Redakce Šéfredaktorka Zuzka Vávrová, 3. A Grafik Honza Slouka, 3. A Fotograf Ondra Holas, 3. A Redaktoři Zuzka Rylichová, 3. A Anna Nebeská, 3. A
Turecká genocida Arménů
Eva Krajová, 3. C Honza Maršíček, 2. A Verča Kočová, 1. A Lenka Preslová, 1. B Obsah Konference o arménské genocidě 2-3
Prolog
Rozhovor
4-5
Lidské mechanismy
6
Exkurze
7-8
Výměnný pobyt
9-10
Jízda autobusem
11
Milí studenti, tak tu máme květen. V tomto měsíci maturanty čeká maturita, třetí ročníky povinná praxe a druhé a první ročníky spousta volna. V tomto díle Tuláka se dozvíte o tom, co to byla arménská genocida, kam se prváci vydali na exkurzi a mnoho dalšího. Tak tedy čtěte.
Květen měsíc lásky
12
Vaše šéfredaktorka Zuzka
-1-
Konference o arménské genocidě „Za našich dnů byl téměř beze zbytku vyhlazen, vyvražděn, vyhuben jeden z nejstarších a nejvzácnější národů světa.“
Franz Werfel
Dne 4. dubna jsem byla tak trochu vyslána do našeho velkoměsta, do Prahy, do Senátu. Pořádně jsem netušila, co mě tam čeká, kde to je, co uvidím, a už vůbec, co uslyším. Vystoupila jsem na stanici Malostranská. Pomalu, ale s jistým napětím jsem jela po jezdicích schodech směrem nahoru. Vyšla ven a byla příjemně překvapená jarní atmosférou. Slunce pomalu osvítilo všechny starožitnosti Prahy, a tak tyto budovy a kostely získávaly neuvěřitelné kouzlo. Volným krokem jsem se dostavila až před budovu s nápisem Senát. Tam to bylo. Polkla jsem a šla dál. Musela jsem projít kontrolou jako na letišti. Dále jsem se měla najít na prezenční listině. Nenašla jsem se tam, tak jsem se tam tedy připsala. Vzala jsem si visačku a šla po kamenných točitých schodech do hlavního sálu. Už dole mě překvapil nápis Arménská genocida. Dostala jsem se na konferenci o arménské genocidě, ale problém byl v tom, že jsem vůbec netušila, o co jde. Obdivovala jsem krásu toho sálu až do chvíle, kdy jsem spatřila fotky, které měly být záznamy z arménské genocidy. Stále jsem ještě nevěděla, o co jde, ale už jsem dostávala strach, že slovo genocida nebylo použito náhodou. Usadila jsem se tedy asi do třetí řady, protože nerada sedím v pozadí. Nasadila sluchátka, neboť téměř celý program byl v angličtině, a já měla strach, že bych rozuměla jen Ladyes and Gentelmen. Mnoho významných lidí, doktorů, politiků i historiků začalo vyprávět, co to vlastně byla arménská genocida. K arménské genocidě došlo během první světové války. Byla to první centrálně organizovaná masová vražda 20. století, o níž existuje řada oficiálních státních záznamů a dokumentů. Arméni byli připodobňováni k Židům, a tak byli stejně jako Židé, ale o mnohem dříve vyhlazováni. Muži byli popravováni, ženy a děti deportovány do pouští, kde postupně umíraly na vysílení. Všechno se to dělo pod vedením turecké vlády v Turecku a za podpory Německa. Při arménské genocidě zemřelo více než dva miliony Arménů, ale téměř nikdo o tom neví. Otázkou tedy je, zda lze zapřít dva miliony lidí. Turecko stále tvrdí, že Arméni byli jen deportováni a s jejich následnými vraždami nechtějí mít nic společného. Přesto ale existují důkazy, které Turecko jednoznačně usvědčují. Pak se tedy ptám, kdy se konečně Turecko přizná ke genocidě Arménů?
-2-
A tak se tedy Arméni z celého světa scházejí a snaží se docílit toho, aby se na jejich kulturu nezapomnělo, aby Turecko nepopřelo jejich existenci a vymýcení. Protože pokud se jim to nepovede, tak ztratí svou minulost, přítomnost a nejspíš i budoucnost. Zuzana Vávrová
Příležitost získat veškeré informace o arménské genocidě jsem měla jenom díky bývalé absolventce naší školy, Marine Sarkisjan, která se tímto problémem zabývá..
Ročníková práce III. ročníků a její prezentace Ročníková práce má pochopitelně své přínosy i zápory. Čeho je asi víc? Student se pečlivě připravuje. Vyhledává informace, chodí do knihovny a ptá se. Komponuje vše dohromady. Stráví nad tím mnoho dní. Dále si vše připraví v Power Pointu a naučí se nazpaměť všechno, co bude říkat. Naučí se to jako básničku. Dostane za jedna a bude šťasten. Pak je tu ale ještě jedna možnost, kterou využije student Jiný. Za pomocí jedné knížky, prostého rozumu a své tvůrčí představivosti vytvoří i on své dílo. Bude mu to trvat asi čtyři hodiny, což je asi o šedesát pět hodin méně než tomu prvnímu. Z psané formy ale také získá za jedna. Za hodinku si připraví pár obrázků v Power Pointu a v neděli před svým vystoupením si řekne, co asi tak řekne. A tak tam pak v pondělí sedí a čeká, až přijde na řadu. Celkem se nudí, protože si s ním nikdo nechce povídat, každý se totiž bifluje svůj text. Chudák student žádný nemá. Když na něj přijde řada, tak řekne, co chtěl říct. Nic víc, nic míň. Dostane za jedna a jde domů. Teď bychom se měli zamyslet, kolik nám ročníková práce přinesla. Někomu hodně, někomu nic.
-3-
Rozhovor s profesorem Miroslavem Najmanem Jak dlouho už působíte na naší obchodní akademii? Myslíš jako profesor, nebo jako student?
Jako obojí. V roce 1948 jsem začal studovat na Obchodní akademii v Mladé Boleslavi, bylo to po válce a neměli jsme skoro nic. Když chci, aby se moje rodina zasmála, tak jim prostě ukáži nějakou tu starší fotku. Pak jsem šel na vojnu. Po návratu z vojny jsem se rozhodl ještě vystudovat průmyslovou školu tady v Boleslavi a také jsem tam odmaturoval. Poté nás s několika spolužáky napadlo jít studovat ještě techniku. To se ovšem ukázalo jako holý nesmysl. Holt deskriptivní geometrie nebyla to pravé pro mě. Tak jsem se šel pracovat, a to do zdejších závodů, kde jsem měl na starosti první počítače, které řídily výrobu. Za nějakou dobu měla obchodní akademie nouzi o profesory těsnopisu, neboť jedna profesorka byla dlouhodoběji nemocná. Volali tedy do Škodovky, že by někoho potřebovali. Byl jsem doporučen já. Po menším přemlouvání jsem přijal a začal tady učit.
Pak jste už u nás tedy zůstal? To ještě ne. Profesorka se vrátila a já se také vrátil zpátky do Škodovky, kde jsem se musel začít učit rusky, protože jsme měli koupit počítač v tehdejším SSSR. Kupovali jsme ho na podzim na Sibiři, kde v té době bylo asi – 38°C. Pak jsem se opět vrátil na obchodní akademii, bylo totiž potřeba někoho, kdo by učil hospodářskou matematiku. Když byla tato matematika zrušena, tak jsem začal učit statistiku, kterou učím až do teď.
Těsnopis jste pak už neučil? Těsnopis byl dříve povinný předmět, ale pak se z něho stal předmět nepovinný a dále volitelný, pak už o něj nebyl zájem žádný, a já ho neměl koho učit. Víš, kdo byl můj vzor? Byl to otec našeho kolegy Vaníčka. Byl přísný, ale dokázal každého naučit.
Co se vám líbí na obchodní akademii, co se za tu dobu změnilo? Úplně všechno. Víš, když jsem chodil na tuhle školu, tak tu nebylo vůbec nic, a teď, když se podívám na to všechno vybavení, které škola má, tak jsem moc spokojený. Není totiž podle mě jednoduché vybavovat školu, protože nejsou peníze, ale tahle škola se snaží držet krok s dobou.
-4-
Přál byste se někdy vrátit zpět do studentských let? Přál, ale ne do minula. Přál bych být si studentem teď, v této době. Myslím si, že máte ohromné štěstí, že žijete právě v této době.
Co máte rád na studentech? Mám rád, když student umí bojovat, ne za známku, ale že se snaží dokázat, že na tu známku vážně má. Pamatuji si na jednu svoji kolegyni, která dokázala studovat, pracovat, mít dvě děti a starat se o domácnost. To bylo podle mě něco.
Děkuji za rozhovor. Zuzana Vávrová
Kulturní pozvánka Zdravím všechny studenty! Možná jste ještě nezaregistrovali, že v Mladé Boleslavi vyrostla nová čajovna. Taky tady chyběla jako sůl. Takže příznivci orientu a čajíků, zavítejte do SATORI. Čajovna se nachází na Českobratrském náměstí, naproti hospodě U Himrů. Čajovna otevřela dveře veřejnosti 5.května. Od majitele jsem se dozvěděla, že nápad a samotná realizace trvala několik let. Prvním pokusem byl obchůdek Satori naproti Kauflandu (viz fotka). Satori nabízí široký výběr čajů, příjemné prostředí a o víkendech zpestření například v podobě břišních tanců. Pro zajímavost: Satori znamená osvícení. Vychází z tradičního buddhismu, kde tento pojem znamená dosažení takového stavu, kdy člověk náhle pochopí základní smysl existence a dosáhne sjednocení s veškerým živým světem.
Ann N.
-5-
LIDSKÉ MECHANISMY Kapitalismus! Lidská rasa v zajetí peněz a materiálních hodnot. Makat, a zjistit v půlce měsíce, že už jsme opět bez peněz, nebo krást a při každém dalším okamžiku mít znechucující pocit něčeho špatného, výčitky až do morku kostí. Holt lidé jsou různí. Boháči, chudáci, žebráci , šlapky, pasáci, feťáci s ránami na tváři, ale i na duši, a takhle bych mohla pokračovat. Avšak jsou tu i lidé, kteří mají takový svůj malý svět, kde peníze nejsou tím hlavním důvodem, proč se narodili, aspoň to tvrdí. Jsou zklamáni okolní realitou, a tak nežijí povrchním životem, vytváří si úplně jiné hodnoty. Jejich svět naplňuje láska, či neodpoutatelný vztah s přírodou, zvířaty…Jiní hledají útěchu v knihách, do kterých se ponoří a okamžitě se ocitnou tam, kde přístup ostatních není možný. Dokážou zaujmout pár jedinců, kázat o problematice, stát se dalšími „pokračovateli Husa“. Mají jednu společnou věc, čas jim sebral mládí. Pak jsme tu my, mladí a neklidní. Někteří do sebe více zahledění, druzí méně. Někteří splývají, druzí hledají nové cesty. Většina jich chce něco dokázat, i když ne všichni s tak velkou vervou. Lidé s různými mechanismy, s různými názory. Zamyšlení človíčkové, co před usnutím hodnotí svůj život, vědí, že je krátký a že nechtějí rychle dospět mezi ty vážné výrazy. Přemýšlí tak do hloubky, až nalézají otázky, proč zrovna MY jsme tady? Inteligentní rasa na planetě Zemi, naší matičce. A co ti, kteří chtějí žít spořádaně a čestně? Proplout životem bez konfliktů a hříchů? Bojí se! Že jim nikdo nepřinese kytici na hrob, že umřou v zapomnění, když tak nebudou žít. Ale co je vlastně naším posláním? Čeká nás život po smrti? Stěží říct. Chodíme do školy, ženeme se za skvělým hodnocením, to samé v práci. Chápu, musíme nějak zabít čas, co nás tak trápí. Vždyť my potřebujeme mít dobré uplatnění a prachy, které uživí rodinu. Je nás tu tolik na světě. Mraveneček silný, ale slaboduchý, mraveneček slabý, ale uvnitř ojedinělý. Žádná kopie, žádná plastika…
Anna Nebeská
-6-
EXKURZE DO PORCELÁNKY V MÍŠNI V rámci chemie jsme se 25. dubna ráno vypravili na exkurzi do německé manufaktury na výrobu tradičního porcelánu, založené už v roce 1710 v Míšni, a následně na prohlídku Drážďan, kde jsme zhlédli opravené historické budovy Zwingeru, které byly za 2. světové války doslova srovnány se zemí. Dále jsme si na okruhu v Drážďanech prohlédli protestantský kostel Frauenkirche, ale i „Jízdu králů,“ což je mozaika složená z porcelánových destiček, na níž je vyobrazena vládnoucí linie králů. Evropany již od 13. století fascinoval krásně zdobený masivní čínský porcelán. Ale až v roce 1707 byl v okolí Drážďan objeven červený kámen, ze kterého se dal vypálit krásný bílý porcelán, po přidání ještě části živce a křemene. Už o dva roky později, 28. 3. 1709, byl evropský porcelán na světě. O rok později dal založit August Silný první porcelánku v Evropě, kterou umístil do Míšně. Od té doby má Evropa své „bílé zlato.“ Každá bohatá měšťanská nebo královská rodina vlastnila soupravu míšenského porcelánu, která se na některých zámcích dochovala do dnes. Jelikož byl míšenský porcelán mnohokrát padělán, vymysleli výrobci obchodní značku, která se na něm objevuje od roku 1888. Má tradici stejně jako výrobky, které jsou jí označeny, značkou jsou zkřížené meče. Uvnitř budovy míšenské porcelánky je zřízena malá dílna, kde jsou zkráceně předvedeny všechny výrobní postupy, od vložení hmoty z kaolínu, živce a křemene do připravené formy až po její malování speciálními barvami v prášku, které jsou používány pouze v Míšni. Po zhlédnutí krátkého videa jsme postoupili do první místnosti. Uprostřed místnosti seděl za pracovním stolem pán a i v dnešní mechanizované době otáčel hrnčířským kruhem nohama. Hmotu, kterou zpracovával, navlhčil vodou, prsty ji pomalu vytahoval do výšky a nakonec nedokonalý pohárek odsekl od kruhu. Potom vložil udělaný polotovar do specializované formy, tím přebytečnou hmotu odřízl. Pak vyndal vymodelovanou hmotu z formy a ukázal nám krásný hrneček. Následovalo první vypálení. V nadcházející místnosti seděla paní, která modelovala drobnosti na sochy, jako byly lístky růží apod. Poté se jedenkrát vypálený kousek vysušil a následovalo vypálení „na přežah,“ teplotou okolo 900 °C se výrobek zmenší až o 16%. Poté je namalován sytými
-7-
barvami z palety malíře, který si vždy připraví pouze jeden odstín práškové barvy a postupně přimíchává další odstíny, tím získá polotovar jedinečnou podobu. Na porcelán se maluje štětcem nebo ocelovým perem. Zespoda každého kousku se též přimaluje obchodní značka zkřížených mečů a nedokončený putuje na další vypálení a následně na glazuru. To je poslední fáze výroby. Hotové výrobky jsme si mohli zakoupit ve zdejším malebném obchodě na památku, ale většinou jsme se zdrželi pouze u fotografování vystavených kusů, protože všechno bylo velmi drahé. Nejlevnější věc, kterou jsem zahlédla, stála dvacet šest eur a jednalo se o úplně obyčejný čajový hrneček, naopak cena nejdražší kousku se pohybovala i v tisících eur. Jelikož každý výrobek je malovaný ručně, jedná se pokaždé o originál. Naše exkurze pokračovala autobusem až na okraj Drážďan, kde jsme vystoupili nedaleko náměstí. Všechny nás zaujalo, jak měly zdejší budovy černé, ohořelé kameny, z nichž se skládaly. Okamžitě nám bylo samozřejmě vysvětleno, proč tomu tak je. Na konci 2. světové války byly Drážďany vybombardovány bombami, které byly naplněné bílým fosforem, který se na vzduchu sám vznítí, a proto celý shořel. Na náměstí byla i socha zakladatele míšenské porcelánky, Augusta Silného. Pak jsme si prohlíželi Labe z ochozů a teras. Následně jsme se dostali až k protestantskému kostelu Frauenkirche a k soše Martina Luthera. Prohlídka pokračovala až k šedesát osm metrů dlouhé zdi, složené v mozaiku. Jednotlivé kostičky byly samozřejmě vyrobeny z porcelánu, i když to na první pohled tak nevypadalo. Nakonec jsme prohlídku ukončili na nádvoří obrazárny Zwingeru. Všechny nás zaujalo, jakým způsobem je tato stavba řešena. Jelikož protější stěny jsou synchronní, působí velmi efektně. Nad jednou ze vstupních bran visí dokonce porcelánová zvonkohra. Z výletu jsme všichni dorazili příjemně unaveni, ale plně nabiti zajímavými informacemi a plní nových zážitků. Lenka Preslová
-8-
Ať žijí výměnné pobyty! Jak je již na naší škole tradicí, pořádal se výměnný pobyt s Italy a částečně i s Němci. Řekla jsem si, proč to nevyzkoušet, a přihlásila jsem se, abych u nás mohla ubytovat na dvě noci Italku. Dojeli jsme na letiště a chvilku jsme čekali, až Italové vystoupí z příletové haly. Za pár minut se z haly vyřítily tři Italky s velmi bujnými účesy a utíkaly si ven zapálit cigaretu, což nás všechny udivilo, jelikož jsme věděli, že nejsou plnoleté. Kupodivu jim jejich profesoři neřekli ani půl slova a zapálili si s nimi. Za dalších pár minut se objevili všichni a mohli jsme se začít seznamovat. Nakonec se zjistilo, že místo jedné Italky, která jako naschvál měla být u mě, přijela Němka. Protože se němčinu učím pouze prvním rokem, tak jsem ji odmítla a chtěla jsem jinou Italku, naštěstí mi bylo vyhověno. Začala prohlídka Prahy. Nejprve jsme se šli podívat na Pražský hrad a následně do katedrály sv. Víta. Člověk by řekl, že tato trasa může trvat maximálně deset minut, ale našim italským přátelům trvala nejméně půl hodiny. Myslím si, že jim dvougigová karta do digitálního aparátu nemohla postačit. Kdyby měli dát vedle sebe všechny nafocené snímky, tak by zaplnily přinejmenším celou délku Karlova mostu. Bylo naplánováno, že se v poledne podíváme na výměnu hradní stráže. Pro turisty je to atraktivní záležitost, ale pro ně bylo zajímavější pořízení dalších fotografií, a to u fontány na nádvoří Hradu. Jelikož jsme na výměnu došli pozdě, bylo tam plno lidí, a proto jsme viděli pouze malou část. Dále jsme pokračovali na Karlův most, kde jsme se zdrželi též několik desítek minut, protože paní profesorky ukazovaly studentům Národní divadlo a jiné budovy, které jsou z mostu vidět. Samozřejmě nechyběla potřebná dokumentace. Následně jsme postoupili na Staroměstské náměstí až k orloji. Konečně jsme došli na Václavské náměstí, kde se italské profesorky rozhodly, že nám všem koupí v McDonaldu oběd. Tak jsme se na něj vypravili. Než jsme z náměstí došli do Vodičkovy ulice, která protíná Václavák, trvalo to též značnou chvíli. Nakonec jsme se všichni sešli a mohli si objednat. Mohlo by se zdát, že je to snadná záležitost, ale to neplatilo v této situaci. Hladové Italky sbalily všechno jídlo na tácech a bylo jim jedno, že jídlo je pro nás všechny, takže na nás nezbylo v podstatě nic a museli jsme si objednat znovu. Bylo řečeno, že se sejdeme u sochy sv. Václava okolo čtvrté hodiny. Všichni jsme se vypravili do nákupních center a kochali se zbožím a občas jsme zahlédli nějakého známého. Před čtvrtou hodinou jsme se začali pomalu scházet. Čekala jsem, že se nesejdeme, protože orientační smysly Italů byly mizivé, ale překvapili mě a přišli všichni. Šli jsme tedy na smluvené místo, kde nás měl vyzvednout autobus. A právě tady začala ta nejzajímavější část.
-9-
Italky zjistily, že budou bydlet v našich rodinách po jedné, což byl zásadní problém. Jedna z nich si usmyslela, že chce spát se svojí kamarádkou a volala domů do Itálie rodičům, že má spát sama v cizí rodině a k tomu ještě v cizí zemi. Jak jsme se posléze dozvěděli, tak ony vůbec netušily, že nebudou bydlet v hotelu, ale s námi. Ztropili strašnou scénu a přibývalo jedinců, kteří také chtěli spát po dvou. Tato záležitost se řešila celou cestu domů, kdo s kým bude spát a u koho. Nakonec to dopadlo tak, že někdo měl doma dva Italy a někdo odjel s prázdnou. Se mnou odjela Němka, která původně přijela místo mojí Italky, naštěstí uměla anglicky, takže jsem německy nemusela mluvit. Ve čtvrtek měli naši hosté uvítání na mladoboleslavském magistrátu. Toto setkání proběhlo bez větších obtíží a mohli jsme pokračovat na věž. Tam ale otvírají až v jednu hodinu odpoledne, takže jsme měli ještě spoustu času. Profesoři se tedy rozhodli, že nám dají rozchod na oběd a pak se u věže zase sejdeme. Velmi jsme se divili, když nikdo z cizinců z Německa nechtěl jít s námi. Šli jsme na oběd a nechali je napospas vlastnímu rozhodnutí. Naštěstí dorazili všichni v pořádku a včas. Pak jsme vystoupali po točitých schodech na věž. Někteří s hrůzou v očích, ale úspěšně jsme cestu absolvovali všichni. Tady pro mě výlet končil, protože u mě Kim spala jenom jednu noc. Někteří však měli své svěřence doma ještě ve čtvrtek a v pátek. Bohužel ale už nevím, jak to u nich probíhalo, ale myslím si, že to byla legrace, protože ti Italové, kteří zůstali, byli bezproblémoví a spolehliví. Každopádně to byl velmi jedinečný zážitek, který bych ale už znova asi absolvovat nemusela, pokud bych tedy měla pečovat o Italy. Lenka Preslová
- 10 -
Jízda autobusem Je pondělí ráno, podle mého názoru nejhorší úsek týdne. Pondělí totiž znamená, že školní týden opět začíná a ráno bohužel znamená začátek tohoto dne. Zpomaleně na sebe nasoukám oblečení a poslušně zasednu ke Snídani s Novou, abych do sebe dostala něco z nejdůležitějšího jídla dne. S podivným sevřením v žaludku si uvědomuji, že o pondělcích vlastně jedou do internátních škol děcka, která neodjela již v neděli. Takže budu mít štěstí, pokud mě řidič vezme do autobusu, o zázraku, že bych si sedla, nemá cenu mluvit. Klidně vyjdu z domu a smutným krokem se blížím k zastávce. Tam již stojí dvě „sympatické“ babiny, neustále lamentující na tu dnešní mládež, jak je zkažená a vůbec, že za jejich mládí to bylo zcela jiné. S úsměvem na tváři si uvědomuji, že jejich mládí uplynulo nejméně před sto lety a cesta autobusem s nimi bude zaručeně třešničkou na pondělním dortu. Uplynulo pět minut a přijel můj spoj do velkoměsta, obě stařeny nastoupily za mnou. Avšak situaci v autobuse bych přirovnala k ulicím Prahy po morové ráně. Labužnicky jsem se rozhlížela, kam si sednu, jen ať to je co nejdál od těch čarodějnic. Nakonec sedím u okénka blízko druhých dveří a za mnou podle zákona schválnosti sedí obě dámy. Jejich debata se ubírala stejným směrem jako na zastávce, zaujatě mluvily o návycích mladistvých na toxické látky. Jak jsou ti mladí už ve dvanácti letech opilí a rodičům je to jedno. Že kouří už děcka na prvním stupni v podchodu a při zmínce jejich starších sourozencích se začaly křižovat. Chvilku jsem jejich rozhovor brala jako demonstraci, ale při demonstracích se lidé dovolávají svých práv u povolaných osob. Jenže co zmůže jedna studentka? Ptám se sama sebe, co můžu dělat, aby si starší generace nemyslela, že jsme zpustlí spratci, od kterých se nedá nic čekat. Na obě babky jsem za dvacet minut jízdy začala pohlížet jako na přísné kritiky a zhrozila se, vždyť ve většině věcí mají pravdu! Ale po chvíli mě napadlo, že všichni mladí nemohou být tak špatní, abych se musela stydět za celou generaci, přece důkazem jsou jen trochu slušní mladí lidé. Vynadala jsem sama sobě a zloba v mém nitru se obrátila proti dvěma babkám za mnou. Jak mohou nadávat na celou generaci narozených po roce 1980, když nejsme tak špatní, a rozhodla jsem se, že jim to dokážu. Vlastně nemusím svlékat bundu a pokládat ji do kaluže, aby mohly projít suchou nohou, stačí, když jim podám tašky ze síťky nad sedadly a pustím je první ze dveří autobusu. Stačí se usmát a být slušná… Řidič ukázkově zastavil U Sportu a já se zvedla ze sedadla, abych se usmála na dvě starší dámy a lehce se natáhla pro jejich dvě kabelky. Usmály se také, se slovy, že jsem moc hodná, a když přede mnou vycházely z autobusu, švitořily něco o tom, že mládež není až tak zkažená. Nemusíme staré lidi přesvědčovat o opaku, přece stačí být slušní… Lenka Nová
- 11 -
Květen - měsíc lásky Láska Co je to láska? Co znamená to slovo? Myslíš, že je to kráska Která prošla okolo Ne, láska je pocit Co trhá ti duši Láska je něco Co ti tak sluší Někomu svědčí Někomu méně Když stojí jak v křeči Při první změně Nevíš co udělat Nevíš co říci A musíš to překonat Dostat se k cíli Ten cíl je jasný Ten cíl je tvůj Chceš snad být šťastný? Tak běž – nestůj! Mé jediné přání A to si dej za rám! Mé jediné přání je Abys nebyl ty sám
„Láska je to, čemu se po svatbě říká omyl.“ Řekl Mark Twain. Něco na tom možná bude. Už kdysi někdo pravil, že manželství je začarovaný kruh. Ten, kdo je u vnitř, chce ven, a kdo venku, chce dovnitř. Kdysi dávno se válečníci nesměli zamilovat, protože by byli slabí v kolenou. S romantismem přišla úvaha, že se právě zrodila láska. Muži se klaněli dámám a dámy lámaly jejich srdce. Dneska ženy využívají slabosti mužů ke svým rychlým postupům. Říká se jim tzv. „postelostoupačky“. Ženy si budují kariéry a muži chodí za ně na mateřskou. Je tohle pořád láska? To víte, že je. Láska má totiž mnoho podob. Když ji máte, ani o tom nevíte, nestaráte se a netoužíte. Ovšem když ji ztratíte, tak na to přijdete. Něco vám chybí a vy se snažíte najít náhražku. Sladký bonbonek, malou hašlerku, ale ono to nejde a vy to víte. Pokud budete mít štěstí, tak se k sobě zase vrátíte, pokud ne, tak budete hledat a doufat, že najdete svůj osudový protějšek. Ať už ho najdete dřív a nebo později, někde tu na tom světě je, ať už za humny nebo za mořem. Věřte ale, že existuje, protože matka příroda to dobře vymyslela. Tak tedy hledejte, věřte a milujte... Zuzka V.
Láska byla, je a bude Lásku potkáš prostě všude Tomáš Vlach
- 12 -
