Regiony v procesu úpadku: nové demografické a územní paradigma

Generální ředitelství pro vnitřní politiky Unie

Tematická sekce B: Strukturální politika a politika soudržnosti REGIONÁLNÍ ROZVOJ

Regiony v procesu úpadku: nové demografické a územní paradigma

STUDIE

IP/B/REGI/IC/2007-044 PE 408.928

11/07/2008

CS

Tato studie byla vypracována na žádost Výboru pro regionální rozvoj Evropského parlamentu. Tento dokument je zveřejněn v následujících jazycích: – originál: FR – překlady: EN, DE. Shrnutí je zveřejněno v následujících jazycích: BG, CS, DA, DE, EL, EN, ES, ET, FI, FR, HU, IT, LT, LV, MT, NL, PL, PT, RO, SK, SL, SV Autoři:

Zodpovědný úředník:

UMS RIATE, (Université Paris Diderot, vedoucí) 1 , Géographie-cités (CNRS Paris-A) 2 , LIG (Université Joseph Fourier) 3 , IGEAT (Université Libre de Bruxelles) 4 , Université d’Umeå 5 , Département de Sciences Sociales – Université de Naples „L’Orientale“, Université de Naples 6 , CUGUAT – TIGRIS (Université Alexandru Ioan Cuza) 7 paní Ivana Katsarova Tematická sekce B: Strukturální politika a politika soudržnosti Evropský parlament Rue Wiertz 60 B-1047 Brusel E-mail:[email protected]

Rukopis dokončen v červnu 2008. Tato studie je dostupná na internetu na následujících stránkách: www.europarl.europa.eu/activities/expert/eStudies.do?language=FR Brusel, Evropský parlament, 2008 Za názory vyjádřené v tomto dokumentu nese výlučnou odpovědnost autor a nemusí nutně odrážet oficiální postoj Evropského parlamentu. Rozmnožování a překlady pro nekomerční účely jsou povoleny pod podmínkou uvedení zdroje, předchozího upozornění vydavatele a předání jednoho výtisku vydavateli.

1

Claude Grasland, Ronan Ysebaert, Bernard Corminboeuf, Nicolas Gaubert, Nicolas Lambert, Isabelle Salmon Myriam Baron, Sophie Baudet-Michel, Estelle Ducom, Dominique Rivière, Camille Schmoll, Christine Zanin 3 Jérome Gensel, Jean-Marc Vincent, Christine Plumejeaud 4 Gilles Van Hamme 5 Einar Holm, Magnus Strömgren 6 Pasquale Coppola, Alessia Salaris, 7 Octavian Groza, Ionel Muntele, George Turcanasu a Oana Stoleriu 2

Generální ředitelství pro vnitřní politiky Unie

Tematická sekce B: Strukturální politika a politika soudržnosti R EGIONÁLNÍ ROZVOJ

Regiony v procesu úpadku: nové demografické a územní paradigma STUDIE Obsah Společně s Ruskem a Japonskem tvoří Evropská unie v současnosti část světa, v níž bude v příštích letech pravděpodobně docházet k nejnižšímu demografickému růstu. Kromě dopadu na vnější politiku má tento vývoj vliv i na regionální a místní rozvoj. Současné demografické jevy se tedy týkají všech složek politiky hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Demografický pokles projevující se na úrovni regionálních celků souvisí, a někdy se také prolíná, s problémy vyplývajícími z rozdílů v rozvoji, které tradičně představují jádro politiky soudržnosti Evropské unie. Podle názoru autorů by to mělo vést k přehodnocení této politiky ve všech jejích rozměrech: hospodářském, sociálním, environmentálním a zejména územním. Problém demografického poklesu by tak mohl být vyřešen zavedením víceúrovňové formy řízení, která by současně zahrnovala intervenční úrovně nadregionální (Evropská unie, státy), subregionální (místní orgány, aglomerace) a transregionální (přeshraniční oblasti, vnitřní zóny).

IP/B/REGI/IC/2007-044 PE 408.928

CS

Tato studie je věnována památce profesora Pasquala Coppoly.


Shrnutí Ze skutečnosti, že je vnitrostátní demografický vývoj, a v menší míře i vývoj regionální či místní, ze střednědobého pohledu poměrně předvídatelný, vyplývá zvláštní odpovědnost rozhodujících politických osobností. Můžeme-li totiž politickým činitelům do jisté míry prominout nedostatek předvídavosti vůči vnějším hospodářským otřesům (např. krize na hypotečních trzích, zvýšení cen energií) nebo vůči environmentálním faktorům (záplavy, bouře, zemětřesení atd.), je mnohem obtížnější omluvit skutečnost, že tito tvůrci nedostatečně předvídají demografické jevy, jejichž trendy jsou pro příštích 20 či 30 let zhruba odhadnutelné. Společně s Ruskem a Japonskem tvoří Evropská unie část světa, v níž bude v příštích letech pravděpodobně docházet k nejnižšímu demografickému růstu. Pokud nebude docházet k dalšímu rozšiřování, počet obyvatel Evropské unie by se měl v zásadě ustálit na počtu 500 milionů. Některé ze zemí, které ji tvoří, se však musí připravit na demografický pokles – jedná se především o Německo, Itálii a všechny nové členské státy s výjimkou Kypru a Malty. Země východního a jižního Středomoří naproti tomu zaznamenají v tomto období silný demografický růst a počet obyvatel Turecka překročí do roku 2015 počet obyvatel Německa (82 milionů), zatímco počet obyvatel Maroka bude kolem roku 2035 vyšší než počet obyvatel Španělska (44 milionů obyvatel). Tyto obecné trendy jsou dobře známy a v oblasti politiky a geopolitiky vyvolávají mnohé diskuse týkající se dalšího rozšiřování Evropské unie a otevření či uzavření státních hranic přistěhovalcům. Tento vývoj zasahuje rovněž vývoj na regionální a místní úrovni, který vyvolává v oblasti demografického poklesu a stárnutí obyvatelstva mnohem větší znepokojení.Téměř ve všech zemích Evropské unie se vyskytují regiony, ve kterých během posledních dvaceti let (1980– 2000) dochází k poklesu počtu obyvatel. V průběhu následujících desetiletí dojde jen k dalšímu posílení tohoto jevu. Současné demografické změny se tedy týkají nejen otázek vnější politiky, ale i všech složek vnitřní politiky hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Regiony s klesajícím počtem obyvatel (shrinking regions): definice a charakteristika Lze předvídat, jakým způsobem se budou regiony rozvíjet v příštích 25 letech z hlediska demografie? Existuje nějaké důsledné propojení mezi stárnutím a demografickým poklesem? Závisí demografický pokles na migraci nebo spíše na rozdílu mezi počtem narozených a zemřelých osob? • • •

•

Pojem „regiony s klesajícím počtem obyvatel“ se objevil teprve nedávno (na začátku 21. století), přestože popisuje skutečnost, která vznikla již dříve. Zásadní změna spočívá v zobecnění tohoto jevu souvisejícího s vylidňováním celých regionů, včetně měst (města s klesajícím počtem obyvatel – shrinking cities). Vlastní definice tohoto pojmu je nadále předmětem diskusí. Přestože snižování počtu obyvatel souvisí s dalšími jevy, např. stárnutím, je vhodné držet se nejjednodušší možné definice, a to snižování počtu obyvatel regionu v rámci jedné generace. Toto stanovisko zastává i tato zpráva. Úroveň NUTS2 byla zachována; pokud by však bylo zvoleno jiné členění regionů, pak by byla definice regionů s klesajícím počtem obyvatel odlišná.

III

•

Typologie regionů s klesajícím počtem obyvatel zahrnuje čtyři typy regionů, které se liší podle toho, zda je v nich pokles počtu obyvatel v letech 2005–2030 téměř jistý, pravděpodobný, nepravděpodobný či velmi nepravděpodobný. Obrázek 1: Typologie regionů s klesajícím počtem obyvatel (2005–2030)

•

Regiony s klesajícím počtem obyvatel jsou početněji zastoupeny v bývalých socialistických zemích a ve středomořských zemích. Téměř v každé ze zemí Evropské unie se nachází alespoň jeden region, u něhož je pravděpodobné či velmi pravděpodobné, že v příštích 25 letech zaznamená demografický pokles, a tento jev má sklon se prostorově šířit.

IV


• •

• • •

Na regionální úrovni (NUTS2) neexistuje žádná souvislost mezi hustotou osídlení regionů a jejich budoucím demografickým růstem. Úbytek obyvatelstva postihuje tradiční průmyslové regiony s vysokou hustotou osídlení stejně jako okrajové venkovské regiony. Jev stárnutí nezávisí jen na průměrném věku obyvatel, ale i na jejich předpokládané délce života v dobrém zdravotním stavu. Autoři zprávy navrhují zavést nový souhrnný ukazatel stárnutí, který představuje kombinaci obou těchto parametrů (Obrázek 3) a umožňuje poukázat na úzkou souvislost mezi demografickým poklesem a stárnutím regionů. Demografický pokles není vždy závislý na převaze počtu zemřelých osob nad počtem osob narozených. Stále více a více závisí také na migraci do oblasti hlavních měst, která je především doménou mladých lidí hledajících si zaměstnání. Úbytek těchto mladých aktivních lidí posiluje v regionech s klesajícím počtem obyvatel stárnutí obyvatelstva a snižování porodnosti, což vytváří skutečný začarovaný kruh. Pohyb důchodců v opačném směru tento úbytek nekompenzuje a regiony s klesajícím počtem obyvatel jsou obecně málo zajímavé pro důchodce z vyšších tříd, kteří by byli prostřednictvím přesunů důchodů schopni podpořit domácí hospodářství.

Je nezbytné, aby z hospodářského a sociálního hlediska měly regiony s klesajícím počtem obyvatel nejobtížnější postavení? •

• •

V letech 1995–2005 byla hospodářská situace v regionech s klesajícím počtem obyvatel méně příznivá než v ostatních regionech: nižší HDP/obyv., vyšší míra nezaměstnanosti. Větší část těchto regionů představují okrajová, poměrně chudá území, jež jsou většinou podporována prostřednictvím politiky soudržnosti. Je však nutno podotknout, že regiony, ve kterých dochází k demografickému poklesu, (zemědělské, průmyslové, někdy i oblasti hlavních měst) se od sebe navzájem značně odlišují. Zohlednění přesunů mezi jednotlivými regiony (příjmy, státní podpory, spotřeba v rámci cestovního ruchu atd.) výrazně zmírňuje rozdíly v příjmech mezi jednotlivými demografickými typy. Regiony s klesajícím počtem obyvatel jsou chudší než ostatní regiony, avšak míra hospodářského růstu za období 1995–2005 u nich nebyla ve skutečnosti nižší než u ostatních regionů, neboť většina z nich se nachází v nových členských státech, v nichž zaznamenáváme zpožděný rozvoj hospodářství společně s demografickým poklesem.

K jakým novým poznatkům dojdeme, pokud zkoumáme vývoj demografie na úrovni obcí nebo měst? Jakým způsobem se v souvislosti s demografickým poklesem a soustředěním obyvatelstva v určitém prostoru přerozdělí zejména veřejné služby? •

•

Bez ohledu na to, zda se v daném regionu projevuje demografický růst, fáze stabilizace nebo demografický pokles, postihuje úpadek zejména řídce osídlené a izolované venkovské oblasti. Ve velkých městech se oproti tomu často projevuje určitá míra dynamiky. Stejně je tomu v případě obcí nacházejících se v blízkosti velkých měst, což souvisí s příměstskou urbanizací. Jev týkající se úbytku obyvatelstva, který se projevil v nedávné době, zasahuje často oblasti, které byly narušeny již dříve, a ztratily tak svůj tvůrčí inovační potenciál i schopnost reagovat na změny. Uvedené jevy snižují naději na vznik nových hospodářsky zajímavých oblastí a díky nim vzniká potřeba využívat externí pracovní síly, ať již v rámci daného státu či ze zahraničí.

V

•

Stárnutí obyvatelstva má v kombinaci s úbytkem obyvatelstva dopad na životní prostředí i na místní trh práce. V důsledku těchto procesů se zrychluje narušování struktury některých služeb a posiluje nerovný přístup k těmto službám. Zejména ze strany starších osob vznikají nové potřeby. Obrázek 2: Vývoj počtu obyvatelstva v letech 1980–2000

Jakým způsobem jsou v současné době provázány jednotlivé úrovně řízení regionů s klesajícím počtem obyvatel (evropská, vnitrostátní, regionální a místní)? Podporuje se hledání specifických řešení? VI


•

•

•

•

Díky intervencím prováděným na vnitrostátní úrovni, která představuje nejvyšší referenční rámec, je zajištěno, že bohatství bude rozdělováno mezi regiony i mezi města a venkovské oblasti – právě tento mechanismus zčásti podpořil vznik toho, co je označováno pojmem „prémie pro malé regiony“. V rámci obecného kontextu restrukturalizace sociálního státu je z hlediska investic dávána přednost evropským místním a regionálním územním celkům. Zejména region je považován za úroveň plánování. Ve specifickém případě regionů s klesajícím počtem obyvatel vznikají pro tyto územní celky nové možnosti (zkvalitňování životního prostředí), ale i nová finanční omezení související s rostoucí nerovností týkající se zdrojů. Typickým případem těchto změn je odvětví zdravotnictví. Ať se již jedná o úpravu sítě zdravotnických a nemocničních zařízení ve Francii nebo v Itálii, problém udržování veřejných služeb v oblastech postižených úpadkem lze vyřešit buď uplatněním opatření na vnitrostátní a regionální úrovni, zaměřených na jednotlivce a spočívajících na systému pobídka/donucení; dále uplatněním opatření založených na vzájemném doplňování veřejného a soukromého sektoru; a nakonec uplatněním opatření na regionální a mezinárodní úrovni, založených na přeshraničním styku. V rámci této restrukturalizace řízení jednotlivých území existují dva druhy „citlivých bodů“: body související s nedostatkem veřejných zdrojů, které se v současné době týkají hlavně zemí střední a východní Evropy, a body související s krizí solidarity mezi územími, které se zatím týkají pouze zemí v procesu regionalizace-federalizace, ale v budoucnosti by se mohly týkat i dalších evropských zemí. Ve složitých a často napjatých podmínkách, jimiž řízení v Evropě prochází, zjišťujeme, že zásadní stabilizační prvek představuje politika soudržnosti EU, a to díky své pravomoci poskytovat podněty vnitrostátním a regionálním politikám. I politika soudržnosti však zaznamenává různé změny v orientaci, které počítají s její schopností uplatňovat „pákový efekt“.

Regiony s klesajícím počtem obyvatel a územní soudržnost Demografický pokles projevující se na úrovni regionálních celků souvisí, a někdy se také prolíná, s problémy vyplývajícími z rozdílů v rozvoji, které tradičně představují jádro politiky soudržnosti Evropské unie. Mělo by to vést k přehodnocení této politiky ve všech jejích rozměrech: hospodářském, sociálním, environmentálním a zejména územním. Pokud vezmeme v úvahu územní (a to jak regionální, tak místní) rozměr demografických procesů, pak se veškeré otázky radikálně změní, neboť vzniknou nové problémy, které lze řešit novými způsoby v souladu s makroekonomickými studiemi vypracovanými na úrovni států. Zelená kniha Evropské komise z března 2005 představuje skutečný převrat v přemýšlení na evropské úrovni, ani ne tak díky svým – poměrně banálním – písemným závěrům, ale spíše díky tomu, že v její příloze byly poprvé předloženy regionální demografické výhledy na období 2005–2030. Evropská komise tak otevřela, ať již záměrně či nikoliv, zcela nový prostor pro politickou diskusi, neboť místní a regionální dopady demografických změn jsou zřejmě naprosto odlišné od dopadů, které bylo možno zaznamenat na úrovni států. Například otázku veřejných služeb nelze již pojímat jako pouhý parametr pro úpravu rozpočtu, tato otázka se totiž stává skutečnou politickou a sociální výzvou, neboť volná hospodářská soutěž by vedla k zanedbání některých částí území Společenství. Stejně tak již nelze opomíjet ani otázku environmentálního dopadu demografických změn, neboť se zdá, že proces vylidňování oblastí s nízkou hustotou osídlení by mohl způsobit zvýšení nebezpečí erozí, požárů atd. VII

Vezmeme-li v úvahu význam důsledků úbytku obyvatelstva na úrovni místní a regionální, pak se jeví jakožto neopominutelné především otázky sociálního a územního vyrovnávání. Demografický pokles a stárnutí jsou složitým systémem interakcí, v němž působí hlediska hospodářská, sociální, politická a environmentální tak, že je nemožné přistupovat k určitému problému z odvětvové pozice. Bylo by například zbytečné snažit se o vytváření středisek zaměstnanosti či konkurenceschopnosti v oblastech postižených demografickým poklesem, pokud bychom zároveň nerozvíjeli politiku zaměřenou na udržování a reorganizaci zdravotnických služeb, služeb v oblasti vzdělávání a dopravy. Bylo by rovněž zbytečné rozvíjet proaktivní politiku zaměřenou na posílení migrace, ať již v rámci státu či ze zahraničí, do oblastí procházejících úpadkem (např. pro poskytování služeb starším osobám), pokud by nebyly zohledněny problémy týkající se hospodářské a sociální integrace osob nově přicházejících do oblastí postižených demografickým poklesem. Z tohoto hlediska představuje pojem územní soudržnosti nejrelevantnější rámec pro úvahy týkající se rozvíjení integrovaného přístupu k demografickým otázkám, neboť výslovně zahrnuje územní rozměr jednotlivých jevů a navrhuje strategickou vizi regionálního rozvoje, která bere v úvahu vzájemné souvislosti dopadů jednotlivých uplatňovaných odvětvových politik. Lze sice diskutovat o relevantnosti členění NUTS2, přesto však by toto členění mělo mít právě na regionální úrovni ústřední úlohu při vytváření politiky udržitelného demografického rozvoje pod podmínkou, že ve vztahu k vnitrostátní úrovni bude působit na základě vzájemného doplňování, nikoli na základě konkurence. Od té doby, co začalo na vnitrostátních úrovních a na úrovni evropské docházet k nezbytnému vyrovnávání bohatých a chudých oblastí, lze totiž právě na úrovni regionální, která je prostředním článkem mezi místní a vnitrostátní úrovní, optimálním způsobem identifikovat problémy související se stárnutím obyvatelstva a plánovat reorganizaci prostorové struktury osídlení. To však neznamená, že by se ostatní územní úrovně neměly pomocí zvláštních akcí podílet na vytváření obecného politického řešení demografických změn. Evropská úroveň a vnitrostátní úroveň jsou více než kdy jindy klíčové pro zachovávání obecného vyrovnávání, které zabezpečuje omezení nerovností mezi sociálními skupinami, územími a generacemi, ale region představuje zásadní spojovací článek pro zavádění operačních územních způsobů řešení, zejména pokud jde o přístup obyvatelstva regionů s klesajícím počtem obyvatel k pečovatelským a zdravotnickým službám.

Regiony s klesajícím počtem obyvatel a víceúrovňové řízení Problém demografického poklesu v regionech by tak mohl být vyřešen zavedením víceúrovňové formy řízení, která by současně zahrnovala intervenční úrovně nadregionální (Evropská unie, státy), subregionální (místní orgány, aglomerace) a transregionální (přeshraniční oblasti, vnitřní zóny). Na úrovni Evropské unie musí být prioritou vypracování jednoduchých a spolehlivých statistických ukazatelů, které umožní současně sledovat a předvídat demografický vývoj.

VIII


Žádnou politiku Společenství totiž není možné zavést, aniž by byly dostupné takovéto ukazatele, které by umožnily předběžně i následně zhodnotit dopady politik, o nichž se rozhoduje. Typologie regionů s klesajícím počtem obyvatel, kterou jsme navrhli v této studii, představuje z tohoto hlediska jednoduchý a spolehlivý ukazatel, který může Eurostat snadno zveřejnit na základě regionálních odhadů počtu obyvatel. Ukazatel udržitelného demografického rozvoje, definovaný jako vztah mezi předpokládanou délkou života v dobrém zdravotním stavu a průměrným věkem obyvatel, je rovněž inovačním ukazatelem, neboť není založen na předem daných věkových skupinách (0–19, 20–64, 65 a více), u kterých vzniká tendence umístit jednotlivce natrvalo do přesně vymezených rolí („mladí lidé“, „osoby v produktivním věku“, „starší osoby“). Obrázek 3: Ukazatel udržitelného demografického rozvoje evropských regionů Situace v roce 2005, prognózy do roku 2030

Tento ukazatel vyjadřuje potenciál zbývajícího života (procentuální podíl prožitých let života a zbývajících let života), a to bez souvislosti s hospodářskými či sociálními zvyklostmi, které z něj může určitá společnost vyvodit. Region s vysokým podílem starších osob může mít příznivý ukazatel udržitelného demografického rozvoje, jestliže osoby, které v něm žijí, mohou žít dlouho a v dobrém zdravotním stavu. Existuje tedy mnoho řešení, jak tohoto potenciálu co nejlépe využít. Zjevně mladý region může mít naopak nepříznivý ukazatel udržitelného demografického rozvoje, pokud mají jeho obyvatelé krátkou předpokládanou délku života v dobrém zdravotním stavu a pokud jejich vyhlídky na období následující po produktivní části jejich života nejsou dobré. Ve srovnání s klasickým indexem závislosti, ve kterém se zvažuje výhradně produktivní období a věk zákonného odchodu do důchodu, ukazatel udržitelného demografického rozvoje bere v úvahu dlouhověkost a kvalitu zařízení sociální péče, a to jakožto pozitivní faktor, nikoliv jakožto problém. Otázka, zda mohou být inovační demografické ukazatele uvedeny při revizi regionální politiky, zůstává samozřejmě otevřená.

IX

Na vnitrostátní úrovni je ústřední otázkou otázka sociálních a hospodářských přesunů, které probíhají současně mezi jednotlivci a místy, a to na základě veřejných opatření i na základě působení hospodářských subjektů. Naše studie prokázala, že regiony s klesajícím počtem obyvatel jsou celkově chudší, než je vnitrostátní průměr jejich zemí, že však lze tento rozdíl výrazně snížit, vezmeme-li v úvahu nepřímé přesuny týkající se osob v důchodu, státních dotací na zařízení, přesuny vyplývající z cestovního ruchu atd. Dopad těchto neviditelných přesunů, které nejsou u všech regionů stejné, není bezpochyby třeba přeceňovat, je však zapotřebí je zohledňovat, aby mohl být proces vyrovnávání rozdílů spravedlivější. Má-li být regionální bilancování spravedlivé, musí se brát v úvahu skutečnost, že některé okrajové regiony zajišťují vzdělávání aktivních mladých lidí, jejichž pracovní síla je pak využívána ve vzdálených regionech hlavních měst, nebo naopak skutečnost, že některé regiony hlavních měst přenášejí značnou část vytvářené přidané hodnoty do regionů, do nichž směřuje cestovní ruch a majetnější osoby v důchodu. Otázkou je, zda se myšlenka vnitrostátního vyrovnávání rozdílů udrží i v budoucnu, nebo zda nad ní převáží egoismus nejbohatších a nejdynamičtějších regionů. Na regionální úrovni představuje hlavní problém reorganizace služeb a zařízení v kontextu úbytku obyvatelstva a jeho kvalitativní změny. Pokles počtu mladých lidí tak s sebou nezbytně přináší omezování vzdělávacích zařízení (snižování počtu školních tříd), avšak ponechává volnost výběru z mnoha řešení, jakým způsobem lze tato omezení uplatňovat v čase i prostoru. Přeskupování škol může být faktorem vedoucím ke zlepšení vzdělávacího systému nebo může vést naopak k prohloubení demografické krize v izolovaných oblastech s nízkou hustotou osídlení. Obdobně pak zvýšení potřeby zdravotní péče ze strany starších osob může být příležitostí pro rozvoj regionálního hospodářství a pro reorganizaci prostorové struktury zdravotnických služeb. Může vést však také ke snížení kvality služeb a k sociálně-prostorové polarizaci mezi dobře a špatně vybavenými oblastmi. Získané zkušenosti nám sice dokazují, že existuje možnost uplatňování různých institucionálních řešení (dekoncentrace, decentralizace, federalismus), přesto je však žádoucí, aby region představoval politický subjekt s vysokou mírou legitimity (volby, rozpočet), neboť musí přijímat rozhodnutí, která mají natolik závažné důsledky pro každodenní život obyvatel, jako je tomu v případě restrukturalizace zařízení v důsledku úbytku obyvatelstva. V případě nedostatku daných zařízení nelze zabránit vzniku konfliktů. Proces rozhodování se tedy musí opírat o hloubkovou konzultaci u obyvatel a místních zástupců. Zejména je nutno brát v úvahu protiklady město/venkov či velká města / malá města, které v této souvislosti nutně vyvstanou. Vhodným řešením pro zajištění služeb v izolovaných oblastech může být často mobilita služeb, díky které lze zabránit situaci, v níž dochází k rozptýlení nedostatečně využívaných zařízení. Otázkou je, zda se budou regionální politiky zaměřené na reorganizaci prostorové struktury osídlení a na reorganizaci příslušných zařízení i nadále řídit upřednostňováním hospodářské účinnosti nebo snahou chránit sociální rovnost a trvale udržitelný rozvoj. Na místní úrovni je hlavním problémem uvědomit si, že obce či města nemohou řešit otázku stárnutí a úbytku obyvatelstva samy. Ve venkovských oblastech, v nichž se projevuje demografický pokles, se bude každá obec snažit bránit SVOU školu nebo SVŮJ místní obchod, přičemž hrozí nebezpečí, že bude v této oblasti konkurovat sousedním obcím obhajujícím tutéž strategii. To může skončit buď uzavřením veškerých zařízení nebo úsilím o zákaz veřejných úvěrů podporujících činnosti, které nepřinášejí žádný zisk. V městských oblastech se může projevit tentýž druh protikladu mezi centry měst, v nichž dochází k demografickému poklesu, a vzrůstajícími předměstími, přičemž výsledkem je plýtvání finančními prostředky a snaha řešit na místní úrovni otázky, které vznikají na vyšších úrovních. S výjimkou případů, kdy se spoléháme na autoritativní rozhodnutí přijaté na regionální či vnitrostátní úrovni, otázku

X


týkající se místního uspořádání území v důsledku demografických změn lze nejlépe řešit zaváděním meziobecních struktur (sdružení obcí, sdružení aglomerací) nebo zapojením navazujících úrovní (např. kraje, spádové oblasti). Otázkou je, jaké lze zvolit formy dialogu s představiteli vyšších úrovní, do nichž by se mohly zapojit místní orgány, aniž by byly nuceny k provádění změn, které se jich týkají. Zbývá podotknout, že tento víceúrovňový přístup k řízení regionů s klesajícím počtem obyvatel je nutno uplatňovat nejen vertikálně, ale rovněž horizontálně, aby se zabránilo nedostatku návaznosti projevujícímu se na hranicích politických a správních jednotek. Na přeshraniční úrovni, kterou chápeme v širším smyslu jakožto úroveň mezikontinentální (vnější hranice EU), mezinárodní (vnitřní hranice EU), meziregionální (správní vymezení) a meziobecní, existuje mnoho možností spolupráce v oblasti demografie, které jsou z důvodu politických, právních nebo správních překážek jen nedostatečně využívány. Existují příklady regionů s klesajícím počtem obyvatel provádějících nákladnou demolici neužívaných bytů, jež se staly zbytečnými, sousedících se vzrůstajícími regiony, které staví ve stejný okamžik na vysoké ekonomické a ekologické náklady nové byty. Všechny situace, kdy dochází k vzájemnému přeshraničnímu doplňování v oblasti demografie, nemají tak absurdní podobu, je však jisté, že ve sféře politických kontaktů se vyskytuje ještě řada případných iniciativ, které je potřeba prozkoumat. Otázkou je, zda obavy z demografického poklesu a z neudržitelného stárnutí obyvatelstva budou dostatečným impulzem k překonání rozporů či nevůle vůči „cizincům“, a to jak na úrovni mezikontinentální (např. partnerství mezi severem a jihem Středomoří), tak na úrovni mezinárodní (např. přeshraniční hospitalizace) a na úrovni meziobecní (např. společné užívání veřejných zdravotnických a vzdělávacích služeb).

XI

Regiony v procesu úpadku: nové demografické a územní paradigma

Recommend Documents