitinová laboratoř by pravděpodobně byla lepší než tohle. Ach, mami, do čeho ses to dostala?

39/40

Její život – to, co se z něj stalo – byl jako skutečný výbuch bolesti. A něco, o čem jsem si dlouho myslela, že je mrtvé, se ve mně probudilo k životu. Potřeba, kterou jsem trpěla mnoho let, nutkání ji napravit – napravit svou mámu. Na bradě mi přistály dva prsty a jemně s ní otočily. Vykulila jsem oči, když jsem se znovu zadívala do těch Jaxových. „Můžou tě využít, aby se k ní dostali.“ Můj mozek okamžitě poté vypnul. Bylo toho na mě příliš. Máma ukradla peníze mně a nějakým bláznivým buranům, co rozbíjejí čelní skla a prahnou po pomstě. Znělo to jako zápletka z filmu s odepsanou akční hvězdou. „Zlato, to nejlepší, co můžeš udělat, je otočit to a vypadnout z města,“ zopakoval a zpříma mi hleděl do očí. „Tady pro tebe nic není.“ Znělo to skoro zklamaně, a když jsem zase popadla dech, Jax konečně uhnul pohledem, sjel jím na moje pootevřené rty. Jeho hlas byl hlubší a drsnější, když znovu promluvil: „Nic než trable.“

@Created by PDF to ePub