JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Studijní obor Zpěv
Reţijní podoby Veselohry na mostě Bohuslava Martinů v Brně Bakalářská práce
Autor práce: Lenka Ďuricová Dis. Vedoucí práce: doc. Alena Vaňáková Oponent práce: PhDr. Alena Borková
Brno 2011
Bibliografický záznam ĎURICOVÁ, Lenka. Režijní podoby Veselohry na mostě Bohuslava Martinů v Brně [Overhead forms Comedy on the Bridge by Bohuslav Martinu in Brno]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra zpěvu, rok. 2011, 52 s. Vedoucí diplomové práce doc. Alena Vaňáková.
Anotace Bakalářská práce „Režijní podoby Veselohry na mostě Bohuslava Martinů v Brně “ popisuje provedení tří různých brněnských inscenací v průběhu více neţ padesáti let. První inscenace na brněnské scéně byla uskutečněna jiţ v roce 1960 (dnešní Mahenovo divadlo) v reţii Václava Věţníka. V roce 1987 byla opera uvedena v divadle Reduta podruhé v novém pojetí, taktéţ Václavem Věţníkem a v roce 1989 byla uvedena obnovená premiéra (Janáčkovo divadlo). V tomtéţ roce a následně v roce 2000 se opera představila v podání studentů brněnské konzervatoře pod vedením reţisérky Aleny Vaňákové v divadle Barka. Nejmladší inscenace se udála v roce 2009 v rámci HF JAMU v reţii Tomáše Pilaře. Toto dílo mě zaujalo především proto, ţe jsem v této inscenaci ztvárnila roli Popelky, ale téţ skladatelův hudební jazyk a zejména zajímavý a neotřelý reţijní přístup Tomáše Pilaře. V této práci se tedy snaţím přiblíţit jednotlivé inscenace a reţijní přístupy.
Annotation Diploma thesis „Overhead forms Comedy on the Bridge by Bohuslav Martinu in Brno“ describes the performance of the three different productions of Brno in the course of more than fifty years. The first production at the Brno scene was made in 1960 (today Mahen Theatre), directed by Václav Věţník. In 1987 the opera was set in the theater again Reduta a new concept, also Vaclav Věţník and in 1989 was the renewal of the Premier (Janáček Theatre). In the same gear and then in 2000 the opera presented by students at the Brno Conservatoire under the guidance of director Alena Vanáková Theatre in Barka. The newest production occurred in 2009 in the Faculty of Music, directed by Tomas Pilar. This work is particularly interested me because I played the role of this production of Cinderella, but also the composer's musical language, and particularly interesting and novel approach director Tomas
Pilar. In this work, therefore I try to bring different approaches to paging and directing.
Klíčová slova Bohuslav Martinů, Veselohra na mostě, opera 20. století, Národní divadlo Brno, Konzervatoř Brno, Hudební fakulta JAMU, reţijní přístup, Václav Věţník, Alena Vaňáková, Tomáš Pilař.
Keywords Bohuslav Martinu, Comedy on the Bridge, Opera 20th century, the National Theatre in Brno, Brno Conservatory, the Music Faculty of Music, general approach, Vaclav Věţník, Alena Vaňáková, Pilar Thomas.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 6. května 2011
Lenka Ďuricová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce paní doc. Aleně Vaňákové, dále paní prof. PhDr. Jindřišce Bártové a paní Mgr. Janě Michálkové Slimáčkové Ph.D.
Obsah 1
ŢIVOTOPIS BOHUSLAVA MARTINŮ .............................................................................. 8 1.1 1.2
2
ŢIVOTOPIS VÁCLAVA VĚŢNÍKA .................................................................................. 12 2.1 2.2 2.3
3
VZTAH VÁCLAVA VĚŢNÍKA K DÍLU BOHUSLAVA MARTINŮ................................................. 13 ROZHOVOR S VÁCLAVEM VĚŢNÍKEM ................................................................................. 14 OBSAZENÍ A PROVEDENÍ OPERY .......................................................................................... 19
ŢIVOTOPIS ALENY VAŇÁKOVÉ ................................................................................... 20 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6
4
OBDOBÍ VZNIKU VESELOHRY NA MOSTĚ ............................................................................... 9 DĚJ VESELOHRY NA MOSTĚ ................................................................................................ 11
VZTAH K DÍLU BOHUSLAVA MARTINŮ................................................................................ 22 REŢIJNÍ KONCEPCE ............................................................................................................. 23 SCÉNA A KOSTÝMY ............................................................................................................ 24 CHARAKTERISTIKA POSTAV................................................................................................ 25 PŘÍPRAVA INSCENACE ........................................................................................................ 26 OBSAZENÍ A PROVEDENÍ OPERY .......................................................................................... 27
ŢIVOTOPIS TOMÁŠE PILAŘE ........................................................................................ 28 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5
VZTAH TOMÁŠE PILAŘE K DÍLU BOHUSLAVA MARTINŮ ...................................................... 29 REŢIJNÍ KONCEPCE ............................................................................................................. 30 SCÉNA A KOSTÝMY ............................................................................................................ 33 CHARAKTERY POSTAV ....................................................................................................... 35 PŘÍPRAVA, PROVEDENÍ A OBSAZENÍ OPERY ......................................................................... 37
ZÁVĚR ......................................................................................................................................... 38 POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ........................................................................................... 40 SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................................... 41 PŘÍLOHY ..................................................................................................................................... 42
Předmluva Pro bakalářskou práci jsem si zvolila jako téma operní jednoaktovku Bohuslava Martinů Veselohra na mostě. Toto dílo upoutalo mou pozornost zejména díky tomu, ţe jsem ho důvěrně poznala během inscenace na Hudební fakultě JAMU v roce 2009, ve které jsem účinkovala v roli Popelky. Zaujalo mě ztvárnění postav, skladatelův hudební jazyk a hlavně reţijní přístup Tomáše Pilaře, který se vyznačoval neotřelými, netradičními vyjadřovacími prostředky a mladistvým zaujetím. Začala jsem pak pátrat po dalších brněnských inscenacích této opery a zjistila jsem, ţe k prvnímu uvedení došlo uţ v roce 1960 v reţii Václava Věţníka. Tento reţisér ztvárnil Veselohru na mostě ještě dvakrát (1987, 1989) z toho jednou šlo o obnovené nastudování). Dále bylo toto dílo provedeno ve dvou inscenacích na brněnské konzervatoři pod vedením Aleny Vaňákové (1989, 2000). Pokusila jsem se proto v předkládané práci charakterizovat jednotlivé přístupy všech tří reţisérů. Nejvíce materiálů jsem měla k nejmladší inscenaci HF JAMU a oběma konzervatorním představením. Bohuţel v případě Václava Věţníka jsem mohla pracovat jen s malým mnoţstvím podkladů, protoţe šlo o inscenace z dřívějších let, k nimţ se materiály dochovaly minimálně a navíc se dostaly do zahraničí. Pro mě bylo nesmírně cennou zkušeností nejen prostudování dostupných pramenů o zmíněných inscenacích, ale hlavně osobní setkání, rozhovory a diskuze se třemi reţisérskými osobnostmi. V práci nejprve přibliţuji ţivot Bohuslava Martinů, blíţe se zabývám obdobím, kdy komponoval Veselohru na mostě a popisuji její děj. V dalších třech kapitolách přináším ţivotopisy tří reţisérů, zaměřuji se na jejich vztah k dílu Martinů a dále – podle mnoţství materiálů – představuji jejich osobní názory a koncepce. Pro úplnost v příloze dokládám dobové fotografie a recenze z denního tisku k představením Václava Věţníka a Aleny Vaňákové, které jsem získala z archivu Národního divadla Brno a z osobních archivů.
-7-
1 Ţivotopis Bohuslava Martinů Světově proslulý český skladatel Bohuslav Martinů se narodil 8. 12. 1890 v Poličce ( v rodině pověţného a obuvníka Ferdinanda a jeho ţeny Karolíny ) a zemřel 28. 8. 1959 v Liestalu ve Švýcarsku. Jako malý chlapec se Martinů učil u poličského krejčího, učitele hudby, který jako první rozpoznal jeho nadání. V letech 1906-1910 studoval na konzervatoři v Praze hru na housle, klavír a také hru na varhany. Věnoval se také kompozici, kterou studoval na konzervatoři a později také soukromě. Po studiích se ţivil jako učitel hudby v Poličce na měšťanské škole a dále, mezi lety 1920-1923, působil v Praze v České filharmonii jako druhý houslista. Jeho umělecký a kompoziční ţivot ovlivnil v letech 1922-1923 Josef Suk, jehoţ byl Martinů ţákem. Netrvalo dlouho a Martinů dostal příleţitost jít studovat hudební skladbu do Paříţe k Albertu Rousselovi, kterého velmi obdivoval. Právě v Paříţi vzniklo nemalé mnoţství děl. Impresionistický směr, jímţ se Martinů inspiroval, se po smrti Clauda Debussyho (1918) pomalu vytrácel. Martinů se poté v hudbě seznamuje se soudobými tendencemi, s Paříţskou šestkou a také s hudbou Igora Stravinského, která Martinů ovlivnila v další tvorbě (např. ve vyuţití folklórních motivů v hudbě, inspirace lidovou hudbou).
Některá další díla byla
ovlivněna také jazzovou hudbou. Martinů spolupracoval s básníkem Vítězslavem Nezvalem na novém hudebním útvaru, rozhlasové opeře. Díky tomuto spojení dvou umělců vznikly rozhlasové opery Hlas lesa a Veselohra na mostě. Právě k napsání Veselohry na mostě pouţil Martinů přes sto let staré libreto Václava Klimenta Klicpery. V nelehkém období druhé světové války Martinů nadále komponoval, a to v neoklasicistním duchu. V roce 1940 byl pozván svým přítelem, dirigentem Paulem Sacherem, do Švýcarska. Odtud uţ se ale kvůli válečné situaci nevrací domů, nýbrţ do Paříţe. Po vypuknutí války se přihlásil jako dobrovolník do československé armády. Nebyl povolán a tak mohl dál pokračovat ve svém komponování. V roce 1941 opustil Francii a se svojí ţenou Charlotte odcestoval do Spojených států amerických. Ţivot zde nebyl zpočátku jednoduchý, znovu se snaţil jak o prosazení umělecké, tak o prosazení v hudebním ţivotě, a zejména také o finanční zajištění rodiny. V této době napsal Martinů nejvýznamnější díla z oblasti komorní a -8-
symfonické, ale také díla, do kterých vkládal své vzpomínky a myšlenky na domov. Po skončení války a v podstatě do konce svého ţivota několikrát plánoval návrat do vlasti, ale ani jeden z nich nebyl uskutečněn. Martinů působil v letech 1948-1951 jako profesor skladby na významné univerzitě v Princetonu a několik let na Mannesově škole v New Yorku. Stává se světově známým skladatelem a stále aktivně komponuje. V roce 1958 se Martinů v basilejské nemocnici podrobil závaţné operaci ţaludku, při níţ mu byla zjištěna zhoubná rakovina. Na jaře roku 1959 odjíţdí se svojí ţenou do Francie, kde po nedlouhé rekonvalescenci opět komponuje. Bohuţel se ozývají příznaky těţké nemoci a tak je odvezen do nemocnice v Liestalu, kde 28. srpna téhoţ roku umírá. Martinů byl pohřben 1.září 1959. Nad hrobem se sešlo mnoho jeho přátel z celého světa. Aţ 19 let po své smrti se Bohuslav Martinů dočkal návratu do vlasti, kdy byly převezeny jeho ostatky z Liestalu do rodné Poličky.
1.1 Období vzniku Veselohry na mostě Rozhlasová opera Veselohra na mostě vznikla v období, kdy finanční situace Bohuslava Martinů nebyla příliš uspokojující. Tehdy, v roce 1935, zadal ředitel Českého rozhlasu K. B. Jirák neurčitou objednávku a tak vznikla zmiňovaná Veselohra na mostě a také Hlas lesa. Kromě těchto oper vznikly ještě dvě další miniaturní opery pro televizi a rozhlas, Ţenitba (vytvořena podle slavné hry N. V. Gogola ) a Čím lidé ţijí aneb Pohádka o ševci ( komponována podle předlohy L. N. Tolstého na anglický text). Předlohu Veselohry na mostě Václava Klimenta Klicpery našel Martinů v létě roku 1935 v Poličce, v čase, kdy musel během krátké doby vyhovět objednávce Českého rozhlasu. Sám Martinů viděl Klicperovu hru v dětství ve starém divadle v Poličce, kde se hrála uţ od roku 1850 a zřejmě nebyl jediným, komu se hra zalíbila. O zhudebnění se pokusil několik desítek let před Martinů Václav Juda Novotný (1849–1922). Komická opera nazvaná Na mostě nebyla dokončena a je uloţena v Praze v Národním muzeu. Martinů zaujalo právě staré vydání Klicperových veseloher, a to zejména archaismus, který byl bohatě pouţit v ansámblech. Místo citoslovce „aj¨ uţíval -9-
Klicpera archaické „ag“. Hra mu dala moţnost pracovat se vzdáleností zpívajících aktérů na dvou koncích mostu, coţ se Martinů zamlouvalo a právě tento princip pouţil jako „základní kámen“ pro rozhlasovou funkci ve svém díle. Do partitury napsal jako podtitul Radio-opera, coţ pouţil také k Hlasu lesa. Záměrně pak v opeře Hlas lesa nepouţil smyčcový kvartet s kontrabasy, ale skupinu houslí, violoncell a viol k dosaţení komorního hudebního doprovodu. Komorního zvuku chtěl docílit i u Veselohry, i kdyţ jsou v partituře zapsány smyčce normální. Ač je to k neuvěření, Martinů později pronesl, ţe obě tyto opery nejsou vhodné pro rozhlas, protoţe například v Hlasu lesa dojde k záměně aktérů, coţ posluchač rozhlasu nemůţe vidět. Opak byl ale pravdou a Veselohra na mostě se stala velmi úspěšnou, zcela jistě, celosvětově úspěšnou operou. Smutným překvapením pro Martinů byl fakt, ţe tehdejší Československá hudební nakladatelství nepřijala nabídku na vydání Veselohry na mostě. Aţ londýnské nakladatelství Boosey and Hawkes nabídku přijalo a po stránce finanční to byl pro nakladatelství velký úspěch. Prvního rozhlasového provedení se opera dočkala 18. 3. 1937 v Českém rozhlase v Praze a první jevištní provedení se uskutečnilo v Ostravě ve Státním divadle 9. 1. 1948. O tři roky později , v roce 1951, byla opera divadelně provedena v New Yorku a získala cenu Kruhu newyorských kritiků za nejlepší operu roku. V následujících letech se úspěšně prováděla jak v rozhlase, tak na divadelních scénách po celém světě. Mezi léty 1951 – 1959 se opera hrála v Buenos Aires, Oslu, Bayreuthu, Frankfurtu, Londýně. Po roce 1959 pak v Torontu, Římě, Stockholmu, Londýně, Kolíně nad Rýnem, Bruselu, Heidelbergu, Curychu a dalších hudebně významných zemích. Je vidno, ţe Martinů ke Klicperovým hrám tíhnul, protoţe obdivoval jeho smysl pro scénu a divadelní humor. Na jaře roku 1958 se tedy opět vrátil k moţnosti vytvořit něco nového. V úvahu tehdy připadala opera Zlý jelen. Bohuţel však to byl předposlední rok skladatelova ţivota a k tvorbě dalších rozhlasových oper nedošlo. Zcela jistě byl Martinů potěšen, protoţe nejen jemu se dostalo patřičného uznání a ocenění. Díky dramatikovi, prozaikovi a básníkovi Václavovi Klimentu Klicperovi přisoudila porota italské soutěţe Československému rozhlasu v Praze před válkou první cenu za nejlepší libreto rozhlasové opery. - 10 -
1.2 Děj Veselohry na mostě Komická opera plná svěţí hudby má poměrně jednoduchý děj. V době války se na mostě, z kaţdé strany obleţeném nepřátelskými vojsky, odehrává tragikomický příběh Popelky (soprán), jejího ţenicha Sykoše (baryton), chmelaře Bedroně (bas), jeho ţeny Evy (alt) a komické postavičky učitele (tenor). Všichni jsou nedobrovolně uvězněni na mostě a nemohou jít ani tam, kam chtěli jít, ani zpět odkud přišli. Popelka je dívka z vesnice, která ve chvíli válečného příměří navštívila druhý břeh, nepřátelský tábor, a vrací se zpět domů. Stráţný na nepřátelské straně propustí Popelku díky průvodnímu listu zpět, ale stráţný z její strany ji bez průvodního listu pustit domů nechce. Popelka tedy zůstává uvězněna na mostě. Stejný osud potkává také chmelaře Bedroně, který přichází z opačné strany neţ Popelka a vrací se přes most domů za svojí ţenou. Zanedlouho přichází téţ Popelčin ţenich, rybář Sykoš, který je velmi ţárlivý a na most vstupuje právě ve chvíli, kdyţ Bedroň políbí jeho milovanou Popelku. Nepříjemná situace Sykoše rozčílí do takové míry, ţe chce skočit do řeky. V pokusu o sebevraţdu mu však zabrání Eva, ţena Bedroně. Ta začne podezírat svého muţe Bedroně ze záletnictví. V okamţiku se spustí hádka a všichni se, jeden přes druhého, začnou hádat a vyčítat si své prohřešky. Do této „šlamastiky“ vstupuje učitel vracející se z tábora se sloţitou hádankou, kterou mu poloţil důstojník a na níţ chce znát odpověď od přátelské stráţe. S touto hádankou obtěţuje všechny kolem sebe. Situace není příliš ideální, neboť Sykoš si není jist, zda si chce Popelku opravdu vzít po tom, co viděl a Eva zase nevěří svému muţi Bedroňovi, ţe ji má stále rád. Ve chvíli nesvárů dvou párů se opět rozzuří válka. Všichni si začínají uvědomovat váţnost situace a také to, ţe se nacházejí v daleko větších nesnázích, neţ si mysleli. Popelka svému snoubenci Sykošovi vysvětlí, ţe byla v nepřátelském táboře hledat bratra, o kterém se proslýchalo, ţe je mrtev. Bedroň vylíčí své ţeně Evě, ţe právě díky němu a získané zprávě o nepříteli, kterou donesl veliteli, snad vyhraje domácí vojsko a nastane mír. Všichni „vězni“ se nakonec smíří a bitva ustane. Z dálky je slyšet vítězný pokřik. Poválečnou situaci ale stále narušuje pan učitel, jemuţ se stále nedostalo odpovědi na jeho hádanku. Spokojenost učitele i všech ostatních nastává ve chvíli, kdy přichází stráţ a hádanku rozluští - 11 -
2 Ţivotopis Václava Věţníka Václav Věţník se narodil v Brně 1. srpna roku 1930. Od nejútlejšího dětství měl rád hudbu, ale také divadlo a právě díky rodičům se jako malý chlapec seznámil i s operními představeními. Své záţitky z divadelních i operních představení pak vyuţíval ve svém domácím loutkovém divadle, kde vznikaly počátky budoucího povolání. Učil se také hře na housle. Učitelem mu byl jeho strýc, operní herec, Leon Slavík. Ke hře na housle se později vrátil na brněnském gymnáziu, kde působil ve školním orchestru. Po maturitě na gymnáziu byl přijat na filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Studoval hudební a divadelní vědu, ale po roce studium ukončil, neboť v roce 1950 byl na JAMU otevřen nový obor-operní reţie. Společně s Bronislavem Kriškou byli prvními posluchači tohoto oboru. Studoval u prof. Josefa Munclingera a Oty Zítka. Po absolutoriu v roce 1954 působil jako asistent operní reţie u reţiséra Oskara Linharta a Miloše Wasserbauera v Janáčkově opeře v Brně. V roce 1958 se po čtyřech letech asistování stal reţisérem opery. Prvním reţisérským počinem byla italská komická opera Gaetana Donizettiho, Don Pasquale, a dva roky poté reţíroval operu Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho. Krátce po tom začal hostovat v dalších divadlech slovenských a českých, v Olomouci, Opavě, Ostravě, Českých Budějovicích, Banské Bystrici, Košicích, ale také v Národním divadle v Praze a Bratislavě. Od roku 1968 inscenoval také v zahraničí, zejména v Německu a Švýcarsku a reţíroval nejen opery české, ale téţ světové. Později se jeho reţisérské aktivity rozšířily i do dalších zemí (Norsko, Belgie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Rakousko, Jugoslávie, Polsko, Maďarsko, Bulharsko). Nejčastěji se soustřeďoval na inscenace děl Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Giuseppe Verdiho a Wolfganga Amadea Mozarta. K významným inscenacím patřila světová premiéra Janáčkovy opery Osud (25. října 1958) a české premiéry oper Bohuslava Martinů, Ţenitba, Hlas lesa, Dvakrát Alexander. Velký úspěch měly téţ světové premiéry oper Jan F. FischeraRomeo, Julie a tma (Brno, 14. září 1962) a Ladislava Holoubka-Profesor Mamlock (Bratislava, 21. května 1966). Významné bylo téţ první české uvedení Gershwinovy opery Porgy a Bess (Brno, 25. června 1968).
- 12 -
Inscenoval všechna operní díla Bedřicha Smetany, jen Prodanou nevěstu reţíroval 18krát. Stal se také významným inscenátorem oper Leoše Janáčka, neboť kromě opery Šárka reţíroval celé jeho hudebně-dramatické dílo. Na svém kontě má 220 operních inscenací, které byly provedeny v osmdesáti divadelních domech v Evropě. Pracoval se mnoha významnými výtvarníky, nejčastěji s prof. J. A. Šálkem, Vojtěchem Štolfou a Ladislavem Vychodilem. V Barceloně byla jeho inscenace opery Zlatý Kohoutek Nikolaje Rimského Korsakova oceněna jako nejlepší v sezóně v roce 1973 plaketou od čtrnácti kritiků. Byl oceněn také Ministerstvem kultury a získal medaile za propagaci děl Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany a W. A. Mozarta. V roce 2000 napsal Václav Věţník knihu vzpomínek a rozborů inscenací Ţivot s operou a v roce 2006 získal od magistrátu Cenu města Brna za celoţivotní přínos a dílo. Mnohokrát publikoval v divadelních programech a časopisech řadu inscenačních názorů. Spolupracoval také s Českým rozhlasem v Brně v pořadech o brněnských operních inscenacích. Jeho přínos spočíval také v pedagogické činnosti, neboť mezi léty 1990 - 2000 působil jako profesor operní reţie na JAMU.
2.1 Vztah Václava Věţníka k dílu Bohuslava Martinů Kdyţ se reţisér poprvé setkal s dílem Bohuslava Martinů, bylo mu uţ necelých třicet let a operní humor mu byl vlastní. S Martinů „veselohrami“ se často setkával během následujících šesti let, a právě vtip a nadhled pouţity v těchto operách přinesly reţisérovi všestranné obohacení, nejen citové, ale téţ myšlenkové. Humor, to byl hlavní důvod, který přivedl reţiséra k velké lásce a obdivu ke skladateli. Velmi se těšil z práce na inscenacích. Vtip Martinů jiskřivé hudby jej naplňoval nadšením a přinášel mu velkou inspiraci pro komediální myšlenky při práci na veseloherních operách. Během zmiňovaných šesti let zinscenoval Veselohru na mostě, Hlas lesa, Dvakrát Alexander a Voják a tanečnice.
- 13 -
2.2 Rozhovor s Václavem Věţníkem Setkal jste se s operou Veselohra na mostě ještě před svojí vlastní reţií? Divadlo jsem navštěvoval uţ od dětství a také na střední škole jsem chodil na představení a poslouchal rádio, takţe jsem tyto „základní“ opery znal nazpaměť. Po stránce hudební jsem tedy tuto krátkou a nenáročnou hříčku znal a po stránce jevištní uţ jsem si toho bohuţel moc nepamatoval. Vzpomínám si, ţe se opera hrála těsně po válce, v roce 1945 nebo 1946. Kdyţ jste tedy v roce 1960 začal pracovat na reţii k Veselohře na mostě, měl jste o ní „čistou“ představu a nebyl jste ničím a nikým ovlivněn? Skoro nikdy mě neovlivnilo to, co jsem viděl, a za celý svůj ţivot jsem dokonce nechtěl vidět opery, které jsem měl v budoucnu reţírovat. Nechtěl jsem se inspirovat jinými kolegy, protoţe „to“ zásadní a původní musí vyjít z hudby a nikoliv z jevištního vjemu. Také svým ţákům jsem kladl na srdce, ţe pokud chtějí poctivě studovat skladbu, tak před tím, neţ ji budou reţírovat, měli by se zaměřit především na hudbu a ne na video či DVD nahrávku. Byl jste potěšen, kdyţ se kolem roku 1960 rozhodlo, ţe se bude „dělat“ Veselohra na mostě? Ano, byl jsem potěšen. Bylo to první dílo od Bohuslava Martinů, které jsem měl moţnost inscenovat. Opera byla spojena ještě se Ţenitbou, kterou mám téţ velmi rád. Práce na obou operách byla úţasná. Myslím si, ţe uţ tehdy jsem byl „pokřtěn“ jako reţisér komických oper. Tehdy jsem byl ještě mladý a ostatní mě, mladého reţiséra bez zkušeností, k těm závaţným titulům zatím nepouštěli. V počátcích jsem v Janáčkově divadle reţíroval převáţně komické opery, coţ mi vůbec nevadilo, protoţe si myslím, ţe ten, kdo nemá smysl pro humor, nemůţe dělat dobře ani váţnou operu. Mohl byste mi něco málo povědět k předloze V. K. Klicpery? Spisovatel V. K. Klicpera byl neskutečně šikovný člověk. Myslím, ţe na naše spisovatele z období obrození a stejně tak na okolnosti, které se odehrály v 19. století, zapomínáme, coţ je velká chyba. Tenkrát, kdyţ se lid snaţil povznést český národ, tak s touto snahou „šla“ všechna síla ze srdce a z duše, nejkrásnější city, které uţ po světových válkách český národ nikdy nezískal. Uţ nikdy je nezískal. - 14 -
Jaký je Váš postoj ke komickým operám a jaká byla Vaše reţijní koncepce? V komické opeře by měl být „operní nápad“ hudebně zpracovaný, nemusí být vţdy přímo z hudby vzatý, protoţe někdy je silnější textový vtip. Ten se nesmí utlumit například tak, ţe se postavy budou pohybovat jako loutky. Komická opera se musí reţírovat takovým způsobem, aby se „nepoškodila“ myšlenka autora. Jestliţe má autor v opeře něco srdečného, pravdivého, lidského, reţisér z toho nesmí vytvořit panoptikum, které by tyto podstatné záleţitosti upozadilo. Veselohru na mostě jsem tvořil v takové koncepci, aby bylo dílo uvěřitelné a aby v opeře mohla být místa citového pravdivého zamyšlení, i kdyţ v této opeře je těchto míst pomálu. Například kdyţ se sobě páry velmi komicky omlouvají. Operahříčka je roztomilá tím, a to mě bavilo nejvíce, ţe v podstatě zobrazuje výsměch válečné či vojenské doktríně. Koncepci jsem tvořil aţ po důkladném prostudování díla. Obecně mohu koncepci dělat, aţ vše důkladně prostuduji, začnu na díle pracovat a koncepce z toho sama vyplyne. V dnešní době je to úplně naopak, neboť mladí reţiséři si myslí, ţe musí vytvořit nejprve koncepci a ještě neznají všechny okolnosti vzniku díla, autora, libretistu a snaţí se tvořit jiným způsobem, odlišným. Tento postup je ale chybný. Kdyţ reţisér uctívá skladatele, nemůţe a nechce jít proti němu a pokud reprodukuji někoho, kdo neţije, o to víc se chci drţet jeho myšlenky a představy. Zkrátka nemohu být druhý autor. Dnes se to v podstatě děje. Já uctívám mnoho autorů a mezi nimi je i Martinů. Mám rád humor a jsem pro legraci a v tomto směru jsem si velice dobře porozuměl s výtvarníkem Vojtěchem Štolfou. Scénu koncipoval jako dětskou skládanku, barevnou a roztomilou, která naprosto neusilovala o naturalistickou přirozenost,ale kus realismu zde byl ponechán. Zásada byla ta, aby byla zachována „nesmyslná komičnost“. Nesmysl tkví v tom, ţe most odděluje přátele od nepřátel, někdo se přes něj dostane a jiného uţ nepustí zpět. To jsou nesmyslné byrokratické vojenské rozkazy. Scéna i kostýmy musely být tvořeny tak, aby se dalo poznat, kdo ke komu patří. Na jedné straně byli modří vojáci a na druhé straně vojáci oblečeni v modrých kostýmech a od „červené“ strany lítaly červené gumové míče jako dělové koule a ze - 15 -
strany „modrých“ zase modré míče. Bylo jich potřeba mnoho, protoţe kdyţ se od sebe odráţely, padaly neznámo kam, dokonce i do orchestřiště. Celá scéna hrála všemi barvami, stejně tak jako kostýmy herců. Všichni byli výrazně líčeni, ţeny měly výrazná zdravíčka. V podstatě vypadali trošku jako loutky, ale já jsem je tak nenechal hrát. Loutkový pohyb totiţ odvádí od výrazu pěveckého a vtip musí přijít z úst či očí zpěváka. Vţdy jsem dbal na to, aby neušel vtip. Srozumitelnost slova jsem tedy v této opeře vyţadoval. Právě komické opery by se měly hrát v jazyce diváku srozumitelném, protoţe právě komické opery potřebují humor slovní na který hudba reaguje a humor se musí k divákovi dostat. Vnímáte operu Veselohra na mostě spíše jako pohádku? Ano, v podstatě to je pohádka, ale legrační intelektuální pohádka. Martinů vše dokázal nadhodnotit, v opeře je „cítit“ jakýsi nadhled. Martinů zde vloţil něco, co se líbí nejen dospělým, ale také dětem a to povaţuji za jeho přednost. Vaše opera se odehrávala ve vesnickém nebo měšťanském prostředí? V opeře není nic měšťanského, jediným měšťanem je pan Učitel. Jak jste vnímal postavu Popelky? Všechny postavy v opeře jsou prototypy, aţ hraniční prototypy. Popelka je velmi upřímná dívka, srdečná, bezelstná a bez zkušeností a člověk by řekl, ţe je světice, aţ tak je hodná. A postava Sykoše a Evy s Bedroněm? To je kluk, který kromě Popelky „švidrá“ i po jiných dívkách. Není to ale hříšník. Dovede být téţ zoufalec, jak se vrhá do řeky, neboť má určité výčitky svědomí, které podpoří zdánlivá nevěra Popelky. Primitivní, jak se nám můţe v určitých chvílích zdát, ale není. Postarší manţelé Eva a Bedroň jsou skvělé typy. Ti právě tu ţivotní zkušenost mají, uţ jen tím, ţe jsou manţelé a kaţdý z nich má něco, co si nechává pro sebe. Vlasta Šíma jako Bedroň byl geniální herec. Geniální, protoţe ten měl všechno „v očích“. Všechny detaily, vše „nedopovězené“ vyhrál očima. Mně osobně se postava pana Učitele velmi líbila, stejně tak jako Popelka, kterou jsem si s radostí zahrála v reţii Tomáše Pilaře. Jak se „líbil“ pan Učitel Vám? - 16 -
Pan Učitel je typický učitelíček, intelektuál. Tak jako dnes někdo luští kříţovky, tak se Učitel zabývá luštěním hádanky. Bohuţel mu to nejde, kaţdého se tedy ptá, jak je to s tím jelenem. To je velmi roztomilé. Pan Učitel je geniální a já jsem ho miloval. A pan Soušek ztvárnil pana Učitele báječně, s obrovskou váţností a jako by šlo opravdu o ţivot. Mluvíme stále o premiéře z roku 1960. Měl jste tehdy představu o zpěvácích, kteří jednotlivé postavy ztvární? Přemýšlet o obsazení této komedie je a bylo velice důleţité. Zde by měl reţisér obsadit postavy věrohodnými věkovými kategoriemi a protoţe je opera milá a líbivá, měla by být ve všem uvěřitelná. Měl jste s operou Veselohra na mostě tvůrčí starosti? Tato opera je velmi nosné dílo, takţe nějaká „bohatá“ koncepce zde nebyla nutná. V podstatě dává opera prostor i samotným aktérům, takţe závratné tvůrčí starosti jsem neměl. I kdyţ, komické opery mě bavily proto, protoţe tam ty starosti musí být. Aby vtip vyšel opravdu jako vtip a aby se mu divák zasmál, to je opravdu ohromný „kumšt“. Stačí malinko zaváhat v detailech, vteřinu, dvě vteřiny a vtip je zatracen. Například Mozart je v těchto komických záleţitostech a detailech skutečný učitel. Byl jste spokojen s touto premiérovou inscenací, která byla uvedena v jeden večer společně s další Martinů operou Ţenitba? Ano. Myslím, ţe ze všech tří inscenací Veselohry na mostě byla právě tato mojí nejlepší. A protoţe byla opera Ţenitba výborně obsazená, byl jsem spokojen po všech stránkách. Jak vzpomínáte na přípravu Veselohry na mostě z roku 1987? Vzpomínám si, ţe tehdy bylo třeskuté teplo a my jsme zkoušeli Veselohru v Janáčkově divadle ve zkušebně, kde je dnes balet. Kvůli horku jsem si poručil, aby mi donesli konvičku s vodou a kdyţ bylo potřeba, tak jsem se v průběhu zkoušky poléval vodou. Bylo reţijní pojetí Veselohry podobné tomu z roku 1960? Myslím, ţe z části si inscenace podobné byly. Nenutil jsem se k tomu, aby byla inscenace zcela odlišná od té první. Pokud dílo tvoříte a proţíváte „naplno“, - 17 -
zásadně se musí stejné představy a myšlenky objevit i v další reţii stejného titulu. Samozřejmě ne vţdy je to pravda, protoţe některé opery se musí dělat několikrát, aby došel reţisér k „jádru věci“. Scéna z roku 1987 se příliš nelišila od té z roku 1960 a pokud ano, tak maximálně tím, co jsem zapomněl. Kdyţ jsem dělal Veselohru podruhé, nenamáhal jsem se s vyhledáváním svých poznámek a záznamů, takţe jsem pracoval „zpaměti“. Dalo by se říct, ţe podoba druhé Veselohry byla ovlivněna novým výtvarníkem? Ano, novým výtvarníkem, coţ je u mě časté, ţe výtvarníky měním. Je pravda, ţe nikdy výtvarníkovi neukazuji to, co jsem dělal s jiným výtvarníkem, protoţe ho také nechci ovlivňovat. Vizuálně ovlivňovat je chyba. I kdyţ výtvarníkovi sdělím svoji představu, stejně scénu zpracuje trošku jinak. V globálu mohu říct, ţe kdyţ se snaţím v koncepci, kterou jsem měl promyšlenou, zachovat jednotlivé detaily, tak se při rozhovoru s novým výtvarníkem častokrát dostanu k novému pojetí. To je podle mě tvůrčí práce a to mám rád. Opět byla opera skvěle obsazena.. Ano, stejně tak, jako první inscenace. Všichni byli výborní zpěváci a výborní herci, znali jsme se a byli jsme v přátelském vztahu, coţ se projevilo v konečné fázi. Nevýhodou druhé inscenace bylo několik alternací. Vţdy je taková práce těţší a náročnější. V roce 1987 byla Veselohra uvedena v jeden večer společně s operou od Josefa Berga. Jak se Vám toto spojení zamlouvalo? Přiznám se, ţe jsem tuto Bergovu operu neznal a poprvé jsem dílo, které reţírovala paní Vaňáková, viděl aţ na generální zkoušce. Opery tedy nebyly propojeny. Pokud by však obě díla inscenoval jeden reţisér, zcela určitě by musel najít nějaký způsob, jak je propojit a docílit jednoty. Obě inscenace se tvořily izolovaně. Jak posuzujete náročnost pěveckých partů ve Veselohře na mostě? S profesionály, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat, nebyl vůbec ţádný problém. Jak po stránce herecké, tak po stránce pěvecké či artikulační. Troufám si říct, ţe pro ně to bylo naprosté odlehčení. - 18 -
2.3 Obsazení a provedení opery Premiéra opery Veselohra na mostě byla provedena ve Státním divadle v Brně 22. května 1960 pod taktovkou Václava Noska. Po výtvarné stránce se díla ujal Vojtěch Štolfa j. h. V roli chmelaře Bedroně se představil zaslouţilý umělec V. Šíma, v roli Evy H. Burianová, v roli Sykoše P. Růţička j. h., v roli Popelky C. Strádalová a v roli učitele Z. Soušek. Postavu Důstojníka ztvárnil K. Hudec a postav Přátelské a Nepřátelské stráţe se zhostili J. Kočař a O. Jakubík. 11. prosince 1987 byla v divadle Reduta představena nová inscenace Veselohry na mostě a o dva roky později, 10. listopadu 1989, pak obnovená premiéra. Ta uţ byla uvedena v Janáčkově divadle. Dirigentem byl Jan Zbavitel, výtvarníkem scény Oldřich Schüller a výtvarníkem kostýmů Dana Hávová j. h. Postavy Popelky se ujaly Jaroslava Janská a Markéta Ungrová, v roli Sykoše se představili Vladimír Chmelo a Pavel Kamas, Bedroně ztvárnil Jan Hladík a Richard Novák, v roli Evy se představila Anna Barová a Jitka Pavlová a v roli Učitele Jiří Holešovský a Vladimír Krejčík. Stanislav Bechynský, Jiří Sulţenko a Josef Škrobánek ztvárnili Přátelskou a Nepřátelskou stráţ
a Důstojníka. Obsazení
v obnovené premiéře bylo stejné, pouze Nepřátelskou stráţ hrál Jiří Bar.
- 19 -
3 Ţivotopis Aleny Vaňákové Alena Vaňáková se narodila 3. července 1943 v Brně do divadelní rodiny. Otec, dr. Zdeněk Dopita, vystudoval nejen konzervatoř, ale také právnickou fakultu. Herectví studoval u profesora Rudolfa Waltera a po celý ţivot se činohrou zabýval. Zpočátku pracoval jako rozhlasový reţisér, posléze se podílel na zaloţení Divadla bratří Mrštíků (nyní Městské divadlo), kde dlouhá léta působil jako ředitel a reţisér, ale také příleţitostný herec. V posledním období svého ţivota vedl dramatické oddělení na konzervatoři v Brně. Od dětství byla Alena Vaňáková obklopena divadlem, účinkovala v několika dětských rolích v rozhlase a v divadle a také divadelní představení hojně navštěvovala. V květnu roku 1960 odmaturovala na tehdejší Jedenáctileté střední škole na tř. kpt. Jaroše a poté pracovala rok jako dělnice v kontrole kalírny ve Zbrojovce v Brně. Jinou moţnost tehdy neměla, protoţe touţila studovat operní reţii, ale na JAMU nebyl v tomto roce ročník otevřen. V letech 1961-1966 studovala na JAMU obor operní reţie u profesora Miloše Wasserbauera. Po ukončení akademie získala díky mimořádnému talentu roční stipendium Ministerstva školství k pobytu na Deutsche Hochschule für Musik Hanns Eisler ve východním Berlíně. Navštěvovala zde přednášky profesorů,významných operních reţisérů té doby, Götze Friedricha, Wolfganga Kerstena, Erharda Fischera, Helmuta Hohlfelda aj. a hospitovala v berlínských divadlech (Berliner Ensemble, Deutsche Staatsoper a především Komische Oper, kde měla moţnost vidět při práci Waltera Felsensteina). Berlínský pobyt byl pro reţisérku velmi důleţitý, protoţe po studiu u prof. Wasserbauera, který podporoval a rozvíjel u svých posluchačů koncepční schopnosti s velkou dávkou fantazie i uměním improvizace, se v Berlíně setkala s německým smyslem pro precizní dodrţování reţijní koncepce, spíše intelektuálním neţ citovým přístupem k dílům, kde v reţii byla jakákoliv improvizace nepřípustná. Oba tyto přístupy měly vliv na její reţijní rukopis. Od srpna roku 1967 se reţisérka stala členkou Janáčkovy opery Státního divadla v Brně. Nejprve však ve funkci asistenta reţie, přičemţ reţírovala v Opavě a v Olomouci, asistovala i reţírovala v brněnské televizi a samostatně reţírovala i v brněnské opeře, ačkoli reţisérskou smlouvu dostala aţ v roce 1980. V Janáčkově divadle pracovala do srpna 1994. Smlouva byla ukončena z důvodu zrušení stálých - 20 -
reţisérských pozic v opeře a svoji dosud poslední reţii v Janáčkově opeře, Pucciniho Turandot, reţírovala jiţ jako host. Na podzim v roce 1998 pohostinsky inscenovala Dvořákovu Rusalku v opeře Národního divadla v Praze. Premiéra této inscenace byla vysílána Českou televizí jako přímý přenos do českých zemí, německy mluvících zemí a Japonska. Po celou dobu svého působení v divadle vyvíjela také činnost pedagogickou. Krátce, jeden školní rok, vyučovala praxi operních reţisérů na JAMU (1967-1968). Posléze, od roku 1970, nepřetrţitě aţ do současnosti, vyučovala na brněnské konzervatoři nejprve formou externí spolupráce a od roku 1994 se stala interní pedagoţkou této školy. V průběhu svého působení vyučovala studenty herectví melodram, studenty zpěvu herectví, reţijní výchovu, líčení, jevištní řeč a v současné době učí studenty herectví dějiny divadla a teorii dramatu. V průběhu působení na konzervatoři
reţijně
nastudovala
se
studenty
pěveckého
oddělení
řadu
absolventských představení. Dvěma z nich byla i opera Veselohra na mostě, neboť tento titul nastudovala dvakrát (1989 a 2000). Zájem o pedagogickou činnost vedl reţisérku k tomu, ţe v letech 1976 aţ 1982 absolvovala dálkové rozšiřovací studium odborné pedagogiky na filozofické fakultě nynější Masarykovy univerzity v Brně pod vedením profesora Vladimíra Jůvy. Toto studium ukončila státní závěrečnou zkouškou 9. listopadu 1982. Spolupráce s JAMU započala školním rokem 1993-1994 externí spoluprací na katedře zpěvu a operní reţie. Vyučovala operní herectví, především ale operní reţii. K interní spolupráci s JAMU došlo po úspěšně vykonaném konkurzu od akademického roku 1995-1996 a současně, od 1. září 1995 do 30. června 2000 byla pověřena vedením katedry zpěvu a operní reţie. Poté působila jako pedagog reţie (do 30. června 2010). Kromě výchovy budoucích reţisérů se v době působení jako vedoucí katedry věnovala především zvýšení úrovně práce v Komorní opeře JAMU, a to jak po stránce organizační, tak po stránce dramaturgické. Celé své tvůrčí období působila v Janáčkově opeře v Brně, kde vytvořila řadu inscenací se scénografem Karlem Zmrzlým - k nejvýznamnějším patří Janáčkovy opery Osud, Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, se scénografem Janem Vančurou Händelovu Rodelindu a Martinů Hry o Marii. Věnovala se jak starým operám (Telemann, Pergolesi, Cimarosa, Fux, Paisiello), tak inscenovala i řadu oper 20.
- 21 -
století – Ţivot prostopášníka (Stravinskij) Náměstíčko (Wolf-Ferrari), Příběh opravdového člověka (Prokofjev), Dobrého vojáka Švejka (Kurka) včetně soudobých českých skladatelů – Hostinec U kamenného stolu Jiřího Berkovce, Dulcitius Jana Nováka, Ferda Mravenec Evţena Zámečníka, Eufrides před branami Tymén Josefa Berga a další. Nevyhýbala se ani klasickému repertoáru (Mozartova Figarova svatba, Rossiniho Lazebník sevillský, Dvořákova opera Čert a Káča, Rusalka – Národní divadlo v Praze, či Pucciniho Turandot). Jako host vytvořila řadu inscenací v operních divadlech v Opavě a Olomouci, zde častokrát i operety.
3.1 Vztah k dílu Bohuslava Martinů „Zatímco můj vztah ke skladateli mého srdce, Leoši Janáčkovi, byl od dob mého mládí okamžitě naprosto obdivný, hluboký a bezvýhradný (a takovým zůstal dodnes), můj vztah k Bohuslavu Martinů se vyvíjel postupně od vcelku neutrálního až po pokorně obdivný a procítěný. Zatímco Janáček je plnokrevným dramatikem odhalujícím ve zkratce hlubiny lidské duše, Martinů je na první pohled objektivizujícím umělcem vyjadřujícím lidské problémy teprve pod oním klidným příkrovem a dosahuje tím mimořádného účinku ve spojení konkrétního příběhu nebo látky s všeobecně daným a věčně platným lidským údělem. Je neokázalý, jeho řeč je velmi prostá (to na první pohled), cítíme jeho spojení s rodnou Moravou. Nevnucuje se, netrvá na jednoznačném vysvětlení situací, ale postupně nás zcela vtáhne do svého světa, který je hluboce lidský a dotýká se nás. Měla jsem příležitost seznámit se s jeho díly jednak jako divák, poté ve funkci asistenta režie a nakonec ve vlastních režiích. Dvě inscenace oper Bohuslava Martinů mne nezapomenutelně uchvátily. První byla
Ariadna, jež měla
československou premiéru během mého studia operní režie na JAMU roku 1962 v Operním studiu (v režii mého profesora Miloše Wasserbauera a v krásném překladu Evy Bezděkové). Druhou byla světová premiéra opery Trojí přání v roce 1971 v Janáčkově opeře v Brně ve skvělé režii Evalda Schorma uskutečněná dík dirigentu a dramaturgovi Václavu Noskovi. Bylo to skutečné syntetické divadlo, fantazijní, proměnlivé, působivé a pravdivé. Měla jsem to štěstí, že Martinů byl v Janáčkově opeře uváděn programově a dramaturgovi Václavu Noskovi se podařilo postupně uvést všechny opery B.Martinů jevištně! - 22 -
Zapůsobily na mne i inscenace režiséra Davida Pountneyho, které jsme měli možnost vidět v Praze nebo v Brně – Julietta, Řecké pašije, Voják a tanečnice. Vzhledem k tomu, že jsem vždy dělila svou práci mezi profesionální divadlo a umělecké školy, pracovala jsem se studenty též na inscenacích oper B. Martinů – ve škole samozřejmě těch menších rozsahem. V roce 1966 jsem režírovala Slzy nože v Komorní opeře JAMU, na brněnské konzervatoři jsme se studenty uvedli Veselohru na mostě, a to v r. 1989 k výročí školy, a poté roku 2000. Následující rok jsme na konzervatoři uvedli Hlas lesa. V profesionálním divadle – Janáčkově opeře – jsem režírovala Čím lidé žijí (1989) a Hry o Marii (1990).“1
3.2 Reţijní koncepce Inscenování oper na Konzervatoři nebylo v učebních plánech a vţdy bylo jakousi prací navíc. Organizačně náročnou, neboť v operách pochopitelně účinkovali podle své vyspělosti studenti všech ročníků a skloubit hromadné zkoušky s rozvrhem si vyţádalo značné úsilí. Vše se neobešlo bez pochopení vedení školy, pro které byly tyto akce dobrou reprezentací tohoto výchovného ústavu a upřímně se snaţilo podpořit je i finančně, ačkoliv k tomuto účelu bylo k dispozici opravdové minimum. Vzhledem k tomu, ţe Konzervatoř měla v roce 1989 70. výročí svého zaloţení, byl i finanční příspěvek na večer operních jednoaktovek týkající se i Veselohry na mostě poněkud vyšší neţ obvykle. Proto bylo moţné vyrobit scénu, kostýmy se však půjčovaly v divadle, jak bylo běţným zvykem. Celý večer byl sloţen ze tří jednoaktovek. Prvou byla pohádka Pavla Blatného s mravním ponaučením „Domeček“ (hodná zvířátka společně přemohou dvě zlé šelmy a ţijí v klidu v domečku, který zabraly), druhou část tvořilo provedení opery „Potopa“ Jana Duchaně, profesora brněnské Konzervatoře (jeden z příběhů Canterburských povídek G. Chaucera) a konečně poslední, nejzávaţnější, byla „Veselohra na mostě“ Bohuslava Martinů. Tvůrčí tým sestával z profesorů Konzervatoře – dirigentem byl Evţen Holiš, reţisérkou Alena Vaňáková, výtvarníkem scény Karel Zmrzlý j. h. , který téţ vybral v divadelním skladu vhodné kostýmy.
1
VAŇÁKOVÁ, Alena. Vztah k dílu B. Martinů. Osobní sdělení. Brno 12. 2. 2011.
- 23 -
„Klicperovu hru a Martinů operu jsem měla velmi ráda, líbil se mi její inteligentní humor a svérázný jazyk, její stavba, která nemá hluchého místa, její živé postavy, každá přesně charakterizovaná a k tomu něco v hudbě a pojetí Bohuslava Martinů, co nebylo vysloveno. Autor měl pochopení pro bláznivé hemžení postaviček s jejich velkými problémy a střety, které se ovšem v absurdní situaci zajetí v malém prostoru jevily nepodstatné. Konečné smíření a vítězství „našich“ pak bylo spíše jakýmsi „happyendem“. Dílo velmi vystihuje českou povahu – lidé jsou nespokojeni a hádají se kvůli malichernostem, ale v kritické situaci se dovedou semknout, aby se pak v normální situaci vrátili ke svým žabomyším válkám. Proto i ten šťastný konec jsem chápala jako časově podmíněný a omezený. Ve své koncepci jsem zachovala vesnické prostředí v přesvědčení, že vesničané jsou přímější, nezáludní, ale také naivnější. Znají se mezi sebou dokonale, často se stýkají, jsou mnohdy jeden na druhém závislí. Přitom každý z nich má určité postavení, je si ho vědom a jedná i z tohoto hlediska.“2
3.3 Scéna a kostýmy Ačkoliv byl večer sloţen ze tří kousků, dík finančnímu příspěvku k oslavám školy mohla reţisérka inscenovat kaţdou operu ve zcela jiné scéně, odpovídající tomu kterému dílu. Veselohra se hrála na jakémsi ostrově, ohraničeném patníky, s „kamenným“ kulatým dvouposchoďovým soklem uprostřed, parapet ostrova v naivní kresbě naznačoval, ţe tento prostor je obklopen vodou. Po obou stranách scény od rampy směrem dozadu byly z praktikáblů vystavěné dva chodníky, kde se po celou dobu pohybovala neb jinak realizovala Přátelská a Nepřátelská stráţ. Vpředu měl kaţdý z chodníků padací lávku na laně, kterou obsluhovaly stráţe.Vzadu na lávce měla kaţdá stráţ k dispozici malé dělíčko – obě naprosto identická. Pozadí tvořilo velké kolo ze svislých prken výrazně barevné, které z jedné strany představovalo slunce, z druhé strany po otočení ve scénách z bitev pak terč jako na střelnici doplněný po
2
VAŇÁKOVÁ, Alena. Režijní koncepce. Osobní sdělení. 21. 1. 2011.
- 24 -
bocích řadou plochých vyřezaných vojáčků – vše naivní. Kostýmy byly lidové, vesnické, barevné se snahou charakterizovat postavy. Oba vojáci byli stejní.
3.4 Charakteristika postav „Charaktery postav jsem chápala takto: Popelka – moc pěkné mlaďounké a naivní děvče, ví o tom, že je pěkná, někdy vědomě půvabů využívá k dosažení cíle (u stráže marně), většinou si to ale ani příliš neuvědomuje – nemyslím, že koketuje s Bedroněm, spíše myslí na Sykoše a netuší, co vyvolává.. Je zamilovaná a má před svatbou, takže je v růžovém oparu. Radost jí kazí smrt bratra na bojišti. Po polibku s Bedroněm cítí vinu, ale rozčilí ji Sykošova prudká reakce, kdy snoubenec má rudo před očima a nenechá ji vysvětlit důvod, proč byla v nepřátelském táboře. Pod tíhou možné blízké smrti přiznává hubičku jinému mladíkovi, daleko horší je však její představa, že ani neoblékne krásnou sukni připravenou na svatbu. Smiřuje se velmi ochotně. Sykoš – Popelčin snoubenec a rybář. Prudká a vznětlivá povaha, velmi žárlivý. Zachází-li se s ním obratně a diplomaticky, je v podstatě velmi citlivý a ovladatelný. Konflikt s Popelkou prožívá živelně, vidí pro sebe konec světa a chce se demonstrativně vrhnout na pospas rybám. V minulosti má též nějaký hříšek, který přizná a je vidno, že ve snoubeneckém páru je jasně dominantní Popelka. Bedroň – chmelař, má letité zkušenosti z manželství, nemá již ony růžové brýle mladých zamilovaných jako jsou Popelka se Sykošem. O své osobě má velmi vysoké mínění, cítí se být pilířem pivovarnictví, tudíž člověk vážený a významný. Jako takový se rád podívá na mladá pěkná děvčátka a vilné myšlenky ho napadají patrně často. Přesto má svou ženu rád a oba k sobě patří, i když častěji dochází k vzájemnému nepochopení – každý z nich totiž vidí situaci jinak. Žena zlehčuje a zneuznává jeho zásluhy, on v ní občas vidí nepříjemnou stíhačku, ale ona se o něj bojí.“3
3
VAŇÁKOVÁ, Alena. Charakteristika postav. Osobní sdělení. 21.1. 2011 .
- 25 -
3.5 Příprava inscenace Příprava inscenace nebyla lehká. Studenti na konzervatoři jsou hodně mladí a většinou nemají ţádné jevištní zkušenosti. Bojují s technikou zpěvu a spojením hudební stránky s hereckým a pohybovým vyjádřením role. Pěvecká linka u Martinů se zdá být jednoduchá, opak je pravdou. Na druhou stranu nasazení rutinou neovlivněného mládí a zápal pro věc činí ze studentských představení neopakovatelný záţitek jak pro účinkující tak obecenstvo. „Moje druhá inscenace Veselohry se konala na Konzervatoři v roce 2000. Prvním titulem večera byla Fraška o kádi Evžena Zámečníka, v druhé polovině se hrála Veselohra. O finanční příspěvek na toto představení se postarala Nadace Bohuslava Martinů Praha a Nadace Český hudební fond. Dirigentem byl profesor Konzervatoře a tehdejší vedoucí orchestru Aleš Podařil, výtvarníkem opět Karel Zmrzlý j.h., kostýmy vybírala v divadelním skladu a upravovala Kateřina Kerndlová j.h.“4 Reţijní koncepce se nezměnila, jen scéna byla mnohem chudší,
prostor
podobný první inscenaci byl vytvořen pouze z praktikáblové stavebnice a sokl na hranatém ostrově a okraje praktikáblů oblepoval výtvarník barevnými lepícími páskami, aby věc odlehčili. V pozadí byl v šířce „ostrova“ modrý sametový řasený závěs a na podlaze modrá zdrchaná látka – voda. „Přípravy probíhaly ve stejném duchu – noví studenti prošli celým procesem studia opery a opět
vzniklo živé mladistvé představení. Je potěšující, že
v představení účinkovali i studenti JAMU (Richard Samek jako Sykoš a Zdeněk Plech jako Bedroň).“5 Toto představení bylo představeno téţ v Poličce na tamějším festivalu z děl Bohuslava Martinů.
4
VAŇÁKOVÁ, Alena. Příprava inscenace. Osobní sdělení. 21. 1. 2011.
5
VAŇÁKOVÁ, Alena. Příprava inscenace. Osobní sdělení. 21. 1. 2011.
- 26 -
3.6 Obsazení a provedení opery Premiéra první školní inscenace byla uvedena v Komorní opeře M. Wasserbauera 4. května 1989 (reprízy 5., 7., 10., 11. května). Dirigentem byl Evţen Holiš a výtvarníkem scény Karel Zmrzlý. T. Varga a E. Holiš se ujali hudebního nastudování. V roli Popelky se představila Iva Divišová a Markéta Nováčková, role Sykoše se zhostil Karel Škop, postavu Bedroně ztvárnil Pavel Třetina j. h., Jana Bučková a Hana Voldánová ztvárnily roli Evy a Zoltán Korda s Josefem Škrobánkem j. h. se představili v roli Učitele. Přátelskou a Nepřátelskou stráţ hráli Tomáš Krejčí a Josef Škrobánek a Důstojníka se ujal Zacharij Mazničenko. O jedenáct let později, 29. března 2000, se v divadle Barka uskutečnila druhá školní inscenace Veselohry na mostě s dirigentem Alešem Podařilem (reprízy 30. a 31. Března). Scénu vytvořil opět Karel Zmrzlý a kostýmy Kateřina Kerndlová. Hudebního nastudování se ujal Alexej Aslamas. Obsazení: Popelka - Darina Číţová, Denisa Hauerlandová a Hana Šumpíková, Sykoš - Richard Samek j. h., Bedroň Bohdan Jůda a Zděněk Plech j.h., Eva – Irena Magnusková, Eliška Weissová a Eva Horváthová, Učitel – Petr Julíček j. h., Tomáš Kořínek, Přátelská a Nepřátelská stráţ - Milan Kolář a Pavel Borský, Důstojník – Leoš Krejčí, Jelen – Michaela Sedláčková
- 27 -
4 Ţivotopis Tomáše Pilaře Tomáš Pilař se narodil 16. října 1988 v Praze. Od nejútlejších let jej přitahovala hudba a divadlo. Ve třech letech navštívil první operní představení – Maškarní ples Giuseppa Verdiho ve Státní opeře v Praze. Od čtyř let se učil hře na housle – nejprve pod vedením svého otce, koncertního mistra Státní opery, následně u prof. Pavla Kubelky. V šesti letech začal hrát na klavír a v deseti letech navštěvoval hodiny skladby u prof. Libora Ščerby. Aktivně se zabýval tancem absolvoval baletní přípravku Národního divadla, šest let tančil ve folklorním souboru Rosénka a účastnil se několika kurzů scénického a výrazového tance. V roce 2001 započal studium na všeobecném osmiletém Gymnáziu Jana Keplera – statisticky nejnáročnějším českém gymnáziu, kde v roce 2008 sloţil maturitní zkoušku z češtiny, angličtiny, latiny a hudební výchovy. V době studia získal dvakrát zlaté pásmo v celonárodní skladatelské soutěţi, pětkrát se umístil na prvním místě krajského kola recitační soutěţe, v krajském kole soutěţe ve hře na housle se dvakrát umístil jako druhý, jednou jako třetí. Byl také několikrát oceněn v krajských kolech matematické, fyzikální a německé olympiády. Jeho skladby byly často uváděny praţskými studentskými tělesy. Největšího úspěchu se dočkala kantáta Balada Horská na text Jana Nerudy, která byla oceněna v národním kole soutěţe Gymnasia Cantant, kde zazněla po jeho taktovkou, Triada Gothique pro smyčcový orchestr byla uvedena jako otevírací skladba slavnostního koncertu k výročí narození skladatele Jana Hanuše. Jeho Vánoční oratorium je uváděno dodnes. Vydal tři autorská CD – Hortus Gelidus (2006) Imprese (2007) a Ukrytá Cesta (2008). Je autorem hudby k pohádkovému muzikálu „Ekopohádka“ pro divadlo Komedie. V roce 2008 sloţil hudbu k filmu Bráška v reţii Radka Míla. Od roku 2008 studuje operní reţii na Hudební fakultě JAMU v Brně pod vedením MgA. Václava Málka a donedávna studoval také u doc. Aleny Vaňákové. V roce 2009 se umístil na třetím místě v mezinárodní reţisérské soutěţi vyhlášené Janáčkovou operou. V roce 2009 byl vybrán do finále Linbury prize v Londýně jako vůbec první český reţisér. Je nositel Stipendia Bayreuther Festspiele 2011. U většiny svých reţií je autorem i scény a kostýmů. Je zřejmě nejmladším praktikujícím operním reţisérem v ČR.
- 28 -
Kromě Veselohry na mostě reţíroval Tomáš Pilař jiţ řadu inscenací, nejen na půdě HF JAMU: 2009 – Špilberk – open air, „Lancelot“, Luboš Fišer 2009 – Studio Devítka, „Čas na schůzku“, dle W. A. Mozarta 2010 - Janáčkovo divadlo, „Opera na měsíci“, Slavnost masek 2010 - Studio Devítka HF JAMU, „Medvěd“, Ivo Jirásek/A. P. Čechov 2010 – Janáčkovo divadlo, „Vánoce v opeře“, Koncertní show 2011 – Komorní opera Brno, „Eugen Oněgin“, P. I. Čajkovskij Působil téţ jako asistent reţie v mnoha inscenacích v Janáčkově divadle, v divadle Reduta a také v Městském divadle.
4.1 Vztah Tomáše Pilaře k dílu Bohuslava Martinů K dílu Bohuslava Martinů měl Tomáš Pilař blízký vztah uţ od dětství. Nejdříve však poznal jeho komorní instrumentální skladby, které hrál jako malý chlapec na housle. Tehdy mu bylo asi dvanáct let, kdyţ v uviděl poprvé operu Slzy noţe (Česká televize, filmové zpracování, reţie Jiří Nekvasil, rok 1999), která na něj zapůsobila aţ mysteriózní silou a přiměla jej k tomu, aby se o dílo Martinů začal více zajímat. Všechny opery postupně zhlédnul alespoň na nahrávkách. Veselohru na mostě inscenoval a při Ţenitbě v Janáčkově opeře asistoval. Reţisérovým velkým snem je někdy v budoucnu zpracovat Martinů (původně rozhlasovou) operu Hlas lesa, Slzy noţe, avšak velkým lákadlem jsou pro něj téţ velké fresky Řeckých pašijí, Her o Marii, či hluboká, leč ve skrze pozitivní mozaika Špalíčku. Ve Martinů skladbách jej vţdy upoutává těsná blízkost prostoty národní hudby a metafyzického přesahu odvolávajícího se k duchovním hodnotám, avšak bez okázalosti a zbytečné pompy. V operách nachází zcela evidentně silné dramatické cítění a smysl pro nejrůznější jevištní formy, které jsou pro něj určitou záchrannou sítí a které mu do určité míry dávají jistotu „nezničitelnosti“ původního skladatelova záměru. Ke kvalitní inscenaci Martinů oper pomůţe určitá obeznámenost s faktografickým kontextem jeho ţivota a tvorby, protoţe v mnoha vrstvách jeho - 29 -
hudebního dramatu se častokrát ukrývá motiv přímo související s jeho ţivotem. Moţnosti scénického ztvárnění mohou být v operách Martinů rozličné a jeho hudba je velmi dobře podpoří. Při inscenaci Veselohry na mostě
reţisér
nechápal operu pouze jako
komickou záleţitost, ale cítil v ní rafinovanou kombinaci tragedie a frašky. I kdyţ celá opera končí optimisticky a humor je v ní přítomen, je zde po celou dobu skryt morální podtext, coţ reţiséra inspirovalo k vlastnímu výkladu závěru opery.
4.2 Reţijní koncepce Reţisér vytvořil v březnu roku 2009 první neoficiální verzi koncepce Veselohry na mostě. Ta byla posléze částečně přeformulována a konečná podoba reţijní koncepce spatřila světlo světa 24. září 2009. Takto vyjadřuje reţisér svou představu a vysvětluje první scénu: „ To, co divák na scéně spatří, na první pohled rozhodně most připomínat nebude. Uvidí totiž průchozí koridor mezi dvěma prostory, jejichž kvalita mu zůstane po celou dobu utajena. Pouze se dozví, že tento koridor je územím nikoho mezi dvěma znepřátelenými oblastmi. Proč a jakým způsobem jsou tyto strany v boji, to se nedozví. Pro náš příběh dokonce ani nebude důležité, která postava přichází ze které strany, a kdo je přítel a kdo nepřítel, protože necháme vyniknout čistě osobní vazby mezi postavami (nehledě na to, že i v libretu jsou v této věci nesrovnalosti). Přesto tento prostor nazývejme mostem. Aby mohl člověk přejít z jedné strany na druhou, musí vstoupit vchodem na most, ten přejít a poté jej opustit východem. Je ráno a na most přichází Popelka. Odevzdá stráži průvodní list, přejde most, ale stráž na druhé straně (nejsou si ti chlapi nějak podobní?) ji odmítne pustit, protože ona už průvodní list nemá. Popelka se marně snaží využít ženských zbraní, a tak se musí vydat, odkud přišla. Problém je v tom, že ani muž, který ji na most pustil (fakt jsou si podobní, není to ten samý?) ji nechce pustit pryč, ačkoliv dobře ví, že tudy před chvílí přišla a zdá se, že on si tento pocit moci docela užívá. Ano, Strážný, který ji pustil na most je ten samý muž, který ji na druhé straně nepustil z mostu a nyní ji nechce nechat odejít, ani odkud přišla.“6
6
PILAŘ, Tomáš. Režijní koncepce. Osobní sdělení. 12. 3. 2011.
- 30 -
Zjišťujeme, ţe v této inscenaci reţisér spojil role dvou vojáků – přátelského a nepřátelského a důstojníka, aby tak byl zjevný jeho výklad závěru opery, kdy smíření lidé odcházejí do jiného prostoru. Kdyţ jsme se s reţisérem poprvé setkali nad společnou prací, byla jsem velmi mile překvapena pojetím postav. Mne samozřejmě nejvíce zajímala Popelka, o které jsem si jiţ udělala svou představu vyplývající z toho, co jsem viděla na fotografiích z jiných inscenací tohoto díla. Popelka a téţ další postavy v opeře nebyly vůbec tak „obyčejné“, jak by kdokoli z nás zúčastněných herců předpokládal. Reţisér se odpoutal od vesnického prostředí a dal postavám i současné profese. „Popelka (je to pěkně umíněná a hysterická slečinka) se chvíli vzteká, ale náhle uvidí, že se k mostu blíží Bedroň, zralý švihák a majitel velkého podniku. Jakoby nic se přepudruje a uvítá Bedroně na mostě, oba si však potvrdí, že jsou zde uvězněni. Postupně se verbální napětí začne poddávat jejich interakci a scéna skončí vášnivým objetím a polibkem. V tu chvíli se však ozve hlas Sykoše – Popelčina snoubence. Popelka a Bedroň se snaží zahladit všechny stopy svého počínání, ale Sykoš viděl co viděl a nedá se oklamat.Na most přišel, protože měl o Popelku starost a hledal ji.Žárlivý Sykoš se ve svém rozčilení pokusí skočit do řeky, čemuž se Bedroň s Popelkou snaží složitě zabránit. Vtom se na mostě objeví Eva – manželka Bedroně, která má v první chvíli radost, že jej nalezla, protože o něj měla starost a vydala se ho hledat. Sykoš jí však zčerstva vyloží, že se její manžel líbal s jeho snoubenkou, což Evu nehorázně rozlítí. Není ochotná Bedroňovi uvěřit, že se vydal na druhou stranu, aby prozradil Důstojníkovi důležité indicie vedoucí k vítězství. Zde se nám krásně zaplétají vztahy – Sykoš je v téměř hysterickém afektu a chce zrušit svatbu s Popelkou. Popelka sice ví, že se Sykoš zlobí kvůli Bedroňově polibku, ale je si jistá tím, že Sykoš netuší, že ve skutečnosti byla na druhé straně kvůli starosti o svého bratra – tudíž se domnívá, že je ona v právu a cítí se být Sykošovým přístupem hluboce dotčena. Sykoš vidí v Bedroňovi soka a v Evě výrazného spojence. Eva, kromě toho, že pohrdá Popelkou a je na ni naštvaná (jak jen žena na ženu může kvůli muži být), potřebuje nejvíce ze všeho pořádně zfackovat svého muže. Bedroň pochopitelně nemůže pokračovat ve své okaté náklonnosti - 31 -
k Popelce, ale jako dominantní muž se před ní nemůže nechat od Evy ponižovat, takže se snaží Evě s nadsázkou oponovat a celou situaci zlehčuje. Paráda, že? Když hromadná hádka vrcholí a vzduchem létají i tak silná slova, jako žaloby u úřadu (mimochodem, jediný, kdo na mostě umí psát, je Bedroň), objeví se za dveřmi Učitel.“7 Důleţité při zkouškách bylo, ţe reţisér měl od počátku jasnou představu, kterou dokázal vysvětlit a obhájit a my jsme ji s radostí a bez okolků přijali za svou. Kdo by si nechtěl zahrát hysterickou a umíněnou slečnu, která dbá na to, aby vţdy a za všech okolností vypadala co nejlépe a to i za cenu toho, ţe jí nad hlavou létají bomby. Snad proto jsem toto zadání povaţovala za výzvu. A co teprve figura pana Učitele: „Učitel, vypasený mužík, na první pohled mimo kontakt s realitou, se nejdříve kvůli své postavě nemůže procpat dveřmi, ale ani když se na něj jako hejno vos sesype čtveřice rozhádaných lidí, kteří od něj potřebují rozřešení svých problémů, nevyleze ze své ulity, ve které se stále zaměstnává hádankou, kterou není schopen rozluštit. Čtveřice si onu hádanku nechá vyložit, ale náhle se strhne bitevní vřava a všichni si v tu ránu uvědomí, že jsou sice strašlivě rozhádaní, ale ve skutečnosti je daleko větším problémem, že jsou uvězněni uprostřed dvou válčících táborů. Oba páry začnou nejdříve nesmyslně blábolit o svých vztazích, ale postupně se začne jejich dialog formovat a jako zázrakem se počnou rozpouštět bloky, které předtím znemožňovaly, aby jejich rozhovor měl plynulý průběh, a poprvé se do nich dostane sebereflexe, která až do této chvíle v opeře chyběla. To vše za zuřící bitvy. Pouze Učitel nemůže hádance přijít na kloub. V tu chvíli se však strhne největší apokalyptický bitevní poryv, setmí se a zdá se, jako kdyby se most hroutil. Náhle, jako když utne, se rozhostí hrobové ticho a naprostou tmu prosvětlí jenom pět pomalu vzlétnuvších bílých balonků. Jako z dáli se ozývají hlasy zvěstující vítězství, ale postupně se vzdalují a vzdalují, jako kdybychom od nich někam odlétali.
7
PILAŘ, Tomáš. Režijní koncepce. Osobní sdělení. 12. 3. 2011 .
- 32 -
A v tu stane všech pět postav před týmž mužem, který je před tím nechtěl pustit z mostu, ale ten je nyní oblečen v nebesky bílé, do šera svítící generálské uniformě. S nadhledem jim potvrdí, že jejich pře byly skutečně malicherné, a že z uzavřené ohrady se utéci nedá – leda, že by v ní zavřený jelen přišel o život? Lidé jsou vedeni Strážným – Důstojníkem a odcházejí tudy, kde před tím stála stěna bránící jim v odchodu a mizí v nekonečném prostoru, zanechávajíce za sebou prázdný most, na kterém leží jen pět zavazadel, které s sebou uvěznění lidé nosili po světě a které již nepotřebují. Veselohra na mostě je příběhem Strážného, který sjednotil skupinu znesvářených lidí tak, že je doslova zavřel do krabičky, s tou klepal až do té doby, než byli schopni se usmířit. Divákům to neřekneme explicitně, ale srozumitelně naznačíme, že se sice postavy smířily, ale již pozdě, neboť na mostě zahynuly.“8
4.3 Scéna a kostýmy Prostory v divadle Barka nejsou bohuţel nijak zvlášť velké, ale i v těchto podmínkách se reţisér dokázal vypořádat s prostorovými nedostatky. Optického zvětšení se snaţil docílit pouţitím světlých odstínů barev (světlé tóny šedé a bílé), tudíţ scéna působí „čistě“. A i kdyţ je jednoduchá a minimalistická, je velmi variabilní, neboť v průběhu opery mnohokrát pozmění svůj význam. Postavy jsou v opeře uvězněny na mostě, který je zde pojat jako metaforický prostor a divákovi je zřejmé, ţe se „vězni“ nemohou z mostu dostat jinudy, neţ přes stráţ, která stojí po stranách mostu ve „stráţné věţi“. Divák však nemůţe rozpoznat, která strana je přátelská a která nepřátelská, jsou v podstatě identické. Přes stráţné věţe je moţné se dostat ven díky dveřím, které za sebou mohou skrýt stráţ. Tu divák nespatří, pokud jsou dveře zavřené. Zavírají se a otevírají samy, aniţ by divák viděl, kdo s nimi manipuluje. Stráţ přebíhá od jedné věţe k druhé, v koridoru za scénou, který divák nevidí.
8
PILAŘ, Tomáš. Režijní koncepce. Osobní sdělení. 12. 3. 2011.
- 33 -
Zadní část scény je velmi světlá, někdy prosvícená skrz, tak, aby byly více zřejmé siluety postav a současně má funkci vstupu na scénu pro Důstojníka, který se zjeví v závěru opery a při jehoţ příchodu se zadní část rozestoupí a rozsvítí se červené světlo. Celá scéna je rozdělena na několik úrovní pomocí stupňů, díky kterým jsou odlišeny jednotlivé části půdorysu. Jednotlivé stupně jsou vyuţívány v určitých dějových momentech. Všechny postavy se pohybují na mostě vymezeném půlkruhovými poli, pokud se postava dostane mimo tato vymezená místa, v podstatě „spadne“ do pomyslné řeky. Důleţitým prvkem v celé opeře jsou nafukovací balonky. Zastávají funkci jakéhosi výtvarného leitmotivu, jenţ je pouţit nejen ve scéně zobrazující válku (padesát černých balonků naplněných heliem, které jsou větrákem vháněny na scénu jako pomyslné bomby), ale téţ v závěru opery, kde reţisér pouţil pět bílých balonků jako pět duší (Popelka, Eva, Sykoš, Bedroň, Učitel) stoupajících k nebi. Jak jsem jiţ zmiňovala, scéna je světlá, ale v některých částech děje je tato barevná jednota „rozbita“ akcenty výrazných barev. Tyto akcenty se objeví na součástech kostýmů a na rekvizitách. Celkem je v opeře pouţito šest barevných akcentů rozdělujících děj na šest částí. Kostýmy pouţity v opeře jsou opět laděny do světlejších barev. Kaţdá postava má na sobě dokonale padnoucí oblečení, které podtrhuje jejich charakter. Kostýmy působí spíše filmově neţ divadelně a při bliţším prozkoumání splňují do detailu funkci praktického oblečení. Postavy jsou v kostýmech elegantní, atraktivní a sympatické, coţ je příjemné nejen pro diváky, ale téţ pro samotné aktéry. Kostýmy nejsou stylizovány do určitého časového období či regionu, takţe působí svěţe a „neokoukaně“. Reţisér se inspiroval anglickou formální módou 20. století, proto můţeme vidět límce, manţety, klopy, dvouřadé zapínání, vázanky, vestičky či kapsy, do kterých si postavy mohou vkládat různé předměty potřebné k herecké akci. Kaţdá postava přichází na jeviště se zavazadlem. To byl reţisérův záměr, neboť díky tomuto mohou postavy přinášet na scénu rekvizity a také je to dobrá moţnost, jak ještě více přiblíţit diváku charaktery postav. Na konci opery pak tato
- 34 -
zavazadla po odchodu herců zůstávají na scéně jako symbol pozemských statků. Duše odchází, statky zůstávají.
4.4 Charaktery postav Popelka je mladá slečna, která před nedávnem dostudovala školu. Uţ při studiích začala chodit se Sykošem, o němţ věděla , ţe je bohatý podnikatel a ţe uţ do konce ţivota nebude muset pracovat. Je to blondýna, coţ divákovi mnohé vypoví. Je velmi atraktivní, pečuje o sebe od rána do večera a snaţí se být vyzývavá, coţ jí příliš velký problém nedělá. Důvod vstupu na most je, ţe hledá svého mrtvého bratra a chce si s ním naposledy promluvit. V jedné ruce drţí bílý kulatý kufřík, v němţ jsou uloţeny zmiňované rekvizity (zelený okurek, zelenou deku), a v druhé má růţový balonek naplněný heliem s trochou dětského pudru, který se po propíchnutí Stráţí rozpráší. Na sobě má šedavý kabátek a kolem krku uvázaný růţový šátek. Pod kabátkem má zelené kraťásky s tričkem s krátkým rukávem. To proto, aby se mohla v další části mazat opalovacím olejem. Dalším důleţitým doplňkem je paraplíčko, které má v ději téţ určitou funkci. Sykoš je mladý muţ jako stvořený pro Popelku. Charizmatický podnikatel, který má svoji vlastní rybářskou firmu, se můţe díky dostatku peněz dobře oblékat, coţ Popelce imponuje. V podstatě jsou si oba velmi podobní, totiţ i Sykoš se, moţná aţ přehnaně, stará o svůj vzhled. Jelikoţ hledá Popelku, neboť má o ni strach, přichází na most. Jediné, co s sebou nese, jsou obchodní desky se smlouvami týkající se jeho firmy. Dalším obchodníkem v opeře je Bedroň. Je majitelem velkého pivovaru, do jehoţ budování vloţil mnoho sil a kus svého ţivota. Společně s Učitelem jsou jedinými, kteří umí psát. Popelku svede díky své muţnosti a vyzrálosti, a to i přesto, ţe má ţárlivou manţelku. Tím dává najevo, není „pod pantoflem“. Snad všechny ţeny jím bývají absolutně okouzleny. Oproti Sykošovi je starší, coţ naznačuje hůlka, kterou drţí v ruce a masivní kufřík, v němţ má uloţeny všechny dokumenty a smlouvy týkající se jeho pivovaru.
- 35 -
Je oblečen do „mafiánského“ obleku, který je inspirován stylem dvacátých let minulého století. Po mostě přecházel při návratu z druhé strany, prozradil totiţ, jakým způsobem zvítězit nad nepřátelským táborem. Ač je Eva v opeře nejdominantnější osobou, je zároveň také citlivá ţena a pro Bedroně je oporou v nelehkých chvílích, které při obchodování nastávají. V okamţiku se dokáţe rozhodnout co je správné a co ne a vše co dělá, „dotáhne“ do konce. V takových situacích působí na své okolí vtipně, a to ji dokáţe nejvíce rozčílit. Eva má na sobě netypický elegantní kalhotový kostýmek a v ruce kabelku s krátkým uchem, kterou vyuţívá ve chvílích rozčilení například k tomu, aby mohla dotyčného zbít. Na most se dostane proto, ţe hledá svého manţela, který se opozdil, neboť má o něj strach, protoţe je období války. Nejúsměvnější postavou celé opery je pan Učitel. Jelikoţ je moc tlustý, působí na ostatní „neohrabaně“. Jeho entrée je vskutku famózní. Je tak tlustý, ţe nemůţe projít dveřmi stráţné věţe a proto mu musí ostatní pomoci protlačením. Jeho jediným zájmem je dozvědět se odpověď na hádanku o jelenovi. Neustále si „mele“ svou, coţ všechny kolem obtěţuje. Kalhoty jsou mu těsné a krátké, košile taktéţ a celkový vtipný dojem dokresluje plešatá hlava. Na zádech má velký batoh, v němţ se nachází mnoho rekvizit. Jedno z Učitelova vyprávění pohádky o jelenovi je pojato jako kabaretní číslo. Scéna se promění v kabaret se vším všudy. Pan Učitel vytahuje z batohu kabaretní pomůcky. Cylindr, který je posetý malými zrcátky a odráţí světlo, coţ navozuje atmosféru manéţe a na němţ jsou přidělány svítící parohy a dále hůlku, která vystřeluje konfety. Nejvtipnějším Učitelovým momentem je, kdyţ si absolutně přesvědčivě strhne kalhoty na suchý zip a pod nimi má bílou baletní sukýnku, ve které se všemi zmiňovanými rekvizitami tančí a přitom zpívá o jelenovi, který se pase v oboře. Další postavou zcela odlišnou od ostatních je Stráţný. Předvede se v několika rolích, ale pro diváky je zřejmé, ţe je to jedna a tatáţ osoba. Střídavě se pohybuje mezi stráţnými věţemi po obou stranách mostu ve stejném kostýmu a
- 36 -
v úplném závěru se diváci dozví, ţe Stráţný je alegorie Boha, který dokáţe usmířit rozhádané lidi. Jeho kostým je inspirován vlakovým průvodčím, má brašnu a průvodcovské kleštičky, kterými vţdy označí a současně zničí průvodní list. Na konci opery má na sobě dlouhý bílý kabát a na hlavě velkou čepici a zjeví se v oparu před tmavě červeným pozadím. Výraznou obličejovou mimiku dokresluje stylizované líčení, které připomíná loutky. Všechna odhalená viditelná místa na těle jsou lehce bílá s černými detaily očí, vrásek a úst.
4.5 Příprava, provedení a obsazení opery Reţie Veselohry na mostě byla pro Tomáše Pilaře- tehdy studenta druhého ročníku operní reţie- projektem za zimní semestr. Ačkoli je opera jednoaktová, představovala příprava i práce s představiteli jednotlivých rolí náročný úkol. Alternací bylo hned několik: roli Popelky ztvárnily Adéla Škopková, Lenka Ďuricová a Kateřina Vlčková, role Sykoše se ujal Martin Dvořáček, v roli Evy se představily Aneta Petrasová a Lenka Čermáková, role Bedroně se zhostili Jan Šťáva a Jan Kučera a v roli Učitele jsme mohli zhlédnout Pavla Valentu a Petra Volného. V roli Přátelské a Nepřátelské stráţe a Důstojníka se představili Roman Hoza a Peter Račko. Pro Kateřinu Vlčkovou, Martina Dvořáčka a Petra Volného byla tato opera absolventským výkonem třetího ročníku studia na JAMU. Premiérová představení se uskutečnila 22. a 24. listopadu a reprízy pak 26. a 28. listopadu roku 2009 v bezbariérovém divadle Barka.
- 37 -
Závěr Úkolem této práce bylo postihnout hlavní rysy tří inscenací Veselohry na mostě Bohuslava Martinů. Práce postihuje reţijní přístup tří generací operních reţisérů – Václava Věţníka, Aleny Vaňákové a Tomáše Pilaře.Z hodnocení a srovnání jejich inscenací lze odvodit všeobecně platné zásady: Z velkého časového odstupu inscenací – pět desetiletí (1960 aţ 2010) vyplývá obecně platný závěr – ztvárnění inscenace a její výrazové prostředky se v průběhu let značně proměnily. Co bylo aktuální v minulých letech, dnes uţ tak nepůsobí. Záleţí na instituci, která inscenaci provádí, zda se jedná o profesionální divadlo s náleţitým zázemím, prostorem, moţnostmi časovými i finančními nebo o vysokoškolské divadlo či dokonce středoškolské divadlo se svým omezenějším provozem a minimálními moţnostmi. -
podstatně záleţí rovněţ na osobnosti reţiséra, který vytváří celkovou koncepci díla, tj. činí výklad díla, některé rysy podtrhne, jiné potlačí, vychází z tradice či mění pojetí.
Bereme-li v úvahu tyto danosti, můţeme popsané inscenace hodnotit následovně: a) inscenace reţiséra Věţníka (1960, 1987, 1989) – profesionální divadlo nabídlo dle návrhu vyrobenou scénu a stylizované kostýmy, paruky, líčení. Inscenace první a následující jsou si do velké míry podobné, ačkoliv osoby výtvarníků se změnily. Dá se říci, ţe obě vycházejí z tradice, zvýrazňují stylizaci a komické momenty na úkor určité přirozenosti. Tato skutečnost je dokladem toho, ţe přístup reţiséra k jednomu dílu vícekrát inscenovanému, vychází v podstatě z jednoho názoru. b) inscenace reţisérky Vaňákové (1989, 2000) byly provedeny v skromných podmínkách střední školy, přesto se té první dostalo lepšího zázemí (studováno k výročí školy za určité finanční podpory), zatímco druhá byla jiţ po vnější stránce mnohem více prostší. Přístup k oběma inscenacím vyšel z téhoţ základu, jen se pracovalo s novými studenty. V reţijním pojetí vycházela reţisérka z psychologicky přesvědčivého ztvárnění postav, kdy komické rysy vyplynuly z charakterů postav a - 38 -
ze situací hry. Důleţitý tu byl aspekt pedagogický – studenti se poprvé setkali s nastudováním opery a měli v praxi uplatnit získané teoretické znalosti. c) inscenace studenta operní reţie v 2. ročníku HF JAMU Tomáše Pilaře měla další souvislosti – inscenace se odehrávala na školní scéně vysoké umělecké školy a měla uvést do praxe práci studenta, který byl pedagogicky veden. Do jaké míry byla koncepce prací samotného studenta či jak byla ovlivněna vedením pedagoga, lze těţko posoudit. Rozhodně je třeba hodnotit práci Tomáše Pilaře jako doklad mimořádného reţijního talentu, přemýšlivého, výborně hudbu i styl cítícího člověka, který má schopnost realizovat vlastní výtvarné i obsahové představy do přesvědčivé skutečnosti. A tak jeho výklad postav a především závěru opery, kdy pronikl do hloubky a cítil za povrchem komických či spletitých situací daleko váţnější, závaţnější podtext, nejen pouhou protiválečnou tematiku či povrchní komiku, obohatil diváky touto inscenací o nové podněty, nutil je k přemýšlení a dovedl je ke konečné katarzi po závěru díla. Víme,ţe Bohuslavu Martinů vţdy záleţelo na jevištní podobě díla – i kdyţ právě toto bylo původně psáno pro rozhlasové provedení, přičemţ to jevištní jej proslavilo. Nebránil se rozličnému výkladu, pokud byl přesvědčivý a korespondoval s hudbou. A proto lze do budoucna očekávat další inscenace, které tomuto překrásnému dílu dají novou jevištní podobu, zachovají však jeho ţivost, pravdivost a přesvědčivost.
- 39 -
Pouţité informační zdroje MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. PILAŘ, Tomáš. Režijní koncepce. Osobní sdělení. Brno 12. 3. 2011. ŠAFRÁNEK, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. VAŇÁKOVÁ, Alena. Vztah k dílu B. Martinů. Osobní sdělení. Brno 12. 2. 2011. VAŇÁKOVÁ, Alena. Režijní koncepce. Osobní sdělení. Brno 21. 2. 2011. VAŇÁKOVÁ, Alena. Charakteristika postav. Osobní sdělení. 21.1. 2011 . VAŇÁKOVÁ, Alena. Příprava inscenace. Osobní sdělení. 21. 1. 2011. VĚŢNÍK, Václav. Rozhovor s Václavem Věžníkem. Brno 15. 4. 2011, 20. 4. 2011. VĚŢNÍK, Václav. Vztah k dílu B. Martinů. Osobní sdělení. Brno 15. 4., 20. 4. 2011.
- 40 -
Seznam příloh -Příloha č. 1: Recenze na studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989 -Příloha č. 2: Recenze na studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989 -Příloha č. 3: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989 (Barka) -Příloha č. 4: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989 (Barka) -Příloha č. 5: Recenze na studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 -Příloha č. 6: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka) -Příloha č. 7: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka) -Příloha č. 8: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka) -Příloha č. 9: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka) -Příloha č. 10: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (Janáčkovo divadlo Na hradbách, 1960) -Příloha č. 11: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (Janáčkovo divadlo Na hradbách, 1960) -Příloha č. 12: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (divadlo Reduta, 1987) -Příloha č. 13: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (divadlo Reduta, 1987) -Příloha č. 14: Recenze na Veselohru na mostě z roku 1960 -Příloha č. 15: Recenze na Veselohru na mostě z roku 1987 -Příloha č. 16: Studentské představení HF JAMU v reţii Tomáše Pilaře (Barka 2009) -Příloha č. 17: Studentské představení HF JAMU v reţii Tomáše Pilaře (Barka 2009) - 41 -
Přílohy Příloha č. 1: Recenze na studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989
- 42 -
Příloha č. 2: Recenze na studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989
- 43 -
Příloha č. 3: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989 (Barka)
Příloha č. 4: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 1989 (Barka)
- 44 -
Příloha č. 5: Recenze na studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000
- 45 -
Příloha č. 6: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka)
Příloha č. 7: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka)
- 46 -
Příloha č. 8: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka)
Příloha č. 9: Studentské představení v reţii Aleny Vaňákové z roku 2000 (Barka)
- 47 -
Příloha č. 10: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (Janáčkovo divadlo Na hradbách, 1960)
Příloha č. 11: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (Janáčkovo divadlo Na hradbách, 1960)
- 48 -
Příloha č. 12: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (divadlo Reduta, 1987)
Příloha č. 13: Veselohra na mostě v reţii Václava Věţníka (divadlo Reduta, 1987)
- 49 -
Příloha č. 14: Recenze na Veselohru na mostě z roku 1960
- 50 -
Příloha č. 15: Recenze na Veselohru na mostě z roku 1987
- 51 -
Příloha č. 16: Studentské představení HF JAMU v reţii Tomáše Pilaře (Barka 2009)
Příloha č. 17: Studentské představení HF JAMU v reţii Tomáše Pilaře (Barka 2009)
- 52 -
- 53 -
- 54 -
- 55 -
- 56 -
