Redakce. Obsah. Prolog Šéfredaktorka. Zuzka Vávrová, 3. A. Grafik. Honza Slouka, 3. A. Fotograf. Ondra Holas, 3. A. Redaktoři

12

Redakce Šéfredaktorka Zuzka Vávrová, 3. A Grafik Honza Slouka, 3. A Fotograf Ondra Holas, 3. A Redaktoři Zuzka Rylichová,

3. A

Anna Nebeská,

3. A

Eva Krajová,

3. C

Honza Maršíček,

2. A

Verča Kočová,

1. A

Lenka Preslová,

1. B

Co nám přinesla letošní zima.

Obsah Rozhovor s profesorkou Bergmanovou

2

Rozhovor s profesorem Pšeničkou

3

Jak na Nový rok, tak po celý rok

4-5

Lyžařský kurz 1. B

6-7

Růže

8

Poznání

9

První jízda

10

Hlas

11-12

Kultura

12

Prolog

-1-

Tak už je tady přelom ledna a února. Musím přiznat, že se toho za ten měsíc stihlo udát opravdu hodně. Někteří byli o Vánocích na horách, jiní se učili jezdit autem a několik prváků už má za sebou svůj první středoškolský lyžařský kurz. Tak tedy čtěte, ať víte, jak to všechno vlastně bylo. Vaše šéfredaktorka Zuzka

12

Tulák na výzvědách Jistě jste si všimli, že náš profesorský sbor se počátkem letošního roku zase o něco rozrostl. Namísto paní profesorky Pešánové k nám zavítali paní Bergmanová, vyučující němčinu, a pan Pšenička, vyučující společenskou kulturu, dějepis a psychologii.

Mgr. Jan Pšenička 1) Proč jste se rozhodl jít pracovat jako učitel? To je velmi těžká otázka. Asi to bylo hlavně proto, že s mou aprobací (historie a společenské vědy) jsem měl dvě možnosti. Možnost pracovat v nějaké instituci typu muzea mi připadala lákavá, ale ne tolik jako předávat svoje znalosti dalším lidem. 2) Je naše škola první, na které učíte? Ne, to ne, učil jsem na základní škole, ale jenom jeden rok. 3) A jak byste to porovnal? Určitě na střední škole je to o něčem jiném. Na základní škole se z dějepisu vyučují jenom základy, ale tady už vidím, že někteří mají o společenské vědy opravdový zájem a mohu jim pomoci to rozvíjet. 4) Proč jste si jakožto učitel dějepisu a spol. věd vybral zrovna ekonomickou školu? To bylo spíše z praktických důvodů, prostě jsem narazil na inzerát. A když jsem se dozvěděl, že tu je i obor ekonomické lyceum, kde se maturuje ze společenských věd, tak mě potěšilo, že budu moci spolupracovat i s lidmi, které to více zajímá. 5) Je něco, co byste vzkázal studentům OA? Doufám, že ti, které učím, budou spokojeni s mou výukou a z mých hodin si odnesou spoustu věcí, které se jim budou ještě hodit.

-2-

12

Mgr. Petra Bergmanová 1) Proč jste se rozhodla stát se učitelkou? Byla jsem rozhodnutá už od druhé třídy. Mou inspirací byla Mgr. Šimková, která nás ve třídě motivovala různými typy her a písničkami, že jsem se tehdy rozhodla, že by se mi líbilo dělat to, co ona. 2) Je naše škola první, na které učíte? V rámci školní praxe na Pedagogické fakultě jsme museli ve 4. a 5. ročníku učit na vybrané ZŠ v Hradci Králové. Ale jednalo se většinou o krátkou praxi v rozmezí jednoho měsíce. Z čehož plyne, že OA je první školou, na které „opravdu“ učím. 3) Jak se cítíte v novém kolektivu profesorů? Všichni jsou hrozně milí, vstřícní a vždy ochotni mi cokoliv vysvětlit. 4) Předčila OA vaše očekávání nebo zklamala? Upřímně řečeno, předčila všechna má očekávání. 5) Je něco, co byste zde vylepšila? Jako učitelka němčiny bych doplnila IC o nové materiály na německou literaturu (videokazety s nahrávkami od německých autorů), ale to týká spíše 1 NJ. 6) A co by jste vzkázala studentům: Maturantům vzkazuji pevné nervy při maturitě a hodně úspěchu při přijímačkách na vysoké školy. Všem ostatním přeji, aby zvládli průběh studia v pohodě, žádný stres, a aby dokázali využít všech svých znalostí získaných na této škole i v dalším studiu.

Zuzka Rylichová a Anička Nebeská

-3-

12

„Jak na Nový rok, tak po celý rok“ aneb V dění nekonečné komedie neschopných autobusáků Je ráno. Probouzíme se do Nového roku kdesi v lese na chalupě v krkonošských Vítkovicích. Kámoši vstávají dříve, opráší svá prkna a naposledy vyráží na kopec. Vstávám chvíli po nich, může být něco málo po osmé hodině. Jsem celá prkenná, spánek na dřevěné lavici nic moc. Celou noc mi padala peřina a měla jsem co dělat, abych nespadla pod stůl. Rozhlédnu se kolem sebe, všude samá spoušť, to nemusím popisovat. Holky stále vyspávají, pod duchnami nejsou téměř vidět. Udělám si kafíčko, přiložím do kamen, zapnu si novoroční pořady a dám se do balení a úklidu. Neopomenu se pozdravit se suchým záchodem a navštívit naši luxusní koupelnu před chatkou u potůčku. Po dvou hodinách vstává i Zuzka a Lenka. „Tady řádila nějaká uklízečka ne?“spustí na mě. Potom se pouští do velmi pestré snídaně-posledních zbytků chleba s marmeládou. Když se Zuzka zkultivuje, pomáhá mi nanosit vodu na umytí zaschlého nádobí, které tam nechali kluci hezky proležet asi dva dny. „Co by bez nás dělali, kdybychom tady nebyli, to si nedovedu představit“poznamenám. A dodám: „Asi by tady shnili špínou.“ Marek a spol. se vrací po obědě. Hnedka mezi dveřmi vychvalují, jak si skvěle na Aldrově zajezdili a že je škoda, že jsme taky nešli. Jelikož nám autobus směr Jilemnice má jet po třetí hodině, moc dlouho se už v chatě nezdržujeme a s časovou rezervou ji opouštíme zhruba ve 14:00, protože nás čeká menší procházka k zastávce. Na zastávku dorazíme jako první skupinka lidí, což nám udělá radost, ovšem ta dlouho netrvá. K zastávce se schází další a další hloučky. Pomalu nadchází čas, kdy by měl přijet náš první zjištěný autobus. Jenže se čeká, čeká a ono nic. Tento autobus nám tedy sebral naději se co nejdříve dostat domů, proto se přemísťujeme kousek od zastávky do hospody v domnění, že bude otevřená. A co myslíte, byla? Ne. To samé obchůdek, takže šmytec. Jediné, co máme na posilnění, je placatka s rumem. Vracíme se opět na zastávku, kde už přešlapují nervózní mladí lidé, kteří si neodpustí kritické připomínky. Ani my nejsme zrovna dvakrát klidní, ale víme, že by teoreticky měly přijet ještě další tři busy. Nespouštíme z očí zatáčku, odkud by se měl vyřítit náš dopravní prostředek. „No konečně!“vykřikneme. Nabalíme bágly na záda a tlačíme se co nejvíce dopředu. Marek to bere s humorem, drží v ruce digitální foťák, že si to musí zdokumentovat. Autobus zastaví, z něj vykoukne chlápek a praví: „Jsme plný, beru jenom na místenky!“ Hm, rychle nám spadnou úsměvy. „Dobrej joke,“ozve se zezadu. Ale vtip se opravdu stává skutečností. Zavírají se dveře, bus mizí v dálce. „Jaký místenky?“ nechápavě se většina

-4-

12

diví. Propadáme nudě, zimě a hladu. Nějaký pán se snaží volat na centrálu, ať nám pošlou nějakou linku. V hlavě se nám promítá, co budeme dělat. Chvíli nás zabaví místní pes, který ukradne šišku salámu a sežere ji na posezení. My akorát polkneme nasucho. Tragédie. Vedle zastávky pozorujeme chlápka s dodávkou, který se snaží vyjet, zapadl do sněhu. A tu se zjeví myšlenka. Půjdeme za ním, pomůžeme mu a poprosíme ho, jestli by nás nehodil patnáct kilometrů do Jilemnice, to určitě klapne. Nápad dobrý, ovšem se tak nestalo. Přijíždí druhý bus. Byl to ski bus. Z povzdálí vidíme, že je téměř prázdný, takže šance, že nás naloží všechny. Zákon schválnosti vzal za své. Přihlouplý řidič pouze zpomalil a z okénka na nás vykřikl, ať si počkáme na linku. Je to logický? Je skoro prázdný a nemůže nás vzít stejným směrem? Neuvěřitelný! Voláme svým rodinám, že nejspíš dnes nedorazíme a vysvětlujeme situaci. Hodinky odbíjí pátou hodinu.

Míjí nás auto za autem, ne však schopný autobus, co by nás odvezl do Jilemnice. Připadá mi to parodický. Poslední autobus nás vysvobodí z té mizérie. Obtloustlý muž nám odmítá otevřít kufr pro uskladnění haldy baťohů. „Nemůžete platit nějak najednou?“ osloví nás. „Jak najednou, vždyť se všichni neznáme!“ poukazujeme na stejně starou partu, jež stojí za námi. Strčíme mu peníze do ruky a ráčíme si konečně sednout. Vybíjí se mi telefon, Honzovi též. Zrovínka hledal spojení do M.Hradiště. Nestačíme se ani ohřát a už nám řidič staví někde uprostřed silnice. „Hrabačov, vystupte si!“zařve. „Ale my jsme si to zaplatili do Jilemnice!“protestujeme. Co to je za chování? Na autobusovém nádraží v Jilemnici je pusto a prázdno. Pádíme rychle do nějakého otevřeného baru, protože máme děsivý hlad. Vybírám, co bych si asi tak dala za jídlo, když přichází číšník a sdělí nám, že dneska nevaří. Ehm, není náhodou dneska den blbec? Proto si objednáme jen něco teplého k pití. Lenka si volá s tátou a ten se nabídne, že pro nás holky dojede. Uf, ten je hodný. Kluci si musejí počkat další hodinu na vlak. Beztak nejedou do Bolky. 18:30 přijíždí Lenčin tatík. Rozloučíme se s mužskou částí a nasedáme do auta. Krásný pocit vědět, že si to konečně frčíme po dálnici domů. Náš asi osmihodinový maratón skončil. Už nikdy více se doufám nesetkám s takovou nezodpovědností řidičů.

Anička Nebeská

-5-

12

Lyžařský kurz 1.B V neděli 8. 1. 2006 jsme se všichni sešli před budovou školy. Bylo nás tam dokonce ještě víc, než jsme si mysleli. Jak jsme později zjistili, byli tam i druhandy a vošáci, i když nikdo z nás nechápal, proč jim tak vlastně říkáme, když ani jeden z nich z VOŠE nebyl. Když jsme se konečně nalodili do autobusu, mohli jsme vyjet. Čekala nás zhruba devadesátiminutová cesta do Jánských Lázní. Každý z nás očekával tradiční scénu při cestě autobusem, jako ve filmu Sněženky a machři, ale naštěstí vše dopadlo dobře. Dojeli jsme bez úhony! Bylo nám řečeno, že náš Zámeček je kousek od silnice. Což bylo skvělé, až na to, že právě ten kousek byl zledovatělý kopec, který byl jako bobová dráha. Hned první cesta si vyžádala úraz, ale naštěstí nešlo o nic vážného. Poté, co jsme se všichni sešli před chatou, nadešel čas si pořádně prohlédnout Zámeček. Podle názvu Zámeček jsme si představovali kdovíco!? Avšak už první pohled nás vyvedl ze snu. Vypadal jako zámek z pohádky Z čerty nejsou žerty. Vstoupili jsme do chaty. Hned u vchodu nás uvítal milý manželský pár. Jakmile jsme vystoupali po schodech do patra, spatřili jsme jedinou zábavu – kulečník! Ukázalo se, že je za přijatelnou cenu a mnozí naši spolužáci odhalili svůj skrytý talent pro tuto hru. Ještě v neděli jsme se šli rozřadit do družstev. Když jsme došli na Formánka, jeden spolužák pronesl památnou větu: „Já ale neumím lyžovat do kopce!“ Měl pravdu, tato rovinka byla spíš do kopce než z něj, ale pro začátečníky byla nerozlousknutelným oříškem. Po „namáhavé lyžovačce“ nás čekala večeře. Slyšeli jsme, že tady výborně vaří, ale netušili jsme, jak moc! Každé jídlo bylo balzám na duši. Celý týden už potom pokračoval jako stereotyp: 7:00 – budíček; 7:05 – rozcvička, slabý „kiláček“ po zmrzlé cestě do kopce, pak po silnici z kopce, u garáží zastavit, trošku se protáhnout a zpátky; 8:00 snídaně; okolo 9:00 sraz před chatou a odchod na lanovku. Bylo nám řečeno, že lanovka je přes silnici, to jsme ovšem netušili, jaká to bude „makačka!“ Vždycky jsme dorazili uřícení jako koně po Velké pardubické. Zachránila nás až lanovka, na které jsme si pohodlně sedli, odpočívali a pozorovali azurově modré nebe bez mráčků. Ale pak nás čekala mnohem větší nádhera. Když jedete po právě upravené sjezdovce, na které jsou ještě vroubky od rolby, žádní lidé okolo, sluníčko vás hřeje do tváře, zapomenete na únavu stejně jako my. Okolo 11:30 jsme se vraceli zkratkou k chatě na oběd. Následoval potřebný polední klid. Někteří jedinci holt potřebovali spát, aby nabili energii. Ve 13:30 jsme se opět vraceli na sjezdovky, kde jsme zůstali už jen 2 hodiny, pak už lanovka nejezdila. Odebrali jsme se stejnou cestou k chatě. Tam jsme měli do 18:00 osobní volno, pak byla výborná večeře. Po večeři jsme měli zase volno až do 19:00, kdy byl denní rozkaz. To pokaždé dva chudáčci dostali službu a okolo 20:00 začínal večerní program. Musíme udělit pochvalu vošákům za nejzábavnější program.

-6-

12

Jediný den, který by stál za zmínku, byla středa. Odpočinkový den jsme dopoledne strávili na běžkách a odpoledne v místní cukrárně. Jelikož většina z nás nikdy na běžkách nestála, byla to docela legrace, fotografie mluví samy za sebe. Ale odpoledne bylo ještě zajímavější. Vyrazili jsme do města. Dostali jsme instrukce, kde se všude máme podívat. Samozřejmě do puntíku splněno. Všude okolo nás cedule lákaly na horké maliny, palačinky nebo štrúdl. Už se nám sbíhaly sliny na dobroty. To bychom ale do této cukrárny. Uvítala nás velmi „sympatická“ servírka, která měla v očích hrůzu, když nás vešlo okolo třiceti. Začala zmateně pobíhat po místnosti a obsluhovat nás. Náš stůl byl v pořadí úplně jako poslední. Měli jsme tedy dost času si vybrat, všechno se pohybovalo okolo padesáti korun. Ostatní už měli dokonce i zaplaceno, ale my jsme si ještě ani neobjednali. Nakonec se na nás přeci jen dostalo. Holky si daly palačinky a štrúdl, banánovou misku a já horké maliny. Dělaly jsme si legraci, že štrúdl bude z ledničky a nebo bude syrový. Servírka ho přinesla a jak se říká: „Na každém šprochu pravdy trochu!“ Opravdu syrový byl! Myslely jsme, že smůlu jsme si vybraly, ale tohle byl teprve začátek. Když jsem si brala do dlaní pohár s horkými malinami, měla jsem pocit, že mi ruce zmrznou! Tyto maliny okolo tepla asi jenom prošly. Ale to ještě nebylo nic proti papírovým palačinkám. Prostě odpoledne za všechny peníze. Následoval zlatý hřeb! Pan profesor se vyšplhal na obrovskou hromadu sněhu, pod kterou byla Krakonošova socha. Ze sněhu mu koukala jenom hlava a on si na ni sedl jako na svůj trůn. Slibujeme, že tato fotka bude mít na naší nástěnce čestné místo!!! V sobotu jsme se rozloučili a opět jsme se škrábali s těžkými batohy do zmrzlého kopce. Odjížděli jsme nabiti novými zážitky a všichni se schopností udržet se na lyžích.

Lenka Preslová

-7-

12

Růže Nelly Gierlowská

SLZA JE DIAMANT, KTERÝ OTEVÍRÁ BRÁNU, BRÁNU OTEVÍRAJÍCÍ SE DO UVOLNĚNÍ A PRAVDY… MRÁZ KRÁČÍ PO PĚŠINĚ A CESTOU ZMRAZÍ VŠE… DÍVKA SEDÍ NA LAVIČCE, V RUCE KRÁSNOU RŮŽI MÁ. DO KVĚTINY SE ZAMILUJE… RŮŽE OPLÁCÍ JÍ NĚHU NĚHOU, AVŠAK STÝSKÁ SE JÍ PO ČASE, KTERÝ STRÁVILA NA ZÁHONĚ S KVĚTINAMI… MRÁZ KRÁČÍ PO PĚŠINĚ A CESTOU ZMRAZÍ VŠE… I RŮŽI… MARNĚ SE DÍVKA SNAŽÍ RŮŽI VYHNAT Z MYSLI MINULOST, JE PŘÍLIŠ SLABÁ… KDYŽ RŮŽE POMALU UVADÁ, DÍVKA PÁR DIAMANTŮ ZAHLÉDNE… TY JÍ PRAVDU UKÁŽÍ A ONA JE NÁHLE ŠŤASTNÁ… RŮŽE JI DOVEDLA K POZNÁNÍ NITRA A DUŠE… RŮŽE JÍ DALA KRÁSNÝ DAR, AVŠAK V SRDCI ZANECHALA TRN… TRN NAPUŠTĚNÝ ZÁVRATNOU LÁTKOU… DÍVKA UŽ NEDOUFALA V TAKOVOU OMÁMENOST - RŮŽE JÍ VPUSTILA DO SRDCE LÁSKU… KDYŽ DÍVKA RŮŽI VIDĚLA UVADAT, PODĚKOVALA JÍ A VRÁTILA ZPĚT NA ZÁHON MEZI KVĚTINY… VŠAK NÁSLEDUJE PROCITNUTÍ A DÍVKA ZJISTÍ, ŽE TO BYL SEN… DIAMANTY VŠAK STÁLE DRŽÍ…

-8-

12

Poznání Jednoho dne mě čekalo další příkoří v mém životě. Měla jsem složit zkoušku na řidičský průkaz. Neboť to byl můj první pokus, klepala jsem se jako ratlík. Nejprve jsem psala písemný test. Dal mi docela zabrat,ale nakonec jsem to zvládla s velkým náskokem. Dále následovala technická ústní zkouška. Ta mi dělala větší problém. No nedivte se. Já jsem ráda, když najdu na motorce motor. Naštěstí díky mému bráškovi, který mi to vysvětlil, jsem s úspěchem dokončila i druhou část.Však to nejhorší teprve přišlo. Třetí a poslední zkouška byla přede mnou. Byla to jízda na třicet minut. Strach mi projížděl celým tělem až do konečků prstů. Pomalu jsem zařadila jedničku, pak spouštěla spojku a zároveň přidávala plyn. Uf, rozjela jsem se bez cukání. Snad mi to vydrží celou cestu. První křižovatka, druhá, třetí a zatím žádná chyba, však na čtvrté to bylo jinak. Zastavím, rozhlédnu se, chci se rozjet, ale co se nestane? Motor chcípl. Tak se snažím zachovat chladnou hlavu a nastartuji, chci se rozjet a znovu. To se mi stalo čtyřikrát, než jsem si uvědomila, že místo jedničky mám zařazenou dvojku. A jako na potvoru paní nervozita zapracovala. Povedlo se mi nejen omezit, ale i ohrozit řidiče na křižovatce. Tahle závažná chyba mi zaručila neúspěch. Velké zklamání i výčitky mě dohnaly k slzám. A vědomí,že se mám vrátit do školy na tři hodiny, mi taky moc nepomohlo. Byla jsem připravená na otázky, já na jejich místě bych byla stejná, jsme prostě zvědaví, ale bála jsem se jejich reakce na můj neúspěch. A tak chtě nechtě jsem pomalým, šouravým a smutným krokem kráčela do budovy školy. Moje tempo připomínalo postiženého šneka, co ztratil svoji ulitu. Po usednutí do lavice mí spolužáci hned poznali můj neúspěch. Začali se vyptávat, jak jsem předpokládala, a já jim odpovídala. Po skončení jsem netrpělivě čekala na jejich reakci, ale vše dopadlo jinak, než jsem si myslela. Velmi mi pomohli a psychicky mě podpořili. Od té doby jsem poznala, že mám super třídu a snad i díky jejich podpoře jsem už na podruhé jízdy zvládla. A dnes vlastním dokonce i řidičský průkaz.

Veronika Kočová

-9-

12

První jízda Stažený žaludek, tělo polité potem - je to tady, moje první jízda. Támhle je instruktor. Starší prošedivělý chlapík, někde mezi přechodem a důchodem, s křivým úsměvem a očima natěšenýma na neschopné školáky. Trochu mi připomíná chemikáře. Pilně si nás prohlíží při zkoušení a potutelně se usmívá. Potom se usměje pořádně: „Tak dneska zase za pět, slečno Vávrová.“ „Dobrý večer.“ Přijdu k němu. „Tak co, slečinko, kolikátá jízda?“ A je to tady. Dobře ví, že je to moje první, něco na mě šije. „První. Vlastně první v životě.“ Pokorně přiznávám. „Tak sedejte.Uvidím, co s váma svedu.“ Přijeli jsme na prázdné parkoviště. Začala výuka. „Tohle je volant.“ Fajn, myslí si, že jsem debil. „Můžete s ním zatáčet.“ A ještě k tomu blondýna. „Tady máme spojku, brzdu a plyn. Je vám to zatím jasné, slečno?“ Přikývnu. „Tak jedeme.“ Kroužíme po parkovišti, doprava, doleva, zastavit a znovu rozjet. Pořád mě kontroluje těma svýma pronikavýma očima a celý nadržený čeká, až udělám chybu. Má ji mít. „Proboha, brzděte!“ No co, brzdím. „Opatrně ženská, tohle je auto.“ Užívá si to. Celý den se těšil, až mu za volant sedne zelenáč a ještě k tomu blondýna. To snad ne, on mi sáhnul na koleno! To nebylo omylem. Tak takhle je to s tím důchodcem, ještě by si rád na starý kolena užil. Měl by radši dávat pozor na cestu. A znova. „Co si o sobě myslíte?“ „Ale slečno, jen se nedělejte.“ To není možný. Proboha co budu dělat? Přidávám plyn. Nevidím před sebe… „Do hajzlu!“ Chemikář. „Do prdele, drž ten volant!“ „Nejde to. Jsem přece ženská.“ Ruce mám na obličeji. Chemikář na kapotě, instruktor na prášky. Tomu říkám dvě mouchy jednou ranou. „Ahoj Martino, nechceš někam večer vyrazit? Zítra nám odpadá chemie,“ namlouvám zprávu do hlasové schránky a pěkně zvesela kráčím domů. Zuzana Vávrová

- 10 -

12

Hlas „No tak!“ „Co?“ „Jen do toho. Zkus to,“ řekl klidně. „Cože?!“ nevěřícně jsem se zeptala. „Copak ty jsi to někdy dokázal?“ „Teď se ale nebavíme o mně. Řešíme, na co myslíš ty,“ odpověděl. „Ano, ale…..tedy, chtěla bych to zažít, jenže….“ „V tom případě to musíš zkusit. To jediné tě přesvědčí, že nejde o výmysly.“ Tisíce myšlenek mi v tu chvíli proběhlo hlavou. Nevěděla jsem, čemu věřit. „Jsem opravdu blázen? Bavím se s hlasem ve své mysli, takže s velkou pravděpodobností, ano. A není to poprvé, co s ním vedu rozhovor. Už nějaký čas, vždy, když se soustředím na nějakou věc, se ozve. Proto jsem se ocitla tady. Prý mi tu pomůžou. Před chvílí jsem přemýšlela o cestování v čase a on na mě vybalí, ať to zkusím. „Jak to mám udělat?“ ptám se jistým tónem hlasu, přestože mám stále velké pochybnosti. „Vždyť to dávno víš?“ „Cože?!“ „Neptej se Cože?! a soustřeď se trochu.“ „Dobře, dobře. Jak je možné, že to vím?“ „Ví to všichni.“ „Což-…Aha, takže si jen tak lítaj do minulosti a do budoucnosti, jak se jim zachce?“ konstatovala jsem ironicky. „Neřekl jsem, že v čase cestují, ale že vědí, jak cestovat. I když někteří ano,“ opravil mě. „Kdo například?“ zajímala jsem se. „Ti, co tomu věří.“ „Stačí tedy uvěřit a můžu se přesunout v čase?“ „Nejen to. V čase i prostoru. Chceš to tedy zkusit?“ „Jistě.“ „Tak zavři oči a soustřeď se. Vybav si dobu ve svém životě, do které se chceš dostat. Třeba nějakou událost z minulosti. Představ si co nejpřesněji všechny okolnosti a pak si jen říkej, že věříš.“ V duchu se mi okamžitě vybavil první den na střední škole. Představila jsem si naši třídní profesorku. Stála u katedry a četla naše jména ze seznamu třídy. Viděla jsem tváře všech mých spolužáků, jak po jednom vstávají a představují se s trémou v hlase. Snažila jsem se do detailů si vybavit ten slunečný zářijový den. Když obraz začal vypadat uceleně, začala jsem opakovat: „Věřím, že se tam přenesu, věřím, věřím, věřím, VĚŘÍM…“ Otevřela jsem oči a hned je zase zavřela. Oslnilo mě sluníčko. Posunula jsem se, dokud jsem necítila, že sluneční paprsky už nedopadají na můj obličej. Otevřela jsem znovu oči a málem vykřikla. Seděla jsem skutečně ve své třídě plné známých tváří a na tabuli stálo datum čtyři roky staré. Nemohla jsem uvěřit, sáhla jsem na lavici a prohodila pár slov se svou sousedkou. Všechno se zdálo skutečné, všechno bylo skutečné.

- 11 -

12

Počáteční překvapení vystřídala úleva a jasná mysl. Bylo mi v tu chvíli jasné, co musím udělat. Užít si ty čtyři roky, jak nejlíp to půjde, a mlčet o svých pocitech. Mlčet, protože kdyby se někdo dozvěděl, že slyším ten hlas ve své hlavě, skončila bych zase v psychiatrické léčebně. Možná v té samé jako před pár týdny. Rozhlédla jsem se po ostatních. „Pro mě to je před pár týdny, pro ně za pár let,“ pomyslela jsem si a chtělo se mi smát. Profesorka právě přečetla mé jméno.

Eva Krajová

Trochu kultury Takže tu máme něco ze světa módy. Hluboké výstřihy, krátké sukně nebo bokové kalhoty se už dávno nenosí. Spolu s dvacetistupňovými mrazy přišla i nová severská móda. Minimálně jeden rolák, huňatý svetr, bunda nejlépe lyžařská, čepice minimálně jedna, několik šál a samozřejmě oteplováky. Divíte se této módě, já se vám ani nedivím, ale holt zima nás naučila. Jestli se, pánové, ptáte, kdy zase budete moci obdivovat ženské tvary a jemné křivky, tak vám říkám rovnou, že nejdřív na jaře, protože my se dřív nesvléknem. Tak se tedy pořádně zachumlejte, ať nenastydnete, a počkejte do jara. Zuzka Vávrová

- 12 -