Redakce Šéfredaktorka Zuzka Vávrová, 3.A Grafik Honza Slouka, 3.A Fotograf Ondra Holas, 3.A Redaktoři Zuzka Rylichová, 3.A
Vedení školy ukázalo jasnou snahu o likvidaci kuřáků na naší škole. Letošní úprava zákazu kouření zahrnuje i začlenění profesorů, personálu, ale i studentů VOŠE do tohoto nařízení.
Anna Nebeská, 3.A Eva Krajová, 3.C Lenka Prestová, 1. B Kristýna Vondříchová, 1. B
Prolog
Obsah čísla •
Rozhovor
2-3
•
První školní den a dva měsíce poté
4-5
•
Praxe ve škole
5
•
Člověk a Země
6
•
Svátky na počest zesnulých
7
•
Opravdová pomoc
8
A máme tady listopad. První dva měsíce utekly jako voda a my se museli vrhnout do činností středoškoláků. Nic naplat, biflování knih nás prostě nemine. Proto doufám, že vás alespoň trochu povzbudí a třeba i potěší náš Tulák. Dále samozřejmě doufám, že z něj budou mít radost i ti, bez kterých bychom se neměli co biflovat. V tomto čísle se dozvíte o školní praxi, o cestování, o kultuře a možná i ještě něco víc. Mně už nezbývá než jenom dodat, ať se vám prostě líbí.
•
Cesta veřejnou dopravou
9
Vaše šéfredaktorka Zuzka
•
Taneční
10
•
Kultura
11-12
1
Už je to tak. Všechno se obrátilo. Češi už nejezdí za prací do Německa, ale Němci jezdí pracovat k nám. Na začátku října přiletělo deset německých studentů do Čech, aby tady v Mladé Boleslavi pracovali. Jako dozor s nimi přiletěl německý profesor Niels Fahrenkrug a my s ním udělali rozhovor.
Interview mit Herrn Niels Fahrenkrug 1) Wie geht es dir? Danke, sehr gut! 2) Was machst du in deiner Freizeit? Welche Hobbys hast du? Ich liebe es, mit meiner Tochter zu spielen und mit meiner Familie etwas zu unternehmen. Ansonsten treibe ich viel Sport (Fußball, Laufen), gehe gerne angeln (meist mit wenig Erfolg) und treffe mich gern mit Freunden. 3) Welche Fächer unterrichtest du in Deutschland? Deutsch und Politik. 4) Was führte dich die Praktika der tschechischen Studenten in Deutschland und euerer Studenten bei uns zu organisieren? Unser Rektor hat mich im Einstellungsgespräch gefragt, ob ich mir vorstellen könnte, die Betreuung des Praktikums zu übernehmen. Ich musste also ja sagen. Insgesamt macht mir aber die Aufgabe viel Spaß, weil man viele nette Leute kennen lernt. Nur das Organiesieren der Betriebe ist manchmal etwas schwierig. 5) Wie sind die größten Unterschiede deiner Meinung nach zwischen unserer Schule und Schule, wo du lehrst? Dazu kann ich nicht viel sagen, weil ich über euer System zu wenig weiß. Was ich aber toll finde, ist, dass bei euch jeder Lehrer einen Arbeitsplatz in der Schule hat. Das würde ich mir für Deutschland auch wünschen. 6) Was gefällt dir in der Tschechische Republik am meisten? Die Tschechische Republik ist ein sehr schönes Land mit intelligenten, netten Menschen. Besonders gut gefallen mir das gute Essen, offene Menschen, das leckere „Pivo“ und die Stadt Prag, die in meinen Augen zu den schönsten Städten der Welt (Ich habe allerdings noch nicht alle gesehen!) gehört!
2
Rozhovor s německým profesorem Nielsem Fahrenkrugem 1) Jak se máš? Díky, velmi dobře!
2) O co se zajímáš ve svém volném čase? Jaké jsou tvé koníčky? Rád si hraji se svou dcerou nebo něco podnikám s rodinou. Jinak hodně sportuji (fotbal, běhání), rád chodím rybařit (většinou s malým úspěchem) a rád se setkávám s přáteli.
3) Které předměty vyučuješ v Německu? Němčinu a politiku.
4) Co tě přivedlo k pořádání praxe českých studentů v Německu a vašich studentů u nás? Náš rektor se mě v přijímacím pohovoru zeptal, zda bych si dovedl představit, že si vezmu na starost tuto praxi. Musel jsem tedy souhlasit. Celkem mě ale tato úloha baví, protože poznám mnoho milých lidí. Jen organizace praxí je občas obtížná.
5) Jaké jsou podle tebe největší rozdíly mezi naší školou a školou, kde učíš? K tomu nemůžu příliš co říct, protože toho vím jen málo o vašem školském systému. Skvělé však je, že má u vás každý učitel ve škole své vlastní pracoviště. To bych si přál v Německu také.
6) Co se ti u nás v České republice líbí nejvíc? Česká republika je velmi pěkná země, ve které žijí inteligentní, milí lidé. Obzvláště mám rád dobré jídlo, upřímné lidi a vynikající pivo. Město Praha podle mě patří mezi nejkrásnější města světa! (Samozřejmě jsem ještě všechna neviděl!)
Eva Krajová
3
První školní den a dva měsíce poté 1. září, pro někoho byl tento den, jako každý jiný. Pro žáky základních škol to znamenalo, že jednak zestárli o další rok a že zase uvidí po dlouhé době své spolužáky a kamarády, se kterými se dva měsíce neviděli, ale pro nás, prváky, tento den znamenal začátek nové etapy života. Ze žáků základních škol jsme se stali studenty škol středních. Když jsem si poslední den prázdnin šla lehnout, uvědomila jsem si jednu věc, že už nikdy nebudu s mými kamarádkami běhat po chodbách, abychom našli paní učitelku, která nás zapomněla zapsat do třídnice, jelikož ony už jsou někde jinde, žijí si svůj vlastní život v jiných městech, školách a internátech. Bylo mi z toho smutno, ale zároveň mi došlo, že nemůžu žít stále vzpomínkami, ale musím prožívat realitu, která na mě čekala za dveřmi Obchodní akademie v Mladé Boleslavi. Větší část mého já se těšila, až uvidí a pozná tváře nových spolužáků, ale malinká část se ve skrytu duše obávala změn. Nechtěla jsem měnit zaběhnutý řád, který jsem devět let respektovala, ale jak se říká: „Změna je život!“ Ráno jsem se vzbudila a byla jsem zvědavá, jak to vlastně dneska dopadne. Když jsem prošla školními vchodovými dveřmi, do nichž jsem vstoupila levou nohou, stála přede mnou velká tabule, kterou obklopovali studenti. Soudě podle výšky některých z nich, vypadali na prváky, tak jsem se šla tedy podívat. Visely tam seznamy tříd, kde má která mateřskou učebnu. Našla jsem si 1. B a očima jsem si prohlédla jména svých nových spolužáků. Zarazilo mě, když jsem pod svým jménem našla jméno Reslová. Pomyslela jsem si: „Chudáci profesoři, ti v tom budou mít guláš!“ No nic, vyšla jsem po schodech do 3. patra k učebně číslo 50. Na stěně vedle dveří mě uvítala cedulka s nápisem 1. B. Vešla jsem mezi dveře a překvapilo mě, jaké tam bylo ticho. Každý seděl na židli nevšímaje si svého okolí, maximálně občas někdo zvedl hlavu a obhlédl, co se vedle něj děje. Většina studentů si hrála s mobily a několik výjimek činily holky, které se znaly ze základky (jak jsem již stačila zjistit) a povídaly si. Vešla jsem dál do třídy a ještě jednou jsem se rozhlédla. Připadala jsem si jako na jevišti, všichni mě okukovali, a tak jsem si radši sedla do druhé lavice. Jelikož jsem přišla pozdě, nebylo jinde místo. Otočila jsem se směrem do třídy a pomyslela si: „Tak jestli z tohohle někdy bude jeden celek, který si rozumí a kamarádí se, tak to bude zázrak!“ Po chvilce přišla do třídy nesmělá dívka s milou tváří. Vypadala, že také nikoho nezná, sedla si tedy ke mně. Byla přátelská a za několik okamžiků jsme se seznámily a skamarádily. Zazvonilo na hodinu a po chvilce do třídy přišla paní profesorka. Mamka mi říkala, že naše třídní je mladá paní, proto mě velmi zarazilo, když jsem mezi dveřmi uviděla profesorku, jejíž tvář pokrývalo několik nesmělých vrásek. Ale ona mě pohotově vyvedla z omylu, že je tady jenom jako záskok a seznámila nás se situací, proč nemáme paní profesorku Hájkovou. Doslova řekla: „Paní profesorka Hájková vede svého syna do první třídy, a proto mě poprosila, abych vás dneska přivítala já.“ Na chvilku se odmlčela a sklonila se nad třídnici. Zaposlouchala jsem se, ale ve třídě bylo naprosté ticho, že kdyby někdo pustil na zem špendlík, bylo by ho slyšet. Následovalo pár dalších dní, než jsme odjeli na adaptační kurz. Každý, koho jsem se zeptala, se těšil. Když jsme přijeli do Borovice, nikdo nevěděl, co se vlastně bude dít. Jen jsme vystoupili z autobusu,
4
přivítal nás školní poradce. Rozdal nám klíče od pokojů a my jsme se šli zabydlet. Následovalo tradiční seznamování se spolubydlícími. Večer jsme měli schůzku s psycholožkami, které nás měly pomocí her seznámit. Myslím, že to splnilo svůj účel. Adaptační kurz jsme si užili a chtěla bych tímto způsobem poděkovat všem, kdo nás měli na starost, protože to pro nás bylo super.Od chvíle, kdy jsme se vrátili, se z nás stává slibný kolektiv, nejen co se týče studia, ale i přátelství. Začínáme si o přestávkách povídat, jako bychom se znali deset let. Doufám, že se to takhle bude vyvíjet dál a že jednou, až se za dvacet let sejdeme na srazu, si budeme mít o čem popovídat. Lenka Prestová
Praxe ve škole Každý třeťák tím musí projít. Dříve nebo později bude sedět za stolem na sekretariátu, na studijním oddělení nebo v informačním centru. Dalo by se nám říkat levná (vlastně zcela zdarma) pracovní síla. Já jsem měla to „privilegium“ účastnit se praxí dokonce dvou. Na sekretariátu přepíšete hromadu důležitých dokumentů, úspěšně vyřídíte mnoho telefonátů, významným lidem uvaříte kávu a rozdáte několik kříd. Na studijním oddělení možná přepíšete písemku z angličtiny, zjistíte, kdo ještě nezaplatil školné, srovnáte kartotéku, odnesete noviny do informačního centra, založíte složenky, skamarádíte se s kopírkou a možná budete také omylem tykat jednomu profesorovi. Zažijete prostě tvrdou práci. Dále se dozvíte, čím to je, že nejdůležitější orgány naší školy tak výborně pracují. Je to panem ředitelem. Má je totiž pěkně pod kontrolou. Dneska se už nemůže stát, že by prostě nevěděl, kde je má. Slečna sekretářka, správce sítě a samozřejmě školník získali každý svou vysílačku, kterou nosí stále při sobě, a když je pan ředitel potřebuje, tak jim prostě zavolá, ať jsou kdekoli, a oni poslušně přijdou. Tohle všechno jsou zkušenosti, které získáte na praxi na naší škole. A nezapomeňte až jednou budete mít zaměstnance, manžela či manželku a spoustu malých dětí, tak jim prostě rozdejte vysílačky a vždycky budete vědět, kam vám zapadli.
Zuzana Vávrová
5
Člověk a Země Na modré planetě se přihodily lidstvu během jeho existence nejrůznější pohromy. Chuť napsat „na NAŠÍ modré planetě“ mě rychle opustila. Země nám nepatří. Naopak bychom měli být vděční za možnost žít tady. Vždyť příroda nám nabízí ty nejlepší podmínky. Pokud je nevyužíváme, je to naše hloupost. Pokud proti nim bojujeme nebo je radikálně měníme, vrátí se nám to stokrát hůř. Vím, existují organizace, které přesvědčují ostatní k ekologickému chování a mnoho lidí se opravdu snaží. Právě tak ale spousta lidí nevidí, neslyší, hledí si jen sama sebe. To jim ale vydrží jen do té doby, než katastrofa potká je a vezme s sebou všechny a všechno, co jí stojí v cestě. Tak proč jsme tak nepoučitelní a opakujeme stále stejné chyby? Nevážíme si přírody a neustále vymýšlíme nové způsoby, jak ji oklamat, předběhnout. Vědci jsou si vědomi následků, které mohou některé jejich výzkumy a experimenty způsobit, a přesto v nich dál pokračují. Tím nechci říct, že bychom se měli vrátit zpátky do jeskyň a žít v tlupách, jen bychom si měli uvědomit svoji sounáležitost s přírodou. Začátkem roku postihlo jihovýchodní Asii tsunami, v USA se přehnalo několik hurikánů, Evropa se nevyhnula záplavám, v přelidněné Indii a Pákistánu došlo k zemětřesení a v zemích třetího světa stále vládne bída a hlad. Utěšujeme se tím, že jsme poslali dárcovský příspěvek nebo SMSku. Ale mohou vůbec peníze zabránit tomu všemu? Eva Krajová
A co naše škola? Proč se alespoň (navíc k samozřejmému třídění odpadu) nepřihlásíme např. ke DNI BEZ AUT atd.
6
Svátky na počest zesnulých Skončily poslední krásné podzimní dny, krajina je zahalena mlhavými záclonami deště a vrcholky hor už sem tam pokrývá sněhová peřina, vítr bičuje holé stromy a vládne pochmurná nálada. Takhle nějak většina z nás vnímá den vzpomínky na zesnulé. Dušičky byly stanoveny na 2. listopad již v roce 1006 papežem Janem XIX., jako křesťanský obřad uctívání mrtvých. V tento den lidé již takřka po 1000 let navštěvují hroby svých předků. Zdobí je květinami a věnci, zapalují svíčky a pochodně. Aby nebyl rušen klid mrtvých, nemělo by se na dušičky pracovat a podnikat dlouhé cesty. Naši předci v tento čas neradi chodili večer a v noci ven, vyhýbali se kostelům a hřbitovům, neboť v tuto dobu prý duchové sloužili mši. Význam svátku souvisel s původním přírodním kalendářem starých Slovanů. Ten měl třináct až čtrnáct měsíců v závislosti na tom, kolik bylo do roka novoluní. Dušičky patřily mezi tak zvané ohňové svátky. Oheň měl očistnou funkci a měl zaplašit zlé duchy. Lidé při těchto svátcích nosili masky. Chlapci a děvčata si vyměňovali šaty, aby je zlí duchové nepoznali. Později se tento zvyk přenesl i do Ameriky, kde přešel v oslavy bujarého Halloweenu. Už koncem října byla veškerá úroda sklizena a uzavíral se zemědělský cyklus. Nesklizené plodiny po období dušiček byly již tabu a náležely duchům přírody. Obřady spojené s oslavou svátku mrtvých se konaly poslední říjnovou noc. Místy se v rámci obřadů porážela hospodářská zvířata, jejichž maso bylo nasoleno a uskladněno. Obřadní noci byly plné kouzel a věšteb. Magie dušiček patřila zejména Matce zemi, předkům a minulosti. Teprve později se dušičkové slavnosti vymezily na kult předků, jak je známe i my dnes. Jestli jste byli letos na o svátcích na hřbitově, mohli jste zapálit rovnou tři svíce. Jednu za své předky (právě oni vám dali život a jejich duše jsou tu pořád s vámi), druhou pro Matku zemi (za to, že dopřává klidný spánek vašim předkům a díky níž netrpíte hladem) a třetí za sebe, jako dík za to dobré z minulosti, jako vyhlídku na ještě lepší budoucnost a jako dík bohům za vše, co vám dali. Ne každý ví, že 3. listopadu se vzpomíná na nenarozené děti. Tak co, vzpomněli jste si na ně?
Kristýna Vondříchová
P. S. A také můžeme při čtvrté svíci vzpomenout na ty dávné dušičky, které v dávných desetiletích tvořily naši školu (viz. např. str. 10).
7
„Opravdová pomoc“ Nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak těžké. Teď to přiznávám, nezvládla jsem to. Slova jako nezvládnu, nevydržím, nedosáhnu nebo nemůžu jsem v mém nerozvážném mládí prostě zavrhla. O tom, že dokáži všechno, co chci a co si umanu, jsem byla přesvědčená. Chtěla jsem mít dobrou práci, měla jsem ji, chtěla jsem odjet na rok do Anglie, odjela jsem, chtěla jsem hrát fotbal, hrála jsem ho. Pak ale přišel zlom, chtěla jsem pomoct Martině, ale nezvládla jsem to … Středa, den jako každý jiný, kdybych nepotkala Martinu. Pršelo a ona stála na zastávce mokrá a prokřehlá s podivným výrazem ve tváři. Kolik let tak asi mohlo uplynout, co jsem ji viděla naposled? Tři nebo čtyři? Tenkrát jsme seděly v jedné lavici. „Martino, co tu děláš?“ Neodpověděla. „Chceš někam hodit?“ Neodpověděla. „Neblázni, prší! Já tě odvezu.“ Nebránila se, a tak jsem ji natlačila do auta. V autě nepromluvila a já ji odvezla do bytu, který už kdysi zdědila po babičce. Vysadila jsem ji před domem a čekala, co se bude dít. Martina mlčky vyndala klíče a chtěla odemknout, ale ruce se jí začaly třást a ona nedokázala vložit klíč do zámku. Pak se rozbrečela. Vyběhla jsem z auta a chytla ji kolem ramen. „Martino, to vypadá jako …“ Jenom přikývla. Její ruce připomínaly jehelníček. Odemkla jsem tedy dveře a odvedla ji nahoru do bytu. Martina se skácela na pohovku a vykřikla: „Nezvládnu to.“ Dále už jen brečela a po chvíli usnula. „Cvak.“ Ozval se zámek ve dveřích a vešel Tomáš. Tomáš. Tenkrát to byl ještě její zachránce, což se ovšem brzy stalo minulostí. Vyprávěl mi o tom, jak se Martina dostala k drogám, jak ji našel na ulici, jak se léčila i to jak se do ní zamiloval. Pro tu chvíli a pro pár chvil příštích se pro mě stal hrdinou a chlapem, kterého jsem Martině záviděla. Toho večera to bylo poprvé a nejspíš taky naposled, co jsme jí ještě chtěli oba pomoci. Všechno, co následovalo potom, byla prostě zrada, slabost i zbabělost. . Kradla jsem Martině čas, kdy mohla být s Tomášem, jako by nic, a přitom jsem ji denně navštěvovala a telefonovala jako nejlepší kamarádka. „Neřekneme už jí to?“ „Ne. Víš, co by se mohlo stát. Ještě na to není připravená.“ „Ale já už nemůžu. Už mám po krk tý věčný lži!“ Pár hádek. Několik rozprav. Pravda se ale nikdy nedostala napovrch našimi ústy a v tom byl nejspíš problém. Čas s sebou ale nesl další úskalí. Přestávali jsme být na pozoru, aby nás nikdo, a to hlavně Martina, neviděl. Konec té lži musel jednou přijít, ale nečekala jsem, že bude tak krutý. Středa, den jako každý jiný, jen kdyby tak nepršelo. Jela jsem v autě a najednou jsem uviděla spícího člověka na zastávce. Byl mi nějak povědomý. Zpomalila jsem. „Martina!!!“ Zastavila jsem a vyběhla z auta. Kapky deště jí stékaly po tváři, jako by nebe plakalo za ni. Nespala. Sesunula jsem se na zem vedle ní a chytla ji za ruku. Ve své slabé mrtvé ručce žmoulala malý papírek, na kterém stálo: „Člověk vydrží mnoho, ale ne všechno.“
Zuzka Vávrová
8
Cesta veřejnou dopravou Co jsou to vlastně prostředky veřejné dopravy? Jistě, každý si umí představit, že je to nějaký způsob cestování, ale vždy záleží na fantazii. Onehdy jsem například cestoval autobusem z Prahy na Slovensko. Už při představě té nepohodlné a únavné cesty mi bylo několik dnů předem zle. Dlouhé roky jsem totiž vždy a téměř bez výjimky cestoval vlakem. Ve vlaku jsem kdykoliv mohl vstát a jít se projít, což při téměř sedm hodin trvající cestě přijde vhod. V autobuse je to ale jiné. Častokrát již podle názvu přepravní společnosti domýšlíte kvalitu služeb. Hlavně jízda v noci je zkouška trpělivosti. Spousta nervních a častokrát velmi silně zapáchajících lidí a vy si říkáte: „Mám já tohle zapotřebí?“ Pro letošní léto jsem si řekl dost. Já si i tu cestu chci užít. Pátral jsem proto dlouhé hodiny na internetu a nalezl jsem zajímavou nabídku luxusní přepravy autobusem od jedné perspektivní firmy. Když nastal den „D“, skutečně na odjezdovém stání čekal slibovaný luxusní autobus. Pro mě věc dosud nevídaná, jelikož u jiných firem z naslibovaných mercedesů zbyly pouze staré rezavé „šunty“. Již u vstupních dveří mě čekala usměvavá stewardka, což byl vzhledem k nastávající cestě velmi příjemný impuls. A teď je třeba položit si velmi důležitou otázku. Proč toto nenabízejí i jiné firmy, které jsou cenově srovnatelné? Možná proto, že i to místo pro stewarda raději obsadí nějakým pasažérem a vydělají na tom několik set korun. Škoda, protože úsměv od pohledné slečny hned na začátku cesty je sympatickým aspektem. Když jsem usedl na kožené sedadlo, skutečně jsem si připadal jako v první třídě Boeingu 747. Sliby se mají plnit nejen o Vánocích, a tak kromě pohodlných sedadel a denního tisku jsem měl na výběr i několik druhů teplých nápojů (důkaz toho, že ještě dnes některé společnosti dají přednost pohodlí pasažérů před touhou po co největším zisku). Cestu jsem si každopádně užíval. Za jedinou nevýhodu druhé řady sedadel považuji neustálé řečnění a ne zrovna vtipné připomínky řidičů k okolnímu prostředí a lidem. Asi trpí nemocí z povolání, těžko říci. Další velice zajímavou a ve všech autobusech opakující se zvyklostí je takzvaná „cikpauza“, jinak řečeno přestávka. Když totiž autobus zastaví a většina lidí vystoupí, je zajímavé pozorovat, jak cestující s volným časem naloží. Někteří se okamžitě a rychlým krokem přesouvají k toaletám, kde disciplinovaně stojí v řadě. Jiní naopak co nejrychleji „tasí“ cigarety a snaží se jich vykouřit co možná nejvíce, přičemž upozornění o škodlivosti nikotinu je v tuto chvíli vůbec nezajímá. Co dodat na závěr? Cesta s touto společností mě velmi potěšila a podle výrazu ostatních cestujících, nejenom mě. P. S.: Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, tato cestovní kancelář skutečně existuje. Je to společnost Student agency a jejích služeb jsem určitě nevyužil naposledy. Bohouš Dvořák
9
Taneční Snad skoro každého to potkalo. Ano, byly to taneční. Mladé dámy se učily chodit v podpatcích a nezkušení pánové se potili v kvádrech. Učili se tanci a vybranému chování. Podle mého názoru by si to měl zažít každý. Přeci jen základy slušného chování jsou v dnešní době nepostradatelné. Ovšem taneční nejsou jen tancování, ale samozřejmě i zábava. Co bychom byli za lidi, kdybychom se rádi nezasmáli cizímu neštěstí. Objevují se tam i veselé příhody. Samozřejmě klasické pády, šlapání na špičky a velké motání nohou. Nedávno jsem slyšela od svých spolužaček tuto příhodu. Jistě znáte hru se židlemi. Pár tančí, dokud nepřestane hrát hudba, a po nečekaném doznění poslední noty si musí rychle sednout. Ten, kdo to nestihne vypadává. Při téhle hře se jeden pár tak snažil, až se mu to vymstilo. Dozněl poslední tón a chlapec si rychle sedá na židličku. Dívka, neboť má na svých nožkách vyšší podpatky, je méně obratná, a proto jí nejde usadit se tak rychle. Aby neprohráli, tak si ji hoch rychle přitáhl k sobě na klín. Ale to neměl dělat. Slečna byla chycena za korzet a co se nestalo. Chlapec jí ho stáhl dolů. Kdo ví, jestli to náhodou nebyl jeho záměr. Rozpoutala se vlna smíchu, kde se dívka s více než jen rudými tvářemi snažila napravit tanečníkovu chybu a dále utéci ze sálu. Nechtěla bych být v její kůži. Taneční jsou prostě směs zábavy a povinností. Proč je tedy neabsolvovat?
Ze školní kroniky (1919-1920): Verča Kočová
Svoboda člověka smí sahati jen tak daleko, pokud nepoškozuje jeho samého a společnost. V rámci této zásady ředitelství i sbor profesorský přáli svobodě a samosprávě žactva a snažili se, aby žactvo žilo jen pro školu a ve škole, a aby nevyhledávalo jinde zábav a zaměstnání, leč v Sokole a Družině skautské. Přihlédaje k přání zvláště chudých rodičů, aby děti naučily se tanci a slušnému chování a aby nemusily choditi do hostince, sbor profesorský uspořádal školní hodiny tance a slušného chování jen pro žactvo bez vstupného za vedení členů sboru se souhlasem kuratoria ve dvoraně konviktu, leč pro neporozumění byl nucen je zastaviti.
10
... léto nám pomalu, ale jistě skončilo a nastává zase tolik oblíbené sychravé počasí. Ale jednu výhodu to přece jen má, jen se trochu ochladí a už to v našem uspěchaném městě trochu ožije. Doufám, že nejen v listopadu se budeme moci těšit hned dvěma koncerty. Jako první se předvede oblíbená skupina Chinasky a ke konci listopadu vystoupí Lenka Dusilová.
Pozvánka
Navštívila jsem: OBČANSKÁ VÝCHOVA
12. 11. – Chinasky – koncert známé české skupiny, zimní stadion začátek 17:00 hodin. Vstupenky v předprodeji i na místě. info.: www.kissdelta.cz
Na začátku října jsem v KS Svět zhlédla německý snímek Občanská výchova. V kinech už se tohoto filmu asi nedočkáme, ale určitě stojí za to si tento film půjčit. Pod „Občanskou výchovou“ se skrývají dva idealističtí mladí Němci Jan a Peter, toužící změnit svět. „Máte příliš mnoho peněz,“ oznamují jejich vizitky, které zanechávají v luxusních obydlích poté, co se do nich vplíží, přestaví nábytek a – aniž by cokoli ukradli, zase zmizí. A zmatené rodiny najdou po návratu domů své oblíbené věci nacpané v záchodě nebo utopené v bazénu. Tajemní mstitelé zkrátka chtějí nabubřelé boháče vystrašit a ukázat jim, že ani v drahých palácích nejsou v bezpečí. Brzy se do čistě chlapského spolku připlete ještě Peterova přítelkyně, která zamotá hlavu i zavilému Janovi a zapříčiní únos padesátiletého milionáře… I přes nepříliš poutavý konec, který připomínal spíše „slepenici“ jiných dějů, ve mně zanechal film důvod k zamyšleni.
3. – 6. 11. – Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště – premiéra nového českého filmu. Uvede kino Forum od 17:30 a 20:00. 14. 11. – Příběh modré planety – příběh o vzniku, životě a zániku, je nazýván dokumentem roku. Můžete ho zhlédnout v kinokavárně Svět od 20:00. 16. 11. - Georges Feydeau – Brouk v hlavě –
Městské divadlo Velká scéna. Divadlo F. X. Šaldy Liberec. 23. 11. – Lenka Dusilová & Band – kino Forum od 20:00 hodin. Vstupenky pouze v předprodeji, KS Svět a kino Forum. 25. 11. Rozsvěcení Vánočního stromu města a 10. 12. – Vánoční jarmark – nechte se pohltit vánoční náladou. Rozsvěcení stromu U Sboru českých bratří. Jarmark Českobratrské a Staroměstské náměstí od 9 do 17 hodin.
Takže rozhodně, jestli navštívíte půjčovnu, sáhněte i po tomto snímku.
11
Vánoční besídka Zatím se to nezdá, ale letí to jako voda, a už nám zase zbývá necelých šest týdnů do Vánoc. Většině z nás to pořád připadá daleko, protože na nás zatím nedýchla ta pravá atmosféra, rozsvícené město, výzdoba, přeplněné obchody ... no však mi rozumíte. Stejně dlouhá doba zbývá také do vánoční besídky. Když jsem před dvěma lety přišla na obchodku, moc jsem se na besídku těšila, neboť nám ji na základce, nevím proč, zrušili. Tak si to umíte představit. Na téhle škole jsem zažila zatím dvě besídky a s napětím očekávám, jak dopadne ta letošní. Školní besídka před dvěma byla naprosto super, skoro každá třída si připravila třeba i krátké vystoupení a nakonec přišla naprostá „pecka“ v podobě chlapeckého sboru. No a teď to mám porovnat s loňskou besídkou? Nesrovnatelné ... Jen kraťoučké vystoupení na necelou hodinu. Většina tříd to prostě vzdala, třeba i kvůli času, který jsme na to měli. Právě proto o tom píšu už teď, abyste měli dost času rozmyslet si, s čím se vaše třída předvede. Pamatujte, nezáleží na tom, jestli jste na naší škole prvním nebo čtvrtým rokem.
Pánové v převleku.
Plesový expres V každém čísle Tuláka vás budu na této stránce zahrnovat aktualitkami z plesového štábu. Není tajemstvím, že i v letošním školním roce bude mít naše škola plesy dva, první ples 17.3. bude patřit třídám 4.B a D a druhý ples 24.3. třídám 4. A a C. A teď malá výzva k vám všem. Stále sháníme chlapce, kteří by se rádi zúčastnili plesu jako organizátoři. Ne, že by kluků bylo až zase tak zoufale málo, ale znáte to, do ničeho se nehrnou :o) Takže kluci, doufám, že alespoň ti tři se ve vašich řadách najdou. Další informace u pí prof. Šourkové.
Zuzka Rylichová
12
